4/2014
Design, ilustrace Ondřej košťák
cena 43 Kč / ročník 46 www.i-brana.cz
Inzerce
Obsah
Milí čtenáři, duben je letos měsícem Velikonoc, největšího křesťanského svátku, který se ale z života naší společnosti prakticky vytratil. Jeho těžiště se z pátku i neděle přesunulo na pondělí, jeho největší hodnotou se stalo pracovní volno. Kdo z našich nevěřících přátel si ještě vzpomene na úděl muže, který před dvěma tisíci lety zemřel na jeruzalémském popravišti a o němž někteří tvrdili, že vstal z mrtvých? „Kristus zemřel za naše hříchy,“ píše apoštol a člověk současné doby, svobodný a nezávislý jedinec, se přirozeně a spontánně ptá: „Proč?“ „Proč by měl někdo umírat za vinu někoho jiného?“ Velikonoční poselství se dostalo mimo okruh jeho chápání. Ze dvou důvodů. O prvním z nich mluví Pavel Hošek v hlavním tematickém článku tohoto čísla: Vina má být potrestána, spravedlnost je věcí rovnováhy. A na rovnováhu je třeba dbát! Ten druhý důvod se mi vrací na mysl už delší dobu. Naše doba přinesla představu, že do života druhého nemá kdo co zasahovat; každý si za svůj osud zodpovídá sám. A každý se také musí starat, aby v průběhu svého života vyčerpal co nejvíc možností, které se mu nabízejí. Aby hodně získal, aby si toho co nejvíc užil. Co si neurve sám, to mu nikdo nedá. Má na to přece právo, které si nedá vzít. Velikonoční doba zpívá o oběti. Tváří v tvář sebeoběti Boha ztrácí právo smysl. Ani tzv. lidská práva, která se dnes mnohým stala modlou, tu neobstojí. Pod Golgotou Bůh to jediné skutečné lidské právo, právo na trest a smrt, zmačkal a zahodil. Velikonoce mi jsou svědectvím o lásce, která svou obětí dala světu smysl. Současně mi jsou připomínkou, že i já jsem zván na cestu oběti sebe sama. Vždyť co jiného znamená následovat Krista? Mnozí tak žijí i dnes, kvůli Pánu Ježíši zapomínají na sebe a vydávají se druhým. V tomto čísle některé takové potkáte: Ladislava Heryána, Mariána Kuffu, Vítězslava Pohanku. Ať Vám jsou jejich příběhy dobrou inspirací. Váš Petr Raus šéfredaktor
04 06 10 20 22 26 34
Vůně z Betanie Rozhovor To světlo ve tmě svítí... Téma Milost & spravedlivý trest Zápisník Seattle Cesta V pasťáku Etika Lenost Podobenství Malá inženýrka
příště
Tabu - o čem se v církvi nemluví David Novák
tiráž Číslo 4/2014, ročník Bratrské rodiny 46, Českobratrské rodiny 71 • Vyšlo 26. 3. 2014 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail:
[email protected]
SLOVO
Marek 14,3–9
Vůně z Betanie A
men, amen pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co učinila. (v. 5) Tímto Ježíšovým prohlášením nabývá skutek Marie univerzálního významu a vždy bude spjat se zvěstováním evangelia. V jakém smyslu se bude všude po celém světě při zvěstování evangelia mluvit o Mariině skutku? Z příběhu se dozvídáme, že v době, kdy byl Ježíš se svými učedníky hostem v domě Šimona Malomocného, přistoupila k němu žena a na hlavu mu vylila velmi vzácný olej z pravého nardu. Olej byl uchován v alabastrové nádobce s dlouhým hrdlem, které bylo na svém konci zapečetěno. Aby mohla žena olej z nádobky vylít, musela nejprve hrdlo ulomit, a tak nádobku rozbít. Cena oleje byla velmi vysoká. Učedníky byla odhadnuta na více než 300 denárů, což představovalo přibližně roční mzdu dělníka. Tak vzácný a drahý olej se uchovával pro velmi výjimečné okamžiky, jakými byla např. svatba (srov. Pís 3,6; 4,14). Některým z přítomných vadilo, že Marie použila olej nepatřičně, doslova zbytečně promrhala jeho cenu, neboť mohl být zpeněžen a peníze mohly posloužit chudým. Nezní rozhořčení vůči Mariinu neuváženému jednání věrohodně a zbožně? Ještě v době mých studií na teologické fakultě jsem tento oddíl překládal z řečtiny do češtiny v naději, že tam objevím něco, co mi pomůže pochopit hlouběji význam toho činu. Musím přiznat, že jsem tam neobjevil nic pozoruhodně odlišného od textu, který máme před sebou. Po čase jsem ten samý příběh četl v podání Janova evangelia. Jan zaznamenává něk duben 2014
teré detaily, o kterých se Marek ani Matouš nezmiňují. A tehdy mě zaujala Janova poznámka: „a dům se naplnil vůní toho oleje“ (J 12,3). Napadlo mě, že na tomto místě je potřeba číst nejenom očima, ale také nosem, lépe řečeno čichem. To, co Marie učinila, rázem provonělo celý dům nádhernou vůní. Byla to vůně, kterou měli Židé spojenou pouze s velmi výjimečnými okamžiky. Marie tímto prorockým činem předpověděla to, co mělo následovat. Ježíš to říká ve slovu: „Předem pomazala mé tělo k pohřbu.“ Tento skutek lásky naplnil nádhernou vůní celý dům. Byla to poslední krásná věc, se kterou se Ježíš ve svém pozemském životě setkal. Co následovalo potom? Jidáš se domluvil s velekněžími, že jim ho za peníze zradí. Ježíš mluví s učedníky o svém utrpení, předpovídá nejbližším, že všichni od něho odpadnou – i Petr ho zapře. Modlí se v úzkostech v Getsemane, je zrazen a zatčen, učedníci od něho utíkají, je obviněn, souzen a odsouzen, je vydán ke zbičování, vedou ho na popraviště, kde je ukřižován a umírá. Vnímáte ten ostrý kontrast mezi tím, co udělala Marie a mezi tím, co následovalo potom? Zatímco z Mariina skutku cítíme vůni lásky k Ježíši, z dalších událostí je cítit pekelný smrad lidského hříchu, nenávisti a zvrácenosti, které Ježíše přivedly až na kříž. Mariin skutek oslovuje především v tom, že Ježíši projevila lásku. Nebyl to jenom niterný cit, kterým Marie projevila Ježíši svou oddanost, ale byl to skutek, který vyprovokoval reakci okolí. Všimněte si, jaký prudký hněv a nesouhlasnou reakci vyvolal
Mariin čin u učedníků. Pokud si opět vezmeme na pomoc Jana, který nás uvádí do zajímavých detailů této události, zjistíme, že nejsilněji ze všech křičel Jidáš. Z toho, co říkal, to vypadalo, že mluví velmi rozumně. Jeho argumenty byly velmi přesvědčivé, neboť se v nich zdánlivě zastával těch nejchudších. Jeho pokrytectvím se dali strhnout i další učedníci. Společně se obořili na Marii a vyvolali dojem, že jí nezáleží na chudých v tomto světě. Ve skutečnosti však Jidáš zakrýval svůj vlastní hřích, kterým byla chamtivost. Byl zloděj. Potají kradl ze společné kasy a z touhy po penězích nakonec Ježíše zradil. Jidášův hřích maskovaný horlivou starostí o chudé byl konfrontován s upřímným skutkem lásky k Ježíši. Náboženský člověk ve skutečnosti nerozumí skutkům lásky k Ježíši. Připadají mu jako zbytečná ztráta. Proč bych tomu Ježíši měl dávat tak moc? Vždyť on mi za to vlastně ani nestojí! Ale Ježíš se Marie zastal a říká na adresu jejích kritiků: „Nechte ji, proč jí působíte těžkosti? Vykonala na mně dobrý (dosl. krásný) skutek.“ A to mě vede k osobní otázce: „Jakým způsobem projevuju svou lásku k Ježíši já?“ Tím, že se modlím, že čtu Bibli, že chodím do shromáždění, že se snažím slušně žít, nebo dokonce tím, že jsem kazatel? To však samo o sobě mnoho neznamená. Pokud to, co dělám, nevychází z oddané lásky k Ježíši, brzy se z toho stane prázdný zvyk, lidské náboženství. Pokud opravdu miluju Ježíše, protože vím, že On miluje mě, budu se ptát: „Pane, co tě potěší? Co můžu udělat z lásky k tobě? Jak ještě mohu projevit svou lásku, abys z toho měl radost?“ Pokud si takové otázky položíte také, pomůže vám to myslet víc na Ježíše než na sebe. Všimněte si, že Marii šlo víc o to, aby Ježíši udělala dobře, než že by litovala hodnotu svého daru. Nemyslím si, že by si jí nebyla vědoma, ale v tu chvíli cena oběti pro ni nebyla tím nejdůležitějším, nad čím přemýšlela. Byli to učedníci, nejspíš Jidáš, kdo okamžitě vyčíslili hodnotu daru v penězích a prohlásili, že to byla velká ztráta. Náboženští lidé mají zpravidla potřebu vypočítávat, co všechno pro Boha dělají, kolik mu dávají a co je to stojí. Přijetí u Boha je
Mgr. Mirko Tichý (1972) Vystudoval ETF UK v Praze, v současné době kazatel a správce sboru CB Kyjov. Ženatý, s manželkou Petrou má 4 děti.
Píseň o štěstí Na jednu radost tisíc žalostí – a to je život celý. Tisíce srdcí jednou bolestí navždycky osaměly. Jednu jen, jednu píseň o štěstí, srdce mé, Tebou jisté, řekami žalů může přenésti: o štěstí v Tobě, Kriste! Marie Rafajová
u nich zaplaceno cenou jejich obětí. Ovšem to je lež! Takoví lidé zapomínají na to, že láska nehledá svůj vlastní prospěch, a to ani pod pláštěm služby druhým. Nic z toho, co děláme z upřímné lásky k Ježíši, není ztráta, i kdyby všichni ostatní říkali pravý opak. Vždy, když uděláme něco, co vychází z nesobecké lásky k Pánu, objeví se ten druh krásné vůně, který tehdy v Betanii naplnil celý dům. Mluví o tom i apoštol Pavel, když říká, že Bůh nás stále vede v triumfálním průvodu v Kristu a „zjevuje skrze nás na každém místě vůni své známosti (tzn. poznání sebe sama)“ (2K 2,14). Taková vůně vychází z rozlomeného srdce pro Ježíše, ze kterého vytéká olej Ducha, který je tou božskou esencí, tou vůní zjevující Boha. Jedněm je to vůně věčného života k životu, druhým je to vůně smrti. A tak na závěr se dostáváme i k odpovědi na počáteční otázku: Jakým způsobem se mluví po celém světě při zvěstování evangelia o tomto Mariině skutku? Neznamená to, že se musí nutně pokaždé znovu a znovu doslovně vyprávět příběh pomazání v Betanii. Evangelium je dobrá zpráva o Boží lásce k člověku. Boží láska však žádá naši odpověď. U toho, kdo evangelium přijímá a věří mu, se projevuje stejný duch lásky, který vedl Marii k tomu krásnému skutku pro Ježíše. Marie je pro nás trvalým vzorem milující, nesobecké lásky k Pánu. Taková láska je tím nejcennějším znakem každého pravého učedníka. ■ duben 2014
rozhovor Rozhovor s ladislavem heryánem
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila Pastor undergroundu, novozákoník a salesián, ale především charismatický kněz, jenž pod svou sutanou skrývá džíny a kromě Bible bere na své bohoslužby kytaru. Ladislav Heryán odpovídá na nesnadné otázky po Ježíšově osudu, o tom, co se dá a co se nedá vyčíst mezi řádky evangelií. Proč Ho učedníci následovali, a pak opustili? Na co asi myslel? Co pro tebe osobně vlastně představují Velikonoce? Velikonoce jsou hlavním křesťanským paradigmatem: Ježíš byl umučený a vzkříšený – a to se jmenuje velikonoční mysterium. Vypadá to snad jako teorie, ale já si myslím, že je to základní schéma našeho života. Vždyť ke světlu musíme vždy projít skrze nějakou tmu, nějaké utrpení, někdy i smrt. Takže to vlastně prožíváme často, možná denně. Ježíšovo vzkříšení je pak základem, na němž stojí křesťanství. Kdyby nebylo vzkříšení, tak je křesťanství nesmyslné. Je to skutečnost, která odlišuje křesťanství od jiných náboženství, alespoň od těch, která znám. Nejsem ovšem žádný religionista. I když se vzkříšení odehrává i v jiných kulturách, v konfrontaci se vzkříšeným Kristem mně přijde jako zbytečné to srovnávat. Poněvadž kdyby Kristovo vzkříšení neplatilo, tak je celé křesťanství jeden velký nesmysl. Z hlediska své víry Boží přítomnost prožívám, není to nějaký Ježíš, který kdysi žil, ale je to někdo, kdo je živý a kdo je se mnou. A osobní zkušenost života s Kristem mi potvrzuje ono svědectví, které se ke mně dostalo skrze evangelia.
Nedá se říci, že Ježíš vykonal cestu skrze temnotu za nás? To je taková teologická myšlenka, ale v praktickém životě to tak nefunguje. Pokud člověk v životě pozná Krista a následuje ho, musí si projít temnotou. Na křesťanství je krásné to, že se nevyhýbá utrpení, ale že se mu snaží dát smysl. Pokud chce člověk žít v Kristově stylu, nelze používat životní zkratky. Nelze si vyzobávat jenom to hezké, jak to lidé často dělají v synkretických náboženstvích. Mnoho duben 2014
spiritualit se snaží z člověka sejmout utrpení, které přináší život. Pomocí nějakých myšlenek umožňují člověku nalézat omluvu pro jeho jednání.
Vzal na sebe Ježíš svět se všemi jeho důsledky, a právě proto skončil na kříži? Myslím si, že dobývat se do Ježíšovy mysli, je marné. Tvoje otázka rozvíjí teologii, která se snaží Ježíšovu smrt vysvětlit v kontextu dějin. Ježíš svou činností přinesl radikální změnu ve vztahu mezi člověkem a Bohem – úplně nové pojetí, což vyplývalo z jeho identity jakožto Syna Božího. Nicméně jeho sebepojetí před Bohem zůstává pro nás mysteriem. Právě proto, že přinesl něco tak radikálně nového, musel zemřít. A Bůh se k tomuto radikálně novému přiznal tím, že Ježíše vzkřísil. Co znamená Jeho čin pro celý svět, to jsou teologické otázky, které rozpracovávala první církev, počínaje sv. Pavlem. A neříkám, že to je špat-
Dr. Ing. Ladislav Heryán, Th.D., SDB (54) Vystudoval VUT v Brně a od 17 let se tajně vyučoval teologii, v 21 letech se stal salesiánem. V roce 1987 emigroval do Říma, kde vystudoval Papežský biblický institut. Přes svůj původní záměr působit v Africe byl povolán zpět do vlasti, kde začal učit NZ a řečtinu na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Od roku 2002 byl ředitelem a kaplanem salesiánského centra v Praze v Kobylisích, v současnosti se dál angažuje v nízkoprahovém centru pro mládež Vrtule tamtéž. Učí na ETF UK, je kaplanem na VOŠ Jaboku.
ně. Ostatně Písmo svaté je knihou inspirovanou, takže je to v pořádku. Ale jak to měl Ježíš sám, to já se vůbec neodvažuji tvrdit.
Jak rozumíš onomu upozadění velikonočního beránka při Ježíšově poslední večeři? To záleží, v jakém evangeliu to čteme. V synopticích skutečně večeří velikonočního beránka. Nicméně pokud čteme Jana, kde Ježíš umírá o jeden den dříve než v synopticích, tak tam je tím skutečným beránkem Ježíš. Neboť je zabit ve stejnou hodinu, jako se zabíjejí velikonoční beránci. Nevím, který z těch popisů je správný. Oba mají své problémy. Ale evangelia nejsou historickou zprávou. Evangelia jsou zvěstí o Ježíši Kristu, který přináší spásu. Pokud by bylo správné to, co říkají synoptici, tak by bylo nevysvětlitelné, že by zrovna na Velikonoce probíhal proces s Ježíšem. Má to své mouchy, řekněme. Historická přesnost není to, co je důležité. Vždyť to nebylo důležité ani pro první křesťany, což můžeme vidět i v tom, že všechna čtyři evangelia považují za kanonická, za Boží zjevení, i když se evangelia v historické výpovědi od sebe liší.
FOTO eliška blažková
Je zřejmé, že Ježíš mohl Jidáše zastavit, učedníci by to jistě udělali. Byl Jidáš snad nástrojem Božího plánu? Postava Jidáše je tajemná. Lidé se mě občas ptají, jestli je Jidáš v pekle. Já si myslím, že s postavou Jidáše si nevěděli rady ani první křesťané. Například v Matoušově evangeliu je popsán Jidášův konec jinak než ve Skutcích, to znamená,. že kolovaly různé tradice o Jidášovi. Zda byl Jidáš součásti Božího plánu, nebo zda ho mohl Ježíš zastavit, to jsou prostě otázky, na něž nemůžeme znát odpověď. Říct, co bylo Božím duben 2014
rozhovor plánem, znamená onu událost silně zúžit do lidského pohledu. Jak může člověk vědět, co je Boží plán?
Učedníci následovali Krista bez větších rozpaků, aniž by předem znali jeho záměry. Dá se mluvit o kouzlu osobnosti, že si ho zamilovali na první pohled? Ježíš je musel určitě nějakým způsobem oslovit. Docela dobře se to dá vidět i dnes, podívejme se kolem sebe. Každá doba potřebuje své osobnosti. Vyrojí-li se nějaká ta osobnost, nakupí se kolem ní množství lidí. Ti se s ní identifikují, nebo se jen chtějí dostat do její blízkosti. Nevím, jaké bylo společenské prostředí té doby, ale dovedu si docela dobře představit, že Ježíš je oslovil silou své osobnosti, protože čím jiným by je oslovil. V Lukášovi vyvoluje Ježíš své učedníky až po zázračném rybolovu, takže oni vidí Ježíše ještě v jiné roli než jenom jako kolemjdoucího, který je zavolá.
Otázkou pak také je, zda Ježíše viděli tehdy poprvé, nebo ho už předtím znali. Já si myslím, že Ježíš nespadl zčista jasna, ale žil tam. Když jsem jel do svaté země, měl jsem na základě četby evangelia představu, jak je velká. Jeden z mých silných dojmů pak byl, jak je to tam všechno malé. Když se tam pak vynořila postava, jakou byl Ježíš, tak si myslím, že ho určitě neviděli poprvé a byli jím ohromeni, ale že třeba šlo o nějaký proces.
Přestože se učedníci zdáli ochotní poslouchat Ježíše na slovo, stále se u nich projevovala touha naplnit vlastní představy, kvůli čemuž se na ně Ježíš často obořil. Myslíš, že zápasil i s vlastní lidskou představou, jak by si uspořádal život, kdyby nemusel jít na kříž? To je znovu otázka po Ježíšově sebeuvědomění. Biblistika se tím hodně posledních dvacet, třicet let zabývala, ale současná věda na to rezignovala. Bylo napsáno mnoho knih, které si kladly otázku: Co ještě o historickém Ježíšovi můžeme říct s podloženou jistotou? Co už si můžeme jen domýšlet? A ptáš-li se, co si myslím já o Ježíšových představách, tak zaprvé si vůbec nemyslím, že Ježíš věděl, že skončí na kříži. Pravděpodobně tušil, že zemře. Avšak jak se to konkrétně stane, vyplynulo z okolností.
A co předpovědi utrpení? Domnívám se, že předpovědi utrpení mohou být povelikonoční. Ježíš sice asi předvídal svou smrt, ale my tam čteme křesťanské kérygma, že Syn člověka bude vydán do rukou pohanů, že bude ukřižo duben 2014
ván a že třetího dne vstane. To mu pravděpodobně vložili do úst později. Není nám však dáno, abychom tohle věděli.
Jak potom vypovídá o Ježíšových představách modlitba v Getsemanech? Ani tu nikdo neslyšel. Je to spíše jakási rekonstrukce Ježíšova zápasu. Neříkám, že to není pravda. Ale uvědomme si, že Ježíš umřel nejpravděpodobněji v roce 30 n. l. Markovo evangelium je asi z roku 70 n. l. Marek nepíše tedy o historickém Ježíšovi z roku 30, ale píše o Ježíši Kristu, tedy vzkříšeném mesiáši, s nímž měla raná církev již 40 let nějakou zkušenost. Vrátím-li se ještě k otázce, zda měl Ježíš nějakou vlastní představu o životě, kdyby nemusel na kříž, tak si dovolím radikálně odpovědět, že žádnou neměl. Myslím si, že Ježíš nebyl člověk jako každý jiný, ale že to byl skutečně Syn Boží. Tento titul mu dávají křesťané, kteří s ním mají zkušenost jako se
Kdyby Kristovo vzkříšení neplatilo, tak je celé křesťanství jeden velký nesmysl. vzkříšeným. Ale jak to měl Ježíš sám? Já si to představuji tak, že každý Izraelita byl syn Boží, ale Jeho prožívání tohoto vztahu, onoho synovství s Bohem, bylo natolik jedinečné, natolik radikální, že žil ve vztahu se svým Otcem jako nikdo jiný, protože s ním byl absolutně sjednocený. Titul Syn Boží, který jsme mu dali my, o něm platil už za jeho života. Ale jak to prožíval, to bych nechal onomu mysteriu, do něhož nepronikneme.
V čem vidíš zlom v postavení učedníků, když je Ježíš nazve přáteli (J 15,15)? To je z Janova evangelia, které je napsáno až kolem roku 100. Můžeme tam vidět zlom ve 13. kapitole, kdy se evangelium začne zabývat tím, kdo jsou „ti jeho“, kteří mají být s ním sjednoceni. Teologie Janova evangelia mluví o tomto sjednocení na několika místech ve smyslu: Ježíš ve mně a On v Otci. Jedná se o takovou vzájemnou prostupnost, kde je, myslím si, slovo přítel na místě. Nejedná se o funkci jako u synoptiků, ale o společenství života. Ježíš je vinný kmen a my jsme jeho ratolesti. Jan pomocí všech těch zvláštních obrazů popisuje vztah mezi člověkem a Ježíšem.
by vedle toho dali třeba citát Nietzscheho a řekli by: „To je ale také hezký citát!“ Evangelium by bylo pouze sbírkou citátů jakéhosi moudrého člověka, ale ničím více.
Nejvíc učedníci zazáří až v době svého apoštolátu, tedy v momentě, když jsou už bez svého mistra. Dá se snad říct, že Boží blízkost neumožňuje člověku duchovní růst? Proto snad jsou Boží navštívení v životech proroků a svatých tak krátká? Já si myslím, že nejdůležitější roli tam hraje zase vzkříšení. Je to základní moment křesťanství. Dokud Ježíš není vzkříšený, tak učedníci nemají co hlásat.
A co vyhánění démonů a uzdravování?
Petr přes svou přísahu v posledních hodinách zásadně selhal. K čemu tedy byla jeho cesta a jeho naslouchání Ježíšovi? Copak v jeho přítomnosti vůbec nezmoudřel? Petr nebyl nikdo jiný než obyčejný žid, který měl své židovské představy o židovském mesiáši, a žádný jiný učedník nemohl mít jiné představy než Petr. Pro ně byl mesiáš nábožensko-politický vůdce, který vyžene Římany, nastolí věci tak, jak o nich snili ve Starém zákoně. Bude králem pokoje a nebude to takový lump jako všichni ostatní králové kolem. Byl to takový idealizovaný král. Ježíš se však vymyká této představě, a dokud není vzkříšen, tak je určitě učedníkům nesrozumitelný, takže se nelze divit, že ho učedníci včetně Petra v posledních hodinách opustili.
Po golgotských událostech byli učedníci zcela nečinní. Podtrhuje to snad to, že Ježíšova slova bez jeho oběti a vzkříšení nemají žádnou cenu? Pokud by Ježíš nebyl ukřižován a vzkříšen, tak by jeho výroky zůstaly jenom hezkými slovy, která by se dala různě rozvíjet a obracet. Byly by z toho hezké citáty. A lidé by si řekli: „To je hezký citát!“ A pak
Ale proč? Jaký to má smysl? Základní poselství Ježíšova vzkříšení spočívá v tom, že i my budeme vzkříšeni. Dává životu nějaký směr, smysl. Překonává smrtelnost. Jaký má smysl uzdravovat a vyhánět démony, kteří tu jsou znovu a znovu, pokud to nemá perspektivu, která je silnější než smrt a všechny nemoci? U jednoho teologa jsem četl, že je-li Bůh nepřítomen v historii, připravuje svůj soud. A právě očekávání soudu je to, co drží věřící v naději a zbavuje je smutku z Boží nepřítomnosti. Nesouhlasím s tím, že Bůh je nepřítomen v historii a připravuje svůj soud. Je to jen názor jednoho teologa, který je nepravdivý. Nevím, co to znamená, že Bůh je nepřítomen v historii. Teologové tak jako všichni vidí Boha nepřítomného či přítomného v historii podle toho, jak ho vidí ve svém vlastním životě. Neboť všechno, co se děje kolem nás, hodnotíme z hlediska toho, co se děje v nás. Nedokážu si představit teologa, který nežije s Bohem. Je to asi možné, ačkoliv nepředstavitelné. To pak může říct úplně všechno. Jeden slavný žid, jehož jméno si nepamatuji, na novinářovu otázku, zda existuje Bůh i po holocaustu, odpověděl: „Navzdory holocaustu existuje…“ Studentů se ptám, jak by charakterizovali Abrahama. A odpověď, kterou se je snažím naučit, je: „Člověk, který důvěřoval Hospodinu, přestože ho nechápal.“ Můžeme důvěřovat jedině v někoho, kdo je nám přítelem, kdo nám není nepřítelem. Nemůžeme se odevzdat nepříteli. To je nesmysl. Ptám-li se studentů, co pro ně znamená praotec Čech, obyčejně pro ně nic neznamená. Pro žida je Abraham postavou, která člověku umožní říct: „Bůh je navzdory holocaustu.“
■ připravil libor duchek
duben 2014
TÉMA
PAVEL HOŠEK
MILOST
ILUSTRACE ONDŘEJ KOŠŤÁK
„Co člověk zaseje, to také sklidí!“ Nejeden křesťan tato apoštolova slova rád opakuje a se zdviženým prstem myslí na viny svých bližních. Méně rád už takový člověk připomene slova jiného apoštola, totiž že „milosrdenství vítězí nad soudem“. Nějak se totiž nevejdou do naší představy spravedlnosti. Vždyť zákonem akce a reakce se přece řídí celý vesmír!
10 duben 2014
T
&
spravedlivý
TREST J
ak říkával moudrý a laskavý profesor Heller, „staří Izraelité měli vysoce rozvinutý smysl pro spravedlnost“. Stačí trochu zalistovat kteroukoli knihou Starého zákona: Spravedlnost byla rozhodujícím principem uspořádání společnosti, hlavním východiskem náboženského práva, měřítkem kvality mezilidských vztahů a dokonce, jak víme z knihy Žalmů, důležitým prvkem osobní zbožnosti. Spravedlnost znamenala rovnovážný a harmonický stav věcí, jednoduše „to, jak to má na světě být“. Nastolení spravedlnosti se týkalo především nápravy narušených vztahů – mezi Nebem a zemí, mezi lidmi navzájem, mezi člověkem a přírodou. Tato náprava vztahů byla chápána jako znovunastolení rovnováhy, znovuuvedení do souladu s posvátným řádem skutečnosti. Spravedlnost vlastně nebyla vnímána jako abstraktní idea, ale spíš jako princip jednání, jako konkrétní podoba pospolitého i osobního života v souladu s posvátným řádem všeho stvoření.
Oko za oko K tomuto praktickému pojetí spravedlnosti neodmyslitelně patřil také spravedlivý trest, postihující zcela přiměřeně každé jednotlivé provinění. Trest byl chápán jako nevyhnutelná cesta ke znovunastolení porušené rovnováhy. Mezi proviněním a trestem proto musela být přímá úměra, velmi přesně definovaná proporce. Režim trestu odpovídal „logice zákona zachování energie“, kterou dobře známe: „oko za oko, zub za zub“, anebo v jazyce účetních a úředníků „dal – má dáti“. A právě toto pojetí spravedlivého trestu, kterému všichni rozumíme a máme ho kdesi hluboko v sobě, je v Bibli znovu a znovu potvrzeno, opodstatněno, odůvodněno – a posléze zpochybněno, vyvráceno a překročeno. Ona zlověstná matematika viny, která dodnes trýzní citlivá svědomí (úplně stejně jako v biblických dobách), byla v dějinách Božího lidu znovu a znovu potvrzena – a vzápětí zázračně a „nespravedlivě“ zrušena. duben 2014 11
TÉMA téma Jak je to možné, ptali se mnozí pohoršeně. Jak je možné, že svatý a dokonalý Původce vší spravedlnosti se znovu a znovu zachová „nespravedlivě“? Jak je možné, že Ten, který je nebeským Ručitelem spravedlnosti, se nakonec vždycky „nespravedlivě“ smiluje, zatímco zbožní spravedliví jako Jonáš u Ninive, farizej při pohledu na celníka nebo starší bratr při pomyšlení na marnotratného syna urputně trvají na logice provinění a trestu? Že by byl Bůh milosrdnější než lidé? Že by byli zbožní horlivci přísnější než Bůh? Obávám se, že onu neúprosnou matematiku viny a trestu máme všichni v sobě. Všichni jsme trochu jako Jonáš, všichni jsme občas pohoršení nepochopitelnou Boží velkorysostí. Od dětství slýcháme potvrzení oné jakoby nezrušitelné, takřka fyzikální zákonitosti viny a trestu v lidových úslovích a populárních hláškách jako „na hrubý pytel hrubá záplata“, „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, „co zasíváš, to budeš sklízet“, „dostal, co mu patří“ a tak podobně. Ano, někde v hloubi srdce až příliš dobře rozumíme neúprosné logice provinění a jemu odpovídajících sankcí. Stejně jako staří Izraelité chápeme spravedlnost jako rovnováhu. Provinění je něco jako dluh, vychýlení rovnováhy. Je to znesvěcení obecně platných hodnot, které nemůže zůstat nepotrestáno. Spravedlnost, má-li být vůbec spravedlností, musí být trestající. A trest je pro nás, stejně jako pro staré Izraelity, spravedlivá kompenzace způsobené škody, je to přiměřená odplata, která znovu nastolí vychýlenou rovnováhu. Zkrátka zasloužený protiúder vesmírného řádu. Koledoval sis, tak tady máš. Takto to chápali staří Izraelité, a takto to vesměs někde v koutku srdce chápeme i my, ať už jsme vyrůstali ve věřící rodině, nebo ne. A je to všechno vlastně svým způsobem pravda. Jenže ouha. Čteme-li Bibli opravdu pozorně, tento nezrušitelný kosmický zákon, tento neúprosný duchovní princip je v ní stále znovu neuvěřitelným způsobem
Doc. Pavel Hošek, Th.D. (40) Přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě UK a teologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři. Se svou manželkou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou žije v Praze-Uhříněvsi.
12 duben 2014
Foto archiv
Někde hluboko v nás…
porušován a obracen naruby. Ba co víc, ten, kdo ho neustále s neuvěřitelnou svobodou překračuje, je sám nebeský Původce vší spravedlnosti. Občas jsme dokonce – jako například v příběhu o Jonášovi – svědky vyloženě prekérní, téměř komické situace, kdy Stvořitel vesmíru přemlouvá zarputilého věřícího, aby měl trochu soucitu a slitování. Lidský tvoreček se zaťatými pěstmi se ale nedá obměkčit ani opakovaným Hospodinovým domlouváním. Trvá na neúprosné logice viny a trestu a Hospodinova lítost nad obyvateli Ninive ho vůbec nedojímá. Zdá se, že lid Izraele prochází v průběhu starozákonních dějin trpělivou Boží výchovou, přičemž velmi důležitou součástí této výchovy je přijetí a stvrzení nesmlouvavé spravedlnosti, ovšem s poněkud paradoxním vyústěním. Přesně v momentě, kdy Izraelité princip spravedlnosti přijmou, znovu a znovu užasle hledí na to, jak jej sám jejich nebeský Vychovatel
nezaslouženou milostí překročí a vlastně zruší.
Všechno je jinak Nemáme to, my čtenáři Bible, jednoduché. Od samého počátku v ní nacházíme tajemné náznaky, že Hospodinova neúprosná spravedlnost vlastně vůbec není neúprosná. Že vlastně nikdy není určována počtářským zákonem „dal – má dáti“. Hospodin totiž „nemá zalíbení ve smrti bezbožníka“, přikrývá (!) nepravosti svého lidu, místo aby je důsledně trestal. Nebaví ho trestat. Hrozí a varuje, jen aby svůj lid chránil před jeho vlastní pošetilostí, ne aby mohl s pocitem zadostiučinění vylít svůj hněv. Nemá v sobě žádnou pomstychtivost. Tohle všechno jsou přece špatné lidské vlastnosti. Ale Bůh není člověk a není špatný. Nepromítejme do něj vlastnosti, které u lidí považujeme (právem) za špatné. Nepředstavujme si ho, jak malicherně lpí na tom, aby došlo na jeho slova, jak teatrálně demonstruje morální převahu, jako někteří jeho pomýlení služebníci. Nemalujme si ho, jak vyhlíží potrestání chybujících lidí s pocitem triumfu a blaženého sebepotvrzení, jako někteří zbožní horlivci. Bůh není člověk. Rád se smilovává, nadržuje nám. „Jeho milosrdenství je věčné“, jak stále dokola zpívají žalmisté. Do poslední chvíle doufá, že trest nebude nutný. „Jako vysoko je nad zemí nebe, tak se nad námi jeho milosrdenství klene.“ Ba co víc, Hospodin od samého počátku stále znovu nabádá Izraelity k „tvořivé nespravedlnosti“ – ke zřizování útočištných měst, ke slavení milostivého léta, k odpouštění dluhů, k propouštění otroků, k syce-
KOMENTÁŘ
Věc spravedlnosti Téma můžeme otevřít citátem Winstona Churchilla: „Ukažte mi svoje vězení a já vám řeknu, jaká je vaše společnost.“ Vězeňství totiž reprezentuje stav společnosti, zejména vztah konkrétního státu ke svobodám a občanským právům jednotlivce. Ukazuje na stav spravedlnosti v dané společnosti podle lidských měřítek a uznávaných hodnot své doby. Jako křesťané jsme pak v otázce milosti a trestu konfrontováni vždy i s Božím úhlem pohledu. Milost a trest totiž dle mého velice úzce souvisí se spravedlností, s jakou Bůh jedná s námi. Jako křesťané jsme neustále konfrontováni se skutečností, že nejvyšší spravedlnost má v ruce jedině Bůh, a to skrze milost, díky níž můžeme nakonec sami zakoušet vlastní spásu. V jakémsi kruhu se tedy musíme znovu a znovu vracet k sobě samým, tedy k tomu, jak On jedná s námi, abychom byli schopni nazírat spravedlnost aspoň z části. Nikdy totiž nebudeme schopni stejné milosti jako sám Stvořitel. Tam, kde těm, kteří jsou odsouzeni k smrti už pro samotný dědičný hřích, posílá spásu skrze svého Syna Ježíše Krista, a tedy milostí je zachraňuje, tam lidská spravedlnost nedosáhne. Možná se tak děje pro pouhou omezenost schopností lidského pokolení. Hůře pak pro přílišnou tvrdost srdce hříšníků, s níž posuzují druhé. Proto se nám lidská spravedlnost mnohdy jeví tak nedokonalá. Někdy se trest zdá příliš mírný, jindy tvrdý. Jinak ho posuzuje ten, komu bylo ublíženo, jinak ten, kdo ublížil. Víme, jak oběti dokáže ublížit „nezasloužená milost“ udělená viníkovi. Pokoj nalezený nakonec v odpuštění provinilci vychází přece jen z Boží náruče a zdaleka ne každý je takového odpuštění schopen bez adekvátní upřímné reakce viníka. Proto jsou trest a milost orámovány spravedlností, která přináší pokoj oběma stranám a v jistém slova smyslu spoluvytváří jistotu ve společnosti. Sami posuďme z hlediska trestu a milosti, jak budeme vnímat spravedlnost do důsledku uplatněnou na vlastním dítěti, které se proviní proti zákonům společnosti a dostane se do nevábného prostředí věznice. Tam se setká s prostředím skutečně ukazujícím na stav společnosti, která je tím trestajícím prvkem v soukolí viník – oběť – zákon. V tomto soukolí hraje svoji roli trest, milost i spravedlnost. Všichni přece chceme, aby byl viník „spravedlivě“ potrestán. Lidská společnost proto stanovila, aby trest byl pokud možno úměrný provinění, tedy spravedlivý, a když už k němu dojde, musí „bolet“. Provinilci musí být záměrně způsobena určitá újma. Protože pouze v bolesti se může ze špatného, pokaženého, vytvořit vynaloženým úsilím něco nového, lepšího. Trest má také izolovat a odstrašit provinilce, aby nemohl ve svém jednání pokračovat. A také má pomoci vyrovnat se s realitou dokonaného skutku – jednak samotné oběti, která má možnost lépe se vyrovnat s utrpěnou újmou, jednak provinilci, který tak může lépe reflektovat to, čeho se dopustil, a pokud možno napravit či kompenzovat způsobenou újmu. A tak je principem vyrovnání se provinilce s trestem jednoduchý algoritmus. Prvním krokem je probudit svědomí do té míry, aby si vězněný uvědomil hanebnost, protiprávnost a nehumánnost spáchaného skutku. Druhým krokem je přijetí viny, to je přijmout svůj díl odpovědnosti za to, co spáchal, a z toho vyplývající důsledky a povinnosti. Třetím krokem je pak realizovat pokání, nejenom hezkými řečmi, planými sliby či vzletnými fantaziemi, ale především narovnáním narušených vztahů s obětí a reintegrací zpět do společnosti. Jak s tím vším ale souvisí Boží milost a spravedlnost? Velice úzce. Mnohdy se spáchaný trestný čin přímo kryje s hříchem, za který následuje horší trest než ten, ke kterému odsoudila provinilce světská spravedlnost. Sejití z Boží cesty znamená ztrátu naděje, ale nalezení této cesty skrze víru naději přináší. Jedině její nalezení dá sílu k opravdovému pokání a vyrovnání se s vinou a trestem v žaláři nejtěžším. A uzdraví člověka nezaslouženou milostí přicházející od Boha. ■ Martin Škoda
zástupce hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky
duben 2014 13
TÉMA téma ní chudých, vdov a sirotků z vlastního majetku. Ano, Hospodin ctí a potvrzuje spravedlnost jakožto nápravu porušených vztahů, jakožto obnovení rovnováhy – ale zároveň ji obrací vzhůru nohama. Boháč koná spravedlnost tím, že ze svého majetku sytí hladové a pečuje o nuzné, rozzlobení věřitelé konají spravedlnost tím, že odpouštějí dluhy, ukřivděný člověk koná spravedlnost tím, že na Den smíření zapomene na utrpěnou křivdu a smíří se s tím, kdo mu ublížil. Všechno je naruby, všechno je vzhůru nohama. Spravedlnost je stále obnovením rovnováhy, nápravou narušených vztahů – ale jinak, než jsme si představovali. Svaté a vznešené slovo spravedlnost jako by se vymklo z kloubů a začalo tancovat podle jiného rytmu. V židovské tradici o tom ostatně dodnes najdeme pozoruhodné svědectví: Slovem spravedlnost – cedaka – se označuje almužna pro chudé a potřebné, tedy nezasloužený, ano „nespravedlivý“ dar, kterým se člověk podělí o to, co mu právem patří, s někým, kdo na to nemá (!) nárok. Všechno je vzhůru nohama! Biblická spravedlnost je v důležitém smyslu vlastně „tvořivá nespravedlnost“. V biblických příbězích dostává neúprosná logika viny a trestu znovu a znovu na frak – „milosrdenství vítězí nad soudem“, Hospodin „mění úděl svého lidu“, „blahoslavený je ten, komu Hospodin nepočítá (!) provinění, jehož hřích je přikryt (!)“. Klidně „počítá“ Abrahamovi důvěru za spravedlnost: „I uvěřil Abraham Bohu a Bůh mu to počítal za spravedlnost.“ Co to je? To by přece před žádným lidským právníkem nemohlo obstát! Velkorysost a přísnost nejsou v Bibli jedna ku jedné, shovívavost a důslednost nejsou fifty fifty. Hospodin stíhá vinu do třetího pokolení, ale smilovává se nad tisíci (!) pokoleními. To opravdu není přesvědčivá matematika, poznamenal by zamračený hnidopich. A rabíni vesele přisvědčují. Podle rabínských výkladů je Hospodinovo milosrdenství pětsetkrát větší než jeho trestající spravedlnost. Podle Talmudu Bůh radí a napovídá modlitebníkům, jak mají v modlitbě argumentovat, aby se mohl smilovat, aby mohl z trůnu soudu přesednout na trůn milosti, na kterém sedí pětsetkrát raději. Ano, Bůh Izraele, pokud jenom trochu může, bez skrupulí změní vlastní verdikt (tak trochu „poruší své slovo“, tak to alespoň viděl rozzlobený Jonáš) a slíbený spravedlivý (!) trest odvolá. Ba co víc, ačkoliv je vševědoucí a má dokonalou paměť, dává své slovo, že si nepamatuje, co zlého jeho děti provedly. Ujišťuje své nehodné tvory, že 14 duben 2014
Foto archiv
Nyní se však zjevuje jiná spravedlnost
zapomněl na jejich hříchy – takže „i kdyby byly rudé jako šarlat, zbělají jako sníh“. Už o nich „neví“. Bůh se zkrátka trpělivě snaží svému lidu nějak vysvětlit, že vztah lásky a důvěry je v jeho očích důležitější než abstraktní spravedlnost. Jediným cílem spravedlnosti je a vždycky byla náprava vztahů – ale ne v tom smyslu, který nás lidi obvykle napadne jako první, tedy ve smyslu zákona odplaty a přiměřených sankcí. Ona náprava vztahů, ke které směřuje „spravedlnost podle Božího srdce“, vypadá jinak. Spočívá ve velkorysé nabídce nezasloužené přízně, ve zproštění viny, v odpuštění trestu, smazání dluhu, smíření sporu, ano v darování spravedlnosti nespravedlivému, ve velkorysém poskytnutí toho, na co obdarovaný nemá (!) nárok. Cílem „spravedlnosti podle Božího srdce“ je tedy paradoxně překročení spravedlnosti, ano, tvořivá nespravedlnost.
Právě tato dech beroucí skutečnost je konec konců nejvlastnějším tajemstvím Ježíšova příběhu. Přišel, aby vyhlásil „léto milosti Hospodinovy“, tedy propuštění zajatců, odpuštění dluhů, vysvobození otroků, zproštění viny. Zvěstoval nebeské království pokoje a spravedlnosti, království, jehož nápadným rysem je ovšem právě „tvořivá nespravedlnost“, tedy ta zvláštní, naruby obrácená nebeská spravedlnost, které spolu s apoštolem Pavlem říkáme… milost. Ano, milost – tvořivá nespravedlnost, nezasloužená přízeň. „Bůh už nepočítá lidem jejich provinění.“ Proč? Protože už za ně zaplatili? Ne. Protože On za ně zaplatil. On, poškozená strana sporu.
Rodinná záležitost Proč? Protože režim vztahu mezi Nebem a zemí není režim politicko-právní, není to režim abstraktní spravedlnosti, není to řád neúprosné logiky viny a přiměřeného trestu. Je to řád rodinných vztahů, řád bezmezné rodičovské velkorysosti, nebeské trpělivosti vůči zlobivým a nevděčným dětem. Tím se ale ocitáme na půdě, kterou docela dobře známe. Jako děti všichni potřebujeme vědět, že jsme bezpodmínečně milováni, že jsme se nenarodili omylem a nedopatřením, že nejsme nechtěné a trpěné děti, že se na nás rodiče těšili, že se nás nemohli dočkat. Že láska mámy a táty není podmíněna tím, jestli si uklízíme v pokoji a nosíme ze školy samé jedničky. Všichni přece rozumíme chování starého tatínka v onom neobyčejně silném Ježíšově vyprávění: Když v dálce zahlédl svého
KOMENTÁŘ
Nemoc jako milost? Pracuji v ordinaci praktického lékaře. Doputovala jsem k ní po šesti letech v hospici a asi ročním působení ve velké nemocnici. Denně se setkávám s lidským smutkem, nemocí, někdy i strádáním či umíráním. Mým úkolem je léčit – a pokud možno vyléčit nemoc, zmírnit obtíže, ulevit utrpení. I když jde ale medicína mílovými kroky kupředu, přicházejí situace, kdy se musíme v pokoře sklonit a uznat, že není v našich silách vyléčit, ale pouze tlumit obtíže a doprovázet nemocného na jeho cestě. Těžko se hledá odpověď na otázku „Proč?“ Je to Boží trest? Přiznám se, že nevím. Kdysi jsem četla velmi zajímavou knížku C. S. Lewise Problém bolesti. Utkvěl mi úryvek, který (parafrázovaně) zněl asi takto: „Bůh nám šeptá v našich radostech, mluví k nám v našich starostech a křičí na nás v našich bolestech. Bolest je amplionem k přehlušení hlučného světa.“ Mnoho lidí žijících spokojeně bez Boha teprve v okamžiku vážné krize začíná chápat, že jsou i jiné, neviditelné hodnoty, a začíná je hledat. Někteří dospějí k víře a to je skvělé! Jiní se uzavřou ve své bolesti a sebelítosti jako v ledovém zámku, kam nikoho za sebou nepustí… Škoda. Proč vůbec přichází nemoc? Někdy si ji prostě přivodíme sami. Jestliže budu dvacet let vést velmi nepravidelnou životosprávu – nebudu jíst teplé jídlo, denně vykouřím krabičku cigaret a budu se každý den rozčilovat, pak není divu, že se náhle projeví žaludeční vřed! Je tato nemoc trestem od Boha? Spíš bych řekla, že je to důsledek mého vlastního jednání. Většině lidí se dostane kvalitní pomoci zavčas, mnozí se uzdraví – to je milost! Mají pak šanci přemýšlet a hledat pravdu. Pokud se to podaří, nemoc splnila svůj účel jako nápravný prostředek. Nemoc však může přijít i jako jednoznačný Boží trest. Bible o tom jasně mluví. V situaci, kdy si člověk začne osobovat práva, která patří jedině Bohu, nutně přichází spravedlivá odplata. V knize Skutků apoštolů čteme varovný příběh o Herodovi. Ve chvíli, kdy ho lidé začali nadšeně uctívat jako božstvo, „udeřil jej Hospodinův anděl, protože nevzdal slávu Bohu; vypustil duši rozežrán červy.“ (Sk 12,23) Pán Bůh je svrchovaný a nikdo se mu nebude posmívat; s nikým se nebude dělit o svou slávu. Co když nemoc přijde bez jakékoli zjevné příčiny nebo provinění? To opravdu ví jen Bůh. Vzpomeňte si na Jóba. Mnozí lidé se možná ptají: „Za co mě, Pane Bože, trestáš?“ Je ale třeba si uvědomit, že nikdo nemáme záruku dlouhého a šťastného života ve zdraví. Od Adamova pádu žijeme na zemi porušené hříchem – a týká se to nás všech. Jedna mladá maminka z našeho společenství řešila v určitém období vážnou nemoc své malé dcerky. Na můj dotaz, proč Bůh dopouští na křesťany takové choroby, mi řekla: „A proč ne? Čím jsme my lepší nebo jiní než ostatní lidé?“ Jiný kamarád ze severní Moravy rád říkává: „Díky Bohu za nemoc!“ On hledal smysl života právě v období různých nemocí a potíží a nakonec poznal Pána. Jeho manželka snad po dvaceti letech jeho věrných modliteb, v okamžiku zjištění závažného onemocnění přišla k Pánu Ježíši. Jiná sestra, zralá křesťanka, kdysi říkala, jak chtěla vědět, co je „hutný pokrm“, kterým se živí „dospělí křesťané“. Čekal ji čas velkých zápasů, „oheň zkoušek“. A ještě jiný výrok jedné věřící kamarádky: „Zdá se, že si nás Pán váží natolik, že nás vystavuje těžším zkouškám.“ Nemoc může být takovým prubířským kamenem. Osobně si myslím, že nemoc není trest, ale cesta. PROČ je pro někoho TAK těžká a pro někoho naopak (aspoň z pohledu okolí) až příliš snadná, nevím. To ví jen jeden Jediný. To, že ji někdo má neobyčejně obtížnou, je možná milost – určitá výsada nebo dar a šance – smířit se s Bohem, narovnat všechny vztahy a naplnit Boží vůli. A pak získat zvláštní odměnu v nebi. Jak může být milost spojena se strádáním? Protože se bolestí můžeme přiblížit Kristu, kterého Boží Slovo nazývá Mužem bolesti. V okamžicích největšího utrpení a odchodu z tohoto světa smíme vírou cítit blízkost Toho, který za všechny okusil smrt a nechal nám tady svoje stopy k následování. K tomu nám nabízí i svoji ruku, abychom se mohli opřít. ■ MUDr. Anna Vlčková
duben 2014 15
nezdárného syna se svěšenou hlavou, jak se sklíčeně šourá k domovu, rozběhl se z kopce, div že neupadl. Ani ho nenechal doříct připravenou kající řeč. Objal ho a přitiskl k sobě. A místo zaslouženého peskování nebo aspoň trpkého „já sem ti to říkal“ řekl jen: „Honem přineste nejlepší oděv a připravte vykrmené tele.“ Honem!! U slova honem mi vždycky z nějakého důvodu vyhrknou slzy. Je až pozoruhodné, jak moc si bibličtí pisatelé dávají záležet na tom, abychom pochopili, že vztah mezi Bohem a lidmi se ze všeho nejvíc podobá vztahu rodinné důvěrnosti. A nejde jen o vztah mezi rodiči a dětmi, ale také o tajemství lásky mezi manželem a manželkou. Hospodin je nebeským Ženichem Božího lidu, církev je Kristovou nevěstou. A zase jsme na půdě, kterou dobře známe. Mezi manželi přece nemůže fungovat abstraktní spravedlnost. Přísná logika viny a přiměřeného postihu nemá v manželském vztahu místo. Jak slýcháme na svatbách, slibují si novomanželé bezpodmínečnou věrnost v dobrém i ve zlém, v bohatství i v chudobě, ve zdraví i v nemoci. Manželství je vždycky škola tvořivé nespravedlnosti, škola odpouštění, velkorysosti, shovívavosti, škola zapomínání. A kolikrát mám odpustit, ptá se hnidopich. Sedmdesátkrát sedmkrát, dočteme se v Matoušově evangeliu. Ano, protože láska miluje nemilovatelné. Jakmile začnou manželé šermovat spravedlivými nároky a platnými právními předpisy, začíná to nebezpečně připomínat hašteření rozvodových právníků. A pokud se něco zásadního nezmění, dříve nebo později skončí v jejich péči. My věřící se musíme mít na pozoru, aby se nám dech beroucí rodinná slova biblické víry neoposlouchala do omrzení. Bůh nám říká strašně moc, když chce, abychom ho oslovovali Otče, dokonce Tati. V islámu nejde říkat Bohu Otče, nesmí se to. Ježíš nám sděluje strašně moc, když chce, abychom o Bohu smýšleli jako o tom starém otci, který utíká naproti nezdárnému synkovi a jeho koktavé omluvy přeruší tím svým „Honem…“. Honem! Ne, není to sentimentální idyla ze špatného filmu. Není to citově přepjatá červená knihovna. Láska bolí. Milost není laciná. Je drahá. Draze vykoupená, jak si připomínáme o Velikonocích. Je těžké a někdy úplně hrozné být otcem takových dětí, jako jsme my. Je obtížné a někdy opravdu šílené být Manželem takové nevěsty, jako jsme my. A přece nás Bible stále znovu ujišťuje, že „Hospodin se raduje ze svého lidu“. Je rád, že nás má. Přestože jsme ošklivé, zlobivé a nevděčné děti, náš nebeský Otec trvá na tom, že nás miluje a že to s námi nikdy nevzdá. 16 duben 2014
Foto archiv
TÉMA
Je rád, že nás má Nejsme nechtěné a trpěné děti. Těšil se na nás. Nemohl se nás dočkat. Proto nás stvořil. A přitom věděl, jací budeme a co všechno provedeme. „Rozjasňuje nad námi svou tvář,“ říká Bible. To přece neznamená nic jiného, než že se usmívá. Ba dokonce, jak říká prorok Sofoniáš, nad námi „láskou umlká, jásá a plesá“. Plesá, přátelé. To znamená, že tancuje! Láska je v jistém důležitém smyslu šílená. Nechává strohou spravedlnost daleko za sebou, obrací ji naruby. Trest nemá poslední slovo. Zákon viny a trestu tíží a táhne k zemi, zatímco láska třepetá křídly svobody a vznáší se nad oblaky… Jak je to tragické, když my křesťané trváme na neúprosné logice zákona viny a trestu a ve své smutné zarputilosti jsme k sobě i k druhým přísnější než Bůh. Ano, zasloužíme trest, o tom není sporu. Všichni. Jsme zakletí do svého sobectví,
zakroucení do svého já, zakřivení do své svévole, začarovaní ve svém zbožném nebo bezbožném egoismu, uvěznění v sebestředném kruhu. Ale tím spíš přece smíme spoléhat na Toho, který „přišel vyhlásit zajatcům propuštění a propustil zdeptané na svobodu“, tím spíš smíme zpívat: „Vešel do mého vězení, řekl: Jsi volný, můžeš jít. Jsi svobodný.“ Má jméno Ježíš, přítel hříšných… Nejsme hodné děti, ale naštěstí smíme vědět, že Boží velkorysost je větší než lidská špatnost, že Boží milosrdenství je větší než naše hloupost a zatvrzelost. Jsme tvrdohlavá a neposlušná děcka. Ještě hůř, docela často se chováme jako nevděční smradi. A přesto, ač je to k nevíře, na nás „Hospodin hledí se zalíbením“. Přesto nám vyznává lásku způsobem, nad kterým se tají dech. Právě proto je velké a tragické nedorozumění, když křesťané chodí po světě jako hromádky neštěstí, když trápí sebe i své okolí zapšklým moralizováním, kyselým obličejem a věčně káravým výrazem ve tváři. Vždyť jsme všichni na vlastní kůži zakusili, že „milosrdenství vítězí nad soudem“. Vždyť věříme v Toho, který „vzal na sebe nepravosti nás všech“, v Toho, který „trestání snášel pro náš pokoj a jehož ranami jsme uzdraveni“, jak si připomínáme o Velikonocích. Vždyť se nám dostalo milosti, té svaté, nezasloužené přízně, díky které smíme přijmout, že jsme přijati navzdory vlastní nepřijatelnosti. Ano, dostalo se nám milosti, té zázračné tvořivé síly, která miluje to, co ještě není… a tím to povolává k životu. ■
KOMENTÁŘ
Žijeme, co si zasloužíme? I mezi nevěřícími lidmi je často používané chlácholivé rčení o božích mlýnech, které pomalu melou a zpracovávají tak vše, co člověk – jednou, tenkrát, programově, skrytě, naschvál, opakovaně – zaséval. Hluboko v nás je podivně silná tendence k samospravedlnosti a nárokování si dobrých konstelací pro sebe, své blízké… a vše, co se této vizi vymyká, bereme jako něco zlého, něco špatného. Tolikrát jsem slyšela jako reakci na své ochrnutí ve 21 letech komentáře lidí typu: „Taková mladá, Vás je opravdu škoda“ nebo „Toto by si zasloužil spíše ten, kdo…, a ne Vy“. Sklízí podle toho, jak zaséval, také věřící člověk? Překvapivě často říkáme o sobě či o jiných lidech, co bychom si takzvaně zasloužili, nebo to dokonce zkoušíme v představách přepočítat na nějaký finanční obnos či vysněný stav zabezpečenosti. To máme ale všichni do jednoho a jedné naprosto společné: nezasloužíme si vůbec nic… Můžeme prosit a vyhlížet Boží požehnání, rozmanitě definované, ale ne jako přímý důsledek osobních zásluh. V Bibli jsme mimo jiné nazýváni dědici. Ti, kdo byli obdarováni něčím nezaslouženě vzácným. Ani toto nám nedává důvod k pocitu vystaranosti a zaručeného blaha nadosmrti, a to jak v oblasti finanční, tak i třeba zdraví. Na několika místech v Bibli čteme o svěřených hřivnách a o správcovství. To jsou konkrétní obrazy našich každodenních rozhodování. Nezakopáváme svěřený obnos tak, že z něj výhodný výnos ani za příznivé ekonomiky být nemůže? Nejsme zbytečně ustrašeni o své zabezpečení? Jsme zodpovědní za své hospodaření ve svých rozpočtech peněz, sil, služby… V tomto kontextu můžeme čekat odplatu za své skutky. Po generace jsme zvyklí na princip „něco za něco“ a podobně jsme vychovávaní v systému trestů a odměn. Boha pak podle tohoto modelu vidíme buď jako trestajícího dědka s klackem, sedícího na obláčku a čekajícího na naše přestupky, pohlížejícího z dálky na naše pachtění, anebo jako kouzelného dědečka s nadpřirozenými schopnostmi, díky nimž ví o všech našich chronologicky poskládaných zásluhách. Boží rodičovský vztah na nás ale nehledí skrze optiku skutků – toho, co se nám nepovedlo či povedlo. On to prostě nepočítá, neeviduje a ani zpětně nevytahuje. To děláme jen my (a já to umím třeba mistrně). Nepohrdejme ale osobním pohledem zpět na své konání a nekonání, který třeba účetní znají jako měsíční vyhodnocení výsledků. Taková upřímná osobní bilance (třeba jednou za měsíc před pravidelnou Večeří Páně) může být klíčem k uvědomění si svých chyb, vyznání a přijetí nového odpuštění. Vzpomínáte si také na to, jak jsou děti roztomilé a „nevinné“, když spí, ačkoli nás rodiče často tolikrát za den testují, zda se výchovou vytyčené hranice opravdu musí respektovat? Provinění a tresty nejsou v Boží databázi objekty, které by Bůh navždy pároval a zálohoval pro další generace lidstva. On své „počty“ naprosto nelogicky uzavírá s nespočítaným výsledkem. Boží pohled není tím naším zakořeněným něco za něco, hledající ve všem skrytě či veřejně, vědomě či nevědomě, osobní prospěch. Bůh není všeobjímajícím sklerotikem našich provinění, ani automatem pro odpuštění našich přestupků. V Božích očích nejsme účetními případy, ačkoli jsme často opravdu těžcí „případi“… V Bibli se nedočítáme o tlustých účetních knihách plných záznamů z účetních deníků lidstva, ale v počátku i závěru čteme o člověku milovaném Bohem, o kterém On rozhoduje od stvoření až po konec, kdy otevře knihu života. Lidské podivuhodné putování životem nesleduje z pohodlného gauče nepřítomným pohledem pozorovatele s ovladačem v ruce, ale žije s námi s osobním zájmem i citem ekonomicky neuchopitelného Božího srdce. Snaha ošéfovat ekonomicky svůj život, zabezpečit se na přítomnost i budoucnost, není cílem nás, kteří jsme poznali nebo už tušíme, že můžeme z darovaného více dávat a také ze zcela jiných zdrojů přijímat, dokud k tomu máme vyměřený čas. Tak to dělejme. A nezapomeňme u toho na připomenutí z textu Pavla Hoška, že u toho ani nemusíme být zasmušilí ve tváři a s neustále připraveným moralizováním na rtech…
■ Pavla Habrdová
duben 2014 17
POVÍDKA a obzoru se objevila silueta bosého, polonahého muže. Pomalu sestupoval dolů z kopce kolem hrnčířova pole směrem k Jeruzalému. Po levé ruce minul tělo jakéhosi oběšence, kterého vezli k pohřbení. Pochopové s vozem se na chvíli zastavili, jako by čekali pozdrav, nějaké slovo či alespoň gesto. Jejich očekávání však zůstalo nenaplněno. Jejich pohledy strnuly na tajemném muži. Tiše je přešel. Každý se přece zajímá o mrtvé, každého fascinuje smrt. V poutníkově tváři se však žádná zvědavost číst nedala. Rty pochopů jí byly zkřiveny, ale nepromluvily. Vůz se dal znovu velice váhavě do pohybu. Lidé z města na poutníka nevěřícně hleděli. Jeho vlasy byly slepené krví, obličej měl plný šrámů. Na jeho nohách a rukách zely otevřené rány, které se obalovaly prachem cesty. Musel prožít něco strašného. Po celém těle měl známky utrpení, o kterém se nedá mluvit, na které není slušné se ptát. Svědectví
konečně se zastavil. „Jeho bok je celý od krve!“ Opakoval si stále dokola opřen o stěnu hliněného domu. Sotva popadal dech. Poutník se blížil ke skupině žebráků, která obvykle vyhlížela nově příchozí, aby jim mohla dosvědčovat své nemoci a zranění. Byli mezi nimi bezrucí a beznozí, slepí a chromí. Opodál povstal jeden malomocný, kterému se ostatní vyhýbali. Instinktivně se zvedli a nastavili své žebrácké misky. Ale tolikrát opakovaná slova „Smiluj se, Pane…“ jako by jim někdo ukradl ze rtů. Byli umlčeni skutečným utrpením. Vždyť ten muž za sebou nechával krvavé stopy. „Požehnej Pán Bůh!“ vypadlo nakonec z malomocného, jehož pohnula lítost. A ostatní se přidali k jeho slovům koktavě a trochu opožděně. Jejich hlouček býval kdysi početnější, ale v posledních týdnech se mnoho z žebráků uzdravilo. Městem tehdy chodil zázračný léčitel. Ale oni byli příliš dlouho nemocní a příliš zkroušení svým osudem,
LIBOR DUCHEK
hrozivých ran si uvolnilo cestu ztichlými zástupy severní branou do středu města. „Kdo je to?“ ptali se v duchu. „Kdo je to?“ ptali se šeptem. Nikdo se však neodvážil vyslovit sebemenší domněnku. V jejich představách se vyrojily obrazy Lazara, bezhlavého Jana a konečně Azazelova kozla, kterého před pár dny vyhnali právě touto branou. Vrátil se snad v podobě démona, aby je strašil? Což poušť odmítla tu smírnou oběť? Stovky let, rok co rok, svatý lid vyhání černého kozla, žádný se nevrátil. Jaký hřích musí tížit Jeruzalém, jaký hřích leží nad svatým městem, že by Hospodin odmítl prolitou krev? Kousek od městské brány stál hlouček římských setníků, uprostřed nich Longinus. Setníci postupně zmlkali a zírali na bosého poutníka. Zprvu si mysleli, že jde jen o dalšího vandráka, žebravého Žida, kterých je plné město, ale pak spatřili ty rány. „Král Židů!“ V myslích se jim objevil obraz biče, jimž před pár dny šlehali jednoho vzbouřence. Později prý byl odsouzen na smrt jako už tolik jiných povstalců. Poutník se zastavil a podíval se na Longina, ten odhodil kopí a ztratil se v úzkých uličkách. „To není možné!“ Běžel, co mu síly stačily. „To není možné!“ 18 duben 2014
aby uvěřili té prapodivné zvěsti o moci onoho muže. Kolikrát se už dostala k jejich sluchu zpráva, že tam a tam vyvěrá léčivý pramen, že ten a ten vyhání zlé duchy? Naposledy se taková zpráva šířila od Jordánu. Říkalo se, že jakýsi muž přepásaný velbloudinou přivádí studenou vodou k Hospodinu zatvrzelé hříšníky. Ale jak by to pomohlo jejich tělesným neduhům? Zatímco se za ním ostatní žebráci hnali jak žíznivá kráva, oni zůstali ve městě. Doufali totiž, že získají více almužen, když řady žebráků tolik prořídly. Jen na slavný konec onoho léčitele se šli podívat. Však i Jan skončil na stříbrném podnose. Jak by mohl pomáhat druhým, kdo sám sobě pomoci nedokáže? Z chrámových stupňů zrovna sestupoval velekněz Kaifáš, hrdý na své nedávné vítězství nad tím bláznivým prorokem. Musel sice rozvířit emoce lidu, ale jen tak zabránil bouři, která by se mohla zvednout, kdyby působení onoho člověka nezastavil. Kde jsou ty doby, kdy si Hospodin sám srovnával spravedlnost? Kdy přestupníci Jeho Zákona padali na místě mrtvi, kdy rouhačům usychal jazyk mezi zuby a ruka bezbožníka se v okamžiku stala chromou… Dnes se musí spoléhat na Římany, kteří zákonům svatého
ILUSTRACE mARTINA LACHMANOVÁ
lidu vůbec nerozumí. Jsou to neznabozi a modloslužebníci. Ale pax Romana1 se jim nemůže upřít, mír po celém Středomoří. Šalom Romanis!2 Z jeho myšlenek ho vytrhl utichnuvší dav, který pod schody začal tvořit průchod pro zakrváceného a zaprášeného poutníka. Ten se zastavil a podíval se na Kaifáše. „Kdo jsi?“ ptal se velekněz v duchu. „Znám tě. Jsi…, jsi přece…, jsi přece ten povstalec, ten buřič, ten rouhač. Ale co to je s tebou? Copak tě neukřižovali? Na koho se má dnes spoléhat, neli na Římany? Vždyť do tebe zabodli kopí a tys… vydechl naposled! Ale tvůj bok, tvé nohy, tvé ruce… Kdo jsi?“ Poutník přešel náměstí a dav se za ním zavřel. Kaifáš zůstal stát sám na stupních Chrámu. „Mohu zbořit chrám a ve třech dnech ho vystavět!“ Jaký chrám byl zbořen? Jaký chrám byl vystavěn? Podnož Hospodinovy slávy. Smrt ho nepřijala. Není mu zákonem. Vždyť prý jí vytrhl Lazara, Jairovu dceru! Jak bych mohl něčemu takovému věřit?! Jeho tvář nebyla zkřivena bolestí, v jeho pohledu nebylo utrpení, ale vítězství – nepochybné a věčné. Co ke mně cítí? Přišel se mi snad vysmát? Jak mi může odpustit?“ Kaifáš si natrhl roucho, padl na kolena a plakal.
Náhle ucítil na svých zádech čísi ruku. Když se otočil, stál za ním Petr. „Domine, domine!“ „Quid est?“ „Veni et vide!“3 Pilát se zvedl ze svého lůžka, kde se celé dopoledne snažil zahnat chmurné myšlenky četbou Vergilia. Zálibu nacházel v kapitole o sebevraždě Didóny. Jeho žena se s ním totiž už třetí den odmítala setkat a všelijak mu dávala najevo svou protivnost. Sledoval svého sluhu ven a z terasy viděl lid, jak se srocuje. „Co se to zase děje? Což se ti Židé nikdy nenasytí krve? Před pár dny jsme popravili tři vězně. Kolik životů je jim třeba, aby se přestali bouřit? Quis est?4“ „Pane, přišel prý severní branou, nepromluvil ani slovo. Není přece možné…“ „…aby byl naživu? Zavolej mou ženu. Bože, buď Tobě chvála. Děkuji!“■ 1 Římský mír 2 Pokoj Římanům! 3 „Pane, pane!“ „Co se děje?“ „Pojď a podívej se!“ 4 „Kdo je to?“
duben 2014 19
Zápisník
Petra Hejzlarová vystudovala fyzioterapii a nyní studuje obor Rehabilitační-psychosociální péče o děti, dospělé a seniory, je členkou CB Černošice
V
listopadu minulého roku jsem měla možnost objevit, tedy spíš navštívit malou část Ameriky. A to díky mé široké rodině, z níž někteří příbuzní pobývají už dlouhou dobu za „velkou louží“. Nyní blízko města Seattle ve státě Washington. Hlavním důvodem, proč se vydat na dalekou a dobrodružnou cestu za příbuznými, byl ten, že se chystala svatba mé vzdálené sestřenice. Celkem jsme z Čech letěli čtyři z naší rozvětvené rodiny. Společně jsme mohli navštívit nejen příbuzné v Americe, poznat jiný kraj, ale také účastnit se americké svatby jako družba a družičky. Hned po příletu do Seattlu mě fascinovala krajina okolo města neboli město v krajině. Zde na severozápadu USA se nachází jak jezera, obří sekvoje, hory, ledovce, tak i sopky (nejnebezpečnější Mount Rainier) a pralesy. Tomuto kraji se také říká Brána na Aljašku. Zároveň vedle přírody vidíte mrakodrapy, obchodní centra či několikaproudou dálnici vedoucí do Seattlu. V tomto městě můžete projít nejstarší trh Public market center, ležící na nábřeží. Dominantou města je věž Space Needle a Experience Music Project muzeum, které nepřehlédnete díky nápadité architektuře. Kromě toho, že se jedná o největší město státu Washington, je Seattle jedinečný tím, že zde začalo svou kariéru mnoho firem (například Boeing, Microsoft, Starbucks a další). 20 duben 2014
Zrodil se zde také hudební styl grunge (Nirvana, Jimi Hendrix). Počasí ale v této oblasti není nijak slunečné, převládá spíše mrholení a deště. Ale my jsme, všichni překvapeni, zažili pravý opak. Sice velmi chladné, jelikož vál vítr od Aljašky, ale zato prosluněné dny. Co se týče zdejších obyvatel, lidé působí sebevědoměji než v Čechách. Jsou plní radosti a spokojenosti, jak se tedy aspoň na první pohled zdá. Jsou hrdí na stát, ve kterém žijí, na školu, kterou studují, či na baseballový tým, za který hrají. Velice rádi komunikují, obzvláště s cizinci, a touží získávat nové postřehy a informace. V našem případě se jednalo často o otázky týkající se života v České republice a podoby svateb u nás. Tamní církev, kam naši příbuzní docházejí, se přiklání spíše k tradicionalismu. Prý tu rádi zpívají úderné až militaristické písně. Díky mým příbuzným i družičkám, se kterými jsme měly možnost se více poznat při společných přípravách na svatbu, jsem se v tomto společenství nestačila cítit nějak cize. Přijali nás zde mile a s radostí. K tomu přispívaly také společné modlitby, písně a kázání, což nás sbližovalo. A tak jsem aspoň na krátkou chvíli mohla poznat nové lidi, nahlédnout do jejich způsobu života a jejich jednání. Jsem vděčná za příležitost, která se mi naskytla, a za všechny zážitky a dojmy, které jsem mohla prožít spolu se svými blízkými. ■
FOTO archiv autora
Seattle
Pastorační asistentka Sboru CB v Praze 5
Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána
Jana Matulíková
Narodila jsem se v roce 1964 v Brně. Moji rodiče tam studovali lékařskou fakultu. Nebyli praktikujícími křesťany, ale přesto mě nechali pokřtít v katolickém kostele v Opavě. Tam jsem u babičky strávila předškolní dětství. V Opavě jsem nastoupila i do první třídy. V mých deseti letech jsme se s rodiči přestěhovali do Hranic na Moravě. Gymnázium jsem navštěvovala už ve Vítkově, kam jsme odešli po rozvodu rodičů. Po maturitě jsem byla přijata do Brna na Vysokou školu zemědělskou, ale nezvolila jsem dobře. Vydržela jsem tam tři roky ze čtyř. Nicméně v Brně jsem se připojila ke sboru CB.
Z
tohoto úvodu je myslím dost dobře patrné, že jsem dobrá manželka pro kazatele, stěhuju se bez nejmenších potíží kamkoli. Uvěřila jsem během studia v Brně. Řešila jsem nějakou životní situaci, se kterou jsem si nevěděla sama rady, a poprvé jsem volala k Bohu. Slíbila jsem, že mu budu věřit, když se moje potíže vyřeší. A ony se vyřešily, ale s mým slibem už to tak jednoznačné nebylo. Sice jsem nadšeně napsala své kamarádce, co se mi stalo, a ona mi na oplátku napsala, ať se poohlédnu po Církvi bratrské, že ona sama ji navštívila a že ji určitě doporučuje mojí pozornosti. Jenomže mně se najednou nechtělo podřídit se řádu, nechtělo se mi skončit se „svobodným“ životem, kde jen já sama rozhoduju, co budu dělat a jak se chovat. Ale Pán Bůh vzal můj slib vážně a nepustil mě. V brněnské mládeži jsem potkala milého fotografa, kterého jsem si vzala. Narodily se nám dvě děti, z fotografa se stal kazatel a z Brna jsme se stěhovali do Trutnova, kde jsme prožili moc hezkých deset let. Já jsem tam zjistila, co znamená sbor, a naučila jsem se mnoho nových věcí. Nikdy jsem nebyla v besídce, a učila jsem ji, sbor jsem znala jen z nedělních setkání a mládeží, a najednou jsme byli „v první linii“. Ale bratři a sestry byli trpěliví a laskaví. Pak jsme přijali pozvání do pražského sboru, kde jsme našli nové přátele a nové úkoly. V Praze jsem absolvovala ETS, což se mi hodilo, když mě bratři starší požádali, abych se zapojila do služby jako pastorační asistentka. Tuto práci dělám čtvrtý rok a moc mě těší. Já jsem ta, která většinou přichází z návštěv potěšená a povzbuzená. Při práci jsem ještě dokončila bakalářské studium sociální práce a pastorace na evangelické fakultě, kde teď pokračuji v oboru Křesťanská krizová a pastorační práce. Třeba se to také bude jednou hodit. A protože žiju a pracuju ve sboru a téměř všichni mí blízcí přátelé jsou křesťané, docházím jednou až dvakrát měsíčně do věznice na Pankráci, abych nezapomněla, jak vypadá svět. Díky Bohu za všechny dveře, které mi v životě otevřel! ■
4/2014
duben 2014
• Rada vyslechla a schválila koncepci
Odboru pro manželství a rodinu. Jeho hlavním posláním je být pomocí sborům (kazatelům, staršovstvům a dalším sborovým pracovníkům) při službě manželům, snoubencům, rovněž mužům a ženám jako jednotlivcům, rozvádějícím se párům a rozvedeným. Tuto službu chce OMAR vykonávat v rámci organizační struktury Církve bratrské, přičemž základní nabízené činnosti lze vymezit těmito aktivitami: příprava snoubenců na manželství, vyučování v oblasti partnerských vztahů, budování a posilování rodiny, pomoc při řešení problémů a konfliktů ve vztazích (doprovázení) a programy pro singles. Diskutována byla i otázka financování práce Odboru mj. i prostřednictvím občanského sdružení Genea.
SETKÁNÍ – domácí hospicová péče ve východních Čechách
U
běhl už více než rok od chvíle, kdy se někteří zdravotníci, ale i nezdravotničtí pracovníci setkali v Dolní Dobrouči na přednášce Jany Siebrové, členky a spoluzakladatelky domácího hospice v Hořicích. Na základě informací a důrazů, které tato žena – původně sálová sestra chirurgické kliniky v Hradci Králové – poslucha-
• Rada vyslechla a schválila koncepci
práce Evangelizačního odboru, pozornost věnovala zejména zkušenostem z evangelizační práce na sborech. Odbor
Z jednání RCB v Praze březen 2014 je v kontaktu s misijními organizacemi (domácími i zahraničními), KAMem, pořádá zároveň konferenci Přihořívá. Náplň práce je zaměřena především na nárazové akce, diskutovány byly některé možnosti dlouhodobé koncepce.
• Rada přijala zápis z jednání Odbo-
ru pro vzdělávání. V návaznosti na to projednala: a) institut studijního volna. Rozhodla o rozšíření Manuálu studijního volna o ustanovení, že jádrem studijního volna musí být především studium Písma nebo literatury, která z biblického textu primárně vychází. Toto jádro může být (a mělo by být) doplněno studiem literatury či jiných zdrojů vycházejících ze zkušenosti (i sekulární), základním zdrojem studia ale musí zůstat biblistika. b) a schválila žádosti o studijní volno kazatelů Jiřího Borta a Bronislava Kalety. c) téma ordinace. Rada předala Komisi pro Ústavu a Řád ke zvážení potřebu aktualizace pohledu na ordinaci. Vedou ji k tomu problémy, na které v současné době naráží, jako jsou např. požadavek ordinanda zůstat na jednom sboru (neochota se stěhovat), vhodnost ordinanda pouze pro určitý typ sborů CB apod. Jednala i o možnosti a podmínkách zániku ordinace. duben 2014
Jak jsme zakládali Setkání
čům předložila, se o několik dnů později někteří z nich setkali. Byly to zpočátku hlavně čtyři ženy, zdravotní sestry i nezdravotnice, které už delší dobu hledaly naplnění své vnitřní touhy sloužit nějakým způsobem svým bližním, a tím takto svému Pánu. A tady, v konfrontaci s utrpením a umíráním nevyléčitelně nemocných nádorovým onemocněním, uviděly směr, kterým se mají vydat. Rozhodly se tak vstoupit na neprobádanou a nejistou cestu, na kterou, jak vyznávají, byly volány svým Pánem. Brzy potom, na základě stejné vnitřní touhy, se k nim přidali manželé Rousovi. Tak se ve vznikajícím týmu objevuje první lékař, MUDr. Pavel Rous. V lednu r. 2013 společně pozvali již zmiňovanou paní Siebrovou k další přednášce, tentokrát do Rychnova nad Kněžnou. Zde, v plném konferenčním sále městského Pelclova divadla, byli podobným způsobem osloveni další lidé. Krátce poté začalo pravidelné setkávání zdravotníků a sympatizantů s myšlenkou založit domácí hospicovou službu v tomto městě. V této fázi jsem se ocitl ve vznikajícím týmu i já. Nikdo z nás neměl se založením podobné organizace žádné zkušenosti. Tím více jsme si uvědomovali svoji závislost na Pánu Bohu. Brzy jsme překlenuli období vzájemného seznamování spojené částečně s nejistotou, do jakého že jsme to vstoupili spolku. Větší část nově vzniklého týmu jsou katolíci, dva jsme z Církve bratrské, jeden bratr z Jednoty. Počáteční rozpaky zmizely. Naše schůzky (jednou za čtrnáct dnů) začínají modlitbami a chválami. Úvodní část setkání uzavíráme společnou modlitbou Páně, při níž se držíme v kruhu vzájemně za ruce – takto i symbolicky potvrzujeme svou jednotu.
Teprve potom řešíme stav svých pacientů a provozní záležitosti. S postupem času zmizela prvotní nejistota, možná i stud. Nyní víme, že jsme bratry a sestrami ve víře a že naším Pánem je Ježíš Kristus. To nám dává sílu a odvahu jít i po roce hledání cesty dál, zároveň nás to utvrzuje ve vědomí, že nejde pouze o nějaké naše dílo.
Kdo tedy jsme
Dvanáctičlenný tým, z toho tři lékaři (dva kliničtí, jedna lékařka pracuje v oblasti sociálních služeb), tři zdravotní sestry s certifikáty pro domácí péči a kurzy paliativní medicíny, dále psycholog, sociální pracovnice, ředitelka se zkušenostmi v organizaci a řízení, a potom dobrovolníci z různých oborů. Po měsících hledání cesty jsme v září minulého roku založili obecně prospěšnou společnost, která má za úkol poskytovat zdravotní i lidskou podporu terminálně nemocným pacientům a jejich rodinám. Naším posláním je umožnit pacientům s onkologickým onemocněním, kde už není nutná nemocniční léčba, důstojně prožít poslední etapu života v kruhu rodiny a přátel. Jsme si vědomi toho, že každý člověk potřebuje i v závěru života lidi, které má rád, a místo, které zná. Z našich krátkých zkušeností můžeme potvrdit, že právě domácí prostředí a přítomnost rodiny dává možnost k povzbuzení, odpuštění a mnohdy narovnání dlouho pokřivených vztahů. Je tu prostor k poděkování, projevu lásky a rozloučení. Tomu chceme naší službou napomáhat. Součástí této služby je však i podpora a pomoc blízkým, a to i později, v období smutku. Nedílnou složkou naší služby, která ji prostupuje, je služba duchovní, v níž chceme být především my sami svým postojem a přístupem
• Rada schválila návrh programu květ-
nové konference CB v navrženém znění. Materiály budou otištěny v konferenční brožuře.
• Rada schválila návrh programu
podzimní pastorální konference, jak jej připravil seniorát Východní Čechy – sever, s doporučením drobných úprav. Tématem pastorálky bude Biblické vyučování a křesťanská výchova dětí, základními motivy tří konferenčních dní pak Rodiny s dětmi vycházejí z Egypta, Rodiny s dětmi prověřené na poušti a Rodiny s dětmi vcházejí do zaslíbené země. Na základě této osnovy budou kazatelé promýšlet rovnováhu zákona a milosti v biblickém vyučování a křesťanské výchově dětí, naši stávající tradici v práci s dětmi, specifika vedení dětí z rodin věřících rodičů i různé metodiky práce s dětmi na půdě církve od požadavků na osobnost pracovníka s dětmi přes přípravu kázání dětem a slovíček pro děti až po přípravu ke křtu. Své místo bude mít téma výchovy ke skutečnému lidství a ovšem i modlitby, sdílení a všechno, co patří k životu křesťanského společenství víry.
Z jednání RCB v Praze březen 2014 Rada současně pověřila Odbor pro vzdělávání zpracováváním a zveřejňováním písemných výstupů z pastorálních konferencí.
• Rada doporučila pokračovat v jed-
nání o možném působení Petra Šedého v Chrudimi.
• Rada vzala na vědomí vyhodnocení sbírek na ETS a Diakonii za rok 2013. Všem sborům byl k vyplnění zaslán formulář pro základní evidenci hospodaření. Tým hospice s Marií Svatošovou
k nemocným i jejich rodinám svědky o Boží moci a Jeho lásce k člověku. Poskytovat pomoc v této oblasti nám pomáhají také někteří naši spolupracovníci, dále ji přislíbili faráři a kazatelé církevních společenství. Naše úkoly: • všestranně podporovat rodiny, které na sebe převezmou péči o umírající v domácím prostředí; • poskytovat péči lékaře, zdravotních sester, sociální pracovnice, psychologa, duchovních a dobrovolníků;
• Rada souhlasí s poskytnutím půjček ve
výši: 800 tis. Kč Sboru v Ostravě-Porubě a 750 tis. Kč Sboru ve Vysokém Mýtě ze Stavebního fondu za standardních podmínek (10 let s pětiletým odkladem splátek). Ostatní žádosti budou projednány později.
• Rada schválila pravidla fondu Podpora,
tedy fondu k zabezpečování sociálních a jiných naléhavých životních potřeb lidí, zejména příjemců mimo okruh Církve bratrské. Fond může sloužit i účelům dobročinným, humanitárním a misijním. duben 2014
• Rada vzala na vědomí informace
z ERC, včetně zprávy o Studijním dnu ERC. Devatenáctý studijní den s tématem Nové cesty církve se uskuteční 7. dubna 2014 od 10 do 16 hodin v modlitebně Církve bratrské, Soukenická 15, Praha 1. Bude věnován tématu pojetí misie v 21. století („nové cesty“) v jednotlivých církvích sdružených v ERC. Koncem února 2014 byl na webových stránkách ERC www.ekumenickarada.cz zveřejněn předběžný program Studijního dne.
• Předseda informoval členy Rady
o novinkách v ekuméně a o připravovaném setkání Taizé v Praze (přelom let 2014/15). Koordinátorem akce bude za CB Petr Tuček.
• Novým kazatelem Sboru CB v Litomyšli byl zvolen Daniel Kvasnička s nástupem nejpozději v létě 2015.
• Rada vzala na vědomí dosavadní prů-
běh příprav vzniku nového Řádu. Diskusi nad věcným záměrem Řádu byla věnována dvě setkání se statutárními zástupci sborů (české sbory: 8. března; moravské, těšínské a slezské sbory: 15. března).
• Rada vzala na vědomí termíny voleb
a hlasování o setrvání kazatelů: a) Petr Polách 16. března 2014 (hlasování bude řídit Karel Fojtík); b) Robert Hart 30. března 2014 (hlasování bude řídit Marek Orawski); c) Rostislav Staněk 11. května 2014 (hlasování bude řídit Petr Grulich); d) Jakub Ptáček 18. května 2014 (hlasování budou řídit Petr Grulich a Petr Raus); e) Zbyšek Lipus v rámci vizitace 1. června 2014 (hlasování bude řídit Daniel Fajfr); f) Karel Fáber v rámci vizitace 25. května 2014 (hlasování bude řídit Petr Raus); g) Roman Cimbulka v rámci vizitace 8. června 2014 (hlasování bude řídit David Novák); h) Bronislav Matulík v rámci vizitace 23. listopadu 2014 (hlasování bude řídit Pavel Paulus); i) Ondřej Kyml do 30. listopadu 2014 – bude ještě upřesněno.
Připravil Petr Raus, místopředseda RCB
duben 201
• pomáhat kvalifikovaně zvládnout bolest a další průvodní jevy onkologického onemocnění; garantovat nemocnému, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, že bude trvale respektována jeho lidská důstojnost a že v posledních chvílích života nezůstane osamocen. Pacient a jeho rodina mají k disposici telefonní číslo, na které je možné volat 24 hodin denně s žádostí o radu a pomoc. Lékaři a sestry zajišťují všechny odborné zdravotnické výkony, které lze v domácím prostředí provádět. Podmínkou přijetí do péče je terminální (závěrečné) stadium nevyléčitelného onemocnění, kdy už byla ukončena aktivní léčba; svobodné a promyšlené rozhodnutí pacienta a rodiny o péči v domácím prostředí; existence nejméně jedné osoby, která je schopna celodenně o pacienta pečovat; souhlas pacienta a jeho rodiny; žádost o poskytování domácí péče; bydliště do dvaceti kilometrů od Rychnova nad Kněžnou.
Současná situace
V této době máme na odboru zdravotnictví Královéhradeckého kraje podanou žádost o registraci zdravotnického zařízení se všemi k tomu požadovanými dokumenty. Pronajali jsme a ze sponzorských darů zatím částečně vybavili centrálu v Rychnově nad Kněžnou. Jedná se o kancelář, sklad materiálu a nezbytných přístrojů nutných pro provoz. Náš původní plán pracovat pod zastřešením rychnovské charity ztroskotal na průtazích a malém zájmu uvedené instituce. Byli jsme tudíž nuceni jít svou vlastní cestou, tedy cestou obecně prospěšné společnosti. Nevýhodou této instituce je ovšem způsob jejího financování. Hospicovou péči v České republice nehradí zdravotní pojišťovny, jsme tudíž nuceni veškeré prostředky získávat od sponzorů. Hlavní starostí je pro nás obstarat dostatek peněz na platy sester. Jedná se o mladší ženy s rodinami, které opustily svá zajištěná zaměstnání a vydaly se cestou služby bližním. My lékaři za práci v hospici žádnou finanční odměnu nepožadujeme. Částečnou, spíše symbolickou úhradu budou hradit pacienti a jejich rodiny, ostatní příjem plyne pouze z darů. Snažíme se založit spolek přátel našeho hospice, tedy okruh lidí, kteří by nás podporovali podle svých možností v pravidelných měsíčních příspěvcích. Opravdu výraznou finanční částku nám do začátku činnosti daroval sbor Církve bratrské v Bystrém. Od sboru, který v současné době splácí mnohamilionový dluh na nově postavenou modlitebnu, je to skutečně čin velké lásky a pochopení našeho poslání. Osobně jsem touto pomocí dojat a jsem za ni svému mateřskému sboru ze srdce vděčný. Naší péčí prošlo v uplynulých měsících zatím 12 pacientů. Jednalo se většinou o lidi z řad přátel a známých, též o příbuzné někoho z nás. Čekáme, že po úředním schválení a registraci, kdy bude naše činnost plně právně legalizována, se tato rozvine naplno. To má proběhnout během března tohoto roku. Už nyní nás kontaktují někteří nemocní, jejich rodiny, ale i praktičtí lékaři, kterým hospicová služba v našem regionu chybí. Jsme vděčni všem, kteří naši službu, podobně jako Sbor v Bystrém, bratři z Rady Církve bratrské, ale i mnozí jednotlivci pochopili a pomohou nám svojí podporou tuto činnost rozvíjet a plně realizovat. ■ Mudr. MiliČ sVětlík, lékař hOspicOVéhO týMu
STALO SE
Nový ukrajinský prezident věří v Boží pomoc Bůh při nepokojích na kyjevském náměstí Majdan nadpřirozeně zasáhl. Řekl to dočasný ukrajinský prezident Alexandr Turčynov v rozhovoru pro časopis Decision vydávaný Evangelizační asociací Billyho Grahama. Tento baptistický laický kazatel se stal po útěku a svržení proruského prezidenta Viktora Janukoviče 22. února dočasnou hlavou státu. „Vidím všude působení Boží ruky, například když neozbrojení lidé prohlašovali, že jsou připraveni hájit svoji svobodu a nezávislost proti ozbrojené profesionální armádě,“ uvedl v rozhovoru. Prezident Turčynov zároveň vyjádřil svou lítost nad tím, že při bojích přišlo o život více než 90 lidí. Zdůraznil však, že Bůh daroval demonstrantům vítězství. Osobně vyznal, že prožil Boží ochranu, když po něm vrhli ruční granát, přičemž utržil jenom lehké zranění na tváři způsobené střepinou. Prezident na závěr vyjádřil víru v mírové řešení konfliktu, s odvoláním na slova epištoly Římanům: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“
Tomáš Halík obdržel prestižní Templetonovu cenu Stalo se tak 13. března v Londýně. Tato prestižní cena, někdy také nazývaná „Nobelova cena za náboženství“, je od roku 1973 každoročně udělována osobnostem, jejichž dílo či působení významně posunulo a prohloubilo naše dosavadní poznání či vnímání duchovního světa. S cenou je spojena odměna 1,1 milionu liber (asi 36 milionů korun). Značný finanční obnos, převyšující podle pokynu jejího zakladatele Johna Templetona hodnotu odměny za Nobelovu cenu, je určen pro osvětové účely podle volby laureáta. Ten už oznámil, že část věnuje na charitativní účely a také na nový Institut pro dialog při ČKA. Templetonova cena bývá slavnostně předávána princem Filipem v Buckinghamském paláci, letos se počítá s květnovým termínem. První nositelkou této ceny byla v roce 1973 Matka Tereza z Kalkaty, pak následovalo 32 významných světových osobností včetně arcibiskupa Desmoda Tutu, Alexandra Solženicyna či Carla Friedricha von Weizsäcker. Ve zdůvodnění ocenění letošního laureáta se mimo jiné píše: „Tomáš Halík riskoval uvěznění pro ilegální rozvíjení náboženských a kulturních svobod po sovětské invazi ve své vlasti a posléze se stal mezinárodně uznávanou osobností obhajující dialog mezi různými vyznáními i dialog s nevěřícími… Podle IDEA a
zpracoval
[email protected]
no comment Bezdomovec milionářem, Bůh ho vyslyšel Pětapadesátiletý bezdomovec z maďarského města Györ vyhrál v loterii v přepočtu 54 milionů korun. Za svojí výhrou vidí vyslyšení modliteb: „Prosil jsem milého Pána Boha o trochu peněz, ale ne o tolik,“ řekl televizní stanici RTL Klub. Z peněz si koupil dům pro sebe a manželku a na počátku února také daroval větší sumu peněz na ubytovnu pro bezdomovce.
GLOSA
Daniel Raus Legenda praví, že se apoštol Ondřej vydal ze svaté země na sever. Dostal se na břeh Černého moře, posléze kázal v místech dnešního jihu Ukrajiny. Mohl
Místo Ondřejova kříže to být Krym, v časech antiky území pod řeckým vlivem. Odtud pokračoval dál, na řeku Dněpr, a podél jejího toku až na místo dnešního Kyjeva. Podle legendy tam vztyčil kříž a prorokoval, že na tomto místě bude stát jednou velké křesťanské město. Možná v tu chvíli nebyl daleko od dnešního Majdanu. Psal se údajně rok 55. Od té doby se leccos změnilo. Proroctví se naplnilo, nicméně fakt, že je nějaké město křesťanské, ještě neznamená, že je to tam ok. Ukrajinci jsou v zásadě zbožní lidé, krade se tam ale mnohem víc než u nás, panují tam o hodně tvrdší poměry a historie je smutná. I ta novodobá. Až budete v Kyjevě, zajděte na dvě místa: do muzea hladomoru a do muzea Černobylu. Jedno se vztahuje k počátku komunistické éry, druhé k jejímu konci. Nikdo vlastně neví, kolik lidí zahynulo rukou Stalina, který jim sebral zásoby potravin a nepustil k nim zahraniční pomoc. Odhady jdou k sedmi miliónům, což by bylo víc než obětí holocaustu. Tak začala ideální komunistická společnost. Černobyl se stal pro změnu výstrahou, co se může stát, když má tupá ideologie v rukách vyspělou technologii. Na konci expozice se na vás dívají stovky tváří dětí postižených katastrofou. Dnes není od věci modlitba za místa, kde vztyčil apoštol Ondřej onen kříž. Ať tam nevznikne další muzeum.■
duben 2014 21
CESTA
moje cesta na sibiř - část druhá
N
áš tým uháněl po sibiřských lánech zpět do Novosibirska, opět v dodávce s řidičem Viktorem. Zbývalo mi pět celých dní na Sibiři, z nichž dva jsem měla strávit na závěrečné „povýjezdní“ konferenci, a zbylé tři jsem chtěla využít k návštěvě Viktorovy rodiny. A taky k seznámení se se Sašou, který společně se svojí manželkou Marinou slouží dětem ze sociálně slabých rodin. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že Viktor hned druhý den odjíždí a vrací se až den před mým odletem! Měli jet společně se Sašou, Marinou a skupinou dorostenců do města v Altajském kraji, aby sloužili klukům v tamním „pasťáku“. Copak se s nimi už neuvidím?! Mé plány byly zhaceny a já nešťastná. Ale Víťa řekl: „Tak pojeď s námi!“ Zprvu mi to přišlo jako šílený nápad jet z jednoho výjezdu hned na jiný, navíc jsem jako vedoucí měla být se svým týmem až do konce, ale myšlenka jet s nimi mě tak nadchla, že jsem se nakonec rozhodla návrh přijmout. Byla jsem tak fascinovaná Boží organizací, tím, že můžu poznat další kout Sibiře a vyrazit za novým dobrodružstvím!
Viktorovo rodné město Do Viktorova rodného města nás jelo asi dvacet. Kromě nás čtyř dospělých ještě dorost z jednoho novosi22 duben 2014
birského baptistického sboru, převážně holky. Tento sbor je hodně tradiční, ale děcka jak z divokých vajec. Vyrazili jsme druhý den po obědě. Viktor opět řídil dodávku, já seděla vedle něj a za námi houf puberťaček. Jejich hlasitost a hihňání bylo neuvěřitelné, až je Viktor musel napomínat, že se nemůže soustředit na řízení. A s těmito dívčinami jsem měla spát v jedné místnosti! Vskutku tento výlet byl pro mě únavnější než celý výjezd do vesnice, ale stálo to za to! Ve městě jsme zakotvili v místním baptistickém sboru, který měl krásnou velikou modlitebnu, žel nedostavěnou. V minulosti jim finančně pomáhali stavět Argentinci, pak se ale tok peněz zastavil a stavba zůstala stát. Používaly se jen dvě místnosti. V kuchyni nefungoval odpad a nádobí se mylo venku pod kohoutkem, z něhož voda stékala na dřevěná prkna. Pro potřebu sloužily kadibudky s dírou v prkenné podlaze. V létě jsou tyto podmínky snesitelné, horší v zimě při -40 °C, kdy voda zamrzne. Vedle modlitebny je nádherná rozlehlá zahrada s hromadou květin, o kterou se stará „přítelkyně sboru“ Maria Ivanovna, starší žena, která do sboru chodí už spoustu let, ale kvůli svým pochybnostem se dosud nenechala pokřtít. Nabídla svůj dům k noc-
foto archiv autorky
V pasťáku
lehu příslušnicím něžného pohlaví, ale už po dvou dnech divokého chování puberťaček, které vůbec nebyly něžné, nevydržela a dívky se přestěhovaly ke klukům do modlitebny. Já směla zůstat. Měly jsme tak aspoň prostor si povídat a Maria Ivanovna mě hostila plody ze své zahrádky. Byla moc milá.
Výchovný ústav Tři dny jsme chodili každé dopoledne a odpoledne s programem do „pasťáku“, kde jsou umístěni kluci od 11 do 14 let, kteří spáchali nějaký delikt, nejčastěji krádež či loupež. Jeden seděl za znásilnění. Na začátku byl program v budově. Vedoucí Saša měl preventivní přednášky o AIDS a drogách, jednou jsme se dívali na křesťanský film a taky Viktor vyprávěl chovancům své svědectví o uvěření. To bylo pro kluky o to aktuálnější, že Viktor byl v mládí chovancem toho stejného ústavu. O rodiče přišel ještě v dětství, jeden z nich zemřel vinou nemoci, druhý spáchal sebevraždu. V patnácti letech byl Viktor úplný sirotek. Když vyšel z pasťáku, brzy se dostal do normálního vězení, kde strávil s přestávkami 14 let. Jako památku na vězeňská léta má tetování mnoha místech na těle, včetně očních víček. Během těch dob Viktor spadl do drog. Snažil se z toho dostat, ale marně. Z koloběhu vězení a drog se dostal až ve třiceti letech, kdy se v křesťanském rehabilitačním středisku stal křesťanem. Ježíš mu pomohl tam, kde on sám neměl dost sil. Viktor varoval kluky, aby neskončili jako on. Poté jsme s nimi hráli venku na rozlehlém hřišti hry. S organizací pomáhali dorostenci (pouze holky!). Já dostala úlohu fotografa. Trochu jsem si povídala s kluky, ale neříkala jsem jim, odkud jsem, až se mě jeden z nich zeptal: „Proč mluvíte tak divně?“ Ha, má neruská příslušnost se přece jen neutají! Mou touhou je mluvit jako rodilá Ruska, ale zatím se nedaří. Kluci byli za naši přítomnost moc vděční. Navzdory svým deliktům vypadali jako normální sympatičtí kluci, kteří se chtějí bavit a žít a kteří se vinou osudu a prostředí dali na špatnou cestu. Ale mohli jsme mezi nimi pozorovat i nevraživost a drsnější způsoby. Jako v normálním vězení měli mezi sebou „hlavního“, kterého si sami zvolili a kterého pak museli poslouchat. Ten za kluky zodpovídal před vychovateli. Oslovovali se zásadně přezdívkami. Jaká je čeká budoucnost? V Rusku se na ulicích pohybuje spousta bývalých vězňů. Z vrstevníků dnešních třicátníků či čtyřicátníků jen malé procento žije spořádaným životem. Zbytek skončil na drogách a alkoholu, přímo ve vězení nebo se z nich stali bezdomovci, umřeli či sami spáchali sebevraždu.
V Rusku se neuvěřitelně rychle šíří epidemie AIDS. Počet obyvatel se trvale snižuje, to platí zejména o etnických Rusech. Díky imigrantům ze střední Asie není drastický úbytek obyvatel tak znatelný. Kdyby se Viktor nestal křesťanem, dnes už by zřejmě nežil. Ale Bůh jeho úděl změnil, dal mu nový život a spolu s ním rodinu a dvě dcery; jednu vyženil, druhá se nedávno narodila. Viktor těžce nese, že nevyrostl v normální rodině, a tak nemá vzory, jak být dobrým manželem a otcem. Snaží se, ale zároveň si uvědomuje svou nedostatečnost a prosí o modlitby. Ty potřebuje celý ruský národ.
Rozloučení Rusko a zvláště Sibiř zůstává v mém srdci a mojí touhou je se tam jednou vydat ne na dva týdny, ne na měsíc, ale na mnohem déle… Zatím to byly mé sibiřské ochutnávky, dá-li Pán, dám si brzy Sibiře pořádnou porci! A ještě perlička na závěr ohledně mé slabosti a Boží milosti: Z neopatrnosti jsem si nechala při zpátečním letu v příručním zavazadle pepřový sprej, který nosím kvůli volně pobíhajícím psům nebo kvůli lidem – jeden nikdy neví. Na letišti v Novosibirsku na to nepřišli, zato v Kyjevě ano. Vyhrožovali mi, že zavolají policii a nedovolí mi odletět. Díky Bohu, i tentokrát byl Bůh se mnou, „pepřák“ mi pouze zabavili a já ve stanoveném čase mohla spočinout na zemi české. Díky, Pane!
■ Eva Marková, CB Ostrava-Poruba
duben 2014 23
Exegeze
1. královská 18
Elijáš II – zápas na Karmelu P
o mnoha dnech, třetího roku, se stalo slovo Hospodinovo k Elijášovi:… (1) Tedy po tři roky Bůh k Elijášovi nemluvil. Nemůžeme si proroky představovat jako lidi, na které Bůh mluví dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Kteří mají vždy a ve všem jasno. Elijáš proti sobě poštval mocného Achaba tím, že promluvil proti jeho modloslužbě a proti jeho modlářské manželce. Musel opustit svou zemi, všechno, co znal. A nyní žije mezi pohany, v cizí zemi s cizími zvyky. A od chvíle, kdy se do této situace dostal, k němu Bůh tři roky nepromluvil. Elijáš neví, co s ním v budoucnu bude. Zůstane to už takto? Na druhou stranu, jako každý z nás, zná Boží zákon i jeho zaslíbení. Možná právě ve chvíli Božího mlčení může Eliáš ukázat, že je v něm stejné smýšlení jako v Bohu, že chce to samé, co Bůh, aniž by se mu muselo dostávat přímých zjevení. „Jdi a ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť.“ (1) Bůh nechce svůj lid zničit. Trestem, který na ně seslal, dostatečně citelným, je chce zachránit od duchovní smrti, jíž je modloslužba. Baal byl právě bohem deště. Že tři roky neprší, ukazuje, že baal zachránit nemůže . A že postavit svůj život jen na tom, že mám dost úrody a mám se dobře, vede ke zkáze. Člověk, který se chce jen mít dobře, nikdy není spokojený. V Samaří se rozmohl hlad. (2) Krátká věta ukazuje, že Elijáš jde do země, kde jsou lidé velmi rozezlení. Později se ukáže, že ho považují za příčinu svých problémů. Elijáš přesto jde. Obadjáš se velice bál Hospodina. (3) I když Obadjáš slouží Achabovi, dovede zůstat slušným člověkem. A chová se slušně, protože jednat zle se prostě bojí. Nejlépe je jednat dobře z radostného srdce. To ale nemáme vždy. Před nejhorším jednáním nás nakonec dovede ochránit právě to, že věříme, že Bůh má náš život v hrsti, a proto se bojíme jednat zle. 24 duben 2014
…snad se najde tráva, abychom uživili koně a mezky… (5) V největší nouzi myslí Achab na válečná zvířata a vůbec na svůj palácový servis. Lidi ho zas tolik nezajímají. „Jsi to ty, Elijáši, můj pane?“ (7) Obadijáš se před Elijášem nevytahuje, kolik lidí zachránil. Nevyčítá mu: Ty si v cizině můžeš dělat, co chceš, ale co já tady. Ví, že slouží zlému pánu, ví, že když chránil Boží proroky, dělal jen to, co před Bohem musel. Stane se, že já od tebe odejdu a Hospodinův duch tě odnese nevím kam. (12) Obadjáš chápe Božího Ducha lépe než mnozí. Duch Boží není nějká síla, které bychom mohli podle libosti využívat pro své účely. Je to osoba, osoba Boží Trojice, a jedná, jak sám chce. Nikdo nemůže odhadnout, co z Ducha vzejde. „Do Boha“ nikdo nevidí. „Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Lid mu neodpověděl ani slovo. (21) Všichni ve skutečnosti vědí, že jednají špatně. Každý v tom davu chce schovat svůj hřích, chtějí jen vidět, jak to dopadne. „Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ Všechen lid odpověděl: „To je správná řeč.“ (24) Jak už jsme řekli u verše 3, podstatné je, že Bůh má moc. Mohli bychom mnoho mluvit o Božím milosrdenství, ale co by to bylo platné, kdyby Bůh neměl moc vzkřísit
Tomáš Pavelka (34) Od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.
z mrtvých – nebo potrestat hříšné. Kdyby Bůh neměl také moc, bylo by to stejně beznadějné, jako když my chceme udělat něco dobrého, ale nedokážeme to. I lid teď musí uznat, že je to správná řeč. „Vyberte si jednoho býka a připravte ho první, protože vás je víc.“ (25) Elijáš dovede i uznat, že protivníci nad ním mají podle lidských měřítek převahu. Přesto doufá, že Bůh může vše změnit. V poledne se jim Elijáš začal posmívat… (27) Bohové, kteří zcela odpovídají lidským představám, budou vždy směšní. Budou vždy jen jako lidé podléhající slabostem a nutnostem tohoto světa. Pravý Bůh nejde slovy vystihnout. O pravém Bohu ví člověk jen to, co mu On sám chtěl říci. …zasazovali si podle svého obyčeje rány meči… (28) Podle falešné představy, že čím víc člověk pro něco trpí, tím větší to má cenu. Jen proto, že se kvůli tomu trpělo. Člověk se ale může trápit i kvůli věcem, které cenu nemají. Podobný obřad dodnes provozují šíitští muslimové, když oplakávají svého proroka Alího. „Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid…“ (37) I přesto, že Elijáš jedná na Karmelu statečně, že jde do obrovského nebezpečí a prokáže neuvěřitelnou víru, vidíme, že je jen tělesný člověk jako každý. Také je stravován obrovskou, nesnesitelnou nervozitou a strachem z toho, co právě probíhá. Ale přesto věří. …sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. (42) Spatřujeme výmluvný obraz Elijášova duchovního vysílení. I když to na Karmelu „dobře dopadlo“, už nemá sílu sledovat, zda se Bůh ozve znovu. Jak jsme řekli v úvodu, Elijáš už zažil dlouhá období, kdy se Bůh prostě neozývá. …pohleděl a řekl: „Nic tam není.“ Elijáš pravil: „Opakuj to sedmkrát.“ (43) Navíc, dlouho se skutečně nic neděje. Musí vydržet sedm opakování, než se něco stane. Elijáš je zde skutečně napínán jako struna. Důvěra v Boží slitování a dobrotu vyžaduje více víry než důvěra v jeho moc. Jak říká apoštol Jakub: „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.“ Nakonec se však ukazuje, že: Hospodinova ruka byla s Elijášem. (46) ■ Inzerce
EFFATHA pořádá KURZ ZPĚVU pro děti, dorost a mládež 7. 8. (děti 10. 8.) – 16. 8. 2014 v Litomyšli
Přihlášky a informace: http://www.effatha.cz/kurz/kurz2014.htm e-mail:
[email protected] ● tel.: 731 483 270
Poznámky
Bůh, který odpoví ohněm Už jsme si v těchto komentářích všimli, že Baal znamená prostě Pán s velkým P. Baal byl božstvo života, vítěz nad zosobněnou smrtí, Mothem. Co je jinak než u Hospodina? Ten je také Pánem a Dárcem života; celé dějiny spásy směřují k porážce smrti. A všimněme si – svými vyznavači je Baal uctíván z bohů jako jediný. Neměli nakonec všichni jednoho boha, kterému prostě každý říkal jinak? Nemohli se domluvit? Tak smýšlela zřejmě většina Izraelců té doby. Sám Achab pak říká Elijášovi: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ Jenom Elijáš, zdá se, má s náboženským pluralismem problém. Jen Elijáš, zdá se, vidí problémy tam, kde nejsou. Na tuto námitku odpovídá Elijáš: „Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ V pravém náboženství totiž nejde o to, jak sami pro sebe chápeme svět. Nejde v něm o to, „jak to cítíme“. Baalův kult spočívá v podstatě v tom, že si lidé navzájem sdělují: Důležitá je láska, mír – a hlavně to zdravíčko. Jako by tím objevili nějakou velkou pravdu. Ale láska ke komu? K manželce, nebo k milence? Mír – za jakých podmínek? Chamberlainův mír s nacistickým Německem? A když bude příbuzný potřebovat moji ledvinu k transplantaci, je moje zdravíčko důležitější? Proto Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh. Proti bohu sdílených dojmů a pocitů zde vystoupí, pokud to máme říci vyhroceně, Bůh – Pán nad fyzikou. Bůh, který stojí ještě za vší fyzikou, Bůh meta-fyzický. Jehož oheň (co to jen mohlo být za oheň?) vypije i vodu z příkopu kolem oltáře. Bůh, který není vázán přírodními zákony, který stojí nad nimi, který je od nich svobodný, je tím zároveň jejich jediným garantem. Ctít takového Boha je třeba, aby člověk „nekulhal na obě strany“. Aby nemluvil a nemyslel jen tak, jak se mu to zrovna hodí, kam ho to zrovna táhne. Aby mezi lidmi bylo možné skutečné dorozumění na základě jediné pravdy, která je mimo nás, která každého z nás zvnějšku měří. Třeba i dorozumění na základě fyzikálních zákonů. ■
duben 2014 25
Etika
Lenost Šest dní budeš pracovat, sedmý den odpočívat. Co je ještě odpočinek a kde začíná lenost? Lenost odvádí člověka od úkolu, jejž mu dal Stvořitel. Práce však často také.
P
sát o lenosti v době, kdy lidé trpí přepracovaností a mluví o vyhoření, se zdá jako špatný vtip. Leč lenost je klasická neřest, kterou známe i v uspěchané době. Lenost je vlastnost, které se přisuzují neblahé následky. Pán Bůh v knize Přísloví varuje: „Maličko pospíš, maličko zdřímneš, maličko složíš ruce, abys poležel, vtom přijde jako pocestný chudoba tvá, a nouze tvá jako muž zbrojný.“ (Př.6,10) Ne nadarmo je lenost ve škále neřestí, kterou vytvořili mniši, hodnocena jako nejlákavější pokušení. Hned po pýše. Přesto bych se naší slizké nepřítelkyně na chvíli zastal. Psychiatr vyučující na jednom z poradenských kurzů předváděl vzorový terapeutický rozhovor. Účastníci vybrali jako pacienta mou osobu. Jsem vždycky vděčným objektem podobných seancí. Seděl jsem v křesle, naproti chytrému panu doktorovi a mimo jiné jsem si pravdivě stěžoval na to, že jsem líný. On se na mě poněkud ospale podíval a zeptal se, zdali není lenost někdy také nutnost a přirozená potřeba odpočinku. Přerámoval mé sebehodnocení.
Ing. Petr Kučera Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, teď kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostové unii a Diakonii CB.
26 duben 2014
Otevřel mi oči. Ano, i přehnaná pracovitost může být protikladem zahálčivosti. Ano, můžeme být i líní odpočinout si! A to je špatné. Pravý kvalitní odpočinek je silnou zbraní vůči lenosti. A přidám další zastání se lenivosti. Právě díky této nectnosti máme na světě mnoho užitečných, příjemných vymožeností. Počínaje automatickým kotlem na pelety, konče internetem. Lenost může také za příhodných podmínek zapříčinit velmi efektivní jednání. Jindy jsme díky lenosti schopni neuvěřitelných výkonů. Znám lidi, včetně sebe, kteří v rámci odkládání plnění úkolu raději vytřou všechny podlahy v bytě. Ale ať hájím lenost, jak hájím, vždy zůstane neřestí, se kterou musíme bojovat. Východní křesťané mají pro lenost další označení: skleslost, omrzelost, sklíčenost, nedostatek zájmu, lhostejnost, únava, vlažnost, nuda. Tyto a jim podobné projevy chování doprovázejí zahálčivý život. Lenost není jen obyčejné nicnedělání. Jsou to rovněž únikové činnosti, jimiž odkládám práci na úkolu, do kterého se mi prostě nechce. Nebo naopak se pouštím do příjemných nenáročných činností, které by měly být spíše jakousi odměněnou za dobrou práci. Tedy nejsem schopen odložit příjemné pocity. Žijeme v době, kdy by lenost snad nemusela ani existovat. Spousta činností, které celkem přirozeně vzbuzovaly zahálku, zmizelo. Nemusíme štípat dříví a nosit uhlí do šestého patra, nemusíme psát dopisy a nosit je na poštu. Na nákupy jezdíme autem. Máme více volného času. Časové úspory však překvapivě nevedou k tomu, abychom ušetřený čas využili ve svůj prospěch. Ta slizká lenivá potvůrka totiž úspěšně pokouší dál. Těkání po stránkách internetu v kanceláři, stálé pokukování do smartphonu, kde je přece nahrána spousta tzv. užitečných aplikací. Rozkliknu raději film, než bych otevřel knihu. Přepínám programy v televizi. Jedu raději autem než se plahočit vlakem, či dokonce pěšky. Úporným těkavým lelkováním lidé nakonec doslova zaplácávají volný čas. Jakmile ušetří nějaký čas, šetří jej dál, až nakonec uštvaně padnou. Ďábel se vždy oblékal za anděla světla. Démon lenosti si podle potřeby oblékne pláštík obchodníka s uspořeným časem.
Foto archiv
Pak je tu lenost klasická, a řekl bych lidsky pochopitelná. Lenost, která je spíše projevem obav z úkolu fyzicky či psychicky náročného. Sami si nápaditě zdůvodňujeme svou nečinnost: „Lenoch říká: Venku je lev! Na náměstí by mě zadávil.“ (Př 22,13). Tento druh zahálky bych snad tolik nedémonizoval, jen vědomě přemáhal a nenechával zabydlet v životě. Poslední druh lenosti se opět týká našeho 21. století. A je to spíše generační jev. Učitelé a sociologové mluví o celé lenivé generaci. Stále odkládá odpovědnou dospělost. Užívá si snadnosti žití, stálé nabídky zábavy a dotovaných příležitostí a laskavosti rodičů, kteří je živí. Jako by lenost prosákla hluboko do mysli. Kdo ví, jak vše dopadne. Je to nikdy nekončící zápas. Jedním z nástrojů v boji s leností je jistě kvalitní vědomý odpočinek. Mám jasno, kdy pracuji a kdy mám volno. V samotném boji s leností je důležité neustupovat ani v maličkostech a nechat se motivovat svobodou něco vykonat. Mezi mladší generací začala být populární kniha Konec prokrastinace (odkládání). I tam nalezneme mnoho inspirujícího, pokud nebudeme líní si ji přečíst. Jednou mi volal lehce pohodlnější mládežník a oznamoval, že nepřijde na slíbené setkání, kde měl svůj úkol. Znal jsem jeho lenivé návyky. Zvolil jsem do telefonu hluboký až pekelný tón hlasu a pomalu opakoval: „Buď k sobě krutý, bratříčku!“ Jako odpověď následovalo minimálně patero důvodů, proč nepřijde. Mimo jiné mírně pršelo. Nereagoval jsem jinak než stálým mručivým opakováním: „Buď k sobě krutý, bratříčku!“ a položil jsem telefon. Chlapec přišel. Byl mokrý, ale šťastný, že zvítězil
můj názor Jsem tvor lenivý. Vlastně jsem své sklony prozradil v článku. Ano, před nepříjemnými úkoly „pilně“ uklízím stůl, uklikávám po internetu, listuji časopisy. Často úkoly odkládám, ale ve stresu bývám poměrně efektivní. Mám rovněž rád příjemný odpočinek. Vzpomínám, jak jsem si úsměvně naplánoval pracovní dovolenou. Už pouhé pomyšlení na ni mě unavilo. Nakonec jsem krásně odpočíval, chodil po kopcích, věnoval se řemeslům a také spánku. Vzpomínám, jak jsem s pocitem uspokojení zapomínal na svůj seznam úkolů. Na těch čtrnáct dní vzpomínám dodnes s vděčností. S klasickou leností bojuji. Dokonce si na sebe vymýšlím různé biče a tabulky s úkoly. Mám svého občasného kouče-trenéra, zbožného misionáře, který mi pomáhá moudře volit mezi výše uvedenou náročností vůči sobě samému a klidným, konejšivým zapomenutím s vědomím dobře vykonané práce. Své boje rovněž předkládám na modlitbách samotnému Pánu Bohu a prosím jej o sílu přemáhat sám sebe i o moudrost k dobrému životu. Rád si také připomínám naše předky ve víře v Jednotě bratrské. Měli pověst pracovitých lidí. Kdykoliv na ně vzpomenu, jsem příjemně motivován.
sám nad sebou. Jsou chvíle, kdy si tu větu musíme opakovat, ale jsou i chvíle, kdy na ni máme zapomenout. Kdy ano a kdy ne, to je moudrost života. ■ duben 2014 27
KULTURA O cestě otců k dětskému srdci
Deset tipů pro táty M
yšlenek autora knihy, která je určena především tátům, si cením už z dob, kdy vyšly v pražském Návratu domů jeho dvě publikace: Milovat proti všem předpokladům a K jádru úspěchu. Rob Parsons píše takříkajíc „podle mého vkusu“ – úsporně a srozumitelně. Též velice trefně definuje problémy dnešní uspěchané generace, zejména té otcovské. Navíc dokáže inspirovat k jednoduchým a nápaditým řešením manželských a rodičovských konfliktů. V drobné práci tentokrát přináší deset dílčích kroků, které mohou tátům napomoci při jejich putování k srdci dětí. Nejde o žádné „převratné objevy“ ve výchově, jako spíš o připomenutí několika prostých zásad ověřených samotným životem. Ostatně jak jedna moudrost praví: Dříve, než máš děti, máš čtyři názory na jejich výchovu, později máš děti a názor na výchovu žádný…“ Autor do vztahů tátů s dětmi vstupuje třemi klíčovými zásadami – pracuj dobře s časem, nepodléhej mylným představám o výchově a daruj svou lásku bez podmínek. Ty následně dotahuje v dalších kapitolkách o společné hře s dětmi, o určení jasných hranic, o plnění slibů či o budování hodnotných a dlouhodobých vztahů.
náš tip Poslední vrchol (La ultima cima) Režie: Juan Manuel Cotelo Po sérii Almodóvarových filmů, které odhalovaly zkaženost španělské církve, přichází do českých kin snímek, jehož téma je zcela opačné. Režisér Cotelo se na jedné přednášce seznámil se sympatickým knězem Pablem Domínguezem Prietem; o pár dní později zjistil, že zemřel – to podnítí jeho zvědavost, na jejímž konci je tento film. Distributoři očekávali propadák, fanoušci však dokázali jejich omyl. Film se díky nebývalé podpoře fanoušků dostal do povědomí tisíců a milionů diváků. Ukazuje, jak hlubokou stopu může zanechat dobrý kněz v lidech, se kterými se potkává, a vyvolává v divákovi neodbytnou otázku: „Mohl bych tak žít i já?“
28 duben 2014
Na práci je cenné to, že nejde ani o teoretickou psychologii vztahů, ani o hloubkovou společenskou sondu, nýbrž o zcela praktické rady, které jsou ilustrovány řadou skutečných příběhů a zážitků. Jeden
Rob Parsons – Deset tipů pro táty překlad Jiří Gračka, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2013
z nejúžasnějších popisů je scéna ze školního prostředí, kdy tátové prožívají radost z ocenění svých dospívajících dětí – za to, že se umí sami nakrmit, že si umí vyčistit zuby či zarecitovat básničku. Nutno podotknout, že nejde o popis školy zcela běžné. Příběh ilustruje jednu podstatnou skutečnost – tátové dětí, které se tomuto světu jeví pro své postižení jako totální ztroskotanci, pochopili, že opravdová láska je vskutku bezpodmínečná. Inspiraci v knize mohou hledat samozřejmě nejen otcové, neboť příběhy, postřehy i rady zde uvedené patří k těm skutečně univerzálním. Grafické uspořádání knihy je pojato v jistém smyslu netradičně. Na první pohled působí mírně rušivě, nicméně zcela slouží logice a uspořádání textu. Ten, kdo nemá čas číst vše poctivě, i když při necelých sto stránkách práce jde o trapnou výmluvu, má v textu zvýrazněné stránky s „minutovým“ čtením, případně stručným souhrnem užitečných nápadů. Pokud jsem u knihy něčeho zalitoval, pak toho, že je přespříliš „stručná“, neb se dobře čte a nepůsobí přemoudřele. ■ Petr Plaňanský
Kristovci
OTÁZKA PRO
tvůrčí tým: Terézia Rončáková, Emília Mihočová a Ľubo Bechný; vydal VIFO – Ľubomír Bechný, Žilina 2013, 126 stran
Ladislava Kaboše
Kniha dvanácti rozhovorů s výraznými osobnostmi slovenské církve. Čte se jedním dechem; já ji přečetl během cesty do Prahy a zpátky. Respondenti pocházejí z různých denominací křesťanské církve: evangelíci, katolíci, příslušníci či příznivci Církve bratrské. Společná je jim schopnost velmi realistického pohledu na život i svět. Některá ze jmen jsou i v českém prostředí známá, jiná jen málo: Karol Mika, Róbert Bezák, Michal Valčo, Terézia Lenczová, Daniel Pastirčák, Miloš Kovačka, Štefan Hríb, Ĺudovít Fazekaš, Branislav Škripek, Slavomír Slávik, Daniel Hevier a Ján Grešo. Všichni ale mají co povědět. V centru rozhovorů stojí křesťanská víra – nikoli jako teorie, ale jako základ života, jako vyznání, jako extrakt bytí. Pak další témata: zdroje víry a životní síly, charakter současné doby a její výzvy, ekumenismus, hodnota těžkostí a trápení, cena přátelství… Odpovědi vyrůstají z konkrétních zážitků, žádná akademická teorie ani abstraktní věrouka. Život sám a plnost jeho vůně. Kniha je dostupná v řadě internetových obchodů, nabízí ji i české knihkupectví Kalich. Petr Raus
Všechny moje děti dokument SR/ČR, 2013, 90 min režie: Ladislav Kaboš, v kinech od 13.3.2014 Farář Marián Kuffa buduje s bývalými vězni a bezdomovci farmu v Žakovcích. Krom toho jezdí po romských osadách a káže lásku tak, jak jí mohou „naši tmaví bratři“ porozumět – pomocí, nekonečnou trpělivostí a laskavostí. Jsou pro něj jako jeho děti, často nehodné. Dobře je zná, a tak jim při každé příležitosti opakuje: věřte Bohu, modlete se, on se postará; nepijte a nehřešte! Mnohem více než slovy káže Kuffa činy. Sváží k nim starý nábytek, přestavuje s nimi jejich děravé barabizny, kde běhají potkani po spících dětech, na zděné jednopokojové domečky, jako otec je učí pracovat, je nablízku, když prožívají utrpení. Má naději, že budou lepší. „Když nebude oběť, nebude projekt lásky fungovat. Pán Bůh nás nebude soudit za výsledky, ale za velikost snahy a velikost lásky,“ říká. Z dokumentu je zřejmé, že těmto lidem úřady a pravidla pomoci nemůžou. Kuffa říká, že by s nimi měli žít i umírat faráři. Snímek Všechny moje děti pokládám za velmi podnětný dokument nutící přemýšlet. Jak my, bohatí, naše církev, můžeme pomoci? A i kdyby se vám stejně jako mně stalo, že nebudete vždy dobře rozumět jazyku a rozlišovat, kdo je kdo, celkovému porozumění zvěsti snímku, té kristovské lásce, to neublíží. Anna Chrásková
režiséra filmu Všechny moje děti Kde leží hranice mezi smysluplnou pomocí bližnímu a mrháním časem, silami i prostředky? Neptejme se po hranicích. Motto Mariána Kuffy, kterému na Slovensku říkají „Matka Tereza v kalhotách“, zní: „Nemilujte lidi podle zásluh, ale podle jejich potřeb. Čím méně si to zaslouží, tím víc je milujte.“ Lidskost, cenu života staví vždycky nad předpisy a zákony. Dvacet pět let pomáhá bývalým kriminálníkům, prostitutkám, alkoholikům – a přibral si ještě „romskou misi“. Podle jeho názoru samotnou charitativní činností z bezdomovců uděláme ještě větší bezdomovce. Nestačí „dát hladovému rybu“, musíme ho naučit ryby chytat. Nejen brát, ale i dávat – a netýká se to primárně materiálních věcí. Základním lékem je láska, nezištná – vpravdě křesťanská. „Nemám jistotu, ale mám naději,“ říká. „A zda se stanou všichni lepšími? Ani v nemocnici nevyléčíš všechny… Co já ale řeknu na posledním soudu?“ Otázka, která se zadírá do svědomí. Jakou si najdeme výmluvu? Jaké pomyslné hranice si vymyslíme? Tváří v tvář jeho nezištné lásce, která neočekává ocenění ani výsledky, odhalujeme cosi, co je dnes v životě už velmi vzácné – sílu skutečně žitého evangelia. Jedna divačka mi napsala, že tam, kde je Marián Kuffa, tam je Bůh a jeho láska. A tak vyzařuje i z plátna cosi slovy nepopsatelného – cosi, kvůli čemu se dokonce někteří na Slovensku vypravují do kina opakovaně, protože ve filmu nacházejí inspiraci pro vlastní život. Shodují se, že film promlouvá s duší, oslovuje srdce člověka a po jeho zhlédnutí začínají mnohé „vidět jinak“. ■
duben 2014 29
MISIE centrum dětí a mládeže Teen Challenge
Žižkovské útočiště N
a opuštěném Havlíčkově náměstí u budovy Radničních novin stáli před železnými vraty dva muži, oblečeni v černém reptali na politiku a pokuřovali. Za chvíli se vrata otevřela a mezi nimi proklouzla malá nesmělá dívka, jedna ze zaměstnankyň CDM, a pozdravila mě. „Ti jsou z Radničních novin?“ „Ano, jak jsi to poznal?“ „Nevypadají, že se věnují protidrogové prevenci.“ „Pojď dál!“ Provedla mě chodbou do žižkovského dvora, kde stál krásný, nově zrekonstruovaný dům. Jak jsem se dozvěděl později, můj počáteční předpoklad, že v takovém prostředí pracují odjakživa, byl zcela mylný. Současný stav, kdy má centrum Teen Challenge kromě jiného k dispozici tři místnosti pro tři věkové skupiny, multifunkční podkrovní prostor, kuchyň, dílnu a kancelář, je výsledkem dlouholetého úsilí, nesčetných hodin dobrovolnické práce a velkého Božího požehnání, které mělo velmi prosté začátky. Na ulicích byly děti, ať už proto, že si neměly kde hrát, nebo že nechtěly být ve stísněných podmínkách sociálně nevyhovujících bytů svých rodičů, že nechtěly jít do školy nebo že se prostě nudily. Být venku je pro děti zdravé a ve většině případů i normální. Nicméně vše má svou míru a své místo. Byly to děti, kterým se nikdo nevěnoval, které se nudily, a touha po zábavě jim často zastřela hranici mezi přípustným a nepřípustným. Byli náchylné ke kriminalitě, k drogám a předčasné sexuální aktivitě. Na základě zahraniční zkušenosti se začali čeští zakladatelé Teen Challenge těmto dětem věnovat. Vyhledávali ohrožené děti, mluvili s nimi. Snažili se řešit jejich problémy, získat důvěru. Sdělovali jim zkušenost moci Ducha svatého, že jejich život není v jasných kolejích, že nemusí jít stejnou cestou jako jejich rodiče či někteří jejich kamarádi, že Duch svatý může jejich životy změnit stejně, jako změnil ty jejich. Hráli s nimi hry, zpívali křesťanské písně a modlili se s nimi. Vítězslav Pohanka, vedoucí a zakladatel dětského centra, si sám prošel životem na ulici, propadl drogám, avšak díky dobrým lidem a Boží milosti, se mu podařilo z kruhu závislosti vykročit. Podařilo se mu změnit svůj život a jeho touha prospět nějak svému okolí 30 duben 2014
Lucian 15 let Dnes jsem slavil v klubu narozeniny. Do klubu chodím už 10 let. V devíti letech jsem už chodil s partou ven. Myslel jsem si, že svůj život nepotřebuji řešit. Ale už 10 letech to přešlo na alkohol a drogy. Bylo to skvělý, konečně jsem si myslel, že se chovám jako dospělý. Ve dvanácti letech jsem ale začal tušit, že můj život není v pořádku. Věděl jsem, že se ze mně stává závislý člověk a rozhodl jsem ses tím přestat. Nepovedlo se, spadl jsem. I když jsem spadl, stále jsem navštěvoval klub, kde jsem se snažil najít pomoc. V létě na táboře se mě dotkl Bůh, poznal jsem a věděl jsem, že je. Proč si Bůh zrovna vybral mě a ne někoho hodnějšího, to nevím. Dnes se snažím, aby na prvním místě v mém životě byl Ježíš. Stejně ale mám pořád problémy. Ale chci se naučit říkat špatným věcem NE. Do klubu chodím, abych si odpočinul, a také s vedoucími mluvím o svých problémech.
Monika 14 let Jmenuji se Monika a je mi 14 let. Do klubu chodím už 10 let. Když mi bylo 5 let, šla jsem do pěstounské péče, která trvá už 9 let. V roce 2009 jsem byla pokřtěna Duchem svatým. Byl to pro mně velký zážitek. Je pro mně zázrak, když vidím, jak se Bůh stará o můj život. Mojí radostí je, když můžu pracovat (pomáhat v klubu) u předškolních dětí a říkat jim o Bohu. Jsem nadšená, když vím, jak vzácná jsem v Ježíšových očích. Těším se na to, co nového Ježíš připravil v mém životě.
Foto archiv teen challenge
ho přivedla ke stejně ohroženým dětem, jako byl kdysi sám. Jelikož Bůh žehnal jejich aktivitě, postupně se k nim přidávalo více dobrovolníků a čím dál více dětí k nim nacházelo důvěru, rozhodli se najít si střechu nad hlavou a dát dětem a náctiletým prostor, jenž by jim mohl nahradit to, co jim doma chybí. Po přechodném útočišti se českému týmu nakonec podařilo získat od města do nájmu dům na žižkovském Havlíčkově náměstí, který byl ovšem v havarijním stavu. Sedm let práce, modliteb a široké podpory českých církví a dobrovolníků dalo nakonec oné ruině na spadnutí zcela novou tvář. Podařilo se jim vytvořit místo, kam děti chodí rády a dobrovolně. Je to místo, kde mohou dělat jednak úkoly, ale také zpívat a tančit. Vytvořili společenství, kde se otevřeně mluví o Bohu a kam se rodiče nebojí posílat své děti, protože sami vidí, že je to pro ně dobré. Od dob, kdy začínali na ulici, se jejich cíl nezměnil, jen našel svou střechu.
Teen challenge je mezinárodní křesťanská organizace, která vznikla v 50. letech 20. století v USA. Dnes působí v 74 zemích světa. Věnuje se drogově závislým, práci na ulici a především primární prevenci. Centrum dětí a mládeže je jedno z mnoha jejích center. V Praze působí od roku 2001. Má pár zaměstnanců a mnoho dobrovolníků. Věnují se dětem od školky až po dospělost. Postupně vznikají centra v dalších místech ČR. Více na http://www.cdmpraha.cz/
■ libor duchek
duben 2014 31
MISIE
anketa
Vojta • Do Dětského Centra jsem se dostal skrze svědectví a prezentaci, které měly děti u nás ve sboru (CB Dejvice). Moji známí a kamarádi, buď sami pomáhali v Centru, nebo znají pracovníky, co tam jsou, a doporučili mi to. • Podle mě asi jedna z nejdůležitějších věcí, co já sám mohu nabídnout, co každý z nás může nabídnout, je čas, který někomu věnujeme. Myslím, že mohu děti oslovit tim, že se s nimi bavím, že si s nimi hraju. Že je mohu vyslechnout, když mají nějaký problém, a snažit se jim s tím pomoc. Často to jsou ty nejobyčejnější věci, jako ukázat jim přijeti, jak mohu pomoci. Nicméně myslím si, že hodně důležité je, když se s nimi mohu modlit.
3 otázky 1) Jak ses dostal do Teen Challenge? 2) V čem se ti zdá, že můžeš děti svou činností oslovit / pomoci jim? 3) Jak to změnilo tvůj pohled na svět a na sebe?
• Díky dětem jsem si mohl uvědomit, co je v dnešním světě důležité, na čem opravdu záleží. Často řeším věci, které se mi zdají důležité, ale když se setkám s něčím, co je opravdový problém, tak mě to vrátí zpět do reality. Jsem vděčný, že mohu trávit čas s dětmi. Když vidím, jak Bůh děti moc miluje, a uvědomím si, že já jsem taky jeho dítě, tak to je to asi nejdůležitější pro mě.
Věra • Bylo to v roce 2010. Studovala jsem dálkově na ETS a měli jsme ve škole přednášku, kde mluvila Štěpánka (bývalá dobrovolnice) o práci Centra dětí a mládeže Teen Challenge v Praze. Rozhodla jsem se, že bych zde ráda dělala průběžnou praxi do školy, pak jsem zde zůstala jako dobrovolník dva roky (nejprve u školních dětí, pak u teenagerů, kde jsem učila tanec). Teď už jsem v CDM druhým rokem jako oficiální pracovník, tedy celkem čtyři roky. Ale o službě v CDM jsem uvažovala už před tím, jen jsem potřebovala ten správný impuls.
32 duben 2014
• Myslím, že každý má dětem co nabídnout. Někdy jen stačí s nimi trávit čas, pomáhat jim v různých činnostech, povzbuzovat je, hrát s nimi hry či dělat výtvarku. S teenagery už je prostor i pro hlubší rozhovory, což mám ráda. Také s nimi ráda tancuji, ale je to spíše o tom, že děláme společně něco, co nás baví. Ráda si s nimi povídám a řeším jejich starosti. Někdy mne zaujme jejich pohled na svět, mají často různé nápady a neobvyklé postřehy.
mění dosavadní způsoby života. V neposlední řadě se snažím jim být blízkým člověkem, jako všichni další pracovníci a dobrovolníci a tím společně vytváříme atmosféru důvěry, která je bránou pro vyznání a řešení mnohých problémů dětí i dospívajících.
• Asi jsem se v CDM naučila více rozumět školním dětem, což byla věková kategorie, se kterou jsem před tím neměla žádné zkušenosti. Teď už si v této oblasti více důvěřuji. Také vidím, jak je pro děti i teenagery důležité, když se o ně dospělí zajímají a tráví s nimi čas. Zjistila jsem, jak je pro ně důležité mít nastavená nějaká jasná pravidla a ta dodržovat, dává jim to pocit bezpečí a řádu. V čem mě oslovili teenageři? Především v tom, jak jim záleží na rodině, jak mají rádi malé děti a jak rádi vaří. Také jsou hodně veselí a muzikální. Líbí se mi, a někdy mne to i překvapí, jak s nimi Bůh pracuje a jak jim dává do srdce rozpoznání svých božích pravd (1K 1,26-29).
Vítek • Do Teen Challenge jsem se dostal jako závislý člověk na drogách v roce 99. Oslovili mě pracovníci kavárny (kontaktního centra). Poznání Boha a praktické vyučování v programu Teen Challenge mi pomohlo zbavit se závislosti a dostat se zpět do normálního způsobu života. Po 18 měsících v komunitě jsem začal pracovat jako dobrovolník v centru dětí a mládeže, posléze se mi to stalo povoláním, ve kterém jsem dodnes. • Vzhledem ke své minulosti, můžu s patřičnou důrazností především varovat děti a mládež před závislostmi, to jednak formou preventivních krátkých vyučování a jednak svým svědectvím a svědectvími dalších dobrovolníků nebo známých, kteří vyšli z podobného prostředí. Dalším dobrým vlivem vnímám to, že je sám Bůh, se kterým se snažím děti a mládež seznámit. Ti, v kterých se projeví opravdový zájem, mají s Bohem zkušenost a Biblické příběhy je oslovují, mají otázky a někteří
• V době, kdy jsem byl v komunitě, jsem si říkal, že bych rád pomáhal, byl někde užitečný, ale hlavně jsem prosil Boha, aby to nebylo u dětí a aby to nebylo v Praze. Takže mě Bůh poslal do Prahy a k dětem. Chvíli jsem s tím bojoval, ale pak jsem našel způsoby jak být dětem i mládeži užitečný. Celou dobu mojí činnosti v dětském centru mě to učí trpělivosti, lásce, schopnosti vnímat druhé. Dlouho jsem také vedl zároveň s dětským centrem i rekonstrukci současné budovy, kde centrum provozujeme. I zde jsem měl řadu možností se učit novým profesím. Protože nezáměrně naše centrum využívají především Romské děti i mi to utříbilo pohled na tuto komunitu. Celkově musím říci, že po letech zkušeností jsem sice rád, že se vede dialog a hledají se cesty ke spolupráci i v rámci státního sektoru vůči sociálně potřebným obyvatelům, ale bojím se, že jsme pořád nějak pozadu oproti jiným státům. Spíše se pořád draze řeší problémy a málo se dělá pro jejich předcházení. HOWGH.
■ připravil Libor duchek
duben 2014 33
SERIÁL
Malá inženýrka Drobněnka (Trichogramma)
Kresba drobněnky ukazuje její podobu lépe než fotografie.
Dobře si spočtěte náklady Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to vidí. „To je ten člověk,“ řeknou, „který začal stavět, ale nemohl dokončit.“ (L 14,28–30) Pán Bůh nás ve svém Slovu vede k tomu, abychom dobře a zodpovědně používali svůj rozum. Služebník z Ježíšova podobenství, který svou hřivnu rozmnožil desetinásobně, byl pochválen. K tomu je zapotřebí řádné dávky přemýšlení a kreativity. A i když nám to možná 34 duben 2014
na základě našich zkušeností ze současného „divokého kapitalismu“, který je kolem nás, chvályhodné nepřipadá, Boží pochvalu si toto jednání zasloužilo. Naopak služebník, který sice se strachem respektoval svého Pána, tedy byl nepochybně v Pána věřící, ale nevynaložil veškeré své
Přestože se jedná o tak miniaturní organizmy, mají plně vyvinutý zrak, čich, chuť a další smysly, jsou schopny letu a mnoha dalších činností. To, co mi však připadá naprosto fantastické, je skutečnost, že tento hmyz je schopen počítat. Jakmile totiž samička čichem najde vajíčko motýla, do nějž by mohla naklást své vajíčko či svá vajíčka, nejdříve se po něm projde, aby je „změřila“. Poté si „spočítá“ jak velký je objem nalezeného vajíčka, a podle výsledku tohoto „výpočtu“ naklade do
úsilí na rozmnožení své hřivny, byl potrestán. V těchto a mnoha dalších podobenstvích jsme nabádáni k tomu, abychom se vší vážností využívali dar inteligence, kterým jsme byli obdařeni. Přestože u mikroskopického hmyzu, který jsem vám představil, jistě není možno mluvit o inteligenci, ale spíš o dokonalých instinktech, jsme si s ním podobni v tom, že jsme povinni tyto mimořádně cenné Boží dary využívat. Pán nám dal nejen rozum, který je dle mnoha odborníků nejdokonalejším známým výtvorem ve vesmíru, ale dal nám nadto i dar víry, dar poznání sebe sama. A pokud bychom tyto dary z pohodlnosti,
Orig. František Gregor
Dokonalost Božího stvoření přesahuje veškerou naši fantazii. Chtěl bych se s vámi podělit o úžas nad dokonalostí vůbec nejmenšího hmyzu, který na planetě Zemi existuje. Ve směru miniaturizace dosáhl hmyz svého „vrcholu“ v případě blanokřídlých parazitoidů rodu Trichogramma, česky drobněnek. Tyto „vosičky“, ačkoli jsou v přírodě poměrně hojné, pravděpodobně nikdo z vás čtenářů nikdy neviděl. V rozpětí křídel měří asi 0,7 mm, délka těla tohoto hmyzu je asi 0,3 mm.
inzerce
nalezeného vajíčka příslušný počet svých vajíček. Proč se samička drobněnky při tomto výpočtu nesmí splést? Kdyby do nalezeného vajíčka nakladla víc svých vajíček, než je schopen objem nalezeného motýlího vajíčka uživit, její larvičky by nedokončily vývoj a zahynuly. Kdyby naopak do motýlího vajíčka nakladla svých vajíček méně, než by odpovídalo zhruba týdenní spotřebě jejích larviček, přebytečný obsah motýlího vajíčka by se začal rozkládat a ohrozil by bakteriální sepsí i vyvíjející se larvy drobněnky. A tak do malých vajíček obalečů a molů kladou drobněnky jedno až dvě svá vajíčka, do větších můřích vajíček čtyři a do „obrovských“ vajíček martináčů, což jsou naši největší motýli, jich klade až přes 30. Není to úžasné? Dobrou zprávou je, že dnes umíme tento hmyz chovat a používáme jej k ekologické ochraně rostlin. I u nás v Česku jsou tisíce hektarů kukuřice chráněny před zavíječem kukuřičným způsobujícím kontaminaci kukuřice jedovatými mykotoxiny právě těmito drobnými vosičkami.
Víte, že v ČR mohou křesťané přednášet na školách?
NASTAVME VÝHYBKU V ŽIVOTĚ MLADÉ GENERACE
Na konci přednášky náhle přišla od jedné dívky otázka, kterou jsem vůbec nečekal: „Jak vás vlastně donutili uvěřit v toho Boha?“ Po pěti minutách, už o přestávce, obklopen hloučkem mladých lidí, jsem jim mohl říci své svědectví o tom, jak mě Ježíš zachránil.
Podporujeme 18 křesťanských lektorů ze sedmi denominací.
Jistá dívka mi napsala v e-mailu: „Moc vám děkuji, je úžasné, že se najde někdo, kdo lidem pomáhá!“
Přednášky se týkají důležitých etických témat. lenosti či jiného důvodu nepoužívali, budeme za to potrestáni. Což je opět v rozporu s představami, které nám dnes naše „sociálně zajištěná“ společnost podsouvá. Křesťané jsou ale Pánem vedeni ještě dál. Naším rozumem, naší inteligencí veškerá, byť důležitá a užitečná, moudrost končit nemá. Nadto nás Pán vede ke zkušenostem, které nás učí, že Pán má moc, pokud jednáme ve shodě s Jeho vůlí, dát nám víc, než si umíme představit, víc, než bychom při zdravém rozumu očekávali. Pokud se necháme vést po této ještě vyšší cestě, prožijeme život v úžasu nad velikostí a hloubkou Boží lásky a moudrosti.
■
Milan hluchý
příště: naprOGraMOVaná křídla
Lektoři jsou studentům přirozeným svědectvím, že lze žít jinak. Mnozí jsou osloveni. Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích.
SVÝMI DARY SE MŮŽETE PODÍLET NA POŽEHNANÉ PRÁCI KŘESŤANŮ MEZI MLADOU GENERACÍ! Prosím přispějte na č. ú. 139513054/2700 UniCredit Bank Liberec, variabilní symbol 350. Předtištěné složenky Vám zašleme na vyžádání. Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.mezinarodni-potreby.cz e-mail:
[email protected] duben 201 3
DOTEKY
Foto archiv
Boží hlas
Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40)
36 duben 2014
Ten den byl jako jeden z mnoha. Zima přinesla asi pět centimetrů sněhu a několik stupňů pod nulou. Sídliště panelových domů v tom bílém závoji trochu zkrásnělo. V závěru dne po práci jsem cítil fyzickou únavu a uvnitř vyprahlost duše. Poušť, vyschlá a rozpálená, se rozprostírala kdesi uvnitř mého těla. Trvalo to už delší dobu. Večer jsem si četl z Bible oblíbené Žalmy, kde autor hledá Hospodina a útěchu v Něm. Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po Tobě, Bože! Šel jsem si lehnout a „rozjímal na lůžku“. Slyšet tak Boží hlas, zněla touha v mém srdci. Po nějaké chvíli opravdu slyším hlas. Bylo to volání o pomoc. Otevřu okno a hlas ještě více zesílil. Uviděl jsem muže, který lezl po čtyřech. Zavolal jsem na něj a z jeho slov pochopil situaci. Okamžitě jsem se oblékl a seběhl k němu na chodník kousek od silnice. Byl to
bezdomovec nebo někdo z těch, kteří nosí na sobě jedny šaty až do rozpadnutí. Pomohl jsem mu vstát a vyslechl si jeho příběh. Vracel se z nedaleké vesničky, na sídlišti uklouzl a nemohl vstát. Volal o pomoc nejméně patnáct minut a přitom se po kolenou a rukou posouval po sídlišti směrem k nádraží. Nikdo ho neslyšel. Byl opuštěný v beznadějné situaci. Šli jsme spolu k cíli jeho cesty. Přijal ještě před rozloučením rukavice a od té doby jsem ho už neviděl. Cestou domů a pak už v teple bytu jsem děkoval Hospodinu, že ke mně promluvil, i když ne způsobem, jakým jsem si představoval. Ano, Boží hlas lze zaslechnout. Nebyl to hlas z nebe, ale hlas bližního, který byl v nouzi a potřeboval pomoc. Hospodin slyšel toho muže a slyšel i mě. Tento ponížený volal a Hospodin slyšel...
■ Hynek Bošek
KŘÍŽOVKA
Tajenku zašlete do 20. 4. 2014 (i e-mailem) na adresu
[email protected]. Vylosovaný výherce získává knihu Cecila Murpheyho a Dona Pipera 90 minut v nebi. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com
Tajenka z čísla 3/2014: Vyleji svého Ducha na každé tělo. Knihu Jan Jílek, krejčí... vyhrává Petr Hlaváček, Olomouc. Připravil Dušan Karkuš
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu
duben 2014 37
POST SCRIPTUM
Ota Štanc ml.
Chvála Bohu za nadávání K
dyž jsem si jednou přirazil těžkým víkem prsty na ruce, nezkazila mi náladu jen intenzívní bolest, ale především řetěz nepříznivých změn, který se v mých úvahách začal od pochroumané končetiny odvíjet: nemohu dokončit rozdělanou práci, budu velmi omezen v zaměstnání, kde se rukama živím, budu muset plánované pracovní úkony odložit na později, tím se mi nakupí práce a pravděpodobně sejde i z dovolené, na niž se
lil. Přesto dokázal útrapy a ztráty přijímat pevně zakotven ve víře v Boží lásku. To, že život v hojnosti a bez úrazu nebyl samozřejmý ani v nedávné minulosti, vyjádřil dle mého soudu velice hezky jeden z našich kandidátů na prezidenta ČR (jímž se nakonec nestal) slovy: „Dvacáté století bylo hrozný, a když ho člověk přežil, nebyl dlouhá léta v nějakém lágru a má ještě možnost si na kus chleba natřít máslo, tak má být zatraceně spokojený.“
Prostě nedohledná řada komplikací kvůli bolavé pazouře. se mnou chystá dalších několik lidí, jejichž plány budou také zhaceny. Prostě nedohledná řada komplikací kvůli bolavé pazouře. Pak jsem si ale vzpomněl na Ríšu. Ríša je můj známý, kterému se podobná věc stát nemůže. Nemá totiž ruce. Nad zápěstím mu končí, ale pahýly dovede věci! Dokáže psát, malovat i hrát stolní tenis. Prsty si ale deklem nepřirazí. Ríša je prostě klikař. Možná vám to připadá cynické, ale je to přesně v duchu jeho humoru, kterého má na rozdávání. Jistě si také vzpomenete na někoho, kdo vás překvapuje tím, jak se dokáže s nějakým handicapem vyrovnat nebo jej překonávat. Celosvětově známou postavou je například křesťanský kazatel a motivátor Nick Vujičić, kterému od narození chybí všechny čtyři končetiny. Se svým postižením se stal oporou a příkladem i mnohým zdravým lidem. (Doporučuji krátký film Butterfly Circus s Nickem v hlavní roli.) A nemusí to být jen fyzické a zdravotní problémy. Často na nás mohou doléhat spíše starosti existenční či materiální. I v takovém případě mi začnou na mysl přicházet svědectví lidí, kteří k tomuto tématu mohou říci své. Rád si připomínám výroky J. A. Komenského, se kterým se (řečeno světskou mluvou) život rozhodně nemaz38 duben 2014
Relativní materiální i zdravotní dostatek jako cíl lidského života zpochybňují i ti, kteří jej skutečně mohli zakusit. Mezi mnohými mě zaujala téměř stoletá Josefína Napravilová, která věnovala svůj život pomoci českým dětem odvlečeným k nacistické převýchově a později uprchlíkům před komunisty. Když po návratu do Čech věnovala svůj majetek v hodnotě několika milionů na podporu vzdělávání lékařů a právníků, doplnila svůj čin trefným výrokem: „Kdo nic nemá, dobře spí.“ A bylo by možné jmenovat další a další svědky, kteří mohou z osobní zkušenosti potvrzovat oprávněnost Ježíšových příkazů: Ukládejte si poklady v nebi, nemějte starost o o svůj život či nestarejte se o zítřek. Připomínají nám tak nejen to, jak se se svým nedostatkem v životě vypořádali, ale také to, za co my ostatní můžeme být (a nebýváme) vděční. Dovolím si uvést ještě citát již zmíněného Nicka Vujičiće: „Mám na výběr: buď se na Boha hněvat za to, co nemám, nebo jej chválit za to, co mám.“ A tak nám může být banálnost nehod, které nás dokážou rozhodit, zároveň zrcadlem našeho blahobytu. Nadáváš, že ti ujel vlak? Deptá tě pomalý internet? Trápí tě nespravedlivý šéf či nabourané auto? Chvála Bohu za to! ■
© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová
z
atímco první roky misijní práce slibovaly další pokojný rozvoj, druhá polovina 70. let přinesla velmi záhy citelné změny. Ukázalo
Boží tříbení je k prospěchu věci evangelia
Zákon a služební instrukce C.K. četnictva z roku 1876, který umožňoval zasahovat proti státem neuznaným církvím. Četnická eskorta (snímek nahoře) tak mohla ukončit jakékoliv shromáždění. Důvod se vždycky našel.
se, že nově se rodící obnovné hnutí je většinově vnímáno jako kontroverzní, a začaly se množit projevy otevřeného nepřátelství. Odpor vycházel jak z katolických, tak z protestantských kruhů a podněcoval perzekuci ze strany státních úřadů. Na zákazy a úřední šikanu nejprve narazili manželé Schaufflerovi v Brně. Podoba jejich misijního snažení byla stejná jako předtím v Praze: konali bohoslužby ve svém bytě, zvali hosty a rozvíjeli práci s dětmi. To se zejména v katolických kruzích jevilo jako netolerovatelné a úřady byly v roce 1875 vyzvány k zásahu. Když pak paní Schaufflerová rozdala mezi děti stovky evangelizačních traktátů, byla pokutována částkou 40 zlatých za nedovolené šíření tiskovin. Domácí shromáždění byla zakázána a manželé byli nuceni zastavit i práci s dětmi. Teprve po dvou letech jim byly bohoslužby zas povoleny, ale s výhradou, že se jich nebudou účastnit děti školního věku patřící k některé státem uznané církvi. S jinými těžkostmi byla konfrontována skupina nově obrácených křesťanů v Šibřině a Stupicích, kam přicházeli misionáři vykládat Písmo do čtyř katolických rodin. Kolodějský katolický farář je proto označil za rozvratníky a vyvíjel tlak i na zákrok hejtmanství. Domácí bohoslužby začaly být počátkem roku 1878 rozháněny četníky, později došlo i na pokutování účastníků a hrozby vězením. Odvolání k vyšším místům byla marná. V březnu 1879 pak následovaly zákazy i v Praze. Shromáždění v Bartolomějské ulici byla policejně znemožněna a domácích setkání se směli účastnit jen rodinní příslušníci, zvaní hostů bylo zakázáno. V Praze ovšem nebyl tlak tak drastický, a tak setkávání pokračovalo ilegálně. K ostré konfrontaci došlo ve východních Čechách. Tamní kruhy Svobodné evangelické církve české začaly úřady posuzovat jako nedovolenou sektu. Bylo obžalováno 67 lidí, čelili výslechům a byly jim vyměřeny vysoké pokuty. Pronásledovaní vnímali všechen ten tlak jako Boží tříbení. Vedle modliteb se ale také odhodlali za svoje práva bojovat. Obrátili se o pomoc k mezinárodní Evangelické alianci, kam zaslali tři petice s vylíčením svých případů. Aliance se jejich žádosti skutečně ujala a výsledkem byla úspěšná audience u samotného císaře Františka Josefa I. Ministerský výnos z 8. 12. 1879 pak uznal, že svobody dané zákony z roku 1867 se vztahují i na příslušníky státem neuznaných vyznání. Radost ze svobody byla veliká a dílo mohlo pokračovat. ■ rObert hart
FOtO archiv
pronásledování svobodných