Mezinárodní politika 8/2011
ROČNÍK XXXV
CENA 59 Kč
Hudba, moc a svoboda Opera v objetí politiky
Punk a politika Rozhovor s Pavlem Klusákem Profesionální rebelové
VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV 56 140/2011 PK AGENDA Agenda pro českou zahraniční politiku 2011 = Agenda for Czech foreign policy 2011 / ed. Vít Dostál, Tomáš Karásek, Michal Thim. -- Praha : Asociace pro mezinárodní otázky, 2011. -- 208 s. ISBN 978-80-87092-14-9
57 889 KREJČÍ, Oskar Geopolitika Central'noj Jevropy : vzgljad iz Pragi i Bratislavy / Oskar Krejči. -- Praga : Ottovo nakladatelství ; Moskva : Naučnaja kniga, 2010. -- 423 s. : mp. -- Bibl.-Pozn. ISBN 978-5-91393-048-4 (Naučnaja kniga) ISBN 978-80-7451-015-1 (Ottovo nakladatelství)
57 926 BALÍK, Stanislav Veřejné politiky v České republice v letech 1989–2009 / Stanislav Balík, Ondřej Císař, Petr Fiala a kol. -- 1. vyd. -Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. -- 695 s. : gr., tab. -- (Srovnávací politologie ; sv. č. 13). -Bibl.-Pozn. ISBN 978-80-7325-236-6 57 816 GOLD, Johannes Friedrich Legitimationsvergleich externer Konfliktlösung : Engagement der NATO im Kosovo und Russlands in Südossetien und Abchasien / Johannes Friedrich Gold. -- Hamburg : Kovač, 2010. -- 170 s. : tab. -- (Regensburger Studien zur Internationalen Politik ; Bd. 11). -- Bibl.-Pozn. ISBN 978-3-8300-5440-5. -- ISSN 1863-2947 De 57 802 EICHLER, Jan Bezpečnostná politika v dobe globalizácie / Jan Eichler, Roman Laml. -- 1. vyd. -- Skalica : Stredoeurópska vysoká škola, 2010. -- 174 s. -- Pozn. ISBN 978-80-89391-14-1 De 57 801 EICHLER, Jan Mezinárodní politika v době globalizace / Jan Eichler. -1. vyd. – Skalica : Stredoeurópska vysoká škola, 2010. -167 s. -- Pozn. ISBN 978-80-89391-15-8 D 57 821 KARÁSKOVÁ, Ivana Rusko-čínské vztahy a EU: potenciál spolupráce a konfliktu / Ivana Karásková ... [et al.]. -- 1. vyd. -- Praha : Matfyzpress, 2011. -- 134 s. : gr., tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN 978-80-7378-149-1 57 918 KARLAS, Jan Národní parlamenty a kontrola evropských záležitostí : komparativní analýza / Jan Karlas. -- 1. vyd. -- Praha : Karolinum, 2011. -- 218 s. : tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN 978-80-246-1886-9 57 897 KLAUS, Václav Zápisky z cest / Václav Klaus. -- 1. vyd. -- Praha : Fragment, 2010. -- 142 s. : il. ISBN 978-80-253-1124-0 57 891 KLIMENKO, A. F. Strategija razvitija Šanchajskoj organizacii sotrudničestva : problema oborony i bezopasnosti / A. F. Klimenko. –- Moskva : Rossijskaja akademija nauk, 2009. -- 347 s. - Pozn. ISBN 978-5-8381-0164-8 De 57 931 KRÁL, David Český a slovenský parlament po Lisabonské smlouvě = The Czech and the Slovak parliaments after the Lisbon treaty / David Král, Vladimír Bartovic. – Praha : Institut pro evropskou politiku Europeum, 2010. -- 73, 84 s. : tab. -Bibl.-Pozn. ISBN 80-86993-10-8
De 57 980 KROUPA, Jiří Slovník soudobé politiky a mezinárodních vztahů / Jiří Kroupa. -- Praha : Wolters Kluwer, 2010. -- xvii, 113 s. -Bibl. ISBN 978-80-7357-568-7 57 815 KÜHNHARDT, Ludger Europa: innere Verfassung und Wende zur Welt : Standortbestimmung der Europäischen Union / Ludger Kühnhardt. -- 1. Aufl. -- Baden-Baden : Nomos, 2010. -- 356 s. - (Schriften des Zentrum für Europäische Integrationsforschung ; Bd. 72). -- Bibl.-Pozn. ISBN 978-3-8329-5497-0 57 892 LATINSKAJA Latinskaja Amerika v sovremennoj mirovoj politike. -- Moskva : Nauka, 2009. -- 579 s. -- Pozn. -- Název originálu: America Latina en la politica mundial contemporanea ISBN 978-5-02-036837-8 De 57 981 MAITAH, Mansoor Zvláštnosti makroekonomické politiky zemí Blízkého východu / Mansoor Maitah. -- 1. vyd. -- Praha : Wolters Kluwer, 2011. -- 158 s. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 978-80-7357-608-0 57 979 MAITAH, Mansoor Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě / Mansoor Maitah. -- 1. vyd. -- Praha : Wolters Kluwer, 2010. -- 210 s. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 978-80-7357-58957 928 MALOVÁ, Darina From listening to action? : new member states in the European Union / Darina Malová ... [et al.]. -- 1st ed. -- Bratislava : Devin Printing House, 2010. -- 221 s. : tab. -- Bibl.Rej.-Příl. ISBN 978-80-89493-00-5 57 823 MATUSZEWSKA, Joanna J. Trzy światy : modele polityki zagranicznej Unii europejskiej, stanów zjednoczonych i Rosji w perspektywie analizy komparatystyczno-dyskursywnej / Joanna J. Matuszewska. -- Warszawa : Instytut Studiów Politycznych PAN, 2010. -- 261 s. -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 978-83-60580-53-0 57 917 MIGRACE Migrace a (i)migranti v Česku : kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? / Dušan Drbohlav ... [et al.]. -- 1. vyd. -Praha : Sociologické nakladatelství SLON, 2011. -- 208 s. -- (Studie) ISBN 978-80-7419-039-1 57 853 MIGRACE Migrace a kulturní konflikty / ed. Harald Ch. Scheu. -- 1. vyd. -- Praha : Auditorium, 2011. -- 322 s. -- Pozn. ISBN 978-80-87284-07-0
D 57 894 MIROVOJ Mirovoj krizis i otnošenija "centr-periferija" na sovremennom etape / red. V. V. Sumskij, V. G. Choros. -- Moskva : Institut mirovoj ekonomiki i meždunarodnych otnošenij RAN, 2009. -- 246 s. : tab. -- Pozn. ISBN 978-5-9535-0206-1 57 846 PARTENARIAT Le Partenariat franco-allemand : entre européanisation et transnationalisation / sous la direction de Dorota Dakowska et Elsa Tulmets. -- Paris : L'Harmattan, 2011. -- 207 s. -- (Chaos International). -- Autorka části: Elsa Tulmets. -Rej.-Pozn. ISBN 978-2-296-13903-9 57 919 PERSPEKTIVY Perspektivy globalizace / Václav Mezřický (ed.). -- 1. vyd. -- Praha : Portál, 2011. -- 226 s. : gr. -- Pozn. ISBN 978-80-7367-846-3 De 57 920 PROROK, Vladimír Teorie a praxe řešení politických konfliktů / Vladimír Prorok, Aleš Lisa. -- 1. vyd. -- Praha : Grada, 2011. -- 156 s. : gr., tab. -- Bibl.-Pozn. ISBN 978-80-247-3027-1 57 859 SAURUGGER, Sabine Théories et concepts de l'integration européenne / Sabine Saurugger. -- [Paris] : Presses de la Fondation nationale des sciences politiques, 2009. -- 483 s. : tab. -- (Gouvernances) (Références ). -- Bibl.-Pozn.-Rej. ISBN 978-2-7246-1141-0 57 934 SOUČASNÉ Současné metodologické otázky veřejné politiky / Martin Nekola, Hana Geissler a Magdalena Mouralová (eds.). -1. vyd. -- Praha : Karolinum, 2011. -- 305s. : gr., tab. -- Bibl.Pozn.-Rej. ISBN 978-80-246-1865-4 57 940 SÚČASNÉ Súčasné podoby súfizmu : od Balkánu po Čínu / Dušan Deák, Gabriel Pirický, Martin Slobodník (zostavovatelia). - Bratislava : Univerzita Komenského, 2010. -- 232 s. : il. - Bibl.-Pozn. ISBN 978-80-223-2801-2 57 836 VOLNER, Štefan Bezpečnosť ľudstva : planéta : vedecko-technický systém : vesmír : mikrosvet / Štefan Volner. -- 1. vyd. -- Bratislava : IRIS, 2009. -- 361 s. -- Bibl. ISBN 978-80-89256-35-8 Rec. - In: Vojenské rozhledy. - Č. 1 (2011), s. 138-140. 57 837 VOLNER, Štefan Bezpečnosť v 21. storočí / Štefan Volner. -- 1. vyd. -- Bratislava : IRIS, 2009. -- 387 s. : gr. -- Bibl. ISBN 978-80-89256-36-5 Rec. - In: Vojenské rozhledy. - Č. 1 (2011), s. 140-142. 57 898 VOSTOČNO-CENTRAL'NAJA Vostočno-central'naja Jevropa: dva desjatiletija po puti reform : sbornik statej učastnikov VII meždunarodnoj naučnoj konferencii, "Rossija i Central'naja Jevropa v novych geopolitičeskich real'nostjach", Moskva 28 nojabrja 2008 goda = East-Central Europe: two decades on the path of reforms : proceedings of the VII International Scientific Conference, "Russia and Central Europe in the new geopolitical realities", Moscow, November 28, 2008. -- Moskva : Rossijskaja akademija nauk, 2009. -- 254 s. : mp. -Pozn. ISBN 978-5-98597-135-4
Obsah čísla 8/2011
Světozor
15. červen až 15. červenec 2011
Světozor • 1 Andrej Ruščák | Co terorista nečekal •2 Inter arma silent Musae, anebo hudba, která lže? | -zz- • 3 HUDBA A POLITIKA
Světozor
Jaroslav Šťastný | Hudba, moc a svoboda • 4 Miroslav Pudlák | Smrt Klinghoffera • 6 Libor Dvořák | Hudbou proti sovětské i nové totalitě • 9 Alex Švamberk | Punk a politika • 13 Vladimír Trojánek | Zastavte svět / Náš příběh nemá dějiny • 17 Zdeněk Zbořil | Opera v objetí politiky • 22 Ivan Hoffman | Profesionální rebelové • 26 Pavel Klusák | „Sen o životním stylu je v hudbě tak silně přítomný, že táhne lidi například i ke změně režimu“ • 28
16. V Řecku se konala generální stávka. Řecký
premiér Jorgos Papandreu zahájil jednání o nové vládě. 16. Katarská televize al-Džazíra oznámila, že „vrchní velení“ organizace al-Káida rozhodlo, že skupinu povede po smrti Usámy bin Ládina Egypťan Ajmán Zavahrí. 19. U příležitosti 20. výročí smlouvy o dobrém sousedství se v Berlíně sešli prezidenti Christian Wulff a Bronislaw Komorowski. Konstatovali, že Německo a Polsko jsou dvěma sloupy evropského sjednocování. 20. Ruský prezident Dmitrij Medveděv prohlásil, že Moskva v Radě bezpečnosti OSN nepřipustí rezoluci proti Sýrii, která by se podobala dokumentu schválenému proti Libyi, kterou si podle něho Západ vyložil po svém. 20. Evropská unie zpřísní sankce vůči běloruskému režimu Alexandra Lukašenka. 20. Prvoinstanční soud v Tunisku odsoudil exprezidenta Zína Abidína bin Alího a jeho manželku za krádež a obohacování k 35 letům vězení. 21. Valné shromáždění OSN zvolilo na druhé pětileté období Pan Ki-muna generálním tajemníkem. 21. Chorvatsko se stane členem EU pravděpodobně 1. července 2013. 22. Finský parlament zvolil premiérem dosavadního ministra financí Jyrkiho Katainena a potvrdil jeho „duhovou“ vládu, tvořenou šesti politickými stranami. 23. V Bruselu byl zahájen summit, jehož tématy bylo přijetí Chorvatska do EU a záchranný plán pro Řecko, které se dohodlo s EU a MMF na dalších úsporách a privatizaci. 23. Americký prezident Barack Obama oznámil plán postupného stahování amerických jednotek z Afghánistánu, které by mělo začít v červenci. 25. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) odsoudil na doživotí rwandskou exministryni pro otázky žen Pauline Nyiramasuhukovou za účast na masovém vyvražďování menšinových Tutsiů v roce 1994. 25. Čínský premiér Wen Ťia-pao, který navštívil Maďarsko, se setkal s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Obě strany podepsaly celkem 12 mezistátních hospodářských dohod, 27. Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu vydal zatykač na libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a jeho syna Sajfa Isláma a šéfa li-
ZEMĚMI SVĚTA Adam Gazda | Volby pod drobnohledem. Najde Makedonie cestu ze slepé uličky? • 32 Alena Rudolfová | Prezidentské volby v Peru. Ollanta Humala mezi politikou umírněné levice a radikálním socialismem • 34 VZTAHY A PROBLÉMY Veronika Bílková | Sňatek z rozumu? Česká republika v Radě bezpečnosti OSN • 38 POSLEDNÍ STRANA
Foto na titulní straně Lennonova zeď na pražské Kampě.
Robert Schuster
Tiráž Ročník XXXV • Vydává: Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. • Šéfredaktor: Robert Schuster • Úvodníky, komentáře: Zdeněk Zbořil • Odpovědná redaktorka: Milena Strejčková • Grafický návrh: Jakub Tayari • Distribuce: Dagmar Červinková • Redakční rada: Veronika Bílková (předsedkyně), Vojtěch Belling, Miloš Calda, Jiří Fárek, Ondřej Horký, Jiří Kuděla, Kristina Larischová, Jaroslav Olša jr., Pavel Pšeja, Michael Romancov, Jiří Schneider, Jiří Štěpanovský, Zuzana Trávníčková, Tomáš Weiss • Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vydavatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací. All rights reserved. Copyright under the International Copyright Convention. No part of this publication may be reproduced, stored in retrieval systems or transmitted in any form or by any means without the prior permission of the International Politics editorial office. Reprints are available upon request. Reprints and permissions: Write to International Politics, Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1 • telefon 251 108 151, 251 108 114, 251 108 107 • e-mailová adresa
[email protected] • Objednávky a předplatné přijímá administrace redakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 59 Kč. Předplatné na rok činí 590 Kč, ve Slovenské republice 29,28 €. Registrováno MK ČR E 5210. Tiskne Petr Dvořák – Tiskárna, Jeřábová 1302, 263 01 Dobříš. Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobném prodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje L.K. Permanent, s.r.o. P.P.4., 834 14 Bratislava 34 • telefon +421 244 453 711 • fax +421 244 373 311 • e-mailová adresa
[email protected] • www.predplatne.cz. Informace o MP a ediční činnosti ÚMV na www.iir.cz • Podávanie tlačoviny povolené SsRP Banská Bystrica č.j. Opč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996. ISSN 0543-7962 • INDEX 46911
2011
Mezinárodní politika 8
1
Světozor byjské rozvědky Abdalláha Sanúsího pro zločiny proti lidskosti. 28. Německá kancléřka Angela Merkelová a čínský premiér Wen Ťia-pao, který navštívil Německo, ohlásili na tiskové konferenci čtrnáct dohod o obchodu a investicích mezi oběma státy a firmami ve výši 10,6 miliardy eur. 28. Výkonná rada Mezinárodního měnového fondu zvolila francouzskou ministryni financí Christine Lagardeovou do čela instituce. 29. Na návštěvu Pekingu přicestoval súdánský prezident Umar Bašír, na nějž Mezinárodní trestní soud vydal zatykač kvůli obvinění z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy. 30. Řecký parlament schválil balík úspor, škrty sníží průměrné příjmy čtyřčlenné rodiny v Řecku o 68 200 Kč ročně. 30. Velkou Británii zasáhla stávka státních zaměstnanců, do níž se zapojilo na 750 tisíc lidí. Jednalo se o největší protest proti politice koaliční vlády konzervativců a liberálních demokratů, která prosazuje výrazné rozpočtové škrty. 1. Polsko převzalo od Maďarska předsednictví Evropské unie. 2. Ruský prezident Dmitrij Medveděv nařídil obnovit dodávky elektrické energie do Běloruska poté, co Minsk uhradil dlužné částky. 2. Ministryně zahraničí Španělska a USA Trinidad Jiménezová a Hillary Clintonová odmítly Kaddáfího hrozby adresované Evropě a prohlásily, že operace NATO bude pokračovat. 3. Syrská armáda obsadila vzbouřené město Hamá, kde se konala největší demonstrace proti Bašáru Asadovi. 3. Thajské volby vyhrála opozice spojená s bývalým premiérem Thaksimem Šinavatrou.
5.
6.
7. 7.
8.
8. 8. 9. 10.
11.
11.
12.
Zvítězila strana Puea Thai (Pro Thajsko) vedená jeho sestrou Jinglak Šinavatrovou. Získala 260 křesel v 500členném parlamentu. Dánsko obnovilo stálé celní kontroly na hranicích s Německem a Švédskem se zdůvodněním, že se jedná o součást boje proti mezinárodní kriminalitě. Turecký prezident Recep Erdogan představil novou vládu složenou z 25 zástupců AKP, která zvítězila ve volbách. Libyjští povstalci postoupili po těžkých bojích a přes velké ztráty blíže k Tripolisu. Nová libanonská vláda Nadžíba Míkátího získala důvěru parlamentu. Ve vládě má převahu šíitské hnutí Hizballáh a jeho spojenci. Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu odhlasovala návrh, který zakazuje ministerstvu obrany poskytovat vojenská zařízení, zbraně, výcvik či jiný druh vojenské podpory libyjským povstalcům. Lotyšský prezident Andris Beržins složil přísahu a oficiálně se ujal úřadu. V syrském městě Hamá se konala protivládní demonstrace, jíž se zúčastnilo půl milionu lidí. Jižní Súdán se po vyhlášení samostatnosti stal 194. zemí planety. Nový americký ministr obrany Panetta navštívil Irák, aby se sešel s tamními představiteli. V severoirském Belfastu propukly nejhorší nepokoje za poslední rok. Začaly před tradičním pochodem oranžistů. Spojené státy oznámily, že sníží vojenskou pomoc Pákistánu o 800 milionů dolarů. Důvodem je reakce Islámábádu na zabití Usámy bin Ládina a vyhoštění amerických vojenských poradců. V afghánském Kandaháru se stal obětí atentátu nevlastní bratr afghánského prezidenta
Ahmad Valí Karzáí, který pomáhal mezinárodním silám zabezpečovat neklidný jih země. Za atentátem stojí hnutí Tálibán. 13. Organizace monitorující lidská práva Human Rights Watch (HRW) zveřejnila zprávu, podle níž síly libyjských povstalců plení obchody, obydlí a zdravotnická zařízení a rabují a podpalují domy civilistů ve městech, která dobyli. 13. Americká centrální banka připravuje plán pro další stimulační balík do ekonomiky, pokud se její tempo nezrychlí. V Kongresu to oznámil šéf FED Ben Bernanke.
Česko a svět 23. Na první oficiální návštěvu Kosova zavítal
český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, který po jednání s kosovským ministrem zahraničí Enverem Hoxhajem prohlásil, že podmínkou pro přijetí Srbska do EU by nemělo být oficiální uznání Kosova, ale dobré vztahy s ním. 23. Na krátkou návštěvu ČR přicestoval britský premiér David Cameron. Prohlásil, že jeho země udělá vše, co bude v jejích silách, aby dotáhla do konce vyšetřování možné korupce při dodávkách letounů Gripen britskou firmou BAE Systems. 27. Český prezident Václav Klaus navštívil Slovensko. Na tiskové konferenci v Bratislavě po jednání se svým slovenským protějškem Ivanem Gašparovičem prohlásil, že Česko je v otázce pomoci Řecku svobodnější než Slovensko, protože nezavedlo euro. Oba prezidenti se shodli v otázce jaderné energetiky, kterou označili za potřebnou. 8. 7. Nový český velvyslanec ve Washingtonu Petr Gandalovič předal v Bílém domě pověřovací listiny prezidentu Baracku Obamovi.
Glosa
Co terorista nečekal vět obletěly zprávy o teroristickém útoku v Norsku – o silné explozi ve vládní čtvrti v Oslo a o střelbě do členů mládežnické organizace Strany práce na ostrově Utøya. Útoky spáchané člověkem, jehož Norové záměrně nejmenují, tak poznamenaly nejen oběti masakru a jejich blízké, ale i celou společnost, včetně norské politiky. V souvislosti s teroristickým činem padalo v médiích jméno libertariánské Strany pokroku (FrP), která bývá označována za populistickou zejména kvůli svému postoji k imigraci. FrP je stranou proimigrační, zdůrazňující nutnost kulturní asimilace nezápadních přistěhovalců. Kro-
S
2
Mezinárodní politika 8
mě toho se mnoho členů FrP staví kladně k EU – strana jako taková má neutrální stanovisko, a celkově za větší otevřenost vůči globálnímu ekonomickému systému a za omezení protekcionismu. Protože pachatel byl kdysi jejím členem, lze očekávat, že útoky stranu poškodí. Tím poškodí i diskusi na toto téma. Diskusi, kterou Norsko potřebuje, a jakou onen terorista podle svých slov žádal. Vrah určitě nechtěl, aby Norové začali revidovat svůj do té doby spíš odmítavý postoj k EU. Ten je klasicky daný nejen neshodami v oblasti zemědělství a rybolovu, ale především pře-
2011
Andrej Ruščák svědčením, že izolované Norsko je bezpečné. Ukázalo se, že není. Tento fakt, spolu s tím, že sami rybáři vzhledem k příkladu Islandu svůj postoj přehodnocují, může obrátit směřování evropské orientace Norska dosud nečekaným směrem. Obě zmíněné společenské proměny by se bez atentátu jen tak neudály. Jsou vlastně v přímém rozporu s tím, čeho chtěl podle svých slov terorista dosáhnout. Norská společnost se tedy po útocích nejspíš změní a bude zajímavé sledovat jak.
Andrej Ruščák je politolog.
Úvodník
Inter arma silent Musae, anebo hudba, která lže? e-li pravda, že válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky, pak není pravdivé tvrzení, že mezi zbraněmi múzy mlčí. Zlé slovo, jed nebo dýka jsou zbraněmi, jež na jevišti veškerenstva věcí, stejně jako na jevišti divadelním, jsou hybateli dění. Zbraněmi, kterým vládne Melpomené, múza zpěvu a tragédie, s tragickou maskou, kyjem a věncem z révového listí. Ta inspiruje hudebníky, tanečníky a dramatiky častěji, než si uvědomujeme. Dionýská hudba plodí děs a hrůzu, říká Friedrich Nietzsche, snad právě proto, že je otřásající mocí tónu, jednotným proudem mélu a... jedinečným světem harmonie. A v jednom ze svých prvních filosofických pojednání, nazvaném Zrození tragédie z ducha hudby, cituje z Schoppenhauerova Světa jako vůle a představy, že ...proti všemu fyzickému tohoto světa hudba jest živlem metafysickým a ...tragické poznání musí být léčeno a zaštítěno uměním. Umění má nejen pomáhat člověku snášet jeho osud, ale také, přejímá Nietzsche od Richarda Wagnera, pro hudbu neplatí kategorie krásy tak jako pro umění výtvarná. Ani, jak se dnes domníváme, hudba nemá vzbuzovat libost z krásných forem. Snad proto usedá přecitlivělý bavorský král Ludvík II. do Venušiny jeskyně v areálu svého zámku Linderhofu a naslouchaje zpěvům z Tannhäusera utíká se ke své abstrakci uprostřed válek 19. století, ať již se odehrávaly na polích válečných, nebo v diplomatických kuloárech. Tragédie je mu nejvyšším uměním, je rámcem dramatického děje a zdrojem imaginace dramatické osobnosti. Nietzsche se vracel do antiky, ve které hledal apollónský princip, jenž zkrášluje, vede k harmonii, ale také princip dionýsovský, nutící ke vzdoru a titanismu. Jde mu o hledání lidské identity v posloupnosti představa–cit–úsilí–čin, o příznačnost osobního motivu (překládá Otokar Fischer) nejen při vzniku díla, ale i při ztotožňování se jím lidským jedincem nebo nějakou pospolitostí. Podobně chápali hudbu skladatelé symfonií a oper, stejně jako lidových pís-
J
ní, kteří se dokonce obávali, že existuje hudba, která lže. S tímto poznáním umějí zacházet filmoví režiséři, kteří používají hudby nejen jako hudby scénické, ale pro které je hudba podstatným strukturálním prvkem jejich tvorby. Jan Němec, Miloš Forman a za mnohé František Vláčil dosáhli v tomto ohledu téměř dokonalosti a úžas profesionálního publika při promítání digitálně rekonstruované Markéty Lazarové na letošním Karlovarském filmovém festivalu je jen důkazem, že drama nebo tragédie, byť rytmizované obrazem, se rodí z ducha hudby. Na téma umění a revoluce, respektive hudba a revoluce, bychom mohli snést tisíce dat o těch, kteří se nejen nechávali inspirovat tragickými tématy, ale dokázali také svými díly v letech válečných excitovat lid stejně jako davy, bez ohledu na to, zda jejich díla vznikala spontánně nebo na příkaz nějakého vladaře. Šostakovičova symfonie č. 7 (Leningradská) vznikla v roce 1941 a její uvedení v obleženém Leningradu, stejně jako její prezentace ve Spojených státech Arturem Toscaninim, se staly propagandisticky řízenou manifestací. V té době bylo bráněno v německém Protektorátu vzpomínat na Ktož sú boží bojovníci…, ale lidová píseň Nemelem, nemelem... jako by mladým lidem v totaleinsatzu rytmizovala politický slogan nespolupráce a neposlušnosti. Později, v letech agitace ve prospěch budování socialismu a znárodňování, slova nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn, byla nenápadnými, malými, ale všudypřítomnými politickými agitátory považována téměř za zločin. Také oni podléhali dojmu, že v sobě skrývají potenciál politického programu. Podobně jako v roce 1968 tři slova Běž domů Ivane! stačila k vyjádření politického postoje, a to se trestalo třeba ztrátou zaměstnání. Dodnes zní bojovně, i na fotbalových stadionech, Allons enfant de la patrie, le jour gloire est arrivé!, revoluční písně z roku 1792. Je státní hymnou Francie, přeloženou už v roce 1900 do ruštiny jako Rabočij Marsejéz. Tato hymna ruské revoluce 1905, stejně jako roku 1917, byla teprve po bolševické kontrarevoluci změněna na
2011
přímý příkaz Lenina v Internacionálu. Konečně za Stalina, kdy je světová revoluce transformována do budování socialismu v jedné zemi, se mění na Sojuz něrušimij, respublik svobodnych... Státní hymny jsou zvláštním druhem hudby a politické poesie. Nevítají jen nadcházející, ale stále ještě nepřítomné dny slávy, ale volají i po formování batalionů a sentimentálně pějí o domovu a vlasti, ať už jí je nevětraný pelech nebo Evropská unie. Hol van honom, hola hazám? si zpívali, asi nepříliš nadšeně, maďarsky mluvící občané ČSR v letech 1920–1938, a měli touto písní vyjádřit sounáležitost se svou novou vlastí. (Nebylo to nic jiného než do maďarštiny přeložené Kde domov můj?) Sílu hudebního prožitku a jeho významu pro politiku ilustruje fakt, že Ódu na radost nezpívá jen Evropská unie, ale milovali ji i různí diktátoři, nebo že Haydnův Kaiserquartett posloužil jak monarchii ke Gott erhalte, Gott beschütze unsern Kaiser, unser Land!…, tak Velkoněmecké, Třetí a Věčné říši, k jejímu Deutschland, Deutschland űber alles, űber alles in der Welt! V tomto čísle Mezinárodní politiky proto přinášíme zamyšlení Jaroslava Šťastného na téma Hudba, moc, svoboda, o vztahu hudby a politiky v letech studené války, který je zde připomínán mj. komickou operou Johna Adamse Nixon v Číně a jiným dílem téhož autora – Smrt Klinghoffera. Podobně zde můžeme číst o poválečných operách Mladá garda nebo Příběh opravdového člověka ve stati Opera v objetí politiky. Jiným příspěvkem tohoto čísla je rozhovor s hudebním publicistou Pavlem Klusákem o významu strachu komunistů z rokenrolu. Rock against communism je už dnes hudba sice trochu omšelá a zdiskreditovaná neonacisty, ale přece jen je stále připomínaná jako hra na protest celé jedné generace. Bohužel generace, která už nehraje, ani nezpívá, ale jen poslouchá, a která se sama degradovala na pohybující se figurky na pomateném orloji naší doby. -zz-
Mezinárodní politika 8
3
Hudba a politika
Hudba, moc a svoboda Jaroslav Šťastný
Hudba není jen nějakou „ozdobou“ – má nad lidmi moc a nezřídka bývá pro mocenské účely využívána. S politikou je pak složitým způsobem provázána. Zároveň se dá říci, že modeluje určité sociální situace, případně navrhuje nové možnosti společného bytí (neboť hudba je mimo jiné způsobem, jak být spolu) a různé společenské skupiny pak v nich nacházejí svůj výraz. neposlední řadě je také znějícím obrazem myšlení – různé společenské skupiny pak preferují hudbu vyjadřující jejich mentalitu. Pozoruhodné přitom je, že hudba dokáže transformovat i vysloveně negativní jevy a psychické stavy (agresivita, beznaděj atd.) do estetické podoby. Má tedy pro společnost vysloveně očistnou funkci. Je zároveň indikátorem společenských změn a možná se na nich podílí. Výše uvedené se dá dokumentovat na třech příbězích minulého století. V roce 1952 zorganizoval Congress for Cultural Freedom (CCF) v Paříži bombastický třicetidenní hudební festival L’œuvre du XXe siècle, který měl předvést Spojené státy (jejichž reputace byla po Hirošimě a Nagasaki hodně pošramocena) jako „strážce kulturních tradic Západu“. Dramaturgem a hlavním režisérem spektáklu byl hudební skladatel Nicolas Nabokov, ruský
V
4
Mezinárodní politika 8
2011
emigrant usazený v USA. Snažil se ukázat „to nejlepší ze západní hudby“ – od nezbytného a „nadčasového“ Johanna Sebastiana Bacha přes Berlioze a Richarda Strausse až po plejádu tehdy soudobých autorů. Hlavní dominantou programu ovšem bylo dílo Igora Stravinského – skladatele, který svým neoklasicismem uzavíral dlouhou historii evropské hudby a který byl zároveň „mimořádně disponován k odečítání nevyslovených přání mocenské elity“ (viz Music and Ideology in Cold War Europe). Ve složité francouzské situaci zvládly USA roli „strážce tradic evropské kultury“ s citlivostí slona v porcelánu. Navíc konzervativní estetika nastolená Nabokovem se ve skutečnosti příliš nelišila od tezí socialistického realismu, hlásaných A. A. Ždanovem. Ve své kulturní politice obě mocnosti lpěly na hudebních archetypech feudální éry a v podstatě neměly co nabídnout. Druhý příklad: o patnáct let dříve, v roce 1937, kdy zuřila ve Španělsku občanská válka, se mladý americký skladatel Conlon Nancarrow (1912–1997) rozhodl bránit demokracii a odešel jako člen „Lincolnovy brigády“ bojovat proti fašistickému Frankovu režimu. Po dvou letech tvrdého života v zákopech byl těžce raněn a za velmi dobrodružných okolností jen o vlásek unikl z frankisty ovládané země. Po návratu do Spojených států však zjistil, že se pro místní úřady stal „politicky podezřelým“. Když byla zamítnuta jeho žádost o pas (kterou si podal jen ze zvědavosti, aby zjistil, jak se věci mají), rozhodl se, že v takové zemi žít nechce. Bez pasu ovšem mohl jen do Kanady nebo do Mexika. Usadil se tedy v Mexico City, kde se živil doučováním angličtiny a příležitostnými překlady. Věnoval se rovněž kompozici. Vzhledem k tomu, že jeho zkušenosti s interprety byly dosti bolestné, opatřil si pianolu (mechanický klavír, kdysi zhusta užívaný v barech Divokého západu) a prakticky celý život zasvětil tvorbě pro tento nástroj. Sám děroval pásy, které umožňují – živými interprety nedosažitelnou – rychlost a rytmickou složitost. Vytvářel neuvěřitelnou hudbu, kterou však mohly slyšet pouze jeho návštěvy. A do třetice, v roce 1964 zařadil do abonentního cyklu Newyorské filharmonie její tehdejší šéf Leonard Bernstein koncert s názvem „Hudba naší doby“. Skladatelé byli Earle Brown, John Cage, Morton Feldman a Christian Wolff. Při provedení Atlas Eclipticalis od Johna Cage, skladby založené na nebývalém uvolnění strukturálních vazeb a poskytující interpretům určité volnosti, došlo ke skandálu: obecenstvo, zneklidněné hudbou, která sotva co připomínala, se začalo chovat podrážděně. Hudebníci reagovali sabotováním hry a výtržnostmi. Někteří rozdupali kontaktní mikrofony připojené k nástrojům. Bernstein, který neunesl tíhu situace, se přidal na stranu orchestru. Hudba, která chtěla hudebníky i posluchače „osvobozovat“, se zvrhla v demonstraci násilí. Uvedené tři příběhy mají jedno společné – ve všech je hudba prostředkem k uplatnění svobody, jakkoliv pojímané dosti rozdílně. V prvním případě šlo o politický kontext: hudba měla symbolizovat určitou kulturní tradici, k níž se hlásily západní demokracie. Ačkoliv se USA a SSSR proti sobě vymezovaly politicky, jejich kulturní základ byl v podstatě stejný – stál na principu vyvinutém a kultivovaném v dobách, kdy si největší hudební talen-
Hudba a politika ty automaticky přisvojovala mocenská elita a využívala je ke své glorifikaci. Druhý případ popisuje cestu osamoceného jednotlivce, jenž se rozhodl pro nezávislost na mocenských strukturách. Cenou, kterou za to zaplatil, bylo drastické omezení výrazových prostředků: musel se obejít bez celé zprostředkující (interpretační) sféry, o níž se běžný skladatel, zapojený do hudebního provozu, opírá. Třetí případ ukazuje víceméně utopický pokus využít hudby k výuce svobodného chování. Jeho ztroskotání je jen důkazem, že v praxi je svoboda jakousi fikcí; pojmem, za kterým se schovávají různé obsahy, nezřídka vulgárního charakteru.
Provázanost hudby a politiky Hudba se přirozeně rozvíjela v symbióze s mocí – nikdo jiný totiž nemohl vytvořit odpovídající podmínky pro profesionalizaci hudebníků a zajistit dostatečný zájem o jejich tvorbu. Protože tato tvorba dosáhla v průběhu pozdějšího času širší popularity, lehce se zapomíná, že vznikala pro velmi úzkou vrstvu posluchačů a na základě skutečně velkorysé podpory. „Svoboda“, kterou tato hudba reprezentuje, byla vymezena povinností uspokojit přání zadavatelů, kteří na druhé straně dokázali podpořit i velmi ambiciózní projekty (symfonie, opery, oratoria atd.). Na tuto hudbu se postupně nabalila gloriola výjimečnosti a vybraná díla se stala kulturními symboly. Narážkou na provázanost hudby a politiky nechci zmiňovat umělce, kteří vsadili na tuto kartu (pro příklady nikdy není třeba chodit daleko); zajímavější je, jak hudba reflektuje společenský řád ve své struktuře a jak přesouvá mocenské vztahy do estetické oblasti. Vytváří tak – jistě v nevědomé rovině – jakési „posvěcení“ těchto vztahů, což vynikne, až když jsme konfrontováni s hudbou, založenou na odlišných principech. To, že se určité hudební formy rozvíjely pod patronací mocenských elit, mělo přirozený dopad na charakter těchto forem, které svým způ-
sobem oslavují moc a ovládání – ne nutně tematikou, ale svým ustrojením. Není respekt, který chováme k velkým dílům minulosti, do značné míry způsoben tím, že nás fascinuje ona moc, kterou předvádějí? Ostatně princip uspořádání orchestru nápadně připomíná organizaci armády. Hudba probíhá v čase a vlastně ovládá charakter tohoto času. Způsob, jakým je tvořena, pak reflektuje podmínky, v nichž vzniká, případně navrhuje podmínky nové. Například forma instrumentálního koncertu vyjadřuje ideu jednotlivce jako hlavního hybatele společenského dění a zároveň se na formulaci této ideje také podílela. Rozmanitost soudobého hudebního myšlení zase vyjadřuje poetickou metaforou komplexní zkušenost světa – je vlastně rubem vědeckého poznání, jež ve své intuici občas předbí-
kují (dechovkáři, pankáči, hip-hopeři, trampové atd.). Funkce symbolu zde přerůstá někdy do komických rozměrů: například rumunská královská hymna, vytvořená v devatenáctém století jakýmsi vídeňským skladatelem, byla každý den – vždy na začátku a na konci vyučování – povinně zpívána ve školách a platila za symbol feudálního útlaku. Po druhé světové válce pak byla socialistickým režimem zakázána. Její melodie však mezitím dávno zlidověla a pronikla do sousední Albánie, kde se – opatřena novým textem – stala partyzánskou písní a symbolem protifašistického odboje. Po válce pak byla dokonce povýšena na albánskou hymnu. Ale jak měli v Bukurešti vítat albánskou vládní delegaci, když se tato melodie v Rumunsku vlastně nesměla hrát? Jiným zábavným příkladem může být vzpomínka Mortona Feldmana na návštěvu u mecenáše umění Johna de Menila: jednoho rána zaslechl melodii, jež byla v tomto prostředí jaksi nepatřičná – milionář si hvízdal Internacionálu. Pro úplnost zbývá ještě dopovědět tři příběhy nakousnuté na začátku: Congress for Cultural Freedom patřil ve skutečnosti k nejúspěšnějším a nejdéle trvajícím tajným operacím CIA. Měl na svém kontě řadu rozmanitých kulturněpolitických aktivit, které přispěly k pádu komunismu v Evropě. Dlužno přiznat, že pařížský festival v roce 1952 měl ještě (podstatně skromnější) komorní řadu, jejímž dramaturgem byl hudební kritik Fred Goldbeck a která byla mnohem méně doktrinářská než Nabokovův hlavní program v Théâtre des Champs-Elysées.
Kyberprostor vibruje nabídkou svobody, jaká na světě nikdy dříve nebyla. Za uplynulých patnáct let se dokonale naplnila prorocká slova svérázného londýnského písničkáře Patricka Morrise, který mi řekl: „Bude vznikat čím dál více čím dál zajímavější hudby – ale zajímat to bude čím dál míň lidí…“ há. Třeba zmíněný John Cage ve své tvorbě předjímá poznatek, že objekt je vždy závislý na pozici pozorovatele. Hudba starších období stojí na iluzi odpovídající geocentrickému systému. To vysvětluje její zdánlivě větší „solidnost“. Populární hudba naopak preferuje myšlení ryze pragmatické.
Funkce symbolu někdy přerůstá do komických rozměrů Hudba je ovšem také různými společenskými skupinami přivlastňována – někdy do té míry, že se na jejím základě identifi-
2011
Zdroje • Mark Carroll: Music and Ideology in Cold War Europe. New York: Cambridge University Press, New York, 2006 • Kyle Gann: The Music of Conlon Nancarrow. New York: Cambridge University Press, 2006 • James Pritchett: The Music of John Cage. New York: Cambridge University Press, 1993
Mezinárodní politika 8
5
Hudba a politika V Golbeckově širším záběru se uplatnili skladatelé rozmanitějšího zaměření a došlo i na tehdejší avantgardu, reprezentovanou Pierrem Boulezem či koncertem musique concrète. Přes značné rozpaky, jež tato tvorba budila, to byl směr představující svobodnější hudební myšlení a ovlivnil budoucí vývoj. Nakonec to byl sám Igor Stravinskij, jenž se (k velkému překvapení Nabokova) v následujících letech přiklonil rovněž k serialismu, což vedlo k tomu, že další akce CCF (Řím 1954, a zejména Benátky 1958) poskytly avantgardní hudbě mnohem větší prostor a snažily se jí využít (podobně jako abstraktního umění) v propagandě – jako důkazu svobody na Západě. Ovšem na druhé straně tato hudba sloužila vládnoucím kruhům poměrně špatně, neboť její principy jsou těžko uchopitelné a dopad relativně malý. (Pro reprezentaci moci je stále vhodnější odpovídající hudba historická.) V průběhu dalších let, a zejména po pádu „železné opony“ pak podpora avantgardní hudby jako symbolu svobody viditelně slábne. Daleko atraktivnější se jeví pop music, která je lépe disponována k působení na masy. Conlon Nancarrow žil sice v izolaci, ale občasné návštěvy přece jen něco roznesly. Díky několika nahrávkám po čase zvolna prosakuje v obecnější známost a stává se legendou. Ačkoli nikdy nepsal pro peníze, na sklonku života dosahuje i veřejného uznání. Několik posledních skladeb zkomponoval dokonce pro živé interprety. Historii americké i světové hudby si už bez něj není možno představit. Tvorba Johna Cage (1912–1992) zůstává pro další generace stále otevřenou „učebnicí svobody“. Volnosti, které jeho skladby poskytují hráčům, musí být totiž vyváženy odpovědným přístupem. Vnější kázeň je nahrazena sebekázní. Svoboda, jež takto vzniká, je ovšem odlišná od pojetí těch, kteří v ní vidí pouze „možnost beztrestně poškozovat ostatní“. Cageův přístup je sice utopický, ale obsahuje potenciál změny. Nové generace (zejména v improvizované hudbě) vycházejí víceméně z jeho premis a nacházejí své publikum, které nové hudební principy zajímá a vzrušuje. Jaké budou důsledky, je těžké odhadnout. Avšak rozdíl mezi hudbou roku 2007 a hudbou roku 1907 se zdá být větší než mezi kterýmikoli dvěma stoletími dříve. Podmínky dané novými technologiemi nabízí tvůrcům svobodu nikdy dříve nevídanou. Tvořit může prakticky každý – co chce a jak chce. Kyberprostor vibruje nabídkou svobody, jaká na světě nikdy dříve nebyla. Za uplynulých patnáct let se dokonale naplnila prorocká slova svérázného londýnského písničkáře Patricka Morrise, který mi řekl: „Bude vznikat čím dál více čím dál zajímavější hudby – ale zajímat to bude čím dál míň lidí…“ Džin jednou vypuštěný z láhve se však do ní nikdy nevrátí. I když velká část této svobody je jen iluzí, z které profitují počítačové firmy, dochází k zajímavému posunu v hudebním myšlení v poměrně širokém měřítku, a to se ve společnosti tak jak tak časem projeví.
Jaroslav Šťastný je hudební skladatel a učí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
[email protected]
6
Mezinárodní politika 8
2011
Smrt Klinghoffera Miroslav Pudlák
John Adams je dnes vedle Philipa Glasse nejznámější skladatel oper v USA. Poté, co na sebe upozornil jako pokračovatel hudebního minimalismu několika komorními a orchestrálními díly (Harmonium, Shaker Loops), debutoval jako operní skladatel dílem Nixon v Číně (1987), které se stalo první ze série oper vyjadřujících se svým obsahem k soudobým politickým a společenským tématům. o úspěchu své první opery se Adams pustil do práce na novém operním projektu se stejnou sestavou spolupracovníků: libretistkou Alice Goodmanovou a režisérem Peterem Sellarsem. Znovu se shodli na volbě tématu z nedávné historie, které zejména americké publikum důvěrně zná z médií – Smrt Klinghoffera. Obě opery, „Nixon“ i „Klinghoffer“ mají mnoho společného: jsou to novodobé mediální mýty a obě témata také vypovídají o kolizi dvou velkých kultur. V případě Nixona v Číně však šlo spíše o ironizaci formou komické opery založené na slovech pronesených během vrcholné politické schůzky, zatímco Smrt Klinghoffera má spíše všechny rysy klasické tragédie. Premiéra „Klinghoffera“ se konala s velkým úspěchem 19. března 1991 v Theâtre de la Monnaie v Bruselu. Režisérem byl Peter Sellars, choreografem Mark Morris a dirigoval Kent Nagano. Sellarsova inscenace byla předvedena v tomtéž roce v Lyonu a v New Yorku a o rok později byla opera nastudována v San Francisku. Ve Spojených státech však přijetí nebylo stejně příznivé jako v Evropě. Část kritiky odsuzovala operu pro „politickou naivitu“ a objevily se i pokusy o skandalizaci ze strany židovských organizací. Snaha tvůrců o vyváženost pohledu mohla vést u některých kritiků k názoru, že se v Adamsově opeře příliš relativizuje, co má být bez výhrad odsouzeno. Vý-
P
Hudba a politika
Skladatel opery Smrt Klinghoffera John Adams za dirigentským pultem.
pověď o utrpení jak Židů, tak Palestinců zde totiž zaznívá ve stejné míře. Americká premiéra navíc spadla nešťastně do doby první války v Perském zálivu v roce 1991. Další nastudování plánované o rok později v Los Angeles bylo proto raději zrušeno. Od té doby se „Klinghoffer“ v USA dlouho nehrál, zatímco v Evropě se za tu dobu dočkal nejméně dvanácti nastudování včetně pražského v roce 2003 a v londýnských studiích Abbey Road vznikla i nahrávka pro filmovou verzi opery, kterou v roce 2002 dokončil režisér Penny Woolcock. Teprve v roce 2003 se prolomila tabuizace této opery v USA a uskutečnilo nové americké uvedení v newyorské Brooklyn Academy of Music, po čemž následovala další nastudování ve Philadelphii, Julliard Opera Center a v Saint Louis. Mnoha koncertních provedení se dočkaly také Sbory z opery Smrt Klinghoffera, které fungují jako samostatný sborový cyklus. I v případě těchto skladeb došlo několikrát k vynucenému zrušení provedení, naposledy krátce po 11. září 2001, kdy měly být na programu Boston Symphony Orchestra. Adamsovi bylo tehdy nabídnuto provedení jiného díla, což od-
http://www.earbox.com
mítl. Podle jeho vyjádření ani v této neklidné době nelze podceňovat publikum a domnívat se, že nechce být konfrontováno s uměním, které přináší ožehavé palestinsko-izraelské téma.
Inspirace skutečnou událostí Libreto opery je napsáno podle skutečné události, která se stala 7. října 1985. Příběh se odvíjí na palubě výletní loď Achille Lauro plavící se ve Středomoří. Hned na počátku prvního dějství se dozvídáme, že loď byla unesena skupinou palestinských teroristů. Většina cestujících před tím vystoupila v Alexandrii a odjela na prohlídku pyramid. Na palubě zůstala kromě posádky jen část turistů – většinou starší lidé a rodiny s malými dětmi. Teroristé, jak se později ukáže, jsou jen čtyři. Jejich požadavky jsou nejasné, ale jejich odhodlání je velké; hned na začátku postřelili jednoho muže do nohy. Všichni cestující i posádka se museli shromáždit v jídelně, únosci kontrolují jejich pasy a rozdělují je do tří skupin na Angloameričany, Židy a ostatní. Tento děj nám zprostředkuje vyprávění kapitána, který vzpomíná jakoby z velkého časového odstupu. Další aktéři
2011
příběhu (švýcarská babička, první důstojník, rakouská turistka) vypovídají o svém osobním vztahu k příběhu. Dialogy se odehrávají během dlouhého čekání mezi kapitánem lodi a únosci. Dozvídáme se z nich něco o jejich dětství, prožitém v palestinských utečeneckých táborech. Loď je na širém moři a čeká na povolení vplout do syrského přístavu Tartus. V dohledu nejsou žádné lodě ani letadla. Únosci shromáždili všechny Američany, Brity a Židy v zimní zahradě. Je mezi nimi i Leon Klinghoffer, invalidní starší Američan židovského původu. Navázat rádiový kontakt se Sýrií se nedaří a teroristé začínají být nervózní. Sami neznají zatím rozkazy svých vůdců. Zdá se, že se chystají všechny rukojmí povraždit. Únosci Molqui a Mamoud se radí. Leon Klinghoffer jim zcela bez obalu řekne, co si o nich myslí, a je odvlečen kamsi pryč. Jeden z teroristů, přezdívaný cestujícími „Rambo“, již ztrácí nervy a uchyluje se k vyhrožování a bití. Svou vzpomínku přidá britská dívka, jež byla na lodi barovou tanečnicí. Omar se vyznává z odhodlání zemřít jako mučedník. Marylin Klinghofferová zahání strach planými řečmi, ještě netuší, že její muž byl zastřelen. Kapitán
Mezinárodní politika 8
7
Hudba a politika se to dozvídá od únosců. Nabízí svůj život místo cestujících. Neživé Klinghofferovo tělo padá do moře a čas se na chvíli zastaví (árie padajícího těla). Palestinci vyloďují. V závěru opery kapitán oznamuje Marylin Klinghofferové smrt manžela a její litanie uzavírá celou operu.
Vzor v antickém dramatu Přestože na pozadí vyprávění je dramatický příběh, Adams nepostupuje jako v klasické opeře, kde se děj odvíjí v recitativech a dialozích, zatímco árie představují zastavení děje v nějaké situaci. V jeho opeře převládá reflexe a vzpomínání na danou událost a děj není většinou přímo předváděn. Například o klíčových událostech (vystoupení únosců, zavraždění Klinghoffera) se pouze vypovídá, jako o něčem, co už se stalo. Promluva v přítomném čase a dialogy probíhají většinou jen mezi únosci a manželi Klinghofferovými. Ostatní postavy, první důstojník a cestující, hovoří o své zkušenosti v minulém čase. Kapitán je vypravěčem celého příběhu a občas vstoupí do dialogů. Partitura opery se tím přibližuje spíše oratoriu a na režii ponechává rozhodnutí, v jak úzkém vztahu bude divadlo ke zpívanému textu. Sám autor vypovídá, že zatímco „Nixon“ je „veristická opera“, u „Klinghoffera“ jsou vzorem spíše Bachovy pašije a antické drama. Podobně jako v antickém dramatu má specifickou roli sbor. Autoři opery jdou ještě dál a přisuzují mu více než roli glosátora děje. Sbor doplňuje téma o širokou historickou i společenskou perspektivu a poskytuje tak nadčasový rozměr příběhu, který je jinak velmi současný. Hned úvod opery tvoří sborový prolog: Sbor palestinských vyhnanců a hned po něm Sbor židovských vyhnanců, které mrazivým způ-
sobem zpřítomňují prapůvodní zdroj vší tragédie – oboustranný pocit křivdy v palestinsko-izraelském konfliktu. „Sbor moře“ odkazuje dokonce až do prehistorie – moře je kolébkou všeho života a nyní je i místem spočinutí Klinghofferova těla. Sbory rámují i jednotlivé scény a uvnitř formy díla tvoří páry: Sbor moře–Sbor pouště, Sbor noci–Sbor dne. Jediným nepárovým sborem je Hagar a anděl uprostřed opery. Sbor „Hagar“ obsahuje nevyslovenou polaritu sám v sobě (synem Hagar je Ismael – on a jeho bratr Izák jsou praotcové dvou znesvářených národů), ale také tvoří protějšek k dvojici sborů v úvodu opery (současnost a historie). Tato symetrie v rámování opery pomocí sborů je porušena až v závěru, který nechává působit tragičnost samotného příběhu. Postavy nejsou příliš hierarchizovány, spíše tvoří dvě skupiny, dva světy. Leon Klinghoffer vlastně není hlavní postavou, Alice Goodmanová mu vkládá do úst smělou řeč k únoscům, kterou se sám možná označil za oběť, ale spíše než klasickým hrdinou je Klinghoffer symbolem. Je to zámožný americký turista židovského původu – pro teroristy je přímo ztělesněním čehosi, co se oni učí nenávidět – a jakožto symbol byl vlastně obětován za celou skupinu lidí, kterou zastupuje. Jeho protějškem je palestinský mladík, jenž vyrůstal v beznadějných podmínkách utečeneckého tábora a nezná nic než boj, který je jediným smyslem jeho života. Je zde poodhaleno mnoho ze složité skutečnosti, jež je za motivací jeho jednání. Ve srovnání s jeho výpovědí jsou plané řeči, které vedou manželé Klinghofferovi, odrazem úplně jiné životní zkušenosti, vykreslují jiný svět, jiný životní styl. Konfrontace těchto postav obtížených množstvím symbolických významů tvoří ústřední dramatickou polaritu díla.
Leon Klinghoffer vlastně není hlavní postavou..., spíše než klasickým hrdinou je symbolem. Je to zámožný americký turista židovského původu – pro teroristy je přímo ztělesněním čehosi, co se oni učí nenávidět...
8
Mezinárodní politika 8
2011
Fakta: 7. října 1985 čtyři ozbrojení palestinští teroristé unesli italskou loď Achille Lauro, vezoucí přes 400 turistů a posádku u egyptských břehů. Únosci požadovali, aby Izrael propustil 50 palestinských vězňů. Teroristé, kteří patřili k organizaci Fronta osvobození Palestiny, pak zavraždili amerického turistu, devětašedesátiletého invalidu Leona Klinghoffera, a jeho tělo hodili přes palubu údajně i s invalidním vozíkem. Po dvoudenním dramatu únosci propustili rukojmí v přístavu Port Said na základě příslibu prezidenta Mubaraka, že jim egyptské úřady umožní volný odchod. Egyptské letadlo, jež je mělo odvézt do Tunisu, však bylo americkými stíhačkami donuceno přistát na Sicílii. Teroristé byli okamžitě zatčeni italskou policií a později i odsouzeni k vysokým trestům, které si odpykávají ve věznici se speciální ostrahou. K trestu 30 let vězení byl tehdy odsouzen i Jusif Magíd Molqi, velitel komanda, jenž nesl hlavní vinu za vraždu rukojmí. V roce 1996 byl z nevyjasněných důvodů propuštěn na vycházku za dobré chování z věznice Rebibbia v Římě a od té doby je nezvěstný. Spravedlnosti dosud unikal i Muhammad (Abú) Abbás, vůdce jedné z frakcí Fronty osvobození Palestiny, který byl hlavním osnovatelem únosu, a ačkoli na lodi nebyl sám přítomen, celé akci velel na dálku. Abbás byl rovněž na palubě letadla, které přistálo na Sicílii, byl však propuštěn na intervenci italského premiéra Craxiho. V Itálii byl později v nepřítomnosti odsouzen na doživotí a v USA byl na něho vydán zatykač. Tento muž se však z teroristy stal postupně politickým činitelem. Jeho frakce se připojila k Arafatově Organizaci pro osvobození Palestiny, v níž byl Abbás členem výkonného výboru, a projevoval se jako zastánce mírového procesu. Na základě mírových dohod z Osla pro něj palestinská politická reprezentace požaduje imunitu. Proto izraelské úřady dokonce tolerovaly jeho cesty na palestinská území. Světovým tiskem prošla i jeho oficiální omluva pozůstalým po Leonu Klinghofferovi a proklamativní zřeknutí se terorismu jako metody boje. Po útoku na loď Achille Lauro jeho organizace přesídlila do Iráku, kde se těšila ochraně tamní vlády. Po porážce Saddámova režimu
Hudba a politika byl Abbás na předměstí Bagdádu zadržen příslušníky americké armády.
Libor Dvořák
Pulitzerova cena pro Adamse John Adams se narodil se ve Worcesteru, Massachusetts, v roce 1947. Vystudoval na Harvardu (1971) a usadil se v Kalifornii, kde vyučoval a dirigoval na San Francisco Conservatory of Music. Řada jeho děl vznikla pro San Francisco Symphony (Harmonium, Harmonielehre, Grand Pianola Music a El Niño). V roce 1985 Adams zahájil spolupráci s básnířkou Alice Goodmanovou a režisérem Peterem Sellarsem, která vyústila ve vytvoření dvou oper na současné náměty: Nixon v Číně a Smrt Klinghofferova, které se dočkaly mnoha provedení po celém světě a patří k nejhranějším současným operám. Následovala další scénická díla I Was Looking At The Ceiling And Then I Saw The Sky (1995) a vánoční oratorium El Niño uvedené rovněž ve spolupráci s režisérem Peterem Sellarsem. Adams vyšel ve své hudbě z podnětů zakladatelů hudebního minimalismu Steve Reicha a Philipa Glasse. Jeho styl však je již velkou syntézou, která spojuje rytmickou energii repetitivního minimalismu s harmoniemi a orchestrálními barvami klasiků symfonické hudby. Adamsova orchestrální díla jsou nejčastějšími soudobými skladbami na programech amerických orchestrů. Rovněž jeho CD nahrávky vládnou na trhu se současnou vážnou hudbou v USA. Jeho hudbě byly věnovány celé festivaly, například v Londýnském Barbican Centre (2002), Newyorském Lincoln Center (2003) a Rotterdamu (2004). Mezi nejvýznamnější ocenění, kterých se Adamsovi dostalo, patří Pulitzerova cenu za skladbu On the Transmigration of Souls (2003), napsanou na zakázku New York Philharmonic Orchestra k uctění památky obětí útoku na WTC při příležitosti prvního výročí 11. září 2001.
Miroslav Pudlák je český hudební skladatel, dirigent, muzikolog a hudební pedagog (HAMU), od roku 1996 pověřen řízením Hudebního informačního střediska v Praze.
[email protected]
Hudbou proti sovětské i nové totalitě „Lavrentiji Pavloviči málokdo už věří, z Lavrentije Pavloviče lítá prach a peří.“ Z dobové častušky, reagující po Stalinově smrti na další osudy jeho pravé ruky L. P. Beriji
Málokterý národ na světě asi žije (anebo alespoň donedávna žil) hudbou tak intenzivně jako Rusové. Hudební kultura, která až do konce18. století těžila především z folklóru a z tradice církevních sborů (ostatně zakladatel moderní ruské klasické hudby, která je dnes základní součástí světového kánonu, Michail Glinka, k tomu říká: „Tvůrcem hudby je lid, my umělci ji už jen aranžujeme“), v 19. století nevídaně zmohutněla a stala se jedním z nejvýznamnějších segmentů celosvětově respektované ruské kultury. Velmi rychle si to uvědomil i sovětský komunistický režim, který z klasické hudby (podobně jako z klasické ruské literatury) udělal ideologický a propagandistický fetiš. Je proto zajímavé sledovat, jak se ruští hudební umělci s tímto postojem vládnoucích špiček nevědomky i vědomě utkávali. ozoruhodným zjevem ruské vážné hudby stalinské i postalinské epochy je beze sporu jeden z největších představitelů světové moderní hudby Dmitrij Šostakovič (1906–1975). Tento geniální umělec sice byl (a v mnoha ohledech oprávněně) považován za Stalinova chráněnce a součást komunistické propagandistické mašiné-
P
2011
rie, ale na druhé straně vždy byl a zůstal nezávislým tvůrcem a přes ono nejvyšší protektorství byl režimem podobě jako Sergej Prokofjev nemilosrdně tepán za „formalismus“ své hudby – tedy za unikání z oficiálně povoleného socialistickorealistického rámce. Nejednoznačnost jeho postavení mnohokrát popisoval inspirátor
Mezinárodní politika 8
9
Hudba a politika slavných Šostakovičových pamětí (přesně podle umělcova přání byly zveřejněny až po jeho smrti, v roce 1979) muzikolog a propagátor ruské kultury Solomov Volkov. V jednom rozhovoru pro list Komsomolskaja gazeta, zda byl Šostakovič bytostný kompromisník, za jakého je často považován, Volkov odpovídá: „Dopouštíte se stejné typické chyby jako jiní, kdož o něm uvažují: Směšujete totiž zcela protichůdné stránky Šostakovičovy činnosti. Mé zkušenosti s kulturními velikány sovětské epochy ukazují, že si pro soužití s mocí poměrně brzy zvolili jasný postup (jemuž já říkám taktika tvůrčího přežití). Šostakovič své konání přísně rozdělil na sféru umělecké tvorby a oblast veřejné činnosti. Trpně se ocital v různých oficiózních rolích – vystupoval na sjezdech, psal do stranického tisku – což dělal pečlivě a poctivě, ale takříkajíc mechanicky. Jsem přesvědčen, že se k tomu rozhodl zcela vědomě a velmi brzy, což mu pomohlo fyzicky přežít, ale mělo to samozřejmě i negativní důsledky. Což ostatně naznačuje i vaše otázka: Ode dne jeho smrti uplynulo už přes třicet let, ale pro vás je jeho tzv. kompromisnictví stále ještě problém. Ostatně problém je to dodnes pro mnohé, pro mě taky... Na druhé straně se málo mluví o tom, jak otevřeně se Šostakovič zastal Josifa Brodského, či jak desítky či stovky dalších lidí doslova vytáhl z lágrů a kriminálů... Já nevím, ale řekl bych, že mluvíme-li o dobách nejtvrdšího komunismu, je to ještě jeden důvod ve sporu o tom, zda tenkrát byly či nebyly nutné kompromisy.“ Šostakovič prožil celý svůj život v Sovětském svazu a celá jeho profesionální kariéra se odehrávala v podmínkách stalinismu, rozporuplné chruščovské epochy a následné brežněvské stagnace. Jeho žák, violocellista a dirigent Mstislav Rostropovič (1927–2007), a jeho žena, vynikající sopranistka Galina Višněvská (1927) už mohli zaujímat mnohem jednoznačnější, vysloveně politické postoje (a navíc – v relativně mírných brežněvských časech mohli, i když spíše museli, vycestovat do zahraničí, když už se to doma dál nedalo snášet). Rostropovič se už jako mladý
muž v 50. letech otevřeně zastal svých vzorů a učitelů Prokofjeva a Šostakoviče, periodicky viněných z již zmiňovaného formalismu. Nejdůležitějším jeho politickým činem v brežněvské epoše však byl bezesporu otevřený dopis stranickému listu Pravda, v němž se Rostropovič odvážně bral za tehdejší nečetné, ale velmi pronásledované sovětské disidenty v čele s Alexandrem Solženicynem. Toho ostatně, když bylo opravdu zle, ubytoval ve svém
členové politbyra, jejich rodiny i několik maršálů (mezi nimi legendární Žukov)… Poprvé v životě jsem viděla naše vůdce, jež jsem od dětství znala jen z portrétů, všechny pohromadě, a navíc u nich doma, obklopené ratolestmi a dalšími členy domácnosti. Jak zvláštně ti lidé vypadají v soukromí! Kolem velkého stolu, zavaleného jídlem a láhvemi, těsně se tisknoucí jeden k druhému… Rozmlouvají nahlas a pánovitě a k tomu hodně pijí. Člověk z nich cítí jakési nepřirozené vnitřní napětí, jako by se tu shromáždili vůdci vlčích smeček a dávají si pozor, aby před sebou navzájem neprojevili sebemenší slabost. Tak tohle jsou tedy oni – ‚mozek a srdce naší strany‘! Chybí mezi nimi jen v Pánu zesnulý Stalin a nedávno popravený Berija. Ostatní věrní spolubojovníci jsou ale na svých místech a já mám možnost je sledovat… Všichni mají primitivní odulé tváře, hrubé hlasy a mezi sebou se baví buransky, až vulgárně. V tom halasu je neustále dobře slyšet ostrý a sípavý hlas Kaganovičův, se silným židovským přízvukem. Dokonce i tady, když jsou jen sami mezi sebou, je místo normálních přípitků slyšet cosi jako hesla či titulky z novin: ‚Sláva komunistické straně!‘, ‚Ať žije Sovětský svaz!‘ Ženy jsou pomenších postav, tlusté a většinou mlčenlivé. Stísněné a celé nesvé… O nějakých toaletách či eleganci samozřejmě nemůže být řeči – ani jedna z nich na sobě nemá dlouhé šaty, ani jedna není pěkně učesaná… Jejich manželé je s sebou nikam do společnosti neberou a já tyhle dámy na žádné oficiální recepci ještě nikdy neviděla…“ Višněvská s Rostropovičem byli Brežněvovým režimem postupně zatlačeni do ústraní a nakonec museli svou vlast opustit. Přestože je hned plně rehabilitoval už Gorbačov, domů se vrátili až nedlouho před pádem SSSR, roku 1990. Mstislav Rostropovič poté měl znovu příležitost předvést svou občanskou odvahu při puči v roce 1991, kdy se s přílbou na hlavě a kalašnikovem v ruce zařadil mezi stoupence Jelcinovy a obránce Bílého domu. Chruščovovo „tání“ ale přineslo úlevu i pro řadové sovětské občany. Levná
Mstislav Rostropovič měl znovu příležitost předvést svou občanskou odvahu při puči v roce 1991, kdy se s přílbou na hlavě a kalašnikovem v ruce zařadil mezi stoupence Jelcinovy a obránce Bílého domu.
10
Mezinárodní politika 8
venkovském domě. Sám k tomu říká: „To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle bylo mé svědomí čisté a jasné.“ Rostropovič a Višněvská patří ke generaci sovětských umělců, kteří se prosadili v době chruščovského „tání“: Znamenalo to, že se poměrně snadno dostávali na Západ a dlouho byli režimem doslova hýčkáni. Krásná paní Galina byla mezi sovětskými pohlaváry vyloženým idolem, často se mezi ně dostávala, a tak měla podobně jako její manžel naprosto přesnou představu o tom, s kým má tu čest. Ve své autobiografické knize Galina o tom ostatně přináší i toto svědectví ze soukromé papalášské trachtace, kdy se do této společnosti dostala vůbec poprvé: „Bulganinova dača stála v Žavoroncích, cestou na Nikolovu Horu… Slovo recepce se v tomto případě užít nedalo, byla to normální ruská pijatyka a já přijela, když všechno bylo v nejlepším – cigaretový kouř se dal krájet… Usmívající se oslavenec mě usadil na místo hned po svém boku a já se, sledována významnými pohledy, posadila mezi něj a Chruščova… Shromáždila se tu tehdejší úzká elita –
2011
Hudba a politika a snadno přístupná železniční doprava umožnila mnoha mladým lidem z měst vyrazit s batohy a stany na všechny strany a poznávat krásy Ruska, což v dobách Stalinova faktického nevolnictví a omezení volného pohybu nebylo možné. Turistika lidem dávala pocit svobody – jdu si, kam chci, a přenocuji, kde chci. S turistikou souvisel i zrod zcela nového typu písní, překypujících romantikou dalekých cest, písní lyrických a zcela pomíjejících požadavky komunistické ideologie. V 60.–80. letech se v SSSR bouřlivě rozvíjí tzv. Turistická či později autorská píseň. Na koncerty písničkářů Alexandra Galiče, Bulata Okudžavy, Vladimira Vysockého, Jurije Vizbora a dalších přicházejí tisíce, ba desetitisíce lidí. Mimořádnému zájmu a největší popularitě se v těch dobách beze sporu těšily písně Vladimira Semjonoviče Vysockého. Ten začal popěvky s pouliční romantikou, ale do poloviny 70. let se vypracoval v barda celonárodního významu. Jeho poezie, ale i životní styl (oženil se s francouzskou herečkou Marinou VladyPoljakovovou, což byla dcera carského důstojníka, který po revoluci emigroval do Francie), byly při jeho známém až výtržnickém bouřliváctví rukavicí hozenou do tváře komunistického režimu. Vysockij byl umělcem zpola zakázaným: na jedné straně mu vyšlo u společnosti Melodija pár desek s jeho písničkami, hrál a zpíval na koncertech po celé zemi, jejichž amatérské magnetofonové záznamy se okamžitě množily a rozbíhaly mezi umělcovy fanoušky, ale na druhé straně mu za jeho života nevyšla ani jediná básnická knížka. První sbírka jeho veršů vyšla pod názvem Nerv zásluhou básníka Roberta Rožděstvenského roku 1981 už po umělcově smrti. Jeho smrt ve dnech moskevské olympiády otřásla celou zemí. Když ho 28. července 1980 Moskva pochovávala, zely olympijské tribuny prázdnotou. Dnes se v souvislosti s Vysockým často tvrdívá, že jeho tvorba byla hodně publicistická a že značná část jeho díla rychle zastarala. Nejlepší písně Vysockého však hovoří na témata vskutku věčná. Patří mezi ně kupříkladu slavná Pravda a lež, již
Hrob písničkáře a básníka Vladimira Vysockého na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě. Globe Media/Reuters
u nás zpopularizoval český písničkářský král Jarek Nohavica:
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda ale až dokáže to co dokáže Lež
Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
Často je k mání vodky jen půl litru na tři a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
2011
Mezinárodní politika 8
11
Hudba a politika někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež.
Na závěru ruka, smrtka na blízku, duše vzlétá, hlava už se sklání,
Pro naše prostředí je pak zcela zásadní tento text, který nemá zpívanou podobu a v SSSR mohl vyjít až hluboko v dobách perestrojkových:
/: komupak to píšem krví do písku, příroda, ta nečte naše psaní. :/ Spěte, kamarádi, není proč se bát, velitelé narodí se zase, /: vojáčkové zase budou fasovat, od eráru věčné ubikace. :/ Spěte kamarádi, zpěv je jenom zpěv, nic nového na tom světě není, /: zase bude láska, zase bude krev, jen nebude nikdy usmíření.
Já na zázraky nikdy nevěřil, nebalil kufry do příštího ráje. Mé učitele spolkla stoka lži a blízko Magadanu vyvrhla je. Povznášel jsem se nad hloupost a lež. Smí ale jiným do svědomí sahat, kdo bez následků přežil Budapešť a komu srdce neutrhla Praha? My dělali jsme rámus na jevišti i v životě a chtěli odpověď. Ta měla přijít v okamžiku příštím: „Je někdo proti? Tak dva kroky vpřed!“ S tímhle se nikdo nechtěl zpříma setkat a každý se už předem radši lek. Rozumnost jako nestydatá štětka nám zavírala srdce na zámek. Nás naučili pěkně zticha zůstat, i když snad ke zdi nestavěli nás. I my jsme děti strašných roků Ruska, do hlavy vodku lil nám těžký čas. Formálně prostší a prvoplánově méně buřičský, i když v konečném výsledku často hlubší je bezesporu Bulat Okudžava (1924–1977). Tento absolvent prestižní spisovatelské školy Literární institut Maxima Gorkého, který o sobě tvrdil, že své písně zpívá na tři akordy a že do závěru své kariéry se dopracoval akordů pěti, po sobě kromě řady historických románů zanechal rozsahem možná skromné, ale o to působivější písničkářské dílo: Stará vojenská Dusot kopyt dozněl, pluk už dozpíval, prach a dým už roznesl dech vánku, /: prostřelený kotlík rzí se pokrývá, zabili i mladou markytánku. :/ Málo nás tu zbývá s naší bolestí, nepřítel snad nikdy ani nebyl, /: kdo je ještě živ, ten mluví o štěstí, kdo už ne ten poslouchá ho v nebi. :/
12
Mezinárodní politika 8
Třetí a u nás nejméně známý z legendárního ruského písničkářského souhvězdí byl další absolvent Literárního institutu a žák slavného Stanislavského Alexandr Galič (1918–1977). Tento původně úspěšný a zcela neproblematický filmový a divadelní scénárista si od počátku 50. let původně stejně jako Vysockij či Okudžava jen pro sebe a pro přátele píše písně, tentokrát odkojené Vertinského ruskými romancemi. Postupně se ovšem ve své tvorbě dopracoval myšlenkového obsahu, který byl se sterilním intelektuálním prostředím hnilobné brežněvské stagnace neslučitelný: v roce 1974 je Galič nucen uchýlit se do pařížského exilu. Z rozsáhlé tvorby alespoň dvě ukázky: Za městem jsou mraky temné a v nich vody dešťové, za městem jsou ploty pevné, za ploty jsou vůdcové. Tráva se tam neskloní, vítr nefičí. Jsou tam s mátou bonbóny, mléko slavičí. Za sedmerou zábranou, za sedmerou ochranou, jsou tam s mátou bonbóny, mléko slavičí.
Blázni vám se maj, to by každej rád. Kdo chce, pije čaj, kdo chce, může spát. Proto s vděčností každej vzpomíná jeden Hitlera, druhej Stalina. Brácha čeká u vrat, z dálky huláká: „Čekat na tebe, to moh by jeden shnít! No tak nezdržuj a nalej panáka, dokud blázni mají předepsanej klid.“ Schizofrenici metou světnici, paranoici léčej vopici a ti, co maj jen psýchu zdrchanou, budou klidně spát, dokud nevstanou. A jen kopneme si do hlav panáka, brácha začne líčit svýho doktora, že mu nejspíš brzy šišku rozfláká. Cestu do Moskvy mu zatrh, potvora. Brácha dva tři dny musí v Moskvě bejt jednak na důchod sehnat ňákej glejt, jednak zaskočit za svou jedinou a pak za jednou známou holčinou. Ještě panák, potom pivo, slaneček, chalva nakonec, a to už brácha škyt, kouknul na mě, říká: „Seňo, člověče, ty bys to tu na pár dnů moh za mě vzít. Dyť máš jako já ksicht i postavu. Stačí na ně hrát, že seš na hlavu. V Moskvě shon a spěch, všecko ryc pic bum, tady budeš mít sanatorium.“ Shodil pantofle a nemocenskej plášť, všecko vyhandloval se mnou za civil. Namoutě, jsme stejný, uhoď jako prašť, jako by ten plášť můj vlastní byl. Brácha k Moskvě se řítí rychlíkem a já připnu si prachy špendlíkem, pak jdu špacírem před očima všech. Voraz, to je fajn, to má brácha recht.
Právo na odpočinek (Návštěva v blázinci Bělyje Stolby)
Kolem božskej klid, až srdce zaplesá. Tak si plánuju, co z toho vyplyne. Buď se stanu prezidentem USA, nebo absolvuju VUML, co by ne.
Flaška samohonky, z Kerče herinci, trochu chalvy, k tomu pět šest rižskejch piv. V Bílejch Stolbech je můj brácha v blázinci. Jedu mrknout, jakej maj tam kolektiv.
Jak se blázni maj, to by každej rád. Kdo chce, pije čaj, kdo chce, může spát. Proto vděčně tu každej vzpomíná jeden Hitlera, druhej Stalina.
a
2011
Hudba a politika Ruská písničkářská scéna (alespoň v tom rozsahu, jaká známe ze 60.–80 let) prakticky zemřela. Zůstal však ruský rock, jehož relativní nezávislost, jíž se dopracoval hlavně v 80. letech, žije dodnes v takových jménech jako Boris Grebenščikov či Jurij Ševčuk. Posledně jmenovaný navíc loni v létě neváhal vstoupit do přímého sporu o povaze ruské demokracie se současným faktickým ruským vládcem Vladimirem Putinem. Vzdor v ruské rockové hudbě sovětského období však skvěle zafungoval uprostřed letošního července, kdy jiná diktatura, tentokrát běloruská Lukašenkova, zakázala státnímu rozhlasu vysílat kultovní píseň charismatického ruského rockera Viktora Coje Chceme změny, která se kdysi stala hymnou perestrojkových časů a dnes se o stejnou roli uchází právě v Bělorusku: Místo tepla zelené sklo, místo ohně dým. Rudé slunce shoří zcela, den dohoří s ním. Na planoucí město dopadá už stín. Chceme změny, žádají naše srdce, chceme změny, žádají naše oči. V našem smíchu, i v našich slzách, i v pulsu našich žil: Chceme změny, čekáme změny, žádáme změny ze všech sil. Poznámka úplně na závěr: Viktor Coj v jednom z posledních rozhovorů před smrtí při automobilové nehodě tvrdil, že píseň Chceme změny nebyla v době svého vzniku vůbec míněna jako politický pamflet. Dnes se nejen v Bělorusku, ale i v umělcově rodném Rusku, jak už se to v podobných případech u skutečného kumštu často stává, ovšem znovu ozývá právě s tímto podtextem. (Překlad veršů Milan Dvořák)
Libor Dvořák je redaktorem Českého rozhlasu 6.
[email protected]
Punk a politika Alex Švamberk
I když se hudba ve dvacátém století stala výnosným zbožím, nezpívalo se v ní jen o banalitách, jak by se mohlo zdát při poslechu komerčních rádií. Dospívající generace měla v šedesátých letech už dost peněz na zábavu a gramofirmy jí nabídly hudbu, která ji zajímala. Nebyly to jen zvukové experimenty rockových kapel a písně o prázdninových láskách, projížďkách v kabrioletech a surfování. Válka ve vzdáleném Vietnamu bylo setsakra ožehavé a aktuální téma, vždyť mnozí do ní museli narukovat a někteří tam také padli. Do populární hudby tak přes folk vpadla zadními vrátky politická témata. Po písničkářích a angažovaných rockerech přišli punkeři a rappeři. S nástupem globalizace se rozšířila world music, přičemž kapely z Afriky se často zabývají palčivými problémy. unk ale stále představuje jeden z nejvýraznějších proudů, ve kterém se objevují společenská témata. Je tomu tak i u nás, ale tuzemské kapely většinou jen přebíraly postoje zahraničních vzorů. Názory britských a amerických kapel přibližuji ve výňatcích z rozhovorů, které jsem s nimi pořídil, protože v nich jdou do větší hloubky než v textech. První punkové písně vyprávěly o problémech dospívajících protagonistů žánru, o absenci lásky, o drogách, a hlavně o tom, že nemají místo ve společnosti zachvácené krizí. Brzy se však punk politizoval, protože si jeho protagonisté začali uvědomovat, že politika ovlivňuje jejich život. Pustil se do politiků i kvůli válkám, nejprve kvůli falklandské. Později se zaměřili na druhou válku v Iráku, která byla široce medializovaná a kterou vnímali jako agresi USA, protože útok
P
2011
na Afghánistán byl chápán jako odveta za 11. září.
Válka v Iráku Proti možné invazi do Iráku se stavěli ještě před jejím začátkem. Plyne to ze slov kytaristy americké skupiny Dead Kennedys, která patří k nejvýraznějším představitelům politického punku. „George Bush chce začít válku. Je velmi chytrý, nechává lidi, aby se starali o válku, a ne o skutečné problémy, jako je chudoba. Lidé to možná nezaznamenali, ale ekonomika v USA měla tři špatné roky za sebou. Osobně mám větší strach z George Bushe než ze Saddáma Husajna, který ani není muslimský vůdce. A takových je na Blízkém východě jen pár. Myslím si, že Bush za sebou zanechá víc sirotků než teroristé při sebevražedných útocích. V New Yorku al-Káida zabila tři tisíce lidí,” řekl East Bay Ray, ještě
Mezinárodní politika 8
13
Hudba a politika
Zpěvák americké punkové skupiny Dead Kennedys Jello Biafra.
před útokem. Uvědomoval si i to, jak dlouhodobý může mít válka dopad: „Lidé budou cítit bolest celé generace. Bush přitom nemá žádný plán, co dělat po válce. To je hrozné.“ Na nebezpečnost George Bushe upozorňovala i nejvýraznější postava politického punku, zpěvák Dead Kennedys Jello Biafra: „Celá Bushova rodina nepředstavuje nic dobrého ani pro ekonomiku, ani pro životní prostředí, ani pro lidská práva – věnuje se zabíjení lidí. Je velmi úplatná, velmi bohatá a velmi mocná. Po generace ovlivňuje naši politiku, možná už od 19. století. Byla známá jako Walkerova rodina. Vím, že děd George Bushe, Prescott Bush, byl za druhé světové války finančně spojen s nacistickým Německem a že otec George Bushe sr. byl jako jeden z ředitelů
14
Mezinárodní politika 8
CIA zapleten do špinavých bojů v Jižní Americe, zejména v Argentině a v Salvadoru, kde napomohl vzniku eskader smrti. Pořádek podle svých představ by rádi zavedli i ve Státech.“ Války se však obávali i muslimové, jak ukazuje rozhovor s Aki Nawazem, který vede anglopákistánskou skupinu Fun-damental produkující taneční hudbu ovlivněnou bhangrou. Hned po 11. září se bál americké odvety: „To, co se stalo minulý týden v New Yorku, je hrozné, opravdu hrozné. Když však Američané hovoří o odplatě, o mstě, ptám se, jak bude vypadat. Neměl by přijít žádný útok na Afghánistán ani nikde jinde. Každý by si měl zase sednout a říci si – To už se nesmí opakovat. Nikde. Ani v Americe, ani jinde. Lidé v Americe a vlastně na celém Zá-
2011
Alex Švamberk
padě si musejí uvědomit, že neakceptovatelné je nejen to, co se stalo, ale také příčiny, které k tomu vedly. Každý, kdo je za útok odpovědný, musí být vydán spravedlnosti. A to se týká i mnoha politiků v Americe, v Evropě, ale třeba i v Africe. Teď ale každý potřebuje oddechový čas.“ Sám také otevřeně přiznal, že USA se staly terčem celkem pochopitelně: „Hodně cestuji, přičemž navštěvuji i nemuslimské země. Téměř všude nenávidí americkou zahraniční politiku, její arogantní povýšenost, ignoranci, způsob, jímž projevuje svou dominanci. Podívejte se, co v minulosti udělaly Spojené státy v Jižní Americe, zlikvidovaly tam více lidí, než zahynulo v New Yorku, a také zcela záměrně. Když jdu na pódium a předvádím tam tak stupidní věci, jako že roztrhám americkou vlajku, nedělám
Hudba a politika to kvůli popularitě, ale protože vím, za co jsou Američané odpovědní, a cítím se tím frustrován.“ Kvůli jeho radikálním názorům ho také chtěli dva britští poslanci v roce 2007 nechat zatknout. Ani masové protesty, největší od dob vietnamské války, však zahájení útoku na Irák nezabránily. „Hodně lidí demonstrovalo proti válce,“ uvedl po začátku invaze zpěvák jiné americké skupiny MDC Dave Dictor a vysvětlil, proč protesty neuspěly: „Shromáždění byla veliká, ale republikáni odvedli dobrou práci v tom, že lidi proti válce vykreslovali jako anti-Američany. A průměrní lidé chtěli věřit svým vůdcům. Po 11. září byli lidé připraveni vypráskat každého možného nepřítele.“ Zpěvák britské punkové skupiny Varukers Rat k tomu v roce 2007 dodal: „Svět se po 11. září změnil. Amerika si uvědomila, že může být napadena. To bylo do té doby něco nepředstavitelného. Moje žena je Američanka, její rodina byla v šoku, celá Amerika taky, a proto dostali zelenou jít do Iráku, i když kdoví, kde to začalo. Nyní je to jako Vietnam, protože tam jdou, zůstávají tam a nestahují se. Neexistuje způsob, jak odejít, protože by tam začala občanská válka. Jestli je situace lepší než za Saddáma Husajna, na to bychom se museli zeptat lidí v Iráku. My jsme v tom režimu nemuseli žít, takže to nemůžeme posoudit.“ Bubeník americké skupiny Anti-Flag, která reprezentuje druhou vlnou politického punku v USA, ale v roce 2006 upozornil, že se Bush dokázal vyhnout problémům provázejícím konflikt ve Vietnamu. Moderní technika snížila množství ztrát a vláda nepřišla s masovými odvody: „Armáda si vždycky nějakou cestičku najde. Přistěhovalcům z latinskoamerických zemí nabízí občanství za to, že půjdou do Iráku. A chudým vzdělání. Ale teď už neposílají do Iráku další vojáky, protože je to politicky citlivé, místo toho najímají žoldnéře, často z jiných zemí, aby odváděli práci za armádu. Označují je za smluvní stranu, ale ve skutečnosti jsou to žoldáci.“
Britský pohled na válku v Iráku Bolestně vnímali válku v Iráku Britové, jichž tam sice nepadlo tolik, ale měli po-
Americká undergroundová zpěvačka a performerka Lydia Lunch.
cit, že byli zataženi do cizího konfliktu Hořkost je patrná ze slov kytaristy Damned Captaina Sensibla: „Jsem znechucen svou vlastí. Je hrozné něco takového říkat, hrozné, jenže válka je strašná věc a Británie je válečnická země. Dva miliony lidí pochodovaly proti válce a vláda si toho ani nevšimla. Země je řízena Amerikou a Rupertem Murdochem.“ Roli USA si dobře uvědomoval bubeník londýnské skupiny Chelsea Chris Bashford: „Nedávno jsem poslouchal píseň I’m So Bored with the USA od The Clash. Jsem tak otrávený z USA... Je to o tom, jak Spojené státy ovládly celou blbou Evropu, takže ta píseň má mnohem větší význam, než měla v letech 1977–1978, což je divné. Jsme Evropané a já se vždycky jako Evropan cítil. A teď
2011
Alex Švamberk
musím lidem pořád vysvětlovat, že jsme Angličané, a ne Američani, že máme jenom stejný jazyk, ale patříme k Evropě, jen jsme se nechali hloupě zatáhnout do války v Iráku.“ Podveden se cítí i zpěvák skotské skupiny Exploited Wattie Buchan: „Všechny řeči o raketách a zbraních hromadného ničení byly jen lži, nebylo tam nic, žádné takové zbraně, ale nakonec dokázaly vytvořit dojem hrozby, protože o tom nikdo nic nevěděl. Na tohle jsme nebyli připravení, byl to dokonalý žert,“ říká zpěvák skotské skupiny Exploited Wattie Buchan. Bashford si však uvědomuje také proměnu klimatu v Londýně: „Londýn byl už od dob Shyloka multikulturní, sám žiju ve velmi multikulturní čtvrti – třetina je bílá, třetina černá a třetina jsou Asiati. Samo-
Mezinárodní politika 8
15
Hudba a politika zřejmě, že problémy byly vždy, ale když má teď někdo batoh a plnovous, už ho lidi ze strachu vyhánějí z vagónu metra.“ Ještě otevřenější byl TV Smith, když mluvil o teroristických útocích v Londýně z července 2005: „Ty jsou pomstou Britům za invazi do Iráku. Nemohu atentáty omlouvat nebo schvalovat, nenávidím terorismus, nenávidím, když jsou nevinní lidé zabíjeni, ale je špatné, když musí trpět nevinní kvůli něčímu egu a rozhodnutí, s nímž nesouhlasíme. Britové šli do války, a to byla chyba.“ Mnozí se pokoušeli najít skutečné důvody pro války v Afghánistánu a v Iráku, protože trestná výprava proti al-Káidě se změnila ve vleklý konflikt. Do boje s Tálibánem bylo posíláno stále více vojáků. „Všechno je o globální dominanci USA nad zdroji, především nad ropou, která je pod Irákem a může téci ropovodem přes Afghánistán. I když budou jednotky z Iráku staženy, nadlouho tam zůstanou vojenské základny, které tam byly vybudovány, a u moci se drží proamerická vláda,“ říká Dick Lucas z anarchopunkových Subhumans.
Spiklenecké teorie
firmě Securaton, která měla na starosti ochranu WTC – ponz. aš). Někdo musel připravit, aby se ty budovy rozplácly.“
Zklamání z Obamy Konce vlády Bushe se většina amerických punkerů nemohla dočkat a dělali vše pro to, aby u moci nezůstali republikáni. Byl to i případ Anti-Flag „Skutečně záleží na tom, kdo je prezidentem Spojených států. Lidem, kteří s tím nesouhlasí, bych mohl říci, že je seznámím s více než milionem Iráčanů a s více než čtyřmi tisíci americkými vojáky, které ale musí vykopat na hřbitově, protože jsou všichni mrtví, George Bush je odpovědný za smrt více než milionu lidí,“ řekl jejich kytarista Justin Sane před volbami v roce 2008. „Čtyři roky s Johnem McCainem by byly naprostou katastrofou, je ještě větší jestřáb, hovořil o invazi do Iráku ještě předtím, než ji George Bush uskutečnil. Proto je důležitá podpora Baracka Obamy, i když není mým favoritem. Obama hovořil o zdravotní péči, o uzavření tábora na Guantánamu, takže už žádné mučení, a hovořil taky o odchodu z Iráku, což McCain nedělal.“ Výměna na postu prezidenta však přinesla mnohým zklamání. Jedním z nich je Lydia Lunch: „Obamu vnímám jako horšího, protože pokračuje v mnohém z Bushovy politiky, ale přišel s usmívající se inteligentní tváří, představuje vítězství přetvářky, je falešný, má víc peněz od korporací a z Wall Streetu než jakýkoli prezident před ním. Bush byl hrozný nedemokratický kovboj. Obama ale vytváří dojem, že je uvážlivá, docela liberální, inteligentní, vyjadřování schopná lidská bytost. Možná on sám takový je, ale jeho politika taková není. Nestáhl se z Afghánistánu, nyní může jít do Libye, válečné stroje se valí dál, Guantánamo není uzavřené. Ve funkci hlavy státu nemá žádný přínos, neudělal vůbec nic z toho, co říkal, že by se mělo udělat. Pořád vede války na úkor zbytku světa. Proč jsme stále na Blízkém východě? Proč máme po světě osm set vojenských základen?“ Lydia Lunch ale nekritizuje jen prezidenta, který je vidět, jde dál: „Svět je v ru-
„Všechno je o globální dominanci USA nad zdroji, především nad ropou, která je pod Irákem a může téci ropovodem přes Afghánistán. I když budou jednotky z Iráku staženy, nadlouho tam zůstanou vojenské základny, které tam byly vybudovány, a u moci se drží proamerická vláda,“ říká Dick Lucas z anarchopunkových Subhumans.
Zaujatost Bushe válkou v Iráku mnohé přivedla k názoru, že nešlo o odvetu za 11. září, ale že teroristické útoky byly zinscenovány, aby bylo možné na Husajna zaútočit. „Dvě věže WTO by se nemohly takhle rychle zřítit. Byly zkonstruovány tak, aby odolávaly větru do rychlosti 120 mil za hodinu, byly vyrobeny z kovu, který se netaví při teplotě exploze leteckého paliva. Bylo to jako demolice. Lidé slyšeli exploze ve sklepích mrakodrapů WTO hned poté, co do nich narazila letadla. Veškeré trosky byly odklizeny, aniž by se zkoumaly,“ říká Dick Lucas a dodává: „ Motory a křídla stroje, který údajně narazil do Pentagonu, nikdo neviděl, otvor ve zdi byl příliš malý na to, aby jej udělalo dopravní letadlo, a teroristé, kteří letadlo údajně pilotovali, by museli být geniální, aby dokázali udělat stoosmdesátistupňovou zatáčku nad Pentagonem a zasáhli právě tu zeď, za kterou nikdo nepracoval. Tato část budovy se zrovna renovovala. Atentátníci přitom
16
měli hodně daleko ke géniům, když v pilotní škole na Floridě neměli zájem se naučit, jak přistát, ale jen jak létat. V oficiálním příběhu je příliš mnoho děr. Z řady důkazů nevyhnutelně vyplývá, že stát a CIA za útoky stály anebo těm, kdo za nimi stál, asistovaly.“ Pro své tvrzení má i důvod: „Potřebovaly ospravedlnit nutnost provést invazi do Afghánistánu a Iráku a rozšířit ame-
Mezinárodní politika 8
rickou dominanci nad zdroji ropy a heroinu. Tálibán zlikvidoval většinu makových polí, ale od invaze produkce heroinu a zisk z lidí žijících v chudobě a mizérii způsobené drogami, zase roste. A taky potřebovaly na cestě k policejnímu státu ořezat naše základní svobody.“ Podobný názor o 11. září sdílí i americká undergroundová zpěvačka a performerka Lydia Lunch: „11. září byl ten největší podvod, který kdy americká vláda vyprovokovala a zosnovala. Asi si nemyslíte, že do toho byla americká vláda zapletena, jenomže sám Dick Cheney šest nebo sedm let předtím napsal ve své knize – potřebujeme Pearl Harbor na obloze. A ty budovy se zřítily jako domečky z karet. Je to podvod. Víte, kdo byl placen za bezpečnost Světového obchodního střediska? Vy jste určitě neslyšel o Marvinu Bushovi, bratru George Bushe (šéfoval
2011
Hudba a politika kou malé smečky vojenskoprůmyslového komplexu. Není to jen vězeňský stát, je to celá vězeňská planeta. Přemýšlím o tom od chvíle, kdy byl u moci Ronald Reagan. Mohu vzít své staré projevy z doby před třiceti lety. Pořád platí. Nic se nezměnilo. Jen pár jmen. Ale všechny velké společnosti tu pořád jsou a vydělávají a tuto planetu vězní. A že jsme někam přinesli trochu demokracie? Do Čech? Ale to není demokracie, to je kapitalismus. V některých zemích máme otroky, jako v Číně, ve Vietnamu a v Indonésii, v dalších zemích zase máme nové spotřebitele.“ Že se toho zas tak moc nezměnilo, ukazují i slova East Bay Raye, když mluvil o repertoáru Dead Kennedys: „Je smutné, kolik písní neztratilo svou platnost, třeba Nazi Punks Fuck Off nebo Goverment Flu o chemických zbraních, vezměte si dění okolo Iráku. Nebo Holiday In Cambodia o amerických studentech na kolejích. Starají se jen o sebe a vůbec je nezajímají celosvětové problémy. Změní to až události, ke kterým dojde ve Spojených státech, jako třeba ty z 11. září. Předtím nikdo neměl ponětí o Afghánistánu, studenti nevěděli, co to je Tálibán. O tom vypráví Holiday In Cambodia s jediným rozdílem – v době, kdy jsme píseň napsali, šlo o Kambodžu.“ Irák vystřídal Afghánistán a naposled Libye. Ale i ta je už v centru pozornosti punkerů, což potvrzují slova zpěváka Sex Pistols Johnnyho Rottena: „To, co se děje nyní v arabských zemích, je nádherné. A myslím si, že je politickým nesmyslem Západu, když tvrdí, že se to tajně zvrátí k alKáidě. To je úplná hovadina. Ti lidé jen chtějí, aby mohli sami rozhodovat o své existenci. Nechtějí vyměnit jeden hnusný zlý režim za jiný takový. Chtějí demokracii.“ Otevřeně také přiznal, že pro mnohé je jednoušší jednat s diktátory. „Když platíte za ropná ložiska jen jednomu člověku, třeba Kaddáfímu, je to mnohem jednodušší, než když celá země zná hodnotu toho, co se v ní nachází. A to, k čemu dochází nyní, je ekonomický boj. Zasloužilí patrioti se bojí, že arabské země se stanou demokratickými a budou chtít slušnou cenu za svou ropu.“ Punkeři mluví většinou o předních světových vůdcích a zemích, kde se válčí. Nelze si však myslet, že přehlížejí postoj České republiky. „Jsem také hrozně zklamán z přístupu Václava Havla, který podpořil válku v Iráku. Šokovalo mě to,“ řekl Jello Biafra v roce 2003.
Alex Švamberk je novinář, kulturní publicista a performer.
[email protected]
Zastavte svět / Náš příběh nemá dějiny Vladimír Trojánek
Když jsme před rokem připravovali pro čtenáře Mezinárodní politiky čítanku z ukázek poezie a prozaických textů, v nichž čeští literáti zachytili nějakým způsobem světovou politiku, mezinárodní vztahy či bezpečnostní problematiku, konstatovali jsme, že vlastně není příliš z čeho vybírat. Že absence literárního zpracování světových událostí je v českém prostředí dána politickou situací v ČSSR v letech 1948–1989 a že vlastně toto vakuum bylo nahrazeno verbální komunikací, třeba „u piva“. Ani pád železné opony tento stav nijak zásadně nezměnil. etošní téma, tedy mezinárodní politika a její odraz v textech české populární hudby, se na první pohled zdálo jednodušším úkolem. Předpoklad, že aspoň v určitých žánrech (folk, punk, hardcore, hip hop) lze nalézt větší množství odpovídajících textů (dále MP texty), se kterými můžeme dále pracovat, se ukázal mylný. Přestože samozřejmě většina ukázek vznikla až po roce 1989, v obrovské produkci, kterou není v silách jednoho člověka
L
2011
v kratší době vyhledat a přečíst, je odkazů na světové události poskrovnu (zajímají nás konkrétní případy, nikoli obecná témata, např. válka, mír, svět). Byla-li předlistopadová textová část „zábavní hudby“ (ta kvalitní, o níž má smysl mluvit) založena na umném kódování a symbolech (příkladem mohou být na LP Michala Prokopa Snad nám naše děti text Pavla Šruta, který jsme použili jako titulek, nebo text Vladimíra Merty: „Země se točí svět se hroutí / Jsme živé cí-
Mezinárodní politika 8
17
Hudba a politika le terče na pouti“), pak ta polistopadová řešící společenská či politická témata je výrazně individualistická či skupinová, svět je viděn z pozice „já–oni“, případně „nás několik–oni“. Je třeba také říci, že kvalita textů je nízká, co je poslouchatelné (ve spojení s hudbou), je na papíře k neučtení. Snaha vysvětlit malou četnost MP textů tím, že Československo, či Česká republika je nezajímavým aktérem světových událostí, jehož domácí politika se stala od poloviny 20. století součástí světové politiky jen v několika málo případech (politické procesy v padesátých letech, pražské jaro a 21. srpen 1968, Charta 77, německé velvyslanectví v Praze jako brána na Západ pro obyvatele NDR a listopad 1989, rozpad ČSSR, „boj“ o umístění prvků protiraketové obrany USA na českém území apod.), by byla úspěšná, kdyby ve státech, jež jsou světovými mocnostmi, zpívali zpěváci mnohem více MP textů. Jenže jejich četnost je v hu-
debních velmocích, v USA či ve Velké Británii, podobná jako u nás (přestože jsou USA aktéry v podstatné části mezinárodních událostí). Pak nám ovšem nezbývá než přijmout tezi, že umělcům opravdu záleží na image a že i ti nejvíce politicky orientovaní interpreti se k mezinárodním otázkám vyslovují v naprosté většině případů přímo, tedy nikoli „umělecky“. A pokud ano, pak metaforickým způsobem. Za všechny jmenujme Boba Dylana. Jeho souputník Leonard Cohen je přece jen o něco konkrétnější, na LP The Future (1992) reaguje na proměnu podoby světa takto: Rodí se z černé díry ve vesmíru nocí na náměstí Tien An-Men, pocitu, že nikdy nebude skutečná, nebo že je skutečná, ale nikdy nebude (…) (Demokracie) Vraťte mi Berlínskou zeď, Stalina a St. Paul. Viděl jsem budoucnost. Rovná se vraždě. (Budoucnost) Ani u exbeatla Johna Lennona, autora písně Give Peace a Chance (1969), která se stala jakousi hymnou demonstrací proti válce ve Vietnamu a téměř nahradila tradiční We Shall Overcome, nenajdeme příliš „čistých“ MP textů, a pokud ano, pak tyto skladby patří k těm slabším, třeba z LP Sometime in New York City z roku 1972 Sunday Bloody Sunday („Krvavá neděle“ v irském městě Derry), John Sinclair (drogové obchody CIA v Asii) nebo Angela (věznění Angely Davisové). Většinou tedy mají textové mezinárodněpolitické odkazy „jemnější“ kontury. Typické je to u Stingova hitu Russians (LP The Dream of the Blue Turtles, 1985):
J. J. Burnel (Jean-Jacques Burnel, 1952), basový kytarista britské skupiny The Stranglers, která začala jako punková (ovšem s klávesami), později však hrála spíše new wave, vydal v roce 1978 sólovou desku Euroman Cometh. Nahrál ji celou sám, zpívá na ní ve třech jazycích; jde o jedno z prvních elektronických alb, jež bylo ve své době přijato se smíšenými pocity. Burnel se v textech jako samorostlý filosof zabývá budoucností Evropy, jejím sjednocováním, evropskou kulturní tradicí. Požaduje sjednocení Německa (Deutschland nicht über alles). Jedna strana vnitřního obalu LP, kromě klasických údajů, obsahuje i několik „výkřiků“ včetně: Don’t forget about Jan Palak, he burnt a torch against the Warsaw Pact (s chybou v Palachově jménu). Na druhé straně obalu je šest map Evropy, zakreslujících velikost různých „impérií“ (Karla Velikého, Cromwella, Napoleona, Hitlera, Sovětského svazu na konci 70. let a Evropského společenství). Na všech mapách je špatně označeno Černé moře (jako pevnina), na mapě sovětského vlivu chybí Bulharsko.
18
Mezinárodní politika 8
2011
In Europe and America there’s a growing feeling of hysteria Conditioned to respond to all the threats In the rhetorical speeches of the Soviets Mister Krushchev said, ‘We will bury you’ I don’t subscribe to this point of view It’d be such an ignorant thing to do If the Russians love their children too Samozřejmě nechceme tvrdit, že v anglo-americké populární hudbě nejsou konkrétní, přímo „vzorové“ MP texty, jde nám o kvantifikaci, o zachycení „podílu“ na celkové obrovské produkci. Jasné slovo řekli například britští Gang of Four v roce 1982 v písni proti válce o Falklandy/Malvíny I Love a Man in Uniform, jejíž hraní v rozhlase bylo zakázáno. Je nutno uvést, že část skupiny tvořili studenti politologie a sociologie. Vysloveně politická (s přesahem do mezinárodní politiky) je tvorba amerických Dead Kennedys v čele s Jello Biafrou. Na jejich první LP Fresh Fruit For Rotting Vegetables (1980) je mj. skladba Holiday in Cambodia.
Hudba a politika Is a holiday in Cambodia Where people dress in black A holiday in Cambodia Where you’ll kiss ass or crack Pol Pot, Pol Pot, Pol Pot, Pol Pot, Pol Pot, Pol Pot, Pol Pot, Pol Pot… And it’s a holiday in Cambodia Where you’ll do what you’re told A holiday in Cambodia Where the slums got so much soul (nebo např. o rok později We’ve Got a Bigger Problem Now, což je předělaný hit California Über Alles: „Die on our brand new poison gas / El Salvador or Afghanistan / Making money for President Reagan / And all the friends of President Reagan“). Než se budeme věnovat české tvorbě, ještě dvě ukázky od sousedů. Maďarská skupina Trotell ve skladbě The Story Goes On (LP The Final Salute in the Name of Human Misery, 1991): Co zbylo? Říkají, že se něco stalo ale je to pořád to samé A my pořád mluvíme o stejných věcech Podívej se! Příběh pořád pokračuje Příběh nikdy neskončí Zbourali jsem zdi A v Evropě je mír Rez zžírá železnou oponu Teď boříme sny jiných lidí Spolu s tebou (…) A slovenský Tucan ve skladbě EU-Error (Medzi zubami, 2006): Aha tamto Slovák kričí že má prsty v zahraničí
4. A zase Francúzom sa tvorí kaz pod zubom či nad zubom 5. EHS má zlomený väz EHS má zlomený väz 6. To je náša Európska únia ktorá je dnes celkom ako múmia 7. A potom nech sa svet nezlostí že dostal každý iba pol kosti… Vraťme se však už domů. K Řípu. Následující výběr není vyčerpávající, jde o průzkum ze sbírky (LP, CD, MC) průměrně zapáleného hudebního fandy za pomoci jeho dětí, pohybujících se v jiných hudebních sférách (internetové nekonečno). Záměrně jsme vyřadili extrémy, tedy texty skinheadských kapel a žánr „politická píseň Sokolov“, tedy texty s ideologickým zadáním. Nezajímají nás vyslovované postoje (pro a proti), pouze zpracovaný MP fakt. Texty jsou řazeny chronologicky, podle intepretem či firmou uvedeného roku vydání (což se může samozřejmě lišit od doby napsání). Peking jednou bude srdce světa Rudé knížky prokrví smysl života Všechny generace budou navždy děkovat Nebude smutku, všichni se budou smát Nebudou rodiny, pod jednou střechou budem spát Všichni budeme s chutí pracovat Slunce Mao, čekám na tvé vykoupení Zaprodanci imperialismu nás krmí demokracií Revizionisti nás mučí svobodou tisku Prý každý má právo žít na svém písku Chtěj dát volnost myšlení celému lidstvu Slunce Mao, vyjdi a zachraň nás (Slunce Mao. Jaroslav Hutka, 1968) •••
Ref.: eu eu eu eu eu eu eu eu eu… 2. A zase tamto Rus ukazuje na zmrznutý fúz 3. Teraz Bríti celkom spolu majú strašne veľkú smolu
Člověk ruce přiloží k společnému dílu, z vítězů jsou velmoži, dosahují cílů, ti pak, kteří prohrají, rezignují k pivu, pomalu nám vznikají nové sféry vlivu, ach jó. Svět je totiž rozdělen na zájmové sféry, kdo nechceš být „přivtělen“, musíš vlastnit kvéry,
2011
k zabránění panice roztáhnou se dráty, vyznačí se hranice – a zas máme státy, ach jó... (Darwin? Karel Kryl: Karavana mraků, 1979) ••• Už máme luk a šíp Už máme nůž Heč Kteří jsou kteří Stmívá se Jak se hned zmenšil svět Řekni že ti to neva že neva že neva že neva Řekni že ti to nevadí že neva že neva Řekni že ti to neva že neva že neva že neva Řekni že ti to nevadí (Klukovské války. Slávek Janoušek: Kdo to zavinil, 1988) ••• Co to má znamenat to svinstvo v Litvě? vraždění a teror je mi z vás blbě blil bych z vás otylí generálové slavný Rudý armády která vraždí svůj lid (T.V. teror. L.D.Totenkopf: Stát je bestie, 1990) ••• Zůstaly tu na vás trapný vzpomínky, dvě destíky let ztracených v Praze prodávají ruský holínky tisíce věcí bez ceny Back in USSR, back in USSR, boys, back in USSR (Back in the USSR. Plexis: White Killer, 1992) ••• Ráno místo budíku tě budí těžký kulomet jó bydlet dneska v Bejrútu to není asi žádný med Kde kdo po kdekom tu střílí granát bouchne každou chvíli všichni hrají na vojáky tak vem pušku a hrej taky (Bejrút. Radegast: Otrávená generace, 1992)
Mezinárodní politika 8
19
Hudba a politika ••• Zhluboka se nadechni, aby ti křídla nenasákla krví; abys v tom dvojím blankytu nezapomněl, že dole je smrti níž.
Pozdvihni hořící pochodeň temné noci, než se hvězdy napojí spočítej mrtvé. (Studentům z náměstí Nebeského míru. Betula Pendula 1994/1990, 1994) •••
A do toho tenhle Gorbačov co ho znal celej Dlabačov kopyta měl jako z Arizóny Přišel a zase vodešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel a po něm tu zbyly samý volný zóny (Sametová. Žlutý pes: Yellow Dog, 1994) ••• Z Čechů nám nebude úzko V Roháčích je pro ně kluzko Maďary na Pustě Upečem v kapustě Připojíme k sobě Rusko Kašleme na celé EU Na stráži Slovenska zme tu Jano si připije Hurá do Azie Však my to ukážem světu (Pravdivý příběh. Jaroslav Hutka, 1995) ••• Přes haličské pláně vane vítr zlý, to málo, co jsme měli, nám vody sebraly jako tažní ptáci, jako rorýsi letíme nad zemí, dva modré dopisy. Ještě hoří oheň a praská dřevo, ale už je čas jít spát, tamhle za kopcem je Sarajevo, tam budeme se zítra ráno brát. (Sarajevo. Jaromír Nohavica: Divné století, 1996) ••• (Viděl jsem zkrvavený tváře zástupy těl a slzy žen zažloutlé listy z kalendáře mírový akce OSN Já petrodolary byl volán barely a tankery Starej Zákon kontra Korán písek prach a bordely
Kytarista Ivan Král (1948) český emigrant v USA, který se skupinou Patti Smith Group natočil čtyři studiové desky, je na vložené příloze LP Wave (1979) vyfocen s vlaječkou ČR na rameni. Ostatně z Rockpalastu v Essenu, což byly pravidelné rockové koncerty, které se daly u nás sledovat díky anténám „lapajícím“ západoněmeckou a rakouskou televizi, pozdravil Král při koncertě (21. 4. 1979) česky fanoušky za železnou oponou.
20
Mezinárodní politika 8
2011
To ještě atlet visel na kříži a ateisti v pekle když prorok se k mám připlížil a vypadal ňák vztekle Cejtil jsem jak k zemi padam viděl jak slunce zhasíná
Hudba a politika slyšel jsem jak pravil Saddám Svatá válka začíná) (Jihad. Polobozi: Sme předurčeni, 1996) ••• Do Ruska běžte se podívat do Ruska to je pro mě jako Německo z toho já mám strach (Do Ruska. Buty: Rastakayakwanna, 1997) ••• Nic nevím, nic nepoznám Včera slunce vychází a zapadá A dnes, dnes nevychází a nezapadá Je to globalizace… Dva v jednom, tři v jednom Čtyrzy v jednom, pět v jednom Je to globalizace … (Globalizace. Plexis: To, 1998) ••• Rádio denně mele jen tu svou Poslechni si to mám rád Intoši o Tibetu debatujou Vůbec jim to nedá spát (Bum bum tequilla. Kabát: Go satane go, 2000) ••• Mlha na Kosovo padá tady noc je věčné mládí prsa vstříc ke hvězdám Přines, kamaráde, pití eště můžem’ slinu chytit stejně dávno si sám (Kosovská demarkační. Ester Kočičková a Lubomír Nohavica s klavírem, 2001) ••• Terorista paže k nebi vztáh’ baže měly Svaté válce sloužit Za rodinu, za vlast, za Alláh pažbu slunci k spánku natáh’ celý Hizballáh (Hizballáh čardáš. Ester Kočičková a Lubomír Nohavica s klavírem, 2001) •••
Kde je ta velká mírová hráz? V zemi co jméno má Sovětský svaz USA, pruhy a hvězdy vem ďas. Já miluju rudou a Sovětský svaz.
Koupený starý páky, stojí to za tu láci, za kvalitní dětsku práci, prodáme jim naše kvéry!
R: Sovětský svaz, Sovětský svaz. Nenajdeš na něm pražádný kaz, (RVHP. Komunální odpad: Mr. Klon, 2002) •••
Koupit si vás všecky!!! (Made in China. Deverova chyba: Club 59, 2006) ••• Saddáme saláme my ti to nandáme Saddáme saláme ty budeš bit džihád fuck off ty vole Saddáme saláme prober se ještě je šance žít
OPEC si chce přivydělat škrtí ropu a cena jde nahoru rozjetej svět OPEC obviňuje z toho, že brzdí hospodářský růst ale možná, že OPEC je Organizace Původně EkologiCká a šetří tu mastnou surovinu pro naše vaše inu jejich děcka namaž si kapsu, milá OPEC jsem s tebou s tebou u stojícího stroje a hospodářský růst? a co hospodářský růst? onen hospodářský růst? hospodářský růst OPEčte si svoje plastický potřeby (vdechujte naplno) a na tom dýmu ho dojedete (inhalujte) opečte si svoje plastický potřeby (vdechujte naplno) a na tom čoudu ho dojedete (rychlejc než toluen) (Bod pro OPEC. Lajky: De plyche, 2002) ••• Padaj bomby na Bagdád, padaj bomby na Bagdád, padaj bomby na lidi a ty tam umíraj. Americký blbečci, házej bomby na Bagdád, jestli budem mlčet budou je házet i na nás, i na nás, házet i na nás. (Bagdád. Divokej Bill: Mezi nima, 2003) ••• Říkám to bez alobalu, evropská první lajna, plní svůj americkej sen v obleku Made in China.
Že by si měl mozek to bych se divil vypadni z Kuvajtu buď od tý dobroty alespoň už poznáš co je to civil nech už tý pitomý vojenský roboty (Saddáme Husajne. Totální nasazení: Krokodýl Ghandee, 2007) ••• A Evropská unie vyděsí se v Bruselu ze skály se zabije na Hradě si ustelu Blaze bude na ulicích s nikotinem zase v plicích a bez ekozdanění budem celí blažení A pečení holubi na knedlíku se zelím poletí nám do huby hned jak já to zavelím (Slunce svítí jako kráva. Jaroslav Hutka, 2009, text Vladimír Veit) ••• American tango, europian mango. Helou speaking Vyšehrad sexi in the night.. I am like the chicken kitchen Praga Vietnam hole. Don’t say no! Pepsicola light. Europian union europian soul. (Eurosong. Daniel Landa: Nigredo, 2009) ••• Letíme si pod mraky, nakoupíme tabáky.
2011
Mezinárodní politika 8
21
Hudba a politika Co si strkaj v 601. v písku do pusy. Prodaj nám je chlapíci, nepěkně se tvářící. Nemaj zemi pro Amínky ani pro Rusy. (Nad Afghánistánem. Daniel Landa: Nigredo, 2009) ••• Politici se dál nudí v parlamentech páchají elegantní dobro v saku s kravatou a bezejmenní kluci jako já v zákopech hnijí a Bůh si hvízdá Beethovenovu Devátou Za rodný jazyk rodný kraj za náboženství za mír našich dětí za etnickou svobodu znějí zvony svrchovaných zemí v zasedací síni Spojených Národů Potůček zurčí opodál jen mokrý kámen pod hlavou vojáka zahřívá Bráním se usnout k ránu únavou pohřbený v zákopech zaživa (Pohřbený zaživa. Vladimír Merta, b. d.) Máme-li resumovat (jak psával Jan Masaryk) tuto „úrodu“, je možno diplomaticky prohlásit, že je asi přece jen lepší, aby zpěváci a zpěvačky (v naprosté většině případů) manifestovali své postoje či své názory jinak než v písních. Přesto je možno poukázat na odlišný způsob zpracování MP textu, v němž zásadní roli hraje název písně jako symbol, ne sám text (Studentům z náměstí Nebeského míru Betuly Penduly nebo Sarajevo Jaromíra Nohavici), a potom na jedinečnou práci s českým jazykem Slávka Janouška v písni Klukovské války: Řekni že ti to neva že neva že neva že neva / Řekni že ti to nevadí. Okamžité a prvoplánové reakce se v těch oborech umění, kde je to možné, ne vždy povedou. Dokonce se nebojme říci, že málokdy. Dobře míněná aktivita se může proměnit v karikaturu a škleb. To se bohudíky nestalo písním reagujícím na 21. srpen 1968 (uvádíme jen interprety, kteří v některém případě nejsou autory textů): Bratříčku, zavírej vrátka (Karel Kryl), Mečíky kvetou (Petr Spálený), Zachovejte klid! (Petr Ulrych) nebo 18 minut (Karel Černoch). V žádné z nich se neobjevují „tvrdá“ fakta. Zde ještě stojí za zmínku, že Karel Kryl, jako nejznámější český písničkář, nesklouzl nikdy k efektiv-
22
Mezinárodní politika 8
ní, ale laciné textové zkratce, přestože tvorba z jeho poslední fáze života už není příliš povedená. V české společnosti fungoval ještě jiný typ písní se vztahem k MP, pracovně je nazvěme „kontextové“, historické souvislosti je předurčily být symboly vzdoru či jiné pozice, i když jejich texty neměly k MP pražádný vztah. Například lidová píseň Ach synku, synku (oblíbená píseň T. G. Masaryka) nebo Vejvodova polka Škoda lásky, která se v anglické verzi Beer Barrell Polka (s textem Roll out the Barrells) stala „hitem“ západních armád za 2. světové války. To, že nemohli v dobách normalizace vtipkovat ti z odvážnějších intepretů na MP témata v písňových textech, neznamená to, že si to vůbec nedovolili. Využívali například mluvené slovo v hudebních pořadech. Když Jan Vodňanský zpíval při vystoupeních píseň Orientální špion, Petr Skoumal do toho od klavíru vemlouvavě přednášel .... v srdci žár, v zemi nafta... je to ten východ, který je nám jak blízký, tak střední. V úspěšném semaforském muzikálu Kytice (premiéra 1972) si v části Polednice neodpustí Jiří Suchý zahlásit: Polednice, moje poslední osmi sté sedmdesáté vážné varování! Dodnes je to nejlepší popis bezzubých rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Nakonec ukázku z písně Šedesátá léta (2004), kterou zpívá Petr Spálený a autorem textu je Zdeněk Rytíř. Je nostalgická, není v ní žádná popsaná událost, která by se byť na chvíli dostala do televizních zpráv či na stránky z novin, a přitom je o mezinárodní politice. A to jsou ty paradoxy: Holky byly věrný, tak den dva nebo týden / A neznali jsme Londýn, New York ani Vídeň / Jen ze starých magazínů a z potrhaných stránek / Černobílí Beatles hlídali můj spánek (...) Šedesátý léta řeknu v jedný větě / Končí divným létem v rozděleným světě. Další možností, jak se vyjadřovat k mezinárodní situaci, je i obal hudebního nosiče.
Vladimír Trojánek pracuje v nakladatelství Ústavu mezinárodních vztahů.
[email protected]
2011
Opera v objetí Zdá se, jako by moderní opera neusilovala o nic jiného než o překonání svého zlatého věku – 19. století. Někdy si myslíme, že je to také proto, aby překonala svůj vztah k politice, který se jeví jako objetí – nikoli však milostné, ale až smrtící. Když chceme vztah vidět jako existenci opery podmíněnou politikou, je pozoruhodné, které velké politické události pomáhaly vytvářet velká i malá operní díla, ať již šlo o operu barokní, klasickou, po napoleonských válkách romantickou nebo velkolepě novoromantickou. ejde jen o to, že operní dílo vzniká na základě nějakého příběhu nebo mýtu a jeho posláním je nejen to, aby divák měl představu o dramatickém dění, které je předváděno, ale také aby pochopil jeho poslání, které je někdy naučné, někdy oslavné. A protože jde také o dílo dramatické, jeho autoři se obraceli a stále obracejí k udá-
N
Hudba a politika Zdeněk Zbořil
politiky lostem, které publikum zná z kontextu, ale často je vkládán do souvislostí nových, které mají vést až k indoktrinaci. Tím nemyslíme jen opery období socialistického realismu, jako byla Mejtusova Mladá garda nebo Šaporinovi Děkabristé, ale zejména operu klasickou a romantickou, kdy nejdříve preláti i hlavy pomazané, později měšťanstvo a lid formující se v národy, až po společnost, která chce být občanskou nebo demokratickou, vybízeli a honorovali vznik podívaných, které je měly popularizovat, tedy uvést ve všeobecnou známost. V Evropě se opera brzy téměř od svých začátků stávala instrumentem prezentace a reprezentace politické moci, a protože si vyžadovala nejen zpěváky a tanečníky, ale i orchestry a pěvecké sbory, a v neposlední řadě stále se zvětšující prostory, které měly být prostory dramatickými, bylo třeba získávat finanční prostředky, které ve srovnání s úhradou nákladů hereckých společností 17. století byly nesrovnatelné. Stačí jen připomenout, že po zřízení hudební Akademie v Paříži (1669) se podle tohoto vzoru začínají stavět impozantní budovy, jako byla La Scala pro tři tisíce sedm set diváků (1778), po Vídeňském kongresu vzniká Velké operní divadlo v Moskvě, v roce 1869 Dvorní opera ve Vídni a už o několik let později Me-
tropolitan Opera-House v New Yorku. Ojedinělým, ale pro náš zájem o vztah operního díla a státní moci je v letech 1872–1876 vybudování operní scény pro předvádění děl Richarda Wagnera v Bayreuthu, které pomohlo zruinovat, alespoň podle názorů současníků, státní rozpočet Bavorského království. Také čeští stavové a o století později český národ přispěli sobě na stavbu scén, na kterých slavila úspěchy operní díla Wolfganga A. Mozarta, včetně opery oper Dona Giovanniho, ale také Bedřicha Smetany, který k otevření Národního divadla (mimochodem budovaného i za pomoci příspěvku císařské hlavy monarchie) vytvořil svou a národní Libuši, dodnes postrach všech politických reprezentací. Bez ohledu na politické režimy v Praze, všichni jejich reprezentanti přicházeli a přicházejí usednout do hierarchicky uspořádaných lóží a trpí pro svou věc v přesvědčení, že je legitimuje dojímat se nad posledním Libušiným zpěvem o věčnosti národní existence. Stejně ovšem všichni spoléhají, autoři, představitelé svých rolí na jevišti i v hledišti, na ideové poslání operního díla, které vytváří jistou sounáležitost všech zúčastněných a pro mnohé z nich i přesvědčení o společném prožitku svobody, obětování se, očištění se nejen od hříchů věčných, ale i od těch malých, aktuálně prožívaných. Snad to je jeden z důvodů, že operní díla, ať již dnes vnímaná jako historická, jsou nově inscenována a upravována tak, že připomínají absurdní drama, nebo dokonce přepisována do nějaké aktuální a falešným vědomím inspirované podoby. Kdybychom neměli prostřednictvím TV možnost shlédnout dvě díla současného amerického skladatele Johna Adamse – opery Doctor Atomic (2007) a Nixon v Číně (2008) – a neměli možnost číst obdivné, stejně jako odsuzující odborné i laické kritiky, nenapadlo by nás, že existují relativně aktuální politická témata, nebo náměty z nedávné historie, která mohou, ale nemusejí být agitačními a propagandistickými produkty. Obě tyto opery se zabývají pro celou jednu generaci svědků horké i studené války vzrušujícími tématy, kterými jsou v prvním případě výzkum a výro-
2011
ba atomové bomby, v druhém završení otevírání Číny (myšlena ČLR) prostřednictvím pingpongové diplomacie prezidentem Nixonem. V prvním případě se jedná o existenciální téma, které se stalo hned na konci druhé světové války globálním, v druhém jde o komickou, až ironickou reflexi setkání amerického prezidenta a čínského vůdce Maa. Snad jen pro zajímavost bychom pro milovníky politiky i opery mohli uvést, že part prezidenta Nixona je baryton, Mao Ce-tunga tenor a dalšími tradičními operními instrumenty byli představeni nejen manželka amerického prezidenta, ale i Čou En-laj a Henry Kissinger (v opeře samozřejmě postava komická). Scénu dotvářeli nejen komparsisté, ale i různé rekvizity (partyzánky, rudé prapory). Zvláštní byl balet s rudými knížkami a citáty, zde neviditelnými, ale domyslitelnými, Velkého Maa, trocha sexu (kopulující Kissinger) a naznačeného hororu. Obvyklí čeští a občanští konzumenti opery reagovali na toto kuriózní představení obvyklým způsobem: obdivně stejně jako pohoršeně. Nazývali dílo agitkou, ti expresivněji se vyjadřující blafem a výkřikem režimismu, a někteří toto dílo dávali do souvislosti s politickou a ideovou orientací Sergeje Prokofjeva nebo Aleše Březiny. Nikoli nepochopitelné bylo obviňování spoluautora Zítra se bude... (2008) z poplatnosti dobové společenské objednávce, ačkoli se jedná o jedno z nejpozoruhodnějších hudebních děl, které se jeho hlavním autorům a realizátorům, Aleši Březinovi a Jiřímu Nekvasilovi podařilo nejen uvést na jeviště nejmenší scény pražského Národního divadla, ale zejména také provést úskalími politické agitace, právě přes pasti zmíněného režimismu a možným zneuctěním tragického osudu Milady Horákové. Pro náš zájem o vztah politiky a operního díla, byť i v tomto případě jde o operní minimalismus, bylo charakteristické zvolání jednoho z anonymních komentátorů (DaViD 82) Opera is not Dead! Převedení osudového příběhu Milady Horákové na úroveň neokázalé antické tragédie, byť do díla spíše melodramatického, je sice některými laickými kritiky srovnáváno s titanismem válečného tématu Prokofjevova Příběhu opravdového člo-
Mezinárodní politika 8
23
Hudba a politika
Inscenace Wagnerovy opery „Götterdämmerung“ („Soumrak Bohů“) v rakouském Salcburku.
věka (1949), ale málokdo si v této souvislosti vzpomíná na dnes už klasické názory Theodora W. Adorna, který se zabýval hudební estetikou a filosofií hudby a upozorňoval na vztah mezi politikou, chceme-li viděnou třídně, a uměním (in Filosofie nové hudby). Jiným potvrzením aktuálního zájmu o operní díla vztahující se k tématům politickým bylo další uvedení, snad obnovené, Smetanovy Prodané nevěsty na úvodu jednoho z mnoha operních letních festivalů berlínskou Komickou operou. Jedná se o inscenaci Andrease Homokiho, která má za sebou své skandální uvedení v roce 2002, kdy byla, zřejmě dočasně, stažena z repertoáru. Její recenzent (Hermann, Právo 23. 7. t. r.) o tomto nastudování píše, že je převedeno do dob, kdy je Berlín rozdělený na západní a východní část. Jeník, syn Tobiáše Míchy, zpupného bavorského sedláka, uprchl na Východ, kde čelí do té doby mu neznámým poměrům trikem nebo podvodem, který ovšem není nic jiného než modus operandi zavedený
24
Mezinárodní politika 8
Karlem Sabinou. Kecal prohrává, ale jen jako bývalý stranický funkcionář. Veselá se svatba stroj na konci Prodané nevěsty je přerušena zvoláním: Dovezli banány! Jako by nikoli jen odvážný, ale zřejmě i odvázaný autor chtěl využít prázdný prostor, který v období československého socialistického realismu nedokázali zaplnit bohatě honorovaní autoři. Je vlastně pozoruhodné, že v období pokusu o totální kontrolu nad myšlením a uměleckou tvorbou po roce 1948 nebyl učiněn pokus o napsání opery se současnou tematikou, a to přesto, že i představitelé tehdejšího politického režimu byli opakovaně a každoročně mučeni Smetanovou Mou vlastí při oficiálních zahájeních Pražského jara nebo Libuší při nejrůznějších jiných příležitostech. A to přesto, že si jinak vážený Mirko Očadlík dovolil napsat v úvodní stati k Opeře Anny Hostomské (Praha:1965, 496), že ...operní tvorba se od roku 1945 vůbec rozrostla nebývalou měrou… nové dramatické tendence se projevily u E. F. Buriana, Jana Hanuše, Zdeňka Blažka,
2011
Andreas Schaad, Globe Media/Reuters
Jiřího Pauera a desítek dalších skladatelů (s. 496). Těch několik málo operních děl (2–3) využívalo námětů z české literatury nebo slovenské historie, a naopak postrádají tematiku politickou. Ta se objevují častěji až v druhém plánu příležitostných hudebních maličkostí, jako byl například normalizační Hymnus komunistické straně Jiřího Pauera v roce 1977. Česká a evropská operní tvorba posledních dvou tří století jsou na příklady inspirace politickými událostmi nebo idejemi bohaté. Apelativní funkce hudby ve vztahu k politice si byli vědomi už jezuité v době protireformace a i díky tomu vzniká Bachovo veledílo. Zájem autorů, stejně jako publika o dramatické nebo komické vyjádření představ o dobové politice se zejména v 19. století objevuje u většiny významných skladatelů a interpretů, desinterpretů jejich děl. Nikoli snad za charakteristický začátek, ale jistě za významný čin na poli hudebním, inspirovaný politickými událostmi, jsou vystoupení Christopha Willibal-
Hudba a politika da Glucka a Carla Marii von Webera. Víme také, že 3. symfonie Ludvíka van Beethovena – Heroická, byla komponována na počest velkého muže pod názvem Napoleon (1804). Dvě jména velkých operních tvůrců 19. století jsou stále živá a diskutovaná i v kuloárech společenských a politických. Giuseppe Verdi a Richard Wagner. Někteří emigranti po roce 1968 vzpomínají, jak se pochod otroků z Verdiho opery Nabucco opakovaně uváděl a odcházející se dojímali stejně, jako exulanti po roce 1948 při My cizinou jsme bloudili... Autoři obou sborů měli ve vztahu k politickému diskursu své i naší doby podobný osud. Verdiho kompozice byla považována za jakousi hymnu risorgimenta, při které publikum volalo Viva l´Italia!, a ještě dnes je na Bodamském jezeře inscenovaná Aida, jejíž scénu dotváří monumentální torzo Sochy Svobody, jako by právě dopravené z New Yorku. Podobně Dvořákův Jakobín zápasil nejen s politickým dozorem své doby, ale i s českou interpretací myšlenky svobody a revoluce dříve, stejně jako v současnosti. Typickým zjevem 19. století z hlediska pro německý národ mýtotvorného je samozřejmě osobnost Richarda Wagnera. Nejen jeho Gesamtkunstwerk, jakési podle dnešní autorsko-právní terminologie souborné dílo, dávající do souvislostí hudbu, poesii a tanec (nebo pantomimu) a tři výtvarná umění, která symbolizují obraz, socha a architektura (nebo výtvarné řešení
prostoru), ale zejména tématům jeho oper v době vytvářejícího se národa německého se dostalo poslání fundamentalistického i eschatologického mýtu. Už v roce 1848 Wagner podpořil březnovou revoluci v Německu a květnovou ve Vídni, kde je na něho dokonce vydán zatykač, prchá do Paříže a začíná své mnohaleté putování po mnoha evropských městech. Ještě před revolucí se setkává s Michailem
jen s tím rozdílem, že občané Státu Izrael dříve zcela zásadně, v poslední době po velkých diskusích odmítají nebo přijímají prezentaci Wagnerových děl hudebních. Osudy hudebních děl, kterým se dostává zavržení nebo požehnání politickými režimy, jsou zvláštní. Carmina Burana Carla Orffa (1940) byla oblíbená nacistickými prominenty, a protože byla označena za jejich neoficiální hymnu, trvalo opět několik poválečných let, než byla uváděna bez ohledu na tyto politické souvislosti. Žena bez stínu (Die Schweigsame Frau) Richarda Strausse byla za nacismu v Německu zakázána kvůli autorovi libreta – Stefanu Zweigovi. Od roku 1944 se nesměl v Německu hrát Igor Stravinskuj, protože žil v té době ve Spojených státech. Ale ani v Sovětském svazu nebyl Dmitrij Šostakovič bez problémů kvůli dedikaci své první symfonie, jejíž adresát byl kvůli trockismu, a snad i židovství, v roce 1929 popraven. V obavách z podobného osudu nazval týž autor svou 3. symfonii 1. máj. Také Sergej Prokofjev se ucházel o přízeň režimu svou hudbou k filmu Alexander Něvský, apoteózou války proti Teutonskému řádu, když už před tím obohatil ruskou a sovětskou hudební tvorbu o Kantátu k 20. výročí Velkého října. Objetí opery s politikou, nebo šířeji hudby a politiky, je tísnivé i přinášející proslulost a majetek. Osudy velkých skladatelů, od Mozarta, Donizettiho, Musorgského, Borodina, Čajkovského, Glinky, Meyerbeera, Rossiniho, Suchoně, Smetany, a desítek dalších, které jsme zde nemohli zmínit, ukazují, že vynikající autoři dokázali využít námětů, ale také shovívavosti mocných k tomu, aby vytvořili velká umělecká díla. Vedle nich však je také mnoho těch, kteří nemohli, protože nesměli. Paradoxně, často právě jedinovládci a diktátoři podporovali a odměňovali operní skladatele, i když nikdy nezapomínali kamenovat proroky. A také proto nebyla jejich objetí jen láskyplná, ale i zničující.
Dodnes se vedou spory o Wagnerův antisemitismus neméně vášnivě jako o jeho další wagneriánské práce hudebně teoretické, jen s tím rozdílem, že občané Státu Izrael dříve zcela zásadně, v poslední době po velkých diskusích odmítají nebo přijímají prezentaci Wagnerových děl hudebních.
Zdroje • Adorno, W. Theodor: Filosofie nové hudby, nebo Estetická teorie, Praha: Panglos 1998 • Barančicová, Svatava: Nixon v Číně: tři hodiny pochyb a otázek + 61 komentářů na www.operaplus.cz/2011/02/nixon… • Horník, Pavel: Nevyprodaná prodaná, in Harmonie 2002/11 • Hostomská Anna (ed.) Opera. Průvodce operní tvorbou, Praha: Státní hudební vydavatelství 1965, úvodní stať Mirko Očadlík
Bakuninem a ještě dříve sympatizuje s hnutím Junge Deutschen. Po revoluci vede dialogy s řadou různých politických osobností, ale neustále se vrací k tématům německého nacionalismu. V roce 1848 také ukončil práci na svém spisu Oper und Drama, ale především vytváří koncepci Ring des Nibelungen. Do Německa se vrací až v roce 1860 a rozvíjí své známé přátelství s bavorským mecenášem Ludvíkem II. Politické interpretace jeho děl jsou až do dnešní doby živé díky jeho nenávisti vůči Židům, které bylo využíváno nacistickou propagandou. Wagner se o to zasloužil svým spiskem Židovství v hudbě (Das Judentum in der Music), ve kterém napsal, že ...Židovství samo o sobě je neschopné, jak svým zevnějškem, svou řečí, ale především svým zpěvem. Stejný tehdejší i pozdější zájem vzbudil jeho článek Was ist deutsch? (Co je německé?) z roku 1865 a ke všemu se ještě jeho dcera Eva vdala za Houstona S. Chamberlaina. Dodnes se vedou proto spory o Wagnerův antisemitismus neméně vášnivě jako o jeho další wagneriánské práce hudebně teoretické,
2011
Zdeněk Zbořil je indonesista a politolog.
[email protected]
Mezinárodní politika 8
25
Hudba a politika
Profesionální rebelové Je více důvodů, proč by do historie neměli historikům fušovat laici a proč by se hlas autentických účastníků měl brát s velkou rezervou. Účastníci historických událostí mají sklon přeceňovat svůj pohled na věc, jsou obětí vlastních emocí a těžko lze po nich chtít objektivní odstup. Co je ale nejhorší, mohou vnést chaos do již obecně akceptovaných názorů na to, co se událo a proč. U autentických svědectví hrozí, že rešerše pokazí story… řed pádem komunismu, anebo přesněji reálného socialismu, jak minulý režim sám sebe vnímal, byla společnost u nás postižena všeobecnou schizofrenií. Lidé byli navenek loajální s režimem, vnitřně s ním ale nesouhlasili. Své výhrady se báli projevit, ale byli rádi, když tak někdo učinil za ně. V této atmosféře se hudebníci, především písničkáři těšili pověsti rebelů, odpůrců režimu. Samotní písničkáři ovšem sami sebe coby občansky, či dokonce politicky angažované umělce nevnímali. Texty kritizující či ironizující poměry vycházely vstříc poptávce, písničkáři s nimi měli úspěch u posluchačů. Pokud se později ujal názor, že písničkáři významněji přispěli ke svržení režimu, řekl bych, že u nás se jednalo o amatérské rebely, kteří se stali typickými náhodnými hrdiny. Komedianti, kterým primárně šlo o to udělat dojem na holky, mimovolně formulovali pocity mladé generace, frustrované reálně socialistickým nevkusem a nesvobodou. A jak režim slábl, komedianti se osmělovali a byli stále drzejší. No a do této atmosféry jednoho dne v červnu
P
1989 přijela americká profesionální rebelka Joan Baezová.
Joan Baezová na Bratislavské lyře 1989 Poprvé jsem s ní mluvil v šatně těsně před koncertem na Bratislavské lyře. Vysvětlila mi, že mne pozve na pódium zahrát jednu
Ivan Hoffman Bratislavy z Prahy autem s Václavem Havlem. Cestou se naučila podle nahrávky z walkmanu říct česky, že pozdravuje Chartu 77, polskou Solidaritu a vězněného Petra Cibulku. Předem tedy bylo postaráno o skandál. Že pak organizátoři koncertu na pokyn Státní bezpečnosti vypínali zvuk nejprve mně, coby místnímu protestnímu zpěvákovi, a pak ještě slavné bojovnici proti válkám a za svobodu, byl nečekaný bonus. Story z koncertu cenzurovaného tajnou policií měla širokou mezinárodní publicitu a Joan Baezová měla někde říct: „V Chile na mě stříleli, ale vypnout mi zvuk si ještě nikdo nedovolil!“ Když se pár měsíců poté starý režim poroučel, napadlo někoho pozvat Joan Baezovou zahrát v zemi, k jejímuž osvobození také svým dílem přispěla. A společně s ní jsme měli zpěvem oslavit svobodu ještě Vláďa Merta a já. Joan Baezová ovšem přijela s manažerem, kterého tou dobou platila, aby něco udělal s její klesající popularitou. A ten manažer rozhodl, že na jejím bratislavském koncertě místní zpěváci sólově hrát nebudou, aby snad hvězdu nezastínili. Akceptoval ovšem, že Joan na scéně obda-
Zaplete-li se komediant s politikou, musí za to zaplatit nějakou daň. Stane se součástí toho, co chce ovlivnit. A nemůže ho to nepoznamenat. Občas pak zatouží být opět tím původním amatérským náhodným hrdinou.
26
Mezinárodní politika 8
písničku, zatímco mi nabízela nějaké ovoce. Moje bídná angličtina nestačila na to, abych jí vysvětloval komplikované osobní důvody, proč mi to nepřipadá vhodné, a tak jsem opětoval úsměv a jel jsem si domů pro kytaru. Joan Baezová přijela do
2011
Hudba a politika
Americká písničkářka a mírová aktivistka Joan Baezová na koncertě během svého španělského turné v roce 2010. Andrea Comas, Globe Media/Reuters
ruji růží, což bylo milé. Horší byl následný pražský koncert, který měl být dodatečnou kopií Bratislavské lyry. Opět byl problém s ozvučením. Fungovat začalo pořádně, až když na scénu přišla Joan Baezová. Vzpomínám si, že jsem byl tenkrát přesvědčen, že to ten její drahý manažer zařídil, aby mne nebylo slyšet. Slavná zpěvačka ovšem byla přátelská a večer ve vinárně si pak z jedné strany vedle sebe posadila prezidenta Havla a z druhé strany mne… Zůstali jsme si blízcí jako spiklenci, kteří spolu něco provedli.
Autentická angažovanost vs. pouhý marketing Asi je to tak, že populární umělci mají moc ovlivnit veřejné mínění, a tím pádem v omezené míře i určovat politickou agendu. Když se hudební celebrita písní vyjádří k neutěšenému stavu světa a kritizuje lhostejnost vůči hladovějícím anebo násilí rozpoutané kvůli mrzkému zisku, nepochybně je to důvěryhodnější, než když nějaká královna krásy slibuje bojovat za světový mír. U profesionálních rebelů, kteří svou image vybudují na kritice establishmentu a publiku se nabízejí jako lídři generační revolty, je ovšem trochu problém rozlišit, co je autentická angažovanost a co pouhý marketing patřící k showbyznysu. Myslím si, že
i v profesionálních rebelech je něco z obyčejných komediantů a že se chtějí bavit tím, co je živí. Jinak ovšem platí, že být profesionálním rebelem je živnost jako každá jiná. Aby vynášela, musí se dělat na sto procent. Profesionální rebel má problém s náhodnými hrdiny, protože tito mu již pouhou svou existencí kazí rating. Rebelující celebrity potřebují, aby pozornost byla kompletně upřena na ně. Jinak jejich kouzlo slábne. Zjištění, že profesionál musí boji za obecnou svobodu obětovat svobodu vlastní, mi přišlo smutné. Svou logiku to ale má. Zaplete-li se komediant s politikou, musí za to zaplatit nějakou daň. Stane se součástí toho, co chce ovlivnit. A nemůže ho to nepoznamenat. Občas pak zatouží být opět tím původním amatérským náhodným hrdinou. Ale pro hvězdy nejjasněji mediálně zářící už není cesty zpět. Nepatří už sobě.
Ivan Hoffman byl před rokem 1989 fotografem a písničkářem, pak spolupracovníkem Rádia Svobodná Evropa, redaktorem Lidových novin a dlouholetým komentátorem Radiožurnálu. Nyní je komentátorem regionálních Deníků.
[email protected]
2011
Mezinárodní politika 8
27
Hudba a politika
„Sen o životním stylu je v hudbě tak silně přitomný, že táhne lidí například i ke změně režimu,“ říká hudební publicista Pavel Klusák . V rozhovoru pro Mezinárodní politiku se zamýšlí nad tím, jak strach před západní hudbou ukrátil zdejší komunistické moci život, hovoří o popularitě velkých osobností světové populární hudby jako kapitálu, který by neměl být promrhán, a o jejich mistrovství formulovat něco komplikovaného a ne zcela příjemného tak, že to dokáže přijmout široké publikum. S Pavlem Klusákem rozmlouvali Vladimír Trojánek a Robert Schuster. ovoříme-li o vztahu hudby a mezinárodních vztahů – souhlasil byste s tvrzením, že kytara dokáže být mocnějším nástrojem než samopal?
H
Určitá nenásilnost kulturních cest je svůdná a rafinovaná. Myslím si, že ji lze používat velmi cíleně jako součást určitých taktik, což se mnohdy dělo. Dodnes myslím na to, nakolik měli komunisté přehnaný strach z nové hudby (rokenrolu) a toho všeho, co přicházelo ze Západu, a nakolik byla tato obava oprávněná. Úsilí, jež bylo u nás vynaloženo na potlačení západní hudby a naopak generování socialistického „náhražkového“ popu, bylo gigantické. Stačí, když se ohlédneme za všemi aktivitami Supraphonu, Pragokoncertu ve věci regulace koncertního trhu. Poslední západní skupina, která u nás hrála po začátku okupace v roce 1968, byli Beach Boys začátkem sedmdesátých let v Bratislavě. Následující kapela, jež směla
28
Mezinárodní politika 8
u nás vystoupit, byla skupina Depeche Mode v roce 1986. Mezitím zde mohli hrát akorát někteří jazzmani jako Herbie Hankock, nebo i Johnny Cash. Nicméně hudba, jež by reprezentovala mladou popmusic, byla zjevně z politických důvodů naprosto potlačována. řesto ale měli mnozí hudební fanoušci u nás k dispozici vždy nejnovější alba svých západních hudebních idolů. O čem to svědčilo? O jejich sběratelské vášni nebo také o určité formě protestu vůči režimu a jeho politice, která považovala produkci většiny západních hudebních skupina za dekadentní?
P
V poslední době o fanouškovství nebo o osobním sběratelství alb vzniklo několik celovečerních filmů, dokumentů a knih, kde je pěkně vidět, jak se tam prolíná přístup opravdu jistého osobního fetišismu, že chcete být v kontaktu s něčím, čím se reprezentujete jako svou osobní hodno-
2011
tou. Skupiny jako Led Zeppelin, zpěváci Paul Simon, Peter Gabriel nebo kdokoli jiný reprezentovali pro různé lidi různé hodnoty. Pro někoho jenom chuť poslouchat víc, než tady hrálo rádio, a pro někoho kontakt se západní společností. akou roli přitom hrála skutečnost, že v některých částech Československa byl možný příjem západoněmeckých a rakouských rozhlasových stanic? Bylo za tím i něco víc než pouhý zájem o soudobou západní hudbu?
J
Asi ano. Byl tam jistý střet hladu po informacích s tím jedním paradoxem, že to byla přece jenom mainstreamová média, která se omezovala na určitý typ informací a pořadů. Mohu k tomu přispět jednou osobní příhodou, kdy do života naší rodiny velmi zasáhlo rakouské vysílání. Můj strýc se v jisté fázi svého života přestěhoval do Českých Budějovic a jeho rodina měla najednou k dispozici nabídku pro-
Hudba a politika gramů, ale i reklam ze Západu. V okamžiku, kdy u jakési reklamy na cosi nedostupného z Rakouska moje teta asi podvacáté, co slyšela spot, zopakovala: „Mňam, to musí být ale dobrý“, ji můj strýc fyzicky napadl. Když už hovoříme o tehdy nedostupných informacích o soudobé hudbě: to je důvod, proč si velmi vážím Jiřího Černého. Nejenom kvůli jeho textům a publicistice, ale ještě víc si ho vážím jako autora „antidiskoték“, protože on aplikoval médium živých setkání s informacemi, které tady chyběly. Tím fungoval jako messenger, který možná také paralelně podrýval režim, ale také zprostředkovával i pro umělce kontakt s živým, čerstvým uměním a kulturou, zároveň zčásti i s myšlenkovým podhoubím společnosti venku. Já patřím ke generaci, která začala vnímat hudbu kolem roku 1984. Jako pro mnoho našich spoluobčanů pro mě byla spásou licenční gramofonová politika Jugoslávie, kdy jsem se na táboře alergiků vždycky utrhl a zjišťoval, že na kvalitativně horším vinylu byla nová produkce obsažena v rozsahu, o němž se nám zde nesnilo. Přivezl jsem odtamtud desky Leonarda Cohena, Dire Straits, Kate Bush, Genesis a další, ale i historické věci, například Best of Bob Marley. Já si dodnes myslím, že strach zdejší státní moci před hudbou jí ukrátil životnost. V okamžiku, kdy by byla stavidla trochu volnější, podobně jako v Jugoslávii nebo Polsku, by spousta rebelie vyprchala.
rian album „Poezie“. On přišel s něčím naprosto protidobovým, kdy s elektronickým zvukem svým současníkům zprostředkoval Halase, Gelnera, Šrámka a další. Udělat tento projekt v roce 1992 uprostřed pozápadňování zdejší společnosti bylo velmi vědomé gesto. V poslední době velmi sílí otevřeně politické záležitosti.
tech to znamená, že tiskem proběhly kauzy hip-hoperů, kteří byli stíháni za své texty proti režimu nebo za písně, které zněly na náměstích jako symboly určité fáze revoluce, a to je všechno. V devadesátých letech se zájem o svět manifestoval hodně skrze worldmusic, která ale má pošramocenou pověst přílišným zájmem o exotičnost, častým podtržením jinakosti, místo toho, aby se podtrhla snaha porozumět. Vlajkovou lodí worldmusic u nás byl a je festival Respect, který dnes funguje velmi dobře. Nicméně ve svých počátcích aspoň pro mě představoval nesnesitelně nešikovně naplněnou pozitivní tezi, za což jsem si vysloužil kritiku, protože jsem o tom psal do novin. Myšlenka, že poznáváme cizí kultury, se zdála být tak nenapadnutelná, že mojí kritice nechtěl úplně každý rozumět. V okamžiku, kdy sem přivezete perského písničkáře, jenž může být v jiné zemi vnímán jako kontroverzní, nerozumíte mu ani slovo a necháte ho v horku zpívat dvě hodiny ve Valdštejnské zahradě, tak co z toho kdo má?
Hudba není na rozdíl od filmu vidět, nicméně zvuk, který je neviditelný, má v sobě něco prostupujícího, tajemného, velmi těžko uchopitelného a ohraničitelného. Myslím si, že i povaha tohoto média, byť to zní trochu ezotericky, pomohla udělat z hudby tak nekontrolovatelnou věc.
namenaly podle Vás politické změny po roce 1989 konec politicky angažované hudby?
Z
Naprosto neznamenal. Nicméně začátek devadesátých let se u publika hodně nesl ve znamení „užít si“ novou svobodu. Zároveň nastoupila taneční scéna s elektronickou taneční hudbou, jež byla často prosta sdělení, spojena s uživatelskými drogami jako extáze atd., takže u této generace byla nějaká konfrontace na čas velmi potlačena. Ale já třeba dodnes za společensky aktivní gesto pokládám fakt, že uprostřed nástupu byznysu a privatizace na začátku devadesátých let vydal Jan Bu-
Na Slovensku vznikl výborný projekt, který se jmenuje „Režimy“, což je rekapitulace posledních dvaceti let na Slovensku v dikci hip-hoperů a sahá od pozdního komunismu, přes mečiarismus až po současnou rezignaci. U nás představuje něco srovnatelného umělec, který si říká Bonus. Loni vydal album „Konec civilizace“, o němž se hodně psalo. ají už i revoluce v arabském světě nějaký dopad na hudební scénu?
M
Reflektují se způsobem, že svět tam upře – často velmi krátkodobě – zájem. Trochu se to podobá krátkodobému zájmu světa o českou kulturu po roce 1989, kdy bylo na nás určitým způsobem nahlíženo jako na atraktivní oblast, trochu jste cítil, že si nás svět prohlíží hlavně sociologicky a že ho kultura zajímá ve spojení se zdejšími reálnými problémy. Málokdy je novinářský nebo publicistický zájem o danou oblast spojen s hledáním kvalitnějšího umění, protože když jde o mapování nějakého společenského pohybu, může se naskytnout otázka, jestli není náhodou kvalita umění nepodstatná? Vztaženo na nedávné události v arabských stá-
2011
sou hudebníci, kteří zasahují do mezinárodní politiky, jako Bono nebo svého času John Lennon, pro světové státníky skutečnými partnery, s nimiž se dá pracovat, anebo jsou považováni spíš za maskoty?
J
Já si myslím, že tito lidé naprosto realisticky, z konkrétní zkušenosti ve svém životě vědí, že mají moc, že za nimi stojí obrovský zájem lidí a že pokud spousta médií odvozuje svůj vliv od inzertní síly a z toho, kolik lidí mohou oslovit, tak vědí, že za lidmi jako Bono – a není jich mnoho – stojí masy. Bono se jednou vyjádřil v tom smyslu, že popularita je kapitál, který by se neměl prošustrovat. Myslím si, že právě on ho zužitkovává pozorně, mnohé konzultuje s odborníky a že jeho úsilí přineslo i konkrétní výsledky.
A
jak to bylo svého času u Johna Lennona?
Lennon byl mnohem méně cílevědomý než Bono. Byl hravější a měl více anarchistického ducha. On na rozdíl od Bona moc nevstupoval do vrcholných dialogů, ale spíš se snažil vyvíjet nátlak. Velmi ne-
Mezinárodní politika 8
29
Hudba a politika on se pohybují na pomezí hudby a sound artu. textech velkých osobností jako Dylan nebo Lennon toho ale zase moc politického nenajdeme, spíš se to odehrávalo vždy mimo jejich hudbu...
V
Pavel Klusák
Karel Cudlín, Respekt
smlouvavě například otevíral feministickou otázku, zastával se stíhaných indiánských a afroamerických aktivistů v Americe. Kdyby žil v Čechách, tak by zřejmě sympatizoval s Petrem Cibulkou. Spoustě lidí ale lezlo Lennonovo počínání velmi na nervy. Album Sometime in New York City pokládalo mnoho lidí za nesnesitelné gesto, například jeho zastávání se Angely Davisové atd. On věděl, že mu to ubírá na beatlesovské popularitě, ale bylo mu to jedno.
K
do by ještě patřil do této skupiny hudebníků?
Velmi zajímaví jsou hudebníci, kteří se své sdělení snaží kódovat do hudby nebo zvuků, a nikoli do textů. Ve Velké Británii existuje hudebník, který se jmenuje Mat-
30
Mezinárodní politika 8
thew Herbert. Je populární také na bázi pop music a několikrát už vystupoval i u nás. Jeho alba ale zároveň představují velmi politicky konceptuální vyjádření. Jedno z nich, které se jmenuje Plat du Jour (Nabídka dne, Jídelní lístek) se zabývá mezinárodním potravinovým trhem. Matthew Herbert tam například rozeznívá buď velmi negativně ekologicky zatížené potraviny, potraviny vyrobené dětskou pracovní silou nebo za velmi špatných podmínek v Africe. Celá deska kulminuje rekonstrukcí večeře Tonyho Blaira s George W. Bushem, při které se podepisovala anglo-americká dohoda o spolupráci v Iráku. Z médií se vědělo, že taková večeře poběhla i co na ní bylo podáváno. Vrcholem je, že Herbert nechá jídlo rozestřílet zbraněni z irácké války. Lidé jako
2011
John Lennon napsal poslední politickou věc před polovinou sedmdesátých let. Pak otevřeně oznámil, že tlak na něj ze strany CIA a úřadů hrozících ukončením jeho amerického pobytu, je tak velký, že končí. Dylan mluví v metaforách, ale jeho písně by bylo těžké vykládat dvojznačně. V současné době je takovým rozhněvaným mužem, který si nebere servítky ohledně americké polititiky, Neil Young, jenž udělal před dvěma lety jednu velmi politickou desku s názvem Living with War. Velmi zajímavá je Chumbawamba, která zapadá do tradice určité britské anarchie s tím, že je zaměřena hodně proti vnitrobritskému konzervativismu. Tato skupina má velmi podnětné heslo, a sice, že má-li být cílem dostat k publiku co nejradikálnější teze, je třeba udělat to v laskavém až kýčovitém hudebním balení, což se jim opakovaně osvědčilo. Je to ale poněkud dvojsečné, protože publikum, které nerozumí anglicky, si myslí, že to je další z řady popových kapel. Velmi probuzená je scéna britských Asiatů v Londýně, skupiny jako Asian Dub Foundation nebo Fun-da-mental, Transglobal Underground přicházejí s místy velmi militantní dikcí, o níž nevíme, nakolik reprezentuje lidi, kteří byli vychováni ve Velké Británii, tzn. nakolik mluví jako Evropané s odlišnou zkušeností a nakolik jako lidé, kteří se necítí být Evropany, protože to je konfrontace vůči Evropě.
M
ůže být politicky angažovaná hudba zároveň komerčně úspěšná?
Když se Madonna během Bushovy éry rozhodla promluvit angažovaně – to bylo na desce American Wife, kde v doprovodném videoklipu házela granáty, tak to byla za dlouhá léta její kariéry její nejméně úspěšná deska. Pak samozřejmě zase zaplula zpátky k tradičnímu stylu a už to bylo zase v pořádku. U osobností jako ona publikum o sdělení nestojí. Pak ale existují tvůrci, u nichž publikum chtě nechtě vidí, že si nedají řici a že budou mluvit k věci. V tom
Hudba a politika zřejmě tkví mistrovství velkých osobností pop kultury formulovat občas něco komplikovaného nebo ne zcela příjemného tak, že to dokáže přijmout široké publikum. Od Dylana přes Bowieho, až k Björk nebo současné americké skupině Arcade Fire, jež vloni vyhrála hlavní Grammy, to občas někdo umí a pak je vidět, že tito lidé nastavují svému oboru měřítka a ukazují, že energie a radost rokenrolu a dobrého popu může být promíšena ještě s něcím navíc – se skutečným sdělením. Je to ale i otázka životního stylu. Určitý sen o životním stylu, ať už spojený se Západem, nebo jenom určitou abstraktní svobodou, je v hudbě tak silně přitomný, že táhne lidi například i ke změně režimu. Hudba není na rozdíl od filmu vidět, nicméně zvuk, který je neviditelný, má v sobě něco prostupujícího, tajemného, velmi těžko uchopitelného a ohraničitelného. Myslím si, že i povaha tohoto média, byť to zní trochu ezotericky, pomohla udělat z hudby tak nekontrolovatelnou věc. letních měsících probíhají na mnoha místech hudební festivaly. V minulosti byly velké hudební festivaly důležité nejenom pokud jde o interprety vystupující na pódiu, ale i z hlediska vzniku pocitu sounáležitosti v publiku. Funguje něco podobného ještě dnes v éře počítačů s možností rychlého sdílení hudby napříč celým světem?
V
Myslím si, že během posledních pěti let se začaly festivaly značně diferencovat. Aniž by se opomíjela samotná hudba, tak v dnešní době jde hodně o komunitní moment, k jaké skupině nebo partě se chceme hlásit. Existují festivaly, které si velmi základají na tom, že nemají žádného sponzora, nejsou napojeny na velké firmy a že je celé platí fanoušci. Sem patří řetězec anglických fetivalů s názvem All Tomorrow´s Parties – název je podle písně skupiny Velvet Underground – a ten festival má vždycky jednoho hlavního kurátora. S akcentem na život ve stylu „eko-“ a „bio“ vznikly festivaly, jež se mnohem více orientují na akustičtějčí hudbu. Odehrávají se naprosto záměrně mimo města a reprezentují určitý návrat do přírody. Není to čistý folk, protože dnes už to je všechno trochu promíchané, ale je to zase komunita, která o sobě ví, kam patří.
U nás se jako festival, který představuje svět, profilují „Colours of Ostrava“.
A
funguje to i opačně, tzn., když stát využívá hudebníky ve své zahraniční poli-
tice?
Dnešní hudebníci vědí, že jejich naprosto klíčovým kapitálem je důvěryhodnost. V tomhle směru jednají velmi obezřetně, a to asi víc ve vztahu k obchodním aktivitám, jestli například poskytnou svou nahrávku do reklamy, ale i jestli půjdou zahrát na otevření autosalonu Mercedesu. V době, kdy Spojené státy rozdělovala Bushova politika, ptal jsem se nějakých amerických hudebníků, kde jsou nějací probushovští hudebníci? Oni se smáli a říkali, že s výjimkou několika déle sloužících hudebníků country a konzervativnějších jazzmanů nikde žádní nejsou. V dnešní době existuje jedno základní vymezení, a to je proti tržní společnosti. To zároveň spojuje naše hudebníky se západními, protože to je jejich společná zkušenost. Nacházíme se v době, kdy se obnovily domácí koncerty, což bývá považováno za čestnější než se spojit s problematickým partnerem, byť zasáhnete pouze malé publikum. Pro mě bylo vždycky velmi zajímavé sledovat, jak se reprezentuje Česká republika v posledních dvaceti letech při příležitosti velkých mezinárodních setkání, kdy tady byli významní politikové, představitelé světových organizací, ať už šlo o aktivity okolo NATO nebo v souvislosti s výročím rozpadu socialistického bloku. Mimochodem, když tu byla někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, nastala taková bizarní situace. Na Pražském hradě hrála Iva Bittová a její skladba byla patrně moc progresivní nebo nezvyklá pro tyto politiky, takže reagovali očividně zmateně, protože Bittová při své hře na housle mňoukala. Ona to později komentovala tak, že výběr skladby nebyl její a že se snažila prosadit něco jiného, ale neprošlo to. Abych to zobecnil: často jsem tu viděl určitou bezradnost ve způsobu, jakým se česká hudba navenek prezentovala, ať už někdy s přílišnou důvěrou ve fúze s tradiční českou lidovou hudbou, což byl experiment, který často nevyšel, a nevím, nakolik to mohlo skutečně někoho oslovit. Druhou kategorií byly projekty typu, jako
2011
když Michal Pavlíček psal elektrifikovanou verzi evropské hymny nebo směs melodií, která toto obsahovala. Ten přístup se mi zkrátka často zdál odbytý, bez náležité péče a – s prominutím – i naivní. U nás pořád jakoby v rámci promotion nebo reklamy se píše: „Vystoupil s ohlasem v New Yorku“ nebo že „Janek Ledecký předvedl svůj repertoár v Šanghaji“. Ale často je kontext v New Yorku nebo Šanghaji úplně stejný jako v Karlíně nebo na Pankráci. Zároveň vidíme, kolik českých hudebníků, aniž by tím ohromujícím způsobem stoupla jejich popularita, pracuje přes hranice se zahraničními partnery, protože internet všem komunitám umožňuje sdílet lidem se stejnými zájmy bez ohledu na hranice. Takže ti, kteří mají malé publikum, získali profit u malého publika na mnoha místech světa a z toho úhlu pohledu jednak internet a jednak konec studené války opravdu ubral hranicím na významu. xistuje nějaká hudební skladba, píseň atd., o níž se dá prohlásit, že ovlivnila politiku a měla na ni nějaký přímý dopad?
E
Nevím, jak je to měřitelné. Možná Give Peace a Chance nebo All You Need is Love? Písní, které měly reálný vliv, je určitě spousta. Od Strange Fruit – americké písně o lynčovaných černoších, kteří visí ze stromů jako podivné ovoce, jíž zpívala Billie Holiday, přes věci v šedesátých letech. Pak je tu ale ještě neevropský svět, kde se dějí masově sdílené události, které my téměř nevnímáme. My se můžeme bavit o Franku Sinatrovi a jiných superhvězdách, ale nejprodávanější a nejúspěšnější zpěvačkou všech dob zůstává egyptská Oum Khaltoum, jež byla ikonou arabského světa a která když umřela, tak jí přišly na pohřed čtyři miliony lidí. A myslím si, že Vladimiru Vysockému nepochybně ukrátilo život to, že v Sovětském svazu bylo jeho hrdinství za všechny, kteří nebyli hrdiny, a že to na něj bylo celé naložené.
Pavel Klusák (1969) je hudební publicista. Zaměřuje se na současný nezávislý rock a nonartificiální hudbu. Působil v časopisech Týden a Respekt. Přispívá mj. do Lidových novin a spolupracuje s Českým rozhlasem.
Mezinárodní politika 8
31
Zeměmi světa
Volby pod drobnohledem Najde Makedonie cestu ze slepé uličky? Adam Gazda
Dne 5. června se v Republice Makedonii konaly předčasné parlamentní volby, jež byly výsledkem slepé uličky, v níž se parlament ocitl po jeho bojkotu opozicí. Vládní pravicová strana Vnitřní makedonská revoluční organizaceDemokratická strana makedonské národní jednoty (VMRO-DPMNE) a hlavní opoziční strana Sociálně-demokratický svaz Makedonie (SDSM) se nakonec shodly alespoň na termínu konání voleb, které tak „navazují“ na předčasné parlamentní volby z roku 2008. Volební kampaň a samotný průběh voleb pak byly v centru pozornosti mezinárodních společenství, neboť obojí v minulosti trpělo značnými nedostatky. olby do parlamentu se v Makedonii konají na základě poměrného systému v šesti volebních obvodech, do nichž je země rovnoměrně rozdělena podle počtu voličů. V každém volebním obvodě se volí 20 poslanců. Novinkou uplatněnou během posledních voleb pak je přiznání volebního práva makedonské diaspoře v zahraničí, která volí po jednom zástupci v dalších třech obvodech rozdělených podle kontinentů – Evropa a Afrika, Amerika a Austrálie s Asií. Nově zvolený makedonský parlament tak má namísto dosavadního počtu 120 poslanců 123 členů. Činnost politických stran, financování volební kampaně, přístup stran do médií, financování stran samotných apod. jsou v Makedonii upraveny několika zákony. Jedná se zejména o zákon o financování politických stran, zákon o politických stranách a volební zákon. Zde je nutno podotknout, že financování volební kampaně je odděleno od financování politic-
V
32
Mezinárodní politika 8
kých stran. V praxi to pak znamená, že strany musejí mít založený zvláštní účet, přes který protékají všechny finance týkající se volební kampaně. Z toho důvodu bývá také stanoveno datum oficiálního zahájení volební kampaně, které nastává po schválení seznamů kandidátů politických stran Státní volební komisí. V proběhnuvších parlamentních volbách byl tímto datem 16. květen. Od tohoto data se započítávají finance vložené do kampaně ať už ve formě peněz, služeb či zboží, na něž se vztahují určité limity a které jsou také předmětem větší kontroly.
Kampaň za protislužbu Zde však vyvstávají první problémy, na něž upozornila Skupina států proti korupci (GRECO) ve svém hlášení v roce 2010. Jedná se zejména o možnosti poskytování slev politickým stranám při poskytování služeb, které se do limitů nezapočítávají. Strany tak mohou využívat (a často využívají) například levných reklamních kam-
2011
paní v médiích, která jsou v Makedonii celkově silně politizovaná. Poskytování širokých slev je většinou vnímáno jako určitá investice do strany, za niž je očekávána budoucí protislužba, například v podobě vládní zakázky pro vybraná média. Dalším problémem pak je určení přesného data zahájení kampaně, neboť mnohé výdaje na ni vznikají již před samotným oficiálním zahájením a finance takto vynaložené nejsou předmětem hlubší kontroly. Navíc samotná kontrola probíhá na základě hlášení poskytnutých ze zákona samotnými stranami po ukončení volební kampaně těsně po volbách a ta nejsou ani nějak výrazně ověřována. K porušování pravidel financování nepochybně dochází, což dokládá i hlášení Státní komise pro prevenci korupce, dle níž politické strany v minulosti utratily na kampaň mnohem více, než samy hlásily. Naproti tomu Státní kontrolní úřad, který také dohlíží na financování politických stran a volebních kampaní, uvedl, že na základě finančních hlášení poskytnutých čtyřmi největšími makedonskými politickými stranami po volbách v roce 2008 a 2009 bylo vše v souladu s příslušnými předpisy. Na to reagovala i Evropská komise ve své hodnotící zprávě k Makedonii z roku 2010, kdy uvedla, že implementace a prosazování legislativy týkající se financování politických stran a volebních kampaní v Makedonii je v podstatě nefunkční, neboť dozorující orgány neuplatnily žádné sankce za jednání, jež nebylo v souladu
Zeměmi světa s ustanoveními příslušných zákonů. Paradoxní pak na této situaci je, že tři největší politické strany v Makedonii, které v podstatě za tyto zákony nesou odpovědnost – VMRO-DPMNE, SDSM a DUI – svá hlášení o průběžném financování podaly až rok po uzávěrce. Problémem je také velké množství úřadů kontrolujících financování, čímž vznikají nejasnosti při vymezení jejich kompetencí a tyto se tak mnohdy překrývají a vedou k neefektivnosti využívání zdrojů nebo k vzájemnému přenášení odpovědnosti a zdlouhavým řízením. Tyto nedostatky se projevily také během poslední volební kampaně v Makedonii. Práce parlamentu byla narušena od 28. ledna tohoto roku, kdy levicová SDSM disponující 18 poslanci oznámila počátek bojkotu parlamentu v reakci na zmrazení účtů některých proopozičních médií. Přidala se tak ke čtyřem menším stranám, které bojkotovaly parlament již od roku 2009. Vláda složená z VMRODPMNE, albánské strany Demokratické unie pro integraci (DUI) a několika menších stran na tento fakt nějak zvlášť nereagovala a 120tičlenný parlament, kde se vláda mohla opírat o většinu, tak pokračoval ve schvalování zákonů. Nakonec bylo 30. března po sérii jednání mezi vládou a opozicí dohodnuto stanovení termínu předčasných voleb na 5. června, a strany tak mohly neoficiálně zahájit volební kampaň, v níž tak proti sobě stály dva hlavní tábory zastupující zejména etnické Makedonce, kterých je ve více než dvoumilionové Makedonii zhruba 60–65 procent. Vládnoucí VMRO-DPMNE a její předseda a zároveň premiér Nikola Gruevski vedl koalici Za lepší Makedonii, která byla v drtivě většině průzkumů favoritem voleb. Opozičními sociálními demokraty vedená koalice Za vaši budoucnost pak v průzkumech stabilně zaujímala druhé místo. Lídrem této koalice nebyl předseda SDSM a bývalý makedonský prezident Branko Crvenkovski, nýbrž Radmila Šekerinska, bývalá vicepremiérka pro evropské záležitosti v letech 2004–2006, která sociální demokraty vedla krátce i během předčasných voleb v roce 2008.
Mezi největší etnickou menšinou v Makedonii – Albánci pak byla favoritem vládnoucí DUI, jež v průzkumech vedla nad opoziční Demokratickou stranou Albánců (DPA). Pokud pomineme vzájemné urážky a obviňování lídrů politických stran, které byly poměrně častým jevem, můžeme za hlavní body předvolební kampaně u VMRO-DPMNE označit jejich důraz na dosavadní vládní politiku. Jako své úspěchy strana označovala zvýšení penzí, mezd a podpor a nesnížení stavu státních zaměstnanců během finanční krize. Do budoucna pak hodlá snížit DPH na turistické služby, snížit cla na velké množství surových materiálů a redukovat daně pro malé firmy. Naproti tomu SDSM vládu za dosavadní politiku kritizovala (např. za
silnější prosazení práv albánské menšiny, než jaké předvídá Ohridská rámcová dohoda, což vedlo až k požadavku postu premiéra, prezidenta nebo předsedy parlamentu pro etnického Albánce v případě vstupu některé z albánských opozičních stran do vládní koalice. Akcentována byla také témata jako tvorba nových pracovních míst či zvýšené investice do oblastí většinově osídlených Albánci tak, aby nedocházelo k odlivu zejména mladé generace albánského obyvatelstva do zahraničí. Shodným jmenovatelem všech významných makedonských i albánských stran je pak jejich zájem na vstupu Makedonie do NATO a EU. Mnohé malé strany etnických Makedonců dosud zastoupené v parlamentu se rozhodly nepřipojit k žádnému z velkých koaličních uskupení a spoléhaly tak na vlastní kapacity. Jejich volební programy však byly o poznání méně propracované. I přes tento fakt předvolební průzkumy signalizovaly, že by se zhruba pět z nich mohlo do parlamentu dostat. Jak již předvolební průzkumy naznačovaly, volby vyhrála VMRODPMNE a jí vedená koalice Za lepší Makedonii, která získala 39 procent hlasů, což jí v parlamentu zaručuje 56 křesel. Druhá skončila koalice Za vaši budoucnost s téměř 33 procenty, což znamená 42 parlamentních křesel, a tím i výrazné posílení opozice, neboť koalice vedená SDSM po volbách v roce 2008 disponovala v parlamentu pouze 27 křesly (z toho samotná SDSM měla 18 poslanců). Třetí DUI pak jako vítězná albánská strana obsadí 15 křesel po zisku 10,2 procenta hlasů. Do parlamentu se ještě dostaly další dvě albánské strany – Demokratická strana Albánců, která bude mít po zisku 5,9 procenta hlasů 8 poslanců a Strana národního demokratického obrození s dvěma poslanci.
Celkově Makedonie volby zvládla a udělala tak další krůček v přibližování se EU a NATO, neboť volby byly opětovnou zkouškou připravenosti země na členství v obou organizacích. údajné oddalování vstupu země do EU a NATO) a kladla také důraz na ekonomické hodnoty. Často zmiňovanými tématy byla tvorba nových pracovních míst, snížení daní pro chudé lidi, zvýšení stipendií na školách, stanovení oficiální minimální mzdy na 9000 denárů (cca 150 euro), přijetí zákona o pracovnících v podnicích v úpadku a revize zákona o kouření.
Shoda ohledně NATO a EU Mezi albánskými stranami pak často dominovala nacionalistická témata, kdy vládní DUI zdůrazňovala části Ohridské rámcové dohody (podepsána v roce 2001 po konfliktu mezi etnickými Makedonci a Albánci, na jejím základě bylo etnickým menšinám v zemi přiznáno více práv), jejíž mnohé body prosadila během svého působení v parlamentu a ve vládě. Naproti tomu ostatní albánské strany v předvolebních mítincích s občany požadovaly
2011
Soumrak malých stran Překvapením pak je volební výsledek menších parlamentních stran, které se navzdory pozitivním předvolebním průzkumům do parlamentu nedostaly. U některých z nich se čekalo, že odeberou hlasy zejména VMRO-DPMNE, neboť jsou čas-
Mezinárodní politika 8
33
Zeměmi světa to tvořeny jejími bývalými nespokojenými členy. To se však nestalo a výsledek tak naznačuje, že i přes posílení opozice si makedonští občané přejí pokračování současné vlády, k čemuž vzhledem k probíhajícím povolebním jednáním nejspíš i dojde. Významným ukazatelem je také poměrně vysoká volební účast (63,5 procenta), kterou ve společném prohlášení ocenila i vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová a eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle. Samotné volby pak byly monitorovány vysokým počtem domácích i zahraničních pozorovatelů. Mezi zahraničními pozorovateli dominovala OBSE, která vyslala 24členný mezinárodní tým k monitoringu volební kampaně a k nim se i pro volby samotné přidalo dalších 300 pozorovatelů z členských států OBSE. Mezi domácími volebními pozorovateli dominovala nevládní organizace MOST se zhruba 3700 pozorovateli v den voleb. Monitoringu se zúčastnili i zástupci Rady Evropy, některých dalších nevládních organizací a samotných politických stran. OBSE pak po volbách vydala předběžnou zprávu, v nichž je hodnotí vesměs pozitivně, a ve stejném duchu se k nim vyjadřovala i Evropská unie, podle níž byly volby transparentní, soutěživé a celkově dobře zorganizované. Objevila se však i upozornění na některé nedostatky, zejména pak na nátlak na některé státní zaměstnance k podpoře vládnoucí koalice nebo zneužívání státní správy a jejich zdrojů k politickým účelům. Kriticky byl hodnocen i přístup médií provázaných s politickými stranami, kde problémem je zejména zvýhodňování vládnoucích stran státní televizí. Předmětem zkoumání budou také finanční hlášení stran, kde se rovněž očekávají menší komplikace. Celkově tedy Makedonie volby zvládla a udělala tak další krůček v přibližování se EU a NATO, neboť volby byly opětovnou zkouškou připravenosti země na členství v obou organizacích. Pozitivní je také zájem všech zvolených parlamentních stran na integraci země do euro-atlantických struktur. Makedonie však má stále značné rezervy v zákonech týkajících se voleb a fungování politických stran, zejména pak v jejich důsledném prosazování. Je také nutné pracovat na oddělení státní správy a (zejména veřejnoprávních) médií na jedné straně a politických stran na straně druhé, aby soutěžní podmínky byly pro všechny strany na stejné úrovni.
Adam Gazda je absolvent oboru Evropská studia se zaměřením na evropské právo PF Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 2008–2009 pracoval jako dobrovolník v Makedonii na různých mládežnických projektech.
[email protected]
34
Mezinárodní politika 8
2011
Alena Rudolfová
Prezidentské volby v Peru Ollanta Humala mezi politikou umírněné levice a radikálním socialismem
Na začátku června se v Peru konaly dlouho očekávané a do poslední chvíle nepředvídatelné prezidentské volby. Svůj (v pořadí již druhý) prezidentský mandát tak brzy zakončí prezident Alan García Peréz, představitel tradiční strany APRA (Partido Aprista Peruano), a 28. července jej v této funkci nahradil jeho nástupce, zakladatel Nacionalistické strany Peru (Partido Nacionalista Peruano – PNP) Ollanta Humala Tasso. Zatímco ekonomika stabilně rostla ( 8,9 procenta HDP za rok 2010), popularita stávajícího prezidenta stejně jako hodnocení činnosti jeho vlády enormně klesala. říčinou je především neschopnost transformovat makroekonomickou stabilitu ve prospěch širších vrstev obyvatelstva, rovněž neřešená (avšak dlouhodobě deklarovaná) otázka snižování sociálních rozdílů, otázka vzdělání a v neposlední řadě otázka sociálního a zdravotního zabezpečení pro nejchudší vrstvy obyvatel. Ačkoli se chudobu v posledním desetiletí podařilo markantně snížit (z 54 procent v roce 2001 na současných 34 procenta) a Garcíovi tak hrají čísla do karet, Peru stále patří mezi nejchudší země La-
P
Zeměmi světa
tinské Ameriky, a především mezi země s největšími sociálními rozdíly mezi lidmi. Tato politika nenaplněných slibů měla za následek zvýšení populismu a levicově orientovaného smýšlení, což se odrazilo i na volebním výsledku. Jinými slovy, navzdory příznivým makroekonomickým ukazatelům se vládě Alana Garcíi nepodařilo vyřešit dlouhodobé problémy, Peru tak zůstává zemí hlubokých sociálních a regionálních rozdílů, které přispívají k politickému napětí a intenzivně rostoucím sociálním nepokojům, zejména v Amazonii a vysokohorských oblastech peruánských And.
První kolo voleb aneb Paralela s rokem 2006? První kolo prezidentských voleb se uskutečnilo v neděli 10. dubna. Současně s prezidentskými se konaly i volby do jednokomorového Kongresu a Andského parlamentu, což je orgán Andského společenství (Comunidad Andina – CAN).
Prezidentské volby jsou v Peru povinné a hlasování je přímé. Pokud některý z kandidátů nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu, koná se kolo druhé. Tak tomu bylo i v případě letošních voleb. Z prvního kola vyšel vítězně s 31,7 procenta hlasů kandidát Gana Perú – Ollanta Humala Tasso, který zvítězil v prvním kole i ve volbách v roce 2006. Ollanta Humala v prvním kole zvítězil ve 120 ze 195 provincií a dle očekávání zaznamenal nejsilnější podporu především v nejchudší části – v amazonské a andské oblasti na jihu země. Úspěch mu přineslo krom jiného i to, že oproti roku 2006 zvolil méně radikální rétoriku, čímž v očích mnoha Peruánců získal v porovnání s rokem 2006 poněkud umírněnější image. Druhé místo obsadila s 23,6 procenta hlasů kandidátka před volbami narychlo slepeného subjektu Fuerza 2011 a dcera bývalého prezidenta Alberta Fujimoriho – Keiko Fujimori. Zvítězila ve 44 provinciích, především na pobřeží na severu země, tedy v oblasti, kde je koncentrován průmysl. Dalšími kandidáty s nadějí na postup do druhého kola byl bývalý prezident (2001–2006) Alejandro Toledo (Perú Posible) a bývalý premiér Pedro Pablo Kuczynski (Alianza por el Gran Cambio), který se těšil podpoře vládní strany APRA. Toledo zaznamenal vítězství ve 28 provinciích (v regionu Ancash na pobřeží a Loreto na severu země), Kuczynski ve třech provinciích (jak se předpokládalo, zvítězil v těch nejbohatších regionech – v Limě a Callao). Na pátém místě se umístil bývalý starosta Limy (2003–2010) a zakladatel strany Národní solidarita (Solidaridad Nacional) Luis Castañeda. V Kongresu nejvíce křesel obsadila Alianza Gana Perú (47) a Fuerza 2011 (37), následují Perú Posible (21), Alianza por el Gran Cambio (12), Solidaridad Nacional (9) a APRA (4).
Volební výsledky prvního kola do jisté míry přinášejí určitou paralelu s výsledky prvního kola z roku 2006. Ollanta obhájil svou pozici v regionech, kde zvítězil již před pěti lety, Keiko, ač v některých andských a amazonských regionech Ollantovi konkurovala, obsadila první místo všude tam, kde v roce 2006 vyhrál Alan García. Nutno podotknout, že výsledky prvního kola rovněž ukázaly značnou asymetrii v rozložení preferencí voličů, která částečně kopíruje geografické rozdělení země na pobřeží, region And a amazonskou džungli, a je také patrné, že se ke slovu dostali především voliči nižších vrstev zklamaní stávající politikou.
Všudypřítomná kampaň aneb Teď anebo nikdy! Do druhého kola šli oba kandidáti vyzbrojeni notnou dávkou sebevědomí umocněného navíc podporou z řad vlivných peruánských osobností. Na stranu Ollanty Humaly se postavil společností vysoce ceněný peruánský spisovatel, laureát Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa. Na stranu Keiko Fujimori pak vlivný peruánský ekonom, bývalý guvernér centrální banky, který rovněž působil ve vládě Alberta Fujimoriho, Hernando de Soto, dále Luis Castañeda, Pedro Pablo Kuczynski a současný prezident Alan García. Ollanta Humala, opoziční stranou obviňován z populistické rétoriky, o sobě prohlásil: „V roce 2006 jsem byl přehnaně radikální, nyní jsem se poučil ze svých chyb, Peru se také změnilo a politici, kteří se nezměnili, nejsou v ničem užiteční.“ Měsíc před volbami se Ollanta nechal slyšet, že zbývá více než třetina voličů, kteří ještě nejsou rozhodnuti koho volit, a získání jejich důvěry tedy považuje za výzvu. Snažil se proto upoutat pozornost domorodého obyvatelstva, i když je otázkou, do jaké míry představuje alternativu hájící jeho zájmy. S blížícím se termínem voleb se je-
Hlavní výzvou budoucí vládní administrativy bude udržení stability v zemi, kde hluboké sociální a regionální rozdíly přispívají k politickému napětí.
2011
Mezinárodní politika 8
35
Zeměmi světa
Další z levicových jihoamerických prezidentů: nově zvolená peruánská hlava státu Ollanta Humala. Bernardo Montoya, Globe Media/Reuters
ho slova radikalizovala: „Musíme bojovat proti diktatuře a upevnit demokracii naší země. Prezidentská kampaň začala a je na čase si uvědomit, jestli se chceme navrátit k historii či nikoli.“ Prioritou dvousetstránkového vládního programu Gana Perú se staly především: redistribuce přírodního bohatství, podpora domácího trhu, snížení cen plynu, daňová a penzijní reforma, vzrůst minimální mzdy na 750 solů, boj proti korupci a obchodu s drogami, podpora zemědělců a drobných podnikatelů, odměny pro armádu a policii, minimálně šest procent HDP má být alokováno na vzdělávání a zřízení nemocnice v každé provincii atd. K oběma aktérům se vyjádřil již zmiňovaný respektovaný Mario Vargas Llosa. Vyzval voliče: „Budu volit Ollantu a žádám, aby demokraticky smýšlející Peruánci udělali totéž. Nadějí je, že to, co říká, je pravda.
36
Mezinárodní politika 8
Naopak Keiko je podle jeho názoru „deset let po pádu fujimorismu obklopena těmi samými lidmi, kteří se spolu s jejím otcem podíleli na destrukci demokracie.“ Keiko Fujimori, zprvu vehementně hájící politiku svého otce, se však před druhým kolem také umírnila a voličům se omluvila: „Žádám odpuštění a omlouvám se za chyby a delikty, které byly spáchány v době vlády mého otce.“ Na druhou stranu zaujala kritický postoj vůči Ollantově levicové orientaci: „Obyvatelstvo žádá změnu bez zahraničního vměšování, my nejsme součásti bolívariánského bloku (pozn. Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuéstra América - ALBA) pod patronací Huga Cháveze, který přináší jen chudobu, inflaci a autoritarismus.“ Vládní program Fuerza 2011 čítající necelých šedesát stran zdůrazňuje mimo jiné zlepšení kvality vzdělávání, zdravotní pojištění, lépe
2011
placený veřejný sektor atd. Aspirant na Nobelovu cenu za ekonomii Hernando de Soto podotkl, že Keiko Fujimori má mnohem větší naději na vítězství dík silné osobnosti, jasnějšímu politickému konceptu a snaze o integraci všech složek společnosti. Na adresu Ollanty vzkázal, že pokud vyhraje on, přinese to ekonomickou nestabilitu. Týden před druhým kolem se volební kampaň vyhrotila. Na intenzitě nabraly především častá vzájemná osočování, obviňování z korupce a osobní útoky. Nutno podotknout, že nemalou roli sehrála média. Ollanta se krom podpory Maria Vargase Llosy mohl těšit i z čerstvě vyslovené podpory Alejandra Toleda. Během předvolební kampaně oba kandidáti čelili obvinění z dřívějšího porušování lidských práv. Ollanta byl spojován se spoluúčastí na tzv. Andahuaylazo, což
Zeměmi světa byl útok na policejní komisařství v Andahuaylas, při kterém zemřelo šest lidí. Útok uskutečnili 1. ledna 2005 etnocaceristé vedení Ollantovým bratrem Antaurem Humalou, kteří požadovali okamžité odstoupení někdejšího prezidenta Alejandra Toleda. Keiko byla zase viněna z participace na korupčních skandálech a nedemokratických principech vlády svého otce. V předvolebních průzkumech vítězil Ollanta, měsíc před druhým kolem se hlasy takřka vyrovnaly a v posledních týdnech Keiko dokonce předběhla Ollantu. Dne 29. května se v Limě v Hotelu Marriott konala poslední debata prezidentských kandidátů, stěžejními body byly boj proti chudobě, bezpečnost, boj proti obchodu s drogami, upevnění demokracie, stabilizace ekonomiky a otázka sociálního vyloučení. V mnoha peruánských městech se uskutečnil pochod proti diktatuře s hlavním mottem: „Con esperanza y dignidad, Fujimori nunca más“ – „S nadějí a důstojností, Fujimori nikdy více.“ Rovněž na sociální síti Facebook prostřednictvím skupiny „NO a Keiko“ lidé vyjadřovali svůj nesouhlas s možným zvolením dcery bývalého prezidenta. Ne náhodou se den před volbami v denním tisku (La República) množily autentické výpovědi sterilizovaných žen, které byly takto postiženy v době vlády Alberta Fujimoriho. Keiko se od těchto praktik distancovala, stejně tak jako od korupčních skandálů bývalého šéfa tajné služby a bývalého rodinného přítele Vladimira Montesina. Keiko, pod tlakem médií, původně zamýšlené a vysoce diskutované propuštění svého otce, který si nyní odpykává 25letý trest vězení za porušování lidských práv, korupci a zneužívání moci, odmítla. Na oplátku v konkurenčním periodiku (El Comercio) se zase čtenáři mohli dočíst o 12 milionech tzv. petrodolarů, jimiž Chávez financuje kampaň Gana Perú. Poslední předvolební průzkumy dávaly oběma kandidátům prakticky rovnou šanci na vítězství. Hlavními tématy předvolební kampaně byly boj s chudobou, vzdělání, korupce či obchod s drogami. Ač Ollanta svou antiliberální rétoriku v poslední době zmírnil, jeho možné ví-
tězství vyvolávalo obavy podnikatelských kruhů. Není bez zajímavosti, že se v Peru zmítaném předvolební atmosférou dne 28. dubna sešly hlavy států Chile (Sebastián Piñera), Mexika (Felipe Calderón), Kolumbie (Juan Manuel Santos), aby tak s Alanem Garcíou podepsaly Acuerdo de Pacífico s cílem prohloubit ekonomickou spolupráci, a zahájit tak éru volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob. Tento blok čítá cca 200 milionů obyvatel a představuje 55 procent exportu Latinské Ameriky.
Nedělní klání, ostře doleva, či doprava? Termín druhého kola, v němž proti sobě stanul 48letý bývalý vojenský atašé ve Francii a Jižní Koreji, otec tří dětí Ollanta Humala a 36letá bývalá první dáma, dcera kontroverzního prezidenta a matka dvou dcer Keiko Fujimori, připadl na neděli 4. června. Peruánský sociolog Julio Cotler (který v roce 2006 ostře vystupoval proti Ollantu Humalovi) označil druhé kolo za morální i politické dilema. Doslova řekl: „Dožadovat se zvolení Fujimori by byla hanba. Znamenalo by to přehlédnout vše, co se v minulosti událo.“ Dle jeho názoru také skončila doba historických politických stran. Jak ukázaly volební výsledky v jednotlivých oblastech, Peru je stále zemí obrovských ekonomických a sociálních rozdílů. Ollanta Humala se zaměřil především na voliče z nižších sociálních vrstev, a upevnil tak svou pozici v centru a na jihu. Celkem získal 51,5 procenta hlasů. Keiko Fujimori s 48,6 procenta hlasů zvítězila v Limě a v průmyslových regionech na pobřeží (a u Peruánců žijících v zahraničí). Takřka 20 milionů Peruánců si tak zvolilo nového prezidenta. Mario Vargas Llosa zhodnotil výsledek voleb slovy: „Myslím, že je to zpráva světu, že Peruánci chtějí žít v demokracii, poctivosti, svobodě a současně pokračovat v boji proti zaostalosti v režimu, který vyhraje nad korupcí, chudobou a který vytvoří příležitosti pro všechny.“ Nynější starostka Limy Susana Villaránová ocenila volbu slovy: „Vsázíme na demokracii.“ Ve skutečnosti by se však dalo říci, že u mnohých voličů
2011
zvítězila spíše strategie volby menšího zla nebo že vyhrál především strach z návratu fujimorismu.
Po vzoru Luly nebo Cháveze? Hlavní úkoly pro nového prezidenta budou bezesporu nesnadné, je zapotřebí upevnit klíčové sektory jako zemědělství a průmysl a v neposlední řadě bojovat proti korupci a chudobě. Prvním úkolem tedy bude zformování kvalitní koaliční vlády a upevnění pozice v Kongresu. Nová hlava státu bude muset prosadit daňovou a penzijní reformu a zaměřit se na zlepšení kvality veřejných služeb: školství, zdravotnictví, bezpečnosti atd. Hlavní výzvou budoucí vládní administrativy bude udržení stability v zemi, kde hluboké sociální a regionální rozdíly přispívají k politickému napětí. Ollanta deklaroval, že nezestátní podniky a nebude následovat Chávezův model, nýbrž Lulův. Doslova řekl: „Je-li v Latinské Americe nějaký úspěšný model hodný následování, je to Lula da Silva v Brazílii.“ Jak garantoval, nehodlá rozpustit Kongres, nýbrž hledat konsenzus. Doslova se ve zřejmé narážce na vládu Alberta Fujimoriho vyjádřil: „toto udělali jiní s konečným důsledkem znovuzvolení“. Ollanta se nechal slyšet, že jeho první kroky povedou do Brazílie, Uruguaye, Argentiny, Paraguaye a Chile. A skutečně, již čtyři dny po volbách můžeme na předních stránkách novin sledovat, kterak si podává ruku s brazilskou prezidentkou Dilmou Rousseffovou. Rovnež Lula mu poblahopřál a vzkázal, že jeho v začátcích také doprovázela nedůvěra podnikatelů a zahraničních investorů. Zda se Ollanta Humala vydá cestou umírněné levice po jeho vzoru, anebo cestou radikálního socialismu po vzoru Huga Cháveze, ukáže teprve čas. Aneb slovy Maria Vargase Llosy: „Nadějí je, že to, co říká, je pravda.“
Alena Rudolfová je studentka doktorského studia Iberoamerikanistiky FF UK a iberoamerických studií Univerzity Hradec Králové.
[email protected]
Mezinárodní politika 8
37
Vztahy a problémy
Sňatek z rozumu? Česká republika v Radě OSN pro lidská práva Veronika Bílková
Česká republika opět zasedne v Radě OSN pro lidská práva. V květnu 2011 o tom rozhodlo Valné shromáždění hlasy 148 států (ze 191 přítomných). Již podruhé tak naše země získá příležitost podílet se na chodu jednoho z nejmladších orgánů OSN, jehož vznik v roce 2006 sice podpořila, nikdy se k němu ale nestavěla nekriticky. Proč se vlastně ČR o členství v Radě ucházela? Co od něho očekává, a co může naopak Rada očekávat od ní? Rada OSN pro lidská práva Na úvod se sluší připomenout základní fakta. Rada OSN pro lidská práva (UN Human Rights Council) vznikla na základě rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 3. dubna 2006 (A/RES/60/251), pro jejíž přijetí hlasovalo 170 států včetně České republiky. Rada nahradila starší Komisi pro lidská práva (UN Commission on Human Rights), která působila v OSN od roku 1946. Komise, jež měla status pomocného orgánu Hospodářské a sociální rady, dosáhla během let řady úspěchů. Podílela se například na přípravě mezinárodních instrumentů na ochranu lidských práv včetně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 a dvou Mezinárodních paktů z roku 1966. Hlavním problémem Komise byla velká míra její zpolitizovanosti, která nakonec vedla k diskreditaci orgánu v očích veřejnosti, států i samotné OSN. Z podnětu tehdejšího generálního tajemníka Kofiho Annana se proto Valné shromáždění rozhodlo Komisi zrušit a zřídit místo ní Radu pro lidská práva. Rada se od Komise liší hned v několika ohledech. První se týká velikosti orgánů: zatímco Komise měla 53 členů, Rada jich má 47. Některé státy chtěly Radu zeštíhlet
38
Mezinárodní politika 8
ještě víc, to se ale v zájmu zachování reprezentativnosti nezdařilo. Setkání Rady se konají třikrát ročně (Komise se scházela jen jednou), v případě potřeby lze svolat i zasedání mimořádná. Těch se do dnešní doby konalo šestnáct a obvykle řešila situaci v určité zemi (Haiti, Sýrie, Libye aj.). Druhá odlišnost souvisí s postavením Rady v rámci OSN a jejími pravomocemi. Rada je pomocným orgánem Valného shromáždění a má širší pravomoci než Komise, která stála hierarchicky níže. Asi největší novinkou je zde mechanismus tzv. univerzálního periodického přezkumu (Universal Periodic Review), na jehož základě procházejí všechny státy světa pravidelně, každé čtyři roky komplexním přezkumem stavu dodržování lidských práv na svém území – například Česká republika prošla přezkumem, jako jedna z prvních zemí světa, v roce 2008. Přezkum ústí v sérii doporučení přijímaných Radou, která by měly státy zohlednit. Neučiní-li tak, lze věc přenést do Valného shromáždění, popř. na jeho návrh až do Rady bezpečnosti. Třetím rozdílem je to, že při výběru členů se má více než dříve zohledňovat standard ochrany lidských práv v kandidátských státech. Ne vždy se tak děje, tlak na
2011
to, aby se do Rady nedostali největší porušovatelé lidských práv, ale narůstá. Ani po zvolení do Rady ostatně nemá stát „vyhráno“. Nemůže, tak jako tomu bylo v Komisi, zabránit Radě, aby se zabývala situací na jeho území. A v případě závažných porušování lidských práv může být dokonce jeho členství pozastaveno – jak se stalo Libyi v březnu 2011. Celkově lze říci, že Rada je oproti své předchůdkyni menší a dynamičtější, má k dispozici více nástrojů dohledu nad stavem lidských práv ve světě a požívá (o něco) větší legitimity. I ona nicméně čelí řadě výhrad ze strany států i nevládních organizací. Ty nejčastěji upozorňují na fakt, že Rada je též politickým orgánem, tj. tvoří ji zástupci států, nikoli odborníci, a proto i v ní hrají politické faktory důležitou roli. Mnohým se navíc zdá, že Rada je stále ještě příliš velká, nemá dostatek pravomocí a na jejím chodu se málo (nebo naopak moc) podílí nevládní sektor.
Česká republika a Rada OSN pro lidská práva Prosazování lidských práv se řadí mezi dlouhodobě deklarované priority české zahraniční politiky. Jedním z fór, kde se naše země snaží tuto prioritu prosazovat, jsou právě lidskoprávní orgány OSN. Dvakrát za sebou, v letech 1997–1999 a 2000–2002, byla ČR členem Komise OSN pro lidská práva. Její působení zde vyvolávalo nejednotné reakce. Zatímco aktivity na podporu tematických procedur (zvláštní zpravodajové, pracovní skupiny aj.) jí získávaly mezi státy sympatie, navrhování rezolucí odsuzujících Kubu (1999–2002), které Česká republika převzala po USA, budilo kontroverze. V roce 2006 byla ČR mezi státy, které hlasovaly pro nahrazení Komise Radou. Stala se také jedním z prvních 47 členů Rady. Za zmínku stojí, že ve Valném shromáždění tehdy pro ČR zvedlo ruku jen 105 (ze 191) států, tedy poměrně těsná většina. Vzhledem k nastavení funkčních období působila Česká republika v Radě jen rok, do června 2007. Její hlavní ambicí tehdy bylo předejít zrušení funkce zpravodajů OSN pro stav lidských práv na Kubě a v Bělorusku, což se ovšem nakonec nepodařilo. Původně ČR plánovala, že se o místo v Radě bude znovu ucházet hned v roce 2007,
Vztahy a problémy na funkční období 2008–2011. Souběžná (a neúspěšná) kandidatura do Rady bezpečnosti i skutečnost, že o místo v Radě pro lidská práva chtělo v roce 2008 usilovat také Slovensko, vedly Českou republiku k tomu, že od svého záměru v daný moment upustila. Již v roce 2008 nicméně ČR oznámila svou kandidaturu do Rady na období 2011–2013. V kampani, která vyvrcholila na počátku roku 2011, vsadila zejména na pověst státu, který se o lidskoprávní problematiku zajímá dlouhodobě a vytrvale. Jak uvedl i ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg: „Česká republika je uznávána v celém světě, že se zasazuje o lidská práva.“ Jeho další slova o tom, že tak činí „podle pravidla padni, komu padni“, už je třeba brát s jistou rezervou, v tom ovšem naše země není jediná. Kandidatuře ČR hodně napomohl i profil protikandidátů: o dvě místa v Radě, jež při těchto volbách připadla na naši (stále ještě) východoevropskou skupinu států, jsme soutěžili s Rumunskem a Gruzií – tedy státy podobné politické orientace, jež nicméně čelí většímu počtu domácích i zahraničních politických i lidskoprávních problémů. Na úspěchu české diplomacie mělo dále podíl to, že ČR – na rozdíl od situace před volbami do Rady bezpečnosti v roce 2007 – vedla kampaň skutečně aktivně, a dávala tak ostatním státům najevo, že o místo v Radě opravdu stojí. Konečně, dobrou „známku“ ČR vystavily i nevládní organizace, které se tentokrát o volby do Rady zajímaly aktivněji než v minulosti. Všechny tyto skutečnosti přispěly k tomu, že v tajných volbách, jež se konaly ve Valném shromáždění 20. května 2011, získala Česká republika hlasy 148 států ze 191 přítomných. Druhým zvoleným za naši regionální skupinu se stalo Rumunsko se 131 hlasy. Neúspěšnou Gruzii podpořilo jen 89 států. Svého místa v Radě se ČR formálně chopila 18. června 2011 a zaujímat jej bude, vzhledem k úpravě délky mandátů, až do konce roku 2013. Prosté srovnání počtu států, jež nám daly hlas v roce 2006 a nyní, ukazuje, že Česká republika má v Radě v tomto období výrazně silnější postavení. To, jak je zužitkuje, je již jen na ní.
Týkají se hlavně odstraňování diskriminace různých skupin obyvatel (rómská menšina, ženy, zdravotně postižení aj.), zlepšení ochrany dětí a posílení spolupráce s nevládním sektorem. Přísliby a závazky mezinárodní povahy jsou, trochu překvapivě, vymezeny podobně. I zde dominují témata jako odstranění diskriminace, práva dětí a spolupráce s lidskoprávními orgány a nevládním sektorem. Je zajímavé, že výčet se v řadě ohledů odchyluje od tematických priorit české zahraniční politiky, které byly definovány v roce 2007 a zahrnují – vedle zohledněných témat – například ochranu obránců lidských práv, svobodu názoru a projevu či ochranu lidských práv v rámci boje proti terorismu. Spíše, než že by Česká republika od těchto priorit upustila, lze mít za to, že je vzhledem k jejich kontroverznosti nebo omezené aktuálnosti nepovažovala za vhodné do výčtu zařadit. Pozornost si zaslouží rovněž to, že ČR ve výčtu uvedla několik témat, která nespadají do rámce první generace lidských práv, tj. mezi práva občanská a politická. Jedná se například o sociální odpovědnost obchodních společností (corporate social responsibility) nebo otázku rozvoje. Vzhledem k nedůvěře, kterou Česká republika právům tohoto typu – tj. právům hospodářským, sociálním, kulturním a tzv. právům třetí generace – dlouhodobě projevuje, může zahrnutí daných položek opět působit jako určitá odchylka od standardního přístupu. V Radě by nám otevřenost vůči takovýmto tématům mohla nicméně získat spojence, hlavně ze zemí mimo bohatý Sever. Ty by takto dostaly jasný signál toho, že mezi „principiální hodnoty, které patří do moderní Evropy“, se neřadí jen individuální svoboda, ale i určitá solidarita mezi lidmi a státy a pocit odpovědnosti za vlastní minulé i současné jednání. Rada pro lidská práva je primárně poradním a konzultativním orgánem. Nedisponuje přímými vynucovacími pravomocemi, a nelze tak od ní očekávat „ostrou akci“. Způsob, jakým reagovala na krizi v Libyi na jaře 2011 (odsouzení Libye, pozastavení jejího členství), nicméně nasvědčuje tomu, že tolerance vůči závažným porušovatelům lidských práv – nebo aspoň některým z nich – postupně klesá a Rada je v mezích svých kompetencí ochotna přejít, přesně jak ji před časem vyzýval ministr Schwarzenberg „od plamenných proslovů, které ničemu neslouží, ke konkrétní akci“. Bude nyní i na České republice, zda dohlédne na to, aby tvrdý postup v případě Libye nezůstal ojedinělý, ale stal se precedentem pro obdobné situace v budoucnu. Přesně podle onoho hesla „Padni, komu padni“, k němuž se ČR podle slov svého ministra zahraničních věcí aktivně hlásí.
Na úspěchu české diplomacie mělo dále podíl to, že ČR – na rozdíl od situace před volbami do Rady bezpečnosti v roce 2007 – vedla kampaň skutečně aktivně, a dávala tak ostatním státům najevo, že o místo v Radě opravdu stojí.
Priority České republiky v Radě pro lidská práva Klíčovým úkolem ČR v Radě pro lidská práva je podle náměstka ministra zahraničí Vladimíra Galušky být „jedním z hlasů, který bude zastávat principiální hodnoty, které patří do moderní Evropy“. Co konkrétně si ČR pod těmito hodnotami představuje a jak je hodlá prosazovat? Asi nejlepší představu o tom, jaké cíle si ČR v Radě klade, poskytuje – vedle obecných koncepčních dokumentů – výčet tzv. dobrovolných příslibů a závazků (voluntary pledges and commitments), které Česká republika notifikovala OSN v únoru 2011 a následně je zveřejnila na stránkách MZV. Dokument se zaměřuje na vnitrostátní i mezinárodní rovinu. Přísliby a závazky domácí povahy reagují na výhrady, jež jsou vůči naší zemi vznášeny mezinárodními lidskoprávními orgány.
Veronika Bílková je vědeckou pracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a předsedkyní redakční rady Mezinárodní politiky.
[email protected]
2011
Mezinárodní politika 8
39
Poslední strana – mezinárodní politika úplně jinak
Pro každou kulturu je charakteristické určité tempo.
Mezinárodněpolitické poštovné
Alvin Toffler
Ach ta poezie (...) Nakonec všichni svorně i ten buřič Jenda sčítají výsledky tohoto minireferenda, celý stůl bez rozdílů volá jako jeden: „Vždyť my všichni tady chceme Eden!“ Nemáme žádné jiné šance, tady jsme doma a ne v Kanadě či na Srí Lance. Naše místo v srdci Evropy je dáno! A tak ze všech úst zní: „Ano! Ano! Ano!“ (...) Romance o Evropské Unii (www.volny.cz/legatis/legatis.pdf, 22. 7. 1999, ročník II, číslo 2)
Známková kultura každého státu je sice jiná, ale obecné znaky je možno na první pohled jasně popsat. Třeba zobrazování státního představitele. Ještě v polovině 20. století takové známky převládaly. Později přetrvávala tato praxe především v monarchiích, kde je to logické a praktické. V České republice jsou poněkud směšné „prezidentské“ emise reliktem z dob Rakouska-Uherska. Ve druhé polovině 20. století jsou nejvíce vydávanými zahraničními osobnostmi z oblasti mezinárodní politiky Winston Churchill, válečný premiér Velké Británie, a 35. prezident USA John Fitzgerald Kennedy. Churchillovské ukázky jsou z emisí států z Arabského poloostrova, Kennedyho jsme už připomínali v čísle 1/2011, proto jednu jeho nepovedenou – panamskou „ušatou“.
40
Mezinárodní politika 8
2011
Parodie je imitování určitého literárního žánru či přímo literárního díla. Téměř každý se buď na základní či na střední škole setkal s nějakou studentskou parodií, tu více, tu méně povedenou. Známá je kauza kolem parodie Nezvalova Velikého orloje (1949), básníkovy první socrealistické sbírky. „Dílo“ bylo označeno za protistranický pamflet a došlo k vyšetřování a výslechům. Nakonec to dopadlo dobře, autoři byli jen vyloučeni z KSČ a časopis Kulturní politika, k jehož okruhu patřili, přestal vycházet. Romance o Evropské Unii (velké „U“ je často opakující se chybou, pokud v tomto případě nejde o autorský záměr) je laskavou parodií Nerudovy Romance o Karlu IV. (Balady a romance), z níž pak česká kultura vytěžila smyšlenku o tom, že Češi jsou jako víno, jež pil císař s Buškem z Velhartic (Vilhartic), „zprv trpké, ale milé zas“. Ale každý národ má almaru plnou podobných „literárních“ pitomostí, které se proměnily ve falešnou paměť a jsou stále mocně využívány (a zneužívány). Text byl otištěn v časopise Legatis, jenž vycházel ve formátu pdf během Letní školy žurnalistiky Centra nezávislé žurnalistiky (pořádáno s Nadací Open Society Fund Praha) o prázdninách 1999. Pod textem je podepsán George.
Homo politicus pomáhá... ilý mladý příteli, milá mladá přítelkyně, vy všichni, kteří jste si vybrali mezinárodní vztahy či bezpečnostní studia za obory vašeho srdce. Zapomeňte na to, když vám někdo tvrdil, že kromě erudice musíte umět i psát. Co je vám platné, že budete mistrovsky ovládat květnaté metafory a budete znát všechny výjimky z výjimek českého jazyka. Ale každý vědecký jazyk má svůj kadlub. Tak to prostě je. A i když se na vás z nalepených fotek na pelesti
M
postele dívá Hans Morgenthau, Robert Keohane, Joseph Nye, či dokonce dvojbožstvo Samuel Hungtington a Francis Fukuyama, tak základy vědečtiny musíte umět, jako když bičem mrská. Kdyby vás v noci vzbudili, nesmíte zapomenout na infinitivy artikulovat, reflektovat, vymezit, projektovat (do koho čeho), diskutovat (co), zmínit (co), dále prostor, dopad, rámec aj. Tady talent nestačí, to se musíte prostě našprtat. Založit si deníček, vypisovat si a učit se používat...