Mumifikování v Tibetu

Mumifikování v Tibetu Phabongkhapův xylograf JOSEF KOLMAŠ

„V době, kdy nejznamenitější Velký Třináctý Gongsa Kjabgön Gjalwang Thamčäkhjenpa Thamčäzigpa1) dal najevo, že svou tělesnou schránu pohružuje do sféry dharmy,2) vznesli cchänžabpové3) a další, kteří u vznešeného umírajícího asistovali, dotaz, jak je třeba posloužit jeho mrtvole. Jako odpověď jim vadžradhara4) Phabongkhapa Dečhen Ňingpo Palzangpo poskytl níže uvedený návod. Při dřívějším pořádání [Phabongkhapových] Sebraných spisů ještě nebyla předloha [návodu] nalezena. Teprve později, v roce Železa a Tygra (lčags-stag, 1950), mně, Lozang Dordžemu, [Phabongkhapovu] uctivému žáku, rukopisný originál laskavě předal nejznamenitější vadžradhara, převtělenec z Lingu Thubtän Lungtog Namgjal Thinlä Palzangpo, jongdzin Velkého nejznamenitějšího Čtrnáctého Džiny. A tak jsem text k Sebraným spisům dodatečně přiKolofon vydavatele Lozang Dordžeho; řadil.“ tibetský xylograf, fol. 21. č. 4–6

Návštěvníci Tibetu přinášejí občas zprávy, že v tom či onom čhörtenu (mčhod-rten, obětní schrána) či chrámu viděli sedící mumifikovanou postavu nějakého významného lamy, opata a podobně. Sám jsem se také v roce 1991 jedné takové mumii poklonil v klášteře Tašilhünpo v Žikace, tradičním sídle tibetských pančhenlamů. Šlo o 10. pančhenlamu Čhökjiho Gjalcchäna, který zesnul r. 1989, tedy dva roky před mou návštěvou. Jeho tělo, sedící vzpřímeně na zkřížených nohou, mělo tvář překrytou zlatou maskou, zhotovenou podle skutečné podoby. Zpoza masky vyčnívaly pančhenlamovy husté, černé, nakrátko střižené vlasy. Na zápěstí levé ruky, částečně již scvrklé, se vedle omotaného růžence leskly náramkové hodinky… Zajímalo mne, jak se taková sedící mumie zhotovuje a po léta udržuje – co všechno je k tomu zapotřebí. Protože se mi uspokojivého vysvětlení nedostalo ani od tibetských, ani od čínských průvodců, 1) Titul 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha (1876–1933), znamenající v překladu „Nejvýše postavený (gong-sa), útočiště (skjabs), ochránce (mgon), vítěz (fgjal), mocný (dbang), vševědoucí (thamsčad-mkhjen-pa), vševidoucí (thams-čad-gzigs-pa)“. 2) Sféra dharmy, sanskrtsky dharmadhátu, tibetsky čhos-dbjings. Podle učení školy hínajána je to vlastní přirozenost věcí, tedy přírodní zákon, jemuž věci bezpodmínečně podléhají (viz V. Miltner: Malá encyklopedie buddhismu, Praha 1997). 3) Mcchan-žabs, zkráceně za mcchen-ňid žabs-phji, je titul učitele tradičních buddhistických filozofických disciplín. U dalajlamů tuto funkci tradičně zastávali tři vysocí lamové ze tří největších gelugpovských klášterů v okolí Lhasy – Däpung, Sera a Gandän. 4) Vadžradhara (tibetsky rdo-rdře ’dzin-pa), doslova „ten, jenž drží žezlo“, titul tantrického mistra.

Doc. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., (*1933) vystudoval sinologii na Filologické fakultě UK v Praze a tibetanistiku v Ústředním národním ústavu v Pekingu. V Orientálním ústavu AV ČR se zabývá sinologií a tibetologií. Kromě jiného připravil k tisku knihu Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716–1735) / Karel Slavíček. Pro nakladatelství Odeon přeložil Tibetskou knihu mrtvých.

Tibeťanka v tradičním oděvu na poutním okruhu Barkor ve Lhase

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001

75

Nahoře malí mniši, dole učitel 17. karmapy v klášteře Cchurphu. Všechny černobílé snímky © Viliam Poltikovič

začal jsem ho hledat v knihách. A našel jsem ho v kratičkém pojednání gelugpovce Phabongkhapy Čhampa Tänzin Thinlä Gjamccha, známého pod tantrickým jménem Dečhen Ňingpo Palzangpo (1878– 1941), který byl ve své době jedním z nejuznávanějších učenců. Podnět k sepsání traktátu o mumifikování, jak sám autor praví, mu dal skon 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha (1876–1933). Bylo třeba za-

řídit dalajlamovu mumifikaci podle příslušných pravidel, která však zřejmě nebyla po ruce, a proto byl učený lama Phabongkhapa lidmi z dalajlamova okolí vyzván, aby je narychlo sepsal. Skutečně tak učinil, ale původní text jeho práce nějaký čas nebyl k nalezení. Teprve r. 1950 Phabongkhapův žák a sekretář Lozang Dordže (Blo-bzang-rdo-rdže) získal od osobního učitele nynějšího 14. dalajlamy originál této práce, kterou zařadil do Dodatku k Mistrovým jedenáctisvazkovým Sebraným spisům (Gsung-’bum). Pro slovo mumie existuje v tibetštině název mardung, který bývá nesprávně překládán jako „červený hrob“ nebo „červené ostatky“. Doslova to však znamená: „ostatky/mrtvola/mumie (gdung) [tří] červených (dmar) [tělních složek]“, totiž masa, krve a morku. Pro slovo mumifikování je používán výraz kudung rilpor džogcchul (sku-gdung ril-por ’džog-cchul), „metoda uchování mrtvoly v úplnosti“ či mardung džogcchul (dmar-gdung ’džog-cchul), „způsob uchování mardungu“. Je třeba říci, že mumifikováni bývali v Tibetu (až na výjimky) pouze dalajlamové, pančhenlamové a někteří další hodnostáři tibetské buddhistické církve. S ostatními zemřelými se tam nakládá v duchu tradičních představ o čtyřech prvcích (’bjung-ba bži) – elementárních složkách veškerých jevů člověkova vnějšího a vnitřního světa. To znamená, že se pohřbívá jak do země, tak do vody, ohně nebo větru, resp. vzduchu (na vyhrazeném pohřebišti se nebožtík ponechá napospas divoké zvěři či ptactvu).

76

VESMÍR 80, únor 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

s s

Na protější straně: Tibetský dřevořez kola světa má složitý, mnohovrstevný význam. Je to jakési obrazové shrnutí základů náboženského učení. Centrální kruh je světem plným navzájem propojených vazeb. Svět se otáčí, protože tři základní příčiny – totiž hněv, nevědomost a agresivita – způsobují neustálý vývoj. Ten však není pohybem k dokonalosti jako v západní kultuře, ale jenom otáčejícím se vězením. Ve vnějším kruhu jsou znázorněny různé síly a světy. Ty jsou obvykle vykládány jako psychologické typy. Například do světa zvířat klesá člověk, který odmítá odpovědnost za rozlišování mezi dobrem a zlem. I samotný svět bohů (nahoře), plný divů a zážitků, je jen nejvyšším stupněm iluze, odkud dál vede pouze cesta dolů. To, co člověk může udělat, je zastavit v sobě tři základní impulzy znázorněné uprostřed třemi zvířaty a vykročit ven ze světa příčin. Netvor pojídající svět je karma (skutky).

Jeden z poutníků, kteří přišli za 17. karmapou pro požehnání

Phabongkhapův text (tibetský xylograf, fol. 19,5 až 21,4) je typickou ukázkou účelově pojatého či na objednávku zpracovaného drobného pojednání s nezbytným vydavatelovým kolofonem, informujícím o okolnostech vzniku a vydání díla. Způsob jak dokonale uchovat tělesné ostatky nějaké velké osobnosti jsem sice sám v praxi nikdy nevyzkoušel, ale od svého gurua, ctihodného Dagpo Bamčhö lamy (Dwags-po Bam-čhos bla-ma), jsem krátce před jeho smrtí vyslechl podrobné a zároveň žertovné poučení jak mumifikování provádět. Když k tomu přidám poznatky jiných učenců, dospívám k následujícím závěrům. Před [konečným] uložením nebožtíkova těla do hrobky či mauzolea musí být mrtvola zhruba jeden rok naložena v soli purccha a plněna purgativy, aby se dokonale odkrvila a zbavila ostatních tkáňových tekutin (doslova „žlutého moku“, čhab-ser). Jak purgativum aplikovat? Zhotoví se trychtýř z vzácného kovu, vloží se nebožtíkovi do úst a do útrob se jím nalije velké množství rtuti. Co se týče soli purccha, v příručce Purčhog (Pohřební rituál) se praví, že do soli se vkládá [pouze] dolní polovina těla. V praxi se však vznešená mrtvola ponoří celá. Na dno připravené nádoby se prostře kvalitní hedvábná látka se vzorky lotosu, měsíce, slunce a podobně. Na toto sedátko, zhruba o velikosti sedací matrace, se nasype vrstva soli a na ni se vznešená mrtvola posadí s nohama ve zkřížené pozici zvané vadžraparjanka (tibetsky rdo-rdže skjil-krung). Ruce má v meditativním držení dhjánamudra (tibetsky mňam-gžag) či nějak podobně. Mrtvola, aniž by byla oblečena v pohřební rubáš (pur-ras, doslova „bavlněná látka pro nebožtíky“), se má umístit tak, aby se ani levým, ani pravým bokem, ani předkem, ani zády nedotýkala stěn nádoby. Potom se zasypává jemnou solí tak dlouho, až je ponořena po temeno hlavy. Zcela naplněná nádoba se pak přiklopí nějakým příkrovem. Poté, co byly kol dokola rozvěšeny pruhy hedvábné látky, slunečníky, korouhve vítězství, fábo-

78

VESMÍR 80, únor 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

ry a šňůry praporků a bylo připraveno přinášení obětin, započnou pohřební obřady (gdung-čhog), v nichž se nepřetržitě pokračuje. Po jisté době, týdnu apod., se stará sůl a vyplavené purgativum z nádoby vyndají, mrtvola se umyje a – jako už předtím – se na ni mystickými slabikami označí sídla čaker.5) Potom se mrtvola opět posadí do původní polohy a znovu se aplikují nová purgativa a nová sůl. Co se má použít jako purgativum? Někteří říkají, že by se mělo podávat bylinkové purgativum, avšak Lama Rinpočhe tvrdí, že to má být pouze rtuť. Po opakované aplikaci purgativa se má použít mléko, aby se poznalo, zda bylo purgativum účinné či nikoli. Vytéká-li [mléko z těla] nepotřísněné, jsou [útroby] dobře vyčištěny. Pak už se nepodává rtuť, pouze slaná voda smíchaná s trochou kafru (ga-pur, respektive gabur) či silu a podobně. Potom se ještě několikrát podá trocha soli, a když už je mrtvola úplně vysušená, obalí se celá čistou hedvábnou látkou, hlavní i vedlejší údy6) každý zvlášť. Pak se na tělo hustě nanese hrnčířská hlína smíchaná s [rozmělněnými] drahokamy a bylinkami. Až se na mrtvole upraví držení rukou (tibetsky phjag-stabs) [způsobem] blahověstným pro nebožtíkovy stoupence a doplní se rituálními předměty, potře se tekutým zlatem a ,otevře se jí zrak‘ 7) atd., může být teprve uložena do hrobky. Takto upravená mrtvola se posléze uloží buďto do hrobky (gdung-rten), nebo, jako v případě dalajlamů a pančhenlamů, do zlatem bohatě zdobených mauzolei-čhörtenů v lhaské Potále, respektive v žikackém klášteře Tašilhünpo. o Přetištěno a upraveno se svolením Univerzitních novin 12, 1997 (Listu Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana). 5) Čakry, doslova kruh, plexus, jsou nervové pletně v lidském těle, jimiž je správně prováděným meditativním výcvikem vedena vzhůru Hadí síla Kundaliní k dosažení jógických a tantrických schopností, to jest ke stavu nadvědomí. 6) Pěti hlavními údy (jan-lag lnga) jsou ruce, nohy a hlava. Za vedlejší či menší údy (ňing-lag) se pokládají například nos, uši, brada, prsty ad. 7) Spjan-dbje, tj. namalují se jí oči. Výrazu „otevřít zrak“ se používá též ve významu „vysvětlit“, například obraz, sochu.

přírodovědecký časopis

2 2001

MUMIE V TIBETU

ŽIVOT S EPIDEMIÍ

SOBECKÉ CHROMOZOMY K PRAMENŮM AMAZONKY

ročník 80 (131) • první číslo vyšlo roku 1871 cena 79 Kč (pro předplatitele 54 Kč)

Nahoře: Pohled na Potálu ze střechy chrámu Džókhang. V popředí symbol buddhistické víry – pozlacené kolo zákona (dharmačakra) se dvěma antilopami. Dole: Rodina na poli. Hlavními obilninami v Tibetu jsou ječmen a pšenice, krom toho se tam pěstují například kukuřice, boby, pohanka, hořčice a konopí. Z ovocných stromů jsou časté meruňka, broskvoň, hrušeň a jabloň. V minulosti byl roční výnos obilného zrna pro populaci více než dostačující a přebytky ječmene i pšenice bylo možno v důsledku příznivého klimatu skladovat i 25–50 let. Snímky na této straně i na obálce © Viliam Poltikovič, k článku Josefa Kolmaše na s. 75

Na obálce: Tibetské božstvo Mahákála (Velký černý) či též Gönpo nagpo (Černý ochránce), viz Tibetskou knihu mrtvých. Původně hinduistické božstvo, které tibetský buddhizmus převzal a začlenil mezi „ochránce dharmy“. V tantrickém buddhizmu představuje Mahákála hněvivý aspekt bódhisattvy Avalókitéšvary. Podle dávných indických představ, převzatých také starými Tibeťany, se život jedince neomezuje toliko na jedno zrození. Založen na skutcích plynoucích z náruživosti a hříšných sklonů jednoho každého, tíhne neustále k novému materializování, k novému uskutečňování – k znovuzrození. Existence všech živých bytostí je tak nazírána jako nekončící řetěz delších či kratších životních fází přerušovaných toliko smrtí a následným „posmrtným mezistavem“. /J. Kolmaš: úvod k Tibetské knize mrtvých/ Do různých fází „posmrtného mezistavu“ zasvěcuje Tibetská kniha mrtvých. Začíná „mezistavem v hodině smrti“, který je stavem jasného světla, zjevujícího se bytostem v okamžiku umírání jako základní přirozená vlastnost prvotního ducha. Nedokáže-li nás to vysvobodit, jsme seznamováni s „mezistavem prapodstaty“, charakterizovaným výjevy božských podob představujících odraz jasného prasvětla. Když ani to nás nevysvobodí, jsme poučování o „mezistavu vznikání“, pro který je příznačný bezpočet iluzím či snům podobných vizí ducha a hmoty. A když ani tímto nejsme vysvobozeni, dostává se nám poučení o „mezistavu rození“, který je zaměřen na vstup do matčina lůna a posléze výstup z něho do nového zrození. /Podle dalajlamova úvodu k českému vydání Tibetské knihy mrtvých/

62

VESMÍR 80, únor 2001  http://www.cts.cuni.cz/vesmir