I Šestého listopadu 1817 zemřela princezna Charlotta, jediné dítě prince regenta, dědička anglické koruny. Její krátký život byl asi pramálo šťastný. Měla impulzivní, vrtošivou a prudkou povahu a vždycky toužila po volnosti, ale nikdy jí nedosáhla. Vychovávána byla uprostřed vášnivých rodinných sporů a brzy byla odloučena od své výstřední matky, která měla špatnou pověst, a předána do péče svého sobeckého otce s pověstí neméně špatnou. Když jí bylo sedmnáct, rozhodl, že ji vyvdá za prince oranžského. Zpočátku se podvolila, ale znenadání se zamilovala do Augusta, prince pruského, a byla odhodlána zasnoubení zrušit. Nebyla to její první láska, protože už předtím udržovala tajnou korespondenci s jakýmsi kapitánem Hessem. Princ August už byl ženatý, vstoupil v manželství stavovsky nerovné, Charlotta o tom ale nevěděla a on jí o tom nic neřekl. Zatímco protahovala jednání s princem oranžským, dorazili do Londýna spojenečtí panovníci, aby oslavili vítězství. Mezi nimi byl v družině ruského cara mladý a krásný princ Leopold ze Saska-Coburgu. Několikrát se pokusil přilákat princezninu pozornost, ale ta, srdcem jinde, si ho téměř ani nevšimla. Když příští měsíc princ regent zjistil, že se jeho dcera tajně schází s princem Augustem, objevil se náhle na scéně, nejdříve rozpustil její dvůr a pak ji odsoudil do přísné izolace ve Windsorském Parku. „Bože všemohoucí, dej mi trpělivost!“ vykřikla a padla na kolena v prudkém pohnutí mysli. Pak ale vyskočila, seběhla zadním schodištěm, na ulici zastavila kolemjedoucí drožku a odjela k matce do jejího domu v londýnském Bayswateru. Brzy ji ale vypátrali a pronásledovali tak, že se nakonec podrobila přesvědčování strýců, vévodů z Yorku a Sussexu, Broughama i biskupa ze Salisbury a vrátila se ve dvě hodiny ráno do Carltonského paláce ve Windsoru. O princi oranžském se už nemluvilo a princ August také zmizel z obzoru. Princ Leopold ze Saska-Coburgu měl konečně volnou cestu.1 Princ byl natolik chytrý, že obešel regenta, udělal dojem na ministry a spřátelil se s dalším z princezniných strýců, vévodou 1
Greville, II, 326–8; Stockmar, kap. I, 86; Knight, I, kap. XV–XVIII a Dodatek, a II, kap. I.
[11]
z Kentu. Jeho prostřednictvím se mohl vskrytu stýkat s princeznou, která prohlašovala, že ho „potřebuje ke svému štěstí“. Když byl po bitvě u Waterloo v Paříži, nosil vévodův pobočník dopisy sem tam přes La Manche. V lednu l8l6 byl princ pozván do Anglie a v květnu se slavil sňatek.1 Charakter prince Leopolda podivně kontrastoval s charakterem jeho manželky. Byl mladším synem německého knížátka a v té době mu bylo dvacet šest let. Vyznamenal se ve válce s Napoleonem a projevil značné diplomatické vlohy na vídeňském kongresu.2 A teď se měl pokusit o zkrocení vášnivé princezny. Chladný a formální ve vystupování, zdrženlivý v projevu a opatrný v jednání, brzy si podrobil divokého, náladového a smělého tvora po svém boku. Shledal, že Charlotta má mnoho vlastností, s kterými nemůže souhlasit. Škádlila ho, dupala, řičela smíchy, skoro vůbec se nedovedla ovládat, a to se od princezny obzvláště vyžaduje. Chovala se prostě nemožně. Mohl to dobře posoudit, protože, jak vysvětloval o mnoho let později své neteři, byl zvyklý pohybovat se v nejlepší společnosti, a jak říkají Francouzi, byl „de la fleur des pois“3. Měli neustálé třenice, ale všechny spory končily stejně. Stála před ním jako vzpurný kluk v sukničce, předkloněná, ruce za zády, tváře jí hořely a oči jiskřily, a nakonec prohlásila, že je ochotna udělat, co on chce. „Jestli si to budete přát, udělám to,“ říkala vždycky. „Nechci to kvůli sobě,“ odpovídal jí. „Když vás k něčemu nutím, jsem přesvědčen, že je to ve vašem zájmu a pro vaše dobro.“4 Mezi členy claremontské domácnosti v blízkosti Esheru, kde královský pár sídlil, žil mladý německý lékař Christian Friedrich Stockmar. Byl synem nevýznamného soudce v Coburgu a usadil se jako lékař ve svém rodném městě poté, co se účastnil války jako vojenský lékař. Tam se seznámil s princem Leopoldem, kterého upoutal svými schopnostmi a který si ho při příležitosti svého sňatku přivezl s sebou do Anglie jako osobního lékaře. Tohoto mladého muže čekal zvláštní osud. Budoucnost mu uchystala mnohé dary – mnohé a rozmanité – vliv, moc, tajemství, smutek 1 2 3 4
Grey, 386–8; Dopisy, II, 40. Grey, 375–86. společností vyhledávaný Dopisy, I, 216, 222–3; II, 39–40; Stockmar, 87–90.
[12]
a zlomené srdce. Jeho pozice v Claremontu byla velmi skromná. Princezna si ho ale velmi oblíbila, říkala mu „Stocky“ a dováděla s ním po chodbách. Ačkoliv měl slabý žaludek a svým založením byl melancholik, přece dovedl být občas i veselý a v Coburgu byl znám jako duchaplný mladík. Také byl ctnostný a na královskou ménage pohlížel s uznáním. „Můj pán,“ napsal si do deníku, „je nejlepší ze všech manželů ve všech pěti světadílech. A jeho žena k němu chová tolik lásky, že velikostí se může rovnat jenom anglickému národnímu dluhu.“ Zanedlouho prokázal i svou další kvalitu, která později udávala tón celému jeho životu – obezřelou moudrost. Když v létě l8l7 vešlo ve známost, že princezna čeká dítě, bylo mu nabídnuto místo jejího osobního lékaře. Byl ale natolik soudný, že nabídku odmítl. Pochopil, že by mu kolegové záviděli, jeho rady by třeba neposlouchali, a kdyby se přihodilo něco zlého, vina by určitě padla na lékaře cizince. Velmi záhy poznal, že nevýživná dieta a opakované pouštění žilou, které musela princezna podstupovat, nejsou správné. Vzal si prince stranou a prosil ho, aby jeho názor sdělil anglickým lékařům. Módní redukční léčba však pokračovala ještě celé měsíce. V devět hodin večer 5. listopadu – po porodu, který trval více než padesát hodin, přivedla princezna na svět mrtvého chlapce. O půlnoci se vyčerpáním zhroutila a teprve potom se ji Stockmar uvolil navštívit. Vešel a neomylně poznal, že umírá, zatímco lékaři ji křísili vínem. Vzala ho za ruku a stiskla mu ji. „Oni mě opili,“ řekla. Po chvíli ji opustil, a sotva došel do vedlejší místnosti, zaslechl, že ho volá silným hlasem. „Stocky! Stocky!“ Když doběhl zpět, z úst se jí dral smrtelný chropot a divoce sebou zmítala z boku na bok. Pak se najednou v křeči vzepřela nohama a byl konec. Princ zrovna nedlouho předtím vyšel z komnaty, aby si po probděných hodinách trochu odpočinul. A teď mu měl Stockmar sdělit, že mu žena zemřela. Princ zpočátku nemohl pochopit, co se stalo. Cestou do její komnaty klesl na židli a Stockmar poklekl vedle něj. To všechno je jen sen, není to možné. Konečně poklekl u lůžka a políbil chladné ruce. Pak vstal a se slovy „Teď jsem úplně opuštěný. Slibte mi, že mne nikdy neopustíte,“ padl Stockmarovi do náruče.1 1
Stockmar, Biografické črty, a kap. III.
[13]
II Tragédie v Claremontu byla nanejvýš převratná. Královský kaleidoskop se náhle rozpadl a nikdo nebyl schopen říci, jak se nový obrazec uspořádá. Následnictví trůnu, které se zdálo tak uspokojivě vyřešené, stalo se teď neodbytným a nejistým problémem. Jiří III., šílený stařec naprosto hluchý k vlivům vnějšího světa, stále ještě žil. Z jeho sedmi synů ten nejmladší už překročil střední věk, a žádný z nich neměl legitimního potomka. Vyhlídky tedy byly nejasné. Zdálo se nanejvýš nepravděpodobné, že by se princ regent, který nedávno musel odložit svůj korzet a předváděl se jako směšná figurka hýřivého otylce,1 mohl ještě někdy stát otcem rodiny, a to i za předpokladu, že by se rozvedl se svou ženou a znovu se oženil. Kromě vévody z Kentu, kterým se budeme zabývat zvlášť, byli tu podle věkové posloupnosti další bratři: vévoda z Yorku, vévoda z Clarence, z Cumberlandu, Sussexu a z Cambridge, jejichž postavení a vyhlídky vyžadují krátké vylíčení. Vévoda z Yorku, jehož prostopášnosti s paní Clarkovou a ve vojsku ho kdysi přivedly do nesnází, teď rozdělil svůj život mezi Londýn a rozsáhlý, výstředně spravovaný a krajně nepohodlný dům na venkově, kde se zabýval honitbou, whistem a necudnými zkazkami. Mezi ostatními princi vynikal v jednom: podle zpráv, které jsme se dozvěděli od vysoce kompetentního pozorovatele, byl jediný z nich, kdo se choval jako gentleman. Už kdysi se oženil s královskou princeznou pruskou, s dámou, která se vyhýbala posteli a trvale se obklopovala nekonečným množstvím psů, papoušků a opic.2 Děti neměli žádné. Vévoda z Clarence žil po mnoho let v naprosté odloučenosti s herečkou paní Jordanovou v Bushey Parku. Měl s ní velkou rodinu, syny i dcery, a vlastně vystupoval jako ženatý muž. A tu náhle od ní odešel a nabídl sňatek slečně Wykehamové, podivínské a velmi bohaté ženě, s kterou si neměl co říci. Paní Jordanová nedlouho potom zemřela v Paříži v nuzných poměrech3. Vévoda z Cumberlandu byl snad tím nejméně populárním mužem v Anglii. Odpudivě ošklivý, se znetvo1
2 3
Creevey, I, 264, 272: „Princík vypustil břicho z korzetu a teď mu visí až na kolena; jinak je prý v pořádku.“ 279. Greville, I, 5–7. Greville, IV, 2.
[14]
řeným okem, byl nerudný, v soukromí mstivý a v politice tvrdě reakční. Také byl v podezření, že zavraždil svého sluhu a že spřádá milostné intriky budící nesmírné pohoršení.1 Později se oženil s německou princeznou, ale i toto manželství zůstalo bezdětné. Vévoda ze Sussexu projevoval nesmělé literární sklony a byl sběratelem knih.2 Oženil se s lady Augustou Murrayovou, ale jejich sňatek byl podle královského snubního zákona prohlášen za neplatný. Po smrti lady Augusty se oženil s Cecilií Bugginovou – změnila si jméno na Underwoodová –, ale i tento sňatek byl neplatný. O vévodovi z Cambridge, nejmladším z bratrů, není mnoho známo. Žil v Hannoveru, nosil světlou paruku, byl tlachavý a roztržitý a nebyl ženatý.3 Kromě sedmi synů měl Jiří III. pět dosud žijících dcer, z nichž dvě – württemberská královna a vévodkyně z Gloucesteru – byly vdané a bezdětné. Třem neprovdaným princeznám – Augustě, Elizabeth a Sofii – bylo už přes čtyřicet.
III Čtvrtý syn Jiřího III. byl Eduard, vévoda z Kentu. Bylo mu tehdy padesát let – vysoký, statný, rázný muž kvetoucích tváří, s huňatým obočím, lysinou na temeni a zbylými vlasy pečlivě obarvenými na lesklou čerň. Potrpěl si na pečlivě upravený zevnějšek a v celém jeho vzhledu byla nesmlouvavost, která odpovídala jeho charakteru. Časné mládí strávil v armádě – na Gibraltaru, v Kanadě a v Západní Indii – a pod vlivem vojenského výcviku se změnil v pedantického tyrana. V roce 1802, když byl vyslán do Gibraltaru, aby zjednal pořádek v jedné vzbouřené posádce, byl odvolán pro nepřiměřenou tvrdost a jeho aktivní služba tím skončila. Od té doby trávil život tím, že s pedantickou úzkostlivostí spravoval své domácí záležitosti, zaměstnával se poměry svých četných podřízených, sestrojoval hodiny a úporně se snažil uvést do pořádku své finance, protože byl beznadějně zadlužený – ač1 2 3
Stockmar, 95; Creevey, I, 148; Greville, I, 228; Lieven, 183–4. Crawford, 24. Crawford, 80, 113.
[15]
koliv byl, jak o něm prohlásil někdo, kdo ho dobře znal, „réglé comme du papier à musique“1, a ačkoliv měl roční důchod 24 000 liber. Rozhádal se s většinou ze svých bratrů, především s princem regentem, a bylo jen přirozené, že se dal k politické opozici a stal se pilířem whigů.2 O tom, jakého byl skutečně politického smýšlení, jsou jisté pochyby. Často se tvrdilo, že je liberál nebo dokonce radikál. A kdybychom věřili Robertu Owenovi, byl by přívržencem socialistického determinismu. Jeho vztah k Owenovi – chytrému, lehkověrnému, velkomyslnému a pošetilému fantastovi, otci socialismu a družstevnictví – byl překvapující, ale charakteristický. Mluvil o tom, že navštívil přádelny v New Lanarku a předsedal jednomu z Owenových veřejných shromáždění, vedl s ním dosti důvěrnou korespondenci, a dokonce se prý vrátil ze záhrobí (tak nás alespoň ujišťuje Owen), z “říše duchů“, aby dodával odvahy owenistům na zemi. „Zvláště musím tlumočit,“ říká Owen, „úzkostné pocity ducha Jeho královské Výsosti, zesnulého vévody z Kentu (který mi již dříve oznámil, že ve sférách duchů, kam vstoupil, nejsou žádné tituly), aby mohl v budoucnosti prospět nejen jedné třídě, sektě, straně nebo určité zemi, ale veškerému lidstvu. Jeho duchovní spojení se mnou je překrásné,“ dodává Owen, „když si on sám sjedná schůzku, jeho duch je vždycky přesný na minutu, jak určil.“ Ale Owen byl sangvinik. Mezi své stoupence počítal i prezidenta Jeffersona, knížete Metternicha a Napoleona. Takže nad smýšlením vévody z Kentu se stále ještě vznáší nejistota. V jedné věci však pochyby nejsou. Jeho královská Výsost si od Roberta Owena při nejrůznějších příležitostech vypůjčovala různé sumy peněz, které nikdy nebyly splaceny a které dosáhly celkové výše několika set liber.3 Po smrti princezny Charlotty bylo nesporně důležité, a to z nejednoho důvodu, aby se vévoda z Kentu oženil. Jestliže se v královské rodině nedostávalo potomků, pak byl tento krok ze státního hlediska téměř povinný a z hlediska vévodova pravděpodob1 2
3
přesně nalinkovaný jako notová osnova Whigové (17. – 19. stol.) byli především stranou bohaté pozemkové aristokracie zaměřené na obchodní zájmy. Kolem r. 1860 vytvořili spolu s obchodnickými vrstvami ve městech Liberální stranu. (Pozn. překl.) Stockmar, 112–3; Dopisy, I, 8; Crawford, 27–30; Owen, 193–4, 197–8, 199, 229.
[16]
ně také velmi účelný. Sňatek jako veřejná povinnost v zájmu královského následnictví by si určitě zasloužil uznání od vděčné vlasti. Když se kdysi oženil vévoda z Yorku, obdržel jako vyrovnání 25 000 liber ročně. Proč by se tedy vévoda z Kentu neměl těšit podobné sumě? Situace však nebyla tak jednoduchá. V úvahu museli vzít i vévodu z Clarence. Byl to starší bratr, a kdyby se oženil on, přednostní nárok by patřil jemu. Kdyby se ovšem oženil vévoda z Kentu, nesmělo by se zapomenout, že to je od něho vážná oběť: ve hře byla dáma. Vévoda o tom všem uvažoval s pozornou obezřetností a asi měsíc po neteřině smrti, když náhodou navštívil Brusel, se dozvěděl, že ve městě je pan Creevey. Pan Creevey byl důvěrným přítelem vůdčích whigů a proslavený klevetník, a vévodu napadlo, že by nenašel lepší způsob, jak se podělit o své názory na situaci s domácími politickými kruhy. Zřejmě ho ale nenapadlo, že pan Creevey je zlomyslný a že by si mohl psát deník. Poslal tedy pro něj pod nějakou malichernou záminkou a následovala pozoruhodná rozmluva. Vévoda se nejprve zmínil o princeznině skonu, pak o tom, že je nepravděpodobné, že by se regent odhodlal k rozvodu, o tom, že vévoda z Yorku je bezdětný, o možnosti, že by se vévoda z Clarence oženil, a teprve potom obrátil pozornost k vlastní situaci. „Kdyby se vévoda z Clarence neoženil,“ řekl, „dalším princem na řadě jsem já, a ačkoliv pevně věřím, že budu připraven kdykoli uposlechnout volání vlasti, jen sám Bůh ví, jaká to bude pro mne oběť, považovat za svou povinnost stát se ženatým mužem. Už je tomu sedmadvacet let, co madam St. Laurentová a já žijeme spolu. Jsme stejně staří, prošli jsme spolu všemi možnými kouty světa a mnoha obtížemi a jistě si dovedete představit, pane Creevey, jakou bolest by mi způsobilo, kdybych se s ní musel rozejít. Představte si své vlastní rozpoložení v případě vašeho rozchodu s paní Creeveyovou… Co se týče madam St. Laurentové, ujišťuji vás, že nevím, co by se s ní stalo, kdybych byl k nějakému sňatku přinucen. Je tou záležitostí už tak dost rozrušená.“ Vévoda pak dále vyprávěl, jak jednoho rána, den po smrti princezny Charlotty, se v Morning Chronicle objevil článek zmiňující se o jeho možném sňatku. Při snídani mu přinesli noviny a došlou poštu, a “jak mám běžně ve zvyku, hodil jsem noviny přes stůl madam St. Lau[17]
rentové a dal jsem se do otevírání dopisů. Věnoval jsem se tomu jen chvilku, když mou pozornost upoutal zvláštní zvuk a silné křečovité podráždění v krku madam St. Laurentové a chvíli jsem měl obavy o její zdraví. Když se vzpamatovala a já jsem se optal po příčině záchvatu, ukázala mi na článek v Morning Chronicle.“ Vévoda se pak vrátil k osobě vévody z Clarence. „Můj bratr vévoda z Clarence je můj starší bratr a přirozeně má právo se oženit, jestliže se k tomu rozhodne, a já mu v tom v žádném případě nebudu bránit. Přeje-li si být králem – být ženáčem a mít děti, chudák – pomoz mu pánbůh! Ať to udělá. Co se mne týče – jsem člověk bez ctižádosti a přeji si jen zůstat tím, čím jsem… Velikonoce přicházejí, jak víte, v letošním roce velmi záhy – 22. března. Jestli před tímto datem nepodnikne vévoda z Clarence žádné kroky, musím si najít nějakou záminku, abych madam St. Laurentovou smířil s tím, že musím nakrátko odejít do Anglie. Jakmile tam už jednou budu, nebude pro mne nesnadné poradit se s přáteli, jaké náležité kroky podniknout. Když vévoda z Clarence neudělá do té doby nic ve věci ženitby, stane se nepochybně mou povinností, abych v té záležitosti podnikl nějaké kroky já.“ V této souvislosti byla zmíněna dvě jména, řekl vévoda – jméno princezny badenské a princezny sasko-koburské. Ta druhá, uvažoval, by snad byla ta lepší z nich – vzhledem k okolnosti, že princ Leopold je mezi lidem tak oblíbený. Než ale podnikne jakékoli kroky, doufá a očekává, že se k madam St. Laurentové zachovají spravedlivě. „Pochází z velmi dobré rodiny,“ vysvětloval, „nikdy nebyla herečkou a já jsem byl jediný, kdo s ní kdy žil. A její nezištnost se vyrovná její věrnosti. Když ke mně poprvé přišla, bylo to za 100 liber ročně. Tuto sumu jsem později zvýšil na 400 liber a konečně na 1 000 liber. Když ale mé dluhy způsobily, že jsem musel obětovat velkou část svých příjmů, madam St. Laurentová naléhala, abychom se vrátili k jejímu ročnímu důchodu 400 liber. A jestliže má madam St. Laurentová zase žít mezi svými přáteli, musí být natolik nezávislá, aby vzbuzovala jejich úctu. Já pro sebe nebudu požadovat příliš mnoho, jen nezbytný počet služebnictva a kočár.“ Co se týče jeho vlastního vyrovnání, podotkl vévoda, očekává, že sňatek vévody z Yorku bude uvažován jako vodítko. „Byl to sňatek kvůli nástupnictví na trůn,“ řekl, „a 25 000 liber důchodu mu bylo přiznáno nádavkem ke všem jeho ostatním důcho[18]
dům jenom kvůli tomu. Já se spokojím se stejným vyrovnáním, aniž vznesu jakékoliv požadavky založené na rozdílu hodnoty peněz v roce l792 a nyní. Co se týče mých dluhů,“ dodal ještě, „nepovažuji je za velké. Naopak, národ bude mým velkým dlužníkem.“ V tu chvíli odbily hodiny a připomněly asi vévodovi, že má další schůzku. Vstal a pan Creevey se vzdálil. Kdo by udržel takové sdělení v tajnosti? Rozhodně ne pan Creevey. Rychle se odporoučel, aby mohl vše sdělit vévodovi z Wellingtonu, který se tím velmi pobavil a napsal o tom dlouhou zprávu lordu Seftonovi. Ten dopis obdržel „jako na zavolanou“ ve chvíli, kdy mu lékař vyšetřoval žlučník, aby zjistil, má-li v něm kámen. „Nikdy jsem neviděl nikoho překvapenějšího,“ napsal v odpověď lord Sefton, „když jsem se rozesmál, sotva skončil svůj zákrok. Není nic skvělejšího nad Eduardovu královskou vynalézavost. Člověk neví, co dřív obdivovat – útlocitnost jeho svazku s madam St. Laurentovou, vytříbenost jeho citů vůči vévodovi z Clarence nebo naprostou nezaujatost v peněžních záležitostech.“1 Nakonec to dopadlo tak, že se oba bratři rozhodli oženit. Vévoda z Kentu si vybral princeznu sasko-koburskou, které dal přednost před princeznou badenskou, a byl s ní sezdán 29. května 1818. Vévoda z Clarence ho následoval 11. června s dcerou vévody ze Saska-Meiningenu. Jejich finanční naděje však byly zklamány. Ačkoliv vláda předložila návrh na zvýšení jejich apanáže i apanáže pro vévodu z Cumberlandu, sněmovna návrhy zamítla. Vévoda z Wellingtonu tím překvapen nebyl. „Na mou duši,“ řekl, „o tom by se dalo hodně mluvit. Oni jsou těmi zatraceně nejtěžšími mlýnskými kameny na krku každé vlády, kterou si lze představit. Urazili – osobně urazili – dvě třetiny všech gentlemanů v Anglii, a kdo se tedy může divit, že se jim v Dolní sněmovně pomstili. Byla to jejich jedinečná příležitost a já si na mou duši myslím, že udělali dobře, když jí využili.“2 Parlament však nakonec zvýšil roční důchod vévody z Kentu o 6 000 liber. Další osud madam St. Laurentové není znám.
1 2
Creevey, I, 267–71. Creevey, I, 276–7.
[19]
