DĚJINY EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ I. (Od ekonomického myšlení starověku a středověku k německé historické škole)

Zdeněk Šámal, 3. sem. Bc ZS 2010/2011

DĚJINY EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ I. (Od ekonomického myšlení starověku a středověku k německé historické škole) Robert Holmann a kol: Dějiny ekonomického myšlení

1. EKONOMICKÉ MYŠLENÍ STAROVĚKU A STŘEDOVĚKU

Starověk: Ekonomické myšlení řeckých filosofů bylo součástí jejich filosofie a etiky. Znepokojovaly je peněžní vztahy mezi lidmi, rozleptávající naturální zemědělskou politiku a její tradiční hodnoty. Hledali lidské a společenské hodnoty, na ekonomické chování aplikovali hodnotící soudy. Úvahy o směně, penězích a vlastnictví spojovali s morálkou, politikou a společenským uspořádáním. Řešení viděli v přirozené spravedlnosti spočívající v uspořádání společnosti, například otroctví brali jako samozřejmost. Xenofont (430 – 354 př.n.l.): Oikonomikos – dílo pojednávající o správném řízení zemědělské usedlosti. Řeší vztah člověka k půdě, nikoli vztahy lidí ve směně. (Zdá se, že ve skutečnosti řeší spíš management než ekonomiku. Pozn. ZŠ) Cílem je produktivita, posilovaná dělbou práce, význam obchodu nedoceněn Platón (427 – 347 př.n.l.): Ve spise Politeia rýsuje ideální představu státu. Rakouský ekonom a politologa J. A. Schumpeter (1885 – 1950) napsal: „Obraz dokonalého státu, který vykreslil ve své Politei je analýzou asi tak málo, jako je malířovo vyobrazení Venuše vědeckou anatomií.“ (Holmann 2005, str. 3) Lidé jsou podle Platóna odlišně nadáni a tím i předurčeni k odlišnému postavení ve státě, tj. uplatňuje se kastovní uspořádání: - vládci (zlato) - vojáci (stříbro) - pracující (železo – zemědělci a řemeslníci). Protože bohatství korumpuje, dvěma horním třídám by mělo být zapovězeno Platónovo pojetí peněz je kartalistické – pokládá je za pouhý symbol, stvořený a garantovaný státem. Aristoteles (384 – 322 př.n.l.): Neodmítá soukromé vlastnictví, ale rozděluje jej na přirozené a nepřirozené: - První slouží k péči o hospodářství - Druhé znamená hromadění peněz.


Aristotelovy úvahy o ceně mají morální charakter. Spravedlivá cena respektuje ekvivalenci směny, tj. zboží má vnitřní hodnotu, z toho se vyvíjí nákladová teorie hodnoty (Holmann 2005, str. 13). Aristotelovo pojetí peněz je metalistické – tj. peníze mají hodnotu kovu, z něhož jsou vyrobeny, jsou oběživem, prostředníkem směny a de facto zbožím. Přirozené je používání peněz jako oběživa, nepřirozená je lichva – půjčovaní peněz na úrok. Peníze považoval za sterilní – nemohou se zvětšovat ve směně, nerozlišoval peníze a kapitál. Plní úlohu měřítka hodnoty a uchovatele hodnoty.

Středověk Scholastikové (filosofové z řad církve) navazují na Aristotela Hlavním tématem jejich ekonomického myšlení je spravedlivá cena. Postupně vznikají dva směry v teorii hodnoty: -

Objektivně-nákladový (náklady výrobce a obchodníka = pracovní úsilí a riziko) subjektivně užitečnostní (dána úsudkem spotřebitele)

Tomáš Akvinský (1225 – 1274): společenská funkce vlastnictví spočívá v udržování řádu a stability. Peníze jsou sterilní, naproti tomu hospodářství je plodné. Lichva je pro scholastiky společným nepřítelem – úrok nelze ospravedlnit (Holmann 2005, str. 9). Škola Salamanky: Její představitelé (Navarro, de Mercado) už v XVI. století čelí nové situaci, ovlivněnou především rozvojem zámořského obchodu a přílivem drahých kovů do Evropy ze Zámoří. Představitelé této školy proto řeší otázky nabídky a poptávky po penězích, připouštějí, že spravedlivá cena může být teritoriálně odlišná

2. MERKANTELISTÉ, EKONOMIE

KAMERALISTÉ

A

PŘEDCHŮDCI

KLASICKÉ

Merkantilistické myšlení odráží dějinný proces budování centralizovaných národních států a koloniálních impérií. Scholastický kosmopolitismus byl nahrazen ekonomickým nacionalismem. Merkantilisté řeší, jak zvětšit národní bohatství, zejména ve srovnání s konkurenčními národy. Bohatství považují za zbraň národa, což se přímo úměrně musí projevit i ve sféře vojenské (Holmann 2005, str. 21) Zdrojem bohatství je aktivní obchodní bilance, k jejímuž dosažení je nezbytná ochranářská obchodní politika. Merkantilisté se snaží se ovlivňovat strukturu vývozu a dovozu – preferují dovoz potravin a surovin a export průmyslového zboží. Varují před vysokými mzdami (zdražují vývoz). Neuznávají neutralitu peněz, jsou „poptávkovými ekonomy“ – příliv peněz zlevňuje úvěr a tak oživuje ekonomiku (Holmann 2005, str. 30). Ranní merkantilisté – bullionisté: prosazují politiku devizových kontrol a zákaz vývozu drahých kovů.


Thomas Mun (1571 – 1641): vystupuje proti bullionistům a zastává ideu reexportu. Spořivý národ = spořivý jednotlivec. Bernard de Mandeville („zlatá éra merkantilismu“): Soukromý zájem není v rozporu s veřejným zájmem. Spotřeba vytváří poptávku a ta stimuluje podnikání a výrobu. „Soukromá neřest“ se tak obrací ve „veřejný prospěch“. Wlliam Petty (1623 – 1687): Předchůdce klasické ekonomie, který chce teoretické argumenty konfrontovat s empirickými daty (→ politická aritmetika), vytváří teorii úroku odvozenou z pozemkové renty Kameralismus: odrůda merkantilismu (Střední Evropa – Německo, Rakousko): sdílí s ním doktrínu obchodní bilance (ale je to bilance práce, nikoli peněz) a ideu silného státu, ale zdůrazňuje populační růst. Za základ hospodářství považují zemědělství – proto kameralisté požadují parcelaci velkostatkářské půdy

3. FILOSOFOVÉ PŘIROZENÝCH ZÁKONŮ

Snaží se o vytvoření ucelené společenské vědy, navazují na ideu přirozeného řádu věcí, která se objevila už v antice. Lidská společnost je podle nich organismem ovládaným zákony, které mají kořeny v lidské povaze. Tyto přirozené zákony jsou věčné, neměnné a nezávislé na vůli panovníka. Jejich přístup je ahistorický (Holmann 2005, str.32). John Lock (1632 – 1704) a David Hume (1711 – 1776) formulovali kvantitativní teorii peněz, podle které hodnota peněz závisí nepřímo úměrně na jejich množství v zemi (= útok na merkantilismus a doktrínu obchodní bilance). Humeův zákon: cenové hladiny se automaticky přizpůsobují (tj. podíl země na zásobě drahých kovů se nezvýší, pokud se rovněž nezvýší její podíl na světové výrobě) Fyziokraté: Ekonomika je řízena přirozeným řádem věcí, který musí respektovat i panovník. Jsou předchůdci liberalismu a svobody obchodu. Snaží se vytvořit teoretický systém. Jediným produktivním sektorem je zemědělství, vytvářející čistý produkt. Vytvořili Ekonomickou tabulku, v níž pojímají ekonomiku jako koloběh, zajišťující rovnováhu a harmonii (podobně jako organismy v přírodě) V praxi se jejich zásady pokusil uplatnit Anne Robert Turgot (1727 – 1781), ministr financí Ludvíka XVI.

4. KLASICKÁ POLITICKÁ EKONOMIE Jde o první myšlenkový systém, který byl skutečnou ekonomickou vědou. Jeho filosofickým rámcem byla představa, že společnost a ekonomika jsou přirozeným řádem. Politickou filosofií byl laissez faire, tedy idea nezasahování státu do ekonomiky. Klasici se snažili o hledání podstaty reálných ekonomických jevů.


Adam Smith (1723 - 1790: v klasické ekonomii se stal nejvyšší autoritou, na kterou navazovali všichni další klasikové a představitelé pozdějších ekonomických směrů. Výjimečné postavení si udržel dodnes. Narodil se ve skotských Kirklqadách. Studoval v Glasgowě a na Oxfordu, později přednášel literaturu a politickou ekonomii. Jeho nejznámější knihou, vydanou v roce 1776 je Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (Bohatství národů) (Holmann 2005, str. 48-49). Bohatství národů líčí kapitalismus volné konkurence jako přirozený řád, spočívající na fungování neviditelné ruky trhu. Ta ztělesňuje ideu harmonie individuálního a společenského zájmu - člověk sleduje vlastní zájem, ale Neviditelná ruka trhu jej vede ke způsobu chování, které je ve společenském zájmu. Předpokladem fungování je laissez faire – zdržení se státu od zásahů do ekonomiky. Zdrojem bohatství je podle Smithe výroba, motorem ekonomického růstu dělba práce. Ta v mezinárodní podobě zvyšuje bohatství všech národů, proto je nezbytná svoboda obchodu. Smith dále definuje a rozvíjí další pojmy ekonomické vědy: rozděluje kapitál na fixní a oběžný, rozděluje užitnou hodnotu a směnnou hodnotu zboží, tržní a přirozenou cenu (přirozená je tvořená náklady – viz jeho příklad bobrů a jelenů). Mzda je ve Smithově chápání existenčním minimem, zisk pak nákladem kapitálu. Thomas R. Malthus (1766 – 1834): Vzdělán v Cambridge, profesor historie a politické ekonomie. Žije v Anglii doby napoleonských válek a průmyslové revoluce, v době růstu průmyslového dělnictva a růstu populačního, což ovlivňuje i jeho myšlení a práci. Jeho nejznámější dílem je Esej o principu populace (1798). Základní teze: lidstvo má přirozenou tendenci k populačnímu růstu, který je rychlejší než růst zdrojů (geometrická vs. aritmetická řada). Přirozenou cestou se počet lidí udržuje nemocemi a hladomorem, Malthus dospívá k názoru, že účinná může být i morální sebekontrola (moral restraint). Populační teorie naznačovala, že lidé se nedokáží vymezit z chudoby, protože jsou v zajetí populačního zákona – proto se klasické ekonomii začalo říkat „ponurá věda“. Jean Babtiste Say (1767 – 1832) vytváří jeden ze základních zákonů makroekonomie: Vztah mezi celkovou poptávkou a celkovou nabídkou je jiný než mezi tržní poptávkou a tržní nabídkou (první dvě jsou na sobě nezávislé, druhé závislé) David Ricardo (1722 – 1823): Syn holandských vystěhovalců ve Velké Británii, konvertoval od židovství ke křesťanství, původně makléř. Navazoval kritickým způsobem na Smithe, zároveň vytvořil vlastní teorie pro různé jevy: Teorii diferenční renty, zákon komparativních výhod, pracovní teorii hodnoty. Snažil se vytvářet teoretické systémy, jeho postupy však podle pozdějších názorů znamenaly „sunutí politické ekonomie na slepou kolej“. Ricardova ekonomie byla politickou ekonomií rozdělování (ekonomický růst závisí na rozdělování národního důchodu mezí pozemkové renty, mzdy a zisky Nassau W. Senior (1790 – 1864): buduje politickou ekonomii jako axiomatickou vědu, vědu o bohatství, oproštěnou od politické a sociální problematiky. Tvorbu kapitálu vysvětluje abstinencí – odkládáním spotřeby do budoucna


John Stuart Mill (1806 – 1873): Hledal v ekonomii odpovědi na aktuální otázky své doby a způsoby řešení sociálních otázek. Zákony výroby odvozoval od charakteru přírodních zákonů, zákony rozdělování mají být podle něj ovlivňovány společenskými institucemi a zákonodárství.

5. FRANCOUZSKÝ SOCIALISMUS A HARMONISMUS Socialismus označuje myšlenkové směry, které odsuzují soukromé vlastnictví a kapitalismus a předpovídají příchod nového řádu založeného na kolektivním vlastnictví. Vznikl ve Francii první poloviny 19. století. Má tři hlavní proudy: -

asociacionismus: hospodářský systém je založen na dobrovolných hospodářských komunitách anarchismus: Stát je zbytečný a společné je úplně všechno saint-simonismus: Pokrok přinášen rozvojem vědy a průmyslu. Výsledkem je autoritářská vláda vzdělaných elit a centrální plánování. F.A. Hayek jej nazval prvním výhonkem sociálního inženýrství

6. NĚMECKÁ HISTORICKÁ ŠKOLA Dominantní směr v Německu, odmítjící klasickou politickou ekonomii. Liší se od ní hlavně po stránce metodologické – nehledá univerzální principy a zákony, ale všechny historické jevy pokládá za historicky relativní – ekonomické zákony mají evoluční charakter. Odmítá myšlenku přirozeného řádu věcí a popisuje různá stadia ekonomického vývoje. Dělí se na starší (Wilhelm Roscher) a mladší (Gustaw von Schmoller), někdy i nejmladší (Max Weber, Werner Sombart). Friedrich List (1789 – 1846): Ekonomické dějiny líčí jako stadia ekonomického vývoje: - lovecké - zemědělské - zemědělsko-průmyslové - zemědělsko-průmyslově-obchodní. Předchozí stadium mělo být vždy předpokladem a východiskem stadia následujícího, ekonomické zákony podle něj vždy vycházejí z konkrétních historických podmínek Na základě této metody vytvořil List teorii nezralého průmysl, opravňující ochranářskou politiku. Metodou německé historické školy byl historismus. Historizující ekonomové byli empiriky, kteří empirickou základnu ekonomie nalézali pouze v historii a ekonomii chápali pouze jako historickou vědu. Max Weber (1864 – 1920): Duchovní silou, z níž vznikl kapitalismus, byla protestantská (kalvinistická) etika, protože kalvinisté věří, že světský úspěch je důkazem boží milosti a spasení. Víra je vede k odříkání a touze po úspěchu. Werner Sombart (1863 – 1941): Nositeli ducha kapitalismu jsou Židé – nemají stát, jsou rozptýleni po Evropě, nicméně spojeni vírou, což jim umožnilo vytvořit základní sít pro podnikání, obchod a finančnictví.


Dílčí závěry autora: -

-

-

-

-

Z hlediska našich potřeb má praktický význam nepochybně především zkoumání antické a částečně středověké historie oboru: ukazuje úroveň myšlení doby, rovněž i pojmy a kategorie, v jakých tehdejší myslitelé uvažovali (a jaké objektivně znali) – je ovšem otázka, o jaké míře rezonance lze mluvit mezi „civilizačním centrem“ a „civilizační výspou“ Podle písemných pramenů tedy můžeme přibližně datovat, od kterých časů lidé obecně uvažují o pojmech ekonomického významu (peníze, úrok, lichva atd.) a procesech s nimi spojenými Zároveň je zřejmé, že pokud o těchto pojmech myslitelé uvažují, musejí je znát z reality, jejíž jsou tak významnou součástí, že se to odráží v tvorbě výše uvedených autorů Podobný způsob myšlení bude jistě starší, možná až podstatně starší, lze o tom však pouze hypotetizovat, např. na základě archeologických nálezů, u kterých odůvodněně předpokládáme souvislost se směnou (důkazy dálkového obchodu), výrobou pro směnu atd. Snaha analyzovat, popsat a vysvětlit ekonomické jevy zjevně vychází z potřeb dané společnosti a stupně poznání a je tedy otázkou, jaká hloubka poznání dějin ekonomického myšlení je adekvátní našim znalostem o ekonomických procesech pravěkých společností. Tutéž otázku lze položit i ve smyslu jejich aplikace.

Použitá literatura: Holmann R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, 2005. Str. 1-136.

DĚJINY EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ I. (Od ekonomického myšlení starověku a středověku k německé historické škole)

Recommend Documents