DOMÁCE NÁSILIE NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE

DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE

Bratislavská vysoká škola práva fakulta práva


Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007

DOMESTIC VIOLENCE – NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE

Sponzori BVŠP:

Bratislava 2008

DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE DOMESTIC VIOLENCE – NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007 Collection of Presentations, the International Conference in Bratislava October 15 - 16, 2007

2008 Bratislavská vysoká škola práva


Recenzenti: prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc., Bratislavská vysoká škola práva JUDr. František Púry, Nejvyšší soud České republiky

právnické učebné texty

DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE DOMESTIC VIOLENCE – NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007 Collection of Presentations, the International Conference in Bratislava October 15 - 16, 2007 Zostavil: doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD. Organizátori

Organizers

Bratislavská vysoká škola práva

Bratislava School of Law

Slovenská Nadácia Silvie Gašparovičovej Slovak Foundation of Silvia Gašparovičová Vzdelanie a zdravie pre všetkých Education and Health for Everybody Pomoc obetiam násilia

Victim Support Slovakia

Bílý kruh bezpečí ČR

Victim Support of the Czech Republic

február 2008 Technické spracovanie a tlač: Vydavateľ:

Poradca podnikateľa, spol. s r. o. © Bratislavská vysoká škola práva, 2008

ISBN 978-80-88-931-96-6 Jazykovo upravené. 2

Obsah

Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Príhovor Ivana Gašparoviča, prezidenta Slovenskej republiky. . . . . . . . . . . . . . 7 1. Marta Bujňáková Prístup Policajného zboru k riešeniu problematiky domáceho násilia . . . . . . . . . . . . . 9 2. Ludmila Čirtková Příčiny, formy a projevy domácího násilí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 3. Ludmila Čirtková Ohrožené osoby (včetně dětí) , typologie, priority intervence . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 4. Ludmila Čirtková Avizované zločiny, pronásledování a domácí násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 5. Tomáš Durdík Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí – úloha policie, justice a intervenčních center. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 6. Jaroslav Fenyk Některé postupy v boji proti domácímu násilí v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 7. Birgitt Haller Desať rokov ochrany pred domácim násilím v Rakúsku – zhodnotenie rakúskej právnej úpravy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 8. Barbara Jauk Rakúsky federálny zákona na ochranu pred domácim násilím – fakty o zákone a skúsenosti zo štajerského intervenčného centra . . . . . . . . . . . . . . 58 9. Jaroslav Klátik Právne a kriminologické aspekty domáceho násilia. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 10. Alexandra Kotrecová Ochrana obetí domáceho násilia inštitútmi občianskeho práva. . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 11. Barbara Michalek Zákon proti sledovaniu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 12. Karel Netík K osobnosti pachatele partnerského násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 13. Daria Netíková Program terapie partnerských agresorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 14. Michaela Štefunková, Danka Knápková Domáce násilie a výskumy obetí kriminality. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 15. Drahomír Ševčík Činnost intervenčních center v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 3


16. Ladislav Vajzer Postupy vo vyšetrovaní, eliminujúce sekundárnu viktimizáciu obete domáceho násilia . . 17. Petra Vitoušová Nová praxe v České republice - aktuální údaje a poznatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18. Petra Vitoušová Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19. Jozef Záhora Vývoj právnej úpravy postihujúce domáce násilie na Slovensku . . . . . . . . . . . . . . . . . 20. Závery a odporúčania z konferencie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

4

107 110 113 116 123

Contents

Contents . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Speech Ivan Gašparovič, of the President of the Slovak Republic. . . . . . . . . . . 7 1. Marta Bujňáková Methodology of the Police of the SR – Problem Solving on Domestic Violence . . . . . . . 9 2. Ludmila Čirtková Sources, Forms and Demonstrations of Domestic Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 3. Ludmila Čirtková People in Danger incl. Children, Typology, Priorities of Intervention. . . . . . . . . . . . . . 20 4. Ludmila Čirtková Advised Crimes, Stalking and Domestic Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 5. Tomáš Durdík New Legislation in Czech Republic – Mission of Police, Justice and Interventional Centres. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 6. Jaroslav Fenyk Some Methods in Combating Domestic Violence in USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 7. Birgitt Haller 10 Years of Protection against Domestic Violence in Austria – Evaluations of the Austrian Law . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 8. Barbara Jauk The Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence – Facts about Law and Experiences of the Styrian Intervention Centre . . . . . . . . . . . . 58 9. Jaroslav Klátik Legal and Criminological Aspects of Domestic Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 10. Alexandra Kotrecová Protection Victims of Domestic Violence by Means of Civil Law . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 11. Barbara Michalek The Anti-Stalking Act. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 12. Karel Netík Personality of Offender Partner’s Violence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 13. Daria Netíková Programme of Therapy Partners’ Aggressors. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 14. Michaela Štefunková, Danka Knapková Domestic Violence and Victimisation Surveys . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 15. Drahomír Ševčík Activities of Intervention Centres in Czech Republic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 5

DOMESTIC VIOLENCE – NEW PRACTICE AND LEGISLATION IN EUROPE

16. Ladislav Vajzer Techniques of Investigation Eliminating Secondary Victimization of Domestic Violence Injured Party . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17. Petra Vitoušová New Practice in Czech Republic – Actual Data and Know-How . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18. Petra Vitoušová Risk Assessment, Method SARA DV in Czech Republic Practice. . . . . . . . . . . . . . . . . 19. Jozef Záhora Development Legal Tools Eliminating Domestic Violence in Slovakia. . . . . . . . . . . . . . 20. Conclusions and Recommendations of Conference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6

107 110 113 116 123

Príhovor Ivana Gašparoviča, prezidenta Slovenskej republiky Speech Ivan Gašparovič, of the President of the Slovak Republic

7


8

Prístup Policajného zboru k riešeniu problematiky domáceho násilia

Methodology of the Police of the SR – Problem Solving on Domestic Violence Pplk. Mgr. Marta Bujňáková Prezídium Policajného zboru, Bratislava

Polícia sa denne stretáva s prípadmi, ktoré sa označujú spoločným názvom domáce násilie. Aj keď Trestný zákon takýto trestný čin nepozná, orgány činné v trestnom konaní po novele Trestného zákona, Trestného poriadku, a iných zákonov majú legislatívnu možnosť postihovať protizákonné konanie, ktoré sa deje v rodinách, účinnejšie, ako to bolo v minulosti. Sú trestné činy, v ktorých skutkových podstatách je definované protiprávne konanie voči blízkym osobám a zvereným osobám, odohrávajúce sa v domácnostiach a v rodinách. Bolo prijaté úplne nové znenie skutkovej podstaty trestného činu týranie blízkej osoby a zverenej osoby. Reagovalo na nedostatočnú úpravu trestného činu týrania blízkej osoby a zverenej osoby, ktorá, hoci bola zavedená v roku 1999, iba čiastočne spĺňala požiadavky na ochranu detí, elimináciu násilia a účinné potrestanie páchateľov podľa európskych štandardov. Zaviedli sa kvalifikované skutkové podstaty, ktoré implementujú najnovšie poznatky odborníkov aj medzinárodné záväzky. Bola upravená definícia blízkej osoby, podľa ktorej je možno postihnúť veľký okruh činov násilia páchaného v rodinách, a tak ochrániť obete tohto násilia a odsúdiť páchateľov. Boli sprísnené tresty za páchanie násilia na osobách blízkych a zverených pri trestných činoch týrania blízkej osoby a zverenej osoby, vydierania, znásilnenia, sexuálneho násilia, sexuálneho zneužívania. V minulosti bola polícia frustrovaná pri riešení mnohých násilných skutkov v rodinách, pretože poškodená osoba musela dať súhlas s trestným stíhaním páchateľa a počas trestného konania mala právo súhlas vziať späť. Teraz polícia koná zo zákona a súhlas poškodeného na stíhanie nie je potrebný. Policajný zbor chce profesionálne pristupovať k riešeniu prípadov domáceho násilia. Sú to však prípady, ktoré patria k najťažším a ich vyriešenie v prospech obetí predpokladá širokú spoluprácu s ďalšími odborníkmi – lekármi, učiteľmi, psychológmi, občianskymi združeniami a inými, ktorí pri výkone svojho povolania zistia známky domáceho násilia. Od všetkých – aj od príbuzných, susedov aj náhodných svedkov – závisí, či predídeme ešte väčšiemu zlu a dokážeme konať v súlade so zákonom a v záujme obetí. 9

1.


Je veľmi dôležité, aby policajti na regionálnej úrovni mali možnosť úzko spolupracovať s organizáciami poskytujúcimi pomoc obetiam, odbormi sociálnych vecí a rodiny, zdravotníkmi, školami, aby sa pomohlo rodinám problémy vyriešiť skôr, ako prerastú do trestného činu. Je dôležité, aby existovali na regionálnej úrovni inštitúcie, ktoré zorientujú samotné obete v ich právach a možnostiach a pomôžu im nájsť odvahu prerušiť bludný kruh násilia. Je dôležité, aby policajti vedeli účinne, profesionálne a v súlade so zákonom riešiť prípady domáceho násilia. Pre policajtov vydal kolektív autorov v rámci projektu ALTERNA Metodiku postupu polície v prípadoch domáceho násilia. Táto príručka má za cieľ pomôcť policajtom prvého kontaktu pri riešení prípadov domáceho násilia. Každý prípad je jedinečný a špecifický a vyžaduje si od zasahujúceho policajta vysokú odbornosť, asertivitu i empatiu. Policajt však už nie je sám, je veľa inštitúcií a občianskych združení, s ktorými môže spolupracovať, a tak pomôcť všetkým zainteresovaným. Preto súčasťou príručky je i adresár inštitúcií, ktoré poskytujú poradenstvo, ale i inštitúcií poskytujúcich služby obetiam násilia. Príručka približuje zasahujúcim policajtom domáce násilie, okolnosti, za ktorých k nemu dochádza, jeho formy. Definuje protiprávne konanie páchateľa, ktoré môže mať podobu priestupku proti verejnému poriadku či občianskemu spolunažívaniu, ale môže prerásť aj do závažnejších podôb trestnoprávneho charakteru, napríklad násilia proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi, nebezpečného vyhrážania, znásilnenia, sexuálneho násilia či sexuálneho zneužívania, a najmä do týrania blízkej osoby a zverenej osoby. Aby policajti lepšie pochopili situáciu obetí domáceho násilia, ich vnímanie reality, z príručky sa dozvedia o zmenách v psychike obete pod vplyvom domáceho násilia, o tom, ako obeť stráca schopnosť pomôcť si sama. Je tu presne definovaná úloha polície, ktorá má právomoci vyplývajúce jej zo zákona na ukončenie násilného správania páchateľa. Sú tu odporúčania pre políciu, ako postupovať od prijatia oznámenia a počas služobného zákroku. Sú tu upozornenia na „detaily“, na ktoré sa neraz zabúdalo – na vlastnú bezpečnosť, na bezpečnosť pre obete, medzi ktorými môžu byť aj deti, ale aj na česť, vážnosť a dôstojnosť osoby, proti ktorej smeruje konkrétny služobný zákrok. Najmä v prostredí, v ktorom „každý každého pozná“ je dôležité, aby policajti vystupovali profesionálne a nestranne. V príručke je zdôraznené, že vždy musia vstupovať do konfliktu ako tretia strana, musia zabezpečiť spoluprácu rovnako s oboma stranami konfliktu a zhromaždiť informácie potrebné pre vyriešenie prípadu. Príručka obsahuje veľa cenných rád ako postupovať, keď prídu na miesto, keď dvere ostanú zatvorené, alebo keď ich otvorí násilník a presviedča policajtov, že sa nič nedeje. Je tam upozornenie na skutočnosti, ktoré nikdy nesmie policajt podceniť. Ide o prípady, ak je zjavné, že pred príchodom policajta došlo medzi násilníkom a obeťou k incidentu, ale obeť nechce alebo nemôže túto skutočnosť 10


potvrdiť. Policajt musí zvážiť, či boli naplnené zákonné podmienky na zaistenie násilníka a ak neboli, mal by ho dôrazne upozorniť, za akých okolností môže byť zaistený a že ak bude polícia privolaná opätovne, bude policajt nútený situáciu riešiť účinnejšie. Obeti môže pomôcť i tým, že nechá v schránke, ale ešte lepšie u susedov, informácie a telefónne čísla na dôležité organizácie poskytujúce pomoc obetiam, prípadne informáciu o právach a povinnostiach poškodeného v trestnom konaní aj s kontaktom na príslušné oddelenie PZ. Policajti v minulosti pri zákroku nevenovali dostatočnú pozornosť deťom, pretože deti zvyčajne nie sú hlavnou obeťou ani páchateľom násilia. Ako ukázal prípad v Tušiciach, útočník je násilný aj voči nim, a ak sa vyhráža zabitím detí, keď si myslí, že partnerka ich chce opustiť, môže túto hrozbu vykonať. Deti sú preto tiež vo veľkom nebezpečenstve. Policajt vždy musí zistiť, či sú v dome okrem obete a páchateľa aj deti a presvedčiť sa, či nemajú zranenia a nie sú v nebezpečenstve. Metodika poskytuje policajtom informácie, ako viesť rozhovor s útočníkom i obeťou pri získavaní informácií o konflikte, ale aj pri ďalšej komunikácii pri dokumentovaní skutku. Je snahou polície, aby sa vytvorili optimálne podmienky na to, aby obeť mohla hovoriť otvorenejšie a na druhej strane, aby sa zabránilo stranám konfliktu vzájomne sa napádať, či akokoľvek ovplyvňovať vyjadrenia druhého. V príručke sú upozornenia na chyby, ktorých sa dopúšťajú policajti – spochybňovanie vyjadrení obete, obviňovanie, odsudzovanie jej konania či rozhodnutia. Sú tu odporúčania, čo môže policajt pre obeť urobiť – poskytnúť jej informácie o ďalších možnostiach, o tom, čo ju čaká, ak sa rozhodne podať trestné oznámenie, ale môže vyjadriť i svoj postoj k násiliu ako k spoločensky neprípustnému konaniu, ktoré je potrebné riešiť. Pri rozhovore s podozrivým mu nesmie policajt dávať dôvod myslieť si, že súhlasí s jeho tvrdeniami, ktorými vysvetľuje svoje konanie, ale je nutné trvať na faktoch o tom, čo sa stalo. Chýb sa policajti dopúšťajú najmä pri rozhovore s násilníkom, ktorého policajt pozná. Je nevyhnutné zachovať si služobný odstup, pri rozhovore vykať a vyžadovať vykanie a úctu, ktorá policajtovi prináleží ako verejnému činiteľovi. Tvorcovia príručky sa usilovali poskytnúť policajtom sumu informácií, rád, postupov pri riešení prípadov domáceho násilia tak, aby dokázali účinne a v súlade so zákonom a spoločenskou situáciou pomôcť zlepšiť situáciu obetiam domáceho násilia a potrestať páchateľov tejto trestnej činnosti. Od nás všetkých – profesionálov, ktorí prichádzajú s obeťami do kontaktu pri dokumentovaní, vyšetrovaní a stíhaní trestných činov – policajtov, vyšetrovateľov, prokurátorov, sudcov, ale i ďalších odborníkov a širokej verejnosti závisí, či dokážeme upozorniť kompetentné inštitúcie a spoločne eliminovať túto trestnú činnosť a pomôcť tým, ktorí to potrebujú.

11

1.


Domáce násilie – štatistický prehľad za rok 2005 Skutok

Celkom

Obete muži

Obete ženy

Páchatelia

V Na V Na Manž. Druh Rodič Dieťa Súr. St. Vnuk byte verejnosti byte verejnosti rodič Vražda

106

18

43

12

20

7

4

4

5

0

0

0

Ublíženie na zdraví

3901

293

2652

300

531

175

40

39

56

49

0

1

Násilie proti jed. a skup.

3923

331

790 1375

1000

952 172

192

373 139

2

7

Vydieranie

1230

63

725

111

278

43

13

10

22

7

0

2

Týranie bl. a zv. osoby

694

55

22

325

156

279

33

58

65

1

0

1

Poruš. osob. slob.

370

92

70

111

68

3

3

0

3

1

0

1

Znásilnenie

200

0

0

81

119

30

6

11

1

5

1

0

Sex. násilie

85

3

13

20

44

4

1

4

0

2

0

2

Domáce násilie – štatistický prehľad za rok 2006 Skutok

Celkom

Obete muži

Obete ženy

Páchatelia


89

26

41

10

5

7

0

2

4

3

0

0


3283

231

2183

280

437

133

29

30

40

48

0

1


96

229

612 1036

738

699 148

127

261

106

4

9

Vydieranie

1107

62

622

119

247

43

23

9

24

5

0

1


609

40

18

348

105

216

35

55

46

5

0

0

Poruš. osob. slob.

128

9

33

24

56

7

5

4

1

0

0

0

Znásilnenie

174

0

0

76

98

18

6

5

1

1

0

0

Sex. násilie

109

6

21

21

58

3

1

0

0

0

0

0

12


Domáce násilie – štatistický prehľad za 1. polrok 2007 Skutok

Celkom

Obete muži

Obete ženy

Páchatelia


48

8

21

7

9

7

2

3

2

1

0

0


1685

126

1160

124

200

36

14

14

25

23

0

1


1501

135

320

545

354

338

64

56

118

58

1

7

Vydieranie

573

20

342

54

126

18

10

3

11

6

0

3


293

16

19

154

68

93

15

16

14

2

0

1

Poruš. osob. slob.

82

2

28

11

33

6

3

0

1

0

0

0

Znásilnenie

94

0

0

42

52

8

1

2

0

1

0

0

Sex. násilie

55

2

11

8

33

1

0

0

0

1

0

0

13

1.


Sources, Forms and Demonstrations of Domestic Violence Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. Bílý kruh bezpečí ČR Domácí násilí (dále také jen DN) je definováno jako opakované, dlouhodobé a zpravidla eskalující násilí fyzického, psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického rázu, které vytváří jednoznačně asymetrický vztah a vede ke stabilním rozdělení rolí na násilnou a ohroženou osobu. V tomto příspěvku se pokusím shrnout aktuální poznatky ke třem klíčovým tématům DN: l

Co víme o příčinách DN?

l

Jaké formy DN rozlišujeme?

l

Jaké jsou projevy DN?

DN žije v teorii i praxi zhruba 35 let. V době vzniku problému, t. j. v 80-tých letech dvacátého století, bylo DN vnímáno jako násilí uvnitř rodin anebo intimních vztahů, kterého se dopouštějí partneři (muži) na ženách. Tomu odpovídaly i dobové názory na příčiny tohoto jevu. Dnes se definice domácího násilí v bodě „ohrožené osoby“ rozšířila. Je všeobecně akceptováno, že DN může v roli oběti postihnout muže, děti a také seniory. Toto rozšíření kategorií ohrožených osob se přímo promítá do diskuzí o příčinách domácího násilí. Je např. zřejmé, že transgenerační týrání seniorů v rodinách bude mít své specifické a dílem odlišné příčiny, které se neuplatňují u klasického partnerského násilí. Dát jednoduchou odpověď na otázku, co je příčinou DN, je tudíž obtížné. Je evidentní, že DN je komplexní jev, který je sycen různými příčinami. Přesto se v praxi setkáváme s jednoduchými tvrzeními. Uvedu ilustrativně 3 mýty o kauzalitě DN: 1. mýtus: Příčinou DN je „špatná“ reakce oběti na počátky násilí. Lapidárně řečeno DN existuje proto, že si to oběť nechá líbit. Z odborného hlediska je tato úvaha mírně řečeno polemická, přenáší totiž příčinu na oběť, která není schopná si s DN poradit. Teoretické, praktické i morální důsledky této pozice jsou bez nadsázky katastrofální. 2. mýtus: Příčinou DN je tolerance či lépe řečeno nulová reakce společnosti. I toto tvrzení je chybné. Facilitující okolnost je zaměňována za příčinu. Odpovědnost je z násilné osoby přenášena na společnost. 14

Příčiny, formy a projevy domácího násilí

3. mýtus: Příčinou DN je kopírování agresivních vzorců z původní rodiny. Ano, v konkrétních případech tomu tak může být. Ale pak dlužíme odpověď na otázku: „kde se vzalo DN v původní rodině?“ Bylo by možné uvést řadu dalších zjednodušujících tvrzení o příčinách DN, jako např. alkoholizace násilné osoby, její nezaměstnanost, konflikty v partnerském vztahu. Ačkoliv jde o významné faktory, ovlivňují pouze projevy DN, t. j. dobu vzniku, startéry jednotlivých incidentů, jejich četnost. Jaké jsou tedy příčiny DN? Jak je objasňována kauzalita DN v současných koncepcích? Na tomto místě je nutné rozlišit akademickou a praktickou perspektivu pohledu. Stručně k diskusi o příčinách DN na akademické půdě. V roce 2004 uveřejnili Donileen R. Loseke, Richard G. Gelles a Mary M. Cavanaugh publikaci s názvem Current Controversies on Family Violence. Její značná část je věnována právě příčinám DN. Publikace dobře vystihuje fakt, že příčiny DN patří i po 35 letech výzkumů a legislativních změn v praxi ke kontroverzním tématům. V současnosti spolu soupeří tři vyhraněné přístupy: psychologický, feministický a sociologický. Psychologický přístup (např. D. G. Dutton a M. Bodnarchuck) vnímá DN jako problém individuálního muže. Za příčiny DN jsou považovány různé poruchy osobnosti a její psychopatologie. Feministky (např. K. A. Yllö) naopak zdůrazňují rodové (generové) nerovnosti jako příčiny DN. Z jejich dílny pochází i známá teorie „kola moci a kontroly“, která je dnes přijímána obecně i mimo vazby na feministické pozice. V sociologickém přístupu (např. D. R. Loseke) je kladen důraz na analýzu postavení a fungování rodiny v současné společnosti. Proměny rodiny, ochrana soukromí a také tlaky, kterým partnerské soužití čelí, jsou hodnoceny jako zdroje DN. Není divu, že každá ze tří velkých teorií příčin DN čelí kritice a má svou důvodnou opozici. Širokospektrální výklady, reprezentované sociologickým a feministickým přístupem, mají např. problém vysvětlit incidenci DN. Většina mužů (80 %) není násilná, 12 % tvoří občasní zneuživatelé a pouze 8 % mužů spadá do kategorie chronických domácích násilníků.1 Feministický přístup je navíc konfrontován s problémem, zda násilí žen na mužích má jiné příčiny než domácí násilí v klasickém gardu. Ani psychologický přístup není bez polemiky. Je mu vytýkána přílišná psychopatologizace problematiky (t. j. příčin DN). Experti oponují, že nerozlišuje zdravotní a sociální normu. U některých pachatelů DN se totiž skutečně vyskytují poruchy osobnosti ve smyslu psychopatologie (personality disorders), ale mnoho domácích násilníků nespadá do psychiatrických diagnóz. Na psychopatologii založené typologie (známá je např. bipolární typologie Duttona rozlišující instrumentální neboli kontrolované a impulzivní domácí násilníky) tak nepostihují celé spektrum pachatelů. Kritizován je i fakt, že psychologické výzkumy se týkají mužů, neexistují srovnávací výzkumy o ženách jako pachatelkách DN. 1) LOSEKE, D. R. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic

violence. UK: Sage Pulications, 2004, s. 38.

15

2.


Posoudit generální přínos tří velkých koncepcí o příčinách DN je obtížné. Kam máme vlastně vrhnout nejsilnější investice k potírání domácího násilí? Mnoho expertů i laiků preferuje psychologickou perspektivu, protože nabízí jednoduché řešení, t. j. individuální terapii. Feministický i sociologický přístup atakují normy, kulturní standardy atp. Ty měnit je v praxi obtížnější. Pokud shrneme diskusi o příčinách DN, dospíváme momentálně k následujícímu závěru. Z pohledu praxe je užitečné vycházet z integrujícího modelu, který kombinuje akademické teorie o příčinách DN. Takový model sice rezignuje na přísně kauzální přístup, protože směšuje příčiny, zdroje i facilitující okolnosti, ale zato dobře postihuje všechny faktory, které se na vzniku DN podílejí. Integrující model identifikuje 4 roviny kauzálních činitelů DN: l

makrosystémové faktory (společenské normy, předsudky atp. související s DN, reakce společnosti na DN),

l

exosystémové faktory (postavení a problémy rodin, reakce institucí na DN),

l

mikrosystémové faktory (moc a kontrola uvnitř rodin, typy interakce),

l

individuální (ontogenetické, psychologické) faktory hlavních aktérů DN.

V konkrétním živém případě může být váha těchto faktorů různá. S DN se například můžeme setkat i v rodinách, které jsou materiálně velmi dobře situovány a nečelí tudíž žádným vážným stresům (t. j. faktory na exosystémové úrovni odpadají). Pro praxi tedy platí, že při řešení jednotlivých případů je nutné zjišťovat kauzální souvislosti velmi pečlivě, chceme-li stopnout DN, ochránit ohrožené osoby a poskytnout všem zúčastněným účinnou pomoc.

K druhé a třetí otázce: formy a projevy domácího násilí Základní formy DN jsou notoricky známy. Stručně je připomenu: l fyzické násilí (zanechává zpravidla viditelné stopy ve formě tělesných poranění), l psychické, též emocionální násilí (označované též jako neviditelné násilí), l sexuální násilí (od omezování osobní svobody až po znásilňování v partnerském vztahu), l sociální násilí (t. j. kontrola a omezování sociálních kontaktů, sociální izolování oběti), l ekonomické násilí (odejímání finančních prostředků, přinucení oběti k tomu, aby násilníka finančně zajišťovala). Původně se výzkumy zaměřovaly na zjištění četnosti těchto základních forem a jejich kombinací. Získané výstupy byly opakovaně prezentovány v literatuře 16


(viz např. výzkum STEMu pro BKB a Philips Morris v ČR z roku 2001 a replika z roku 2006).2 Výčet jednotlivých forem DN lze dnes považovat za ukončený. Současně je třeba zdůraznit, že formy domácího násilí patří ke klíčovým poznatkům teorie o DN. Dobrá znalost uvedených forem je totiž klíčová pro všechny, kdo díky své profesi přichází do kontaktu s DN. Zjistit a přesně popsat formy DN by měli umět policisté a další orgány činné v trewstním řízení stejně jako pracovníci z oblasti sociálních služeb. Identifikace forem domácího násilí v živém případě poskytuje jasný obraz o chování násilné osoby. Veškeré další kroky policie, justice i poradenské sítě a terapeutických středisek pro oběti i pachatele se musí odvíjet právě od zjištěných informací o tom, jak se domácí násilí v daném vztahu projevuje. Konec konců i zákonná opatření k ochraně oběti, jako je institut vykázání, jsou přímo odvislá od zmapování forem a projevů domácího násilí. V posledních zhruba 5 letech se ve výzkumech DN objevuje nová tendence. Aktuální studie usilují o komplexnější přístup tím, že se snaží postihnout celistvé vzorce (podoby) DN. Vedle vyjmenovaných forem proto přihlížejí i k četnosti jednotlivých incidentů a také k jejich intenzitě (t. j. stupni závažnosti z hlediska následků pro oběť) a dále k vývoji DN na časové ose. Výsledkem jsou klasifikace vzorců či typů DN. Vzniká tak diferencovanější, plastičtější obraz DN. Ten umožňuje také lépe diferencovat strategie intervence směřující k obětem i pachatelům DN. V tomto příspěvku nabídnu pro ilustraci tři pokusy o klasifikaci různých variant DN. Výzkumy pracující s kriteriem četnosti a intenzity jednotlivých incidentů poukazují na existenci 3 základních typů (vzorců) domácího násilí: 1.

DN založené na ojedinělých incidentech s malou intenzitou,

2.

DN založené na incidentech se střední četností i intenzitou,

3.

DN založené na incidentech s vysokou četností i intenzitou.

S vysokou rozvodovostí (76 %) se setkáváme pochopitelně u třetího vzorce. Právě u těchto podob DN je závažný i následující problém týkající se úpravy vztahů násilného partnera (otce) s dětmi po rozvodu manželství. Sofistikovanější klasifikaci opřenou o empirický výzkum nabídla finská autorka M. Piispa. Přihlížela i k délce trvání DN a rozlišila 4 nejčastější varianty: l

Episode in the past (DN představuje epizodu, uzavřenou kapitolu partnerského soužití),

2) Téže Straus, M. A. – Gelles, R. J. Physical violence in American families: Risk factors and

adaption to violence. New Brunswick : Transaction, 1990; Tjaden, P. – Thoennes, N. Prevalence and consequences of male-to-female and female-to-male partner violence as measured by the National Violence Against Women Survey. Violence Against Women, 2000, č. 6, s. 142-162; Van Dijk, T. et al.: A National Study of the nature, Size and Effects of Domestic Violence in the Netherlands. European Journal on Criminal Policy and Research, 1998, roč.6, č.1, s. 7-35.

17

2.

DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE l

Mental tortment (DN je založené na dlouhodobém, ale výlučně psychickém týrání),

l

Short history of violence (DN se koncentruje do občasných krátkých úseků, následují dlouhá období klidu. Doprovází zejména partnerské svazky s tradičním pojetí rodiny, kde se žena podřizuje muži.),

l

Partnership terrorism (dlouhodobé, závažné, chronické DN).3

M. P. Johnson a J. M. Leone rozlišují 2 základní typy DN a to podle motivace, konkrétně podle toho, jakou roli hraje uplatňování moci a kontroly při vzniku DN: l

Intimate terrorism

U tohoto vzorce je DN nástrojem pro udržování moci a kontroly nad obětí. Partnerský vztah je silně asymetrický. DN bývá navíc spojeno s despektem a problematickými postoji vůči ženám. l

Situational či common couple violence

Pod tímto vzorcem se skrývá DN, které je vázáno na probíhající konflikty ve vztahu. Vyhrocení konfliktu přerůstá do násilných incidentů. Násilí i v tomto případě znamená uplatňování moci a převahy, ale není spojeno s despektem a devalvujícími postoji vůči oběti. Autoři se domnívají, že nejde o tak závažný typ domácího násilí jako v prvním případě.4 Rozlišování celistvých vzorců DN má značný praktický význam. Diagnostika konkrétního typu DN v živém případě totiž umožňuje lépe stanovit správnou strategii intervence vůči všem aktérům DN než pouhé zmapování jeho forem. Je totiž rozdíl, zda DN v libovolných formách se odehrává s malou či vysokou intenzitou a četností. Konec konců i metoda SARA (Spousal Assault Risk Assessment) pracuje s kriteriem četnosti a intenzity fyzického násilí a vážného vyhrožování. Problémem je samozřejmě současná pluralita klasifikačních přístupů. Do budoucna lze očekávat, že analogicky jako u tématu příčin se prosadí pro praxi použitelný model, který bude kombinovat ta kriteria a znaky, která jsou pro „management“ živých případů DN nejefektivnější.

Závěr I po více než 30 letech bádání zůstává problematika příčin a vzorců či typů DN otevřená pro nové poznatky. Pokroky, které jsme zaznamenali na úseku legislativy (t. j. přijímání specifických zákonů na ochranu rodiny před domácím násilím v zemích EU) otevírají prostor pro další posuny jak v teoriích o DN, tak v praxi při poskytování pomoci přímým i nepřímým obětem, ale i pachatelům DN. 3) PIISPA, M.: Complexity of Patterns of Violence Against Women. J. Violence Against Women,

2002, vol. 8, s. 873-900. 4) JOHNSON, M. P. – LEONE, J. M.: The Differential Effects of Intimate Terrorism and Situational

Coule Violence. Journal of Family Issues, 2005, č.3, s. 322- 349.

18


Literatura: n n

n n n n

n

ČÍRTKOVÁ, L.: Forenzní psychologie. Plzeň : Nakl. Aleš Čeněk, 2004. JOHNSON, M. P. – LEONE, J. M.: The Differential Effects of Intimate Terrorism and Situational Couple Violence. Journal of Family Issues, 2005, č. 3, s. 322-349. LOSEKE, D. R. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic violence. UK : Sage Pulications, 2004. PIISPA, M.: Complexity of Patterns of Violence Against Women. J. Violence Against Women, 2002, vol. 8, s. 873-900. STRAUS, M. A. – GELLES, R. J.: Physical violence in American families: Risk factors and adaption to violence. New Brunswick: Transaction, 1990. TJADEN, P. – THOENNES, N.: Prevalence and consequences of male-to-female and female-to-male partner violence as measured by the National Violence Against Women Survey. Violence Against Women, 2000, č. 6, s. 142-162. VAN DIJK, T. et al.: A National Study of the nature, Size and Effects of Domestic Violence in the Netherlands. European Journal on Criminal Policy and Research, 1998, roč. 6, č. 1, s. 7-35.

19

2.


Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. Bílý kruh bezpečí ČR Dopady domácího násilí na ohrožené osoby jsou dostatečně známé. V roce 1979 publikovala psycholožka Leonore Walker svou první knihu „The battered Woman“. Popsala v ní následky partnerského týrání a zneužívání. Během 10 let se stal syndrom týrané ženy známým pojmem. Od té doby byl syndrom týrané ženy a obecně řečeno syndrom týraného partnera v literatuře mnohokrát popsán.1 Ke klasickým poznatkům o naučené bezmoci, minimalizaci, disociaci, sebeobviňovní atd. se proto nebudu vracet. Tyto informace tvoří dnes už bazální vědění a patří do edukativních programů a výcviků pro praxi. Ve svém vystoupení se zaměřím na aktuální přístupy k problematice obětí domácího násilí (dále též DN).

Typologie ohrožených osob Dříve byl obraz o obětech DN utvářen především týranými ženami v azylových domech či v psychologických poradnách Tam vznikl stereotyp o traumatizované a bezmocné, akce neschopné oběti DN. Ačkoliv tento typ obětí DN nikterak nezpochybňujeme, z dnešního pohledu se zdá, že jde o redukci jevu. Zákony, které byly mezitím v mnoha zemích přijaty, otevřely pro oběti nové možnosti institucionální podpory. Ke zveřejnění domácího násilí tak může dojít i v případech: l kdy se oběti nechtějí ještě odloučit od násilného partnera, l kdy se ohrožené osoby ještě necítí jako poškozené, l kdy násilí má epizodický, sporadický výskyt atp. Prakticky to znamená, že se roztříštil původně jednolitý obraz obětí DN. Stereotyp o traumatizované a bezmocné oběti DN už neplatí obecně. Hluboce traumatizovaná a díky spirále násilí bezmocná oběť byla užitečná pro prosazení legislativy. Dnes, i kvůli poradenství, je třeba rozšířit představy o obětech DN. Dříve jsme rozlišovali jen pravou a falešnou oběť DN. Dnes se učíme diferencovat i v rámci kategorie pravých obětí. Oběti DN lze členit podle různých kriterií. První diferenciace vznikaly v těsné vazbě na praxi. Takovým praktickým hlediskem je např. ochota oběti 1) ČÍRTKOVÁ, L. – VITOUŠOVÁ, P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha:

Grada, 2007; SHIPWAY, L.: Domestic Violence. A handbook for health Professionals. London: Routledge, 2004; STRAUS, M. A. – GELLES, R. J.: Physical violence in American families: Risk factors and adaption to violence. New Brunswick: Transaction, 1990.

20

Ohrožené osoby (včetně dětí), typologie, priority intervence

participovat na trestním řízení proti pachateli.2 Podle tohoto kriteria se oběti člení do tří skupin: l

l

l

oběti využívající všech svých zákonných práv a možností v TŘ (do této skupiny spadá zhruba 13 %), oběti rezignující na TŘ, nevyužívají žádné možnosti k prosazení svých práv (do této skupiny spadá asi 34 %), oběti s nekonzistentní spoluprácí (vypovídají sice, ale nechtějí pokračovat v TŘ (přes 50 % obětí).

Nastíněné rozvrstvení přináší změnu oproti dřívějším předpokladům. Dříve se soudilo, že u obětí DN výrazně převažuje neochota k podání trestního oznámení anebo k dotažení trestního řízení do konce. Dnes víme, že mnohem častější je kolísává, nekonzistentní motivace k trestnímu řešení věci. Do praxe to signalizuje nutnost lépe utvářet první kontakt s obětí a více vysvětlovat postupy civilního a trestního řešení DN. Je totiž zřejmé, že na ochotě vypovídat závisí to, jak trestní řízení dopadne. Také teorie a výzkum dluží v tomto ohledu empiricky podložené poznatky. Rozhodující role v kolísání ochoty spolupracovat s orgány činnými trestním řízení je přisuzována tlakům pachatele a syndromu naučené bezmoci (postoj stejně mi nikdo nemůže pomoci), ale konkrétní výzkumná zjištění chybí. Dříve než se budeme věnovat pokusům o klasifikace obětí DN, je nutné předeslat, že typologie obětí DN jsou momentálně spíše vzácným zbožím. Prakticky až v posledních letech se odborníci zaměřují na zjišťování odlišností uvnitř velké skupiny osob, které zažívají DN. Současné pokusy o diferenciaci obětí DN začínají u kritiky koncepce naučené bezmoci. Snahu o klasifikace (typologie) obětí DN doprovází také polemika se syndromem týrané ženy. Oběma teoriím je dnes vytýkáno, že házejí oběti DN do jednoho pytle. Jinak řečeno, že ignorují varietu vzorců DN a tím i obětí.3 U typologizací pachatelů dominuje psychologický (respektive psychopatologický) přístup, t. j. pachatelé jsou podrobováni psychologickým vyšetřením včetně testování. Pro typologie obětí se hledají pochopitelně jiná východiska. Experti se shodují v tom, že je vhodné rozlišovat oběti především podle toho, jaký typ pomoci potřebují. Typ pomoci závisí na zdrojích, které mají oběti k dispozici pro řešení své situace. Nejčastěji diskutované konkrétní kriterium diferenciace obětí DN dnes představuje koncept akceschopnosti týrané osoby. Akceschopnost (angl. agency) je vnímána jako komplexní znak (vlastnost), podle kterého lze rozlišovat různé typy obětí DN. Akceschopnost neboli agency je definována jako víra ve vlastní možnosti a schopnosti aktivně ovlivňovat určité události a připisuje se jí klíčový význam pro překonání domácího násilí aktivitou oběti. Psychologicky řečeno jde o kognitivní 2) KAVERMANN, B.: Zusammenhang von häuslicher Gewalt gegen Mutter mit der Gewalt gegen

Töchter und Söhne – Ergebnisse neuer deutscher Untersuchgen. In: HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006, s. 65. 3) DOWNS, D. A.: Battered Woman Syndrom. In: LOSEKE, D. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic violence. UK: Sage Pulications, 2004, s. 235.

21

3.


reprezentaci vlastních schopností jednat. Agency je vlastně protipólem naučené bezmoci. Osoba s vysokou agency vnímá samu sebe jako způsobilou a schopnou řešit i ukončit násilný vztah. Uvědomuje si, že má prostor či možnost volby, jak se svým partnerským vztahem naloží. (viz např. Hoffmann a Wondrak4). Otázkou je, jak agency v konkrétním případu zjišťovat či měřit. Možná i proto zatím neexistuje všeobecně akceptovaná a prakticky využitelná typologie obětí DN. Kdybychom vyšly z výše uvedené diferenciace založené na hledisku ochoty oběti aktivně se podílet na trestním řešení DN, dospěli bychom ke třem základním typům obětí DN: pasivní (slabá) oběť odpovídající klasickému syndromu battered l woman, nevyhraněná oběť s neujasněnou agency, která pochybuje o své akcesl chopnosti, aktivní (silná) oběť s vysokou mítrou agency. l Pokusy o zjišťování typů obětí DN běží momentálně naplno. Upozorním na zajímavý projekt ze SRN. Cornelia Helferich5 se svým týmem použila ke zjišťování akceschopnosti metody hermeneutické diagnostiky. V hermeneutické diagnostice jde o analýzu narativní produkce (t. j. líčení událostí), které nabízí v tomto případě oběť DN. Při analýze volného líčení se hodnotitel (poradce) zaměřuje na to: l jaké řečové obraty volí oběti pro popis násilí a komu ho připisují, l jak popisují svoji moc/bezmoc či schopnost jednat, l jak se staví k minulosti, l jaké vidí možnosti dalšího vývoje vztahu. Výsledná pracovní typologie obětí DN vedla ke srovnatelným závěrům. I v tomto výzkumu se potvrdil předpoklad o existenci 3 základních typů obětí DN. 1.

Pasivní, traumatizovaná oběť byla zde označena jako ambivalentní typ, pro který je příznačné, že oběť i po dlouhých peripetiích DN váhá, není připravena situaci řešit.

2.

Aktivní oběť, která jasně odděluje minulost od přítomnosti, odlučuje se od partnera a o budoucnosti vztahu uvažuje střízlivě.

3.

Třetí skupina nevyhraněných obětí DN představuje zatím sběrný koš, který bude třeba jemněji diferencovat. Podle výzkumu Helferichové sem spadají oběti, které jsou odhodlány dát vztahu novou šanci (jde zejména o vzorec

4) HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frak-

furt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006, s. 41. 5) HELFERICH, C.: Muster von Gewaltbezieehungen – ein beitrag zur hermeneutischen Diagnostik. In: HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): cit. dílo, s. 29.

22


DN, kdy násilné epizody střídá dlouhé období normality). Objevují se zde ale i oběti, které se po těžkém a dlouhodobém DN odpoutaly od partnera. Jejich rozhodnutí však ovlivnila silně intervence ze strany poradenských míst. Jakmile se ocitly mimo násilného partnera, uvažují o návratu. Zdá se jim, že neukončení vztahu bylo příliš náhlé.

Děti jako oběti domácího násilí Zájem o situaci dětí žijících uprostřed násilných vztahů roste. Násilí mezi rodiči je totiž charakterizováno jako psychické týrání potomků. Momentálně jsou však k dispozici převážně obecné poznatky o dopadech, které má násilí mezi rodiči na děti. Výzkumy na toto téma chybí. Nedostatek konkrétních poznatků je citelný především v praxi tam, kde se realizuje politika právní ochrany dětí. Zatím jsou zájmy žen, dětí a mužů postižených domácím násilím pojednávány spíše odděleně. Faktem je, že děti různých věkových kategoriích zažívají různé podoby domácího násilí mezi rodiči. Všichni akceptují, že děti trpí, když je matka partnerem týrána, zneužívána, ponižována či jinak ohrožována ve své lidské důstojnosti či dokonce na zdraví a životě. Zatím slepé místo výzkumu představuje problém, kdy násilím jsou postiženi otcové. I když jde z pohledu výzkumných i policejních statistik o vzácnější jev, neměl by být ignorován. Zatím nemáme specifické poznatky o tom, jak dopadá psychické či fyzické týrání otce na děti. Vychází se z toho, že z pohledu dětí není fundamentálního rozdílu mezi násilím páchaném na matce anebo na otci. Někteří experti však upozorňují, že pohlaví oběti a pohlaví pachatele je přeci jenom jinak důležité pro syny anebo dcery, protože děti vnímají DN ve vazbě na svoji příslušnost k mužskému či ženskému rodu.

Varieta dětských zkušeností s domácím násilím Do domácího násilí jsou vtaženy děti všech věkových kategorií od kojenců až po pubescenty. Dlužno podotknout, že s propuknutím násilí mezi rodiči se mohou setkat i mladiství. Různé výzkumy (ženských) obětí domácího násilí přináší stále stejný obraz. Následující údaje jsou čerpány z první německé reprezentativní studie s názvem Životní situace, bezpečí a zdraví žen v SRN z roku 2004.6 DN se objevuje u 38 % obětí záhy po uzavření manželství anebo po nastěhování do společného bydlení (14 %). To znamená, že děti se rodí do již probíhajícího násilí ve vztahu. Zhruba 10 % žen uvádí těhotenství jako startér násilí ze strany partnera, 20 % žen zmiňuje, že teprve narození dítěte spustilo násilné incidenty. DN se však v partnerském vztahu může objevit i později. Dle výpovědí obětí je spojeno se zlomovými událostmi, jako je ztráta zaměstnání partnera, potíže v 6) KAVERMANN, B.: Zusammenhang von häuslicher Gewalt gegen Mutter mit der Gewalt gegen

Töchter und Söhne – Ergebnisse neuer deutscher Untersuchgen. In: HOFFMANN, J.– WONDRAK, I. (Ed.): cit. dílo, s. 65-90.

23

3.


pracovní kariéře, zevšednění vztahu atp. Z těchto údajů plyne, že dítě může být ovlivněno násilím mezi rodiči v různých vývojových obdobích. Diferencované poznatky o specifikách dopadu domácího násilí v závislosti na věku dítěte nejsou k dispozici. Zatím se vychází z předpokladu o vyšší traumatizaci v nízkém věku.7 Poučka tvrdí: čím mladší dítě, tím vážnější následky. Zkušenosti z individuálních případů tomu poněkud protiřečí, neboť i pubescenti a mladiství mohou být násilím mezi rodiči silně otřeseni ve svých životních postojích a hodnotách. Zajímavé jsou i aproximativní údaje o reakcích dětí na násilí mezi rodiči.8 Zhruba 20 % až 25 % dětí se vměšuje do násilných incidentů (prosí násilnou osobu, aby upustila od svého jednání anebo se pokouší bránit ohroženou osobu), 10 % dětí je v průběhu útoků na matku také napadeno, 2 % dětí přechází z různých důvodů a motivů na stranu agresora. Asi čtvrtina žen uvádí, že děti o domácím násilí nic netuší. Je však třeba zdůraznit, že jde o údaje získané od týraných žen. Děti i v této otázce zatím stojí mimo dosah či zájem výzkumníků. Z terapeutické práce s dětmi týraných žen pobývajících v azylových domech je zjevné, že předpoklad matky o nic netušících dětech je pouze iluzí. Dopady domácího násilí na děti jsou ovlivněny i jeho povahou či typem.

Zvláště traumatizující situace domácího násilí z pohledu dětí l

Děti s matkou na útěku před domácím násilím

Přesné údaje chybí, ale zhruba dvě třetiny žen na útěku mají s sebou děti, jedno i více. Většinou jde o mladší děti pod 12 let. Sociální pracovnice pozorují, že malé děti jsou domácím násilím silně traumatizované. Bývají tak vystrašené, že je nelze oddělit od matky, umístění ve školce není možné. Obdobné zkušenosti zaznamenávají poradci ve specializovaných poradnách. U malých dětí z rodin postižených domácím násilím se vyskytují vývojové retardace, poruchy koncentrace a spánku, extrémní fixace na matku, školní problémy, zvýšená agresivita atp. Časté jsou i následky v oblasti tělesného zdraví. Typický je pokles imunity a například zvýšená afinita k nemocem z nachlazení. Pracovníci azylových domů odhadují, že 70 až 80 % dětí vyžaduje speciální péči. l

Děti asistující zákrokům policie

V ČR bylo v prvním čtvrtletí roku 2007 realizováno 254 vykázání. Podle údajů intervenčních center vyrůstalo v těchto rodinách 255 dětí, které byly s domácím násilím přímo konfrontovány. Kolik dětí přímo asistovalo vykázání, se v přehledech neuvádí. 7) SHIPWAY, L.: Domestic Violence. A handbook for helth Professionals. London: Routledge,

2004, s. 129. 8) KAVERMANN, B.: cit. dílo, s. 68.

24


Jaké jsou poznatky ze zemí EU, kde se aplikuje vykázání? Podle některých zdrojů9 dosahuje přítomnost dětí u policejních zákroků až 53 %. Většina dětí je přitom mladší než 12 let. To znamená, že přivolaní policisté na místě komunikují i s dětmi. Policie má pak často co do činění s vylekanými a plačícími dětmi. Někdy mohou být dokonce i děti zraněny. Obecně se zdá, že ohrožené osoby očekávají ze strany policie více angažovanosti směrem k dětem, než se momentálně děje anebo než jsou policisté schopni zvládnout. Zvláště obtížné jsou případy, kdy týraná osoba je zraněna a její stav vyžaduje lékařské ošetření. Pro děti je šokující, když je matka nejen zbita, ale i zraněna natolik, že musí vyhledat lékaře. V některých regionech zemí EU lze v této situaci přivolat služby tzv. neodkladné psychologické péče, které poskytují dětem první psychologickou pomoc. Vychází se totiž z toho, že rodinní příslušníci anebo pracovníci orgánů péče o děti a mládež (u nás nejspíše orgány sociálně právní ochrany dítěte, zkratka OSPOD) takový servis poskytovat neumí. l

Děti v kontaktu s násilnou osobou po odluce rodičů

Obecně platí, že násilní muži se nikoliv zřídka pokoušejí dosáhnout kontroly nad partnerkou právě cestou uplatňování práva na styk s dětmi. A to i když dříve projevovali o děti pramalý zájem. Na druhé straně mohou děti trpět ztrátou kontaktů s otcem a jejich zájmy se tudíž mohou dostat do rozporu se zájmy ohrožené matky. Dříve upozorňovaly na problém bezpečí matek v rámci zajišťování styku otců s dětmi hlavně azylové domy. Dnes je právě tato otázka považována za aktuální problém zákonů na ochranu rodiny před domácím násilím v řadě zemí EU. Experti také tvrdí, že je třeba specifických ustanovení (pravidel) pro mimořádnou situaci, kdy k rozvodu dochází v přímé souvislosti s domácím násilím. Přitom nejde a priori o vyloučení kontaktu násilných otců s dětmi, ale je zapotřebí více sladit práva otců, matek i dětí.

Priority intervence Závěrem stručně shrnu priority intervence zaměřené na oběti DN. Poznatky o zefektivnění intervence lze momentálně čerpat ze dvou zdrojů: l z viktimologických studií, l z výzkumů, které doprovázejí různé praktické intervenční projekty v zemích EU. Zejména posledně jmenovaný zdroj je cenný. Potvrzují to i zkušenosti Bílého kruhu bezpečí v ČR, který se podílí na vyhodnocování zkušeností z práce intervenčních center. Za priority intervence směřující k obětem DN lze považovat: l zlepšení prvního kontaktu s obětí DN a to u všech míst sítě policií počínaje a poradnami konče, 9) KAVERMANN, B.: cit. dílo, s. 71.

25

3.


diferenciaci pokračující intervence podle typu oběti a vzorce DN (t. j. více zacílit následné poradenské aktivity na konkrétní situaci a potřeby oběti), posílit proaktivní intervenci, které by měla dosáhnout na dosud latentní l oběti, zřídit mobilní intervenci pro oběti, které se z různých důvodů (např. kvůli l malým dětem) nemohou dostavit do intervenčních center, zajistit samostatné formy podpory pro děti a mladistvé žijící v rodinách pol stižených DN. Do budoucna je nutné respektovat právo dětí a mladistvých na samostatnou ochranu, informace i intervenci. To například znamená ověřovat ohrožení eventuálně dopad DN na děti (mladistvé) v samostatných rozhovorech s nimi a ne jako doposud jen oklikou přes primární oběť či třetí osoby. I děti by měli dostat po policejním zákroku nabídku podpory. Programy pro děti, matku a otce musí být vzájemně sladěné. l

Literatura: ČÍRTKOVÁ, L. – VITOUŠOVÁ, P. a kol.: Pomoc obětem ( a svědkům) trestných činů. Praha: Grada, 2007. DOWNS, D. A.: Battered Woman Syndrom. In. LOSEKE, D. – GELLES, R. J. – CAVANAUGH, M. M.: Current controversies of domestic violence. UK: Sage Pulications, 2004. HELFERICH, C.: Muster von Gewaltbezieehungen – ein beitrag zur hermeneutischen Diagnostik. In: HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006. HOFFMANN, J. – WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006. KAVERMANN, B.: Zusammenhang von häuslicher Gewalt gegen Mutter mit der Gewalt gegen Töchter und Söhne – Ergebnisse neuer deutscher Untersuchgen. In: HOFFMANN, J.–WONDRAK, I. (Ed.): Häusliche Gewalt und Tötung des Imtimpartners. Frakfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006. SHIPWAY, L.: Domestic Violence. A handbook for health Professionals. London: Routledge, 2004. STRAUS, M. A. – GELLES, R. J.: Physical violence in American families: Risk factors and adaption to violence. New Brunswick: Transaction, 1990. WALKER, L.: The Battered Woman. New York: Harper & Row, 1979.

n n

n

n n

n n n

26

Avizované zločiny, pronásledování a domácí násilí

Advised Crimes, Stalking and Domestic Violence Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. Bílý kruh bezpečí CR V tomto příspěvku upozorním na další podobu násilí, která úzce souvisí s domácím násilím. Jde o slídění, obtěžování, pronásledování, o systematické a excesivní porušování osobní sféry. Mezinárodně je tento delikt označován jako stalking, v překladu lze hovořit o nebezpečném pronásledování. Oč jde? V určitém počtu případů nefunguje prostorové ani právní oddělení partnerů jako cesta k ukončení domácího násilí. To pokračuje, ovšem v nových podmínkách se překlopí do alternativní podoby násilí – t. j. do pronásledování bývalým partnerem (angl. ex-partner stalking). Pronásledovatel už nežije s obětí ve společné domácnosti, takže ji týrá a terorizuje jiným dostupným způsobem: typický pronásledovatel se uchyluje k psychickému teroru. Obtěžuje svou oběť nevyžádanými projevy zájmu, pokusy o kontrolu a kontakt a nakonec se uchyluje i k nebezpečnému vyhrožování. V extrémních případech dochází i k fyzickému násilí či vraždě pronásledované oběti. Právě v těchto případech hovoříme pracovně o tzv. avízovaných zločinech, protože bývalý partner dlouho před konečným napadením oběti oznamuje (t. j. avizuje), co hodlá učinit.

Domácí násilí a pronásledování Domácí násilí a pronásledování bývalým partnerem představují dvě samostatné, svébytné verze partnerského násilí. Mohou se vyskytovat izolovaně, ale mohou se i propojit. K obligatorním znakům domácího násilí patří existence, t. j. trvání partnerského vztahu. Domácí násilí se tudíž odehrává v živém partnerském vztahu. Stalking naopak probíhá v ukončeném partnerském vztahu, t. j. po odluce či rozvodu partnerů. Souvislosti či vzájemné vazby mezi domácím násilím a pronásledováním patří momentálně k horkým zkoumaným otázkám. Výzkumné projekty se zaměřují především na srovnávání domácího násilí a pronásledování bývalým partnerem jako dvou samostatných, svébytných jevů. Předmětem zájmu je především srovnávání pachatelů a obětí obou forem partnerského násilí. Výzkumná zjištění jsou zatím málo přehledná. Lze je shrnout takto: l Mezi oběti domácího násilí a oběti ex-partner stalkingu nelze klást rovnítko. Jejich potřeby na pomoc a intervenci jsou různé. Jinak řečeno na místa pomoci se obrací obě skupiny s různými požadavky a jejich případy vyžadují jinou strategii intervence. 27

4.


l

Oběti ex-patner stalkingu vyhledávají přitom dříve pomoc než oběti fyzického domácího násilí. Jsou také aktivnější ve vyhledávání různých zdrojů pomoci. Významnou roli přitom zřejmě hraje fakt, že oběti pronásledování již nežijí ve společné domácnosti s ohrožující osobou a nepozorovaně vyhledat pomoc je pro ně tudíž po praktické stránce snazší. Zdaleka ne všechny případy domácího násilí se překlopí do pronásledování. Pouze určitá část násilných osob pokračuje v domácím násilí cestou pronásledování bývalé partnerky. Jednoznačně přitom dominují muži, t. j. ex-partner stalking, který je pokračováním domácího násilí (!), je jasně doménou mužů. Pro ženy, které pronásledují bývalé partnery, je naopak typický klasický stalking bez vazby na domácí násilí.

Zvláštnosti pronásledování, které je pokračováním domácího násilí Zatím chybí jednoznačné prospektivní údaje o tom, jak časté je pokračování domácího násilí cestou stalkingu. K dispozici jsou však retrospektivní data vycházející z analýzy případů pronásledování. Dle výzkumů v USA je vazba stalkingu na předcházející domácí násilí velmi vysoká. Některé studie zmiňují, že až 81 % obětí ex-partner stalkingu bylo předtím ve vztahu fyzicky atakováno a 32 % obětí zažívalo ve vztahu i sexuální násilí.1 Jiné údaje skýtají studie ze SRN a Velké Britanie.2 Podle nich se zhruba 30 až 40 % obětí stalkingu setkalo dříve s domácím násilím, kterého se dopouštěl současný pronásledovatel. A ještě údaj z druhého břehu: 65 % ex-partner stalkerů přiznává, že se násilí na partnerce dopouštěli již v době trvání vztahu.3 Vysoká vazba mezi pronásledováním a domácím násilím je všeobecně považována za prokázanou a to bez ohledu na různost výzkumných zjištění.4 Za dominantní znak právě této verze pronásledování bývalým partnerem je považováno zvýšené riziko fyzického násilí.5 Existuje velká pravděpodobnost, že pronásledovatel se zátěží domácího násilí přejde od čistě psychického teroru (telefonování, mailování, zasílání SMS zpráv, postávání v blízkosti oběti, slídění) k fyzickému násilí. To obvykle graduje. Nejdříve se projevuje poškozováním 1 ) HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: 2)

3) 4)

5)

Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006, s. 45. SHERIDAN, L. – HOFFMANN, J.: Eine britische Online Befragung von Opfern von Stalking. Praxis der Rechtspsychologie, 2005, Heft 2, s. 213-221; Löbmann, R.: Stalking in Rahmen häuslicher Gewalt. Praxis der Rechtspsychologie, 2005, Heft 2, s. 198 - 212. Dutton, D. G. – Douhlas, K. S.: Assessing the links between stalking and domestic violence. Aggression and Violent Behavior., 2001, č. 6, s. 519-546. KURT, J. L.: Stalking as a variant of domestic violence. Bulletin of the Academy of Psychiatry and the law, 1995, č. 23, s. 219-223; COLEMAN, F. L.: Stalking behavior and the cycle of domestic violence. Journal of Interpersonal Violence, 1997, č. 12, s. 420-432. HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: cit. dílo, s. 193.

28


a ničením věcí, které jsou ve vlastnictví oběti, demolováním jejího majetku. Časté jsou také útoky proti zvířecím mazlíčkům. Nakonec pronásledovatel fyzicky napadá i oběť (přiskočí k ní na ulici, počká si na ni v místě bydliště atp.) anebo třetí osoby. V tragických případech agrese vůči oběti pronásledování kulminuje do vražedného jednání. Zatím nelze nabídnout spolehlivé, jednoznačné indikátory překlopení domácího násilí do nebezpečného pronásledování bývalým partnerem. Výzkumy však běží na plné obrátky. Pro ilustraci zmíním dva přístupy. První přístup se snaží o vytvoření profilů osobnosti domácích násilníků na straně jedné a ex-partner stalkerů na straně druhé. Pak mezi nimi hledá shody či rozdíly. Ve známé typologii domácích násilníků z roku 1995 od D. G. Duttona se rozlišují tři základní varianty ohrožujících osob: obecně agresivní typ (je agresivní ve vztahu i mimo něj), l kontrolující se typ (občasné výbuchy DN souvisí s jeho skrývanou vnitřní l nejistotou), emočně nestabilní typ (vyznačuje se tzv. úzkostnou vazbou, poruchami l osobnosti typu B, např. boderline). Největší pravděpodobnost spadnout do stalkingu má třetí typ. Jeho fragilní sebevědomí neunese konec vztahu a dotyčný reaguje na odchod partnerky rozvinutím jednotlivých fází stalkingu. Výzkumy také zjišťují nejvíce psychologických shod mezi právě tímto typem domácího násilníka a profilem ex-partner stalkera. Jiné výzkumy odhlíží od profilů osobnosti a zaměřují se na identifikaci konkrétních pozorovatelných projevů domácích násilníků, které by signalizovaly zvýšené riziko pronásledování do budoucna.6 K varovným signálům byly např. přiřazeny následující vzorce chování domácího násilníka v průběhu existence vztahu: l projevy vlastnictví, l úzkostná vazba (verbálně projevuje obavy o vztah, nechce bez partnerky žít, po incidentu prosí o novou šanci…), l emocionální výkyvy od totální oddanosti až po výbuchy agrese, l falešné usmíření (opakované ujišťování, že se napraví, po incidentu dává dárečky, prosí o odpuštění…). Hoffmann a Kükenová7 navrhují rozlišit dvě varianty pronásledování bývalým partnerem, a to defenzivní a ofenzivní. Liší se svou vazbou na domácí násilí. Oba vzorce pronásledování mají podle nich i odlišnou psychologickou podstatu. Defenzivnímu ex-partner stalkingu nepředchází žádné fyzické domácí násilí. Jeho motivem je obsesivní, úporná snaha o obnovu vztahu, která se demonstruje 6) HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: cit. dílo, s. 196. 7) KÜKEN, H. – HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Die Beziehung zwischen Stalking und häslicher

Gewalt. In: HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006, s. 177.

29

4.


vyhledáváním kontaktu s minulým partnerem/kou a umanutými pokusy o usmiřování. Ofenzivní stalking je naproti tomu pokračováním fyzického domácího násilí a je motivován snahou o obnovení kontroly a moci nad obětí. Především u ofenzivního stalkingu je nutné myslet primárně na ochranu oběti před fyzickým napadením. Konkrétně zmiňuji fakt, že vyhledání pomoci ze strany oběti ofenzivního stalkingu může být spouštěčem pro výbuch agrese u pronásledovatele. Někteří experti upozorňují na velké mezery v poznatcích o stalkingu. Málo víme zejména o jeho fázích a dynamice. Větší důraz na diachronický přístup ke zkoumání fenoménu pronásledování by měl prokreslit náš dosavadní obraz o epigenezi tohoto jevu. Mohli bychom pak lépe určit konkrétní fázi pronásledování v živém případu a podle toho volit i rozumné strategie intervence vůči oběti i jejímu pronásledovateli. Pro praxi plynou ze stávajících výzkumů dva závěry: l

l

do strategií řešení případů domácího násilí, jak na úrovni legislativních opatření tak na úrovni sociálně psychologických intervenci, je nutné zahrnout také problém pronásledování bývalým partnerem, při řešení případů ex-partner stalkingu je třeba vždy zjišťovat, zda pronásledování předcházelo fyzické domácí násilí, neboť tato skutečnost signalizuje vyšší nebezpečnost pronásledování, t. j. vyšší stupeň ohrožení oběti.

Avízované zločiny Pronásledovatelé bývalých partnerů se často uchylují i k výhrůžkám. Tam, kde se do pronásledování vloudí i vyhrožování, existuje nemalé riziko jejich naplnění. Avízované zločiny tak představují konečnou stanici pronásledování, ve které pronásledovatel splní to, co předtím oznámil. Uvádím „avíza“ pachatelů ze živých případů pronásledování bývalých partnerů: „Vánoc se nedožiješ.“ „Do 14 dnů ti rozmlátím hlavu.“ „Když tě nebudu mít já, tak nikdo jiný.“ „Když nechceš být se mnou, zabiju děti.“ Všechna tato avíza skončila tragicky. Výraz avízované zločiny neoznačuje tedy žádnou novou a samostatnou kategorii deliktů, popisuje jen konečnou, kulminující fázi nebezpečného pronásledování. Tragické případy z poslední doby otevírají i v ČR otázku legislativních a jiných možností včasné ochrany obětí nebezpečného pronásledování. Právě fáze avízovaného zločinu, která uzavírá některé typy stalkingu, podtrhuje nutnost zařadit nebezpečné pronásledování jako samostatnou skutkovou podstatu do trestního zákona. Nejde jen o „další“ kriminalizaci, jak namítají někteří odpůrci. Takový krok je užitečný především tím, že umožňuje včas kombinovat represivní i terapeutická opatření vůči nebezpečnému pronásledovateli.8 Včasný a správný postup přeruší vnitřní 8) JURTELA, S.: Häusliche Gewalt und Stalking. Wien: Studien Verlag, 2007, s. 257.

30


dynamiku fází či etap stalkingu a budoucího pachatele kapitálních zločinů může odklonit z jeho tragické dráhy.

Závěr Domácí násilí a pronásledování bývalého partnera představují dvě samostatné varianty vztahového násilí. Mohou se však také prolnout. Pokračování domácího násilí cestou pronásledování bývalého partnera je závažným problémem pro současnou legislativu i praxi. Zatím neumíme efektivně jednat tam, kde pachatel nerespektuje vykázání ani ukončení vztahu, opakovaně hrubým způsobem narušuje soukromí oběti a tím jí způsobuje závažnou psychickou i tělesnou újmu. Doufejme, že se přiřadíme k zemím, kde již anti-stalkingové zákony existují.

Literatura: n n

n n n n

n

COLEMAN, F. L.: Stalking behavior and the cycle of domestic violence. Journal of Interpersonal Violence, 1997, c. 12, s. 420-432. DUTTON, D. G. – DOUHLAS, K. S.: Assessing the links between stalking and domestic violence. Aggression and Violent Behavior, 2001, c. 6, s. 519-546. KURT, J. L.: Stalking as a variant of domestic violence. Bulletin of the Academy of Psychiatry and the law, 1995, c. 23, s. 219-223. HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006. JURTELA, S.: Häusliche Gewalt und Stalking. Wien: Studien Verlag, 2007. KÜKEN, H. – HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Die Beziehung zwischen Stalking und häslicher Gewalt. In: HOFFMANN, J. – VOSS, H-G.: Psychologie des Stalkings. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2006. SHERIDAN, L. – HOFFMANN, J.: Eine britische Online Befragung von Opfern von Stalking. Praxis der Rechtspsychologie, 2005, Heft 2, s. 213-221.

31

4.


New Legislation in Czech Republic – Mission of Police, Justice and Interventional Centres JUDr. Tomáš Durdík Bílý kruh bezpečí ČR Při řešení fenoménu domácího násilí prošla situace v České republice, stejně jako v ostatních evropských i jiných státech, postupným vývojem, který lze názorně ilustrovat na třech různých způsobech možné reakce na danou problematiku, kdy první reakce je reakce nulová vycházející z představy, že domácí násilí je soukromou záležitostí obou partnerů, tzn., že tak jako partneři do vzájemného svazku vstoupí, mají možnost kdykoli svobodně z tohoto svazku vystoupit, a to zejména v případech, kdy je jeden z partnerů vystaven jakémukoli projevu násilí. První typ reakce by se tak dal vyjádřit názorem, dle kterého je domácí násilí gentlemanským deliktem, který do partnerských vztahů do jisté míry patří, pročež státu nepřísluší do tohoto soukromého vztahu zasahovat. Stát je oprávněn za využití prostředků trestního práva zasáhnout pouze tehdy, mají-li jednotlivé projevy chování násilné osoby znaky trestného činu. Druhý typ reakce je zcela opačný, kdy se jedná o přísnou, tvrdou reakci, která jde cestou kriminalizace jednání násilné osoby. Tuto reakci poznaly USA zhruba v 80. letech 20. století na podkladě hnutí týraných žen, které iniciovalo legislativní smršť v oblasti domácího násilí, kdy se však ukázalo, že tato přísná, striktně kriminalizující reakce není vhodná a účinná, neboť nedošlo ke snížení počtu případů domácího násilí, kdy se i nadále jednalo o stále masivně rozšířený jev. Domácí násilí i nadále zůstávalo značně latentní (skryté) a nedošlo ani ke snížení eskalace, tedy intenzity domácího úsilí z hlediska četnosti jednotlivých útoků a jejich závažnosti. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ani druhá reakce problematiku domácího násilí efektivním způsobem neřeší, kdy oproti prvnímu typu reakce lze pouze zaznamenat podstatně vyšší nápad trestné činnosti. Z bohatých zkušeností jednotlivých poraden Bílého kruhu bezpečí přitom vyplynulo, že ohrožené osobě nejde primárně o trestní stíhání a potrestání násilné osoby, nýbrž o to, aby její nelehká životní situace byla vyřešena, a to např. cestou civilního práva či reparací narušených partnerských vztahů. Česká republika se dlouhou dobu řadila mezi státy s první, t. j. nulovou reakcí na fenomén domácího násilí, kdy bylo možno reagovat na dílčí útoky násilného chování jednoho z partnerů, pakliže dosáhly intenzity trestného činu ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, znásilnění, vydírání apod. S účinností od 1. 6. 2004 bylo do českého právního řádu zavedeno nové ustanovení § 215a trestního zákona, konstituující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, kdy tento krok lze označit za prvek kriminalizace fenoménu domácího násilí. Pachatele tohoto trestného činu bylo možno postihnout za jednotlivé nežádoucí 32

Nová legislativa v ČR v oblasti domácího násilí – úloha policie, justice a intervenčních center

projevy jeho chování jako celek. S účinností od 1. 1. 2007 byl v ČR nastolen třetí typ reakce, který lze označit za reakci flexibilní, kombinovanou využívající prvků sociálně-právní ochrany, institutu vykázání s kombinací prvků trestního práva tam, kde je to účinné a možné. Daný typ reakce jde primárně cestou prevence na podkladě rozhodnutí o vykázání násilné osoby ve spojení s odbornou pomocí intervenčních center a dalších dotčených subjektů. Tato reakce je tím nejlepším, co bylo doposud na poli boje proti domácímu násilí poznáno. Tato reakce se poprvé objevila v Rakousku v roce 1997, kdy byl přijat zákon na ochranu před domácím násilím zavádějící do praxe institut vykázání. Na myšlenkách, principech a zásadách tohoto 3. typu reakce je vystaven i prezentovaný český model ochrany před domácím násilím vtělený do zákona č. 135/2006 Sb. Nová česká právní úprava, obsažená v zákoně č. 135/2006 Sb., nereaguje na případy domácího násilí pouze cestou trestního práva, tzn. represí reagující na v minulosti již uskutečněné chování, kdy preventivní dopad prostředků trestního práva zůstává mnohdy v praxi nenaplněn. V případě domácího násilí je těžištěm nové úpravy ochrana ohrožené osoby před dalšími útoky majícími znaky domácího násilí a zajištění jejího bezpečí, tedy prevence směrem do budoucna tak, aby se maximálním způsobem eliminovalo riziko dalšího nebezpečného útoku ze strany násilné osoby vůči osobě ohrožené domácím násilím. V konkrétním případě přitom není nikterak vyloučeno, aby vedle sebe byly uplatněny prvky preventivního působení v rámci využití institutu vykázání za současného navázání spolupráce ohrožené osoby s intervenčním centrem a současně, bude-li určité jednání násilné osoby natolik závažné, že dosáhne intenzity trestného činu, lze uplatnit opatření trestního práva hmotného a procesního, kdy lze vůči pachateli zahájit trestní stíhání. Bude-li však řešená situace natolik vážná, že i nadále hrozí nebezpečný útok proti základním chráněným zájmům ohrožené osoby, lze i po skončení desátého dne vykázání v zájmu zajištění ochrany a bezpečí ohrožené osoby iniciovat prodloužení doby trvání vykázání nad rámec původních deseti dnů, a to cestou občanského soudního řízení na základě návrhu ohrožené osoby na vydání předběžného opatření. Smyslem nové právní úpravy není plynulé převedení ohrožené osoby z područí osoby násilné do područí státu tak, aby orgány Police ČR, intervenční centra nebo soudy automaticky za tuto osobu rozhodovaly o jejím dalším životě. Pouze na prvních deset dnů přebírá plnou odpovědnost za zásah na místě vlastního konfliktu stát, kdy takovýto mandát pro vstup státu prostřednictvím jeho orgánů do soukromého vztahu dvou fyzických osob vyplynul mimo jiné z provedených výzkumů veřejného mínění, dle kterých ohrožená osoba není schopna sama svoji tíživou životní situaci pramenící z domácího násilí na počátku efektivně řešit, neboť není schopna z daného vztahu protkaného domácím násilím, představujícím výrazně specifický typ násilí, vystoupit. Ohrožená osoba násilné chování po určité době začíná vnímat jako normální jev, kdy ztrácí racionální náhled na svoji situaci, jakož i faktickou schopnost ji efektivním způsobem řešit. Podle výzkumů veřejného mínění provedených v ČR v letech 2001 a 2006 agenturou STEM se dotázané osoby vyslovily pro povinnost, resp. 33

5.


potřebu řešit případy domácího násilí za pomoci zásahu okolí, t. j. zejména ze strany státních orgánů, lékaře, příbuzných a sousedů, neboť ohrožená osoba tohoto není sama schopna, a to v roce 2001 v 79 % a v roce 2006 v 86 % dotázaných. V této souvislosti je nutno konstatovat, že domácí násilí nelze řešit izolovaně pouze institutem vykázání, tedy vytěsněním násilné osoby z privátu bez dalších návazných opatření. Tímto lze docílit klidového stavu na dobu deseti dnů, načež se násilná osoba vrací zpět do privátu, zatímco osoba ohrožená je zcela nepoučená ve vztahu ke svým oprávněním a možnostem dalšího postupu ve věci samé, není motivována, tzn., že původní situace se může znovu zopakovat a dále eskalovat. Smyslem nové právní úpravy je však zajištění ochrany a bezpečí ohrožené osoby z dlouhodobé perspektivy, to znamená poskytnout jí možnosti, vybavit jí všemi klíčovými informacemi a podpořit její schopnosti při dalším řešení její situace a tímto způsobem efektivně podpořit schopnost jejího samostatného rozhodnutí. Z hlediska identifikace je zákon č. 135/2006 Sb. vystavěn na čtyřech základních znacích domácího násilí, tzn. dlouhodobosti (t. j. opakovanosti), eskalaci (t. j. stupňování závažnosti útoků či zvýšení jejich četnosti), blízkém vztahu osoby ohrožené a osoby násilné při neměnném zachování jejich rolí a specifičnosti místa, na kterém k projevům domácího násilí dochází (t. j. místo stojící stranou společenské kontroly). V konkrétním případě se přitom může jednat o násilné chování jak v rovině psychického násilí, tak v rovině fyzického, sexuálního či ekonomického násilí. Pakliže jeden z uvedených znaků absentuje, nelze aplikovat model ochrany před domácím násilím ve smyslu zákona č. 135/2006 Sb. Poznatky dosavadní praxe pomáhajících organizací ukazují, že osobě ohrožené nejde primárně o kriminalizaci osoby násilné, se kterou žije v partnerském vztahu, ale o vyřešení tíživé situace, ukončení násilí tam, kde je to možné. O reparaci narušeného vztahu, ozdravění narušených společenských vazeb a popř. pokračování ve vzájemném soužití. Z těchto důvodů není nový model založen na paušální kriminalizaci násilné osoby, nýbrž na využití opatření netrestní povahy, t. j. opatření sociálně-právního charakteru. Jedná se o preventivní působení, nikoli o represi. Plnou odpovědnost za prvotní zásah nese stát, který v konkrétních případech detekovaného domácího násilí zasahuje prostřednictvím svých orgánů, t. j. Policie ČR, jež spolupracuje na základě principů interdisciplinarity i s dalšími subjekty, zejména intervenčními centry, orgány sociálně právní ochrany dětí apod. Ohrožená osoba v této souvislosti nemá žádnou možnost ovlivnit rozhodnutí policie o vykázání a ovlivnit délku trvání vykázání. Doba trvání institutu vykázání z rozhodnutí Policie ČR je stanovena přímo zákonem č. 135/2006 Sb., přičemž nemůže být zkrácena ani na žádost ohrožené osoby. Jedná se o desetidenní prostor pro ohroženou osobu, která tak může zkonsolidovat své síly bez vědomého tlaku násilné osoby, uvědomit si další možnosti řešení své situace a čerpat odbornou pomoc ze strany intervenčního centra. Je samozřejmě věcí ohrožené osoby, její svobodné vůle, zda využije nabídku, která je jí ze strany intervenčního centra obligatorně poskytnuta, tedy zda využije možnost navázání kontaktu s odbornými pracovníky a bude s nimi spolupracovat. Intervenční centrum přitom nemá žádné zákonné páky, jimiž by mohlo ohroženou osobu jakýmkoli způsobem přinutit ke spolupráci, kdy však není vyloučeno, aby snaha o navázání kontaktu (např. telefonicky) byla ze strany 34


intervenčního centra zopakována i poté, co se prvotní kontakt z důvodu nezájmu a odmítnutí ohroženou osobou nezdaří. Základní změny, které byly s účinností od 1. 1. 2007 zaznamenány v oblasti domácího násilí, představují pootočení dosavadní praxe při řešení obdobných případů o 180 stupňů, kdy do 31. 12. 2006 byla situace v ČR taková, že z privátu jako místa, kde k domácímu násilí dochází, odcházela ohrožená osoba, přičemž záleželo na jejích nejen finančních možnostech a schopnostech, jakým způsobem zabezpečí základní potřeby své, popř. svých dětí, s nimiž odchází, jakož i to, zda a jaké místo následné pomoci bude vyhledávat a kam se uchýlí. Stát se prostřednictvím svých orgánů nikterak nezajímal o to, jaký bude další osud ohrožené osoby, kam se uchýlí, nebyla jí garantována žádná možnost alternativního ubytování. Od 1. 1. 2007 se však situace v přístupu k řešení problematiky domácího násilí pootočila o 180 stupňů, tzn., že na základě aplikace institutu vykázání v odůvodněných případech to je násilná osoba, která opouští na základě rozhodnutí Policie ČR, popř. soudu privát, zatímco ohrožená osoba v tom prostředí zůstává. Prostor dotčený domácím násilím tedy opouští ten, kdo se dopouští určité formy společensky nežádoucího chování majícího znaky domácího násilí. Následně je zcela na této osobě, jakým způsobem se postará o své základní potřeby, tedy aby si zajistila nějakou alternativu bydlení, k čemuž jí jsou poskytnuty určité informace a součinnost od příslušníků Policie ČR. Toto je jedna část základních změn v přístupu k řešení případů domácího násilí, přičemž druhá, rovněž velmi podstatná část, spočívá v garanci dostupnosti a obligatorní nabídky poskytnutí odborné pomoci adresované osobě ohrožené. Doposud nebylo přímo na základě zákonné normy garantováno, že by se v případech domácího násilí dostávalo ohrožené osobě automaticky intervence ze strany státu, popř. dalších pomáhajících profesí, tzn., že záleželo na ohrožené osobě a jejích možnostech a schopnostech, jak rychle se ve své nelehké situaci zorientuje, vyhodnotí své možnosti a vyhledá cesty, popř. jiné informační kanály, např. do nestátních neziskových organizací (Bílého kruhu bezpečí, RIAPSu apod.), manželských poraden nebo dalších subjektů, na které se lze obracet s žádostí o poskytnutí odborné pomoci. Od 1. 1. 2007 se stát snaží posílit ochranu a bezpečí ohrožené osoby v delším horizontu ve snaze vybavit tuto osobu maximem informací a podpořit jí v jejím případném rozhodnutí řešit s konečnou platností svoji nelehkou životní situaci tak, aby bylo maximálním možným způsobem eliminováno riziko dalších projevů domácího násilí poté, co se osoba násilná vrátí po skončení vykázání zpátky do privátu. Záleží tedy na odpovědnosti ohrožené osoby, jaký bude další vývoj situace po skončení trvání vykázání, avšak za tímto účelem musí být maximálně fundovaná a vybavena maximem klíčových informací. Nový zákon na ochranu před domácím násilím č. 135/2006 Sb. představuje tzv. zákon zákonů, neboť obsahuje dílčí novely stávajících právních předpisů s účinností od 1. 1. 2007, a to zákona o Policii ČR, trestního zákona, občanského soudního řádu a zákona o sociálních službách. Jedná se tedy o zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, kdy původně byla zamýšlena změna osmi právních norem, nicméně v rámci 35

5.


legislativního procesu se nepodařilo prosadit některé myšlenky v oblasti novely trestního řádu, zákona o přestupcích a občanského zákoníku. Návrh předmětného zákona byl zpracován již v průběhu roku 2004, načež v listopadu 2004 byl cestou poslanecké iniciativy (celkem 55 navrhovateli z řad poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR napříč celým politickým spektrem) předložen k projednání do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následně proběhl poměrně dlouhý legislativní proces, načež v březnu roku 2006 byl zákon podepsán prezidentem republiky a publikován ve Sbírce zákonů ČR, čímž se stal součástí českého právního řádu. Pro zažití nové úpravy a přípravu na její aplikaci v praxi byla stanovena dostatečně dlouhá legisvakanční lhůta v řádu devíti měsíců, během které měly být připraveny všechny materiální, personální a organizační podmínky tak, aby celý model včetně všech třech pilířů mohl začít efektivně fungovat od 1. 1. 2007. Český model ochrany před domácím násilím je postaven na třech vzájemně provázaných pilířích. Prvním z nich je policejní zásah, který se uskuteční na žádost samotné ohrožené osoby, jejích rodinných příslušníků, či jiných osob a institucí. Jeho cílem je v prvé řadě zastavení aktuálního násilí v rodině či společném obydlí, pakliže k němu dochází, a to formou vykázání násilné osoby. Druhý pilíř pak spočívá v kontrole dodržování povinností uložených násilné osobě při vykázání a v následné péči o ohroženou osobu ze strany intervenčního centra spočívající v pomoci psychologické, sociální i právní. Ingerence státu, vstup do privátní sféry, se děje s ohledem na náležité zajištění ochrany základních lidských práv ohrožené osoby i proti její vůli. Třetí pilíř si lze představit jako občanskoprávní řešení situace ohroženou osobou, která se může obrátit na soud především se žádostí o vydání předběžného opatření, na jehož podkladě by ten, kdo ohrožuje tuto osobu svým násilným chováním, byl nucen opustit byt a jeho bezprostřední okolí a ve stanovené době se do takto opuštěného místa nevracel. Tuto možnost by osoba ohrožená domácím násilím měla mít jak v případě předchozího vykázání násilné osoby podle zákona o Policii České republiky, tak i bez něj. Dále se v rámci občanskoprávního řešení situace vyvolané domácím násilím předpokládá, že ohrožená osoba bude iniciovat řízení ve věci samé, zejména pokud jde o rozvod manželství, vypořádání společného jmění manželů včetně společného bydlení, úpravu styku s nezletilými dětmi atd. V těch státech, které již přijaly právní úpravu reagující na domácí násilí, je za prioritu považován preventivní přístup k domácímu násilí, tedy přístup, jehož cílem není primárně stíhat a trestat násilné osoby, nýbrž poctivý úmysl pomoci ohroženým osobám zastavit násilné incidenty včasným a účinným zásahem zvnějšku. Tento přístup lze objektivně označit za nejvhodnější typ reakce na domácí násilí. Tři pilíře nové právní úpravy jsou tvořeny třemi subjekty, a to Policií ČR, intervenčními centry a orgány justice, resp. obecnými soudy rozhodujícími na úseku civilního práva. Efektivní fungování celého modelu ochrany před domácím násilím je podmíněno existencí všech třech pilířů současně, tzn., že není možné, aby některý z uvedených pilířů byl nahrazen, resp. suplován jiným subjektem, popř. zbylými dvěma pilíři. Role jednotlivých pilířů je v rámci daného systému ochrany nezastupitelná a ryze specifická, vyžadující úzkou specializaci na práci s osobami ohroženými domácím násilím. Jednotlivé subjekty vystupující v oblasti ochrany před domácím násilím 36


fungují na základě principu interdisciplinarity, t. j. kooperace, sdílení a přenosu získaných informací. Pokud jde o samotný model ochrany před domácím násilím, pak jej lze rozdělit na dvě části, které na sebe mohou v konkrétním případě vzájemně navazovat či mohou být realizovány samostatně. Jedná se o správní řízení, ve kterém se uplatní rozhodovací pravomoc Policie ČR, jakož i odborná pomoc ze strany intervenčního centra a soudní řízení, ve kterém se uplatní rozhodovací pravomoc soudu, který může rozhodnout o vydání předběžného opatření v podobě vykázání či zákazu kontaktování poté, co již bylo ve věci rozhodnuto policejním orgánem nebo zcela samostatně. Dochází-li tedy v konkrétním vztahu k projevům domácího násilí, tedy útokům proti životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti ohrožené osoby, může dojít na základě různých podnětů pocházejících např. od samotné ohrožené osoby, jiných členů domácnosti stižené domácím násilím, sousedů, zasahujícího lékaře, zasahujícího strážníka městské/obecní policie apod. k zásahu Policie ČR. Tato poté, co se dostaví na místo samé, provede analýzu nastalé situace, kdy na základě zjištěných skutečností vyhodnotí reálné riziko hrozby dalšího nebezpečného útoku proti základním chráněným zájmům ohrožené osoby. Důležitým zdrojem informací pro zasahujícího policistu jsou nejen vyjádření násilné a ohrožené osoby, ale také vyjádření sousedů a přítomných dětí k okolnostem soužití obou aktérů násilného vztahu, dále stopy poranění na těle ohrožené osoby, zničené věci v bytě stiženém domácím násilím, dostupné evidence o držitelích střelních zbraní, zahájených trestních stíhání, evidence Rejstříku trestů, jakož i evidence předchozích výjezdů k případům domácího násilí. Pakliže zasahující policista na základě čtyř znaků identifikuje daný incident jako případ domácího násilí, vyhodnotí na základě zjištěných skutečností a využití metody SARA DN míru rizika reálné hrozby dalším útokem proti životu, zdraví, svobodě či lidské důstojnosti ohrožené osoby. Dospěje-li policista k závěru, že se jedná o domácí násilí a riziko hrozby dalšího útoku je střední či vysoké, je oprávněn na základě zákona o Policii ČR rozhodnout o vykázání násilné osoby z privátu stiženého domácím násilím, který obývá společně s ohroženou osobou. Rozhodnutí o vykázání přitom představuje preventivní opatření, jež má chránit ohroženou osobu směrem do budoucna před dalším možným útokem násilné osoby, nikoli sankci adresovanou násilné osobě za nežádoucí projevy jejího chování. Dané rozhodnutí činí policista v rámci správního řízení na základě své diskreční pravomoci, t. j. správního uvážení, kdy rozhodnutí o vykázání představuje jedno z jeho oprávnění, nikoli povinnost. Rozhodnutí o vykázání může být učiněno ve dvojí formě, a to jako vykázání ze společného obydlí (t. j. společně obývaného bytu nebo domu) a jeho bezprostředního okolí nebo jako zákaz vstupu do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí. Policista je povinen přesně specifikovat, na jaký prostor se vykázání/zákaz vstupu vztahuje. Ačkoli je tedy v rámci ochrany ohrožené osoby, zajišťované státem, rovněž potřeba jednoznačně deklarovat prioritu zajištění bezpečnosti ohrožené osoby mimo jiné i před podnikatelskou aktivitou osoby násilné (což je významné zejména v případech, kdy prostor, ve kterém došlo k násilnému jednání, je zároveň místem podnikání násilné osoby apod.), je možné 37

5.


vykázáním postihnout například jen ten prostor, který slouží k bydlení. To vše však pouze s podmínkou, že je možné prakticky tyto prostory oddělit (například uzavřením průchodu mezi těmito prostory apod.). Není-li takové oddělení možné, pak je násilná osoba vykázána i z míst, která využívá ke svým podnikatelským aktivitám. Vzhledem k těmto skutečnostem je jí však policejním orgánem umožněno odnést si z obydlí, na které se zákaz vztahuje, věci nezbytné pro zajištění řádného výkonu jejího podnikání nebo výkonu povolání. Pakliže policista rozhodl o vykázání, je povinen poučit ohroženou, jakož i násilnou, nyní vykázanou osobu o jejich právech, povinnostech a procesním postavení, jakož i možnostech dalšího postupu ve věci samé, t. j. kontaktování ohrožené osoby intervenčním centrem a možném rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření, jímž lze fakticky dosáhnout prodloužení doby trvání rozhodnutí o vykázání. Současně policista zajistí výkon daného rozhodnutí, kdy násilnou osobu vyzve k opuštění společného obydlí, na které se zákaz vztahuje a odevzdání klíčů tak, aby jí maximálním možným způsobem ztížil na zákonem stanovenou dobu možnost návratu do tohoto privátu. Současně policista umožní vykázané osobě, aby si ze společného obydlí, na které se vykázání vztahuje, odnesla své nezbytně nutné osobní věci, jakož i věci, které potřebuje pro výkon svého zaměstnání, povolání či jiné výdělečné činnosti. V praxi se jedná o movité věci, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí v rámci exekučního řízení, t. j. ošacení, hygienické potřeby, léky a zdravotnické pomůcky, mobilní telefon, osobní doklady, základní finanční hotovost apod., přičemž se jedná o věci, které vykázaná osoba nezbytně potřebuje po dobu trvání vykázání, t. j. na dobu nejméně deseti dnů. Vykázaná osoba má dále právo na informace o možnostech jejího dalšího ubytování a právo na poskytnutí součinnosti ze strany Policie České republiky. Rozhodnutí o vykázání je třeba doručit oběma stranám, tedy násilné osobě i ohrožené osobě, jakož i intervenčnímu centru a pokud bude na místě zjištěna přítomnost osob mladších 18 let, též orgánu sociálně právní ochrany dětí tak, aby tento subjekt mohl zahájit svoji činnost na základě zvláštních právních předpisů. Intervenční centrum je poté, co obdrží od policie zprávu o realizaci vykázání, povinno do 48 hodin od obdržení této informace zkontaktovat prostřednictvím svého odpovědného pracovníka osobu ohroženou a té nabídnou krizovou intervenci v podobě odborné psychosociální, právní a organizační pomoci. Poté, co bylo rozhodnuto o vykázání/zákazu vstupu, je nezbytně nutné, aby dané rozhodnutí mělo určitou právní váhu, čili je zapotřebí zajistit mimo jiné i zpětnou kontrolu, zda je toto rozhodnutí dodržováno a respektováno, a to jak ze strany ohrožené osoby, tak ze strany osoby vykázané, tedy osoby násilné. Tuto kontrolu zajišťuje ze zákona orgán Policie ČR, a to ve lhůtě tří dnů ode dne, kdy bylo o vykázání rozhodnuto. Pokud je zjištěno, že osoba vykázaná maří vydané rozhodnutí, tzn., že se nachází v privátu nebo do něho dochází, lze jí postihnout v rámci přestupkového řízení za spáchání přestupku proti veřejnému pořádku, neboť neuposlechla výzvy policejního orgánu jako veřejného činitele k opuštění společného obydlí a zákazu návratu do tohoto místa po zákonem stanovenou dobu. Bude-li však zjištěno, že vykázaná osoba opakovaně nebo závažně 38


porušuje vydané rozhodnutí o vykázání (např. do společného obydlí dochází opakovaně bez jakéhokoli důvodu a zde se dopouští dalších útoků proti ohrožené osobě), lze uvažovat i o jejím trestněprávním postihu v rámci trestního stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 trestního zákona. V rámci zákonných pojistek proti zneužitelnosti daného modelu ochrany má vykázaná osoba možnost podat proti rozhodnutí policejního orgánu o vykázání řádný opravný prostředek, t. j. odvolání k nadřízenému policejnímu orgánu v rámci správního řízení, t. j. krajské správě či policejnímu prezidiu. Proti vydanému rozhodnutí se ovšem může cestou řádného opravného prostředku bránit rovněž osoba ohrožená. Lhůta pro podání odvolání je stanovena v obecné rovině patnácti dnů, přičemž odvolání nemá odkladný účinek, tzn., že rozhodnutí je vykonatelné bez ohledu na to, zda si některá z oprávněných osob proti němu podala odvolání. Po vyčerpáních všech zákonných přezkumných prostředků v rámci správního řízení lze proti rozhodnutí policejního orgánu jako správního orgánu podat správní žalobu k obecnému soudu v rámci správního soudnictví. Vykázané osobě nelze upřít ani možnost podání ústavní stížnosti, pakliže se domnívá, že rozhodnutím o vykázání byla porušena či ohrožena ústavou jí zaručená základní práva a svobody, např. nedotknutelnost obydlí, ochrana vlastnického práva, svoboda pohybu apod. Pokud se násilná osoba domnívá, že byla poškozena její práva a svobody, má celou škálu zákonných prostředků, kterak se proti napadenému rozhodnutí či postupu policejního orgánu bránit. Je však věci rozhodovací činnosti příslušného orgánu v rámci jeho přezkumné pravomoci, aby zjišťoval, jaký byl postup policisty v konkrétním případě, tedy zda byl v souladu se zákonem a rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu tak bylo učiněno na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu a vyhodnocení všech zjištěných skutečností. Druhá fáze modelu ochrany před domácím násilím je tvořena systémem soudní ochrany, k jehož aktivaci je zapotřebí konkrétní projev vůle ohrožené osoby, tzn. že soudy o stanovení či případném prodloužení vykázání nerozhodují automaticky z úřední povinnosti. Ne každý zásah policie na místě samém nutně znamená rozhodnutí o vykázání a ne každé rozhodnutí o vykázání automaticky předpokládá rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření, na jehož základě se doba trvání tohoto institutu fakticky prodlužuje. K zahájení soudního řízení je tedy zapotřebí, aby ohrožená osoba podala návrh na vydání předběžného opatření poté, co již bylo policejním orgánem o vykázání rozhodnuto, čímž lze docílit faktického prodloužení doby trvání daného institutu nebo aby podala návrh na vydání předběžného opatření v podobě vykázání či zákazu kontaktování, aniž by tomuto kroku předcházelo jakékoli rozhodnutí policejního orgánu v dané věci. Soudní řízení tak může plynule navázat na řízení správní, tzn. rozhodnutí Policie ČR o vykázání/zákazu vstupu anebo jde o prví řízení v dané věci, aniž by situaci dříve řešila Policie ČR. V druhém případě půjde zpravidla o situaci, kdy ohrožená osoba nebyla aktuálně vystavena žádnému útoku ze strany násilné osoby tak, aby ve věci zasahovala hlídka policie, nicméně v jejich vzájemném vztahu dochází k domácímu násilí, jež má ohrožená osoba v úmyslu řešit např. podáním návrhu na rozvod manželství, vypořádáním 39

5.


poměrů k nezletilým dětem apod., neboť se chce od násilné osoby oprostit, avšak doposud takovýto zásadní krok neučinila z obavy z reakce násilné osoby, u níž by vidina soudního řízení mohla podnítit eskalaci násilí. A právě z důvodu této obavy, kdy další soužití obou osob již není možné a současně ohrožená osoba se nemá kam uchýlit do bezpečí, má právo podat současně s návrhem na zahájení řízení ve věci samé, popř. samostatně, návrh na vydání předběžného opatření, kterým lze dočasně upravit poměry účastníků. Ohrožená osoba podává návrh na vydání předběžného opatření zpravidla v součinnosti s odbornými pracovníky intervenčního centra, kteří by jí měli vybavit klíčovými informacemi o dalším možném postupu v dané věci, popř. jí pomoci při koncipování předmětného návrhu. O podaném návrhu na vydání předběžného opatření je soud povinen rozhodnout ve lhůtě 48 hodin od okamžiku jeho doručení. Pakliže ohrožená osoba podá návrh na vydání předběžného opatření v průběhu desetidenního vykázání stanoveného rozhodnutím policejního orgánu, pak se doba trvání vykázání případně prodlužuje až do okamžiku soudního rozhodnutí o podaném návrhu. Daná konstrukce má význam zejména tehdy, je-li návrh na vydání předběžného opatření podáván v závěru desetidenního vykázání, čímž se doba trvání předmětného zákazu automaticky prodlužuje o dalších maximálně 48 hodin a to i přesto, že základní výměra deseti dnů pro trvání vykázání z rozhodnutí policejního orgánu již uplynula. Jestliže soud návrh na vydání předběžného opatření zamítne, platnost vykázání stanoveného rozhodnutím policejního orgánu končí, tzn. že násilná osoba, která byla vykázána, se zase může vrátit zpět do společného obydlí, na který se zákaz vztahoval. Místně příslušným orgánem Policie ČR jí jsou vráceny klíče od obydlí, které v rámci rozhodnutí o vykázání vydala a jež zde byly deponovány, přičemž je osobní věcí ohrožené a násilné osoby, jakým způsobem budou svoji situaci dále řešit. V praxi může samozřejmě nastat též situace, že ohrožená osoba ani nebude iniciovat podání návrhu na vydání předběžného opatření, vykázanou osobu přijme zpátky a společně budou svoji situaci řešit např. prostřednictvím služeb manželské poradny či rodinného terapeuta apod. Vždy záleží na vůli a rozhodnutí ohrožené osoby, jak chce svoji situaci na podkladě informací poskytnutých intervenčním centrem řešit. Pakliže v určitém vztahu bude i v budoucnu docházet k dalším projevům domácího násilí, lze při splnění všech zákonných podmínek a předpokladů pro vykázání daný institut aplikovat znovu. Jestliže soud návrhu ohrožené osobě na vydání předběžného opatření vyhoví a předběžné opatření ve lhůtě 48 hodin nařídí, pak toto předběžné opatření trvá po dobu jednoho měsíce. Během toho měsíce má ohrožená osoba možnost podat příslušnému soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé, t. j. návrh na rozvod manželství, návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství, návrh na vypořádání společného jmění manželů či návrh na zrušení práva společného nájmu k bytu. Za situace, kdy jsou již oba partneři rozvedeni a pouze společně sdílejí nájemní byt, kdy čekají na rozhodnutí soudu o tom, kdo zůstane nájemcem tohoto bytu a komu připadne určitá bytová náhrada, může dojít k značnému vyostření vzájemného vztahu, eskalaci fyzického či psychického násilí. Není-li návrh na zahájení řízení ve věci samé v rámci stanovené lhůty podán, končí po uplynutí jednoho měsíce doba platnosti 40


předběžného opatření, tedy vykázání a násilná osoba se může vrátit zpět do společného obydlí, na které se zákaz vztahoval. Je-li však návrh na zahájení řízení ve věci samé podán, má ohrožená osoba současně možnost podat, a to i opakovaně, návrh na prodloužení platnosti předběžného opatření v podobě vykázání či zákazu kontaktování. Pakliže soud tomuto návrhu vyhoví, záleží vždy na jeho uvážení, o jakou dobu trvání předběžného opatření prodlouží. Maximální možná délka trvání vykázání je však jeden rok od okamžiku, kdy bylo poprvé o vykázání rozhodnuto, tzn. policistou v bytě samotném anebo na základě rozhodnutí soudu v rámci předběžného opatření. V případě rozhodování soudu o prodloužení trvání předběžného opatření stejně jako v případě rozhodování policejního orgánu o vykázání v rámci správního řízení musí být zákonný podklad pro vykázání, tedy hrozící nebezpečný útok proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažný útok proti lidské důstojnosti ohrožené osoby. Není-li ohrožená osoba v rámci domácího násilí aktuálně ohrožena žádným dalším nebezpečným útokem, nelze vydat předběžné opatření a ani rozhodnout o prodloužení trvání vykázání. Ve vztahu k podání návrhu na vydání předběžného opatření je nutno zdůraznit, že v případech domácího násilí je takovýto návrh osvobozen od povinnosti složit na účet soudu finanční jistinu ve výši 50.000,- Kč. Opačný přístup by byl pro ohroženou osobu naprosto zničující, neboť sama nemá ve většině případů na složení této jistiny dostatek finančních prostředků, čímž by jí byla fakticky odepřena možnost dosáhnout na využití institutu předběžného opatření, jež má v odůvodněných případech poskytovat prozatímní ochranu jejím oprávněným zájmům. Předběžná opatření, jimiž lze dosáhnout dočasné ochrany ohrožené osoby před dalšími útoky ze strany osoby násilné, jsou koncipována ve dvou formách, kdy obě formy mohou být vydány současně, popř. soud vydá pouze jednu podobu předběžného opatření. Konkrétně se jedná o možnost uložit násilné osobě, proti které návrh ohrožené osoby na vydání předběžného opatření směřuje, povinnost dočasně opustit společně obývaný byt nebo dům, jakož i jeho bezprostřední okolí nebo povinnost zdržet se setkávání s ohroženou osobou a navazovat s ní kontakty, není-li pro takový kontakt zákonný důvod (např. soudní řízení, upravený styk s nezletilými dětmi apod.). V prvním případě se jedná o ochranu ohrožené osoby teritoriální, ve druhém případě pak ochranu personální. Orgány Policie ČR jsou přitom nadány možnostmi zajistit ochranu ohrožené osoby pouze na konkrétním místě, t. j. ve společné obydlí, ve kterém k domácímu násilí docházelo a jeho bezprostředním okolí, zatímco na základně rozhodnutí soudu lze cestou předběžného opatření zajistit ochranu a bezpečí ohrožené osoby nejen z hlediska teritoriálního, t. j. tehdy, nachází-li se ve společné obydlí, na které se vykázání vztahuje, ale též z hlediska personálního, t. j. mimo tento vymezený prostor, tedy prakticky kdekoli, kde se tato osoba pohybuje. Rozhodnutí o zákazu setkávání a navazování kontaktů s ohroženou osobou tvoří pomyslný prstenec kolem této osoby, který se společně s ní pohybuje v místě a čase (putuje s ní kdekoli, kde se právě nachází). V zahraničí obdobný model ochrany funguje i v případě rozhodovací činnosti policejního 41

5.


orgánu o vykázání, avšak v rámci českého legislativního procesu byla daná koncepce personální ochrany, o které by mohl rozhodnout policejní orgán, zcela neprůchodná. Je tedy otázkou případné budoucí novelizace zákona č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, resp. zákona o Policii ČR, zda bude oprávnění policejního orgánu vykázat násilnou osobu ze společného obydlí doplněno rovněž o oprávnění zakázat této osobě jakýkoli nežádoucí kontakt s osobou ohroženou tak, aby tato byla po nezbytně nutnou dobu maximálním způsobem chráněna před jakýmkoli negativním vlivem ze strany násilné osoby a měla možnost se sama svobodně rozhodnout, jakým způsobem bude svoji nelehkou životní situaci směrem do budoucna řešit.

42

Některé postupy v boji proti domácímu násilí v USA

1

Some Methods in Combating Domestic Violence in USA Doc. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., Univ. Priv. Prof. proděkan pro vědu a zahraniční vztahy Fakulty práva Bratislavská vysoká škola práva Problematika domácího násilí v Evropě a na kontinentu vůbec se stala v posledních letech jedním z velmi diskutovaných, ale i kontroverzních témat ve společnosti, odborných kruzích a to i v oblasti trestního práva. Například sousední Česká republika je jednou ze zemí, které se rozhodly řešit problematiku domácího násilí ve vztahu ke všem kategoriím ohrožených osob pomocí komplexního přístupu v oblastech práva občanského, správního i trestního. Přistoupila tak k řešení problému podobně, jako tomu učinilo přesně před deseti lety Rakousko. To jsou důkazy o tom, že bylo ve střední Evropě dosaženo řady úspěchů. Při porovnání výsledků v legislativní oblasti s právní úpravou, která byla přijata v zámoří, se ovšem domnívám, že zmíněná, přijatá a v praxi převážně úspěšná legislativa, stále ještě není v mnoha ohledech dokonalá. Jako inspiraci jsem proto zvolil rozbor právní úpravy amerického státu Illinois, která v této zemi platí již mnoho let v podobě zvláštního zákona proti domácímu násilí.2

1. Systematika zákona proti domácímu násilí Zákon se vyznačuje poměrně specifickou systematikou, která je tvořena čtyřmi celky (obecná ustanovení, příkazy k ochraně, povinnosti státních orgánů, instituce poskytující ochranu zdraví) dělenými do mnoha dílčích článků (důvodová zpráva a vysvětlení některých pojmů, vymezení příkazu k ochraně, osoby ohrožené a chráněné, přístup k vysoce ohroženým dospělým osobám, podmínky zveřejnění jména a adresy obětí, žaloby podle civilního práva, jurisdikce, průběh soudního řízení, příkazy k ochraně, trestné činy domácího násilí, výkon příkazů k ochraně, odvolání příkazu, další procesní postupy státních orgánů, atd.). Zákon obsahuje komplexní úpravu, je to vlastně smíšený hmotněprávní a procesní předpis, který zahrnuje opatření v oblasti občanského, správního i trestního práva. Je velmi podrobně rozpracován, zachycuje nejen základní 1) Documents of Institute Director of the Illinois Coalition Against Domestic Violence – Legal

Institute, Jane Addams Hull House Association Chicago (Domestic Violence court Advocacy program), Joseph Vosicky Law Office, Chicago, Illinois, USA. 2) Illinois Domestic Violence Act z roku 1986 (750 ILCS 60).

43

6.


zásady při postupu proti domácímu násilí, ale především ukládá konkrétní úkoly a stanoví přesné postupy státních orgánů, soudů a jiných veřejných institucí. Nadto ovšem nabízí jednoduchá právní poučení, resp. metodické návody pro postup osob, které se v postavení oběti domácího násilí mohou ocitnout.

2. Důvody pro přijetí zákona Důvodová zpráva, která tvoří úvodní část předpisu, se zabývá okolnostmi a jevy, které vedly zákonodárce k přijetí této komplexní a moderní úpravy. Poskytuje tím ovšem i obrázek současné americké společnosti, kde nejzávažnější případy domácího násilí nepostihují ženy, jak se domnívají někteří evropští aktivisté a navrhovatelé legislativních opatření proti domácímu násilí, ale seniory, invalidní a jinak závislé osoby a děti: ¾ domácí násilí je závažným trestným činem proti jednotlivci v společnosti, způsobuje rodinnou disharmonii v tisících illinoiských rodinách a nezřídka vede k vraždám, těžkým újmám na zdraví a způsobuje tak atmosféru nežádoucí pro zdravý rozvoj dětí; ¾ domácí násilí postihuje ohrožené skupiny dospělých ale bezbranných osob, které jsou zvláště zranitelné a nejsou schopny se samy bránit ani vyhledat pomoc, dochází přitom k fyzickému násilí, sexuálnímu zneužití, zanedbávání a vykořisťování; ¾ právní systém dosud nedostatečně účinně postupoval proti těmto jevům, umožňoval pachatelům (abusers) uniknout trestní odpovědnosti nebo finančním sankcím a nedostatečně vnímal kriminální podstatu domácího násilí; ¾ je třeba poskytnout podporu oběti spočívající v ochraně před dalším násilím rychle vydanými a pečlivě provedenými soudními příkazy, které zakazují násilí a v případě potřeby dokonce znemožňuji přístup pachatele k oběti, obsahují opatření péče o děti a ekonomickou či finanční podporu, vedoucí k nezávislosti na pachateli; ¾ budou stanoveny a upřesněny postupy a odpovědnost státních orgánů za okamžitou, účinnou pomoc a ochranu obětem domácího násilí, tak aby ze strany státních orgánů nedocházelo k tzv. sekundární viktimalizaci, čehož důkazem je mnoho oznámení, na která policie nereagovala a následně došlo k usmrcení oběti; ¾ je třeba rozšířit civilní i trestní prostředky pro ochranu obětí domácího násilí, je-li toho třeba, včetně takových, které umožní fyzické odloučení stran a působí tak preventivně. Předpis pak definuje některé pojmy s nimiž je následně v textu zákona operováno. Domnívám se, že je dobré si tento výklad provedený samotným předpisem připomenout: ¾ domácím násilím se rozumí fyzické zneužití, harašení, zastrašování závislé/odkázané osoby, zásahy do osobní svobody, záměrné zbavení svobody, ale nezahrnuje rozumná a přiměřená opatření směřující vůči nedospělým osobám ze strany rodičů nebo osob v postavení rodičů; 44


1

¾ ¾

¾

¾

¾

dospělými bezbrannými osobami se rozumí osoby pokročilého věku (senioři) nebo osoby invalidní, které nejsou schopny se bránit proti násilí ze strany rodiny nebo jejího člena; vykořisťováním se myslí protiprávní a utrpení způsobující zneužívání seniorů nebo invalidů, neetické a protiprávní odnímání jejich zdrojů, příjmů, podvody páchanými na nich, jejich zastrašování, zneklidňování, klamání; zvláště ohroženými bezbrannými osobami jsou osoby mladší 18 let, nebo ty, jejichž fyzické nebo psychické omezení jim znemožňuje vyhledat nebo opatřit si ochranu proti různým formám domácího násilí. Tyto osoby je třeba chránit účinněji než ostatní oběti; rodina nebo členy domácnosti zahrnuje manžele, bývalé manželé, rodiče, děti, nevlastní děti a další osoby pokrevně příbuzné nebo osoby, které sdílejí nebo dříve sdílely společné obydlí, osoby, které mají nebo udávají, že mají dítě ve společné péči, osoby, které jsou pokrevními příbuznými dítěte, snoubenci, bezbranné osoby a jejich pečovatelé nebo asistenti. Nenáleží sem vztahy vzniklé mezi obchodními společníky nebo partnery a podobné vztahy. harašením se myslí vědomé chování způsobilé vyvolat u dotčené osoby tíseň, strach, obavy jako například: znepokojování v místě bydliště, školní docházky nebo v zaměstn nání, n opakované telefonování domů, do školy nebo zaměstnání, n opakované sledování nebo pozorování oběti na veřejných místech, n vyhrožování odnětím dítěte rodiči bez ohledu na rozhodnutí soudu, n opakované vyhrožování fyzickou silou, uvězněním atd.

3. Procesní postupy 3.1 Návrh na zahájení řízení Přístup k osobám, které zákon označuje za zvláště ohrožené, musí být umožněn organizacím, které jsou podle zákona k takovému úkonu oprávněny. V případě potřeby je příslušné státní orgány (šerif, policie…) na místo a do prostor, kde se nachází oběť doprovodí a vstup jim zajistí (příkaz soudce ke vstupu).

l

l

K zahájení opatření na ochranu oběti se přistupuje buď: na základě návrhu na zahájení soudního řízení podaného ohroženou osobou, na návrh v průběhu občanského soudního řízení (např. rozvodové řízení, řízení o neplatnosti manželství), bez návrhu v trestním řízení, pokud taková potřeba v průběhu řízení vyplyne.

Státní orgány jsou povinny poskytnout oznamovateli pomoc při sepisování návrhu směřujícího k soudu. Takovou pomoc musí poskytnout například státní zástupce. Navrhovatel musí v návrhu informovat soud o tom, zda v současnosti 45

6.


nebo v minulosti byla státními orgány přijata nějaká opatření na jeho ochranu před domácím násilím. Státní orgány na žádost navrhovatele nebo z vlastního podnětu rozhodnou zpravidla o nezveřejnění informací o identitě, bydlišti nebo pracovišti (škole) navrhovatele.

3.2 Další postup v civilním a trestním řízení Návrh na zahájení řízení na ochranu u soudu nepodléhá poplatkové povinnosti. Každým takovým návrhem se soud musí zabývat, nemůže dojít k tomu, že návrh odmítne nebo se jím po dlouhou dobu zabývat nebude. Návrh naopak bývá zpravidla projednán přednostně. Návrh musí směřovat k tomu, aby soud vydal ochranný příkaz (Order of Protection). V průběhu řízení ve věcech občanskoprávních nebo před trestním soudem má oběť právo na bezplatného právního zástupce pro domácí násilí, pokud soud nerozhodne jinak. Jde-li o zvláště ohroženou bezbrannou dospělou osobu, které byl ustanoven opatrovník, soud vedle něho může ustanovit ještě nezávislého poradce, který přezkoumává, zda opatrovník postupuje podle zákona a zda nezneužívá své pozice v neprospěch opatrované osoby. V případě, že je opatrovník účastníkem řízení jako svědek, soud ustanoví dočasného náhradního opatrovníka. V občanském soudním řízení nemá navrhovatel právo na projednání návrhu před porotou, v trestním řízení však toto právo omezit nelze, pokud ho uplatní obviněná osoba. Každý je povinen se dostavit na předvolání k soudu projednávající domácí násilí. Soudy rozlišují mezi přednostními a běžnými případy. Domácí násilí náleží mezi přednostně vyřizované věci. Pokud se v případě navrhovatele jedná o zvláště ohroženou bezbrannou dospělou osobu, které nebyl ustanoven opatrovník, není nikdo oprávněn na místo něho nebo jeho jménem činit návrhy na provedení důkazů nebo použití opravných prostředků a pod.

4. Ochranný příkaz 4.1 Charakteristika příkazu Pokud soud uzná za prokázané, že navrhovatel je obětí domácího násilí podle zákona o domácím násilí, vydá ochranný příkaz. Ochranný příkaz může mít podobu: l l l

46

neodkladného příkazu, dočasného příkazu, trvalého příkazu.


1

Příkaz obsahuje zákaz násilí, zanedbávání nebo vykořisťování. Zakazuje tomu, jemuž je adresován, násilí, harašení, zasahování do osobní svobody atd., tedy všechny formy domácího násilí a dále, je-li toho třeba, další přiměřená omezení.

4.2 Některé příklady přiměřených omezení uložených ochranným příkazem Zvláštním opatřením, které může ochranný příkaz provázet (ochranná opatření) je rozhodnutí o výhradním užívání bydliště nebo domácnosti osobou, která byla vystavena domácímu násilí. Tento příkaz zakazuje pachateli domácího násilí vstup nebo pobyt v celém bydlišti nebo domácnosti, nebo jeho části, bez ohledu na to, zda je vlastníkem nebo nájemníkem, za podmínky, že navrhovatel bydliště nebo domácnost zákonným způsobem obývá také. Vlastnictví k bydlišti nebo domácnosti však rozhodnutím zůstává nedotčeno. Podobným institutem pak je právo navrhovatele na obsazení bydliště nebo domácnosti, u něhož jsou však vlastnické či jiné podobné poměry zkoumány podrobněji. Dalším ochranným příkazem je příkaz vyhýbat se (nepřibližovat se k) osobám chráněným příkazem. Týká se to vstupu nebo setrvání v zaměstnání, ve škole, nebo jiných místech, kde se chráněná osoba zdržuje. Důvodem pro takové rozhodnutí může být například presumpce týrání (zvláštní definice). Soud může na žádost osoby, které jsou shora uvedené příkazy adresovány, umožnit vstup do bydliště nebo domácnosti, aby si mohla odnést nutné osobní potřeby (šaty, medikamenty, věci na nichž je závislá) a které používá výhradně ona sama, a to jen za doprovodu soudem určené osoby nebo státního orgánu (policie). Soud může doporučit nebo nařídit, aby pachatel ve stanovené době podstoupil konzultace s právníkem, sociálním pracovníkem, psychologem, psychiatrem, podrobil se odvykací léčbě, programu proti domácímu násilí apod. Soud může jako ochranné opatření použít též příkaz ke svěření nezletilého dítěte ohroženého jedním z rodičů do péče navrhovatele – druhého rodiče, nebo nařídit, aby pachatel dítě druhému rodiči nebo jiné oprávněné osobě předal. Soud může omezit nebo zakázat návštěvy napadeného dítěte pachateli. Soud může vydat příkaz k výhradní držbě věcí navrhovatelem, pokud je tento výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem věcí nebo vydat na návrh navrhovatele zákaz jakékoli dispozice s věcmi, příkaz, aby pachatel domácího násilí finančně a materiálně podporoval navrhovatele a všechny děti, které má v péči a aby mu nahradil náklady a kompenzoval ztráty a mnohé další potřeby a pod. 47

6.


4.3 Formy příkazů Neodkladný příkaz se týká případů, kdy přichází v úvahu uložení jednoho nebo více ochranných opatření. Je možno jej uložit až na dobu 21 dnů. Dočasný příkaz na dobu až 30 dnů je vydán pro případy, kdy přichází v úvahu uložení jednoho nebo více ochranných opatření a pachatel se má v této lhůtě dostavit před soud. Trvalý příkaz se ukládá v případech probíhajícího soudního (občanskoprávního nebo trestního) řízení, až do jeho skončení.

4.4 Oznámení příkazu Příkaz musí být soudním úředníkem ihned nebo nejpozději následující den doručen tomu, na něhož se vztahuje a kopie navrhovateli. Současně je doručen šerifovi nebo policii, aby zde byl zaznamenán do zvláštního rejstříku. U pachatelů, kterým nelze doručit příkaz do vlastních rukou, je třeba provést přiměřeným způsobem zveřejnění, že se má dostavit k příslušnému orgánu, kde jim bude příkaz předán. Příloha: Formulář návrhu na vydání ochranného příkazu.

48


1

49

6.


50


1

51

6.


Desať rokov ochrany pred domácim násilím v Rakúsku – zhodnotenie rakúskej právnej úpravy Birgitt Haller Institute of Conflict Research (IKF), Vienna Yesterday you have already heard a contribution by Barbara Jauk dealing with the Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence. So you have already been informed about the idea of the law and its main instruments. Before presenting some of the findings resulting from the law’s evaluations carried out by our institute, I want to stress a few points with regard to the law. The idea behind it is to make clear that protection of the personal safety is prior to the respect for the private sphere. Therefore domestic violence has to be treated by the police like any case of violence in the public sphere. Furthermore I want to mention that the first initiatives aiming at having protection against domestic violence more firmly anchored in law were undertaken by feminist groups and in particular by the women’s shelters movement in the late 1980s. And so representatives of the Autonomous Austrian Women’s Shelters Network were also involved in the drafting of the Act on the Protection against Domestic Violence. ¾ ¾ ¾

I would like to remind you of the three pillars of the Austrian law: eviction and barring orders by the police; a longer term protection by means of an interim injunction issued by the family court; and free counselling and support by the so-called ‘Intervention Centres’.

It is important that the police do not depend on the victim’s consent. They will have to issue a barring order even against the will of the victim if it can be assumed that an assault on the physical safety of an individual is imminent. The ten days period of the barring order is extended to 20 days, if the person at risk applies to the Family Court for an interim injunction. The Court is supposed to come to a decision within this period, and in any case the ban will expire after the twentieth day of its issue. An interim injunction can be issued against a (former) close relative after physical abuse, or after threats, or in case of psychological terror if this seriously impairs the victim’s mental health and 52

10 Years of Protection against Domestic Violence in Austria – Evaluations of the Austrian Law

whenever these attacks make living with the violent person intolerable. Although after barring orders a high number of interim injunctions are issued, there is no “guarantee” that they will be imposed. Within the last years there were several cases of women killed by their partners after an interim injunction had been denied by the court. At the moment, the interim injunction is valid for a maximum of three months, but the Ministry of Justice is thinking about extending it to a period of six months. Since the regulations have come into force in 1997, the number of eviction and barring orders has increased every year. From May to December 1997, within 8 months, the police issued about 1,400 barring orders. In 1998, the total number amounted to 2,700. In 2005 already more than 5,600 barring orders were issued. (By the way: Austria has about 8 million inhabitants.) Interim injunctions are much less frequent: In 2005, about 1,650 were applied for and 1,500 were admitted by the Court.

The evaluation of the law In 1998 we analysed about 1.000 police files concerning domestic violence. In these cases nine out of ten victims were female and 97 percent of the perpetrators were male. More than 80 percent of the interventions took place in partnerships: 50 percent against a spouse, 30 percent against a cohabiting partner. In 8 percent of all cases a former partner was concerned, and in 7 percent the conflict was an inter-generational one (the small number of female offenders appear mostly in this context). In the following I would like to address some short-comings and problems because these might be important lessons to learn from.

1st: How do the police apply the regulations? The urban police apply them more actively than the rural one. The urban police are responsible for approximately one third of the Austrian population but they impose nearly two thirds of the barring orders. Before the Protection against Domestic Violence Act came into force, the instrument most frequently used to respond to domestic disputes was that of “dispute settlement”: the police officers talked to the so-called “conflicting parties”, seeking to “calm” them and occasionally suggested to the woman to seek refuge, for instance in a women’s shelter. The idea behind the wish to mediate between victim and perpetrator was that violence in a personal relationship was a “private matter”, and that the state and its authorities had no right to interfere. The instrument of dispute settlement is still available to police officers, along with eviction and barring orders. It is striking that dispute 53

7.


settlement is still often the method of choice used by the rural police in the event of family conflicts. Initially, police officers found it hard to meet their obligation of imposing barring orders, especially when the women concerned were reluctant to support them in the performance of their duties. Officers we interviewed told us that they were upset and disappointed, when they were asked not to impose a barring order, and occasionally complied with such requests. Another obligation police officers were reluctant to meet, was that of cooperating with the intervention centres: the obligation to pass on information to the intervention centres was occasionally ignored. It might still be a problem that police officers refuse to intervene in repeated cases of violence. Victims we interviewed told us that police officers judged another intervention to be useless as the women had not separated from the perpetrator after the previous one.

2nd: How do victims react on the imposed measures? We interviewed a number of victims, most of them twice (after a longer period of time) to get information on the sustainability of the police measures. More than half of the interviewees had divorced or separated from the partner, among the remaining women one half was in divorce proceedings (but not all of them felt sure that they really wanted to divorce), the other half was still living in a relationship with the perpetrator. Out of those who still lived with their partners only one interviewee stated that the relationship had changed to the better. The others reported that they had been violated again, but could not leave their partners: They did not feel strong enough for this step, were economically dependent on them or were too frightened. The reaction of some interviewees towards eviction and barring orders changed in the course of time. In the beginning some of them had opposed these measures, esp. when they did not want to give up their partners, but their partners left them. In the follow-up interviews they admitted how helpful the new legislation had been. Meanwhile they had got over the separation emotionally and told us that without the help from the police they would never have decided to separate. This proves the importance of the police taking these victims seriously. Other women judged the barring orders as very important for themselves already shortly after the intervention because they made them understand that they should separate from their partners. In some cases, when the offenders did not have to face a barring order but only a dispute settlement, their partners were critical of this reaction: In their view the police intervention had made the perpetrators even stronger, as they realized that nobody would stop their aggressive behaviour. Most of the victims were very satisfied with the behaviour of the police. We found it remarkable that mixed teams of a male and a female officer were judged as impartial whereas male officers seemed to be partial to women. Only in the 54


rural areas women complained about the police, who were often prejudiced against women: They did not believe what the women had told them or blamed the women for their partners’ aggressions. The support of the intervention centres was judged as essential for getting over the separation process by the interviewees. Therefore these centres are important actors with regard to successful protection against violence.

3rd: The situation of children subject to domestic violence If there are children living with the family, both youth welfare authorities and intervention centres are immediately notified by the police, once eviction and barring orders have been imposed. However, police reports focus primarily on the situation and condition of the endangered woman, largely ignoring that of the children. So, there is a “blind spot” as regards the situation of children. As I mentioned already, youth welfare authorities can apply for an interim injunction, if a child is at risk and the mother has not filed an application herself. But they rarely make use of this possibility. According to the statistics of the Ministry of Justice, during the first five years (from 1997 until 2002) only 31 applications were filed by youth welfare authorities. (Since 2003 statistics are no longer available.) Our interview partners working in youth welfare offices welcomed the Act on the protection against domestic violence, because barring orders exclude imminent danger for the children and they extend the available time frame for the youth welfare officers to react. But they emphasized that an interim injunction cannot be filed against the mother’s will: in a case like this a mother would not be able to protect her children. The intervention centres criticize this attitude. They expect youth welfare authorities to file for an interim injunction for example in order to protect a mother who might want to “hide” herself behind youth welfare officers, because if she brings in the interim injunction by herself, the perpetrator directs his aggression against her. What makes it particularly difficult for youth welfare officers to deal with domestic violence, is the fact that they recognise mothers subjected to violence as victims, while, at the same time, they have to hold them responsible for the children. This may lead to situations in which women are additionally challenged instead of supported, for ex. when the youth welfare authority threatens to take the children away if the woman re-admits the evicted partner to the home. In a case like this the victim of violence is exposed to massive pressure from both the perpetrator and the youth welfare office. 4th: The situation of foreign women With regard to foreign women being victims of domestic violence it seems that the Protection against Domestic Violence Act does not offer an as efficient protection for them as for Austrians, especially for two reasons. Firstly, foreigners are often not interested in contacting the police because they fear the police and 55

7.


women often do not speak German well enough to contact authorities. So in many cases they seek refuge in women’s shelters (where migrants are over-represented) instead of calling the police. Secondly, many migrant women come to Austria in the course of the so-called “family reunification”. Their right of residence depends on the husbands’ right – in case of divorce or if the husband loses it (for ex. because of a conviction), the family members lose it, too. Furthermore, these women are not allowed to work during the first four years of their stay in Austria. Therefore they depend economically on their husbands and cannot separate from them. For years the intervention centres have been claiming a self-contained right of residence and of employment for foreign women because otherwise they have no chance of leaving a violent partner.

5th: The role of the criminal courts With regard to protection against domestic violence, major shortcomings are still evident in the sphere of the criminal judiciary. The criminal courts are sometimes rather reluctant to treat domestic violence in a decisive way. A high percentage of proceedings instituted because of domestic violence are quickly abated, not only because victims of violence refuse to give evidence, but also because the deed is not regarded as punishable. Violence in the private sphere is still perceived as a privileged offence. In 2001, about one third of the legal proceedings after bodily injuries ended with a diversion measure, mostly a victim-offender mediation. It is sufficient for the offender to demonstrate his willingness to compensate for the damages, in particular by making a (symbolic) payment. In some cases an apology or even just a conversation between victim and offender, where the victim is able to explain to the offender what she has suffered, may suffice. The usefulness of VOM is strongly denied by the intervention centres because it ignores power imbalances between victim and perpetrator and victims are often overruled. The most appropriate judicial reaction in case of domestic violence might be the imposing of a time of probation on the condition that the offender attends an anti-violence-training. At the time our evaluation was done this possibility was only rarely made use of. Last year two major changes were made with regard to criminal law. Firstly, “stalking” is prosecuted since the 1st of July 2006. Secondly, the public prosecution of a threat with violence against a close relative does not require the permission of the victim anymore. Especially the intervention centres have urged this new regulation. To conclude, I want to stress a few points. The Protection against Domestic Violence Act is widely accepted both by the police and by the victims. It is important that discretion for imposing eviction and barring orders lies exclusively with the police. The new legal instruments signify a change of paradigm: domestic violence being no longer perceived as a private ‘conflict’, but constituting a ground for receiving protection from state agencies, thus confirming the rightful claim to live free from violence also inside one’s home. 56


It is a main finding of the evaluation that the application of the Protection from Violence Act strongly depends on the persons involved in the intervention process, on their commitment and on their attitudes. This can be seen in the different reactions of urban and rural police, but also among the representatives of the courts. The higher the value of marriage and family is rated, the higher is the probability that domestic violence is ignored. The Protection from Violence Act involves youth welfare authorities and the civil judiciary into ensuring the safety of persons subjected to violence and assigns a clearly defined role to them. The result (mostly) is effective action in both these areas. But the new legislation makes no reference to the role of the criminal judiciary; so there are criminal lawyers who believe that the new legal provisions are none of their concern, and they fail to understand that the administration of criminal justice has an important role to play in interpreting and specifying these new legal provisions. A multi-institutional approach involving all the state actors and excluding any controversial messages is vital in enforcing comprehensive protection from violence.

57

7.


Rakúsky federálny zákona na ochranu pred domácim násilím – fakty o zákone a skúsenosti zo štajerského intervenčného centra Barbara Jauk Gewaltschutzzentrum, Steiermark

1 The Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence 1

The Federal Act on the Protection against Domestic Violence entered into force on May 1, 1997. Under this law, the police have the authority to order an assailant to stay away from the place where the person he is threatening lives. The order issued by the police ceases to be effective after ten days unless the victim applies for a temporary injunction at a family court. In addition, co-operation between the authorities and private bodies has been intensified. In order to present you this very successful law dealing with domestic violence, I will try to give you a summary of its basic contents. The next step will be the presentation of the work of the Intervention Centre and of its 10 years lasting experience with this law.

1.1

Aims of the Federal Act on the Protection against Domestic Violence l

l

To give safety: Interruption of the dynamic process of violence. A woman, who was beaten or threatened by her partner, sees that she can change her situation. She shall be supported hereby. To ban violence: The law shall make clear towards the violator and towards society that violence within the family is a crime. And it remains a crime, regardless whether it is used within the family or in public.

1) Federal Law Gazette No. 566/1991 drafted as Federal Law Gazette I 146/1999. Imperial Law

Gazette no. 79/1896 as amended by Federal Law Gazette I 31/2003.

58

The Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence – Facts about Law and Experiences of the Styrian Intervention Centre l

To improve cooperation: Violence can only be stopped, if police, civil and penal courts, youth welfare and private social institutions work together.

The Federal Act on the Protection against Domestic Violence makes clear that violence within the private atmosphere is a public, not a domestic affair. Herein you can see the decision of the Austrian legislator that the respect for the private sphere of each human kind is of secondary importance in cases of violence, when the public intervention is necessary to protect victims from violence. The Federal Act on the Protection against Domestic Violence therefore is A signal for the right of a victim on safety, l A signal for the weight of the act of violence, l A signal for the responsibility of the perpetrator. l

1.2

The guiding principles of the reform project: five dictates for the prevention of domestic violence

1.2.1 Readiness to intervene in the home: domestic violence is not a family affair The reform project was based on the assumption that the state’s task to maintain law and order also entails the obligation to prevent acts of violence committed in the private sphere. Domestic violence must not be dismissed as a family affair: it is a matter of public concern.

1.2.2 Prioritising physical safety In preparing the reform, the objective of assuring physical safety was given clear priority over other objectives.

1.2.3 The need for outlawing violence In the long run, acts of violence committed (by men) in the home cannot be eliminated unless such acts are unequivocally outlawed as crimes. All individual state activities directed against domestic violence must be analysed with the aim of establishing of whether they clearly convey this message.

1.2.4 The victim’s right to restitution In the event that the state fails to perform its task of protecting individuals against violence it has the obligation to grant the victim restitution, especially in the form of psycho-social, legal and financial support. 59

8.


1.2.5 The need for institutional co-operation: common goals and clearly defined roles An effective repression of domestic violence can only be achieved through close co-operation among a number of institutions, such as the police, civil courts, criminal courts, youth welfare offices und private bodies. All of these institutions must have the same approach to the problem, must set themselves common objectives and agree on a clear assignment of roles.

1.3

The Role of Law Enforcement

Law enforcement agencies are required by law to protect individuals from imminent criminal attacks on their safety. Whenever the police are called to a home because of an act of violence it is expected that they will immediately take action to afford security to the threatened individuals (women and children). Before the Act on the Protection against Domestic Violence was passed, the set of instruments available to law enforcement agencies in performing this task was very limited. Under Austrian law, a minor physical injury does not constitute a reason for arresting the assailant on the danger of repetition. Moreover, the judicial authorities are not always ready to issue a detention order against the assailant in such cases, so that law enforcement officers must use other ways and means in order to assure the safety of threatened individuals. In most cases, law enforcement officers in the past could only advise the victim to take temporary refuge if necessary together with her children in some place outside the home, be it at the house of her mother, a friend or a shelter for beaten women. In preparation of the entry into force of the Act on the Protection against Domestic Violence, 150 experts were trained jointly by the staff of private bodies and judges. These experts were entrusted with the training of all law enforcement officials throughout Austria. These training activities extended the knowledge of members of the police in the field of combating domestic violence and covered the phenomenon domestic violence (especially reasons of and responsibilities for domestic violence) and the national legal framework. The training activities were carried out with support and participation of NGOs, dealing with domestic violence issues. Important issues concerning the interpretation of the law, to internal organizational matters and the writing of reports on police action, have meanwhile been set out in administrative decrees, issued by the Federal Ministry of the Interior. The Austrian experience shows that a well done preparation of the enforcement of the law against domestic violence, particularly within the police, is very important. The detailed training of the police before the law had been put into force was a relevant step towards the success of the Austrian law against domestic violence. 60

The Austrian Federal Act on the Protection against Domestic Violence – Facts about Law and Experiences of the Styrian Intervention Centre

1.4

The barring order

What does the Federal Act on the Protection against Domestic Violence include? I shall give you a concrete insight in the implementation of the Austrian reform project. If a woman – most of the victims of domestic violence are women and children – who is beaten or threatened by her partner and therefore in severe danger, asks the police for protection, the police are required to expel the person from the home and the close vicinity and to bar that person from re-entering it. The offender may only take essential articles of daily use and the police must immediately take away the keys of the place of living from the expelled person. The police must define a safety area and notify the expelled person thereof. In imposing a barring order the police must give the victim and the person causing danger an information sheet containing information about the temporary injunction. The expelled person is required to supply the police with a new postal address, to which the court can send official correspondence. The police have to inform the expelled person about accommodation facilities. The aim of the law is to ensure that the victims must not leave their accustomed surrounding because of the domestic violence, but the perpetrator has to go. A barring order is valid for an initial term of 10 days. As long as the barring order is in effect, the expelled person may not return to the place of living without police escort. Within 48 hours the law enforcement authorities, in this case the law department of the police, have to check if the barring order was issued correctly. If not, the barring order is cancelled (a case which is very rare). Once the barring order is issued, the victim cannot influence the imposition of sanctions nor can she or he influence the period of 10 days. This is assessed by the police and a result of the danger assessment notified by the police. The barring order is an administrative ban by the police. The perpetrator is not criminally convicted. Additionally there can be a police report about punishable offence, bodily harm, threatened violence or rape. If the victim is threatened, these offences could be prosecuted and a criminal trial can be the consequence. The police are obliged to check compliance with a barring order within the first three days. If the perpetrator returns to the home or its direct vicinity in violation of a barring order the victim should call the police at once. The police will expel the person again from the home. The expelled person is not allowed to return, otherwise he is breaking a law which is punishable with a fine of up to € 360 or a prison sentence of two weeks and an administrative penalty. 61

8.


1.5

The Temporary Injunction

If the victim wants the protective measures to be prolonged beyond the barring order, because it is still afraid of the perpetrator, it must apply for a temporary injunction against the perpetrator within 10 days after the expulsion. The moment the victim applies for a temporary injunction means that the barring order is automatically extended to a maximum of 20 days after the issue of the barring order. Within this time the court should reach a decision whether the temporary injunction is granted or not. By following this procedure the victim can extend its protection against the perpetrator over the period of ten days. The victim can apply for a temporary injunction to be valid either for three months or for the duration of a divorce or an assignment procedure or a procedure for deciding who is entitled to use the place of living. A temporary injunction is not necessarily connected to a former issued barring order.

A temporary injunction may include the following protective measures: The person causing danger must leave the place of living and the closed vicil nity, a ban to return to the place of living or the closed vicinity, l a ban to keep away from specific locations such as kindergarten, school or l the place of work, l a ban to contact the victim. The following requirements must all be met to apply for a temporary injunction: l The victim is living or has lived in a family or a joint setting comparable to a family, with the perpetrator. l One or more of the following offences is present: physical injury, threat with physical injury, behaviour which has a considerable negative effect on the mental health of the victim. l The above mentioned behaviour of the perpetrator makes life with this person intolerable. l The only prerequisite is that the victim needs somewhere to live. It doesn’t matter, if the victim has the option to go to a women’s shelter or to stay with relatives. The applicant of a temporary injunction will be notified as soon as the court has pronounced its decision when the injunction will be enforced. The ownership or tenancy of the place of living is irrelevant. If the offender has already been barred from the place of living by the police, the injunction order is delivered to the postal address given by the perpetrator. This counts as enforcement. As long as a temporary injunction is in effect, the 62


expelled person must not return to the place of living without police escort to take personal items, documents, articles of daily use and tools needed for work. In carrying out the injunction, the official concerned notifies the offender of the court decision, hands over the court papers and instructs him to leave the place of living immediately. If necessary he will be supported by the police. The official stays until the perpetrator has left the place of living and is empowered to take away the offender’s keys. The keys are deposited at court. The expelled person has the right to take personal items of value, documents, articles of daily use and tools needed for work. The perpetrator is not allowed to return to the place of living during the temporary injunction. If the perpetrator returns home or to its immediate vicinity in violation of the temporary injunction, the victim should call the police immediately, because the police are competent to execute the temporary injunction.

2 The work of the Intervention Centre 2.1

Aims of the Intervention Centre

The most important aim of the Intervention Centre is to raise the safety of threatened and beaten persons, particularly of women and children. The focus of our interventions is to stop violence, not to maintain or stop marriage or partnership.

2.2

The Intervention Centre

The Intervention Centre in Graz was established in 1995, even before the Law against Domestic Violence entered into force in 1997. We were the first organization of that kind in Austria and therefore we have a long lasting experience in the implementation of the Austrian reform project. Now there are nine Intervention Centres in Austria and one Intervention Centre for trafficked women. The Styrian Intervention Centre with it`s headquarter in Graz and three offices in the Styrian regions, has been enlarged into the so-called “Domestic Violence Centre” in 2005.

The Intervention Centre or Domestic Violence Centre l offers support for all victims of domestic violence, l works as a pivotal point for the co-operation of all institutions concerned with domestic violence, l is engaged in forming the public opinion concerning the topic of domestic violence. The Intervention Centre is organised as a private association and is financed by the Ministry of Interior, the Ministry of Women`s Affairs and the Styrian 63

8.


Government. Our experience is that it is good and helpful to be financed by the Ministry of Interior, because this Ministry is responsible for the whole inner security. On the one side this may help that Intervention Centres are recognized as institutions concerned with the safety of victims. On the other side this fact strengthens the acceptance from the police and may facilitate co-operation. Experiences in Austria are that social workers, psychologists and lawyers are the most important professions for NGOs in the field of combating domestic violence. The team of the Styrian Intervention Centre consists of social workers, lawyers and office managers (actual 11 persons, all women). It has become evident for us to see that the mixture of social workers and lawyers has proven to be very important, because each profession brings in its specific view of the concerned matter. This leads to a complete and professional approach to the problem of domestic violence.

2.3

Measures and activities of support

Law enforcement agencies are by law required to advise the woman at risk to suitable victim protection facilities. This obligation constitutes a core element of the reform. It is based on the assumption that in incidents of relational violence the state must not wait for the victim to find her way to a counselling facility, but has the obligation to help her actively – in form of supportive social work. Thus, the support of the Intervention Centre is following a so-called “pro-active” approach. The Intervention Centre has to be informed by the police after each case of a barring order, which has been issued by the police. The Act on the Protection against Domestic Violence created the legal basis for the exchange of information – quite important from the legal point of view – which is required for a close co-operation between the police authorities and the Intervention Centre. The latter must now be supplied with information on the intervention procedure and the behaviour of the perpetrator, which are of significance for the work of the Intervention Centre. After getting the barring order from the police, the team of the Intervention Centre tries to get into personal contact with the victim as soon as possible, that means via phone. In every case we send a letter to the victim and offer our measures of support. If the victim is a migrant, she gets the letter in her mother tongue. If there are children within the family, the police have to inform the youth welfare about the barring order. The Intervention Centre is an officially authorised service to protect victims and provide free counselling as well as free support during court proceedings. The team of the Intervention Centre offers legal advice and psychosocial assistance. The crucial aspect of this work, on the one hand, is to provide the woman with expert knowledge, and on the other hand to show understanding and to support her emotionally by defending her rights, backing her up and encouraging her to believe in the possibility of a new beginning under different circumstances. 64


The safety of women and children, who have become victims of violence, is the main focus of our work, in other words: the most important aim in the domestic violence centre is to prevent further violence. Therefore the creation of a safety plan has high priority. Together with the women, we think about which steps are necessary to increase their safety and the safety of their children. Even if the police has issued a barring order against the assailant and the women feel safe, we try to estimate the danger by using a violence risk assessment. The basis for the risk assessment both are the statements of the victim and the professional experience of the involved social worker or lawyer. In addition we use the “Danger Assessment Scale” created by the American scientist J. C. Campbell who is already working in the topic of domestic violence for a long time. These components are the basis for creating a safety plan. The safety plan should not only help the woman to protect herself and her children, but also gives her the opportunity to reflect on the threat of violence. She creates de-escalation rules with her assistant and learns about the risks that can increase danger. These risks are explained, the necessity of taking action is recognised and the uncertainty of overlooking sources of danger is lessened. A continual evaluation of the success of the strategies and the setting up of a network of resources empower women to take further measures. A detailed documentation about the situation of violence of each woman, should contribute to increase the safety of victims. With the authorisation of a victim, we send the report about the risk of danger to the police, the courts or other institutions. In these reports we recommend measures (e. g. a court restraining order), with which the safety can be increased. Mobile phones, pepper sprays, security alarms or safety locks are available at the domestic violence centre.

Our offer includes the following measures: l

Interventions in times of crisis

l

Danger assessment and safety plans

l

Advice after a barring order or a criminal report

l

Legal advice concerning the familiar situation after violence

l

Support in applying for a temporary injunction

l

Support of concerned children

l

Support in social matters

l

Coordination with public authorities, social and other institutions and professionals

l

Supply of psychotherapists, advocates and translators if necessary

65

8.


2.4

Co-operation with other institutions

We support victims during the whole period until the danger of violence is over, which often means that the victim is not afraid of the perpetrator anymore. This can be a short or a very long time, meaning that we have contact to some women over years. The highest possible level of security can only be reached in co-operation with other institutions like police, civil and penal courts, youth welfare and other social institutions. No institution can reach this aim on itself. This is, as I may say, the most important experience which we gained in Austria over the last ten years. Apart from their individual work with beaten and threatened women, the Intervention Centres play an important role at institutional level: assuming the function of pivotal points, they promote co-operation between the competent authority and private institutions, such as police, civil and penal courts, youth welfare and other social organisations. Intervention Centres are monitoring their activities from the viewpoint of the woman concerned and submit proposals for an improved co-operation with the aim of an effective prevention of violence to the Advisory Council on the Prevention of Violence of the Federal Ministry of the Interior.

3 Summary The Federal Act on the Protection against Domestic Violence was the starting point for an effective dealing with violence, which we did not have before. These laws and instructions are very important for the victims of domestic violence. But this law was also the breakthrough for further protective measures like legal and psychosocial attendance in penal proceedings (since 1st of January of 2006) and anti-stalking legislation (since 1st of July of 2006). These rights for victims of domestic violence are the result of a legislation, which began very early in Austria and turned out to be exemplary for other European countries. This development was able to change the situation of victims of domestic violence in the concerned legal proceedings and helped to provide the society with a new look on the perspectives of domestic violence.

66

Právne a kriminologické aspekty domáceho násilia

Legal and Criminological Aspects of Domestic Violence JUDr. Jaroslav Klátik Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Právnická fakulta, Katedra verejného práva

Úvod V právnom systéme Slovenskej republiky je úprava práv a slobôd regulovaná právnymi normami rôznych právnych odvetví, pričom trestná zodpovednosť za ich porušenie je upravená v Trestnom zákone, ktorý prednedávnom prešiel rekodifikáciou jednotlivých ustanovení týkajúcich sa aj trestných činov, ku ktorým pri domácom násilí môže dôjsť. Hrozbou trestu a jeho ukladaní sa zabezpečuje trestnoprávna ochrana prostredníctvom orgánov činných v trestnom konaní a súdov. Tak ako sa vyvíjala ľudská spoločnosť, utváranie a zdokonaľovanie systému uplatňovania a ochrany ľudských práv a slobôd, vývojom takisto prešla i kriminalita na Slovensku. Jej súčasťou je i domáce násilie, ktoré sa vo svojich formách vyskytuje aj na území Slovenskej republiky, či už ide o sociálne násilie, alebo psychické, ekonomické alebo sexuálne násilie. Predovšetkým spoločenské a politické zmeny, ktoré nastali po roku 1989, a s nimi súvisiaca nezamestnanosť, priniesli nárast situácií, pri ktorých dochádza ku konfliktom medzi manželmi, rodičmi a deťmi, prípadne medzi partnermi. Dôvodom je často nedostatok finančných príjmov, frustrácia z nezamestnanosti, poprípade zo zamestnania. Tieto faktory ovplyvnili použitie sily voči obeti, ktorou je často osoba blízka páchateľovi. Dnes sa problematika domáceho násilia dostáva čoraz viac na povrch, ako aj do povedomia odbornej či laickej verejnosti, pričom sa mu venujú odborníci z oblasti pedagogickej, právnej, zdravotnej, sociálnej sféry a nachádzajú oporu, pochopenie a pomoc dobrovoľných pracovníkov rôznych neziskových organizácií. Keďže ide o latentnú kriminalitu, je veľmi ťažké vyčísliť skutočné číslo obetí a páchateľov. Dôvodom sú predsudky spoločnosti, ako aj nedostatok právneho vedomia týraných ľudí, resp. tých, ktorí o takomto týraní vedia, ale nechcú byť do takejto nepríjemnej situácie zainteresovaní.

I. Domáce násilie ako forma ubližovania a nadvlády Napriek tomu, že násilie, a zvlášť domáce násilie, je každodennou témou nielen odborníkov v danej oblasti, ale i každodenného života, neexistuje ani jedna definícia násilia, ktorej by sa mohli pridŕžať všetci odborníci zaoberajúci sa týmto 67

9.


problémom. Všeobecne sa násilie väčšinou stotožňuje s fyzickým násilím. Násilie je však každá forma ubližovania, prejavu nadvlády, zneužívania moci, vyhrážania, fyzického, sexuálneho a psychického nátlaku.1 Je to akýkoľvek akt alebo zanedbanie, ktoré ovplyvňuje život, fyzickú a psychickú integritu alebo slobodu osoby, alebo ktorý závažne poškodzuje rozvoj jej osobnosti.2 Násilie nie je konflikt, ako napríklad hádka, taktiež nemusí obsahovať fyzický kontakt s obeťou, pretože zastrašovanie, slovné vyhrážky a psychické násilie môžu mať rovnako ničivé následky. Pojem domáce násilie bol mnohé roky ponímaný skôr v striktne vymedzenom rozsahu, čo zapríčiňovalo najmä to, že sa jeho výklad vo veľkej miere zužoval len na oblasť sexuálneho násilia, znásilnenia a ublíženia na zdraví. Otázke domáceho násilia sa nevenovala dostatočná pozornosť ani v zákonnej úprave, čo sťažovalo najmä interpretáciu a aplikáciu existujúcich zákonných ustanovení, a to predovšetkým v otázke dokazovania takýchto skutkov. Domáce násilie zahrňuje i násilie páchané na deťoch. Je to klasifikované ako týranie, zneužívanie a zanedbávanie dieťaťa, pričom zanedbávanie môže byť výchovné, psychické, sociálne a emocionálne.3 Prejavuje sa napr. v odopieraní potravy, hygieny, lekárskej starostlivosti, ignorovaní pomoci a podpory. Odborná verejnosť venuje dostatok pozornosti násiliu páchaného na ženách.4 Týmto násilím je každý prejav rodovo podmieneného násilia, ktorý má alebo by mohol mať za následok telesnú, sexuálnu alebo duševnú ujmu alebo utrpenie žien vrátane hrozby takýmito činmi, zastrašovania a úmyselného obmedzovania slobody, a to vo verejnom alebo súkromnom živote.5

II. Formy domáceho násilia Domáce násilie je sociálnopatologický jav správania sa medzi partnermi alebo v rodine, ktoré spočíva vo fyzickom napádaní, psychickom týraní, sexuálnom zneužívaní, či už jednotlivo alebo vo vzájomnej kombinácii. Ide o ovládajúce a nerovnoprávne zaobchádzanie jedného človeka s druhým, v ktorom model vzťahu tvorí rola prenasledovateľa a rola obete.6 Pokiaľ ide o fyzické násilie ako formu domáceho násilia, je relatívne ľahko odhaliteľné, možno ho identifikovať pomocou zistenia patologických stôp na tele obete, či už vo forme modrín, podliatin, zlomenín. Ďalšou formou domáceho násilia je psychické násilie. Patrí sem týranie citové, ako sú nadávky, ponižovanie dôstojnosti osoby, urážanie, vyvolávanie pocitu strachu, znižovanie pocitu sebavedomia obete, vyvolanie pocitov viny, ubližovanie obľúbeným veciam, či zvieratám obete. Patria sem aj pasívne formy 1) SOPKOVÁ, E.: Problém o ktorom sa mlčí. In: Aspekt, č. 3/1998, Násilie I. 2) BABJAKOVÁ, Ľ. – SOPKOVÁ, E.: Legislatívne úpravy domáceho násilia. Justičná revue, 54,

2002, č. 11., s. 1235 – 1250. ŠR A M O V Á , B. : D o m á c e n á s i l i e p á c h a n é n a d e ť o c h a m l á d e ž i – vy b r a n é sociálnopsychologické aspekty. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2004, s. 7. 4) PIATA ŽENA – Záujmové združenie žien . Bratisslava: Aspekt, 2001, s. 19. 5) Domáce násilie. In: Násilie na ženách – vybrané texty. Bratislava: Občianske združenie Alianca žien Slovenska, 2002, s. 92. 6) KACAFÍRKOVÁ, M.: Domácí násilí. In: Trestné právo, roč. 2, č. 5, 2002, s. 124. 3)

68


násilia, ako je napríklad nevšímanie si obete, zámerné nepochválenie jej zovňajšku, úspechu, nezáujem o obeť a nadradenosť. Formou domáceho násilia je i sociálne násilie. Možno sem zaradiť zákazy pracovať, či chodiť do zamestnania, násilná a nútená izolácia od príslušníkov rodiny obete, priateľov, zákaz navštevovania obľúbených kultúrnych, spoločenských miest, zákaz venovať sa obľúbeným záujmom, uzamykanie v byte, blokovanie telefónu, alebo aj zákaz vzdelávania. Domáce násilie však môže mať formu i ekonomického násilia. Chápe sa ako obmedzený prístup k spoločným peniazom, zatajovanie výšky príjmov, poskytovanie nedostatočnej sumy na chod spoločnej domácnosti, diskriminácia v rozhodovaní o ekonomických záležitostiach, neustála kontrola rozpočtu, výsmech z malého mesačného príjmu a pod. Medzi manželmi dochádza často k tzv. sexuálnemu násiliu. Zaraďujú sa sem všetky nanútené sexuálne činy, vynútený vaginálny, orálny alebo análny styk, sexuálne obťažovanie, nútenie k rôznym sexuálnym praktikám, sledovanie pornografie a podobne.7

III. Faktory spôsobujúce domáce násilie Faktorov spôsobujúcich domáce násilie je niekoľko. Na strane rodičov sú nimi psychické poruchy, mentálna retardácia, drogová závislosť, citová nezrelosť, nízky vek rodiča.8 Príčinou môže byť i zdravotné postihnutie, promiskuita, veľký podiel má aj minulá skúsenosť s násilím v detstve, ako aj sociálno-ekonomický status, bytový problém, mnohodetnosť, nezamestnanosť, nedostatok času z dôvodu podnikania, príslušenstvo k etnickej skupine, členstvo k náboženskej sekte. Faktormi na strane dieťaťa sú najmä telesné, zmyslové poškodenie, neobratnosť, hyperaktivita, ľahkú mozgová dysfunkcia, autizmus, poruchy učenia, mentálna retardácia, vek ako aj farba pleti. Psychické a sociálne faktory sú najmä neprítomnosť matky alebo otca, nevlastný rodič, nechcené dieťa, adoptované dieťa, nezáujem okolia, dôverčivosť, apatia a predchádzajúce negatívne životné skúsenosti. Aj spoločnosť je určitým rizikovým faktorom, ktorá ovplyvňuje vznik domáceho násilia. Sú nimi zdravotná starostlivosť, anonymita domáceho prostredia, nestarostlivosť o rizikových rodičov a deti. Okrem lekárskej starostlivosť je dôležitá aj psychologická starostlivosť o obete. A ďalším je sociálny systém, do ktorého sa zaraďujú aj právne predpisy, štátne a mimovládne inštitúcie, verejná osveta, t. j. dôležité atribúty, na ktoré je potrebné sústrediť pozornosť pri prevencii. Napríklad Španielsko a Portugalsko vytvorili špeciálne právne nariadenia, ktoré sa zaoberajú násilím v rodine.9

7) HREBÍKOVÁ, V.: Problematika domáceho násilia v rovine psychologickej, sociálnej a právnej.

Justičná revue, 56, 2004, č. 3, s. 344. 8) ŠRAMOVÁ, B.: cit. dielo, s. 36. 9) Úrad OSN vo Viedni. Centrum pre sociálny rozvoj a humanitárne otázky: Stratégie boja proti

domácemu násiliu – príručka. New York: OSN, 1993, s. 24.

69

9.


IV. Domáce násilie zahrnuté do rekodifikovaných trestných kódexov a iných právnych predpisov Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z., zákona č. 692/2006 Z. z. a zákona č. 318/2007 Z. z. (ďalej len TZ) vo svojej osobitnej časti neobsahuje špeciálnu skutkovú podstatu trestného činu domáceho násilia. O domáce násilie však môže ísť v prípade naplnenia skutkových podstát nasledovných trestných činov: vražda (§ 145 TZ), ublíženie na zdraví (§ 155 až 158 TZ), znásilnenie (§ 199 TZ), sexuálne násilie (§ 200 TZ), sexuálne zneužívanie (§ 201 až 202 TZ), týranie blízkej a zverenej osoby (§ 208 TZ), násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi (§ 359 TZ), nebezpečné vyhrážanie (§ 360 TZ), ublíženie na zdraví (§ 155 až 158 TZ), zabitie (§ 147 až 148 TZ), usmrtenie (§ 149 TZ), pozbavenie osobnej slobody (§ 182 TZ), obmedzovanie osobnej slobody (§ 183 TZ), obmedzovanie slobody pobytu (§ 184 TZ), výtržníctvo (§ 364 TZ) a pod. Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení zákona č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z. (ďalej len Trestný poriadok alebo TP) nepozná slovo obeť. Tento pojem je významný predovšetkým z kriminologického hľadiska, pričom zahŕňa i príbuzných obete. Trestný poriadok v ustanovení § 46 definuje poškodeného, ktorému bolo ublížené na zdraví, spôsobená majetková, morálna alebo iná škoda, alebo mu boli porušené alebo ohrozené zákonom chránené práva alebo slobody. V tejto súvislosti je významné, že § 10 ods. 22 TP definuje organizáciu na pomoc poškodeným, ktorou sa podľa Trestného poriadku rozumie mimovládna organizácia zriadená podľa osobitného zákona poskytujúca bezplatnú pomoc poškodeným. Týmto zákonom sa rozumie napr. zákon č. 34/2002 Z. z. o nadáciách, zák. č. 213/1997 Z. z. o neziskových organizáciách poskytujúcich všeobecne prospešné služby v znení zák. č. 35/2002 Z. z. a pod. Účelom týchto organizácií je poskytovanie bezplatnej pomoci poškodeným, teda i obetiam domáceho násilia. Tieto organizácie boli do Trestného poriadku zakotvené už do starého Trestného poriadku (zákon č. 141/1961 Zb.) účinného do 31. 12. 2005, čo bolo vykonaním Rámcového rozhodnutia Rady 2001/220/SVV z 15. marca 2001 o postavení obetí v trestnom konaní10 (ďalej len „rámcové rozhodnutie“), ktorý tvorí prílohu i rekodifikovaného Trestného poriadku. Podľa § 46 ods. 8 a 9 TP, ak orgán činný v trestnom konaní alebo súd zistí, že poškodenému hrozí nebezpečenstvo v súvislosti s pobytom obvineného alebo odsúdeného na slobode, poskytne mu informáciu o tom, že obvinený bol prepustený z väzby alebo z nej ušiel, resp. odsúdený bol prepustený z výkonu trestu odňatia slobody alebo z neho ušiel. Poškodený tiež môže požiadať prokurátora a v konaní pred súdom súd, aby bol informovaný o týchto skutočnostiach. Tieto ustanovenia sú vykonaním tohto rámcového rozhodnutia, ktorého ustanovenia Slovenská republika ako členský štát Európskej únie implementovala do svojho právneho poriadku. Takéto informovanie slúži na ochranu obete domáceho násilia a informovanie o tom prichádza do úvahy najmä v prípadoch násilných 10) Ú. v. ES L 82, 22. 2. 2001.

70


trestných činov.11 Ustanovenie § 211 ods. 1 TP stanovuje súhlas poškodeného s trestným stíhaním i v prípade spáchania trestného činu ublíženia na zdraví podľa § 157 až 158 TZ. V bežnom živote sa často stáva, že týraná manželka, resp. i družka, tento súhlas zoberie späť alebo ho na trestné stíhanie svojho manžela, resp. druha, vôbec nedá. Ďalej je potrebné spomenúť i Ústavu Slovenskej republiky. Postoje spoločnosti k základným právam a slobodám, k rovnoprávnosti a dôstojnosti občanov sú vyjadrené práve v Ústave Slovenskej republiky (zákon č. 460/1992 Z. z. v znení neskorších predpisov). Ústava SR vo svojom článku 12 hovorí, že ľudia sú slobodní a rovní vo svojich právach a dôstojnosti. Základné práva a slobody občana nemožno odňať, zrušiť, premlčať ani odcudziť. Základné práva a slobody sa zaručujú na území SR všetkým bez ohľadu na pohlavie, jazyk, vieru, farbu pleti, náboženstvo, rasu, politické alebo iné zmýšľanie, príslušnosť k národnosti alebo etnickej skupine, národnostný či sociálny pôvod, majetok, rod alebo iné postavenie. Rozsah práv je rovnaký pre mužov aj pre ženy. V čl. 15 sa vymedzuje, že každý má právo na život a nikto nesmie byť pozbavený života, čím sa zabezpečuje ústavná ochrana ľudského života pred úmyselnými i nedbanlivostnými trestnými činmi, ktoré smerujú proti životu. Taktiež sa zaručuje nedotknuteľnosť osoby a jej súkromia, a tým sa poskytuje ochrana telesnej integrity každej osoby, pričom súkromie je v tomto zmysle potrebné chápať ako súkromie bezprostredne nadväzujúce na osobu občana (jeho odev, predmety, ktoré má pri sebe, ako aj celá intímna oblasť človeka). Nikoho nemožno mučiť ani podrobiť krutému neľudskému či ponižujúcemu zaobchádzaniu.12 Súčasťou celkovej ochrany osobnosti je právo na zachovanie ľudskej dôstojnosti, osobnej cti, dobrej povesti a na ochranu mena. Zaručuje sa osobitná ochrana detí a mladistvých. Ústava Slovenskej republiky je najzákladnejším dokumentom pri ochrane základných práv a slobôd týkajúce sa každej obeti domáceho násilia. Keďže jednotlivé útoky domáceho násilia sú v aplikačnej praxi posudzované skôr ako priestupok než ako trestný čin, možno v tomto kontexte hovoriť o zákone č. 372/1990 Zb. o priestupkoch v znení neskorších predpisov. Ide o konanie, ktorého stupeň nebezpečnosti je pre spoločnosť nižší ako u trestného činu. Poškodeným v priestupkovom konaní je iba ten, komu bola násilným rodinným konaním spôsobená majetková ujma, a tým má práva účastníka. Poškodený sa môže odvolať len vo veci náhrady škody. Občanovi, ktorý bol uznaný vinným z priestupku spáchaného v rodine, ako aj navrhovateľovi (poškodená manželka, družka, deti), ak bolo konanie začaté a na jeho návrh zastavené v dôsledku, že vzal návrh na začatie konania späť alebo sa nedostavil na ústne pojednávanie bez náležitého ospravedlnenia alebo bez dôležitého dôvodu, hoci bol riadne a včas predvolaný, uloží sa povinnosť nahradiť štátu trovy spojené s prejednaním priestupku. Táto suma je napr. od násilníckeho manžela spravidla nevymožiteľná a paradoxne ju často musí zaplatiť postihnutá manželka, resp. iná týraná osoba 11) MINÁRIK, Š. a kol.: Trestný poriadok. Stručný komentár. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 183. 12) Bližšie: ČIČ, M. a kol.: Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Martin: Matica Slovenská, 1997,

s. 9.

71

9.


v domácnosti, napr. aj svokra násilníckeho zaťa. Zákon o priestupkoch tak nepostihuje páchateľov domáceho násilia dostatočne. Pokiaľ dospeje policajný orgán k tomu, že sa nejedná o trestný čin, ale o priestupok, neformálne postupuje spis priestupkovej komisii bez toho, aby sa obeť mohla dostatočne brániť. Ani opakované dopúšťanie sa priestupkov nezakladá trestnú zodpovednosť páchateľa a ani priťažujúcu okolnosť v rámci priestupkového potrestania. Zákon č. 171/1993 Z. z. o Policajnom zbore v znení neskorších predpisov ustanovuje základné postupy príslušníkov Policajného zboru pri plnení svojich úloh. Konkrétna pomoc polície obeti násilia záleží od štádia, v ktorom sa práve táto vec nachádza. V úvodných štádiách násilia môže polícia zohrať významnú úlohu tým, že násilníkovi a jeho obeti definuje incident, ku ktorému došlo, ako násilie, ktoré je v rozpore so zákonom. Odporučí incident riešiť prostredníctvom organizácií, ktoré im môžu poskytnúť pomoc, aby sa nemusel ich vzťah ukončiť. V neskorších štádiách, keď je obeť pripravená podať trestné oznámenie, je polícia povinná oznámenie prijať a konať v najlepšom záujme obete. Zákon č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov (ďalej aj OZ) bol s účinnosťou od 1. januára 2003 doplnený novelou č. 526/2002 Z. z., ktorá výrazným spôsobom upravila doterajšiu právnu úpravu týkajúcu sa bezpodielového spoluvlastníctva manželov a spoločného nájmu bytu manželmi. O tejto občianskoprávnej úprave sa možno zmieniť preto, lebo úzko súvisí i s problematikou násilia páchaného na ženách v rodine a poskytuje popri trestnoprávnej úprave významnú ochranu právam dotknutých osôb. Podľa § 146 OZ môže súd obmedziť užívacie právo druhého manžela k domu alebo bytu patriacemu do bezpodielového spoluvlastníctva manželov, prípadne ho z jeho užívania úplne vylúčiť, ak sa z dôvodu psychického alebo fyzického násilia alebo hrozby takéhoto násilia vo vzťahu k manželovi alebo blízkej osobe, ktorá býva v spoločnom byte alebo dome, stalo ďalšie spolužitie neznesiteľným. Zákon č. 36/2005 Z. z. o rodine upravuje vzťahy týkajúce sa manželstva, rodiny a výchovy a výživy detí. Zakotvuje okrem iného rovnosť manželov v manželstve, rovnaké práva a povinnosti, vzájomnú vyživovaciu povinnosť. Manželia sú povinní žiť spolu, byť si verní, vzájomne si pomáhať a vytvárať zdravé rodinné podmienky. Záujem spoločnosti na riadnej výchove detí oprávňuje občanov i spoločenské organizácie, aby upozornili na závadné správanie detí ich rodičov, dôsledkom môže byť napomenutie od štátnych orgánov, určenie dohľadu, obmedzenia, zverenie dieťaťa do výchovy iného, prípadne obmedzenie alebo pozbavenie rodičovských práv. Štát zmierňuje následky trestného činu a poskytuje obeti určitú peňažnú kompenzáciu prostredníctvom zákona č. 215/2006 Z. z. o odškodňovaní osôb poškodených násilnými trestnými činmi. Zákon zakladá štátnu kompenzáciu poškodených, ktorým bola v dôsledku úmyselných násilných trestných činov spôsobená škoda na zdraví, ktorou sa na účely tohto zákona rozumie ublíženie na zdraví, ťažká ujma na zdraví, smrť a znásilnenie. Za poškodeného sa v zmysle tohto zákona považujú aj pozostalí, ktorým poskytovala alebo bola povinná poskytovať výživu osoba, ktorej bola trestným činom spôsobená smrť. O 72


odškodnenie môže požiadať poškodený, ak splní podmienky stanovené v tomto zákone (rozhoduje o ňom Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky).

V. Poskytnutie pomoci a prevencia pred domácim násilím Podpora sociálneho okolia je veľmi významná a v podstate nenahraditeľná, avšak pre obete násilnej trestnej činnosti zriedkakedy dostačujúca. Pomoc musí byť kombinovaná s odbornou psychologickou, sociálnou a právnou pomocou, ktorú poskytujú predovšetkým organizácie zamerané na pomoc obetiam trestných činov. Predovšetkým obeť, ktorá nemá dostatočnú podporu v rodine, je na takéto organizácie úplne odkázaná. Vznik mimovládnych organizácií zameraných na poskytovanie služieb obetiam trestných činov je dôsledkom skutočnosti, že v súvislosti s trestnými činmi štát takmer výlučne venuje pozornosť ich páchateľom, pričom pre obete nie je schopný zabezpečiť potrebné služby, i keď je to v podstate jeho povinnosťou. Postavenie obetí trestnej činnosti a zabezpečenie bezplatných služieb pomoci obetiam upravujú medzinárodné dokumenty, najmä Deklarácia základných princípov spravodlivosti pre obete trestných činov a zneužitia právomoci z roku 1985, Odporúčania Výboru ministrov o postavení obetí v trestnom práve a trestnom konaní a o pomoci obetiam a prevencii viktimizácie z roku 1987. Všetky tieto dokumenty ukladajú úlohy, zamerané na zlepšenie postavenia obetí a poskytovanie bezplatnej pomoci a služieb.13 V súčasnosti dvoma najvýznamnejšími organizáciami, poskytujúcimi služby obetiam násilnej trestnej činnosti v SR, sú Pomoc obetiam násilia a Stredisko pre obete trestných činov. Nezávislé občianske združenie Pomoc obetiam násilia (PON) sa zameriava na pomoc obetiam trestných činov, domáceho násilia a nešťastných udalostí. Poskytuje bezplatnú a diskrétnu pomoc obetiam a ich blízkym ľuďom, ktorí sa odôvodnene obávajú, že sa stanú obeťou takého násilia, právne rady a psychologickú pomoc. Usiluje sa o zabezpečenie a naplnenie práv obetí násilia trestnej činnosti a o zlepšenie ich právneho postavenia. Zameriava sa taktiež na prevenciu kriminality – zabezpečuje preventívny program Bezpečné správanie, v ktorého rámci informuje verejnosť o možnostiach a prostriedkoch prevencie kriminality, najmä o zásadách správania zameraných na zníženie rizika stať sa obeťou a prostredníctvom svojich publikácií informuje o problémoch obetí trestnej činnosti. V najťažších prípadoch sa usiluje o sprostredkovanie finančnej pomoci obetiam trestnej činnosti. Stredisko pre obete trestných činov poskytuje bezplatnú právnu a inú pomoc výlučne obetiam trestných činov. V závažných prípadoch je pripravené pôsobiť ako splnomocnenec poškodeného. Komunikácia s osobami prebieha osobne alebo telefonickou a písomnou formou. Zástupcovia strediska sa zúčastňujú aj na hlavných pojednávaniach a asistujú aj pozostalým. Toto stredisko poskytuje nasledovné služby: bezplatnú odbornú poradenskú pomoc obetiam, rozširovanie odborných informácií o postavení obetí trestných činov, vydávanie osobitnej príručky pre obete, ďalšie aktivity ako semináre a prednášky a zohľadňuje 13) Úrad OSN pre kontrolu drog a prevenciu kriminality: Spravodlivosť pre obete. Bratislava:

Sekretariát Rady vlády SR pre prevenciu kriminality, 2000, s. 99.

73

9.


skúsenosti obetí pri legislatívnych návrhoch. Na zabezpečenie pomoci obetiam pri zvládaní emocionálnej traumy, pri účasti na trestnom konaní, dosiahnutí odškodnenia a vyrovnaní sa s problémami spojenými s viktimizáciou, je najefektívnejším riešením vytvorenie programov pomoci obetiam, ktoré budú schopné poskytnúť komplexný systém služieb obetiam. Mala by platiť zásada, že ak ponúknu obmedzené služby, tieto by mali byť skoordinované s ostatnými službami, aby sa zabezpečila kontinuita podpory pre obete. Úlohy týchto programov by mali splniť nasledovné: zvýšiť povinnosť vlád a organizácií urobiť všetko, čo je v ich možnostiach, na pomoc obetiam, zväčšiť rozsah a dostupnosť služieb pre obete, počnúc dobou viktimizácie a počas jej dozvukov, rozšíriť možnosti obete zúčastniť sa na všetkých rozhodujúcich štádiách konania, zvýšiť koordináciu a budovanie sietí všetkých príslušných ustanovizní, organizácií, skupín a rodín a podporných systémov príbuzenstva a komunity, ktoré poskytujú služby obetiam alebo ovplyvňujú zaobchádzanie s obeťami, aby sa vytvoril integrovaný systém pomoci obetiam, zvýšiť kvalitu dosahu obetí v núdzi a zaobchádzania s nimi, uvedomiť si osobné potreby tých, ktorým neboli poskytnuté dostatočné služby.14 Pokiaľ ide o prevenciu pred domácim násilím, adekvátna príprava a vzdelávanie odborníkov je dôležitým predpokladom na vytváranie efektívnych prístupov k domácemu násiliu. Profesionáli musia byť vnímaví voči realitám domáceho násilia a musia poznať stratégie pre napĺňanie potrieb obetí, ako aj páchateľov. Inak zostane tento problém aj naďalej z veľkej časti skrytý. Mnohí experti vnímajú vzdelávanie ako kľúčový nástroj prevencie, ktorý môže oddialiť priame aj skryté príčiny ústiace do domáceho násilia. Pri prevencii domáceho násilia by sa mal klásť dôraz na to, ako zastaviť násilie a zabrániť vzniku ďalšieho násilia a zároveň i zaistiť bezpečnosť a zdravie obetí a ohrozených osôb .V rámci prevencie netreba zabúdať i na zvyšovanie informovanosti verejnosti a jej vzdelávanie. Môže sa to diať prostredníctvom rôznych kampaní, akými sú mediálne, národné, vládou sponzorované, lokálne, prípadne kombinované národné a lokálne.15 Úsilie, aby kriminalita neprekročila určitú hranicu, za ktorou by už bolo narušené normálne fungovanie našej spoločnosti, a to nielen z hľadiska kvalifikácie stavu, štruktúry a dynamiky kriminality, ale aj z hľadiska viktimizácie občanov a ich strachu zo zločinnosti a ďalších sociálnopsychologických a ekonomických kritérií, sa nazýva kontrola kriminality. Uskutočňuje sa prostredníctvom trestnej politiky štátu trestnou represiou a prevenciou kriminality. Represia kriminality znamená potlačenie kriminality aj za použitia násilných, ale zákonných prostriedkov. Aplikovaná je trestnoprávnymi predpismi a systémom trestného súdnictva.16 Prevencia kriminality sa v súčasnosti chápe ako proces tvorby sústavy a realizácie aktivít a opatrení, ktoré majú za cieľ znížiť rozsah a závažnosť kriminality.17 Sociálna prevencia 14) Úrad OSN vo Viedni. Centrum pre sociálny rozvoj a humanitárne otázky: Stratégie boja...,

cit. dielo, s. 101. 15) ŠRAMOVÁ, B.: cit. dielo, s. 7. 16) BUBELÍNI, J.: Prevencia kriminality. (Vybrané otázky teórie, metodiky a praxe). Trnava: Policajný

inštitút AFG, 1998, s. 5. 17) TURAYOVÁ, Y. a kol.: Vybrané kapitoly z kriminológie. Bratislava: VO PF UK, 1999, s. 127.

74


je súčasťou sociálnej politiky. Jej podstatou je vytváranie priaznivých spoločenských podmienok v oblasti ekonomickej, sociálnej, kultúrnej, v oblasti zamestnanosti, výchovno-vzdelávacej, využitia voľného času a vychádza z predpokladu, že skvalitnením týchto oblastí dôjde k zníženiu rozsahu kriminality. Rodina má veľký vplyv na formovanie osobnosti človeka, na jeho návyky, správanie, ciele. Mnoho krajín už prehlásilo používanie fyzického násilia v rodine ako výchovného prostriedku za neprípustné. Telesné tresty majú byť nahradené oceňovaním žiaduceho správania dieťaťa, nenásilným odsudzovaním správania nežiaduceho a osobným príkladom. Situačná prevencia vychádza z faktu, že určité druhy kriminality sa zjavujú v určitom čase, na určitých miestach a za určitých okolností. Orientuje sa na odstraňovanie príležitostí pre páchanie trestných činov, na obmedzovanie kriminogénnych situácií a na zvyšovanie možnosti odhalenia páchateľa. Opatrenia situačnej prevencie majú charakter prevažne technický, organizačný a administratívny. Prevencia viktímnosti smeruje k potencionálnym či skutočným obetiam trestných činov. Úlohou prevencie na tejto úrovni je aktivizovať občanov na ochranu svojho života, zdravia a majetku a na druhej strane úlohou štátu je vytvárať primerané legislatívne, organizačné a ďalšie podmienky na dosiahnutie požadovaného cieľa.18

VI. Pohľad na domáce násilie v zahraničí Domáce násilie existuje vo všetkých krajinách sveta,19 rôzne sú však prístupy poňatia a spôsoby jeho riešenia. Domáce násilie v zahraničí zahŕňa nielen násilia na deťoch a ženách, ale aj na senioroch, rodičoch a medzi súrodencami.20

Česko Tu tiež absentuje inštitút ochrany obeti a postup polície pri kontakte s domácim násilím sa opiera o všeobecné platné zákony a normy. Ich povinnosti smerujú predovšetkým k osobe páchateľa a stíhaniu trestných činov, otázka účinnej pomoci obeti stojí bokom. Obeť je v situácii, keď si svoju bezpečnosť a dôstojnosť musí zaistiť na svoje vlastné náklady, napríklad útekom do azylového domu. Štát a jeho inštitúcie sa zatiaľ neprihlásili k ochrane a zaisteniu ľudských, ale tiež sociálnych práv obetí domáceho násilia.21 18) VOŇKOVÁ, J. – HUŇKOVÁ, M. – ČADSKÁ, M. – PAVLÍKOVÁ I.: Domácí násilí v ČR v roce 2002

z pohledu práva. In.: Policista, č. 7, 2002, príloha str. VIII. 19) Pozri: SEJČOVÁ, Ľ.: Deti a mládež ako obete násilia. Bratislava: Album, 2001. 20) VYKOPALOVÁ H.: Domácí násilí a jeho kriminologické aspekty. Olomouc: PF UP Olomouc,

2003, s. 431. Pozri aj: VYKOPALOVÁ, H.: Násilí v rodině. In.: Kriminalistika, roč. 34, 2001, s. 253. 21) ČÍRTKOVÁ, L. a kol.: Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, BKB, 2002, s. 56; pozri aj: SEJČOVÁ, Ľ.: cit. dielo.

75

9.


Rakúsko Rakúsky zákon z roku 1993 mal predovšetkým lepšie chrániť obete násilia a umožniť im, aby mohli zostať vo svojom prostredí, dôsledky mali už znášať násilníci. Dôležité je právo na vykázanie z bytu za pomoci polície, obsiahnuté v policajnom zákone o bezpečnosti, podľa ktorého je polícia splnomocnená vykázať osobu, ktorá ohrozuje osobu bývajúcu v spoločnej domácnosti, a to na základe určujúcich skutočností, predovšetkým po uskutočnenom útoku a pri podozrení, že môže prísť k ďalšiemu nebezpečnému útoku ohrozujúcemu život, zdravie alebo slobody inej osoby.22 V prvom roku po prijatí zákona o ochrane pred násilím, bolo vyslovených 2 500 zákazov vstupu do bytu, či domu pre násilníkov. Po uvedení tohto zákona páchatelia v prekvapujúcej väčšine tento zákaz akceptovali a počet mužov – bezdomovcov v Rakúsku od doby zavedenia zákona vôbec nevzrástol.23

Švédsko Od roku 1864 je tu zakázané fyzické násilie voči manželkám. Švédska vláda zostavila v roku 1995 výskumnú komisiu, ktorá vydala rad návrhov, ako zmeniť prístup k násiliu. Motto Pokoj pre ženy sa stalo hlavným motívom všetkých iniciatív voči mužskému násiliu vo Švédsku. Najznámejšou kampaňou bola Operácia KVINOFRID v máji 1997, v ktorej rámci sa konali početné semináre v krajine.24

USA V štáte Washington je v platnosti zákon, ktorý definuje trojstupňový model poskytovania informácií o zločincovi, a to podľa odborného posudku o riziku opakovania trestného činu. Trestaní sa musia pri sťahovaní hlásiť polícii a tá potom rozhodne o stupni informovania, či už vylepením letákov v kostoloch a materských školách, poskytnutím informácie miestnym médiám, pričom pri obzvlášť ťažkých prípadoch môže polícia do vzdialenosti štyroch obytných blokov vylepiť letáky aj na domy.

Švajčiarsko Vo Švajčiarsku bol v roku 1997 predložený parlamentu návrh, ktorý požadoval zavedenie dane z násilia pre mužov. Daň mala pomôcť formovať vedomie ľudí a zlepšiť finančné postavenie obetí násilia. Návrh bol nakoniec zamietnutý. 22) DOBRODSKÝ, R.: Domáce násilie v rakúskom práve. Justičná revue, 56, 2004, č. 12,

s. 1413-1418. 23) BABJAKOVÁ, Ľ. – SOPKOVÁ, E.: cit. dielo, s. 1244. 24) PIATA ŽENA – Záujmové združenie žien, cit. dielo, s. 123.

76


Kanada V Kanade sa sformovala skupina niekoľkých mužov, ktorí si povedali, že oslovia príslušníkov svojho pohlavia na tému násilie. Rozhodli sa nosiť bielu stužku ako symbol toho, že násilie sa nedá ospravedlniť. Cieľom bolo, aby sa muži zamysleli nad svojím správaním, prehodnotili ho a aby iných mužov upozornili na potlačenie akéhokoľvek násilia voči ženám.25

Veľká Británia Ani tu neexistuje jednotná definícia, ktorá by presne vymedzovala pojem domáceho násilia. Pre účely definovania domáceho násilia prijala Metropolitná polícia (pozn. polícia mesta Londýn) definíciu Association of Chief Police Officers, ktorá znie: „Akýkoľvek výskyt ohrozujúceho chovania, násilia alebo zneužitia (psychického, fyzického, sexuálneho, ekonomického alebo emocionálneho) medzi dospelými osobami, ktoré sú alebo niekedy v minulosti boli intímnymi partnermi alebo členmi jednej rodiny, a to bez ohľadu na pohlavie.“ 26

Záver Slovenskú republiku možno zaradiť medzi krajiny, ktoré problematiku domáceho násilia berú vážne, čo sa týka otázky dodržiavania ľudských práv, o čom svedčia mnohé prijaté medzinárodné dokumenty práve z tejto oblasti, ktoré Slovenská republika prijala, ale i jej vlastná právna úprava v rámci jednotlivých právnych odvetví. Isté negatívum možno vidieť v tom, že pokiaľ ide o bezprostredné situácie v bežnom živote, obete nie sú zo strany štátnych orgánov dostatočne chránené. Takéto situácie si vyžadujú rýchle reagovanie, avšak často, či už orgány činné v trestnom konaní alebo súdnictvo, nezabezpečia dostatočnú a rýchlu ochranu obete a spravodlivé potrestanie páchateľa, najmä na základe nedostatočného dôkazného materiálu. Často, keď je páchateľ (napr. manžel týranej obete) zadržaný, je po 48 hodinách prepustený na slobodu z dôvodu dôkaznej núdze, neochoty obete vypovedať alebo obeť svoj súhlas na trestné stíhanie v prípade ublíženia na zdraví nedá. Odhadnúť reálny výskyt násilia v domácnostiach je veľmi náročné, pretože oficiálnych štatistík je veľmi málo a jeho charakteristikou je skrytá forma výskytu. Na stav tejto kriminality majú značný vplyv demografické procesy, preto sa za prínosnejšie považujú údaje o úrovni kriminality, ktoré berú do úvahy počet obyvateľstva, čo umožňuje porovnávanie medzi jednotlivými územnými celkami alebo štátmi. 25) Tamtiež, s. 130. 26) ČÍRTKOVÁ, L. a kol.: cit. dielo, s. 10.

77

9.


Protection Victims of Domestic Violence by Means of Civil Law JUDr. Alexandra Kotrecová Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva, Ústav súkromného práva Žiadna rodina, alebo jej na roveň postavené spoločenstvo ľudí, si nesmie vytvárať také mechanizmy fungovania a vlastnej organizácie, ktoré by popierali právo jej jednotlivých členov nebyť vystavovaný domácemu násiliu, alebo jeho hrozbe. Pokiaľ si ich vytvorí a podľa nich aj žije, musí na ochranu utláčaných členov zasiahnuť zákon a právo. Úlohou štátu v našich podmienkach je chrániť svojich občanov a vytvárať také opatrenia, aby nedochádzalo k porušovaniu základných ľudských práv a slobôd garantovaných Listinou základných práv a slobôd, ako aj Ústavou Slovenskej republiky. Ústava okrem iného zaručuje právo na nedotknuteľnosť súkromného života, pod ktorým je ponímané aj právo na pokojný rodinný život a slobodný rozvoj osobnosti v oblasti jej vlastnej fyzickej integrity, cti a dôstojnosti a pozície rovnocennosti. Do tejto kategórie spadá aj právo nebyť vystavovaný domácemu násiliu. V posledných rokoch, v dôsledku nárastu prípadov domáceho násilia, Slovenská republika vykonala relevantné legislatívne zmeny, a to nielen v oblasti trestnoprávnej, ale aj v oblasti civilnoprávnej. Neustály záujem o eliminovanie konania označeného ako domáce násilie z hľadiska trestnoprávneho, sa prejavuje nielen v snahách o vytváranie účinného systému ochrany, ale aj v zdokonaľovaní samotnej úpravy tejto problematiky v Trestnom zákone. Tým sa má zdôrazniť záujem jednak o zabezpečenie zdravého prostredia pre maloletých, ako aj vytváranie zdravých existenčných podmienok v osobitej skupine so špecifickým citovým prepojením, čím sa deklaruje významná potreba prevencie vzťahov v rodine ako základnej bunke spoločnosti. Dôvodová správa k poslednej predloženej novele Trestného zákona predkladá potrebu oddeliť psychické formy týrania blízkej alebo zverenej osoby, ktorým sa spôsobuje fyzické alebo psychické utrpenie, od ich fyzických foriem. Taktiež okrem iného počíta so zvýšením trestných sadzieb v prípadoch fyzického násilia a pri psychických, sociálnych a niektorých ekonomických formách predpokladá zníženie sadzby trestu odňatia slobody.1 1) Dôvodová správa k návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný

zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z., s. 30, www.justice.gov.sk

78

Ochrana obetí domáceho násilia inštitútmi občianskeho práva

Civilné právo, vo vzťahu k trestnoprávnej úprave plní funkciu subsidiárneho nástroja ochrany, s cieľom primárne chrániť obeť, teda toho, na kom je domáce násilie páchané. Ustanovenia, ktoré boli s týmto cieľom prijaté do nášho právneho poriadku, sú obsiahnuté v zákone č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok, ako aj v zákone č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník. Sú nimi konkrétne § 75a a § 76 ods. 1 písm. b)2 Občianskeho súdneho poriadku, pokiaľ ide o maloleté deti ako obete domáceho násilia, a § 76 ods. 1 písmeno g)3 Občianskeho súdneho poriadku, primárne vo vzťahu k dospelým obetiam domáceho násilia, a taktiež ustanovenia § 146 a 705a Občianskeho zákonníka. Navrhované a schválené úpravy obsiahnuté v Občianskom súdnom poriadku a Občianskom zákonníku majú umožniť, aby v spoločnom obydlí, v mieste, kde najčastejšie dochádza k násiliu v rodine, mohla zostať obeť a aby násilník mohol byť na základe rozhodnutia súdu z domu/bytu vykázaný. Má ísť o istý druh občianskoprávnej sankcie za protiprávne konanie násilného subjektu. Úlohou tejto zákonnej úpravy je pôsobiť preventívne v tom smere, že pokiaľ si je násilník vedomý, že môže prísť o pohodlie, ktoré mu spoločné bývanie poskytuje, môže to ovplyvniť jeho súčasné aj budúce správanie. Na druhej strane ak obeť vie, že právne existuje možnosť riešenia tohto problému, robí ju to silnejšou.4 Úmysel zákonodarcu v tomto smere možno hodnotiť pozitívne. Problémom je, že takáto právna regulácia do istej miery prekračuje sféru, v ktorej sa pohybuje, z hľadiska svojich inštitútov a ochrany, oblasť občianskeho práva. Novelou vykonanou zákonom č. 424/2002 Z. z., s účinnosťou od 1. januára 2003 bolo ustanovenie § 76 ods. 1 Občianskeho súdneho poriadku, upravujúce druhy predbežných opatrení, ktoré môže súd vydať na návrh subjektu, doplnené o nové písmeno g), ktorým sa mal vytvoriť účinný a efektívny prostriedok pre riešenie akútnej situácie pre osoby, ktoré sa ocitnú v pozícii obete domáceho násilia.5 Popri ostatných predbežných opatreniach, tzv. všeobecných predbežných opatreniach, ktoré ponúka Občiansky súdny poriadok, predstavuje toto tzv. zvláštne predbežné opatrenie. Účastníkovi, voči ktorému návrh smeruje, ním 2) Ide o ustanovenia, ktoré sú základom úpravy ďalšieho zvláštneho predbežného opatrenia, a to

konkrétne vo veciach ochrany maloletých detí. Aj tieto predbežné opatrenie vyvolávajú v praxi značné aplikačné problémy, ktorých množstvo a mimoriadnosť by mohli byť predmetom samostatného článku. Z toho dôvodu sa tento príspevok primárne zameriava na ochranu proti domácemu násiliu prostredníctvom civilnoprávnych inštitútov vo vzťahu k dospelým osobám ako obetiam tohto protiprávneho konania. 3) Popri predbežnom opatrení podľa § 76 ods. 1 písmeno g) možno pre účely ochrany obete proti osobe dopúšťajúcej sa násilia nariadiť aj predbežné opatrenie podľa § 76 ods. 1 písm. f) Občianskeho súdneho poriadku, ktoré je potrebné vykladať v súvislosti s § 51 ods. 4 písm. a) Trestného zákona, na ktorého základe môže civilný súd uložiť primerané obmedzenie v podobe zákazu zdržiavať sa v blízkosti obydlia a zákazu priblížiť sa na vzdialenosť päť metrov k osobe blízkej alebo zverenej, voči ktorej je dôvodne podozrivý z násilia. 4) BABJAKOVÁ, Ľ. – SOPKOVÁ, E.: Legislatívne úpravy domáceho násilia. Justičná revue, 54, č. 11, 2002, s. 1235-1250 5) Pred účinnosťou zákona č. 353/2003 Z. z., ktorým bol novelizovaný zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok bola lehota na nariadenie tohto predbežného opatrenia stanovená na tridsať dní od doručenia návrhu. To sa však v akútnych prípadoch domáceho násilia javilo ako nevhodné, nakoľko tým zanikal samotný účel a význam tohto druhu predbežného opatrenia.

79

10.


možno uložiť, aby dočasne opustil byt alebo dom spoločne obývaný s navrhovateľom. Úlohou tohto inštitútu je prostredníctvom rozhodnutia civilného súdu eliminovať kontakt páchateľa s obeťou a bezprostredne a rýchlo reagovať na aktuálne vzniknutý stav. Predbežné opatrenie je v rámci civilného konania, popri inštitúte zabezpečenia dôkazu, jedným zo zabezpečovacích prostriedkov. Súd ho nariadi buď na návrh, alebo ex offo, t. j. z úradnej povinnosti, ak je to potrebné pre dočasnú úpravu pomerov účastníkov, alebo ak je obava, že by výkon súdneho rozhodnutia bol ohrozený.6 Navrhovateľ predbežného opatrenia musí mať na jeho nariadení naliehavý právny záujem, to znamená, že musí osvedčiť neodkladnú potrebnosť dočasnej právnej úpravy pomerov účastníkov.7 V súvislosti s nariaďovaním predbežných opatrení podľa § 76 ods. 1 písm. g) sa vynárajú základné problémy v nasledujúcich skutočnostiach: 1. lehota, v ktorej musí súd rozhodnúť o nariadení predbežného opatrenia v prípadoch podľa § 76 ods. 1 písm. g), 2. v spôsobe preukazovania dôvodného podozrenia z násilia a nejasnosti tohto pojmu. Ad 1: Súd rozhodne o nariadení predbežného opatrenia podľa § 76 ods. 1 písm. g) v lehote 7 dní od doručenia návrhu.8 Táto lehota bola zavedená do Občianskeho súdneho poriadku novelou vykonanou zákonom č. 353/2003 Z. z., ktorou sa predmetné ustanovenia zmenili tak, že lehota, v ktorej musí súd rozhodnúť o nariadení tohto predbežného opatrenia, sa skrátila z tridsiatich dní od doručenia návrhu na spomínaných sedem dní od doručenia návrhu. Podľa dôvodovej správy k tomuto zákonu pre účely ochrany obetí pred násilím páchaným v rodine, je potrebné zabezpečiť rýchlu právnu úpravu situácie, ktorá smeruje k ochrane maloletých detí a obetí domáceho násilia.9 Obdobná právna úprava platí aj v Českej republike. Je obsahom zákona č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád v § 76b, ktorým možno uložiť účastníkovi, voči ktorému návrh smeruje, aby dočasne opustil byt alebo dom spoločne obývaný s navrhovateľom a aby sa zdržal stretávania s navrhovateľom a nadväzovania kontaktov s ním. Lehota na vydanie, je v porovnaní s našou ešte kratšia, 48 hodín od podania návrhu. Naskytá sa teda otázka, či je alebo nie je sedemdňová lehota určená na nariadenie takéhoto predbežného opatrenia v našom právnom poriadku dlhá na dosiahnutie skutočne sledovaného účelu. Z pohľadu obete sa môže javiť až nekonečná. Na druhej strane, keďže by mohlo dôjsť k zneužitiu na podklade 6) Paragraf 74 zákona č. 99/1963 Občiansky súdny poriadok. 7) MAZÁK, J.: Zabezpečovacie prostriedky v civilnom procese. Bratislava: Iura Edition, 1997, s. 75. 8) Návrh na nariadenie predbežného opatrenia musí okrem náležitostí návrhu podľa § 79 ods. 1

obsahovať aj opísanie rozhodujúcich skutočností, odôvodňujúcich vydanie predbežného opatrenia, uvedenie podmienok dôvodnosti nároku, ktorému sa má poskytnúť predbežná ochrana , a odôvodnenie nebezpečenstva bezprostredne hroziacej ujmy. Z návrhu musí byť zrejmé, čoho sa mieni navrhovateľ domáhať návrhom vo veci samej. Zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok § 75 ods. 2. 9) Dôvodová správa k novele zákona NR SSR č. 99/1963 Občianskeho súdneho poriadku.

80


istého súkromnoprávneho záujmu potenciálnej obete, ako aj z dôvodu, že civilný súd nemá až do okamihu podania návrhu žiadne informácie o prípade a v priebehu samotného rozhodovania neprichádza do kontaktu ani s obeťou, ani s páchateľom, musí byť zabezpečené skutočné preverenie existencie dôvodného podozrenia z násilia. Ad 2: Pojem dôvodné podozrenie z násilia nie je doposiaľ nikde špecifikovaný a pre oblasť civilného práva je skôr neznámy. V zmysle právnych polemík, ktoré sa viedli v právnej obci, ide o akýkoľvek skutkovo odôvodnený predpoklad, podložený relevantnými a hodnovernými tvrdeniami či dôkazmi, smerujúci k reálne potenciálnemu podozreniu, že telesná či duševná sféra obete je pravdepodobne skutočne ohrozovaná správaním sa násilníka.10 Súd pri rozhodovaní o nariadení predbežného opatrenia koná obvykle bez pojednávania a spravidla bez vypočutia účastníkov, pričom dokazovanie má v týchto prípadoch skôr charakter osvedčovania ako samotného dokazovania. Osvedčovanie znamená, že súd prostredníctvom označených dôkazov zisťuje najvýznamnejšie skutočnosti, dôležité pre rozhodnutie o návrhu na vydanie predbežného opatrenia. Pri ich zisťovaní súd neprihliada a ani nemusí prihliadať na všetky procesné formality, ako je to v priebehu riadneho procesného dokazovania. Vo všeobecnosti platí, že je výlučne vecou navrhovateľa predbežného opatrenia, aby svoje tvrdenie o osvedčení nároku, pre ktoré požaduje dočasnú ochranu, podložil dostatočnými dôkazmi, z ktorých súd vyvodí závery o prípustnosti a opodstatnenosti takéhoto návrhu. Nie je procesne mysliteľné, aby sa uplatňovali námietky odporcu. Pripustenie takýchto námietok, proti dôkazom a ďalšie dokazovanie by v konečnom dôsledku zmarilo účel sledovaný predbežným opatrením.11 Z uvedeného preto vyplýva, že dôkazné bremeno je na navrhovateľovi. Súd v konaní, o nariadení predbežného opatrenia, bude vychádzať len z dôkazov a tvrdení predložených osobou označujúcou sa za obeť násilia. Budú nimi napríklad právoplatné rozhodnutie správneho orgánu o postihu za priestupok proti občianskemu spolunažívaniu, trestné oznámenie, lekárske správy a potvrdenie z ošetrenia lekára. Predbežné opatrenie je z hľadiska druhu rozhodnutia uznesením. Podľa § 168 uznesenie doručuje súd účastníkom, ak je voči nemu prípustné odvolanie, alebo ak je to pre vedenie konania potrebné, alebo ak ide o uznesenie, ktorým sa účastníkom ukladá určitá povinnosť. Lehota na plnenie povinnosti uloženej predbežným opatrením začína plynúť odo dňa doručenia rozhodnutia. Takéto riešenie sa nejaví ako najšťastnejšie, pretože by mohli nastať výrazné problémy s doručovaním tohto rozhodnutia odporcovi (odporca by mohol napr. namietať, že v čase doručovania sa v mieste svojho bydliska nezdržiaval). Azda vhodnejšia by bola koncepcia obdobná, ako pri predbežnom opatrení nariaďovanom podľa § 75 a Občianskeho súdneho poriadku, kde podľa ods. 3 je predbežné opatrenie doručené účastníkom až pri jeho výkone, pričom vyhlásením sa stáva 10) HREBÍKOVÁ, V.: Problematika domáceho násilia v súvislosti s rozhodovaním súdov o nariadení

predbežného opatrenia. Justičná revue, 56, 2004, č. 8-9, s. 930. 11) MAZÁK, J. : cit. dielo, s. 140-141.

81

10.


vykonateľné (vyhlásením na mieste pri doručení). Účastníkom, ktorí neboli pri výkone uznesenia prítomní, uznesenie spolu s vyrozumením, že jeho výkon sa uskutočnil dodatočne, doručí príslušný súd. Na tomto mieste je potrebné upozorniť aj na tú skutočnosť, že Občiansky súdny poriadok vo svojich ustanoveniach dotýkajúcich sa výkonu rozhodnutia, ktoré boli v tejto právnej norme ponechané, po veľkej novele vykonanej zákonom č. 341/2005 Z. z.,12 nehovorí nič o tom, ako sa má postupovať v prípade výkonu nariadeného predbežného opatrenia podľa § 76 ods. 1 písm. g), pokiaľ neprišlo k jeho dobrovoľnému splneniu. Občiansky súdny poriadok v ustanovení § 273c ods. 1 len zakotvuje, ako sa má konať v prípadoch, ak prišlo k nariadeniu predbežného opatrenia vo veciach maloletých detí podľa § 75a Občianskeho súdneho poriadku. Ako teda zrealizovať vykonateľné predbežné opatrenie, ktorým sa má chrániť obeť domáceho násilia? Ťažko sa spoliehať na skutočnosť, že by dom alebo byt opustil sám odporca (násilník) pod hrozbou obvinenia z trestného činu marenia výkonu úradného rozhodnutia podľa § 349 Trestného zákona, so sankciou trestu odňatia slobody jeden až päť rokov.13 Takéto trestné oznámenie by musela podať samotná obeť domáceho násilia, nachádzajúca sa v pozícii strachu a hrozby z ďalšieho útoku. Jedinou možnosťou v zmysle platnej zákonnej úpravy bude primerane použiť ustanovenia zákona č. 233/1995 Z. z. Exekučný poriadok, o výkone rozhodnutia vyprataním nehnuteľnosti alebo jej časti podľa § 181 a nasl. alebo vyprataním bytu podľa § 184 a nasl. V praktickej rovine, dospelá osoba, ktorá sa ocitne v pozícii obete domáceho násilia je nútená, obrátiť sa priamo na exekútora, ktorý po poverení súdom je oprávnený toto predbežné opatrenie vykonať. Negatíva takéhoto postupu sú jednoznačné. Primárne v tom, že osoba v pozícii obete sa musí aktívne a sama podieľať na zabezpečení jeho vykonania, čím má pravdepodobne podľa zámeru zákonodarcu deklarovať svoj skutočný záujem na splnení povinnosti v ňom uloženej. V krajnom prípade môže dokonca nastať situácia, keď sama oprávnená osoba bude povinná znášať trovy exekúcie. 12) Týmto zákonom bola s účinnosťou od 1. 9. 2005 z Občianskeho súdneho poriadku vypustená

prevažná časť ustanovení týkajúcich sa výkonu rozhodnutia. Cieľom tejto novely bolo odstrániť dvojkoľajnosť, lebo výkon rozhodnutia pred účinnosťou tejto novely bol obsiahnutý jednak v Občianskom súdnom poriadku, jednak aj v zákone č. 233/1995 Z.z. Exekučnom poriadku. Upustením od tohto dualizmu mal štát na súdoch získať väčší priestor na výkon súdnictva a v iných druhoch súdnej agendy. V zmysle súčasne platného zákona sa Občiansky súdny poriadok, pokiaľ ide o výkon rozhodnutí, použije len na tzv. personálne exekúcie týkajúce sa starostlivosti o maloletých, ďalej na vynútenie súdnych poplatkov, trov trestného konania, svedočného, znalečného, pokút a iných nákladov trestného konania na podklade vykonateľných rozhodnutí a napokon podľa § 275 a aj pri vykonateľnosti rozhodnutí orgánov Európskej únie a Európskeho spoločenstva. Paragraf 251 ods. 1 a 2, § 275a zákona č. 99/1963 Občiansky súdny poriadok. 13) Súčasťou nariadeného predbežného opatrenia, samozrejme, nie je poučenie o možnosti dopustiť sa tohto trestného činu. Napokon aj po obvinení z páchania tohto trestného činu nie je nevyhnutné, aby osoba zostala vo väzbe.

82


A napokon, čo je najdôležitejšie, nedostatok špecifických oprávnení, ktorými exekútor nedisponuje v takom rozsahu ako polícia. Tú bude povinný nepochybne prizvať ako vhodnú osobu na zabezpečenie hladkého priebehu výkonu vykonateľného rozhodnutia. Absencia presnej a konkrétnej právnej úpravy postupu pri výkone predbežného opatrenia nariaďovaného s cieľom ochrany obetí domáceho násilia vyvoláva pochybnosti a právnu neistotu. Sťažuje vynútiteľnosť práva toho, komu sa má poskytnúť bezprostredná, rýchla, účinná a efektívna ochrana. Jedna vec je skutočná existencia rozhodnutia a druhá vec je zníženie jeho hodnoty v dôsledku sťaženého vynútenia povinnosti v ňom uloženej. Je potrebné čo najskôr prijať, v rámci relevantnej právnej normy, osobitý postup pri výkone daného predbežného opatrenia. Touto právnou normou by mal byť nepochybne Občiansky súdny poriadok. Ten v súčasnosti, ako už bolo uvedené, upravuje okrem iného výkon tzv. personálnych exekúcii vo veciach starostlivosti o maloletých. Tým sa deklaruje záujem štátu na ochrane práv a oprávnených záujmov maloletého. V tomto smere, najmä pokiaľ ide o vôľu chrániť subjekty vystavované neoprávnenému zasahovaniu do ich ústavou garantovaných práv, najmä práva na život, zdravie, česť a ľudskú dôstojnosť, takým konaním aké násilie rozhodne predstavuje, je nevyhnutné, aby aj tu štát prejavil náležitý odpor voči takémuto počínaniu a aktívne sa zúčastňoval na dosiahnutí ochrany týchto osôb. Bolo by potrebné, aby v rámci šiestej časti Občianskeho súdneho poriadku upravujúcej výkon rozhodnutia, boli zaradené ustanovenia ktoré: 1. by deklarovali, že súd bezprostredne po nariadení takéhoto predbežného opatrenia, ktorého obsahom je zákaz vstupu do obydlia pre osobu, ktorá je dôvodne podozrivá z násilia, zabezpečí aj jeho bezodkladný výkon, 2. by označovali príslušný štátny orgán, v súčinnosti s ktorým sa uskutoční výkon tohto predbežného opatrenia. Takýmto štátnym orgánom by mala byť predovšetkým polícia, lebo tá disponuje okruhom potrebných nástrojov v rámci legálnej vynútiteľnosti, 3. by opísali aspoň základný rámec pravidiel postupu pri výkone tohto predbežného opatrenia, napr., že povinnému sa odoberú kľúče, umožní sa mu zobrať z predmetného domu alebo bytu jeho vlastné doklady, cennosti, čím by bola zachovaná aj miera jeho vlastných základných práv. Druhú skupinu civilnoprávnych inštitútov slúžiacich na ochranu obetí domáceho násilia predstavujú tie, ktoré sú obsiahnuté v základnej právnej norme občianskeho práva v Občianskom zákonníku. Predmetné ustanovenie boli do Občianskeho zákonníka doplnené novelou vykonanou zákonom č. 526/2002 Z. z. Prepojenosť a nadväznosť hmotnoprávnych a procesnoprávnych inštitútov v oblasti civilného práva má vytvoriť jednoznačný a plynulý mechanizmus zabezpečenia pomoci a nevyhnutnej miery bezpečnosti. Nová zákonná úprava podľa § 146 ods. 2 a § 705a sa usiluje o to, aby v prípade, že dôjde k domácemu 83

10.


násiliu a ohrozená osoba dospeje k záveru, že je možné násilie ukončiť len vyriešením spoločného bývania, má táto osoba právnu možnosť argumentovať jeho spáchaním v situáciách, kedy súd rozhoduje o vlastníckych, či iných právach k nehnuteľnostiam. Podľa § 146 ods. 2 Občianskeho zákonníka: „Ak sa z dôvodu psychického alebo fyzického násilia alebo hrozby takéhoto násilia vo vzťahu k manželovi alebo k blízkej osobe, ktorá býva v spoločnom dome alebo byte, stalo ďalšie spolužitie neznesiteľným, môže súd na návrh jedného z manželov obmedziť užívacie právo druhého manžela k domu alebo bytu patriacemu do bezpodielového spoluvlastníctva manželov, prípadne ho z jeho užívania úplne vylúčiť.“14 V danom prípade ide teda o istý hmotnoprávny prejav prijatia zodpovednosti za vlastné negatívne konanie.15 Zodpovednosťou sprevádzanou druhom hmotnoprávnej sankcie, v ktorej zmysle je zasiahnuté do majetkového (vlastníckeho) práva osoby dopúšťajúcej sa alebo hroziacej násilím vo vzťahu ku konkrétnej obeti. Občianske právo v tomto prípade predstavuje osobitý druh ochrannej funkcie, ktorú v slovenskom právnom poriadku primárne plní trestné právo. Aktívne legitimovaným na podanie takéhoto návrhu je ten z manželov, na ktorom bolo páchané fyzické alebo psychické násilie, respektíve voči nemu smerovala hrozba takýmto násilím. Predpokladom na obmedzenie alebo vylúčenie zo spoločného bytu alebo domu bude: 1. existencia bezpodielového spoluvlastníctva manželov vo vzťahu k predmetnému bytu alebo domu, 2. existencia spolužitia manželov v spoločnom dome/byte, 3. existencia alebo hrozba fyzického alebo psychického násilia, 4. realizácia násilia alebo hrozby násilím vo vzťahu k manželovi alebo k blízkej osobe v spoločnom dome alebo byte bývajúcej, 5. neznesiteľnosť ďalšieho spolužitia. Ad 1: Bezpodielové spoluvlastníctvo manželov vzniká uzavretím manželstva a spravidla zaniká smrťou jedného z manželov, rozvodom manželstva, prípadne vyhlásením manželstva za neplatné.16 Dom alebo byt, ktoré sú predmetom vylúčenia alebo obmedzenia, tvoria súčasť bezpodielového spoluvlastníctva manželov, ich vlastníkmi sú obaja manželia – bezpodielovo. 14) Zákon NR SSR č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník § 146 ods. 2. 15) ŠTERBOVÁ, M.: Nové trendy v řešení fenoménu domácího násilí v ČR. Státní zastupitelství,

12/2004, s. 19. 16) Bezpodielové spoluvlastníctvo manželov je možné dohodou na základe § 143a ods. 2

modifikovať, a to tým spôsobom, že bezpodielové spoluvlastníctvo manželov vznikne až ku dňu zániku manželstva. Rovnako bezpodielové spoluvlastníctvo manželov môže zaniknúť aj iným spôsobom ako smrťou jedného z manželov, prípadne rozvodom alebo vyhlásením manželstva za neplatné, a to môže byť zrušené rozhodnutím súdu, na návrh jedného z manželov podľa § 148 ods. 2 a § 148a ods. 2., prípadne zanikne za trvania manželstva priamo zo zákona, ak bol v trestnom konaní vyslovený trest prepadnutia majetku odsúdeného manžela na základe ustanovení Trestného zákona.

84


Ad 2: Pôjde primárne o vedenie spoločnej domácnosti podľa § 115 Občianskeho zákonníka, t. j. trvalé spolužitie a spoločné uhrádzanie nákladov na vlastné potreby. Ad 3: Musí byť skutočne daná prítomnosť násilia vo vzťahu medzi manželmi alebo osobami blízkymi, resp. rovnako musí byť daná aspoň hrozba takýmto násilím. Je jedno, či ide o fyzické násilie, t. j. priame útoky voči ľudskej integrite alebo psychické násilie, akými sú napríklad urážky, ponižovanie a iné. Ad 4: Násilie alebo hrozba násilím smeruje voči konkrétnemu subjektu podľa § 146 ods. 2. Ad 5: Neznesiteľnosť takéhoto spolužitia musí mať značnú intenzitu. Musí byť spôsobilá natoľko znížiť kvalitu spolužitia v spoločnej domácnosti (byte alebo nehnuteľnosti), že toto spolužitie možno objektívne považovať za neznesiteľné.17 Od posúdenia súdu bude závisieť rozhodnutie, v ktorom sa vysloví buď obmedzenie, alebo úplné vylúčenie z práva na užívanie bytu/domu. Existencia násilia, prípadne hrozby takýmto násilím, by preto mala byť v súdnom konaní náležite a hodnoverne preukázaná. K rozhodnutiu dospeje súd v priebehu súdneho konania, po vykonaní riadneho a úplného dokazovania, po zhodnotení všetkých stranami predložených dôkazov. Aké dôkazy budú plniť v tomto konaní relevantnú a rozhodujúcu úlohu? Za dostačujúce určite nebude možné považovať, tak ako je to pri rozhodovaní o nariadení predbežného opatrenia, len osvedčenie navrhovateľom sprostredkovaných skutočností. Súd pri rozhodovaní o návrhu na obmedzenie užívacieho práva z dôvodu psychického alebo fyzického násilia, prípadne hrozby týmto násilím, bude podľa § 135 zákona č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok viazaný rozhodnutím príslušných orgánov o tom, že bol spáchaný trestný čin, priestupok alebo iný správny delikt postihnuteľný podľa osobitných predpisov, a kto ich spáchal, ak v čase rozhodnutia súdu už rozhodnutie nadobudlo právoplatnosť.18 Istým problémom bude pravdepodobne, postoj, ktorý zaujme súd – v akej miere bude považovať za rozhodujúce čakať na právoplatné rozhodnutie trestného súdu o vine alebo nevine potenciálneho páchateľa, čakať na skončenie trestného konania. Ako ochrániť obeť v čase do právoplatného skončenia konania o obmedzení, resp. vylúčení, práva užívania domu alebo bytu? Tento priestor by mala preklenúť možnosť nariadenia už vyššie spomenutého predbežného opatrenia podľa § 76 ods. 1 písm. g) Občianskeho súdneho poriadku. Tým je zdôraznená aj bezprostredná prepojenosť hmotnoprávnej úpravy v zmysle Občianskeho zákonníka so spomínanými ustanoveniami Občianskeho súdneho poriadku. Tu však narážame už na vyššie opísaný problém v súvislosti s reálnou vykonateľnosťou tohto konkrétneho predbežného opatrenia. 17) SVOBODA, J. a kol.: Občiansky zákonník. Bratislava : Eurounion, 2004, s. 238. 18) Tamtiež, s. 658.

85

10.


Obdobne ako podľa § 146 ods. 2 Občianskeho zákonníka bude súd postupovať pri rozhodovaní aj v prípade návrhu na vylúčenie alebo obmedzenie užívacieho práva k bytu podľa § 705a, ktorý je v spoločnom vlastníctve manželov. V tomto prípade je v porovnaní s § 146 ods. 2 Občianskeho zákonníka okruh subjektov, voči ktorým smeruje násilie alebo hrozba násilím, rozšírený aj o rozvedeného manžela žijúceho v takomto spoločnom byte. Zásah do práva osoby dopúšťajúcej sa násilia tu nie je až taký závažný, ako je to v prípade a podľa § 146 ods. 2, pretože byt netvorí spoločný majetok (z pohľadu vlastníckeho práva) manželov patriaci do ich bezpodielového spoluvlastníctva, ale právnym titulom užívania je zákonný spoločný nájom bytu manželmi. Podľa dôvodovej správy k novele Občianskeho zákona, ktorá sa týkala práve predmetných ustanovení § 146 ods. 2 a § 705a právo na ochranu života a zdravia, ktoré je vo vzťahu k obeti násilníkom ohrozované, má absolútnu povahu. Z toho dôvodu je silnejšie ako samotné vlastnícke právo násilníka, či právo, ktoré mu vyplýva zo spoločného nájmu bytu/domu. Vlastnícke právo rovnako aj právo nájmu bytu mu zostáva zachované aj po právoplatnosti rozsudku, ktorým sa obmedzuje alebo vylučuje jeho užívacie právo. Obmedzená alebo vylúčená je len jedna jeho zložka a to ius tendi, buď na určitý čas alebo na neurčito. Aj v prípade, žeby bol jeden z manželov obmedzený v užívaní a to do tej miery, že by bol z užívania domu/bytu vylúčený, vlastníctvo k tejto veci v pôvodnom režime BSM mu zostáva zachované a v prípade zániku BSM bude aj tento byt/dom predmetom vyporiadania.19 Pri prijímaní predmetnej novely samotného zákona sa objavili isté polemiky ohľadne absencie povinnosti obstarať páchateľovi aspoň náhradné ubytovanie. Sám prezident požadoval, aby bola osobe, ktorá má byť postihnutá takýmto rozhodnutím, ktorým sa zasahuje do jeho užívacieho práva, poskytnutá náhrada za byt/dom, ktorý má opustiť. Napokon bolo od tejto požiadavky upustené. Judikatúra ohľadom aplikácie tohto ustanovenia je veľmi skromná, takmer žiadna. Je ľahké zaujať postoj obete a byť chránený z pozície slabého, predovšetkým vtedy, keď aj zákon otvorene dáva takúto možnosť. Neustále vo vzduchu visí pomyselný „Damoklov meč“ ústavnej rovnosti, ak zabudneme na túto skutočnosť, veľmi ľahko sa môže stať, že z páchateľa sa stane obeť. Výpočet daných problémov nie je vyčerpávajúci. Každý prípad predstavuje v reálnom živote nové otázky, na ktoré môže existovať viacero odpovedí. Individualita obete a páchateľa vytvára situácie, ktoré zabraňujú precedentnému rozhodovaniu vo veciach násilia v rodinách. Nové otázky v súvislosti s problematikou domáceho násilia, otvárajú ďalšie, doteraz nepreskúmané siedme komnaty a stavajú justíciu do nezávideniahodnej situácie. Nielen preto bude potrebné, aby orgány disponujúce zákonnou mocou boli obozretnejšie a aby svojou činnosťou aj naďalej zaručovali ochranu a garanciu ľudských práv a slobôd v bežnom živote všetkým subjektom v rovnakej miere. 19) Dôvodová správa k novele občianskeho zákona č. 526/2002.

86

The Anti-Stalking Act

Zákon proti sledovaniu Mag. Barbara Michalek Leiterin des 24-Stunden Frauennotrufes, Wien

Some words about the 24-hour women´s emergency hotline of the City of Vienna. Offers: ¾ on-the-spot help for women and girls (aged 14 or older) who have experienced sexual, psychological and/or physical violence. Provides: ¾ counselling on psychological, legal and social issues by phone, in person and online (via e-mail and once a week also in a chat-room, since early 2006, a women’s emergency hotline forum is also available for exchanges of experience), ¾ counselling for co-affected relatives and friends, ¾ the staff members accompany to medical examinations at the hospital, to the police, or to court, ¾ all assistance is free of charge and, if requested, anonymous, ¾ the women’s emergency hotline employs nine counsellors, one director, one administrative assistant and one secretary. The counsellors of the women’s emergency hotline are trained in clinical and health psychology, social work and law, ¾ one important part of their work and a substantial element of crisis management is the cooperation and networking with other institutions working in the area of violence, such as other women´s counselling centres, the women´s shelters, the police, the hospitals, the justice, etc., ¾ the service of the 24-hour women´s emergency hotline is run 24 hours a day, 365 days a year. The initiative for an Anti-Stalking Act In 2001, the 24-hour women´s emergency hotline of the City of Vienna launched a project to create awareness for the stalking phenomenon. The objective lay in analysing the problem and then developing concrete improvements. In 2002, the Women´s Department of the City of Vienna commissioned a study from the Institute for the Sociology of Law and Criminoloy of Vienna. The 87

11.


results demonstrated that stalking is an internationally well-known, widespread phenomenon. In November 2003, the Women´s Department organised an international conference on stalking. For the first time in Austria, the problem of stalking was presented to a broad expert audience and instantly met with enormous interest. An important result of the conference was the basic consensus among experts that the legal situation in Austria would have to be improved to ensure efficient protection against stalking. In 2004, the women´s emergency hotline started a working group that, together with the stalking team of the Viennese police, developed a checklist as well as standards for the counselling of stalking victims. The political demand for an anti-staking law was a key concern for the Executive City Councillor for Women´s Issues, Integration, Consumer Protection and Personnel. On her initiative, a motion was submitted by all political parties to the Vienna City Council, which called upon the federal government to take measures to formulate an anti-stalking law. The motion was unanimously adopted by the City Council. In January 2005, an inter-ministerial working group was set up at the Federal Ministry of Justice, uniting experts from the fields of penal and civil law, law enforcement and the women´s emergency hotline. The Anti-Stalking Act entered into force on 1. July 2006.

The Anti-Stalking Act The Anti-Stalking Act entails protection against stalking under penal and civil law and thus enables victims on the one hand to report certain, persistent actions of harassment and pursuit to the police (Art. 107a of the Penal Code) and on the other hand to request an interlocutory injunction from the competent district court to obtain civil-law protection against this invasion of privacy (Art. 382g of the Enforcement Code). “Persistent pursuit” (Art. 107a of the Penal Code) The offence of “persistent pursuit” is embodied in Art. 107a of the Penal Code and punishes certain actions of pursuit and enforced contact repeated over a longer period of time. To become punishable, these actions must be carried out against the victim’s will, over a longer period and continuously. Moreover, they must be of a kind to cause the victim to change his/her way of living and thus impair the victim’s life in an unacceptable manner. This e.g. applies if the victim can no longer take phone calls without anxiety, is afraid to leave his/her dwelling or has to make detours on the way to work. Actions punishable under Art. 107a of the Penal Code include: l Seeking physical proximity with the victim (e. g. lurking for the victim in front of his/her house or workplace, following the victim in the street); 88

The Anti-Stalking Act

Establishing contact with the victim by way of telecommunications (phone calls, SMS, e-mails), by using other means of communication (e. g. letters or parcels, leaving messages on the doorstep) or via third parties (e. g. establishing contact with friends or relatives of the victim); Ordering products and services by making use of personal data of the l victim (e.g. placing false ads in newspapers, ordering products and services); Motivating third parties to establish contact with the victim by using the l victim‘s personal data (e. g. placing ads that disclose the name/phone number/address of the victim to motivate third parties to enter into contact with him/her). The offence of “persistent pursuit” is punishable with terms of imprisonment of up to one year. If the victim reports the perpetrator to the police, the latter is obligated to relay the victim’s data to the regional intervention centre against domestic violence, which will then contact the person to offer counselling and assistance. Stalking victims are entitled to psychosocial and legal support in penal court proceedings (Since 1 January 2006, victims of sexual and violent offences are legally entitled to psychosocial and legal support in court proceedings (Art. 49a of the Code of Penal Procedure). Interlocutory injunctions for „protection against invasion of privacy“ (Art. 382g of the Enforcement Code) l

Art. 382g of the Enforcement Code enables stalking victims to request an interlocutory injunction from the competent district court (perpetrator’s district court of residence) and hence to obtain additional, more concrete protection against stalkers. This interlocutory injunction inter alia entitles the court to prohibit the stalker any contact with the victim, following the victim, distributing or passing on personal data or photographs of the victim, ordering products and services on behalf of the victim and causing third parties to establish contact with the victim and moreover bans the stalker from frequenting certain locations. The court may charge the police with enforcing the prohibition on physical pursuit, personal contact and the frequenting of certain locations. This guarantees stalking victims rapid and reliable protection through police intervention if the stalker should violate court orders.

89

11.


Personality of Offender Partner’s Violence PhDr. Karel Netík, CSc. Institut forenzní psychologie, Praha V letech 2004 – 2006 byly Institutem forenzní psychologie v Praze realizovány tři studie zaměřené na problematiku partnerského násilí, dotované Ministerstvem zdravotnictví ČR. Hlavním cílem studií bylo navrhnout prakticky využitelný program zacházení s pachatelem tohoto druhu násilí. V první práci byla zmapována dostupná literatura, včetně odpovídajících programů a byly vymezeny základní pojmy a zaměření připravovaného programu. Ve druhé studii, realizované v roce 2005, byl navržen nástroj pro screening partnerských agresorů využitelný pracovníky ve zdravotnictví, zkoumána osobnost pachatelů závažného partnerského násilí a navržen psychoterapeutický program, který vychází z charakteristik osobnosti agresora a povahy jeho násilí. Třetí studie, z roku 2006, byla věnována zpracování osnovy kursu terapeutů (zdravotníků), kteří budou program realizovat a návrhu implementace programu do stávající sociální sítě. Studie podle požadavků Ministerstva zdravotnictví ČR zpracoval tým sestávající z psychologů (PhDr. Daria Netíková – návrh psychoterapeutického programu a osnovy kursu pro terapeuty; PhDr. Karel Netík, CSc. – vedoucí týmu, teoretická část, screeningový instrument a sonda do osobnosti pachatele závažného partnerského násilí; PhDr. Šárka Blatníková – teoretická část a screeningový instrument) a právníka (JUDr. Jiřina Voňková, CSc. – právní problematika, implementace programu do stávající sociální sítě).

Základní pojmy Účinný psychoterapeutický program by měl bezesporu brát v úvahu mimo jiné i příčiny klientových potíží. Ty u partnerského násilí mohou spočívat v osobnosti agresora, osobnosti oběti násilí a ve specifické situaci. Poznání úlohy jednotlivých částí této agresogenní triády v konkrétních případech umožní zaměřit program zacházení na klientovy nejzávažnější problémy. Partnerské násilí vymezili též Roberts a Hanson(ová) jako „chování užívané v intimním vztahu k udržení moci a ovládání jiné osoby, včetně fyzického a sexuálního násilí, verbálních útoků a emocionálního týrání.“1 Ze samotné definice je zřejmé, že autoři pojem násilí zužují na aktivní snahu pachatele způsobit oběti fyzickou či psychickou újmu a tak ji ovládat, řídit její chování. Samozřejmě existují i případy násilí mezi partnery, které jsou motivovány jinak. 1) ROBERTS, A. R. – HANSON, B.: Batterers and Abusive Partners. In: HICKEY, E. W. (ed.): Encyclopedia of Murder and Violent Crime. London: Sage Publ. Inc., 2003, s. 48.

90

K osobnosti pachatele partnerského násilí

Například oběť opakovaného násilí odvracející masivní fyzický útok pachatele ohrožující její tělesnou integritu, bývá motivována obavou o vlastní život a její (proti)agrese má tak povahu agrese defenzivní. Partnerské násilí vyplývající z chronické konfliktní či z krizové situace v rodině může být motivováno snahou útočníka zamezit další frustrující komunikaci s partnerkou (partnerem) a snížit tak neúnosné a v dané situaci zdánlivě jinak neřešitelné vnitřní napětí. V našich studiích jsme nicméně vycházeli ze shora zmíněné definice. Osobnost partnerského agresora lze vymezit jako soubor vlastností typických pro pachatele partnerského násilí, a sice takových vlastností, které významně přispívají ke vzniku agresivního chování. Agresogenní situaci je možno definovat jako situaci, dlouhodobou (chronický konflikt) či jednorázovou (aktuální v době útoku), která vyvolává nebo významně přispívá ke vzniku partnerského násilí. Lze ji dále rozčlenit na chronicky konfliktní, charakterizovanou dlouhodobě neřešenými problémy v soužití a vyvolávajícími opakované konflikty, krizovou, pro niž je typický provlekle se rozpadající partnerský vztah a neutrální situaci, t. j. situaci nekonfliktní, event. mírný aktuální konflikt. Pokud jde o případný podíl oběti na vzniku násilí, lze odkázat na některé starší viktimologické práce, např. Wolfganga.2 Vzhledem k zaměření práce nebyla osobnost oběti zkoumána zvlášť, t. j. bez souvislosti s kriminogenní situací.

Osobnost pachatele – popis souboru a výsledky zkoumání Z celkového souboru 46 pachatelů domácího násilí, podrobených psychologickému vyšetření v rámci soudních expertíz, byly vyřazeny osoby útočící proti seniorům či dětem a pro další analýzy ponecháno 26 osob – pachatelů násilí na partnerkách či partnerech. Soubor obsahuje celkem 5 žen a 21 muže (81 %). Všichni byli za své partnerské násilí trestně stíháni a téměř všichni odsouzeni — 81 % pachatelů bylo trestně stíháno za vraždu (§ 219 tr. z.), z toho 1 pachatelka nebyla odsouzena z důvodu nutné obrany a 1 pachatelka byla stíhána a odsouzena za vraždu manžela ve spolupachatelství (nájemná vražda). Zbývajících 19 % pachatelů (5) bylo odsouzeno za ublížení na zdraví (§ 221 tr. z.) – 3 osoby, za znásilnění (§ 241 tr. z.) – 1 osoba a za porušení povinnosti poskytnout pomoc (§ 207 tr. z.) také 1 osoba. Věk pachatelů se pohyboval v rozmezí od 23 let do 74 let, modus činil 32 let, průměr 37 let a směrodatná odchylka sd = 12,659 roku. 2) WOLFGANG, M. E.: An Analysis of Homicide-Suicide. J. of Clin. and Exper. Psychopathol. and

Quart. Rev. of Psychiat. and Neurol., vol 19, 1958, s. 208-218; WOLFGANG, M. E.: Victim-precipitated Criminal Homicide. In: DRAPKIN, I. – VIANO, E. (eds.): Victimology. Lexington: Heath, 1974, s. 79-92

91

12.


Pro účely analýzy bylo vytvořeno celkem 37 proměnných popisujících osobnost, základní sociodemografické (věk, vzdělání, zaměstnání) a vybrané relevantní charakteristiky vývoje (kriminální kariéra, alkohol, drogy) a 23 proměnné popisující vlastní agresi, způsob provedení, kriminogenní situaci a interakci pachatele s obětí tempore criminis.

Shrnutí výsledků analýzy Osobnost pachatele Osobnost pachatele závažného partnerského násilí zkoumaného souboru osob lze nejčastěji popsat jako anomální až psychopatickou (ve smyslu dissociální poruchy osobnosti), s rysy impulsivity, poruch seberegulace, rigidity, sebenejistoty, s nedostatečným smyslem pro realitu, ale celkem dobrou sociální kompetencí, s rysy labilní až impulsivní afektivity, jež není dostatečně zvládána rozumem a sníženou odolností vůči zátěži. U poloviny souboru byla konstatována chudá, plochá afektivita, snížená schopnost soucitu a vcítění, tedy nízká úroveň inhibic, resp. zábran agrese. Úrovní vzdělání nejsou pachatelé nijak nápadní, ale jejich profesionální kariéra jeví známky poruchovosti, přinejmenším fluktuaci. Mírně převládají jedinci dosud soudně netrestaní. Z trestaných pak pachatelé různorodých trestných činů, nejčastěji majetkových a násilných. Výše uvedené osobnostní charakteristiky zakládají určitou dispozici k selhání v konfliktních, emoce provokujících situacích. K jejich agresivnímu selhání nepochybně přispívá i přinejmenším lehká intoxikace alkoholem v kriminogenní situaci. Projevem poruch seberegulace, s nimi spojené impulsivity a nedostatečného smyslu pro realitu je nepochybně též zjištěná poruchovost profesionální kariéry. Pokud jde o inteligenci, partnerští agresoři se nijak významně neliší od obecné populace. Více než pětinu pachatelů lze – podle dále uvedené typologie – považovat za obecné agresory. Způsob provedení Ve zkoumaném souboru jednoznačně převládaly trestné činy úmyslného usmrcení (81 %), zbytek byl tvořen několika případy úmyslného ublížení na zdraví, znásilnění a porušení povinnosti poskytnout pomoc. V převážné většině analyzovaných partnerských násilí bylo možno jednání pachatele charakterizovat jako tzv. afektivní (expresivní) agresi, jejímž cílem je násilí samo o sobě. Většinou bývá podmíněno zejména situačně. Ve většině případů použil pachatel ke zvýšení účinnosti svého útoku zbraň, často však náhodnou, zpravidla tu, která byla právě po ruce. To je typické pro spíše neprogramované násilí. Oběť sama často přispívá k útoku svým 92

K osobnosti pachatele partnerského násilí

„nevhodným“ chováním, ať už přímou provokací pachatele nebo vyvoláním či eskalací konfliktu. Smrtícím útokům většinou předchází dlouhodobě neřešená konfliktní či krizová situace. Za určitý – z preventivního hlediska – významný signál nebezpečí homicidia lze považovat časté hrozby agresí předcházející vlastnímu útoku. Oběť zpravidla nebývá v době útoku pod výrazným vlivem alkoholu, a už vůbec ne pod vlivem jiných návykových látek. Většinu útoků lze charakterizovat jako ofenzivní agresi, doprovázenou silným zlobným afektem. Partnerské vraždy páchané ženami mají častěji povahu agrese defenzivní, doprovázené afektem strachu vyvolaným ohrožením ze strany pozdější oběti. Motivační analýzy partnerských násilí typu homicidia zpravidla odhalují jako jednu z hlavních příčin smrtícího útoku motiv redukce nahromaděného – aktuálně nesnesitelného – vnitřního napětí z předchozích (a aktuálního) konfliktů. Méně početnou skupinu tvořila násilná jednání odrážejících antisociální povahu osobnosti pachatele, tedy jednání motivovaná potřebami moci a ovládání, příp. snahou zbavit se oběti, která představuje překážku v cestě za „štěstím“ (zde novým vztahem či dědictvím). Z hlediska problému partnerského násilí je zkoumaný soubor osob relativně malý a povaha jejich násilí (vysoce převládají vraždy) je spíše výjimečná. Proto mají uvedená zjištění povahu hypotéz, k jejichž potvrzení (či vyvrácení) by bylo zapotřebí většího souboru obsahujícího též jiné formy násilí.

Osobnost pachatele a program zacházení s ním Je zřejmé, že nelze formulovat program zacházení s partnerským agresorem, který by bylo možno obecně využívat pro účinnou práci s kterýmkoli klientem. Výzkumy i vlastní zkušenosti naznačují, že pachatelé partnerského násilí netvoří homogenní skupinu z hlediska jejich osobnosti či výše popsané agresogenní triády a tedy ani z aspektu problémů, na jejichž řešení by měl být program zaměřen. Tento požadavek diferenciace zacházení s partnerskými agresory může naplnit rozlišení pachatelů podle pravděpodobných společných charakteristik. Lze přitom využít některé z již formulovaných typologií. Jako nejnadějnější se z tohoto hlediska jeví typologie Hambergerova,3 která byla pro účely navrhovaného programu poněkud modifikována, a sice o pravděpodobné vazby osobnosti se situacemi provokujícími partnerské násilí: ¾

Nepatologický typ, jehož agrese bývá podmíněna převážně poruchovou komunikací mezi partnery;

3) HAMBERGER, L. a kol.: A Large Sample Empirical Typology of Male Spouse Abusers and Its

Relationships to Dimensions of Abuse. Violence and Victims, 11, 1996, s. 277-292.

93

12.


¾ ¾

Antisociální typ, jehož agrese pramení zejména ze specificky utvářené osobnosti; Pasivně agresivní, závislý typ, u nějž se na vzniku agrese podílí různou měrou jak situace, tak jeho osobnost.

Psychoterapeutický program – popsaný v jiném příspěvku – je navržen především pro první a třetí typ partnerského agresora. Antisociální (či dissociální) typ lze z jiného hlediska považovat za tzv. obecného agresora a pro jeho terapii by zřejmě bylo nutné navržený program modifikovat, zejména o prvky izolace, příp. o speciální formy penitenciárního zacházení, včetně výraznějšího využití režimu. Tento typ bývá zpravidla zařazován do programů poskytovaných trestní justicí.

Literatura: HAMBERGER, L. a kol.: A Large Sample Empirical Typology of Male Spouse Abusers and Its Relationships to Dimensions of Abuse. Violence and Victims, 11, 1996, s. 277-292. ROBERTS, A. R. – HANSON, B.: Batterers and Abusive Partners. In: HICKEY, E. W.(ed.): Encyclopedia of Murder and Violent Crime. London: Sage Publ. Inc., 2003, s. 48-53. WOLFGANG, M. E.: An Analysis of Homicide-Suicide. J. of Clin. And Exper. Psychopathol. and Quart. Rev. of Psychiat. and Neurol., vol 19, 1958, s. 208-218. WOLFGANG, M. E.: Victim-precipitated Criminal Homicide. In: DRAPKIN, I. – VIANO, E. (eds.): Victimology. Lexington: Heath, 1974, s. 79-92.

n

n

n

n

94

Program terapie partnerských agresorů

Programme of Therapy Partners’ Aggressors PhDr. Daria Netíková Institut forenzní psychologie, Praha Dále popsaný program terapie partnerských agresorů vznikl na základě požadavků a dotací Ministerstva zdravotnictví ČR v letech 2004 – 2006. Rozsah zadaného úkolu byl širší. V jeho rámci byl navržen též nástroj pro screening partnerského násilí pro zdravotníky a zkoumána osobnost pachatele závažného partnerského násilí. Většina dostupných programů zacházení s partnerskými agresory je realizována nezdravotnickými pracovníky, zpravidla bez psychoterapeutického výcviku, často středoškoláky. Požadavek vytvořit program vyšel z Ministerstva zdravotnictví ČR. Předpokládali jsme, že jej budou realizovat kliničtí psychologové s psychoterapeutickým výcvikem. Pro ně byl vytvořen.

Teoretická východiska Na počátku práce jsme se pokusili formulovat odpověď na otázku: „Co nám brání chovat se bezohledně, agresivně, ubližovat blízkým?“ Po prostudování literatury, po diskusích a úvahách jsme formulovali tyto „tři brzdy“: l l l

Sebeúcta Vztahové emoce – empatie, soucit, láska Vnější omezení – strach z trestu, odvety apod.

Dále jsme si položili otázku: „Čím je usnadněno neagresivní jednání?“ Odpověď jsme shrnuli do následujících tří bodů: l l l

Vědomé rozhodování na rozdíl od impulsivního jednání Odpovědnost a ujasněné preference Sociální dovednosti

Posílení těchto kvalit u pachatele partnerského násilí se pak stalo cílem programu.

Metodická východiska Při tvorbě programu jsme se opírali do značné míry o logoterapii, jakožto poradenskou metodu posilující odpovědnost, ujasnění preferencí a vědomé rozhodování. Zároveň nebylo možno vypustit režimové prvky, založené na principech behaviorální terapie. Při rozvoji sociálních dovedností klientů 95

13.


využíváme především nácvik asertivity. Program dále pracuje s párovou terapií, neverbálními a relaxačními technikami.

Popis programu Vlastní program je koncipován jako 12 sezení. Může být využit jak pro skupinovou, tak i pro individuální psychoterapii. Každé sezení se zabývá jedním tématem, pouze v závěru počítáme, že řešení konkrétních problémových situací zabere dvě sezení. Speciálně v individuální terapii je věnováno více prostoru tématům, která jsou významná pro daného klienta a naopak pro něj méně významná témata mohou být zkrácena. Nedoporučujeme je však zcela vypouštět.

Témata jednotlivých sezení: o Seznámení o Spolupráce o Opora o Preference, lásky, hodnoty o Vztah k sobě samému o Hranice, asertivita o Sebeodstup, svoboda a odpovědnost, seberealizace o Alkohol a drogy o Život v páru o Řešení problémových situací Poslední, dvanácté sezení je věnováno zhodnocení a dalšímu nasměrování klienta. V podstatě počítáme se třemi alternativami: ¾ ¾ ¾

Úspěšné ukončení péče Pokračování ve specializované terapii nebo určitá forma dohledu Neúspěšné zakončení – restrikce

Struktura sezení: Téma každého sezení je rozpracováno v klíčových slovech. Dále formulujeme soubor základních otázek, které nějakou formou klientovi položíme. S tématem je poté dále pracováno v různých cvičeních, psychohrách a jiných formách skupinové práce. Tyto techniky jsou formulovány alternativně, aby bylo možno přizpůsobit se konkrétním klientům a aktuální atmosféře skupiny. Sezení je zakončeno závěrečnými úkoly, které bývají ukládány do příště, a konečně relaxací.

96

Program terapie partnerských agresorů

Ukázka sezení:

7. sezení:

Téma: Hranice, asertivita Klíčová slova: Můj prostor, překročení, agrese, prostor druhého, nespravedlnost, sebeobrana Základní otázky: Jak dobře si umím stát za svým? Kde se mi to daří? Co mi to ulehčuje? Jak dobře dokáži říci ne? Co mi to ztěžuje? Jak se zachovám, když někdo překračuje mé hranice – má práva? Do jaké míry žiji svůj vlastní život – do jaké míry se přizpůsobuji někomu jinému? Jak dáváme najevo své hranice? Cvičení a alternativy: Diskuse ve skupinkách k vybraným otázkám Hra: jeden vprostřed kruhu – co to s ním dělá, když ostatní (někteří) se k němu přiblíží víc, než je mu příjemné Na papír nakreslit blízké osoby v takové vzdálenosti, která nám vyhovuje Závěrečné cvičení a úkoly: Relaxace + představa klidné domluvy s partnerem Domácí úkol: vyzkoušet některou techniku ohraničení se – asertivní techniku

Výcvik terapeutů Na základě požadavků Ministerstva zdravotnictví ČR jsme dále vytvořili schéma výcviku (kursu) terapeutů, kteří budou výše popsaný program provádět. Výcvik terapeutů se realizuje formou přednášek a sebezkušenostní práce s tématy programu. Obsahuje tři moduly: l

Sebezkušenostní práce – touto formou si frekventanti projdou všechna témata programu a naučí se popisované techniky 97

13.


l

Základní právní problémy práce s partnerským agresorem – formou přednášek a diskuse. Teorie – formou přednášek a diskuse zaměřených na psychologii násilí, partnerské násilí, osobnost agresora, diagnostiku agresora, komunikaci a strategie řešení konfliktů.

V současné době probíhají jednání o začlenění tohoto programu do stávající sociální sítě.

98

Domáce násilie a výskumy obetí kriminality

Domestic Violence and Victimisation Surveys JUDr. Michaela Štefunková, JUDr. Danka Knápková Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva, Ústav verejného práva Problematike domáceho násilia sa najnovšie začína venovať čoraz väčšia pozornosť a to, čo sa donedávna považovalo za rýdzo súkromnú záležitosť, ktorá sa mala riešiť v rámci rodiny, stáva sa problémom celospoločenským. V platnom slovenskom Trestnom zákone (zákon č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších predpisov, ďalej len TZ) možno tiež nájsť skutkovú podstatu trestného činu zameranú najmä na ochranu pred najzávažnejšími prejavmi domáceho násilia. Konkrétne ide o skutkovú podstatu zločinu týrania blízkej a zverenej osoby, podľa § 208 TZ sa postihne ten, kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je podľa tohto ustanovenia v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie, pričom zákon ďalej vymenúva jednotlivé spôsoby konania, ktorými sa týrania možno dopustiť. Môže sa tak stať bitím, kopaním, údermi, spôsobením rán a popálenín rôzneho druhu, ponižovaním, pohŕdavým zaobchádzaním, neustálym sledovaním, vyhrážaním, vyvolávaním strachu alebo stresu, násilnou izoláciou, citovým vydieraním alebo iným správaním, ktoré ohrozuje fyzické alebo psychické zdravie osoby alebo obmedzuje jej bezpečnosť, bezdôvodným odopieraním stravy, oddychu alebo spánku alebo odopieraním nevyhnutnej osobnej starostlivosti, ošatenia, hygieny, zdravotnej starostlivosti, bývania, výchovy alebo vzdelávania, nútením k žobrote alebo k opakovanému vykonávaniu činnosti vyžadujúcej jej neúmernú fyzickú záťaž alebo psychickú záťaž vzhľadom na jej vek alebo zdravotný stav alebo spôsobilej poškodiť jej zdravie, vystavovaním vplyvu látok spôsobilých poškodiť jej zdravie, alebo neodôvodneným obmedzovaním v prístupe k majetku, ktorý má právo užívať. Ide teda o celý diapazón konaní od najtvrdších foriem fyzických útokov až po sofistikované formy psychického násilia. Podľa základnej skutkovej podstaty tohto trestného činu sa páchateľ potrestá odňatím slobody na tri roky až osem rokov. Ďalej nasledujú kvalifikované skutkové podstaty obsahujúce priťažujúce okolnosti, ktoré zvyšujú závažnosť takéhoto konania. Pričom týraním možno rozumieť zlé zaobchádzanie s blízkou alebo zverenou osobou, ktoré sa vyznačuje vyšším stupňom hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalosťou, ktoré táto osoba pociťuje ako ťažké príkorie. Nemusí ísť o sústavné alebo dlhší čas trvajúce konanie. Nevyžaduje sa ani, aby u týranej osoby vznikli následky na zdraví, musí však ísť o konanie, ktoré týraná osoba pre jeho krutosť, bezohľadnosť alebo bolestivosť pociťuje ako ťažké príkorie.1 Napriek tomu, že právny poriadok dovoľuje domáce násilie postihovať i trestno-právne a právny rámec možno v tomto smere považovať za dostatočný, 1) Viz SAMAŠ, O. – STIFFEL, H. – TOMAN, P.: Trestný zákon, stručný komentár. Bratislava: Iura

Edition, 2006, porovnaj R 20/1984-I.

99

14.


možno oprávnene tvrdiť, že táto forma násilnej trestnej činnosti vykazuje veľmi vysokú mieru latencie. Je to dôsledkom najmä špecifického charakteru tohto konania, ako i stále pretrvávajúcich mýtov, ktoré sú s touto problematikou spojené. Domáce násilie je častokrát stále považované za súkromnú záležitosť, prípadne nemusí byť v dôsledku pocitu hanby či strachu obete vôbec zjavné. Dokonca i v prípadoch, keď si tieto incidenty vyžiadajú intervenciu polície, vyvstávajú v tomto smere mnohé prekážky, napriek tomu, že páchateľ i následky trestnej činnosti sú na prvý pohľad zjavné. Problémy spočívajú najmä v tom, že tento typ trestnej činnosti sa odohráva v súkromí, v dôsledku čoho chýbajú dôkazy, neexistujú svedkovia a i polícia má sťažený prístup na miesto činu. Problematická býva aj spolupráca s obeťou v rámci trestného konania. I keď poškodený je na začiatku ochotný spolupracovať, neskôr pod vplyvom situácie a často i nátlaku zo strany agresora môže mať tendencie meniť výpovede, či celkom odmietnuť vypovedať. Takéto konanie sa stáva závažným a trestnoprávne relevantným až ako následok chronickej stupňujúcej sa situácie a často sa stáva, že polícia nemôže zasiahnuť proti menej závažným čiastkovým útokom. V neposlednom rade situáciu komplikuje i to, že hoci domáce násilie predstavuje pomerne častý podnet k policajným zákrokom, nie je polícia na túto špecifickú formu trestnej činnosti systematicky pripravovaná.2 Vzhľadom na existujúce poznatky možno uvedené vzťahovať aj na situáciu na Slovensku. V neposlednom rade možno spomenúť aj v tomto smere nedostatočnú legislatívu, ktorá nezabezpečuje pre obeť dostatočnú mieru ochrany, a preto sa môže zdráhať riešiť tento problém podaním trestného oznámenia zo strachu z toho, že by to mohlo len vystupňovať agresiu útočníka. Pri opise rozsahu, štruktúry a vývoja kriminality sa vo všeobecnosti väčšinou vychádza zo štatistických údajov, ktoré o kriminalite zhromažďujú a spracovávajú oficiálne inštitúcie, zaoberajúce sa trestnou činnosťou (ide najmä o policajné štatistiky – pozn. aut.). Avšak pokiaľ tieto štatistiky použijeme pri interpretácii vývoja kriminality, musíme mať na zreteli, že nejde o informácie o skutočnej kriminalite, ale len o tej jej časti, o ktorej sa tieto oficiálne inštitúcie dozvedeli, resp. bola nimi registrovaná. To znamená, že bola oznámená obeťou alebo inou osobou či inštitúciou, prípadne bola zistená vlastnou činnosťou polície, a zároveň došlo zo strany polície k jej zaevidovaniu.3 Vzhľadom na vyššie uvedené faktory však možno práve v súvislosti s problematikou domáceho násilia predpokladať veľmi vysokú mieru latencie. Jednou z možností skúmania skutočného stavu kriminality popri oficiálnych štatistikách o registrovanej kriminalite sú výskumy obetí kriminality. Prínos výskumov obetí kriminality spočíva okrem iného totiž aj v tom, že okrem možnosti skúmania latentnej kriminality poskytujú prostredníctvom štandardizovaných dotazníkov aj široké spektrum údajov vzťahujúcich sa napríklad aj k osobe obete či páchateľa, pričom tieto informácie nemožno na základe oficiálnych, najmä policajných štatistík vôbec získať. Informujú teda aj 2) K tomu pozri viac ČÍRTKOVÁ, L. Policejní strategie při kontaktu s domácím násilím. Zpravodaj

Bílého kruhu bezpečí, 2001, č. 1, s. 11-15. 3) KUCHTA, J. – VÁLKOVÁ, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck,

2005, s. 125.

100


o vnímaní kriminality obeťami, a o ich potrebách a postojoch,4 pričom tieto údaje môžu byť užitočné tak z hľadiska prognózovania, ako i efektívnejšieho zamerania prevenčných opatrení a trestnej politiky. Aj keď sa problematike domáceho násilia i v zahraničí začalo venovať v poslednom období viac pozornosti, výskum obetí kriminality ako nástroj skúmania a odhadu rozsahu výskytu domáceho násilia sa dlhodobo úspešne využíva aj vo Veľkej Británii.5 V súvislosti s domácim násilím je tu problematické aj to, že oficiálne štatistiky nemôžu poskytovať presné údaje o takýchto incidentoch, pretože chýba legálna definícia a takéto delikty budú zaznamenané len v súlade so spôsobeným zranením. Hlavným účelom britského výskumu (British Crime Survey, ďalej len BCS) je poskytnúť odhad rozsahu trestnej činnosti páchanej proti domácnostiam a jednotlivcom v Anglicku a Walese. Už od svojho počiatku sa BCS sústreďuje na zisťovanie násilnej kriminality a preto incidenty domáceho násilia bolo možné samostatne identifikovať v rámci otázok týkajúcich sa najmä násilia a vyhrážania sa násilím vo všeobecnosti, či v rámci otázok týkajúcich sa priamo domáceho násilia. Tieto série otázok tvoria súčasť hlavného výskumu.6 Pri BCS je možné odvodiť určitý druh trestnej činnosti aj na základe toho, kto ho spáchal. V závislosti od vzájomného vzťahu páchateľa a obete možno násilné trestné činy rozdeliť v podstate do troch subkategórií: násilie páchané partnerom, expartnerom alebo iným príbuzným (domestic violence), prípady, keď obeť páchateľa vôbec nepozná (stranger violence) a prípady, keď obeť jedného alebo viac páchateľov pozná aspoň z videnia (acquaintance violence).7 Z toho možno odvodiť pojem domáce násilie ako „incident spáchaný partnerom, expartnerom, členom domácnosti, alebo iným príbuzným, odhliadnuc od toho, kde sa stal.“ Na stránke Home Office možno nájsť nasledovnú definíciu domáceho násilia: „domáce násilie je každý incident vyhrážky, násilia alebo týrania medzi dospelými, ktorí sú alebo boli vo vzájomnom vzťahu alebo medzi členmi rodiny, bez ohľadu na ich pohlavie alebo sexualitu.“8 Napriek 4) VÁLKOVÁ J.: Výzkum obětí trestního činu v ČR. Praha: IKSP, 1997, s. 6. 5) V roku 2004 bol vo Veľkej Británii prijatý zákon o domácom násilí (The Domestic Violence, Crime

and Victims Act 2004), ktorým sa mala zvýšiť miera ochrany a podpory poskytovaná obetiam. Tento predpis takisto rozšíril práva obetí a svedkov a poskytol polícii nástroje pre účinnejší boj s týmto druhom kriminality. Okrem toho vláda do potláčania domáceho násilia už investovala viac ako 14 miliónov libier a bol vypracovaný i Národný akčný plán na potláčanie domáceho násilia (Domestic Violence National Action Plan). Pozri viac: http://www.homeoffice.gov.uk/crime-victims/reducing-crime/domestic-violence/ 6) Britský výskum kriminality (The British Crime Survey BCS) je výskumom obetí kriminality a s jeho realizáciou sa započalo v roku 1982. Predstavuje dôležitý zdroj informácií o rozsahu kriminality, ako i o názoroch verejnosti na trestnú činnosť, rovnako je využívaný pri riešení ďalších otázok v záujme britského Home Office a jeho výsledky významnou mierou ovplyvňujú jeho politiku. BSC sa od roku 2001/2002 vykonáva každoročne na vzorke viac ako 50 000 respondentov vo veku nad 16 rokov. Predchádzajúce kolá sa uskutočnili v rokoch 1982, 1984, 1988, 1992, 1994, 1996, 1998, 2000 a 2001. Prvý výskum sa rovnako ako tretí uskutočnil v Anglicku, Walese a Škótsku (Škótsko i Severné Írsko majú v súčasnosti vlastné výskumy). Viac pozri: http://www.homeoffice.gov.uk/rds/bcs1.html 7) NICHOLAS, S. – KERSHEW, Ch. – WALKER, A.: Crime in England and Wales 2006/07. Home Office, 2007, s. 53. 8) http://www.homeoffice.gov.uk/crime-victims/reducing-crime/domestic-violence/

101

14.


tomu, že teda výskumy poskytujú lepší obraz o rozsahu skutočne páchaného domáceho násilia ako oficiálne údaje, ani tento typ prístupu nie je celkom bez problémov. Popri tradičných obmedzeniach, s ktorými sa potýkajú takéto typy výskumných projektov, pri domácom násilí treba počítať i s ďalšími problémami vyvstávajúcimi z jeho špecifického charakteru. Tento typ incidentov má totiž privátny charakter a obete môžu byť veľmi zdržanlivé v súvislosti s referovaním osobe, ktorá vedie interview. Ak sa tiež dotazník vypĺňa v domácnosti obete, treba počítať i s tým, že prítomní môžu byť aj ďalší členovia domácnosti, pričom často môže ísť práve o osobu agresora.9 Vzhľadom na uvedené fakty je správna metodika použitá pri interview veľmi dôležitá pre získanie čo najpresnejších údajov. Na elimináciu týchto negatívnych javov sa pri zisťovaní domáceho násilia od roku 1996 v rámci BCS používa metóda, pri ktorej respondent sám vyplňuje po krátkej inštrukcii dotazník priamo do laptopu, ktorý mu poskytne anketár (computer-assisted self-interviewing CASI). Tento spôsob zaisťuje vyššiu mieru anonymity a dôvery.10 Okrem otázok dotýkajúcich sa domáceho násilia obsahuje takýto samovypĺňací dotazník aj otázky týkajúce sa sexuálneho násilia a prenasledovania. Domáce násilie je tu definované ako „partnerské násilie alebo násilie v rodine nesexuálneho charakteru, ktoré zahŕňa formy finančného alebo psychického týrania, vyhrážanie sa použitím fyzického násilia, alebo požitie fyzického násilia súčasným alebo bývalým partnerom alebo iným členom rodiny.“11 „Týmto spôsobom sa podarilo zistiť až päťkrát viac incidentov domáceho násilia, ako pri priamom rozhovore.“12 Napríklad výskum z roku 2004/2005 odhalil, že až 3 % žien a 2 % mužov malo skúsenosť s domácim násilím v minulom roku, oproti 0,6 % žien a 0,2 % mužov podľa priameho rozhovoru, čo ukazuje na značné podhodnotenie tohto javu pri použití metódy priameho rozhovoru.13 Samovypĺňacím dotazníkom z výskumu 2005/2006 sa zisťovali skúsenosti osôb vo veku od 16 do 59 rokov s uvedenými formami interpersonálneho násilia, a to od 16. roku veku a v priebehu predchádzajúceho roka. Zo správy pritom vyplýva, že týranie partnerom vo všetkých sledovaných formách je tak u mužov ako aj u žien najbežnejšou skúsenosťou. Celkom 29 % žien a 18 % mužov už od svojich 16 rokov zažilo týranie zo strany partnera v jednej alebo viacerých formách. Väčšinu incidentov tvorilo partnerské násilie nesexuálneho charakteru. Celkovo až 28 % žien a 17 % mužov uviedlo, že od 16 rokov mali aspoň jednu takúto skúsenosť. Pritom až 19 % žien a 10 % mužov malo skúsenosť s fyzickým 9) K tomu pozri napríklad MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British

10) 11)

12) 13)

Crime Survey Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191, London, 1999, Appendix: D. V rokoch 1996, 2001, 2004/2005, 2005/2006 a 2006/2007 nasleduje po hlavnom interview, ktoré je uskutočnené v priamom rozhovore. Pri ostatných dvoch formách násilia uvedených v dotazníku pritom tiež môže byť páchateľom partner alebo člen rodiny. Pozri viac: COLEMAN, K. – JANSSON, K. – KAIZA, P. – REED, E.: Homicide, Firearm Offences and Intimate Violence 2005/2006. Home Office Statistical Bulletin, 2007. NICHOLAS, S. – KERSHEW, CH. – WALKER A.: cit. dielo, s. 61. JANSSON, K.: British Crime Survey- Mesuring for 25 years.

102


násilím zo strany partnera. Skúsenosť s týraním zo strany partnera (nesexuálneho charakteru) za posledný rok uvádzalo 6 % žien a 4 % mužov.14 Okrem národného výskumu obetí sa na zisťovanie rozsahu domáceho násilia realizovali v Británii aj ďalšie výskumy, ktoré sa špecializovali na konkrétne lokality alebo skupiny obyvateľov.15 Hoci existujú rozdiely v metodologických otázkach, či samotnej definícii pojmu domáce násilie, obdobné výskumy, ako je uvádzaný britský, sa na zisťovanie rozsahu domáceho násilia využívajú aj v iných krajinách. Napríklad v USA, Kanade, Holandsku, Austrálii či na Novom Zélande.16 V septembri 2007 sa aj na Slovensku uskutočnil výskum zameraný na skúmanie skrytej kriminality. Výskum sa týkal obdobia od 1. septembra 2006 do 31. augusta 2007. V dotazníku bola aj otázka, ktorá sa týkala týrania.17 Formulácia tejto otázky však nie celkom korešponduje s príslušnou skutkovou podstatou trestného činu týrania blízkej a zverenej osoby podľa § 208 TZ, ktorá je spomenutá vyššie. Skutková podstata tohto trestného činu totiž za použitia výkladu a contrario (dôkaz opaku) okruh potencionálnych páchateľov zužuje len na osoby blízke18 alebo osoby, ktoré sa o poškodených starajú alebo ich vychovávajú. Z tohto dôvodu napríklad šikana v škole medzi žiakmi by pod uvedenú skutkovú podstatu už nepatrila, avšak mohla by byť ešte teoreticky subsumovaná pod konanie opísane v otázke dotazníka. Je však zrejmé, že obe sa sústreďujú predovšetkým na problematiku domáceho násilia a skreslenia v tomto smere by asi boli zanedbateľné popri iných faktoroch, ktoré majú vplyv na relevanciu zhromaždených údajov. Bolo by preto zaujímavé porovnať údaje obsiahnuté v policajnej štatistike o výskyte trestného činu týrania blízkej a zverenej osoby s výsledkami spomínaného Výskumu obetí na Slovensku.

Literatúra: n

COLEMAN, K. – JANSSON, K. – KAIZA, P. – REED, E.: Homicide, Firearm Offences and Intimate Violence 2005/2006. Home Office Statistical Bulletin, 2007.

n

ČÍRTKOVÁ, L. Policejní strategie při kontaktu s domácím násilím. Zpravodaj Bílého kruhu bezpečí, 2001, č. 1, s. 11-15.

n

JANSSON, K.: British Crime Survey- Mesuring for 25 years.

14) COLEMAN, K. – JANSSON, K. – KAIZA, P. – REED, E.: cit. dielo. 15) Viac napr.: MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British Crime Survey

Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191, London, 1999, Appendix: B. 16) Viac napr.: MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British Crime Survey

Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191, London, 1999, Appendix: C 17) Otázka č. 22: Stali ste sa v sledovanom období obeťou týrania (niekto Vás pravidelne bije,

ponižuje, citovo vydiera alebo Vám odopiera stravu, hygienu, spánok, vystavuje Vás neúmernej fyzickej alebo psychickej záťaži a pod.)? 18) Podľa § 127 ods. 5 TZ.

103

14.

DOMÁCE NÁSILIE – NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE n

n n n n

104

MIRRLEES-BLACK, C.: Domestic Violence: Findings from a new British Crime Survey Self- completion questionnaire. Home Office Research Study 191, London, 1999. KUCHTA, J. – VÁLKOVÁ, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. NICHOLAS, S. – KERSHEW, CH. – WALKER, A.: Crime in England and Wales 2006/07. Home Office, 2007. SAMAŠ, – STIFFEL, – TOMAN,: Trestný zákon, stručný komentár. Iura Edition, 2006. VÁLKOVÁ J.: Výzkum obětí trestního činu v ČR. Praha: IKSP, 1997.

Činnost intervenčních center v České republice

Activities of Intervention Centres in Czech Republic Mgr. Drahomír Ševčík Intervenční centrum Olomouckého kraje, Středisko sociální prevence Olomouc Na policejní rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu navazuje sociálně právní a psychologická pomoc poskytovaná ohrožené osobě právě během lhůty deseti dní. Tuto komplexní poradenskou službu zajišťují intervenční centra v krajských městech ČR v úzké spolupráci s policií a dalšími institucemi. Činnost intervenčních center je zakotvena v zákonech č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb. (§ 60a): na základě rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí nebo zákazu vstupu do něj vydaného podle zvláštního právního předpisu je osobě ohrožené násilným chováním vykázané osoby nabídnuta pomoc nejpozději do 48 hodin od doručení opisu tohoto rozhodnutí intervenčnímu centru, a v zákoně č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, ve znění zákona č. 29/2007 Sb. Sociální služby v intervenčních centrech jsou poskytovány jako služby ambulantní, terénní nebo pobytové. Jedná se zejména o socioterapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. V některých případech poskytují intervenční centra pomoc při zajištění ubytování nebo pomoc při zajištění stravy. Intervenční centra jsou povinna stejné služby poskytnout i bez policejního rozhodnutí, na požádání kterékoli ohrožené osoby nebo na požádání jiných osob (příbuzní apod.). Intervenční centra také zajišťují spolupráci a vzájemnou informovanost mezi intervenčními centry a dalšími subjekty, zejména mezi Policií ČR, orgány sociálněprávní ochrany dětí, obecní policií, ostatními poskytovateli sociálních služeb a dalšími spolupracujícími institucemi. Personálně jsou intervenční centra obsazována odborníky z oblasti sociální práce, práva a psychologie. Přijetím zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, se Česká republika zařadila mezi státy Evropské unie, které mají ve svém právním řádu komplexně upravenou ochranu ohrožených osob před domácím násilím. Intervenční centra v České republice mají v systému komplexní ochrany osob ohrožených domácím násilím nezastupitelnou roli, bez jejich existence by systém jako celkem nefungoval. Dosavadní zahraniční zkušenosti a téměř roční 105

15.


existence činnosti této specializované sociální služby v ČR ukazují správnost a opodstatněnost zvolené cesty. K účinné pomoci osobám ohroženým domácím násilím nestačí pouze právní úprava, ale zároveň je nutno vytvářet podmínky pro následnou pomoc těmto osobám, kterou v ČR zajišťují intervenční centra prostřednictvím kvalifikovaných a odborně proškolených pracovníků.

Literatura: n

n n

106

Metodický rámec práce intervenčních center a podpora jejich vzniku. Zpracoval Bílý kruh bezpečí o. s. v rámci projektu Pomoc obětem domácího násilí a zvlášť zranitelným obětem trestných činů HRÁZ, 2007. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociální službách ve znění zákona č. 29/2007 Sb. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění zákona č. 29/2007 Sb.

Postupy vo vyšetrovaní eliminujúce sekundárnu viktimizáciu obete domáceho násilia

Techniques of Investigation Eliminating Secondary Victimization of Domestic Violence Injured Party Pplk. JUDr. Ladislav Vajzer Prezídium Policajného zboru, Bratislava Domáce násilie je latentným problémom, a preto je ťažké odhadnúť reálny výskyt násilia v domácnostiach. Metódy odhadovaného počtu žien napádaných svojimi partnermi, ako aj týraných detí sú nepresné. Štatistiky sa opierajú o nahlasované prípady násilia, pričom informácie sú získavané od polície, sociálnych odborov, podľa záznamov o počte žien, vyhľadávajúcich azylové domy a podobne. Tieto počty sú však iba časťou skutočného počtu obetí domáceho násilia, pretože v mnohých prípadoch majú ženy zábrany hlásiť útoky voči svojej osobe, prípadne aj svojim deťom. V čase krátko po útoku zo strany partnera má obeť nielen fyzické zranenia, ale je tiež v psychickom šoku a rozvíja sa u nej stresová reakcia. V spôsobilosti zvládnuť stres existujú individuálne odlišnosti. Obeť často trpí násilím dlhú dobu, kým sa rozhodne vyhľadať pomoc. Je v štádiu, keď už na svoju situáciu rezignuje a nehľadá únikovú cestu. Môže sa hanbiť priznať, že je obeťou domáceho násilia, prípadne obviňuje samu seba. Keďže nemôže vziať „spravodlivosť“ do vlastných rúk, očakáva kompetentnú pomoc, avšak bojí sa možných následkov, a preto potrebuje získať pocit bezpečia. Ak sa rozhodne oznámiť domáce násilie na polícii, zvyčajne nemá presnú predstavu o možnostiach a právomociach polície a niekedy ani o tom, čo vlastne sama potrebuje. Základnou povinnosťou policajta je vyhnúť sa ďalšiemu traumatizovaniu obete domáceho násilia a brať do úvahy jej psychické rozpoloženie či už krátko po útoku zo strany jej partnera, prípadne ako dôsledok dlhodobo zažívaného násilia z jeho strany, ktoré nesie v rôznej miere známky traumy. Je potrebné konštatovať, že prístup polície k obeti nie je vždy citlivý a nevychádza zo snahy pochopiť situáciu, v ktorej sa obeť domáceho násilia nachádza. Komunikácia s obeťami a spôsob vykonávania niektorých nevyhnutných vyšetrovacích úkonov majú za následok vznik druhotnej traumatizácie. Neprofesionálny prístup k obeti zo strany polície sa prejavuje najmä odmietaním prijatia trestného oznámenia policajtom prvého kontaktu, obviňovaním obete, že nadsadzuje dôsledky roztržky s partnerom, necitlivým prístupom k obeti a neposkytnutím jej informácií. 107

16.


Ak chce vyšetrovateľ, aby sa obeť domáceho násilia zdôverila so svojimi problémami, musí ju presvedčiť, že orgány činné v trestnom konaní budú postupovať dôveryhodne. Otázky by nemal formulovať tak, aby spochybňovali konanie obete, jej pocity a vyjadrenia k situácii, aby jej pripisovali vinu a zodpovednosť za to, čo sa stalo. V záujme zamedzenia sekundárnej viktimizácie obete sa musí vyvarovať kritizovaniu jej konania a prejavov nedôvery v súvislosti so skutočnosťami, ktoré oznámila. Pocit, že sa jej nedôveruje, vzniká najčastejšie v dôsledku nevhodne volených otázok už zo strany policajta prvého kontaktu, prípadne aj vyšetrovateľa. Pri styku s obeťou by sa mal vyšetrovateľ usilovať o dostatočnú empatiu. Vyžaduje si to pracovať na sebe a prípadne aj absolvovať špeciálny tréning o zaobchádzaní s obeťami domáceho násilia, ktorý môžu zabezpečiť niektoré mimovládne organizácie zaoberajúce sa pomocou týraným ženám a deťom. Praktické skúsenosti odôvodňujú potrebu absolvovania špeciálneho školenia policajtov v zaobchádzaní s obeťami domáceho násilia. Tento sociálny výcvik by mal byť samozrejmou súčasťou vzdelávacieho procesu policajta pripravujúceho sa na jeho povolanie. Trpezlivosťou, chápavým postojom a pokojným vystupovaním možno vytvoriť atmosféru, ktorá obeti uľahčí vyrozprávanie udalosti. Pri výsluchu treba brať ohľad na duševné rozpoloženie obete, pretože táto prežitú násilnú situáciu v duchu prežíva znovu. Je vhodné nechať najprv obeť voľne vyrozprávať celý priebeh udalosti. Vyšetrovateľ, ktorý prerušuje spomínanie otázkami, narušuje u nej sústredenie sa a upriamuje pozornosť obete na iné momenty prežitého násilia. Netrpezlivosť vyšetrovateľa môže u obete vyvolať dojem, že sa od nej požadujú iba stručné vyjadrenia a odpovede na otázky. Tu sa skrýva nebezpečenstvo povrchných, nepresných vyjadrení obete. Dlhým výsluchom sa znižuje jej koncentrácia, a tým aj kvalita výpovede, preto je potrebné urobiť vo výsluchu krátku prestávku. Na obeť je potrebné pôsobiť ukľudňujúcim dojmom a uistiť ju, že jej už žiadne nebezpečenstvo nehrozí a že polícia a justícia urobia všetko preto, aby jej pomohli. Dôležité je tiež nestresovať obeť netrpezlivosťou, pretože stres blokuje výkon pamäti. Vyšetrovateľ je povinný informovať obeť o jej právach, o priebehu trestného konania vo všetkých jeho štádiách, ako aj o možnostiach pomoci a starostlivosti vrátane ich dostupnosti a informovanie o občianskych združeniach a krízových centrách poskytujúcich pomoc v danej oblasti. Zaistenie bezpečnosti obete v priebehu trestného konania môže byť realizované či už väzobným vyšetrovaním páchateľa domáceho násilia, ktoré je však závislé na rozhodnutí príslušného súdu, alebo postupom podľa ustanovenia § 76 ods. 1 písm. g) Občianskeho súdneho poriadku, na ktorého základe môže súd formou predbežného opatrenia uložiť účastníkovi konania, aby dočasne nevstupoval do domu alebo bytu, v ktorom býva osoba blízka alebo osoba, ktorá je v jeho starostlivosti alebo vo výchove, vo vzťahu ku ktorej je obvinený alebo dôvodne podozrivý zo spáchania násilného trestného činu. 108

Postupy vo vyšetrovaní eliminujúce sekundárnu viktimizáciu obete domáceho násilia

V súvislosti s týmto postupom môže vyšetrovateľ obeť informovať o uvedenej možnosti a odporučiť jej, aby využila pomoc občianskych organizácií na pomoc obetiam, ktoré jej pomôžu pri napísaní návrhu a jeho podaní na súd. Z vyššie uvedených skutočností vyplýva potreba individuálneho a citlivého prístupu ku každej obeti domáceho násilia, čo si vyžaduje kvalitne vyškolených policajtov a ich špecializáciu na túto problematiku.

Literatúra: n n

n

n n n

n

Úrad OSN vo Viedni Centrum pre sociálny rozvoj a humanitárne otázky: Stratégie boja proti domácemu násiliu. New York: OSN, 1993. Úrad OSN pre kontrolu drog a prevenciu kriminality Centrum pre medzinárodnú prevenciu kriminality: Spravodlivosť pre obete. Bratislava: Sekretariát Rady vlády SR pre prevenciu kriminality, 2000; Úrad OSN pre kontrolu drog a prevenciu kriminality, Centrum pre medzinárodnú prevenciu kriminality: Stratégie eliminácie násilia voči ženám. Bratislava, 2000; ČÍRTKOVÁ, L.: Jak jednat s obětí trestného činu. Kriminalistický zborník, roč. 43, 1999, č. 4. ČÍRTKOVÁ, L: Role oběti ve vyšetřování násilných trestných činů. Kriminalistický zborník, roč. 45, 2001, č. 4. HAVRLENTOVÁ, D.: Informácia o odbornom seminári k problematike obetí trestných činov zo dňa 15. 3. 1995 v Prahe. In: Násilná trestná činnosť, ochrana práv obetí. V. kriminologické dni Trenčianske Teplice. Bratislava: Slovenská kriminologická spoločnosť pri SAV, 1995. BANGO, D. – VIKTORYOVÁ, J. – VAJZER, L.: Vyšetrovanie domáceho násilia páchaného na ženách. Bratislava: Akadémia PZ, 2005.

109

16.


New Practice in Czech Republic – Actual Data and Know-How Mgr. Petra Vitoušová Prezidentka Bílého kruhu bezpečí, ČR V České republice bylo v období od 1. 1. – 30. 9. 2007 prostřednictvím patnácti intervenčních center evidováno celkem 665 rozhodnutí Policie ČR o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí na základě nového zákona č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím. V 32 případě (t. j. v 4,8 %) došlo ve sledovaném období k vykázání/zákazu vstupu opakovaně (t.j. ve stejných domácnostech). Například v Karviné bylo ve stejné domácnosti vykázáno již pětkrát, v Brně a v Ostravě-Hrabůvce bylo vykázáno ve stejných domácnostech již potřetí.

Druh rozhodnutí Policie ČR je oprávněna v případech zjištěného rizika dalších násilných incidentů ochránit ohroženou osobu vykázáním násilné osoby (je-li na místě přítomna) nebo zákazem vstupu (pokud není v bytě nebo v domě přítomna). Z evidovaných 665 případů Policie ČR rozhodla v 325 případech (49 %) o vykázání, v 263 případech (40 %) o zákazu vstupu. Celkem v 76 případech (11 %) Policie ČR nesprávně rozhodla zároveň o zákazu vstupu a o vykázání. Počet duplicitních rozhodnutí se podařilo snížit metodickým usměrňováním praxe a školením policistů v posledních měsících sledovaného období na minimum.

Údaje k osobám ohroženým domácím násilím V souvislosti s 665 případy vykázání/zákazu vstupu bylo domácím násilím bezprostředně ohroženo 689 dospělých osob, z toho 664 žen a 25 mužů. Z hlediska věku dominuje u dospělých ohrožených osob věková kategorie 31 – 40 let (37 %), následují kategorie 41 – 50 (25 %), nad 50 let (21 %). Ve sledovaném období bylo celkem 773 dětí přítomno policejnímu zásahu i násilnému incidentu, který zákroku předcházel. Ostatní děti v těchto domácnostech byly v době zákroku policie mimo domácnost a jejich počet není policií zjišťován. Tento údaj byl poprvé monitorován v září, kdy začali ohroženým osobám klást pracovníci intervenčních center otázku na skutečný počet dětí žijících v domácnostech, kde došlo k vykázání. Z 68 případů vykázání byl uskutečněn kontakt s ohroženou osobou v 54 případech, v 14 případech byla pomoc 110

Nová praxe v České republice – aktuální údaje a poznatky

intervenčního centra ohroženou osobou odmítnuta. V 54 případech kontaktu je evidován mnohem větší počet dětí skutečně žijících v těchto rodinách – 84. Srovnej:

Údaje Policie ČR (přítomno incidentu, zákroku) 68 případů

61 dětí

Údaje IC (žije v domácnostech s vykázáním)

84 dětí

54 případy

Z podnětu Bílého kruhu bezpečí a intervenčních center lze v dohledné době doufat ve změnu povinností Policie ČR (metodicky zavedenou ze strany Policejního prezidia PČR), kdy budou policisté na místě incidentu se znaky domácího násilí zjišťovat celkový počet dětí (i v době zákroku nepřítomných) žijících v těchto domácnostech. Další zranitelnou skupinou jsou senioři. V 64 případech vykázání/zákazu vstupu byla ohrožená osoba starší 61 let. V kategorii 61 – 70 let bylo ohroženo 33 osob, 71 – 80 let to bylo 20 osob a prostřednictvím institutu vykázání bylo od ledna do září ochráněno dokonce 11 osob starších 81 let. Celkem tedy bylo ve sledovaném období přímo ohroženo domácím násilím 1 462 osob, kterým institut vykázání zajistil ochranu před dalším násilím.

Údaje k násilným osobám a k jejich vztahu k osobě ohrožené V případech domácího násilí bylo v období 1. 1. – 30. 9. 2007 vykázáno 660 mužů a 5 žen. Z pohledu vztahu mezi násilnou a ohroženou osobou převládá vztah manželský – 373 případů (55 %), následuje vztah druh/družka – 151 případů, transgenerační – 102 případů a rozvedení manželé – 41 případů. K malému počtu vykázání došlo v partnerském, sourozeneckém a jiném vztahu.

Počty vykázání/zákazu vstupu podle krajů Údaje za sledované období roku 2007 stále vykazují značný rozdíl mezi jednotlivými kraji. Průměr vykázání na jedno IC je 44 případů, průměr na kraj je 47,5 případu. O 60 % vykázání/zákazu vstupu bylo rozhodnuto jen v pěti krajích republiky: Moravskoslezském (172 případů), Jihomoravském (66), Středočeském (55), Pardubickém (53), Ústeckém (51).

Vytíženost intervenčních center Intervenční centra poskytují specifickou sociální službu na základě § 60a zákona č. 108/2006 Sb., která je určena všem osobám ohroženým domácím násilím, tzn. nejen těm, o kterých se dozví od Policie ČR na základě rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu. Statistické údaje umožňují porovnat veškeré kontakty s těmi, které se uskutečnily na základě předání informace od PČR. 111

17.


Na základě předání informací od Policie ČR se od začátku roku do konce září 2007 uskutečnilo 3 069 evidovaných kontaktů s ohroženými osobami (z toho 2 234 telefonických, 465 osobních v IC, 128 osobních v rámci výjezdu do bydliště, 251 písemných. Extrémně je v ČR případy policejního vykázání vytíženo IC v Moravskoslezském kraji, které provozuje Slezská diakonie (116 případů za sledované období). V případech policejního vykázání intervenční centra uskutečnila 424 jednorázových kontaktů, 548 opakovaných se stejnou ohroženou osobou a v 180 případech byla ohrožená osoba kontaktována, pomoc jí byla nabídnuta a zůstala nevyužita. V případě kontaktu s dalšími ohroženými osobami eviduje patnáct intervenčních center od 1. 1. do konce září 2007 celkem 6 693 kontaktů s uživateli služby (do tohoto počtu nejsou zaneseny kontakty profesní). Z toho se jedná v 71 % (t. j. 4 773) o kontakty telefonické a v 26 % (t. j. 1 772) o kontakty osobní. V průměru na jedno intervenční centrum v prvním pololetí roku připadá 446 kontaktů s uživateli služby.

Lhůty pro předávání informací a jejich respektování ze strany Policie ČR a IC Dodržování lhůt má výrazný dopad na ochotu ohrožených osob spolupracovat s intervenčními centry a hledat a nacházet způsoby řešení ohrožujícího soužití. Policie ČR má zákonem stanovenou povinnost o každém případu vykázání/zákazu vstupu informovat do 24 hodin od vydání rozhodnutí příslušné intervenční centrum ve svém kraji. Tuto zákonem stanovenou lhůtu se nepodařilo policistům dodržet v 73 případech (t. j. v 11 %). Během sledovaného období se podařilo tento počet radikálně snížit prostřednictvím metodického působení Policejního prezidia a krajských správ Policie ČR. V září se tak stalo pouze ve 3 případech. Intervenční centra mají zákonem stanovenou lhůtu 48 hodin od přijetí informace od Policie ČR pro kontakt s ohroženou osobou. Tuto lhůtu se nepodařilo dodržet v 13 případech.

Předběžná opatření navazující na policejní vykázání Z celkového počtu 665 případů policejních rozhodnutí o vykázání/zákazu vstupu podaly ohrožené osoby v 249 případech žádost o předběžné opatření soudu, kterým chtěly vykázání prodloužit. V 76 % (t. j. 190) z těchto podaných žádostí soud vyhověl a lhůtu prodloužil, v 12 % (t. j. 31) žádost zamítl. V třech případech vzaly ohrožené osoby svůj návrh zpět. O výsledku rozhodnutí v ostatních žádostech nejsou informace. 112

Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky

Risk Assessment, Method SARA DV in Czech Republic Practice Mgr. Petra Vitoušová Prezidentka Bílého kruhu bezpečí, ČR SARA je mezinárodně platné označení metody, které vzniklo spojením začátečních písmen názvu metody v anglickém jazyce: Spousal Assault Risk Assessment (Hodnocení rizik v partnerských napadeních). Autory této metody jsou kanadský forenzní a klinický psycholog Randall Kropp a švédský policejní psycholog a kriminolog Henrik Bellfrage. Česká verze SARA DN vznikla ve spolupráci Bílého kruhu bezpečí s oběma autory a byla jimi schválena v květnu 2006. Podkladem pro českou adaptaci byla policejní verze metody, která se jmenuje B-SAFER a dále SARA SV (SARA Screening Version). Adaptace pro ČR byla schválena autory metody, kteří pro šíření SARA DN vyškolili lektory Bílého kruhu bezpečí. Adaptace metody byla financována z prostředků Evropských sociálních fondů a ze státního rozpočtu ČR. SARA DN je metoda pro hodnocení a řízení rizika eskalace domácího násilí. Uživatelům pomáhá přijmout nejlepší rozhodnutí. Rizikové faktory zařazené do metody SARA DN byly vytvořeny na základě vyhodnocení vědeckých a odborných publikací na téma násilí vůči blízké osobě. Metoda SARA DN je zaměřena na identifikaci rizika opakovaného fyzického násilí mezi současnými nebo bývalými blízkými partnery. Jejím hlavním smyslem je prevence ( t. j. předcházení) nikoli predikce budoucího fyzického násilí. SARA DN je průvodce pro hodnocení a řízení rizika násilí vůči důvěrnému partnerovi. Stanovuje praktická vodítka či kriteria pro hodnocení rizika domácího násilí v konkrétním případě. Je založena na systematickém zhodnocení stávajícího vědeckého výzkumu v oblasti posuzování hrozby opětovného fyzického násilí. Opírá se o vědecká zjištění a empirické výzkumy. Vychází z vědecké a odborné literatury o domácím násilí, kde jsou definovány faktory rizika na straně násilné osoby a kde je rovněž popsáno zajišťování a plánování bezpečí ohrožených osob. Při její tvorbě byly vzaty v úvahu stávající standardy praxe, etické kodexy a odpovídající zákony. SARA DN není náhradou vlastního odborného úsudku. Jejím účelem je zavést systematický, standardizovaný a praktický rámec pro shromažďování a zvažování informací při přijímání rozhodnutí o riziku opětovného napadení v rámci domácího násilí. Protože SARA DN není klasickým standardizovaným psychologickým testem a je určena pro použití v mnoha různých kontextech, neexistuje jediný soubor kvalifikačních předpokladů uživatelů. Pokud se SARA DN nepoužívá k hodnocení nebo k přijetí rozhodnutí o jedinci, neexistuje žádná přísně předepsaná 113

18.


uživatelská kvalifikace. Metodu lze použít pro účely vzdělávání (např. lektor užívá SARA DN pro výcvik policistů v oblasti hodnocení rizik domácího násilí), konzultace (např. právník používá SARA DN pro přípravu výslechu znalce) nebo pro empirický průzkum (např. sociální pracovníci specializovaných azylových zařízení používají SARA DN pro zmapování a určení typických rizik, kterým čelí jejich klienti). Pokud se SARA DN používá v konkrétním případu k hodnocení a přijímání rozhodnutí o jedinci, jsou uživatelé odpovědni za zajištění toho, že jejich hodnocení je v souladu s odpovídajícími zákony, předpisy a dalšími standardy poskytované služby. Kromě toho by uživatelé měli mít následující minimální kvalifikaci: (1) Kvalifikace pro hodnocení chování konkrétní osoby (např. formální výcvik a/nebo pracovní zkušenost v psychologickém, psychiatrickém hodnocení, hodnocení v sociální práci, ošetřovatelství či vězeňství); (2) Kvalifikace pro oblast domácího násilí (např. formální kurzy, znalosti odpovídající literatury, pracovní zkušenost). Pro užívání SARA DN v praxi se od budoucích uživatelů v České republice vyžaduje absolvování zaškolovacího výcviku v rozsahu jednoho dne vedeného certifikovaným lektorem. SARA DN je strukturovaný a svým charakterem klinický dotazník rizikových faktorů pro domácí násilí. Obsahuje 15 základních položek vytvořených na základě rozsáhlého zhodnocení relevantních empirických výzkumů. Autoři P. R. Kropp a H. Bellfrage rovněž čerpali z odborných článků napsaných klinickými pracovníky a znalci s velkou zkušeností v hodnocení násilných osob, které týrají své partnerky (partnery). Metodu SARA DN lze v praxi využít zejména: l

pro vhodnou intervenci policie v případech domácího násilí

Policie je jednou ze složek, které přicházejí s domácím násilím často do kontaktu. V souladu s novou legislativou (zákon č. 135/2006 Sb.) jsou na policii kladeny zvýšené požadavky v oblasti hodnocení rizik budoucího fyzického násilí. Hodnocení rizika se vyžaduje u výjezdů k případům domácího násilí i při přijímání trestních oznámení v případech domácího násilí. Jestliže je někdo obviněn pro delikty vztahující se k domácímu násilí, může povaha údajných činů nebo anamnéza obžalovaného vyvolat otázku, zda mu lze odepřít vyšetřování na svobodě na základě toho, že představuje akutní riziko hrozby pro identifikovatelné osoby (např. manželku, děti), nebo zda může být vyšetřován na svobodě bez jakýchkoli omezení. l

jako podpora pro rozhodování civilních i trestních soudů v případech domácího násilí

Výsledky strukturovaného posouzení rizikovosti (nebezpečnosti) násilné osoby podle metody SARA DN mohou pomoci soudům přijmout správná 114

Odhad rizika, metoda SARA DN v praxi České republiky

rozhodnutí, např. ohledně způsobů trestání a uložit nebo doporučit podmínky společenské kontroly (např. prodloužení institutu vykázání a zákaz styku). l

pro působení sociálních služeb při usměrňování a řízení rizik v konkrétních případech domácího násilí

SARA DN mohou využívat intervenční centra, různé psychologické poradny a další sociální služby (např. azylové domy) při zjišťování rizik a hledání vhodných postupů a kroků v konkrétním případě domácího násilí, které řeší v souvislosti s péčí o své klienty. l

pro tvorbu cílených terapeutických plánů směrem k násilné osobě

Výsledky SARA DN mohou být využity při přípravě terapeutických plánů i pro určení způsobilosti či stanovení podmínek pro manželské a rodinné návštěvy jak u pachatelů domácího násilí ve výkonu trestu odnětím svobody, tak i u jiných násilných osob, které nebyly či nejsou trestně stíhány. l

při rozhodování o propuštění z výkonu trestu

V případě pachatelů, kteří byli uvězněni, může hodnocení rizik před propuštěním pomoci expertům nebo vězeňským pracovníkům určit způsobilost nebo stanovit podmínky podmínečného propuštění, pomoci při vytváření terapie po propuštění. Ve zvláště závažných případech může konečné hodnocení rizik např. vězeňským psychologem signalizovat, že vězeňští pracovníci by měli předat formální varování ohroženým jedincům, aby splnili všechny etické a právní povinnosti před tím, než je případ oficiálně ukončen. Závěry z metody SARA DN lze využít i při volbě vhodných postupů v rámci působnosti mediační a probační služby. SARA DN je členěna celkem do tří oddílů. V oddílech I – III jsou uvedeny jednotlivé rizikové faktory, jejichž výskyt či přítomnost je předmětem zjišťování. Tyto oddíly umožňují přesně popsat a identifikovat rizikové faktory, které se vyskytují v daném konkrétním případě. Oddíl I se nazývá Násilí vůči blízké osobě a zahrnuje rizikové faktory, které jsou vědecky ověřené jako prediktory či signály opakovaného fyzického domácího násilí. Oddíl II se nazývá Obecné sklony k násilí a zahrnuje rizikové faktory, které jsou vědecky ověřené jako signály zvyšující pravděpodobnost násilného jednání v obecném kontextu (t. j. jak vůči blízkým osobám, tak i mimo ně). Oddíl III se nazývá Zranitelnost ohrožené osoby a vede hodnotitele k tomu, aby při analýze situace přihlížel nejen k násilné osobě, ale také k osobě ohrožené. Ve třetím oddíle je systematicky mapována momentální situace oběti. Analyzují se faktory, které vznikly jako důsledek jejího dlouhodobějšího týrání a nyní zvyšují její zranitelnost. Každá položka uvedená v oddíle I – III je ve formuláři blíže konkretizována. Podrobné vysvětlení rizikových faktorů a jejich skórování je předmětem zaškolovacího výcviku, který je stejně jako metoda chráněn mezinárodním právem. 115

18.


Development Legal Tools Eliminating Domestic Violence in Slovakia Doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD. Prodekan pre pedagogickú činnosť Fakulty práva Bratislavská vysoká škola práva Problematika domáceho násilia je starým problémom, možno povedať, starým ako ľudstvo samo. Patriarchálna spoločnosť tolerovala podriadenosť žien. Výrazné zmeny v pohľade na tento problém nastali v polovici 19. storočia v Spojených štátoch amerických. Skupina žien nazývajúca sa Suffragettes sa dovolávala zrovnoprávnenia mužov a žien v spoločnosti. Po dlhom a vytrvalom úsilí sa im podarilo v roku 1920 získať volebné právo aj pre ženy. V nasledujúcom období bolo publikované množstvo článkov na tému zrovnoprávnenia žien v spoločnosti, rovnakého prístupu k vzdelaniu, v povolaní a v športe. V období po Hnutí za oslobodenie žien (The women’s liberation movement) v Spojených štátoch amerických v roku 1960 sa začalo v Amerike otvorene hovoriť aj o domácom násilí.1 Na Slovensku Trestný zákon z roku 19502 obsahoval ustanovenie § 212 Týranie zverenej osoby.3 Ochrana pred týraním sa vzťahovala len na osoby v starostlivosti a výchove. Z podobnej koncepcie vychádzal aj Trestný zákon z roku 1960.4 Podľa dôvodovej správy k tomuto zákonu „telesný a duševný stav detí a iných osôb, ktoré vyžadujú starostlivosť a pomoc, je vážne ohrozený zlým zaobchádzaním s nimi. Preto je trestné aj týranie zverenej osoby (§ 215), pričom sa pred takýmto konaním chráni nielen dieťa, ale aj každá iná osoba, ktorá je z akéhokoľvek dôvodu (napr. duševná choroba) zverená do starostlivosti inej osoby“. Pojem týranie bol charakterizovaný dvoma znakmi:5 znakom surovosti a určitej trvalosti. Táto právna úprava v nezmenenej podobe pretrvala až do roku 1999. Novelou Trestného zákona6 bola v Trestnom zákone v § 215 zavedená nová 1) Podľa ECHOLS, A.: Nothing Distant About It. New York: Harper & Row, 1994, s. 150. 2) Trestný zákon č. 86/1950 Zb. 3) Kto týra osobu, ktorá je v jeho opatere alebo výchove, potresce sa odňatím slobody na šesť

mesiacov až tri roky. 4) Trestný zákon č. 140/1961 Zb. 5) BREIER, Š. a kol. Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1964 s. 553. 6) Zákon č. 183/1999 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení

neskorších predpisov a ktorým sa mení a dopĺňa zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 249/1994 Z. z. o boji proti legalizácii príjmov z najzávažnejších, najmä organizovaných foriem trestnej činnosti a o zmenách niektorých ďalších zákonov v znení zákona Národnej rady Slovenskej republiky č. 58/1996 Z. z.

116

Vývoj právnej úpravy postihujúcej domáce násilie na Slovensku

skutková podstata Týranie osoby blízkej a osoby zverenej.7 Pojem blízkej osoby bol vymedzený v § 89 ods. 7 Trestného zákona: „Blízkou osobou sa rozumie príbuzný v pokolení priamom, osvojiteľ, osvojenec, súrodenec a manžel; iné osoby v pomere rodinnom alebo obdobnom sa pokladajú za osoby sebe navzájom blízke len vtedy, keby ujmu, ktorú utrpela jedna z nich, druhá právom pociťovala ako ujmu vlastnú.“ Z predmetného ustanovenia teda vyplývalo, že ochrana pred domácim násilím bola poskytovaná bez rozdielu, či ide o muža alebo ženu, manžela či manželku, starých rodičov a podobne.8 Najvýznamnejšie zmeny v oblasti trestnoprávnej ochrany pred domácim násilím boli zavedené v roku 2002. Novelou Trestného zákona9 sa vykonali v zákone nasledovné zmeny: l

V § 72 ods. 2 písm. c) Trestného zákona sa zaviedla možnosť uloženia ochranného opatrenia ochranné liečenie ak „páchateľ spáchal násilný trestný čin voči blízkej osobe alebo zverenej osobe, ak možno vzhľadom na osobu páchateľa dôvodne predpokladať, že bude v násilnom konaní pokračovať.“

l

Pri trestnom čine marenie výkonu úradného rozhodnutia podľa § 171 sa v odseku 3 rozšírila trestnosť aj na skutočnosť, ak páchateľ „marí výkon predbežného opatrenia uloženého v občianskom súdnom konaní na ochranu osôb ohrozených násilím."

l

Rozšíril sa pojem blízkej osoby a do ustanovenia § 89 ods. 7 sa na konci pripojila veta: „Blízkou osobou sa na účely trestných činov násilia proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi podľa § 197a ods. 2, týrania blízkej osoby a zverenej osoby podľa § 215, vydierania podľa § 235

7) (1) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo vo výchove, spôsobujúc

jej fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie a) opakovaným bitím, neoprávneným uzatváraním, nadmerným vyvolávaním strachu alebo stresu, alebo iným neprimeraným, alebo neodôvodneným trestaním, b) opakovaným neoprávneným odopieraním stravy, základného ošatenia, základnej hygieny, zdravotnej starostlivosti alebo bývania, c) nútením k žobrote alebo k opakovanému vykonávaniu prác spôsobujúcich jej neúmernú fyzickú námahu vzhľadom na jej vek, zdravotný stav alebo fyzickú, alebo psychickú vyspelosť, alebo k vykonávaniu iných činností, ktoré sú škodlivé ľudskému zdraviu, alebo d) opakovaným, alebo nadmerným vystavovaním vplyvu látok, ktoré sú škodlivé ľudskému zdraviu, potresce sa odňatím slobody na jeden rok až päť rokov alebo zákazom činnosti. (2) Odňatím slobody na tri roky až desať rokov sa páchateľ potresce, ak spácha čin uvedený v odseku 1 a) obzvlášť surovým spôsobom alebo b) na viacerých osobách. (3) Rovnako ako v odseku 2 sa páchateľ potresce, ak poruší činom uvedeným v odseku 1 osobitnú povinnosť, ktorá mu vyplýva z jeho zamestnania, alebo povinnosť, na ktorej splnenie sa osobitne zaviazal, alebo ak pokračuje v páchaní takého činu po dlhší čas. 8) Pozri MAŠĽANYOVÁ, D.: Trestné právo hmotné. II. diel: Osobitná časť. Bratislava: Akadémia PZ, 2000, s. 14. 9) Zákon č. 421/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení neskorších predpisov.

117

19.


l

l

l

l

l

ods. 2 písm. c), znásilnenia podľa § 241 ods. 2 písm. c), sexuálneho násilia podľa § 241a ods. 2 písm. c) a sexuálneho zneužívania podľa § 242 ods. 2 rozumie aj bývalý manžel, druh, bývalý druh, rodič spoločného dieťaťa a osoba, ktorá je vo vzťahu k nim blízkou osobou podľa prvej vety, ako aj osoba, ktorá s páchateľom žije alebo žila v spoločnej domácnosti." Doplnil sa výpočet okolností ktoré súd môže uložiť ako primerané obmedzenia v § 89 odseku 23: „písm. c) v zákaze priblížiť sa k poškodenému na vzdialenosť menšiu ako päť metrov a zdržiavať sa v blízkosti obydlia poškodeného." Odstránil nedostatky právnej úpravy z roku 1999 pri trestnom čine týrania blízkej osoby a zverenej osoby pretože nespĺňala požiadavky na ochranu obetí, elimináciu násilia a účinné potrestanie. Osobitne neprijateľné v predchádzajúcej úprave boli termíny, podľa ktorých išlo o fyzické alebo psychické utrpenie len pri opakovanom bití, nadmernom vyvolávaní strachu alebo stresu, neprimeranom alebo neodôvodnenom trestaní.10 Trestná sadzba pri základnej skutkovej podstate trestného činu týrania blízkej osoby a zverenej osoby sa zvýšila z pôvodných jeden až päť rokov na dva až osem rokov. Zaviedli sa kvalifikované skutkové podstaty, ktoré implementujú najnovšie poznatky odborníkov, ako aj medzinárodné zmluvy a záväzky. Osobitnou okolnosťou, ktorá bola upravená v ods. 5, bolo spôsobenie smrti úmyselne pri týraní. Zákonodarca takéto konanie trestal odňatím slobody na dvanásť až pätnásť rokov alebo výnimočným trestom. Táto anomália bola z Trestného zákona vypustená v roku 2003.11 Dôvodová správa odôvodňuje túto zmenu nasledovne:12 V tejto súvislosti sa z § 215 vypúšťa odsek 5, ktorý je vo vzťahu k ustanoveniu § 219 ods. 2 písm. b) nadbytočný a nesprávny, keďže úmyselné spôsobenie smrti konaním uvedeným v § 215 ods. 1 je postihnuteľné práve trestným činom vraždy podľa § 219 ods. 2 písm. b). Uvedené ustanovenie sa vypúšťa aj z dôvodu, aby nevznikli v aplikačnej praxi orgánov činných v trestnom konaní zbytočné výkladové problémy. Pritom dotknuté ustanovenie sa navrhovalo vypustiť už počas prerokovávania novely Trestného zákona č. 421/2002 Z. z., avšak administratívnou chybou sa v Národnej rade SR o tomto nehlasovalo. Pri niektorých trestných činoch, ako napr. násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi § 197a, vydieranie § 235, sexuálne

10) Vládny návrh zákona č. 1459, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon

v znení neskorších predpisov. 11) Zákon 171/2003 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení

neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. 12) Dôvodová správa k návrhu novely Trestného zákona, s. 9.

118


násilie § 241a, sexuálne zneužívanie § 242, sa zaviedla okolnosť podmieňujúcu vyššej trestnej sadzby spáchanie činu na blízkej osobe. Ďalšie súvisiace zmeny boli v tomto roku vykonané aj v Trestnom poriadku, Občianskom zákonníku a Občianskom súdnom poriadku. V Trestnom poriadku č. 141/1961 Zb. sa novelou13 od 1. 10. 2002 zaviedla v § 45 ods. 2 povinnosť, v prípade trestných činov spáchaných voči blízkej osobe alebo zverenej osobe, ak poškodeným bola maloletá osoba, ustanoviť za opatrovníka najmä orgán poverený starostlivosťou o mládež alebo zástupcu občianskeho združenia so zameraním na ochranu ľudských práv. Ďalšie úpravy týkajúce sa vyšetrovania problematiky domáceho násilia sa premietli aj do výsluchu osoby mladšej ako 15 rokov. V tomto prípade pri výsluchu sa umožnilo využiť zariadenia na prenos zvuku a obrazu ak je zrejmé z okolností prípadu, že opätovná výpoveď osoby mladšej ako 15 rokov by mohla byť ovplyvnená, alebo bol odôvodnený predpoklad, že výsluch by mohol ovplyvňovať duševný a mravný vývoj takejto osoby. Osoba mladšia ako 15 rokov mohla byť v ďalšom konaní vypočutá len výnimočne. Najzávažnejšiu zmenou v tomto smere však nepochybne bolo že v § 163a Trestného poriadku 141/1961 Zb. sa vypustili niektoré trestné činy14 spáchané medzi blízkymi osobami, na ktorých stíhanie bol potrebný súhlas poškodeného. Uvedená zmena bola odôvodnená tým, že z uznesenia vlády Slovenskej republiky č. 930 zo 16. 11. 2000 vyplynula potreba legislatívne zabezpečiť, aby trestné činy voči členovi rodiny boli stíhané zo zákona a nebol vyžadovaný súhlas obete násilia, či znásilnenia. V tejto súvislosti sa zúžil okruh trestných činov, na ktorých stíhanie je potrebný súhlas poškodeného. V Občianskom zákonníku č. 40/1964 sa novelou15 v § 146 ods. 2 zaviedla možnosť obmedziť spoluvlastnícke právo spoluvlastníka súdom, ak sa z dôvodu fyzického alebo psychického násilia alebo hrozby takého násilia vo vzťahu k manželovi alebo k blízkej osobe, ktorá býva v spoločnom dome alebo byte, stalo ďalšie spolužitie neznesiteľným. Na začatie konania sa vyžadoval návrh jedného z manželov na obmedzenie užívacieho práva druhého manžela k domu alebo bytu patriacemu do bezpodielového spoluvlastníctva, prípadne na vylúčenie z jeho užívania.

13) Zákon 422/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 141/1961 Zb. o trestnom konaní

súdnom (Trestný poriadok) v znení neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. 14) Násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi podľa § 197a, ublíženie na zdraví podľa § 221, obmedzovanie osobnej slobody podľa § 231 ods. 1, vydieranie podľa § 235 ods. 1, porušovanie domovej slobody podľa § 238 ods. 1, znásilnenia podľa § 241 ods. 1 proti tomu, kto je alebo v čase spáchania činu bol vo vzťahu k poškodenému manželom alebo druhom. 15) Zákon 526/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov.

119

19.


Do Občianskeho súdneho poriadku č. 99/1963 Zb. sa novelou16 do § 76 ods. 2 zaviedlo predbežné opatrenie nevstupovať dočasne do domu alebo bytu, v ktorom býva osoba blízka alebo osoba, ktorá je v jeho starostlivosti alebo vo výchove, vo vzťahu ku ktorej je dôvodne podozrivý z násilia. Táto zmena bola podľa dôvodovej správy odôvodnená tým, že: „Doterajšia právna úprava neumožňuje týranému a ohrozovanému manželovi domáhať sa ochrany voči násilníkovi a prax je taká, že v snahe vyhnúť sa násiliu odchádza z bytu ohrozovaný manžel aj s ostatnými, ktorí v byte bývajú (zväčša ide o manželku s maloletými deťmi, nielen pochádzajúcimi z tohto manželstva) a v byte zostáva násilník. Kapacity azylových domov sú pre takého obete absolútne nedostatočné a odchod ohrozovaného manžela nerieši jeho situáciu, často sa vyhrocuje do rodinných drám (deti sú nútené zmeniť prostredie, školu, priateľov a pod. a často napokon vyčítajú matke do akej situácie ich dostala).“ Ďalšie zmeny v tejto problematike boli až v súvislosti so schválením nového Trestného zákona č. 3000/2005 Z. z. Spresnené boli znaky trestného činu týrania blízkej osoby a zverenej osoby tak, aby eliminoval domáce násilie vyvolávajúce fyzické alebo psychické utrpenie a zodpovedal európskym štandardom. Na naplnenie znakov tohto trestného činu treba, aby v dôsledku páchateľovho týrania bolo spôsobené fyzické alebo psychické utrpenie, a to ktorýmkoľvek konaním uvedeným ako príklad v tomto ustanovení. V novom Trestnom zákone tiež bola zvýšená dolná hranica trestnej sadzby v základnej skutkovej podstate z dvoch na tri toky. Ako kvalifikované skutkové podstaty zákon stanovuje spôsobenie ťažkej ujmy na zdraví alebo smrti; osobitný motív,18 závažnejší spôsob konania19 alebo recidíva v posledných dvadsiatich štyroch mesiacoch sa postihuje sadzbou od sedem do pätnásť rokov. Až trest odňatia slobody na doživotie postihne páchateľa, ak takým činom spôsobí ťažkú ujmu na zdraví alebo smrť viacerých osôb. Pojmy starostlivosť a výchova nemožno vykladať príliš reštriktívne. Zákonná úprava má na zreteli aj prípady, keď maloleté deti sú síce v starostlivosti a výchove rodičov, avšak vzhľadom na povinnú školskú dochádzku alebo prípravu na budúce povolanie žijú prechodne mimo domova a so súhlasom rodičov sú 16) Zákon 424/2002 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny

poriadok v znení neskorších predpisov. 17) Dôvodová správa k vládnemu návrhu Trestného zákona, s. 48. 18) Podľa § 140 Trestného zákona Osobitným motívom sa rozumie spáchanie trestného činu na

objednávku, z pomsty, v úmysle zakryť alebo uľahčiť iný trestný čin, z národnostnej, etnickej alebo rasovej nenávisti, so sexuálnym motívom, alebo zo ziskuchtivosti, ak nejde o trestný čin majetkovej povahy. 19) Podľa § 138 Trestného zákona Závažnejším spôsobom konania sa rozumie páchanie trestného činu so zbraňou, po dlhší čas, surovým alebo trýznivým spôsobom, násilím, hrozbou bezprostredného násilia alebo hrozbou inej ťažkej ujmy, vlámaním, lsťou, využitím tiesne, neskúsenosti, závislosti alebo podriadenosti, porušením dôležitej povinnosti vyplývajúcej z páchateľovho zamestnania, postavenia alebo funkcie alebo uloženej mu podľa zákona, organizovanou skupinou, alebo na viacerých osobách.

120


zverené do starostlivosti a výchovy iných (učiteľov a vychovávateľov v školských alebo učňovských internátoch). Teda ani stav dočasnej alebo prechodnej starostlivosti, prípadne výchovy nevylučuje aplikáciu ustanovenia § 208. O týranie ide vtedy, ak páchateľ nepriaznivo pôsobí na telesný a psychický stav blízkej alebo zverenej osoby. Páchateľ svojím zlým zaobchádzaním musí prejaviť hrubší stupeň surovosti a bezohľadnosti a okrem toho jeho konanie musí obsahovať aj znak istej trvalosti, aj keď sa nevyžaduje, aby išlo o sústavné konanie.20 Pre naplnenie znaku kvalifikovanej skutkovej podstaty – závažnejším spôsobom konania – surovým a trýznivým spôsobom podľa § 138 písm. c) Trestného zákona musí ísť o konanie, ktoré sa vymyká z rámca obvyklého pri väčšine trestných činov tohto druhu napr. pálenie rúk dieťaťa nad plameňom sporáka, sviečky, zapaľovača, pálenie tela žehličkou, pálenie tela ohorkami cigariet, opakované bitie s hlbokými modrinami, ktoré sa nezahoja v bežnom čase.21 V legislatívnom procese je návrh novely Trestného zákona,22 v ktorom sa navrhuje upraviť aj trestný čin týrania blízkej a zverenej osoby. Navrhuje sa oddelenie psychických foriem týrania blízkej alebo zverenej osoby,23 ktorými sa spôsobuje fyzické alebo psychické utrpenie od fyzických foriem tak, aby sa pri fyzických formách sadzba trestu odňatia slobody zvýšila z 3 až 8 rokov na 4 až 10 rokov, avšak pri psychických a sociálnych formách, ako aj niektorých ekonomických formách, sa navrhuje znížiť sadzbu trestu odňatia slobody na 2 roky až 6 rokov, aby sa zachovala aj trestnosť prípravy psychického násilia. 20) IVOR, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Osobitná časť 2 Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 131. 21) SAMAŠ, O. – STIFFEL, H. – TOMAN, P. Trestný zákon, stručný komentár. Bratislava: Iura

Edition, 2006, s. 436. 22) Návrh zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení zákona

č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z. predložený na pripomienkové konanie 7. 9. 2007, číslo materiálu 5572/2007-120. 23) Paragraf 208 Týranie blízkej osoby a zverenej osoby (1) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie ponižovaním, pohŕdavým zaobchádzaním, neustálym sledovaním, vyhrážaním, vyvolávaním strachu alebo stresu, násilnou izoláciou, citovým vydieraním alebo iným správaním, ktoré ohrozuje fyzické alebo psychické zdravie alebo obmedzuje jej bezpečnosť, potrestá sa odňatím slobody na dva roky až šesť rokov. (2) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie a) bitím, kopaním, údermi, spôsobením rán a popálenín rôzneho druhu, b) bezdôvodným odopieraním stravy, oddychu alebo spánku alebo odopieraním nevyhnutnej osobnej starostlivosti, ošatenia, hygieny, zdravotnej starostlivosti, bývania, výchovy alebo vzdelania, c) nútením k žobrote alebo opakovanému vykonávaniu činnosti vyžadujúcej jej fyzickú záťaž alebo psychickú záťaž neprimeranú jej veku alebo zdravotnému stavu alebo spôsobilú poškodiť jej zdravie, d) vystavovaním vplyvu látok spôsobilých poškodiť jej zdravie, alebo e) bezdôvodným obmedzovaním v prístupe k majetku, ktorý má právo užívať, potrestá sa odňatím slobody na štyri roky až desať rokov.

121

19.


Takáto diferenciácia pri postihovaní zločinu týrania blízkej osoby a zverenej osoby je odôvodnená záujmom štátu na dodržaní rovnakého prístupu tak pri ochrane detí pred akýmkoľvek telesným alebo duševným násilím, urážaním alebo zneužívaním, vrátane sexuálneho zneužívania, zanedbávaním alebo nedbanlivým zaobchádzaním, trýznením alebo vykorisťovaním počas doby, keď sú v starostlivosti jedného alebo oboch rodičov, zákonných zástupcov alebo akýchkoľvek iných osôb starajúcich sa o dieťa podľa čl. 19 ods. 1 Dohovoru o právach dieťaťa, ako aj záujmom štátu na poskytnutí rovnakej ochrany pred fyzickým, sexuálnym a psychickým násilím voči ženám podľa čl. 2 Deklarácie OSN o odstránení násilia páchaného na ženách z 20. decembra 1993, v ktorej preambule sa uvádza, že násilie páchané na ženách je porušovaním práv a základných slobôd žien, pretože znemožňuje alebo celkom anuluje možnosť žien využívať svoje ľudské práva a základné slobody.24 Záverom možno dodať, že ani najlepšia právna úprava nie je univerzálnym liekom na odstránenie domáceho násilia. Pri eliminácii domáceho násilia by trestné právo malo nastupovať už ako krajný prostriedok, keď iné prostriedky sú už neúčinné.

Literatúra: BREIER, Š. a kol.: Trestní zákon, komentář. Praha: Orbis, 1964. ECHOLS, A.: Nothing Distant About It. New York: Harper & Row, 1994. IVOR, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Osobitná časť 2 Bratislava: Iura Edition, 2006. MAŠĽANYOVÁ, D.: Trestné právo hmotné. II. diel: Osobitná časť. Bratislava: Akadémia PZ, 2000. NOVOTNÝ, O. – DOLENSKÝ, A. – NAVRÁTILOVÁ, J. – PÚRY, F. – RIZMAN, S. –VANDUCHOVÁ, M. – VOKOUN, R.: Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004. SAMAŠ, O. – STIFFEL, H. – TOMAN, P.: Trestný zákon, stručný komentár. Iura Edition, Bratislava, 2006.

n n n n n

n

24) Dôvodová správa k Návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný

zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z. predložený na pripomienkové konanie 7. 9. 2007, číslo materiálu 5572/2007-120 s. 30.

122

Závery a odporúčania z konferencie

Conclusions and Recommendations of Conference Medzinárodná konferencia Domáce násilie – nová prax a nová legislatíva v Európe, ktorá sa konala 15. a 16. októbra 2007 v Bratislave na Bratislavskej vysokej škole práva za účasti delegátov zo Slovenskej republiky, Českej republiky, Rakúska a Holandska (Medzinárodný viktimologický inštitút InterVict, Tilburg) pod záštitou prezidenta Slovenskej republiky Ivana Gašparoviča, zamerala svoju pozornosť na nasledujúce okruhy: l

aktuálny stav poznania príčin a foriem domáceho násilia,

l

typológia ohrozených a násilných osôb v prípadoch domáceho násilia (prístup k obetiam a terapeutické programy pre násilné osoby),

l

modely legislatívnych úprav (Rakúsko, ČR, SR, USA),

l

metóda SARA a jej praktické využitie (ČR, Švédsko, Taliansko, Holandsko),

l

komplexné a medziodborové prístupy, školenie a výcviky (vrátane využitia vhodných nástrojov, napr. inštrukčnej karty, manuálov, videozáznamov, modelových situácií, internetu a pod.) pre všetky orgány a osoby, zúčastnené a zapojené do prevencie a riešenia konkrétnych prípadov domáceho násilia.

Prítomní delegáti konferencie prijali tieto odporúčania: Odporúčania v legislatívnej rovine: Pri riešení problematiky domáceho násilia prihliadnuť na právnu úpravu proti domácemu násiliu platnú v Českej republike a v Rakúsku, čoho prioritou je včasná, účinná a komplexná ochrana ohrozenej osoby, a k tomu je potrebné: l

aplikáciu inštitútu vyhostenia nepodmieňovať prípadnou trestnosťou správania sa násilnej osoby voči ohrozenej osobe,

l

prepojiť na všetkých úrovniach teritoriálnu ochranu ohrozených osôb s ochranou personálnou,

l

ťažisko úpravy preniesť z roviny trestnoprávnej na rovinu sociálnoprávnu (využitie inštitútu vyhostenia/zákazu vstupu a spolupráce s intervenčnými centrami (centrami pomoci obetiam),

l

účinné využitie metódy SARA (SARA DN) pri odhade rizika ďalšieho možného útoku zo strany násilnej osoby, 123

20.


l

l

hľadať komplexné riešenie pre SR – pri riešení prípadov domáceho násilia prepojiť orgány polície, súdnictva a sociálnej služby, legislatívne riešenie (úprava stalkingu, t. j. zvýšiť ochranu osoby ohrozenej domácim násilím), zamerať sa na všetky kategórie osôb ohrozených domácim násilím a prispôsobiť legislatívu jednotlivým kategóriám týchto osôb.

Návrhy na opatrenia v organizačnej rovine: riešiť problematiku na národnej úrovni, medziodborovo a komplexne, l zlepšiť prvý kontakt s ohrozenou osobou, l diferencovať pokračujúcu intervenciu (follow-up) podľa potrieb ohrol zenej osoby (t. j. lepšie prihliadať k typu domáceho násilia a ohrozenej osoby), posilniť preaktívnu intervenciu (hľadať cesty k latentne ohrozeným osol bám), zriadiť/zaviesť samostatné podpory/programy pre deti a mladistvých, l seniorov, invalidov a inak odkázané osoby ohrozené domácim násilím. Konferencia opäť potvrdila potrebu, význam a nevyhnutnosť prenosu informácií, odovzdávania skúseností, modelov výcviku a jednotlivých pomôcok v prostredí otvorenej diskusie. Konferencia odporúča vzhľadom na úroveň poznania v oblasti zvládania problematiky domáceho násilia podporovať otvorenú výmenu informácií (napr. formou stáží, konferencií a výmenných pobytov a pravidelných medzinárodných seminárov a konferencií).

124

125


126

127

Domáce násilie – nová prax a nová legislatíva v Európe Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 15. – 16. októbra 2007

Zborník je vydaný v spolupráci s Bratislavskou vysokou školou práva.

Technické spracovanie a tlač:

Bezplatné poradenstvo z oblastí daní, účtovníctva a miezd vám poskytujeme počas pracovných dní na tel. č.: 041/705 35 35, 0905 800 975

Rázusa 23 010 01 Žilina Grafik: Naďa Šimkovičová Služby zákazníkom: tel. č.: 041/70 53 222 fax: 041/70 53 343 e-mail: služ[email protected] internet: www.epi.sk www.zakon.sk

Sadzba dodaná do tlače: 26. február 2008 Vytlačil: Krupaprint Hollého 7 010 50 Žilina ISBN 978-80-88931-96-6

DOMÁCE NÁSILIE NOVÁ PRAX A NOVÁ LEGISLATÍVA V EURÓPE

Recommend Documents