Pokrývání podstávkových domů Stručná příručka pro pokrývače a majitele podstávek
Došková střecha je romantická, ale velice náročná na údržbu Nejstarší doložené podstávkové domy jsou v Libereckém kraji ze 17. století. V některých případech tak můžeme přímo na stavbách zkoumat, jakou měly původní krytinu. Z těchto staveb a dobových vyobrazení je zřejmé, že nejstarší krytinou byly došky a dřevěné šindele. Jestliže na některých vyobrazeních nacházíme šedou, zlatou, červenou nebo jinou barvu, neznamená to, že střecha byla plechová nebo tašková. Mohl to být jen obarvený dřevěný šindel. (srovnej Scheybal J.V., 1, str. 154) To není v rozporu se zjištěním, že pálené tašky byly v naší oblasti známé už od středověku. Ale i na střechách poměrně nových, tedy z 19. a 20. století, najdeme doklady, že původně byly kryty došky nebo šindelem. Napovídají o tom poměrně subtilní krokve a především jejich rozteč větší než jeden metr. Mezi ně jsou vsazovány dodatečné prkenné výztuhy všelijakým způsobem podpírané. Nápovědou mohou být i ojediněle zachovalé tyče místo střešních latí, jen zčásti v jednom nebo dvou rozměrech přisekané, někdy přibíjené dřevěnými hřebíky do krokví. Jsou to i vrtané otvory ve štítových krokvích po dřevěných hřebících – držely krycí štítové prkno došků. Tvar střechy v minulosti určovaly bezprostřední přírodní podmínky a použitá krytina. Proto se pro podstávkové domy v naší oblasti ustálil sklon střech od 35° do 50°. Tomu odpovídal i tvar vikýřů, které byly buď pultové, nebo volská oka v nejrůznějších modifikacích. Změnou krytiny pak dochází k jejich likvidaci nebo nahrazováním nejrůznějšími tvary střešních oken. Před rekonstrukcí nebo výměnou krytiny je nutné posoudit stav krovu (zde odkazujeme na příručku věnovanou řemeslu tesaře). Nejmenší sklony střech ČSN 73 1901 doporučuje nejmenší sklony skládaných materiálů. Je to tedy hraniční mez, pod ní by již taková krytina neměla být použita bez rizika zatékání. Nezapomeňte, že vikýř sklon střechy zmenšuje! Došky, sláma, rákos 45°
Dřevěný šindel jednoduchý 40° dvojitý 35° Asfaltové šindele 20° Tašky pálené (bobrovky) dvojité 30° Tašky tažené drážkové 35° Tašky ražené se spojitou drážkou 22° Betonové tašky obyčejné 30° Profilované, drážkové 22° Břidlice jednoduchá 30° dvojitá 25° Vláknocementové desky (eternity) včetně moderních materiálů jednoduchá 30° dvojitá 25° Plechové šablony 30° Při délce štítové hrany střechy přes 10 metrů, v nadmořské výšce nad 600 m, v nechráněných a větrem ohrožených polohách se doporučuje sklon o 5° vyšší. U moderních materiálů je sklon dán výrobcem, resp. vychází z tvaru a charakteru krytiny. V současné době nalezneme na střechách podstávek především krytiny z asfaltovaného papíru, břidlice, plechové, z pálených i betonových tašek a vláknocementových šablon. Ty všechny se již používají přes sto let a někdo je může považovat za historické a původní. Všechny tyto materiály prodělaly bouřlivou inovaci a jsou nabízeny v nejrůznějších podobách, náhražkách a systémech. Při řešení konkrétní střechy se vám dostane jistě množství dobře míněných rad a doporučení. Především byste se měli držet schváleného projektu. Pro vás by ovšem měla platit hlavní zásada – ctít řemeslnou práci a nepoškodit budovu. Rozhodující pak je, že kdo platí – ten poroučí!
Bednění Střešní krytina se klade buď na střešní latě (tyče) nebo na plné bednění. Vzdálenost a síla latí musí odpovídat budoucí krytině, a proto bývá často prací pokrývače. V souvislosti s novým využitím podkrovních prostor a tedy jejich zateplováním, bývá často používáno plné bednění a na něm střešní latě.
Bednění z latí Na latě se pokrývají došky (tyče), šindele, břidlice, vláknocementová krytina, tašky, plechová krytina a některé moderní systémy. Plné bednění je obvyklé u lepenkových střech, břidlice a vláknocementovcých krytin, plechu. Břidlice, stejně jako betonové tašky se někdy pokládala i na dosluhující dřevěný šindel. Ať již jde o rozteče latí, nebo plné bednění, je třeba práci věnovat mimořádnou pečlivost. Zejména dbát na dodržení roviny v ploše střechy. Tvrdá krytina nevyrovná nepřesnosti. Pak se mohou na pokryté střeše tvořit propadliny, nebo krytina praská, špatně drží a vypadává. Ať již bude na střeše jakékoli bednění, musíte se po ní pohybovat. Bezpečnostní lano na opasku musíte k něčemu připevnit. V současné době se běžně používají různé háky a lavičky. Jejich použití je dáno bezpečnostní normou a závisí i na zkušenosti pokrývače.
Došková střecha Základní krytinou podstávkových domů v Horní Lužici byly došky. Slaměné a rákosové. Na našem území se používaly zhruba do nadmořské výšky 400 metrů, kde na jejich místo nastupoval dřevěný štípaný šindel. Přechod byl velice plynulý, neboť v místech s větším větrem byly hřebeny a štítové hrany doškových střech zpevňovány šindelem. Od roku 1833 byly došky na nových stavbách zakázány, ale přežívaly až do 60. let 20. století. V Předláncích byla zbořena krásná stavba s došky v roce 1980.
Ze slámy
Došková střecha z jižní Moravy Je sporné, zda se někdy pro slaměné došky používala sláma ječná, případně ovesná (srovnej 2), i když se takové krátké došky používaly ještě v 60. letech minulého století k označování vlastnických vztahů v alejích a sadech. Ve vyšších polohách byla zvykem kvalitní žitná sláma. František Pavlica z Hroznové Lhoty ji sklízí samovazem, dosouší v mandelích a mlátí na staré mlátičce. Došky váže podle formy na Hlaváky (došek do plochy) a Čičáky (nárožní a hřebenový). Na podstávkových domech v severních Čechách se používaly většinou jen došky plošné. Připravené došky je možné skladovat i několik let. Došek, vlastně malý snopek slámy, svázaný povříslem nebo provázkem je panenka. Omazaný hlínou se nazývá kalenec, střecha kalenka.
Panenka
Došek připravený k pokládání na střechu
Došky připevněné silnými konci nahoru, hlaváky, vytvářejí hladkou střechu. Říkalo se tomu způsob český. Připevněné slabým koncem nahoru vytvářejí střechu stupňovitou. Věší nebo váží se na latě ve vzdálenosti 30-40 cm, dle kvality slámy. Tak, aby přecházel přes tři latě. V každém místě je tedy střecha nejméně třívrstvá. Nová střecha je značně rozčepýřená, ale deštěm a časem se slehne. Došky se na latě buď nasazují, nebo se přivazují vrbovým proutím, provázkem, měděným drátem nebo nerez. Ocelový drát rezaví a došek poškozuje.
Rubová, vnitřní, strana doškové střechy Zvláštní postup zakládání se volí u okapu. Protože u hřebene docházelo k největšímu poškozování větrem, používalo se zde kalení, zadrnování, nebo překrytí dřevěnými šindeli. Lomenici, štítovou stranu, chrání obvykle štítové prkno, k němuž se došky dorážejí. Úžlabí vytvořená žlaby z prken, se překrývala došky z obou směrů, v místě srazu přistřiženými, nebo se překrývala plynulým přechodem z jedné strany na druhou. Stupňovité zakrytí nároží nebývalo u podstávkových domů běžné. Došky ze slámy se zhotovují ihned po sklizni. Sláma se na ocelovém hřebeni vyčeše od plevelů a drobných listů. Forma na došky je vlastně podlouhlá prkenná bednička bez čela a víka, podélně rozdělená na dvě objemově stejné části. Urovnanou slámu vložíme do formy, aby jeden konec přečníval (silný pro hlaváky, slabý, klasový pro čičáky). Přečnívající část se sváže povříslem. Takto spojené obě poloviny se vyndají z formy a překroutí se, čímž dojde k utažení povřísla. Přečnívající sláma se osekne sekerou. Došek se pak sešlápnutím ztvaruje do plochy. Před pokládáním na střechu se připravené došky musí navlhčit.
Z rákosu Rákos je u podstávkových domů častější a trvanlivější krytinou než sláma. Použitelný rákos roste do nadmořské výšky 300 m, pak je stále méně kvalitní, ať již jde o výšku a sílu, nebo výskyt škůdců. Vzhledem k tomu, že se na našem území rákos pravidelně nesklízí, je jeho současná kvalita velmi nízká. Obsahuje velké množství stařiny, kterou je nutné ručně pracně vytřídit, nebo – pokud se ve snopku ponechá, je životnost materiálu snížena. Řešením je vytvoření vlastní plantáže, tedy pokosení a sklizeň po dvou či třech letech. Rákos se sklízí v zimě, nejlépe od prosince do února, když je mokřina zamrzlá a rostlina nejkvalitnější. Váže se do snopů, které se suší nastojato. Firmy v ČR, které dodávají tyto střechy i na novostavby, používají rákos maďarský, ukrajinský a turecký. Rákos z Maďarska je možné objednat i pro svépomocné stavby a pokusy.
Rákosový došek se váže na střešní latě nebo tyče přibité na krokvích. Při vzdálenosti krokví zhruba metr, je vzdálenost tyčí od 30 – 50 cm. Záleží na délce a kvalitě rákosu. Došek by měl ležet na 3 latích, je možné jej přivázat nahoře a dole, správné je ale vázání na třech místech, a
to tak, aby i spodní drát byl zakryt vrstvou rákosu. Nejčastěji se používá drát ošetřený proti korozi. U podstávkových domů byla běžná hladká, tzv. nabíjená střecha. Znamená to, že rozvolněné snopy se na střeše nabíjejí, zatloukají dřevem, tak, aby jednotlivá stébla tvořila plynulý sklon rovnoběžný se sklonem krokví. Tloušťka krytiny by neměla klesnout pod 30 cm, optimální je 50 cm.(Nad 35 cm rákos splňuje požadavky ČSN o tepelné izolaci bez jakýchkoli dalších doplňků.) Na m2 plochy je potřeba asi 15 snopů, životnost střechy se dříve předpokládala kolem 50 let (centimetr za rok), dnes se hovoří o 25 letech. Je možné ji prodloužit například postřikem vodním sklem, zevnitř pak hliněnou mazaninou. Při doplňování a opravách není nutné starý rákos odstraňovat. K většímu upevnění rákosu na hřebeni se používala vodorovná bidla, prkna s kohoutky, šindel, měděný plech, nebo jen zakalení hlínou a osázení netřesky – které prý chránily i proti blesku. Úžlabí je vhodné vykrýt prkny, používal se i plech, vhodné jsou asfaltové pásy, a pak je možné přejít plynule z jedné roviny na protilehlou. (Někteří autoři uvádějí, že plech s obsahem zinku vytváří nevhodné kyseliny, které způsobují poškození střechy.) Přesahující štítové plochy se podbíjely prkny proti nadzvednutí větrem. Na řadě nových nebo restaurovaných staveb v Čechách se používá maďarský způsob vázání. Na celé řadě došků je rovnoběžně s latí položen prut roxoru, který je drátem utažen k lati. Další řada došků železo zakryje. Tento způsob se na podstávkách nepoužíval. Přestože je došková střecha krásná a dnes se stává i módní, zkušenosti ukazují, že s ohledem na nutnou pravidelnou údržbu a značné náklady při jejím pořízení je vhodná jen ve zvláštních mimořádně odůvodněných případech.
Hřebík V řadě případů se krytina přibíjí hřebíky. Použitý hřebík může v mnoha případech ovlivnit trvanlivost střechy, případně celou práci znehodnotit. Ani k opravám historických střech by se neměly používat prosté ocelové hřebíky bez povrchové ochrany proti korozi. U jednotlivých druhů krytin se doporučují hřebíky speciální. (Šindeláky, břidličáky, papíráky...) Pokud nepoužijete vruty, nebo hřebíky se šroubovitým dříkem, měl by hřebík vždy probíjet bednění a jeho špička by se měla objevit na vnitřní straně střechy. Působením mrazu a slunce totiž dřevo pracuje a hřebík, který neprochází přes celé prkno, je zvolna vytlačován ven. Podle druhu dřeva a exponovanosti místa na střeše takové vytlačení může nastat za pět let, ale v extrémních případech i po jednom roce. Hřebík, který prošel celým dřevem, na špičce lehce oxiduje a tím je silnější, současně dřevo je namáháno v celém profilu a ne klínovitě, proto se hřebík neuvolňuje.
Hřebíky na pokusné krytině
Šindel Dřevěný šindel je tradiční krytinou podstávkových domů. V ČR jsou dnes běžně vyráběny tzv. šindele alpského typu, což jsou dřevěné hraněné desky bez drážek. Směrem na východ se pro ně užívalo označení dranica. Pokládají se stejným způsobem jako tašky bobrovky, pochopitelně na hřebík. Na podstávkových domech v severních Čechách se nevyskytovaly, snad s naprostou výjimkou u některých obkladů stěn. Variantou alpského šindelu je bavorský šindel, který má tvarovanou okapovou hranu.
Valašský šindel ne příliš dobře použitý. Voda z plochy by měla odtékat dolů a ne zatékat do drážky. Tzv. šindele valašského typu, na jedné straně s perem na druhé s drážkou, se vyrábějí především štípáním z vybraných kusů jehličnatého dřeva. Méně vhodné a méně trvanlivé jsou šindele řezané. Jednak proto, že řez není veden radiálně, jako u šindelů štípaných, a také proto, že řez narušuje buněčnou strukturu hmoty, která pak rychleji podléhá zkáze. Obvykle jsou dlouhé 40-60 cm, široké 8-14 cm a silné 2-2,5 cm.
Pohled na rub historické šindelové střechy
Šindele se přibíjejí buď na plné bednění nebo na latě s rozponem daným délkou šindele.
Používá se krytí jednoduché, nebo dvojité. Okapová řada se přibíjí na spodní i horní lať pozinkovaným nebo měděným slabším hřebíkem délky 7 cm. Další řady se přibíjejí do každého šindele nahoře, dole jen každý 5. nebo 6. Horní hřebík je překrytý šindelem z následující řady. Šindele se sesazují na sraz, ale nedorážejí úplně natěsno. Při dešti, působením teploty, materiál pracuje a mírně se roztahuje, při příliš těsném srazu by došlo k vyboulení. Na nároží a do úžlabí se používají šindele na horní straně zúžené, tzv. zákosky. Střecha se pokrývá od okapu nahoru. Pokud nejsou šindele povrchově ošetřeny již před pokládkou, je nutné po dokončení střechy celou natřít, obvyklé jsou dva nátěry. Běžně se
užívá karbolineum extra nebo fermež, dřevěný tér, možné jsou i moderní nátěry. Za dva roky by se nátěr měl opakovat, pak po čtyřech či pěti letech a interval se může prodlužovat. Neudržovaný šindel vydrží zhruba 20 let, udržovaný třeba 80 let. Kromě údržby je trvanlivost dána materiálem, kvalitou provedené práce a exposicí střechy. Severovýchodní je nejvíce poškozována lišejníky a mechy. Plastový šindel Zhruba před 15 lety zkonstruoval pokrývač Josef Drdlík z Hlinska plastový šindel. Vyrábí se recyklací plastů z automobilů. Tvarem, užitím i vzhledem navazuje na valašské dřevěné šindele, doplněné o poznatek z drážkové keramické tašky.
Drdlíkův šindel z plasu Základní rozměr šindele je 120x590x18 mm, pro nároží a úžlabí se vyrábějí šindele zkosené. Pokud si je nezhotovíte sami úpravou z rovných, můžete objednat i hřebenové. Váha krytiny je 16-20 kg na m2, minimální sklon 25°. Jediným výrobcem v ČR je Regra Plast s. s r.o. Louny, obchodní označení výrobku je Eureko-DDS. (Drdlíkův Dřevěný Šindel). Krytina byla dosud úspěšně použita na desítkách budov v ČR ve vnitrozemí i horských podmínkách, včetně objektů památkově chráněných.
Úžlabí z Drdlíkova šindele Výhodou tohoto systému je, že se střecha může pokrývat od hřebene dolů. Jinak platí obdobné zásady, jako u dřevěných šindelů. (Pozn: Nedorážet na těsný sraz, ale ponechat vůli pro roztažení materiálu při zvýšené teplotě, nepoužívat silnější hřebík, než udává výrobce. Nepoškodit odtokovou drážku apod.)
Lepenkové střechy Krytiny z „asfaltované“ lepenky byly obvyklé na menších chudších staveních, případně na hospodářských přístřešcích statků. Vzácně se někde dochovaly v podobě bizarních tvarů daných množstvím vrstev a záplat.
Provizorní lepenková střecha donucená sloužit desetiletí Lepenka z papíru nebo s textilní vrstvou se přibíjela na bedněnou střechu hřebíky papíráky. U okapové hrany, štítu ve vzdálenosti nejvýše 15 cm, v ploše řidčeji. Po přibití se papír za horka téroval. Tér byl tvořen z kamenouhelného dehtu ohřívaného v kotlíku společně s přídavkem asfaltu. K ohřevu bylo vhodné použít dvojitou nádobu (podobně jako při ohřívání kostního klihu). Zahřátá směs se mohla ředit vodou – ovšem při neustálém nebezpečí vyprsknutí a popálení. Je vhodné mít připravenu vhodnou pokličku nebo podobnou desku, aby při vzplanutí směsi bylo možné nádobu zakrýt. Plamen v ní pak rychle uhasne. S pomocí pokrývačského koštěte se horká směs roztírala po střeše. Zejména u strmých střech šlo o činnost velmi nebezpečnou. Proto byly pruhy lepenky často spojovány na trojúhelníkovou lať. Pruhy lepenky se přibily kolmo k okapové hraně s překryvem nebo jen vedle sebe. Na ně se položila a přibila lať. (Někdy se latě přibíjely dříve a lepenka se upevňovala mezi ně.) Přes lať se pak přibíjel úzký krycí pruh. Tento způsob se jeví jako správnější. Celé se térovalo a překrylo i druhou vrstvou. Údržba spočívala v přibití odtržených míst, zatření tam, kde lepenka ztratila ochranný nátěr, případně v nalepení další záplaty. Proti stékání asfaltu za slunečních dnů se střecha lehce sypala pískem zrnitosti 02.
Lepenková střecha z moderních navařovacích pásů
Současné materiály Dnes je lepenka běžnou krytinou na všech druzích staveb. Její použití je nutné posoudit podle atestů a doporučení daných výrobcem. Nepískované papírové nebo textilní lepenky slouží jako podkladní materiál pro řadu tvrdých krytin. Pískované lepenky (ruberojdy) mohou být konečnou úpravou střechy, nebo slouží jako podklad pro natavované pásy. Při použití lepenky jako konečné střešní úpravy se nejprve na vyrovnané bednění přibíjí tzv. podkladové pásy. Na místě spojů, u okapu, štítu a hřebene by měly být hřebíky do 15 cm od sebe. V ploše je dostačující ve čtvercích o straně 25 cm. U bednění z nedostatečně vyschlého dřeva je nutné nechat podkladovou lepenku nezakrytou zhruba jeden měsíc. Dřevo pod ní vyschne, někdy lepenku i místy potrhá – což není na závadu. Někteří pokrývači proto doporučují, aby tato vrstva byla kladena ve směru bednění. Vrchní krycí pás se může pokládat kolmo na podkladní, nebo s ním rovnoběžně. Pokud bude rovnoběžný, dbáme, aby překryvy první a druhé vrstvy nebyly v jednom místě, kde by vytvářely vlnu. Vrchní krycí pás se natavuje celoplošně. Je třeba dbát mimořádné opatrnosti a požární bezpečnosti! Ukazuje-li se to nutné, je možné předcházející spodní pás v místě budoucího sváru dodatečně přibít k bednění. Po dokončení krytiny by na vrchní straně neměly být vidět žádné hřebíky. Pokud se vám to přesto stalo, je třeba každý hřebík zatřít asfaltovou směsí a případně dosypat povrchovým materiálem.
Tzv. asfaltové šindele jsou vhodným řešením pro většinu podstávkových domů Přechodem od lepenkových pásů ke skládané krytině jsou asfaltové šindele. Dodávají se v různé kvalitě a řadě tvarů a barev. Mohou úspěšně nahradit tvrdou krytinu tam, kde z ekonomických nebo statických důvodů není možné její použití.
Barevnost střechy je možné sladit s domem nebo názorem vlastníka Způsob použití i pokládka jsou dány výrobcem a názorně zobrazeny na obalech. Je určen i svislý přesah. Ten má obvykle vůli jeden až dva centimetry, které je možné využít
k vyrovnání nepřesností. Na zhotovené střeše by neměl být odkrytý žádný hřebík. (doporučení odvětrání střechy? - bez něj dochází k přehřívání střechy a půdního prostoru a snižuje se životnost krytiny)
Rozdíly v barvě balíků mohou být značné Často se stává, že posypový materiál má poněkud rozdílné odstíny i ve stejné zakázce. Je proto vhodné rozdělat více balíků současně a jednotlivé pláty mezi sebou promíchat. Uvarujete se tak vzniku různobarevných ploch, které samovolně nezmizí i několik let.
Přírodní břidlice Královskou korunou podstávkového domu je střecha krytá přírodní břidlicí. Má nejen vysoké kvality estetické, ale i technické. A její zhotovení vyžaduje dokonalou práci i značný umělecký vkus.
Břidlicová střecha pořízená kolem roku 1900 K základnímu vybavení pro tuto práci patří pokrývačské kladívko pro břidlici (sekáček), rohatinka (někdy nazývaná můstek, kovadlinka), vytahovač hřebíků (hřebovnice, šavle), trhací hák, štípací kleště, vhodná je ruční úhlová bruska (frička) s kotoučem na kámen, akumulátorová vrtačka (šroubovák). Používají se i malé nůžky s děrovačkou, případně nůžky velké. Pokrývačské nářadí
Na trhu je opět široký sortiment této krytiny. U nás se používala a používá modrošedá břidlice z Moravy, šedozelená a zelená ze Železnobrodska (lomy jsou již uzavřeny), modrá břidlice německá, červená, zelená a modrá břidlice z Francie a Anglie. Kombinací různých kamenů je možné vytvářet ornamenty vhodné především na přibíjené obklady stěn a štítů. Takové kombinace vyžadují nejen vkus, ale i zručnost, neboť Železnobrodská břidlice je při práci měkčí, zcela jinak se osekává, než třeba červená břidlice anglická, kterou je lepší řezat kotoučem. To platí i o trvanlivosti. V současné době se břidlice většinou upevňuje na plné bednění zakryté podkladní lepenkou. Bednění má být zcela rovné, s patřičnými tvary v úžlabích a u vikýřů, může být lehce zvednuté u štítové hrany. Každá nerovnost na bednění bude zjevnou nerovností i po položení krytiny, větší nerovnost může způsobovat prolomení břidlicových tabulí (kamenů). Podkladová lepenka má význam pouze pro provizorní zakrytí před deštěm, než se práce dokončí a jako zábrana proti vnikání prachu, případně zafoukání sněhu. Nejde o ochranu proti vodě na břidlicové střeše a není možné spoléhat se, že odvede případně zatékající vodu. Odvede ji pouze do prostoru krovů a způsobí hnití! Šupina Nejčastější krytinou podstávek bylo využití šupiny. Ta se ještě rozlišuje na tříděnou a netříděnou. Svým tvarem je dále určena buď pro pravé, nebo levé krytí. Břidlicové kameny se od výrobce (z lomu) dodávají v určitých tvarech, z nich vycházejí i možnosti skládání na střeše, kterých je nepřeberné množství. Pokrývač si kameny dle potřeby dále přisekává. Kámen položí lícovou stranou dolů na kovadlinku a kladívkem přiseká potřebný tvar. Lícová strana kamene tak má vždy osekanou hranu, což snižuje možnost vzlínání vody. Kameny se přisekávají – ztenčují – i pro lepší přisednutí na střeše, aby se zabránilo vytváření „ježků“.
Šupina je charakteristická svým tvarem a nepravidelnou velikostí. Historicky se rozlišovala velká – hrubocentová (nad 24x34 cm), střední (malocentová) (nad 15x20 cm) a malá – tisícový kámen (od 13x16 cm). Největší velikosti se používaly pro sklon nad 25°, nejmenší pro sklon nad 40o. Na stavbu se většinou přivážela netříděná a třídil si ji sám pokrývač. Větší kameny se používají na spodní části střechy, menší směrem k hřebenu. Pro snadnější pokládku je dobré používat obdobný rozměr i v každé stoupající řadě. Specifickou formou je rybí šupina používaná ke krytí členitých střech s větším sklonem. Ať již použijeme okapovou obrubu, nebo bude součástí skladby, musíme při okapu využít tzv. příložníky, tj kameny vybrané velikosti a tvaru, aby skladba střechy měla potřebnou pravidelnost. Opakování a pravidelnost (souměrnost) je nutným předpokladem vzhledu střechy. Jednotlivý řemeslník používá různé způsoby skladby, ale na jedné střeše by měl být použit jeden rukopis. Na štítové hraně se kameny podkládají, aby voda stékala směrem do střechy. Lomenicové prkno (závětrná lišta) se většinou pobíjí vhodnými kameny, které přiléhají k lemovce ze spodu, aby je lemovka přesahovala o 3-5 cm. Na klasických břidlicových střechách se nepoužívá plechová závětrná lišta, okapový plech, ani plechování u komínů.
Mistrovskou práci pokrývače narušila jen novodobá lemovka komínu Kameny se přibíjejí nejméně dvěma hřebíky, překryv je dán velikosti kamenů a sklonem střechy. Přitom se respektuje zásada, že voda musí co nejrychleji odtéci po vnější straně kamene a odkápnout na kámen další. Především je třeba upravit, nebo vytřídit kameny, které mají byť nepatrnou hranu, po které by voda mohla zatékat pod krytinu. (Říkají jí převaděč vody). Ve stoupajících řadách se kámen poněkud pootočí a spustí, takže odkapový roh je mírně vysunutý z řady a zajišťuje odvedení vody na další kámen. Úžlabí, štít, hřeben Mistrovským dílem je pak vykrytí úžlabí. Připravuje se pro ně dřevěná konstrukce. Používají se speciálně tvarované kameny. Okapová hrana, ať jednoduchá nebo dvojitá, se začíná podložení lištou, aby kameny měly stejný sklon, jaký bude v ploše. Jednoduchá hrana by měla přesahovat bednění nanejvýš 5 cm,
je-li potřebný větší přesah, volíme hranu dvojitou. Boční překrytí kamenů se zvětšuje nejméně o třetinu, oproti překryvům v ploše.
Štítové lemovky se přesazují 5-8 cm přes bednění, upevňují nejméně třemi hřebíky či šrouby. Podkládají se štítovou lištou. Horní vnější roh je zaoblen k odvádění vody do plochy střechy. Hřebenové kameny se podkládají lištou, upevňují nejméně čtyřmi hřebíky či vruty. Na horní, hřebenové straně nesmí být žádný otvor. Pouze uzavírací kámen bude mít hřebíky, nebo vruty viditelné. Ty musí být odolné proti korozi (zlatý hřebík) a dále konzervovány. Lemovka na straně převládajících větrů je delší, z druhé strany se k ní kameny dorážejí. Používá se přesah asi 5 cm. Říká se, že životnost břidlicové střechy je dána životností použitých hřebíků. Úžlabí, štít, hřeben a nároží je možné vykrývat i za pomocí plechů. V úžlabí může být plech překrytý kameny, nebo viditelný, na dalších místech je vidět vždy. (závětrná lišta, hřeben, okapový plech s podokapním) Plech jednak mění vzhled střechy, je také většinou limitem její životnosti. Břidlicové desky se dodávají v nejrůznějších tvarech a velikostech. Od čtverců, přes obdélníky, kosočtverce, kosodélníky až po více úhelníky. Desky je také možné použít i pro menší sklony střech (od 25 o) nebo jako obruby u okapů, štítů a u hřebenů. Práce s nimi je snazší, pokud jde o nápaditost řemeslníka, na druhé straně vyžaduje přesnost při montáži. V zásadě platí, že desky nedorážíme těsně k sobě a přísně dodržujeme vzdálenosti a sklony. Pro méně zkušené je dobré si je někdy rozměřit a vyznačit na lepence. Sklon střechy, velikost použitých kamenů a jejich tvar jsou určující pro tzv. svislé stoupání řad. Podrobné tabulky a příklady výpočty vydal Cech klempířů, pokrývačů a tesařů ČR (8). Při opravách je možné přidržet se sousední krytiny, máte-li pochybnost, je možné patu jednotlivého doplněného kamene poněkud více spustit. U nové střechy by kladení mělo být dáno odborným projektem.
Vláknocementová krytina Roku 1894 založil Moravan Ludwig Hatschek ve Vöcklabrucku v Horním Rakousku továrnu na výrobu asbestových desek. Ve vodě smíchal 90% cementu s 10% asbestových vláken a směs zpracoval na stroji na výrobu kartonu. Roku 1900 si svůj postup nechal patentovat, za tři roky na to přihlásil ochrannou známku eternit, což znamená věčný. Svoji licenci pak úspěšně prodával do celého světa, takže v krátké době vzniklo několik set továren na výrobu eternitových desek. Nový materiál byl lehký, odolný proti vodě, nehořlavý, vysoce trvanlivý, tlumil zvuk, nevyžadoval údržbu. Dal se řezat i lámat. Způsobem pokládky navazoval na přírodní břidlici, ale práce s ním byla velmi jednoduchá a po krátkém zaučení ji zvládl téměř každý. A především byl levnější než dosavadní krytiny. Pro desku se vžil název šablona. Eternit postupně obsadil i velkou část střech podstávkových domů. Z počátku se pokládal na latě, a to jak vodorovné, také šikmo přibíjené, dnes se běžné pokládá na bednění. V severních Čechách je nejběžnější čtverec, čtverec se seříznutými dvěma či třemi rohy, kosočtverce. Používaly se i obdélníky, méně obvyklé jsou rybí šupiny. (Šupiny v mnohém předznamenávají tvary tzv. bonských šindelů z lepenky.)
Eternitová deska má většinou z výroby proražené otvory na připevnění. Při jednoduchém krytí hrotem dolů se přibíjí dvěma hřebíky k bednění. Na boky, někdy do připravených zářezů, se zasouvají sponky (nýt, háček, vichrová spona), na které se navléká deska následující řady. Špička sponky se pak ohýbá směrem dolů. Dvojité krytí se používá u okapové, štítové případně hřebenové lemovky. Pak se čtverce pokládají rovnoběžně s okapem.
V 70. letech minulého století byl zdokumentován škodlivý vliv asbestu na zdraví. Proto byla postupně výroba těchto desek rušena. Asbest byl nahrazován celulózovými, skelnými i dalšími vlákny a desky se začaly označovat jako vláknocementové. Tvar i způsob pokládky se nemění. Ve stejných tvarech se vyrábějí i šablony z plastů. Stejně jako u břidlice je možné zakrýt štítovou hranu a okap bez použití plechu. V místech s velkým větrem však dochází u štítové hrany k vibracím a krytina se může rozpadat. Proto je běžné, že se tyto šablony kladou na plechovou závětrnou lištu. Nejběžnějšími tvary jsou čtverec se zkosenými rohy 400 x 400 mm obdélník 600 x 300 mm dánský obdélník čtverec s obloukem 300 x 300, 400 x 400 mm
Poměrné vzácné kulaté šablony
Opravy eternitových střech Práce na střeše s asbestocementovou krytinou je považována za zdraví nebezpečnou a pokrývač by měl používat zvláštní ochranné pomůcky. Ochranný pracovní oblek, dýchací filtry. Před rozebíráním střechy (šablony se nesmí lámat) se povrch nastříká penetrací, krytina se ukládá do neprodyšných pytlů. Dále se s ní musí nakládat jako s nebezpečným odpadem. To znamená, že o převozu musí být vyplněn protokol a podáno hlášení, převážet jej může jen oprávněná firma. Materiál pak likvidují jen vybrané oprávněné firmy. Opravy vláknocementových krytin
Chybná oprava lemovky střechy. Lemovka měla být přibita na svislé hraně dvěma hřebíky tak, aby další šablona hřebíky zakryla. Poslední šablona se pak zavěšuje na háčky. Jednotlivé prasklé, nebo uvolněné šablony je možné vyměnit. Postupujeme tak, aby hřebíky a sponky byly použity a zakryty stejně jako při pokládce nové střechy. U poslední šablony však není možné zatlouci dva horní hřebíky. Proto si připravíme měděný drát asi 1 mm silný, zhruba 40 cm dlouhý. Na obou jeho koncích vytvoříme malé háčky. Prostředek drátu upevníme do bednění v místech, kde má být poslední šablona. Šablonu podsuneme a spodní okraje zavěsíme do háčků, pak ohneme sponky. Místo drátu je možné použít i 0,5 mm pozinkovaný plech. Pak je třeba háčky vytvořit předem jen na nejnutnější sílu šablony pro zavěšení. Budete-li plech na háčku ohýbat až po položení šablony, vytvoříte zbytečně velký přesah, kde se zachycují nečistoty, případně sníh může háček narovnat a šablona vypadne.
Amatérská oprava krytiny podsunutím tenkého hliníkového plechu. Místo sponek ale byly použity hřebíky a dvěma hřebíky uprostřed byla přibita i poslední vyměněná šablona. U hřebíků tak dochází k zatékání a střecha je trvale poškozována. Nepomůže ani zalepení hřebíků tmelem.
Životnost vláknocementových šablon je možné prodloužit pečlivým očištěním od mechů a lišejníků a nátěrem. Pod nátěr je nutná penetrace, ale i tak je nutné nátěr po pěti letech opakovat. Proto se hodí spíše pro malé a přístupné střechy, kde při práci nehrozí promáčknutí šablon. Někteří autoři doporučují na hřebeny takových střech místo hřebenáčů měděný hřeben. Deštěm uvolňovaná měděnka údajně snižuje růst lišejníků. Používaly se i nátěry modrou skalicí.
Lišejníky rozrušují povrch šablony, mech podrůstá do spár a postupně je rozšiřuje a šablonu zvedá. Při sněhu či kroupách pak šablony praskají, případně voda mechem vsakuje do střechy. Jedním ze způsobu údržby bývalo i otáčení krytiny rubovou stranou nahoru. S ohledem na cenu nového materiálu a současnou cenu práce takový postup není vhodný ani ekonomicky.
Krytiny z plastů Novinkou na našem trhu jsou krytiny z recyklovaných plastů - elektrických kabelů, součástek automobilů apod. Výrobci je propagují jako ekologicky nezávadnou náhradu eternitů, odolnou proti UV záření, mechům, mrazu i vysoké teplotě, ohnivzdornou. Někteří poskytují záruku 20 let a tvrdí, že životnost je minimálně 40 let. Pracuje se s nimi jako s eternitovou šablonou, ale práce je snazší. Podobnou novinkou jsou šablony vyráběné kombinací minerálů a plastů, které tvarem i vrchní úpravou povrchu připomínají štípanou břidlici. Práce s nimi vychází z práce s břidlicí, včetně volby stoupání řad podle sklonu a místa na střeše. Doporučení pro výběr (z ekonomických důvodů) – podle čeho se orientovat (viz doporučení výrobců)
Pálené tašky Na severočeských podstávkových domech v současnosti najdeme nejstarší tašky ručně formované, novější tašky tažené a tašky ražené. Každá z nich může být navíc režná, tedy bez povrchové úpravy, nebo engobovaná (povrch je pokryt hmotou s přísadou oxidu železa a vypálen – je hladký, matný až pololesklý a prodyšný) a glazovaná. (Povrch je upraven jako keramika používaná v kuchyni.) Bohužel při úpravách střech bývají staré tašky bez milosti ničeny a odvezeny na zavážku. Mizí tak nejen fortelná práce našich předků, ale často i zajímavá informace o historii budovy. Přitom je možné střechu velmi často jen přeložit a chybějící materiál ve vhodném místě doplnit. Kromě pokrývačské lžíce a nádoby na maltu se u pokládání tašek používalo řezátko (natrhovač), což byla ostrá jehla, kterou pokrývač nařízl tašku při jejím půlení (vyznačil rýhu), nebo úpravě úkosů. Pak se přebytečný materiál přes hranu odlomil a pokrývačskými štípačkami případně dočistil. Dnes se k úpravě tašek běžně používá úhlová bruska (frička) s kotoučem na kámen. I zde stačí tvar jen naříznout a zbytek odlomit. Na podmazávání je vhodná lžíce spárovačka. Pokrývačské nářadí
Nejčastější taškou bývá bobrovka. Může se pokládat na sucho, tedy bez použití malty, jen zavěšením na latě, což bylo poměrně časté u hospodářských budov. Obytné domy se pokládaly taškou do vápenné jemné malty – bez příměsi cementu! (Použití cementu do budoucna prakticky znemožňuje případnou opravu střechy, místo jedné poškozené tašky se musí obnovit celá plocha.) Malta nemá za účel zabránit zatékání vody. Tašky musí být položeny tak, aby nezatékalo i bez použití malty. Malta zabraňuje pronikání větru a v zimě zafoukání sněhu do podstřeší. Upravuje také drobné nerovnosti tašek, aby seděly v celé ploše a nepraskaly. U štítu a hřebenu pak slouží k lepšímu upevnění zejména řezaných tašek. Bobrovky se zavěšují za nos s dvojitým přesahem, který může být šupinový, nebo korunový. (Za naprostou výjimku je nutné považovat jednoduché krytí, kdy svislá spára mezi taškami byla podložena tenkou laťkou z borovice, případně páskem lepenky, plechu či jiného materiálu.(louč, dračka). U méně významných prostor se tak dosáhlo téměř poloviční úspory tašek.) Při šupinovém, nebo korunovém krytí je spotřeba tašek stejná, ale u korunového se dávají latě s větší roztečí na řídké laťování.
Při českém pokrývání, obvyklém i na Liberecku, pokrývač nanese lžící tenký proužek malty ve směru okapu zhruba centimetr od horního okraje tašek. Pak lehce omázne hranu tašky, kterou má v ruce a tašku zavěsí na lať při současném zatlačení k tašce sousední a směrem k lati. Ve svislé spáře tak maltu lehce vytlačí směrem nahoru. Tu lžící seřízne. Ve
vodorovném (okapním) směru dojde k vytlačení malty směrem do podstřeší. Takovou střechu už není nutné podmazávat. Z podstřeší se střecha podmazávala vápennou maltou. Při opravách je někdy nutné podmazávku obnovit. Tašky je třeba důkladně ve střeše očistit od prachu a pavučin, vhodné je i ostříkat vodou. Přesto je podmazávání velmi pracné. Někdy pomůže přidat do malty prostředek na zvyšování přilnavosti. Někdy spolupracují dva řemeslníci tak, že použijí igelitový pytlík (jako býval na mléko) a zatímco jeden z něj vytlačuje proužek malty, druhý materiál lžící či stěrkou přitlačuje do spáry. Okapová hrana se zakládá na překlopenou lať. Štítová hrana má přesah a zakládá se na zubatou štítovou lať, která je poněkud vyšší, aby voda neskapávala z hrany ven, ale stékala do plochy střechy. Tašky na štítové hraně přesahují asi o 5 cm. Chybou je podmazání do kulatého tvaru, po kterém voda může stékat na štít. Těmto štítům (s minimálním přesahem) se na severu Čech říkalo „německé“. Zatímco přesazené okapové hrany a někdy i metrové štítové voperky byly považovány za české krytí. Pak bylo běžné, že plocha od štítové krokve ke krokvi ležící na zdi byla bedněna tenkými prkny, na které byla přibyta vodorovná laťka v prodloužení střešních latí. Po zakrytí byla střecha rovná, ale prkno zabraňovalo nadzvednutí tašek odspodu větrem. Tyto štítové krokve byly obvykle spojovány zdobenými hambálky a samy měly také tesařskou ozdobu. Hřeben bývá obvykle zakončen řadou korunových tašek a je překryt hřebenáčem. Hřebenáč se někdy usazuje na podkladovou lať. Odborníci doporučují, aby každý hřebenáč byl kotven drátem, sponkou, hřebíkem, nebo šroubem, byl zcela vyplněn maltou a pak domáčknut k taškám. Hřebenáče se pokládají jednosměrně, nebo ze dvou stran střechy se spojem uprostřed (u komínu), čela hřebenáče u štítu se vyplňují maltou s vmáčknutým kouskem tašky. Klasická řemeslná práce se vyznačovala použitím štítového hřebenáče, uprostřed spojovacího dvoustranného hřebenáče a na nárožích dělícího. Také na nárožích je nutné hřebenáče kotvit. Tašky pod nimi se do potřebného tvaru řežou a je nutné je kotvit. Jestli je hřebenáč hladký, nebo s tzv. nosy, nemá vliv. Úžlabí Mistrovským dílem bylo zakrytí úžlabí bez použití plechu. Dodnes můžeme na střechách obdivovat skladbu tzv. českého úžlabí, kterému se zde říkalo Frýdlantské. Do spoje, kde se setkávaly dvě roviny střech, se upevňuje úžlabové prkno v šíři asi 35 cm (na dvě tašky). Na ně se přibijí slabší laťky, které umožní prohnutí do potřebného tvaru. Samotné zakrytí je z hladkých bobrovek kladených do malty. Řady v úžlabí sledují řady v obou plochách. Každá třetí řada se v pravidelném střídání zapojuje do vrchní vrstvy řad na obou sousedních plochách. K tomu musíme spojovací tašky upravit na potřebné kosy. Kromě základního odříznutí je nutné okraje ještě upravit kleštěmi. Je to způsob velmi pracný, ale ukazuje dílo skutečného mistra. V severních Čechách jde o stavební unikát z hlediska republikového.(Srovnej 4 s.143) Frýdlantské úžlabí
Kvalitní řemeslná práce po sto letech
Neodborně udržované úžlabí Volské oko Původně se názvem volské oko označovaly v 17.-18. století oválné vikýře. Dnes se tak nazývají střešní otvory nejrůznějších tvarů. Proto se používají i další doplňková jména jako netopýří vikýř, rybí tlama, napoleonský klobouk atd. Přesto je zřejmé, že pojem zcela zdomácněl a v severních Čechách označuje charakteristický tvar prosvětlení střešních prostor.
Volské oko na hustém laťování
Je to okénko, které skutečně připomíná oko. Pro jeho tvar, zejména poměr výšky k šířce základny byla určující především použitá krytina. Při doškách či šindelu je poměr 1:4 či 1:5, při výšce do 80 cm. U tvrdé krytiny je doporučován poměr 1:6 až 1:10 při výšce do 50 cm. V každém případě je volské oko charakteristickým prvkem podstávkových domů a osvícený majitel takové stavby by měl usilovat o jeho zachování. A to i přes fakt, že z hlediska využití půdního prostoru, zateplení a údržby přináší nemalé problémy (srovnej: 7 s 123 an) Základní tvar vikýře je dán tesařskou konstrukcí. Pokrývač musí zkontrolovat, zda je vůbec možné bobrovkou daný vikýř zakrýt. Především jde o zachování minimálního sklonu. Dále zda jsou dodrženy potřebné roviny v plasticitě tvaru. Střešní latě je často potřeba přisekat a upravit. Někdy se používají dvě poloviční síly latí, které se před přibitím namáčejí. Jsou i řešení z tenčích latí. Pokládání tašek je vždy do malty. Začíná se ale zvláštním způsobem. Na levé i pravé straně vikýře se pokryjí běžné řady střechy. Před vikýřem se však vynechá prostor, aby pokrývač na něm mohl stát. Pak se založí horní hrana nad obloukem a pokračuje v obou směrech, kam pracovník dosáhne. Pak ze zevniř vikýře dokrývá místo, kde pokrývač prve stál. Nad vikýřem se pokračuje jako ve volné ploše. Tašky je většinou nutné upravovat, pečlivě skládat. V tomto prostoru je každá, byť malá oprava, velmi složitá a často neproveditelná.
Historická práce
Nezvládnutá pokládka volského oka (špatný návrh – pokrývač to nemohl zachránit) Doplňování materiálu Použijeme-li na střechu starší krytinu, stojíme často u problému různých druhů a množství. Nejde o zbarvení tašek, kterého se dříve využívalo k vytváření ornamentů nebo přímo nápisů, ale diferencí ve velikostech, povrchu. Mělo by platit, že pro střechu na stejné ploše použijeme
jen stejný typ. Tedy buď bobrovky, nebo tašky drážkové, nebo tlačené atd. Chceme-li napojit různé bobrovky ve stejné ploše, mělo by to být vždy ve svislém směru a v celých řadách. Pak nemusí vadit ani různá šíře krytiny.
Přijatelná kombinace tašek bobrovek
Zoufalství pokrývačovo - směs nejrůznějších krytin v nejhorší možné kombinaci. Tažené tašky na Frýdlantsku mívaly dva závěsné nosy, na levé i pravé straně. Použití bylo stejné, jako u klasické bobrovky, ale při řezání na štít střechy se mohly použít obě půlky. Podobně dva nosy ale mají i starší tašky jednodrážkové, které mají na boční straně drážku (osazení, falc), kterým se vodorovně sousedící tašky do sebe zasazují. Při použití starší krytiny je nutné respektovat nejen její rozměry, ale i vnitřní uspořádání. U hlavy některých tašek jsou malé otvory, které byly určeny pro navléknutí sponky. Podobné otvory u jiných tašek ale pocházejí ve svislém směru celou taškou – sloužily k odvádění nasáklé vody z tašky. Spojování nestejného materiálu (bobrovka a tlačena tašky, bobrovka a plech atd.) na jedné ploše střechy je možné pouze s použitím přechodové lišty. Tašky drážkové a tlačené
Tlačené tašky Tašky jedno i vícedrážkové a tašky tlačené jsou na podstávkových střech zhruba sto let. Mají svá různá označení (pásmovky, Steinbrück, Letky, holandky, překrývky, atd) a jsou přímými předchůdci dnešních střešních systémů, které dodávají různí výrobci. Vyznačují se rychlou pokládkou (většinou bez nutnosti použití malty) a předem určeným tvarem střech, který je
možné jimi zakrýt. Většinou jsou také těžší. V některých případech musí být pokládány při zachování svislé drážky na celé střeše, někdy může být použita cihlová vazby – pak jde o drážku přerušovanou. Tlačené tašky jsou uzpůsobeny tak, aby spodní ozuby na patě tašky zapadly do prohlubní na lícové straně u hlavy předcházející řady. Střešní taškové systémy vyžadují pečlivou projektovou přípravu a velmi přesné rozměření před zahájením práce na střeše. Některé tvary na podstávkových domech jimi nelze zakrýt. (Volská oka, změnu sklonu střechy u námětků.) Pečlivě je nutné spočítat, zda nový systém můžeme použít na starou konstrukci krovu z hlediska nosnosti. Na druhé straně tyto systémy řeší mnoho běžných problémů – zvláštní tvary tašek pro závětrnou lištu, úžlabí, nároží, hřebeny – včetně nejrůznějších ozdob. Ty dříve ukazovaly hrdost majitele na svoji novou střechu, a proto je ani dnes nemůžeme odmítat. Za 50 let budou různí kohout, kominíci a další ozdoby na hřebenech brány také jako historická rarita. Variantou pálených tašek jsou tašky betonové. Obvykle mají menší barevnou stálost, ale životností se blíží tašce pálené.
Betonové tašky Zhruba od 20. let 20. století se v naší oblasti objevují na podstávkových domech betonové tašky. Svým tvarem a použitím navazují na tlačené a drážkové pálené tašky, které vzhledem připomínají. Úspěšně byly montovány například na dřevěný šindel, který již dosloužil, ale byl ještě dostatečně pevný, aby unesl novou krytinu. Podle výrobců se označují jako Moravská, Alpská atd. taška. Jsou různě přibarvovány, ale barvivo není nikdy tak stálé, jako u pálených tašek. Mohou se klást na latě i plné bednění. Na některých budovách na Frýdlantsku sloužily i 80 let. Jejich použití bývá příčinou likvidace volských ok. Při zvažování jejich použití je rozhodující únosnost krovu. Speciální tašky (krajové, rohové, pultové) dost výrazně mění vzhled střechy. Praktikované použití koncových hřebenáčů u sedlových vikýřů většinou působí humpolácky, hřebenáč je k velikosti vikýře příliš veliký. (To ovšem platí i u současných systémů pálených tašek tlačených.)
Plechová krytina O plechové krytině bude pojednáno v kapitole o klempířských pracech. Přinášíme jen ilustrační ukázku využití plechu.
Šupiny břidlice před časem nahradil plech. V tomto případě dokonce hladký i vlnitý. Příroda a čas jsou ale milosrdní a zakryjí i takovou volbu.
Plechové falcové šablony Použití plechu tomuto majiteli značně zkomplikovalo život. Střecha je totiž v dosahu elektrického vedení a vodiče proto musí být osazeny chrániči.
Plechová pohádka. Z plechu je možné udělat téměř vše. Dodavatel prokázal manuální zručnost. Při nedostatku řemeslného citu však může dojít i k poškozování vzhledu jinak mimořádně hodnotné stavby. Střešní vikýř je k hmotě střechy neúměrně veliký a je i nevhodně osazen. V kombinaci s vedlejším střešním oknem pokazí i romantickou stavbu, které její majitel věnuje velikou péči a nemalé prostředky.
Moderní střešní krytiny Z hlediska materiálového prožívá pokrývačství v Čechách v posledních dvaceti letech doslova revoluci. Kromě plastů se uplatňuje sklo, kovy, různá vlákna. Přitom všichni výrobci se snaží využít dosavadní osvědčené tvary i způsoby osazování historických krytin. Je proto sporné, zda například některé plastové šablony máme ještě počítat do skupiny, na jejímž začátku je břidlice a eternit, nebo zda jde o nový typ krytiny. Pracovní postupy jsou většinou obdobné, ale práce s novým materiálem je většinou snazší. Také výsledný dojem je většinou velmi dobrý. Na první pohled se téměř nepozná, že jde o novodobý materiál. Poznámka - zatím není vyzkoušena trvanlivost
(bude vyměněno – jde o eternit)
Vlnité desky Lehkou střešní krytinou z organických vláken, sycenou bitumenem a tvarovanou při vysokých teplotách do vlnitých desek známe z řady současných zemědělských staveb. Pod různým označením se dodává v černé, červené zelené, hnědé i dalších barvách. Je levná, desky velikosti téměř 2m2 se snadno upevňují a jsou lehké. Svým charakterem se ale hodí spíše na stavby pomocného charakteru, nebo jako nutná rychlá oprava, než se nám podaří budovu zakrýt definitivně. Může se používat na plné bednění, ale většinou se upevňuje jen na latě, čímž dochází k další úspoře. Výrobci tuto krytinu dodávají jako systém včetně hřebíků, úžlabí, hřebenových lišt atd. Při využití tohoto systému je nutné dodržet výrobcem stanovené postupy. Při neodborné montáži hrozí odtržení větrem, zatékání ve spojích i u hřebíků, případně prolomení střechy a její trvalá deformace.
Neodborně montované vlnité desky deformované působením slunce a sněhu.
Vzorně udržovaná podstávková stavba krytá Drdlíkovým šindelem byla vybrána mezi nejhezčí podstávkové domy severních Čech.
