2014 Ilustrace Ondřej Košťák

2/2014

Ilustrace Ondřej Košťák

cena 43 Kč / ročník 46 www.i-brana.cz

Inzerce

napadlo vás někdy, že byste chtěli

studovat teologii na Univerzitě Karlově? A víte, že si tenhle sen můžete splnit? Pokud se chcete na křesťanskou víru podívat z širšího pohledu a zajímají vás důrazy různých církví, mohl by vás zaujmout obor

teologie křesťanských tradic ▶ ▶ ▶ ▶ ▶ ▶

bakalářské i magisterské studium široký rozhled po všech církevních tradicích dogmatika, liturgika, eklesiologie, homiletika a další teologické disciplíny organizace studia příznivá pro pracující nebo studující jiných VŠ pestré společenství studentů z různých křesťanských tradic studium zajišťované Evangelickou teologickou fakultou Další informace na webu www.iespraha.cz nebo na e-mailu [email protected] či telefonu 221 988 626.

Přihlášky ke studiu se přijímají do 28. února.

Obsah

Milí čtenáři, máte před sebou únorové číslo časopisu Brána roku 2014. Pro mne je to teprve druhý svazek, na jehož vzniku jsem se mohl redakčně podílet. Připojil jsem se ke zkušenému týmu pracovníků a s bázní a chvěním zkoumám a objevuji, co všechno obnáší tvorba takového časopisu. Mám za sebou léta práce v elektronických médiích i řadu let působení v redakci našeho sborového časopisu Kompas. Redakční práce v Bráně je sice v něčem podobná, odlišností je tu ale celá řada. Je třeba se učit. Hlavním tématem tohoto čísla je rozvod, nepěkná věc, která s čím dál větší silou proniká i do církve. Naši otcové jej vesměs pokládali za naprosto nepřípustný; v tom si rozuměli s římskými katolíky. Otázkou je oprávněnost takového postoje. Vzpomínám si na postesknutí jednoho z katolických bratří: „Z vraždy se mohu vyzpovídat, z rozvodu nikdy.“ Podobně jako u jakéhokoli jiného životního tématu, i tady je třeba zkoumat Písmo a podobně jako bibličtí Berojští se vždycky nově ptát, co je jeho skutečnou výpovědí a co jen mou představou či přáním. Lpění na zažitých schématech snadno nahradí pravdu obrazem; někdy pěkně barevným, jindy ostře černobílým, přece ale jen obrazem. Tam, kde v textu Písma rozpoznám skutečné oslovení Boží, tam je dobře reagovat. Současně nemohu zůstat jen na povrchu, musím tnout do samé podstaty, jak nám pěkně připomene bratr kazatel Jareš. Žijeme v době a ve společnosti, která to nemá ráda. Dává přednost povrchovým úpravám, vnějšímu zdání a prvnímu dojmu. Písmo nás naproti tomu vybízí k zápasu o pochopení základních principů. Nikoli ovšem proto, abychom mohli lépe soudit druhé, vždyť ani sám Hospodin „neposlal svého Syna na svět, aby soudil.“ (J 3,17) Soudit máme každý sám sebe, druhým pak zvěstovat a přinášet Boží milosrdenství. Mnohdy se to příčí našemu lidskému smyslu pro spravedlnost, ale taková je Boží cesta. Před samým závěrem tohoto čísla nám tyto skutečnosti připomene obraz jednoho snu. Ať se Vám i toto číslo dobře a s užitkem čte! Váš

Petr Raus, šéfredaktor

04 Tětí ve věci základní 06 Rozhovor V každé církvi jsou poctivě věřící lidé 10 Téma Rozvod 18 Zápisník Všechno se mi potvrdilo 20 Ze sborů Víkendy duchovní obnovy 24 Etika Sebeobrana 28 Podobenství Poslechni svůj instinkt

příště

Ochranitelství Dana Krausová

tiráž Číslo 2/2014, ročník Bratrské rodiny 46, Českobratrské rodiny 71 • Vyšlo 30. 1. 2014 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Exodus 2,11–25; Lukáš 12,13–21

Tětí ve věci základní M

ojžíš vyrůstal jako egyptský princ se všemi výhodami, které z toho vyplývaly. Egyptská říše v čele s faraónem tvrdě zotročovala lid Izraele. Mojžíš z tohoto lidu pocházel. Velké zlo egyptského zajetí Izraele nacházelo výraz v mnoha menších zlech. Jednoho z těch menších zel se Mojžíš stal svědkem. Viděl, jak nějaký Egypťan bije Hebreje. Mojžíš na situaci odpověděl pokoutně a násilně. V podstatě jednal v  duchu Egypta. Proti otrokářskému jednání zakročil v  duchu otrokáře. Tedy zejména násilně. Systém ale běžel nerušeně dál. Bitému Hebreji získal sice dočasnou úlevu od ran, z otroctví ho ale nevysvobodil.

Někdy se v životech druhých lidí angažujeme jen povrchně Většina lidí žije v zajetí hříchu. Slouží hodnotám tohoto světa jako je bohatství, pohodlí, sláva. Jsou přitom poháněni strachem ze smrti, strachem z jakéhokoliv utrpení a nepohodlí. Všemu tomu vládne ďábel (viz Žd 2,14–15). Často se stáváme svědky oněch menších zel, kterými se duchovní otroctví u lidí projevuje. Často i u lidí, kteří chodí do církve. Vidíme třeba, jak se někdo zapletl do dluhů. Něčí manželství se hroutí. Někdo trpí tělesně a duševně. A v důsledku toho všeho lidé často jednají špatně. Chceme pomoci, a tak se mnohdy snažíme nějak odstranit to, co bolí, děsí, trápí. Snad by vše bylo v pořádku, kdyby ty dluhy byly splaceny – tak nějakou částkou pomůžeme. Jenže naše dobře míněná pomoc často přinese pouze dočasnou úlevu, nikoli však vysvobození ze zajetí falešných hodnot. Jednáme mnohdy v duchu  únor 2014

království tohoto světa – hlavní je odstranit strast, nepohodlí, bolest. Následujícího dne chtěl Mojžíš napomenout nějakého Hebreje, který bil svého druha. Káral ho přesně za to, co předešlého dne sám konal. I když měl naprostou pravdu v tom, co říkal, viník ho odmítl a připomněl, že Mojžíš předešlého dne zabil Egypťana. Slova – byť pravdivá – z úst člověka, který žil v duchu egyptských hodnot, nemohl nejmenovaný Hebrej brát vážně. Někdy se chceme angažovat v životech druhých a také jsme odmítnuti. Někdy výslovně, někdy beze slov. Někdy vědomě, jindy nevědomky. Jsou upřímně vděčni za rozhovor s námi, ale… naše slovo nemá váhu. Naše slovo nepřináší osvobození. Může to být proto, že naše slova vyplývají ze života, který se nese v duchu království tohoto světa. Je-li trám v našem oku, těžko budeme vyjímat třísku z oka bližního (viz Mt 7,1–6).

Někdy chceme, aby se Bůh v našich životech angažoval jen povrchně Za Ježíšem přišel člověk, který chtěl od Pána jednorázovou pomoc v majetkovém sporu. Nechtěl, aby mu Ježíš překopal život. Chtěl jen náplast na svou momentální bolest. My můžeme mít k Ježíši podobný přístup. Odráží se to v našich modlitbách. Odráží se to i v tom, jakou pomoc chceme od bratří a sester, případně od kazatele. V popředí naší pozornosti je často výhradně to, co nám dělá starost, čeho se bojíme, co nám přináší pocit ohrožení. Je naprosto v  pořádku, když o tom s  Bohem a s druhými mluvíme. Někdy ale Ježíš

může odmítnout naši úpornou snahu zatáhnout ho do řešení našeho problému. Ježíš totiž nepřišel dávat náplasti. Přišel, aby ťal ve věci základní. Přišel, aby nás vyvedl ze zajetí hodnot království tohoto světa. I proto zemřel na kříži (srov. 2K 5,15). Nejen proto, aby nám bylo odpuštěno. V životě neznámého muže byla onou základní věcí, do níž bylo třeba seknout, patrně hrabivost. Kdyby si nechal od Ježíše poradit, zjistil by možná, že samotný spor s bratrem je bezvýznamný, podružný, zbytečný. On by dokonce zjistil, že ten spor je nebezpečný. Právě proto, že patrně vyplýval z jeho lačnosti po majetku. Podobné to bývá i s námi. Chceme od Ježíše spíš jen „flastr“ a nejsme rádi, když nám moc „leze pod kůži“.

Potřebujeme, aby Ježíš v našich životech ťal ve věci základní V životě Mojžíšově měla jednou přijít chvíle, kdy ho sám Bůh pošle, aby vyvedl z Egypta celý izraelský lid. A Mojžíš z Božího pověření půjde veřejně přímo do ústředí říše zla – k samému faraónovi – a tam bude žádat propuštění lidu Izraele. Po vyvedení z Egypta budou Izraelci na Mojžíšovy soudní konzultace stát fronty (viz Ex 18). Nejdřív ovšem musel z Egypta sám odejít. Nemohl být nástrojem vysvobození jako egyptský princ, jako ten, kdo na zlém systému také profitoval. Pán Bůh snad potřeboval Mojžíše oprostit od Egypta, od egyptských hodnot. Bůh v jeho životě ťal ve věci základní – vyvedl ho z Egypta. My potřebujeme něco podobného. Potřebujeme opustit hodnoty a myšlení tohoto světa. Tedy opustit ten život, v němž se bojíme utrpení, zahanbení, nepochopení. Život, v němž druhé usměrňujeme a přehlížíme přitom hříšné postoje ve svém vlastním životě. Snad se potřebujeme ve svých zachraňovacích a  poradních snahách na čas zastavit. Potřebujeme přeorientovat i své modlitby, když Bohu předkládáme své záležitosti. Potřebujeme se modlit opravdu ve jménu Ježíše Krista, tedy v duchu Ježíšova králov-

Mgr. Petr Jareš (42) Kazatel Církve bratrské, nyní ve sboru v Táboře. Absolvent Evangelikálního teologického semináře a Evangelické teologické fakulty UK. Jeho předchozím působištěm byl sbor CB v Rakovníku, kde také začínal jako vikář. S manželkou Martinou mají tři děti – Terezku, Jakuba a Miriam.

Modlitba Pane, myslím na chvíli, až se tato země promění, až budeme bez břemen a věčným světlem oděni, až nás Prsy Utěšení mlékem pokoje nasytí, až budeme odpočívati, radostmi přikryti… Takový je sladký večer, v zrcadle vše to již duše má vidí: Ale vidí a nemá – nerozsvíceny chodí tváře lidí, Jenom oblaka a země, vody pláním Lásky tvé jsou nasáty, A chci-li se těšiti bezelstně, mohu jen se zvířaty… Pohleď, jak se hlady, prázdnotou a zarytostí třeseme: Proto, Bože, úpěnlivě prosí tebe srdce mé, Prosím tebe pro lásku, již chabou k tobě mám, – Duše naše údové jsou tvoji, živý jsme a bolestný tvůj Chrám: Bože, nechoď, nechoď již tak zbědován! Bohuslav Reynek

ství. Ježíš přišel, aby ťal ve věci základní. Přišel, aby ťal do kořene všech našich problémů, kterým je, ve zkratce řečeno, náš hřích. Onomu muži dělal starost majetkový spor s bratrem. Tento spor však ukazoval, že v jeho životě je hlubší problém. Mnohé naše starosti ukazují na to, že i v v našich životech jsou hlubší problémy – hříšné postoje. Mnohé naše starosti jsou pro nás signály, že i v našem duchovním životě existují věci základní, do nichž je třeba seknout. Jen Bůh je schopen tento zákrok vykonat dostatečně odborně. Jsme ochotni za tohle se modlit? ■ únor 2014 

rozhovor Rozhovor s Ing. Pavlem Hradilkem

V každé církvi jsou poctivě věřící lidé Člověk má přirozenou tendenci věci i lidi kolem sebe třídit do škatulek. Jak může být tato metoda zavádějící, si většinou uvědomí až při setkání s něčím nebo někým nezařaditelným do struktur, na které byl zvyklý. Křesťan a vědec, katolík žijící v malém společenství a zdůrazňující všeobecné kněžství – Pavel Hradilek se nikdy do žádné škatulky vměstnat nenechal. Je přesvědčen, že různost tradic, pokud se navzájem respektují, je inspirující. Pracuješ jako vědec v laboratoři v Řeži, mohl bys přiblížit, jakému výzkumu se věnuješ a čím se právě zabýváš? Pracuji sice v Ústavu jaderné fyziky AV ČR, ale spíše jako technolog. Nastoupil jsem na toto pracoviště, abych zaváděl výrobu nových radiofarmak, počínaje stavbou prostor, vývojem technologie, klinickým zkoušením a spuštěním provozu. Předtím jsem se asi 20 let zabýval v jiném řežském ústavu aplikovaným výzkumem radiofarmak. V současnosti spolupracuji na jediném projektu: Dosud zdaleka nejužívanějším radionuklidem v nukleární medicíně je technecium 99mTc. Tímto nuklidem je možné označit řadu látek, které v lidském těle putují, a díky tomu lze sledovat jejich pohyb a my můžeme pozorovat nejrůznější fyziologické procesy. Světová spotřeba tohoto radionuklidu stále roste, ovšem výrobní zařízení – jaderné reaktory – stárnou, odstavují se a nové se příliš nebudují. Vyvíjíme postup umožňující technecium připravovat na cyklotronech, zařízeních sloužících k urychlování nabitých částic. Je to zatím dražší, ale rozhodně je to v budoucnosti možná cesta.

Zároveň jsi však tajně vysvěcený jáhen. Kdo tě k tomu přivedl a proč ses pro to rozhodl? Chtěl ses už dříve stát knězem? S ordinovanou službou sice člověk musí souhlasit, ale rozhodují ti, kterým má člověk sloužit, tedy křesťanská obec. V době tzv. normalizace v roce 1972 byl salesiánský kněz Václav Komárek zbaven státního souhlasu nutného k veřejnému působení, tak jsme přešli, zcela přirozenou ces únor 2014

tou, do ilegality. Na ordinovanou službu jsem nepomýšlel, ale byl jsem o ni později požádán. Myslím, že o tom, zda je člověk Bohem ke službě povolán, by neměl rozhodovat on sám, ale jeho autorita, čili křesťanská obec.

Jak fungovala podzemní církev před revolucí? Podzemní církev tvořila paleta skupin s různými aktivitami. Je dobré připomenout, že v církvích vzešlých z reformace komunistický režim toleroval některé aktivity, jako jsou biblické hodiny nebo setkání mládeže, a na ty bylo možné navázat jistými polooficiálními akcemi, jako tábory mládeže. V římskokatolické církvi tomu tak nebylo. Režim povoloval pouze konání bohoslužeb. Jiné aktivity tak vznikaly zpravidla zcela nezávisle na viditelných strukturách církve. Postupně jsme naplňovali všechny úkoly, kvůli kterým církev existuje, tj. martyria (svědectví o  Kristu), diakonia (služba potřebným – v našem případě to byla zvláště pomoc těm, kteří se ocitli na okraji církve) a liturgie (společná bohoslužba). V roce 1983 jsme se stali křesťanskou obcí se všemi právy a povinnostmi. Doba pronásledování církve nám pomohla objevit novou kvalitu – existenci církve v malých celcích, kde je kladen důraz na obecné kněžství každého člena a kde se uplatní charisma každého jednotlivce při službě celku.

V jednom ze svých mnoha článků v časopise Getsemany se zabýváš situací podzemní církve po revoluci. Jak jsem pochopil, tak vznik podzemní církve byl motivován mimo jiné přílišnou prováza-

Především žádná oficiální katolická hierarchie v Československu neexistovala. Biskupské stolce nebyly obsazeny. Režim například povolil v roce 1965 jediného biskupa pro celé Čechy a Moravu – Františka Tomáška. Po roce 1968 sice mohlo nastoupit na svá místa několik biskupů ustanovených tajně po roce 1948, ale po jejich smrti zůstala biskupství neobsazená. Diecéze řídili státem ustanovení kapitulní vikáři, obvykle funkcionáři kolaborantského hnutí Pacem in terris. Byla to komunistickými úřady iniciovaná a podporovaná organizace katolických duchovních, která se pokoušela dostat církev pod kontrolu státu (1971–1989). Jako své označení organizace zneužila název encykliky Jana XXIII. Mír na zemi. Pochopitelně jsme revoluci přivítali jako velký dar od Hospodina. To, co jsme mohli dosud dělat pouze skrytě, se stalo mnohem jednodušším – publikace, studium, shromažďování, ekuména atd. Na druhou stranu jsme se po asi dvouletém váhání v roce 1992 rozhodli existovat jako dosud – nerozpustit se ve

viditelných strukturách. Na místa oficiálních biskupů v římskokatolické církvi se dostali lidé, kteří se většinou pokoušeli restaurovat poměry před 40 lety. Pro nás by to byl velký krok zpátky.

FOTO libor duchek

ností státního aparátu s tehdejší katolickou oficiální hierarchií, kvůli čemuž byly paralyzovány její misijní aktivity a obecně možnost růstu. Neblahým jevem byla i otevřená spolupráce s STB. S jakou nadějí tedy vítala podzemní církev revoluci?

Jak vás tedy vnímali? Jako nebezpečnou herezi? Ale ne, řada z nich nás znala, někteří nás i v době totality učili, například Antonín Liška, Miloslav Vlk, Jaroslav Duka. Spíše jsme se nevešli do struktur, na které byli zvyklí.

Ing. Pavel Hradilek (64) vystudoval radiochemii na VŠCHT v Praze, pracuje jako radiofarmaceut v Ústavu jaderné fyziky AV ČR. Je římský katolík, jeho církevním domovem je obec Společná cesta. Teologii studoval v ilegalitě. Vyučuje liturgickou teologii v bakalářském studijním programu Teologie křesťanských tradic na ETF UK v Praze. Je předsedou občanského sdružení Institut ekumenických studií v Praze. Podílí se na vydávání křesťanského měsíčníku Getsemany. S manželkou mají tři dospělé děti a sedm vnoučat.

únor 2014 

rozhovor Bylo možné integrovat obě struktury do jedné? Oficiální struktury se o to pokoušely, a sice tak, že si všímaly pouze ordinovaných služebníků a ty se snažily dostat pod svou pravomoc (podmínečnou) reordinací. Na tuto hru jsme nepřistoupili. Nemůžeme se postavit zády k vlastním biskupům, kteří se o nás, s nasazením vlastních životů, starali. Navíc stávající, u nás obvyklá farní struktura, kde jsou všechny práva a povinnosti svěřeny faráři, není kompatibilní s komuniálním modelem církve, o který se pokoušíme. V nastalé situaci ses musel rozhodnout, jak se vyrovnáš se svým duchovním povoláním. Mohl bys nám přiblížit, jaké byly tvé perspektivy a kde jsi našel své místo? Službu, kterou jsem přijal, nadále vykonávám a nestěžuji si na nedostatek práce. Kromě domovské obce Společná cesta se angažuji od roku 1995 v  Institutu ekumenických studií, jehož studijní program převzala v roce 1999 Evangelická teologická fakulta UK.

Mohl bys Společnou cestu stručně představit? Je to název malé obce, která má 14 členů. Vznikli jsme až v roce 2007 rozdělením tzv. pražské obce ES (skryté církve – ecclesia silentiae) na tři části v situaci, kdy měla už asi 80 lidí, včetně dětí a mládeže, což je pro „malou obec“ příliš. Tak jako je v CB běžné, ne všichni, kteří navštěvují naše shromáždění, jsou členy obce se všemi právy a povinnostmi. Scházíme se jednou týdně k sdílení a společné modlitbě. Tato setkání jsou otevřená každému. Eucharistii slavíme každých 14 dní. Je to setkání na celý den včetně oběda a odpoledního programu (např. beseda, kultura, vycházka). S eucharistií je vždy spojena diakonická sbírka určená pro potřeby vně obce. Jednou za dva měsíce slavíme společně – na uzavřeném setkání – smíření. Během týdenního letního setkání mu věnujeme celý den. Snažíme se stále společně vzdělávat.

Pochopil jsem, že bys uvítal větší zapojení laiků do služby církve. Jakou roli by tedy měli hrát klerici? Podstatnou. Ordinovaní služebníci jsou od toho, aby rozpoznávali charismata jednotlivých křesťanů a umožnili jim liturgii „vykonávat“. Od počátku křesťanství tomu tak bylo. Až ve středověku začali jednotlivé laické služby lektorů, kantorů, akolytů atd. nahrazovat klerici. Tomu čelila reformace důrazem na obecné, křestní kněžství. To, že i některá protestantská shromáždění jsou dnes akcemi jednoho muže či jedné ženy, je projevem úpadku.  únor 2014

Od určité doby se do hloubky zabýváš liturgikou, co tě k ní přivedlo? Zájem od dětství, dobrý učitel v rámci základního teologického kurzu v době totality, který mi otevřel oči, a začalo mi vadit, co se obvykle děje v katolických kostelích. Později mne vyučování tohoto oboru na Jaboku (VOŠ sociálně pedagogické a teologické) donutila číst odbornou literaturu a seznámit se s odborníky, jako je prof. Pavel Filipi na naší fakultě, prof. František Kunetka v Olomouci a zejména prof. David Holeton, kanadský anglikán učící na husitské fakultě i na naší ETF. Přivezl si z Kanady obsáhlou soukromou knihovnu, ze které mohu čerpat.

Studoval jsi tedy teologii někde oficiálně? Za komunismu bylo studium možné jen na státem kontrolovaných teologických fakultách. V roce 1989 jsem měl studium teologie už dokončeno a nebyl čas ani potřeba si je formálně doplňovat.

Doba pronásledování nám odhalila novou kvalitu – existenci církve v malých celcích. Mnoho studentů, obzvlášť z protestantského prostředí, v liturgii vidí cosi středověkého, co pro současného racionálního člověka je pouze temným balastem. Jak vzdoruješ těmto názorům? Je to dáno českými specifiky: Velká část národa byla v minulosti rekatolizována a průměrný český protestant vidí v liturgii něco specificky katolického, a tudíž podezřelého. Snažím se studentům ukázat, že mnohé církve ve světě vzešlé z reformace si liturgii zachovaly a navíc v uplynulých letech proběhla liturgická obnova. V současnosti probíhá i v  církvích evangelikálních. Pouze ten, kdo má omezený rozhled, si myslí, že při slavení Hospodinovy přítomnosti mezi námi si vystačíme pouze s rozumem. Vždyť Bible sama je více poezií než racionálním popisem, jak to mezi Bohem a lidmi chodí.

Už dlouhá léta učíš na IES. Jaké tvé propojení s tímto institutem? Institut ekumenických studií je občanským sdružením, jehož jsem předsedou. Náplní institutu je zajišťovat doprovodný program studijního oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě UK. Mezi doprovodný program patří například besedy, semináře, kurzy, modlitby, bohoslužby.

FOTO archiv

Cyklotron – pomocí elektromagnetu urychluje těžké částice

Nemalá část studentů vstupuje do studia IES s  tím, že si prohloubí své znalosti o křesťanství v ekumenické perspektivě. Neočekávaným bonusem jsou vedle učitelů, kteří nabízejí skutečně různé pohledy, sami studenti. Čím obohacují tebe?

povolání, ať už to jsou historici, lingvisté, právníci, lékaři, pedagogové nebo nejrůznější další obory.

Odbouráním předsudků vůči té které denominaci. Zakouším, že v každé denominaci jsou poctivě věřící lidé.

Evangelium stojí na straně chudých, i když i bohatí mají šanci. Můj postoj k restitucím není zcela jednoznačný. Jako občan je podporuji, neboť umožní, aby církve postupně přestaly být placeny ze státního rozpočtu. Umožní obcím, aby mohly nakládat s dosud zablokovaným, původně církevním majetkem. To, co bylo komunisty ukradeno, by mělo být vráceno. Jako křesťan si ale myslím, že to poslání církví spíše uškodí. Lidé ztrácejí poslední zbytky důvěry v církve a mohou být zcela hluší k hlásání evangelia. V církvích samých, zvláště v té římské, to může způsobit oddálení nutných strukturálních změn. Vedení bude zabezpečeno a nebude mít potřebu cokoli měnit. Někteří z biskupů nejsou schopni řídit své diecéze ani po náboženské stránce, natož po hospodářské. Nebezpečí, že se tak k majetkům dostanou různí kmotři, je zcela reálné. Už teď přestávají lidé přispívat na různé užitečné církevní aktivity, například nízkoprahová centra pro sociálně vyloučenou mládež, s tím, že církev „má peněz dost“. Cením si těch církví, které se nabízeného majetku zřekly. Budou se mít třeba trochu hůř, ale jejich služba bude věrohodnější.

V čem vidíš smysl toho, aby studenti sami připravovali liturgii? Sám řecký antický pojem leiturgia znamená „konání všeho lidu“. Každý pokřtěný je povolán k tomu, aby se na liturgii aktivně podílel. Jako student se to může naučit a ovlivnit tak praxi své vlastní církve.

Institut existuje už mnoho let. Dalo by se říci, že si prošel několika etapami. Co podle tebe za ty roky ztratil a co získal? Začínali jsme za ztížených podmínek, kdy nám některé církve házely klacky pod nohy. Jiné nás však podpořily. Jakmile si nás pod svá křídla vzala Evangelická teologická fakulta, tlaky ustaly. Začínali jsme se studenty, mezi nimiž měli výraznou převahou římští katolíci. Dnes tvoří asi třetinu. Naopak se objevují studenti pravoslavní, evangelikální, sem tam i nepokřtění, kteří hledají víru. Různost tradic, pokud se navzájem respektují, je inspirující. Někteří naši absolventi, poté co si rozšířili kvalifikaci, již sami začali u nás učit. Jiní nás podporují z pozice svých

V otázce církevních restitucí se, jak jsem pochopil, spíše kloníš k názoru, že by církev měla zůstat chudá. Mohl bys svůj postoj nějak vysvětlit?

■ Připravil libor duchek

únor 2014 

TÉMA

saMueL JiNdra

Ilustrace Ondřej Košťák

Někteří křesťané nad rozvodem manželství mávnou rukou – to se prý dnes stává. Jiní v něm vidí nejhorší hřích. Zatímco vražda se odpustit dá, rozvod člověka poznamená nadosmrti. Kdo z nich má pravdu? Nebo je to všechno ještě jinak?

10 únor 201

v

FOTO archIv

následujících odstavcích se máme věnovat tomu, co Komenského poutník z Labyrintu světa líčí jako „zlaté zápony“, které představují „potěšené spojení těl i srdcí“ muže a ženy. Za dvacet let svého kazatelského působení jsem byl obdarován privilegiem ukovat více než čtyřicet zlatých manželských pout. Řadím tyto zkušenosti rozhodně k těm nejradostnějším, které řemeslo kazatele obnáší. Hned vedle šuplíku „svatby“ je v mém stole však další označený jako „manželská trápení“. Musím připustit, že i tahle zásuvka je hodně napěchovaná. Ani Komenský nevěděl, co o manželském stavu má vlastně soudit: „Více-li potěšení v něm, když se zda-

ří… čili žalosti více z rozličných příčin…“ Nakonec charakterizuje manželský stav takto: „I když se nejlíp zdaří, sladké s hořkým se mísí.“ Zdá se, že za poslední čtyři staletí se mnoho nezměnilo. Těch, kteří kvůli hořkostem manželství hledají kováře, který by přeťal zlaté manželské pouto, rozhodně mezi Kristovými následovníky neubývá. Jak tomu rozumět? Jak se dívat na rozvod obecně? Lze jej alespoň někdy považovat za vhodný lék na manželské neduhy? A kdy je třeba takovou terapii odmítnout?

Manželství jako boží řád Většina těch, kdo berou vážně Písmo, chápe manželství jako zvláštní Boží řád obecně platný pro lidský rod. Na dvojnosti muže a ženy, na jejich touze jednoho po druhém, na jejich rovnocennosti ve vzájemné odlišnosti a na jejich někdy namáhavém úsilí o jednotu vyobrazuje Hospodin svou trojjedinost, svou lásku uvnitř Trojice i lásku směrem ke člověku. V těsném přiblížení ženy a muže v manželství učí Všemohoucí člověka opouštět sebe a vyputovat za hranice svého osobního bytí k cíli přesahujícímu osobní zájmy. (Oz 11,1nn) Zázrak vykoupení Božího lidu prostřednictvím Kristovy těžké oběti má být denně předlohou a inspirací manželského vztahu muže a ženy. (Ef 5,25nn) Tyto a další důvody vedou Kristovy následovníky k tomu, že považují manželství za klíčovou životní hodnotu. Manželství se díky tomu dostává pod drobnohled křesťanské etiky a do ohniska pastýřského zájmu. Snad proto je nalomení či krach manželství vnímán citlivěji než například lakota a nenasytnost, arogance a marnivost, pomluvy a lhostejnost či mnohá jiná životní a morální troskotání. Je to tak správně? Neodvažuji se dát jednoznačnou odpověď. Tato asymetrie je možná trochu provokující. Přesto je na ní něco pozitivního. Naznačuje, že není mezi námi ještě zcela zapomenuta hodnota manželství jako nejdůvěrnějšího mezilid-

PharmDr. et Mgr. Samuel Jindra (46) Vystudoval farmacii, teologii a psychologii. Po více než dvacetileté práci kazatele v Církvi bratrské pracuje jako psycholog v Poradně pro rodinu Pardubického kraje a v soukromé praxi. Je ženatý, s manželkou Hanou sdílejí rodinný krb se synem Davidem (22) a dcerou Petrou (20).

únor 201 11

TÉMA téma ského vztahu a rodiny jako elementární komunity. Bohu díky!

Je rozvod řešením? První rozhovor o manželské krizi nezřídka začíná slovy: „Víte, zjistili jsme, že takhle to dál nejde… Musíme se rozejít.“ Za tímto postojem se zpravidla skrývá naděje, že rozvodem se současné trápení konečně vyřeší. Zpravidla jde o iluzi, která nemá mnoho společného s realitou. Rozvod nic neřeší. Proč? Co se stane, když se Adam se svou Evou rozejde? Především odpadne úkol na porouchaném manželství pracovat nebo jej snášet. Rozsudkem soudu se uvolní vzájemná vazba, což s sebou nese kýženou nezávislost. Ta je však často jen právního rázu. Ve skutečnosti přetrvává mnoho vzájemných pout. Rozvod má zpravidla hodně daleko k tomu, aby bylo možno ho chápat jako otevřenou bránu ke šťastné budoucnosti. Zůstávají například děti. Péče o ně a jejich výchova rozvedené spojuje – čím jsou děti menší, tím více. Zůstávají další dříve společní příbuzní a přátelé. Je možné a dobré je rázem vymazat

ze života? Nezřídka zůstávají společné závazky či majetek, který se nedaří rychle a snadno „rozvést“. Především však zůstává společná minulost – kapitoly příběhu, které patří oběma. Jméno a roli toho druhého ve vlastním příběhu nelze jednoduše ignorovat. Zůstávají zranění, která je třeba diagnostikovat a léčit. To bývá proces, který může zabrat někdy i zbytek života,. A je o to složitější, že na jeho zpracování nejsou dva, jak by tomu správně mělo být, ale jen jeden.

Opravdu rozvod nic neřeší? Rozvod je vždycky ztráta. Musíme však připustit, že i setrvání v manželství postiženém nějakou těžkou chorobou může být ztrátové, ne-li fatální. Proto se může stát, že musíme vedle sebe zvažovat dvě zdánlivě protichůdné perspektivy. Rozvod již ze své podstaty nemůže být terapií rodinných či manželských potíží, asi podobně jako amputace končetiny není její léčbou. Přesto s ohledem na celý organismus je amputace někdy krokem kupředu, protože odděluje mrtvé od živého. Rozvod také může být krokem kupředu, jsou-li okolnosti opravdu vážné. Mění poměry mezi manžely, a tím umož-

Příběh

Za hlasem srdce Zůstat a nenávidět, nebo odejít a milovat? Nikdy by mě nenapadlo, že to udělám, ale stalo se to. Rozvedla jsem se. Po třech letech manželství. Po jedenácti letech společného života. Ten poslední rok jsem se cítila velice opuštěná a pak jsem potkala někoho, do koho jsem se šíleně zamilovala. Ale nakonec to nevyšlo, zůstala jsem sama. Romantický příběh bez šťastného konce. Zní to strašně jednoduše a hloupě. „Manželský slib není jen tak,“ řekl mi švagr. „To je na celý život. Já bych se mohl zamilovat každý den desetkrát, ale jednou jsem dal slib, tak jej dodržím,“ sahal mi do svědomí. Jeho žena, která vedle něj v tu chvíli seděla, zůstala zcela chladná. Já nevím, tohle se mi nějak nezdá. 12 únor 2014

Slovo od slova už jsem si ten slib nepamatovala, musela jsem si jej znovu vyhledat. „Já odevzdávám se tobě a  přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K  tomu ať mi pomáhá Bůh.“ Nést dobré i zlé, znamená to jít dál s tím druhým, i když jej už nemilujeme? Když mu upřímně nemůžeme říct, miluji tě z celého srdce? A opravdu by ten druhý chtěl, abychom s ním i přesto zůstali? Jaké je správné řešení? Umrtvit své srdce, necítit, nemilovat? A je to vůbec možné? Vím, že za pomoci antidepresiv, se dá utišit i veliká bolest, ale lze utišit lásku? To jsem nedokázala. Manželovi jsem

pořád opakovala tu větu nešťastných žen: „Cítím, že žijeme spíš vedle sebe než spolu.“ Nikdy jsme nepřišli na to, co se stalo špatně, proč jsme se odcizili natolik, že jsem začala cítit lásku k  někomu jinému. Několikrát jsme šli na párovou terapii, což mi ovšem spíš pomohlo urychlit mé rozhodnutí opravdu odejít. Nikdy jsem se nezbavila pocitu viny. Myšlenky, že jsem udělala něco špatně. A manžel mě v tom utvrzoval, tak jsem to přijala. Dala jsem slib a porušila jsem ho, tak jsem zklamala. Zklamala jsem Boha, sama sebe i manžela. Nevyužila jsem plně sílu, které se mi jistě při uzavírání slibu dostalo jako posily. Velmi mě to mrzí, ale nedokázala jsem to jinak. Zdálo se mi, že zůstat v manželství, dodržet slib, žít s mužem, když jej nemiluji, není upřímné, není správné. Nedokázala jsem zachovat lásku, jak jsem

Věřím, že v takových případech je možné rozvod chápat jako statečný krok, jako převzetí odpovědnosti, někdy také jako akt milosrdenství například vůči vlastním dětem. Do manželství totiž vstupují Adam a Eva jako dvě autonomní bytosti. Daly si slib a jsou jedno tělo (Gn  2,24). Být jedním tělem však neznamená, že Adam se rozplyne v Evě a ona v něm. Nadále je každý z manželských partnerů jednotlivě odpovědný za své postoje a jednání. Jak Adam, tak Eva nesou odpovědnost za každodenní potvrzování manželského slibu prací na svém společném vztahu. Jinak by neměla smysl apoštolova výzva daná zvlášť manželům a zvlášť manželkám: „Ženy podřizujte se…; muži milujte…“ (Ko 3,18–19). Nemalou míru autonomie tedy má každý z partnerů i po uzavření manželství. To je mimo jiné důvod, proč není předem zaručeno, jak manželství dopadne. Evě nikdo z lidí nemůže slíbit, že její Adam bude celý život skvělým manželem a obráceně. Ježíš upozorňuje na to, že příběh manželství bývá komplikován tvrdostí lidského srdce (Mt 19,8). Pokud si například Adam zvolí způsob života, který je zcela neslučitelný s přiměřeně normálním

FOTO archiv

ňuje změnu režimu vztahu. A v novém režimu bývají některé problematické věci řešitelné. Jak to může vypadat? Uveďme si dva příklady. Manželství vytvořil Bůh jako prostor lásky. Žel, můžeme být svědky toho, že manželství se místo toho stane otroctvím. Setkávám se například s Mařenkou, která po téměř patnácti letech ponižování, kontroly, omezování na nejzákladnějších potřebách, fyzického ubližování a okrádání našla tolik statečnosti, aby svého Jeníčka rozvodem opustila. Neskončilo tak její trápení, ale přestala být otrokyní. Druhým příkladem je narušování celistvosti manželství v některé jeho důležité funkci. Manželství je lodičkou, která má nést rodinu i na hluboké vodě. Ale co když do ní jeden z manželů dlouhodobě vrtá otvor za otvorem bez ohledu na to, že loď se v důsledku toho potápí? Někdy jsou to díry nezodpovědného nakládání s majetkem (např. gamblerství či zadlužování), jindy vztahy (např. přetrvávající či opakované nevěry anebo neřešená agrese) nebo může jít o závislosti (např. rozklad života způsobený neléčeným alkoholismem). Rozvod nezalepí díry, ale umožní opustit loď, která jde ke dnu.

při svatebním slibu slíbila, proto jsem musela odejít. Je přece čestné a správné říct, že vím, že už nedokážu plnit, co jsem slíbila, a poprosit o zrušení slibu. Pokud bych přesto zůsta-

la, zdálo se mi, že bych se zbláznila. Že bych nevydržela ten vnitřní tlak, hlas svědomí, který mi neustále připomínal, že to, co dělám, je nesprávné a neupřímné, že nemůžu žít vedle

svého muže a předstírat, že jej miluji, že je všechno jako dřív, absolutně v  pořádku. Předstírat takovou věc ani nejsem schopná. Rady některých mých blízkých, že po deseti letech je to v každém vztahu stejné, mi připadaly necitlivé a cynické. Mám to prý vydržet, poradila mi naše rodinná známá, která něco takového také prožila, a  nyní má tři malé děti, krásně zařízenou domácnost, muže, a je, jak tvrdí, šťastná. Mně ale šťastná nepřipadala, nemohla jsem ji proto brát vážně. Copak spolu opravdu mají manželé žít jen proto, aby vybudovali společné hnízdo, přivedli na svět děti, vychovali je a pak aby se už těšili na vnoučata? Nemá být manželství spíše silným láskyplným duchovním svazkem, ve kterém se lidé navzájem podporují při společné cestě ke Světlu, k Bohu? Jistě nemohou odsouvat stranou hmotné povinnosti, ale ty únor 2014 13

TÉMA téma fungováním vztahu a rodiny, může být rozhodnutí Evy pro rozvod s Adamem využitím její vlastní autonomie a zodpovědnosti za svůj život, případně za život vlastních dětí. Může to být krok kupředu. Navzdory právě řečenému je třeba chápat rozvod jako řešení nouzové, po němž bychom neměli rychle a bez okolků sáhnout. Naopak, mělo by mu předcházet využití všech rozumných prostředků obnovy vztahu a rodiny, protože dojde-li na rozvod, jen jedno je jisté: Bude to ztráta.

Je rozvod v určitých případech možný? Je zřejmé, že rozvod není ani vítaný ani léčivý. Navzdory jeho nežádoucnosti se jím Písmo zabývá jako realitou připomínající nám tvrdost našeho srdce. Výroky Tóry, Ježíše i apoštolů na skutečnost rozvodu reagují. (Dt 24,1nn; Mt 5,32; 1K 7,10–11). Zároveň však celý příběh Písma představuje Hospodina jako věrného, milujícího věrnost a podporujícího věrné (Mal 2,14–16). „Navštívím jejich přestoupení holí a jejich zvrácenost ranami, ale své milosrdenství vůči němu nezruším a nezradím svou věrnost, neznesvětím svou smlouvu.“ (Ž 89,31–35)

přece nemohou být tím nejdůležitějším. Na prvním místě je srdce člověka, jeho cit, který mu spolehlivě ukazuje, co je správné a co nikoli, co by měl dělat a čeho se raději vyvarovat, aby nesešel ze své světlé stezky. Alespoň já to tak cítím. Mé rozhodnutí přineslo mně, mému muži i některým našim blízkým do života mnoho bolesti. Já jsem to období vnímala jako velmi tvrdé. Během velmi krátké doby jsem ztratila mnoho svých blízkých. Rodina muže se mnou přestala komunikovat, jako bych pro ně měla cenu jen jako součást jejich syna, bratra… Moje rodina také mlčela, jen matka mi neustále vyčítala, že jsem se zbláznila, ať si uvědomím, kolik mi je a že už si mě nikdo nevezme. Nezapadla jsem už do většinové představy správného života. Pro některé z nich, a nejspíš i pro muže, jsem najednou byla bláznivá hol14 únor 2014

Pečlivé čtení textů Písma, které se k rozvodu vyjadřují, ukáže, že obsahují spíše varování před druhým sňatkem po rozvodu než před samotným rozvodem. Jaký to má důvod? Manželství je v Písmu chápáno jako celoživotní závazek: „Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje“ (Mt 19,6). Teprve smrt jednoho z  partnerů vyvazuje druhého z manželské smlouvy (Ř 7,2–3). Rozvod je trvalou, právně vyjádřenou odlukou manželství. Zdá se, že v pojetí Písma rozvod neukončuje manželství, ale definuje jeho další podobu. Je to odloučené, nikoliv ukončené manželství. Proto není možno vstoupit do nového vztahu – byl by nevěrou. (Mt 5,32) Proto je Písmo vůči dalšímu sňatku po rozvodu mnohem zdrženlivější než vůči rozvodu. Přestože všechny křesťanské tradice vysoko vyzdvihují hodnotu manželství a rodiny, pohled na rozvod a jeho důsledky se liší. Římskokatolická církev trvá na tom, že manželství pokřtěných „nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti“. Rozluku manželství považuje vždy za nemravnou, což velice trefně zdůvodňuje mimo jiné tím, že pro společnost „je svými nakažlivými účinky opravdovou sociální ranou“.

ka, která si neváží toho, co má – té ochrany, péče a zázemí. Nikdo z nich se neptal, co nosím uvnitř. Já jsem ale cítila, že mé srdce je prázdné, že se naše společné cesty s mužem rozdělily, že už takhle dále nemůžu žít. Že pokud zůstanu, zemřu, ať to zní jakkoli pateticky. Tohle všechno mě naučilo neodsuzovat konání ostatních, ať je jakkoli podivné a nevhod-

né. Nikdy nemůžeme vědět, co ten podivný člověk nosí ve svém srdci.

■ marta

(jméno bylo redakčně změněno) Pozn. redaktora: Autorka se od svého muže odstěhovala a realizovala formální rozvod, úplně rozejít se s ním ale nedokázala. V době vzniku textu s ním znovu žije, byť jsou stále rozvedení.

Bůh mne provedl rozvodem Byli spojeni před Bohem a lidmi, církev i lidé je opustili, ale Bůh s nimi zůstal Když jsem souhlasila, že napíšu něco o svém rozvodu, měla jsem rozporuplné pocity. Důvodů bylo mnoho. Jedním z nich byl třeba ten, že mluvit o svém rozvodu před ostatními křesťany, zejména katolíky, je pro mě stále ještě

poněkud nelehké. Strach z odsouzení a pohrdání, ale i jakási podivná lítost mi často znemožňují se o věci upřímně vyjádřit a nutí mě k přehnanému sebeospravedlňování či vysvětlování. Jako by rozvod byl jakýmsi stále přítomným

O Jednotě bratrské víme, že rozvod připouštěla „pro nevěrnost nebo pro rozpor ve víře“. Jako biblické se v protestantské etice tradují dva přijatelné důvody rozvodu: cizoložství jednoho z manželů (s  odkazem na Mt 5,32;19,9) anebo po obrácení jednoho z manželů k víře neochota druhého v manželství setrvat (s odkazem na 1K 7,15n). Kdy je tedy rozvod možný, a kdy ne? Domnívám se, že Písmo ponechává tuto otázku dosti otevřenou. K rozvodu nikde nepovzbuzuje a vede nás k ideálu věrnosti a lásky, která se vyrovnává i se zklamáním a zraněním. Na druhou stranu jej připouští v situacích, kdy se na straně jednoho z partnerů projeví neúnosná tvrdost srdce. Rozhodnout, kdy je této hranice dosaženo, je věcí osobní odpovědnosti každého Kristova následovníka.

Jak jednat s rozvedenými?

FOTO archiv

Postoj k rozvedeným by měl být postojem milosrdenství, tím spíš, čím jasněji onen Adam či Eva rozpoznávají svůj podíl na této ztrátě. Ačkoliv se setkáme se situacemi, kdy odpovědnost za vztahovou tragédii leží výrazně na jednom z partnerů, častěji to bývá tak, že se na selhání manželského soužití

nějak podílejí obě strany. Když nám Adam vypráví o tom, co všechno mu provádí jeho Eva, pamatujme, že to je přinejlepším půl příběhu či Adamova verze příběhu. Pokud nám Adam s Evou svěří důvěru, abychom je doprovázeli jejich manželskými soutěskami, měli bychom pozorně naslouchat také vyprávění Evy, jak se jí žije s Adamem. Pozorovatelé zvenčí bývají v pokušení věnovat více sympatií a větší díl podpory na stranu partnera „slabšího“, ve věci rozvodu „méně iniciativního“ či toho, kdo bude rozpadem vztahu pravděpodobně „více postižen“. Záměrně užívám uvozovky, protože povrchní dojem nezřídka bývá klamný. Právě manželský vztah je někdy prubířským kamenem, na němž se ukáže, že letitý člen církve či aktivní „služebník“ nemusí být totéž co dobrý manžel či manželka. Pod maskou například pobožnosti, disciplinovanosti nebo neviny se může skrývat nemálo manipulace, agrese či sobectví. O tom se však těžko vypráví.(A i kdyby se vyprávět dalo, stejně by tomu málokdo uvěřil.) Často se postižený smíří spíše s  falešným obrazem, který si o něm druzí udělali, než aby musel před druhými něco dokazovat. Právě proto, že málokdy víme, jakým příběhem ztroskota-

břemenem a neodpustitelným hříchem, který mě řadí do skupiny těch, kteří nějakým způsobem neobstáli ve správném „křesťanském životě“. Možná to bude tím, že ještě před osmi lety mne ani nenapadlo, že by se

rozvod mohl osobně dotknout i mého života. Vzpomínám si, že v prvních několika letech po své konverzi jsem k rozvedeným přistupovala většinou s  jakýmsi nadneseným pocitem, že tak jako oni bych já zásadně neselha-

la, v lepším případě bych ho u ostatních blahosklonně omlouvala. Když jsem se krátce po svém křtu z  důvodu těhotenství vdávala za muže, kterého jsem milovala spíše jako přítele než jako partnera, byla jsem odhodlána ve svazku, který jsem tenkrát vnímala jako nerozlučitelný, setrvat a dostát tak svým křesťanským předsevzetím. V žádném případě mě nenapadlo, že během jednoho roku sama začnu o rozvodu uvažovat jako o možnosti. Nenarozené dítě přece mělo nárok být se svým otcem a já byla připravena udělat vše pro to, abychom byli rodina. Celá situace se však vyvinula poněkud neočekávaně. V osmém měsíci jsem o miminko přišla a hlavní důvod uzavření našeho manželství pro mě tedy přestal existovat. Naše manželství se pomalu ale jistě začalo rozpadat. Ztráta dítěte mě velmi zasáhla a já jsem tváří v tvář tomu, co se stalo, únor 2014 15

TÉMA né manželství skutečně bylo, bychom měli být milosrdní. „Milosrdenství přemáhá soud.“ (Jk 2,13) Specifický okruh otázek představuje církevní kázeň uplatňovaná vůči rozvedeným. Jde tu o hledání pastýřské rovnováhy mezi věrností Božímu ideálu manželství a mezi uplatněním Boží milosti člověku, který selhal a činí pokání. Nechci se vyjadřovat k jiným křesťanským tradicím ani k minulým dobám, ale v naší době a v našich podmínkách považuji za rozhodující aspekt disciplíny láskyplný a důvěryhodný vztah pastýře s rozvedenou či rozvádějící se ovečkou. Pastýřem přitom nemusí být zrovna kazatel, ale i zralý a zkušený křesťan. Domnívám se, že bychom neměli relativizovat závažnost rozvodu, ale zároveň je třeba pracovat na tom, aby být rozvedeným nebylo stigmatem. Bohudík přibývá párů, které se nebojí mluvit o svých potížích a hledají pomoc. Žel, asi nepřibývá těch, kdo jsou ochotni bojovat, někdy třeba i celý život, se svými nedostatky a vyrovnat se s omezeními své Evy či svého Adama. Přibývá těch, kdo se neduhům manželství chtějí vyhnout nesezdaným soužitím. Ve skutečnosti utíkají od řešení svých neduhů. Je možné, že v budoucnu bude pro církev možná

nebyla schopna předstírat nic před ostatními ani před sebou. Manžela jsem měla ráda a vážila si ho, ale naše tragédie, spíše než aby náš víceméně přátelský vztah utužila, nás oddálila. Já se utápěla ve své bolesti, alkoholu a později i v jiných vztazích a můj manžel začal vyhledávat ženy-přítelkyně, které byly duchovnější než já. Definitivní konec I když se manžel po několika vzájemných pokusech vztah nějak stmelit rozhodl, že se ode mě odstěhuje, ještě několik let trvalo, než jsme k rozvodu přistoupili. Myslím, že důvodem protahování byl z mé strany (spíše než potřeba mít více času na rozmyšlení) strach z toho, co si budou myslet ostatní, a také z  toho, že se stanu jednou z těch, které jsem předtím vskrytu odsuzovala. Navíc jsem si byla vědoma, že jako rozvedená katolička nebudu 16 únor 2014

těžším oříškem soužití nesezdaných párů než problematika rozvedených.

Jak rozpadu manželství předejít? Můžeme udělat něco pro to, aby bylo méně rozvodových tragédií? Prevence rozvodu je možná a je účinná. To nejpodstatnější je samozřejmě na Adamovi a  Evě. Pokud zjistí, že některá z oblastí manželství je nefunkční, je třeba se tím zabývat. Začíná drhnout komunikace? Ubývá společných aktivit, společných plánů, společně tráveného času, intimity? Vstupuje do vztahu někdo třetí – rodič některého z partnerů, kamarád či kamarádka, vlastní děti…? Je třeba o tom začít mluvit a hledat společně řešení. Když to nejde ve dvou, zkusit to společně probrat s vhodným přítelem. Když není nikdo vhodný k dispozici, zkusit vyhledat odborného poradce. Hlavně to nenechat spát. Prevencí rozvodu je také nespěchat do manželství. Ačkoliv vhodný výběr partnera nebývá nejčastější příčinou rozvodu, není dobré příliš slevit z očekávání zejména v zásadních věcech. Lásce se lze učit celý život, ale důvěru a souznění se nenaučíme. Máme slučitelné představy o životě? Dokážeme spolu otevřeně mluvit? Daří se nám řešit problémy tak, aby

mít oficiálně přístup ke svátostem, a to pro mě bylo obzvlášť těžké. Je však také pravdou, že bolest ze ztráty mého dítěte tenkrát přehlušovala cokoliv ostatního. Trápení z přístupu katolické církve k  rozvedeným na mě začalo vědomě doléhat teprve o několik let později a  mně trvalo nejméně dalších šest let, než jsem svou bolest a zlost do určité míry zpracovala. Vzpomínám si, že jsem se potom, co jsem nad rozvodem začala vážněji uvažovat, začala většině svých katolických přátel vyhýbat, protože jsem věděla, že jakékoli odsuzování či výčitky bych ve svém stavu neunesla. Potřebovala jsem mít sílu stát si za svým rozhodnutím, a ne se ze strachu z odsouzení či zatracení vrátit do vztahu, který nemohl dobře fungovat na jiné než přátelské a duchovní úrovni. I přesto mě však ztráta muže, který byl vlastně mým nejbližším člově-

kem, zasáhla více, než jsem si byla ochotna připustit. Teprve až asi za pět let po našem rozvodu, již během svého dalšího manželství s člověkem, který si také rozvodem prošel, jsem se začala s pomocí svých přátel a psychoanalýzy s oběma ztrátami vyrovnávat. Ale nejenom to. Začala jsem si také konečně uvědomovat a jasněji chápat důvody, proč jsem do vztahu se svým bývalým mužem vstoupila a zůstávala v něm, přestože mi bylo čím dál jasnější, že ho nejsem schopna vnímat jinak než jako blízkého přítele. Nový začátek Dnes vnímám obojí – uzavření svého prvního manželství i následný rozvod – jako nedílnou součást své životní cesty a vlastně i cesty s Bohem. Samozřejmě že se občas zahledím do minulosti a ptám se, zda by život nebyl býval jednodušší „kdyby“…

to bylo uspokojivé pro oba? Naplňuje vztah základní emocionální potřeby? Tyto otázky by měly být uspokojivě zodpovězeny ještě před příchodem k oltáři.

Životní cesta rozvodem nekončí Existují různé handicapy. Někdo má handicap tělesný a potřebuje třeba hůlku, o niž se při chůzi opírá. Jiný člověk trpí handicapem psychickým a potřebuje větší dávku trpělivosti a soucitu od svých blízkých. Rozvod přináší handicap vztahový a emocionální: dál pokračuji životem poraněn či dokonce trvale zmrzačen. Možná už nikdy pro mne nebude snadné bezvýhradně někomu důvěřovat. Možná už nikdy pro mne nebude snadné mít zdravou sebeúctu potřebnou pro jakýkoliv blízký vztah. Pocity viny,

Jenže to „kdyby“ by nevyhnutelně muselo znamenat, že bych to vlastně nebyla já, že má minulost i má rodina by musela být jiná, než jaká doopravdy je, a že rozhodnutí, která jsem na své cestě učinila, by byla rozhodnutí jiného člověka. Rozhodnutí se rozvést bylo jedno z nejtěžších v mém životě a já věřím, že bylo správné. Vím, že to bylo něco, co jsem učinila v pravdě před Bohem. Paradoxně pravdivěji, než když jsem těhotná slibovala, že v dobrém i zlém setrvám se svým mužem, dokud nás smrt nerozdělí, a přitom jsem věděla, že hlavním důvodem svazku je naše dítě. A tak stejně jako nás jeho rostoucí život přivedl k tomu manželství uzavřít, jeho smrt pak vlastně vedla k  jeho rozpadu. Byla to však také smrt živého vztahu mezi námi, který byl kdysi základem hlubokého přátelství a jakési těžko popsatelné nedospělé lásky.

zklamání, opuštění a spousty nezodpověditelných otázek se možná budou znovu a znovu vracet. Takový handicap však neznamená, že tím můj život končí nebo že končí všechno dobré v něm, že jsem odsouzen žít život neplnohodnotný. Vzniká tím nový úkol: žít se vztahovým handicapem. Budu možná víc než někdo druhý potřebovat pastýřské zaopatření nebeského Otce, toho, který jediný nikdy nikoho nepodvedl a nezklamal. Pokud takový handicap přijmu jako úkol, můžu spět k životu smysluplnému, směřujícímu do Kristova Království. Není to cesta snadná, ale stejně nesnadnou cestou je budování funkčního manželského vztahu či život single. Pro Království i pro životy konkrétních lidí je rozvod vždy ztrátou a tragédií. Je odklonem od božského ideálu manželství a příznakem lidské chatrnosti. Nemusí a neměl by to však být konec všeho dobrého. Ježíš z Nazaretu přišel hledat ztracené (Lk  19,10): ztracené partnery, kteří se v nouzi či ve vzdoru uchýlili k rozvodu, či děti, které se staly obětí rozvodových traumat. Kristus nejen probouzí svědomí svých zbloudilých oveček, ale polámané také šetrně vede k novým pastvinám a do bezpečí. ■

I když byl rozvod pro nás oba velmi bolestivý, nesl v sobě zárodky nového života – umožnil nám oběma začít znovu. Nemyslím tím úplně načisto, ale pokračovat v  cestě dopředu, neprodlévat na místě či hledět zpět. (I když toho bylo, alespoň v mém případě, také dost.) Mému bývalému muži to umožnilo najít si někoho, kdo ho opravdu miluje jako muže, a  mě mimo jiné učit se žít v pravdě a  dospět – jako člověk i jako křesťan. A také se začít zbavovat předsudků vůči ostatním, strachu ze selhání a naučit se nedívat se na svět tak černobíle. Rozbité město A jaký je život dvou rozvedených a  znovu sezdaných lidí? Trošku jako budování nového města na městě rozbombardovaném, kde člověk nemůže začít stavět úplně od začátku, ale musí pomalu třídit kámen po kameni

a některé z nich přijmout a zahrnout do nové stavby, jakkoli se mu to třeba zrovna do jeho představy o novém, „dokonalém“ městě nehodí. V mém případě je to například učení se pracovat se svou žárlivostí na manželovu minulost, přijímat jeho děti a čelit dalším těžkostem, které naše minulosti do vztahu přinesly. To, čemu se říká situace pádu, jako by někdy bylo plně hmatatelné, a to, že já jsem toho neodmyslitelnou součástí, prožívám někdy velmi zřetelně. Vnímám, že lidský život není jen nebe na zemi, ale komplexní lidsko-božská (možná spíše lidská) realita. My jako její součásti nevyhnutelně chybujeme, padáme a následně pak s Boží pomocí vstáváme a zase jdeme dál po cestě, na které se na nás mezi sutinami města, ve chvíli, kdy to téměř chceme vzdát, usmívá Bůh.

■ Marie

(jméno bylo redakčně změněno) únor 2014 17

Zápisník

Tomáš Pavelka farář Českobratrské církve evangelické v Lounech, z desetidenní cesty po Izraeli pronajatým autem v listopadu 2013

Z

a svůj nejlepší dojem z návštěvy Izraele považuji jako křesťan zjištění, že jsem tam vlastně nemusel jezdit. Vše, co jsem o té zemi věděl z Bible, antických a středověkých autorů, se totiž ukázalo jako pravda. Docela, jak jsem si představoval. Toho, co známe z Bible, v  Izraeli stojí či leží na svém místě daleko více, než jaký člověk získá dojem z učebnic dobového pozadí Písma. Nejspíš toho byla spousta vykopána v posledních desetiletích a do učebnic se to ještě nedostalo. Ze samotného chrámu se nezachovala jen zeď nářků, ale všechny čtyři opěrné zdi chrámového okrsku včetně několika dnes zazděných branek. Jen kousek od zdi nářků byla vykopána hlavní ulice z dob Herodova chrámu, tedy z doby Ježíšovy. Po které Ježíš, pokud měl vejít do chrámu, musel chodit také. A to včetně původní dlažby a malých krámků, rituálních lázní apod. V Izraelském muzeu nejdete mezi ostatními exponáty hlavici sloupu z Jarobeámova vzdorochrámu v Danu. Dále četné pohanské modly, ke kterým odpadli Izraelci. (Některé na první pohled připomínají ženu v plavkách odpovídající dnešní představě krásy). A dokonce celou velesvatyni, ještě se zbytky kadidla na oltářích, z lokálního chrámu, který zničil král Jóšijáš. Kdo zná trochu biblický místopis, na první pohled z jeruzalémských hradeb rozezná údolí Gehenna nacházející se téměř na jejich úpatí. Ač leží v centru rušného města, zůstává dodnes pusté. Stalo se v Novém zákoně synonymem pekla. Vydali jsme se tam kolem šesté, už za tmy. Ač je Gehenna osázena malebnými olivovníky, je to místo mrazivě ponuré. Nikdo tudy nechodí, ani cvrček tam nezacvrká. Bojí18 únor 2014

te se mezi ty nehybné stromy sejít ze silnice. Je jako skutečné peklo – místo bez Boha. Přitom odtamtud muselo být vidět na chrám, kde přebývalo Boží jméno. Asi jako když boháč viděl z pekla Lazara v lůně Abrahamově. To vše jsme silně vnímali. Když jsme se pak přesunuli k Mrtvému moři, v žertu jsme vzpomínali na starověkého dějepisce Josefa Flavia. Ten psal, že v okolí sodomy rostou přízračné jabloně: Když utrhnete jejich plod, v dlani se vám změní na dým a popel. To už nám přišlo přeci jen moc. Jenže tam opravdu rostou! Je to strom Calotropis procera. Vypadá jako šťavnaté zelené jablko. Ale když ho utrhnete, skutečně z něj vypadne jemné bílé chmýří, které vítr hned odvane, a maličká semínka jako popel. Už jsme se pak nesmáli ničemu… Tohle vše leží či stojí v Izraeli bez povšimnutí většiny poutníků: Zeď nářků je obležena modlitebníky, k té samé zdi kousek dál v archeologickém parku chodí jen ti nejpilnější turisté. Na rozdíl od většiny protestantů jsem necítil žádné zklamání či znechucení z Božího hrobu, Baziliky narození či Jeskyně a Pramene zvěstování v Nazaretě. Kostely nad těmito místy nejsou nijak zvlášť okázalé. A přistihl jsem se při myšlence, že by se tam líbilo dětem. Jako by posvátnost těch míst zbudovala dětská víra středověkých a orientálních křesťanů. Přišlo mi to tam – útulné. Jako u maminky. Až mám i sklon věřit, že ty kostely stojí skutečně tam, kde se ty věci staly. Ta zem má prostě paměť. Kdo tedy čekal alternativní pohledy a překvapení, musím ho zklamat. Jak jsme si v Izraeli s kamarádem Milanem říkali denně hned několikrát: Všechno je to pravda! Všechno se to stalo! ■

FOTO archiv autora

Všechno se mi potvrdilo

Pastoračná asistentka v zbore CB Brno Kounicova Narodila som sa v Bratislave a vyrástla v Cirkvi bratskej. Po ukončení gymnázia som pracovala rok v Nemecku v domove dôchodcov. Vyštudovala som evanjelickú teológiu v Bratislave. Popri štúdiu som sa venovala rôznej dobrovoľníckej práci s deťmi. Pripravovala som diskusie „Naboso“ pre študentov a bohoslužby pre seniorov v centre Betánia. V detskom hospici Plamienok som absolvovala tréning v detskej paliatívnej starostlivosti. Cez letné prázdniny som ako dobrovoľník strávila čas v detskom domove a škole v Keni. Po skončení štúdia som pol roka strávila na vidieku Kene, kde som pracovala s podvyživenými deťmi. Dva roky som pracovala pre americkú spoločnosť Accenture. Od septembra 2012 som pastoračnou asistentkou v Cirkvi bratskej v Brne na Kounicovej.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Mária Uhlíková

K

eď som mala 3 roky, tak som sa stratila. Prešla som jednou z najrušnejších ulíc v meste. Na polícii som dostala mandarínku a po „výsluchu“ ma odviezli domov. Asi sa mi tak to nečakané dobrodružstvo zapáčilo, že sa dodnes rada túlam po svete a hľadám a objavujem nové veci, ale rada sa vraciam i späť. Vyrástla som vo veľkej rodine, bolo nás 5 detí. Doma bolo u nás vždy veľmi živo. Obdobie dospievania nebolo rebéliou voči kresťanstvu a Bohu, ale i tak bolo búrlivé. Bol to čas hľadania toho, kto som, prečo tu som. Boli chvíle, keď som si priala umrieť. Prečo sa niekto tak odporný narodil na svet? Moje vnútro bolo nasiaknuté nenávisťou k sebe samej a k najbližším. Kto by ma mohol mať rád? V 15 rokoch som uverila tomu, že Niekto (Boh) ma má predsa len rád. Nič sa nezmenilo, a predsa všetko sa zmenilo. Zmenil sa pohľad, ktorým som sa začala dívať na život. Štúdium teológie zatriaslo mojím ako tak „usporiadaným“ svetom. Žiadne definície neboli uspokojivé. Nevedela som, čomu mám veriť. Videla som len nevypočuté modlitby a rôzne bolesti vo svete. A potom sa ma Pán Boh opäť dotkol. Úplne potichu, bez odpovedí na moje ťažké otázky mi došlo „a predsa ma má rád“. Svet je pre mňa stále záhadný, ale to najpodstatnejšie je jasné. Prijatie Kristovej lásky sa spojilo s mojou cestou k sebaprijatiu i k prijatiu najbližších. Ďalší výraznejší obrat sa začal, keď som pri listovaní v nejakej knihe narazila na vetu: „Váš vzťah k Bohu je najhlbšia, najzásadnejšia a najdôležitejšia súčasť vašej duše.“ Ani som nemusela robiť hĺbkovú inventúru, aby som prišla na to, že to tak u mňa nebolo. Teológiu som študovala zo zvedavosti. Neplánovala som pracovať v cirkvi. Chcela som kresťanstvo žiť len rukami, a takmer vôbec nie ústami. Zrazu sa začali otvárať rôzne dvere a ja som prestala stíhať všetky zatvárať. A tak v Brne som teraz doma. Som vďačná, že tu môžem byť s vierou, že som na správnom mieste v správnom čase. ■

2/2014

únor 2014 

• Rada Církve bratrské se v lednu

sešla v novém složení k prvnímu zasedání nového funkčního období. Radní tým s přelomem roku opustili bratři Miloslav Kloubek a Pavel Paulus, jejich místa zaujali bratři Bronislav Matulík a Marek Orawski; počet členů Rady (devět) tedy zůstává nezměněn. Nová Rada se dohodla, že zachová tradici a bude se i nadále scházet (pokud si aktuální potřeby nevyžádají změnu) jednou za měsíc v pondělí večer a v úterý po první neděli v měsíci (kromě letních prázdnin).

• Místopředsedou Rady byl (z praktic-

kých důvodů už v předstihu) opět zvolen Petr Raus, který od 1. ledna pracuje v CB na plný úvazek. Zapisovatelem Rady se stal Petr Grulich, zápis verifikují předseda a místopředseda. INform bude sestavovat šéfredaktor časopisu Brána Petr Raus, verifikovat předseda, tajemník a Bronislav Matulík.

A Rocha – Centrum Keithe Morrise

V

A  Rocha jsme se dostali zase o krok dál. V  září minulého roku jsme otevřeli první zrekonstruovanou část ekologického křesťanského centra Krupárny. Přijďte se sami přesvědčit, jaký to byl krok, vlastně „skok“. Při slavnosti otevření za účasti kolem sto padesáti hostů z domova i z ciziny dostala Krupárna nové jméno po duchovním kmotrovi české A Rocha, Angličanu Keithu Morrisovi. Jestli se Keith, milovník ptáků a zejména vážek, na nás v tu chvíli díval nebeským vikýřem, musel mít ze setkání opravdu velkou radost. Jeho manželka Maureen spolu s dcerou Rebekou a synem Gavinem přestřihli pásky nejen u hlavního vchodu do centra ozdobeného velkými emblémy vážek, ale také odhalili informační tabuli o celé práci AR. Tento krok byl finančně pod-

Z jednání RCB v Praze leden 2014 • Rada v návaznosti na rozhovory o principech vedení a vnitřního uspořádání církve, kterým se věnovala v průběhu minulého funkčního období, formulovala rámcový model řízení CB. Odsouhlasila, že členové Předsednictva RCB a David Novák převezmou na léta 2014–2015 s pomocí dalších členů Rady patronáty nad skupinami sborů (senioráty) a nad dalšími oblastmi práce: Daniel Fajfr s podporou Bronislava Matulíka: Pastýřská služba v církvi (kazatelé aktivní i důchodci, studenti teologie, staršovstva a další pracovníci). Růst a směřování Církve bratrské. Zahraniční misijní agentura. Ekuména tuzemská i zahraniční. Média. Odbory a týmy: OMAR+singles, Odbor pro obnovu a zakládání sborů, pastorační asistenti a kaplani. Senioráty (na dva roky): Východočeský-jih, Jizerský a Pražský. Petr Raus s podporou Tadeáše Firly: Pastýřská služba na Moravě a ve Slezsku (kazatelé aktivní i důchodci, staršovstva a další pracovníci). Vzdělávání Církve bratrské. Redakční rada časopisu Brána. Tiskový mluvčí.  únor 2014

pořen dotací z Operačního programu přeshraniční spolupráce Česká republika - Polská republika 2007-2013, příspěvkem ze státního rozpočtu ČR a Královéhradeckým krajem. Projekt se jmenuje příznačně – Spolu pro lidi a přírodu. Máme nyní nové prostory stylově upravené učebny vzniklé z  původní tkalcovny, čajovou kuchyňku a zejména netradiční přístup k novým sociálkám. Ten je ve velké prosklené hale, kde za průhlednou stěnou proudí v domě umístěný skutečný vodopád. V tomto koridoru už dnes můžete spatřit opravdu „uvnitř domu“ letícího skorce (říčního ptáka) nebo pod hladinou krásné pstruhy. A jaké byly hned první akce v nových prostorách a blízkém okolí centra Krupárny? Například hodně navštěvovaná zářijová výstava hub Orlických hor, podzimní ptačí festival, návštěvy škol, oficiální otevření „hidu“ pozorovatelny a stacionárního krmítka pro celoroční krmení ptáků. Dokončena a „otevřena“ byla též kamenná zídka pro ještěrky a bylinky. Ukončena byla stavbička hmyzího hotelu a začali jsme s  výsevem a „rekonstrukcí“ květnatých luk kolem centra.

 

Odbory a týmy: Dětský odbor, Dorostový odbor, ETS (po obsahové stránce) a Odbor pro vzdělávání. Senioráty (na dva roky): Jihomoravský, Hanácko-Valašský a Severomoravský. Petr Grulich s podporou Karla Fojtíka (do 30. 8. 2014) a Marka Orawského: Správa ústředí církve, webové stránky církve a internet, legislativa Církve bratrské, fondy, zařízení Církve bratrské (ETS po organizačně-správní stránce, Diakonie Církve bratrské), konference a pastorální konference. Odbory a týmy: Stavební odbor, Správní rady ETS a Diakonie Církve bratrské a Diakonie. Senioráty (na dva roky): Východočeský-sever, Jihočeský a Západočeský.

Při všech těchto akcích přicházelo více návštěvníků a hostů z řad nevěřících než křesťanů. Pokaždé se četlo alespoň krátce Boží slovo a zazněla děkovná nebo přímluvná modlitba. Na většině těchto akcí byla přítomna početná polská skupina z partnerského Radkowa. Tito naši noví polští přátelé přijížděli většinou se skupinou veselých, živých dětí. Bylo ale pozoruhodné, jak se tyto polské děti zklidnily a sklonily své hlavy při modlitbě a naslouchání textům z Bible. Tak se nám naši noví zahraniční přátelé stali zvláštním příkladem. Tuhle zvláštní úctu běžné české děti ve své krvi vskutku nemají. A jaké jsou výhledy naší služby? Hlavní budoucí náplní centra budou tzv. výukové ekologické programy pro školy všech stupňů, od mateřinek až po univerzitní studenty. Nabízíme již nyní asi dvě desítky nejrůznějších programů nebo praktických ukázek, pozorovací vycházky. S touto nabídkou vyjíždíme do škol nebo zveme návštěvníky k nám. Programy lze snadno využít i pro skupinu křesťanských rodin, dorost či sborovou mládež nebo důchodce. Velmi se těšíme na dobu, kdy bude plně fungovat pomalu vznikající ekologická zahrada, která ke Krupárně těsně přiléhá. Její součástí bude i úžasné ekologické jezírko. Zatím je ovšem připraveno jen v podobě projektujeho realizace bude splněním našeho snu. Jedná se o rybníček s mokřadem a pruhem rákosu z jedné a spoustou vodních květin, stulíků, kosatců, leknínů a jiné „boží nádhery“ z druhé strany. Jezírko, poskytující ve svém středu volný pás s možností si po práci v ekologické zahradě zaplavat. A to uprostřed vodních květin a jiné stvořené Boží krásy. Pro okolní sbory zamýšlíme tenhle kvetoucí biotop s vážkami, obojživelníky nebo ptáky nabídnout příležitostně i jako „nejzajímavější přírodní baptisterium“ v celé české církvi. Jinou myšlenkou, která čeká na podporu a realizaci, je vytvoření asi sedmi zastavení, tichých míst s lavičkou a s biblickým veršem vepsaným do dřevěné desky nebo vytesaným v kameni. Tam si naši návštěvníci budou moci nejen tiše posedět a pozorovat okolní divokou přírodu, ale také se modlit, číst onen k  biotopu případný text nebo svoji Bibli. Anebo si jen povídat s  přáteli či svými milými

David Novák s podporou Tomáše Holubce: Evangelizace, pomocná pastýřská služba (kazatelé, staršovstva a další pracovníci), konference Přihořívá. Odbory a týmy: Evangelizační odbor, zahraniční misionáři a Odbor mládeže. Senioráty (na dva roky): Severočeský, Těšínský, Střední Čechy a Vysočina.

Z jednání RCB v Praze leden 2014 • Rada jmenovala předsedy jednotli-

vých odborů Rady takto: Odbor pro vzdělávání: Petr Raus Dětský odbor: Roman Neumann Odbor dorostu: Daniel Jokl Odbor mládeže: Petr Tuček Evangelizační odbor: David Novák OMAR: Bronislav Matulík Finanční odbor: Lydie Boszczyková Stavební odbor: do 30.8.2014 Karel Fojtík od 1. 9. 2014 Petr Grulich Odbor pro obnovu a zakládání stanic a sborů: do 8/2015 Tomáš Grulich Rada současně novým předsedům doporučila některá jména vhodných členů odborů, které ale sestaví jejich předsedové; jednotlivé odbory by měly mít do sedmi členů. Na jednáních Rady v únoru až dubnu bude diskutována koncepce práce všech odborů, kterou jednotliví předsedové předpřipraví.

• Rada vnímá zejména čtyři oblasti,

kterým chce v následujícím čtyřletém období věnovat zvláštní pozornost: únor 2014 

Návrat k Písmu – pokračování aktivit na všech generačních úrovních, biblickomisijní skupinky. Výchovu pracovníků a přípravu kazatelů. Velká změna je proti minulosti patrná v podmínkách, ve kterých kazatelé trvale pracují; na kazatelskou práci se přirozeně zvyšují nároky. Kazatelé současně potřebují větší péči. Zásadní věcí kazatelské služby zůstává vnitřní povolání. Novým trendem se jeví přijímání pracovníků církve s několikaletou osobní praxí. Jistou potřebou zůstává i péče o celé kazatelské rodiny. Bratr předseda eviduje na základě zpětné vazby z posledního pastýřského listu cca osm nových tipů k případnému oslovení a pozvání ke kazatelské službě. Touhu po spáse lidí, vyjádřenou v evangelizaci a budování sborů. Zajištění vlastního ústředí Rady CB včetně bytů pro předsedu, místopředsedu a tajemníka.

z rodiny. Jedno takové místo by mělo vzniknout v blízkosti hučícího  splavu, další u tiše plynoucí vody na malém soutoku, jiné na slunném teplém břehu. Památné bude další posezení u starého mlýnského kamene nebo jedno zajímavé nad hlubokou skalnatou roklí  zvanou Skalí.

• Důležitou potřebou církve a prioritou Rady zůstává rovněž celocírkevní práce s dětmi, dorostem i mládeží, jakož i ordinační proces a výchova vikářů.

• Předseda s tajemníkem budou na

lednové pastorálce informovat o konceptu celoživotního vzdělávání a dalších aktuálních potřebách církve.

• Předseda Rady pověří seniora

Rostislava Staňka, aby spolu se svým seniorátem dokončil přípravu programu podzimní pastorálky a kompletně zajistil její průběh. Tématem pastorálky, která proběhne v pozměněném a zatím neupřesněném termínu v září 2014, bude biblické vyučování a křesťanská výchova dětí.

• Daniel Fajfr informoval o plánova-

ném setkání Taizé v Praze ve dnech 29. 12. 2014 – 2. 1. 2015. Očekává se cca 25 tisíc účastníků, akce zasáhne celou Prahu. Předseda požádá pražské sbory o spoluúčast při zajištění ubytování pro účastníky.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

Jinou naší touhou je využití starého funkčního vodního díla Krupárny, totiž vzdouvacího zařízení-splavu, tzv. struhy nebo vantroku (přiváděcího vodního kanálu) a odvodního příkopu. Do prostoru tohoto  vodního díla, kde vlastně pod centrem protéká část Zlatého potoka  a hnízdí skorec nebo plují pstruzi, bychom rádi umístili menší šnekovou či Bankiho turbínu. Ta by pak mohla i při menším průtoku  všem  návštěvníkům  demonstrovat  využití  vzácného  Božího  daru  – vodní energie. Doufáme, se že tyto „sny“ stanou realitou a takovými „zvěstnými nástroji“ svědectví našemu okolí. Tyto stavebně a fi nančně náročnější projekty jsou zatím hudbou  budoucnosti. Věříme však v nové Boží překvapení a urychlení těchto očekávání. Na jaká setkání vás ale v tomto novém roce už brzo pozveme? Například na soutěž pro veřejnost nazvanou Zeliáda a okurkiáda – hodnotit  se bude už 15. února třeba také právě váš vzorek přineseného kysaného zelí nebo kyselých okurek. Jedno květnové nedělní odpoledne  (18.  5.)  nám  bude  na  Krupárně  hrát  dobrušská  dechovka  Valanka.  K účasti zveme již nyní zvláště starší generaci bratří a sester, ale také  spoluobčany a sousedy z přilehlých vsí. Má to být seznamovací akce  u  dobrého  jídla.  Zejména  pro  mladší  generaci  vystoupí  21.  června  s koncertem na louce u Krupárny TRABANDI. Proběhnou též tři další ptačí festivaly i pozorovací jarní a podzimní vycházky. První víkend  v  září  (4.–7.  9.)  tu  chceme  opět  mít  výstavu  hub;  přineste  známé  i neznámé exempláře. Bude možné ochutnat i houbové speciality. Těšíme se na vaši účast a na vaše návštěvy. Nebo také z A Rocha rádi přijedeme se zvěstí Božího slova či přednáškou, většinou  k tématům stvoření a naší odpovědnosti za ně, do vašeho sboru.

■ paveL světLík, řediteL a rOcha v Čr

 únor 201

STALO SE

Sto milionů křesťanů pronásledováno V současnosti je na celém světě kvůli víře v Krista pronásledováno na sto milionů křesťanů, často zcela bez zájmu světové veřejnosti či médií. Uvedla to na počátku ledna ve své výroční zprávě známá organizace Open Doors, která v době komunistické totality značně pomáhala i  křesťanům v Československu. Obecně jsou křesťané nejvíce pronásledováni v muslimských zemích. Na čele smutného žebříčku však stojí komunistická Severní Korea, následována muslimskými státy Somálskem, Sýrií, Irákem, Afghánistánem, Saudskou Arábií, Maledivami, Pákistánem, Íránem a Jemenem. Stojí za pozornost, že situace křesťanů se prudce zhoršila v Sýrii po vypuknutí občanské války (která je někdy médii mylně spojována s „arabským jarem“) a v Iráku po americké intervenci. Z komunistických zemí je na nepěkném 18. místě v pronásledování Vietnam a na 37. Čína. Castrova Kuba v nejhorší první padesátce zemí nefiguruje.

Tisk Biblí v Číně Čína jako největší ateistický stát planety? To už dávno neplatí. Dnes je tato komunistická země největším producentem Biblí na světě. Například čínské nakladatelství Amity Printing Press, v němž mají mj. čtvrtinu akcií Spojené biblické společnosti (UBS), vytisklo jenom za minulý rok 12 milionů Biblí v devadesáti jazycích pro sedmdesát zemí světa. V moderní tiskárně, která vznikla na zelené louce u města Nanjing a má 600 zaměstnanců, se pracuje na směny 24 hodin denně. „Sloužíme církvím na celém světě a náš zisk dáváme potřebným v naší společnosti, v přepočtu 12 milionů eur,“ uvedl viceprezident dozorčí rady společnosti Yuiu Zhonghui. Nicméně záležitost má i vadu na kráse: Bible není v Číně možné koupit v oficiálních knihkupectvích a jsou těžko k sehnání mimo půdu státem uznaných církví. Většina čínských křesťanů přitom žije v rámci neregistrovaných církevních společenství. „Křesťané, kteří bydlí na venkově, si jen těžko mohou Písmo svaté obstarat,“ uvedl Eugene Wood z americké misijní organizace Word for Asia. Podle Global Times, IDEA, Open Doors a Radia Vatikán zpracoval [email protected]

no comment Kdo dá víc za návštěvu kostela Přední americká ateistka Eve Brannon, prezidentka organizace Upstate Atheists, vypsala na portálu eBay akci, při které čeká nejvyšší nabídku za to, že spolu se svojí čtyřletou dcerou navštíví bohoslužby. Výtěžek chce pak věnovat na dobročinné účely. Její malou dceru pak má návštěva bohoslužeb obohatit o další zážitek, protože ještě nikdy v kostele nebyla.

GLOSA

Petr Vaďura Od roku 2006 je 27. leden Dnem památky obětí holocaustu. Má připomínat šest miliónů Židů, kteří byli povražděni během druhé světové války.

Den památky obětí holocaustu Jelikož připravuji pro Křesťanský týdeník Radiožurnálu každý týden aktualitu ze života české církve, zajímá mě, zda si někde křesťané tuto genocidu připomínají. Většinou ne. Někdo se může ptát: A měli by? Jsem hluboce přesvědčen, že ano. Z mnoha příčin. Tou první je křesťanský antisemitismus, který otravoval církev dva tisíce let a mnohde je dosud živý. Druhou příčinou je postoj křesťanů k samotné genocidě. Jak se církve vůči ní stavěly? Jak chránily své židovské členy? Kolik křesťanů chránilo své židovské spoluobčany? Víme to? Proč se v Německu ve prospěch pronásledovaných angažovali katolíci, zatímco protestanti ve své většině brali nacistický režim jako „vrchnost od Boha“? Rasismus, xenofobie, nacionalismus a další zrůdné ideologie – jsou to pojmy z minulosti, nebo strašáci, kteří jsou ukryti kdesi hluboko v nás, připraveni kdykoli znovu vylézt a konat své zhoubné dílo? Jak proti nim bráníme sebe a jak své děti? Máme citlivé senzory, které nás varují, kdykoli někdo vede rasistické řeči vůči Romům, Vietnamcům či Ukrajincům, kdykoli někdo šíří nenávist vůči homosexuálům, muslimům nebo komukoli jinému? Den památky obětí holocausu a předcházení zločinů proti lidskosti nám prostor a čas k této nezbytné sebereflexi nabízí. ■

únor 2014 19

foto engedi.cz, ilustrační foto archiv

ze sborů

Podorlická oáza v bystrém

Víkendy duchovní obnovy Ž

ivot současného člověka je velmi často provázen spěchem, stresem a nedostatkem času. Tato charakteristika se nevyhýbá ani křesťanům a často shledáváme, že odejít po vzoru Pána Ježíše „na osamělé místo“ se nám zkrátka příliš nedaří. V prostředí denního rozptylování mnoha povinnostmi, úkoly a akcemi se není čemu divit! Možná je čas začít hledat způsob, jak přerušit tok našeho intenzivního aktivního života a místo toho strávit intenzivní čas o samotě s Bohem. Víkendy duchovní obnovy jsou zamýšleny jako nabídka pro ty, kteří prožívají žízeň po vnějším i vnitřním zastavení a ztišení. Mají za cíl poskytovat účastníkům prostor k sebezkoumání a sebepoznání, ale především k novému poznávání samotného Boha a prohloubení vztahu k Němu. Prostor k rozjímání je dán nejen vhodným vnějším prostředím, ale také doporučeným setrváváním v tichosti. Nechte se inspirovat těmi, kteří sami zažili, že tiché pobývání v Boží přítomnosti má blahodárné účinky na duchovní život i život vůbec. 20 únor 2014

Když se v Bystrém řekne „VDO“ Již po dvakrát se sjela skupina přibližně 15 lidí do poutního domu Engedí v Bystrém, aby spolu prožila pod vedením manželů Samuele a Hanky Jindrových „VDO“ – Víkend duchovní obnovy. Některým z nás Bysteráků zvědavost nedala, a tak jsme byli také při tom. Pokojné prostředí naší malé vesnice v podhůří

Poutní dům Engedi je projektem společnosti Elada o. p. s., kterou založil sbor Církve bratrské v Bystrém. Základním posláním Engedi je nabídka ubytování pro skupiny a výhledově i pro jednotlivce, pořádání duchovních cvičení v podobě Víkendů duchovní obnovy a tvorba komunity. Provoz domu je budován na křesťanských principech lásky a porozumění s cílem nabídnout návštěvníkům klid a pokoj v dnešní super rychlé době. Více na www.engedi.cz, včetně nabídky dalších akcí.

Je mnoho životních cest. My však chceme jít po té, která vede domů – k Otci. Proto se chceme vrátit ke Kristu, který hledá bloudící, nese sám ta nejtěžší břemena, vede nevidomé a nerozhodné, podpírá unavené a potlučené. Je nejen Průvodcem, je Cestou a Cílem. Ke Kristu jsme přicházeli různými formami, jak si kdo podle své potřeby a povahy zvolil – setrváváním v tichosti, půstem, procházkou v přírodě, rozjímáním v „kapli“, modlitbami, osobní zpovědí, společným biblickým zamyšlením a zpěvem, procházením aleje lemované biblickými citáty, symbolickým odkládáním kamenů – břemen, společnou bohoslužbou s Večeří Páně… Máte-li pocit, že podobnou zkušenost potřebujete i vy, můžete se připojit k Víkendům duchovní obnovy, které se chystají na jaro. Aktuality sledujte na www.engedi.cz.

■ Michaela a Roman Touškovi,

svědectví „Byl to očistný čas, čas zastavení, čas mimo tento hlučící svět. Čas, který jsme dávali Bohu, a On dával nám.“ „Na víkendu jsem prožil povzbuzení, které přicházelo porůznu: z maličkostí, z krásné přírody, obrazů, které zapadaly do souvislostí mého života, a také skrze svědectví lidí, se kterými jsem se tam setkal.“ „Přijížděla jsem s obrovským balvanem, který se mi nedařilo v běžném dění nějak odvalit a odevzdat Pánu. Možnost být v tichu, postit se a být v modlitbách mi dala obrovskou Boží blízkost A po překonání velkých obav ze zpovědi už byl jen pokoj, klid, láska a milost Boží.“ „Byla jsem vděčná, že nechali na nás, zda chceme jít během odpoledne na procházku a na jak dlouhou. Necítila jsem tlak, že se musím vrátit zpět do Engedí na odpolední program. Moje procházka byla přesně to, co jsem potřebovala – být sama s Ježíšem.“ Foto archiv

Orlických hor poskytlo dostatek vnějšího klidu, v němž jsme mohli spolu a přitom každý sám nacházet vnitřní ztišení před Bohem. Programem, který začal v pátek večer a končil v neděli po obědě, se jako spojující nitka táhlo téma Cesta. Jak se ukázalo hned v úvodním sdílení, přítomní lidé za sebou měli nejen různé trasy, po kterých se do Bystrého z různých míst sjeli (z Pardubic, Prahy, Havlíčkova Brodu, Milovic…), ale také různé životní cesty a etapy. Někteří dorazili v plné činorodosti, jiní váhavě přešlapovali na křižovatce, další museli překonávat překážky, někdo se jen tak pokojně procházel, druhý pro samé ohlížení zpět neuměl jít dál a jiný klesal pod tíhou nákladu, který si vlekl… Společně nás spojovala touha vyjádřená mottem víkendu:

„Děkuji Pánu Bohu za možnost absolvovat svoji první duchovní obnovu právě v Bystrém, kde jsem byla před několika málo lety zachráněna. Díky ztišení jsem si mohla prožít potvrzení potřeby duchovního průvodce a zpovědníka.“ „Víkend byl pro mě skvělým odpočinkem a radostí z toho, že můžu být s Pánem. Ještě nikdy jsem celý den modlitbě nevěnovala. Ano, musím přiznat, že jsem se celý den nemodlila, také jsem chvíli spala a při procházce se mi myšlenky zatoulaly k plánům do budoucnosti, ale snad i to Pán slyší, a pokud mám plány, které nejsou dle jeho přání, tak mi to dá poznat. Bylo skvělé mít tolik času Pánu všechno říct, jako když jde člověk na procházku s přítelem a může mu svěřit, co ho trápí. Pak jdou mlčky vedle sebe a nakonec dá přítel povzbuzení.“ „Během celého víkendu jsme mohli odkládat svá břemena symbolicky jako popsané kaménky do starého batohu. I já si našla svůj ošklivý placatý kámen, na který by se dalo dobře psát… Na konci nedělní bohoslužby bratr kazatel odevzdal ta naše břemena pod Ježíšův kříž. A já jsem ten den a hlavně po návratu domů poznala, že mé břemeno, kterého jsem se sama dlouho nedokázala zbavit, je pryč! S radostí a vděčností v srdci děkuji našemu Pánu Ježíši Kristu, že své zázraky mezi námi činí i dnes.“

Bystré v Orlických horách

únor 2014 21

Exegeze

1. královská 12

Rozpad království R

echabeám se odebral do Šekemu. Do Šekemu totiž přišel celý Izrael, aby ho ustanovil králem. (1) Hlavní město je Jeruzalém, ale Šekem zůstává tradičním hlavním městem, byl prvním centrem Izraele po dobytí země. Je to hlavní město mocného Efraimského kmene, z kterého je i rebel Jarobeám. „Tvůj otec nás sevřel tvrdým jhem. Ulehči nám nyní tvrdou službu svého otce…“ (4) Jde o nucené práce k vybudování Jeruzalémského chrámu a pevností, možná o daně. V době budování jsou lidé ochotni si utáhnout opasky, jsou schopni odříkání, když vidí jeho smysl. Nyní důvod zvýšených nároků pominul a Izraelci žádají úlevu oprávněně. Zajímavé ovšem je, že právě Jarobeám byl dříve správcem nucených prací. Kupodivu si lidé docela snadno oblíbí ty, kdo ve skutečnosti zprostředkovávají jejich útlak. Jarobeám je pro ně možná „hodný dozorce“, „férovej policajt“; mají dojem, že on to s nimi myslel dobře. „Jestliže se dnes tomuto lidu projevíš jako služebník a posloužíš jim…“ (7) Jestliže někomu projevíme úctu, je pak pro něj daleko snazší prokázat úctu nám. Už se necítí, jako by se před někým ponižoval, ale uznává toho, o kom ví, že uznává jeho. Mladíci, kteří s ním vyrostli, promluvili k  němu takto: „Toto řekni tomuto lidu... ,Můj malík je tlustší než bedra mého otce.‘“ (10) Mladíci takto radí, protože mají obavu všech mladých lidí – že zůstanou ve stínu svých rodičů, že dokáží méně než oni. „Jaký podíl máme v Davidovi? Nemáme dědictví v synu Jišajovu.“ (16) Po Saulově smrti si Davida za krále zvolil nejdříve jen kmen Juda, ostatní kmeny zpočátku zůstaly při Saulovu synu Íš-bošetovi. 22 únor 2014

V mnoha zemích panuje rozdělení mezi centrem země a zbylou většinou obyvatel. Jako se Čech dívá na Pražáka, tak Francouz na Pařížana či Ukrajinec na člověka z Kyjeva. Jarobeám vystavěl Šekem v Efrajimském pohoří a usadil se v něm. (25) Udělal tedy hlavní město z města, které jím bylo už v dávných dobách, v době po dobytí země. Dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: „Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“ (28) Jarobeám počítal, že lidé budou považovat místo s  chrámem, Jeruzalém, za hlavní město. Že to bude stálá mocenská konkurence. Bůh zaslíbil vládu jemu a jeho potomkům. Jarobeám se však velmi rychle rozhodne zabezpečit si moc vlastními silami. Nejde mu přímo o to, aby lidé přestali uctívat Hospodina. Slovo „bohové“, elohim, se dá přeložit také jako „Božstvo“; Bůh s velkým B, Pán. Býk bylo zvíře spojené s Elem, bohem stvořitelem, jehož jméno znamená prostě Bůh. Jarobeám také přímo řekl, že je to ten Bůh, který Izrael vyvedl z Egypta. Hlavní chyba tedy je, že Jarobeám dal udělat býčky, aby mohl použít Hospodina pro svoje účely, aby mohl ovládat jeho bohoslužby.

Tomáš Pavelka (34) Od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. (29) Bét-el na jihu a Dan na severu tvořily hranice Izraelského království. Svatyně tak fungují jako duchovní hraniční pevnosti. Náboženství má sloužit královské moci. Bůh je jeden – Jarobeám udělal svatyně dvě, aby to každý měl tak blízko, jak se mu hodí. Jarobeám tím řekl, že si každý může věřit, jak se mu líbí. Jak se mu to hodí. Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších… (31) Už dříve měli lidé sklon chodit na posvátná návrší místo do chrámu. Jarobeám lidem nadbíhal, chtěl se jim zavděčit. Problém posvátného návrší, místní svatyně, spočívá v tom, že lidé mají sklon brát to tak, že Bůh je jen jejich, jen u nich na kopečku. Jako bychom si mysleli, že Bůh je pouze a jenom u nás v naší modlitebně, v našem kostele, že jsme jediní věřící na světě. Pravá víra však spojuje církev po celém světě. V době staré smlouvy celá církev vyjadřovala svou jednotu poutí do Jeruzaléma. …a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. (31) Lévijci měli jako znalci Zákona svou hrdost a věděli, že takhle to dělat nejde. Kněží ze spodiny lidu budou králi vděční, že dostali nějakou funkci, a budou mlčet. Úcta ke kněžím, duchovním, v různých kulturách proti očekávání zdaleka nepřevažuje. Šaman je u mnoha divochů pokládán za nečistého. Pravoslavní kněží v carském Rusku byli většinou nejméně vážení lidé v celé vesnici nebo městě. Mnohde lidé ještě dávají ze zvyku křtít děti, berou se v kostele a mají církevní pohřby, ale nevěří. Farářem často pohrdají a zesměšňují ho – bývalo tomu tak ve středověku, i na naší vesnici v minulých dobách. Nakonec samo duchovenské povolání přitahuje jednak lidi přemýšlivé a ctnostné, naproti tomu ale i lidi, kteří nic neumějí a na nic se nehodí. Proto nestačí jen cítit povolání, ale také je třeba být církví povolán. Je třeba, aby církev rozeznala obdarování člověka povolaného ke službě. Zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku… (32) Svátek stánků, podobný našemu díkčinění. Slavila se sklizeň ovoce, posledních plodů před zimou a byl to velmi veselý svátek, trochu jako masopust. Jarobeám ho posunul o měsíc oproti svátku ustavenému v Zákoně, možná proto, že na severu je sklizeň později než na jihu. Obdobu můžeme vidět třeba v minulém režimu, který velmi zdůrazňoval velikonoční pondělí s pomlázkou a vajíčky na úkor Kristova ukřižování v pátek a vzkříšení v neděli. ■ Inzerce

Evropské mistrovství čtyřčlenných družstev ve znalostech Bible – 31. května 2014 Více informací, propozice i přihlašovací formulář:

www.bibleprague.cz

Poznámky

Jarobeámův truc Jarobeám mohl svou „reformu“ izraelského náboženství klidně vykládat jako návrat k původnímu stavu (a to byl asi i jeho úmysl): Hlavním městem je opět prastarý Šekem. Moc se přesouvá od Judy k Efraimovi, což byl v době Exodu nejdůležitější kmen, potomstvo Josefovo. Jarobeám jistě odstranil tyranskou vládu Rechabeáma a měl k tomu i Boží požehnání. Chytil se ovšem do pasti, když se snažil od Judy – od všeho, co jej předcházelo – odlišit za každou cenu. Každý, kdo se odděluje od staršího celku, se v hloubi srdce cítí více nebo méně nepatřičně. I každého revolucionáře budí většinou přehnaný strach z návratu starých pořádků. V našem případě: Pokud už musí k rozdělení Božího lidu dojít, je důležité mít stále na paměti, že se tak děje kvůli poslušnosti Bohu. Cílem není být za každou cenu jiný, mít co největší svébytnost. Něco z Jarobeámovy nemoudrosti můžeme spatřit v pozdějších dějinách reformace, ale i dnes. Původní cíle reformace byly jasně stanovené – vrátit se k evangelijní nauce spásy pouhou milostí a přestat chápat Večeři Páně jako opakování Kristovy oběti, to vše na základě Písma. Ukázalo se, že tyto cíle v jednotné církvi prosadit nejde, a tak muselo dojít k rozdělení. Brzy však u dalších generací protestantů sledujeme snahu zbavit se všeho, co by připomínalo v té chvíli již konkurenční katolickou církev. Jde třeba o otázky zpívané liturgie, oblečení duchovních apod., které s Písmem nijak nesouvisejí. Puritáni v Anglii okázale ignorují půst, o kterém přitom mluví sám Kristus. Už jde jen o to, že „my tohle neděláme“. V českém protestantismu, historicky tísněném mocnou římskokatolickou církví, se tato trucovitost projevuje velmi silně třeba v odmítání univerzálního křesťanského symbolu kříže, u jiných protestantů nevídaného. Je na čase si uvědomit, že reformace postavila církev zpět na její základ. A že tudíž vše, co se z dlouhých dějin církve nepříčí Písmu, patří právoplatně i nám – a vlastně především nám. ■

únor 2014 23

Etika

Sebeobrana Máme vždycky jen ustupovat a nebránit se? Nutná obrana je právem, nikoliv povinností, mohu se tedy rozhodnout, že utrpím spíše škodu. Neměl bych ale váhat pomoci druhému, když je napaden.

D

ěti z křesťanských rodin chodívají na karate, judo, kickbox, aikido. To jsme klesli se svými zásadami lásky! V jakém prostředí se ale naše děti pohybují? Šikanování, ponižování, výsměch. A začne to často právě ve chvíli, kdy se přiznáme ke Kristu, k víře, k církvi. Máme děti učit jen ustupovat? Budou dost účinná smířlivá slova vůči násilníkovi, nebo bude svědectví jasnější, když tyranovi jednu natáhnu dříve, než mi rozbije ústa?

Biblická východiska Když se dívám do Starého zákona, řekl bych k sebeobraně ano – Izrael chránil své území a byl v tom kus vděčnosti a odpovědnosti. Nešlo to dělat jinak – rychle by byli pohlceni jiným etnikem. Když se dívám do Nového zákona, v popředí mi stojí: neodpírej zlým zlému, nastav druhou tvář, usiluj o pokoj. Vedle toho ale vidím rybáře v Ježí-

mjr. Mgr. Miloslav Kloubek (54) vojenský kaplan u čestné stráže v Praze, dříve působil u mechanizované brigády a u chemiků v Liberci. Člen CB Kladno. V minulosti sloužil jako kazatel na sborech v Benátkách nad Jizerou, Písku a Horních Počernicích. Žije s manželkou v Buštěhradě, má tři syny a jednu vnučku.

24 únor 2014

šově dvanáctce, svalnaté chlapíky, zocelené dřinou u vesel, namakané od tahání sítí a překládání metráků ryb, zvyklé držet nože a schopné jimi mistrně máchat při kuchání ryb. Těm se nemohlo udělat špatně, když viděli trochu krve. Vidím tam zélótu ze skupiny horlící pro obranu svého národa před Římany. Je tam i celník, který musel mít také potřebný výcvik k vybírání cla; nebyl jen úředníkem, jinak by byl jen pro smích. Jan Křtitel nenakáže vojákům, aby se vzdali svého řemesla, nýbrž je jen patřičně usměrní (L 3,14). Stejně tak se Ježíš nezhrozí, že mu ukazují dva meče, a dokonce bezprostředně před tím vybízí k ozbrojení (L 22,36).

Aktivní odpor Dlouhou dobu pro mě bylo rozhodující slovo Pána Ježíše neoplácet zlým. Není to ale jen můj život, o který jde. Sám bych si i řekl, že budu dříve doma u Pána, i když se mi na této zemi líbí. Jsem ale zodpovědný za druhé. Byly situace, kdy se Pán Ježíš postavil výrazně proti temnotě. Nikdy ne s mečem, to je pro mě podstatné. Byl to rázný boj duchovní. Hlavní postoj je pokoj, láska k  těm, za které jsem zodpovědný. Potřebuji ji projevit tím, že je ochráním, když to bude v mých silách a možnostech. Potřebuji jim ukázat, že při nich stojím, a potřebuji dát jasný signál zlým záměrům agresora, jinak bude agrese přibývat. Potřebuji být neustále ve válečném stavu proti všemu zlému. Je nezbytné mít vycvičené a vyškolené odborníky na represi. Pacifismus je zajímavý nápad, ale kdo ochrání bezbranné před násilníky? Budou to za svaté křesťany dělat ti, kteří jsou stejně poskvrnění hříchem nevěry? Máme oceňovat a podporovat ty, kteří jsou ochotní se za ostatní brát a svoji zdatnost a odbornou vybavenost nasadit na potlačení aktivit násilníků ve prospěch potřebných.

Výhled kupředu Přítomnost zla na tomto světě nám může být výzvou, abychom se do boje o dobro zapojili. Může být motivací, abychom se těšili na místo, kde už nebude nic

proti národu nepozdvihne meč a už se nebudou učit boji.“ (Iz 2,4) Dříve, než se to stane, jsme vyzýváni překovat své radlice v meče a vést poslední boj až do úplného vítězství. (Jl 4,10) A jakmile k němu dojde, překujeme meče opět ve vinařské nože, protože budeme už jen sklízet úrodu v nebeském království.

Foto archiv

Praktické aspekty

můj názor Stát se mistrem vyžaduje plno času, nasazení, síly a vytrvalosti. Každý si musíme spočítat, jestli nevěnujeme neúměrně mnoho prostředků na to, co nebudeme schopni využít. Potom je lepší se věnovat pokojnému životu, který bude lákat ty, jež nenacházejí podobnou oázu pokoje ve světě a budou najednou vděční za bezpečí křesťanského společenství. Paragraf 29 trestního zákoníku definuje nutnou obranu. Říká, že nutná obrana je právem, nikoliv povinností. Obránce nemusí nutnou obranu využít. To je naše křesťanská volba. Mohu se rozhodnout, že utrpím spíše škodu. Mohu se rozhodnout, že se vzdám, protože nemám na to se ubránit. Ale neměl bych váhat, jestli pomohu druhému, když je napaden. Teď se můžeme rozhodnout, že se připravíme náročným tréninkem. Možná se nerozhodnu obětovat tolik. Ale za mě se již obětoval Pán Ježíš. Byla to nutná obrana proti hříchu, který by mě jinak převálcoval. Ale můj mistr, ne bojových umění, ale nekonečné lásky, je mým ochráncem a zachráncem, i kdybych se bránit neuměl.

zlého, protože Boží dobrota vše přemůže. Bude to doba, kterou prorok Izaiáš popisuje slovy: „I překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože; národ

Potřebujeme zdravé rozhořčení na toho Zlého, který v lidech působí nenávist, násilnosti, krutost. Potřebujeme obrovskou míru lásky a přijetí pro ty, kteří ubližují. Často to dělají, protože sami lásku nepoznali, a místo toho si vynucují pozornost a respekt tím, že ubližují. Potřebujeme mít dost odvahy a sebevědomí, abychom se pohotově postavili zlému. Sebeobrana je velmi užitečná, ale vždycky se doporučuje, aby i člověk, který se cítí dobře připravený, spíše zvolil ústup. Aby podniknul jen nezbytně nutné kroky k odvrácení nebezpečí a pohotově zavolal odbornou pomoc. I chvilkový odpor bude něco znamenat. Potřebujeme i uvážlivou moudrost, kdy má můj odpor naději na úspěch a kdy je lepší veškeré úsilí věnovat úniku. S tím souvisí i rozumné zvážení situace, kdy, kam, s kým, v kolik hodin nebo jak oblečený půjdu a jak se tam budu chovat, abych konfliktům předešel. Někdy může odpor znamenat vystupňování agrese. Násilník přepadl moji známou – chtěl ji okrást o mobil. Nedala mu ho. Zkopal ji do hlavy tak, že kdyby si kopnul ještě dvakrát, nebyla by už mezi živými. Trauma zůstane asi na celý život.

Odpovědnost za druhé Začali jsme u dětí, u nich bych i skončil. Dospělí si najdou svůj životní styl podle toho, kde si natloukli nos nebo jim ho natloukl někdo jiný. Děti si tyto postoje teprve budují. A my musíme být v jejich hledání, přehmatech i neúspěšných pokusech s nimi. Potřebujeme být za ně na stráži – duchovně, když je vyprovázíme na cestě do světa, i fyzicky, když je musíme ochránit. Je to úkol rodičů, starších sourozenců, babiček a dědečků, pedagogů, v církvi i vedoucích dětských a dorosteneckých klubů. Všichni hledáme moudrost u Pána Boha. Každému zřejmě bude do jeho situace zjevovat něco jiného. Kdo může do tréninku investovat dost času a energie, ten se bude učit, jak ji využít. Kdo se nebude cítit na aktivní odpor, ten bude duchovní jednotkou, která bude vybojovávat vítězství i té první skupiny. Potřebujeme se vzájemně respektovat ve svém poznání a sloužit si k porozumění. A potřebujeme být všichni angažovanou součástí společnosti, která otázku sebeobrany neustále řeší. ■ únor 2014 25

KULTURA Magická síla příběhů nás fascinovala už v dětství

Kouzlo vyprávění T

aky jste jako děti milovali příběhy a pohádky? Milujete je dodnes? Podle C. S. Lewise dospělí, kteří nečtou a nechtějí číst pohádky a považují je za triviální a dětinské, často ve skutečnosti ztratili schopnost úžasu a okouzlení. Hoškova studie pomáhá poodkrýt, v čem tkví tato kouzelná síla narativních útvarů, tedy v čem spočívá „kouzlo vyprávění“ a jak nás kouzelně proměňuje. Za určitých okolností je čtenář četbou radikálně zasažen – jeho pobyt ve fikčním světě příběhu vede k proměně sebepojetí a sebeporozumění ve světě reálném. C. S. Lewis tento jev označuje vlastním souslovím „křest fantazie“ či „konverze imaginace“. „Lewis zkrátka celý život věřil tomu, že když se změní naše imaginace, změní se způsob, jakým uspořádáváme svou zkušenost do smysluplného vzoru, jak vnímáme a chápeme sebe, svět kolem sebe i to, co nás a svět kolem nás nekonečně přesahuje. Literární zkušenost se může v tomto smyslu stát předsíní zkušenosti spirituální.“ Podstata tohoto jevu, tedy transformace duše vyvolaná pobytem ve světě fiktivním a dopadající na svět skutečný, je přímo vysvětlena v Plavbě Jitřního poutníka. Aslan rozmlouvá s dětskými hrdiny: „Doma se s tebou nesetkáme. A jak budeme moci žít, když už se s tebou nikdy nesetkáme?“ „Ale my se setkáme, nejmilejší,“ řekl Aslan. „Ty – ty jsi tam taky, Pane?“ zeptal se Edmund. „Jsem,“ odpověděl Aslan. „Ale tam mám jiné jméno. Budete se muset učit znát mě pod tím jménem. Do Narnie jste se dostali právě proto, abyste mě trochu poznali a mohli mě potom tím lépe poznávat tam.“ Imaginace, na rozdíl od racia, slouží k bezprostřednímu zakoušení kvality fikčního světa a k bezprostřednímu vnímání, ale neklade otázku po prav-

náš tip Petr Sláma Nové teologie Starého zákona a dějiny Nedávno vyšla nová publikace od jednoho z našich známých starozákoníků, která reviduje stav biblického bádání po osvícenské racionální horečce. Více informací na www.ivysehrad.cz

26 únor 2014

dě. Imaginace tedy může být i pokřivená, lživá. Na druhou stranu „pravdivé“ abstrakty nedokážou čtenáři nabídnout ochutnávku fikčního světa. Rozum a imaginace se mají doplňovat, přičemž nemohou fungovat zároveň – buď „zakoušíme“, nebo „rozvažujeme“. Toto napětí je skloubeno v mýtu a tvorba

Pavel Hošek – kouzlo vyprávění Návrat domů, Praha 2013

mýtů je podle Lewise, který tuto tezi přejal od Tolkiena, posláním dobré literatury. Mýtus dokáže zprostředkovat hlubinné roviny skutečnosti a zároveň nechává bezprostředně „zakoušet“ její kvalitu. Také evangelium je pravdivý mýtus, mytický příběh, který je ale zároveň historickým faktem, příběh, který sestoupil z nebeských výšin imaginace do konkrétních událostí v prostoru a čase. Příběh Krista je tak vepsán samotným Bohem do struktury stvoření, přírodních rytmů a dějů. Tajemství Boží lásky a oběti Krista je vepsáno do samotné „krystalové mřížky“ stvoření. Studie vychází z Hoškovy habilitační práce, šlo tedy původně o ryze odborný text. S trochou snahy je však tato studie přístupná i laikům a předpokládám, že to byl také její účel – otevřít odbornou práci stravitelněji širšímu publiku. Určitě zaujme milovníky fantasy literatury a obdivovatele C. S. Lewise. Autor mně osobně také připomenul, jak je v našem pragmatickém světě krásné nechat se pohltit příběhem a žasnout znovu jako dítě. Takže závěrem: Lidé, čtěte!

■ Petra Kašperová-Poldaufová

Atraktivní Bible 400 let Bible kralické; výstava v Českém muzeu stříbra na Hrádku v Kutné Hoře, 16. 10. – 24. 11. 2013 Výstava k 400. výročí vydání posledního revidovaného textu Bible kralické probíhala od poloviny října do konce listopadu v kutnohorském muzeu stříbra. Byla zde představena nejen Bible kralická jako taková a její staré a vzácné tisky, ale i život staré Jednoty bratrské, která tuto knihu našemu národu darovala. Bylo zde možné také pozorovat vliv kralického překladu na pozdější biblické překlady, ale i na český a slovenský jazyk. Jedna část výstavy byla rovněž věnována působení České biblické práce; ta měla své sídlo právě v Kutné Hoře ve sboru tehdejší Jednoty českobratrské. Jejím největším dílem bylo vydání Bible kralické během druhé světové války. Výstava však nebyla jen pro ty, kteří se zabývají historií. Nabízela i doprovodný program pro děti, které si zde mohly samy vyzkoušet něco z výroby knih v dřívějších dobách a slyšely také některé biblické příběhy. Řada mateřských i základních škol tuto nabídku využila k doplnění své výuky. Je těžké říci, zda se i touto výstavou plnila slova J. A. Komenského k národu: „Přijmi tuto Bibli za svůj vlastní klenot, milá vlasti, a užívej ho k Boží slávě a k budování sebe v dobrém.“ Každopádně byla povzbuzením a inspirací pro všechny, kteří přemýšlejí o tom, jak využít historických příležitostí k přiblížení Bible a evangelia dnešnímu člověku. Miloš Hejzlar

Mrňouskové pro mrňousky Mrňouskové a Údolí ztracených mravenců režie: Hélène Giraud, Thomas Szabo Francie, 2013, 80 min. Animovaní živočichové se pohybují v záběrech z reálné přírody, jejich podoba se snaží zachovat charakteristické rysy, jen jsou bez výjimky velmi roztomilí a kromě specifického chování svého živočišného druhu se chovají lidsky. Ve filmu se nemluví, jen se vydávají zvuky. Dospělým patří upozornění, že film obsahuje srovnatelnou porci děje i vtipu jako seriál, jen v desetkrát delším čase. Ztracený beruščí klouček s utrženým křidélkem pomáhá četě mravenců dopravit drahocenný náklad cukru do mraveniště. V tom jim brání zlí červení mravenci. I když už je po strastiplné cestě cukr v mraveništi a z královny se díky němu sypou vajíčka proudem, červení mravenci se nevzdávají a napadnou mraveniště s vycvičenou armádou. Po čase je jasné, že hroutící se obléhané mraveniště zachrání jedině krabička sirek, o které rostoucí beruščí mladík ví. Přes všechny překážky se mu nakonec podaří krabičku donést, hodní mravenečci se ubrání a on se ožení s beruškou, kterou na své výpravě za sirkami potkal a zachránil. Mrňouskové ve filmu jsou dobrou příležitostí vyjít si, třeba poprvé, s malými dětmi do kina. Opravdu dramatické chvíle jsou ve filmu asi čtyři, chlácholení s držením za ruku na ně v případě mé tříleté spoludivačky stačilo. A když to dobře dopadlo i s křidélkem, byl to pohádkový konec jak se patří. anna chrásková

OTÁZKA PRO Lubomíra Hlavsu režiséra, scenáristu a filmového producenta Co pro vás znamená Bible kralická? Po premiéře filmu Pod ochranou Žerotínů, který jsme natočili k 400. výročí vydání Bible kralické, mi mnoho lidí řeklo, že byli překvapeni některými informacemi, jež v něm zazněly. Také se často ptali na můj osobní vztah k této jedinečné knize. Odpověď je však v mém případě trochu komplikovaná. Jelikož jsem dyslektik, tíhl jsem od dětského věku spíš k novějším překladům Bible, protože stará čeština byla pro mě téměř cizím jazykem. A i když nad tím mnohý teolog může kroutit hlavou, mně nejbližší a tedy i mnou nejčtenější překlad je tzv. parafrázovaný – Slovo na cestu. Vím, že i pro mnoho nevěřících lidí se stal jakousi branou do „světa křesťanů“. Bible kralická jako taková je pro mě úžasná především okolnostmi, ve kterých vznikala a které jí dodaly významu přetrvávajícího již několik století. Nemyslím tím teď její význam historicko-vědecký, ale především duchovní. Byla to právě Bible kralická, která v cizině pomohla přežít tisícům pobělohorských exulantů, ale i těm, kteří zde museli zůstat. Myslím si, že označení Kralický klenot, který se v souvislosti s jejím kulatým výročím objevoval v loňském roce v médiích, jí dokonale sedí. Tato kniha má za sebou skutečně nevídanou duchovní historii, a pokud bych měl vyjádřit nějaké doporučení, použiji slov Jana Ámose Komenského: „…přijmiž to tedy za svůj vlastní klenot, vlasti milá, a užívej toho ke slávě Boží a k svému dobrému a užitečnému vzdělání .“ ■

únor 2014 27

SERIÁL

Poslechni svůj instinkt Hodnota přirozenosti

Housenka martináče španělského (Graelsia isabelae Graëlls)

Přirozenost není garancí dobra Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. (Ga 5,16–17.25) „Poslechni svůj instinkt,“ slyšíme dnes kolem sebe ze všech stran. Vlastně to zní trochu jinak, mluví se o následování, ten slogan je ale chráněný ochrannou známkou slavné globální firmy, tak ho raději nechci citovat. Odvolání na instinkt je tu ovšem jednoznačné; co je přirozené, je pokládáno za správné a spolehlivé. Dej na hlas svého srdce a nemůžeš udělat chybu. 28 únor 2014

Je to tak opravdu? Skutečně je vlastní srdce tím nejspolehlivějším kompasem našich životů? Příběh motýlích housenek klade nad takovou představu otazník. Jsou vedeny instinktem, jinak ani nemohou. V případě setkání s vodou ale jejich instinkt naprosto selhává, život housenky neochrání. I v našem životě je spoléhání na instinkt, na hlas vlastního srdce,

K nejnápadnějším z krásných skupin hmyzu patří motýli. Pestrost i nádheru kresby jejich křídel zná asi každý a určitě není dítěte, kterému by se otakárek, babočka, modrásek či batolec nelíbili. Zvláště u mladých, ještě neolétaných jedinců bývá jejich vzhled podivuhodný. Snad každý sběratel, ten začínající obzvláště, touží mít ve své sbírce právě takové nepoškozené kusy. Najít je v přírodě je ale obtížné, zub času hlodá na každém a ani motýli jeho vlivu neuniknou. Nejkrásnější jsou ti, kteří právě

velmi ošemetné. Ne nadarmo je psáno už v První knize Mojžíšově, že „každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“. (1M 8,21) Ve stejném duchu pak říkal i Pán Ježíš Kristus: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7,20–23) Někteří lidé mají pocit, že zlo v jejich životech je důsledkem působení vnějších sil. Evangelium i epištoly to ale vidí jinak; člověk si k produkci zlého stačí sám

foto milan hluchý

Profesní dráha prakticky každého entomologa začíná sbíráním hmyzu, nejčastěji brouků nebo motýlů. Motivem založení takové sbírky nebývá v první řadě zájem o studium této bezesporu zajímavé skupiny tvorů, ale estetika, určitě spojená i s loveckým pudem, který je člověku, zejména klukům, docela přirozený. Mně ale teď jde o tu estetiku. Hmyz je krásný, a dokonce i lidé, kteří k němu pociťují odpor či z něho mají strach, přiznávají, že krása přinejmenším některých druhů je úžasná.

inzerce

opustili kuklu, a svět na nich ještě nestačil zanechat žádné stopy. Nejsnadnějším způsobem, jak takové jedince získat, je chov housenek. Pak je možné mít ve sbírce motýly bez jakéhokoli poškození. A tak se snad každý sběratel motýlů snaží housenky chovat a dochovat je až do dospělosti. Mladým a nezkušeným chovatelům se ale pravidelně stává zvláštní věc. Snaží se raději držet housenky na rostlinách ve váze než v květináči; mohou je pak snadno zásobovat potravou a přitom neriskují, že větší množství housenek rostlinu v květináči zahubí. Přinesou si větvičky či stonky živné rostliny, dají je do vázy a housenky na ně posadí. Ty se hned začnou krmit; motýlí děti spotřebují neskutečné množství potravy. Při tom, jak likvidují list za listem, se po rostlině pohybují. A pak se některá housenka dostane cestou dolů až k hladině vody ve váze. Člověk by čekal, že se otočí a poleze zase vzhůru. Nestane se to. Housenka nerušeně pokračuje v cestě po stonku rostliny dolů až pod vodní hladinu, kde se za malou chvíli utopí.

a nepotřebuje k tomu nic zvláštního. Stačí následovat hlas vlastního srdce. Boží lid dostal jako jeden z nejvzácnějších darů řád života, pravidla lásky, která staví zájem druhého před zájem vlastní. To nám samo o  sobě nijak přirozené není. Přirozené ale vůbec nemusí znamenat totéž, co dobré. Žijeme tady a teď a přirozené je nám dnes to, co patří k řádu tohoto světa; svět je ovšem „pod mocí zlého“. Dobré splývalo s přirozeným kdysi v Edenu, to už je ale dávno pryč. Chceme-li dnes žít dobře, potřebujeme víc než hlasu vlastního srdce naslouchat slovu Boha, který tomuto světu i nám samotným rozumí mnohem lépe než my sami. A brát to slovo vážně.

■ petr raus

Příště: Proměněni komunitou

únor 2014 29

K DISKUSI z širších souvislostí rozpadu rodiny

Rozvod a děti Jakou roli hrají při rozvodu děti? Když už k rozvodu dochází, je dobré, potřebné či dokonce nutné brát ohled na děti? A pokud ano, v jakém smyslu? Povede ohled na ně spíše k udržení, nebo k rozpadu manželství?

Psycholožka pro děti i dospělé se čtyřicetiletou praxí na dětské psychiatrii i na psychiatrické klinice v Hradci Králové a v psychiatrické léčebně v Brně; ČCE

Ve své praxi jsem se setkala s dětmi zneurotizovanými vleklým konfliktem rodičů – napětím, hádkami, ošklivými výroky na adresu toho druhého, rozhodnutími, která vzápětí neplatí, nenávistným mlčením, naschvály a především nenaslouchajícími rodiči, kteří už neměli sílu vnímat potřeby dětí a adekvátně na ně reagovat. Tyto děti si toužebně přály, aby se rodiče rozvedli. Pokud děti stráví svůj život až do dospělosti v takovémto ovzduší, vystavujeme je nebezpečí, že tento model soužití jednou ve svých vztazích zopakují, nebo se raději vážným vztahům vyhnou. Pokud se rozvedou rodiče, z nichž jeden je patologická osobnost (alkoholik, násilník, gambler, tyran apod.), dětem se většinou rychle uleví. Horší je, když se jeden z dosud spořádaně fungujícího páru např. zamiluje a chce rodinu opustit. Ztrátu tohoto rodiče nesou děti velmi těžko, nemohou se smířit s tím, že jsou pro něj tak snadno postradatelné, hledají vinu u sebe nebo u druhého z rodičů, potácejí se ve vyčerpávajícím kruhu lítosti, strachu, zlosti na všechny kolem a v nenaplněné naději, že zas budou fungující rodinou jako dřív. Opouštěný partner někdy užije děti jako nástroj k emocionálnímu vydírání, které ale obvykle nezabírá a u dětí jen narůstá zážitek prohry a odmítnutí. Někteří rodiče nejsou schopni zásadní rozhodnutí učinit. Pak je v pořádku, když se poradí s odborníky nebo blízkými, je ale zcela nevhodné, aby toto 30 únor 2014

rozhodnutí nechali na dětech („když řeknete, že se mám rozvést, rozvedu se, ale pokud myslíte, že ne, nerozvedu se“). Takovéto požadavky jsou pro dětskou duši zničující. Jindy se rodiče bojí všeho neznámého, co by nové životní uspořádání přineslo, a nejsou ochotní neúnosnou rodinnou situaci řešit. Ospravedlňují se bohulibým transparentem: „chceme dětem zachovat rodinu“. Na děti ale nemyslí, i když se jimi navenek zaštiťují. Ani křesťanským rodinám se traumatické rozvodové situace nevyhýbají. Lze jen doufat, že v nás víra a biblická zvěst přece jen vykultivovaly citlivost k utrpení druhého, boj s vlastním sobectvím i smysl pro slib a nadosobní hodnoty, o které bychom se mohli opřít. A považuji za důležité varovat před pýchou na vlastní dokonalost a bezchybnost – s nosem nahoru přehlédneme varovné signály a pád je o to dramatičtější, oč méně jsme na něj připraveni.

Bohuslava Horská Vedoucí linky důvěry, lektorka, supervizorka, pastorační a poradenská pracovnice

Rozvést se, nebo zůstat spolu jen kvůli dětem? Jednoduchá či jednoznačná odpověď na položenou otázku neexistuje. Ze své praxe vím, že některé děti by byly rády, kdyby se jejich rodiče raději rozvedli, jiné zase naopak; stejně tak odborníci se ve svém názoru na dané téma příliš neshodnou. Rozvod rodičů je obvykle velmi bolestně vnímán dětmi jakéhokoliv věku, dospělé děti nevyjímaje.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Lydie Bauerová

Přemýšlení o tom, jaké důsledky rozvod dětem přinese, je tedy zásadně důležité. Zachovat úplnou rodinu za každou cenu je však problematické. Stejně jako jsou děti poškozovány rozvodem, mohou být poškozovány citovým chladem, emocionálním dusnem či naopak vakuem mezi rodiči. To vše se může odrazit negativně nejenom na aktuálním psychickém a fyzickém stavu dítěte, ale i v jeho budoucích partnerských vztazích. Kdy dětem opravdu neprospěje, když rodiče zůstanou spolu? V případě násilí, závislostí, ohrožování bezpečí rodiny a dalších patologických jevů. Není ale možné paušalizovat, zda je rozvod ze dvou špatných variant vždycky tou lepší. Je třeba také zmínit skutečnost, že v případě neshod mezi rodiči, zejména pokud eskalují rozvodem, mají děti tendenci cítit se za situaci rodičů vinny. Tu mají ovšem i pokud získají dojem, že rodiče spolu zůstávají jenom kvůli nim – mohou cítit vinu za to, že jim kazí či zkazily život. Ve všech případech je třeba s dětmi citlivě, otevřeně a s úctou k partnerovi mluvit a osvětlovat situaci s tím, že se takové situace v porušeném světě stávají, a to i věřícím rodičům, a že jsou to pouze rodiče, kdo odpovědnost či případnou vinu nesou. Optimálními podmínkami pro zdravý vývoj dítěte je přirozeně společenství stabilní, úplné a harmonické rodiny. V určitých situacích však může dětem více prospět stabilní a harmonické prostředí rodiny neúplné. Rozhodují-li se partneři z vážných důvodů pro rozvod, je třeba velmi zodpovědně, před Bohem i lidmi, vše zvážit a jednoznačně využít všechny možnosti, jak vztah sanovat. Ráda bych zmínila i cestu oběti, která je nepříliš populární, ale biblická – a dává silný impuls k zvládání i náročných partnerských situací, je-li správně uchopena a pochopena. Vždy je však lepší soustředit se na prevenci – pěstování a budování vztahu, řešení těžkostí dříve, než přerostou řešitelnou mez. Pak nebude třeba odpovědí na podobné otázky. Inzerce

Uchváceni Kristem

Konference Přihořívá v Kutné Hoře 5. - 6. 4. 2014

www.prihoriva.cz „Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.“ (Pís 2,11) „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lk 24,32)

Pavel Raus Vedoucí katedry pastorace Evangelikálního teologického semináře v Praze; CB

Děti jsou rozvodem výrazně poznamenány, znamená pro ně trauma. Zakoušejí mnohanásobné ztráty – ztrátu přítomnosti jednoho z rodičů, ztrátu známého a bezpečného světa, narušení a často ztrátu vztahů v širší rodině, ztrátu kamarádů. Mění se rodinný systém, někdy bydliště, škola, mění se životní rytmus, řád v rodině atd. Mění se vztahy s každým z rodičů. Byl popsán problém reverzibility rolí, ke které dochází, když se dítě snaží svého rodiče emocionálně držet. To vše může být ještě umocněno tím, že dítě cítí zodpovědnost za usmíření rozvedených rodičů nebo se alespoň snaží, aby se jejich vzájemný vztah nezhoršoval. Je proto důležité brát na děti ohled? Domnívám se, že zásadně. Děti se nedokáží bránit, to ale neznamená, že by jejich hlas neměl být slyšet. Bůh je obhájcem vdov a sirotků. Věřím, že je i zastáncem dětí během rozvodu. Je třeba zmínit častý argument, že je lepší, když se rodiče rozvedou, než když děti žijí v prostředí plném napětí a hádek. Nedomnívám se, že je to argument, který prospěšnost rozvodu podporuje. Pokouší se porovnat dvě zla; které je větší, je těžké říci. Až na výjimečné situace domácího násilí se nedomnívám, že je vhodným zdůvodněním rozvodu to, že se rodiče hádají. Na druhé straně, žijeme ve světě po pádu. Volba mezi dvěmi zly je často to jediné, co zbývá. Z těchto důvodů bych na závěr poradil těm, kdo zvažují rozvod, aby se na chvíli postavili do pozice svých dětí. Co bych si přál já na jejich místě? Těm, kdo procházejí rozvodem, bych poradil, aby se pokusili věnovat dětem pozornost a péči. Je to dvojí břemeno, pro děti je to ale extrémně důležité. Ty, kdo už rozvodem prošli, bych povzbudil, aby nelitovali svého času, sil ani energie, aby byli co nejlepšími rodiči. Z rodičovství se nedá vyvázat a pro děti má každý telefonát, návštěva, pozornost nebo SMSka velikou cenu. Nám všem ostatním bych přál, abychom měli dostatek soucitu, porozumění a moudrosti, abychom nezhoršovali situaci ani těch, kdo rozvodem procházejí, ani jejich dětí. Abychom byli schopni pomoci a přispěli k uzdravení a zahojení raději, než abychom odsuzovali nebo se jen chovali odmítavě a tyto své spolubratry a spolusestry ignorovali.

■ připravil petr raus

únor 2014 31

DOTEKY

Foto archiv

Do Mýta

Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Žalm 37,5

32 únor 2014

J

e ráno. Neděle ráno. Snídám. Snídaně je dobrá. Připravila mi ji teta. Jsem na návštěvě u dědečka a babičky. Jsou tu další příbuzní. Do shromka se nikdo nechystá. „Babičko, nevíš, kde maj v Mejtě to shromáždění CB?“ (To bude asi nejblíž.) Prý u evangelického kostela. Vlevo od něho. „Kde je evangelický kostel?“ To už se nedozvím. Je to prý složité. Zkouším dědečka. Ten vůbec netuší. „Nikam nechoď, vždyť ani nevíš, kde to je.“ Jdu na chodbu. Obouvám boty. Potkávám strejdu. „Kam vyrážíš?“ „Do Mejta.“ „Aha, tak hodně štěstí.“ Odcházím. Asi mě maj za blázna. Bude to čtrnáct kilometrů jedna cesta. Mám jen hodinu a půl. Pak to ještě najít. Nespěchám. Bůh je spolehlivý. Sám nemám šanci se tam dostat. Spěchání nepomůže. Je to zcela v jeho rukou. Když dá, určitě se tam dostanu. Je spolehlivější než auto s GPS. Bože, oslav svoje jméno. Když jede auto, zastavím a stopuju. Třetí kilometr, třetí auto projíždí. Zastavuje. „Jedete do Mejta?“ Jede. Nasedám. To bylo rychlé, dobře to Bůh vede. „Nevíte kde je evangelický kostel?“ „Jo,

vy jdete na mši?“ „Jo“. Neví. Vzpomíná na čísi pohřeb v kostele. To bude evangelickej, vyhodí mě u něj. Děkuju. Loučím se. Jsem u kostela. Není evangelický, je husitský. Nevadí, vidím pána se psem. Třeba mi ho sem Pán poslal. Ptám se ho na kostel. Ano, jdu na mši. O kostele neví. Vytahuje mobil s GPS, hledá. Marně. Rozhlížím se po nějaké věži. V dálce vidím jednu, dvě… Vidím dva lidi. Jdou k husitskému kostelu. Ptám se jich. Ano, oni vědí, kde to je! To by mohl být husitský farář. Ptám se ho na modlitebnu CB. Taky ví. Dává mi instrukce. Je to odsud kousek. Bože, skvělé načasování! Chvíli ten kousek prohledávám, pak nacházím. Pane Bože, díky. Tobě není nic nemožné. S tebou je dobře. Moudré jsou tvé „bláznivé“ cesty. Lidské plánování na ně nestačí. Mám radost. Jsem mezi věřícími. Mohu slyšet Jeho slovo. Být tam, kde jde o věci Páně. Osloví mě verš z Jr 17,6: Kdo nespoléhá na Hospodina, „bude jako jalovec v pustině, neuvidí, když přijde dobro, usídlí se ve vyprahlých místech…“ Bůh to dobro přichystal. Třeba dneska. Celá ta cesta sem! Kolik jsem toho v životě asi minul, když jsem se spoléhal na sebe… Ale Simeon zůstával v Bohu a Bůh mu dal tu milost spatřit přicházející dobro, spasitele, Ježíše Krista. Bože, uč nás vidět věci tvýma očima. Očima víry. Potkávám přátele rodičů. Odvezou mě zpět! Ještě si s nimi mohu pěkně popovídat. Jsem doma už v půl jedné. Potkávám příbuzné, právě odjíždí. „Mohl jsi jít do Hradů ke katolíkům.“ Pravda to mě nenapadlo. „Nebo jet na kole…“ „To jo, jenže takhle jsem jel téměř celou cestu autem.“ ■ Jonatan Hejzlar

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 15. 2. 2014 (i e-mailem) na adresu [email protected]. Vylosovaný výherce získává knihu Tajemný ochránce z nakladatelství Samuel. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 1/2014: V rukou tvých jsou časové moji. Knihu Sláva vítězům, čest poraženým vyhrává František Šilar. Připravil Dušan Karkuš

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

únor 2014 33

POST SCRIPTUM

Jiří Sedláček

Sen M

ěl jsem sen. Divoký, zmatený, nesrozumitelný. Obraz střídal obraz, tak jak to ve snech obvykle bývá. Mysl po nich zůstává neklidná a svědomí rozjitřené. Štěstí, že sny obvykle nemají se skutečným životem mnoho společného. Obraz první: Adventní shon, snad někde v  supermarketu. Lidé se hrnou, pospíchají, tlačí se. Každý chce pro sebe rychle sehnat to nejlep-

nání přece neznamená schválení. Vzpomeň, co zpíváme na oslavu tvého narození: ,Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme, víme komu…‘. Požehnání znamená přát dobré od Hospodina. O mně si můžeš myslet, co chceš. Nemusíš souhlasit s  mým životem, ale to dítě je nevinné. Proč bys mu měl odepřít přání Boží přízně?“ Rabín jí odpoví: „Věř mi, ženo, že nemohu požehnat dítě, jehož

V uších mi zní mohutný hlas Hospodinův: „Kdybyste věděli, co znamená ,milosrdenství chci a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné.“ Ještěže to všechno byl jenom sen. A sny, jak dobře víme, nemají obvykle se skutečným životem mnoho společného. ší a nejvýhodnější zboží. A nad tím vším zmatkem kvílí z reproduktorů koleda. „Dej Bůh štěstí tomu...úú domu…úú. My zpíváme, víme komu. Malému děťátku, Kristu Jezulátku, dnes v Betlémě narozenému!“ A v tom náhle střih – obraz druhý: Studna uprostřed pouště, u ní stojí muž, moudrý rabín. Zdálky přichází žena, v náručí nese dítě zabalené v šátku. „Mistře, požehnej, prosím, mému dítěti.“ Rabín ji řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl rabín: „Nemáš muže? Potom nemůžu požehnat tvé dítě!“ Žena mu řekla: „Můžu ale zavolat svoji švagrovou, tu Hospodin právě obdaroval dvojčaty, ta může přijít i se svým mužem a požehnáš nás všechny.“ Rabín odvětil: „Děti tvojí švagrové požehnám, ta má muže. Pro tvoje dítě požehnání nemám. Nemůžu přece schvalovat takový nepořádek.“ Žena mu odpověděla: „Vždyť ale požeh34 únor 2014

matka opravdově nectí Hospodinovy řády.“ Žena mu řekla: „Já jsem, Mistře, přišla právě za tebou, protože vím, co se mezi lidmi říká o tvé matce a tvém narození: ,Když matka jeho Maria zasnoubena byla Josefovi, prve než se sešli, nalezena jest těhotná…‘“ „Mlč, ženo!“ okřikl ji rabín. „Nevíš, o čem klevetíš, to jsou duchovní věci. Tvoje dítě nepožehnám.“ Žena odpověděla: „Což jsi sám, rabbi, neučil: ,Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mě jste nečinili?‘ A moje miminko přece za nic zlého nemůže.“ Následuje další rychlý střih – obraz třetí a poslední: Temná noc, blesk a hrom. V uších mi zní mohutný hlas Hospodinův: „Kdybyste věděli, co znamená ,milosrdenství chci a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné.“ Probouzím se vyděšený a zpocený. Ještěže to všechno byl jenom sen. A sny, jak dobře víme, nemají obvykle se skutečným životem mnoho společného. ■

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová

1

J

děte do Rakouska! Tato slova znamenala pro německého misionáře Heinricha A. Schaufflera, který v té době působil v tureckém Istanbulu, nesmírně mnoho. Byla pověřením k misijnímu úkolu od bostonské misijní společnosti American Board. Schauffler měl pro misii v Rakousku nalézt ještě

dvě další misionářské rodiny a sám se vydat na předběžný průzkum situace. Po třech měsících jeho cest pak bylo rozhodnuto, že působištěm misionářů bude Praha. Zde se podařilo navázat pro budoucí spolupráci důležitý kontakt s reformovaným farářem Václavem Šubrtem. A tak 1. listoEvangelium překračuje hranice tam, padu 1872 vystoupily na smíchovském nádraží dvě kde jsou z Boží milosti ochotni překročit další misionářské rodiny, Adamsovi a Clarkovi, aby v Praze své působení. svoje hranice jeho zvěstovatelé zahájily Společnost American Board of Commissioners for Foreign Missions měla v té době s působením na misijních polích po celém světě již více než šedesátileté zkušenosti. Board byl založen v roce 1810 díky touze čtyř studentů zvěstovat evangelium mezi pohanskými národy. Zpočátku byl American Board společným dílem kongregační, presbyterní a holandské reformované církve, ale když ostatní dvě církve později založily misijní společnosti vlastní, zůstal Board kongregacionalistům. Prvním misijním polem byla Indie, brzy ale následovaly další země, např. Sýrie, Čína, Bulharsko, Angola nebo Jižní Afrika. V roce 1871 padlo rozhodnutí vyslat misionáře do některé převážně katolické evropské země a volba padla na Rakousko. Misionářům se podařilo rychle se zorientovat v novém prostředí a navázat kontakty s domácími evangelickými kazateli a faráři. Brzy se také naučili obstojně česky. S pomocí českých řečníků začali konat veřejné přednášky s duchovním obsahem, na něž záhy chodilo průměrně sto posluchačů. Hlavní důraz byl položen na osobní vztahy s oslovovanými lidmi a svědectví o zkušenostech s odpouštějící Kristovou láskou. K takovým osobním setkáním docházelo i formou rodinných shromáždění v neděli dopoledne v bytech misionářů. Důležitou složkou těchto pobožností byly i nedělní školy pro děti, jež vedly manželky misionářů; přes týden se konaly stejným způsobem biblické hodiny. K šíření křesťanské literatury bylo také zřízeno knihkupectví. Zároveň se pomalu rozšiřovaly řady českých spolupracovníků. Mezi první patřili Karel Motl a Jindřich Novotný s Václavem Vališem. Když se práce v Praze dobře rozvíjela, rozhodli se misionáři v roce Boston Mission Board poslal v roce 1872 své pracovníky do Čech. 1874 rozšířit svou působnost. Schaufflerovi se Po Heinrichovi A. Schaufflerovi stanuli na pražském smíchovském přesunuli do Brna a Clarkovi do rakouského nádraží Albert W. Clark (na snímku), Edwin A . Adams Innsbrucku. Zdálo se, že dveře jsou pro evana později i John S. Porter. gelium otevřeny… ■ rObert hart

FOTO archIv

Misie z american board