Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech
Vladimír Liščák
Nakladatelství Libri, Praha 2008
© Vladimír Liščák, 2008 Illustrations © Jiří Hajný, Eva Burianová, Vladimír Liščák, archiv Libri, archiv autora a citovaná literatura, 2008 © Libri, 2008 ISBN 978‑80‑7277‑364‑0
Obsah Seznam použitých zkratek 7 Předmluva 8 I. Čína v pravěku 10 Úvod 10 Čína v pravěku (do 1500 před n. l.) 12 II. Mytičtí vládci 20 Úvod 20 Mytičtí vládci 21 III. První státní útvary 24 Úvod 24 První státní útvary (asi 2200–771 před n. l.) 25 IV. Období roztříštěnosti a soupeření o nadvládu (do sjednocení Číny dynastií Čchin) 36 Úvod 36 Období roztříštěnosti a soupeření o nadvládu (do sjednocení Číny dynastií Čchin, 770–221 před n. l.) 38 V. První sjednocené říše Čchin a Chan 58 Úvod 58 První sjednocené říše Čchin a Chan (221 před n. l.–220 n. l.) 63 VI. Rozpad a nové sjednocení (do sjednocení Číny dynastiemi Suej a Tchang) 108 Úvod 108 Rozpad a nové sjednocení (do sjednocení Číny dynastiemi Suej a Tchang, 220–589) 110 VII. Zlatý věk Číny – Suej a Tchang 137 Úvod 137 Zlatý věk Číny – Suej a Tchang (581–907) 142 VIII. Od Pěti dynastií a Deseti království k pádu říše Sung. Nečínské státy v severní Číně (907–1279) 181 Úvod 186 Od Pěti dynastií a Deseti království k pádu říše Sung. Nečínské státy v severní Číně (907–1279) 186 IX. Mongolsko‑čínská dynastie Jüan 231 Úvod 231 Mongolsko‑čínská dynastie Jüan (1271/1279–1368) 239 X. Poslední čínská „národní“ dynastie Ming 258 Úvod 258 Poslední čínská „národní“ dynastie Ming (1368–1644) 267 XI. Rané období mandžuské dynastie Čching 320 Úvod 320 Rané období mandžuské dynastie Čching (1644–1839) 325 XII. Krize dynastie Čching a střet se „Západem“ 365 Úvod 365 Krize dynastie Čching a střet se „Západem“ (1839–1861) 367
XIII. Snaha o sebeposílení Číny a „boxerské povstání“ 378 Úvod 378 Snaha o sebeposílení Číny a „boxerské povstání“ (1861–1900) 382 XIV. Reformy, modernizace a republikánská revoluce 402 Úvod 402 Reformy, modernizace a republikánská revoluce (1901–1912) 403 XV. Počátky Čínské republiky 425 Úvod 425 Počátky Čínské republiky (1912–1927) 427 XVI. Válka za sjednocení Číny. Nástup komunistů 451 Úvod 451 Válka za sjednocení Číny. Nástup komunistů (1927–1937) 452 XVII. Expanze Japonska v Číně. Čínsko‑japonská válka 468 Úvod 468 Expanze Japonska v Číně (1931–1937). Čínsko‑japonská válka (1937–1945) 470 XVIII. Občanská válka v Číně v poválečném období 490 Úvod 490 Občanská válka v Číně v poválečném období (1945–1949) 491 XIX. První léta Čínské lidové republiky 504 Úvod 504 První léta Čínské lidové republiky (říjen 1949–1957) 507 XX. Od „velkého skoku“ ke „kulturní revoluci“ 533 Úvod 533 Od „velkého skoku“ ke „kulturní revoluci“ (1958–1965) 535 XXI. „Velká proletářská kulturní revoluce“ 555 Úvod 555 „Velká proletářská kulturní revoluce“ (1966–1976) 558 XXII. Reformy po Mao Ce‑tungově smrti 584 Úvod 584 Reformy po Mao Ce‑tungově smrti (1976–1988) 585 XXIII. Konec 20. století 598 Úvod 598 Konec 20. století (1989–1997) 599 XXIV. Čína po Teng Siao‑pchingovi 609 Úvod 609 Čína po Teng Siao‑pchingovi (od 1997 do současnosti) 610 XXV. Přehled dějin Taiwanu od 16. století do října 1949 636 Úvod 636 Přehled dějin Taiwanu od 16. století do října 1949 638 XXVI. Čínská republika na Taiwanu (od října 1949 do současnosti) 657 Přílohy 677 Jazyky a písma na území Číny 679 Čínský kalendář. Chronologie. Prameny 683 Přehled panovníků 688 Prameny a literatura 753
6
Seznam použitých zkratek aj. – a jiné, a jiní AO – autonomní oblast, správní jednotka v ČLR APPEM – Associação Promotora para a Economia de Macau, politická strana v Macau apod. – a podobně CNAC – China National Aviation Corporation (Čung‑kuo chang‑kchung kung‑s’), Čínská národní letecká společnost ČLOA – Čínská lidová osvobozenecká armáda ČLR – Čínská lidová republika (od 1949) ČSSR – Československá socialistická republika (1960–89) jv. – jihovýchod, jihovýchodní jz. – jihozápad, jihozápadní KLDR – Korejská lidově demokratická republika (Severní Korea) km – kilometr KS – komunistická strana m – metr mj. – mimo jiné např. – například NRA – Národní revoluční armáda n. l. – našeho letopočtu OSN – Organizace spojených národů RMB Y – oficiální označení měny ČLR, žen‑min‑pi jüan (jüan lidové měny) RSFSR – Ruská sovětská federativní socialistická republika SN – Společnost národů SSSR – Svaz sovětských socialistických republik (1922–91) sv. – severovýchod, severovýchodní sz. – severozápad, severozápadní UNESCO – United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) UNIPRO – União Promotora para o Progresso, politická strana v Macau USA – (United States of America) Spojené státy americké US dolar – dolar USA ÚV – Ústřední výbor VKS(b) – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) VSLZ – Všečínské shromáždění lidových zástupců
Předmluva
O dějinách Číny se dozvídáme především z tradičních historických záznamů, které zachycují události až k mytickým vládcům (třem vznešeným vládcům a pěti mytickým císařů) z doby před 5 000 lety, doplněných archeologickým výzkumem. Zejména archeologie nám přináší stále nové a překvapivé poznatky o nejstarším osídlení území dnešní Číny člověkem i o počátcích této nejstarší dosud existující civilizace na světě. Již z doby kolem roku 7000 před n. l. máme důkazy o pěstování prosa a rýže, o používání hudebních nástrojů (flétny) a v neposlední řadě i nejstarší značky připomínající pozdější čínské znaky (naleziště Ťia‑chu, provincie Che ‑nan). První souvislé texty, většinou věštebného charakteru, se však dochovaly až ze středního období dynastie Šang (po roce 1500 před n. l.). Archeologické nálezy z posledních desetiletí rovněž přinesly důkazy o tom, že po roce 2200 před n. l. vznikaly první státní útvary po celé Číně, nejenom v údolích Jang‑c’‑ťiangu (též Dlouhá řeka) a Žluté řeky, jak se donedávna uvádělo. Po většinu starověku byla Čína rozdrobena na velké množství států a státečků. Až roku 221 před n. l. se podařilo panovníkovi státu Čchin ovládnout území zbý‑ vajících velkých států ve východní části dnešní Číny a založit první centralizova‑ nou říši. Začalo tak období císařských dějin Číny, které trvalo až do začátku roku 1912. Postupně byl vybudován byrokratický systém, který umožnil císařům ovlá‑ dat rozsáhlé území – největší expanze nastala za dynastie Čching, kdy její území zahrnovalo více než 11 milionů km² (dnes je to 9,6 milionů), navíc obklopené ještě řadou vasalských států, jakým byla např. Korea. V dějinách Číny se střídala období politické jednoty s obdobími rozdrobení země, doplněnými obdobími, kdy zejména severní Čína byla podmaněna cizími národy, z nichž většina byla asimilována a převzala čínskou kulturu. Pouze dvě cizí dynastie ovládly celou Čínu – mongolská dynastie Jüan a mandžuská dynastie Čching. Naopak čínské dynastie v různých obdobích ovládaly rozsáhlá území obý‑ vaná nečínskými národy, z nichž ta největší – Sin‑ťiang a Tibet – byla nakonec defi‑ nitivně připojena až za Čínské lidové republiky. Kulturní a politické vlivy z mnoha částí Asie v důsledku imigrace, expanze i asimilace vytvořily dnešní čínskou kul‑ turu, která následně ovlivnila celý Dálný Východ a jv. Asii a svými vynálezy (kom‑ pas, papír, porcelán, hedvábí, střelný prach, knihtisk, bankovky, zdymadlo, rakety, sirky, seizmograf aj.) celý svět. Tato publikace se snaží podat chronologický vývoj celého území Číny včetně místních historicko‑etnických zvláštností. Zahrnuje proto dějiny nejen vlastní Číny,
9
ale i okrajových území – Sin‑ťiangu, Tibetu, Vnitřního Mongolska, jz. i sv. Číny. Určitá pozornost je věnována také dějinám Hongkongu a Macaa. Historický vývoj na Taiwanu od začátku 16. století byl natolik specifický, že jsme se rozhodli mu vyhradit samostatné kapitoly. Kromě toho, na rozdíl od Tibetu, tvoří v současnosti politickou entitu nezávislou na Čínské lidové republice. Kniha se neomezuje pouze na politické dějiny, ale zachycuje i kulturní a náboženský vývoj, technické vynálezy (zejména ty, jež Čína přinesla světu), hos‑ podářské úspěchy či neúspěchy, demografické údaje a v neposlední řadě i infor‑ mace o velkých katastrofách přírodních i technických. V ožehavých politických otázkách se snažíme zaujímat neutrální stanovisko a informace spíše předkládáme a ponecháváme hodnocení na čtenáři. V přepisu čínských jmen se řídíme českým standardním přepisem, který je pro českého čtenáře uživatelsky příjemnější, s výjimkou několika vžitých jmen, psa‑ ných podle odlišných zásad (např. Sunjatsen, Čankajšek, Peking, Nanking, Kan‑ ton). U Taiwanu, kde není standardizován přepis místních jmen, jsou ponechány mezinárodně trigrampoužívané podoby jméno (např. Taiwan, Keelung, pírodaKaohsiung) s případným českým přepisem v závorce. nebe ܢ Ү chien ཙ tchien ܩ
ඔ kchun
zem
ൠ ti
ܥ
䴷 en
hrom
䴧 lej
ܦ
ᐭ sün
vítr
付 feng ≤ šuej
ܧ
ൾ kchan
voda
ܤ
䴒 li
ohe
⚛ chuo
ܨ
㢞 ken
hora
ኡ šan
ܣ
ݼtuej
mokina
◔ ce
Vladimír Liščák
I. Čína v pravěku
Úvod Čína je součástí Asie, největšího, avšak zároveň geologicky nejmladšího a struktu‑ rálně nejkomplikovanějšího kontinentu na Zemi. I když geologický vývoj Asie začal před necelými čtyřmi miliardami let, téměř polovina kontinentu je stále seismicky aktivní a na východě a jv. stále vzniká nový kontinentální materiál. Mezi nejstarší části asijského kontinentu patří severočínská paraplatforma, paraplatforma Dlouhé řeky a severotarimský zlom. Asie v dnešním rozsahu až do prvohor netvořila sou‑ vislý kontinent, ale jednotlivé desky oddělené oceánem. Zatímco severočínská deska se stala součástí Asie během pozdního paleozoika (prvohor), paraplatforma Dlouhé řeky byla v raném paleozoiku součástí Gondwany, jižního superkontinentu, od něhož se někdy v devonském období odtrhla. Rovněž některé části jv. Číny se odtrhly od Gondwany někdy ve středním paleozoiku (před ± 410 000 000 let). V kenozoiku, geologické současnosti, která začala zhruba před ± 65 miliony let, dostalo území Číny dnešní podobu. Pro náš další výklad je nejdůležitější období posledních zhruba 3 milionů let. Do doby před přibližně 3 miliony lety jsou na území Číny datovány nejstarší nálezy příslušníků rodu Homo, tedy člověka. Jeho život ovlivňovaly, stejně jako jinde na světě, klimatické změny, zejména střídání dob ledových a meziledových. Paleolitický člověk byl lovcem a sběračem a uměl již používat oheň. Nálezy nasvěd‑ čují tomu, že byl příležitostně i kanibalem – pojídání mozku mrtvých jedinců mělo zřejmě rituální důvody. Vedle kamenných výrobků starší tradice (např. pěstních klínů) se objevují také drobnotvaré (mikrolitické) kamenné nástroje (drásadla, zobce a vruby). Výzkumy posledních asi 25 let přinesly doklady o paralelním vývoji kul‑ tur na území Číny v období neolitu. Neexistoval jeden čínský neolit, ale celá mozaika regionálních kultur, jejichž velikost a význam jsou stále předmětem stu‑ dia. Jejich výskyt na území, které dnes známe jako Čínu, neznamená nutně, že se vždy jednalo o čínské či dokonce protočínské kultury. Komunity, které dosud žily kočovným způsobem života, se začaly usazovat a zakládat osady. Jejich oby‑ vatelé obdělávali půdu, začali chovat domácí zvířata a vyrábět hliněné nástroje a nádoby. Zároveň s technickým pokrokem docházelo i k významným změnám ve společnosti. Přestože neolit je ještě obdobím zpracovávání kamene (včetně
11
úvod
nefritu), již ze 3. tisíciletí před n. l. máme doklady počáteční metalurgie. Na želvích krunýřích a keramice se již od 7. a 6. tisíciletí před n. l. začínají objevovat značky připomínající pozdější čínské znaky. Neolitičtí obyvatelé Číny nejméně od 5. tisíciletí před n. l. věnovali zvýšenou pozornost ukládání svých mrtvých a vzpomínce na ně. Důsledně dodržovali ori‑ entaci a pozici mrtvých těl – na sz. byla orientována směrem na západ, na východě směrem na východ. Mrtví byli vydělováni často do jakýchsi seskupení podle pří‑ buzenství (např. v Jüan‑ťün‑miao v Šen‑si z okruhu kultury Jang‑šao). U hrobu se při pohřbu konaly rituální oběti tekutých obětin, ale i lebek a čelistí prasat (např. Ta‑wen‑kchou a jangšaoské Pan‑pcho). Již v první polovině 5. tisíciletí před n. l. existovala praxe kolektivního druhého pohřbu, kdy kosti až 70 či 80 těl byly zba‑ veny masa a společně znovu pohřbeny (např. v Jüan‑ťün‑miao). Důkazy o skapu‑ limancii (věštění z kostí zvířat) od konce 4. tisíciletí před n. l. (Fu‑chuo‑kou‑men, provincie Liao‑ning) předpokládají existenci specialistů na tyto rituály. Četné věš‑ tebné kosti byly nalezeny v hrobech kultur Lung‑šan a Čchi‑ťia. Při tomto druhu věštění se kosti zvířat nahřívaly nad ohněm a podle vzniklých prasklin se věštily šťastné nebo nešťastné události. Ojedinělý nález neolitického chrámu v komplexu v Niou‑che‑liangu v provincii Liao‑ning ze 4.–3. tisíciletí před n. l. (kultura Chung ‑šan) zasvěceného bohyni, jejíž hlava z nepálené hlíny s modrozelenýma nefri‑ tovýma očima zde byla nalezena, svědčí o významné úloze náboženství v životě společnosti. Neolitická společnost byla založena na rodových svazcích a jednotlivé klany mezi sebou soupeřily o nadvládu. Nálezy v neolitických sídlištích dokazují, že již v tomto období existovalo rozdělení na politickou a duchovní moc, přičemž nadřazená byla moc duchovní. Kolem poloviny 3. tisíciletí před n. l. se značně rozšířil hrnčířský kruh a začaly vznikat vynikající řemeslné práce z černé a bílé keramiky. Zejména kultury Ta‑wen‑kchou a Lung‑šan prosluly překrásnou černou keramikou nejrůznějších tvarů. Elegantní lungšanské číše a poháry s velmi tenkými a pevnými stěnami byly vyrobeny z vysoce kvalitní směsi a staly se vzorem pro pozdější bronzové nádoby z období Šang. Velkou zručnost prokázali řemeslníci i bílou keramikou kultury Ta‑wen‑kchou. Jedním ze specificky čínských odvětví řemesla je výroba lakových předmětů. Lak používaný na Dálném východě je přírodní prysky‑ řice ze škumpy lakodárné, přičemž nejkvalitnější je ze stromu Rhus vernicifera. Nejstarší lakové výrobky pocházejí z hrobů kultury Che‑mu‑tu z 5.–4. tisíci‑ letí před n. l. Zbytky lakových rakví byly nalezeny např. v neolitických nalezištích z 3. tisíciletí před n. l. Specifickým uměleckým řemeslem typickým pro Čínu bylo zpracování nefritu a jadeitu. Tyto dva vzácné nerosty byly vysoce ceněny již od raného neolitu. Nejstarší nálezy předmětů z nefritu či jadeitu pocházejí z doby před asi 7 000 lety.
I. Čína v pravěku
12
I. Čína v pravěku (do 1500 před n. l.) ± 2,5 milionu–10 000 před n. l. – starší doba kamenná (paleolit)
Paleolit je, stejně jako v jiných oblastech světa, nejdelším obdobím vývoje člověka na území pevninské i ostrovní Číny. Pevninskou Čínou zde chápeme území východní Asie v hranicích dnešní ČLR, ostrovní Čínou potom Taiwan a přilehlé ostrovy pod jurisdikcí Čínské republiky (od roku 1949/1950). Geolo‑ gicky se nejstarší období lidstva kryje z větší části s pleistocénem (staršími čtvr‑ tohorami), tj. dobou před ± 2 500 000–10 000 lety, počátky však zasahují do nej‑ mladších třetihor (konec pliocénu). Výzkumy posledních desítek let odhalily, že území Číny na východ od Himálaje prošlo čtyřmi dobami ledovými (glaciály) a třemi meziledovými (interglaciály). Tyto intervaly se přibližně kryjí se čtyřmi zaledněními Himálaje a s alpskými zaledněními günz až würm. S ústupem ledo‑ vých štítů a ledovců v Himálaji a dalších vysočinách před ± 12 000 lety nastou‑ pilo ve východní Asii období geologické přítomnosti, holocénu. Mnoho pleis‑ tocénních druhů fauny vyhynulo (mamut, srstnatý nosorožec), zatímco jiné, jež se objevovaly v průběhu závěrečného období pleistocénu, převládly. Geologické a paleontologické změny v severní a jižní zóně Číny byly dostatečně intenzívní, aby vyvolaly rozsáhlé změny jak v krajině, tak v lidských kulturách, které se jim přizpůsobily. Počátek doby poledové (postglaciál) se v Číně vyznačuje postupným růstem průměrné roční teploty, doprovázeným zvětšením vegetační pokrývky a příslušnými soubory fauny a flóry. Zlepšení klimatických podmínek v Číně v průběhu raného postglaciálu mělo nutně značný vliv na lidskou čin‑ nost, která byla dříve přizpůsobena chladným polosuchým klimatickým pod‑ mínkám. Jižní Čína, jež zahrnuje rozsáhlou jezerní oblast středního a dolního toku Dlouhé řeky, pahorkatiny na jv. Číny a náhorní plošiny na západě včetně horního toku Dlouhé řeky, byla původně zcela pokryta hustými pralesy. Většinu méně přístupných oblastí a vyšších plošin ještě dnes pokrývají přirozené pra‑ lesy, což umožňuje rekonstrukci původní vegetace jižní Číny. Dolní a střední povodí Dlouhé řeky tvoří rozsáhlou vlhkou bažinatou oblast, jejíž počátky spadají až do mesozoika (druhohor). Zatímco většina jižní Číny byla pokryta hustými pralesy, tato oblast, bohatá na rostlinné a živočišné zdroje, poskytla vhodný domov neolitickému člověku, který zde našel podmínky vhodné pro pěstování kulturních rostlin.
± 2 500 000–600 000 před n. l. – nejstarší paleolit
Bohaté archeologické nálezy posledních přibližně 40 let přinesly důkazy, že území Číny bylo osídleno hominidy rodu Homo erectus (člověk vzpřímený) již v období nejstaršího paleolitu. Do začátku 60. let 20. století byl nejstar‑ ším známým zástupcem rodu Homo erectus na území Číny „pekingský člověk“ (Homo erectus pekinensis). Nové výzkumy v polovině 60. a v 70. letech 20. sto‑
13
± 2,5 milionu–10 000 před n. l.
letí však přinesly překvapivé výsledky. Nejdříve byly v letech 1963–64 ve střední Číně v okrese Lan‑tchien nedaleko Si‑anu, tedy v oblasti, kam se vždy kladla kolébka čínské civilizace, objeveny kosterní pozůstatky a kamenné nástroje člověka, který zde žil někdy před 1 000 000–530 000 lety, v geologickém období spodního pleistocénu. Podle místa nálezu dostal vědecké pojmenování Homo erectus lantianensis. Tento pravděpodobně první zástupce lidského rodu na území Číny již dovedl zručně opracovávat kámen a vyrábět pěstní klíny. Roku 1965 a v letech 1973–75 archeologové prováděli výzkum v Jüan‑mou v jiho‑ čínské provincii Jün‑nan, kde se jim podařilo nalézt lidské zuby a jednoduché nástroje. Stáří nálezů člověka pojmenovaného podle naleziště Homo erectus yuanmovensis bylo paleomagnetickou metodou určeno na 1,7 milionu let. Jiné metody však snižují jejich stáří na dobu přibližně před ± 850 000–700 000 či dokonce před ± 600 000–500 000 lety. Nové nálezy nicméně dokazují, že člověk žil na území Číny již před ± 2 150 000–1 950 000 lety. Do té doby jsou dato‑ vány v roce 2005 objevené lidské zuby v povodí řeky Čching‑ťiang v západní Chu‑peji. Z jiných míst v Číně (např. z An‑chueje, S’‑čchuanu) máme nepřímé důkazy (zvířecí kosti, kamenné a kostěné nástroje) o přítomnosti člověka rodu Homo erectus v období mezi 2 500 000 a 2 000 000 lety.
± 600 000–250 000 před n. l. – starý paleolit
Antropologicky nejvyvinutější formu raných hominidů na území Číny před‑ stavuje Homo erectus pekinensis (známý též pod starším označením Sinantro‑ pus pekinensis), jehož pozůstatky byly nalezeny ve 20. letech 20. století v jes‑ kyních u Čou‑kchou‑tienu (dnes v administrativních hranicích Pekingu). Do roku 1937, kdy byly výzkumy ukončeny vzhledem k japonské okupaci Číny, bylo nalezeno množství zubů, čelisti, kosti a lebky nejméně 45 lidských jedinců (z toho asi 15 dětí). Nejstarší nálezy jsou datovány do období starého paleolitu před ± 500 000 lety, nejmladší do doby před 250 000–200 000 lety. Mnoho jes‑ kyň a jiných nalezišť v provinciích An‑chuej, Che‑pej, Che‑nan, Liao‑ning, Šan ‑tung, Šan‑si a Šen‑si v severní Číně a Kuej‑čou a Chu‑pej v jižní Číně nazna‑ čují, že člověk typu Homo erectus byl po Číně značně rozšířen.
± 250 000–40 000 před n. l. – střední paleolit
Nálezy kosterních a zubních fragmentů spolu s artefakty z období středního paleolitu v Ting‑cchunu (provincie Šan‑si), Čchang‑jangu (provincie Chu‑pej), Ta‑li (provincie Šen‑si), v Ma‑pa (provincie Kuang‑tung) ukazují na široké roz‑ šíření člověka Homo sapiens na území Číny. Vedle kamenných výrobků starší tradice (např. pěstních klínů) se již objevují také drobnotvaré (mikrolitické) kamenné nástroje (drásadla, zobce a vruby).
± 40 000–10 000 před n. l. – mladý (též pozdní) paleolit
V tomto období se před ± 40 000 lety objevily v Číně populace člověka anato‑ micky moderního typu Homo sapiens sapiens. V té době můžeme již předpo‑
I. Čína v pravěku
14
kládat existenci velkých regionálních skupin, z nichž se později vydělily jed‑ notlivé rasy. Jihočínské nálezy ukazují příbuznost s populací jv. Asie, zatímco severočínské vykazují mongoloidní rysy. Charakteristickou industrií byly mikro‑ lity, zejména drobné pravidelné a ostré kamenné čepelky. V nálezech se objevuje i hematitová rudka, používaná jako barvivo. Taiwan tvoří most mezi asijským kontinentem a ostrovy v Tichém oceánu. Pravěké osídlení spadá až do doby mladého paleolitu (nejstarší nálezy jsou datovány do doby před ± 30 000 až 15 000 lety), před oddělením Taiwanu od pevniny, k němuž došlo v důsledku vzestupu hladiny moře před ± 15 000 lety. V kulturách následujících tisíciletí se projevovaly jak vlivy pevninské Číny, tak ostrovní jv. Asie. Podobnost rysů pozdně paleolitických a neolitických kultur ukazuje na to, že předci obyvatel Taiwanu přišli asi z obou uvedených regionů. Skalní kresby objevené nedávno v oblasti Altaje v Sin‑ťiangu dokazují, že zde lidé žili již před 20 000–10 000 lety. Náměty kreseb zároveň dokazují, že tehdejší obyvatelé již uměli lyžovat. Zhruba ze stejné doby pocházejí paleoli‑ tické nálezy i z Čchingchajsko‑tibetské náhorní plošiny z nadmořské výšky nad 3 000 metrů.
10 000–1500 před n. l. – mladší doba kamenná (neolit)
Příhodné klimatické podmínky po skončení poslední doby ledové (před ± 12 až 10 tisíci lety) umožnily domestikaci některých druhů rostlin a tím počátky zemědělství. Pravděpodobně nejpříznačnější pro toto období byla postupná diferenciace dvou kulturních oblastí: sever Číny charakterizovaly stepi a pouště s roztroušenými vnitrozemskými jezery, jih tvořily rozsáhlé zalesněné oblasti. Konfrontace právě těchto dvou kulturních oblastí byla od raného historického období zdrojem konfliktů mezi Číňany a „severními barbary“. Nutnost zhoto‑ vování stále většího množství dokonalých výrobků přinesla zrod řemesel. Pro‑ dukce velkého počtu broušených a hlazených kamenných nástrojů povzbudila celkový rozvoj společenské výroby. Archeologické nálezy z neolitických sídlišť přinesly velké množství kamenných seker, teslic, rýčů, dlát, nožů, jehel a jeh‑ lic do vlasů, které dokazují rozvinutost technik odsekávání, broušení, hlazení, vrtání a dalších způsobů zpracování kamene. Na vysoké úrovni bylo rovněž opracovávání kostí (mj. i jehly s ouškem, harpuny, hroty šípů). Přes 500 pravěkých nalezišť na Taiwanu, kde byla odkryta řada sídlišť, hrobů a hromad schránek měkkýšů, poskytlo mnoho a zdánlivě protikladných vodítek k počátkům taiwanských původních obyvatel. Většina dosud objevených pra‑ věkých artefaktů, jako plochých seker, červené neglazované keramiky, zdobe‑ ných bronzových doplňků a skleněných korálků, předpokládá spojení s Indo‑ nésií. Avšak jiné předměty, jako malovaná červená keramika, červená glazovaná keramika, štípané kamenné nože, černá keramika, kamenné halapartny, hliněné
