Do domu Hospodinova s radostí půjdeme

FARN Í I N FO RM ÁT O R 1. NEDĚLE ADVENTNÍ – 2. PROSINCE 2007 Do domu Hospodinova s radostí půjdeme.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slyšeli jsme Ježíšovu výzvu: „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“. Proto na prahu adventu s důvěrou prosme: L: PANE, UKAŽ NÁM SVÉ MILOSRDENSTVÍ A DEJ NÁM SVOU SPÁSU. ! Ty, jenž jsi ústy proroků připravoval naplnění svých slibů vůči starozákonnímu Izraeli, že vzbudíš Davidovi zákonitý výhonek, který ponese jméno: „Hospodin je naše spravedlnost“, uveď i náš svět na cesty spravedlnosti a míru. ! Ty, jenž jsi dobrý a dokonalý, hříšníkům ukazuješ cestu a pokorné vedeš k správnému jednání, pouč o svých stezkách i nás, kteří očekáváme advent tvého Syna. ! Ty, jenž se důvěrně stýkáš s těmi, kdo se tě bojí, upevňuj naději Církve, aby byla světlem národům, sužovaným terorizmem, strachem a očekáváním toho, co má přijít. ! Ty, jenž jsi „erchomenos“ – Přicházející, posiluj naše srdce, abychom byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem. ! Ty, jenž jsi budoucím věkem všeho tvorstva, dej našim zesnulým dojít slávy nebes. K: Všemohoucí, věčný Bože, tvé jednání je láska a věrnost. Rozhojňuj v nás stále více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, abychom v bdělosti srdce očekávali tvůj advent. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE ADVENTNÍ – CYKLUS A 1. ČTENÍ – IZ 2,1-5 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Obsah vidění Izaiáše, syna Ámosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: ”Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!” Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle! ŽALM 122 Zaradoval jsem se, když mi řekli: – ”Do domu Hospodinova půjdeme!” – Už stojí naše nohy – v tvých branách, Jeruzaléme! (Tam vystupují kmeny, – kmeny Hospodinovy, – jak to zákon přikazuje Izraeli, – aby chválil Hospodinovo jméno. – Tam stojí soudní stolce, – stolce Davidova domu. Vyprošujte Jeruzalému pokoj: – ať jsou v bezpečí, kdo tě milují, – ať vládne mír v tvých hradbách, – bezpečnost v tvých palácích!) Kvůli svým bratřím a přátelům – budu říkat: Pokoj v tobě! – Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, – budu ti přát štěstí. 2. ČTENÍ – ŘÍM 13,11-14 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti. EVANGELIUM – MT 24,37-44 Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: ”Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.”

POSLEDNÍ SOUD

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I.)

Dívali jsme se se skupinou turistů ve Florencii na klasické malby v museu Pitti. Při krátké návštěvě se můžeme soustředit jenom na to, co je hlavní, co se jinde nedá vidět. Ale ve skupině turistů jsou vždycky typy, kteří neposlouchají výklad, kteří přejdou bez povšimnutí Raffaela, ale sami cosi kdesi v koutku objeví, co chtěl průvodce pominout. Tentokrát tu byl nějaký starý pán, co se pořád opožďoval, nakonec pak zůstal stát u nějaké malby posledního soudu od neznámého autora. Neobdivoval ani harmonii barev, ani světlo, ale kroutil povážlivě hlavou nad kostlivcem, který vylézal z hrobu a nasazoval si pravou rukou vlastní hlavu na krk. Zřejmě to bylo pro něho pokušením proti víře. Takhle by mělo vypadat vzkříšení z mrtvých? Zřejmě ne. Malíř má právo rozvinout trochu fantazii, zvlášť když jde o tzv. eschatologické zjevení o posledních věcech člověka, o kterých se dá těžko mluvit jinak než obrazně. V tom smyslu vykládáme i zjevení Písma a předpovědi samého Krista. K vytvoření obrazu je ovšem třeba fantazie, ale obraz, je-li to pravdu obraz, není to, čemu se říká čistá fantazie. I kdyby byl bizardní, vyjadřuje něco, co je opravdové, je to skutečnost, která se nedá často jinak povědět. Vzkříšení z mrtvých je skutečnost, ve kterou věříme. Jak si to představit? Tu se uplatní svoboda uměleckého tvoření. Ale i v té svobodné obrazotvornosti je jistá logika. Mrtvé pochováváme do země a tam se rozpadají. Život je naopak na světle a síla života je v jednotě a soudržnosti všech údů. Máme-li povstat k životu, musíme překonat rozpad, kterému jsme v zemi podlehli. Středověcí a renesanční umělci dovedli vylíčit tento okamžik bizardně, plasticky. Méně konkrétně, ale dogmaticky hlouběji, je tato scéna znázorněna na ruských ikonách. Tam je země a moře ve formě velkých úst. Která vracejí mrtvé. Jsou to táž ústa, týž jícen, který dříve zemřelé pohlcoval. Díváme-li se na ten obraz v biblické souvislosti, je tu všelicos k zamyšlení. Na počátku stvořil Bůh zemi, souši. Podle představy Genese tu byla vodní propast. Ta pak zůstává stále obrazem zničení. Vzpomeňme si například na Jonáše. Utíkal před Hospodinem. Ale všude ho Boží rula zasáhla a pro něho trestá i jiné. Navrhne tedy plavcům, aby ho hodili do propasti moře, nicoty, odkud není návratu (sr. Jon 1,1-16). Moře je tedy, řekli bychom, svou vlastní přirozeností prvek, který pohlcuje, rozkládá, ničí. Proto stvořil Bůh pro člověka zemi. Podle představy Genese stojí souše na sloupech, pevných základech, které se nepohnou, nezboří. Člověk tu žije bezpečně, je na pevné skále, kterou ničivá vodní propast nerozhlodá. Tu pevnou zemi Bůh při stvoření pokryl pestrým kobercem trávy, květin, obilí, stromů. Oživil ji zvířaty, aby se stala pro člověka rajskou zahradou. Ale stalo se něco podivného. Bůh oživil i vodní tůň rybami. I tam se všechno hýbe a množí. I voda se stává zdroj a prvek života. A přece tyto dva prvky v jistím okamžiku se jakoby zpronevěřují svému určení. Pohlcují a rozkládají lidi. Stávají se 3

jícnem smrti. Nedovedeme si představit, že by se stvoření vymklo z rukou Božích. Vymklo se však člověku. Podle biblického učení se země stala prokletou. Je to tatáž země, kterou Bůh požehnal. Do prokletí ji přivedl hřích. Člověk se vzbouřil proti Bohu, země a moře se tedy vzbouřili proti němu. Požehnání dává život, prokletí přináší smrt. Tedy životodárná země pohlcuje lidi, stává se jim hrobem. Do kdy? Až do té doby, kdy lidstvo zavolá: „Blahoslavený, který přichází ve jménu Páně“ (sr. Lk 13,35), do druhého a definitivního příchodu Krista na zemi. Moderní člověk, který žije ve městě, nemá pro zemi mnoho úcty. Pro něho je jenom mrtvím prostorem. Slovanští venkované se dívali na „syrovou matku zemi“ jako na živou bytost, která nás miluje, chrání, uzdravuje, která nám dává stravu a příbytek. Báli se zemi urážet. Kdyby byla tato síla země něčím samostatným, nezávislým, stal by se kult „matky země“ pohanskou modloslužbou. V Bibli není země nezávislou bohyní, je výrazem Boží dobroty, je to dar Otce těm, kteří se modlí Otče náš, a proto jim dává denní chléb, hmotný i duchovní. Vždyť z plodů země je eucharistický chléb a víno pro věčný život. Definitivní příchod Kristův na zemi znamená vysvobození země z prokletí hříchu. Navrátí se tedy ke své přirozenosti, stane se životadárnou matkou. Vydá mrtví, které pohltila. Mrtvé však vydá i mořská hlubina. Mnoho lidí našlo hrob v moři. Ale nejde tu jenom o tuto praktickou konotaci. I moře je symbol. Jak jsme už řekli, je spojeno v obraznosti lidí s pojmem propasti, zániku. Jonáš tam měl zahynout. Ale moře jej vyvrhlo zpět na zemi. Smrt je v lidské zkušenosti definitivní. Je tragédií. Je to odchod tam, odkud není návratu. Ale Kristova přítomnost mění i smrt v život. Proto musí mořská hlubina vydat ty, které pohltila. Tato eschatologická úvaha o konci světa a o druhém příchodu Kristově však není jenom k tomu, aby nám otevřela pohled do budoucna. Bible není jasnovidecká příručka. U Boha je všecko přítomné, minulost i budoucnost. Nakolik proniká Boží život nás, natolik je i pro nás budoucnost přítomnou skutečností. Tedy už teď země a moře vydává to, co pohltilo, alespoň v jistém stupni. Kolik našich známých, příbuzných a přátel už pohltila země! Možná leží na blízkém hřbitově a přece je mezi nimi a námi neprostupná zeď. Je o tom známá Sládkova básnička: „Za moře jsi neodešla, nejsi ani za horami. Jen ta hrstka polní trávy roste mezi námi. Přes moře ptáče letí, přes ty hory vítr táhne, ale zde tou hrstkou trávy ruka ruku nedosáhne.“ Život se skládá ze setkání, smrt rozděluje. Křesťanství věří ve věčné znovu shledání na zemi v poslední den. A přece už teď, v tomto životě, žijeme v tzv. obcování svatých. Pochovali jsme těla zemřelých do země. Ale přesto věříme, že v nebi už nyní s Kristem žijí a kralují. Modlí se za nás a my se modlíme za ně. Je tu už styk, i když je neviditelný, je skutečný. Naši zemřelí jsou nám vlastně blíž, než když bydlili na zemi v sousedství. Země drží viditelnou schránku jejich osobnosti, neviditelně je už vydala. Moře života pohltilo naši minulost. Kde už je mládí, kde už jsou všecky zážitky z cest, ze studia, z práce. Žijí jenom ve vzpomínkách. Ale i ty časem vyblednou. Zůstanou-li naopak živé, často budí pocit melancholie, smutku. Ale přece se nic z toho, co jsme udělali nebo zažili, nemůže ztratit. Moře minulosti nám jednou vrátí celý život nazpět. Ale už teď jej vrací ve formě vědomí, že jsme dělali dobře. To nám dává sílu k životu. A jsou-li minulé skutky spojeny s pocitem výčitky svědomí, křesťanská naděje nás ujišťuje, že ten skutek je natolik přítomný, že se dá napravit pokáním. Dá se jakoby vylovit z moře minulosti a dokončit, usměrnit. Křesťanské zjevení o posledním soudu není tedy děsivou nebo bizardní fantazií, ale uskutečněním touhy všech lidí o věčném návratu života, který se nám denně ztrácí a který toužíme zachytit, aby neprchal. 4

KONZISTOŘ

K JMENOVÁNÍ NOVÝCH KARDINÁLŮ Bazilika svatého Petra ve Vatikáně, srdce křesťanství, byla v sobotu 24. listopadu 2007 místem mimořádné události: papež Benedikt XVI. tu předsedal druhé veřejné konsistoři svého pontifikátu, při níž jmenoval 23 nových kardinálů. Nad hrobem sv. Petra, pod Berniniho baldachýnem, se tentokrát nepsala pouze historie vzdálených společenství jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve, spjatých mocí klíčů svěřených Petrovi a jeho nástupcům, nýbrž významné dějiny, bytostně se dotýkající i našich farností: vždyť mezi nově jmenovanými kardinály byl i první papežský nuncius v ČSFR a později v ČR, Mons. Giovanni Coppa. Z jeho rukou, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o svátku Povýšení sv. Kříže, přijalo před deseti lety „pečeť daru Ducha svatého“ 31 biřmovanců našich farností. Společně se svých biřmovatelem pak téhož dne odpoledne vzdávali Bohu díky za plnost jeho darů slavným Te Deum ve farním kostele Narození Panny Marie v Drysicích. Obec Drysice pak u příležitosti 800. výročí svého založení, udělila Mons. Coppovi čestné občanství. Nezapomenutelnou se pak stala letošní pouť Ad limina apostolorum, při níž Mons. Coppa předsedal eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky. Dříve, než se ponoříme do úchvatných okamžiků v srdci Církve, dejme si odpověď na otázku: kdo jsou kardinálové a jaké mají úkoly? Když se zahloubáme do historie, najdeme jejich původ mezi faráři a jáhny římské diecéze pověřenými svým biskupem, aby mu pomáhali radou při vedení svěřeného stádce. Tedy něco jako kněžská rada biskupa, která má za úkol studovat určité záležitosti diecéze a být pomocí biskupovi. Slovo kardinál pochází z latinského cardo, což znamená veřeje, které drží dveře a čepy, na kterých se dveře otáčí. Mezi poradce papeže patřili i biskupové z diecézí kolem Říma. Byli jakýmsi rámem pro Věčné Město. Od roku 1059 jsou kardinálové výhradními 5

voliči nových papežů. Od 12. století byli přibíráni do tohoto sboru i hodnostáři z jiných zemí. V 16. století je jim dopřáno vyšší důstojnosti a začínají být řazeni nad biskupy a metropolitní arcibiskupy. Už z tohoto historického a jazykového nástinu vyplývá pravá totožnost kardinálů: jedná se především o titul, který není spojen s úřadem; je funkcí papežova poradce. Titul se získává udělením, pouhým jmenováním. Proto se na kardinály ani nesvětí ani nežehná jako na opata, ani se nekoná jejich intronizace či pověření úřadem. Jedná se o čestný titul, hodnost. Můžeme říci za zásluhy. Aby se někdo stal kardinálem, je tedy třeba především udělat něco záslužného pro Církev, její rozvoj a růst. Takto to chápal papež Jan Pavel II, který jmenoval kardinálem jednoho albánského kněze, který strávil 40 let svého kněžského života ve vězení. Utrpení pro Církev je jistě největším přínosem pro Boží království. Ale i významní teologové, kněží, se stali kardinály. Papež Benedikt XVI. právě jmenoval do kardinálského sboru dva kněze, bývalé rektory papežských univerzit Gregoriánské a Lateránské. Ocenil tak jejich teologickou, ale také pedagogickou práci na těchto důležitých akademických institucích. Kardinálové tedy nemusí být biskupové. V dějinách tomu tak vždy nebylo. Mezi kardinály se navíc rozlišují tři vrstvy: Kardinálové jáhni, kardinálové kněží a kardinálové biskupové. Jako kardinálové se stanou součásti kléru římské diecéze, a dostanou titulární kostel, i když nadále sídlí ve svěřených diecézích či zastávají funkce v římské kurii: jáhnům je připsána kaple, kněžím farní kostel a biskupům jedna ze sedmi tradičních diecézí kolem Říma. Toto rozlišení však nemá nic společného se stupněm svěcení. Dnes církevní právo stanoví, že kandidáti, jsou-li mladší osmdesáti let, jsou před přijetím kardinálského biretu vysvěceni na biskupy. Kandidáti starší osmdesáti let si mohou zvolit, zda biskupské svěcení přijmou či nikoliv. Kardinál Tomáš Špidlík SJ (čestný občan pustiměřský) zůstal knězem. Ale také se stává, že v poslední chvíli před konzistoří je organizováno biskupské svěcení. To se stalo před několika lety dnes emeritnímu teologovi Papežského domu otci Georges Cottier OP. Toto pravidlo samozřejmě předpokládá, že kandidátem na kardinálský titul není kdokoli, ale jen ten, kdo splňuje podmínky pro začlenění do biskupského sboru, tedy kněz. Někdy se totiž ozývají hlasy o rozšíření tohoto poradního, ale také volebního sboru papeže, i na jiné osoby, například laiky. Vraťme se ale k poslání kardinálů: Jejich purpur, barva biretu a kleriky, má poukazovat na barvu krve. Být poradcem papeže obnáší oddanost Kristovu náměstku až k prolití krve. Raritou v tomto ohledu je, že arcibiskup v rakouském Salzburku má výsadu chodit v červeném, přestože není kardinálem. Symbolismus však zůstává stejný. Noví kardinálové dostávají také prsten, znak ještě většího přidružení, lásky a věrnosti ke Stolci svatého Petra. 6

AUCTORITATE OMNIPOTENTIS DEI, SANCTORUM APOSTOLORUM PETRI ET PAULI AC NOSTRA HOS VENERABILES FRATRES CREAMUS ET SOLEMNITER ENNUNTIAMUS

SANCTÆ ROMANÆ ECCLESIÆ CARDINALES

Zpěv introitu „Exsultate, iusti, in Domino..“ (Žl 32,1-3), ´Radujte se spravedliví v Hospodinu..´ zněl v sobotu 24. listopadu v 10.30 svatopetrskou bazilikou, kdy překračoval její práh papež Benedikt XVI., aby předsedal veřejné konzistoři, při které jmenoval dvacet tři nových kardinálů. Po liturgickém pozdravu, pronášeném latinsky, Svatý otec slavnostně vyhlásil jména těch, které povolává, aby se stali součástí kardinálského kolégia. „Milovaní bratři a sestry, shromáždili jsme se tu o vigílii slavnosti našeho Pána Ježíše Krista, Krále vesmíru, abychom se v modlitbách a prosbách obrátili k všemohoucímu Bohu, aby nás na přímluvu panenské Matky Krista, našeho Vykupitele, dobrotivě provázel svou milostí. Chystáme se totiž k vděčnému a závažnému úkonu naší svaté služby. Týká se především Římské Církve, ale zajímá rovněž celé církevní společenství: povoláme do kardinálského kolégia některé z našich bratří, aby se ještě mocněji připojili k Petrovu Stolci, stali se členy Římského kléru a intenzívněji spolupracovali na naší apoštolské 7

službě. Tito, poctěni posvátným purpurem, musejí být neochvějnými svědky Krista a jeho evangelia v městě Římě i v těch nejodlehlejších končinách. Proto autoritou všemohoucího Boha, svatých apoštolů Petra a Pavla i naší, jmenujeme a slavnostně vyhlašujeme kardinály svaté římské Církve tyto naše bratry… Nato Svatý Otec přečetl seznam nových kardinálů a jejich řád. První z nově jmenovaných kardinálů, Mons. Leonardo Sandri (někdejší substitut státního sekretariátu, dnes prefekt Kongregace pro východní Církve: jménem papeže zaslal farnosti Pustiměř list u příležitosti koncertu Amadeus laudans Deum /9.9.2006/, k poctě papeže Benedikta XVI.), pak Svatému Otci vyjádřil jménem všech

vděčnost a poděkování. Uvedl mj. že v tomto druhém jmenování kardinálů pontifikátu Benedikta XVI. nachází potvrzení různost a všeobecnost Svaté Církve: spolu s několika představiteli Římské kurie se dostává kardinálské hodnosti pastýřům významných a starobylých církví křesťanské Evropy, i pastýřům vzkvétajících církví ve velkých metropolích Afriky, Azie i Amerik. Působivá pak byla následující pasáž: „Zvláštní zmínku zasluhuje volba ctihodného představitele východních katolických církví, babylonského chaldejského patriarchy, jenž vykonává svou patriarchální službu uprostřed slz a krve, a v bolestném exodu tolika křesťanů ze země, která kdysi viděla odcházet Abraháma, společného otce ve víře a naději, země, které se mezi prvními dostalo milosti, že mohla slyšet hlásání evangelia …“. Potom následovala bohoslužba slova, při níž se četl úryvek z prvního listu svatého apoštola Petra (3,14-17), responsoriální žalm byl vzat z 88. žalmu a evangelium z Markova evangelia (10,32-45). Poté následovala homílie svatého Otce: 8

Páni kardinálové, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry! V této vatikánské bazilice, srdci křesťanského světa, se dnes obnovuje významný a slavnostní církevní akt: řádná veřejná konzistoř ke jmenování 23 nových kardinálů, předání biretu a přidělení titulu. Je to událost, která pokaždé vzbuzuje zvláštní dojetí, a to nejen v těch, kteří budou těmito obřady přijati do kardinálského sboru, ale v celé církvi, radující se z tohoto výmluvného znamení katolické jednoty. Samotný obřad klade svou strukturou důraz na hodnotu úkolu, který jsou noví kardinálové povoláni plnit v úzké spolupráci s Petrovým nástupcem, a vybízí Boží lid k modlitbě, aby tito naši bratři zůstali v této své službě vždycky věrni Kristu až k oběti života, bude-li třeba, a aby se nechali vést jedině evangeliem. S vírou se proto semkněme kolem nich a naši modlitbu díkůvzdání pozvedněme nejprve k Pánu. V tomto radostném a intenzivně duchovním klimatu skládám svoje vřelá pozdravení každému z vás, drazí bratři, kteří jste ode dneška členy sboru kardinálů, vybraní k tomu, abyste se podle starobylého ustanovení stali nejbližšími rádci a spolupracovníky Petrova nástupce při vedení církve. Zdravím a děkuji arcibiskupovi Leonardo Sandrimu, který mi vaším jménem adresoval zdvořilé projevy úcty a zároveň podtrhnul význam a důležitost této církevní události. Rád bych kromě toho věnoval náležitou vzpomínku zesnulému Mons. Ignacy Jeżovi, kterého Bůh veškeré milosti povolal k sobě těsně před jeho jmenováním, aby mu daroval korunu jinou, korunu věčné slávy v Kristu. Srdečně zdravím přítomné pány kardinály i ty, kteří s námi nemohou být přítomni fyzicky, ale jsou s námi spojeni duchovně. Slavení konzistoře je vždy prozřetelnostní příležitost, jak nabídnout urbi et orbi městu Římu a světu svědectví oné unikátní jednoty, která kardinály pojí s papežem, římským biskupem. Za těchto slavnostních okolností chci rovněž uctivě a zdvořile pozdravit vládní představitele a osobnosti, kteří sem přišli z nejrůznějších částí světa, jakož i rodinné příslušníky, přátele, kněze, řeholníky, řeholnice a věřící jednotlivých místních církví, z nichž pocházejí noví kardinálové. Nakonec zdravím všechny ty, kteří 9

sem přišli, aby jim projevili svou blízkost a slavnostně jim vyjádřili svou úctu a vroucí radost. Vy, drazí bratři, jste byli dnešní slavností plně začleněni do ctihodné římské církve, jejímž pastýřem je Petrův nástupce. V kardinálském sboru tak ožívá starobylé presbyterium římského biskupa, jehož členové mu kromě plnění pastorační a liturgické služby v různých církvích poskytovali cennou pomoc, pokud jde o plnění úkolů, které patří k jeho univerzální apoštolské službě. Časy se změnily a velká rodina Kristových učedníků je dnes rozeseta na každém kontinentě až do nejvzdálenějších končin země, mluví prakticky všemi světovými jazyky a patří do ní národy každé kultury. Různost členů kardinálského sboru, ať již svou zeměpisnou či kulturní příslušností, zdůrazňuje tento prozřetelnostní růst a zároveň ukazuje změněné pastorační nároky, na něž musí papež hledat odpověď. Univerzalita, katolicita církve se proto dobře odráží ve složení kardinálského sboru. Mnozí jsou pastýři diecézních společenství, jiní jsou přímo ve službách Apoštolského stolce, a další zase prokazují cenné služby na specifickém pastorační poli. Každý z vás, drazí a ctihodní bratři neo-kardinálové, reprezentujete část rozmanitého Kristova mystického Těla, Církve, jež je rozšířena všude. Vím dobře jak je namáhavá a kolik obětí dnes vyžaduje péče o duše, ale znám velkodušnost, která podpírá vaši každodenní apoštolskou činnost. Proto bych při této příležitosti chtěl znovu vyjádřit hluboké uznání za vaši práci, kterou věrně tolik let konáte v různých oblastech církevního ministeria, služby, kterou jste povýšením do kardinálské hodnosti povoláni zastávat s ještě větší odpovědností a v těsné spolupráci s římským biskupem. Myslím nyní na společenství, která jsou svěřena do vaší péče, zejména na ta, která jsou nejvíce zkoušena utrpením, svízelemi a výzvami nejrůznějšího druhu. Mezi nimi nelze v této slavnostní chvíli nepohlédnout s uznáním a vroucími city na křesťanské komunity, jež žijí v Iráku. Tito naši bratři a sestry v téže víře zakoušejí na vlastním těle dramatické důsledky trvajícího konfliktu a momentálně prožívají tu nejkřehčí a nejdelikátnější politickou situaci. Povoláním patriarchy chaldejské církve a jeho začleněním do kardinálského sboru jsem chtěl konkrétně vyjádřit svou duchovní blízkost a srdečné city vůči tamějšímu obyvatelstvu. Drazí a ctihodní bratři, chceme znovu potvrdit solidaritu celé církve vůči křesťanům oné milované země a vyzvat všechny národy, jichž se to týká, aby se modlily k milosrdnému Bohu, aby nastalo vytoužené smíření a pokoj. Před chvílí jsme vyslechli Boží Slovo, které nám pomáhá lépe chápat slavnostní okamžiky, které prožíváme. V úryvku z evangelia Ježíš po třetí připomněl úděl, který jej očekává v Jeruzalémě, ale kariérismus učedníků převážil nad strachem, který je na 10

okamžik obestřel. Po Petrově vyznání v Cesareji a diskusi během cesty o tom, kdo z nich je větší, pohnou ambice Zebedeovy syny k tomu, aby se sami pro sebe dožadovali těch nejlepších míst v mesiášském království na konci časů. V běhu za privilegii vědí ti dva velmi dobře, co chtějí, stejně tak jako těch ostatních deset, kteří se „spravedlivě“ pohoršují. Ve skutečnosti však nevědí, co žádají. Ježíš jim to dává pochopit, když mluví o „ministeriu“, které je očekává, v kategoriích zcela odlišných. Opravuje jejich hrubě pomýlené pojetí věci, podle něhož je člověku možné získat nějaká práva ve vztahu k Bohu. Evangelista Marek nám připomíná, drazí a ctihodní bratři, že každý pravý učedník Kristův může očekávat jen jedno jediné: podíl na jeho utrpení bez jakéhokoliv nároku na nějakou odměnu. Křesťan je povolán přijmout stav „služebníka“, kráčet v Ježíšových šlépějích a dát svůj život pro druhé zadarmo a nezištně. Nikoli hledání moci a úspěchu, ale skromné sebedarování pro dobro církve musí charakterizovat každé naše gesto a každé naše slovo. Pravá křesťanská velikost totiž spočívá nikoli ve vládnutí, ale ve službě. Ježíš dnes každému z nás opakuje, že „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45). To je ideál, kterým se musí řídit naše služba. Drazí bratři, začleněním do kardinálského sboru, vás Pán žádá a svěřuje vám službu lásky: lásky k Bohu, lásky k jeho církvi, lásky k bratřím s maximální a bezpodmínečnou oddaností usque ad sanguinis effusionem, jak praví formule předávání biretu a jak naznačuje červená barva oděvu, který oblékáte. Buďte apoštoly Boha, který je Láska a svědky evangelní naděje: křesťanský lid to od vás očekává. Dnešní ceremonie zdůrazňuje velkou odpovědnost, která spočívá na každém z vás, drazí a ctihodní bratři, a nachází své potvrzení ve slovech apoštola Petra, které jsme před chvílí slyšeli: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Takováto odpovědnost se neobejde bez rizik, ale – jak připomíná znovu svatý Petr „je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného“ (1 Petr 3,17). Kristus vás žádá, abyste před lidmi vyznávali jeho pravdu, přijímali a sdíleli jeho věc, a konali to všechno „s jemností, skromností a dobrým svědomím“ (srov. 1 Petr 3,15-16), tzn. s onou vnitřní pokorou, která je plodem spolupráce s milostí Boží. Drazí bratři a sestry, zítra na slavnost Krista Krále, opět v této bazilice, budu mít to potěšení slavit Eucharistii spolu s novými kardinály, a předám jim prsten. Bude to příležitost nanejvýš významná a vhodná, abychom potvrdili naši jednotu s Kristem a obnovili společnou vůli sloužit mu s naprostou velkodušností. Provázejte je svou modlitbou, aby na obdržený dar odpovídali plnou a stálou oddaností. Obraťme se s důvěrou k Marii, Královně apoštolů. Její duchovní přítomnost dnes v tomto jedinečném večeřadle ať je pro nové kardinály i pro nás všechny zárukou trvalého vylití Ducha svatého, jenž církev na její cestě dějinami řídí. Amen! Nato Svatý Otec vyzval kardinály k vyznání víry a přísaze: „Milovaní bratři, vyznejte nyní před svatým Božím lidem svou víru v Trojjediného Boha i svou věrnost k svaté, katolické a apoštolské Církvi.“ Po společném vyznání víry –Krédu, jež zaznělo z úst kardinálů v jazyce Církve, v latině, následovala přísaha věrnosti a poslušnosti Svatému Otci a jeho nástupcům: 11

Já …… kardinál svaté Římské Církve, slibuji a přísahám, že zůstanu od nynějška, povždy až do konce svého života věrný Kristu a jeho evangeliu, neustále poslušný Svaté apoštolské Římské Církve, blahoslaveného Petrovi v osobě papeže Benedikta XVI a jeho kanonicky zvolených nástupců; že povždy zachovám ve slovech i jednání společenství s katolickou Církví; že nikomu nevyjevím to, co mi bylo svěřeno, abych uchovával a odhalení tohoto by mohlo způsobit škodu či zneuctění ve svaté Církvi; že budu s velkou pečlivostí a věrností plnit úkoly, k nimž jsem ve službě Církvi povolán, dle norem práva. K tomu mi pomáhej všemohoucí Bůh. ACCIPITE BIRETUM RUBRUM Každý z kardinálů pak podle řádu jmenování přistoupil k papeži, poklekl a Svaty Otec mu předal kardinálský biret slovy: „K chvále všemohoucího Boha a důstojnosti Svatého Stolce přijměte červený biret kardinálské hodnosti, na znamení, že máte být připraveni počínat si s neohrožeností, až k prolití krve, k upevňování křesťanské víry, pokoje a klidu Božího lidu a ke svobodě a šíření Svaté Římské Církve.“ Nato následovalo předání titulu či diakonie: „K poctě všemohoucího Bohu a svatých apoštolů Petra a Pavla, svěřujeme ti diakonii svatého Lína (Giovanni kardinál Coppa). Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Pánův pokoj budiž s tebou.“ 12

Pak následovaly přímluvy v šesti jazycích, modlitba Páně – Otče náš, a slavnostní požehnání Svatého otce. Po skončení konzistoře vyšel Svatý otec neplánovaně před baziliku, aby pozdravil zástupy věřících, kteří se už nevešli dovnitř a improvizovaně je také oslovil. Odpoledne se pak uskutečnily zdvořilostní návštěvy u kardinálů, které se konaly na významných místech Vatikánu.

13

EUCHARISTICKÁ KONCELEBRACE A PŘEDÁNÍ KARDINÁLSKÉHO PRSTENU O slavnosti Krista Krále v půl jedenácté dopoledne Svatý otec Benedikt XVI. slavil spolu s 23 novými kardinály eucharistickou bohoslužbu v bazilice sv. Petra, zaplněné do posledního místa. Dalších nejméně 20 tisíc lidí bylo i přes vytrvalý déšť přítomno na svatopetrském náměstí, kde sledovali dění v bazilice na velkoplošných obrazovkách a kam za nimi Benedikt XVI přišel po mši svaté, těsně po poledni, aby se pomodlil tradiční modlitbu Anděl Páně. Konzistoř kardinálského sboru tak vrcholila pro jeho nové členy společným slavením eucharistie s Petrovým nástupcem, během níž od něho každý převzal kardinálský prsten: „Přijmi z rukou Petra tento prsten a věz, že láskou Knížete apoštolů se upevňuje tvoje láska k církvi!“ - praví slavnostní formule předání prstenu, která zazněla - podobně jako celá bohoslužba oběti - v latině - jazyce římské církve. Služba majestátu Krista Krále, před nímž jsou si všichni bratři, tvořila téma působivé homilie Benedikta XVI.: Páni kardinálové, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, vážení pánové a dámy, drazí bratři a sestry! Letošní slavnost Krista Krále, jež korunuje liturgický rok, je obohacena začleněním 23 nových členů do sboru kardinálů, kteří jsou podle tradice dnes zváni, aby spolu se mnou slavili eucharistii. Každého z nich srdečně zdravím, stejně tak jako všechny ostatní přítomné kardinály. Dále mám to potěšení pozdravit delegace z různých zemí a diplomatický sbor u Svatého stolce; četné biskupy a kněze, řeholníky a řeholnice a všechny věřící, zejména ty, kteří pocházejí z těch diecézí, jež jsou svěřeny pastorační péči některých nových kardinálů. Liturgická příležitost Krista krále vytváří pro naši slavnost velmi příznačné pozadí, načrtnuté a osvícené biblickými čteními. Ocitáme jakoby před impozantní freskou se třemi velkými scenériemi: ve středu stojí Ukřižování, podle vyprávění evangelisty Lukáše; na jednom okraji Davidovo královské pomazání staršími Izraele a na druhém kristologický chvalozpěv, jímž svatý Pavel uvádí list Kolosanům. Celku dominuje Kristus, jediný Pán, 14

před nímž jsme všichni bratry. Celá církevní hierarchie, každé charisma a služba, všechno a všichni jsme ve službách jeho majestátu. Musíme vycházet z ústřední události: Kříže. Tady Kristus zjevuje svou jedinečnou královskou hodnost. Na Kalvárii dochází ke konfrontaci dvou krajností. Některé osoby u paty kříže, a také jeden ze dvou zločinců se obracejí k Ukřižovanému s pohrdáním: „Jsi-li Kristus, Král a Mesiáš – říkají – zachraň sebe samého a sestup z popraviště.“ Ježíš však naopak zjevuje vlastní slávu tím, že zůstává tam, na kříži. Jako obětovaný Beránek. Neočekávaně se k němu připojuje druhý zločinec, který implicitně vyznává královskou hodnost nevinného spravedlivého a prosí jej: „Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Svatý Cyril Alexandrijský to komentuje: „Vidíš jej ukřižovaného a nazýváš ho králem. Věříš, že ten, který snáší posměch a utrpení dojde božské slávy“ (Komentář k Lukášovi, homilie 153). Podle evangelisty Jana je božská sláva již přítomna, ale dosud skryta a znetvořena křížem. Také v Lukášově slovníku je budoucnost předjímána přítomností, když Ježíš slibuje dobrému zločinci: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Svatý Ambrož k tomu poznamenává: „Prosil Pána, aby si na něho vzpomněl, až přijde do svého Království, ale Pán mu odpověděl: Vpravdě ti říkám, dnes budeš se mnou v Ráji. Žít znamená být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je Království“ (Výklad Lukášova evangelia, 10,121). Obvinění „To je židovský král“, napsané na tabulce upevněné nad Ježíšovou hlavou, stává se tak proklamací pravdy. Svatý Ambrož komentuje znovu: „Správně je umístěn na kříži ten nápis, neboť Pán Ježíš, třebaže byl na kříži, vyzařoval shůry kříže svou královskou hodnost“ (tamt., 10,113). Scéna ukřižování, podaná čtyřmi evangelii, představuje moment pravdy, ve kterém je roztržena „chrámová opona“ a ukazuje se velesvatyně. V Ukřižovaném Ježíši dochází k maximálnímu možnému zjevení Boha v tomto světě, protože Bůh je láska, a Ježíšova smrt na kříži je největším aktem lásky celých dějin. A proto je na kardinálském prstenu, který zanedlouho předám novým členům posvátného kolegia, znázorněno právě ukřižování. Tento prsten, drazí neo-kardinálové, ať je pro vás vždycky pobídkou připomenout si, jakého Krále jste služebníky, na jaký trůn byl povýšen a jak byl věrný až do konce, aby přemohl hřích a smrt silou božského milosrdenství. Matka Církev, Kristova Nevěsta, vám dává tento odznak jako památku svého Ženicha, který ji miloval a sám sebe za ni vydal (srov. Ef 5,25). Nošením kardinálského prstenu jste tak neustále povoláváni dávat život za církev. Podíváme-li se na scénu Davidova královského pomazání, jak ji představuje první čtení, zarazí nás jeden významný rys královské hodnosti, totiž její „tělesná“ dimenze. Starší Izraele přijdou do Hebronu, uzavřou s Davidem smlouvu a vyznávají, že jsou s ním jedno 15

a chtějí s ním být jedno. Vztáhneme-li tento postoj na Krista, zdá se mi, že totéž vyznání smlouvy můžete velmi dobře přijmout za své právě vy, drazí bratři kardinálové. Také vy, kteří formujete jakýsi „senát“ církve, můžete říci Ježíšovi: „Hle, jsme tvá kost a tvoje maso“ (2 Sam 5,1). Patříme Ti, a s Tebou chceme být jedno. Ty jsi Pastýř Božího lidu, Tys hlava Církve (srov. 2 Sam 5,2). V této slavnostní eucharistické bohoslužbě chceme obnovit naši smlouvu s Tebou, naše přátelství, protože pouze v tomto intimním a hlubokém vztahu s Tebou, Ježíši, náš Králi a Pane, dostává smysl a hodnotu ona důstojnost, která nám byla udělena i odpovědnost, kterou s sebou nese. Nyní nám zbývá obdivovat třetí část „triptychu“, před který nás staví Boží Slovo: kristologický hymnus listu Kolosanům. Nejprve přejímáme pocity radosti a vděčnosti, z nichž vytrysknul, protože království Krista, „dědictví věřících ve světle“, není jen něčím, co lze zdálky zahlédnout, ale je skutečností, které jsme povoláni se účastnit a do níž jsme byli „přeneseni“ díky vykupitelskému dílu Božího Syna (srov. Kol 1,12-14). Toto díkůvzdání otevírá duši svatého Pavla ke kontemplaci Krista a jeho tajemství v jeho dvou hlavních dimenzích: stvoření všech věcí a jejich smíření. První rys Kristova majestátu spočívá ve skutečnosti, že „všechno bylo stvořeno v něm, skrze něho a pro něho.. a všechno v něm trvá“ (srov. Kol 1,16). Druhá dimenze je soustředěna ve velikonočním tajemství: prostřednictvím Synovy smrti na kříži, Bůh smířil v sobě veškeré stvoření, zjednal pokoj na nebi i na zemi; tím že jej vzkřísil z mrtvých učinil jej prvotinou nového stvoření, „plností“ každé skutečnosti a „hlavou mystického těla“, kterým je Církev (srov. Kol 1,18-20). Stojíme znovu před křížem, ústřední událostí Kristova tajemství. Do pavlovské vize kříže je zarámována celá ekonomie spásy a v ní se Ježíšova královská hodnost rozpíná v celé své kosmické šíři. Tento Apoštolův text vyjadřuje syntézu pravdy a víry tak silně, že nemůžeme nestanout v hlubokém úžasu. Církev je nositelkou Kristova tajemství: a to ve vší pokoře a beze stínu pýchy či arogance, protože jde o nejvyšší dar, který obdržela bez jakékoli zásluhy a který 16

je povolána nabízet zdarma lidstvu každé doby jako horizont smyslu a spásy. Není to filosofie, není to gnose, ačkoli obsahuje také moudrost a poznání. Je to Kristovo tajemství; je to Kristus sám, Logos vtělený, zabitý a zmrtvýchvstalý, ustanovený Králem kosmu. Jak nezakoušet výbuch nadšení plného vděčnosti za to, že jsme byli přijati nazírat záři tohoto zjevení? Jak necítit zároveň radost a odpovědnost sloužit tomuto Králi, dosvědčovat životem a slovem jeho majestát? Zejména toto je naším úkolem, drazí bratři kardinálové: oznamovat světu pravdu Kristovu, naději pro každého člověka a pro celou lidskou rodinu. Ve šlépějích 2. vatikánského ekumenického koncilu moji ctihodní předchůdci, služebníci Boží Pavel VI., Jan Pavel I. a Jan Pavel II. byli autentickými heroldy královské hodnosti Krista v současném světě. Je pro mne důvodem útěchy, že na vás mohu neustále spoléhat, ať kolegiálně nebo jednotlivě, abych i já mohl naplňovat toto základní poslání petrovské služby. Těsně je s tímto posláním spojen ještě jeden aspekt, kterého bych se rád na závěr dotknul a svěřil vaší modlitbě: pokoj mezi všemi Kristovými učedníky jako znamení pokoje, kvůli jehož nastolení ve světě Ježíš přišel. V kristologickém hymnu jsme slyšeli velikou zvěst: Bohu se zalíbilo „usmířit“ všecko tvorstvo skrze Kristův kříž (srov. Kol 1,20)! Církev je tou částí lidstva, v níž se už zjevuje královská hodnost Krista, jejímž privilegovaným účinkem je pokoj. Je to nový Jeruzalém, dosud nedokonalý, protože putující dějinami, ale schopný do určité míry předjímat Jeruzalém nebeský. Tady se můžeme nakonec opřít o responsoriální Žalm 121: patří mezi takzvané „výstupní zpěvy“ a je to chvalozpěv radosti poutníků, kteří se ocitli před branami svatého města a zdraví je pozdravem pokoje: shalom! Podle lidové etymologie bývá Jeruzalém interpretován právě jako „město pokoje“, onoho pokoje, který Mesiáš, Syn Davidův, přišel ustanovil v plnosti časů. V Jeruzalému rozpoznáváme podobu církve, svátost Krista a jeho Království. Drazí bratři kardinálové, tento Žalm dobře vyjadřuje vroucí zpěv lásky k církvi, který vy ve svém srdci zajisté nosíte. Věnovali jste svůj život službě církvi a nyní jste povoláni přijmout v ní pověření nejvyšší odpovědnosti. Kéž ve vás dojdou plného přijetí slova Žalmu: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj“! (v.6). Modlitba za pokoj a jednotu ať je vaším prvním a hlavním posláním, aby byla církev „pevná a sjednocená“, znamením a nástrojem jednoty celého lidstva (srov. Lumen gentium, 1). Kladu, ba všichni společně klademe toto své poslání pod bdělou ochranu Matky církve, Nejsvětější Panny Marie. Jí, spojené se Synem na Kalvárii a přijaté jako Královna po jeho pravici ve slávě, svěřujeme nové kardinály, kardinálský sbor a celé katolické společenství, usilovně rozsévající v brázdách dějin Království Krista, Pána života a Knížete pokoje. 17

18

Vaše Eminence, pane kardinále, s velkou radostí a vděčností jsme my, vaši spoluobčané, přijali zprávu o tom, že papež Benedikt XVI. jmenoval Mons. Giovanni Coppu kardinálem Svaté Římské Církve. V paměti nám v tu chvíli ožívala slova, jimiž první český prezident, Václav Havel, vítal poprvé v dějinách země Svatého Otce Jana Pavla II.: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Vím však, že dnes jsem svědkem zázraku!“ Víme, že „vaše osobnost si v novodobých dějinách této země získala velký respekt a vážnost“1, nevíme však, čím jsme si tento dar Prozřetelnosti zasloužili. Znovu k nám proto zaznívá výzva „Duc in altum“, jež promlouvala ve chvíli, kdy jsme Vás poprvé mohli zvát našim spoluobčanem. Jako naplněné proroctví k nám v tuto chvíli zní slova L. Horeckého, tehdejšího starosty: „Nevím, zda v následujících osmi staletích bude moci některý z mých nástupců udělit 'čestné občanství' osobnosti ještě významnější“. Vskutku, Eminence, nejsme to my, nýbrž sám Bůh, jenž nám ve vznešeném spoluobčanu dává „osobnost ještě významnější“. A my jsme toho svědky. Za to vše nyní ze rtů, srdcí, myslí splývá dík, v němž prosbu i přání chceme vyslovit: Quod bonum, faustum, felix, fortunatumque sit!

Zdvořilostní návštěvy u kardinálů: předání daru Obce Drysice kardinálu Coppovi, Palazzo della Canonica, Vatikán 1

Starosta Luděk Horecký v projevu před udělením čestného občanství Drysic, 16. 6. 2001. 19

SV. AFRAHAT – MOUDRÝ PERŠAN

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 21. 11.)

Drazí bratři a sestry, chtěl bych vás dnes na naší exkurzi po světě církevních otců zavést do málo známé části světa víry. Na území, v nichž ještě nezávisle na řeckém myšlení rozkvétaly církve semitského jazyka. Tyto církve se rozvíjely během 4. století v Sýrii, od Svaté země k Libanonu až do Mezopotámie. Ve 4. století, které bylo obdobím formace na církevní i literární rovině, si tato společenství dokázala osvojit svébytné asketickomnišské rysy, které nebyly ovlivněny egyptským mnišstvím. Syrská společenství 4.století reprezentují semitský svět, z něhož vychází samotná Bible, a jsou výrazem křesťanství, jehož teologické formulace ještě nebyly ve styku s odlišnými kulturními proudy, a žila proto ve svých vlastních myšlenkových formách. V těchto církvích měly v rozvoji teologického a duchovního myšlení životně důležitou roli jak asketismus v rozmanitých formách poustevnického života (pouštní eremité, stylité), tak mnišství v různých podobách komunitního života. Chtěl bych představit tento svět na velké postavě Afrahata, známého také pod přídomkem „Moudrý“, jedné z nejvýznamnějších a zároveň nejtajemnější osobností syrského křesťanství 4. století. Pocházel z oblasti Ninive-Mossulu v dnešním Iráku a žil v první polovině 4. století. O jeho životě máme málo zpráv. Měl však úzké vztahy s asketickomnišským prostředím syrské církve, o níž nám zachoval zprávy ve svém díle a které věnoval část svých reflexí. Podle některých pramenů byl dokonce představeným kláštera a snad se stal biskupem. Napsal 23 promluv známých pod názvem Výklady či Promluvy, v nichž pojednává o různých tématech křesťanského života: o víře, lásce, půstu, pokoře, modlitbě, asketickém životě a také o vztahu mezi judaismem a křesťanstvím, mezi Starým a Novým zákonem. Píše jednoduchým stylem, pomocí krátkých věta a někdy kontrastních přirovnání. Nicméně dokáže vést důsledný a dobře artikulovaný výklad na různá předem daná témata. Afrahat pocházel z církevního společenství, které se nalézalo na pomezí judaismu a křesťanství. Bylo to společenství velmi úzce spojené s mateřskou církví v Jeruzalémě, a její biskupové bývali tradičně voleni mezi údajnými „příbuznými“ Jakuba, „bratra Páně“ (srov. Mk 6,3). Šlo tedy o osoby spojené pokrevně i vírou s Jeruzalémskou církví. Jazykem Afrahata byla syrština, tedy semitský jazyk podobně jako hebrejština Starého zákona a aramejština, kterou mluvil Ježíš. Církevní společenství, do něhož Afrahat patřil a v němž žil, bylo komunitou, která usilovala o věrnost židovsko-křesťanské tradici, za jejíž dceru se považovala. Udržovala proto těsné vztahy s hebrejským světem a jeho posvátnými Knihami. Afrahat se příznačně označuje za „učedníka Písma svatého“ Starého a Nového zákona (Výklady 22,26), který považuje za jediný zdroj své inspirace a utíká se k němu tak hojně, že z něho činí střed své reflexe. Ve svých Výkladech podává Afrahat různé argumenty. Věrný syrské tradici, často prezentuje spásu uskutečněnou Kristem jako uzdravení a Krista samého jako lékaře. Naproti tomu hřích spatřuje jako ránu, která může být uzdravena jenom pokáním: „Muž, 20

který je zraněn v bitvě – říká Afrahat – se nestydí svěřit se do rukou moudrému lékaři… A stejně tak, kdo je zraněn Satanem, nemusí se stydět uznat svou vinu, vzdálit se od ní a žádat lék pokání“ (Výklady 7,3). Dalším důležitým aspektem Afrahatova díla je jeho učení o modlitbě, a zejména o Kristu jako mistru modlitby. Křesťan se modlí a následuje Ježíšovo učení a příklad modlitby: „Náš Spasitel učil takto se modlit, když říkal: »Modli se ve skrytu k Tomu, který je skryt, ale vidí všechno« a dále »Vejdi do své komůrky a modli se ke svému Otci, který je ve skrytosti, a Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí« (Mt 6,6). Náš Spasitel chce ukázat, že Bůh zná touhy i myšlenky srdce“ (Výklady 4,10). Podle Afrahata je křesťanský život soustředěn v následování Krista, v nesení jeho jha a v jeho následování na cestě Evangelia. Jednou ze ctností, která ke Kristovu učedníku nejvíce patří, je pokora. Není to druhotný rys duchovního života křesťana. Přirozenost člověka je pokorná a Bůh ji povyšuje ke své slávě. Pokora, poznamenává Afrahat, není záporná hodnota: „Je-li kořen člověka zasazen v zemi, jeho plody vyrostou před Pánem na výsostech“ (Výklady 9,14). Je-li křesťan pokorný v pozemských skutečnostech, v nichž žije, může navazovat vztah s Pánem: „Pokorný je pokorným, ale jeho srdce vystupuje do výjimečných výšin. Oči jeho tváře vidí zemi a oči jeho mysli výšiny nezměrné“ (Výklady 9,2). Velmi pozitivní je pojetí, které má Afrahat o člověku a jeho tělesné skutečnosti: lidské tělo je podle příkladu pokorného Krista povoláno ke kráse, radosti a světlu: „Bůh se sklání k člověku, který miluje, a milovat pokoru a setrvávat ve stavu pokory je spravedlivé. Pokorní jsou prostí, trpěliví, milovaní, úplní, přímí, zkušení v dobrém, rozvážní, klidní, moudří, pokojní, mírumilovní, milosrdní, připravení k obrácení, dobromyslní, hlubocí, vyvážení, krásní a žádoucí“ (Výklady 9,14). Afrahat často představuje křesťanský život v jasných asketických a duchovních dimenzích: jeho základem je víra. Ta činí z člověka chrám, kde přebývá samotný Kristus. Víra tedy umožňuje upřímnou lásku, která se vyjadřuje láskou k Bohu a k bližnímu. Dalším důležitým Afrahatovým aspektem je půst, který chápe v širokém smyslu slova. Mluví o půstu od pokrmu jako nezbytné praxi k tomu být láskyplný a čistý, půstu zdrženlivosti kvůli svatosti, půstu od prázdných a ohavných slov, půstu od hněvu, půstu od majetku kvůli službě, půstu od spánku kvůli bdění na modlitbě. Drazí bratři a sestry, vraťme se ještě na závěr k nauce Afrahata o modlitbě. Podle tohoto starověkého „Mudrce“ se modlitba uskutečňuje, když Kristus přebývá v srdci křesťana a vybízí jej k důslednému úsilí lásky k bližnímu. Píše: „Dej útěchu zkroušeným, navštěvuj nemocné, buď oporou chudých – to je modlitba. Modlitba je dobrá, a její skutky jsou dobré. Modlitba je přijata, když dává útěchu bližnímu. Modlitba je vyslyšena, když je v ní přítomno také odpuštění za urážky. Modlitba je silná, když je plna moci Boží“ (Výklady 4,14-16). Afrahat nás těmito slovy zve k modlitbě, která se má stát křesťanským životem, realizovaným životem, který je prostoupen vírou a otevřeností k Bohu a tím i láskou k bližnímu. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

21

Tomáš Špidlík

„Maranathà“ ŽIVOT PO SMRTI

„Maranathá“, „Přijď, Pane“, byla jednou z proseb prvních křesťanů. Podle svatého Pavla jsou křesťané „těmi, kdo milují parúsii“ (2Tim 4,8), kdo s radostí čekají na druhý příchod Pána. Jestliže tomu tak mnohdy není, je to i proto, že vzniklo přesvědčení, že existují dva různé životy a jednoho dne se musí nevyhnutelně jeden opustit, aby se přešlo do druhého. To pak činí člověka tragicky rozděleným. Navíc, jistá teologie, se chopila témat, která se vztahují k eschatologii (smrt, soud, peklo, život věčný, …), vypočítává je jedno vedle druhého, a tím přeměnila symboly v logický systém, bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu životu. Kardinál Špidlík prochází patristické a východní prameny, které popisují poslední časy jako nové stvoření, jako setkání Boží činnosti s dozráváním světa, kde dějiny nejsou jen materiálem pro soud, ale také „stavebními kameny“, z nichž povstane nový Jeruzalém. (kniha vyšla italsky v březnu 2007)

Peklo Církevní kázání Způsob řeči je různý podle dob a okolností, avšak Církev nikdy nezastírala pravdu o pekle. Didaché předkládá křesťanskou morálku ve formě dvou cest: lidé se dělí na ty, kteří se zachrání a na ty, kdo jdou k záhubě. Stejné učení čteme v Barnabášově epištole. Tyto meditace se považují za velmi užitečné i pro mnichy, kteří už své rozhodnutí pro dobrý život učinili, jak říká Kasián, který shrnuje tradici askétů v egyptské poušti a jež ovlivnila náboženský život na Západě. Lze sledovat, jak toto kázání nabylo během staletí mnohdy až bizardních forem, a to jak ve slovech, tak v obrazech. To pak provokuje k reakcím: nejenže se vyhýbá kázáním na toto téma, ale začíná se uvádět v pochybnost samotná existence věčných trestů, a to mnohem kategoričtěji, než jak v dávných dobách činil už Origenes. Berďajev se domnívá, že objevil příčinu tohoto postoje ve zkomoleném způsobu, jakým je otázka předložena: pozorování zla ve světě a současně odplaty prostřednictvím spravedlivého trestu. Ve skutečnosti – říká – zlo nemůže být překážkou víry v Boha. Naopak, „Právě proto, že ve světě existují zlo a utrpení, existuje Bůh; existence zla je jedním z důkazů existence Boha. Pokud by svět spočíval jen v dobru a dobrém, pak by 22

Boha nebylo třeba“. Svět přechází od počáteční nepřítomnosti rozlišení mezi dobrem a zlem k přísnému rozlišování těchto dvou pojmů, aby nakonec dospěl k novému rozlišení dobra a zla, obohacenému celou zkušeností jejich rozlišení. Jinými slovy, dojde se k Bohu a k ráji v Bohu, za hranicí dobra a zla, v „přesažném dobru“. Tradiční kázání o pekelných trestech se těžko smiřuje s těmito kosmickými vizemi. Pociťujeme proto nutnost ověřit význam jednotlivých tvrzení, převzatých ze zjevení.

Texty Písma svatého Ze Starého zákona se uvádějí tři předobrazy: oheň, který sestoupil z nebe, aby zničil Sodomu a Gomoru (srv. Gen 19,23; Am 4,11; Žl 11,6); v knize proroka Izaiáše se mluví o zničení města Tofet, kde je vidět mrtvoly těch, kdo se bouřili proti Bohu, jinde pak se otvírá země, aby pohltila Kora, Datana, Abirama (srv. Nm 16,32s). Za zmínku stojí, že i v evangelijním podobenství o chudém Lazarovi, se mluví o propasti, která odděluje odsouzené od živých (srv. Lk 16,2326). Když na toto téma mluví Ježíš, klade více důraz na ztrátu života, na odloučení od něho, než na popisy pekla, převzaté z jeho prostředí. I přes to všechno obrazy, kterých používá, jsou působivé: odsouzení se musejí objevit jako vržení „do ohnivé pece, kde bude pláč a skřípání zubů“ (Mt 13,42), v podsvětí, „kde jejich červ nehyne a oheň nehasne“ (Mk 9,48), kde mizí duše i tělo (srv. Mt 10,28). Na vážnosti těmto výrazům přidává to, je, že je pronesl právě ten, který má moc uvést toto odsouzení ve skutek, poslat své anděly, aby ty, kdo páchali nepravosti, uvrhli do ohnivé pece a jenž pronáší zlořečení: „Pryč ode mě, zlořečení“ (Mt 25,41), neznám vás“ (Mt 25,12). V těchto textech se setkáváme s následujícími pojmy: „věčné odsouzení“, „peklo“, „oheň“, „druhá smrt“. Jak je vykládají křesťané? Slovo odsouzení je spjato s tématem posledního soudu. Zastavme se tedy u dalších tří.

Peklo Stejný termín užívaný jak v jednotném, tak v množném čísle, se do češtiny překládá „peklo“ a „pekel“. Chtějí se tím naznačit dvě různé situace. Ježíšovým sestupem do pekel, se otevřely dokořán brány této říše smrti, aby osvobodily ty, kdo jsou tu vězněni, zatímco peklo, kde jsou odsouzení, zůstává zavřené navždy. Okolnost, že v obou případech jde v podstatě o stejný výraz, je význačná a vyjadřuje zjevení: bez zásahu Krista by bylo pouze jediné peklo, šeol, bez jakékoli naděje. 23

Ale jak o tomto předmětu pojednat, aniž bychom použili fantastických popisů a současně neomezili všemohoucí sílu božské lásky, která chce zachránit všechny? Nejlepší způsob, jak toto téma představit, našli starobylí ikonografové posledního soudu. Tito, jak jsme zmínili, nepředstavují Krista jako Michelangelo v Sixtínské kapli, vrhajícího odsouzené do pekel, nýbrž naopak, sestupujícího po celé dějiny z nebe, aby nabídl ruku lidem, kteří všichni dlí v propasti pekel. Jejich prototypem je kající lotr, který byl ukřižován po Ježíšově boku a nyní se nachází v ráji. A jestliže i přes takovou Boží lásku jsou někteří zatvrzelí, kteří odmítají Spasitelovu napřaženou ruku, jsou to oni, kdo si pro sebe vybrali druhou smrt.

Druhá smrt Obětí svého života Ježíš zlomil brány pekel, osvobodil nás z důsledků smrti. Peklo, jako „druhá smrt“ (Ap 21,8) znamená odmítnutí spásy nabízené tím, jenž přemohl smrt. Díváme-li se na problém z tohoto pohledu, odpadají námitky, které se vznášejí proti věčnému odsouzení. Toto, jak říkají, by bylo výrazem kruté odplaty nebo přinejmenším spravedlivého trestu, ale neúměrného, neslučitelného s nekonečnou Boží dobrotou. Všechny tyto úvahy vycházejí z falešného předpokladu. Božský trest se představuje na stejné úrovni jako trest uvalený zvenčí soudcem na světském soudě, který by se dal zaměnit za jiný. Ani „první smrt“ není takovou, vzhledem k tomu, že je důsledkem, vnitřně obsaženým už v samotném hříchu. Jediným, kdo si „ukládá“ trest je sám viník. Věčné odsouzení nesmí omezovat věčnou Boží lásku, nýbrž potvrdit její nezbytné požadavky. I lidská láska „nenávidí“ to, co je s ní v rozporu, snaží se, aby to neexistovalo. Hříšník ze své strany odmítá milovat Boha, a tím popírá existenci božské lásky vůči sobě samému. V tomto kontextu uveďme příklad ze života proslulého turínského zpovědníka, dona Cafassa. Nějaký zločinec se odmítal vyzpovídat, řka: Bůh mi nemůže odpustit, nemohu být spasen. Po dlouhém rozhovoru se zpovědníkovi podařilo ho přesvědčit, že přece nějaká možnost ze strany Boží existuje. A když kajícník připustil, že mu Bůh může odpustit, neodmítl mu dát rozhřešení. „Přijal jsi lásku Boží a tato láska vykoná co zbývá…“. To lze potvrdit učením sv. Bazila. Způsob, jakým se Bůh obrací k lidem je jeho Slovo – Kristus. Přijmout stvořitelské Boží slovo, znamená existovat, přijetí spasitelného slova přináší spásu. Toto spojení hříchu se smrtí inspirovalo středověké umělce k jejich zobrazování pekla, kde do nejhlubší propasti umísťovali vrahy. Na obraze pekla v jednom etiopském rukopise je peklo znázorněno ve tvaru hrobu a v jeho hloubce se nachází žena, která zabila své dítě. Pakliže Dante tam umístil Bruta a Cassia, vrahy Césara, bylo tomu tak proto, že to žádalo 24

středověké mínění; avšak i to může mít symbolický význam: vrahy císaře jsou ti, kterých si vážil jako svých nejvěrnějších přátel. Více biblickou variantou je když se tam umísťují Kain a Jidáš: zrádce Krista, který je život věčný, je přidružen k prvnímu lidskému vrahovi, aby se tím ukázalo, jak se obě smrti stýkají.

Temný oheň Od časů vyvolení Abraháma se znamení ohně objevuje ve vztazích Boha ke svému lidu: „Když zapadlo slunce, nastala hustá temnota, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi rozpůlenými zvířaty (obětovanými Bohu v oběť). V ten den uzavřel Hospodin s Abrahámem tuto smlouvu“ (Gen 15,17). Ježíš má křtít ohněm a Duchem svatým (srv. Mt 3,11s). Sestoupení Ducha svatého je zjeveno symbolem ohněm (srv. Skt 2,1s). Toto biblické zjevení nelze ztotožňovat s náboženstvími, která zbožšťují oheň. Izraelité, stejně jako okolní národy, znali teorii o čtyřech přírodních prvcích, ale v náboženském kontextu má oheň hodnotu pouze jako znamení přítomnosti JHWH. On se zjevuje „jako oheň“, když vstupuje do osobního dialogu s lidmi. Na druhé straně oheň není jediným symbolem jeho blízkosti a působení: je spjat i s opačnými symboly jako jsou vánek, voda, vítr a proměňuje se ve světlo. Starobylá syrská tradice mluví také o božském ohni v lůně Panny Marie, v řece Jordánu při Ježíšově křtu a v eucharistii. Efrém se takto obrací na Krista: „Pohleď, Oheň a Duch jsou v lůně té, která tě nosila; Oheň a Duch jsou v řece, v níž jsi byl pokřtěn“. Přítomnost ohně v Mariině lůně se přirovnává k božskému ohni ve svátostech. V témže hymnu Efrém dále říká: „Oheň a Duch jsou v našem křtu, i v chlebě a kalichu jsou Oheň a Duch svatý“. Proto se při svatém přijímání užívá výrazu: „Přijmi uhel hořící!“ Ve svých kázáních však Ježíš prohlubuje i obrazy proroků o stravujícím ohni a mluví o „ohni pekelném“ (srv. Mt 5,22), o těch, kdo činili nepravosti, spálených jako koukol v hořícím ohni (srv. Mt 13,40-42). Z toho vyplývá, že by bylo třeba rozlišovat dvojí oheň, jeden pro spravedlivé, druhý pro zlé? A jak ho chápat? Vyjdeme z prvního předpokladu, že Bůh sám se zjevuje člověku. Nemůže jít než o zjevení lásky. U těch, kdo ji přijmou, probouzí odpovídající reakci lásky, tedy blaženost. A u těch, kdo ji nepřijmou, musí být reakce opačná. Jak to vyložit? Hledají se analogie v lidských vztazích. Vezměme jednu takovou z příručky příkladů pro kazatele. Manžel je neustále své ženě nevěrný, ale pokaždé, když se vrátí domů vidí, že ho manželka nepřestává upřímně milovat a pečuje o to, aby mu nic nescházelo. Výsledek je, že všechna tato znamení dobroty v něm rozdmýchávají vztek, a tuto zuřivost obrací proti ubohé ženě. Tato psychologická analogie pomáhá jistým způsobem pochopit, jak může oheň lásky probouzet oheň bolestné zuřivosti. 25

Pokusme se však přiblížit problém prostřednictvím duchovní trichotomie, s níž Otcové vysvětlovali antropologii. Božský oheň se projevuje v lidském srdci jako přítomnost oživujícího Ducha svatého, dárce života věčného. Člověk, který jím pohrdá, je vinen „druhou smrtí“, je ve stavu duchovní sebevraždy, od chvíle, kdy v tragickém konfliktu mezi životem a smrtí dá přednost smrti. Prohlašuje, že jeho život už nemůže mít smysl a že i všechno, co vykonal a všechny vztahy v minulosti musí tento smysl musí ztratit. Mohlo by to odpovídat poena sensus, smyslovému utrpení, jež prožívají tvorové, jak o něm mluví teologové, neoddělitelně spojeném s poena damni, ztrátou Boží milosti, která je principem života. Izák Syrský, velký mystik ze VII. století, říká: „Já pravím, že ti, kdo trpí v pekle, jsou trýzněni útrapami lásky, to znamená, že se tam více pociťují provinění v lásce, než muka, působená strachem. Utrpení, co hřmí v srdci nad nedostatkem lásky je silnější, než jakákoli jiná trýzeň.“ Vědom si toho, že ve stavu, v němž se nachází, neodpovídá záměru, jaký s ním měl Bůh – v terminologii Otců Božímu podobenství, člověk i přesto miluje tento svůj obraz a nemůže se ho vzdát, protože spatřuje sebe sama v Kristu, a nemůže nemilovat sám sebe tak, jak se jeví v Kristu. Touto láskou je Duch svatý, který mu rozněcuje srdce, ale stává se i soudem nad sebou samým a nad vzdáleností, která ho dělí od Krista a jeho samého od Něj. Týž oheň tedy, oheň lásky, spaluje i těší, trýzní i rozveseluje. Ostatně, je lépe dále nebádat nad tajemstvím zla, které je v podstatě negativní a nedá se vyjádřit pozitivními pojmy.

Věčné zavržení Představa nekonečně dlouhých útrap sloužila lidovým kazatelům k probuzení pocitu bázně Boží, ale současně probouzela pochybnosti mezi intelektuály. Mnozí tu například spatřovali nejen protiklad k nezměrné lásce Boží, ale dokonce i psychologickou obtíž kvůli blaženosti spravedlivých v nebi: jak by mohli být šťastní, když shůry vidí útrapy přátel a příbuzných v propasti nikdy nekončících soužení? Ještě záludnější jsou však spekulativní námitky, které se pokládají v této formě: smrtí se přechází do věčnosti, opouští se kategorie času; nemá tedy smysl mluvit o nekonečně dlouhých útrapách. Abychom mohli na tyto obtíže odpovědět, je třeba především objasnit křesťanský pojem věčnosti. Učiníme tak v následující kapitole. Je však nutné, abychom už nyní využili závěrů, k nimž se dospěje. Věčnost skutečně nelze ztotožňovat s do nekonečna se prodlužujícím časem. Tím odpadají první námitky. Věčnost však, chápaná v kristologickém smyslu jako anamneze minulosti, znamená, že všechno, co se ve světě stalo, je v Božích očích nesmazatelné. Blažení v nebi tedy mohou požívat nesmírné útěchy při pohledu, jak každé dobro, které na zemi vykonali i každý hřích, napravený pokáním, nabyl věčné hodnoty. Jaký pohled se však nabízí svědomí zatraceného, který si uvědomuje, že jeho zlo už teď není napravitelné? Písmo svaté to vyjadřuje velmi působivým obrazem červa: ti, kdo užívali schopností, které jim Pán Bůh dal, ke skandálním činům, budou umístěni „v pekle, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Mk 9,47-48). Pavel Florenskij se domnívá, že k jistému pochopení tohoto stavu nám mohou pomoci lidé posedlí ďáblem. Tito však, poté co jsou skrze exorcizmus vysvobozeny, na toto období utrpení zapomínají. Autor však má za to, že si ho můžeme představit díky snu, který měl, jako by se jednalo o prožitou zkušenost. Hleďme, jak ho popisuje: „otázka ´druhé smrti´je bolestná; jednou jsem ji zakusil ve snu zcela konkrétně, bez obrazů a se 26

zážitky čistě niternými. Obklopovala mě hutná temnota, tak hustá, že byla až hmatatelná; jisté síly mne táhly ke okraji a cítil jsem, že je to okraj božského Bytí, a za ním je už jen absolutní nicota. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem; ještě okamžik a věděl jsme, že by znamenal naprosté metafyzické zničení. V krajním zoufalství jsme křičel hlasem, který už nebyl můj: ´Z hlubin volám k tobě, Hospodně, Pane vyslyš hlas můj´ (Žalm 129,1)“. Slova o zkušenosti „absolutního zničení“ jsou snad hlubší, než se na první pohled zdají.

Meditace o pekle Od doby sv. Řehoře Velikého až donedávna měly jisté svaté osoby vidění pekelných muk, jako například sv. Františka Římská, sv. Pavel od Kříže, atd. Nelze je pochopitelně používat jako důkazů k teologickým argumentacím. Jejich užitečnost oceníme jen tehdy, chápeme-li cíl, kvůli němuž je Prozřetelnost dala zakusit. Lidoví kazatelé se na ně odvolávají, aby vzbudili spasitelnou bázeň, jako motiv k obrácení z hříchu. Pro Terezii z Avily bylo naopak vidění pekla motivem k tomu, aby vzdala Bohu díky: „Pochopila jsem, že mi bylo velkou milostí, když mi Pán dal na vlastní oči spatřit propast, z níž mne jeho milosrdenství vysvobodilo“. A připojuje ještě dva další užitečné důvody. Cítila se tímto viděním povzbuzena k trpělivému snášení stávajících obtíží a jako by se zdvojnásobila k její horlivost pro spásu jiných. Svatý Ignác z Loyoly doporučuje meditaci o pekelných mukách na začátku Duchovních cvičení, v „prvním týdnu“, který má připravit k definitivnímu rozhodnutí pro Kristovo království. Dávní asketi, kteří označovali mnišský život jako trvalé pokání, doporučovali často myslet na peklo, zvláště pak když se uléhá a když se vstává. Nesmí nám však uniknout výsledek, který od této připomínky očekávali. Na začátku se nesmí pohrdat pocitem bázně Boží. Ale stálým pokáním myšlenka na věčné zatracení mění značně svůj tón. Bázeň se proměňuje v lásku, pláč v nevýslovnou radost (pénthos), v pocit hluboké vděčnosti za osvobození z nebezpečí, která nám hrozí. V tomto smyslu mohl svatý Antonín Poustevník říci: „Já už se Boha nebojím“. Silván z Hory Athos pak opakuje jinou radu, vyvěrající z téže tradice: „Drž svého ducha v pekle, a nezoufej!“ A modlíval se takto: „Ach, Pane, svět spěje ke zkáze. A mně, poslednímu a nejhoršímu ze všech, otvíráš život věčný. Pane, nemohu být sám; dej, ať tě pozná celý svět“. Dokud bude jediná duše v pekle, bude tam i Kristus. A Silván chce být s jedním i s druhým. Avšak spíše než by se ztotožňoval s Kristem, což by mohlo vést k pýše, raději se ztotožňuje s prvním Adamem, tím, jenž svým hříchem způsobil tento zmatek v lidské přirozenosti: ve starém Adamovi je Silván spasen díky Kristu, druhém Adamovi. Adamovy slzy se stávají jeho vlastními. A tím, že se poznává v prvním Adamovi, prahne všemi silami po příchodu posledního Adama: „I já přišel o milost a jednohlasně volám spolu s Adamem … Adam ztratil pozemský ráj a se slzami jej hledal … ale Pán mu ve své lásce daroval na kříži ráj lepší … v němž září jas svaté Trojice“. Z toho plyne, že meditace o pekle závisí na osobní dispozici a způsob, jak ji konat nelze zobecňovat. Běžné meditace, které se předkládaly v klášteře podle obvyklého schématu, se nehodily svaté Terezii od Dítěte Ježíše, která praktikovala spiritualitu láskyplné důvěry v Ježíše. Kázání o pekle ji natolik děsilo, že - podle svědectví představené, - by zemřela, pokud by se tímto stylem pokračovalo. Jestliže duchovní růst postupuje obvykle od strachu k útěše lásky (stejně jak to chce i metoda ignaciánských exercicií), není dobře obracet putování a vracet se k schématu shora dolů. (pokračování příště: Očistec) 27

KULTURNÍ MNOHOSTRANNOST KŘESŤANSTVÍ

SV. EFRÉM SYRSKÝ

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 28. 11.)

Drazí bratři a sestry, Podle všeobecně dnes rozšířeného mínění je prý křesťanství evropským náboženstvím, které později rozšířilo kulturu tohoto kontinentu do jiných zemí. Skutečnost je však mnohem složitější, poněvadž kořen křesťanského náboženství je v Jeruzalémě, ve Starém zákoně a v semitském světě. Křesťanství neustále čerpá z tohoto kořene Starého zákona. Jeho rozšíření směřovalo v prvních stoletích jak na západ, do řecko-latinského světa, kde pak inspirovalo evropskou kulturu, tak na východ, až do Persie a do Indie, kde v semitských jazycích přispělo k vytvoření specifické kultury s jejími vlastními výrazy a identitou. Abychom spatřili tuto kulturní mnohotvárnost počínající jediné křesťanské víry, mluvil jsem minulou středu o představiteli tohoto odlišného křesťanství, perském Afrahatovi Moudrém, který je u nás takřka neznámý. V téže linii bych dnes rád mluvil o svatém Efrémovi Syrském, který se narodil v křesťanské rodině roku 306 v Nisibisu. Je nejvýznamnějším představitelem křesťanství syrského jazyka a povedlo se mu jedinečným způsobem spojit povolání teologa a básníka. Vyrostl a formoval se u Jakuba, biskupa Nisibisu (303-338), a spolu s ním v tomto svém městě založil teologickou školu. Byl vysvěcen na jáhna a intenzivně žil životem místní křesťanské komunity až do roku 363, kdy Nisibis padl do rukou Peršanů. Efrém pak emigroval do Edessy, kde pokračoval ve své činnosti kazatele. Zemřel v tomto městě roku 373 jako oběť nákazy při ošetřování nemocných morem. Neví se s určitostí, zda byl mnichem, ale v každém případě je jisté, že zůstal po celý život jáhnem, přijal celibát a chudobu. Takto se ve specifice svého kulturního výrazu jeví společná a základní křesťanská identita: víra, naděje – naděje, která umožňuje žít v tomto světě v chudobě a cudnosti a přitom skládá všechno své očekávání v Pána - a nakonec láska, až k sebedarování v péči o nemocné morem. Svatý Efrém nám zanechal velké teologické dědictví: jeho rozsáhlé dílo lze rozdělit do čtyř kategorií: spisy psané jako řádná próza (polemické traktáty anebo biblické komentáře); díla poetické prózy; homilie ve verších a nakonec hymny, které představují určitě tu nejrozsáhlejší část Efrémova díla. Je to autor bohatý a zajímavý z mnoha hledisek, ale zejména z hlediska teologického. Specifikem jeho díla je to, že se v něm snoubí teologie a poezie. Chceme-li se přiblížit k jeho nauce, musíme hned od začátku na mít na zřeteli právě to, že se přistupuje k teologii poetickou formou. Poezie mu prostřednictvím paradoxů a obrazů dovoluje prohloubit teologickou reflexi. Jeho teologie se zároveň stává liturgií a hudbou. Byl totiž i velkým skladatelem a hudebníkem. Teologie, 28

reflexe o víře, poezie, zpěv, chvály Boží jdou vedle sebe. Právě v liturgické povaze teologie svatého Efréma vychází jasně najevo božská pravda. Ve svém bádání o Bohu, ve své teologické práci postupuje cestou paradoxu a symbolu. Široce upřednostňuje protikladné obrazy, které mu slouží ke zdůraznění tajemství Boha. Nemohu z něj nyní prezentovat mnoho také proto, že poezie je stěží přeložitelná, ale pro určitou představu jeho teologie bych rád citoval alespoň část z jeho hymnů. Nejprve vám s ohledem na blížící se Advent nabídnu některé nádherné obrazy, vzaté z jeho hymnu O Narození Krista. Efrém před Nejsvětější Pannou inspirovaně vyjadřuje svůj obdiv: „Pán k ní přišel, aby se stal sluhou. Slovo k ní přišlo, aby v jejím lůně mlčelo. Blesk vstoupil do ní, aby nevyvolal hřmění. Pastýř k ní přišel, a hle, narodil se Beránek, jenž tlumeně pláče. Mariino lůno totiž obrátilo role: Ten, který stvořil všechny věci, vstoupil do něj chudý. Nejvyšší přišel k ní (Marii), ale vešel s pokorou. Záře vešla do ní, ale v šatech skromných. Ten, který štědře rozdává, poznal hlad. Ten, který napájí, zakusil žízeň. Nahý a svlečený z ní vyšel ten, který odívá všechny věci krásou.“ (Hymnus De Nativitate 11,6-8)

Pro vyjádření Kristova tajemství využívá Efrém obrovskou různost témat, výrazů a obrazů. V jednom ze svých hymnů působivě spojuje postavy Adama (v ráji) a Krista (v Eucharistii): „Zavřena mečem cherubína, zavřena byla cesta ke stromu života. Pán toho stromu však národům dal se obětí eucharistie za pokrm. Stromy Edenu za pokrm byly dány prvnímu Adamovi. Pro nás, zahradník Zahrady osobně stal se jídlem našich duší. Spolu s Adamem, který jej opustil, všichni jsme z ráje odešli. Nyní, kdy meč je odňat kopím, dole na kříži, můžeme se vrátit.“ (Hymnus 49,9-11)

Když Efrém mluví o Eucharistii používá dvou obrazů: doutnající nebo žhavé uhlí a perlu. Žhavý uhlík je vzat z proroka Izaiáše (srov. 6,6). Je to obraz serafína, který bere žhavý uhlík, aby jej přiložil na rty proroka a očistil je; křesťan se pak dotýká Uhlíku, kterým je Kristus sám, a požívá ho: „V tvém chlebu skrývá se Duch, který nemůže být pozřen; v tvém vínu je oheň, který nelze pít. Duch v tvém chlebu, oheň v tvém vínu, hle, div našimi ústy přijatý. Serafín nemohl do svých prstů vzít uhlík, který se dotknul jen úst Izaiášových; Ani prsty jej nevzaly, ani ústa nespolkla, ale obojí nechal nás učinit Pán. Oheň sestoupil s hněvem, aby zničil hříšníky, avšak oheň milosti sestoupil na chléb a tam zůstává. Namísto ohně, který člověka ničí, požili jsme oheň v chlebu a byli oživeni.“ (Hymnus De fide 10,8-10) 29

A ještě poslední příklad hymnu svatého Efréma, kde mluví o perle jakožto symbolu bohatství a krásy víry: „Položte, bratři, perlu na mou dlaň, abych ji mohl prozkoumat. Jal jsem se ji pozorovat z jedné i druhé strany, avšak z obou měla vzhled jediný. Takové je hledání Syna, nezbadatelného, neboť je světlo samo. V jeho záři, uviděl jsem Jas, který nestane se matným; svou ryzostí, coby velký symbol těla našeho Pána je čistým. V jeho nedílnosti, viděl jsem pravdu, jež nerozdělitelná je.“ (Hymnus O Perle 1,2-3)

Postava Efréma, přestože je tak vzdálená a patří do jiné kultury, je nám blízká, a dosud je plně aktuální v životě mnoha různých křesťanských církvích. Objevujeme v něm především teologa, který, vycházeje z Písma svatého, poeticky reflektuje o tajemství vykoupení člověka, uskutečněného Kristem, vtěleným Božím Slovem. Jeho teologická reflexe je vyjádřena v obrazech a symbolech vzatých z přírody, z každodenního života a z Bible. Poezii a hymnům pro liturgii dává Efrém didaktickou a katechetickou povahu; jde o hymny teologické a zároveň vhodné k liturgické recitaci nebo zpěvu. Efrém si těmito zpěvy pomáhá k tomu, aby během liturgických slavností šířil učení Církve. Ve své době se ukázaly jako vysoce účinný katechetický nástroj křesťanského společenství. Právě zpěvem, slavením a chválou Boží nahlížíme nejen krásu, ale také pravdu víry a setkáváme s pravdou v Osobě Krista. Důležitá je reflexe Efréma na téma Boha Stvořitele: ve stvoření není nic izolovaného, a svět je vedle Písma Boží Biblí. Člověk, který používá svou svobodu špatně, převrací řád kosmu. Důležitá je pro Efréma také role ženy. Způsob, jakým o ní mluví, je vždy oduševňován citlivostí a úctou: Ježíšův příbytek v Mariině lůně značně povznesl důstojnost ženy. Jako není Vykoupení bez Ježíše, tak – podle Efréma - není ani Vtělení bez Marie. Božské a lidské dimenze tajemství našeho vykoupení se tedy nacházejí již v Efrémových textech. Poeticky a zásadně biblickými obrazy tak předjímá teologické pozadí a do určité míry i samotný jazyk velkých kristologických definic koncilů V. století. Efrém, kterého křesťanská tradice poctila titulem „harfa Boží“, zůstal po celý život jáhnem své Církve. Byla to rozhodná a příznačná volba: byl jáhnem, tedy služebníkem, jak v liturgické službě, tak také – a ještě radikálněji, v lásce ke Kristu, kterého nesrovnatelným způsobem opěvoval, jakož nakonec i v lásce k bratřím, které uváděl s nevšedním mistrovstvím do poznání božského Zjevení. 30

SVATÝ MIKULÁŠ Jméno Mikuláš pochází od niké (vítězství) a laós (lid). V Holandsku Sinte Klaas, v Anglii Santa Claus. Život Je zajímavé, že nejvíce legend a mýtů bylo vytvořeno pro postavy svatých, o kterých je známo nejméně historicky doložitelných faktů. Snad nejvýraznější takovou osobou je sv. Mikuláš, o kterém víme, že se narodil ve městě Patras v západní Lykii v Řecku, dnes jižní Turecko. Podle legendy to bylo mezi lety 280 - 286, udává se však i 260 či kolem r. 250. Po rodičích zdědil značný majetek, ten však rozdal chudým. R. 300 se stal biskupem v Myře, ale za vlády císaře Diokleciána, kdy byli v celé římské říši pronásledováni křesťané, byl i sv. Mikuláš uvězněn a poslán do vyhnanství. Když v r. 313 povolil císař Konstantin křesťanství, sv. Mikuláš byl propuštěn a opět mohl zastávat biskupský úřad. R. 325 se Mikuláš účastnil Nicejského sněmu, na sklonku života navštívil Svatého Otce v Římě. Zemřel 6.12.mezi lety 345- 352. Pochován byl v Myře (dnes Demre, Turecko), ale roku 1087 byly jeho ostatky uloupeny a převezeny do jihoitalského městečka Bari, v němž se podle legendy zastavil během poutě do Říma. Kult Svatý Mikuláš se stal jedním z nejuctívanějších světců východní církve (území východořímské řiše, pozdější Byzance), kde je ctěn jako obhájce pravověrnosti proti nevěřícím. Odtud se úcta ke světci přenesla na Kyjevskou Rus a sv. Mikuláš se stal nejoblíbenějším světcem pravoslavné církve. V západní Evropě se svatomikulášská úcta objevuje v polovině 7. století, v 10. století šířila tento kult byzantská princezna Theofana, manželka císaře Oty II. (967-983). Největší zásluhu na rozšíření kultu sv. Mikuláše v 11. století měli normanští mořeplavci, kteří jej přijali za svého patrona. Tak se úcta ke světci objevila ve Francii, ve 12. století v Německu a ve 13. a 14. století v českých zemích. Tehdy vznikla řada literárních a hudebních souvisejících děl, např. Liturgie k sv. Mikuláši (10.stol.), řada chorálních i polyfonních sklad, drama Zlatá legenda od Jacoba de Voraigne (13.stol.), přeložená do Anglie jako The Gilte Legende r. 1438, atd. V 17.stol. se svatomikulášský kult přenesl i do Ameriky díky holandským přistěhovalcům do New Yorku (tehdy New Amsterdam). 31

Legendy O sv. Mikuláši existuje celá řada legend a příběhů, které se staly základem pro jeho uctívání. Za svého života se pravidelně ujímal sirotků, vdov a lidí pronásledovaných. Povědomí o jeho štědrosti vychází z legendy o obdarování tří dcer zadluženého otce, kterým hrozilo, že se z nich stanou prostitutky. Když se o tom sv. Mikuláš dozvěděl, vhazoval otevřeným oknem po tři noci do ložnice dívek měšce peněz a tak je zachránil. Otec splatil dluhy a zbylo i na věno. Proto se ke sv. Mikuláši modlí svobodné dívky toužící po svatbě. V některých zemích je považován za patrona šťastného manželství. Obyvatelům Myry pomohl sv. Mikuláš od hladomoru tím, že množil bochníky chleba (odtud patronem pekařů). Za svého pobytu v Bari údajně zachránil životy několika námořníků, a proto je s atributem kotvy uctíván jako patron námořníků i obchodníků. Chránil i rybáře, ve střední Evropě převozníky, pečoval o mosty, chránil před povodněmi. Svátek sv. Mikuláše 6.12. se od středověku spojoval s vírou v bohatství. Proto obchodníci uzavírali toho dne rádi složité obchody. Sv. Mikuláš je patronem • Ruska, Lotrinska • dětí, panen, ministrantů, poutníků a cestujících • obchodníků, advokátů, soudců, notářů, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíč• kařů, hasič• ů • zajatců, za šťastnou plavbu, proti nebezpeč• í vody a na moři, ke znovuzískání ztracených předmětů, proti zlodějům. Tradice Lidová tradice kolem sv. Mikuláše je výrazná. Způsob mikulášského obdarovávání (za okno, do komína, do střevíce, do punčochy atd.) zřejmě pochází z legendy o obdarování tří dcer zadluženého otce. Sv. Mikuláš (St. Nicolaus, odvozeně Santa Claus) naděluje dětem dárky o Vánocích v Anglii, USA, Švédsku a v dalších zemích. V české tradici se mikulášská nadílka odbývala vždy v předvečer světcova svátku, tedy 5.12. Tato tradice u nás existuje již od středověku, kdy mikulášské maškary obcházely domácnosti. Později se tato tradice změnila v nadílku dětem. 32

Obyvatelé Bari slaví svůj svátek přenesení sv. Mikuláše 8. května, kdy se konají slavnosti na moři a lidé plují na člunech ke světcově soše. V předvečer se koná historický průvod městem. V Bari jsou ostatky uloženy v kryptě kostela San Nicola na Lungomare Imperatore Augusto (obr. na předchozí straně), který patří k nejvýznamnějším románským stavbám v jižní Itálii.

V Čechách je sv. Mikuláši zasvěceno 124 chrámů, zejména katedrála v Českých Budějovicích (obr. nahoře). Sv. Mikuláš je ctěn jako hlavní patron českobudějovické diecéze. V Praze jsou mu zasvěceny dva chrámy, z nichž pozornost zasluhuje vrchol českého baroka, kostel sv. Mikuláše na Malé Straně (obr.), postavený K. I. Dientzenhoferem na zakázku od kupců a námořníků v Praze působících. Vedle pravoslavných oblastí je od 10.stol. dodnes sv. Mikuláš ctěn hlavně v obchodních přímořských oblastech, zejména v Holandsku, Německu a v Anglii. 33

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 34

MODLITBA ZA JUBILEUM Pane, tys připravil Marii, aby se stala Matkou tvého Syna. Neposkvrněným Početím jsi ji uchránil všelikého hříchu i zranění, jež hřích přináší. Tak byla schopna pronášet své „ano“ víry, od Zvěstování až po kříž. To, co jsi uskutečnil v Marii, Pane, je obdivuhodné. Proto ti vzdáváme díky! V Lurdech, Pane, jsi připravil Bernardetu, aby se stala svědkem zjevení Panny Marie. Ryzostí svého srdce, svou pokorou a odvahou mařila úklady Zlého. To, co jsi uskutečnil v Bernardetě, Pane, je obdivuhodné. Proto ti vzdáváme díky!

A nyní, Pane, se blíží jubileum zjevení. Připrav nás, abychom je oslavili s velkým zápalem radosti. Už nyní nám dej pochopit své slovo o smíření a pokoji. Otevři naše srdce, naše oči i náruč úzkostem bližních. Jubilejní rok ať je časem milosti pro ty, kdo přijdou k Massabiellské jeskyni, i pro ty, kdo se zpovzdálí připojí k modlitbě poutníků. Jako v Bernardetě, která tolik toužila po přijímání Eucharistie, rozhojni v nás o tomto jubilejním roce, který nám nabízíš, ještě více touhu přijímat Krista a stávat se příbytkem Ducha Svatého, po příkladu a na přímluvu Marie, tvé pokorné služebnice, kterou blahoslavíme se všemi pokoleními. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků. Amen.

DEN

NEDĚLE 2. prosince

PONDĚLÍ 3. prosince ÚTERÝ 4. prosince STŘEDA 5. prosince ČTVRTEK 6. prosince PÁTEK 7. prosince

POŘAD BOHOSLUŽEB: 2 – 9. prosince 2007 LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za živou a zemřelou PUSTIMĚŘ rodinu ŘÍHOVU 8.00 za + Jakuba POLÁCHA, DRYSICE 1. NEDĚLE manželku a dvoje rodiče 9.30 ADVENTNÍ PRAVIDELNÁ PODIVICE na poděkování za 75 let života, MĚSÍČNÍ SBÍRKA Boží ochranu a požehnání 11.00 SV. FRANTIŠEK za +Růženu PUSTIMĚŘ XAVERSKÝ, KNĚZ POHLODKOVOU a manžela 17.00 ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI ADV. SV. JAN DAMAŠSKÝ, KNĚZ A U.C.

za + rodinu KLUDÁKOVU, DRYSICE HONOVU a RACLAVSKOU 17.00 ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI ADV. PUSTIMĚŘ za +Anežku ROZEHNALOVOU, SV. MIKULÁŠ, BISKUP manžela, dceru a dvoje rodiče 17.00 SV. AMBROŽ, za živou a zemřelou rodinu PUSTIMĚŘ BISKUP A UČITEL CÍRKVE VŠETULOVU a ZBOŘILOVU 17.00 SLAVNOST za +Františka MAHDALA, PODIVICE PANNY MARIE dvoje rodiče a Boží požehnání 8.00 POČATÉ BEZ POSKVRNY pro živou rodinu SOBOTA PRVOTNÍHO HŘÍCHU 8. prosince na poděkování DRYSICE za přijatá dobrodiní 15.30 PUSTIMĚŘ: SVĚTELNÝ PRŮVOD za +Františku POSPÍŠILOVOU, PUSTIMĚŘ K LURDSKÉ JESKYNI manžela, syna, rodiče a Boží 17.00 A LITANIE K NEPOSKVRNĚNÉ ochranu pro živou rodinu za + Marii LERYCHOVU, PUSTIMĚŘ rodiče a sourozence 8.00 za +Františka a Marii SYNNEDĚLE DRYSICE 2. NEDĚLE KOVY, dceru, rodiče a + rod. 9. prosince 9.30 ADVENTNÍ PODIVICE za + Marii ZAKOPALOVOU, manžela a syna 11.00 PO 1.

STŘEDA NEDĚLI ADVENTNÍ

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA PRVNÍ POLOLETÍ ROKU 2008 (1.1.-30.6.) ZAPISUJI VE VŠEDNÍ DNY PO MŠI SVATÉ. PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC PROSINEC

1. Aby lidská společnost byla vybízena k péči o všechny postižené AIDS, zvláště o děti a ženy; a Církev aby jim dávala zakoušet Pánovu lásku. 2. Aby vtělení Božího Syna, jež Církev slaví o vánocích, pomohlo národům asijského kontinentu poznat v Ježíši – Božím Poslaném, jediného Spasitele světa. 3. Aby nám Děťátko betlémské pomáhalo být nablízku všem osamělým, opuštěným, maličkým a bezbranným. 4. Aby se Neposkvrněná Matka Boží a Matka Církve, u příležitosti 150. výročí svých zjevení v Lurdech, ukázala všem jako milující matka: uzdravení nemocných, útočiště hříšníků a potěšení zarmoucených.