Do domu Hospodinova s radostí půjdeme

FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE ADVENTNÍ – 1. PROSINCE 2013

Do domu Hospodinova s radostí půjdeme.

Poutníci ve svatyni na Poli pastýřů v Betlémě, Palestina, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slyšeli jsme Ježíšovu výzvu: „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“. Proto na prahu adventu, v tomto živém společenství Církve, s důvěrou volejme: L: PANE, UKAŽ NÁM SVÉ MILOSRDENSTVÍ A DEJ NÁM SVOU SPÁSU.  Ty, jenž jsi ústy proroků slíbil, že vzbudíš Davidovi zákonitý výhonek, který ponese jméno: „Hospodin je naše spravedlnost“, uveď i náš svět na cesty spravedlnosti a míru.  Ty, jenž jsi dobrý a dokonalý, hříšníkům ukazuješ cestu a pokorné vedeš k správnému jednání, pouč o svých stezkách i nás, kteří očekáváme advent tvého Syna.  Ty, jenž se důvěrně stýkáš s těmi, kdo se tě bojí, upevňuj víru Církve, aby byla světlem národům, sužovaným strachem a očekáváním toho, co má přijít.  Ty, jenž jsi „erchomenos“ – Přicházející, posiluj naše srdce, abychom byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem.  Ty, jenž jsi budoucím věkem všeho tvorstva, dej našim zesnulým dojít slávy nebes. K: Všemohoucí, věčný Bože, tvé jednání je láska a věrnost. Rozhojňuj v nás stále více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, abychom v bdělosti srdce očekávali tvůj advent. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.


V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.

Poutníci v judské poušti u Jordánu, Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh neustále buduje ve svém lidu království spravedlnosti a pokoje. Nečiní tak sám, ale spolu s námi a skrze svého Syna, který se nám stal podobným ve všem, kromě hříchu. Proto skrze Něj volejme v Duchu svatém k Bohu Otci: L: PANE, PŘIJĎ A ZACHRAŇ NÁS.  Za Církev, ať je v tomto adventním čase vnímavá k tvému hlasu, a svou upřímnou snahu po obrácení vyjadřuje konkrétními skutky pokání a činorodé lásky.  Ať jsme si vědomi, že stále potřebujeme hluboké obrácení, abychom se jedni pro druhé stávali znamením milosti.  Ať Pánův Duch, který je Duchem moudrosti a síly, pokoje a jednoty, prozáří naši cestu, osvěcuje rozhodování a obrátí naše srdce.  Ať naše farnost stále hlouběji poznává svátostného Krista jako světlo a sílu svého každodenního života.  Ať se příslib tvého pokoje naplní na našich zemřelých. K: Otče, příchod tvého Syna na svět je událostí, která burcuje naše svědomí. Dej, ať vedeni 'hlasem volajícího na poušti', dokážeme ve svých srdcí vyrovnat stezky Tomu, který přichází. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. L: Amen.


Pane, přijď, a zachraň nás.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Boží slovo je nám zdrojem veškeré útěchy. Prosme Pána, aby nám dal sílu žít slovem, které vychází z jeho úst. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Církev, aby obnovila svou naději, vyvěrající z víry, a tak věrohodně připravovala cestu Tomu, který přichází.  Za naše trpící bratry a sestry, na jejichž životním údělu se podepsal terorizmus a zlo světa, aby skrze adventní úsilí Církve poznali štědrou dlaň těch, které obdaroval sám Bůh.  Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, ať čekáme spásu jen od Krista a od nikoho jiného.  Za rodiče, kteří uvažují, jak obdarovat své děti, aby si uvědomili, že ani nejdražší dárky nenahradí jejich lásku.  Za lidi osamělé, ať v obětavosti křesťanů poznají, že se blíží vánoční svátky.  Za věřící naší farnosti, ať v době adventní věnují více času četbě a rozjímání Písma svatého, a tak hlouběji prožívají setkání s Kristem, který k nim promlouvá.  Zemřelí ať dojdou naplnění svého adventního očekávání. K: Otče, dej, ať je nám příchod tvého Syna stálým zdrojem naděje. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.


Ať vejde Hospodin, on je král slávy!

Josefův sen, freska v chrámu na místě jeho domu, Nazaret, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 27. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh je věrný. I když jsme zhřešili, posílá nám Spasitele, zrozeného z Panny. Připravme se modlitbou na jeho přijetí: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za Církev, aby v pozorném naslouchání Petrovi našich časů, poznávala znamení naděje, jimiž Prozřetelnost ukazuje cestu k Tomu, jenž přichází.  Prosme za všechny lidi, aby uvěřili v Krista a přijali ho jako definitivní znamení nekonečné Boží lásky.  Prosme za trpící, zvláště za ty, na jejichž životním údělu se podepsal terorizmus a zlo světa, aby skrze adventní úsilí Církve poznali štědrou dlaň těch, které obdaroval sám Bůh.  Prosme za ty, kdo mají těžkosti s vírou v Boha, aby v našem farním společenství nacházeli pravou komunitu víry, která dokáže k víře přivádět.  Pro vtělení svého Syna přijmi do věčné slávy naše zemřelé. K: Otče, ty věrně zachováváš své přísliby. Dej, ať tvá milost připraví naše nitro, abychom s důvěrou přijali tvé Slovo a zůstali ti věrni. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE ADVENTNÍ - A 1. ČTENÍ – IZ 2,1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle! ŽALM 122

Zaradoval jsem se, když mi řekli: – „Do domu Hospodinova půjdeme!“ – Už stojí naše nohy – v tvých branách, Jeruzaléme! (Tam vystupují kmeny, – kmeny Hospodinovy, – jak to zákon přikazuje Izraeli, – aby chválil Hospodinovo jméno. – Tam stojí soudní stolce, – stolce Davidova domu. Vyprošujte Jeruzalému pokoj: – ať jsou v bezpečí, kdo tě milují, – ať vládne mír v tvých hradbách, – bezpečnost v tvých palácích!) Kvůli svým bratřím a přátelům – budu říkat: Pokoj v tobě! – Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, – budu ti přát štěstí. 2. ČTENÍ – ŘÍM 13,11-14

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ”Kdo nechce pracovat, ať nejí.” A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. EVANGELIUM – MT 24,37-44

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Čas adventu Doba adventní má dvojí povahu: jednak je to doba přípravy na oslavu narození Páně – oslavujeme první příchod Božího Syna k lidem, a zároveň se připravujeme na druhý příchod Kristův na konci časů. Slovo „advent“ pochází z latinského „adventus“, což znamená „příchod“. Církev čeká na svého Ženicha – Krista a připodobňuje se Marii, která čekala narození svého syna. Adventní neděle jsou čtyři a mají v zásadě tento charakter. Symbolem adventu je už delší dobu adventní věnec. Jeho 4 svíce znamenají 4 neděle, které předcházejí slavnosti Narození Páně. První neděle je věnována druhému příchodu Páně na tento svět. Druhá a třetí neděle patří předchůdci Páně – Janu Křtiteli. Ten vyzývá ke změně života své posluchače a sám jim jde příkladem. Čtvrtá neděle je věnována Panně Marii, protože ona je hlavní postavou adventu, od ní se nakonec učíme očekávat Krista. Advent je tedy čekáním. Svět advent nezná a neumí čekat. Sotva vyjdeme z kostela, vidíme hlavně ve městech již vánoční výzdobu, vyhrávají koledy, lidé se honí za nákupy, jen aby nic nechybělo na stole. Vánoce jsou dost často jen o konzumu, sportu a zábavě. Lidé během svátků přiberou i pět kilo, rozhodí si žlučník a bujarou náladu a zábavu vystřídá šedost všedních dnů po Novém roce. Tak prožívají poslední dny roku nevěřící. My věřící, jak nám připomíná i náš Pán, máme být bdělí, očekávat příchod našeho Pána, naučit se prožívat ono „již a ještě ne“ které je typické pro advent. Čekání však může mít různé vlastnosti. Může být úzkostlivé. Před námi je nějaká náročná operace nebo jsme v napětí, když čekáme na nějaký osudný výrok. Dále je čekání pasivní, nečinné – třeba v čekárně u lékaře nebo na autobusovém či vlakovém nádraží. Je však i čekání radostné – očekáváme návštěvu někoho, koho máme rádi a srdce se nám již chvěje. Čekání může být také aktivní – třeba před nějakou slavností v obci se všechno dávalo do pořádku, dělaly se nové fasády, opravovaly se cesty a chodníky, okna se zdobila květinami. Tak to všechno bývalo třeba před slavností Božího Těla. Nemáme však nákupům, úklidu, jídlu a pití věnovat nepřiměřenou pozornost, větší než svému duchovnímu růstu. 4

„Zkují své meče v radlice“ (Iz 2,4) aneb advent v New Yorku

(zamyšlení P. Richarda Čemuse, SJ, profesora PIO v Římě a spirituála papežské koleje Nepomucenum)

Advent roku 1975. Doma - hluboká totalita. Já v exilu trávím prosinec v New Yorku. Nohy mne zavedly i ke „skleněnému paláci“ OSN, kde jsem v parku narazil na sochu Evgenije Buchetina s nápisem „Let Us Beat Our Swords into Ploughshares, a gift from the Soviet Union in 1959“ (Zkujme meče do radlic. Dar Sovětského Svazu v roce 1959). Ten nápis mi zněl nějak povědomě. Že jde o slova proroka Izaiáše, vytržená z biblického kontextu, mi došlo jen pozvolna. Dílo mi však hnulo žlučí hned. A nejen při pohledu na styl socialistického realismu. Ale při představě, že v roce 1959, kdy můj otec ještě seděl v socialistickém kriminále jako politický vězeň, zde v New Yorku na území Spojených národů, vztyčovali sochu sovětského úderníka, který gigantickým kladivem, svou rozmáchnutou svalnatou paží buduje mír. Jaký mír? V mém mládí pro mne nebylo žádné slovo tak zprofanované jako slovo „mír“. Budování míru, mírová politika, mírové manifestace, mírová spolupráce a dokonce i mírové duchovenstvo! To vše byl „mír“ vytržený z kontextu! A ten může být tak beznadějný, že „válka“ se stává pojmem naděje. A tak se třeba muklové v komunistických lágrech ve chvílích zoufalství jako stébla chytali vymyšlené zprávy, že Američané již pochodují na Prahu. A sám patřím ke generaci, které tváří v tvář sovětské okupaci Československa v srpnu 1968, mluvil z duše Karel Černoch svou písní „Jsem pro“. Jsem pro, aby válku ved tento svět, zbraně nesměj nám zrezivět, tak hleď abys ten svět smet generále! A nebyli jsme žádní „váleční štváči“! Co je to vlastně mír? Pro staré Řeky mír znamenal pořádek, soulad pozemského dění s pohybem kosmických těles určovaný přírodními zákony. Odleskem tohoto vesmírného řádu byla pro Řeky i politická legislativa, která zajišťovala řád lidského soužití v obci (polis). Podobně i Římané viděli kvést svou Pax Romana všude tam, kde se podařilo prosadit římské právo. Zatímco v obou případech je ale mír důsledkem uplatňování obecných a tudíž neosobních principů na člověka, je židovský pojem míru šalom plodem osobní dohody. Zdá se dokonce, že slovo šalom má svůj původ na trhu: tak dlouho se dva Židé dohadovali na ceně osla, až si plácli a řekli šalom - platí. Bible to pak vztahuje na vztah Jahveho ke svému lidu. Mír, pokoj je tu výsledkem dodržování smlouvy s Hospodinem, plodem vztahu věrnosti Boha a člověka. V tomto kontextu, je třeba číst zmíněný Izaiášův citát tak, jak je obsažen ve starozákonním čtení této první neděle adventní. Čteme tam: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, pojďme po jeho stezkách! Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. 5

Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle“ (Iz 2,1-5). Toto slovo spásy je z konce osmého stol. př. Kr., kdy judskému království hrozilo nebezpečí asyrského vpádu. Prorok neočekává záchranu od lidí, od politického umění či vojenské moci, ale od Boha. S jistotou v toto Boží přislíbení Izrael může a má už teď kráčet v Hospodinově světle, tj. Boží spasitelné přítomnosti. Kde je světlo, není čas pro spánek. Svatý Pavel v listě Římanům (Řím 13,11-14) proto píše: „Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla.“ Pavlova slova odrážejí slova Kristova (Mt 24,42-44): „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“ Ježíš to osvětluje příkladem ze života: „Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Pán se srovnává se zlodějem, který, jak známo, přichází v nečekaný okamžik. I vojskům zemí Varšavské smlouvy se podařilo přijít v noci z 20. na 21. srpna ´68 ve chvíli, kdy jsme spali. Za to pak u nás na dvacet let vládla pax sovietica. Kdo nikoho nečeká, stane se lehce otrokem nečekaného vetřelce. Tato skutečnost osvětluje i to, proč Pán Ježíš neodpověděl apoštolům na jejich čistě „informativní“ otázky „kdy to bude“?, když jim mluvil o zničení chrámu. Neodpoví ani nám, chceme-li vědět, kdy On přijde. Nemá rád zvědavost! Zvědavost je chtivost něco jen tak nezávazně vědět, co se mne v podstatě ani netýká. Pán vlastně nechce přijít nečekaně. Nemíní nás přepadnou a svázat, ale vysvobodit z pout hříchu. Proto se nás to, co říká, velmi osobně týká. Jde přece o Jeho příchod „advent“ do mého života. Ne včera, ne zítra, ale dnes, teď, každý okamžik. On je Ten, který přichází (řec. Erchomenos; lat. adveniens) vždy jen v přítomné chvíli. Kdo Jej nevyhlíží, žijí ve tmě, a mají důvod ke strachu. Kdo ale Pána očekávají celým svým životem ve službě bratřím a sestrám, žijí už nyní s Ním ve spojení. Kráčí v Hospodinově světle a jsou pod jeho ochranou. Platí pro ně slova 122. (121) žalmu: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj, ať jsou v bezpečí, kdo tě milují! Ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!“ Výsledkem síly svalů, počtu tanků, moci zákona, či politického umu může být jen vratký vnější mír. Vnitřní mír je plodem spravedlnosti, svobody a smíření. Ty však může zjednat v plné míře pouze Kristus - Kníže pokoje. Jsou Jeho darem těm, kdo na Něj čekají. Advent je čas přípravy na tento dar. Čekat znamená mít bdělé, pročištěné srdce, schopné zachytit Jeho příchod. Srdce, které se učí porozumět Jeho řeči k nám i skrze lidská slova bližního. Kdo ví, jestli i Evgenij Buchetin v hluboké noci totality nechtěl jinotajem vyznat, že i on vyhlížel Izaiášem prorokovanou spásu. Pak ať jeho socha v New Yorku klidně stojí jako svědek touhy po příchodu Kristova míru a pokoje. 6

Usebranost

(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

“V jakých to časech žijeme?, postěžoval si jeden starší pán, „jako za časů Noe; člověk má chuť vybudovat si archu, aby se mohl usebrat, soustředit v potopě tolika zbytečných dojmů“. Dojmů máme opravdu mnoho, ale sami si je množíme. Byl jsem v Tyrolsku. Volného času jsem ovšem hleděl využít procházkou v přírodě, jaká už se málokde jinde vyskytuje: les plný květů pod bílými štíty Dolomitů, zurčící potok. Na pokraji lesa vidím starého Tyroláka, jak osekává dříví. Je to obrázek, který patří ke kraji. Jdu ho pozdravit. Ale zblízka slyším podivné zvuky, které nepatří ke krajině. Stařeček sice bije sekerou do dříví, ale aby se nenudil, má na pařezu velký tranzistor, kde hučí jakési jazzové šramocení, nedá se to ani nazvat muzikou. Vida, povídám si, kultura už pronikla i sem do hor. Já jsem si myslel, že jenom ve městech chodí mladí lidé se sluchátky na uších, a studenti takovým způsobem studují na zkoušky. Jednoho takového studenta jsem se ptal, jestli ho to neruší. „Naopak“, odpověděl mně přesvědčivě, - je to jediný prostředek, jak se mohu soustředit, usebrat“. Tu mne ovšem zaujaly dvě slova: usebrat se, soustředit se. Když se něco poztrácí, sbíráme to. Když se diskutuje, odbudeme ty, kteří mluví mimo téma, kteří se nesoustředí nato, oč jde. Už staří řečtí filosofové si všimli, kolik krásných momentů v životě člověk ztratí, když má hlavu zavalenou zbytečnými myšlenkami, a naopak kolika neklidu se uvaruje, když se dokáže starat o to, co je podstatné, co je ve středu jeho vlastního životního zájmu. Ale kdo to dovede? Platónští myslitelé na tento problém vztahovali alegorickým vysvětlením starý mythus, jehož hrdinou je Zeus Zagreus. Měl to být syn nejvyššího boha Zeuse. Lstivě se ho zmocnili titáni, mytologičtí obři, rozsekali ho na kousky a snědli. Ale bohyni Athéně se podařilo zachránit jeho srdce a z toho srdce se znovu vybudoval celý člověk. Titány pak Zeus pobil. Alegoricky to znamená: vášně, špatné náklonnosti se zmocní našich myšlenek a pohlcují je. Musíme si však zachránit srdce, tj. vnitřní sílu vlastní osobnosti a donutit myšlenky, aby se vrátily k tomu, co patří k našim zájmům, k dokonalosti vlastní osoby. Otcové církve se zabývali stejným problémem zvláště při příležitosti modlitby. Ta totiž trpí nejvíc roztržitostí. Proto napomíná sv. Jan Klimak, abychom sebrali myšlenky, dřív než se začneme modlit. Je to snadné? PseudoMakarius nemyslí, že bychom toho sami dosáhli bez Boží pomoci. Říká se, že se musíme soustředit, najít svůj střed, tj. vlastní srdce. Tam na štěstí sídlí Duch svatý, který je dárce života. Dokáže tedy znovu oživit mysl, kterou škodlivé myšlenky ubíjejí. Ten výraz „ubíjejí“ berou autoři doslovně. Vždyť je náš život krátký, máme tak málo času, abychom ho využili. Okamžiky, kdy se nám mysl zaplnila zbytečnými starostmi, jsou opravdu ztracené. Ale jak je nabýt zpátky? Pro modlitbu dávají docela konkrétní radu. Začnu se např. modlit žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože“. Ale hned při prvním verši mne napadne starost, jestli dnes vyhraje naše mužstvo při fotbale. Při dalších verších žalmu mně přijde na mysl teta, která je v nemocnici a má být operována. Pak si vzpomenu na jednoho darebáka, kterého nemohu vystát a to mne rozčílí. Domodlil jsem se žalm, ale vůbec nevím, co jsem vlastně říkal. Jak to napravit? Jeden způsob je docela lehký. Naši chlapci hrají fotbal. „Pane Bože, ať vyhrají nejenom fotbalový zápas, ale dej jim milost, ať vyhrají i životní boj o dobro. Tetě pak pomoz při těžké operaci, jako jsi, Ježíši, pomáhal nemocným v Galileji. A ten darebák? Když už mi vlezl do modlitby, dej mu, Bože, aby se napravil a mně dej sílu, aby mne nerozčiloval.“ Tak jsem dokázali, že to, co přišlo jako 7

roztržitost modlitby, se stalo předmětem modlitby, a to velice upřímné, protože vychází přímo ze života. Vypadá to na první pohled jako slovní hra, ale je to ve skutečnosti vážnější, než se na první pohled jeví. Platonici předpokládali, že špatné nápady a náklonnosti pocházejí z těla. To nemohou křesťané mechanicky přijmout. Vždyť i tělo stvořil Bůh a je nutnou částí života. Máme-li tedy myšlenky, které nás v pravém slova smyslu ruší, nemohou mít původ v nás samých, ale přicházejí odněkud zvenčí, nějakou sugescí, zla, které se šíří světem. Jsou jakoby slova, kterými se k nám někdo cizí obrací. Mluví k nám dotěrně tak, že nás to znervózňuje. Jeden lékař se na mne obrátil s otázkou: „Co mám dělat s lidmi, kteří chtějí ode mne nějaký lék k utišení zlých myšlenek, které je pronásledují. Obyčejně jim dávám něco k uklidnění nervů, ale vím, že to není k ničemu.“ Jaká byla moje rada? „Řekněte jim, že mají účinný lék sami v sobě, ale musí se ho naučit užívat. Je to lidská svoboda a ta se musí probudit.“ Když chtějí, abych to vysvětlil názorněji, užívám, tohoto přirovnání. Představte si, že sedím ve světnici a chci napsat důležitý dopis. Někdo klepe na dveře. „Dále!“ Je to známý, který mně nabízí, abych s ním šel na vycházku. „Děkuji, nemám dnes zájem.“ „Ale je tak krásné počasí.“ „Tím hůř pro mne, ale nepůjdu.“ Odbyl jsem ho. Ale za chvíli klepe na dveře někdo jiný a i ten má nějaký návrh. „Děkuji, nepoužiji.“ Doufám, že už to přestane, ale ozve se telefon. I tam je potřeba říci: „Ne, ne, ne!“ Mám znervóznět? Tím bych si ovšem nepomohl, dopis bych nedopsal. Je potřeba se naučit odříkat návrhům klidně a s úsměvem, jakoby nás to skoro bavilo. Že je to možné, viděl jsem na příkladu lékaře, který se na mne obrátil s otázkou o léku proti rušivým myšlenkám. Gratuloval jsem mu, že on sám umí výborně používat to, nač se ptal mne. On totiž má mnoho pacientů a přitom nemá ještě sekretářku, nedávno teprve začal svou praxi. Ale to má velkou nevýhodu. Léčí jednoho, obvazuje např. ránu a zvoní telefon. I když mluvil se mnou, byli jsme třikrát rušeni. A on? Obdivoval jsem jeho suverénní klid. Dvěma slovy se omluvil, klidně a stručně odpověděl do telefonu a pak s líbezným úsměvem se obrátil ke mně: „Kde jsme to přestali? Tož pokračujme!“ „Máte takových přerušení mnoho?“ „Je to tak celý den, ale člověk si zvykne, vůbec mně to nevadí.“ Ten šťastný člověk prostě objevil svou vnitřní svobodu uprostřed dorážejících zevnějších vlivů. Zrovna tak je potřeba jednat i v případě vlivů, které vypadají, jakoby byly zevnitř, z nás samých, ale jsou nám ve skutečnosti cizí. Tak jednal Ježíš, jak o tom čteme v pasáži o pokušení. Nehledal léčení e léky tam, kde stačila jedna věta. Řekl mu pokušitel: „Řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby!“ „Nejenom chlebem bude člověk živ.“ „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů!“ „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ „Toto všecko ti dám, budeš-li se mně klanět.“ „Hospodinu Bohu svému se budeš klanět!“ (Mt 4,1-11). Co tedy máme povědět o studentech, kteří mají na uších sluchátka s divokou hudbou, aby mohli studovat např. matematické formule? Matematika neláká, není divu, že přichází mnoho jiných nápadů, sotva se otevře kniha. Břinkavá rytmická hudba ty nápady odhání, alespoň tak se zdá. Ale je to, čemu se v Písmu říká vyhánění démonů Belzebubem (Lk 11,15). V tomto případě se jeví tento Belzebub celkem neškodný, ale má nevýhody proti, že je slabý. Hledá se pak jeho kolega silnější a silnější a dojde se třebas až k drogování. Evangelium nabádá, abychom vyháněli démony mocí Boží. Ta je v daru svobody v Kristu, která je silná a přemůže tzv. siláky cizí. Proto končí pasáž evangelia takto: „Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Kdo není se mnou, je proti mně a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ (Lk 11,22). Chraňme si proto i my palác své mysli jako svobodné děti Boží. Jenom tak dosáhneme usebranosti a soustředěnosti potřebné ke konání dobra a ke spokojenému životu. 8

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ – IZ 11,1-10 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné. ŽALM 72

Bože, svěř králi svou pravomoc, – svou spravedlnost královskému synu. – Ať vládne tvému lidu spravedlivě, – nestranně tvým ubohým. V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, – dokud nezanikne luna. – Bude vládnout od moře k moři, – od Řeky až do končin země. On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, – ubožáka, jehož se nikdo neujímá. – Smiluje se nad nuzným a chudým, – zachrání ubožákům život. Jeho jménu se bude žehnat navěky, – pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno. – A v něm budou požehnána všechna plemena země, – blahoslavit ho budou všechny národy. 2. ČTENÍ – ŘÍM 15,4-9 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás – k oslavě Boží. Tím chci totiž říct: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: ”Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.” EVANGELIUM – MT 3,1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše. V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: ”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.” Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: ”Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!” Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: ”Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Naším otcem je Abrahám!‘, neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera už je přiložena ke kořenu stromů, každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.” 9

John Lennon versus Izaiáš aneb vyrazí ratolest z pahýlu Jesse?


Advent je čas naděje na splnění našich přání. Ty se nevyčerpají na Štědrý večer rozbalením dárků. V očekávání Vánoc obepínají naše touhy zeměkouli a sahají až do oblak. Advent je čas vizí jiného, lepšího světa. Sama Církev v nás takové naděje živí, když nám v liturgii druhé adventní neděle předkládá text proroka Izaiáše (Iz 11,1-10). Je v něm vykreslen obraz světa, kde zavládne spravedlnost a právo, kde zmizí násilí a nastane rajský pokoj. Nabízí vidinu harmonie celého stvoření, kde ?vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou pospolu žrát a malé dítě je bude vodit. Kráva se bude pást s medvědicí, spolu ulehnou jejich mláďata, lev jako býk bude řezanku žvýkat.? Prorok dovršuje popis odvážnou představou, že „Kojenec si bude hrát nad děrou zmije a nemluvně sáhne rukou do nory jedovatého hada.“ Není Izaiáš tak trochu snílek? Ano, bylo by to krásné! Bohužel žijeme zatím jen na zemi! Něco takového nás čeká až v ráji! Proč ale potom sv. Pavel Římany ujišťuje, že „Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději“ (Řím 15,4-9). Máme tedy přeci jenom usilovat o Izaiášem vykreslený rajský svět? Nežádá se tu od nás příliš? Zůstaňme realisté! Ovšem ruku na srdce: nespočívá krize křesťanství, kterou prožíváme, právě v našem přílišném realismu? V tom, že nám chybí odvážné vize, že nic převratného neočekáváme a že už nevoláme plni radostné touhy „maranathá“ - přijď ó Pane! Jsme tak trochu jako král Achaz, který falešnou skromností zakrývá svou nechuť Hospodina vůbec o něco prosit (Iz 7,12). V takové situaci ovšem vyklízíme pole Izaiášových proroctví a přenecháváme ho jiným. Lidé přece nechtějí žít bez naděje. Dovedu si představit, jak by asi dopadla pomyslná anketa, ve které by lidé na ulici měli odpovědět na otázku, kdo je to Izaiáš a v zápětí kdo je to John Lennon? „Vyhrál“ by jistě na celé čáře britský zpěvák, ex-člen skupiny Beatles dost možná i včetně přívlastku „prorok“. Pro mnoho lidí naší doby totiž Lennonovy písně nahradily Izaiášova proroctví. Zejména skladba Imagine - Představ si, je jakýmsi programem. Podobně jako Izaiáš v ní autor nabízí vidinu světa bez hranic, bez vlastnictví, bez chamtivosti, bez násilí a bez egoismu, světa sjednoceného společnou vůlí dělit se o něj 10

v míru a pokoji. Autor připouští, že se může jevit jako snílek, věří však, že není sám a doufá, že i ostatní se přidají. Zdá se, že Izaiáš v 8. stol. př. Kristem, i Lennon ve 20. po Kristu, chtějí totéž. Oba sdílí věčnou touhu lidstva, návratu do ráje. Liší se však ve způsobu, jak ten ztracený ráj najít. John Lennon vychází z vlastní představy, z ideje, kterou chce uskutečnit lidským úsilím. Opírá se o to, že není sám, tedy o sílu lidstva svůj sen uskutečnit. Nepočítá však s Bohem a náboženství chápe jako překážku na cestě do ráje, který netřeba hledat na nebi, nýbrž vytvořit na zemi. Má to být svět bez pekla, bez nebe, bez náboženství. „Představ si, že není žádné nebe, jde to, když se o to pokusíš. Žádné peklo pod námi, nad námi jen obloha. Představ si, že všichni lidé žijí pro dnešní den. Představ si, že nejsou žádné státy. Není to těžké, představ si, že není nic, pro co zabíjet či umírat a také žádné náboženství. Představ si, že všichni lidé žijí život v míru. Možná řekneš, že jsem snílek. Ale já nejsem jediný Doufám, že jednoho dne se k nám přidáš a svět bude zajedno? A jak to vidí Izaiáš? Ten si o lidech nedělá iluze: vyvolený národ je nevěrný, duchovně vyschlý jak dřevo bez života. Věří ovšem v Jednoho jediného, který na onom suchém pahýlu Božího lidu vyrazí jako ratolest, vypučí z jeho kořenů, které se živí ne z lidských sil, ale z Božích přislíbení. Věří, že na něm „spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“. S Ním přijde ono království míru, které prorok Boží tak sugestivními obrazy popsal. Ne však jako sen, idea, či lidská fantazie, ale jako Boží realita, která vyroste z našeho spojení s Bohem. Je jako skryté semeno v zemi, které vzklíčí a rozkvete všude tam, kde onoho Jednoho přijmou a připraví mu cestu. Izaiášovo proroctví nachází echo ve svatém Janu Křtiteli, který požaduje osobní pokání a obrácení se k tomu kdo má přijít po něm - k Ježíši Kristu. „V jeho dnech“, říká žalmista, „rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje.“ (Žl 72). I John Lennon měl v sobě něco prorockého. Odvrátil se od banálních písniček a rozpustilého života k angažovaným textům, kterými budil zájem lidí stejně tak o existenciální otázky osobního života, jako o globální problémy lidstva. Na své osamocené cestě procházel i on stále jakoby pouští, ve které jeho hlas zněl někdy dost zmateně. Definoval pro sebe Boha, jako „pojem, kterým měříme naši bolest“, nedokázal však od Něj jako Izaiáš očekávat spásu. V písni „God – Bůh“, jakémsi zoufalém antikrédu dokonce výslovně říká, že nevěří než v sebe. A přesto, či právě proto, připravoval i on pro Něj v sobě a v druhých cestu, byť jen nepřímo, hledáním a sdílením vyprahlosti s lidmi své generace. Je na nás, této vyprahlosti dnešních lidí, ale i jejich snům a touhám porozumět a převést do srozumitelného jazyka to, co vzýváme v Rorátech: „Rosu dejte nebesa shůry, otevři se země a vydej Spasitele!“ Jak říká Origenes (? 254), každá lidská duše ať pozná své povolání, duchovně porodit světu Krista - tedy vydat svým životem Spasitele, tak jako Panna Maria. Ona, královna míru, ať se za Lennona a jeho osiřelé „učedníky“ v tomto adventu zvlášť přimlouvá. Zemřel totiž přesně před 33 léty, 8. prosince 1980 na svátek jejího Neposkvrněného početí v New Yorku rukou násilníka. Bůh měl jistě i s ním své plány. Nebo snad nevěříme, že i z pahýlu trouchnivějící současné kultury může vyrazit svěží výhonek Ducha? „Hle, já činím něco docela nového a už to raší, což nepoznáváte“? (Iz 43 ,19) 11

Hlas volajícího na poušti


Objevil se na obrazovce sv. Otec Jan Pavel II., úryvek z jeho řeči k poutníkům. Mluvil o tématu, ke kterému se často vrací: obhajoba života. Jedna paní, která se na to dívala, se pohrdlivě usmála a prohodila: „Bude-li takhle pořád pokračovat, zůstane sám, hlas volající na poušti. Těmi svými zásadami už dnes svět nezíská!“ Výraz „hlas volající (nebo volajícího) na poušti“ se tedy stal příslovečným. Znamená člověka, který něco hlásá, ale kterého společnost nepřijímá, kterého přestanou poslouchat. Dějiny ukazují, že to bývá osud velkých myslitelů, umělců, proroků po dobu jejich života. Dává se jim za pravdu až později. V době, kdy mluví, se jejich řeči nehodí do ostatních programů. Působí proto rušivě. Ale to je stav všech křesťanů. Nemůžeme vedle sebe postavit čtení evangelia a morální zásady profánního tisku. Je tu rozpor, který se dá těžko překonat. Nebo se snad dá? Dejme se poučit z historie. Jak tomu bylo, když kázal sv. Jan Křtitel? Situace nebyla tak beznadějná, jak by se zdálo. Mnoho lidí šlo za ním do pouště, aby ho poslouchali. Museli urazit pěkný kousek cesty, nepohodlné spaní a stravování. A přece přišli. Vyšli ze své, dnes bychom řekli, „konzumní společnosti“. Hledali něco jiného, protože je už denní život unavoval. Je to zajímavá zkušenost. Poušť znamená prázdnotu. Ale lidem se najednou zdá, že je denní život daleko prázdnější než poušť. Mají mnoho zážitků, slyší spoustu nových zpráv. Ale všecky konec konců neříkají nic zvláštního, co by stálo za povšimnutí. A i když některé události nadchnou nebo rozčílí, po čase se zjistí, že by bylo lepší zachovat klid a nevšímat si toho, co nám není k dobru. 12

Právě tato touha po klidu vede lidi, aby hledali nějaký druh pouště, kde by bylo slyšet jiný hlas. Nespokojenost se světem je začátek tohoto útěku ze světa do samoty. Jsou v historii doby, kdy se to projevovalo jako masové hnutí. Koncem V. století si povzdychuje jeden egyptský autor, že se města vyprazdňují a poušť zalidňuje. Poustevníků tu byly tisíce a kláštery vznikaly na všech stranách. Přesto nemohly přijat všecky, kdo tam chtěli vstoupit, pro nedostatek místa. Ale i tomuto útěku ze světa je potřeba rozumět ve smyslu křesťanském. Profánní pozorovatel si myslí, že lidé chodí do kláštera z nešťastné lásky, z ekonomické bídy, z neúspěchu v podnikání, z neschopnosti navazovat normální styk s lidmi. Tyto okolnosti mohou být někdy příležitostí k zamyšlení, ale nejsou samy dostačující důvod k povolání k samotě s Bohem. Naopak by mohly být vážnou překážkou k řeholnímu povolání. Kdo neumí vycházet s lidmi, nedokáže najít klid ani sám se sebou. Svého času vyšel v češtině překlad holandského benediktina Verkade, jeho osobních vzpomínek s titulem „Neklidem k Bohu“. Pocházel z dobré protestantské rodiny, ve které se žilo tradičním klidným životem. Jeho samého považovali za „nedělní dítě“. Měl dobrou povahu a všecko se mu dařilo. Stal se malířem. Aby se mohl ve svém oboru vzdělávat, otec mu platil pobyt ve Francii. V Paříži se setkal s hlavními kulturními osobnostmi své doby: s malíři, básníky, mysliteli. Jak tedy došel k tomu, že se stal katolíkem a řeholníkem ve švýcarském klášteře? Sám to pěkně popisuje. Neměl nikdy pocit, že by byl nešťastným. Věděl, že se mu daří daleko lépe, než mnoha jiným lidem, které poznal. Ale štěstí je cosi jako opojný nápoj. Kdo začne pít, má každý den chuť na větší dávku. Malíř Verkade se cítil šťastným, ale také si byl vědom, že je to pocit jenom částečný a stále unikající. Jako sv. Augustinovi, tak i jemu bylo jednoho dne jasné, že není jiné opravdové štěstí, než ve styku s Bohem. Když pak takový hlas „volá v poušti“, nedivíme se, že přitahuje druhé. O sv. Bernardovi se říká, že před ním matky schovávaly syny, protože chodili za ním a prosili o přijetí do přísného cisterciáckého řádu. Na Velehradě máme pěknou fresku na pravé straně od kopule: sv. Bernard obrací svou vlastní sestru. Je vymalovaná jako vystrojená barokní dáma. Její bratr, hubený mnich, jí ukazuje, jak je daleko krásnější polní fialka. Ta se ovšem nedá objevit ve městě, v salónech. Najde ji ten, kdo sám vyjde do přírody. Ale to je jenom podobenství. Smysl křesťanské samoty není objevit krásu přírody, viditelného světa. Světci, kteří odešli do samoty, našli nádheru světa vnitřního, zapomenuté horizonty hor a moří, které jsou v našem vlastním srdci. Namítají, že je proti lidské přirozenosti chodit do samoty. Člověk je přece tvor společenský. Má dar jazyka, aby mluvil a naslouchal. I v samotě sice někteří mluví, ale je to podivínství. Dar řeči se vyvíjí především nasloucháním. Kolik pak slyšíme v poušti? Hučení větru? Námitka je vážná. neumět naslouchat je velký nedostatek ve vývoji osobnosti, ve vytváření charakteru. Dnešní člověk, proto mnoho naslouchá. Radia, tranzistory jsou stále zapnuté. Ale tím se stává, že ten, kdo naslouchá tuze mnoho, nakonec málo slyší. Má sluchátka na hlavě, ale neví, co mu říká ten, kdo je vedle něho. Hlavní chyba však je v tom, že dovede naslouchat jenom hlasy, které přicházejí zvenčí, odjinud. Zapomněli jsme, že jsou i hlasy vnitřní. V samotě totiž začne mluvit vlastní srdce, hlas svědomí, inspirace. To jsou hlasy volající na poušti. Stojí proto za to, abychom se tam čas od času uchýlili a dali příležitost Bohu, aby k nám promluvil. 13

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ – IZ 35,1-6A.10

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: ”Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!” Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání. ŽALM 146

Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé, – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 2. ČTENÍ – JAK 5,7-10 Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Bratři! vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko. Nestýskejte si, bratři a sestry, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři a sestry, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně. EVANGELIUM – MT 11,2-11

Slova svatého evangelia podle Matouše. Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: ”Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?” Ježíš jim odpověděl: ”Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.” Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: ”Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.‘ Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.” 14

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Radovat se stále je možné jen člověku, který je blízko svého Pána Jeden příběh vypráví o Indiánovi, který na pár dní opustil svou rodnou vesnici, aby navštívil přítele. Pobyt ve městě však byl pro něho něčím příšerným – tolik hluku, aut, lidí, smogu. To ho zneklidňovalo. Jednoho dne šel se svým přítelem po ulici a říká mu: zůstaň chvilku stát. Slyšíš to, co slyším já? Indiánův bílý přítel naslouchal a odvětil: slyším houkání aut, rachot autobusů a také kroky a hlasy mnoha lidí. A co slyšíš ty? Slyším docela nablízku cvrčka, řekl Indián. Bílý muž opět zbystřil a říká: musíš se mýlit. Tady žádní cvrčkové nejsou. A i kdyby tady byl, pro množství rámusu ho není možné uslyšet. Indián popošel nakolik kroků a zůstal stát před domem, na němž se pnulo po fasádě divoké víno. Rozhrnul listí a skutečně k údivu bílého muže tam seděl cvrček a hlasitě cvrlikal. Když šli dál říká po chvíli bílý muž Indiánovi: samozřejmě, žes mohl cvrčka slyšet, Indiáni slyší lépe než běloši. Indián se usmál a říká: v tom se mýlíš příteli. Dávej pozor. Sáhl do kapsy, vytáhl minci a hodil ji na dlažbu. Lidé, kteří šli několik metrů před nimi to zaslechli a rozhlíželi se kolem sebe. Nakonec jeden z nich zvedl peníz, strčil ho do kapsy a šel dál. Vidíš, řekl Indián, zvuk, který způsobila mince nebyl silnější než hlas cvrčka. A přesto ho mnoho lidí slyšelo. Příčinou není lepší sluch Indiánů. Příčinou je, že všichni dobře slyšíme jen to, čemu jsme zvyklí věnovat pozornost. Mluví k nám mnoho hlasů – rodiče, učitelé, sourozenci, kamarádi, ostatní lidé, rádio, televize, noviny, časopisy, ale také Bůh. Bůh však promlouvá v tichu, samotě – na poušti – jak nám to sděluje Jan Křtitel. Bůh k nám mluví stále, a člověk se má naučit mu naslouchat. K tomu potřebuje trochu ticha vně a hodně ticha v sobě samém. Zdá se nám to skoro nemožné, hledat si čas na ztišení v této předvánoční vypjaté době, kdy uklízíme, sháníme dárky, pečeme, a všechno, co jsme přes rok zanedbali, jako bychom chtěli do konce roku dohnat. Bohužel tak ovšem promarníme to nejcennější – hlubší setkání s Bohem, jeho narození v našem srdci a o pravé radosti, která nás má naplňovat, můžeme jen zpívat v koledách a zbožně si ji přát. 15

Svatý Řehoř Veliký píše, že duše člověka nemůže být bez radosti. Hledá tedy potěšení ve věcech nízkých, nemá-li ji ve věcech vznešených. Je třeba, abychom se dnes o radostné neděli zamysleli nad radostí, která má vyzařovat na každém kroku z každého z nás, a která pramení především ze života v Boží přítomnosti jednoho každého z nás. Vždyť máme být nositeli radostné zvěsti, kterou je celé evangelium. Odlišme si nejprve radost od zábavy. Zábava je umělá náhražka radosti pro ty, co neví co je radost. Zábava se liší od radosti jako lehká žena od milující a milované ženy. Míra její stupidity roste zvláště v televizních seriálech s prefabrikovaným smíchem. Radost rovněž není optimizmus, ani ono „keep smiling“ za každou cenu. Život není jen procházka růžovou zahradou, ale má i svou bolestnou a tragickou stránku, kterou bychom si neměli zastírat zbožnými frázemi. My totiž se máme radovat stále, tedy i v křížích, těžkostech a bolestech. Ne že se budeme usmívat, když nás něco trápí a hrát divadlo před svým okolím, ale dokázat být nad tím, svobodně přijmout z ruky Boží vše, co život přinese. Možná znáte knížku Kvítky sv. Františka z Assisi, který byl považován mnohými historiky za nejradostnějšího člověka, který kdy vůbec na této zemi žil. Bratr Lev se ptá Františka, co je dokonalé veselí, dokonalá radost. František říká: kdybych svým kázáním obrátil všechny pohany – to ještě není dokonalá radost. Bratr Lev naléhá: tak nám přece řekni, co je dokonalá radost. Kdybych všechny nemocné uzdravil, sultána obrátil, mrtvé vzkřísil – to ještě není dokonalá radost. A tak to pokračovalo dál. Bratr Lev však jasnou odpověď nedostal. Tak říká: pro smilování Boží, řekni nám konečně, co je tedy dokonalá radost. František nepodává definici, ale odpovídá příběhem. Bratře Lve, ovečko Boží, když se vracíme do svého kláštera a je krutá zima, my jsme promrzlí a těšíme se domů do tepla, klepeme na dveře a vrátný se ptá: Kdopak je tam? Ozývá se: to jsme my, bratříčci, vracíme se domů. Ale on nám to nevěří a řekne – vy jste taškáři, já vás neznám. A my zase budeme naléhat: to jsme my, bratříčci, pusť nás dovnitř! Když po dlouhém klepání nás dovnitř nepustí, ale vyjde ven a seřeže nás holí a hodí do sněhu – a my to všechno pro našeho Pána se svobodnou myslí přijmeme, tak tohle je bratře dokonalá radost. Myslím, že tento trochu černý humor svatého Františka dobře vystihuje zkušenost, že dokonalá radost znamená umět přijmout i to, co se nám nelíbí, nehodí, co jsme si neplánovali, co je těžké a drsné. Přijmout to nikoliv se skřípěním zubů a zaťatými pěstmi, ale s velkorysým a radostným ano vůči skutečnosti. Vždyť jistě máme mnozí zkušenost, že právě uprostřed těžkostí a trápení se v člověku objeví nový pramen síly – Pán je blízko! Není tedy větší a hlubší radosti, než proměněná bolest. Kéž nám tyto sváteční dny pomohou nést a proměnit naše životní úzkosti, zármutky. Ať blízkost Pána, který se má v našem srdci znovu narodit, je tím hlavním zdrojem síly a radosti. Víme však, že umět se takto postavit skutečnosti, radovat se stále, je možné jen člověku, který je blízko svého Pána, učí se mu v tichosti a samotě naslouchat a zde čerpá sílu, aby unesl všechno, co život přináší. Amen. 16

Posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko (Jak 5,7-10)


Minulou neděli, jsme v liturgii slyšeli text o suchém pahýlu, ze kterého vyraší nová ratolest (Iz 11,1). Tentokrát mluví Izaiáš dokonce o celé poušti, ze které vypučí život: „Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská“ (Iz35,1-6a.10). Kdosi, kdo navštívil Svatou zemi a byl v Judské poušti, kde kázal sv. Jan Křtitel, mi líčil svůj zážitek. Nejedná se prý o poušť v klasickém slova smyslu, jako je Sahara, ale o kamenitou pustinu. Zdánlivě v ní nic neroste. Stačí však (prý) když zaprší, a celá „poušť“ se promění v kvetoucí louku. Z této scenérie tedy Izaiáš asi čerpal obrazy, kterými vyjadřoval svá proroctví. Rozkvetlá poušť je ovšem jen obrazem něčeho jiného, skrytého, co se dá jen symbolicky vyjádřit. Stejně tak jako otevření smyslů lidí, kteří uvidí, co neviděli a uslyší, co neslyšeli: „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých“ slibuje Hospodin skrze Izaiášovy obrazy. Kdo nám je vyloží? Zajděme do římského Centra Aletti nedaleko Santa Maria Maggiore, kde strávil posledních 20 let svého života otec kardinál Špidlík. V salónu tam visí na zdi jeho portrét, který jej znázorňuje při procházce v zahradě Centra. V typickém postoji, lehce shrbený, pomalu kráčí s růžencem v ruce mezi palmami kvetoucího sadu. Vše je jenom jakoby aforisticky naznačeno, rychlými tahy štětce v rukou umělce, který zcela evidentně nechtěl fotograficky zachytit pomíjivou chvíli, ale vyjádřit něco nadčasového, duchovní pravdu, která se v setkání s otcem Špidlíkem otevřela jeho očím. Řekl bych, že dílo mladého ruského malíře Aleksandra Iščenka je výkladem dnešních liturgických čtení. Exegezí ve třech lekcích s úvodem. Otec Špidlík se rád procházel a často jsem měl tu čest jej doprovázet. Většinou jsme šli na Colle Oppio, do parku plném vysokých palem, který se rozprostíral na ruinách bájného Neronova Zlatého domu (Domus aurea), odkud bylo krásně vidět Colosseum. Později, když už mu nohy přestávali sloužit, obešli jsme jen několik bloků domů: dolů po via dello Statuto a pak zas vzhůru po via Cavour zpátky k bazilice Panny Marie Sněžné. Sotva jsme vyšli, rozvinul se rozhovor a to tak zajímavý, že mi bylo brzy jedno, tyčí-li se kolem nás košaté palmy, či drnčí-li vůkol nás městské autobusy. Osobnost patera Špidlíka prozařovala i ten nejšedivější kout římské ulice. Musel jsem však akceptovat nepsané pravidlo: nesměl jsem se nechat odvádět špínou rozbitých chodníků, pohozenými lahvemi atd. To neměl mistr rád. A dal mi lekci: „Smluvil jsem se jednou s kolegou, kterého jsem už dlouho neviděl - začal P. Špidlík - že spolu půjdeme na procházku a popovídáme si. On však nedělal celou dobu nic jiného, než že rozčileně 17

komentoval to, co viděl ležet na chodníku. A asi ti nemusím říkat, co všechno tam leželo? Tak jsem mu odpověděl: Víš, každý vidí to, co chce! - Mít oči pro to, co chci vidět a nevidět, co nechci - to byl úvod do duchovního života. Pater Špidlík chodil pomalu. A nebylo to jenom proto, že ho bolely nohy. Iščenko vystihl mistrně způsob jeho chůze. Ve zdánlivě těžkých pomalých krocích prosvítá něco jemného lehkého, a zároveň pevného a soustředěného. Kardinál našlapoval jako by s respektem a úctou k zemi, v souladu s pohyby celého jeho těla, které fyzicky vyjadřovaly harmonii jeho ducha, kterým byl vlastně stále u Boha v nebi. To jsem však pochopil, až když si mne jednou vzal stranou a řekl: ukážu ti, jak se modlitbou Ježíšovou dá sladit chůze, dýchání a tep srdce. Chodili jsme spolu sem a tam po úzkém chodníčku v zahradě a recitovali na čtyři doby nádechu a výdechu modlitbu Ruského poutníka: ?Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným?. Vidět svou vlastní hříšnost, otvírá oči pro věci Boží. Byla to prví lekce, první stupeň kontemplativního života. Druhou lekci otce Špidlíka Iščenko znázornil symbolicky růžencem. Otec kardinál se modlil, i když ho v ruce zrovna neměl. Modlil se neustále, protože rozmlouval s Bohem srdcem, které nepřestává tlouct. A v rytmu jeho úderů naslouchal hlasu Božího Ducha, který podle slov Teofána Zatvornika má v čistém srdci svůj trůn. A tento Duch Boží, do kterého byl otec Tomáš neustále ponořen, mu mluvil o velkých i malých událostech života. Ano o všem. Vše na zemi se pro něj proto stávalo obrazem věčnosti. Vidět Boha ve všech věcech je i cíl exercicií sv. Ignáce. Je to duchovní cesta krásy. Neboť otevřou-li se nám oči pro Boha ve všech věcech, všechny věci zazáří v nadzemské kráse. Iščenkovy palmy v sadu jsou jen obrazem onoho duchovního ráje, který rozkvete tam, kde vkročí muž Boží. V jehož duši, jak říká Origenes, se totiž „sám Bůh prochází, jak ve své rajské zahradě“. Dospěli jsme tím k poslední, závěrečné lekci. Iščenko ji vyjádřil asketickou černí šatu otce Špidlíka, která tak silně kontrastuje s pestrostí barev kvetoucí zahrady. Černá není barva, je to vlastně ne-barva. Proto je znamením duchovního stavu. Ten vyžaduje skromnost, pokoru a ochotu nést kříž. Skrze takto očištěné lidství prosvítá přítomnost Boží. Východní spiritualita učí, že askeze není výsadní doménou mnichů, ale cestou každého křesťana. Znamená totiž obranný boj „vnitřního hradu“ duše, na který nepřítel útočí v každém z nás. Nesmí ho za žádnou cenu dobýt, jinak ho vyplení. Abychom se však nestali obětí tohoto násilí zvenčí, musíme si činit určitý druh násilí sami, totiž odstranit vše, co ruší náš vztah s Bohem a s bližním. „Od časů Jana Křtitele až po tuto chvíli království trpí násilí a násilníci je uchvacují.“ čteme v evangeliu (Mt 11,12). Staří mistři duchovního života v tom neviděli pronásledování církve, ale vztahovali to na sebe: jen kdo zapře sám sebe a vezme svůj kříž dojde do ráje. Ne teprve po smrti, ale tady a teď. Otevřou se mu oči a on Boha uvidí, otevřou se mu uši a on ho uslyší. A bude schopen Jej ukázat i druhým. P.S. Z pojednání „O modlitbě“ od kněze Origena (Cap. 25: PG 11, 495-499), Lekcionář breviáře: slavnost Krista Krále: „Chceme-li, aby v nás kraloval Bůh, ať v našem smrtelném těle nevládne hřích.(srv. Řím 6,12). Umrtvujme naopak své pozemské údy(srv. Kol 3,5) a přinášejme ovoce Ducha, aby se v nás Hospodin mohl procházet jako v duchovní rajské zahradě a aby v nás kraloval on sám se svým Kristem sedícím v nás po pravici Otcovy duchovní moci, o níž prosíme. Ať tu sedí, dokud se všichni jeho nepřátelé, kteří jsou v nás, nestanou podnoží jeho nohou (Žl 110 (109)) a dokud z nás nezmizí každá jiná vláda, síla a moc (1 Kor 15,24)?. 18

Cesty Páně


„Připravujte cesty Páně!“ (srov. Mt 11,10; Lk 7,27). Bůh bydlí, řečeno obrazně, vysoko na nebi. Cesta, která k němu vede, jde tedy buď od spodu nahoru nebo shora dolů. Člověk po ní touží vystoupit, ale jde-li po ní Bůh, sestupuje. Jakým způsobem může Bůh sestupovat? Přidržíme-li se biblické mluvy, řekneme, že Bůh sestupuje svým slovem, mluví, ale tím volá k existenci. „Bůh řekl a bylo“, čteme hned v první kapitole Geneze. Obloha i země, všecka jejich krása, byly povolány k existenci z ničeho. Ale takový je v podstatě i člověk. Vidíme to na příkladu klasických povolání, o kterých nám vypravuje Písmo. Na počátku vyvoleného národa je Abrahám (Gen 12 násl.). Má se stát otcem velkého národa. Ale nemá děti, jeho žena je neplodná. David se má stát zakladatelem národní dynastie. Má k tomu však minimální předpoklady. Je poslední syn z posledního kmene. Jeremiáš má mluvit jménem Božím k lidu a omlouvá se, že neumí ani dobře otevřít ústa (Jer 1,6). Později ani apoštolové, povolaní Kristem, aby šli do celého světa a učili všechny národy, nemají k tomu přirozené předpoklady ani jazykové ani kulturní. A slyší to povolání v naprosto nečekaných okamžicích. Sv. Matouš sedí u celnice, aby počítal peníze (Mt 9,9), sv. Pavel dokonce Kristovy stoupence pronásleduje. Proto on sám to nejvíc pociťuje jako div: „To, co jsem, jsem z milosti Boží“ (1 Kor 13,10). V této souvislosti nás tedy překvapí napomenutí, abychom cesty Páně připravili, aby po nich mohl snadněji k nám přijít. Jak připravit cestu toho, o kom nevíme kdy a jak přijde? Sv. Tomáš Akvinský mluví o nutnosti dispozice ke všemu, co se má stát. Tak se to děje v přírodě, tak tomu je i v duševním životě. Nebudou-li mraky, nečekejme déšť; jsme-li hluší, nepoučí nás přednáška. V tom smyslu je tedy logické, že musíme připravit cesty Bohu, má-li k nám přijít. Ale jak to uděláme, když nevíme, kdy a jak se k nám přiblíží? Obrazně bychom mohli odpovědět tímto způsobem. Čekáme návštěvu přítele, napíšeme mu tedy: Musíš přijet tehdy a tehdy, tím a tím vlakem, jinak mně nenajdeš doma. Jiný naopak 19

napíše: Přijeď, kdy chceš a jak chceš, já se přizpůsobím tvé návštěvě. Tento druhý způsob dispozice miluje Bůh k tomu, aby nás navštívil svou milostí. Jak to vypadá konkrétně? Představme si mladého člověka, který se má rozhodnout jaké povolání si zvolí. Jde-li o první typ, řekne Bohu? Rozhodl jsem se, že budu studovat právo a stát se advokátem. Prosím tě, abys ke mně přicházel touto cestou. Druhý typ naopak jde na pouť na Hostýn a tam se modlí: Pane Bože, ukaž mně cestu, po které mám jít, pak si jsem jist, že mně jistě pomůžeš. To platí nejenom pro povolání advokáta, ale pro každé jiné, i pro povolání ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Přijde např. mladé děvče k duchovnímu poradci: „Chtěla bych být řeholní sestrou.“ Co jí odpoví dobrý duchovní otec? „Je to dobré a pěkné přání, ale napřed se ptejme a zkoumejme, chce-li vás tam mít také Bůh a poprosme ho, aby vám dal nějaké dobré znamení, že za cesta je pro vás.“ Tento základní postoj je dobrý a spasitelný nejenom pro velká životní rozhodnutí, ale i pro každou denní iniciativu. Světci se před každou prací modlili: „Bože, osvěť mne, abych zvolil to správné, abych dělal to, co je moje poslání!“ Ale nevede to snad ke komplikování života nebo naopak k pasivitě? Vždyť osobní iniciativa je životní svěžest a síla. Zase musíme odpovědět na základě zkušenosti světců. Neměli dojem, že se jim důvěrou v Boha život komplikuje, ale že se naopak příjemně zjednoduší. Máme-li na neznámé cestě při sobě někoho, kdo nás vede, osvobodíme se od starostí a bázlivosti. Ale co říci o té námitce, že ztrácíme osobní iniciativu tím, když se dáváme vést od jiného? V tomto případě musíme rozlišit, kdo je ten jiný, kým se dáváme vést. Je-li to jenom člověk, pak je skutečně užitečné vychovávat se k samostatnosti. Matka, která pořád chce vést za ruku dítě, je nakonec rozmazlí nebo naopak v něm probudí vzdorovitost. Lidé, kteří nás vedou, nám ukládají jejich vlastní vůli zvenčí a to se stává v jistých okamžicích násilím. Naopak Bůh nás raději vede vnitřními inspiracemi, vnuknutími, která vycházejí ze srdce. Nejlepším příkladem jsou inspirace umělců. Když pozorujeme umělecké dílo, které má opravdovou hodnotu, říkáme: Zde se umělec cele vyjádřil, zjevil nám úplně své nitro. Ale jak to souvisí s tím, co říkají oni sami? Oni tvrdí něco zásadně opačného: „Přišla mi inspirace, Múza, jakási nadzemská bytost mně vnukla myšlenku tak silně, že nejsem schopen jí odporovat. Musím vytvořit dílo podle této inspirace a ne jinak.“ Víme dobře, jak dokáží být umělci tvrdohlaví: „Nemohu jinak, musím ten obraz namalovat tak a tak.“ Marně ho přemlouvají, aby ustoupil, že jinak obraz neprodá a že na výstavě propadne. Filosof Frank, žák Berďajeva, který analyzuje vznik uměleckého díla se ptá: Dá se to ospravedlnit, aby se dal umělec tak ovlivnit inspirací bez schopnosti vzdorovat? Vždyť je to násilí, ne sice vnější ale vnitřní. Pěkná je odpověď, kterou si sám Frank dává na tuto otázku. Říká, že musíme rozlišovat, od koho to vnuknutí přichází. Přichází-li od Boha, pak si můžeme být jisti, že Bůh neničí naši svobodu, naopak ji posiluje, protože Duch sv. bydlí v našem srdci a je Duch svobody. Proto je, říká Frank, každé pravé umění v jádře náboženské, i když se to hned nejeví. Naopak falešné umění je druh ďábelské posedlosti, zbavuje svého tvůrce lidské důstojnosti. To, co je řečeno o tvořivosti umělecké, platí analogicky o vší lidské činnosti. Člověk je obraz Boha stvořitele, je proto stále tvořivý. Každý by rád vytvořil něco, co jiní neudělali, líp než jiní. Proto má každý plnou hlavu inspirací. Ale stále se musí ptát: Od koho přicházejí? Jsou shodné s myšlenkami Božími, s povoláním, které mi dal? Ten, kdo se tak stále ptá a kdo se naučil rozlišovat, stále připravuje cestu Páně a ke své radosti zjistí, že Pán k němu stále přichází, jak slíbil: „Přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme“ (Jan 14,21). 20

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ – IZ 7,10-14 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): ”Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí či nahoře na výšinách!” Achaz však řekl: ”Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.” Tu pravil Izaiáš: ”Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je ‚Bůh s námi‘.” ŽALM 24

Hospodinu náleží země i to, co je na ní, – svět i ti, kdo jej obývají. – Neboť on jej založil nad moři, – upevnil ho nad proudy vod. Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, – kdo smí stát na jeho svatém místě? – Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, – jehož duše nebaží po marnosti. Ten přijme požehnání od Hospodina, – odměnu od Boha, svého spasitele. – To je pokolení těch, kdo po něm touží, – kdo hledají tvář Jakubova Boha. 2. ČTENÍ – ŘÍM 1,1-7 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. EVANGELIUM – MT 1,18-24

Slova svatého evangelia podle Matouše. S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: ”Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.” To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ”Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel”, to znamená ”Bůh s námi”. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. 21

Psát Ježíškovi


Před Vánoci děti píší Ježíškovi. Věří, že není přání, které by On nemohl splnit. Ovšem jen do té doby, než jim někdo „rozumný“ vysvětlí, že to je báchorka. Dárky přece kupují rodiče! Ti ovšem mají omezené možnosti. A to se děti časem musí naučit chápat. Přesto se u nás zachoval zvyk říkat: „To jsem dostal od Ježíška,“ namísto prozaického „To jsem dostal od babičky.“ A když už to opravdu jinak nejde, přiznáme sice, že to nebo ono „jsme dostali od babičky“, ale hned dodáme: „...k Ježíšku“. Něco v nás se vzpírá nechat si narušit tajemnost Vánoc, které přesahují tento viditelný svět, vše pouze lidské, jasně vysvětlitelné a logicky dokazatelné. Mnoho lidí tu přesažnost Vánoc nedokáže vyjádřit jinak než slovem „atmosféra“, „kouzlo“ či „magie“. Kolik obyčejů, zvyků, rituálů i pověr je spojeno s tou tajemnou, kouzelnou, magickou, krásnou nocí, kterou křesťané nazývají nocí posvěcenou Weihnachten, Vánoce! Ani komunisté s jejich vědeckým světonázorem s ní nic nesvedli a udělat z Vánoc „Svátek míru“ se jim nepodařilo. A ani současné „politické korektnosti“ se jistě nepodaří v naší zemi Vánoce zlikvidovat. Uvolňují se tu síly mezi nebem a zemí, na které je lidský rozum krátký. Odborníci zkoumají, co je na tom pravdy, že kořeny Vánoc jsou předkřesťanské, že církev jimi navázala na slavení slunovratu, tak jako vůbec ráda navazovala na slavení přírodních a kosmických cyklů. Tato teorie se ale pro ateisty stává příležitostí diskreditovat křesťanské poselství jako „nános“, od kterého je třeba očistit původní tradice. Současnou renesanci pohanských kultů lze jistě chápat v tomto kontextu. Ani v řadách církve však nechybějí ti, kteří teorii překrytí pohanských svátků křesťanskými přijímají, avšak vidí v takovém „ochočení“ starých kultů naopak doklad schopnosti církve již od raných dob „inkulturovat“ své poselství do rozličných podmínek. Ke slovu se však dostávají i odborníci schopní fundovaně doložit, že datum slavení Vánoc na nic předchozího nenavazuje a je starší než ustanovení Aureliova svátku „nepřemožitelného Slunce“. Nejsem historik. A z teologického pohledu nevidím v navázání na předešlé potíž. Už svatý Pavel v Aténách přece nabízí Řekům, že dá v Ježíši Kristu tvář onomu neznámému Bohu, kterého hledali (Sk 17,23). Našlo by se v církevních dějinách mnoho obdobných příkladů „inkulturace“ evangelia. Vždy však jde o totéž: Křesťanství nabízí naplnění všech tužeb lidstva - v Kristu. Tužeb, které jsou hluboce vepsány do lidské přirozenosti, do celého stvoření, které vzdychá plné toužebného očekávání zjevení Synů Božích (Řím 8,19). Pohanské slavení přírodních cyklů nedokázalo sejmout z člověka smutek z konečnosti a strach z vydanosti anonymním silám vesmíru, pod vládou neúprosné zákonitosti času. Plynul z toho fatalismus, proti jehož beznaději pohanské kulty nemohly nabídnout než okamžiky zapomnění opojením. V takové situaci přináší církev vskutku radostnou zvěst osvobození a záchrany. Nikoli však únikem ze světa, ale vstupem Boha do něj. Vtělení Boží by ovšem nikomu nepomohlo, stal-li by se Bůh prostě člověkem. Bůh by se tak vydal nicotnosti lidské existence. V Kristu Ježíši se však Bůh stává člověkem a nepřestává být Bohem. Spojuje tak ve své osobě neslučitelné: omezenou, nutnostmi určovanou lidskou přirozenost s 22

absolutní Boží svobodou. Jako člověk se Ježíš podřizuje všem zákonitostem lidské existence. Jako Bůh jim však svou stvořitelskou všemohoucností vládne. Svatý Pavel, vděčný za to, že je „určený k hlásání radostné zvěsti“, ji shrnuje takto: Kristus „vzhledem k pozemskému bytí pochází z potomstva Davidova, vzhledem k Duchu svatosti je ustanoven jako Syn Boží s mocí skrze vzkříšení z mrtvých“ (Řím 1,1-7). Na první pohled se zdá, že se Ježíšovým narozením nic nezměnilo. Ve skutečnosti už je však všechno jinak. Všechno dostalo nový smysl, řád a cíl. Zmiňuje-li se evangelium o betlémské hvězdě, která šla před mudrci k místu Kristova narození a ukazovala jim cestu, člověk starověku zpozorněl: skončilo zotročení člověka kosmickými silami. Člověk už není hříčkou osudu určovaného hvězdami. Není už nepatrným kolečkem v gigantickém stroji kosmu, ale vše se točí kolem něj a musí mu sloužit. Svatý Pavel radostně dosvědčuje, že „vše napomáhá k dobrému“, ne však automaticky, ale „pro ty, kdo milují Boha“ (Řím 8,28). Církevní otcové v úžasu rozjímají o podivuhodné Boží prozřetelnosti, jíž Bůh řídí svět ve prospěch lidí. Dějiny se zrychlí, nabývají spád a čas se stává darem Božím člověku k uskutečnění jeho povolání vládnout spolu s ním. Takový Bůh už nestojí o úlitby, či magické praktiky. V Ježíši Kristu se s Bohem dá mluvit tváří v tvář. Tak si představuji nadšení prvních křesťanů... Tu však dostávám dopis. Píše Anežka: „Má cenu psát Ježíškovi“? Od té doby, co jste se mne na to zeptal, se mi chce vyhrknout: „Nemá“. Rozum se tomu brání, ale? Ježíšek neslyší. A jak málo přesvědčivý - aspoň v mém případě - je argument, že slyší, jen ne tak, jak bychom si představovali. Jo. Je to jako napsat Ježíškovi, že chci velkého plyšového medvěda, a on pak přinese svetr. Zklamání je o to větší. Kdybych nepsala, kdybych tolik neprosila, možná bych se uměla radovat i ze svetru. Ale já ho tolik prosila. Nemůže nebo nechce? Proč nechce? Znám všechny ty - jistě dobré - argumenty, proč je dobré a důležité se modlit. Přesto mi mnohokrát přijdou jako laciná útěcha, jako ne moc zdařilé vysvětlení něčeho, co žádné dobré vysvětlení nemá. A tak si mnohokrát připadám jako to zklamané dítě. A mám chuť se na všechno vykašlat. Lepší a méně bolestnější je nepsat nic. Pak si ušetřím bolest. A možná dostanu svetr, ale možná i plyšového medvěda.“ Ano, na první pohled se nic nezměnilo. Achaz v nás dál říká, „nebudu žádat...“! (Iz 7,10-14). Josef v nás chce Marii „propustit potají“ (Mt 1,18-24). A možná je v nás skryt i ten, kdo nedychtí, než po okamžiku opojení... Ani ve snu mne nenapadá, proč Ježíšek Anežce neodpověděl.... Možná čeká, že jí odpovím já. Neuměle tak, jak umím. Ale - k Ježíšku!



Historicita zpráv o Ježíšově dětství (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se vykonal soupis celé říše... Také Josef se odebral z galilejského města Nazaretu vzhůru do Judska, do města Davidova? (Mt. 2,1 násl.). Kolik vzpomínek na mládí, kolik vánoční poezie se pojí k četbě tohoto evangelia. Kdo se dotýká vánoc, dotýká se srdce člověka. Ale kdo vlastně je, kdo by chtěl 23

znesvětit toto kouzlo a toto tajemství pravé skutečnosti? Faktů, které znesvěcují vánoce, je v dnešním světě mnoho. „Ale to by mě všecko nevadilo“, řekl jeden katolík, který rozhořčeně udeřil biblickým časopisem. „Zlobí mě to, co vidím zde. Vykladači Písma začínají pochybovat o autenticitě prvních kapitol Matouše a Lukáše, o zprávách o narození Kristově. Jsou to vůbec ještě křesťané?“ S tou poslední otázkou se Poutníci u relikvií jesliček v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě, obrátil na mně. Protože Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 10. června 2007. nejsem biblista z povolání, hledal jsem sám nějaký vážnější informační článek o tomto problému a našel jsem posudek P. Josefa De Rosa v La Civiltà Cattolica s titulem: Historie a teologie ve vypravování o Ježíšově dětství. Autor shrnuje do čtyř otázek, které si položili, právem nebo neprávem, ti, kteří se dívají na evangelia zásadně kriticky. První se týká původu těchto zpráv. Jsou skutečně od Matouše a Lukáše, nebo jsou to zprávy starší, psané někým jiným, které pak evangelisté připojili jako úvod ke svým evangeliím? Druhá otázka zní: Proč se od sebe liší a od dalšího vypravování evangelia? Třetí otázka se týká historičnosti zpráv, ve kterých silně vystupuje ráz podivuhodnosti a zázračnosti. Za čtvrté se ptáme: Jaký mají tyto zprávy smysl teologický? Co z nich plyne pro život církve a všech křesťanů? Autor článku prolistoval hlavní publikace exegetů o těchto problémech. Setkal se tam ovšem i s míněními hodně radikálními, ale přece jenom se mu zdá, že se velká většina odborníků vrací k úsudkům vyváženějším a do jisté míry skromnějším. Popírat je duchaplné, ale sama duchaplnost není ještě důkazem pravdy. Nedá se popřít, že jsou jisté stylistické rozdíly mezi prvními dvěma kapitolami Matouše a evangeliem, které následuje. Totéž platí i o Lukášovi. Dá se dobře předpokládat, že tyto začátky v prvních redakcích evangelií chyběly. Na počátku šlo především o to, aby se dokázalo, že je Ježíš Mesiáš, že ten, kterého odsoudili k smrti, vstal z mrtvých a sedí na pravici Boží. Katecheze prvních učedníků, jak si známe z Markova evangelia, začíná vypravováním o veřejném vystoupení Ježíšově. Ale současně se musela u prvních křesťanů projevit touha, něco se dovědět o tom, odkud Ježíš pocházel. U palestinských křesťanů se jistě všelicos vypravovalo, zvláště u těch, kteří pocházeli z rodiny sv. Josefa a u osob, které znaly Pannu Marii. Je ostatně zajímavé, že je ve vypravování Matoušově hlavní osobou Josef, u Lukáše Maria. A zdá se 24

skoro jisté, že Lukáš použil už nějakého sepsaného materiálu, nějakých záznamů, kterým pak on sám dal poslední formou. Protože pocházejí ze dvou kruhů, liší se vyprávění Matoušovo a Lukášovo. Ale to neznamená, že by se tento rozdíl týkal hlavních a podstatných zpráv o skutečnosti, která je historická. Oba evangelisté totiž mluví o tom, že byla Maria zasnoubena Josefovi, sám Bůh ohlásí početí a uloží jméno dítěti, které se má narodit z Ducha sv., Maria porodí v Betlémě, zpráva o narození Mesiáše nezůstane jenom v rodině, slyší o tom jiní lidé, svatá rodina se usídlí v Nazaretu. Jsou ovšem i rozdíly. Lukáš nemluví o návštěvě mudrců, o útěku do Egypta a o zabití betlémských dětí. Naopak zase poví daleko víc o tom, proč byla Maria a Josef právě v Betlémě, o návštěvě chrámu. Všeobecně se dá říci, že je Lukášovo vypravování ohlas rodinných vzpomínek. Dýše tu radost a očekávání, které se zmocnily těch, kdo byli svědci podivných jevů při narození dítěte. Matouš se toho všeho dotýká jenom letmo. I když přidal podstatné zprávy o Mesiášově narození, zařadil i ty s úmyslem podtrhnout hlavní myšlenku: Ježíš přišel, aby zjevil světu Boží pravdu, která se setká hned s odporem, rozpoutá se pronásledování, které později skončí smrtí. Proto mluví tak dlouho o návštěvě mudrců z cizích národů, kam se evangelium později rozšíří, a o hněvu Herodově, který už je začáteční odmítavý postoj Židů vůči Mesiáši. Jak Matouš tak Lukáš vypravují z Ježíšova dětství především ty črty, které souvisejí s rázem evangelia, které vypravují. Kdo je Ježíš? Matouš zdůraznil především, že je z rodu Abrahamova a Davidova, ten, v němž se uskuteční všecky přísliby dané praotcům. Lukáš se naopak dívá víc do budoucna. Ježíš se narodil z chudé rodiny, ale od počátku už je Pán a Syn Boží, „Syn Nejvyššího“ (1,32). Právě proto, že evangelisté vybrali z Ježíšova dětství ty črty, které souvisejí s postavou Mesiáše, jak se jeví v evangeliu, nemůžeme připustit mínění Bultmannovo, jakoby tu šlo o „legendární“ prvky, ohlas starých mytologií. Někteří z katolických exegetů předložili mínění mírnější, ale od většiny zavržené. Prý se vypravování o Ježíšově dětství zkomponovala podle vzoru vypravování starozákonních o mládí patriarchů, jako např. Izáka, Mojžíše, Samuela, Samsona. Tomuto druhu vypravování se říká Midrašim a slouží jen k povzbuzení dětí. My jsme naopak přesvědčeni, že jde o skutečně historické zprávy. Jde tu ovšem o historii ve smyslu biblických vypravěčů, kteří nechtějí zaručit, že každý maličký detail se skutečně stal doslova tak, jak se podává. Když Matouš a Lukáš píší, uplynulo asi 70 let od doby, kdy se tyto události staly. Referují o tom, co slyšeli v prostředí prvních palestinských křesťanů. Uvažují o událostech a spojují je výslovně s událostmi Starého zákona. Není proto divu, že vkládají podle zvyku, jak se tehdy psala historie, do úst osobností i starozákonné biblické výroky a hymny (zvláště Benedictus, Magnificat, Nunc dimittis). Podobně však píší i historikové klasičtí, jako Livius a Thukidides. Nikdo o jejich historičnosti nepochybuje. Proto i dnešní křesťané věří, že je ve zprávách Matouše a Lukáše skutečná odpověď na otázku, kterou si klademe: Kdo je to dítě, které se narodilo v Betlémě? Je to slíbený Mesiáš, Syn Boží. 25

Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 13. listopadu 2013)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, v Krédu, kterým každou neděli vyznáváme svoji víru, pronášíme: „Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů“. Je to jediná výslovná zmínka nějaké svátosti v celém Krédu. Křest je vskutku „branou“ víry a křesťanského života. Zmrtvýchvstalý Ježíš zanechal apoštolům tento odkaz: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,15-16). Posláním církve je evangelizovat a odpouštět hříchy skrze svátost křtu. Vraťme se však ke slovům Kréda. Vyjádření lze rozdělit na tři části: „vyznávám“, „jeden křest“, „na odpuštění hříchů“. 1. „Vyznávám“. Co to znamená? Je to obřadní výraz podtrhující důležitost předmětu, tedy křtu. Vyslovením těchto slov totiž stvrzujeme svoji pravou identitu Božích dětí. Křest je v určitém smyslu průkazem totožnosti křesťana, jeho narození, jeho zrození v církvi. Vy všichni znáte datum svého narození a slavíte narozeniny, že? Všichni slavíme narozeniny. Položím vám jednu otázku, kterou jsem už jednou kladl, ale učiním tak znovu: Kdo z vás si pamatuje datum svého křtu? Ať zvedne ruku… Je vás málo (biskupů se neptám, abych je neuvedl do úzkých…). Učiňme však jedno. Dnes, až se vrátíte domů, zjistěte si den svého křtu, hledejte, protože jsou to druhé narozeniny. První narozeniny se týkají narození k životu a druhé narození v církvi. Uděláte to? Je to domácí úkol: zjistit den, kdy jsem se narodil v církvi, a děkovat Pánu za to, že nám v den křtu otevřel bránu své církve. Ke křtu se zároveň váže naše víra v odpuštění hříchů. Svátost pokání či zpovědi je totiž jakýmsi „druhým křtem“, odkazuje vždycky k tomu prvnímu, aby jej upevnila a obnovila. V tomto smyslu je den našeho křtu počátkem cesty, krásné cesty k Bohu, která trvá celý život. Je to cesta obrácení, která je neustále podporována svátostí pokání. Pomyslete na to, že když se jdeme vyzpovídat ze svých slabostí a hříchů, přicházíme prosit Ježíše o odpuštění, ale také tímto odpuštěním obnovujeme křest. A to je krásné. Každá zpověď je v určitém smyslu slavením křtu. Zpověď proto není pobyt v mučírně, nýbrž slavnost. Zpověď je pro pokřtěné! Slouží k očistě bělostného šatu naší křesťanské důstojnosti! 2. Druhý prvek: „jeden křest“. Tento výraz odkazuje ke slovům sv. Pavla: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Slovo „křest“ znamená (v řečtině) doslova „ponoření“, a tato svátost je skutečně pravým duchovním ponořením do Kristovy smrti, z níž povstáváme spolu s Ním jako nové stvoření (srov. Řím 6,4). Je to obrozující a osvěcující obmytí. Obrození, protože uskutečňuje narození z vody a z Ducha, bez něhož nikdo nemůže vejít do nebeského království (srov. Jan 3,5). Osvícení, protože ve křtu je člověk naplněn Kristovou milostí, „pravým, světlem, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9) a zahání temnotu hříchu. Proto se při obřadu křtu rodičům dává zapálená svíce naznačující toto osvícení. Křest nás zevnitř osvěcuje Ježíšovým světlem. Mocí tohoto daru je pokřtěný povolán k tomu, aby se sám stal „světlem“ – světlem víry, které obdržel – pro bratry, zvláště pro ty, kteří jsou v temnotách a nevidí na horizontu svého života záblesky světla. Můžeme se ptát: je pro mne křest událost minulosti, izolovaná na určité datum, které vy si dnes zjistíte, anebo živou skutečností, která se v každé chvíli týká mojí přítomnosti? Cítíš se silným silou, kterou ti Kristus dává svojí smrtí a svým vzkříšením? Anebo se cítíš skleslým a bez síly? Křest dává sílu a světlo. Cítíš se osvícen světlem, které přichází od 26

Krista? Jsi mužem, ženou světla? Anebo člověkem postrádajícím Ježíšovo světlo? Je třeba přijmout milost křtu, který je darem, a stát se světlem pro všechny. 3. Nakonec krátký nástin třetího prvku: „na odpuštění hříchů“. Ve svátosti křtu jsou odpuštěny všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Křtem se otevírá brána k účinné novosti života, který není tísněn tíží negativní minulosti, ale okouší již krásu a dobrotu nebeského království. Jde o mocný zásah Božího milosrdenství do našeho života pro naši spásu. Tento spásonosný zásah neodnímá naší lidské přirozenosti její slabost – všichni jsme slabí a všichni jsme hříšníci – a nesnímá z nás odpovědnost za prosbu o odpuštění, kdykoli pochybíme. Nemohu se dát pokřtít víckrát, ale mohu se zpovídat a tak obnovit milost křtu. A je to jako bych přijal druhý křest. Pán Ježíš je tolik dobrý a nikdy neochabuje v odpouštění. I když se brána křtu, kterou nám do církve otevřel, trochu přivře kvůli našim slabostem a hříchům, zpověď ji znovu otevře, protože je jakýmsi druhým křtem, který nám odpouští všechno a osvěcuje nás, abychom pokračovali v Pánově světle. Pokračujme tedy v radosti, protože život je třeba žít s radostí Ježíše Krista, a ta je Pánovou milostí.



Věřím v hříchů odpuštění - moc klíčů

(katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 20. listopadu 2013)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, minulou středu jsem mluvil o odpuštění hříchů, zejména v souvislosti se křtem. Dnes budeme pokračovat v tématu odpuštění hříchů, ale ve vztahu k takzvané moci klíčů, což je biblický symbol poslání, které dal Ježíš apoštolům. Především musíme připomenout, že protagonistou odpuštění hříchů je Duch svatý. Když se Zmrtvýchvstalý Ježíš poprvé zjevil apoštolům, dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). Ježíš je ve svém proměněném těle novým člověkem, jenž nabízí velikonoční dary, které jsou plodem Jeho smrti a vzkříšení. Jaké jsou to dary? Pokoj, radost, odpuštění hříchů, misijní poslání, ale především dar Ducha svatého, který je jejich zdrojem. Ježíšův dech provázený slovy, jimiž uděluje Ducha, indikuje předávání života, nového života znovuzrozeného z odpuštění. Avšak ještě před tímto gestem dechu a darem Ducha ukazuje Ježíš svoje rány na rukou a boku. Tyto rány jsou cenou naší spásy. Duch svatý nám přináší Boží odpuštění „procházející“ Ježíšovými ranami. Tyto rány si Ježíš ponechal. I nyní ukazuje Otci v nebi rány, jimiž nás vykoupil. Mocí těchto ran jsou nám odpouštěny hříchy. Ježíš dal svůj život za náš pokoj, za naši radost, za dar milosti pro naši duši, za odpuštění našich hříchů. Je krásné takto se dívat na Ježíše! 27

A pojďme ke druhému bodu. Ježíš dal apoštolům moc odpouštět hříchy. Je poněkud nesnadné chápat, jak může nějaký člověk odpouštět hříchy, ale tuto moc dává Ježíš. Církev je nositelkou moci klíčů, která otvírá či zavírá. Bůh ve svém svrchovaném milosrdenství odpouští každému člověku, ale On sám si přál, aby ti, kdo patří Kristu a církvi, dostávali odpuštění prostřednictvím služebníků tohoto společenství. Skrze apoštolskou službu se mi dostává Božího milosrdenství, moje viny jsou odpuštěny a je mi darována radost. Ježíš nás tímto způsobem zve, abychom prožívali smíření také v církevní, komunitní dimenzi. A to je krásné. Církev, která je svatá a zároveň potřebuje pokání, nás na cestě obrácení provází celý život. Církev není majitelkou moci klíčů, ale služebnicí milosrdenství a raduje se, kdykoliv může tento božský dar nabízet. Mnozí možná nechápou církevní dimenzi odpuštění, protože panuje neustálý individualismus a subjektivismus, což pociťujeme i my křesťané. Bůh zajisté odpouští každému kajícímu hříšníkovi osobně, ale křesťan je spojen s Kristem a Kristus je sjednocen s církví. Pro nás křesťany je tu jeden dar navíc a také jeden závazek navíc: pokorně přitom přijímat službu církve. Musíme docenit tento dar, péči, ochranu a také jistotu, že mi Bůh odpustil. Jdu k bratru knězi a řeknu: „Otče, dopustil jsem se toho a toho…“ A on odpoví: „Odpouštím ti, Bůh ti odpouští.“. V té chvíli jsem si jist, že mi Bůh odpustil. Je krásné mít tuto jistotu, že mi Bůh vždy odpouští a neochabuje v odpouštění. Nesmíme přestat přicházet s žádostí o odpuštění. Je možné pociťovat zahanbení při vyjevování hříchů, ale naše maminky a naše babičky říkávaly, že je lepší se jednou začervenat než tisíckrát blednout strachy. Jednou se člověk začervená, ale hříchy jsou odpuštěny a jde se dál. Nakonec poslední bod: kněz je nástrojem odpuštění hříchů. Bůh nám odpuštění uděluje v církvi, je nám uděleno skrze službu našeho bratra, kněze. Také on je člověkem, který jako my potřebuje milosrdenství, stává se nástrojem milosrdenství a dává nám bezmeznou lásku Boha Otce. Také kněží mají zapotřebí se zpovídat, i biskupové, všichni jsme hříšníky. Také papež se zpovídá každé dva týdny, protože také papež je hříšník. A zpovědník vyslechne, co mu říkám, poradí mi a odpustí, protože všichni potřebujeme odpuštění. Někdy lze slýchat, jak někdo tvrdí, že se zpovídá přímo Bohu… Ano, jak už jsem řekl, Bůh tě vždycky vyslyší, ale ve svátosti smíření posílá bratra, aby ti udělil odpuštění, jistotu odpuštění jménem církve. Služba, kterou kněz poskytuje jako Boží služebník při odpouštění hříchů, je velice delikátní a vyžaduje, aby jeho srdce bylo v pokoji, aby měl v srdci pokoj, nezacházel s věřícími nevlídně, ale byl mírný, laskavý a milosrdný; aby dovedl zasévat do srdcí naději a především aby si uvědomoval, že bratr či sestra přistupující ke svátosti smíření hledá odpuštění a činí tak podobně jako ti, kdo přistupovali k Ježíši, aby je uzdravil. Kněz, který by neměl tuto duchovní dispozici, neměl by tuto svátost udílet, dokud se nezkoriguje. Věřící penitenti mají právo, všichni věřící mají právo nalézt v kněžích služebníky Božího odpuštění. Drazí bratři, jsme si jako členové církve vědomi krásy tohoto daru, který nám nabízí sám Bůh? Cítíme radost z této péče, z této mateřské pozornosti, kterou vůči nám církev chová? Dovedeme ji jednoduše a vytrvale zhodnocovat? Nezapomínejme, že Bůh nám nikdy nepřestává odpouštět, a prostřednictvím služby kněze nás tiskne v novém objetí, které nás obrozuje, umožňuje nám povstat a znovu se vydat na cestu. Taková je naše cesta, totiž neustále se pozvedat a znovu se vydávat na cestu. 28

Věřím v těla vzkříšení

(katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 27. listopadu 2013)

Drazí bratři a sestry, rád bych dokončil cyklus katechezí o Krédu probíhající v rámci Roku víry, který skončil minulou neděli. V této a v příští katechezi bych se rád zamyslel nad tématem vzkříšení těla a zaměřil se na dva jeho aspekty, jak je prezentuje Katechismus katolické církve, tj. naše umírání a naše vzkříšení v Ježíši Kristu. Dnes se pozastavím u toho prvního: „zemřít v Kristu“. 1. Běžně se mezi námi vyskytuje pomýlený pohled na smrt. Smrt se týká nás všech a hluboce se nás dotýká, zvláště když nás zasáhne zblízka nebo postihne maličké a bezbranné, což považujeme za „otřesné“. Mě vždycky zasáhne otázka: proč trpí děti? Proč umírají děti? Je-li smrt považována za konec všeho, pak děsí, straší a mění se na hrozbu, která ničí každý sen, každou perspektivu, láme každý vztah a přerušuje každou cestu. Dochází k tomu, považujeme-li svůj život za čas vymezený dvěma póly: narozením a smrtí. Když nevěříme v horizont, který přesahuje obzor přítomného života; žije-li se, jako by Bůh neexistoval. Toto pojetí smrti je typické pro ateistické smýšlení, které interpretuje život jako náhodný výskyt ve světě, jako cestu vstříc nicotě. Existuje však také praktický ateizmus, totiž život žitý pouze pro vlastní zájmy, život žitý pro pozemské věci. Pokud se necháme uchvátit touto pomýlenou vizí smrti, nemáme jinou volbu než smrt skrývat, popírat či banalizovat, aby nás nestrašila. 2. Tomuto falešnému řešení se však vzpírá lidské „srdce“, touha po nekonečnu, kterou všichni máme, stesk, který máme po věčnosti. Jaký je tedy křesťanský smysl smrti? Hledíme-li na nejbolestnější momenty svého života, kdy jsme ztratili drahou osobu – rodiče, bratra, sestru, manžela, dítě, přítele – postřehneme, že i uprostřed dramatu této ztráty, která nás drásá, zůstává v srdci přesvědčení, že nemůže být všemu konec, že prokázané a obdržené dobro nebylo marné. V našem nitru existuje mocný instinkt, který nám říká, že náš život se smrtí nekončí. Tato životní žízeň nalezla svoji reálnou a spolehlivou odpověď ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ježíšovo vzkříšení nedává pouze jistotu života po smrti, ale osvětluje také samo tajemství smrti každého z nás. Žijeme-li sjednoceni s Ježíšem, jsme-li Mu věrní, budeme schopni s nadějí a pokojem čelit také přechodu smrti. Proto se církev modlí: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale 29

utěšuje nás zaslíbení věčného života“ (1. Preface za zemřelé). To je krásná modlitba církve! Člověk přistupuje k umírání tak, jak žil. Je-li můj život cestou spolu s Pánem, cestou důvěry v Jeho nezměrné milosrdenství, budu připraven přijmout poslední okamžik svého pozemského života jako konečné důvěřující vydání se do Jeho vlídných rukou v očekávání, že Jej uzřím tváří v tvář. To je to nejkrásnější, co nás může potkat: nazírat podivuhodnou tvář Pánovu zpříma, spatřit Jej tak, jak je: krásný, plný světla, plný lásky a plný něhy. K tomuto cíli jdeme: uvidět Pána. 3. V tomto horizontu lze porozumět Ježíšově výzvě, abychom byli stále připravení, bděli a uvědomovali si, že život na tomto světě je nám dán také jako příprava dalšího života žitého s nebeským Otcem. A vede k tomu bezpečná cesta: dobrá příprava na smrt přebýváním v blízkosti Boha. Toto je jisté: na smrt se připravuji tím, že jsem blízko Ježíše. A jak je možné být nablízku Ježíši? Modlitbou, svátostmi a také praktikováním činorodé lásky. Pamatujme, že On je v těch nejslabších a nejpotřebnějších. On sám se s nimi identifikoval ve slavném podobenství o posledním soudu, když říká: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně… Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,3536.40). Bezpečnou cestou je proto obnova cítění křesťanské lásky a bratrského dělení, péče o tělesné a duchovní rány našeho bližního. Solidarita ve snášení bolesti a dodávání naděje je předpokladem a podmínkou, abychom jako úděl mohli přijmout království připravené pro nás. Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti. Dobře si to promyslete: Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti! Souhlasíte? (zvolání: Ano!) Řekneme to společně, abychom to nezapomněli? Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti. A proč se nebojí smrti? Protože jí hledí do tváře v ranách svých bližních a překonává ji láskou Ježíše Krista. Otevřeme-li bránu svého života a svého srdce nejmenším bratřím, pak se také naše smrt stane branou, která nás uvede do nebe, do blažené vlasti, k níž směřujeme v touze, že budeme navěky přebývat s naším Otcem, Bohem, s Ježíšem, s Matkou Boží a svatými. 30

„Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem a kdo se od Něho nechávají vysvobodit z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost“. Toto jsou úvodní slova apoštolské exhortace Evangelii gaudium, jejíž oficiální text zveřejnil Svatý stolec v úterý, 26. listopadu 2013 v pravé poledne. Papež František se při redakci dokumentu opíral o závěrečné propozice loňského synodu o nové evangelizaci (7.28.10.2012). Zároveň však „vyjadřuje starosti, které na něj doléhají v této konkrétní chvíli evangelizačního úsilí církve“. Na více než sto stranách pojednává sedmero z mnoha témat, která vyplynula z promluv synodních otců a která nahlíží z pohledu stálého misijního poslání církve. „Sním o misionářské volbě, schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebe prezentaci“ (27). Jak na prezentačním brífinku sdělil tiskový mluvčí Svatého stolce, papež František napsal exhortaci letos v srpnu po návratu ze Světových dní mládeže v Riu de Janeiro. Originál je španělský. „Sedm bodů, shromážděných v pěti kapitolách exhortace, vytváří opěrné sloupy papežova pohledu na evangelizaci. Reforma církve; pokušení pastoračních pracovníků; církev vnímaná jako Boží lid, který evangelizuje; homilie a její příprava; společenské začlenění chudých; pokoj a sociální dialog; duchovní motivace misionářského nasazení.“ Pojítkem všech těchto témat je milosrdná Boží láska, doplnil předseda Papežské rady pro novou evangelizaci. Jak papež poukazuje ihned zpočátku dokumentu, nemíní podat nějaký traktát, nýbrž vymezit určitý evangelizační styl, k jehož přijetí také zároveň vybízí. Tímto stylem je radost. „Evangelium, kde slavně září Kristův kříž, naléhavě vyzývá k radosti. (…) Proč nevstoupit do této řeky radosti?“(5), táže se Svatý otec v úvodu apoštolské exhortace. Ačkoliv papež František upozorňuje, že „od papežského magisteria není nutné očekávat definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa“ (16) , nabízí v programovém textu svého pontifikátu obsáhlý a vyčerpávající pohled na stav věcí. A činí tak natolik přístupnou a čtivou formou, která nezavdává obavy, že by tento papežský dokument „nevzbudil stejný zájem jako v minulosti, či že by snad rychle upadl v zapomnění“(25). Vyplynulo to ostatně také z tiskové konference, na které apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium prezentovali zástupci tří vatikánských úřadů. „Je to apoštolská exhortace s vlastním stylem a jazykem. Rád bych zdůraznil, že se nese v téměř důvěrném tónu a že se vyznačuje hlubokou pastorační harmonií. Jak říká papež František: „Obracím se k věřícím křesťanům, abych je vyzval k nové etapě evangelizace 31

(…) a ukázal putující církvi cesty příštích desetiletí“(1). Při četbě textu vnímáme, že před sebou máme pastýře, který rozjímá v rozmluvě s věřícími.“ Poznamenal arcibiskup Claudio Maria Celli. Jako předseda Papežské rady pro sdělovací prostředky pak vysvětlil, jak papež vnímá úlohu komunikace. „Žijeme v epoše znalostí a informací, které se stávají zdrojem nových forem moci, a to velice často anonymních“ (52), píše v dokumentu papež František. „Papež si je plně vědom toho, že současná společnost je bez rozmyslu přesycována daty, což vede k nesmírné povrchnosti při formulaci morálního stanoviska. Papež proto zdůrazňuje, že je nezbytné vychovávat ke kritickému myšlení a k hodnotové zralosti (64).“ Exhortace neopomíjí zmínku o mediální kultuře a věnuje velký prostor jazyku církevního poselství i způsobu, jakým je podáváno. Papež poukazuje také na cestu krásy via pulchritudinis a umělecké vyjádření při hlásání evangelia. Neváhá je označit za nový jazyk podobenství. Z hlediska synodality a biskupské kolegiality exhortaci nahlížel generální sekretář biskupského synodu, arcibiskup Lorenzo Baldisseri: „Papež měl na zřeteli synodní propozice – cituje je celkem sedmadvacetkrát. Exhortaci rozvíjí v solidním doktrinálním rámci. Za povšimnutí stojí zvláště odkazy na apoštolskou exhortaci Evangelii nuntiandi papeže Pavla VI., které se vyskytují celkem třináctkrát. Kromě citací z církevních otců a středověkých teologů tu figurují zástupci moderní teologie – bl. John Henry Newman, Henri de Lubac a Romano Guardini – i spisovatelé, kupříkladu Georges Bernanos. Papež se opírá o dokumenty latinsko-amerických episkopátů z Aparecidy a Puebla, o závěry 15. shromáždění katolických blízkovýchodních patriarchů a přihlíží k textům biskupských konferencí z Indie, Spojených států, Francie, Brazílie, Filipín a Konga.“ Papež tedy do dokumentu zahrnuje pastorační podněty místních církví, což sekretář biskupského synodu považuje za „kolegialitu v praxi“. Svatý otec z pohledu „vycházejí církve“ (20), tedy církve „putující od sebe k bratru (179), vybízí ke konverzi pastorace. „Vnímáme, že do této „pastorace v konverzi“ touží zahrnout také papežský úřad, když píše: „Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi“ (32).“ Plodem podnětů z místních církví je část věnovaná lidové zbožnosti (124), kterou papež nazývá „lidovou mystikou“, „pravou spiritualitou vtělenou do prostoty“, a dále kapitoly věnované dialogu s různými kulturami a náboženstvími. „Tváří v tvář epizodám násilného fundamentalismu, které nás znepokojují, nás mají sympatie vůči ryzím věřícím islámu dovést k tomu, abychom se vyhnuli nenávistným zevšeobecněním. Jak nás totiž učí katoličtí patriarchové Blízkého východu, pravý islám a korán jsou prosty násilí (253).“ Citoval arcibiskup Baldisseri z exhortace. Ze všech příspěvků konference vyplynulo, že nový dokument papežského magisteria je klíčovým textem a skutečnou smrští. „Papež František obnažuje problémy, se kterými se potýká dnešní člověk a které, ze strany církve, vyžadují více než pouhou přítomnost.(…) Evangelium se musí dostat ke všem, bez rozdílu. Církev je však musí přinášet ve světle adorace – papež nám ihned na počátku připomíná ústřední mystérium naší víry. „Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje.“(3)“ 32

ZAKONČENÍ ROKU VÍRY V sobotu, 23. listopadu 2013, od brzkého odpoledne zaplňovali baziliku sv. Petra dospělí čekatelé na křest spolu se svými průvodci, ručiteli a katechety. Více než pět set katechumenů z téměř padesáti zemí všech světadílů čekalo na příchod Svatého otce, který s nimi od pěti hodin odpoledne slavil bohoslužbu slova. Na jejím počátku papež František přijal u vstupu do Svatopetrské baziliky pětatřicet žadatelů a položil jim tradiční otázky římského rituálu při obřadu zahájení katechumenátu. (První se ptá na jméno kandidáta. Druhá se táže: Co žádáš do Boží církve? Odpověď zní: „Víru“. A poslední otázka reaguje „Co ti dává víra?“ Odpověď: „Život věčný.“) Poté všichni přítomní vyslechli několik svědectví. Svatý otec v promluvě ke katechumenům hovořil o třech rysech katechumenátu: Drazí katechumeni, zakončení Roku víry vás spolu s vašimi katechety a příbuznými přivedlo sem, abyste reprezentovali mnoho jiných mužů a žen, kteří se ubírají toutéž cestou víry v různých částech světa. Duchovně jsme dnes večer všichni spojeni. Pocházíte z mnoha zemí, odlišných kulturních tradic a zkušeností. A přece dnes večer cítíme, že spolu máme mnoho společného. Především jedno: touhu po Bohu. Tuto touhu evokují slova Žalmisty: „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“ (Žl 42,2-3). Jak důležité je uchovávat naživu tuto touhu, tuto tužbu po setkání s Pánem a zkušenosti s Ním, s Jeho láskou a Jeho milosrdenstvím. Pokud bude chybět žízeň po živém Bohu, hrozí víře, že se stane zvykovou a vyhasne jako oheň, který není udržován. Hrozí ji, že zatuchne a stane se nesmyslnou. Příběh evangelia (srov. Jan 1,35-42) nám podává Jana Křtitele, který ukazuje svým učedníkům Ježíše jakožto Božího Beránka. Dva z nich se rozhodnou následovat Mistra a potom se stanou „prostředníky“, kteří umožní druhým setkat se s Pánem, poznat Jej a následovat. V tomto vyprávění jsou tři momenty, které odkazují ke zkušenosti 33

katechumenátu. Prvním je naslouchání. Ti dva učedníci naslouchali Křtitelovu svědectví. Také vy, drazí katechumeni, jste naslouchali těm, kteří s vámi rozmlouvali o Ježíši a nabídli vám, abyste Jej následovali a stali se Jeho učedníky skrze křest. V halasu mnoha hlasů, které jsou kolem nás i v nás, jste uslyšeli a přijali hlas, který vám ukázal Ježíše jako jediného, který může dát plný smysl vašemu životu. Druhým momentem je setkání. Ti dva učedníci potkali Mistra a zůstali s Ním. Hned poté postřehli ve svém srdci něco nového: požadavek předávat svoji radost druhým, aby se s Ním mohli setkat také. Ondřej totiž potkal svého bratra Šimona a dovedl ho k Ježíši. Jak prospěšné je rozjímat tento výjev! Připomíná nám, že nás Bůh stvořil nikoli proto, abychom byli sami, uzavřeni do sebe, ale abychom mohli potkat Jeho a otevřít se setkání s druhými. Bůh jako první přichází ke každému z nás, a to je nádherné! On nám vychází vstříc. V Bibli se Bůh ukazuje jako ten, kdo má v setkání s člověkem iniciativu. Hledá člověka a obvykle jej hledá právě, když člověk zakouší hořkou a tragickou zkušenost zrady Boha a útěku před Ním. Bůh neotálí a hned jej hledá. Náš Otec je trpělivým hledačem! Vždycky nás předchází a očekává. Neochabuje v čekání, nevzdaluje se od nás, ale trpělivě vyhlíží příznivý okamžik pro setkání s každým s nás. A když tato chvíle nadejde, nikdy není uspěchaná, protože Bůh s námi touží zůstat dlouho, aby nás podpořil, potěšil a daroval nám svoji radost. Bůh spěchá, aby se s námi setkal, nikoli aby nás opustil. Zůstává s námi. Jako my toužíme po Něm a vyhlížíme Jej, tak také On touží být s Námi, protože patříme Jemu, jsme „Jeho“, jsme Jeho tvorové. Můžeme říci, že také On žízní po nás, aby se s námi setkal. Náš Bůh po nás žízní. Takové je srdce Boha. Je krásné to vnímat. Posledním rysem příběhu je putování. Oba učedníci jdou k Ježíši a potom kus cesty spolu s Ním. To je důležité ponaučení pro nás všechny. Víra je společná cesta s Ježíšem. Na to stále pamatujme: víra je společná cesta s Ježíšem a trvá celý život. Na konci se objeví. Zajisté, občas během cesty pociťujeme únavu a bezradnost. Víra nám však dodává jistotu neustálé Ježíšovy přítomnosti v každé, i v té nejbolestnější a těžko pochopitelné situaci. Jsme povoláni jít, abychom vstupovali stále hlouběji do tajemství Boží lásky, která nás přerůstá a umožňuje nám žít pokojně a s nadějí. Drazí katechumeni, dnes začínáte cestu katechumenátu. Přeji vám, abyste jej prožili v radosti a jistotě, že celá církev je vám oporou a hledí na vás s velkou důvěrou. Maria, dokonalá učednice, ať vás provází: je krásné vnímat ji jako naši Matku ve víře! Zvu vás, abyste si uchovali nadšení prvního momentu, který vám otevřel oči pro světlo víry; abyste si jako milovaný učedník pamatovali den a hodinu, kdy jste se poprvé setkali s Ježíšem a ucítili na sobě Jeho pohled. Nikdy nezapomeňte na tento Ježíšův pohled, který spočinul na tobě… a tobě… a tobě… Nezapomeňte. Je to pohled lásky. Tak si budete stále jisti věrnou láskou Pána. On je věrní a buďte si jisti, že vás nikdy nezradí! 34

Slavnost Ježíše Krista Krále V den liturgické slavnosti Krista Krále konala se na Svatopetrském náměstí závěrečná bohoslužba Roku víry. Petrův nástupce ji sloužil spolu s katolickými patriarchy všech východních ritů a dalšími 1200 kněžími za účasti 60 tisíc poutníků, kteří přišli z různých koutů Itálie a celého světa i navzdory nepříliš slibnému počasí. Až do soboty totiž v Římě prakticky po celý týden pršelo, takže bylo milým překvapením, když se v neděli ráno objevilo na římské obloze slunce. Liturgickou slavnost Krista Krále doprovázel také výjimečný výstav ostatků svatého Petra. Bronzová schránka o velikosti 30 krát 10 centimetrů obsahuje několik (8 úlomků kostí o velikosti 2-3 cm) ostatků z hrobu svatého Petra, který se nachází asi 20 metrů pod hlavním oltářem vatikánské baziliky a který byl archeologicky prozkoumán teprve v druhé polovině minulého století. Vykopávky zahájil ve čtyřicátých letech 20. století papež Pius XII. V roce 1971, poté, co byly ostatky podrobeny vědecké analýze, byla jejich část uložena do zvláštní schránky, aby spočinula natrvalo v soukromé papežově kapli ve zvláštním papežském apartmá, které se nachází ve třetím patře apoštolského paláce ve Vatikánu. Na bronzové schránce stojí latinský nápis “Ex ossibus quae in Arcibasilicae Vaticanae hypogeo inventa Beati Petri Apostoli esse putantur – Část kostí nalezených v katakombách vatikánské arcibaziliky, které se přisuzují blaženému apoštolu Petrovi”. Letos byly tyto ostatky vůbec poprvé vystaveny veřejné úctě a to právě při dnešní příležitosti. Působivý moment nastal během zpěvu Kréda, kdy schránku s relikviemi prvního římského biskupa uchopil do rukou papež František. Svatý otec ve svém kázání hned v úvodu zmínil Benedikta XVI.„na něhož pamatujeme plni sympatií a vděčnosti“, což vyvolalo dlouhý aplaus. Tématem homilie bylo centrální postavení Krista ve stvoření, v lidu a v dějinách: Dnešní slavnost Krista Krále korunuje liturgický rok a také uzavírá Rok víry, vyhlášený papežem Benediktem XVI., na něhož nyní pamatujeme plni sympatií a vděčnosti za tento 35

dar, který nám věnoval. Touto prozřetelnostní iniciativou nám dal příležitost znovu objevit krásu oné cesty víry, jež začala dnem našeho křtu, který nás učinil Božími dětmi a bratry v církvi. Během této cesty, jejímž konečným cílem je plné setkání s Bohem, nás Duch svatý očišťuje a pozvedá, aby nás uvedl do blaženosti, po níž naše srdce touží. Srdečně a bratrsky chci pozdravit zde přítomné patriarchy a vyšší arcibiskupy katolických církví východních obřadů. Pozdravení pokoje, které si vyměníme, bude vyjádřením uznání římského biskupa těmto komunitám, které vyznávají Kristovo jméno s příkladnou věrností, za kterou nezřídka draze platí. Stejně tak chci jejich prostřednictvím pozdravit všechny křesťany žijící ve Svaté zemi, v Sýrii a na celém Východě spolu s přáním, aby všichni obdrželi dar pokoje a smíření. Dnešní biblická čtení mají společné téma, kterým je centrální postavení Krista. Kristus je středem. Kristus je středem stvoření. Kristus je středem lidu. Kristus je středem dějin. 1. Apoštol Pavel nám podává velmi hlubokou vizi tohoto ústředního Ježíšova postavení. Představuje nám jej jako dříve zrozeného než celé tvorstvo: v Něm, skrze Něho a pro Něho bylo všechno stvořeno. On je středem všeho, je počátkem. Ježíš Kristus je Pán. Bůh Mu dal plnost, úplnost, aby v Něm bylo všechno smířeno (srov. 1,12-20). Pán stvoření, Pán smíření. Tento obraz nám umožňuje chápat, že Ježíš je středem stvoření; a proto se od věřícího, pokud jím chce být, vyžaduje postoj uznání a přijetí centrálního postavení Ježíše Krista do vlastního života, myšlenek, slov a skutků. Tak budou naše myšlenkykřesťanské, myšlenky Kristovy. Naše skutky budou křesťanské, skutky Kristovy. Vytratí-li se však tento střed, protože se nahradí něčím jiným, vyplynou z toho jenom škody, pro životní prostředí i pro samotného člověka. 2. Kromě toho, že Kristus je středem stvoření a středem smíření, je také středem Božího lidu. A právě dnes je zde, mezi námi. Nyní je zde, ve Slovu, a bude tady na oltáři, živý a přítomný uprostřed nás, Svého lidu. Je tím, co nám ukazuje první čtení, které vypráví o dnu, kdy Izraelské kmeny přišly za Davidem a před Pánem jej pomazaly za krále nad Izraelem. Kristus, potomek krále Davida, je „bratrem“, kolem něhož se utváří lid a který pečuje o svůj lid, o nás všechny za cenu svého života. V Něm jsme jedno, jediný lid. Jsme sjednoceni s Ním, sdílíme jedinou cestu, jediný úděl. Jedině v Něm, v Něm jako středu máme svoji identitu jakožto lid. 3. A nakonec je Kristus středem dějin lidstva a také středem dějin každého člověka. K Němu můžeme vztahovat radosti a naděje, smutky i úzkosti, z nichž je tkán náš život. Je-li jeho středem Ježíš, jsou i ty nejtemnější chvíle našeho života osvěcovány, dává nám naději podobně jako dobrému lotrovi v dnešním evangeliu. Zatímco všichni ostatní se obraceli k Ježíši s pohrdáním - „Jsi-li Mesiáš, Král a Mesiáš, sestup z kříže!“ – onen člověk, který se po celý život mýlil, lituje a přimyká se k ukřižovanému Ježíši prosbou: „Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). A Ježíš mu slibuje „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v.43), v Jeho království. Ježíš pronáší jenom slovo odpuštění, nikoli odsouzení. A když člověk nachází odvahu o toto odpuštění požádat, Pán nikdy nenechá takovou prosbu padnout do prázdna. Dnes můžeme všichni přemýšlet o svých dějinách, svojí cestě. Každý z nás má svoje dějiny, každý z nás má také svá pochybení, své hříchy, své šťastné i temné chvíle. 36

Prospěje nám tento den přemýšlet o svých dějinách, hledět na Ježíše a z celého srdce mu častokrát, mlčky a srdečně opakovat: „Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království. Ježíši, pamatuj na mne, protože se chci stát dobrým, chci se stát dobrým, ale nemám sílu, nemohu, jsem hříšník, hříšnice! Pamatuj však na mne, Ježíši. Ty si na mne můžeš vzpomenout, protože jsi středem, jsi ve svém království!“. Jak krásné! Řekněme dnes všichni, každý ve svém srdci, a víckrát: „Pamatuj na mne, Pane, ty, který jsi středem, ty, který jsi ve svém království!“ Slib, který dal Ježíš dobrému lotrovi, nám dává velkou naději. Říká nám, že milost Boží je vždycky štědřejší než modlitba, která ji žádala. Pán dává vždycky víc, je tolik velkodušný. Dává vždycky více, než o kolik je žádán. Žádáš jej, aby na tebe pamatoval, a on tě přenese do svého království! Ježíš je středem našich tužeb po radosti a spáse. Jděme všichni společně touto cestou. Bohoslužba byla provázena také dalšími zvláštní znameními. Jednak peněžní sbírkou konanou za účelem pomoci Filipíncům postižených tajfunem a v samotném závěru také předání apoštolské exhortace Evangelii gaudium. Papežova exhortace Radost evangelia byla pak oficiálně zveřejněna v úterý, 26. listopadu, ale symbolicky ji už dnes převzalo 36 zástupců Božího lidu z 18 zemí pěti kontinentů. Papež František ji připravil u příležitosti zakončení Roku víry jako programový text svého pontifikátu. Před závěrečným požehnáním pak oslovil papež František přítomné znovu, aby je pozval k polední modlitbě Anděl Páně: Před zakončením tohoto slavení bych rád pozdravil všechny poutníky, rodiny, farní skupiny, sdružení a hnutí, kteří připutovali z tolika zemí. Zdravím účastníky Národního kongresu milosrdenství, zdravím ukrajinskou komunitu, která připomíná 80. výročí hladomoru, „velkého hladu“, záměrně vyvolaného sovětským režimem, a který si vyžádal milióny obětí. Tento den patří naše uznání misionářům, kteří během staletí zvěstovali evangelium a zaseli zrnka víry do mnoha částí světa. Patří mezi ně také bl. Juniper Serra, španělský františkán a misionář, od jehož narození uplynulo letos tři sta let.“ Potom Svatý otec vyzval k mariánské modlitbě Anděl Páně: „Touto modlitbou budeme prosit Pannu Marii o ochranu pro naše bratry a sestry, kteří jsou pronásledováni kvůli svojí víře. Je jich mnoho!“ 37

UKRAJINA, ZEMĚ MUČEDNÍKŮ Memento 17 miliónů obětí hladomoru, záměrně vyvolaného na Ukrajině sovětským komunistickým režimem

1932/33 - 80 – 2013

Pomník v centru Kyjeva znázorňující sv. Ondřeje, kněžnu Olgu, a sv. Cyrila a Metoděje (vytvořen r. 1911, restaurován r. 1996/

"Když přišla plnost času..." Plnost času přichází od Boha, ale připravují ji lidé a ona přichází pro lidi a skrze ně. To platí pro 'plnost času' ve všeobecné ekonomii spásy, vždyť i ona má svou lidskou podmíněnost a své konkrétní dějiny. Také křesťanství na Rusi má své dějiny. Proces pokřesťanění jednotlivých národů a kmenů je velmi složitým jevem a vyžaduje mnoho času. Na území Rusi byl připravován úsilím konstantinopolské Církve v IX. století. Následně, v průběhu X. století začala křesťanská víra pronikat na toto území díky misionářům, kteří přicházeli z Byzance, ale také z nedalekých krajin, obývaných západními Slovany - kteří slavili liturgii ve slovanském jazyce podle obřadu, zavedeného sv. Cyrilem a Metodějem - i ze zemí latinského Západu. Jak dokazuje starobylá Nestorova kronika (Pověsť vremennych let), existoval v Kyjevě už v roce 944 kostel zasvěcený proroku Eliášovi. Na tuto, již připravenou půdu, vstupuje kněžna Olga, která se kolem roku 955 nechává dobrovolně a veřejně pokřtít, a pak věrně zachovává své křestní 38

závazky. Když v roce 957 navštívila Konstantinopol, měl ji patriarcha Proiectus pozdravit prorockými slovy: "Požehnaná jsi mezi ruskými ženami, neboť sis zamilovala světlo a zahnalas temnoty. Proto ti ruští synové budou žehnat po všechna pokolení". I když se Olze nepodařilo přivést ke křesťanství syna Svjatoslava, její duchovní dědictví převzal vnuk Vladimír, který v roce 988 přijímá křest z Konstantinopole a ke křesťanství přivádí i celou Rus, kdy její obyvatelé byli pokřtěni ve vodách Dněpru. Navíc Vladimír, jenž krátce nato ustanovil 'desátek' na vybudování první katedrály (která se proto nazývala Děsjatinnaja 'desátková'), byl označován čestným titulem 'isapostolos', rovný apoštolům. Vladimíra i ostatní nově pokřtěné uchvátila především krása liturgie a náboženského života cařihradské Církve. Proto rodící se ruská Církev převzala z Konstantinopole veškeré bohatství křesťanského východu i vše, co jí bylo vlastní na poli teologie, liturgie, spirituality, církevního života i umění. Avšak byzantský ráz tohoto dědictví byl už od počátku převeden do nové dimenze: slovanský jazyk a kultura se staly novým prostředím toho, co doposud mělo svůj vlastní byzantský výraz v hlavním městě východního císařství a také na celém území, jež po staletí spojovalo. Boží slovo a jeho milost tak k východním Slovanům přišly ve formě, která jim byla z hlediska kulturního i geografického mnohem bližší. Když s poslušností víry přijali Slovo evangelia, snažili se jej současně vyjádřit ve vlastních formách myšlení a vlastním jazykem. Tím uskutečnili onu zvláštní 'slovanskou inkulturaci' evangelia a křesťanství, která je spjata s velkým dílem svatých Cyrila a Metoděje, kteří ve slovanské verzi přinesli křesťanství z Konstantinopole na Velkou Moravu, a díky jejich učedníkům také obyvatelům balkánského poloostrova. Tak sv. Vladimír i obyvatelé kyjevské Rusi přijali křesťanství z Konstantinopole - největšího křesťanského střediska Východu, a tím mladá Církev vstoupila do nesmírně bohatého prostředí byzantského dědictví. To se vzápětí stalo přístupným pro nepřeberné množství východních Slovanů a mohlo být snáze přejato, neboť jeho předávání bylo už od počátku usnadněno dílem dvou svatých soluňských bratří. Písmo svaté a liturgické knihy vzešly ze slovanských náboženských středisek, která přijala liturgický jazyk, jenž vytvořili. Vladimír, díky své moudrosti a intuici, veden starostlivostí o dobro Církve i národa, přijal do liturgie staroslověnský jazyk místo řečtiny, a tak ji 'učinil účinným nástrojem pro přiblížení božských pravd těm, kdo tímto jazykem mluvili'. Svatí Cyril a Metoděj, přestože si byli vědomi kulturní i teologické nadřazenosti řeckého-byzantského dědictví, které přinášeli, měli pro dobro Slovanů odvahu použít k hlásání víry jiného jazyka i jiné kultury. Tak se staroslověnština stala při křtu Rusi významným nástrojem především pro hlásání evangelia, a následně pak pro jedinečný rozvoj budoucího kulturního jmění těchto národů, rozvoj, který se stal v mnoha oblastech bohatstvím života a kultury celého lidstva. S ohledem na věrnost historické pravdě, je však třeba naléhavě zdůraznit, že slovanským jazykem se podle pojetí dvou soluňských bratří - měl uvést na Rus styl života byzantské Církve, která ještě v té době byla v plném společenství s Římem. Tato tradice se pak rozvinula zcela originálním a zřejmě neopakovatelným způsobem na základě zdejší kultury a také díky kontaktům s blízkými západními národy. Už kněžna Olga žádala císaře Otu I. o biskupa 'který by jim ukázal cestu pravdy'. Ten jí v roce 961 vyhověl a mnich Adalbert z Trevíru se odebral do Kyjeva, kde mu však přetrvávající pohanství zabránilo, aby konal své poslání (na zpáteční cestě se zastavil na Libici, kde upoutal pozornost tehdy mladičkého Vojtěcha). Kníže Vladimír si byl vědom této jednoty Církve a Evropy, a proto udržoval styky nejen s Konstantinopolí, ale 39

také se Západem a Římem, jehož biskup byl uznáván jako ten, kdo předsedá společenství všeobecné Církve. Podle Nikonovy kroniky existovaly vztahy mezi Vladimírem a tehdejšími papeži: Janem XV. (který mu právě v roce jeho křtu - 988, poslal darem část ostatků sv. papeže Klementa, s jasným odkazem na misi sv. Cyrila a Metoděje, kteří tyto ostatky přinesli z Chersonu do Říma) a Silvestrem II. Bruno z Querfurtu (napsal životopis sv. Vojtěcha), poslaný samotným papežem Silvestrem II., aby kázal jako 'arcibiskup národů', navštívil kolem r. 1007 Vladimíra, který byl nazýván králem Rusů. Později rovněž papež Řehoř VII. udělil královský titul kyjevským knížatům ve svém listě ze 17. dubna 1075, adresovaném 'Demetriovi (Isjaslavovi), králi Rusů a královně, jeho manželce', kteří poslali syna Jaropolka na pouť ad limina apostolorum, aby tím jejich království bylo svěřeno pod ochranu sv. Petra. Tak se nesmírné území euroazijské stepi, na němž později vznikla Ukrajina, a které bylo vždy přirozeným místem prolínání, setkání a střetů mezi národy a migracemi, které kromě konfliktů a nesmiřitelných napětí, přinesli jako vklad svůj způsob života i kulturu. dostalo údělu stát se prostředníkem a setkáním protikladů. Podle starobylé legendy, kterou převzaly i první kroniky, měl při své plavbě po Dněpru, požehnat tomuto místu apoštol Ondřej a prorocky jej označit za velké středisko křesťanství: tím místem mělo být město Kyjev. Několik let nato byl císařem Trajánem deportován na Krym papež Klement (88-97). Už tehdy tam žilo asi 2000 křesťanů. Ve středověku se na území dnešní Ukrajiny vytvořil v IX. století státní útvar známý pod názvem Rus či kyjevské vévodství, jemuž vládli skandinávští vojevůdci Variagové. Mimo současné Ukrajiny zabíral i území středního Ruska a Bílou Rus (dnešní Bělorusko). S úsilím o politické sjednocení rozptýlených a neklidných kmenů začal až kníže Vladimír (978-1015). Po přijetí křtu změnil radikálně svůj osobní životní styl i sociální vizi. Svatý Vladimír Veliký je proto uctíván jako zakladatel církevního života. V době jeho nástupce, syna Jaroslava Moudrého (1015-1054), se křesťanství byzantského ritu a slovanského jazyka rozšířilo na celé území, přičemž na křesťanských základech spočívalo zákonodárství i veřejný život. V Kyjevě byl založen slavný klášter Pečerskaja lávra, kde žili významní mniši sv. Antonín a sv. Theodozius. V Kyjevě nechal kníže Jaroslav rovněž vybudovat proslulý chrám božské Moudrosti a kolem roku 1039 uvítal metropolitu Kyjeva - Theopempteta, Řeka poslaného z Byzance. Protože však chtěl získat nezávislost, dal po jeho smrti (1050) zvolit prvního slovanského metropolitu, Hilariona. V roce 1169 vtrhl do Kyjeva kníže Andrej Bogolubskij a po jeho vyplenění odtáhl zpátky na svá severní území. Tímto okamžikem však začal úpadek Kyjeva: středisky nové moci - moskevské či ruské, se stala Suzdal a poté Moskva. V západní části dnešní Ukrajiny vzniklo Vladimírské (město) či Volyňské knížectví (9881379), a knížectví Haliče či Galície (1126-1371). Haličská knížata dosáhla v Konstantinopoli zřízení vlastní metropole, která trvala od r. 1303 až do r. 1347. Téhož docílil v roce 1371 i polský král Kazimír III., avšak po smrti metropolity Antonína (1401) už haličská metropole zůstala neobsazena. Kromě toho, v roce 1240 obsadila tatarská vojska Kyjev a vyplenila jej. Tím přišel o své postavení střediska východních Slovanů. V roce 1341 se král Kazimír III. zmocnil Galície, zatímco Volyň a celé území na pravém břehu Dněpru až po Kyjev získali v témže XIV. století litevští panovníci. Od roku 1386 spojilo Polsko a Litva své dynastie v postavě litevského vévody, který se stal i polským 40

králem. Tento svazek byl stvrzen i v roce 1569 Lublinskou smlouvou, na jejímž základě vznikl jediný polsko-litevský stát. To mělo závažné důsledky i pro dějiny kyjevské metropole. Její pravomoc se původně vztahovala na všechna území východních Slovanů. Po vyplenění Kyjeva však metropolita Maxim město opustil a v roce 1299 se přestěhoval na sever do Vladimíra na Kliazmě, přičemž si uchoval stejnou pravomoc i titul. V roce 1308 poslal volyňský kníže Vladimír do Konstantinopole archimandritu Petra, aby pro svá území dosáhl zřízení vlastní metropole. Avšak Petr byl potvrzen jako metropolita Kyjeva. V roce 1235 opustil Vladimír a přestěhoval se do Moskvy. V XV. století se účastnil Florentského koncilu poslední kyjevský metropolita řeckého původu, Izidor (1437-1458) a podepsal Brestskou unii (16. října 1596), kterou sice přijalo litevské vévodství na území Ukrajiny a Běloruska, ale striktně ji odmítla Moskva, která navíc Izidora uvěznila. Moskva se prohlásila za 'samostatnou', a v roce 1448 si nezávisle na Konstantinopoli zvolila vlastního metropolitu Jonáše. Nástupcem kyjevského metropolity a kardinála Izidora jmenoval v roce 1458 papež Kalist III., řecko-katolického mnicha Řehoře. Tento byl přijat polsko-litevskou stranou, avšak odmítnut moskevským knížectvím, jehož metropoliti přestali užívat titul 'kyjevský' a začali se nazývat 'Metropolity Moskvy a celého Ruska'. Tak se starodávná kyjevská metropole rozdělila na dvě části. Území polského království a litevského vévodství, pod metropolitou Řehořem (14581472) uchovávalo společenství s římským papežem a tento statut zůstal neporušen i za jeho nástupce Misaila (1476-1480). Z několika mála dobových pramenů vyplývá, že ve druhé polovině XV. století se kyjevští metropolité snažili udržovat či obnovovat své spojení se Svatým Stolcem, aniž by přerušili styky s Konstantinopolí. Po pádu Konstantinopole v roce 1453 začala upadat i kyjevská metropole a jako jediné východisko se na konci XVI. století ukázalo spojení s katolickou Církví. Krátce nato se kyjevská pravoslavná metropole dostala pod jurisdikci Moskvy (1686). Jakmile došlo k upevnění carské moci, začal útisk řecko-katolíků a v několika vlnách byli nuceni ke konverzi k 'pravoslaví' (1772, 1795, 1839, 1876). Ukrajinský pravoslavný klérus i laici byli znepokojeni úzkými svazky, které pojily ruskou pravoslavnou Církev s ruskými národními zájmy. Tehdy začalo hnutí 'ukrajinofilů', které se po ruské revoluci v roce 1917 změnilo na hnutí usilující o samostatnost ukrajinské pravoslavné Církve. Bylo však sovětskou mocí potlačeno. V době Brestského synodu byla celá Ukrajina součástí polsko-litevského království a západní Ukrajina takovou zůstala. Při zachování kulturní a náboženské nezávislosti ukrajinského národa zaujímala Církev vůdčí úlohu. Když se západní Ukrajina dostala pod rakouské panství, Habsburkové podporovali a chránili řecko-katolickou hierarchii. Na počátku XX. století stál v čele řecko-katolické Církve v Galícii metropolita Andrej Šeptyckyj (1901-1944). Byl duchovním vůdcem v období dvou světových válek a sedmi změn politických režimů, mezi něž patří nacistický a komunistický. Jeho neúnavná pastorační služba, obrana lidských práv, i jeho charitativní a ekumenické úsilí, přispěly k tomu, že ve společnosti západní Ukrajiny se Církev stala vlivnou institucí. XX. století však bylo v dějinách Ukrajiny jednou velkou tragédií, údobím teroru a násilí, které vážně postihlo náboženský život. Odhady říkají, že tento teror dvacátého století si vyžádal na Ukrajině sedmnáct miliónů obětí. Byla to především komunistická ideologie, která vedla otevřený boj proti náboženství. Církevní budovy byli zničeny, 41

spáleny anebo jinak zprofanovány. Pravoslavní i katoličtí kněží a věřící byli postříleni nebo uvězněni a deportováni do sibiřských gulagů. Církevní komunity byly pronásledovány a přinuceny žít v podzemí. Řecká-katolická Církev byla zrušena v roce 1946 v Galícii a v roce 1949 v Zakarpatí. Latinská Církev přežívala jen v mizivém počtu komunit a byla pod přísnou státní kontrolou. Poté, co selhal pokus přimět katolické biskupy, aby přešli k pravoslaví, a tak byli přinuceni zřící se spojení s římským papežem, svolali sovětští představitelé shromáždění pouhých 216 kněží pod pohrůžkou použití zbraní, a to v době, kdy řecko-katolická hierarchie byla ve vězení či v podzemí. 9.-10. března se v katedrále sv. Jiří konal tzv. 'Lvovský synod', a při této příležitosti byla odvolána Brestská unie, čili synod, na němž vstoupila řecko-katolická Církev do společenství s římskou Církví. Poté byla řecko-katolická Církev násilně 'sloučena' s ruskou pravoslavnou Církví. Po pádu komunistického Sovětského svazu se v roce 1991 mohli křesťané vrátit ke svobodnému životu, i když hluboce raněni krvavým pronásledováním, které si vyžádalo nesmírné množství mučedníků a nevýslovné utrpení.



Josafat Kuncevič – mučedník křesťanské jednoty Josafat Kuncevič, se narodil ve Vladimíru kolem roku 1580. Na křtu dostal jméno Jan. Byl vychován v křesťanské víře podle pravoslavné tradice. V roce 1604 vstoupil do řádu sv. Bazila. Po kněžském svěcení (v r. 1609) se ukázalo, že je vynikajícím kazatelem a i přes jeho mladý věk mu byly svěřeny významné pastorační funkce. 12. listopadu 1617 přijal z rukou kyjevského metropolity biskupské svěcení a stal se pomocným biskupem v Polocku, Vitebsku a Mstyslavi. Jako horlivý propagátor katolické jednoty vynaložil veškeré úsilí, aby zabránil rozdělení mezi křesťany, a kázáním i svými spisy hájil papeže. Dokonce vytvořil i zvláštní katechizmus katolické víry. Avšak nepřátelé jednoty s Římem mu neustále kladli všemožné překážky. Když byl na pastorační návštěvě ve Vitebsku, vtrhla do arcibiskupského paláce horda vraždících násilníků. Josafat jim vyšel vstříc se slovy: "Synové, proč pobíjíte lidi mého domu? Máte-li něco proti mně, hle, tady jsem!" Tu se na něj zuřivě vrhli a brutálně ho zavraždili. Jeho tělo bylo poseto všemi možnými ranami, nakonec ho dorazili velkými sekerami a pak 12. listopadu 1623 hodili do řeky Dzwiny, kde bylo několik dnů poté nalezeno. Mnoho lidí, kteří jej až do té doby pronásledovali, bylo jeho smrtí tak hluboce zasaženo, že mnozí se stali katolíky. Papež Urban VIII. jej 16. května 1643 prohlásil za blahoslaveného a 29. června 1867 byl Josafat Kuncevič kanonizován. Tělo mučedníka bylo po II. světové válce převezeno do Říma z rozhodnutí papeže Jana XXIII. uloženo jeho nástupcem, Pavlem VI., pod oltář sv. Bazila ve vatikánské bazilice (nedaleko, u oltáře sv. Jeronýma, je uloženo tělo bl. Jana XXIII.). 42

Pět tisíc ukrajinských řecko-katolíků vykonalo 25. listopadu 2013 pouť do Vatikánské baziliky ke hrobu sv. Josafata. Vzpomněli tak na padesáté výročí přenesení ostatků tohoto biskupa a mučedníka, které byly papežem Pavlem VI. uloženy pod oltářem, zasvěceném sv. Bazilu Velikému. Poutníci se účastnili eucharistické liturgie, kterou slavil kyjevsko-haličský arcibiskup Svjatoslav Ševčuk a prefekt Kongregace pro východní církve, kard. Leonardo Sandri. V poledne je pozdravil Svatý otec: „Papež Pavel VI., 22. listopadu 1963, nechal uložit tělo sv. Josafata pod oltář zasvěcený svatému Bazilu Velikému, nedaleko hrobu sv. Petra. Svatý ukrajinský mučedník si totiž zvolil mnišský život podle baziliánské řehole. A učinil tak do hloubky, usiloval rovněž o reformu vlastního řádu, která vedla ke zrodu Baziliánského řádu sv. Josafata. Současně, zpočátku jako prostý věřící, poté jako mnich a nakonec jako arcibiskup, vynaložil všechny své síly pro jednotu Církve pod vedením Petra, Knížete apoštolů. Milovaní bratři a sestry, památka tohoto svatého mučedníka k nám promlouvá o společenství svatých, o životním společenství mezi všemi, kdo patří Kristu. Je to skutečnost, která nám dává předem zakoušet věčný život, neboť důležitým aspektem věčného života je radostné bratrství všech svatých. «Každý bude milovat druhého jako sám sebe – učí svatý Tomáš Akvinský – a proto bude požívat dobra druhého jako vlastního. Radost jedince tak bude tím větší, čím větší bude radost všech ostatních blažených». Pokud takové je společenství církve, pak každý aspekt našeho křesťanského života může být živen touhou po společnému budování, spolupráci, vzájemném učení se jedněch od druhých, po společném svědectví víry. Na této cestě nás doprovází Ježíš Kristus, zmrtvýchvstalý Pán, on je středem tohoto putování. Touha po společenství nás vede ke snaze pochopit druhého, k úctě vůči němu, a také k přijetí a poskytnutí bratrského napomenutí. Milovaní bratři a sestry, nejlepším způsobem, jak slavit svatého Josafata je milovat se mezi sebou navzájem, milovat církev a sloužit její jednotě. K tomu nás povzbuzuje také odvážné svědectví tolika mučedníků nedávného období, kteří jsou velkým bohatstvím a velkou útěchou pro vaši církev. Přeji vám, aby hluboké společenství, po jehož prohloubení uvnitř katolické Církve den co den toužíte, vám pomohlo budovat mosty bratrství také s ostatními Církvemi a církevními společenstvími na ukrajinském území i jinde, kde se vaše komunity nacházejí. Na přímluvu Panny Marie a svatého Josafata, ať vás Pán stále provází a vám žehná!“ 43

POUŤ DO ZEMĚ MUČEDNÍKŮ Jan Pavel II. na Ukrajině, 23.-28. 6. 2001 Chléb a sůl. Tímto prostým, lidovým znamením začala pouť Jana Pavla II. do země, prosycené dosud živou krví mučedníků. Hned poté, co vstoupil na kyjevskou půdu, políbil ukrajinskou zemi a podle prastarého zvyku Slovanů požehnal chléb a sůl. Jak nevidět v tomto chlebě symbol Eucharistie, skutečné přítomnosti Krista, pro jehož jméno zde byli křesťané ve XX. století 'vědecky' mučeni? A jak nespatřovat ve znamení soli onen evangelijní obraz 'soli země', křesťanské víry, která dává chuť, naději a smysl životu světa a staví se i těm nejkrutějším pronásledováním? 'Předkládáme našim hostům chléb a sůl, abychom jim vyjádřili svou radost, že je můžeme přijmout", vysvětlují obyvatelé Ukrajiny typické gesto na uvítanou. Dnes jejich slova dýchají hlubokou radostí i úžasem: mohou nabídnout chléb a sůl papeži. Konečně je Petrův nástupce zde, na návrší Kyjeva, kde podle tradice kázal jeho bratr, apoštol sv. Ondřej. Petr je tady v postavě prvního slovanského papeže. Stejně jako jeho předchůdci bl. Jan XXIII. stále uchovával nad pracovním stolem mapu sovětských gulagů, kterou vyznačil 10. února 1963 řecko-katolický kardinál Slypij - Jan Pavel II. si už dlouho přál vykonat tuto pouť, aby utvrdil ve víře katolickou komunitu, která prošla krutými pronásledováními ze strany komunistů právě proto, že byla katolická, totiž - spojená s Petrem. To, co ještě včera bylo nemyslitelné, je dnes na dosah ruky. Papež je v Kyjevě, v centru někdejšího sovětského impéria. Před deseti lety (1991) získala Ukrajina nezávislost, a bez krveprolití se odtrhla od Moskvy. Dnes tady, v Kyjevě, je ve vší své osvobozující síle zřejmý evropský smysl poslání Jana Pavla II., který sám naznačil v Hnězdně, 3. června 1979, jako základ svého pontifikátu, a v němž nadále pokračoval s neochvějnou nadějí. V Hnězdně se představil jako "první slovanský papež v dějinách Církve". Tehdy řekl: "Snad právě proto si jej Kristus zvolil, snad právě proto jej vedl Duch svatý, aby do společenství Církve vnesl chápání slov a jazyků, které dosud zněly jako cizí k uchu navyklému na románské, germánské, anglosaské a keltské přízvuky... Nechce snad Kristus a nedisponuje k tomu Duch svatý, aby tento polský papež, slovanský papež, právě nyní ukázal na duchovní jednotu křesťanské Evropy?" Tato slova pronesl Jan Pavel II. v roce 1979 - deset let před pádem Berlínské zdi - v Hnězdně, kolébce polského křesťanství. A dnes se nacházíme v Kyjevě, kolébce křesťanství tohoto území, na místě křtu dávné Rusi, k němuž došlo v roce 988. Už let do Kyjeva byl 'připomínkou' svědků víry XX. století: přes Chorvatsko, Maďarsko směřovalo letadlo s Janem Pavlem II. na Ukrajinu skrze 'bránu', jejímiž pilíři jsou Rumunsko a Slovensko. Uvítací ceremoniál se odehrál na mezinárodním letišti 'Boryspil' v Kyjevě. Letadlo, jež odstartovalo s římského letiště Fiumicino něco před devátou přistálo ve 12.15h (11.15h středoevr. času). Pod schody letadla jej očekával ukrajinský prezident Leonid Kučma. Po políbení ukrajinské země, kterou Svatému Otci podaly v ošatce dvě děti, a symbolickém požehnání chleba a soli, neseném třemi dětmi, se Jan Pavel II. srdečně objal s kardinálem Lubomyrem Husarem, lvovským ukrajinským arcibiskupem a kardinálem Marianem 44

Jaworskim, lvovským latinským arcibiskupem. Po papežské a ukrajinské hymně byly vypáleny slavnostní salvy z kanónů. Nato pronesl uvítací řeč ukrajinský prezident. V podvečer (v 18h) pak byla na programu zdvořilostní návštěva u prezidenta v prezidentském paláci 'Maryinskyi', který se nachází v centru města. Tady po setkání s prezidentem, budou shromážděni představitelé světa politiky, kultury, vědy a hospodářství. Na letišti tedy Svatý Otec pronesl svůj první projev, který všichni obyvatelé Ukrajiny očekávali s velkým napětím. Celou návštěvu přenášela přímým přenosem národní televize a počet představitelů masmédií nemá obdoby. Lidé velmi pozorně naslouchali slovům Jana Pavla II.:

"Українa, відважний та стійкий свідoк приєднання до цінностей віри, зpазoк величі бaгaтocтpaждaльної Батьківщини, історія засвідчує особливoгo покликання бути межею та дверима між Сходом і Заходом" "Dlouho jsem očekával tuto návštěvu a vroucně jsem se modlil, aby se mohla uskutečnit. Konečně, s hlubokým pohnutím a radostí, jsem mohl políbit tuto milovanou ukrajinskou zemi. Děkuji Bohu za dar, který mi dnes dopřál. Dějiny uchovávají jména dvou římských papežů, kteří v dávné minulosti dospěli až na tato místa: sv. Klementa I., na konci prvního století a svatého Martina I., v polovině sedmého století. Byli deportováni na Ukrajinu, kde zemřeli jako mučedníci. Avšak jejich dnešní nástupce přichází mezi vás v atmosféře slavnostního přijetí s touhou stát se poutníkem ke slavným kyjevským chrámům, jež jsou kolébkou křesťanské kultury celého evropského východu. Přicházím mezi vás, drazí ukrajinští občané, jako přítel vašeho vznešeného národa. Přicházím jako bratr ve víře, abych objal tolik křesťanů, kteří uprostřed nejtvrdších strádání vytrvali ve věrné oddanosti Kristu. Přicházím, veden láskou, abych všem dětem této země, Ukrajincům všech kulturních a náboženských příslušností, vyjádřil své uznání a své srdečné přátelství. Zdravím tě, Ukrajino, odvážný a neochvějný svědku oddanosti hodnotám víry. Kolik jsi vytrpěla, když jsi v těžkých chvílích volala po svobodě k jejímu vyznávání! V paměti se mi vybavují slova apoštola sv. Ondřeje, který podle tradice říkal, že na kyjevských pahorcích vidí vzcházet Boží slávu. K tomu pak došlo za mnoho staletí, díky křtu knížete Vladimíra a jeho lidu. Avšak vize, kterou měl apoštol Ondřej se nevztahuje pouze na vaši minulost; ale promítá se i do budoucnosti země. Očima srdce se mi vskutku jeví, že vidím, jak se v této požehnané zemi šíří nové světlo: ono světlo, které vyvěrá z obnoveného potvrzení volby, učiněné v dávném roce 988, kdy byl zde přijat Kristus jako "Cesta, Pravda a Život" (srv. Jan 14,6). Jak nesmírná byla tíha utrpení, kterou jste museli snášet v uplynulých letech! Ale dnes jednáte s nadšením a reorganizujete se, hledajíce světlo a útěchu ve své slavné minulosti. Vašim záměrem je pokračovat odvážně v úsilí šíření evangelia, které je pro každou lidskou bytost světlem pravdy a lásky. Odvahu! Je to záměr, který vás ctí, a Pán jistě nezůstane pozadu se svou milostí, abyste jej mohli dovést k završení. Jako poutník míru a bratrství, doufám, že budu přijat i těmi, kdo i přesto, že nepatří do katolické Církve, mají srdce otevřené pro dialog a spolupráci. Chci je ujistit, že jsem nepřišel s úmyslem proselytizmu, ale abych vydal svědectví o Kristu společně se všemi křesťany všech Církví a církevních 45

společenství, a vyzval všechny syny a dcery této ušlechtilé země, aby obrátili svůj pohled k Tomu, který dal svůj život pro spásu světa.... Svět se rychle mění: to, co ještě včera bylo nemyslitelné, se dnes zdá být na dosah ruky. Kristus nás všechny vybízí, abychom v srdci oživili vnímavost bratrské lásky.... Můj pozdrav se konečně obrací ke všem ostatním občanům Ukrajiny. Drazí Ukrajinci, i přes rozdílnost náboženské a kulturní příslušnosti, je tu prvek, který vás všechny spojuje: je to sdílení týchž historických událostí, nadějí i zklamání, jež sebou přinesly. Ukrajinský lid zakusil v průběhu staletí tvrdé a kruté zkoušky. Jak nevzpomenout, zůstaneme-li v rozmezí právě skončeného století, na rány dvou světových válek, opakované pohromy, strašné přírodní katastrofy, na velmi smutné události, které za sebou zanechaly milióny mrtvých? Zvláště pak pod tlakem totalitních režimů, jakými byly komunizmus a nacizmus, národu hrozilo nebezpečí, že ztratí svou vlastní národní, kulturní a náboženskou identitu; když viděl, jak je vyhlazována jeho intelektuální elita, která je ochráncem občanského a náboženského dědictví národa. Jako poslední to byl radioaktivní výbuch v Černobylu, se svými dramatickými a nelítostnými dopady na prostředí a na životy tolika lidských bytostí. Ale právě tehdy začala rozhodná obnova. Ona apokalyptická událost, jež přinutila vaši zemi, aby se vzdala nukleárních zbraní, přivedla rovněž občany k energickému probuzení a přiměla je, aby se vydali cestou odvážné obnovy. Je obtížné vyložit pouze lidským úsilím epochální proměny dvou uplynulých desetiletí. Ale ať už jim dáme jakékoli vysvětlení, je jisté, že z těchto zkušeností vzešla nová naděje. Je důležité nezklamat očekávání, která dosud pulzují v srdcích tolika lidí, především mladých. Za přispění všech je nyní naléhavě třeba v ukrajinských městech i na venkově prohlubovat rozkvět nového, opravdového humanizmu. Je to sen, který vyjádřil v proslulém výroku váš velký básník Taras Ševčenko: "... nepřátelé už nebudou, ale bude tu syn, matka, lid na zemi!" Všechny vás objímám, milovaní Ukrajinci, od Doněcku po Lvov, od Charkivu po Oděsu a Simferopol! Ve slově Ukrajina je odkaz na rozsáhlost vaší vlasti, která svými dějinami dosvědčuje zvláštní povolání hranice a brány mezi Východem a Západem. V průběhu staletí byla tato země jedinečnou křižovatkou rozličných kultur, místem setkání duchovního bohatství Východu a Západu. Na Ukrajině je zřejmé evropské povolání, zvýrazněné rovněž křesťanskými kořeny vaší kultury. Je mým přáním, aby tyto kořeny dokázaly upevnit vaši národní jednotu, a tak zajistit reformám, které provádíte životní mízu pravých a společně sdílených hodnot. Kéž by tato země mohla pokračovat ve svém vznešeném poslání, s hrdostí, kterou vyjádřil básník, jehož jsme uvedli před chvíli, když napsal: "Na světě není jiná Ukrajina, není jiný Dněpr". Lide, jenž přebýváš v této zemi, nikdy na to nezapomeň!... Z letiště se Svatý Otec odebral autem směrem do středu města. Před branami Kyjeva byli umístěny tři velké portréty Jana Pavla II. Během cesty, dlouhé kolem 40 km vykonal Svatý Otec významnou zastávku v řeckokatolickém kostele sv. Mikuláše. Sem byla v uplynulých dnech přinesena velmi uctívaná ikona Zarvanické Madony, která se uchovává v jedné z nejoblíbenějších řeckokatolických svatyň a je cílem neustálých lidových poutí. Před posvátnou ikonou svěřil papež, v jehož znaku čteme 'Totus tuus' (Celý tvůj) svou pouť na Ukrajinu Matce Boží. 46

Тобі, Мати Божа і Мати Церкви віддаю у руки мою апостольську подорож в Україну Ó, blahoslavená Panno Maria, Zarvanická Madono, vzdávám ti díky za dar, že se nacházím na Kyjevské Rusi, z níž se na celé území rozšířilo světlo evangelia. Před tvou zázračnou ikonou, která se uchovává v tomto kostele sv. Mikuláše, Tobě, Matko Boží a Matko Církve, svěřuji svou apoštolskou cestu na Ukrajinu. Svatá Matko Boží, rozprostři svůj mateřský plášť na všechny křesťany i na všechny muže a ženy dobré vůle, kteří žijí v tomto národě. Veď je k tvému Synu Ježíši, který je pro všechny cestou, pravdou a životem. Řeckokatolický kostel sv. Mikuláše, rotunda postavená v roce 1810 architektem Melenským v parku, zvaném 'Askoldův hrob' (Askoldova Mohyla), se nachází na místě dávné nekropole, kde byli podle tradice zavražděni v IX. století (pravděpodobně v r. 882) poslední pohanská knížata kyjevské dynastie: právě Askold a jeho bratr Dir. Od XII. století zde byl 'Pustynno-Mykilskyj' klášter, vybudovaný k poctě sv. Mikuláše, světce, který je na tomto území velmi ctěn. V roce 1935 byl kostel zabrán komunisty, zrekonstruován a přizpůsoben různému použití dle sovětské 'zásady'' razie a zvůle. Kopule byla stržena, protože až příliš připomínala... kostel! Starodávný hřbitov, který se rozkládal kolem kostela, zlikvidovaly bagry. V roce 1982 byla v rotundě otevřena pobočka Muzea kyjevských dějin. Až v roce 1988, u příležitosti milénia pokřesťanění Kyjevské Rusi, byl kostel zrestaurován do své původní podoby a navrácen jeho legitimním vlastníkům. V současnosti je provizorní katedrálou řecko-katolického exarchy Kyjeva-Vyšhorodu. Pozemek na novou katedrálu byl již zakoupen a v pondělí, 25. června na závěr Božské liturgie požehná papež Jan Pavel II. základní kámen. Kolem kostela jsou dřevěné kříže a pamětní kámen, připomínající životy mladých Ukrajinců, kteří v roce 1918 bojovali proti bolševikům. Kousek dál je na kmeni stromu moderní obraz sv. Mikuláše a pod ním dřevěná nástěnka s 'farními zprávami': nic zvláštního, řekli bychom, ale vpodstatě až nedávno bylo dovoleno zveřejňovat církevní aktivity. Na nástěnce vyniká plakát s Janem Pavlem II., a v pozadí právě kostel sv. Mikuláše. Stařenka, kterou bychom asi nazvali 'stálou' návštěvnicí bohoslužeb nespouští 47

ani na okamžik oči z papeže. Zůstává nehybně stát několik kroků od Svatého Otce. Vyznává: "Připadá mi to jako sen, že mohu vidět papeže tady, v kostele, jehož úklid mám na starosti, a kam bylo po tolik let zakázáno vůbec vstoupit". Hovoří, a oči má upřeny na vzácného, tak očekávaného hosta. A dodává: "Je to okamžik, pro který stojí za to žít. Chci si jej uchovat hluboce vrytý do paměti, aby mi byl zvláštní vzpomínkou v těžkých chvílích". Je to prostá lidová moudrost, vytříbená v letech komunistického pronásledování. Z návrší "Askoldova hrobu" se otvírá úchvatné panoráma tohoto města "sta zlatých bání", rozprostírajícího se na sedmi pahorcích, podobně jako věčný Řím. Svatý Otec se pak odebral do prezidentského paláce, nazývaného také palác carů, který stojí ve čtvrti Tigli, která je politickým srdcem Kyjeva. Byl postaven v roce 1752 italským architektem Rastrellim, který se proslavil mnoha stavbami v San Peterburgu, jako např. Zimním palácem. Ještě než vešel do prezidentského paláce se Svatý Otec zastavil v modlitbě před památníkem neznámého vojína, jenž se nachází v horní části Parku slávy na břehu Dněpru. Je to prakticky obelisk vysoký 27m před nímž neustále plápolá oheň. Památník je věnován obětem všech konfliktů, ale zvláště 6 miliónům Ukrajinců, kteří padli za II. světové války. Jan Pavel II. - po uvítání ministrem zahraničí - poklekl a setrval v usebrané modlitbě před památníkem, k němuž pak kardinál Sodano, st. sekretář, doprovázený dvěma vojáky položil květinový věnec. Se 17 milióny zabitých a nesmírným počtem obětí fyzického a psychického násilí, bylo XX. století pro Ukrajinu až příliš dlouhou epochou. Její epilog, totiž pád komunistického totalitarizmu, znamenal počátek nové éry. Těžké, ale konečně nové. Po zdvořilostní návštěvě u prezidenta se Svatý Otec setkal v prezidentském paláci s představiteli světa politiky, kultury, vědy a podnikání. Při této příležitosti pronesl projev, v němž mj. řekl:

Я прибув до вас, щоб поклонитись святиням вашої історії та разом із вами просити у Бога заступництва для вашого майбуття ... Přišel jsem k vám jako poutník pokoje, veden jedinou touhou: vydat svědectví, že Kristus je 'Cesta, Pravda a Život' (Jan 14, 6). Přišel jsem, abych vzdal hold svatyním vašich dějin a spojil se s vámi, abych svolával Boží ochranu na vaši budoucnost. S radostí zdravím tebe, město Kyjeve, které se prostíráš na středním toku řeky Dněpru, kolébko dávných Slovanů a ukrajinské kultury, hluboce prodchnuté křesťanským kvasem. Na půdě tvé země, která je křižovatkou mezi Západem a Východem, se setkaly dvě velké křesťanské tradice - byzantská a latinská, přičemž oběma se zde dostalo přívětivého přijetí. V průběhu staletí mezi nimi nescházela napětí, která oběma přinesla ničivé kontrasty. Dnes se však rýsuje cesta pohotovosti k vzájemnému odpuštění. Je třeba překonat bariéry a nedůvěru, aby bylo možné společně budovat harmonickou a pokojnou zemi, čerpajíc stejně jako v minulosti, z průzračných pramenů společné křesťanské víry. Ano! Bylo to křesťanství, jež inspirovalo, drazí Ukrajinci, vaše největší osobnosti kultury a umění, a hojně zavlažovalo morální, duchovní a sociální kořeny vaší vlasti. Jsem rád, že zde mohu připomenout, co napsal váš spoluobčan, filozof Hryhorij Skovoroda: "Všechno pomíjí, ale je to pouze láska, která nakonec zůstává. Všechno pomíjí, kromě 48

Boha a lásky". Pouze člověk hluboce prodchnutý křesťanským duchem mohl mít podobné smýšlení. V jeho slovech lze rozpoznat ozvěnu prvního Janova listu: "Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm" (4,16). Slovo evangelia zapustilo v celé Evropě hluboké kořeny a přineslo v průběhu staletí úžasné plody civilizace, kultury a svatosti. Rozhodnutí národů tohoto kontinentu však bohužel vždy neodpovídala hodnotám jednotlivých křesťanských tradic, a proto byly dějiny poznamenány velmi smutnými událostmi zvůle, ničení a bojů. Staří lidé vaší vlasti s nostalgii vzpomínají na dobu, kdy byla Ukrajina nezávislá. Po tomto velmi krátkém období následovala krutá léta sovětské diktatury a velmi tíživá bída na počátku třicátých let, kdy vaše země, 'obilnice Evropy', nedokázala nasytit ani vlastní syny, kteří po miliónech umírali. A jak zapomenout na zástupy vašich spoluobčanů, kteří zahynuli během války proti nacistické invazi v letech 1941 až 1945? Bohužel osvobození od nacizmu nebylo současně osvobozením od komunistického režimu, který pokračoval v pošlapávání těch nejzákladnějších lidských práv, když deportoval nesmírné množství občanů, věznil disidenty, pronásledoval věřící a dokonce se pokoušel vymazat ze svědomí národa i samotnou ideu svobody a nezávislosti. Naštěstí, velká proměna roku 1989 konečně Ukrajině dovolila znovu nabytí svobody a plné svrchovanosti. Váš národ dosáhl tohoto vytouženého cíle pokojným a nekrvavým způsobem, a dnes s houževnatostí pracuje na odvážném díle sociální a duchovní obnovy. Mezinárodní společenství nemůže, než ocenit úspěchy, kterých bylo dosaženo v upevnění míru a ve vyřešení územních napětí, s ohledem na místní specifika... Jako Pastýř katolické Církve upřímně oceňuji skutečnost, že v preambuli ukrajinské ústavy se občanům připomíná "odpovědnost před Bohem". Jistě byl tímto pohledem veden i váš Hryhorij Skovoroda, když vybízel své současníky, aby si jako prvotní úsilí stále kladli "chápání člověka", a hledali pro něj vhodné cesty, aby dokázal opustit slepé uličky neústupnosti a nenávisti. Hodnoty evangelia, které jsou součástí vaší národní identity, vám pomohou budovat společnost otevřenou a solidární, v níž každý bude moci nabídnout svůj specifický přínos ke společnému dobru, a současně z ní čerpat odpovídající podporu, aby dokázal co nejlépe rozvinout své vlohy. To je výzva, se kterou se obracím zvláště k mladým, aby, kráčejíc ve šlépějích těch, kdo obětovali život pro vysoké lidské, občanské a náboženské ideály, dokázali toto dědictví civilizace uchovat nedotčené. "Nedovolte mocným, aby zničili člověka", to napsal Volodymyr Monomach (+1125) ve svém Poučení dětem. Jsou to slova, která si i dnes uchovávají svou plnou platnost. Ve XX. století zničily totalitní režimy celé generace, protože podkopaly tři pilíře na kterých spočívá každá skutečně lidská civilizace: uznání božské autority, z níž vyvěrají nezvratitelné morální orientace života (srv. Ex 20,1-8); respektování důstojnosti osoby, stvořené k Božímu obrazu a podobenství (srv. Gen 1,26-27); povinnost vykonávat moc ve službě každému členu společnosti bez výjimky, počínaje těmi nejslabšími a bezbrannými. Popření Boha neučinilo člověka svobodnějším. Spíše jej vystavilo rozličným formám otroctví, když povolání politické moci snížilo na úroveň brutální a utiskující síly. Lidé politiky! Nezapomeňte na tuto přísnou lekci dějin. Vašim úkolem je sloužit národu, zajištěním pokoje a rovnosti práv pro všechny. Odolávejte pokušení zneužívání moci k 49

osobním či skupinovým zájmům. Mějte vždy na srdci úděl chudých a všemi legitimními prostředky usilujte o to, aby každý mohl mít přístup k spravedlivému blahobytu. Lidé kultury! Máte za sebou významné dějiny. Mám na mysli především kyjevského pravoslavného arcibiskupa, metropolitu Petra Mohylu, který v roce 1632 založil tuto kyjevskou akademii, která zůstává majákem humanistické a křesťanské kultury. Od vás se očekává uplatňování kritického a tvůrčího myšlení ve všech oblastech poznání, spojujíc kulturní dědictví minulosti s požadavky doby moderní, a to tak, aby se přispívalo ke skutečnému lidskému pokroku ve znamení civilizace lásky. V tomto kontextu si vroucně přeji, aby se výuce náboženských věd dostalo uznání, které jí náleží, a to i ze strany občanských představitelů. Zvláště pak pro vás, lidé oddaní vědeckému bádání, platí jako stálé napomenutí strašlivá sociální, ekonomická a ekologická katastrofa Černobylu! Schopnosti techniky musí být spojovány s neměnnými etickými hodnotami, aby tak bylo zajištěno oprávněné respektování člověka a jeho nedotknutelné důstojnosti. Podnikatelé a ekonomičtí činitelé nové Ukrajiny! Budoucnost země závisí i na vás. Váš odvážný přínos, neustále inspirovaný hodnotami kompetence a čestnosti, přispěje k povznesení národní ekonomiky, a tak znovu vrátí důvěru těm, kdo jsou v pokušení opustit svou vlast, aby hledali práci jinde. Mějte při svém konání stále na paměti společné dobro a oprávněné nároky všech lidí. Hleďte na člověka a ne na zisk, jako na cíl každé ekonomie, respektující lidskou důstojnost. Jednejte vždy v souladu s právem, které je zárukou spravedlnosti... Lidstvo vstoupilo do třetího milénia a na obzoru se rýsují nové scénáře. Probíhá globální proces rozvoje, poznamenaný rychlými a radikálními proměnami. Každý je povolán, aby s odvahou a důvěrou přispěl svým vlastním příspěvkem. Katolická Církev je po boku každého člověka dobré vůle, aby podporovala jeho snahy ve službě dobru. Pokud jde o mě, nepřestanu vás provázet modlitbou, aby Bůh chránil vás, vaše rodiny, vaše záměry i očekávání všeho ukrajinského lidu, na nějž svolávám hojnost požehnání Všemohoucího".  Na pódiu, nesoucím oltář, na kterém Jan Pavel II. slavil 24. června 2001 eucharistii, spočívala i veškerá tíha utrpení a naděje. Tady spolu se Svatým Otcem koncelebrovali pastýři Církve, která trpěla nevýslovná pronásledování kvůli tomu, že byla "jedna, svatá, katolická a apoštolská". Tito kněží vystupují v průvodu na pódium latinští i řecko-katoličtí, a ukazují tak bohatství své jednoty. Kráčí mezi nimi i mladý farář kostela sv. Mikuláše v Kyjevě, nádherného chrámu, který však má farní komunita doposud k dispozici pouze na dvě 50

hodiny denně, neboť nemovitost patří jedné hudební organizaci. Je zde i bosý karmelitán z poutní svatyně Berdyčiv. Přinesl sem velmi uctívaný obraz Matky Boží. Ve skutečnosti se jedná o kopii, která byla zhotovena teprve nedávno, protože originál komunisté zrekvírovali a umístili do muzea ateizmu jako 'znamení pověry'. Někdo z věřících jej zřejmě odnesl a schoval, aby tak předešel další potupě a profanování. Bohužel, neznámý věřící už asi zemřel a proto nikdo neví, kam obraz schoval. Ikona Matky Boží Berdyčivské byla umístěna za oltář a z tohoto místa jakoby prohlížela onen zástup více než 150.000 věřících, kteří se tu shromáždili i přes zimu a déšť. Ještě před deseti lety bylo slavení eucharistie zakázáno a krutě trestáno. Dnes se znovu vrací, aby se opět stala součástí dějin Ukrajiny. Eucharistie nikdy nepřestala psát dějiny tohoto křesťanského lidu, protože se slavila tajně po domech a na nejrůznějších místech. Nyní se už deset let může slavit veřejně, bez obav ze zatčení a věznění. Ona tajná slavení však zůstávají dědictvím nevýslovné hodnoty před Bohem. Dnes se předkládají Petrovi. Symbolicky tak učinila jedna matka, která přinesla v obětním průvodu - ručně opisovanou modlitební knížku, kterou vytvořila rodina za komunistického pronásledování. Kdyby tato rodina byla při tomto "zločinu" odhalena, jejím dalším stanovištěm by se stal sibiřský gulag. Na dnešní den připadá podle římského kalendáře slavnost narození sv. Jana Křtitele. Proto papež ukázal v homílii křesťanům této země Jana Křtitele, zvaného předchůdcem, jako na mocný a pokorný vzor.

"Ти, Києве, будь "світлом України"! З тебе вирушили євангелізатори, які протягом сторіч були "Йоанами Христителями" народів, які заселювали ціx земель" "...Boží lide, který na ukrajinské zemi věříš, doufáš a miluješ znovu s radostí zakoušej radost z daru evangelia, kterés přijal právě před tisíci lety! Dnes pohleď na Jana Křtitele, jenž je trvalým vzorem věrnosti Bohu a jeho zákonu. On připravoval cestu Kristu svědectvím slova i života. Napodobuj ho s pokornou a důvěrnou velkorysostí. Svatý Jan Křitel je především vzorem víry. Aby mohl lépe naslouchat Slovu jediného Pána svého života, opouští všechno a po vzoru velkého proroka Eliáše se uchyluje na poušť, odkud dává zaznít výzvě k přípravě cest Pánu (srv. Mt 3,3ss). Je vzorem pokory, vždyť těm, kdo v něm vidí nejen proroka, ale dokonce Mesiáše, odpovídá: "Já nejsem ten, za koho mě pokládáte! Hle, za mnou přichází někdo mocnější, než jsem já. Jemu nejsem hoden ani zout opánky!" (Skt 13,25). Je vzorem důslednosti a odvahy v obraně pravdy, pro niž byl ochoten sám zaplatit vězněním i smrtí. Ukrajinská zemi, potřísněná krví mučedníků, díky za příklad věrnosti evangeliu, který jsi poskytla křesťanům všech koutů světa! Tolik tvých synů a dcer kráčelo v naprosté věrnosti Kristu: mnohé z nich vedla důslednost ve víře až k oběti nejvyšší. 51

Jejich svědectví je pro křesťany třetího tisíciletí příkladem a pobídkou. Ve škole Kristově, ve šlépějích sv. Jana Křtitele, svatých a mučedníků této země, mějte i vy, drazí bratři a sestry, odvahu stavět na první místo duchovní hodnoty. Vy, drazí mladí lidé, buďte silní a svobodní! Nenechte se chlácholit klamnými vidinami laciného štěstí. Sledujte Kristovu cestu: Zajisté, je náročný, ale může vám dát zakusit plný smysl života a pokoj srdce. Vy, drazí rodiče, připravujte před vašimi dětmi cestu Pánu. Vychovávejte je s láskou a dejte jim průkazný příklad důslednosti v zásadách, kterým učíte. A vy, kdo máte výchovnou a společenskou odpovědnost, uvědomte si, že jste stále vázáni integrálně rozvíjet lidskou osobu, pěstovat v mládeži hluboký smysl pro spravedlnost a solidaritu s nejslabšími. Každý z vás, ať je 'světlem národů' (Iz 49,6). 'Světlem Ukrajiny' jsi ty, město Kyjeve. Z tebe vyšli hlasatelé evangelia, kteří byli v průběhu staletí 'Jany Křtiteli' národů, jež obývaly tato území. Kolik z nich pro své svědectví pravdě trpělo jako Jan Křtitel a svou krví se stali semenem nových křesťanů. Ať v nových generacích nescházejí mužové a ženy nezlomné povahy těchto slavných předků! Je-li ze světa odstraněno vědomí Boha, nezůstává v něm už nic, co by bylo vpravdě lidské. Bez pohledu k nebi člověk ztrácí horizont svého pozemského putování. A dojde-li k tomu, pak důsledky jsou strašlivé. Křesťané a všichni lidé dobré vůle mají za úkol vydávat svědectví o tom, že svět nemůže být zbaven Boha. Tady na Ukrajině, kde krutý pokus vymazat Boha dosáhl tak šílených a krvavých rozměrů, že se to jeví až neskutečné, je nyní naléhavě zapotřebí, aby všichni křesťané vydávali společně svědectví pravým hodnotám, pro něž stojí za to žít, a které jsou pro budoucnost národa nezbytné. To zdůraznil Svatý Otec při setkání s ukrajinskými katolickými biskupy, s nimiž se setkal 24. června dopoledne na Apoštolské nunciatuře.

"Перед вами відкривається важливий період, від якого залежить "якість" присутності Церкви на українській землі в наступному тисячоріччі" "...Radost dnešního setkání se ještě zintenzívní v následujících dnech, kdy se společně zúčastníme slavnostní beatifikace některých vašich spolubratří, kteří vykonávali biskupskou službu v nesmírně náročných podmínkách. Vzdáme jim hold naší vděčnosti za to, že svou obětí uchovali neporušené dědictví víry mezi věřícími svých Církví. Tím, že je povýším ke cti oltáře, chci rozšířit naši vděčnou vzpomínku i na ostatní pastýře, kteří draze zaplatili za svou věrnost Kristu a za rozhodnutí zůstat spojeni s Petrovým nástupcem. Jak mezi nimi nevzpomenout Božího služebníka, metropolitu Ondřeje Šeptyckého? Můj ctěný předchůdce, papež Pius XII. o něm prohlásil, že jeho vznešený život byl zlomen 'ani ne tak pokročilým věkem, jako spíše utrpením jeho duše pastýře, raněného spolu se svěřeným stádcem' /AAS XLIV (1955), str. 877/. Společně s ním vzpomínám na kardinála Josyfa Slipyje, prvního rektora řecko-katolické teologické akademie ve Lvově, která byla nedávno znovu úspěšně otevřena. Tento hrdinný vyznavač víry prožíval osmnáct let tvrdost věznění. I mezi námi jsou ještě kněží a biskupové, kteří zakusili žalář a pronásledování. Zatímco vás, nejmilejší bratři, s dojetím objímám, vzdávám díky Bohu za vaše věrné svědectví. Povzbuzuje mě, abych se stále větší oddaností konal svou službu všeobecné Církvi. Přejímám jako svá slova, která jste zvyklí opakovat v liturgii sv. Jana Chryzostoma: 'Dejme sebe sami jeden druhému, a celou naši existenci Kristu, našemu 52

Bohu'. Taková je lekce mučedníků A tuto lekci se musíme naučit žít i my, pastýři stádce, které nám Bůh svěřil.... Otevírá se před vámi významné období, na němž bude záviset 'kvalita' přítomnosti Církve na Ukrajině v příštím miléniu..."  Opravdové úsilí katolíků o ekumenizmus a mezináboženský dialog na Ukrajině bylo tématem tolik očekávaného setkání Jana Pavla II. s představiteli Panukrajinské rady Církví a náboženských organizací, v neděli 24. června odpoledne v sále Kyjevské filharmonie.

"Тепер перед вами стоять невідкладні завдання соціальної та моральної перебудови Країни" "...Vaše existence i vaše každodenní práce dokazují konkrétním způsobem, že náboženský faktor je podstatnou součástí osobní identity každého člověka, ať už náleží k jakékoli rase, národu či kultuře. Náboženství, je-li praktikováno s pokorným a upřímným srdcem, přináší specifický a nanahraditelný příspěvek k rozvíjení spravedlivější a bratrštější společnosti. Jak by stát, který chce být skutečně demokratickým, mohl opomíjet plné respektování náboženské svobody svých občanů? Není pravé demokracie tam, kde je pošlapávána jedna ze základních svobod člověka. Také Ukrajina zakusila dlouhé a bolestné období diktatur, ničivé důsledky ateistického útlaku, jenž deptá člověka a podrobuje ho otrockému režimu. Nyní před vámi stojí naléhavá výzva k sociální a morální obnově národa. Svou aktivitou jste povoláni přinášet zásadní příspěvek k tomuto dílu obnovy společnosti, a tak ukázat, že jedině v prostředí respektování náboženské svobody lze vybudovat společnost plně lidskou." Na závěr setkání pak Svatý Otec odjel otevřeným vozem vzdát poctu obětem sovětských represí od třicátých let do roku 1944. Jan Pavel II. vstoupil do lesa, zvaného Bykivnya na periferii Kyjeva. Tady bylo povražděno více než sto tisíc lidí. Setkání s touto krutou realitou smrti se hluboce vrývá do srdce, kráčejíc po lesní pěšince, kterou po stranách obklopují kříže všeho druhu a všech velikostí. Na mnoha stromech visí malé kartičky, chráněné před deštěm plastikovým obalem, a na nich je ručně napsáno jméno člověka, který zde byl pravděpodobně zastřelen. Po dvou kilometrech přicházíme k památníku stalinského masakru. Je to velký kříž. Papež zazpíval Salve Regina a pak se modlil Requiem aeternam. Velké množství lidí, mezi nimi všichni žijící příbuzní těch, kdo zde byli zmasakrováni sovětskými komunisty, pronášeli se slzami v očích spolu se Svatým Otcem slova vroucí modlitby. Tento pomník uprostřed lesa, kde byli bezostyšně stříleni lidé, připomíná, k čemu dochází, jestliže se chce ze světa vykořenit vědomí Boha. Kráčejíc lesní stezkou, při pohledu na tisíce křížů, ze srdce se dere krutá otázka: Proč? Jak mohlo dojít k takové hrůze? V této zoufalé bolestné tísni - tváří v tvář tak nepochopitelným zvěrstvům a masakrům - se člověku vkrádá pokušení popřít Boží existenci. A přece, Bůh byl tady, v tomto lese, po boku každé z oněch 100.000 lidských bytostí, které Stalin rozkázal postřílet.  53

Kdyby Stalin byl 25. června 2001 v Kyjevě se svými komunistickými krvežíznivci, pravděpodobně by pronesl, že tady, na esplanádě Čajka nikdo není. Bylo to v roce 1946, kdy Stalin, pohodlně sedě v křesle u psacího stolu, rozhodl o tom, že řeckokatolická Církev neexistuje. Více než šest miliónů křesťanů pro něj prostě přestalo existovat: buď museli přejít k pravoslavné Církvi anebo - pokud nebyli už předtím zastřeleni - skončili v sibiřských lágrech. Zdrcující! Pokud by k tomu nedošlo v tak nedávné minulosti, považovali bychom to za legendu, vinoucí se tokem dějin. Avšak tady jsou svědkové. Jsou živí. Existují, stejně jako existuje i Církev, neoddělitelně spjatá s přívlastkem 'mučedníků'. Pro svou věrnost víře a svému svědomí; za to, že zůstali spojeni s Petrem, byli katolíci východní tradice pronásledováni ještě před deseti lety. Až do té doby! Protože teprve před deseti lety byla tato Církev uznána za 'existující'. Pětačtyřicet let byli ukrajinští křesťané považováni za 'ilegální' či za 'zločince' ve své vlasti, na území křtu Kyjevské Rusi. V katakombách dvacátého století - totiž v domech křesťanských rodin - řecko-katolická Církev žila dál, slavila Eucharistii, konala katecheze a evangelizaci. Byla to nejmocnější opozice v Sovětském svazu, ale opozice nenásilná. Byla nejpočetnější a jedinou zakázanou církevní institucí, která unikala sovětské komunistické kontrole. Povždy si uchovávala svou strukturu, hierarchii a dokonce organizovala i tajné semináře, kde vyrůstali noví kněží. Tady, v zemi mučedníků, povolání nescházejí, neboť mladí lidé osobně poznali svědky víry. A nyní se tento národ mučedníků shromáždil kolem Jana Pavla II., aby zde na prostranství Čajka slavil Božskou liturgii, jejímž tématem byla jednota křesťanů. Troparion a Kontakion byly vzaty ze slavnosti Seslání Ducha svatého, a připomínaly moc, která pochází shůry. Koncelebrovalo 650 kněží. Dnes zpívali mnohem hlasitěji, než byli zvyklí. Jsou to tzv. 'tajní' kněží, kteří za éry Sovětského svazu slavili eucharistii po domech či v lesích, riskujíce život. Tehdy museli zpívat velmi potichu, aby unikli pozornosti agentů KGB. Avšak nikdy zpívat nepřestali. Řecko-katolický biskup Pavel Vasylyk, který prožil dvacet let v komunistických gulazích a v exilu vzpomíná: "Liturgii jsme nikdy nepřerušili, a to ani tehdy, když jsme tušili, že místo, kde se nacházíme je sledováno a obklíčeno policií. Vždycky jsme nejprve dokončili slavení a pak uprchli, mnohdy také převlečeni do ženských šatů...". Jak úchvatná jsou tato svědectví, jak mocná zkušenost naslouchat těmto hlasům neochvějných vyznavačů, které nikdo nedokázal umlčet. Dokonce ani Stalin se svými divizemi. Před oltářem byly podle byzantské tradice umístěny dvě ikony, které nikdy nesmí scházet v ikonostazu - Matky Boží a Spasitele. V homílii Svatý Otec mluvil o Kyjevském večeřadle, a ve večeřadle "je vždy přítomna Matka Boží. Sem byl přinesen 54

velmi uctívaný zarvanytský obraz, pocházející ze XII. století. 'Zarvanytsa' znamená v ukrajinštině 'otřeseni', 'probuzeni ze spánku'. Právě tato výzva se dnes obrací k těm, kdo ještě dnes žijí na Ukrajině pod tragickým vlivem temné komunistické ideologie, pohrouženi do apatie a ztráty smyslu pro pravé hodnoty, kdo žijí bez naděje a radosti. Na závěr Božské liturgie Jan Pavel II. požehnal základní kámen řecko-katolické katedrály v Kyjevě a další základní kameny nových kostelů. I to je znamením povzbuzení a naděje. Po Božské liturgii, ještě před návratem na nunciaturu, Svatý Otec navštívil památník v Babiy Yar, který připomíná masakr 200.000 lidí, k němuž došlo v letech 1941-1945. Sto dvacet tisíc z povražděných byli židé. Na místě někdejší rokliny se dnes rozprostírá rozsáhlý park, vybudovaný v padesátých a šedesátých letech. Nacisté zde spolu s židy povraždili Ukrajince a cikány. Následně pak byly mrtvoly spáleny. Je to třetí památník obětem ideologií dvacátého století, který papež v Kyjevě navštívil. Po obelisku, věnovanému neznámému vojínovi a lesíku Bykivnya. Tady na Ukrajině přecházeli z jednoho teroru do druhého, od nacizmu ke komunizmu, vždy za cenu nesmírných obětí a nevýslovné bolesti.  Apoteóza víry a lásky. Tak lze nazvat přijetí, kterého se Petrovu nástupci dostalo na Ukrajině. Tato země jej očekávala dlouho, až příliš dlouho. Samozřejmě, nebylo to 'vinou' papeže. Sovětští komunisté se snažili zlomit jednotu ukrajinských katolíků dvou tradic východní a latinské - s papežem. Ale dnes tito katolíci, kteří vyšli z katakomb XX. století, mohli před světem vyznat svou víru v Krista a svou lásku ke Svatému Otci. Byla to vskutku 'apoteóza' a dějiny dávají za pravdu tomuto národu křesťanů a mučedníků. Lvov prožíval svůj nejkrásnější den. V tomto nádherném křesťanském městě, kam Svatý Otec dorazil v pondělí 25. června pozdě odpoledne, to říkali všichni. Nikdy nebylo v ulicích Lvova tolik lidí. Papeži se dostalo vroucího přijetí. Od letiště až do středu města lemovaly zástupy lidí cestu, kudy projížděl. Všichni jej chtěli pozdravit a osobně mu vyslovit své 'buďte vítán!'. Byl to večer, na který tu asi nikdo nikdy nezapomene. Místní zprávy mluví o 'záplavě davu'. Lépe by snad bylo říci 'záplava' lásky. Lidé podél cest plakali radostí, když kolem nich projížděl žehnající papež. Spatřit ho nebylo překvapením, vždyť se na toto setkání upřímně připravovali. Ale nyní, když mu mohou osobně vyjádřit své poděkování jejich dojetí je tak silné, že bere dech. Vskutku dojemné a úchvatné svědectví víry. Papež projížděl skoro dvě hodiny středem města uprostřed nepopsatelného nadšení. Byli tu lidé staří, ale také maličké děti v náručí rodičů. Mnoho mladých lidí mu už zde vyjádřilo radost nad tím, že zítřejší setkání bude věnovat právě jim. Podél cesty stojí kněží s věřícími a se zástavami svých farností. Tyto korouhve dnes ukazují Petrovu nástupci s hrdostí těch, kdo je nikdy neodevzdali do rukou sovětských pronásledovatelů. 'Naše město nese jméno lva a papež pro nás byl skutečně lvem, který nás bránil, když se zdálo, že je už všechno ztraceno', vzpomíná jedna stará žena. A jako lvové byli odvážně 55

zakotveni ve své víře i zdejší věřící. Žena propuká v pláč. Tajně své děti a vnoučata učila katechizmu. Je jednou z bezejmenných svědků víry, mučedníků. Otírá se slzy, ale je to zbytečné, nedokáže je zastavit. Je šťastná. Rozhodla se, že půjde pozdravit papeže na náměstí před latinskou katedrálou. Právě tady ji kdysi zastavila Kgb, když šla do kostela na mši a zakázali jí to. Je řecko-katolička. V slzách šeptá, "ale nás a latinské katolíky spojuje víra v Krista a láska k papeži". Jan Pavel II. nejprve navštívil latinskou katedrálu, zasvěcenou Nanebevzetí Panny Marie. Doprovázel jej kardinál Marian Jaworski, lvovský latinský arcibiskup. Papež poklekl před Nejsvětější svátostí. S pohnutím kardinál říkal papeži, že kdysi byla tato katedrála biskupským chrámem arcibiskupa Evžena Baziaka, který byl odsud vyhnán v dubnu 1946. Poté se v exilu stal pomocným biskupem krakowského kardinála Sapiehy. A byl to právě arcibiskup Baziak, který 28. září 1958 uděloval v katedrále na Wawelu biskupské svěcení teprve 28-ti letému Karolu Wojtylovi, a jmenoval ho svým pomocným biskupem. Baziak zemřel v roce 1962. Karol Wojtyla tehdy pronesl nad jeho rakví: "Setkání s křížem je zřejmě tím, co nejhlouběji charakterizuje Baziakův život". Katedrála byla postavena v roce 1350 a posvěcena o vánocích 1481. Za komunizmu zůstala otevřena - jako jeden z mála katolických kostelů. Stala se proto místem setkání pro všechny, i pro řecko-katolíky. Poté se Jan Pavel II. odebral do arménské katedrály, která je skutečnou klenotnicí umění a víry. Dnes patří arménské apoštolské Církvi, která zde má asi 2.500 věřících. Ještě před nástupem komunizmu byla arménskou katolickou katedrálou, neboť už od XII. století zde sídlila mocná komunita arménských katolíků. Až do doby sovětských komunistů tedy byly ve Lvově tři katolické katedrály: latinská, řecko-katolická a právě arménská. Ale komunistické masakry a pronásledování způsobily, že arménští katolíci téměř vymizeli a teprve nedávno byla katedrála znovu otevřena a svěřena Arménské apoštolské Církvi. Ve skutečnosti však byla předána pouze polovina katedrály. Uprostřed kostela totiž stojí zeď, která jej rozděluje - v jedné části je kostel s úchvatnými freskami, na druhé straně pak státní sklad ikon. Arméni přijali papeže s velkou vroucností a už tady mu vyslovili své 'pozvání' k nadcházející cestě do Arménie, která se uskuteční ve druhé polovině září 2001. Třetí etapou pouti ulicemi Lvova, provázené neustálou apoteózou zástupů, bylo latinské arcibiskupství. Zrekvírováno komunisty, a teprve dnes se vrátilo do vlastnictví Církve, kdy byl papeži předán vlastnický list. Skončila tak jedna z nepochopitelných historii bezpráví a škod, které páchali komunisté na ukrajinských katolících. Budova arcibiskupství byla až donedávna po léta zabrána geodetickým institutem. Její navrácení je pro ukrajinskou Církev nesmírně významnou událostí. Konečně bude moci mít kardinál Jaworski alespoň budovu arcibiskupství. Je třeba říci 'alespoň', protože je spousta dalších budov, které by měly být navráceny, mezi nimi např. kostel Maří Magdalény, který se doposud používá jako koncertní sál, anebo jezuitský kostel. Také řecko-katolický chrám čeká na restituci ostatních budov, kterých se komunisté zmocnili a přizpůsobili je těm nejpodivnějším účelům. Putování papeže historickým středem Lvova skončilo v katedrále sv. Jiří, která je centrem řecko-katolické Církve. V 56

doprovodu kardinála Husara zde papež políbil ikonu Krista Spasitele, postavenou na tetrapodu před ikonostázem. Po skončení návštěvy se odebral do nedalekého arcibiskupského paláce, kde bude přebývat během své návštěvy Lvova. V tomto paláci sídlil metropolita Šeptyckij a zde byl zatčen metropolita Slypij. Vidět Petra vstupovat do této budovy je vskutku dojemné. Řecko-katolická katedrála sv. Jiří byla postavena v polovině 18. století. V kryptě jsou pohřbeni metropolita Slipyj, arcibiskup Sreniuk a kardinál Lubačivsky. V pozadí katedrály se vypínají ohromné antény, které sem sovětští komunisté umístili, aby rušili vysílání Rádia Vatikán. Dnes není zapotřebí rádiových vln, abychom mohli Petra slyšet, protože Petr je tady.  Pohled na Jana Pavla II., 26. června dopoledne, byl vskutku duchovním, ba až mystickým zážitkem. Poprvé v dějinách totiž slavil beatifikaci na ukrajinské půdě: novými blahořečenými jsou lvovský latinský arcibiskup Józef Bilczewski (1880-1923) a Zygmunt Gorazdoeski (1845-1920), kněz ve Lvově a zakladatel sester sv. Josefa. Za blahoslavené byli prohlášeni před téměř půlmiliónovým zástupem věřících, kteří se shromáždili na městském hypodromu ve Lvově. Na témže místě bude zítra papež předsedat Božské liturgii, při níž beatifikuje 28 řecko-katolíků, z nichž 27 tvoří mučedníci. Tvář papeže je dnes ikonou Církve žijící na Ukrajině. Jeho pohled se setkává s pohledem hluboce křesťanského národa, který spolu s ním vzdává díky za dar svatosti a znovu se svěřuje pod ochranu Matky Boží. Významnou událostí byla i korunovace obrazu Panny Marie, uchovávaného v latinské katedrále jejího Nanebevzetí. Právě před tímto obrazem zasvětil v roce 1656 polský král Jan Kazimír polský národ Matce Boží. "Tato beatifikace je i pro mne důvodem zvláštní radosti. Bl. Bilczewski se totiž nachází v mé linií apoštolské posloupnosti, neboť posvětil arcibiskupa Twardowského, který pak byl světitelem biskupa Baziakovi, z jehož rukou jsem přijal biskupské svěcení. Dnes tedy i já dostávám nového, zvláštního ochránce", řekl Jan Pavel II. Apoštolská posloupnost je velkým darem. Je darem, který mocně burcuje a dává zakusit smysl tajemství přítomnosti Církve v dějinách. Této Církvi, která dokázala odolat pronásledování, papež ukazuje na svědectví dvou nových blahoslavených. Tyto dvě postavy - zdůraznil - vyzývají k jednotě: "Buďte jednotní!" A dodal: "Uvědomujeme si vnitřní puzení, abychom uznali nevěrnosti evangeliu, k nimž se uchýlilo nemálo křesťanů sídlících na tomto území, a to jak polského, tak ukrajinského původu. Nadešel čas odpoutat se od této bolestné minulosti. Křesťané těchto dvou národů musí společně kráčet ve jménu jediného Krista k jedinému Otci, vedeni týmž Duchem, který je zdrojem a základem jednoty. Nabídnuté a přijaté odpuštění ať se šíří do srdcí všech jako blahodárný balzám. Očištění historické paměti ať všechny disponuje, aby dali převládnout tomu, co sjednocuje nad tím, co rozděluje, a tak budovali společnost vzájemného respektu, bratrské spolupráce a opravdové solidarity". Poselstvím této naděje byl i obětní průvod s výstižnými dary. Postižené děti přinesly Svatému Otci obraz trpícího Krista; řeholnice z Kongregace sv. Josefa, kterou založil 57

právě bl. Gorazdowski ušily pro tuto příležitost početné a vzácné ornáty; pauláni z Czestochowé věnovali nádhernou ikonu černé Madony; některé z dětí přinesly své práce, které připravily k návštěvě Jana Pavla II.; po celé Ukrajině se pracovalo na uměleckých předmětech, které byly na znamení víry přineseny právě při liturgii. Věřící z Krakova, kteří mají zvláštní vztah k nově blahoslavenému, darovali monstranci. Úchvatným svědectvím byl i pohled na vojáky, kterým při sv. přijímání kněz podával eucharistii - všichni do jednoho poklekli, udělali kříž a přijali Tělo Kristovo. Za oltářem byla umístěna velká kopie starodávné a velmi uctívané ikony Madony 'Znamenje'. Něžná tvář Panny Marie dává pocit jistoty. V kruhu na jejím lůně spočívá Dítě Ježíš. Tak je vyjádřeno tajemství Vtělení i tajemství daru života. Znamenje je ikonou Matky všech křesťanů. Slavení památky nových blahoslavených bylo stanoveno Janem Pavlem II. na 20. března (Bilczewski) a 20. června (Gorazdowski). Józef Bilczewski studoval ve Wadovicích, rodném městečku současného papeže a byl lvovským latinským arcibiskupem v době první světové války a během bolševické invaze. Zygmunt Gorazdowski žije dodnes ve vzpomínkách jako otec chudých a kněz bezdomovců, pro svou charitativní činnost ve prospěch nemocných a nejslabších. Po skončení slavení se Svatý Otec odebral do nového latinského semináře sv. Josefa v části Bryukhovich na severozápadní periferii Lvova. Celou cestu jej lemovaly tisíce lidí. Seminář byl založen v roce 1701. Když se v roce 1946 chopili moci komunisté, seminář zavřeli a seminaristé byli posláni, aby dokončili studia v Polsku, v krakowské arcidiecézi. Ti pak pokračovali ve studiích v Kalwarii Zebrzydowske u otců Bernardinů. Mezi nimi byl i současný kardinál Marian Jaworski. V roce 1995 byl zakoupen pozemek k vybudování dnešního semináře a následujícího roku zde začaly první přednášky. Prvních pět kněží z tohoto semináře mohlo dnes slavit eucharistii společně s Janem Pavlem II. Jeden z nich, Roman Teslyuk, říká: "Svatý Otec definoval kněžství jako 'dar a tajemství'. Je pro nás vskutku darem a tajemstvím moci dnes koncelebrovat s papežem v našem městě. A je to také velká odpovědnost, kterou se s pomocí Panny Marie budeme snažit do důsledku žít, následujíce příklad starších kněží, kteří žili v dobách pronásledování".  "Naše babičky, dědečkové i rodiče zůstali pevni ve víře, i když kolem nich sršely kulky, měli bychom se snad strachovat, když padá déšť a nezůstat zde s Petrem, který nás přišel navštívit k nám domů?" Ondřeji je šestadvacet let a v občanském průkaze má napsáno "občan Sovětského svazu". Ale v šestnácti mu řekli, že Sovětský svaz už neexistuje. Avšak existuje jiný dokument, který pro něj má mnohem větší cenu - potvrzení o křtu. Rodiče tolik usilovali, aby byl syn pokřtěn, i když se křest musel udělovat tajně. Ondřej dnes volá z plna plic: "Ukrajina miluje papeže". A jeho hlas nezůstává osamělý. Spolu s ním, za bouře, volá přes půl miliónu mladých, které ani prudký déšť neodradil od setkání, na něž čekali už od nepaměti, a kteří chtějí vyjádřit Janu Pavlu II. svou náklonnost a naslouchat jeho slovům. Jsou si vědomi toho, že tato slova se jim v životě ukáží jako rozhodující. Jsou to potomci 58

mučedníků, proto chtějí být otci a matkami křesťanské generace, která konečně žije ve svobodě. "Když vás jako otec objímám, říkám vám.." - těmito slovy se k nim obrátil Jan Pavel II.. A mladí mu naslouchají. Je tomu tak vždy, když poznávají přítomnost lásky. A v úterý, 26. června odpoledne, psal papež s mladými ve Lvově další "kapitolu" oné neuvěřitelné "knihy", obsahující jejich upřímné rozhovory. Intuice Jana Pavla II. vytvořit církevní fenomén s názvem "mladí" se realizovala o Světových dnech mládeže a také při mnoha jiných setkáních, která se stala takřka součástí života mladých. V roce 1995 na Svatém Kopečku, papež svěřil mladým lidem Otče náš. Ukrajinské mládeži vkládá do rukou Desatero přikázání. Setkání ve Lvově se odehrávalo podle schématu Liturgie Slova v duchu byzantskoukrajinské tradice. I když hustě prší jsou tito mladí šťastní, že je Petr s nimi a tentokrát i fyzicky. Naslouchají jeho náročným slovům, která je jistě nemají zaujmout nějakými prostoduchými slogany, které kdysi pronášeli falešní proroci a komunističtí lháři, kteří zde svou proradnou vědeckostí napáchali nezměrné škody. S vlídnou nezdolností otce, který má na zřeteli pouze dobro svých dětí, předává papež symbolicky mladým Desatero přikázání, aby měli východisko pro budování přítomnosti i budoucnosti. Právě Desatero - zákon, vepsaný do svědomí každé lidské bytosti - se komunisté snažili vymazat tím, že svědomím manipulovali. S naléhavostí proto papež žádal, aby mladí lidé dokázali jít proti proudu a pochopili, co znamená "svoboda": je náročná a stojí mnohem víc, než otroctví. Upozornil je, aby byli obezřetní,a z komunistického otroctví nepřešli do područí konzumizmu, který není než jinou formou materializmu, jenž vylučuje Boha ze života. Jako otec nabádal své děti, aby milovali Církev, v níž mohou nacházet sílu k uskutečňování nelehkých, ale pravdivých rozhodnutí. "Stane-li se kdy vaše cesta strmou, vzpomeňte si na naše setkání", nabádal je papež. Desatero svěřil "Hlídkám nové jitřenky naděje", jak nazval ukrajinskou mládež, připomínajíc jedinečnou zkušenost Světového den mládeže o Velkém Jubileu, kterého se zúčastnily dva tisíce mladých Ukrajinců, - svěřil Desatero přikázání. V dějinách těchto, již zažitých shromáždění, bylo lvovské setkání vskutku jedinečné. Už když Svatý Otec přistál v 18.20h na prostranství Sykhiv, v hustě obydlené části jihovýchodního lvovského předměstí, rozpoutala se silná bouře. Za mohutného deště, představovali mladí lidé papeži své dějiny, Byli shromážděni už od 14h, společně slavili a společně naslouchali svědectvím svých rovníků, tajně vysvěceným kněžím za komunizmu i mladým kněžím a řeholnicím. Svatý Otec před promluvou zanotoval i jednu tradiční polskou rolnickou píseň, kterou si velmi oblíbil: "Dešti odejdi, nepotřebujeme tě". Prostá píseň, ale s některými improvizovanými papežovými frázemi povzbudila srdce mladých. I přes neustávající déšť nikdo se takřka nehnul. Tak dlouho čekali až bude papež mezi nimi. Na toto setkání se připravovali vážně a s úchvatnou duchovní hloubkou. A proto je ani tento hustý déšť nemůže přinutit, aby odešli. Jakmile znovu vyšlo slunce, několik skupin mladých představilo papeži v jednoduchých choreografiích svou vlast. Byli mezi nimi mladí latinského i řecko-katolického obřadu. Kardinál Lubomyr Husar, lvovský ukrajinský arcibiskup představil univerzitní iniciativu, 59

která se snaží stále více sjednocovat Ukrajince a Poláky, aby se tak překonala nedorozumění a rozdělení minulosti. Poté papež věnoval kalich otci Orestovi, faráři řeckokatolického kostela Narození Panny Marie, před nímž setkání probíhalo. Chrám, s jehož stavbou se začalo v roce 1996, se nachází uprostřed sídliště Sykhiv, jež bylo vybudováno počátkem 60. let. Žije zde asi 120.000 lidí. Zpěv jedné části Akathistos, starobylého chvalozpěvu zaměřeného na postavu Krista, byl pronikavým svědectvím víry tohoto mladého národa. Uprostřed pódia, které bylo pro tuto příležitost vybudováno stála ikona Panny Marie, Sedes Sapientiae (Trůnu Moudrosti), namalované jezuitou, otcem Markem Rupnikem, kterou papeži věnovala univerzitní mládež, když slavila své Velké Jubileum. Jako poutník prošla všemi ukrajinskými diecézemi. Ani sem mladí nepřišli sami. Mnozí z nich si přáli, aby tu společně s nimi byli i babičky, dědečkové a rodiče. Vždyť díky těmto křesťanským rodinám byla uchována víra a předána novým generacím. Jan Pavel II., v tomto úchvatném klimatu, které mu ve vroucnosti těchto dnů dala Ukrajina pocítit, zanotoval na závěr jinou píseň z polského rolnického prostředí: "Slunce, už brzy zapadni, neb nohy mé putováním po polích jsou znaveny. Kdybys ty pracovalo tolik co já, zapadlo bys dřív, dozajista". Otec Josef Milan, který setkání organizoval a je odpovědný za pastoraci mládeže řeckokatolické Církve mluví bez nadsázky o nesmírném významu tohoto setkání pro budoucnost Ukrajiny. Říká, že nyní se pravidelně konají modlitební shromáždění a duchovní cvičení ve všech diecézích, a dále pak poutě do hlavních mariánských svatyň. Povzdechne si "komunizmus znemožnil tolika lidem, aby poznali Boha. Dnes je žízeň po Bohu, ale je tu i často dramatická konfrontace s ekonomickými podmínkami a mladých lidí se často zmocňují obavy z budoucnosti". Promoklé mládí se v závěru společně modlilo s Janem Pavem II., a vzdávalo díky Bohu za Dar, že mohlo přijmou papeže na Ukrajině. Pak se mladí lidé vydali na cestu. Vždyť se s Janem Pavlem II. chtějí setkat ještě ve středu ráno, kdy bude předsedat Božské liturgii na hypodromu, a po cestě si dodávali kuráže radou svého přítele - papeže. Při vzpomínce na právě skončené setkání se dali do zpěvu starodávné písně, která se tolik líbí "dědovi Karlovi": "Slunce, už brzy zapadni...".

Ukrajinské 'svaté Ludmily' XX. století Pomník babičkám. Avšak ne takový, jakých je na Ukrajině spousta, ba až příliš mnoho. Nikoli ony mohutné "ledové" sochy znázorňující "hlavy" sovětské tragédie. Ne, ukrajinské "babuši", tyto tiché, ale nesmírně rozhodné babičky, by nikdy nedovolily, aby se jejich portréty vystavovaly na některém náměstí, a už vůbec ne vedle majestátných figur těch, kdo je pronásledovali, kdo vraždili jejich manžely a jejich syny. Skutečný pomník, který si babičky zaslouží, byl už postaven v srdci a v dějinách křesťanů, žijících na Ukrajině i na ostatních územích bývalého Sovětského svazu. Bez "babuší" by během sovětského komunistického pronásledování 60

nebylo možné uchovat víru. Ve svých domech - katakombách XX. století - byly tvůrčími, odpovědnými a odvážnými katechetkami. Knihy pro vyučování katechizmu? Babičky mohly spoléhat jen na svou paměť, i když nescházely ani ručně opisované katechizmy. Jestliže však agenti Kgb našli některý z těchto vzácných rukopisů, bylo to považováno za závažný zločin. Po nezapomenutelné návštěvě Moskvy v roce 1959, mluvil Giorgio La Pira o "teologii babiček". Podle jeho názoru nelze pohrdlivě mluvit o tom, že během pronásledování bylo vidět v kostelích jen babičky: byly to ony, kdo zapalovaly svíce, jež udržovaly živý plamen víry. Pavel Vassily, ukrajinský biskup z Kolomyia-Chernivtsi, který strávil 14 let v lágrech a šest let v exilu, a byl neustále činný v podzemí, vzpomíná: "Potkával jsem babičky, které dlouhé kilometry vedly za ruku svá vnoučata na místa, kde se slavila eucharistie. Měly strach z policie, ale přesto všechno se vydávaly na cestu. Pro nás kněze bylo jejich svědectví zdrojem útěchy a naděje". Markijan Trofimiak, biskup z Lutsku, k tomu dodává: "Ano, babičky mají plné právo na památník! Odvážně vychovávaly ve víře své děti i vnoučata. Některé matky babičky káraly, aby neučily děti katechizmu, protože by mohly mít ve škole problémy, kdyby náhodou řekly něco "křesťanského" a tedy "kompromitujícího"! Ony však ve svých katechezích neustávaly. Důvěřovaly Bohu. A navíc dávaly příklad. Vzpomínám si, že kladly čerstvé květiny za kliky dveří zavřených kostelů. Babičky byly duší domácích církví". Julian Voronovsky, biskup z Sambir-Drohobych, říká, že dnes dochází k pravému opaku, totiž, že děti jsou "prvními katechety" svých rodičů a dospělých: "Nedávno jsem v kostele potkal člověka, o kterém jsem věděl, že je ateista. Přiznal se mi, že katechetka vyložila synovi pravdy víry tak dobře a přitom tak prostě, že se před ním musel stydět za to, že to nepochopil dřív. Vskutku, skrze děti je třeba uchovávat živou víru v tomto národě. Práce je stále táž: vydávat svědectví Ježíši Kristu ve všech situacích, které prožíváme, a to jak ve svobodě tak v pronásledováních".  Hory mrtvých a potoky krve. Takovým zůstává profil Ukrajiny XX. století. Nešlo tu o ojedinělé mučednictví zvlášť hrdinného křesťana či heroického pastýře, nýbrž o systematické vyhlazování mužů, žen a křesťanů, vražděných jen pro svou křesťanskou víru. Jan Pavel II. přijel na Ukrajinu, aby vzdal hold mučedníkům: známým i neznámým, i těm, jejichž kanonizační proces nebude nikdy zahájen. Papež sem přišel vyzvat mladou generaci, aby i v tomto odlišném historickém kontextu žila se stejnou odvahou křesťanskou víru, uchovanou za tak drahou cenu tohoto nesčíslného zástupu svědků. Bylo to poprvé, kdy se beatifikace podle latinského obřadu slavila v rámci východní liturgie. Ve středu 27. června dopoledne předsedal Svatý Otec Božské liturgii, kterou slavil lvovský ukrajinský arcibiskup, kardinál Lubomyr Husar na lvovském hypodromu. Při této liturgii povýšil Jan Pavel II. ke cti oltářů 61

osmadvacet nových blahoslavených, z nichž 27 tvoří mučedníci. Na hypodromu se shromáždilo více než milión věřících. Je dojemné hledět do tváře tohoto miliónu mučedníků v širším slova smyslu. Jen stěží bychom mezi nimi hledali někoho, kdo na sobě nezakusil ve větší či menší míře tíhu komunistického pronásledování pro svou víru v Krista a v Církev. Jsou to prosté, normální rodiny, jak jsme zvyklí říkat, které za svou věrnost Kristu a Petrovi zaplatily ztrátou zaměstnání, bydlení a byly po dlouhá léta vystaveny diskriminacím. Tento křesťanský národ vyšel před deseti lety z katakomb. A katakomby tady na Ukrajině nejsou podzemními slujemi, jak je známe z římské Via Appia, ale jsou to rodinné domy, kde se slavila eucharistie a udělovaly svátosti, kde byli svěceni kněží a kde se děti učily katechizmu. Dnes jsou tito křesťané se svými dětmi shromážděni kolem Petra. Je to svědectví mimořádné víry. Pozvedají k nebi své zástavy, prapory, korouhve komunit, které čelily pronásledování, aby si uchovaly svou víru. Jsou to zástavy, které po celá desetiletí schovávali či teď nově vyrobili. Jestliže by tito křesťané ustoupili komunistickým návrhům, a zřekli se svého přesvědčení, vyhnuli by se masakrům. Oni však zůstali věrni Kristu a Církvi: "Nebyli jsme blázny, naše volba byla radostná", dosvědčuje biskup Pavel Vasylyk, který strávil dvacet let v sibiřských lágrech a v exilu. Starší biskupové osobně znají většinu nově blahoslavených mučedníků. Vždyť někteří z jejich rukou přijímali biskupské svěcení. "Dnes jsme všichni spojeni. Trpící kardinál Todea se modlí s námi", říká rumunský řeckokatolický biskup Bercea, synovec velkého rumunského pastýře doby komunistického pronásledování. Mučedníci, - které dnes Petrův nástupce představil světu, který se musí pravdivě dovědět, co se tu skutečně stalo, jaké hrůzné masakry tu komunisté páchali, o nichž zcela mlčeli nebo bezostyšně lhali, - jsou našimi současníky. V prvních řadách sedí nejbližší přátelé či spolupracovníci, jejichž portréty by mohly rovněž být na ikonách beatifikovaných. Je tu například dvaadevadesátiletý otec Damián Bohun. Na prsou se mu skví kříž, který mu daroval papež jako výraz vděčnosti za jeho hrdinské svědectví. Jako baziliánský mnich tajně vychoval mnoho kněží. Mnoho let prožil v gulagu a dnes je zde po Petrově boku. Přiznává, "věděl jsem, že Petr musí do Lvova přijít, a že komunisté budou poraženi právě svým násilím, ale neodvažoval jsem se doufat, že mi Pán dopřeje, abych se této Petrovy pouti mohl účastnit". Jsou zde kněží, řeholnice i laici, kteří těmto mučedníkům pomáhali v jejich poslání. Jedna z řeholnic - baziliánská sestra Konstancie, pomáhala třem z nich. Ale mohli bychom říct, že každý z tohoto miliónového zástupu by mohl vydat pravdivé svědectví o tom, co tu dělo. Je úchvatný pohled na soustředění těchto věřících řecko-katolické Církve, která je navždy spjata s přívlastkem "mučedníků". Jsou dojati a toto jejich vnitřní rozpoložení je vskutku duchovním, církevním hluboce intenzívním zážitkem. Dnes jim dějiny daly za pravdu. Komunisté je ponižovali, věznili, mučili, vraždili. Výnosem z roku 1946 je dokonce vymazali a postavili mimo zákon. A dnes je jich pouze na Ukrajině šest miliónů. Dějiny je oficiálně rehabilitovaly. Petr za nimi přišel, aby je objal a tady, v jejich zemi jim poděkoval. Jan Pavel II. dorazil na hypodrom v 9.40h. Přivítalo jej bouřlivé nadšení. "Buď nám vítán", zpíval asi dvacet minut miliónový chór. Pódiu, na němž se nachází oltář vévodí starobylá a velmi uctívaná ikona 'Znamenje'. Před oltářem pak jsou podle tradice byzantského ikonostazu další dvě ikony znázorňující Krista Spasitele a Matku Boží. 62

V úvodu Božské liturgie poděkoval kardinál Husar Svatému Otci za dar této beatifikace a v tomto, pro řecko-katolickou Církev slavném okamžiku, žádal o odpuštění ty, vůči nimž se během staletí provinili někteří synové a dcery řecko-katolické Církve. Nato pak jménem řecko-katolické Církve vyslovil odpuštění za zločiny, které byly na ní spáchány. Toto gesto bylo právě tady, v zemi mučedníků, velmi výmluvné. Poté Svatého Otce požádal o beatifikaci. V homílii beatifikace Jan Pavel II. řekl:

Справжні герої двадцятого сторіччя, "сторіччя мучеників", "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život" (Jan 15,13). Tento slavný výrok Kristův zaznívá dnes uprostřed nás se zvláštní výmluvností, když prohlašujeme za blahoslavené některé syny této slavné lvovské ukrajinské Církve. Většina z nich byla zavražděna z nenávisti ke křesťanské víře. Někteří podstoupili mučednictví v dobách, které nám nejsou tak vzdáleny, a mezi těmi, kdo jsou přítomni dnešní Božské liturgii je nemálo těch, kdo je osobně znali. Toto území Halyče, které bylo svědkem vývoje ukrajinské řecko-katolické Církve bylo pokryto, jak říkával nezapomenutelný metropolita Josyf Slipyj, "horami mrtvol a potoky krve". Vaše živá a plodná komunita je spjata s kázáním svatých Cyrila a Metoděje, svatého Vladimíra a svaté Olgy. Příklad mučedníků náležejících do různých dějinných období dosvědčuje, že mučednictví je nejvyšší mírou služby Bohu a Církvi. Dnešní slavností jim chceme vzdát hold a poděkovat Pánu za jejich věrnost. Tímto dojemným obřadem chci navíc vyjádřit uznání celé Církve Božímu lidu na Ukrajině za Mykolu Čarneckého a jeho 24 druhů, mučedníků, stejně jako za mučedníky Theodora Romžu a Omeljana Kovče i za Boží služebnici Josafatu Michelinu Hordaševskou. Jako obilné zrnko, které padne do země a odumře, aby dalo vyrůst klasu (srv. Jan 12,24), tak i oni nabídli svůj život, aby Boží pole vydalo novou a hojnější žeň... Boží služebníci, které dnes zapisujeme do seznamu blahoslavených, představují všechna odvětví církevního společenství: jsou mezi nimi biskupové a kněží, mniši, mnišky i laici. Mnoha způsoby byli podrobeni zkouškám ze strany stoupenců zvrácených ideologii nacizmu a komunizmu. Můj předchůdce Pius XII., vědom si útrap, jimž byli vystaveni tito věrní Kristovi učedníci, vyjádřil se zarmoucenou účastí svou solidaritu s těmi, "kdo setrvávají ve víře a čelí nepřátelům křesťanství se stejnou zmužilostí, s jakou kdysi čelili jejich předkové" a chválil jejich odvahu za to, že zůstali "věrně spojeni s římským papežem a svými pastýři" (Apošt. list Orientales Ecclesias, 15. prosince 1952: AAS 45, 1953,8). Podporování Boží milostí kráčeli až do krajnosti cestou vítězství. Je to cesta, která prochází odpuštěním a smířením; cesta, která po kalvarské oběti vede k oslnivému světlu Zmrtvýchvstání. Tito naši bratři a sestry jsou známými představiteli nesmírného množství neznámých hrdinů - mužů a žen, manželů a manželek, kněží a zasvěcených osob, mladých i starých - kteří ve dvacátém století, ve 'století mučedníků', čelili pronásledování, násilí a smrti, protože se nezřekli své víry. Jak zde nevzpomenout prorockou a neochvějnou pastýřskou službu Božího služebníka, metropolity Andreje Šeptyckého, jehož kauza beatifikace právě probíhá a jak doufáme zakrátko nastane den, kdy jej uvidíme ve slávě svatých? Musíme se odvolat na jeho 63

hrdinskou apoštolskou práci, máme-li pochopit lidsky nevysvětlitelnou plodnost ukrajinské řecko-katolické Církve v temných létech pronásledování. Já sám jsem byl v dětství svědkem tohoto druhu 'apokalypsy'. "Mé kněžství bylo už od svého zrodu vepsáno do velké oběti tolika mužů a žen mé generace". (Donum et mysterium, str. 47). Jejich památka nesmí být nikdy zapomenuta, protože je požehnáním. K nim směřuje náš obdiv i naše vděčnost: jako ikona evangelia blahoslavenství, prožívaného až k prolití krve, jsou znamením naděje pro naše časy i dobám, které přijdou. Ukázali, že láska je silnější než smrt. V jejich odporu vůči tajemství zla, mohla i přes lidskou slabost zazářit síla víry a Kristovy milosti (srv. 2Kor 12,9-10). Jejich nepřemožitelné svědectví je jako sémě nových křesťanů. (srv. Tertulián, Apol. 50, 13: CCL I.,171). Spolu s nimi byli kvůli Kristu pronásledováni a zabiti také křesťané jiných vyznání. jejich společné mučednictví je mocnou výzvou ke smíření a k jednotě. Je to právě ekumenizmus mučedníků a svědků víry, který ukazuje křesťanům jedenadvacátého století cestu k jednotě. Jejich oběť ať je pro všechny konkrétní životní lekcí. Jistě, nejde o snadný počin. Během posledních staletí se nahromadilo až příliš stereotypů v myšlení, až příliš vzájemných roztrpčení a intolerance. Jediným prostředkem, jak tuto cestu uvolnit je zapomenout na minulost, žádat a jedni druhým nabídnout odpuštění způsobených či podstoupených křivd, a bezvýhradně důvěřovat obnovující činnosti Ducha svatého. Vybízím všechny syny a dcery Církve, aby usilovali o stále pravdivější a hlubší poznání Krista... V tomto kontextu vás ujišťuji, že budu se zájmem sledovat průběh třetího zasedání synodu vaší Církve, který se uskuteční v roce 2002 a bude věnován církevnímu chápání sociálních problémů Ukrajiny. Církev nemůže mlčet, je-li v sázce ochrana lidské důstojnosti a společné dobro.... Mučedníci, kteří dnes byli prohlášeni za blahoslavené, následovali dobrého Pastýře až do konce. Jejich svědectví ať pro vás nezůstává pouhou pýchou: spíše ať se stane výzvou k jejich následování. Křtem byl každý křesťan povolán ke svatosti. Nejvyšší zkouška - prolití krve - jak tomu bylo u blahoslavených mučedníků, se nežádá po všech. Každému je však svěřen úkol následovat Krista s každodenní a věrnou velkorysostí, jak to činila bl. Josafata Michaelina Hordaševská, spoluzakladatelka Služebnic Neposkvrněné Panny Marie. Dokázala mimořádným způsobem prožívat svou každodenní oddanost evangeliu, ve službě dětem, nemocným, chudým, negramotným a vyděděným a to mnohdy ve svízelných situacích a nikoli bez utrpení. Svatost ať je touhou každého z vás. Na této cestě svatosti a obnovy vás provází Maria, která 'kráčí v čele zástupu svědků víry v jediného Pána' (Redemptoris Mater, 30). Přimlouvají se za vás svatí a blahoslavení, kteří na této ukrajinské zemi dosáhli koruny spravedlnosti, i blahoslavení, které dnes zvláštním způsobem oslavujeme. Jejich příklad a jejich ochrana ať vám pomáhají následovat Krista a věrně sloužit jeho mystickému tělu, Církvi. Na jejich přímluvu ať Bůh vlije do vašich ran olej milosrdenství a útěchy, abyste s důvěrou dokázali vzhlížet k tomu co vás čeká, a měli v srdci jistotu, že jste dětmi Otce, který vás něžně miluje." 64

Papež připomněl Ukrajině, že povolání ke svatosti je pro všechny. Této cestě pak nesmí zabránit nic, ani násilí. Mezi sedmadvaceti blahoslavenými mučedníky byl jako první zabit v roce 1935 Leonid Fjodorov, pocházející z ruské pravoslavné rodiny, který se pak stal ruským katolickým exarchou východního ritu.. Posledním, kdo položil svůj život, byl biskup Ivan Slezyuk, který byl zabit 2. prosince 1973. Životopisy všech mučedníků vydávají svědectví o neslýchané krutosti. Jedno však mají společné: věrnost a lásku ke Kristu a k Petrovi. Lásku, která je plná radosti i v lágrech či celách mučení. Až na jednoho, Omeljana Kovče, zavražděného v roce 1944 nacisty, jsou všichni ostatní obětmi komunizmu. Jedinou novou blahoslavenou, která nezemřela jako mučedník je sestra Josafata, zakladatelka kongregace sester Služebnic Neposkvrněné Panny Marie. Mezi mučedníky je devět biskupů, čtrnáct kněží, tři řádové sestry a jeden laik. Jméno každého z nich vyvolává zde na Ukrajině dosud živé vzpomínky. Lekcí mimořádné víry byl i okamžik svatého přijímání, kdy lidé poklekli, aby přiijali Tělo Kristovo. Při tomto pohledu chápeme v jaké zemi se zrodili mučedníci. V závěru liturgie Svatý Otec položil korunky na několik ikon Panny Marie a požehnal základní kameny nových kostelů. Pak odjel do arcibiskupského paláce. "Ukrajina se při tvém odchodu rozpláče!", čteme na jednom transparentu podél cesty. Každý Petrův krok provázelo nadšení tohoto národa, který si tolik přál mít jej mezi sebou a po dlouhá léta jej zval, aby přišel. Až nyní to bylo možné. Petr přijel povzbudit katolíky a vzdát hold mučedníkům. 'Per aspera ad astra' (Přes obtíže ke hvězdám). Toto biskupské heslo hrdinného kardinála Josefa Slipyje je vyryto na jeho hrobě v katedrále sv. Jiří ve Lvově. Latinská slova - ve spojení s modlící se Madonou z Hagia Sophia v Kyjevě, Matkou Boží, "neotřesitelnou pevností", vyprávějí o životě Slipyje a o Církvi na Ukrajině: cesta zkoušek, útrap je tedy jedinou cestou, vedoucí ke slávě, kterou nikdo nikdy nezastíní. Ještě před ukončením své pouti po Ukrajině, se chtěl Jan Pavel II. pomodlit u hrobu velkého řecko-katolického kardinála, který zemřel 7. září 1984 v Římě a byl pohřben v kostele Santa Sofia na Via Boccea. Teprve 27. srpna 1992 bylo jeho tělo převezeno do Lvova, kde se mu dostalo majestátního a vroucího přijetí. Několik minut před 18h sestoupil papež do krypty katedrály sv. Jiří doprovázen mj, kardinálem Angelem Sodanem, Lubomyrem Husarem a Marianem Jaworskim. Tady setrval v modlitbě a zazpíval 'Salve Regina'. Vedle kardinála Slipyje jsou zde pohřbeni i kard, Šeptyckyj (+1944), kardinál Sembratowycz (+1898), kardinál Lubachivsky (+2000) a arcibiskup Sterniuk (+1997). Pronásledovaní a věznění, spočívají nyní tito pastýři Církve konečně ve své katedrále, v srdci Církve, kterou milovali a které sloužili s nasazením a odvahou, již ani nelze slovy vyjádřit. Josyf Slipyj se narodil 17. února 1892 v Zazdrist nedaleko Lvova a v roce 1917 byl vysvěcen na kněze. Po studiích ve Vídni a v Římě na Gregoriánské univerzitě a na Angelicu (kde později studoval i kněz Karol Wojtyla) se vrátil v roce 1922 do Lvova. Přednášel teologii v semináři, stal se jeho rektorem a v roce 1928 mu metropolita Šeptyckyj svěřil teologickou Akademii. Tohoto muže hluboké kultury si zvolil metropolita Šeptyckyj za svého pomocného biskupa a 25. září 1939 mu udělil biskupské svěcení. Po smrti metropolity (1. listopadu 1944) se stal hlavou řecko-katolické Církve na Ukrajině. První období Slipyjova života se uzavřelo 11. dubna 1945. Tehdy, právě zde, v chrámu sv. Jiří, - kde nyní stojí Petr, byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi biskupy a odsouzen k osmi letému věznění a nuceným pracem. Tak začalo jeho bolestné putování sovětskými gulagy. Po vypršení osmiletého trestu byl vzápětí znovu odsouzen a poslán na Sibiř. Obnovené 65

rozsudky pocházejí z roku 1957 a 1962. Dokumenty Kgb jsou dokladem právní 'stvůry' zosnované sovětskými komunisty. V roce 1963 dosáhl bl. Jan XXIII. jeho osvobození a 9. února Slypij dorazil do Říma. Cituje knížku 'Následování Krista' řekl tehdy při prvním dojemném setkání 'dobrému papeži': "Felix hora quando Iesus vocat de lacrimis ad gaudium spiritus" (Šťastná hodina, kdy Ježíš v slzách volal k Otci o útěchu ducha), a vrhl se k Petrovým nohám. Papež Pavel VI. jej pak 23. prosince 1963 jmenoval arcibiskupem a v konzistoři, 22. února 1965 kardinálem. S neuvěřitelnou vnitřní silou a nadšením se podílel na II. vatikánském koncilu a navštěvoval Ukrajince v diaspoře v Evropě, Americe a Austrálii. V roce 1991 jej kyjevský tribunál rehabilitoval, a tak anuloval potupné rozsudky sovětských komunistů. Lidé však tento rehabilitační akt ani nepotřebovali. Znali pravdu. A to národ dokázal právě tady u sv. Jiří, 27. srpna 1992, kdy bylo tělo metropolity převezeno ze Santa Sofia v Římě. Do krypty mohl být pohřben až 7. září, protože v těch dnech se celá Ukrajina shromáždila, aby duchovně objala svého velkého pastýře, který se konečně vrátil domů. Hold mu přišel vzdát celý národ v čele s prezidentem republiky. Přicházeli i pravoslavní křesťané a dokonce i ti, kteří mu strojili úklady. Mons. Ivan Dočko, který byl v letech 1946-1984 jeho sekretářem, při pohledu na papeže sestupujícího do krypty, s dojetím poznamenal: "Když bylo tělo kardinála Slipyje vystaveno u sv. Jiří, počítá se, že mu přišlo vzdát hold 1.500.000 lidí. To jsou oficiální údaje. Ti starší se obávali, že metropolitu už více nespatří a ti nejmladší jej zase chtěli aspoň poznat". V katedrále Svatý Otec políbil ikonu Spasitele postavenou na 'tetrapodu' před ikonostazem a pozdravil množství věřících. Výmluvný byl i pohled do rozjasněných tváří policistů, kteří v těchto dnech doprovázeli Svatého Otce, a nyní vytvořili špalír, aby mu vzdali hold. Každému z nich papež věnoval růženec. Byli dojati, spěšně smekávali a mnozí jej prosili ještě o růženec pro matku či manželku. Je to významná scéna. Neuběhlo ještě tolik let od doby, kdy policisté s kamenným výrazem v tváři pochodovali ke sv. Jiří s docela jinými záměry. S papežem začala Ukrajina psát novou stránku svých dějin, které jsou dějinami vskutku křesťanskými. Pouť Svatého Otce na Ukrajinu skončila ceremoniálem loučení na lvovském mezinárodním letišti. Tam po rozloučení s prezidentem shrnul papež v několika bodech svou pouť v zemi mučedníků a naděje: "Díky tobě, Ukrajino, žes bránila Evropu ve svém neúnavném a hrdinném boji proti nájezdníkům". Nashledanou přátelský lide, který tisknu v objetí sympatie a vroucnosti. Nashledanou Ukrajino! Bůh tě povždy chraň 'ó svatá, svatá vlasti má!" Nashledanou Ukrajino, stokrát zbrocená krví. Nashledanou Ukrajino, která - jak píše tvůj velký básník Taras Ševčenko - "pouze doma najdeš pravdu, sílu a svobodu!" 66

POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 8. prosince 2013 DEN

LITURGIE

1. NEDĚLE ADVENTNÍ NEDĚLE 1. prosince

ZAČÁTEK NOVÉHO LITURGICKÉHO ROKU (A) PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 2. prosince

ÚTERÝ 3. prosince

STŘEDA 4. prosince

ČTVRTEK 5. prosince

PÁTEK 6. prosince

PONDĚLÍ PO 1. NEDĚLI ADV. SV. BLANKA KASTILSKÁ, KRÁLOVNA A ŘEHOLNICE SV. FRANTIŠEK XAVERSKÝ, KNĚZ, PATRON MISIÍ SV. JAN DAMAŠSKÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ SV. MIKULÁŠ, BISKUP

PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

SOBOTA 7. prosince

SV. AMBROŽ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

NEDĚLE 8. prosince

2. NEDĚLE ADVENTNÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za +Františka JURÁSKA, syna, PUSTIMĚŘ Boží požehnání pro rodinu 8.00 JURÁSKOVU a MIKULKOVU za živou a + rodinu MALÝCH, DRYSICE BUREŠOVU a HODINKOVU 9.30 PODIVICE za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela, syna a + rodinu 11.00 na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou za dar zdraví, 17.00 Boží pomoc a požehnání za + Andělu a Vojtěcha PODIVICE AMBROZOVY a + rodiče 8.00 za + Jitku KUNCOVOU DRYSICE a Boží požehnání pro rodinu 17.00 za + rodinu NAVLÁČILOVU, PUSTIMĚŘ BENÍČKOVU a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu na poděkování za přijatá DRYSICE dobrodiní a Boží požehnání 8.00 pro rodinu POLÁCHOVU na poděkování za přijatá PUSTIMĚŘ dobrodiní, dar zdraví a Boží 17.00 požehnání pro rod. JANSKOU za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu na poděkování za 94 let života,+ rodinu KNAPOVU, DRYSICE dar zdraví, Boží pomoc 9.30 a požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA I. POLOLETÍ 2014 (1.1. - 30.6.2014) zapisuji 1. - 15. prosince 2013 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! 67

POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. - 15. prosince 2013 DEN

LITURGIE

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 8. prosince


DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

SLAVNOST

PANNA MARIA, PONDĚLÍ 9. prosince

ÚTERÝ 10. prosince

STŘEDA 11. prosince


PÁTEK 13. prosince

SOBOTA 14. prosince

NEDĚLE 15. prosince

PODIVICE 8.00

DRYSICE 15.00 PUSTIMĚŘ – SVĚTELNÝ PRŮVOD PUSTIMĚŘ K LURDSKÉ JESKYNI 17.00 ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI ADV. PODIVICE PANNA MARIA LORETÁNSKÁ 8.00 ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI ADV. DRYSICE SV. DAMAS I., PAPEŽ 17.00 ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI ADV. PUSTIMĚŘ PANNA MARIA GUADALUPSKÁ 17.00 SV. LUCIE, PUSTIMĚŘ PANNA A MUČEDNICE 17.00 POČATÁ BEZ POSKVRNY PRVOTNÍHO HŘÍCHU

ÚMYSL MŠE SV.

za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a Boží požehnání pro živou rodinu na poděkování za 94 let života,+ rodinu KNAPOVU, dar zdraví, Boží pomoc a požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice na poděkování za přijatá dobrodiní, dar zdraví a Boží požehnání pro r. PUČANOVU za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu ZELENKOVU za + Marii ZAKOPALOVOU, manžela, syna a dceru za + rodinu KLUDÁKOVU, HOHNOVU a RACLAVSKOU za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Jana JANSKÉHO, rodiče, živou a + rodinu

SV. JAN OD KŘÍŽE, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE


PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Emila ŠARKÖZIHO a Boží požehnání pro rodinu za + Evu HODULÍKOVOU a Boží požehnání pro rodinu za Boží požehnání pro děti a jejich rodiny

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC PROSINEC 1. Za opuštěné děti a za dětské oběti jakékoli formy násilí, aby nacházely potřebnou lásku a ochranu. 2. Za všechny křesťany, aby osvíceni světlem vtěleného Slova připravovali lidstvo na příchod Spasitele. 3. Aby ti, kdo pro svou věrnost Božímu slovu trpí příkoří, hledali a nacházeli pomoc v modlitbě a setkávání s Kristem ve svátostech. 68

POŘAD BOHOSLUŽEB: 15. – 22. prosince 2013 DEN

LITURGIE



PONDĚLÍ

PONDĚLÍ PO 3. NEDĚLI ADVENTNÍ

16. prosince

ÚTERÝ

ÚTERÝ PŘED ŠTĚDRÝM DNEM

17. prosince

„O SAPIENTIA“ (Ó. Moudrosti)

STŘEDA

STŘEDA PŘED ŠTĚDRÝM DNEM

ČTVRTEK

ČTVRTEK PŘED ŠTĚDRÝM DNEM

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Emila ŠARKÖZIHO PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + Evu HODULÍKOVOU DRYSICE a Boží požehnání pro rodinu 9.30 za Boží požehnání pro děti PODIVICE a jejich rodiny 11.00 PODIVICE 16.00-17.00: SVÁTOST SMÍŘENÍ 17.00 za nemocné a trpící za + Tomáše kardinála PUSTIMĚŘ ŠPIDLÍKA, rodiče a sestru 17.00 DRYSICE 16.00-17.00: SVÁTOST SMÍŘENÍ 8.00 za nemocné a trpící

„O ADONAI“ (Ó, Hospodine) 18. prosince STŘEDA, 18. 12. DOPOLEDNE - NÁVŠTĚVA NEMOCNÝCH VE FARNOSTECH

za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ „O RADIX“ (Ó. Kořeni Jesse) 19. prosince Drysice a Podivice 17.00 PÁTEK PŘED ŠTĚDRÝM DNEM PÁTEK za + Marii a Františka PUSTIMĚŘ „O O C L A V I S “ (Ó, Klíči Davidův) 20. prosince ŠMEHLÍKOVY a dvoje rodiče 17.00 SOBOTA PŘED ŠTĚDRÝM DNEM SOBOTA PODIVICE za + Danu MÜLLEROVOU „O ORIENS“ (Ó, Vycházející) 21. prosince a Boží požehnání pro rodinu 8.00 ROZNÁŠENÍ BETLÉMSKÉHO SVĚTLA V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH A PODIVICÍCH 4. NEDĚLE PUSTIMĚŘ za +Františka a Janu BENEŠOVY, syna, živou a + rodinu ADVENTNÍ 8.00 NEDĚLE PŘED ŠTĚDRÝM DNEM DRYSICE NEDĚLE za + Ladislava KREJČÍHO „ O R E X “ ( Ó , K r á l i n á r o d ů ) 9.30 22. prosince PUSTIMĚŘ 14.00-16.00: SVÁTOST SMÍŘENÍ za + Ladislava HRUBÉHO PODIVICE DVA CIZÍ ZPOVĚDNÍCI 11.00 a dva syny

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC PROSINEC

1. Za opuštěné děti a za dětské oběti jakékoli formy násilí, aby nacházely potřebnou lásku a ochranu. 2. Za všechny křesťany, aby osvíceni světlem vtěleného Slova připravovali lidstvo na příchod Spasitele. 3. Aby ti, kdo pro svou věrnost Božímu slovu trpí příkoří, hledali a nacházeli pomoc v modlitbě a setkávání s Kristem ve svátostech. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

69

POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. – 31. prosince 2013 DEN

LITURGIE

4. NEDĚLE ADVENTNÍ NEDĚLE 22. prosince

NEDĚLE PŘED ŠTĚDRÝM DNEM

„O REX“ (Ó, Králi národů)

PUSTIMĚŘ 14.00-16.00: SVÁTOST SMÍŘENÍ DVA CIZÍ ZPOVĚDNÍCI

PONDĚLÍ 23. prosince

PONDĚLÍ PŘED ŠTĚDRÝM DNEM

„O EMMANUEL“ (Ó, Emanueli) VIGÍLIE SLAVNOSTI


NAROZENÍ PÁNĚ PŮLNOČNÍ MŠE SVATÁ

SLAVNOST

STŘEDA 25. prosince

NAROZENÍ PÁNĚ 12.00: „URBI ET ORBI“ /ČT 1/ POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE SVÁTEK


SV. ŠTĚPÁN, PRVOMUČEDNÍK

PÁTEK 27. prosince SOBOTA 28. prosince

SVÁTEK - SV. JAN, APOŠTOL A EVANGELISTA

SVATÁ RODINA, JEŽÍŠ, MARIA A JOSEF

PONDĚLÍ - 30. prosince SEDMÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ


SV. SILVESTR I., PAPEŽ

TE DEUM ZA UPLYNULÝ ROK 2013 70

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za +Františka a Janu BENEŠOVY, syna, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za + Ladislava KREJČÍHO 9.30 za + Ladislava HRUBÉHO PODIVICE 11.00 a dva syny PODIVICE za + Anežku BUJÁKOVOU, živou a zemřelou rodinu 8.00 za Boží požehnání DRYSICE pro farnost a obec Drysice 20.00 za + Josefa VLČE, PUSTIMĚŘ manželku a zemřelou rodinu 22.00 za Boží požehnání PODIVICE pro farnost a obec Podivice 7.30 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.00 PUSTIMĚŘ za + r. LUSKOVU, ŠKOLAŘOVU, ADAMCOVU a Boží pož. 10.30 za Boží požehnání PUSTIMĚŘ pro farnost a obec Pustiměř 8.00 DRYSICE za zemřelé kněze a řeholnice, pocházející z Drysic 9.30 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU 11.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00

SVÁTEK - SV. MLÁĎÁTKA, MUČEDNÍCI SVÁTEK


FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Miroslava VÁVRU, živou a zemřelou rodinu za + P. Jana ZAKOPALA, živou a zemřelou rodinu za rodiny ve farnostech Podivice, Pustiměř a Drysice

ŠESTÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ

PODIVICE 14.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00

na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní

Do domu Hospodinova s radostí půjdeme

Recommend Documents