КРАСНОЯРСК - 2007
aneb zpráva ze studií v Rusku
Coby student Fakulty architektury ČVUT v Praze jsem se rozhodl využít možnosti zahraničního studia. Z nabízených možností a různých destinací jsem poměrně rychle zvolil Ruskou Federaci. Důvodů pro toto rozhodnutí by se našlo hned několik. Země bývalého SSSR mě z hlediska historie architektury zajímaly již dříve a kde se o této problematice dozvědět více jak na ruské univerzitě… Dále si myslím, ze ruský jazyk se v dnešní době začíná opět hodit… A v neposlední řadě mě zlákala nabídka studovat několik tisíc kilometrů na východ od Prahy, v místech, kde i neskutečné se stává skutečným, v poslední zemi neomezených možností. PŘD ODJEZDEM
aneb co bylo třeba zařídit
Ještě před tím, než jsem začal balit batoh, bylo nutné zařídit několik nezbytností. Formality ve škole byly opravdu pouze formální. Bylo nutné podat přihlášku :o) a doložit schopnost studovat v ruském jazyce. Poté, co jsem se dozvěděl, že skutečně do Ruska pojedu, jsem vyplnil podrobnější přihlášku a časem obdržel tzv. ПРИГЛАШЕНИЕ aneb pozvání, na základě něhož mi bylo vystaveno vízum s platností od 1. 2. 2007 do 1. 5. 2007 s tím, že v Krasnojarsku se prodlouží do konce června. POZOR: máte–li zájem během semestru cestovat, resp. opustit RF, sdělte současně s odevzdáním přihlášky, že požadujete dvou- či vícevstupová víza! Jinak automaticky obdržíte pozvání na jednovstupová víza a dvou(více)vstupová víza bude možné zařídit až při jejich prodlužování. Samotná procedura na velvyslanectví proběhla hladce = vystál jsem jednu frontu na podání dokumentů a druhou za týden, kdy po zaplacení poplatku 1.500 Kč jsem dostal pas s vízem. Nezbytností je také zajištění zdravotního pojištění (které potřebujete již při podání žádosti o vízum!). Sjednal jsem si jej u GENERALI a zaplatil za něj do 5.000 Kč.
Co se dále zdraví týče, tak je více než žádoucí se nechat očkovat. Zašel jsem na oddělení cestovní medicíny, kde do mě aplikovali všemožné látky. Očkování nepodceňujte, poraďte se s lékařem a dbejte na to, že pokud budete požadovat větší množství vakcín, je nutný dostatečný časový rozestup mezi jednotlivým očkováním. Proto se k lékaři vypravte alespoň dva měsíce před odjezdem. Z očkování je žádoucí zejména žloutenka A i B a klíšťová encefalitida. Tu jsem právě z časových důvodů v ČR nezvládl, ale ukázalo se, že není problém se nechat očkovat přímo v Krasnojarsku za srovnatelných finančních a zřejmě i hygienických podmínek… Poslední závažnější věcí je zakoupení jízdenek/letenek, o čemž podrobněji napíši v následující pasáži. Další předcestovní přípravy už záleží pouze na vašich individuálních plánech a představách o cestě do Ruska a cestování po regionu. Vzhledem k tomu, že jsem se po skončení semestru plánoval porozhlédnout po státech bývalého SSSR a přilehlém okolí, jsem musel ještě v Čechách začít řešit víza. Hlavním problémem se ukázalo, že vám většina ambasád víza půl roku dopředu nedá. Tak jsem alespoň za nemalé peníze vyřídil v cestovní agentuře ASIANA pozvání do Kazachstánu a Uzbekistánu (bez pozvání tato víza opravdu nedostanete!), uškemral mongolská víza (35 EUR, bez pozvání, vydali je za tři dny, platnost 3 měsíce od vystavení), afghánská víza (50 USD, bez pozvání a jakýchkoliv problémů, platnost půl roku) a běloruská tranzitní víza (420 Kč). HLAVNÍ PŘEDCESTOVNÍ NÁKLADY – SHRNUTÍ: pojištění:
do
5.000 Kč
očkování:
do
10.000 Kč
pozvání (KAZ, UZB):
kol.
5.000 Kč
víza (RUS, BY, MNG, AFG):
1.500 Kč, 420 Kč, €35, $50
vlakem do Moskvy:
3.650 Kč
letenka Moskva - Krasnojarsk:
4.740 Kč (vč. tax)
letenka Taškent – Berlín (via Moskva, Riga)
10.192 Kč (vč. tax)
CESTA DO KRASNOJARSKU Jak jsem již zmínil výše, do Moskvy jsem cestoval vlakem přes Varšavu a Minsk. Jelikož jsem chtěl tyto dvě metropole navštívit, nejel jsem přímým rychlíkem, ale postupně. Jízdenky jsem si zakoupil v Praze, a to až do Moskvy, ale místenky bylo možné koupit pouze do Minsku (a to ještě ne na každý vlak). Risknul jsem to tedy s tím, že místenku do Moskvy si koupím až v Minsku a klaplo to. POZOR: pro ty, kteří nejsou obeznámeni s cestováním v ruských vlacích: při použití tohoto pro SSSR* typického a svérázného dopravního prostředku platí určitá leckdy svérázná pravidla! Více čtěte v pasáži „CESTOVÁNÍ“ Ve Varšavě jsem se zastavil pouze na několik hodin, tak jsem stihl projít víceméně centrum. Více času jsem měl až v Minsku. V běloruské metropoli jsem byl, podruhé, tak jsem se šel podívat na konkrétní věci. Pro ty z vás, kteří se zde také plánujete zastavit doporučuji především procházku po prospektu Nezávislosti, což je hlavní obchodní tepna města, spojující dvě hlavní náměstí – náměstí Nezávislosti a Říjnové náměstí. Z historického jádra se bohužel po druhé světové válce mnoho nedochovalo, ale velmi pěkně je obnovené Troické předměstí. Zajímavá je i velmi moderní Národní galerie.
Minsk – Palác republiky
Z Minsku jsem se nočním vlakem přesunul do Moskvy. Za mých časově omezených možností jsem si stihl prohlédnout nejužší centrum města s Rudým náměstím včetně mauzolea, Kreml a Arbat s blízkým domem arch. Melnikova. Večer jsem vyzvedl batoh z úschovny na nádraží a uháněl na letiště. To je dostupné autobusem, který jezdí z konečné stanice metra „Rečnoj vokzal“. Cesta mi zabrala asi hodinu, ale vzhledem k častým dopravním zácpám je lépe počítat více. Noční asi pětihodinový let starý dobrým Tu 154 proběhl bez problémů a k ránu mě již na ledem pokryté ploše Krasnojarského letiště čekala zástupkyně SibGAU.
STUDIA Na prvním místě v této pasáži je nutné zmínit nesmírnou ochotu všech, se kterými jsem se v rámci studií setkal a cosi řešil (pokud tedy zjistili, že jsem cizinec…). Ihned druhý den po příjezdu jsem se dostavil na studijní oddělení SibGAU, kde bylo třeba vyřídit nutné formality. Obdržel jsem základní informace o městě, kontaktní telefonní čísla a odevzdal několik fotografií na nezbytnou registraci a průkaz studenta (vše vyřídilo studijní oddělení) a pokoušeli jsme se sestavit rozvrh na výuku ruského jazyka, který bude probíhat právě na SibGAU. Následně bylo třeba se dostavit na KrasGASA, kde jsem se seznámil se svým vedoucím ateliérového projektu A. V. Slabuchou, jenž následně dělal i jakéhosi zprostředkovatele mezi jednotlivými pedagogy a mnou. Ze seznamu předmětů, který jsem obdržel již v ČR, jsem si jich vybral šest. Dva předměty jsem studoval spolu s ruskými kolegy, dva byly vypsány pouze pro nás české studenty (s tím, že náplň přednášek jsme mohli mírně ovlivnit), jeden byl pouze pro mne a ateliérový projekt probíhal podobně jako na FA ČVUT. Krom toho jsme všichni 2x týdně navštěvovaly kurz ruštiny, který probíhal na SibGAU. Úroveň samotné výuky a je dle mého názoru na poměrně vysoké úrovni. Ateliéry se svojí náplní práce i organizací prakticky neliší od FA ČVUT. Na první konzultaci jsem si zvolil téma a mohl jsem si vybrat ze dvou či tří lokalit ve městě (projektoval jsem revitalizaci městského bloku v historické zástavbě) a dále již následovaly skicy, konzultace… Rozdílem v AT oproti FA ČVUT je to, že na KrasGASE se za jeden semestr stihnou dva projekty, avšak nejsou řešeny tak dopodrobna, jako u nás. My jsme však měli v tvorbě velikou svobodu, takže jsme vypracovali projekt podobně jako v ČR. Zajímavostí bylo pozorovat rozdíly v navrhování a názorech mezi Prahou (Evropou) a Krasnojarskem (Ruskem), což mělo za následek časté vysvětlování a obhajování toho, co zde považujeme za samozřejmé (obytné ulice, kruhové objezdy, regulace parkování…) a určitým problémem byla i aplikace české legislativy do ruských poměrů (někdy jsem měl pocit, že jsem spíše učil já je:o) Ostatní předměty, resp. přednášky probíhaly tak jako u nás a pro mě byly velmi přínosné – zejména historie ruské, sovětské a sibiřské architektury, o které se toho na českých fakultách mnoho nedozvíte. Krom AT jsem žádnou seminárku nedělal, složil jsem pouze dvě zkoušky. Co se fakultního vybavení týče, měli jsme k dispozici výpočetní techniku s plným programovým vybavením a internetem, scanner a barevný tisk (A3, A4) a knihovnu – vše bezplatně.
BUDOVA UNIVERZIRY
FOYER UNIVERZITY
PREZENTACE
VÝSTAVA ATELIÉROVÉ TVORBY UKÁZKA ATELIÉROVÉHO PROJEKTU
JAK JSME ŽILI V KRASNOJARSKU ubytování V Krasnojarsku nás bylo celkem pět a bydleli jsme na dvou místech. Kolega z KGTU bydlel na příslušných kolejích asi 20 min. chůze od koleje naší, která se nacházela na samém konci prospektu Svobodnyj na okraji města, ale přímo v areálu univerzity. Ve čtyřech jsme sdíleli příjemný dvoupokojový byt s kuchyní, koupelnou a WC. Prostoru bylo dost, vybavení sice starší, ale vesměs funkční. V kuchyni byl sporák s troubou, lednička, varná konvice a nějaké nádobí a koupelna byla s vanou (bez špuntu) a tekoucí teplou i studenou vodou (i když jsem měl asi štěstí, protože jak jsem byl pryč, tak prý voda týden netekla vůbec). Pokoje byly vybaveny stroze, ale funkčně. Švábi zde nebyli a bohužel zde nebyl ani internet. Jediným větším za zmínku stojícím nedostatkem byla okna, jimiž protahovalo jak v Praze v metru, což bylo na Sibiři v únoru poměrně nepříjemné. Samotný provoz koleje je trošku odlišný a platí zde přísnější pravidla jak v Čechách. Turniketem vedle „kolejbáby“ nepronikne bez průkazu opravdu ani myš (byť jsem kolejenku, kterou nám vystavili asi měsíc před odjezdem, nikdy neukazoval, ale čtyři zahraniční studenty si tam všichni pamatovali…) a budova se zavírá o půlnoci. Přišel jsem sice jednou o půl hodiny déle a domů jsem se dostal, ale zbytečně bych to nepokoušel. Na koleji se nesmí kouřit ani pít alkohol, ale jednou mi vrátná říkala, že tu láhev piva nesmí pouze vidět… :o)
Naše koleje
stravování Zařízení typu naší menzy jsem v Krasnojarsku nenašel, respektive nehledal. Studentská jídelna by zde být měla, ale z doslechu nevalné kvality i kvantity. Teplé jídlo se dá bez problému uvařit na koleji a možností, jak získat suroviny je bezpočet. Malý krámek byl přímo v budově naší koleje a další dva obchody (kde měli i drogerii, CD apod.) byly na nedaleké zastávce. V centru města je obchodů spousty a jsou zde i supermarkety, kde dostanete ty nejkvalitnější potraviny i ostatní zboží, ale zároveň také nejdražší. Dobrou příležitostí k nákupu jsou také trhy, kde koupíte vše a nejlevněji. Občas se dá cena i usmlouvat. Ceny potravin v obchodech jsou mírně vyšší jak v ČR a kvalita mírně nižší. Časem se ale dobře zorientujete co, kde a za kolik pořídíte. Mým negativním postřehem je dosti drahé ovoce. Jídlo v restauraci jsem mnohokrát nezkoušel, ale pro celé Rusko platí, že i když bude dobré, bude drahé a bude ho málo. Částečně to platí i pro rychlé občerstvení, kterého je všude také dost. Zorientujete se sami, ale rada na začátek: nedávejte si hamburger – je to v igelitu zabalená prefabrikovaná věc, kterou vám u stánku pouze ohřejí. Jíst se to nedá… Jelikož jsem občas pracoval dlouho, sháněl jsem se po energetických nápojích – RedBull koupíte draze, ale je zde místní nápoj zelené barvy Flash, jenž je prodáván za přijatelnou cenu v litrovém balení (však jsou v okolí Krasnojarsku dvě tajná města s jaderným výzkumem :o) doprava po městě Krasnojarská hromadná doprava se na první pohled může zdát poměrně chaotická. Časem se ale dá zorientovat, k čemuž si doporučuji pořídit mapu se schématem dopravy. Ve městě fungují autobusy, trolejbusy a tramvaje (metro se staví – termín zprovoznění: v nedohlednu) z čehož jsou použitelné prakticky jenom autobusy. Tramvaje jezdí pouze na pravém „industriálním“ břehu a stejně tak jako trolejbusy jsou velmi (ale opravdu velmi!) pomalé. Zato autobusy jezdí opravdu všude a nepřeberným množstvím linek se dostanete prakticky kamkoliv. Vzhledem k tomu, že řidiči bojují o zákazníka, tak jsou i dosti rychlé. Jízdné je 8 rublů s tím, že se má brzy zdražit na 12 rublů. Síťové jízdenky neexistují. Ve městě se pohybují dva typy autobusů. Velké, což jsou zejména vyřazené stroje německé či korejské, které fungují podobně jako naše, a malé PAZy ukrajinské výroby. Určitou zajímavostí je úhrada jízdného, které se platí vždy konduktorovi. V PAZech sedí vždy u předních dveří, takže když vystupujete, musíte se probít celým busem až do přední části a zaplatit. U velkých busů je systém opačný, zde se celým busem probíjí konduktor a inkasuje. Tak jako tak se při tom dá užít spousty legrace…
všední Krasnojarsk & kultura Krasnojarsk je velké město s obrovskou spádovou oblastí, tudíž o kulturu všeho druhu zde není nouze. Domnívám se, že každý si zde najde své a rozhodně se nudit nebude. Osobně nejsem sportovec, takže o tomto tématu nemohu mnoho psát, ale sám jsem se projel na bruslích na břehu Jeniseje či na hřbetu koně. Mnoho lidí jistě ocení možnost lyžování, procházek či lezení v nedalekém krásném přírodním parku Stolby a další a další možnosti. Z jiných kulturních počinů možno zmínit a doporučit návštěvu několika divadel, Operního divadla či Velkého koncertního sálu, kde při troše štěstí můžete uvidět nějaký koncert typické sibiřské hudby. Příjemným koncertním sálem je také bývalý katolický kostel, kde se konají varhaní koncerty. Výtvarné umění je zastoupeno Galerií umění a rodným domkem slavného malíře Surikova. K dalším známým jménům patří například malíř Andrej Pozdejev, (rozsáhlá expozice v galerii v Omsku) jehož tvorbu jsem shlédl v КИЦ (KIC) – Kulturně historickém centru, kde zároveň byla expozice Salvatora Dalího. Z muzeí nutné zmínit Vlastivědné muzeum, které je samo o sobě zajímavým příkladem historizující architektury od arch. Černýšova, ale za vidění stojí i historické exponáty popisující dějiny Sibiře od počátků až do současnosti. Krom kultury je také velmi zajímavé poznávat všední město, protloukat se mnohými ulicemi i uličkami, centrem i předměstími. V historickém centru (oficiální termín) jsou tři hlavní komplexy, resp. body přirozené koncentrace obyvatel. První je náměstí Lenina s Krajskou administrativou a Krajskou knihovnou. Jižní část náměstí hraničí s obrovským parkem. Druhým centrem je prostranství okolo Divadla opery i baletu a třetím je Střelka s Velkým koncertním sálem, KIC, nedostavěným mrakodrapem a pěším mostem. Krom těchto míst je velmi zajímavé zabloudit do okolních částí se starou dřevěnou architekturou, na nekonečná sídliště, podívat se na nákladové nádraží, kde se připravují poštovní vagóny či se projít po břehu veletoku Jeniseje. Každý, kdo se nenudí jinde, se zde taktéž nudit nebude!
CESTOVÁNÍ PO RUSKU & MONGOLSKO
Studium v Krasnojarsku, díky své lokaci, s sebou přináší také možnost relativně levně cestovat po rozsáhlých teritoriích Sibiře. Sám jsem podnikl několik výletů, ale než o nich stručně poreferuji, tak upozorním na základní fakta týkající se cestování. V Rusku je podstatě možné cestovat všemi možnými způsoby. V Krasnojarsku je říční přístav, odkud v letních měsících vyplouvají lodě do nedalekého Divnogorsku, ale i k několik dní vzdálenému pobřeží Severního ledového oceánu. Sám bych někdy tento výlet rád podnikl, ale při tomto studijním pobytu to bylo vyloučené jak z finančních, tak hlavně z časových důvodů. Jednosměrná jízdenka stojí něco okolo 5.000 RUB a loď pluje asi pět dní. Výlet raketou do Divnogorsku stojí 120 RUB a je o poznání dostupnější :o) Letadlo
je
k cestování
taktéž
možné
použít.
Krasnojarsk má
letiště
s místními
i mezinárodními lety, ale osobně jsem jej využil pouze při příletu z Moskvy. Ruským fenomenálním dopravním prostředkem je vlak. Kdo jím necestoval, nebyl v Rusku. Samotné cestování tímto dopravním prostředkem se v mnohém liší od cestování u nás a v Evropě, ale je v mnohém podobné v systému železniční dopravy ve státech bývalého SSSR. Prvním důležitým krokem je získání informace, kdy požadovaný spoj jede. K tomuto účelu slouží informační kancelář, kde vám to poměrně ochotně sdělí i včetně ceny jízdenky. Stejnou informaci získáte i u moderních informačních počítačů s dotykovým displejem umístěným v nádražní hale. Zde je k dispozici informace kdy vlak jede, kolik stojí jízdenka do jednotlivých tříd a snad i kolik je ještě volných místenek. POZOR: v Rusku resp. SSSR* moc nefunguje systém přestupů. To znamená, že vám nikdo neřekne, že je možné cestovat z bodu A do bodu C s přestupem v bodě B. Informace se podávají vždy na přímý spoj a vy sami si musíte zjistit, kde a jak přestoupit. Druhým a stěžejním problémem je zakoupení jízdního dokladu. Na to, že přijdete k pokladně a koupíte si lístek tam a tam, zapomeňte. Vzhledem k tomu, že pro drtivou většinu Rusů je vlak jediným dostupným dopravním prostředkem, bývá na nádražích dosti těsno. Když se dostanete k pokladně a sdělíte, kam chcete, budete vyzváni k předložení cestovního pasu (na
Ukrajině jsem se setkal s tím, že požadovali originál všech cestujících, ale zde postačila i kopie) a zaplacení (v hotovosti samozřejmě!:o) Cena jízdenky je kalkulována pro mě dosud záhadným způsobem. Hlavní cenu určuje vozová třída, následně se platí jakýsi manipulační poplatek, někdy účtují i ložní prádlo a ještě „povinné pojištění“, které jsme však platili jen někdy… Pokud se vám jízdenku podaří zakoupit, zvítězili jste. Ono to zde totiž tak samozřejmé není, z jednoho prostého důvodu: vlaky jsou většinou plné k prasknutí (hlavně v letních měsících) a víc lidí, než je lehátek, prostě cestovat nesmí. Proto doporučuji si jízdenku koupit tak dopředu, jak je to jen možné (s uplacením průvodčího jsem se setkal na Ukrajině, ale nespoléhal bych na to!!) V SSSR* připadají v úvahu dvě možnosti: 1. pokud vyjíždíte ze stanice, ze které je vlak vypraven, je možné si jízdenku, resp. místenku, zakoupit 40 dní dopředu 2. pokud jedete ze stanice, kterou vlak projíždí. Pak se jedná o tzv. projižajščij poezd a lístek si můžete koupit tři dny dopředu (pokud je ještě ve vlaku místo). Co se vozových tříd týče, v zásadě je možné cestovat dvěma. V kupé a na plackartě. Kupé jsou pohodlná ruská čtyřmístná uzamykatelná kupé, plackarta je zase více exotická a rozhodně doporučuji zkusit. Jedná se o otevřený vagón, ve kterém jsou naskládaná lůžka. Sice to tam trošku smrdí, ale rozhodně není nouze o navázání kontaktů, uspořádání družby s vojáky a tak podobně. Domnívám se, že obavy o bezpečnost v těchto vagónech jsou zbytečné a o pohodlí pasažérů je postaráno. V každém vagónu je samovar se vždy horkou vodou, k dispozici je i chladná pitná voda a možnost zakoupení čaje i jiných nápojů a drobných potravin u průvodčího. Větší množství potravin může nakoupit ve stanici či o procházejících obchodníků. Lůžkoviny rozděluje průvodčí a platí se přímo jemu paušální částka od 50 do 80 rublů (pokud to již není zahrnuto v jízdence). WC v každém vagónu je samozřejmostí, ale pozor na tzv. sanitární zóny, což jsou časy, kdy se WC uzamyká – vždy ve stanici a většinou i půl hodiny před a po stanici (ve více urbanizovaných lokalitách můžete mít problém…). Krom vlaku je možné cestovat i autobusem. To doporučuji pouze do míst, kam vlak nejede a letadlo neletí. Krasnojarsk má velké autobusové nádraží, odkud vyrážejí linky do bližších i vzdálenějších destinací. O informacích a prodeji jízdenek platí podobná pravidla jako u vlaků, akorát že na informacích (telefonní sluchátko na sloupu uprostřed haly) už nebyli tak ochotní. Jízdenky se prodávají také nepřestupní a informace o odjezdech z jiného města se neposkytují. S jednou výjimkou a to linkou z Abakanu do Kyzylu – na ní jsem si mohl koupit jízdenku už v Krasnojarsku.
Cesta do Tuvy byla mojí první cestou z Krasnojarsku. Cestoval jsem sám, a to i navzdory tomu, že mi všichni říkali, jak je tato republika nebezpečná. Myslím, že tomu tak není. Vyrazil jsem brzy ráno z Krasnojarsku a odpoledne jsem přijel do Abakanu, což je hlavní město Chakasie. Odpoledne na prohlídku stačilo a večer jsem pokračoval rozhrkaným Ikarusem dál. Celkem jsem za jízdenku dal 1.000 RUB, ale byla to opravdu dálka.
Brzy ráno následujícího dne jsem dorazil do Kyzylu. Byl to opravdu můj nejdepresivnější příjezd za celý pobyt v Asii. Byly čtyři ráno, zima, pršelo, nikde nesvítilo světlo a vůbec jsme netušil kde jsem, a jestli mě tam někdo nesní… Přečkal jsem pár hodin na autobusáku a pak se vypravil hledat hotel. Nechápu, jak to že v takové díře byly tři hotely plné, ale naštěstí v posledním jsem se upíchl. Trošku se prospal a po chvíli už za sluníčka vyrazil na obhlídku této pitoreskní metropole. Příjemné bylo, že vedoucí mého projektu na univerzitě v Krasnojarsku mi zde domluvil exkursi u svého doktoranda. Takže jsem měl prohlídku města i s výkladem, navštívil jsem centrum Asie, podíval se i do okolí a následně na místní technickou univerzitu. Večer mi zpestřilo takové menší zatčení. Milicionáři na nádraží asi cizince dlouho neviděli, tak si asi chtěli zpestřit službu… Následujícího dne jsem vyrazil asi 100 km na východ do údolí Malého Jeniseje, kde se trošku porozhlédl po kopcích. A večer jsem se už vracel do Chakasie, kde jsem se v Šušenskoe potkal s kolegou z KGTU, prohlédli jsme si místní skanzen, respektive místo, kde byl ve vyhnanství V.I. Lenin (jak vzpomíná Naděžda Konstantina) a přesunuli se do Čeremušek k Sajano-Šušenské vodní elektrárně, největší v Rusku. Odsud už jsme jeli do Abakanu a vlakem zpět do Krasnojarsku.
v horách východní Tuvy
Šušenskoe
Jako druhý výlet jsem s kolegy podnikl jednodenní cestu do Jenisejsku, což je historické město, de facto předchůdce Krasnojarsku. Dle slov místních i pedagogů na architektuře se jedná o překrásné město. Myslím, že v tomto případě nejlépe pohovoří fotografie…
…ale pravda, že zde můžete nalézt to pravé a nefalšované Rusko, Rusko v jednadvacátém století - jak hlásá jeden místní transparent…
Třetí cestou byla dlouhá pouť do Mongolska s následným zastavením u jezera Bajkal. Cestovali jsme spolu s kamarádem, který přijel z Čech. Z Krasnojarsku jsme vyrazili vlakem do Irkutsku, který jsme si prohlédli a večer pokračovali dál, směrem k mongolské hranici. Tam jsme dorazili brzy ráno, ale procedura trvala celý den (a to byly pouze dva vagóny…) Kromě značné časové náročnosti byl přechod hranice bez problému a večer jsme se vydali směrem na Ulaanbaatar, kam jsme dojeli ráno. O ubytování zde nouze není a my jsme příjemný dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím i snídaní pořídili za krásných $16. Mongolská metropole je dynamicky se rozvíjející město a určitě je zde mnoho co k vidění. S prohlídkou je nejlépe začít na hlavním Suchbaatarově náměstí, kde se také nachází nově zrekonstruovaný parlament, a po hlavní třídě s mnohými restauracemi se přesunout k duchovnímu jádru města i celého Mongolska – ke klášteru Gandan. Kromě výše zmíněného je zde velmi zajímavý Zimní palác Bogdchána, Národní muzeum mongolských dějin a Muzeum dějin přírody s kostrou tarbosaura. Pokud chcete poznat pravé místní poměry, zajděte na údajně nebezpečný Černý trh.
Pro poznání mongolského venkova a přírody jsme zvolili pláně a hory v okolí někdejšího středověkého hlavního města Kara Korum. Cestovali jsme asi šest hodin narvanou maršrutou, ale jízda se dvěmi zastaveními ve stepi a poušti uběhla poměrně rychle. Byli jsme odveženi až k bráně kláštera Erdenezuu, což je jedna z nejvýznamnějších mongolských památek. Klášter je vystavěn ze zbytků města Kara Korum a navíc přežil dlouhá léta komunistického ničení. V nedalekém současném městě Charchorin se nám podařilo najmout džíp i s průvodcem za $45 a odjeli jsme asi 150 km k vodopádu Orchon (který byl toho času bez vody…) Nicméně pěší dvoudenní tůra zpět do nejbližší vsi stála za tu námahu a pak už nás čekal noční transfer zpět do Ulaanbaataru a jízda vlakem zpět do Irkutsku.
Zde jsme se potkali s kolegou z KGTU a napůl maršrutou a napůl stopem vyrazili k Bajkalu, k ostrovu Olchon. Problém byl, že jsme zde byli ještě poměrně brzy (konec května), tak ještě nebylo přímé spojení z Irkutsku na Olchon (v červnu zde již byly tři busy denně). Nicméně jsme se do Chužiru za dva dny dostali, nakoupili zásoby a autem se nechali odvézt na mys Choboj, což je nejzazší mys ostrova, a pěšky se vydali zpět. Chvíli jsme šli po východním břehu, ale po dni chůze jsme přešli na západní, mnohem hezčí pobřeží. Po návratu do Chužiru a ochutnání typické místní speciality ryby omula (ochutnejte, ale dejte si pozor, ať ho koupíte vykuchaného…) jsme sehnali maršrutku zpět do Irkutsku a s jednodenní pauzou v Listvjance u výtoku Angary jsme odjeli zpět do Krasnojarsku.
CESTA DO EVROPY Po zdárném složení zkoušek, získání zápočtů a odevzdání ateliérového projektu přišly ony vytoužené prázdniny a cesta domů. Krasnojarsk se nachází v srdci největšího kontinentu světa, čehož jsem chtěl náležitě využít a při zpáteční cestě do Evropy navštívit daleká, zajímavá a exotická místa ve státech střední Asie. Vzhledem k tomu, že jsem cestoval bezmála dva měsíce, tak zde chci nastínit několik zajímavých informací, tipů a rad.
Centrum Kábulu
Z Krasnojarsku jsem vyrazil 18. 6. a znovu jsem zamířil na východ, k Bajkalu. Týden jsem pobyl v Listvjance u výtoku Angary a při této příležitosti jsem znovu navštívil ostrov Olchon, kde již oproti květnu byly davy turistů, a burjatskou metropoli Ulan Ude. Toto město nabízí hned několik zajímavostí, především skanzen staré ruské architektury, funkcionalistické domy na náměstí a samozřejmě největší hlavu Lenina na světě :o)
Ulan Ude
Od Bajkalu jsem se letecky přesunul do Novosibirsku a dále vlakem do Omsku. Obě dvě města jsem si prohlédl a doporučuji je k návštěvě (především z hlediska moderní architektury) Z Omsku jsem již kazašským vlakem vyrazil směr Astana, což je nově budovaná metropole Kazachstánu. Sehnat zde ubytování není jednoduché (resp. levné), ale povedlo se mi ubytovat se v nádražním hostelu, což bylo za velmi přijatelnou cenu (1.500 KZT). Na Astanu jsem si vyhradil dva dny, což se později ukázalo jako málo. Ve „starém“ centru toho k vidění mnoho není. Za návštěvu stojí pouze muzeum prezidenta Nazarbajeva. Jeho kult osobnosti je zde patrný na každém kroku. Ovšem opravdovou zajímavostí Astany je nově stavěné administrativně-obchodní a vládní centrum, které se nachází několik kilometrů od centra staršího.
Z metropole Astany jsem se vypravil napříč celou zemí do bývalé metropole Alma Aty. Jel jsem autobusem, protože jsem opět narazil na zdejší typický problém, a to urgentní nedostatek míst ve vlaku. Busová jízdenka stála sice něco okolo 5.000 KZT, ale noční linka byla poměrně pohodlná a ráno jsem byl již na autobusovém nádraží v Alma Atě, kde už to opravdu vypadalo jako kdesi ve střední Asii…
Astana – nové centrum města
Prioritou v Alma Atě bylo sehnat ubytování na čtyři dny. Kdosi z jakési agentury mi poradil, ať zkusím vysokoškolské koleje na rohu ulice Satpajeva (za zemědělským institutem), že prý je to nejlevnější ubytování ve městě. Kupodivu jsem to našel a kupodivu měli volno (na dva dny – ale lepší než nic…) s cenou 1.000 KZT za noc! Bydlel jsem na pokoji s jakýmsi Japoncem a Kazachem, který mi následně domluvil prodloužení na zbylé dvě noci. Ubytování v centru města na opravdových kazašských kolejích můžu jedině doporučit… :o) Jak jsem již zmiňoval, chtěl jsem v tomto „překrásném zeleném městě“ zůstat čtyři dny, neboť většina lidí, které jsem potkal před i po mém zdejším zastavení tvrdili, že je to nejkrásnější město široko daleko. Nevím, co je k tomu vede, ale dle mého soudu je jedno z nejhorších. Jak jsem si postupně začal uvědomovat, Alma Ata doplatila na „stěhování metropole“. To co Astana ještě nemá, Alma Ata už nemá. Jediné co zde zbylo je ona zeleň. Všudypřítomná městská zeleň, což na první pohled může působit velmi příznivě, ale není tomu tak. Díky tomuto fenoménu je Alma Ata město bez tváře, bez dominanty. Vše co vidíte, když chodíte městskými bulváry a náměstími jsou stromy a přerostlé keře a za nimi tušíte již dožívající panelové domy.
Krom poznávání pamětihodností v centru města jsem si vyrazil také na slavné Medeo – rychlobruslařský stadion v Zaliském Alatau, odkud jsem došel až do vysokohorského střediska Šymbulak – pěkný celodenní výlet. V Alma Atě bylo také nutné vyřídit nějaké formality. Zakoupil jsem zde vnitrostátní letenky uzbeckých aerolinií (ale o tom později), vyřídil si uzbecká víza, což byla bezproblémová záležitost na jedno odpoledne (vzhledem k tomu, že jsem měl formality obstarané už z ČR) a také bylo nutno se zaregistrovat na OVIRu, což už bylo horší. Jeden den jsem neuspěl, tak jsem následující vyrazil znovu – ráno do fronty odevzdat pas a odpoledne si ho vyzvednout. Samotná registrace za drobný poplatek nebyla problém, ale bitva, která se strhla po otevření okýnek už ano… Registrace je také velmi zajímavá zkušenost (a zákonná povinnost).
p pod průsmykem Ala Köl (3860 m.n.m.) a centrum Biškeku q
Z Alma Aty jsem odjel 6. července a po překročení kazašských hranic jsem se setkal se svým kamarádem a společně nás čekaly dva týdny cestování po Kyrgyzstánu. Naši cestu jsem začali v Biškeku (Frunze), kde za prohlédnutí stojí hlavní třída Chuy a náměstí Ala Too, kde jsou soustředěny prakticky veškeré pamětihodnosti. Velmi příjemné je také večerní posezení v některé z mnohých kaváren či restaurací nad kyrgyzským pivem či šampaňským (pozor, nepřehánět – následky na sebe nenechají dlouho čekat…:o) Krom průjmu z nadměrné konzumace místních alk. nápojů nás potkala pouze jedna drobná nepříjemnost, a to když si nás coby cizince vyhlídl milicionář. Problém byl ten, že ani jeden jsme neměli u sebe pas. Kolega ho nechal na recepci v hotelu a já na kazašské ambasádě. Měli jsme sice kopie, ale… Nejdříve chtěl víza a když už skoro uvěřil, že je vážně nepotřebujeme, tak registraci (kterou jsme sice asi potřebovali, ale po zkušenosti z Kazachstánu jsem ji odmítl řešit…). Nicméně po několika metrech společné chůze směrem na milici usoudil, že z nás asi nic nevyrazí a notabene, že se domluvím rusky, tak nás velkoryse propustil :o)
Z Biškeku jsme vyrazily na východ směrem ke slavnému jezeru Issyk Köl a cestou se zastavili u věže Burana, poblíž města Tokmak, což je zbytek minaretu, pocházející z 11. století. U jezera jsme zakotvili v nejznámějším letovisku Čolpon Atě a následujícího dne vyrazili do hor při severním břehu. Tento výlet trval asi pět dní a po zdárném návratu do nížin jsme pokračovali podél jezera do Karakolu, což je významné město východního Kyrgyzstánu. Odsud jsme vyrazili opět do hor, tentokrát do velmi známé doliny Jeti Öghüz, kde je k vidění krásný přírodní útvar „Puklé srdce“ a „Sedm býků“. Odsud jsme údolím Květů vyrazili do údolí Teleti a následně na průsmyk Teleti (3759 m.n.m.), sestoupili do Karakolského údolí a opět vystoupali až k azurově modrému jezeru Ala Köl (3510 m. n. m.). Odsud nás čekal ještě velmi namáhavý výstup do stejnojmenného průsmyku ve výšce (3860 m. n. m.) a nebezpečný sestup bahnitým suťovým polem do Arašanského údolí. Bohužel zrovna zde nám počasí mnoho nepřálo, takže většinu jsme šli buď v lijáku, nebo vánici. Odměna nás čekala následující den, kdy jsme několik hodin relaxovali v termálních lázních Altyn Arashan.
Naše poslední zastavení bylo na jižním břehu jezera Issyk Köl p poblíž města Kadži Sau, kam jsem dorazili za hluboké noci. Ihned po vystoupení z maršruty, ještě než jsme začali přemýšlet, kde postavíme stan, se nás ujal místní obchodník Temirchán, že prý můžeme hned vedle jeho jurty, ale než jsme těch pár metrů došli, tak už nás pozval, ať přespíme v jejich jurtě. Následně nás pohostil polévkou a čajem a dlouho do noci jsme povídali o historii, současnosti a podobných zajímavostech. Ráno nás čekalo koupání v průzračných vodách jezera, oběd a cesta zpět do Biškeku.
vstreča v horách, Sedm býků, rozloučení s temirchánem a jeho rodinou, jezero Ala Köl.
V Biškeku mě ještě čekalo vyzvednutí pasu na kazašské ambasádě (žádal jsem o tranzitní víza – bez problémů, chtěli pouze víza cílového státu (UZB) a vlakovou jízdenku, stálo to 25 USD) a po rozloučení s kolegou jsem vyrazil znovu vstříc kazašské hranici. Za den a noc jsem dojel do města Turkestán, což je místo s nejzajímavější historickou architekturou a zároveň duchovní centrum země. Nachází se zde mauzoleum Yasaui p, které je za vydatné pomoci UNESCO restaurováno. Následující den ráno jsem opět sedl na vlak a vyrazil směr Taškent – Uzbekistán. V těchto končinách zřejmě platí, že čím jedete víc na jih, tím jede do exotičtějších a nebezpečnějších krajů. Divy se začaly dít už ve vlaku, a to například když přišel muž v civilu (prý kazašský milicionář) a žádal si pasy. Jeden uzbecký mladík stále se zřejmě nepostavil a dál hrál karty, za což si vysloužil několik kopanců do krku a hlavy. Urychleně na to mu pas předložil.. No pak šel ke mně, tak jsem také paspart urychleně vytáhl, ale jak viděl cizí dokument, tak se jen usmál, prohodil „Čekoslovakia – dobro požalovať!:o) a šel dál. Za chvíli jsme dojeli na hranice, kde zase nastal problém s tím, že tam cizince asi často nevítají a potřebovali mi dát razítko do pasu, ale zjistili, že ho nemají. Po chvíli přišel velitel hraničního přechodu a požádal mě, abych následoval nějakého vojáka na jejich ústředí, kde mě stále ujišťovali, že jsem jejich host. Asi po hodině mi cosi vrazili do pasu a vlak mohl pokračovat do Taškentu. Do dvoumilionové metropole centrální Asie jsem přijel v odpoledním žáru a vydal se hledat hotel, který jsem měl zamluvený už z ČR. Poznání, že se nacházím v poměrně tuhé diktatuře, na sebe nenechalo dlouho čekat. Z nádraží jsem jel metrem dvě stanice a za tuto cestu mi byl pas kontrolován dvakrát (jen štěstím jsem unikl i kontrole batohu). Hotel jsem našel, tak jsem chtěl vyřešit druhou nutnost – sehnat místní měnu. Vyrazil jsem tedy na podvečerní procházku s cílem najít bankomat. Následně se ukázalo, že jsem opravdu daleko od domova. ATM jsem sice našel záhy, avšak funkce „výdej hotovosti“ zde nebyla k dispozici. A myšlenka, že najdu druhý se ukázala jako naivní. Bloumal jsem ulicemi Taškentu do dlouhých nočních hodin, ale místní měny se stále nedostávalo. Nakonec se mi podařilo vyměnit několik dolarů v pobočce národní banky v luxusním hotelu Le Meridien. Vedle okýnka byl i bankomat, ale bohužel mojí kartu
MAESTRO nebral. Druhý den jsem vyrazil opět do tohoto hotelu s druhou kartou MASTER CARD, ale ukázalo se, že bere pouze VISA. Hmm.. Následovala opět dlouhá poznávací cesta městem až se mi povedlo najít bankomat v hotelu Uzbekistán, kde jsem uspěl i s MASTER CARD. Už už jsem se těšil na SOMy (místní měna), ale dostal jsem pouze dolary. No lepší než nic, že? Tak a teď je ještě vyměnit. Kde jinde, než v Národní bance. Doptal jsem se, kde je směnárna, našel ji, byla otevřená a seděly tam dvě úřednice. Než jsem je ale stihl oslovit, tak oslovila mě paní stojící před onou kukaní, že mi dolary ráda obmění. Moc se mi nechtělo, tak jsem přistoupil k okýnku směnárny, ale dozvěděl jsem se, že místní měnu nevedou… Na dotazy, co je to za banku, když nemají místní měnu, nereagovaly. No tak jsem se otočil na onu dámu, která již z igelitky začala vytahovat bankovky srovnané do úhledných cihliček. Za okýnkem mi je přepočítaly, daly mi na ně tašku a mohl jsem spokojeně odejít… Prostě když pojedete do Uzbekistánu, vezměte si s sebou dostatečné množství hotovosti v dolarech a nejlépe platební kartu typu VISA a MASTER CARD (ale moc je neužijete…) Vyčerpán výměnou peněz o zatížen alespoň kilogramem papíru jsem šel obdivovat krásy Taškentu. Za prohlídku zde stojí určitě moderní centrum města okolo Mustaquilik Madony s ulicí Broadway. Krásné je také slavné Historické muzeum i Muzeum Amira Timura. Pokud chcete poznat, jak se v Taškentu žilo tak okolo roku 1930 (a v Praze okolo roku 1230), pak doporučuji zajet do starého města, které se rozkládá v severozápadní části města, poblíž bazaru Chorsu. Nejlepší výchozí bod je stanice metra Chorsu či Tinčlik (Uzbecká linka). Ze spletitých uliček starého Taškentu už není daleko k duchovnímu jádru města k Khast Imom, kde se nachází mnohá mauzolea a mešity. Krom výše zmíněného určitě stojí za návštěvu televizní věž, památník zemětřesení a park v okolí hrobu neznámého vojína. Z Taškentu jsem měl namířeno pravidelnou leteckou linkou do Buchary. Letenka stála $30, tak proč to nezkusit :o) Letadlo mělo letět někdy v pět ráno, takže jsem byl ještě mírně v tranzu. Než mi došla důležitost informace, že letenku sice mám, ale rezervaci nikoliv, tak to trvalo několik vteřin… No nezbylo než začít křičet, vyhrožovat tím či oním a sáhl jsem dokonce i k pomluvení té „světoznámé“ společnosti Uzbekistan airways… Na to slyšeli,
takže mi rezervaci milostivě udělali (letadlo bylo poloprázdné) a za pár minut jsem již byl v Buchaře. Zde jsem zůstal tři noci (za velmi pěkný hotel jsem dal $20 / noc, ale dá se slušně přespat i za $8). Toto historické město je opravdu pohádkové a z celého Uzbekistánu se mi líbilo asi nejvíce. Popisovat zde kouzlo těch či oněch staveb a míst je asi opravdu zbytečné, snad jen neopomiňte výstup na minaret Kalon (nejlépe při západu slunce), vylezte si na střechu Taqi Zargaron bazaru (samozřejmě se sem nesmí, ale nikomu to vadit nebude – a romantické povahy zde mohou i přespat…) a udělejte si výlet do letního emírova sídla.
Z Buchary p jsem cestoval do Samarkandu vlakem. Jízdné stálo 8.000 SOM, ale v ceně byla místenka a oběd s čajem a sušenkou a vlak připomínal české vlaky třídy EC/IC. V Samarkandu jsem se ubytoval v hostelu Bahodir v centru za $10 (vlastní pokoj s příslušenstvím) a navštívil jsem známé pamětihodnosti okolo Registánu, Guri Amir mauzoleum i observatoř Ulughbek a Afrosiab s muzeem na severním okraji města. Vzhledem k tomu, že Samarkand je druhé největší město Uzbekistánu a známá turistická destinace, tak už zde nenajdete takové to pravé kouzlo zapomenutých medres a uliček, jako jsou ještě v Buchaře či Chivě. Po Samarkandu mě čekala daleká cesta na jih, do neznámých končin až k pohoří Hindu Kush. Vyrazil jsem brzy ráno jedinou linkou do Termezu, města na Afghánské hranici. Cesta rozpálenými pustinami ale trvala déle než jsem čekal, takž jsme do cíle dorazili po deseti hodinách jízdy a dvou opravách autobusu. Ihned po příjezdu jsem se začal zajímat, jak je to se vstupem do Afghánu. Všichni tvrdili, že teď už to nepůjde, že musím počkat do rána. Ubytoval jsem se v hotelu Aeroport kousek a za luxusní dvoulůžkový klimatizovaný pokoj s předsíní, koupelnou a satelitní televizí jsem zaplatil $12. Na recepci jsem se ještě pokoušel sehnat informace o fungování hraničního přechodu, protože informace od taxikářů se mírně rozcházely, ale bylo mi doporučeno, ať se na to moc neptám, že to jsou tajné informace.
Nu což, ráno jsem stopnul taxík a odjel směr afghánská hranice. Vše vypadalo poměrně normálně (dokonce se zde staví monumentální silnice s mimoúrovňovými kříženími – byť provoz tomu neodpovídá). Přijel jsem k prvnímu kontrolnímu stanovišti, kde jsem vyrušil posádku od vydlabávání melounu a velitel si kamsi zapsal číslo mého pasu s tím, že se za to platí 2.000 SOM. No dal jsem mu 1.000 a byl spokojený. Dál už jsem pokračoval pěšky až k ostnatému drátu oddělující hraniční prostor, kde se již tvořila fronta dvou automobilů. Zde mě potkalo, jak se později ukázalo, obrovské štěstí. Při čekání a následné zdlouhavé kontrole zavazadel (chtěli vidět úplně vše…) jsem se zde seznámil s Francouzem afghánského původu Taherem, návrhářem nábytku, který sem cestoval
služebně.
Po
několikahodinové
uzbecké kontrole jsme pěšky přešli most Hyraton přes Amu Darju, pozdravili se se švédskými vojáky, ukázali pas afghánským celníkům a vstoupili na území onoho divokého a válkami zmítaného státu. Taher mi sdělil, že jede do Mazar-e Sharifu, a ať jedu s ním. Přijeli jsme do města, které velmi dobře znal, a ubytovali se v nejlepším místním hotelu za $20 (cena kvalitě moc neodpovídala, ale Afghánistán patří mezi ty dražší země v regionu). Vyrazil jsem na obchůzku, ale z centrálního náměstí jsem se mnoho nevzdaloval. Večer mi ještě Taher nabídl, že si můžeme udělat výlet do nedalekého historického města Balkh. Po návratu jsme i s taxikářem zašli do jedné z mnoha typických afghánských restaurací. Stále jsem se rozhodoval, zdali se mám odvážit až do Kábulu, neboť už „bezpečný a civilizovaný“ Mazar-e Sharif působil dosti exoticky. Nicméně během večera se Taher rozhodl, že ráno také pojede do Kábulu, takže moje volba byla jasná (pravda je, že sám bych se tam asi nedostal, ani kdybych chtěl…) Bylo nutné vyrazit velmi brzy taxíkem za město, kde bylo stanoviště dálkových taxíků na Kábul. Chvíli jsme počkali, až se auto naplnilo, a vyrazili. Vzhledem k místní nově zbudované
silnici
a
neexistenci
jakýchkoliv
dopravních předpisů cesta poměrně utíkala. Po několika hodinách jsme dorazili na průsmyk Solang a projeli známým strategickým tunelem. Ve dvě hodiny odpoledne jsem už byl v hotelu Barat ($20) v centru Kábulu.
Modrá měšita v M-e Sharifu
Průsmyk s tunelem Solang
Poděkoval jsem a rozloučil se s Taherem a opět jsem byl odkázán pouze sám na sebe. Hlavním a obrovským problémem zde je, že se nemáte šanci domluvit. S angličtinou nebo ruštinou uspějete pouze na Chicken street nebo v hotelech, jinak ne. Takže za takovýchto podmínek a dvěma dnům času se mi povedlo prohlédnout centrum okolo oné famózní „turistické“ Chicken street a řeky Kábul, vypravil jsem se do válkou nejvíce postiženého západního Kábulu, kde zároveň stojí královský Darulamanský palác a muzeum, prošel se po zrekonstruované Baburské zahradě a další den ráno už šupajdil na taxík a zpět na sever. Měl jsem velké štěstí, neboť se mi povedlo dostat ještě tentýž den do Uzbekistánu (hranice je otevřená denně, ale pouze od 9 do 17h), přespal opět v hotelu Aeroport v Termezu a další den jsem chtěl vyrazit do Chivy.
západní Kábul
Vzhledem k tomu, že jsem se nenacházel v turistických oblastech a ještě ke všemu byla neděle, tak byl poměrně problém sehnat nějaký dopravní prostředek. Z Termezu autobus do Chivy nejede, vlak pouze do Turkmenistánu a letadlo jenom do Taškentu. Tak jsem se domluvil s taxikářem, že mě odveze do města Qarshi, což je asi 250 km. Opět jsme čekali, až se naplní celé auto, což se protáhlo na několik hodin, a stejně jsme jeli pouze čtyři. Chtěl za to $15, ale slíbil mi, že odtamtud ten autobus určitě pojede, že mi ho ukáže atd… A tak se taky stalo, odvezl mě až na peron, ukázal kasu a v šest večer jsme vyrazili. V autobuse opět nastalo pozdvižení, že zde cestuje cizinec, notabene z Československa, což bylo umocňováno častými
kontrolami na policejních postech a mými hádkami s milicionáři (nechápu logiku, že čím je řidší osídlení, tím je více postů) Většinou chtěli vidět jen pas, ale jednou, když byly asi tři kontroly za hodinu, jsem už protestoval, tak chtěl vidět i obsah batohu. Ale jak zjistil, že nejsem místní, tak byl klid – opravdu, coby cizinci zde máme mnohé výhody!!! Brzy ráno autobus dofuněl do Urgenče a odsud zbývalo už pouhých 20 km do Chivy. Vzal jsem taxi a nechal se dovézt až před vyhlídnutý hostel přímo na centrální ulici. Přivítal mě velmi vstřícný majitel a nocleh stál $10 a za 3.000 SOM navrch byla taková večeře, že jsem to ani sníst nemohl. Několik dní v Chivě bylo opravdu nádherných a pohádkových. Pro toto pouštní město platí totéž, co pro Bucharu: nemá cenu se zde rozepisovat o monumentech architektury, prostě se sem jeďte podívat, stojí to za to!!! No a odsud už mě čekala pouze cesta do Evropy, zpestřená ještě jednou drobností. Do Taškentu jsem cestoval letadlem. V Alma Atě, kde jsem kupoval letenky, mi tvrdili, že už je plno a musel jsem si koupit Business Class za $75. Letadlo bylo ale prázdné a na nějaké místenky se také nehrálo. Vzali si letenku, ukázali směrem k tučku a prý ať si někam sedneme, že místa je dost (kdyby bylo plno, tak věřím, že by to šlo i na stojáka…:o) Ale v Taškentu jsem se dozvěděl, že byl zrušen můj let z Moskvy do Vilniusu a aeroflot mi změnil rezervaci na večerní let, což mi dosti překazilo plány v Pobaltí (nehledě na to, že jsem neměl ruská víza a vidina mnohohodinového čekání na Šeremetěvu mě také moc netěšila). Křičel jsem už v Taškentu na letišti na zaměstnance aeroflotu, kteří mi slušně sdělili, že teď a tady s tím moc dělat nemohou (což jsem jim dal za pravdu). Pak jsem ještě připraven křičet v Moskvě, ale když jsem jim u přepážky „přestup“ vysvětlil, co mi kdo provedl, tak kamsi zavolali vysílačkou, řekli mi, že ten let nebyl zrušen, ale pouze přesunut a letí to za hodinu (problém byl, že z terminálu 1 a já byl na 2) a že to nestihnu. Nicméně za pár vteřin přiběhl pověřený pracovník, pořád cosi vysvětloval do vysílačky, že potřebuje převézt pasažéra bez registrace atd. (pokud se potřebujete na Šeremetěvu dostat z jednoho terminálu na druhý bez víz, tak to možné je, ale pouze s jakousi registrací, což trvá…) a asi po 40 minutách jsem již seděl v letadle směr Litva, směr EU!!! Po příjezdu do EU, na Litvu, jsem se ještě porozhlédl po tomto pobaltském státě, odjel do Estonské Rigy a následně do Berlína, kde jsem se potkal s přáteli, trošku porelaxoval v civilizaci a po dvouměsíční cestě jsem odjel domů, do Prahy.
NĚJAKÉ SHRNUTÍ? Co dodat závěrem? V letním semestru roku 2007 jsem se rozhodl vyrazit studovat do dalekého zahraničí, na Sibiř. Zprvu se mi samozřejmě hlavou honily myšlenky, co kdyby, jak by, kdyby… ale to vše bylo nutné překonat, odhodlat se a dobře se připravit nejen na zpáteční cestu. V těchto několika řádcích a pár fotografiích jsem se pokusil nastínit nějaké zážitky, zkušenosti a rady, ale samozřejmě nebylo možné napsat vše, neboť to by vydalo na menší knížku, ale to ani není účel této stati. Takže závěrem pouze jedno: pokud chcete poznat kus světa, mnoho fajn lidí, zažít i nějaké to dobrodružství a jste trošku otrlí a ledacos vás nevyvede z míry, neváhejte, sedněte na vlak a jeďte studovat do Ruska. Myslím, že to stojí za to!!!
Milan Falta
[email protected] www.krasnojarsk.mysteria.cz
* pozn.: název SSSR používám tehdy, pokud to či ono je platné nejen pro Rusko, ale i ostatní státy bývalého Sovětského svazu.