Don Trip Pfanner I.
Auto se blížilo vzhůru k horizontu. Bílý auto tvaru dravý ryby. Seděl v něm chlapík. Proto si to auto koupil. Že ho vnímal jako dravou rybu. Agresivně konzervativní dravá. Tak mu to tvrdili, když kupoval. Auto-ryba. Dravá. Dravej? On takovej nebyl. Agresivní určitě ne, a dravej? Těžko říct. Možná chtěl. Určitě chtěl. Bejt takovej. Ale nebyl. Úplně uvnitř asi ne. Jmenoval se Zdeněk. A jel v autě sám. Viděno zvenku ovšem. Takže možná doopravdy? Obě ruce na volantu. Hlava trochu zakloněná, sledoval silnici, která byla zakrojená na konci šedivým nebem. Před chvílí, ani ne půl hodiny zpátky, seděl ještě u dálnice v bistru pumpy na kafi. Přemejšlel, jestli si s sebou má koupit něco na čtení, časopisy nebo tak, něco lehčího. Nakonec nekoupil nic, protože dnešní noviny jsou přece už starý tak jako tak, a takový ty, který vychází jednou tejdně, tak ty už vůbec ne. Postál před tím kafem u stojanu s pornem. To zavrhl taky vcelku rychle. Ale stejně si aspoň jednu rozevřenou chlupatici prohlídl, sice zběžně, ale aspoň. Vteřinovým pohledem. Jenom reflex. Nic víc. Sedla si tam k němu na pult nějaká holka neurčitýho věku. Dvacet. Dvacet pět. Možná taky ztahaná pod dvacet. Taková ta pumpová. To nebyla řidička na výletě. Ptala se ho nejprve, kolik je hodin. Klasika. Odpověděl, že úplně přesně neví, a koukal dál do zdi. Pak se ho zeptala ještě jednou, a to kam že to jede. Odpověděl, že na kotáž; chalupa, kam ve skutečnosti jel, mu připadala jako hloupý slovo. A chalupu má koneckonců tady v týhle zemi skoro každej. Vlastně, byl to stejně kamennej barák, žádná roubenka selská. Zdeněk si na formě dával vždycky dost záležet. Krátce vystřiženej anglickej cottage by byl ovšem
přece jen nepatřičnej. Docela to Zdeňka charakterizovalo. Ještě by byl schopen před takovejma dvaceti lety zadrhávat, že snad ani není z týhle země. Vždycky to měl zkrátka rád tak nějak jiný a zvláštní. Přepíčenej je takový slovo, který tohle vystihuje docela přesně. Jemně, ne zas moc, ale přepíčenej. Ale všude je něco, on to měl zkrátka takhle. Ale určitě nebyl jednoznačnej vůl. To určitě ne. Trochu snobík nejspíš. Ale nutno říct, že tohle konkrétně on sám sobě přiznával. Koneckonců, kdo tak trochu není, že? Nepřiznával si, nechtěl vidět ovšem řadu jinejch věcí. O sobě. Dalším už se zase pod pokličku stačil podívat. Prostě normál. Takže cottage? Po anglicku? A tedy. Krátce a řízně? Byl by za vola i před tou holkou. Byl přeci v zemi, kde se tak nemluví. Tak nakonec dal tu počeštěnou kotáž. S důrazem na dlouhé á. Kotááž. Takže novotvar. On se jazykům vždy věnoval, dokonce je vystudoval. Zdeněk. Děvčeti došly otázky, i když se samozřejmě mohla zeptat, co je to ta kotáž, možná to i chtěl. Pak by odpověděl, že barák, chalupa. Barák používanej kdysi jako letní byt. Spíš než ta chalupa. Barák z kamenů, bytelnej, spíš městského. Dost možná i měšťanskýho typu to byl barák. Ale holt na vesnici. To bylo samo o sobě trochu zvláštní. Ale. Nezeptala se dál. Dopil kafe, zaplatil. Ani nevěděl, jestli platil ženský nebo chlapovi za pumpovým barem, a sedl zpátky do auta. Koukal se na drobný do dlaně. Ne do obličeje pumpařskýho prodejce. Byl od Prahy ani ne hodinu cesty, když se silnice začala zvedat do kopce až pod horizont. A všechno bylo úplně jiný než ve městě, kde žil celej život. Žádný světla, žádný lidi, žádný vůně, na který byl zvyklej. Taky reklamy chyběly. Tmavnoucí podzimní, už vlastně pozdně podzimní obloha. Kolem cesty, teď už skoro ani ne široký pořádně pro dvě auta, kdyby se míjely. U cesty stromy, možná hrušky, ale bez listí a bez hrušek. Podzim. Ale fakt už hodně pozdní. Když se auto vyhouplo skoro na kopec, uviděl na jedný takový asihrušce ve větvích modrej igelit. Podíval se krátce doprava, aby prověřil ten modrej cár, kterej se trochu cuchal ve větru ne moc silným, ale už chladně naléhavým. Zdeněk by tam třeba chtěl vidět modrýho dravce. Sokola ptáka. Byl už takovej. Ne moc tvrdej a dravej, ale s fantazií. Každej nemůže mít všechno. Ale. Jak koutkem oka zaregistroval bezpečně. Když míjel. Jo. Byl to jen igelit, modrej obal od čehosi, zvednutej tam větrem asi z polí, který už byly
uklizený, prázdný, hnědý, navlhlý chladnou vodou z oblohy sesedlou. Možná si s tou holkou měl pokecat, možná ji měl vzít s sebou, ale to by bylo nic jinýho než stejný, uzavřel rychle sám pro sebe. Takže dobrá volba, že kontakt nenavázal. V autě bylo ticho, žádná hudba, jen slyšel svoji dravou rybu bílou, její motor, gumy na cestě. Musel to přerušit, jak tam tak seděl v tom skorotichu, a tak nahlas do prázdnýho auta skoro zakřičel. Jo, jedu na kotáž a budu tam sám! Pro sebe si pak ale ještě dodal. Co tam proboha budu sám dělat? Ani nahlas to radši neřekl, pořád se ještě mohl otočit a bejt za hodinu, ani ne, zpátky v centru a koukat z tepla kavárny na Václavák plnej světel a lidí. Ale vždyť nejel přece na severní pól. Nebyl na lodi ani neseděl v letadle. Sám svejma rukama řídil tohle auto. Mohl kdykoliv otočit. Nemusel se teď blížit do nevytopený chalupy, kde nebyl roky. Kde nebyl nikdo roky. Minimálně dva roky prázdnej barák, a to už bude znát. Zdeněk nebyl rád sám. Dost možná se proto vlastně i kdysi oženil. Aby nebyl sám. Ale teď chtěl. Chtěl bejt sám. Nepovolil si otočit to zpátky, i když ta krajina kolem a představa promrzlýho baráku ho až zas tak nerajcovala. A taky to vlastně musel s tím kamenným domem nějak rozlousknout. Střelit, nebo si ho nechat? Rekonstruovat? Možná nějak to tam zpříjemnit a potom prodat. Nebo připravit pro svoje vlastní stárnoucí kolena? Nebo hlavně nebejt pár dní v Praze? Sám sebe uklidňoval, že to tam může přece kdykoliv zabalit a vrátit se, nepálil přece za sebou žádný mosty. Současně si uvědomoval, že aby to mělo smysl, nějakej ten čas by tam asi pobejt měl. U pumpy samozřejmě přemejšlel i nad alkoholem, ale bylo by to stejný jako s tou holkou. Bylo by to jenom stejný. Rozhodně to pro chlapíka Zdeňka nebyla jen víkendová záležitost. Koneckonců ani nebyl pátek. Pak si racionálně zdůvodnil, stejně jako to učinil před odjezdem nad kafem který si dával na svým pořád ještě oblíbeným Václaváku. Musím tam jet, podívat se, jak to vypadá, uklidit. Spíš nechat uklidit, rozhodnout se, co s tím. Majetek, kterej netočí prachy, jak říkával Franc, bejvalej parťák, je na hovno. Ale pro Zdeňka to bylo něco víc, přece jen strávil tam nějakej ten čas. Jako dítě tam jezdil hodně nerad s rodičema. Než otec někam zmizel a potom i umřel. Tak s oběma. Matka tam zbytečně udržovala záhony růží skoro třicet let.
Sama. Ale zbytečně? A co vlastně není zbytečně? Začervenalo se to tam každej rok růžema asi tak nějak samo pro sebe. Že je to hezký. Prostě jen tak. Hezká červená na zelenejch stopkách s pichlákama po stranách. Možná i pro ni. Snad jí ty růže dělaly radost. Důvod ty růže teda nejspíš měly. Matka špatně viděla. Už kvůli těm růžím to zasluhuje. Aspoň úvahu. A pak rozhodnutí. Co s tím barákem dál. Zabočil autem ke krajnici. Na něco přece jen u tý pumpy zapomněl. Vylezl z auta, dvířka nechal přiotevřený, rozepnul si poklopec a pustil to směrem do údolí. V dálce byla nějaká fabrika. Pod ním regionální město s málo světlama a po pravý straně se ztrácela silnice, po který přijel. Jak tady vůbec můžou… lidi žít, si pomyslel. Vždyť tady nic není. Uschlý hrušky. Špinavý pole. Smradlavá fabrika, která byla i na tu dálku cejtit bůhví čím. Igelity na stromech. A přece tu žijou. Rozhlédl se kolem sebe, žádné stavení sice nikde neviděl, ale přece tady někde žijou. Nejsou přece zakopaný pod zemí. Lidi. Někde musí mít svoje baráky, stavení, oprejskaný omítky a zahrádky s ředkvičkama na 2 x 2 metrech za barákem. Ale tady teda nejsou. Močil ze stráně a byl v nepěkný krajině úplně sám. Jel se tam přece jen podívat. Do toho baráku. Už dlouho tam nebyl. Chtěl to prodat? Nechtěl to prodat? Každopádně by to měl aspoň vidět. Ten barák byl zamčenej přes tři roky. V hlavě se mu ten čas, to vědomí času proteklýho barákem začalo úplně rozpínat. Jako by i ten čas sám o sobě byl živej rostoucí tvor. Dědictví se tomu říká. Jezdil tam malej, to musel, pak řidčejc, řidčejc, pak za stařičkou matkou.
A pak? Najednou. Už nebylo za kým. Zapadl zpátky do auta, zapálil si cigaretu. V autě normálně nekouřil, ale tohle taky nebyla úplně normální situace. V trochu vyšinutejch situacích se lidi chytaj toho, co znaj. On si uměl zapálit cigáro a uměl i natáhnout. Uměl si to vychutnat. Měl rád kouř otírající se o pusu i nos. Koneckonců i ten vdech dovnitř. Když příjemně řezal na patře a spěchal do plic. Tři šluky dlouhý táhlý a vyhodil cigáro netíplý z okýnka. Z palubní desky na něj promluvil hlas, že by mohlo bejt namrzlo. Okamžitě tuhle robotárnu vypnul. Ale uvědomil si díky tomu, že tam, co jede, bude asi opravdu kláda. Zima přišla prostě trochu dřív, a taky byl v kopcích. Tenhle rok, kterej s podzimem vyústil v to, že jel řešit tenhle po rodičích vzniklej problém a pořád ještě nedojel na vrchol toho pramene kopců, za nímž měl tu svoji kotáž, byl pro něj jinak docela normální. Jasně byl starší než ten rok předtím, ale furt to šlo. Byl šedivější. Po stranách hlavy. Skráně už byly prošedivělý. Byl od rodičů, co se ksichtu týče, slušně spíchlej. Rysy a tak. Poznal taky, že už nebude lepší. Bylo mu jasný, že peníze, který vydělal, stejně skončí u potomků. Čili prognóza prachů značně nejistá. Zdeněk nebyl chudák. Jo, fakt na tohle přišel až po čtyřicítce. To tak prostě je, konstatoval pro sebe. Zabezpečenej. Netřeba se honit. V životě ovšem bude muset zmáknout ještě svoje velký byznysfinále, což si způsobil sám a i situace taková kolem něj byla. Finální řez bude muset vést rázně i řízně. A to nebyla zrovna jeho parketa. Pak už se mladý budou muset starat sami. Při řezech teče krev. On se jen postaví osudu na místě, který sám vybere. A o zasraný prachy, bez nichž to nejde. Jemu to nejde. Půjde. Dost možná zrovna na místě, kde stojí starý dům. Ale bude tomu říkat Zdeněk přemejšlení o baráku. Radši, protože jinak by to nejspíš neustál. Bude tomu určitě říkat všemožně jinak. Ale půjde tomu naproti, protože musí. Ale musí doopravdy?
A půjde tomu opravdu naproti? Nebo zase uhne? Zvenku viděno asi tak nějak. Ale skutečnost? A budoucnost? K čertu s tím! Podvědomě ubral plyn, protože proč se štvát silnicí do kopce. Proč spěchat vstříc něčemu, co možná bude, možná taky ne. Jeho obchodní společník Franc mu umřel. Poslední rok, možná dva, byli spolu v kontaktu hlavně elektronicky. Nenašel si chvíli, aby s ním jeho nemoc, která ho nakonec dostala, probral, a byl za to na sebe naštvanej. To rozhodně měl udělat. Zajít za ním. Rakovina-krabovina. Neudělal ovšem to, že by zašel, i když. Poslední roky se vlastně dost odcizili. Ale předtím si možná byli nejblíž, jak dva chlapi můžou bejt. Mohl se Zdeněk aspoň dozvědět, na co v takovou chvíli, kdy už se sečítá. Kdy už se účet podtrhává nasliněnou tužkou Vrchního a židle už jsou nahoře. Na co v tu chvíli. Člověk vlastně myslí. Takže od společníka France se to nedozvěděl, ale lidi kolem říkali, že byl smířenej. Do prdele! Tak. Franc byl smířenej. Jak se to vlastně dělá? To. Bejt smířenej. Franc, kdysi hodně divokej Franc, byl prej zkrátka smířenej. Nepředstavitelná a hlavně pořád trochu neuvěřitelná věc. Ostatní říkali. Ale on znal France přece líp než ostatní. Co to vlastně bylo to Francovo ostatní? Jakej byl Franc, když byl sám a umíral. Na co myslel? Byl fakt smířenej? Doufal Zdeněk, že se to Francovi fakt povedlo. Přesto, že to mezi nima poslední roky úplně nehrálo, doufal, věřil, chtěl věřit, že se mu to opravdu povedlo. Vlastně si to přál hodně silně. Prej byl dokonce tak smířenej, že si chodil vybírat už i místo na hřbitov. S jiným známým. Ne s ním. Se svým bývalým kamarádem to místo vybírat nebyl.
Prej tam chodil docela často. Na ten hřbitov. Někdy i sám a na dlouhý hodiny. Trochu to mrzelo. Zdeňka. Že se tam nešel s Francem taky projít. Třeba by to Francovi pomohlo? Dost možná se Franc styděl před starým kámošem za city. Ale taky třeba. Třeba už nebyl Francův nejlepší kámoš. Možná měl, ale do prdele, jasně že měl! Francovi zavolat sám. Ale Zdeněk to nikdy. Nikdy to, tak nějak osobně, za celou dobu, co byl kámoš nemocnej. Neudělal. Dost možná se styděli v týhle situaci oba dva. Jejich firma na kyčelní náhrady, jak tomu říkali, šla už stejně sama. Trh byl rozdělenej a Číňani ještě do kloubních protéz nešli natvrdo. Takže čínská konkurence nehrozila. Možná měli problém pokrejt svůj vlastní trh. Číňani. V Evropě byli s Francem mezi 4. a 5. místem. A tak si pro sebe Zdeněk vypočítával, pořád ještě jel do kopce vzhůru. Kolik asi tak kyčlí se v Číně za rok odoperuje. Kolik těch náhrad je vlastně třeba. Muselo to bejt hrozivý číslo. Jestli ovšem Číňani operujou podle stejnejch kritérií jako v Čechách. Dřív by ho určitě napadlo, že čínskej trh je asi volnej. Teda spíš France by to nejspíš napadlo. Nepokrytej. Dneska už ho to napadnout nemohlo. Stejně. Za den sníš prostě jenom tři guláše. Zdeněk už to tak měl. A Franc byl pod zemí. Franc to byl, kdo tlačil ve firmě všechno dopředu. Někdy vypadal, že nebude mít nikdy dost. Že nemůže mít nikdy dost. Tím Zdeňka trochu unavoval. Zdeněk chtěl mít svý jistý a neriskovat.
Ale bez France… A teď Franc už zakukal, jako zakukají nakonec všichni. A teda Číňany nejspíš už neřešil. Tam někde, kam se to vlastně odchází. No. Kyčelní náhrady. Franc chtěl pak už spíš obchodovat se zbraněma. Když už ty kyčle byly pěkně rozjetý a pěkně to sypalo. Ale mohlo by sypat víc, Zdeňku. Říkal Franc. Metal jako metal. A když ne my, tak někdo jinej. Vem si tu náhradu kyčelní do ruky. Vždyť to je přece revolver. Ta hlavice kloubní je jak pažbička. No podívej. To se úplně nabízí. Jako by nám někdo napovídal. My s tím můžem ještě pořádně vyjebat. Zdeňku, slyšíš? Těžko říct, možná spíš vrážej, Číňani, prachy do sterilizací. Aby těch kyčlí nemuseli řešit tolik. Nebo tam nemaj s pohyblivostí kloubů takovej problém jako my v tý uvadající a nepohyblivý Evropě. Jezdí přece daleko víc na kolech. Ale teď prej zase už míň. Pohybu tam budou mít lidi nejspíš pořád víc než tady. V Číně. Když se i tady čeká na náhradní kyčel, tak to ten Číňan nejspíš umře s artrózou. Ovšem za pár let? Kdo ví? Čína se lepší. Jednou se kvůli těm zbraním docela rafli. Franc chtěl dělat vysloveně levou. Vycházel z toho, že přece když žijeme v zemi, kde se nafta mění ve vodu, topnej olej, voňavky a bůhví v co ještě. A zase naopak a pak ještě několikrát. Jasně že. A ještě navíc tam i zpátky se ty změny dějou. A kvůli těm zázrakům jen málokterej kouzelník, magik, šaman… Jen výjimečně někdo z nich dostane tečku mezi kukadla. V poměru s tím, jaký zázraky se tu umí a dějou. Málo teček. V zemi, kde se snad papírově topí řepkou, nebo dokonce řepou,
a chytá se vítr do pytlů a topí se s ním v atomovejch kamnech. V zemi, která je skutečně svým způsobem pohádková, a vydělat se dá na lecčems? Prostě v zemi, kde se dějou zázraky? Zemi zázračný? A to ta země není ani katolická! Zdůrazňoval na to konto vždycky Franc. Nebudeme přece, Zdeňku, blbý! Přitvrdíme! Vždyť i ty naše kyčle jsou přece doleva, to snad víš nejlíp, že všechno není jako na papíře. Zdeňku, no tak. Dal by se určitě kousek zabalenýho kovu zaměnit za jinej metalovej tovar. Navíc, zdravotní zboží je takový posvátný, říkal Franc. To by nám prošlo. Za to zdravíčko bysme se pěkně schovali. Červeným křížem bedničky polepili a třeba do hladový Afriky všechno pěkně poslali. Na celnici to ošetříme. Naši celnící, vždyť je to sranda. A v Africe? Tam je i bude hlad a pořád se to tam řeže. No, Zdeňku, kurva, co ty na to? A pořád dokola to bylo jeden čas. Zdeňku, vole! Přemejšlej! Zdeněk byl ale tenkrát rezolutně proti. Nechtěl. Ale ne snad, že by mu bylo nějak zásadně proti mysli vyvážet někam něco. Něco, co zabíjí. Bál se průseru. Franc říkával vždycky, jseš předposranej. Zdeněk si pro sebe říkával opatrnej. Líp to zní, ale uvědomoval si, že se to významově dost blíží. Tak si tak válel v hlavě vzpomínky na France, Číňany, tak vůbec. A najednou si uvědomil, že ta cigareta, kterou před chvílí vyhodil z okýnka, byla vlastně v krabičce poslední. Co si tak pamatoval, jak tam šátral v kapse. Jo, byla poslední. Ale on přece. Nebude na sebe až zas tak tvrdej, nezašije se do promrzlýho kamennýho stavení bez chlastu, bez ženský a navíc ještě bez cigár.
K pumpě se však vracet nechtěl, bál se, že by to neustál s tou holkou. Holka? Děvka to byla, co by jinýho! Že by ji nejspíš pozval s sebou. Vlastně v tom baráku nechtěl bejt sám. Ale pro sebe takhle ne. Si tu nechtěnost samoty nepřiznával Zdeněk. Nebyl k sobě úplně upřímnej Zdeněk vždycky. Dost zásadní jeho problém. Na tý pumpě. Měl dost možná. Přece jen. Dobrodružství, slečno? Výděleček? Možná obojí. S movitým chlápkem ve slušným fáru. Bylo to přece bílý porsche. Agresivní, konzervativně dravý fáro. Přesně takový. Jakej Zdeněk chtěl bejt. Kdysi určitě, teď už asi míň. Viděno zvenčí. Když jel teď tak blbě sám podzimem někam, kde to vlastně ani nikdy neměl rád. Ve 42? Uvědomoval si Zdeněk, dobře zapřenej do křesla koženýho v tom svým dravým autě. Který tolik potřeboval mít. Ne, ne. To už těžko nějaký zásadní změny v životě u něj nastanou. Ach jo, ty nápady se zbraněma. Prachy dělaj prachy. Vidíš, Franci, a kde tě je konec. To by se snad musel Zdeněk vrátit nějakým strojem času a nejspíš mámě až do dělohy. Nebo snad ještě dál? Tátovi do koulí? Aby byl jinej. Zasmál se tomu. Tý představě návratu do tátova pytle. Opatrnej Zdeněk. Jenom koutkem pusy se zasmál. Taková ta jemná, ale viditelná grimasa koutkem. Balil na to baby. A teda proč se měnit? Vždyť není tak zle. Vždyť je vlastně docela dobře. Povzdechl si do svetru z lamích chlupů, potom co se tak pěkně zasmál. Do svetru, kterej se mu trochu předkem bundy na hrudníku pod krkem. Trochu nařasil, jak si sedal do auta, a měl ho tak jen pár čísel pod bradou. Ten svetr byl vlastně skoro rolák.
