NEPRŮHLEDNÝ ČAS Stříbrná sláva Jihlavy vzala za své už v husitských válkách, ale císař Rudolf, vždy potřebný peněz, stále tlačil na město, aby obnovilo doly; četní kverkové se pokoušeli s jakýms takýms úspěchem kutat v opuštěných i v nově založených štolách. Přesto bohatství města spočívalo na řemeslech, na sládcích, kloboučnících a hlavně na soukenících, jichž se tu počítalo až na sedm set. Patricijští obchodníci s honosnými domy na náměstí vykupovali sukna a klobouky a dobře je prodávali nejen v českých krajích, ale také v Rakousích, v Uhrách, v Polsku, v Moldávii. Bohat každý, kdo vyráběl nebo prodával, tedy i soukeník mistr Lynhytl. Ale poslední dobou býval málomluvnější než dříve a v domácnosti se zdržoval co nejméně. Krom nutných pochůzek setrvával v dílně nebo ve skladu, pokřikoval a poháněl učně v práci a také sám neúnavně pracoval. Takhle si počínal nějaký čas, až se jednou Abrahám zastavil v práci, přistoupil k mistrovi a řekl mu s pohledem nezvykle upřeným: „Pane mistře, prosím vás, nechte toho. Měl byste se šetřit. Nemá to smysl. Sklad je plný, pomalu není kam dávat štůčky. Zboží má význam, jen když se prodává. Jak to vypadá, vyrábíme pro myši.“ Soukeník chtěl něco říci, prudce a nahlas, ale příval zlosti se mu rozplynul v hrdle, než si našel slova. Polkl naprázdno, zamyslel se a řekl až nepřirozeně klidně: „Podívám se na to.“ Odešel od stavu a už se do dílny nevrátil. Nejen to. Od toho dne byl jiný. Doma pobýval sám v parádním pokoji, často odcházel a dlouho se nevracel. Ani paní Alžběta, ani Dorotka se neodvážily zeptat, kam chodí, bály se jeho zakaboněného čela a radši omezovaly řeč na běžné věci. Dorotka zneklidněla, matce ta neobvyklost také nebyla lhostejná, ale mlčela. A tak se jí Dorotka zeptala, neví-li, co je s otcem, proč je takový. Třeba se mamince uleví, usoudila, když se vypovídá. „Nemrzí se kvůli mně? Nestěžuje si?“ „Ne. Vůbec ne,“ odpověděla matka nesdílně. „To on je takový. Nic mi nepoví a já sama nevím. Dělám si práci a neptám se, aby byl klid v rodině. Uděláš nejlíp, budeš-li si také hledět svého.“ Otočila se k plotně a zvedala a pokládala pokličky na hrnce poněkud hřmotně. 115
Dorotka to nevydržela, odpoledne nakoukla do dílny a vyvolala si tovaryše Abraháma. „Prosím vás, nestalo se něco v dílně, že je otec takový divný?“ šeptala mu bez úvodu. „Nepohádali jste se?“ „Nic takového,“ odpověděl. „Přestal pracovat v dílně. Žádal jsem ho, aby se šetřil, ale o nějaké nevůli nevím.“ „Málo se zdržuje doma a nemáme potuchy, kde pobývá,“ dodala na vysvětlenou. „Ale je vždycky střízlivý. Radši o tom s nikým nemluvte, aby nevznikla nepříjemnost.“ Matka se trápí a otec možná neméně, tohle tak nemohu nechat. Poví mi to spíš než matce, odvykli si spolu mluvit. Přišel domů, minul pohledem ženy v kuchyni, jako kdyby byly vzduch, mlčky se i zul, postavil střevíce ke kamnům a odebral se do pokoje. Cilka významně zakroutila očima, matka si toho všimla, otočila se a chvatně vyšla ven. V očích měla slzy. Tohle už Dorotka nevydržela. Vzala si šití a nezvána se vetřela za otcem do pokoje. Nevinně se na něho usmála a řekla: „Tatínku, mohla bych si tady na chvilku sednout a vyšívat? Je tu ve výklenku líp vidět. Nevadí ti to, viď, že ne?“ Otec už seděl za dubovým stolem a prohlížel si nějaká lejstra. „Nevadí,“ odpověděl za okamžik. „A možná, že to bude dobře.“ Dál nic, ztajené přemýšlení. Hledí do papírů, ale listy neobrací. Dcera jezdí jehlou sem a tam a nesejde jí na tom, zda práce k něčemu vede. Jen sloupkové hodiny tikají jednoznačně. Zamlklým čekáním na osvobozující slovo se myšlení zrychluje i nepříjemně mate. Dorotce začíná být horko, prostupuje ji pocit viny. Zmařila jsem otcovy naděje. Na radnici, v řemesle i v nástupnictví díla a majetku. Protože se nikdy nevdám. Řádný člověk si pohaněnou nevezme a vypočítavce bych nechtěla. Stud jí rozpaluje tváře a zrychluje tep i dech. „Tatínku,“ vyrazí sípavě do ticha, „nechtěls mi něco říct?“ Otec neodpověděl a nepohlédl na ni, ale povstal od stolu a zvolna obcházel pokoj. Zastavil se u hodin, potom nad okovanou truhlicí a u prádelníku, v němž byla Dorotčina výbava. Vážně, beze slova, aniž se otočil k výklenku; dcerka nechala šití a pozorovala ho očima strnulý116
ma napětím. „Já to už nevydržím, musíš mi něco říct, ať je to sebekrutější.“ „Víš co,“ vytrhl se mistr z nepřítomnosti, „zajdi pro Abraháma, ať sem přijde.“ V hlase nebyla zlost. Dorotka vyskočila a běžela a její úzkostí prošlehla naděje. Snad jde přece jen o něco jiného. „Jaké máte přání, pane mistře?“ zeptal se tovaryš. Dorotka si zašla k oknu pro šití, ale když s ním chtěla odejít, prohodil otec: „Můžeš tu zůstat.“ Na tovaryše několik okamžiků hleděl mlčky a klidně. „Měls tenkrát pravdu, Abraháme,“ řekl konečně. „Řemeslo je v koncích. Nemá smysl dřít se a prodávat dílo pod cenou. Kupovat drahou vlnu a prodávat levné sukno. Mistři se zadlužují. Někteří jsou na mizině, i když to tají, aby toho kupci nevyužili. Museli by jim dodávat s ještě větší ztrátou. Dnes jsem slyšel o dvou, kteří opustili dílnu a šli pracovat jinam jako tovaryši. Tohle je konec. My jsem na tom líp jen proto, že jsem vždycky střádal na zlé časy. Nebo na Dorotčino věno,“ dodal trpce, ale nepodíval se na ni. „Když je to tak, pane mistře,“ – zarazil se, když se mu pohled svezl k oknu – „když je to tak,“ pokračoval tišeji, „nebudu na přítěž, půjdu sám. Ač nerad. Ale umím pracovat a uživím se. Dá Bůh, že bude zase lépe, a snad bych se pak mohl k vám vrátit, nemáte-li proti mně nic jiného.“ „Mistři pěvci s tebou počítají. Nerozumím tomu, ale jsou to úctyhodní páni. Nikam nepůjdeš. Povedeš výrobu místo mne, protože nebudu mít čas. A bude se vyrábět v neztenčeném rozsahu. Později, kdož ví, se dílna možná ještě rozšíří.“ Tovaryš čekal na další slova s očima rozevřeným údivem. „Také ti přidám na mzdě, budeš mít odpovědnost.“ „Ale to přece není možné, pane mistře,“ žasl Abrahám. „V takové době. Nic bych navíc nevzal. Mně stačí, mohu-li zůstat. Už kvůli mistrovskému zpěvu. Zvykl jsem si u vás a je mi tu dobře.“ V Dorotce se měnily nálady, jako když slunce střídavě vykukuje z mraků. Nevadilo jí, že ji neberou na vědomí. Naopak, jen když se otec netrápí pro zklamání, jež mu přivodila. 117
„Dřít jako kůň dovede leckdo,“ pokračoval mistr tvrději. „Dneska, milý brachu, je důležitější hlava než ruce. Myslet, jestli mě nechápeš. A tomu jsem se poslední dobou věnoval spolu s jinými mistry, protože takové velké věci nikdo nedokáže sám. Nu, sedni si, Abraháme, nestůj jako solný sloup, však se tě to týká a dlouho to nebude tajemstvím. Jen co získáme císařské schválení.“ „Nechápu, pane mistře,“ řekl tovaryš a posadil se uctivě kousek dál z druhé strany. „Nechci se ptát na věci, které mi nepřísluší vědět.“ „Je to zatím pod pokličkou, to je pravda,“ dělal mistr trochu drahoty. „Ale tobě to svěřím, protože tě potřebuji. Jsi věrný a dovedeš mlčet.“ „To doufám, pane mistře.“ „Tak vidíš. A v hlavě také nemáš piliny. Jak jsem řekl, kupci nás hanebně odírají. Stlačují ceny. Při nákupu vlny jim také příliš zůstává za nehty. Ale už to brzy vezme jiný konec.“ Odmlčel se, aby vystupňoval účinek řeči. „Vezmeme věc do vlastních rukou, už se šidit nedáme. Zřídíme Kompanii, která bude vykupovat za dobré ceny všechno sukno, co si vyrobíme, a také je bude za přiměřené ceny prodávat. Podobně bude pro všechny nakupovat vlnu. A budou to dělat naši lidé, my sami. Už jsem si je zvolili a určili každému úkol. Já budu při výkupu hodnotit kvalitu, protože tomu nejlépe rozumím. Všecko prodáme, kamaráde, co je ve skladu, a nebude se vyrábět pro myši. Potřebujeme jen to schválení stanov, jsou krásně vypsané na nejlepším pergamenu. Já a mistr Dobroner s nimi pojedeme do Prahy a musel by v tom být sám ďas, kdybychom s tak velkou věcí, prospěšnou i císařským armádám, u dvora nepochodili. Proto tedy, tovaryši Abraháme,“ končil skoro slavnostně, povstal ze židle a s ním ihned jeho zaměstnanec a bezděky též Dorotka u okna, „od této chvíle ti předávám starost a péči o výrobu dobrého sukna, protože na má bedra byly vloženy věci odpovědnější.“ Soukeník se už předem ve své funkci napřímil a přes dubový stůl podal tovaryši ruku. Potom pohlédl úkosem k Dorotce a řekl s patrným vědomím toho, jaký udělal dojem: „Ty to zatím nikomu nevykládej, ani matce. Povím jí o tom sám, posoudím nejlíp, co a jak se komu má říct. Teď hajdy, ať je večeře včas na stole.“ Vše se v domě změnilo. Napjatý klid byl vystřídán radostným ruchem, jako by oživly i barvy malovaných skříní, truhlic a džbánů, hodiny již neodtikávaly čas spějící k smrti, nýbrž k slibné budoucnosti. 118
Dorotka se přece jen z opatrnosti zeptala Abraháma, co o té Kompanii doopravdy soudí, není-li to nějaká fantazie, ale tovaryš ji ujistil, že to je dobrá myšlenka, z níž by mohla vzejít záchrana řemesla. Pouze matka Alžběta odpověděla dceři s obvyklou nedůvěrou, vystupující ze dna její smutné duše: „Já nevím, já nevím. Je to lidské dílo, byť snad dobré. Lidé ze všeho udělají něco jiného, to já znám. Ani manželství nebývá to, co by mělo být. Přestože se uzavírá jen mezi dvěma dokonce v nebi. Všecko se teprve ukáže, nikdo nemá chválit dne před večerem.“ Když se v radě řemesla jednalo o tom, kdo pojede do Prahy se žádostí o potvrzení stanov, přihlásil se Lynhytl dobrovolně. Má tam jakési známosti a ví, jak na to. Rádi souhlasili. Přemluvili ještě mistra Dobronera, přestože se zdráhal. Každý cítil, že jeho rovná postava a pokojná, ostře řezaná tvář, orámovaná dlouhými bílými vlasy, může v takovém poslání budit důvěru. Rozumí řemeslu jako žádný druhý. Vybavili je na společný náklad tuctem štůčků nejlepšího výrobku, takže se páni sami přesvědčí, jaké dílo se v jihlavském řemesle koná. Dlouho již mistr Lynhytl nenahlédl do zrcadla, neměl zájem, zrcadlo lhalo. Ale teď, před cestou do Prahy, k tomu využil každé chvíle, kdy ho nikdo neviděl. A hle, zrcadlo přišlo k rozumu a pravdivě lichotí mládí a sílu. I zuby do něho cení, vpředu jsou v pořádku, byť trochu zašlé, a zadní mezery není vidět. Aby soukeník nevěděl, že šaty dělají člověka! Vždycky to říkal druhým, ale sám dosti nedbal. Teď chápe, že je to i pro něho nutné. Na oblečení se šetřit nemá. Dík úpravám a doplňkům oděv budí dojem spíš blahobytného obchodníka. Aťsi, když se to vezme kolem a kolem, vždyť jím i bude. Pocítil radostné rozechvění z očekávaného úspěchu, život má zase smysl, protože ho dobývá. Z vysokých smrků vylézá na silnici šero, pod plachtou formanského vozu je skoro tma. Do plachty bijí první těžké kapky, měkčeji a neslyšně dopadají též do prachu cesty, kropí jej a nenápadně zadělávají v bláto. Vozka hledí strnule před sebe na zadky koní a práská bičem v pravidelných intervalech. Zcela nestejnoměrně se však osvětluje lesní průsek krátkými záblesky a mezi údery kopyt a rachotem kol zaslechne co chvíli vzdálené mručení.
119
