Přednášky FILOZOFIE Předmět filozofie, členění a vznik filozofie PŘEDMĚT FILOZOFIE Předmět - to, co máme před sebou Člověk ---- svět
Určitý vztah, vnímání světa – pocit, činnost Člověk svět zakouš í – zkuš enost – slovo přejaté z řečtiny – empirie ZKUŠENOST - to, co vnímáme svými smysly, co je jevové, co zakoušíme při
stuku se světem, když uspokojujeme svoje potřeby. EMPIRIE VĚDECKÁ – jednotlivé empirické jevy. Empirie je východiskem filozofie, opírá se o každodenní zkušenosti. Empirie směřuje k poznání toho nejobecnějšího. OBECNÝ – SPOLEČNÝ – filozofie se pohybuje na úrovni zobecňování – abstrakce, základní vlastností je BYTÍ. PODSTATA – základy jevů. Filozofie zpracovává výpovědi a závěry speciálních věd – například biologie hledá podstatu biologických jevů, filozofie hledá podstatu všech jevů – nejvyšší stupeň obecnosti. Charakteristika filozofie 1) Je věda - někdy se dá pochybovat, ale určité okolnosti o tom svědčí – systém poznatků (výpovědí a závěrů) – výpovědi souvisejí. Filozofie používá metodu, používá důkazy ke svým tvrzením-teoretické argumenty, zobecňování 2) Je základní věda - ptá se na základ všeho empirického. Kupříkladu Milétská škola v 6. století před naším letopočtem hledá pralátky. 3) Je univerzální věda - nezkoumá empirickou skutečnost z určitého aspektu (speciální vědy) ale celostně 4) Je rozumová věda - dochází k závěru na základě rozumových (racionálních) argumentů 5) Je kritická věda
- ptá se na základ zkušenosti – uvádí v pochybnost celý zkušenostní svět (jevy). Kritičnost – filozofie nebere svět, jak se jeví, ani tak, jak je předkládán různými autoritami. Rozdělení filozofie – disciplíny TEORETICKÉ a PRAKTICKÉ Teoretické disciplíny 1) ONTOLOGIE – řeckého původu – nauka o bytí. Blízko k tomuto pojmu má metafyzika. a) problematika bytí b) problematika hmoty c) problematika substance (podstata, neměnný základ) d) problematika času a prostoru e) problematika konečného a nekonečného f) problematika kauzality (příčinnosti) g) problematika zákona, zákonitosti h) problematika nutnosti ch)problematika nahodilosti i) problematika pohybu (nejen mechanický pohyb, také změna…) j) problematika vývoje (jakým směrem se vesmír vyvíjí) 2) PŘÍRODNÍ FILOZOFIE (příroda = co nevzniklo uměle – svět – přirozeně) filozofická nauka o přírodě, na rozdíl od speciálních empirických věd řeší: kosmologie – stavba kosmu kosmogonie – nauka o vzniku světa Opak přírody = druhá příroda = co vytvořil člověk – KULTURA – příroda kultivovaná člověkem. 3) FILOZOFICKÁ ANTROPOLOGIE (důraz na filozofická) – filozofická nauka o člověku – řeší: - co je člověk - čím se liší od ostatních tvorů - jestli je to svobodná bytost 4) GNOSEOLOGIE – teorie poznání
noetika epistemologie – v anglosaské literatuře – teorie vědeckého poznání hermeneutika - teorie porozumění, interpretace, zda je člověk poznatelný -
teorie pravdy
Praktická filozofie 1) ETIKA a ESTETIKA – relativně samostatné vědy. - ETIKA – nauka o morálních jednáních a jeho normách fundamentální? etika (obecná) speciální aplikovaná etika (publikační činnosti, pedagoga, knihovníka…) 2) ESTETIKA – nauka o krásnu, ošklivost, esteticky působí vznešenost, tragičnost, komičnost. Někdy je součástí filozofického umění. 3) PSYCHOLOGIE, SOCIOLOGIE – zcela samostatné vědy se vydělily v 19. století Zvláštní postavení vůči filozofii má LOGIKA – organon (nástroj) filozofie (Aristoteles). Nauka o správném usuzování, musíme respektovat logická pravidla. Genitivní (genitiv z koho z čeho) filozofie Je třetí oblastí filozofických disciplín – filozofie vědy, umění, státu a práva, náboženství (filozofie z čeho…) VZNIK FILOZOFIE Vznikání filozofování podporují dva základní podněty – údiv (zvídavost) – skepse ÚDIV (zvídavost) – typická mláděcí vlastnost – lidská přirozená vlastnost experimentovat, zkoušet, divit se. Mláďata vyšších živočichů zkoušejí (děti se neustále ptají PROČ). Právě tyto dětské otázky stály při vzniku filozofie.
SKEPSE – nefilozofujeme každý den. Bereme věci samozřejmě. Jsou ale situace
mezní, kdy je každodenní samozřejmost narušena a problém člověka pohlcuje.
MYTOLOGIE (bájesloví) předcházela filozofii. Mýty sloužily k vysvětlení různých jevů. Výklad světa – předvědecký, předracionální. Je pokusem o zobecňování různých přírodních a lidských skutečností. Neděje se tak ale prostřednictvím abstraktních pojmů, ale fantazie a personifikace (antropomorfizace – amorfé tvar, antropo – člověk). Vznikají představy o bozích – vedle božských mají vlastnosti lidské. Nebe je antropomorfizováno bohem Úranem, Země –bohyní Gaiou, svár – bohyně Eris… Je to určitá forma polidšťování světa – neuměli si ho vysvětlit, přiblížují si ho jeho polidštěním. Zdrobněliny používáme v komunikaci s dětmi – v tomto jazyce si děti zmenšují svět (není to nebezpečná lokomotiva ale mašinka…) Mytologický pohled byl vystřídán filozofickým pohledem. BOHOVÉ BYLI VYFILOZOFOVÁNI Z OLYMPU.
Mytologická kosmologie a kosmogonie Univerzální vlastnosti mýtů (řecké, australské, indiánské) – ptají se po původu a
řádu světa. ZÁKLADNÍ DVOJICE PROBLÉMŮ CHAOS
KOSMOS
To, co nemá původ (v různých mytologiích různě tma, prázdnota, zející propast, voda, vodní příš era, drak – to je nejdříve
Řád světa – charakterizován od tmy do světla, od jednoduchosti ke struktuřeŘetězec narození bohů. Chaos ale nemizí
ŘÁD – KOSMOS je stále ohrožován chaosem. Kosmos je třeba stále udržovat –
to je úkolem bohů. - Lidé jsou součástí kosmu, účastní se na jeho údržbě prostřednictvím rituálů (očišťování, při různých jevech ohrožujících řád – nemoci, zatmění slunce…, nový cyklus přírody – kupříkladu Novoroční rituál) Když vzniká KOSMOS – vynořují se protiklady Horní vody Země Země
střed*
Spodní vody Nebe Podsvětí
* střed světa a zároveň počátek jeho stvoření
Dodnes se dochovaly zbytky rituálů – karnevaly, Silvestr, novoroční výstupy (hledání středu světa). Vznik filozofie V 6. století před naším letopočtem – mytologický výklad světa začíná být nedostačující – v Řecku se začíná rozvíjet obchod. V tomto období vzniká filozofie – Bohové byli vyfilozofováni – první pokus o vědu, teorie. FILOZOFIE – řecky filein – milovat, sofei – moudrost Filozof – ten, kdo pěstoval moudrost Encyklopedická věda – obsahovala všechno vědění. 1) Milétská škola – ve městě Milétos - hledání počátku světa – Miléťané ho spatřovali v pralátce počátek – řecky arché (hledání arché…)
archein (vládnout – kupříkladu monarchie) - latinsky principium
THALÉS Milétský první filozof považuje za arché VODU Hylozoismus – starořecký názor o formování látky životním principem. Pokus zodpovědět na otázku, proč se věci mění. Hylé – látka, zoe – život. Ač se názory
nejstarších filozofů různily, sdíleli společný názor, že arché je živá.
ANAXIMANDROS – v 6. století před naším letopočtem odmítá za pralátku
považovat něco, co už je vymezeno, něco konkrétního (voda je už voda – před ní musel existovat jiný stav). Za arché považuje něco, co není vymezeno (nemá meze – peras). Za arché tedy považuje to, co nemá peras – apeiron. Co z nevymezeného vznikne (věci, živly, látky), musí se vrátit do původního stavu:
Zlomek z Anaximandra: „a z čeho věci vznikají, do toho též zanikají.“
ANAXIMENÉS – 6. století před naším letopočtem považuje za pralátku VZDUCH - poučen o Anaximandrovi – neomezený vzduch – apaironaer 2) Pythagorejci Podle PYTHAGORA ze Sámu – také hledají základ světa. Nevidí je v neomezeném, ani v konkrétní látce, ale v peras – v omezujícím principu – číslo – prvek, který vymezuje. Poprvé používají KOSMOS (kdysi úprava, ozdoba, v řečtině šiky vojsk, řecky kosmein – krášlit, upravovat, dnes kosmetika) jako uspořádaný celek – SVĚT. Kosmos je peratizovaný (vymezený) uspořádaný svět. SVĚT je číselně uspořádaný celek: 1 . bod 2 (dva spojené body) – přímka 3 (tři spojené body) – plocha 4 trojstěn Teoreticky se zajímají hudbou – výška tónu záletí na délce struny. Kosmos zní, harmonie sfér – je to krásně ladně uspořádaný celek. 3) Hérakleitos samostatný myslitel (540-480 před naším letopočtem). - Plačící filozof (pesimistické dochované zlomky) - temný, málo pochopitelný filozof Za pralátku považuje VĚČNĚ ŽIVÝ OHEŇ (hylozoismus – živý) – rozněcuje se a uhasíná podle míry (vnitřní měřítko, zákon). Rozněcování a uhasínání – podle Hérakleita jsou věci tvořeny protiklady. Každá věc potřebuje k bytí protiklad. Veškerá změna je v souhře protikladných sil. Boj protikladů je zdrojem všeho. Vše plyne. (kupříkladu podstatou melodie jsou protiklady tónů – kontrapunkty).
Tento názor – později dialektika –
„Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky“ - do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme: vstupujeme nevstupujeme do koryta řeky Moravy (jednota)
jiná voda téže řeky
Pro arché používá někdy OHEŇ, někdy slovo LOGOS (rozum, řád, zákon, slovo). Používá je jako synonyma (stejný nebo podobný význam). Oheň – smyslově vnímatelná látka, logos – abstraktní filozofický pojem. V jednom zlomku říká „Vlhká je duš e opilcova“ - nemá v sobě oheň – rozum. 4) Eleaté (z města Eleje) Další z řeckých přírodních filozofií. Stojí v opozici vůči Hérakleitovi. Popírají existenci pohybu. Chápou ho jako něco, co je proti rozumu (nemluvíme jen o pohybu mechanickém, ale i biologickém…) Odmítají také smyslové poznání. Správné poznání poskytuje rozum a podle toho je pohyb nesmysl.
PARMENIDÉS z ELEJE (540-465 před naším letopočtem). Jako první se zabývá
pojmem BYTÍ. K němu se váží počátky ontologie. BYTÍ je a NEBYTÍ vůbec není a = a každá věc je vždy totožná sama se sebou a ≠ ā věc nemůže být totožná s protikladem BYTÍ je JEDNO, JEDINÉ, nikde není kousek nebytí, není kam se hýbat
MELISSOS – místo nebytí používá PRÁZDNO (prázdný prostor) ZENON z ELEJE – provedl nepřímé důkazy neexistence pohybu. Říkáme jim Zenonovy aporie – slepé uličky, rozuměj aporie – půlení Pravé bytí nepodléhá změnám.
5) Připravovatelé atomismu EMPEDOKLÉS – 5. století před naším letopočtem – snaží se smířit herakleitismus s elegismem. Podle něj jsou nehybnými principy (?). Pravé bytí – ZEMĚ, VODA, OHEŇ a VZDUCH – pohybují jimi vnitřní síly: láska a svár. Střídají se období, kdy se spojují – harmonie a rozdělují – zničení světa
ANAXAGORÁS Hledá základní neměnné látky, jejich neomezené množství – říká jim SEMENA VĚCÍ – jimi je pohybováno vnějším principem.
6) Atomismus (řecký směr) Zakladatelem je LEUKYPOS (asi 500-440 před naším letopočtem), navazuje na elejáty, ale uznává existenci prázdna:
Vzniká možnost existence prázdna a mnohosti – ATOMY (plné bytí se tříští na plná jsoucna – atomy neoddělitelné kompaktní)
DÉMOKRITOS (460-370 před naším letopočtem).
Jaké vlastnosti mají atomy? - nemají žádné prázdno - neměnné - homogenní (stejnorodé) - ze stejné látky Liší se polohou, tvarem a velikostí. Atomy mají háčky, které se spojují ve spojeniny – vznikají VĚCI. Dočasné spojeniny nejsou pravé bytí. Skutečné bytí jsou atomy v prázdnu, které se v prázdnu pohybují. Atomisté rozlišují: - pravé poznání – rozumové poznání - temné poznání – smyslové poznání, kterým poznáváme, co přechodně není 7) další období Sofisté v polovině 5. století před naším letopočtem: - po řecko perských válkách - v Řecku se rozvíjí demokracie, způsobem volby do úřadu – losování – každý má šanci, od všech to ale vyžaduje schopnosti. Sofisté jsou profesionální učitelé moudrosti. Učili myslit, mluvit, jednat. Jsou to schopnosti využitelné v praktickém životě. Vznikají příručky, rétoriky – umění mluvit a přesvědčovat. Rozvíjí se také eristika – umění vést spor a vítězit (i když neměli pravdu na své straně). Získali tímto velmi špatnou pověst. Nechávali si za své učení velmi dobře zaplatit – vzbuzovali opovržení. Používali si nekorektně, používali zdánlivě logické (paralogické) argumenty SOFISMATA Kupříkladu Sázka: za hodinu dvacet/pět piv mnohovýznamovost – až za hodinu vypije 25 piv, nebo za jednu hodinu dvacet minut vypije pět piv…
Vycházejí z hérakleitovského pojetí světa.
PROTAGORAS z ATÉN - hmota je neustále se měnící. Nelze dojít ke všeobecně
platné pravdě. Jsou možné protikladné názory na tutéž věc. Nejznámější:
Mírou vš ech věcí je člověk.
GORGIAS (483-375 před naším letopočtem). Sofistický relativismus přechází ve skepticismus:
- nic není - kdyby něco bylo, nemůže to člověk poznat - kdyby to mohl poznat, nemůže to sdělit. V Aténách vytvořil první řečnickou školu. Zakladatel rétoriky. Manipuluje v textech řečí a její stavbou – ŘEČ JE MOCNOU VLÁDKYNÍ. Řečnictví se v Aténách vyznačovalo květnatostí, zdobností. Ve Spartě je strohé vyjadřování – lakonické.
Sofistická etika – Dobro a Zlo jsou relativní pojmy. Byli první, kteří vytýčili
otázku po povaze mravních a právních zákonů. Zda jsou stát a jeho zákony dány přirozeně (fysei) nebo vznikly dohodou (novoi). U sofistů převládá názor, že vznikly novoi, jako ochrana slabých – konvencí, dohodou, aby se bránili před silnými. Lidská společnost ale směřuje k přirozenému – silný ovládá slabého.
ANTIKON tvrdí jako první, že lidé jsou si rovni – přirozená rovnost. Žákem sofistů je SÓKRATÉS – (469-399 před naším letopočtem) odmítá toto označení. Byl odsouzen k smrti požitím číše bolehlavu. Byl synem porodní báby – v jeho pojetí umění porodnické – pomáhat na svět myšlenkám. Nepovažoval se za moudrého – známý výrok „Vím, že nic nevím“ - jeho moudrost spočívala v tom, že věděl o svém nevědění – sebepoznání – poznej sebe sama. Ve své době přiklání pozornost k člověku, zejména k etice. Přichází s AUTONOMNÍM POJETÍM MORÁLKY (předchozí bylo heteronomní) - člověk se má řídit vnitřním smýšlením, nikoliv zákony. HETERONOMNÍ PRINCIP – vnější autority – Bůh, zákony… Co umožňuje autonomnost? Svědomí, pro které má pojem DAIMONIUM - vnitřní morální intelektuální síla, kterou nás obdařili bohové. Umožňuje rozhodnutí, co je dobré a co zlé. Byl ovlivněn, že zavádí nová božstva (daimonium – božstvo). Vystupoval proti volbě losováním do státních úřadů. U kormidla mají být ti nejlepší. Hlavním cílem morálky je dosažení blaženosti – štěstí. Předpokladem je areté – ctnost, zdatnost – schopnost být š ťastný. Podle Sókrata je areté v rozumu, rozumném životě. Dobré je to, co je rozumné. Co je proti rozumu, není dobré.
Sokratova filozofická metoda: -
Sokratova ironie:
dialogy vedl s významnými aténskými občany s dílem dobrat se pravdy o etických pojmech, ale i náboženských, politických. Sofisté chtěli vyhrát spor, SOKRATÉS CHTĚL PRAVDU!
- vystupuje na straně toho, kdo chce být poučen, až posléze, vhodnými otázkami, přivede druhou stranu ke změně názorů. Netváří se jako nevědomý, považuje se za nevědomého.
