Z OBSAHU 2 NA MUŠCE. Půlrok završený sedmi vteřinami 2. Čekají je zkoušky života 6. V Chrudimi na dobu určitou. Deset let se sokoly

Z OBSAHU

2

14

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

Půlrok završený sedmi vteřinami

2 Čekají je zkoušky života

6

16

6

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

V Chrudimi na dobu určitou

Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk

10 Deset let se sokoly

14

10

24

Prázdniny v zeleném

16 Voják beze zbraně

24 NA MUŠCE Téměř přesně měsíc před výročím ničivých teroristických útoků z 11. září na Světové obchodní centrum a Pentagon zažil svět obrovský šok. Britská policie na poslední chvíli zmařila záměr zničit přímo ve vzduchu více než desítku letadel směřujících z Británie do USA, kdy teroristé zamýšleli spáchat „masovou vraždu nepředstavitelných rozměrů“, možná dokonce přesahující svými následky útoky z 11. září. Hrozivé jsou na tom především dvě skutečnosti. Ta první tkví v tom, že 24 zadržení spiklenci nebyli zřejmě žádní zakuklení příslušníci Al-Kajdy, ale britští občané, byť pákistánského či jihoasijského původu – běloch a syn exčinitele Konzervativní strany, syn architekta, univerzitní student, zaměstnanec pizzerie, podnikatel, pracovník charitativní organizace, žena v pokročilém stupni těhotenství, zaměstnanec letiště Heathrow... A druhá? Zjistilo se, že útok měl být spáchán pomocí tekuté chemikálie pronesené na palubu letadla jako obyčejný sportovní nápoj smíchaný s gelovou látkou. Zákonitě se nabízí otázka, zda tento pokus neotevírá novu děsivou kapitolu mezinárodního terorismu. Kde si ještě můžeme připadat bezpečně? Lze vůbec nové formy budoucích útoků včas odhalit? Co nyní musíme udělat pro zvýšení bezpečnosti západní civilizace? Uvědomujeme si, oč nyní jde? Paradoxem je, že týž den vydaly agentury zprávu o průzkumu, který byl proveden v USA. Vyplývá z něj, že přibližně 30 procent Američanů není schopno říci, ve kterém roce se odehrály ničivé teroristické útoky 11. září. Šestnáct procent dotázaných ho vůbec nezná, šest procent si myslelo, že se tak stalo dříve, a osm procent, že naopak později. Mimochodem, dokážete rychle odpovědět na otázku, ve kterém roce to bylo? Ladislav Lenk

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: INTEGRAF, s. r. o., Náchod Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Lockheed Martin Uzávěrka čísla: 2. 8. 2006 Toto číslo vyšlo dne: 21. 8. 2006


BALT 2006

BALT 2006 

Půlrok završený sedmi vteřinami

Už pošesté se stal v červnu centrální polygon polských vzdušných sil Ustka na břehu Baltského moře místem nejdůležitější prověrky umu strakonických obsluh protiletadlových raketových kompletů 2K12 KUB. Konalo se zde cvičení Balt 2006, jehož hlavní částí jsou bojové střelby ze zbraně, pro kterou na našem území nemáme vhodnou střelnici a již zkušení zahraniční piloti označují jako „tři prsty smrti“.

Text: Jaroslav PAJER Foto: Jan KOUBA a Jaroslav PAJER

KUBy STÁLE BUDÍ RESPEKT

Jako se v kapce rosy zrcadlí celý svět, tak se v posledních vteřinách před odpálením rakety z kompletu KUB odráží šestiměsíční příprava příslušníků 251. protiletadlového raketového oddílu ze Strakonic.

„Ten komplet už má něco za sebou, ale pokud se zeptáte jakéhokoliv amerického pilota, který se před pár lety účastnil bojů v Srbsku, jak létal, když věděl, že dole jsou KUBy, tak vám stoprocentně řekne, že se držel hodně vysoko. Stále je to zbraň, ze které mají piloti respekt a vědí, že dokáže velmi efektivně působit,“ charakterizuje komplet KUB, který byl prvně veřejnosti představen v roce 1967, velitel 25. protiletadlové raketové (plr) brigády plukovník Generálního štábu Josef Slavík. Na letošní střelby se chystaly osádky ze třetí a čtvrté baterie 251. plr oddílu podplukovníka Dalibora Zvonka. Každá z nich tu měla dvě obsluhy, jež se během střeleb vystřídaly. Bylo naplánováno, že ve dvou „oknech“ vystřílí každá směna na šest cílů po deseti raketách.

Na některé si totiž Strakoničtí měli vyzkoušet palbu řadou, to znamená dvěma raketami, kdy se zvyšuje účinnost zásahu na maximum.

TVRDÁ BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ Specifikem zdejších ostrých střeleb je, že se ničí vzdušné cíle (rakety SRCP-WR) vypouštěné z nosičů-letounů Su-22. Aby však mohli protiletadlovci pálit, je třeba, aby nosič nejprve odletěl do bezpečí mimo palebný sektor. Obsluha kompletu proto musí zaregistrovat odval, čili oddělení cíle od letadla. Na obrazovce příslušného operátora se to projeví novou amplitudou, která se „odtrhne“ od původní křivky. Operátor pak musí zachytit pravý cíl – terč SRCP, a když se polští bezpečnostní důstojníci přesvědčí, že radiolokátory nesledují letadlo (pilot jim ohlásí, že už není ozařován), pak teprve svolí ke střelbě. „Máme velmi krátkou reakční dobu na to, abychom cíl zachytili,“ vysvětluje velitel brigády. „Dostáváme se tak do velkého časového presu. Tady hrají roli sekundy.“ Další bezpečnostní opatření, které platí od letošního roku, zase nedovoluje, aby cíl sledovaly obě přichystané střílející jednotky. „Tak to bylo dřív,“ dodává plukovník Slavík, „a pokud se u jedné baterie vyskytl nějaký problém,

mohla působit druhá. Dnes to leží jen na té jedné.“ Současně však připouští, že by v reálné činnosti bylo podobných ztěžujících faktorů víc. „Například by proti nám mohl protivník použít protiradiolokační rakety, kterými by se nás snažil zničit.“

FINÁLE PŘÍPRAVY – ELITE 2006 Příprava na Balt 2006 začala protiletadlovcům hned po Novém roce. Vyvrcholením pak byla jejich účast na mezinárodním cvičení Elite 2006, jež se konalo v první polovině května v německém výcvikovém prostoru Heuberg. Kromě našich „rakeťáků“ se ho účastnilo na 1700 příslušníků leteckých a protivzdušných sil z dalších 26 zemí. „Po celých čtrnáct dnů tam byla velká hustota letadel, která na nás působila,“ popisuje velitel strakonické brigády. „Každý komplet má vždy vyčleněné ,okno‘, během kterého na něj působí stíhači svými prostředky, bylo to raketami HARM nebo ALARM. A obsluha kompletu naopak působí na něj. Na konci dne se pak koná briefing, kde se dokládá, kdy přesně pilot ,pálil‘ na nás a kdy zase náš důstojník, který řídil palbu, ,odpaloval‘ rakety na něj. Rozvíjí se tak zajímavá soutěž, kdo vymyslí lepší taktiku. Piloti moc dobře vědí, jaký mají naše komplety

A fakta Protiletadlový raketový komplet 2K12 KUB (v kódu NATO označovaný SA-6 GAINFUL) » samohybný komplet malého až středního dosahu » slouží k protivzdušné obraně vojsk a důležitých objektů před letadly, vrtulníky a ostatními prostředky vzdušného napadení » působí proti cílům pohybujícím se do rychlosti 600 m/s ve výškách 25 až 14 000 m a ve vzdálenosti 3,5 až 25 km » působí za všech povětrnostních podmínek i při intenzivním radioelektronickém rušení » pálí buď jednou raketou anebo jejich řadou z jednoho nebo několika odpalovacích zařízení » skládá se ze samohybného řídicího naváděcího radiolokátoru, čtyř samohybných odpalovacích zařízení, která mohou nést tři protiletadlové řízené střely, a z nabíjecího přepravníku

2

3


BALT 2006

dosah. Takže vidíte, že letouny krouží těsně mimo čáru našeho dosahu a čekají. Na palubě mají zařízení, pomocí něhož poznají, kdy jsme radiolokátor zapnuli a ozařujeme je. Pak ovšem vyvstává otázka, jak dlouho řídící palby nechá lokátor zapnutý. Může to být jen velice krátce, tak čtyři vteřiny, protože potom by si už naši polohu raketa na letounu zapamatovala.“ Na Elite si tedy obsluhy KUBů vyzkoušely taktiku včetně všech činností, jež musejí ovládat téměř rutinně, aby jejich zbraň dostála své pověsti. Na Baltu pak vojáci zažili skutečnou střelbu. Někteří poprvé v životě. Než k tomu vytouženému výstřelu došlo, absolvovali na písečném mořském pobřeží příslušníci obsluh i jejich kolegové ze zabezpečovacích jednotek další hodiny jak teoretické, tak praktické přípravy. „Naostření“ raket, čili jejich kompletaci a kontrolu za přítomnosti polských techniků a bezpečnostních důstojníků, zkoušku nabíjení odpalovacích zařízení, přejezd do palebných postavení, zkoušku zachytávání cílů (ty imitovala den před ostrými střelbami polská vojenská letadla), bezpečnostní školení... Vlastní střelby pak za jistého nervového napětí proběhly v necelých dvou hodinách čistého času.

„SLEDUJI TŘEMI!“ Během střeleb byla asi nejsledovanější technikou odpalovací zařízení. Na ně mířily fotoaparáty, kamery, dalekohledy a zraky všech, kteří právě měli aspoň trochu volno. Jak název těchto pásových kolosů napovídá, z nich téměř šestimetrové a šestisetkilogramové rakety za

4

BALT 2006 

chrlení ohně a dýmu odlétají na svou krátkou destrukční pouť. „Já je ale neodpaluji,“ prozrazuje roli své jednotky praporčík Jaroslav Sekanina, velitel čety odpalovacích zařízení. „Mou povinností je starat se o rakety a aby odpalovací zařízení, která jsou v četě dvě, byla v pořádku. Nabíjíme mimo palebné postavení. Na nabití všech tří raket máme podle časové normy osm minut. Pak nám cesta sem, do palebného postavení, trvá asi patnáct minut. A během dalších sedmi osmi minut jsme připraveni ke střelbě.“ Pro umístění odpalovacího zařízení do „palpostu“ totiž platí určitá pravidla. Svou váhu má jeho vzdálenost od řídicího naváděcího radiolokátoru, vzdálenost od předmětů za ním (vzhledem k tlakové a tepelné vlně, kterou vyvine startující raketa), důležité jsou také zakázané sektory palby a podobně. „To všechno se ukládá do počítače a s tím pracujeme,“ popisuje praporčík Sekanina. „Znamená to vyčíst vzdálenosti, úhly a provést funkční kontrolu. Když pak rakety zachytí cíl, tak hlásím do lokátoru ,sleduji třemi‘. Pak už to závisí na nich, aby zmáčkli ten knoflík.“

a palebný důstojník. V našem případě to byl poručík Lukáš Málek, velitel 4. baterie. Pokyny ke střelbě dostává od velitele oddílu, ovšem on je tou osobou, která mačká „pusk-start“, tlačítko pro odpálení rakety. „Nosič se na nějakém čtyřicátém padesátém kilometru dostává na bojový kurz. Tehdy dostanu povel na zachycení cíle. Asi na dvacátém čtvrtém kilometru dochází k oddělení cíle od nosiče. To je nejdůležitější okamžik. Protože operátor číslo dvě praporčík Jan Borák musí přejít na sledování správného cíle. Pak uplyne přibližně pět šest vteřin, než se letadlo dostane do bezpečné zóny. A potom mám něco kolem sedmi osmi vteřin na to, aby mi cíl zachytily hlavice raket, Polák, který je se mnou v lokátoru, povolil palbu a já pálil. Odemknu tlačítka a okamžitě budu pálit. Nebudu čekat ani vteřinku.“

NEŽ SE STISKNE „PUSK“

POCIT K NEZAPLACENÍ

V řídicím naváděcím radiolokátoru pracuje čtyřčlenná posádka. Řidič, dva operátoři

Poručík Málek je jedním z těch, kteří letos střílejí poprvé. Na Baltu byl už loni, ale ne jako

palebný důstojník. Jen se díval. Dnes měl „prst na spoušti“. A co cítí? „Zatím to jde,“ svěřil se nám den před střelbami, „ale nervy to budou velikánský...“ Letos prvně se aktivně střeleb účastnila i podpraporčice Radka Císařová. „Na vojně jsem prošla hromadou funkcí a skončila jsem na odpalováku jako operátorka. Ta práce mě baví. Dostávám pokyny od velitele odpalovacího zařízení. Sleduji, zda se lafeta správně natáčí, jestli dobře probíhá funkční kontrola. Před sebou mám pult s veškerými tablíčky a na nich je všechno vidět. Doufám, že to dopadne báječně. Jsem nadšená, že tady můžu být. To je pro každého člověka zážitek.“ Příslušníci obsluhy odpalovacího zařízení let rakety, která startuje nad jejich hlavami, z bezpečnostních důvodů nikdy nevidí. Jsou ukryti za pancířem. „Není dovoleno ani se dívat třeba v noci periskopem,“ dodává praporčík Sekanina. „Když raketa opustí lafetu, je v mžiku pryč. Ozve se rána a odpalovák se trochu zaklepe. Zhoupne se. A to je pocit

k nezaplacení. Víte, že to opravdu funguje, že je to reálná hrozba, reálná zbraň.“ Své zážitky prozrazuje také podplukovník Jaromír Alan, dřívější velitel strakonické jednotky KUB, dnes náčelník protiletadlového raketového vojska Armády České republiky. „V celé mé vojenské kariéře to jsou sedmé ostré střelby. Když jsem byl na těch prvních, byl to obrovský adrenalin. Člověk absolvoval dlouhou a náročnou přípravu, pak vyjel na střelnici a viděl, jak raketa skutečně odlétá. To se až zastavuje srdce. V tu chvíli cítí člověk obrovskou hrdost na to, že je u toho.“

Strakoničtí protiletadlovci letošní bojové střelby zvládli výtečně. To ocenil i náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka, který se za nimi přijel podívat: „Ostré střelby raketami jsou nejvyšším stupněm prověrky. Můžeme prověřovat i další věci, ale stěžejní je, jestli jsou schopni bránit jednotky nebo objekty. A dnes při výtečném hodnocení ukázali, že jsou schopni postřelovat vzdušné cíle, že je připravena technika, že jsou připraveni lidé. Tím v podstatě splnili hlavní úkol, který před nimi stál. Nepochybuji o tom, že protiletadlová raketová brigáda úkoly v tomto roce splní.“

5


VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ

VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ  Milan Zajíček. „Zklamal mě však přístup školy k ubytování a k celkovému zázemí studentů. Je to vojenská škola, tak například ve sportu by měla posluchačům nabídnout mnohem větší možnosti. Navíc bylo na sport poměrně málo času.“ Podle poručíka Václava Božovského se potvrdilo přesně to, co od studia očekával. Potřebné množství znalostí na škole získal. „Nic na tom nemění ani skutečnost, že praxe

Čekají je zkoušky života

je naprosto rozdílná od toho, co jsme se zde učili. Zklamalo mě pouze to, že po přechodu na Univerzitu obrany se zpřísnil režim a to samozřejmě žádnému studentovi nevyhovuje.“ Poručice Jitka Koždálová byla zpočátku poněkud rozčarovaná, když zjistila, že mají místo prázdnin pouze měsíc dovolené. „Naopak příjemně mě překvapila atmosféra zde. Byl tady vynikající kolektiv, dobří učitelé, všichni se o nás perfektně starali.“

Více než tři sta studentů vojenského prezenčního studia vyměnilo Univerzitu obrany za školu praxe Text a foto: Vladimír MAREK

V pátek 28. července 2006 se kolem desáté hodiny dopoledne hned dvakrát za sebou otřáslo nebe nad nástupištěm v objektu Univerzity obrany v Šumavské ulici v Brně. Poprvé to bylo, když nad kasárnami přelétla sestava letounů L-159 a podruhé hned vzápětí, když 331 právě vyřazených studentů univerzity zakřičelo mohutné hurá a vyhodilo čepice do vzduchu.

6

Jednalo se o historicky druhé vyřazení posluchačů Univerzity obrany. Výjimečnost okamžiku mělo podtrhnout i reprezentativní složení pozvaných hostů, mezi kterými nechyběli náměstkyně ministra obrany pro personalistiku Jaroslava Přibylová, první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Jaroslav Kolkus, velitel společných sil AČR generálmajor Josef Sedlák, velitel sil podpory a výcviku AČR generálporučík Jan Ďurica, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR Josef Jařab, hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek a další významní představitelé. Samotné vyřazení provedl rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Rudolf Urban. Symbolicky pasoval mečem za všechny

jednoho z nejlepších absolventů univerzity poručíka Petra Jílka. „Dnešním dnem překračujete hranici, sice jen pomyslnou, ale o to významnější, mezi světem studia a světem každodenní profesionální praxe,“ řekla ve svém projevu Jaroslava Přibylová. „Končí čas, kdy jste byli za své jednání, za svá rozhodnutí odpovědni převážně jen sami sobě. Od zítřka vám povinností a zodpovědnosti neporovnatelně přibude.“ Ve slavnostních projevech dále zaznělo, že žádná vzdělávací instituce nemůže nahradit univerzitu života, kterou začnou posluchači studovat a která je také začne prověřovat bezprostředně po nástupu do funkcí. Mnohem závažnější jsou totiž životní zkoušky. Ty bývají spojeny se zásadními, mnohdy nevratnými rozhodnutími v průběhu vojenské kariéry. Na přístupu každého a na vynaloženém úsilí bude záviset, zda jednotliví posluchači půjdou převážně od úspěchu k úspěchu a prožijí pocit z dobře vykonané práce, nebo svou šanci promarní a resort obrany se s nimi rozloučí. Součástí ocenění jednatřiceti nejlepších studentů věcnými a peněžními dary bylo i předání daru náčelníka GŠ pozemních sil Španělska v podobě kopie důstojnické šavle nejlepší studentce Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany poručici Radce Poláčkové. Předseda ČsOL generálmajor ve výslužbě Antonín Špaček dekoroval bojový prapor Univerzity obrany „Čestnou stuhou Československé obce legionářské“ se slovy: „My jsme

svobodu vybojovali, na vás je nyní, abyste ji bránili.“ Po skončení slavnostního ceremoniálu nastalo velké gratulování a objímání s příbuznými studentů. V tomto mumraji jsme se zajímali o to, jak rozdílné byly představy čerstvých poručíků a podporučíků při nástupu na školu a realita, kterou prožili v průběhu studia. „Mé očekávání se potvrdilo v tom, že jsem se setkal s technikou, se kterou bych se nikde jinde nemohl seznámit,“ řekl nám poručík

Poručík Václav Zemen čekal něco úplně jiného, než jaká byla realita. „Byl jsem ale velice příjemně překvapen, na jaké úrovni je tato škola. Poskytuje studentům možnost dalšího rozvoje nejen po vzdělanostní stránce, ale i například fyzické zdatnosti a celkového rozvoje osobnosti člověka. Zlepšit by se do budoucna mělo především ubytování a další infrastruktura školy. Na tom se ale pracuje. Viděl jsem již plány.“ Jediná naše pilotka tryskových letounů podporučice Kateřina Hlavsová prý šla na školu především kvůli létání a to ji rozhodně nezklamalo. „Někdy ale byly hrozně dlouhé nejrůznější nácviky nástupů. Takové ty formální akce by se asi měly zjednodušit.“ Písemný důkaz o dokončení školy, tedy vysokoškolské diplomy, si posluchači převzali jen o něco později během slavnostních promocí. Na těch již bylo přítomno 548 absolventů všech forem a typů studia.

7


MISE

MISE  vracející se domů s dvaačtyřiceti slovenskými vojáky. Speciál letící do České republiky v závěru mise vezl pro změnu tělo vojenského policisty z devátého kontingentu, který tragicky zemřel. Poslední červencový den večer se zpět do České republiky vrátilo společně s plukovníkem Miroslavem Hlaváčem posledních šedesát vojáků, kteří v Kosovu působili od počátku roku. „V misi jsem byla poprvé. Hodně mě ten pobyt tady obohatil. A to po všech stránkách. Doma v republice pracuji na oddělení náboru. Pokud tedy přijdou noví zájemci o službu v armádě, mohu je fundovaně zasvětit do

NEJSME žádnými nosiči vody Čeští vojáci odvedli v Kosovu velmi dobrou práci a po roce předali velení nad úkolovým uskupením Střed Švédům

toho, co všechno je v misích čeká,“ řekla nám na letišti nadpraporčice Hana Hájková a dodala, že nejhorší byl pro ni začátek mise. Všechno bylo nové, musela se tedy učit. Také pro majora Martina Štancla to bylo zajímavé období. „Získal jsem spoustu nových přátel a zkušeností. Práce v mezinárodním prostředí byla skvělá. Působil jsem na velitelství brigády ve funkci ženijního náčelníka.“ Osmý kontingent AČR nahradil v misi KFOR devátý pod velením podplukovníka Pavla Lipky. Je postaven převážně z vojáků 71. mechanizovaného praporu z Hranic. I když český kontingent již nebude velet ostatním

Text a foto: Vladimír MAREK

Přesně před rokem se nad základnou Camp Ville v kosovském Lipjane nesly tóny naší hymny. Letošní slavnostní ceremoniál se tomu loňskému podobal jako jednovaječné dvojče. Snad jen s tím rozdílem, že místo české hudby interpretovala naši hymnu švédská vojenská kapela. V dopoledních hodinách 31. července 2006 jsme totiž předali velení nad mnohonárodním uskupením Střed Švédům. V praxi to vypadalo tak, že dosavadní velitel uskupení český plukovník Miroslav Hlaváč odevzdal prapor NATO novému veliteli švédskému brigádnímu generálovi Per Kosinovi. Česká republika byla první z „nových“ zemí NATO, jíž bylo na Balkáně svěřeno velení nad kontingenty jiných zemí. Na slavnostním nástupu jednotek přitom nechyběl ani velitel sil KFOR italský generálporučík Giuseppe Valotto. Podle jeho slov se čeští vojáci zhostili svého úkolu velmi dobře a odvedli vynikající práci.

MÍLOVÝ KROK VPŘED Úkolem našich vojáků bylo po dobu jednoho roku koordinovat činnost šestnácti set příslušníků uskupení z dalších pěti zemí. Konkrétně se jednalo o Finy, Iry, Lotyše, Slováky a Švédy. Prostor odpovědnosti uskupení představovalo území o rozloze 2240 kilometrů čtverečních včetně správního střediska Prištiny a monitorování více než sto kilometrů dlouhé administrativní hranice. V čele dalších úkolových uskupení v Kosovu stojí v současné době Francie, USA, Itálie a Německo.

8

S hodnocením generálporučíka Valotta souhlasil i odstupující velitel uskupení plukovník Miroslav Hlaváč. „Pro Armádu České republiky to byl mílový krok vpřed. Ukázali jsme, že již nejsme pouhými nosiči vody, ale že dokážeme velet jednotkám z různých zemí. Prokázali jsme schopnost vést a řídit ostatní armády.“ Podle něho bylo nejtěžší udržet dohromady všech šest národů, aby tvořily jeden tým. „A právě to se nám povedlo. Úkolové uskupení Střed je hodnoceno jako jedno z nejlepších. Naše armáda udělala ve svých schopnostech obrovský krok kupředu. Příprava vojáků, praporčíků a důstojníků se za posledních deset patnáct let výrazně zlepšila. Myslím, že máme právem být na co hrdí.“ Plukovník Hlaváč kromě uskupení velel i 8. českému kontingentu, jehož základ tvořili příslušníci 13. dělostřelecké brigády z Jinců. Pro dělostřelce to byla premiéra v takovéto misi. O to náročnější bylo vyrovnat se s tímto úkolem. „Pokud máme profesionální vojáky, stačí nám dva tři měsíce výcviku a musíme zvládnout nejen standardní pěchotní taktiku, ale i základy policejní práce, které potřebujeme v Kosovu. Neviděl bych v tom nějaký zásadní problém. V případě, že by se jednalo o vysloveně bojovou misi, asi by to vyžadovalo důkladnější a delší přípravu,“ řekl nám Miroslav Hlaváč. „Nasazení v této misi mělo svůj význam nejen pro příslušníky, kteří se jí účastnili, ale prakticky pro celou 13. dělostřeleckou brigádu. V současné armádě asi nebude

nikdo působit na jednom místě dvacet let. Naši vojáci tak získali určitou představu o jiné práci, o jiné taktice. Všechno, co se zde naučili, se jim může v budoucnu hodit.“ Plukovník Hlaváč popřál svému nástupci, aby se mu dařilo tak dobře jako jemu.

PŘÁTELÉ A ZKUŠENOSTI Půlroční působení osmého kontingentu v Kosovu bylo ohraničeno dvěma tragickými událostmi. Na jeho začátku spadlo letadlo

zemím, má se nadále podílet na společné činnosti, a to nejen ve střední části Kosova. „Pro naši armádu se až zas tak moc nezměnilo. Pouze nebudeme velet mnohonárodnímu uskupení,“ řekl nám nový velitel kontingentu podplukovník Lipka. „Pokračujeme v plnění úkolů v prostoru odpovědnosti bez ohledu na to, kdo stojí v čele uskupení. Máme již několik případů zadržení zbraní při nelegální těžbě dřeva. Největší problémy, které nás zde čekají, souvisejí především s kriminalitou.“ Podplukovník Lipka dále dodal, že to sice na první pohled vypadá, jako by byl v Kosovu klid, napětí ale může eskalovat během několika málo hodin. Vojenská přítomnost zde je stále ještě nezbytná. Švédové budou mnohonárodnímu úkolovému uskupení Střed velet jeden rok. Poté by je měli vystřídat Irové. Dá se tedy předpokládat, že v horizontu tří čtyř let by se mohla Česká republika opět vrátit do vedoucí role.

9


NÁŠ ROZHOVOR

NÁŠ ROZHOVOR 

V Chrudimi na dobu určitou

Major Zdeněk Kolář je velitelem 43. výsadkového mechanizovaného praporu od září minulého roku. Absolvoval vojenské gymnázium v Opavě, vystudoval motostřelecký obor na vojenské vysoké škole ve Vyškově a pak dostal nabídku sloužit u 82. výsadkové brigády v Prostějově. Po roce přešel do Chrudimi, kde pomáhal budovat 71. úderný výsadkový prapor, na jehož tradici navazuje současný 43. výsadkový mechanizovaný prapor. Major Kolář odešel v roce 2000 z osobních důvodů do zálohy a do služebního poměru se vrátil po dvou letech, kdy přijal funkci náčelníka operačního oddělení na velitelství 4. brigády rychlého nasazení. V armádě slouží 28 let.

Příslušníci 43. výsadkového mechanizovaného praporu počítají s tím, že se během několika let budou muset přesunout do Žatce Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Když se přede dvěma roky přestěhovalo do Žatce velitelství 4. brigády rychlého nasazení z Havlíčkova Brodu spolu s mechanizovaným praporem z Benešova, vznikaly katastrofické scénáře toho, kolik lidí nakonec od brigády odejde. Nakonec se ale tyto vize nenaplnily. O aspektech odchodu příslušníků 43. výsadkového mechanizovaného praporu z Chrudimi hovoříme s jeho velitelem majorem Zdeňkem Kolářem.


Tato jednotka by se podle plánu reformy ozbrojených sil měla dříve či později přesunout do Žatce. Jak se vojákům slouží s pocitem, že jsou v Chrudimi jen na dobu určitou? Jsou zde v podstatě dvě skupiny lidí. První z nich je tvořena vojáky, kteří v Chrudimi slouží už nějaký rok, koupili si tady byty nebo domy, vybudovali si zázemí a zvykli si tu. Těm se to moc nelíbí, ale přesto si myslím, že pokud

10

budou chtít sloužit u výsadkového praporu, tak do Žatce přece jen půjdou. Pak je tu druhá skupina lidí, kteří toho ještě nemají moc odslouženého, protože jsme v poslední době nabírali poměrně hodně nových vojáků, a těm je většinou jedno, jestli slouží v Žatci nebo v Chrudimi. Nehraje to pro ně velkou roli. Já patřím k těm, kteří zde už mají něco odslouženo a společně si říkáme, že čím později stěhování přijde, tím to bude lepší, avšak zároveň se připravujeme na to, že jednou budeme muset Chrudim přece jenom opustit.
Jak se do nálady vojáků promítá skutečnost, že zatím neznáte přesný termín, kdy ke stěhování do Žatce dojde? Prvním termínem přestěhování našeho útvaru byl rok 2008. Nyní máme zprávy o tom, že se to posunulo na rok 2010. Nikdo nám to ale oficiálně ještě neřekl. Bereme to tak, že bychom tu už od roku 2008 neměli být, ale nicméně tušíme, že k přesunu dojde asi o něco později.
Přede dvěma lety se obavy pramenící z přestěhování velitelství a jednoho praporu brigády do Žatce nakonec nenaplnily... Brigáda se tehdy nerozpadla, jenže následky nejsou vidět hned první měsíc po přemístění. Člověk odchází do jiné posádky, ale až později mu začne postupně docházet, že když

každý týden dojíždí, začíná to mít vliv i na jeho rodinu. Rozhodnutí odejít od jednotky tedy může přijít třeba až po půlroce. Domnívám se ale, že většina lidí zůstala a odešli vesměs jen ti, kteří měli nějaké osobní nebo rodinné problémy.
Tehdy se také mluvilo o tom, že odcházeli většinou ti nejzkušenější vojáci, kteří nestihli své znalosti předat těm mladším. Šlo o generační výměnu a brigáda vlastně prošla jakýmsi přerodem. Ani v tom nevidíte problém? Asi bych lhal, kdybych řekl, že to brigádu nepoznamenalo. Když vám odejdou zkušení odborníci, tak je jasné, že není jednoduché je okamžitě nahradit. Nicméně si myslím, že lidé, kteří přišli na jejich místa, se po nějakém čase, během kterého se potřebovali rozkoukat a vžít se do systému, velmi dobře zapracovali a na brigádě nebylo zvenčí ani poznat, že došlo k nějaké generační výměně. Kdo působil uvnitř armády, tak viděl, že občas někde něco zaskřípalo, ale myslím si, že je to normální a běžný jev související s výměnou lidí, neboť každý má trošku jiný systém řízení a práce.
S přestěhováním jednotek z Havlíčkova Brodu a Benešova souviselo také to, že těsně před tím v Žatci rapidně vzrostly ceny bytů.

Nemají vaši vojáci obavu z toho, že se tento jev bude opakovat a náklady za bydlení se vyšplhají ještě výše? Myslím si, že vojáci obavu pociťovat nemusejí, protože v Chrudimi jsou, vzhledem k velké poptávce, ceny nastaveny hodně vysoko. V roce 1999 se zde prodávaly byty 3 + 1 za 600 000 Kč a v součastné době už stojí 1,2 milionu korun, takže to narostlo o 100 %. Stejný problém nastane i v Žatci, pokud se tam budou stěhovat další prapory, tak se poptávka opět zvýší. Takový je prostě trh. Ceny bytů a domů porostou, ale vojáci dostávají příplatek na bydlení, a proto si myslím, že to pro ně až tak velký problém nebude.
Po přestěhování do Žatce budete sídlit v nových prostorech s dostatečným zázemím a navíc nedaleko vojenského výcvikového prostoru. Takže se přesunete do lepších podmínek? Pokud bude na základně všechno tak, jak je zatím prezentováno, a výstavba bude probíhat podle projektů, tak po jejím dokončení si určitě polepšíme. Jde o to, abychom se nepřestěhovali do rozestavěného kolosu, protože to by způsobilo nepředstavitelné problémy se skladovacími prostory, parkem pro techniku a s různými opravami. Po dokončení je každá moderní základna s moderním zabezpečením pro jednotky přínosem.

11


HRDINSKÝ ČIN

A ZPRÁVY 

Díky obětavému zásahu příslušníků 6. polní nemocnice nedošlo ke ztrátám na životech při hromadné dopravní nehodě

Událo se... Text: Ladislav LENK, kpt. Bc. Jiří KLEMENT, Jan ŠMÍD, prap. Alena HRDLIČKOVÁ a www.army.cz Foto: kpt. Bc. Jiří KLEMENT, Jan ŠMÍD a prap. Alena HRDLIČKOVÁ

» O zkušenosti z nasazení psů v oblastech s válečnými konflikty se zajímala delegace Ministerstva obrany Slovenské republiky v čele s ředitelem odboru kynologie Výcvikového centra Vojenské policie v Liptovském Mikuláši Miroslavem Surovým během dvoudenní návštěvy Veterinární základny Grabštejn. Členové delegace se seznámili se způsoby výběru psů, se zkušenostmi z jejich přípravy a se speciálním vybavením psů do extrémních pouštních či vysokohorských podmínek. Také byli informováni o zvláštnostech jejich zabezpečení ve vzdálených zemích. » Poslední prázdninovou sobotu proběhne již čtvrtý ročník Tankového dne. Místem konání bude opět Vojenské technické muzeum v Lešanech. Stejně jako v minulých letech se návštěvníci mohou těšit na bohatý program v rámci celého dne od 9 do 17 hodin. Čekají je bojové ukázky a přehlídka současné bojové techniky. Vstup je zdarma a České dráhy při této příležitosti vypraví z nádraží Praha-Braník v 10.10 hod. historický vlak tažený parní lokomotivou.

Text: Pavel LANG Ilustrační foto: Jiří HOKŮV

Já nechci umřít! Hrdinských skutků není nikdy dost, a proto nesmějí být opomíjeny. Jde-li o záchranu lidského života, platí to dvojnásob. Je potěšitelné, že i armádní profesionálové vědí, jak se mají v osudných chvílích zachovat. Za příklad nechť poslouží obětavý zásah řidičů z 6. polní nemocnice při dopravní nehodě na dálnici Olomouc – Brno.

Kolona speciální automobilní techniky doprovázená vozidly Vojenské policie míří z Prostějova na brněnské letiště. Poklidný přesun končí na 210. kilometru dálnice D1 u obce Holubice. „Pár metrů přede mnou se najednou silně zaprášilo a vidím, že kamion jde na bok. Z motorové části mu vyšlehl plamen,“ vzpomíná řidič rotný Květoslav Vaculík. Do nákladního automobilu vzápětí narážejí Škoda Octavia a dodávkový Ford Tranzit. Vozidla jsou deformována a vzájemně zaklíněna v sobě. „Když jsme uviděli, co se před námi stalo, okamžitě jsme zastavili, bafli hasičáky a utíkali pomoct,“ říká podpraporčík Petr Brůža, další z příslušníků olomoucké 6. polní nemocnice. Prioritní bylo evakuovat zraněné osoby z místa dopravní nehody.

12

Osádky dvou havarovaných vozidel na tom nebyly až tak zle. Zranění lehčího charakteru, šok. V podstatně horší situaci se nacházel spolujezdec z dodávkového tranzitu. Na první pohled bylo patrné, že je vážně zraněn. Jeho vyproštění nebylo možné, neboť zůstal uvězněn mezi pokroucenými plechy. „Chlapi, já nechci umřít,“ hlesl směrem k zachráncům. Malou útěchou mu mohlo být, že byl pod neustálým dohledem lékaře, který doprovázel vojenský transport. Situace se stává kritickou. Zasahujícím vojákům je jasné, že ručními hasicími přístroji šířící se oheň z kamionu nezastaví. Nebezpečí vzplanutí pohonných hmot a následný výbuch hořících vozidel již byly záležitostí okamžiku. „Přes zaklíněného spolujezdce se valil hustý

dým a oheň už byl necelé dva metry od něho. Museli jsme okamžitě jednat. Vzali jsme lano, uvázali jej za přední nápravu dodávky a pokusili se ji odtáhnout pryč. Po chvíli se nám to podařilo. Zraněného jsme dostali do bezpečí,“ dodává rotný Jiří Artl. Na místo nehody přijíždějí vozidla hasičského záchranného sboru a rychlé záchranné služby. Zasahující vojáci se stahují do ústraní a věnují se „svým“ služebním povinnostem. Jako by se předcházejících dvanáct minut nic mimořádného nestalo. „Nejsme žádní hrdinové,“ konstatují jedním dechem: „Byla to úplně normální reakce. Vždyť tam šlo o život. Takto by reagoval každý slušný řidič.“ Světe, div se! V tu chvíli nejel po dálnici na Brno, kromě vojenských profesionálů, žádný slušný řidič. Nikdo jiný totiž nepřispěchal na pomoc. Našli se i tací, kteří si dramatické chvilky fotili mobilem. „O zásahu mých podřízených u dopravní nehody jsem se dozvěděl telefonicky nedlouho poté. Velice si jejich konání vážím. Postavili se k tomu čelem a pomohli druhým v nouzi. Zachovali se jako správní profesionálové,“ chválí pprap. P. Brůžu, rot. K. Vaculíka, rot. P. Černocha, rot. P. Kalvodu, rot. V. Karkulu a rot. J. Artla náčelník 6. polní nemocnice podplukovník MUDr. Marek Kocvrlich.

» Dne 1. srpna 2006 byl jmenován do funkce zástupce náměstka ministra obrany pro obrannou politiku-ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany České republiky Ivan Dvořák, který dosud působil jako vedoucí Stálé delegace ČR při NATO v Bruselu. » Dne 4. srpna byla příslušníkům 3. kontingentu AČR v ISAF (PRT) Fayzabád slavnostně předána vyznamenání NATO – medaile „Non-Article 5 ISAF“, která je udělována vojákům na základě rozhodnutí velení NATO. Medaile byly příslušníkům kontingentu předány při slavnostním nástupu zastupujícím velitelem Provinčního rekonstrukčního týmu pplk. Tiborem Budíkem. Uvedené vyznamenání je vyjádřením ocenění příkladné práce všech příslušníků 3. kontingentu při podpoře aktivit afghánské vlády v provincii Badakšan na severu země. » Společnost Vítkovice HARD zahájila v červenci dodávky ocelových konstrukcí pro letištní hangár letecké základny v Náměšti nad Oslavou

V kasárnách divizního generála Otakara Zahálky v Hranicích se 4. srpna uskutečnilo u příležitosti 55. výročí absolvování Vojenské akademie slavnostní setkání bývalých akademiků – studentů Vojenské akademie, obor dělostřelectvo. Celkem třináct absolventů z dvaceti pěti pozvaných, kteří zde před více než půlstoletím dokončili studium, přijelo do Hranic zavzpomínat na svá studentská léta. V úvodu programu položily delegace absolventů a 7. mechanizované brigády květiny k Památníku akademiků a minutou ticha uctily památku těch, kteří se tohoto setkání nedožili. Poté se uskutečnila prohlídka areálu kasáren a beseda s funkcionáři 7. mechanizované brigády.

Dne 21. července převzalo z rukou ředitele Ústavu jazykové přípravy svá osvědčení 61 absolventů intenzivních kurzů anglického jazyka na úroveň SLP 2 a SLP 3 organizovaných na ÚJP AČR Vyškov v minulých měsících. Ředitel ÚJP plk. Ladislav Chaloupský ve svém projevu zdůraznil důležitost osvojování angličtiny jako prostředku komunikace v armádách NATO a PfP a blahopřál absolventům k dosaženým výsledkům. Poděkoval také učitelům a ostatním pracovníkům ústavu za úsilí, které vynaložili při přípravě posluchačů a zabezpečení bezproblémového průběhu kurzů. na Třebíčsku. Zakázka, jejíž hodnota převyšuje 31 milionů korun, je pro firmu zajímavou příležitostí předvést její technické možnosti. Nosnou konstrukci hangáru budou tvořit osmitunové sloupy, na něž firma upevní speciální konstrukci střechy. Samotná střecha nebude podepírána uprostřed ani v místě vjezdu do objektu, aby sloupy nevadily při popojíždění letadel a jejich řazení. Dodávky prvních ocelových sloupů do Náměště již začaly, všechny části konstrukcí by měly být postaveny a připraveny k předání v říjnu. Celková hmotnost konstrukcí bude zhruba 500 tun.

Patří už k tradici, že do kasáren 154. záchranného praporu v Rakovníku přicházejí žáci z okolních škol, aby se tu seznámili nejen s posláním útvaru, ale aby si připomněli i některé bezpečnostní a zdravotnické zásady. Naposledy vojáky navštívily těsně před prázdninami dvě stovky studentů z místní střední zemědělské školy a obchodní akademie. V parku techniky nejprve zhlédli ukázku činnosti vojenských záchranářů, pak pro ně byla připravena pracoviště, na nichž si mladí hosté mohli sami vyzkoušet svou zručnost i vědomosti. Kupříkladu na lezeckém trenažéru Jakub se skutečně několik odvážlivců pustilo do výstupu stěny, na zdravotním stanovišti si pod vedením lékaře připomněli základy první pomoci, na dalších pracovištích se seznámili se současnými vojenskými spojovacími prostředky, detekčními přístroji a dekontaminační technikou. Nakonec si chlapci i dívky oblékli ochranné masky a jednorázové pláštěnky. Svou exkurzi totiž zakončili přechodem „zamořeného“ prostoru.

13


VZDUŠNÉ SÍLY

VZDUŠNÉ SÍLY 

Deset let se SOKOLY Polské stroje posunuly české vrtulníkové letectvo o velký kus vpřed Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Čeští vojenští vrtulníkáři si letos připomínají nejen 50. výročí vzniku vrtulníkového letectva, ale také o něco kratší jubileum. Před deseti roky totiž Armáda České republiky do své výzbroje zařadila další nový typ – vrtulník W-3A Sokol. Desetileté období provozu je dostatečně dlouhé, aby bylo možné bilancovat.

14

Pořízení polských vrtulníků W-3A Sokol bylo v polovině devadesátých let minulého století velmi diskutovanou záležitostí. Česká republika totiž získala jedenáct strojů výměnou za deset nadzvukových stíhacích letounů MiG-29. Ještě dnes mnozí hovoří o tom, že šlo o nevyvážený obchod a že migy měly daleko větší cenu. Na druhou stranu je nutné přiznat, že provoz pouhých deseti sovětských letounů, které po rozdělení Československa u nás zůstaly, byl značně neekonomický a časem by přinesl zřejmě podobné problémy, jaké mají jiné armády, jež si tento typ ve výzbroji ponechaly. Pokusme se ale zhodnotit, co nové vrtulníky přinesly. Celý proces pořízení sokolů proběhl velice rychle a trval zhruba jeden rok. První skupina českých pilotů a odborníků resortu obrany přijela do polského výrobního závodu PZL Swidnik na podzim roku 1995, aby se zde s novým typem seznámila. Jaké bylo ale jejich překvapení, když zjistili, že továrna už měla všechny vrtulníky připravené. Šlo o kusy původně určené pro polskou armádu. Bohužel však byly jen v základní variantě s minimálním vybavením, které již tehdy bylo zastaralé. Vypukla tedy složitá jednání, jejichž výsledkem byl fakt, že podnik začal pro českou armádu vyrábět zcela nové stroje přesně podle požadavků. „Šlo nám hlavně o avionické vybavení, které jsme chtěli dostat na tehdy běžnou úroveň

západních typů. Za určitý vzor jsme si vzali náš vrtulník Mi-8S čísla 0829, který jsme tehdy vlastními silami modernizovali,“ říká velitel 24. základny dopravního letectva plukovník Josef Bejdák, který se na přebírání a zavádění sokolů do výzbroje od počátku podílel. Polský výrobce tehdy musel spolupracovat i s naším Vojenským technickým ústavem letectva a PVO, neboť do té doby tak moderní výbavu do žádného sokola ještě neinstaloval. Zástupci české armády pak pravidelně dohlíželi i na samotnou výrobu. Mezitím se začala první skupina pilotů a techniků přeškolovat na nový typ. Přeškolení probíhalo zpočátku ještě na továrním stroji, avšak v závěru bylo možné použít vrtulník vyrobený už přímo pro AČR. První čtveřici sokolů přelétli naši piloti ze Swidniku do Kbel 8. října 1996. Šlo o stroje určené pro zdejší dopravní základnu, proto byly vybaveny jen lavicemi a sedačkami pro přepravu cestujících. Další vrtulníky se pak již připravovaly na plnění úkolů v rámci služby SAR a také letecké záchranné služby. Sanitní vrtulníky však byly dodány až v roce 1997, tedy v době, kdy armáda musela opustit středisko v Líních, a tak všechny sloužily zpočátku jen v rámci SAR v Praze-Kbelích a v Přerově. Líňská letecká záchranná služba se armádě vrátila v roce 1998. Již předtím se ale uplatnily polské stroje při záchraně lidských životů, a to při záplavách v létě 1997, i když zpočátku jim

chybělo ještě některé vybavení, jako například palubní jeřáby. Od té doby však byly postupně dovybaveny a jejich osádky získaly mnohé zkušenosti, díky čemuž lze dnes W-3A Sokol v českém letectvu považovat skutečně za víceúčelový. Jednoznačně nejvytíženější jsou vrtulníky u 233. vrtulníkové letky, která zabezpečuje SAR a leteckou záchrannou službu v Líních u Plzně. Jen v rámci LZS zde v letech 1998 až 2005 provedly téměř čtyři tisíce zásahů, což představuje zhruba 500 zásahů ročně. K tomu je samozřejmě nutné přičíst spoustu výcvikových letů, a tak má každý z líňských sokolů nalétáno mnoho hodin. V letošním jedenáctém čísle A reportu však byl tento nálet a stejně tak problematika jejich resursů popsány poněkud nepřesně. Celková životnost vrtulníků je totiž 12 tisíc letových hodin nebo 25 let. Výrobce navíc stanovil, že stroje nemusejí procházet generálními opravami, ale jen určitými předepsanými pracemi, které se provádějí ve výrobním závodě vždy po 1500 hodinách. Tyto práce už mají všechny české vrtulníky za sebou a některé se blíží k dalšímu limitu 3000 hodin. „Po této době však továrna nařizuje provést výměnu motorů, reduktoru i obou rotorů za zcela nové, což však cenu těchto prací zvedá na dvojnásobek oproti opravě po 1500 hodinách,“ vysvětluje hlavní problém major Oldřich Klimeš, zástupce velitele 233. vrlt. Existuje

ale snaha o dohodu s výrobcem, díky níž by se tato výměna dala posunout a motory i nosný systém vrtulníku by opět prošel „pouze“ generálkou. Kvůli tomu se zatím odkládá odeslání prvního stroje, který již téměř dosáhl náletu 3000 hodin a je nyní odstaven v Líních. Kbelské stroje však vzhledem k menší vytížeností mají k této hranici ještě relativně daleko. A jak hodnotí sokoly ti, kteří na nich denně slouží? Vrtulníky se projevují jednoznačně jako jeden z nejspolehlivějších typů v našem letectvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že oproti jiným mají jiné a leckdy lepší podmínky. „Obrovskou výhodou je, že naše stroje parkujeme v uzavřených hangárech, a tak na ně prakticky vůbec nepůsobí nepříznivé povětrnostní podmínky. Za celou dobu provozu jsme například ani jednou nemuseli měnit jejich akumulátory. Stačí je jen udržovat dostatečně nabité,“ říká major Klimeš. Z pohledu pozemního personálu je údajně obsluha sokolů méně pracná než u jiných typů. Ještě větší posun k lepšímu představuje W-3A pro jejich osádky. Asi nemá příliš smysl hodnotit jeho letové vlastnosti. Většina z nás měla někdy možnost vidět bravurní akrobacii, kterou umožňuje zdařilá konstrukce a dvojice výkonných motorů. K určité revoluci ovšem došlo v samotné pilotní kabině. „Než přišel sokol, museli všichni vrtulníkoví piloti u nás létat jen s minimálním a zastara-

lým navigačním vybavením, jehož vrcholem byla GPS podomácku instalovaná v kabině. Nové vrtulníky ale svým vybavením, splňujícím veškeré mezinárodní civilní i vojenské předpisy, posunuly piloty na úroveň kteréhokoliv dopravního letce. I dnes, po deseti letech od výroby, lze avioniku našich sokolů hodnotit jako velice moderní,“ říká plk. Bejdák. Některé systémy navíc průběžně procházejí dílčí modernizací. V současnosti se například zkouší pohyblivá mapa, která bude mít řadu nových funkcí. Piloti tak budou vědět nejen to, kde přesně se v danou chvíli nacházejí, ale zařízení jim v závislosti na výšce letu samo ukáže i to, kde jsou v okolí různé terénní překážky a zda se stroj nachází nad nebo pod jejich úrovní. Další možné vylepšení by se dalo provést například i zástavbou nového systému spouštění motorů, který by dokázal dobu vzletu zkrátit ze současných zhruba tří na dvě minuty, což v případě letecké záchranné služby může hrát velkou roli. Podle velitele 24. zDL v Praze-Kbelích by bylo vhodné také uvažovat o brýlích nočního vidění, které by pomohly nejen u letecké záchranné služby, ale třeba i osádkám strojů určených do pohotovosti pro Vojenskou policii. S moderní výbavou a dalším zvyšováním možností použití pak mohou vrtulníky W-3A Sokol sloužit v Armádě České republiky ještě dlouhou řadu let.

15

REPORTÁŽ 

Prázdniny v zeleném

Konečně na chvíli ve svém snažení ustal. Už to vypadalo, že dostal rozum a pochopil marnost svého úsilí. Sotva si ale omotal rozedřené dlaně novým proužkem náplasti, pustil se do kopání znova. Přestože jsme naprosto přesně věděli, koho hledáme, museli jsme vojáka ještě chvíli pozorovat, abychom v něm objevili tiskového mluvčího ministra obrany Andreje Čírtka. Kravatu s bílou košilí totiž vyměnil za zaprášené khaki tričko a vyžehlené kalhoty za maskáče. Počátkem července dobrovolně opustil kancelář na Ministerstvu obrany a stal se účastníkem dvouměsíčního výcviku aktivních záloh. Na přerovské výcvikové základně začal v hodnosti vojína s výcvikem úplně od píky. Učil se obraty, pochodovat, zdravit a spoustu dalších základních záležitostí vojenského života. To všechno za situace, kdy si jako čerstvý ženáč zařizoval byt a manželka byla v sedmém měsíci těhotenství. „Nestihl jsem absolvovat vojenskou základní službu. Odveden jsem sice byl již v osmnácti letech, dostudoval jsem však teprve letos. Po celou dobu jsem byl přitom přesvědčen, že když dělám tiskového mluvčího na Ministerstvu obrany, měl bych mít nějaký vojenský výcvik,“ vysvětluje důvody svého rozhodnutí v tomto okamžiku vojín Čírtek. Na tak exponované funkci byl pochopitelně i problém s uvolněním. Nakonec se dohodl s ministrem, že nejvhodnější termín představují právě prázdniny. Ani s uvolněním doma to neměl úplně jednoduché. Manželka ale o tom, že chce absolvovat podobný výcvik, věděla od samého začátku, a tak nakonec souhlasila.

PO POCHOĎÁKU VYTRÁVILO Podle všeho ten nahoře se rozhodl výcvik záložním vojákům pořádně opepřit. Už od rána „žhaví“. Ze všech pot jenom teče. Celkem zde cvičí celá rota, sto dvacet vojáků. Většina z nich jsou ale budoucí profesionálové. Absolvují tři měsíce základního výcviku. Pouze sedm z nich jsou vojíni, kteří si zvolili dvouměsíční výcvik aktivních záloh. Podle záložáků je ale právě tohle výborné. Mají možnost určitého srovnání s budoucími profíky. Navíc mají jistotu, že projdou úplně stejnou přípravou jako oni, že nic nevynechají. Po třech týdnech strávených v učebnách a v kasárnách zahájili vojáci výcvik v terénu. Ráno je převezli z Přerova do Kozlova. Posledních deset kilometrů absolvovali pochoďák. A tak když se na obzoru objeví landrover s obědem, je přivítán s nemalým nadšením. Rychlost, s jakou mužstvo vytvořilo řadu před výdejnou, by se možná dala zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Stejně rychle se jen o malou chvíli vytvoří řada těch, kteří chtějí přidat. Podávají se špagety s omáčkou a chvíli se zdá, že na vojáky cvičící ve vzdálenějším prostoru snad ani nezbude. Nechápeme, jak může někomu v takovém vedru tak chutnat.

SEDM STATEČNÝCH Všichni se shodují, že mezi sedmičkou vojáků aktivních záloh se vytvořila vynikající

parta. Bylo to znát i před chvílí na bojišti. Navzájem si pomáhali. Pravidelně mezi nimi putovala tolik žádaná voda bez ohledu na to, kdo ji zrovna přinesl. Přesto se snažíme najít mezi nimi určité rozdíly. Pět záložáků jsou studenti. Většinou nejrůznější nadšenci bojových sportů a klubů vojenské historie. Kromě Andreje Čírtka nastoupila do výcviku přímo ze zaměstnání ještě Karina Fialová. Třiadvacetiletá holka skutečně do nepohody. Vystudovala střední policejní školu. Již třetím rokem bude pokračovat v dálkovém studiu na Pedagogické fakultě v Olomouci se zaměřením na správní činnost a policejní problematiku. V současné době pracuje na Městském úřadě ve Valašském Meziříčí a nezapře v sobě zájem o službu v armádě. Jinak by na tomto výcviku ani nebyla. „Podmínky pro zařazení do takovéhoto výcviku nejsou odpovídajícím způsobem nastaveny pro lidi, kteří se již musí sami živit a mají zaměstnání,“ vysvětluje Karina. „ V práci mi vyšli maximálně vstříc, dostala jsem na tento výcvik dva měsíce neplacené dovolené. Všichni vědí, že se věnuji branné a bezpečnostní problematice, reprezentuji městský úřad ve střelbě, podporují mě, a to včetně mého šéfa, který je bývalým vojákem z povolání. Problém je ale v tom, že mi armáda refunduje pouze šedesát procent platu a to jen po dobu tří týdnů.“ Zúčastnit se podobného výcviku tedy není rozhodně jednoduché. Pokud má někdo rodinu anebo je samoživitel, musí si nejdříve našetřit nějaké peníze. Také Andrej Čírtek souhlasí s tím, že tento aspekt je poněkud nedořešený. „Doposud asi nebyl problém získávat

příslušníky aktivních záloh, kteří v minulosti prošli vojenskou základní službou. S postupujícím časem však přibude zájemců o službu v záložních jednotkách, kteří nebyli na vojně a budou muset absolvovat dvouměsíční výcvik. Někdo by se tím měl tedy zabývat.“

BRIGÁDA JEN PRO JEDNOHO To studenti jsou na tom v tomto směru o poznání lépe. Je to pro ně spíš taková prázdninová brigáda. Stravu a ubytování mají zdarma a k tomu dostanou ještě nějaké peníze zvýšené o nejrůznější náhrady a příspěvek náležející aktivním záložním vojákům. Motivace většiny z nich je ale naprosto jiná. Igor Petrecký je nejmladším z vojáků. Před nedávnem mu bylo teprve osmnáct. Má za sebou tři ročníky průmyslovky elektronických počítačových systémů v Třebíči. Již delší dobu uvažuje o tom, že by se mohl stát vojákem z povolání. Ostatně v rodině má nemálo příbuzných, kteří mu v tomto směru jdou příkladem. A tak se před definitivním rozhodnutím vypravil na zkušenou. Chtěl se prý podívat na armádu zevnitř. „Mé představy se od reality příliš neliší. Nic mi tady nevadí ani neschází,“ říká spokojeně. Jakub Sedlář z Kyjova je na tom podobně. Aktivně dělá military sport, věnuje se airsoftu. Vojna ho prostě baví. S kamarády založili military klub. Za vzor jim slouží 472. jagerbatalion, tedy jednotka současného německého Bundeswehru. „Výcvik se mi líbí, parta je tady dobrá. Prázdniny většinou trávím

Mezi vojáky absolvujícími výcvik na Libavé jsme objevili i tiskového mluvčího ministra obrany Andreje Čírtka Text a foto: Vladimír MAREK

Voják v trávě před námi zuřivě bušil polní lopatkou do země přeměněné tropickými vedry posledních týdnů ve skálu a snažil se alespoň trochu prohloubit okop pro ležícího střelce. Příliš platné mu to ale stejně nebylo. Nevýrazný dolík před ním se spíše než zákopu podobal hrobu. A to ještě pořádně mělkému. 16

17

na brigádě anebo vyjíždíme s kluky do lesa, kde cvičíme podobně jako němečtí horští myslivci. Nedovedu si představit, že bych jel na dovolenou někam k moři.“ Problémy má pouze s dívkou. Když prý zjistila, že jde o prázdninách na vojenský výcvik, našla si jiného.

POD PALBOU PROTIVNÍKA Krátká polední přestávka je u konce. „Vyzkoušíte si pohyby vojáka, s jejichž pomocí se přesunuje po bojišti,“ vysvětluje praporčík Jaroslav Langer. „Začneme reakcemi na povely k zemi a vztyk. Na ně navážeme přískoky a plazením. Tyto techniky voják používá k překonávání terénu ostřelovaného protivníkem.“ Hned po těchto slovech demonstruje jednotlivé cviky. Názorně ukazuje, že na povel vztyk je potřeba jít přímo z lehu na špičky, ruce mít podél těla, udělat klik a pak teprve posunout nohu dopředu. Postupně se záložáci propracovávají k náročnějším úkonům. Vše vrcholí tím, že ve dvojici překonávají přískoky otevřenou krajinu, která je pod palbou protivníka. Zatímco jeden z dvojice vyráží kupředu, druhý ho kryje střelbou. Praporčík Langer sleduje počínání svých svěřenců a upozorňuje na každou chybičkou. Zjevně je ale spokojen. „Rozdíl mezi budoucími aktivními vojáky a zálohami není prakticky žádný. Většina lidí, které cvičíme, začíná od nuly.“ Motivace je prý individuální. Záleží na tom, co člověka přivedlo do armády. Obecně se ale dá říci, že jeho posluchačům chybí cokoliv, jen ne snaha.

18

To potvrzují i ohlasy z druhé strany. Výcvik by prý mohl být tvrdší, náročnější. „Dělal jsem džudo, takže fyzická kondice mi problémy nedělá, říká Igor Petrecký. Také Jakub Sedlář se nechává slyšet, že mu výcvik nepřipadá příliš fyzicky náročný. Zároveň ale dodává: „Myslím si, že se to postupem času zlepší.“ Obdobný názor má i Karina Fialová. „Policejní škola se mi zdála relativně tvrdší. Jsme zde ale jen tři týdny, takže možná ještě změním názor. Začátek měl spíš seznamovací charakter. Nyní jdeme do akcí, do terénu, takže uvidíme.“ Praporčík Jaroslav Langer to potvrzuje. „Postupně budeme přibírat náročnější prvky

výcviku. Přesto, že se jedná o výcvik jednotlivce, některé aspekty se budou týkat i družstva. Vše vyvrcholí cvičením se simulačním systémem MILES. Absolventi základního výcviku se navíc v září zúčastní ještě čtyřdenního vyvedení.“ Další výcvikový den aktivních záloh se pomalu chýlí ke konci. Ještě pár takových a z vojenských nemluvňat se stanou skuteční vojáci. A co bude dál, v tom má většina z nich již jasno. „Bydlištěm sice patřím do Zlínského kraje, mám ale nastoupit k jednotce aktivních záloh Vojenské policie v Olomouci. Nevím, co přesně to pro mě bude obnášet. Zatím jsem se s lidmi z jednotky ještě neviděla,“ vysvětluje Karina. „V případě, že by bylo u Vojenské policie místo, ráda bych se domluvila a podstoupila výběrové řízení do profesionální armády. Jestli uspěji, objevím se tady příští rok znova. To už by mě měl ale čekat tříměsíční výcvik pro profesionální vojáky, alespoň bych přesně věděla, do čeho jdu.“ I když to ale nevyjde, byly to prý super prázdniny. „Trávit dovolenou někde u moře, na to já nejsem. Hodně sportuji. Pokud bych nebyla zde, tak se nejspíš trápím na kole někde v Alpách.“ Také Andrej Čírtek má jasno. Měl by nastoupit do jednotky aktivních záloh. Každý rok ho čeká 21 výcvikových dnů. Na Ministerstvu obrany je sice hodně vytížený, přesto si myslí, že by ho na tato cvičení zaměstnavatel mohl uvolnit. Horší by to prý bylo, pokud by v budoucnu nastoupil do zaměstnání mimo resort obrany.

Po desetiletí byly vojenské újezdy uzavřeným světem, kam mělo civilní obyvatelstvo vstup přísně zakázán. Nyní však dochází ke zpřístupňování některých jejich částí. Proto jsme se rozhodli, že pro příznivce turistiky připravíme průvodce po všech pěti současných vojenských újezdech. Dodejme ještě, že kvůli potřebám armády zaniklo v těchto oblastech mnoho obcí včetně cenných památek. Přítomnost vojáků však naopak svědčila přírodě a ve vojenských újezdech se podařilo zachovat krajinu lépe než v přírodních rezervacích. Ale to už posoudíte sami.

BŘEZINA K tomuto vojenskému újezdu se váže hned několik nej. Z pětice našich újezdů je nejmenší, neboť zabírá plochu pouze 15 817 hektarů, ale koná se v něm nejintenzivnější výcvik. Na jeho území se nachází nejvíce historických památek, ale ty jsou kvůli výcviku přístupné veřejnosti jen s povolením újezdního úřadu. Historie tohoto vojenského újezdu je velmi pestrá a sahá už do doby před druhou světovou válkou. Na začátku 30. let minulého století potřebovala tehdejší československá armáda vybudovat několik větších cvičišť, určených pro potřeby soustředěné polní přípravy útvarů a svazků. Tyto snahy urychlil nástup fašismu v Německu, ale také dodávky nových zbraní pro naše dělostřelecké, tankové, letecké a pěší jednotky. Pro přípravu útvarů dislokovaných na území střední Moravy byl vybrán prostor rozprostírající se severně od Vyškova. První plány na využití tohoto území k vojenskému výcviku pocházejí z roku 1933 a o dva roky později je zřízeno Velitelství výcvikového tábora v Dědicích u Vyškova. Celková ubytovací kapacita ve třech

tábořištích lehčího typu byla dimenzována na 6000 vojáků. Vojenská příprava zde začala v roce 1938, ale už 15. března roku 1939 v deset hodin dopoledne obsadili tento prostor jednotky Wehrmachtu. Němci pokračovali s výstavbou prostoru podle českých plánů a měl jim sloužit k výcviku osádek tanků a transportérů, ale cvičila se zde třeba součinnost dělostřelectva a letectva. Wehrmachtu původně vyměřený prostor nepostačoval, byly posunuty jeho hranice a plocha cvičiště se tak zdvojnásobila. Násilně přitom bylo vystěhováno 33 osad a obcí s bezmála 20 000 českými obyvateli. Němcům nesloužil tento prostor jen k výcviku, ale s využitím válečných zajatců v něm na několika kopcích postavili symboly očekávaného vítězství. Nejmonumentálnější byl pomník „Vítězství německých vojsk u Stalingradu“, který stál na Hanáckém vrchu nedaleko Prostějoviček. Monument tvořil osmiboký pozorovací bunkr, z jehož centra vystupoval dvacetimetrový monolit. V padesátých letech byl tento pomník zničen a do dnešní doby se z něho dochovalo jen torzo.

SPECIÁLNÍ PŘÍLOHA PRO PŘÍZNIVCE TURISTIKY

vás zve do vojenských újezdů


REPORTÁŽ

Zajímavosti a památky Všechny popisované památky, kromě zřícenin hradů Melice a Vícova, se nacházejí v nezpřístupňované části prostoru a lidé je tak mohou navštívit pouze s povolením újezdního úřadu.

ZŘÍCENINA HRADU MELICE Na místě hradu, který si nechal postavit nemanželský syn krále Václava II. biskup Jan Volek, se do dnešní doby dochovala jen halda kamenů. V roce 1423 jej dobyli husité a o šestnáct let později byl srovnán se zemí. Z hradu pocházejí raně gotické kachle vysoké umělecké hodnoty, o jejichž vystavování je ve světě velký zájem. Podle hradu nad vesnicí Drysice dostal zdejší region název Melicko.

TURISTICKÉ TRASY:

ZPŘÍSTUPNĚNÉ KOMUNIKACE:

(Vstup pouze přes den) CYKLOTRASY č. 5029 – Vede z obce Rychtářov na jihozápad podél hranice vojenského újezdu až ke křižovatce u Kulířovského potoka a pak dál po silnici údolím Kulířovského potoka do obce Kulířov. č. 5080 – Odděluje se na křižovatce u Kulířovského potoka z trasy č. 5029 a po hranici újezdu pokračuje do obce Krásensko. č. 5075 – Tato trasa vede z obce Hamry na západ Repešským žlebem, po zpevněné komunikaci podél Repešského potoka do obce Repechy. č. 5222 – Je vedena po komunikaci 3. třídy z obce Zelená Hora na sever do obce Podivice a pak dál směrem na obec Otaslavice.

Komunikace 2. třídy (č. 377) mezi obcemi Žárovice a Drahany prochází napříč vojenským újezdem a je uzavírána podle potřeby výcviku. Plán střeleb se upřesňuje měsíc dopředu a o nutnosti uzavřít tuto silnici jsou informovány městské úřady Vyškova a Prostějova. Armáda okolním obcím slíbila, že k uzavření silnice bude docházet nejvýše desetkrát do roka a pokud to bude možné, co nejméně ve všedních dnech. Komunikace 3. třídy Rychtářov – Studnice – průjezd bez omezení Komunikace 3. třídy Zelená Hora – Podivice – Otaslavice – průjezd bez omezení

HRAD VÍCOV (JEŽŮV HRAD) TURISTICKÉ STEZKY Červená turistická trasa vede údolím Kulířovského potoka souběžně s cyklotrasou č. 5029. Další červená turistická trasa vede z obce Hamiltony po hranici újezdu do obce Rychtářov.

První písemná zmínka o hradu u stejnojmenné vsi pochází z roku 1355. Z informací v listině datované do roku 1418 se můžeme domnívat, že hrad byl už v té době zříceninou. Dnes jsou na místě hradu patrné jen zbytky zdí. Zřícenina stojí nedaleko cyklostezky, asi kilometr severozápadně od Hamerského rybníka.

ZPŘÍSTUPNĚNÉ PROSTORY: (Vstup pouze přes den) 1. Jihozápadní část újezdu na východě ohraničena silnicí z Rychtářova do Studnice 2. Jihovýchodní část újezdu na západě ohraničena silnicí ze Zelené Hory do Podivic a polní cestou z Podivic do Kobylniček 3. Severní část újezdu na jihu ohraničena zpevněnou cestou z obce Hamry do obce Repechy

GEOMETRICKÝ STŘED ČESKOSLOVENSKA Na severovýchodní straně kopce Lipová (4 km severně od obce Rychtářov), asi 100 metrů pod vrcholem, se nachází betonový památník ve tvaru kříže. Byl postaven v roce 1985, aby připomínal, že právě zde se nacházel geometrický střed bývalého Československa.

FERDINADSKO V roce 1745 se stal olomouckým biskupem kardinál Ferdinand Julius Troyer, jehož velkou vášní byl lov. Na území biskupských lesů proto nechal vybudovat tři lovecké zámečky, které nazval podle svého jména – Juliusburg (dřevěná stavba u Odrůvek), Troyerstein (zámeček v dnešní obci Rychtářov) a Ferdinandsruhe – Ferdinandův klid, dnešní Ferdinandsko. Barokní zámeček, který stojí uprostřed vojenského újezdu, tvoří několik historických budov, které čeká rekonstrukce. Uprostřed hlavní budovy byla kaple zasvěcená patronovi lovců sv. Eustachovi a boční křídla sloužila k ubytování hostů a jejich doprovodu.

Bezpečnostní a režimové pokyny

SMILŮV HRAD Zbytky hradu jsou v terénu stále ještě dobře patrné. Byl postaven na konci 13. století a měl chránit nedaleké naleziště železné rudy. Ještě nedostavěný hrad zpustl na počátku 14. století.

HRAD STARÝ PLUMLOV Své sídlo si zde ve druhé polovině 13. století založil patrně někdo z rodu pánů z Celbovic. Na začátku 14. století byl zřejmě majitelem hradu, zvaného též Drahaus, loupeživý rytíř Friduš z Linavy, který musel na příkaz krále Jana Lucemburského v roce 1312 hrad zničit. V roce 1325 koupil zchátralý hrad s přilehlým městečkem Vok z Kravař, který si za své sídlo vybral nedaleký Plumlov.

CVIČNÉ OBJEKTY ČESKOSLOVENSKÉHO OPEVNĚNÍ Asi 50 metrů za hranicí vojenského újezdu, v lese u silnice ze Žárovic do Drahan, stávaly dva cvičné objekty československého opevnění, které sloužily k výcviku jejich posádek. Z dnešního pohledu šlo spíše o trenažéry, které neměly za úkol čelit protivníkovi, a tak při stavbě bylo využito

„odlehčené“ konstrukce – bunkry mají například duté stropy. Oba objekty se dochovaly značně poškozeny, přičemž stav jednoho z nich byl natolik vážný, že musel být nedávno zbourán. O druhý objekt dnes pečují fandové vojenské historie.

• Vstup na zpřístupněná území vojenského újezdu je povolen celoročně za účelem turistiky, cykloturistiky, individuálních vyjížděk na koních, sběru lesních plodin. • Vjezd a vstup na zpřístupněná území vojenského újezdu je povolen pouze po uvedených komunikacích. Je zakázáno bez povolení újezdního úřadu scházet ze silnic a turistických stezek a vstupovat mimo zpřístupněné prostory a plochy. • Řidiči musejí věnovat zvýšenou pozornost silničními provozu, neboť šířka zpřístupněných komunikací v některých částech neumožňuje bezpečné míjení s vojenskou technikou a vozidly zajišťujícími hospodářskou činnost. Část komunikací je v přechodném a zimním období udržována ve sjízdném stavu pouze účelově, podle potřeb vojenské správy, a je tak třeba věnovat zvýšenou pozornost stavu vozovky. • I ve zpřístupňovaných částech vojenského újezdu se i nadále provádí výcvik vojsk. Proto jsou občané povinni se řídit pokyny příslušných vojenských orgánů a Policie České republiky. • Vzhledem k tomu, že velká část povrchových vod v jihozápadní (zpřístupněné) části vojenského újezdu je zdrojem pitné vody pro okolní obce, je nezbytné zachovávat pravidla o pobytu osob na území ochranných hygienických pásem vodních zdrojů. • Na celém území vojenského újezdu platí trvalý zákaz vjezdu vozidel na lesní cesty a do lesních porostů, volného rozdělávání ohně

a kouření v lese, pobytu ve vojenském újezdu po setmění a táboření. • Na základě výnosu přednosty Újezdního úřadu vojenského újezdu Březina je nutné z důvodu lovu některých druhů zvěře od 1. září do 31. října respektovat omezení pohybu osob na celém území vojenského újezdu, tedy i ve zpřístupněných částech v denní a noční době od 16.00 do 8.00 hodin. • Do ostatních částí vojenského újezdu Březina je vstup možný pouze s povolením, o jehož vydání rozhoduje přednosta újezdního úřadu na základě písemné žádosti. Veřejnosti volně nepřístupné části újezdu jsou označeny výstražnými tabulemi zakazujícími vjezd a vstup na toto území. Do částí újezdu, kde se nacházejí výcviková zařízení, je vstup veřejnosti zcela zakázán (a to i pro držitele povolení ke vstupu a vjezdu na území újezdu). V zájmu osobní bezpečnosti je bezpodmínečně nutné tyto zákazy respektovat. Porušením tohoto zákazu se občan dopouští přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a může mu být uložena pokuta do výše 3000,- Kč. • Pokud občan ve vojenském újezdu nalezne munici nebo součást vojenské výzbroje či techniky, nesmí se těchto předmětů dotýkat a musí nález bezodkladně ohlásit na VÚ 8660 Vyškov, tel.: 973 452 005, újezdní úřad, tel.: 973 453 162-5 nebo Policii ČR, případně pracovníkům VLS ČR, s. p. Praha, divize Plumlov.

KALEIDOSKOP  Dechová hudba zněla zahradou Na Valech V sobotu 5. srpna se v zahradě Na Valech Pražského hradu konal letošní poslední promenádní koncert Posádkové hudby Praha. Je jednou z nejdéle působících posádkových hudeb na území naší republiky a spolupracuje při svých koncertech s mnoha slavnými a zajímavými hosty. Tentokrát si vybrala jednotku Čestné stráže AČR, jejíž exhibiční vystoupení pravidelně zařazuje do svých programů, při kterých společně reprezentují Posádkové velitelství Praha a Armádu České republiky na veřejnosti. Za hudebního doprovodu Posádkové hudby Praha se divákům představili příslušníci 1. čety 1. roty pod velením praporčíka Karla Földeše. Exhibiční vystoupení prezentující velmi efektní, ale zároveň náročné cviky s puškou jen potvrdilo, že příslušníci Čestné stráže jsou profesionály na svém místě. Zatímco v první části programu zazněly známé melodie autorů muzikálové a filmové hudby, druhá část koncertu byla věnována hostům, jejichž jména jsou spjata se slavnou historií Posádkové hudby Praha. Velitele Posádkové hudby Praha podplukovníka Milana Bulína a dirigenta kapitána Patrika Spinka na chvíli vystřídali za dirigentským pultíkem dva jubilanti a skladby „Armádě do kroku“ Františka Musela a „Zátavská polka“ Jaroslava Zemana zazněly pod taktovkou svých autorů stejně svěže jako kdysi. Dnes devadesátiletý František Musel a sedmdesátiletý Jaroslav Zeman zasvětili svoji životní dráhu hudbě a skladatelské činnosti a na oba také dodnes vzpomínají jejich bývalí žáci vojenské hudební školy jako na vynikající učitele. Text a foto: pplk. Mgr. Petr HLADÍK

V Přerově o nejlepšího psovoda a psa Začátkem června se v Přerově konal již 13. ročník vojenského kynologického přeboru „O nejlepšího psovoda a psa Velitelství sil podpory a výcviku a Ředitelství logistické a zdravotnické podpory“. Akce se zúčastnilo celkem 22 psovodů se svými čtyrnohými kamarády. Sedm soutěžících bylo ze společných sil Olomouc, čtrnáct z Velitelství sil podpory a výcviku a jeden z Vojenské policie. Soutěžilo se ve čtyřech disciplínách: vševojsková příprava, všeobecný výcvik, pachové práce, obrana a strážní služba. Nejoblíbenější disciplína obrana a strážní služba, která byla připravena na závěr, očividně rozproudila krev především služebním psům. Celkový dojem akce potvrdil, že kvalita služebních psů se s profesionalizací armády zvyšuje. První místo v přeboru vybojoval prap. Milan Hagan z Přerova se svým devítiletým německým ovčákem Andrewem, který odchází do zaslouženého důchodu. Vyhrál s počtem 821 bodů z maximálních 1140. Na druhém místě byl rtm. Tomáš Procházka z Grabštejna se služebním psem Atolem (702 bodů). Třetí místo obsadil rtm. Roman Martynek, rovněž z Grabštejna, se psem Connym (626 bodů) a čtvrté místo patřilo rtm. Rostislavu Bartoníčkovi z Hostašovic a psu Cartiemu (610 bodů). První čtyři soutěžící postupují na 30. ročník celoarmádního přeboru „O nejlepšího psovoda a psa AČR“, který se bude konat 11. – 15. září 2006 v Grabštejně. Text a foto: prap. Marek BREZNAY

Střelci z Univerzity obrany v Nijmegenu úspěšní

Legenda:

turistické trasy cyklotrasy

zpřístupněné prostory zpřístupněné komunikace

Měřítko: 1 cm =. 540 m

K O N TA K T : Újezdní úřad vojenského újezdu Březina, Dědická 29a, 682 03 Vyškov, tel: 973 453 162, 973 453 164, fax 973 453 160 Oficiální www stránky http: //www.vojujezd-brezina.cz/, podatelna elektronické pošty: [email protected] Úřední hodiny ÚÚVÚ: Po a St: 8.00 – 12.00 a 13.00 – 17.00

Připravil: Jan ZEMAN, foto: Jiří HOKŮV, mapa: Jan BRÁDKA a Andrea BĚLOHLÁVKOVÁ

Na přelomu června a července se v nizozemském Nijmegenu konal 21. ročník mezinárodní střelecké soutěže Lt. Col. Schut Trophy. Letošního ročníku se zúčastnilo 43 družstev ze sedmi států NATO. Za Univerzitu obrany v Brně to bylo družstvo ve složení mjr. Petr Eisenhammer, prap. Radim Veselý, prap. Pavel Habuda a Mgr. Radek Nedoma. Soutěž začala disciplínou „Falling Plates“. Jednalo se o rychlopalbu z pistole na sadu asfaltových terčů, kdy „proti sobě“ nastoupily dva týmy. Tým, který rychleji sestřelil svou sadu asfaltových terčů, postupoval do dalšího kola. Soutěž pak pokračovala svou hlavní částí. Ta se skládala ze tří disciplín střelby z pistole (Glock 17) – střelba na přesnost na mezinárodní pistolový terč, rychlopalba 10 ran za 20 s na mezinárodní pistolový terč a rychlopalba 10 ran, kdy každý výstřel byl na povel v čase do tří sekund. Dále následovala střelba z pušky Diamaco C7 (kanadská verze pušky M16A1) v polohách vleže a vkleče. Tým Univerzity obrany se v těžké konkurenci umístil následovně: 1. místo v soutěži ve střelbě z pistole, 3. místo v soutěži ve střelbě z pušky a 2. místo celkově v součtu za obě disciplíny. Družstvo UO zaostalo za pravidelnými vítězi této soutěže střelci belgických vzdušných sil o pouhých 22 bodů. Za českými reprezentanty skončilo na 3. místě družstvo Inst. Lichte Wapens z Nizozemska se ztrátou 43 bodů. Členové družstva UO neztratili ani v pořadí jednotlivců. Radek Nedoma se umístil na 2. místě, mjr. Petr Eisenhammer na 13. místě, prap. Pavel Habuda na 19. místě a prap. Radim Veselý na 26. místě. Text a foto: Mjr. Ing. Petr EISENHAMMER

23


DUCHOVNÍ SLUŽBA AČR

DUCHOVNÍ SLUŽBA AČR  chvíle mohla být v armádě zřizována funkce kaplanů, zastával jste nejprve funkci poradce velitele. Lidé se na vás tehdy obraceli spíš jako na kaplana, psychologa nebo na člověka, který má blízko k veliteli? Tato úloha se po celých deset let nezměnila. Drtivá většina setkání mezi kaplanem a vojákem se odehrává v lidské rovině, která se potom může dál prohlubovat. Vojáků, kteří za mnou přicházeli z důvodu náboženského přesvědčení, bylo velmi málo a převažovali ti, kteří za mnou chodili jako za kamarádem, který jim naslouchá a je diskrétní.

VOJÁK beze ZBRANĚ „Drtivá většina setkání kaplana s vojákem se odehrává v lidské rovině, která se potom může dál prohlubovat,“ říká Tomáš Holub


Kaplani slouží v české armádě beze zbraně, ale v některých armádách NATO taková podmínka není... Drtivá většina kaplanů v armádách NATO slouží beze zbraní – například Britové nebo Američané, ale ze ženevských konvencí vyplývá, že i kaplani mohou nosit zbraň. Například v rakouské armádě osobní zbraň mají.

Text: Jan ZEMAN Foto: Radko JANATA

Za deset let se Tomáš Holub propracoval z rotmistra až do plukovnické hodnosti. Ve funkci hlavního kaplana setrval maximální možnou dobu – osm let. Během vojenské kariéry se mu podařilo překonat předsudky a docílit toho, že dnes jsou vojenští kaplani chápáni jako nedílná a běžná součást armády. Na konci září první hlavní kaplan AČR plukovník Tomáš Holub svoji funkci opustí.


Dvouletou vojenskou základní službu jste absolvoval před rokem 1989 a do armády jste se vrátil před deseti lety. Podle vašich slov to bylo doprovázeno smíšenými pocity. Proč? Především proto, že jsem šel do naprosto neznámého prostředí, které jsem předtím zažil jako voják základní služby. Během mé služby jeden voják z naší čety spáchal sebevraždu a já coby student teologie a tedy nepřítel režimu jsem byl pod relativně velkým dozorem. Na druhé straně byla ve mně touha po dobrodružství. Účast v zahraniční misi mne proto velmi lákala a svoji roli sehrála také

ambice vstoupit do nového prostředí, které bylo do té doby z duchovního hlediska zcela nepopsané.
Vstup do armády závisel na vašem dobrovolném rozhodnutí. Měly tyto smíšené pocity vliv na vaši volbu? Musím říci, že rozhodování, zda nastoupím k jednotce a odjedu do Bosny, nebylo tak úplně bez nátlaku. Bylo mi totiž řečeno, že pokud odmítnu, tak církev nemá jiného kandidáta, kterého by tam mohla poslat. Větší roli ale sehrálo to, že jsem v armádě do té chvíle potkal několik lidí, kterých jsem si vážil a právě oni byli důvodem, proč jsem si řekl, že má smysl to zkusit. Nebál jsem se šikany ani opakování okamžiků z nepříjemné vojny vojáka základní služby, protože jsem věděl, že nyní budu v jiné pozici.
To jste bezesporu byl, ale jako duchovní jste také byl úplně novým prvkem ve složkách Armády České republiky a podle toho k vám také vojáci přistupovali – nedůvěřivě, ostýchavě a často jste byl terčem různých legrácek... Moje funkce byla něčím, co v sobě neslo punc exotiky vzbuzující obrovský zájem a na druhé straně z této exotiky pramenil také strach a obavy, spojené někdy s naprosto mylnými představami o tom, kdo je to vlastně duchovní. V tom to bylo poměrně složité, neboť vojenské prostředí se vyznačuje tím, že něco nového nebo jiného je terčem různých testů.

24


V jednom z rozhovorů jste přiznal, že jste v Bosně zažil chvíle samoty, kdy vás třeba i několik dní nikdo nenavštívil. Pak se to najednou zlomilo a stal jste se středem pozornosti a obliby celé jednotky. Čím jste si své kolegy získal? Nemyslím si, že by rázem došlo k nějaké významné změně situace, bylo to postupné. Při pohledu z vnějšku, kdy lidé přijížděli k jednotce třeba po měsíci, to však zlomově mohlo vypadat. Ve vzpomínkách se mi to vybavuje jako postupné lámání ledů v jednotlivých vztazích, které pak šlo čím dál rychleji. Jakmile bylo víc lidí, kteří mě brali jako kamaráda Tomáše, šířilo se kamarádství lavinovitě.
Úspěch vaší mise, která měla mimo jiné za úkol obhájit funkci kaplana v armádě, závisel také na spolupráci s velitelem praporu. Jak vás podplukovník Josef Prokš tehdy přijal? Pamatuji si na naše první setkání, když mi vyprávěl o rozhovoru s generálem Kubou, který se ho ptal, jestli chce do jednotky kaplana a Josef Prokš mu na to odpověděl: proč ne, zkusit se to může. V tomto duchu se odvíjelo i naše další vzájemné poznávání a právě v jeho rukou bylo z velké části to, jestli se mise duchovních vůbec podaří. Pokud by k tomu sám nepřistupoval s otevřeností a bez předsudků, tak bych neměl žádný prostor pro působení v armádě.
Jelikož dohoda o vzniku Duchovní služby AČR vznikla až v roce 1998 a teprve od té


Může nastat situace, když budeme vysílat vojáky do krizových oblastí, že by i náš kaplan mohl mít zbraň? Už v loňském roce jsme o tomto problému intenzivně diskutovali a také vzhledem k zákonu, v němž se praví, že kaplan nesmí být nucen nosit zbraň, jsme si interně stanovili, že v některých výjimečných situacích to bude možné. Taková situace nastala nyní v KFOR. Když například kaplan brigády jede mimo základnu třeba se švédskou řidičkou a neexistuje dohoda mezi českou a švédskou armádou, že bude jejich voják chránit našeho kaplana.
Pro takové případy snad není dohody zapotřebí. Ano, ale celá věc je postavena na tom, že oba vojáci mají své osobní zbraně. Jsou situace, které ukazují, že to může způsobit problémy. Například americké, britské nebo německé jednotky to řeší tak, že přidělují svým kaplanům bodyguardy, což ale v našem prostředí není akceptovatelné. Proto jsme situaci řešili určitými výjimkami a uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.
A vy osobně byste nosil zbraň? Jsem velkým příznivcem kaplana beze zbraně. Domnívám se, že to má symbolickou hodnotu – ukazuje to člověka, který i ve vojenském prostředí věří, že hodnoty, na kterých se věci dají stavět, nejsou v poslední rovině spojeny se zbraněmi. Nicméně moje pozice je jiná také proto, že jsem celibátní katolík.


Proč? Protože jestliže mě někdo zastřelí, tak po mně nezůstane manželka a děti.
Pokud byste měl zbraň, v jakém okamžiku byste ji použil? Podle ženevských konvencí pouze na obranu svěřených lidí. To jsou ale jen teoretická pravidla, která člověk dělá v klidu u stolu, ale je těžké říci, jak bych se zachoval v situaci, když by opravdu došlo k nějakému napadení.
Kdysi jste uvedl, že první podmínkou duchovního vstupujícího do armády je kreativita, protože armádní prostředí to moc potřebuje. Proč si myslíte, že je kreativita u vojenského duchovního tak důležitá? Domnívám se, že v okamžiku, kdy existuje řád, tak kreativita je to, co řád chrání od stereotypu. Řád člověka v náročných situacích zachraňuje, zatímco stereotyp zabíjí. Kaplan je právě jeden z těch elementů, který musí vytvářet prostor pro určitou svobodnou kreativitu všude tam, kde je to v armádě možné. V okamžiku, kdy se kaplan dostane do stereotypu, stává se součástí mašinerie a může být dokonce i nebezpečný.
Z funkce hlavního kaplana odcházíte na konci září. Kdy svléknete vojenskou uniformu? Moje loučení s armádou má několik period. Tou první je předání funkce hlavního kaplana na konci září. Církvemi jsem byl zároveň nominován na funkci poradce ministra obrany pro Duchovní službu AČR. Můj nástupce je totiž nekatolík a funkce poradce a hlavního kaplana jsou vždy zastoupeny představiteli Ekumenické rady církví a České biskupské konference. To je kvůli vyvážení, ale týká se to jen těchto dvou funkcí. Vojenský závazek mám až do května příštího roku, takže po dohodě náčelníka Generálního štábu s ministrem obrany dosloužím závazek a od června budu tuto funkci zastávat externě. To jsou věci týkající se armády, ale pak je tu ještě další rovina – církevní – takže od začátku roku budu ustanoven kaplanem (tj. pomocným duchovním) v Pardubicích, kde budu trávit víkendy. Důvodem, proč jsem byl jmenován do této funkce, je skutečnost, že do roku 2008 bych měl dokončit postgraduální studium na Katolické teologické fakultě, které jsem zahájil v roce 2004. Královéhradecký biskup mi prostřednictvím relativně malého úvazku v církvi tak dal čas na to, abych se mohl věnovat samostudiu.

25

O ČEM SE MLUVÍ 

Co je PROTIRAKETOVÁ OBRANA? Tématem posledních dní je výběr možné lokality pro základnu protiraketové obrany. Co si však lze pod tímto pojmem představit? Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Boeing, Lockheed Martin, MBDA

Ačkoli Spojené státy od 90. let intenzivně pracují na protiraketové obraně, v evropských zemích ještě donedávna nepatřila tato záležitost mezi prioritní vojenské programy. Nyní se i na starém kontinentě začíná situace měnit. Vzhledem k neustálému nárůstu množství protizemních balistických raket v některých od Evropy nepříliš vzdálených oblastech se není čemu divit.

První významný krok byl učiněn v březnu loňského roku, kdy Aliance dospěla k dohodě o výstavbě společného systému. Jedná se o tzv. aktivní několikavrstvou obranu bojiště před balistickými protizemními raketami ALTBMD (Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence), která by měla chránit spojenecké jednotky rozmístěné v rámci misí NATO. Systém má podle současných plánů dosáhnout počáteční operační schopnost v roce 2010 a Aliance na něj prozatím vyčlenila 650 milionů eur. Charakteristickou vlastností ALTBMD se má stát její schopnost integrovat různé existující nebo spíše ještě vyvíjené taktické protiraketové komplexy do jednoho spojitého převozného systému schopného poskytovat obranu proti protizemním balistickým raketám s dosahem od 300 do 3000 km v několika vrstvách – tedy působit proti nim v různých výškách a dálkách od země. V případě evropských členů Severoatlantické aliance by se mohlo jednat o systémy Patriot PAC-3, MEADS, SAMP-T, případně námořní Aegis či PAAMS.

PATRIOT PAC-3 Protiletadlový a protiraketový systém vyráběný firmou Lockheed Martin představuje kombinaci upraveného mobilního systému protivzdušné obrany Patriot, u kterého jsou standardní protiletadlové řízené střely MIM-104 nahrazeny novým typem PAC-3 (Patriot Advanced Capability-3). Je již optimalizován pro ničení taktických protizemních raket a oproti typu MIM-104 je výrazně menší, takže každé palebné vozidlo uveze 16 raket PAC-3 namísto původních čtyř MIM-104. Řízená střela PAC-3 je 5,2 m dlouhá, má průměr těla 0,255 m, startovací hmotnost 315 kg a protizemní balistické rakety ničí přímým zásahem. Na cíl je naváděna pozemním řídicím radiolokátorem, po přiblížení k cíli (údajně několik vteřin před setkáním) začne pracovat aktivní radiolokátor v přídi řízené střely, který má zajistit přímý zásah. Pro manévrování a pro rychlou korekci finální dráhy letu slouží nejen klasická aerodynamická kormidla na zádi, ale i 180 miniaturních raketových motorků v přední části ŘS, které vyvozují impulzní tah kolmý na podélnou osu řízené střely. Cíl ničí letící raketa PAC-3 svojí kinetickou energií, avšak pro zvýšení ničivého efektu

26

1

při boji s letouny nebo střelami s plochou dráhou letu je k dispozici trhavina obklopená prstencem wolframových kuliček. Firma Lockheed Martin nyní pracuje na vylepšené verzi řízené střely PAC-3MSE s výkonnějším raketovým motorem a většími aerodynamickými plochami, která má mít lepší obratnost a o téměř 50 % delší dosah.

MEADS V rámci programu systému protivzdušné obrany MEADS (Medium-range Extended Air

1) Odpálení řízené střely Patriot PAC-3 2) Systém MEADS vyvíjejí Spojené státy spolu s Německem a Itálií. 3) Řízené střely Aster 30 bude využívat jak pozemní protiletadlový/protiraketový systém SAMP/T, tak i jeho námořní obměna PAAMS. 4) Do protiraketové obrany se zapojí i hladinová plavidla vybavená systémem protivzdušné obrany Aegis s vyvíjenou vylepšenou řízenou střelou dlouhého dosahu SM-3 Block 2. 5) Vypouštěcí zařízení připravovaného amerického mobilního systému THAAD, jehož zkušební odpálení zachycuje snímek na str. 26. 6) V roce 2004 Spojené státy instalovaly do podzemních sil první antirakety svého budovaného primárního národního pozemního systému obrany proti balistickým raketám GMD. 7) Do protiraketové obrany USA by se v budoucnu měl také zapojit výkonný laserový systém na značně modifikovaném letounu Boeing 747-400F. Na snímku je prototyp YAL-1 s dobře patrným pohyblivým kulovým pouzdrem na přídi, v němž bude uložen laserový zářič.

27


O ČEM SE MLUVÍ

O ČEM SE MLUVÍ  2

SAMP-T

6

Od konce 80. let vyvíjený francouzsko-italský systém protivzdušné obrany využívající společnou řízenou střelu bude k dispozici v nejméně třech verzích. Pozemní mobilní systém protivzdušné obrany středního dosahu SAMP/T – (Surface-Air Moyenne Portee/Terrestre) je určený pro ochranu důležitých objektů proti masivním útokům letounů, střel s plochou dráhou letu, protiradiolokačních ŘS i některých typů balistických protizemních raket. Využívá víceúčelový radiolokátor a vertikálně vypouštěné řízené střely ASTER 30 schopné dosáhnout rychlost až 1400 m/s. Raketa využívá kombinovaný princip navádění. Během letu dostává každou sekundu od víceúčelového radiolokátoru upřesnění polohy cíle a teprve v konečné fázi letu začne pracovat Defense System) spolupracují Spojené státy (mají v něm majoritní 58% podíl) s Německem (přispívá 25 %) a s Itálií. Ve Spojených státech by měl MEADS postupně nahradit systémy Patriot, v Německu především komplety Improved Hawk spolu s částí Patriotů a v Itálii zastaralé systémy Nike Hercules. Mobilní MEADS se uplatní jak při ochraně rozmístěných nebo postupujících vojenských jednotek, tak i pro územní obranu obytných center, klíčových průmyslových nebo energetických objektů. Poskytuje ochranu v rozsahu

3

28

360° proti taktickým balistickým protizemním raketám s dosahem do 1000 km, letounům, nejmodernějším střelám s plochou dráhou letu a bezpilotním prostředkům. MEADS využívá kombinaci výše zmíněných řízených střel PAC-3 (resp. zřejmě PAC-3MSE) s novým přehledovým radiolokátorem i multifunkčním radiolokátorem pro řízení palby. Předpokládá se, že jedna baterie MEADS bude mít celkem šest palebných vozidel (každé s 12 ŘS) a jedno taktické řídicí středisko. K dispozici tak bude 72 řízených střel připravených pro okamžité použití. Jedna z hlavních odlišností MEADS oproti současným systémům protivzdušné obrany má spočívat v tzv. rozprostřené architektuře a síťovém propojení s dalšími senzory či systémy. Proto může fungovat zcela samostatně nebo ve spolupráci s jinými systémy PVO a bude jej možné integrovat do ALTBMD. Podle dnešních plánů by první systémy MEADS mělo obdržet Německo s Itálií, kde se od roku 2012 počítá se zahájením plnění počátečních operačních schopností, v USA by to mohlo být o tři roky později.

řízenými střelami ASTER 30, ale s jinými typy radiolokátorů.

AMERICKÁ CESTA

4

aktivní radiolokační naváděcí systém v přídi řízené střely. Při ničení protizemních řízených střel má systém SAMP/T dosah asi 25 km, v případě bojových letounů to je vzdálenost do 50 km a proti průzkumným prostředkům může působit až na vzdálenost 100 km. Francie si pro své pozemní vojsko a letectvo zatím objednala 12 systémů SAMP/T, šest dalších dostanou italské ozbrojené síly.

OCHRANA Z MOŘE Ve vhodných oblastech lze do protiraketové obrany zapojit i moderní torpédoborce nebo fregaty vybavené výkonným systémem protivzdušné obrany. Jako příklad lze uvést 5 americký námořní systém Aegis, pro který firma Raytheon vyvíjí vylepšenou verzi řízené střely SM-3 Block II, která by měla být schopna ničit hlavice protizemních balistických raket krátkého a středního doletu ještě mimo atmosféru. Kratší dosah bude mít evropský PAAMS – (Principal Anti-Air Missile System), což je námořní verze systému SAMP/T se stejnými

Nejdále v problematice protiraketové obrany jednoznačně postoupily Spojené státy, které se jí intenzivně zabývají řadu let a investují do ní ohromné finanční prostředky. Snahou je vytvořit víceprvkový integrovaný celosvětový systém k ochraně vlastního teritoria i území spojenců proti omezenému úderu balistických raket všech dosahů a ve všech fázích jejich letu. Kromě již zmíněných kompletů Patriot PAC-3, MEADS a Aegis s řízenou střelou SM-3 se jedná ještě o několik dalších systémů. Firmy Northrop Grumman a Raytheon vyvíjejí zbraň známou jako KEI (Kinetic Energy Intercept), která by se měla vyznačovat extrémním zrychlením a jež má být schopna kinetickou energií ničit balistické rakety především ještě na jejich vzestupné dráze letu. Počítá se s mobilním odpalovacím zařízením a s uvedením do operačního provozu po roce 2010. Již řadu let konsorcium amerických firem pracuje na programu ABL (Airborne Laser), což je vysoce energetický chemický laser umístěný na letounu Boeing 747-400F. Měl by hlídkovat nad vlastním územím nebo územím spojenců ve výšce okolo 12 000 m, sledovat horizont a vyhledávat zdroj IČ energie od pracujícího raketového motoru balistické střely. Následně by na ni měl působit laserovým paprskem, který jí má způsobit devastující poškození ještě v její vzestupné fázi letu. Oba popsané systémy však musejí být rozmístěny v geografické blízkosti místa vzletů raket protivníka.

Pro ničení balistických raket krátkého a středního dosahu v konečné fázi jejich letu má sloužit pozemní systém THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) vyvíjený týmem vedeným firmou Lockheed Martin. Mobilní THAAD může bránit nejrůznější objekty a oblasti prakticky po celém světě, přičemž jedna baterie by měla ochránit velké město. THAAD má mít výškový dosah až 150 km, dálkový okolo 200 km a bude možné jej nasazovat ve spolupráci s komplety kratšího dosahu Patriot PAC-3 nebo MEADS. Zatímco THAAD i další prostředky jsou ve vývoji, mají dnes USA k dispozici již část klíčového pozemního národního systému protiraketové obrany GMD (Ground-based Midcourse Defense). Do tohoto primárního prvku vícevrstvé obrany určeného proti balistickým raketám dlouhého dosahu jsou zapojeny družice včasné výstrahy detekující jejich start, výkonné pozemní nebo námořní radiolokátory včasné výstrahy dalekého dosahu a konečně v podzemních silech umístěné antirakety schopné ničit balistické protizemní rakety ve střední fázi jejich letu. Zatím jsou známy dvě jejich dislokace antiraket, a to na základně Fort Greely na Aljašce a Vandenberg v Kalifornii. Podle jejich výrobce – firmy Boeing – bylo do konce roku 2005 instalováno celkem 18 kusů těchto raket, jejichž letové zkoušky mají pokračovat i v letošním roce. Zřejmě právě rakety tohoto systému by mohly být rozmístěny na zvažovaných základnách v Evropě a v rámci amerického programu vlastní protiraketové obrany by měly chránit i území jejich aliančních spojenců.

7

29


MODERNIZACE

MODERNIZACE 

AIRBUS již brzy Piloti i technici se přeškolují, zatímco letoun je v Hamburku dokončován Text a foto: Tomáš SOUŠEK

První český vojenský Airbus A-319CJ už září novotou. Jedenadvacátého července byl v německém Hamburku slavnostně představen zástupcům Ministerstva obrany a armády. Přestože jeho interiér byl v té době ještě prázdný, bylo i tak zřejmé, že se tento letoun stane více než důstojným reprezentantem České republiky po celém světě.

Pořízení moderního dopravního letounu dnes vůbec není jednoduchý proces. Podpisem smlouvy s konsorciem Airbus S. A. S. v březnu letošního roku vše zdaleka neskončilo. Naopak, nastala fáze neméně složitá a náročná jako samotné výběrové řízení. Bylo nutné detailně celý letoun vyspecifikovat, a to během rekordně krátkého času.

SPECIFIKACE DO POSLEDNÍHO ŠROUBKU Česká armáda musela v případě airbusů řešit problematiku specifikace v takovém rozsahu vůbec poprvé. V dřívějších dobách, kdy se pořizovaly stroje ruské provenience, toho totiž výrobce na výběr příliš nenabízel, a tak bylo možné zpravidla volit jen mezi několika málo druhy čalounění interiéru a ani to leckdy nebylo nakonec dodrženo. Jinak byly ale všechny ruské letouny jednoho typu prakticky totožné a uživatel je proto musel přebírat ve standardní verzi. Dnes je však situace jiná a výrobci moderních letadel se snaží v maxi-

30

letounu na případné narušení, pokud bude stroj parkovat na nestřežené ploše. Základní specifikaci se nakonec podařilo sestavit během několika dnů, což ocenili také zástupci společnosti Airbus. Ve většině případů si totiž zákazníci vybírají i několik týdnů. V našem případě ale bylo potřeba vše urychlit, neboť letoun už stál na výrobní lince. Jakmile byla první část specifikace zmrazena, přišla řada na detailní volbu interiéru cestujících. Normálně by sice šlo vybrat pro zástavbu interiéru z řady specializovaných firem, avšak Ministerstvo obrany požadovalo, aby

kompletní letouny dodala jediná společnost. Firmu Lufthansa-Technik tak v rámci interního výběrového řízení zvolil samotný Airbus. Také u Lufthansy čekal na zástupce českého letectva nepřeberný výběr možností, od tvaru a druhu sedadel, přes materiál a barvu potahu až po barvy podlahy či stěn. Tato část byla konzultována také s Úřadem vlády ČR, ale největší slovo zde měli opět příslušníci 24. zDL. Zejména palubní průvodčí se vyjadřovali k rozmístění jednotlivých zařízení, jako jsou ovládací prvky osvětlení či spotřebiče v palubní kuchyňce. V týmu nechyběl ani designér, který dohlížel

především na sladění jednotlivých barevných odstínů. První návrhy se kreslily pouze na papír, avšak v závěru došlo i na počítačový model interiéru, který poskytl přesný obraz jeho vzhledu. Poslední část specifikace se týkala exteriéru letounu, tedy jeho zbarvení. Na tom se do značné míry podílel Vojenský historický ústav, který hlídal především způsob použití státních symbolů. Technický personál se pak vyjadřoval k použitým barvám s ohledem na to, jak bude probíhat údržba letounu a které odstíny jsou pro něj výhodnější. Podle slov

mální možné míře vyjít vstříc svým zákazníkům a umožnit jim, aby si ten svůj letoun přesně nadefinovali. „Již před podpisem smlouvy o dodání dvojice airbusů jsme dostali několikasetstránkovou knihu, podle níž jsme prováděli základní technickou specifikaci letounu,“ říká Petr Novák, manažer projektu dopravního letounu. Manuál však obsahoval tisíce položek, a tak na celý tým odborníků čekal nelehký úkol. Vzhledem k tomu, že se v té době hrálo o čas, pracovala na něm skupina lidí ze sekce vyzbrojování a z kbelské letecké základny doslova dnem i nocí. Jako každý zákazník si totiž česká armáda mohla na letounu vybrat prakticky jakýkoliv systém, jakoukoliv součástku, od pohonných jednotek, přes přístrojové vybavení pilotní kabiny, interiér kabiny cestujících až po způsob vyhřívání podlahy či druh oken, a to vše zpravidla od několika různých výrobců. Bylo proto nutné zjistit o všech těchto součástkách maximum informací, aby byly zvoleny ty nejlepší. „Snažili jsme se letoun nadefinovat tak, abychom jej v nejbližších pěti či deseti letech nemuseli nijak zásadně modernizovat,“ dodává Petr Novák. V řadě případů se bral ohled i na kompatibilitu jednotlivých zařízení s airbusy, které provozují České aerolinie, neboť se předpokládá spolupráce armády s národním dopravcem. Příkladem může být například Flight Management System (FMS), jehož údržba není levnou záležitostí. Jde v podstatě o zařízení, jehož software umožňuje osádce detailně naplánovat každý let. Vojenské airbusy budou mít jeden z nejlepších FMS na trhu, jehož kapacita umožní mít v paměti uloženou databázi letových tratí a jednotlivých letišť na celém světě. Osádka tak bude moci pohodlně naplánovat let na kterýkoliv světadíl. Zajímavostí je, že oba letouny budou vybaveny i jakýmsi alarmem, který upozorní obsluhu

31


MODERNIZACE

manažera projektu Petra Nováka snahou bylo, aby letoun vypadal moderně a pokud možno originálně. Je pravdou, že staré barevné schéma armádních VIP letounů, kde převládá bílá, dnes již moderně nepůsobí. Z tohoto pohledu je použití dvou metalických odstínů šedé velkým krokem vpřed a letoun vypadá opravdu luxusně. Ovšem již nyní vyvolává řadu diskusí umístění jednotlivých detailů. Jde například o výsostné znaky na motorech letounu, kam se přemístily ze svislých ocasních ploch, aby uvolnily místo pro českého lva. Je ale pravda, že co člověk, to jiný názor, a tak bude zřejmě jen otázkou času, než si lidé na nové barevné schéma českých vojenských letounů zvyknou. Původně bylo v plánu oba dva stroje pojmenovat po významných osobnostech naší vojenské historie. Airbusy měly nést jména „Generál Janoušek“ a „Generál Ocelka“, ovšem jak se zdá, tento záměr nakonec nedostal podporu nejvyšších představitelů resortu.

VE KBELÍCH SE UŽ PŘIPRAVUJÍ Vzhledem k tomu, že nové airbusy jsou svojí filozofií naprosto odlišné od všech typů, které zatím armáda používá, musela být velká pozornost věnována také vyškolení veškerého personálu, který se bude na provozu letounů podílet. Příprava lidí tak proto běží již od letních měsíců. Společnost Airbus jakožto jeden ze dvou největších leteckých výrobců

32

MODERNIZACE 

má naštěstí dokonale propracovaný systém výcvikových středisek a zařízení, v nichž dokáže na svá letadla přeškolit uživatele z celého světa. Společnost má navíc zásadní podmínku, že pokud se jedná o uživatele, který přichází do styku s letouny Airbus poprvé, musí projít první skupina létajícího i pozemního personálu pouze jejími vlastními školicími středisky. První vojenští piloti a technici vybraní na A-319CJ tak nebudou moci absolvovat přeškolení například u ČSA, které k tomu nemají certifikát, avšak na druhou stranu tím bude garantována jejich dokonalá připravenost. Různé doplňující kurzy a výcvik dalšího personálu ale již bude možné provádět ve spolupráci s národním leteckým dopravcem. První, kdo nastoupil do přeškolovacích kurzů, je skupina dvanácti příslušníků pozemního technického personálu 24. základny dopravního letectva, kteří budou schopni zabezpečit provoz prvního airbusu, s jehož dodáním se počítá v prosinci letošního roku. Základní kurz je určen pro techniky, probíhá v Hamburku a trvá tři měsíce. Na něj pak navazují další kurzy, zaměřené například na obsluhu podpůrných počítačových systémů či speciální postupy kontroly letounů. Školením musí projít také personál letištního technického zabezpečení, který se stará například o doplňování leteckého paliva. „Při výběru lidí na nové letouny jsme vycházeli jednak z jejich zkušeností, ale také ze schopnosti vstřebat obrovskou spoustu

nových postupů a znalostí. Samozřejmostí pak byl anglický jazyk, kde jsme se ale dostali do určitých potíží. Ukázalo se, že úroveň STANAG 1 nebo 2 zdaleka nestačí, a tak jsme museli objednat kurz technické letecké angličtiny u ČSA,“ říká zástupce náčelníka oddělení ILZ 24. zDL kapitán Robert Janeček. Celkově lze říci, že na nové letouny byli vybráni spíše mladší příslušníci kbelské základny, kteří mají jednak větší perspektivu a pro které je jejich práce také osobním koníčkem. Naučit se rozmístění jednotlivých systémů letounu a to, jakým způsobem kterou součást demontovat, je však to nejmenší. Zásadnější změnu oproti dosavadním zvyklostem přináší způsob zabezpečení provozu airbusů.

letadla. S tím souvisí i další novinka a problém zároveň, a to je provozní dokumentace. Na rozdíl od ruské techniky, kde zpravidla vyšel jeden manuál v papírové podobě a po řadu let se třeba vůbec neměnil, dnes používají všichni výrobci elektronické zpracování informací. Společnost Airbus nepřetržitě sbírá poznatky o svých letadlech od všech jejích provozovatelů a v případě, že se u kteréhokoliv z nich vyskytne jakýkoliv problém, upozorní na něj všechny ostatní, případně vydá nařízení k nutným opatřením. Tyto takzvané změnovky pak každý uživatel musí zanést do své dokumentace a podle ní se řídit. Jenže menší či větší změnovky rozesílá firma prakticky každý den, a tak by se celý proces bez kvalitního

U starších typů ruských letounů totiž naprostá většina práce připadala na techniky přímo na letadlech. Ti hledali závady a často sami určovali způsob jejich odstranění. Navíc zde byla dodržována důsledná specializace lidí na jednotlivé systémy, a tak starší stroje musel obsluhovat větší počet osob. U nových letounů je ale situace naprosto opačná. Zatímco základní směna na letoun Tu-154 činí sedm lidí, A-319CJ budou odbavovat pouze dva technici. Technik je zde ale až posledním článkem v systému, který jednotlivé úkony na letadle vykonává na základě postupu, jenž určuje někdo jiný. Jde o takzvanou skupinu engineeringu, na jejíž bedra se přesouvá hlavní zodpovědnost za bezpečný provoz

počítačového zabezpečení neobešel. Provozní dokumentace je zkrátka živou věcí, která musí být neustále aktualizována. Kbelský pozemní personál se ale dostal do problémů, jakmile začal nezbytné počítače požadovat. Airbus například jako samozřejmost bere internetové připojení o minimální přenosové rychlosti 256 kbps. V civilu již podprůměrná rychlost, v armádě ovšem nikoliv. O něco jednodušší situaci budou mít piloti. Letoun samotný totiž osádce její práci do značné míry sám ulehčuje a nejde jen o fázi letu, ale například i o jeho plánování, kdy si piloti mohou nechat let připravit na plánovacím oddělení a veškerá data pak snadno přehrát do palubního počítače.

Zatím byly vybrány dvě dvoučlenné osádky 24. zDL. Čtveřice zkušených dopravních pilotů nyní prochází jen přípravnými kurzy a k samotnému přeškolení na nový typ se dostane až na podzim letošního roku. Airbus totiž požaduje, aby od ukončení základního přeškolení do prvního letu neuplynulo více než 21 dnů. Proto je důležité správné načasování. Jak již bylo řečeno, první A-319CJ evidenčního čísla 2801 bude dodán těsně před koncem roku a hned od začátku ledna 2007 bude nasazen do provozu. Během několika prvních letů bude v osádce zařazen také instruktor společnosti Airbus, který pomůže české piloty takzvaně rozlétat. Jeho pobyt v České republice je plánován na zhruba tři měsíce, během nichž musí s každým ze čtyř českých pilotů absolvovat osm letových úseků – šest výcvikových a dva přezkušovací. Neznamená to ale, že by airbus první čtvrtrok létal jen kvůli pilotům. Naopak, tato závěrečná fáze jejich přeškolení bude probíhat za normálního provozu při letech s cestujícími. Letectvo si to může dovolit jednak proto, že vybraní letci patří skutečně mezi ty nejlepší a s vojenskými letouny již procestovali takřka celý svět, a jednak proto, že systém školení osádek ve výcvikovém středisku ve francouzském Toulouse nepustí do kokpitu nikoho nepřipraveného. Odchodem francouzského instruktora ze Kbel ale výcvik našich pilotů zdaleka neskončí. Po odlétání určitého počtu hodin projdou dalšími kurzy, které jim umožní létat například dle standardů ETOPS (dálkové lety přes oceány či

pouště) nebo přistávat za zhoršených povětrnostních podmínek. Nakonec by dvojice pilotů měla získat i certifikát instruktorů, který jim umožní již na domácí půdě přeškolit další dvě osádky, jež budou nutné v okamžiku dodání druhého airbusu. První airbus bude oproti původnímu předpokladu zřejmě umístěn rovnou na letišti v Praze-Kbelích. To by sice již potřebovalo generální opravu vzletové a přistávací dráhy i pojezdových drah, nicméně i tak zde bude provoz A-319CJ možný. Letoun byl totiž vybírán právě s ohledem na možnosti tohoto letiště, a tak například jeho motory poskytují dostatečný výkon pro vzlet i při maximální vzletové hmotnosti. Zároveň splňují i ty nejpřísnější emisní a hlukové limity, proto se obyvatelé okolních obcí nemají čeho obávat. Oproti letounům Jak 40 či An-26 je airbus výrazně tišší, o srovnání s Tu-154 ani nemluvě. Podle slov velitele 24. zDL plukovníka Josefa Bejdáka zůstane první z dvojice airbusů zatím ve verzi interiéru pro 44 cestujících a bude zpočátku vyčleňován zejména pro lety s VIP. Všechny ostatní úkoly budou i nadále plnit Tu-154. Teprve s dodáním druhého stroje, se kterým se počítá na podzim roku 2007, dojde k odprodeji nepotřebných tupolevů. Armáda tak zřejmě opustí i své detašované pracoviště na ruzyňském letišti. Spolu s menšími provozními náklady airbusů by pak tento krok výrazným způsobem přispěl k celkovému zefektivnění provozu dopravního letectva AČR.

33


SPORT

ZLATO,, ZLATO

SPORT 

STŘÍBRO

a BRONZ z Rjazaně

Dukla Prostějov si vedla na 32. vojenském mistrovství světa v parašutismu nadmíru dobře Text: Jiří BLAŠKA Foto: archiv ASS Dukla Prostějov

Stručný přehled výsledků: Absolutní hodnocení družstev: 1. Rusko, 2. Česká republika, 3. Slovinsko, 4. Itálie, 5. Maďarsko ženy: 1. Rusko, 2. Bělorusko, 3. USA, 4. Čína, 5. Ukrajina Absolutní hodnocení jednotlivců: 1. Andrey Savin (Rusko), 2. Senad Salkic (Slovinsko), 3. Andrey Finagenov (Rusko) ženy: 1. Oksana Mikhalchuk (Rusko), 2. Olga Lepezina (Rusko), 3. Svetlana Klenina (Rusko)

34

V poslední dekádě měsíce července se sešli parašutisté z celého světa v ruské Rjazani, kde se konalo 32. mistrovství světa v parašutismu CISM. Přestože vedením českého sportu je toto vojenské mistrovství světa ceněno méně než civilní šampionáty pořádané světovou leteckou federací (FAI), mezi parašutisty je tomu za normálních okolností naopak. Parašutismus má k armádě blízko a téměř všude na světě mají parašutisté nejlepší tréninkové podmínky právě v armádě. Proto se vlastně parašutistická špička potkává jak na vojenském, tak i civilním mistrovství světa, jednou jako reprezentanti armády, podruhé jako reprezentanti státu. Navíc MS CISM je přehlídkou největší parašutistické všestrannosti, protože jedno družstvo zde absolvuje tři různé sportovní disciplíny. V Rjazani závodilo 131 mužů z 28 států a 48 žen z 9 států. České armádní družstvo tvořili: Libor Jiroušek, Hynek Tábor, Jiří Gečnuk, Pavel Taršinský a Čestmír Zítka. Ve výpravě byli dále: Jiří Šafanda (vedoucí výpravy), Jiří Blaška (trenér), Ctibor Vach (rozhodčí), Jan Wantula (parašutista kameraman skupinové akrobacie – člen závodního družstva) a Karel Zahradníček (profesionální reportér a kameraman Armády České republiky). Jak už bylo napsáno, za normálních okolností bývá na vojenském mistrovství světa i 40 účastnických států. Bohužel některým zemím dělala Ruská federace tak velké problémy s vízy, že jejich závodníci raději nepřijeli (Švédsko, Finsko, Spojené arabské emiráty), jiné země se výjimečně nezúčastnily kvůli problémům s dopravou a neskutečně drahou nadváhou, bohužel to byly i státy patřící k favoritům (Francie, Německo, Rakousko, Belgie). My jsme na tom byli podobně. Přes velikou snahu vojenské kanceláře zahraničních styků, přes intervence Ministerstva zahraničních věcí ČR jsme víza dostali den před odjezdem jednu hodinu po poledni. Že by už toto byla součást taktiky, jak znervóznit soupeře? Jak obrátit pozornost trenéra od finální přípravy na administrativní problémy? Každý z kluků potřebuje dvě soupravy sportovních padáků. Jednu soupravu (hlavní a záložní padák s obalem a postrojem) na přesnost přistání,

druhou soupravu na dvě disciplíny akrobacie za volného pádu (individuální a skupinovou). Takže za nadváhu jsme zaplatili navíc přes 50 % ceny letenek. Tím však naše překvapení nekončila. Můžeme se však jen domnívat, co bylo způsobeno vrozenou skromností ruského národa a co bylo záměrem „dopředu odrovnat soupeře“. Ubytování pro sportovce bylo opravdu spartánské – 41 závodníků na jednom pokoji! To bylo pojato opravdu ve vojenském stylu. Účast dozorčího na pokoji, který se do tří hodin do rána dívá na televizi, má celou noc rozsvícené zářivky nad stolkem dozorčího a v pět hodin ráno začne budit závodníky, protože to tak má nařízeno, to už je na mistrovství světa uděláno s určitým záměrem. Těch problémů bylo víc, ale nechci, aby tento článek vyzněl jako výmluva na špatné výsledky Dukly Prostějov. Opak je pravdou. Kluci se semkli, snažili se každý sám za sebe, družstvo drželo pohromadě a celkem se dařilo. Nejlepší, co se týká družstva, to bylo paradoxně ve skupinové akrobacii. Paradoxně proto, že tuto disciplínu jsme trénovali přes zimu ve vzdušném tunelu a pak brzy na jaře Dukla absolvovala tréninkové soustředění ve Španělsku. I když z důvodu zdravotních problémů a neúčasti Jindry Vedmocha bylo vytvořeno ve skupinové akrobacii nové družstvo, kluci neudělali žádnou vážnou chybu, změny ve vzduchu byly plynulé a 14 bodů v prvním seskoku a 19 bodů ve druhém a třetím seskoku zajistilo družstvu pěkné 4. místo hned za specialisty na tuto disciplínu (USA, Švýcarsko, Litva). Všichni naši soupeři v celkovém hodnocení zůstali za námi. Stejně dobře se našim klukům dařilo v individuální akrobacii. Jirka Gečnuk zajistil první medaili – zlatou pro české družstvo a sobě titul Mistra světa CISM v individuální akrobacii za volného pádu. Další umístění českých závodníků (Libor Jiroušek – 4. místo, Čestmír Zítka – 12. místo, Hynek Tábor – 17. místo a Pavel Taršinský – 33. místo) zajistila v individuální akrobacii českému družstvu 2. místo hned za Ruskem. Přesnost přistání je tradičně naší silnou disciplínou. Zde udělal radost všem fanouškům českého družstva Pavel Taršinský. Výsledkem 1 cm odchylky po sedmi soutěžních seskocích si Pavel zajistil bronzovou medaili v přesnosti přistání jednotlivců. Bohužel, ostatním členům družstva se už tak dobře nedařilo. Přestože nám hodně soupeřů fandilo a tvrdí, že česká škola přesnosti přistání je, co se týká technického provedení, nejhezčí na světě, o zisku medailí rozhodují centimetry, o které se odchý-

lí každý soutěžící od třícentimetrového středu prvním dotykem se zemí. A my jsme tzv. „drobili“ moc. Ve čtvrtém kole kluci bojovali jako lvi, přistávali do nepříjemného rotoru, který s větrem udělaly blízké stromy, takže bohužel žádná nula, ale 2 cm, 1 cm, 1 cm, 1 cm a 2 cm. V šestém a sedmém kole naopak ani centimetr penalizace. Kluci se rozjeli a potřebovali jsme dál skákat. Dařilo se nám, jenže náš vzestup sledovali i soupeři. Nebyli jsme jediní, kdo chtěl skákat, aby se přiblížil medaili. Tím, že se soutěž neskutečně vlekla a organizátoři taktizovali, i naši věční soupeři a mnohonásobní mistři světa, Italové, končili soutěž se svěšenými hlavami – bez medaile. Naopak, dařilo se skvěle Slovincům a Maďarům. To je sport. Takže když nám organizátor řekl, že soutěž skončila, měli jsme smíšené pocity. Druhé místo, stříbrné medaile a titul vicemistrů světa v celkovém hodnocení družstev, co bychom za to před závody dali! Před závodem jsme měli obavy z toho, že nás tentokrát nebudou reprezentovat dlouholeté opory Dukly Prostějov Miloš Jurča a Jindřich Vedmoch, ale ostatní kluci se opravdu snažili a s přibývajícími seskoky se jim dařilo víc a víc. Tvrdit, že předposlední den večer i kvůli tomu někdo schválně zapálil stan rozhodčích, kde shořela spousta měřicí techniky a hlavně počítače, to už by snad byla spekulace, která do sportu nepatří. Takže českým parašutistům z Dukly Prostějov Jirkovi Gečnukovi (celkově 9.), Pavlovi Taršinskému ( celkově 11.), Hynkovi Táborovi (celkově 17.), Česťovi Zítkovi (celkově 30.) a Liborovi Jirouškovi (celkově 33.) patří veliký dík za tři medaile – zlato, stříbro, bronz a titul vicemistrů světa.

35


MESA Marche 2006

MESA Marche 2006 

200 000 kroků Text: Npor. Ing. Jan ŠULC Foto: archiv pochodujících

Mezi belgickými městy Arlon a Vielsalm se uskutečnil na trase dlouhé 130 kilometrů již 40. ročník mezinárodního Evropského pochodu porozumění a přátelství připomínající válečné události roku 1940 (obrana Belgie proti německému vpádu) a let 1944 – 1945 (bitva v Ardenách). Pochodu se zúčastnilo 14 tisíc vojáků a civilistů z celkem 17 zemí, Českou republiku reprezentovalo 40 odvážných příslušníků AČR. A jaké to bylo? Když se mne na startu letošního ročníku pochodu MESA kolegyně z belgické televize zeptala, co od následujících dnů očekávám, odpověděl jsem cosi o nových zážitcích, velké výzvě a jedinečné příležitosti navázat přátelství. Jak jsem pak poznal, bylo to vlastně klišé. Nějak jsem se totiž zapomněl zmínit o tom nejpodstatnějším – puchýřích a jisté blíže nespecifikované, o to však intenzivnější bolesti nohou.

36

Pod dojmem výše uvedeného mi tedy prosím odpusťte, že nyní poruším veškeré zásady objektivní žurnalistiky a povím vám tento příběh tak, jak jsem jej cítil já. Nikoliv z nadhledu helikoptéry sledující trasy pochodu z ptačí perspektivy či z pohodlného křesla presscentra, kde bych se u skleničky chlazeného belgického piva probíral informačními materiály a statistikou. Povím vám příběh

čtyřdenní cesty dlouhé 130 kilometrů vedoucí po asfaltu, kostkách i prašných cestách belgických Arden ve jménu připomínky statečných, leč marných bojů Belgičanů proti nacistické agresi roku 1940 i utrpení amerických a německých vojáků během urputné zimní bitvy na přelomu let 1944 a 1945. Městečko Bastogne, srdce celého pochodu, nás přivítalo hezkým slunečným odpolednem

a organizační štáb zvládnutým chaosem v úrovni obvyklé u takto velkých událostí. První, co nás zarazilo, bylo místo přidělené k noclehu. Na trávě vyznačené a pečlivě očíslované obdélníky totiž byly již na první pohled poněkud nedostatečné k postavení stanu pro 16 osob. Naštěstí se ukázalo, že pro nás bylo ve skutečnosti přichystáno ubytování výše na louce v předem postavených velkých

vojenských stanech. S dobrou náladou posílenou nyní již úspěšným ubytováním a chudší o zaplacené startovné jsme tak mohli vyrazit do víru maloměsta. Vždyť přece víte, že Češi myslí jen na jedno. Muzea už byla bohužel zavřená, a tak nám nezbylo, než obdivovat památníky dávných bojů jen zvenčí a připravit se na následující ostrý den. Budíček někdy mezi pátou a šestou hodinou ranní, rychlá snídaně a nafasování studeného oběda v „pochodové jídelně“ spolu s přípravou na cestu se napříště staly naším každodenním rituálem. Vzhledem k mé všeobecně známé oblibě ranního vstávání to byla zkrátka a dobře idyla. První den naše putování Ardenami začalo v Arlonu. Jak referovat o tom následujícím? Pokud tradičně, bude to zhruba toto: Přibližně třicetikilometrová trasa do Martelange vedla malebnou krajinou, jež se dá přirovnat k naší Vysočině. Pastviny a lesy proložené malými vesničkami a městečky propojené sítí silniček a hospodářských cest se napříště staly našimi poněkud fádními hostiteli. Ten druhý, osobnější přístup bude asi takovýto: Prvních pět kilometrů docela ujde, ostatně krátké procházky jsem již trénoval mockrát. Tak na desátém si říkáte, že na malý výlet by to docela stačilo. No a zbytek už vlastně ani moc nevnímáte. Přiznávám, trochu přeháním, kolem patnáctého kilometru jsem začal nohy docela vnímat, ale poté, co se člověk rozejde, je i třicetikilometrový pochod zvládnutelný a vzhledem

k úrovni zajištění ze strany organizátorů celkem pohodový. Za pátým kilometrem nás čekala občerstvovací stanice, kde rozdávali vodu a ovoce, obdobně tomu bylo i po desátém a dvacátém kilometru. Velké občerstvení a výměna ponožek pak trasu někde za patnáctým kilometrem půlily. Pokud si člověk vezme dobře rozšlápnuté kanady a kvalitní ponožky, lze to vše přežít takřka bez následků. Nohy sice trochu bolí, ale po osprchování a dobré večeři z člověka spadne únava jako zázrakem a ráno se cítí na startu další etapy vcelku svěží. Druhý den je naplánovaný okruh kolem Bastogne již o poznání jedovatější. Vlastní pochod je jednak delší, ale i celkové převýšení trasy je větší. Únava se rovněž přihlásí ke slovu o trochu dříve. Pro mne je navíc trasa okořeněná tím, že jsem se ocitl na trati takřka sám. Tedy tak sám, jak jen to v tisícihlavém davu poutníků jen jde. Šlapete na maximum a hloučky trénovaných důchodců vás míjejí rychlostí, za niž by jim naši dopravní policisté jistě odebrali nějaký ten bod. Důvod mé osamělosti byl přitom prostý – skupinka, s níž jsem šel první den, zvolila pomalejší tempo. Další z našich vpředu na horizontu však stále ne a ne dojít, a tak šlapu až do polední zastávky víceméně sám. Během zhruba půlhodinového odpočinku v polední pauze si již většina z nás při výměně ponožek zkoumá chodidla poněkud starostlivěji. První puchýře se totiž začínají hlásit o slovo. Pak se však chytám zkušenějšího kolegy a při

37

RECENZE 


MESA Marche 2006 pekelném tempu, které nasadil, chvíli přemýšlím, zdali vůbec ztuhlé nohy rozejdu. K památníku, u něhož byl sraz naplánován na druhou hodinu odpoledne, přicházíme dlouho před stanoveným termínem. Když zde po příjezdu belgického ministra obrany, něco po třetí hodině, konečně pamětní ceremoniál k uctění padlých propukne, je pro mne jakýkoliv pohyb na ztuhlých nohách skutečnou zkouškou pevné vůle. Překonání zbylých tří kilometrů po asfaltu pochodovým krokem ve tvaru až do kempu, navíc dělené ještě o další zastávky a proslovy u památníků, je proto vyslovenou lahůdkou. Někdo mi říkal, že první den jde člověk svaly, druhý šlachami, ale čím že se jde ten třetí, to mi jaksi nebyl schopen vysvětlit nikdo. Popravdě, bude to asi silou vůle nebo mocným kouzlem zvaným Ibubrufen. Nohy si totiž za noc nestačí moc odpočinout, a jestliže jsem po první noci vstal a normálně chodil, připomíná mi ráno po druhé noci spíše stav kulhání a pajdání. Alespoň že v tom nejsem sám a pohled kolem tak stoprocentně ukojí moji zlomyslnost. Puchýře mám již na obou nohách, takže další trasa slibuje opravdu hodnotný kulturní zážitek. Přece to ale v půli nevzdám. Vzdálenost z Bastogne do Houffalize je díky dobrosrdečnosti organizátorů trochu kratší, těsně pod třicet kilometrů, ale to je jen slabá útěcha.

38

Na startu se chytám dvojice, kterou jsme včera během nezodpovědné stíhací jízdy došli až těsně před památníkem. Společně začneme lámat první kilometry, abychom se posléze opět z důvodu rozdílného tempa rozdělili a pokračovali dál jen sami ve dvou. Jak zjišťuji, začínají mi čím dál tím víc vadit hbití a očividně nezničitelní důchodci v lehké trekové výstroji i belgické vzorově pochodující jednotky se zbraní na rameni, které nás nechávají kdesi za sebou. Naštěstí vím, že ti Belgičané jdou jen jednu etapu, kdežto my šlapeme již třetí den. Co pět kilometrů, to jedna zázračná červená lentilka a věřte, či nevěřte, v živém rozhovoru jsme dokonce propásli ceduli označující patnáctý kilometr. Ono to vlastně asi ani jinak nejde, protože zastavit se znamená skončit. Delší zastávku tak dělám jen při polední pauze, ale i tu se snažím odbýt co nejrychleji. Pohled na nohy mne však zbavil poslední dávky falešné hrdosti a nakonec se odhodlávám navštívit zdravotnický stan. Byť nejsem zdaleka jediný, jde ošetření jako na drátkách. Očistit, vydezinfikovat, vysát obsah, zalepit. Na rozloučenou ještě dostávám zdravotní kartu a vlídné pokynutí ve smyslu: K dalším desítkám kilometrů hrdě vpřed! Čtvrtý den je něco extra, člověk už necítí vůbec nic, jen neuvěřitelný pocit odhodlání, že dnes se už přece nějak do cíle vzdálené-

ho 28 kilometrů ve Vielsalmu nějak dostat musí. Vzhledem k frontě na ošetřovně, kde si nechávám znova zalepit nohy, málem zmeškám snídani. Nakonec vše jen tak tak stíhám včetně zabalení zavazadel a opuštění tábora, který, zatímco budeme pochodovat, organizátoři zbourají. Na trať vyrážíme opět ve včerejší sestavě, která se nám docela osvědčila. Pochod začíná strmým stoupákem a pak postupně stále mírně do kopce až do polední přestávky. Témata k hovoru jsou již vyčerpána, střídavě proto francouzsky a anglicky oslovujeme kolemjdoucí. Asi nejdéle nám vydrží rozhovor s jedním belgickým mariňákem. Šlape podobně jako my, tedy velmi kulhavě. I on jde celý pochod a celkem si tedy rozumíme, jen jaksi nechápeme, kde se tu bere, protože vodu není nikde vidět. Povídání o strastech postupně se redukujícího loďstva i o výletech po Středozemním moři je docela zajímavé a my, suchozemci, ho posloucháme až do poledního tábora. Za ním doháníme „Step by step“. Kluka od nás, ze kterého již několik dnů viditelně tryská bolest při každém kroku, a přesto se nevzdává. V jiné situaci by tahle přezdívka byla asi urážkou, ale nyní vystihuje jen naši společnou úctu k jeho výkonu. Ve skupině se jde lépe. Společně zrychlujeme, po chvíli se však trasa začíná lámat směrem z kopce a to je jako smrt pro kolena mého původního kolegy. Na dvacátém kilometru se proto trháme s tím, že on zvolní a dojde s další skupinkou. Poslední kilometry za pětadvacítkou jsou úplný očistec. Terén je otevřený a slunce pálí, trasa po asfaltu tvrdě klesá. Potkáváme další naše, jeden z nich již jde pouze v jedné kanadě. Jeho druhá noha došlapuje na asfalt jen v ponožce. Do cíle ve Vielsalmu na náměstí pro medaili dorazili z našich všichni. Bezcílně se pak motáme mezi stánky se suvenýry, až náš hlouček zakotví v parčíku pod stromy, kde čekáme na závěrečné defilé jednotek. Nohy sice bolí, ale proti pochodu před tribunou nikdo neprotestuje. Je to úžasný pocit, který mnozí z nás zažívají poprvé. Z amplionu ohlásí jednotku Armády České republiky, my jdeme a úplně cizí lidé nám tleskají…

Vydalo Prácheňské muzeum Písek

Nakladatelství Alpress, s. r. o. Na Příkopě 3243, 738 01 Frýdek-Místek [email protected] www.alpress.cz

Jaroslav Kudrnáč PÍSECKÝ PRAPOR V ITÁLII V LETECH 1944 – 1945

Peter Darman JAK PŘEŽÍT V EXTRÉMNÍCH PODMÍNKÁCH

Publikace je standardní ukázkou regionální literatury s vojenskou tematikou. Autor se v tomto faktografickém díle zabývá historií 3. praporu vládního vojska v době jeho působení na území Itálie v letech 1944 až 1945. Tato jednotka se na cestu do Itálie vydala v květnu 1944. V italské Cremoně došlo k doplnění její výzbroje. Autor popisuje dezerce, sabotáže, spolupráci s partyzány a snahu jednotky přejít ke Spojencům. Druhá, smutnější část publikace začíná vyčerpávajícím pochodem praporu do Padovy, odzbrojením vládních vojáků, popisuje ale i epizodu, během které končí šibenice německých vojáků pod kotli píseckých polních kuchyní. Vojáci vládního vojska prožili v Itálii i Vánoce, během kterých vyslechli rozhlasový projev prezidenta Edvarda Beneše. Po nich působil prapor na dolním Pádu v Papozzi. Koncem války dochází k rozdělení písecké jednotky, část praporu je donucena k odsunu na sever. Zbytek se snaží pomoci V. americké armádě při postupu údolím Adžie na sever. Publikace je doplněna celou řadou doposud nezveřejněných fotografií a mapkou přesunů. -ma-

Pamatujte, že levhart umí, na rozdíl od lvů a tygrů, velmi dobře šplhat po stromech. Zdá se vám taková informace právě teď úplně k ničemu? V okamžiku, kdy se ocitnete v africké savaně odkázáni sami na sebe, může mít cenu života. Toho vašeho. Tímto způsobem uvažuje autor informacemi doslova nabité příručky „Jak přežít v extrémních podmínkách“. Vychází z předpokladu, že pro člověka žijícího v lůně vyspělé západní civilizace, který zatím nikdy neulovil zvíře a nesešíval si ránu, je přežití v nouzové situaci poměrně obtížné. Přitom se do ní může, stejně jako do různých exotických prostředí, dostat neuvěřitelně snadno, například o dovolené. Značná část publikace se proto zabývá přežitím v rozličných typech prostředí, jako jsou hory, moře, poušť, tropy nebo polární oblasti. Kromě toho obsahuje komplexy všeobecně užitečných rad a návodů, jako je zajištění vody a přístřešku, péče o oděv a obuv, lov a zpracování zvěře a ryb, první pomoc, výroba zbraní a nástrojů, vázání uzlů a mnoho jiného. Složitější postupy jsou přehledně vysvětleny pomocí názorných obrázků. Že není možné si to všechno najednou zapamatovat? Nevadí, tahle příručka o rozměrech 20 x 12,5 x 1,5 cm se vejde do každé větší kapsy a svými sotva dvaceti deky ji ani moc nezatíží. -JL-

39


DO ŽHAVÉHO BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Byty

» Vyměním služební byt 2 + k. k v Praze 6-Řepích, ul. Skuteckého, za větší, pouze v Praze 6-Řepích ul. Skuteckého nebo ul. Laudova. Mobil: 732 335 318, alc. 211 822

» Vyměním vojenský byt 3 + 1 v Pardubicích na Dubině za 3 + 1 v Poděbradech, Praze, Kolíně, Kutné Hoře nebo v Hradci Králové. Tel.: 466 260 025, mobil 775 241 407

» Koupím byt 3 + 1 ve Středoklukách, případně vyměním za stejný ve Slaném v OV + doplatek. Tel.: 777 887 779

» Ředitel odboru infrastruktury a NSIP sekce vyzbrojování MO nabízí volné místo vedoucího projektového manažera odpovědného za implementaci projektů financovaných z programu bezpečnostních investic NATO (PT 13). Požadavky: hodnost kapitán až podplukovník, STANAG 3333 AJ, BP „T“ a VŠ vzdělání. Bližší informace na alc. 214 340 nebo 215 305 » Sekce obranné politiky a strategie MO hledá uchazeče na pozici asistentka ředitele odboru Požadujeme: – úplné střední vzdělání – základní znalost anglického jazyka – výborné organizační schopnosti a komunikativnost – uživatelskou znalost práce s PC (MS Office, internet) – samostatnost i schopnost týmové práce – flexibilitu, pečlivost a pozitivní přístup k práci -– souhlas s provedením bezpečnostní prověrky na stupeň utajení Důvěrné, není-li uchazeč držitelem příslušného osvědčení NBÚ Hlavní úkoly: – vedení spisové agendy – zajištění informačních, organizačních a evidenčních podkladů pro činnost odboru – organizování pracovních schůzek a návštěv (včetně návštěv zahraničních)

– další obvyklé administrativní činnosti Nabízíme: – zajímavou práci ve vztahu k zahraničí – platové ohodnocení PT 7 dle NV č. 330/2003 Sb. – osobní ohodnocení – možnost dalšího vzdělávání – možnost ubytování v Praze – 5 týdnů dovolené – příspěvek na dovolenou – možnost bezúročné půjčky – příplatek na stravování Nástup: 1. září 2006. Místo výkonu práce: Praha 6. V případě Vašeho zájmu zašlete strukturovaný životopis a motivační dopis na níže uvedenou elektronickou adresu. Kontakt: Mgr. Karol König, tel.: 973 200 935, e-mail: [email protected] » Agentura rozvoje informatiky nabízí volné systemizované místo pro občanského zaměstnance: Systémový specialista oddělení architektury KIS – PT 11, BP „D“, STANAG AJ 1111. Podmínka pro zařazení: vysoká škola nejlépe se zaměřením na komunikační a informační technologie, znalost práce na PC (MS Office). Výhoda: zkušenost s navrhováním architektur a řízením projektů ICT. Termín nástupu: 1. 8. 2006. Strukturovaný životopis zasílejte na E-mail: [email protected], bližší informace na tel.: +420 973 207 831 » Velitel VÚ 1859 Rakovník nabízí volné systemizované místo pro VZP: náčelník skupiny KIS štábu, ČVO 600, SH 63, PT 10,

BP „D“, STANAG 1100, KvPř 12, KvPo 47. Nástup možný ihned. Bližší informace: alc. 284 307, npor. Bc. Iva Bednářová » Velitel VÚ 2565 ve Staré Boleslavi nabízí volné systemizované místo VSD – zástupce náčelníka odd. ochrany utajovaných informací, PH 71, PT 12, BP „PT“. Termín nástupu: 1. říjen 2006. Strukturovaný životopis zasílejte na fax 973 231 670. Kontakt: 973 231 671, 724 033 233 » Velitel VÚ 1825 Tábor nabízí od 1. 7. 2006 volné systemizované místo: důstojník plánovací skupiny operačního odd. štábu, SH 62, ČVO 570, PT 09, KvPř/KvPo 12/47, BP „T“. Kontakt: 305 635 » Vojenská střední škola a Vyšší odborná škola MO v Moravské Třebové nabízí volné místo velitele čety. Požadavky: hodnost poručík – kapitán, STANAG 1100, BP „D“, VŠ vzdělání Bc., PT 09. Bližší informace: alc. 274 254 nebo 274 245 » Agentura vojenských informací a služeb, oddělení zabezpečení, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6, přijme hospodářskosprávního referenta (občanský zaměstnanec), PT 08, pracovní smlouva na dobu určitou za mateřskou dovolenou. Nástup možný ihned. Požadavky: ČVO 128, BP: „V“, zkušenosti v evidenci a účtování majetku v projektu ISL, znalost fakturace nakupovaného majetku. Kontakt: alc. 215 578, mob. 606 721 451

» Velitel VÚ 3072 České Budějovice nabízí volná systemizovaná místa: – náčelník personální skupiny, požadavky: hodnost por. – npor., BP „D“, vzděl. Bc, VŠ, STANAG 1111 AJ, PT 10 – starší důstojník pracoviště vyhodnocování, požadavky: hodnost por. – npor., BP „T“, vzděl. Bc., VŠ v oboru elektro nebo pasivních systémů, STANAG 1111 AJ, ČVO 680, PT 09 – důstojník pracoviště řízení průzkumu, požadavky: hodnost ppor. – por., BP „T“, vzděl. Bc, VŠ v oboru elektro nebo pasivních systémů, STANAG 1111 AJ, ČVO 680, PT 09. Bližší informace na alc. 322 201 mjr. Postupa nebo 322 152 npor. Lapáčková » Náčelník Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu vypisuje výběrové řízení na obsazení systemizovaného místa vrchní praporčík velitelství VGHMÚř, SH 53, BP „T“, AJ 2222, PT 09, vzdělání ÚSO-M. Další požadavky: zkušenosti s vedením podřízených, účast v zahraničních misích, ŘP sk. „C“. Zájemci, zasílejte strukturovaný životopis včetně přehledu průběhu vojenské služby a kontaktu na adresu: Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad, Čs. odboje 676, Dobruška, PSČ 518 16 nebo faxem na alc. 257 652. Kontakt: alc. 257 612, 257 623, 257 688

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 4325 Strakonice na funkci operátor spojovacího družstva, nejlépe z VÚ Jince. Kontakt: 774 584 416 » Oznámení: Samostudijní centrum (SAC) Praha-Ruzyně pro výuku anglického jazyka je opět otevřeno. Pracovní doba centra je v období od 10. 7. – 31. 8. 2006 upravena: pondělí, středa: 8.15 – 17.00; úterý, čtvrtek: 9.15 – 18.15; pátek: 7.30 – 15.00. Adresa: Kasárna 17. listopadu, Praha 6-Ruzyně, vchod z ulice Drnovská (3.patro)

Dále je možno si objednat konverzační hodinu: pondělí: 15.00 – 16.00; úterý, čtvrtek: 15.00 – 16.00 a 16.30 – 17.30; středa: 15.00 – 16.00 a 16.00 – 17.00; pátek: 10.00 – 11.00, 12.00 – 13.00 a 14.00 – 15.00. Kontakt: Zuzana Hamtáková, BSBA, tel.: 973 213 741, fax: 973 213 740, e-mail: [email protected] » Daruji za odvoz uniformu vz. 97 zelená se stříbrnými knoflíky. Komplet dvou sad. Kontakt: 603 337 279 nebo alc. 207 072 » Hledám volné místo VZP (o. z) v posádce Praha. Hodnost mjr., ČVO 970 (změna

možná), STANAG Aj 1222, ruský j., BP „D“, zkušenosti ze ZSC, likvidace úrazů, požární směrnice, bezpečnostní technik, projekty SNJ, řidič referent. Tel: 212 119, mob. 605 863 199 » Koupím zachovalé výtisky dětských časopisů Ohníček, Sedmička pionýrů a Pionýrská stezka, ročníky 1975 – 1981, jednotlivá čísla i celé ročníky. Kontakt: 723 940 956 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 na funkci řidič C. Kontakt: 776 375 815

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 na funkci operátor-analytik. Kontakt: 604 832 453 » Koupím 20l batoh měkký, potisk vzor 95, originál od firmy ALP, za rozumnou cenu. Kontakt 342 252, mobil 777 211 667 » Prodám výstrojní body, cena dohodou. Kontakt 723 732 392 » Nabízím k odkupu stejnokroj vz. 97 modrý na výšku postavy 170 – 173 cm. O podrobnostech prodeje (výměně) dohoda nutná. Alc. 993 437 nebo [email protected]

Různé

» Vyměním byt 1 + k. k. v Praze 6-Řepích, Mrkvičkova ul., 45m2, s balkonem, za 3 + 1, 3 + k. k. nebo větší 2 + 1 či 2 + k. k., pouze v Mrkvičkově ul. či nejbližším okolí. Kontakt: 606 751 862

Volná místa

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

40