Aplikace konceptu konsensuální a westminsterské demokracie na politický systém Švédska

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Aplikace konceptu konsensuální a westminsterské demokracie na politický systém Švédska Bakalářská závěrečná práce

Anna Laubová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 274218 Obor: Politologie – Mediální a komunikační studia Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2010

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Aplikace konceptu konsensuální a westminsterské demokracie na politický systém Švédska vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 2. 5. 20010

podpis................................... 2

Ráda bych poděkovala doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, PhD za odborné vedení práce, cenné rady a připomínky.

3

OBSAH 1. Úvod

5

2. Teoretické vymezení

5

2.1. Teorie konsociační demokracie

5

2.2. Westminsterská a konsensuální demokracie

7

2.3. Kritika Lijphartovy teorie

9

3. Politický systém Švédska

9

3.1. Flexibilita vs.rigidita ústavy

9

3.2. Absence vs.existence kontroly ústavy

11

3.3. Centralizovaná vs.decentralizovaná vláda

12

3.4. Většinový vs.poměrný volební systém

14

3.5. Bipartismus vs.multipartismus

16

3.6. Jednobarevné vlády vs.vícestranické vládní koalice

19

3.7.Dominance exekutivní moci nad legislativní vs.vyváženost

23

exekutivní a legislativní moci 3.8. Unikameralismus vs.symetrický bikameralismus

24

3.9. Pluralistický vs.korporatistický systém zájmových skupin

26

3.10. Závislost vs.nezávislost centrální banky na vládě

27

4.

Závěr

29

5.

Přílohy

31

5.1. Seznam použitých zkratek

31

6. Použitá literatura a internetové zdroje

32

Celkový počet znaků: 68 315 4

1. Úvod Cílem této bakalářské práce je analýza politického systému Švédska z hlediska modelů konsensuální a westminsterské demokracie nizozemského politologa Arenda Lijpharta. Konečným výsledkem práce by mělo být zařazení politického systému Švédska na ose konsensuální – wesminsterská demokracie. Struktura práce bude dělena na dvě části – teoretický a analytický oddíl. V prvním oddíle bude nastíněno teoretické vymezení Lijphartova konceptu, který vedl k vytvoření demokracie o dvou modelech- konsensuální a westminsterské. Bude následovat poměrně stručná charakteristika těchto dvou konceptů jako vzájemných protipólů. Jednotlivými charakteristickými body se poté konkrétně zabývá až analytická část práce. Teoretická část bude ukončena hlavními kritickými reakcemi, které Lijphartovy modely vzbudily a to především kritiky dvou významných politologů, Giovanniho Sartoriho jako reprezentanta zahraniční politologické scény a Miroslava Nováka jako zástupce české politologické scény. Největší prostor bude věnován druhé a analytické části. Tento oddíl se bude zabývat výhradně švédským politickým systémem. Podkapitoly budou rozděleny na základě deseti elementů, které pro posuzování politických systémů byly Lijphartem zvoleny. Na závěr rozboru každého znaku dojde k vyjádření, zda se v daném případě politický systém kloní spíše k westminsterskému či konsensuálnímu modelu demokracie. Závěr práce bude obsahovat shrnutí získaných poznatků a zařazení politického systému Švédska na pomyslné ose konsensuální – většinová demokracie. Posouzení o tomto zařazení neproběhne jen z pohledu jednotlivých položek, nýbrž z pohledu souhrnu všech analyzovaných znaků.

2. Teoretické vymezení 2.1. Teorie konsociační demokracie Teorie westminsterské a konsensuální demokracie byla poprvé použita nizozemským politologem Arendem Lijphartem v roce 1984 v jeho díle Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Government in Twenty One Countries. Za zrodem těchto dvou modelů, zejména konsensuálního modelu, stála teorie konsociační demokracie. Počátky této teorie spadají do poloviny 60.let 20.století, kdy se v politologické obci začly vést rozsáhlé diskuze o dosavadním přesvědčení ohledně podmínek kvality a stability demokracie, jehož základní myšlenkou byl názor, že demokracie se může úspěšně rozvíjet pouze v homogenních 5

společnostostech, jež se neštěpí podle kulturní, náboženské, etnické či jazykové linie. Na základě těchto diskuzí je definován nový typ demokratického politického systému – konsociační demokracie. Jako první s tímto termínem přicházím právě A.Lijphart. Jeho práce byla reakcí na typologii politických systémů G.A.Almonda publikované r.1956. 1 Gabriel Almond rozlišil dva základní typy demokratických systémů- stabilní anglomerický, do kterého zařadil např.USA či Velkou Británii a nestabilní kontinentální, kam zahrnul výmarské Německo nebo Itálii po druhé světové válce. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma typy spočíval v homogenní politické kultuře a vysoce funkčně diferencované struktuře politických systémů angloamerického typu, zatímco kontinentální typ byl vyznačen vysokou fragmentací politické kultury a strukturou rolí specifickou pro každý daný segment společnosti.2 Vedle těchto dvou základních typů rozlišil typ, který stojí někde na pomezí mezi kontinentálním a angloamerickým typem. Do této skupiny Almond zařadil skandinávské země a Nizozemí. Lijphart se s touto Almonodovou typologií nespokojil a vytváří svou vlastní čtyřlennou typologii, která je založena na stavu dvou prvků – stupně kulturní fragmentace ( míra homogenity/ heterogenity společnosti) a soudružnosti politické elity ( konkurenční či konsensuální vztahy).Identifikuje tak následující 4 typy demokratických režimů3: demokracii dostředivou ( v Almondově typologii se rovná angloamerickému typu), demokracii odstředivou (přibližně odpovídá evropskému kontinentálnímu typu), demokracii konsociační a demokracii depolitizovanou. Pro dostředivou demokracii je charakteristická vzájemná soutěživost politických elit a současně vysoká míra homogenity společnosti. Do této kategorie spadají stabilní a účinné systémy např. Spolková republika Německo, USA či Velká Británie. Odstředivá demokracie se vyznačuje soutěživostí elit a vysokým stupněm kulturní fragmentace. To má podle Lijpharta za následek celkovou nestabilitu systému. Jako příklady uvádí výmarské Německo nebo čtvrtou francouzskou republiku.4 Nejvíce pozornosti pak Lijphart věnoval demokracii konsociační, kterou můžeme zjednodušeně popsat jako stát s heterogenním složením obyvatelstva, ve kterém musí mít elity schopnost slaďovat výrazně odlišné zájmy a požadavky subkultur. Tyto elity musejí být především ochotné uchovat systém a posílit jeho soudružnost a stabilitu. Přes vysokou fragmentaci systému dokáží jednotlivé subkultury existovat vedle sebe i bez toho, aby mezi nimi docházelo ke konfliktům. Nejdůležitější podmínka fungování konsociační demokracie tví v tom, že si politické elity uvědomují nebezpečí, které z této vysoké fragmentace vyplývají.5 Typické pro takové 1 2 3 4 5

Říchová B.: Přehled moderních politologických teorií, s.197-199 Lijphart A.: Typologies of democratics systems,s.4 Hloušek V.- Kopeček L: Konsensuální a konkurenční demokracie, s.203-204 Lijphart Typologies of democratic systems: s.31 Lijphart A.: Patterns of democracy:s. 216

6

demokracie je pak existence velkých vládních koalic, menšinového veta, proporčního zastoupení obyvatelstva ve všech složkách státní moci a určité autonomie různých segmentů společnosti. Vzhledem k tématu práce je zajímavý poslední typ Lijphartovy typologie depolitizovaná demokracie, kam bylo Švédsko některými autory přiřazeno.V depolitizované demokracii se vztahy mezi politickými elitami vyznačují kooperativním charakterem, zároveň se však jedná o kulturně homogenní společnost, kde existuje velmi nízká hladina kulturní fragmentace. Výsledkem takové demokracie je, že se zde politická soutěž téměř nekoná. Jedná se ale skutečně spíše o teoretický konstrukt, u kterého bychom v realitě těžko hledali existující případ.6 Depolitizovaná demokracie, někdy nazývaná modelem demokracie Nové Evropy, je podle Lijpharta nejstabilnější typ demokracie, až poté následován dostředivou, konsociační a odstředivou demokracií. Co se ale týče kvality této demokracie, nehodnotí už ji tak vysoko.Lijphart se dále zabývá rozdíly mezi depolitizovanou a konsociační demokracií. Vytváření velkých koalic v depolitizovaných demokraciích je odpovědí na konvergenci ideologií, zatímco opuštění striktně soutěživé politiky v konsociačních režimech je uvážený krok vzhledem k tlaku fragmentované společnosti.Další rozdíl vidí v důležitosti velkých koalic, která je v konsociačních demokraciích na nejvyšším stupni – straničtí lídři jsou zde hlavními politickými aktéry. Na druhou stranu v depolitizovaných demokraciích zastávají koalice při vytváření rozhodnutí menší roli, hlavními aktéry zde jsou zájmové skupiny. 7

2.2.

Westminsterská a konsensuální demokracie

Postupem času Lijphart svou teorii opakovaně modifikoval a rozšiřoval, prvky konsociační demokracie rozvedl a celou koncepci univerzalizoval směrem k obecné teorii. Ač sám Lijphart návaznost na teorii konsociační demokracie zpochybňuje, podobnost je tu viditelná. Konsensuální demokracie vymezuje více kritérií a klade větší důraz na instituce a politické procedury.8 Model konsesuální a westminsterské demokracie byl tedy poprvé představen v publikaci z r.1984 Democracy: Patterns of Majoritarian and Consensus Government in Twenty-One countries. Rozlišení mezi oběma modely je provedeno na základě dichotomie rozdílů několika znaků, kdy jednotlivá proti sobě stojící kritéria spadají do dvou dimenzí. První dimenzi nazval Lijphart exekutivně- stranickou, druhou pak federálně- unitární.9 (Viz Tab.1) Přes výrazné kritiky konsensuální, resp.konsociační demokracie,10 Lijphart své stanovisko 6 7 8 9 10

Hloušek V.-Kopeček L.: Konsensuální a konkurenční demokracie, s.204 Lijphart A.: Typologies of democratic systems: 38-39 Hloušek-Kopeček,Konsenuální a konkurenční demokracie, s.210 Lijphart, Patterns of democracy,s. 3-4 Viz kapitola 2.3

7

ohledně rozlišení konsensuální a většinové demokracie nijak nezměnil ani v druhém přepracovaném vydání své práce z r.1999, kterou nazval Patterns of Democracy. Government forms and Performance in Thirty-six countries. V této práci přidal další dva ukazatele rozlišení obou modelů – roli zájmových skupin a centrálních bank v politickém systému. Podstatou konsensuálního modelu je snaha omezit většinový princip, rozptýlit jeho moc, zmenšit rozdíly mezi vládou a opozicí a prosadit podíl menšin na moci řadou různých způsobů.Tyto systémy využívájí proporčního volebního systému a demokracie jsou zpravidla vytvářeny více než dvěma relevantními stranami. Vytvoření vládního kabinetu je většinou podmíněno vytvořením koalice. Parlament je zpravidla dvoukomorový a ustanovený v rozdílných volbách. Oproti tomu westminsterský model stojí na co největší koncentraci moci na ústřední úrovni v rukou jedné strany, která ve volebním boji porazila druhou velkou politickou stranu a nese nedělenou odpovědnost za výkon moci. Důležitým předpokladem pro fungování takto nastaveného politického systému je většinový volební systém, konkrétně relativní většinový systém (FTPT), který má tendenci vytvářet bipartijní stranické systémy. Parlament se skládá z jedné nebo dvou komor, jejichž postavení je ale silně asymetrické.11 Je však nutno podotknout, že oba modely představují pouze jakési ideální typy a čistým formám se blíží jen málokterá země. Jako nejlepší příklad westminsterské demokracie uvádí Velkou Británii, dále zde přiřazuje např.Nový Zéland či Austrálii. Oproti tomu typické modely zemí konsensuálního typu Lijphart nenašel. Nejvíce se sem ale blíží Švýcarsko či Belgie.12

11 Lijphart A. : Patterns of democracy, 2-8 12 Hloušek V.- Kopeček L.: Konsensuální a konkurenční demokracie, s.216-217

8

Tab.1: Rozlišení westminsterského a konsensuálního modelu demokracie Zkoumané elementy Wesminsterský model Konsensuální model I. exekutivně- stranická dimenze I. Povaha vládních „jednobarevné vlády“ Široké více-stranické vládní koalice kabinetů II. Vztah výkonné a Dominance výkonné moci Rovnováha výkonné a zákonodárné zákonnodárné moci moci III. Stranický systém bipartismus multipartismus IV. Volební systém Většinový volební systém Poměrný volební systém V. Systém zájmových Pluralitní korporativní skupin II. federálně- unitární dimenze VI. Stupeň centralizace Unitární a centralizovaná vláda Federální a decentralizovaná vláda VII. Vztah mezi komorami Unikameralismus či Vyvážený bikameralismus asymetrický bikameralismus VIII. Odolnost ústavy Flexibilní ústava Rigidní ústava IX. Soudní kontrola Absence soudní kontroly Aktivistická soudní kontrola legislativy legislativy X. (Ne)závislost centrální Centrální banka závislá na Centrální banka nezávisla na centrální banky centrální moci moci

2.3.

Kritika Lijphartovy teorie

Mezi významné kritiky Lijphartovy teorie patří italský politolog Giovanni Sartori. Podle něho Lijphartovy dva modely demokracie nejsou nikterak důležité a nepřispěly k rozvoji empirické teorie demokracie. Sartori tvrdí, že není vždy pravidlem, aby se v tzv.většinových státech rozhodovalo vždy pouze na základě prosté většiny. I většinové demokracie tedy můžou existovat bez konsenzu, někdy je zde míra konsenzu naopak dokonce vyšší, neboť se neomezuje pouze na vztah politických elit, ale prolíná se celou společností. Sartori odmítá rozlišovat mezi pojmem konsociační demokracie a konsensuální demokracie, oba výrazy jsou podle něj svým obsahem synonyma.13 Mezi výrazné kritiky v českém prostředí můžeme zařadit Miroslava Nováka, který nesouhlasí s Lijphartovým tvrzením, že konsensuální demokracie ve srovnání s většinovými demokraciemi mají lepší výkony. Dle Nováka tato tvrzení nejsou empiricky potvrzena a navíc jsou do značné míry v rozporu s dřívější Lijphartovou koncepcí čtyř typů demokracií.14 Tvrdí, že obecné socioekonomické výsledky i konkrétní hospodářský růst závisejí spíše než na vlastnostech ústavního systému na jiných faktorech. Novák tak odsuzuje Lijphartovo vyzdvihování konsensuální 13 Sartori: The theory of democracy revisited, 238-239 14 Novák M.: Problémy moderní demokracie,s.14

9

demokracie nad demokracií většinovou, protože žádný model se nehodí pro všechny demokratické země. Za obzvlášť nevhodné považuje doporučovat konsensuální model demokratizujícím se zemím, které jsou kulturně poměrně homogenní a nejsou vysoce polarizované. Striktní proporcionální reprezentace usnadňuje silnou fragmentaci a polarizaci, pomáhá antisystémovým stranám, ztěžuje dosažení vládní stability a může vést k ochromení politických institucí. 15

3. Politický systém Švédska 3.1 Flexibilita vs. rigidita ústavy Lijphart rozlišuje pro každý z modelů jiný typ ústavy. Pro westminsterský model jsou typické flexibilní ústavy, k jejichž vzniku či změně stačí zákon přijatý ve stejné zákonodárné proceduře platící pro ostatní zákony. Na druhé straně v konsensuálním modelu existují rigidní ústavy. K jejich změně je potřeba zvláštního – ústavního – zákona, přijatého v zákonodárném procesu, odlišně kvalifikovaném ( vyšším kvórem, kvalifikovanou většinou v zákonodárném sboru, potvrzením zákona lidmi v referendu, schválením v zákonodárných sborech členských států federace). 16 Prvním zásadním právním dokumentem, který stanovil pravidla výkonné moci, byl Regeringsformen, který byl přijat v roce 1634 a někdy je považován za jeden z vůbec prvních ústavních textů na světě. Tento zákon pasoval švédského panovníka do role absolutního suveréna. V roce 1809 vznikla nová ústava, která zavedla konstituční typ monarchie a měla vést k omezení královské výkonné moci. Panovník si držel výkonnou moc, nicméně se musel řídit ústavou a nesměl překračovat svou pravomoc v exekutivě. Nová švédská ústava byla vydána v r.1974. Jejím obsahem bylo zrušení všech dosavadních článků týkajících se možnosti panovníka vstupovat do exekutivy. Úlohu při formování nové vlády přebral podle ústavy mluvčí parlamentu, panovník přišel o právo rozhodovat o složení a jmenování vojenských špiček švédské armády. Poslední úprava švédské ústavy proběhla v r.1994.17 Současná Ústava Švédska je tvořena 4 základními zákony: základní zákon o formě vlády ( r.1974), zákon o nástupnictví k trůnu (r.1810), nařízení o svobodě tisku (r.1949) a zákon o svobodě projevu 15 Novák M.: Jakou demokracii pro nové demokracie?s.64 16 Blahož J.: Soudní kontrola ústavnosti, s.23-24 17 Říchová B.: Švédské království, s.201

10

(r.1991). Změna švédské ústavy nebo některého z výše jmenovaných základních zákonů vyžaduje většinový souhlas parlamentu při přítomnosti alespoň ¾ všech členů Riksdagu. Po případném schválení se musejí v celé zemi konat nové volby do Riksdagu. Nově zvolený parlament opět hlasuje o stejném návrhu na změnu ústavy jako parlament předchozí. K přijetí změny ústavy je tedy zapotřebí dvou schválení. Doba mezi přijetím obou rozhodnutí by neměla být kratší než 9 měsíců. 18 Od roku 1979 je zaveden institut referenda o vládním návrhu na změnu ústavy. Toto referendum se koná po iniciaci nejméně 1/10 členů Riksdagu, tedy 35 poslanci. Dalším předpokladem je jeho schválení 1/3 poslanců parlamentu. V případě kladného hlasování se referendum koná paralelně s následujícími všeobecnými volbami do Riksdagu. Vládní návrh je považován za zamítnutý, pokud proti němu hlasuje většina těch, kdo se zúčastnili referenda a pokud počet těchto voličů překročí polovinu těch, kteří odevzdali platné hlasy ve volbách. Pokud je rozhodnutí voličů záporné, nemá parlament právo předložit návrh znovu.V případě odsouhlasení změny zákona lidem v referendu, musí navržená změna projít procesem schvalování v nově zvoleném parlamentu.19 Švédsko tedy disponuje psanou ústavou, kterou díky potřebě schválení ve dvou rozhodnutí a existenci institutu referenda můžeme považovat za poměrně rigidní. Vzhledem k těmto skutečnostem je možné zařadit Švédsko v tomto bodu ke konsensuálnímu modelu.

3.2. Absence vs. existence kontroly ústavy Tento bod je úzce spjat s předchozím bodem týkajícím se formy ústavy. Pro westminsterské demokracie je typické, že neexistuje orgán, který se zabývá kontrolou ústavnosti. Tato kontrola je zajišťována legislativním tělesem. Naopak v konsensuálních demokraciích, které mají psanou ústavu, existuje kontrolní orgán, který je nezávislý na parlamentu a který zajišťuje ústavní kontrolu přijímaných zákonů.20 Švédsko patří mezi země, ve kterých neexistuje ústavní soud. Stejně jako v některých dalších skandinávských zemí se v něm vyskytuje model všeobecné difuzní soudní kontroly ústavnosti. Incidentní soudní kontrola ústavnosti všech obecně závazných normativních právních aktů náleží teoreticky všem obecným soudům21. Existuje zde určitá forma preventivní kontroly, která však nemá za následek závazné rozhodnutí.. Vyjádření, které orgán soudního typu dává, má 18 19 20 21

Říchová B.: Švédsko: neokorporativní model vládnutí, s.250 Ústava, Kapitola 8, čl.15-18 Lijphart A.: Patterns of democracy,s. 223 Rozhodování o ústavních stížnostech proti zásahu orgánů veřejné správy do ústavně zaručený základních práv a svobod.

11

pouze poradní charakter. Ve Švédsku je tato kvazipreventní soudní kontrola ústavnosti realizována Ústavní radou. Švédská Ústavní rada se skládá ze 3 členů Nejvyyšího soudu a 1 člena Správního soudu. Dříve než jsou předloženy návrhy změn ústavy parlamentu, jsou dány radě k přezkoumání z hlediska ústavnosti. Ta pak zkoumá otázku materiální ústavnosti zákonných předloh a své stanovisko vyjadřuje v nezávazném dobrozdání vládě, které však nemá žádné právní následky a tudíž nemusí být respektováno. Z tohoto důvodu je problematické považovat Ústavní radu za soudní kontrolu ústavnosti v pravém slova smyslu.22 Ústavní rada se tedy především soustředí na to, jestli je návrh slučitelný s ústavou a celkově s právním systémem. Po vstupu Švédska do Evropské unie v r.1995 se význam této rady ještě zvýšil, jelikož je nutné přezkoumat návrhy tak, aby korespondovaly s právem Evropského společenství. Ústavní rada zároveň zvažuje, zda je návrh definován tak, aby splnil svůj účel a odhaduje problémy, které by mohly vzniknout po vyhlášení zákonu. Ohledně realizace v praxi vstupuje do popředí od 70.let oblast lidských a občanských práv a to v plném rozsahu, tedy nikoli převážně jen jde-li o práva osobní a politická, ale také pokud jde o oblast práv sociálních, hospodářských a kulturních.. I přestože mají názory vyjádřené radou pouze poradní povahu, tudíž nejsou zavazující ani pro vládu ani pro parlament, bývají obvykle akceptovány. Speciálně v případech, že je návrh v rozporu s ústavou nebo evropským právem. V případě, že rada nedoporučí schválení tohoto zákona, je návrh stažen nebo přepracován.23 Švédsko v tomto bodě nesplňuje Lijphartův znak typický pro konsensuální model a to přítomnost orgánu nezávislého soudního přezkumu, jehož rozhodnutí by byla právně závazná. Na druhou stranu v praxi bývají rozhodnutí švédské Ústavní rady většinou respektována. Švédsko tak stojí na pomezí obou těchto modelů.

3.3. Centralizovaná vs. decentralizovaná vláda Unitární stát, typický pro westminsterskou demokracii, je charakterizován centrální vládou a centrální administrativou, které vykonávají moc nad celým územím daného státu. Přesto platí, že i tyto státy jsou vnitřně členěny na administrativní jednotky vybavené určitými pravomocemi. Tyto kompetence jsou však výrazně limitovány a mohou být vykonávány pouze v souladu se zájmem centra a s ohledem na jeho požadavky. Nezbytným znakem všech federálních systémů je dvoukomorový parlament, v němž je horní komora koncipována tak, aby poskytovala prostor pro 22 Blahož: Soudní kontrola ústavnosti, s.211-215 23 Magnusson S.: Evaluation of legislation- Swedish experience, s.86-87

12

reprezentaci zájmů federalizovaných jednotek. Decentralizace je spojena s vytvářením autonomně fungujících územně správních jednotek, jejichž výkon pravomocí v rámci přenesených kompetencí je naprosto samostatný a je podřízen pouze právnímu dohledu centra. 24 Švédsko je charakterizováno dlouhou tradicí místních samospráv. Je rozděleno do 180 samosprávných obcí ( municipalit) a krajů25. Toto rozlišení si prošlo dlouhodobým vývojem. První reforma místní samosprávy proběhla v r.1862, kdy se každé město a farnost staly samosprávnou obcí a zároveň bylo vytvořeno 25 krajů ( country council). V 50.letech se počet 2498 obcí zredukoval na polovinu.K dalším redukcím docházelo i během dalších let z důvodu zajištění co největšího zefektivnění jejich práce. Farnosti, které byly v minulosti důležitou součástí místní demokracie ve Švédsku, jsou v současnosti místními organizačními jednotkami Státní protestantské církve a vykonávají výhradně církevní správu na místní úrovni. Územní samospráva má svoje základy položené v Ústavě. Detailní rozpracování je obsahem Zákona o místní samosprávě vydaném 1.ledna 1992. Tento zákon říká, že municipality a kraje zajišťují obecné zájmy týkající se území municipality nebo kraje, či jejich členů. Uvedený zákon je doplněn množstvím právních norem, které detailně řeší kompetence v jednotlivých oblastech veřejných služeb, včetně produkce a poskytování financí. Toutu legislativou vyjadřuje parlament obecné cíle v oblasti veřejných služeb na územní úrovni. Vláda, resp.parlament, poté nese celkovou odpovědnost za veřejnou správu. Kromě Zákona o místní samosprávě se obce a kraje řídí povinnostmi upravenými ve speciálních legislativách, např. Zákon o zdravotní a lékařské péči 1982, Zákon o životním prostředí 1998, Vzdělávací zákon 1985.26 Centrální vláda zajišťuje policii, soudnictví a univerzitní vzdělání. Zároveň rozhoduje o základních programech sociálního zabezpečení jako je penzijní systém, přídavky na dítě, zdravotní pojištění. Všeobecně platí, že samosprávné obce jsou zodpovědné za oblast, týkající se jejich občanů (např.primární a sekundární vzdělání, péče o děti, staré občany, civilní obrana) a životního prostředí ( voda, kanalizace, silnice). Krajská zastupitelstva a regiony jsou zodpovědny především za oblast zdravotní a lékařské péče. Za regionální a lokální dopravu přejímají zodpovědnost jak obce, tak kraje. Stále běžnější se stává spolupráce mezi obcemi a kraji. Jednou z forem této kooperace jsou speciální sněmy, na které je přenášeno rozhodování v určitých otázkách. V současné době jich existuje přibližně 80 a zabývají se především vzděláváním či koordinací záchranných složek. Další forma jsou společné výbory obcí a krajů, které se starají např. o regionální rozvoj či zvýšení efektivity spolupráce mezi různými 24 Říchová B.: Úvod do politologie, s.98 25 Největším krajem je Stockholm s více než 1 850 000 obyvateli, nejmenší je Jämtland se 130 000, většina krajů má mezi 200 – 300 tisíci obyvateli. 26 Local Government in Sweden – organisations, activities and finance, s.3-18

13

podniky a univerzitami. Ohledně kontroly státu nad územní samosprávou vystupuje v hlavní roli stát. Dozor vykonává skrz vládní agentury jako je např. Národní agentrura pro vzdělávání, Národní komise pro zdravotní péči. Tyto agentury na jednu stranu důkladně prozkoumávají jednotlivá rozhodnutí místních samospráv, na druhou stranu jim ale dokáží také poskytnout určitou podporu. Vládní agentury nemají právo vyhlásit některé rozhodnutí místní samosprávy za neplatné, ale mohou doporučit soudní přezkoumání této záležitosti nebo uvalit obci či kraji finanční pokutu. 27 Financování místních samospráv je závislé na Riksdagu. Pokud Riksdag vydá rozhodnutí, které se přímo týká aktivit obcí či krajů, musí finační dopad, který by to na ně mělo, neutralizovat poskytnutím finančních grantů. Návrh na rozpočet na další rok podávají obce a kraje. Tento návrh by měl obsahovat ekonomické plány na následující rok, což znamená plánované výdaje, nastavení daní apod. Rozpočet je schvalován vždy na konci listopadu.28 Od 40.let prošla veřejná správa na úrovni obcí a krajů významnými reformami, které přinesly množství pozitivních výsledků. Přenesení zabezpečení části veřejných potřeb a zájmů na nižší administrativní jednotky a rozšíření pravomocí daných samosprávě na úrovni obcí a krajů se ukázalo být velmi účinným a strategickým rozhodnutím ze strany vládní politiky. Nejvýraznější přesuny veřejného charakteru z řídícího centra na samosprávné jednotky vyvrcholily na přelomu 70. a 80.let. Neustále však musíme mít na paměti, že Švédsko je tradičním zástupcem unitárního typu státu, takže o autonomii místních samospráv v politicko-právním smyslu nemůžeme hovořit. Praktické uplatňování rozšířených pravomocí, kterými nejnižší samosprávné jednotky disponují, jednoznačně dokazuje, že obce jsou schopné efektivněji a důsledněji plnit veřejné potřeby svých občanů, než kdyby o nich rozhodovali centrální orgány.29 Vzhledem k unitárnímu typu státu, ale celkem vysoké míry decentralizace, stojí Švédsko na pomezí obou modelů, ale díky praktickému fungování inklinuje spíše ke konsensuálnímu modelu demokracie.

3.4. Většinový vs. poměrný volební systém Pro každý z obou modelů je typický jeden ze dvou volebních systémů – většinový a poměrný. V konsensuálních demokraciích jsme často svědky rozdělení parlamentních mandátů pomocí poměrného volebního systému. Tento systém má vyloučit nadreprezentaci velkých stran a napomoci tomu, aby byly reprezentovány i menšiny. Tento princip je navíc rozšířen nejen na rovinu 27 Územní samosprávy ve Švédsku, Good News 5/2001 28 Local Government Act, Kapitola 8 29 Zapletal B.: Soudní přezkum správních rozhodnutí ve švédské právní úpravě, s.91

14

voleb, ale obecně na uplatnění proporcionality v celém politickém systému, ve státní správě a ve veřejném financování. Pro westminsterský model je typická přítomnost většinového volebního systému, nejčastěji systému first-past-the-post. Jedná se o systém, v němž v prvním a zároveň jediném kole voleb zvítězí kandidát s největším počtem hlasů, i když nezíská nadpoloviční většinu (tzv. „vítěz bere vše“) 30 Pro volby do švédského parlamentu se využívá poměrného volebního systému. Celkově je rozdělováno 349 mandátů ve 29 volebních obvodech, přičemž 10 mandátů je tzv.kompenzačních. Pro přepočet hlasů na mandáty se využívá modifikovaného dělitele Sainte-Lague s číslem 1,4 jako prvním dělitelem. Rozdělování mandátů na úrovni volebních obvodů se mohou účastnit politické subjekty, které obdrží nejméně 4% hlasů v rámci celé země nebo 12% na úrovni volebního obvodu, čehož však dosud nikdo nedosáhl Vysoký 12% volební práh byl zaveden novelou Ústavy v r.1969, kdy zde panova určitá obava, aby zvolený volební systém nepůsobil přílišnou fragmentaci stranického systému. Následné distribuce kompenzačních mandátů se účastní pouze strany, které na základě ideálního výpočtu získají více hlasů, než obdržely v obvodech 31. Velikost volebních obvodů se pohybuje v rozmezí 2-36 mandátů v závislosti na počtu voličů v daném obvodu. Velikost těchto obvodů ve většině případů odpovídá velikosti správní oblasti, výjimkou jsou pouze obvody v regionu Stockholm a v oblasti Skane a Vastra Gotaland, které jsou sloučeny z několika obvodů. Každý obvod volí různý počet poslanců, kdy počet možných mandátů odpovídá počtu obyvatel v daném obvodu. Při vlastním hlasování mají voliči na výběr ze tří typu hlasovacích lístků: 1) stranické kandidátní listiny s předem určeným pořadím kandidátů, v rámci niž mohou uplatnit jeden preferenční hlas; 2) stranické kandidátní listiny bez uvedení jmen kandidátů 3) prázdného hlasovacího lístku, na nějž mohou doplnit jméno politického subjektu či kandidáta. Volební systém současně připouští možnost sdružování kandidátek. Kandidující subjekty zároveň disponují možností předložit v jednom volebním obvodu několik kandidátních listin a hlasy pro všechny tyto kandidátky se v závěru voleb sčítají. Každá strana tak může v jednotlivých volebních obvodech předkládat odlišné stranické kandidátky a přizpůsobovat se tak zájmům místních voličů.32 Pro získání mandátu na základě preferenčních hlasů stanovil volební zákon hranici alespoň 8% těchto hlasů. V případě, že kandidát získá více než jeden mandát, obdrží mandát v obvodu, kde získal nejvíce preferenčních hlasů, nebo obvodu, kde je umístěn na nejvyšším místě kandidátky. Preferenčního hlasování mohli voliči poprvé využít v r.1998. Změna, kterou to ale přineslo nebyla příliš velká. Je zde viditelný pokles ochoty voličů využívat této strategické možnosti, v r.1998 využila této možnosti necelá třetina voličů, v r.2006 už to byla jen jedna pětina. V r.1998 bylo na 30 Hloušek, V. - Kopeček L.: Konsensuální a konkurenční demokracie, s. 212-215 31 Widfeldt A.: The parliamentary election in Sweden, Electoral studies volume 22 issue 4 32 Říchová B., Švédsko: neokorporativní model vládnutí, s.260

15

základě těchto hlasů zvoleno pouze 12 poslanců, v r.2002 to bylo 10 a v r.2006 už jen 6. Hranice 8% hlasů se tak zdá být pro překonání příliš vysoká.33 Preferenční hlasování má ve Švédsku větší význam v menších volebních obvodech a pro menší strany.34 Švédský volební systém se vyznačuje vysokým stupněm proporcionality, což lze demonstrovat pomocí Gallagherova indexu disproporcionality (LSq)35, který dosahuje stabilně velmi nízkých hodnot, nízkého počtu ztracených hlasů, případně efektivního počtu parlamentních stran (Ns)36 jako indikátoru frakcionalizace stranického spektra. ( Viz Tab.2) Odlišná velikost volebních obvodů nemá výraznější vliv na dosaženou volební účast a nepředstavuje tedy faktor, který by mohl zpětně působit na stranickou soutěž na úrovni obvodů. 37 V tomto bodě můžeme Švédsko jednoznačně přiřadit ke konsensuálnímu modelu demokracie. Tab.2 Základní indexy frakcionalizace a disproporcionality v parlamentních volbách 1970- 2006 LSq Ns Ztracené hlasy %

1970-1994 1,81 3,5 2,4

1994 1,38 3,5 2,3

1998 2,08 4,3 2,6

2002 2,48 4,2 3,1

2006 4,5 4,2 5,7

(zdroj: Maškarinec P.: Volby do švédského Riksdagu,s.6

3.5. Bipartismus vs. multipartismus Bipartismus je takový systém, kde si relevanci zachovávají pouze dvě strany, přičemž dochází k jejich více či méně pravidelnému střídání u moci. Multipartismus naopak předpokládá existenci více než dvou relevantních stran. Multipartismy mohou být dále rozděleny podle počtu stran, které se v takovém systému nacházejí. Systémy s třemi až pěti stranami jsou umírněné pluralismy, zatímco systémy, ve kterých se nachází více než pět stran jsou považovány za polarizované 33 Např.ve Stockholmu při volbách r.2002 potřeboval kandidát pro zvolení 16 500 preferenčních hlasů. 34 Arter D.: Democracy in Scandinavian: Consensual, Majoritarian or Mixed?, s.37 35 Lsq = 0,5 ∑ (vi – Si )², kde v- s je rozdíl mezi podílem získaných hlasů a získaných mandátů danou stranou, index nabývá hodnot od 0 ( dokonalá proporcionalita) do 100 ( dokonalý disproporcionalita) 36 Ns = 1 /∑ si ² kde si² je podíl strany na mandátech. Index efektivního počtu stran měří, kolik stran je ve stranickém systému, vážených podle jejich velikosti. Index se rovná jedné v případě existence pouze jedné strany a jeho hodnota roste se zvyšujícím se počtem stran. V případě, že existujue jakýkoli počet stejně velkých stran, shoduje se efektivní počet stran se skutečným stavem 37 Maškarinec : Volby do švédského Riksdagu v letech 1998- 2006, s.5-8

16

)

pluralismy. Podle Lijpharta je pro westminsterskou demokracii charakteristický bipartismus, pro konsensuální model pak multipartismus. Ve své zárodečné fázi v posledních desetiletích 19.století byl švédský stranický systém charakterizován bipartismem, kdy proti sobě stáli konzervativci a liberálové. Soupeření těchto dvou volných politických uskupení bylo narušeno až na přelomu 19. a 20.století, kdy došlo k obrovské volební expanzi Sociálnědemokratické dělnické strany (SAP) a stranický systém se přeměňuje na tripartismus V reakci na společenské změny a nové rozpoložení politických sil, transformují původní politické strany své struktury, s čímž souvisí i změny názvů a roku 1902 tak vzniká Liberální lidová strana (Lp), v roce 1904 konzervativní Pravicová strana (Hp).Jako čtvrtá vzniká v roce 1910 poslední nesocialistická formace v podobě Agrární strany, reprezentující zájmy švédského venkova. Na dlouhou dobu poslední stranou etablující se do švédského politického systému se v r.1917 stává Komunistická strana, vzniklá odtržením mladých, radikálních členů Sociálnědemokratické dělnické strany.38 Dotváří se tak pětistranický model. Ve 20.letech švédský stranický systém zamrzá a nastává druhá etapa švédského stranického systému. Podle Rokannovy teorie patřil stupeň zamrznutí švédského systému k těm nejvyšším.Od zavedení všeobecného volebního práva v r.1921 až do r.1988 je tedy Riskdag reprezentován stále stejnými pěti stranami Toto období je charakteristické svou vysokou neměnností a stálostí relevantních aktérů. Podle Artera bylo v této době Švédsko charakteristické dvěma zvláštnostmi. Jsou to jeho silné jednodimenzionální tendence, kdy se stranicko- politická soutěž odehrává uvnitř stabilního ideologického prostoru a rozhodující vliv má socioekonomická linie. Strany se tak profilují na ose pravice- levice. Druhou zvláštností byla jeho výše zmíněna odolnost.Vedoucí postavení zastávali sociální demokraté, jejichž podpora neklesla v období mezi roky 1932- 1991 pod hranici 40% hlasů, dvakrát dokonce překročili 50% hranici a to v letech 1940 a 1968. V této době můžeme nazvat Švédsko zemí s predominantní stranou.39 Důležitým faktorem, jež zajistil SAP tak výsadní postavení, je její přímé napojení na odbory. Díky souběžnému členství v odborech a v SAP měla strana zajištěný přímý vliv na své potenciální voliče a zajistila si tak silnou volební disciplínu. O podobné spojení s vlastními voliči se pokoušejí i ostatní strany, ale výsadní postavení SAP to nijak výrazně neovlivnilo. Postupné změny ve společnosti si později vynutily i ideologické změny uvnitř stran. Existence švédského sociálního systému, jenž byl občany vnímán velmi pozitivně, přinutil zejména konzervativní stranu k částečné revizi politického směru. S tímto krokem přichází i změna názvu, která proběhla roku 1969, na pojmenování Umírněná koaliční strana (M). K přejmenování názvu dochází i u komunistů – nový 38 Kopeček L.: Skandinávie, s.183-184 39 Arter D.: Scandinavian politics today, s.55

17

název zní Levicová komunistická strana, po pádu komunismu na počátku 90.let strana vypouští i slůvko komunistická a a stává se z ní Levicová strana. Pro formování švédských politických stran na počátku 20.století sehrála nejdůležitější roli sociekonomická konfliktní linie vlastníci- pracující.V letech 1933- 1956 byla navíc velmi výrazná i linie město- venkov, na které se vyprofilovala Agrární strana. Postupem času vliv této konfliktní linie upadal, až přestal hrát na politické scéně významnou roli. Třídnímu vymezení nakonec podlehli i agrárníci, kteří v 50.letech změnili svůj název na Centristickou stranu a vytvořili nový politický program orientující se výrazně na rožšíření voličské základny mimo tradiční oblast venkova.40 Od 70.let Švédsko začíná narůstat voličská volatilita, což má za následek postupné rozmrzání stranického systému a vstup nových aktérů na politickou scénu. Jako první se do parlamentu prosazuje po volbách r.1988 zcela nový politický subjekt Eviromentální stranaZelení. Trvalé parlamentní zastoupení ovšem získává až od r.1994. Ve volbách r.1991 ji ale dokázaly nahradit další dvě nové formace. Jednou z nich byly Křesťanští demokraté, kteří mobilizovaly své voliče na základě morálně- náboženské tematiky. Poprvé se etabluje také Nová demokracie se ziskem 6,70 hlasů a 25 mandáty. V následujících volbách 1994 ale jednoznačně propadla a se ziskem těsně nad 1% hlasů se nedostala do parlamentu a její existence byla u konce. Obě tyto strany se vymezovaly jako antisocialistické.41 Dalším významným zlomem byly volby r.1998, kdy se opět zvýšila volební volatilita. Volební pokles zaznamenaly tři z pěti tradičních švédských stran. Faktickým vítězem se stala strana Křesťanských demokratů, která svůj volební zisk z předchozích voleb téměř ztrojnásobila na 11,8%. I následující volby v r.2002 potrvrdily nestabilitu v preferencích jednotlivých stran. Vítězem voleb se stali sociální demokraté se ziskem 40% hlasů, největší neúspěch tyto volby znamenaly pro Umírněné, kteří dosáhli 15%, tudíž nejhoršího výsledku od 70.let Rozložení sil se však prakticky nezměnilo, neboť volební navýšení SAP bylo na úkor Levicové strany. Poměr levice a pravice tak zůstal skoro shodný.42 V zatím posledních volbách roku 2006 obdržela SAP nejmenší podíl hlasů od roku 1914. Společně s levicovým blokem reprezentovaným Levicovou stranou (5,9%) a Enviromentální stranou- Zelení (5,2%) nedokázala obhájit dominanci socialistického bloku. Umírnění, nejsilnější strana pravice, naopak dosáhli svého nejlepšího volebního výsledku od r.1928, oproti volbám 2002 získali o téměř 11% hlasů více. 43 40 41 42 43

Kopeček L.: Skandinávie, s.185-187 Říchová B.: Švédsko neokorporativní systém vládnutí, s.260 Kopeček L.: Skandinávie, s.190-191 Brunclík.: Negativní parlamentarismus, s.123

18

Současná podoba švédského stranického systému je charakteristická dvoublokovou soutěží. Socialistický blok je tvořen historicky nejsilnější Sociálnědemokratickou dělnickou stranou, k níž se připojuje Levicová strana a Strana životního prostředí- Zelení. V nesocialistickém bloku zaujímají hlavní pozici konzervativci v podobě Umírněné koaliční strany, dále se zde nachází Strana středu, Liberální lidová strana a Křesťanští demokraté. Přestože na konci 20.století začala hrát významnou roli otázka členství Švédska v Evropské unii, její potenciál nenabyl takové síly, aby umožnila formaci zaměřenou pouze tímto směrem a získat relevanci na národní úrovni.44 Ke změně jednodimenzionální podoby nevedly ani pokusy Kd a MpG, kteří se pokusili narušit tradiční dvoublokovou soutěž. Kd usilovala o získání postu pivotální formace mezi oběma bloky od svého vzniku až do přelomu 80. a 90.let, kdy se připojili k nesocialistickému bloku.45 Mimo dominantní socioekonomické konfliktní linie má ve Švédsku určitý význam postmateriální konfliktní linie, která se objevuje na konci 80.let s příchodem Enviromentální strany. Zelení se po určitou dobu snažili využít linie centrum-periferie a město-venkov tím, že spolupracovali s tamními agrárníky, volili je.Usilovali o vytvoření zeleného bloku, který by zahrnul zelené, eurokomunisty a agrárníky a narušil tak tradiční rozdělení švédské politiky. Kontakty a spojenectví zelených s agrárníky reprezentujícími skandinávskou venkovskou periferii však troskotaly na odlišných názorech na další, neekologická témata a švédští zelení se nakonec stali součástí levého bloku.46 Jelikož v současné době existuje ve Švédsku několik relevantních stran, jedná se o multipartijní stranický systém. Švédsko tak můžeme přiřadit ke konsensuálnímu modelu demokracie.

3.6. Jednobarevné vlády vs. vládní koalice Podle Lijpharta jsou druhy vládních kabinetů rozděleny do tří tříd. Pro konsensuální model demokracie jsou typické nadměrné koaliční vlády a menšinové koaliční vlády. Westminsterská demokracie se vyznačuje pouze jednobarevnými většinovými vládami. Na pomezí obou těchto modelů, jsou zahrnuty minimální koaliční vlády a menšinové jednobarevné vlády. 47 Minimální koaliční vlády mají většinou dlouhou trvalost a vyskytují se spíše tam, kde je menší počet politických stran. Jedná se o koalici tvořenou dvěma a více stranami, které společně kontrolují nadpoloviční většinu parlamentních křesel, v této koalici nejsou žádní členové, jejichž hlasy nejsou 44 45 46 47

Kopeček L. Skandinávie, s.201-202 Maškarinec P: .Křesťanští demokraté,s. 58-60 Zelená Evropa: tmavozelený západ, světlozelený jih ( http://82.208.32.80/art/20180.html) Lijphart A: Patterns of Democracy, s.91

19

pro získání parlamentní většiny potřebné. Velké koalice jsou takové, které mají alespoň jednoho nebo více tzv.nadbytečných členů – politických stran. Lijphart zdůrazňuje, že se jedná o typ vlády, který se častěji vyskytuje v konsenzuálních demokraciích z toho důvodu , že je společenské klima otevřené dohodám a političtí aktéři dávají přednost celospolečenské dohodě před konfliktním jednáním.48 V první fázi švédského parlamentarismu, v období mezi lety 1920- 1932, se v rychlém sledu střídaly menšinové vlády. Tato vládní nestabilita byla způsobena nemožností vytvořit kabinet, který by měl podporu nadpoloviční parlamentní většiny. Nesocialistické strany byly neschopné spolu kooperovat a vytvořit tak stabilní koaliční kabinet. U moci se tak vystřídalo celkem sedm politicky odlišných vlád, mezi nimi i několik sociálnědemokratických, jež zpravidla trvaly pouze krátkou dobu.49 V r.1933 je vytvořena jedna z nejdůležitějších koalic v moderní historii Švédska, jmenovitě mezi Sociálnědemokratickou stranou a agrárníky. Tento krok vyvedl Švédsko z dlouhého období menšinových vlád. Sociální demokraté získaly touto spoluprací možnost realizovat své rozsáhlé sociální programy, agrárníci za to získali rozsáhlé výhody pro zemědělce. 50 Sociální demokraté prakticky bez výjimky vládli až do r.1976. Vláda sociálních demokratů byla často podporována komunisty, díky kterým byli schopni vetovat jakýkoli pokus o vytvoření jiné vlády. Aktivní podpora komunistů ovšem nebyla nutná, stačilo když se zdrželi hlasování. Po druhé světové válce je zde zřejmá neochota SAP hledat koaliční partnery (Viz Tab.3). Výjimkou byl kabinet v letech 1951- 57 s Centristickou stranou. Tato koalice zajistila vládě většinu v Dolní komoře parlamentu i bez podpory komunistů. Spolupráce s Centristickou stranou byla ukončena r.1957 z důvodu rozporu ohledně penzijní reformy. Po změně na unikamerální systém a volebním patu v r.1973 se vlády ujal menšinový kabinet sociálních demokratů a i přes slabou parlamentní pozici, vydržel u moci po celé funkční období.51 V r.1976 se k moci poprvé dostávají nesocialistické strany- agrárníci, liberálové a Umírněná koaliční strana. Sociální demokracie byla vytlačena do opozice a sestavením kabinetu se ujímá T.Fälldin. Dva roky poté se ale tato koalice rozpadá. Důvodem byl rozpor ohledně otázky využití jaderné energie, kdy Centristická strana požadovala uzavření jaderných elektráren, zatímco zbylé dvě strany byly pro větší rozšíření. Vlády se tak ujmula jednobarevná menšinová vláda liberální strany, kterou vedl O. Ullsten. Pro jeho kabinet zvedlo ruku pouze 39 poslanců liberální strany, konzervatisté a komunisté byli proti. Rozhodující však byly hlasy sociálních demokratů a centristů, 48 49 50 51

Říchová B.: Úvod do politologie, s.130-131 Kopeček L.: Skandinávie , s.185-186 Lewin L.: Majoritarian and consensus democracy, s.201-202 Braun M: Sweden- stable minority governments,s.47-53

20

kteří se v hlasování o vládě zdrželi. Ullsten úspěšně vládl až do dalších voleb r.1979. Po těchto volbách je obnovena spolupráce nesocialistického bloku, která ale opět již záhy končí. Koalici se tentokrát rozhodli opustit konzervativci, potom co centristé a liberálové podepsali dohodu ohledně daňové politiky se SAP.52 Po volbách r.1982 se k vládě opět dostává SAP, nyní v čele s O.Palmem a formuje se menšinový kabinet podporovaný Levicovou stranou. V lednu 1986 byl Palme ve Stockholmu zastřelen a dohled nad kabinetem převzal vicepremier I.Carlsson. Po porážce v r.1991 byla Carlssonova vláda nahrazena nesocialistickou koalicí s konzervativci jako lídry a Carlem Bildtem v čele. Ačkoliv byl tento kabinet tvořen čtyřmi stranami – Křesťansko-demokratickou stranou, konzervativci, liberály a centristy – nestačilo to na zisk většiny v parlamentu a museli se spoléhat na podporu Nových demokratů nebo socialistické opozice. Tato vláda vydržela u moci až do r.1994, kdy další menšinovou vládu utvářejí sociální demokraté. I přestože byl tento kabinet zvolen díky podpoře Levicové stany, nejbližším partnerem při vytváření politiky byla v období 1994-98 Centristická strana. Spolupráce skrz bloky byla odůvodněna tím, že SAP si nebyla jistá podporou Levicové strany při vytváření ekonomických reforem, které byly nutné k vyvedení Švédska z ekonomické krize. Sociálnědemokratická vláda G.Perssona zůstala u moci i po dalších volbách, když tentokrát kromě podpory Levicové strany potřebovala i podporu Strany zelených. Zelení odmítali spolupráci s konkurenčním pravostředovým blokem, a tak se přiklonili ke kooperaci se sociálními demokraty. 53 V zatím posledních volbách roku 2006 přišel úspěch bloku pravice tvořeném umírněnými, liberály, křesťanskými demokraty a Stranou středu. Tyto strany už spolu úžeji spolupracovaly od roku 2004, kdy zveřejnily prohlášení nové společné volební koalice Aliance pro Švédsko. Občanským stranám se tak podařilo zformovat jednotnou, akceschopnou a programově koherentní alternativu vůči vládnoucí Sociálnědemokratické straně.Po vzoru Aliance pro Švédsko byla 7.prosince 2008 představena tzv.rudozelená koalice. Švédské opoziční strany představily plány na vybudování sjednocené vládní koalice po volbách v září 2010. Zatímco ve volebních kampaních vystupují Sociální demokraté, Zelení a Levicová strana jako samostatné subjekty, v případě zisku většiny v Riksdagu uzavřeli dohodu o povolební vládní koalici. Případný úspěch rudozelené koalice ve volbách by potvrdil nový rýsující se trend ve Švédsku a to střídání pravostředových a levostředových vlád. 54

52 Petterson: Government and politics of Nordic countries, s.108-109 53 Braun M.:Sweden- Stable minority government, s.52-59 54 Opposition parties to build coalition (http://www.thelocal.se/16190/20081207/)

21

Tab.3: Složení vládních kabinetů po druhé světové válce Období 1945- 46 1946- 51 1951- 57 1957-69 1969-76 1976-78 1978- 79 1979- 81 1981- 82 1982- 86 1983- 1991 1991- 94 1994-96 1996-98 1998- 2002 2002-2006 2006

Stranické složení vlády SAP SAP SAP SAP SAP C- M- FP FP C- M- FP C- FP SAP SAP M-C-FP-KDS SAP SAP SAP SAP M- C – FP- KDS

Premier ( stranická přísluš.) P.A.Hansson (SAP) T.Erlander I (SAP) T.Erlander II ( SAP) T.Erlander III (SAP) O.Palme I (SAP) T.Fälldin I (C) O.Ullsten (FP) T.Fälldin II (C) T.Fälldin III ( C) O. Palme II ( SAP) I. Carlsson I (SAP) C.Bildt (M) I. Carlsson II (SAP) G. Persson I ( SAP) G.Persson II (SAP) G.Persson III (SAP) J.F.Reinfeldt (M)

( zdroj: Říchová B.: Švédsko, s.259)

Ve své dosavadní historii bylo Švédsko svědky povětšinou menšinových vlád ( od r.1970 jich bylo 73%), kdy zároveň většina z nich byly menšinové vlády jedné strany. V případě, že u moci byly sociální demokraté, byly tyto vlády poměrně stabilní a držely se u moci po celá svá funkční období. Důvody, proč zrovna ve Švédsku je tak častý výskyt menšinových vlád, se zabývá politolog David Arter. Jako první důvod uvádí přítomnost velké Sociálnědemokratické strany, která je většinou neochotná sdílet moc ve vládě. Za druhé je to přítomnost radikální levice, která stále, i když už ne tak aktivně jako dříve podporuje vládu sociálních demokratů. Třetím důvodem je po dlouhou dobu roztříštěný nesocialistický tábor, který měl často problémy shodnout se na jednotné politice. 55 Jednoznačné přiřazení k jednomu z modelů v tomto bodě není možné, jelikož menšinové jednobarevné vlády nejsou charakteristické ani pro jeden typ demokracie. Vzhledem k tomu, že ale menšinové vlády mohly často vzniknout jen díky podpoře dalších stran, nejčastěji komunistů, můžeme říci že se jednalo o menšinové kabinety s většinovou podporou. Pro setrvání těchto vlád byla nutná ochota ostatních stran nechat je u moci. Na pomyslné ose konsensuální- westminsterský, má Švédsko blíže ke konsensálnímu typu.

55 Arter D:Democracy in Scandinavia:consensual or majoritarian or mixed?, s.100-101

22

3.7. Dominance výkonné moci vs. rovnováha mezi výkonnou a zákonodárnou mocí Logice konsensuální demokracie odpovídá dle Lijpharta situace, v níž legislativní moc dominuje nad mocí exekutivní nebo je s ní ve více či méně vyváženém vztahu. Parlament disponuje nástroji, kterými může účinně a relativně snadno kontrolovat a ovlivňovat výkon exekutivní moci. Jedná se o hlasování o důvěře vládě, hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, ale také interpelace vůči členům vlády. V případě westminsterské demokracie sice parlament často disponuje kontrolními mechanismy vůči vládě, ale mají spíše formální charakter. Vláda oplývá silnějším postavením vůči parlamentu, jelikož předseda vlády bývá i vůdcem parlamentní většiny. Vláda tak může silně ovlivňovat rozhodnutí parlamentu.56 Švédsko je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády a zároveň se řadí mezi země s negativní formou parlamentarismu.57 Do r.1974 fungoval ve Švédsku negativní parlamentarismus bez nutnosti formálního hlasování o nové vládě.58Nová ústava však zavedla nutnost nově vytvořené vlády předstoupit před parlament. Právo jmenovat premiera má předseda parlamentu, který musí tuto otázku konzultovat s představiteli parlamentních stran. O navrženém kandididátovi hlasuje Riksdag nejpozději do 4 dnů od podání návrhu. V případě, že více než polovina členů parlamentu hlasuje proti návrhu, je navržený kandidát odmítnut. V každém jiném případě je schválen. Pokud je návrh na premiera čtyřikrát zamítnut, konají se nové volby.59 Parlamentem zvolený premier jmenuje ministry své vlády, kteří však již nejsou parlamentem schvalováni. Ministry může z jejich funkce odvolat jak sám premier, tak parlament. Vláda se proti podobnému postupu může bránit, pokud se v průběhu jednoho týdne, co parlament vyjádřil své rozhodnutí vládu či některého ministra odvolat, rozhodne vypsat nové parlamentní volby. V takovém případě rozhodnutí parlamentu nevejde v platnost.60 Návrh na udělení nedůvěry musí být předložen alespoň jednou desetinou členů Riksdagu. K vyhlášení nedůvěry je zapotřebí souhlasu více než poloviny poslanců. Pokud se poslanci zdrží hlasování nebo se ho vůbec neúčastní, znamená to pro ministra nebo vládu výhodu. Vláda zůstává ve funkci tak dlouho, dokud sama nerezignuje nebo jí je vyslovena nedůvěra. V historii se o 56 Kopeček L.-Hloušek V. : Konsensuální a konkurenční demokracie, s. 214 57 Negativní parlamentarismu znamená, že se vláda může ujmout úřadu, jestliže proti ní nestojí parlamentní většina, která svůj nesouhlas s vládou dá explicitně najevo. Vláda nemusí mít výslovnou podporu parlamentní většiny. Ústavní pravidla nevyžadují, aby pro vznikající vládu či premiera zvedla ruku parlamentní většina. 58 Tato úprava byla zavedena z důvodu dlouhodobé dominance sociální demokracie a obavy opozice, že se předsedou parlamentu pravděpodobně stane sociální demokrat, který by pak logicky jmenoval premierem představitele sociální demokracie a opozice by mohla přijít o možnost sestavit vládu. 59 Brunclík M.: Negativní parlamentarismus, s.122-125 60 Říchová B., Švédsko: neokorporativní model vládnutí, s.250-253

23

nedůvěře vlády hlasovalo dvakrát a to v letech 1980 a 1985. V obou případech ovšem návrh nebyl schválen potřebnou většinou. Ve Švédsku platí princip kolektivní odpovědnosti za svá rozhodnutí. Ministři ale mají právo zaprotokolovat to, že s některým rozhodnutím nesouhlasí. Ne všechna rozhodnutí jsou ale vytvářena kolektivně. Např.rozhodnutí, týkající se armády, můžou být zanechána pouze na zodpovědnosti ministra obrany pod dohledem premiera. Další funkcí parlamentu je možnost poslanců pokládat ministrům dotazy a interpelovat je ohledně záležitostí v oblasti jejich působnosti. Interpelace by se měla týkat obecného zájmu. K podání interpelace potřebuje poslanec povolení předsedy. Rozhodne-li předseda, že by interpelace neměla být připuštěna, předloží věc k rozhodnutí Riksdagu. Dotazovaný ministr musí na interpelaci odpovědět do 4 týdnů, všichni ostatní členové se mohou následně účastnit debaty ohledně této záležitosti. 61 Podle Lijphartových modelů konsensuální a westminsterské demokracie je nasnadě přiřadit švédský politický systém v tomto bodě ke konsensuální demokracii. Vykazuje zde znaky, kterými se podle Lijpharta vyznačuje.

3.8. Unikameralismus vs. symetrický bikameralismus Westminsterský model demokracie je dle Lijpharta charakterizován unikameralismem či asymetrickým bikameralismes. Unikameralismus je takový systém, kdy je parlament tvořen pouze jednou komorou. Asymetický bikameralismus je takový stav, kdy dochází k narušení rovnováhy v rámci parlamentu a dolní komora dominuje nad horní. Horní komora má možnost nejvýše brzdit rozhodnutí dolní komory, nemá ale možnost je zvrátit. Bikamerální struktura parlamentu není konstruována za účelem vyrovnávání mocí a systém reálně funguje bez ohledu na existenci dvou komor jako jednokomorový. V konsensuálních demokraciích se nachází symetrický bikameralismus, kdy jsou pravomoci obou komor vyrovnané. Horní komory jsou vytvářeny proto, aby zabránily diskriminaci menšin a zajistily respektování jejich zájmu.62 Do r.1867 byl politický národ reprezentován nevoleným čtykomorovým stavovským sněmem složeným ze šlechty, duchovenstva, měšťanů a rolníků. Mezi léty 1865 až 1866 jsou tyto stavy nahrazeny moderním parlamentem a na řadu přichází bikameralismus.Švédský parlament se skládal ze dvou rovnoprávných komor. V první ( horní) komoře zasedalo 150 zástupců volených nepřímo radami obcí a radami měst. Zpočátku zde bylo výrazné omezení , kdy mohli být voleni 61 Brandhof, The Kingdom of Sweden,s.824-831 62 Kopeček L.-Hloušek V.: Konsensuální a konkurenční demokracie, s.212-214

24

pouze muži určitého příjmu a majetku. Obměna horní komory probíhala v dlouhodobých intervalech, zprvu v devítiletém, později osmiletém. Tato komora se starala víceméně o regionální zájmy. Druhá, dolní komora, byla tvořena 230 poslanci, kteří mohli být voleni pouze muži nad 25, vlastníky nemovitostí či osobami s pravidelným zdaněným příjmem. 63 První komora měla tradičně svou kvalitou a prestiží svých členů faktickou převahu ve společných výborech, druhá komora mívala navrch při konečném hlasování.Všechny návrhy zákonů musely vždy projít oběma komorami, v případě rozdílného názoru bylo zapotřebí předložení návrhu zvláštnímu dohadovacímu výboru. V žádném případě zde nemůžeme mluvit o nadbytečnosti horní komory. U některých návrhů se stávalo, že byly schváleny ve verzi, kterou navrhla ona. Zároveň můžeme říci, že díky disciplinovanosti sociální demokracie nedocházelo mezi komorami k velkým sporům. Debaty mezi politickými stranami o restrukturalizaci parlamentu začaly probíhat od r.1948.64 Do 50.let měla tradičně výsadní pozici v dolní komoře sociální demokracie.Po ztrátě tohoto postavení se jí podařilo udržet vládu před tlakem nesocialistických stran jen díky dostatečné podpoře v horní komoře. Bylo tak obráceno tradiční postavení komor, kdy vláda dominovala dolní komoře a opozice horní. Toto prohození kontroly komor ovšem nevyhovovalo opozici, která jako první začala usilovně prosazovat změnu ústavy a zrušení bikameralismu. Ke shodě na zrušení první komory a plné proporcionalitě jediné komory došlo v r.1966, od čehož si všichni slibovali vlastní posílení při sestavování budoucích vlád. Přispěl k tomu úbytek hlasů pro sociální demokracii v regionálních i obecních volbách, což by se časem projevilo i ve ztrátě kontroly nad první komorou. Změna ústavy byla přijata v letech 1967-69 a realizována v r.1970 ustavením jednokomorového Riksdagu s posílenými výbory, vtažením organizovaných zájmů do parlamentního rozhodování, zavedením ústavního referenda atd.65 Tento parlament byl tvořen 350 poslanci, což se ukázalo hned při druhých volbách v r.1973 jako silně nevhodné. Volby totiž skončily volebním patem a parlament se rozdělil co do počtu poslanců na dvě zcela rovnocenné skupiny: socialistický i nesocialistický blok získaly po 175 poslancích. Nastala zde obava o neřešitelnosti situací při sporných jednáních a počet poslanců byl tedy redukován na číslo 349, u kterého se zůstalo dodnes. Cílem zrušení bikameralismu bylo zlepšení fungování parlamentního modelu, ve skutečnosti ovšem někteří politologové hodnotí jeho dopad na stabilitu politického systému spíše negativně. Bikamerální parlament vytvářel po relativně dlouhou dobu stabilní vazby mezi politickými stranami majícími zastoupení v jednotlivých komorách. Existence jednokomorového parlamentu tuto vyváženost porušila a nutí všechny 63 Gregor M.: Příliš aktivní Riksdag, Senát 2/2004 64 Kysela J.:Dvoukomorové parlamenty, s. 76 65 Kysela J.: Dvoukomorové parlamenty, s.76- 78

25

politické strany orientovat se především na krátkodobé cíle.66 Z důvodu jednokomorového parlamentu tedy přiřazuji Švédsko v tomto bodě k westminsterskému modelu.

3.9. Pluralistický vs. korporativistický systém zájmových skupin Koncept pluralismu, vztahující se, k westminsterskému typu demokracie, označuje soutěživou, nekoordinovanou a na státní moci nezávislou formu prosazování skupinových zájmů. Oproti tomu korporativismus, vlastní konsensuálním demokracím, v širším slova smyslu vyjadřuje značně koordinovaný a na dosažení kompromisu orientovaný systém zájmových skupin. Švédsko bývá dáváno za typický příklad korporativního systému. Ten se vyvinul hlavně na základě těsné spolupráce odborového hnutí a Sociálnědemokratické strany od druhé poloviny 20.století. V praxi se kooperativní zprostředkovávání projevilo až v r.1938 podpisem tzv.Saltsjöbadenské smlouvy. Obsahem této smlouvy byla dohoda mezi Švédskou odborovou konfederací a Švédskou asociací zaměstnavatelů o společné podpoře sociálnědemokratické hospodářské politiky.67 Švédská odborová konfederace (LO) vznikla již v r.1898 a již od počátku platilo, že odboráři sdružení v tomto svazu budou podporovat politickou aktivitu SAP. Místně odborové svazy se pak staly jejími kolektivními členy s právem každého jednotlivce odmítnout svou účast. K propojení SAP s odborovou konfederací LO dochází i na nejvyšší úrovni: předseda LO je běžně jmenován členem Nejvyššího výkonného výboru strany s právem hlasovat. Výsledkem této dlouhodobé spolupráce bylo vytvoření velmi příznivého systému sociálního zabezpečení a pracovních příležitostí, na němž se výrazně podílel politický konsensus a jehož výsledkem byl rychlý hospodářský růst. V současnosti LO sdružuje 24 odborových svazů, z nichž tradičně největším je svaz kovodělníků, pouze 5 z těchto odborových svazů má však rozhodující postavení. Jejich zástupci obsazují přibližně 70% nejdůležitějších postů v LO. Švédská asociace zaměstnavatelů (SAF) vznikla s cílem zastupovat zájmy jednotlivých obchodních firem, resp.jejich představitelů působících na švédském trhu. V současné době sdružuje celkem 26 samostatných svazů reprezentujících přibližně 37 000 firem. Její činnost je řízena valnou hromadou, která se schází pravidelně jednou ročně. Kolektivní smlouvy, na něž přistupují zaměstnavatelské asociace přidružené k SAF, musí být předloženy ke schválení tomuto výboru.68 Od poloviny 70.let se politické koncepce obou těchto subjektů začaly stále výrazněji rozcházet a zároveň začlo docházet k propadu korporativismu ve Švédsku. Interakce mezi státem a organizacemi se stala příliš úzkou a vedlo to k situaci, kdy se členové přestali identifikovat se svou 66 Říchová B.: Švédsko: neokorporativní systém vládnutí, s.204-205 67 Korporativismus (http://www.e-polis.cz/politicke-teorie/124-korporativismus.html) 68 Říchová B.: Švédsko: neokorporativní systém vládnutí , s.271- 273

26

organizací a jejími původními cíly. V některých případech dal stát až příliš velkou moc zájmovým organizacím, hlavně při provádění veřejné politiky a členství přestalo být viděno jako dobrovolné. Vyvrcholením problémů byl rok 1991, kdy SAF opustila téměř všechny tripartitní výbory. Argumentovala tím, že stále víc a víc sloužila jako rukojmí ve výborech, v nichž mají v konečném důsledku slovo státní autority. Dalšími důvody, které vedly k úpadku korporativismu, byl ekonomický tlak způsobený globalizací. Díky vstupu Švédska do EU se musel liberalizovat švédský trh a to především pro pohyb kapitálu.Udržení korporativismu nepomohly ani politické změny, kdy se na konci 70.let k moci poprvé dostaly pravicové strany.69 Zájmové skupiny mají stále možnosti, jak ovlivnit dění ve státě. Jednou z nich je vládní procedura remiss. Tato procedura zaručuje právo všech zájmových skupin účasti na vládním rozhodování. Vyznačuje se tím, že kdykoli ministerstvo uvažuje o jakkékoli akci týkající se zájmu určité skupiny, musí být tato skupina konzultována. O všech důležitých rozhodnutích se tedy jedná mezi zástupci organizovaných zájmových skupin a vládními úředníky. Logicky nejvíce jsou pak organizované skupiny viděny tam, kde se jedná o uskutečňování vládní politiky. Politici z vládních a opozičních stran zasedají spolu s představiteli zájmových skupin, úřednictva a nezávislými analytiky v tzv.informačních výborech. Zde právě vytvářejí přílohy k návrhům zákonů, které poté dostává parlament. Pro švédský politický systém je charakteristické i právo zákonodárné iniciativy, kterým disponují protestní a odborové organizace.70 V současné době je ve Švédsku viditelný trend vzniku nových organizací, které se zabývají novými tématy. Tyto organizace jsou přirozeně menší a mají slabší hierarchické uspořádání. Jedná se např.o skupiny, které se zabývají dobrovolnou sociální prací, pomocí zneužitým ženám nebo skupiny bojující proti násilí mládeže. Členství v těchto organizacích se stalo více méně instrumentální, slouží spíše k individuálním potřebám než k vytváření kolektivní identity a dlouhodobé loajálnosti. I přes značný propad korporativismu ve Švédsku nemůžeme říci, že by s ním nastal úplný rozchod.Z tohoto důvodu má tedy stále blíže ke konsensuálnímu modelu demokracie.

3.10 Závislost vs. nezávislost centrální banky Posledním bodem Lijphartovy charakteristiky je role centrálních bank v politickém systému, která bývá v politologii často opomíjena. Pokud jsou ale banky silné a nezávislé, hrají podle Lijpharta při vytváření politického procesu významnou roli. Uložit centrálním bankám nezávislost je další z cest, jak rozdělit moc ve státě. Ve většinových demokraciích zase nacházíme banky, které 69 Rothstein B.: The State, associations and the Transition to democracy,s.148-152 70 Mayerová C.: Komparativní politika Skandinávie, s.20-21

27

jsou podřízené vládě a podporují tím koncentraci moci.71 Politická nezávislost centrální banky je charakterizována následovně72: guvernér není jmenován vládou a je jmenován na více než 6 let, vláda nejmenuje celou bankovní radu, bankovní rada je jmenována na více než 5 let, účast zástupce vlády v bankovní radě není nařízena, souhlas vlády s měnovou politikou není vyžadován, centrální banka má podle zákona mezi cíli povinnost sledovat cenovou stabilitu. Historie Sveriges Riksbank sahá až do r.1656, kdy byla ve Stockholmu založena soukromá obchodní společnost Rikets Standers Bank. Zanedlouho po zahájení své činnosti se ovšem dostala do problémů, které vedly k reorganizaci banky a skončily znárodněním banky a změnou názvu na Riksbank. Jako centrální banka Sveriges Riksbank začala vystupovat od r.1697. Její nezávislost na vládě byla v počátcích jen formální a vedení banky bylo pod kontrolou komise volené švédským parlamentem. Po druhé světové válce se Sveriges Riskbank stala více podřízenou vládě. Během 80.let začal být kladen důraz na posun směrem k liberalizaci a více tržně orientovanému přístupu. Snahy o zvýšení nezávislosti pokračovaly i nadále a byly završeny 1.ledna 1999, kdy byl centrální bance udělen švédským parlamentem status nezávislosti.73 Sveriges Riksbank Act definuje centrální banku jako banku podřízenou Riksdagu. Rozhodování o měnové politice je nezávislé na orgánech veřejné moci a jejím cílem by mělo být zajištění cenové stability. V čele Riskbanku stojí 11 členná správní rada, která je ustavována Riksdagem. Prezidenta a viceprezidenta si členové určují sami mezi sebou. Aktivity Riksdagu jsou řízeny výkonnou radou, kterou tvoří 6 členů. Tito členové jsou jmenováni správní radou na období 5 nebo 6 let. Správní rada zároveň vybírá předsedu výkonné rady, který se současně stává guverném Riksbanku. Ústava dále dává Riksdagu možnost posouzení, zda členové správní a členové výkonné rady mají být zproštěni odpovědnosti. Jestliže Riksdag odmítne člena správní rady zprostit odpovědnosti, zanikne tím jeho pověření. Správní rada může odvolat člena výkonné rády, jestliže po delší dobu nesplňoval požadavky, kladené na výkon jeho povinností nebo pro hrubou nedbalost.74 Podle definice politické nezávilosti z počátku této kapitoly, můžeme říci, že Švédsko splňuje většinu z těchto podmínek, proto tuto banku můžeme řadit k bankám nezávislým na vládě, díky čemuž by odpovídala charakteristice konsensuálnímu modelu.Její relativně velká závislost na parlamentu, ale řadí Švédsko v tomto bodě spíše na pomezí obou modelů. 71 Lijphart A.: Patterns of Democracy,s.234 72 Definice dle Grilli, Masciandaro, Tabellini, Empirie vztahu mezi mírou nezávislosti centrální banky a výsledky její politiky, online verze (http://journal.fsv.cuni.cz/storage/2785_199910vk.pdf) 73 Heller T.: Vývoj vztahu nezávislosti a odpovědnosti centrální banky,s.46-49 74 Ústava, kap.9, čl.12

28

4. Závěr Cílem této práce bylo seznámit čtenáře s Lijphartovou teorií konsociační demokracie a na ni navazujícími modely konsensuální a westminsterské demokracie. Především šlo ale o analýzu švédského politického systému podle základních bodů, které Lijphart ve své teorii popsal jako odlišující znaky zmíněných konceptů konsensuální a westminsterské demokracie. Každý z těchto deseti znaků byl jednotlivě aplikován na politický systém Švédska v oddělených kapitolách. Na konci každé kapitoly bylo konstatováno, kterému z modelů švédský politický systém odpovídá nebo se mu blíží. Ke konsensuálnímu modelu je možné přiřadit Švédsko v pěti znacích. Jsou jimi rovnováha mezi výkonnou a zákonodárnou mocí, multipartismus, poměrné volební systémy, korporatistický systém zájmových skupin, rigidní ústava. K westminsterskému modelu jej lze přiřadit z pohledu postavení komor parlamentu. Jelikož se švédský parlament skládá jen z jedné komory, splňuje tak znak charakteristický pro westminsterskou demokracii. V dalších třech znacích: povahy vládních kabinetů, unitárnímu vs.federálnímu státu a kontroly ústavnosti, závislosti centrální banky, by se přiřazení mohlo jevit jako sporné. Spornost přiřazení švédské kontroly ústavnosti k jednomu z modelů spočívá ve skutečnosti, že ve Švédsku neexistuje orgán kontroly ústavnosti, jehož rozhodnutí by byla právně závazná a omezovala tak suverenitu parlamentu. V praxi tuto funkci vykonává Ústavní rada. I přestože se jedná jen o poradní orgán, jsou její doporučení většinou respektována. Na základě reálných výstupů se tedy Švédsko přeci jen blíží spíše konsensuálnímu modelu. Dalším sporným bodem se jeví povaha vládních kabinetů. Ve Švédsku převládají menšinové vlády, které jsou většinou jednobarevné. Švédsko tak vykazuje prvky jak westminsterského modelupřítomnost jednobarevné vlády, tak prvek konsensuálního modelu- menšinové vlády. Leží tak na pomezí obou modelů, ale vzhledem k reálnému fungování těchto vlád, které je založeno na konsensu a toleranci, má blíže ke konsensuálnímu modelu. Na pomezí obou modelů stojí Švédsko v případě míry závislosti centrální banky. Švédsko sice vykazuje vysokou míru nezávislosti na vládě, která je typická pro konsensuální demokracie. Vysoká míra závislosti na parlamentu ale toto přiřazení komplikuje. Posledním sporným bodem je decentralizace vládní moci. Přestože Švédsko vystupuje jako unitární stát, stupeň decentralizace je poměrně vysoký. Tento rozpor nedovoluje Švédsko přiřadit jednoznačně k jednomu z modelů, ale přeci jen více inklinuje ke konsensuálnímu modelu. Pokud vezmeme v potaz dvě dimenze, tak jak je Lijphart navrhl, tak v exekutivně stranické dimenzi 29

švédský stranický systém vykazuje znaky typické pro konsensuální demokracii. Ve federálněunitární dimenzi se vyskytují znaky, jejiž přiřazení je spornější, ale stále se blíží spíše konsensuálnímu modelu. Jestliže se zařazení politického systému Švédska na ose konsensuálnější-většinovější demokracie bude řídit čistě poměrem výše uvedených kritérií, tak na základě rozdělení západoevropských zemí podle Petera Maira připadá Švédsko mezi politické systémy, které se blíží konsensuálním demokraciím, s čímž souhlasí i samotný Mair.75

75 Kopeček L.- Hloušek V.: Konsensuální a konkureční demokracie, s.217

30

5 . Přílohy 5.1. Seznam použitých zkratek • Bf- Agrární strana • Cp – Strana středu • Fp – Liberální lidová strana • Hp – Pravicová strana • Kd – Křeťanští demokraté • Kp – Komunistická strana • LO- Švédská odborová konfederace • M – Umírněná koaliční strana • MpG – Enviromentální strana- Zelení • ND – Nová demokracie • SAF – Švédská asociace zaměstnavatelů • SAP- Sociálnědemokratická dělnická strana • Vp – Levicová strana

31

6. Seznam použité literatury a internetových zdrojů •

Arter, D.: Democracy in scandinaviam:Consensual, Majoritarian or Mixed?, Manchester: Manchester University Press, 2006

•

Arter D.: Scandinavian politis today, Machester: Manchaster University Press, 1999

•

Blahož, J.: Soudní kontrola ústavnosti: Srovnávací pohled, Praha, Codex 2001

•

Brandhof J.C.E.: The Kingdom of Sweden in Brandhof J.C.E., Burkens M.C. (eds.): Constitutional law of 15 EU member states, Deventer, Kluver Legal Publishers, 2004

•

Braun M.: Sweden- Stable minority government in Říchová B.: Vládní modely v parlamentních sytémech ( Nizozemsko, Švédsko, Itálie, Španělsko, Slovensko a Mauretárie), Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 2006

•

Brunclík.: Negativní parlamentarismus: cesta k efektivnějšímu fungování parlamentního režimu?, Acta Politologica, vol.1, no.2, 2009

•

Gregor M.: Příliš aktivní Riksdag, Senát 2/2004, online verze

( http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=50582&id_var=42969)

•

Heller T.: Vývoj vztahu nezávislosti a odpovědnosti centrální banky, diplomová práce, Brno, Ekonomicko – správní fakulta MU, 2008

•

Hloušek, V. – Kopeček, L.: Konsenzuální a konkurenční demokracie, in Hloušek, V.Kopeček , L.(eds): Demokracie. Teorie, modely osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, IIPS 2003, 203 -231

•

Kopeček L: Skandinávie in Strmiska, M. (eds., 2005): Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů, Praha

•

Netolický P.: Korporativismus, 2005 online verze (http://www.e-polis.cz/politicke-teorie/124korporativismus.html)

•

Kysela, J.: Dvoukomorové parlamenty, Praha, Eurolex Bohemia 2004 32

•

Landes D.:Oppositions to build coalition, 2008, online verze (http://www.thelocal.se/16190/20081207/)

•

Lewin L.: Majoritarian and consensus democracy: the Swedish experience, Scandinavian Politics studies, vol.21, no.3, 1998

•

Lijphart, A.: Patterns of democracy : government forms and performance in thirty-six countries, New Haven, Yale University Press 1999

•

Lijphart A.: Typologies of democratics systems, Comparative Political Studies, vol.1, no 1,. 17 – 35

•

Magnusson S.: Evaluation of legislation- Swedish experience in Evaluation of legislation, Štrasburg, Council of Europe Publishing, 2001

•

Maškarinec P.: Křesťanští demokraté. Analýza identity švédské relevantní křesťanskodemokratické strany, Středoevropské politické studie, vol.9, no.1

•

Maškarinec P.: Volby do švédského Riksdagu, Slovenská politologická revue, vol.8. no.3, 2008

•

Mayerová C.: Komparativní politika Skandinávie a Středomoří, Praha: Univerzita Karlova, 1996

•

Novák, M.: Jakou demokracii pro nové demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav 2001

•

Novák M.: Problémy moderní demokracie, online verze (www.cevro.cz/dwn/203026/203041_D_cs_novak___problemy_moderni_demokracie.pdf )

•

Pečínka P.: Zelená Evropa: tmavozelený západ, světlozelený jih, 2004, online verze ( http://82.208.32.80/art/20180.html)

•

Petersson O., Perry F.G.: The government and politics of the nordic countries, 1.st.ed.Stockholm: Fritzes, 1994 P

•

Rothstein B.: The State, associations and the Transition to democracy in Rueschemeyer D. (eds.): Participation and Democracy, M.E.Sharpe, 1998 33

•

Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000

•

Říchová B.: Švédsko: neokorporativní systém vládnutí in Říchová B.: Komparace politických systémů: Západoevropské systémy, Praha: Vysoká škola ekonomická, 2009

•

Říchová B.: Švédské království in Říchová B. : Komparace politických systémů II., Praha, Oeconomica, 2004

•

Říchová B.: Úvod do současné politologie, Praha, Portál 2002

•

Sartori, G.:The theory of democracy revisited, New Jersey, Chathan House Publishers 1987

•

Územní samosprávy ve Švédsku, Good news, no.5, 2001, online verze

( http://www.rotary.cz/stranka/good-news/cislo-052001/uzemni-samospravy-ve-svedsku/845/)

•

Widfeldt A.: The parliamentary election in Sweden, Electoral studies volume 22 issue 4

•

Zapletal B.: Soudní přezkum správních rozhodnutí ve švédské právní úpravě, rigorozní práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2009

Internetové zdroje

•

Local Government Act, online verze ( http://www.sweden.gov.se/sb/d/2008/a/29535)

•

Ministerstvo Financí : Local Government in Sweden – organisations, activities and finance, 2005 online verze ( www.sweden.gov.se/content/1/c6/03/86/64/58543c32.pdf )

•

Ústava Švédska, online verze

( http://www.riksdagen.se/templates/R_Page____5562.aspx) - všechny online texty ověřeny k 10.5.2010

34

35