Liel Leibovitz pátrá právě po oné „nadčasovosti“ a hluboké pravdivosti, díky nimž má hudebník, spisovatel, filosof a básník Leonard Cohen nejširšímu publiku stále co říci. Je to snad dáno tím, že zůstal věrný prorockému vnímání, které je pro miliony lidí na celém světě hluboce pravdivé, a rovněž jeho obrovským charismatem, které dokázalo kdysi, v roce 1970, zkrotit zdivočelý sta tisícový dav na hudebním festivalu na ostrově Wight.
„Legendy nás uvádeˇ jí v úžas, ale knih, které nad Leonardem Cohenem jen žasnou, bylo napsáno dost. Tahle kniha navíc výtecˇ neˇ uvažuje o jeho osudu a díle. Hledá pro neˇ souvislosti, a to hlavneˇ ve sférˇ e duchovní a kulturní. Tím pádem se v knize píše o tom, co je u Cohena zásadní: o prorocích i producentech, Hanneˇ Arendtové i Joni Mitchellové, Lorcoveˇ poezii i hostech z hotelu Chelsea. Tajemství tvorby se tu jak ctí, tak dešifruje – takže alelujá.“ Pavel Klusák, publicista a kritik „Leonard Cohen je puklou skálou, skrze niž proudí sveˇ tlo. Je poctou moci skrze tuto knihu trávit cˇ as v jeho spolecˇ nosti.” Ladislav Heryán, katolický kneˇ z a hudebník
Liel Leibovitz píše pro magazín Tablet
LI E L LE I BOVITZ
a působí na New York University. Je spoluautorem několika knih, např. Fortunate Sons, Lili Marlene či The Chosen Peoples. Ve své knize o Leonardu Cohenovi vykreslil jeho duchovní portrét s pomocí mnoha pramenů, které jsou veřejnosti jinak nedostupné. Žije a pracuje v New Yorku.
LEONARD COHEN
LIEL LEIBOVITZ
Kniha vychází k 80. narozeninám Leonarda Cohena
1 93 4 2014 www.ivysehrad.cz
LEONARD COHEN
život, hudba a vykoupení
VYŠEHRAD
VÝJ I M E ˇ C N Á K N I H A O V ÝJ I M E ˇ CN ÉM U Mˇ E L C I A V ÝJ I M E ˇ CN É M ˇ CL O Vˇ EK U , K T E R Ý S E I N S P I R O V A L Ž I D O V S K O U P R O R O C K O U T R A D I C Í I Z E N B U D D H I S M E M .
V úvodu ke své brilantně napsané knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových nejslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upo zorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o klasický životopis, jako o filosofické zamyšlení nad Cohenovým dílem. Základní etapy Cohenova života jsou samozřejmě načrtnuty: Dozvíme se o Cohenových židovských kořenech a jeho mládí v kanadském Montrealu, jeho studiu na katedře anglistiky mon trealské McGillovy univerzity, jeho slibně se rozvíjející básnické kariéře, jeho úniku na řecký ostrov Hydra, kde se věnoval psaní románů, jeho počátcích jako písničkáře, jeho osob ních vzletech i pádech, jeho stažení se do ústraní zenbuddhistického kláštera v Mount Baldy i o jeho triumfálním návratu při nedávných turné, kdy si mohli vychutnat „Suzanne“, „So Long, Marianne“, „Hallelujah“ a další Cohe novy známé písně i jeho čeští příznivci. Kromě toho se nám dostane bohatství informací o Cohenových hudebních souputnících počínaje Beatles, pře devším o hudební scéně od konce 60. let, kdy ráz hudby zcela proměnily osobnosti jako Jim Morrison, Janis Joplinová či Jimi Hendrix. Všichni tři se dožili pouhých sedmadvaceti let, kdežto Cohenova hvězda jako by stou pala s jeho věkem a na vrchol své dráhy se dostala, když se blížil k osmdesátce.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
LIEL LEIBOVITZ
LEONARD COHEN
život, hudba a vykoupení
K 80. narozeninám Leonarda Cohena
VYŠEHRAD
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Kniha vychází v roce 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad
LI EL LEI BOV I TZ
LEONARD COHEN
život, hudba a vykoupení
Z anglického originálu A Broken Hallelujah. Rock and Roll, Redemption, and the Life of Leonard Cohen, vydaného v roce 2014 nakladatelstvím W. W. Norton & Company Ltd. New York – London, přeložila Kateřina Novotná Fotografie poskytly agentury Isifa Image Service s.r.o. a Profimedia.cz a.s. Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Odpovědná redaktorka Radka Fialová Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz E-knihu vydalo v roce 2014 nakl. Vyšehrad, spol. s r. o., jako svou 1293. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 199 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e‑mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz Tato kniha vychází s podporou pana Ludvíka Hegrlíka Copyright © 2014 by Liel Leibovitz Translation © Kateřina Novotná, 2014 ISBN 978-80-7429-497-6 (pdf) Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Věnováno Lise a Lily, jejichž láska mi dává sílu pokračovat.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Prˇedmluva
T
ohle není životopis Leonarda Cohena. Leonard Cohen sám nejvýstižněji charakterizoval svůj život v dopise kanadské rozhlasové stanici CBC, který napsal v devětadvaceti letech. Zde je jeho úplný text: „Narodil jsem se 21. září 1934 v Montrealu. Číslo mého pasu je 5‑017560. Oči mám světle hnědé.“1 Tímto dopisem se hlásil se svou poslední básnickou sbírkou Flowers for Hitler [„Květiny pro Hitlera“] do soutěže mladých spisovatelů. Možná by se mu více věnovali, kdyby se zmínil o svých dvou předchozích sbírkách poezie, obou příznivě přijatých, o své skromné slávě nebo cenách, jež doposud obdržel. Neudělal to. Být posuzován patřilo k jeho profesi a každá porce jeho osobního života, o kterou byl ochoten se podělit s těmi, jež neznal, si – s mírnými úpravami – nalezla cestu do knihy. Anebo na desku. Ještě po letech, už jako uznávaný hudebník, se stále zdráhal vyzradit příliš. Když se ho v rozhovorech ptali, odpovídal pouze tolik, že všechno, co stálo za zmínku, je v jeho písních. Pátrat po stopách někde jinde, na stránkách s poděkováním nebo v jemných střípcích jeho milostných vztahů či v neuspořádaných vztazích rodinných znamená předpokládat, že umělcovo dílo je toliko jeviště, na němž se odehrává jakési velkolepé drama. Znamenalo by to věřit v existenci nějakého rozhodujícího okamžiku, který všechno osvětlí, stačí jen kopat dost hluboko. A to není nikterak uspokojivý přístup, zejména máme‑li co dělat se zpěvákem a básníkem, jehož slova, stejně jako monotónní nápěv gregoriánského chorálu, jako by byla určena nějaké vyšší moci. Co víc se asi můžeme dozvědět o písni „So Long, Marianne“, kromě toho, že žena,
ˇED MLUVA PR
9
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
pro kterou ji napsal, potkala Cohena na tržišti řeckého ostrova Hydra, nebo že právě šla se svým světlovlasým manželem a světlovlasým synem a osamělý Cohen v ní viděl jakéhosi nádherného, opáleného Ducha svatého z Boží trojice?2 Píseň v nás zanechá spoustu zneklidňujících otázek, co třeba znamená být „skoro mladý“ nebo co se stane, když se andělé za nás zapomenou modlit. Příběh sám je oproti tomu pouhé pavučinové vlákno – mlhavá výpověď, která časem vybledne. Jakmile se lidé dozvěděli, že píšu o Leonardu Cohenovi knihu, vyslechl jsem o něm spoustu historek. Mluvil jsem s přáteli a kolegy hudebníky, procházel jeho dopisy a zápisníky a klestil si cestu pěti dekádami novinových rozhovorů. Nic z toho mi ale neposkytlo vysvětlení jeho jedinečné životní dráhy. Novinář Bruce Headlam poznamenal, že Cohen patří do exkluzivního klubu performerů – dalším členem by mohl být už pouze Ray Charles –, kteří se nehodí do žádné konkrétní doby a vždycky jdou proti proudu času. „Na beatnika byl příliš mladý, na folkového zpěváka příliš starý, a že chce změnit tvář kanadské literatury, prohlásil dříve, než vůbec nějaká existovala. Poblíž Nashvillu v Tennessee pobýval na začátku sedmdesátých let 20. století, předtím, než country znovu přišla ke slovu, a v osmdesátých letech, kdy všichni hýřili barvami, on zůstal černobílý. Na začátku devadesátých let, kdy už ostatním pomalu docházel dech, Cohen – tento doktor Kevorkian popmusic – si to začal užívat, nahrával videoklipy, zdvořile přijímal ceny… a při slavnostních příležitostech v Holywoodu se začal objevovat s přítelkyní, herečkou Rebeccou De Mornayovou.“3 Jeho dvanácté studiové album, Old Ideas [„Staré nápady“], vydané v roce 2012, kdy mu bylo 77 let, se jako jeho první umístilo v top ten časopisu Billboard; ostatní prošla téměř bez povšimnutí. Evropou milovaný Cohen byl pro americké publikum natolik výstřední, že svrchovaný vládce vydavatelství Columbia Records Walter Yetnikoff si v roce 1984 zpěváka – tehdy již ve středním věku – předvolal na kobereček, očima přelétl jeho tmavý dvouřadý oblek a pravil: „Podívejte, Leonarde, my víme, že jste slavný, ale nevíme vlastně, jestli jste dobrý.“ To byl Yetnikoffův způsob, jak sdělit Cohenovi, že společnost se rozhodla nevydat ve Spojených státech jeho nejnovější album Various Positions [„Různé pozice“]. Nešlo prý s dobou, jak se vyjádřil Yetnikoff.4 Dobrý vkus dal nakonec za pravdu Cohenovi: ústřední skladba alba, hymna o lásce a vykoupení nabitá biblickými obrazy, byla v posledních třech desetiletích jednou z těch, jež si vyžádaly nejvíce coververzí. V roce
10
ˇED MLUVA PR
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
2008 se do první padesátky britské hitparády5 dostaly dokonce tři verze „Hallelujah“ a píseň ozdobila soundtracky mnoha kasovních trháků – od Shreka po Watchmen [„Strážci“]. Něco málo z Cohenova života tyto divoké zvraty vysvětluje. Na jeho životní příběh se přesně hodí to, čemu říkáme rocková „Urbiografie“: v raném věku ztratil jednoho z rodičů (stejně jako John Lennon, Paul McCartney, Jimi Hendrix a Neil Young), nalezl útěchu v poezii (jako Jim Morrison, Joni Mitchellová a Patti Smithová), odešel z rodné země a načas se usadil v cizí zemi (opět jako Morrison a také Keith Richards), bral spousty drog (jako ostatně všichni), potýkal se s depresí (jako David Bowie, Syd Barrett a Brian Wilson) a žil dost dlouho na to, aby viděl, jak se pro mladé hudebníky (pro tu hrstku šťastlivců) pozvolna stává ikonou. Nicméně vrstevníci Leonarda Cohena jsou už většinou čtyřicet let mrtví nebo se plouží po pódiích nikdy nekončících nostalgických koncertních turné, kdežto on je svým způsobem stále lepší, nebo alespoň vytříbenější a komerčně žádanější. Usmíváme se, když na pódium vběhne Mick Jagger a rozbalí všechnu tu stoneovskou klasiku, protože nám připadá trochu směšné, když se nás člověk jeho věku snaží znovu utáhnout stejnou libidózní municí, díky níž byl téměř před půl stoletím tak sexy a cool. Když ale přistoupí k mikrofonu Leonard Cohen, o deset let starší než Jagger, nesměje se nikdo. Při koncertu Leonarda Cohena cítíte stejné rozechvění jako v kostele nebo v synagoze, je to pocit pramenící z uvědomění, že slova a melodie, které právě posloucháte, představují to nejlepší, co my lidé můžeme udělat pro poznání toho neznámého, jež nás obklopuje, a že když zavřeme oči, zaposloucháme se a zpíváme s ním, povznášíme i sami sebe. Máme lepší básníky, než je Leonard Cohen, i schopnější spisovatele. Talentovanější textaři i skladatelé skládali písně, proslavili se a zmizeli. Leonard Cohen tu zůstává s námi a je úspěšný, protože ve své podstatě není ani jedno, ani druhé. Je daleko složitější, je to typ člověka, který svými póry vstřebává částečky krásy, smutku a pravdy, jež se – nehmotné – vznášejí všude kolem nás, ale jen málokdo z nás je postřehne. Je naladěn na to božské, ať už tím „božským“ chápeme cokoli, ne však jako myslitel obtížený břemenem rozhodování nebo zélota s jeho příkazy a zákazy, ale jako ten, kdo se srdcem otevřeným věří. Nikoliv bezdůvodně o sobě v písni mluví jako o „malém Židovi, který napsal Bibli“.6 Před tisíci lety, kdy jsme si začali klást tytéž zásadní otázky, jaké si klademe dnes, jsme muže jako on nazývali proroky, přičemž jsme neměli
ˇED MLUVA PR
11
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
na mysli to, že umějí předvídat budoucnost, ale to, že lépe rozumějí přítomnosti, protože vnímají další rovinu smyslu života. A to platí stále. Co nám tedy prorok Cohen říká? A proč tak pozorně nasloucháme? Na tyto otázky se snaží odpovědět tato kniha. A odpověď se nehledá snadno: Některá témata jako teologie, rocková hudba nebo orgasmus, sevřena vazbou knihy nezřídka ztratí svůj říz, přičemž valná většina Cohenova díla přímo překypuje všemi třemi ve víceméně vyrovnaném poměru. Zkoumat je do hloubky, aniž bychom je připravili o jejich vitalitu, znamená všímat si jich v jejich přirozeném prostředí. Někdy jsou snáze pochopitelná, když nad nimi uvažujeme na pozadí konkrétního příběhu z Cohenova života; jindy vyžadují spíše přemýšlení s odstupem. Dotýkají se takových oblastí, jako jsou židovská eschatologie a zenbudd hismus, kanadská poezie a americký fenomén zahrnovaný do pojmu „sex, drogy a rock’n’roll“. Rozumově nejsou tyto otázky vždycky snadno uchopitelné. Skládají nám ale obraz našeho člověka a s ním i oprávnění znovu posoudit úvahy o milosti či vykoupení, které nám kdysi dávno, v časech našeho dospívání jako lidského druhu, zabraly většinu času a které se dnes, kdy jsme všichni dospěli, zdají příliš nespoutané na to, aby byly důležité, a příliš nebezpečné na to, aby se potulovaly mimo vyhrazený prostor konkrétního vědního oboru. A jediné, co na to můžeme říct, je „aleluja“.
12
ˇED MLUVA PR
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Prˇedehra
O
třískaný zelený džíp se s námahou šplhal do kopce, a Mick Farren se proto vysoukal ven, rukou si zaclonil oči před palčivým sluncem vrcholícího srpna a pátravě se zadíval na ostrov.1 Nikdy předtím na ostrově Wight nebyl a to místo ho vlastně moc nezajímalo. Kdyby se otočil k severu, uviděl by kousek úchvatné pobřežní linie ostrova se solí pokrytými vápencovými útesy, jež připomínaly stopu nějakého obrovského, dávno vyhynulého zvířete. Mick Farren se ale díval z kopce dolů, na jih, na dvě klikatící se křivky oplocení z vlnitého plechu na rozlehlé louce, střežené muži v tmavomodrých uniformách a německými ovčáky s pevně utaženými koženými obojky. Farren zavrtěl hlavou. Celá scenerie, jak prohodil k řidiči, mu připomínala východní Německo, ba co hůř – Dachau. Ukázal prstem na obrovskou, vratce vyhlížející věc tyčící se uprostřed tábora, velké pódium s nápisem „hudební festival“, vyvedeným v zářivých veselých barvách na nosné konstrukci. Na festivalu, prohodil spíš pro sebe, by se nemělo vybírat vstupné. Pár dní na to zavolal Farrenovi pořadatel festivalu Rikki Farr.2 Téměř shodně znějící příjmení nebylo to jediné, čím si ti dva muži byli podobní: oběma bylo přes dvacet, oba pocházeli z anglické dělnické rodiny, narodili se krátce po 2. světové válce a dospívali v nadšených a bouřlivých šedesátých letech. Rikki měl dlouhé, rovné světlé vlasy a zajímalo ho organizování hudebních produkcí s tlumeně zpívanými písněmi o lásce a míru, kdežto Mick, s černou kudrnatou kšticí připomínající hřib, byl frontmanem kapely The Deviants, jejímž hitem byla píseň „Let’s Loot the
ˇED EHRA PR
15
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Supermarket“ [„Dem’ vyrabovat supermarket“]. Když se někdy v roce 1966 nebo 67 poznali, dokázali spolu Farr a Farren ještě klidně hovořit o politice, hudbě a spoustě společných známých z londýnské under groundové kulturní scény. Nicméně Mick do roku 1970 vybudoval hnutí s polovojenskou disciplínou The White Panthers a nechvalně proslul tak nestydatými akcemi, jako bylo zabrání jednoho kompletního diváckého sektoru v televizní show Davida Frosta a skandování anarchistických hesel. Farr se doslechl, že Farren se svými „bílými pantery“ má v úmyslu dorazit na ostrově Wight a předvést tu veškerou paletu výtržností. Potížisté typu Micka Farrena byli to poslední, s čím by se chtěl pouhý den před plánovaným zahájením festivalu potýkat. Pořadatel, jak Farren později vzpomínal, říkal něco o míru, lásce a přátelské atmosféře. Pro taková hesla neměl Farren pochopení a obvinil Farra, že to dělá jen kvůli penězům. Farr se hájil odpovědí, že vzhledem k seznamu angažovaných hvězd – nasmlouval si The Doors, Jimiho Hendrixe, The Who, Joni Mitchellovou a vlastně všechny hlavní hudební protagonisty té doby – mu nezbývá nic jiného, než vybírat vstupné. Musí zaplatit umělcům, vysvětloval tiše, a taky tesařům, kteří stavěli pódium, elektrikářům a bedňákům a vůbec všem, kdo dávali pětidenní festival dohromady. Farren zamumlal něco v tom smyslu, že hudba má být zadarmo, ale to už Farr nevydržel a zavěsil. Když ve středu 26. srpna 1970 proudily z trajektu první zástupy festivalových návštěvníků, nic nenasvědčovalo tomu, že by se Farrenovy výhrůžky mohly naplnit. Přijíždějící mladí lidé vypadali sympaticky. Měli dlouhé vlasy, byli rozesmátí a mnozí z nich žili z podpory pro nezaměstnané poskytované britskou vládou. Se vstupenkou za tři libry pospíchali do vyhrazeného prostoru na louce, aby si našli nějaké hezké místo v trávě před pódiem. Zasněně se pohupovali v rytmu progresivní rockové kapely Judas Jump a přátelsky přijali kalifornskou folkovou zpěvačku Kathy Smithovou a její dvouhodinový set příjemných melodií. Byl zde i hladce oholený Kris Kristofferson, ale zvuková aparatura odmítala poslušnost a jeho písničky brzy nebylo vůbec slyšet. Dav byl přívětivý, příliš neprotestoval a tam, kde se to slušelo, zatleskal. Rikki Farr se velice omlouval a slíbil Kristoffersonovi, že může za den nebo dva zahrát ještě jednou. Přes veškeré technické nedostatky si byl jistý, že událost, na jejímž uskutečnění pracoval víc než rok, bude velkolepá. Bude to, jak řekl přátelům ve stanu postaveném pro pořadatele, anglický Woodstock.
16
ˇED EHRA PR
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359
Ve čtvrtek ráno, když počet platících diváků dosáhl sedmdesáti tisíc, vyběhl Farr na pódium, aby uvedl prozatím neznámou skupinu Supertramp, jejíž první album mělo vyjít za pár týdnů. „Vidím, že to bude fakt skvělej festival!“ prohlásil. „Užíváte si to, že jo? Myslím, že půjdu tam dolů mezi vás, protože to je očividně to správný místo, kde by měl člověk v takovou chvíli být.“ Většinu času však Farr trávil v produkčním stanu za scénou, kde rychle přibývala hotovost ze vstupného. I bez větších pořadatelských zkušeností mu bylo už den po zahájení jasné, že festival na ostrově Wight bude vysoce ziskový. Do vystoupení hlavních hvězd stále zbýval den, dva, a pokud se dalo usuzovat ze současného počtu diváků, měla by se návštěvnost vyšplhat až na dvě stě tisíc lidí. Se spokojeným úsměvem, který měl pouze pro mimořádně šťastné chvíle, Farr požádal svého mladičkého asistenta, aby zvedl telefon a zjistil, kde se dá sehnat větší počet mobilních toalet: řady dřevěných záchodků postavených pro festival by nemusely stačit. Řešení tohoto problému však ještě mohlo počkat. Travnatá plocha, které se říkalo East Afton Farm, vyhlížela v tuto chvíli jako dobře organizovaný, udržovaný tábor, se stany postavenými v přiměřených rozestupech jeden od druhého a společnými táboráky, kolem nichž seděli lidé, kteří se vůbec neznali, a dělili se o tábornickou tabuli. „Jestli byl Woodstock silný americký kafe,“ vtipkoval jeden z návštěvníků festivalu, „pak Wight je slabej anglickej čaj, kterej uklidní, ale nevzpruží.“ Dva další dny s poklidnou hudbou jeho názor potvrdily. Umělci, kteří se vystřídali na pódiu – skupiny Chicago, Procol Harum a Rikkiho bratr Gary, člen jedné rhythm’n’bluesové kapely, zpěvák s pískovými vlasy a příjemným hlasem – vypadali jako vystřiženi z poloviny šedesátých let, z doby, než Bob Dylan přešel na elektrické nástroje a než Hells Angels přijeli do Altamontu, aby ukončili slibné vyhlídky na změnu násilnostmi – a co hůř, beznadějí. Při naslouchání melodiím, které se nesly nad plání u East Ashton Farm a chvílemi jako by soupeřily s hukotem vln tříštících se o útesy, člověka napadalo, že i když běsi zaryli své pařáty do amerického společenského a politického systému, Atlantický oceán prozatím nepřekročili. A pak přišel víkend. Začalo to v pátek někdy před polednem, když kdosi poklepal Rikkimu Farrovi na rameno s otázkou, co se to tam na kopci nad East Afton
ˇED EHRA PR
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
17
Farm potlouká za lidi. Zřejmě o nic nejde, odpověděl Farr, nejspíš party výrostků, kteří si nemohou dovolit zaplatit vstupné nebo je jim líto peněz. Nicméně s končícím odpolednem davy okounějících houstly. Zdálo se, že z každého přijíždějícího trajektu se valí stále více lidí, kteří místo k ohrazenému areálu míří nahoru na kopec. Ve chvíli, kdy zapadlo slunce a na pódium nastoupil sbor The Voices of East Harlem, byli už platící diváci na pláni v menšině. Nebylo těžké uhodnout, kdo za tím nečekaným přílivem neplatících návštěvníků stojí. Rozzuřený Farr popadl telefonní sluchátko a znovu vytočil číslo Micka Farrena. Když uslyšel na druhém konci anarchistův ospalý hlas, povolily mu nervy. Jak Farren později vzpomínal, producent mu vyhrožoval, že ho zabije. Rozhovor nebyl k ničemu.3 Farr praštil telefonem o desku provizorního stolu a vyřítil se ven obhlédnout situaci. Co viděl, bylo alarmující. Masy, kterým už dávno nestačilo sledovat koncert z výhodných vyvýšených pozic, se začaly valit s kopce dolů, k táboru, zvolna se sunuly k plechové ohradě a dostávaly se do potyček s příslušníky ostrahy a jejich psy. Ostraha nestála o potíže, především v zájmu udržení klidu v řadách nově příchozích, a nevěděla ani, co dělat, kdyby se lidé na svahu rozhodli zaútočit. S každým pohybem davu neochotného za hudbu platit o krok dopředu ustoupili příslušníci ostrahy o dva dozadu. A i kdyby neustoupili, stejně by nedokázali udržet zástup na uzdě – komukoli, kdo chtěl proniknout dovnitř, stačilo vydat se podél plotu vinoucího se v délce téměř půl míle k nějakému nehlídanému místu, ohnout tenké plechové pláty a podlézt. Jeden za druhým se ve festivalovém areálu objevili zablácení muži a ženy, s vlasy o něco delšími a s nahotou o něco víc vystavovanou na odiv. Byli to stoupenci Micka Farrena a Rikki Farr byl odhodlán je zastavit. Z náhodných rozhovorů s hrstkou vetřelců se producent dozvěděl, že Farren po Londýně rozšířil informaci, že festival na ostrově Wight pořádá spolek hrabivých mizerů a že by bylo záhodno ukázat se tam a požadovat volný vstup pro všechny. Pár dní před zahájením festivalu napsal hudební publicista a také aktivista a hudebník Farren řadu článků do undergroundového tisku a vyzýval čtenáře, aby nasedli na první trajekt plující na ostrov. Byl se tam prý osobně podívat a našel místo, odkud lze sledovat koncert bez placení; podle Dylanovy proslulé písně opěvující zmatek a prázdnotu, „Desolation Row“ [„Zpustlá ulice“], nazval toto místo Desolation Hill [„Zpustlý vrch“].
18
ˇED EHRA PR
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201359