Doma jsem si sedl do kouta a podřimoval jsem. Žena studovala brožurku Dieta při vředové nemoci, aby mohla uvařit nějakou dietní večeři

První kapitola

Když zapadá slunce a fouká vítr a já se na to můžu dívat, tak ať jsem kdekoli, vzpomenu si na svou rodnou obec. Když zapadá slunce, slušní lidé mají většinu svých povinností za sebou a chystají se na příjemné podřimování před usnutím. Všechny takové lidi, kteří mají za sebou den práce, už přešla ranní zlost a zuřivost, a první hvězda na východě, někdy bývá i na západě, v nich uvolní metafyzické nálady. Takový byl i můj otec. Komu neumřel otec a psal by předcházející větu, toho ani nenapadne zastavit se u slovesa byl. Ale když jsem si tu větu nechal projít ušima, hned mi bylo jasné, že jsem se o otci v této souvislosti raději neměl zmiňovat, protože ještě pořád na něj myslím s bolestí, vždyť umřel docela nedávno, ani ne před rokem. Slunce mě stísňovalo i utěšovalo. V nemocnici, když jsem ležel na interním oddělení, jsem to slunce viděl zapadat za kopcem do mraků nad Kobylou. Za Kobylou, na severním svahu, tam bydlím. Ale nějak se mi nechtělo vyhlížet k rodné obci. V nemocnici bylo útulno, teplo a dobře. Když jsem chtěl, mohl jsem sedět na posteli a číst, mohl jsem vyjít na chodbu a potom, když mě všechno omrzelo, jsem si lehl a dřímal. Skutečně mě překvapilo, když mi jednoho dne oznámili, že můžu jít domů. Nechtělo se mi. Znovu budu muset žít a pracovat a zlobit se s rodinou. Nedal jsem však své rozladění najevo. Vyřídil jsem všechny formality a vydal se na autobus; ani jsem se nezeptal, jestli můžu chodit, nebo jestli mi dají sanitku. 5

slob_rozum_blok_130219.indd 5

3/19/13 12:47 AM

Byl konec října. Šel jsem městem, které mi připadalo nějak vlhké, chladné, plné zlých lidí a darebáků. Pravda, utěšovalo mě, že ještě nepůjdu do práce, že můžu ležet doma. Ale když jsem o tom přemýšlel cestou k obvodnímu lékaři, u kterého jsem se měl ohlásit, ucítil jsem v mysli takový maličký, z vědomí sotva vyčnívající hrbolek, symbol odporu k domácnosti, do níž se vracím. Byl tam ovšem taky odpor k okolí – sousedi, kteří mě moc nesnášeli – a v širším smyslu celá ta roztahaná blátivá obec, plná neznámých přistěhovalců, se špinavou hospodou. V čekárně u doktora jsem se setkal s několika kolegy. Jeden měl chřipku, druhý právě přišel z nemocnice. Během rozhovoru, protože jsme měli společné téma, jsem se mírně osvěžil, dokonce i trochu rozveselil: moji přátelé měli mnohem vážnější nemoci, tu mou oni už dávno překonali, nic to pro ně nebylo. Snad jsem byl spokojený i proto, že naše tlachání poslouchala nová kolegyně, kterou mi představili. (Měla smůlu, nepracovala ještě ani týden, a už dostala chřipku.) Když jsem vyšel od doktora znovu do tmy na chladnou ulici, zachvátil mě stesk po teplé nemocnici, kde pořád chodí sestřičky a člověk se nemusí o nic starat. Ještě nedávno jsem si neuvědomoval, jak to bylo hezké, když jsme mohli sedět na posteli, vyprávět dlouhatánské příběhy a filozofovat. Moji přátelé na vedlejších postelích se i tak vyjádřili: už prý se jim nechce ležet v nemocnici, protože když se jednou rozbije dobrý pokoj, na nového si nezvyknou. (A opravdu, ještě jsem ani nebyl oblečený, už sestřička přivedla nového pacienta. Moji přátelé se na mě smutně dívali a pokyvovali hlavami, dávali mi najevo, že ten nový bude určitě pěkný moula.) 6


3/19/13 12:47 AM

Doma jsem si sedl do kouta a podřimoval jsem. Žena studovala brožurku Dieta při vředové nemoci, aby mohla uvařit nějakou dietní večeři. Jenže kniha se jí tak zalíbila už svým teoretickým úvodem, že zapomněla, proč ji začala číst. Byla překvapená, když jsem se najednou najedl dršťkové polévky, zapil ji pivem, spolkl lék a zavrtal se do postele. Na chvíli jsem zapomněl na dnešní těžký den. Byl jsem rád, že se mi podařilo všechno vyřídit. Zítra – myslím si –budu celý den ležet a ničeho si nebudu všímat. Jsem ještě nemocný, nemůžu ještě vyskakovat. Polévka mě za nějakou dobu začala tlačit v břiše, ale rozhodl jsem se, že si z toho nebudu nic dělat. Ležel jsem skrčený na levém boku a snažil se myslet na ty příjemné podzimní dny, které jsem strávil vyhlížením z nemocničního okna. (Měl jsem široký výhled na celou západní část Bratislavy, takže ráno jsem viděl, jak z remízy vyjíždějí trolejbusy, jak na křižovatkách s ječením předjíždí sanitka, která se za chvíli objevila pod okny nemocnice, viděl jsem, jak z tunelu vyjíždějí vlaky a jak tam jiné vjíždějí, jak pod mými okny plyne život několika čtvrtí.) Dni byly teplé, suché, k ránu s větrem, ale jindy s mrazíkem, který ozdobil plechy střech a parkující auta na několik hodin stříbrným povlakem. Každým dnem jsem byl silnější a silnější: hladina krvinek se ustálila na normě. S tím přešly i mé úzkostné a malátné stavy. Mohl jsem znovu číst a soustředěně mluvit s pacienty; protože to byli srdcaři, měli úplně jiné životní pocity a zdálo se jim, že jsem trochu rozmazlený a žádnou vážnější nemoc nemám. Když někdo zdědí srdeční vadu, myslí si, že je víc postižený než ten, kdo zdědil lenost a kontemplativnost, a tedy i tu rozmazlenost... 7


3/19/13 12:47 AM

Doktoři mi říkali, že zdraví je jen v mých rukách. Jenže docela to pravda není. Sám od sebe se přece člověk nerozzlobí. V nemocnici jsem se nerozzlobil ani jednou – nebo jen na chviličku. (Mimochodem, to zlobení jsem zdědil po otci.) Ten se chudák zlobil skoro do poslední chvíle života. Měl svěží a čistou hlavu, a hlavně se měl na co zlobit. Ustavičně byl kolem něho křik, randál, nikdo nevěřil, že je opravdu těžce nemocný, jenom já jsem věděl, že má rakovinu, já jediný jsem ho tedy mohl litovat. Bál jsem se to prozradit, aby se to otec náhodou nedověděl. Byl si totiž jistý, že trpí jen přechodnou nemocí břicha. Vždyť ještě před pár měsíci složil pětatřicet metráků uhlí do kůlny. Bylo mu devětašedesát let. Po sedmdesátce se to s ním najednou zhouplo a začal hubnout, dvakrát ho operovali, až nakonec umřel 29. srpna 1979 ve čtvrt na šest ráno, ve středu. Zrovna jsme ho chtěli odvézt do nemocnice, kde by dostal infúzi, snad i transfúzi krve a morfium, a na nějakou dobu by se mu ulevilo, takže by se snad s tímto světem loučil lehčeji. V nemocnici jsem našel kousek papíru v jedné knize, v Tisíci a jedné noci, na stránce, kde se mluví o dvou šibalech, kteří jeden druhého obelhávali, a na tom papírku byla čísla sportky, pak čísla vylosovaná a otcovým rukopisem napsáno: hajzlové. Zřejmě nic nevyhrál. Bylo mi těžko, když jsem viděl ten rukopis a to jeho povzdechnutí, zlost na něco, co mu neumožnilo vyhrát. A vůbec to nevypadalo přízemně – teď vidím, že i mně, až umřu, mnozí odpustí chyby jako já otci. Jenom ten, kdo mě nemá rád, mi neodpustí. Všechno není v našich rukou. Proč si něco nalhávat! Copak je v našich rukou, jak jsme velcí? Ale ne, vždyť mně se už nechce filozofovat... 8


3/19/13 12:47 AM

Druhý den po návratu z nemocnice, když jsem se dobře vyspal, vylezl jsem v pyžamu na zápraží a nadýchal se ranního větru. Vítr hnal od jihu velká mračna, která chvílemi odkrývala slunce – jak už to v takové dni bývá – a slunce stálo nad Kobylou, nad kopcem, který jsem z nemocnice viděl z opačné strany. Bylo sedm stupňů nad nulou, oteplilo se. Z boudy vylezli dva psi, snažili se na mě vyskočit a olíznout mě. Odstrkával jsem jejich hlavy a nohou jsem jim hrozil, aby se neopovážili skočit. Uru šel na krok ode mě a vyskakoval jen tak do vzduchu, Šach vrtěl ocasem, div neupadl. Radovali se, zdravili mě, taky se dobře vyspali. Otevřel jsem jim branku a pustil je na zahradu. Potom jsem vešel dovnitř a pomalu, neustále ponořený do úvah o té nespravedlnosti, jíž se na mě v nemocnici dopustili, jsem se oblékal. Žena byla pryč, v městě, nakupovala, respektive slídila po obchodech. V kredenci jsem uviděl sušené mléko s medem značky Medola. Namíchal jsem si asi půl litru a s očima upřenýma na letící mraky a psy, pobíhající po trávě, jsem do sebe lžící ládoval chutnou bílou kašičku. Pak jsem spolkl dvoumiligramový diazepam, zapil ho vodou a zkroušeně jako zloděj, který snědl ukradené ovoce, a najednou mu přišlo všeho líto, jsem seděl u postele. Potom jsem si udělal ještě jednu medolu. Byla opravdu výborná. Znovu se mohla zapít vodou. Vody se nemůžu nabažit od chvíle, kdy jsem tři dni nesměl pít (ani jíst). Když jsem se myl, sestřička na resuscitačce ustavičně dávala pozor, abych se nenapil (z lavóru). Aby tomu předešla, zřetelně mi naznačila, že do lavóru pacienti taky zvracejí a dělají všechno možné. Samo mytí obličeje bylo tak nádherné jako koupání v přírodě po velmi dusném dni, něco úžasného. 9


3/19/13 12:47 AM

Když jsem se nasytil přírody, sedl jsem si k elektrickým kamnům a začal počítat peníze. Na vkladní knížce bylo dvacet tisíc sto pětatřicet korun, těch sto pětatřicet byly úroky. Chvíli jsem uvažoval, jestli je vkladní knížka dobře schovaná a že by neškodilo zapsat si někam její číslo, kdyby se náhle ztratila... V peněžence jsem našel tři pětistovky a tři sta korun v deseti a dvacetikorunách. V jiné peněžence, kterou mi darovala Polka Eva Marie (ta peněženka pocházela až z Číny, ale koupená byla ve Francii, kam Polka často jezdí) a kterou jsem si sám opravil, když se rozpadla, byly drobné: pětikoruna, desetníky a dva pětníky. Z toho vyplývalo, že brzy budu muset zajít do spořitelny a vybrat peníze. Šel jsem se podívat na elektroměr. Za měsíc jsme tím malým radiátorem protopili víc než za tři stovky proudu. Když se to rozpočítá na celou zimu, tak to by tedy bylo výhodnější topit uhlím. A ten radiátor ani moc nehřál. V pokoji bylo osmnáct stupňů. Jen aby fungovaly elektrárny! (Vzpomněl jsem si na hodiny politické ekonomie, kdy nám profesorka vysvětlovala vznik nadhodnoty. Během jejího výkladu jsem nabyl k dělníkovi jakousi zvláštní úctu, jinou, než jsem míval v dětství: vždyť otec byl zedník. Rád jsem se díval, jak dělníci v lomu jdou po štěrku a ten jim odskakuje od bagančat. Ten dotek s tvrdou skálou, rozdrobenou výbuchy ekrazitu, donaritu a dynamitu, s kamením, po němž se šinuly vláčky s nákladem vápence do pece, to všechno mě tak okouzlilo, že jsem šel kdysi pracovat do lomu. Ale vydržel jsem tam jen čtrnáct dní – plnil jsem normu na dvaatřicet procent. Zmínka o úhrnném dělníkovi v Kapitálu a v politické ekonomii mi vždycky připomínala doby, kdy jsem obdivoval světce a jejich askezi. Líbilo se mi, jak výstižně se tam 10


3/19/13 12:47 AM

přirovnávalo vysávání nadhodnoty k vysávání krve upírem. Upírů jsem se vždycky bál. Dnes vidím, že ani politická ekonomie se nemůže úplně obejít bez mytologie. V mytologii je pořád ještě něco silného, vhodného k přirovnávání.) Vědomí, že jsem skončil práci na scénáři, že teď mám peníze a nějakou dobu se nemusím o nic starat, bylo docela příjemné, jenže kdesi v hloubi duše seděl strach z nové práce. O čem napíšu další film? Jednak se mi psát nechce, jsem líný a zničený, jednak nevím, s čím bych měl vyrukovat, aby dramaturgie moje nápady přijala. Na Slovensku se žádný velkofilm psát ani natáčet nedá, protože jsou problémy s financemi. Ale ty finance by až tak závažné nebyly. Jenže kde seženete například poušť, tajgu nebo moře? O moři se u nás film vůbec nedá dělat, kdežto v takovém Polsku ano. Muselo by se točit v koprodukci, a to je zase komplikace. Ani žádná extra detektivka se nedá napsat, protože u nás nejsou žádní mazaní zločinci. Krade se potichu po obchodech, na stavbách i jinde, ale takový zločinec nikoho nevzrušuje, a kdyby ho honili příliš nákladně, vznikl by nerealistický film. Takového zloděje většinou chytne obyčejná revizní komise, kterou kdybyste viděli sedět pohromadě v tramvaji, řekli byste, že to jsou zahrádkáři, co si jedou obhlídnout křen do Jakubova. V jakém našem filmu by mohl hrát takový Belmondo? Nejlíp bude napsat nějakou pohádku... Ale i to je nákladné. Tam musí být triky a všelijaké čarování a to nemají štáby rády. Zbývá čistá veselohra. Je to poměrně nový žánr, na Slovensku málo exploatovaný, ba dokonce přijímaný s obavami. Jako kdyby se Slováci neuměli smát. Když jsem si tohle všechno představil, nijak jsem se netěšil na následující měsíce v zaměstnání, kde 11


3/19/13 12:47 AM

dělám profesionálního scenáristu. Ani těch dvacet tisíc mě moc netěšilo. Žena se vrátila z obchodů. Nekoupila nic. Stěžovala si, že v autobusu seděla na křivém sedadle. Pak se na mě podívala a prohlásila, že se nudím. (Že já jsem vylézal z té postele!) Oznámila mi, že se její otec ptal, kolik sežerou za měsíc naši psi a jestli s nimi nemíním něco udělat, protože to určitě leze do peněz. S bolestí jsem si vzpomněl, jak jsem se dal před dvěma lety vyprovokovat zlými sousedy, kteří nadávali na mou fenku Iris, a jak jsem se jedno ráno – 14. dubna 1978 – rozhodl, že ji zabiju. Vykopal jsem jámu a praštil jsem Iris sekerou po hlavě. Iris nevěděla, co se děje. Zaskučela a utekla mi s ránou na čele; kropila zem krví. Byla chudinka tak vyplašená a nešťastná, že se nedokázala zorientovat a vrátila se ke mně. Viděl jsem, že rána je velmi hluboká a že z Iris už nikdy nebude pes. Dal jsem jí tedy ještě několik úderů ostřím, hodil ji do jámy a s pláčem zahrabal. Několik měsíců jsem se z toho nemohl dostat, každému jsem si stěžoval – pořád mi to krásné zvíře strašilo v hlavě. Dokonce jsem přestal pít. Její dva syny jsem pak opatroval s láskou. I když se ukázalo, že černý Uru má epilepsii, nechal jsem ho žít. Nešťastná Iris, jak mě milovala! Ve své čtyřicítce jsem pochopil, že zabít je hrozný čin a trest pro vraha je vlastně vykoupením – pokud zbyl ve vrahovi ještě kus člověka. Nemůže jen tak chodit po světě. Kdo nutí lidi zabíjet, vraždit, je největší zločinec, protože musí ve svém bližním napřed zahubit svědomí. A tak kdyby proti mým psům vznesl námitku kdokoli, nedám na to. Jsou to moji nejvěrnější a nejmilejší přátelé, jiné tvory nemám tak rád a nikdo jiný nemá tak rád mě. 12


3/19/13 12:47 AM

Ženě jsem řekl, že psi sežerou za měsíc málo, protože žerou zbytky, které jiní lidé, například v centru města, házejí do odpadků. Pokud jim sem tam koupím za pár korun kosti, je to zase taková suma, jakou jiný člověk utratí na zlepšení nálady – ale já jsem skromný, moc toho nesním, nekonzumuju nic extra, takže si můžu psy dovolit. Jiní mají například auto, koupí si chatu, aby na ni tím autem mohli jezdit. Já bydlím ve své chajdě a auto nemám. Jeden pes je napsaný na otce, po jeho smrti na sestru, která žije v otcově domě. To je jeden dvůr a jedna daň. Druhý pes patří k našemu dvoru a daň za něj platím já. Dohromady sto dvacet korun za rok. Protože nejezdím na rekreace (měl bys, řekne žena), ušetřím další peníze. Reaguju na ty reakce: „Jezdím na služební cesty a festivaly, platí mi to jako práci. Nemusím jezdit k moři, abych pár dní neviděl zdejší tváře. Kromě toho je pro mě nejlepším odpočinkem, když se rodina vzdálí a nechá mě pár dní o samotě.“ Tyhle argumenty ženu nepřesvědčily, začala vrtat do něčeho jiného: proč si nezavedeme do domu vodovod. To je moje háklivé místo. Říkám, že těch dvacet tisíc na knížce musíme považovat za plat dopředu, žít z toho celý rok. Dceři je potřeba koupit šaty a střevíce, zaplatit elektřinu, a co zbude, dejme tomu patnáct tisíc, je příplatek na stravu. Po tisíci korunách měsíčně to vydrží patnáct měsíců. Navíc jsem se dal přemluvit od jedné pojišťovací agentky, aby mi strhávali z platu šedesát korun; je to nějaká pojistka pro dceru, musím to jednou důkladně prostudovat, aby mě neošidili. Můj čistý plat je mizerných patnáct stovek, dokonce míň, protože daň ze mzdy jsem nepočítal. Takže jestli tříčlenná rodina utratí za měsíc dva tisíce pět set, není to moc. 13


3/19/13 12:47 AM

Žena znovu poznamenala, že ti psi hodně sežerou. Řekl jsem jí, že ona taky hodně sežere, a nikdo jí to nevyčítá, ostatně z hlediska přírody je člověk a pes rovnocenný, nikde není psáno, že člověk má právo žít, a jiní tvorové ne. Byli tu dřív než my a obejdou se bez nás. Člověk může být rád, že s ním je nějaké zvíře vůbec ochotné žít, protože takový netvor, jako je člověk, si nezaslouží nic jiného než vyhubit. Jeho lakota a poživačnost nezná meze, jeho potřeby ustavičně rostou a navymýšlí si všecky možné triky, jen aby ospravedlnil své nenažrané touhy. Žena poznamenala: „Člověk má duši.“ „Zvíře taky. Stejnou jako člověk.“Řekl jsem. Žena mávla rukou a šla do přední části domu k sestře, je odtamtud vidět na ulici. Číhá na jednu paní, chce jí dát sto korun. Ta paní sice ty peníze nechce – darovala mé ženě talířky ze sádry, já jsem je pak rozbil, protože byly šeredné a k ničemu, žena je však chce stůj co stůj zaplatit a tu paní pořád otravuje. Vždycky přitom zdůrazňuje, že jsem ty talířky rozbil já. Se sestrou se pohádaly. Žena si přišla stěžovat, ale já jsem mlčel (nudilo mě to), a tak žena poznamenala, že jsem si měl vzít za ženu sestru, protože na ni nedám dopustit. Mlčel jsem dál, protože jsem věděl, že moje teorie by tu nic nepomohly. Zacpal jsem si uši vatou. Zdálo se mi, že jedno ucho mám níž. Potom začala žena umývat nádobí. Vytáhl jsem si vatu z uší a přistoupil k oknu. Psi se vrátili a dívali se na mě. Škrábali se do okna. Silnější Šach odstrkával chudáka epileptika, který se celý třásl radostí, když mě viděl za oknem. Šel jsem na chvíli ven a důkladně jsem je poplácal po zádech a podrbal za ušima. Když jsem je nechal, Šach, aby dokázal svou 14


3/19/13 12:47 AM

převahu, nepustil Urua k misce s vodou, třebaže sám nepil. Uru skučel a všelijak se k Šachovi lísal. Když to Šacha přestalo bavit, zakousl se bratrovi výstražně do stehna a nechal ho pít, ale stál vedle něj. Potom jsem je na chvíli pustil dovnitř. Hned tam vběhli a všechno očichávali. Aby se nezlobili na mě, nechal jsem ženu, aby je vyhnala ona. To samozřejmě neznamená, že by ji neměli rádi. Možná víc než mě, protože se jí báli, a pes má radši toho, koho se musí bát. Potom jsem znovu vlezl do postele a začal jsem uvažovat, jestli bych neměl napsat scénář o zvířatech. Viděl jsem krásný francouzský film Černý měsíc. Ne, to by nepřijali. Komu by se chtělo při natáčení zlobit se zvířaty? Ještě tak s nějakým vlčákem. Ale mít před kamerou hada, potkana, myši, prase, orla, ovce, slepice, krůty – to by byl pro naše štáby silný tabák. Co kdyby se tak nafilmovaly Ovidiovy Metamorfózy? Kyklop, který se zamiluje a chválí své chlupaté tělo, své jedno oko. („Slunce je také jedno, má milá Galateo.“) Nebo takový Narcis – to by se pro film hodilo, to by byla nádhera. Nejde to – je tam samé moře, samá voda, lodi. Takový had, co se stane bohem města – vezou ho na plachetnici a pořádají mu ovace! Nejlepší by byl manželský trojúhelník. Psychologická věcička, tu mají rádi i herci, dává jim příležitost blýsknout se v celé jejich parádě. Nemůžu napsat nudný scénář. Musí to být živé. Nakonec to narazí dramaturgická skupina na svoje kopyto a bude z toho další slovenský film, podobný všem předcházejícím. Často mě různí lidé nabádají, abych o nich napsal film – prý by to bylo úžasné. Sotva o sobě začnou vyprávět, je z toho děj na deset minut filmu. 15


3/19/13 12:47 AM

A dost málo originálního. Lidé si nedovedou vážit svého štěstí. Štěstí nebýt dramatickým hrdinou. Jenže přesvědčte někoho, že má být spokojený se svým prostým, nekomplikovaným životem. Každý si myslí, že jeho život se neodehrává v práci, ale v nějakých zvláštních sférách, ve směšných hospodských sporech nebo hádkách v posteli – a to by chtěli vidět i na plátně. Kolik muk zažije člověk, než se stane řádným člověkem, občanem, mistrem ve svém řemesle – to nikoho nezajímá. A přitom lidé nejvíc trpí, aniž si to uvědomují, právě tím, že je neuspokojuje vlastní práce. Kdyby hledali potěšení a hrdost v práci, přešly by je i ty zvrácené záliby – touhy po detektivkách a exkluzivních peripetiích života. Takové drobné krůčky k mistrovství v řemesle, to se nedá popsat, ale to jsou ty pravé Iliady. Uvažuju trochu přísně. Sám asi dobře neovládám své řemeslo – nejednou mi to řekla i žena. Nejspíš prý nemám talent, když jsem za deset let napsal jen tři scénáře, kdežto jiný napíše jeden za rok. Téhle ženské budete marně vysvětlovat, jak to v životě chodí a že jsem hrdý na své malé výkony. Co starostí měl můj otec se svou vnučkou, sestřinou dcerou. Právě když měla jít do školy, umřel. Ano, umřel několik dní před začátkem jejího prvního školního roku. A jak se těšil, že ji uvidí jít do školy. Sám měl školu velmi rád. Byl učenlivý a vzdělané lidi vždycky obdivoval, třebaže sám nemohl dostudovat reálné gymnázium. Byl pyšný i na ty čtyři třídy, které tam vychodil, a nejednou mi říkal, že kdyby byl dnes mladý, studoval by na večerní škole. Rád četl a uměl hlavně zeměpis a dějepis. Rozuměl politice a rád politizoval, zaujímal stanoviska i k věcem od našeho státu vzdáleným. (Dodávám, že vzdáleným jen zdánlivě. Pro otce nebylo ve světě vzdálené nic.) 16


3/19/13 12:47 AM

Všechny úvahy o penězích nabyly tragického rázu, když jsem dostal doporučený dopis – účet za notářské práce spojené s převzetím dědictví po otci. Sestře přišel stejný účet, každý z nás měl zaplatit tři tisíce šedesát korun. Vzal jsem i sestřinu složenku a slíbil jsem, že zajdu do spořitelny, vyzvednu patřičnou sumu ze svého vkladu a všechno zaplatím. Sestra byla z těch peněz zničená. Rozhodla se, že podá žádost o byt a nám nechá podíl po otci. Řekl jsem jí, že dluh, ty tři tisícovky, nemusí splatit hned, ostatně ani byt nedostane tak snadno a hned, možná jí státní byt vůbec nedají. Na to jsou speciální kritéria. Především si musí na MNV vyžádat formuláře a vyplnit je. Ach, jak nám chyběl otec! Dokud žil, staral se o všechno: o zahradu, o ploty, o vrátka, o smetí, o půdu. Udělal žebříky, jednou za rok vymaloval dům zvenčí i zevnitř, opravil omítku a byl pořád doma, na všechno dával pozor, opatroval mi psy, udržoval styky se sousedy. Všechno bylo úhledné, uklizené. Stačilo, aby uplynulo několik měsíců od jeho smrti, a naše dvorky byly plné krámů – neměli jsme dost energie je odnést. Žebříky se uvolnily, plot se nahnul, na omítce bylo vidět, že čeká na ruku zedníka. Než jsem nanosil vodu k nám do zadního domku, zametl dvorky, vyklepal psům v boudě deky, vynesl popel, nanosil uhlí a zatopil, uteklo pět šest hodin a já měl všeho dost. To všechno předtím dělal otec a vždycky měl spoustu času i na další věci. Chodil nakupovat, hrál si s vnučkou. Někdy mi vysvětloval, jak se mu povedla nějaká maličkost, ale já hlupák jsem si ho ani nevšiml. Jeho starosti se mi zdály malicherné. Někdy jsem byl dokonce rozzlobený, když mě upozorňoval na nějaké nedostatky. 17


3/19/13 12:47 AM

Praktičtí lidé – jako například moje matka – nikdy nepochopí, že bohatství nemusí být viditelné. Otci nedovedla odpustit jeho nepraktičnost a nechuť do jakýchkoli větších podniků. Otec neměl rád dluhy a závazky, neměl rád napětí a spěch, soupeření a soutěžení. Byl zcela srozuměn s tím, že už nebude mít na tomto světě víc, a přestože každý týden podával sportku, málo věřil ve výhru. Ostatně dneska ani první cena není až tak velká, že byste si nedovedli představit, co si počnete s penězi. Když člověk udělá každý den určité množství práce a unavený si lehá do studené postele, nemůže mít výčitky svědomí, že něco zanedbal. I kdyby se namáhal nevímjak, víc neudělá. Štěstí, že dokáže tolik co dnes. Otec ležel ve své světničce, už nemohl chodit – a právě tehdy se mi zdálo, že jsme seděli na horním konci na Skále a dívali se do vsi. Dokud se otec bál, že mu uříznou nohu a že já to asi vím, byl poměrně svěží – byl si totiž jistý, že bude žít i bez nohy, snad dokonce dobře, bez bolesti. Ale když noha jakžtakž přestala bolet a nastaly hrozné bolesti břicha, zdá se, že otce tahle změna úplně zruinovala. Ty hrozné bolesti trvaly asi dva týdny. Doktorka ani nestačila změnu zaregistrovat, ještě ani nedostával morfium, jen valoron. Když tedy nastaly ty bolesti, otec se rozhodl, že radši umře – a přestal jíst. Těžko říct, do jaké míry to byla jeho vůle. Jídlo v sobě nemohl udržet tak jako tak. Občas jsem mu ráno uvařil – i když měl připravené jiné jídlo – a pobízel jsem ho, ale marně. Pil vodu, ale jen půl doušku. Jeho oči se na nás dívaly ostře do poslední chvíle – a i když umřel, zůstaly stejně ostré. 18


3/19/13 12:47 AM

Doma jsem si sedl do kouta a podřimoval jsem. Žena studovala brožurku Dieta při vředové nemoci, aby mohla uvařit nějakou dietní večeři

Recommend Documents