Dům se podobal všem ostatním v ulici: trochu shrbený po dvou stoletích bydlení, vichřic a válek. Nad živým plotem se mezi dvěma komíny vinula křivá páteř z tašek. Okna byla více méně přiopile zasazena do fasády a u zárubně visel pár dřeváků osázený petúniemi. Ve většině pokojů sídlilo temné předpeklí, chladivé v létě, studivé v zimě. Jinde cihly nasákly pachem obědů celých generací, jako třeba v kuchyni, kde mastnota kapala ze stropu. Sklep uchovával, půda zapomínala. Koncem srpna z podlahy lezla zima. Večer už byl venku cítit mráz. Než přišly deště, táhly se mraky někdy tak nízko nad taškami, až se zdálo, že je hřeben střechy rozčísne. Světlo prořídlo. Tráva v sadu se třpytila ještě dlouho po poledni. Zahrada zahýřila odstíny, které jí ještě zbývaly, a zešedivěla jako náhrobky na nedalekém hřbitově. Tam mě babička brávala každý rok, ale sama tam chodívala téměř denně. Ani ne pět zatáček od zahradního plotu spali její mrtví. O Dušičkách nekupovala kytice. Den co den na hrobech kvetly kopretiny. To jí stačilo. Pamětním deskám zdobeným porcelánovými růžičkami se vysmívala. Měla vlastní nápisy, v žule své duše. Byla tak trochu chůvou naruby. Ona své mrtvé
6
Marcel zlom DF.indd 6
2/26/13 10:35 PM
Marcel zlom DF.indd 7
jen tak zmizet nenechá! Jakmile je pohřbili, stala se jejich tělem zem. Hráběmi jim česala kadeře do pěšinky a zastřihovala keře kolem náhrobků, jako by jim stříhala nehty. Snubní prsteny se již ze studených prstů přestěhovaly na teplé ruce těch, kdo po nich zůstali. Brýle jim složila a uklidila nahoře na půdě do zásuvky, kde se už dlouhými sarančími nožičkami do sebe chaoticky zamotalo tolik jiných. Po každé zádušní mši roztáhla závěsy v pokoji s okny do zahrady, vytáhla roletu a převlékla povlečení. „Všecky nás to čeká,“ předhazovala mi. Odhrnula peřinu. Šup do postele, bez odmlouvání. Ze smuteční kaple se zas stal pokoj pro hosty. Budík na nočním stolku vrzavě požíral vteřiny. Fosforově zelený ciferník ve tmě strašidelně svítil. Pod peřinou jsem ani nedutal ze strachu, abych nevzbudil všechny zbloudilé duše z pérové matrace, která při sebemenším pohybu mrzutě zanaříkala. * Pro nedostatek místa byl dům dočasným přístavkem nebe. Za sklem vitríny matněli mrtví pomaleji než živí, nechráněni na stěnách obývacího pokoje,
7
2/26/13 10:35 PM
v pochmurných rámech neovinutých girlandami ani stříbrnými stuhami, tolik nehýčkaní. Dušičky byly v domě čtyřikrát do měsíce. Nejdříve spěšně oprášila sošku Panenky Marie a repliku Yserské věže. Potom mi nakázala, abych jí podával jednu fotografii po druhé, ne jen tak nazdařbůh, nýbrž v pořadí, v němž opustily své útočiště. Hranička pozvolna rostla. Povstala mladá generace, stará pomalu odpadala. Po nějaké době se tam nashromáždilo víc fotografií, než jsem udržel. Pokládal jsem je na stůl, ve správném pořadí, a trpělivě jsem je posouval, když jedna po druhé zase mizely ve skříni. V nóbl rámečcích jako v křehkých vozících jako by postupovaly k celní kontrole. Babička jim požehnala svou prachovkou a odříkala všechna jména. Vypočítávala řady tet, vzdálených synovců, bratranců a sestřenic. Většinu z nich jsem znal jen jako obrázek nebo fatální chorobu. Čtyřikrát do měsíce jsem si vyslechl pokaždé týž výkvět příčin smrti a povzdech smíření, který vždy po několika fotografiích prohnala nosními dírkami. * Bertranda jsem ještě zažil. Můj první umrlec. Někdo musel být první a Bertrand nebyl jako mrtvý vůbec
8
Marcel zlom DF.indd 8
2/26/13 10:35 PM
Marcel zlom DF.indd 9
špatný. Jednoho slunečného pátečního večera ztuhl u stolu v kuchyňce s nízkým stropem ve svém silně zchátralém domě. Ruku měl jen pár centimetrů od láhve s kyslíkem. „Astma!“ prohlásila babička. „Až na ulici bylo slyšet, jak sípe.“ Jeho dcera se už nemohla dočkat, až za babku rozprodá otcovy starožitnosti, srovná malé stavení se zemí a místo něj si vystaví vilu s bazénem. Babičce se to vůbec nezamlouvalo: „Dyk ho, sakra, nechala udusit.“ Říkávala to s jistou škodolibostí. Dlouho si dcerunka svého zámku neužila. „Ani ne za tejden zaklepala bačkorama. Prasklo jí slepý střevo, prej z toho, že snědla vajíčko natvrdo i s kouskem skořápky. Kroutila se bolestí. Jenže na to, aby si zavolala doktora, byla moc velkej škrt.“ Bertrandově dceři byl ve skříni přidělen nejtemnější kout. Na tomto přeplněném onom světě mezi sklenkami na víno a kávovým servisem v dalších podlažích se nikdo nedostal na své místo náhodou. Bylo v něm peklo, ráj i očistec. Až na několik šťastlivců, kteří směli stát poblíž Panenky Marie, si nikdo nemohl nárokovat trvalé postavení. Posmrtné povýšení nebylo vyloučené, častěji ovšem docházelo k degradaci. Jednoho dne se dostal do očistce i Bertrand,
9
2/26/13 10:35 PM
do druhé řady za zády Panenky Marie. Kdysi něco vyvedl a doneslo se to babičce: „Prej mlátil svojí ženu.“ Když jsem se zeptal proč, chvíli mlčela. „No, chlapče,“ povzdechla si konečně, „proč asi člověk dělá něco takovýho?“ * Takové věci říkávala častěji. „Tak tak, Maurici, už se nám nevrátí,“ vzdychala občas. Maurice měl ve městě obchod s látkami. Jednou za pár týdnů se tam vydala. Nejdříve zavolala a řekla: „Maurici, zase se stavím. Potřebuju nový zboží.“ Vždycky na ni čekal před vchodem do obchodu. Drobný muž, až na několik chomáčů kolem uší lysý, s červeným frňákem nad ostře řezaným knírkem. Na výkladní skříni bylo velkými, zdobnými písmeny namalováno „Látky Beernaerts“. „Určitě nám zas připraví přivítání po italsku,“ procedila babička mezi zuby, když jsme vyšli zpoza rohu. Málokdy se mýlila. Jakmile nás zmerčil, přihrnul se k nám s roztaženými pažemi, promnul si ruce, popadl babičku za ramena a uštědřil jí tři mlaskavé pusy. „Dyž příde Andrea,“ výskal si, „to je dycky hotový posvícení.“
10
Marcel zlom DF.indd 10
2/26/13 10:35 PM
Marcel zlom DF.indd 11
„Jen nepřeháněj, Maurici.“ Letmo se rozhlédla kolem sebe, jestli není na ulici moc lidí. „Nejsem žádná královna.“ * V obchodě byl suchý vzduch. Na dlouhých věšácích visely pytle s látkami. Po podlaze se vlnily barevné nitě a bílé zářivky u stropu s bzučením lily na role látek jasné světlo. „Honem, hoši,“ zvolal Maurice, „koukejte zamést tu podlahu. Dyk se na to nedá koukat.“ Z uliček mezi stojany vystoupili bledí pomocníci v šedivých pláštích. Tlačili před sebou široké smetáky s vlněnými chlupy, které se neslyšně šinuly po podlaze. Někdy jsem je zahlédl, jak postávají v hloučku za stojany. Slyšel jsem, jak se skrytě baví frivolitami „pana“ Maurice. Nosili měkké pantofle. Všichni se po obchodě plížili jako kočky s hebkými tlapkami. * „Právě mi přišla role serže,“ vrkal Maurice. „Andrejko, holka, ten je přímo k nakousnutí. Taková je to kvalita!“ Prsty si jako vějíři zamával u uší.
11
2/26/13 10:35 PM
„Na ten sem vlastně nepomejšlela. Hledám něco jinýho. Co máš eště na skladě?“ Maurice luskl prsty. Za regály se pomocníci rozprchli, aby k němu každý z jiné strany přispěchali, na popelavých tvářích výraz, že jsou rušeni v práci. Rukama nyní mával do všech stran. Pomocníci vytáhli dlouhé rumpály pověšené na hácích vedle stojanů. Odevšud se ozývalo lítostné skřípání. Ze stojanů klesaly jako nástěnné koberce pruhy látek. Z obchodu se stalo bludiště se stěnami z tvídu, divokého hedvábí či veluru. Maurice chodil s babičkou od koridoru ke koridoru a dlouhou dřevěnou tyčí jí ukazoval na látky jako na mapy plné cizích kontinentů. Každých pár kroků pomocníky popoháněl, rumpály tahaly vzorky do výšky a jiné látky se spouštěly dolů. Když zaváhala, vzal látku do rukou a strčil ji babičce skoro až pod nos. Promnula tkaninu mezi palcem a ukazovákem, přičichla k ní, málem do ní kousla. „Vzorky?“ otázala se. Zpod regálu vylovil tlustou knihu. Zatímco v ní listoval, vedl babičku zpět, až dopředu do obchodu. U výlohy si prohlíželi vzorek po vzorku. „Přirozený světlo neklame,“ prohlásila babička. Stoupli si blíž k sobě. Maurice třikrát otočil hlavou a rukama zároveň zleva doprava a zpátky.
12
Marcel zlom DF.indd 12
2/26/13 10:35 PM
Marcel zlom DF.indd 13
Babička něco zabrumlala. Maurice pokrčil rameny a zvedl obočí. Babička kývala hlavou, klobouk horlivě přikyvoval s ní. „Tak dobře, rozhodnuto,“ pravila nakonec. Odešli spolu k dlouhému, dřevěnému pultu. Maurice si na hnědý papír poznamenal objednávku. U každé položky nadšeně zareagoval. „A potřebuju eště nějaký umělý perly,“ dodala babička. „Už zase mi došly.“ Zahihňal se. „Dyk víš, jak to na venku chodí,“ dodala smířlivě. „Hlavně dyž se to blejská a třpytí, myslej si pak, že sou nóbl.“ Maurice za pultem posunul pojízdné schůdky až k vysoké skříni se stovkami malých zásuvek. „Depak,“ řekl, „tady se to moc neprodává. Tu selskou parádu schovávám dycky někde nahoře.“ Oba se zařehtali. „Umělý perly, perličky.“ Otevřel šuplík. „Kolik?“ „Tak akorát.“ Naplnil papírový sáček perličkami ve tvaru slzy na lesklých šňůrkách a opatrně slezl ze schůdků. „Vida, vida! Selský dcerky se zas můžou blejsknout. Nedáš si skleničku?“ *
13
2/26/13 10:35 PM
V tmavém obývacím pokoji na konci dlouhé chodby bez oken si Maurice nalil koňak do baňaté sklenky. Babička si dala bylinný likér, bezbarvý mok, který ulpíval na okrajích skleničky. „Panejo,“ řekla, zatímco se jí na tváři objevil ruměnec, „ta píše.“ Seděli naproti sobě u dlouhého stolu u okna, na jehož parapetu stála řada tchýniných jazyků v úzkých květináčích. Skoro jsem neslyšel, co si povídají. Dostal jsem trávově zelenou limonádu a magazín s fotografiemi z Monte Carla na prohlížení. „A kdy?“ slyšel jsem, jak se Maurice zoufale ptá. „Kdy, kdy, kdy?“ Při každém „kdy“ udeřil pěstmi do desky stolu. „Nikdy! Obchod je eště furt psanej na bráchu, krucifix!“ „No tak, Maurici, uklidni se.“ „Už sem pykal dost.“ Zíral z okna. Poprchávalo. Za pokojovými rostlinami procházely ženy v nylonových pláštích. „Ne tolik, ne tolik!“ zvolala babička. „Ta ale píše.“ Déšť kreslil po okně šikmé čáry. Čáry se slévaly. Lidé roztahovali deštníky. Jiní se kolem míhali s aktovkou nad hlavou. Maurice s babičkou si šeptali. Jejich hlasy zanikaly v bubnování kapek. Tu a tam zvýšili hlas.
14
Marcel zlom DF.indd 14
2/26/13 10:35 PM
Marcel zlom DF.indd 15
„Ti se teprv napakovali na cizím neštěstí,“ odfrkla si babička. „Jenže kdo se teď vozí v mercedesu? V mercedesu, Maurici! V mercedesu!“ Bylo ticho. Pak řekl Maurice něco divného. Řekl: „Hý.“ Ticho. Zase řekl: „Hý.“ Když jsem se na něj odvážil podívat, uviděl jsem, jak si strká kapesník do zašedlého pláště. Zarudlýma očima bezmocně hleděl na babičku. Odzátkoval láhev a dal si ještě hlt. Babička s díky odmítla. Zatřepala dlaní nad skleničkou. Maurice si nalil panáka jedním douškem do krku, odmlčel se a přes zaťaté zuby nasál vzduch. Poslední, potlačený záchvěv pláče mu projel břichem. Babička vstala, upravila si klobouk a uhladila sukni. „Tak tak, Maurici, už se nám nevrátí,“ pravila nakonec, „už se nám nevrátí.“ „Porád se z toho nedostal,“ pronesla neadresně cestou na nádraží. „Dyby to tak viděla Agnes.“ * Agnes bylo bílé zjevení v černém saténu s velkýma očima za tlustými skly brýlí. Připitoměle se usmívala,
15
2/26/13 10:35 PM
doma ve vitríně odhalovala svůj zahnědlý chrup. Její syn Léon, něco přes dvacet, hleděl na prahu obchodu do sluníčka, ruku v ruce s Marcelem, babiččiným nejmladším bratrem. Byli kamarádi, celý život před sebou. Sdíleli tentýž černě lakovaný rámeček, kousek pod Yserskou věží. „Tehdá už byla válka,“ poznamenala babička. „Léon byl jedináček. Chudák Maurice, život se s ním nemazlil.“ Chtěli další dítě. Agnes tou dobou táhlo na čtyřicet. Vlastně už byla moc stará, říkala babička, jenže co člověk nadělá, nedokázala tu ztrátu vstřebat. Nedopadlo to dobře. „Oslí březost. Třináct, čtrnáct měsíců a porád žádný stahy. Agnes povídala: To příde. Chodila s tím rok a půl, ubožačka. Eště ji rozpárali, ale vono to v ní dočista zkamenělo.“ Rozřízli ji, ale ono to v ní zkamenělo. V duchu jsem viděl lékaře a sestřičky v plné práci s kladivy a majzlíky, jak z masitých Agnesiných hlubin dolují kamenný zárodek. Radši jsem se neptal, jestli malého přizdili k Agnesinu náhrobku. Vůbec by mě to nepřekvapilo. *
16
Marcel zlom DF.indd 16
2/26/13 10:35 PM
