ZÁHADY ČÍNY A TIBETU. Arnošt Vašíček

ZÁHADY ČÍNY A TIBETU Arnošt Vašíček

1

Obsah

I.

Říše draků

4

Nebeské souboje - Unesený císař? - Ţivá zkamenělina - Neviditelná monstra - Dech vesmíru Potomci bohů -Podivné ostatky II.

Tajemství písečného pekla

15

Venuše mimo dohled - Ta holka je nějaká divná - Ostrov padlých andělů - Bitva s drakem Jezero smrti III.

Podzemní svět

20

Vojenské tunely - Lid dvou jazyků - Zelené světlo - Skryté cesty - Vládcové temnoty Zkamenělá těla - Neznámí stavitelé - Černá propast - Kód třetího Tašilamy - Podzemní UFO IV.

Hon na fantoma

39

Přísně tajné? - Utopené město - Nepolapitelný obr V.

Relikty E. T.

44

Sopečná vejce - Kamenné UFO - Pozůstatky mimozemské civilizace - Tajný kosmodrom? Létající talíře v pravěku - Na vlnách rozporů - Vesnice vesmírných trpaslíků - Lovci z neznáma - Lama a bytost z neznáma VI.

Poplach na obloze

55

Létající národ — UFO, kam se podíváš VII.

Nedobytné hroby

59

Královna mumií - Visuté rakve VIII. Věštci, světci, mágové

63

Běţci s křídly - Poutníci z jiné dimenze IX.

Divoch na útěku

67

Potomci obrů? - Sněţný muţ v termálních lázních - Těţký výběr - Nové setkání X.

Neklid v hlubinách

69

Nestvůra z kráteru

2

Kdo chce číst v budoucnosti, musí listovat v minulosti. André Malraux

Lhasa má nádech něčeho tajuplného. Tímto „místem bohů" prostupuje zvláštní atmosféra, která stírá hranici mezi světem, který vnímají naše smysly, a světem bohů... Není pouze místo, kde se dějí zázraky. Lhasa je zázrak. Alexandra Davis-Nell

3

I.

Říše draků

Vysoko na obloze se cosi zablýsklo. Xiaobin se podívala pozorněji. Přímo nad její hlavou se vznášel podlouhlý objekt. Přes oslňující světelnou záři se těţko dalo rozpoznat, oč jde. Ta podivná věc vypadala jako drak s úzkým trupem, čtyřmi končetinami a mohutným ohonem. Její přítel Li záhadného tvora pohotově vyfotil mobilem. „Délku odhaduji asi na deset metrů. Pohyboval se zvolna směrem k jihovýchodu. Sledovali jsme ho, dokud nezmizel v oblacích," uvedl později. Draka, který se vpodvečer 6. srpna roku 2005 objevil nad budovou univerzitní knihovny v Jilinu, pozorovali také dva studenti práv Li Bing a Zhao. Výpovědi všech čtyř očitých svědků spolu s fotografií letícího monstra otiskl deník The Epoch Times. Pracovníci místní astronomické observatoře nezaznamenali nad městem ţádný zvláštní jev. Co tedy čtveřice mladých lidí vlastně viděla? Nic? Jejich hlášení bylo jen studentská recese? To stěţí! O dracích by si v Číně dovolil ţertovat jen málokdo. A navíc jsou zde ty fotky.

Objevil se neobvyklý atmosférický úkaz? Jakási hra světla a stínů, kdy oblaka, v nadcházejícím soumraku ozářená zapadajícím sluncem, náhodně vytvořila tvar draka? Nebo šlo o něco opravdu hmotného? Brázdilo oblohu umělé plavidlo? Nějaký stroj ve tvaru doutníku opatřený anténami nebo přístroji, které při pohledu zdola budily dojem končetin? Tomu by napovídala výpověď Lia, který uvedl, ţe tělo draka se nejprve oslnivě třpytilo a pak zčervenalo. Nemohlo tento světelný efekt vyvolat zapadající slunce odráţející se od kovového trupu? Li Bing a Zhao tvrdili, ţe nebe při přeletu draka podivně světélkovalo. Byla to stopa zplodin, páry či plynu vycházející z pohonu? Starověký mýtus o ohnivých dracích vypráví, ţe jde o tvory, kteří kdyţ jedí a pijí, tak nedýchají, jsou naprosto nehybní. V okamţiku, kdy začnou dýchat, spustí se silný vítr. Podle rakouského spisovatele P. Krasy je to popis létajícího stroje, který - pokud se do něj nakládá je v klidu, ale kdyţ před startem spustí motory, okolní vzduch se zvíří. Trup se začne třást. 4

Básník Čhü-Jüan, ţijící v letech 340 aţ 278 před Kristem, ve svém díle podrobně popsal, jak se hned dvakrát proletěl nad Čínou a pozoroval poušť Gobi i přilehlá pohoří z velké výšky. Po neobvyklé vzdušné cestě putoval „ve voze taţeném čtyřmi draky". Šlo ve skutečnosti o čtyři motory? Bylo ono načervenalé „cosi" nad Jilinem podobným vzdušným plavidlem? O více neţ rok dříve, 22. června 2004, dva draci pluli nad Himálajem. V jednom okamţiku se přiblíţili k letadlu ze Lhasy. Jeden z cestujících stihl vyfotografovat zadní část jejich těl s mohutným ocasem. Na snímcích lze rozpoznat vlnící se protáhlý trup s ostnatými výrůstky na zádech. Obě události nevyvolaly v Číně příliš velký rozruch. Místní lidé o existenci draků nepochybují. Povaţují je za tajemná nadpřirozená stvoření, která ovlivňují chod přírody i celého vesmíru, dovedou prospět i ničit, chránit i odkrývat, ovlivnit osudy jedince i celého státu a národa. Mýty a legendy popisují desítky, moţná i stovky případů pozorování nebo dokonce přímého kontaktu draků s člověkem.

Nebeské souboje Za panování císaře Tsinga se odehrálo v Jaoung-Jangu severně od Pienu podivuhodné divadlo. Nejprve se objevilo bílé světlo, které vyšlo na oblohu z východu. Vydával ho ohromný bílý drak, který mířil k severozápadu, ukazoval kly a ryčel. Z druhé strany se z oblaků vynořil černý drak. Jeho přílet mocně zvířil vzduch. Z dračích těl začaly šlehat blesky. Přestřelka trvala přes tři hodiny. Úměrně, jak se k sobě draci přibliţovali nebo se vzdalovali, padaly z oblohy silné provazce deště. Ničivá průtrţ mračen ustala, aţ kdyţ se černý drak zřítil k zemi a bílý vystoupal vysoko na nebe a odletěl. Pozorování podobných bitev a jejich zákonitých průvodních jevů vedla k přesvědčení, ţe někteří létající draci mohou do svých obřích těl pojmout ohromné mnoţství vody a v případě potřeby ji vypustit na zemi. Čínské historické záznamy popisují, jak v roce 540 „ ... draci bojovali u rybníka K'uh o. Šli na západ... V místě, kudy prošli, byly všechny stromy zničené." Ve stejný čas dochází k podobné události na britských ostrovech. Tyranský král Vortigern vyhnal právoplatné následníky trůnu. Aby posílil svou bezpečnost, chtěl v horách postavit nedobytnou pevnost. Její stěny se však - neznámo proč - vţdy zřítily. Kouzelníci králi radili, aby zdivo spojila krev muţe, který nemá smrtelného otce. Vojáci prohledávali celé království, aţ našli sedmiletého chlapce jménem Merlin. Jeho matka, princezna Dyfedy, ţila v klášteře. Tvrdila, ţe ji znásilnil padlý anděl. Plod nechtěné lásky Merlin tedy nebyl synem člověka. Kdyţ ho přivedli před krále, vysmál se jeho kouzelníkům a odhalil pravou příčinu hroucení věţe. Pod jejími základy spali dva draci, červený a bílý. Kdyţ byli vykopáni a probuzeni, dali se do zuřivého boje. Červený drak porazil bílého, ale na svá zranění také zemřel.

5

Merlin se pak stal proslulým čarodějem. Jsou podobné zprávy o soubojích draků poněkud zmateným svědectvím o nějaké přírodní katastrofě, která udeřila shora? Z první poloviny 6. století nemáme ţádný záznam o průletu komety či velkého asteroidu. Zasáhly tedy Zemi meteority? V srpnu, okolo svátku svatého Vavřince, nás navštěvují Perseidy. Tento meteorický roj se uvolnil z komety Swift-Tuttle. Vlétá do atmosféry rychlostí zhruba 60 kilometrů za sekundu a září ve výškách okolo 100 kilometrů nad zemským povrchem. V řídkých vrstvách atmosféry se jednotlivé kousky úplně rozpadnou a odpaří. Ale co kdyby s nimi přiletěly o něco větší exempláře? Představme si tu situaci. Velké mnoţství „vesmírných balvanů" se přiblíţí k naší planetě. Nejmenší z nich shoří v atmosféře. Kdo kdy viděl na noční obloze padat hvězdu, ať tento oslnivý efekt násobí sty a tisíci. Ţhnoucí létavice vytvoří úţasné divadlo. Několik hodin křiţují atmosférou a snadno vyvolají dojem draků vystřelujících blesky. Pokud některý z větších meteoritů dopadl na zem, mohl způsobit lokální zemětřesení. Budovy v okolí se zřítily. Byl červený drak, nalezený v základech zničeného hradu krále Vortigerna, ve skutečnosti meteorit s vysokým obsahem ţeleza? A katastrofa pokračovala. Tlaková vlna zničila stromy. Zvýšená prašnost v ovzduší spustila přívalový déšť. Po něm naopak nastalo sucho. Viditelnost se pronikavě zhoršila. Prudce se ochladilo. Letopisy potvrzují, ţe počasí v té době „zešílelo" i na jiných místech. „Slunce zdá se, ztratilo svoje obvyklé světlo a objevuje se v modravé barvě. Nevidíme ţádné stíny našich těl v poledne, cítíme, ţe mocná síla slunce je zesláblá, a úkazy, které normálně doprovázejí zatmění Slunce, se prodlouţily téměř na celý rok. Léto jsme měli bez tepla. Úroda byla promrzlá od severáků," napsal italský dějepisec Flavius Cassiodorus o roku 536. Lydus to potvrzuje: „Slunce se stalo matným ... po téměř celý rok... tak, ţe plodiny zašly v nevhodném čase." „... celý tento rok bylo nejvíc hrůzných znamení. Sluneční světlo bylo bez jasu ... a zdálo se tak neobyčejné jako Slunce v zatmění, jeho paprsky nebyly jasné," přidává Procopius a Michael Syrian upřesňuje: „Slunce se zatemnilo a jeho temnota trvala osmnáct měsíců. Kaţdý den svítilo okolo čtyř hodin, a ještě toto světlo bylo jen slabý stín... Všechny druhy ovoce nezrály a víno chutnalo jako kyselé hrozny." V Číně „hvězdy byly ztraceny z dohledu po tři měsíce". Záznamy ukazují, ţe světlo slunce se ztlumilo a sníh byl k vidění uprostřed léta. Rozšířil se hladomor a uprostřed nepokojů císař opustil hlavní město. V letech 536 aţ 540 dochází k častým soubojům draků. Ve stejném období se Země potýkala s neobvyklými rozmary počasí. A nebylo to poprvé.

6

Unesený císař? Zena spatřila, jak z nebe padá podivně zářící mrak. Oslnivě ţluté světlo ji pohltilo a zbavilo vědomí. Kdyţ se probrala, cítila, ţe se cosi stalo. Po devíti měsících porodila chlap ce. Dala mu jméno Gon-sung. Později, kdyţ porazil místní náčelníky, sjednotil původně znepřátelené kmeny a vytvořil na území Číny první jednotnou říši, se stal známý jako Chuang Ti, Ţlutý císař. O jeho neobvyklých schopnostech se vyprávějí četné legendy. Vynalezl prý loď i vůz. Zdokonalil zemědělství a stavbu obytných budov. Poskytl podklady pro sepsání první lékařské knihy. Sestavil nejstarší kalendář. Jeho ţena naučila Číňany vyrábět hedvábí a ministr vymyslel první čínské znaky. Ţlutý císař jako by čerpal vědomosti z jiného světa, jako by přejímal znalosti jiné, vyspělejší civilizace. Vlastnil letku vznášedel ve tvaru obrovské mísy. V těchto starověkých UFO cestoval za Vládcem nebes. Někdy se s bohy radil prostřednictvím téměř čtyři metry vysokých troj noţek, v nichţ visela „nádoba" o obsahu asi sto litrů. Šlo o magickou věšteckou pomůcku, nebo skutečné technické zařízení umoţňující komunikaci na dálku? Moţná to byla obdoba afrických tamtamů. Podle prvního čínského dějepisce S'ma Cchiena totiţ Ţlutý císař touţil rozeznít zvuk hromu po celém vesmíru. Proto zabil boha hromu a z jeho kůţe si vyrobil buben. Z kosti dalšího nebeského stvoření zhotovil paličku. Kdyţ pak na kosmický buben bubnoval, „... byl zvuk slyšet do vzdálenosti pěti set mil a celý svět povstal v posvátné hrůze". V roce 2597 před Kristem bylo Ţlutému císaři 110 let. Odešel do pohoří Qian Shan. Na jednom z vrcholů vztáhl ruce k nebesům. Vtom ho obklopil vířící ţlutý mrak. Kdyţ se rozplynul, nikdo jiţ vládce neviděl. Na zemi zůstaly jen pantofle a část šatů. Říkalo se, ţe se v tom zvláštním oblaku snesl drak a odnesl císaře do říše věčné blaţenosti. Méně romantická část legendy připomíná, ţe ve stejném okamţiku se katastrofálně otřásla země a nedaleké město Chuang Ling roztrhalo devět draků. Na místě, kde Ţlutý císař zemřel nebo odkud záhadně zmizel, bylo o tisíce let později postaveno mauzoleum. Při jeho nedávné rekonstrukci dělníci objevili v hlubinách země meteorit. Přes 80 centimetrů dlouhý a 21 centimetrů široký úlomek je zvrásněn hrbolky a prohlubněmi a nese stopy spálení. Soudí se, ţe byl součástí mnohem většího tělesa. Čínský historik Li Jen-ťiin je přesvědčen, ţe oněch devět draků byly ve skutečnosti kusy roztrţeného meteoritu, které zničily město, vyvolaly zemětřesení a spolu s dalšími oběťmi zabily i Ţlutého císaře. Živá zkamenělina Ozvala se ohlušující rána. Cosi těţkého dopadlo poblíţ stodoly. Vzduch zaclonil oblak zvířeného prachu. Kdyţ jeho částečky dosedly zpět na zem, lidé, kteří se přiběhli podívat, měli chuť zařadit zpátečku. Na poli leţel velký černý drak. Zdálo se, ţe je zraněný nebo velmi nemocný. Páchl jako

7

zkaţená ryba. Jeho tělo pokrýval pancíř mohutných, jakoby kamenných šupin. Z hlavy vyrůstaly rohy. K „přistání" draka došlo v srpnu 1944 na okraji vesnice Weizi. Pole patřilo rodině Chen. Další podrobnosti nejsou známy. Co se s drakem stalo? Podařilo se mu odletět? Pokud na místě pošel, kam zmizely jeho ostatky? Ţijí ještě očití svědci? Tento svým způsobem čerstvý případ nelze spojovat s pádem meteoritu. Dochovaný popis naznačuje, ţe drak byl neznámý ţivočich, přeţívající zkamenělina. V roce 1999 byla v provincii Liao-ning vykopána fosilie zvláštního druhu masoţravého dinosaura. Rekonstrukce jeho podoby paleontology překvapila. Zvíře bylo bezesporu opeřené. Z jeho úzkého hadího těla vyrůstaly dlouhé plandavé přední končetiny připomínající křídla. Uspořádání kostí na zádech naznačovalo schopnost třepotavého letu. Zkamenělé stvoření se velmi podobalo ptákům, pták to ale nebyl. Před učenci leţel opeřený plaz s křídly. Tvor dostal jméno čínský ptakoplaz tisíciletí {Sinomito-saurus milénii) a byl zařazen mezi theropody. Příslušníci této rodiny krutých predátorů vymřeli před 65 miliony let. Samotný sinomitosaurus nebyl zrovna letecký akrobat, ale disponoval vlastnostmi, z nichţ se u jeho potomků mohla vyvinout schopnost dokonalého plachtění nebo dokonce vzletu ze země. V Mexiku se podařilo objevit zkamenělé stopy pterosaurů s rozpětím křídel aţ 18 metrů, coţ odpovídá rozměrům stíhačky F-14 Tomcat. V Brazílii a v Rumunsku se nacházely celé kostry jen o něco menších jedinců. Nebylo jasné, jak se takoví obři vůbec udrţeli ve vzduchu. V roce 2005 přišel s vysvětlením britský paleontolog David Martill z Univerzity v Portsmouthu. Podle jeho výzkumů byly kosti těchto prehistorických plazů neobyčejně lehké a duté. Tělo navíc vyplňoval důmyslný systém vzdušných kapes. Ohromná křídla tvořila velmi tenká, ale přitom nesmírně pevná blána. Létající giganti „startovali" nejen ze skal či svahů, jak se soudilo, ale dokázali se snadno vznést i z roviny. Vyuţívali stoupající horký vzduch a ve výšce i vzdušné proudy. Jejich elegantní let připomínal spíše ultra lehká letadla neţ neohrabaná monstra. Připustit, ţe draci jsou vlastně neznámý přeţívající druh pravěkých létajících ještěrů, je ale poněkud ošidné. Dvojice, která byla v roce 2004 pozorována nad Himálajem, se pohybovala souběţně s letadlem. Letěla tedy rychlostí přes 800 kilometrů za hodinu a ve výšce skoro 11 000 metrů. Nevíme o ţádném zvířeti, které by něco takového dokázalo. Přesněji řečeno, nevíme o ţádném pozemském zvířeti. Jedná se tedy o neznámou formu ţivota obývající vysoké vrstvy atmosféry? Na zemi i ve vodě, často v obrovských hloubkách, se vyvinuly velmi rozmanité ţivočišné druhy. Jen vzduch jako by zůstal ušetřen pouze pro (vý)lety ptáků, kteří se pak vracejí zpět do

8

svých pozemských hnízdišť. Není to tak trochu plýtvání místem? Neměli bychom i zde očekávat trvalé osídlení tvory dokonale uzpůsobenými ţivotu ve vzdušném obalu Země? Americký badatel Trevor James Constable z Los Angeles byl přesvědčen, ţe ano. Po celá léta snímal na infračervené fotografie rozpálené nebe nad Mohavskou pouští. Nejlepší z tisíců pořízených záběrů zařadil do své knihy Kosmický tep ţivota. Jejich interpretace není snadná. Rozpoznáváme fluidní těla – od velmi krátkých aţ po téměř kilometr dlouhá. Některá z nich mají velkou kulatou hlavu a hadí trup, jiná se podobají vřetenům V klidu se stáčejí do kruhu, vypadají jako oblačný disk visící vysoko na obloze. Někdy připomínají obří medúzu. Dovedou prý vyvinout obrovskou rychlost. Podivná stvoření se zcela liší od všech známých ţivočišných druhů, pokud je tak vůbec můţeme nazývat. Není jasné, jak se rozmnoţují, čím se ţiví. Nabíjejí se kosmickým zářením? Přeměňují sluneční světlo v energii jako rostliny a některé druhy bakterií? Mohou za určitých okolností ohrozit ţivoty lidí? Jak je lze zneškodnit či polapit? Podle jedné teorie se po smrti rychle rozpadnou, stejně jako medúzy na slunci. Proto se doposud nepodařilo nalézt ţádný uhynulý exemplář. Constable tvrdí, ţe vyzařují infračervené paprsky, které lidské oko není schopné zachytit, takţe je nelze spatřit. Jen za určitých podmínek odráţejí dopadající světlo - a pak se zjeví v celé své kráse. Neviditelná monstra Jedna oblačná nestvůra se v září 1891 snesla nad americké město Crawfordsville. Připomínala válec s ploutvemi obklopený slabou bílou září. Byla šest aţ sedm metrů dlouhá, okolo 2,5 metru tlustá a neměla viditelnou hlavu ani ocas. Pohybovala se rychle jako ryba ve vodě pomocí bočních ploutví a vyluzovala ošklivý sípavý zvuk. Občas ploutvemi divoce zavířila. Vznášela se asi sto metrů nad zemí, někdy však sestoupila jen do třiceti metrů. Všichni, kteří ji viděli, tvrdili, ţe byla ţivá. Byly totiţ vidět zářící rudé oči. V jednu chvíli se začala svíjet jako v agónii, pak se střemhlav vrhla dolů nad skupinu lidí, kteří cítili, jak vyzařuje „horký dech". Příšera se objevovala dva dny po sobě od půlnoci do dvou hodin ráno. Druhou noc ji uţ pozorovaly stovky lidí, jak se pomalu pohybuje nad obchodním střediskem města. Ke stejnému druhu mlţné příšery moţná patřil i „ďábelský tygr z Wa-či", o němţ badatel Karl P. N. Shuker napsal: „Jednoho letního odpoledne v roce 1945 se dva američtí vojáci - serţant Utz a poručík Ernest G. Bentley - vydali na procházku na jednu horu do pohoří nedaleko vesnice Wa-či, 25 mil severozápadně od Kuej-linu v jiţní Číně. Stromy na všech ostatních horách v tomto pohoří byly jiţ vykáceny na topení, ale na této hoře ne. To byla pro oba vojáky znepokojující hádanka. Stejně zaráţející bylo, ţe kdyţ dále stoupali, přiběhlo k nim několik vesnických dětí a prosily je, aby dál nechodili a ihned se vrátili. Zdálo se, ţe ty děti se nemají proč bát, ţe je to jen jejich rozmar či hra. To si myslela i starší ţena, která spěchala kolem vojáků a dětí. Ty děti prosily i ji, ale ona to ignorovala. Chtěla právě udělat něco, co na této hoře ještě nikdo 9

neudělal - sbírat dříví na samotném vrcholu. Vojáci pozorovali, jak ţena mizí mezi nějakými skalisky. Za chvíli zaslechli vyděšené výkřiky a spatřili ji, jak utíká zpátky. Jejich pozornost připoutalo zejména ,to', před čím utíkala. Ztuhlí hrůzou pozorovali vojáci něco, co vypadalo jako zlověstné tmavé mračno s jasnějším středem či jako světlem prozářená mlha. Postrádalo to jakýkoli konkrétní tvar, nicméně pohybovalo se to určitým směrem. Přesně za prchající ţenou. Jakmile se vzpamatovali z prvního šoku, vytáhli vojáci zbraně a začali do toho mlţného přízraku střílet. Nemělo to ţádný účinek. O pár chvil později přízrak zmizel ve skalách za prchající ţenou. Ozval se výkřik. Mlţná bytost se jiţ neobjevila, ale tu starou ţenu uţ nikdo znovu nespatřil." Američtí vojáci se později od svého čínského tlumočníka dozvěděli, ţe místní lidé tu beztvarou děsivou bytost nazývají „ďábelský tygr". Byli tím poněkud zmatení, protoţe to, co viděli, vůbec nepřipomínalo tygra. Čínský tlumočník odvětil: „Já vám to neumím vysvětlit, tady na Východě se dějí velmi podivné věci, jimţ nelze myšlením vzdělaného člověka ze Západu porozumět." Jsou draci uhnětení ze stejného „mlţného těsta" jako přízrak z Wa-či? Obývají vysoké vrstvy atmosféry, a proto je lze spatřit, jen kdyţ výjimečně slétnou dolů? Dech vesmíru Vědci se domnívají, ţe za pozorováním draků na obloze stojí polární záře. Proto se jí také někdy říká Dračí oheň nebo Buddhův náhrdelník. Tento fascinující úkaz vytváří sluneční erupce, která vyvrhne do vesmíru částice slunečního větru rychlostí několik tisíc kilometrů za sekundu. Ty se pak při průchodu atmosférou střetávají s kyslíkem a vytvářejí nádherný nazelenalý - a v případě kontaktu s dalšími plyny i jinak zbarvený - svit. Staří Číňané by s tím určitě nesouhlasili. Zpodobňovali tato mystická zvířata jiţ před šesti tisíci lety a postavili pro ně tisíce chrámů. Přisuzovali jim celou řadu vlastností. Rozeznávali nebeské draky (tchien-lung), kteří symbolizují ohroţující sílu nebes, draky - duchy (šen-lung), kteří obstarávají déšť, zemské draky (ti-lung) jako vládce pramenů a vodních toků i draky stráţce pokladů (fucang-lung). Drak Mang se čtyřmi prsty představoval světskou sílu. Drak Long svíral v pařátech perlu, snad jako obraz Luny, kterou Číňané povaţují za symbol plodnosti. Taoisté a buddhisté ji pokládají za „perlu plnící všechny touhy" a věří, ţe je zdrojem moudrosti a osvícení. Podle pověstí existovali čtyři dračí králové sídlící v podmořských palácích. Kaţdý z nich střeţil jedno ze čtyř moří obklopujících zemi. Několik dnů plavby od Su-čou, v místech, kde na dně spočívalo jedno z těchto dračích sídel, se objevoval obrovský vír, ozýval se podivný hukot a z hlubin vystupovalo děsivé rudé světlo. Námořníci často spatřili pod hladinou pohyb velkých neznámých objektů. K podobným jevům dochází i dnes a vţdy jsou spojovány s podmořským UFO. Draci sice nejsou nesmrtelní, ale ţijí velmi dlouho. „Lidský" rok je pro ně jako jeden den. Jejich uhrančivá podoba zdobila oděv panovníka, jeho komnaty, trůn, loď i takzvaná dračí nosítka. Obraz draka byl na státní vlajce aţ do roku 1912.

10

Čínští císaři povaţovali draky za své pokrevní předky. Zní to podivně, ale s tímto přesvědčením se setkáváme tak často, ţe jde spíše o pravidlo neţ výjimku. V záznamech z 2. století před Kristem se dochovaly dvě zvláštní poznámky. „Duchové často sestupovali dolů k lidem, aby je učili boţské moudrosti." A druhá lakonicky konstatuje: „Všechno povstalo z draka." Prvním čínským vládcům a nejstarším hrdinům mýty připisují lidskou hlavu a trup, ale hadí či dračí ocas. Je to pouhá pověst, nebo matný odraz setkání s bytostmi odjinud, zpuchřelá vzpomínka na kontakt s odlišnými tvory?

Potomci bohů Traduje se, ţe právě oni neznámí naučili Číňany mnoha uţitečným věcem. Předali jim základy matematiky, astronomie, zpracování kovů, stavebnictví a budování odvodňovacích a zavlaţovacích systémů. Stáli u zrodu kalendáře, písma a také umění akupunktury a jiných léčitelských praktik. Tvůrčí schopnosti podivných kříţenců vyzdvihují mnohé čínské legendy a starobylé artefakty. Na kamenných reliéfech v obětních svatyních ve Wu-liangu rozpoznáváme bohyni Nü-kua a jejího manţela Fu Si. Horní část jejich těl je zřetelně lidská a dokonce zahalená oděvem, spodní přechází v hadí ocas. Oba tyto ocasy jsou navzájem propleteny. Nü-kua svírá kruţidlo a Fu Si tesařský úhelník. Mezi napřaţenými paţemi obou hrdých boţstev bezmocně visí malá lidská postava. Lze si představit názornější výjev na téma učitel a jeho ţák? Příběhy o bohyni Nü-kua patří k nejstarším mýtům Číny. Je podivné, ţe ţádný z nich neobsahuje vysvětlení, jak bohyně přišla ke své zvláštní podobě. Legendy prostě uznávají jako neotřesitelný fakt, ţe takto vyhlíţející stvoření ţilo kdesi v hlubinách vesmíru a pak sestoupilo na Zemi, aby organizovalo řád světa a vlévalo do lidských duší mízu poznání. Některé verze dokonce povaţují Nü-kuu za stvořitelku prvních,lidí, které uplácala z hlíny. Nebylo to však abstraktní, ryze duchovní boţstvo, ale zcela konkrétní, přímo hmatatelná bytost. Okolo tři tisíc let stará hádanka Tchien-wen se ptá téměř lapidárně: „Nü-kua měla tělo. Kdo je vytvořil a kdo mu vdechl ţivot?" Jinými slovy, bohyně sama byla důkazem mnohotvárnosti ţivota ve vesmíru a musela mít svého stvořitele. O otci ctihodného Fu Siho se vypráví, ţe byl sice bůh, ale vzhledem polozvíře-poločlověk. Hlavu a horní polovinu těla měl lidskou, ale místo nohou měl dračí ocas. To mu ovšem nezabránilo spojit se s pozemským děvčetem a počít s ním potomka. K oplodnění nedošlo tradiční cestou. Dívka jen pocítila, ţe se s ní něco stalo, ţe se v ní rodí nový ţivot. (Nepřipomíná to aţ příliš podobné záţitky ţen unesených do UFO proto, aby byly oplodněny?) 11

Fu Si získal po otci nejen podobu a boţské schopnosti, ale mohl také vystupovat do nebe. Podle legend panoval v Číně v letech 2852 aţ 2738 před Kristem, tedy překvapujících 114 roků. Získal dlouhověkost od tajemných předků? Byl právě jeho nepozemský původ příčinou, proč se po tisíce let kaţdý další čínský císař honosil oficiálním titulem Syn nebes? Synové draků ţili sice déle, ale navzdory svému údajnému boţství byli přece jen smrtelní. Poté, co Fu Si zemřel, jeho potomci se usadili v jihozápadní části Říše středu. Podivné ostatky V roce 2003 objevili archeologové u města Tia-chu v západočínské provincii Che-nan okolo 8600 let staré lidské kostry. U kaţdé z nich byl ţelví krunýř pokrytý dvaceti různými znaky. Ty se v mnohém podobaly pozdějšímu písmu dynastie Sang (1700-1100 před Kristem). Archeologové jsou přesvědčeni, ţe rozpoznali znaky pro oko, okno, osmičku a dvacítku. To ale znamená, ţe Číňané znali písmo jiţ v mladší době kamenné. Znaky vyryté do krunýřů jsou nejstarší písemná památka na světě, o 2000 let překonávají dosavadní prvenství zápisů z Mezopotámie. Za těchto okolností by se dalo očekávat, ţe dříve či později budeme mít k dispozici záznamy podrobně mapující i nejranější historii Číny, ţe odhalíme mnohá její tajemství, zjistíme podrobnosti o prvních „nebeských" vládcích a potomcích draků. Pravda je ale jiná. Staří Číňané sice znali písmo, ale aţ do 4. století před Kristem ho pouţívali pouze k záznamům na věšteckých kostech nebo výjimečně a v omezeném rozsahu k účetnictví pro císaře. Veškerá povědomost o událostech z úsvitu věků, dějepisné údaje, mýty a legendy se předávaly pouze ústně. Později jejich fragmenty v krátkých tajemných příbězích sepsali filozofové a básníci. Neobjevil se ale ţádný Homér, který by vše převyprávěl v ucelené podobě, a tak máme jen kusé zprávy, a to ještě v mnoha navzájem odlišných verzích. Je obtíţné určit, která je ta pravá, zjistit, kde se na konkrétní informaci nabalila fantazie. To je i případ dalšího neobyčejného hrdiny. V době vlády mytické dynastie Sia se objevil Jü Veliký. Podle pověsti také on patřil k tvorům napůl hadí či dračí a napůl lidské podoby. Tajemný původ prozrazuje jiţ písemné ztvárnění jeho jména. Znak Jü je psán s radikálem, který se často objevuje ve jménech plazů. Jü „přišel dolů z výšin", aby očistil Zemi zničenou globální katastrofou. Na přání svého otce Kuna hledal prostředky, jak ovládnout vody velké potopy. (Podle jiné verze se jako filmový Vetřelec narodil z břicha mrtvoly svého otce.) „Hrozné záplavy vod přinášely všude zkázu, šířily se daleko široko, obepjaly hory a vystoupily nad pahorky. Obrovskou potopou se hrnuly aţ k nebesům. Lidé, kteří byli dole, jen naříkali." Dračí nebešťan se dal ihned do díla. A tady naráţíme na první nepochopitelnou informaci. Jü, jak bychom oprávněně očekávali od nadpřirozeného stvoření, nepouţil kouzla a zázraky, ale jen vlastní důvtip a fyzickou námahu. Pochopil, ţe vody nestačí spoutat hrázemi, jak to dělal jeho otec, ale je nutné prorazit jim cestu, aby odtekly. Povedlo se mu to prý aţ po třinácti 12

letech usilovné dřiny, kdy budoval umělé kanály, odváděl vodu do moře a vysušoval mokřiny. Při práci se zničil tak, ţe si úplně sedřel nehty z rukou a kůţe mu zrohovatěla a zčernala. Tato okolnost potvrzuje, ţe Jü rozhodně nebyl éterické stvoření. Ryze duchovní boţstvo si jen stěţí můţe dřinou zničit figuru, zatímco tvorové z masa a kostí se tomu při nadměrné námaze nevyhnou. Jü chodil velmi zvláštním způsobem, kterému se později začalo říkat „Jüova chůze". Ta byla připisována lidem, kteří kulhali tak, ţe se při tom kymáceli a vlnili celým tělem. Není to další náznak Jüova plazivého hadího pohybu? Vlastnil prý létající vůz. Proto si vyslouţil přízvisko Pán povětří. Za své zásluhy o záchranu země obdrţel císařský trůn. Jiţ v dobách odstraňování následků potopy se oţenil s pozemšťankou. Jejich syn Čchi později převzal panovnické ţezlo. Po matce získal ryze lidský vzhled, povaţoval se však, stejně jako další císaři dynastie Sia, za převtělení moudrého hadího či dračího nebešťana. Je velmi zvláštní, ţe Jüovo působení na Zemi nekončí jeho návratem na nebesa nebo tajemným zmizením v nenávratnu, jak by se slušelo na bytost tak mystického vzhledu, ale zcela prozaicky fyzickou smrtí a pohřbem. Dokonce je znám jeho hrob! Poblíţ Sao-songu v provincii Ce-ťiang, na jezeře obklopeném malebnými horskými vrcholy, se rozkládá jeskyně, v níţ stál mohutný sarkofág s ostatky. Přesný popis pohřebního místa je uveden ve starodávné kronice Shiji. Jiţ v dobách dynastie Sia zde byl zbudován zastřešený chrám a pořádány velkolepé slavnosti k uctění Jüovy památky. Tato tradice se udrţela více neţ čtyři tisíce let a ještě v první polovině dvacátého století se sem lidé přicházeli poklonit nebešťanovi s hadím tělem. Střechy svatyně zdobí draci a fascinující nepozemské tváře. Hlavní hala dosahuje výšky 24 metrů. Uvnitř stojí socha záhadného císaře a před bránou stéla popsaná fantastickou formou písma. Jeho podoba sice poněkud připomíná známé písmo z pečetidel, ale přesto se od něj výrazně liší. Vypráví se, ţe text v této unikátní podobě sepsal sám císař Jü. V pavilonu na východě chrámu se nachází špičatý kámen s kruhovým otvorem na konci. Uvnitř jsou vysekány nápisy, o nichţ se předpokládá, ţe sehrávaly roli při Jüově pohřbu. Kamenná rakev s tělem tohoto vesmířana ale kamsi zmizela. Snad je umístěna v dnes zatopených prostorech pod hladinou jezera. Podaří se ji někdy znovu objevit a podle ostatků rekonstruovat skutečnou podobu tajemného hrdiny? Podle staré čínské kroniky někdy okolo roku 1500 před Kristem císařští dělníci, kopající zavlaţovací kanál v oblasti nad Ţlutou řekou, odkryli prostornou hrobku. V závalu hlíny a kamenných desek stál mohutný piédestal a na něm leţelo tajemné cosi. Kdyţ nejodváţnější z kopáčů opatrně odstranil nános prachu, spatřil mumifikované ostatky velmi podivného tvora. Nebyl to člověk ani zvíře. Z dlouhého hadího těla vyrůstal trup s rukama a zjevně lidskou hlavou.

13

Přivolaný dozorce nařídil vyzvednout mumii a pokračovat v práci. Tak byly odhaleny další hroby. Nápisy na podstavcích zvěstovaly, ţe zde leţí mrtvá těla bytostí, které přišly z nebes a zemřely při svém pobytu na Zemi.

14

II. Tajemství písečného pekla „Nyní je strašlivá Gobi nepřehlednou rovinou stěhovavých dun a jemnozrnných přesypů, ale před eony věků byla dnem vnitrozemního moře, které překonávalo hladinu Kaspické¬ho moře třikráte. Na jeho březích a v jeho vodách radovali se a zápasili tvorové jiného vzezření, aniţ poznali člověka, dospěli nejvyššího rozmachu a vymřeli navţdy. Někdejší dno mořské jest jim teď rakví a hrobem," napsal svým nezaměnitelným stylem cestovatel Josef Kořenský o jednom z největších světových nalezišť koster dinosaurů. Neutěšené pustiny pouště Gobi pod svým vyprahlým povrchem ale skrývají ještě další tajemství, daleko sţíravěj¬ší neţ dramatický ţivot prehistorických ještěrů. Obrovská rozloha, písečné bouře, vraţedné klima, nebezpečné tlu¬py nomádů, nepřístupné kláštery, zapovězená území, ritu¬ální obětiště, posvátná místa chráněná kletbami šamanů a v posledních desetiletích i přísně střeţené vojenské oblasti na hranicích Číny s Mongolském... Těţko lze spočítat, co všechno bránilo a dodnes brání důslednému průzkumu této oblasti. A přitom se právě zde odehrály jedny z nejzáhadnějších událostí naší minulosti. Z moře, které část této oblasti zaplavovalo, vystupoval ostrov. Obývaly ho bytosti, které se podobaly lidem, a přesto lidmi nebyly. „Tato rasa mohla ţít stejně dobře ve vodě, ve vzduchu i v ohni, protoţe neomezeně ovládala všechny ţivly. Byli to ,synové Boha', a právě oni sdělili lidem nejskrytější tajemství přírody a prozradili jim tabuizované a dnes ztracené slovo. Toto ,slovo' putuje kolem zeměkoule a dosud doznívá jako dohasínající ozvěna v srdcích některých vyvolenců," uvádí německý orientalista, profesor Friedrich Max Müller ve své rozsáhlé studii Posvátné knihy Východu. Co to bylo za „syny Boha", kteří lidem prozradili zapovězená tajemství? „Pohleď tedy, co učinil Azazeel, jak naváděl ke všem nepravostem na zemi a prozradil tajemství Všehomíra, jeţ se udála v nebi," ţalují Bohu čtyři archandělé v apokryfní knize Henochově. Není to popis naprosto stejné situace? Nepatřili oni neposlušní „synové Boha" z pouště Gobi ke stejné vesmírné posádce jako padlí andělé, kteří se na hoře Chermon vzbouřili proti Pánu a jeho příkazům? Důvod byl nasnadě. Cherchez la femme. „Kdyţ se lidé počali na zemi mnoţit a rodily se jim dcery, viděli synové boţští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ţeny všechny, jichţ se jim zachtělo," sděluje bible (Gn 6,1-2). A patriarcha Henoch upřesňuje, ţe synové nebes jim předávali své znalosti: „Azazeel učil lidi dělat ţelezné meče, noţe a bronzové štíty a drátěné košile a obeznámil je s věcmi, jeţ k tomu patří, i s jejich opracováním, s náramky a ozdobami, pouţíváním antimonu a líčením obočí, s nejvzácnější-mi a nejvybranějšími drahokamy ... Amiziras učil všechny zaříkávače a řezače kořenů, Armaros učil, jak zbavovat kouzel, Berakeel vyučoval astrology, Kokabiel učil znamením, Tamiel astrologii a Asdareel vykládal o dráze Měsíce." 15

V čele vzbouřenců stál Semjaza. Učil lidi kouzlům a čárům. Čínský název Gobi je Samo, odvozený snad od jména Samjo či Semja. Právě zde se nebývale mocně rozmohly praktiky černé magie a šamanismus. Padlí andělé nemohli být éterická nadpřirozená stvoření, ale muţi z masa a kostí, kdyţ jimi cloumaly pudy a pro půvaby ţen neváhali riskovat, ţe budou potrestáni. Henoch je nazývá syny nebes. Sestoupili na Zemi odněkud z hlubin vesmíru?

Venuše mimo dohled Nejstarší lidské civilizace ovlivnili Venušané. Jejich planeta není tím, čím se zdá. Sumerové věřili, ţe ji utvořila hmota odtrţená z pláště umírající hvězdy. Podle Mayů byla původně kometa. Některé soudobé teorie ji povaţují za umělé kosmické plavidlo, které se teprve před několika tisíci lety stalo součástí sluneční soustavy. Je to šílený nápad nesoudných badatelů, nebo nápadité vysvětlení série nejasností, které tento nebeský objekt obklopují? V 18. století křesťanští misionáři přivezli do Francie staré indické astronomické tabulky. Na těch, které dnes známe jako tabulky z Tirvalour, stálo, ţe věk kali-jugi začal 16. února 3102 před Kristem ráno o druhé hodině dvacáté sedmé minutě a třicáté sekundě. V ten okamţik zemřel bůh Kršna a nastala epocha, v níţ ţijeme. Královský astronom Jean Sylvain Bailly z tabulek vyčetl, ţe došlo k neobvyklé konjunkci všech planet. Indičtí hvězdáři pozorovali, jak se postupně vynořují Saturn, Mars, Jupiter a nakonec Merkur. Viděli, jak se planety seskupily jedna vedle druhé v poměrně nevelké vzdálenosti. Text doslova uváděl, ţe se „shromáţdily" všechny planety, ale přitom jmenoval jen čtyři. Kam zmizela pátá? „Bailly byl samozřejmě zaskočen, kdyţ nenašel ţádnou zmínku o Venuši. Nemohl uvěřit, ţe sluneční soustava se tehdy skládala jen ze čtyř planet. Nakonec došel k závěru, ţe Venuše se musela v tom okamţiku nacházet za Sluncem, anebo prostě byla přehlédnuta. Ţádné z těchto vysvětlení není správné. Indové, podobně jako Chaldejci, byli neobyčejně zběhlí, aţ úzkostlivě přes¬ní astronomové. Kdyţ uvedli, ţe došlo ke konjunkci všech planet, musíme jim věřit. Venuše nemohla uniknout jejich pozornosti, protoţe je nejjasnější a nejviditelnější planetou. Představa, ţe se v ten čas nacházela na druhé straně Slunce, také neobstojí, protoţe tam nemohla setrvat příliš dlouho. A co víc, tabulky z Tirvalour se o Venuši vůbec nezmiňují. Pokud precizní Indové tvrdí, ţe šlo o konjunkci všech planet, nezbývá neţ dojít k závěru, ţe Venuše v té době nebyla sou¬částí Sluneční soustavy," vysvětluje francouzský spisovatel Robert Charroux a přidává další pozoruhodné důkazy. „Starověké texty Venuši nazývaly ,velkou hvězdou, která se připojila k jiným velkým hvězdám'. Nejstarší babylonská astronomie se zabývá také jen čtyřmi planetami a o Venuši se 16

nezmiňuje. Ve svých modlitbách Babyloňané vzývali Saturn, Jupiter, Mars a Merkur, ale nikdy Venuši. {Objevili ji aţ okolo roku 1600před Kristem - pozn. aut.). Starodávný kalendář nalezený v Boghaz-Keui v Malé Asii vyjmenovává nebeská tělesa, Venuše ale v seznamu chybí. Nilský kříţ je znamením spojení s vesmírem a je přisuzován Isis (Eset), královně nebes. Bohyně bývá zobrazena s rohy na hlavě. Historikové předpokládají, ţe je převzala od bohyně Hathor. Nebo je to náznak jejího spojení s rohatou Venuší? Na válečkovém pečetidle z akkadského období vidíme hadí bohy s rohatými čepkami (4). Znamená to, ţe takto vyhlíţející bytosti dorazily z Venuše? Existuje jen jediné logické vysvětlení: před pěti tisíci lety Babyloňané Venuši neznali. Bud ještě nevstoupila do sluneční soustavy, nebo byla tak daleko, ţe nebyli schopni ji zpozorovat. Pověst z Mexika vypráví, ţe ,obrovský ohnivý had zaútočil na Slunce a po čtyři dny panovala tma a potom se velký had proměnil v paprskovitou hvězdu' (Venuši). Dřevěné tabulky ze Samojských ostrovů sdělují, ţe planeta Venuše se kdysi pohybovala samotná a z její hlavy vyrůstaly rohy. (Také podle afrických Masajů je Venuše sirotek a nepatří do hvězdné rodiny —pozn. aut.) V Řecku osvícený Demokrytos, znalý astronomie, soudil, ţe Venuše není ve skutečnosti planeta, ovšem nedodal, co ho přivedlo k tomuto závěru, coţ je u tak velkého vědce přinejmenším překvapivé. Podle Varrona svatý Augustin říká, ţe na ostrově Rhodos se dochoval popis udivující proměny, jakou prodělala Venuše. Planeta změnila barvu, velikost, tvar i dráhu pohybu. Ani předtím, ani potom se nestalo nic takového... Protoţe Číňané, Řekové, Indové a další hovořili o ,jasných vlasech' nebo ,ohnivé hřívě', které se táhly za Venuší, musíme se shodnout, ţe tato planeta prostě neexistovala na oblo¬ze starověkých civilizací a ţe se objevila jako kometa. {Vlasy či hříva mohly být zplodiny zapnutého pohonu, kterým těleso korigovalo svůj pohyb při vstupu do sluneční soustavy pozn. aut.) Připomínám ještě, ţe podle tradice Inků se o zrozeni lidské civilizace zaslouţila ţena, která přilétla na Zemi z Venuše v kosmické lodi jasnější neţ Slunce." Charroux navíc dodává, ţe v 17. a 18. století vynikající astronomové Cassini, Short, Montagne a další pozorovali poblíţ Venuše tajemný umělý nebo přírodní satelit. Ta holka je nějaká divná Venuše se aţ podezřele liší od všech ostatních planet. Jako jediná se otáčí ve směru hodinových ručiček. Takţe Slunce, pokud je z ní skrz hustá mračna vůbec vidět, vychází a západě. Rotace je tak neobyčejně pomalá, ţe tu jeden den trvá 250 pozemských dní a je dokonce delší neţ jeden Venušin rok (225 pozemských dnů). Její hustá, ve sluneční soustavě zcela ojedinělá atmosféra se ale z neznámých úvodů točí jak divá. Ve výši 60 kilometrů nad 17

povrchem se rohani vítr rychlostí 400 kilometrů za hodinu. Magnetické pole je - na rozdíl od zemského - tak slabé, ţe neubrání planetu proti slunečnímu větru, tedy toku částic urychlených Sluncem. Zato Venušina atmosféra těsně nad super-rotační vrstvou dokonale absorbuje ultrafialové záření. Pro tento jev zatím neexistuje ţádné vysvětlení. Někteří vědci se domnívají, ţe by tu mohly existovat kolonie mikrobů, jaká¬si společenstva odolných bakterií, které toto záření mohou vyuţívat jako energetický zdroj k zatím neznámému procesu fotosyntézy. Kdykoliv se k nám Venuše přiblíţí na nejmenší vzdálenost, je jakousi podivnou hrou náhod vţdy obrácená stejnou stranou. Její povrch lze zkoumat jen radarem. Neprůhledná atmosféra neumoţňuje pozorování dalekohledy. Sondy, které do ní pronikly, se většinou po několika desítkách minut, ale obvykle ještě mnohem dřív, odmlčely. Zničila je vysoká teplota a tlak, nebo je nepřátelské prostředí vyvoláno uměle? Není Venuše zahalena do neproniknutelné mlhy záměrně, aby se nedala odhalit její pravá podoba? V Mýtech staré Číny se dochoval příběh o podivné bitvě. „Za vlády Severního nebeského boha Čuan-süa vypukla válka se vzbouřeným bohem Č-jouem, jeho poddaným. Roztrţka vznikla jednoduše proto, ţe Č-joua přemohla strašná závist. Nedokázal se smířit s tím, ţe Čuan-sü je největším územním vládcem v nebeském vesmíru, ... trápil se, ţe Čuan-sü panuje nad tak velikým nebeským prostorem, ... ale dobře věděl, ţe sám se Severního nebeského císařského trůnu nezmocní, a proto si zavolal své pozemské bratry." Poté je popisována strašná válka odehrávající se převáţně na obloze. Boj trval dlouho. „Vojska, bojující na velké nebeské pláni, se jednoho dne do sebe urputně zaklínila. Vtom si Č-jou vzpomněl na kouzla, kterým se kdesi přiučil, a napadlo ho, ţe by se mu mohla hodit. A jen co na to pomyslil, hned to uskutečnil. Planinu zničehonic zahalila hustá mlha, jako kdyţ se zvedne strašlivá prašná bouře. Čuansüovo vojsko se ocitlo uprostřed šedobílého mračna, jeţ pohltilo všechna okolní prostranství. Mlha zaclonila i slunce a nebeští vojáci nevěděli, kde je východ, kde je západ, kde je sever a kde jih, nastal zmatek a ve zmatku se rodí strach..." Text výslovně tvrdí, ţe šedobílá mlha přikryla nebeské vojsko jako velké husté plátno a nebe i země se v ní úplně ztratily. Jakou technikou toho bylo dosaţeno? Není podobně chráněna před zvídavými zraky i Venuše?

Ostrov padlých andělů Bible i další starověké texty spojují Venuši s Luciferem - Světlonošem, který se spolu s dalšími dvěma miliony padlých andělů vzbouřil proti Bohu a stal se Satanem.

18

Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sraţen k zemi, zotročovateli pronárodů! čteme u proroka Izaiáše. Není to svým způsobem potvrzení, ţe Lucifer z mateřské lodi jménem Jitřenka (Venuše) slétl na Zem a ovlivnil ţivot pronárodů, tedy prvních civilizací? Je jen další, tentokrát přímo ďábelská shoda, ţe kosmická dráha Venuše má tvar dokonalého pentagramu? Planeta tento satanský symbol opíše na nebi kaţdých osm let. Ve Zjevení svatého Jana je Satan nazýván dávným hadem a drakem. Číňané původ svých znalostí odvozují od dračích či hadích předků. Henoch označuje padlé anděly jako syny nebes. Stejným titulem, Syn nebes, se pyšnil čínský císař a povaţoval se za dědice dračího trůnu. Bible připomíná, co způsobili padlí andělé: „Za oněch dnů, kdy synové boţští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom." Čínská legenda sděluje totéţ: „Vládce severních nebes Čuan-sü měl mnoho potomků. Někteří uţ jsou také bohy na Nebi, jiní zůstali lidmi na Zemi. Jedni měli boţskou či lidskou podobu, ale někteří vypadali jako podivní netvoři. Právě o severní trůn byla vedena i tajemná válka v mlze. Odezvu této události slyšíme i ve slovech proroka Izaiáše o Luciferovi: A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boţí hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším severu. Starověké texty se shodují, ţe se ona Hora setkávání nacházela na ostrově uprostřed velkého vnitrozemního moře, které částečně pokrývalo Gobi. Nepluly však k němu ţádné lodě. Podle profesora Müllera bylo spojení do všech směrů udrţováno podzemními tunely, tajnými chodbami, které znali pouze vládci. Obyvatelé ostrova, oni kolonizátoři z Venuše, sídlili spíš v jeho útrobách neţ na povrchu. Proč? Byla to nutnost? Vědci se shodují, ţe na povrchu Venuše panují vraţedné podmínky. Pro člověka určitě. A pro ty druhé? „Tato rasa mohla ţít stejně dobře ve vodě, ve vzduchu i v ohni, protoţe neomezeně ovládala všechny ţivly." Ale i tak se moţná raději uchylovala do podzemí, na Venuši i na Zemi. Venuše bývala často znázorňována s rohy, ďábel taky. Jeho království legendy umísťují do hlubin země. Je tím mimoděk naznačena souvislost? Platí-li v celém vesmíru, ţe všichni tvorové se přizpůsobují podmínkám, v nichţ ţijí, pak bytosti ţijící trvale mimo dosah slunečních paprsků by měly aţ nepřirozeně světlou pleť, jejich oči by se zvětšily a k lepší orientaci ve tmě by napomáhal dokonale vyvinutý sluch. Henoch na své první setkání se syny nebes vzpomíná: „Tu se mi zjevili dva velmi vysocí muţi, jaké jsem nikdy na zemi neviděl. Jejich tvář byla jako zářící slunce, jejich oči planoucí svíce." Měly barvu ohně, byly rudé? 19

Později Henoch líčí neobvyklou rodinnou událost. Zena jeho vnuka Lámecha porodila syna. „Jeho tělo bylo bílé jako sníh a červené jako růţe, vlasy na jeho hlavě, dlouhé kadeře, byly bílé jako vlna... Kdyţ otevřel oči, rozzářil jimi celý dům... A jeho otce se před ním zmocnil strach... ,Zplodil jsem podivného syna, není jako člověk, nýbrţ podobá se dětem nebeských andělů, je jiné povahy (přirozenosti) a je jiný neţ my... Zdá se mi, ţe nepochází ode mne, nýbrţ od andělů.'" Chlapec se jmenoval Noe. Měl jasně bílou pleť i vlasy a oči nepřirozeně červené. Byl albín, stejně jako všichni obyvatelé podzemí. Ultrafialové záření je ve větších dávkách nebezpečné. Pro albíny má přímo vraţedný účinek. Venuše se na své dráze přibliţuje Slunci více neţ Země, je tedy vystavena mnohem silnějším a déletrvajícím zásahům. Přes její atmosféru ale ultrafialové záření neprojde. Cosi ho dokonale pohlcuje. Není to umělá obrana, aby neproniklo k povrchu?

Bitva s drakem Mayové nepovaţovali Venuši za bohyni lásky, ale za symbol války. Před odchodem do boje si dávali její znak na válečnické oděvy. Spojovali ji s opeřeným hadem Quetzalcóatlem. ,A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho anděl se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili a nebylo jiţ pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl svět, byl svrţen na zem a s ním i jeho andělé." (Zj 12,7-9) Čínské i hinduistické mýty jsou plné podobných zpráv o soubojích mezi bohy a démony. Obě strany pouţívaly zbraně, jejichţ účinky si nezadaly s atomovým výbuchem. Dobře mířený zásah zničil i „ostrov padlých andělů". Na jeho mís¬tě později vzniklo tajemné město CharChoto. Nedaleko se dochovala 1800 metrů hluboká šachta. „Stěny této namodralé propasti prý vypadají jako namodralé sklo. Muselo tam dojít k nějaké nám neznámé událos¬ti, která způsobila, ţe se hornina roztavila a pokryla skleněnou glazurou. Místní legendy vyprávějí o velkém ohnivém blesku, který uhodil z nebe a propast vytavil. Který blesk má ovšem takovou sílu, ţe vyhloubí téměř dva kilometry hlubokou šachtu; samo glazování jiţ existující šachty by bylo mistrovským kouskem!" podotýká německý badatel Hartwig Hausdorf. „Podle našich soudobých poznatků by to byla schopna způsobit snad jen energie atomové exploze. Například Američané uskutečnili v Nevadské poušti pod¬zemní atomový výbuch. Kvůli němu vyhloubili ve skále jeskyni kulového tvaru. Po čtyřech letech vnikl do jeskyně - na dlouhou dobu zamořené radioaktivitou - tým specialistů v těţkých ochranných oblecích. Vědci učinili pozoruhodný objev: působením obrovského tlaku a nepředstavitelně vysoké teploty při jaderné explozi se skála roztavila." Poušť Gobi přímo překypuje útvary, které vznikly zesklovatěním písku. Je to další svědectví o jaderné válce andělů? Jezero smrti 20

Ponuré bizarní krajině vévodí rudohnědá barva. Stovky a tisíce kamenných útvarů vytvářejí podivné scenerie. Někde stojí strašidelné postavy tajemných monster, lidí či zvířat, jin¬de vyrůstá ze země celé město nebo pevnost s věţemi a hradbami. Domorodci přísahají, ţe za vichřice se mezi skalními domy ozývají podivné ruchy, děsivé vytí psů, skřeky, dětský pláč i bláznivý smích. Jako by se tu usadila armáda duchů, jako by to místo bylo prokleté. Většinu útvarů vytvořil písek a vítr a ten také vyvolává neobvyklé zvuky, kdyţ vniká do puklin a ţene se skrz úzké otvory v kameni - to soudí vědci. Stará čínská pověst ale vypráví, ţe Dračí (podle jiné verze Ďáblovo) město je rezidencí Giang Liho, krále velké říše Barbarů. Ovládal neznámá umění a jeho kouzelníci byli skutečnými mistry černé magie. Buddhističtí mniši, kteří sem přišli ve 4. století, nabyli přesvědčení, ţe kraj stále ovládají démoni. Děsilo je, ţe tu nejsou ptáci ani ţádný druh zvířat. Nakonec sami vymřeli do posledního muţe. Moţná je spíše neţ zlé síly zabil extrémní chlad v zimě a vraţedné léto, kdy teplota rozpraskané půdy dosahuje 80 stupňů Celsia. Koneckonců pocestné varuje uţ jméno zdejší pouště Taklamakan, coţ se dá přeloţit jako Místo, odkud se nikdo nevrátil ţivý. Giang Li své neobyčejné znalosti získal od těch, kteří přišli z nebe a které pak zasáhl shůry hněv Boţí. Byl snad jedním z těch, kteří přišli do styku s bytostmi na ostrově v Gobi, učedníkem příchozích z Venuše? Jednoho dne vody nedalekého jezera Lop Nor (Jezero smrti) stouply a zaplavily celé město. Dochovaly se jen základy. Většina lidí zahynula. Nakonec zmizelo i samotné jezero. V ohromném skalním platu po něm zůstal obrovský otvor. Má tvar lidského ucha. Uvnitř se jako závit stáčejí aţ ke dnu mohutné pásy. I kdyţ to tak na první pohled vypadá, není to cesta, ale usazeniny soli, jak se měnila výška hladiny. Ztratili jsme tedy poslední stopu po moţných dědicích vědění Venušanů? Jezero Lop Nor se nachází na severozápadě Číny v Ujgur-ské autonomní oblasti Sin-ťiang. Právě odtud před několika tisíci lety po překonání pohoří Karakorum sestoupili lidé, jejichţ znalosti převyšovaly ostatní národy. Drávidové je nazývali Naachalami, coţ znamená vysocí bratři. Snad tím chtěli naznačit, ţe přišli z oblasti hor nebo ţe je cizinci převyšovali vzrůstem. Naachalové se o své vědění podělili a přispěli k rozkvětu civilizace v údolí Indu. Přiznávali, ţe většinu znalostí převzali od bytostí, které sestoupily z nebe. Byli to uprchlíci ze záplavou smeteného Dračího města?

III. Podzemní svět „V provincii An-chuej se nacházejí jeskyně Chua-šan, které patří mezi největší a nejúţasnější pozůstatky starověké Číny. Jsou velmi rozsáhlé a plné prapodivných konstrukcí. V jedné části mnoţství umělých stěn vytváří sloţité bludiště, druhou část zdobí ohromné kamenné sloupy. V síni 35 je vybudován podzemní palác, 186 metrů dlouhý a 20 metrů vysoký, největší, jaký se dosud v Číně podařilo objevit. Jeho strop drţí sloupy seskupené v piktografických řadách. 21

Pod nimi můţeme nalézt místnosti, lůţka, mosty a pavilony, které jsou s velkým umem vytesány z kamene. Kromě toho se zde nalézá několik pod¬zemních jezer. Jsou velmi hluboká, avšak voda v nich je tak průzračná, ţe je jasně vidět aţ na dno. Hladina nejníţe poloţeného jezera leţí několik metrů pod hladinou nedaleké řeky Sin'-an. Chua-šan skrývají tři tajemství. První je jezero Pi-šuej, které je tak hluboké, ţe kdybychom z něj chtěli odčerpat všechnu vodu, nestačily by na to ani tři měsíce. Druhé tvoří přes 10 metrů vysoké kamenné sloupy podpírající strop jeskyně. Jejich architektura vypovídá o znalostech mechaniky dávných lidí a jejich dokonalém uplatnění v praxi. A konečně, tyto gigantické jeskyně neznají ozvěnu. Důmyslné uspořádání stěn zabraňuje šíření zvuku. Přesná doba vzniku jeskyní není známa, podle jistých indicií se jejich stáří odhaduje minimálně na 1700 let. Jak jeskyně vznikly? A k čemu asi slouţily? Co se stalo se stovkami tisíc tun kamene? Jak byly vytěţeny a převáţeny? V jeskyních je několik druhů vzácných minerálů, které lidé té doby vyuţívali, přesto je ponechali na místě. Zůstala zde také řada pouze deset centimetrů tlustých kamenných stěn. Proč nebyly odstraněny? Z jakého důvodu je nacházíme přímo uprostřed ohromných síní? Jaký smysl měly čtvercové a kruhové díry v kamenných sloupech? Proč o jeskyních nejsou ţádné historické záznamy? Odborníci jiţ přišli s mnoha teoriemi, zatím však nedošli k ţádnému konečnému závěru." Článek o tajemných jeskyních zveřejnil v létě roku 2006 list Velká epocha a připomněl, ţe Chua-šan je jediné jeskynní uskupení nalezené na 30 ° severní šířky. Na této posvátné rovnoběţce se nacházejí také významná centra starověkých civilizací, jako jsou Sfinga a pyramidy v Gize, Erid (jedno ze sumerských měst, které vzniklo jiţ před potopou světa), Harrapa v údolí Indu a tibetská Lhasa. A nápadná je ještě jedna podivná shoda. Staří Egypťané zdobili stěny a často i stropy chrámů, hrobek i vnitřních pro¬storů pyramid nesčetnými malbami, nápisy a reliéfy. Jedinou výjimkou je Velká pyramida a její dvě sestry. Na jejich kamenných blocích nenajdeme zhola nic. Číňané se chovali stejně. „Podzemními chodbami, širokými jenom něco přes metr, se dostáváme do prostorů, které pojmou aţ tři tisíce osob. Procházíme malými dveřmi schovanými v ohybech skály, záhyby, jeskyněmi vyhloubenými v jiných jeskyních. A v temné prohlubni, vytesané do nitra hory Min-ša, září obličeje a roucha Siddhárthy Gautamy, mnicha - kazatele, který kolem roku 500 před Kristem dosáhl vnitřního probuzení a stal se Buddhou. Kolem Siddhárthy zvěčnili malíři a sochaři jeho ţáky, anděly Nirvány, úředníky a soudce, kteří vládnou království mrtvých, sluţky a hodnostáře. Mnichové a svatí, vysocí jako ruka nebo osmipatrový dům (nejvyšší Buddha, celý vytesaný do skály, měří 32 metrů), jsou 22

střeţeni strašlivými bojovní¬ky: nahý hrudník mají omotaný pruhy barevného hedvábí, vytřeštěné oči a svaly napnuté, jen se vymrštit vpřed, v rukou třímají meče a provazy, kterými zabíjejí znesvětitele. Jsou tu téţ hlídači jeskyně: obrovské sochy z jílu s vyceněnými zuby a s dlouhými přívěsky v uších. Pod jejich nohama řvou netvoři a ďáblové bez milosti drcení o zem...," napsali italští historici o svém průzkumu jeskyně Mo-kao, ukryté v děsivé samotě rozlehlé pouště Gobi. Také v Datongu a v mnoha dalších starých podzemních svatyních nacházíme spoustu maleb, soch a reliéfů. Chua-šanské jeskyně jsou zcela jiné. Stejně jako v Gize tu nebyly nalezeny vůbec ţádné fresky, nápisy ani buddhistické rytiny. Vznikly tedy tyto umělé podzemní prostory ještě před rozšířením Buddhova učení nebo dokonce před vynálezem písma? Byly postaveny někým, kdo neznal čínské znaky? Schází zde výzdoba, protoţe jeskyně nebyly posvátné místo, ale slouţily k nějakému ryze praktickému účelu?

Vojenské tunely „Podle starých čínských letopisů dynastie Song (960-1127) bojovala 200 roků s dynastiemi Liao a Jin. Severní čínská planina byla nekonečnou rovinou bez hor a řek, které by mohly pomoci ubránit se útokům. Jak potom dokázala slabší dynastie Song přeţít tak dlouhé období?" ptá se jiţ zmíněná Velká epocha a upozorňuje na další neobyčejné podzemní dílo. „V létě roku 1948 vesnici Yongqing v provincii Hebei hrozila obrovská záplava. Vesničané začali utíkat, aby si zachránili holý ţivot. Najednou uslyšeli hromový rachot. Směr valící se vlny se náhle odklonil a úroveň vody byla o hod¬ně niţší. O něco později vesničané zjistili, ţe voda zmizela v podzemním tunelu. V roce 1951 se dům vzdálený asi 25 kilometrů od Yong-qingu náhle propadl do země a odhalil tak podzemní prostor velký asi 150 m3. V něm se našly desítky malých dveří, za nimiţ byly průchody k malým chatrčím s nedohořelými svíčkami a lampami umístěnými nad vyhřívanými cihlovými postelemi." Další zkoumání odhalila, ţe v okrese Yongqing se nachází velmi rozsáhlá síť starobylých vojenských tunelů. Uměle vybudované jeskyně měly sloţitou strukturu. Byly vybaveny falešnými vchody, skrýšemi a uzamykatelnými bránami. Čerstvý vzduch obstarávaly ventilační díry... Vědci objevili podobné vojenské tunely i v Bazhou, kde se rozkládají na celkové ploše 1600 km2. Zjevně byly součástí velkého celonárodního projektu, který řídili tehdejší vládci země. Celkový rozsah této gigantické podzemní sítě není dosud znám. Předpokládá se, ţe slouţila jednak k utajeným přesunům vojska a v době války k úkrytu civilních obyvatel. Aby blokovali nájezdy útočníků, lidé v horských oblastech stavěli hradby a v blízkosti jezer a řek i ochranné vodní kanály. Na otevřené planině nic takového nebylo moţné. Proto byla obrana přesunuta do podzemí. Tunely umoţňovaly nečekané napadení

23

agresora a rychlý únik zpět do bezpečí. Ostatně stejnou taktiku pouţívali v minulém století Vietnamci proti Američanům. „Podzemní Velká zeď", jak je tento obranný systém na severu Cíny nazýván, ovšem záhadu Chua-šanských jeskyní nevysvětluje. Je podstatně mladší a o jejím účelu se nedá pochybovat. Kdo a proč tedy chua-šanský komplex postavil? Z jakých důvodů se o něm nedochovaly ţádné zprávy? Pochází snad z dob tak dávných, ţe musel být neodvratně odsouzen k zapomenutí, nebo byla jeho existence tajena záměrně? I u některých dalších velmi proslulých posvátných jeskyní se nevyhneme podezření, ţe ve skutečnosti nebyly vybudovány buddhistickými mnichy, ale někým, kdo je o tisíce let předešel. Šiřitelé Buddhova učení je pouze upravili a vyzdobili do podoby, která vyráţí dech. K čemu ale tyto podzemní prostory slouţily původně? Mnohdy klesají do značné hloubky. Spletitý labyrint dlouhých a často vzájemně propojených chodeb není prozkoumán. Nikdo netuší, kam aţ vedou. Nejde o součást Agarthy, onoho legendárního posvátného sídla v hlubinách země?

Lid dvou jazyků Jedním z prvních, kdo o této velké záhadě Asie přinesl zprávy, byl Ferdinand Ossendowski. Původně geolog a později vskutku neobyčejně nadaný badatel ve 20. letech minulého století za dramatických okolností prchal z bolševického Ruska. Při strastiplné cestě přes Mongolsko do Číny se setkal s tibetským šlechticem Čhultunem a jeho mnichem. Záznam svého rozhovoru s těmito muţi zveřejnil v knize Zvířata, lidé a bohové. „Vše na zemi je neustále ve stavu změny a přeměny - lidé, věda, náboţenství, zákony i obyčeje. Kolik velkých říší a skvělých kultur vymřelo! Jediné, co zůstává, je hřích, nástroj zlých duchů. Před více neţ šedesáti tisíci lety zmizel Svatý muţ a celý jeho lid pod zemí a jiţ se nikdy na povrch nevrátil. Mnozí lidé však od té doby toto podzemní království navštívili ... Nikdo však neví, kde toto místo leţí. Jedni říkají v Afghánistánu, jiní v Indii. Všichni obyvatelé jsou tam chráněni před působením zla a na celém území nelze nalézt ţádnou stopu zločinu. Věda se tam poklidně rozvíjí a nikdo a nic není ohroţeno ničením. Podzemní národ dosáhl té nejvyšší moţné vzdělanosti. Dnes jé to rozsáhlá říše s miliony obyvatel a ,král světa' je jejich vládcem. Zná všechny síly světa, umí číst ve všech duších lidstva a ve velké knize jejich osudu. Nepozorovaně řídí osudy milionů lidí...," řekl šlechtic a mnich ho doplnil: „Toto království nese jméno Agartha. Rozprostírá se ve všech podzemních chodbách celého světa. Slyšel jsem učeného čínského lamu, jak s odkazem na bogd-gegéna {titul hlavy lamaistické církve v Mongolsku — pozn. aut.) říká, ţe všechny podzemní jeskyně v Americe jsou obývány starobylým lidem, který zmizel v podzemí. Jeho stopy lze však stále ještě nalézt na zemském povrchu. Těmto podzemním lidem vládnou panovníci oddaní ,králi světa' ... Víme přece, ţe ve dvou velkých oceánech na východě a na západě se původně nacházely dva kontinenty. Zmizely pod vodou, ale lid, který je obýval, odešel do podzemního království. Podzemní jeskyně jsou osvětleny zvláštním světlem, které umoţňuje růst a dozrávání obilí a 24

ovoce a také dlouhý ţivot bez nemocí. Ţije zde velké mnoţství lidí i národů. Jeden sta¬rý bráhman v Nepálu chtěl vyplnit vůli bohů a navštívil sta¬ré království Jenghiz {Siam). Tam potkal rybáře, který mu přikázal, aby nastoupil na jeho loď, a vyplul s ním na moře. Třetího dne dosáhli ostrova, kde potkali lidi, kteří měli dva jazyky a kaţdým mluvili jinou řečí. Ukázali mu podivná neznámá zvířata, ţelvy se šestnácti nohama a jedním okem, velké hady s velmi chutným masem a ptáky se zuby, kteří pro své pány chytali v moři ryby. Tito lidé mu také prozradili, ţe odešli z podzemního království, a částečně mu je popsali." Ossendowski byl z poskytnutého sdělení zmatený, nevěděl, čemu věřit a co je pouhá legenda. Zvlášť závěr vyprávění se zdál být přitaţený za vlasy. Jenţe jak se ukazuje, i ta podivná informace o lidech, kteří jsou vybaveni dvěma jazyky a kaţdým z nich hovoří jinak, se kupodivu dá logicky vysvětiit. V buddhistických a tibetských klášterech jsou vykonávány mnohahodinové obřady, při kterých mniši velmi hlubokými hlasy opakují verše sanskrtských manter a svatých písem. Uvolnění hlasivek sniţuje hladinu emočního napětí, oprošťuje mysl od „přízemních" vjemů, napomáhá koncentraci a otevírá bránu k vyšším sférám. Některé tibetské hlasové techniky jdou ještě dále. U posvátných zpěvů beze slov zpěvák s pomocí rezonujících dutin v ústech moduluje původní tón a přidává k němu další. Sám tak vlastně zpívá dvojhlasně. V rámci jednoho zvuku lze spolehlivě rozpoznat několik dalších zvuků. Proslýchá se, ţe v dávných dobách dovedli zasvěcenci takto nakládat i se slovy. Mohli tedy současně pronést dvě různé věty, které se zákonitě lišily i malbou hlasu - jako by měli dva jazyky. Dvojhlasný zpěv z jedněch úst byl jiţ spolehlivě prozkoumán mnoha experty. Katoličtí exorcisté by mohli potvrdit, ţe lidé posedlí démony občas vykřikují různými hlasy současně. Lze takto ovládat mluvený projev i při plném vědomí? Rozvinulo se toto neobyčejné umění právě v království Agartha? Zelené světlo Ve všech zprávách o rozlehlé podzemní říši se vyskytují zmínky o podivném zeleném světle, které ji osvětluje. Některé zdroje naznačují, ţe ho nevydává jen hornina, v níţ jsou vyraţeny chodby a města, ale i jejich obyvatelé. „Pozorování slabého nazelenalého světla nebo zelenkavé záře kolem objektů i osob je typické pro případy záţitků souvisejících s přechody do jiné reality. Tato odlišná realita, mnohem širší neţ tzv. objektivní realita racionálních lidí, leţí za bariérou vytvořenou naším mozkem, který neustále filtru¬je a upravuje naše vjemy tak, aby odpovídaly dohodnutému a po generace děděnému mechanistickému pohledu na svět a tzv. zdravému rozumu. Jedná se sice o subjektivní záţitky pozorovatele, ale rozhodně to nejsou individuální halucinace ani ţivé montáţní představy, jak se mylně domnívá konvenční psychiatrie. Tyto stavy je moţné vyvolat záměrně, například mystickými koncentracemi, šamanskými praktikami, magickými 25

rituály a podobně; objevují se však i spontánně, obvykle v místech, kde jsou tzv. brány nebo okna do jiných realit, jinými slovy v místech, kde u člověka dochází z dosud nejasných důvodů k přechodu z kaţdodenního běţného stavu vědomí do rozšířeného stavu vědomí, které přesahuje jak svět hmotných jevů, tak časoprostorové kontinuum. Běţnými příklady proţitků v těchto stavech jsou setkání s duchovními bytostmi, přístup k informačnímu poli (akaše) apod. Mezi tyto příklady záţitků patří i ,cesty do podzemní říše Agartha'. Tato říše je podle starých legend osvětlena nazelenalým světlem vycházejícím ze stěn i stropů podzemních prostorů, které ovlivňuje tok času. Ve skutečnosti však Agartha není konkrétní místo pod povrchem země, kam by mohla sestoupit vědecká výprava s fyzikálními přístroji, jde o jakýsi stav mysli, trochu podobný snění, vyvolaný v podzemí dosud neznámým mechanismem. Je to tedy psychický stav, který není moţné vědecky zkoumat, protoţe vnímané jevy se neodehrávají v materiálním světě," napsal český badatel Ivan Mackerle v souvislosti se svým výzkumem zeleně svítící chodby v jihlavském podzemí. Je tedy Agartha pouze iluzorním světem, do nějţ smí vstoupit jen mysl probuzeného člověka, ale nikoli jeho tělo? Jde o jakousi obdobu Matrixu? Nebo existují hmatatelné důkazy o její nepopiratelné realitě?

Skryté cesty Americký buddhista Robert Ernst Dickhoff v útlém spisku Agartha, vydaném v roce 1951, uvádí: „Kdyţ hovoříme o Agarthe, musíme si představit obrovské podzemní město, které je součástí podmořské a podzemní sítě tunelů a chodeb. Mnohé z těchto prastarých tunelů jsou dnes uzavřeny v důsledku půdních sesuvů způsobených potopou a vzájemnými sráţkami kontinentů. ... Tibetští lámové se domnívají, ţe v jeskyních v Americe ţije většina těch, kteří přeţili kata¬strofu, která zničila Atlantidu, a ţe tyto prostory jsou napojeny na dosud průchodné chodby spojující Ameriku s Asií." Můţeme připustit, ţe tajné podzemní koridory vedly - a moţná stále vedou - přes půl zeměkoule? Ze existovaly dávnověké kontakty mezi Čínou, Tibetem a předkolumbovskými civilizacemi Ameriky? Některá znepokojující fakta nám nedovolují tuto odváţnou domněnku jen tak odvrhnout. V Číně se traduje pověst o Městě tuctů hadů. Je to údaj¬ně velký podzemní komplex, do nějţ se vstupuje u „úpatí nebes". Podle různých verzí se tato krajina nazývá Kalkas, Jcis nebo Kalki. Nemohlo to být území okolo posvátné ory, kterou dnes známe pod jménem Kailás? Tento 6714 metrů vysoký, sněhem věčně pokrytý oblý vrchol jiţ odnepaměti přitahoval pozornost poutníků, jogí-nů a poustevníků. Uctívají ho hinduisté, dţinisté i vyznavači starého tibetského šamanistického náboţenství - bónismu. Buddhisté Kailás ztotoţňují s pozemským zhmotněním mytické hory Méru, která je středem i osou světa. Přes Kailás prý prochází sloup energie, který spojuje Zemi s vesmírem. Právě tady by mohl být ukryt jeden ze vchodů do podzemního světa.

26

Senzibilové potvrzují výrony fakési tajemné a velmi silné energie. Lidé zde umírají častěji neţ jinde. Vrahem můţe být nedostatek kyslíku a nízké teploty. Tajemná smrt se ale nevyhýbá ani na vysokohorský pobyt dobře aklimatizovaným šerpům. Mnohých lidí se bez zjevných důvodů zmocňuje strach, propadají melancholii a depresím. Způsobuje to nějaké nebezpečné záření? Pokud ano, co ho vyvolává? Nějaká geologická anomálie nebo umělý zdroj? Naráţíme na důmyslně vytvořenou bariéru záporné energie, která slouţí jako výstraha, ţe je vstup do těchto míst zapovězen? Je takto střeţen vstup do podzemního Města tuctu hadů? Nesouvisí toto legendární místo s tajemným hrdinou jménem Votan, který před tisíci lety dorazil do Mexika a postavil Nachan - Velké město hadů, známé dnes jako Palenque? Jak sám tvrdil, přišel z dalekých míst na Východě po cestě, kterou vyvrtali hadi. Mínil tím podzemní koridor? Svůj původní domov nazýval Valům-Votan. Podle sdělení starého hinduisty, které v druhé polovině 19. století zaznamenal markýz dAlveydre, obyvatelé Agarthy pouţívají svůj vlastní jazyk - Vatan. Neslyšíme zde podobnost? Votan napsal o svých činech kroniku. Dokazuje v ní, ţe sám je z rodu Chánů, tj. hadů. Čínský národ se odpradávna nazýval národ Chan (národ hadů). Jenom Chánové jsou tedy čistokrevní Číňané. Ostatní obyvatelé Číny jsou příslušníky mnoha jiných národností a etnických skupin. Votan dále tvrdil, ţe se rozhodl cestovat ke kořenům nebes (podle čínské legendy Město tuctu hadů leţelo na úpatí nebes) a našel tam své příbuzné Culebry, coţ je označení hadího plemene... Kdyţ putoval cestou, kterou vyvrtali jeho hadí bratři, prošel kolem obydlí třinácti hadích kmenů. Byla to další podzemní města? Právě v Palenque byl objeven unikátní kamenný sarkofág. Uvnitř, v mělké prohlubni ve tvaru ryby, spočívalo tělo legendárního vládce Mayů Pacala, nazývaného někdy Pacal-Votan. Byl to odkaz na zakladatele města Votana? Tvář mrtvého krále pokrývala nádherná nefritová maska sloţená íce neţ dvou set kousků. Ostatky byly ozdobeny přemírou efritových šperků. Rakev byla tímto oblíbeným kamenem Číňanů doslova zasypána. Pacal měl nefrit dokonce v ústech a svíral ho i v dlaních. Ve starověké Číně panoval stejný pohřební zvyk. Na jiném místě Mexika archeologové našli šest nefritových destiček pokrytých čínskými znaky. Jejich stáří je odhadová¬no na tři tisíce let. Dávnověké kontakty mezi Čínou a Mexikem jsou téměř jistotou. Mohlo k nim ale docházet klasickou cestou. Jak si dokáţeme později, Číňané byli schopni přeplout oceán mnohem dříve neţ jiné civilizace. Existují alespoň náznaky společné víry v podzemní říši? Dochovala se v Americe stejná povědomost jako v Asii?

Vládcové temnoty

27

V knize Sedm záhad Stráţce duší jsem se zabýval jednou z nejpodivnějších postav mezoamerického panteonu - boţstvem s podivným jménem Tezcatlipoca (Dýmající zrcadlo). Aztékové Tezcatlipoku uctívali jako patrona vládců a čarodějů. Spojovali ho se smrtí a s říší temnot. Podle letité víry se zjevoval v noci, aby vedl válečníky. Byl pánem Dýmajícího zrcadla. Tak se nazýval zvláštní předmět z obsidiánu, který na přání zobrazoval jakékoli místo či událost na světě. Tezcat¬lipoca v něm do detailu viděl, co se kde odehrává, a slyšel, o čem se hovoří. Okamţitě poznal záměry kteréhokoli vojevůdce, vládce i obyčejného člověka. Navíc byl schopen nahlíţet do budoucnosti. Ruský badatel N. K. Roerich se při putování Tibetem v létě roku 1928 v Lhase setkal s lamou jménem Ca-rin--počhe. V dlouhém rozhovoru o tajemné říši, ukryté kdesi v hlubinách země, lama řekl: „Jako démant září světlo na věţi Šambhaly. Je tam On - rigdán Gjalpo, neúnavný, vţdy bdělý ve věcech lidských, jeho oči se nikdy nezavírají a ve svém magickém zrcadle vidí všechny události dějící se na zemi. Síla jeho myšlenek proniká do všech vzdálených koutů země. Neexistují pro něj vzdálenosti, můţe kdykoliv pomáhat tomu, kdo je toho hoden. Jeho mocné světlo dokáţe zničit veškerou temnotu. Jeho nezměrné bohatství pomáhá všem potřebným, kdoţ nabídnou sluţbu věcem spravedlivým. Dokonce můţe změnit i karmu lidských bytostí..." Podle buddhistických posvátných textů je rigdán Gjalpo velmi moudrá a neuvěřitelně mocná bytost. Je to „král svě¬ta", který sídlí v Šambhale, hlavním městě Agarthy. Věří se, ţe je v přímém kontaktu s tibetským dalajlámou a několika dalšími svými zástupci na zemi. Tibet a Mexiko. Dva tak rozdílné světy, vzdálené zeměpisně i v čase. V obou ale panovalo přesvědčení o existenci magického zrcadla zobrazujícího veškeré dění na zemi. A jeho majitelé měli více společného, neţ bychom čekali. Stačí porovnat, co se o nich vypráví. Rigdán Gjalpo kraluje v podzemí. Tezcatlipoca sám sebe prohlásil za Tepeyollotlia, srdce hory. Chtěl tím naznačit svůj vztah k útrobám země? Mocné světlo rigdána Gjalpy zničí veškerou temnotu. Tezcatlipoca prohlédne temnotou stejně jako jeho alter ego jaguár. Rigdán Gjalpo dokáţe lidem změnit karmu. Aztékové věřili, ţe Tezcatlipoca rozhoduje o lidském osudu, přiděluje neštěstí a smrt stejně jako bohatství, udatnost a štěstí. Ve výjimečných případech ho lze poţádat o změnu údělu. Z čeho pramení tyto shody? Vytryskly ze stejného vřídla? Zkamenělá těla O stavitelích Agarthy se traduje, ţe vytvořili „tajný archiv Země", do nějţ uloţili nejdokonalejší stroje a ukázky všech bytostí a zvířat - i tvorů, kteří vyhynuli. Navíc zřídili rozsáhlé podzemní knihovny se spisy starými tisíce let. 28

Ruský lékař a vědec Ernst Muldašev v knize Z koho jsme vznikli tvrdí, ţe součástí Agarthy jsou jeskyně, v nichţ spočívají těla představitelů předcházejících ras, které obývaly naši planetu ve velmi vzdálené minulosti. Jejich podoba se v mnoha detailech liší od lidské, některé postavy dosahují gigantického vzrůstu. Nejde však o zesnulé, ale o stále ţijící jedince v hlubokém samádhi - tedy ve stavu dokonalé koncentrace, kdy se jim meditačním a duchovním cvičením podařilo oprostit mysl od všech rušivých vjemů a negativních psychických energií, dosáhnout spojení s absolutnem, pocítit blaţenost z boţí přítomnosti a v záblesku prozření pochopit pravou podstatu univerza. Tibetský lékař T Lobsang Rampa se narodil ve Lhase na přelomu 19. a 20. století. Jako sedmiletý chlapec vstoupil do lamaserie, kde kromě studia byl později jako jediný v té době vybrán k operaci „otevření třetího oka". Po dlouhé době duchovních a tělesných cvičení dospěl k zasvěcení. „Uprostřed jeskyně stál lesklý černý dům - jakoby z leštěného ebenu. Po jeho stranách se táhly záhadné symboly a grafy podobné těm, které jsem viděl na stěnách tunelu u jezera. Došli jsme k domu a vstoupili širokými a vysoký¬mi dveřmi. Uvnitř stály tři černé kamenné rakve s podivný¬mi rytinami a znaky. Byly bez víka. Nahlédl jsem dovnitř. A z toho, co jsem spatřil, se mi zatajil dech, aţ jsem cítil, jak se o mě pokouší mdloba. ,Synu můj,' zvolal hlavní opat, ,podívej se na tyhlety. Byli to bohové na naší zemi, dřív neţ tu vznikly hory. Procházeli se tady v dobách, kdy naši zemi omývalo moře a na nebi byly vidět odlišné hvězdy. Dobře se na ně podívej, protoţe kromě zasvěcených je nikdo nikdy neviděl.' {K rozhovoru došlo někdy v první třetině 20. století. Ještě dalších 70 let byla představa Tibetu obklopeného mořem povaţována za nesmysl. Tato země má základní nadmořskou výšku 3600 metrů. Většina obydlených míst leţí ještě výše. Moře nikdy nemohlo být tak vysoko, tvrdili vědci. Po roce 2000 museli změnit názor. Geologický tým Davida Montgomeryho z Washingtonské univerzity našel v Seattlu místo, kde řeka Tsangpo vytvářela obrovskou nádrţ. Pak došlo k prolomení ledové hráze a ţivel se valil rychlostí aţ milion krychlových metrů za sekundu. Gigantická vlna musela způsobit úděsnou katastrofu. Dnes zůstalo jen koryto klesající na délce 200 kilometrů o 2400 metrů. Navíc geologové objevili další vodní nádrţ starou 10 000 let a hlubokou 680 metrů. Mohla pojmout aţ 830 krychlových kilometrů vody. Na druhé straně Himaláje v Káthmándském údolí se rozkládala třetí obrovská vodní plocha. Staré mýty nelhaly. Tibet byl skutečně obklopen vodou — pozn. aut.) Znovu jsem si je začal prohlíţet, fascinován a v bázlivé úctě. Přede mnou leţely tři nahé zlaté postavy. Dva muţi a jedna ţena. Kaţdý obrys a kaţdá linie byly věrně zachyceny ve zlatě. Ale ta velikost! Leţící ţena měla nejméně tři metry a větší z obou muţů rozhodně neměřil méně neţ čtyři a půl metru. Měli veliké hlavy, na temeni poněkud kuţelovité, a úzké čelisti s malými ústy. Nos byl dlouhý a tenký, zatímco nesešikmené oči byly hluboko vpadlé. Vůbec nevypadali na to, ţe jsou mrtví, spíše se zdálo, ţe spí. Pohybovali jsme se a mluvili potichu, jako bychom se báli, ţe se probudí. Všiml jsem si víka rakve odloţeného stranou. Byla na něm vypodobněna mapa hvězdné oblohy, ale hvězdy vypadaly velice podivně. Díky studiu astrologie jsem znal různé varianty noční oblohy, ale tohle bylo cosi hodně a hodně odlišného. 29

Vedoucí opat se ke mně obrátil a pravil: ,Nastává chvíle tvého zasvěcení, ve které spatříš minulost a poznáš budoucnost. Bude to od tebe vyţadovat velké úsilí. Mnohé to zabije a mnozí selţou, ale nikdo se odsud nedostane ţivý, aniţ by zkoušku překonal. Jsi tedy připraven a ochoten ji podstoupit?' Odpověděl, jsem, ţe ano. Dovedli mě ke kamenné desce leţící mezi dvěma rakvemi. Tady jsem na jejich pokyn usedl do lotosové pozice se zkříţenýma nohama, vzpřímenou páteří a dlaněmi obracenými vzhůru.' Zaţehli čtyři tyčinky kadidla, pro kaţdou rakev jednu, a jednu pro moji desku. Potom opati uchopili máslové lampy a vyšli ven. Zavřeli těţké dveře a já zůstal sám s těly prastarých mrtvol. Máslová lampa, kterou jsem s sebou měl, zapraskala a zhasla. Pár vteřin její knot rudě doutnal a bylo cítit, jak se pálí, načeţ se i tento vjem začal vytrácet, aţ zmizel. Lehl jsem si na desku a začal dýchat podle zvláštního způsobu, který mě učili celé roky. Ticho a tma byly skličující. Bylo skutečně hrobové ticho. Zničehonic začalo být moje tělo strnulé a kataleptické. Končetiny mi znecitlivěly a ztuhly jako led. Napadlo mě, ţe umírám, umírám v této prastaré hrobce v hloubce více neţ sto dvacet metrů od slunečního svitu. Náhle mnou projelo prudké a mrazivé škubnutí a neslyšný pocit divného šustě¬ní a praskotu, jako kdyţ se rozbaluje stará kůţe. Pozvolna se hrob začal zalévat bledým namodralým jasem podobným měsíčnímu světlu ve vysokohorském průsmyku. Měl jsem kymácivý pocit, jako bych stoupal a padal. Na okamţik jsem si myslel, ţe zase letím v draku, ţe se zmítám a nadskakuji na konci lana. Postupně mi došlo, ţe se vznáším nad svým fyzickým tělem. S tímto vědomím se dostavil i pohyb. Jako kdybych byl jenom závan kouře odnášený neviditelným větrem. Nad hlavou jsem uviděl zář podobající se zlatému poháru. Z prostředku mého těla se táhla stříbřitě modrá šňůra. Pulsovala ţivotem a zářila z ní ţivotní síla. Hleděl jsem dolů na své tělo leţící naznak, které teď vypadalo jako mrtvola mezi mrtvolami. Postupně jsem si začínal uvědomovat drobné rozdíly mezi svým tělem a těly obrovských postav. To srovnání mě plně zaujalo. Přemýšlel jsem o směšné nadutosti dnešního lidstva a říkal si, jakpak by asi materialisté vysvětlili přítomnost těchto obrovských postav, přemýšlel jsem... Ale vtom jsem si všiml, ţe moje úvahy cosi ruší. Jako kdybych uţ najednou nebyl sám. Začaly ke mně doléhat útrţky hovoru a zlomky nevyslovených myšlenek. Mým mentálním zorným polem začaly probleskovat roztříštěné obrazy. Zdálo se mi, ţe v dálce kdosi rozezněl hluboce laděný zvon. Zvuk se ke mně rychle blíţil a blíţil, aţ jsem měl nakonec pocit, jako by mi vybuchl v hlavě, a spatřil jsem kapky barevného světla a záblesky odstínů, jaké jsem jaktěţiv neviděl. Moje astrální tělo sebou zmítalo a bylo unášeno jako list zimní vichřicí. Vědomím mi probleskovaly letící skvrny do červena rozpálené bolesti. Připadal jsem si sám, opuštěn jako ztroskotanec ve vrávorajícím vesmíru. Snesla se na mě černá mlha a s ní klid, který nepatřil do tohoto světa." Na Lobsanga Rampu se snesly vize dávných dějů. Spatřil výjevy z minulosti naší planety. 30

„Po nějaké době jsem začal pozorovat, jak scény pozvolna tmavnou a mizí. Fyzické a astrální vědomí mě postupně opouštělo. Později jsem si s nepříjemným pocitem uvědomil, ţe jsem ledový od toho, jak leţím na kamenné desce v mrazivé temnotě hrobky. V mém mozku se opět pohnula zkoumající tykadla myšlenek. ,Ano, vrátil se nám. Uţ jdeme.' Uběhlo několik minut a přiblíţilo se slabé světlo. Máslové lampy. Tři staří opati. ,Dobře sis vedl, synu. Leţel jsi tady tři dny. Tak teď uţ víš... Byl jsi mrtvý, a přece jsi ţil.'" (T. LobsangRampa: Třetí oko, nakladatelství Trigon — Paseka) Indičtí svatí muţi dovedou ve stavu samádhi dlouhodobě umrtvit svá těla. Nejproslulejším se v tomto ohledu stal asketa jménem Haridas. Nejméně čtyřikrát se nechal zabalit do plátna, uloţit do bedny a zakopat do země. Vět¬šinou strávil v tomto dočasném hrobu čtyřicet dnů a jednou dokonce plné čtyři měsíce. Je-li vše správně provedeno, lze prý tento stav zdánlivé smrti prodluţovat na neomezeně dlouhou dobu. V Amritsaru byl prý před 300 lety nalezen v zemi zakopaný jogín i s návodem, jak jej probudit k ţivotu. Kdyţ se to podařilo, zjistilo se, ţe leţel v hrobě více neţ sto roků. Moţná je tato úţasná schopnost odpovědí na záhadu burjatského lamy jménem Dasha-Dorjo Itigelov. Podle lékařských záznamů zemřel tento náboţenský vůdce uţ v roce 1927. Jeho tělo v poloze lotosového květu spočívá na podstavci v buddhistickém chrámu ve městě Ulan Ude. Zub času se ho nedotkl, lama vypadá, jako kdyţ spí. Vědci, kteří ho zkoumali, museli přiznat, ţe lámova tělesná schránka nenese ţádné stopy chemických změn ani vysoušení. Viktor Zyvagin, přední ruský znalec v oboru soudního lékařství, konstatoval, ţe „... čínští badatelé nalezli těla, která ačkoliv vypadala mrtvá teprve několik hodin, byla nabalzamována uţ v 18. století. Tato těla byla ovšem zachována díky extrémně mrazivým či naopak suchým podmínkám. Itigelovovo tělo však ţádnou podobnou ,výhodu' nemělo. Jde o úkaz, který současná věda nedokáţe pojmenovat." Podle buddhistů z Burjatska, autonomní republiky v rámci Ruské federace, je však tento jev snadno vysvětlitelný: lama ve skutečnosti není mrtvý, pouze přebývá ve stavu samádhi. Před svou smrtí prý totiţ slíbil, ţe znovu procitne, jakmile se v Rusku obnoví jeho víra. Ernst Muldašev hovořil s tibetským lamou Bonpo, který mu řekl: „Při hlubokém samádhi se látková výměna sniţuje na nulu a tělo přechází do zkamenělého stavu, ve kterém se můţe zachovat po tisíce a dokonce miliony roků." Je v utajených podzemních prostorech skutečně uloţen genofond planety Země? Spočívají tam „zkamenělá těla" našich vzdálených předků? Muldaševovo přesvědčení moţná podporuje i zvláštní epizoda v apokryfické Knize Henochově. Patriarcha Henoch, sedmý od Adama, podnikl v doprovodu andělů několik výjimečných cest, někdy dorazil aţ na samotný kraj Země, jindy stoupal na nebesa. A pronikl i do tajemného podzemí.

31

„Odtamtud jsem šel k jinému místu a on mi ukázal na západě obrovskou vysokou horu, mohutnou skálu a čtyři líbezná místa. {Nevíme přesně, kde byl Henoch předtím, odkud přicházel, takţe hora mohla stát i někde na Východě - pozn. aut.) Uvnitř byl v hloubce prostranný prostor, dokonale hladký, tak hladký jako něco, co se koulí, na pohled temný a hluboký. Tehdy Refael, jeden ze svatých andělů, který byl se mnou, mi řekl: ,Tato líbezná místa, na nichţ jsou shromaţďováni duchové zemřelých duší, byla stvořena k tomu, aby se zde shromaţďovaly všechny duše dětí člověka.'" Později se v podivném podobenství dozvídáme o andělech, kteří „... odhalí, co je skryto v hlubinách země, i všechny, kdo zahynuli na poušti, kdo byli pohlceni mořskými rybami či seţráni dravou zvěří, a umoţní jim, aby se vrátili a opřeli o Vyvoleného. Vţdyť před tváří Pána duchů nikdo nebude a ani nemůţe být zahuben." Je to svérázný popis probuzení z nepředstavitelně dlouhého samádhi?

Neznámí stavitelé Jestliţe jsou v podzemí uchována těla představitelů předchozích pozemských ras, dá se předpokládat, ţe Agartha musí být dílem některé z nich. Robert Dickhoff je jiného názoru: „Dávní stavitelé těchto tunelů nepocházeli ze Země, ale byli to vetřelci, kolonizátoři ze světa, kterému se dnes říká Mars. Tito cizí usedlíci předvídali, ţe dojde k boji o přeţití, a v očekávání této bitvy vytvořili obrannou soustavu tunelů a podzemních center..." Francouzský badatel Paul Gregor tipuje, ţe invazi provedli obyvatelé Venuše. „Z nejasných důvodů vybudovali obrovské oltáře a vyhloubili šachty, kterými sestoupili do útrob země, k jádru, odkud pochází veškerý pozemský oheň a všechna voda, odkud tryskají všechny proudy lávy ze všech vulkánů, tam dole, v temných základech celého vesmíru, se prý usídlila převáţná část národa zvaného tajemní stavitelé. Učitelé teosofů říkají, ţe vládci Venuše zaloţili Velkou lóţi zasvěcení ihned poté, co dosáhli Země. Místo jejich současného pobytu je symbolicky nazýváno starobylým jménem Šambhala." Robert Charroux s tím souhlasí. Povaţuje Venuši za gigantický kosmický koráb, který se nejprve stal součástí sluneční soustavy a pak jeho posádka doletěla v menších strojích aţ k nám. V Rusku, na území okolo ústí Obu, ţil v dobách novgorodského kníţectví tajemný národ Čudů. Pak záhadně zmizel. Podle legendy všichni jeho příslušníci odešli do podzemí - snad proto, aby se zachránili před silami zla, které je neustále pronásledovaly. 32

V 60. letech minulého století na potomky Čudů narazil jakýsi geolog. V neprozkoumané oblasti tajgy se u řeky Timan vzdálil od svých domorodých průvodců a byl přepaden a zajat pěti neznámými muţi. Thomas Ritter o tom v knize Stopy v temnotě napsal: „Násilníci odvedli geologa do podzemního, těţko přístupného sídliště. Tam se dověděl, ţe se dostal do rukou Čudů. Prý si ho vybrali, aby s nimi ţil. Nebyl údajně první, koho takto zajali. Čudové byli nuceni unášet cizince, aby tak zabránili vymření svého kmene. Geolog tvrdil, ţe skupina, ke které se dostal, čítala méně neţ 100 osob. Pravděpodobně se jednalo o poslední příslušníky národa. Sdělili geologovi, ţe se nachází v jejich ústřední svatyni. Zajatec názorně popsal, jak Čudové uctívali zlatou sochu boţstva. Byla vysoká jako průměrný muţ, tělo bylo hrubě opracováno a chyběly mu ruce. Naopak rysy obličeje byly vyvedeny velmi detailně. Podoba s Čudy byla zřejmá na první pohled - stejně úzké oči, široké lícní kosti a stejně malá ústa. Z očí sochy vycházely při rituálním obřadu modré blesky. Geolog předpokládal, ţe tento světelný jev mohl být vyvolán uměle působením takzvaného Brewsterova zákona, který asi musíme blíţe vysvětlit. Na Cejlonu se vyskytuje iolit, průhledná odrůda obvyklého cordieritu. Tento někdy temně modrý minerál je silikát. Jestliţe na něj pohlíţíte z různých směrů, získává pokaţdé jinou barvu. Pokud se z iolitu vyřízne plát paralelně k optické ose, vznikne při dopadu světla optický úkaz - oslepující modrý záblesk. Tomuto jevu se říká Brewsterův zákon. Jak ale mohli lidé, ţijící v odlehlé tajze, objevit optické vlastnosti tak vzácného minerálu a kde k němu vlastně přišli? Kdyţ geolog souhlasil s poţadavkem, aby navţdy zůstal příslušníkem čudského kmene, sdělili mu tajemství své bývalé říše. Mimo jiné ho zavedli do jeskyně, v níţ byli pohřbeni předci vládců čudského národa. Spočívali pod poloprůhledným opálovým poklopem na vysokém, zlatě zbarveném podstavci. Fascinovaný geolog popisoval bohaté pohřební dary, mimo jiné tisíce diamantů a smaragdů velkých jako pěst. Hostitelé mu sdělili, ţe jejich předkové se dostali na Zemi z Jitřenky. Jeden z nich - Čudové mu říkali praotec - zůstal na naší planetě a naučil lidi hornictví, řemeslům a zemědělství. Zajímavé je, ţe mimozemští předkové ţili i ve své původní vlasti pod povrchem planety a Čudové tento způsob ţivota od nich přejali. Geolog ve své zprávě výslovně zdůraznil, ţe ,socha praotce měla na hlavě přilbu z podivného kovu a připomínala svým vzhledem kosmonauta'. Další zvláštností je, ţe v různých dobách se vládci čudského národa stávali lidé různého původu. V podzemní kryptě byly umístěny sochy Asijců, Evropanů i Mongolů. Fakta naznačují, ţe Čudové jsou potomky příslušníků' ztroskotané mimozemské expedice. Tuto hypotézu podporují i výsledky dalšího geologova pozorování. Zjistil, ţe u příslušníků podzemního kmene se vyskytuje velmi řídká forma částečného albinismu. Čudové měli zvláštní bělavé oči. Velice dobře viděli ve tmě, ale denní světlo je oslepovalo. Chyběl jim pigment duhovky. To dokazuje, ţe museli ţít v podzemí jiţ mnoho generací, protoţe albinismus se mezi nimi zřejmě dědil.

33

Při jedné ze společných výprav s Čudy vypukl lesní poţár a geolog se Čudům ztratil. Jen o několik hodin později ho nalezli záchranáři, kteří spěchali na pomoc chovatelům sobů. Pouze této náhodě můţeme děkovat za to, ţe se jeho záţitky dostaly na veřejnost. Z osobních důvodů odmítl geolog cestu do podzemního labyrintu popsat. Sám se však neustále pokoušel na vlastní pěst zjistit, jestli se Čudům podařilo ničivému poţáru uniknout. Čudská osada však byla i s okolním lesem zcela zničena ohněm. Bez úhony mohly zůstat pouze jeskyně, jenomţe vchody do nich našel geolog uzavřené a otevírací mechanismy byly zničené. Následující věty si zapsal do svého deníku jako poslední: ,Znám tajný vstup do jeskyní a pokusím se ho pouţít. Pokud bych se nevrátil, nehledejte mne, prosím. Píši tyto řádky, aby v případě mé smrti nebyl nikdo volán k odpovědnosti.' Dalšího dne se vydal na cestu. Od té doby se jiţ nikdy neukázal. Vyslané pátrací skupiny nenašly ani mrtvolu, ani ţádné náznaky, které by potvrzovaly existenci podzemní čudské říše." Historka nepůsobí příliš věrohodně. Neuvádí ţádné jméno. Od 60. let neuplynulo ještě tolik času, aby se nemohl najít alespoň jeden jediný svědek. Někdo z průvodců, který by potvrdil, ţe se jim geolog v tajze opravdu ztratil. Nebo naopak kdosi z těch, kteří ho našli, kdyţ prchal od Čudů. Kdo organizoval záchranné výpravy? Existují o tom záznamy? Proč byly geologovy zápisky uloţeny v Archangelsku, jak se tvrdí na jiném místě? A konečně - z jakého důvodu je tajena geologova totoţnost, pokud je tak dlouho nezvěstný a zřejmě uţ dávno neţije? V samotném líčení je mnoho rozporů. Čudové měli mít typické znaky albinismu, získané trvalým pobytem v podzemí, a přitom jejich osada stála na povrchu, jestliţe ji i s okolním lesem zničil poţár. Autor je povaţuje za potomky mimozemských návštěvníků a pomíjí, ţe ţijí jako jiné primitivní kmeny. Je sice moţné, ţe jejich předky ovlivnilo setkání s bytostmi odjinud, ale muselo to být aţ kolem roku 1000 či ještě o něco později, tedy dávno po výstavbě Agarthy. Vypadá to, ţe se nastěhovali do podzemních prostorů, které náhodou objevili, asi jako kdyţ se zvíře usadí v opuštěném doupěti. Geolog nejprve prchá, pak se zřejmě chce vrátit. Najde všechny vchody do podzemí zavřeny a otevírací mechanismy zničeny. (Čudové za sebou definitivně zabouchli dveře? Co je k tomu přimělo?) Vzápětí geolog zanechává vzkaz, ţe ví o tajném vchodu. Ty předchozí byly veřejné? Proč k němu nešel rovnou? Trochu to připomíná contradictio in adjecto - jako kdyţ Sněhurka u trpaslíků najde sedm stejně velkých postýlek, a vzápětí ulehá do největší z nich. Bud je geologův neobyčejný příběh do písmene vymyšlen, nebo byl časem pořádně překroucen. To ovšem nic nemění na tom, ţe podle starých pověstí byli Čudové v kontaktu s bytostmi, které přišly z Venuše, a na jejich popud se usadili v podzemí.

Černá propast

34

Spolehlivé odpovědi na všechny otázky spojené s Agarthou by samozřejmě přinesla návštěva jejího hlavního města Sambhaly. Kde ale najít vstup, po němţ marně pátrali mnozí badatelé? Podle proslulé znalkyně Tibetu Alexandry Davis-Nell se brána do Sambhaly nachází poblíţ Balkhu na hranici Afghánistánu s Uzbekistánem. Toto starověké sídlo je známé jako „matka měst". Kdysi se mu říkalo Shams-i-bala, Vztyčená plachta, coţ můţe být perská verze sanskrtského Sambhala. Právě tady se narodil nejznámější lékař středověku Avicenna, tu vznikla sekta tančících dervišů a působili mnozí učenci a mystici. Po 11. září se v nedaleké rozlehlé síti umělých tunelů a přírodních jeskyní skrývala Al-Kajdá. Američané se její členy snaţili vypudit leteckými pumami. Výbuchy zasypávaly vchody do podzemí, tlakové vlny ničily hnízda teroristů, průzkumné jednotky pátraly v tunelech po bin Ládinovi. Polský publicista Maciej Kuczyňski získal výpověď amerického důstojníka. „Vjednom údolí jsme vstoupili do přírodní jeskyně. Uvnitř se nacházel vchod do uměle vyraţené podzemní chodby. Postupovali jsme stále hlouběji po klesajícím dně. Po několika stech metrech jsme si všimli, ţe stěny i stropy jsou pokryté vrstvou usazenin, která spolu s půlmetrovými krápníky dokazovala, ţe chodba musí být stará tisíce let, ţe to nemůţe být dílo talibů. Došli jsme ke křiţovatce, z níţ vybíhaly dvě odbočky, a ty se o něco dál znovu a znovu dělily. Museli jsme se dát na ústup. Další průzkum vyţadoval speciální výbavu a větší mnoţství lidí. Cestou zpět jeden z vojáků zahlédl průchod ke skalnímu balkonu, který visel nad černou prázdnotou nějaké obrovské komory. Neţ jsme rozsvítili další světla, slyšeli jsme jen ozvěnu a kapání vody. Shozené kameny padaly do několika desítek metrů hluboké propasti. Na jejím okraji byl do skály vsazený hrubý kovový prsten a kamenný sloupek s brázdami, jakoby vyrytými lanem. Vrátili jsme se do tábora a dva dny čekali na lana, reflektory a další nářadí. Místo toho přiletěl velitel spolu s jedním starým Afgháncem, civilem. Znali naše hlášení, ale vyptávali se na další detaily. Několik hodin po jejich odjezdu přišel rozkaz přerušit akci v podzemí. O měsíc později, jiţ na letišti, kde jsem čekal na odlet domů, jsem se od lidí z jiných jed¬notek dozvěděl, ţe velení zastavilo všechny akce v jeskyních. Stalo se tak na ţádost Afghánců, kteří tvrdili, ţe podzemí má pro místní obyvatele kultovní význam a ţe jeho narušení by mohlo postavit kmeny proti Američanům." Byla to pouze výmluva, jejímţ cílem bylo získat čas, aby se bin Ládin a jeho lidé mohli přesunout do jiných podzemních úkrytů, nebo mullahové tuší, kudy se dá sestoupit hluboko do nitra podzemní říše? Kód třetího Tasila my Alec MacLellan v knize Agartha - ztracená podzemní říše dospěl k přesvědčení, ţe Sambhala musí nepochybně leţet pod Tibetem. Přesněji pod prameny řeky Brahmaputry, na jednom z mála míst v celé zemi, kde mohou být čerpány voda a vzduch - dva hlavní činitelé umoţňující podzemní osídlení.

35

Vycházel přitom z rozboru klasického tibetského díla Cesta do Sambhaly, které napsal třetí Tašilama někdy před třemi stoletími. Jen jednou bylo přeloţeno, a to v roce 1915 německým orientalistou Albertem Grúnwendelem. Kniha je směsicí zeměpisných náznaků a symbolických obrazů, lze ji číst jen s obtíţemi a její interpretace je ještě těţší. „Nenechal jsem se těmito nástrahami zaskočit a metodicky jsem se propracovával německým překladem, aţ jsem nakonec objevil něco, co povaţuji za důleţité vodítko pro umístění Sambhaly," hrdě sděluje MacLellan. „Zaprvé Tašilama říká zcela přesně, ţe podzemní království leţí ,v údolí na západ od Lhasy a dělá několik tajemných naráţek na velké společenství nazývané ,Hora Sumeru' kdesi v blízkém okolí. Podíváme-li se na mapu Tibetu, není tak těţké identifikovat údolí táhnoucí se na západ od hlavního města; jde o údolí řeky Brahmaputry. Na březích této pito¬reskní řeky, ve vzdálenosti asi dvě stě padesát kilometrů od Lhasy, stojí Ţikace, druhé největší město Tibetu, s obrovskou pevností rozkládající se po obou stranách údolí a nádherným klášterem Tašilhůnpo. Ţe by Ţikace bylo onou tajemnou ,Horou Sumeru' v buddhistických posvátných textech? Zadruhé Tašilama uvádí, ţe Sambhala je ,z druhé strany ohraničena posvátným jezerem'. Budeme-li sledovat údolí Brahmaputry proti proudu aţ za Ţikace, můţeme popisované ,posvátné jezero' najít - je to jezero Manasaróvar. Tato vodní plocha osmiúhelníkového tvaru, pokrývající téměř 300 čtverečních kilometrů, je prý nejvýše poloţenou zásobárnou sladké vody na světě (v nadmořské výšce okolo 4500 metrů). Tibeťané je nazývají posvátné jezero a v indické mytologii zaujímá zvláštní místo, protoţe v okolí pramení čtyři největší indické řeky: Indus, Sutlej, Ganga a samozřejmě Brahmaputra. I kdybych měl sebemenší pochybnosti, zda jde o toto jezero, byly by rozptýleny další Tašilamovou poznámkou o ,posvátné hoře, v níţ zastavil se stín'. Na seve¬rozápadním okraji Manasaróvaru se tyčí Kailás Parbat, hora, kterou lámové uctívají a jejíţ vrchol ční nad ostatními pahor¬ky na severní straně jezera. Má sněhovou čepičku a ve svém úpatí prý četné jeskyně a strţe. Zatřetí, coţ je moţná nej důleţitější ze všeho, Tašilama říká, ţe ,skrze otvory ve svaté hoře se někteří lámové setkali se svatým muţem ze Sambhaly ve dnech, které jsou jiţ dávno pryč'. A opět jsem po pečlivém výzkumu došel k závěru, ţe jsem se ve svých výpočtech nemýlil. V klasické studii o této lokalitě od kapitána C. G. Rawlinga, nazvané Velká tibetská plošina (1905), je popis hory Kailás, kde se říká: ,Hinduisté a muslimové věří, ţe toto místo je domovem všech bohů, ţe pijí vodu tohoto jezera a ţe v neprozkoumaných jeskyních bydlí pro ně je to Svatá hora.' Zdálo se, ţe všechna vodítka, která jsem shromáţdil, dokonale odpovídají popisu starého lamy, a byl jsem si jist, ţe jsem Sambhalu nalezl; leţí pod údolím Brahmaputry a sousedí s Ţikace na východě a s jezerem Manasaróvar na západě. A v hoře Kailás se nepochybně nacházejí vchody do podzemního města."

36

Je MacLellan příliš domýšlivý? Chlubí se něčím, co nelze dokázat a on sám se o to ani nepokusil? I kdyţ vchod do Agarthy nikdy nehledal, upřesnil alespoň jeho polohu pro budoucí expedice? Chtělo by se říct ne, ale...

Podzemní UFO Jak jiţ víme, buddhista Robert Dickhoff je přesvědčen, ţe Agarthu vystavěli kolonizátoři z Marsu a „... zároveň při tom získávali vzácné kovy a materiál, který mohl být vyuţit jako palivo pro jejich nenasytné vesmírné lodi, vesmírné koráby, anebo jak vlastně budeme nazývat tyto oheň plivající draky, o kterých se zmiňují všechny dávné civilizace a jeţ se snášely z nebes s nákladem cizích bytostí z jiného světa". Stará pověst tuto představu podporuje. Buddha cestoval do země bohů v plavidle podobném zvonku nebo překlopenou polokouli se špičatou věţičkou. Připomínala to i podoba nejstarších buddhistických svatyní. Belgický jezuita Albert ďOrville spolu s Rakušanem Johannesem Grueberem při své obdivuhodné cestě z Pekingu do Indie jako první Evropané dorazili v roce 1661 do Lhasy. Pobyli tam šest týdnů. Jednoho dne se stalo něco neobvyklé¬ho. Albert ďOrville o tom do svého cestovního deníku napsal: „Moje pozornost byla zaujata něčím, co se pohybovalo nahoře. Zpočátku jsem si myslel, ţe je to nějaký nevšední druh ptáka, který v tomto kraji ţije, ale věc se přiblíţila a já viděl, ţe má tvar dvojitého čínského klobouku; stále se otáčela a pohybovala se neslyšně kupředu, jakoby nesena na neviditelných perutích větru. Jistě to byl zázrak nebo nějaké kouzlo. Letělo to nad městem, jako by se to chtělo předvést a sklidit obdiv, dvakrát zakrouţilo a potom se zahalilo mlhou. Ať jsem namáhal oči sebevíc, uţ jsem to nespatřil. Tázal jsem se sebe sama, jestli snad výška, ve které jsem se nacházel, si se mnou nezahrála a nezmátla mé smysly, kdyţ tu jsem blízko sebe spatřil starého lamu a zeptal se ho, jestli to také viděl. Přikývl hlavou na souhlas a odpověděl: ,Můj synu, cos právě viděl, nebylo ţádné kouzlo. Neboť bytosti z jiných světů jiţ odnepaměti brázdí oceány vesmíru a prvním lidem, kteří zemi obývali, přinesli duchovní osvícení. Odsuzovali veškeré násilí, učili lidi, aby se navzájem měli rádi, ačkoliv je tato nauka jako semínko vyseté na skále, které sotva vzklíčí. Tyto bytosti světlé pleti přistávají v blízkosti našich klášterů a my je přátelsky vítáme. Učí nás a odhalují nám věci, které zanikly během staletí kataklyzmat, která k nepoznání změnila tvářnost země.'" Takovéto svědectví o přítomnosti nepozemských vzdušných plavidel v Tibetu je o to závaţnější, ţe ho podává misionář - pokud ovšem bylo opravdu vysloveno. Německý spisovatel J. Buttlar se sice tímto zápisem ohání ve svých knihách, ale není tak zcela jasné, jak k němu přišel. Z ověřených pramenů vyplývá, ţe oba jezuité po návratu do Evropy

37

vypracovali zprávu, kterou v roce 1667 vydal Athanasius Kircher. Spis pod názvem China ilustrata podle předloh ilustroval Václav Holar. Z dopisů mezi cestovateli a vydavatelem vyplývá, ţe připravovali podrobnější cestopis, ten ale nebyl dosud nalezen. Pokud z něj německý autor čerpá, měl by přiznat, jak se k němu dostal. Zdroje dalších popisů UFO, létajících nad Tibetem, jsou známé. „Lidé z Agarthy spěchali v podivných, nám neznámých vozech skrze úzké pukliny uvnitř naší planety," poznamenal F. Ossendowski. N. K. Roerich ve své knize V srdci Asie, vydané v roce 1928, píše: „Hledíme na zářící předmět, který pluje od severovýchodu na jih. Přinesli jsme ze stanu tři silná polní kukátka a pozorujeme ten obrovský disk zářící na slunci, jak rychle letí po modré obloze. Pak vidíme, jak prudce změnil směr z jiţního na jihozápadní a zmizel za sněhem pokrytým vrcholem Humboldtova pohoří. Ten zvláštní přízrak sleduje celý tábor a lámové tiše šeptají: ,Znamení Sambhaly'." Byli zakladatelé Agarthy vybaveni létajícími stroji, povaţovanými kdysi za nebeské draky, které by současníci nazvali UFO? Objevovala se tato plavidla v blízkosti hlavní brány do podzemní říše? A dochází k tomu i dnes? Odpověď na poslední otázku zní ano. Dochází, a dokonce velmi často. „V dálce, odkudsi ze západních svahů hor, se vynořila svítící koule. Zářila tak jasně, ţe se nedalo rozeznat, z jakého materiálu je vytvořena. Prudce stoupala kolmo vzhůru k obloze, aţ se ztratila z dohledu." „Zelenoţluté světlo viselo nad skálou. Odráţelo se ve zle-dovatělém sněhu a pak náhle zmizelo." „Cosi plulo vzduchem kříţem kráţem. Jako by se nemohlo rozhodnout, kudy dál. Trvalo chvíli, neţ to začalo klesat a propadlo se do země." Obyvatelé Kongka La podobnými výpověďmi nešetří. V této odlehlé oblasti na hranicích indického Ladakhu a čínské provincie Aksai bývají pozorovány tajemné objekty, které vylétávají z podzemí. Úvaha, ţe by mohlo jít o přísně tajnou vojenskou základnu, neobstojí. Kongka La je problematické území. V roce 1962 se o ně Čína utkala s Indií v krátké válce. Chtěla si tak zajistit cestu k Tibetu. Spory sice poněkud utlumily ekonomické zájmy obou zemí, ale vyjasněny nejsou dodnes. Na takovém místě by se těţko dalo nepozorovaně postavit podzemní letiště. Navíc k horskému svahu, nad nímţ jsou objekty pozorovány nejčastěji, nevede ţádná cesta. Jak by se tam dostala těţká technika?

38

Průvodci, kteří působí na čínské straně, tvrdí, ţe „létající světla" nejsou ničím novým. Poutníci k posvátné hoře Kailás to potvrzují. Ze západní strany této hory, „na níţ se zastavil stín", vystřelují „trojúhelníky cizího světla". Vyplouvají zpod země a stoupají přímo vzhůru. Objekty ve velkých výškách mohou za určitých světelných podmínek vrhat stín na mraky. Říká se tomu brockenské spektrum. Občas zaskočí horolezce, kteří v mlze nad sebou spatří obrys své vlastní postavy. Tajemný stín na oblohu promítá italský Pizzo Badile. A v blízkosti tohoto vrchu se někdy rozzáří sloupy záhadného světla. Nedochází na Kailásu k něčemu podobnému? Nejsou domnělé UFO ve skutečnosti jen optický klam? Na různých místech Číny a Tibetu bývá pozorována Buddhova svatozář. Duhový kruh světla se objevuje obvykle po dešti nebo sněţení. Sluneční paprsky pronikají skrz mračna a mlhu. Jejich světlo se láme o nepatrné kapičky vody a vytváří kruh. „Svatozář" o sedmi barvách dovede člověka obklopit tak, ţe se můţe cítit jako polapen uvnitř. Zdá se, ţe se světlo pohy¬buje současně se svým pozorovatelem. Sleduje ho jako stín. Naposledy byl tento zvláštní úkaz sledován mnoha svědky nad jezerem Kan-as v provincii Sin-ťiang. A jiţ několikrát se ho na různých místech podařilo vyfotografovat. Domorodci jsou tedy na podobné světelné hrátky zvyklí a jen stěţí by se plujícími světly nad Kailásem dali oklamat. Vylétají z útrob této hory podzemní UFO? Startují přes dobře utajenou bránu do Agarthy? Kdy se ji podaří nalézt? Moţná nikdy, ale i tak bude tajemství podzemní říše jed¬nou odhaleno. Tibetské proroctví zvěstuje, ţe v roce 2327 usedne na trůn Sambhaly poslední král jménem Rydračakrin. V 98. roce jeho vlády nabude zlo na světě neobvyklé moci, vypukne strašlivá válka. Tehdy obyvatelé podzemní říše vyjdou ven a s pomocí tajemné síly vril pomohou nastolit dobro a navěky se spojí s lidmi na povrchu.

39

IV. Hon na fantoma Kdesi na jihozápad od bývalého hlavního města Cíny Si-anu stojí údajně největší pyramida světa. Zářivě jasný povrch jí vyslouţil přívlastek bílá. Je vysoká 300 metrů, coţ je dvakrát více neţ Cheopsova pyramida v Gize. Jedna strana čtvercové základny je dlouhá 450 metrů. Bliţší informace scházejí, ale i ty, které máme, jsou podezřelé. Zvláště kdyţ důsledným rozborem nesporných faktů s údivem zjistíme, ţe Bílá pyramida je tak trochu dvojnice jitrnice ze známé pohádky o obušku - jitrnice, jakou svět neviděl. Všichni se nad ní rozplývají, všichni ji obdivují, ale nikdo netuší, kde je. Jak tedy badatelé, kteří této stavbě věnovali rozsáhlé statě, dospěli k tak přesným rozměrům? Odpovědí je záludné slovíčko: odhadem. Ale podle čeho? Z dob 2. světové války sice existuje fotografie tohoto tajemného obra, ale ta záhadu spíše zamotává neţ objasňuje. Poblíţ zachycené pyramidy není nic, s čím bychom mohli srovnávat. Neznáme údaje o výšce, v jaké se pohyboval letoun, z jehoţ paluby byl snímek pořízen, ani jaké zorné pole zabíral objektiv fotoaparátu. „Na rozdíl od své egyptské příbuzné, kterou snadno zastíní, není vystavěna výlučně z kamene. Jádro této největší uměle vytvořené stavební památky na světě tvoří přirozený pahorek," uvedl Australan Brian Crowley v roce 1984 v knize Tvář z Marsu. Jak přišel na to, ţe je uvnitř přírodní pahorek, kdyţ sám u Bílé pyramidy nikdy nebyl a nevíme o nikom, kdo by ji podrobně zkoumal? Německy píšící autoři Hartwig Hausdorf a Peter Krassa se pokusili pyramidu najít. Nepovedlo se to. Snad kvůli úřadům, které se z neznámých důvodů snaţí tuto památku před světem utajit? „Jedna událost vzbudila okamţitě naši pozornost, kdyţ nás - ještě v Pekingu, na začátku naší výzkumné cesty - potkalo vysloveně nečekané štěstí a byli jsme přijati ve ctihodné Akademii věd ve Wang-funťing ta-fie č. 27 pěti vedoucími profesory archeologické fakulty," uvádějí ve společné knize Satelity bohů. „Kdyţ jsme pánům Feng Chao-čangovi, Sie Tuan-ťuovi a jejich kolegům předloţili letecký snímek Bílé pyramidy, proběhla náhle celým shromáţděním vlna šepotu a v celém akademickém kruhu zavládlo velké rozčílení. Ale co rozčílilo jinak tak váţné archeology, do jakého vosího hnízda jsme nechtěně píchli? Spontánní diskuze mezi ohromeně působícími učenci prozrazovala velkou bezradnost, ale méně se diskutovalo o tom, co je vlastně na fotografii zobrazeno. Daleko větší pozornost se věnovala tomu, jak jsme vlastně mohli k fotografii přijít. Náš německý průvodce zcela zapomněl překládat... Přesto však rozčílení, které jsme mezi vědce vnesli, nezůstalo neplodné. Ochotně připouštěli, ţe sami vědí o existenci nejméně jedenácti těchto staveb v oblasti Mao-ling, západně od Si-

40

anu. U pyramidy na fotografii sice trochu pochybovali o vypočtené třísetmetrové výšce, ale jedním dechem pokládali za reálně moţnou výšku 100 metrů. I pro označení pyramida se vyslovili pánové obdivuhodně jednomyslně. Shodně datovali tuto stavbu do doby dynastie Chan (206 před Kristem aţ 220 po Kristu) a označili ji za pohřební pahorek. My jsme zatím dospěli k přesvědčení, ţe oficiální archeologie v Číně sotvakdy bude něco datovat do období staršího, neţ je dynastie Chan. {Číňané od této dynastie odvozují svůj původ — poz. aut.) Zdůvodňováno je to argumentem, ţe před touto etapou neexistují ţádná historicky doloţená data a všechno z doby před dynastií Chan se víceméně pohybuje v říši mýtů a legend."

Přísně tajné? Nechci oběma autorům sahat do svědomí, zjišťovat, nakolik se jim opravdu jediným snímkem podařilo vykolejit pancéřový vlak archeologických dogmat, ale vyděšenost není zrovna charakteristickou vlastností Číňanů, a akademiků - odjinud - zvlášť. Snímek Bílé pyramidy je znám celá desetiletí. Byl otištěn v řadě knih a časopisů. Divil bych se, kdyby ho v Pekingu v roce 1994, kdy došlo k uvedenému setkání, archeologové viděli poprvé. Připustit lze, ţe podobné stavby povaţovali za pohřební mohyly a ne za pyramidy v pravém slova smyslu, za kopce navršené z hlíny a ne za stavby, vybudované především z opracovaných kamenných kvádrů. Hausdorf s Krassou se velmi zaslouţili o propagaci čínských pyramid, vyvolali vlnu zájmu vědců i veřejnosti, ale zcela zbytečně podsouvají čtenáři domněnku, ţe odhalili tajemství, které se oficiální místa snaţí za kaţdou cenu utajit. To sice můţe přispět k zájmu o knihu, ale s realitou se míjí pořádně zdaleka. Číňané nepopírají vše, co bylo před dynastií Chan. Naopak, na základě nejnovějších objevů dokazují, ţe dějiny Říše nebes se začaly psát jiţ před pěti tisíci lety a podle některých nálezů dokonce uţ kolem roku 8600 před Kristem. „Byli bychom si velice rádi prohlédli nejčerstvěji objevené pyramidy na severním břehu řeky Ting-che. To však bylo přes veškeré naše snaţení vyloučeno. Proto jsme si vyčlenili jeden celý den na návštěvu údolí pyramid v Mao-lingu, které leţí přesně na západ od Si-anu," píší Hausdorf a Krassa. Po hodině a půl jízdy ze Si-anu dorazili k první uměle navršené hoře. „Délku strany jsme odhadli na více neţ 200 metrů, půdorys se blíţil čtverci, stejně jako plošina na vrcholku, která měla velikost fotbalového stadionu. Její výška mohla být zhruba 80 metrů. Asi aby byl skryt její obzvlášť pyramidový tvar, byla tato největší pyramida ze všech pyramid v Mao-lingu na všech čtyřech stranách ,zalesněna'. Porost byl tvořen cypřišům podobnými stromky, které byly vysázeny nanejvýš před dvěma třemi lety. Právě tak, jak tomu bylo u pyramid v Si-anu."

41

Není se čemu divit. I mohutné stavby, vyčnívající vysoko nad povrch, pokud nejsou pouţívány, postupem času zanese prach. V sílící vrstvě se dříve či později objeví tráva, keře a stromy. Kolik mayských chrámů bylo doslova vysekáno z neprostupné dţungle? Kolik egyptských pyramid archeologové vykopali z písku a kolik dalších zůstává pod dunami? Na jednom kopci na severozápadě Sýrie se po staletí pásly ovce, neţ jakýsi pastýř při hledání zatoulaného kusu našel propadlé liščí doupě a v něm hlavu lva z bazaltu. Tak byla objevena svatyně Ain Dara. Podobné případy starověkých staveb, ukrytých v nitru zarostlé hory, najdeme na kaţdém kroku. Jejich povrch často kultivují zemědělci, kteří hledají novou půdu. Hausdorf s Krassou přesto sugerují, ţe pyramidy byly osazeny záměrně, aby se nedal rozpoznat jejich vzhled. Ne ţe by v Číně bylo zrovna málo zakázaných zón, kam nesmí vstoupit cizinec a bez zvláštního povolení ani domorodci. S fotografováním v chrámech a na archeologických nalezištích je také potíţ a jistě se tu, jako všude jinde, projevily snahy vykládat dějiny k obrazu svému. Ale tvar pyramidy určitě není v Číně tabu. Na hranicích s Koreou se dochovala stupňovitá pyramida z 5. století. Za malý poplatek si ji můţe prohlédnout kdokoli. Snad z „důvodu většího utajení" právě okolo nově objevených pyramid u Si-anu vede silnice k letišti, takţe je cizinec nemůţe minout. Potloukat se po této oblasti je opravdu zakázáno, ale především proto, ţe jde o přísně střeţenou vojenskou zónu. Jediné podezření vyvolává skutečnost, ţe čínská vláda nechce povolit průzkum těchto památek aţ do roku 2050 nebo do doby, kdy budou k dispozici šetrnější prostředky. Je za tím jen snaha ochránit vzácné nálezy, nebo něco jiného? Utopené město V roce 2003 agentura EFE vydala zprávu, ţe „... v jezeře Fu-sien v jihočínské provincii Jünnan byl objeven architektonický komplex. Na ploše 2,4 kilometru čtverečního se rozkládá osm hlavních staveb připomínajících mayské pyramidy. Tři z nich jsou poschoďové struktury spojené centrálním schodištěm, jak je to běţné v Latinské Americe. Jedna ze staveb má kuţelovitý tvar s čtverhrannou základnou, z níţ jedna strana měří 37 metrů. Další dvě jsou vyšší a jsou propojeny kamennou chodbou dlouhou 300 metrů. Odborníci povaţují celý komplex za dílo dávné civilizace, která existovala zhruba před 2000 lety v době vlády dynastií Čchin a Chan. Tým vědců v druhém nejhlubším čínském jezeře (místy více neţ 150 metrů) objevil různé pozůstatky, jeţ zřejmě potvrdí existenci starověkého města. Podle některých teorií by mohlo jít o Jü-jüan, který záhadně zmizel před stovkami let a často se o něm zmiňuje ve svých pracích klasický historik Chan Su." Zveřejnění oficiální informace o pyramidách, utopených na dně, a tedy uţ samo o sobě dokonale utajených, neodpovídá předestírané konspirační teorii. Pokud nejtajemnější ze všech čínských pyramid nebyla dosud odhalena, pak za to asi nemohou úřady a armáda, ale zcela jiné okolnosti.

42

Nepolapitelný obr Snímek Bílé pyramidy pořídil pilot U. S. Air Force James Gaussmann při letu z indického Assamu do Číny. Porucha někde nad pohořím Čchin-ling-šan jihozápadně od Si-anu ho přinutila sníţit letovou hladinu. A tehdy ji uviděl. „Letěl jsem kolem nějaké hory a potom nad rovným údolím. Přímo pod námi se tyčila gigantická bílá pyramida. Vypadala jako z pohádky. Její povrch byl třpytivě bílý. Mohl být snad i kovový nebo z nějakého druhu kamene. Na všech stranách byla úplně bílá. Nejpozoruhodnější na ní byl však vrchol; byl z materiálu, který by se snad dal přirovnat k drahokamu. Bylo nemoţné tam přistát, ačkoli bychom to rádi udělali. Tato podivuhodná stavba, tak majestátní svou velikostí, na nás hluboce zapůsobila." Viděl jsem tento snímek v různých knihách a četl přiloţenou Gaussmannovu výpověď a překvapovalo mě, jak se obojí od sebe liší a jak je moţné, ţe si toho nikdo nevšímá. „Na bočních stěnách snadno rozpoznáme stopy po erozi. Déšť a vítr způsobily na jejich povrchu během uplynulých tisíciletí znatelné změny - jsou rozbrázděny spádovitými koryty. Přesto se i dnes jasně rýsuje čtvercová podstava i malá plošinka na vrcholu," konstatuje suše Hausdorf, kdyţ popi¬suje dochovaný záběr. A tím to pro něj končí. Ano, stěny pyramidy na fotografii jsou zvrásněny, jak její úbočí bičovaly lijáky a voda vymlela v hlíně široké strouhy. Gaussmann ovšem hovoří o třpytivě bílém povrchu, který se tak leskl, aţ v něm budil dojem, ţe je zhotoven z kovu nebo nějakého leštěného kamene. Navíc na vrcholu mu cosi připomínalo drahokam. Nic z toho ale nevidíme. Proč? Zřejmě proto, ţe Gaussmannovu výpověď kdosi upravil. A tušíme, odkud mohl čerpat inspiraci. Pyramidy v Gize byly údajně pokryty velmi hladkým bílým kovem. Lidé viděli jejich lesk v zářícím slunci na stovky kilometrů daleko. Právě proto byly pyramidy nazývány světly či lampami. Obklad mohl být ze stříbra, ale s ohledem na jeho vzácný výskyt v Egyptě čistý kov pravděpodobně zastoupila slitina. Fragmenty vytvořené ze stejného materiálu můţeme ještě dnes vidět na stěnách káhirských mešit, které jsou pověstné výjimečnou blýskavostí stříbrných ozdob. Soudí se, ţe byly vytepány z materiálu strţeného z pyramid spolu s vápencovým obloţením. Podle dalších zpráv byly vrcholky pyramid ze zlata. Stejně ohromujícím dojmem působila Sluneční pyramida v mexickém Teotihuanacu. Její povrch zdobila slída, která se oslnivě třpytila. Vzdálený pozorovatel musel mít dojem, ţe stěny pyramidy jsou z leštěného kovu. Byly to zdroje, podle nichţ se dodatečně tepala Gauss-mannova výpověď, aby nabyla zajímavosti? Doplnil kdosi fotografii neznámé čínské pyramidy vymyšleným popisem? Nebo pilot líčil to, co opravdu viděl, a v tom případě je fotka falešná? Vypustila ji americká armáda, 43

aby zakryla skutečnou podobu Bílé pyramidy, po níţ moţná chtěla pátrat sama? Proč by vojáci chtěli fušovat archeologům do řemesla? Spisovatel David Hatcher Childress - ovšem bez udání zdroje - podporuje Gaussmannovo svědectví tvrzením, ţe na vrcholu Bílé pyramidy zářilo nádherně zelené světlo vydávané jadeitem nebo nějakým jiným zeleným kamenem. Nepodobá se to sdělení starého lamy N. K. Roerichovi - „... jako démant září světlo na věţi Sambhaly"? Je Bílá pyramida onou tajemnou věţí Sambhaly nebo jejím nadzemským dvojníkem? Majákem, který ukazuje cestu k podzemní říši? Majákem, jehoţ světlo se moţná rozsvěcuje jen výjimečně, aby ukázalo cestu vyvoleným? Anebo existuje ještě třetí moţnost? Poněkud šílená, ale ne nemoţná? Zopakujme si znovu, co se stalo. Na rozlehlé rovině stojí obrovský objekt ve tvaru pyramidy. Jeho stěny jsou oslnivě bílé, připomínají kov. Nejsou obrostlé vegetací ani poničené erozí. Pyramida vypadá jako z pohádky, čas ji vůbec nepoznamenal. Proč? Protoţe k tomu neměl příleţitost? Tato pyramida tam prostě nestála celé věky, ale moţná jen pár týdnů, dnů či hodin. Její výška byla 300 metrů. Délka strany základny dosahovala 450 metrů. Stačí vzít tuţku a pravítko a nestačíme se divit. Při těchto rozměrech se Bílá pyramida vůbec nepodobá těm doposud objeveným v Číně, s pozvolnými stěnami a velkou plošinou na vrcholu, ale dokonale kopíruje tvar Velké pyramidy v Gize i s jehlan ovitým vrcholem, jen je dvakrát větší - skoro na chlup. Nahoře cosi připomínalo drahokam. Byl to benben? Ona záhadná „nebeská komora", v níţ podle představ Egypťanů trůnil bůh Ra, kdyţ cestoval vesmírem ve své Hvězdné lodi ve tvaru obrovské pyramidy? Co kdyţ Gaussmann z letadla viděl „parkující" mimozemské plavidlo? V roce 1945 ho nemohlo napadnout, ţe by takové monstrum bez křídel dokázalo létat, natoţ mezi hvězdami. Objekt se věrně podobal pyramidě, a tak ho pyramidou nazval. Jeho hlášení moţná nikdo nevěnoval pozornost. Co je na fotografii, si vojenská rozvědka uvědomila aţ o pár roků později, kdyţ vypukl poplach kolem létajících talířů. A tak ji vyměnila za nějaký jiný letecký záběr, který alespoň trochu odpovídal Gaussmannově výpovědi. Američané jistě vyuţívali kaţdou příleţitost, aby zdokumentovali území, nad kterým přelétali. Museli disponovat tisíci a tisíci fotografiemi i dnes stále nedostupných oblastí. Nemohli ovšem tušit, ţe snímek „kupy hlíny" vyvolá takový poprask, protoţe o pyramidách v Číně do té doby nebylo nic známo. Nastal hon na Bílou pyramidu. Nikdo ji nemohl vypátrat, protoţe moţná uţ pár minut poté, co nad ní Gaussmann se svým strojem přeletěl, zmizela kdesi v hlubinách vesmíru. Kdyby zůstala stát osamocena uprostřed fádní roviny, neporostlá keři a stále si uchovávající svůj typický vzhled, nebyl by dávno problém takového obra odhalit satelitem.

44

45

V. Relikty E. T. Z drsné kamenité krajiny v severní části pohoří Baigong jako temné, chladné oči obrovské neznámé bytosti shlíţejí k obloze hladiny dvou vodních ploch. Čertví, koho napadlo dát jim tak pošetilé jméno - Jezera zamilovaných. Pozvat dívku svých snů na rande do tohoto pustého, neutěšeného místa, zavání hazardem. Cesty tu nevedou, kytku nenajdete, ptáci romanticky necvrlikají. Nosit milovanou na rukou je pokusem o sebevraţdu. Řídký vzduch spolehlivě přistřihuje křídla a krátí dech. Ale snést vyvolené modré z nebe by moţná šlo, ovšem před dávnými a dávnými časy. Tehdy tu prý křiţovala oblohu mimozemská plavidla. Pilot některého z nich by se snad dal přemluvit k malé soukromé zakázce a cestou z kosmu by v nákladním prostoru dopravil na zem trochu nebeské modři. Legendy místních kočovníků, mongolských a tibetských kmenů, se shodují: Od jezera vzlétali ke hvězdám neobyčejní kovoví ptáci. Strohé konstatování nelze odloţit do archivu nepodloţených zpráv. Na břehu stojí podivná konstrukce. Na přírodní skále uměle navršený pahorek ve tvaru pyramidy dosahuje výšky téměř 60 metrů. Na jeho čelní straně ústí tři jeskyně. Obě

krajní jsou silně poškozené. Utrhl se v nich strop a částečně zasypal dno. Jejich průzkum bez odstranění závalu není moţný Do prostřední, největší ze všech, se dá vstoupit trojúhelníkovým vchodem. Pískem vysypané, tedy uměle upravené dno leţí asi dva metry nad okolním terénem, strop je ve výši dobrých osmi metrů. Z něj klesá dolů roura o průměru asi 40 centimetrů a vede k vnitřnímu konci jeskyně. Druhá trubka je poloţena na dně a jen částečně vystupuje na povrch. Tucet trubek o průměru 10 aţ 40 centimetrů je zapuštěno v „hoře" a vychází z ní venku nad vchodem do jeskyně. Všude okolo se povalují zbytky dalších trubek, některé se táhnou aţ k 80 metrů vzdálenému jezeru, kde mizí pod hladinou. Část z nich má zvláštní tvar a průměr pouze dva aţ čtyři centimetry. Jiné jsou tenké jako párátko, ale přesto se ani po tak dlouhé době nezanesly. Mají uvnitř vrstvu odpuzující prach? Někde se dochovaly jen půlky. Vedle nich leţí podivně opracované kameny a kusy nějakého kovu. Trubky mají červenohnědou barvu, stejně jako místní hornina. Jsou zrezivělé, nebo zhotovené z kamene? Byly vytvořeny uměle, nebo jde o nějakou naprosto neobvyklou přírodní anomálii? V Číně rozhodně není nouze o objevy podobně tajemných předmětů, jejichţ původ není vůbec jasný.

Sopečná vejce V dubnu 2007 deník Velká epocha otiskl článek o neobyčejných nálezech v provincii Chunan.

46

„Velké mnoţství ,kamenných vajec' bylo nedávno objeveno spolu s měděným mečem na staveništi u hory Pan-teng a hory Čan-lung v obci Kung-si. Objevili je stavební dělníci při kopání základů pro dálnici. Původ vajec je v současnosti neznámý a zprávy uvádějí, ţe bude zapotřebí další odborné analýzy, aby se určilo, co vlastně představují a jaký je jejich původ. Dělníci říkají, ţe Pan-teng je jednoduše hora kamenných vajec. Při kopání základů pro silnici nalezli několik „hnízd" těchto ojedinělých předmětů. Vejce mají oválný tvar a různou velikost; nejmenší je velké jako meloun, zatímco největší asi jako velký stůl. Zvenku připomínají vejce, ale jak ukázalo bliţší zkoumání, uvnitř jsou velmi lesklá a černá. {Není tedy jisté, zda to nejsou umělé předměty, jejichţ povrch pokrytý usazeninou „zkameněl"aţ časem -pozn. aut.) Měděný meč, který stavební skupina rovněţ nalezla, váţil skoro půl tuny. {Kdo by s ním asi bojoval? Byla to pouze symbolická zbraň vystavená někde v chrámu? Zádně ruiny se ale v okolí nenašly. Nebo to byl pozůstatek něčeho, co svým tvarem meč pouze připomínalo? pozn. aut.) Naneštěstí se meč později ztratil a neexistují ţádné stopy, jeţ by vedly k odhalení totoţnosti lidí, kteří byli do krádeţe zapojeni. Po fotografické analýze geologové soudí, ţe kamenná vejce jsou vzácným úkazem rozsáhlého srůstání uhličitanových nerostů. Vytvářela se od nepatrného jádra a pomalu se nabalovala jako sněhová koule v kmitavých proudech mořské vody. Přesné sloţení a účel (Vyjadřuje slovo účel pochybnost, ţe šlo o dílo přírody? —pozn. aut.) kamenných vajec se dá určit aţ po úplném rozboru. Velký počet přírodních kamenných vajec byl také nalezen v chráněné krajinné oblasti Sennung-tia v provincii Chu-pej, která s provincií Chu-nan sousedí. Tato vejce byla rovněţ různě velká; nejmenší měla rozměr lidské dlaně, největší pak byla skoro metr vysoká. Někteří lidé je nazývají sopečná vejce. Podivné je, ţe zde během dlouhého geologického vývoje nevznikly ţádné sopečné výbuchy nebo sopečná loţiska. Navíc se vejce obvykle nacházejí přímo uprostřed usazených hornin, a tak zůstává otázkou, odkud tyto oválné předměty vlastně pocházejí." Kamenné UFO Stejný zdroj o měsíc později uvádí: „27. května 2007 bylo v okrese Šang-rao v provincii Ťiang-si nalezeno několik tuctů balvanů ve tvaru ,UFO'. Odborníci určují jejich stáří na 300 milionů let.― UFO balvany byly nalezeny v hromadě hlušiny poblíţ několika uhelných dolů. Hlušina se vyváţí z dolů při těţbě uhlí. UFO balvany mají průměr přes 1,5 metru a jsou 20 aţ 60 centimetrů tlusté. Váţí od 800 do 1000 kilogramů. Kameny ve tvaru UFO se neobjevily jen v Ťiang-si, ale také poblíţ přehradního projektu Suej-pu-ja u nádrţe Tří soutěsek v S'-čchuanu. Kaţdý váţil kolem 20 kilogramů. 47

UFO kameny našli místní obyvatelé při stavbě dálnice. Nalézaly se u Zálivu velké jeskyně v obci San-li-čcheng v Pa-tung Šuej-pu-ja. Záliv velké jeskyně se jmenuje přírodní jeskyně, z níţ vytéká čistá říčka. Kdyţ Siang Č'-jü z vesnice Čchi-cu odpaloval horniny v jednom úseku dálnice, nalezl tyto podivné kameny. UFO kameny byly pravidelně vyrovnané jeden za druhým asi půl metru od sebe. {Pochopil někdo, co představují? Chtěl tím naznačit, ţe pozoroval celou letku podobných objektů? pozn. aut.) Kameny mají údajně velmi tvrdý povrch a výrazně se liší od hornin v této oblasti. UFO kameny od Tří soutěsek se podobají rytinám létajícího stroje, který v roce 1803 přistál na moři u japonského městečka Harajodori poblíţ Tokia. Poměrně malé plavidlo mělo několik okének a dvířka, kterými vystoupila ţena se zářivě bílou pletí a oslovila místní rybáře neznámou řečí. Pozůstatky mimozemské civilizace Tajemnou pyramidu s trubkami, kterým čínský tisk přezdívá „relikty E. T", spatřili jiţ v roce 1998 američtí paleontologové, kdyţ v krajině pátrali po zkamenělinách dinosaurů. Svůj objev ohlásili místní správě oblasti Delingha, ale několik let mu nikdo nevěnoval pozornost. Pak se na místo vydal novinář Je Zu s několika kolegy. Po celodenní jízdě kamenitým terénem dorazili k jezeru. „Bylo to jako peklo," uvedl později Je Ţu. „Nic tam nerostlo." A na dotaz, zda jde o důkaz mimozemských aktivit, odpověděl pragmaticky: „Neexistuje obecná odpověď, která by v blízké budoucnosti uspokojila všechny. Osobně si však myslím, ţe jde pouze o neobvyklý geologický úkaz. Proč by mimozemšťan chodil na takové hrozné místo? Nic tam není." V červenci roku 2002 pyramidu a její okolí pečlivě zkoumala výprava devíti čínských vědců. Jejich rozbory ukázaly, ţe nalezené předměty obsahují 30 procent oxidu ţelezitého, velké mnoţství oxidu křemičitého a také oxid vápenatý. Osm procent sloţení materiálu se nepodařilo identifikovat. Jde o prvky, které nepocházejí z naší planety? „Vysoký obsah oxidu křemičitého a vápenatého mohl vzniknout dlouhým vzájemným působením ţeleza a pískovce. To by ale znamenalo, ţe trubky byly vyrobeny před velice dlouhou dobou," prohlásil inţenýr Liu Šao-lin z tavírny rud Xitie San, kde se prováděly první studie. Odmítá ale odhadovaných 30 tisíc let a kloní se spíše ke kratší době, zhruba pěti tisícům let. V té době ale lidé ještě ţelezo netavili. Vyrobil tedy trubky někdo jiný? Tajný kosmodrom? Stará místní legenda naznačuje, ţe pyramida byla odpalovací rampou nějaké vesmírné civilizace. Někde tomu tak snad bylo. Zvlášť v Mezopotámii, v Mexiku a v některých dalších lokalitách, kde se dochovaly zikkuraty a pyramidy s plochým vrcholem, k němuţ vede rampa a schodiště. Mimozemské koráby pravděpodobně přistávaly a parkovaly na střechách těchto

48

speciálních věţových kosmodromů, které byly teprve postupem času přebudovány na svatyně a jejichţ mladší napodobeniny jiţ rovnou slouţily jako chrámy. V knize Mexické záhady jsem vyjmenoval pět hlavních výhod, které asi stály za tímto rozhodnutím. Pro pyramidu v pohoří Baigong neplatí ani jedna. 1) Létající stroj na desítky metrů vysoké pyramidě není vystaven přílišnému zájmu okolí. Zvědavci na něj prostě nedohlédnou a nemohou ani sledovat, co se kolem něj děje. Pohoří Baigong patří k nejopuštěnějším místům na světě. Nikdy zde nestálo ţádné město ani nemělo trvalé osídlení. Dodnes tu nespatříte ani ţiváčka kromě několika nomádů, kteří se čas od času mihnou na obzoru. Dokonce i zvířata jako by se z tohoto nehostinného koutu stáhla. Nebylo a není se před kým skrývat. 2) V případě nebezpečí lze plavidlo bez většího úsilí bránit. Uhájit úzké schodiště je daleko lehčí neţ čelit útoku ze všech stran. Na vrchol této pyramidy nevede ţádné schodiště ani rampa. Přistání na nerovném povrchu by bylo více neţ obtíţné. 3) Rozlehlé útroby kosmodromu jsou ideální místo pro potřebné zázemí. Lze v nich zřídit „velín", naprosto utajený „hotel"pro posádku, skladiště i kontaktní místo pro styk s pozemšťany (posvátný prostor vyhrazený pouze veleknězům). To platilo u zikkuratů a pyramid s rozlehlým a často velmi členitým vnitřním prostorem. Zde jsou jen tři malé jeskyně. 4) Obrovská stavba, která se zcela vymyká svému okolí, je i při pohledu shora skvělý orientační bod v jednotvárné šedi pouště nebo zeleném moři dţungle. Pilot i bez dalších navigačních pomůcek ihned rozezná, ţe je na místě. Pyramida se příliš neliší od okolí, splývá se skalnatou kra¬jinou. 5) Letištní plochu není nutné udrţovat. Nehrozí zavátí pískem nebo zalití vodou při prudkých deštích. Písek ani ničivé deště se v okolí nevyskytují.

Zkrátka tato pyramida se jako kosmodrom rozhodně nehodí. Musela mít jiný účel. Coţ ovšem nevylučuje, ţe nad ní nelétaly neznámé objekty. Asi 70 kilometrů odtud byla zřízena astronomická observatoř Čínské akademie věd. Celá oblast je ve velké nadmořské výšce s nízkou hustotou vzduchu, který navíc není znečištěn průmyslovými exhaláty ani světly velkoměst a umoţňuje dokonalé pozorování vesmíru. To přispělo k rozšíření teorie, ţe pyramida je vlastně starodávná hvězdárna.

49

Dovedu si představit, ţe z jeskyní se k povrchu pyramidy jako tubusy dalekohledů táhnou přímky trubic, jimiţ lze sledovat vţdy jen úzce vymezené oblasti noční oblohy. Jenţe trubky v jeskyni vedou kamsi do nitra stavby a ty, co ústí na povrchu, nemíří k nebesům. Kde je jejich druhý konec, můţeme jen hádat. Prostě koukat se dalo jen do temna. Jaká technologie byla pouţita k zapuštění trubek? Byly jejich rozvody kladeny postupně, jak pyramida rostla do výšky? Ta nepřeberná změť, která se dochovala na povrchu a v okolí stavby, připomíná spíše průmyslový objekt. Kdo kdy navštívil rafinerii či chemické závody s mnoţstvím rour a trubic, pochopí, kam mířím. Vyrábělo se zde něco? Nápovědu moţná skrývají tenké trubky, které vedou od pyramidy aţ pod hladinu jezera. Přiváděly vodu? Pokud ano, tak rozhodně ne k pití. Leda by se na ni těšily nějaké mořské bytosti. Voda v jezeře je totiţ slaná. Jeho dvojče, sousední nádrţ, ale musí být napájeno z jiného zdroje. Má totiţ vodu sladkou a pitnou. Proč pyramida nestojí u tohoto sladkého jezera? Hraje slanost vody nějakou roli? Byla vyuţívána k chemickému procesu, nebo se naopak právě do ní odvádělo něco z pyramidy, protoţe stavitelé nechtěli zničit „pitné" jezero? Kaţdá pyramida je zdroj zvláštní energie. Nemohla být nám neznámým způsobem koncentrována, odváděna do jezera a tam dále vyuţívána? Není pravé tajemství ukryto na jeho dně, na ponořeném konci trubek?

Létající talíře v pravěku V červnu roku 1962 otiskl německý časopis Das Vegeta-rische Universum vzrušující článek: „V pohraničním území mezi Tibetem a Čínou leţí skalnatá oblast pohoří Bajan Kara Ula. Jiţ v roce 1938 zde byly nalezeny pozoruhodné popsané tabulky a hieroglyfy. Lidé, o jejichţ vzhledu mají čínští vědci jen slabou představu, před několika tisíci lety vyřezávali ploché talíře z nejtvrdší ţuly pomocí obdivuhodných, nám neznámých přístrojů. Celkem 716 kamenných talířů nalezených v jeskyních hodně připomíná gramofonové desky s otvorem uprostřed. Od tohoto otvoru se k vnějšími okraji táhne dvojitý zářez spirálovitého tvaru. Přitom se nejedná o zvukové rýhy, nýbrţ o nejzvláštnější písmo, jaké kdy bylo v Číně a vůbec na světě objeveno.

Trvalo přes dvě desetiletí, neţ archeologové a znalci starých písem a hieroglyfů dokázali písmo v rýhách rozluštit. Obsah je tak šokující, ţe Akademie starověké historie z Pekingu nechtěla vůbec zprávu profesora Tsum Um-nuje zveřejnit. Se čtyřmi kolegy se tento archeolog shodl na tom, ţe vyryté písmo informuje o kosmických lodích, které musely existovat před 12 000 lety,' říká doslova. ,Národ Dropa přišel z oblaků na svých vzdušných vozidlech. Desetkrát se muţi, ţeny a děti národa Kham do východu Slunce schovávali v

50

jeskyních. Pak porozuměli znamením a viděli, ţe národ Dropa tentokrát přišel s mírovým úmyslem...' Nálezy pozůstatků po Dropech a Khamech byly v jeskyních pohoří zaznamenány jiţ dříve. Archeologové však dodnes nedokázali tyto 130 centimetrů vysoké tvory antropologicky zařadit. Neexistuje ţádná podobnost s Číňany, Mongoly nebo Tibeťany. Lze samozřejmě argumentovat, ţe si před několika tisíciletími kronikář národa Kham dovolil zaţertovat nebo ţe se v případě ,vzdušných vozidel' jednalo o pověru. Co však potom mají znamenat výpovědi jiných hieroglyfů, které jsou ţalozpěvem o tom, jak byla ,vlastní vzdušná flotila' při přistání v těţko přístupném pohoří zničena a neexistovaly pro¬středky ani způsob, jak postavit novou? {Kham byl zároveň starý název Egypta, jenţ svou minulost také spojoval s bytostmi, které sestoupily z nebes. Je to pouze náhoda?'-pozn. aut.) Hieroglyfy z pohoří Bajan Kara Ula připadají čínským archeologům tak záhadné, ţe se k nim z vědeckého pohledu vyjadřují jen velmi opatrně. Z kotoučů byly seškrabány částečky a poslány do Moskvy k určení stáří pomocí radioaktivního uhlíku. Přitom byl učiněn senzační objev: tabulky obsahují velké mnoţství kobaltu a kovů. Při testu celé tabulky oscilografem se ukázal překvapivý rytmus oscilace - jako by byly kotouče s písmem kdysi,nabité' a slouţily jako elektrické vodiče. Nikdo dnes nemůţe říci, co se za tabulkami s ,rýhovým' písmem z doby před 12 000 lety skrývá. Domněnky by byly příliš odváţné a neobjektivní. Existuje ovšem stará čínská pověst o malých hubených ţlutých lidech, kteří ,přišli z oblaků a které pro jejich ošklivost {neobvyklé široké hlavy a pavouci těla) vyhubili muţi s rychlý¬mi koňmi' {Mongolové?). V jeskyních se skutečně našly zbytky hrobů a koster z doby před 12 000 lety. Nálezy, označované jako rasa Dropa a Kham, skutečně vykazují obrovské lebky a útlou stavbu těla. V prvním čínském archeologickém hodnocení je řeč o ,vymřelém druhu horských opic'. Ale slyšel někdy někdo o umělých ,opicích hrobech' a o ,opičích tabulkách s písmem'? V roce 1940 se archeologovi Či Pu-tejovi za takovéto vysvětlení vysmála celá Asie. Či Pu-tej se ovšem bránil verzí, podle které zbytky koster patří opicím a tabulky s písmem odloţily do jeskyní pozdější ,kultury'. Je to všechno trochu zamotané. Ale to nijak záhadu z Bajan Kara Uly nezmenšuje. Je o to sloţitější, ţe stěny jeskyní nesou vyryté kresby kotoučů s písmem, vícekrát znázorňují vycházející Slunce, Měsíc, hvězdy a mezi tím celé roje objektů elegantně se blíţících k pohoří Země."

Na vlnách rozporů Tento článek vyvolal a ještě po dalších desetiletích stále vyvolává bouřlivé reakce a spory. Erupce nadšení vesměs amatérských badatelů se střetávala s intrikami a zarputilým mlčením úřadů. Číňané popřeli, ţe by kdy u nich byly podobné disky nalezeny. Sílilo podezření, zda senzační zvěsti o objevu nemají křídla pověstné novinářské kachny. Ale pak přišel zlom. 51

V roce 1974 dva exempláře těchto písmem pokrytých kotoučů vyfotografoval rakouský inţenýr Ernst Wegerer. Disky se v té době nacházely v muzeu Pan-pcho. Krátce po zveřejnění jejich snímků byly převezeny neznámo kam. Oficiální místa ale odmítla o celé záleţitosti podat jakoukoli zprávu. V poušti Gobi při standardním výzkumu Rusové nalezli UFO o průměru 25 metrů a v něm 14 malých stvoření. Na jejich útlých tělech spočívaly neúměrně velké hlavy. Pozůstatky stroje i posádky byly v neuvěřitelně dobrém stavu. Vědci, zkoumající suchým horkem zcela vysušená těla, dospěli k názoru, ţe k havárii došlo před 12 000 lety. Jak bylo v Sovětském svazu zvykem, objev byl ihned opatřen nálepkou Přísně tajné. Strohé informace prosákly na veřejnost jen díky dr. Valentinu Turonokovi. V roce 1978 vyšel deník tehdy jiţ zesnulého Angličana dr. Robina Evanse. Tento dobrodruh a badatel cestoval v polovině čtyřicátých let přes Tibet do hraniční oblasti provincií Čchingchaj a S'-čchuan. Právě tam měl být nový domov Dropů. {Evans ovšem tento lid označuje jako Dzopa. -pozn. autora.) Jiţ na hranicích se setkal s prvními reprezentanty tohoto národa, který se výrazně liší od okolního obyvatelstva. „Byli vysocí asi 120 centimetrů, velmi bledí, měli podlouhlé šikmé oči a široká ústa s tenkými rty." Byl přijat pohostinně, a dokonce dostal přidělenou dívku Loren-La, která ho vyučovala místní řeči. Z jeho dlouhých rozhovorů s obyvateli vesnice vyplynul ne vţdy jasný obraz pohnuté minulosti. Sami Dropové si zřejmě nejsou jisti, kým jsou a odkud přišli. {Pokud není na vině Evansova chabá znalost jazyka. pozn. aut.) Podle jedné verze přiletěli z páté planety, která obíhá kolem Siria v souhvězdí Velkého psa. Jiní stařešinové hovořili o Vlasti ctihodného národa leţící ještě hlouběji ve vesmíru. První kontakt se Zemí nastal před dvaceti tisíci lety. Kolonizátoři zde zaloţili stanici a pak se vrátili domů, kam dorazili aţ po vystřídání mnoha generací. V roce 1014 se kosmická loď Dropů objevila znovu. Přistání se nepovedlo. Posádka ale přeţila a z havarovaného stroje zachránila mimo jiné i informační kotouče. Trosečníci se ubytovali v jeskyních, kam také pochovávali své mrtvé. Ke kaţdému z nich pokládali kamenný disk s runovým písmem. Na stěny slují malovali zprávu o svém osudu jako vzkaz pro další generace a případné nové příchozí z mateřské planety. Vyuţívali svých znalostí medicíny a pomáhali léčit místní obyvatele. To přispělo ke sblíţení. Ţivili se také obchodem. Po několika letech smíru vypukl konflikt se skupinou Tibeťanů. Mnoho Dropů a jejich potomků padlo v boji. Přeţilo jen asi třicet rodin. Bývalí meziplanetární letci postupně zapomínali své znalosti a degenerovali. Zachovali si jen trpasličí vzhled. Evansovy informace se v mnoha údajích liší od poznatků archeologů, ale nesporně podporují podezření, ţe na zemi dodnes ţijí potomci příchozích z kosmu. Otázkou zůstává kde. 52

Vesnice vesmírných trpaslíků Pátrání po kmeni Dropů ztěţuje okolnost, ţe do řady oblastí Číny je cizincům stále vstup zakázán. Oficiálně tento kmen ani není na seznamu etnických skupin. V roce 1995 vyšel ve Vídni pozoruhodný článek Lucretie Williamsové: „Mezi rýţovými a bambusovými poli leţí v čínské provincii S'-čchuan vesnice trpaslíků. Ţije zde sto dvacet lidí, většina dospělých měří méně neţ 115 centimetrů, nejmenší dokonce jen 63,5 centimetru. Jezdí na dětských kolech, domy ve vesnici jsou jako pro panenky: malé dveře, nízké schody, krátké postele. Pro odborníky jsou tito trpaslíci záhadou. Běţně se s vrozenou poruchou růstu rodí pouze jedno z 20 000 dětí. Někteří vědci se domnívají, ţe trpasličí vzrůst je následkem zamoření ţivotního prostředí, jiní jsou názoru, ţe růst vesničanů brzdí jeden určitý gen." Provincie S'-čchuan je právě ta oblast, kterou při své cestě k Dropům navštívil dr. Evans. Není vesnice trpaslíků místem, kde přeţili vzdálení příbuzní vesmírných ztroskotanců? Není to sídlo tolik hledaných Dropů? Lovci z neznáma Na okraji dnešního hlavního města Mexika, v těsném sousedství olympijské vesnice z roku 1968, se rozkládá pyramida Cuicuilco. Navzdory snadné dostupnosti ji turisté většinou opomíjejí. Zarostlá trávou a kaktusy byla dlouho povaţována za přírodní pahorek. Při pohledu shora vypadá jako obrovský létající talíř. Má téměř dokonale kruhový tvar o průměru 130 metrů. Původně dosahovala výšky 30 metrů. Dneska je vinou eroze a špatných pokusů o rekonstrukci o čtvrtinu niţší. Geologické metody prokázaly, ţe vznikla jiţ před osmi a půl tisícem let a moţná ještě o něco dříve. Vyslouţila si tak titul nejstarší pyramidy v Mexiku. Kdo ji ale postavil, kdyţ se v té době po krajině údajně proháněli jen primitivní lovci? Proč k ní vedla dokonalá betonová silnice? Co po ní jezdilo, kdyţ kolo bylo údajně naprosto neznámý pojem a tak to zůstalo aţ do příchodu Španělů? Kdyţ v roce 1959 udeřilo zemětřesení na čínskou provincii Hunan, ukázalo se, ţe neobvyklá kruhová základna pyramidy Cuicuilco nebyla jediná na světě, jak se soudilo. Sesuvy půdy na skalnatém ostrůvku Jou-tcho uprostřed jezera Dongting odkryly zbytky tří „kulatých" pyramid. Podle propočtu profesora Čhi-pen-Laje z pekingské Akademie pro výzkum starověku dosahovaly původně výšky aţ 300 metrů. Celá lokalita musela být sídlem velmi staré a velmi vyspělé civilizace. Kdyţ výzkumný tým vstoupil do systému chodeb připomínajících rozvody potrubí, nalezl všechny jejich konce zanesené nesmírně drobným ţulovým prachem slisovaným do „hmoty" tvrdosti ocele. Způsobil to nějaký přírodní proces, nebo byly chodby záměrně zapečetěny?

53

„Při zkoumání zděného obranného valu, který klesl do jezera, objevili vědci neznámé jeskyně. Přivolaní potápěči narazili v hloubce třiceti metrů na labyrint vedoucí do ţulového masivu," upozorňuje J. Buttlar v knize Mimo prostor a čas. „Hladké stěny labyrintu jsou vyzdobeny rytinami udivujícími dokonalostí a musely být do ţuly vyryty před mnoha tisíciletími mimořádně ostrými nástroji. Jednoznačná lovecká scéna ukazuje muţe pronásledující prchající kořist hlaholem rohů či trub, kdeţto jiná rekonstruovaná kresba zobrazuje lovce mířící na zvěř značně moderně vypadajícími zbraněmi z podivných létajících objektů. Jedna obzvláště zajímavá rytina představuje deset koulí seskupených v různých vzdálenostech od větší koule uprostřed. Třetí a čtvrtou kouli spojuje jakási vlnovka. Kdyby těch koulí nebylo deset, připomínaly by naši Sluneční soustavu." V tomto případě by to představovalo spojení Země (třetí koule) s planetou Mars (čtvrtá koule). Podobnou rytinu zanechali původní obyvatelé Austrálie v Kimberley. Jen vlnovku nahradil bumerang.

Lama a bytost z neznáma Sovětští vědci studují v tibetských klášterech. Tato věta zavání protimluvem. Marxistická dogmata, ve 20. století halasně vytrubovaná z Moskvy do světa nejen zpoza řečnických pultíků, ale především válečnou polnicí, neladí s tajemným světem osvícených lamů a jejich mystických nauk. A přesto... Ten, kdo ví, jak sovětskou armádu, rozvědku i politiky zajímaly paranormální jevy a jejich případné „praktické" vyuţití v boji s nepřítelem, se nediví. Je tichým tajemstvím, ţe se mnohé mezinárodní půtky změnily ve válku mágů, a to nejen na bitevním poli, ale třeba i při šachových zápasech o titul velmistra, kdy protivník sovětského šampióna býval ovlivňován působením psychických sil. Italský autor Peter Kolosimo zaznamenal příběh delegace sovětských vědců, kteří v roce 1959 navštívili klášter Gan-dán, vzdálený asi 60 kilometrů jiţně od Lhasy. Mimo před¬stavené a řadu mnichů se tu setkali i s lamou, který byl pevně přesvědčen o existenci inteligentního ţivota na jiných planetách a věřil, ţe za určitých okolností je moţné s obyvateli cizích světů navázat kontakt. Uvolil se uskutečnit zvláštní experiment. Vybral si dva členy delegace a prováděl s nimi koncentrační cvičení. Zároveň jim předepsal dietu, kterou musejí dodrţovat. Po několika dnech vyzval oba Rusy, aby ho následovali do jeho cely. Usadili se okolo jakéhosi přístroje, který vydával tichý táhlý tón. Nějaký čas se nedělo nic. Pak se uprostřed místnosti objevila mlha. Nepatrné cáry houstly, aţ se stmelily v mléčně bílý oblak. Z něj se vynořila tvář a postupně i tělo neznámé bytosti podobné člověku. Postava stála vzpřímeně a bez hnutí. Ţivá, a přitom strnulá vypadala děsivě. Před ní se zhmotnil pohyblivý model naší Sluneční soustavy - Merkur, Venuše, Země a ostatní planety obíhaly kolem mateřské hvězdy. A bylo jich celkem deset. Za oběţnou dráhou Pluta (v roce 2006 se astronomové shodli, ţe 54

toto těleso uţ nebudou povaţovat za planetu — pozn. autora?) krouţil ještě jeden objekt. Pak se výjev rozplynul. Rusové si nedokázali vysvětlit, co vlastně viděli a lama jim k tomu odmítl cokoli sdělit. Nelze vyloučit, ţe je zajímavá historka zcela vymyšlená nebo notně překroucená. Pokud se ale opravdu udála přesně tak, jak je popsána, nabízí se hned několik vysvětlení. Jedno fantastičtější neţ druhé. První část příběhu naznačuje, ţe kontakt s neznámou bytostí byl navázán ryze spirituální cestou, anebo šlo o podvod. Lama si vybírá schopné adepty, které připraví na nadcházející mystický záţitek koncentračním cvičením a dietou. Ve své cele hosty zhypnotizuje a záţitek, který se nikdy nestal, jim vsune do paměti. Otázka je, proč by to dělal. Chtěl cizincům dokázat, ţe Tibet je skutečné centrum magie? Byl to ţert, jakási obdoba iluzionistických kousků, kterými někteří indičtí svatí muţové - sadhuové ohromují západní turisty? Existovala ona tajemná bytost sama o sobě? Byla plodem magického rituálu nebo neznámé duchovní techniky? Jiţ celou řadu staletí mnoho médií tvrdí, ţe kdyţ se dostanou do transu, mohou zhmotnit duchovní formy tvořené ektoplazmou - záhadnou ţelatinovou, mléčně zbarvenou substancí, která v průběhu seance vychází médiu z úst. Nejúţasnějších výsledků dosahovalo polské médium Franěk Kluski. Při svých veřejných vystoupeních předváděl všechny moţné druhy výjimečných úkazů. Zhmotnil zvířata i lidem podobné tvory, které bylo moţné vidět, slyšet, cítit, dotýkat se jich a dokonce je i fotografovat předtím, neţ zmizely. Karl P. N. Shuker o tom napsal: „Byl například schopen zhmotnit velkého okřídleného ptáka, který byl 30. srpna 1919 vyfotografován, jak sedí na jeho rameni. Křídla měl roztaţená a rozhlíţel se po pobaveném publiku na seanci ve Varšavě. Tento pták se prý podobal jestřábovi nebo sově, ale ve skutečnosti jej lze identifikovat jako lelka lesního. Je to pták, který se ţiví hmyzem, je velmi plachý, pohybuje se hlavně v noci. Říká se mu také kozodoj nebo caprimulgid. A na celém světě existuje v mnoha druzích. Někdy se Klus-kého okřídlená materializace dokonce vznesla do vzduchu, obletěla rychle místnost a přitom velmi slyšitelně tloukla křídly do stropu a do zdí; potom náhle zmizela. Druhým výtvorem Kluského byl neméně dramatický a rtuťovitý tvor, kterého účastníci Kluského seancí popisovali jako lvici či lva bez hřívy. Podle zprávy, jeţ byla publikována v časopise Psychic Science v dubnu 1926, byl tento tvor ţlutohnědě zbarvený a velikostí připomínal vzrostlého psa. Měl zářící kočkovité oči, tlamu plnou velkých zubů a štíhlou šíji. Byl ještě extrovertnější neţ ektoplazmatický kozodoj, dokonce s oblibou olizoval přítomné na seanci svým vlhkým drsným jazykem a také z něj byl někdy cítit pronikavý, evidentně kočkovitý zápach. Snad nejvíce šokujícím aspektem těchto materializací bylo, ţe i poté, co seance jiţ skončila, přítomní zůstali přímo ,prosákl" tímto štiplavým pachem, jako kdyby byli dlouhou dobu zavřeni v nějakém zvěřinci s divokými zvířaty."

55

Snad nejproslulejším členem Kluského manéţe se stala šourající se humanoidní postava, jíţ se říkalo Pithecantropus - s vágním odkazem na prastaré předky lidstva. Plukovník Norbert Ocholowicz, který se zúčastnil Kluského seance, na níţ byla tato bytost vyvolána, ji popsal jako jakousi opici s nízkou (ale dobrodušnou) inteligencí a obrovskou silou. Kdyţ shrnul svá pozorování, Ocholowicz řekl: „Ta bytost mohla snadno pohybovat po místnosti s těţkou knihovnou plnou knih či zvednout pohovku nad hlavy přítomných anebo zvedat nad hlavu nejtěţší osoby i se ţidlemi, na kterých seděly." Byl lama podobně vynikající médium jako Kluski? Vytvořil ve své cele stvoření z ektoplazmy? V dobře utajených kryptách některých tibetských klášterů jsou údajně pohřbena těla mimozemšťanů. Vyvolal lama ducha některého z nich? Postava se přece doslova zmaterializovala z mlhy. Pozorovali Sověti přízrak, nebo naprosto reálnou bytost? A co kdyţ obojí? Co kdyţ spatřili mimozemšťana, jehoţ organismus připomíná spíš zjevení, fluidum, neţ tvora z masa a kostí? Před více neţ dvěma sty lety vyšla kniha H. Wolfa Curio-sitáten, v níţ je zařazen text z roku 1616. Je to pozoruhodný popis bytostí, které se v německém originále nazývají Geis-tenGenien, coţ lze přeloţit jako geniální duchové. „Geisten-Genien jsou velmi podobní lidem, ale přesto nejsou lidmi pocházejícími od Adama, nýbrţ jsou bytost¬mi velmi odlišnými jak od lidí, tak i od zvířat. Neboť jest maso, z něhoţ se skládají bytosti ţivé, dvojího druhu; jedno pochází od Adama, našeho praotce, druhé ale nikoli. Maso pocházející od Adama je hrubé, je to prostě zcela obyčejné maso hmatatelné, zemského původu. To druhé maso, jeţ nepochází od Adama, je maso subtilní, nehmatatelné a není také uděláno z hlíny. Proto mohou tvorové mající toto maso prostoupit zdivem, dveřmi a podobně, bez jakýchkoli překáţek, aniţ by tím něco poškodili. Mají jiného praotce a jsou současně lidmi i duchy. Od duchů skutečných se liší i tím, ţe jsou z masa a kostí, ţe plodí děti, jedí, pijí. Mluví a jednají jako lidé, ale rychlí jsou jako duchové, jsou proto bytostmi do jisté míry duchovními i lidskými. Nemají duše jako lidé, ale jsou lepší, neboť jsou rovni duchům." To není katalogová definice nadpřirozených zjevení ze světa mrtvých. Téměř kaţdá věta odpovídá současným popisům humanoidních bytostí z kosmu. Také jim, jak se zdá, nedělá problém procházet zdmi a zamčenými dveřmi, světélkovat nebo se měnit v čirou energii. Jsou duchovní i hmatatelné zároveň. Text nás zavaluje dalšími šokujícími údaji - „jejich maso není uděláno z hlíny". Je tím naznačeno, ţe se neskládají z prvků obvyklých na Zemi? „Mají jiného praotce." Další zjevný odkaz o zcela jiné rase a z pohledu počátku 17. století velmi odváţné tvrzení. Nejsou to ţádné přízraky ze světa duchů, ale tvorové, kteří jedí, pijí a mluví jako lidé. Za hlavní odlišnost je povaţována jejich rychlost. Rychlost čeho? Pohybu v UFO? Nebo jsou 56

schopni teleportace? Dovedou svá těla v okamţiku přemístit z místa na místo? Dokazuje to pomalé vytváření postavy z mlhy? Skládala se z částic, na něţ se musela rozloţit při přesunu? Přivolal neznámou bytost lama telepaticky, nebo k tomu pouţil onen neznámý přístroj vydávající tichý táhlý tón? Byl to telefon do jiného světa? Nesehrával mnohem důleţitější roli, neţ se zdálo? Nemohl to být mimozemský trojrozměrný televizor? Viděli Sověti záběry přenášené odněkud z neznáma a promítané do cely v podobě hologramu? Nebo šlo o promítačku s jedinou starou nahrávkou, kterou „kdosi" v klášteře záměrně zanechal a naučil mnichy ji obsluhovat? Výjev by pak byl ryze technický produkt. Nutil lama vědce ke cvičení a dietě, aby mohl předstírat, ţe jde o mystickou cestu poznání, a nemusel odhalit, k čemu přístroj slouţí?

VI. Poplach na obloze „Američan přeletěl na ţidli nesené balónky 310 kilometrů," hlásaly v půli července roku 2007 světové tiskové agentury. Kent Couch z Oregonu si vybral opravdu netradiční dopravní prostředek. Zahradní ţidli, k níţ se připoutal, vznesl hrozen balónků naplněných heliem. Poháněn příznivým větrem, odváţný aviatik za devět hodin uletěl 310 kilometrů. Do sousedního Idaha, kam měl namířeno, se ale nedostal, přistál nedaleko jeho hranic. Kent Couch nebyl první, kdo se pokusil překonat zemskou přitaţlivost doslova jen se zadkem přilepeným k sesli. Kolem roku 1500, za vlády dynastie Ming, se k obdobnému pokusu odhodlal váţený občan a fanatický astronom Wan Hu. Chtěl se přiblíţit ke hvězdám a odhalit jejich tajemství. Pomoci mu měl rozvinutý „raketový průmysl". Číňané podle některých pramenů jiţ v 1. století vynalezli prvního předchůdce střelného prachu. Později ho vyuţívali nejprve k ohňostrojům a pak jako nevídanou zbraň. V rukopise z roku 1045 nacházíme kresby zvláštních šípů. Pod jejich hrotem visela zaslepená trubka naplněná zápalnou směsí. Tento primitivní motorek zvyšoval rychlost i dolet šípu, který navíc v místě dopadu vyvolal poţár. K prvnímu bojovému pouţití došlo údajně roku 994, ale aţ za dynastie Sung, počátkem 13. století, se šípy uměly „pohybovat samy". Ověřená informace z roku 1232 hlásí, ţe v bitvě u Kai-Keng (dnešní Peking) Číňané pouţili proti nájezdníkům palbu „ohnivých šípů" opatřených bambusovou tyčí jako stabilizátorem. Mongolské hordy to asi dost zaskočilo. Wan Hu přemýšlel, jak vyuţít sílu raket jako pohonu. Zavěsil své křeslo na papírové draky, zřejmě proto, aby si zajistil hladké přistání. Ke křeslu připevnil sedmačtyřicet raket. Posadil se do něj a poručil sluhům, aby rakety zapálili. Sotva to udělali, uprchli do bezpečné vzdálenosti. Nastal obrovský výbuch. Okolí zahalil hustý kouř. Kdyţ se rozplynul, vesmírná loď i její pilot byli pryč. Zmizeli a uţ je nikdo nespatřil. Tělo prvního čínského astronauta se jistě ke hvězdám nedostalo, ale jeho smělá duše mezi nimi jiţ dávno putuje. Není ovšem jasné, zda příběh Wan Hua není pouhý výmysl Američana H. S. Zima, který ho jako první zveřejnil v roce 1945. V dobových kronikách o něm totiţ nenajdeme nic. Zato o 57

jiných, úspěšnějších a ještě mnohem starších leteckých konstruktérech máme přehršel podrobných zpráv. Létající národ „Či-Kungové jsou lidem na vysoké kulturní úrovni. Znají mnoho věcí, které zůstaly ostatním národům skryty. Ve velkých vozech cestují rychlostí větru vzduchem. Za vlády císaře Tanga přinesl západní vítr jeden takový vůz aţ do Ju-čou (dnešní provincie Chu-nan), kde přistál. Tang nechal vůz rozebrat a ukrýt, neboť lid snadno uvěřil nadpřirozeným věcem a císař nechtěl své poddané zneklidňovat. Návštěvníci zde zůstali deset let. Potom sestavili svůj létající vůz zase dohromady, přijali četné dary od císaře a odletěli se silným východním větrem pryč. Dobře dojeli do země Chi-Kung, vzdálené 40 000 li, na druhé straně Nefritové brány. Víc uţ o nich není známo," zaznamenal starý letopis. Císař Tang vládl v letech 1751 aţ 1738 před Kristem. Podle jiného zdroje byl korunován jiţ o 15 let dříve. Na velká shromáţdění, která se na oslavu jeho nástupu na trůn konala, přiletěla i delegace Chi-Kung. Někteří autoři je povaţují za mimozemské návštěvníky, ale čínský kronikář Kuo Pcho nám o jejich vzdušných plavidlech sděluje: „Obdivuhodná je dovednost tohoto lidu. V souvislosti s větrem zapojili svůj rozum a vynalezli létající vůz, který během cesty neustále stoupal a klesal, aby je přine¬sl jako hosty k císaři Tangovi.― To není popis meziplanetárního stroje. Zvláště kdyţ historik Ko-hung ze 4. století dodává: „Měli létající vozy, zhotovené ze dřeva jujuby a volské kůţe. Poháněly je obracející se lopatky." Byly to první vrtule na světě? S Chi-Kungy je spojena ještě jedna záhada. Číňané je nazývali Jednorukými. Moderní překlady se přiklánějí spíše k pojmu Divnorucí. Co to znamená? Měl tento národ nějakou vrozenou anatomickou anomálii? Prováděl na svých rukou umělé zásahy, které končetiny deformovaly? Kde se nacházela jeho vlast, vzdálená 40 000 li? Tato stará čínská míle představovala 0,6444 kilometru. Chi-Kungové by tedy museli sídlit ve vzdálenosti 26 000 kilometrů, coţ je ovšem více neţ polovi¬na obvodu Země. Zmínky o Jednorukých se objevují i v italských pověstech, především z oblasti Dolomitů, ale i tam se o nich hovoří jako o cizincích, kteří dorazili ze vzdáleného ostrova. Zemi Chi-Kung musíme hledat někde podstatně blíţe. Její obyvatele přinesl západní vítr. Tímto směrem leţí Indie, jejíţ historie se zprávami o létajících strojích jen hemţí. Také tam byla silně zakořeněna tradice mrzačení těl. Z jednoho letopisu se dozvídáme, ţe Chi-Kungové po návštěvě císaře Tanga dobře dojeli domů. Mohli bychom to povaţovat za vymyšlený pohádkově šťastný konec. Ale další kronika sděluje, ţe Chi-Kungové přiletěli na oslavy. Museli o nich tedy vědět. A to nebylo moţné, pokud by pocházeli ze zcela neznámé říše na druhém konci světa. I kdyţ jejich země byla od Číny vzdálená, přece jen musel existovat alespoň občasný kontakt.

58

UFO, kam se podíváš Ku Jing si sluţbu v oddíle průzkumníků představoval úplně jinak. Doufal, ţe se bude za temné noci plíţit terénem a mapovat rozloţení vojsk protivníka, pronikat v přestrojení za hranici, dodávat velení informace, které získá díky své odvaze a schopnostem. V okamţiku, kdy byl převelen na sever pouště Gobi, si byl jist, ţe mu osud rozdal samá esa. Byl to jen sen. K bojové akci či špionáţní misi se nedostal. Místo toho kopal den co den od rána do večera zavlaţovací kanál. Přesto se proslavil. Jako první zahlédl velký světélkující kotouč, jak se pomalu snáší na vyprahlou pustinu. Jiţ se stmívalo, a tak se daly dobře rozpoznat oranţovorudé plameny, které šlehaly snad z trysek motoru. Ku Jing a pár dalších vojáků odhodili nářadí a sledovali tento jasně zářící objekt, jak klouţe nad horizontem a pak se přibliţuje na vzdálenost asi jednoho kilometru. Nezdál se být příliš velký. V průměru měl jen něco přes tři metry. Najednou klesl dolů, jako by se chystal přistát. Velitel jednotky se rychle spojil se štábem. Pár minut nato ze základny vyrazilo několik vojáků na motorkách. Neţ stačili k tělesu dorazit, vzneslo se prudce vzhůru a zmizelo. O UFO nepadlo ani slovo. Byla polovina dubna roku 1969. Na řece Ussuri probíhaly potyčky se Sovětským svazem. Velení dospělo k názoru, ţe šlo o ruský špionáţní letoun. V dalších případech by uţ toto vysvětlení neobstálo. V září roku 1971 kulatý objekt podobný balonu prováděl své reje nad městem Ting-sien v provincii Chu-pej. „Zdálo se, ţe koule kolem sebe rozptyluje značné mnoţství páry. Několik vteřin byla na obloze viditelná, potom vyzářila silný proud paprsků a vznesla se," vypověděli svědci. Černý, ocelově lesklý předmět ve tvaru zdvojených činelů, ale uprostřed jakoby oddělených, se objevil nad městem Yichun. Připomeňme si, ţe naprosto stejný tvar měl létající objekt pozorovaný v 17. století ve Lhase jezuitskými misionáři. Tentokrát ho s údivem sledovali pracovníci chemického závodu. Bylo to 9. září 1976. O dva roky později obrovský podlouhlý UFO proletěl nad provincií Gansu. Svazky bílého světla, které z něj vycházely, připomínaly zář reflektorů. Jejich zdroj se ale nedal rozeznat, protoţe i v tomto případě byl objekt zahalen mlhou. Sérii dalších tajemných úkazů odstartovala téměř duchař-ská historka. Ze hřbitova poblíţ vesnice Pusali nedaleko Pekingu se zvedlo cosi tvarem i velikostí podobné člověku. Rolníci, kteří pracovali na nedalekém poli, minimálně půl minuty sledovali, jak to vyzařuje oslnivě zlaté světlo a stoupá k obloze. Věřící byli přesvědčeni, ţe šlo o Buddhovo světlo. Jiná teorie hovořila o odlesku letadla v nízkém slunečním svitu. Před Vánocemi roku 1980 se s létajícími talíři roztrhl příslovečný pytel. Nad Velkou čínskou zdí byl natočen oslňující kulatý předmět. Obyvatelé Šanghaje po dva dny sledovali neznámý objekt, za nímţ se táhly světelné stopy. 59

Čtyři radarové stanice v provincii Hubai zachytily narušení vzdušného prostoru nad armádní leteckou základnou. Zvláštní útvar ve tvaru houby, na jejímţ kloboučku byla malá kopule, visel netečně ve vzduchu a sesílal dolů svazky světelných paprsků. Vojenské stíhačky okamţitě vystartovaly. Objekt se jim vzdálil a pak opět zůstal stát. Čekal, dokud se nepřiblíţí. Hra na honičku ho bavila jen chvíli. Pak nenávratně zmizel. Pět pilotů čínského vojenského letectva, kteří 18. června 1982 vzlétli k rutinní kontrole hranic se Sovětským svazem, netušilo, jak vzrušující večer je čeká. Těsně před 22. hodinou všem současně vypověděly sluţbu elektronické přístroje. Nefungovala navigace ani rádiové spojení se základnou. Přímo před sebou spatřili obrovský letící objekt mléčně naţloutlé barvy. Podobal se měsíci v úplňku a stále rostl. Po krátké chvíli připomínal horu utvořenou z mlhy. V jejím středu se objevily černé skvrny. Jeden z letců ve své zprávě uvedl: „Kdyţ jsem objekt spatřil poprvé, letěl velkou rychlostí přímo na mě a zároveň se rychle otáčel kolem své osy. V rotaci vytvářel světelné prstence. Po deseti vteřinách centrum prstence explodovalo a vzápětí se jádro objektu stáhlo." Šlo o nějaký přírodní úkaz, neznámý atmosférický jev? Nebo se zdálo, ţe letící objekt roste, protoţe kolem něj jako obranné pole narůstala světélkující mlha? Měla se v ní skrýt jeho identita? Neslyšíme zde ozvěnu podobných událostí starověku?

60

VII. Nedobytné hroby „Pohřební komoru zaplnili věţemi, modely paláců a úřadů, dále drahými kameny a vzácnými nádobami, jakoţ i jinými cennými předměty. Řemeslníci dostali za úkol nainstalovat mechanické kuše mířící na vetřelce. Velké řeky země, Jang--c'-ťianga Ţlutá,a dokonce i nekonečný oceán byly vytvořeny ze rtuti a tyto napodobeniny byly udrţovány mechanickým zařízením stále v pohybu. Nahoře byla zobrazena hvězdná obloha a dole geografický reliéf Země. Světla byla napájena velrybím olejem, coţ mělo zajišťovat věčné světlo," napsal čínský historik S'ma Čchien o záhrobním komplexu císaře Čchin Š'Chuang-tiho, panujícího v Číně v druhé polovině 3. století před Kristem. Přestoţe samotná hrobka není dodnes otevřena, to, co se nalézá okolo ní, staví před archeology jednu záhadu za druhou. Psal se rok 1974, kdyţ v jedné malé vesničce, vzdálené asi třicet kilometrů na východ od Sianu, několik muţů kopalo studnu. Půda se pod nimi náhle propadla. Zřítili se bez újmy na zdraví do podzemní chodby. Na jejím okraji, na samé hranici světla a stínů, spatřili podivné strnulé postavy. Terakotoví vojáci v ţivotní velikosti jsou povaţováni za jeden z nejsenzačnějších archeologických objevů 20. století. Dodnes jich bylo odkryto okolo osmi tisíc. Všichni hledí k východu. Kaţdý je jiný. Jako kdyby byli vytvořeni podle ţivých modelů, zachyceni v různých pózách, s odlišnými gesty a výrazy ve tváři, zcela přirozeně a realisticky. Dobře lze rozpoznat různé antropologické a psychologické typy - ostřílené veterány od mladých rekrutů. Celá armáda je skvěle vyzbrojena. Má k dispozici na 600 koní z terakoty a 125 vozů ze dřeva.

Proč toto obrovské, umělecky i technicky velmi náročné dílo vzniklo? Přál si císař, aby ho vojsko doprovázelo k nebeským předkům? Americký badatel Maurice M. Cotterell je přesvědčen, ţe ve figurách vojáků je zakódováno tajné vědění. Svou hypotézu opírá o počet soch ve výkopech, podobu znaků na tunikách, polohu prstů na rukou vojáků představující čísla, a dokonce i o tvar příleb na hlavách. Z toho všeho se podle něj dají vyčíst různé údaje. Například o slunečních cyklech a pohybech hvězd. Nachází zde i zašifrované poznatky z oblasti atomové fyziky a genetiky. Prvního císaře sjednocené Číny povaţuje za jednoho z Velebohů, mezi něţ řadí i peruánského Viracochu, mayského krále Pacala a kupodivu i egyptského faraóna Tutanchamona. Povaţuje je za reinkarnaci slunečních králů, za zasvěcence největších tajemství vesmíru a znalce tajných věd. Čchin S'Chuang-ti byl vskutku neobyčejný panovník. Udělal vše pro to, aby říše byla jednotná. Rozšířil pouţívání spisovného jazyka. Vybudoval rozsáhlou síť cest a zavlaţovacích i splavných kanálů. Zaloţil poštu. Mušličky, kterými se dosud platilo, nahradil penězi. Uzákonil soustavu vah. Určil rozměry os kol, aby se daly vozy snadno opravovat a zrychlil se transport nákladů. Stanovil i další nezbytné normy pro dokonalou organizaci hospodářského a 61

vojenského ţivota říše. Aby se ubránil nájezdníkům ze severu, začal stavět Velkou čínskou zeď. Se všemi odbočkami asi 6500 kilometrů dlouhé hradby vysoké od devíti do dvanácti metrů sice nejsou vidět z Měsíce, jak se tradovalo, ale z oběţné dráhy okolo Země se dají rozpoznat dobře. Sotva nastoupil na trůn, nechal budovat svůj gigantický hrob. Pracovalo na něm 720 000 lidí po dobu 38 let. Ti, kteří znali tajemství této unikátní stavby, byli popraveni. Projektanti a dělníci, dokončující veledílo, zůstali nakonec zazděni uvnitř. Podle historika S'ma Čchiena, který ţil o sto let později neţ císař, je hrobka vybudována jako ohromné podzemní město o rozloze 32 kilometrů čtverečních a rozdělena na patnáct poschodí. V jejím centru stojí palác s jídelním sálem pro sto osob. Nejúţasnějším výtvorem je ale reliéfní model Země s horami i tekoucími řekami. Strop zobrazuje hvězdnou oblohu se Sluncem, Měsícem a jednotlivými nebeskými objekty, vytvořenými ze zlata, perel a drahých kamenů. Tělo zesnulého císaře spočívá na zlatém loţi v měděné rakvi a všude okolo něj jsou nastraţeny důmyslné pasti - kuše a další zbraně, které začnou střílet nebo se vymrští, kdyţ se lupič nebo nějaký pošetilý odváţlivec přiblíţí k sarkofágu. V podlaze číhají propadla. Uder můţe přijít i ze stropu, jak se to stávalo v hrobkách egyptských faraónů. Smrt v nesčetných a nečekaných podobách... Nikdo si nemůţe být jist, odkud zaútočí. Nebezpečí zvyšuje velké mnoţství jedovaté rtuti, která protéká řečišti vymodelovaných řek. Přístroje v celém okolí hrobky opravdu naměřily zvýšené hodnoty rtuti. Je to důvod, proč hrobka dosud nebyla otevřena? Čínská vláda svou zjevnou nechuť k archeologickému průzkumu této jedinečné památky zdůvodňuje obavou z jejího poškození. Pomoc západních vědců, vybavených nejmodernějšími přístroji, odmítla. Chce čekat na další generace, které vyvinou nové, šetrnější metody. Je to skutečně obdivuhodná starostlivost o národní dědictví? Nebo za tímto nepochopitelným postojem cítíme strach z odhalení? Je v tajemné hrobce ukryto nějaké děsivé tajemství z minulosti Číny a moţná i celého lidstva? Traduje se, ţe císař mohl být v kontaktu s velmi vyspělou mimozemskou civilizací. Jsou v hrobce uloţeny důkazy, ţe toto podezření je opodstatněné? Nacházejí se tam tajné záznamy o převratných technických přístrojích, které by Číně umoţnily předstihnout okolní svět, o coţ se uţ teď docela úspěšně pokouší klasickou cestou? Tato domněnka nemusí být scestná. Víme, ţe císař Čchin S'Chuang-ti vlastnil unikátní diagnostické zařízení, jakousi starověkou obdobu rentgenu. Kdyţ si lékaři nevěděli rady s diagnózou jednoho z ministrů, konzilium rozhodlo rozsvítit kosti celého těla a odhalit zdroj potíţí. Těţce nemocného pacienta přivedli do paláce a postavili před téměř dva metry vysoké zrcadlo, lesklé z obou stran. Odraţený obraz byl převrácen nejen stranově, ale i vzhůru nohama. Za pár okamţiků vnější podoba

62

prohlíţeného zmizela a objevily se jeho vnitřní orgány. Lékaři dokázali lehce rozpoznat, který z nich je zasaţen chorobou. Mezi řádky vyčteme ještě jednu pozoruhodnou informaci: o pouţití přístroje muselo rozhodnout konzilium. Proč? Ohroţovalo „rozsvícení kostí" zdraví vyšetřovaného pacienta, a proto se pouţívalo jen v nejnutnějším případě? Paralela s klasickým rentgenem je opravdu nepřehlédnutelná. Po císařově smrti se přístroj krátký čas nacházel v paláci Šen-si a pak se ztratil. Nemohl být jeho další exemplář uloţen v hrobce? Nenacházejí se tam i další technické zázraky? Nezkoumají Číňané hrobku tajně? Práce v jejím okolí rozhodně neustávají a přinášejí nové a nové překvapivé objevy. Na jaře roku 2007 v těsném sousedství místa, kde byla v roce 1974 objevena proslulá terakotová armáda, objevili čínští archeologové stavbu, která zřejmě měla slouţit duši zemřelého panovníka. Objevená struktura je uvnitř padesát metrů vysoké mohyly navršené na císařově hrobce. Nález odborníky velmi překvapil, protoţe o zádušním paláci se nezmiňoval ţádný dochovaný historický doku¬ment. Stavbu ohraničují čtyři stěny připomínající velké schodiště. Kaţdou zeď tvoří devět stupňů. Památku starou více neţ dva tisíce let zkoumají archeologové jen zvenčí, citlivými čidly, protoţe zatím nedostali povolení hrobku otevřít. Situace se opakuje? Královna mumií Lady Dai se splnil odvěký sen ţen. Říká se o ní, ţe navzdory svému věku vypadá stále báječně. Je zachovalá jako ţádná jiná. A skutečně, na světě neexistuje mumie, která by se jí vyrovnala. Oproti všem těm seschlým a svraštělým starým dámám s vypadávajícími vlasy a vyhaslým pohledem si ona jediná zachovává svěţí vzhled. Je růţová ve tváři, poněkud baculaté tělo neztratilo kypré tvary - snad právě proto se stále usmívá, ba dokonce chechtá s ústy roztaţenými od ucha k uchu. Uţ na první pohled je jasné, ţe je stále dobře naloţena. A to doslovně. Leţí totiţ v rakvi vyplněné neznámou tekutinou. Lady Dai byla manţelkou ministerského předsedy království Čang-ša, které existovalo na počátku dynastie Západní Chan. Zemřela v období mezi roky 178 a 145 před Kristem a bylo jí kolem 50 let. Hrobová výbava v její hrobce naznačuje, ţe to byla bohatá a důleţitá ţena. Na její ostatky zcela náhodou narazili dělníci počátkem 70. let minulého století při stavbě podzemního vojenského lazaretu. Kdyţ do kuţelovitého pahorku nedaleko města Čang-ša hloubili štolu, narazili nejdříve na pozůstatky bílé látky a brzy zjistili, ţe se ocitli ve staré pohřební komoře plné uměleckých artefaktů. Uprostřed stála zvláštní konstrukce čtyř do sebe poloţených sarkofágů. V posledním z nich leţela ţena ponořená do desítek litrů naţloutlé olejovité kapaliny. Podle odborníků je to nejlépe zachovalé lidské tělo, jaké kdy bylo nalezeno. Všechny ostatní mumie jsou vedle něj pouhé trosky. „Lady Dai, mumie všech mumií a legenda a záhada mumifikačního umění starověkých Číňanů, udivuje a okouzluje vědce. Její kůţe je vláčná a hebká, s jejími údy lze manipulovat. 63

Její vlasy a vnitřní orgány jsou neporušené a v jejích ţilách je doposud krev skupiny A," hlásil nadšeně čínský rozhlas pro zahraničí. „Kolem této aristokratky existuje mnoho nezodpovězených otázek, například jakým způsobem byla nabalzamována a jakých prostředků k tomu bylo pouţito. Tělo je totiţ po více neţ 2000 letech v tak dobrém stavu, ţe na něm patolog můţe klidně provést pitvu, jejíţ výsledky by byly srovnatelné s pitvou vykonanou na těle mrtvého, který zemřel jenom nedávno. Je to zásluhou důmyslné konstrukce hrobky, která tak dobře ochránila její tělo? Nebo hlavní roli hraje zázračná tekutina, kterou staří Číňané napustili tělesné pozůstatky? Je tato podivná substance elixír nesmrtelnosti?" Její sloţení se stále nedaří zjistit. V Číně nebyla umělá mumifikace rozšířená. Proč k ní došlo zrovna v tomto případě a tak neobvyklým způsobem? Provedl ji tým vynikajících lékařů, jejichţ znalosti nepředstavitelně předběhly svou dobu? A z jakého důvodu zvolili zrovna Lady Dai? V hrobce bylo nalezeno deset lékařských knih. Jedna z nich se jmenuje Popis 52 nemocí. Obsahuje detailní pokyny pro provádění závaţných operací, jako je odstranění tumoru, a dalších komplikovaných chirurgických zásahů. Kniha o jedenácti druzích pulzu na paţích a nohou je příručkou pro diagnostiky. V další hrobce se nacházely astronomické spisy. Zvláštní pozornost je, jak také jinak, věnována Venuši. Rakev pokrývalo hedvábí, bohatě zdobené namalovanými výjevy. Rozpoznáváme podsvětí, svět lidí i nebeské nivy. Scénám dominují postavy četných draků a dalších postav čínské mytologie. Lady Dai putuje k bohyni Nú-kua, k dračí matce svého rodu. Nespočívá právě v tom její tajemství?

Visuté rakve Poutníci zůstali udiveně stát. Nic takového ještě nikdy neviděli. Na několik kilometrů dlouhém pískovcovém útesu, v různých výškách kolmé skalní stěny visely podlouhlé dřevěné bedny. Dole pod nimi leţelo několik ztrouchnivělých lidských kostí. Později se ukázalo, ţe v okolí Matangby a Sumawanu jsou zavěšeny stovky rakví. Některé aţ ve výšce 130 metrů. Archeologové jejich původ přisoudili tajemnému národu Bo, který jiţ před 3500 lety vytvořil velmi rozvinutou kulturu. Poblíţ Gongxianu se nachází skalní chrám. Je plný záhadných skulptur. Nad nimi visí rakve. V roce 2002 je zkoumali archeologové. V jedné z nich, visící asi 20 metrů nad zemí, našli jen písek a naplaveninu, ale ţádné pohřební dary. Rakev měřila dva metry, byla široká 70 centimetrů a váţila okolo 200 kilogramů. Byla vyřezána z jednoho kusu kmene. Její tělo i víko zdobily cvočky.

64

Nejmladší nalezené rakve pocházejí ze 16. století, nejstarší, objevené v okolí Tří soutěsek, jsou o téměř 2500 let starší. Neobvyklý pohřební rituál se tedy praktikoval velmi dlouho. Co k němu vedlo? Historik Li Jing se domnívá, ţe umístění neboţtíka ve výšce mu mělo zajistit štěstí a navěky ho zbavit všech přízemních pozemských starostí. Dva jiné primitivní kmeny pohřbívaly své mrtvé do korun vysokých stromů, aby je přiblíţily k předkům, kteří přišli z nebes. Byl národ Bo veden stejnou touhou? Jak dostával velmi těţké rakve nahoru? Archeologové na to mají skutečně neobvyklou odpověď: nejdřív rakve vynesli na skálu nebo ke stropu jeskyně a pak je spustili na provazech. Je to asi, jako kdyţ poradíte horo¬lezci, ţe se do základního tábora na Mount Everestu nejlépe dostane tak, ţe vyleze na vrchol a pak sestoupí dolů.

65

VIII. Věštci, světci, mágové V temné místnosti stály sochy šesti démonických postav. V ţivotní velikosti zachycovaly podobu králů či spíše ochranných duchů, stráţců Tibetu. Kaţdý z nich svíral v rukou zbraň. V určený čas přicházel před jejich mlčenlivou tvář velekněz posedlý pradávnými boţstvy. Při vykonávání sloţitého náboţenského obřadu upadl do transu. Bohové a stráţní duchové začali promlouvat jeho ústy, odpovídali na otázky, které jim kladli přítomní mniši. To, co se pod sochami odehrávalo, mělo velmi daleko ke spiritistické seanci, kde médium svými ústy zprostředkovává kontakt s nepozemským světem. Tady jako by docházelo ke skutečné transformaci, k dokonalé proměně v jinou bytost. Věštící kněz změnil nejen hlas, ale i fyzickou podobu. Jeho tvář měla náhle odlišné rysy, hlava a tělo se zvětšily; byl schopen vyvinout nadlidskou sílu. Mniši v ponurých černých hábitech mu předkládali repliky zbraní, které drţely sochy. Podle toho, kterou uchopil, poznali, kdo ze stráţců se do kněze vtělil. Kaţdé transformované boţstvo hovořilo jiným hlasem a tělo změnilo k nepoznání přizpůsobilo ho své podobě, jako by věštec nebyl z masa a kostí, ale z tvárné hlíny. Místnost přitom naplňoval podivný jas. Kromě těchto přísně tajných obřadů, jichţ se v klášterních svatyních směli zúčastnit jen vysoce postavení kněţí, se o něco méně hrůzné divadlo odehrávalo občas i na nádvořích. Lidé kladli médiu v transu nejen ţivotně důleţité otázky, ale často se ptali i na zcela banální záleţitosti a dokonce na počasí. Od prehistorických dob aţ do 7. století - a v několika klášterech poblíţ Derge i dnes - byl jediným náboţenstvím Tibeťanů bon. Vzhledem k tomu, ţe vycházel z více neţ deset tisíc let starých šamanských praktik, jeho obřady měly blíţ k praktikám černé magie neţ k trpělivé cestě duchovní¬ho osvícení. Zahrávání si s nečistými silami nezůstalo bez následků. Probudilo příliš mnoho záporných energií. V 8. století byli Tibeťané tak silně obtěţováni zlými duchy, ţe král Thisong Decán přivolal na pomoc slovutného Padmasambhavu, známého později jako Guru Rinpočhe. Tento vysoký představený buddhistického učiliště v Nálandě byl dobře obeznámen s praktikami jógy. Nedaleko Lhasy zaloţil klášterní komplex Samjá. Podle legendy přiměl samotného krále Nágů (tajemných, dlouho ţijících bytostí s hadím tělem, které podle některých představ obývají podzemí), aby věnoval část svého pokladu na jeho stavbu. Vychoval si pětadvacet ţáků a naučil je exorcismu. Jejich úkolem bylo vymítat zlé duchy, zabránit jim, aby ovládali napadeného člověka a disponovali jeho tělem. Očekávalo se, ţe zasvěcení exorcisté nabudou i dalších neobyčejných schopností. Běžci s křídly „Tibetští lámové, poustevníci a asketi se věnují meditaci a jiným duchovním cvičením nejen po mnoho let, ale po mnoho svých ţivotů - a jak se věří, nakonec získávají ohromnou slávu díky nadpřirozeným silám, kterými začínají disponovat. Soudí se, ţe dovedou ovládat démony 66

a dorozumí¬vat se s dušemi mrtvých, ovlivňovat počasí, uzdravit i zabíjet na dálku, létat a pohybovat se nadpřirozenou rychlostí. Disponují také neobyčejnou tělesnou odolností. Zachovají si normální teplotu, i kdyţ okolní teplota klesne hluboko pod nulu. Bez újmy na zdraví mohou pobývat nazí na sněhu nebo v mrazivých jeskyních i ve výšce 5000 metrů nad mořem. Podobně jsou schopni učinit své tělo tak lehkým, ţe je unese stéblo ječmene," píše Richard Cavendish v knize Tajemství světa. Proslulá znalkyně Tibetu Alexandra Davis-Nell přidává svědectví o speciálním souboru cviků k odlehčení organismu. Mladí mniši, kteří ho zvládnou - lung-gom-pové, dokáţí levitovat. Ne ţe by přímo poletovali nad střechami budov, ale překonávají jako poslové obrovské vzdálenosti takovou rychlostí, ţe se v určitých okamţicích jejich nohy nedotýkají země. „Poprvé jsem viděla lung-gom-pu v travnaté poušti severního Tibetu. Navečer jsem spatřila velmi daleko před námi temný bod, v němţ jsem kukátkem zjistila člověka. Velice mne to překvapilo. V těch končinách nejsou setkání častá a my jsme uţ deset dní neviděli ţivé duše. Kromě toho se do těch nesmírných samot nepouštějí lidé pěšky a sami. Ten člověk se stále blíţil a více a více byla patrná rychlost jeho chůze. Jeden z mých lidí řekl, ţe to je asi nějaký lung-gom-pa. Tím ve mně vzbudil touhu podívat se na něho, promluvit s ním, vyfotografovat ho. Kdyţ však jsem se o tom zmínila, zvolal jeden sluha: ,Ctihodná dámo, nesmíte zastavovat lamu, ani s ním mluvit. Měl by z toho smrt. Kdyţ jsou na cestách, nesmějí tito lámové přerušit rozjímání. Přestanou-li opakovat magické formule, uteče bůh, který je v nich, a jeţto je opustí předčasně, zatřese s nimi tak silně, ţe je usmrtí.' Byla to výstraha a bylo nutné jí dbát. Věděla jsem uţ dříve, ţe takový člověk kráčí v transu a ţe by při náhlém probuzení mohl utrpět otřes nervů. Musela jsem se tedy spokojit s pohledem na toho podivného cestujícího. Přišel blízko k nám. Zřetelně jsem viděla jeho netečnou tvář a široce rozevřené oči, které jako by se dívaly na nějaký bod kdesi vysoko v dálce. Ten lama vůbec neběţel. Zdálo se, ţe se při kaţdém kroku zvedá od země a dělá skoky jako míč. Měl na sobě mnišské roucho a tógu. V pravici drţel purbu, rituální nůţ, a vypadalo to, jako by se o ni opíral..." Davis-Nell připomíná, ţe mniši, kteří aspirují na úlohu posla, musí cvičit v naprostém odloučení od okolního světa po dobu tří let, tří měsíců, tří týdnů a tří dnů, coţ je klasická tibetská perioda pro duchovní cvičení. Na závěr vykonávají podivnou zkoušku. „Vykope se jáma tak hluboká, jak je kandidát vysoký. Nad ní se postaví jakási kopule s úzkým otvorem nahoře, tak vysoká, jak hluboká je jáma. Jestliţe tedy muţ měří 170 centimetrů, činí vzdálenost ode dna jámy k otvoru ve střeše 340 centimetrů. Kandidát sedící v jámě musí jedním skokem projít otvorem..." Davis-Nell zahlédla lung-gom-pu při jedné ze svých výprav. První z nich uskutečnila v roce 1912. O téměř sto let později zavítal vynikající český dokumentarista Viliam Poltikovič při natáčení filmu o pouti kolem posvátné hory Kailás do kláštera Zalu poblíţ města Zikace. 67

Právě zde bylo v minulosti hlavní centrum duchovních a tělesných cviče¬ní k ovládání tělesného tepla a odlehčení organismu. Mniši vysoušeli v mrazu na svém nahém těle mokrá prostěradla a stáli na hromadě zrní tak, aniţ se pohnula. „Z tohoto kláštera dýchají staré časy a mystická atmosféra," řekl Poltikovič. ,Ale kdyţ jsme ho v roce 2002 navštívii a zeptali jsme se na tyto praktiky, mnich, jenţ nás provázel, řekl, ţe dnes to tu uţ nikdo neumí, ale knihy o tom ještě jsou." Zmizeli z Tibetu jiţ všichni adepti těchto fascinujících umění, nebo se pod tlakem okolností stáhli do ústraní a nedávají o sobě vědět? A moţná je to jen přirozený vývoj. Tam, kam lze zatelefonovat nebo poslat e-mail, není třeba rychlých běţců se zprávou. Podle jedné legendy jakýsi asketa desítky let cvičil, aby dokázal přejít suchou nohou po vodě na druhou stranu řeky. Buddha to neocenil. Povaţoval za ztrátu času obětovat ţivot tomu, co převozník dokázal zařídit za pár minut.

Poutníci z jiné dimenze „Jsou schopni odvést svou duši, poznávat jiné světy a vracet se zpátky do našeho prostoru. Jejich tělo se po smrti změní v mumii, shoří nebo si ho mrtví vezmou s sebou." Jiří Pinka v článku, otištěném v Magazínu 2000 záhad, předkládá čtenářům neobyčejný příběh: „Ţena si vzala čistý oděv, lehla si do určité polohy a umlkla. Příbuzní se domnívali, ţe usnula, ale nebylo tomu tak, odešla navţdy. Nechtěli tomu věřit, protoţe vypadala, jako by si šla na chvilku odpočinout. Tělo neztratilo pruţnost, nechladlo, neměnily se rysy tváře, barva kůţe zůstávala stejná. Ani po delší době se při teplotě vzduchu plus 38 stupňů Celsia neobjevil ţádný zápach. Vedle mrtvé prováděli po dobu tří měsíců dva představitelé akademie věd nutná měření. Podivný případ začal dopisem, který ţena před smrtí předala vědcům a v němţ popsala změny, k nimţ v její fyzické schránce dojde. Současně uvědomila děti, vnuky a blízké o datu svého konce a poprosila je, aby přijeli. Za několik dní, přesně v souladu s dopisem, se v místnosti, kde leţela její tělesná schránka, objevila slabá vůně květů. Sířila se z lůţka zesnulé. Nejprve zesílila a asi po týdnu úplně zmizela. Poté ţeně nějakou dobu vytékala z úst tekutina, dokud se ţaludek úplně nevyprázdnil. Přitom poslední dva dny před svou smrtí zemřelá nic nejedla. Veškerý tuk, který se nacházel v je¬jím těle, se začal vylučovat kůţí - několikrát za den se proto muselo měnit prostěradlo, na němţ mrtvá leţela. Pod tenkou kůţí se objevily cévy modré barvy. Ze středu dlaní vycházel výpotek, který byl podrobně zkoumán, ale zůstal nevysvětlen. Tělo postupně usychalo, docházelo vlastně k přirozené mumifikaci. Neměnilo se, i kdyţ bylo v Pekingu horké léto. Od té doby uplynula řada let. 68

,Bylo to tělo mistryně čchi-kungu po řízené smrti,' prozradil lékař a inţenýr Sú Ming-tchang. Sám se v tom prastarém umění pracujícím s energií zaškolil také, a to v neuvěřitelně krátké době. Své mimořádné schopnosti načerpal u vynikajících čínských mistrů.' Říká, ţe pokud adept získá ještě větší vědomosti o práci s energií, můţe dojít i k samo-vznícení zesnulého. Za největší úspěch se povaţuje transformace organismu takovým způsobem, ţe si ho zasvěcenec při odchodu z našeho světa můţe vzít s sebou. V momentě smrti se fyzická stránka mění podle toho, kam odchází. Můţe se vrátit do našeho prostoru a znovu z něho odejít ve stejném vzezření. Nikdo z obyčejných lidí se o setkání nedozví. Na Zemi vypadá mistr jako obyčejný člověk - kdyţ se k němu přiblíţíme, jeho tělo má tutéţ teplotu a hustotu. Patří uţ ale do jiné dimenze. Proto je schopen kdykoliv,odejít' a vrátit se zpět. V jiném prostoru je velice málo těchto ,lidí'. Setkali bychom se tam jen s nejvýznamnějšími učiteli, tvrdí Sú Ming-tchang, jeden z nejlepších cvičitelů." Jiří Pinka připouští, ţe to zní jako největší fantasmagorie, ale zároveň jedním dechem dodává, ţe „dostupné informace dokládají, ţe to můţe být pravda". Bohuţel uţ neuvádí, kde ty dostupné informace nalezl. Staré čínské umění čchi-kung se ale opravdu začíná rozšiřovat. A nejen v Číně. Své stoupence má v USA i Evropě, především ve Švédsku. Stejně jako čínská medicína, čchi-kung vychází z přesvědčení, ţe na povrchu lidského těla jsou energetické dráhy a bioaktivní body, kterými proudí ţivotní energie čchi. Staví také na základech vzájemného působení dvou protikladných principů jin a jang a na učení o pěti prvotních elementech (voda, dřevo, oheň, země, kov). Čchi-kung ovšem nepůsobí mechanicky na bioaktivní body, jak to praktikuje akupunktura, ale cestou přesně vymezených statických nebo dynamických pozic cviků, speciálním dýcháním, automasáţí jednotlivých částí těla a také pomocí názorných představ nebo obrazotvornosti, coţ je v souhrnu označováno jako práce vědomí. V Evropě se tak usiluje především o lepší zdravotní a psychický stav adepta. Ale nelze vyloučit, ţe skuteční mistři mohou touto cestou dosáhnout i vyšších cílů. Aţ donedávna se čchi-kung praktikoval pouze v malých uzavřených společenstvích. Doposud se nepodařilo spolehlivě zjistit, jaké neobyčejné schopnosti jeho zasvěcenci získali.

69

IX. Divoch na útěku Kdesi vpředu suše tlesklo několik výstřelů. Wang C-lin dupl na brzdu. Vystoupil z vozu a ostraţitě se rozhlíţel. Na kraji lesa se objevili lovci. S namířenými puškami prohledávali terén před sebou. Svou oběť našli na dně mělkého dolíku. Wang C-lin doběhl k nim. V nízké trávě leţelo přes dva metry vysoké stvoření. Byla to samice s plnými prsy. Její mrtvé tělo pokrývaly hrubé šedohnědé chlupy dlouhé asi tři centimetry. Na tváři s vystouplými lícními kostmi a masivními rty byl porost kratší, ale na hlavě dosahoval aţ třiceticentimetrové délky. Wang C-lin byl biolog. Usoudil, ţe zastřelený tvor velmi připomínal čínského prehistorického člověka. K události došlo v roce 1940 v oblasti Kan-su. Mohli bychom na ni klidně zapomenout, kdyby v poměrně krátkých intervalech nedocházelo k mnoha dalším podobným případům. Wang Kong-mej z vesnice Cuan-sien byla v květnu 1957 ještě dítě. Jednoho dne se při pasení dobytka střetla s podivným stvořením. Bylo vysoké asi metr. Jeho hlava připomínala člověka. Tělo pokrývaly dlouhé, ale řídké chlupy, takţe místy budilo dojem, ţe je bez srsti. Pohybovalo se po čtyřech. Její matka, pracující na nedalekém poli, se domnívala, ţe Wang hrozí nebezpečí. Spolu s dalšími vesničany, které zburcovala, domnělé zvíře ubili. Teprve pak jim došlo, ţe tento druh neznají. Místní učitel usekl oběti ruce a chodidla a dobře je uschoval. O téměř čtvrt století později je zkoumal pracovník Přírodovědného muzea v Pekingu Čou Kuo-sing. V Kronice záhad a tajemství A. C. Clarka se o tom píše: „Pohled na svrasklé ruce a nohy byl strašlivý. Čou slyšel podobné historky uţ dříve. Dělníci, pracující na stavbě silnice v oblasti S'-čchuan, zabili v roce 1961 tvora, kterého označovali jako ,divoţenka. Při chůzi se pohybovala vzpřímeně a byla vysoká nejméně 1,2 metru. Tvrdili, ţe její ruce, uši, ňadra a genitálie byly podobné ţenským. Mnoho svědků z Jün-nanu prohlašovalo, ţe takoví divoši se v okolí stále ještě vyskytují. Čou pečlivě změřil useknuté ruce a nohy čuan-sienského divocha - podle tvrzení Wang to byl naprosto jistě samec. Udělal jejich sádrové odlitky a vzal je i s vzorky chlupů s sebou do Pekingu. Po pečlivé analýze a konzultacích dospěl k závěru, ţe stvoření není člověk ani lidoop, ale neznámý druh velké opice. Do roka měla být jeho teorie potvrzena. V roce 1983 byla v pohoří Chuang chycena velká opice a převezena do Zoo v Che-feji. Je skoro metr vysoká, ruce a nohy má stejné jako stvoření, které viděla Wang Kong-mej, a na prstech má nepochybně tytéţ ploché nehty, jeţ propůjčují useknutým rukám a nohám z Čuansienu tak zlověstně lidské vzezření." Zdálo by se, ţe záhada je uzavřena. Jenţe na jiných místech Číny byl pozorován daleko vyšší a mohutnější tvor. Potomci obrů? 70

Kdosi přebral a ustlal si na vozovce, pomyslelo si šest lesních dělníků z Wu-chanu v provincii Chu-pej, kdyţ se jiţ za soumraku vraceli ze šichty. Světla reflektorů nákladního auta, na jehoţ korbě seděli, ozářila leţící postavu. Teprve poté, co těsně před ní zastavili, poznali, ţe se spletli. Neznámé zvíře se tisklo k povrchu cesty, jako by se chtělo skrýt. Pak se postavilo na všechny čtyři a nakonec se vzpřímilo. Nestálo od nich dál neţ pár metrů. A bylo vyšší neţ člověk. Tělo s nazrzlými chlupy se pyšnilo kulatým „pivním" břichem. Stalo se to v květnu roku 1976. O rok později se jako lavina opakovaly zprávy o podobných překvapivých setkáních, především v pohoří Ta-baj. Vesničané spatřili obrovské tvory chodící vzpřímeně a pokryté srstí. Občas narazili na jejich stopy. Milý Čou Kuo-sing pod tíhou dalších a dalších podobných zpráv změnil názor. „Pravděpodobně se jedná o potomka Gigantopitheca, který byl na čínské pevnině rozšířen ve středním a pozdějším období pleistocénu. Pandě a orangutánovi, kteří rovněţ reprezentují faunu tohoto období, se také podařilo přeţít aţ do dnešních dnů. Není vyloučeno, ţe Gigantopithecus jako převládající představitel fauny pleistocénu rovněţ změnil původní zvyky a charakteristické vlastnosti a přeţil do současnosti." K tomuto závěru Čoua přivedl překvapující fakt, ţe nejvíce pozorování tajemného tvora bylo zaznamenáno právě v okolí jeskyně, v níţ byly ostatky Gigantopitheců nalezeny. Sněţný muţ v termálních lázních „Pokračovali jsme v chůzi ledovou a lepkavou mlhou a zoufale se vlekli, nevědouce kam. Ve snaze o navození iluze tepla jsme si na sebe tiskli roucha. Třásli jsme se zimou a krátil se nám dech. Pořád jen dál a dál. Vtom jsme se zastavili, zkamenělí úţasem a hrůzou. Mlha se oteplovala a půda začínala být horká. ... Vegetace tu byla velice bujná. Dnes, kdy jsem uţ zcestovalý, bych řekl, ţe byla tropická. Létal tady druh ptáka, který je mi doposud neznámý. Půda tu byla sopečná. Ze země tryskaly horké prameny a páchlo to tu sírou. Můj učitel nám pověděl, ţe pokud on ví, vyskytují se tady ve vysokých polohách jenom dvě taková místa. Řekl, ţe podzemní ţár a horké prameny rozpouštějí sníh a vysoké skalní stěny údolí zadrţují teplý vzduch. Hustá bělostná mlha, kterou jsme pronikli, tvořila styčnou plochu horkých a ledových proudů. Také nám vyprávěl, ţe tu viděl obrovské zvířecí kostry, které zaţiva nesly zvířata šest aţ devět metrů vysoká. Později jsem takové kostry viděl na vlastní oči. Tady jsem poprvé uviděl sněţného muţe. Právě jsem se shýbal k trhání bylin, kdyţ mě cosi přimělo vzhlédnout. Tvor, o kterém jsem toho tolik slyšel, stál méně neţ deset metrů ode mě. ... Oba dva, přimraţení hrůzou, jsme se na sebe dívali tak dlouho, ţe se to zdála být celá věčnost. Ukazoval na mě rukou a vydával zvláštní mňoukavý zvuk jako kotě. Vypadalo to, ţe jeho lebka nemá skoro ţádné čelo. A ubíhá dozadu téměř hned od úrovně velice hustého obočí. I brada ustupovala a zuby byly veliké a vyčnívající - kromě chybějícího čela se přesto objem lebky zdál být přibliţně stejný jako u moderního člověka. Ruce a chodidla měl široké a ploché. Nohy byly křivé a paţe mnohem delší neţ u člověka. Všiml jsem si, ţe stvoření našlapovalo na vnější stranu chodidel, jak to dělají lidé. Lidoopi a opice po vnější straně chodidel nechodí," svěřil se se svým neobvyklým záţitkem Lobsang Rampa v knize Třetí oko. Sněţného muţe viděl, kdyţ se spolu s dalšími mnichy vypravil ze Lhasy do neznámých 71

vysokohorských oblastí na severu Tibetu. Právě tam bývají neznámí humanoidní tvorové pozorováni. Těžký výběr V Čínském institutu pro výzkum divošského obyvatelstva jsou uloţeny chomáče zrzavých chlupů, které prokazatelně nepatří člověku ani ţádnému známému zvířeti. Nacházejí se tam četné odlitky stop a sklenice plné exkrementů od všeţravého, leč vědou nepopsaného ţivočicha. Stovky stránek svědeckých výpovědí podrobně dokumentují jednotlivé případy. Pochybovat o existenci „divocha" se dá jen s obtíţemi. Na druhé straně nelze přehlíţet urči-té nesrovnalosti. Popisy se různí. A Tvor byl spatřen na místech vzdálených od sebe několik tisíc kilometrů, která se od sebe liší klimatem, nadmořskou výškou, a tedy i vegetací. Vysvětlení je jediné. Nepátráme po jednom, ale nejméně po třech neznámých druzích, i kdyţ mohou být příbuzné. V Tibetu nad hranicí sněhu kraluje yetti. V jihozápadní provincii Jünnan, především poblíţ povodí Mekongu, se vyskytuje mnohem menší stvoření, jehoţ výskyt byl zaznamenán také v Kambodţi, Laosu a Vietnamu. A konečně je zde táhlý pás lidmi jen řídce osídleného území podél hranic Číny s Mongolském a bývalým Sovětským svazem. Cesty tudy téměř nevedou. Vysoké rozeklané hory vytvářejí obrovské bludiště dosud neobjevených údolí se strmými zalesněnými svahy. Je to dokonalý úkryt pro celou armádu divochů. Bude alespoň jeden z nich polapen? Nové setkání V roce 1977 se do hor Sen-nung-ťia vydala vědecká expedice. Okolo stovky badatelů a jejich pomocníků prohledávalo území, na němţ ţije panda velká i čínský „bílý medvěd". V nadmořské výšce okolo 3000 metrů nalezli mnoţství stop a chlupů zachycených na keřích a setkali se s lidmi, kteří divocha viděli. Výpravě to ale nebylo dopřáno. Malá skupina turistů měla v roce 2004 větší štěstí. Projíţděli touto přírodní rezervací, kdyţ na silnici před sebou spatřili asi 165 centimetrů vysokého tvora s našedlou pletí a nahrbenými zády. Černé vlasy mu padaly aţ na ramena. Ruce se zdály být zdeformované. Kdyţ zmizel z dohledu, turisté našli polámané větve, asi 30 centimetrů dlouhou stopu a kaluţ odporně páchnoucí tekutiny připomínající moč. Vzhledem k rostoucímu turistickému ruchu to nemuselo být poslední setkání.

72

X. Neklid v hlubinách Pomalu se stmívalo. Kdyţ slunce zmizelo za hradbou hor, vzduch se rychle ochladil. Chlapec přihnal dobytek na břeh jezera. Nechal zvířata napájet, sesbíral pár suchých klacíků a rozdělal oheň. Chvíli si hřál ruce nad nízkými plameny, kdyţ uslyšel, jak voda mohutně vyšplíchla. Téměř současně se ozvalo bolestné zachroptění. Vyděšené stádo se dalo na útěk. Trvalo chvíli, neţ přes ně uviděl na jezero. Zvířenou hladinu pokrývala růţová pěna. Na okamţik se v ní objevila hlava telete. Z rozervané šíje tryskala krev. Pak ho cosi velké¬ho mohutným pohybem stáhlo do hlubin. Na severu Sin-ťiangu v Ujgurské autonomní oblasti hraničící s Mongolském, Ruskem a Kazachstánem se v nadmořské výšce 1370 metrů rozkládá jezero Kanas. V mongolštině to znamená nádherné a tajemné. Jméno nebylo vybráno náhodně. Téměř 25 kilometrů dlouhou a dva kilometry širokou vodní plochu obklopují hluboké lesy a pruhy pastvin. Všude okolo se tyčí skalnaté vrcholy Altaje. V jasném slunném dni je hladina jezera tyrkysově modrá, kdyţ obloha potemní a po svazích hor se valí mlha, nabude zlověstnou, temně zelenou barvu. Uprostřed věčně chladných vod ţije neznámý tvor. Jiţ po celá staletí kolují zkazky o záhadném zvířeti, které občas připlouvá ke břehu a strhne do hlubin pijící zvěř. V několika případech dokonce ulovilo koně a velké kusy dobytka. Zatímco u jiných tajemných jezer domorodci nešetří barvitými detaily, tady máme k dispozici jen strohý popis. Jako by se monstrum nikdy nevynořilo nad hladinu, jako by byl vţdy pozorován jen podlouhlý trup a obří hlava. A ještě jedna zvláštnost se nedá přehlédnout: rozhodně nejde o osamělého jedince. Svědci vţdy vyprávějí o celé skupině. V červenci roku 1985 dorazila k jezeru vědecká výprava Sin-ťiangské univerzity. Studenty vedl profesor biologie Xiang Lihao. Cílem bylo prozkoumat okolní divokou přírodu. Po několika dnech se objevilo několik rozměrných červených zvířat. Plula pohromadě ve velké vzdálenosti od břehu. Dalekohledy odhalily, ţe jde o téměř deset metrů dlouhé ryby. Dobře se daly rozpoznat jejich skoro metr velké hlavy, ostnaté hřbetní paprsky i výrazné ocasní ploutve. Profesor usoudil, ţe by to mohli být gigantičtí lososi. Řeky na severu Číny obývá největší známý druh lososa Hucho taimen, ale i jeho nejurostlejší exempláře jen málokdy přesáhnou délku dva metry. Ţije v jezeře Kanas obří forma této ryby, nebo nějaké úplně jiné zvíře? Definitivní závěr nepadl ani další dny, kdy se sice podařilo červená monstra vyfotografovat, ale nedokonalé záběry neumoţnily spolehlivě určit, o jaké zvíře vlastně jde. Návnada v podobě divokých kachen a odleţelých ovčích nohou nezabrala. Výprava se vrátila bez úlovku. O tři roky později přelétávalo nad jezerem pátrací letadlo. Posádka se snaţila kontrolovat kaţdý kousek hladiny. Spatřen nebyl ani jediný kus.

73

Teprve na počátku června roku 2005 tři turisté z Pekingu zpozorovali, jak nad hladinu vyskakují jeden za druhým dva - opět asi deset metrů dlouhé - exempláře. Obě „ryby" se chvíli pohybovaly na místě a pak, jako by je cosi vyděsilo, rychle zmizely uprostřed jezera. Svým pohybem vyvolaly skoro metr vysokou vlnu. Prozatím nejdokonalejší videozáznam byl pořízen 5. července 2007. Krátce před půl devátou romantickou náladu letního večera přebilo nečekané vzrušení. Poklidnou hladinu jezera rozbouřilo mohutné vlnění. Cosi se dralo z hlubin, cosi se pohybovalo ve vodě. Několik turistů, tábořících na břehu, sáhlo po svých videokamerách a natočilo osm minut fascinujícího výjevu. Asi patnáctičlenná skupina neznámých tvorů pluje po hladině jako flotila. Pro velkou vzdálenost se ale nedají rozpoznat detaily. Nepodařilo se to později ani z paluby největší lodi na jezeře, která sice tvory minula v těsné blízkosti, ale jiţ za tmy. Před sto padesáti lety byl z ruské řeky Dněpr vytaţen čtyři a půl metru dlouhý sumec, který je povaţován za doposud největší ulovenou sladkovodní rybu. Červená monstra z jezera Kanas jsou ovšem více neţ dvakrát delší. Některá svědectví dokonce hovoří aţ o 15 metrů dlouhých exemplářích. Jejich váha by musela přesáhnout tunu. Jsou to opravdu obří lososi, nějaký jiný druh ryby, nebo jde o úplně jiného ţivočicha? Proč se tak velkého tvora doposud nepodařilo odchytit? A proč se objevuje vţdy jen v určitých intervalech a pak na dlouhý čas zmizí? Vysvětlení je moţná ukryto v další na první pohled fádní a nudné záhadě (snad právě proto se jí zatím nikdo nezabýval), která je s jezerem spojena. Spadané dřevo vytvořilo na hladině několik stovek metrů dlouhý „vor". Jako by ho pohromadě drţela neviditelná síla, pluje po jezeře sem a tam. Někdy se na celé měsíce vytratí, nelze ho spatřit ze břehu, z lodi ani z letadla, a pak se jako Bludný Holanďan znovu nečekaně vynoří. Kde byl tak dlouho ukrytý? Není skoro 190 metrů hluboké jezero na jednom nebo více místech spojeno s doposud neobjevenou rozměrnou jeskyní nebo podzemní řekou? Moţná právě tam je nahromaděné dřevo stahováno proudy, aby po čase, kdyţ urazí kus cesty v temnotách, bylo opět „propuštěno" na hladinu. Neslouţí tento prostor jako dokonalá skrýš i pro ona tajemná zvířata? V čínské provincii Jün-nan se nachází asi 120 metrů hluboké jezero Chu Tech, coţ lze přeloţit jako Jen stojí. O neobvyklý název se zaslouţil výskyt podivné vodní nestvůry, která dokáţe dlouhý čas drţet hlavu strnule nad hladinou a při sebemenším vyrušení pak bleskurychle zmizet v hlubinách. Ţivočich má hadí krk, z jeho těla lze zahlédnout jen tři hrby a dlouhý, jakoby dračí ocas. Nepříjemné, zelenavě blýskavé oči vyvolávají svým hypnotickým pohledem hrůzu a depresi. Na břehu jezera se zachovaly trosky budov ze 14. století, ale nové stavby zde nejsou. Nejbliţší vesnice je vzdálena pět kilometrů. Domorodci mají z jezera tak obrovský strach, ţe v něm odmítají lovit, i kdyţ je na ryby velmi bohaté. Nestvůra z kráteru

74

V Pohoří Čhang-bai poblíţ hranice Číny se Severní Koreou se na vrcholu vyhaslé sopky rozkládá nejvýše poloţená vulkanická nádrţ na světě - jezero Tchien-čch'. Několik stovek lidí zde pozorovalo záhadné zvíře s temně zbarveným tělem a jakoby koňskou hlavou. V roce 2003 ho po dobu dvou minut sledovala skupina vojáků. Podle jejich svědectví má tvor černou kulatou hlavu s asi deset centimetrů dlouhým rohem zahnutým dozadu. Vládním úředníkům z provincie Ti-lin se dokonce představilo celé stádo. Nestvůry se za necelou hodinu objevily pětkrát. Někdy jen v malém počtu, jindy jich bylo přes dvacet. Čas od času vyskakovaly nad hladinu jako lachtani. Pro velkou vzdálenost se je ale nepodařilo vyfotografovat. Jak uvedl deník MF Dnes, „... podobně jako u slavné skotské Nessie, panují i kolem těchto čínských monster nejasnosti a popisy tajemných tvorů se značně liší. Příkladně v roce 1903 se měl neznámý tvor podobat býku a z vody kolem něj se prý šířil ohlušující rachot. Obluda se tenkrát dokonce pokusila napadnout tři lidi, z nichţ jeden ji šestkrát střelil do břicha. Teprve pak se s řevem stáhla zpět do hlubin. Podle jiných svědectví měl tvor hlavu podobnou lidské, s velkýma kulatýma očima a výraznými ústy. Jeho krk prý měřil aţ 1,5 metru. Tělo odděloval bílý kruh a kryla je jemná šedivá kůţe. Dnes 661etý Čou Fou-jin, který dlouhé roky pracoval na meteorologické stanici u jezera Tchien-čch, dokonce tvrdí, ţe pod hladinou ţijí nejméně dva různé druhy podivných zvířat. Spatřil je prý celkem osmkrát. ,Poprvé to bylo upro¬střed října 1968. Koukal jsem na jezero, kdyţ se najednou zvedla vlna a vynořili se dva obří tvorové, jaké jsem v ţivotě neviděl. Pozoroval jsem je dalekohledem několik minut.' Pro čínský tisk dále uvedl, ţe zvíře má hlavu velkou jako pes a vztyčené uši. Srst připomíná myš, je černošedá a její odstín se zřejmě mění - s přibývajícím stářím stále více tmavne." V roce 1980 byla spatřena dvě mláďata. Jedno bílé a druhé světle šedé. Obě byla větší neţ kráva. Další pracovníci stanice spolu s několika turisty spatřili vodního draka v srpnu stejného roku. Měl zavalité tělo, přes metr dlouhý krk, kraví či psí hlavu s jakoby kachním zobákem. Meteorolog Piao Longzhi se pokusil tvora ulovit. Střela škrábla vrcholek hlavy, zvíře se okamţitě ukrylo pod hladinou. Zprávy o pozorování jezerní příšery jsou tak četné, ţe vedly k zaloţení Společenství pro výzkum anomálních zvířat, které vyhodnocuje všechna dostupná svědectví a videozáznamy. „Pokud jsou tyto zprávy autentické a takoví tvorové tam opravdu existují, pak na uspokojivou odpověď čeká jedna velmi podstatná otázka (dokonce výrazně více znepokojující neţ ta, která se týká jejich identity): Odkud pocházejí?

75

Na rozdíl od jiných jezerních příšer, ta z jezera Tchien-čch tam nemohla ţít a rozmnoţovat se po generace, protoţe sopka vybuchla aţ v roce 1702. Všichni obyvatelé jezera do něj proto museli vstoupit někdy po tomto datu," připomíná britský spisovatel Karl P. N. Shuker. Čínská lochnesska ale není jediná, která sídlí v zatopeném kráteru. V největším tureckém jezeře Van se vyskytuje podobná nestvůra. Jezero vzniklo po výbuchu sopky asi před 100 000 lety. Rozhodně v něm nemůţe ţít nějaký zapomenutý prehistorický ještěr.

76