Dokument1
1
SLOVESNÝ SYSTÉM
Slovesný systém se ve svém celku zachoval mnohem lépe než jmenný. Hlavní změny: – přesuny mezi konjugacemi, redukce konjugací na tři, vytvoření pravidelných tvarů k některým nepravidelným slovesům (*potere) – hláskový vývoj u slovesných koncovek – vytvoření nových forem a časů: perfektum (předpřítomný čas), analogicky i další složené časy; nová forma pro futurum, vznik kondicionálu – nahrazení syntetického pasiva analytickým, reflexivní vazby, odbourání deponentních sloves – přesuny mezi přechodnými a nepřechodnými slovesy, nová neosobní slovesa, zvratná slovesa – některé tvary zanikly (např. konj. pf., konj. impf.) a jiné získaly nové funkce (ind. plpf. > konj. impf.) – z infinitivů se zachoval pouze inf. préz. akt.; zaniklo ptc. fut., ptc. préz. přešlo víceméně k adjektivům; zánik gerundiva, gerundium v ablativu získalo funkce ptc. préz. – perifrastické konstrukce
Přesuny mezi konjugacemi
– docházelo k přesunům mezi konjugacemi, ale většina sloves si zachovala svou konjugaci – produktivní byla zejména 1. a 4. konjugace – slovesa typu capio přešla ke 4. konjugaci (fugere > fugire > šp. huir, it. fuggire, fr. fuir; mori > moriri > šp. morir, it. morire, fr. mourir) – ke 4. konjugaci také některá slovesa na -eo: florere > florire > it. fiorire, rum. înflori, prov., kat. florir, fr. fleurir – největší přesuny mezi 2. a 3. konjugací. Ke třetí přešlo např.: mordēre > mordĕre > it. mordere, fr. mordre; respondēre > respondĕre > it. rispondere, fr. répondre, prov. respondre, rum a răspunde; ridēre > ridĕre > it. ridere, rum. a rîde, fr., prov. rire. Ke druhé naopak muselo přejít sapĕre > *sapēre > it. sapere (s přízvučným e), fr. savoir, prov., kat. saber – ve španělštině a portugalštině tyto dvě konjugace úplně splynuly a hláskově se vyvíjely stejně: uendĕre, perdĕre > šp. vender, perder x fr. vendre, perdre; habēre, debēre > šp. haber, deber x fr. avoir, devoir – díky expresívnosti a jednotnému přízvuku v prézentu (Väänänen) se ukázal produktivním také sufix -sc-, který se původně používal pro tvoření inchoativních sloves. Od intransitivních sloves se rozšířil i k transitivním a ztratil inchoativní význam, což bylo pravděpodobně podpořeno i shodou perfekta jednoduchého a inchoativního slovesa. Románské jazyky poukazují na příslušnost sloves na -sc- ke dvěma konjugacím: -ēscere > šp., port. florecer, parecer, šp. amanecer, port. amanhecer; na většině území Románie se přiklonila ke konjugačnímu typu -īscere, pohltila většinu sloves na -īre a vznikl tak smíšený konjugační typ, např. it. finire: finisco, finisci, finisce, finiamo, finite, finiscono – pro některá latinská nepravidelná slovesa se v latině vytvořily analogií pravidelné tvary, např.: posse > *potere > it. potere, šp., kat., port., prov. poder, fr. povoir, rum. putea; velle > *volere > it. volere, rum. vrea, prov., kat. voler, fr. vouloir x šp. querer < quaerere; esse > essere > it. essere, prov., kat. esser, fr. être x šp. ser < sedere
Koncovky
– v lidové a pozdní latině se zachoval systém osobních koncovek – prézentní systém: změny ve vokálech u ind. préz. díky hláskovému vývoji (-es, -et místo is, -it), dále v pozdní latině u 3. pl. ind. préz. -ent místo -unt, což Väänänen připisuje snaze o sjednocení koncovek. Velká část románských jazyků (iberorománské jazyky, sardština,
Dokument1
2
gaskonština, některé jihoitalské dialekty) se přidržela této tendence a vychází z -ent ve všech konjugacích kromě první, v středoitalských nářečích a rétorománštině převládlo naopak -unt – koncovky 1. a 2. os. pl. od 3. konj. byly na většině území nahrazeny přízvučnými -ēmus, ētis, např. port., šp. vendemos, vendéis. Bokem zůstává francouzština, která vyšla ze sumus pro 1. os. pl. a z -atis pro 2. os. pl. – koncovky konj. préz se zachovaly – u ind. impf. koncovka -ība- místo -iēba- u 4. konjugace. Do rom. jazyků se zachovalo āba-, kdežto -ēba-, -ība- mělo tendenci redukovat se na -ēa-, -īa- (viz šp. comía, abría) – výrazná redukce fonetického rozsahu některých sloves, např. habere, facere, vadere. Väänänen to zdůvodňuje častým užíváním, domnívám se, že významnou roli sehrála gramatikalizace. – perfektní systém: – ze tří možných koncovek pro 3. pl. ind. pf. se v mluvené řeči používala nejvíce koncovka -ĕrunt – ve všech doložených etapách vývoje latiny se objevují tvary bez -v-. Tento typ perfekta byl nejrozšířenější u produktivní 1. a 4. konjugace, a proto měl výhodné postavení vzhledem k ostatním typům. Mizení hlásky -v- je doloženo už ve staré latině a po jejím zániku dochází ke kontrakci (v 1. os. sg. a pl. a ve 3. os. sg. od sloves na -ivi k ní většinou nedochází, aby se zabránilo homonymii). – výsledek kontrakcí: -aī -iī (-ī) -ā (vi)mus -īimus (-īmus) -āstī -īstī -āstis -īstis -ait, -aut, -at -īit (-īt) -ārunt *-īrunt
– podle -aut se vytvořila koncovka -iut. – -ait do sardštiny, -aut do it. (cantò), šp. (cantó), port.(cantou), -at do fr. (chanta) a kat. (cantá); -iit se zachovalo všude kromě Pyrenejského poloostrova a jižní Itálie, kde převládlo iut, které se rozšířilo i ke slovesům na -ere. – při vývoji románských slovesných koncovek a sloves obecně sehrála důležitou roli analogie, např. šp. 2. os pl. ind. pf. -steis získala i analogií podle koncovek prézentního systému -áis, -éis – v Galii a Italii se v pozdní latině rozšířilo reduplikované perfektum na -didi (např. descendidi) podle vzoru condidi aj. Snad (Väänänen) analogií s perfektem na -ai, -asti atd. vznikl nový typ perfekta na -dei, -desti, -dedit, -demus, -destis, -derunt, které se předpokládá pro italské vendei, vendesti, vendé, vendemmo, vendeste, venderono – do románských jazyků se zachovala některá perfekta na -s-, např. dixi > it. dissi, šp. dije, st. fr. dis – ostatní časy od perfektního kmene se tvořily podle vzoru indikativu perfekta
Perfektum, futurum
– problematika času a vidu v latině – protiklad perfektum x imperfektum: zatímco v klasické latině perfektum od nedynamických sloves typu tacui sloužilo k podání rámcové informace, v pozdní latině se v této funkci objevuje imperfektum tacebam. Imperfektum v této funkci i do románských jazyků. Perfektum – perfektum v sobě zahrnovalo dvě roviny, jednak tzv. logické perfektum (předpřítomný čas) a jednak tzv. historické perfektum (minulý čas bez souvislosti s přítomností). O splynutí perfekta a hist. min. času svědčí i bohatost perfektních kmenů. Během vývoje latiny převážilo
Dokument1
3
historické perfektum. Vzniklou disproporci však nelze automaticky pokládat za příčinu vzniku perfekta se slovesem habere. Je známo, že v řadě jazyků se podobné disproporce vyskytují a k žádné změně nedochází. Kromě toho vývoj většinou nepostupuje tak, že by vznikla díra a to by vyvolalo změnu (vznik nového času). Většinou s probíhající gramatikalizací jedné formy nastupuje forma druhá a pak dochází ke specializaci každé z nich. – vývoj nového perfekta předpokládal gramatikalizaci slovesa habere na pomocné sloveso. – výchozím bodem pro vývoj perfekta byly latinské konstrukce se slovesem habere a předmětem, který byl dále rozvit predikativním participiem perfekta pasiva. – predikativa byla v latině hojně využívána, lze je nahradit konstrukcí s esse a lze je rovněž vynechat, aniž by se zbytek věty stal agramatickým. Příklad takového predikativa: Stoici vero nostri disputationum suarum atque interrogationum laqueis te inretitum tenerent. (Cic., De orat., 1, 43). Parafráze s esse by mohla být tu irretitus esses a v případě vypuštění by vznikla gramatická věta …laqueis te tenerent. – k tomu, aby se konstrukce habere + obj. + ppp stala perifrastickou perfektní formou, muselo dojít k následujícím změnám: 1. výběr předmětu přešel z habere na sloveso v ppp: habere + (předmět + participium) → (habere + participium) + předmět 2. habere a sloveso v ppp získaly stejný podmět a agent (x habeo cibum coctum: podmětem habere je „já“, podmětem coctum je „jídlo“) 3. habere se stalo pomocným slovesem 4. výskyt slovesa habere pouze v jednom čase (préz.) 5. porušení shody mezi ppp a předmětem, možnost úplné absence předmětu 6. rozšíření sloves, která mohou stát s habere (např. na intranzitivní x italština!) – počátky perfekta lze sledovat u konstrukcí habere se slovesy vnímání, kde je spojení mezi habere a ppp je těsnější než u konstrukcí s predikativem: cum cognitum habeas quod sit summi rectoris…numen (Cic. Fin. 4, 11) auditum habemus quod …(Vulg. Gal. 1, 23) Tato konstrukce je častá od Ciceronových dob. – Pinkster zastává názor, že k vytvoření perifrastického perfekta došlo poměrně brzy – ve španělštině predikativní konstrukce s tener „mít“, která odpovídá latinské – analogicky podle perfekta se vytvořily i další časy, které označují předčasnost (plpf., fut. II: šp. había cantado, habré cantado) – narozdíl od španělštiny, kde sloveso haber slouží k tvoření všech složených časů, v jiných jazycích (it.) je aver pouze u tranzitivních sloves, kdežto intranzitivní a reflexivní používají essere Futurum – tvary latinského futura se do románských jazyků nezachovaly – vytvoření nových forem perifrasticky, viz gramatikalizace původně autonomního slovesa do koncovky – v klasické latině existovala kromě syntetického futura perifráze -urus esse, která měla modální odstín. Kromě toho se běžně vyskytovaly kombinace modálních sloves a infinitivu, které díky svému významu jsou vždy směřovány do budoucnosti. – latinské syntetické formy mají analytický původ a tento proces se opakoval na cestě do románských jazyků, viz gramatikalizace (nástup nové formy v době, kdy se původní dostala k pravému konci osy) – futurum se někdy (např. v případě staré latiny) vytváří až později, není to tak důležitý čas. Pro vyjádření budoucnosti se používají různé perifrastické konstrukce nebo přít. čas. Některé jazyky mají pouze opozici minulost – ne minulost
Dokument1
4
– modální slovesa jsou pro tuto svou vlastnost zdrojem pro futurální formy či konstrukce – v souvislosti s vývojem do románských jazyků se mluví především o slovesech velle (futurum v rumunštině), posse (okrajová rumunská konstrukce poate + inf.), debere (depo kantare v 1 sardském dialektu, stopy v raných fázích i u jiných jazyků). – Pinkster uvádí, že v latině nejsou případy použití posse, velle nebo debere s infinitivem jako prostého ekvivalentu futura. I různé podivné případy se dají vysvětlit modálním významem. Modální slovesa si tedy uchovávají svůj plný význam a nelze je pokládat za pomocná slovesa pro futurum. Románské konstrukce se asi vyvinuly až uvnitř jednotlivých jazyků – většina románských jazyků použila k vytvoření futura slovesa habere, které v modálně– futurálním kontextu může v kombinaci s infinitivem vyjadřovat schopnost, povinnost/nutnost, futurum. Schopnost byla nicméně až do Tertullianových děl omezena na slovesa pro komunikaci. U Tertulliana se objevuje i v kombinaci s jednovalenčními predikáty a infinitivy pasiva. Tuto skupinu nelze také někdy dost dobře odlišit od případů vyjadřujících nutnost/povinnost. Případy s významem nutnost/povinnost se objevují později než habere vyjadřující schopnost. Citace z TLL nepoukazují na restrikce ohledně typu infinitivu, inf. pas. je častější u křesťanských autorů, např.: Pauci prophetae intellegebant et quid desideraretur a Deo et quando haberet publice praedicari (Aug., in psalm. 72, 1) − první autor, u kterého se podle rozšířených názorů poprvé objevuje konstrukce habere + inf. bez modálního odstínu, je Tertullianus. Řada míst z Tertulliana může být interpretována jako schopnost nebo nutnost/povinnost. Následnost (čisté fut.) lze těžko odlišit od povinnosti/nutnosti. Je také nápadné, že ve většině případů uváděných jako následnost se u habere objevují infinitivy pasiva, které jsou typické pro konstrukce s debere. Při porovnání distribuce sloves posse, debere a habere je zřejmé, že je nelze volně zaměňovat. Habere nemá speciální modální význam jako předchozí slovesa a nemůže se proto na některých místech vyskytovat, např. v obsahových větách žádacích, kde se objevuje redundantní posse nebo debere. Naopak se objevuje po slovesech „předpovídání“, po nichž se zase, alespoň u Tertulliana nevyskytuje debere. − Pinkster tvrdí, že u Tertulliana není mnoho případů bez modálního odstínu, jako možný cituje následující, i když i zde je podle něho modální odstín možný: reputo enim non esse dignas passiones huius temporis ad futuram gloriam, quae in nos habet relevari (Tert., Resurr., 40: 84, 16) − Habere znamenalo podle Pinkstera prostě „mít“ a nabývalo různých významů podle typu věty, osoby atd. − habere se také vyskytuje v různých časech (včetně futura!) a způsobech, což neodpovídá funkci pomocného slovesa: aut si de esi dictum qui in adventu Dei…deputari habebunt, quid faciant (Tert., adv. Marc., 5, 20) − první případ spojení infinitivu a koncovky, která se vyvinula z habere u Fredegara (daras). Ve středověké španělštině nicméně dlouho pomocné sloveso haber a infinitiv stály odděleně. − Habere se tedy muselo do doby Fredegara vyvinout do nejen stádia pomocného slovesa, ale i do stádia koncovky. S doklady habere + inf. v textech je však třeba zacházet s opatrností a nevidět ve všem futurum. V mluvené latině byla tato konstrukce nepochybně častější než v psaných textech. − po celou dobu pozdní latiny se v textech vyskytuje nejen staré latinské futurum, ale i perifráze na -urus esse, která se rovněž do románských jazyků nezachovala. – je nesprávný názor, že habere se vyvinulo v pomocné sloveso pro futurum přes modální stupeň. Podle Pinkstera habere nemělo speciální modální význam jako ostatní tři slovesa a právě proto bylo vhodné pro perifrastickou konstrukci.
Dokument1
5
– habere + inf. se vyskytuje často v minulém čase v kombinaci s pasivním infinitivem pro následnost v minulosti: Nazareus vocari habebat secundum prophetiam (Tert., adv. Marc. 4, 8). Těmito konstrukcemi se zdůvodňuje úspěch habere jako pomocného slovesa pro fut., Pinkster to ale odmítá. – vývoj habere jako pomocného slovesa byl podle Pinkstera ovlivněn následujícími konstrukcemi: „účelová“ konstrukce habere + předmět + predikativum (v tomto případě gerundivum), např.: aedem habuit tuendam (Cic, Ver. II, 1, 130). Tato vazba se používala i u jiných sloves, např. u dare, kde gerundivum mohlo být nahrazeno infinitivem. To stejné pak proběhlo i u habere: dare aquam bibendam > dare aquam bibere quid habes dicendum > quid habes dicere Gerundivum má nefaktitivní, tj. do budoucna orientovaný význam. Konstrukce s habere se vyskytuje i s jiným nefaktitivním prostředkem, s vedlejší větou s konjunktivem: haec habui de amicitia quae dicerem (Cic., Amic. 104) Do budoucna jsou rovněž orientované konstrukce habere a slovesného jména, např. iter habere.
Pasivum
– latinské syntetické pasivum se nezachovalo do románských jazyků a bylo nahrazeno analytickými formami – participiem perfekta pasiva se slovesem esse. – v klasické latině mělo pasivum řadu funkcí. Kromě základního typu pasiva (patient získává syntaktickou pozici podmětu) se pasivní tvary užívaly v neosobních konstrukcích a při intranzitivizaci jinak tranzitivních sloves. Kromě toho jeho formy využívala tzv. deponentní slovesa, což byla původní media, která však tento význam ztratila, což bylo pravděpodobně důvodem k jejich vymizení. Některá pasiva měla mediální význam (lavari, mutari). Pasivní morfologii konkurovala v některých případech zvratná konstrukce se zájmenem a slovesa ve 3. os. sg. akt. s neosobním významem. – v pozdně latinských textech se běžně setkáváme s klasickým latinským pasivem. John N. Green cituje Politzera, podle něhož v Galii v 7. a 8. století se pasivní formy už neužívaly, ale byly stále ještě srozumitelné jako určitý druh archaismu. Vyvozuje to z toho, že narozdíl od fonetických změn v jiných koncovkách jsou pasivní koncovky a gen. pl. na -orum psány správně, což poukazuje na to, že se jedná o tvary naučené ve škole. Doba a způsob změny zůstávají do značné míry nejasné, protože nové formy vyjadřující pasivum byly pravděpodobně považovány za hovorové a autoři se je snažili eliminovat z psaného projevu. M Cennamo mluví o jasných dokladech změn ze 4. stol., ale pravděpodobně k nim podle ní docházelo už dříve. – není možné, aby mluvčí dopustili ztrátu pasiva, aniž by měli náhradu pro jeho funkci. Podle Greena sehrála zásadní roli konstrukce se zvratným zájmenem. Prvním krokem byla gramatikalizace reflexivních zájmen a druhým rozšíření k intranzitivním slovesům. Je těžké určit, kdy mluvčí přestali pociťovat metaforu, která byla s tímto procesem spojena, a kdy byl tedy tento prostředek plně gramatikalizován. Egeriino plecarse se jeví jako plně lexikalizované, ale asi chápané jako hovorové. Není možné také pominout skutečnost, že v Peregrinatio je syntetické pasivum běžné. – kromě reflexivních konstrukcí se v latině příležitostně vyskytovalo i spojení participia perf. pas. se slovesem synonymním k esse, např. permaneo, exsisto, nebo s tvarem slovesa esse od perfektního kmene. – laudatus sum mohlo mít dva významy, buď „byl jsem pochválen“ nebo „jsem pochválený“. Druhá možnost tvoří spojnici s adjektivy. – vysvětlení ztráty pasiva z fonetických příčin je neuspokojivé, protože tvary se stabilním r- by se po hláskové stránce mohly zachovat.
Dokument1
6
– M. Cennamo pokládá za zásadní změny ve vyjadřování rodu ve spojení s tranzitivitou – tranzitivita je podle novějších názorů vlastností spíše celé věty, nejen predikátu. Věty lze uspořádat na škálu od více tranzitivních po méně tranzitivní. Na míře tranzitivity se podílí např. i čas, vid, životnost, kontrola. – od 4. stol a pravděpodobně ještě dříve dochází k tomu, že reflexivní konstrukce (+ kontrola, např. se unctitant) se rozšiřuje na mediální konstrukci (podmět zde není vědomým vykonavatelem aktivity jako u reflexivní konstrukce, např. si quod iumentum caudam parietibus fricat et exulcerat se, sic curato (Chiron 717). U reflexivní konstrukce se objevuje pasivní význam, což je asi důsledkem rozšíření reflex. vazby na slovesa označující situace, které nemohou nastat spontánně, ale které nutně nevyžadují , aby je způsobil člověk (si quod iumentum dolore vexabitur Chiron 484). Aktivum intranzitivních sloves se objevuje např. místo některých medií. V neosobní funkci jsou tvary na -r- někdy nahrazovány novými neosobními slovesy ve 3. os. sg. akt. Došlo tak k vážnému narušení klasicky latinského systému ve vyjadřování rodu, funkce tvarů na -r- se ztratily a byly částečně přebrány reflexivní vazbou a novými neosobními slovesy.
Neosobní slovesa
– v latině existovala neosobní slovesa označující meteorologické jevy (pluit, ningit), dále slovesa typu decet, opus est, která jsou spíše než neosobní tzv. unipersonales (jednovalenční?) – v lidové, pozdní i středověké latině se objevuje řada sloves, často původně tranzitivních, která se začínají používat jako neosobní nebo jednovalenční, např. vacat („lze, je možno“), est, valet, capit, cogit, debet, dicit, habet, facit – u řady z nich lze počítat s řeckým vlivem, někdy je to přímá výpůjčka, jindy složitější a diskutabilnější ovlivnění – vacat se používalo už od konce republikánské doby, např. tum denique flere vacavit (Ov., Met. 10, 387), podle Garcíi Hernándeze vliv řeckého scol£zei „mít volno“ > „je možno“ – est + inf. je jasný kalk řeckého œsti, œxesti ( est invenire œstin eØre‹n), doloženo od Terentia. Nad est však zvítězilo potest, které se používalo neosobně už od archaické latiny. – synonymem k est je valet: sed quia nihil dignum aut aequabile valet reperire, me ipsum offero (Eugen. Epist. 3, 3) – capit získává význam licet, fieri potest, objevuje se zejména v záporných větách: nec capit numerari quod non habetur (Tert. Bapt. 15, 2). Je to nepochybně kalk řeckého ™ndšcetai, který pronikl do latiny s křesťanstvím. Capit přetrvalo do španělštiny (no cabe duda) – kromě zmíněných jednovalenčních sloves jsou i neosobní tranzitivní slovesa, např. cogit, debet, continet, dicit, habet, facit. Předmět těchto sloves se časem začne chápat jako podmět, začne se uplatňovat shoda v čísle a tato slovesa ztratí svou neosobnost. – debet se užívá neosobně už v kl. lat. v kombinaci s pas. infinitivem, např. pugnatum…ita acriter est, ut a viris fortibus …pugnari debuit (Caes., Gall. 2, 33, 4). V pozdní latině slouží k překladu řec. de‹ s aktivním nebo pasivním infinitivem a stalo se synonymem k oportet. – podobně se vyvinulo i cogit, které se stalo v křesť. lat. neosobním s významem necesse est: ex quo cogit …credere (Aug., Gen. ad litt. 1, 10). – continet „říci“ je kalk řeckého perišcein pův. „držet“. U tohoto slovesa se vedle neosobního continet objevuje i shoda v čísle continent, např. quae in edicto continent. Contineo je doloženo v tomto významu od Cicerona, takže v pozdní lat. možná došlo pouze k vytvoření neosobní konstrukce. – dicit se často objevuje v křesťanských textech, a proto je možné uvažovat o řeckém vlivu. Příklad: cum ante dicat in Geneseos libro: „nascimini et multiplicamini et implete terram“ (Filastr., Divers. heres. 120, 1). Tato konstrukce se vyskytuje v dialektální italštině (dice che ci siano molti malati) a ve španělštině, kde vedle dice existuje i synonymum pone, příp. reza:
Dokument1
7
en el periódico pone que no hubo acuerdo, pero en el teletexto dice que el acuerdo se produjo a última hora. – habet je důležité neosobní sloveso v pozdní latině, jehož význam stoupal ve střed. lat. Konstrukce se zachovala do románských jazyků: šp. hay, fr. il y a, port. há, kat. hi ha, it. vi ha, ci ha. Habet se používalo pro místo i čas: habet in bibliotheca Ulpia… librum elephantinum (Vopisc., Tac. 8, 1); ex quo hinc profectus est, habet annos XIV (Hist. Apoll. 31). – neosobní facit se rovněž používalo pro čas: defuncta est u[bi] ficet (=fecit) de Abrilio (=Aprili) di[e]s XV (CIL XIII 3507). Toto užití se zachovalo do západních románských jazyků, v iberorománštině se zachovala i konkurence s habet: šp. hace/ha mucho tiempo port. faz/há oito dias que partiu fr. –/il y a longtemps it. molto tempo fa/–; oggi sono (fanno) cinquanť anni da quando… – facit se používá i pro počasí: numquam fecit tale frigus, numquam fecit tales aestus (Aug., Serm. 25, 3, 3). Do západních románských jazyků: šp. hace frío, fr. il fait froid, it. fa freddo – habet a facit pro označení plynutí času byly ovlivněny řečtinou, kde se od helénistické řečtiny používají v tomto významu slovesa œcw a poišw. Obzvláště často k tomu dochází v biblické a patristické řečtině. – habeo bylo ovlivněno řeckým œcw i v jiných významech, např. si haberent haec ita (Itala, Act. e 17, 11). S řeckým vlivem se počítá i u perifrastických konstrukcí – habeo se stále více rozšiřuje, čehož je dokladem i konstrukce opus non habet vzniklá spojením opus est a habet: caseum vero assum vel elixum qui manducaverit, alterum venenum opus non habet (Anthim. 81). Ve středověké šp. aver huebos vedle ser huebos – podle Garcíi Hernándeze přispělo k rozšíření těchto konstrukcí také to, že např. substantiva označující místo (domus, arca) nejsou vhodné jako podmět pro habeo, a proto přesunují do lokativní konstrukce (domi, in arca, in bibliotheca). Na novou konstrukci s habet působila i normální konstrukce s esse. Vývoj tedy proběhl asi následovně: habet bibliotheca librum… > habet in bibliotheca librum… – Na druhé straně docházelo i k intranzitivizaci neosobních sloves: z předmětu se stával nový podmět. To se děje i v dnešní španělštině: había tres chicos > habían tres chicos. Všechny tyto změny by bylo absurdní připisovat pouze řečtině; poukazují na funkční úpadek pasiva (viz výše). – v latině měla některá slovesa „lexikální pasivum“, např. facio – fio, habeo – sum. Neosobní tvary vzniklé z aktivních sloves (např. tranzitivní habet, facit) vytláčí své „pasivní“ protějšky. S tímto jevem je spojena i převaha aktiva nad pasivem. Tento proces, který dosáhl v pozdní latině velkého rozsahu, má hluboké kořeny. Už od ine. prajazyka do latiny habeo vytlačovalo progresivně esse a na cestě do rom. jaz. tento proces pokračoval, např. est mihi fames x famem habeo (Gl. Reich. 746). – sloveso esse nicméně zůstává nejběžnější v jazycích západní Evropy (hic est, there is, es ist, c´è), ale už v lidové latině a záp. rom. jaz. bylo est nahrazeno částečně nebo úplně tranzitivním habet (hic habet, hay, il y a) – En suma, los nuevos impersonales que surgen en latín tardío bajo el impulso de la lengua griega se desarrollan en un marco evolutivo propio de la lengua latina y gracias a ello consiguen prosperar. (García Hernández, „Nuevos verbos impersonales“, in Latin vulgaire – latin tardif II)
Dokument1
8
Ztráty některých časovaných tvarů
– ztráty některých tvarů na cestě do románských jazyků proběhly především v perfektním systému. Podle Hermana to má spojitost s vytvořením nového prostředku – složených časů podle vzoru perfekta, což umožnilo ztrátu tvarů od perfektního kmene (vyjádření předčasnosti). Kromě toho k tomu podle něj přispěl i hláskový vývoj. protože vzniklo velké množství podobných tvarů, které obsahovaly v koncovce r, např. amaveris > amaris, záměny mezi amaverim a amarem. Konj. pf. byl navíc téměř identický s fut. II. – To všechno vedlo k tomu, že na většině území Románie zmizely tvary ind. plpf. akt., ind. fut. II. akt., konj. impf. a konj. pf. Podle Hermana k tomu však muselo dojít až dost pozdě a postupně, protože v některých oblastech se některé z těchto tvarů zachovaly: • konj. impf. v sardštině • ind. plpf. ve staré francouzštině a provensálštině s významem prostého min. času (habuerat > auret), rumunština si vypůjčila 3. os. pl. plpf. pro perfektum (cîntară „zpívali“), ve španělštině a portugalštině přetrvaly tvary ind. plpf. formálně, ale s novou funkcí jako subj. impf. (amaverat > šp. amara; legerat > šp. leyera) • ind. fut. II se v pozdní latině často objevuje místo fut. I., v tomto významu se zachovalo v dalmatštině • ind. fut. II. společně s konj. pf. jsou základem pro subjuntiv futura ve staré španělštině – naproti tomu konjuktiv plpf. s výraznou koncovkou -issem se zachoval do všech románských jazyků ve funkci konj. impf. s výjimkou rumunštiny. V lidové a pozdní latině má tendenci nahrazovat konj impf. a pf. Místo konj. impf. se objevuje pro vyjádření ireality v přít. a obzvláště ve vedlejších větách: ita caput elisit ut vix vivens erigi potuisset (Greg. Tur., Mart. 19).
Jmenné tvary slovesné
– i v oblasti jmenných tvarů slovesných došlo k citelným ztrátám – z infinitivů se zachoval pouze inf. préz. akt. I v tomto případě je fonetické vysvětlení neuspokojivé (inf. pf. na -isse!). Domnívám se, že to mohlo souviset s postupným vytlačením akuzativu s infinitivem, což byla hlavní doména inf. pf. a fut. U inf. préz pas. by šlo uvažovat i s vlivem fonetiky, ale pravděpodobně to byl hlavně kolaps celého pasiva, který způsobil jeho zánik. – pasivní i minulé infinitivy byly pak později (asi až v rom. jaz.?) vytvořeny analogicky podle určitých tvarů slovesných. šp. pas. ser amado, šp. min. haber amado, haber sido amado. – do románských jazyků nepřešlo také ptc. fut. akt., v pozdně lat. textech se však běžně vyskytuje jako součást perifrastické konstrukce – ztráta gerundiva (rovněž výskyt v pozdní lat.), z gerundia se zachoval ablativ, který získal funkce participia prézentu – u ptc. préz. převážila jeho jmenná složka a stalo se prakticky adjektivem, ve staré francouzštině se však vyskytuje v perifrázi se slovesem „být“. – ptc. pf. se pochopitelně udrželo, ale docházelo ke změnám v jeho podobě. Udrželo se několik nepravidelných participií, např. šp. escrito, abierto, hecho, it. scritto, fatto. Jiná slovesa si vytvořila „pravidelná“ participia, např. šp. defender > defendido. Místo koncovky itus se masivně rozšířila koncovka -utus, která je v řadě rom. jaz., ale nikoli v mod. šp.: it. dovuto, creduto, avuto, venduto; st. fr. deü, creü, eü, vendu; rum. crezut, avut, vîndut; st. šp. metudo, perdudo, tenudo.
