Doktrinální vývoj konceptu mechanizované války na Západě

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Doktrinální vývoj konceptu mechanizované války na Západě Bakalářská práce

Vypracoval: Tomáš Jurčík UČO: 237769 MVZ-BSS Imatrikulační ročník: 2006 Vedoucí práce: Mgr. Martin Bastl, Ph. D.

V Brně dne 25. 5. 2010

Anotace Název práce: Doktrinální vývoj konceptu mechanizované války na Západě. Title: The doctrinal development of the conception of mechanised war in the West. Datum zadání: 29. 11. 2008 Datum odevzdání: 25. 5. 2010 Datum obhájení: 14. 6. 2010 Vysoká škola: Katedra politologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně Místo zpracování: Brno Rozsah: 41 stran (66 623 znaků – 37 normostran) Autor práce: Tomáš Jurčík Vedoucí práce: Mgr. Martin Bastl, Ph. D. Oponent práce: Abstrakt: Práce je zaměřená na zmapování doktrinálního vývoje konceptu mechanizované války v zemích Velké Británie, Německa a Francie od roku 1914 do roku 1939. Abstract: The work is aimed to chart the doctrinal development of the conception of mechanised war in countries of Great Britain, Germany and France from 1914 to 1939. Klíčová slova: dělostřelectvo, doktrína, logistika, manévr, mechanizace, motorizace, obchvat, ofensiva, pěchota, průlom, strategie, taktika, taktické letectvo, tank, týl, válka, vojenské umění.

2

Key words: artillery, breakthrough, doctrine, envelopment, generalship, infantry, logistic, manoeuvre, mechanisation, motorisation, offensive, rear, strategy, tactic, Tactical Air Force, tank.

3

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Doktrinální vývoj konceptu mechanizované války na Západě vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 25. 5. 2010

podpis ................................

4

Poděkování Zde bych chtěl poděkovat vedoucímu práce Mgr. Martinu Bastlovi, Ph. D. za odborné metodické vedení práce, cenné rady a připomínky.

5

Obsah 1. Úvod ………………………………………………………………………….….....7-8 2. Metodologie a teoretické vymezení pojmů ……………………………….………... ..9 2.1. Metodologie ……………………………………………………………...…...9-10 2.2. Válka a její vedení …………………………………………………...............10-11 2.3. Vojenské umění ………………………………………………….…………..11-12 2.3.1. Logistika ………………………………………………………….…...12 2.3.2. Taktika ………………………………………………………….......12-13 2.3.2.1. Manévr …………………………………………………....13-14 3.

Doktrinální vývoj u vybraných zemí Evropy …………………………………..….…15 3.1. Patová situace ………………………………………………………….……..15-16 3.2. Vývoj ve Velké Británii …………………………………………….………..17-26 3.3. Vývoj ve Francii ……………………………………………………...……...27-29 3.4. Vývoj v Německu ……………………………………………………………30-33 3.5. Podstata koncepce …………………………………………………..………..34-35

4.

Závěr …………………………………………………………………………..….36-38

5.

Seznam použité literatury a internetových zdrojů …………………………….….39-41

Počet znaků práce: 66 623

6

1. Úvod Mechanizovaná válka1, která se vyvinula v první polovině dvacátého století, je výrazným mezníkem, jak v historii lidstva, tak v historii vojenského myšlení. Jednalo se o zásadní změnu ve způsobu vedení boje, jejíž důsledky ovlivnily například i vedení boje irácké války v roce 2003, či určité prvky koncepce RMA. Cílem naší práce je popsat vznik a vývoj koncepce mechanizované války na Západě a to především úlohu a podstatu manévru prováděném mechanizovanými vojsky. Tento vývoj je ovšem poměrně obsáhlý. Proto omezíme časový rámec na období let 1914-1939, který považujeme za stěžejní pro utvoření teoretického základu vedení moderního stylu války, jenž byl typický v období let 1939-1945. Sledovat budeme především evropský kontinent, konkrétně tyto státy: Velká Británie, Německo a Francie. Kvůli omezenému rozsahu práce se budeme zabývat pouze teorií2. Taktéž budeme nuceni omezit sledovaný vývoj jen na vybrané teoretiky, vynechat politické a ekonomické souvislosti. Popis bojové techniky bude omezen jen na obecnou rovinu3. Práce poskytne odpovědi na otázky, 1) z jakých důvodů se objevila potřeba nové doktríny, 2) kdo a jaký stát tento vývoj nastartoval, 3) jakým způsobem probíhal, 4) zda se tvůrci konceptů navzájem ovlivňovali, 5) zda li byl vývoj ovlivněn technickým vývojem. Práci jsme rozdělili do čtyř částí. Po úvodní pasáži se zaměříme na metodologické ukotvení a vymezení terminologických pojmů4. Třetí, dominantní oddíl, se bude věnovat popisu vývoje konceptu mechanizované války u vybraných zemí a teoretiků5. V této části se také zaměříme na všeobecné prvky koncepce. Ve čtvrté části provedeme sumarizaci dosažených poznatků.

1

Obecně nazývaná jako „Blitzkrieg“ („Blesková válka“). V ojedinělých případech, pokud se nám bude zdát, že je třeba zmínit vzhledem k dalšímu vývoji, se budeme zabývat i aplikací těchto myšlenek. 3 V seznamu literatury ovšem předložíme i knihy, kde je možné si tyto technické parametry nastudovat. 4 Vojenské umění, manévr, logistika, taktika. 5 Nejprve se budeme věnovat patové situaci v první světové válce, která de facto vyvolala snahy o vývoj nové doktríny a techniky. Vývoj v jednotlivých zemích budeme sledovat v následujícím pořadí – Velká Británie, Německo, Francie. Na závěr předložíme komparaci vybraných parametrů s rozdílnou aplikací u jednotlivých zemí. 2

7

Při psaní této práce budeme primárně čerpat z odborné literatury. V rámci sekundárních zdrojů budou využity internetové zdroje. Veškeré použité zdroje budou uvedeny v seznamu literatury.

8

2. Metodologie a teoretické vymezení pojmů V této kapitole se budeme zabývat nejprve metodologií práce. Dále, jelikož existuje v odborné literatuře, jak české, tak zahraniční provenience, určitá různorodost jak v oblasti názvosloví, tak i definic, které jsou užívány ve vojenské terminologii, je třeba toto objasnit hned v počátku práce. Účelem této kapitoly tedy bude jasně definovat ony pojmy a jejich definice, které jsou relevantní vzhledem k dalším kapitolám. Z čistě praktického hlediska jde tedy především o snahu předejít případným nejasnostem, které by mohly právě z neustáleného pojmosloví v literatuře vyplynout.

2.1. Metodologie Jelikož se tato práce bude zabývat především deskripcí historického vývoje vedení mechanizované války s důrazem na úlohu manévru, průlomu a jeho rozvíjení, spadá práce svým charakterem do oblasti historické vědy. Základní specifikum historie spočívá vtom, že pracuje s historickými fakty…hodnotí, a zobecňuje, hledá zákonitosti, tedy to, co je podstatné, nevyhnutelné, trvalé, obecné ve skutečnosti a ve vztazích mezi jednotlivými skutečnostmi minulosti.6 Vzhledem k povaze práce bylo nutné nasbírat nejprve dostatečné množství relevantních zdrojů a evaluovat je. Tato činnost se nazývá heuristika a jedná se v podstatě o zjištění okruhu pramenů k danému tématu, jejich následné shromáždění, určení, zachycení a rozbor s cílem přesně popsat danou historickou skutečnost.7 Dosažené poznatky v rámci této práce vycházely především z těchto autorů a jejich děl. Beaufre, A.: Úvod do strategie. Boot, M.: War made new. Clasewitz, von C.: O válce. Galatík, V., Krásný, A., Zetocha, K.: Vojenská strategie. Hogg, V.I.: Historie tanku. Chant, Ch.: Encyklopedie tanků. Mosier, J.: Mýtus o Blitzkriegu. Sládeček, M., Štěpánek, K.: Vojenská strategie. Bibliografické podrobnosti o výše zmíněných dílech, jakožto další prameny, je možno nalézt v seznamu literatury na konci práce. Z hlediska metod jsme v práci použili metodu historickou-logickou. Historicko-logická metoda se používá ve společenských vědách v situacích, kdy sledujeme vznik a vývoj určitého předmětu. Jeho dynamiku v čase a historických souvislostech. Pozorujeme strukturu, 6 7

(Bartoš 1982: 9-10) (Bartoš 1977: 10) 9

stav, podstatné prvky předmětu a s tím spojené vzájemné vazby a souvislosti. Do určité míry jsme užili i metodu komparativní, která srovnává jednotlivé prvky a jejich vztahy ve vzájemné konfrontaci a zobecnění, abychom se vyvarovali zabíhání do přílišných detailů.8

2.2. Válka a její vedení Dle Clausewitze je válka ve své podstatě bojovou činností.9 S tímto se dá souhlasit za předpokladu, že se orientujeme právě a jen na čistě vojenskou dimenzi válečného stavu. V jiném případě bychom do faktorů války, které se také podílejí významnou měrou na jejím průběhu a výsledcích, museli zahrnout i dimenzi ekonomickou, průmyslovou, či mezinárodně-politickou10. Pokud tedy přijmeme Clausewitzovu premisu, pak samotná bojová činnost je: „… měření sil ducha a sil tělesných skrze síly tělesné.“11 Síly ducha zde pak reprezentují morální12 a mentální13 síly. Síly tělesné14 jsou kombinací lidského15 a technického16 potenciálu. Válka je tedy z vojenského hlediska bojovou činností. Její vedení má za úkol řízení této činnosti s cílem dosažení nejlepšího možného výsledku za nejlepších podmínek. Bojová činnost se skládá z více uzavřených po sobě jdoucích akcí. Tyto akce jsou boje, kde se jednotlivé nepřátelské síly utkávají s cílem zvítězit.17 Z toho nám logicky vyplývá, že vést válku je svým způsobem určitý druh umění. Umění, kde je potřeba sladit dlouhodobé cíle, které jsou ve své podstatě důvodem války, s cíly krátkodobými18. To se nazývá vojenské umění. 8

(Bartoš 1982:12-19) (Clausewitz 2008: 77) 10 Těchto faktorů je samozřejmě více. Pro znázornění odlišného chápání charakteru války – viz Sládeček a Štěpánek (1993: 7) 11 (Clausewitz 2008: 77) 12 Dle Fullera se skládají ze tří principů: řízení morálních sil, překvapení a odolnost sil (Galastík, Krásný, Zetocha, eds. 2008: 53) 13 Řízení, soustředění a rozdělení sil Tamtéž: 53. 14 Princip akce a zajištění Tamtéž: 53. 15 Tedy velikost armády, či úroveň výcviku, který bude přímou úměrou zvyšovat tělesné síly kombatantů. 16 Úroveň výzbroje a vojenské techniky všeobecně. 17 (Clausewitz 2008: 78) 18 Tyto cíle jsou naplňovány samotným bojem a umožňují postupnou kumulací těchto cílů dosáhnout cílů dlouhodobých. 9

10

2.3. Vojenské umění Sládeček a Štěpánek ve své knize uvádějí, že vojenské umění se zabývá vším, co nějakým způsobem souvisí s vedením vojenských akcí19. Vojenské umění se v průběhu historie vyvíjelo a rozšiřovalo. V dřívějších dobách, kdy byly armády početně malé, mobilně a technicky omezené, bylo možno úspěšný výsledek na bojišti, tedy taktické vítězství, přetvořit v úspěchy na poli strategickém, tedy v dosahování cílů stanovených před vypuknutím samotného ozbrojeného konfliktu. Tehdy tvořila vojenské umění tedy strategie a taktika. Ovšem díky rozvoji lidského společenství bylo čím dál nutnější vybojovat ne jednu, ale mnohem více bitev, společně s obsazováním pro nepřítele, či pro nás důležitých bodů. Tyto kroky souhrnně označované jako vojenské operace vytvořily pojítko mezi strategií a taktikou. Tímto pojítkem se označuje operační umění20.21 Z toho nám vyplývá, že: Soudobé vojenské umění tedy tvoří tři základní složky: -strategie (teorie a praxe vedení války vcelku nebo v rozhodujících obdobích); - operační umění, resp. velká taktika (teorie a praxe použití velkých uskupení vojsk maximálně vyzbrojených nejmodernějšími

bojovými

prostředky,

v operacích

umožňujících

postupné

plnění

strategických cílů); - taktika (teorie a praxe vedení boje).22 Generál André Beaufre dělí vojenské umění na 1) strategii, 2) taktiku a 3) logistiku provádění pohybů vojsk a zásobování, zjednodušeně označované jako týlové zabezpečení.23 Podobné členění se vyskytuje i v dalších dílech.24 Jak je tedy vidět, existuje více náhledů na danou věc. Z logického pohledu je žádoucí provést syntézu, jelikož každá deskripce je dosti exaktní a přesto jí něco chybí. V této práci tedy budeme pod pojmem vojenské umění chápat soubor následujících činitelů a to: 1) strategie, 2) operační umění, 3) taktika a za 4)

19

Zejména se jedná o velení, přípravu a vedení válečného konfliktu na všech úrovních a všemi dostupnými prostředky. 20 Někdy také označované jako „velká taktika“ – viz (Sládeček, Štěpánek 1993: 8) 21 (Sládeček, Štěpánek 1993: 7-8) 22 (Tamtéž: 8) 23 (Beaufre 1967: 26) 24 Viz. (Galatík, Krásný, Zetocha, eds. 2008: 12-18) 11

logistika. Pojmy jsou seřazeny sestupně podle významu, tedy od nejvyššího, který si klade dlouhodobé, či komplexní cíle, po ten, který je „relativně nedůležitý“25. V této kapitole jsme si vysvětlili pojem vojenské umění a z čeho se skládá. V následujících podkapitolách se budeme zabývat výkladem právě oněch pojmů, ze kterých se skládá vojenské umění, a které jsou pro naši práci relevantní.

2.3.1. Logistika Jelikož se jedná o poměrně známý pojem, nebudeme se jím zabývat do přílišných detailů a vystačíme si s definicí, kterou předkládá generál Beaufre26. Týlové zabezpečení (logistika) je věda o provádění pohybů vojsk a o zásobování. Obě tyto disciplíny27 se ve své podstatě týkají „kombinovaného používání hmotných kategorií“ a mají konkrétně vědecký charakter.28

2.3.2. Taktika Nyní se podívejme na oblast vojenského umění, která se věnuje boji samotnému. Generála Beaufre tuto oblast definuje takto: „Taktiku je možno naprosto jednoznačně definovat jako umění používat zbraní v boji takovým způsobem, aby bylo dosaženo co nejlepšího účinku.“29 Zřejmě nejlepší definice taktiky se nachází v knize V. Galastíka, A. Krásného, K. Zetochy Vojenská strategie. Taktika neznamenala po celou svou historii vždy to samé. „Původně tento výraz řeckého původu znamenal sestavu vojsk před bitvou. V současné době je taktika definována jako umění kombinovat použití různých druhů vojsk proti nepříteli.“30 Důležitým aspektem taktiky je pak to, že se netýká: „…účinků vyplývajících z použití síly, ale jde o použití síly v rámci skutečného boje, a to už od jeho přípravné fáze.“31 Velitel, který vede své

25

Nutno chápat opravdu relativně. Autor si uvědomuje „esencialitu“ funkční logistiky, bez které se žádné ozbrojené síly neobejdou. 26 Popřípadě Logistika, on-line text (http://cs.wikipedia.org/wiki/Logistika). 27 Pozn. autor – druhou je myšlena taktika. 28 (Beaufre 1967: 26) 29 (Tamtéž: 26) 30 (Galatík, Krásný a Zetocha, eds. 2008: 13) 31 (Tamtéž: 13) 12

jednotky do boje, má jako svůj primární cíl dva body: „… chránit vlastní vojska a zničit vojska protivníka.“32 Taktiku bychom tedy mohli výsledně definovat následujícím způsobem. Umění používat ozbrojených sil a jejich možností v boji proti nepříteli s cílem dosahovat co nejlepších výsledků v poměru ochrana vlastních vojsk X ničení nepřátelských vojsk. Pokud chápeme premisu ochrany svých vojsk a ničení vojsk nepřítele, taktika tedy je reprezentována obranou33 a útokem34. Je tedy více než zřejmé, že taktika je činností dynamickou. Činností, která dosahuje svých cílů akcí – v jejímž základu je pohyb. Tento pohyb je ve vojenské terminologii označován jako manévr a vyložíme si ho v následující kapitole.

2.3.2.1. Manévr Jak jsme zmiňovali výše, manévr je dynamickou činností, spouštěcím mechanismem a průvodním jevem každého boje. Pokud je cílem velitele v taktické oblasti porážet nepřítele, pak právě manévr umožňuje nabýt taktickou převahu35. Tím, že protivníka svými pohyby36 donutíme udělat to, co chceme, aby udělal. Nebo naopak mu svým manévrem zabráníme v jeho zamýšlené akci. „Výsledkem zdařilého manévru je potom pro útočníka nebo spíše pro aktivní stranu, kterou ovšem může být i obránce, kousek území, sklad, atd.“37 Výsledek bychom dle Clausewitze měli podřídit následujícím faktorům, které protivníka značně omezí, ochromí úplně, nebo otevřou cestu k jeho kapitulaci, či zničení. Jedná se o následující prvky, na které bychom se měli zaměřit: …a) zásobování, které se snažíme protivníkovi buďto znemožnit, nebo omezit; b) spojení s jinými tábory; c) ohrožování jiných spojení s vnitrozemím nebo jinými armádami a sbory; d) ohrožování ústupu; e) útok na jednotlivé body s převahou sil.38

32

(Tamtéž: 13) Ochrana vlastních vojsk. 34 Ničení vojsk nepřítele. 35 Která ulehčuje přeměnu následujících akcí v cíl taktika – „porážku nepřítele“. 36 Akcemi. 37 (Clausewitz 2008: 495) 38 (Tamtéž: 495) 33

13

Svými akcemi tedy nutíme protivníka, aby udělal chybu, která nám poskytne výhodu, nebo se ho těmito akcemi snažíme uvrhnout do nevýhodného postavení, či situace. Manévr může kalkulovat s následujícími akcemi: „…obranou, únikem, lstí a také útokem, překvapením, hrozbou, či pronásledováním.“39 Generál Beaufre zmiňuje, že: …společným cílem všech typů akcí je volnost jednání – a to buď její získání, opětné nabytí, nebo naopak zbavení protivníka jeho vlastní volnosti jednání… nezbytným předpokladem pro volnost jednání je dokázat si udržet iniciativu, která je rozhodujícím činitelem manévru.40 Volnost jednání nám vyplývá z logiky věci, kdy bez možnosti volně jednat, nemůžeme naše záměry realizovat. Iniciativa pak reprezentuje vůli a odhodlání jednat. Tak jako je manévr základem taktiky, je iniciativa základem manévru. Manévr je tedy dynamickou součástí taktiky, která se skládá ze dvou typů akcí - ofensivních a defensivních. Tyto akce mohou být kombinovány dle situace. Úspěšně provedený manévr omezuje částečně, či úplně protivníku schopnost volně jednat, zatímco naše volnost jednání se zvyšuje.

39 40

(Galatík, Krásný, Zetocha, eds. 2008: 14) (Tamtéž: 44) 14

3. Vývoj u vybraných zemí Evropy 3.1. Patová situace Před tím, než si objasníme vývoj vedení mechanizované války v jednotlivých zemích, musíme si ujasnit situaci a příčiny, které tento vývoj umožnily a podnítily. První světová válka byla konfliktem, kde se střetlo staré vojenské myšlení s novou technikou. To ve výsledku vyústilo v patovou situaci, za které se bojovalo doslova o desítky metrů půdy za cenu obrovských ztrát na lidských životech.41 Vojenské myšlení dané doby42 spadalo do období druhé poloviny 19. století. To bylo reprezentováno tradičními manévry velkých armád, které se skládaly z pěších a jízdních formací. Ústředním bodem veškerých operací byly pevnosti. Armády dle tohoto zažitého postupu jednaly následovně. Sešikovaly se, postupovaly, střetly se. Bojující strana, která cítila, že se situace obrací v její neprospěch, obvykle zvolila ústup, aby se později opět střetla se soupeřem za výhodnější situace. Této situace pak často využívala jízda, která se vydala protivníka pronásledovat.43 Tato situace se ovšem v průběhu první světové války neopakovala. Místo velkých bojových formací, které se k sobě dle zažitých manévrovacích taktik přibližovaly, se bojů účastnily převážně malé jednotky. Ty se po střetnutí namísto ústupu zakopaly a kladly nepříteli odpor. Logickým vyústěním situace bylo nasadit zálohy a pokusit se zakopaného nepřítele obchvátit. Bohužel, tento manévr se snažily využívat obě strany, a tak se situace dostala do patové fáze. Zákopy se táhly od moře při severním pobřeží Francie až ke švýcarským hranicím.44 Řešení se naskytovalo v podobě provedení průlomu. Pomocí dělostřelectva se mělo dosáhnout průlomu, který by následně vzala pěchota útokem. Vytvořila by předmostí, které by následně rozvinula přicházející záložní pěchota. Jezdectvo by pak tento průlom dovršilo a pronásledovalo nepřítele dle zažitých konvencí. Ovšem v době první světové války byl technický pokrok již tak daleko, že uskutečnění průlomu jen pomocí dělostřelectva, pěchoty a 41

(Boot 2006: 196-201),(Chant 1997: 5-7, 50), (Hogg 1996: 8)

42

Jak příliš ambiciózní strategické cíle, tak i taktika.

43

(Boot 2006: 196-201),(Chant 1997: 5-7, 50), (Hogg 1996: 8) (Boot 2006: 196-201),(Chant 1997: 5-7, 50), (Hogg 1996: 8)

44

15

jízdy, bylo takřka nemožné. Problém byl hned v několika bodech. Fronta byla příliš dlouhá45 a hluboká46. Moderní výkonné dělostřelectvo proměnilo při přípravě terén doslova v bahnité „oraniště“, po kterém se pěchota pohybovala sotva rychlostí chůze. Pohyb jezdectva po takovém terénu pak byl naprosto nemožný. Pěchota, která se snažila dosáhnout místa, kde měla rozvíjet průlom, pak byla nemilosrdně kosena novým vynálezem. Tím byl kulomet47. Frontová linie zákopů byla navíc chráněna další inovací, překážkami z ostnatého drátu. Pokud se přeci jen pěchotě podařilo dosáhnout úrovně nepřátelských zákopů, byla v drtivé většině případů překvapena posilami obránců, které byly na místo útoku urychleně přesunuty díky relativně nové technické vymoženosti, a to telegrafu, železnici a nákladním autům.48 Tato situace logicky vyústila ve snahu hledat řešení49, které by zvýšilo efektivitu útočících vojáků. Jednalo se především o problém jak ochránit pěšáka před kulometným hnízdem, a jak překonat ostnaté dráty.

45

Řádově se jednalo o stovky kilometrů. Místy dosahovala hloubka linií až 1,5 kilometru. 47 Schopný chrlit až deset kulek za vteřinu. Jeho účinnost byla tak veliká, že kulometná četa byla schopná pokrýt rozsáhlou oblast a svojí efektivitou se rovnala až stovce útočících vojáků. 48 (Boot 2006: 196-201),(Chant 1997: 5-7), (Hogg 1996: 8) 49 To vedlo například k zavedení minometů, plamenometů, samopalů, lehkých „pěchotních“ kulometů, brokovnic, či opětovnému užívaní pěchotních granátů. Objevily se dokonce zpátečnické tendence zavést do výzbroje určité formy pěchotních štítů. Ty se ovšem ukázaly být příliš těžké a velmi neefektivní, a proto bylo od této myšlenky brzy upuštěno. 46

16

3.2. Vývoj ve Velké Británii První velkou osobností na poli vývoje teorie mechanizované války ve Velké Británii byl podplukovník Ernest D. Swinton50. Jako zástupce ministra výboru národní obrany byl vyslán do Francie, aby zde monitoroval situaci na frontě. 19. 10. 1914 se vrátil do Británie na konferenci, kde postuloval své poznatky ohledně nemožnosti provést efektivní průlom. Hlavní problém patové situace na západní frontě viděl právě v neschopnosti vojsk překonat ostnatý drát a kulometná hnízda. Předložil požadavek, aby byl vytvořen bojový stroj51, který bude ozbrojený, neprůstřelný, schopen ničit kulomety, překonávat vzdálenosti mezi liniemi, ostnaté dráty, náspy před zákopy a v neposlední řadě zákopy samotné. Tuto myšlenku poté předložil muži jménem sir Maurice Hankey52. Ten Swintonův nápad dále rozvinul. Tyto obrněné stroje by poskytovaly ochranu nejen posádce, ale sloužily by i jako určitý mobilní štít pro pěchotu, která by se pohybovala za nimi a mohla podpořit jejich útok.53 Po vzájemné debatě zaslal Swinton dopis vrchnímu veliteli ozbrojených sil Velké Británie54 ve Francii55. Memorandum „Nezbytnost strojů na ničení kulometů“, které bylo v dopise přiloženo, obsahovalo výklad poznatků o západní frontě. Obrana Němců, jak píše Swinton, byla založena především na kulometech. Jejich ničení tak připadalo dělostřelectvu, které se ovšem v té době potýkalo s nedostatkem trhavých granátů. Řešení situace měl přinést kulometný torpédoborec56. Swinton již v této době prozíravě naléhal na důležitost momentu překvapení. Stroje by měly být postaveny v co největším utajení a nasazeny v co možná největším počtu, aby byla co nejvíce znásobena možnost získání výhody a rychlého rozhodného průniku. Dále kladl velký důraz na rychlost útoku, pečlivý výběr vhodného místa57 pro útok a jeho plynulý průběh, který dle něj mohl být zajištěn pouze v případě dobré logistické podpory útočících jednotek. Samotný útok měl vypadat následovně. Nejprve by 50

Narozen roku 1868, do armády vstoupil roku 1888. Původně sloužil u Královského ženijního sboru britské armády. Podrobně se zabýval studiem rusko-japonské války a taktikou malých jednotek. 51 Název tank se objevuje až v průběhu zimy roku 1915. Kvůli utajení při konstrukci prvních obrněnců bylo dělníkům řečeno, že vyrábějí nádrže na vodu pro Mezopotámii. Dělníci tuto konstrukci začali sami nazývat „ten tank“ (z britského slova tank – nádrž). Tento název byl tak obecný, že se během krátké doby ujal i na nejvyšších armádních pozicích. – viz (Hogg 1996: 18) 52 Tehdejší ministr výboru národní obrany. 53 (Chant 1997: 8-9), (Hogg 1996: 9-10) 54 Tzv. British Expeditionary Force (BEF) – Britský expediční sbor. 55 Byl jím polní maršál John D. P. French. 56 Mělo se jednat de facto o opancéřovaný pásový traktor, který by byl vyzbrojen děly a kulomety Maxim. 57 Snažit se vybrat co nejlepší terén pro tanky. 17

udeřila klasickým způsobem dělostřelecká příprava. Po skončení by tanky zaútočily na pozice nepřítele s cílem zničit kulometná hnízda a koncentrovat na sebe nepřátelskou palbu. V momentě, kdy by vyjely na zákopy, zahájily by palbu do nepřátelských jednotek. Souběžně by podpořila útok pěchota, která by průlom rozvíjela a tvořila svou masou hlavní útočnou sílu. Po úspěšném průlomu by tanky zaujaly pozice na křídlech a bránily je. Dokončení průlomu by se poté řešilo klasickou cestou, tedy za použití pěchoty a jezdectva. Na závěr tohoto memoranda se Swinton zmiňuje i použití tanků při obraně. V momentě, kdy by německé jednotky prováděly průlom, tanky by vyrazily vpřed jako předsunuté štíty, či mobilní opěrné body pěchoty58 a zahájily by palbu do nepřátelských šiků. V nebojové situaci by pak tanky vyzbrojené děly sloužily jako mobilní protiletadlové dělostřelectvo.59 Celkově Swinton použil myšlenky, které byly velmi blízké budoucímu vedení mechanizované vysoce mobilní války. Svou pozornost využití tanků však omezil pouze na uskutečnění průlomu. Tedy na zničení ostnatých drátů, kulometných hnízd a narušení obranné linie. Jeho další rozvinutí, které je pro „bleskovou válku“ velice důležitý prvek, již ponechal tradičním složkám, a to pěchotě a kavalérii. Swinton dále uvažoval nad situací, ve které se nepřátelská pěchota přiblíží natolik, že proti nim nebude moci tank kanóny použít. Navrhl, aby byly vytvořeny dva typy tanků. Jeden pro boj s pěchotou60 a druhý s klasickou výzbrojí pro boj se zákopy61.62 Díky svým revolučním myšlenkám a představám byl Swintonovi svěřen výcvik posádek těchto obrněnců. V únoru roku 1916 vytvořil příručku taktických pokynů „Poznámky o použití tanku“, v níž shrnul své dosavadní poznatky a představy o vedení boje pomocí obrněné pásové techniky. Primárním cílem tanků bylo ničit kulomety. Útok měl probíhat v po sobě jdoucích vlnách. Po dělostřelecké přípravě vyrazí první vlna složená z tanků. Svou přítomností na sebe poutá nepřátelskou palbu, přibližuje se k zákopům a zároveň s tím ostřeluje kulometná hnízda. Druhá vlna, složená z pěchoty, vyrazí podpořit tanky v momentě, 58

Nutno podotknout, že se zde ještě stále projevovaly dozvuky klasického vojenského myšlení. Viz analogie pevností jako opěrných bodů. 59 (Chant 1997: 9-10), (Hogg 1996: 14-21) 60 Tank pro boj s pěchotou měl být vyzbrojen pouze kulomety a měl se označovat jako „Female“ (samice). 61 Tento tank by měl klasickou výzbroj složenou z děl a kulometů. Měl dostat označení „Male“ (samec). 62 (Chant 1997: 14-21), (Hogg 1996: 21-22) 18

kdy se přiblíží k zákopům. Poté, co pěchota dorazí k frontové linii nepřítele, začne dočišťovat zákopy po tancích. V tento moment se tanky pohnou vpřed směrem k druhé linii a celý postup se opakuje.63 K prvnímu nasazení tanků došlo při pokusu zvrátit patovou situaci na bojišti u Sommy. Velitelství zoufale potřebovalo učinit rozhodný krok, a tak sáhlo právě po rodících se tancích. 15. 9. 1916 byly tanky poprvé nasazeny v boji. Nutno poznamenat, že drtivý výsledek rozhodně nepřinesly64. Po zpětné analýze byly vyvozeny následující závěry. Díky uspěchanému nasazení neměly osádky dostatečný výcvik, tanky vykazovaly vysokou provozní nespolehlivost a byly nasazeny ve velmi malém počtu a příliš rozptýleně na to, aby mohly významněji ovlivnit výsledky boje. Tanky tedy byly nasazeny de facto přímo v rozporu se Swintonovými požadavky. Nicméně velitelství si uvědomilo, že pancíře mají svůj smysl a jejich další použití nezavrhlo.65 V průběhu roku 1916 nastupuje na scénu teoretického vývoje mechanizované války zřejmě nejdůležitější osobnost. Je jí osoba majora Johna F. C. Fullera66. Fuller rozvinul výše zmíněnou analýzu. 1. Tanky byly užitečnými stroji, které potřebovaly technické zlepšení. 2. Nebyly nasazeny ve vhodném terénu. 3. Posádky nebyly dostatečně vycvičeny. 4. Jejich bojové nasazení vyžadovalo brilantní průzkum a přípravu. 5. Logistická podpora byla zajištěna velmi špatně. 6. Tanky svou přítomností značně zvyšovaly morálku pěchoty.67 V souvislosti s Fullerovými poznatky, získanými analýzou bitvy na Sommě, navrhlo tankové vrchní velitelství pod Fullerovým dohledem nový postup bojové činnosti, který vyšel 17. 2. 1917 pod názvem „Výcviková nóta č. 16“. Tanky měly být nadále nasazovány pospolu v jednotkách o dvou a více kusech. Po prolomení linie měly provést obrat tak, aby mohly za jízdy podélně ostřelovat zákop. Pěchota se neměla nadále pohybovat v širokých formacích, ale v malých skupinkách, které mohou postupovat kryty pancířem tanků. Jejich úloha spočívala v dočišťování a obsazování dobytých zákopů. Ostatní jednotky se měly připojit 63

(Chant 1997: 14), (Hogg 1996: 24)

64

Jejich účinek měl spíše demoralizační dopad na nepřítele, který stroj tohoto charakteru spatřil poprvé ve svém životě. 65 (Chant 1997: 15), (Hogg 1996: 27-28), Battles: The Battle of the Somme, 1916, on-line text (http://www.firstworldwar.com/battles/somme.htm). 66 Narozen roku 1878, do armády vstoupil roku 1897. Od prosince roku 1916 členem „Heavy Branch, Machine Gun Corps“ (tankové vrchní velení). 67 (Chant 1997: 51), (Hogg 1996: 28), Vznik teorie blizkriegu, on-line text (http://www.fronta.cz/vznikteorie-blitzkriegu). 19

k útoku až v momentě, kdy bude zlomen hlavní odpor. Autoři zde dále zmiňují nasazení jednotek v otevřené válce68. Rozptýlené jednotky tanků by se pohybovaly společně s pěchotou, která by byla vyzbrojena lehkými kulomety. Lehké kulomety by vyplňovaly prostor mezi tanky, které by sloužily jako mobilní opěrné body. Po zlomení odporu by pěchota postupovala vpřed, dokud by nenarazila na překážku. Zaujala by obranné postavení a vyčkala na příjezd pancířů, které by tuto překážku odstranily. Poté by se pěchota opět pohnula dopředu a celý postup by se opakoval.69 Ačkoli obsahuje poslední myšlenka náznaky pohyblivé války, Fuller zřejmě vnímal tank nadále jako stroj, který je určen k prolamování zákopových linií a je tedy pouze nástrojem pěchoty k dosažení úspěšného průlomu. Nyní odbočíme, abychom přiblížili osobnost, která ovlivnila Fullerův pohled na význam a použití tanku. Touto osobností byl kapitán Giffard Le Q. Martel70. Tank pro Martela představoval specifickou zbraň s velkou mobilitou, které musí být využito. Ve své knize „Tanková armáda“ popisuje svou vizi budoucích válek. V těch budou hrát dominantní roli právě samostatné tankové armády, které se budou střetávat ve vzájemných soubojích. Mimo myšlenky využití velké mobility, kterou při připojení k pěchotě tank zákonitě ztrácel, postuloval i názor, který se později více rozvinul a stal se jedním z cílů vojenských operací druhé světové války. Hlavním úkolem tankových armád mělo být zničení tankových vojsk protivníka, nikoli v úplném zničení celé jeho armády. Zajímavé je, že při konstituování velikosti a typu tankových jednotek se zřejmě inspiroval u námořnictva. V jeho znění se jednalo o flotily tanků71, které se měly skládat ze třech typů pancířů. Prvním měl být torpédoborec, který měl mít všeobecné využití a měl být páteří tankových flotil. Druhým typem měl být bitevní tank, který měl krýt postup torpédoborců a ničit nepřátelské tanky na velké vzdálenosti. Třetím typem pak měl být torpédový tank. Ten měl mít za úkol eliminaci nepřátelských bitevních tanků.72

68

Tou se zřejmě odvolávají na situaci, kdy by došlo k opětovnému zapojení úspěšného manévru do bojové činnosti. Tedy k „pohyblivé“ válce. 69 (Hogg 1996: 28) 70 Narozen roku 1889. Sloužil jako důstojník u Královského ženijního sboru. 71 To se mělo do budoucna ukázat jako špatné uspořádání tankových vojsk. 72 (Hogg 1996: 30), Giffard LeQuesne Martel, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Giffard_LeQuesne_Martel). 20

Fuller nejprve jeho myšlenky odmítal. Ovšem v průběhu roku 1917 otočil a stal se z něj jejich významný zastánce. Ovlivněn Martelovými myšlenkami, přišel Fuller s novou koncepcí tankového nájezdu. Ten neměl za cíl tradiční obsazení území, nýbrž ničit a demoralizovat lidskou sílu a dělostřelectvo. Útoku neměla předcházet dělostřelecká příprava, která spíše znesnadňovala následný postup, než aby ho ulehčila. Dělostřelectvo mělo vytvořit pouze kouřovou clonu, která měla zajistit maximální stupeň překvapení. Samotný tankový nájezd měl mít charakter krátkého, ale velmi prudkého úderu, jehož časový úsek měl být vymezen v řádu hodin. Jednalo se tedy de facto o postup, úder, ústup. Tohoto nájezdu se měly účastnit tanky, pěchota, jezdectvo a nízko letící letectvo, které by bombardovalo nepřátelské pozice. To můžeme chápat jako první náznak možnosti využití taktického bombardování, které přivedla k dokonalosti v průběhu druhé světové války německá armáda.73 Tento plán byl přijat, lehce pozměněn a následně aplikován při útoku na německé pozice u městečka Cambrai74. Fuller požadoval, aby bylo místo útoku vybráno tak, aby co možná nejvíce vyhovovalo právě tankovým jednotkám. Tanky měly operovat ve skupinách po třech. Každý z nich měl dostat dodatečný náklad v podobě hatí75. První tank měl dojet k ostnatým drátům nepřítele, zastavit, zahájit palbu na německé zákopy a vytvořit tedy jakýsi předsunutý opěrný bod. Dva pěchotní tanky následované semknutými jednotkami pěchoty, které měly využívat tanku jako štítu, by vyrazily vpřed. Jeden z tanků měl vyjet k zákopu, shodit do něj hatě a společně s druhým tankem ho přejet. Poté měl zatočit doleva, jet podél zákopu a pálit do jeho útrob. Druhý pěchotní tank měl pokračovat k dalšímu zákopu, kde měl provést ten samý manévr jako první. Předsunutý tank měl následně opustit svou pozici, překročit třetí zákop, zaujmout obranné postavení a čekat na příchod pěchoty. Tento postup měl být podporován dělostřelectvem, které na základě informací tankistů mělo ničit nepřátelské dělostřelecké pozice. Po uskutečnění průlomu se ke slovu měla dostat kavalérie, která by odřízla Cambrai, uchopila přechody přes řeku a následně vyčistila město. Německá linie by se tak ocitla v obklíčení a následně byla zničena.76

73

(Chant 1997: 50-51), (Hogg 1996: 30-31)

74

Pro lepší představu o podobě útoku viz (Hogg 1996: 32) - (Plán útoku u Cambrai). Hatě byly svázané otepi dřevených klád. Tuto dodatečnou „výstroj“ byli Britové nuceni aplikovat poté, co německá armáda po prvních zkušenostech s tanky rozšířila zákopy tak, aby do nich najíždějící tank zapadl. 76 (Hogg 1996: 31-32) 75

21

Útok byl uskutečněn 20. 11. 1917. Stanovených cílů nebylo dosaženo úplně, nicméně podařilo se vytvořit průlom o šířce 9,7 kilometru a hloubce 4,8 kilometru. Následná analýza prokázala, že Britové podcenili doplňování lidských i tankových záloh. Jezdectvo pak nedokázalo včas a efektivně využít vznikajícího průlomu. Význam bitvy u Cambrai měl ovšem zcela jinou dimenzi. Byly definitivně prokázány schopnosti, kterých může tank při efektivním nasazení dosáhnout. Dále tato bitva nastartovala vývoj protitankových zbraní77 a upnula pozornost německé armády k těmto strojům.78 V průběhu roku 1918-1919 Fuller vytvořil novou, velmi revoluční koncepci pojednávající o užití mechanizovaných vojsk v součinnosti s pěchotou a letectvem. Nutno podotknout, že tento nápad nebyl původní. Základy této koncepce byly stanoveny a užity generálem Oskarem von Hutierem79, který ovšem při její aplikaci spoléhal na tradiční složky armády80. Fuller po útoku u Amiensu roku 1918, kde byly těžkopádné, velmi mohutné tanky po rozplynutí mlhy a kouřové clony nemilosrdně ničeny, začal uvažovat o potřebě lehčího rychlého tanku. Ten by díky své větší mobilitě mohl lépe manévrovat, podnikat výpady a v případě potřeby snáze unikat nebezpečí. Ovlivněn von Hutierovými myšlenkami postuloval nové principy moderní války. V této válce se dle jeho názoru stane primárním cílem vojenských operací týl nepřítele81. Tedy jeho komunikační spoje, zásobovací spoje, ale hlavně jeho velitelská stanoviště. Pokud bude úder úspěšný, bude paralyzována nepřátelská armáda, což umožní její snadné obklíčení a následnou likvidaci. Své myšlenky shrnul a zkonkretizoval ve stati s názvem „Plán 1919“82. Základem měla být výroba dostatečného množství83 těžkých a středních tanků84. Útok by započaly střední tanky, které by díky své rychlosti, momentu překvapení a velké koncentraci prorazily nepřátelskou linii na dvou místech v co možná nejkratším časovém úseku. Poté by pokračovaly dále do hloubky85 týlu nepřítele, kde by v součinnosti s letectvem napadaly spoje, zásobování, skladiště a velitelská stanoviště. To by 77

Byly vyvinuty různé typy velkorážových pušek, kulometů a protitankových děl. (Hogg 1996: 32), Battles: The Battle of Cambrai, 1917, on-line text (http://www.firstworldwar.com/battles/cambrai.htm). 79 Podrobněji se jeho přístupem budeme zabývat v kapitole o vývoji německé doktríny. 80 Zejména pěchotu a dělostřelectvo. 81 Obklíčení a zničení armády, či následná okupace dobytého území měla být sekundárním cílem operace. 82 Tento název se odvíjel od faktu, že jeho návrhy měly být využity při bojích v průběhu roku 1919. Grafické znázornění podoby útoku viz (Hogg 1996: 39) 83 Mělo být vyrobeno přes 2 000 kusů od každého druhu. 84 Nutno poznamenat, že britská kategorie středních tanků odpovídala více kategorii lehkých tanků na zbytku evropského kontinentu. 85 Fuller uvažoval o průlomu hlubokém až 32 kilometrů. 78

22

způsobilo zmatek a následnou paralýzu v předních liniích, která by se rázem ocitla bez rozkazů, logistické podpory a komunikace. Za této situace by zahájila útok druhá vlna. Ta by se skládala z těžkých tanků, pěchoty a dělostřelecké podpory. Útok by směřoval na přední linii nepřítele, který by s největší pravděpodobností zmaten a paralyzován náhlou absencí týlových rozkazů a podpory nebyl schopen klást efektivní odpor. Celou akci by završila třetí vlna, která by se skládala ze středních tanků, motorizované pěchoty na nákladních automobilech a letectva. Ta by využila mohutného průlomu, který umožnila první a uskutečnila vlna druhá. Tímto průlomem by třetí vlna postupovala do nitra Německa.86 Tomuto plánu se dostalo pozitivní odezvy z míst nejvyššího velení a mnoho bodů bylo aplikováno do připravovaných ofensiv pro rok 1919. Válka ovšem skončila dříve, než bylo možné Fullerovy záměry ozkoušet v reálné situaci. Fuller ve své podstatě koncipoval zcela nový druh průlomu, který měly provádět nové druhy zbraní. Do této doby se o průlomu uvažovalo jako o boxerském zápasu87. Nyní mělo jít spíše o šermířský zápas88. Nicméně je nadmíru jasné, že jeho myšlenky přinesly revoluci ve vývoji koncepce mechanizované války. Jejich dopad se naplno projevil o dvacet let později a celý svět o nich hovořil jako o Blitzkriegu89. „Plán 1919“ se tedy de facto stal doktrínou pro vedení účinné pozemní války v meziválečném období a období druhé světové války90.91 Ještě během roku 1919 sepsal Fuller další článek s názvem „Aplikace nového vývoje v mechanice a jiných přírodních vědách na přípravu budoucí války“. Zde se zabýval dalším rozvojem „Plánu 1919“. Rozvíjel zde doktrínu pro plně motorizované armády, které by byly založeny na tancích a pásových vozidlech pro přepravu vojsk. Tank čím dál více vnímal jako ideální neohroženou zcela nezávislou zbraň pro průlom podle „Plánu 1919“92.93

86

(Boot 2006: 217), (Hogg 1996: 38), (Mosier 2004: 8-22), Plan 1919, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Plan_1919). 87 Útočník vede úder za úderem na „tělo“ protivníka. Výsledkem těchto úderů je finální „rána“, která ho zlomí. Tedy například rozbití obranného postavení. 88 Hluboký zásah „srdce“ protivníka, který vyřadí „tělo“ z boje. 89 „Bleskové válce“. 90 Fuller ovšem zanedbal velice důležitou složku mechanizované války. Sice patřil mezi první, kdo postulovali myšlenku o taktickém bombardovaní, ovšem v tomto plánu se při zmínkách o letectvu hovoří spíše o strategickém bombardování. Zanedbání taktického letectva pro blízkou podporu se Velké Británii a Francii vymstilo v počátcích druhé světové války. 91 (Mosier 2004: 20), Plan 1919, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Plan_1919). 92 Původně zcela vynechal složku jezdectva, kterou on sám považoval za dávno překonanou složku vojsk. Po tlaku ze strany tradicionalistů ji ovšem do své doktríny začlenil. 93 (Boot 2006: 223), (Mosier 2004: 25-27), (Hogg 1996: 41) 23

Počátkem 20. let napsal Fuller několik článků do časopisů Cavalry Journal94 a Royal Artillery95. Zde velmi ostře kritizoval kavalérii, která je dle něj příliš zranitelná, a proto by se měla stát lépe chráněnou proti kulkám, nebo být vyřazena. V dělostřelectvu viděl velkou budoucnost. Ovšem opět kriticky zdůraznil, že se musí buď motorizovat, nebo být taženo tanky. Své myšlenky dále rozvíjel. Obrněná technika96 se měla stát standardem všech vojenských operací, nebýt jen čelním hrotem útoku.97 Přibližně v polovině 20. let Fuller dále rozvíjel teorii. Jednalo se o teorii dvojího průniku98. Toho se měly účastnit tři svazy. Útok měl být veden na dva blízko sebe položené úseky s cílem rozbít úsek mezi nimi. Dva svazy by vedly útok na křídlech. Jejich aktivita měla přilákat zálohy protivníka, a tak de facto oslabit střed. Do tohoto středu by následně zaútočil třetí svaz, který by vytvořil průlom. Důležitým a velmi zranitelným bodem této akce byla nutnost, aby křídelní svazy nepronikly příliš hluboko99.100 Další velmi významnou postavou britského rozvoje mechanizované války byl kapitán Basil H. L. Hart101. V roce 1921 publikoval své myšlenky pod názvem „Základy vědecké taktiky pěchoty“. Popisoval především myšlenku teorie rozvodňující se řeky, která byla de facto projevem nepřímého přístupu, který Hart velmi intenzivně obhajoval. V jeho podání se měly menší jednotky dobře vycvičené pěchoty pohybovat podél nepřátelské frontové linie a sondovat možná slabá místa protivníkovy obrany. Na tyto místa pak měly udeřit a snažit se je prolomit. V případě prolomení by se zapojila hlavní síla, tedy jakási operační část102. Ta by

94

Časopis kavalérie. Královské dělostřelectvo. 96 Tanky, obrněná vozidla pro pěchotu, motorizované dělostřelectvo. V jeho podání se mělo jednat o tankovou pěchotu a tankové dělostřelectvo. To vyvolalo velké pobouření, jelikož ani jedna složka nemínila svěřit své kompetence pod velení tankových sborů. 97 (Hogg 1996: 43) 98 Později tuto myšlenku rozpracoval na čtyřnásobný útok. Ten měl být použit v případě, kdy by nebylo možné aplikovat dvojí průnik. Jednalo se ve své podstatě o sevření dvou sektorů najednou s cílem přinutit protivníka změnit bojovou sestavu. 99 Omezený křídelní útok je náchylný k neúspěchu, a to díky omezené volnosti rozhodování velitelů v místě akce. 100 (Hogg 1996: 43) 101 Narozen 1895. Od roku 1914 sloužil jako důstojník lehké pěchoty na západní frontě. Později dekorován titulem sir. 102 Hart připouštěl, že jeho myšlenka není zcela nová. Podobnost můžeme najít například u von Hutiera, či dokonce již u Sun Tzu. 95

24

vznikající průlom rozšířila a rozvinula se na druhé straně do šířky103. Svou teorii původně koncipoval pro nasazení pěchoty. Stejně jako mnoho ostatních, i Hart nahlížel na tank původně jako na ryze pěchotní zbraň. Po debatě s Fullerem, který ho přesvědčil, že pěchota by byla naprosto bezbranná v případě, kdyby protivník nasadil tanky, se Hart postupně stal nadšeným zastáncem tanků104 a svou teorii upravil tak, že místo pěchoty počítala s nasazením tanků. Ty by prorazily skrze frontovou linii, rozptýlily se, vyhledávaly a ničily strategická protivníkova místa105, přičemž letectvo by jim sloužilo jako určitý druh mobilního dělostřelectva. Hart ovlivněn Fullerovými myšlenkami zcela upustil od vize pěchotního tanku, jehož možnosti byly potlačovány možnostmi pěchoty.106 V listopadu roku 1926 proběhla před britskou vládou demonstrace vzájemné součinnosti obrněných vozidel za podpory letectva. Výsledky byly velmi pozitivní. Úderná síla a rychlost obrněnců za podpory letectva přesvědčila nejvyšší vládní místa o potřebě rozvíjet teoretické poznatky v praxi. V roce 1927 tak byla vytvořena Experimentální obrněná jednotka107, jejíž sídlo se nacházelo v Salisburské nížině. Velení skupiny bylo nabídnuto J. F. C. Fullerovi. Ten se ovšem dostal do určitých osobních rozporů s velením, a tak bylo nakonec velení svěřeno do jiných rukou. Cílem EAF bylo najít vhodný poměr složení mechanizovaných jednotek všech zbraní jako jednotné skupiny a tréninkem vypilovat její činnost. Tento sbor byl rozpuštěn roku 1929 a na jeho místo byla uvedena provizorní jednotka, která mohla být dle potřeb kdykoli zvětšena, či zmenšena. Je tedy zřejmé, že zde se pomalu britský vývoj jak po teoretické, tak praktické stránce výrazně zpomalil.108 Ovšem existence EAF přinesla poměrně radikální publikaci. Vytvořil ji podplukovník Charles Broad pod názvem Mechanizované a obrněné formace109. Byly zde nastíněny jak rady velitelům110, tak i vhodné složení obrněných mechanizovaných útvarů111.112 103

Proto analogie rozvodňující se řeky. Jeho vize byla tvořená armádami složenými výhradně z tanků a letadel, které by v případě potřeby byly doplňovány o malé jednotky pěchoty. 105 Toto logicky vyžadovalo konstrukci rychlého, dobře ozbrojeného a chráněného tanku. 106 (Boot 2006: 218), (Chant 1997: 52), (Hogg 1996: 43-46), Basil Liddell Hart, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Basil_Liddell_Hart), Vznik teorie blitzkriegu, on-line text (http://www.fronta.cz/vznik-teorie-blitzkriegu). 107 „Experimental Armoured Force“. Dále budeme používat zkratku EAF. 108 (Hogg 1996: 47-56), Experimental Mechanized Force, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Experimental_Mechanized_Force). 109 Podle barvy svých desek často nazývaný Purple Primer (Nachový slabikář). 110 Například, že velitel by si měl vybrat své operační pásmo, vyhýbat se úderům do míst, kde je očekáván, atd. 104

25

Británie se v 30. letech začala více orientovat na obranu svého ostrova. Dynamický rozvoj teorie mechanizované války byl výrazně utlumen, ne li přímo zastaven. Velká Británie se začala více orientovat na strategické letectvo a námořnictvo, které dle představ nejvyššího velení

stačí

k zajištění

obrany ostrovní

říše.

Myšlenkám nezávislých

obrněných

koncentrovaných jednotek nebylo dále dopřáno sluchu a tito obrněnci byli rozřazeni mezi jednotlivé pěchotní útvary pro jejich podporu. Ačkoli byla Velká Británie první, která začala vyvíjet koncepci mechanizované války, dospěla k mnoha revolučním myšlenkám a byla na nejlepší cestě k vytvoření armády moderního typu, byl tento vývoj ovlivněn zpátečnickým myšlením na nejvyšších místech a odlišným chápáním vedení boje, který plynul z charakteru státu jako ostrovní země.

111

Ty by se měly skládat dle výkonu vozidel. Tedy útvary složené z lehkých tanků, středních a k nim přiřazená obrněná vozidla pěchoty tak, aby všechny složky mohly provádět samostatné operace a v případě potřeby jedna druhé pomoci. 112 (Hogg 1996: 56), Experimental Mechanized Force, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Experimental_Mechanized_Force). 26

3.3 Vývoj ve Francii Za průkopníka mechanizované války ve Francii můžeme považovat generála Jeana-B. E. Estienneho113. Estienne se poprvé dozvěděl o tancích v roce 1915. Nová technika ho natolik uchvátila, že koncipoval svou představu o jejím využití. Dle jeho vize se měl vytvořit dostatečný počet obrněných vozidel vyzbrojených lehkými děly, která by podpořila útok pěchoty a umožnila provést hluboký průlom. Tyto stroje měly vézt dostatečné množství zásob, střeliva a mužů, což by umožnilo vytvořit jakýsi typ předmostí v nepřátelském týlu. Tuto myšlenku dále rozvinul v průběhu roku 1917, kdy se začal zabývat taktikou obrněnců. Tanky vnímal jako mobilní dělostřelectvo, které má možnost relativně neohroženě překonávat velmi špatný terén frontové linie a dokáže bez dělostřelecké přípravy prorazit nepřátelskou obranou. Za tímto účelem navrhoval vyrobit velké množství lehkých a rychlých tanků114.115 V roce 1919 napsal „Studii tankových misí na bojišti“. Zde vyložil potřebu dalšího vývoje obrněných pásových a kolových vozidel za účelem podpory a přesunu pěchoty, dělostřelectva a tanků. Také se zmínil o možnosti využití letectva k hloubkovému bombardování.116 Situace na francouzské půdě po konci války ovšem příliš nepřála vývoji mobilní mechanizované války. Francouzi došli k závěru, že příští války budou mít podobný charakter jako tato. Rozhodli se tedy svou doktrínu koncipovat v duchu defensivy117. Tyto myšlenky zapříčinily vznik Maginotovy linie a zcela špatný pohled francouzského velení na roli mechanizovaných zbraní.118 Estienne dostal v roce 1921 na starost velení francouzských tankových sil. V průběhu tohoto roku navrhl vytvoření vojska, které by bylo složené primárně z lehkých a těžkých tanků. Ty by byly podporovány pěchotou vezenou transportními vozidly. Tato síla by dle jeho názoru měla být schopná prorazit nepřátelskou linii a vytvořit průlom hluboký několik desítek 113

Narozen roku 1860, do armády vstoupil 1883. V průběhu první světové války velel dělostřeleckému regimentu. 114 Britové v této době považovali za nejvhodnější nástroj k proražení linie tanky těžké. 115 (Boot 2006: 219), (Chant 1997: 52), (Hogg 1996: 41) 116 Jean-Baptiste Eugéne Estienne, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/JeanBaptiste_Eug%C3%A8ne_Estienne#cite_note-kaufmann-2). 117 Cílem mělo být minimalizovat ztráty, nikoli dosáhnout rozhodujícího výsledku, jak tomu bylo u vývoje koncepce ve Velké Británii, či Německu. 118 (Boot 2006: 215, 221, 233) 27

kilometrů. Jeho vize nezávislých obrněných mechanizovaných jednotek se ovšem setkala s pramalým pochopením. Ještě téhož roku byly tankové síly rozřazeny mezi jednotky pěchoty a kavalérie, a tudíž deklasovány na roli jejich pomocníka119.120 Velmi významnou a pokrokovou osobností, jejíž myšlenky ovšem předběhly svou dobu, byl generál Charles A. J. M. de Gaulle121. Tento muž byl velice uchvácen myšlenkou nezávislých operací prováděných obrněnými jednotkami. V roce 1934 vyšla jeho kniha „Armáda budoucnosti“122. Požadoval vytvoření profesionální armády, která by byla založena na dobrovolných odvodech. Tito vysoce trénovaní šokoví vojáci by používali obrněnou pásovou techniku a blízkou podporu letectva. Bleskovým manévrem by prorazili frontovou linii a ničili citlivé body v nepřátelském týlu123. Bohužel, tehdejší doba nebyla připravená na zcela profesionální armádu a obavy z možných negativních reakcí ze strany konzervativních důstojníků smetly tento koncept ze stolu.124 V průběhu roku 1934 byla vytvořena Division Légére Mécanique125. Skládala se z obrněných aut, těžkých a lehkých tanků, motorizované pěchoty a dělostřelectva. Místo aby tato experimentální divize zkoušela a rozvíjela koncepci mechanizované války, plnila primárně roli mechanizovaného jezdectva. Jednalo se tedy především o strategický průzkum a ochranu hlavní části armády. Pohybovala se sice jako tanková divize, ale boje se účastnila v menších skupinách, čímž byl eliminován její úderný potenciál. Ještě v roce 1939 nepřikládalo francouzské velení významnější roli tankovým divizím, což se drtivě projevilo při ofensivě německých sil v květnu 1940.126 Francouzská doktrína byla na počátku druhé světové války založena primárně na obranném charakteru a od způsobu vedení války v průběhu té první se příliš nelišila. De facto se dá říci, že byla na opačném pólu vzhledem k doktríně německé. Obrněné síly sloužily účelům 119

Tuto myšlenku zastával i maršál Henry P. B. O. J. Pétain. Apeloval na masivní užívání tanků, ovšem roli, kterou jim přisoudil, bránila tankům naplno rozvinout svůj potenciál. 120 (Boot 2006: 219), Jean-Baptiste Eugéne Estienne, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/JeanBaptiste_Eug%C3%A8ne_Estienne#cite_note-kaufmann-2). 121 Narozen roku 1890, do armády vstoupil roku 1912. V průběhu první světové války sloužil u pěšího regimentu a v roce 1916 byl raněn a zajat v bitvě u Verdunu. 122 „Vers l’armée de métier“. 123 Jeho myšlenky de facto vycházejí z teorií britských zástupců. 124 (Boot 2006: 219), Charles (André Joseph Marie) de Gaulle Biography, on-line text (http://www.biography.com/articles/Charles-(Andr%C3%A9-Joseph-Marie)-de-Gaulle-9269794). 125 Dále jen DLM 126 (Boot 2006: 219-220), (Hogg 1996: 76) 28

pěchoty, byl kladen velký důraz na nezávislé strategické letectvo a naopak jeho zanedbávána taktická složka.

29

3.4. Vývoj v Německu Německý vývoj mechanizované války byl oproti britskému značně opožděn. Němci si uvědomili význam obrněné pásové techniky až v roce 1917 při bitvě u Cambrai. Německé vrchní velení do této doby razilo názor, že ve válce je nutné spoléhat se na mužstvo v pěchotě, nikoli na stroje. Ovšem po zkušenosti u Cambrai začali vyvíjet vlastní pásovou techniku a protitankové zbraně. První, kdo v německých řadách rozvíjel moderní myšlení pohyblivé války, byl generál Oskar von Hutier127. Přemýšlel, jak vnést do statické zákopové války opětovně pohyb. V průběhu roku 1917, kdy byl vydán rozkaz dobýt Rigu, přišel s novou myšlenkou, která byla později nazývána Hutierova taktika, či infiltrační taktika. Stará taktika útoku byla založená na masivní dělostřelecké přípravě a následném útoku pěchoty na zákopy. Tento přístup přinášel pramalé zisky a obrovské ztráty na lidských životech. Jeho inovace spočívala ve vytvoření malých oddílů úderných vojáků. Tyto oddíly sondovaly protivníkova slabá místa v obranné linii. Poté byla zahájena krátká intenzivní dělostřelecká palba do nepřátelských pozic128. Cílem nebylo zničit linii, nýbrž ji částečně paralyzovat. Těsně před skončením palby měly vyrazit oddíly úderné pěchoty. Ty měly proniknout frontovou linií, snažit se vyhýbat otevřenému boji a vyhledávat nepřátelské komunikace, zásobování, dělostřelecké pozice a velitelské stanoviště, které měly následně napadat. Po skončení jejich úkolu měla zaútočit na frontovou linii pěchota vyzbrojená kulomety a minomety. Ta po prolomení linie měla za pomoci dělostřelectva ničit pozice, které nebyly zničeny údernými oddíly. Poslední vlna útoku pak měla být tvořena klasickou lehkou pěchotou, která by dokončila práci dvou předchozích vln129.130 Mírová smlouva z Versailles přinesla Německu obrovské armádní restrikce131. Tento fakt zapříčinil obrovský zájem alespoň o teoretický rozvoj mechanizovaného boje i na nejvyšších

127

Narozen roku 1857. V roce 1915 převelen ze západní fronty na východní. Zde vedl německou desátou armádu. 128 Ta v sobě zahrnovala například i plynové granáty. 129 Hutierovou taktikou byl evidentně inspirován J. F. C. Fuller při koncipování svého „Plánu 1919“. 130 (Hogg 1996: 38), Oskar von Hutier, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Oskar_von_Hutier). 131 Nemohli mít tanky, dělostřelectvo, letectvo, obrněná vozidla, armáda byla limitována počtem 100 000 mužů, atd. 30

armádních pozicích. Například generál Hans von Seeckt132, který vedl německou armádu v letech 1920 – 1926. Svou vizi o vedení budoucích válek viděl ve vysoce mobilních armádách, které by byly relativně malé, měly velmi kvalitní výcvik a vykazovaly vysokou efektivitu. Tato elitní vojska by při útocích kooperovala s letectvem, které by jim poskytovalo blízkou podporu.133 Ovšem, zřejmě nejdůležitější osobností meziválečného vývoje v Německu byl generál Heinz W. Guderian134. V roce 1922 byl jako kapitán převelen k inspektorátu motorových vozidel, kde se zabýval problematikou logistiky. Působnost na tomto inspektorátu podnítila jeho zájem o otázky motorizace vojsk a vedení války s její pomocí. To vyústilo v jeho snahu orientovat jezdectvo směrem k motorizaci a opancéřování. O pět let později, roku 1927, byl opětovně převelen. Tentokrát se jeho pole působení přesunulo do oblasti dopravního oddělení generálního štábu, kde začal zabývat vývojem mechanizace pěších jednotek. Do oblasti svého bádání postupem času zahrnul i studium použití tanků a jejich možnou spolupráci s ostatními složkami armády.135 Guderian se velmi zajímal o teoretický vývoj v zemích západní Evropy, a tak hojně studoval spisy Fullera, Harta, či De Gaulla. Mimo jiné navštívil tankový prapor ve Švédsku, aby se na vlastní oči podíval na reálné fungování obrněné pásové techniky. Po návratu si utříbil načtené teorie a myšlenky, ze kterých vyvodil následující poznatky. Tank byl dle něj příliš rychlý a měl příliš velký akční rádius. Zákonitě nemohl držet tempo s pěchotou, která jeho potenciál pouze deklasovala. Zároveň se ovšem tankové jednotky nemohly pohybovat samostatně. Na to byly příliš zranitelné. V roce 1929 navrhl, aby byly součástí operující masy136, ve které se uplatní jejich velký tlak na bitevním poli. Poukazoval ovšem na fakt, že veškeré podpůrné

132

Narozen roku 1866, do armády vstoupil roku 1885. V průběhu první světové války sloužil ve vysokých štábních pozicích na východní frontě. 133 (Boot 2006: 221), (Hogg 1996: 54), The Versailles Treaty, on-line text (http://history.sandiego.edu/gen/text/versaillestreaty/all440.html). 134 Narozen roku 1888, do armády vstoupil roku 1907. V první světové válce sloužil jako štábní důstojník, později byl převelen k výzvědné službě. 135 (Boot 2006: 223), (Hogg 1996: 54) 136 Tento poznatek přejal Guderian s největší pravděpodobností z britského Nachového slabikáře. Nutno poznamenat, že britskému systému ovšem vyčítal velmi nevyvážené složení těchto mechanizovaných útvarů. Tato „masa“ měla mít podobu tankových divizí, ve kterých by byly rovnoměrně zastoupeny všechny druhy zbraní. 31

zbraně, které budou tanky doprovázet, musejí být stejně mobilní a samostatné, aby byly schopné s tanky držet tempo postupu a zároveň vykonávat dílčí úkoly.137 Dále, poučen z velké nevole tradičních složek postupovat své úkoly a pravomoci nově se rodícím mechanizovaným útvarům navrhl, aby se stávající útvary mechanizovaly postupně tak, až bude dosaženo jejich úplné mechanizace. V roce 1933 přišel s další revoluční myšlenkou, která při vypuknutí druhé světové války poskytla německé armádě obrovskou výhodu. Předložil návrh, aby každý tank138 nesl visuální a komunikační přístroje. Tím se mělo dosáhnout vysoké operační flexibility a schopnosti se dle rozkazů přesunovat a koncentrovat v rozhodujících momentech bitvy.139 V roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka, které se účastnila i německá armáda. Španělským nacionalistům poskytli Němci, krom jiné techniky a vojáků, právě tanky. Zkušenost z této války dovedla Němce a především Guderiana k dalším závěrům. Především se ukázala velká nepraktičnost lehkých tanků v přímém boji. Ty měly příliš poddimenzovaný pancíř a slabou výzbroj. Samostatné tankové svazy se ukázaly jako velmi nepraktické, jelikož byly příliš zranitelné vůči protitankovým zbraním. Tanky musejí být v rozhodující moment použity koncentrovaně do jednoho místa. Dále se ukázala nezbytnost potřeby větší mobility doprovodných zbraní, aby mohly s útočícími tanky udržovat rychlost postupu140.141 V průběhu roku 1936-1937 napsal Guderian knihu „Pozor – tank!“142. V ní je předložena koncepce vedení moderní války, role tanků a letectva v této válce. Guderian zde opětovně zdůrazňuje potřebu tankových divizí, jejichž poměr musí být vyvážený. Všechny jednotky by měly být vysoce mobilní a schopné vykonávat samostatné operace. Tankové divize by měly za úkol vyhledávat slabá místa protivníkovy obrany. Na toto slabé místo by následně udeřily za podpory taktického letectva, které by zde sloužilo jako mobilní dělostřelectvo a ničitel nepřátelských vzdušných sil143. Po proražení obranné linie by divize pokračovaly do týlu 137

(Hogg 1996: 54), Generealoberst Heinz Wilhelm Guderian, on-line text (http://www.achtungpanzer.com/gen2.htm). 138 Za ideální stav považoval, kdyby tomu tak bylo u každé motorizované obrněné jednotky v rámci tankových divizí. 139 (Boot 2006: 234), (Hogg 1996: 55), Heinz Wilhelm Guderian, on-line text (http://www.panzernet.net/panzernet/stranky/esa/guderian.php). 140 Tyto doporučení postuloval Guderian již v roce 1929. 141 (Hogg 1996: 63-67) 142 „Achtung – Panzer!“. 143 Guderian zdůrazňoval, že bude velmi důležité udržet si vzdušnou nadvládu nad bojištěm. 32

nepřítele, kde by napadaly jeho nervová centra. Záložní divize by poté eliminovaly zmatené nepřátelské jednotky na frontové linii a rozvinuly průlom.144 Guderian dále sepsal i požadavky na tři druhy tanků, které by měly být v tankových divizích zastoupeny. Byly to lehké tanky, které Guderian sice zavrhl pro přímý boj, ovšem dle jeho názoru mohla být jejich vysoká mobilita využita za účelem průzkumu. Střední tanky měly být páteří tankových divizí, na kterých by spočívala hlavní síla útoku. Posledním druhem měly být tanky přímé podpory. Ty měly být vyzbrojeny kanónem velké ráže a doprovázet hlavní voj středních tanků145. Jejich úkolem mělo být ničení dělostřeleckých postavení a opěrných bodů nepřítele146.147 Německá doktrína se před začátkem druhé světové války vyznačovala takřka všemi prvky moderního boje, který je založen na vysoké mobilitě, manévru a ofensivě. Němci již od počátku vývoje koncepce mechanizované války kladli velký důraz na útočný charakter vojenských operací, podporu nezávislého myšlení velitelů, vysokou míru decentralizace, součinnost pozemních složek armády a taktického letectva, co možná nejvyšší stupeň mechanizace, motorizace a výkonný systém vzájemné komunikace již na nejnižších stupních.

144

Je zde více než patrná jasná analogie s Hartovou teorií rozvodňující se řeky a Fullerovým „Plánem 1919“. 145 Guderian zde upouští klasickou představu tanku přímé podpory pěchoty. Tyto tanky měly podporovat ostatní tanky. 146 Tanky přímé podpory tedy byly návratem k původnímu pojetí tanku. Tedy nosiče děla. 147 (Boot 2006: 223), (Hogg 1996: 70-71), Heinz Guderian, on-line text (http://en.wikipedia.org/wiki/Heinz_Guderian). 33

3.5 Podstata koncepce V předchozích částech jsme se zaměřili na sledování vývoje mechanizované války u jednotlivých států. Osvětlili jsme si důvody, které vedly k potřebě zavést novou formu vnímání a vedení boje. Dále jsme sledovali chronologicky vývoj v jednotlivých zemích. V této pasáži uvedeme společné rysy mechanizované války, které lze u jednotlivých autorů vysledovat. Z hlediska lepší přehlednosti jsme stanovili tyto rysy do třech nadřazených bodů, v rámci kterých se budeme zabývat jednotlivými prvky. Jedná se o průzkum, přípravu a provedení. Průzkum je z hlediska správného provedení úspěšného manévru a úderu na protivníkovu pozici velmi důležitý. Je všeobecně známo, že kdo má více hodnotných informací o daném problému, či situaci, třímá ve svých rukou značnou výhodu oproti svému oponentovi. Z hlediska mechanizované války je důležité znát pozice a sílu nepřátelského vojska, ale především je nutné nalézt vhodné místo k provedení útoku, který má za cíl prolomit nepřátelskou linii. Takové místo by mělo být slabinou protivníkovy obrany a zároveň by mělo být vhodné pro pohyb obrněné pásové, popřípadě kolové techniky. Příprava, jak jsme se přesvědčili u ne zcela vydařeného útoku britských tankových jednotek u Sommy v roce 1916, je další velmi důležitou součástí vedení mechanizované války. Je především třeba zajistit pokud možno masivní nasazení techniky. Z hlediska složení jednotek je důležité, aby byly zastoupeny všechny typy zbraní. Ty musejí být motorizované, a pokud je to v produkčních kapacitách daného státu, měly by být i obrněné. Jedině tak mohou tanky, jakožto útočící hrot vojska, využít svůj maximální akční rádius a svou mobilitu, aniž by byly omezovány pomalou pěšky se pohybující pěchotou, či dělostřelectvem taženým koňmi. S nutností kompletní motorizace je spojena i výhoda v podobě možnosti vykonávání samostatných úkolů jednotlivými složkami mechanizovaných oddílů. V neposlední řadě je nutné zmínit, že v útoku na linii protivníka, by měla být zajištěna součinnost taktického letectva, určeného pro blízkou podporu, s pozemními složkami. Důležitým bodem je zajištění fungující logistiky po celou dobu útoku – jedině tak je možné udržet rychlé tempo postupu, kterého jsou mechanizované jednotky schopné. Všechny tyto přípravy by měly probíhat v co největším utajení, aby byl maximalizován moment překvapení při provedení útoku.

34

Provedení samotného útoku by mělo proběhnout v následujícím duchu. Díky úspěšnému utajení dojde v momentě zahájení útoku k maximalizaci momentu překvapení, což poskytuje značnou výhodu útočníkovi. Ten by měl klást důraz na rychlost provedení tohoto útoku. Při prolamování linie nepřítele by měly být jednotky koncentrovány do jednoho místa, aby se co možná nejvíce zvýšila šance na prolomení této linie. Pokud se manévr vydaří, maximalizoval útočník výhodu, kterou získal v počátku a může ji nyní naplno rozvinout v podobě provádění úderů v týlu protivníka. V týlu nepřítele by se měly jednotky rozptýlit, začít vyhledávat a ničit strategické body nepřítele, jako například muniční sklady, letiště, velící stanoviště, komunikační spoje, atd. To vše má za cíl jediné – paralyzaci vojsk v první linii. Bez velení, zásob a spojení je možné jejich snadné obklíčení a následná likvidace druhou záložní vlnou útočníků. Je tedy zřejmé, že úspěšný útok je podmíněn především dobrou informační znalostí prostředí, ve kterém má být proveden, a protivníkovy obrany. Maximalizace utajení operace a masového nasazení techniky v konkrétním bodě a čase, by měla zajistit úspěšné prolomení linie. Útok by měl být proveden velmi rychle a po celou dobu by měla být zajištěna dobrá logistická podpora útočících jednotek. Po prolomení linie by se měl útočník zaměřit především na vyhledávání a ničení strategických bodů v týlu nepřítele, které umožní následnou relativně snadnou eliminaci protivníka v první linii.

35

4. Závěr Doktrinální vývoj mechanizované války na Západě vyšel z patové situace, která vznikla během první světové války. V počátečních fázích této války byly aplikovány doktrinální postupy charakteristické především pro období druhé poloviny 19. století s použitím techniky první poloviny 20. století. To způsobilo vznik statické zákopové linie, která znemožnila provádět efektivní obchvat, či průlom s tradičními složkami armády. Tedy s jezdectvem, pěchotou a dělostřelectvem. Proběhlo mnoho neúspěšných pokusů o prolomení, které vedly především k obrovským ztrátám a minimálním ziskům. Logicky se začalo hledat řešení, jak vrátit do války pohyb. Jednalo se především o způsob, jak ochránit pěšáka před kulomety, překonat ostnaté dráty a následně prolomit linii. Vývoj koncepce započal zcela nezávisle na sobě na mnoha místech Evropy. Ovšem za stěžejní průkopníky můžeme považovat inovátory z Velké Británie, kteří jako první rozvíjeli faktické použití tanků a další obrněné pásové, či kolové techniky za účelem boje. Tento vývoj byl zpočátku ovlivněn již existující technikou. Teprve určitý stupeň technického rozvoje, zejména pásový pohon, umožnily rozvíjení použití obrněné pásové a kolové techniky pro účel války. Později byla naopak technika uzpůsobována podle potřeb vývoje.

V průběhu první světové války drželi jednoznačný prim právě Britové. De facto nastínili všechny důležité prvky, které jsou nutné pro vedení moderní mobilní války založené na manévru, obchvatu a hloubkovém úderu do týlu nepřítele. Ernest D. Swinton de facto navrhl první tank. Kladl velký důraz na moment překvapení, rychlost útoku a logistickou podporu útočících jednotek. John F. C. Fuller dále rozvinul důležitost momentu překvapení, uvažoval o použití taktického letectva jako blízké podpory pozemních jednotek. V období 1918-1919 ovlivněn myšlenkami O. von Hutiera vytvořil „Plán 1919“. Zde koncipoval nové principy vedení války. Zejména pak zcela nový druh průlomu. Cílem operací se měl stát týl nepřítele, jehož vyřazení by způsobilo paralýzu ve frontové linii. Průlom, následný obchvat hlavních sil nepřítele a útoky na strategické týlové body měly být provedeny v součinnosti s taktickým letectvem. Tento koncept se stal základem pro vedení druhé světové války. Dále rozvíjel možnosti dvojitého obchvatu kombinovaného s čelním úderem. Basil H. L. Hart vytvořil teorii „rozvodňující se řeky“. Jednotky se měly po průlomu rozptýlit do šířky, vyhledávat

36

strategické týlové body a ničit je v součinnosti s letectvem. Velká Británie tak měla nejlepší možnosti stát se zemí s moderní doktrínou a armádou. Rigidní myšlení vysokých vojenských činitelů a „ostrovní“ pohled na vedení války ovšem tento rozvoj ve své realizační fázi výrazně utlumil. Francie měla několik významných teoretiků již v průběhu první světové války. Franouzský vývoj je reprezentován především Jeanem-B. G. Estiennem. Ten navrhoval hluboký průlom a vytváření předmostí v týlu nepřítele vysoce mobilním mechanizovaným vojskem. Charles A. J. M. de Gaulle navrhoval profesionální armádu, která by se pohybovala na obrněných kolových a pásových vozidlech, uskutečňovala průlomy a ničila citlivá místa v týlu nepřítele. Nejúspěšněji dokázali myšlenky rozvíjet a realizovat v praxi Němci. Jejich doktrinální vývoj mechanizované války započal až ke konci první světové, ovšem studiem myšlenek, zejména britských teoretiků, jejich následným vylepšením a aplikací dosahovali zejména v počátcích války obrovských úspěchů. Jejich pojetí vysoce mobilní války bylo aplikováno nejlépe. Koncepci rozvíjel především Oskar von Hutier a Heinz Guderian. Hutier vytvořil infiltrační taktiku, ve které se jednotky po průniku linií vyhýbaly otevřenému boji a napadaly strategické body nepřítele. Heinz Guderian navrhl kombinované obrněné svazy. Ty byly založeny na užití různých druhů zbraní. Zvýšil komunikační schopnosti armády, když prosadil široké zavádění rádia. To zvýšilo operační flexibilitu. Ve své knize „Pozor – tank!“ koncipoval útok, při němž mělo dojít k průlomu linie ve slabém místě za podpory taktického letectva. Následoval útok do týlu nepřítele a rozvinutí průlomu. Guderian zdůrazňoval nutnost udržovat vzdušnou převahu. Německo nejlépe aplikovalo teoretické poznatky do své doktríny. Ta byla založena na vysoké mobilitě, důrazu na manévru, ofensivním charakteru operací, rozvinuté telekomunikaci mezi jednotkami, velké operační flexibilitě a brilantní součinnosti pozemních a jednotek a taktického letectva.

Vývoj doktríny mechanizované války vykazuje shodné, či obdobné rysy v různých zemích. Můžeme konstatovat, že myšlenky tvůrců často nebyly původní. Nedá se říci, že by od sebe navzájem vyloženě „opisovali“, ovšem k určitému přejímaní a následnému dalšímu rozvíjení těchto myšlenek jednoznačně docházelo.

37

Všeobecně tedy můžeme konstatovat, že nejlépe pochopila a aplikovala novou koncepci vedení války německá armáda. Závěrem nutno podotknout, že prvky mechanizované války tak, jak je vytvářeli výše zmiňovaní autoři, jsou platné a užívané ve více či méně změněné podobě moderními armádami západních států dodnes.

38

5. Seznam literatury a použitých internetových zdrojů Literatura: 1. Bartoš, J. (1982): Metodika a technika historické práce, Státní pedagogické nakladatelství, Praha. 2. Bartoš, J. (1977): Úvod do techniky historické práce, rektorát Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc. 3. Beaufre, A. (1967): Úvod do strategie, Naše vojsko, Praha. 4. Boot, M. (2006): War made new, GOTHAM BOOKS, New York. 5. Brož, I.(1994): Manažeři války, Svoboda, Praha. 6. Bruce A. - Langdon K. (2002): Strategické myšlení, Slovart, Bratislava. 7. Clausewitz, von C. (2008): O válce, Academice, Praha. 8. Collins, J. (2002): Military strategy: Principles, Practises and Historical Perspectives, Brassey`s, Dulles. 9. Disman, M. (2006): Jak se vyrábí sociologická znalost, Karolinum, Praha. 10. Ford, R. (1998): Nejslavnější tanky od roku 1916 do současnosti, Svojtka & Co., Praha. 11. Forty, G. (2001): Pozemní války, Beta, Praha. 12. Galatík, V. - Krásný, A. - Zetocha, K. (2008, eds.): Vojenská strategie, Univerzita obrany, Brno. 13. Hart, B. H. L. (2007): Dějiny druhé světové války, JOTA, Brno. 14. Hart, B. H. L. (1991): Strategy, Meridian Press, New York. 15. Hogg, V. I. (1996): Historie tanku, Bonus A, s.r.o., Brno. 16. Chant, Ch. (1997): Encyklopedie tanků, Mustang s.r.o., Plzeň. 17. Janderka, R. (2001): Vojenská strategie, Vojenská akademie, Brno. 18. Mosier, J. (2004): Mýtus o blitzkriegu, Práh, Praha. 19. Sládeček, M. - Štěpánek, K. (1993): Vojenská strategie, Impuls, Praha. 20. Toffler A. - Tofflerová H. (2002): Válka a antiválka: Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu, Dokořán, Praha. 21. Townshend, Ch. (2005): Historie moderní války, Oxford University Press, Oxford. 22. Trevor-Roper H. R. (1971): Blitzkrieg to defeat, Holt Paperback, New York. Internetové zdroje: 23. Duffy, M. (2009): Battles: The Battle of Cambrai, Portál First world war, (http://www.firstworldwar.com/battles/cambrai.htm), [cit. 25. 5. 2010].

39

24. Duffy, M. (2009): Battles: The Battle of the Somme, Portál First world war,

(http://www.firstworldwar.com/battles/somme.htm), [cit. 25. 5. 2010]. 25. Duffy, M. (2009): Who's Who: Oskar von Hutier, Portál First world war, (http://www.firstworldwar.com/bio/hutier.htm), [cit. 25. 5. 2010].

26. Johnson, R. C. (1997): Plan 1919, Portál World at war, (http://worldatwar.net/chandelle/v2/v2n1/1919.html), [cit. 25. 5. 2010]. 27. Kořének, D. (2000): Vznik teorie blitzkriegu, Portál Fronta.cz, (http://www.fronta.cz/vznik-teorie-blitzkriegu), [cit. 25. 5. 2010]. 28. Parada, G. (2007): Generaloberst Heinz Wilhelm Guderian, Portál Achtung Panzer, (http://www.achtungpanzer.com/gen2.htm), [cit. 25. 5. 2010]. 29. Pickles, D. M. (2009): Charles (André Joseph Marie) de Gaulle Biography, Portál Biography, (http://www.biography.com/articles/Charles-(Andr%C3%A9-Joseph-Marie)-deGaulle-9269794), [cit. 25. 5. 2010]. 30. Portál Wikipedia (2010): Basil Liddell Hart, (http://en.wikipedia.org/wiki/Basil_Liddell_Hart), [cit. 25. 5. 2010]. 31. Portál Wikipedia (2010): Experimental Mechanised Force (http://en.wikipedia.org/wiki/Experimental_Mechanized_Force), [cit. 25. 5. 2010]. 32. Portál Wikipedia (2010): Giffard LeQuesne Martel, (http://en.wikipedia.org/wiki/Giffard_LeQuesne_Martel), [cit. 25. 5. 2010]. 33. Portál Panzernet (2008): Heinz Wilhelm Guderian, (http://www.panzernet.net/panzernet/stranky/esa/guderian.php), [cit. 25. 5. 2010]. 34. Portál Wikipedia (2010): Heinz Guderian, (http://en.wikipedia.org/wiki/Heinz_Guderian), [cit. 25. 5. 2010]. 35. Portál Wikipedia (2010): Charles de Gaulle, (http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_de_Gaulle), [cit. 25. 5. 2010]. 36. Portál Wikipedia (2010): Oskar von Hutier, (http://en.wikipedia.org/wiki/Oskar_von_Hutier), [cit. 25. 5. 2010]. 37. Portál Wikipedia (2010): Plan 1919, (http://en.wikipedia.org/wiki/Plan_1919), [cit. 25. 5. 2010]. 38. Schoenherr (2002): The Versailles Treaty, Portál History, (http://history.sandiego.edu/gen/text/versaillestreaty/all440.html), [cit. 25. 5. 2010]. 39. Špur, O.: Guderian objevuje sílu motorů (1922 – 1933), Portál Werhmacht.cz, (http://wehrmacht.cz/index.php/seznam-generalu/28-guderian-objevuje-silu-motoru), [cit. 25. 5. 2010]. 40

41