NÁŠ ČASOPIS Říjen 2011 / 128 „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“
(Mt 21,28-31)
Milé sestry a milí bratři, v neděli jsem vykládal toto podobenství v souvislosti Ježíšova sporu s „velekněžími a staršími lidu“. Vedlo nás to k tomu, abychom se našli nejen v podobenství samém (ať jako jeden či jako druhý syn), ale i v roli těch, kteří druhé posuzovali, odsuzovali nebo jimi pohrdali. Pokud nedostaneme dar pokání, stále máme tendenci si myslet, že na tom nejsme zas tak zle, abychom to museli „řešit“, nebo na tom jsme aspoň určitě lépe než ten či onen darebák. Výklady podobenství samého jsou často etické, mravní, na téma lenost či poslušnost (vizte obrázek). Farizeové a zákoníci a jim podobní ovšem v poslušnosti Zákona excelovali a agilní byli zcela jistě víc než celníci a nevěstky. Ježíšovi protivníci sami přiznali, že vůli svého Otce splnil ten, který se jí nejdříve vzpíral. (Dnes nám to nepřijde divné, když jsou děti drzé a řeknou, že se jim něco nechce, ale ještě před dvěma generacemi lidí to byla urážka rodičů, a když se to stalo před někým dalším nebo veřejObr. Dva synové - František Trčka (9 let) ně, bylo zle.) Ježíš
jim svým podobenstvím Boží království nezavře; říká jen: ti, kterými tolik pohrdáte, jdou napřed. Ale copak záleží na tom, kdo je napřed, kdo je první a kdo poslední? Je cesta víry závodem s druhými? Určitě ne. Ale dost často tak chováme nebo smýšlíme, jako by to tak bylo. A protože Ježíši záleží na tom, jak žijeme „tento život“, říká opakovaně: Poslední budou první a první poslední. Vzpomeňme si na jiné podobenství o vinici, které jsme také nedávno četli (Mt 20,1-16) - o dělnících, kteří nakonec dostali všichni stejně: Vinice není jen práce a není to jen církev, jde o celý náš život a o to, abychom byli blíže jeho království; jde o to, že jsme pozváni, proto čteme i zde: Synu, jdi dnes pracovat na vinici! (A navíc je tu ono dnes - teď a tady se tě to týká). Jsem za to podobenství vděčný také jako za model poslušnosti, kterou Bůh oceňuje: není pro něj důležité, jestli okamžitě srazíme podpatky, ale jestli o sobě, o svém životě a Boží vůli přemýšlíme, jestli se nám to nakonec rozleží. Říkám si, že bych byl rád, kdyby se o mně jedno řeklo ne „okamžitě a samozřejmě šel“, ale „nakonec šel“ - snad by to bylo adekvátní. Tím se dostávám k tématu soudu. Slíbil jsem totiž v časopise „dovyložit“ to, co se nevešlo do kázání - co Ježíš říká o odměně podle našeho jednání: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. (Mt 16,26-27) Nikdo z nás neví, jak bude Boží soud probíhat či jak už snad probíhá. Biblických obrazů o něm je víc, mluví o něm různým způsobem. Asi nemá smysl si to nějak představovat, ale - asi to také znáte - člověk se o to stejně pokouší; ne pro to, že by si pak myslel, že ví, jak to bude, když se v nějaké představě „zabydlí“, ale proto, že tomu chce porozumět, tak se snaží si to nějak představit - jak by to snad mohlo být… Mně osobně je blízká představa rozhovoru, celoživotní bilance, jiné, než o jakou se lidé pokoušejí na pohřbech. Mám představu zpovědního rozhovoru, na který bude čas, který bude v ovzduší milosrdné lásky, ale také velké pravdivosti; asi se také dozvím o sobě dost nepříjemných věcí; to, co jsem vytěsnil, mi snad Pán připomene, ale také tuším, že řekne něco nadějného o těch věcech a obdobích života, která vidím jen a jen černě. Jen bych nerad slyšel takové to „no comment“ - to je horší než jasné, byť negativní slovo. (Ježíšovi protivníci se vykrucovali a říkali: „Nevíme“, i když velmi dobře věděli, co si sami myslí.) Nezasloužená milost (vzpomeňme ještě jednou na podobenství o dělnících na vinici) pro mě byla vždycky něčím centrálním v biblické zvěsti (nejen proto, že jsem evangelík). Vždycky jsem byl nešťastný z toho, když mi nějaký křesťan (zvlášť evangelík) řekl, že každý stejně dopadne podle toho, jak žil. Jenže Ježíš o odplatě mluví několikrát, i o odplatě podle jednání či skutků, nebo podle našich postojů: Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Mt 7,2) Skoro to vypadá, jako by i v duchovních věcech platil zákon o zachování energie: někde se to projeví, odněkud 2
č.128
Říjen 2011
to přijde zpět. Nevím vůbec, co mi k tomu Ježíš jednou řekne, ale věřím tomu, že se spasení z pouhé Boží milosti a Ježíšova slova o odplatě nemusí vylučovat: Co když se ta odplata týká toho, jak bude vypadat ta naše životní rekapitulace? Nemyslím, že by se nám Bůh měl mstít tak, že zapře své milosrdenství a bude k nám tak příkrý, jako jsme byli k druhým, ale možná nám to aspoň na chvíli dá zakusit, abychom se v tom poznali. Možná se vám to zdá troufalé, ale věřím, že ještě před Boží tváří bude čas na pokání - na to, abychom radikálně změnili svůj postoj k sobě i k druhým - a pokání je předpokladem milosti, ve které nám pak Bůh ve své suverenitě, jak věřím, může odpustit a pozvat nás na hostinu ve svém království (poslední podobenství o vinici, přijde na řadu tuto neděli). „Na to rozum nestačí, jak nás Bůh uchem jehly protlačí.“ (Sváťa Karásek). Možná jsem ale úplně vedle. Zajímá mě Váš názor, ozvěte se. Těšíme se na sborovou neděli - odpoledne bude mládež vyprávět o tom, co o letošních prázdninách prožila sama (na vodě či na puťáku) nebo s dětmi na táborech. Za práci mládeže s dětmi jsem nesmírně vděčný. Při dopoledních bohoslužbách budeme slavit díkčinění za úrodu. K účasti na těchto bohoslužbách zvláště zveme zvláště starší a méně pohyblivé členy sboru, které rádi dovezeme - stačí, když mi zavoláte, rád Vám zajistím odvoz na bohoslužby i domů. Po bohoslužbách také zveme všechny k posezení při kávě a čaji a dalších dobrotách - pro mnohé je to příležitost se po dlouhé době vidět se svými přáteli, třeba už od dětství. Děkuji Vám všem za pochopení naší rodinné situace, kdy je má manželka Alena po operaci. Jsem vděčný za to, že se přechodně mohu starat o děti a že je v našem sborovém společenství tolik lidí ochotných pomoci. S přáním všeho dobrého srdečně zdraví Daniel Heller
Jubilanti ——————————————————————— Jarmila Dobešová Jaromír Palacký Marie Frňková Lydie Bulová
Milada Sláčiková Vlasta Drozdová Jan Fabián
O čem jedná naše staršovstvo ———————————— Bratr farář poděkoval za účast na dvou brigádách na stavbě a informoval o pohovoru ohledně křtu Krištofa, dítěte Miriam Kejzlarové a Tomáše Řezníčka. Staršovstvo poděkovalo bratru faráři za sborový večer o Antonínu Dvořákovi. Říjen 2011
č.128
3
Pochodu „Benešky“ v sobotu 24.9. se zúčastnili dva členové našeho sboru. V neděli 25.9.2011 proběhla instalace bratra faráře Josefa Hurty ve Stříteži. Hospodářské záležitosti: - Byla zahájena stavba přístřešku, je hotova dřevěná konstrukce. Stavební povolení bude během měsíce října, je problém s vyjádřením požárních specialistů. - Skutečný rozpočet ve výši 680tis. Kč se péčí bratra Zajíčka podařilo snížit na částku 310tis. Kč. Staršovstvo bratru Zajíčkovi velmi děkuje. - Brigáda v některou sobotu v říjnu bude upřesněna dle potřeby. - Do jara bude připraven návrh přístřešku nad dveře do dvora, které bude třeba příští rok vyměnit. Koncert Spirituál kvintetu pro hospic se uskuteční v neděli 20.11 2011 v našem kostele. Hodina bude upřesněna, služba - bratr Koláček. Setkání učitelů nedělních škol se uskuteční v pátek 21.10.2011 na faře. Staršovstvo zvolilo na období 2011 – 2015 tyto členy konventu: Daniel Heller (virilní člen), Daniel Košťál, Věra Tyralíková, Tomáš Jelínek. Náhradníci: Pavel Trusina, Milena Hrtusová, Pavla Taurková. Konvent se uskuteční v sobotu 12.11.2011 na Vsetíně. Staršovstvo pověřuje br. Hellera, aby v součinnosti se správní radou Diakonie ČCE - střediska ve VM upravil smlouvu o spolupráci o spolupráci střediska s naším sborem a připravil ji k podpisu - musí být vypuštěn odstavec o používání prostor střediska Diakonie ze strany sboru. Sestra Janírková zaslala finanční informace: - stav k 25. 9. 2011: - pokladna: 32 836,- Kč - běžný účet: 69 121,- Kč - saláry hotově: 31 028,- Kč - saláry bankou: 4 585,- Kč - sbírky celkem 7 819,- Kč, z toho účelová 1 580,- a křesťanská služba 3 137,- Kč Ze zápisu Tomáše Jelínka
Děti, dorost, mládež ————————————————— Velký tábor Tábor byl zahájen bohoslužbou v kostele. Potom jsme jeli autobusem a šli pěšky, při tom hodně pršelo. Jakmile jsme došli do tábořiště, začal táborový život. Byly čtyři skupinky: Arvernové, Belgové, Helvétiové a Bójové. Na táboře jsme se učili šermovat, chodili jsme na výlety, hráli hry a spali v týpkách (jednou i pod širákem). Každý den byla jedna větší hra. Večer byla pobožnost u táborového ohně. Někdy jsme si museli taky uvařit jídlo sami v kotlících na ohni. Nejlepší velká táborová hra byla ta poslední. Pavel Jelínek
4
č.128
Říjen 2011
Nesouvislé vzpomínky na velký tábor Po příjezdu na tábor začaly dva skvělé týdny pod teepee. Letos jsme si hráli na Kelty. Bojovali jsme proti Římanům, Germánům, ale hlavně jsme kultivovali naše opidum. Měli jsme totiž úkol založit nové. Zlepšovali jsme opidum pomocí bodů, které jsme získávali ve skvělých hrách. Třeba jsme kupovali koření, sůl a víno vyměňováním různých surovin.
Říjen 2011
č.128
5
Můj nejlepší zážitek z tábora? Tam bylo strašně moc super věcí. Třeba to VTH, když jsme museli projít labyrintem a na konci jsme dostali jednu šifru. V té šifře stálo, že máme nového druida, který je na kopci a který nám má zvěstovat novinu. Takže jsme museli běžet na kopec a říct mu, kterým směrem je naše tábořiště. Jídlo bylo skvělé. Vařili tam hodně dobře. Doufáme, že příští rok pojede stejná kuchařka. Vždycky jsme se koupali v tůňce nebo naší přehradě. Počasí ze začátku pršivé, ke konci o dost sušší. Noční hra byla, když Máru (vedoucího) unesli Římani a museli jsme je stopovat a vedoucího osvobodit. Poslední oheň byl asi 3 m vysoký a trval nejmíň do půlnoci. Tam jsme zpívali, pili, jedli, četli si z deníku, každý dostal své keltské jméno. Děkujeme Samuelovi a všem vedoucím za dobré vedení tábora, dobré hry a dobré jídlo a dobrý táborový příběh. David a Zuzka Čapkovi - Praha
Událo se ve sboru —————————————————— Sborový večer Na prvním zářijovém sborovém večeru nám Dan Heller vyprávěl o Antonínu Leopoldu Dvořákovi (1841 – 1904), pustil nám také některé z jeho biblických písní. Antonín už od svého raného dětství vynikal svým hudebním nadáním, tedy se nestal (jako jeho předkové) řezníkem či hospodským, ale živil se hudbou a skládáním. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Po vystudování hry na varhany bydlíval různě u známých, a ač se osamostatnit moc chtěl, nebylo mu to dlouho dopřáno. (Na post varhaníka ho např. jednou nevzali z toho důvodu, že „má málo praxe“, přitom ale hrál nejlépe.) Začal se tedy uplatňovat jako violista, hrál také v orchestru Prozatímního divadla, často pod taktovkou B. Smetany. Poté, co se oženil s operní zpěvačkou Annou Čermákovou (původně byl ale velmi zamilovaný do její sestry Josefíny) a měli spolu děti, se situace ještě zhoršila. Třeli bídu, a ač Antonín skládal a skládal, nejvíce peněz měl stejně ze soukromého vyučování. Finanční pomoci se dočkali až díky ministerstvu. (V porotě při výběru příjemce peněžní částky byl i Johannes Brahms, jehož Dvořák pochopitelně zaujal. Navázali celoživotní přátelství.) Postupem času začaly vynášet i jeho díla, jeho kariéra šla nahoru, jeho tvůrčí období ovšem narušilo velké rodinné neštěstí – během jednoho a půl roku mu zemřely všechny jeho tři děti: Otakar, Růženka a Josefka – hned po narození – složeno oratorium Stabat mater. Na základě tohoto oratoria pozvali Dvořáka do Londýna. Začalo tímto velké cestování po světě (v Rusku se Antonín spřátelil s P. I. Čajkovským), jeho skladby se hrávaly v zahraničí čím dál více, navíc se mu během docela krátké doby narodilo postupně 6 dětí, z nichž se všecky dožily vysokého věku. Dostal se také 6
č.128
Říjen 2011
k vyučování na pražské konzervatoři. Pozvání k vedení newyorkské konzervatoře už bylo jenom završením strmého Dvořákova vzestupu. Dostával asi 30x větší plat než doposud a složil tady svou nejznámější Symfonii e-moll (Z nového světa – zahrána na Měsíci, Largo je hymnou státu Iowa). Po návratu do Čech vyučoval opět na pražské konzervatoři, kde byli jeho žáky např. F. Nedbal a J. Suk, který si poté vzal nejstarší z Dvořákových dcer, Otýlii. V pozdějším věku čerpal více z pohádkových motivů (opera Čert a Káča, Rusalka, Armida, …) Byl velmi zbožným a skromným člověkem (inspiraci dostával od Boha – jak říkal), jeho zhudebněné žalmy jsou krásné koncertní kousky a je škoda, že se dnes tolik nezpívají. Antonín Dvořák zemřel ve věku 63 let, jeho skladby časově dohromady činí zhruba 3 a půl dne a napsal za svého života asi 1180 dopisů. Velice se zajímal o vynálezy své doby, jeho největší vášní byly lokomotivy. Velmi rád jezdil vlaky, zkoumal, jak fungují, vymýšlel si různé varianty spojů (když cestoval), atd. Na závěr příjemného povídání proloženého biblickými písněmi jsme si všichni zazpívali Dvořákův nejznámější Žalm 23. Děkujeme Danovi za zajímavý program. Alena Jelínková
Událo se v seniorátu ————————————————— Benešky 2011 - 18. ročník V sobotu 24. září 2011 se již po osmnácté uskutečnil tradiční pěší výlet z Benešek na Velkou Lhotu. S touto myšlenkou přišel počátkem devadesátých let minulého tisíciletí bratr Karel Macháček, presbyter z Velké Lhoty, který z historických záznamů vyčetl, že Benešky jsou nejvzdálenějším místem, odkud chodili lidé na bohoslužby na Velkou Lhotu po vyhlášení tolerančního patentu a po ustavení tamního tolerančního sboru. V září roku 1994 se tedy uskutečnil první ročník jako připomenutí trasy a vzdálenosti, kterou naši předkové pěšky překonávali, aby se na bohoslužby dostali. Od onoho roku organizuje toto setkání každoročně velkolhotecký sbor. Zájemci se ráno v předem stanovené datum sejdou na autobusovém nádraží v Rožnově, odkud odjedou autobusem na Horní Bečvu k restauraci Valaška, kde končí nejkratší a nejpohodlnější část. Dále se už jde pěšky. Nejdříve je nutno překonat asi dvousetpadesátimetrové převýšení na Benešky, které jsou 855 metrů nad mořem. Je dobré, že tato nejnáročnější část trasy je hned na samotném počátku, kdy jsou účastníci plni sil. Z Benešek se pak již pokračuje po hřebenovce bez velkých výškových rozdílů ve směru Čarták - Tanečnice - Díly - Hlaváčky - Velká Lhota a na zdejší faře trasa končí. Délka celé trasy z výstupní zastávky autobusu je asi 35 kilometrů, z Benešek pak asi 32 kilometrů. Není nutno však jít trasu celou. Je na ní několik vhodných míst, kam se lze k putujícím přidat a kde je možno se také občerstvit. Mezi taková Říjen 2011
č.128
7
místa patří například restaurace "Na Čartáku" a "Na Dílech". Vhodné místo k připojení jsou rovněž Hlaváčky. Z každého z těchto míst se vzdálenost do cíle zkracuje a každý se tedy může připojit v místě, které mu nejvíce vyhovuje. Letos nás z Rožnova odjelo 7 a postupně se k nám přidávali další, takže nás na Lhotu došlo 14. A na každého stejně zde čekaly bohatě prostřené stoly, které připravily sestry Ida Martinková a Marta Martinková z místního sboru. Počasí bylo letos velice příznivé, celý den svítilo a hřálo slunce. Tato pěší túra neprobíhá v žádném závodním tempu a lze tedy kromě obdivování krásy valašské krajiny cestou spolu povídat, na což je zvláště v dnešní době často až zoufale málo času. Zde je k tomu vynikající příležitost. Vedle bratra Karla Macháčka jsme při rozhovorech vzpomínali také na bratra Josefa Martinka, který stál rovněž u zrodu této myšlenky a který byl spolu s bratrem Macháčkem pravidelným účastníkem těchto setkání. Letošní ročník byl první, kdy oba bratři již mezi námi nejsou. Jsme vděčni za všechny příležitosti k rozhovorům, které jsme s nimi i při těchto setkáváních měli. Pavel Trusina
Zemřelí ——————————————————————— Sestra Věra Holčáková pocházela z Růžďky. Narodila se 1.12. 1929, byla nejstarší z osmi dětí. Ač vyrostla ve venkovském prostředí, kde byly drsné zimy a tvrdá 8
č.128
Říjen 2011
práce, byla to velmi milá a jemná paní. Ze sourozenců si byla nejblíž s bratrem Josefem, který byl po těžkém úrazu v dole, a i když pak dál pracoval na dráze, potřeboval podporu a později pak i pomoc a péči. Sestra Věra jej doopatrovala, a je to právě osm let, co jsme se s ním v našem kostele rozloučili. Paní Věra pracovala do 30 let také na dráze, pak v ČSAD – nejdříve jako průvodčí, později na vrátnici. Před třiceti lety utrpěla úraz obou rukou, po kterém se jí jedna ruka již nikdy nezahojila – bohužel pravá, a tak se paní Věra musela naučit dělat všechno levou rukou. Celých 30 let ji ta ruka bolela – mnozí jistě pamatujete, že ji vždy mívala zahalenou do malého rukávníku. Paní Věra měla velmi mírnou povahu, s každým se snažila vyjít. To se jí osvědčilo v Domově pro seniory, kde strávila poslední léta svého života - není to jednoduché, když vás dají na pokoj s někým, koho vůbec neznáte; se svou spolubydlící, paní Prcinovou, si však vytvořila paní Holčáková pěkný vztah. Do společenství v Domově zapadla, protože se neprosazovala. Měla zde několik kamarádek, se kterými ráda poseděla a povykládala. Bývala pravidelnou účastnicí našich nedělních bohoslužeb. Já jsem ji poznal již dřív, v době vikariátu u br.f. Krupy – jako velice vděčného a pokorného člověka. Druhé lidi neposuzovala a přála jim. Myslím, že prožila – aspoň z mého pohledu – těžký život, ale nezatrpkla. Vzpomínám si, jak byla vždycky ráda za chvíli společné modlitby. Na bohoslužbách i při jiných setkáních v Podlesí nám chybí. Sestra Věra Holčáková zemřela 29. 8. 2011. Při rozloučení v našem kostele jsme četli Ježíšova Blahoslavenství (Mt 5,3-10), jednak proto, že měla to místo založené ve své Bibli, a jednak proto, že k jejímu životu blahoslavenství „pasovala“: Byla tichým člověkem, který dostane zemi za dědictví. Byla milosrdná, druhé neodsuzovala. Byla svědkem pokory ducha. Dokázala být skromná a přitom štědrá. Mezi lidmi působila pokoj. Věřím, že jako člověk čistého srdce nyní patří na Boha. Bratr Dušan Rybka se narodil 3.10. 1947. U svých rodičů a se svou sestrou Jarkou (provdanou Podezmnou) prožil pěkné dětství. Zažil, co je to soudržná rodina, a také takovou později vytvořil. Jeho maminka vedla své děti k víře, sourozenci Rybkovi byli pokřtěni i konfirmováni v našem kostele, kam jako malý pan Dušan rád chodil a velice rád zpíval. Vychodil školu v Lešné, v učení byl až v severočeských Teplicích. V mládí se seznámil s paní Helenou, jejíž rodiče se v roce 1968 přistěhovali z Bohumína do Mštěnovic, a přitáhl ji svou skromnou povahou. V roce 1972 se vzali; v roce 1973 se jim narodil syn Dušan a v roce 1975 druhý syn Víťa. Prožili spolu pěkné manželství plné pokoje a vstřícnosti, dokázali si vyhovět v práci i v trávení volného času. Tatínek panu Dušanovi zemřel, když byl dva měsíce ženatý. Jaké to asi je, když člověk prožívá radost i zármutek zároveň? Manželé Rybkovi bydleli spolu s rodiči paní Heleny, ke kterým měl pan Dušan pěkný vztah. Hodně se věnoval dětem, bral je do lesa i na stanování. Na vnoučata už mu nezbylo sil, ale měl z nich velkou radost. Pan Rybka pracoval jako nástrojař ve výrobě osvětlovacího skla až do důchodu, do kterého nastoupil předčasně, protože jej již mnoho let trápila nepříjemná nemoc. Z těch dnů, které mu byly dopřány, dokázal vytěžit to dobré: čas pro rodinu, pro druhé Říjen 2011
č.128
9
lidi i pro svou potěchu. Rád vařil, miloval sport, kterému se v mládí věnoval. Pan Dušan byl obdarovaný k manuální práci, a jako kutil procoval nejen pro svou rodinu, ale i pro sousedy a další lidi z vesnice, kterým brousil pily i jinak pomáhal. Manželé Rybkovi mají pěkné vztahy se sousedy, rádi si vykládali na procházkách s pejskem, před domem si plánovali postavit lavičku, aby se tam dalo posedět a povykládat, a to je dnes vzácné. Pan Dušan měl radost z toho, když viděl, jak jde život dál, když se synové oženili - měl velice rád obě své snachy a měl velkou radost z vnoučat Amálky a Matyáše. Někoho nemoc uvrhne do hořkosti, manžele Rybkovy nemoc p. Dušana stmelila. Dlouhá nemoc, se kterou se potýkal, byla tak nepříjemná, že nebylo možné cítit, že se k ní přidává i nemoc mnohem zákeřnější. Paní Helena si vzala manžela prozíravě domů a věrně o něj pečovala, bohužel jen tři týdny, po kterých jí zemřel v náručí (23.8. 2011). Kdo z nás by si nepřál takto žít i takto zemřít, obklopen láskou? Na pohřbu bratra Dušana Rybky jsme četli vedle apoštolovy úvahy o sdíleném a společném utrpení, které spojuje (Ř 8,18-25), také slovo z proroctví Jeremiášova (29,11-14): Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti (v.11). Bůh Otec, Stvořitel života i Pán nad smrtí, ať potěšuje obě zarmoucené rodiny. Daniel Heller
Domácí péče - Vrbenská 803 tel: 571 619 431 mobil: 737 966 347 č.účtu:1855020319/0800
[email protected] www.diakonievm.cz
Hospic Citadela - Žerotínova 1421 recepce: 571 629 086 fax: 571 629 085 č.účtu: 94-2556380247/0100
[email protected] www.citadela.cz
Spirituál kvintet pro Citadelu 20. listopadu v 17 hodin v evangelickém kostele ve Valašském Meziříčí dobrovolné vstupné od 150,- Kč výtěžek zdvojnásobí POSAD STEEL
10
č.128
Říjen 2011
Den otevřených dveří Diakonie ČCE – hospic Citadela a Dům sociálních služeb 25. listopadu 2011 Srdečně zveme
Středisko Diakonie – domácí péče má novou ředitelku Do střediska Diakonie - domácí péče nastupuje od 1. října nová ředitelka Mgr. Zdislava Odstrčilová. Rozhovor s paní ředitelkou přineseme v příštím čísle.
Humor za kostelem —————————————————— Pravil Noe, když se plavili již několik dnů: „Jdu chytat ryby.“ I vzal prut a šel na bok archy. Po chvilce se vrací, pod jednou paží pětikilového kapra, pod druhou metrovou štiku, a tváří se mrzutě. „Takový krásný úlovek,“ říká mu jeho syn. „Měl by ses radovat a ty se mračíš.“ „Jak nemám být naštvaný,“ odpoví Noe, „když jsem si vzal jen dva červy!“ „Kostelníku, myslíte, že dnešní kázání bylo dobré?“ „Ó ano, pane faráři, jen jste měl říct amen o čtvrt hodiny dříve.“ Jeden člověk se dostal na exkurzi do pekla. Uviděl tam zavržené lidi a před nimi stoly plné jídla. „To se tady nemáte špatně,“ zhodnotil situaci. „Jenomže my tady máme vidličky metr dlouhé,“ odpověděli mu ti nešťastníci, „a těmi se nelze najíst.“ Pak se šel podívat do nebe, uviděl tam spasené lidi a rovněž před nimi byly stoly plné jídla. Hned se vyptával: „A jaké tady máte vidličky?“ „Metr dlouhé,“ odpověděli mu. „Tak to jste na tom stejně, jako ti v pekle,“ namítl návštěvník. „Ale vůbec ne. My krmíme jeden druhého a užijeme si při tom mnoho legrace, kdežto v pekle jsou sobci a ti to nedokážou.“ Kněz na konci mše řekl: „A příští neděli, milí věřící, budeme mluvit o lhaní. Připravte se na to tak, že si přečtete 17. kapitolu z Markova evangelia.“ Další neděli se zeptal: „Tak kdo si přečetl 17. kapitolu z Markova evangelia?“ Několik farníků zvedlo ruku. „Vidím, že na téma lži budu mluvit oprávněně, Markovo evangelium má totiž jen 16 kapitol.“ Z knížky Ladislava Jílka Říjen 2011
č.128
11
Bohoslužby: 9.10. neděle
9.30
bohoslužby
16.10. neděle
9.30
bohoslužby
23.10. neděle
9.30
- neděle dočinění, sborový den - bohoslužby s Večeří Páně - zváni starší členové sboru
14.00 - vzpomínání na prázdniny 30.10. neděle
9.30
bohoslužby
6.10. neděle
9.30
bohoslužby
Pravidelný měsíční program: Sborový večer se v říjnu nekoná.
Pravidelný týdenní program: Středa
18.00
biblická hodina
Čtvrtek
16.00
náboženství
Pátek
18.00
setkávání rodin v říjnu u Trusinů, tel. 607 605 840
Neděle
16.00
dorost
18.00
mládež
8.45
nácvik sborového zpěvu
9.30
bohoslužby
Úřední hodiny: kdykoli dle dohody Farář Daniel Heller mobil: 777 342 910 pevná linka: 571 161 561
[email protected] Pastorační pracovnice Věra Tyralíková Mobil: 723 981 253
Pokladník Eva Janírková mobil: 777 344 994
Adresa sboru: Blahoslavova 3 757 01 Val. Meziříčí telefon do kanceláře: 571 161 560 e-mail:
[email protected] číslo účtu u Poštovní spořitelny: 190 396 260/0300 http://valasskemezirici.evangnet.cz
NÁŠ ČASOPIS Bohoslužby v domově důchodců v Podlesí: Neděle co 14 dní ve 14.00 Farář Daniel Heller 16.10. Pro zájemce sraz u kostela ve 13.30
Vydáno 2. 10. 2011 Příspěvky, ohlasy a připomínky přijímá: Anna Jelínková Palackého 420/21 757 01 Val. Meziříčí mobil: 721 935 185
[email protected]