Domovy pro osoby se zdravotním postižením v Brně

Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Katedra speciální pedagogiky

Domovy pro osoby se zdravotním postižením v Brně Diplomová práce

Brno 2009

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.

Bc. Hana Divácká

-1-

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v seznamu.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě Brno v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

…………………………..

-2-

Děkuji vedoucí diplomové práce paní prof. PhDr. Marii Vítkové, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi poskytla při zpracování této diplomové práce.

Děkuji pracovníkům Chráněného bydlení sv. Michaela za poskytnutí informací a veškerou jejich spolupráci.

-3-

Obsah Úvod ……………………………………………………………………………… 5

1 Osoby s mentálním postižením ……………………………………………….. 7 1.1 Pojetí mentálního postižení ………………………………………………… 7 1.2 Etiologie a klasifikace mentální retardace …………………………………. 9 1.3 Psychologické zvláštnosti jedinců s mentálním postižením ……………… 14 1.4 Vztah společnosti k osobám s mentálním postižením ……………………. 19 2 Ucelené pojetí rehabilitace ………………………………………………….. 22 2.1 Léčebná rehabilitace ……………………………………………………… 22 2.2 Sociální rehabilitace ……………………………………………………… 26 2.3 Pedagogická rehabilitace …………………………………………………. 30 2.4 Pracovní rehabilitace ……………………………………………………... 32 3 Chráněné bydlení pro osoby s mentálním postižením …………………..... 36 3.1 Zákon o sociálních službách ……………………………………………… 36 3.2 Vývoj chráněného bydlení ………………………………………………… 41 3.3 Charakteristika komplexu chráněného bydlení …………………………... 42 3.4 Další formy péče o osoby se zdravotním postižením …………………….. 47 4 Domovy pro osoby se zdravotním postižením …………………………… . 54 4.1 Cíl výzkumu, hypotézy a metody ……………………………………….. 54 4.2 Charakteristika Chráněného bydlení sv. Michaela ………………………. 56 4.3 Průběh šetření a interpretace výsledků …………………………………... 58 4.4 Závěr a výsledky šetření ………………………………………………… 71

Závěr ………………………………………………………………………….. 75 Shrnutí ………………………………………………………………………... 77 Summary ……………………………………………………………………… 77 Seznam použité literatury …………………………………………………... 78 Přílohy ………………………………………………………………………... 80

-4-

Úvod Lidé se zdravotním postižením žijí mezi námi jako naši spoluobčané, sousedé, příbuzní a známí, kamarádi či žáci a nebo jako naše vlastní děti. K plnohodnotnému životu potřebují osoby s postižením naši pomoc k uspokojování jejich sociálních potřeb. Bohužel ve většině případů se o osoby s postižením nemůže starat vlastní rodina a tak jsou tito lidé odkázáni na péči poskytovanou v některém ze zařízení sociálních služeb. Postoje společnosti k zařízením sociální péče v poslední době procházejí značným vývojem. Začínají se rozvíjet nové trendy v péči o lidi se zdravotním postižením, jejichž základním cílem je umožnit v co největší možné míře žít život srovnatelný s životem ostatních lidí. V roce 2006 byl přijat nový zákon o sociálních službách, který přinesl očekávanou změnu systému sociální péče. Zákon o sociálních službách upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb. Ústavy sociální péče jsou nově v zákoně uvedeny jako Domovy pro osoby se zdravotním postižením. Je to pobytová služba s celoročním provozem, která zabezpečuje osobám se sníženou soběstačností komplexní péči. Vedle tohoto zařízení sociální péče zákon stanovuje další moderní sociální zařízení mezi něž patří např.: osobní asistence, pečovatelská služba, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služba apod. Moderní typ pobytové služby pro osoby se zdravotním postižením je také Chráněné bydlení. Tato forma sociální péče přináší svým klientům sociální uspokojení potřeby se osamostatnit od rodičů a žít život, který se co nejvíce podobá běžnému způsobu života ostatních dospělých lidí. Cílem diplomové práce a výzkumného projektu je zjistit kvalitu péče Chráněného bydlení, kterou nabízí lidem s mentálním postižením, jak se tato moderní služba sociální péče osvědčila v poskytování samostatného bydlení osobám s mentálním postižením a maximálního rozvoje samostatnosti v péči o domácnost. Po dva roky jsem pravidelně navštěvovala Chráněné bydlení jako dobrovolník a tak jsem měla možnost strávit s klienty chráněného bydlení dostatek času, abych je mohla pozorovat při běžných každodenních činnostech. Díky dobrovolné činnosti v tomto zařízení jsem získala spoustu zkušeností při společné péči o domácnost a v péči o některé klienty samotné.

-5-

Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. První kapitola vymezuje základní pojmy a etiologii vzniku mentálního postižení. Dále popisuje jednotlivé stupně mentální retardace a jak toto postižení může ovlivnit osobnost jedince s postižením. Závěr této kapitoly se zabývá vztahem společnosti k lidem s mentálním postižením. Druhá kapitola se zabývá problematikou ucelené rehabilitace a jednotlivě popisuje lékařskou, sociální, pedagogickou a pracovní rehabilitaci. Zabývá se jejich cíly a metodami, které používají při rehabilitaci lidí se zdravotním postižením. Třetí kapitola vymezuje nový zákon o sociálních službách a popisuje některé nové změny v zákoně. Dále popisuje historický vývoj Chráněného bydlení a charakteristiku tohoto komplexu, pro koho je tato služba určena a jaké druhy Chráněného bydlení existují. Závěr kapitoly je věnován popisu dalších forem sociální služby v péči o osoby se zdravotním postižením. Poslední čtvrtá kapitola obsahuje výzkumný projekt diplomové práce, který se konkrétně zabývá kvalitou péče, která je poskytovaná klientům chráněného bydlení a jak se tato moderní sociální služba osvědčila v péči a rozvoji samostatnosti osob se zdravotním postižením. Ke zpracování diplomové práce a výzkumného projektu jsou použila tyto metody a techniky: analýza odborné literatury, pro výzkumné metody byla použita kvantitativní metoda, statistická procedura a využitím a zpracováním výsledků dotazníků, dlouhodobé pozorování z vlastní praxe v Chráněném bydlení sv. Michaela v Brně.

-6-

1 Osoby s mentálním postižením

1.1 Pojetí mentálního postižení Specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými občany tvoří děti, mládež i dospělí s mentální retardací. Představují mezi jedinci s postižením jednu z nejpočetnějších skupin (srov. Krejčířová, O. in Renotiérová, M. 2004, Valenta; M., Müller, O. 2003, Bartoňová, M. 2005, Bazalová, B., Bartoňová, M., Pipeková, J. 2007), což se projevuje mimo jiné i v „bohatství“ nabídky psychopedických institucí – škol, speciálně pedagogických center apod. Absolutní počet osob s mentálním postižením v naší populaci není znám. Na základě kvalifikovaných odhadů se uvádí, že v současné době jsou mentální retardací postižena asi 3 % jedinců (Zvolský, P. 2003). Nejčastěji jde o lehký stupeň mentální

retardace,

kterou

trpí 8O % všech takto postižených lidí.

Závažnější formy jsou vzácnější. Chlapci i dívky bývají postiženi v přibližně stejné míře. V porovnání s minulostí jejich počet u nás, ale i v celosvětovém měřítku stále stoupá. Tento růst může být do jisté míry relativní a je možné jej vysvětlit jako důsledek lepší péče pediatrů o novorozence, jejímž výsledkem je snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. Díky této péči jsou zachraňovány děti, které by dříve nepřežily (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Dále se udává lepší diagnostika a evidence osob s mentální retardací v porovnání s minulostí. Dalším z důvodů může být narůstající dynamika vývoje civilizace, která klade stále náročnější požadavky na místo jedince ve společnosti – člověk, který by před několika desítkami let patřil do širší normy, dnes díky této dynamice „spadne“ pod její hranici (Valenta; M., Müller, O. 2003). Snad žádný jiný obor lidské činnosti nemá s terminologií tak velké problémy etického rázu jako psychopedie. Psychopedie je nucena hledat novou terminologii i z toho důvodu, že většina jejich pojmů se po určité době stává společensky nepřijatelnými, protože nabývá pejorativního zabarvení. Všeobecná humanizace vědních oborů se demonstruje v terminologii, což se výrazně týká psychopedie – stále se hledají nové termíny, které by nahradily ty stávající, jež získaly pejorativní nádech, a to často i tam, kde se na první pohled o žádnou hanlivost nejedná např. -7-

zvláštní škola – speciální škola. Proto se doporučuje používat místo pojmu mentálně retardovaný (mentálně postižený) označení osoba s mentálním postižením. Počátek tohoto humanizačního trendu lze vidět i ve snahách Mezinárodní asociace pro vědecké studium mentální retardace, která již v roce 1967 na svém prvním kongresu hovoří o tom, že člověk s mentální retardací je především lidská bytost, a teprve až na druhém místě je i „defektní“. Mentální retardace (oligofrenie) je souhrnné označení pro jedince, kteří nedosáhli odpovídajícího stupně mentálního vývoje vzhledem k jejich věku. Jde o stav trvalý

(Vítková, M. 2004). Je definována jako vývojová duševní porucha se

sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií (Valenta; M., Müller, O. 2003). Z výše uvedeného vymezení poruchy vyplývá, že k diagnostikování syndromu mentální retardace (a její hloubky) nestačí pouze stanovení inteligenčního kvocientu, ale zhodnocení celé řady dalších aspektů osobnosti, především to, zda klient selhává ve většině sociálních očekávání svého užšího i širšího prostředí. Širší pojem než mentální retardace je mentální postižení, které vymezuje terminologický a výkladový slovník Špeciálna pedagogika (Vašek, Š. a kol., 1994) jako střešní pojem používaný v pedagogické dokumentaci a který orientačně označuje všechny jedince s IQ pod 85 (Valenta; M., Müller, O. 2003). V současnosti v souladu s trendy a vývojem postoje společnosti používáme pojmy porucha, znevýhodnění nebo handicap. Poruchu můžeme vymezit jako jakoukoliv ztrátu nebo abnormalitu v psychologické, fyziologické nebo anatomické struktuře nebo funkci. Handicap lze vymezit jako nepříznivý stav nebo situaci pro daného jedince, vyplývající z poruchy nebo defektu, který omezuje nebo znemožňuje plnění úloh, ztěžuje jeho uplatnění v porovnání s většinovou populací, ztěžuje dosahování běžných společenských cílů. A Znevýhodnění je totožné s pojmem handicap, znevýhodněný jedinec je handicapovaný v důsledku poruchy nebo defektu (Fischer; S., Škoda, J. 2008).

-8-

1.2 Etiologie a klasifikace mentální retardací Příčiny mentální retardace bývají kategorizovány podle různých klíčů, hovořím se o příčinách vnitřních – endogenních či vnějších – exogenních, o mentální retardaci vrozené či získané, o vlivech prenatálních, perinatální a postnatálních. Nutno podotknout, že i když věda při objasnění příčin mentální retardace vykonala velký díl práce, stále ještě nejsme schopni dopátrat se příčiny poruchy přibližně u třetiny osob s mentální retardací.

Prenatální příčiny

Mluvíme o celé řadě vlivů, které působí na plod dítěte v děloze matky před porodem. Jedná se převážně o vlivech dědičných – hereditárních. Do těchto vlivů řadíme nejen po předcích zděděné nemoci (hlavně metabolické poruchy), které postupně vedou k mentální retardaci, ale také to, kdy dítě dědí po rodičích nedostatek vloh k určité činnosti. Z kvalitativního pohledu převažujícím faktorem jsou specifické genetické příčiny.

Vlivem

mutagenních

faktorů,

dochází

k mutaci

genů,

k aberaci

chromozomů či změnám v jejich počtu. Do této kategorie spadá velká skupina recesivně podmíněných poruch zahrnujících většinu dědičných metabolických onemocnění typu fenylketonurie, galaktosemie, homocystinurie, atd. Největší skupinou příčin mentální retardace však tvoří syndrom způsobené změnou počtu chromozomů zvláště pak tzv. trizomie se svým nejznámějším a nejrozšířenějším reprezentantem – Downovým syndromem způsobeným trizomií chromozomu 21. Poměrně rozšířené jsou také změny v počtu pohlavních chromozomů např. trizomie (XXY) v případě Klinefelterova syndromu, těžká mentální retardace je spojena s Lesch-Nyhanovým syndromem, atd. Další skupinou prenatálních vlivů tvoří enviromentální faktory a onemocnění matky v době těhotenství, kdy platí zákonitost, že čím dříve k patologii dojde, tím fatálnější to má následky pro zdraví dítěte. Řadíme sem onemocnění matky zarděnkami, kongenitální syfilis, toxoplazmózu, otravy olovem a přímou intoxikaci embrya či plodu, ozáření dělohy, alkoholismus maky, její nedostatečnou výživu apod.

-9-

Na vznik mentální retardace může mít i vliv nedostatek plodové vody – oligohydromnion, dále vrozené vady lebky a mozku (mikrocefalie, hydrocefalie). Objevují se názory, že i prenatální deprivace (např. silně nechtěné dítě) se může projevit na duševním zdraví ještě nenarozeného dítěte.

Perinatální příčiny

Jsou to vlivy působící během porodu (v důsledku komplikovaného, nešetrného a protrahovaného porodu) a krátký čas po něm. V této době vzniká tzv. perinatální encefalopatie (organické poškození mozku), která bývá udávána jako příčina potíží, které se označovaly termínem lehká mozková dysfunkce a které asi v dvacetině až desetině případů způsobují i mentální retardaci (Zvolský, P. 1996). K dalším perinatálním faktorům patří mechanické poškození plodu při klešťovém porodu a hypoxie či asfyxie (tj. nedostatek kyslíku), předčasný porod a nízká porodní váha dítěte, též nefyziologická těžká novorozenecká žloutenka, při které bilirubin neodchází z těla a působí toxicky na nervovou soustavu (při nesouladu Rh faktorů).

Postnatální příčiny

V době po narození může způsobit mentální retardaci mnoho vlivů, mezi něž patří zánět mozku způsobený mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida, meningocefalitida), mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku a zvláště v pozdějším období onemocnění vedoucí k deterioracím inteligence typu Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby, schizofrenie, epileptické demence apod. (Valenta; M., Müller, O. 2003). K dalším poškození dochází vlivem chemických faktorů. Stejně jako je tomu u příčin handicapu vzniklých v prenatálním období, je to zneužívání psychoaktivních látek (alkohol, nikotin, drogy), různé intoxikace v souvislosti se zneužíváním těchto látek, působení chemických látek a jedů v souvislosti s životním prostředím (Fischer; S., Škoda, J. 2008). Snížení intelektových schopností může zapříčinit i senzorická, citová a sociokulturní deprivace dětí vyrůstajících v nepřátelském, odcizeném, nepodnětném rodinném prostředí či dětí v institucionálním péči. Takové prostředí se může podílet - 10 -

na poklesu inteligenčního kvocientu až o 20 bodů s tím, že pokud dojde včas k saturaci těchto potřeb, intelektový deficit se může upravit. Problém je v tom, že sociokulturní

deprivací

trpí

především

děti

rodičů

s nižším

intelektovým

potenciálem, takže dochází ke kumulaci patologických faktorů způsobujících především lehkou mentální retardaci (srov. Valenta; M., Müller, O. 2003, Bartoňová, M. 2005, Bazalová, B., Bartoňová, M., Pipeková, J. 2007).

Klasifikace mentální retardace Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ženevě z roku 1992, která vstoupila v platnost od 1.1.1993.

Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: •

F 70 Lehká mentální retardace ( IQ 50 – 69)

•

F 71 Středně těžká mentální retardace (IQ 35 – 49)

•

F 72 Těžká mentální retardace (IQ 20 – 34)

•

F 73 Hluboká mentální retardace (IQ pod 20)

•

F 78 Jiná mentální retardace

• F 79 Nespecifikovaná mentální retardace Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace Každý

člověk

s mentálním

postižením

je

svébytný

subjekt

s charakteristickými osobními rysy, přesto se však u většiny z nich projevují v jednotlivých obdobích života charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace.

Lehká mentální retardace (F70 IQ 50-69)

Celkový psychomotorický vývoj zaostává u těchto dětí již od kojeneckého věku (Zvolský, P. 1996). Okolo třetího roku bývá psychomotorický vývoj opožděn

- 11 -

asi o jeden rok, nápadnější problémy se objevují mezi třetím a šestým rokem. Hlavní obtíže se objevují mezi třetím a šestým rokem. Jemná a hrubá motorika je lehce opožděna, objevují se poruchy pohybové koordinace, během dospívání a dospělosti může dosáhnout normy. Při učení se projevuje snížená rozumová kapacita a nácvik běžných dovedností a návyků trvá mnohem delší dobu. Pozornost je povrchnější, krátkodobá, nestálá nebo ulpívavá. Myšlení je velmi jednoduché, konkrétní, stereotypní a rigidní, nesamostatné a nepřesné, s infantilními znaky. Projevuje se neschopnost dosáhnout přiměřené úrovně rozvoje logického myšlení. Paměť je mechanická s individuálně různou kapacitou. Řeč může být postižena ve všech svých složkách, v oblasti porozumění řeči, ve slovní zásobě, v gramatické stavbě a ve výslovnosti. Vývoj řeči se opožďuje, slovník je ochuzen o abstraktní pojmy. V řeči přetrvávají agramatismy, artikulace je neobratná, častá je dyslálie.v mnoha případech mají děti zafixované řečové stereotypy. V běžné řeči málokdy selhávají, pokud se však dostanou do stresující situace, nedovedou tyto řečové stereotypy použít (srov. Klenková, J.1996, 2006). V oblasti emocionální je patrná citová nezralost, neadekvátnost citů vzhledem k podnětům, nízká sebekontrola a značná sugestibilita. Emocionální oblast je závislá na temperamentu, některé děti se jeví jako zakřiknuté a plačtivé, jiné naopak jako velmi upovídané a sebevědomé. V předškolním a školním věku se projevuje citová labilita impulzivností, úzkostností a zvýšenou sugestibilitou. Výchovné působení a rodinné prostředí mají velký význam pro socializaci. Emoční a sociální zralost spolu s rysy osobnosti významně ovlivňují jejich schopnost uplatnění ve společnosti. V sociokulturním kontextu, kde se klade malý důraz na teoretické znalosti, nemusí mít osoba s lehkou mentální retardací žádné vážnější problémy. Obtížně se však přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním, není schopna vyrovnat se s požadavky manželství nebo výchovy dětí, nedokáže samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého života, jako je získání a udržení si odpovídajícího zaměstnání, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče apod. (Pipeková, J. 2006).

Středně těžká mentální retardace (F71 IQ 35-49)

Raný psychomotorický vývoj je velmi opožděn, v šesti až sedmi letech dosahují úrovně maximálně tříletého dítěte. Vývoj jemné a hrubé motoriky je zpomalen, trvale zůstává celková neobratnost, nekoordinovanost pohybů a - 12 -

neschopnost jemných úkonů. Samostatnost v sebeobsluze je mnohdy částečná a někteří jedinci potřebují pomoc a dohled po celý život. Rozvoj myšlení a řeči je výrazně opožděn a přetrvává až do dospělosti. Omezení psychických procesů provází často epilepsie, neurologické a tělesné potíže. Učení je omezené, mechanické a trvá velmi dlouhou dobu. Myšlení je stereotypní, rigidní, nepřesné, ulpívající na nepodstatných, ale nápadných detailech. Paměť je mechanická a má malou kapacitu. Řeč je opožděná ve vývoji, agramatická, dyslálie přetrvává do dospělosti. Je velmi jednoduchá nebo zůstává pouze při nonverbální komunikaci s porozuměním jednoduchým verbálním instrukcím. Emocionálně jsou labilní a nevyrovnaní, charakteristický je infantilismus, dráždivost, výbušnost a negativismus. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní. Většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. Pracovní zařazení je možné často pouze pod dohledem v chráněných dílnách a na chráněných pracovištích. Nejsou schopni úspěšně a samostatně řešit náročnější situace. U některých je nutno provést zbavení svéprávnosti nebo omezení v právních úkonech.

Těžká mentální retardace (F72 IQ 20-34)

Většina jedinců z této kategorie trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo

jinými

přidruženými

defekty,

které

prokazují

přítomnost

klinicky

signifikantního poškození či vadného vývoje CNS. Dlouhodobým tréninkem si může jedinec osvojit základní hygienické návyky a částečně i jiné činnosti týkající se sebeobsluhy, někteří však nejsou schopni udržet tělesnou čistotu ani v dospělosti. Značné omezení psychických procesů, nápadnosti v koncentraci pozornosti, minimální je rozvoj komunikativních dovedností. Řeč bývá omezená na jednotlivá slova nebo skřeky, často je nevytvořena. Významné je porušení afektivní sféry, typická je nestálost nálad a impulzivita. Poznává blízké osoby. Při soustavné výchovné péči jsou schopni vykonávat některé jednouché úkony, bývají celoživotně závislí na péči jiných osob. Možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené (Pipeková, J. in Vítková, M. 2004, Pipeková, J. 2006).

- 13 -

Hluboká mentální retardace (F73 IQ pod 20)

Ve většině případů hluboké mentální retardace jsou běžná neurologická nebo jiná tělesná postižení, která mají vliv na hybnost. Časté jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště atypický autismus. Jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům nebo instrukcím. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu. Osoby bývají inkontinentní a jsou schopny pouze rudimentární neverbální komunikace. Nejsou schopny ani základní sebeobsluhy, vyžadují péči ve všech základních životních úkonech. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené (Švarcová, I. 1998, 2000).

Jiná mentální retardace (F78)

Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem či u těžce tělesně postižených osob.

Nespecifikovaná mentální retardace (F79)

Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií (Švarcová, I. 2003).

1.3 Psychologické zvláštnosti jedinců s mentální retardací Z hlediska psychické struktury osobnosti jedinci s mentální retardací netvoří homogenní skupinu, kterou by bylo možno globálně vyčerpávajícím způsobem charakterizovat. Každý mentálně postižený je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se však u značné části z nich projevují určité společné znaky, jejichž individuální modifikace závisí na druhu mentální retardace, na její

- 14 -

hloubce, rozsahu, na tom, zda jsou rovnoměrně postiženy všechny složky psychiky, nebo zda jsou výrazněji postiženy některé psychické funkce a duševní vývoj je rovnoměrný (Švarcová, I. 2003).

Odlišnosti ve vnímání

Vnímání je poznávání přítomnosti, rozvíjí se v interakci s rozvojem dalších poznávacích procesů a umožňuje základní orientaci v prostředí. Opožděná, omezená schopnost vnímání, charakteristická pro děti s mentální retardací, má velký vliv na celý další průběh jejich psychického vývoje. Úzký rozsah vnímání ztěžuje dítěti s mentální retardací orientaci v novém místě a v neobvyklé situaci. Zvláštnosti počitků a vjemů u dětí s mentální retardací tkví v jejich výrazné nediferencovanosti. Při poznávání předmětů považují za stejné úplně různé předměty. Dítě s mentální retardací při pohledu na nějaký obraz nebo předmět neprojeví snahu prohlédnout si ho do všech detailů, vyznat se ve všech jeho vlastnostech. Spokojí se se zcela povšechným poznáváním předmětů. O neaktivním charakteru vnímání svědčí i to, že se dítě s mentální retardací nedovede pozorně dívat, hledat a nacházet určité předměty, nedovede si výběrově prohlížet část okolního světa, neumí se odpoutat od výrazných a poutavých stránek vnímaného objektu, které jsou však v daném okamžiku nepodstatné. Velkou úlohu v psychickém vývoji má sluchové vnímání, které souvisí s rozvojem řeči. Stav sluchového vnímání nezpůsobuje jen opožděný vývoj řeči, ale má také vliv na vnímání času a prostoru. Neměly by se podceňovat i vjemy v oblasti hmatu a kinestetické, ke kterým patří zejména vnímání polohy vlastního těla prostoru. Nedokonalé počitky a vjemy jsou základními symptomy, které brzdí, zpomalují rozvoj psychických procesů, zejména myšlení.

Odlišnosti v myšlení

Myšlení dětí s mentální retardací se utváří v podmínkách neplnohodnotného smyslového poznání, nedostatečného rozvoje řeči a omezené praktické činnosti. Od zdravého dítěte se výrazně liší velkou konkrétností a slabou schopností zobecňování. Právě v abstrakci a zobecnění je hodnota skutečného myšlení – jestli se myšlení omezuje pouze na konkrétní situační souvislosti mezi předměty a jevy, je chudé a - 15 -

neproduktivní. Základním nedostatkem myšlení dětí s mentální retardací je slabá schopnost zobecňování, špatně si osvojují pravidla a obecné pojmy. Neschopnost zobecňování je následek poškození mozku (Pipeková, J. 2006). Typickým znakem jedinců s mentální retardací je omezenější potřeba zvídavosti a preference podmětového stereotypu. Takový jedinci bývají obvykle pasivnější a více závislí na zprostředkování informací jinými lidmi. Orientace v běžném prostředí je pro ně mnohem náročnější, protože hůře rozlišují významné a nevýznamné znaky jednotlivých objektů a situací, a hůře chápou i jejich vzájemné vztahy. Svět je pro ně méně srozumitelný, a proto se jim může jevit více ohrožující. Důsledkem toho je silnější závislost na jiném člověku, který se stává prostředníkem mezi mentálně postiženým a vnějším světem. Uvažování je ovlivňováno jakýmkoliv aktuálním děním. Pro konkrétního jedince je důležité, jak se mu situace jeví, o její podstatě není schopen uvažovat. Nedokáže se odpoutat od vlastního pohledu, od vlastních pocitů a potřeb, které jeho poznávání různým způsobem zkreslují. Neschopnost nadhledu se projevuje sníženou kritičností a vyšší sugestibilitou osob s mentální retardací. Myšlení je zjednodušené, omezené a vázané na konkrétní skutečnost. Myšlení jedinců s mentálním postižením je obecně charakteristické značnou stereotypností, rigiditou a ulpíváním na určitém způsobu řešení. Tato ulpívavost s preference známého je obranou před subjektivně nesrozumitelnými, novými a neznámými podněty, které jsou jim nepříjemné a mohou vyvolávat různé obavy (Fischer; S., Škoda, J. 2008).

Odlišnosti v řeči

U dětí s mentální retardací se sluchové rozlišování i vyslovování slov a vět vytváří později než u dětí zdravých. Nedostatečný rozvoj řeči je podmíněn pomalu se utvářejícími a nepevnými diferenciačními podmíněnými spoji v oblasti sluchového analyzátoru (srov. Pipeková, J. 2006, Klenková, J. 2006, Bartoňová, M. 2005).

Řeč bývá postižena z hlediska formálního i obsahového. Typickými znaky řečového projevu osob s mentální retardací jsou následující: •

projev bývá nápadný méně přesnou výslovností, - 16 -

•

nižší schopnost porozumět i běžnému verbálnímu sdělení, protože mají omezenější slovní zásobu a větší potíže v pochopení celkového kontextu. Složitější slovní obraty, ironii, žert apod. vůbec nejsou schopni chápat. Stručná a jednoduše formulovaná konkrétní informace je nejvhodnější variantou. Lidé s lehkým stupněm defektu zvládnou běžné konkrétní pojmy a základní slovní obraty. U těžších stupňů defektů se verbální schopnosti nerozvíjejí vůbec,

•

jazyková necitlivost (agramatismy), nápadná jednoduchost vyjadřování,

•

v případech, kdy se jedná o těžší stupně postižení, nabývá významu komunikace neverbální, s obtížemi při porozumění (Fischer; S., Škoda, J. 2008).

Odlišnosti v paměti

Paměť umožňuje uchování různých informací a je velmi úzce spojena s učením. Díky paměti si dítě uchovává a zobecňuje minulou zkušenost, získává vědomosti a dovednosti. Dítě s mentální retardací si osvojuje všechno velmi pomalu, jen po mnoha opakováních, rychle zapomíná osvojené a hlavně nedovede včas využít získaných vědomostí a dovedností v praxi. Příčina pomalého a špatného osvojování nových vědomostí a dovedností je především ve vlastnostech nervových procesů. Slabost spojovací funkce mozkové kůry podmiňuje malý rozsah a pomalé tempo vytváření nových podmíněných spojů a také jejich pevnost. Nedokonalá paměť je také podmíněna špatným přepracováním vnímaného materiálu (Pipeková, J. 2006, Bartoňová, M., Pipeková, J., Vítková, M. 2008).

Odlišnosti v učení

Schopnost učení je obecně v různé míře omezena. Nejde jen o důsledek nedostatečného porozumění, nepříznivý vliv mají i nedostatky v koncentraci pozornosti a paměti. Učení je převážně mechanické. Veškeré informace, dovednosti i návyky se fixují ve své rigidní podobě a také bývají stejným způsobem užívány. Jakákoliv změna činí mentálně retardovaným značné potíže. Motivace učení bývá nižší vzhledem k obtížnějšímu porozumění. Proto je nezbytné využívat specifické odměny (sladkosti apod.), na které reagují pozitivně a lze jimi velmi dobrým způsobem motivovat (Bartoňová, M. 2005). - 17 -

Specifičnost v oblasti emocionality a motivace

Emoční prožívání a způsoby reagování mohou být v závislosti na příčině mentálního defektu změněny. Obvykle jde o zvýšenou dráždivost a větší pohotovost k afektivním reakcím. Nedostatečná kontrola a ovládání vlastních emocí, spojená s koncentrací na přítomnost, vede k preferenci takového jednání, které přináší bezprostřední uspokojení. Jedinec s mentální postižením má stejné základní psychické potřeby jako druzí lidé. Tyto potřeby však mohou být pod vlivem omezenější kapacity rozumových schopností různým

způsobem

modifikovány. Mají

tendenci

uspokojovat svoje potřeby neodkladně a bez zábran. Pokud toho nedosáhnou, prožívají tuto situaci jako silně frustrující a reagují na ni různými obrannými mechanismy. Obvykle jde o zesílení tendence zbavit se nežádoucího omezení nebo afekt vzteku, který lze chápat jako projev bezmocného protestu (Fischer; S., Škoda, J. 2008).

Zvláštnosti volních vlastností osobnosti s mentálním postižením

Vůle se projevuje v uvědomělém a cílevědomém jednání a patří v souhrnu psychických rysů osobnosti k nejdůležitějším. Ve volní oblasti dětí s mentální retardací pozorujeme velké odlišnosti. Slabost vůle se neprojevuje vždy a ve všem. Problém vůle je především otázkou obsahu vůle, motivy a cíle jsou určující. Děti s mentální retardací vykazují nedostatek iniciativy a jsou neschopny řídit své jednání a souhlase se vzdálenějšími cíli. Vůle a volní vlastnosti velmi úzce souvisejí s rozmanitými projevy nezralé osobnosti. Do popředí vystupuje sugestibilita, podřízenost dítěte bezprostředním vlivům okolní situace, nedostatek samostatného přepracování

těchto vlivů, neovladatelnost, tvrdohlavost. Velmi časté je u dětí

s mentální retardací hypobulie (snížení volních vlastností), vyskytuje se i abulie (úplné chybění volních kompetencí) (Pipeková, J. 2006, s. 74, Vágnerová, M. 2004).

Nápadnosti v chování

Osoby s mentální postižením nejsou schopni porozumět obecně platným hodnotám a normám, pochopit jejich podstatu. Navíc nestačí, aby jedinec chápal, - 18 -

jaká pravidla v určité situaci platí, ale aby se podle nich dokázal chovat. Lidé s lehčím stupněm defektu sice obvykle vědí, jak by se měli v běžných situacích chovat, ale nelze od nich vždycky očekávat standardní reakce. Důvodem je odlišné zpracování informací a sklon k jinému způsobu reagování. Člověk s mentálním postižením se řídí především emocionálními impulsy. Mají

zvýšenou

pohotovost

k afektivním

reakcím,

které

nedovedou

přijatelným způsobem ovládat. Nepříjemné, afektivní a někdy i agresivní projevy bývají reakcí na situaci, které nerozumí a nejsou ji schopni zvládnout. Problematické chování

může

být

výrazem neschopnosti

vyjádřit

svoje

aktuální

pocity

standardnějším a pro ostatní srozumitelným způsobem. Taková aktivita (např. bušení hlavou do zdi, sebepoškozování) slouží ke komunikaci s okolím, jejich prostřednictvím mu sdělují subjektivně důležité informace (srov. Fischer; S., Škoda, J. 2008, Vágnerová, M. 2004).

1.4 Vztah společnosti k osobám s mentálním postižením Každá společnost si vytváří vlastní filozofii a systém intervencí v oblasti zabezpečení životních potřeb členů. Budují se na historickém dědictví a národních tradicích společnosti, na jeho aktuálním hospodářském a politickém uspořádání, životních zkušenostech, potřebách a morální vyspělosti jeho členů. V problematice zabezpečování životních podmínek osob s mentální retardací a uspokojováním jejich potřeb zaznamenala historie tři charakteristické období – represivní, charitativní a humanitní. Od přímé likvidace postiženého jedince v období represivním, s příchodem křesťanství s hlásáním lásky k bližnímu v období charitativním, se dostáváme do období humanitní péče, která se dále dělí na stádium: •

renesanční humanismus – k postiženým se hledal lidský poměr,

•

rehabilitační – společnost raději poskytla osobám s mentálním postižením možnost pracovního uplatnění, než je zdarma živit,

•

socializační – v duchu humanismu má být postižený člověk prostřednictvím rehabilitace uschopňován k práci a ke společenskému životu,

•

prevenční – bude dominovat snaha předcházet vzniku abnormalit.

- 19 -

Pohled na vývoj postojů společnosti se odráží na počátku 20. století v uplatňování lidských práv osob s mentální retardací. V roce 1924 byla přijata deklarace práv dítěte, která vytvořila základ všem dalším deklaracím o právech dítěte (1959). V šedesátých letech se na scéně mezinárodních lidských práv objevil nový fenomén, a to organizace rodin dětí s mentální retardací – Evropská liga společnosti mentálně handicapovaných. Ta si kladla za cíl zvýšit zájmy osob s mentálním postižením bez ohledu na národnost, rasu či přesvědčení. Zabezpečovat v jejich prospěch všechny možné zdroje, dostatečnou péčí v oblasti léčebné, bytové, vzdělávací, přípravy nepovolání, zaměstnávání a sociálních služeb. Z tohoto programového prohlášení z roku 1966 se další jednáním na mezinárodních fórech nastínila možnost zformulovat je do deklarace. Dne 20. prosince 1971 byla Deklarace

práv

mentálně

postižených

osob

jednohlasně

přijata

Valným

shromážděním Spojených národů. Na konci 70. let na podkladě výzkumů bylo zjištěno, že žádná země nerealizovala tato práva plně. V roce 1981 se konala světová konference o činnosti a strategii ve vzdělávání, prevenci a integraci ve španělské Malaze. Deklarace, která byla přijata pod názvem Sunbergova, prohlašuje, že každá handicapovaná osoba musí mít přístup ke vzdělání, profesní přípravě, kultuře a informacím, a to v rámci světového systému celoživotního vzdělávání. Sunbergova deklarace znamenala významný krok k tomu, co dnes nazýváme inkluzivním vzděláváním. O rok později, v roce 1982, přijalo Valné shromáždění OSN Celosvětový akční program, který formuloval politiku handicapu ve třech oblastech: prevence, rehabilitace a zrovnoprávnění příležitostí. Teprve v roce 1989 byla přijata Deklarace práv dítěte z roku 1959. Zajímavý je článek 23, který uvádí, že mentálně či fyzicky handicapované dítě má prožít plný život v podmínkách zajišťující důstojnost, podporující sebedůvěru a usnadňující aktivní zapojení dítěte do společnosti. V roce 1993 přijala OSN Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby s postižením. Nejsou to závazné regulace, ale spíše pravidla postupů navržená pro pomoc vládám dosáhnout plné účasti a rovných životních podmínek pro osoby s handicapem. V České republice vyšel v roce 1993 Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení. V kapitole šesté – Školství a příprava na povolání – jsou stanoveny konkrétní cíle týkající se i problematiky těžce postižených dětí a jejich práva na vzdělávání. Týká se to zejména klientů ústavů sociální péče,

- 20 -

zajištění práva na vzdělávání v širším slova smyslu. V desáté kapitole o ústavní péči jsou cíle formulovány takto: •

Zachovat důstojnost občana se zdravotním postižením, jeho práva na soukromí a svobodu rozhodování, respektovat jeho individualitu a potřeby.

•

Vytvářet podmínky pro zajištění denní aktivity a programu činnosti včetně využití volného času. Prostřednictvím pracovní rehabilitace vytvářet podmínky i pro možnost přiměřeného zaměstnávání obyvatel ústavů sociální péče.

•

Rozvíjet služby komunitní péče (upraveno).

Pro současný stav je charakteristické, že známe mnoho o příčinách a prevenci mentální retardace, ale zakořeněné společenské zvyklosti, předpojatost a lhostejnost větší části společnosti vede k neustálému odmítání osob s mentální retardací. Velmi sporné se jeví v současné době zajišťování péče pro tyto osoby ve velkých ústavech sociální péče. Pokud to není možné, aby osoba s těžším stupněm mentálního postižení žila ve své rodině, je nutné podporovat vznik menších zařízení s možností široké nabídky péče formou denních stacionářů až po celoroční, s dodržováním všech zásad, které zde již byly popsány (Pipeková, J. 2006).

Shrnutí: Mentální postižení znamená zásah do osobnostního a sociálního vývoje člověka. Terminologie psychopedie je nucena k hledání nových pojmů, jelikož po určité době se tyto pojmy stávají společensky nepřijatelnými. Vznik mentální retardace je nejčastěji v rozmezí od prenatálního až do postnatálního období a je klasifikována do šesti kategorií: Lehká mentální retardace, Středně těžká mentální retardace, Těžká mentální retardace, Hluboká mentální retardace, Jiná mentální

retardace

a

Nespecifikovaná

mentální

retardace.

Projevuje

se nedostatečným rozvojem myšlení a řeči, omezenou schopností učení a obtížnější adaptací na běžné životní podmínky. Z tohoto důvodu je důležité si uvědomit, že i lidé s mentálním postižením mají právo na plnohodnotný život a naší povinností je pomáhat začleňovat osoby s mentálním postižením do běžné společnosti.

- 21 -

2 Ucelené pojetí rehabilitace

2.1 Léčebná rehabilitace Podle J. Votavy (2005, s. 14) je pojem ucelená rehabilitace překladem z anglického termínu comprehensive rehabilitation. J. Jesenský (1995, s. 26) ji člení podle zaměření při plnění úkolů, ale také podle jednotlivých institucích a prostředků, které jsou při ní aplikovány, na čtyři hlavní složky – rehabilitaci léčebnou, pracovní, sociální a pedagogickou. Jejím smyslem a cílem je pokud možno co nejúplnější začlenění lidí se zdravotním postižením do aktivního života majícího očekávanou kvalitu. Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1981 definovala rehabilitaci následujícím způsobem: „Rehabilitace obsahuje všechny prostředky směřující ke zmenšení tlaku, který působí disabilita a následný handicap a usiluje o společenské začlenění postiženého“. V roce 1994 byla definice pozměněna a charakterizovala rehabilitaci jako: „proces, který osobám s disabilitou pomáhá rozvinout nebo posílit fyzické, mentální a sociální dovednosti“ (Jankovský, J. 2006). „Rehabilitace je výrazem humanity, solidárnosti a demokracie ve společnosti. U nás je spojena se zákony o zdraví, zákony o sociálním zabezpečení, školskými zákony i zákoníkem práce“ (Novosad, L.; Novosadová, M. 2000, s. 13).

Léčebné prostředky rehabilitace

Léčebná rehabilitace je podle J. Jesenského (1995, s. 35) zaměřena na odstranění postižení a funkčních poruch a na eliminaci následků zdravotního postižení, včetně jeho sociální dimenze. Léčebné prostředky rehabilitace se snaží o obnovení původního stavu organismu a snaží se řešit poškození mající závažný a chronický charakter. V rámci léčebné rehabilitace nacházíme celou řadu aktivit, které mají zjevně interdisciplinární charakter. Proto se můžeme v rámci léčebné terapie také setkat s prvky psychoterapie, arteterapie, muzikoterapie apod.

- 22 -

Do léčebné rehabilitace můžeme zařadit následující postupy:

Metodami fyzikální terapie jsou: •

masáže (klasické, reflexni, podvodní apod.),

•

elektroléčba (v dětské fyzioterapii není její užívání časté),

•

léčba ultrazvukem,

•

magnetoterapie,

•

léčba světlem ( infračervené, ultrazvukové záření),

•

laserové záření,

•

termoterapie (léčba teplem),

•

vodoléčba (rehabilitační bazén, perličková lázeň, vířivá lázeň apod.),

•

balneoterapie ( léčba přírodními léčivými prostředky).

Léčebná tělesná výchova (LTV) Je hlavní metodou fyzioterapie, která se zabývá pohybovým ústrojím. Její základní formou je tělesné cvičení. Realizována je individuálně nebo skupinově. V podstatě se jedná o dva strategické léčebné přístupy. Jsou to léčebné gymnastické prvky a reflexní motorika, která využívá reflexů vyvolávající stah ochrnutých svalů nebo tento stah podporují (facilitují) (Jankovský, J. 2006). V léčebné tělesné výchově muže jít: •

o vyladění svalového tonusu a celkové zlepšení kondice,

•

o zlepšení svalové síly dle provedeného svalového testu,

•

o zlepšení svalové koordinace (Jesenský, J. 1995).

V praxi se vedle facilitace užívá též inhibice, což je útlum svalů, které jsou ve zvětšeném napětí. V této souvislosti máme na mysli především Vojtovu metodu reflexní lokomoce. Jejím základem jsou dva pohybové prvky – reflexní plazení a reflexní otáčení. Pohyb probíhá reflexně, nezávisle na vůli klienta, a účinek terapie závisí na úrovni plasticity centrální nervové soustavy. Pozoruhodná je též metodika manželů Bobathových, kteří kladou důraz na charakteristické prvky své metody. V zásadě se jedná o techniku držení a zacházení s dítětem, reflexní útlum, klíčové body a „tapping“. Cílem terapie je optimalizace funkce zlepšením posturální kontroly a selektivního pohybu. Dále se využívá komplexní metodika prof. Tardieu,

- 23 -

která akcentuje zejména pedagogicko psychologický přístup, využití kompenzačních pomůcek a faktorového hodnocení (pečlivé posuzování a hodnocení dítěte s postižením). Při léčbě Dětské mozkové obrny jsou využívány ještě další metodiky, např.: Pöteho metodika konduktivní pohybové metodiky (cílem je dosažení maximální možné nezávislosti dítěte na svém okolí), Kabatova metodika vychází z facilitace v rámci pohybových vzorů na končetinách a trupu. Hlavními facilitačními prvky jsou maximální odpor a maximální protažení svalu (Jankovský, J. 2006; Votava, J. 2005) .

Ergoterapie Využívá specifické diagnostické a léčebné metody a postupy při léčbě jedinců každého věku, s různým typem postižení, kteří jsou trvale nebo dočasně fyzicky, psychicky, smyslově nebo mentálně postiženi (Votava, J. 2005). Je chápána jako léčba smysluplnou činností nebo léčba prací. Metodu indikuje lékař, neboť jde o efektivní léčebnou činnost, určenou osobám s nejrůznějšími formami zdravotního postižení. Každému nemocnému se vypracovává individuální léčebný program, který respektuje jeho zdravotní stav, typ a stupeň postižení (Jankovský, J. 2006). Cílem ergoterapie je dosažení maximální soběstačnosti a nezávislosti klientů v domácím, pracovním a sociálním prostředí a tím zvýšení kvality jejich života (Votava, J. 2005, s. 37). V ergoterapii rozlišujeme čtyři hlavní oblasti, které se navzájem prolínají a doplňují: •

kondiční ergoterapie – usiluje o psychickou rovnováhu nemocného,

•

ergoterapie cílená na postiženou oblast – vykonávaná práce má obsahovat přesné a cílené pohyby,

•

ergoterpie zaměřená na pracovní začlenění – pomocí ergodiagnostiky sleduje pracovní začlenění nemocného,

•

ergoterapie zaměřená na výchovu k soběstačnosti – zvládání běžných činností každodenního života.

Svá specifika má dětská ergoterapie. U dítěte je nezbytné respektovat vývojové hledisko a skutečnost, že si pohybové stereotypy teprve vytváří. Základní metodou je hra, která má svá vývojová stádia. Má-li být dětská ergoterapie efektivní, pak je velmi žádoucí individuální přístup. Tato terapie usiluje o dosažení maximální

- 24 -

samostatnosti dítěte. Významnou úlohu v celém procesu mají rodiče dítěte s postižením, které je nezbytné pro tuto metodu získat a dobře připravit. Ergoterapie má nejenom léčebný efekt, ale také recocializační, v důsledku něhož úzce souvisí s pracovní a sociální rehabilitací (Jankovský, J. 2006).

Animoterapie Hipoterapie je speciální formou léčebné rehabilitace, která spojuje fyzické a psychické prvky. Tato terapie ke svým léčebným účelům využívá koně. Kůň slouží jako terapeutický prostředek díky trojrozměrnému pohybu svého těla (frontální, sagitální, horizontální). Při něm dochází k ustavičnému střídání napětí a uvolňování těla pacienta (Pipeková, J., Vítková, M. 2001). Dále využívá působení prvků nespecificických (vliv tepla zvířete, , taktilní podněty, podpůrné a obranné reakce, aj.) a specifických prvků, které jsou podmíněny působením koně a jeho kroku. Rehabilitace

pomocí

koně

propojuje

oblast

medicínskou,

pedagogicko

psychologickou a sportovní. Dělí se na tři složky: hipoterapie, léčebně pedagogické ježdění a sportovní a rekreační ježdění handicapovaných. Canisterapie je označení způsobu terapie, při níž dochází k působení psa na člověka. Základem léčby je poznatek, že nejspolehlivějším a často jediným přítelem člověka v osamění a nemoci je zvíře. Vztah člověka a zvířete dokáže vyvolat pozitivní sociální a emocionální terapeutické efekty, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu (Pipeková, J. Vítková, M. 2001). Touto metodou se snažíme zlepšit psychickou pohodu, komunikační dovednosti, pohybové schopnosti a citové zrání u dětí. Efekt je především psychologický. Canisterapie nalézá své uplatnění také při sportu zdravotně postižených.

Další specifické terapie Arteterapie je léčba pomocí výtvarných prostředků, např. kresba , malba, práce s keramickou hlínou aj. Tato metoda je vhodná k procvičování jemné motoriky, grafomotoriky, vizuomotorické koordinace a vizuální percepce. Velký význam má i pro psychickou stránku dítěte se zdravotním postižením. Přináší mu emoční ladění, sebereflexi, prožitek vlastního úspěchu, což je velmi cenné při vytváření jeho osobnosti. Muzikoterapie je léčba pomocí aktivit spojené s hudbou a zpěvem. Pracuje s verbálními i neverbálními prostředky. Využívá hudby, rytmu, nejrůznějších zvuků - 25 -

a tónů a pracuje i se zpěvem. Hudba má nejen relaxační účinky, ale i stimulační efekt. Psychoterapie je léčba, která užívá psychologických prostředků. Tato metoda zahrnuje nejrůznější tvůrčí činnosti, zejména výše zmíněné výtvarné a hudební aktivity, zvláště u dětí.

Mezi další možné postupy související s léčebnými prostředky rehabilitace patří: Léčba pomocí chirurgických zákroků, kompenzační pomůcky, farmakoterapie a úprava životosprávy (Jankovský, J. 2006).

3.2 Sociální rehabilitace U člověka jako společenské bytosti, dochází v rámci lidské společnosti k procesu humanizace, socializace a personalizace. Totéž platí i u člověka s postižením. Velmi tedy záleží na jeho společenském postavení, na roli, kterou ve společnosti zaujímá, jak je společností přijímán. Má-li být tento vztah vyvážený, je úkolem rehabilitace, aby byl člověk s postižením schopen jednak přijmout své postižení a v maximální možné míře se integrovat do společnosti. Tím je zachována optimální kvalita jeho života, což vede k jeho životní spokojenosti (Jankovský, J. 2006). Specifickým problémem mentálně postižených je zúžený a zpomalený rozvoj poznávacích schopností, překonávání submisivity, přiměřená míra samostatnosti a odpovědnosti, společensky přijatelné jednání a chování. Specifickým problémem je i mimořádný význam rodiny u osob s mentálním postižením. Je známo, že všechny tyto procesy, stavy i vlastnosti lze zmírnit, zvrátit nebo i zamezit jejich vzniku. Cílevědomým psychologickým a pedagogickým působením lze obnovit vitalitu, motivovat osobu s postižením pro aktivní postoj k životu, k sobě i k jiným, vyvolat a rozvíjet vůli vstoupit do procesů rehabilitačního výcviku, k rozvíjení kompenzačních i reedukačních schopností, vymanění se ze společenské izolace a k úsilí o osobní i společenskou integraci (Jesenský, J. 1995) .

- 26 -

Cíle sociální rehabilitace

Zajištění ekonomických jistot pro zdravotně postižené. Život pro člověka se zdravotním postižením je v průměru dražší než pro člověka nepostiženého. Proto je přiměřené, že společnost poskytuje částky a výhody, které toto znevýhodnění zčásti kompenzují. Státem poskytované dávky jim zajišťují základní potřeby. Avšak chce-li se mladý člověk se zdravotním postižením osamostatnit, obvykle mu k tomu tyto základní zdroje nestačí.

Předpoklady pro bydlení v samostatných bytech – srovnání s ústavní péčí. Zkušenost posledních dvaceti let ukazují, že velká část osob se zdravotním postižením dává přednost vlastnímu bezbariérovému bytu, zvláště když jsou k dispozici doplňkové služby. Bohužel nájemné bývá vzhledem k mzdám a důchodům osob se zdravotním postižením dost veliké. Je třeba přiznat, že komfort a rozsah služeb v Ústavech sociální péče se v posledních letech zlepšil, takže mnozí starší a osoby s těžším postižením těchto zařízení dávají tomuto řešení přednost. Bezbariérové byty, které umožňují plnou přístupnost a svým vybavením i maximální soběstačnost, se staví především ve větších městech, kde je pro postižené dobrá dostupnost obchodů, zdravotnických zařízení a větší možnost pracovního uplatnění. Přímo v těchto chráněných bytech, se pak z větší části svépomocí organizují další specifické služby. Naději na získání bytu má však jenom osoba se zdravotním postižením, která má trvalé bydliště v příslušném městě, takže lidé z menších obcí mohou být znevýhodnění.

Rozvoj zájmové činnosti. Součástí ucelené rehabilitace jsou programy volného času (sport, ruční práce, výtvarné techniky, pěstování hudby, atd.). Část osob se zdravotním postižením nepracuje a tyto programy naplňují jejich volný čas a vedou je k aktivitě. Předpoklady pro takovou činnost je větší právě v Ústavech sociální péče, bezbariérových domovech a v rámci akcí, které pořádají občanská sdružení pro osoby se sociálním postižením. Někteří postižení navštěvují denní stacionáře, kde jsou uvedené činnosti významnou součástí programu.

Možnost sdružování

a získávání informací. Důležitým programem občanských

sdruženích pro osoby se zdravotním postižením je vytvářet společnost lidí, jimž - 27 -

vyplívají z podobného postižení některé společné zájmy a problémy a kteří se v některých případech hůře do společnosti začleňují. Setkávají se na rekondicích, výletech, schůzích a jiných akcí, které tyto organizace pořádají.

Předpoklady pro rozvoj osobnosti. Lidé s postižením měli často malé příležitosti k získání vzdělání, běžných společenských zkušeností. Je proto vhodné tyto nedostatky i v dospělosti. V rámci občanských sdruženích probíhají kurzy jazyků, práce s počítačem. Osoby se zdravotním postižením se podílejí na práci organizací a tak získávají zkušenosti v jednání s úřady, získávání sponzorů, vystupování na veřejnosti (Votava, J. 2005).

Principy sociální rehabilitace

Zařazením principů do projektu sociální rehabilitace vyplývají z jejich podstaty: jsou vedoucími požadavky procesu sociální rehabilitace a nejobecnějšími pravidly jeho usměrňování. Rozpor mezi těmito principy a rozvíjením sociální rehabilitace by mohlo ohrozit její účinnost.

• Zásada aktivizace postižených jako subjektů sociální rehabilitace. •

Zásada těsného sepětí všech složek rehabilitace.

•

Zásada uplatnění reedukačních a kompenzačních postupů.

•

Zásada rozvíjení technických podmínek sociální rehabilitace.

•

Zásada skupinového působení.

•

Zásada diferencovaného přístupu a individuálního působení.

Metody sociální rehabilitace

Metoda reedukace představuje souhrn postupů zaměřených na využívání a rozvoj uchovaných potencí poškozené funkce. Zahrnuje i nácvik používání reedukačních pomůcek, jakými jsou např. optické pomůcky, sluchadla, pračky vzduchu inzulínové pumpy apod..

Metoda kompenzace představuje souhrn postupů zaměřených na rozvíjení náhradních nepostižených funkcí a schopností. Zahrnuje i nácvik používání

- 28 -

speciálních prostředků a technik, jako jsou znaková řeč, počítačová a zvuková technika a výcviky používání protetických a kompenzačních pomůcek. Metoda vyrovnávání se s vadou představuje komplex postupů zaměřených na přestavbu hodnotových struktur, obnovení porušených funkcí i na jejich kompenzaci, rozvoj osobnosti k akceptování života s vadou.

Techniky sociální rehabilitace

Technika mluveného slova. Vytvářejí podstatnou část přesvědčování a vysvětlování. Mají široké uplatnění v rozvíjení mezilidské komunikace. Při jejich přecenění dochází u osob se zdravotním postižením k verbalizaci (,kdy slovní označení není podepřeno dostatečnou konkrétní představou). Techniky meditace mají význam pro osoby se zdravotním postižením při vyrovnání se s vadou, v tvorbě hodnotových systémů a životních postojů. Jsou navozovány různými

podněty a situacemi (posloucháním hudby, četbou,

pozorováním krajiny apod.). Techniky pohybového rozvoje a orientace představují vypracování dovedností a návyků různých druhů pohybů charakteristických pro řešení nejrůznějších životních situací. Techniky rehabilitačního působení umění se rozdělují podle jednotlivých druhů umění. Mají receptivní a kreativní stránku. Osoby se zdravotním postižením ovlivňují ozvláštněním situace, poskytováním příjemných zážitků. Rozptylují tak jeho egocentrismus i jiné negativní rysy chování. Techniky rehabilitačního působení pracovními činnostmi vedou osoby s postižením k rozvoji poškozených i nepoškozených funkcí. Tato technika zahrnuje např. rozvoj sebeobsluhy, domácí práce, různé druhy kutilství, pracovní přípravu a pracovní uplatnění. Techniky relaxace představují nejrůznější druhy aktivit a cvičení zaměřených na pohybové, dýchací a jiné funkce organismu. Střídáním napětí a uvolnění odbourávají dlouhodobé stavy napětí ve všech systémech organismu i v psychice. Technika rekreace a rekondice představují široký rozsah aktivit, provozovaných za účelem regenerace sil, fyzického i funkčního uschopnění a psychického uvolnění. Patří sem např. pohybové aktivity, sportovní činnosti, turistika a hry, atd.. - 29 -

Technika povzbuzování pomáhá překonávat pocity méněcennosti a celou řadu jiných negativních reakcí na frustrační a stresové situace. Může být prováděna různými způsoby: povzbudivé gesto, slovní pochvaly, veřejný uznání, diplomy apod.. Techniky situační hry a aplikace humoru. Řešení reálných situací může pro osobu s postižením představovat situace vysoce konfliktní. Když se řeší stejná situace formou hry, konfliktnost je téměř zanedbatelná a osoba s postižením dokáže situaci úspěšně vyřešit. Řešení situací z her může postupně přenášet do reálu. Techniky represe představují potlačování nežádoucích projevů formou zesměšněním tohoto projevu až jeho nejrůznějším trestáním, které neohrožuje zdraví osob s postižením. Nejčastěji se uplatňují u dětí (Jesenský, J. 1995).

2.3 Pedagogická rehabilitace Pedagogická rehabilitace je určena osobám, kterým jejich zdravotní postižení neumožňuje dosáhnout odpovídající úrovně vzdělání běžnými pedagogickými prostředky (Votava, J. 2005). Hlavním úkolem pedagogické rehabilitace v oblasti pedagogiky je optimální rozvoj osobnosti zdravotně postižených, což usnadní jejich sociální, pracovní a kulturní integraci. Takoví to jedinci se pak mohou aktivně účastnit produktivního života a nestojí na okraji společnosti. Jsou aktivní v oblasti ekonomické, sociální, politické a kulturní (Jankovský, J. 2006, s. 31). K realizaci svých cílů a úkolů využívá kombinace pedagogických, psychologických, enkulturačních, ergonomických, technických i léčebně rehabilitačních prostředků. Dominantní přitom jsou prostředky speciální pedagogiky (Jesenský, J. 1995). Při socializaci člověka hraje výchova významnou roli. I když je výchova permanentní celoživotní proces a vzdělávání je nutno chápat jako otevřený systém, přesto však je pedagogická rehabilitace nejvýznamnější v období dětství a dospívání (Jankovský, J. 2006). J. Jesenský (1995, s.112) rozlišuje působení pedagogické rehabilitace jednak u osob se získaným postižením, a jednak u lidí se zdravotním postižením od narození. U osob se získaným postižením je úsilí zaměřeno na návrat k původní linii cílevědomého rozvoje osobnosti a o pedagogické rehabilitaci se hovoří až do doby, kdy se člověku s postižením podaří znovu získat svou identitu. Jde

- 30 -

o postupné odbourávání odchylek způsobených získaným postižením. Jiná je situace u člověka se zdravotním postižením od narození. Takovíto jedinci mohou zaostávat v dílčích nebo celkových schopnostech za intaktní populací. V obou případech, jak u poruch získaných, tak u postižení od narození, znamená tedy pedagogická rehabilitace záměrné působení pedagogicko psychologickými prostředky ve smyslu reedukace, tedy o obnovu normálního vývoje osobnosti. V pedagogické rehabilitaci se jedná o rehabilitaci osobnosti, čímž vzniká vhodný terén pro nástup speciální výchovy a vzdělávání. V tomto procesu jsou používány speciální metody, prostředky a postupy, a to podle druhu a stupně postižení. Uvedená oblast je doménou speciální pedagogiky, která se podle druhu postižení, ale i metod práce dělí na: somatopedii (pro osoby s tělesným postižením), psychopedii (pro osoby s mentálním postižením), etopedii (Pro jedince poruchami chování), tyflopedii (pro osoby se zrakovým postižením), surdopedii (pro jedince se sluchovým postižením), logopedii (pro osoby s řečovým postižením) a osoby s kombinovaným postižením nebo s více vadami (Jankovský, J. 2006).

Cíle a prostředky pedagogické rehabilitace

Dosažení co nejvyššího stupně vzdělání je předpokladem rozvoje osobnosti, samostatného rozhodování a v důsledku toho i společenského a pracovního uplatnění při překonávání důsledků postižení. Prostředky k dosažení těchto cílů jsou především tyto: •

Správné stanovení předpokladů studenta pro dosažení plánovaného vzdělávání.

•

Vytvoření dostatečné motivace ke vzdělávání a sebevzdělávání.

•

Odstranění nemotivujících vlivů a faktorů procesu učení, přizpůsobení prostředí a tempa učení individuálním vlastnostem a schopnostem žáka či studenta.

•

Využívání specifických pedagogických metod, přístupů a pomůcek v procesu učení.

•

Zařazování specifických předmětů, jejichž obsah je vzhledem k typu postižení pro studenta důležitý (např. logopedická péče včetně výuky komunikace specifickými a alternativními formami komunikace, práce s informačními technologiemi apod.).

- 31 -

V dětství a během dospívání se formují vzorce chování a sociální vztahy člověka. Proto je velmi důležité, aby postižené dítě prožilo dostatečně dlouhý čas v kolektivu, kde navazuje vztahy jak k učitelům a dalším dospělým, tak i k vrstevníkům (Votava, J. 2005). Zvláštní pozornost si zaslouží pedagogická metodika vypracovaná Marií Montessori, která se velmi osvědčila u malých dětí bez ohledu na druh jejich postižení. Její pedagogika vede ke zlepšení komunikačních schopností dítěte, a tím i k jeho samostatnosti (Jankovský, J. 2006, s. 32). Důležitou součást pedagogické rehabilitace tvoří oblast volného času a zájmové činnosti osob se zdravotním postižením. Tyto složky významnou měrou profilují vlohy a nadání osoby se zdravotním postižením, orientují k pozitivnímu a aktivnímu způsobu života. V rámci systému školství existuje celá řada školských zařízení zajišťující mimoškolní výchovu formou kroužků, jsou organizovány různé letní tábory pro děti a mládež se zdravotním postižením. Hlavní zásadou pedagogické rehabilitace je včasnost jejího zahájení. Co nejdřív vhodně zvolit a strukturovat program

pedagogické rehabilitace. To

se pozitivně promítne v životní perspektivě osoby se zdravotním postižením (Votava, J. 2005). Pedagogickou rehabilitaci můžeme vnímat jako návratný proces „reedukace“ usilující o obnovu normálního vývoje osobnosti. Neděje se tak ovšem spontánně, ale tento proces je cílevědomě organizován, a to zejména působením pedagogicko psychologických prostředků. V návaznosti na speciální pedagogiku jde o rannou péči (včasná intervence), školní edukaci a o profesní vzdělávání. Od 1.1 2005 platí nový školský zákon č. 561/2004 Sb., dále zákon o pedagogických pracovnících č. 563/2004 Sb. a prováděcí vyhlášky. Je tak vytvořen odpovídající legislativní prostředí korespondující s legislativou Evropské Unie (Jankovský, J. 2006, s.33).

2.4 Pracovní rehabilitace Pracovní

rehabilitace

zahrnuje

soustavnou

péči

věnovanou

lidem

se zdravotním postižením, aby se mohli uplatnit v pracovní činnosti na trhu práce. Předpokladem toho je obnovení pracovního potenciálu u lidí, kteří mají v důsledku zdravotního postižení změněnou pracovní schopnost a nebo jsou dokonce práce neschopni. Důležitost pracovní integrace je dána tím, že práce patří mezi základní

- 32 -

potřeby člověka, a pokud není tato potřeba saturována, dochází

k frustraci.

Smyslem pracovní rehabilitace je takovým stavům předcházet (Jankovský, J. 2006). Pracovní rehabilitaci J. Votava (2005, s.107) definuje jako soustavnou péči, poskytovanou občanům se změněnou pracovní schopností, směřující k tomu, aby mohli vykonávat dosavadní nebo jiné vhodné zaměstnání. Občanem se změněnou pracovní schopností je podle § 21 zákona o zaměstnanosti (nově v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, §67, je osoba se zdravotním postižením) ten: •

kdo byl uznám částečně invalidním,

•

plně invalidní důchodce, který je schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek (občan se změněnou pracovní schopností s těžším pracovním postižením),

•

kdo má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění. Osoby se zdravotním postižením mají právo na pracovní rehabilitaci.

Pracovní

rehabilitaci

zabezpečuje

úřad

práce

ve

spolupráci

s

pracovně

rehabilitačními středisky. V jiném případě může na základě písemné dohody pověřit zabezpečením pracovní rehabilitace jinou právnickou nebo fyzickou osobu (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, §69, odst. 1). Pracovní rehabilitace je souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání pro osoby se zdravotním postižením, kterou zabezpečují úřady práce a hradí náklady s ní spojené (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, §69, odst.2). Pracovní rehabilitace zahrnuje zejména poradenskou činnost zaměřenou na volbu povolání, volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Dále zprostředkovává teoretickou a praktickou přípravu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost. Pracovní rehabilitace zajišťuje a změnu zaměstnání

zprostředkování,

zaměstnání nebo povolání a vytváří vhodné podmínky nebo

jiné

výdělečné

činnosti

udržení

pro výkon

(zákon č. 435/2004 Sb.,

o zaměstnanosti, §69, odst.3). Úřad práce ve spolupráci s osobou se zdravotním postižením sestaví individuální plán pracovní rehabilitace s ohledem na její zdravotní způsobilost, schopnost

vykonávat soustavné zaměstnání - 33 -

nebo

jinou

výdělečnou

činnost

a s ohledem na situaci na trhu práce (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, §69, odst. 4). Individuální plán pracovní rehabilitace osoby se zdravotním postižením obsahuje: •

předpokládaný cíl pracovní rehabilitace,

•

formy pracovní rehabilitace, které byly stanoveny pro osobu se zdravotním postižením,

•

předpokládaný časový průběh pracovní rehabilitace,

•

termíny a způsob hodnocení účinnosti stanovených forem pracovní rehabilitace (vyhláška č. 518/2004 Sb., § 1).

Teoretická a praktická příprava pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost osob se zdravotním postižením zahrnuje: •

přípravu na budoucí povolání podle zvláštních právních předpisů,

•

přípravu k práci,

•

specializované rekvalifikační kurzy.

Příprava

k práci

je

cílená

činnost

směřující

k zapravování

osoby

se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo a k získání znalostí, dovedností a návyků nutných pro výkon zvoleného zaměstnání. Tato příprava trvá nejdéle 24 měsíců.

Příprava k práci osoby se zdravotním postižením probíhá: •

Na pracovištích, kde má po pracovní rehabilitaci osoba se zdravotním postižením pracovat, individuálně přizpůsobených zdravotnímu stavu této osoby; příprava k práci může být prováděna s podporou asistenta,

•

v chráněných pracovních dílnách a na chráněných pracovních místech,

•

ve vzdělávacích zařízeních, církví a náboženských společností, občanských sdružení

(http://www.praceprozp.cz/poradenstvi/moznosti-a-kontakty-pro-

realizaci.html). Výstupem pracovní rehabilitace je převážně umístění v chráněné dílně nebo vytvoření chráněného pracovního místa (Votava, J. 2005). Chráněné pracovní místo je pracovní místo vytvořené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním - 34 -

postižením na základě písemné dohody s úřadem práce. Musí být provozováno po dobu nejméně 2 let ode dne sjednaného v dohodě. Na vytvoření chráněného pracovního místa může poskytnout úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněná pracovní dílna je pracoviště zaměstnavatele, vymezené na základě dohody s úřadem práce a přizpůsobené pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kde je zaměstnáno nejméně 60 % těchto zaměstnanců. Chráněná pracovní dílna musí být provozována po dobu nejméně 2 let. Na vytvoření chráněné pracovní dílny poskytuje úřad práce zaměstnavateli příspěvek (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, §75, §76).

Shrnutí:

Ucelená rehabilitace je soubor rehabilitačních opatření a metod, které vedou k normalizaci a integraci lidí se zdravotním postižením do běžného života. Je zaměřena na osoby se smyslovým, tělesným, psychickým a jiným postižením, které tyto osoby nemohou samy překonat nebo jimž takové postižení hrozí. Oblasti ucelené rehabilitace zahrnují rehabilitaci léčebnou, sociální, pedagogickou a pracovní. Léčebná rehabilitace je zaměřena na odstranění postižení a funkčních poruch a na eliminaci následků zdravotního postižení. Sociální rehabilitace napomáhá při začlenění osoby s postižením do společnosti, uplatnění osobního potenciálu. Pedagogická rehabilitace podporuje výchovu, vzdělávání a rozvoj schopností a nadání jedince s postižením. Pracovní rehabilitace zajišťuje profesní přípravu a pracovní uplatnění osob se zdravotním postižením.

- 35 -

3 Chráněné bydlení pro osoby s mentálním postižením

3.1 Zákon o sociálních službách Právní úprava sociálních služeb spadajících do rezortu MPSV ČR se jevila jako nevyhovující už od začátku devadesátých let. Dlouho se nedařilo přijmout novou, moderní právní úpravu. Pracovníci sociálních služeb i klienti byli posledních sedmnáct let nuceni přizpůsobovat se režimu zastaralého a nevyhovujícího systému sociální péče, právně upraveného ještě před rokem 1989. I když práce na prvních návrzích nového systému sociální pomoci začaly již v roce 1994, teprve v roce 2006 byl přijat nový zákon o sociálních službách, který přinesl očekávanou změnu systému sociální péče. Zákon o sociálních službách byl přijat v květnu 2006 a byl vydán ve Sbírce zákonů pod číslem 108/2006 Sb. Cílem zákona je zajistit fungování systému sociálních služeb, v němž občan není pojímán jako pouhý objekt péče, ale stává se aktivním subjektem, který může mít vliv na podmínky a způsob uspokojování sociálních potřeb v prostředí v němž žije. Toto se týká jak dospělých, tak i dětí (Vítková, M. 2007). Změna koncepce sociálních služeb je již patrná přímo z ustanovení §2 zákona, které stanovuje, že „Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství a možnost řešit nepříznivé sociální situace nebo jim předejít. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“ (Matoušek, O. 2007). Nový zákon obsahuje dělení forem, v jakých se služby mohou poskytovat. Dělí se na: •

Pobyté služby - spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb.

•

Ambulantní služby - osoba dochází či je doprovázena nebo dopravována - 36 -

do zařízení sociálních služeb. Součástí služby není ubytování. •

Terénní služby - jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostřed. Služby sociální péče (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 33).

Charakteristiky nového systému sociálních služeb se zřejmě budou celým systémem prolínat. Jedná se o následující znaky: •

Primární je poskytnutí relevantních informací osobě, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci tak, aby ji pokud možno mohla řešit sama vlastními silami.

•

Teprve pokud tyto informace jako takové nestačí, nastupují sociální služby.

•

Sociální služby mají být individualizované.

•

Sociální služby mají být především aktivační, podporovat samostatnost klientů a předcházet delšímu trvání nepříznivé sociální situace.

•

Kvalita

poskytování

sociálních služeb

je

dána

přímo

do

souvislosti

s dodržováním lidských práv a základních svobod a se zachováním důstojnosti člověka.

Kromě uvedených charakteristik, které představují základní principy systému, přinesl nový zákon o sociálních službách rovněž několik konkrétních pozitivních koncepčních změn. Jedná se o následující změny: •

Byl upraven tzv. příspěvek na péči, jehož prostřednictvím si má ten, kdo potřebuje sociální služby, tyto služby obstarat a uhradit.

•

Byla přijatá nová kategorizace sociálních služeb.sociální služby jsou děleny a služby sociální péče (služby pečovatelské, jejichž prostřednictvím se pečuje o osobu, která není schopna se plně postarat sama o sebe) a služby sociální prevence (služby pro osoby se sociálními problémy, jejichž prostřednictvím se má klientovi napomáhat znovu se integrovat do společnosti).

•

Do vztahu mezi poskytovatelem a příjemcem sociálních služeb byl zaveden smluvní princip – o poskytování sociálních služeb se uzavírá smlouva.

•

Pro poskytovatele sociálních služeb byl zaveden systém registrace u krajských úřadů, bez níž není možné sociální služby provozovat. Tento tzv. registrující orgán á rovněž pravomoc provádět inspekci poskytování sociálních služeb, při níž se hodnotí především kvalita poskytovaných služeb.

•

Zákon stanovuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka,

- 37 -

aby byla zaručena standardní kvalita poskytovaných sociálních služeb přímo ze strany sociálního pracovníka (Matoušek, O. 2007).

Služby sociální péče definuje zákon jako služby, které „napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, §38). „Pro poskytování sociálních služeb se zřizují tato zařízení sociálních služeb: •

centra denních služeb,

•

denní stacionáře,

•

týdenní stacionáře,

•

domovy pro osoby se zdravotním postižením,

•

domovy pro seniory,

•

domovy se zvláštním režimem,

•

chráněné bydlení,

•

azylové domy,

•

domy na půl cesty,

•

zařízení pro krizovou pomoc,

•

nízkoprahová denní centra,

•

nízkoprahová zařízení pro děti a mládež,

•

noclehárny,

•

terapeutické komunity,

•

sociální poradny,

•

sociálně terapeutické dílny,

•

centra sociálně rehabilitačních služeb,

•

pracoviště ranné péče.

Kombinací zařízení sociálních služeb lze zřizovat mezigenerační a integrovaná centra“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 34).

Každá z výše uvedených sociálních služeb je v zákoně definována. Nás ale nejvíce zajímá: Chráněné bydlení, které je definováno takto: „Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu

- 38 -

zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení“(zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 51). „Základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou: •

pomoc při zvládáni běžných úkonů péče o vlastní osobu,

•

pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,

•

poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

•

poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování,

•

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

•

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

•

sociální poradenství,

•

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

•

sociálně terapeutické činnosti,

•

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí,

•

telefonická krizová pomoc,

•

nácvik dovednosti pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění,

•

podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností“.

Domovy pro osoby se zdravotním postižením

„V domovech pro osoby se zdravotním postižením se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.

Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: •

poskytnutí ubytování,

•

poskytnutí stravy,

•

pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

•

pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,

•

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

- 39 -

•

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

•

sociálně terapeutické činnosti,

•

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

Nezaopatřeným dětem se v domovech pro osoby se zdravotním postižením poskytuje osobní vybavení, drobné předměty běžné osobní potřeby a některé služby s přihlédnutím k jejich potřebám“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 48).

Rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví prováděcí právní předpis. Základní činnosti uvedené u jednotlivých druhů sociálních služeb jsou poskytovatelé

sociálních

služeb

povinni vždy zajistit“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, §35). „Poskytovatel sociálních služeb je povinen zajistit zdravotní péči osobám, kterým poskytuje pobytové služby v zařízeních sociálních služeb. Tuto povinnost plní formou zvláštní ambulantní péče poskytované podle zvláštního právního předpisu. a) prostřednictvím zdravotnického zařízení, b) jde-li o ošetřovatelskou a rehabilitační péči především prostřednictvím svých zaměstnanců, kteří mají odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,§36).

Zákon představuje po mnoha letech legislativního vakua nesporný pokrok. Posiluje úlohu klienta jako objednavatele služby. Zvyšuje nároky na poskytovatele služeb, všem poskytovatelům – státní i nestátní – vytváří stejné podmínky pro činnost. I přes některé právní a další problémy, které ještě bude třeba v souvislosti s tímto zákonem vyřešit, lze předpokládat, že zákon přinese do praxe mnoho zlepšení, především lepší právní jistotu příjemců i poskytovatelů sociálních služeb (Matoušek, O. 2007).

- 40 -

3.2 Vývoj chráněného bydlení Ústavní péče pro osoby s mentální retardací měla v průběhu vývoje společnosti nejrůznější podoby. Její vývoj byl ovlivněn zejména náboženským a politickým smýšlením, kulturou a ekonomickou vyspělostí dané společnosti. V prvobytně pospolné společnosti neexistovala žádná forma institucionální péče. Duševní choroby byly vykládány z pohledu magie. První internační institucí se stal chrám, který plnil funkci léčebnou i trestní. Zmínky tzv. ústavní péče zaznamenané v Řecku jsou spojeny se zakládáním léčebných ústavů. Péči v nich zajišťovali lékaři a kněží. V období středověku se mentálně retardovaní uchylovali do klášterů, kde byly zřizovány hospitaly, což byly nemocniční zařízení. Péče v těchto zařízeních byla

sociálně-charitativní.

Oba

osvícenství

přináší

vznik

velkých

špitálů

a internačních budov. Byly to instituce polosoudní, tudíž neplnily funkci lékařskou, ale spíše vězeňskou (Mühlpachr, P. 2001). V průběhu 19. století dochází ke změně názorů na handicapované jedince. V ústavech vedle ošetřovatelské péče zaujímá své postavení i výchovná a vzdělávací činnost. Organizovaná ústavní péče u nás se datuje od roku 1871. Je spojena se založením Ernestina v Praze, což bylo první zařízení pro mentálně retardované u nás. Zakladatelem a prvním ředitelem byl MUDr. Karel Slavoj Amerling (1807-1884). Posláním Ernestina byla ochrana mentálně retardovaných a jejich začlenění do společnosti. V Čechách byla postupně vybudována celá řada ústavů sociální péče. Byly zde umísťovány osoby s různým stupněm mentální retardace. Jen zřídka se stávalo, že o mentálně retardované se starala rodina.

První projekty chráněného bydlení vznikaly po druhé světové válce v západní Evropě a Americe. Byly tvořeny jako alternativa k ústavní péči pro lidi s různým typem postižení. Tato alternativa spočívala ve vytvoření podmínek, které konkrétním lidem s postižením umožňovaly žít v komunitě, ve které vyrůstali v důstojných podmínkách (Pipeková, J. 2006). V České republice se před rokem 1989 služby pro lidi s mentálním postižením omezovaly na ústavy sociální péče. Rodičům dětí s postižením se často hned v porodnici doporučovalo, aby své dítě dali do kojeneckého ústavu nebo aby si

- 41 -

pořídili další dítě. Určitou podporu poskytovalo pouze Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Na začátku devadesátých let minulého století se situace začala postupně měnit. Vznikaly nové služby, které měly často charakter chráněného prostředí – stacionáře a chráněné dílny, kde uživatel tráví celý den nebo týden. Služby se zaměřovaly na smysluplné vyplnění času dětí a dospělých s mentálním postižením. Některá zařízení se dokonce snažila o rozvoj dovedností uživatelů a o zvyšování jejich samostatnosti. Od roku 1995 začaly některé organizace rozvíjet podporované zaměstnání., postupně vznikala i chráněná bydlení (Matoušek, O. 2005). V současné době se jeví chráněné bydlení jako možná forma služby, do které by mohly být transformovány služby ústavní péče. Samozřejmě, služby chráněného bydlení se stále vyvíjejí podle potřeb klientů. Chráněné bydlení je jednou z nejmodernějších forem sociálních služeb, která umožňuje postiženým lidem formu bydlení blížící se co nejvíce k běžnému způsobu života. Poskytuje klientům podle individuálních potřeb takovou podporu, aby mohli v maximální možné míře vést běžný život. Je alternativou pro jedince s různými druhy postižení, kteří nechtějí žít v ústavu ani zůstat ve své rodině (Pipeková, J. 2006).

3.3 Složení komplexu chráněného bydlení Chráněné bydlení je modernější formou celoroční péče. Spočívá v tom, že několik klientů s mentálním postižením bydlí společně v běžném bytě nebo rodinném domku. Chráněné bydlení by mělo mít povahu společné domácnosti, kde dospělým klientům pomáhají asistenti s úklidem, s vařením, se sebeobsluhou a se vším, co klienti sami nemohou zvládat. Asistent nezastává funkci rodiče ani vychovatele, ale spíše pomocníka, přítele a konzultanta (Švarcová, I. 2006). Rozsah asistence záleží na potřebách uživatelů, někde s nimi asistenti tráví 24 hodin denně, jinde pomáhají jen s určitými činnostmi. Je-i to nutné, asistenti klienty informují o tom, co je potřeba udělat a jak to provést. Podporují uživatele, aby činnosti zkoušeli dělat sami (Matoušek, O. 2005).

- 42 -

Podle Slovníku sociální práce (Matoušek, O. 2003, s. 37) je chráněné bydlení definováno jako „bydlení v bytě, který je v běžné zástavbě a patří poskytovateli sociální služby. Bydlí v něm jeden nebo více klientů, kteří se podle svých možností podílejí na vedení své domácnosti. Klienti jsou v pravidelném kontaktu s pracovníky sociální agentury. Služby jsou klientovi podle individuální potřeby poskytovány sociálním pracovníkem, pečovatelem nebo asistentem. Chráněné bydlení je vhodné pro klienty trvale postižené nebo dlouhodobě nemocné, kteří potřebují terapeutickou podporu, ale jejichž stav nevyžaduje ústavní pobyt s plným zaopatřením.“ Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení. Služba obsahuje tyto základní činnosti: •

ubytování,

•

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

•

kontakt se společenským prostředím – pomoc s navázáním, udržováním a rozvojem sociálních kontaktů,

•

poradenství

obecné

–

poskytování

základních

informací

o

právech

a povinnostech občanů, jejich nárocích, vyplývajících z právního systému a o dostupných službách, •

pomoc při prosazování práv a zájmů – činnost konaná ve prospěch klienta (vyjednávání, advokacie).

Komplex služeb chráněného bydlení má zavedený a flexibilní proces přijímání nových klientů. Postupy příjmu jsou dány písemně a jsou při něm rozvedeny záležitosti, které je zapotřebí zvážit a které zdůrazňují individualitu a potřeby klienta, popřípadě i jejich rodin a blízkých známých. Samotný výběr obyvatel je řešen v chráněných bydleních různě. Potenciálním klientům jsou poskytnuty

všechny

potřebné informace o tom, co se od nich očekává, co oni naopak mohou očekávat od služby

chráněného

bydlení,

na

koho

a

v jakých

případech

se

mohou

obracet.zájemcům o tuto službu je také nabídnuta příležitost chráněné bydlení navštívit nebo v něm před uzavřením smlouvy o zkušebním pobytu krátce pobýt. Pokud to není možné, navštíví pracovníci potenciálního klienta v jeho stávajícím prostředí, aby okolnosti a podmínky vstupu do chráněného bydlení projednali. Pobyt v chráněném bydlení začíná přiměřeným zkušebním obdobím. S klientem je podepsána smlouva o zkušebním pobytu. Během tohoto období je s klientem

- 43 -

vypracován plán péče. Klient je v maximální možné míře účasten všech fází přijímacího procesu. Na konci zkušebního pobytu se provádí revize, které se účastní všechny relevantní strany (včetně případných spolubydlících). Na základě revize rozhodují obě strany o uzavření dlouhodobé smlouvy. O službě existuje jednoznačná a srozumitelná písemná smlouva mezi poskytovatelem služby a klientem, příp. jeho zákonným zástupcem. Proces plánování péče vychází z individuálních potřeb klienta. Diskutovaným tématem je počet klientů chráněné domácnosti. Počet obyvatel se považuje za jednu ze základních charakteristik služby. Život ve velké skupině není přirozený, brání integraci a na velikost skupiny je vázána i míra zapojení klientů do smysluplných aktivit. Objevují se proto názory, že hranici malé skupiny je nutné posunout až k počtu 5 obyvatel. Je to skupina, v níž se mohou osoby znát dostatečně na to, aby mohly předvídat vzájemné reakce a vytvářet normální domácí atmosféru. O klientech a o chodu chráněného bydlení jsou vedeny a používány přehledné záznamy v rozsahu nezbytně nutném. Záznamy jsou snadno dostupné, avšak pouze pro jasně stanovené osoby. Klient má také právo rozhodovat o svých financích. V případě potřeby se mu při vedení vlastních financí dostává v hodné pomoci. Při celkovém plánování této služby je nutné vzít v úvahu očekávání různých stran. Organizace by měla od počátku myslet na to, že poskytuje lidem domov, tzn. dlouhodobou, případně trvalou službu. Musí si tedy vytvořit rámcové plány, být připravena na nemoc, stárnutí i úmrtí obyvatele. Finanční náročnost chráněného bydlení je často diskutované téma. Chráněné bydlení má oproti ústavům menší investiční náklady. Menší jsou také provozní a mzdové náklady. Asi nejvýznamnější plus chráněného bydlení je v této souvislosti jeho flexibilita. V ústavech se nediferencuje, někdo potřebuje asistenci jen několik hodin denně, minimální počet klientů potřebuje péči celodenní, v ústavu však dostávají všichni 24 hodin péče. V chráněném bydlení je pomoc individuálnější a podle toho se také budou řídit finanční náklady. Služba některým lidem bude levnější a některým stejná jako v ústavech. Ať již jsou tedy náklady větší, či menší, má chráněné bydlení potenciál využít je efektivněji než ústav (Pipeková, J. 2006).

- 44 -

Typy a klienti chráněného bydlení

Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou

soběstačnost

z důvodu

zdravotního

postižení

nebo

chronického

onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Tato forma bydlení má velký význam zejména pro dospělé lidi s mentálním postižením, kteří jsou zaměstnáni v chráněných pracovištích a navštěvují různá centra a instituce pro zaměstnávání i volný čas. Pokud klienti tráví většinu svého života v chráněném bydlení a prakticky z něho nevycházejí, ztrácí toto bydlení svou integrační funkci. Klienti se v něm nudí a trpí nedostatkem podnětů a kontaktů s ostatními lidmi (Švarcová, I. 2006).

TYPY CHRÁNĚNÉHO BYDLENÍ

•

Chráněné bydlení v rámci služeb ústavu sociální péče.

•

Domovy rodinného typu.

•

Chráněné byty.

•

Nezávislé bydlení se supervizí.

Chráněné bydlení v rámci služeb ústavu sociální péče

Tento typ chráněného bydlení vychází z ústavní péče a představuje určitou formu deinstituonalizace a humanizace sociální péče, kdy jednotlivé jednotky chráněného bydlení jsou zpravidla vybudovány v reálu ústavu. Klienti mají většinou přísně strukturovaný denní režim a náplň činnosti, jejich život je nadále těsně spjat s ústavním prostředím. Mají však zabezpečeno více soukromí a důstojnější podmínky pro bydlení. Práce s klienty probíhá v menších skupinách, umožňuje individuálnější přístup ke klientovi a větší diferenciaci poskytované péče v závislosti na jeho možnostech a potřebách. Pro dosažení úspěchu při poskytování této formy sociální služby je nezbytná dlouhodobá příprava klienta, neboť většina z nich je od malička zvyklá žít ve větším kolektivu a často si delší dobu nemůže zvyknout na novou kvalitu poskytované služby. Z hlediska financování je tato forma poskytování služeb chápána jako lůžko v ústavu a je na ni poskytována dotace na lůžko. U nás byl tento

- 45 -

typ chráněného bydlení realizován především díky iniciativě, nasazení a tvořivosti sociálních pracovníků a ostatních zaměstnanců ústavů. Kterýkoliv typ bydlení by měl zachovat rodinnou atmosféru, klienti by se podle svých schopností měli na chodu domova podílet. Je nezbytné vytvářet pozitivní vztah okolí k obyvatelům chráněného bydlení. Pozornost si zaslouží i funkce klíčového pracovníka, který v pobytových zařízeních přebírá osobní péči o určitého klienta. Tímto pracovníkem nemusí být nutně terapeut či vysoce vzdělaný odborník. Úkolem takového člověka je individuálně zlepšovat pohodu svěřeného klienta (Pipeková, J. 2006). Služby chráněného bydlení jsou poskytovány především nestátním sektorem. Jejich cílem je pomoci klientovi naučit se žít co možná nejsamostatněji v lokalitě. V níž žil doposud, a pomoci mu v integraci a začlenění do místní komunity. Jednotlivé bytové jednotky se nacházejí v různých lokalitách a klienti zpravidla docházejí do práce do chráněných dílen. Byty jsou ve vlastnictví jednotlivých klientů nebo nestátních organizací nebo jsou obcemi nebo soukromými majiteli pronajaty jednotlivým klientům nebo nestátním organizacím, přičemž klienti se na úhradě nákladů spojených s bydlením zpravidla finančně spolupodílejí. Výhodou tohoto přístupu je větší možnost věnovat se opravdu individuálně jednotlivým klientům, vycházet z jejich dispozic a schopností a připravovat je tak na co nejsamostatnější život v lokalitě, kterou důvěrně znají. Nevýhodou je současný systém financování, kdy ministerstvo práce a sociálních věcí na tuto formu služby jednotlivým občanským sdružením přispívá dotací na projekt a občanská sdružení žijí dlouhodobě v nejistotě, zda a v jaké výši jim na financování projektu bude každoročně poskytnuta dotace.

Domovy rodinného typu

Nejčastěji se jedná o bývalé činžovní domy, které obsahují několik na sobě nezávislých bytů. To přináší výhodu nejen z hlediska soukromí, ale i v možnosti odlišného přístupu k jednotlivým obyvatelům. Smyslem není oddělovat jednotlivé obyvatele, ale v některých případech je nezbytně nutné více přizpůsobit prostředí a pracovní plány zvláštnostem jednotlivých obyvatel. Domov se skládá z několika bytových jednotek, každý byt má svého asistenta a 3-4 klienty. Celkový počet klientů by neměl překročit 20 obyvatel. Při větším počtu se ztrácí atmosféra rodinného bydlení. Klienti jsou do značné míry závislí na asistentovi,který jim pomáhá - 46 -

při vedení domácnosti (úklid, vaření, volný čas). I v tomto typu bydlení je třeba plně respektovat soukromí klientů a umožnit jim samostatné rozhodování v rámci jejich schopností a možností domova.

Chráněné byty

Jedná se o úplnou formu integrace v klasické bytové zástavbě většinou městského typu. Rozsah asistence se stanovuje podle potřeby, která vyplívá z rozsahu postižení. Obytnou jednotkou jsou standardní byty. Počet obyvatel se pohybuje nejčastěji v rozmezí 1-5 podle velikosti bytu.v chráněném bydlení bydlí několik klientů společně se svým asistentem, který jim pomáhá při vedení domácnosti. Denní program mají klienti v chráněné dílně nebo denním stacionáři. Klienti spolupracují při aktivitách volného času, asistent jim pomáhá s jejich zajišťováním. Snaží se přitom vycházet ze zájmů a priorit klientů. Každý klient má v chráněném bytě vlastní pokoj, kde musí být plně respektováno jeho soukromí (Pipeková, J. 2006).

Nezávislé bydlení se supervizí

Tento typ bydlení je vhodný pro klienty, kteří jsou naprosto samostatní v sebeobsluze, ovládají základy vedení domácnosti. Klient má vlastní byt, pomoc asistenta potřebuje pouze v řešení složitějších otázek jako je zacházení s penězi, jednání na úřadech, případně v chráněném zaměstnání (Jelínková, M. 2001).

3.4 Další formy péče o osoby se zdravotním postižením Světové trendy v péči o lidi s mentálním postižením přinášení odklon od institucionální péče poskytované ve velkých zařízeních a směřují k humánnějším formám péče zajišťované v zařízeních rodinného typu (Švarcová, I. 2006, s. 163). Rodinná zařízení tvoří kvalitnější podmínky pro poskytování komplexní péče a udržování vztahů mezi klienty navzájem a mezi klienty a personálem. Ústav se přibližuje k životu vícečetné rodiny (Pipeková, J. 2006, s. 134).

- 47 -

Osobní asistence

Osobní asistence je podle nově připravovaného zákona o sociálních službách „terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost s důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozené sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoby potřebuje.“

Služba podle odstavce obsahuje zejména tyto základní činnosti: •

pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

•

pomoc při osobní hygieně,

•

pomoc při zajištění stravy,

•

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

•

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

•

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 39).

Služby osobní asistence v typické podobě jsou služby vymezené a řízené uživatelem. Přes všechny zatím nevyjasněné problémy se osobní asistence jeví jednou z progresivních forem i v péči o osoby s mentálním postižením. Specifická role osobního asistenta mentálně postižených spočívá v tom, že svojí činností nesupluje roli některého z fyzických orgánů postiženého člověka nebo funkce některého z jeho smyslů, nýbrž pomáhá kompenzovat závažné nedostatky jeho psychiky, která je někdy poškozená do té míry, že dostatečně nekoordinuje ani činnost jeho tělesných orgánů. Z této zvláštnosti role osobního asistenta mentálně postižených vyplývá i mimořádná míra jeho osobní odpovědnosti. Není pravděpodobné, že jeho klient bude schopen adekvátně vyjádřit své zájmy a své potřeby, a je naopak nutné si uvědomovat, že člověk s mentálním postižením bude bezbranný vůči asistentovi, který by si počínal v rozporu s jeho zájmy. Člověk s mentálním postižením je ve své podstatě svobodná bytost, a jako taková by měla mít právo a možnost životě spolurozhodovat o svém vlastním životě. V kodexu profese osobního asistenta mentálně postižených by mělo být zdůrazněno, že jeho etickou povinností je respektovat přání a vůli klienta, kdykoli

- 48 -

jen je to možné, to znamená vždy, když to není v rozporu se skutečnými zájmy postiženého člověka. Přání klienta je možno respektovat v podstatě v každé situaci, pokud nedochází k ohrožení jeho zdraví nebo bezpečí ostatních osob, případně nehrozí škody na majetku a zařízení. Asistent, který se má rozhodovat, musí mít základní znalosti o potřebách postižených lidí. Měl by být také natolik citlivý a vnímavý, aby dokázal vytušit i nevyslovená přání a potřeby svého klienta, a měl by být i lidsky laskavý a hluboce mravný, aby se dokázal rozhodovat v zájmu klienta i tehdy, když je to pro něho náročné nebo obtížné. Problémy v některých případech může působit i vztah osobního asistenta k rodičům klienta s mentálním postižením, jejichž zájmy nemusí být za všech okolností v souladu se zájmy klienta. Rodiče mentálně postižené osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům zpravidla plní roli jejího opatrovníka. Mohou tedy z tohoto titulu vystupovat i v roli zaměstnavatele osobního asistenta a ovlivňovat jeho činnost, což je další specifický rys osobní asistence mentálně postižených. Práce osobního asistenta mentálně postižených osob je mimořádně náročná. Asistent by měl být nejen pomocníkem, průvodcem života, advokátem svého klienta, ale především jeho blízkým člověkem, který s ním bude prožívat jeho život a bude myslet nejenom za něj, ale také s ním a bude to s ním myslet dobře. V současné době již proběhla celá řada kurzů zaměřených na vzdělávání osobních asistentů mentálně postižených osob. První osobní asistenti se již uplatňují, např. při individuálních péči o děti s těžkými formami postižení, o něž se pro své pracovní zatížení nemohou starat jejich rodiče, při doprovázení dětí do školy, při práci v chráněných dílnách nebo při péči o mentálně postižené v chráněném bydlení (Švarcová, I. 2006).

Pečovatelská služba

„Pečovatelská služba je terénní nebo ambulantní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodů věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb vyjmenované úkony.

- 49 -

Služba obsahuje tyto základní činnosti: •

pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

•

pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,

•

poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

•

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

•

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 40).

Jde o nejrozšířenější neústavní službu poskytovanou v České republice lidem se zdravotním postižením a také seniorům. Zřizovateli jsou obce a kraje, dále zprostředkovávají tuto služby církve (katolická Charita, evangelická Diakonie), zdravotnická zařízení a soukromé agentury pečovatelské služby. V některých pečovatelských službách pomáhají i dobrovolníci. Ti nemají pracovněprávní vztah ke zřizovateli, dostávají však od zřizovatele osvědčení (Matoušek, O. 2007). Je to jedna z cest, jak rodině usnadnit náročnou péči zejména o člověka s těžším mentálním

postižením

spojeným

se

závažným

omezením

mobility

(Švarcová, I. 2006).

Tísňová péče

„Tísňová péče je terénní služba, kterou se poskytuje nepřetržitá distanční hlasová a elektronická komunikace s osobami vystavenými stálému vysokému riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo schopností. Služba obsahuje tyto základní činnosti: •

poskytnutí nebo zprostředkování neodkladné pomoci při krizové situaci,

•

sociální poradenství,

•

sociálně-terapeutické činnosti,

•

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

•

pomoc při prosazování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 41).

- 50 -

Tato služba by měla být dostupná zejména rodinám, které pečují o osoby s epileptickým onemocněním nebo jiným onemocněním, kde hrozí náhlé zhoršení zdravotního stavu (Švarcová, I. 2006).

Podpora samotného bydlení

Podpora samotného bydlení je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou

soběstačnost

z důvodu

zdravotního

postižení

nebo

chronického

onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba obsahuje tyto základní činnosti: •

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

•

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

•

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

•

sociálně-terapeutické činnosti,

•

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, §43).

Tuto službu dosud využívali spíše senioři nebo lidé bez mentálního postižení s vážnými zdravotními problémy. Perspektivně by mohla být využívána i občany s lehčími formami mentální retardace, kteří jsou schopni žít relativně samostatným životem, ale někdy potřebují pomoc při řešení složitějších problémů nebo krizových situací (Švarcová, I. 2006).

Odlehčovací (respitní) služby

„Odlehčovací služby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí; cílem služba je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek.

- 51 -

Služba podle obsahuje tyto základní činnosti: •

pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

•

pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,

•

poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

•

poskytnutí ubytování v případě pobytové služby,

•

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

•

sociálně terapeutické činnosti,

•

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí,

•

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti“ (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 44).

Služba poskytuje pomoc rodině, která pečuje o dítě nebo dospělého člena rodiny se závažnějším postižením. Umožňuje rodině a zejména osobě, která se převážně o postiženého člena stará, odjet na dovolenou nebo do lázní, odpočinout si a načerpat nové síly. Tato služba může být zajištěna na dobu od několika dnů do několika týdnů a může být poskytována buď v rodině klienta, nebo v zařízení organizace, která službu poskytuje. Poskytovatel služby potom přebírá odpovědnost za uspokojování všech potřeb klienta (Švarcová, I. 2006). Respitní péči je možno poskytovat čtyřmi různými způsoby. Prvním modelem je péče poskytovaná v přirozeném prostředí klienta (doma). Druhým modelem je respitní péče poskytovaná formou náhradní rodiny mimo domov. Třetí model je respitní péče poskytovaná formou péče v kolektivu mimo domov. Čtvrtý model je realitní péče poskytovaná dlouhodobě mimo domov (Kozlová, L. 2005).

Shrnutí: Závažné změny do činnosti ústavů sociální péče přinesl nový zákon o sociálních službách, který vstoupil v platnost od roku 2007. Nový zákon o sociálních službách dává stejný význam různým státním i nestátním poskytovatelům sociálních služeb a upravuje základní druhy sociálních služeb. Chráněné bydlení je poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního

- 52 -

postižení nebo chronického onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Tento druh sociálního zařízení umožňuje klientovi v rozvoji samostatnosti, jeho osobnímu růstu a většímu zapojení do společnosti. Typy chráněného bydlení jsou: Chráněné bydlení v rámci služeb ústavu sociální péče, Domovy rodinného typu, Chráněné byty, Nezávislé bydlení se supervizí. Dále existují další nové formy péče o osoby s mentálním postižením mezi které patří: domovy pro osoby se zdravotním postižením (Ústav sociální péče), Osobní asistence, Pečovatelská služba, Tísňová péče, Podpora samotného bydlení a Odlehčovací (respitní) služba. Tyto služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře důstojné prostředí a zacházení.

- 53 -

4 Domovy pro osoby se zdravotním postižením 4.1 Cíl výzkumu, hypotézy a metody Hlavní cílem výzkumného projektu diplomové práce zhodnotit a analyzovat kvalitu péče chráněného bydlení, kterou poskytuje svým klientům. Dále jsem zjišťovala, jak se Chráněné bydlení pro osoby s mentálním postižením doposud osvědčilo v uspokojování všech potřeb a plnění zájmů svých klientů. Zejména jaké služby a možnosti toto zařízení klientovi nabízí a poskytuje z pohledu samostatnosti při práci o domácnost, trávení volného času a celkového rozvoje dovedností k začlenění osoby s mentálním postižením do plnohodnotného života ve společnosti. Chtěla bych znát názor pracovníků, kteří se v zařízení pohybují téměř každý den a mohou objektivně vyjádřit svůj názor na tuto formu sociální péče.

Hypotézy:

H1: Klienti chráněného bydlení mají vhodnější prostředí pro rozvoj samostatnosti týkající se běžného života než klienti v zařízeních sociální péče.

H2: Klienti s lehkým stupněm mentálního postižení jsou vhodnější pro život v Chráněném bydlení než klienti s těžkým stupněm mentálního postižení.

H3: Menší počet klientů

(2-6) v jednom

bytě je

vhodnější v poskytování

kvalitnější péče osobním asistentem než větší počet klientů (7-12) v jednom bytě.

H4: Klienti Chráněného bydlení mají vyšší možnost pracovního uplatnění než ostatní osoby s mentálním postižením žijící v rodině či v jiném zařízení sociální péče.

H5: Chráněné bydlení poskytuje klientovi větší svobodu při volbě denního programu než klienti žijící v zařízení sociální péče.

- 54 -

Metodologie výzkumného šetření Pro výzkum a jeho zpracování byly zvoleny tyto metody: •

kvantitativní metoda,

•

procedura statistická,

•

techniky: anketa, pozorování při vlastní práci v zařízení.

Vypracování ankety

Jako hlavní techniku výzkumu jsem chtěla použít dotazník, který bych rozdala všem zaměstnancům (asistentům i pravidelným dobrovolníkům) chráněného bydlení. V Brně se nacházejí dvě chráněná bydlení pro osoby s mentálním postižením, které patří pod jeden název Chráněné bydlení sv. Michaela. Jedno zařízení sídlí na Gorkého ulici a druhé na ulici Žabovřeská. I přes spolupráci většiny zaměstnanců jsem neměla dostatečný počet respondentů. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla použít jako hlavní techniku výzkumného projektu diplomové práce anketu. V Chráněném bydlení pracuje jak kvalifikovaný, tak nekvalifikovaný personál. To mohu využít k získání dalších informací ohledně pohledu na tuto problematiku

z

názorů

kvalifikovaných

a

nekvalifikovaných

asistentů

a dobrovolníků.

Dotazník pro zaměstnance Chráněného bydlení sv. Michaela

Otázky 1. - 7. mají informativní charakter, které zjišťují věk, pohlaví, typ vzdělání a specializace, délku pracovní praxe a spokojenost v zaměstnání. Otázky 8. - 9. se dotazují na vhodný počet a pohlaví obyvatelů jednoho chráněného bytu. Otázky 10. – 12. se týkají spokojenosti klientů a dennímu režimu v Chráněném bydlení. Otázky 13. – 14. se zabývají rozvojem samostatnosti a zapojení klientů do péče o domácnost. Otázky 15. – 16. jsou zaměřeny na rozvoj komunikace a spolupráci mezi obyvateli chráněného bytu.

- 55 -

Otázky 17. – 19. se týkají využití volného času a samostatnost ve výběru odpočinkové činnosti. Otázka 20. se zabývá další možností vzdělávání klientů v Chráněném bydlení. Otázky 21. – 23. se týkají pracovního uplatnění klientů. Otázky 24. – 27. se dotazují na mentální postižení klientů a jejich spolužití v chráněném bytě. Otázky 28. – 29. jsou zaměřeny na spolupráci s dalšími odbornými pracovníky při péči o osoby s mentálním postižením. Otázka 30. zjišťuje pohled pracovníků na nejvhodnější typ péče o osoby s mentálním postižením.

4.2 Charakteristika Chráněného bydlení sv. Michaela Chráněné bydlení sv. Michaela poskytuje své služby lidem s mentálním postižením a autismem od roku 2003. Charita je tak první organizací, která tímto projektem umožňuje desítkám handicapovaných občanů najít důstojný domov ve svém městě. Zřizování chráněných bytů je podporováno Magistrátem města Brna a Jihomoravským krajským úřadem. Základní charakteristikou poskytované služby je důraz na integrování mentálně a fyzicky znevýhodněných lidí ve většinové společnosti v rámci podpory a poskytování bydlení zaměřeného na rozvoj jejich samostatnosti a částečné soběstačnosti. Pracuje s klienty širokého spektra postižení od lehčího, středního až k těžkému mentálnímu postižení v kombinaci s fyzickým a smyslovým handicapem.

Základní ideou chráněného bydlení je řešení nedostatečné lůžkové kapacity v Brně pro potřebné lidi s mentálním postižením a autismem. Cílovým stavem projektu chráněného bydlení je usilovat o maximální míru integrace v samotném městě Brně, kde postižený člověk zůstává v dosahu své rodiny, přátel a není izolován (segregován) v lokalitě vzdálené městu. Přínosem projektu je poskytování takových služeb, které zajistí péči lidem s postižením doposud odkázaných na pomoc rodiny. Našim projektem předcházíme situacím, kdy rodina přestala vykonávat funkci pečovatele často z důvodů stáří, nemoci a postižený musel být umístěný do některého

- 56 -

z ústavních zařízení vzdáleném od příbuzných a místa bydliště. Chráněné bydlení v Brně navazuje na evropské zkušenosti a standardy.

Cílovou skupinou jsou dospělí lidé muži a ženy s mentálním postižením a autismem ve věku od 18 let, včetně těžšího, nebo kombinovaného postižení s tělesným či smyslovým handicapem bez potřeby soustavné lékařské péče. Kapacita chráněného bydlení je 27 lůžek v samostatných bytech. Dvě lůžka slouží k nouzovému ubytování. Každý z uchazečů absolvuje vstupní pohovor se sociálním pracovníkem a vedoucím projektu. Vyplní dotazník, který potom ze sociálním pracovníkem rozebírá. V případě kladného přijetí následuje podpis smlouvy a seznámení s provozním řádem. Je stanovena šestiměsíční zkušební lhůta. K oficiálnímu přijetí dochází po podrobném pohovoru s kmenovým asistentem, dle potřeby za účasti zákonného zástupce. O přijetí rozhoduje pětičlenná komise, kterou jmenuje ředitel Oblastní charity Brno. Jejími členy jsou: vedoucí projektu chráněného bydlení, zástupce rodičů, zástupce chráněných dílen, zástupce jiné neziskové organizace, psycholog nebo speciální pedagog. Přednostně se posuzuje sociální, rodinné a osobní bytové podmínky žadatele. Toto zařízení poskytuje komplex služeb v rámci chráněného bydlení, který umožňuje klientům podle jejich individuálních potřeb takovou podporu, aby mohli v maximální míře vést běžný způsob života s ohledem na jejich postižení. Komplex služeb tvoří: ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, kontakt se společenským prostředím, poradenství, pomoc při prosazování vlastních práv a zájmů.

Stručný průběh služby: osobní asistenti přebírají klienty ze zaměstnání (denní stacionáře, chráněné dílny) a dle možností klienta cestují do chráněného bydlení městskou hromadnou dopravou, nebo speciální svozovou službou, kterou zajišťujeme. Po příjezdu následuje naplňování denního řádu, který obsahuje běžné domácí práce – úklid, vaření, praní prádla a žehlení, odpočinek na zahradě (asistent vždy zohledňuje míru postižení klienta, dbá na rozvoj sebeobsluhy a volnočasové aktivity). Následuje koupání, medikace a další ošetření dle individuálních potřeb klienta.

- 57 -

4.3 Průběh šetření a interpretace výsledků Osloveno bylo celkem 25 respondentů, kteří jsou zaměstnáni v Chráněném bydlení sv. Michaela na ulici Gorkého a Žabovřeská. Zaměstnanci pomáhají osobám s mentálním postižením při zajištění chodu domácnosti, kontakt se společenským prostředím, poradenství, pomoc při prosazování vlastních práv a zájmů. Počet klientů v chráněném bydlení je 28 a počet zaměstnanců je 30. Návratnost dotazníků je znázorněna v tabulce č.1 a procentuelně v tabulce č. 2. Návratnost dotazníků byla vysoká, činila 80% z rozdaných dotazníků. Oslovení respondenti byli ochotní dotazník vyplnit, jen malé část respondentů nemohla vyplnit dotazník z důvodu nepřítomnosti.

Rozdáno dotazníků 25

Rozdáno dotazníků 100%

Vráceno dotazníků

Celkem platných dotazníků 20

Nevyplněno dotazníků

25 5 Tab. 1: Návratnost dotazníků

Vráceno dotazníků

Celkem platných dotazníků 80%

Nevyplněno dotazníků

100% 20% Tab. 2: Návratnost dotazníků v %

V následujících tabulkách jsou přehledně zpracovány výsledky šetření týkající se informačního charakteru a pracovnících, jejich profesního zaměření, věku, délky praxe apod.. Dále jsou zpracovány výsledky týkající se samostatnosti klientů chráněného

bydlení

v sebeobslužných

činnostech,

rozvoje

komunikačních

dovedností, pracovní zapojení v péči o domácnost a jejich pracovní uplatnění a to vše z pohledu osobních asistentů pracujících v Chráněném bydlení sv. Michaela.

První otázka byla informačního charakteru a týkala se věku oslovených respondentů. Na tuto otázku odpovědělo všech 19 respondentů. Otázka č. 1 – Věk respondentů

- 58 -

Věk

24-29 let

30-35 let

50-54 let

Celkem

Počet odpovědí

13

5

2

20

Tabulka 3: vyhodnocení otázky č. 1

Výsledek: Ve zkoumaném souboru převažují mladí dospělí lidé ve věku od 24 do 29 let.

Druhá otázka je též informační a týkala se pohlaví dotazovaných respondentů. I tato otázka byla zodpovězena všemi dotazovanými respondenty. Otázka č. 2 – Pohlaví respondentů

Pohlaví respondentů

Žena

Muž

Celkem

Počet odpovědí

15

5

20

Tabulka 4: vyhodnocení otázky č. 2

Výsledek: Ve zkoumaném souboru převažují ženy nad muži a rozdíl mezi dotazovanými je 10 respondentů.

Třetí otázka se zajímala o nejvyšší dosažené vzdělání respondentů. Otázka č. 3 – Nejvyšší dosažené vzdělání

Dosažené

Středoškolské

Vyšší

Vysokoškolské

Celkem

9

20

odborné

vzdělání 9

Počet odpovědí

2

Tabulka 5: vyhodnocení otázky č. 3

Výsledek: Ze zkoumaného vzorku je patrné, že v chráněném bydlení je stejné množství zaměstnanců s vysokoškolským a středoškolským vzděláním a dva respondenti mají vyšší odborné vzdělání.

Čtvrtá otázka navazovala na třetí otázku a dotazovala se na vystudovaný obor respondentů ve škole. Otázka č. 4 – Typ dostudované školy

- 59 -

Vychovatelská

Zdravotnická

Sociální

Střední odborná škola

Vyšší vzděkání mimo obor

4

3

3

2

3

2

věděli

Pedagogická

Počet odpov ědí

Neodpo-

Typ školy

Celkem

20

3

Tabulka 6: vyhodnocení otázky č. 4

Výsledek: Ve zkoumaném souboru nepřevažuje ani jedna specializace, ale jsou jednotlivé obory stejnoměrně rozděleny po třech či dvou respondentech. Nejvíce pracovníků (4) mají vystudovanou pedagogickou školu. V chráněném bydlení pracují jako osobní asistenti vystudovaní speciální pedagogové, vychovatelé, zdravotníci, sociální pracovnice. Dále zde můžeme najít 5 respondentů, kteří vystudovali obory spíše technického zaměření a 3 respondenti neodpověděli na tuto otázku.

Pátá otázka se dále zabývala dalším vzděláváním respondentů v oblasti vykonávané profese osobního asistenta. Otázka č. 5 – Rozšiřování kvalifikace v rámci své profese

Rozšiřování kvalifikace

Ano

Ne

Celkem

Počet odpovědí

19

1

20

Tabulka 7: vyhodnocení otázky č. 5

Výsledek: Ve zkoumaném souboru až na jednoho respondenta, všichni odpověděli, že si rozšiřují kvalifikaci v rámci své profese osobního asistenta.

Šestá otázka se zaměřila na délku praxe v péči o osoby s postižením. Otázka č. 6 – Délka praxe práce s osobami s postižením

Délka praxe

Do 5 let

5-10 let

10-15 let

26-32 let

Celkem

Počet odpovědí

8

8

2

2

20

Tabulka 8: vyhodnocení otázky č. 6

- 60 -

Výsledek: Ve zkoumaném souboru se ukázalo, že nejvíce respondentů pracuje s osobami s postižením do 10 let praxe.

Sedmá otázka zjišťuje spokojenost respondentů v e své profesi a jestli je práce s osobami postižením upokojuje jejich pracovní potřeby a naplňuje. Otázka č. 7 – Spokojenost respondentů při práci s osobami s postižením

Spokojenost v práci Počet respondentů

Těší a naplňuje

Nebaví a nenaplňuje

Jiná odpověď

Celkem

17

0

3

20

Tabulka 9: vyhodnocení otázky č. 7

Výsledek: 17 respondentů odpovědělo, že je práce s osobami s postižením těší a naplňuje. Jeden ze zbylí 3 respondentů odpověděl, že ho práce těší, ale nenaplňuje. Druhý dotazovaný odpověděl, že ho práce naplňuje i vyčerpává. A poslední respondent odpověděl, že mu práce s osobami s postižením dává smysl a osobní růst v jeho životě.

Osmá otázka se zabývá ideálním počtem klientů v jednom bytě. Otázka č. 8 – Ideální počet klientů v jednom bytě

Maximální počet klientů na 1 byt Počet odpovědí

4 klienti

5 klientů

6 klientů

7-8 klientů

Celkem

5

6

8

1

20

Tabulka 10: vyhodnocení otázky č. 8 a)

Minimální počet klientů na 1 byt Počet odpovědí

1 klient

2 klienti

3 klienti

4 klienti

Neodpověděl

Celkem

1

7

8

3

1

20

Tabulka 11: vyhodnocení otázky č. 8 b)

- 61 -

Výsledek: Ve zkoumaném souboru se ukázalo, že nejideálnější počet klientů v jedné bytové jednotce by mělo být v rozmezí od 3 do 6 klientů. Záleží na počtu asistentů a druhu postižení klientů v bytě.

Devátá otázka navazuje na předchozí otázku a je zaměřena na pohlaví klientů v jednom bytě. Otázka č. 9 – Pohlaví klientů v chráněných bytech

Pohlaví klientů Počet odpovědí

Oddělené na muže a ženy

Koedukované

Neodpověděl

Celkem

0

19

1

20

Tabulka 12: vyhodnocení otázky č. 9

Výsledek: 18 respondentů odpovědělo, že byty by měli být koedukované a jen jeden dotazovaný

neodpověděl

na

otázku,

jelikož

nevěděl

co

znamená

slovo

„koedukovaný“.

Desátá otázka zjišťuje, zda denní režim je přizpůsoben klientům tak, aby měli dostatek času a prostoru pro rozvoj samostatnosti. Otázka č. 10 – Přizpůsobení denního režimu klienta pro jeho rozvoj samostatnosti

Denní režim a samostatnost Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Neumím posoudit

Celkem

8

12

0

0

0

20

Tabulka 13: vyhodnocení otázky č. 10

Výsledek: Tato otázka byla odpovězena kladně. 12 respondentů odpovědělo, že denní režim je spíše přizpůsoben klientovi, aby měl dostatek prostoru pro rozvoj samostatnosti a zbytek respondentů si byly jisti, že klienti mají dostatek prostoru během dne na rozvoj jejich samostatnosti.

- 62 -

Jedenáctá otázka navazuje na předchozí otázku. Zajímá se, zda denní režim klientů se přibližuje životu běžných lidí. Otázka č. 11 – Denní režim klientů ChB je podobný životu běžné populace

Denní režim podobný běžnému životu

Ano

Ne

Celkem

Počet odpovědí

20

0

20

Tabulka 14: vyhodnocení otázky č. 11

Vyhodnocení: Všech 20 dotazovaných respondentů kladně odpovědělo na otázku, že denní režim v chráněném bydlení je shodný s režimem v domácnostech běžné populace.

Dvanáctá otázka se zabývá spokojenosti klientů v zařízení a zda se cítí v chráněném bydlení bezpečně a příjemně. Otázka č. 12 – Jestli se klienti cítí v zařízení bezpečně a příjemně

Cítí se bezpečně a příjemně

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Neumím posoudit

Celkem

Počet odpovědí

7

13

0

0

0

20

Tabulka 15: vyhodnocení otázky č.12

Výsledek: Všichni respondenti odpověděli na otázku kladně. 13 dotazovaných odpovědělo, že klienti se v zařízení cítí spíše bezpečně a příjemně. Dva dotazovaní poukázali formou poznámky na klienty s těžkým postižením, u kterých nelze odhadnout jejich spokojenost v zařízení a z toho důvodu nelze přesně na tuto otázku odpovědět.

Třináctá otázka se zajímá o vliv týmové spolupráce asistentů na rozvoj samostatnosti klientů v sebeobslužných činnostech. Otázka č. 13 – Zlepšení samostatnosti klientů v sebeobslužných činnostech

- 63 -

Zlepšení samostatnosti Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Neumím posoudit

Celkem

9

11

0

0

0

20

Tabulka 16: vyhodnocení otázky č.13

Výsledek: 11 respondentů spíše souhlasili, že týmová spolupráce má pozitivní vliv na rozvoj samostatnosti klientů v sebeobslužných činnostech a 9 dotazovaných si je jisto týmovým úspěchem v rozvoji samostatnosti klientů.

Čtrnáctá otázka je zaměřena na zapojení klientů do péče o domácnost. Otázka č. 14 – Zapojení klientů v péči o domácnost

Zapojení v péči o domácnost Počet odpovědí

Ve většině činností

Jen v jednoduchých činnostech

Nezvládají péči o domácnost

Neodpověděl

Celkem

15

3

0

2

20

Tabulka 17: vyhodnocení otázky č. 14

Výsledek: 15 dotazovaných respondentů odpovědělo, že klienti pomáhají ve většině činností v péči o domácnost jako je vaření, praní, uklízení apod.. 3 dotazovaní se přiklonili v péči o domácnost jen k jednoduchým činnostem, které klienti mohou zvládnout. A 2 respondenti neodpověděli na otázku. Dále šest respondentů připsalo k odpovědi poznámku, že záleží na stupni postižení a počtu asistentů ve službě k přesné odpovědi na tuto otázku.

Patnáctá otázka měla za úkol zjistit, zda chráněné bydlení poskytuje klientům rozvoj v komunikaci a dorozumívání. Otázka č. 15 – Rozvoj komunikace a dorozumívání

Rozvoj v komunikaci a dorozumívání Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Neumím posoudit

Celkem

10

9

1

0

0

20

Tabulka 18: vyhodnocení otázky č.15

- 64 -

Výsledek: 10 respondentů „určitě ano“ poskytuje klientům rozvoj v komunikaci a dorozumívání. 9 dotazovaných se přiklonilo k odpovědi „spíše ano“ a 1 respondent se snaží poskytnout pomoc klientům v rozvoji komunikace. Chráněné bydlení má dvě bytové jednotky určené pouze pro klienti s autismem a zde je rozvoj komunikace velice důležitý a proto je výsledek velice potěšující.

Šestnáctá otázka je zaměřena na spolupráci a zda si klienti dokáží rozdělit společnou práci mezi sebou. Otázka č. 16 – Schopnost klientů spolupracovat

Schopnost spolupracovat Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Nedokáži posoudit

Celkem

0

9

11

0

0

20

Tabulka 19: vyhodnocení otázky č. 16

Výsledek: Tato otázka navazuje na otázku č. 14. Větší polovina což je 11 respondentů se přiklonila spíš k zápornější odpovědi „spíše ne“ a necelá polovina, kterou tvoří 9 respondentů se přiklonila ke kladnější odpovědi „spíše ano“. Někteří dotázaní respondenti připsali poznámku, že záleží na stupni postižení klientů. Klienti s lehčím postižením se dokáží o práci podělit a mezi sebou domluvit, ale klienti s těžším stupněm postižením dokáží ve spolupráci s asistenty vykonat jednoduchou činnost v péči o domácnost.

Sedmnáctá otázka zjišťuje, zda klienti mají možnost dobře využít volný čas v chráněném bydlení. Otázka č. 17 – Dobré využití volného času

Dobré využité volného času Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Nedokáži posoudit

Celkem

3

13

1

0

3

20

Tabulka 20: vyhodnocení otázky č. 17

- 65 -

Výsledek: Při kreativním trávení volného času potřebuje většina klientů individuální péči, což je pro asistenta ve službě nemožné, jelikož má na starosti více jak jednoho klienta. Proto k dobrému využití volného času jsou velice důležití dobrovolníci, kteří se mohou individuálně věnovat klientům. 13 respondentů odpovědělo, že klienti spíše mají možnost dobrého využití volného času, 3 dotazovaní si byly jistí dobře stráveného volného času, 3 respondenti nedokázali tuto otázku posoudit.

Osmnáctá otázka je otevřená a navazuje na předchozí otázku. Má za úkol zjistit, jaké možnosti volnočasových aktivit nabízí chráněné bydlení svým klientům. Otázka č. 18 – Možnosti volnočasových aktivit v Chráněném bydlení

Volnočasové aktivity

Výlety a turistika

Vycházky po okolí

Rekreace v přírodě

Kulturní akce

Deskové a společenské hry

Počet odpovědí

14

13

5

10

6

Tabulka 21: vyhodnocení otázky č. 18

Výsledky: Většina dotazovaných respondentů odpověděla, že mezi nejvyužívanější volnočasové aktivity patří vycházky po okolí, výlety do historických měst a turistika, návštěva různých kulturních akcí: divadlo, kino, plesy, koncerty, sportovní zápasy, apod., hran deskových a společenských her. Dále většina klientů ve svém volném čase chodí s přáteli do kaváren nebo poslouchají rádio či sledují televizi atd..

Devatenáctá otázka opět navazuje na předchozí dvě otázky. Zabývá se možností klientů se svobodně rozhodnout, jak budou trávit svůj volný čas. Otázka č. 19 – Svobodné rozhodnutí klientů ve výběru volnočasové aktivity

Svoboda ve výběru volnočasové aktivity Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Nedokáži posoudit

Celkem

8

12

0

0

0

20

Tabulka 22: vyhodnocení otázky č. 19

- 66 -

Výsledek: Podle odpovědí zjišťujeme, že klienti mají možnost svobodného výběru, jak trávit svůj volný čas. 12 respondentů odpověděla „spíše ano“ a 8 dotazovaných s jistotou odpovědělo, že klienti si svůj volný čas tráví podle svého přání. Jen celodenní výlety a kulturní akce si musí dopředu domluvit se svým asistentem nebo dobrovolníkem. Dále záleží na způsobilosti k právním úkonům klienta. Pokud je klient nezpůsobilý a neumí se sám orientovat v prostředí mimo chráněné bydlení, může jít ven pouze s doprovodem, který se ne vždy dokáže zajistit (nedostatek personálu nebo dobrovolníků).

Dvacátá otázka se zajímá, zda poskytuje chráněné bydlení svým klientům možnost dalšího vzdělávání. Otázka č. 20 – Možnost dalšího vzdělávání klientů

Další vzdělání

vzdělávací kurzy

Počet odpovědí

Ano: společenské chování

vyřizování na úřadech

15

Ne

Celkem

5

20

Tabulka 23: vyhodnocení otázky č. 20

Výsledek: Tato otázka byla polootevřená. 15 dotazovaných respondentů odpovědělo „Ano“ a 5 odpovědí znělo „Ne“. Nejvíce se klienti vzdělávají ve společenském chování a v oblasti vyřizování osobních záležitostí na úřadech. Vzdělávání v těchto oblastech se poskytuje pouze individuální formou vzdělávání. Různé vzdělávací kurzy

poskytuje

chráněné

bydlení

formou

spolupráce

s jinou

organizací

(např. organizace AGAPE), která se této problematice věnuje. Klienti mají také možnost

se vzdělávat přímo v chráněném bydlení na počítačích, což využívá

spousta klientů.

Dvacátá první, dvacátá druhá a dvacátá třetí otázka je zaměřena na pracovní uplatnění klientů z chráněného bydlení. Otázka č. 21, 22, 23 – Pracovní uplatnění klientů v Chráněném bydlení

- 67 -

Organizace Chráněné zaměstnávající pracovní dílny osoby s postižením 9 4 15 Tabulka 24: vyhodnocení otázky č. 21, 22, 23 Chráněné pracovní místo

Pracovní uplatnění Počet klientů

Celkem 28

Výsledek: Jak již bylo uvedeno na začátku této kapitoly, oba objekty Chráněného bydlení sv. Michaela pečuje celkem o 28 klientů. 15 klientů navštěvuje denní stacionář VELETA a AFFETA, kam jsou každé ráno rozvážení „svozem“ klienti s těžším postižením klienti s lehčím postižením se dopravují do stacionářů městskou hromadnou dopravou samostatně či s doprovodem ( záleží jestli je klient způsobilí k právním úkonům). 9 klientů navštěvuje chráněné pracovní dílny (např. RŮŽOVÝ SAD) a 4 klienti pravidelně dochází na chráněné pracovní místo.

Dvacátá čtvrtá otázka se týká toleranci mezi klienty v jejich spolužití. Otázka č. 24 – Tolerance k spolubydlícím

Tolerance ve spolužití Počet odpovědí

Jsou k sobě tolerantní

Někdy vznikne konflikt

Často vznikne konflikt

Nejsou k sobě tolerantní

Nedokáži posoudit

Celkem

1

14

1

0

4

20

Tabulka 25: vyhodnocení otázky č. 24

Výsledek: Odpovědět na tuto otázku bylo pro většinu respondentů obtížné z důvodu zastoupení různých stupňů postižení u klientů. Například v bytových jednotkách, kde žijí klienti s autismem dochází často ke konfliktu, jelikož každý žije ve svém strukturovaném světě a ve spolužité s ostatními klienty se často tyto dva světy vzájemně ruší. 14 respondentů odpovědělo, že si klienti mezi sebou rozumějí, ale někdy vznikne konflikt, 4 dotazovaných nedokázalo posoudit toleranci klientů ve spolužití.

Dvacátá pátá otázka má za úkol zjistit nejvhodnější stupeň mentální retardace k nejlepšímu využití poskytované péče, kterou zajišťuje Chráněné bydlení osobám s mentálním postižením. Otázka č. 25 – Nejvhodnější stupeň mentálního postižení u klientů - 68 -

První Všechny Stupeň Lehká Středně Těžká dva tři NeodpoCelkem mentálního mentální těžká mentální stupně stupně věděli postižení retardace m. r. retardace m.r. m.r. Počet 2 3 1 8 4 2 20 odpovědí Tabulka 26: vyhodnocení otázky č. 25

Výsledek: 8 dotazovaných respondentů odpověděli, že klienti s lehnou a středně těžkou mentální retardací jsou nejvhodnější klienti pro chráněné bydlení. 4 dotazovaní určili klienty s lehkou až těžkou mentální retardací, kteří nejlépe využívají péči, kterou nabízí toto zařízení. 3 respondenti se přiklonili ke středně těžké mentální retardaci a další 2 dotazovaní by poskytovali tuto službu klientům s lehkým stupněm mentální retardace. Poslední 2 respondenti na tuto otázku neodpověděli.

Dvacátá šestá otázka zjišťuje zda chráněné bydlení je vhodné pro osoby s těžkým mentálním postižením. Otázka č. 26 – Vhodnost těžkého stupně mentálního postižení u klientů

Vhodné pro osoby s těžkým postižením Počet odpovědí

Určitě ano

Spíše ano

Spíše ne

Určitě ne

Nedokáži posoudit

Celkem

2

11

5

2

0

20

Tabulka 27: vyhodnocení otázky č. 26

Výsledek: Tato otázka navazuje na předchozí otázku. 11 respondentů spíše souhlasí s vhodností zařazení klientů s těžkým mentálním postižením do chráněného bydlení a naopak 5 dotázaných respondentů se přiklání spíše k záporné odpovědi. Další 2 respondenti je přesvědčeno o zařazení těchto klientů do zařízení a další 2 dotázaní naopak nedoporučují klienty s těžkým mentálním postižením zařadit do péče poskytované v chráněném bydlení.

Dvacátá sedmá otázka se týká toho, jak klienti s lehčím mentálním postižením přijímají klienty s těžším mentálním postižením.

- 69 -

Otázka č. 27 – Tolerance méně postižených klientů ke klientům s těžším postižením

Tolerance těžšího postižení mezi klienty Počet odpovědí

Velká tolerance

Malá tolerance

Netolerance

Nedokáži posoudit

Celkem

13

3

0

4

20

Tabulka 28: vyhodnocení otázky č. 27

Výsledky: Většina dotazovaných (13) se shodují na velké toleranci mezi klienty různého stupně postižení. 3 respondenti se přiklání k menší toleranci mezi klienty a 4 dotazovaní respondenti otázku nedokázali dobře posoudit.

Dvacátá osmá otázka má za úkol zjistit, zda pracovníci chráněného bydlení konzultují péči o klienta s odbornými pracovníky. Otázka č. 28 – Konzultace péče s odborníky

Konzultace péče s odborníky Počet odpovědí

Ano, pravidelně

Ano, nepravidelně

Výjimečně

Ne, nikdy

Celkem

8

8

3

1

20

Tabulka 29: vyhodnocení otázky č. 28

Výsledek: Většina dotazovaných respondentů (16) odpověděla kladně. Z toho 8 dotazovaných chodí pravidelně a 8 chodí nepravidelně konzultovat svoji pečovatelskou činnost k jinému odbornému pracovníkovi. 3 respondenti si pro radu a povzbuzení chodí jen výjimečně a 1 dotázaný rady odbornou konzultaci nepotřebuje.

Dvacátá devátá otázka zjišťuje jaké možnosti mají klienti v navštěvování dalších odborných pracovníků. Otázka č. 29 – Možnost klientů navštěvovat další odborné pracovníky

- 70 -

Návštěvnost klientů u odborníků Počet odpovědí

Ano, pravidelně

Ano, nepravidelně

Ne

14

5

0

Neodpověděl

Celkem

1

20

Tabulka 30: vyhodnocení otázky č. 29

Výsledek: Každý klient má právo a i možnost navštěvovat psychologa, psychiatra, sociálního

pracovníka,

odborného

lékaře

či

speciálního

pedagoga

atd..

14 respondentů odpovědělo, že klienti pravidelně využívají možnost návštěvy odborného pracovníka. 5 dotazovaných využívá této nabídky nepravidelně. 1 dotazovaný respondent neodpověděl na otázku.

Třicátá otázka se týká nejvhodnější péče pro klienty s mentálním postižením. Otázka č. 30 – Nejvhodnější péče o klienty

Nejhodnější péče

Rodinná

Ústavní

Chráněné bydlení

Počet odpovědí

8

0

6

Rodinná Jiná péče a modernější chráněné metoda bydlení 4

2

Celkem

20

Tabulka 31: vyhodnocení otázky č. 30

Výsledek: Nejvíce dotazovaných respondentů (8) považuje za nejvhodnější péči rodinou. 6 respondentů se přiklonilo k chráněnému bydlení a 4 dotazovaní preferují od narození do dospělosti rodinnou výchovu a pak přejít na péči v chráněném bydlení. Zbytek respondentů navrhovalo ještě další komunitní malou společnost a podporované bydlení pro lidi s lehkou mentální retardací.

4.4 Závěry šetření Cílem výzkumu bylo zhodnotit a analyzovat kvalitu péče chráněného bydlení, kterou poskytuje svým klientům. Dále jsem zjišťovala, jak se Chráněné bydlení pro osoby s mentálním postižením doposud osvědčilo v uspokojování všech potřeb a plnění zájmů svých klientů. Zejména jaké služby a možnosti toto zařízení klientovi - 71 -

nabízí a poskytuje z pohledu samostatnosti při péči o domácnost, trávení volného času a celkového rozvoje dovedností k začlenění osoby s mentálním postižením do plnohodnotného života ve společnosti.

Hypotéza H1: Klienti chráněného bydlení mají vhodnější prostředí pro rozvoj samostatnosti týkající se běžného života než klienti v zařízeních sociální péče. Tato hypotéza byla potvrzena. Při výzkumném šetření bylo prokázáno, že samostatnost v sebeobslužných činnostech u osob s mentálním postižením je vlivem týmové spolupráce vyšší, než byla před vstupem do chráněného bydlení. Většina respondentů volila kladné odpovědi a pouze malý počet dotazovaných se vyjádřilo spíše záporně. Samostatnost je pro každého jedince velice důležitá, proto se v chráněném bydlení podporuje maximální rozvoj samostatnosti. Z důvodu mentálního postižení se klienti neosamostatní v sebeobslužných činnostech natolik, aby si dokázali sami z organizovat a rozdělit péči o domácnost bez podpory osobních asistentů. Velkým úspěchem u osob s mentálním postižením

je i to, že se dokáží alespoň z části

postarat o sebe i o společnou domácnost.

Hypotéza H2: Klienti s lehkým stupněm mentálního

postižení jsou

vhodnější

pro život v Chráněném bydlení než klienti s těžkým stupněm mentálního postižení. Tato hypotéza byla potvrzena. Výzkumné šetření potvrdilo, že nejvhodnější stupeň mentální retardace k nejlepšímu využití poskytované péče, kterou zajišťuje Chráněné bydlení je lehká a středně těžká mentální retardace. Většina respondentů se volila klienty s lehčím mentálním postižením a jedna čtvrtina dotazovaných se přiklonila spíše těžkému stupni mentální retardace. Chráněné bydlení je vhodnější pro klienty s lehčím stupněm mentálního postižení, ale i přesto zde klienti s těžším stupněm mentálního postižení stále naleznou individuálnější péči a rodinnější prostředí než v zařízení sociální péče.

- 72 -

Hypotéza H3: Menší počet klientů

(3-6) v jednom

bytě je

vhodnější

v poskytování kvalitnější péče osobním asistentem než větší počet klientů (7-12) v jednom bytě.

Tato hypotéza byla potvrzena. V případě počtu klientů na jednu bytovou jednotku, bylo potvrzeno, že menší počet klientů (2-6) je vhodnější pro poskytování kvalitnější péče než větší počet klientů. Všichni dotazovaní respondenti se shodli na menším počtu klientů v bytě. Největší počet uvedený jedním respondentem bylo 7-8 klientů. 8 dotazovaných respondentů se přikláněla k maximálně 6 klientům, zbytek respondentů preferovali maximální počet klientů 4-5 na jeden byt. Počet je velice ovlivněn stupněm mentálního postižení klientů, proto klienti s lehkou mentální retardací mohou žít ve větších skupinách než klienti s těžkým stupněm mentální retardace, kteří vyžadují častější a individuálnější péči, kterou jim chráněné bydlení poskytuje.

Hypotéza H4: Klienti Chráněného bydlení mají vyšší možnost pracovního uplatnění než ostatní osoby s mentálním postižením žijící v rodině či v jiném zařízení sociální péče. Tato hypotéza byla potvrzena. Při výzkumném šetření bylo prokázáno, že všichni klienti chráněného bydlení jsou zaměstnáni či pravidelně navštěvují chráněné pracovní dílny (RŮŽOVÝ SAD), chráněná pracovní místa a různé denní stacionáře (EFFETA, VELETA). V chráněném bydlení je 28 klientů s lehkým i těžkým mentálním postižením, kteří pravidelně každý pracovní den odcházejí do různých organizací poskytující lidem s mentálním postižením ergoterapii či jiné pracovní vyžití. Práce patří mezi základní potřeby člověka, a pokud není tato potřeba uspokojena, dochází

k frustraci.

Chráněné bydlení poskytuje ve spolupráci s dalšími organizacemi svým klientům pracovní uplatnění, jak na otevřeném trhu práce, tak i v organizacích poskytující rozvoj v komunikaci, soběstačnosti a nezávislosti klientů v domácím, pracovním a sociálním prostředí a tím zvyšují kvalitu jejich života.

- 73 -

Hypotéza H5: Chráněné bydlení poskytuje klientovi

větší svobodu při volbě

denního programu než klienti žijící v zařízení sociální péče. Tato hypotéza byla potvrzena. Výzkumné šetření potvrdilo, že chráněné bydlení poskytuje klientům větší svobodu při volbě svého denního programu. Všichni dotazovaní respondenti odpověděli kladně otázku. Dopolední program klientů je již zodpovězený v předchozí hypotéze. Odpolední program klientů je z velké části tvořen osobním volnem a přípravou večeře či drobným úklidem společné domácnosti. Klienti mají rozdělené různé domácí práce, které postupně podle vytvořeného harmonogramu se snaží splnit. Záleží jen na klientech , kdy si své povinnosti splní, takže pokud se cítí unavení, může si svůj úkol odložit na jiný den. Volnočasové činnosti si vybírá dle svého uvážení a domluvě s asistentem či dobrovolníkem. Nejčastěji klienti tráví svůj volný čas vycházkami po okolí, sledováním televize a rádia, hraním různých společenských her, povídání si s přáteli v kavárně, účastní se různých kulturních akcí (divadlo, plesy, kino, koncerty, apod.), účastní se různých výletů apod.. Chráněné bydlení poskytuje svým klientům dostatek prostoru pro vlastní rozvoj osobnosti.

- 74 -

Závěr Mentální postižení znamená zásah do osobnostního a sociálního vývoje člověka. Terminologie psychopedie je nucena k hledání nových pojmů, jelikož po určité době se tyto pojmy stávají společensky nepřijatelnými. Mentální retardace nejčastěji vzniká v rozmezí od prenatálního až do postnatálního období a je klasifikována do šesti kategorií: Lehká mentální retardace, Středně těžká mentální retardace, Těžká mentální retardace, Hluboká mentální retardace, Jiná mentální

retardace

a

Nespecifikovaná

mentální

retardace.

Projevuje

se nedostatečným rozvojem myšlení a řeči, omezenou schopností učení a obtížnější adaptací na běžné životní podmínky. Z tohoto důvodu je důležité si uvědomit, že i lidé s mentálním postižením mají právo na plnohodnotný život a naší povinností je pomáhat začleňovat osoby s mentálním postižením do běžné společnosti. Ucelená rehabilitace je soubor rehabilitačních opatření a metod, které vedou k normalizaci a integraci lidí se zdravotním postižením do běžného života. Je zaměřena na osoby se smyslovým, tělesným, psychickým a jiným postižením, které tyto osoby nemohou samy překonat nebo jimž takové postižení hrozí. Oblasti ucelené rehabilitace zahrnují rehabilitaci léčebnou, sociální, pedagogickou a pracovní. Léčebná rehabilitace je zaměřena na odstranění postižení a funkčních poruch a na eliminaci následků zdravotního postižení. Sociální rehabilitace napomáhá při začlenění osoby s postižením do společnosti, uplatnění osobního potenciálu. Pedagogická rehabilitace podporuje výchovu, vzdělávání a rozvoj schopností a nadání jedince s postižením. Pracovní rehabilitace zajišťuje profesní přípravu a pracovní uplatnění osob se zdravotním postižením. Závažné změny do činnosti ústavů sociální péče přinesl nový zákon o sociálních službách, který vstoupil v platnost od roku 2007. Nový zákon o sociálních službách dává stejný význam různým státním i nestátním poskytovatelům sociálních služeb a upravuje základní druhy sociálních služeb. I přes některé další problémy, které ještě bude třeba v souvislosti s tímto zákonem vyřešit, můžeme si dovolit předpokládat, že nový zákon o sociálních službách vnese do praxe mnoho zlepšení, především lepší právní jistotu příjemců i poskytovatelů sociálních služeb.

- 75 -

Chráněné bydlení je jednou z nejmodernějších forem sociálních služeb, která umožňuje postiženým lidem formu bydlení blížící se co nejvíce k běžnému způsobu života. Chráněné bydlení je poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Tento druh sociálního zařízení umožňuje klientovi v rozvoji samostatnosti, jeho osobnímu růstu a většímu zapojení do společnosti. Typy chráněného bydlení jsou: Chráněné bydlení v rámci služeb ústavu sociální péče, Domovy rodinného typu, Chráněné byty, Nezávislé bydlení se supervizí. Dále existují další nové formy péče o osoby s mentálním postižením mezi které patří: domovy pro osoby se zdravotním postižením (Ústav sociální péče), Osobní asistence, Pečovatelská služba, Tísňová péče, Podpora samotného bydlení a Odlehčovací (respitní) služba. Tyto služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře důstojné prostředí a zacházení. Cílem diplomové práce bylo zjistit kvalitu péče chráněného bydlení, kterou poskytuje svým klientům a jak se chráněné bydlení pro osoby s mentálním postižením doposud osvědčilo v uspokojování všech potřeb svých klientů. Dále jsem se zabývala službami, které zařízení klientovi nabízí a poskytuje z pohledu samostatnosti při práci o domácnost, trávení volného času a rozvoje dovedností k začlenění osoby s mentálním postižením do plnohodnotného života ve společnosti. Dílčím cílem bylo doložit skutečnost, že chráněné bydlení poskytuje svým klientům plnohodnotnou péči. Zhodnocení a doložení pozitivního vlivu Chráněného bydlení na klienty je předloženo ve výzkumné části diplomové práce. Výsledky výzkumného šetření prokázaly, že chráněné bydlení poskytuje svým klientům dostatek prostoru pro rozvoj samostatnosti a osobnosti, svobodu v rozhodování ve výběru denních činností a dostatečné uspokojování pracovních potřeb klientů. Stanovené hypotézy týkající se samostatnosti, stupněm postižení u klientů, počtem klientů v jedné bytové jednotce, pracovního uplatnění a svobodnému organizování denního režimu byly verifikovány.

- 76 -

Shrnutí Diplomová práce se zabývá Domovy pro osoby se zdravotním postižením v Brně. Těžištěm diplomové práce je kvalita péče, kterou poskytuje Chráněné bydlení sv. Michaela svým klientům. Práce je členěna na část teoretickou a výzkumnou. První tři kapitoly vymezuje základní pojmy, etiologii, jednotlivé stupně mentální retardace a jak toto postižení ovlivňuje osobnost jedince. Zabývají se problematikou ucelené rehabilitace a jednotlivě popisují lékařskou, sociální, pedagogickou a pracovní rehabilitaci. Dále popisují nový zákon o sociálních službách, charakteristiku komplexu chráněného bydlení, pro koho je tato služba určena a jaké další nové druhy sociální péče existují. Čtvrtá kapitola představuje výzkumnou část práce a podává informace o ohledně kvality péče, kterou poskytuje Chráněné bydlení z pohledu zaměstnanců a dokládá jeho pozitivní vliv na uspokojení všech potřeb klientů.

SUMMARY The thesis deals with Homes for people with mental handicap in Brno. The main focus of thesis is the quality of care offer in Sheltered Appartment st. Michael their clients with mental handicap. Thesis is structure on patr theoretical and practical. Its opening part presents definition of the basic terns, etiology, classification of mental retardion

and

specialties of the psychical development of the handicapped. Its deals with comprehensive rehabilitation and individually description of

medical, social,

educational and working rehabilitation. Also, its description of new testament about social services, characteristics Sheltered Appartment for persons with mental handicap, for whom this social living is established and also introdukce other forms of the komplete care of the handiccapped. In the practical parts to find out the quality of life people with mental handicap and findings opinion employee on social care offer in Sheltered Appartment for persons with mental handicap.

- 77 -

POUŽITÁ LITERATURA: •

FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika. 1. vydání. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-014-0.

•

JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením.

•

2. vydání. Praha: Triton, 2006. ISBN 80-7254-730-5.

JELÍNKOVÁ, M. Péče o dospělé klienty s artismem. Praha: Vydal Institut Pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 2001.

•

JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7066-941-1.

•

KLENKOVÁ, J. Kapitoly z logopedie I. Brno: Paido,1996. ISBN 80-85931-41-9.

•

KOZLOVÁ,

L.

Sociální

služby.

1.

vydání.

Praha:

Triton,

2005.

Portál,

2003.

ISBN 80-7254-662-7. •

MATOUŠEK,

O.

Slovník

sociální

práce.

Praha:

ISBN 80-7178-549-0. •

MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vydání. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-X.

•

MATOUŠEK, O. a kol. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení.

1. vydání. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-310-9.

•

MÜHLPACHER, P. Problémy současné společnosti. Brno: IMS, 2001.

•

NOVOSAD, L., NOVOSADOVÁ, M. Ucelená rehabilitace lidí se zdravotním, zejména somatickým, postižením. Liberec: PedF TU, 2000. ISBN 80-7083-383-1.

•

PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. (ed.). Terapie ve speciální pedagogické péči. 2. vydání. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-010-7.

•

PIPEKOVÁ, J. Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, 2006. ISBN 80-86633-40-3.

•

RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. Olomouc: Papírtisk, 2004. ISBN 80-244-0873-2.

•

ŠVARCOVÁ, I. Aktuální otázky psychopedie. Liberec: PdF TU, 1998.

•

ŠVARCOVÁ,

I.

Mentální

retardace.

Praha:

Portál,

2003,

2006.

ISBN 80-7178-821-X. •

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vydání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3.

- 78 -

•

VALENTA,

M.,

MÜLLER,

O.

Psychopedie.

Praha.

Parta,

2003.

ISBN 80-7320-063-5. •

VAŠEK, Š. a kol. Speciálna pedagogika – terminologický a výkladový slovník. 2.

vydanie.

Bratislava:

Slovenské

pedagogické

nakladatel’stvo,

1995.

ISBN 80-08-00864-4. •

VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. 2. přepracované a rozšířené vydání. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.

•

VÍTKOVÁ, M. et al. Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami I. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-163-8.

•

VOTAVA, J. a kol. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0708-5.

•

ZVOLSKÝ, P. A KOL. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum nakladatelství UK, 1996, 2003. ISBN 80-7184-203-6.

Zákony a vyhlášky: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

Internetové zdroje: http://www.praceprozp.cz/poradenstvi/moznosti-a-kontakty-pro-realizaci.html

- 79 -