Ekonomie 1 RNDr. Ondřej Pavlačka, Ph.D. pracovna 5.052 tel. 585 63 4027 e-mail:
[email protected] web: http://aix-slx.upol.cz/~pavlacka (podkladové materiály k přednáškám + další informace)
1. Základní předpoklady produkce výrobků a služeb Lidská potřeba:
= nedostatek něčeho, který si člověk uvědomuje a pociťuje, a který se snaží odstranit,
motivace k ekonomické činnosti, hnací síla lidské společnosti,
dělí se na fyzické (hlad, zima, dýchání) x duševní (vzdělání, zábava, láska) potřeby.
Preferenční stupnice potřeb - má ji každý ekonomický subjekt, hierarchické uspořádání jednotlivých potřeb podle subjektivně pociťované naléhavosti a významu. Přístup společnosti k řešení potřeb jednotlivců:
teorie solidaristického typu - založeny na pomoci slabším, hendikepovaným, x teorie individualismu - každý se má snaží naplnit své potřeby samostatně, historie ukazuje, že jednostranné zdůrazňování buďto individuálního nebo obecného blaha vyvolává dříve či později reakce v opačném směru.
Hédonismus:
směr filozofického myšlení,
= člověk usiluje o maximalizaci slasti a minimalizaci strasti.
Motivace lidí k práci:
získání prostředků k naplňování jejich potřeb (materiální vybavení, peníze), též ale minimalizace strasti (např. příjemné pracovní prostředí, více dovolené, atp.).
K uspokojování lidských potřeb slouží tzv. statky:
volné – nachází se v přírodě (voda, vzduch,…),
ekonomické – musí být vyprodukovány o výrobek = věc sloužící k uspokojování lidských potřeb, o služba = lidská činnost uspokojující lidské potřeby.
Užitek = uspokojení plynoucí ze spotřeby výrobků a služeb. 1
Výroba = proces uvědomělé přeměny předmětů a sil přírody ve výrobky a služby potřebné pro jednotlivce a společnost. Vstup do výroby – výrobní faktory, výstup – výrobek, služba. Výrobní faktory (VF) = vstupy do výroby, které se výrobní činností přetváří na výrobky nebo služby. Rozlišujeme: primární VF: o práce, o půda, sekundární VF: - kapitál. Práce: = vědomá a účelná lidská činnost, cena = mzda (plat), rozlišujeme: kvalita práce (kvalifikace pracovní síly, motivace pracovníků) x produktivita práce (kolik jednotek se vyprodukuje za jednu časovou jednotku; čas potřebný na výrobu jedné jednotky). Půda: = všechny přírodní zdroje (pozemek, zemědělská půda, lesy, řeky, nerostné bohatství, …), cena = renta, rozlišujeme: kvalitativní (např. výtěžnost, poloha u moře, …) x kvantitativní (zásoby). Kapitál = statky, které byly vyrobeny proto, aby jejich prostřednictvím byly vyrobeny statky jiné, cena = úrok, rozlišujeme: o hmotný kapitál: fixní – vstupuje opakovaně do výrobního procesu, např. budovy, stroje, atp., oběžný – spotřebovává se během výrobního procesu, např. materiál, suroviny, atp., o nehmotný kapitál - software, image firmy, atp., o finanční kapitál - peníze, cenné papíry, atp. Vzácnost VF = omezenost zdrojů a jejich žádanost, má vliv na cenu VF. Substituce VF = jednotlivé VF se často mohou navzájem zastupovat, např. typ energie, použitý materiál, atp. Cílem podnikatelské činnosti je potom nalézt nejvhodnější kombinaci VF. Snaží se přitom držet tzv. principu efektivnosti ve výrobním procesu = minimalizace nákladů a maximalizace výstupů. Kvantitativní vztah mezi vstupy do výroby a odpovídajícím výstupem popisuje tzv. produkční funkce. 2
Nezbytným předpokladem optimálního rozmisťování VF je zavedení kategorie nákladů obětované příležitosti do ekonomického myšlení. Rozlišujeme:
účetní zisk = výnosy – účetní náklady, kde výnosy jsou dány hodnotou příjmů a účetní náklady = součet vynaložených peněžních nákladů (na materiál, energii, …),
ekonomický zisk = účetní zisk – alternativní náklady, kde alternativní náklady neboli náklady obětované příležitosti = hodnota jiné nejlepší varianty, která nebyla zvolena a realizována (hodnota = účetní zisk z její realizace, např. ušlá mzda při studiu, zisk z alternativní produkce, …).
Producent tedy může být ziskový (účetní zisk), ale pokud by při volbě jiné alternativy vytěžil pomocí stejných VF, kterými disponuje, větší zisk, nechoval se ekonomicky.
Hranice produkčních možností firmy Hranice produkčních možností firmy (PPF - production possibilities frontier) vyjadřuje rozdílné kombinace různých statků, které může firma produkovat při plném využití daných disponibilních zdrojů a při dané technologii. Představuje hranici mezi dosažitelnou a nedosažitelnou úrovní produkce. Graficky lze znázornit v případě dvou statků nebo tří statků (3D graf), alternativně ji můžeme vyjádřit např. pomocí tabulky (tou lze znázornit i více statků než tři).
Konkávnost plyne z faktu, že při produkci jednoho statku firma nejprve spotřebuje “lehce“ dosažitelné zdroje a až tyhle dojdou, pak teprve ty nákladnější. Mezní míra transformace (MRT – marginal rate of transformation) = poměr, v němž je možno zaměnit produkci výrobku X za produkci výrobku Y. MRT=Y/X Jinými slovy jde o snížení množství výrobku Y, které je nezbytné pro zvýšení produkce X o jednotku.
3
MRT je vždy záporná, protože navýšení (kladná změna) vyráběného množství jednoho výrobku je kompenzováno poklesem (záporná změna) vyráběného množství druhého výrobku. Při rozhodovaní, kterou kombinaci vyráběných statků ležící na PPF by měla firma zvolit, se pak firma snaží maximalizovat své tržby.
Hranice produkčních možností ekonomiky Při vyjádření produkčních možností ekonomiky musíme brát v úvahu nejen fyzická omezení zdrojů a technologií, ale také omezení ekologické, právní, zdravotní, etické a jiné povahy, je proto vhodné rozlišovat fyzické a institucionální PPF. Rozlišujeme tedy:
fyzická PPF – je dána vzácností zdrojů a znalostí technologií,
institucionální PPF - menší než fyzická, jsou dány restrikce omezující využívání zdrojů a technologií, např. administrativní omezení spotřeby neobnovitelných přírodních zdrojů, zákon nastavení pracovní doby,…
Ekonomika může fungovat neefektivně i v případě kdy jsou zdroje plně využity, avšak struktura toho co se vyrábí, neodpovídá potřebám společnosti (např. některé výrobky či služby přebývají, některých je nedostatek).
Dělba práce a specializace, směna Dělba práce = rozčlenění výrobního procesu na jednotlivé etapy. Specializace = rozčlenění výrobního procesu na jednotlivé pracovní operace. Zvyšuje efektivnost výroby. Na význam dělby práce a specializace upozornil už A. Smith: „Kdyby si každý musel vyrobit to, co potřebuje ke svému životu, sám, byly by základní lidské potřeby uspokojovány jen s námahou a nedostatečně.“
4
V ekonomice založené na dělbě práce a specializaci se každý člověk specializuje jen na některé druhy pracovní činnosti, popř. jen na některé pracovní operace. Dělba práce a specializace tak vede ke snížení nákladů na učení a na racionalizaci výrobního procesu. Přílišná specializace vyžadující jednostrannou monotónní aktivitu člověka však může vést k jeho demotivaci. Historický vývoj – nejprve byla dělba práce, pak se přešlo na specializaci: 1) přirozená dělba práce = rozdělení pracovních činností na mužské a ženské, pro mladé a pro staré, atp. 2) společenská dělba práce = rozdělení na zemědělce a pastevce, 3) vznik řemesel => obchod => služby 4) manufakturní výroba = specializace na jednotlivé pracovní operace – revoluce v organizaci práce, přinesla rapidní zvýšení efektivnosti výroby, vznik ve 14. století, 5) dnes ve výrobnách jsou výrobní linky = dnešní pracovníci provádějí vysoce specializované pracovní operace. S dělbou práce vyvstal ve společnosti problém: specializovaný výrobce vyrobí více statků, než sám spotřebuje, ale chybí mu celá řada jiných statků -> potřeba směny. Směna:
Na počátku naturální charakter – zboží za zboží (tzv. barter, barterový obchod).
Se zvětšováním rozmanitosti výrobků začal být tento typ směny nedostačující => zbožové (komoditní) peníze = zboží, které bylo všeobecně přijímáno (sůl, kameny, dobytek, drahé kovy, …), problémem byla skladnost, stejnorodost (např. není kráva jako kráva, není otrok jako otrok), dělitelnost, trvanlivost.
Funkci platidla převzaly drahé kovy – zlato, stříbro, dlouhou dobu i měď: o jsou vzácné, dělitelné, víceméně stejnorodé a trvanlivé, o postupem času jen zlato + stříbro (tzv. bimetalismus), pak jen zlato (monometalismus).
Drahé kovy se začaly upravovat => peníze, obchod probíhal způsobem zboží -> peníze -> zboží.
Ekonomika se začala dělit na: o ekonomika reálná = to, co se vyrábí a spotřebovává, o ekonomika symbolická = peněžní, peníze na burze, obchodování s cennými papíry, atp.
Peníze Peníze = cokoliv co slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny. Vývoj formy peněz: komoditní, kovové, papírové, dematerializované.
5
Kovové peníze měly svou hodnotu. Pak existovaly bankovky (v první fázi byly kryty zlatem a směnitelné za zlato) a státovky (nekryté zlatem, vydávány státem). Dnešní měna není kryta zlatem = demonetizace zlata (zrušení krytí). Dnes používáme tzv. neplnohodnotné peníze (papírové, na účtu,…) – hodnota těchto peněz je založena na důvěře, že budou přijaty jako kupní a platební prostředek jinými subjekty společnosti. Funkce peněz: 1) prostředek směny = ochota všech subjektů přijímat peníze ve formě závazků, funkci plní: a) oběživo, b) depozitní (bankovní) peníze; čím je bankovní a peněžní soustava rozvinutější, tím větší část platebních aktů je zprostředkována bezhotovostně, 2) zúčtovací jednotka = peníze jsou společným jmenovatelem, na který lze převést všechna různorodá zboží => vyjádření relativní hodnoty (tuto roli budeme často využívat zejména v makroekonomii), 3) uchovatel hodnoty = přenos hodnoty v čase. Tuto funkci ovlivňuje inflace. V případě měnové krize – lze pozorovat tzv. útěk od peněz k barteru. Z hlediska určení výše majetku subjektu rozlišujeme: a) aktiva (asset) = něco, co vlastníme a co má tržní hodnotu
reálná – budovy, stroje, schopnosti,
finanční – peníze, akcie, obligace,
likvidita aktiv = stupeň připravenosti aktiv k platbám (př. hotovost je nejvýše likvidní, cenný obraz málo likvidní),
quasi peníze (skoro peníze) = nejsou to peníze, ale jde o vysoce likvidní aktiva (např. cenné papíry, vklady na účtech),
b) pasiva (liability) = závazky a dluhy, které musíme uhradit.
6
