Dobrý den, vážení čtenáři,

Dobrý den, vážení čtenáři,

v této tenké knize je vylíčen

bájný příběh žáků z 5. a.

1

1. kapitola Přízrak Na začátku školního roku se sešli opět všichni žáci z 5. A v nové třídě. Byli celí nadšení, že se zase vidí. Proto se rozhodli společně něco podniknout. Ze školy vyšli všichni ve stejnou dobu a měli stejnou cestu. Aspoň to tvrdili. Po chvilce spatřili plakát nějaké neznámé kapely, která se jmenovala BLACK DOGS. Koncert se konal už tento večer. Napadlo je, že by mohli společně vyrazit a zahájit tím nový školní rok. Domluvili se, kdy se večer sejdou, a potom se rozloučili. Opravdu v sedm hodin přišli úplně všichni! Všech osmnáct žáků poslušně stálo před budovou Kulturního domu v Horažďovicích. U pokladny si koupili lístky. Měli štěstí, protože zbylo posledních devatenáct. Usadili se a za chvilku to vypuklo. Kapela se jim představila a začala se vytahovat, že hraje na kouzelné nástroje. Děti jí nevěřily a její vytahování je docela naštvalo. Náladu jim to však nezkazilo. Jakmile se rozezněly hudební nástroje, děti oněměly úžasem. To byla nádhera!!! Najednou se začalo dít něco divného. Zazněl hrozitánský zvuk. Zhasla světla, rozrazila se okna a v sále se zatmělo. Nebylo nic vidět. Náhle se však ozvaly děsivé výkřiky, jak se diváci vystrašili, když se opět rozsvítila světla. Po chvíli pocítili nepříjemný zápach síry a spatřili podivného muže, spíše mužský přízrak. Před nimi se objevil neznámý FANTOM, velký asi dva metry. Zářil neonovou barvou. Přestali téměř dýchat a pořádně si ho prohlíželi. Měl na sobě černé kalhoty, černé triko, přes ramena přehozený zelenošedý plášť zdobený velkým kruhem, v němž se skrývalo výrazné písmeno F s kobrou. Na nohou se mu leskly vysoké černé kozačky s podpatky, z nichž vylézaly pruhované podkolenky. Hlavu zdobila kukla se svítícími ornamenty. Pod ní byly schované tyrkysové vlasy. Obličej skrýval maskou nazelenalé barvy. Z ní vykukovaly zeleno-šedé oči. Zdálo se, že nemá žádné zuby. Když promluvil, příšerně šišlal. Z pusy mu vylézal dlouhý jazyk. Najednou se všichni vzpamatovali a v sále nastal obrovský zmatek. Naštěstí se však nikomu nic nestalo. Pouze s neznámým mužem zmizely všechny nástroje.

2

Zbyla po něm na podlaze mapa se záhadným trojúhelníkem a podivná květina zelené barvy. Uprostřed něj byl vyznačen tajemný ostrov, kde byly zakresleny zvláštní rostliny a živočichové. Potom si také všimli, že tam zanechal výhrůžný vzkaz: „NECHTE MĚ NA POKOJI, JINAK VÁM BUDU DĚLAT POTÍŽE!!!“ Žákům z páté třídy to nedalo spát a chtěli přijít celé záhadě na kloub. Rozhodli, že si sbalí nejnutnější věci (stan, karimatku, spacák, lano, kapesní nůž, mačetu, toaletní papír, základní potraviny, vodu a oblečení vhodné do divoké přírody…) a společně se vydají na neznámý ostrov. „Ale jak se tam dostanou?“ napadlo je.

3

2. kapitola Cesta do neznáma Druhý den ve škole děti přemýšlely, co by měly podniknout. Nevěděly si rady, tak poprosily paní učitelku, aby jim poradila. Pak chlapce napadlo, že by mohli použít peníze ze sběru starého papíru. Všichni si byli vědomi, že je to málo. Ale pro začátek by to mohlo stačit. Pak si budou muset poradit sami. Začali plánovat, kam by měli vyrazit a jakým směrem se dát. Na nic kloudného stále nepřicházeli, tak si sedli k mapě a začali hledat ostrov ve tvaru trojúhelníku. Tápali. Prstem projížděli po jednotlivých ostrovech a pozorně si je prohlíželi. Až objevili ostrov, který by mohl odpovídat tomu záhadnému. Najednou se však na naší politické mapě zjevila prapodivná černá tečka v Norském moři. „Že by to bylo nějaké znamení? Že by nám tím chtěl někdo něco naznačit?“ pomyslily si děti. „A jak se tam dostaneme?“ zeptal se Lukáš, když se kluci shodli, že to je to místo, které hledají. „Já chci letět letadlem!“ vykřikla Natka a doufala, že ji holky podpoří. „Ne a ne, pojedeme lodí!“ oponovala jí Dia. „Já mám mořskou nemoc!“ ozval se tichý hlásek z nedalekého koutku třídy. „Tak pojedeme autobusem!“ navrhla Lenka. „Vlak je lepší!“ neslo se zase třídou. „Tak a dost!“ rozlehl se třídou hlas paní učitelky. Děti zpozorněly a pochopily, že nemá cenu se tak hádat. „Pojedeme vlakem,“ rozhodla a nikdo se jí neodvážil odporovat. Za týden se už tlačili na nádraží. V rukách pevně svírali souhlasy rodičů a poslouchali jejich poslední připomínky. Myšlenkami už stejně byli na neznámém ostrově a představovali si krajinu, kterou budou prozkoumávat. Paní učitelka stála u vchodu a počítala své žáky. Usmála se, když zjistila, že jsou všichni. Rychlým krokem přešla k přistavenému vlaku a pokynula na své žáky. „Odjíždíme,“ zvolala a uhnula se té divé zvěři, která se hnala do vagónu. Usadili se, tašky položili před sebe a dali se do řeči. „Já jsem si určitě zapomněla svačinu,“ řekla přiškrceným hlasem Peťa. Brala z batohu jednu věc za druhou a vše pokládala na špinavou podlahu ve snaze najít jídlo. Úspěšná však nebyla. „To nevadí, já ti dám nějaký řízek,“ nabídla se ochotně Dia a ukazovala je. „Ale já měla tousty,“ povzdechla si Peťa a začala zase věci uklízet zpátky. „Já mám pizzu,“ pochlubila se Lenka a cpala si do pusy jeden trojúhelníček. „Dáš nám? Prosím, prosím, prosím,“ škemrali všichni a dělali smutné obličeje. „Tak dobře,“ svolila opatrně, než se nadála, nezbylo jí vůbec nic. Chtěla se ohradit, ale pak si to rozmyslela. „Však oni mně taky něco dají.“ 4

Děti si naplnily břicha a začaly zpívat trampské písničky. Nedbaly na nevrlé pohledy spolucestujících a snažily se překřičet řinčení vlaku. Utišil je až pan průvodčí, který tvrdil, že je vyhodí, pokud nepřestanou takhle hulákat. „Tohle je super výlet,“ pochvaloval si Matěj, když už poněkolikáté vyhrál kámen, nůžky, papír, teď. „To máš pravdu,“ přisvědčil Luky, „a ani tady není béčko.“ Zakousl se hladově do řízku a hlasitě přitom mlaskal. I ostatní se ládovali připravenými dobrotami. Pak sebou vlak prudce trhl, až Martinovi vypadla z ruky jeho pochoutka. I jiným popadaly svačinové boxíky a honili je po kupé. Naštěstí pití měli zavřené, jinak by vypadali jako vodníci. „Sakra,“ zakleli a snažili se, aby všechno rychle sebrali. Vlak sebou ale škubl podruhé a jídlo se znovu rozuteklo po zemi. Při třetím trhnutí se vlak zastavil. „Vystupujeme! Nic si tady nezapomeňte!“ snažila se paní učitelka překřičet rozjívené žáky. „My už jsme tady?“ zeptala se Adri, když se seřadili na nástupišti do dvojic. „Kdepak, teď jenom přestupujeme,“ usmála se paní učitelka a vedla děti k dalšímu vlaku.

5

3. kapitola Tajemný průvodčí Žáci se pohybovali po nádraží velmi sebevědomě. Našli si, jakým dalším spojem pojedou. „Nastoupíme do vlaku, kterému se říká Pendolino,“ vykřikla Johanka. Adrianka zakvílela: „Co to je?“ Vojta pohodil hlavou: „To je vlak.“ Děti se mačkaly v malém kupíčku, v němž byla špína a puch. Opatrná Joha vzala parfém a začala jím vystříkávat nepříjemný zápach. Jarda už to nevydržel a vykřikl: „Co je to za hrozný slaďák?“ Joha vysvětlila: „To je z mého hygienického kufříku a nosím to pro všechny případy…“ Kluci už měli toho mačkání dost, neboť svými rameny se dotýkali dívek, na něž se už nehezky šklebili. „Proč musím sedět vedle ní?“ zeptal se opovržlivě Dominik a hlavou ukázal na Natku, která se také netvářila moc nadšeně. „Nech toho,“ napomenula ho paní učitelka a promnula si spánky. Bolela ji hlava z neustálého křiku svých žáků a to s nimi strávila teprve pár hodin. „Co budu dělat za několik dní?“ pomyslela si. Domča se naposledy zamračil a otevřel si časopisy, které si koupil na nádraží společně s párkem v rohlíku. Okamžitě se nad nimi objevilo pár zvědavců. Začali listovat v Mateřídoušce, Bravíčku, Popcornu, ABC a vzájemně si je vyměňovali. Ve vlaku zavládlo ticho přerušované jen chichotáním dívek. Všechny hlavy byly skloněné nad knížkami, časopisy nebo telefony. Klid ale dlouho nevydržel, za chvíli si holky začaly povídat a kluci na sebe pokřikovali. Najednou nějaká paní zavolala: „Kdo si chce koupit limonádu?“ Anetka vybrala od všech peníze a společně s Eliškou se pro ně vydaly. Cestou do ní hrubě strčil průvodčí a ani se neomluvil. Po příchodu k paní, jež prodávala pití, koupily devatenáct limonád. Deset malinovek a devět oranžád. Pomalu se vracely zpět ke spolužákům. Rozdaly všem osvěžující nápoje a spokojeně se všichni posilnili. Terka náhle vykřikla: „Já na té flašce mám Fantomův znak!“ „Pozor! Průvodčí už jde,“ vykřikl Vašík a všichni ztichli. A opravdu. Téměř hned se dveře kupé otevřely a dovnitř vešel postarší pán s malým knírkem pod nosem. Na sobě měl tmavě modrou uniformu a mile se usmíval. „Dobrý den, děti,“ pozdravil je a jeho úsměv se ještě zvětšil. „Dobrý den,“ zamručely mu děti jednohlasně na odpověď. „Kampak to jedete na výlet?“ optal se, když si bral od paní učitelky jízdenku. „To je tajné,“ odpověděla mu Terka záhadně. 6

Ostatní souhlasně přikyvovali. Kdyby ale mohli, tak by mu to rádi prozradili. Touha po prozrazení byla veliká. Uvědomovali si však, že musí vydržet a mlčet. Stejně se prozradili, aniž to věděli. Dia s Natkou totiž v ruce držely záhadnou mapu s trojúhelníkem. „Tak šťastnou cestu,“ usmál se na ně naposledy a otočil se k odchodu. Všichni si ale všimli, že jeho úsměv byl neupřímný a že se něčeho lekl. Najednou byl velmi strnulý a neopatrný. Zakopl a omylem zavadil nohavicí o jednu sedačku, čímž odkryl neonově proužkované ponožky se zelenou květinou. „To je Fantom!“ vyskočila ze sedačky Eliška, která si vzpomněla, že zelená květina je Fantomův znak. Strčila přitom do své sousedky a sladká limonáda se rozlila po zemi. Fantom využil chaosu a zmatku, který nastal, a rychle vyběhl z kupé. „Za ním!“ rozhodl se Dan a pronásledoval ho. Všichni ho následovali, neopatrně do sebe vráželi a oháněli se ostrými lokty. Na chodbě se vznášel obláček šedého dýmu, na zemi ležela zelená kytka a falešný knír. Jinak se po Fantomovi slehla zem. Děti se ostražitě rozhlížely, ale opravdu tu nebyl. „Není tu,“ zhodnotila situaci Terka, „ztratili jsme ho!“ Ostatním nezbývalo než s ní souhlasit. Vrtalo jim to hlavou: „Jak se mu podařilo takhle zmizet? Kam se poděl? Nemohl přece vyskočit z vlaku!“ Zklamaně se vrátili do kupé. Nikomu nebylo do řeči, a tak tam jen seděli a přemýšleli, co se s ním asi stalo. Za chvíli vystupovali v krásném německém přístavišti – HAMBURKU.

7

4. kapitola Stavba lodi Děti nevěřily vlastním očím. Nemohly se vynadívat. Taková nádhera! Byly rády, že jim zatím vše vychází. Jenom dívky pokazily klidné chvilky svým pokřikováním. „Konečně!!!“ pronesla Lenka. „Už jsem si myslela, že se pozvracím z té super voňavky,“ neodpustila si Natka. „Hele, neurážej můj bezva kufřík,“ nedala se Joha. „Tak dost!“ rozsoudila je paní učitelka. Přidali se i ostatní a křičeli jeden přes druhého: „Jsme tu snad kvůli důležitějším věcem, než je nějaký parfém…“ Za chvíli bylo zase vše v pořádku. Děvčata drbala a řešila svá důležitá tajemství, chlapci prováděli různé vylomeniny. Když se zklidnili, došlo jim, že by neměli jen tak nečinně postávat. „Měli bychom se porozhlédnout po nějaké lodi a pronajmout si ji,“ ozval se Maty. Po prohlídce lodí všichni usoudili, že vybrané peníze jim nestačí. Chvilku přemýšleli co dál. Pak Járu napadlo, že by si mohli postavit loď společnými silami. Začal plánovat a uvažovat nahlas: „ Na nějaké nářadí a pár pořádných prken peníze máme. Tak zajděme do obchodu, nakupme si potřebné věci a loď postavme sami.“ „Dobrý nápad,“ pochválil ho Luky i paní učitelka. Dívky si samozřejmě myslely své. A Dia vykřikla: „No jo, drsňáci! Už si tu vaši loď představuji.“ Kluky to však neodradilo a vydali se do obchodu, aby už déle nezaháleli. „Tak jdeme na nákupy,“ zavolali. „My půjdeme s vámi,“ rozhodly se holky. Johanka se zamračila. Raději by se vydala po obchodech s voňavkami a oblečením. Nedalo se však nic dělat a i ona se musela přidat k ostatním. Domluvili se, že se rozdělí. Chlapci se vydali pro nářadí, prkna, šrouby… Dívky pro jídlo a pití. Jen paní učitelka zůstala v přístavu. Jakmile naše party dorazily před obchody, uvědomily si, že budou muset mluvit anglicky. Děvčata se odhodlala dříve a vstoupila dovnitř. Naštěstí se mezi nimi našly odvážné tváře, které vše domluvily. U kluků to bylo asi horší. Vrátili se až dlouho po příchodu dívek. Hned jim živě vylíčili jejich domlouvání. Holky se smály, až se za břicho popadaly. „Tak a jdeme na to,“ volali kluci. Paní učitelka řekla, že by bylo nejlepší, kdyby někdo udělal plánek. Nikdo se nepřihlásil, protože si na to netroufnul, tak ho udělala raději sama. Pak začala velet. 8

Příkazy zněly: 1. rozdělit si práci, 2. připravit nářadí, 3. postavit kostru lodi, 4. vychytat nedostatky a opravit je, 5. dodělat výbavu a výstroj lodi. Kluci neváhali ani chvilku a už to jelo. Nejprve si rozdělili práci, pak si připravili nářadí a dali se do stavby trupu lodi. Vše běželo podle plánu. Do té doby, než se jim začala kostra lodi hroutit. Museli větší část povolit a začít znova. Paní učitelka zavolala dívky, které se po příchodu z nákupu velmi nudily, aby jim šly pomoci. Měly jim podávat prkna a hřebíky. Chlapci to pečlivě zpevňovali, přibíjeli a šroubovali. Ani mezi sebou nedutali. Ozývaly se pouze tajemné rány kladiva. Večer už měli polovinu trupu za sebou. Brzy se všichni odebrali do spacáků, aby si pořádně odpočinuli. Nikdo si dlouho nepovídal. Druhý den dodělali druhou část, která už jim šla od ruky. Byli sami se sebou spokojeni. Ani nedoufali, že to takhle zvládnou. Jakmile měli zpevněnou podlahu, rozhodli se, že dojdou koupit kvalitní lino. Po návratu z obchodu se chystali na zvelebování lodi. Začala důležitá porada, co by se mělo přidělat. Nakonec se s paní učitelkou domluvili, že dodělají schůdky, po nichž se poleze do lodi. Pak zabudují malý motůrek, kormidlo a pořádný kůl jako stěžeň, na kterou připevní plachtu. Martina napadlo, že by se za ušetřené peníze mohl koupit hvězdářský dalekohled a dostatek pádel. Všichni souhlasili. Dívky se samy nabídly, že by opravily záchranné vesty, které získaly od sympatických námořníků, s nimiž se daly dopoledne do řeči. Muži, když vyposlechli jejich příběh, se nabídli, že jim aspoň touto cestou pomůžou. Až do večera všichni pracovali na rozdělených úkolech. V sedm hodin je paní učitelka zavolala k večeři. Připravila jim míchaná vejce. Pochutnali si a pak zalezli do svých pelíšků. Následující den hned ráno se strhla veliká hádka. Nemohli se dohodnout, jak bude vypadat jejich vlajka. Nápadů bylo hodně. Až když Terka navrhla, že by na ní mohl být přeškrtnutý zelený květ, jako symbol boje proti Fantomovi, ztichli a začali přemýšlet, že se jim to líbí. Anetka, Eliška, Adrianka a Peťa vyšily na velké bílé plátno zelený přeškrtnutý květ. Joha, Natka, Dia, Dan a Dominik ji pak zavěsili na stěžeň. Maty nadšeně vykřikl: „Holky, fakt se vám povedla. Díky!“ „Takhle by to nevyšila ani zkušená švadlena,“ pochválil je Vašík. Nálada byla výborná, paní učitelka zářila štěstím a za odměnu všem slíbila řízky. Maso dostala od paní, která je už několik dní pozorovala. Další 9

sousedka nabídla, že k ní mohou přijít a řízky tam udělat. Děti nevěřily vlastním uším. Byly nadšené. Večer proběhl hladce a všichni s plnými bříšky uléhali k zaslouženému spánku. Najednou Lenka vykřikla: „Tam je Fantom!“ Fantom to však nebyl. Byl to jenom Jarda. Vysvětloval, že zkoušel rozběhnout motůrek, ale ten mu z nějakého důvodu vybouchl v rukou. Paní učitelce se ulevilo. Omlouval se a šel se rychle omýt. Ránu uslyšeli i námořníci, kteří se v tu chvíli vraceli z hospůdky. Vylekali se a dali se do běhu. Měli strach, jestli se dětem něco nestalo. Uklidnili se, až když je všechny uviděli. Pomohli jim opět motůrek zprovoznit. Po zdařené práci si společně zazpívali pár námořnických písniček.

10

5. kapitola Hurá, na moře Loď byla hotová. Mohli vyplout. Dívky doběhly nakoupit ještě zásoby jídla a pití. Vašík s Dominikem už byli celí netrpěliví. Přivítali dívky s hurónským výkřikem: „No, to je dost, že už jdete!“ Ještě před vyplutím si Anetka vzpomněla, že by se hodily nakládané švestky. Uvědomila si totiž, že jednou v televizi říkali, že jsou dobré na mořskou nemoc. Běžela je s Eliškou sehnat. Měly štěstí, protože v jednom malém polorozpadlém obchůdku je objevily. Když se vracely, viděly, jak už jim chlapci zdálky hrozí. Konečně nanosili na loď všechny své věci, bedny na potraviny a sudy na prádlo. Pak nastoupili. Chlapcům to nedalo, rozhoupali svou nádhernou kocábku a dívky popadaly jako domino. Ale nevadilo jim to. Ba naopak si začátek plavby užívaly, malé kormidelníky chválily. Jejich cesta směřovala na sever. Kluci si rozdělili úkoly a začali plnit své povinnosti. Nejdříve byl Matěj u kormidla, Vojta navigoval, ostatní pádlovali. Samozřejmě po hodince pádlování se začali s Matějem a Vojtou dohadovat a chtěli se vystřídat. Maty s Vojtou protestovali, ale nebylo jim to nic platné a museli se s Dominikem a Lukym vyměnit. Děvčata si povídala, zpívala a hrála karty. Občas některá z nich zastoupila kluky, aby si mohli odpočinout. K večeru jim přestalo přát počasí. Obloha zčernala. V dáli se ozývaly nepříjemné blesky, které se k nim přibližovaly. Už to bylo nad námi. Nebylo úniku. Docela silně se rozpršelo. Všichni si vyndali pláštěnky, deštníky a doufali, že to přežijí. Paní učitelka nedopustila, aby zpanikařili. Museli být silní, odhodit strach a pokračovat v započaté cestě. Zmátořili se, překonali nejistotu a navzájem se podrželi. Přesto se najednou ozval nejistý hlásek: „Mně je špatně. Mám asi mořskou nemoc. Pomozte mi.“ Všichni se zděsili a vzpomněli si, že už ho zaslechli ve třídě. Pořádně se porozhlédli a uviděli Diu, jak se svírá bolestí. Na nic nečekali a dali jí nakládané švestky. Doufali, že zaberou. A čekali. Diance doporučili, ať se prospí. Po hodině se Dia probudila a po nevolnosti nebylo ani památky. I bouře ustoupila. A paní učitelka mohla konečně ohřát všem dětem párky. Ani Dia je neodmítla. Po večeři dívky umyly nádobí, rozbalily spacáky a šly spát. Chlapci se rozdělili na dvě skupiny. Jedna pádlovala a druhá odpočívala. Pak se vyměnili. Paní učitelka hlídala celou noc. Prospala se až k ránu, kdy nehrozilo žádné nebezpečí. Probudilo ji nenápadné naříkání. Nejdříve nevěděla, odkud se to ozývá. Až po chvilce si všimla, že to vychází z Lukyho spacáku. „Co je ti?“ zeptala se potichu, aby nevzbudila ostatní spáče. 11

„Je mi strašná zima,“ odpověděl Luky. Jakmile to uslyšela Natka, nabídla mu svou bundu a mile řekla: „Tady máš, Luky.“ Lukáš poděkoval a dar přijal. Natka byla ráda a celá štěstím zčervenala. Tiše dodala: „Ta je péřová.“ Luky se vylekal a vykřikl: „Já mám alergii na peří!“ Bundu ze sebe rychle strhl a podíval se na paní učitelku. Ta přisvědčila. Natka se málem rozbrečela a prohodila: „Ach jó, to je mi líto. Doprčic…“ Dál to však nekomentovala, protože měla strach, aby si z ní nedělali srandu. Paní učitelka Lukyho zabalila do deky. Všichni se pořádně omyli, nasnídali se a vše sklidili. Najednou je zahalil mlhový závoj a začal vát studený vítr. Když vyjeli z mlhy, uviděli před sebou pevninu. Dorazili k ní, vylodili se, teple se oblékli a šli se porozhlédnout po okolí. Paní učitelka zatím doplnila sud i láhve vodou. Obloha byla zatažená, nikdo neviděl na krok. Drželi se za ruce a nebylo jim to vůbec trapné. Potřebovali vzájemnou podporu. Vše bylo velmi depresivní. Šli pomalým krokem, prolézali různými křovisky a najednou se před nimi objevila tajemná jeskyně. Nevěděli, jestli ji mají jít prozkoumat. „Já bych vlezl dovnitř, co se nám asi tak může stát,“ vytahoval se Vojta. „Byla bych opatrnější. Neznáme to tady,“ oponovala Anet. „Vy jste hrozné strašpytelky! To já bych tam byl hned!“ vykřikl Dáda. „Tak se jenom nevytahujte a vlezte tam,“ bránila se Lenča. „Tak tam půjdeme všichni,“ řekl opatrně Daník. „Já jsem pro,“ ozvala se Natka. Podívali se po sobě a nejistě postupovali ke vchodu. Nikdo se nestrkal. Nikdo nepromluvil a jenom čekali, co spatří uvnitř. Pokračovali stále dál a dál, proplétali se úzkými chodbičkami, až se před nimi objevil široký prostor s různými podivnými malbami. Byli na nich zvláštní ptáci. Nerozuměli tomu, neznali je. Když se dívali delší dobu, připadalo jim, že je zde nakreslen nějaký příběh. Měli pocit, že je tito ptáci skutečně pozorují. Jako by byli skuteční. Šel z nich strach. Domluvili se, že se raději vrátí. V té chvíli Adrianka zakřičela: „Není tu Eliška!“ Všichni se otočili a zjistili, že má pravdu. „Ona sem s námi určitě ani nevlezla,“ uvědomila si. Rychle vyšli ven a začali ji hledat. Najednou ji uviděli, jak si klidně pospává u stromu. Chvilku ji pozorovali a nevěřili tomu, co vidí. Ela se uvelebila u hnízda volavky a ve spánku objímala nakladená vejce. Děti se začaly smát a tím ji probudily. Lekla se. Dala se do smíchu, když si uvědomila, jak se musely bavit na její účet. „Strašně jsem se bála, tak jsem s vámi do jeskyně nešla. Rozhodla jsem se, že prozkoumám okolí. Jenže jsem se cítila dost unavená, tak jsem si sedla a brzy jsem usnula. A potom jste mě už našli,“ vyprávěla. 12

Společně se vydali za paní učitelkou. Ta už o ně měla strach. Samozřejmě jim vyhubovala. Oddechla si však, že jsou všichni v pořádku. Měla pro ně připravené ryby, které dostala od místních rybářů. Jedli je s obrovskou chutí. Bylo slyšet jen hlasité mlaskání a smích dívek. Johanka zakřičela: „Ryby mně dělají dobře na pleť.“ Tím rozesmála celou třídu i paní učitelku. Z dálky k nim doléhaly divné zvuky, které se stále přibližovaly. Najednou se objevilo velké množství racků. Řítili se přímo na ně. Zpanikařili a začali volat o pomoc. I paní učitelka… Najednou jeden racek upustil balíček se vzkazem. Obrátili se a odletěli pryč.

13

6. kapitola Překvapení v jeskyni .

„Co je to za vzkaz?“ ozval se nechápavě Dáda. Balíček měl na sobě Fantomovu zelenou kytku. Paní učitelka ho zvedla, otevřela a potichu přečetla. Ozval se z něj zlověstný smích a zápach síry. Byla v něm malá krabička, do které se daly nahrávat zvuky. Krabička říkala Fantomovým hlasem: „Ha, ha, ha, ty nástroje nikdy nenajdete. Zdraví vás váš mstitel.“ Najednou pozměnil hlas a pokračoval úplně jinak: „Milí žáci, dám vám hádanku. Když ji zodpovíte, ukáže se vám tajná mapa mého ostrova. Hádanka zní: Čím je to větší, protáhne se to menší dirkou.“ Nechápali to. A náhle se zase ozval zlověstný smích a krabička nečekaně vybuchla. 5. a ztichla. Všichni přemýšleli, ale nemohli na nic přijít. Dívali se na paní učitelku a doufali, že ona něco vymyslí. Ale i pro ni to byl tvrdý oříšek. Vtom Lenka zavolala: „A nemůže to být klíč!“ „Nemáš pravdu,“ odsekl Luky. „To bude vítr,“ zvolal a sdělil jim, že tu hádanku slyšel v jednom filmu. Jakmile to dořekl, zvedl se velmi silný vítr a začaly se dít podivné věci. Z dálky se ozýval křik racků, hrozivý smích, podivné mlaskání… Potom si Peťa uvědomila, že jí ti rackové byli povědomí. „To jsou ti z jeskyně!“ vykřikla. Celá třída se tam vrátila. Rackové tam už nebyli. Žáci si pozorně prohlédli celý příběh na stěně. Nebylo to však ono, protože tam rackové chyběli. Zůstaly tam pouze prázdné plochy, které jim vadily. Uprostřed se najednou objevila díra a v té ležela dřevěná skříňka. Dáda ji rychle vzal a otevřel. Byla tam další mapa, ale z poloviny rozpitá. Nemohl nic vyčíst, ale nevzdával to. Holky mu sice říkaly, že to nemá cenu, on si ji však stále pečlivě prohlížel. Poznal, že je na ní zaznamenán stejně záhadný ostrov (stejné rostliny, stejná zvířata…) jako na té mapě, kterou již mají. Potom se opět zahleděl na jeskynní malbu. Cítil z ní nějakou zlou sílu. Jako by mu odebírala energii. Pociťoval velkou únavu a sledoval poslední obrázek. „Vždyť je to Fantom,“ ukázal. „Tady je určitě zakreslen dosavadní Fantomův život,“ pronesla Joha. Pak vyndala ze svého hygienického kufříku blok i tužku a začala nákres překreslovat. Když byla hotova, vstala a řekla: „To se ještě může hodit.“ „Proč na mě tak koukáte?“ divila se. Nevěděla, že se za ní objevil skunk, který ji postříkal. Ostatní se dali na útěk. Johanka vykřikla, nastříkala na sebe značkovou voňavku a zamávala na paní učitelku, jež se k ní přibližovala. Johančin výkřik ji přiměl, aby se vrátila do jeskyně. Dívka jí vylíčila setkání se skunkem a podala jí překreslený příběh. „Ten příběh něco znamená,“ odpověděla a poděkovala.

14

Jakmile to dořekla, ze stěny vykoukl Fantomův obličej a začal pronášet zaříkávadla. Nejdříve jim ani jedna nerozuměla, potom však pochopily, že se mají vzdát mapy. Rozluštily slova, která zazněla: „Pokud ji nevrátíte, uzavřu vchod do jeskyně a stanete se mými otroky.“ Johanka s paní učitelkou se zalekly a mapu raději odhodily. Spadla do vody. V tu chvíli se za nimi ozvaly nenápadné kroky. To se jenom Adrianka vracela, aby se podívala, co se s nimi stalo. Měla radost, že je vše v pořádku, a zakřičela na ostatní. Ti okamžitě přiběhli. Když Anetka uviděla mapu ve vodě, zeptala se: „Proč ta mapa takhle skončila?“ Paní učitelka jim to podrobně převyprávěla. Eliška si oddychla: „Hlavně, že se vám nic nestalo.“ Ještě jednou si prohlédli příběh na stěně. Poznali, že jsou tam znovu rackové a díra ve zdi zmizela. Na jedné ze scén spatřili další zvláštní zvířata. Teď už věděli, že to jsou skunkové, další pomocníci Fantoma. Dále se však nezdržovali a raději opustili jeskyni. Venku začali přemýšlet, proč se z té malby vytratili rackové a opět se tam vrátili. Dále jim nešla z hlavy ta mapa a Fantomovy výhrůžky. Po delší rozpravě došli k závěru, že rackové jistě někde poblíž střežili vchod do jeskyně a čekali, až se Fantom spojí s paní učitelkou a žáky. Rozhodli se, že zítra vyrazí na další cestu a už se ničím nebudou zdržovat. „Ten ostrov prostě nalezneme,“ křikl Vašík. „Já jsem si myslel, že jsme zde přistáli náhodou. Ale teď si to už nemyslím. Nějaké síly nám k tomu pomohly. Asi abychom se seznámili se záhadnou jeskyní a s jejím příběhem,“ uvažoval nahlas Daník. „Mám obavy, že od této chvíle nás tajemné síly budou pronásledovat,“ přidal se Jára. „Doteď to byla brnkačka. Myslím si, že teprve teď nastane ta pravá divočina a my budeme muset překonávat jisté překážky,“ konstatoval nahlas Dominik. „Zítra vyplouváme a uvidíme, co nám cesta přinese,“ vložila se do toho Natka.

15

7. kapitola Uvěznění chlapců Tajemná síla, to bylo téma, které celá třída řešila. Matějovi to nedalo a v noci se odplížil do jeskyně. Vzal si svou elektronickou výbavu a šel za tím, co bylo v jeskyni. Uplynula jedna hodina, stále nic nenašel, ale překvapil ho čas uvnitř, a proto se rychle vracel zpátky za třídou. Svěřil se paní učitelce se svou výpravou, ale i o tom, že jedna hodina v jeskyni znamená dvanáct venku. Odpoledne se svolala porada a Matěj všem řekl, co v noci zjistil. Adrianka vykřikla: „Tady něco strašně smrdí… Určitě nás v noci něco navštívilo.“ „Fuj, já mám špinavé věci a hrozně zapáchají,“ zděsila se Eliška. Nakonec si všimli, že zapáchajících věcí je tam více. Pochopili, kdo je navštívil. „Byli tady skunkové. A my je vůbec neslyšeli,“ vyhrkla Dia. Domluvili se, že plavbu odsunou a půjdou se ještě jednou podívat do jeskyně. Vydali se něco zajímavého vypátrat. Uvnitř jeskyně se strhlo divoké pátrání. Prošli i místa, kam se včera neodvážili. Najednou Jára vykřikl: „Tady je další chodba a za ní se něco blýská.“ Všichni se rozeběhli za ním. Nevěřili tomu, co spatřili. U zdi byla hromada diamantů a v rohu stálo diamantové křeslo, které mělo opěradla s dvěma kobrami.“ Byl to úchvatný pohled. Vše bylo tak nádherné a třpytivé. Přesto něco nehrálo. Začalo jim být divné, že nikdo nehlídá tak vzácný poklad. Nejdříve se báli na věci sáhnout, stejně však neodolali a brali do rukou jeden šperk za druhým. Za trůnem stála velká zlatá soška s rubínovýma očima. Byl to Minotaurus ve své životní velikosti. Nejprve nevěděli, co to je, i když jim to bylo povědomé. Paní učitelka žákům nechtěla napovídat, protože chtěla, aby na to přišli sami. Minulý rok si četli pověsti a k této obludě se také dostali. Pak ho Lenka poznala a s jásotem zaječela: „To je přece Minotaurus.“ „No jo, máš pravdu,“ potvrdila Terka. Všichni si ho pozorně prohlíželi a měli pocit, že je i on pozoruje. Najednou se Natka lekla a vydala podivné zvuky, které zněly takto: „Holky, mně se zdá, že na nás mrkl!“ Jen to dořekla, tak Minotaurus vykročil směrem k nám a hrozivě zařval. V tu chvíli obživly i kobry z trůnu a nastala strašná mela. Obživlé příšery je pronásledovaly ke vchodu, pak je nechaly být. To jim bylo divné. Uvědomili si, že jim nechtějí ublížit, ale jenom vystrašit. Přesto se všichni snažili utéci. Jediný Dáda se schoval za hromadu šperků a strkal si je do kapsy. Zahlédl ho Jára, jenž se pro něho vrátil. „Co blbneš? To přece není tvoje. Vrať to zpátky a utíkej,“ zlobil se na něho. 16

Dáda nereagoval, byl jako vyměněný, tak mu to Jarda všechno vzal a hodil zpátky na hromadu. A tahal ho pryč. Všiml si jich Minotaurus a klátivým krokem se k nim blížil. To zabralo. Dáda se rychle vzpamatoval a následoval Járu. Ještě se stačili otočit a uviděli, že se všechny diamanty náhle proměnily v kameny. I Minotaurus s kobrami zkameněl. A vchod do této části jeskyně se zavalil balvany. „Co to má zase znamenat?“ zeptal se Dáda. „Nevím,“ reagoval Jára, „ale strašně se bojím.“ Jen to dořekl, otevřela se před nimi zem a oni se propadli dolů. Začali křičet, ale nebylo jim to nic platné. Nepřestávali volat o pomoc, ale ostatní je nemohli slyšet, protože už byli dávno venku. Začali plakat a oba najednou řekli: „Co s námi bude?“ Venku už paní učitelka s ostatními přišla na to, že jim kluci chybí. Pomalu se vraceli zpátky. Když došli k místu, kde by měl být vchod k diamantům, nebylo po něm ani památky. Zatrnulo v nich a začali plakat. „Máme těch nepřátel a kouzelných sil proti sobě nějak moc. Já se z toho zblázním,“ křičela vyděšeně Joha. „Takhle tady stát nemůžeme. Tím klukům nepomůžeme,“ brečela Anetka. Rozhodli jsme se, že jeskyni ještě více prozkoumáme. Joha, Lenka, Adri a Terka si raději držely odstup. Alespoň to tak vypadalo. Holky bezradně bloudily, nevěděly kudy kam a přály si být doma. „Hele, tady je nějaký otvor,“ zvolal Dominik. Všichni se k němu seběhli. „Počkej, ten otvor mi připomíná jeden diamant, co jsem tam viděl,“ odpověděl Daník. V tom okamžiku se ozval tajemný Fantomův hlas: „Už ani krok. Už jste viděli víc než dost. Rychle opusťte jeskyni, nebo se vážně rozčílím.“ „My se tě nelekneme,“ volali na něho. „Co když to myslel vážně,“ obával se Vojta. „Prosím tě, jen strašil,“ uklidňoval ho Luky. Než to stačil doříct, zachvěla se pod nimi zem. Najednou se zatemnělo a zešeřilo. Nebylo nic vidět. „To je děsné,“ vzlykala Dia. „Horší je, že nevíme, co je s kluky,“ řešila Anetka. Vtom se rozsvítilo. Spatřili Fantoma, jak sedí na křesle a pozoruje je. Všichni oněměli úžasem a důkladně si ho prohlíželi. On také vyčkával. Potom tiše, ale rázně promluvil: „Vraťte se, odkud jste přišli. Chlapce si tady nechám jako rukojmí. A teď už mi nezdržujte, nebo se rozzlobím.“ Jakmile to dořekl, zmizel. Žáci s paní učitelkou byli zoufalí. „Nevzdáme to. Zítra se je vydáme hledat, ale teď si půjdeme odpočinout,“ pravila odhodlaně paní učitelka. 17

8. kapitola Záhadný diamant Jára hodně brečel a kamarád se ho snažil uklidnit. Přisedl si k němu blíž, a jak se jejich nohy dotkly, ucítil Dáda něco v kapse. Pomalu to vytáhl a byl překvapen, co tam našel. V ruce držel diamant. Dáda se otočil na Járu a povídá: „Víš, že mi v kapse zůstal jeden diamant.“ Jára se na něho rozčileně podíval a začal mu nadávat. Ale po chvilce dohadování jim došlo, že se přece všechny diamanty proměnily v kameny. „Jak je možné, že tento ne?!“ přemýšlel Jára nahlas. „Kéž by nám pomohl!“ zvolal Dáda. V tu chvíli začal diamant tak pestře zářit, že na něm mohli kluci oči nechat. Připadalo jim, že jim dává nějaké znamení, jako by byl kouzelný. I jeho teplota se začala měnit. Byl stále rozpálenější a Dáda ho musel položit na zem. Jakmile to udělal, na kameni se objevila světélkující šipka, která na něco ukazovala. Oni však nevěděli na co. Tím směrem byla totiž jenom zeď. Kluci však uvěřili, že jim diamant něco naznačuje. Šli na označené místo a začali proklepávat zeď. Nic zvláštního však neobjevili. Tak to na chvíli vzdali. Sedli si a Dádovi se zdálo, že v tom okamžiku se u té stěny zjevil Fantom. Lekl se a chtěl upozornit Járu. Ten ho předběhl s otázkou: „Co děláš?“ Buď potichu, řekl: „Tamhle je Fantom.“ „Já tam nic nevidím,“ zlobil se Jára. Dáda rozčileně ukazoval a křičel: „Vzadu v rohu.“ Jakmile to dořekl, Fantom opět zmizel. „Už tam není,“ nechápal. Zase se zvedli a začali znova prozkoumávat stěnu. Diamant už téměř nesvítil, jak byl stálým ukazováním unaven. Po důkladném ohledání Dáda nalezl nenápadný obrázek Minotaura. Dohodli se, že na toto místo přiloží diamant. A ono to zafungovalo. Stěna se pomalu začala otvírat. Chlapci s nadšením zajásali a vyběhli ven. V tu chvíli opět posmutněli. „Kudy se máme vydat?“ zeptal se Jára. „Nevím.“ Tak se prostě někam rozeběhli. Ale dostali se do slepého místa. Zastavili se a náhle se nad jejich hlavami začaly houpat klece, které je během chvilky uvěznily. Nad nimi zaburácel hrozitánský smích. „Proč nás tady vězníš?“ ptali se oba dva najednou. „Protože máte můj diamant,“ pronesl hrozivě. „Ale my ti ho nedáme!“ odhodlaně zareagoval Dáda. Jára byl překvapený, jak byl kamarád pohotový. Dáda rychle vytáhl poklad z kapsy a třel ho mezi prsty. Diamant měl najednou takovou sílu, že roztavil železné tyče u klecí. Drahokam nečekaně vyšlehl záblesk, který zasáhl

18

Fantoma. Ten se jeho záře zalekl a ztratil se. Chlapci tomu nerozuměli. Dáda se podivil: „Tvrdí, že je to jeho diamant, a tak se ho bojí a drahokam ještě ke všemu útočí proti němu.“ Nevěřili, jak lehké bylo se ze zajetí dostat. Neotáleli a dali se na útěk. Fantom se mezitím probral a poštval na ně své racky, skunky i Minotaura. Kluci je měli stále v patách, ale energie z drahokamu jim dodávala sílu, jíž ubírala nepřátelským obludám. Dáda se stále díval na diamant v ruce, protože poznal, že jim ukazuje cestu. A ten je opravdu vyvedl ven. Před nimi se objevil vchod, který už znali a tvarově byl podobný záhadnému diamantu. Příšery za nimi už nebyly. „Všiml sis něčeho?“ ptal se Jára. „Jo, ten vchod má stejný tvar jako náš diamant.“ „Dádo, to určitě není náhoda, že ti zůstal v kapse. Když jsem ti vyhazoval ty diamanty, tak si ho tam neměl,“ uvažoval Jára. „Myslíš?“ nevěřil Dáda. „Myslím, že nám pomáhá nějaká vyšší síla.“ „Pojď už za ostatními.“ Začali volat o pomoc. Brzy je uslyšel Vojta a přiběhl k nim. S obrovskou úlevou je přivítal a řekl, že mají štěstí, že se je teprve chystali jít hledat. Všichni tři si uvědomili, že čas v jeskyni neodpovídá skutečnosti. Radost, kterou měli ostatní ze shledání, se nedá popsat. Paní učitelka je objala a připravila jim pořádnou snídani. „Jak jste se dostali ven?“ ptala se netrpělivá Peťa. Kluci začali podrobně své dobrodružství vyprávět. „To je nějaký divný drahokam,“ nevydržela Dia. „Kéž by nám na naší cestě pomáhal!“ vykřikl Dominik.

19

9. kapitola Proměna v racky Ráno se všichni nalodili a konečně vypluli. Po nějaké chvíli zabloudili v mlze. Bloudili dlouho a nevěděli, kterým směrem by se měli dát. Až Peťa vykřikla: „Támhle vidím pevninu.“ Tak se k ní vydali. Jakmile tam dopluli, vystoupili a zjistili, že se nachází na nějakém malém, ale velmi záhadném ostrově. Oproti minulému ostrovu tady bylo velmi chladno a temno. Všichni se třásli zimou. Paní učitelka měla strach, aby její svěřenci nebyli nemocní, tak všem udělala teplý čaj a brambory na loupačku. K nim dostal ještě každý šálek horkého mléka. Natka se však ošívala: „Tohle jíst nebudu, fuj!“ „Tak to nejez! Nic jiného nedostaneš. Tady žádná rozmazlená gesta tolerovat nebudeme,“ zareagovala naštvaně paní učitelka. Natka se naštvala, otočila se, vydala se k nedalekému stromu a kopla do něho. „Kéž by na tomhle stromě rostla aspoň nějaká jablka,“ vykřikla a dál trucovala. Jako by nebe vyslyšelo Natčino přání, neboť zahřmělo a na stromě vyrostlo několik jablek. Když to ostatní uviděli, vrhli se na ovoce a naštvané dívce zbyly opět jenom okusky. Nereagovali na zákaz paní učitelky. Její varování nebylo vyslyšeno. „Vy lakomci,“ ječela. Najednou blesk uhodil podruhé a okusky zmizely. Natka se najednou zděsila, protože si všimla, jak Die rostou křídla. Začaly se dít podivné věci. Náhle se z nich stali racci. Pouze Natku a paní učitelku proměna nepostihla. Pochopily, že vše měla na svědomí kouzelná jablka. „Musíme je zachránit. Omlouvám se za své chování,“ vzlykala vyplašená dívka. „Neplač! Musíme něco vymyslet.“ „Kam ti rackové zmizeli… Né, vlastně mí spolužáci. Kde jsou?“ nemohla se uklidnit. Jakmile se zklidnila, přiletěl k nim jeden z racků. Choval se velmi přítulně a na zem položil nenápadnou skleněnou kuličku, která se po zvednutí začala měnit ve známou Fantomovu květinu. Uvnitř okvětního lístku se objevil obličej s velmi chladným výrazem. „Pomsta bude sladká…,“ pronesl. „Nevyhrožuj!“ vykřikla paní učitelka. A i jí začal růst zobák, křídla a během chvíle se proměnila v racka. A odletěla za ostatními. Po chvilce se objevilo sedmnáct stejných racků a jeden trochu odlišný. Natka ztuhla a bylo jí jasné, že jsou to její kamarádi. Nikoho nepoznávala, pouze paní učitelku. Ta měla podobu velkého bílého racka. Ostatní byli na chlup stejní. Pak společně zase odletěli. Natka nevěděla, kde by je měla hledat. 20

„Co budu dělat? Všichni jsou proměnění v racky!“ zoufala si. „Ach, co si počnu bez kamarádů?!“ Natka se nemohla vzpamatovat z úleku. Nejprve stála jako kamenná. Potom začala zoufale pobíhat po ostrově. Ani se nedívala na cestu. Jen hlasitě vzlykala a ptala se, jestli jí ty kouzelné nástroje stojí za to. Najednou narazila do nějakého stromu, na němž rostla také jablka. Byla však jiná. Na téhle jabloni rostly zelené plody. Napadlo ji, že by to mohla být protilátka. Neodvážila si nic utrhnout. Bála se, aby se jí také něco nestalo. Tak tam jen tak postávala a přemýšlela. Dala se do ní velká zima, tak se rozhodla, že si udělá ohýnek. V kapse našla krabičku se sirkami, tak se pustila do práce. Připravila si ohniště. Dokonce objevila i nějaký papír i suché větvičky, pak stačilo už jen škrtnout. Vyšlo to. Uvelebila se u rozděleného ohně a únavou brzy usnula. Po chvilce se však vzbudila, protože se jí zdálo o kamarádech. Zděsila se, jak tady mohla tak v klidu usnout. Náhle se ozval tajemný hlas: „Pomohu ti, proměním tvé kamarády zpět.“ Zeptala se: „Co za to chceš?“ „Abyste se vrátili, odkud jste přišli,“ zaburácel. Natka pochopila, že hovoří s Fantomem. Chvíli uvažovala o návratu i o tom, že ho poslechne. A až se opět setká s kamarády, tak je přesvědčí, aby se vrátili. „Ale ne! Přece se nevzdáme,“ vykřikla. Opravdu se snažila na něco přijít, ale bohužel jí to nešlo. „Zkusím se vrátit na loď,“ řekla si. ________________________________________________________________ Rackové odlétli. I mezi nimi nastala panika. Nějaká vnitřní síla je ovládala. Vůbec nechápali, co se děje. „Proč se z nás stali rackové?“ ptali se jeden druhého. Kluci si užívali letu, dívkám se to však protivilo. Odletěli k neznámé skále. Tam si odpočinuli a plánovali co dál. I jako racci řeč neztratili. Všechny napadlo to samé – diamant. „Ten jediný nám může pomoct,“ křičeli jeden přes druhého. Letěli k lodi a hledali ho. Po velké námaze ho našli. Zvedli ho a nevěřili, co se stalo. Diamant celý zčernal kromě malé díry, jež zářila a něco signalizovala. Uvnitř se objevilo pár kapek, které neustále záhadně blikaly. Paní učitelka ho vzala do křídel a důkladně si ho prohlížela. Vtom na ni ukápla slzička kapky z diamantu. Začala být velmi ospalá. Lehla si na zem a rázem usnula. Všichni ji začali křísit, ale nebylo to nic platné.

21

Paní učitelka spala velmi tvrdě. Měla divný sen, v němž bloudila v černém lese. Náhle se před ní zjevila postava. Na sobě měla bílý plášť, přes obličej světlou plenu, aby ji nikdo nepoznal. Obrátila k ní hlavu a ukázala na podivný strom, na němž rostla zelená jablka. Utrhla jedno a zakousla se do něho. Pokynula hlavou. V té chvíli zmizela. V tom okamžiku se paní učitelka probudila a dětem proměněným v racky vše vyprávěla. „Ten sen nám ukazuje cestu. Musíme najít ten strom a ochutnat jablka,“ ukončila své vyprávění. Vzlétli a letěli najít strom ze snu. Po asi hodinovém pátrání ho uviděli. Byl to ten strom, u něhož stála i Natka, ale to ještě nevěděli. Začali zobáky klovat do jablek. Najednou se zachvěla zem, začaly se dít zvláštní věci a oni se pomalu začali proměňovat opět v lidské bytosti. To bylo radosti. Hned poté běželi do lodi, kde našli plačící Natku. Začalo hromadné vítání a vypravování zážitků. Rozhodovali se, jestli zůstanou na místě, nebo se budou plavit dál. Uvědomovali si, že zde mohou být hledané nástroje, ale nějaký vnitřní hlas je hnal dál. Poslechli ho.

22

10. kapitola Minotaurova léčka Odpočatí se vydali na cestu. Hoši se chopili kormidla. Najednou se klukům zdálo, že se loď potápí. Všichni rychle vyskákali z lodě. Jarda, než vyskočil, si vzpomněl na diamant. Honem ho popadl a schoval do kapsy. Cítil, jak se s ním něco děje. Úplně sálal. Ve vodě nastala panika. Dívky již nemohly a nikdo nevěděl kam plavat. Náhle v dálce spatřili neznámou loď. „Kde se tady vzala?“ ptal se Domča. „Nevím, ale plaveme k ní,“ křikl Dáda. „Určitě to mají na svědomí nějaká kouzla. Třeba náš diamant,“ pronesl Dan. 5. a doplavala k lodi a vlezla do ní. Byla mega velká. V dáli třída viděla, že se věrná kocábka potápí, jen jejich sudy se vznášely nad hladinou. Děti s novou lodí dopluly pro své věci a přendaly je. Nová loď připomínala luxusní parník. Všichni se rozeběhli na průzkum. Loď měla dvě patra, palubu a podpalubí. V něm bylo postaveno vedle sebe deset menších paland. Všechny byly vzorně ustlané a krásně voněly. Ihned se děti domluvily, kde budou spát. Kluci dole, dívky nahoře. V další místnosti byla kuchyně a spíž, dokonce tam stála i malá pec, hrnce a nějaké jídlo. Když celou loď všichni prolezli, nikoho živého nenašli. „To je divné, aby tu byly přichystané postele a jídlo. A nikde nikdo, “ řekla Terka. Terka měla pravdu. Bylo to opravdu divné! Ještě k tomu paní učitelka vykřikla, že spatřila bílou paní, jež stála u Matěje. „Zjevila se a zase se během chvilky ztratila,“ pronesla si pro sebe. „Že by to byla další Fantomova past, nebo to způsobil diamant?“ ptal se Martin. Večer si žáci s paní učitelkou složili věci zpět do batohů, které si i s věcmi usušili, a spali až do rána. Ráno děti vzbudila krásná vůně pečené bábovky, již upekla paní učitelka, když se v noci vzbudila a nemohla usnout. Dia zajásala a vrhla se na buchtu. Ostatní ji následovali a sladkou dobrotu zapíjeli brusinkovým čajem. Během několika minut bylo všechno snědeno. Někteří dokonce skuhrali, že je bolí břicho. Paní učitelka zavelela, abychom se pustili do práce. Po snídani si vyndali mapy, kompas a plánovali další cestu. Pluli po moři asi dvě hodiny, když nastalo něco podivného. Chlapci chtěli pootočit kormidlem, to se však ani nehlo. „To je zvláštní,“ divil se Dáda. „Ta loď si dělá, co chce,“ přidal se Daník. „To není možné,“ protestoval Vojta. Holky to vůbec nevzrušovalo. Byly zabrané do společenské hry „Člověče, nezlob se“. Vyrušily je až výkřiky chlapců. Ti začali křičet, neboť ovládat loď 23

jim nešlo a na blízku se objevil záhadný ostrov trojúhelníkového tvaru. Když se trochu zklidnili, začali si uvědomovat, že jsou možná na místě. Přepadl je obrovský strach. Nevěděli, co je tam čeká. „Nemám z toho dobrý pocit,“ zakřičel Luky. „Uvidíme,“ odpověděl opatrně Vašík. Jakmile dorazili k pevnině, hned vystoupili. Byla zde nepříjemná zima a opět mlha. „Po kolikáté už vystupujeme do takového počasí?“ pronesla naštvaně Anetka. „Mně je hrozná zima,“ drkotal Vašík. Přesto všichni vyrazili porozhlédnout se po okolí. Po chvilce pátrání objevili totem v podobě Minotaura. Prohlédli si ho a pomalu se otočili k návratu. Stále přemýšleli o tom, co viděli a co to znamená pro ně. Při zpáteční cestě našli dlouhé huňaté kůže. „Kdo to sem asi dal? To tady nebylo, když jsme tudy procházeli,“ řekla Adrianka. „To nevadí. Rychle si je přehoďte přes sebe, ať se zahřejete,“ zavelela paní učitelka. Peťa se zhrozila: „Vypadáme děsně.“ „Ale je nám teplo,“ lebedila si Joha. Lenka se nakrucovala: „Sluší mi to, že jo?“ „S tímhle dej pokoj,“ obořil se na ni Vojta. Vtom uslyšeli příšerný křik, něco mezi zavytím a bučením. Děti se na sebe vystrašeně podívaly, avšak nikdo z nich se neodvážil otočit. Pár z nich se dokonce dalo na útěk. Kůže, které jim bránily v rychlém úprku, odhodily na zem. „Děti, vraťte se! Lenko! Luky! Pojďte zpátky!“ volala zoufale paní učitelka, ale nikdo ji neposlouchal. Povzdechla si a chtěla se za nimi vydat. Zarazil ji ale další mohutný výkřik, při kterém leknutím skoro nadskočila. Tentokrát se všichni otočili prakticky okamžitě. Minotaurova tlama byla mírně pootevřená a pomalu mu z ní odkapávaly sliny. „No fuj!“ znechuceně se otřásla Terka, když se vzpamatovala z prvotního šoku. „Pst!“ napomenula ji potichu Peťa, nenápadně do ní drcla loktem a schytala tak za to nepříjemný pohled od dotčené Terky. „Co je?“ pokrčila rameny. Pokračovaly by ve svém pošťuchování dál, kdyby je nepřerušil hluboký, chraplavý hlas. „Vím, proč tu jste, děti,“ Minotaurus mluvil pomalu a rozvážně i zřetelně artikuloval. Z jeho hlasu čišela veliká moudrost. „Vím, proč tu jste,“ zopakoval, „a hodlám vám pomoci. Nebudete to mít však vůbec jednoduché. Fantomas vám bude chtít hledání co nejvíce ztížit. Dám vám 24

hádanku, pomocí které naleznete velmi důležitý klíč. Dávejte pozor, nebudu to opakovat.“ Děti se po sobě zvědavě podívaly. Nevěděly, jestli se mají bát, či mají být rády. „Otevírá to dveře jaru, barev plnou paletu, nejvzácnější kousek z toho pomůže vám beze všeho,“ Minotaurova slova se rozléhala po okolí. Jeho hlas melodicky stoupal a klesal v rytmu hádanky. Když dořekl poslední slovo, vydal ze sebe poslední zuřivý výkřik, při němž tuhla krev v žilách, a ztuhnul. „Co to bylo?“ zeptala se zděšeně Natka roztřeseným hlasem. Přestože otázku několikrát zopakovala, nikdo jí nebyl schopen odpovědět ani ve chvíli, kdy se k nim přidal zbytek třídy, který si vyčítal, že tak zbaběle utekl a přišel o to.

25

11. kapitola Nejsme sami Všichni přemýšleli, jaká by mohla být odpověď na záhadnou hádanku. Najednou Natka vyhrkla: „Slunce.“ Vojta vykřikl: „To je přece jasné jako facka. Jasně. Slunce. Jestli nám nevěříte, tak poslouchejte. Co otvírá dveře jaru? Podle mě sluníčko. Co umožní zbarvit jaro? Slunce. Přeci, když se venku oteplí, začínají vykukovat první květinky. A co nám může pomoci? Paprsek žhavého slunce. Kam dosahuje silnější záře, tam je větší síla.“ Stejně mu však všichni nevěřili. Matěj se s ním začal dohadovat: „Podle mě je to sněženka.“ Dominik ho podpořil: „Otevírá dveře jaru, protože je to první náznak jara. Barev plnou paletu – vše začíná kvést. A nejvzácnější kousek z toho pomůže vám beze všeho, je její bílý květ – symbol naděje (bílá barva). Tu určitě Fantom a Minotaurus nesnáší.“ Lenka: „Je to jakákoliv kytka. Ty přece otvírají dveře jaru…“ Ela s tou odpovědí nesouhlasila: „Já si myslím, že je to malíř.“ Náhle se objevil Minotaurus a moudrým hlasem se zeptal: „Tak co, znáte odpověď?“ Začali se překřikovat: „Sněženka. Kytky. Slunce. Malíř…“ Rozzlobený Minotaurus zuřivě zařval: „Máte poslední šanci, abyste se rozhodli.“ Vzápětí zmizel. Děti dostaly strach a pochopily, že on jejich kamarád nebude. Nechápaly, proč na ně vůbec s tou otázkou vyrukoval. Nevěděly, co se bude dít dál. Najednou se před nimi objevila koruna se záhadnou květinou. Všichni se na ni dívali jako na zjevení. Peťa to nevydržela a dala si ji na hlavu. Jakmile ji upravila ve svých vlasech, květina na koruně začala zářit. Oněměli úžasem. „Já to říkala, je to kytka,“ stála si na svém Lenka. Když to dořekla, kytka začala v Petřiných vlasech zářit ještě víc. Začaly na ní probleskovat světelné body, jež se odrážely i na zemi. Anetce se to nějak nezdálo, ale děti se nakonec vydaly podle nich. Jakmile na ně šláply, body zmizely. Nicméně podle nich došly k nějakému starému hradu, do něhož vešly. Body je navigovaly do temné chodby. Děti nevěděly, jestli mají pokračovat. Nechtěly se však vzdát, tak se chodbou vydaly. Nakonec byla velmi krátká a na jejím konci svítilo světlo. Kluci si všimli nenápadných dveří s podivnou pákou. Jára nelenil a zatáhl za ni. Dveře se začaly pomalu otvírat. Chlapci spatřili, že se před nimi otvírá další tajemná chodba. V dáli uviděli opět světelné body a koruna začala zase zářit. Žáci zůstali stát a radili se co dál. Rozhodli se, že prozkoumají i tuto chodbu. Po prvních krůčcích za tajemnem se zalekli, neboť 26

se za nimi začal vstup sám od sebe zavírat. Před nimi se zjevil podivný kousek mapy a vzápětí někdo nakreslil mapu jediným tahem na dveře. Na mapě byl vyznačen ostrov trojúhelníkového tvaru a na něm se objevily známé postavy. „Vždyť jsme to my! Někdo si s námi pohrává a manipuluje s námi,“ zvolala Joha. „To je určitě Minotaurus s Fantomem,“ zdůraznila Lenča. „Teď se už určitě pohybujeme po správném ostrově, když nás na něm zakreslili,“ doplnila Dia. „Že bychom byli už blízko kouzelných nástrojů,“ hádala Natka. „Raději nebudeme dělat ukvapené závěry,“ ukončila to Terka. Strach měli obrovský. Přemýšleli, kam se mají vydat. „Co teď? Kam se zase dostaneme?“ začala panikařit Ela. „Nebojte se, kouzla jsou s námi,“ uklidňoval ji Dominik. „Vzpomněl jsem si na Indiana Jonese,“ vykřikl Maty. Vzal do ruky igelitový sáček, naplnil ho pískem a přiložil ho na dveře přímo na obrys mapy. Písek mapu prozářil, v tu chvíli se na ní objevily opět světelné body a v pozadí jejich známá bílá paní ukazující na svázaného Minotaura. V ruce držela zářící diamant stejného tvaru, který vlastnili i oni a který jim pomáhal na jejich pouti. „Kluci, ta paní nás před ním varuje. My jsme mu tak hloupě naletěli a nechali se zde zavřít,“ uvažoval nahlas Dan. „To však znamená, že tu mapu na dveře nakreslila neznámá bílá paní,“ přidala se Anetka. „Jasně, ona nám chce pomoci,“ zvolala Adrianka. „Vykouzlená koruna s kytkou, světelné body, hádanka, hrad, to vše byla jen past. Hloupá léčka, hloupé zdržení a my jsme mu to zbaštili. To jsme hlupáci,“ rozčílil se Luky. Jakmile to dořekla, dveře se začaly otvírat. Rychle vyběhli ven. V tu chvíli hrad záhadně zmizel.

27

12. kapitola Nový kamarád Po hradu nezbylo ani památky a 5.a udiveně zírala před sebe. „Vrátíme se do lodi,“ zavelela paní učitelka. Všichni tedy šli. Už měli také hlad z toho ustavičného trmácení. Když se přibližovali k jejich lodi, viděli, jak nějaká osoba chtěla vyndat kotvu, ale naštěstí se jí to nevedlo. Kluci se na ni hned vrhli a zjistili, že je to chlapec v jejich letech. Byl velmi špinavý a v roztrhaných šatech. „Kdo jsi?“ zeptal se Dáda. „Jmenuji se Honza a ztroskotal jsem tady se svým dvacetiletým kamarádem už před několika týdny. Ani nevím, co se stalo s Jirkou. Záhadně zmizel, stejně jako se záhadně objevil tento ostrov. Když jsme se plavili, vůbec jsme ho neviděli a najednou naše loď do něčeho narazila.“ „Hele, nejsi ve spojení s Fantomem. Můžeme ti vůbec věřit?“ začaly se obávat holky. „Nevím, o kom a o čem mluvíte. Nikoho takového neznám, s nikým jsem tady nepřišel do styku.“ Vojta zakřičel: „Určitě jsi musel ztroskotat v době, kdy my začali hledat kouzelné nástroje a bojovat s Fantomem.“ „To je možné.“ Postupně se mu představily všechny děti. Nabídly mu čisté oblečení a teplé jídlo, které mezitím uvařila paní učitelka. Šly mu ukázat místnost, v níž spí. Najednou se s údivem zastavily, protože tam byla jedna postel navíc. Jejich kouzelná loď, jako by věděla o novém společníkovi, ji přičarovala. Honzovi se u nich líbilo. Všichni si slíbili, že si navzájem pomohou. Společně vypátrají kouzelné nástroje, ztraceného kamaráda… a Honza by se pak mohl přestěhovat s rodiči do Horažďovic. „Kde jinak bydlíš?“ zeptal se Daník. „V Klatovech,“ odpověděl Jenda. „A to vás rodiče pustili samotné?“ divila se Terka. „Jo, Jirka se už plavil několikrát,“ přisvědčil. Byli rádi, že se k nim přidá a pomůže jim. Potom si vzpomněl, že při hledání jídla narazil na zvláštní místo, o němž jim začal pomalu vyprávět. Všichni s nadšením poslouchali a ani nedutali. „Zítra se to místo pokusíme najít,“ vykřikla Dia. „Čeká nás perný den, tak půjdeme do hajan,“ rozhodla unavená Terka. „Souhlasíme,“ odvětili sborově. Ráno brzy vstali a vyrazili.

28

13. kapitola Záhadné pyramidy Po hodinách hledání doklopýtali do podivné pusté krajiny, jež byla zarostlá podivnými křovisky, rostlinami, v dáli uviděli zvláštní zvířata, která si jich nevšímala. Bylo tak pět stupňů a oni vypadali jako tuláci z doby pravěké, protože byli schouleni v nalezených kožešinách. To jim však už nevadilo, stejně všichni mysleli na kouzelné nástroje. Minuli obrovskou ceduli s neznámým názvem. Nechápali, kde se tady vzala. Byli přesvědčeni, že se tam zjevila z ničeho nic. Pořádně si ji prohlíželi a najednou se na ní začaly objevovat kouzelné nástroje, které byly ukryté v nějaké hrobce. Aspoň to vypadalo jako hrobka. Náhle se jich na té ceduli vykreslilo ještě více. „Kdybychom nebyli na severu, nebyla nám taková zima, tak si podle tohoto obrázku myslím, že se nalézáme v Egyptě poblíž pyramid v Gíze,“ řekl Daník. Opět jim připadalo, že jim znamení dává jejich věrná průvodkyně, protože po vyřčených Danových slovech cedule zmizela a oni na malou chvíli jako ve snu spatřili její podobu s úsměvem na tváři. Do žil jim vlila další sílu a energii. „Zase o nás ví a hlídá nás. Určitě sleduje každý náš krok a teď nám napověděla, co máme hledat,“ pronesl Jára. „Hodná paní, děkujeme,“ vykřikl Vašík. Vydali se na průzkum. Po chvíli se ocitli na konci nějaké slepé cestičky. Stále netušili, kde by měli hrobky hledat. Přáli si, až je najdou, aby se v nich mohli aspoň na chvíli zahřát, pořádně se najíst, napít se výborné limonády a odpočinout si. Sotva stáli na nohou. Vrátili se o kousek zpět a vydali se jiným směrem. Asi správným, protože se po pár okamžicích před nimi rozprostírala rozlehlá pustina, na níž vyrostlo několik záhadných hrobek připomínajících egyptské pyramidy. Rozeběhli se k nim. Jakmile k nim doběhli, všimli si, že všechny jsou střeženy neznámou obří květinou, jež jim byla povědomá. Byla to ta květina, která byla zobrazena na vzkazech od Fantoma. U té květiny stáli věrně všichni Fantomovi pomocníci, skunkové, Minotaurus, rackové…, i když ve velmi zmenšené podobě. Vypadalo to, že největší sílu a vliv bude mít nakonec tajemná květina. „Uvidíme, jakou sílu bude mít, co se z ní vyklube,“ pravila paní učitelka. Nevěděli, jakou hrobku by měli prozkoumat jako první a jaká je ta správná. Chvíli dumali, najednou si však všimli, že u jedné z květin se začaly rozsvěcovat a blikat okvětní lístky. „Bílá paní nám dává určitě znamení,“ vykřikl Dominik. „Předtím však blikající kytka byla léčka,“ upozornila Terka. „Přece jenom bych vlezl do této hrobky a uvidíme. Musíme se držet pohromadě, aby až na nás někdo zaútočí, nás bylo co nejvíce,“ rozhodl Dáda.

29

Za minulé dny se naučili být podezíraví. Počítali s tím, že každý může být nestvůra. „Člověk prostě nikdy neví, nemůže si být jistý,“ pronesla Joha. Jakmile prošli první chodby, všimli si nádherně lesknoucích se zlatých dveří, které byly zavřené, ale když do nich strčili, tak se začaly pozvolna otvírat. Nic je neodradilo a vešli dovnitř. Po vstupu všech se před nimi objevil neznámý muž, který si odkašlal, velmi sladce je přivítal a zase zmizel. Pochopili, že to byl Fantom. Nenechali se odradit a pokračovali. Po každém jejich kroku se pochodně na stěnách rozžíhaly ohněm a oni postupovali dál a dál, do nitra této záhadné stavby. Najednou vešli do obrovského sálu, velkého asi jako naše školní hřiště. Podívali se pozorně a spatřili spící mumii. Ta záhadně obživla a začala je honit. Už je doháněla, už ji měli v patách, když vtom se z ničeho nic proměnila v kámen. „Děkujeme, bílá paní,“ poděkovali všichni, protože si uvědomili, že jenom ta mohla mít proměnu na svědomí. Začali se rozhlížet kolem. Všude byly kopy zlata. Jakmile se však Matěj dotkl jednoho kousku, všechno zmizelo. „To je divné. Nechal to zmizet určitě Fantom,“ přemýšleli nahlas. Zasedli ke stolu a hádali, co bude dál. Náhle se před nimi objevily nějaké obrázky. Byl na nich kouzelný diamant, který mají stále schovaný, a hledané nástroje. Kytara, bubny, piano, flétna a harfa… Joha s Lenkou se dotkly kytary a zahrály nějaké tóny. Poté se rozezněly všechny nástroje. Protože mají obě děvčata hudební sluch, poznaly, jaké tóny se opakují stále dokola. Seřadily je a vyšlo slovo DEGAF. „Co to znamená?“ zeptal se Daník. „Asi nějaké heslo,“ řekla Adri. V tu chvíli se jejich průchod uzavřel a světla zhasla. Rozsvítili si baterky a šli ke dveřím. „Zkusíme, jestli získané heslo umí otevřít tyto nádherné dveře,“ pronesla Joha a úplně čistě zazpívala DEGAF. Dveře se otevřely a pochodně se rozsvítily. „To je určitě heslo k nalezení nástrojů,“ vykřikl Dáda. Vyšli ven, kde se začaly dít podivné věci. Fantomovi pomocníci oživli, začali je chytat a hrozit jim. Děti se strašně bály a ječely, když vtom Joha s Lenkou začaly hlasitě zpívat heslové tóny. Zabralo to a vše utichlo.

30

Najednou nějaký ženský hlas zvolal: „Děti, dávejte si pozor.“ Pak viděli, jak se v mlze něco třpytí, zvětšuje se to, je to stále zřetelnější a přibližuje se to k nim. Jak se záhadná postava blížila, její podoba se vyjasňovala. Měla rozpuštěné světlé vlasy, bílé šaty z hedvábí. Mihotalo se kolem ní světlo a její hluboké oči nás přitahovaly, přitahovaly naši pozornost. „Děti, došly jste daleko. Výborně.“ „Jste ta žena, jež nám celou dobu pomáhá?“ zeptala se Dia. „Ano,“ odpověděla tiše. Všichni se uklonili a poděkovali jí. „Sleduji vás s velkým zájmem,“ pokračovala, „líbí se mi vaše odhodlání. Musíte naslouchat srdci. I o tobě, Honzo, vím. Nezapomeň na Jirku.“ „Vy o něm něco víte?!“ zvolal s nadějí v hlase. „Neboj, až přijde čas, tak i ty pochopíš a tvé poznání tě za ním dovede.“ „Žije a to je pro mě nejdůležitější.“

31

14. kapitola Překonání překážek Děti se zatajeným dechem zíraly na záhadnou paní, která se na jednoho po druhém usmála. Všechny byly tak překvapené, že jí ho ani nedokázaly oplatit. „A nemohla byste nám, prosím, poradit, kde bychom měli začít ty nástroje hledat?“ zeptala se odvážně Adriana. „Naslouchejte svému srdci,“ zopakovala záhadná paní tajemným hlasem. V tu chvíli se kolem ní vytvořil vzdušný vír a vynesl ji pár centimetrů do vzduchu. Ze země odletoval písek přímo dětem do očí. „Na shledanou, děti. Brzy se opět uvidíme,“ vykřikla směrem ke školákům, kteří se choulili u stěn chodby a snažili se uniknout nepříjemnému písku, jenž je bodal do tváří. Stejně rychle jako se vír objevil, tak taky zmizel. Všichni se namáhavě zvedali a pokoušeli se dostat drobná zrna písku z oblečení a kožešin. „Ach jo. Tohle je tak nefér!“ vykřikl rozhořčeně Dominik, „vsadím se, že určitě ví, kde jsou ty nástroje, ale neřekne nám to.“ „Máš pravdu,“ přidal se k němu Maty, který právě horlivě vyklepával svoji kožešinu, „určitě ji baví sledovat, jak se tady trápíme a nevíme si rady. Stoprocentně sedí doma někde v křesle, nohy má nahoře a směje se, jak jsme hloupí.“ „Maty, ona nám chce…,“ snažila se hodnou paní bránit Terka, ale Dan jí skočil do řeči. „A co mělo znamenat to její tajemný: „Poslouchejte svoje srdce?“ Já už ho tady pěknou chvíli poslouchám a neslyším vůbec nic, kromě buch, buch, buch.“ „Jak se před námi vytahovala! Všimli jste si toho? Proč dělala ten vír, když mohla normálně, jako všichni, odejít dveřmi. Mám písek úplně všude, dokonce i za oblečením,“ stěžovala si Ela. Aby svému prohlášení dodala na důrazu, prudce máchla kožešinou, ze které odletěl kouř prachu, a všichni se rozkašlali. „Já mám písek v ponožkách,“ zakřičel Dáda se smíchem. „No, to je toho,“ odbyla ho mávnutím ruky Joha, „já mám písek i v uchu.“ Paní učitelka v tichosti pomáhala dětem klepat velké a těžké kožešiny a vesele je pozorovala. Byla ráda, že i v takovéto obtížné situaci si dokázaly dělat ze všeho legraci a uvolněně se smát. Zakročila až ve chvíli, kdy se z nevinného laškování stala obrovská písková bitva - kluci versus holky. Písek létal vzduchem a dětem nezbývalo nic jiného než pečlivě vyklepané kožešiny vyklepat znovu. I přes bouřlivé protesty se paní učitelce povedlo svoje svěřence seřadit do dvojic. „A nechcete, abychom se chytili za ručičky jako miminka v první třídě?“ ozval se jízlivě Vojta a schytal tak pár vyčítavých pohledů. 32

Paní učitelka zatlačila do zlatých dveří a očekávala, že se otevřou a pustí je ven z prázdné hrobky, což se však nestalo. Dveře zůstávaly zatvrzele zavřené a nešlo s nimi hnout. „A co teď?“ zeptala se Dia, která stála v první dvojici a podívala se tázavě na ostatní. Ti však nevěděli, co se děje a pracně stavěné dvojice se tak shromáždily do hloučku kolem dveří. „Pusťte mě k tomu,“ prohlásil sebevědomě Jára a protlačil se ke dveřím. Tlačil, až se z něj kouřilo, ale se dveřmi pohnout nedokázal. „No nic,“ pokrčil zklamaně rameny a vrátil se zpět na svoje místo. Všichni horečnatě přemýšleli, jak by mohli dveře otevřít, když uslyšeli tiché vzlyky. „Terko, co ti je?“ zeptala se starostlivě Natka a objala ji kolem ramen. „Za všechno můžete vy,“ dostávala ze sebe obtížně Terka mezi vzlyky. „Ta hodná paní vás určitě slyšela, jak ošklivě o ní mluvíte, a teď nám nechce pomoct. Určitě si o nás myslí, jak jsme nevděční a to všechno jenom kvůli vám!“ Děti mlčely a potichu souhlasily s Terkou a s tím, že za všechno mohou kluci. A kluci? Někteří potichu zpytovali svědomí a jiní si mysleli, jaký je to nesmysl. „To není pravda!“ vykřikl najednou Vojta, „vidíte tamhlety dveře s podivnými květy? Nechápu, proč jsme si jich nevšimli dřív. Tohle jsem už viděl v několika filmech. Určitě nás to nepustí ven, dokud nenajdeme nějakou věc, která je tady schovaná!“

33

15. kapitola Obava „No, tak tady asi zůstaneme,“ fňukla unaveně Dia. Už hodnou chvíli prohledávali pískem zaprášenou podlahu, ale pořád bez úspěchu. Dia se bezradně napřímila a v návalu zoufalství a vzteku praštila do kamenné zdi. „Co je to tady za hromadu listí?“ křikla naštvaně Joha. „Tak to odhrňte,“ reagovala Lenka. „Né, co když je tam myš,“ zděsila se opět Joha. „No tak! Nevěste hlavy!“ povzbuzoval je Maty. „Jak těžké asi může být najít předmět ve čtvercové místnosti bez nábytku a zákoutí?“ „Evidentně hodně!“ odpověděl mu po další hodině hledání nasupený Honza. Kalhoty měl na kolenou prodřené a špinavé. Maty jenom odevzdaně pokrčil rameny. Neměl náladu se s někým hádat. V puse měl nepříjemně sucho, těžko se mu polykalo a poslední vodu vypily před chvílí holky. Znovu se ale odevzdaně sehnul, aby pokračoval v hledání. Bylo mu jasné, že bez toho se ven nedostanou. „Paní učitelko, já potřebuju čůrat!“ ozvala se Eliška. Paní učitelka se na ni smutně podívala. Tohle očekávala, jen doufala, že to bude muset řešit mnohem později. Moc dobře si pamatovala všechny ty výlety a cesty autobusem, které s touto třídou absolvovala. Žádná z nich se bez této otázky neobešla. „Eli,“ vykřikl Dominik a ukázal do rohu. Eliška se nechápavě zamračila. V rohu nebylo nic zajímavého, jen slabá vrstva písku, ale ta se nacházela po celé podlaze. „Ha, ha, ha, hrozně vtipnej!“ obrátila oči v sloup, když jí došlo, že jí Dominik naznačuje, aby si tam došla na záchod. „Holky, já mám hlad. Nemáte něco k jídlu?“ zeptala se Terka, která se na chvíli posadila, aby si odpočinula a právě jí kručelo v břiše. Holky zavrtěly hlavou a pokračovaly v hledání. „Ticho!“ poručila Terka svému hladovému břichu, když se znovu ozvalo, „já nic nemám!“ Všichni se ještě pár minut přehrabovali v písku, ale když bylo jasné, že prošli každý kousek a nic neobjevili, vzdali to. „Zase nic. Měla jsem vás všechny moc ráda,“ loučila se s nimi Lenka, která už přestala věřit, že by se jim podařilo tu neznámou věc najít. Očekávala, že naleznou něco velkého, třpytivého, podivného a překrásného, zatím však našli jenom gumičku do vlasů, k níž se po chvilce přihlásila Joha, rezavou svorku a přívěsek ve tvaru srdíčka. „My tebe taky,“ odpověděla jí sborově třída. Jen Vojta měl potřebu se předvádět a prohlásil: „My ne!“, za což schytal pořádný pohlavek. Lenka se posadila a chtěla se opřít o dveře, ale něco ji tlačilo do zad. 34

„Áááá,“ vykřikla a chytila se za bolavá záda. „Co to je?“ vyskočila a vyjeveně se podívala za sebe. „Podívejte se sem pořádně. Tady je vystouplá čtvercová skříňka s písmeny a je zadělaná do zdi. Zde máme určitě označit nějaká zašifrovaná písmena,“ pronesla Lenka. „Jasně, to bude opět naše známé heslo - DEGAF,“ vykřikla Peťa. Johanka na té skříňce spatřila něco malého, když přistoupila blíž, poznala, že jsou to malé okvětní lístky. „Ty se mají určitě přiložit na vyryté lístky ve dveřích. Pojďte to hned vyzkoušet.“ Děti označily písmenný kód - DEGAF- a vložily okvětní lístky na dveře. Byly tak zvědavy, že ani nedýchaly. Dveře se začaly pomalu otvírat. „Hurá, máme vyhráno,“ zvolaly. „Vidíte to taky?“ zeptal se vykuleně Dáda, jenž si myslel, že je to jen nějaká podivná halucinace z dehydratace. Krátký pohled na jeho spolužáky s otevřenými ústy ho ujistil, že je to pravda a nic se mu nezdá. „Jsme zachráněni!“ vyskočil Daník rychle na nohy, když se vzpamatoval, a upaloval ke dveřím. Zrovna jimi proběhl, když ho zastavil pochybovačný hlas jeho kamaráda. „Vy tam opravdu chcete jít?“ udiveně se Vašík rozhlédl po souhlasně přikyvující třídě. „Já vás nechápu,“ zavrtěl hlavou, „vy opravdu chcete po tom všem, po Minotaurovi a dalším dobrodružství, vlézt do neznáma? Vždyť ani nevíme, co je uvnitř!“ „A když tam nevlezeme, ani se to nedozvíme! Copak my máme jinou možnost? Pokud se odsud nedostaneme, umřeme žízní! Copak ti to nedochází?“ Adriance se po tvářích kutálely slzy, ale její hlas byl stále pevný. „Klid, prosím vás,“ vložil se Jára do rozhovoru, který se pomalu měnil v hádku, „tím, že se budeme hádat, nic nevyřešíme. Daník má ale pravdu, Vašku. Musíme to zkusit.“ Vašík se ještě chvíli zdráhal, nikam se mu nechtělo, ale podvolil se. „Jestli mě tam něco sežere, tak za to můžete vy,“ nemohl si odpustit kousavou poznámku a pak už se konečně protáhl dovnitř. Přede dveřmi našli papír se vzkazem: „Stačí ti pár kroků a bude to v suchu. Nástroje jsou čím dál blíž, ale pozor, ať si neublížíš!“ To je jistě od BÍLÉ PANÍ.

35

16. kapitola Objevení ztraceného kamaráda Děti v hloučcích pomalu postupovaly vpřed. Vzrušeně si něco šeptaly a občas dokonce něco vykřikly. Paní učitelka, která šla vepředu a vedla je, už neměla sílu je neustále napomínat a okřikovat, a tak je nechala dělat si, co chtěly. Vašík se pořád snažil výpravu zdržet. Každou chvíli si zavazoval tkaničku, zastavoval se a dělal další hlouposti. Nikdy se ale od své třídy moc nevzdálil. Bál se stejně jako všichni tady, to nemohl popřít. Chodba, kterou právě procházeli, se moc nelišila od té, v níž byli ještě před chvílí uvězněni. Byla to tajemná kamenná chodba s vrstvou písku a zemí. Z ničeho nic chodba skončila. Před nimi se tyčily dvoje dveře. Třída se po sobě zmateně podívala. „Co teď?“ pronesla Terka. Tohle nikdo nečekal. Předpokládali, že jejich chodba má jen jeden východ. Dvoje dveře byly jako rána pod pás. Jedny dveře byly bohatě zdobené. Zlaté rámování, drahokamy a vzácné kameny jim jenom přidávaly na kráse. Dokonce i děti poznaly, že jsou ze vzácného dřeva. Ty druhé vedle nich skoro vzbuzovaly lítost. O zdobení, vzácném dřevě nebo vyrytých ornamentech si mohly nechat jen zdát. Skoro ani nevypadaly jako dveře. Jen pár starých prken narychlo přitlučených k sobě. „Pche,“ odfrkla si Joha, „víc nám to snad ulehčit nemohli. Je naprosto jasné kam se vydat!“ Sebevědomě sáhla po zlaté honosné klice. „No, ty si děláš legraci!“ nestačil se divit Dan. „Koukala ses někdy na televizi? Schovali tam snad někdy poklad na tak nápadné místo? Ne, ne, ne.“ Protočil oči a vrhl se ke starým dveřím. Paní učitelka už chtěla zakročit, ale nebylo třeba. Ze zdobených dveří se ozval hromový hlas. Všichni v něm poznali Fantoma a postavily se jim všechny chloupky na těle. „Ty jedna neschopná obludo! Koukej mi přinést ty nástroje, nebo tě zabiju! Nic nevychází podle plánu. Motá se mi tady parta hloupých, zvědavých dětí a všechno kazí! A ty mi taky moc nepomáháš, roháči! Prostě běž do nejnižšího patra a vezmi ty nástroje, chápeš? Ale nejdřív dones pánovi něco k pití, ty ničemo!“ Chodbou se rozléhaly otřesy, jak Minotaurus běžel, aby vyhověl svému pánovi. Třída rychle otevřela druhé dveře, které se skoro rozpadly, a hnala se dovnitř. Ve chvíli kdy se za nimi zaklaply dveře, se z těch druhých vyřítil Minotaurus s takovým nadšením, nebo možná strachem, že skrz prkna viděli, jak zakopl. 36

„Tak,“ polkla Dia, „teď se pomalu otočte a pokuste se nevykřiknout!“ Všichni se zděsili. Co je čeká v téhle místnosti? Vběhli sem, aby se skryli před Minoutarem a nikdo nemyslel na to, jestli se tu neschovává další nebezpečí. Pomalu se otočili a ulevilo se jim, když na ně nic nevyskočilo, nebo se je nepokusilo zabít. Ocitli se ve velkém, ale černém sále. Po stranách stálo nespočet zrcadel. Alespoň si mysleli, že jsou to zrcadla, dokud se záhadná postava nezačala pohybovat. „A teď už toho mám opravdu dost,“ prohlásila Lenka a z očí jí sršely blesky. Popadla kámen, který se válel na zemi, a hodila ho na nejbližší zrcadlo. To se rozbilo a střepy hlasitě popadaly. „Jo! Do toho! Sbohem, Fantome!“ povzbuzovaly ji děti a některé se k ní i přidaly. Stačila chvíle, aby se ze zrcadel stala velká hromada střepů. Až potom obrátily svou pozornost na rakev, která stála uprostřed. „Dobře… tak tohle je děsivý!“ řekl Jarda. Myslel si, že tohle už strašidelnější nebude, ale spletl se. Zem se zachvěla kvůli pádu těžkého, černého víka rakve. „Pomoc! Pomoc! To je mumie!“ A všichni kromě Honzy se hnali pryč. Ten s nepochopením hleděl na příšeru, která právě nemotorně vylézala, aby se na ně vrhla. „Lidi, pojďte sem,“ mávl rukou, ale nespustil oči z mumie, „copak to nevidíte? Tohle je Jirka.“ Opravdu. Z obvazů vykukovala dvě velmi známá kukadla. „Ve jménu mého jediného pána!“ zařval Jirka, vylezl z rakve a rozběhl se k vystrašeným dětem. Ty vzaly nohy na ramena. Snažily se otevřít dveře, ale ty dál zatvrzele zůstávaly zavřené. Dokonce ani vykopnout nešly. Honza ale mezitím vymyslel plán. Neohroženě si stoupnul před svého kamaráda a pokoušel se nedat na sobě znát, jak moc se bojí. Jirka byl o hlavu větší než on. „Nebudeš ubližovat mým kamarádům,“ prohlásil a byl rád, že se mu neklepe hlas. S tím chrstnul Jirkovi do obličeje studenou vodu. Ten překvapeně zamrkal. „Co se to tady stalo?“ zeptal se a zmateně se rozhlížel po sále. Třída přestala vyděšeně křičet a nechápavě se po sobě rozhlédla. „Počkat. Ty si vůbec nic nepamatuješ? Ani to, jak ses nás teď pokoušel zabít?“ ozval se někdo. Jirkův zmatený výraz se ještě prohloubil. „Já se vás pokoušel zabít?“ Třída mu rychle vypověděla celý příběh. Jirka se musel hodně ptát, protože děti křičely jeden přes druhého, ale Jirka si brzy vše uvědomil. 37

„Já vím, jak se dostat k těm nástrojům,“ řekl a rozběhl se ke své rakvi. Jedním ramenem se o ni opřel a zatlačil. „Pomůžete mi, nebo tam budete jen stát a hloupě se dívat?“ pobídl je s obličejem rudým námahou. Společnými silami odtlačili rakev během chvilky. Pod rakví našli padací dveře, které vedly přímo dolů. Nikdo se netvářil moc nadšeně, že musí lézt do velkého neznáma. „A opravdu tam musím? Vždyť je to tak vysoko,“ stěžovala si Peťa a nervozně se koukala dolů. „Copak jsme tohle všechno absolvovali jen kvůli tomu, abychom se takový kousíček před cílem vzdali? Peťo, tam dole jsou nástroje,“ připomněla jí jemně Terka. „Máš pravdu,“ přikývla rozhodně a začala pomalu, příčku po příčce, slézat dolů. To, že konečně našli to, co hledali, jim bylo jasné hned. Nástroje slabě zářily a děti nemohly uvěřit, že je opravdu vidí. Dalo jim tolik práce dostat se až sem. V malé a temné místnůstce se děti tísnily a při každém pohybu do sebe narážely, ale bylo jim to jedno. Konečně měly nástroje. „Tak a teď honem pryč,“ zavelela paní učitelka.

38

17. kapitola Zpátky doma Šplhali zpátky nahoru po žebříku a v duchu se proklínali, že se při hodinách tělocviku ulejvali a necvičili víc. Nástroje byly opravdu těžké a při šplhání jim moc nepomáhaly, dokonce je táhly dolů. Jirka podal ruku Elišce, která lezla poslední a se saxofonem opravdu bojovala. Ostatní se nahoře rozběhli. Vlastně ani nevěděli, kam běží, jelikož si to nikdo nezapamatoval, a tak se jen snažili najít východ dřív, než Fantom najde je. „Lidi,“ šeptla Dia, „já se bojím. Co když jsou tady pasti? Nebo nějaký příšery?“ „Prosím tě,“ odbyl to mávnutím ruky Vašek, „nestraš tady ostatní. Co by tu dělaly příšery? A podívej, tudy už jsme určitě někdy šli. A byly tu nějaké pasti? Ne! Tak mlč a utíkej!“ Po Vaškovu rozkazu se tempo ještě zrychlilo. „Já už nemůžu,“ začala po pár minutách sípat Terka, „potřebuji přestávku. A proč vlastně běžíme? Vždyť ani nevíme, jestli nás Fantom sleduje. Ani nemusí vědět, že jsme mu ukradli nástroje.“ Sotva to dořekla, země se otřásla. Ze stropu se odlouply malé kamínky a popadaly dětem na hlavu. „Ty budižkničemu! Kde jsou ty nástroje? No? Ty hloupé děti je odnesly! Měl jsi je hlídat!!“ Chodbou se nesla další rána, tentokrát spojena s nelidským zavytím. „Chudáček Minotaurus,“ povzdechla si Peťa. Ostatní jen potichu přikyvovali. „Pospěšte si!“ popoháněla je všechny Lenka, „teď už nás Fantom hledá. Počkat. Slyšíte ty kroky?“ A opravdu. Fantom už je skoro doháněl. „Kam si myslíte, že jdete? Nástroje jsou jen a jen můj majetek, tak mi je hezky vraťte,“ vykřikl Fantom. „Kdepak, to je majetek kapely a ne tvůj,“ oponoval mu Vojta. „Jo,“ přidaly se k němu děti, „nástroje už nikdy nedostaneš!“ „A proč ty nástroje vlastně chceš?“ zeptala se ho Adrianka. „To není tvoje starost,“ odsekl podrážděně, „a teď mi dej ty nástroje, nebo...“ „Nebo co?“ chtěl vědět Honza, „když nás nechytíš, tak nám nemůžeš vůbec nic udělat.“ „Nevytahujte se,“ zaklel Fantom a ještě víc zrychlil. Během hádky s Fantomem se děti dostaly do části, kde ještě nebyly. Tady byla mnohem větší tma a vypadalo to tu mnohem strašidelněji. Nebylo vůbec těžké si představit všechny ty duchy, zombíky a další nestvůry, jak se tady prohánějí.

39

Právě, když probíhali kolem vodní jeskyně, vzpomněl si Dan, že má v kapse práskací kuličky. „Hej, lidi, mám plán,“ šeptal potichu za běhu, „hodím po Fantomovi práskací kuličky a pak se někam schováme.“ Nebyl to žádný geniální plán a měl spoustu much, ale nic lepšího neměli. „Až řeknu teď, schovejte se,“ přikázal jim. Měl v plánu odpočítávat od tří, ale na to nebyl čas. Fantom už je skoro doháněl. „Teď,“ vykřikl a pustil kuličky přímo Fantomovi pod nohy. Ten se přikrčil a rukama si zoufale chránil hlavu, jelikož se zem pod ním s ohromnou ránou otřásla. Děti se rychle poschovávaly do nejbližších škvír a temných zákoutí. Vyděšeně se tiskly ke zdi a ani nedutaly. Některé se dokonce musely napomínat, aby nezapomněly dýchat. „Tak a teď už vás mám,“ vykřikl nadšeně Fantom a sebejistě otevřel dveře do nejbližší místnosti. Zmateně se rozhlédl, když tam nikoho nenašel. „Vylezte dětičky, tady se mi neschováte,“ řekl a popošel dovnitř. V tu chvíli vyskočil Jára ze svého úkrytu a prudce zabouchl za Fantomem dveře. „Pojďte mi pomoct, sám to dlouho nevydržím,“ prohlásil. Za chvíli už byla přede dveřmi vyskládaná hromada kamenů a jejich vězeň do nich zběsile tloukl. „Já vám dám, vy uličníci. Ještě jsme spolu neskončili. Až se odsud dostanu, tak vám ukážu!“ Najednou Fantomovi žádná kouzla nepomáhala. Ani jeho kamarádi nebyli nablízku. Bylo mu to divné a došlo mu, že ho svazuje Bílá paní. Proto křičel a řádil o sto šest. Děti ho však neposlouchaly. Měly nástroje, Fantom byl zavřený a nemohl jim už ublížit, našly ztraceného Jirku a byly šťastné. Přemítaly si v hlavě, co všechno zažily. Plavba lodí, stavba lodě, tajemné jeskyně a chodby, nepřátelé, tajemná bílá pomocnice, červený diamant, kouzelná loď. Stěží si pamatovaly, jak to celé začalo. Zářijový koncert kapely jim připadal na míle vzdálený. „Počkat,“ řekla Natka udýchaně, „vždyť my jsme celé pololetí nebyli ve škole!“ „No jo, to je pravda,“ přitakávali ostatní. Najednou se před nimi z ničeho nic, jak už bylo jejím zvykem, zjevila jejich záhadná paní. „Porazili jste Fantoma,“ usmála se na ně mile a možná trochu překvapeně, „pojďte, vezmu vás domů.“ Všichni vděčně přikývli, jen Honza se zamračil. „A co bude s Minotaurem?“ zeptal se, „nemůžeme ho tu jen tak nechat. Je to bájný tvor a vzácné zvíře.“ „Neboj se, já se o něj postarám,“ ujistila ho, „teď je ale čas vrátit se domů. A přímo na koncert vaší kapely.“ 40

„Hurá,“ zvolaly děti a tajemná paní je se smíchem a s lusknutím prstů přemístila zpět do Horažďovic. Naproti nim stála paní ředitelka a usmívala se. „Milí žáci, ušli jste obrovský kus cesty a ukázali jste nejenom odvahu, ale i odhodlání, sílu, nebojácnost a schopnost pomáhat si a naslouchat svým nápadům a plánům. Gratuluji a doufám, že jste si z té výpravy něco odnesli, a teď je tu někdo, kdo by vám chtěl opravdu poděkovat,“ ukázala rukou na kapelu, která celou dobu stála v rohu a nevěřila, že takoví malí prckové dojdou až do samého cíle. „Děkujeme.“ Rozeběhli se za dětmi, objali je a začali hrát na jejich počest.

A tak skončilo dobrodružství 5. A!

41

Obsah: 1. kapitola

2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

kapitola kapitola kapitola kapitola kapitola kapitola kapitola kapitola

10. kapitola 11. kapitola 12. kapitola 13. kapitola 14. kapitola 15. kapitola 16. kapitola 17. kapitola

Přízrak Cesta do neznáma Tajemný průvodčí Stavba lodi Hurá, na moře Překvapení v jeskyni Uvěznění chlapců Záhadný diamant Proměna v racky Minotaurova léčka Nejsme sami Nový kamarád Záhadné pyramidy Překonání překážek Obava Objevení ztraceného kamaráda Zpátky doma

42