1
I Doktor Learmont, nový praktický lékař pro okresy Západní Masedown a Nové Eliry, se kodrcá a nadskakuje na předním sedadle bryčky sjíždějící po cestě, jež se mírně svažuje k panství Versoie. Z tvrdého, nečalouněného sedadla ho bolí zadnice. Jeho společník, pan Dean ze spediční firmy Hudson a Dean (pro Lydium a okolí od r. 1868), zjevně žádné nepohodlí nepociťuje. Skelným zrakem hledí kamsi kupředu; pergamenové ruce s opratěmi propletenými mezi prsty mu visí těsně nad koleny. V nehybném zářijovém vzduchu se řinčení láhví a povrzávání klubek měděného drátu mísí s klapotem koňských kopyt chřestících o štěrk. Nad vozem se jako sloupy rovně a netečně vypínají vysoké jehličnany. A ještě výš a mnohem dál pod vypouklou nebeskou klenbou tiše krouží černí ptáci. Doktor mezi koleny svírá hnědý kufřík a černý inhalátor. V ruce drží žlutý papír. S nevěřícným výrazem si ho co nejdůkladněji pročítá. Občas vzhlédne k oponě z jehličí, která někdy odhalí a pak zase stejně rychle skryje posekaný trávník a řady nižších stromků s bílými plody a zeleným a červeným listím. Něco se tam hýbe: s jakousi pravidelností se tu natahují, dotýkají a zase oddělují drobné ručky, jako by trénovaly motýlka nebo prsa. Bryčka projede stojatým oblakem kouře ze dřeva, zabočí a pronikne mezi jehličnany. Learmont zjistí, že údy patří asi čtyřem či 11
pěti dětem, které zřejmě hrají nějakou hru. Stojí přibližně v kruhu a tleskají. Rty se jim pohybují, ale nevychází z nich žádný zvuk. Občas se sadem odrazí veselé zavýsknutí, ale těžko říci, které dítě se zasmálo. Kromě toho ten smích nezní úplně běžně. Zní deformovaně, lehce pokřiveně – skoro břichomluvecky, jako by vycházel odjinud, než je zvykem. Žádné z dětí jeho příjezd nezaznamenalo; vlastně si žádné ani není vědomo své vlastní individuální existence mimo pohybující se kroužek, vzdaly se své jedinečnosti ve prospěch smyslné choreografie zmnožených a proplétajících se těl. Pan Dean bez jediného pohybu opratěmi zastaví bryčku. Hned vedle, vpravo od nich, se táhne úzký, klidný potůček a za ním vysoká zahradní zeď, přes kterou z druhé strany přetékají kapradiny a vistárie. Vlevo od bryčky se po jiné zdi pnou žíly stonků a větviček růžového keře, který už nenese žádné květy. Právě zpoza téhle zdi vychází ten oblak dýmu a také starý muž s hráběmi, který se právě vynořil z vrátek ve zdi, chopil se kolečka a vykročil s ním po štěrku. „Haló,“ zavolá na něj Learmont. „Haló!“ Stařík se zastaví, odloží kolečko a ohlédne se na Learmonta. „Můžete mi říct, jak se dostaneme k hlavní budově? Ke vchodu?“ Muž volnou rukou pokyne: tudy. Pak opět popadne rukojeti kolečka a šourá se podél bryčky k sadu. Learmont naslouchá jeho slábnoucím krokům. Nakonec se otočí k panu Deanovi a řekne: „Jako hrob.“ Pan Dean pokrčí rameny. Doktor Learmont sestoupí na štěrk, protáhne si nohy a rozhlédne se. Stařec zřejmě ukazoval přes tu zarostlou zeď. I v té jsou malá dvířka. „Nechcete počkat tady?“ navrhne Learmont panu Deanovi. „Já půjdu najít…“ zvedne žlutý papírek a opět si ho důkladně pročte, „…toho pana Carrefaxe.“ Pan Dean přikývne. Doktor Learmont zvedne kufřík a inhalátor, vkročí na travnatý pruh a přejde po dřevěné lávce přes potok připomínající vodní příkop. Sehne se před vistárií, která ho i přesto pošimrá na hlavě, a projde brankou. Zahrada přímo přetéká chryzantémami, irisy, tulipány a prys12
kyřníky, které se vzájemně přetlačují po obou stranách cestičky tvořené mozaikou nepravidelných kamenů. Learmont dojde po cestě k tunelu tvořenému dvěma živými ploty a laťovou stříškou propletenou lilkem potměchutí a jakousi houževnatou světle hnědou popínavkou, jejíž úponky se táhnou k budově, která vypadá jako stáje. Když se lékař k tomuto loubí přiblíží, uslyší bzučení. Zastaví se a poslouchá. Jako by to přicházelo od stájí; je to přerušovaný mechanický bzukot. Learmonta napadne, že by vstoupil a zeptal se obsluhy toho stroje na cestu, ale pak usoudí, že stroj může být zcela samočinný, a rozhodne se pokračovat po cestičce. Ta odbočuje vpravo a za další brankou se větví ve strukturu připomínající labyrint, která se rozlévá po trávníku a vede k další zdi, v níž je další branka. Learmont vykročí přes trávník a projde touto třetí brankou, která ho zavede na kraj sadu spatřeného při příjezdu. Široká, lehce svažitá štěrková cesta, po které sem přijeli s panem Deanem, je nyní na opačné straně sadu a napůl skrytá za jehličnatými stromy: kolmo na ni mezi vnější zdí zahrady a dolním krajem sadu vede užší stezka, na které teď lékař stojí. Děti pohlcené pantomimou tu pořád ještě jsou. Learmont zabloudí pohledem za ně: řady nízkých stromů s bílými plody přecházejí do neudržovaného trávníku, který se asi po padesáti yardech mění v louku, na níž se popásají ovce. Louka se zvedá do svahu; po jeho hřebeni běží telegrafní vedení, které posléze sbíhá na druhou stranu a mizí z dohledu. Learmont ještě jednou pohlédne na papír, pak se otočí vlevo, vykročí po cestě podél vnější zdi zahrady – a na jejím konci po chvíli konečně najde dům. II Zazvoní, ustoupí a zvedne oči k budově. Přední fasáda je porostlá přísavníkem, který už začal nachovět. Doktor opět zazvoní a přitiskne ucho ke dveřím. Tentokrát zvonění někdo zaslechl; ke dveřím se blíží kroky. Otevře mu služka. Je celá uřícená, vlasy má rozcuchané, rukávy vykasané a ruce a čelo mokré. Za ní stojí 13
asi tří- nebo čtyřletá holčička a drží ručník. Obě, služka i děvčátko, se zadívají na Learmontův kufřík a inhalátor. „Něco jste nám přivezl?“ zeptá se služka. „Jak se to vezme…“ odpoví lékař a zvedne žlutý papír. „Přijel jsem k –“ Z nitra domu se vynoří jakýsi muž a protáhne se kolem služky a holčičky. „Zinek a selen?“ vyjede na lékaře. „Ty jsou ve voze,“ odpoví Learmont. „Ale já se svezl s nimi, protože –“ „A co kyselina? A cívky s měděným drátem?“ přeruší ho muž. Je hřmotný a má zvučný hlas. Může mu být tak čtyřicet, pětačtyřicet. „Protože co?“ „Protože mě volali k porodu.“ „Volali vás k – Ach ano, jistě. K porodu: samozřejmě. Kapitální! Můžete… Ano, podívejte se… Maureen vám ukáže, kde… Tak ten drát je tedy ve voze, říkáte?“ „Je za…“ Doktor Learmont se pokusí ukázat za zahradu, ale neuvědomuje si, ze kterého směru sem vlastně přišel. „A je u něj někdo? Možná byste nám mohl pomoci –“ „Pane…“ ozve se služka. „Co je, Maureen?“ otáže se muž. Maureen popuzeně sykne. Muž na ni pár vteřin hledí, pak se plácne do stehna a řekne: „Ale ne, samozřejmě: doveď pana doktora k ní. Je všechno…?“ „Všechno v pořádku,“ oznámí mu Maureen. „Děkuji za optání.“ „Kapitální!“ zahřmí muž. „Tak jen tak dál. Maureen dohlídne, abyste měl všechno, co… To je ten telegram?“ Dívá se na Learmontův žlutý papír a oči se mu lesknou vzrušením. „Trochu mě to zmátlo…“ spustí Learmont, ale muž mu vytrhne papír z ruky a začne číst nahlas: „‚…očekáván během nadcházejících čtyřiadvaceti hodin‘… dobře… ‚kontrakce od včerejšího večera…‘ Kapitální! ‚Kontrakce‘, každé písmeno jasné jako křišťál!“ „Nebyli jsme si docela jistí, odkud…“ 14
„Cože – odkud? Moment: co je tohle? ‚Přítomnost leraře nutná‘? Leraře? Co to je krucinál za slovo?“ „Pane!“ ozve se Maureen. „Už slyšela mnohem horší věci,“ odsekne muž. „‚Leraře? To jsem… Zatracené písmeno!“ „Bože můj,“ hlesne Maureen. Otočí se k dívence a vezme od ní ručník. Na chodbě se vynoří další žena, nese k sadu podnos se sušenkami a v patách jí kráčí kočka. „Běž se slečnou Hubbardovou,“ vybídne holčičku Maureen. „K… L…“ zamumlá muž a opět zaburácí: „Odkud…?“ „Nebyli jsme si jistí, odkud byl telegram odeslán,“ vysvětluje Learmont. „Z pošty na cestě do Lydia to nebylo, ale přesto zjevně přišel po stejné trase, jako –“ „Okamžik, slečno Hubbardová,“ řekne muž. Druhá žena se zarazí ve dveřích. „Ano, pane Carrefaxi?“ zeptá se. „Slečno Hubbardová, neslyším, že by děti mluvily,“ řekne jí Carrefax. „Hrají si, pane Carrefaxi,“ odpoví žena. „Jste si jistá, že neznakují?“ „Řekla jsem jim, že se to nesmí. Myslím, že –“ „Cože? Vy jste jim to řekla? Tím ničeho nedosáhnete! Musíte je k mluvení nutit. Neustále!“ Dítě natahuje ručku k podnosu se sušenkami. Kočka jeho úsilí se zájmem, nehybně, napjatě sleduje. Maureen vezme Learmonta za rukáv a táhne ho dovnitř. „Ten telegram byl, pane doktore, odeslán právě odtud,“ zaburácí pan Carrefax, když se lékař kolem něj snaží prosmýknout. „Až na to K a R. Nepříjemné. Lze to napravit. Ten drát! Ve voze, říkáte?“ „Čeká tam pan –“ „Kapitální! Slečno Hubbardová, jelikož je neslyším, domnívám se, že znakují.“ „Vynasnažím se, pane Carrefaxi,“ řekne slečna Hubbardová. „Neustále!“ oboří se na ni. „Chci je slyšet neustále!“ Vyjde s ní ven a zamíří k cestě. Dítě následuje sušenky, kočka 15
následuje dítě. Maureen vede doktora Learmonta opačným směrem, nahoru po schodech. Nad schodištěm visí gobelín, hedvábná tapisérie, která zobrazuje buď toto, nebo hodně podobné schodiště. Nahoře přejdou podestu a vstoupí do pokoje. Tady na zdi visí další tapisérie: další z hedvábí tkaný obraz, tentokrát orientální výjev, na kterém copatí rolníci vztahují ruce ke stromům obsypaným stejnými bílými plody, jako rostou v sadu. Níž na tapisérii, pod stromy, rozmotávají jiní rolníci tmavá klubíčka. A ještě níž, už v pokoji, leží na zádech v posteli žena. Matrace je ovázaná popruhem z prostěradla, ale žena se ho nedrží. Leží poměrně klidně, přestože husté hnědé vlasy má mokré potem. Vedle ní na židli sedí komorná a drží ji za ruku. Žena v posteli se na Learmonta pousměje. „Paní Carrefaxová?“ zeptá se lékař. Žena přikývne. Doktor Learmont odloží nádobu, na posteli si rozloží kufřík a zeptá se: „Jak často máte kontrakce?“ „Po třech minutách,“ odpoví. Hlas má tichý a trochu drsný. Tají v sobě cosi nezvyklého, cosi, co nesouvisí s únavou a co Learmont není s to plně určit: ten hlas nemá cizí přízvuk, ale také není tak docela zdejší. Lékař jí změří tlak. Když povoluje škrtidlo, tělem zazmítá nová kontrakce. Tvář se jí stáhne, ústa se otevřou, ale nevyjde z nich žádný křik ani jek: jen tiché, sotva slyšitelné zavrčení. Kontrakce trvá deset či patnáct vteřin. „Bolí?“ zeptá se Learmont, když je po všem. „Jako kdyby mě někdo otrávil,“ odpoví žena. Odvrátí se od něj a zadívá se oknem na nebe. „Brala jste si nějaké prášky proti bolesti?“ zeptá se lékař. Odpovědi se nedočká. Zopakuje otázku. „Musí na vás vidět, když mluvíte,“ vysvětluje komorná. „Cože?“ „Musí vidět, jak se vám hýbou rty. Je hluchá.“ Lékař se nakloní nad postel a zamává paní Carrefaxové dlaní před obličejem; žena se otočí k němu. Lékař zopakuje otázku. Paní Carrefaxová očividně pochopí, ale odpoví opět jen slabým pousmáním. 16
„Pár malých dávek laudana, pane doktore,“ řekne služebná. „Já dávám přednost chloroformu,“ řekne Learmont. Paní Carrefaxové se rozzáří oči. Tím měkkým, zdrsnělým, podivným hlasem ze sebe vypraví: „Chlorodyn?“ „Ne, chloroform,“ vysloví Learmont název jasně a zřetelně. Vytáhne z kufříku gázovou masku, připevní ji k trubici inhalátoru a řemínkem připne paní Carrefaxové k hlavě. Povolí kohoutek na hrdle nádoby; plyn si s dlouhým tichým zasyčením najde plátěným tunelem cestu k jejímu nosu a ústům. Paní Carrefaxové ochabnou svaly na tvářích, panenky se jí rozšíří. Po půlminutě Learmont kohoutek zavře a masku odváže. Brzy následuje další kontrakce; žena sebou opět škubne, ale ve tváři už jí není znát tolik bolesti. Lékař opět připevní masku, podá další dávku chloroformu a sleduje, jak rysy té tiché tváře pod gázovým příkrovem ještě víc povolují. Když masku opět sejme, začne si paní Carrefaxová mumlat: „…un fleuve… un serpent d’eau noir…“ „Prosím?“ zeptá se lékař. „Je to jako sametový závěs,“ řekne žena. „Černý samet… co se dává přes fotoaparát…“ „To ten chloroform,“ odpoví lékař. „…fotoaparát,“ říká mu žena, „co míří do tmy… je tam řeka s vodním hadem, plave ke mně… Ještě.“ Pustí ruku služebné a ukáže na nádobu. „Nechci vás úplně omámit,“ odpoví doktor Learmont. „Nechám vás…“ „Sophie!“ zalapá Maureen po dechu. Learmont sleduje její pohled ke dveřím. V nich stojí dívenka a sleduje je. Maureen k ní dojde, postaví se před ni a zakryje jí výhled do pokoje. „Tady nemůžeš být!“ začne ji plísnit, ale vzápětí zjihne, popadne ji do náručí a řekne: „Pojď, půjdeme Friedě pomoct s koláčem.“ Právě když Learmont naslouchá jejím těžkým krokům sestupujícím po schodišti, paní Carrefaxové se zmocní další kontrakce. Lékař vytáhne z kufříku lahvičku kyseliny karbolové a požádá komornou, aby mu došla pro olivový olej. „Olivový olej, pane?“ ujišťuje se. 17
„Ano,“ přikývne lékař a vyhrne si rukávy. „Už to nebude dlouho trvat.“ Ale trvá; trvá to celé odpoledne a ještě déle. Lékař dvakrát vyjde z pokoje: jednou, aby si protáhl nohy na chodbě, odkud oknem sleduje, jak pan Carrefax a pan Dean nosí cívky měděného drátu a krabice s láhvemi přes vnitřní zahradu do stájí; a podruhé, aby si snědl pár obložených chlebů, které mu připravily služebné. Podá rodičce další chloroform, do jehož syčení se vmísí zvuk odjíždějící páně Deanovy bryčky. Kontrakce pokračují; paní Carrefaxová se noří do soumračného spánku a zase se z něj probírá. Soumrak se promění ve večer a ten zase v noc. Poslední stah přijde v půl třetí. Komorná drží paní Carrefaxovou za ramena, paní Carrefaxová se pevně chytí přikrývky, která ji poutá, a mezi nohama se jí vynoří dětská hlavička – lépe řečeno vykoukne za lesklým povlakem plazmy, za kožovitou membránou. Learmont už o tomto jevu slyšel, ale ještě nikdy ho neviděl na vlastní oči: dítě má na hlavě plodovou blánu. Amnion mu halí celou hlavu jako hedvábná kápě. Jakmile je dítě venku, Learmont stisknutými prsty blánu nadzvedne, sloupne ji dítěti z krku a odstraní. Ze zbytku tělíčka omyje zelenorudou mázdru, zaváže a přestřihne pupeční šňůru. Zabalí děcko do prostěradla a podá je matce. „Je to chlapec,“ oznámí. „Teď musíme dostat ven placentu.“ Naplní injekční stříkačku epithemalodinem. Jakmile je hotov, vezme dítě matce a podá je komorné. Dítě se rozpláče. „Trochu to štípne,“ řekne Learmont a poklepáním odstraní vzduchové bubliny. Opět přitiskne matce k tváři gázovou masku, otočí kohoutkem nádoby s chloroformem a vstříkne jí do záhybů vaginy epithemalodin. Její tělo sebou škubne; žena vyklene záda a uvolněně sklesne na lůžko. Brzy nato vyjde placenta. Learmont otočí kohoutkem, pohlédne na omámenou ženu a řekne: „Já se o to postarám – leda že byste ji chtěla pohřbít. Občas se to tak dělá. Někdo si ji dokonce osmaží a sní ji. A ten závoj, ten prý znamená –“ Žena ho ale přeruší posunkem směřujícím k nádobě. „Myslím, že vám to neublíží,“ kývne lékař. „Ještě pár minut.“ Opět otočí kohoutkem. Oči paní Carrefaxové zvroucní a rozšíří 18
se. Dítě přestane plakat. V pokoji se nadlouho rozhostí ticho přerušované jen syčením chloroformu a ještě tišším přerušovaným mechanickým bzukotem, tím, který už lékař slyšel předtím a který sem doléhá zvenčí, od stájí. III Za úsvitu mu přinesou snídani sestávající z uzenáče, vajec a chleba. Když dojí, Maureen mu oznámí, že by s ním rád mluvil pan Carrefax. „Kde je?“ zeptá se Learmont. Maureen si odfrkne a utrousí: „Samozřejmě u sebe v dílně. Obejděte dům zleva a najdete to. Musíte projít tou brankou v zahradní zdi.“ Na trávě leží rosa a kolem kmenů stromů v sadu, kde si včera hrály děti, se plazí pramínky mlhy. Learmont podle pokynu obejde dům a vydá se od sadu směrem k části panství, přes kterou včera na cestě sem nešel, přičemž míjí cosi jako ohrazený park. Ve vysoké zdi je brána, jejíž pilíře jsou korunovány dvěma tesanými obelisky. Zpoza zdi vyčnívají vysoké kaštany s velkými žlutými listy. Vzápětí mu park zmizí z dohledu, protože břečťanem porostlá stěna se stočí za roh a vede ho přes úpravný trávník mezi nízkými zídkami a dál skrz další živý plot na menší neposekanou loučku, na jejímž opačném konci se tyčí lípy. Cestou přes ni lékař zaslechne slabounké bzučení, ale jiné, než k němu doléhalo od stájí: tohle zní jaksi méně podrážděně a méně elektricky. Proč, to pochopí, když dojde na kraj loučky: mezi lípami jsou rozmístěny úly. Obejde je, projde dalším živým plotem a vynoří se v oddělené části zahrady, v níž se nachází obdélníková vodní nádrž se zrcadlově klidnou hladinou potaženou hráškově zeleným slizem. Dvířka na konci této části vedou do oné zdí obehnané zahrady, kterou procházel včera. Vezme za kliku, ale je zamčeno. Zpoza dveří zaslechne kovové cvakání. „Pane Carrefaxi?“ zavolá. Cvakání ustane a v odpověď zahřmí hlas pana Carrefaxe: 19
„Cože? Kdo je to?“ „Doktor,“ volá Learmont. „Dítě je zdravé a v pořádku.“ „Zdravé a – cože? Někam jsem založil klíč k těmhle dveřím. Budete to muset vzít zadem. Obejděte to kolem zdi.“ Není to úplně jasný pokyn; zeď je tak zarostlá břečťanem a keři, které zpoza ní přepadají jako opěrky, že se dá jenom těžko říct, kam vlastně vede. Learmont od ní odbočí do dlouhé kaštanové aleje, za níž leží jabloňový sad. Alej ho dovede ke skupince domků, ale ještě před nimi se lékař vrátí ke zdi, která se tu vynořila ze ztuhlých vrkočů spletitého křoví, zahnula a táhne se podél toho úzkého, vodní příkop připomínajícího potoka, přes který včera přecházel; za chvíli zeď mine stejnou dřevěnou lávku, a když přes ni opět projde i on, nabídne mu zeď stejnou branku. Kruh se uzavřel. Lékař opět sehne hlavu, projde skrz závěs vistárie na nepravidelnou dlážděnou mozaiku a opět vkročí mezi přeplněné záhony tulipánů a chryzantém. Fialový odstín irisů působí sytěji, intenzivněji než včera. Loubí ze živého plotu a latěk je dnes nějak sevřenější, sešněrovanější. Světle hnědé propletence popínavky, které se vydělují z lilku potměchuti a ubíhají ke stájím, jako by se zmnožily. Když dojde až pod ně, zjistí, že to nejsou žádné popínavky: jsou to svazky měděného drátu a od včerejška jich tu hodně přibylo. Ze stájových vrat přetékají rozvinuté kotouče, které spolu s ním přivezla bryčka firmy Hudson a Dean. Nad jedním z nich stojí pan Carrefax s nůžkami na plech a odměřuje drát. „Podržte to,“ podá Learmontovi jeden konec. Doktor Learmont poslechne. Pan Carrefax se vydá od stáje k loubí a popouští drát. „To bude tak dvacet stop. Zapamatujte si to. Máte hlad?“ „Měl jsem vajíčka a uzenáče a –“ „Uzenáče a – cože? Dejte si se mnou koláč. A máme taky čerstvé pivo. Je výtečné!“ Vede Learmonta do jedné ze stájí. Podél stěn se táhnou pracovní stoly a nad nimi police plné nástrojů a vybavení: jsou tu telegrafní klíče, telefonní sluchátka, velké fonografy, z nichž visí pruhy papíru, voskové válečky, láhve, předměty a nářadí, jejichž 20
