Sociologie – podklady ke kurzu Sociologie a psychologie, FEL ČVUT, zimní semestr 2011/2012 Alice Červinková J.W.Mills (1916-1962) definuje sociologickou imaginaci jako schopnost chápat vzájemné vztahy mezi biografiemi a historií, spojení mezi našimi individuálními životy a sociálními silami, které formují naše životy. Podle Millse bychom měli pojímat naše osobní výhry či prohry ve společenském kontextu, ve kterém se odehrávají. To znamená, že sociologická perspektiva umožňuje uchopit osobní zkušenosti jako součást sociálního prostředí, ve kterém jako jednotlivci žijeme. Například nezaměstnanost nelze chápat jako osobní selhání, ale jako důsledek společenského uspořádání. Ačkoliv se mezi nezaměstnanými mohou najít ti, kterým se pracovat nechce, je to výjimečné, jedná se spíše o to, že na daném trhu práce nejsou dostupné pracovní příležitosti pro všechny, kdo stojí o to pracovat. Podle Millse nám může sociologická imaginace pomoci v tom, abychom nechápali sami sebe jako oběti sociální sil a získali větší kontrolu nad našimi životy – pokud budeme rozumět tomu, jak fungují sociální mechanismy, můžeme je lépe ovlivňovat tak, aby sloužily společnosti i jednotlivcům (Stolley 2005: 8-9). Podobně to formuluje A.G. Johnson v knize The Forrest and the Trees. Sociology as life, practice and promise. (2008) (Les a stromy. Sociologie jako život, praxe a příslib): „vždy se účastníme něčeho co nás přesahuje a pokud chceme porozumět sociálnímu životu, měli bychom pochopit to, čeho se účastníme a také jakým způsobem se toho účastníme“. (s.13) Společnost je víc než součet jednotlivců. Jsou to vztahy mezi lidmi, které je spojují do skupin a společností. Nelze budovat sociální vztahy bez lidí, kteří by je uskutečňovali, ale lidé a vztahy není to samé. „Pro stromy není vidět les“– les je víc než soubor jednotlivých stromů, stromy v lese existují ve vzájemných vztazích a o těchto vztazích nelze nic říct, pokud se budeme soustředit pouze na jednotlivé stromy. Sociologie se zabývá studiem moderní společnosti. Moderní společnost nahradila společnost tradiční, tedy společnost, která byla rozbita s nástupem průmyslové revoluce. Historicky vznikla sociologie jako snaha definovat kontrolní mechanismy nové společnosti. Vládla představa, že tyto mechanismy lze stanovit na základě vědeckého poznání toho, jak funguje moderní společnost. Zatímco tradiční společnosti upřednostňovaly stabilitu v oblasti moci, výroby i výkladu světa, moderní společnost naopak stojí na neustálé změně, pokroku a inovacích. (Keller, Úvod do sociologie s.9) Industrializace složitý soubor změn: - průmyslová revoluce – nástup strojní výroby, využívání nových zdrojů energie (pára, elektřina atd.) - vysoké tempo technických inovací - zatímco v tradičních společnostech měla výroba převážně lokální charakter, tak v moderní průmysl odstranil tento lokalizovaný charakter tradiční výroby a integroval výrobce i spotřebitele do dělby práce, která se v současné době stává globální. - urbanizace: většina lidí žije ve městech, kde se vytvářejí pracovní místa
- práce: většina obyvatelstva již nepracuje v zemědělství, ale v továrnách, nebo úřadech - vznik národních států: politická společenství, vzájemně od sebe oddělená přesně stanovenými hranicemi. V národních státech mají vlády rozsáhlé pravomoci, ovlivňují mnoho oblastí života občanů a vytvářejí zákony, které se vztahují na každého, kdo žije v prostoru vymezeném hranicemi národních států Změny ve sféře výroby – tzv. fordismus inspirovaný vlivným pojednánm F.W. Taylora Principy vědeckého řízení (1911), který popisuje, jak lze zásadně zvýšit produktivitu práce rozložením komplexního výrobního procesu na jednotlivé části/úkoly a jejich organizací. Výsledkem bylo oddělení specializace jednotlivých výrobních funkcí. Tato organizace výroby vedla též k oddělení sféry organizace výroby a nekvalifikované práce (tedy oddělení mezi duševní a fyzickou prací). Zavedení výrobních pásů. Fordismus je též spojen s masovou výrobou a tedy s masovou spotřebou. Krize fordismu – 2. pol. 60. let. 1. Došlo k poklesu růstu produktivity v průmyslu, růst reálných mezd ale pokračoval 2. internacionalizace výroby a rostoucí konkurence ze strany nově industrializovaných zemí, zejména Japonska Krize fordismu vedla podle některých autorů k formování nového systému kapitalistické akumulace a celkového kapitalistického systému označovaného za postfordismus (nebo také neofordismus). Postfordismus je charakterizován automatizovanou kontrolou výroby, která vede ke zvyšování flexibility výroby, její reorganizací (formování semiautonomních pracovních týmů), snižováním požadavků na dovednosti dělníků, centralizací výroby a geografickou decentralizací výrobních jednotek (produkce výrobních součástek a kompletace hotových výrobků v rozdílných lokalitách) Moderní společnosti, moderní stát a občanství Občanská práva – nepřišla automaticky s ustavením moderní společnosti, ale musela být vybojována. Marshall (1973) rozlišuje 3 typy občanských práv 1. občanská práva (v užším slova smyslu) – svoboda projevu, svoboda vyznání, svoboda pohybu, právo na majetek a rovnost před zákonem 2. politická práva - právo se shromažďovat, právo svobodně volit a být volen 3. sociální práva – nárok každého jedince na určitý minimální standard ekonomických vymožeností a jistot. Podpora v nezaměstnanosti, nemocenské dávky, minimální mzda. Rozšíření sociálních práv je spojeno se vznikem sociálního státu – ten se prosadil po 2. světové válce. Sociální stát poskytuje podporu těm občanům, kteří se nemohou sami uživit – nezaměstnaným, nemocným, starým a postiženým. Všechny západní země mají rozsáhlý systém sociální podpory.
Vznik moderní společnosti byl spojen se zásadní proměnou – ustavením veřejného prostoru na straně jedné a soukromého na straně druhé. Veřejný prostor se stal sférou produkce a politického života, soukromý prostor sférou reprodukce. Tyto prostory jsou oddělené, ale zároveň jsou na sobě závislé. V počátku moderní společnosti byla sféra veřejná doménou mužů, ženy do ní neměly přístup, nebo ho měly omezený. Ženám byla vyhrazena sféra soukromá (péče o domácnost, rodinu, děti). Tyto dvě sféry a na ně napojené dva druhy činnosti nezbytné pro moderní společnost – neplacená péče (zahrnující materiální, výchovnou a citovou funkci) a placená práce mimo rodinu spojená s mocí (a mužskou dominancí ve veřejném prostoru i v rodině) - nebyly zrovnoprávněny. Toto se postupně proměňovalo, ženy získaly přístup ke vzdělání a do politického života (přístup na vysoké školy se ženám na našem území otevíral od konce 19. století, volební právo získaly se vznikem republiky 1918; přesto nebylo stále dosaženo rovného přístupu – ženy se setkávají s diskriminací na trhu práce, jsou podreprezentovány v politických institucích, řídících funkcích atd.) Moderní společnost a kulturní vlivy (viz Giddens Sociologie) - hlavní kulturní vlivy, které působily v procesu společenských změn moderní doby: rozvoj vědy a sekularizace myšlení (omezování vlivu církve a náboženství). Oba tyto procesy přispěly ke kritickému a novátorskému charakteru moderního světového názoru. Život v moderní společnosti vyžaduje „racionální základy“. -
Změnil se nejen způsob uvažování, ale i obsah myšlenek: ideály rozvoje jedince, svobody, rovnosti a demokratické participace jsou produktem moderní společnosti. Tyto ideály povzbudily vznik dalekosáhlých procesů společenských a politických včetně revolucí.
Pro moderní společnost je charakteristický proces individualizace
Globalizace Procesy, v jejichž důsledku jsou národní státy a jejich suverenita podkopávány a vzájemně spojovány prostřednictvím nadnárodních aktérů, jejich mocenských šancí, orientací, identit a sítí. (Ulrich Beck) Hlavní rysy globalizace -
Geografická expanze a zvyšující se interakční hustota mezinárodního obchodu, globální propojení finančních trhů a růst nadnárodních koncernů.
-
informačně- a komunikačně-technologická permanentní revoluce
-
obrazové toky globálního kulturního průmyslu
-
postinternacionální, polycentrická mezinárodní politika – vedle vlád existují nadnárodní aktéři (koncerny, nevládní organizace, Organizace spojených národů), jejichž moc a počet roste.
Zatímco internacionální popisuje vztahy mezi jednotlivými národními státy s jasně danými hranicemi, postinternacionální se vztahuje k tomu, že v procesech
globalizace ztrácejí národní hranice/státy důležitost (především co se týká průmyslové výroby) - transkulturní konflikty doma (především spojené s migrací) -
globalizace chudoby
Není žádná shoda v tom, kdy vlastně globalizace začala a co všechno tento proces obnáší. Neexistuje shoda v tom, co jsou základní principy globalizace, nakolik se jedná o záměrný proces, či proces samovolný a přirozený. Rozdílné názory jsou též na to, komu globalizace prospívá a komu škodí. Stejně tak se liší názory na to, zda a do jaké míry lze procesy globalizace usměrňovat, ovlivňovat a korigovat negativní dopady. Keller - globalizace ve dvou fázích (Teorie modernizace 2007)– 1. po druhé světové válce – „rozvojová pomoc“ – západní i východní blok vyváží na Jih své koncepce industrializace ve snaze zapojit zbytek světa do své vlastní zájmové sféry. I když se tato fáze odehrává ve vzájemném soupeření Východu se Západem, doporučované recepty na modernizaci mají vzhledem k předmodernímu charakteru společností, do nichž jsou vyváženy, velice podobné dopady. Patří mezi ně rozrušení sociálních i mentálních struktur tradiční společnosti a přenos izolovaných technických a organizačních prvků 20. století do prostředí, z něhož tyto prvky organicky nevyrostly, proto v něm působí cizorodě a rozkladně. Rozvojová pomoc vytváří v průběhu 50. a 60. let uprostřed převážně agrární krajiny rozvojových zemí izolované ostrůvky relativně moderních technologií. Zárove/n se tyto ekonomiky otevírají světovému obchodu, přičemž slouží jako vývozci levného nerostného bohatství a dovozci průmyslových přebytků ekonomik industrializovaného Severu. V této fázi jsou hlavními aktéry státy a jejich vlády, od 70. let se situace začíná měnit. 2. 80. léta – globalizace má nového hlavního aktéra – nadnárodní korporace (ekonomika bez hranic a politika bez moci). Země Jihu jako zásobárny levné práce, jako oblasti nízkých daní. Urbanizace ve 20. st. se stala globálním procesem, do něhož se stále více zapojuje i tzv. třetí svět. Do roku 1900 se téměř veškerý rozvoj měst odehrával na Západě, od 60. let nastal silný rozvoj měst i dalších oblastech světa. Největší města v průmyslových zemích mají až 20 milionů obyvatel. Konurbace – shluky měst vytvářející rozsáhlé zastavěné oblasti (zde ještě větší počty obyvatel) Suburbanizace – růst předměstí Urbanizace za kapitalismu a za socialismu – rozdíly a podobnosti (Jiří Musil)
V obou typech společnosti vedla industrializace ke koncentraci lidských aktivit i obyvatelstva do měst; motivem byla snaha co nejvíce redukovat náklady energii nutné k fungování industriálně-městského typu společnosti. Suburbanizace – růst předměstí za socialismu - zastavení suburbanizace velkých měst Hlavní důvody: -
restriktivní politika výstavby soukromých rodinných domů na okrajích velkých měst (ideologické motivy) předměstí přestala být po hospodářské stránce atraktivní: výdaje na bydlení a životní náklady v příměstských obcích se příliš nelišily od nákladů ve vnitřních částech měst
např. v letech 1950 až 1980 procento růstu obyvatelstva v předměstských obcích okolo Prahy bylo nejen nižší než v letech 1921-1930, ale dokonce i nižší než v posledních dekádách 19. století. Suburbanizace (USA) – A. Giddens Sociologie Jedním z nejvýznačnějších rysů poválečného vývoje amerických měst byl nárůst vilových čtvrtí na předměstí. V USA dosáhl proces suburbanizace vrcholu v 50. a 60. letech 20. století (v těchto desetiletích se počet obyvatel měst zvýšil o 10% a předměstí prakticky o 50%). Rozvoj předměstí též jako rasová otázka – na předměstí se stěhovaly většinou bělošské rodiny (otázka financí, životního stylu – rodinný dům, automobil - a též v souvislosti s integrací menšin ve školách/rasismem: mnozí běloši si nepřáli, aby jejich děti chodily do rasově smíšené školy, což by ve vnitřním městě bývalo nevyhnutelné. Město jako výsledek interakce mezi tržními silami a vládní mocí (Manuel Castells) – město chápe nejen jako typickou lokalitu (tedy městkou oblast)), ale také jako integrální součást masové spotřeby. Obytné domy, školy, dopravní služby a zábavní podniky patří k formám spotřeby produktů moderní spotřeby. Daňový systém ovlivňuje to, kdo a kde bude schopen si něco najmout či postavit. Značnou moc nad těmito procesy mají velké firmy a banky, které poskytují kapitál pro stavební projekty. Také vlády zasahují do mnoha oblastí městského života tím, že staví a plánuje infrastrukturu (silnice, městskou hromadnou dopravu, zeleň atd.) Globální města (dle Keller, Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. 2010) Saskia Sassen – globální města: 1. Rozvinula se v „místa rozhodování" - střediska řízení globální ekonomiky. 2. Sídlí v nich hlavní finanční společnosti a firmy poskytující specializované služ by, které dnes mají větší vliv na ekonomický rozvoj než výroba. 3. Probíhá v nich výroba a inovace v těchto nových odvětvích průmyslu. 4. Představují trh, na němž se kupují, prodávají nebo jinak využívají „produkty„ těchto finančních společností a specializovaných služeb.
New York, Londýn a Tokio mají zcela odlišnou historii; přesto však u nich můžeme v posledních dvou až třech desetiletích zaznamenat srovnatelné změny. V rámci dnešní vysoce rozptýlené světové ekonomiky zabezpečují tato města centrální kontrolu klíčových operací. Sassenová uvádí, že čím více se ekonomický život globalizuje, tím více je jeho management soustředěn do několika vedoucích center. Globální města nezajišťují jen koordinaci, ale mají také významnou produktivní úlohu. Klíčová však už není výroba materiálního zboží, ale produkce specializovaných služeb, které obchodní organizace vyžadují k řízení kanceláří a továren rozptýlených po celém světě, a také produkce finančních inovací a trhů. Tím, co činí město globálním, je právě zboží. v podobě služeb či financí. Například v New Yorku má například své pobočky 350 zahraničních bank a 2500 dalších zahraničních finančních korporací. Globální města mezi sebou soutěží, ale představují rovněž provázaný systém, částečně oddělený od jednotlivých států, na jejichž území se nacházejí.
Sociologie rodiny/intimního života Model tradiční rodiny – úzké vztahy s širším příbuzenstvem a komunitou, moderní společnost – nukleární rodina (rodiče a děti). Prvotní model moderní buržoazní rodiny – žena byla v závislém a podřízeném postavení, v této závislosti byla udržována veřejným právem (neměla vlastnická, občanská ani politická práva). Rodina byla chápána především jako ekonomický svazek. Postupně se vyvinul model rodinného života, který známe ze současné západní společnosti, kdy rodina je spjata úzkými rodinnými vazbami. Tento model je provázen vzestupem citového individualismu – vytvářením manželských vztahů na základě osobní volby. 3 teze spojené s genderovými vztahy ve společnosti (se vztahy mezi muži a ženami). Ulrich Beck ukazuje, že to, co se jeví jako konflikt ve vzájemných vztazích má svou obecnou stránku v rovině sociální teorie (z knihy Riziková společnost): 1. připsání rolí v závislosti na genderových charakteristikách tvoří základ moderní společnosti. Život měšťanské industriální společnosti se zakládá na neúplném (polovičatém) podřízení lidské práce pracovní schopnosti trhu. Plná industrializace, plné podřízení trhu a tradiční formy a role rodiny se vylučují: výdělečná práce předpokládá práci v domácnosti – industriální společnost je v tomto ohledu odkázaná na nerovné postavení mužů a žen. Tato nerovnost je ale v rozporu s principy moderny a v procesu modernizace dochází ke konfliktům. V procesu modernizace po 2. světové válce dochází k tomu, že jsou ženy osvobozovány od připsané práce v domácnosti a materiální závislosti na manželovi – tento vývoj proměňuje existující dělbu práce, normami uvnitř rodiny atd. 2. dynamika individualizace, která vyvázala lidi z třídních kultur se nezastavuje před branami rodiny. Proces individualizace má ve vztazích mezi muži a ženami protichůdné důsledky. Na jednu stranu jsou muži i ženy v procesu individualizace osvobozeni od tradičních rolí a forem, na straně druhé se oslabování sociálních vztahů projevuje v „hledání partnerského štěstí“ – sdílení vnitřního života ve dvou není prvotní potřebou – roste úměrně ke ztrátám, které individualizace přináší jako rub svých možností.
3. propojení obou pohlaví v mnohovrstevnatém světě práce, rodičovství, lásky, politiky, individuálního rozvoje a seberealizace se otřásá. Uvědomování si konfliktů je v partnerských vztazích iniciováno otevírajícími se možnostmi volby – např. protichůdné nároky na profesní mobilitu manželů (partnerů), rozdělení péče o děti a domácnost atd. Při rozhodování jsou zřejmé protikladné důsledky a rizika pro muže a ženy, tak se například při rozhodování o tom, kdo bude pečovat o děti rozhoduje o pracovní kariéře manželů a tedy i o jejich budoucí ekonomické závislosti či nezávislosti a o všech důsledcích, které z toho vyplývají. Tyto možnosti rozhodování mají osobní a institucionální stránku – tedy např. chybějící veřejná zařízení pro péči o děti, nedostatečné sociální zabezpečení – umocňují konflikty v osobních vztazích – proto je osobní a institucionální strategie nutné vidět v jejich souvislosti.
S individualizací se vytvořily nové formy partnerského soužití: Oddělené soužití (Living apart together, Levin 2004) - páry, které žijí spolu, ale odděleně - nejde o to rozhodnout se mezi partnerem, nebo pracovní pozicí – volí oboje. Volba obou variant pak vede k životu v oddělených domácnostech, v rozdílných destinacích. Takové nastavení může být nahlíženo jako dočasné. Partnerství založené na dojíždění (commuting partnership, Gross 1980) vztah založený na dojíždění lze chápat jako alternativní geografické uspořádání k migraci páru či k rozhodnutí neemigrovat. Toto uspořádání se nabízí v případech, kdy ani jeden z partnerů nechce nebo nemůže rezignovat na pracovní závazky spojené buď s přesídlením do vzdálené lokace, či setrváním na místě Socializace – mužské a ženské role Socializace – proces vrůstání do společnosti. Naše pojetí mužské a ženské role i sexuální postoje a sklony, které s nimi spojujeme, se utvářejí tak brzy, že je v dospělosti obvykle vnímáme jako něco samozřejmého. Obsahem těchto rolí však není jen to, že se naučíme chovat jako chlapci nebo dívky. Rozdíly mezi pohlavími patří k tomu, čím doslova žijeme každý den. Jinými slovy, tyto rozdílné role nejsou něčím, co prostě existuje; my sami je v našich každodenních sociálních interakcích s ostatními lidmi vytváříme. Tento proces nám umožňuje chápat rozdíly mezi pohlavími jako sociální instituci, která vzniká a obnovuje se v naší interakci s druhými lidmi. (Giddens, Sociologie)
