Archivy | Texty | Ukázky | James Meek: Sibiřské drama - Samarin
James Meek: Sibiřské drama - Samarin Když bylo Kyrilu Ivanoviči Samarinovi dvanáct, mnoho let předtím, než mezi vůněmi učebnic a kolínské v brašně jedné dívky zavětřil charakteristický zápach dynamitu, požádal svého strýce, aby mu dovolil změnit si druhé jméno. Již nechtěl být „Ivanovič". Ivan, jeho otec, od nějž patronymikum pocházelo, zemřel, když byly chlapci dva roky, krátce po jeho matce, a Kyrii žil od té doby pořád se svým strýcem. Jeho strýc se jmenoval Pavel; proč by mu tedy nemohli říkat KyriiPavlovič? Když mu strýc řekl, že on na tom nemůže nic změnit, že je totak zavedeno, že mrtví otcové mají svá práva a vyžadují úctu, ponořilse chlapec do vzteklého mlčení, semkl pevně rty, pohlédl stranou apřitom hlasitě supěl nosem. Jeho strýc ty příznaky znal. Vídal je vždyjednou za pár měsíců, když chlapce nechal některý z jeho přátel naholičkách nebo když mu bylo řečeno, aby zhasnul lampu na čtení a šelspát, nebo když se snažil zabránit svému strýci, aby potrestal sluhu.
To, však chlapec učinil vzápětí, strýc neznal. Podíval se na svéhoopatrovníka, usmál se a propukl v smích. Chlapcovy temně hnědé očivzhlížející do strýcových, v kombinaci s tím smíchem, dosud ne mužským— chlapci ještě nezmutoval hlas —, ale ani ne dětským, působily velmiznepokojivě. „Strýci Pavle," řekl chlapec. „Nemohl byste mi od nynějškaříkat jen ,Samarine', alespoň do doby, kdy si svá jména budu mocizměnit sám?"
A tak se dvanáctiletému chlapci začalo říkat, alespoň doma, pouzejeho příjmením, jako kdyby žil v kasárnách. Strýc měl svého synovcevelmi rád. Rozmazloval jej, kdykoli to šlo, ačkoli Samarin serozmazloval těžko.
Samarinův strýc žádné vlastní děti neměl a v přítomnosti žen sechoval tak plaše, že bylo těžké říct, zda se mu líbí nebo ne. Jehospolečenské postavení nestálo za řeč, ale jinak byl velmi zámožný.Živil se jako architekt a stavitel, jeden z těch šarmantních jedinců,jejichž praktická upotřebitelnost převažuje nad sebevětším snobstvím,zkorumpovaností a hloupostí těch, na jejichž blahovůli tito lidézávisejí. Když Samarin vyrůstal, lidé v Raduze, městečku na Volze, kdese svým strýcem žil, o něm přestali smýšlet jako o nešťastném sirotkovia začali mu říkat sčastlivčik, šťastný člověk.
Jméno Samarinova strýce v očích konzervativní vrchnosti nijakneutrpělo tím, že se nezajímal o politiku. V jeho městském domě senescházela žádná společnost klábosících liberálů, neodebíral periodikaze Sankt Petěrburku a odmítal vstupovat do reformních spolků. Přesto naněj reformátoři neustále dotírali, aby k nim vstoupil. Pravda je, žeideály ho vždy nenechávaly tak chladným. Během hektického léta roku1874, dlouho před Samarinovým narozením, patřil jeho strýc kestudentům, kteří jako misionáři vyráželi na venkov mezi rolníky apodněcovali je ke vzpouře. Rolníci neměli ponětí, o čem studenti mluví,podezírali je, že si z nich tropí žerty, a rozpačitě je žádali, šeptemprovázeným drobnými strkanci, aby odešli. Samarinův strýc měl štěstí,že unikl exilu na Sibiři. Ztracenou hrdost však již nikdy znovunenabyl. Jednou měsíčně sepsal dlouhý dopis jedné ženě, se kterou se vtěch dobách seznámil a která nyní žila ve Finsku, ale těsně předodesláním ho vždy spálil.
Zdálo se, že k politice se Samarin staví stejně jako jeho strýc, cožovšem neplatilo o jeho vztahu k ženám. Vychodil školu a vstoupil namístní univerzitu, kde se zapsal na studium strojírenství,nenavštěvoval žádný z debatních spolků, diskusních klubů čipoloilegálních marxistických kroužků, které navštěvovali radikálnístudenti. Také vojenský dril mu byl cizí ani se nestýkal s militantnímiantisemity, kteří okouněli na schodech před univerzitou a civěli nakarikatury krvelačných Židů se zahnutými nosy v laciných brožuráchpouličních kramářů. Mnoho četl — strýc mu koupil každou knihu, kterouchtěl, a v jakémkoli jazyce —, chodil na taneční bály, a když mu táhlona dvacet, podnikal dlouhé letní výlety do Sankt Petěrburku. Když se hojeden přítel zeptal na nálepky v němčině, francouzštině a angličtině,které se
vyjímaly na jeho cestovním kufru, Samarin se usmál a řekl, žekupovat nálepky vyjde mnohem levněji než skutečně cestovat dozahraničí. Měl velkou spoustu přátel, či spíše velká spousta studentůho pokládala za přítele, ale kdyby se nad tím zamysleli, většina byjich na prstech jedné ruky spočítala hodiny, které s ním strávili.Ženám se líbil, protože uměl tančit, nepokoušel se hned opít, kdykolise naskytla příležitost, a s upřímným zájmem naslouchal jejichvyprávění. Když se s některou bavil, uměl věnovat pozornost jen a jenjí, což dotyčné během konverzace nejen lichotilo, ale navíc to v nízanechalo pocit, že čas, který spolu strávili — byť krátký, a zpravidlakrátký byl —, jí byl nabídnut ze vzácného pokladu, že je to čas, kterýby Samarin mohl a taky měl zasvětit plnění nějakého velkolepého úkolu.Sám fakt, že žádná nevěděla, co je to za velkolepý úkol, ten pocitještě stupňoval. Krom toho se pěkně oblékal, měl jednou zdědit velkéjmění, byl chytrý a všechno na něm, jeho bystrost, síla i jeho vzezření— byl vysoký, malinko vyzáblý, měl husté po krk střižené hnědé vlasy aoči, jejichž výraz se dokázal rázem změnit z poklidné zasněnosti vevnímavou soustředěnost — vypovídaly o muži, který se zdráhá odhalit svéplné já z ohledu na méně obdařené lidi ve svém okolí.
Hlasům, jež hovořily o jiných Samarinech, se nikdy nedostalotrpělivého vyslyšení, ne snad kvůli mínění, že jsou motivovány závistí,nýbrž proto, že hlasy šířící tyto zvěsti se zdály být příliš anonymní.Lidé je přijímali jako drobné odstavečky z novin referující o bizarníchudálostech v jiných provinčních městech podobných Raduze (ač nikdy ne vRaduze samotné): četli je se zájmem, ale nevěřili jim, natož aby sepodle nich zařídili. Kolovala historka o tom, jak někdo viděl Samarinaa jeho strýce během procházky, když bylo chlapci patnáct, a jak to bylsynovec, kdo pořád mluvil a gestikuloval, jako by něco vysvětloval,kdežto šedovlasý strýc jen naslouchal a s rukama za zády mlčkypřikyvoval, téměř uctivě. V těch dobách vládl na venkově neklid. Panskásídla byla vypalována rolníky, kteří se bouřili kvůli odškodnému, ježstále dlužili statkářům výměnou za privilegium, jímž byli předčtyřiceti léty zproštěni nevolnictví. Samarinova strýce často povolali,aby dohlížel na rekonstrukci panství. Když se vypravil na návštěvuvypálené vrchnosti, brával Samarina s sebou. Jeden svědek řekl, a jehosvědectví stálo proti všem ostatním, že po návštěvě jedné takové rodinyz řad nejnižší šlechty, která přišla o všechno, zaslechl strýce asynovce, jak se o tom spolu baví a smějí se. „Slyšel jsem, že sechlapec zasmál první, a pak se k němu strýc připojil!" pravil dotyčnýsvědek.
V roce 1910, když mu bylo jednadvacet let, se začal Samarin stýkat sJekatěrinou Michajlovnou Orlovovou — Káťou —, spolužačkou ze své třídya dcerou rektora univerzity. Chodili spolu na procházky, na večírcíchse bavili sami dva v koutě, tančili. Jednoho dne brzy zjara Kátin otecnařídil, že vztah musí skončit. Samarin ho ponížil, řekl Orlov, přijeho každoročním projevu ke studentům z posledního ročníku. Když rektorhovořil o štěstí, jakého se studentům dostalo tím, že mohou žít mladí vdobě, kdy se z Ruska stává bohatá a osvícená demokracie, začal seSamarin smát. „Nebylo to hihňání nebo kuckání," řekl Orlov. „Bylo tomohutný řev, halasný smích, jako kdyby se v našich akademickýchprostorách ocitlo divoké zvíře."
V den volna o některém svátku se Orlov s dcerou vypravil dovenkovského sídla jednoho z patronů univerzity. Samarin zjistil, že napozemcích statku si s Káťou smluvil schůzku jiný student, aby jípřečetl svou poezii. Samarin studenta přesvědčil, že by měli jít kbráně statku společně. Také ho upozornil, že Kátě se na mužích líbí,když chodí oblečeni ve světlých barvách. Brzy poté, co oba muživyrazili po venkovské cestě k domu, Samarin na kole a ten druhý nakoni, došlo k neobvyklé nehodě. Normálně povolný kůň shodil básníkaprávě ve chvíli, kdy projížděli přes hluboké rozbředlé bláto. Básníkůvbílý oblek a bezový anglický pršiplášť skončily obaleny špínou, on sámsi poranil kotník. Samarin mu znovu pomohl na koně a básník zamířilzpátky. Samarin se nabídl, že básně do domu doručí a rozjede se zpátkyza ním, aby ho doprovodil v pořádku domů, a básník souhlasil. Poté serozdělili.
Asi míli od domu Samarin sesedl a dál šel pěšky, jednou rukou tlačilbicykl a ve druhé držel studentovy básně. Verše byly výrazně ovlivněnyranými pracemi Alexandra Bloka. Velmi hojně se v nich vyskytovala slovajako „měsíc", „temnota", „láska" a „krev". Když si Samarin každou báseňpřečetl, zastavil, roztrhal papír na osm úhledných čtverečků a odhodilje do příkopu, který vedl podél cesty. Bylo bezvětří a papír serozprostřel na hladině vody, která sem stekla z polí, kde se rozpouštělsníh.
U brány statku stál hlídač. Jeden nebo druhý student, v tom vůbecnerozlišoval, a když se Samarin představil jako básník, nenapadlo ho,že ten mladý muž by mohl lhát. Samarin se zeptal, jestli se může setkats Káťou v besídce u rybníčka, a hlídač pro ni odešel. Samarin odvedlkolo k besídce, sesuté a prohnilé stavbě, kterou postupně obrůstaljasně zelený mech, opřel si kolo o strom a sedl si na suché místo naschůdcích. Vykouřil několik cigaret, díval se, jak mu špičku botyoblézá šnek, a přejížděl rukou přes trs kopřiv, dokud se nespálil.Vyšlo slunce. Po mokré, nepožnuté trávě k němu přicházela Káťa, jež nasobě měla dlouhý hnědý plášť a klobouk se širokou krempou. Když viděla,že na ni čeká Samarin, usmála se. Shýbla se a vytáhla cosi ze země.Posadila se vedle Samarina a v ruce držela svazek sněženek. Samarin jířekl, co potkalo básníka.
„Nesmím se s tebou vídat," řekla Káťa.
„Dal mi své básně," řekl Samarin. „Ztratil jsem je. Nestály za nic. Přinesl jsem ti k přečtení něco jiného. Nedáš si cigaretu?"
Káťa zavrtěla hlavou. „Ty teď píšeš poezii?" zeptala se.
„Tohle jsem nepsal já," řekl Samarin, když vytáhl z vnitřní kapsysaka složený leták. „A není to poezie. Myslel jsem, že by tě to mohlozajímat. Slyšel jsem, že se hodláš stát teroristkou."
Káťa se předklonila a zasmála se. „Kyrile Ivanoviči! Co to plácáš zanesmysly." Měla dokonale pravidelné drobné zoubky. „Pořád jen žertuješ."
„Teroristka. Jak ti to zní? Protože na to slovo si budeš muset zvyknout. ,Teroristka."'
„Mluv vážně! Mluv vážně. Kdy jsem se před tebou slůvkem zmínila opolitice? Víš mnohem lépe než kdo jiný, jak jsem lehkomyslné stvoření.Teror, ani mi to nejde přes rty. Pokud ovšem nemluvíš o tom, jak jsmena Nový rok zapalovali ohňostroje za ledovými rybáři. Z toho už jsemvyrostla. Teď se chovám jako dáma. Móda. Na to se mě ptej! Líbí se titenhle plášť? Papá mi ho koupil v Petěrburku. Je krásný, ne? Ale dostuž o tom. Tak." Káťa položila květiny na schod mezi ně. Stonky bylypodrcené od toho, jak je prve svírala v pěsti. Složila si ruce v klíně.„Není divu, že papá nechce, aby ses se mnou vídal, když si ze mne chceštropit jen legraci. No tak čti, pokračuj."
Samarin rozložil leták a začal číst. Četl dlouho. Káťa ho zprvusledovala v jakémsi údivu, který se zračí na tvářích lidí, když někdoříká nahlas něco, co koresponduje s jejich nejhlouběji utajenýmimyšlenkami; mohl by to být i výraz, který se objeví na tváři člověka,když ten druhý při namlouvání vznese nemravný návrh mnohem dříve, nežby se čekalo. Po chvíli však Káťa zúžila oči a poslední rudá skvrnka zjejí hladké bílé tváře zmizela. Odvrátila se od Samarina, sundala siklobouk, odhrnula si z čela třpytivé blond kadeře, vzala si jednu zjeho cigaret a začala kouřit, skloněná nad předloktím.
„V povaze skutečného revolucionáře není místo pro nějakýromantismus, nějakou sentimentalitu, vytržení či nadšení,"' četlSamarin. „Není v ní ani místo pro osobní nenávist či pomstu.Revolucionářská vášeň, která se u těchto lidí stává obvyklým stavemmysli, musí být v každém okamžiku skloubena s chladnou vypočítavostí.Vždy a všude musí jednat ne na popud svých osobních sklonů, nýbrž vsouladu s tím, co
vyžaduje obecný zájem revoluce."
„Poslechni si tuhle část, Káťo: ,Když se soudruh dostane do potíží,nesmí revolucionář při rozhodování, zda mají být zachráněni nebo ne,brát v úvahu jejich osobní pocity, nýbrž jen dobro revoluční věci.Proto musí porovnávat užitečnost soudruha na jedné straně a na druhékvantum revoluční energie, jež by byla nutně vynaložena na jejichzáchranu, a musí se rozhodnout pro faktor, který je závažnější.'"
„Co má ten podivný dokument společného se mnou?" zeptala se Káťa.
„Pojednává o plánu, který ti udává metodu i cíl."
„Měl by sis raději hledět svého," řekla Káťa.
„Ale nevěř tomu. Já si myslím, že záměrem je obětovat tě a odepsat tě jako lacinou ztrátu."
Káťa si krátce, slabě odfrkla. „Čti dál," řekla.
Samarin četl: „Revolucionář vstupuje do světa státu.
Káťa vyfoukla dým a s očima upřenýma do dáli ho přerušila:„Revolucionář vstupuje do světa státu, tříd a takzvané kultury a žije vněm jen proto, že věří v jeho brzké a totální zničení," citovala. Nenírevolucionářem, pokud má s čímu-koli v tomto světě soucit. Je-lischopný, musí umět čelit zániku situace, vztahu či jakékoli osoby,která je součástí tohoto světa — všechno a všichni se mu musí stejnouměrou hnusit. Tím hůře pro něj, má-li v tomto světě rodinu, přátele ablízké; není revolucionářem, pokud je s to svou ruku zadržet. — Tak.Pokud pracuješ pro policii, můžeš teď zapískat na píšťalku."
„Já nepracuji pro policii," řekl Samarin. Složil leták, položil sijej na koleno a poklepal na něj. „Mohl bych to ztratit i s básněmi,vid? Zato ty ses naučila Katechismus revolucionáře nazpaměť. To bylochytré." Sklopil mírně hlavu a zkřivil ústa v úsměvu, jenž se munepovedl. Vyšla z něj grimasa. Káťa odhodila nedopalek do trávy apředklonila se, aby v jeho tváři zachytila pochybovačný výraz, kterýtam předtím sotva kdy zahlédla. Samarin trochu odvrátil hlavu, Káťa sepředklonila ještě blíž, Samarin ucukl stranou, Káťa prudce za ním,chvíli cítil na tváři její dech, ale poté se napřímil a rozhlédl sekolem. Káti se z úst vydral nepatrný zvuk, bylo v něm slyšet posměch,pobavení a překvapení najednou. Dala mu ruku na rameno a on se k níznovu natočil a zahleděl se jí skoro z nulové vzdálenosti do očí. Bylinavzájem tak blízko, že mohli říci, zda se dívají do vláken duhovkytoho druhého nebo do černých otvorů panenek, a přemítat, co si tendruhý myslí.
„Je to zvláštní," řekla Káťa, „ale mám pocit, že tě pro jednou vidímtakového, jaký doopravdy jsi." Hlas měla důvěrný, nebyl to šepot, alelenivé, nenucené mumlání, takové nakřáplé předení. Samarin jí přejeljedním prstem po takřka neviditelném chmýří na horním rtu.
„Proč je to tak nesnesitelné?" řekl Samarin.
„Co?" zeptala se Káťa.
„Dívat se do zrakového orgánu člověka, který se na tebe dívá."
„Pokud ti to připadá nesnesitelné," odvětila Káťa, „nemusíš to snášet."
„Nebudu," řekl Samarin. A přitiskl své rty na její. Zavřeli oči aobjali se. A zatímco se stále dychtivěji líbali, hladili se přátelskypo zádech, aby zachovali zdání dekora. Už málem došlo na násilí, nazuby a krev, když vtom v dáli zaslechli výkřik. Káťa Samarina odstrčilaa pak oba seděli s očima upřenýma jeden na druhého, hluboce apodrážděně dýchali, jako poživači opia nad laudánem, které přihašteření rozlili.
„Musíš jít," řekla Káťa. Pokynula hlavou k pamfletu. „Tam. Uvnitř. Znáš kapitolu 2, bod 21?"
Samarin začal listovat, ale ještě než to našel, začala Káťa citovat,pouze chvílemi se odmlčela, aby se zhluboka nadechla: „Šestou adůležitou kategorii představují ženy. Měly by být rozděleny na třihlavní typy: za prvé ony frivolní, hloupé a prázdné ženy, které můžemevyužívat, jako využíváme třetí a čtvrtou kategorii mužů; za druhé ženy,které jsou horlivé, inteligentní a oddané, ale nepatří k nám, neboťještě nedospěly k pravému, nezaujatému a praktickému revolucionář-skémuchápání: tyje nutno využívat jako muže páté kategorie; a nakonec jsoutu ženy, které jsou zcela s námi, to jest ty, které byly plně zasvěcenya přijaly náš program v jeho úplnosti. Tyto ženy bychom měli pokládatza nejcennější z našich pokladů, bez jejich pomoci se nemůžeme obejít."
Uběhlo několik měsíců, než Samarin Katu opět viděl. Jednoho rána nani čekal na nádraží. Na univerzitě měli mizernou knihovnu a orgány knim čas od času vypravily z Penzy železniční vagóny vybavené knižnímiregály a čtenářskými pulty, aby studenti měli přístup k odbornýmtitulům. Samarin měl všechny knihy, které potřeboval, doma, ale horkékvětnové dny, kdy v Raduze stála železniční knihovna, trávil venku.Přijela Káťa, v bílých šatech a bez klobouku, a nesla velkou, takřkaprázdnou brašnu. Bledou kůži měla ožehnutou a vypadala hubenější anervóznější. Působila dojmem, jako by se špatně vyspala. Foukal horkývítr a syčel v řadách topolů tyčících se za nádražím. Samarin na Káťuzavolal, ale ona se neotočila. Zamířila do knihovního vagónu.
Samarin seděl na lavičce na železničním perónu a díval se na vagón.Ve městě něco hořelo, nad střechami se šířil oblak černého dýmu. Vítrbyl tak silný a horký, že to zavánělo bouří, ale nebe bylo jasné ašířil se na něm jen dým. Samarin seděl na lavičce a díval se, jakstudenti přicházejí a odcházejí. Lavička stála ve stínu nádražnístřechy a v závětří, ale prkna ve střeše začala rachotit. Studentiprocházeli mračny prachu, oči měli zavřené, ženy si jednou rukoupřidržovaly nařasené sukně a druhou klobouky. Samarin cítil dým zpožáru. Stromy chvíli šelestily, vzápětí zahučely jako vodopád a takpořád dokola. Když už venku na povětří nečekali žádní studenti, začalSamarin počítat ty, kteří vycházeli ven. Do toho vnímal pach požáru.Mračna se blížila. Byla hustá a vzdouvala se, zatímco je sledoval. Naperóně už nikdo nezůstal. Vzduch byl cítit prachem, dýmem a ozónem.Velmi se setmělo. Obloha připomínala nízkou střechu. Z vagónu vyběhlposlední ze studentů. Samarin vstal a zavolal na něj. Student oběhlvagón a s ohrnutým límcem zamířil přes koleje a pryč do polí. Jednou seotočil, aniž zastavil, a pohlédl na Samarina. Byl to vzkaz zbudoucnosti. Spatřil něco, co už nikdy vidět nechtěl, a přitom tuzechtěl pohlédnout Samari-novi ještě jednou do tváře, aby mohl říci:„Viděl jsem toho dne Samarina."
Káťa byla jediná, kdo dosud nevyšel. Samarin zamířil k vagónu. Včítárně nikdo nebyl a pulty byly prázdné až na výtisk Základníchprincipů páry, v němž si předtím četla Káťa, a pár jejích poznámek.Napsala báseň. „Milovala, jako sebevrazi milují zemi, vstříc kterépadají," napsala,
„Zastaví je, obejme je a skoncuje s jejich bolestí,
ale ona padala pořád a pořád, poskakujíc,
narážejíc na zem, umírajíc a opět se propadajíc."
Samarin knihu zavřel, šel ke dveřím knihovníkovy kanceláře apřitiskl ucho ke dřevu. Vagón ve větru skřípal tak hlasitě, že nicneslyšel. Nedokázal říci, jestli na druhé straně dveří slyší šepot,nebo jestli je to vítr a hukot stromů. Větrný poryv zvedl písek a slámua hnal je za nesčetného ťukání pod podvozkem vagónu jako záplavu krysřinoucí se skrze kola. Samarin od dveří odstoupil a náhle uslyšelvykřiknout nějakou ženu. Přišlo to zvenčí. Vyběhl z vagónu do prachu aobhlížel perón ze strany na stranu. Nikdo tam nebyl. Slyšel, jak veměstě znějí hasičské zvony. Pak tu ženu uslyšel vykřiknout znovu,jakoby ne strachem, radostí či vztekem, ale jen kvůli tomu, aby vydalanějaký zvuk, podobně jako vlk nebo krkavec. Šlo to z velké dálky. VtomSamarina udeřil do ramene kámen, další do hlavy, a ještě jeden dotváře, až se na ní objevila krev. Přikryl si hlavu rukama a zaběhl podnástupištní střechu. Hučení větru zaniklo v jiném zvuku, jako kdyby naměsto cedily dělové koule z nějakého nevyčerpatelného bunkru, a vzduchkolem zbělel. Krupobití trvalo dvě minuty, a když skončilo, ze stromůjako cáry visely zbytky listů. Zem byla po kotníky zasypána ledem.Sama-rin viděl, jak se dveře vagónu otevřely a jak Káťa slézá dolů sbrašnou na zádech. Cosi těžkého uvnitř táhlo brašnu dolů. Káťa vzhlédlaa spatřila ho. Samarin na ni zavolal jménem a ona se rozběhla po tratipryč. Vyrazil za ní. Káťa ve vrstvě krup uklouzla a spadla a on přiběhlk ní. Ležela v ledu, napůl na zádech, napůl na boku. Samarin poklekl aona k němu vzhlédla, jako by k ní přišel ráno, aby ji vzbudil poněkolika nocích a dnech spánku. Dotkla se rány na jeho tváři a pomaluodtáhla prst, na jehož špičce ulpěla šmouha krve. Začala se třástzimou. Zeptala se Samarina: „Kudy?" Kudy. Samarin ji vzal za ruce avytáhl ji z měknoucích krup. Kapala z ní voda, jak byla zmáčená, apořád se chvěla. O několik kroků od něj odstoupila, vzala brašnu,nahlédla dovnitř, přitiskla si ji k hrudi a zasmála se. Samarin jířekl, ať mu brašnu dá. Ona se pořád smála a vyrazila po trati pryč.Samarin se rozběhl za ní a chytil ji kolem pasu, ona přepadla tvářídopředu. Byla silná a snažila se krýt brašnu svým tělem. Samarin s nízápasil, pokoušel se ji převrátit; holeně měl mokré od ledu, kolena najejích stehnech a rukama hrabal pod ní v místě, kde si tiskla brašnu kbřichu. Cítil Kátiny vlasy a mokrou bavlnu jejích šatů a její měkkýsilný pas se mu kroutil v rukou jako ryba. Zajel jí pravou rukou mezinohy a levou rukou nahoru k ňadrům a ona, aniž vykřikla, pustila brašnua přetočila se a teď se mu začala sápat po rukou a on cítil její měkkéledové dlaně na kloubech svých prstů. Popadl brašnu, odkulil se od ní avstal.
„Vrať mi to," řekla, stále ležíc a upírajíc na něj zrak.
Samarin brašnu otevřel. Uvnitř byla bomba. Vytáhl ji a prázdnou brašnu jí hodil zpátky. Káťa se roztřásla.
„Raději já než ty," řekl Samarin.
„Ty romantiku," řekla Káťa mdlým hlasem. „Selhal jsi dřív, než jsi vůbec začal."
„Má paže je silnější, házím lépe."
„Hodíš to do řeky. Nikdy to nepoužiješ."
„Proč ne?" zeptal se Samarin s úsměvem a pohledem upřeným na těžkýbalík, který mu táhl ruku k zemi. „Je to lepší než nějaké plánování."
Káťa vstala. Rozpuštěný led jí zanechal tmavé šmouhy na zmačkanémpředním dílu šatů. Z konečků vlasů jí visely kousky krup. Sklouzlapohledem podél svého těla, začala se otírat, pak vstala a podívala sena Samarina. Její tvář se změnila. Zračila se v ní vroucnost, lačnost azájem. Přistoupila k Samarinovi, přitiskla se k němu tělem, ovinula horukama a políbila na rty.
„To mě máš opravdu tak rád?" zeptala se.
„Ano," odvětil a přitlačil svá ústa na její. Káťa vytáhla bombu zjeho roztržitě těkající ruky, zahákla mu špičku chodidla za kotník,podtrhla mu nohy a dala se na útěk, ještě než ji stačil zachytit.
Dva týdny nato byla zatčena a obviněna ze spoluúčasti na přípravě teroristického činu.
přeložil Jan Kozák Vydalo Nakladatelství JOTA, s.r.o., 2006
