Dokořán 2010 Lidé: JiříK, JiříH (Jirka) Páry: Vajík & Kača, Melmen & Mája, Meček & Martina
Již dva roky uplynuly od posledního účinkování našeho zhýralého souboru na festivalu Dokořán, který se tradičně koná ve městě nadšeném pro kulturu, hudbu a život, plného euforie a radosti, které vůbec není zapadlá prdel plná komunistů – statutárním městě Karviné. Zdejší park Boženy Němcové hostil letos tento multižánrový hudební (a trochu i divadelní) festival již po ššessté. Před oněmi dvěma lety jsme si jej užili jako enormní bahenní lázeň, a proto jsme doufali, že i toto léto to bude neméně senzační. Narozdíl od minulých ročníků festival letos podlehl diktatuře kapitálu a upustil od tradice festivalu, který je zadarmo a „dokořán“ otevřený všem návštěvníkům a zvědavým kolemjdoucím babičkám s pejsky a zavedl vstupné 250 Kč a ocelové ploty s ostrahou okolo celého areálu. Velmi Důležité Osoby jako my jsme však měli vstup zadarmo nadále, jakožto účinkující se svým realizačním týmem (nosiči piva). V konkurenci čtyř dalších divadel účinkujících na fesťáku jsme nechtěli zaostat, a tudíž jsme si naši aktuální hru Rovnoběžci, jejíž se měla v Karviné konat druhá repríza, řádně nazkoušeli. Po dvou zkouškách v Loutkáči jsme nabyli dojmu – více méně – dokonalosti. Na nějaké dodatečné textové zkoušky jsme se tudíž vyflákli. Hedza, rozdrtíme… Problém nastal s hudbou. JiříB před námi utekl do Práglu a stejně je samozřejmě nesmysl, aby na hudebním festivalu byl připraven klavír. Jako spasitel se ukázal Pavčus, který nám již měsíce dopředu avizoval, že s námi v Karviné vystoupí se svými džemblemi. „To nebude žádný problém!“ Super! Těšili jsme se, jak naše famózní herecké výkony podbarví rytmy afrických bubnů, ježto kombinace dodá divákovi náležitou dávku adrenalinu do žil a znásobí tak jeho duchovní osvícení vyzařující ze hry (malý bílý psík mu dá oblažující pac). Bohužel, naše představy se ukázaly jako velmi naivní. „Víš, já ten fesťák fakt nedávám. Já to mám teď v té práci šílené, musím se věnovat Evce, v září státnice, stěhování, navíc začla pylová sezóna, která mě strašně ničí….“ No nic. S Pavčusem je to poslední dobou nějaké nemocné ☺. Na poslední chvíli musel Vajík vytvořit pro hru alespoň prašivé hudební CD. Den první – čtvrtek 12.8. Fesťák trval celkem tři dny. Od čtvrtka do soboty. Původně jsme samozřejmě chtěli zahrát v pátek či sobotu, aby byla alespoň nějaká naděje na obecenstvo nesložené pouze z našich dívek (nosiček piva), ale aby se na nás přišli podívat také nějací ožralí punkáči! Melmen, jakožto velvyslanec DVS pro organizaci Dokořánu, však na výhodnější termíny u organizátorů fesťáku nikterak neapeloval a nechal si naordinovat jako termín vystoupení čtvrtek, 17:00 hodin. To mu totiž pěkně zapadlo do spikleneckého plánu odjet v pátek ráno sobecky vystřelovat medaile na víkendové mistrovství do Plzně. Nu což, třeba na nás i ve čtvrtek někdo přijde. Když už si přece koupím vstupenku na fesťák, tak chci stihnout co nejvíc ne? Navíc jsme ve čtvrtek vystupovali na Theatre stage jako jediný a jedinečný soubor. Takže balíme kostýmy, rekvizity, stany, spacáky, alkohol na cestu a vyrážíme! Díky absenci našich řidičů JiříBa a Pavlíka letos musíme využít nepředvídatelných služeb Českých
drah. Proto si plánujeme cestu s patřičnými rezervami. Sraz na nádraží stanoven ve čtvrt na jednu (pro Vajíka a Melmena v jedenáct dopoledne). Cestu zpestřenou dvěma přestupy a lehce zmateným přibráním Martiny na Svinově, jsme si krátili popíjením Mečkova chutného Ryzlinku, které byl stejně vřelý, jako počasí, které se vzepřelo čhmím katastrofálním předpovědím o bouřkách a přívalových deštích a pralo do nás plnou silou horké paprsky léta. Vystoupili jsme na karvinském nádraží v blízkosti malebné krajiny jakési výpadovky a hypermarketů a doufali, že dvoutunové tašky s rekvizitami a kostýmy nebudeme muset tahat daleko. Podle mapy byl park velmi blízko, dokonce nám organizátoři připravili podél cesty šipky. Ti šprýmaři nás však zavedly na podivuhodnou zkratku okolo celého parku. Zopakovali jsme tedy předloňské bloudění a objíždění autem, tentokrát v pěší podobě. Proč jsme zase nemrdali ty koně?! Do areálu festivalu jsme došli kolem půl třetí. Návštěvníci zde ještě nebyli žádní a dobrovolní organizátoři se teprve organizovali. Prvotním šokem bylo, že ještě není otevřený výčep! Naštěstí jakmile nás spatřili, začali(y) desítky pardálů čepovat. Připravovali se i provozovatelé stánků s občerstvením, dvojice Číňanů si porcovala kočky pro očekávaný příval hladové mládeže. Řada ToiToiek již byla namístě připravena k přeplnění tělními tekutinami. Melmen se zkontaktoval s týpkem, který dobrovolně organizoval divadelní stage. Ukázal nám divadelní stan, pod nímž se atmosféra pozvolna blížila vakuu, a opodál u výběhu daňků stojící stanové městečko. Zde jsme postavili naše přístřešky do efektního kříže, abychom mohli večer kdyžtak společně sát na „náměstíčku“. Slunce stálo vysoko na blankytné obloze a stále srdnatě vrhalo UV paprsky na naše nenamazané krky. Přesunuli jsme se k dnešním světznamenajícím prknům, ze kterých jsme sestavili jeviště. Atmosféra pod stanem řídla. Jedinou útěchou bylo pivo, s jehož povzbuzením jsme počali polehoučku zkoušet určité party hry. Samozřejmě to nebylo potřeba, umíme to přece dokonale! JiříH se ujal obsluhy hudby a zvuků ke hře na přítomné aparatuře. Tím (a svými načesanými vlnitými vlasy) zaujal pozornost dvou přihlížejících zvědavkyň, které s ním začaly poočku flirtovat. JiříH však slibně se rozvíjející sbližovací rituál zhatil tím, že na sebe vyprskl láhev kofoly, jíž chtěl dívkám jako mužné gesto nabídnout. Flirt over. Mezitím byl opodál v Alterstage zahájen festival. „Raz, raz, dva, hej, hej, ty basy trošku dolů, hej, hej, hej, raz, raz….“ Než jsme se nadáli, přišel náš čas. Za stanem jsme předvedli několika snědým dívkám opalujícím se na trávě krátký striptýz a převlékli se do kostýmů. Představení nám uvedla jedna milá dobrovolná organizátorka a my za zvuků Straussovy monumentální symfonie vkročili s malíčky v uších do stanu. Diváků bylo více, než jsme čekali, snad 20 či 30. Na jednu stranu to byl úspěch, čekali jsme tak 5. Jenže ta masa lidí stačila velice rychle vydýchat veškerý zbývající kyslík ve stanu do poslední molekuly. V tom neskutečném dusnu mozek měkl a jazyk se pletl. „Nahlaste kosmický stav technického voru!“ pravil Vajík na úvod. Jiří následně přeskočil tři stránky dopředu a donutil Mečka dvakrát „pozvedával lidství“. Zpocený kněz Amadeus se snažil situaci zoufale zachránit: „Nyní vám, milí diváci, zopakujeme vaši oblíbenou repliku ještě jednou,“ pravil Meček konejšivě k hrobově tichému obecenstvu. Zbytek hry již proběhl víceméně v pořádku, nicméně diváci se nám za naše úvodní chyby pomstili totálním tichem až do konce. I když možná to byl jenom pocit. Ve vakuu se vlastně zvuk nešíří.
Totálně zlití (v tom horším významu – tedy potem) jsme se vypotáceli po krátkém potlesčíku ze stanu a opět se nadýchali vzduchu. Ááách. No ještě, že už to máme za sebou. Prý to nebylo tak hrozné, snažil se nás kdosi uchlácholit. Dejme tomu, zažili jsme i horší. No i když… Dobrovolný organizátor divadel nás po představení zavedl do V.I.P. stanu, kde jsme si nacpali bříška erárními salámovými mísami s rohlíkem. Bylo to chutné, ale chybělo k tomu něco k pití… Konečně jdeme sát, fesťák začíná!! Po pořádných hutných doušcích piva, jimiž jsme si spravili tělo i duši, jsme se zašli podívat na hudební Alterstage. Stihli jsme poslední písničku kapely Pračka. Poté, co si hudebníci sklidili dokonale nazvučenou elektrickou kytaru, baskytaru a bicí přišla na jeviště další kapela a rozložila si tam jinou elektrickou kytaru, baskytaru a bicí. „Raz, raz, raz, dva, hej, hej, hej, šroťák víc do odposlechu, hej, hej, raz, raz…“ Rozhodli jsme se hrát raději BANG! v trávě. Roztáhli jsme Májinu deku a počali karbanit naši oblíbenou hru, kterou hrajeme už x let, ale pořád jako neuvěřitelné lamy. „Ty jsi idiot, vždyť je jasné, že jako odpadlík musíš střelit po něm!“ horoval Melmen, aby vzápětí zapomněl, že má vyložený barel. Kvalita hry se mírně zlepšovala s počtem vypitých piv. Po nějaké době se začalo šeřit a vyrojili se komáři. „Čím víc budeme mít v krvi alkoholu, tím míň nás budou žrát,“ vysvětloval svou strategii Vajík. Ta však nefungovala úplně efektivně a všichni kromě Máji, které asi stačí, že si vzájemně pijí krev s Melmenem, jsme byli zeštípaní od hlavy k botě. Jediná obrana byla začít se hýbat. Šli jsme tedy kalit. Vajík si ještě odskočil naplnit nenasytný teřich kouskami koček s glutamátovými nudlemi a Meček cestou potkal svou studentku z Ostravy. „Jé pane učiteli, co tady děláte?“ „Vždyť jsem na poslední hodině říkal, že v Karviné spolu možná zachlastáme.“ Pan učitel Meček je skutečným vzorem pro mládež. Pohupovali jsme se do rytmu a Meček s rozzářenýma očima očekával kapelu Sakumprásk. To jsme ještě netušili, jaké má s námi úmysly. Když do toho Sakumprásk sakra-umně-prásknul začaly přední řady pařmenů neúprosně pogovat. Zadní řady konzervativních nekaličů vyděšeně ustupovaly. Meček Vajíka a Jiřího nekompromisně vyrval z konzervativní zóny a vhodil do pogující vřavy. Ti se však ani nebránili. Velice rádi nostalgicky zavzpomínali na mladá punkově zabarvená pubertální léta a s chutí a vervou pokopali či se nechali pokopat náhodnými kolempogujícími. Meček pogoval nehlava nenoha, kdežto Vajík s Jiřím si museli občas dát pauzu. Holt už ta fyzička bez pravidelného tréninku není jako kdysi. Po Sakumprásku se lehce pogovalo i na následující poslední kapelu dne a pak už jsme zlití (tentokrát již v obou významech) lehli do trávy a vychutnávali dojezd večera. Meček s Martinou pak ještě v trávě názorně předváděli co budou později provádět ve stanu. Jiří na to reagoval nějakou vtipnou hláškou. Melmen s Májou, kteří se předtím do kopajícího davu neodvážili, se nyní alespoň začali kopat navzájem. Láska má mnoho podob. Celí zničení jsme se pak už jen odbelhali do svých spacákových pelechů. Den druhý – pátek 13.8. Pátek třináctého zahájil Melmen svým úprkem a zbořením stanu, v němž nocoval improvizovaný pár JiříK a JiříH. Finta se stany do kříže asi nebyla nejideálnějším prostorovým řešením. Poté, co Melmen zmizel za humny střílet si ze závodů v Plzni se ostatní
kocovinově probrali. Sboření stanu se svedlo na zbývajícího člena melmájového páru – Máju. Byla náležitě pokárána. „Musíme rychle začít sát,“ pravil Jiří. A tak bylo rozhodnuto o dopoledním programu. U výčepu však ještě leželi mezi poblitými prázdnými bečkami ožralí punkáči a páteční fesťákový program stejně začínal až odpoledne. Tak jsme se rozhodli vydat hledat pivo a snídani (druhé pivo) do centra. Hodinu jsme bloudili a zkoušeli najít centrum, vzdálené asi deset metrů, ale náš orientační nesmysl (který bude podle všeho nakažlivý) nás suverénně zavedl do známé oblasti nádraží, dálnic a hypermarketů, kde jsme si nakoupili rohlík. Dopolední útočiště jsme nalezli v nádražní restauraci Mašinka. Každý si dopřál nápoj dle své chuti. U většiny z nás byla chuť jednotná. Tak ale ZUNK! Den začíná! Na stole jsme opět rozložili naši oblíbenou hru BANG!. Hra se odvíjela v podobném duchu, jako včera na dece. „Vždyť to bylo jasné, že jsi bandita proboha, tak proč na mě střílíš?!“ pravil Vajík, aby si o kolo později uvědomil, že díky jeho vlastnosti na něj JiříH vlastně vystřelit nemohl. Když bylo naštvání z naší lamí hry BANG!u už přílišné, přistoupili jsme ke hře Citadely. To už nám šlo lépe, přestože ani tato hra není dostatečně primitivní. Evidentně to chtělo více pít, čili jsme se jali hrát také naší inovativní hru Leje. Ta nám jde dobře, jelikož se u ní saje jako v kočičím útulku. To však platí pouze v případě, že v hospodě funguje konstantní přísun piva, což se v Mašince v průběhu předpoledního zaplňování hosty rozhodně nedělo. „Rádi bychom tady tři piva!“ „Hned to bude!“ Za deset minut: „My jsme tady chtěli ty tři piva…“ „Už se to nese!“ Za deset minut přichází servírka s tácem: „Ta kofola byla tady, že?“ Přes problémy s uspokojováním poptávky našich alkoholačných žaludků jsme se zbožným obdivem zjistili, že v restauraci se nachází sprcha za dvacet korun. Vajík s Jiřím si (nikoliv navzájem) s úlevou smyli včerejší zaschlý pot ze svých pivních břich a z obličeje odstranili šmouhy nanesené těžkými gladynami punkáčů. Právě proto, že dodávka piv do našich útrob nebyla dokonale konstantní, začal se z nich ozývat hlad. Objednali jsme si tedy dnešní menýčko – smažený sýrový špíz s bramborem. Jídlo bylo kupodivu přineseno záhy a všichni si velmi pochutnali. Tedy kromě vycvičeného gurmána samouka Jiřího. „Cože? Syrová cibule? To si dělají srandu! … Bože můj – eidam! To snad není pravda… Vám to snad chutná? Vidíte, to je prostě dědictví Restaurací a Jídelen, za komunistů lidi jedli blivajz, zvykli si na to a nevadí jim to do dneška. Hrůza. To by si na západě nedovolili. No fuj, dojez ten humus.“ Po vypití asi deseti piv na hlavu (s výjimkou kojenců, důchodců a dívek popíjejících kofolu) jsme se po rozhodování, zda zaplatit či utéct bez placení („Víš Mečku, já bych klidně zdrhnul, ale je tu Katka“) vydali zpět do areálu festivalu. U vchodu se nám dobrovolníci jako V.I.P. osobám s obdivem poklonili. Na stageích už začínal odpolední program. Hudba, pivo, pohoda, léto. Nádhera.
V programu nás zaujala přednáška na téma „Život v závislosti“. Inu, nakouknem, třeba to bude psycho a budem si fárat. Chyba! Bylo to šílené psycho a my si šíleně fárali! „Přátelé, co je závislost? To je přece, když nemám život ve svých rukou! Chcete mít život ve svých rukou??“ hořekoval mluvčí s nepřirozeným úsměvem od ucha k uchu. „No… asi ano…“ ozvalo se z publika. „Přesně tak! O tom má být život, o svobodě! Mám kamaráda a ten začal v pubertě kouřit trávu. Už tím jeho život skončil. Ve třiceti si píchal dvě dávky denně a dneska nemůže hýbat nohama.“ Za mluvčím se objevila fotografie trosky na vozíku. „Když se ho ptám ‚proč s tím nebojuješ?‘ řekne mi ‚už nemám sílu‘. Vybral si totiž špatnou cestu. Takhle přece skončit nechcete! Já jsem si také prožil svou zkušenost s pervitinem. Deset let jsem byl na dně a pochopil jsem, že tohle není cesta. Tu odvykačku, to bych vám nepřál...“ Fotografie pozvracené trosky v nemocniční košili. „Ale nevzdal jsem to a podívejte, co jsem dnes?“ Magor, napadlo jistě nejednoho posluchače. „…když vám kamarád řekne, ať zkusíte toho jointa a vy odmítnete, to není slabost, to je naopak obrovská síla! Síla vaší duše! Nepodlehněte nátlaku party! Uvědomte si vlastní hodnoty….“ Fascinoval nás ten křečovitý úsměv a neuvěřitelně patetický entuziasmus s jakým mluvčí hovořil. Nedivil bych se, kdyby jeho projev v mnoha posluchačích vyvolával chuť pozřít nějakou patřičně účinnou drogu. Kolem sedících posluchačů se na stolečcích válely různé brožury typu „Bůh nechce, ať berete drogy“, „Vyber si cestu Ježíše“, „Sex je nečistá droga.“ Aha, jsme doma. „Jste věřící?“ zeptal se mluvčího Jiří, a tím ho zjevně trošku vyvedl z rovnováhy. „No ano, jsem katolickým knězem v Berouně.“ Polovina posluchačů se zvedla a odešla. Včetně nás. Cestou jsme si vzali další zajímavé brožury „Gagarin byl prorok“, „Bůh je láska a láska je bůh“ a podobně, abychom si na nich mohli později fárat. Před stanem jsme byli svědky geniálního marketingového tahu Growshopu Ostrava, jehož vyslanci hned u východu ze stanu rozdávali letáky nové prodejny semínek marihuany a potřeb pro kuřáky v Ostravě. Po přednášce toho pána budou mít jistě velké tržby. Byl již večer a my se během fárání si na brožurkách („bůh je nekonečně milosrdný, protože nechal trpět svého syna na kříži za všechny naše budoucí – minulé – potencionální hříchy“) přesunuli na další zcela jistě zajímavou část programu – představení divadelního souboru Meet Factory. „Ti jsou prý dobří,“ naladil nás Meček na kvalitní kulturní zážitek. Jako by toho psycha nestačilo. Tři dívky v bílém s šíleným pohledem v očích pobíhaly po prknech a oslovovaly se v mužském rodě. „Bratře, otec zemřel, dříve než noc skončí, musíme zavolat do domu tajemníkáře!“ zalykala se první. „Než přijde tajemníkář, v našem panství zvony zazvoní a s námi bude amen…“ horovala druhá. „Ježíš tě miluje, Ježíš je dokonalý spasitel,“ začala znenadání třetí zpívat s kytarou. Obecenstvem se nesla nevyřčená otázka „Co to kruva??!“ Postupně si dívky uvědomily, že vlastně nejsou bratry, ale sestrami, které otec v mládí postupně znásilňoval. Nakonec tam jedna naběhla s motorovou pilou a se zuřivou grimasou ji spustila. Přítomní opilí hasiči, kteří měli dohlížet na bezpečnost fesťáku rázem vystřízlivěli. Představení se naštěstí v žádnou krvavou performanci nezvrhlo. Ještěže nepřišel ten tajemníkář, nebo co to bylo za mrchu. Každopádně jsme se všichni po jeho skončení co nejrychleji vzdálili od těch podivných ženštin.
Po Meet Factory měl následovat další soubor s názvem Autobuf ve velice atraktivním čase 20:40 hodin. Na plakátě však byli černě přeškrtaní. Hm, asi jen chtěli zabrat termín, aby DVS nemohlo vystupovat v pátek. A nebo se jim nechtělo. Po tom všem psychu to nyní chtělo hodně alkoholu, punku a drum’n’bassu. Barvitý Dokořán nám nabídl vše. Zasáli jsme další pivíčko (asi tak patnácté), zaskákali na nějaké punkové kapelky a v Clubstagi také na drumy opepřené efektivně efektními laserovými efekty. „A hele, za chvíli hraje Mňága!“ Členové největšího lákadla festivalu se zrovna připravovali (raz, raz) na největší Livestagi. To bude určitě bomba, když jsou tak slavní! Mňága to rozjela, ale my dojeli. Po těch drumech a punku to byla skutečně jiná káva. Žďorbovaní mňágové sice nehráli úplně zle (přestože/protože jejich frontman vypadal trošku zhulený), ale jejich výstup do hudebního konceptu festivalu moc nezapadl. Skákat se na to opravdu nedalo, a tak jsme si postupně polehali do trávy a stodecibelová hudba z třímetrových repráků nás totálně uspala. Jediného Mečka drželo při vědomí očekávání punkrocku s dudama kapely Pipes and Pints, která měla na stagi vystřídat Mňágu. „To prostě každý dostane dudy a poguje s dudama. A na koho už dudy nevyjdou, tak si musí vystačit se svýma,“ snažil se nás Meček nalákat na originální koncept kooperace kapely s fanoušky. Vajík už ale totálně zadřel a se slovy „já se vrátím“ se vydal umřít do svého pelíšku. Jiří znechucen usínáním se šel s Májou probrat na drumy na Clubstage. Cestou si za poslední peníze koupili pivo. Několikanácté pivo z plastového kelímku už ovšem nedělalo jejim vnitřnostem úplně volno a tak, aby nepotřísnili nějakého kroutícího se zfetovaného skejťáka, kalili s návaly zvracení raději v blízkosti koše. Později je odtamtud vytáhl Meček s tím, že Mňága už dohrála a jde se konečně pogovat! Pipes and Pints vystoupili na jeviště. „Raz, raz, raz…“ „Do liče, na tohle už nemám nervy,“ zaklel Jiří. Následně zjistil, že nemá peníze na další pivo ani mobil, který asi vytrousil do koše anebo do nenápadné ruky solidárního mladíka, který měl zrovna potřebu mobilu. Dojebán se vydal spát. Kdyby si v tu chvíli ještě vzpomněl na blížící se dvojí státnice přespříští týden, zřejmě by se na místě zavraždil dudama. Meček tak ztratil pogovacího partnera a jal se vzbudit Vajíka. Vždyť se přece chtěl vrátit, ten hlen. Na buzení Vajíka s ním šla raději dohlídnout Katka. Ožralý Meček měl na sobě mnoho ostnů a ještě by nebohému spáči ublížil ☺. „Vstávej špíno, jde se kalit!“ tahal Meček nereagujícího Vajíka za nohu ze stanu. Vajík však vůbec nespolupracoval, a tak Meček táhl společně s Vajíkem celý stan. Když už to vypadalo, že se megadrahý půjčený stan ze Střediska volného času celý rozláme a roztrhá, zasáhla Katka a budící operaci Mečkovi zatrhla. Vajík se převalil a opile zachrochtal. Chudák Meček tak musel pogovat s dudama sám. Zbývající živí – JiříH, Katka, Mája a Martina poslouchali konzervativně opodál na pařezu. Pak si všichni poslechli ještě poslední dvě kapely a odebrali se do hajan. Den poslední – Sobota 14.8. Buzení bylo opět kocovinové. Tím víc, že pro mnohé již festival skončil a museli se odebrat konat samé úžasné aktivity – od účasti na rodinných oslavách se strýčky a tetičkami
(Meček a Martina, rovněž JiříH), přes učení na státnice (JiříK), až po sázení brambor na rodinné farmě (Mája). Ráno ještě trošku zapršelo, aby odjíždějící neměli nárok sbalit si suché stany. JiříK s JiříHem našli při balení ve stanu podivnou tlustou zimní ponožku. Uvažovali, jaký hlubší význam tento nález může mít. Že by to tam JiříHovi zanechaly flirtující samičky z prvního dne jako zvláštní karvinské znamení říkající „Ještě máš šanci“? Či se nynější vlastník JiříKova mobilu rozhodl, že své oběti zanechá něco na oplátku? Těžko říci. Z přemýšlení, při kterém JiříK ponožku umisťoval na vrchol dančí ohrady, jej vytrhl nějaký postarší pán za plotem. Zřejmě vabič daňků. „Ahoj mládeži, copak to tu je za lumpárnu?“ „My jsme tu na festivalu. Dokořán.“ „No vy mladí, to je samá zábava, drogy a práce žádná, co?“ „Ano ano, mladej pane, je to tak.“ „No a co ty panáčku, kde ty pracuješ?“ „No, víte, já nepracuju, ale beru drogy.“ „To jsem si mohl myslet, ta mládež, ta mládež, kam to všechno spěje? No a odkud jsi?“ „Já jsem z dolního Pelhřimova…“ Inu, klasický mezigenerační rozhovor, ve kterém figuruje Jiří. Odjíždějící se odsoumařili na nádraží. Vajík s Kačou, jakožto jediní zůstávající je šli doprovodit. Vlak do Ostravy se už už měl rozjet, když se z podchodu začala šinout dlouhá karavana indických duchovních. „Vérgou?“ zeptala se černá látka zcela skrývající ženskou postavu. Vajík, vyzbrojený erasmáckými zkušenostmi s angličtinou cizinců protřele zareagoval: „Cože chceš??!“ „Vlak? No… do Ostravy jede,“ sdělili jsme kolektivně nakonec. „ “!ۓׁשسےہﭕﭑsvolala látka poutníky do vlaku. Procesí zahalených kmetů se ploužilo do vagónu. „Tak rychle, rychle, jedéééém!“ volala na ně nervózně průvodčí. „Dělejte, sakra! Musíme jet, bando!“ Xenofobní popohánění bylo zcela na místě, jelikož vlak Vždy Dochvilných Českých Drah již nabral celou jednu minutu zpoždění! Protože jel JiříH jiným vlakem za rodinou do Třince, zůstal ještě s posledním vajíkačím párem a společnými silami konečně (i když se krátkému bloudění taky neubránili) našli centrum Karviné, kde se uhnízdili pod slunečníkem jedné kavárny a zahráli několik partiček Citadely. Také JiříH je nakonec opustil, a tak si museli Vajík s Kačou poslední den festivalu prožít sami. I přes elektrothrashmetalové či fanatickokřesťanskovypatlané úlety si sobotní program užili. Shlédli taktéž dvě zbývající divadelní představení – Werichovu pohádku Lakomá Barka v podání divadla Z Hůry a originální komedii ze zubařského prostředí amatérského divadla K.V.A.S s alternativním vývojem děje, o kterém svým hlasováním v určitých místech rozhodovali diváci. Z hudebního programu se nejvíce zalíbila úplně poslední kapela festivalu Poletíme s velmi nápaditými písničkami. Text jedné z nich bude také tečkou za tímto reportem. Takže za rok na Dokořánu, kromě exhibice s nějakou naší další divadelní hrou, zase budeme dělat toto: „Chlastáme na festivalu, chlastáme na festivalu jako duha, jeden párek druhej párek, pivo, vodka, potom velikýho ruma,
kapely nám hrajou k tanci, kapely, kapely, kape- kape- kapely, tohleto je pravej život, punky punky punky punky punky punky. R: Všichni, co tu s náma nejsou, tak jsou blbý, že tu nejsou! Válíme se ve spacáku, záchody jsou přeplněný, to je skvělý hnedka ráno zase pivo, startujeme, startujeme, startujeme, zapomněl jsem včera v noci, u podia všechny svoje věci, když se nad tím zamyslím, tak ty věci vlastně vůbec nechci. R: Všichni, co tu s náma nejsou, tak jsou blbý, že tu nejsou.“ ZUNK! -Vajík-
