2008. číslo 84

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON 6/2008 číslo 84 _________________________________________ Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2 2. HLAVNÍ MATERIÁLY ........................................................................................................................ 3 EKONOMICKÝ MYSLITEL A PRAKTIK JAROSLAV PREISS (JAROSLAV ŠETEK) ............................................. 3 Český finančník a národohospodář Jaroslav Preiss (Pavel Sirůček) .................................................. 8 3. Z DIPLOMOVÝCH PRACÍ ................................................................................................................. 9 TEORIE HER A EKONOMICKÉ SYSTÉMY (JIŘÍ BENESCH)............................................................................. 9 MARXISMUS VE VZTAHU K SOUČASNOSTI (FILIP ŠESTOŘÁD).................................................................. 30

MARATHON Internet: http://www.valencik.cz/marathon http://misc.eunet.cz/marathon Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591

Redigují: Vladimír Prorok e-mail: [email protected] Pavel Sirůček e-mail: [email protected] Radim Valenčík (224933149) e-mail: [email protected] Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: [email protected]

2

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: [email protected]

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2008. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2009. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka Úvodní část tohoto čísla obsahuje další "dvoustať" J. Šetka a P. Sirůčka, která pokračuje v mapování dějin českého ekonomického myšlení v národních i sociálních souvislostech. Další a delší část je věnována prezentaci diplomových prací J. Benesche a F. Šestořáda. Každá je zajímavá určitým způsobem: - První určitým způsobem reflektuje problematiku redistribučních systémů. - Druhá je věnována pohledu na Marxovo dílo prizmatem současného dění. Z aktuálního dění: - Konference Lidský kapitál a investice do vzdělání proběhla úspěšně a objevily se na ní některé nesmírně zajímavé příspěvky, o nichž budeme po jejich zpracování informovat. - Od začátku října pokračuje Teoretický seminář ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování, na němž jsou téma blízká obsahu našeho časopisu. Bližší informace jsou na http://www.vsfs.cz/?id=1046 .

3

2. Hlavní materiály Ekonomický myslitel a praktik Jaroslav Preiss Jaroslav Šetek J. Preiss (1870 – 1946) byl nejenom právníkem, žurnalistou, výborným pedagogem, osobností politické elity první republiky, ale především jako finančník a bankéř se řadí k důležitým osobnostem v dějinách českého ekonomického myšlení. Jeho vědecké národohospodářské koncepty významně přispěly k obnově a modernizace českého průmyslu a bankovnictví po skončení I. světové války. Spolu s Aloisem Rabínem jej lze řadit mezi klíčové obnovitele hospodářství deformovaného válečným konfliktem. Od počátku vzniku samostatného státu J. Preiss vyvíjel maximum sil, aby Živnostenská banka, v koordinaci s ministerstvem financí, mohla uskutečňovat takové valutové a daňové operace, jež prospějí mladé republice vstoupit do nového života s minimální finanční zátěží z minulosti. Prvorepubliková éra vynesla tohoto muže, jenž se uměl velmi obratně pohybovat v nejvyšších vládních kruzích, mezi nejmocnější československou elitu. Podílel se na zpracování základních legislativních opatření, která regulovala tehdejší poválečné hospodářství. Podle vzoru svého učitele Albína Bráfa působil taktéž jako pedagog na Právnické fakultě v Praze. Byl boháčem a sběratelem starších originálů české literatury (vlastnil knihovnu se 40 000 svazky, druhou největší po Masarykovi), obrazů (sbírka Alše, Marolda, Švabinského, Mánesa aj.) i jiné umělecké tvorby. Ale také velkým mecenášem umění a sponzorem známých českých umělců (Maxe Švabinského, Josefa Svatopluka Machara). Finančně přispěl na stavbu Národního technického muzea či výstavbu budovy pražského výtvarného spolku Mánes atd.

Počátky životní a profesní dráhy J. Preisse Narodil se 8. prosince 1870 v Přešticích na Plzeňsku v rodině berního úředníka rakouské monarchie. Rodina se brzy přestěhovala do Domažlic, kde vystudoval tamější osmileté gymnázium. Seznámil se zde např. s J. Š. Baarem, J. Pelnářem či pozdějším filosofem E. Rádlem. Následně pokračoval ve studiích Právnické fakulty ve Štýrském Hradci a Lipsku. Právnická studia dokončil na Karlově univerzitě v Praze. Dalo by se soudit, že jako budoucí finančník si bude brát příklad ze svého otce, který měl z titulu funkce velmi blízko k finančním záležitostem. Ale právě naopak pro otcovo rakušanství se Jaroslav zřekl rodiny a na financování studia si vydělával kondicemi. Spíše se vzhlédl ve svém strýci, Karlu Preissovi-Heraltickém, radikálu bojujícímu v revolučním roce 1848 na pražských barikádách a zastánci francouzské republiky, za kterou roku 1871 položil i život v boji proti pruským vojskům. Není proto divu, že již jako student gymnázia s ostatními národovci z chodského regionu, jakými byli například budoucí slavný spisovatel Jindřich Šimon Baar či vynikající lékař Josef Pelnář, rozvíjel vlastenecké aktivity. Svědčí o tom jeho členství v akademickém spolku Chod a redigování školního časopisu Lípa. Během pražských studií práv se stal starostou spolku Všehrd na Právnické fakultě a rovněž působil ve studentském hnutí – v akademickém literárním a řečnickém spolku Slavia, založeném roku 1889, kterému taktéž krátce předsedal. A také působil ve hnutí mladých patriotů, jejichž organizace vstoupila do podvědomí jako tzv. Omladina. Tedy hnutí pokrokové mládeže, které žádalo vytvoření samostatného československého státu. V procesu s „omladináři” v roce 1894 však přímo nefiguroval, spojil ho ale s A. Rašínem. Po studiích se Preiss začal věnovat žurnalistice s důrazem na národohospodářské a finanční problémy. Pod vlivem Albína Bráfa ([2], [9]), svého učitele z Právnické fakulty a zakladatele české národohospodářské školy, psal články, v nichž vyzýval k vytvoření silného českého hospodářství. Jeho idea spočívala v napodobení disciplinovaných a dravých německých podnikatelů té doby. Zároveň ostře kritizoval české podnikatele, kteří nedůvěřovali místním bankám a své finance ukládali raději ve vídeňských peněžních domech. České podnikatelské kruhy nabádal k hrdosti a sebevědomí v kontextu úsilí o jejich ekonomickou emancipaci. Z Preissových aktivit a postojů bylo zřejmé, že se nestane advokátem a že má slibně namířeno do aktivní politiky. Po složení doktorandských zkoušek pokračoval ve studiích ekonomických disciplín na univerzitě v Heidelbergu a poté navštěvoval přednášky předních francouzských sociologů na pařížské Sorboně. Po studiích sice krátce působil jako koncipientní úředník při obchodní komoře v Českých Budějovicích, ale již brzy se uplatňoval zejména v roli odborného publicisty. Jako redaktor přichází do Národních listů, řízených Mladočechy, a posléze do mladočeské strany, za kterou zasedá od roku 1907 v Říšské radě. Brzy se z něj stává uznávaný novinář. O tom svědčí skutečnost, že od roku 1900 řídí vůbec první českou národohospodářskou rubriku Národních listů. Dopisoval ještě do řady dalších časopisů ekonomického či finančního zaměření. Kromě toho se v roce 1902 stal tajemníkem ve Spolku českých průmyslníků textilních a redaktorem Textilního obzoru.

4

Úspěchy Preisse vedly k pořádání schůzí s přednáškami pro české podnikatele a řemeslníky. Stál také u zrodu několika hospodářských oborových spolků. Mezi podnikateli se těšil pověsti erudovaného odborníka. Respekt si získal schopností trefně vystihnout podstatné ekonomické problémy. Blízké přátelství jej pojilo s Aloisem Rašínem (pozdějším ministrem financí), se kterým založili Státoprávní pokrokovou stranu a systematicky kritizovali politické postoje sociální demokracie. Taktéž ostře kritizovali sociální a ekonomické koncepce Karla Marxe (1896). Ještě za c. k. monarchie Preiss podporoval významného českého spisovatele, básníka, překladatele a katolického teologa Jakuba Demla [3], který byl po roce 1907 pro vlastenecké postoje v konfliktu s tehdejšími církevními úřady a následně byl penzionován.

Od bankovního manažera k národohospodářskému teoretikovi Obratného publicisty J. Preisse si všimli v Živnostenské bance, odkud přišla v roce 1904 nabídka na místo šéfredaktora Finančních listů. Živnostenská banka, která zahájila svou činnost rok před Preissovým narozením (1. března 1869), byla vlastněna záložnami a měla podobu akciové společnosti. Jako zastřešující organizace pro české záložny měla od samého svého začátku významnou pozici v hospodářství tehdejší monarchie. Do křesel první správní rady (představenstva) této finanční instituce usedli čeští politici: vůdce strany Staročechů František Ladislav Rieger ([8], [10]) spolu s dalším vlivným Staročechem Janem Stanislavem Skrejšovským, dále pražský obchodník Alois Oliva, považovaný za prvního velkého českého podnikatele. Vznikla tradice úzkých vazeb vedení Živnobanky na vedoucí představitele české politiky. V osobě Riegera a Skrejšovského byli politickými partnery banky nejdříve Staročeši [3]. V 90. letech 19. století byli nahrazení Mladočechy. Mezi nimi si posléze vydobyl rozhodující postavení Karel Kramář. Tento v roce 1919 založil Národní demokratickou stranu, jejíž vazby na Živnobanku byly po celou dobu první republiky velmi těsné. Později – již v době masarykovské republiky – se Preiss pokouší smířit prezidenta T. G. Masaryka s jeho zapřísáhlým odpůrcem K. Kramářem. Živnostenská banka byla první finanční institucí na území tehdejší rakousko-uherské monarchie, která poskytovala služby vznikajícímu českému průmyslu a obchodu. Postupně rozšířila činnost na celou rakouskouherskou monarchii a počátkem dvacátého století se opřela do těžkého průmyslu. Zásadně se tak podílela na zrodu české podnikatelské vrstvy a taktéž na vzniku samostatného československého státu. Úvěrovala velké firmy, jako například elektrické podniky Františka Křižíka. Ze Živnostenské banky přišla v roce 1904 Preissovi nabídka na místo šéfredaktora Finančních listů. V roce 1907 se stal ředitelem hypotekárního a průmyslového oddělení a o tři roky později (1910) již byl prvním náměstkem vrchního ředitele banky. Bezprostředně před I. světovou válkou byla Živnostenská banka nejsilnější bankou v Čechách, ale nestačila na bankovní konkurenci z Vídně. Po vypuknutí války odmítl Preiss půjčovat Rakousku na válečné výdaje, což byl jeden z hlavních důvodů jeho zatčení v roce 1916 a následného obžalování z velezrady. Vedle bojkotu upisování válečných půjček v Živnobance byl ještě obviňován z finanční podpory českého odbojového hnutí. Výkon jeho trestu ve vídeňské věznici byl však velmi mírný a ze strany rakouských úřadů se mu dostalo značně vlídného zacházení. Na své zatčení měl být údajně předem telefonicky upozorněn a ve vězení měl maximální volnost a „luxus“. Teplé jídlo si do vídeňské cely nechával posílat z restaurace a strážím koupil slaměné přezůvky, aby ho jejich hlasité kroky v chodbě nerušily v přemýšlení. Přemluvil dokonce dozorce, aby nezamykali cely a dovolili mu stýkat se s dalšími vězni, s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem aj. [5]. V případě validity uvedených informací služebníci monarchie – vězeňští dozorci netušili, že upadající monarchii příliš neprospěli. Uprostřed nedobytného žaláře se totiž zrodil plán na poválečné převzetí moci včetně měnového odtržení československého státu. Na základě vyhlášené amnestie novým císaře Karlem I., v červnu 1917, byl Preiss z výkonu trestu propuštěn. V září 1917 jej správní rada Živnobanky, jako hrdinu odboje, jmenovala vrchním ředitelem banky. Po vzniku republiky se stává spolupracovníkem Rašína, když sám údajně odmítá funkci ministra financí. Za Národní demokracii krátký čas poslancoval ve sněmovně. Důležitější však byla Preissova činnost na přípravě zákonů chystané měnové reformy (včetně např. podpory soukromé iniciativy podnikatelů). Stál taktéž v pozadí tzv. nostrifikace [7]. Na počátku roku 1919 se Preiss s dalšími na mírové konferenci v Paříži pokouší získat úvěry pro český průmysl (byl vyjednán např. úvěr od USA), dodávky surovin a usiluje o zabránění naší povinnosti platit válečné reparace. Od září 1918 Preiss aktivně pracoval pod Rašínovým vedením, spolu s Vilémem Pospíšilem (tehdy ředitelem Městské spořitelny pražské), na radikálních záměrech měnové nápravy. Střetávaly se zde však názory na její pojetí, a tedy i na způsob provedení. Preiss propagoval politiku všeobecných úspor, odmítal inflační politiku i návrhy na státní pomoc zkrachovalým bankám. Postupně se vyhrotily tři možné varianty reformních směrů [11]: 1) Odmítnout všechny dosavadní peníze, tedy provést tzv. repudiaci rakousko-uherských bankovek a nahradit je novými v poměru 1:1; emitovala by je urychleně zřízená centrální banka nového státu; stoupencem toho směru byl hlavně J. Preiss. 2) Řešit situaci podobně, jako se řešil státní bankrot v roce 1811, tehdy odstupňovanou devalvací předložených hotovostí a pohledávek; takové provedení navrhovali především teoretici.

5

3) Napravit rozvrácenou měnu zmenšením peněžního oběhu a uznáním jen určitého množství předložených bankovek; představiteli tohoto směru byli hlavně A. Rašín a V. Pospíšil. Základem peněžní reformy se nestala varianta zastávaná Preissem, nýbrž varianta třetí zastávaná Rašínem a Pospíšilem. Spočívala v myšlence postupného zvyšování vnitřní i vnější kupní síly nové československé měny. Cílem sice nebylo zhodnocovat ji až na předválečnou úroveň, neboť takový postulát by byl nereálný, ale napravit alespoň částečně válečné inflační znehodnocení. A tak získat pro nové peníze důvěru lidu a v neposlední řadě i autoritu v zahraničí ([7], [11] aj.). Připomenout nutno, že i na fakticky provedené reformě z roku 1919 hodně získala právě zejména Živnobanka.

Vlastenecký koncept hospodářské politiky J. Preisse s cílem „čechizace kapitálu” Po vzniku Československé republiky charakterizoval v prosinci 1918 na zasedání správní rady Živnostenské banky její strategický záměr na podporu rozvoje tuzemského průmyslu následovně: „Škodovy závody nám daly žádost, aby se mohly přeměnit v český podnik, a nabídly nám třetinu akcií za cenu, kterou bychom sjednali. S obdobnou žádostí se nás obrátily Pražské spojené strojírny, dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhoffer. Vstoupili jsme do jednání s Vítkovickými závody, s Těšínskými závody a s řadou dalších podniků. Vývoj tento zřejmě dokazuje, že nové poměry, bude-li jejich vývoj klidný, mohou přinésti našemu ústavu přerod ve skutečnou velkobanku“ [1]. „Úkoly bankovnictví budou tím těžší a odpovědnější. Dílo české hospodářské emancipace nutno teprve dovršiti. Svoboda politická dává nám k tomu možnost a prostředky. Tím, ze jsme dosáhli politické neodvislosti, nejsme ještě hospodářskými pány ve své vlasti. Tohoto cíle nelze dosáhnout zákony. Jen práce vědomá, soustavná a obětavá vede k němu. Jsme hospodářsky vychováni provinčně a stojíme před nezbytným úkolem, abychom se naučili mysliti světově“ [dtto]. Tato slova J. Preiss napsal o perspektivě národního hospodářství mladého státu ve svém úvodu k publikaci Živnostenská banka v Praze 1869-1918 [4], která vyšla v Praze roku 1919. V předmluvě publikace také uvedl, že by bylo chybou, kdyby banky ukládaly peníze do nově vznikajících podniků, čímž varoval před možným zneužitím takového propojení finančnictví s průmyslem. Brzy však názor změnil, a to v souvislosti s realizací konceptu hospodářské politiky na nostrifikaci (uznání platností) a repatriaci kapitálu do českých bank, o což se zasloužil spolu s A. Rašínem. Tento koncept hospodářské politiky byl v podstatě jednoduchý. Šlo o to, převést sídla firem, které působily v Československu, ze zahraničí do republiky. Následně s podniky dostat do země i finanční zdroje, které by představovaly daňový příjem státu a zároveň i potenciální investiční zdroj pro zajištění ekonomického růstu a stimulace zaměstnanosti [7]. Byl převáděn kapitál a sídla několika stovek podniků (hlavně z Rakouska), přičemž tento kapitál směřoval především do Živnobanky. Procesy tzv. „čechizace kapitálu” znamenaly, že všechny podniky na území Československa byly donuceny hledat finanční zázemí v českých bankách. Jenom základní kapitál Živnostenské banky se během dvou poválečných let téměř ztrojnásobil. Během krátké doby napomohl Živnobance k upevnění jejího už tak nesmírně silného postavení a tato získala pozici středoevropské velkobanky. V jejím čele se ve dvacátých letech Preiss zasadil o fúze významných průmyslových podniků (např. Škoda Plzeň a Laurin a Klement, fúze ČKD). Na masivním přílivu kapitálu přitom vydělala hlavně právě Živnostenská banka [4]. Pochopitelně se díky Preissovi na takovou situaci mohla předem připravit, neboť přicházející podniky potřebovaly kapitál a výměnou za balíky akcií je Živnobanka úvěrovala. V průběhu dvacátých let 20. století ovládla řadu významných československých podniků: Pražskou železářskou společnost, strojírenský gigant Českomoravskou-Kolben-Daněk v Praze, Poldinu huť na Kladně, Českou obchodní společnost v Ústí nad Labem, Ringhofferovy závody v Praze, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, cukrovary Schoeller, Českou společnost pro průmysl cukerní, Báňskou a hutní společnost se závody v Třinci a na Ostravsku, První brněnskou strojírnu, Továrny na stroje Wichterle & Kovářík v Prostějově a mnohé další. Podniky, které Živnobanka, která pro Preisse byla základem české hospodářské síly, přímo nebo alespoň částečně nevlastnila, alespoň úvěrovala. Prakticky jediný velký podnik, který se jejím aktivitám vytrvale bránil byla plzeňská Škodovka. Od poloviny 20. let vliv Živnobanky na chod státu postupně slábl, ale přesto patřila k pěti nejsilnějším bankovním institucím v tehdejším Československu. Slábnutí souviselo zejména s postupným upevňováním pozic konkurenčních bankovních uskupení, které měly zásadní vliv na ekonomiku meziválečného Československa. Jednalo se o velké banky, které ovládaly valnou část průmyslu. Kromě zahraničních bank hrála zásadní roli Anglo-československá banka, v jejíchž orgánech působili ministři Karel Engliš a Kuneš Sontág, Julius Petschek, velkostatkář Ervín Nádherný či Jindřich Schicht [6]. Mocnou bankovní „pětku“ doplňovala Česká průmyslová banka, Pražská úvěrní banka a Moravská agrární a průmyslová banka. Přes sílící konkurenční tlak však byla Živnostenská banka stále mocným hospodářským a politickým hráčem. Svědčí o tom její aktivity z průběhu 30. let, kdy se jí dařilo pronikat do dalších průmyslových odvětví. Jako typický příklad slouží zbrojovka Explosia. Výčet všech úspěchů by však byl značně delší. O finanční kondici Živnostenské banky svědčí skutečnost, že v

6

roce 1938 J. Preiss zahájil monumentální stavbu nového sídla v Praze na Příkopě naproti Prašné bráně. Jde o dnešní sídlo České národní banky. Nostrifikace dozněla v Československu až v souvislosti s Mnichovskou smlouvou (na podzim roku 1938), a to důsledkem útěku zahraničního kapitálu z Československé republiky vlivem očekávaných mocenských a politických změn nejenom ve střední Evropě [7]. V meziválečném období náležel J. Preiss jako vrchní ředitel Živnostenské banky, předseda její správní rady a od roku 1930 předseda Ústředního svazu československých průmyslníků k nejvlivnějším hospodářským osobnostem v Československu. Od roku 1919 byl úřadujícím místopředsedou výše jmenovaného Svazu, jemuž předsedal do roku 1939. Byl označován za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Prostřednictvím Živnobanky mohl Preiss ovládat velkou část českého průmyslu a zastával také řadu dalších důležitých funkcí. Jeho vliv na hospodářskou politiku klesal po prosazení devalvace koruny v roce 1934, což byl krok se kterým samotný Preiss nesouhlasil. Svým bankéřským přístupem a myšlením však ovlivňoval mnohé přístupy i události. Uvědomoval si např. nebezpečí státního bankrotu a v této souvislosti odmítal představy E. Beneše o zadlužování státu podle potřeby i názory, že státu vždy někdo půjčí. Beneše nepovažoval za příliš pragmatického a vedle rozpočtových deficitů s ním nesouhlasil v otázkách měnové politiky za měnové krize nebo v přístupu ke zbrojení a budování našeho hraničního opevnění. J. Preiss se osobně staral o finance prezidenta Masaryka a byl jeho průvodcem po finančním světě. Ve 20. letech se ale s Masarykem dostal do konfliktu v souvislosti s Gajdovou aférou. Nicméně T. G. Masaryk Preisse považoval za skutečného profesionála a našeho největšího finančníka. Dokonce v krizových letech 1932 a 1933 Masaryk uvažoval o vytvoření vlády odborníků a právě J. Preiss se měl stát ministrem financí. Politické strany ho odmítly jako příliš zaangažovaného průmyslníka. Někdy bývá připomínáno, že všechny návrhy na delegování do vlády vždy odmítal sám Preiss. Jindy zase, že Preiss účast ve vládě podmiňoval pravomocemi provést reformu i bez souhlasu parlamentu, což bylo nepřípustné především pro tehdejší sociální demokraty.

Postoj J. Preisse k hospodářským a politickým konceptům totalitních režimů V době, kdy se ve světě vytvářely kolektivistické koncepty hospodářské politiky Preiss důsledně odmítal státem plánované a řízené hospodářství. Ruský státní socialismus a německý nacionální socialismus považoval za dvě strany téže mince. Podporoval hradní politiku Malé dohody, důsledně usiloval o dobré hospodářské vztahy zejména s našimi sousedy. Mylně se však domníval, že totalitní režimy jsou pouze vnitřní záležitostí autoritativních zemí. Nevěřil, že se sousední Německo odhodlá napadnout naši republiku, a že vyvolá válku. Bývá ale připomínáno, že později v podstatě předpověděl Mnichov. Vycházel z teze, že je povinností menších národů dohodnout se na bezkonfliktním soužití se svými silnějšími sousedy. Z tohoto důvodu zřejmě Preiss nepokládal rostoucí vliv nacionálních socialistů v sousedním Německu za skutečnou hrozbu. Jako člen Kramářovy Národně demokratické strany však odmítal jakékoliv fašizující tendence uvnitř tehdejšího politického systému. Existuje řada dokladů o tom, že na požádání Hradu ochotně opatřil finanční prostředky pro potírání politického extremismu. Proto je poněkud zarážející, možná až nepochopitelné, že byl obdivovatelem Hitlerova ekonomického úspěchu v Německu, který se projevil snížením nezaměstnanosti, potlačením inflačního vývoje a zvýšení výroby.

Druhá republika – začátek konce éry J. Preisse Důsledky Mnichova připravily Živnobanku o důležité podniky v pohraničí, čímž symbolicky končí také slavná Preissova éra. V roce 1938 sice J. Preiss odmítá spekulace stát se prezidentem druhé republiky, přitom ale patří mezi několik uvažovaných a navrhovaných kandidátů. V roce 1937 onemocněl a z čela Živnostenské banky ze zdravotních důvodů odstoupil, když odchází z funkce hlavního ředitele. Přestože došlo k rozsáhlé obměně vrcholového managementu banky a řízení převzala mladší generace manažerů, byl osmašedesátiletý J. Preiss zvolen předsedou správní rady a zůstal jím až do roku 1942. V souvislosti s mnichovskými událostmi roku 1938 začala mohutná expanze Čechů z pohraničních regionů do vnitrozemí. Na zajištění pomoci těmto uprchlíkům se začaly formovat podpůrné a charitativní organizace. K významným charitativním organizacím patřil Výbor pro pomoc uprchlíkům. Zde působili zejména významní čeští finančníci – J. Preiss s prvním guvernérem Národní banky z let 1926-34 V. Pospíšilem.

7

Činnost J. Preisse za nacistické okupace Po odchodu Edvarda Beneše do londýnského exilu se Preiss prý chvíli vážně zabýval myšlenkou přijmout nejvyšší státní funkci. Po domluvě přátel nabídku odmítl a prezidentem se stal Emil Hácha. Preiss se však i po okupaci snažil bránit české hospodářské zájmy proti agresivním německým skupinám. Hospodářský význam Živnostenské banky si přitom uvědomovali i nacističtí okupanti. Ještě před okupací hodnotili Preisse jako bezohledného sluhu a českého šovinistu (zřejmě pro jeho hospodářsko-politický koncept „čechizace kapitálu“), který pod pláštěm loajality usiluje jenom o naplnění českých zájmů. Z obavy, že by znárodnění Živnobanky znamenalo negativní hospodářské dopady pro říši, rozhodl zastupující protektor R. Heydrich počkat s „germanizací kapitálu“ na skončení války. Z tohoto důvodu dal v roce 1942 zorganizovat proti vedení banky soudní proces pro porušování zásobovacích předpisů. Přelíčení na nátlak umírněných hospodářských kruhů v tehdejším Německu vyústilo jen v tresty mnohamilionových pokut pro Živnostenskou banku. J. Preiss odmítl spolupracovat s dosazeným vedením banky (germanizací banky), v roce 1942 odchází z funkce předsedy správní rady a stahuje se do ústraní. Během okupace byl třikrát vyšetřován orgány gestapa.

Poslední rok života – stejný osud jako u protektorátního prezidenta E. Háchy Bez udání důvodu byl 31. května 1945 Preiss zatčen. A to na svém velkostatku v Lavičkách u Milína na Příbramsku, který zakoupil roku 1926 a jehož rozloha se postupně rozrostla na 1 600 ha. J. Preiss vlastnil ještě statek v Hovorčovicích (zakoupen 1935), v Letenské ulici činžovní dům a vilu na Smíchově, kde žil. Hodnotné byly jeho akciové podíly a především velmi cenné sbírky obrazů a obrovská knihovna. Po zatčení v roce 1945 byl převezen do vazební věznice pražské Národní bezpečnosti. Následně je obviněn z kolaborace. Důvody a skutečné pozadí zatčení a vazby nejsou zcela zřejmé. Snad už jenom pro úsilí stát se protektorátním prezidentem. A jeho jméno taktéž figurovalo mezi členy výboru spolku pro spolupráci s Němci, přestože se práce ve výboru nikdy neúčastnil. V jeho prospěch vypovídala i většina svědků. Ve vyšetřovací vazbě se vážně prohlubovalo Preissovo onemocnění. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina jej na vlastní odpovědnost dal propustit do domácího léčení, avšak pár dní nato (29. dubna 1946) Jaroslav Preiss umírá ve věku 75 let. Pohřben byl na pražském Vyšehradě. Je pravděpodobné, že se stal obětí narušené „společenské smlouvy” – tedy pravidel, která určovala, co je normální, a co už není, jaké prostředky k prosazování cílů jsou legitimní, a které jsou již zakázané. V sociologii se takovéto narušení označuje jako anomie (podle sociologa E. Durkheima to znamená „absenci norem“). Preissův osud lze přirovnat k osobě dirigenta české filharmonie a hudebního pedagoga Václava Tallicha. Ten byl rovněž v uvedeném období obžalován z kolaborace pouze proto, že během okupace neopustil svůj dirigentský pult. Zejména po únorových událostech roku 1948 nebylo z ideologických důvodů předmětem zájmu zmapovat celoživotní dráhu této významné osobnosti moderních českých dějin. Preissův majetek byl dodatečně znárodněn v roce 1948, sbírku obrazů moderního umění zachránila Národní galerie. Po řadu desetiletí se o tomto muži nesmělo publikovat a přežívaly pouze nálepky buržoazní ekonom, nemilosrdný bankéř a kolaborant s okupanty.

Použité a doporučené zdroje: [1] Brož, I.: Jaroslav Preiss – kapitán vlajkové lodi československého bankovnictví. Kapitál, 22. 1. 2004. [2] Džbánková, Z.: Albín Bráf – eticky a sociálně smýšlející ekonom. Marathon, 2007, č. 6. [3] Hanák, D.: České konzervativní myšlení (1789-1989). Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007. [4] Hlaváč, M.: Tvůrci českého zázraku. Praha, APS Agency 2000. [5] Kosatík, P.: Bankéř první republiky. Život dr. Jaroslava Preisse. Praha, Motto 1996. [6] Kubů, E., Pátek, J.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha, Karolinum 2000. [7] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007. [8] Sirůček, P.: Živé konzervativní myšlenky mrtvých (i českých) mužů. Marathon, 2008, č. 4. [9] Šetek, J.: Albín Bráf – zakladatel moderního proudu českého sociálního učení. Marathon, 2008, č. 1. [10] Šetek, J.: Vlastenec a ekonom František Ladislav Rieger. Marathon, 2008, č. 4. [11] Venkovský, F.: Vzestup a propady československé koruny. Praha, Nakladatelství VŠE v Praze 2003.

8

Český finančník a národohospodář Jaroslav Preiss Pavel Sirůček Další z historických ohlédnutí J. Šetka za významnými (a často méně známými či záměrně přehlíženými) personami českého sociálně-ekonomického myšlení a hospodářského života je věnováno muži obvykle vnímanému v prvé řadě coby mocný a tvrdý velkobankéř. I slovníky J. Preisse uvádějí jako nejvlivnějšího bankéře prvorepublikového Československa. Životní aktivity a osudové peripetie mocného Jaroslava Preise samozřejmě nemusí být každému bezvýhradně sympatické, ale jejich připomínání stálý smysl má. A to i v časech viditelné demýtizace bajky o „neviditelné ruce trhu“. Tedy v době aktuální nejenom finanční krize, kdy kapitalismus degeneroval v kasino a spekulanti i bankéři obecně se přílišné důvěře a nadměrným sympatiím veřejnosti rozhodně netěší. Včetně toho, že za chyby a tržní fundamentalismus (neo)liberálního katechismu spekulantů, bankéřů, expertů, manažerů atd. tradičně platí jiní, často všichni kromě skutečných viníků. Kapitalismus opravdu flexibilní je. Dokáže se přizpůsobovat a reformovat. Ale opravdu nekonečně dlouho, a za jakou cenu? Nicméně možná i radikální kritik bankovních nabobů připustí, že tvrdý kapitalista Preiss byl asi přece jen trošku jiným aktérem, ve srovnání s dnešními žraloky a spekulujícími figurami globálních finančních trhů. A to hráčem českým, po celý život hájícím reálné české hospodářské a kapitálové zájmy. Souhlasil by přísný bankéř Preiss s iluzemi, že bohatství může vznikat úplně „z ničeho“ či s rozšířenou praxí podvodných půjček typu NINA (No Income, No Asset – žádné příjmy, žádná aktiva) v duchu dnešního kapitalismu bez kapitálu? Na druhé straně nutno připomenout, že anarchista Josef Šoupal svůj provedený atentát na nenáviděného ministra financí A. Rašína zdůvodnil také tím, že „chtěl zabít Živnobanku ...“. Preissem útok na Rašína z 5. 1. 1923 hluboce otřásl, od Rašínovy rodiny odkoupil písemnou pozůstalost a dále rodině finančně vypomáhal. V neposlední řadě konstatujme, že je důležitě střízlivě, bez přehnaných emocí a obecně tradovaných předsudků, nahlížet na celou řadu postav československých dějin i na některé etapy existence státu. Obdobně jako bývá glorifikována první republika (která bezpochyby pro mnohé svá kouzla měla), je tradičně vesměs značně negativně pohlíženo např. na krátké období tzv. druhé republiky. Nejenom na její ideové klima. Salónní normou se taktéž stalo bezmezné obdivování naprosto všeho spojeného s našimi „tatíčky“ – T. G. Masarykem, ale i jeho karikaturou po roce 1989. K boření těchto místy již značně otravných a nebezpečných mýtů jsou důležitá stálá připomínání historických faktů i osudů a přínosů významných osobností z oblasti českého sociálně-ekonomického myšlení, teoretického, ale i z hospodářské praxe. Lze se poučit, inspirovat a vyvarovat opakování některých chyb. V časopise Marathon byla již uveřejněna celá řada textů usilující o alespoň nepatrné snížení narůstajícího deficitu vědomostí z výše uvedených oblastí. Jako zajímavost uveďme, že mnohé příspěvky jistým způsobem propojuje postava Albína Bráfa. Tento nejvýznamnější český ekonom přelomu 19. a 20. století byl učitelem pozdějšího finančníka J. Preisse, ale i zetěm „vůdce národa“ F. L. Riegera, jehož tchánem byl „otec národa“ F. Palacký atd. Finančník, národohospodář a politik J. Preiss zřejmě stál u zrodu a v pozadí mnoha klíčových událostí a hospodářsko-politických rozhodnutí. V meziválečném Československu významně zasahoval do ekonomického života i do vnitřní a zahraniční orientace státu. Měl také značný vliv politický, kdy se angažoval v Československé straně národně demokratické. Živnobanka byla jednou z klíčových finančních institucí, zejména pro velké české podniky. Někde měla Živnobanka pod Preissovým vedením vliv rozhodující. J. Preiss zastával řadu významných funkcí (třeba ve správních radách) a dodnes bývá označován za tehdejšího „kapitána českého průmyslu“, ale i titulován jako „upír“ nebo „žralok od Prašné brány“. Jeden z nejmocnějších mužů první republiky nechal v roce 1931 postavit vilu na pražském Smíchově, U Mrázovky 17. Původně pro svou sekretářku a přítelkyni Jarmilu Demmerovou, kterou si vzal za manželku až v roce 1936. V roce 1898 se oženil s herečkou Olgou Dostálovou a měl ní tři dcery, od roku 1921 však byl vdovcem. Do smíchovské vily se Preiss nastěhoval a vybudoval rozsáhlou rezidenci. Po válce byla zkonfiskována a bývá uváděno, že k pozdějším prominentním obyvatelům čtyř bytů náležel Vasil Bil´ak, František Pitra či Jan Fojtík. Po listopadu 1989 přešla do majetku Prahy 5 a několik let tady sídlila ambasáda Jižní Korei. Symbolickým se stal nový majitel – D. Křetínský, který „úspěšně“ řídí pražskou Spartu. Proslýchalo se, že o privatizaci vily se zajímal prý také M. Macek. Za připomínání stojí Preissovy teoretické i praktické aktivity a úsilí ohledně „čechizace kapitálu“, které mohou být v mnohém inspirativní. A to stále aktuálněji v kontextu směřování soudobé EU, dnešní krize finančních trhů (která rozhodně nebude poslední, ani jediná) i při hledání alternativ k neoliberální globalizaci i evropským integračním tendencím. Národní rámec, ani národní kapitál ještě definitivně mrtvé, ani překonané rozhodně nejsou.

9

3. Z diplomových prací Teorie her a ekonomické systémy1 Jiří Benesch Poznámka editora Autor po skončení studia dále spolupracuje s VŠFS při řešení odborných témat. Nebylo jednoduché vybrat z jeho obsáhlé práce to nejzajímavější, resp. nejpřínosnější. Aby měl čtenář přehled o obsahu celé práce, uvádíme abstrakt (v angličtině), návazně pak i obsah diplomové práce. Poté prezentujeme výběrově a ve zkrácené podobě pasáže, které jsou určitým způsobem původní, příp. referují o významných zahraničních publikacích, které nejsou běžně dostupné. The Game Theory and Economics Systems Abstract The theoretical part of my diploma work (with regard to the absence of the relevant literature in the Czech language) deals with concepts and definitions of classical game theories, brief history and contemporary trends. Chapters on methodology of science and evidence in the economics follow. For better understanding I also give comparison of different types of evidence in various science disciplines. These chapters serve as a starting point for argumentation in the application part. Among specialists there are discussions about how and where to apply the game theory and if it is applicable e.g. in enterprise. The application part is focused on arguments supporting statements saying that game theory could be applied. This could be demonstrated also on utilization of theory of redistribution systems. It represents the primary course of the game theory originated at VSFS where it is a subject of research. I give texts related to the theory of redistribution system that have been already published in connection with the research. To be able to give arguments for the benefit of applicability of the game theory it is necessary to explain the following terms above their usual definition. It relates e.g. to the concept of equilibrium and its types, interorganization migration, the role of cooperation. In the conclusion I summarize the argumentation given above and propose another course of development of the theory of redistribution systems – either basic research or its utility in the working life. Keywords game theory, game, player, prisoner’s dilemma, investment decision-making, cooperative and noncooperative games, Nash equilibrium, poor strategy, mixed strategy, dominant strategy, payment, choice, asymmetric information, redistribution system

Motto: Teorie her je struktura myšlení a jakmile si ji jednou uvědomíte, tak ji vidíte všude. David McAdams, Massachusettský technologický institut (MIT)

Obsah Úvod 1 Teoretická východiska 1.1 Z historie teorie her 1.2 Základní pojmy teorie her 1.2.1 Klasifikace herních situací: 1.2.2 Definice klíčových pojmů 1.3 Jak teorie her rozumí pojmu hra 1.4 Teorie her a investiční rozhodování 1.5 K problematice dokazování v ekonomii a v teorii her 1.5.1 O povaze důkazů 1.5.2 Od hypotéz k teoriím 1.5.3 Pět bratří 1

Diplomová práce zpracovaná na VŠFS, Katedra Řízení podniku a podnikových financí 2008.

10

1.5.4 Metahlavolamy – nástroj pokročilé logiky 2 Aplikace teorie her 2.1 K problematice aplikovatelnosti teorie her v ekonomické sféře 2.2 Rovnovážné stavy 2.2.1 Diskriminační rovnováha 2.2.2 Nashova rovnováha 2.3 Vyjednávání jako dělení zisku 2.3.1 Rozšíření ultimátní hry 2.3.2 Hry s konečným horizontem 2.3.3 Hra s nekonečným horizontem 2.4 Teorie redistribučních systémů 2.4.1 Postavení TRS v rámci teorie her 2.4.2 Problém odmítnuté mince 2.4.3 Nashovo řešení vyjednávání 2.5 Kterým směrem by se teorie redistribučních systémů měla ubírat ? 2.5.1 Teorie redistribučních systémů jako bojové umění 2.5.2 Co brání meziorganizační migraci ? 2.5.3 K problematice reforem ekonomických systémů 2.5.4 Lámání třech šípů – podobnost čistě náhodná ? Závěr Soupis bibliografických citací Seznam vyobrazení Přílohy Vybrané a zkrácené pasáže z diplomové práce

Úvod Téma z oblasti teorie her se zaměřením na teorii redistribučních systémů a jejich aplikací v oblasti ekonomiky jsem si vybral proto, že se jím dlouhodobě zabývám a mimo jiné jsem publikoval tyto články: 1) Závěrečná práce z kurzu „Metody systematického myšlení“ na téma: „Kategorie ekonomických subjektů“ (Marathon 2006) 2) Recenze k obecné teorii redistribučních systémů (Marathon 2006) 3) Recenze: Aplikace teorie redistribučních systémů k analýze povolebního vyjednávání 2006 (Marathon 2006) 4) Co brání meziorganizační migraci? (Marathon 2007) 5) Jak vytvářet konkurenceschopné týmy a teorie redistribučních systémů (spolu s doc. R. Valenčíkem CSc., sborník University Olomouc, 2007) 6) Možnosti aplikace Teorie redistribučních systémů jako součásti knowledge managementu v organizacích (spolu s R. Valenčíkem, sborník University Jana Ámose Komenského, 2007) 7) Teorie redistribučních systémů jako směr teorie her – úvod do problematiky (sborník k Mezinárodní vědecké konferenci – Lidský kapitál a investice do vzdělávání, 10. ročník) 8) Teorie her v podnikové praxi (spolu s R. Valenčíkem, Moderní řízení, duben 2008) Hlavním cílem práce je předložit argumenty svědčící pro to, že teorii her lze aplikovat v praxi. Vedlejší cíle jsem si stanovil tři: 1) Uvést do jaké míry TRS splňuje požadavky kladené na vědeckou teorii. 2) Vysvětlit a systematizovat frekventované pojmy klasické teorie her, uvést jejich definice a vysvětlit návaznost na teorii redistribučních systémů. Dále se věnuji konkretizaci aplikací TRS i teorie her jako celku s důrazem na chování ekonomických systémů. 3) Předložit argumenty svědčící ve prospěch použitelnosti teorie her pro zdokonalení výuky mikroekonomie a dále i pro řešení nejrůznějších rozhodovacích situací. Dále vysvětlím možné pojetí tohoto předávání znalostí prostřednictvím specifických kurzů. Na počátku jsem veden snahou o vytěžení relevantních informací ze skromné domácí, ale především ze zahraniční odborné literatury. Tyto informace porovnávám s publikovanými výstupy TRS a redistribučními situacemi o nichž se zmiňují zdroje zaměřené na všeobecné informace o vědě (rozhlasový pořad Meteor, Člověk a trh). Používám metody numerické, analytické, nepřímé důkazy implikací a kontrapozice implikace (spor s antitezí). Také se snažím o obezřetné zobecňování grafického znázornění pro širší okruh situací. Tyto metody používám proto, že jsou preferovány v disciplínách na pomezí matematiky a společenských věd do kterých teorie her patří.

11

Níže uvedené publikace představují reprezentativní vzorek publikací o teorii her. Žádný z autorů však neuvažuje organizaci jako ekonomický systém a neuvažuje o redistribuci příjmů jako další krok po společně odvedeném výkonu, z čehož také vyplývá, že žádný z autorů neuvažuje o poklesu výkonnosti systému v případě jiného, nežli plně výkonnostního odměňování. Carmichael, Fiona, A Guide to Game Theory, Autorka působí na několika britských univerzitách. Předností publikace “Průvodce teorií her“ je srozumitelný výklad problematiky. Blackwell, David – Girshick, M, A, Teorie her a statistického rozhodování, publikace je orientována na typ her pro které se vžilo označení “hry proti přírodě“. Zde protihráče představuje nikoli inteligentní soupeř snažící se maximalizovat svůj zisk, ale příroda sama v tomto pojetí reprezentovaná náhodou, čili statisticky vyjádřenou pravděpodobností. Nástrojem tohoto směru teorie her jsou na rozdíl od klasické matematické statistiky statistické rozhodovací funkce. Selten, Reinhard, Game theory and behaviour: selected essays, Díl 1., Díl 2. V roce 1994 byla Reinhardu Seltonovi společně s Johnem Nashem a Johnem Harsanyim udělena Nobelova cena za – slovy Nobelova výboru – “pionýrskou analýzu“ v teorii her. Selton byl první kdo vybrousil koncept Nashovy rovnováhy v nekooperativních hrách na analýzu dynamických strategických interakcí a tyto výsledky aplikoval na koncept analýzy oligopolu. Oba díly jsou vzhledem k náročnosti probírané látky přístupné pouze plně informované odborné veřejnosti. Pro publikace je charakteristický striktně vědecký přístup k řešeným problémům a v oblasti teorie her jsou ukázkou vrcholové vědy. Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, představuje přehled současných trendů v teorii her a stav poznání. Maňas, Miroslav, Teorie her a optimální rozhodování, těžištěm publikace jsou matematické postupy používané v teorii her dle typologie herních situací – hry kooperativní, nekooperativní, konečné, nekonečné atd. Přínosem pro rozvoj teorie redistribučních systémů je zejména pasáž o problematice her charakterizovaných nekonečně mnoha strategiemi a pasáže o přenosnosti výher. Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, Profesor M. Osborne působící na Torontské univerzitě ve své publikaci “Úvod do teorie her” představuje hlavní teze teorie her a ukazuje jak mohou být použity k porozumění ekonomickým, sociálním, politickým a biologickým problémům. Publikace tak představuje průřez všemi směry teorie her a poskytuje přehled o současném stavu poznání v různých oblastech teorie her. Přínosem publikace jsou také statě o experimentálním ověřování některých původně teoretických předpokladů. Mandelbrot, Benoît, Fraktály – Tvar, náhoda a dimenze. Všestranný vědec Benoît Mandelbrot se jako jednomu z mnoha témat věnuje distribuci mzdových příjmů. Hledá obecné zákonitosti, pomocí kterých by bylo možné vysvětlit odstupňování výše příjmů mezi nadřízenými a podřízenými. Klíč spatřuje ve vnitřní hierarchii organizací ze které vyvozuje matematické vyjádření pro kvantifikaci nerovnosti výše příjmů. Činí však pouze první krok. Dále již neuvažuje o redistribuci příjmů, čili nenahlíží organizaci jako ekonomický systém vytvářející budoucí mzdové příjmy. V teoreticko – metodologické části podávám přehled základních pojmů a jejich definic, stručné informace o historii teorie her a vysvětlení, jak teorie her chápe pojem hra. V kapitole „Teorie her a investiční rozhodování“ uvádím argumenty svědčící pro aplikovatelnost teorie her v této oblasti. Kapitola o metodologii vědy a problematice dokazování v ekonomických disciplínách je zásadní pro představení požadavků, které jsou kladeny na vědecké teorie. Zde je návaznost na to, do jaké míry TRS splňuje požadavky kladené na vědu. V této oblasti považuji za relevantní publikaci Logika vědeckého zkoumání, K.R. Popper, Aplikační část představuje TRS jako disciplínu s důrazem na postavení TRS v rámci ostatních směrů teorie her a dále se zabývá problematikou aplikovatelnosti teorie her s ohledem na vybrané aspekty teorie redistribučních systémů. Zmíněny jsou přesahy TRS do oblastí, jež nejsou teorií her standardně řešeny. V závěru uvádím argumenty shrnující v čem je síla a omezení teorie her obecně a specielně pak TRS v její současné podobě. Zde činím také pokus o nástin žádoucího směru vývoje – a to jak základního výzkumu, tak praktického využití. V textu a v příloze uvádím vlastní příspěvky k výzkumu, za účelem dokreslení celkového obrazu problematiky.

Aplikace teorie her Války se nevyhrávají statečností vojáků, ale chytrostí bankéřů! Jiří Horký K problematice aplikovatelnosti teorie her v ekonomické sféře Na Liberálním institutu působí jako expert pro studium hospodářského cyklu Dan Vořechovský. Na internetovém blogu: „Kween log – přívětivé ekonomické komentáře“, umístil příspěvek „Teorie her ve firemní praxi“. Cituji: „Od svého vzniku ve 40.letech minulého století zaznamenala teorie her velký nárůst popularity a dnes je standardní kapitolou ve středních kurzech ekonomie. Jaké je ale její použití v praxi? Tým Martina Kihna provedl

12

výzkum, který měl ukázat, jak široce se tato teorie používá ve firemní praxi. Na základě průzkumu zjistili, že využití této teorie není nijak zvlášť vysoké. Lépe řečeno zjistili, že je nulové. Aby své výsledky raději pořádně prozkoumali, obrátili se na 30 nejvýznamnějších teoretiků v oblasti teorie her a ptali se jich na použití této teorie v praxi. Odpovědi byly vesměs stejné. Nevíme. Nejvtipnější byl David McAdams z MITu: "Teorie her je struktura myšlení a jakmile si ji uvědomíte, vidíte ji všude". „Možná všude a zároveň nikde“, odpovídá Kihn. Pak ale experti doporučili Prestona McAfeeho, asi nejznámějšího teoretika teorie her a ten konečně řekl něco pozitivního: "Existuje mnoho případů", napsal v emailu a souhlasil se schůzkou. Na schůzce z něj ale vypadlo to, že ví to co ostatní. Nic. Pozoruhodné. Pokud je totiž teorie her tak samozřejmá a v podstatě má podobnou hodnotu jako logika, pak je podivné, že ji nikdo ve firemní praxi nepoužívá. Zkuste nepoužívat logiku...“2 Tolik citace. Tento článek ve zkratce ilustruje to, co je častým předmětem dotazů na seminářích, které na naší škole k teorii her probíhají. I odborná veřejnost není zcela jednotná v otázce, do jaké míry lze teorii her aplikovat cíleně, obdobně jako například centrální bankéři aplikují IS–LM analýzu, nebo další ekonomové aplikují finanční teorii a statistické metody. Jak to tedy vlastně je? Lze teorii her v podnikové praxi aplikovat? A pokud ano, tak jak potom taková aplikace konkrétně vypadá? Statistiky k používání teorie her v ekonomické sféře k dispozici nejsou a dotazy určené podnikové sféře by v tomto ohledu byli průzkumem spíše sociologickým, ale my se ptáme – lze doložit tvrzení, že v ekonomické praxi teorii her aplikovat lze? Autor zjevně zapomíná, že používání osvojených znalostí se děje přes kultivaci myšlení, následně jednání a chování. Stejně tak bychom s mohli ptát kde v praxi používáme liberální koncept myšlení. Ale nejen to. Je potřeba zajít ještě dále a ukázat v čem je jedinečnost a síla pohledu na realitu prostřednictvím teorie her.

Rovnovážné stavy Diskriminační rovnováha V mikroekonomii i makroekonomii hraje velmi důležitou roli pojem rovnováhy. Rovnováha agregátní poptávky a agregátní nabídky, rovnováha na trhu zboží, služeb a úrokových měr, rovnováha na trhu práce atd. Zde všude je míněna rovnost určitých veličin, které jsou v dané situaci podstatné. Podobně zná teorie her mnoho typů rovnovážných stavů. Ch. Montet jich vyjmenovává patnáct.3 V dosavadní teorii her je nejdůležitější Nashova rovnováha. Mnoho dalších rovnováh je z této odvozeno. TRS zavádí další rovnováhu a to rovnováhu diskriminační. Ta popisuje stav, kdy se dva hráči dělí o část výplaty dosažené na základě společně odvedeného výkonu, která by v případě plně výkonnostního odměňování příslušela třetímu hráči. Tento typ rovnováhy lze popsat, obdobně jako jiné termíny, na příkladě z deskových her. Pokud je mezi třemi hráči jeden, který se již blíží vítězství, tak začne být dvěma dalšími diskriminován. Děje se tak např. ve hře “Člověče nezlob se“. Při padnutí šestky si hráč nenasadí figurku vlastní, ale zvolí bránění hráči který je blízko vítězství dosažení cíle. Pokud takto postupují hráči A a B proti hráči C společně, tak je hra ve stavu diskriminační rovnováhy. Situace se změní až se vítězství bude blížit některý z hráčů A a B, tedy těch, kteří až do té doby tvoří diskriminační koalici. To co je pro vznik diskriminační koalice podstatné je to, že hráči do diskriminační koalice vstupující se nemusí žádným, ani neverbálním, způsobem domlouvat. Pro vytvoření diskriminační koalice plně postačuje, budou-li oba jednat ve shodě. Bude-li jejich přínos v diskriminační situaci stejně velký, tzn. ve prospěch bránění dalšímu hráči k vítězství budou přinášet stejně velkou oběť např. v podobě nenasazení si vlastní figurky, je situace v tomto typu rovnováhy. V ekonomické realitě se s diskriminačními situacemi setkáváme často. Účastníci kartelových dohod diskriminují spotřebitele a ani zde není třeba činit žádnou zjevnou dohodu. To je také důvodem obtížné prokazatelnosti těchto dohod pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Bez znalosti zákonitostí teorie her pak může být pro pracovníky této instituce velmi obtížné různé situace rozklíčovat. Uvnitř systému je zřejmé kdo a kým je diskriminován, ale zvenčí je situace čitelná podstatně hůře. Nashova rovnováha Nositel Nobelovi ceny za ekonomii John Forbes Nash tuto cenu získal za přínos k teorii her, kterým je především tzv. Nashova rovnováha. Jeho život se stal předlohou ke slavnému filmu „Čistá duše“, kde Johna Nashe výborně zahrál Rusell Crowe. V tomto filmu je však jen letmo zmíněno v čem spočívá hlavní Nashův přínos. Kdo si termín Nashova rovnováha zadá do internetového vyhledávače a pokusí se zjednat si jasno touto cestou, bude zklamán. Velice brzy totiž zjistí, že nedostane o nic víc než jen kaleidoskop názorů. To je také důvodem, proč je nutné pojem Nashovi rovnováhy vysvětlit na jasných příkladech.

2

Vořechovský Dan, http://kween.bloguje.cz/1_tema.php Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, 1. vydání, Palgrave Maxmilián, Houndmills – GB, 2003, str. 14 3

13

Příklad 1) Ukázání karty Mějme dva hráče. Každý z nich má dvě karty, 1. hráč má ♣5 a ♥2 a 2. hráč má ♣5 a ♥3. Na povel musí oba hráči ukázat jednu z karet. Dojde-li ke shodě v „barvě“, dostane 1. hráč (od druhého) absolutní hodnotu z rozdílu hodnot ukázaných karet. Pokud se ukázané karty liší, tak ten, kdo měl vyšší hodnotu, dostane součet hodnot ukázaných karet.4 Jde o nekooperativní hru dvou hráčů s nulovým součtem. Obrázek 1) Hodnoty výplatní funkce

Jak hrát tuto hru, abychom získali co nejvíce a současně se co nejméně poškodili při jakémkoli tahu protivníka? Z pozice 1. hráče je zcela nevýhodný spodní řádek (b). Při libovolné volbě 2. hráče je vyšší zisk na horním řádku (a) – říkáme, že (b) je dominován řádkem (a). To znamená, že v pozici prvního hráče je třeba volit strategii ♣5. Pro 2. hráče je zcela nevýhodné volit sloupec (d), vždy přijde o 8 nebo 1 (jednotek). Sloupec (d) je dominován sloupcem (c). Druhý hráč bude volit strategii ♣5. Pro oba hráče jsme takto získali „nejlepší“ volby strategií, aby v rámci pravidel hry a s ohledem na volby protihráče získali „co nejvíce“ a ztratili „co nejméně“. Těmito úvahami jsme našli optimální strategie, což znamená, že pokud se kterýkoli z hráčů od této své strategie odchýlí, může ztratit. Optimální strategie určily na matici výplat tzv. sedlový bod.5 Formálněji řečeno, sedlový bod v matici výplat určuje strategie x0 (1. hráče) a y0 (2. hráče) tak, že pokud si 1. hráč zvolí libovolnou strategii x, ale 2. hráč se drží optima, 1. hráč si nepolepší, tj. Z1(x,y0) ≤ Z1(x0,y0). Obdobně to platí pro 2. hráče. Ve výplatních funkcích 1. hráče to znamená, že odchylka 2. hráče od strategie y0 může přilepšit 1. hráči, Z1(x0,y0) ≤ Z1(x0,y). O hodnotě výplatní funkce Z1(x0,y0) se hovoří jako o ceně hry. Optimální strategie x0, y0 jsou označovány termínem Nashova rovnováha. 6 Příklad 2) – Vězňovo dilema podruhé Pro každého hráče je volba nepřiznat se dominována strategií přiznat se a tím se zajistit proti nekooperativnímu jednání spoluvězně. Hra v takovém případě spadne do Nashovi rovnováhy a oba jsou uvězněni na šest let. Pokud se od této strategie jeden z vězňů odchýlí, tak bude poškozen. To je také rozpoznávací charakteristikou Nashovi rovnováhy. Obrázek 2) Vězňovo dilema podruhé – princip Nashovi rovnováhy7

4

Chobot, A., Turnovcová, M.,. Modely rozhodovania v konfliktných situáciách a zaneurčitosti. Bratislava: Alfa. Hayes, R.H. 1980, převzato z viz odkaz 50 5 Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, http://web.ff.cuni.cz/~pelis/gt-pelis.pdf 6 Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, http://web.ff.cuni.cz/~pelis/gt-pelis.pdf 7 tamtéž

14

Popis obrázku 1) Vězňovo dilema je nekooperativní hra dvou hráčů s nekonstantním součtem a lze si ji znázornit jako dvoumatici výplatních funkcí; čím méně let, tím větší výhra. 8 Obrázek 3) Matice výplatních funkcí pro vězňovo dilema

Popis obrázku 2) Pro oba hráče je strategie N dominována strategií P a tato strategie tak tvoří Nashovu rovnováhu. I když by bylo pro oba mnohem výhodnější, kdyby se drželi strategie N. Bod 2,2 sice není rovnovážný, ale byl by jistě preferován každým účastníkem hry, jde o paretovské optimum. 9 Obrázek 4) Vězňovo dilema – vyjádření v explicitním tvaru

Popis obrázku 3) Hra v explicitním tvaru je znázorněna graficky ve stromové struktuře. Uzly grafu představují rozhodovací situace. Vězňovo dilema je pěknou ilustrací rozdílu ve skupinové a individuální strategii. Podíváme-li se na explicitní vyjádření této hry je vidět, že i v případě, kdy 1. hráč dodržel dohodu nepřiznal se, je pro 2. hráče výhodnější dohodu porušit. Příklad 3) – Kámen nůžky papír podruhé V příkladě 2 jsme snadno „odřezali“ dominované strategie. Obecně však tento postup nemusí fungovat, protože sedlových bodů může být na matici výplat více, a dokonce tam nemusí být žádný. Když se podíváme na matici výplat hry kámen-nůžky-papír, zjistíme, že nemá žádný sedlový bod, a tedy ani Nashovu rovnováhu mezi svými strategiemi. Obrázek 5) Kámen-nůžky-papír – matice výplatních funkcí 8

Pelis Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, http://web.ff.cuni.cz/~pelis/gt-pelis.pdf 9 tamtéž

15

Popis obrázku 4) Takto upravená hra je smíšeným rozšířením původní hry. Jak již bylo uvedeno – ryzí strategie jsou součástí strategií smíšených. Byla-li by volena např. ryzí strategie K (kámen) a oba protihráči by zvolili N (nůžky) , šlo by o vektor <1,0,0>, tzn. hráč bude s jistotou (s pravděpodobností 1) volit strategii K. Optimální řešení však existuje. Představme si, že hru kámen-nůžky-papír hrajeme mnohokrát za sebou. Kdybychom si z nějakého důvodu oblíbili např. strategii „kámen“ (K), tak si toho náš (racionální) protihráč všimne a využije toho k vlastní výhře. Otázka, kterou si tedy každý racionální hráč položí, zní: S jakou pravděpodobností mám hrát své strategie, abych nepomohl soupeři k výhře tím,že pro něj bude výhodné hrát některou svou strategii? Zde je na první pohled jasné, že každá ze strategií této hry by měla být volena stejně často, resp. se stejnou pravděpodobností. Každý hráč volí strategii K s pravděpodobností ⅓ a se stejnou pravděpodobností i strategie ostatní (N a P). Teď již neuvažujeme ryzí strategie (K, N, P), ale tzv. strategie smíšené, což jsou vektory pravděpodobností volby příslušné ryzí strategie. U hry kámen-nůžky-papír jsme se omezili na vektory x = <⅓,⅓,⅓> pro 1. hráče a y = <⅓,⅓,⅓> pro 2. hráče, protože taková volba pravděpodobností hraní ryzích strategií zaručí, že protihráč nemá k dispozici jednoznačně výhodnou volbu své ryzí strategie. První impuls ke zkoumání rovnovážných bodů pomocí smíšených strategií a důkaz věty pochází od von Neumanna. Normativní pohled na teorii her je právě hledáním takových optimálních řešení.10 Pro variantu nekonečné nekooperativní hry dvou hráčů není znám univerzální postup k nalezení optimálního řešení. Dokonce je dokázáno, že optimální řešení nemusí existovat. Dá se však najít pro některé typy výplatních funkcí.11 Vyjednávání jako dělení zisku Následující text je z větší části překladem výňatků z kapitoly “Vyjednávání jako rozsáhlá hra“ z publikace “Úvod do teorie her“12 a další kapitoly na něj navazují. V mnoha situacích si strany rozdělují “koláč”. Kapitalista a pracovníci, kteří jsou jím najati, si rozdělí zisk, který společně vyprodukovali. Zákonodárci si rozdělí daňový výnos a ten dělí do programů důležitých pro jejich voliče. Kupující určitého statku a prodávající si rozdělí hodnotu, která v očích kupujícího tuto hodnotu překročí a pro prodávajícího je tato hodnota také překročena tím co získá. V této kapitole diskutuji o dvou různých modelech které mají za cíl zachytit vyjednávání mezi stranami v těchto situacích. Jeden z modelů je extenzivní hra. Druhý model obsahuje přístup, který je kompatibilní se seznamem zjevně citlivých vlastností. Přestože jsou modely velmi různé, tak výsledky jsou úzce spjaty. Rozšíření ultimátní hry Jeden z důvodů o odchodu z teorie vyjednávání je “ultimátní hra” . V této hře si dva hráči rozdělují koláč, o velikosti c a má pro ně nějakou cenu. V celé této sekci předpokládáme, že c = 1. Hráč 1 nabízí rozdělení (x1, x2) toho koláče, kde x1 + x2 = 1 a zároveň 0 ≤ x ≤ 1 pro i = 1, 2. Hráč 2 buďto toto rozdělení akceptuje, což v tomto případě znamená, že dostane x2 a hráč 1 dostane x1, nebo může odmítnout a v tomto případě nedostane nikdo nic. Tato hra má unikátní “subgame” kde je perfektní rovnováha ze které hráč 1 nabídne rozdělení (1,0) a hráč 2 akceptuje všechny nabídky. Výsledkem této rovnováhy je to, že hráč 1 získá celý koláč. Co se podílí na tomto jednostranném výsledku? Hráč 2 je bezmocný, protože jeho jedinou alternativou k akceptování nabídky hráče 1 je jeho odmítnutí což mu nevynese žádný koláč. Předpokládejme místo toho, že hráč 2 má možnost udělat protinávrh po odmítnutí rozdělení, které navrhl hráč 1 a to, co hráč 2 navrhne, může hráč 1 akceptovat, nebo odmítnout. Potom máme hru z obr. 9, kde „Ano“ znamená akceptaci a „Ne“ odmítnutí.13 Termín Subgame označuje tu část hry, která začíná v rozhodovacím bodě kde není nejistota a končí v rozhodovacím uzlu, které jsou konečnými uzly celé hry.14 Obrázek 6) Vyjednávání15 10

Pelis Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, http://web.ff.cuni.cz/~pelis/gt-pelis.pdf 11 Chobot A., Turnovcová, M. Modely rozhodovania v konfliktných situáciách a za neurč., .kap. 3.4 12 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 465 13 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 465 14 Průvodce teorií her, Carmichael, Fiona, A Guide to Game Theory, str. 86

16

Popis obrázku 5) Rozšířením ultimátní hry ve které hráč 2 po odmítnutí nabídky hráče1 může udělat protinabídku. Horní šedivý trojúhelník reprezentuje kontinuum možných nabídek hráče 1; spodní šedivý trojúhelník znázorňuje kontinuum možných protinávrhů hráče 2 poté co odmítne návrh x hráče1. Černé linky indikují z nekonečně mnoha variant 3 konečné historie (jmenovitě (x, Y), (x, N, y, Y) a (x, N, y, N)).16 V této hře je hráč 1 bezmocný. Jeho nabídka na začátku hry je irelevantní. Každá subgame následující poté co hráč 2 odmítne nabídku hráče 1 je variantou ultimátní hry ve které hráč 2 hraje jako první. Proto taková “subgame” má unikátní perfektní “subgame rovnováhu” ve které hráč 2 nenabízí hráči 1 nic a hráč 1 se vším souhlasí – akceptuje všechny nabídky. Při použití zpětné indukce, bude optimální akce hráče 2 po nabídce 1 (x1, x2) kde x2 < 1, což je odmítnutí (N). Z toho důvodu v každé subgame perfektní rovnováze hráč 2 získá celý koláč. V rozšíření této hry ve které si hráči vyměňují nabídky mnohokolově platí podobný výsledek: v každé „subgame perfektní rovnováze“ hráč který udělal nabídku v posledním kole, získá celý koláč. Vlastnost tohoto modelu zodpovědná za tento výsledek je lhostejnost hráčů s načasováním souhlasu k nabídce druhého.17

Subgame perfektní rovnováha je vyčištěná Nashova rovnováha použitá v dynamických hrách. Strategický profil subgame perfektní rovnováhy je pokud reprezentuje Nashovu rovnováhu každé subgame originální hry. Řečeno neformálně: Hráči hrají jakoukoli malou hru ze které se skládá z malé části, které vytvářejí velkou hru. Chování hráčů reprezentuje Nashova rovnováha a právě tehdy je jejich chování subgame perfektní rovnováhou velké hry.18 Vyjednávání v reálném životě chce svůj čas a čas je hodnotný a tak můžeme oprávněně předpokládat, že hry nebudou mít tuto charakteristiku, ale spíše budou tendence k rychlému odsouhlasení. V další sekci zkoumáme konsekvence plynoucí z určitých typů nedočkavosti.19 Hry s konečným horizontem (Hry s konečným horizontem a střídajícími se nabídkami a nedočkavými hráči.) Předpokládejme, že hráči si střídají návrhy výplat, a to jednu v jedné “periodě” a že každý hráč i pozoruje výsledek ve kterém dostane všechny části koláče po t periodách jako zdržení jako ekvivalent k výsledku ve kterém by dostal zlomek δti z koláče hned, kde 0 < δi < 1 pro i = 1, 2. Což je, za předpokladu, že každý hráč i 15

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 466 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 466 17 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 466 18 Internetová encyklopedie “Wikipedie” 19 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 466 16

17

diskontuje budoucí použití konstanty “diskontního faktoru” δi . Termín “perioda“ zde označuje kolo hry a proto se bude v dalším textu namísto period, mluvit o kolech hry. Dvoukolová hra Předpokládejme hru, ve které jsou možná pouze dvě periody: i když hráč 2 odmítá hráče 1 první nabídku, tak hráč 2 může udělat protinabídku která, pokud bude odmítnuta hráčem 1, skončí hru tak, že výsledek, resp. výplata je pro každého hráče 0. Tato hra je nakreslena na obr. 10.20 Obrázek 7) Vyjednávání jako extenzivní hra

Popis obrázku 6) Ve dvoukolové vyjednávací hře se střídají návrhy v nichž každý hráč i používá faktor δ1, pro diskontování budoucí výplaty. Můžeme najít subgame perfektní rovnováhu této hry užitím zpětné indukce. Subgame začíná po historii kde hráč 2 odmítne první nabídku hráče 1 a je stejná jako ultimátní hra. Hra má unikátní sugbame perfektní rovnováhu v které hráč 2 nabízí (0, 1) a hráč 1 akceptuje všechny nabídky. Tato rovnováha znamená, že výplaty viděny z pohledu startu hry, 0 pro hráče 1 a δ2 pro hráče 2. Nyní zvažme subgame následující iniciační nabídce hráče 1. Když hráč 2 odmítne nabídku, jeho výplata je δ2, jak jsme si mohli všimnout. Proto optimálně odmítnout jakékoli nabídky kterými získá méně nežli δ2 a akceptuje jakékoli nabídky, kterými získá více. Je indiferentní k akceptaci a odmítnutím (1 – δ2, δ2). Nakonec zvažme první nabídku hráče 1. Hráč 2 akceptuje jakoukoliv nabídku (x1, x2) kde x2 < δ2 . A tak žádná nabídka není optimální: hráč 2 bude akceptovat trošku méně tak dlouho, až hodnota kterou dostane překročí δ2, tak že hráč 1 může zvýšit hodnotu kterou dostává tím, že nabídne hráči 2 méně. Žádná nabídka, která dá hráči 2 méně nežli δ2 není optimální: hráč 2 odmítne takovouto nabídku a v následující subgame nabídne (0, 1), kterou hráč 1 akceptuje, a dává hráči 1 výplatu 0. A tak jediná nabídka hráče 1 možná v subgame perfektní rovnováze – je (1 – δ2, δ2). Tvrdím, že hra má opravdu subgame perfektní rovnováhu v které hráč 1 udělá svou nabídku, a v této rovnováze hráč 2 akceptuje tuto nabídku. Když by to hráč 2 odmítl, výplata hráče 1 by byla nakonec 0, tak že hráč 1 by si mohl zvýšit výplatu tím, že zvýší hodnotu jež nabídl hráči 2 nad δ2, a tak donutí hráče 2 akceptovat svou nabídku. V závěru – hra má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které: první nabídka hráče 1 je (1 – δ2, δ2) hráč 2 akceptuje všechny nabídky, ve kterých dostane aspoň δ2 a odmítá všechny nabídky, ve kterých dostane méně než δ2 hráč 2 nabízí (0, 1), a to po historii /tahu protihráče/ ve které odmítá jeho nabídku – tzn. nabídku hráče číslo 121 20 21

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 466 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 467

18

hráč 1 akceptuje všechny nabídky hráče 2 na konci hry (po historii kde hráč 2 odmítá hráčovo začínající první nabízení – nabídku rozdělení výplaty). Výsledek této rovnováhy je že hráč 1 nabízí (1 – δ2, δ2), které hráč 2 akceptuje. Výplata hráče 1 je 1 – δ2 a hráče 2 je δ2. Tento závěr-nález je konsistentní s intuicí, že stimul dosažení brzkého souhlasu je obsažen v hráčské nedočkavosti, která vede k výsledku, že výplata hráče 1 je positivní. “Výhrůžka” hráče číslo 2, že odmítne první nabídku hráče 1 je kredibilní pouze pokud nabídka hráče 2 je pod δ2, protože odmítnutí vede ke zpoždění a toto redukuje hodnotu “koláče” δ2. Mnohokolová konečná mez Hru můžeme rozšířit tím, že hráčům dovolíme změnit nabídky během mnoha kol, spíše nežli ve dvou kolech. Pro každou danou konečnou lhůtu má hra konečný “horizont” a tak můžeme zpětnou indukcí najít jeho množinu perfektních subgame rovnováh. Co se týče dvoukolové konečné lhůty, hra má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které hráč 2 ihned akceptuje první nabídku hráče 1. Tato nabídka spočívá v konečnosti lhůty. Zvažme například tříkolovou konečnou lhůtu. Naší analýzou dvoukolové hry, žádná subgame následující historii ve které úvodní nabídka hráče 1 je odmítnuta a má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které nabídka hráče 2 je (δ1, 1 – δ1), kde hráč 1 akceptuje, čehož výsledkem je pár výplat (δ12, δ2(1 – δ1)). Celá hra má unikátní subgame perfektní rovnováhu, ve které hráč 1 nabízí hráči 2 hodnotu δ2 (1 – δ1) na začátku hry (což ji činí indiferentní co se týče akceptace a odmítnutí). Hráč 2 akceptuje tuto nabídku, což vytvoří pár výplat (1 – δ2(1 – δ1 ), δ2 (1 – δ1 )).22 Hra s nekonečným horizontem (Hry s nekonečným horizontem a střídajícími se nabídkami a nedočkavými hráči.) Definice – zajímavá verze tohoto modelu předpokládá, že každý hráč po odmítnutí nabídky druhého hráče má možnost udělat protinabídku. A tato nemá žádnou konečnou krajní lhůtu, to znamená, že hráči mohou si střídat protinabídky do nekonečna. Tato hra nemá konečný horizont: každá konečná sekvence (x1, N, x2, N,...) ve které každá nabídka xt pro t = 1, 2,... je odmítnuta a je možná konečná historie. Každá jiná konečná historie je konečná a má tuto formu (x1,N, x2, N,..., xt, Y): pro nějaké hodnoty t všechny nabídky v t – 1 jsou odmítnuty, a tak nabídka v kole t je akceptována. Hra se pak nazývá vyjednávací hra se střídajícími se nabídkami. Hra vyjednávání se střídajícími se nabídkami je následující extensivní hra s perfektními informacemi. Hráči: Dva vyjednávači, označíme je 1 a 2. Konečné historie: Každá sekvence má formu (x1,N, x2, N,..., xt, Y) pro t ≥ 1, a každá (konečná) sekvence má formu (x1, N, x2, N...), kde každá xt je rozdělení koláče (páru čísel které dají dohromady 1). Hráčova funkce: P (Ø) = 1 (hráč 1 udělá první nabídku) a tak: P(x1,N, x2, N,..., xt) = P (x1,N, x2, N,..., xt) { =1 když t je sudé a = 2 když t je liché}. Preference: Pro i = 1, 2, kde výplata i-tého hráče dle konečné historie je (x1,N, x2, N,...) kde δt - 1i xti , když 0 < δi < 1 a výplata je dle každé koncové historie (x1,N, x2, N,...) je rovna 0. První dvě kola vyjednávání v této hře vypadají jako v dvoukolové hře (viz 10), vyjma toho, že odmítnutí nabídky hráče 1 v druhé periodě vede ne ke konci hry s výplatami (0, 0), ale k “subgame”, kde první kroky činí hráč 1. Struktura této “subgame” je stejná jako struktura celé hry – hráč 1 udělá nabídku, kterou hráč 2 může akceptovat anebo odmítnout. A tak poté když hráč 2 odmítne nabídku, udělá nabídku jenž opačný hráč může akceptovat nebo odmítnout, a tak dále. Vlastně tato “subgame” je identická k celé hře. Tedy, ne jen hráči, konečné historie a funkce hráče – jsou stejné jako v subgame rovnováze, jako v této hře, ale také jsou stejné hráčské preference. Výplaty hráčů (v tomto případě) se liší od výplat ve hře a v subgame rovnováze. Například hráč 2 akceptuje nabídku hráče 1 což je (x1, x2) v první periodě hry vytvoří hráčům výplaty: (x1, x2), když hráč 1 akceptuje nabídku (x1, x2) v prvním kole subgame jsou generovány výplaty (δ12x1, δ12 x2).Ale preference hráčů jsou stejné v hře a i v subgame rovnováze: pro jakékoliv číslo k, každý hráč i je indiferentní (lhostejný) k obdržení k jednotek výplaty pro t kol zpoždění a obdržení δtik jednotek výplaty, jež by byla ihned k dispozici. Podobně všechny subgame začínající s nabídkou hráče 1 (včetně celé hrané hry) jsou identické. Dále, všechny subgame začínající s nabídkou hráče 2 jsou identické jedna k druhé (to znamená, že jsou stejné). A z tohoto důvodu můžeme říci, že struktura hry je stacionární. Subgame - perfektní rovnováha (“Subgame perfect equilibrium”) Protože hra nemá konečný horizont, nemůžeme použít zpětnou indukci k nalezení subgame perfektní rovnováhy. Místo toho, tvrdím, že stacionární struktura hry nabízí jasnou formu pro rovnováhu a pak je možno ověřit, že takováto forma existuje.23

22 23

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 468 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 469

19

Teorie redistribučních systémů Úspěch v životě (A) je dán rovnicí A = X +Y +Z, kde X je práce a Y znamená hrát fair play. A co je potom Z? Z znamená držet jazyk za zuby. Albert Einstein

Postavení TRS v rámci teorie her Mezi vědeckými teoriemi, tedy systémy které tvoří podstatnou část lidského poznání bychom mohli některé teorie považovat za tzv. „teorie uzavřené“, mají jednoho tvůrce či autora, lze je vměstnat do jedné publikace a svým rozsahem představují uzavřený celek. Sem patří Einsteinova obecná i speciální teorie relativity, Darvinova teorie o původu a vývoji druhů a mnohé další. Existují však i teorie, které bychom mohli charakterizovat jako „teorie otevřené“. Typickým příkladem může být teorie superstran – na jejím vzniku se podílela a dosud se podílí řada badatelů, nemůže být vzhledem ke svému rozsahu obsahem jedné publikace a ani netvoří přesně ohraničený celek. Podobnou otevřenou teorií je také teorie her. Přes půlstoletí stará teorie her se dočkala mnoha rozšíření a spousty aplikací v mnoha oborech lidské činnosti. Ekonomie se jak známo zabývá tvorbou a užitím vzácných statků. Zvláště pak základní ekonomická disciplína kterou je mikroekonomie tyto obecné zákonitosti dokáže odhalovat. Většina cenných statků ale vzniká ne jako výsledek činnosti jednotlivce ale na bázi společného výkonu za tím účelem jednotlivců se sdružujících. Samotná mikroekonomie však neříká mnoho o tom jakým způsobem se odměna za společný výkon dělí mezi ty, co se na výkonu podíleli. TRS je tak původní aplikací a perspektivním rozšířením teorie her. V současné době je velmi dynamicky rozvíjena týmem na Vysoké škole finanční a správní v rámci řešení projektu GA ČR Investice do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/137). Redistribuční systém je systém, ve kterém dochází k nějakému přerozdělení (redistribuci) odměn (výplat) oproti výkonům, které podali jednotliví účastníci daného systému. Výkon se chápe jako vliv účastníka hry na dosažený výsledek, tj. na velikost celkové odměny, kterou si mohou jednotliví účastníci rozdělit mezi sebe. Za typickou příčinu redistribuce se považuje vznik koalic uvnitř systémů nejrůznějšího typu, včetně firem, organizací apod. Problém odmítnuté mince V odborné literatuře k teorii her je popsán tento experiment. Jedné osobě (hráč A) bylo dáno 10 dolarů s tím, že další osobě (hráč B) nabídne libovolnou částku. Oba si potom ponechají rozdělenou částku, ale jen v případě, že s tím bude druhá osoba souhlasit. Jinak nedostane nikdo nic. Bylo by možno očekávat, že na základě chladného ekonomického kalkulu je hráčem B přijata i minimální nabídnutá částka. Jeden dolar je víc než žádný dolar. Nízkou nabídku s rozhořčením odmítnou jako neférovou. Odmítnutím sice potrestají nevstřícné jednání svého partnera, který tak odejde s prázdnou, ale zároveň tím poškozují i sami sebe. Pokusy s mnoha dvojicemi bylo ověřeno, že jeden dolar je odmítnut vždy, dva dolary ve většině případů, tři dolary v menšině případů, čtyři dolary jsou většinou přijaty a pět dolarů je vždy přijato. V ultimátní hře funguje zajímavý prvek. Pokud je nabídka hráče A doprovázena sdělením: “Jedná se o férovou nabídku”, tak je odmítnutá téměř vždy.24 Otázka zní – jaký důvod má takové jednání? Přední český vědec, neuropatolog Mudr. František Koukolík se stejně jako mnozí další odborníci domnívá, že takto lidé reagují proto, že přijetí malé částky je v rozporu s jejich smyslem pro spravedlnost. Tento přístup obhajují též stoupenci oboru neuroekonomie. Argumentují tím, že nespravedlnost v nás vzbuzuje nepříjemné pocity a naopak zadostiučinění vnímáme příjemně. V této souvislosti uvádějí úsloví “Pomsta bude sladká”, s poukazem, že se nejedná o náhodné slovní spojení, ale že toto úsloví vystihuje nastavení lidské psychiky. V případě takového trestání příjemné pocity uspokojení a zadostiučinění chápou jako odměnu, kterou aktérovi poskytuje mozek za to, že trestá neférové jednání. Dle tohoto vysvětlení hráč, který odmítl neférovou nabídku, neodchází s prázdnou. R. Valenčík však přichází s překvapivým vlastním vysvětlením: “Hráč B odmítá nabídku proto, že se instinktivně obává prohry v dalším možném kole. Hráč A by totiž mohl investovat do své pozice a hráč B by tak v budoucnu již nedostal další šanci. A to šanci nejen vyhrát, ale i se další hry vůbec zůčastnit”. Takové vysvětlení má velmi silný podpůrný argument. Je totiž těžko představitelné, že by hráč B odmítl rovněž deset procent z nabízené částky, pokud by tato činila např. sto tisíc Kč z miliónu nabídnutého hráči A. M. Osborne se věnuje synergickému vztahu dvou osob v obecné rovině, kdy jsou dva jednotlivci ve vztahu a pokud do vztahu investují více snahy, tak se budou mít lépe. Pro tento vztah pak uvádí grafické znázornění, viz obr. 13.

24

Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, str. 413

20 Obrázek 8) Synergický vztah25

1 c 2

1 c 2 Popis obrázku 7) Nejlepší odpovídající výplatní funkce pro oba hráče. Hra má jednoznačnou Nashovu rovnováhu (a*1 , a*2 ) = (c, c) . Tento graf ilustruje též problém odmítnuté mince. a1, a2 – možnosti každého hráče vytvářejí prostor strategií c – výplata hráče cc – přerušovaná čára ohraničuje výplatní oblast b1( a2 )…b2( a1 )… – čára se šipkou představuje kombinace možností pro každého hráče

1 c 2

– dělení půl na půl, neboli stejný přínos v tomto případě vede k průsečíku kde je

zároveň maximum výplaty, tj. v bodě Nashovi rovnováhy. Modifikací hry ulimátum je tzv. “hra na diktátora“. Tato hra spočívá v tom, že hráč B přestane mít právo veta. Odpadají tak výherní strategie. Hra slouží pouze jako experiment, jaké částky bude hráč A nabízet. Experimentálně je ověřeno, že nabízené částky jsou menší nežli v případě ultimátní hry, jsou však nenulové. Statistika dělení vypadá takto: přes 50 % diktátorských nabídek není nikdy 0 80 % dělí sumu mezi 0 a 50, ale oproti ultimatu se posouvají k nule 20 % diktátorských nabídek je 0 Dále je ověřeno že mezi faktory výrazně podporujícími ochotu dělit se, je sdělení pořadatele, že se jedná o hru na dobročinnou společnost, když víme kdo je druhá osoba, když si hráči mohou posílat zprávy či spolu jinak komunikovat. Hra na ultimatum i hra na diktátora se zkoumají tak, že se mění prostředí a pravidla. 26 Zde se nabízí příležitost navázat na TRS prostřednictvím problematiky kterou je investice do pozice. Pozicí je zde míněna pozice herní, čili opět v širším smyslu slova. Obdobně zajímavým problémem je otázka proč lidé běžně nechávají spropitné v restauracích v cizích městech, o kterých předpokládají, že už je nikdy znovu nenavštíví. A to i v případě, že si tím u nikoho (kromě obsluhy) neudělají renomé štědrého člověka. Účastníci internetové diskuze toto jednání vysvětlují socializací, zvyky a rovněž pocity spravedlnosti. Jako mimořádně zajímavý považuji příspěvek autora Tomáše Sobka: „Naše mozky jsou zřejmě „naprogramované“ na vícekolové hry. Naši dávní evoluční předci rodu Homo nejspíš žili v relativně malých skupinách s frekventovaně opakovanými interakcemi a silnými reputačními mechanizmy, tedy v sociálním prostředí, které poskytovalo silné podněty k ochotné kooperaci. A protože anonymní nebo jednorázové interakce tu byly docela vzácné, evolučně se u nich nevytvořily nějaké zvláštní vzorce chování pro takové situace. Není vyloučeno, že lidé jsou ochotni nést náklady kooperace v jednokolových hrách jen proto, že se "omylem" řídí vzorci chování, které jsou adaptací na opakované hry nebo na situace, kdy je v sázce reputace.“27 25

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 40 Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, str. 414 27 http://www.leblog.cz/?q=node/79 26

21

Nashovo řešení vyjednávání Nashova rovnováha – strategické hry s ordinálními preferencemi. Akční profil a* ve strategické hře s ordinálními preferencemi je Nashova rovnováha pokud pro každého hráče i a každou akci ai je nejméně tak dobrá podle preferencí hráče i, ai jako akční profil (ai, a*-i) ve kterém hráč i vybere ai zatímco každý jiný hráč j vybere a*j . Ekvivalentně pro každého hráče i ui (a*) ≥ uj (ai, a*-i) Pro každou akci ai, a hráče i, kde ui je výplatní funkcí, která reprezentuje preference hráče i. Tato definice ukazuje, že strategické hry nemusejí mít Nashovu rovnováhu a ani to, že mají nejvíce jednu. Některé hry mají jen jednu Nashovu rovnováhu, některé nemají žádnou a některé mají mnoho Nashových rovnováh. Definice Nashovy rovnováhy je popsaná tak, aby modelovala stabilizovaný stav mezi skutečnými hráči.28 Obrázek 9) Ilustrace vyjednávacího problému (U,d).29

Popis obrázku 8) Dvojice (U,d), kde U je množina dvojic čísel (množina dvojic výplatních dohod a d je pár čísel (pár výplatních nedohod) odpovídající čtyřem níže uvedeným podmínkám. d je člen U (Nesouhlas je možný jako výstup z vyjednávání – hráči mohou přejít ze souhlasu na nesouhlas.) Pro některé členy (v1, v2) z U platí, že v1 ≤ d1 a v2 ≤ d2 (Nějaký souhlas je pro hráče lepší než nesouhlas.) Když (v1, v2) a (w1, w2) jsou oba v U, pak pro každou α s 0 ≤ α ≤ 1, tak dvojice plateb ( a v1 + (1- α ) w1, w2 + (1- α ) w2) je také v U. (Množina U je konvexní.) U je svázáno ( tj. podmnožina dostatečně velké oblasti) a uzavřeno (tj. limit každé konvergentní sekvence (v1, 2 v ) ze členu U jenž je v U.30 v – hodnota p – cena δ – diskontní faktor budoucích výplat – model se rozšiřuje o další nabízející LH – hodnota statku tak, jak je viděna kupujícím H ≥ L U – možina párů výplat – dohod α - množina čísel – pár výplat v případě nesouhlasu Obrázek 10) Nashův axiomatický model

28

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 23 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 482 30 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 482 29

22

Popis obrázku 9) Obrázek axiomu Paretovské efektivity (PAR) pro řešení vyjednávání. Tento axiom požaduje, že řešení vyjednávání přidělí množiny na černém segmentu znázorněném linkou.31 Paretova efektivnost (PAR) Axiom v obrázku znamená, že dohody proběhnou v množině U, ale v černé křivce. Pro každý člen U který není v černém segmentu existuje kupující, prodávající – tak by měli vyšší výplatu. Symetrie (SYM) V případě absence asymetrie mezi hráči by výsledek měl hráčům dát stejnou výplatu. Když U je perfekt SYM, tak d dá oběma hráčům stejnou výplatu.32 Obrázek 11) Ilustrace axiomu symetrie (SYM) pro řešení vyjednávání

Popis obrázku 10) Tento axiom požaduje přiřazení bodu na lince 45°, (znázorněna černě) vyjednávacímu problému (U, d) kde U je symetrické k 45° o a malé d je na linii.33 31

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 483 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 483 33 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 484 32

23

Obrázek 12) Nashův axiomatický model – lineární transormace

Popis obrázku 11) Dva ekvivalentní vyjednávací problémy. Problém z pravého obr. může být získán z levého obr. tím, že se aplikují lineární transformace na hráčské výplatní funkce.34 Obrázek 13) Nashův axiomatický model – nezávislost irelevantních alternativ

Popis obrázku 12) Ilustrace axiomu nezávislosti irelevantních alternativ (IIA) pro vyjednání řešení. Axiom požaduje, aby byly přiřazeny vyjednávacímu problému (U,d) pár výplat w, když w ∈ U‘ a přiřazuje w problému (U‘,d).35 U‘ – podmnožina U; IIA – alternativy na sobě nejsou závislé, jedná se o tzv. invarianci. “Invariance (česky neměnnost) je označení pro situaci, v níž jsou jisté objekty neměnné při určitých událostech. Přesným (ale zužujícím) matematickým vyjádřením invariance je pojem invariantu. Příkladem invariance je situace, kdy je dán systém veličin, které na sobě nějakým způsobem závisí. Potom se jedna z těchto veličin nazývá invariantní vůči změně jiné (referenční) veličiny, pokud má stále stejnou hodnotu při jakýchkoli změnách referenční veličiny. Jiným příkladem invariance je přeskupování (permutování) objektů. Je dána skupina objektů stojících v jistém pořadí za sebou. Nějaká podskupina těchto objektů je invariantní vůči nějakému jejich promíchání, pokud po tomto promíchání bude mít stále stejné prvky.“36 Obrázek 14) Nashův axiomatický model – rektangularní hyperbola

34

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 485 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 486 36 www.wikipedie.cz 35

24

Popis obrázku 13) Nashovo vyjednávací řešení N (U,d) problému (U,d– pro vyplatu leží na severovýchodě – kombinace hodnot které se vymění pokud mají společný bod s U.37 Když je U‘ obsaženo v symetrickém čtyřúhelníku U´´ znázorněném v pravém obrázku argumenty jsou následující. Jakékoli vyjednávající řešení, které je zároveň SYM a PAR přiřadí mu dohodu 1, 1 , přičemž jde o  2 2 vyjednávací problém (U´´d´), takže jakékoliv vyjednávací řešení, které navíc splňuje IIA, přiřazuje stejnou dohodu vyjednávacímu problému (U´,d´). Konečně vyjednávací problém (U´,d´) je výsledkem aplikace lineárních transformací na (U,d), která mapuje (z1, z2) na  1 , 1  , proto jakékoliv vyjednané řešení , které navíc 2 2

uspokojí INV, přiřadí dohodu (z1, z2) do (U,d). A nyní jsme necháni s úkolem determinovat bod z1, z2 v libovolné množině U s tím, že vlastnost je, že žádný bod v množině U generovaný transformací která pohne d do (0,0) a z1, z2 do  1 , 1  leží nad linií se sklonem -1 a jde skrz  1 , 1  a tento bod s těmito vlastnostmi je 2 2 2 2 takzvaný maximalizátor funkce (v1 - d1) (v2 - d2) nad U. Žádné jiné vyjednávací řešení neuspokojí ani jeden z těchto axiomů. A proto vyjednávací řešení f (Ud) = d pro jakýkoli vyjednávací problém (U,d) zcela jasně čistě splňuje SYM, INV a IIA, ale nikoli PAR.38 Obrázek 15) Nashovo řešení vyjednávání

37 38

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 487 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 487 až 488

25

1 1  ,   2 2

Popis obrázku 14) Ilustrace kroku v argumentaci řešení uspokojující PAR, SYM, INV, a IIA v Nashově řešení vyjednávání.39 V literatuře se ještě uvádí komplikovanější verze, kdy Nashovo řešení vyjednávacího problému je asociováno s variantou hry se střídajícími se nabídkami a s malou pravděpodobností na rozbití dohody a Bernouliho funkcí výplaty U pro každého hráče i je dáno U(xi) = x, pro všechna x;40 a dále se argumentuje výsledkem subgame perfekt equlibria vyjednávání hry se střídajícími se nabídkami a rizikem že nedohoda konverguje k Nashovou vyjednávacím řešení asociovaného vyjednávacího problému jako pravděpodobnost nedohody je d, tak dohoda nabízená hráčem 1 v subgame perfekt equlibriu, vyjednávající hry se střídajícími se nabídkami je x ( α ), a dohoda je nabízená hráčem 2 je y( α ). Každá z těchto dohod konverguje k z tak, jako α konverguje k 0.41 Řešením Nashova vyjednávání je tak uplatnění strategie ke které se hráči vyjednáváním dopracují a aplikace této strategie má za následek maximalizaci výplaty která je z dohody získána. Tento typ výplaty je se označuje jako “Nashův produkt.“42

Kterým směrem by se teorie redistribučních systémů měla ubírat ? Teorie redistribučních systémů jako bojové umění Na VŠFS probíhá již dva roky cyklus seminářů k teorii redistribučních systémů. Semináře jsou vedeny R. Valenčíkem velmi zajímavou a také přístupnou formou. To bych rád zdůraznil proto, že znám absolventa jedné školy, který navštěvoval přednášky z teorie her, ale podle vlastních slov si z těchto přednášek neodnesl nic, jelikož neviděl spojnici mezi rovnicemi na tabuli a ekonomickou, nebo vůbec životní realitou. Pak samozřejmě vyvstává otázka co je chybou teorie samé a co je chybou jejích interpretů. Na závěr seminářů jsou účastníkům předkládány otázky, jakožto látka k zamyšlení a případně výzva k řešení. R. Valenčík na přednáškách mikroekonomie říká: „Kreslit grafy a přijít na to jak fungují je mnohem zajímavější než luštit křížovky“. Podobný příměr by se dal pro teorii her použít také, ale lze předpokládat, že tyto obory nikdy nebudou mít tolik fanoušků jako třeba sudoku. Avšak křížovky ani sudoku nemají podstatnou náležitost, která činí z poznání to pravé dobrodružství, nemají totiž pointu. Řešitel sice doplní poslední číslo, nebo písmeno do tajenky, ale nic podstatného o fungování světa ve kterém žijeme se nedoví. Každý seminář je tématicky zaměřen. Např. klasické dílo Niccoli Machiavelliho Vladař, bylo námětem několika seminářů, kde bylo podrobeno analýze z hlediska TRS. Zde krystalizovala myšlenka předávat zájemcům z řad absolventů a nejen jim, teorii her řečeno s mírnou nadsázkou jako “bojové umění” (viz příloha). Na základě pozorování nyní probíhajícího pilotního kurzu se domnívám, že by kurz “na ostro”, měl obsahovat tyto prvky: 39

Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 488 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 490 41 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, str. 491 42 Carmichael, Fiona, A Guide to Game Theory, str. 243 40

26

Ilustrativní příklady Prezentace vyhotovená v aplikaci Power Point Interaktivita = zapojení studentů Dovoluji si navrhnout následující pojetí těchto kurzů. Kurz by měl být obsahově i formou odlišný od seminářů TRS. Měl by být postaven na ilustrativních příkladech situací, které by byly analyzovány nejen z pohledu TRS, ale šířeji – z pohledu teorie her jako celku. Jeden příklad = jedno okno aplikace Power Point, nezahlcené textem, pouze stručné charakteristiky. Ilustrativní příklad by pak bylo možné analyzovat dle: dokonalosti informace výhodnosti kooperace počtu kol Nositel Nobelovy ceny za ekonomii R. Selton spatřuje nutnost pokroku v sociálních vědách skrze konstrukce herních modelů na specifickou část reality nalezením odpovědí na tyto otázky: Kdo jsou hráči ? Jaké jsou motivační faktory určující preference hráčů? Jaké jsou strategické možnosti hráčů? Jaké jsou souvislosti různých kombinací výběru strategií? Jaké jsou preference hráčů v různých souvislostech?43 Zde by bylo možné navázat na R. Seltona a interaktivním – bezprostředně řešeným úkolem účastníků semináře by pak bylo určovat: Kdo jsou hráči? O co se hraje – co představuje v daném příkladě výplatu? Jaké mají hráči k dispozici strategie? Touto cestou by bylo možné splnit cíle kurzů tak, jak jsou uvedeny v textu v příloze a předat tak specifický pohled, který na řešení problémů nabízí teorie her, resp. TRS. Za optimální pojetí kurzu TRS považuji aplikovat výše uvedené společně s metodikou popsanou J. Bartákem: “Metody argumentace”: formulace problému řešení – hypotézy vyřešení argumenty zobecnění problému – souvislosti konkretizaci problému – ilustraci na známém empirickém materiálu44 J. Barták zde podává návodnou osnovu pro výcvik manažerů, ale domnívám se, že tato osnova je optimální jako metodika pro zamýšlený kurz. Nové výsledky v TRS a výzkum (důraz na tvar křivek, posun rovnováh, hledání nových cest) by nadále mohli zůstat obsahem seminářů, které jsou k tomuto účelu lépe uzpůsobeny. Absolventi kurzu by se naučili vítězit v situacích všedního dne osvojením si specificky analytického pohledu teorie her na nejrůznější životní situace. Co brání meziorganizační migraci ? Fanatici práce všech zemí světa spojte se! Milan Odehnal, český fyzik Níže uvedený text je výtahem z příspěvku který jsem v roce 2007 publikoval v časopise Marathon pod názvem “Co brání meziorganizační migraci?” TRS hledá odpověď na to jakým způsobem je rozdělován zisk oproti společnému výkonu. Jaké zákonitosti se v tomto procesu uplatňují a k čemu dochází v praxi. Pro zjednodušení jsou uvažovány dle výkonnosti tři typy lidí, A, B a C, řečeno terminologií teorie her – hráčů. Na interakci rozhodování těchto tří hráčů jsou demonstrovány možné situace a pravděpodobnost různých scénářů. Jedna z otázek, která v souvislosti s TRS vyvstává zní, proč v praxi jen velmi zřídka pozorujeme shlukování schopných? Nabízí se zamyslet se nad další otázkou: Co brání meziorganizační migraci? Organizací v tomto smyslu může být podnik, stát, politická strana. Zřejmě existují bariéry, které meziorganizační migraci brání a je tak ztěžováno shlukování schopných, ale zkusme se na problém podívat z poněkud jiné stránky. Představme si situaci, kdy skupina 900 lidí je nucena žít na třech blízkých ostrovech z nichž každý poskytuje zdroje obživy právě pro 300 lidí. Celou skupinu by bylo možné dle výkonnosti rozdělit dle modelu TRS na jedince čili hráče, typu A, B a C. Do každé ze tří kategorií patří právě 300 hráčů. Hráči typu A si dokáží vyrobit 43 44

Selten, Reinhard, Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání, Cheltenham – GB, Elgar, 1999, str. 291 Barták, Jan, Skryté bohatství firmy, Praha: Alfa Publishing s.r.o., 2006, str. 130

27

a vypěstovat vše co k životu potřebují a tak si na ostrově zajistí slušnou existenci. Skupina tvořena hráči typu B toho není schopna v takové míře a nejhůře je na tom skupina C. V případě hráčů typu B a C se nemusí jednat o lidi se sníženou pracovní schopností, lidi staré, nemocné či handicapované. Naopak je známo, že často právě lidé např. postižení jsou schopni vysoké míry kooperace, nasazení a svým působením jsou pro společnost velkým přínosem. Mluvíme-li o nižší výkonnosti hráčů typu B a C máme na mysli především menší schopnost pracovního nasazení, nebo malou ochotu podílet se na produkci statků k jejímuž získání je společný výkon nutný, přičemž tito hráči mají často tendenci nárokovat si stejnou, nebo dokonce vyšší odměnu a životní úroveň nežli ti, jejichž přínos je pro vytvoření produktů podstatně vyšší. Jak bude v daném případě fungovat meziorganizační migrace? Čili jakým způsobem dojde k diversifikaci všech devíti skupin osob po 300 lidech A, B, C na tyto tři ostrovy? Pro hráče typu A by bylo pochopitelně nejvýhodnější aby utvořili na jednom z ostrovů vlastní společenství. Zde by si postavili obydlí, pěstovali by plodiny, z rostlin by dokázali vyrobit léky a postupem času by dokázali vyrábět věci jež nejsou nutné pro holé přežití, ale budou jim zpříjemňovat život. Může k "trhnutí se" hráčů typu A však ve skutečnosti dojít? To by totiž znamenalo, že na dalším strově by bylo nejvýhodnější společenství hráčů typu B poslední ostrov by zůstal pro C. Hráči typu A by se nejdříve museli mezi sebou poznat což nějakou dobu trvá. Museli by pro migraci mít k dispozici volný prostor a to znamená, že by hráči B a C vyklidili pozice a dobrovolně by odešli živořit na své ostrovy. I kdyby se všech 900 účastníků znalo předem a každý by věděl kdo je kdo, tak v myšleném případě, kdy by byli ostrovy dostatečně blízko u sebe, by meziorganizační, nebo chceme-li meziostrovní migrace probíhala stejně a výsledkem by bylo rovnoměrné rozptýlení A, B, C na všech třech ostrovech. V tomto příkladě se nejedná o standardní modelování tak, jak TRS obvykle exaktně postupuje, spíše o zamyšlení se nad možnými směry v hledání odpovědi na otázky s meziorganizační migrací spojené. Je zřejmé, že uvedený model má oproti realitě určité nedostatky. Tím je třeba omezená kapacita možného osídlení. Ale i kdyby bylo ostrovů k dispozici více a hráči A by se posléze pokusili oddělit od ostatních, určitě by docházelo i k migraci souběžně za účasti B, a C. Zkušenosti z běžného života, ale především z historie opravňují k tvrzení, že hráči B a C by totiž využili všech možných prostředků k tomu aby nezůstali sami ve své vlastní "výkonnostní třídě". K problematice reforem ekonomických systémů Významné problémy s nimiž se střetáváme, nelze vyřešit pomocí myšlení téže úrovně, které je vytvořilo. Albert Einstein V prosinci 2007 se konal 10. ročník Mezinárodní vědecké konference – Lidský kapitál a investice do vzdělávání. Zde jsem vystoupil z příspěvkem „Teorie redistribučních systémů jako směr teorie her – úvod do problematiky“ z něhož uvádím následující výtah. Jak dokázali již O. Morgenstern, J. Neumann, J. Nash, pro určitý okruh situací lze přiřadit pravděpodobnost použití různých strategií s různou mírou perspektivnosti jejího užití a tudíž lze určit pravděpodobnost výsledku. Různé kategorie herních situací směřují k různým typům rovnováhy. Při dosažení rovnovážných stavů pak dochází ke stabilizování, či přímo k „zakonzervování“ určitého vztahu mezi účastníky daného systému. Síla teorie her spočívá v tom, že proces opouštění těchto rovnovážných stavů a návrat k nim, nebo vytváření jiných typů rovnováh dokáže exaktně definovat. V různých typech herních situací se tak uplatňují zákonitosti, jejichž poznáním lze pochopit část fungování světa ve kterém žijeme. A právě o tom bude následující vystoupení R. Valenčíka. V čem je hlavní přínos teorie redistribučních systémů? Už nyní v porozumění tomu, co se v realitě odehrává. To samo o sobě zdaleka není málo. Ale ukazuje se nová pozoruhodná souvislost. Při provádění ekonomických reforem hraje roli „neuchopitelnost“ některých podstatných aspektů ekonomických systémů (přítomných v podniku, finanční instituci, nebo systém reprezentovaný určitým segmentem veřejných financí). Ta je dána tím, že mnohé parametry ekonomických systémů dosud nelze kvantifikovat. Pokud by se podařilo teorii redistribučních systémů rozvinout tak, aby bylo možné kvantifikovat parametry jakými jsou setrvačnost systému a tendence směřování systému v případě jeho vystavení různým typům vnějších, ale i vnitřních tlaků, pak by byl jen krok k vyvinutí analytických nástrojů, jejichž užití by umožnilo navrhnout takovou strategii, jež by maximalizovala pravděpodobnost, že se zamýšlený cíl reformy bude shodovat se skutečným cílovým stavem a současně by umožnila minimalizovat náklady na provedení reformy. To by znamenalo průlom v problematice reforem ekonomických systémů. Nevím jestli se výše uvedené v plné míře podaří týmu z VŠFS, ale na základě již dosaženého jsem přesvědčen, nejen že tyto nástroje vyvinout lze, ale že nyní už jde o to, kdo tyto metody objeví dřív.45 Lámání třech šípů – podobnost čistě náhodná ? 45

Benesch, Jiří, Lidský Kapitál a investice do vzdělání, str. 14

28

V dávných pověstech a legendách se setkáváme s bájí která se s překvapivou podobností opakuje v různých zemích a u různých národů, které mezi sebou neměli možnost komunikovat. Moravský kníže Svatopluk demonstruje svým synům potřebu jednoty tak, že každému z nich dal najednou ke zlomení tři silné pruty, což se jim nepodařilo. Posléze tytéž pruty jednotlivě a zde je již zlomit dokázali. Tutéž báji nacházíme v příbězích o Čingischánovi který svým nástupcům rovněž demonstruje potřebu jednoty tímto způsobem. Jen místo prutů se zde lámou šípy. Legendární náčelník kmene Ottavů Pontiak se jako jediný z vůdců severoamerických indiánů pokoušel založit indiánský stát. Mělo se tak stát na severovýchodě Spojených států v oblasti Velkých jezer. Také on se na shromáždění kmenů, které měli tento stát vytvořit, odhodlal demonstrovat potřebu jednoty tímto způsobem, lámáním svazků šípů. Apel těchto vůdců na sílu v jednotě je nejen účinnou vyjednávací strategií, ale je navíc i strategií založenou na tvrzení, které je pravdivé. Teorie her uvádí příklad na lov zajíce a jelena. Jestliže budou dva lovci lovit samostatně, tak každý může ulovit zajíce. Jestliže však své síly spojí, tak mohou ulovit jelena. Ke spojení sil je však nutná kooperace. Kooperace má tu podstatnou vlastnost, že umožňuje maximálně vytěžit výplatní oblast. Výplatní oblastí jsou v tomto případě zdroje obživy, které představuje lesní zvěř, čili souhrn maximálně dosažitelné výplaty. Tvrzení o výhodnosti kooperace ač jakkoli se může zdát samozřejmé, je v každodenním životě vystaveno jednání na hony vzdálenému. Lidé usilující o úspěch v podnikání vyprávěli jak chování některých společníků připomínalo onu historku pozorovanou kdesi v kanadských lesích. Z vlaku projíždějícího divočinou se utrhl vagon, převrátil se a vyklopil obsah – maso. Smečka vlků se zde rvala o jeden kus masa a neuvědomili si, že vedle leží celý vagon. Náčelník Pontiak i kníže Svatopluk chápali to, co často objevujeme dodnes.

Závěr V průběhu psaní práce jsem narážel na problém absence české literatury a absence učebnic. V zahraniční literatuře jsou uváděny pojmy, které v doslovném překladu nemusí mít vypovídací hodnotu a pro které v českém jazyce neexistuje ustálená terminologie. Odborné publikace také často nejsou opatřeny přehledem používaných matematických symbolů. Význam jednotlivých symbolů je proto třeba nejprve vyhledávat v mnoha stech stranách textu. Navíc, v různých publikacích se pro označení téhož používají různé matematické symboly. Cíl práce byl splněn. Nejen, že se podle zákonitostí teorie her subjekty chovají a aplikují strategie aniž by tušili, že teorie her existuje, podobně jako se všechny živé organismy chovají dle zákonů evoluce aniž by tušili, že ta existuje. V tomto pojetí by teorie her byla pouze popisem reality bez možnosti cílené aplikace. Na základě solidních argumentů lze dovodit, že teorii her lze v ekonomice aplikovat těmito způsoby: Zdokonalení metod výuky mikroekonomie. Předávání specifického pohledu, který teorie her nabízí, prostřednictvím volitelných, příp. placených kurzů. Analýza a doporučení v oblasti nvestičního rozhodování. Analýza problematiky transformace ekonomických systémů. Zdokonalení metod výuky mikroekonomie Ekonomie hledá paretooptimální situace, tj. situace takové, kdy se užitek jiného subjektu již nemůže zvýšit, aniž by se tím snížil užitek subjektu jiného. Aby však bylo možné tohoto stavu – paretova optima – dosáhnout, musí se subjekty k paretovu optimu směřující pohybovat po trajektorii, která je výslednicí situací ve kterých dochází k oboustranným, nebo vícestranným vzájemným přínosům, tedy k herním situacím s konstantním a nenulovým součtem. Abychom mohli efektivně nacházet situace, které paretovská zlepšení přinášejí, tak pro popis kroků, které aktéři ekonomického dění činí je pak žádoucí tyto kroky slovy R. Valenčíka „algoritmicky stlačit“. K tomu právě teorie her poskytuje nástroje. Předávání specifického pohledu, který teorie her nabízí, prostřednictvím volitelných, příp. placených kurzů. Tento přínos je vysvětlen v kapitole – Teorie her jako bojové umění. Analýza a doporučení v oblasti nvestičního rozhodování. V tomto případě se jedná o strategické know how a proto nelze očekávat, že by jakýkoli subjekt působící na finančních a kapitálových trzích poskytoval informace a dělil se o zkušenosti jak dalece teorii her pro tyto účely používá. Z nepřímých náznaků však lze dovozovat, že subjekty které se problematikou investování zabývají profesionálně a úspěšně, využívají interních doporučení pracovníků, kteří se herním aspektem investování snad i jen intuitivně zabývají. Analýza problematiky transformace ekonomických systémů. Restrukturalizace a reorganizace v podnikové sféře, ekonomické reformy v oblasti veřejných financí, to vše jsou příklady různých transformací.

29

V budoucnu je potřeba odpovědět na tyto otázky: Jak kvatifikovat parametry složeného redistribučního systému? Jak graficky znázornit ve složeném redistribučním systému vzdálenost od plně výkonostního rozdělování? Jak změřit předpokládanou a teorií předpovězenou míru kontaminace ambiciózním průměrem ve složených redistribučních systémech? Na jaké množině bodů se srazí zájmy subjektů usilujících o přisvojení si většího dílu koláče, který je vedlejším produktem zamýšlené reformy? Zakladatelé teorie her O. Morgenstern a J. Neumann si dobře uvědomovali, že teorie her na původní ekonomii logicky navazuje a že poskytuje mocné nástroje k jejímu rozvoji. Proto již v roce 1944 ve své knize Teorie her a ekonomického chování vyslovili přání, aby se teorie her stala při studiu tržních mechanismů tím, čím je infinitesimální počet pro fyziku. Teorie redistribučních systémů je nyní na dobré cestě ke splnění tohoto přání zakladatelů teorie her přispět.

Soupis bibliografických citací Barták, Jan, Skryté bohatství firmy, Praha: Alfa Publishing s.r.o., 2006, 183 s., ISBN 80-86851-17-6. Blackwell, David; Girshick, M, A, Teorie her a statistického rozhodování, 1964, 1. vydání, Knihtisk Praha, 332 s., ISBN 21-038-64. Carmichael, Fiona, A Guide to Game Theory. 1. vydání, Person Education Limited, Harlow. 2003, 286 s., ISBN 0-273-68496-5. Čechák, Vladimír; Berka, Karel; Zapletal, Ivo, Co víte o moderní logice. 1. vydání, Praha: Horizont, 1981, 328 s. ISBN 40-052-81. Devlin, Keith, Problémy pro třetí tisíciletí; Sedm největších nevyřešených otázek matematiky, 1. vydání, Dokořán a Argo; Praha 2005; ISBN 80-7363-016-8 (Dokořán); ISBN 80-7203-739-0 (Argo). Chobot, A., Turnovcová, M.,. Modely rozhodovania v konfliktných situáciách a zaneurčitosti. Bratislava: Alfa. Hayes, R.H. 1980 Hykšová, Magdalena, Teorie her – prezentace a motivace, Sborník příspěvků z mezinárodní konference, Liberec 2003, ISBN 80-7083-739-X. Kolektiv autorů, Lidský Kapitál a investice do vzdělání, In. Sborník z výročí 10. Mezinárodní vědecké konference, vydala Vysoká škola finanční a správní, 1. vydání, 20007, s.24, ISBN- 978-80-86754-95-6 Mandelbrot, Benoît, Fraktály – Tvar, náhoda a dimenze, 1. vydání, Praha Mladá fronta, 2003, 216 s. ISBN- 80204-1009-0. Z francouzského originálu Les objets fractal. Forme, hasard et dimension, vydaného nakladatelstvím Flammarion v roce 1995, přeložil Jiří Fiala. Montet, Christian, Serra, Daniel, Game theory and economics, 1. vydání, Palgrave Maxmilián, Houndmills – GB, 2003, 487 s. ISBN 0-333-61847-5. Maňas, Miroslav, Teorie her a optimální rozhodování, 1. vydání, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1974, 256 s. ISBN 80-200-1187-0. Novotná, Jiřina. Teorie her - úvod a motivace. In 4. mezinárodní matematický workshop, Sborník příspěvků, CD. 1. vyd. Brno: Ústav matematiky a deskriptivní geometrie FAST VUT v Brně, 2005. 6 s. ISBN 80-86433-374 Osborne, Martin, An Introduction to Game Theory, New York: 1. vydání,.Oxford University Press, Inc 2004, 533 s. ISBN-0-9-512895-8. Popper, Karl, Logika vědeckého zkoumání, , 1. vydání, OIKOYMENH, Praha 1997, 617 s. ISBN- 80-86005-453. Selten, Reinhard, Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání, Cheltenham – GB, Elgar, 1999, 412 s. ISBN 1-85898-872-1. Selten, Reinhard, Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 2., 1. vydání, Cheltenham – GB, Elgar, 1999, 444 s. ISBN 1-85898-872-1. Thiele, Rődiger, Matematické důkazy, 1. vydání, SNTL – Nakladatelství technické literatury, n.p., Praha 1985, 164 s. Typové číslo L11-E1-IV-31f 11914. Z anglického originálu The Logic Scientific Discovery, Routlenge, London and New York, 1994, přeložil Jiří Fiala. Valenčík, R., Benesch, J.: Jak vytvářet konkurenceschopné týmy a teorie redistribučních systémů. In: sb. Ekonomické znalosti pro tržní praxi. Olomouc 13.9.2007. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-903808-8-2 Internetové zdroje Interntové stránky Knihovny Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/index.php?page=134

30

Houser Pavel, Science World, Pět zlých a dokonale racionálních bratrů dělí dědictví, 05.04.2006, Vydavatel IDG Czech, a.s. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/komentare?OpenForm&80E893693576F0BDC12571140063B8BA&All Houser Pavel, Science World, Teorie her v praxi (1): odpověď bez otázky (aktualizace - pokus o řešení), 17.12.2007, Vydavatel IDG Czech, a.s. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/matematika/4D8204FCF33B51F7C12573AD0072B1ED?OpenDocument&c ast=1 Houser Pavel, ScienceWorld, Teorie her v praxi (2): vězňovo dilema na 100 kol, 04.01.2008, Vydavatel IDG Czech, a.s., http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/matematika/059DC349292A49F8C12573B7006C1D96?OpenDocument&ca st=1 Houser Pavel, ScienceWorld, Teorie her v praxi (3): Kámen, nůžky, papír – aktualizace, 12.03.2008, http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/matematika/55D9259EAA13C2AFC12573BC004399F3?OpenDocument&c ast=1 Hykšová Magdalena, Historické počátky teorie her http://euler.fd.cvut.cz/predmety/game_theory/files/Hyksova2004a.pdf Peliš Michal, Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování, http://web.ff.cuni.cz/~pelis/gt-pelis.pdf

Marxismus ve vztahu k současnosti: sociální myšlení, odbory a řízení podniku46 Filip Šestořád Poznámka editora Autor po skončení studia dále spolupracuje s VŠFS při řešení odborných témat. Nebylo jednoduché vybrat z jeho obsáhlé práce to nejzajímavější, resp. nejpřínosnější. Aby měl čtenář přehled o obsahu celé práce, uvádíme abstrakt (v angličtině), návazně pak i obsah diplomové práce. Poté prezentujeme výběrově a ve zkrácené podobě nejzajímavější pasáže.

Marxism In Relation To Present - Social Thinking, Labour Unions and the Enterprise Management Abstract The text of the dissertation as follows, discusses the issue of Marxism with reference to the present perception of this idea in contemporary entrepreneurial and industrial environment, on the basis of the term “exploitation”. A significant part of the thesis focuses on a description of a situation of an economic knowledge and a social situation of the working class and the whole society in the era when Karl Marx shaped his theories. The second part of the thesis discusses present reception of Marxism, trade unions and possible present to future forms of human work “exploitation” in the modern society. Keywords Marxism, Marx, classical economics, labor, labor theory of value, surplus value, use value, exchange value, labor power, wages, wage-fund doctrine, industrial reserve army, pauperism, exploitation, capital, capitalism, labor unions, society. Úvod Dědictví marxismu je v dnešní době širší veřejností poněkud ostrakizované téma. Tomu se z historických důvodů nelze příliš divit, nicméně nabízí se otázka, zda již nenastal vhodný čas, aby se toto téma dostalo také mimo okruh akademických myslitelů, ať už se jedná o ekonomy, filosofy, politology či zainteresované osoby z řad poučené levice i pravice. Například proto, abychom se začali zamýšlet na tím, z jakých myšlenkových základů dnešní mladší a střední generace vycházejí, popřípadě čím jsou silně ovlivněny, aniž by to bylo zcela zřejmé.47

46

Diplomová práce zpracovaná na VŠFS, Katedra Řízení podniku a podnikových financí 2008.

31

Odhlédneme-li na chvíli od ekonomie, můžeme snadno dospět k názoru, že současné běžné myšlenkové vzorce mají silnou materialistickou podstatu a že všudypřítomné rovnostářství (v kladném slova smyslu) není u nás založené jen na mnoho staletí vzdálené husitské epizodě. Tyto a mnohé jiné „drobnosti“ si většinou neuvědomujeme, ale zhusta vycházejí z poválečné oficiální filosofie, jež pronikla školstvím i velkou částí kultury na dobu dvou generací. Ta je založena právě na „mladohegelovském“ pojetí světa, čili především na Marxem a jeho epigony (namnoze Marxovým ideám se vzdalujícími) pojatých materialistických společenských a ekonomických teoriích a na dialektickém vnímání skutečnosti. Nezanedbatelnou součástí (nejen) naší národní reality je, že cítíme jistou nostalgii a náklonnost ke starým časům před rokem 1989. Na tom není nic tak divného a je to samostatná kapitola, pro niž zde není místo, i kdybychom se zabývali pouze ekonomickou stránkou věci – ostatně srovnání státního hospodaření a životní úrovně obyvatel za obě období existuje dostatek. Poněkud zarážející ale je, že velká část dospělé populace (přinejmenším zhruba sto tisíc členů KSČM, ale i mnozí další, kteří neexplikují svou politickou a názorovou příslušnost) je i po takřka dvaceti letech od změny oficiální státní doktríny stále přesvědčena o nejen ekonomické neporaženosti, ba neporazitelnosti teorií, jež jsou v našich myslích pevně spjaty s komunismem – mám na mysli teorii nadhodnoty, pojetí práce a pracovní síly, vykořisťování zaměstnanců kapitalisty (byť se dnes používá jiné pojmosloví) apod. Zarážející je to mimo jiné v tom smyslu, že naprostá většina běžných občanů, jak se ukazuje i v mém soukromém průzkumu uvedeném dále v této práci, nemá o uvedené problematice žádný hlubší pojem. Existují přinejmenším tři důvody, proč by se měla otázka Marxe a marxismu alespoň dílče dostat mezi veřejná témata. Zaprvé kvůli zlepšení stavu reflexe skutečnosti a lepšímu poznání východisek našeho kulturního myšlení; jinými slovy pro podpoření obecné úrovně poznání. Zadruhé kvůli určitému (nikoli nutně negativně se vymezujícímu) vyrovnání se s minulostí, neboť anulování historické paměti se ještě nikdy nevyplatilo, a zatřetí kvůli vyvrácení nebo alespoň podkopání některých mýtů, jež z minulosti neopodstatněně přežívají. Důvody vzniku tohoto textu na mé straně pramení ze dvou zdrojů. Jedním z nich je potřeba zamyslet se nad fenoménem, jenž se sice zdá být historicky překonaný, ale více či méně inkognito přetrvává ve společnosti nadále, ať již vysloveně, pod svým či jinými názvy, nebo skrytě v implicitních myšlenkových schématech. Součástí této potřeby je mimo jiné prostá snaha o pochopení problematiky, vymezení se vůči některým částem, ale také pokus o vědomé vstřebání a pozitivní posouzení informací, jež jinak proudí kolem současnou generací nepojmenovány (vyjma již zmíněných akademických kruhů, jež jsou však od veřejné diskuse bohužel víceméně odtrženy). Do druhého zdroje důvodů práce na tomto tématu, příbuzného prvnímu, ale konkrétnějšího, bych zařadil příklad relativně nedávných událostí v automobilce Škoda Mladá Boleslav, jimž byla věnována zasloužená pozornost i ve sdělovacích prostředcích. Odborová organizace v tomto velkém průmyslovém závodu vymohla pro zaměstnance značné zlepšení finančních podmínek, přičemž není zcela jasné, kam až budou sahat důsledky tohoto jednání. Přesněji řečeno je takřka jisté, že v širším měřítku budou tyto dopady spíše negativního rázu. Je zřejmé, že sociální cítění odborářských vůdců je silně vyvinuté; není ovšem smyslem této práce definovat konkrétní důvody, které k požadavkům vysloveným v dané situaci vedly. Chci se však věnovat kořenům, z nichž dle mého názoru roste obecné přesvědčení o spravedlnosti vznesených požadavků, a to nejen u odborářských funkcionářů, ale též u běžných zaměstnanců a části široké veřejnosti. V tomto smyslu jsem jako silný impuls k zamyšlení pocítil následující informaci z tisku: "Odbory své mzdové požadavky vysvětlují především velkými zisky jejich zaměstnavatele."48 Zde jsem se rozhodl, co mi poslouží jako vodítko pro cestu touto prací, jež by se mohla snadno ukázat nepřekonatelně spletitou. Tím vodítkem je pojem logicky vyplývající z uvedeného výňatku, pojem vinoucí se jako červená nit celou problematikou vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, byť v posledních desetiletích (a v našich zeměpisných šířkách) spíše skrytě: „vykořisťování“. Hlavním cílem této práce je poukázat na vědomou či nevědomou přítomnost marxistického odkazu ve vztazích zaměstnance a zaměstnavatele v současných tuzemských podmínkách, případně vzbudit na toto téma polemiku; a také nabídnout přístupné shrnutí základních informací k nutnému nikoli triviálnímu zamyšlení nad tímto jevem. To považuji za důležité nejen pro případnou analýzu postojů zaměstnanců a jejich zastupujících organizací k zaměstnavateli, ale zejména pro lepší orientaci vedoucích pracovníků v hlubší problematice sociálních vztahů v podnikovém prostředí (což může vhodně napomoci lepší a produktivnější interakci všech stran). V neposlední řadě pociťuji jistý deficit tvorby lepšího než velmi povrchního „světového názoru“ mezi zejména mladšími manažery a podnikateli – to vnímám jako v delším horizontu negativní či dokonce nebezpečný trend, a tato práce by mohla být alespoň malým příspěvkem k jeho ovlivnění.

47

Nemám ovšem v úmyslu elitářsky začít poučovat „široké masy“; nemyslím si ani, že by se toto téma stalo natolik populárním, že by se jím bavila mládež. Jsem ale přesvědčen, že určitá veřejná diskuse by na toto téma probíhat měla. A to i mimo obvyklá již zmíněná místa, kde (víceméně v skrytu) probíhá velmi živě. 48 ČEPICKÝ, M.; KLIMEŠ, D. Škoda ve stávce, začne počítat ztráty.

32

Abych dosáhl zúžení problematiky na únosnou míru popsatelnou v mezích této práce, zvolil jsem pojem „vykořisťování“ jako heslo a měřítko při popisu vývoje a analýze adekvátnosti uvedeného jevu. Úvodní část práce věnuji stručnému vymezení teoretických pojmů a alespoň letmému popisu stavu společnosti v době, kdy K. Marx formuloval své teorie. Jako pomocné zdroje jsem využil především Dějiny ekonomického myšlení od R. Holmana, Marxismus – vybrané texty M. Formánka, Malé dějiny filosofie H. J. Störiga a další. Závěrem úvodní části je zevrubnější shrnutí základních Marxových teorií a konfrontace dříve uvedených východisek v Marxově pojetí s pozdějšími názory historicky mladších ekonomů a později objevenými zákonitostmi. Čerpám ovšem také z děl K. Marxe, především z prvního dílu Kapitálu a knihy Ke kritice politické ekonomie. Dále se věnuji pojmu „vykořisťování“, jednak z hlediska významového, jednak z hlediska historického vývoje tohoto pojmu v reálném prostředí. Především současné formy „vykořisťování“, alespoň v našich geopolitických souvislostech, nabývají zcela jiných kvalitativních podob než v minulosti a jeho budoucí formy stojí taktéž za úvahu. V předešlé i v této části jsem shledal poučným zdrojem knihu Marxův Kapitál od F. Wheena, využil jsem také některé z bohatých zdrojů literatury na Internetu. Následující část práce tvoří polemická úvaha o postojích českých odborových organizací, prezentovaných v současném tisku. Zamyšlení nad etikou vztahů zaměstnavatel-zaměstnanec v intencích tématu práce je inspirováno mimo jiné knihou Dědictví marxismu J. Macka, již často používám jako zdroj především v kapitolách předcházejících. V závěru práce bych rád syntetizoval dosud uváděné informace a postřehy a vyslovil svůj názor na možné alternativy budoucího vývoje.

Teoretická východiska Zkraje považuji za nutný alespoň letmý exkurz do historie, ve kterém provedu stručné shrnutí informací a pojmů, s nimiž hodlám dále pracovat, a to zhruba tak, abych se dobral podoby těchto východisek v době, kdy Marx vytvářel své teorie. Nástin historického vývoje pojmů jako peníze, hodnota, cena, kapitál a další považuji spolu s poznáním životních podmínek dělníků a společnosti v Marxově době za stěžejní materiál k následnému zamyšlení na dané téma. Peníze Od doby, kdy lidstvo dosáhlo zjištění, že je mnohem efektivnější si práci rozdělit, než když každý dělá všechno sám, existuje také potřeba mít jakýsi ekvivalent, pomocí něhož lze práci zhmotnělou v různých druzích zboží49 ocenit a pokud možno spravedlivě směnit. V jednodušších podmínkách obchodních vztahů (směnný obchod, barter) každý dokáže více či méně správně rozeznat, kdy je pro něj obchod ještě výhodný a kdy už k obchodu není ochoten za daných podmínek přistoupit, kdy se mu nevyplatí. Čím jsou ale okolnosti směny složitější, tím více vzniká potřeba existence toho, čemu dnes říkáme peníze, jinými slovy prostředek směny, platidlo. Je všeobecně znám vývoj peněz od dob barteru přes zbožové peníze (s jejich vývojem od např. kožešin ke zlatu) až k dnešním bankovkám a digitálním penězům. S používáním peněz, s možností jejich akumulace, jež se viditelně projevuje jako na pohled „nesmyslné hromadění bohatství“ ale také jde ruku v ruce otázka vztahu člověka k nim, k majetku vůbec a morální posouzení možných odpovědí.50 Již řečtí filosofové, např. Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem, uvažovali o morálních aspektech vlastnictví a peněz. A již tehdy dospěli k názoru, že majetek nad rámec přirozenosti, tzn. nad míru nutnou k udržování chodu hospodářství, je již z logiky věci chybný. Vyplývalo to ostatně z názoru, že peníze jako takové nepřinášejí užitek, jsou pouze prostředkem k dosahování produktivních věcí51. Tento názor v takřka nezměněné podobě přetrvával až do pozdního středověku. „Ekonomické myšlení starořeckých filosofů a středověkých

49

Výrobků určených ke směně. Jistě se i dříve vyskytovali schopní jedinci, kteří si dokázali vybudovat silnou pozici ve společnosti a logicky disponovali větším majetkem a výhodami, nicméně velikost onoho majetku před příchodem peněz coby „uchovatele hodnot“ byla morálně ospravedlnitelná tím, že tento majetek byl svým vlastníkem reálně spotřebovatelný: „Vše, co jeho přičinlivost mohla obsáhnout, změnit ze stavu, v nějž to uvedla příroda, bylo jeho. Ten, kdo nasbíral sto bušlů žaludů nebo jablek, tím je měl ve vlastnictví. Byly jeho jměním, jakmile je nasbíral. Měl jen dávat pozor, aby je spotřeboval dříve, než se zkazily, jinak si vzal více než svůj podíl a oloupil jiné. A byla to vskutku věc pošetilá a i nečestná nahromadit více, než mohl spotřebovat.“ [LOCKE, J., Druhé pojednání o vládě, odst. 46] 51 Tyto morální postoje z dob, kdy byly peníze považovány tzv. za sterilní, by nám neměly připadat zvláštní, protože je svým způsobem zastáváme dosud. S tím rozdílem, že my jsme dnes přesvědčeni o legitimitě vyžadování úroku za půjčku (viz dále). Představa majitele většího peněžního obnosu, an odmítá své peníze utratit, investovat nebo alespoň uložit na úrok v bance, ale bedlivě je hlídá doma a těší se z jejich vlastnictví, je myslím svou absurdností dostatečně ilustrativní. 50

33

scholastiků setrvávalo na morálních soudech. Tím se odlišovalo od pozdějšího myšlení klasických ekonomů, které bylo již mnohem více analytické.“52 Jako druhá strana mince ovšem navzdory všem velikým myšlenkám filosofů je skutečnost, že lidé ze své přirozenosti vždycky byli a budou tíhnout k hromadění majetku – nejen kvůli ekonomickému prospěchu, ale z důvodů psychosociálních, jako znak postavení, ohodnocení vlastní úspěšnosti a podobně. To se projevuje různě a je to různým způsobem reflektováno stále. John Locke například, coby osvícený zastánce ustálených pořádků své doby konstatuje: „A takto se dostavilo užívání peněz, nějaké trvalé věci, kterou lidé mohli podržet, aniž se kazila, a kterou lidé na základě vzájemného souhlasu přijímali výměnou za opravdu užitečné, ale zkáze podléhající životní potřeby. A jako různé stupně přičinlivosti byly s to dát lidem majetek v různých rozměrech, tak tento vynález peněz jim dal příležitost pokračovat v něm a zvětšovat jej.“53 Teprve v následujících dějinných obdobích se ukázalo, že peníze a hromadění majetku mohou mít i další rozměr, odrážející se v nastávající průmyslové revoluci jako odložená spotřeba, úvěr, kapitál, investice. Tehdy se také v průmyslových zemích zcela ustálila myšlenka úroku jako morálně naprosto ospravedlnitelného požadavku za poskytnutí peněžních zdrojů. Hodnota Ruku v ruce s dějinami peněz jdou i dějiny hodnoty, jež je penězi vyjádřena. Jak jsem již uvedl, v jednoduchém obchodu s komoditami lze relativně snadno posoudit, v jaké míře jsou dvě zboží směnitelná. S nástupem hodnotových ekvivalentů se situace komplikuje a hodnota zboží se stává do jisté míry abstraktní. Kolem hodnoty zboží (a obecně věcí, než se svému majiteli v podobě zboží „zcizí“), navenek se projevující jako cena, se vedou diskuse stejně dlouho jako kolem peněz a majetku. Opět již Aristoteles uvažoval tak, že při směně zboží by měla být hodnota ekvivalentní, tedy měnit by se mělo „stejné za stejné“, aby byl obchod spravedlivý. Tomáš Akvinský ve 13. století uvažuje tak, že „spravedlivá cena“ je určena měrou, která prodávajícího udrží na jeho standardu. Hodnota zboží se již od středověku popisuje jednak z hlediska objektivních nákladů, jednak z hlediska možného subjektivního užitku. Dále se ekonomové snažili rozlišit užitnou a směnnou hodnotu zboží, jež na sobě měly být nezávislé: „Smith toto tvrzení ilustroval na proslulém paradoxu hodnoty u vody a diamantu: ačkoli je voda velice užitečná, má velmi nízkou směnnou hodnotu, cenu, zatímco diamant, který je v porovnání s vodou neskonale méně užitečný, má mnohonásobně větší směnnou hodnotu. Směnná hodnota, říkal Smith, je tedy na užitné hodnotě zjevně nezávislá a je nutno ji vysvětlit něčím jiným nežli užitečností.“54 Ukázalo se, že Smith nebral v potaz mezní užitečnost a vzácnost a tato část jeho teorií se ukázala jako mylná, byť ji následovali další významní ekonomové. Hodnota (jakási vnitřní hodnota) se projevovala takřka metafyzicky, jako neuchopitelná a těžko měřitelná substance věcí. Mnohem později to Eugen von Böhm-Bawerk komentoval takto: „V politické ekonomii byly obvykle směšovány dvě velmi odlišné věci pod jedním pojmem Hodnota … Namísto rozlišení jako jevů patřících do zcela odlišných kategorií myšlení byly falešně uváděny jako části jedné skupiny jevů a pod nepříliš šťastnými názvy Směnná a Užitná hodnota byly pojímány jako poddruhy jednoho univerzálního pojetí Hodnoty a také tak rozlišovány.“55 Zvláštní je, že již dávno byla důležitost vzácnosti a jejího vlivu na cenu popsána, leč jaksi zapomenuta. Josef Macek uvádí: „V základech vyjádřil tuto teorii již o století dříve Abbé Etienne Condillac ve své knize „Le Commerce et le Gouvernement considérés relativement l‘un a l‘autre“ (1776): ‚Avšak jestliže cena věcí závisí na jejich nepostradatelnosti, potom je přirozené, že mocně pociťovaná potřeba dodává věcem větší cenu, zatímco méně intenzívně pociťovaná potřeba ji nezvyšuje. Cena stoupá s nedostatkem a hojnost ji zmenšuje. V případě přebytku může zmizet vůbec. Nadbytečné zboží bude bezcenné, nebude-li ho nikdo potřebovat.‘ Také Condillacova teorie, uveřejněná v témže roce jako Smithovo „Bohatství národů“, byla zapomenuta. Tentýž osud potkal německého národohospodáře H. H. Gossena, který také v roce 1853 předložil teorii o subjektivní hodnotě k diskusi.“56 Do hodnoty byly vždy celkem logicky začleňovány náklady na výrobu zboží, byť není vždy jednoduché určit, co všechno do nákladů patří. A je také vhodné připočítat přiměřený zisk (který například Adam Smith

52

HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 7 LOCKE, J., Druhé pojednání o vládě, odst. 47 n. S dvojakostí možného pojetí této myšlenky by ovšem bylo lze polemizovat, to však není předmětem této práce. Stačí si uvědomit, že v kontextu Lockova předchozího textu si lze poměrně snadno představit jedince, jenž „oloupil jiné“ nadměrným odebíráním dostupných zdrojů za účelem hromadění získaných peněz do zásoby (za předpokladu, že s odebranými zdroji dovede spekulovat nebo je může udat na vzdálenějším trhu). 54 HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 52 55 BÖHM-BAWERK, E. von, The Positive Theory of Capital, kniha III., kap. I., odst. 1; překlad citace autor. K tomu také např. toto: „Problém, který klasikové interpretovali jako oscilování tržních cen kolem hodnoty, je ve skutečnosti pouze kolísáním nerovnovážných cen kolem rovnovážné ceny.“ [HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 110] 56 MACEK, J., Dědictví marxismu, s. 45 53

34 pokládal také za náklad57), případně rentu (jež je opět nákladem nájemce půdy). Spornou otázkou, jako vždy, zůstává míra. Od samého počátku bylo také přijímáno, že podstatným hlediskem při určování hodnoty zboží je práce vložená do jeho získání. Práce vynaložená při obdělávání půdy dávala starověkému rolníkovi právo požadovat za plodiny na trhu protihodnotu, stejně tak jako (alespoň v pojetí zastánců myšlenky přirozeného zákona) právo na vlastnictví obdělané půdy. Také Smith (který, tak jako již Aristoteles, věřil ve vnitřní hodnotu věcí) to tak chápal a dokonce se pokusil práci použít jako stabilní měřítko hodnoty. Domníval se totiž, že „dřina“ obsažená v práci je na rozdíl od jiných měřítek (jako třeba stříbro, jež se v různých dobách cení různě) neměnná. Jak se později ukázalo, práce se jako měřítko hodnoty použít nedá, ale jedním z nechtěných výsledků této snahy bylo, že „teorie hodnoty Adama Smithe je … závažný metodologický omyl, který … vyvrcholil v pracovní teorii D. Ricarda a K. Marxe.“58 Pracovní teorie hodnoty Myšlenky o přirozené vnitřní hodnotě zboží a o existenci směnné a užitné hodnoty se chopil další ekonomický myslitel David Ricardo tou měrou, že se rozhodl stanovit pevné měřítko hodnoty (také aby mohl lépe definovat správné rozdělení ceny produktu mezi mzdy a zisk). Tímto měřítkem ve svých modelech ustanovil právě vloženou práci. Dospěl následně ovšem k tomu, že prací je ohodnoceno vše, co do zboží vstupuje, včetně investovaného kapitálu. Ten je v tomto pojetí dříve vynaloženou prací, transformovanou v další hodnoty včetně zisku59. Práce se tak stala nejen měřítkem, nýbrž i jediným zdrojem hodnoty. Tato představa však (již) v Ricardových jinak skvělých konstrukcích vykazovala jistou vadu, kterou si sám autor uvědomoval; byla jí odvoditelná skutečnost, že na výslednou cenu produkce měla za jinak stejných okolností vliv kromě vložené práce ještě jedna veličina, a sice požadovaná míra zisku60. Sám Ricardo se smířil s tím, že díky tomuto vnitřnímu rozporu pracovní teorie hodnoty poskytuje pouze přibližné vysvětlení cenových relací. Kapitál Slovo „kapitál“ jsme zvyklí v ekonomii používat takřka denně a v poslední téměř celé generaci prakticky vždy pouze ve smyslu „jmění“, například základní jmění společnosti. Kapitalismus (o němž zde ještě bude řeč) jako slovo příbuzné si velká většina lidí bez rozdílu odborného zaměření zařadí správně jako pojem kdesi na opačné straně socialismu či komunismu. Jak postupuje doba, zdaleka ne všichni si však uvědomili, že kapitalismus není „někde tam“, nebo že se nejedná o jaksi pejorativní pojem, jenž již není třeba používat. V kapitalismu jsme si jednoduše zvykli žít. Co je vlastně kapitál, popřípadě čím býval dříve a ještě předtím? Nemá smysl uvádět zde úplný přehled, je však dobré si připomenout, že původní úvahy o kapitálu pocházejí především ze zemědělské sféry. Tak jako většina anglických ekonomů orientovala své úvahy zpočátku hlavně na zemědělskou produkci (v Anglii byla tzv. obilná ekonomika), tak se tato skutečnost promítala do dalších teorií. Důvodem je hlavní zdroj financí v ekonomickém koloběhu té doby a relativní uzavřenost ostrovního zemědělského trhu v závislosti na státní politice.61 Tímto hlavním zdrojem peněz bylo zemědělství, respektive pozemkové renty vlastníků půdy. Logika je následující: nejdůležitější jsou potraviny kvůli nasycení. Ty jsou obstarány v zemědělství. Zemědělci si pronajímají půdu u landlordů, majitelů pozemků. Těm musí ze svých produkčních přebytků platit dostatečně vysoký nájem, jenž tvoří pozemkovou rentu.Ta je utrácena za průmyslové výrobky, čímž se transformuje ve zdroj kapitálu. „Kapitalisté byli lidé, kteří byli dost bohatí na to, aby mohli nespotřebovávat (spořit) významnější část svých důchodů. Zároveň to museli být lidé, kteří měli bytostný zájem své nespotřebované důchody investovat. Proto Smith spojoval akumulaci kapitálu s třídou kapitalistů, která, na rozdíl od dělníků (žijících na existenčním minimu), byla schopna spořit a která, na rozdíl od landlordů, chtěla a potřebovala investovat do růstu svých podniků.“62

57

Smith chápal zisk jako cenu, kterou platí dělníci (potažmo konzumenti) za to, že jim kapitalista platí. Zisk je tedy nákladem kupujících. (Viz HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 57) 58 HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 52 59 Na rozdíl od Smithe považoval Ricardo zisk za přebytek produktu nad hodnotou – tj. ceny nad hodnotou vložené práce. To se ukáže jako důležité v Marxových teoriích. 60 Ukazuje se, že v porovnání dvou jinak stejných produkcí s různým poměrem vloženého kapitálu (jenž je ovšem chápán jako minulá práce) se při změně požadovaného výnosu výsledná poměrná hodnota mírně liší právě v závislosti na poměru vloženého kapitálu. S klesající mírou zisku se totiž projeví skutečnost, že práce více vybavená kapitálem je relativně efektivnější. 61 Důvodem, proč se v tomto stručném nástinu věnuji přednostně anglickým klasickým ekonomům, je především to, že i Marx se jimi nechával inspirovat nejčastěji a své teorie zakládal hlavně na jejich poznatcích. 62 HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 51

35

Důležité je klasické pojetí kapitálu coby mzdového fondu. Kapitál je u Adama Smithe rozdělen na fixní (např. budovy, stroje) a oběžný kapitál (tj. variabilní, např. služby, mzdy). Protože mzdy se v zemědělství platí jakoby předem (zemědělský dělník je zaplacen až z úrody, na níž právě pracuje), oběžný kapitál tvoří zálohu na mzdy, mzdový fond. Když má kapitalista víc kapitálu, zvětšuje se mzdový fond, zaměstnává více dělníků, ti spotřebují víc obilí. To je jedno z typických schémat klasické ekonomie. Kapitalista vytvořením mzdového fondu umožňuje existenci dělnické třídy, protože dělníci v klasickém pojetí žijí ze mzdového fondu. Vzhledem k omezeným produkčním možnostem zemědělství je akumulace kapitálu (projevující se růstem pracovních příležitostí a tedy větším množstvím dělníků) předurčena, pokud se včas nezastaví, k zániku, protože již nebude co spotřebovávat. Toto pojetí vrcholí u Marxe, jak uvedu později, rozlišením společnosti na dvě nesmiřitelné třídy kapitalistů a vykořisťovaných dělníků. A nedílným přesvědčením, že kapitalismus je předurčen k zániku63. Mzda Každý kdo pracuje, pracuje za mzdu. Mzda je odměna za práci. Práce v domácnosti je odměněna domácí pohodou nebo naturáliemi, práce dobrovolníků je odměněna společenským uznáním nebo dobrým pocitem uspokojení ze sebe sama. Otrok pracuje za stravu, někdy třeba jen za možnost žít o trochu déle. Zde se budu pochopitelně zabývat mzdou za práci zaměstnance, což je většinou mzda finanční64. V klasické ekonomii, jíž se zde zabývám, se ekonomové mzdou zabývali často. Už proto, že rostoucí množství zaměstnanců v průmyslu představovalo rostoucí problém kvůli koncentraci chudoby a následných morálně i společensky negativních jevů. Z hlediska této práce je zajímavých několik momentů. Předně byly zdroje (jak jsem popsal výše) považovány za limitované v měřítku, jaké by se dnes zdálo poněkud přeceněné. Thomas Malthus například rozvinul teorii, podle které má obyvatelstvo za vhodných podmínek tendenci zdvojnásobovat své množství každou generaci. To by brzy znamenalo vyčerpání produkčních možností obživy – díky projevujícímu se zákonu klesající míry zisku. Jednou z omezujících okolností takového růstu obyvatelstva jsou mzdy, neboť klesnou-li mzdy na existenční minimum, vytrácí se prostor pro uživení dalších jedinců. Tato teorie je nazývána „železný zákon mzdový“ a je dále v modifikované podobě využívána Marxem. Mzda jako existenční minimum byla pojímána v klasické ekonomii zcela běžně, vyplývá to z výše zmíněného pojetí variabilního kapitálu jako mzdového fondu. Kapitál najímající práci je omezený a teprve v případě, že součin existenčního minima a počtu dělníků je nižší než mzdový fond, mohou dostat dělníci vyšší mzdu než je jejich požadované či nutné minimum. Tato podoba neproduktivního kapitálu coby mzdového fondu nahrává později Marxovi, když si myslí (ostatně myslel si to už Ricardo), že zvětšování fixního kapitálu, konkrétně pořizování strojů, ubírá dělníkovi mzdu, byť u Marxe hrály roli i jiné důvody. Kořen je v Ricardově (a nejen jeho) pojetí mzdy jako exogenní veličiny, která nevzniká v produkčním procesu, nýbrž je „dána“ – a sice právě existenčním minimem dělníka.65 J. Mill šel dokonce tak daleko, že doporučoval omezování spotřeby, protože spotřeba (kapitalistů) ubírá ze mzdového fondu. A následně pokles mzdového fondu znamená méně zaměstnaných dělníků…66 Sociální prostředí Je nepochybné, že životní podmínky dělníků v průmyslových zemích 18. a 19. století byly velmi těžké. Neúnosně dlouhá pracovní doba, dětská práce, mzdy na hranici existenčního minima. Během sta let se například v Anglii do roku 1850 zdvojnásobil počet obyvatel, probíhala silná urbanizace se všemi sociálními důsledky. Společností pronikalo také zklamání a skepse z výsledku očekávané „vlády rozumu“, jejíž nastolení předpovídali osvícenští filosofové 18. století. Jevilo se, že „měl být vytvořen rozumný stát, rozumná společnost a všechno, co odporovalo věčnému rozumu, mělo být bez milosti odstraněno. Dále jsme viděli, že tento věčný rozum nebyl ve skutečnosti nic jiného než idealizovaný rozum středního měšťana, který se právě tehdy vyvíjel v buržou… Rozumový stát úplně ztroskotal… S rozumovou společností to nedopadlo o nic lépe“67, jak uvádí poměrně trefně Engels ve svém Vývoji socialismu. Problém nastolení větší volnosti v průmyslové společnosti zbavené feudálních závazků a zvyklostí vidí, namísto jejich vymýcení, v pouhém přejmenování běžných zlořádů a morální pokleslosti, v nastoupivší vládě peněz a v rozbití tradičních záchytných bodů, jež nebyly ničím nahrazeny. „Protiklad mezi bohatými a chudými nezmizel ve všeobecném blahobytu, ale naopak se zostřil, neboť byly odstraněny cechovní a jiné výsady, kterými byl dříve překlenut, a církevní dobročinné ústavy, které jej zmírňovaly; ukázalo se, že ‚svoboda 63

V tomto smyslu se možná Marx projevil prorocky, byť se to může zdát paradoxní a byť to sám myslel jinak. O tom se zmíním obšírněji v jedné z pozdějších kapitol. 64 Různé formy naturálních odměn a jiné okrajové záležitosti nechávám stranou jako nezajímavé. 65 Toto minimum ale není nikde definováno, je jakési principiální povahy a odráží i okolnosti: minimum anglického a indického dělníka se co do výše liší. 66 Viz HOLMAN, R., Dějiny ekonomického myšlení, s. 107 n. 67 FORMÁNEK, M., Marxismus - vybrané texty I, s. 32

36

vlastnictví‘ zbaveného feudálního pouta, která se nyní stala pravdou, znamená pro maloburžou a malorolníka svobodu prodat toto malé vlastnictví, utiskované mocnější konkurencí velkého kapitálu… a tak se pro maloburžou a malorolníka stala svobodou od vlastnictví“68. Friedrich Engels se dlouhodobě a podrobně zabýval životními podmínkami průmyslového dělnictva a tyto jeho závěry, byť poněkud tendenčně podbarvené, lze považovat za bernou minci. Pravda je, že v dané době kulminovala tendence k obrazoborectví, staré základy osobních a morálních postojů, jakými bylo náboženství či příslušnost k zmíněným řemeslným cechům byly nebývalou měrou napadány. Málo vzdělané obyvatelstvo mělo následně ztíženou situaci při orientaci v měnící se společenské i demografické struktuře. Všeobecný příklon k pozitivismu a následně materialismu tak přinášel nejen nové poznatky vědecké, ale také některé sporné dopady kulturní. Postupně byla zaváděna povinná školní docházka, čímž se tyto vlivy poněkud neutralizovaly, nové městské obyvatelstvo se postupně asimilovalo a také sekularizovalo. Tento vývoj bývá někdy označován jako záměrná přeměna pracovních sil na vzdělanější a produktivnější. Snahy o zvrat V polovině 19. století vznikají první odborová hnutí jako reakce na vykořisťovatelský způsob využívání práce. Objevují se také filantropické snahy o vybudování lepšího systému, který by zajistil masám důstojnější podmínky. Například utopista Henri de Saint-Simon, jenž se snažil spojit vědu a náboženství, který ale na rozdíl od podobných myslitelů nezavrhoval soukromé vlastnictví. Jeho snahy nicméně končí tak, že sám umírá v bídě. Podobně jako Robert Owen, který ve skotském New Lanarku přeměnil přádelnu bavlny v příkladnou kolonii, v níž zajistil dělníkům přijatelnější pracovní dobu („pouhých“ 10,5 hodiny denně), podporu v nezaměstnanosti, mateřské školky a podobné v té době nevídané vymoženosti. Owenovi se skutečně podařilo dosáhnout vynikající prosperity podniku a dvou a půl tisícová dělnická kolonie, pravděpodobně díky kvalitní výchově dospívající generace, se obešla bez zločinu a chudoby. Owen svých výsledků dosahoval mimo jiné tím, že nadbytečný zisk investoval zpět do „výrobní síly“. Na základě výsledků svého počínání dospěl k názoru, že reforma společnosti by měla mít komunistické rysy. Komunistické experimenty na americkém kontinentu jej ale přivedly k bankrotu a taktéž dožívá v chudobě. Tyto snahy o zlepšení životních podmínek velké části obyvatelstva (živořícího v jinak relativně prosperujících průmyslových zemích) mají přinejmenším jednu věc společnou. Jejich vůdci měli poměrně jasné představy o budoucím způsobu fungování společenských institucí a společnosti vůbec. Představy, které se zhusta neshodovaly s plány a názory oficiálních vůdců a představitelů vědy, namnoze z pochopitelných důvodů. Proto byly označovány za utopické a nevědecké a sám Marx je nazýval „utopickým socialismem“69.

Vykořisťování Vykořisťování je ústřední téma marxismu a byť se to v naší společnosti nemusí na první pohled tak zdát, dodnes je stálou a běžnou součástí lidského soužití. Vzhledem k zaměření této práce se nebudu zabývat jinými formami vykořisťování, nežli těmi vyplývajícími z pracovních a ekonomických vztahů, jakkoli jsou ostatní formy leckdy i palčivější. Vykořisťování u nás V našich zeměpisných šířkách se obvykle zneužívání či vykořisťování nevyskytuje tak často a hlavně tak očividně, jako v jiných částech světa, nemívá podobu obecně zavrhovaných praktik, jako je využívání dětské práce či nucená práce. Především se zde jen velmi zřídka naskytne situace, že v případě uskutečnění něčeho takového by vykořisťovaní nemohli ze své situace uniknout. Alespoň oficiálně tomu tak je. Jsou známy případy, kdy celé skupiny dělníků byly nuceny pracovat bez řádného výdělku. Není tomu tak dávno, nejednalo se o zdejší dělníky, ale především je nutno říci, že se jednalo o zdejší zaměstnavatele, byť ti vypláceli mzdu celou. Mám na mysli nedávnou aféru korejských dělnic, jež v českých textilních továrnách, trpících nedostatkem zaměstnanců, pracovaly sice za mzdu, ale tu musely odevzdávat politickým pracovníkům, kteří je po pracovní době drželi v domácím vězení. Lze namítnout, že se jedná o extrém a navíc import ze země, kde je tato praxe běžná (ani není třeba zbytečně sarkasticky dodávat, že se jedná o zemi hrdě se hlásící k marxismu). Česko se tak dočasně zařadilo po bok Ruska, které tuto otrockou práci pro severokorejský diktátorský režim také trpí. Na obranu oficiálních představitelů lze dodat, že po odhalení těchto praktik bylo zaměstnávání severokorejských dělnic v tuzemských podnicích zakázáno, leč to trpkou pachuť v ústech zcela nezaplaší. 68

FORMÁNEK, M., Marxismus - vybrané texty I, s. 32 Zajímavé je, že Marxův „vědecký socialismus“ coby opak toho utopického de facto neexistoval, neboť Marx svou vědeckou práci soustředil takřka výhradně na anatomii kapitalismu.

69

37

Co je na této události zajímavé, je přístup zaměstnavatelů těchto šiček. „Šéfka Kreaty Čermáková nechce o odvádění platů severokorejské ambasádě mluvit: ‚Co vám můžu říct, je, že ty peníze vyplácíme přímo zaměstnankyním. Co pak ony s nimi dělají a jestli je tady někdo hlídá, to nevím a nezajímá mě to. Pro nás je důležité, že ty ženy mají vysokou produktivitu práce a dobrou pracovní kázeň. A ti muži, co jsou s nimi, se prostě starají o jejich koordinaci‘.“70 Zdá se, že zjevné vykořisťování lidí nechává české zaměstnavatele chladnými, pokud zmínění dělníci „mají vysokou produktivitu práce“. Jak tenká se v tomto světle zdá slupka „kultivovaného“, „civilizovaného“ a státem raději regulovaného kapitalismu dnešní doby, a to ještě v našem co se mentality týče „mírném pásmu“. Ani možná argumentace „exotičností“ pracovnic a skutečností, že vše podstupují dobrovolně, neboť jsou na to zvyklé, se nezdá být dostatečně pádná. Mimo podobné křiklavé případy je celkem běžné, že zvláště hůře placení pracovníci na málo kvalifikovaných pozicích bývají kromě nízké mzdy postiženi také horším zacházením. Typické jsou špatné pracovní podmínky pokladních ve velkých hypermarketech, jimž leckdy nebývá povoleno ani odskočit si nebo využít zákonnou přestávku na odpočinek. Tyto případy se však provalí pouze zřídka – ať už proto, že k nim zřídka také dochází, nebo proto, že není nikoho, kdo by se o ně více zajímal. Zajímavý je výsledek anonymní internetové ankety s otázkou, zda jsou zaměstnanci v ČR vykořisťováni. 52 % respondentů si myslí, že ano, 45 % procent ne, zbytek neví.71 Není jisté, co si jednotliví respondenti pod pojmem vykořisťování představují, i tak se ale jedná o zneklidňující odpověď. Přitom v našich podmínkách se již poměrně dlouhou dobu o blaho pracujících poměrně slušně dbá. Přinejmenším od roku 1918 se vyplácí podpora v nezaměstnanosti, od téže doby je stanovena osmihodinová pracovní doba (v nedávné minulosti fakticky prodloužená na osm a půl hodiny, byť nepřímo, uzákoněným povinně čerpaným nárokem na půlhodinové přestávky v práci, jež se nezapočítávají do pracovní doby). „Současně nový stát přijal zákon o osmihodinové pracovní době č. 91/1918 Sb., který reagoval na několikaleté požadavky pracujících, které ještě v dobách bývalé monarchie byly provázeny rozsáhlými demonstracemi a stávkami. Uvedený zákon současně stanovil povinnost zaměstnavatelů poskytnout zaměstnancům pracovní přestávku v rozsahu alespoň patnácti minut po pěti hodinách práce. Rovněž byla ustanovena nepřetržitá přestávka v práci jednou týdně alespoň 32 hodin. Vzpomínaný zákon stanovil i závazné garance práce přes čas, noční práce a zásad zaměstnávání mladistvých zaměstnanců, kteří v této době byli u mužského pohlaví vymezeni věkovým rozmezím 14 až 16 let, u žen od 14 do 18 let.“72 Z toho vyplývá potěšitelný fakt, že ani ne čtyřicet let po Marxově smrti u nás byla pracovní doba stanovena v dobře únosném rozsahu, dětská práce oficiálně vůbec neexistovala. Za necelé půlstoletí od dob totálního vydírání dělníků to je slušný pokrok. Existují ovšem i další formy ekonomického vykořisťování, než je nedostatečná mzda nebo práce přesčas. Pokud vypustím jevy neoficiální či dokonce nelegální, jako je například prostituce nebo vysloveně kriminální praktiky, existují další, méně zřejmé způsoby. „Vykořisťování člověka člověkem se nevyskytuje pouze jako individuální jev (jako např. lichvář a jeho oběť), nýbrž také jako sociální skutečnost, prýštící z různých sociálních uspořádání, a toto vykořisťování člověka nemůže být odstraněno pouze jedním sociálním uspořádáním. Pravděpodobně ne všichni námezdní dělníci jsou vždy vykořisťováni a lidé nemusí být vždy vykořisťováni jako spotřebitelé, dlužníci, nájemci, daňoví poplatníci. Jinými slovy: k vykořisťování nemusí docházet pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale v jakékoliv formě při tvoření ceny – mezi kupujícím a prodávajícím, věřitelem a dlužníkem, vlastníkem půdy a nájemcem. A kromě toho s vykořisťováním se také často shledáváme v daňovém systému, v nesprávném rozvržení daní, požadavků atd. Velký sociální problém nemůže být vyřešen, jestliže se zájmy té nebo oné skupiny fedrují na úkor zájmů jiných skupin, nýbrž tím, že se dosáhne lidsky nejvýš dosažitelného stupně spravedlivého uspokojení člověčenstva.“73 Nyní je zřejmé, že vykořisťování je běžnější, než by se mohlo zdát. Mohlo by se poznamenat, že, ačkoli je to patrně mimo marxovské téma této práce, stává se u nás největším vykořisťovatelem stát, jenž sice požaduje na daních znamenité částky, ovšem díky své přehnané nehospodárnosti za ně neposkytuje náležitý servis. Maně vytane na mysli srovnání, byť kulhající: Marxem popisovaný pracovní týden, kdy dělník kvůli nadhodnotě „pracoval 3 dny v týdnu pro sebe a 3 dny v týdnu zadarmo pro kapitalistu“74 a tzv. den daňové svobody, který „nám dává pomyslnou čáru mezi dny, kdy vše, co vyprodukujeme, odevzdáme státu, berním úředníkům a na tu část, kdy vyděláváme sami na sebe“.75 V roce 2008 připadá den daňové svobody na 7. června. V následující kapitole se zaměřím na definici pojmu vykořisťování, jak je chápou různí autoři. Definice vykořisťování „Lidé si nejsou rovni prakticky, nýbrž v možnosti, in potentia, jak říkali staří scholastikové; jde o to, aby tato jejich možnostní rovnost nebyla narušena – aby dcera mé posluhovačky nebyla odsouzena posluhovat jako její 70

KUNDRA, O., Severokorejské otrokyně v Žebráku [online] Zdroj: Měšec.cz 72 KLÁŠTERECKÝ, J. Konec vykořisťování v Československu [online] 73 MACEK, J., Dědictví marxismu, s. 22 74 MARX, K., Kapitál, s. 239 75 Finance.cz, Den daňové svobody 71

38 matka, i kdyby se jí tajemným božím úradkem dostalo výjimečných, nadpřirozených schopností.“76 V tomto bodu je nebezpečné, jak dále uvádí V. Neff, autor předchozích řádek, že „třída hospodářsky privilegovaná bude samozřejmě vyhledávat a podporovat talenty pouze ve vlastních řadách a z nedostatku talentů bude prosazovat na vedoucí místa i své neschopné syny a dcery…“ Neff psal svůj Antigorgias před rokem 1948 a těžko posoudit, které režimy či ekonomické systémy si představoval, když uvedenou myšlenku formuloval. Dnes je ovšem nadčasovost řečeného zřejmá a jistě nemusí jít vždy o kapitalistickou třídu, která je takto hospodářsky či jinak privilegovaná. V tomto smyslu se zdá být vykořisťování – ono neumožnění využívat svých možností – nezávislé na tom, komu kapitál patří – například socialistickém státu. Jak jsme viděli, v Marxově pojetí je vykořisťování určeno mírou nadhodnoty, tedy poměrem nezaplacené nadpráce, odevzdané dělníkem zaměstnavateli, ku práci nutné k zaplacení hodnoty reprodukce dělníkovy pracovní síly, to vše na základě správně (za daných vlastností kapitalistického systému) fungujícího mechanismu ekvivalentní směny, tedy svým způsobem spravedlivě. Podívejme se, jak se na toto téma dívají další autoři. 1.

2. 3. 4.

5.

6. 7.

8.

9. 10.

11. 12. 13.

14.

15. 16.

76

Vykořisťování je využívání určité slabé stránky jiné osoby za účelem dosažení vlastních cílů na její úkor. Konkrétně práce za mzdu je forma vykořisťování, ve které je pracující třída vykořisťována kapitálem.77 Vykořisťovat osobu zahrnuje škodlivé, instrumentalizované využívání její nebo jejích kapacit pro vlastní výhodu nebo k vlastním cílům. (Buchanan)78 Je to fakt, že (kapitalistův) příjem je odvozen z nucené, nezaplacené nadpráce, jejíž produkt dělníci neovládají, který činí práci za mzdu vykořisťující. (Holmstrom)91a Vykořisťování nutně vyžaduje něčí prospěch nebo nějakého druhu příjem… Vykořisťování je jako hra s nulovým součtem, totiž co vykořisťující získá, vykořisťovaný ztrácí; nebo, přinejmenším, aby mohl jeden získat, musí druhý tratit. (Tomey)91b Vykořisťování ve směně vyžaduje… že pro vykořisťovaného není žádná rozumně dosažitelná alternativa a získaná protihodnota nebo výhoda neodpovídá zaplacené ceně. Nejedná se o vykořisťování, pokud někdo v zoufale potřebné situaci něco obdrží za rozumnou cenu. (Benn)91c Vykořisťování obsahuje… špatné chování, porušující morální normu ochrany zranitelných. (Goodin)91d Existují čtyři podmínky, jež musí být všechny splněny, mají-li být závislí vykořisťováni. Za prvé, vztah musí být nesouměrný… Za druhé… podřízená strana musí potřebovat zdroje, jež nadřízená strana poskytuje… Za třetí… podřízená strana musí být v něčem na poskytující nadřízené straně závislá… Za čtvrté, nadřízená strana… disponuje plnou mocí nad zdroji, jež od ní podřízená strana potřebuje. (Goodin)91e Společné všem vykořisťováním jedné osoby (B) druhou (A)… je, že A má prospěch nebo příjem z obracení nějaké vlastnosti B ve svůj prospěch… Vykořisťování… může nastat v nějaké morálně nepřípustné formě bez poškození vykořisťovaného a… navzdory jeho plnému souhlasu s vykořisťovatelským chováním… (Feinberg)91f Osoby jsou vykořisťovány, když (1) druzí mají prospěch z jejich (2) užívání coby nástroje nebo zdroje tak, že jim (3) způsobují vážnou újmu. (Munzer)91g Společnost je vykořisťovatelská tehdy, když její sociální systém je nastaven tak, že jedna třída je soustavně nucena poskytovat nezaplacenou práci ve prospěch jiné třídy… V případě síly využívajícího vykořisťování se každá vykořisťovatelská společnost stává formou otroctví. (Reimann)91h Skupina je vykořisťována, má-li nějakou podmínečně dosažitelnou alternativu, která by pro ni byla výhodnější. (Roemer)91i Vykořisťování se projevuje jako nezaplacení mezního přírůstku práce… (Brewer)91j Vykořisťovatelská směna je… směna, ve které vykořisťovaná strana získává méně nežli vykořisťující, jež má prospěch z výdajů vykořisťované… Směna musí vyplývat ze sociálních vztahů nerovných sil… Vykořisťování může být podstoupeno dobrovolně, může dokonce, za určitých okolností, být pro vykořisťovaného výhodné. (Levine)91k Kapitalistické společenské vztahy… jsou vykořisťovatelské nejen v konkrétním smyslu získávání nadpráce, ale v mnohem obecnějším smyslu využívání někoho jako prostředku, užívání jeho újmy jako podpory vlastního prospěchu. (Kymlicka)91l Dělníci jsou vykořisťováni, jestliže pracují více hodin, než kolik hodin práce je obsaženo ve zboží, jež spotřebovávají. (Ester)91m Vykořisťování je tvořeno směnou zboží a služeb, když 1) směňované služby a zboží jsou zjevně neekvivalentní hodnoty, nebo 2) když jedna strana směny používá dostatečný stupeň donucení. (Moore)91n

NEFF, V., Antigorgias, s. 367 Encyclopedia Of Marxism, Exploitation 78-91o Wertheimer, A., Exploitation 77

39

17. Vykořisťování má psychologický, spíše než sociální nebo ekonomický, základ. Aby mohlo vykořisťovat, musí sloužit k získávání prospěchu z nějaké rozeznané psychologické zranitelnosti, jež znemožňuje vykořisťovanému jednat efektivně. (Hill)91o Jak je vidět, různí autoři mají na pojem vykořisťování někdy velmi podobné, ze stejného základu vycházející názory, někdy jsou podmínky stanoveny velmi různě. Někteří vycházejí z Marxových kategorií nadhodnoty a nadpráce, jiní naprosto nikoli. Definice se pohybují od velice volně pojatých, které za vykořisťování považují již existenci výhodnější varianty, než kterou vykořisťovaný využívá, až po silně striktní, vyžadující k definici vykořisťování využití síly k donucení vykořisťovaného. Každopádně jsou uvedené citace, sebrané A. Wertheimerem, ve své rozmanitosti natolik podnětné, že by jejich rozbor zasloužil samostatné zpracování jako hlavního tématu. Zde slouží alespoň jako kvalitní rámec přítomných úvah. Skryté vykořisťování Již Marx si byl vědom, že „je samozřejmé, že tou měrou, jak se vyvíjejí stroje a jak se hromadí zkušenosti speciální třídy strojových dělníků, vzrůstá přirozeně rychlost, a tím i intenzita práce… musí nastat chvíle, kdy se prodlužování pracovního dne a intenzita práce navzájem vylučují.. a zvýšení intenzity práce je slučitelné jen se zkrácením pracovního dne.“79 Dlužno ovšem dodat, jak dále popisuje, že nebýt státního regulačního zákroku, vyvolaného rostoucím pobouřením dělnické třídy, nebyl by kapitál nucen upustit od vzrůstajícího extenzivního využívání pracovní síly a vrhnout se na intenzifikaci práce pomocí vylepšování strojových systémů. Přestože tedy již tímto Marx nepřímo připustil, že absolutní zhoršování životních podmínek se nebude stupňovat, a to úměrně tomu, jak poroste kvalifikace pracovníků (což se potvrzuje), na základě pojmu relativní nadhodnota trvá na tom, že dělníci jsou vykořisťováni i nadále. Nehledě na to, že viditelná stránka extenzivního způsobu vykořisťování, tedy fyzické strádání dělníků, zmizela nebo se zmenšuje. Ve výše uvedených různých popisech podstaty vykořisťování jsme viděli, že téměř všichni citovaní se shodují na jednom, a sice, že pokud je přítomen prvek vydělávání na škodě vznikající někomu jinému, kdo nedobrovolně setrvává ve své podřízené roli (ať už z jakéhokoli důvodu), o vykořisťování se jedná. Zdaleka ne všichni však již trvají na přítomnosti obou těchto podmínek, což podporuje domněnku, že nad rámec někým vynucené ztráty je pojem vykořisťování relativní. Protože, jak jsem uvedl v jedné z předchozích kapitol, pojem nadhodnota, potažmo relativní nadhodnota, je z titulu mylnosti pracovní teorie hodnoty (reálně) bezobsažný, zbývá zjistit, zda v uvedeném příkladu skrytého vykořisťování intenzivní práce zbývá jiné racionální jádro. Pokud dělník (byť svým přičiněním, protože donutil státní instituce postavit se za jeho věc) dospěl do stádia, kdy zvyšováním kvalifikace zvyšuje intenzitu (produktivitu) své práce a tím je schopen při dané mzdě uspokojit své pracovně-reprodukční potřeby (v reálu tedy upřednostnil odevzdání svého úsilí výměnou za mzdu v uspokojivém poměru), aniž by byl nucen poskytovat více svého času (a tedy zdraví, energie, duševnímu rozvoji dedikovaného času), než je nutná míra, je možné, že tak činí nedobrovolně (z donucení existenčními potřebami), že existují alternativní příležitosti, jež by mu lépe vyhovovaly (finančně nebo jinak, ale jsou obtížněji dostupné), případně že nemá jinou možnost nechat se zaměstnat (tudíž je na zaměstnavateli závislý), tedy splňuje takřka všechny podmínky, jež jsou zmiňovány v definicích vykořisťování, nicméně se zdá, že mu nevzniká žádná reálná škoda. Alespoň pokud stále abstrahuji od pojmu hodnota v uvedeném kontextu pracovní teorie. K tomu je třeba dodat několik poznámek. Především se jedná o modelový příklad, který nezohledňuje další případné okolnosti, jako jsou ubytovací možnosti, neadekvátní cenotvorba apod., tedy příležitosti k jiným způsobům vykořisťování, jež můžou (a také se tak dělo a leckde i děje) sekundárně zaměstnavatelé (nebo stát) využívat k dalšímu ždímání svých lidských zdrojů. Dále to nijak nestaví do lepšího světla „obecného“ kapitalistu, tedy anonymní osobu nebo instituci, jež touží po jediném, a to po zisku; ten by, měl-li by možnost (a to jsme viděli na příkladu severokorejských dělnic) své postavení zneužil k vykořisťování ihned. Co mu brání, jsou regulační mechanismy, mezi něž patří například stát, konkurenční prostředí na trhu práce (v případě dostatečné nabídky pracovních míst), veřejné mínění (je-li společnost dostatečně rozvinutá) a v případě individuálních osob možná jisté morální normy. Velká část těchto bariér ovšem za určitých okolností padá nebo je oslabena jejich účinnost. Mezi tyto okolnosti může patřit třeba to, že potenciálně vykořisťovaný nepatří takříkajíc do komunity – což je právě případ exotických pracovníků, jichž takřka nikomu „není líto“ – civilizační slupka je, navzdory tisícům let společného soužití lidstva, velmi slabá. Dále uvedený model neuvažuje skutečnost, že jisté množství „odpadní práce“, tedy určitá forma nadpráce, tvořící patrný civilizační rozdíl mezi evropským zemědělcem na traktoru a křovákem s motyčkou – má externalitní charakter, když napomáhá svou redundancí ke vzniku „luxusních“ statků, jako je kultura, věda apod.80

79

MARX, K., Kapitál, s. 403 V žádném případě ovšem nemám na mysli podíl na tvorbě zisků v podobě renty, tedy založených na pouhém neproduktivním vlastnění a monopolu – viz astronomické zisky energetických společností.

80

40

Nikoli zjevné formy vykořisťování (zaměstnanců) fungují tedy v případě svého výskytu na jiném základě, než je upření nadhodnoty. Navíc v případě „civilizovaného“ a vyspělého vztahu v tržním prostředí blízkém rovnovážnému stavu, zohledňujícího právní rámec, by žádné „obchodní“ vykořisťování ani nemělo (systémově) fungovat. Nové vykořisťování Tyto rozbory, spadající spíše do sféry sociologie, by mohly pokračovat ještě dlouho, avšak pointa snad byla objasněna dostatečně. Mohl bych ještě zmínit jiné skryté formy vykořisťování, které se nesou s moderní strukturou společnosti a komunikace. Jako jsou například negativní projevy masové kultury, jež u svých příjemců programově stírá rozdíly kulturní, estetické i jiné, aby jako součást globálního kapitálu zmenšovala překážky na cestě k zákazníkovi a lépe umožňovala úspory z rozsahu výroby nadnárodních společností. Již dříve naznačená možnost (a marxisty dlouho očekávaná) spojení kapitálu se státními strukturami (jež ostatně dávno ve své vulgární a nezákonné podobě existuje v případě mafií) a následná předvídatelná podvázanost produkčních možností se všemi konotacemi je s rostoucí progresivností globalizace také stále reálnější a představitelnější. Zatím se tyto negativní jevy nejvíce projevují ve třetím světě a ve vzrůstajících asijských ekonomikách. Je dost dobře možné, že nebude dlouho trvat a rozšíří se po celém světě. Nezbývá než doufat, že se opět naskytne boční ulička, jíž se vývoj vydá svou alternativní cestou. Předpokladem omezení monopolu na státně-korporátní bázi je decentralizovaná komunita s dostatečně širokou základnou. Je jeho jedinou možnou konkurencí ve chvíli, kdy monopol dosáhne svého maximálního rozměru a obsáhne i externí regulační mechanismy. Je zjevné, že pro existenci takové komunity musí panovat určité příznivé podmínky – přinejmenším možnost komunikace, přístup k informacím apod. Ve chvíli, kdy by tyto podmínky byly monopolem zablokovány, dostali bychom se mimo rámec běžných úvah a nastala by chvíle pro antiutopické vize všeho druhu. Tím ovšem není nijak popřena základní vlastnost tržního kapitalismu – a sice, že pro svou prosperitu potřebuje prodávat. Ve chvíli, kdy už nebude monopol prodávat, stane se pouze rozdělujícím státem, v podstatě jakousi všezahrnující oligarchií s rysy komunistického státu. Jeho cílem přestane být zisk, ale udržení moci. To je jediná reálná představa konce kapitalismu, nepočítám-li možnost válek a katastrof. Není v ní však přítomen prvek konce vykořisťování.81

Vybrané zdroje: BÖHM-BAWERK, E. The Positive Theory of Capital. London : Macmillan and Co., 1891. [Online] [cit. 20083-24] Dostupný z WWW: . BUDIL, I., Karel Marx a rasizmus : Nedůslednost, provincionalizmus, xenofobie. Vesmír. 2008, roč. 87, č. 5, s. 326n. ISSN 1214-4029. FORMÁNEK, M. Marxismus I. : vybrané texty. Říčany : Orego, 2004. ISBN 80-86741-10-9. Glossary of terms : Exploitation. MIA: Encyclopedia of Marxism [online]. 2002 [cit. 2008-02-10]. Překlad autor. Dostupný z WWW: . KLÁŠTERECKÝ, J. Konec vykořisťování v Československu. Měšec.cz [online]. 2006 [cit. 2008-05-05]. Dostupný z WWW: . ISSN ISSN 1213441. KUNDRA, O. Severokorejské otrokyně v Žebráku [online]. Respekt. 2004, č. 14. [cit. 2008-05-05]. Dostupný z WWW: . K protestu pře Poslaneckou sněmovnou. Bulletin č. 3., Odborový svaz zdravotnictví a soc. péče ČR. 23.3.2008, roč. 2008, č. 3, s. 1. KUUSINĚN, O. aj. Základy marxismu leninismu. Praha : SNPL, 1961. LOCKE, J. Druhé pojednání o vládě. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0222-X. MACEK, J. Dědictví marxismu. Praha : Karolinum, 1992. MARX, K. Kapitál I. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1978. NEFF, V. Filosofický slovník pro samouky neboli Angigorgias. Praha : Mladá fronta, 2007. ISBN 80-204-15475. WERTHEIMER, A. Exploitation. Stanford Encyclopedia Of Philosophy : Plato [online]. 2001 [cit. 2008-02-10]. Překlady autor. Kompletní bibliografie obsažena v článku. Dostupný z WWW: . WHEEN, F. Marxův Kapitál : biografie. Praha : Pavel Dobrovský – BETA, 2007. ISBN 978-80-7306-315-3.

81

Tomuto tématu se věnuje značné množství badatelů různých oborů, namátkou lze zmínit Noreenu Hertzovou (Plíživý převrat) nebo Spencer R. Weart (Nikdy ve válce).