10 PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 110

10 PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM V půl desáté ráno 6. listopadu 1999 sedí Ton Sijbrands v ředitelně pojišťovny Goudse Verzekeringen. Na stole před ním leží krabička doutníků značky Dannemann, vedle čtvrtka papíru se jmény dvaceti soupeřů. V jiném sále budovy sedí tito soupeři každý za vlastní šachovnicí: šest hráčů nejvyšší třídy a čtrnáct silných hráčů, většinou členové goudského klubu Damlust, úroveň národní první třída. Sijbrands si s nimi před chvíli potřásl

Obr. 10 Velmistr Ton Sijbrands © Herman Zonderland (1993).

110 /

PROČ ŽIVOT UBÍHÁ RYCHLEJI, KDYŽ STÁRNEME

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 111

rukou a popřál jim příjemnou partii. V 9.40 oznámí telefonní linkou, která je nepřetržitě v provozu, svůj zahajovací tah na první šachovnici: 32–28. Přesně o patnáct hodin později, čtyřicet minut po půlnoci, se vzdává poslední protihráč. Sijbrands sedmnáct partií vyhrál a povolil tři remízy. Ani jediný protihráč neměl vážnou šanci na výhru. Sijbrands, bývalý mistr světa, překonal tímto skórem 92,5 procenta svůj vlastní rekord. Svou první oficiální simultánku naslepo odehrál v roce 1982 v Haagu, když zvýšil světový rekord z osmi na deset šachovnic. Od té doby již zůstal mistrem. Návrhy, aby počet protivníků při každém pokusu o rekord zvýšil o jednoho, vždy ve vysokém stylu odmítl. Goudská simultánka naslepo byla ve srovnání s prvním titulem zvýšením o 100 procent. V této poslední simultánce bylo odehráno 1708 tahů. Každý tah je volbou z množství možností, které je třeba vyhodnotit. Po zahajovacích tazích vznikne rozhodovací strom, jehož větve zhoustnou ve střední hře do košaté koruny. Sijbrands stál před dvaceti takovými stromy. Za patnáct hodin simultánky musel promyslet desetitisíce pozic. Jak to dokáže? Má fotografickou paměť? „Vidí“ všechny tyto pozice? V rozhovoru, který jsme vedli půlroku po simultánce naslepo, zjišťuji, že tato otázka není vhodné zahájení. „Téhle otázky jsem se obával. Před pár dny jsem řekl své ženě: určitě se zeptá, co vlastně vidím, když takovou simultánku naslepo hraju. A já to těžko dokážu popsat. Co přesně vyvstává před mým duševním zrakem, když myslím na pozici? Je to obraz, ale ne příliš konkrétní. Například to není tak, že bych viděl i okraj šachovnice nebo druh kamenů nebo barvy. Myslím, že se to příliš neliší od toho, co člověk vidí, když hraje obyčejnou partii a pokouší se představit si budoucí tahy. Každý hráč dámy, který myslí dopředu, vlastně také hraje naslepo. Víc o tom nedokážu říct. Doufám, že tím nezmařím náš rozhovor?“ Zkouším to tedy oklikou. Existují snad strategie, abyste si to trochu usnadnil? Používáte kódy? PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM

/ 111

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 112

„Ve fázi zahájení ano. Koncem osmdesátých let jsem si pro ně vypracoval systém kódů. Kód se skládá z maximálně tří číslic. Nejčastěji hrané zahájení, 32–28, má jako první číslici 1. Při simultánce naslepo používám osm různých zahájení, a ta přiřazuji k číslům šachovnic. Na šachovnici 1 pak hraji 32–28, na šachovnici 2 33–28 a tak dál. Teoreticky existuje devět zahájení, ale zahájení 32–27 – u mne je to kód 9 – nehraji. To zrovna nemiluji, protože je velká pravděpodobnost, že velice rychle přejde do pozice zahájení 31–27 nebo 31–26. Zahájení 8 je dost riskantní, 35–30, velice nebezpečný zahajovací tah. To sice hraji, ale snažím se pak na šachovnici 8 dostat protivníka, u kterého to, doufejme, nezpůsobí žádnou pohromu. Šachovnice 9 pak má zase zahájení 1 a tak dále.“ Takový kód tedy vnáší do fáze zahájení řád a pomáhá vám, abyste si všechny ty pozice vždy znovu postupně vybavil? „Přesně tak. Kdybych měl hrát pořád stejné zahájení, zbláznil bych se. Partie naopak hraji tak, aby se od sebe co nejvíc lišily. Nejradši jsem, když se hry sobě podobají co nejméně. Přesto je třeba dávat pozor, protože člověk může zahájit sice rozdílně, ale později se mohou pozice přece jen začít shodovat. V téhle simultánce byly dvě partie, na šachovnici 3 a na šachovnici 19, v nichž jedenáct tahů za sebou probíhalo paralelně, a tam jsem to pak sám ukončil, protože to znamená mimořádné zatížení paměti.“ Jaké partie se zapamatovávají nejobtížněji? „Při takovéto simultánce se nejvíc obávám partií, v nichž není vůbec žádné schéma. Velkou výměnu kamenů na začátku, která má za následek převahu kamenů, musím sice přijmout, ale když pak vznikne pozice, kdy bílý stojí převážně ještě na vlastní polovině a černý také, musí člověk absolvovat dlouhatánskou řadu vývinových tahů bez významu, aniž se vytváří jakákoliv výrazná struktura. A to přesto, že je partie ve vyšším smyslu díky rozdílu v počtu kamenů již rozhodnutá. To jsou skutečně katastrofální partie. To se mi stalo při předchozí slepé simultánce v roce 1993: udělal jsem si na začátku dámu, můj protivník mi

112 /

PROČ ŽIVOT UBÍHÁ RYCHLEJI, KDYŽ STÁRNEME

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 113

ji sebral a v důsledku toho ztratil kámen, což je tedy rozhodující, ale přesto pokračoval ve hře ještě asi osm hodin. Byla z toho nakonec jedna z nejdelších partií simultánky. Tehdy jsem si všechny ty poziční tahy sice dobře pamatoval, ale byla to skutečně dřina. Takových partií nemůže člověk hrát osmnáct. Před poslední simultánkou jsem se s rozhodčím dohodl, že v takovémto případě bude protivník zdvořile požádán, aby vzdal, i když si to samozřejmě nelze klást jako podmínku. Moji soupeři se toho řádně drželi. A podle mého tam byl dokonce jeden hráč, který vzdal za stavu, když měl naději na remízu.“ Hráči dámy musejí čelit i dalším překážkám. Každá poloha je prostorové uspořádání, schéma, ale také se vyvíjí. Probíhají manévry, připravují se pasti, chystají obklíčení. Hráč tedy musí navíc navigovat v čase. „Když provedete určitý výpočet a váš protivník postupuje podle plánu, dělá tahy, které očekáváte, vyžaduje to velké soustředění správně si zapamatovat, ve kterém okamžiku tohoto plánovaného postupu hry se přesně nacházíte.“ Když přemýšlíte, často pohybujete prsty, jako byste si tahy zkoušel ve vzduchoprázdnu. Co vlastně potom děláte? „Často lehce poklepávám na okraj stolu, je to takový rytmus. Každé ťuknutí znamená tah černého a pak opět tah bílého a tak dále. Nemá to nic společného se zaměřením tahů, jedná se o rytmus hry.“ Když myslíte ve schématech, myslíte více či méně v logických krocích. Mají pak hloupé chyby vašich protivníků destabilizační vliv také na vaši hru? „Takové chyby skutečně vyžadují velmi silné soustředění. Nejobtížnější je protivník, který hraje solidně a najednou udělá šíleně špatný tah. Člověk pak k tomu, aby zahrál protitah, který je nasnadě, potřebuje velkou odvahu, myslí si: asi se mýlím, to snad není možné. Hrozně se bojím, abych sám neudělal botu, přemýšlím, zda protivník nemá tím divným tahem něco za lubem. Probírám celou partii ještě jednou, abych si byl opravdu jistý, že je jeho tah opravdu chybný. Ale z tohoto důvodu je PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM

/ 113

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 114

v mém zájmu, abych měl protivníky na úrovni, kteří dělají logické tahy.“ Jaký je váš názor na kvalitu v simultánce naslepo ve srovnání s normální partií? „Mám dojem, že nehraju naslepo hůř než například při časové simultánce. Myslím, že hru naslepo je třeba přirovnat spíš k časové než k běžné simultánce. V simultánce naslepo mám více času na přemýšlení. Víc bodů, než jsem získal teď, bych v obyčejné simultánce proti těmto protivníkům nedosáhl. Taky neprohrávám v simultánce naslepo častěji než jindy, myslím, že jsem za celý život prohrál partii naslepo jenom asi dvakrát. V simultánce naslepo mám výhodu, že mohu zůstat sedět. To zní velice banálně, ale to, že člověk sedí, mu umožňuje lépe se soustředit. Je obtížné přesně určit úroveň mých partií. Hraju proti dobrým hráčům a tomu jsem taky rád, protože to zvyšuje pravděpodobnost, že schémata budou rozpoznatelná, ale samozřejmě to nejsou ti nejsilnější hráči.“ Takováto simultánka naslepo musí klást obrovské nároky na vaši schopnost soustředění. Je s tím, jak partie pokračuje, obtížnější toto soustředění udržet? Zvyšuje se napětí, nebo se naopak snižuje? „To se skvěle snižuje. Vždycky, když můžu nějaké jméno škrtnout, zvedne mi to náladu. V polovině je situace často obtížná. To už člověk proseděl dlouhé hodiny a ví, že to ještě bude dlouhé hodiny trvat. Ale se stavem na šachovnici to příliš nesouvisí, ten si stále ještě dobře pamatuji. Jakmile je jednou vyhlídka na koncovou hru, situace se vlastně stále více zjednodušuje. Jediný problém, který si dokážu ke konci ještě představit, je koncová hra s více dámami pro mne samotného a pro mého soupeře, například závěrečná hra pět ku dvěma. Ta je teoreticky sice vyhraná, ale dámy mohou v zásadě stát všude, a to se těžko pamatuje. Ale to jsem při žádné z těch simultánek naslepo dosud nezažil.“ Zdá se, že u hráčů šachu je schopnost hrát naslepo spojena s úrovní. Takřka všichni velmistři jsou schopni hrát naslepo, ale

114 /

PROČ ŽIVOT UBÍHÁ RYCHLEJI, KDYŽ STÁRNEME

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 115

pod úrovní velmistra, a v každém případě pod úrovní mistra to nedokáže takřka nikdo. Je to tedy dar, který se zvláště nerozvíjí, ale který patří k nadání a dovednostem velmistra. Platí to také pro vás? Trénoval jste se ve hře naslepo? Jak jste zjistil, že ji ovládáte? „Jedním z mých soupeřů v simultánce naslepo v Goudě byl kamarád z dětství Harry Kolk. Často jsem u něj přespával v Hoogezand-Sappemeeru, a to pak jsme u něho v pokoji hráli až do pozdního večera. Až přišla jeho matka, a my museli zhasnout. Ale měli jsme rozehranou partii, a tak jsme ji pak dokončili tak, že jsme si tahy říkali. Nikdy jsem tohle doopravdy necvičil. Když mi bylo asi šestnáct, hrál jsem už jednou naslepo proti deseti hráčům a zjistil jsem, že mi to jde. Nezdá se mi, že bych tuto schopnost teď, když mi léta přibývají, ztrácel. Simultánka jenom vždycky trvá déle, ale to je dáno tím, že se jí účastní víc hráčů.“ Kdo vidí, jak Sijbrands zvládá hrát zpaměti dvacet partií, položí si bezděčně otázku, zda nemá extrémně dobrou paměť. „Ano, to jsem si myslíval. Myslím, že mám dobrou paměť na věci, které mne zajímají, jako například na literaturu a politiku, ale moje paměť na běžné věci je katastrofální. Zeptáte-li se, jestli si musí velký hráč dámy, když jde do zeleniny, brát s sebou papírek se seznamem toho, co má koupit, pak odpověď zní: ano. Moje paměť funguje značně selektivně.“ To je zjevné. Sijbrands je také vášnivým šachistou a několikrát bojoval za svůj šachový klub. Ale hraní šachu naslepo mu nejde: „Dospěju tak ke čtyřem tahům, dál ne. Pak mi figury začnou tancovat před očima a zmatu se.“ Zašklebí se: „Prostě řečeno, stejné jevy jako u břídilů, kteří hrají dámu. Při normální hře v šachy jsem ovšem schopen promyslet taky jen nanejvýš čtyři pět tahů dopředu.“ O šachistech hrajících naslepo kolují romantické příběhy o tom, jakou dohru má takovéto extrémní vynaložení energie. Argentinský šachista Najdorf, který zvýšil v roce 1945 rekord na PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM

/ 115

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 116

45 partií, byl schopen usnout teprve za tři dny, poté, co se, nevěda už, jak si jinak pomoci, uchýlil do kina. I Sijbrandsovu mysl straší některé partie ještě několik dní. „U jedné partie jsem udělal tu chybu, že jsem si myslel, že mám kámen na jiné pozici, než skutečně byl. To vyšlo najevo o pár tahů později, když můj protihráč provedl remízovou kombinaci. Ale ta partie mne nepustila, prvních dvacet čtyři hodin po simultánce jsem se domníval, že mě tento omyl stál bod a že jsem vlastně mohl vyhrát. Příštího dne jsem seděl na tribuně při zápasu Sparta–Ajax. Tehdy jsem ještě jednou propočítal koncovou hru a dospěl k závěru, že by to byla bývala v každém případě remíza.“ Dokážete se tedy dívat na fotbalový zápas a přitom v myšlenkách analyzovat koncovou hru? Vášnivý přívrženec Ajaxu se omlouvá: „Ach, ten zápas skutečně nebyl ke koukání, hrozně velká ztráta míčů, vyhráli sice ještě tak tak 2:1, ale už tehdy jsem viděl, že je na tom Ajax špatně.“ Zatímco o hraní dámy naslepo existuje málo literatury, o hraní šachu naslepo to neplatí. Zájem o psychologii tohoto způsobu hry je stejně starý jako psychologie sama: Alfred Binet

Obr. 11 Šachová pozice a Sittenfeldova kresba jeho duševního obrazu této pozice. Binet, A. – Henneguy, L.: La psychologie des grands calculateurs et joueurs d’échecs. Paris 1894.

116 /

PROČ ŽIVOT UBÍHÁ RYCHLEJI, KDYŽ STÁRNEME

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 117

napsal již v roce 1894 studii o výkonech pařížských šachistů naslepo. Jeden z jeho závěrů platí stejně tak dobře pro hraní dámy: úspěch hry dámy naslepo nespočívá v tom, co se v proměnách nazývá „fotografická paměť“, jako by měl hráč simultánky k dispozici věrnou vizuální kopii, kterou by si mohl podle libosti v duchu vyvolávat před svým vnitřním zrakem. Hráč šachů naslepo Sittenfeld vytvořil na Binetovu žádost náčrt toho, co „před sebou vidí“, když myslí na pozici. Ukázalo se, že se jedná o dosti schematickou abstraktní představu, spíše schéma možných pohybů než statický obraz. Sijbrands se Sittenfeldovou kresbou souhlasí: „Určitě to není úplný a detailní vizuální obraz toho, co ,vidím‘, spíše relevantní část pozice a schéma pohybů.“ Naopak příliš konkrétní obraz by také byl v mnoha ohledech handicapem. Sijbrands poukazuje na to, že ten, kdo sedí u šachovnice a hraje dámu, se vlastně musí dívat jakoby skrz kameny, aby „viděl“ budoucí pozice. Příliš výrazná představa současného stavu je pak nevýhodou. Šachový velmistr a psycholog Reuben Fine požádal jednou při simultánce naslepo o prázdnou šachovnici, aby si na ni mohl promítat pozice, které si vyvolával před svým duševním zrakem. Podruhé už ji nikdy nepoužil, ukázalo se, že mu naopak při přemýšlení překáží. Binet vyvozoval své závěry z ankety mezi hráči naslepo. Experimenty později potvrdily, že postavení u nich skutečně není uloženo jako fotografický obraz. To dobře dokresluje experiment, o němž pojednávají psychologové (a současně šachoví mistři) De Groot a Gobet. Při pokusu byly šachovému mistru ukázány dvě pozice se žádostí, aby si je zapamatoval. Pak byla šachovnice odstraněna a mistr byl požádán, aby uvedl, které figury stály na kterých polích. V jedné podmínce byl vyžádán nejprve sled polí první pozice a pak sled polí druhé pozice. V druhé podmínce měl proband sdělovat pole pozic střídavě. Přestože byly všechny odpovědi správné, vyžadovala druhá podmínka více času. Zapamatované pozice zřejmě nebyly uloženy v paměti jako dva fotografické obrazy, nýbrž přechod z jedné PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM

/ 117

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 118

do druhé pozice vždy vyžadoval určitý čas navíc. Ještě mnohem jednodušší vyvrácení hypotézy fotografické paměti je, že nesmyslné uspořádání figur je mnohem obtížnější k zapamatování než logická pozice. Pozdější výzkum potvrdil, že hraní naslepo je zřejmě spíše prostorovým než vizuálním výkonem. Ve světě dámy a šachů existují příklady slepých hráčů, kteří dosáhli úrovně mistra, rovněž tak příklady velmistrů, kteří oslepli a zachovali si svou úroveň. Psycholog Jongman ukázal v Het oog van de meester (Oko mistra, 1968), že „obraz“ v partii naslepo není jakýmsi přetrváváním zrakového vjemu, nýbrž revizualizací. Velmistr má díky své úrovni a zkušenosti k dispozici tolik asociací a kódů, že je schopen pozici znovu rekonstruovat ze své paměti. Zásadní prvek ve hře naslepo je schéma pozice. Reuben Fine popsal v introspektivní zprávě, jak při hraní naslepo postupuje a že přitom hodně využívá asociací, které v něm vyvolávají figury a pozice. V těch hraje klíčovou úlohu paměť. I u Sijbrandse aktivují pozice celou síť vzpomínek na starší partie, na klasická zahájení, analýzy koncovek, taktických manévrů a ověřených metod blokování kamenů protivníka. Ve svém časopise Dammen analyzoval Sijbrands několik partií ze simultánky naslepo. Můžeme tam číst komentáře jako „tato poloha se již jednou vyskytla v partii Wiersma-Sijbrands, v turnaji Suikertoernooi 1969“ nebo „vyplněním pole 18 ze svého levého křídla, oživuje IJssel časy Koepermana a – především – Pietera Bergsmy“. O partii proti Schepovi dokonce Sijbrands uvedl, že téma navazuje na „časovou simultánku Sijbrands-H. Voorburg z roku 1995, která tak výrazně připomněla 15. partii Deslauriers-Koeperman o světový šampionát v roce 1958“. To jsou ve všech případech odkazy na schémata. Postavení aktivují u Sijbrandse hustou síť asociací. Díky všem těmto asociacím je pozice na šachovnici pevně zakotvena v paměti. Jongman nazval dar hry naslepo „epifenoménem“, průvodním jevem. Hra naslepo patří k úrovni velmistra. Vyvíjí se sama od sebe, bez speciálního výcviku. Ale kromě úrovně velmistrů

118 /

PROČ ŽIVOT UBÍHÁ RYCHLEJI, KDYŽ STÁRNEME

PROC ZIVOT

18.10.2009

15:16

Stránka 119

je zde ještě druhá podmínka. Výkon jako Sijbrandsův je možný jen díky životu strávenému studiem dámy. Spojuje se v něm odborná úroveň a rutina, díky níž hráč může ukládat pozice a pokračování v partii jako jednotky, a chránit tak svoji paměť před přetížením. Znalost, která je již obsažena v jeho paměti, mu pomáhá rozpoznávat v partiích simultánky schémata. Tento závěr vede k paradoxu. Sijbrandsův fenomenální paměťový výkon lze částečně vysvětlit tím, že si hráč současně pamatuje méně a současně více. Méně, protože si stav nepamatuje jako součet všech jednotlivých pozic kamenů, ale jako schéma, které se ukládá jako celek. Více, protože toto schéma zase vyvolává rezonanci celé sítě asociací již dříve odehraných nebo prostudovaných partií. Skutečnou hádankou je však to, jak je možné, že někdo dokáže hrát dámu tak brilantně, nikoli to, že také dokáže hrát naslepo a proti dvaceti protivníkům současně. V pátek 17. prosince 2004, v pět hodin odpoledne, zahájil Sijbrands nový pokus o dosažení rekordu v overijsselském Luttenu. O dvacet čtyři hodiny a třicet devět minut později dosáhl proti dvaceti čtyřem účastníkům skóre plných 91 procent: dvacet vítězných partií, čtyři remízy. Animace partií je možno nalézt na www.blidsimultaandammen.nl. Sijbrands, narozený v roce 1949, se rozhodl, že se pokusí o dosažení dvou nových rekordů.

PAMĚŤ VELMISTRA: ROZHOVOR S TONEM SIJBRANDSEM

/ 119