Domy doby laténské a římské Od halštatského období se množí doklady sídlišť, na kterých se setkáváme obvykle s pozůstatky zahloubených a v mnohem méně případech také nadzemních domů. Základním stavebním materiálem bylo dřevo, pro jehož užití máme většinou pouze nepřímé důkazy pocházející z otisků v mazanici. Naproti tomu nálezy uhlíků není možné jednoznačně přiřadit ke stavebním konstrukcím, často se jedná spíše o palivové dříví (Beneš 2000, 185; Fröhlich 2001, 173). Na rozdíl od středověku se pro tato období předpokládá využívání výlučně lokálních zdrojů dřeva (Beneš 2000, 189). Na nosné konstrukce bylo třeba odolného, pevného materiálu, například dubového, případně bukového nebo jasanového dřeva. Pro výplet stěn bylo vhodné vrbové proutí (Rösch 2000, 97). V českém prostředí máme velice málo skutečných pozůstatků dřevěných částí domů. Výjimku tvoří lokality Křinec pro dobu laténskou (chata 27; Sedláčková 1991) a Tuchlovice pro dobu římskou (Motyková-Šneidrová 1970). Obě tato naleziště ukázala, že při stavbě domů bylo mimo často zmiňovaných kuláčů využíváno tesařsky opracovaných dřev do tvaru hranolů/trámů nebo fošen. Neméně důležitou surovinou byla hlína, která se používala na výmazy konstrukce. Dochovává se v podobě vypálené mazanice. Na základě otisků dřev můžeme usuzovat na druh konstrukce staveb – vyplétané stěny podle otisků prutů, srubová konstrukce podle otisku výmazu pro utěsnění prostoru mezi dvěma kulatinami, apod. Užití kamene nebylo pro tato období typické, nejčastěji se počítá s utěsňováním sloupů v jamách kameny (Sklenářová 2003, 12), zcela výjimečně se předpokládají kamenné podezdívky, ovšem tyto doklady pocházejí pouze z oppid, tedy ze zcela specifického prostředí (např. Jansová 1974, 3; Jansová 1992, 195). Abychom získali alespoň přibližnou představu o praktických detailech týkajících se stavby zahloubených domů, je třeba vyjít z poznatků experimentální archeologie. Při pokusu rekonstruovat stavbu podle nálezu polozemnice v Markvarticích o rozměrech 2,6 x 5,4 m, hl. cca 0,3 m, bylo použito 2,9 m³ dřeva a 1,2 m³ hlíny (Waldhauser 2002, 109). Stavba trvala dvěma dospělým lidem za pomoci dvou dětí 7 týdnů (Waldhauser 2002, 111), tento údaj však slouží pouze pro představu a je třeba brát jej poněkud s rezervou. O klasifikaci polozemnic se pokusilo již mnoho autorů jak pro dobu laténskou (např. Meduna 1980; Waldhauser a kol. 1993) tak pro dobu římskou (Droberjar 1997). Zpravidla se vychází z rozmístění kůlů, toto třídění pak více postihuje stránku konstrukční, někdy se větší důraz klade na funkční hledisko a sleduje se výskyt otopného zařízení, obilných jam apod.
Typickým příkladem polozemnic doby laténské je zahloubená stavba se dvěma kůly umístěnými uprostřed kratších stěn. Tento typ se objevuje již v pozdní době halštatské (např. Osek obj.č. 2; Fröhlich – Jiřík 2006), jeho masivní nástup však přichází až od stupně LT B. Při srovnání polozemnic od LT A až po období Ř D, je jednou za zajímavých otázek sledování trvání tohoto typu. Zatím se dá říci, že pro oblast Čech, nezaniká s laténskou kulturou, nýbrž přetrvává ještě do plaňanského horizontu doby římské Ř A1. Naproti tomu na Moravě nejsou jeho doklady z doby římské známy (Droberjar 1997, 19). Podobným fenoménem je pro dobu římskou zahloubená stavba se šesti kůly tvořících šestiúhelník. Doposud není zcela uspokojivě vyřešen její původ. V Čechách se objevuje minimálně od stupně Ř B, na Moravu se tento typ staveb dostal pravděpodobně s určitým zpožděním (Droberjar 1997, 22). Podle některých autorů můžeme hledat jejich původ v Čechách již v průběhu doby laténské (Droberjar 1997, 22; Jančo 2004, 469), zatím však pro tuto hypotézu chybí výraznější důkazy. S tímto typem souvisí rovněž otázka tzv. vchodových výběžků, přičemž některé nálezy nasvědčují tomu, že by jejich orientace mohla být chronologicky citlivá (Droberjar 1997, 18). Dle některých autorů jsou tyto stavby projevem tzv. kvádské architektury, neboť jejich výskyt se omezuje především na jižní Moravu, jihozápadní Slovensko a sever Dolního Rakouska (Droberjar 1997, 22). V Čechách skutečně nejde o nijak rozšířený jev, nicméně i zde existují objekty tohoto typu, např. Vikletice obj.č. 6/66 (NZ ÚAPP Most č.j. 1535/74). Co se týká funkce polozemnic doby římské, obecně se předpokládá, že byly užívány nejvíce jako obydlí. Argumentuje se jejich značným počtem v rámci sídlišť a plochou (Droberjar 1997, 25). Této teorii neodporují ani poznatky experimentální archeologie, v rámci jejíchž projektů bylo zjištěno, že zahloubené stavby mají lepší tepelné vlastnosti než stavby nadzemní (Anýž – Stachová – Štěpán 2000, 137). Stejný experiment prokázal, že v polozemnici o ploše 10 m² nemohou žít více než 4 osoby (Anýž – Stachová – Štěpán 2000, 136). Rozměry zahloubených chat se mírně liší pro sledovaná období. Zatímco v době laténské průměrná plocha činila 15,3 m² (Hricáková 2007), v době římské ještě poněkud vzrostla na 17,3 m²2. Nálezy z některých objektů hovoří naopak spíše pro výrobní funkci (např. Beroun, Havlíčkova ul., objekt F; Jančo 2004). Podobně se k této problematice
1
Je otázkou, zda je možné uvažovat o jejím přežívání ještě po zbytek starší doby římské; pro zatím jsem v rámci sběru podkladů pro diplomovou práci narazila na jediný objekt srovnatelného, ale nikoliv beze zbytku shodného typu z nepublikovaného výzkumu v Chotěnicích (obj. 1/67), jehož konstrukci tvořily dva protilehlé sloupy v kratších stěnách, nicméně ve dvou rozích byly zachyceny pravděpodobně další sloupové jámy (Kruta 1970). 2 Tento údaj vychází z připravované diplomové práce na téma Domy doby římské a stěhování národů v Čechách, prozatím je k dispozici 59 objektů, jejich počet však není ještě konečný.
vyjadřují také písemné prameny: podle Plinia Staršího germánské ženy tkaly v zahloubených stavbách (Nat.hist. XIX, II.9). Nedá se tedy striktně určit, zda polozemnice sloužily pouze k jednomu účelu, spíše se jak v laténském tak i římském období jednalo o určitý typ staveb, výhodných pro své izolační a tepelné podmínky a využívaných k různým účelům, které je třeba interpretovat případ od případu, nejlépe však v kontextu daného sídliště. Ve spojení s touto problematikou by měly být studovány také nadzemní stavby. Zde však narážíme na problém dochování těchto konstrukcí a následné interpretace půdorysů. Obzvlášť na polykulturních lokalitách je věrohodné přiřazení kůlových či sloupových jam k jednotlivým objektům téměř nemožné. Pro oblast Čech je několik lokalit, kde byly zachyceny celé půdorysy nadzemních domů nebo pouze jejich části, avšak při nejmenším některé z nich by stály za kritické přehodnocení. Stavitelství doby laténské až stěhování národů vycházelo z přírodních podmínek, což pro oblast Čech představovalo široké využití dřeva a hlíny. Tyto suroviny pocházely z místních zdrojů. Konstrukce staveb interpretujeme zejména na základě rozmístění sloupových a kůlových jam, otisků v mazanici a v mimořádných případech také podle pozůstatků dřev. Nejčastěji předpokládanými konstrukcemi jsou srubová a kůlová s vyplétanými stěnami. Funkce staveb závisela na více faktorech, nelze tedy jasně stanovit, k čemu sloužily nadzemní nebo naopak zahloubené stavby a není třeba ani dávat tyto dva druhy konstrukcí do protikladu.
Použitá literatura Anýž, R. – Stachová, E. – Štěpán, M. – Thér, R. – Tichý, R. 2000: První etapa rekonstrukce polozemnice z doby železné. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 1, 131 – 142. Beneš, J. 2000: Holz als Rohstoff – Zwei neue Beispiele aus Böhmen. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen 9, 183 – 190. Droberjar, E. 1997: Studien zu den germanichen Siedlungen der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. Praha. Fröhlich, J. 2001: Nové nálezy časně laténských polozemnic na Písecku. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 14, 159 – 198. Fröhlich, J. – Jiřík, J. 2006: Pozdně halštatské – časně laténské sídliště v Oseku u Milevska. Archeologie ve středních Čechách 10, 489 – 500. Hricáková, J. 2007: Laténské polozemnice v Čechách (Nepubl. rkp. bak. práce). Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK Praha. Jančo, M. 2004: Germánska osada staršej doby rímskej z Berouna, Havlíčkovej ulice. Archeologie ve středních Čechách 8, 463 – 494. Jansová, L. 1974: Zur Münzprägung auf dem Oppidum Závist. Památky archeologické 65, 1 – 33. Jansová, L. 1992: Hrazany. Das keltische Oppidum in Böhmen. Band III. Praha. Jiřík, J. 2006: Vybrané sídlištní situace mladší doby římské až časné fáze doby stěhování národů v severozápadních Čechách. In: Droberjar, E. – Chvojka, O. (eds.): Archeologie barbarů 2006, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Supplementum 3, České Budějovice, 535 – 564. Kruta, V. 1970: Chotěnice 1967. Nálezová zpráva č.j. 292/70. Archiv ÚAPP Most. Meduna, J. 1980: Die latènezeitlichen Siedlungen in Mähren. Praha. Motyková-Šneidrová, K. 1970: Nově objevené sídliště ze starší doby římské u Tuchlovic. Památky archeologické 61, 236 – 260. Rösch, M. 2000: Holz und Holzgeräte. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde, Band 15, 94 – 98, Berlin – New York. Sedláčková, H. 1991: La Tene Period Sunken-floored Houses at Křinec, District of Nymburk. In: Archaeology in Bohemia 1986 – 1990, 228 – 232, Praha.
Sklenářová, Z. 2003: Možnosti a problémy rekonstrukce pravěkých obytných staveb. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 4, 11 – 39. Waldhauser, J. 2002: Poznatky z rekonstrukce keltského zahloubeného domu z Markvartic na Jičínsku. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 3, 107 – 115. Waldhauser, J. et al. 1993: Die hallstatt- und latènezeitliche Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice in Böhmen. Praha.
