10/2014
Armádní generál Petr Pavel zvolen do funkce předsedy Vojenského výboru NATO 2 Větší angažovanost v ochraně teritoria
Rozhovor s novým ředitelem Společného operačního centra MO generálmajorem Jiřím Balounem
Vykročil k mezinárodnímu renomé Výběrové řízení do kurzu Komando
Ohlédnutí za mezinárodním cvičením strany 10–13
6 14
obsah
Vláda přináší armádě stabilitu pro plnění důležitých úkolů a závazků
Historický úspěch České republiky a Armády ČR
2
Role Vojenského výboru NATO ve strukturách Aliance
4
Větší angažovanost v ochraně teritoria
6
Komplexnost procesu výběru a profilu kandidátů
9
Armádní generál Petr Pavel zvolen předsedou Vojenského výboru NATO
V hlavním velitelství NATO působí mezinárodní tým civilních a vojenských zaměstnanců Rozhovor s novým ředitelem SOC MO generálmajorem Jiřím Balounem
Úhel pohledu vrchního praporčíka
Ohlédnutí za mezinárodním cvičením
10
Vykročil k mezinárodnímu renomé
14
Souboj s vodním živlem
16
Nový systém přípravy pyrotechniků AČR
18
Děda, otec a syn rodiny supersoniků
20
Strastiplná cesta velitelských čekatelů
22
MDARS – robotický strážce americké strategické infrastruktury
24
HoverMast
26
DUKE ARWS – skrytá zbraň pro transportní vrtulníky
27
Modernizované CV9030 pro Norsko
28
CVR(T) – Lotyšsko buduje mechanizované vojsko
29
Pocta generálu Tomáši Sedláčkovi
31
JAPCC Air & Space Power
34
Ve znamení velkého hada
36
Dobývání vodní pevnosti
38
Až do krve vylití
40
Mozek armády
42
Interní komunikační portál
43
Jeden ze dvou padlých v boji
44
Mezinárodní taktické cvičení Ample Strike 2014 Výběrové řízení do kurzu Komando
Cvičení integrovaného záchranného systému XI. setkání pyrotechniků – INMEP 2014
Letošní ročník Dnů NATO & Dnů vzdušných sil AČR zaznamenal rekordní diváckou účast
Při debatách o resortu obrany je stále možné setkat se s určitou mírou nepochopení, a to i přesto, že se třeba armáda u veřejnosti těší velké prestiži. Nicméně veřejná debata, a to zejména v médiích, je často zredukována především na problematickou oblast akvizic. Rozhodně musí být jednou z priorit zefektivnit a zprůhlednit hospodaření resortu, ale k obraně a jejímu zajištění je třeba přistupovat mnohem šířeji. Naše obranyschopnost je totiž v první řadě o mužích a ženách v uniformě. Aby naše ozbrojené síly měly možnost plnit své úkoly spojené s obranou země a jejích občanů, je v první řadě potřeba vytvořit stabilní a předvídatelné podmínky pro naše vojáky. To je cíl, který moje
vláda prosazuje. Zároveň musí skončit skokové a nezodpovědné snižování rozpočtu Ministerstva obrany z minulých let. Ozbrojené síly, které jsou hlavním garantem naší vnější bezpečnosti, si v minulosti musely projít překotným obdobím neustálých změn. Rušení či optimalizování posádek, propouštění a někdy i nedostatek výzbroje a výstroje těžce dopadaly na armádu. Vše se pak často řídilo podle hesla „Co platí dnes, neplatí zítra‟. Výsledná nejistota se pak musela podepsat na morálce našich ozbrojených sil. I přes tato omezení jsem za svou politickou kariéru měl možnost poznat celou řadu příkladů obrovské profesionality, nasazení a schopností
Studenti UO Brno vstoupili do akademického roku
příslušníků AČR. V tomto přesvědčení jsem se mohl utvrdit i ve své současné pozici předsedy vlády, například při návštěvě 21. základny taktického letectva v Čáslavi, letošního ročníku Dne pozemního vojska Bahna či Dnů NATO v Ostravě. A nerad bych zapomněl na svůj volební obvod, kde jsem měl možnost několikrát navštívit Vojenskou akademii ve Vyškově.
Náročná služba v misích si zaslouží respekt Velký obdiv si pak samozřejmě zaslouží naši vojáci sloužící v zahraničních misích. Česká armáda se zapojila do celé řady z nich jak na Balkáně, tak v Afghánistánu nebo Mali. Naše letouny chrání opakovaně vzdušný prostor v Pobaltí nebo nyní na Islandu. Geografický rozsah našich operací je historicky bezprecedentní a s ním i vliv našeho státu. Zahraniční mise jsou ale také závazkem a projevem spojenecké solidarity a ochoty společně se podílet na udržování bezpečnosti. Bohužel v zahraničních misích vojáci riskují i to nejcennější – vlastní život. Z tohoto pohledu je důležité jim zajistit co možná nejlepší výcvik a vybavení. Za sebe bych také dodal, že je třeba jim zajistit také odpovídající společenské uznání a prestiž. Ty sice nelze rozepsat na rozpočtové položky – mají ale cenu daleko vyšší. Chtěl bych zde vzpomenout nedávnou tragickou smrt pěti českých vojáků v Afghánistánu. Právě při ní jsem ale poprvé po dlouhé době
pozoroval vysokou podporu české veřejnosti vojákům, kteří v zahraničí naše zájmy chrání. I do budoucna počítám s tím, že českou vlajku – ať už s vlajkami EU, nebo NATO – uvidíme nad našimi základnami v jiných částech světa. Koneckonců spolupráce v rámci těchto dvou organizací je pro nás stěžejní. Tím ale nechci říct, že máme armádu redukovat jen na zahraniční mise. Pravé pouto mezi naší společností a armádou může vzniknout jen tehdy, když naši vojáci v uniformě přestanou být vnímáni jako něco exotického. Armáda a celý resort mají úkoly především u nás doma a k tomu jim je potřeba vytvořit podmínky. Ať už se jedná o zajišťování teritoriální obrany, či zapojení do boje s živelními katastrofami.
Budoucnost = vyšší rozpočet a moderní zákony Pro moji vládu je klíčové vnímat obranu země jako jednu z priorit. To s sebou nese ochotu ji také dostatečně finančně zajistit. Podařilo se nám podepsat koaliční dohodu o navyšování výdajů na obranu, která má vytvořit podmínky pro postupné navyšování kapitoly rozpočtu Ministerstva obrany s cílem dosáhnout 1,4 % HDP do roku 2020. Držím se hesla, že dlouhodobá stabilita je tím, co resort potřebuje především. Úsilí koalice se odráží ve schváleném návrhu rozpočtu, který počítá pro příští rok s navýšením
prostředků resortu obrany o 1,5 miliardy korun a v následujících dvou letech se ročně bude navyšovat o 2,5 miliardy korun. Velký kus práce byl odveden při prosazování klíčových zákonů zaměřených na vojáky. Ministerstvo obrany v Poslanecké sněmovně úspěšně obhájilo novelu zákona o vojácích z povolání, která si klade za cíl dát vojákům moderní a předvídatelný kariérní řád. Novela také zavádí nový platový řád, který má upravovat příjmy vojáků, mimo jiné i jako kompenzaci za plošné krácení platů o deset procent za předchozí vlády v roce 2010. Vláda se také chystá projednat připravovaný balíček branné legislativy, který kromě jiného usiluje o lepší využívání záloh. Navýšení rozpočtu obrany by se mělo odrazit i v postupném doplňování početních stavů v armádě zintenzivněním náboru nových vojáků. Rovněž investice do obnovy vojenské techniky by měly dostat zelenou – ukrajinská krize a celá řada dalších konfliktů nám koneckonců dávají jasný rámec, jakým směrem se ve výstavbě ozbrojených sil dále ubírat. Jsem rád, že se daří tematiku obrany po letech zase brát vážně a že po letech téměř ostudného zanedbávání je jednou z priorit. V oblasti obrany z pohledu vlády a mého osobního jako premiéra je tak do budoucna hlavním úkolem především zaručit jasnou perspektivu po finanční a personální stránce. Bohuslav Sobotka, předseda vlády České republiky Foto: Jan Kouba
Technika a výzbroj Technika a výzbroj
Technika a výzbroj Technika a výzbroj
Technika a výzbroj
Odhalení pomníku arm. gen. Tomáše Sedláčka Konference 2014
Armáda ČR se do aliančního cvičení Anakonda-14 zapojila 7. brigádním úkolovým uskupením
Před sedmdesáti lety Čs. samostatná obrněná brigáda obléhala německou posádku u Dunkerquu
Před sto lety složili příslušníci České družiny v Kyjevě slavnostní přísahu a poté odešli na frontu Generální štáb AČR oslavil devadesát pět let své existence
Před sedmdesáti lety zahynul při přestřelce s protektorátními četníky generál Vojtěch Luža
2
A report 10/2014
3
A report 10/2014
Armádní generál Petr Pavel
Historický úspěch České republiky a Armády ČR Armádní generál Petr Pavel byl jako první zástupce nových aliančních zemí zvolen předsedou Vojenského výboru NATO Armádní generál Petr Pavel byl do funkce předsedy Vojenského výboru NATO zvolen v sobotu 20. 9. 2014 na zasedání tohoto výboru v litevském Vilniusu. Vybíralo se ze tří kandidátů. Kromě generála Pavla se jednalo ještě o italského generála Luigiho Binelliho Mantelliho a Řeka Michaila Kostarakose. Italský kandidát vypadl již v prvním kole. Generál Petr Pavel zvítězil ve druhém kole s výraznou převahou. Nové funkce by se měl ujmout 26. června 2015, do té doby zůstane náčelníkem Generálního štábu. Generál Pavel se netajil tím, že má již jasnou představu o tom, kdo by mohl být jeho nástupcem. Seznámí s ní jak ministra obrany, tak i prezidenta republiky, který bude nového náčelníka Generálního štábu jmenovat. Mandát v čele Vojenského výboru je tříletý a může být prodloužen. Předseda výboru je nejvyšší vojenskou autoritou NATO a hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka Aliance. Generál Pavel tak bude úzce spolupracovat s Norem Jensem Stoltenbergem, který se do čela Aliance postaví letos v říjnu.
Třiapadesátiletý Petr Pavel si za svou vojenskou kariéru a především za poslední dva roky ve funkci náčelníka Generálního štábu AČR vydobyl nemalé renomé nejen v domácích a zahraničních politických a vojenských strukturách, ale také u obyčejných vojáků. Je považován za profesionálního vojáka plně oddaného službě. V zájmu budování skutečně kvalitní armády projevil neústupnost vůči politikům hledajícím populisticky úspory na úkor ozbrojených sil. Generál Petr Pavel zahájil vojenskou kariéru studiem na Vojenském gymnáziu v Opavě. Po jeho skončení pokračoval ve studiu průzkumného oboru na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1983 nastoupil ke speciálnímu pluku do Prostějova. Později pracoval na úseku Vojenského zpravodajství. Počátkem devadesátých let se účastnil na území bývalé Jugoslávie mise UNPROFOR. Během tohoto nasazení se dobrovolně zapojil do akce na záchranu obklíčených francouzských vojáků, za což získal francouzský Vojenský kříž s bronzovou hvězdou a později i Řád čestné legie. „Nad tím, zda pojedeme, či nepojedeme, nikdo z nás tehdy nepřemýšlel. Situace byla hodně nepřehledná a vyžadovala rychlé řešení. Řídili jsme se základními lidskými a vojenskými instinkty. V ohrožení byli přece vojáci, naši kolegové. V podobné situaci jsme se klidně o týden později mohli ocitnout i my,‟ komentoval následně své rozhodnutí. Od roku 1994 působil generál Pavel jako zástupce vojenského leteckého přidělence v Belgii. Ve Velké Británii vystudoval State College. Po návratu do republiky byl jmenován velitelem 6. speciální brigády v Prostějově. Z tohoto postu po roce a půl odešel do funkce koordinačního důstojníka a později vojenského asistenta ředitele pro plánování operací na regionálním velitelství NATO v Brunssumu. „Poměrně narychlo a před uplynutím standardní doby na funkci jsem opustil post velitele brigády speciálních sil s úkolem zaujmout plukovnické místo vojenského asistenta zástupce velitele pro operace na spojeneckém velitelství v nizozemském Brunssumu (tehdy AFCENT). S jistou dávkou nedočkavosti vedení resortu byly tehdy vyslány malé skupinky ‚průzkumníků‘ na místa v mezinárodních štábech již dva týdny před datem našeho vstupu do Aliance. Spolu s Milanem Koutným, Oldou Součkem a Romanem Kuncem jsme plni odhodlání, ale i očekávání a nejistot přijeli služební oktávií a s balíkem dolarů v hotovosti v kapse (guldeny se totiž nepodařilo tak narychlo sehnat) udělat první otisky české vojenské boty na velitelství NATO v Nizozemsku,‟ řekl nám před časem generál Pavel. „Nic neprobíhalo standardně a podle plánu. Na velitelství samotné nás v té době nepustili, protože jsme dosud nebyli členy. Ani bydlení jsme shánět nemohli, protože jsme nebyli vysláni, ale pouze na služební cestě. Navíc nebyla ujasněná pravidla, podle kterých bychom měli fungovat. Bydlení, zařízení domácnosti, finanční, materiální, zdravotní zabezpečení, školy pro děti, pojištění a mnoho dalších věcí naprosto základních a běžných pro normální fungování, to vše se rodilo za pochodu, často systémem pokus chyba. Vznikala celá řada kuriózních a někdy i humorných situací. Za těch patnáct let se ale naše armáda změnila k nepoznání. Přes negativa, jako je snižování počtu vojáků, techniky, posádek i rozpočtu, urazila na kvalitativní stupnici světelné roky. Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho.‟ V červenci 2002 se již brigádní generál Pavel stal zástupcem velitele 1. mechanizované divize v Brně a v prosinci pak velitelem Velitelství specializovaných sil. V letech 2003 až 2005 byl zástupcem velitele společných sil a následně zástupcem ředitele sekce MO – ředitelem operačního odboru. Kurz generálního štábu absolvoval na Královské akademii obranných studií v Londýně. Následovalo studium na prestižní londýnské univerzitě King’s College, kde získal titul M. A. (Master of Arts) v oboru mezinárodních vztahů. Další čtyři roky strávil opět v zahraničí. V roce 2007 nastoupil jako zástupce vojenského představitele ČR při EU v Bruselu: „Od samého začátku jsem to vnímal jako optimální možnost se něčemu novému naučit. Při prvním oznámení, že právě já budu zástupcem vojenského představitele České republiky při Evropské unii, jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený, neboť jako většina populace jsem trpěl určitým despektem k reálným možnostem EU. Postupem času jsem názor změnil. Despekt se změnil v respekt.‟ Poté působil jako národní vojenský představitel ČR v SHAPE v Monsu. V červenci 2011 se stal zástupcem náčelníka Generálního štábu – náčelníkem štábu. V té době se také zapojil do práce na strategickém dokumentu, tzv. Bílé knize o obraně. Na jaře 2012 byl povýšen do hodnosti generálporučíka. Prvního července 2012 se stal náčelníkem Generálního štábu AČR. V květnu 2014 byl jmenován do hodnosti armádního generála. K zálibám generála Pavla patří cestování, motocykl, potápění, lyžování, fotografie a knihy.
4
A report 10/2014
Role Vojenského výboru NATO ve strukturách Aliance Hlavní velitelství NATO se nachází v Bruselu v Harenu. Působí v něm delegace členských států, styční důstojníci a diplomaté partnerských zemí, mezinárodní tým civilních a vojenských zaměstnanců. Celkový počet stálých pracovníků Aliance je zhruba 4 000 osob.
Hlavní politickou strukturu NATO tvoří Severoatlantická rada, Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování. Těmto orgánům jsou podřízeny hlavní výbory, které řeší specifické úkoly v politické, vojenské a ekonomické oblasti. Nejvyšším výkonným funkcionářem NATO je generální tajemník (NATO Secretary General), který je jmenován členskými zeměmi za předsedu celé řady jednacích aliančních fór. Generální tajemník odpovídá za usměrňování a prosazování procesu konzultování a rozhodování v NATO. Předkládá věci k projednání a rozhodnutí a je oprávněn uplatnit své služby v případě sporů mezi členskými zeměmi. Současným
generálním tajemníkem NATO je od dubna 2009 dánský politik Anders Fogh Rasmussen. Nejvyšším vojenským orgánem Aliance je Vojenský výbor NATO. Ten je spolu s nejvyšším orgánem NATO, Severoatlantickou radou, jediným aliančním orgánem, jehož vznik stanovila Severoatlantická smlouva z roku 1949. V jeho čele je ustanoven předseda. A právě na toto místo byl vybrán jako dvaatřicátý v pořadí současný náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel. Předseda Vojenského výboru je volen náčelníky generálních štábů členských zemí zpravidla na tříleté období. Jednou z jeho prvotních povinností je
sestavit svůj mezinárodní tým zhruba o čtrnácti lidech. Vojenský výbor může předkládat návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Stejně jako v Severoatlantické radě je každá z členských zemí zastoupena jedním (vojenským) zástupcem. Výbor se schází alespoň jednou týdně. A právě hledání konsenzu mezi všemi osmadvaceti členy Aliance bude jedním z důležitých úkolů generála Pavla. Předseda je také mluvčím a představitelem výboru, kterému se zodpovídá. Z titulu své funkce má i významnou úlohu na veřejnosti jako vysoký vojenský mluvčí Aliance ve styku se sdělovacími prostředky. Funguje také jako hlavní vojenský poradce generálního tajemníka. Úřadujícím předsedou výboru je od roku 2012 Dán Knud Bartels. Výboru podléhají dvě vojenská velitelství: Spojenecké velitelství pro operace (ACO) a Spojenecké velitelství pro transformaci (ACT) v americkém Norfolku. ACO sídlí ve Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) v belgickém Monsu a velí mu vrchní velitel sil NATO v Evropě (SACEUR). Tím je od roku 2009 admirál James Stavridis. Velitelem ACT (SACT) je generál Stéphane Abrial.
5
A report 10/2014
Zaznamenali jsme Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta ČR Miloše Zemana: Pan prezident považuje tuto volbu za velký úspěch pro celou Českou republiku a panu generálu Pavlovi blahopřeje. Po celou dobu podporoval nominaci generála Pavla do tohoto významného postu.
Bohuslav Sobotka, předseda vlády ČR: Je to skutečně velký úspěch i díky tomu, že se jedná vlastně o prvního představitele nové členské země ze střední nebo východní Evropy, který má šanci zastávat tuto významnou pozici. Je to nepochybně velké profesní ocenění samotného generála. Jde ale také o ocenění jak schopnosti naší armády, tak i vůle České republiky podílet se aktivně na plnění našich spojeneckých závazků.
Martin Stropnický, ministr obrany ČR: Je to velký, zavazující úspěch. Poprvé se v takhle vysoké funkci objevuje vysoce postavený generál armády z těch, kterým se ještě pořád říká nové členské státy. Je to dobrá zpráva. Považuji to v uvozovkách za jakousi odměnu za to, jak se v NATO patnáct let chováme, jaký pokrok jsme udělali z hlediska profesionalizace naší armády.
Funkci předsedy Vojenského výboru NATO v minulosti zastávali: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.
armádní generál Omar N. Bradley (USA) – 1949 až 1951 generálporučík Etienne Baele (Belgie) – 1951 až 1952 generálporučík Charles Foulkes (Kanada) – 1952 až 1953 admirál E. J. C. Quistgaard (Dánsko) – 1953 až 1954 generál Augustin Guillaume (Francie) – 1954 až 1955 generálporučík Stylianos Pallis (Řecko) – 1955 až 1956 generál Giuseppe Mancinelli (Itálie) – 1956 až 1957 generál B. R. P. F. Hasselman (Nizozemsko) – 1957 až 1958 generálporučík Bjarne Øen (Norsko) – 1958 až 1959 generál Beleza Ferras (Portugalsko) – 1959 až 1960 generál Rüştü Erdelhun (Turecko) – 1960 admirál Earl Mountbatten (Velká Británie) – 1960 až 1961 generál Lyman L. Lemnitzer (USA) – 1961 až 1962 generálporučík C. P. de Cumont (Belgie) – 1962 až 1963 generál Adolf Heusinger (Německo) – 1963 až 1964 generálporučík C. P. de Cumont (Belgie) – 1964 až 1968 admirál sir Nigel Henderson (Velká Británie) – 1968 až 1971 generál Johannes Steinhoff (Německo) – 1971 až 1974 admirál sir Peter Hill-Norton (Velká Británie) – 1974 až 1977 generál Herman F. Zeiner-Gundersen (Norsko) – 1977 až 1980 admirál Robert H. Falls (Kanada) – 1980 až 1983 generál Cornelis de Jager (Nizozemsko) – 1983 až 1986 generál Wolfgang Altenburg (Německo) – 1986 až 1989 generál Vigleik Eide (Norsko) – 1989 až 1993 polní maršál sir Richard Vincent (Velká Británie) – 1993 až 1996 generál Klaus Naumann (Německo) – 1996 až 1999 admirál Guido Venturoni (Itálie) – 1999 až 2002 generál Harald Kujat (Německo) – 2002 až 2005 generál Raymond Henault (Kanada) – 2005 až 2008 admirál Giampaolo Di Paola (Itálie) – 2008 až 2011 generál Knud Bartels (Dánsko) – 2012 až současnost
Armádní generál Petr Pavel, náčelník Generálního štábu AČR: Jsem hrdý na to, jaké důvěry se České republice dostalo. Je to na základě reputace, kterou budovaly stovky a tisíce českých vojáků a občanských zaměstnanců nejen v misích, ale i na zahraničních pracovištích. Cítím také stále rostoucí pocit zodpovědnosti před úkoly, které mne v příštích letech čekají. Trochu se do toho vkrádají pochybnosti, zda bude člověk schopen to všechno zvládnout a obsáhnout. Bude toho hodně, a navíc to bude dost odlišné od toho, co dělám teď. Na druhou stranu jsem přítelem výzev.
generál Knud Bartels
První předseda Vojenského výboru Prvním předsedou Vojenského výboru NATO byl legendární pětihvězdičkový americký generál (obdoba maršála) a hrdina druhé světové války Omar Nelson Bradley. Narodil se 12. února 1893 v Clarku ve státě Missouri. Jako mladý důstojník se účastnil kampaně v Mexiku, prodělal první i druhou světovou válku. Nechyběl ani ve válce v Koreji, během války ve Vietnamu byl poradcem prezidenta Lyndona Johnsona v otázkách taktiky a strategie. V době druhé světové války proslul jako urovnávač problémů. Během spojenecké invaze na Sicílii velel II. armádnímu sboru, který byl součástí Pattonovy 7. armády. Později ve funkci velitele americké 1. armády vedl spojenecké vylodění v Normandii. Po úspěchu na plážích Omaha a Utah dostal úkol vést vojska k průlomu z Normandie do centrální Francie. Byl starostlivým velitelem, který prokázal skutečný zájem o plánování a logistiku. Předsedou Vojenského výboru NATO byl zvolen bezprostředně po založení této organizace v roce 1949. Připravil: Vladimír Marek
Foto: autor a archiv redakce
6
A report 10/2014
S novým ředitelem Společného operačního centra MO generálmajorem Jiřím Balounem jsme hovořili nejen o zahraničních operacích
řízeni. Musím říci, že až do této události jsme měli svým způsobem štěstí. Ale i to patří k této službě. Takovéto tragické události se ale v tomto druhu války stávají a bohužel se to stalo i nám. Nemyslím si, že se této události dalo předejít. Něco podobného je téměř nemožné. Dokážeme se připravit na spoustu věcí, některým můžeme čelit lépe, jiným hůře. Vzpomínám si, jak sebevražedný atentátník v Afghánistánu jezdil z jednoho kruhového objezdu na druhý a jen čekal, až pojede vojenská kolona, a pak se odpálil. Odnesli to Italové, šest vojáků jim zahynulo. Atentátníkovi přitom bylo úplně jedno, které země vojáky zabije. Něčemu podobnému se dá velice těžko předejít. Stejně obtížné, ne-li ještě obtížnější bylo odhalení atentátníka v našem případě. Ten člověk byl ve stejnokroji afghánského policisty. Pět kilogramů výbušniny měl schováno pod uniformou, přímo na těle. Na místě byli přítomni i další afghánští policisté. Ani prostředí nenasvědčovalo tomu, že by se něco mohlo stát, byla tam spousta místních obyvatel, dětí a žen.
Větší angažovanost v ochraně teritoria Součástí obměny některých hlavních funkcionářů Generálního štábu AČR byl i nástup generálmajora Jiřího Balouna na funkci ředitele Společného operačního centra MO. A právě jeho jsme požádali o následující rozhovor. Máte za sebou tři roky v Bruselu. Jak moc se tyto zkušenosti dají využít v práci ve Společném operačním centru MO? Tříletá práce v Bruselu je podle mého názoru velice přínosná pro jakéhokoliv vedoucího funkcionáře naší armády. To, čím projdete v centrále NATO a zároveň Evropské unie, vám pomůže pochopit kontext. Dostanete se tam totiž nejen k záležitostem vojenským, ale i politickým. Velká škola je seznámit se s tím, jak funguje Evropská unie. Vidíte tam, jak se skládají dohromady vojenské, ekonomické, diplomatické a informační nástroje. Veškerý tento kontext máte možnost sledovat přímo v reálu a podílet se na něm. Byl jsem účastníkem procesu přípravy nových misí, a to jak pod vedením NATO, tak i Evropské unie. Podílel jsem se a bezprostředně jsem
spolupracoval s Prahou například na přípravě naší účasti v Mali. Dělali jsme tehdy všechno pro to, abychom v této africké zemi mohli být. Myslím si, že nakonec to skončilo pro Českou republiku velice dobře. Získali jsme a získáváme zajímavé zkušenosti z oblasti, ve které jsme nikdy předtím nepůsobili. Když se na činnost v Bruselu dívá laik, připadá mu, že je tam až příliš mnoho byrokracie. Je tomu skutečně tak? Ano, byrokracie tam určitým způsobem je. Na druhé straně tato byrokracie je svým způsobem řízená. V NATO existuje mimo jiné tříměsíční plán, a pokud se nestalo něco vysloveně naprosto mimořádného, věděli jsme, že příští měsíc v pondělí ve čtrnáct nula nula bude
7
A report 10/2014
zasedání výboru a s největší pravděpodobností se na něm budou probírat taková a taková témata. Na program se mohly dostat i některé další záležitosti, ale základní kostra jednání byla předem stanovena. Což je podle mého názoru pro práci na strategickém stupni velice dobré. Samozřejmě že i za mého působení tam byla operativa. Museli jsme velice pohotově reagovat na krize v Libyi, Sýrii, na Ukrajině, v několika oblastech Afriky i při dalších událostech.
Jednotlivé prvky, které mají k danému problému co říci, jsou v Alianci vždy vyslechnuty. Mají možnost prezentovat svá stanoviska. A ta jsou potom implementována do jednotlivých dokumentů, které jsou dále připomínkovány, diskutovány a posuzovány. Ta systematičnost se mi tam zdá větší.
Jaký je tedy rozdíl mezi prací v centrále NATO a v naší armádě? Znamená to, že u nás se plní více takových těch naléhavých operativních úkolů? Jak jsem již řekl, v Bruselu, byť je ta práce byrokratická, je systematičtější. Tím ale rozhodně nechci říci, že u nás by systematická nebyla.
Společné operační centrum jste přebíral v nelehké době, kdy nám v Afghánistánu zahynulo pět vojáků. Dá se vůbec takovýmto případům předejít nějakými opatřeními? Vojáky jsme velice dobře připravovali, odváděli v Afghánistánu kvalitní službu a byli dobře
Nepřítel si neustále hledá nové metody, nové způsoby. Snažíte se poučit na krizových případech jiných armád a přizpůsobovat tomu naši taktiku a naše postupy? Určitě ano. Sledujeme kritické události, které se stanou, samozřejmě i náš případ prošel policejním šetřením a po vojenské stránce jsme si udělali důkladnou analýzu. Pokud docházíme v takovýchto případech k určitým závěrům, které nám pomohou vylepšit nejen taktiku patrol, ale i jednotlivé techniky a procedury, tak je přijímáme. Nemůžeme se ale úplně vyhnout kontaktu s místním obyvatelstvem. Museli bychom se přesunovat pouze v obrněných vozech a nikde nezastavovat. Potom by ale nebyl splněn jeden z primárních cílů té operace – vzbuzovat důvěru místních obyvatel. Naši protivníci se neřídí žádným mezinárodním či válečným právem, neuznávají žádné zásady, že se neútočí na civilní obyvatelstvo. V některých záležitostech jsou tedy natolik vzdáleni od našich zásad a pravidel, že je velice složité jim čelit. Povstalec či terorista aplikující tyto postupy bude vždy velice
obtížně odhalitelný, to však bohužel platí nejen pro prostředí Afghánistánu. Jaké úkoly čekají Společné operační centrum MO v současné době? Jedním z našich hlavních úkolů je nyní schválení mandátu operací na roky 2015 až 2016. Tento materiál jsme předložili náčelníkovi Generálního štábu. Vláda by ho měla projednat na konci října, Poslanecká sněmovna v listopadu. Takové je rozhodnutí politiků. Přispíváme rovněž do procesu rozhodování o tom, zda bychom měli být součástí mise OSN na Golanských výšinách. Kromě toho nám pokračují všechny stávající mise, zajišťujeme rotace. Například v Afghánistánu je potřeba vyřešit celou řadu záležitostí v poměrně krátké době do konce roku. Konečně je tam prezident. Ten podepsal bezpečnostní dohodu a poté i dohodu o pobytu vojsk. Na to všechno musíme reagovat. Kromě toho ale plníme celou řadu každodenních úkolů. Kontingent do misí se většinou připravuje i rok dopředu. Nekomplikuje vám trochu vaši práci, že dokument týkající se misí v nadcházejících dvou letech bude schválen až v samém závěru roku? Podle původního plánu měl být předložen v dubnu. Následně se hovořilo o červnu či červenci. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby tento dokument byl schválen s větším předstihem, aby příprava na mise mohla probíhat v klidu a byla efektivní. Takhle je to, řekl bych, trochu více zajímavé. Je to ale výhradně záležitost politiků. Oni musí zvážit, zda ten termín je ještě akceptovatelný, či ne. My jim dáváme doporučení, oni ale samozřejmě rozhodují. Dovedete si představit, že by naše účast v afghánské misi nebyla schválena, že by naši politici řekli, že tam bude jen malý spojenecký kontingent a my se již na něm podílet nemusíme? Zkomplikovalo by vám to hodně život? Komplikace by to samozřejmě byla. My jsme ale připraveni i na tuto variantu. Existuje samozřejmě záložní plán na stažení jednotek, a to v případě, že by mandát nebyl schválen.
8
V současné době ale předpokládáme, že mandát schválen bude. Již pro to byly vytvořeny i vnější podmínky, tedy dohoda o pobytu vojsk s Afghánistánem. Přesto jsme připraveni i na variantu stažení vojsk. Její realizace by měla dopad na postupy při rotacích v posledních týdnech roku.
se nápor zvětšil. My jsme připraveni i na tu druhou variantu. Otázkou zůstává, jakým způsobem dokáže nový afghánský prezident jednat s opozicí. Může se stát, že v tomto směru bude úspěšný. Začnou jednání a je možné, že z kvalitativního hlediska získají takovou hodnotu, kterou bychom v současné době ani neočekávali.
Připravený mandát počítá pro Afghánistán až se třemi sty vojáky. To je z hlediska procentního zastoupení více, než tomu bylo doposud… Ano, ale v absolutních počtech nenavyšujeme. Co se týče podílu na celkových počtech vojáků, pak je naše účast skutečně o něco málo vyšší. Někomu se tedy může zdát, že bychom ty počty měli ještě více snížit. Ovšem ostatní země posílají své vojáky jinam, angažují se v dalších operacích – například v Mali, ve Středoafrické republice, v Kosovu, v protipirátské operaci Atalanta. Náš vklad v Afghánistánu je velice užitečný a významný. Ubrali jsme jen pár desítek lidí a měli bychom v podstatě pokračovat v tom, co jsme v Afghánistánu dělali doposud.
Mise ISAF pomalu končí. Byl Afghánistán pro naši armádu jakýmsi prubířským kamenem, kdy se ve svých schopnostech posunula výrazně kupředu? V operaci ISAF jsme plnili mnoho různých úkolů. Naši vojáci, velitelé a jednotky tam byli připravováni na široké spektrum úkolů od poradenství až po bojovou činnost. A právě to, podle mého názoru, výrazně přispělo k tomu, abychom si ověřili, že náš systém výcviku a naše schopnosti jsou na dobré úrovni a že čeští vojáci mají nesporné kvality. Určitě to tedy pro nás byla a je velká zkušenost.
Je to dáno asi také trochu charakterem činností, které v Afghánistánu zajišťujeme. Zaměřujeme se na výcvik a mentoring, což jsou záležitosti, bez kterých se neobejdeme ani v nadcházející misi… Kromě strážní roty v Bagramu máme v Afghánistánu mentorovací a poradenský tým (AAT), speciální síly, polní chirurgický tým, NSE a nezbytné zastoupení na velitelství ISAF. Bagram bude jednou z hlavních spojeneckých základen budoucí mise v Afghánistánu. To znamená, že i ochrana vojsk, kterou zajišťuje naše rota, je velice důležitá a žádaná. Nemáte trochu obavy z toho, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se po výrazném snížení počtů spojeneckých vojáků ještě zhorší? Existují dvě teorie. Jedna říká, že když se stáhneme z jednotlivých lokalit a snížíme počty, zmenší se i tlak protivníka. Druhá teorie říká, že tomu bude naopak, tlak protivníka se ještě zvětší. Tuto variantu potvrzují zkušenosti ze stahování sovětských vojsk z Afghánistánu. Tehdy
9
A report 10/2014
Pokud se týká Společného operačního centra MO, přicházíte s nějakými novými podněty, které by do budoucna ještě zlepšily jeho činnost? Společné operační centrum bude plnit úkoly, jako tomu bylo doposud. Můj předchůdce zde vykonal kus významné práce. V nadcházejícím období bychom se ale chtěli posunout ještě dál. Například v souvislosti s Ukrajinou se přijímají opatření ve smyslu návratu NATO ke kořenům, tedy věnovat se více původnímu zadání – a to článku 5 Washingtonské smlouvy. Operační centrum by se tedy do budoucna mělo více zaměřit na získávání schopností z klasického operačního plánování a řízení vojsk. Posledních několik let jsme se věnovali častěji plánování a řízení operací, kterých jsme se účastnili. Schopnost operačního centra by se v tomto směru měla tedy trochu vybalancovat. Hybridní hrozby poslední dobou narůstají. Například na Krymu to nebylo jen o těch „zelených mužících‟, ale o komplexních hrozbách v jednom okamžiku používaných jedním protivníkem. I na to se budu snažit v tom příštím rozvoji operačního centra myslet a jeho schopnosti tímto směrem posunout.
Dovedete si představit, že by sto padesát českých vojáků nastoupilo na Golanské výšiny se stejným mandátem, jako tam byl doposud, tedy pouze s lehkou výzbrojí? Všechny tyto aspekty se v současné době zvažují a posuzují. Celá ta záležitost je ve vývoji. Jak panu prezidentovi, tak i přes pana ministra do vlády dáváme určitá doporučení. V OSN byl zhruba před dvěma týdny vydán úkol, že do třiceti dnů má Rada bezpečnosti dostat nové informace ohledně mandátu. Mělo by být řečeno, zda je, či není v souladu se situací, která tam v poslední době nastala. V tomto směru existuje samozřejmě i výrazný tlak zemí, které v této misi v současné době působí. Nejvíce se ozývá Irská republika, což je logické vzhledem k počtům nasazených vojáků a úkolům, které plní. Uvidíme, zda OSN s tím něco bude dělat. Pokud bychom od politiků dostali zadání, že do té mise půjdeme, uděláme všechno pro to, aby naši vojáci byli patřičně zabezpečeni, a to nejen z hlediska plnění mandátu, ale i z hlediska vlastní ochrany a obrany. Na Sinajském poloostrově se i nadále počítá s naší leteckou jednotkou. Znamená to, že letoun CASA se v této misi osvědčil? Z dosavadních zkušeností víme, že naše letadlo tam vykonává potřebnou práci. Ze všech stran je slyšet velice pozitivní odezva na činnost naší jednotky. V Mali se budeme i nadále zaměřovat na ostrahu velitelství a mentorování, anebo plánujete nějakou změnu? Máme tam jednotku, která je podle mého názoru dostačující. Naši vojáci zajišťují kromě ochrany velitelství této mise i ochranu a doprovod velitele. Procvičují si tedy taktiku například při přesunech. Kromě toho tam máme na starosti i některé výcvikové aktivity. Myslím si, že je to v současné době dostačující, žádnou větší změnu neplánujeme. Společné operační centrum MO je kromě jiného předurčeno i pro řízení krizových situací v České republice. Nemáte pocit, že tato jeho druhá role je poněkud opomíjena? To souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí. Stejně jako NATO uvažuje o větší angažovanosti v ochraně teritoria, domnívám se, že i operační centra – a teď nemyslím pouze to naše, ale i všechna alianční – by měla své schopnosti rozšířit na klasické operační plánování včetně krizového managementu. Velkým vzorem je v tomto směru centrum, které bylo vytvořeno minulý rok na velitelství NATO v Monsu. Právě to nám nabízí určitý příklad, jakou cestou bychom se měli vydat. Pro svou činnost má totiž k dispozici mnohem více nástrojů. Existují tam přímé vazby na jednotlivé prvky nejen státní správy, ale i například na nevládní organizace. Nesbíhají se tam jen informace z vojenských a veřejných zdrojů, ale i z dalších, nutných pro rozhodovací proces při řešení stále komplexnějších krizí.
Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv generálmajora Jiřího Balouna
úhel pohledu vrchního praporčíka
Komplexnost procesu výběru a profilu kandidátů Rovné podmínky a pravidla
V posledním období jsem se v průběhu velmi zajímavých diskusí s vrchními praporčíky, veliteli i členy výběrových komisí setkal s různě polarizovanými názory na to, jak by správně měly probíhat výběry personálu a co všechno by mělo tvořit kritéria pro provádění těchto výběrů. Bohužel stejně jako v minulosti i dnes narážím na vojáky, kteří neumí plnohodnotně docenit význam systému výběrů. A to nejenom v individuální rovině jednoho systemizovaného místa – možnost bezprostřední identifikace nejlepšího kandidáta, ale i v systémové rovině – potenciál podpory změny fungování ozbrojených sil a pro změnu osobního přístupu příslušníků praporčického sboru k jejich vlastnímu profesnímu rozvoji.
I když to bude vyžadovat další mravenčí práci, kritéria pro stejná systemizovaná místa by měla být sjednocena napříč celou AČR. Velitelé by k tomu měli dostat jednotný návod tak, aby pro stejné pozice u různých jednotek nebo štábů nebyly aplikovány různé standardy. To se netýká jenom kritérií hodnocení, ale i jejich koeficientů. V případě vedoucích a vrchních praporčíků se budou muset odstranit všechny případné nejasnosti a rozdíly. Vedoucí nebo vrchní praporčík u rozdílných ČVO musí mít minimálně v prvním kole výběru stanoveny identicky stejná kritéria a koeficienty.
Komplexnost
Doporučení
Stanovením hodnoticích kritérií se vytváří komplexní obecný profil nejoptimálnějšího kandidáta na obsazení určitého systemizovaného místa. Snaha zbytečně minimalizovat počet kritérií vede ke ztrátě komplexnosti a objektivity hodnocení a je ke škodě AČR i praporčickému sboru samotnému. To je skutečnost, kterou si musí uvědomit všichni vedoucí organizačních celků, mají právo stanovit výběrová kritéria, a také členové výběrových komisí, kteří se podílejí na jejich možném vyhodnocení a následné aplikaci při výběru. Stejně jako všechny ostatní novinky ve struktuře AČR i institut vedoucího a vrchního praporčíka prochází kontinuálním procesem rozvoje. Zatímco při zavedení vedoucích a vrchních praporčíků do struktur AČR se téměř nedalo hovořit o kvalitním výběru kandidátů a primárně šlo o to, uvést je do života v AČR, a pracovalo se především s kvantitativním měřítkem úspěchu, dnes je situace jiná a orientujeme se na zvyšování kvality. Tento proces se nedá a nemůže zastavit a jeho výsledkem musí být vedoucí a vrchní praporčíci s vysoce komplexním služebním profilem. V budoucnu se mají vedoucími a vrchními praporčíky stávat pouze ti nejlepší a nejzkušenější příslušníci praporčického sboru, kteří budou po stránce profesního a osobního rozvoje maximálně připraveni na převzetí této role. Zde neexistuje místo pro kompromis a minimalizaci kritérií. Každý příslušník praporčického sboru AČR, který má zájem o to, aby se stal vedoucím nebo vrchním praporčíkem, a každý vedoucí organizačního celku, který si připravuje kritéria pro výběr vedoucího nebo vrchního praporčíka, musí počítat s tím, že výběrové komise budou hodnotit všechny a ne jenom vybrané oblasti profesního života kandidátů.
Oblasti, kterým by měl každý velitel nebo vrchní praporčík řídící rozvoj svých podřízených praporčíků (s patřičnými odchylkami u specialistů) a kandidáti na vedoucího nebo vrchního praporčíka věnovat dostatečnou pozornost, jsou kromě jiných tyto: Kvalifikační předpoklad a jazykový požadavek Mnohým funkcionářům by se mohlo zdát, že výběrové komise by se měly zabývat pouze splněním kvalifikačního předpokladu a jazykového požadavku ve stylu splnil/nesplnil. Takový přístup však nepodporuje aktivní a iniciativní rozvoj příslušníků praporčického sboru AČR. Neposkytuje studujícím vojákům konkurenční výhodu. V rámci nastavení tohoto kritéria musí být předepsaný předpoklad nebo jazykový požadavek ohodnocen stupněm hodnocení „dobře‟ a jakékoliv další vzdělání nebo jazyková dovednost, které si praporčík doplní nad tento základní standard, musí být bonusem a znamenat tedy body navíc. Takový přístup je jednoznačným signálem do vojsk, že vedení AČR má zájem o vojáky, kteří se dále vzdělávají a tím se zodpovědně připravují na převzetí zodpovědnosti v nejvyšších praporčických pozicích vedle vyšších důstojníků a generálů AČR. Velitelská, štábní a instruktorská systemizovaná místa Správně připravený kandidát na zaujetí systemizovaného místa vedoucího nebo vrchního praporčíka prošel v průběhu své kariéry nejenom základními výkonnými systemizovanými místy, ale i těmi velitelskými, štábními a instruktorskými. Každý praporčík, který v některém bodě své kariéry neprošel velitelskou, štábní
nebo instruktorskou pozicí, se připravuje o body v hodnocení. Správný a vyvážený mix služby ve všech třech typech pozic vytváří příslušníkům praporčického sboru optimální předpoklad pro zabezpečení jejich komplexního profesního rozvoje a to jim umožňuje maximálně zvýšit šance k maximalizaci bodového zisku a úspěchu při výběru na systemizovaná místa vedoucích a vrchních praporčíků. Nelze se však domnívat, že průchod všemi velitelskými pozicemi je zárukou úspěchu. Není. To samé platí pro štábní a instruktorské pozice. To je třeba mít neustále na paměti. Myslet si, že se v určitém bodě kariéry praporčíka AČR bude moci dále postupovat bez instruktorské praxe u VeV-VA, je mylné. V mnoha případech to bude právě služba u VeV-VA, která kandidátům umožní získat vyšší počet bodů, než dosáhnou ostatní. Služba v zahraničních operacích a ve strukturách NATO a EU Podobně je tomu i u služby příslušníků praporčického sboru v zahraničních operacích a ve strukturách NATO a EU. Sama o sobě tato kritéria nemohou být spásou ani řešením. Nicméně příslušníci praporčického sboru za ně mohou získat body navíc a to může stejně jako v předchozích případech rozhodovat.
Závěr
Výběry příslušníků praporčického sboru AČR na systemizovaná místa vedoucích a vrchních praporčíků jsou velmi důležitým nástrojem postupného modelování budoucí podoby špičky praporčického sboru AČR. Z tohoto důvodu nelze tento proces v žádném případě vidět pouze skrze čočku lokální jednotky nebo jednoho útvaru. To rozhodně není zcela optimální přístup k dosažení maximální efektivity. Výběry musí být vnímány z perspektivy celého ČVO nebo celé skupiny ČVO. Jenom tak se zabrání tvorbě malých izolovaných personálních enkláv a podpoří se vhodná a v mnoha případech i dobrovolná rotace personálu mezi všemi typy útvarů a velitelskými, štábními, instruktorskými a ostatními systemizovanými místy. Správným nastavením procesu výběru a jeho kritérií jasně naznačujeme náš systémový záměr dalšího rozvoje a srozumitelně říkáme příslušníkům praporčického sboru, co se od nich žádá, na co se mají ve své další kariéře zaměřit, aby jednou uspěli při kariérním postupu do nejvyšších praporčických pozic. Vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert
10
A report 10/2014
OHLÉDNUTÍ za mezinárodním cvičením Mezinárodní taktické cvičení Ample Strike 2014 (AMSE 14) se uskutečnilo ve dnech 3.–15. září v pěti cvičných prostorech České republiky, participovalo na něm 1 273 účastníků, z toho 280 zahraničních. Celkově se do cvičení zapojilo 12 členských států NATO, s 30 kusy letecké techniky a 50 kusy pozemní techniky.
Cvičení, které vláda České republiky schválila na základě usnesení číslo 32 ze dne 8. ledna 2014, mělo za cíl především sladění činnosti pilotů taktického letectva s činností předsunutých leteckých návodčích (Forward Air Controller, FAC) při podpoře pozemních operací a udržení a rozvíjení schopnosti útvarů AČR v poskytování podpory hostitelskou zemí zahraničním jednotkám při vedení činnosti na území ČR. Cvičení AMSE 14 tak navázalo na tradici úspěšných a velmi oceňovaných mezinárodních cvičení Flying Rhino a Ramstein Rover, jež byla u náměšťské základny organizována v letech 2003 až 2013, ovšem s tím rozdílem, že jeho organizace byla plně v kompetenci Armády České republiky. Samotná realizace cvičení pak probíhala ve spolupráci s členskými státy NATO, jejich zahraničními partnery a za asistence Velitelství vzdušných sil NATO (NATO HQ AIRCOM Ramstein).
Kdo, kde a kolik…
Řídícím mezinárodního cvičení byl plukovník Miroslav Svoboda, který je zároveň zástupcem velitele 22. základny vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Odtud bylo cvičení také koordinováno prostřednictvím řídicího štábu. Na odbornou činnost cvičících dohlíželi jeho zástupci – na letovou činnost major Pavel Procházka a na činnosti předsunutých leteckých návodčích major Martin Kříž. Logistickou podporu organizoval podplukovník Michal Vecheta.
Mezinárodní cvičení bylo dále podporováno leteckou činností z 21. základny taktického letectva v Čáslavi a 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. Jako cvičné prostory posloužily vojenské výcvikové prostory Boletice a Libavá, areál Vícenice vedle 22. základny vrtulníkového letectva a bývalé vojenské letiště v Bechyni, kde sídlí 15. ženijní pluk. Společného výcviku aliančních jednotek se účastnilo vedle České republiky jedenáct
členských států NATO – Belgie, Dánsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Slovensko, USA a Velká Británie. Za AČR se kromě leteckých základen cvičení účastnili příslušníci 7. mechanizované brigády Hranice, 13. dělostřeleckého pluku Jince, 14. pluku logistické podpory Pardubice, 15. ženijního pluku Bechyně, 25. protiletadlového raketového pluku Strakonice, 53. pluku průzkumu a elektronického boje Opava, 103. centra
A report 10/2014
11
CIMIC/PSYOPS Olomouc a specialisté dalších vojenských útvarů. Vedle typů letecké techniky, které se účastnily i předchozích cvičení, jako například letouny L-39 Albatros, L-159 ALCA, F-16, JAS-39 Gripen, PC-9, LearJet a vrtulníky Mi-24/35, Mi-17, Mi-171, se letos zapojily navíc americké bitevní vrtulníky AH-64 Apache a transportní letoun C-295M CASA.
Základna Náměšť a její hostitelská role Obecně platí, že v přípravě mezinárodních vojenských cvičení je časově nejnáročnější a nejsložitější část plánování jeho logistického zabezpečení. V případě cvičení AMSE 14 byl jeden z jeho hlavních cílů právě procvičit a dále rozvíjet schopnosti útvarů Armády ČR v poskytování podpory hostitelskou zemí (Host Nation Support, HNS) zahraničním jednotkám při vedení činnosti na území ČR. Cvičení AMSE 14 s největším mezinárodním zastoupením a pěti cvičnými prostory bylo pro takové logistické šachy ideální. Navíc Náměšť jako základna předurčená pro potřeby NATO má přímo zadáno schopnost HNS zajišťovat. Je vybavena v souladu s požadavky definovanými příslušnými aliančními dokumenty, které přesně specifikují konkrétní infrastrukturu letiště, například prostory stojánek, hangáru nebo světlotechniku. „Logistické zabezpečení cvičení začínáme řešit deset měsíců před jeho konáním. V lednu jsme na první plánovací konferenci vyzvali zahraniční účastníky, aby definovali své požadavky na naši logistiku. Po vytvoření výcvikových scénářů jsme obdobně získali přehled o potřebách jednotek AČR. Následně jsme zpracovali koncept logistické podpory a požádali ostatní vojenské útvary armády o poskytnutí jejich materiálu a případně odborníků ve prospěch cvičení. V červenci jsme pak zpracovali EXOPORD s naší přílohou, která přesně vymezila způsob zabezpečení cvičících v spektru logistických služeb,‟ popisuje několikaměsíční proces plánování podplukovník Michal Vecheta, zástupce řídícího cvičení pro logistickou podporu. „Nejsložitější na celém procesu logistického plánování je sladění schopností mezi jednotlivými vojenskými útvary a jejich vzájemné načasování. Vůbec nejtěžší je fáze přípravy cvičení těsně před jeho zahájením, kdy dochází k přechodu od konceptu logistické podpory v realitu a ladíme poslední nuance,‟ uvádí podplukovník Vecheta. Mezi ty nejzajímavější úkoly logistiky například patřilo vytvoření polního letiště pro bojové vrtulníky Mi-24/35 a skoro stovku lidí z náměšťské základny, které logistický tým vystavěl doslova na zelené louce v prostoru Libavá. Podobný úkol, ale na rovném betonu, byla stavba mobilního operačního centra (Mobile Operation Centre, MOC) pro americký kontingent na základně v Náměšti. Bylo postaveno z kontejnerů a modulového stanového systému.
12 Cvičení významně podporovaly svým materiálem a příslušníky jednotky jak vzdušných sil, tak pozemního vojska. Například protiletadlový raketový pluk Strakonice působil především ve výcvikovém prostoru Boletice, kde jeho příslušníci kromě zapojení se do samotných scénářů zajišťovali i stravování pro tamní cvičící a parkování techniky. Palivo zase zajišťovali příslušníci ze 153. ženijního praporu z Olomouce, ubytování a polní sklad munice 22. základna vrtulníkového letectva a ostrahu skladu příslušníci 13. dělostřeleckého pluku z Jinců. V prostoru Libavá působila 7. mechanizovaná brigáda Hranice, která byla doplňována logistickou podporou z 13. dělostřeleckého pluku Jince, 15. ženijního pluku Bechyně a 14. pluku logistické podpory z Pardubic.
Komunikace řídících
Centrem dění mezinárodního cvičení Ample Strike 2014 byl řídicí štáb, který tvořili zástupci
A report 10/2014 České republiky, Estonska, Německa a Slovenska. Nacházel se na 22. základně vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, odkud řídil činnost cvičení za stálého kontaktu s řídícími instruktory předsunutých leteckých návodčích (Supervisor Forward Air Controller, SUPFAC) ve všech pěti prostorech cvičení. „Revoluční je pro nás letos vzájemné propojení všech cvičících jednotek na všech detašovaných pracovištích prostřednictvím štábního informačního systému (ŠIS). Zahraničním štábům jsme zřídili dočasné účty pro potřebu cvičení, které se s ukončením cvičení zrušily. Významně to zjednodušilo a urychlilo naši komunikaci,‟ popisuje major Pavel Procházka, který byl v řídicím štábu odpovědný za letovou činnost. Během předchozích cvičení Ramstein Rover bylo spojení zabezpečeno cestou alianční agentury, nicméně se omezovalo pouze na propojení jednotlivých pracovišť řídicího štábu. „Samotná komunikace s detašovanými
pracovišti pak probíhala formou plánovaných briefingů,‟ dodává Procházka.
Nové technologie pro výcvik FAC Intenzivní a efektivní výcvik zahrnující letovou činnost předsunutých leteckých návodčích je finančně velmi nákladný. Proto organizátoři cvičení od samého začátku plánování počítali s využitím komplexních simulačních technologií, které mohou sloužit nejen ke kontrole standardizovaných postupů FAC před jejich cvičením na živo, ale také například při tvorbě scénářů, jež jsou příliš organizačně a finančně náročné na realizaci. V neposlední řadě jsou také skvělou alternativou v případě neletového počasí. V rámci cvičení byly využívány hned tři různé typy simulátorů, z nichž jeden byl vojenský, zapůjčený z Nizozemska a dva komerční, které byly bezplatně zapůjčeny z Velké Británie a USA. Simulátory pro předsunuté letecké návodčí jsou komplexní zařízení, aby v co nejvyšší míře navozovaly reálné taktické situace pro cvičící. Jejich operátoři ve spolupráci s instruktory FAC procvičují dodržování procedur předsunutých leteckých návodčích. „Rozhodli jsme se podpořit tohle cvičení, protože i pro nás je to přidaná hodnota. Naše firma nabízí více než jen techniku simulátoru. Nabízíme celý výcvik. Vymýšlíme scénáře pro FAC, které odpovídají maximálně reálným situacím zahraničních operací,‟ komentoval svou účast na cvičení jeden z operátorů simulátoru, který zapůjčila britská firma Close Air Solutions. „Sledujeme a vyhodnocujeme cvičícím jejich reakce a pak je s nimi konzultujeme. Pro nás je to hledání hranice stresu, který FAC dokážou snést a podle něhož pak upravujeme další vývoj scénáře. Čím zkušenější návodčí, tím více modifikací scénáře provádíme,‟ vysvětlil operátor. „Výcvik na simulátoru je velice efektivní v počátku přípravy předsunutého leteckého návodčího. Pomáhá nám získat potřebnou sebedůvěru před prvním ostrým navedením. Nejnovější simulátory představené na cvičení Ample Strike byly však výborným nástrojem i pro pokročilé návodčí. Na těchto simulátorech jde nacvičit téměř jakýkoliv typ operace, přičemž program záměrně simuluje například chybné rozhodnutí velitele pozemní jednotky, což situaci přibližuje reálným podmínkám na bojišti,‟ dodává jeden z nejdéle sloužících českých předsunutých leteckých návodčích, praporčík T. P. Poslední letový den cvičení AMSE 14 se bohužel zásadně zhoršilo počasí a letecký výcvik byl přerušen. Špatná viditelnost a rychle se měnící oblačnost neumožňovaly letovou činnost, a tak poslední předsunutí letečtí návodčí museli zbývající scénáře dokončit na simulátorech.
Svět je malý – dlouhotrvající přátelství Příslušníci aliančních jednotek, které participují na tematicky podobných cvičeních, se rok co rok potkávají. Sdílejí své zkušenosti z misí a předávají
13
A report 10/2014
„Cvičení Ample Strike 2014 bylo jedinečnou zkušeností pro nás všechny. Věřím tomu, že každý si dokázal najít něco, co mu pomůže v budoucnosti, a to ať už jako samotný účastník cvičení, nebo příslušník štábu plánující řídicí činnosti, popřípadě zabezpečující logistickou podporu,‟ komentoval výstupy cvičení jeho řídící plukovník Miroslav Svoboda. Doufám, že do budoucna budeme v cvičení pokračovat a délka jeho prováděcí fáze se adekvátně prodlouží, abychom nekončili v tom nejlepším a nebyli tak závislí na přízni počasí. Ostatně dvoutýdenní prováděcí fáze předchozích cvičení Flying Rhino a Ramstein Rover se ukázala jako optimální,‟ dodal plukovník Svoboda.
je nováčkům. Z cvičících se stávají instruktoři a z kolegů přátelé. Dochází k setkávání po letech i k netradičním přátelstvím na celý život. To se potvrdilo i letos, a to dokonce přímo pro řídícího cvičení plukovníka Svobodu a dva piloty litevských vzdušných sil – podplukovníka Mariuse Matulaitise a majora Vytautase Požėlu. Litevské vzdušné síly před deseti lety poprvé participovaly na mezinárodním cvičení Flying Rhino účastí předsunutých leteckých návodčích. Letos podpořily cvičení letouny L-39 s posádkou. Major Požėla se s plukovníkem Svobodou zná od roku 2005 ze studií důstojnické školy na letecké základně Maxwell Air Force Base v americké Alabamě. Spolu se pak opět setkali o dva roky později, kdy plukovník Svoboda byl členem týmu, který plánoval první nasazení českého letectva v rámci mise ochrany vzdušného prostoru Pobaltí (Air Policing NATO) v litevském městě Šiauliai. Při této příležitosti poznal podplukovníka Matulaitise. S ním se potom zase pro změnu potkal v roce 2013 při studiu na Air War College v Alabamě. „Je to úžasné se znovu setkat po tak krátké době po našem studiu v USA,‟ komentoval setkání podplukovník Matulaitis. „Je to pro nás opravdu výjimečné se zase setkat, tentokrát v rámci cvičení. Věřím, že nyní zůstaneme v kontaktu a zase se někde během naší služby potkáme," říká major Požėla. „Osobně pro mě jsou tato setkání vždy příjemná a sluší se dodat,
že letos jsem se zde setkal i s dalšími čtyřmi slovenskými spolužáky, a to jak z dob vysokoškolských studií, tak i pozdějších studií v USA,‟ přiznal plukovník Svoboda.
Zkušenost pro všechny
Cvičení mělo tři části – plánovací, prováděcí a hodnoticí. Během prvních tří dnů plánovací fáze cvičení přiletěla nebo byla navezena veškerá technika a vybavení všech jedenácti zahraničních kontingentů a materiál z českých vojenských útvarů do míst působení. Pak následovalo samotné plánování akcí a výcvik. „Pět cvičišť a osm scénářů tvoří denně 40 událostí, které řídicí štáb musí nejen naplánovat, ale také koordinovat s detašovanými pracovišti a následně zaznamenat a vyhodnotit k využití pro další den,‟ vysvětlil major Procházka. Během následujících pěti letových dnů cvičení bylo provedeno 401 navedení letecké techniky na cíl předsunutými leteckými návodčími a 180 navedení s použitím simulátorů. Z toho pouhých 20 navedení bylo neúspěšných. K zabezpečení scénářů bylo nalétáno celkem 202 letových hodin a 151 letů, včetně transportních. Nebyla podána jediná stížnost na hluk nebo nízký průlet. Jen pár zvídavých dotazů. Nebyla také evidována žádná vážná zranění. „Nízké procento neúspěšných navedení vypovídá o vysoké vycvičenosti FAC a také schopnosti
spolupráce pilotů,‟ komentoval statistiku cvičení plukovník Svoboda během společného vyhodnocení cvičení, tzv. Hot Wash-Up, které se konalo v rámci třetí fáze na závěr cvičení v hlavním hangáru náměšťské základny za přítomnosti všech národních kontingentů. Každý ze zástupců řídícího cvičení vystoupil za svou oblast a komentoval jak jeho přípravnou, tak prováděcí fázi. Poté, co skončili, dali prostor přítomným cvičícím k diskuzi. „Vraťte se zpět k základům. Nespoléhejte jen na elektroniku. Drobné rozdíly v kalibraci přístroje pilota a FAC – a je tu rozdíl, který může být fatální. Využívejte veškerý svůj podpůrný materiál k nastudování situace. Soustřeďte se na týmovou spolupráci se svými kolegy,‟ vystoupil se svými poznatky z výcviku jeden z českých FAC, který působil jako instruktor ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. „Z mého pohledu bylo cvičení dobré a takových je v rámci NATO třeba. Ale bylo krátké. Doufám, že se tu příští ročník zase sejdeme,‟ komentoval cvičení jeden ze zahraničních účastníků. Logistické zabezpečení bylo podle nich rovněž bezchybné.
Text: mjr. Magdalena Dvořáková s přispěním kpt. Jany Skřivánkové, JMIC AMSE 14 Foto: Jan Kouba, mjr. Magdalena Dvořáková a tým JMIC AMSE 14
14
A report 10/2014
15
A report 10/2014 řízení se poprvé v historii kurzu, kromě uchazečů ze 4. brigády rychlého nasazení, 7. mechanizované brigády a 102. průzkumného praporu, účastnili i tři vojáci Ozbrojených sil Slovenské republiky.
Prověřoval běh a pochod
Výběrového řízení do kurzu Komando se ve Vyškově poprvé v historii účastnili i slovenští vojáci
Vykročil k mezinárodnímu RENOMÉ V první polovině září se ve vojenském výcvikovém prostoru Březina na Vyškovsku konalo další výběrové řízení do kurzu Komando. Ten vznikl v roce 2005 z iniciativy příslušníků 4. brigády rychlého nasazení. Od roku 2010 má
organizování tohoto kurzu na starosti Velitelství výcviku – Vojenská akademie Vyškov. Tento druh přípravy navazuje na historickou tradici kurzů Commandos, kterých se během druhé světové války účastnili příslušníci naší zahraniční armády
ve Velké Británii. Podobné kurzy jsou v mnoha dalších zemích NATO. Mezi ty nejznámější kurzy patří například turecký, francouzský, chorvatský či britský. Americká armáda pořádá velice prestižní kurz Ranger. Letošního ročníku výběrového
Všechny účastníky čekal standardní zátěžový a znalostní program, který spočíval kromě hvězdicového orientačního běhu především ve dvacetikilometrovém pochodu se zátěží dvacet kilogramů (na zádech), překážkové dráze NATO a přezkoušení ze základních dovedností vojáka zahrnujících manipulaci se zbraní, manipulaci s radiostanicemi, praktické použití uzlových technik a topografickou přípravu. Uchazeči museli rovněž absolvovat výuku z taktické přípravy, která je ve fázi výběrového řízení zaměřena na taktický přesun a bojové drily. Na závěr výběrového řízení se uskutečnil „běh Komando‟. Vojáky čekala osmikilometrová trať, na kterou vyrazili se zbraní a s celkovou zátěží osm kilogramů. „Nejvíce problémů dělal účastníkům dvacetikilometrový pochod a hvězdicový orientační běh. Z celkově 63 uchazečů o kurz Komando skončilo během pochodu deset. Dalších patnáct bylo vyřazeno na hvězdicovém běhu a dva na překážkové dráze NATO. Do kurzu Komando tedy postoupilo 31 zájemců. Od roku 2011 je to jednoznačně největší počet, tedy jakýsi historický rekord,‟ upozorňuje major Robert Zahuranec, náčelník úseku přípravy Komando. „Jinak bylo výběrové řízení více méně standardní.‟ Organizátoři kurzu již delší dobu uvažovali o mezinárodním charakteru tohoto výcviku. V letošním roce se jim poprvé podařilo zapojit tři slovenské vojáky z 1. a 2. mechanizované brigády, dislokovaných v Topolčanech a Prešově. Dva ze slovenských uchazečů bohužel výběrové řízení nedokončili. Třetí voják – z 11. mechanizovaného praporu z Martina – je absolvoval celé a nakonec do kurzu Komando postoupil.
Praská negativní bublina Jednatřicet úspěšných absolventů výběrového řízení zřejmě svědčí o tom, že i vnitřní pohnutky uchazečů jsou oproti minulým ročníkům větší. Svou roli v tomto směru sehrála jak motivace z útvarů, tak i fakt, že se do povědomí vojenské veřejnosti čím dál více dostává, o čem ve skutečnosti kurz Komando je. Cílem kurzu či výběrového řízení do kurzu Komando totiž není vojáka zničit, jak se možná do nedávna někteří domnívali, ale především ho něčemu naučit a dát mu možnost vyzkoušet si řadu věcí. Ten, kdo se účastní kurzu, se nemusí starat o žádnou organizaci jednotlivých zaměstnání, prostě přijde a cvičí. Veškerá problematika se točí kolem základních taktických drilů, které by měli umět všichni vojáci na bojových útvarech. Ve výběrovém řízení má například každé družstvo při procvičování bojových drilů přiděleno svoje značkaře a ve vyčleněném sektoru se doslova driluje reakce na kontakt s nepřítelem v různých situacích. Rotují na funkcích a sbírají zkušenosti jak z vlastní činnosti, tak od druhých. Každý má možnost implementovat znalosti z útvaru. Zástupce náčelníka úseku přípravy Komando nadporučík Kratochvíl podotýká: „Vypadá to, že pomalu začíná praskat taková ta negativní bublina nad kurzem. Pomáhá nám i plná podpora ze strany velení brigád. Již tradičně jak během výběrového řízení, tak i při samotném
kurzu využíváme instruktory z útvarů a doufáme, že je využívat budeme i nadále. Pro nás je klíčové to, že kromě bezprostřední pomoci při organizaci jednotlivých zaměstnání pomáhají přenášet určitou zpětnou vazbu zpět k útvarům. Stává se nám, že voják, který vypadne hned první výcvikový den na dvacátém kilometru pochodu, po návratu vypráví, co všechno musel vytrpět a že jediné, o čem to je, bylo zničit vojáky fyzicky. To si dovolí hodnotit po jednom pochodu. Tyto informace uvádějí externí instruktoři na pravou míru. Dále nám významně pomáhá účast vrchních praporčíků, kteří jsou přítomni v samotném průběhu určitých fází. Prostě informují o tom, jak to na kurzu vypadá, co dělají instruktoři, jaká jsou hodnocení atd. Nemalou motivací pro mnohé účastníky kurzu je rovněž nášivka Komando v červeno-zeleném provedení v podobě oblouku a odznak Komando, určený úspěšným uchazečům.‟ Průběh výběrového řízení byl již tradičně velmi dobře materiálně a logisticky zabezpečen ze strany Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. To všechno samozřejmě přispívá k celkovému zkvalitnění kurzu. Výhodou je i nadstandardní vybavení municí, což umožňuje procvičování většiny úloh spojených s palbou a manévrem. Prostřednictvím velení Vojenské akademie se také podařilo dosáhnout toho, že lidé, kteří absolvují kurz, dostanou nový polní stejnokroj. Jde nejen o určitou další motivaci, ale tímto způsobem je zohledněno i to, že polní stejnokroje jsou v průběhu kurzu vystaveny velké zátěži. Dále se již stalo tradicí, že ceremoniál slavnostního vyřazení úspěšných absolventů kurzu probíhá v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde svedli za druhé světové války svůj poslední boj českoslovenští parašutisté vysazení nad protektorátem z Velké Británie. Tím tento rituál získal mnohem důstojnější a slavnostnější charakter. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv Komando
16
A report 10/2014
17
A report 10/2014 „Hasičský záchranný sbor Plzeňského kraje má dvě záchranné lezecké skupiny vyčleněné pro spolupráci s armádními vrtulníky V3A Sokol. Díky tomuto výcviku a certifikaci hasičského záchranného sboru můžeme využít tyto záchranáře při větších živelních pohromách, jako jsou například povodně. Vrtulníky, které z Líní plní úkoly letecké záchranné služby, garantují také vyproštění osob z nepřístupného terénu. V případě požadavku, že je někde na skále či v jiném obtížně dostupném terénu zraněný, vrtulník Kryštof 7, který drží nepřetržitou pohotovost, okamžitě startuje. Skupiny hasičských záchranářů, se kterými cvičíme, udržují rovněž čtyřiadvacetihodinovou službu. Takže se k nám bez problému může někdo z nich připojit.‟
Na nechranické přehradě se uskutečnilo cvičení integrovaného záchranného systému zaměřené na záchranu osob z vodní hladiny
Součinnost mezi vojáky a hasiči Smyslem výcviku na nechranické vodní nádrži bylo rovněž prohloubit součinnost s vojenskými záchranáři. Účastnili se ho jak vojenští záchranáři zařazení do hotovostního systému SAR, tak i malá skupina záchranářů z náměšťské základny. „Cvičení jsme využili k protrénování vzájemné součinnosti mezi našimi a hasičskými záchranáři. Jednotlivé skupiny cvičí v podstatě podle stejných pravidel. Pokud mezi nimi existují nějaké rozdíly, tak jsou většinou ve vybavení, případně v detailech procedur. V hlavních bodech jsou ale všechny postupy stejné. Hasičští záchranáři cvičí s námi na armádních vrtulnících, musí tedy znát armádní předpisy a podle nich se také řídit. Za tu dobu, co společně cvičíme, jsou jejich a naše procedury celkem sladěné,‟ dodává kapitán Šafařík.
Voda je nejnáročnější
Ze všech aktivit a prostředí týkajících se záchrany, ať již se jedná o skály, budovy, vodu, hory, lanovku, hluboký sníh, je právě záchrana z hladiny vodní nádrže jednou z nejnáročnějších. Vyžaduje skutečně zkušené piloty. Vrtulník během takovéto pilotáže víří kolem sebe vodu. Vlny, které při tom jdou od stroje do stran,
Souboj s vodním živlem Vojenský vrtulník se snaží udržet co nejdéle v inkriminovaném místě nad hladinou vodní nádrže Nechranice. Stroj pracující na plné obrátky zvedá do vzduchu proudy vody. Dole ve vlnách zápasí člověk o svůj vlastní život. Každým okamžikem mu ubývá sil. Naštěstí se k němu co nejrychleji pokouší dostat z vrtulníku na laně jeden ze záchranářů. Pár profesionálních hmatů a už je topící se muž karabinou připevněný na ocelovém laně, které se pomalu navíjí a dvojici zvedá vzhůru k palubě vrtulníku.
V tomto případě se nejednalo o reálnou záchranářskou akci, ale o společné cvičení integrovaného záchranného systému, kterého se v září letošního roku účastnili jak vojenští záchranáři, tak i piloti.
Hory, voda a nepřístupný terén „Je to jedno ze tří velkých cvičení, která absolvujeme společně s Hasičským záchranným sborem Plzeňského kraje. První je zaměřené na záchranu v horách, to většinou bývá v únoru. Toto je druhé cvičení, ve kterém se soustřeďujeme na záchranu ze stojaté vody. Poslední takovýto výcvik se orientuje na záchranu z nepřístupného terénu,‟ vysvětluje velitel 4. roje 243. vrtulníkové letky ze základny dopravního letectva v Praze-Kbelích kapitán Petr Šafařík.
vytvářejí iluzi pohybu. Pilotáž je náročná v tom, že pilot musí mít ve svém zorném poli nějaký pevný bod, podle kterého je schopen držet stroj ve visu. „Když vyzvedáváme záchranáře z vody, tak musí pilot devadesát procent této doby záchranáře i zachraňovaného vidět. Většinou je ztrácí ze svého zorného pole těsně před vyzvednutím na palubu. V této etapě záchrany je pilot závislý na navádění palubního technika. Je to velice náročné na koordinaci, posádky musí být velmi dobře sehrané. Hodně záleží na souhře pilota s palubním technikem. V mnoha fázích záchrany představuje vlastně palubní technik něco jako oči pilota. Musí být hodně vykloněný ze dveří a dívat se do boku,‟ upozorňuje kapitán Šafařík. „Je to podstatně složitější, než když pilot visí nad pevnou zemí, případně má v dosahu překážky, na které dobře vidí a podle nichž je schopen držet pozici. Voda je v tomto podstatně náročnější.‟ Text: Vladimír Marek Foto: Jan Kouba
18
A report 10/2014
19
A report 10/2014
Nový systém přípravy pyrotechniků AČR Koncem května se v rekreačním zařízení Olšina v areálu vojenského výcvikového prostoru Boletice uskutečnilo již XI. setkání pyrotechniků s mezinárodní účastí – INMEP 2014. Pořadateli byly Jednota ČSOL mjr. i. m. Václava Vokurky Boletice, Středisko obsluh výcvikových zařízení Boletice, 15. ženijní pluk Bechyně a Vyšší policejní škola Ministerstva vnitra pro kriminální policii. Konference se zúčastnilo přes sto osmdesát pyrotechniků z České republiky, Slovenska, Belgie, Nizozemska, Německa a Ruska, kteří se v jejím průběhu seznamovali především s novinkami ve své odbornosti.
Z přednášek kpt. Klusáčka, pplk. Laštůvky a prap. Tichého
standardů a aktualizace prostředků používaných k ničení. Velká pozornost byla věnována pyrotechnické činnosti, která představuje soubor opatření spojených s organizací pyrotechnických a EOD prací vedoucích k likvidaci výbušných prostředků, jejich výkonem a s teoretickou i praktickou přípravou pyrotechniků. Pyrotechnické práce vykonává vševojskový pyrotechnik a EOD práce pyrotechnik EOD. Příprava vševojskových pyrotechniků se organizuje v kurzech „Vševojskový pyrotechnik‟ a „Vševojskový pyrotechnik specialista.‟ Příprava pyrotechniků EOD se uskutečňuje v kurzech „Pyrotechnik EOD‟ a „Specialista CBRN EOD‟. Nově se prodlužuje platnost získaného oprávnění ze tří na pět let. Změnu přináší předpis i v kategorizaci jednotlivých druhů prací. Vševojskový pyrotechnik je oprávněn k výkonu základních pyrotechnických prací při výcviku na území ČR se známou municí; vševojskový pyrotechnik specialista je pak navíc oprávněn provádět speciální pyrotechnické práce a hromadné ničení. Pyrotechnik EOD je oprávněn k výkonu pyrotechnických a EOD prací
Jedním z aktuálních témat byl blok přednášek týkajících se zásadních změn v systému přípravy pyrotechniků v Armádě České republiky. Novou koncepci přípravy pyrotechniků objasnil podplukovník Petr Laštůvka ze sekce rozvoje a plánování schopností Ministerstva obrany. Poukázal na zásadní systémové změny a opatření související s tímto novým systémem a transformací vzdělávání pyrotechniků v rámci AČR, které vstoupily v platnost dne 1. července 2014. „Kontrolou z úrovně Inspekce ministra obrany byla odhalena řada nedostatků v systému přípravy pyrotechnických odborností. Stávající systém neodpovídá současným požadavkům na přípravu pyrotechniků především při nasazení v zahraničních operacích,‟ uvedl na jednání plukovník Laštůvka. Ve své prezentaci popsal zejména nový systém přípravy, vzdělávání a organizaci jednotlivých kurzů pro přípravu armádních pyrotechniků, které jsou od července rozděleny na kurzy vševojskového pyrotechnika, zaměřené zejména na plnění úkolů při zabezpečení výcviku jednotek AČR, dále na kurzy vševojskového pyrotechnika specialisty, zaměřené především na oblast plnění úkolů spojených se zabezpečením životního cyklu munice, a na kurzy pyrotechniků EOD, zaměřené na přípravu specialistů jednotek EOD a jednotek s EOD schopností. Závěrem shrnul komplex všech přechodných opatření, která se změnou přípravy pyrotechniků AČR souvisí. Na prezentaci navazovala přednáška kapitána Martina Klusáčka z 15. ženijního pluku týkající se novelizace předpisu Vševojsk 16-20 Pyrotechnická činnost v AČR. Kapitán Klusáček hned na úvod uvedl: „Novela vychází ze stávajícího předpisu, reaguje však na změnu systému přípravy pyrotechniků AČR, který je zapracován v úvodních hlavách a implementuje celou řadu standardizačních dokumentů (STANAG).‟ Mezi další změny předpisu patří úprava odborné terminologie dle stávajících
vedoucích k likvidaci výbušných prostředků. Specialista CBRN EOD (Chemical, Biological, Radiological, Nuclear) je pak navíc oprávněn provádět práce vedoucí k likvidaci výbušných prostředků s obsahem CBRN látek. Na jednání k tomuto tematickému bloku také vystoupil praporčík Ondřej Tichý z 15. ženijního pluku s novým systémem vzdělávání pyrotechniků AČR. Ve své přednášce objasnil klasifikaci a obsah jednotlivých kurzů organizovaných při CTIP (Centrum informační a technologické podpory) EOD 15. žp. Jedním ze základních kurzů je kurz EOR (Explosive Ordnance Reconnaissance), který se koná již od roku 2008 a je určen i pro příslušníky manévrových jednotek. „Cílem tohoto kurzu je připravit vojáky na reakci při nálezu hrozby, taktiku, bezpečné přiblížení, identifikaci hrozby a zpracování hlášení pro potřeby specialistů z jednotek EOD. Dále dává veliteli manévrové jednotky doporučení v oblasti bezpečnosti,‟ vysvětlil praporčík
Tichý. Ve svém vystoupení také hovořil o konceptu kurzu EOD, který je určen pro příslušníky jednotek EOD, speciálních sil, Vojenské policie a zpravodajských jednotek a tyto specialisty školí v souladu se STANAG 2389. Dalším z kurzů organizovaných u CTIP EOD 15. žp je kurz velitelů EOD skupin, jehož obsahem je vyškolení ve speciálních dovednostech, například drilech skupin EOD, povýbuchové analýze, hodnocení bojových ztrát či systému hlášení. Posledním novým kurzem je kurz CBRN. Jeho cílem je seznámit posluchače s hrozbou CBRN látek, způsobem ochrany a reakcí na incidenty tohoto typu. Novela předpisu schválená náčelníkem Generálního štábu AČR platí od 1. července 2014.
Připravili: kpt. Miroslava Štenclová, tisková a informační důstojnice 15. ženijního pluku, kpt. Martin Klusáček, CTIP EOD 15. ženijního pluku
20
A report 10/2014
Letošní ročník Dnů NATO & Dnů vzdušných sil AČR na mošnovském letišti zaznamenal rekordní diváckou účast
DĚDA, OTEC a SYN rodiny supersoniků Bojové letouny ve vzduchu, těžká armádní technika a zásahové jednotky na zemi. Takový byl letošní ročník Dnů NATO na mošnovském letišti. Diváky i účastníky osobně pozdravil prezident Miloš Zeman, kterého na letiště dopravil vrtulník Mi-8. Během dvou dnů na vojenskou show dorazilo 225 000 lidí. Miloš Zeman ocenil organizátory za vytrvalost při pořádání akce. Upozornil, že během deseti let se jim podařilo zdvacetinásobit počet návštěvníků: „Takových organizací je málo, a proto jsem tady,‟ řekl Zeman, který nad akcí převzal záštitu. Mluvil také o armádě, o nutnosti obrany a nezapomněl pogratulovat Petru Pavlovi ke zvolení do vysoké funkce v NATO. První den dorazilo podle organizátorů na 140 000 lidí, v neděli 85 000. Ani v nedělním programu nechyběly ukázky těžké vojenské, policejní i záchranářské techniky, dynamické ukázky výcviku speciálních jednotek a prezentace výzbroje, výstroje a vybavení útvarů vojáků, hasičů, policistů, celníků, vězeňské služby a městské policie. Na ostravském nebi se postupně znovu předvedlo dánské, řecké a nizozemské letectvo v efektním letovém srovnání nadzvukových
strojů F-16. Zvláště vystoupení řeckého Zeus Demo Teamu stojí za připomínku kvůli zvukovému přenosu z kokpitu pilotovaného stroje a velmi živému komentáři, prokládanému českými větami, jednoho z letců. Švédská historická letka předvedla schopnosti přímých předchůdců moderního Gripenu – AJS 37 Viggen a Saab 35C Draken. Společný průlet formace všech tří švédských supersoniků patřil mezi opravdovou raritu, za kterou by případní zájemci za normálních okolností museli cestovat do Švédska. Podobnou lahůdkou byl i průlet letounů L-29, L-39 a L-159 z české produkce. Velmi atraktivní bylo vystoupení finského letectva se strojem F-18 Hornet. Organizátoři akce připravili v tomto ročníku i jednu významnou koncepční novinku. Tou bylo představení armády jednoho partnerského státu
v širším měřítku. První partnerskou zemí, která představila svou armádu na letošním ročníku, se stalo Polsko. Diváci měli možnost sledovat průřez polským nadzvukovým letectvem, tedy MiG-29, F-16, Su-22, ale také tank Leopard 2, vozidla HMMWV (Humwee) speciálních sil nebo obrněnec Rosomak. Zvláštní ocenění během Dnů NATO v Ostravě získala čtveřice českých armádních pilotů a dva příslušníci protiletecké obrany od představitelů armády a společnosti Saab. Piloti Michal Daněk, Ervín Ehm, Tomáš Merta a Martin Pelda byli vyznamenáni za dosažení 1 000 hodin nalétaných na nadzvukových stíhacích strojích JAS-39 Gripen. „Schopnosti a zkušenosti českých stíhacích pilotů jsou obdivuhodné,‟ uvedl Tobias Wennberg za výrobce letounů. Pilotům osobně poblahopřál i velitel švédského letectva Micael Bydén. Křišťálové plakety převzali také Zdeněk Kraus a Ladislav Novotný, nejlepší operátoři systému protivzdušné obrany RBS-70, který má česká armáda ve výzbroji.
Natodays.cz a redakce A reportu Foto: Lubomír Světnička
A report 10/2014
21
22
A report 10/2014
spolubojovníky,‟ popisuje hlavní cíl základní přípravy plukovník gšt. Karel Klinovský, ředitel odboru přípravy Velitelství výcviku – Vojenské akademie (VeV-VA) ve Vyškově. Právě zázemí této instituce a přilehlý výcvikový prostor slouží k praktické přípravě studentů. Dvouměsíční nováčkovský výcvik je rozdělen do tří fází. Během první z nich s označením Jsem voják se studenti sžívají s prostředím, učí se základní řády a cvičí pořadovku. V rámci další etapy probíhá střelecký výcvik a taktický výcvik jednotlivce. A právě v této fázi přijíždí zhodnotit průběh výcviku nových studentů rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Bohuslav Přikryl. Většinu z pěti čet potkává na střelnicích, za poslední z nich se přesouvá na házeliště ručních granátů.
Granátová zkouška odolnosti
Studenti Univerzity obrany Brno vstoupili do akademického roku vojenskou přípravou
Strastiplná cesta velitelských čekatelů Vojenský výcvikový prostor Březina se pomalu halí do tmy, kterou pouze na několika místech ruší elektrické osvětlení. Šero srubového tábora náhle prořezává výstřel a ostrý povel „Incoming!‟, který se postupně šíří na obě strany spoře osvětlené uličky mezi řadami dřevěných srubů. Celé tři minuty poté se při pohledu zvenčí nic neděje. Po uplynutí uvedené doby se však rozlétnou dveře a ze srubů vybíhají v rychlém sledu muži a ženy se zbraněmi v rukou a s přilbami na hlavách. „Do nejbližšího krytu!‟ směrují jejich kroky instruktoři. Po provedené kontrole zní nový povel „All clear!‟ a vojáci se mohou vrátit na své ubikace. Ani napotřetí však přesun do bezpečí, organizovaný na základě zkušeností získaných při útocích na základny spojenců v Afghánistánu, nebyl proveden bez chyb. Aby cvičení získalo u vojáků potřebnou pozornost, oznamuje jim instruktor, že s dalším poplachem mohou počítat kdykoliv během nastávající noci. Tento den komplexního cvičení studentů Univerzity obrany rozhodně nebude krátký.
Nezbytná součást přípravy Nabytí a praktický nácvik vojenských dovedností jsou nezbytnou součástí přípravy studentů jediné vojenské vysoké školy v České republice na to, aby se mohli odpovídajícím způsobem zhostit své úlohy profesionálního vojáka. Zatímco během zimního a letního semestru získávají v univerzitních výukových prostorách vědomosti v rámci své odborné specializace, počátek každého z prvních tří akademických roků tráví výcvikem. Úplní nováčci procházejí základní přípravou, jejich kolegové na prahu druhého a třetího ročníku své předchozí dovednosti zdokonalují v důstojnickém kurzu.
„Nové vojáky musíme během dvou měsíců naučit pohybovat se na současném bojišti tak, aby přitom neohrozili ani sebe, ani své
23
A report 10/2014
V doprovodu plukovníka gšt. Karla Klinovského odchází generál Přikryl za ochrannou bariéru se skleněným průzorem, kde z bezprostřední blízkosti sleduje studenty, jak jeden po druhém odhazují do určeného prostoru granáty F1. Házelištěm se vždy rozlehne exploze a na přístřešek dopadají kousky zeminy. Poté, co četa úkol splní a její členové se zřetelnou úlevou opouštějí úkryt, jim rektor-velitel klade dotazy týkající se jejich zkušeností a poznatků z dosavadního výcviku. „Jsem mnohem disciplinovanější než předtím,‟ odpovídá jeden z vojínů. Jeho kolegyně vojínka Dytková je ve své odpovědi mnohem expresivnější: „Pro baby je to docela záhul!‟ Završením základní přípravy je komplexní cvičení, v jehož rámci tráví studenti dvě noci v terénu a k tomuto účelu si staví improvizovaný přístřešek. Během dne plní úkoly v sestavě družstva, ošetřují zraněného kolegu, orientují se v terénu a překonávají zamořený prostor. Po úspěšném absolvování cvičení pak mohou v souladu s názvem poslední, třetí fáze výcviku prohlásit: „Jsem bojovník.‟
Základní stavební kámen Dovednosti a znalosti získané během základní přípravy jsou však jen izolované prvky, které je třeba sestavit do funkčního celku, v tomto případě do schopnosti velet družstvu. A právě to mají za cíl důstojnické kurzy, které studenti absolvují na počátku druhého a třetího ročníku. „Družstvo je základní stavební kámen vojska. Velitel musí mít přehled o jeho členech, musí zvládnout hlášení o zraněných, získat přehled o celkové situaci a správně na ni reagovat,‟ popisuje cíl výcviku vrchní praporčík UO Libor Pliešovský, který sám získal velitelské zkušenosti na misi v Bosně v polovině 90. let a který studenty během jejich výcviku často navštěvuje a mentoruje, například při topografické přípravě a během zpracování zákresu. Také zde výcvik vrcholí dvoudenním komplexním cvičením, během něhož čety rotují na jednotlivých pracovištích. Spolu se střeleckou a topografickou přípravou patří mezi nosné předměty i příprava taktická. V jejím rámci
se několik družstev za použití cvičné munice přesouvá určeným územím. Jejich členové vystupují z lesa a za vzájemného krytí překonávají otevřený prostor. Na konci cesty jsou zmáčení po proběhnutí kalužemi, které zde zanechal vytrvalý déšť předchozích dnů, ale které ze zjevných důvodů nemohou minout. Další četa nedaleko odtud na pokraji lesa cvičí budování pozorovacího stanoviště. Za použití celty a přírodního materiálu se studenti snaží splynout s prostředím a nenarušit jeho dosavadní ráz. „To, na co se připravujete vy, může dělat nepřítel z opačné strany už několik dnů,‟ předává své zkušenosti studentům instruktor. „Jak asi zareaguje, když jednoho rána zahlédne něco, co v předchozích dnech neviděl?‟ klade řečnickou otázku a po chvíli ji sám zodpovídá: „Třeba provede preventivní minometné pokrytí prostoru.‟ Jiný úkol má četa cvičící v přilehlém sektoru výcvikového areálu. Buduje stromový zásek, aby zatarasila prostor pro pěchotu nepřítele. Výsledkem zaměstnání, výborně připraveného a promyšleného instruktory z VeV-VA, je realisticky provedená terénní překážka.
V dýmové cloně Na travnaté ploše u srubového tábora se tři družstva připravují na překonání kontaminovaného území. „Jak to mám umět, když jsem
pláštěnku celý rok neměl v ruce?‟ odpovídá jeden ze studentů na instruktorovu výtku týkající se postupu při oblékání ochranných prostředků a mimovolně tak upozorňuje na jeden z aspektů, které praktickou přípravu limitují, tedy na roční odstup jednotlivých stupňů výcviku. „Dalším omezením je skutečnost, že výcvik nemůže probíhat souvisle, tedy formou nepřetržitého polního výcviku po celou dobu konání důstojnického kurzu,‟ doplňuje vrchní praporčík Pliešovský a pokračuje: „Vzhledem k nízkým limitům pohonných hmot se studenti téměř neseznámí s bojovou technikou, třebaže sami o to projevují velký zájem. Trápí nás také omezené množství munice do nově zavedených zbraní.‟ Jednotka studentů se postupně halí do ochranných oděvů a za několik okamžiků prochází trasou vytyčenou žlutými praporky s nápisem GAS, chvílemi mizí v cloně způsobené dýmovnicemi. Postavy zahalené v pláštěnkách míjejí plochu, kde právě probíhá zdravotnické cvičení. Členové dvou štafet zde postupně přibíhají k figurantům a přiložením obvazů a škrtidel jim poskytují základní ošetření. „Nespěchejte s tím tak,‟ mírní instruktor soutěžní zápal svobodnice Kociánové. Ta, aniž zvedá zrak od svého úkolu, odpovídá stručně, ale výstižně: „Musím spěchat. Chceme vyhrát!‟ Text a foto: Viktor Sliva
24
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
MDARS
A report 10/2014
MDARS II při cvičení USMC v letošním roce. Kromě běžného patrolování je možné stroj přepnout do tzv. stealth módu. V něm dojde k vypnutí motoru a vozítko se přemění ve statický senzor, který skrytě pozoruje své okolí. Elektrická energie v akumulátorech v takovém případě vydrží po dobu přibližně dvou hodin, než je opět nutné spustit motor a zdroje dobít
Robotický strážce americké strategické infrastruktury Hlavní doménou, v níž v současnosti nacházejí uplatnění pozemní bezosádkové prostředky (dále pouze UGV z anglického Unmanned Ground Vehicle), je rutinní a monotónní činnost, při které není potřeba provádět složité úkony. Mezi takové aktivity patří např. i střežení důležitých oblastí nebo jednotlivých objektů. Důvodem stále většího důrazu na poloautonomní UGV při ochraně a obraně území či majetku je snaha o eliminaci, nebo alespoň výrazné potlačení rizika souvisejícího s touto činností a snížení finančních nákladů. Pravděpodobně nejznámějším a nejpokročilejším UGV současnosti, které se nachází již několik let v operačním nasazení, je Guardium z produkce izraelské společnosti G-NIUS Unmanned Ground Systems Ltd. (joint venture Israel Aerospace Industries a Elbit Systems Ltd.). Ani další země ovšem nezůstávají pozadu – těsně v závěsu za Izraelem se drží Spojené státy, o čemž mj. svědčí pokrok
dosažený v programu MDARS (Mobile Detection Assessment and Response System). MDARS byl původně iniciován jako společný vývojový projekt US Army a US Navy, jehož cílem byl vznik bezosádkových platforem, které by dokázaly efektivně hlídkovat v rozlehlých vojenských či jinak veřejnosti nepřístupných areálech (např. logistických skladech, letištích nebo přístavech). Tyto prostředky by kromě detekce
průniku nepovolaných osob do zabezpečených prostorů měly být schopny také kontrolovat stav oplocení a zámků na dveřích i vratech uzavírajících vjezdy a vchody do střeženého prostoru. Přestože na konceptu hlídkového bezosádkového vozidla začali inženýři General Dynamics Robotic Systems (dále pouze GDRS) pracovat již v roce 1993, za okamžik pomyslného zrodu systému MDARS lze považovat květen roku 2000, kdy byly otestovány první dva funkční prototypy. Vzhledem ke kladným výsledkům prvotních zkoušek uzavřelo v lednu 2002 americké ministerstvo obrany se společností GDRS smlouvu na další vývoj celého systému. Následně se od října 2004 do stejného období roku 2005 MDARS dočkal dvanáctiměsíčních uživatelských zkoušek, při nichž mu bylo svěřeno střežení armádního muničního skladu Hawthorne v Nevadě. V rámci pravidelných patrol trvajících přes 2 000 hodin zde najezdily čtyři robotické stroje více než 16 000 km – to vše za vysoké spokojenosti US Army.
TECHNIKA A VÝZBROJ
A report 10/2014 Že program MDARS již neprobíhá pouze v teoretické rovině, ale nachází své uplatnění i v reálném životě, potvrzuje fakt, že v říjnu 2010 zahájil svou činnost v rámci přísně střežené jaderné střelnice NNSS (Nevada National Security Site) podléhající americkému Národnímu úřadu pro jadernou bezpečnost (National Nuclear Security Administration, NNSA). MDARS se tak může pyšnit jedním důležitým prvenstvím – stal se historicky prvním „robotickým strážcem‟ nukleárního komplexu nalézajícího se na území Spojených států. Platformy systému MDARS působící v NNSA jsou vybaveny termokamerou FLIR (Forward Looking InfaRed), snímači čipů pro identifikaci na rádiové frekvenci RFID (Radio Frequency
Identification) a senzory pro měření vzdálenosti na základě výpočtu rychlosti odraženého pulzu laserového paprsku od snímaného objektu LADAR (LAser Detection And Ranging) s rozlišením až 150 000 px/s. Vozítka MDARS mají dostatečnou zásobu pohonných hmot pro nepřetržitou dvanácti- až šestnáctihodinovou činnost. Jejich výhodou je mj. i skutečnost, že působí prakticky zcela autonomně, přičemž zásah operátora je nezbytný pouze v případě vzniku nenadálé situace (např. při vstupu nepovolané osoby do střeženého prostoru či jiné podezřelé aktivitě). UGV MDARS se vyznačuje vskutku zajímavými parametry – jeho délka je pouhých 2 489 mm, šířka 1 588 mm a výška (s nástavbou obsahující senzory a komunikační vybavení) dosahuje 2 591 mm. Světlá výška 254 mm zaručuje dostatečnou průchodivost terénem, i když MDARS je koncipován spíše pro jízdu na relativně rovném podkladu. Pohonnou jednotku tvoří vznětový motor o výkonu 31 kW, který vozítku s hydrostatickým pohonem všech kol umožňuje dosahovat max. rychlosti 32 km/h. MDARS zvládá stoupání i boční náklon do 30 % a obrysový průměr otáčení vozidla je pouhých 3,6 m. Celková hmotnost stroje se pohybuje okolo 1 565 kg. V roce 2012 na MDARS navázala další fáze, nazvaná MDARS Increment II (či prostě jen MDARS II). Oproti předchozím snahám se měl vývoj zaměřit na tvorbu mnohem univerzálnější aplikace bezosádkové technologie, schopné plnit
MDARS II, jenž k navigaci používá laserový paprsek, může být naprogramován k hlídkování podél předem vybraných referenčních bodů (tzv. waypointů) nebo k náhodnému propátrávání terénu. Své okolí sleduje pomocí radaru a kamer působících ve viditelném i infračerveném spektru
Jako platforma pro MDARS II slouží standardní terénní čtyřkolka Polaris Ranger Crew Diesel poháněná kapalinou chlazeným vznětovým řadovým tříválcem o zdvihovém objemu 904 cm3
25
Úkolem UGV MDARS na nevadské jaderné střelnici NNSS je především ostraha jejího perimetru. Ačkoli NNSA nakoupila pouze tři kusy vozítek MDARS, řídicí stanice celého systému je připravena současně korigovat pohyb až 16 strojů. Proto do budoucna NNSA nevylučuje možnost rozšíření svého vozového parku bezosádkových prostředků
širší spektrum úkolů. Hlavního zlepšení mělo být dosaženo ve čtyřech základních oblastech: IT architektura původního systému se měla modifikovat tak, aby byla maximalizována jeho funkcionalita (zejména se zaměřením na autonomní chování MDARS a zvýšení jeho schopnosti fúze dat a informačního managementu), upgradována autonomní navigace a vylepšena schopnost vyhýbat se překážkám. Stejně tak se měla zvýšit rychlost a modularita. Systém MDARS měl mít nově natolik otevřenou architekturu, aby ho bylo možné integrovat na jakoukoli vhodnou komerčně dostupnou vozidlovou platformu. Jako příhodný prostředek byla nakonec vybrána čtyřkolka Polaris Ranger Crew Diesel, kterou lze modulárně upravovat a kromě ostrahy je schopná plnit i další úkoly (např. transport materiálu). Navíc ji lze v případě nutnosti využít i jako běžný stroj ovládaný lidskou osádkou. Dalším existenčním milníkem systému MDARS II se stala jeho účast na vševojskovém cvičení US Marine Corps. Příslušníci 374. podpůrné letky (Marine Wing Support Squadron 374 neboli MWSS-374) na přelomu letošního ledna a února využili dvojici UGV MDARS II k zabezpečení nepřetržité ochrany perimetru polního letiště ve výcvikovém středisku Marine Corps Air Ground Combat Center Twentynine Palms. Přestože vedení bojových operací není hlavním úkolem vozítek MDARS II, lze je v případě nutnosti vyzbrojit širokým spektrem ručních zbraní. V průběhu výcviku s „mariňáky‟ tak bylo jedno z UGV testováno neozbrojené, zatímco druhé bylo osazeno neupřesněným zbraňovým systémem (pravděpodobně lehkým kulometem M249). Systém MDARS II byl příslušníky USMC vysoce hodnocen, neboť údajně zabránil několika pokusům o průnik simulovaného nepřítele na plochu letiště. Text: Dušan Rovenský Foto: US DoD, NNSA
26
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
HoverMast Na právě ukončeném veletrhu Eurosatory 2014 hrál jednu z hlavních rolí izraelský obranný průmysl. Již od 80. let minulého století je jeho tradiční doménou vývoj a výroba bezosádkových prostředků operujících ve vzduchu, na zemi, na vodě i pod její hladinou. Právě v tomto segmentu trhu se angažuje i relativně nová společnost Sky Sapience, založená v roce 2010 ve městě Jokne’am, ležícím zhruba 20 km od přístavu Haifa. Sky Sapience na letošním Eurosatory poprvé veřejně představila svou novinku – „létající stožár‟ HoverMast-100. Tento létající, či spíše vznášející se průzkumný systém bylo možné spatřit dvakrát denně při ukázkách v předváděcí aréně. Jednou z předností systému HoverMast-100 je jeho snadná obsluha a rychlost rozvinutí. Do výšky 50 m vystoupá za pouhých 15 sekund (identický časový úsek je potřeba i pro jeho stažení), což je elevace a reakční doba, kterým se pochopitelně běžné stožáry s instalovanými pozorovacími aparaturami nemohou rovnat. K jeho ovládání pomocí datalinku a zásobování elektrickou energií slouží kabel, s jehož pomocí je navíc HoverMast-100 upevněn k transportnímu prostředku. Tím může být jak standardní vozidlo, tak jeho bezosádková forma (Sky Sapience ve svých materiálech mj. deklaruje integraci na stroj Guardium Mk.II z produkce izraelské firmy G-NIUS), popřípadě hlídkové plavidlo. Vzhledem k tomuto konstrukčnímu řešení není nikterak omezena vytrvalost letu a kvůli připevnění a nemožnosti samostatného působení není HoverMast-100 považován za UAS, a proto se na něj nevztahují žádná pravidla a zákonná omezení spojená s jejich provozem. HoverMast-100 je nabízen vybavený elektrooptickou senzorickou hlavicí T-STAMP (Triple sensor small STAbilized Miniature Payload)
A report 10/2014
TECHNIKA A VÝZBROJ
A report 10/2014
DUKE ARWS umožní standardním víceúčelovým transportním vrtulníkům přistávat i na „horkých‟ přistávacích plochách, aniž by potřebovaly ozbrojenou eskortu v podobě bitevních vrtulníků
stupeň k dalšímu zpracování – tedy roztřídění a následné analýze. Gyroskopicky stabilizovaná T-STAMP obsahuje dvojici kamer – noční chlazenou termální T-STAMP C se šestinásobným optickým zvětšením, operující ve vlnové délce 3–5 μm (alternativně je ji možné nahradit nechlazenou termální kamerou T-STAMP U se čtyřnásobným optickým zoomem, operující ve vlnové délce 8–12 μm) a denní CCD TV s desetinásobným optickým zvětšením. V případě potřeby lze vybavení T-STAMP rozšířit o laserový značkovač.
DUKE ARWS produkovanou izraelskou firmou CONTROP Precision Technologies Ltd., avšak má dostatečný výkon k tomu, aby mohl unést až 6kg náklad, který může tvořit široká škála pozorovacích senzorů a dalších zařízení (jak denních a nočních kamer, tak i radiolokátorů, antén pro přenos a příjem rádiových signálů z mobilních telefonů, přístrojů pro hyperspektrální dálkový průzkum apod.). Své místo si tak poměrně snadno může najít i mezi průzkumnými prostředky sloužícími k získávání informací z komunikace mezi zájmovými osobami (COmmunications INTelligence, COMINT) nebo elektronického vyzařování (ELectronic INTelligence, ELINT). Sebraná data jsou přitom v reálném čase odesílána pomocí širokopásmové komunikační linky na nadřízený
Systém HoverMast-100 lze přepravovat na ložné ploše vozidel kategorie pick-up (v tomto konkrétním případě Mitsubishi L200)
– skrytá zbraň pro transportní vrtulníky Výrobce deklaruje, že HoverMast-100 zůstává stabilní i při silném větru (až 12,8 m/s) a lze jej užívat k získávání vizuálních informací v reálném čase a ve vysokém rozlišení, přičemž platforma, která slouží k jeho vypouštění, zůstává skryta za horizontem. Ideálně se tak hodí k nenápadné kontrole státních hranic, monitorování davu při demonstracích nebo střežení rozlehlých komplexů, jakými jsou např. letiště, přístavy nebo elektrárny
Velkou výhodou systému HoverMast-100 je činnost v plně pasivním režimu, kdy neemituje žádné elektronické signály, jež by vedly k jeho odhalení. Stejně tak i elektrické motory použité k jeho pohonu vydávají pouze minimální hluk a tím ztěžují lokalizaci na základě akustické stopy. V září 2013 byl první systém HoverMast-100 dodán do výzbroje izraelských ozbrojených sil, kde v současnosti prochází vojskovými zkouškami. I přesto Sky Sapience „neusíná na vavřínech‟ a již zahájila vývoj „vyšších vývojových stupňů‟ HoverMastu. Prvním by měl být HoverMast-120, který se bude vyznačovat většími rozměry a vyšší nosností. HoverMast-Exo, vyrobený z trvanlivějších materiálů a zodolněný pomocí speciálních ochranných nátěrů, má být určen specificky pro použití na lodích a k ostraze přístavů. HoverMast-C bude nabízen potenciálním civilním zájemcům a pravděpodobně nebude obsahovat některé citlivé, drahé a pro běžného provozovatele nevyužitelné vojenské technologie. Text: Dušan Rovenský Foto: Sky Sapience, CONTROP
27
Fáze vysunutí DUKE ARWS. Výhodou takovéhoto modulárního řešení bude skutečnost, že kontejnerizovaná zbraňová stanice nebude vyžadovat žádné úpravy běžného transportního stroje UH-60 Black Hawk
Jednou z mnoha firem, které využily letošní ročník Eurosatory k uvedení svých novinek, byla i izraelská DUKE Airborne Systems Ltd. (dále pouze DUKE). Jejím velice zajímavým počinem není nic menšího než vývoj nové výsuvné plně stabilizované bezosádkové zbraňové stanice DUKE ARWS (Airborne Robotic Weapon System) určené pro použití na UH-60 Black Hawk. Izraelští inženýři si dobře uvědomují, že víceúčelové dopravní vrtulníky zastávají v ozbrojených silách mnoha zemí světa stále důležitější roli. Tím, jak průběžně rostou ceny moderních bitevních vrtulníků, se totiž řada armád od této kategorie techniky odklání – jednoduše nemá na jejich pořízení a provoz dostatek financí. Přesto však jejich představitelé chápou, že role bitevních helikoptér zůstává i nadále nezastupitelná a v některých konkrétních situacích je prostě jejich přítomnost naprosto klíčová. Mise, v nichž neozbrojené (či jen slabě ozbrojené) transportní stroje pronikají nad nepřátelské území, aby zde vysadily aeromobilní pěchotu nebo operátory speciálních sil, patří mezi ně. Stejně tak se sem řadí i úkoly CSAR (Combat Search and Rescue), kdy je nutné vyzvednout vlastní personál z týlu protivníka. A právě v takovýchto případech má najít své uplatnění DUKE ARWS, jež bude kombinovat robotický zbraňový modul se sofistikovanými senzory a systémem řízení palby. Její výzbroj má tvořit lehký automatický kanon LW25 Bushmaster v netradiční ráži 25 × 59 mm z portfolia americké společnost Alliant Techsystems Inc. (ATK). Ten ke střelbě využívá programovatelnou munici PABM (Programmable Air Burst Munition), konkrétně např. náboje
XM1019 HEAB (High Explosive Air Burst – tříštivo-trhavé s nastavitelným vzdušným výbuchem) nebo XM1049 HEDP (High Explosive Dual Purpose – víceúčelové tříštivo-trhavé, schopné probít až 51 mm válcovaného homogenního pancíře) s dostřelem až 2 000 m. Rychlost střelby LW25 dosahuje 250 ran/min, přičemž u DUKE ARWS se plánuje zásobník až na 2 000 nábojů. Kompletní zbraňový systém je uložen v kontejneru o rozměrech 1,2 × 1,2 × 1,3 m (d × š × v), který se jednoduše zasune do nákladového prostoru a připevní k podlaze vrtulníku, aniž by bylo nutné provádět jakékoli konstrukční zásahy do draku stroje. Obsluhu kanonu (jeho vysunutí a opětovné zasunutí do trupu), lokalizaci cílů a jejich následné ničení zabezpečuje jediný člověk vybavený jednoduchým a intuitivním ovládáním v podobě zodolněného tabletu Panasonic ToughPad. Vysunutí DUKE ARWS je plně automatické – od samostatného otevření bočních dveří nákladového prostoru až po upevnění na tzv. dokovací stanici na spodní části trupu vrtulníku, kterou lze snadno odhodit v případě nenadálé situace (poškození stroje nepřátelskou palbou a následné nouzové přistání apod.). Stejně tak se lze zbavit i kontejneru DUKE ARWS, v němž je uložen kanon i munice – otevřou se boční dveře,
Zbraňová stanice DUKE ARWS bude mít odměr v rozsahu 360° a náměr +5° až -85°
uvolní se zámkový mechanismus, jímž je spojen s podlahou nákladového prostoru, osádka helikoptéru nakloní na danou stranu a tím dojde k jeho vypadnutí ven. Firma DUKE se logicky nechce zaměřovat pouze na jediný typ vrtulníku, ale plánuje rozšíření své nabídky. Na Eurosatory její výkonný ředitel Sagiv Aharon prohlásil: „Kromě Black Hawků připravujeme taktéž novou verzi DUKE ARWS uzpůsobenou pro použití i na ruských Mi-17. V nejbližší budoucnosti plánujeme integraci i další výzbroje – momentálně asi celosvětově nejrozšířenějších kulometů v ráži 12,7 mm M2HB.‟ Text: Dušan Rovenský Foto: DUKE
28
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
A report 10/2014
TECHNIKA A VÝZBROJ
A report 10/2014
Modernizované CV9030 pro Norsko V roce 2011 sjel z výrobní linky společnosti BAE Systems Hägglunds AB poslední kus bojového vozidla CV90 a zdálo se, že výroba tohoto stále perspektivního typu bude pro nedostatek dalších zakázek definitivně ukončena. Celkem do té doby továrna ve švédském městě Örnsköldsvik vyprodukovala na 1 140 strojů, které byly zařazeny do výzbroje šesti evropských zemí (z toho ve Švédsku se jednalo o 549 vozidel CV9040, v Norsku 104 vozidel CV9030N Mk.I, ve Finsku 102 vozidel CV9030FIN Mk.II, ve Švýcarsku 186 vozidel CV9030CH Mk.II, v Dánsku 45 vozidel CV9035DK Mk.III a v Nizozemsku 154 vozidel CV9035NL Mk.III).
Náhrada za M113 V červnu 2012 však vznikl požadavek norských pozemních sil (Hæren) na upgrade řady CV90, která je zde v provozu již od druhé poloviny 90. let minulého století. Norsko mezi lety 1997–2000 obdrželo celkem 104 vozidel CV9030, přičemž jeden stroj byl následně zničen při nasazení v Afghánistánu. Důkladnou modernizaci by tak mělo prodělat všech 103 zbývajících CV9030, přičemž je doplní 41 nově vyrobených strojů. Arzenál Hæren by tak mělo v budoucnosti tvořit celkem 144 vozidel v šesti různých modifikacích (74 bojových vozidel pěchoty, 21 bojových průzkumných vozidel, 15 velitelsko-štábních vozidel, 16 obrněných ženijních
Nové CV9030 se budou vyznačovat použitím pryžových pásů vyráběných společností Soucy Sweden AB (což je evropská pobočka kanadské firmy Soucy International Inc.). Ty oproti standardním ocelovým pásům redukují hmotnost celého stroje o více než 1 000 kg. Navíc dochází i ke snížení hlukové hladiny a vibrací pohybujícího se vozidla o 10 dB, respektive 65 %
vozidel, 16 víceúčelových vozidel a dvě vozidla pro výcvik řidičů). Jedním z důvodů navýšení počtu CV9030 je i fakt, že Norsko plánuje vyřadit ze služby část provozovaných obrněných transportérů M113 a právě CV9030 je mají nahradit. Obě strany proto v loňském roce uzavřely kontrakt v hodnotě přibližně 750 mil. USD, na jehož základě byla výroba obnovena, a dne 25. února letošního roku byl zástupcům norského ministerstva obrany předán první ze dvou upgradovaných předsériových CV9030. Oba stroje by měly v průběhu roku 2014 absolvovat vojskové zkoušky a v případě jejich úspěšného završení bude od ledna 2015 následovat sériová produkce. Její ukončení se plánuje v roce 2017,
První sériové obrněnce by měly být dodány Bojové škole pozemních sil (Hærens våpenskule) v 1. čtvrtletí příštího roku, což by mělo umožnit vycvičení dostatečného počtu osádek a technického personálu dříve, než budou modernizované CV9030 zařazeny do sestavy tří bojových jednotek – od srpna 2015 se bude jednat o Panserbataljonen (obrněný prapor) a v letech 2016–2017 o Telemark bataljon (prapor Telemark) a Ingeniørbataljonen (ženijní prapor)
pokud nepřibudou další zájemci nebo nedojde k rozšíření kontraktu.
Bojové zkušenosti i technický pokrok Do konstrukce vozidla byly nově zapracovány poznatky z bojového nasazení v Afghánistánu, kterého se stroje CV90 zúčastnily v sestavě švédského, norského a dánského kontingentu mezinárodních sil ISAF. K vylepšením došlo zejména v oblasti balistické ochrany, situačního přehledu a interoperability. Novinku má představovat také použití pryžových pásů vyráběných firmou Soucy Sweden AB, což by mělo mít pozitivní vliv na mobilitu a uživatelský komfort. Nezanedbatelnou roli v modernizačním programu má hrát i domácí průmysl – partnerem BAE Systems Hägglunds AB se stala také trojice norských společností (Kongsberg Defence & Aerospace, Thales Norway a Vinghøg), která byla pověřena tvorbou bojového vozidlového informačního systému a integrací zbraňových, senzorových a komunikačních prostředků. Na všech vozidlech CV9030 osazených věží s 30mm automatickým kanonem Mk.44 Bushmaster II a spřaženým 7,62mm kulometem MG3 má být též instalována zbraňová stanice Protector RWS vyzbrojená 12,7mm kulometem M2HB. U průzkumných variant se rovněž zvažuje možnost uložení, přepravy a vypouštění vzdušných i pozemních bezosádkových prostředků kategorie mikro a mini UAS. Text: Dušan Rovenský Foto: Forsvaret
29
Stroje CVR(T) ve službách Jejího Veličenstva prodělaly bojové nasazení na Falklandech, v první i druhé válce v Perském zálivu a v současné době působí v Afghánistánu. Mimo to se zapojily do mírových misí na území Bosny a Hercegoviny či Kosova. Díky vysoké mobilitě a malým rozměrům se ideálně hodí do hustě zalesněného a bažinatého lotyšského terénu
CVR(T) – Lotyšsko buduje mechanizované vojsko
Koncem letošního února Lotyšsko oznámilo, že došlo k podpisu memoranda o porozumění mezi ministrem obrany tohoto pobaltského státu Raimondsem Vejonisem a jeho britským kolegou Philipem Hammondem, kde deklarují záměr uzavřít do konce května 2014 smlouvu o prodeji 120 kusů nadbytečných obrněných vozidel řady CVR(T). Vozidla Combat Vehicle Reconnaissance (Tracked) byla vyvinuta firmou Alvis Ltd. koncem 60. let minulého století a do roku 1986, kdy byla jejich produkce ukončena, bylo zařazeno do výzbroje britských ozbrojených sil celkem 1 863 exemplářů CVR(T). Z tohoto počtu bylo 313 strojů ve verzi FV101 Scorpion, 89 FV102 Striker, 691 FV103 Spartan, 50 FV104 Samaritan, 291 FV105 Sultan, 95 FV106 Samson a 334 FV107 Scimitar. Mezi další uživatele se zařadily např. Irsko, Chile, Venezuela, Malajsie, Indonésie, Írán, Jordánsko, Omán či Nigérie. Od rozpadu Sovětského svazu a znovuzískání nezávislosti v roce 1991 nemělo Lotyšsko ve svém arzenálu de facto žádnou obrněnou techniku a zejména z finančních důvodů se orientovalo především na lehké jednotky. I proto je hlavní úderná síla lotyšských pozemních sil v současnosti tvořena jednou aktivní brigádou (jež sestává z velitelství, velitelské roty, dvou pěších praporů, praporu bojové podpory a praporu bojového zabezpečení; přibližně 1 400 vojáků v činné službě) a 18 samostatnými prapory Národní gardy (z toho 11 pěšími prapory, třemi prapory bojového zabezpečení a po jednom oddílu či praporu dělostřeleckém, protiletadlovém, ženijním a chemické ochrany; celkem asi 600 vojáků v činné službě a 7 800 vojáků v záloze). Jediná trojice zastaralých tanků T-55AM2,
získaná v roce 2001 jako dar z České republiky, slouží pouze k výcviku (např. pěchoty v protitankovém boji či ženistů při budování improvizovaných přemostění), jinak Lotyši provozují pouze nepancéřovaná vozidla. Dne 2. května letošního roku se proto v lotyšském vojenském výcvikovém prostoru Ādažu představila první série CVR(T), která byla urychleně expedována z Velké Británie. Jednoznačným důvodem tohoto „bleskového transferu‟ jsou obavy členských států NATO z další ruské
expanze do postsovětského prostoru a oprávněné pochybnosti, zda jsou nepočetné armády Litvy, Lotyšska a Estonska schopny Rusko od případné agrese odradit. Nezanedbatelným argumentem pro pořízení této techniky „z druhé ruky‟ je i její nízká jednotková cena, která se pohybuje okolo 500 tisíc EUR. Celkově by měla hodnota kontraktu (včetně výcviku personálu a nezbytných sad náhradních dílů) dosáhnout zhruba 70 mil. EUR, přičemž v letošním roce bylo na tuto akvizici alokováno již 1,79 mil. EUR. V roce 2015 má být vynaloženo 12,27 mil. a o rok později 16,29 mil. EUR. Poslední vozidla CVR(T) má Lotyšsko obdržet v roce 2019, což završí výstavbu jeho mechanizovaného vojska.
Foto: Dušan Rovenský Foto: MO Lotyšska
Lotyšské ozbrojené síly získají i vyprošťovací vozidla FV106 Samson (na snímku vpravo) a obrněné transportéry FV103 Spartan (vlevo). K pohonu řady CVR(T) slouží vznětový řadový šestiválec Cummins 6BT o objemu 5,9 l, který těmto strojům uděluje maximální rychlost přes 80 km/h
31
A report 10/2014
Pocta generálu Tomáši Sedláčkovi Ve středu 24. září byl v pražských kasárnách v Čínské ulici odhalen pomník s bustou vlastence, neobyčejně statečného a skromného člověka, armádního generála Tomáše Sedláčka. Slavnostního ceremoniálu spojeného s uctěním památky osobnosti, která se zapsala do srdcí mnoha z těch, kteří jej znali, se zúčastnila celá řada hostů. Byl mezi nimi předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jiří Hamáček, prezidenta republiky zastupovali Vlastimil Picek a plukovník Zdeněk Ševčík, přítomni byli náměstek ministra obrany Bohuslav Dvořák a náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel. Právě současný náčelník českého
Generálního štábu převzal 24. července loňského roku záštitu nad projektem zhotovení pomníku armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi. Nedlouho po úmrtí generála Sedláčka (27. srpna 2012) vznikla mezi vojáky a občanskými zaměstnanci Posádkového velitelství Praha spontánní iniciativa k vybudování pomníku čestnému příslušníkovi velitelství, který byl jedním z nich. „Jeho životní osudy připomínají dobrodružný příběh, v němž nechybí hrdinové a padouši,
spravedlivým a čestným hrozí mnohokrát velké nebezpečí, kterému ale dokáží čelit, nevzdají se ani v na první pohled beznadějných situacích a vše končí vítězstvím pravdy nad lží a humanity nad nelidskostí. Je dobře, že takové příběhy nejsou jen dílem spisovatelů, ale stávají se i v životě a jejich hrdinové mají jména a obličeje. Právě osudy armádního generála v. v. Tomáše Sedláčka potvrzují, že hrdinou se člověk nerodí, ale stává, a že záleží jen na něm, jak dokáže projít svým životem – zda s hrdě vztyčenou hlavou, nebo s ohnutými zády,‟ zavzpomínal na účastníka druhé světové války, který prošel výcvikem v Anglii a poznal záludnosti západní i východní fronty, armádní generál Petr Pavel. Podotkl, že generál Sedláček byl stále plný elánu, byl rtuťovitý, a přiznal se, že při jeho poslední návštěvě této vojenské osobnosti v nemocnici mu pan generál nabídl tykání. Mnozí z těch, kteří generála Tomáše Sedláčka znali, se shodli v tom, že právě on by o tuto poctu, které se mu dostalo vybudováním pomníku, nestál. Na to byl příliš skromný. Vojáci pražského posádkového velitelství byli jiného názoru. Pomník jim bude připomínat člověka, který zůstává vzorem pro všechny jeho následovníky. Díky pochopení Akademie výtvarných umění a po dlouhém martyriu legislativně-právních požadavků se tedy podařilo pomník vybudovat. Autora vítězného návrhu bysty Petra Lacinu, který zvítězil jen těsným poměrem 4 : 3, pochválil profesor Akademie výtvarných umění Petr Siegl, když uvedl, že se jedná o velmi zdařilé dílo. Upozornil, že druhý z návrhů, jehož autorem je také nadějný sochař Vojtěch Mach Žižka, zakoupil městys Lázně Toušeň, kde byla busta slavnostně odhalena už letos v červnu. Dlouholetý přítel generála Sedláčka a dnes také předseda Společenství přátel armádního generála Sedláčka Lubomír Adamus spolu s velitelem Posádkového velitelství Praha plukovníkem Milanem Virtem poděkovali všem těm, kteří na pomník přispěli a pomohli tak zachovat vzpomínku na tohoto jedinečného člověka.
Text a foto: Mirek Šindelář
32
A report 10/2014
33
A report 10/2014
Letní fotosoutěž Redakce časopisu A report ve spolupráci s ředitelstvím VLRZ (Vojenská lázeňská a rekreační zařízení) vyhlašují pro čtenáře letní fotosoutěž. Zúčastnit se jí může každý účastník domácí rekreace, preventivní rehabilitace nebo zahraničního zájezdu pořádaného VOLAREZOU nebo čtenář časopisu A report. Soutěž je tematicky zaměřena na zachycení pohodové atmosféry místa dovolené, na sportovní, turistické a relaxační aktivity. Každý soutěžící může zaslat maximálně pět snímků – buď v elektronické podobě, nebo fotografie formátu 13 × 18, popřípadě 18 x 24 centimetrů. Na zadní stranu snímků (při zaslání e-mailem v příloze) je nutné uvést název snímků, místo, kde byly pořízeny, a adresu autora. Snímky posílejte na adresu redakce časopisu A report (
[email protected]) nebo VOLAREZY (
[email protected]).
Ceny vítězům: 1. místo: víkendový pobyt s plnou penzí pro 2 osoby ve vojenské zotavovně Měřín 2. místo: víkendový pobyt s plnou penzí pro 2 osoby v hotelu Bellevue v Karlových Varech 3. až 5 místo: propagační předměty Ministerstva obrany ČR a redakce A report Nejlepší snímky budou zveřejněny v měsíčníku A report, v listu VOLAREZA NEWS a na internetových portálech redakce A report (www.army.cz) a VOLAREZY (www.volareza.cz). Vítězné snímky vybere do 12. listopadu 2014 tříčlenná odborná porota, sestavená redakcí časopisu A report a ředitelstvím VLRZ.
VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ PRO SKUPINU OCHRANY MINISTRA OBRANY
Náčelník Vojenské policie vyhlašuje výběrové řízení na obsazení systematizovaných míst starších inspektorů – policejní ochrana osob POŽADUJEME příslušník AČR – praxe u ozbrojených sil výborná psychická a fyzická odolnost zdravotní klasifikace A středoškolské vzdělání s maturitou znalost anglického jazyka minimálně na úrovni STANAG 1 řidičský průkaz skupiny B – praxe v řízení vozidel schopnost pracovat samostatně i v týmu předpoklady pro získání bezpečnostní prověrky na stupeň TAJNÉ
NABÍZÍME
je e ž ě t u o s o t . o 4 f 1 a 0 k 2 r a ě n v Uzá 31. říj
získání profesně unikátní kvalifkace zodpovědnou a prestižní práci kurzy v ČR i v zahraničí neustálé zdokonalování v relevantních odbornostech nadstandardní výcvik možnost nasazení v zahraničí dobré platové podmínky
TERMÍNY A PRŮBĚH DALŠÍCH KOL VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ Po posouzení zaslaných životopisů budou vybraní účastníci výběrového řízení kontaktováni a bude s nimi dohodnut termín osobního pohovoru a vstupního fyzického a psychologického testování, které probíhá již od října t. r. Po posouzení výsledků budou vybraní účastníci pozváni k intenzivní testovací části, která proběhne v březnu 2015.
V PŘÍPADĚ ZÁJMU zašlete do 31.12.2014 na
[email protected]: strukturovaný profesní životopis, motivační dopis a fotografii telefonní číslo případné dotazy (odpovíme Vám na ně)
34
A report 10/2014
35
A report 10/2014
Témata z oblasti vojensko-operačních strategií
JAPCC Air & Space Power
Konference 2014 18.–20. listopad
Vzdušná a kosmická síla v NATO 2020–2030
AM Graham Stacey (GBR)
Budoucí struktura sil
genpor. v. v. Stefano Panato (ITA)
Kybernetická odolnost
Prof. Dr. Holger Mey (DEU)
Řízení a velení ve vzduchu a vesmíru
genpor. v. v. Friedrich Ploeger (DEU) genpor. v. v. Ralph Jodice (USA)
Připravenost, pohotovost a efektivita
Camille Grand (FRA)
Kosmická síla
genpor. v. v. Stefano Panato (ITA)
Protipovstalecký boj
plk. John Andreas Olsen (NOR) Air Cdre Prof. Frans Osinga (NLD)
Protiintervence / zamezení působení
Joint Air Power Competence Centre (Společné středisko pro letecké schopnosti – JAPCC) vás ve dnech 18.–20. listopadu 2014 s potěšením uvítá na naší Letecko-kosmické konferenci 2014 v Kleve v Německu. JAPCC je akreditované středisko profesní způsobilosti NATO, jehož cílem je předkládat rozhodujícím činitelům efektivní řešení leteckých a kosmických výzev pro zajištění zájmů NATO a jeho členských zemí. Naše mezinárodně uznávaná výroční konference je v kalendáři klíčovou událostí, která delegátům slouží jako Ředitel JAPCC generál Frank Gorenc interaktivní fórum pro výměnu myšlenek a pohledů na témata společných leteckých a kosmických sil. Konference JAPCC v posledních dvou letech přilákala vedoucí zástupce vojenské, politické, podnikatelské a akademické sféry, z toho více než 130 generálů a admirálů, včetně velitelů vzdušných sil. Tématem letošní konference je: „Kosmická a vzdušná síla v NATO – Vektor budoucnosti‟.
Deklarace ze summitu ve Walesu uvádí: Největším úkolem Aliance je chránit a bránit naše území a naše obyvatele před útokem. Nikdo by neměl pochybovat o odhodlání NATO, pokud bude ohrožena bezpečnost jakékoliv členské země. NATO bude udržovat plné spektrum schopností nezbytných k odstrašení a obraně před jakoukoliv hrozbou pro bezpečnost našich občanů, ať už by měla vzniknout kdekoliv. Společné schopnosti vzdušných sil NATO vyžadují dlouhodobé řešení.
AM Graham Stacey (GBR)
Projekt Vector budoucnosti
Projekt Vektor budoucnosti centra JAPCC se aktivně zaměřuje na prioritní nedostatky ve vzdušné a kosmické síle uvedené v deklaraci ze summitu ve Walesu a vaše účast a pomoc při utváření požadovaných kroků do budoucna (cestovní mapy) pro řešení našich výzev ve vzdušné a kosmické síle je nanejvýš vítána.
18.listopadu 18:00−22:00
Společenský večer / Prezentace obranného průmyslu
19. listopadu 07:00−08:00
VIP snídaně
08:30−09:00
Přivítání / Úvodní slovo
09:00−09:15
Zahajovací projev
09:15−10:00
Hlavní tematický projev
10:00−10:30
Přestávka
10:30−12:00
1. blok politicko-vojenských strategií
12:00−13:15
Oběd
13:15−14:45
2. blok politicko-vojenských strategií
14:45−15:15
Přestávka
15:15−16:45
1. blok vojensko-operačních strategií
16:45−17:00
Závěrečné komentáře / Shrnutí dne
19:30−22:00
Gala večeře
20. listopadu 07:00−08:00
VIP snídaně
08:30−08:45
Přivítání / Úvodní slovo
08:45−09:30
Hlavní tematický projev
09:30−10:00
Přestávka
10:00−11:30
2. blok vojensko-operačních strategií
11:30−11:45
Závěrečné komentáře / Shrnutí dne
11:45−13:00
Oběd
13:00−14:30
Organizační zasedání
Při realizaci Akčního plánu připravenosti NATO je naším úkolem zajistit, aby vzdušná a kosmická síla NATO byla připravena, až bude vyžádána.
V souhrnu na konferenci výrazně zazní řada témat: Témata z oblasti politicko-vojenských strategií Paradox vzdušné a kosmické síly
Dan Fata (USA)
Dopad globálních trendů
Dr. Hans Binnendijk (USA)
Ředitel JAPCC generál Gorenc vytvořil expertní tým pro přezkoumání aktuálního stavu vzdušných a kosmických sil NATO a pro stanovení krátkodobých cílů do roku 2020 a dlouhodobých do roku 2040. Vzdušné a kosmické síly v NATO představují pro členské země a jejich politické lídry nástroj, kterým je možné reagovat s bezkonkurenční rychlostí a pružností. Je zde však značné riziko, že NATO nebude mít správné schopnosti vzdušných a kosmických sil pro řešení bezpečnostních výzev identifikovaných ve strategické koncepci NATO.
Úloha společné vzdušné a kosmické síly v nově vyváženém bezpečnostním paradigmatu
genpor. v. v. F. H. Meulman (NLD)
Rozvoj schopností
genpor. v. v. F. H. Meulman (NLD)
Nová koncepce pro aplikaci vzdušné, kosmické kybernetické síly
plk. John Andreas Olsen (NOR)
Summit NATO ve Walesu se odehrál v zásadní moment euroatlantické bezpečnosti. Hlavy států a vlád členských zemí Severoatlantické aliance vyjádřily ve společné deklaraci svůj zájem „být připraveni jednat společně a rozhodně k obraně svobody a našich sdílených hodnot svobody jednotlivce, lidských práv, demokracie a zákonnosti‟.
Partnerství
Dan Fata (USA)
Role průmyslu
Prof. Dr. Holger Mey (DEU)
Nový imperativ sdílení břemene
Dr. Hans Binnendijk (USA)
Projekt Future Vector
Program konference
Potřeba zajistit politickou podporu na základě společně rozumně vnímané naléhavosti zmírnit stávající nedostatky ve vzdušné a kosmické síle NATO. Je nezbytné, aby NATO a zejména jeho evropské členské země souhlasily s dosažením kapacit a schopností společné vzdušné síly a zajistily, aby si Aliance mohla udržet nepřetržitý přístup do vesmíru. To znamená uvést do rovnováhy celé spektrum vzdušných kapacit Spojených států a kapacit dalších členských zemí a řešit otázku sdíleného strategického břemene. Potřeba novátorských a rozpracovaných myšlenek a možností pro kolektivní, bilaterální a mnohonárodní spolupráci při rozvoji schopností a kapacit společné vzdušné a kosmické síly. Udržení operační a informační nadvlády NATO v celém spektru možných operačních nasazení. Potřeba důkladného vzdělávání, výcviku, cvičení a ověřování společné vzdušné a kosmické síly tak, aby Aliance měla zajištěnou možnost provádět možné mise jak nyní, tak i v budoucnu. Optimalizace partnerství s nečlenskými zeměmi NATO, akademickými kruhy a obranným a bezpečnostním průmyslem.
Máte zájem? Kontaktujte nás a zajistěte si místo:
JAPCC
[email protected] Conference 2014
www.japcc.org
September 2014 Joint Air Power Competence Centre
36
A report 10/2014
Armáda České republiky se do aliančního cvičení Anakonda-14 zapojila 7. brigádním úkolovým uskupením
Ve znamení velkého hada Ozbrojeným silám napadené Wislandie se za pomoci aliančních spojenců podařilo zvrátit situaci na bojišti a z obrany přejít do útoku. Obrněná vozidla a tanky podporované střelbou z děl se hnaly krajinou. Agresorovi nezbývalo nic jiného než pod silným tlakem ustupovat z dobytého území. Taková byla závěrečná epizoda největšího aliančního cvičení na území Polska v letošním roce. Do cvičení nazvaného Anakonda-14, které se konalo od 24. srpna do 3. října 2014, se celkově zapojilo dvanáct a půl tisíce vojáků z devíti členských zemí NATO. Nasazeno bylo 126 tanků a bojových vozidel, 15 dělostřeleckých systémů, 25 letadel, 17 vrtulníků a 17 námořních plavidel. Armádu České republiky na tomto cvičení zastupovalo 7. brigádní úkolové uskupení. V reálných podmínkách cvičil však pouze jeho štáb a některé zabezpečovací jednotky. Podřízené manévrové prapory a další podpůrné prvky byly simulovány prostřednictvím výcvikového centra ve Varšavě. V polském výcvikovém prostoru Orzysz bylo rozvinuto hlavní místo velení, a to včetně ubytovacích kapacit ve stanech, místa pro výdej stravy a jídelny. Celkově se za českou stranu účastnilo cvičení téměř sto devadesát osob. Podrobné informace o průběhu cvičení přineseme v reportáži v AR č. 11. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv polské armády
A report 10/2014
37
historie
Před sedmdesáti lety Čs. samostatná obrněná brigáda obléhala německou posádku francouzského přístavu Dunkerque
39
Na jaře roku 1945 se sice v celé Evropě chýlila válka ke konci, to ale v žádném případě neplatilo pro oblast Dunkerquu. Velitel německé obrany viceadmirál Friedrich Frisius dokončil několikatýdenní přípravy ofenzivních akcí. V noci ze 4. na 5. dubna vyrazili Němci do útoku v západním perimetru. Naštěstí jeden z německých zajatců poskytl československé straně informace o připravovaném protiútoku. A tak se čeští vojáci mohli včas připravit. Útok byl palbou tanků a francouzské roty FFI odražen takřka beze ztrát.
Dobývání vodní pevnosti Nejvýznamnějším úkolem, kterým byla během druhé Následujícího dne, 10. října, vyrazilo pět našich čet do protiútoku a zatlačilo Němce do původního světové války pověřena Čs. samostatná obrněná postavení. Tento křest ohněm prvních bojových dnů byl poměrně krvavý. Na naší straně jsme měli brigáda, se stalo obléhání více než desetitisícové čtyři mrtvé vojáky a větší počet raněných. německé posádky v severofrancouzském přístavu Hlavní bojové aktivity na perimetru Dunkerquu však byly teprve před námi. Dunkerque. Do prostoru soustředění, který se nacházel zhruba třicet kilometrů západně Němci již byli od Dunkerquu, dorazili naši vojáci 6. října 1944 připraveni po poledni. Hned následujícího dne jsme začali přebírat od britské 154. pěší brigády perimetr v okolí „Generál Liška věděl, že Němci v Dunkerquu města. V té době také vypršelo šedesátihodinové jsou dobře informováni o našem zaujetí bojových pozic. Byli jsme početně podstatně slabší ultimátum. Němci se odmítli vzdát. než spojenecké síly, které jsme střídali. Velitel Velitel brigády generál Alois Liška byl jmenován velitelem operační zóny. Podléhaly mu všechny spojenecké síly v této oblasti. Příliš času na zorientování se v prostoru však naši vojáci nedostali. Již 8. října došlo v odpoledních hodinách k první výměně dělostřeleckých salv. Krátce
po půlnoci vyzkoušela německá pěchota prudkým výpadem odolnost předsunutého postavení dvou československých čet předzvědného oddílu. Byla odražena prudkou palbou. Ve dne byl tento výpad zopakován s mnohem početnějšími silami. Obránci byli nuceni pod silným tlakem ustoupit.
předpokládal, že toho Němci využijí a pokusí se o další protiútok, proto se rozhodl je předejít. Jako nejlepší místo pro útok, ke kterému došlo 28. října 1944, byl vybrán úsek druhého tankového praporu. Jednalo se o sousední jednotku, která měla stanoviště za kanálem. Abychom odpoutali pozornost, napadl jsem na našem úseku jednu z farem, kterou Němci proměnili v pevnůstku. S četou dvaceti lidí se mi podařilo zničit opěrný bod a přivést čtrnáct zajatců,‟ vzpomínal před lety Antonín Petrák. Také na hlavním útočném směru si vedli naši vojáci úspěšně. Tankům se podařilo projet minovými zátarasy a i přes tuhý odpor zlikvidovat obranné postavení německého praporu Walter. Pronikly do hloubky jednoho kilometru. Na bojišti zůstalo celkem sto mrtvých nepřátel. Dalších šest německých důstojníků a tři sta padesát vojáků bylo zajato. My jsme při tom měli ztráty relativně malé, jedenáct padlých a třicet šest raněných. Druhý a zárovrň i poslední velký útok sedmiměsíčního obléhání zahájili českoslovenští vojáci 5. listopadu. Vše začalo krátce před desátou hodinou dopolední bombardováním dvanácti letouny Typhoon. O okamžik později vyrazily za podpory několika oddílů britského dělostřelectva ve třech hlavních směrech do útoku roty tankového praporu 2 doplněné dalšími jednotkami brigády. Po několika metrech však vojáci narazili na doposud nezjištěná minová pole. Ta zabrzdila útok především na středním a jižním směru. „Němci byli na tuto zteč lépe připraveni než v prvním případě. Měli vybudovanou pozorovatelnu, ze které odhalili naše přípravy na ofenzivu,‟ vybavoval si po letech Otakar Riegel. Při překonávání minových překážek zahájil nepřítel do našich nahromaděných jednotek intenzivní dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbu. Postup útočníků se tak zastavil daleko před stanoveným cílem. Pouze na severním křídle se vedlo našim vojákům lépe. První tankové rotě se podařilo projít minovým polem. Ztratila zde jen dva tanky. Rychlým útokem obsadila nepřátelské bunkry za osadou La Plaine. Po třech
Poslední velký protiútok
hodinách bojů vydal generál Liška rozkaz, aby se vojáci stáhli do výchozích pozic. Přišli jsme o devět tanků, dvacet šest vojáků padlo, devět jich bylo nezvěstných a padesát šest raněných. V noci Němci opět obsadili obranné úseky zničené během útoku.
Psychologická válka Přesto velení brigády nadále přemýšlelo, jak osvobodit Dunkerque. Vyžádalo by si to ovšem masivní bombardování. Francouzi měli však zájem na tom, aby se jim přístav vrátil v pokud možno neporušeném stavu. A tak se bojová činnost až do konce války v tomto prostoru omezila na drobnější akce. To ale neznamená, že by zde vládla nějaká velká pohoda. Němci neustále dotírali dílčími protiútoky. K podlomení jejich bojové morálky měly přispět i aktivity psychologické války organizované naší brigádou. Českoslovenští vojáci ovládající němčinu vysílali do německých pozic tlampači výzvy k zanechání nesmyslného boje a odchodu do zajetí. Za tímto účelem se směrem do německých obranných pozic vystřelovaly také speciální granáty naplněné letáky. Stálo v nich: Zachraňte si životy pro nové Německo bez Hitlera!
Od 10. do 15. dubna 1945 probíhal poslední velký německý protiútok, ke kterému protivníka vedl kromě jiného i nedostatek potravin. Směřoval na naše zásoby, bylo zřejmé, že Němci nemají co jíst. Začal krátce před druhou hodinou ranní. Hlavní útok byl veden na opěrný bod Filature a okolní farmy. Dvě německé roty útočící bez dělostřelecké podpory velice rychle překonaly obranu a zajaly téměř celou francouzskou rotu bránící Filature. Také další útok, a to na farmy Delabaere, Enfants Dekeister a Vermersch, nacházející se jižně od továrny, byl pro Němce úspěšný. Otevřenou obranou postoupili podél kanálu do týlu francouzských jednotek. Třetí směr útoku mířil na farmy severně od továrny. Na třetím směru útoku, vedeném na farmu Codron Gaston, se je ale díky houževnatému odporu obránců podařilo odrazit. Německé útočné aktivity pokračovaly až do půli dubna. „Velitel určil od naší roty z každé čety po jednom tanku, abychom jeli posílit východní perimetr. Můj kamarád četař Podlesný najel s tankem na minu. Začali hořet. Jeli jsme hned za nimi, takže se nám podařilo poměrně rychle ten oheň uhasit. Podlesný to ale odnesl nejhůře. Měl sedmnáct fraktur na končetinách. Léčil se v kanadské nemocnici. Později ho převezli do Londýna. Když se už po válce vrátil do Prahy, měl o šest centimetrů kratší nohu,‟ líčil nám před několika lety Otakar Riegel. Německý velitel Dunkerquu admirál Friedrich Frisius se nechtěl vzdát ani v okamžiku, kdy Berlín již dávno padl. Bezpodmínečnou kapitulaci nakonec podepsal 9. května 1945 krátce po deváté hodině ranní. Po celou dobu se ale choval poměrně arogantně. Ihned po podpisu odjel zpět do Dunkerquu. Na místě nechal pouze své důstojníky, aby dojednali podrobnosti kapitulace a transport zajatců. Poté dal generál Liška vyvěsit na dunkerqueské katedrále československý a britský prapor. Ještě před odjezdem Čs. samostatné obrněné brigády do vlasti došlo k jejímu přezbrojení. Tanky Sherman byly nahrazeny tanky Challenger. V brzkých ranních hodinách 12. května 1945 se poblíž města Arques seřadilo přes dvanáct set kolových a pásových vozidel. Mohutná kolona byla následně rozdělena do devíti proudů. Přesně v pět hodin vyrazil první z nich směrem na Cambrai. O šestnáct dní později dorazila brigáda po vlastní ose do Prahy. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA a VHÚ Praha
40
A report 10/2014
Před sto lety složili příslušníci České družiny na Sofijském náměstí v Kyjevě slavnostní přísahu a následně odešli na frontu
Až do krve vylití
££{ÊÊÓä£{
£ää
/Ê
A fakta
„Až do krve vylití,‟ tato slova byla odlita do pamětní medaile, kterou ke stému výročí přísahy první naší legionářské jednotky, České družiny, nechala zhotovit Čs. obec legionářská. Všichni naši dobrovolníci je tehdy brali naprosto vážně. K slavnostnímu vysvěcení praporu České družiny došlo podle juliánského kalendáře 28. září 1914, tedy v den svátku sv. Václava, na Sofijském náměstí v Kyjevě. Samotnému svěcení praporu předcházelo v té době tradiční zatloukání hřebů do jeho žerdě. Následovala přísaha na vysvěcený prapor, slavnostní přehlídka a odchod přímo na frontu. A právě u příležitosti stého výročí této mimořádné události našich vojenských dějin odhalil v neděli 28. 9. 2014 státní tajemník MO ČR Daniel Koštoval na Sofijském náměstí v Kyjevě pamětní desku a uctil památku padlých vojáků.
„Česká družina, která položila základ budování československých vojenských jednotek v Rusku, vznikla 12. srpna 1914 jako národní dobrovolnická formace v rámci carské armády. Ti, kteří 28. září 1914, tedy právě před sto lety, přísahali věrnost budoucí Československé republice, nás dodnes inspirují svou vnitřní silou a opravdovým vlastenectvím,‟ připomenul ve svém projevu. „Drazí ukrajinští přátelé, uplynulo celé století a stále máme k sobě blízko. Před třemi týdny jsem měl tu čest zúčastnit se v Praze jednání, které vedl český ministr obrany Martin Stropnický s ukrajinským velvyslancem v České republice Borysem Zajčukem. Česká strana potvrdila svoji připravenost poskytnout Ukrajině nezbytný zdravotnický materiál a přijmout k léčení zraněné ukrajinské vojáky.‟
Česká družina položila základ budování početné československé legionářské armády v Rusku. Před vypuknutím první světové války žilo v Rusku a na Ukrajině sto tisíc Čechů a Slováků. K nim postupně přibývali i čeští a slovenští zajatci, kteří dobrovolně přešli frontu, anebo upadli do zajetí. Po vyhlášení války byli Češi s ruským občanstvím odvedeni do ruských jednotek. Ti, kterým zůstalo rakouské občanství, se na výzvu českých krajanských spolků hlásili do České družiny. Jako družina se v Rusku označovala jednotka velikosti praporu. Českou družinu v době jejího vzniku tvořilo 744 českých dobrovolníků, 133 ruských vojáků a 25 důstojníků. Jednotka odjela na frontu 3. listopadu 1914 a byla podřízena 3. armádě v Haliči, v jejímž čele stál generál Radko Dimitriev. Ten rozdělil náš prapor na čety, které přidělil jednotlivým plukům své armády. Čeští starodružiníci byli předurčeni pro plnění nebezpečných průzkumných úkolů. V tomto směru se víc než osvědčili. V další části své pracovní návštěvy Daniel Koštoval jednal na Ministerstvu obrany Ukrajiny. Zbytek delegace společně se zástupci Čs. obce legionářské uctili památku našich vojáků, kteří padli během druhé světové války při osvobozování Kyjeva.
Projekt s podporou EU „Optimalizace systému boje s korupcí v rezortu Ministerstva obrany“ (reg. č. CZ.1.04/4.1.00/B6.00004) realizace 1. 6. 2014 – 30. 9. 2015
Cíle projektu Nový institucionální koncept; Získání schopnosti hodnotit míru implementace rezortního etického kodexu; Funkþní protikorupþní subportál; Zvýšení ochrany oznamovatelĤ korupþního jednání; Systematické vzdČlávání k problematice boje s korupcí.
Cílová skupina: zamČstnanci a pĜíslušníci rezortu MO OBJEKTIVITA + PROFESIONALITA + TRANSPARENTNOST
Text a foto: Vladimír Marek
Hlavní klíþové aktivity: Návrh optimalizace institucionálního zabezpeþení boje s korupcí v rezortu MO Audit etického chování Protikorupþní subportál VzdČlávací modul „Boj s korupcí“
Tyto dvě fotografie dělí sto let. Všimněte si, že domy na Sofijském náměstí, které jsou vidět na pozadí fotografií, se za tu dobu až tak nezměnily
42
A report 10/2014
Generální štáb Armády České republiky oslavil v těchto dnech devadesát pět let své existence
Mozek armády Československá armáda postrádala po odtržení země od Rakouska-Uherska ústřední orgán velení, tedy generální štáb. Zatím vznikl jen centrální správní úřad, jejž reprezentovalo Ministerstvo národní obrany (MNO). Specifická atmosféra po první světové válce vedla k neblahému podcenění armádních potřeb. Ryze vojenskou povahu měl z celého MNO, které tvořilo sedmnáct odborů, pouze jediný, a to III. (vojenský) odbor. Tento stav byl trvale neudržitelný. Československá vláda se proto rozhodla pověřit ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše vyjednáním pomoci od Francie, hlavního spojence. Jednání vyústila ve vyslání Francouzské vojenské mise (FVM). Její působnost byla založena na dvou základních mezivládních aktech. Prvním se stal Kontrakt o vyslání FVM do Čech (míněn byl ovšem celý stát) z 20. ledna 1919. Druhý dokument, z 26. ledna, se nazýval Dohoda mezi vládami francouzskou a československou o pravomocech FVM. Kompetence mise měla celoarmádní a celostátní rozměr. Francouzská vojenská mise působila v Československu od 13. února 1919 (počáteční početní stav osob zahrnoval 45 důstojníků, maximum v říjnu téhož roku bylo 145 důstojníků). Oficiálně byla pověřena organizací čs. armády, vojenské správy a armádního školství. Zorganizování generálního štábu bylo ovšem jedním z jejích nejvýznamnějších úkolů. Zmíněná dohoda dokonce předurčovala šéfa mise náčelníkem budoucího čs. generálního štábu. Stal se jím divizní generál Maurice Pellé, vysoce fundovaný a zkušený štábní pracovník i letitý vojenský diplomat s vytříbeným citem pro různá prostředí, v nichž během své kariéry působil. Na jaře roku 1919 se Francouzská vojenská mise rovněž zasloužila o stabilizaci čs. armády
v době války s Maďarskou republikou rad. Generální štáb vznikal v průběhu uvedeného konfliktu sloučením personálu FVM a III. (vojenského) odboru MNO a jeho organizace vycházela ze struktury Francouzské vojenské mise. Tvořil ji náčelník, I. a II. podnáčelník, 1. (organizační), 2. (zpravodajské), 3. (operační) a 4. (dopravní) oddělení. Velitelská místa měla paritní francouzsko-československé zastoupení podle modelu francouzský náčelník – čs. podnáčelník, respektive zástupce. Ukončení bojů na Slovensku umožnilo k 15. říjnu 1919 provést komplexní reorganizaci Ministerstva národní obrany, v jehož rámci se vůbec poprvé oficiálně objevil Generální štáb. O rok později došlo k jeho přejmenování na Hlavní štáb čs. branné moci.
Interní komunikační portál www.ikp.army.cz
Text: Karel Straka Foto: Vojenský historický ústav Praha
IKP je „živý‟ portál, který se stále vyvíjí, ať již na základě poznatků redakce, nebo požadavků uživatelů. Svědčí o tom i průběžné změny v jeho nabídce. Dnes proto pokračujeme představením další nové nabídky portálu, která byla vytvořena v srpnu letošního roku. Nese název Služba a práce v zahraničí a naleznete ji v hlavní nabídce vpravo nahoře. Její obsah tvoří informace, které se dříve skrývaly roztroušeně v rámci jiných složek portálu. Vytvořením složky Služba a práce v zahraničí jsme reagovali na požadavky uživatelů, kteří chtějí mít přístup z jednoho místa ke všem informacím souvisejícím s touto problematikou. Naleznou zde odkazy (linky) na právní a vnitřní předpisy k této problematice nebo dokumenty a odpovědi na související dotazy, které byly na IKP zveřejněny. Dále zde také najdou konkrétní nabídku míst v zahraničí určenou zaměstnancům resortu MO. Pro zaměstnance
zahraničních pracovišť zde budou dostupné i další jim určené informace. Zmiňovaná nabídka se uživateli objeví po „rozkliknutí‟ složky Služba a práce v zahraničí, kde přímo pod ní uvidí řádky Zahraniční mise a Nabídka míst v zahraničí. Po jejich „rozkliknutí‟ se v levé části obrazovky vždy objeví chronologicky seřazené informace a dokumenty k dané problematice. Uživatel má dále možnost si tyto informace a dokumenty „filtrovat‟ podle jejich charakteru pomocí nabídky roletky nad textem (Aktuality, Předpisy a nařízení, Jiné dokumenty). Informace v nabídce Zahraniční mise se netýkají jen „vojenských‟ misí, ale také „civilních‟ misí EU a možností působení občanů ČR v mezinárodních vládních organizacích. Pod heslem Nabídka míst v zahraničí uživatel nalezne nabídku pozic v agenturách NATO (NSPA, NAGSMA). Redakce IKP
Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail:
[email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková, Jaroslav Pajer a Jiřina Švarcová V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 7. 10. 2014 Toto číslo vyšlo dne: 13. 10. 2014 Foto na titulní straně: Jan Kouba
kontakty do redakce Jan Procházka (šéfredaktor) telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail:
[email protected] Vladimír Marek (redaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail:
[email protected] Andrea Bělohlávková (grafička) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail:
[email protected] Jan Kouba (fotograf) telefon: 973 215 664 mobil: 606 674 257 e-mail:
[email protected]
Budova Generálního štábu v pražských Dejvicích na dobovém snímku
informace pro autory
Generální štáb čs. branné moci v roce 1920 s gen. Mauricem Pellém v čele
V příštím vydání se s vámi podělíme o některé naše zkušenosti z provozu portálu.
Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ, anebo osobu mimo resort, adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.
historie
Před sedmdesáti lety zahynul při přestřelce s protektorátními četníky velitel vojenského odboje na Vysočině generál Vojtěch Luža
45
Jeden ze dvou padlých v boji Pozdě odpoledne 2. října 1944 dorazili do obce Hřiště poblíž Přibyslavi dva na kost promočení muži. Nejdříve požádali o pomoc selku Aloisii Matějovou. Když je odmítla, obrátili se přímo na starostu Jaroslava Honzu. Nic před ním netajili. Jsou prý bývalí důstojníci naší prvorepublikové armády a utíkají před gestapem. Mají za sebou dlouhý a namáhavý pěší přesun. Potřebovali by si někde odpočinout a usušit se. Starosta jim podle svého pozdějšího svědectví nabídl vlastní dům. Když se jim ale nezdál příliš vhodný, poslal je do nedaleké hospody U Němců. Starostu podle všeho celá záležitost pořádně vyvedla z míry. Po odchodu obou mužů usilovně přemýšlel, co by měl udělat. Ještě více znervózněl, když se za chvíli dostavila selka Aloisie Matějová, která již o podivné dvojici věděla. Doporučila mu, aby byl opatrný, že by mohlo jít o provokatéry.
Příliš vylekaný starosta Za této situace se Jaroslav Honza rozhodl, že dvěma cizincům donese alespoň přihlašovací lístky a ty pak doručí na policejní stanici v Přibyslavi. Po cestě však potkal strážníka Josefa Navrátila, který byl shodou okolností právě v obci na obchůzce. Když se od něj četník dozvěděl o dvou podezřelých osobách, řekl mu, že je dojde legitimovat, ale nejdříve si musí ještě něco zařídit. Když se pak po nějakém čase za starostou vrátil, oznámil mu, že vše raději telefonicky nahlásí na stanici v Přibyslavi. Vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř mu přitom nařídil, ať zatím nic nepodniká a počká, až za ním dorazí společně s dalším četníkem Stanislavem Onderkou. To už se blížilo půl šesté. Promočená dvojice se zatím sušila v hospodě u kamen a popíjela čaj. Ptala se na možnost přespání, pak se ale rozhodla, že nehledě na neustávající déšť bude pokračovat v cestě. Četníci vtrhli dovnitř s namířenými pistolemi a výkřikem: „Ruce vzhůru!‟ Když na to nikdo z mužů nereagoval, výzvu ještě jednou zopakovali. V tom okamžiku starší z dvojice vytáhl pistoli a vystřelil. Následovala doslova salva z namířených četnických zbraní. Muže, který střílel na četníky, zasáhlo devět kulek. Mladší
z dvojice byl jen poraněn, a tak stačil ještě vyskočit oknem ven. Tam se ale s ohledem na bezvýchodnou situaci sám zastřelil. Četníci byli přestřelkou stejně zaskočeni jako obyvatelé vesnice. Nikdo z nich neměl ani nejmenší tušení, kdo jsou ti dva mrtví. Četnický velitel Bohuslav Mečíř bědoval, že za třicet let služby ještě na nikoho nevystřelil. Skutečnou totožnost mrtvých určilo až brněnské gestapo. Starší z mužů byl prvo- Generál Vojtěch Luža republikový divizní generál a velitel vojenského odboje na Vysočině a skupiny Rada tří Vojtěch Luža. Společně s Jaroslavem Vedralem byl jedním ze dvou generálů naší prvorepublikové armády, kteří během druhé světové války zahynuli přímo v boji. Tento ruský legionář a zemský vojenský velitel v Brně byl považován za velice tvrdého a nekompromisního člověka. Do odboje byl zapojen od počátku okupace. Spolupracoval s generálem Eliášem, byl napojen na ústředí organizace Obrana národa. Na podzim roku 1941 přešel do ilegality. Na vzniklou situaci asi nemohl reagovat jinak, než reagoval. Před svou smrtí opakovaně vyzýval bývalé vojáky k aktivnímu odporu proti okupantům. Ze všeho nejvíce ho rozčilovalo, když někteří z odbojářů při zatýkání nekladli odpor a nepoužili zbraně, které měli u sebe. Doprovázel ho jeho pobočník, sedmadvacetiletý poručík Josef Koreš.
Odboj se rozhodl reagovat Když se vedení odboje v této oblasti dozvědělo o událostech, k nimž došlo v obci Hřiště, neváhalo ani na okamžik. Generálovo zastřelení není
Hospoda U Němců, ve které došlo k této tragédii Podplukovník Josef Svatoň předsedal partyzánskému soudu v Roseči, který odsoudil četníky k trestu smrti
možné přejít jen tak, musí přijít odplata. Vykonáním exekuce byla pověřena část partyzánského oddílu Čapajev, ke které se připojil generálův syn Radomír. V té době mu bylo dvaadvacet let. V roce 1941 byl zatčen gestapem a vyslýchán. Pro nedostatek důkazů ho ale propustili. Dalšímu zatčení předešel tím, že v září 1942 přešel i se svou matkou Miladou do ilegality, ve které se v té době již delší dobu pohyboval jeho otec. Ten působil na Českomoravské vrchovině jako vojenský představitel odbojové organizace Rada tří. Radomíru Lužovi tehdy nešlo jen o pomstu za smrt svého otce. Ve svých pamětech o těchto okolnostech píše, že navrhl podplukovníku Svatoňovi, že tam bezpodmínečně půjde „nejen kvůli otci, ale jako varování všem podlézavcům, kteří se mohou přetrhnout při plnění německých příkazů‟. Do Přibyslavi vedl partyzány lesy Radomír Luža, který se v této oblasti dobře vyznal. Na cestu se vypravili 25. října 1944 večer. Následující den se schovávali v okolí Račína. Navečer se vydali přes Malou Losenici do Přibyslavi. Do domu č. 9, který patřil Janu Vokurkovi, se dostali kolem osmé hodiny večerní lstí. Dole byla obytná část, četnická stanice sídlila v prvním patře. Partyzáni nařídili panu Vokurkovi, aby
V této přibyslavské budově sídlila četnická stanice šel s nimi do patra a požádal nahoře přítomného četníka, strážmistra Jiřího Hörnera, aby otevřel dveře. Ten, když poznal hlas domácího, netušil nic zlého, odložil pistoli a odemkl. Na stanici byl v té době pouze jediný četník, který se navíc neúčastnil akce v obci Hřiště. A tak čekali na příchod dalších. Náčelník stanice vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř byl ale v té době nemocen, a tak ho museli vylákat z domu. Na ulici, kousek od stanice, natrefili na strážmistra Karla Sojku. Také on musel jít s nimi. Nepomohlo mu ani pozdější vysvětlování, že k této četnické stanici vůbec nepatří. Že je v Přibyslavi pouze na návštěvě u manželky.
Doplatili na aroganci Výslech četníků prováděl sám Radomír Luža. Později prohlásil, že právě přístup četníků k výslechu byl jednou z příčin, proč se je rozhodli všechny zastřelit. Chovali se i v této situaci prý příliš arogantně. „Kdyby kterýkoliv z četníků
Jedním z těch, kdo popravovali ve sklepě, byl Josef Serinek odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou. To se ale nestalo, ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost.‟ Po přečtení rozsudku je jednoho po druhém odváděli dolů do sklepa, kde již na ně čekali vykonavatelé exekuce – Josef Serinek a sestřelený sovětský pilot nadporučík Nikolaj Bachmutský. Na podlaze sklepa zůstalo ležet pět těl. Vedle vrchního strážmistra Bohuslava Mečíře se jednalo o Karla Sojku, Stanislava Kunderku, Ondřeje Otevřela a Jiřího Hörnera. Přežil pouze posledně jmenovaný, a to i přesto, že byl zasažen osmi projektily ráže 6,35 mm. Zavalila ho totiž těla dalších popravených a partyzáni si tak nevšimli, že není usmrcen. Ovšem pouze dva ze zastřelených se účastnili protiodbojové akce ve Hřišti. Třetí z účastníků, Josef Navrátil, byl v té době již odvelen na jinou četnickou stanici. Ani on však smrti neušel. Zemřel v dubnu 1945 na následky těžkého zranění, které utrpěl při náletu na Tišnov. Odbojáři se na stanici zmocnili tří služebních pistolí, určitého množství nábojů do nich,
dalekohledu a pendreku. Na dveře sklepa a kanceláře umístil Radomír Luža dopis, ve kterém informoval, že se jedná o akt odplaty za vraždu českých příslušníků odboje. Celá akce trvala zhruba hodinu. Kolem deváté hodiny večerní vyrazila skupina na zpáteční cestu. Původně se měli ještě zastavit u starosty Hřiště a vyřídit si účty i s ním, ale těžce zraněný strážmistr Hörner se probral a přivolal pomoc. Rozeběhlo se rozsáhlé pátrání po partyzánech. Ti však přesto bez jakékoliv úhony dorazili kolem šesté hodiny ranní do svého tábořiště. „Byli jsme velmi unavení a uštvaní. Naše akce se ale podařila. Náš přepad četnické stanice v Přibyslavi byl signálem ke skutečnému náporu partyzánskému na celé Vysočině,‟ napsal na závěr hlášení o akci v červenci 1945 Radomír Luža.
Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA, archiv redace