Samotná cesta může být cíl. Na cestě za něčím jdu stále; mělo to být na Krym, skončil jsem ale už v Oděse.
Na kole k Černému moři na Ukrajině 10. - 20. 9. 2013 Původně jsem předpokládal, že na této cestě budu mít sebou kamaráda, Mirka nebo Pepu a nepojedu sám. Nestalo se tak. Všichni se ptali, proč tam jedu? Odpověď byla prostá: chci poznat, jak žijí lidé v Rumunsku, v Moldávii a na Ukrajině, zrovna jako nedávno v Banátu. Nahlédnout do obyčejného života místních obyvatel a poznat jejich kuchyni. Nejel jsem za nebezpečím, ale trochu za dobrodružstvím. Většina přátel mne od této cesty zrazovala. V pondělí večer před odjezdem v pivnici U Báry dokonce čtyři z pěti; jediná Mabel řekla, jeď a napsala: „jsi zkušený harcovník, ale dávej na sebe pozor“. Nepovzbudil mne ani mail od Petra žijícího v Moldávii, který mimo jiné napsal: V Podněsteří buď ale hodně opatrný, situace není aktuálně moc dobrá. Petr“. Miloš z Opavy zase píše: Ty jsi odvážný a navíc cestovatelská osobnost a ne nějaké „ořezávátko“, což každý na první pohled pozná. Ale pitomci se mohou najít všude. Nerad bych pořádal nějaký memoriál. Pusť si video. Miloš http://www.youtube.com/embed/5RAaW_1FzYg?autoplay=1&modestbra nding=1&rel=0&showinfo=0 A nechtěl bys místo do nebezpečné Moldávie na Vueltu? Kreuziger je unavený a z formy, tak bys to dojel za něj, když máš takovou fazonu. 10. 9. út V 9 hodin mi zavolal z Carga kamarád Jirka, zda jsem připraven na odjezd. Pokud opravdu chci odjet, musím ihned. Ale ne do slíbeného města 1
Ungeni v Moldávii, kam jezdí kamiony Carga se zbožím z německých Brém každý týden, ale do rumunského města Suceava, ležícího asi 200 km od Moldávie; tak v 10.30 hodin pro tebe přijedu. V duchu jsem si řekl, odvážnému štěstí přeje a jsem svobodný v rozhodování a 200 km zvládnu na kole za necelé dva dny. Jitka mi ještě rychle ohřála oběd a Jirka odvezl k benzínce na okraji Jičína, kam během pár minut přijel kamion označený firmou „Nadoko“ a představil řidiče také
Jirku,
z Turnova. Králové
který Přes
jsme
přijel Hradec
odjeli
do
Velkého Poříčí u Náchoda, kde nám naložili 22 tun hřebíků pro paletárnu v rumunském městě Viseu de Sus, nikoliv do Suceavy, tzn. prodloužení cesty na kole o dalších 150 km! Svobodný, 41letý řidič Jirka z České Lípy, nekuřák, byl pohodový a sympatický a jízdu zvládal bezpečně a s přehledem. Bezpečnostní zastávka byla na hranicích Slovenska, kde mne překvapilo neuvěřitelně čisté sociální zařízení s možností použití sprch a vše zdarma! Cestu jsme ukončili asi 50 km před Budapeští. 11. 9. st Vstávali jsme až v 8 hodin a po snídani a ranní hygieně pokračovali v cestě rovinatou krajinou kolem Budapešti směr Debrecín za deštivého počasí, ale v kabině bylo příjemně. Kolem dálnice většinou už zorané pole nebo strniště po sklizeném obilí, někde ještě kukuřice a slunečnice, občas zelenina a také vinice, neboť jsme projížděli oblastí známého tokajského vína. Po přejetí druhé 2
největší řeky v Maďarsku Tisy (větší je jen Dunaj), když přestalo pršet a teplota vystoupila nad 20°C, jsme zastavili na oběd. Jirka ohřál výborný guláš od Jitky a já ho mohl na rozdíl od něho zapíjet Plzeňským. Posledních 100 km před Rumunskem byla nová dálnice téměř bez provozu. Kolem byly plantáže tabáku a zežloutlé kukuřice, na poli melouny a různá zelenina, ovocné sady a také mnoho kachních a husích farem. Po překročení hranice do Rumunska poblíž Satu Mare je
velká římskokatolická katedrála. Názvy obcí i nápisy na obchodech jsou zde dvojjazyčné, v maďarštině i
rumunštině.
První
město
v Rumunsku Certeze nás přímo šokovalo novou výstavbou velkých domů, či spíše vil a penzionů, ale každý byl v jiném stylu, různě barevné, různých tvarů a postavené velice blízko sebe. Jen asi polovina z nich je obydlená. Náklady na každý dům odhaduji od 5 milionů korun výše. Kdo to staví, za jaké peníze, komu mají sloužit? Byli jsme v horách, kam jsme stoupali po velmi úzké silničce, ale zase museli klesat. Jeli jsme poblíž ukrajinské hranice, kde byly zase názvy obcí jak v rumunštině, tak i ukrajinštině a kolem mnoho byzantských kostelů. Na zdejších silnicích jezdí kromě aut a kamionů vozkové s koňmi, ale večer bez osvětlení, stejně jako někteří cyklisté. Všude pobíhá mnoho vyhublých psů, ale zatím nebyli agresivní. Při silnici mnoho mladých lidí, spíše dětí, nabízelo plné koše hnědých hřibů a bílých hříbků. Je tu totiž teplot a dostatečně prší. Cestu jsme ukončili ve 20.30 hodin na okraji města Viseu de Sus a dlouho 3
večeřeli, popíjeli a povídali si. Po ujetí 1150 km z Jičína se nám ani spát nechtělo. Rumunský čas je posunutý o 1 hodinu dopředu, což už vím z nedávného pobytu v Banátu. Časy zde uváděné budou jako u nás, tj. SEČ. 12. 9. čt – Viseu de Sus – Moisei – Borsa 25 km Pro mne to byla poslední noc v kamionu. Vstávali jsme v 7 hodin, posnídali a vyhledali továrnu, kde se vyrábějí europalety a zde vyložili české hřebíky. Zatímco Jirka se vracel domů, já se vydal na první kilometry na kole směrem do hor, kde byly černé
mraky a
zataženo. Netrvalo to dlouho a začalo pršet. Schoval jsem se
na
autobusové zastávce a po chvilce pokračoval do městečka Borsa, kde jsem si koupil
mapu
Rumunska
a
Moldávie.
Překvapila
mne
prodavačka
v knihkupectví, když říkala: rumunština je románský jazyk a budete-li mluvit italsky, budu vám rozumět. Bylo to od ní příjemné. V bance jsem vyměnil 50 € v kurzu 1 € = 4.22 RL (rumunské lei). Ve městě jsem byl stejně jako včera překvapen velkou výstavbou nových domů a penzionů. Vytrvalý déšť mne opět zastavil při výjezdu z města. S obavami jsem vyhlížel černé mraky
nad
horami
v Národním
parku
Maramuresului a mlhu kolem. Rozhodl jsem se neriskovat promočení všeho hned na začátku cesty při stoupání do průsmyku ve výšce 1416 m n. m. Ubytoval jsem se proto v nejbližším penziónu „Poiana“.
Celý komplex se skládal
z velké moderní vily a domu pro 77letou, ale velmi čilou maminku, která mne přivítala karafou slivovice, z které jsem si měl nalévat, abych se zahřál. Naproti 4
byl
patrový
domek
označený jako penzion, v kterém
jsem
měl
k dispozici celé přízemí, moderně
zařízené
a
vybavené. Na velkém dvoře s květinami byl ještě dřevěný přístřešek s posezením minimálně pro 12 osob a velký gril. Naproti byla garáž pro mé kolo! Pokoj byl příjemně vytopený a tak bylo snadné vše rychle usušit Za vše jsem zaplatil pouhých 10 € za den. Její děti prý pracují už delší dobu v Anglii a jeden syn je šéfem zdejší policie. Město je oblíbené lyžařské středisko navštěvované více v zimě, kde je nejvyšší vrchol Pietrosul vysoký 2303 m. 13. 9. pá – Borsa 18 km Celou noc vydatně pršelo a déšť pokračoval i po snídani. Odpočíval jsem v útulném velkém penzionu a měl příležitost popsat několik postřehů z cesty po Rumunsku kamionem. Překvapila nás např. intenzita práce na silnici včera večer za tmy, kdy na mnoha úsecích silnice pokládali novou vrstvu živičného koberce a ihned válcovali za provozu aut a provoz po půlce silnice byl řízen semafory. Kéž by tomu bylo při opravě naší dálnice D1 z Prahy do Brna. Lidé si tu asi více váží práce než u nás. Je vidět velká podpora z EU, do které Rumunsko vstoupilo v roce 2004, a lidé mají možnost pracovat v zahraničí, kde si vydělávají mnohem více, a ušetřené prostředky věnují především výstavbě svých nových domů. Na pozemku, kde stál dříve jeden dřevěný dům, stojí dnes velký, někdy 5
až třípodlažní dům, v kterém budou bydlet, až se vrátí ze zahraničí. V těsné blízkosti už stojí další nový dům pro jejich děti, který nabízejí jako penzion a někde už stojí na stejném pozemku po zbořeném dřevěném domě dům pro staré rodiče, kteří se nyní starají a vychovávají jejich děti, pokud je nemají sebou v zahraničí
a
studují
doma
v Rumunsku. Takto je to zrovna v rodině, kde jsem ubytován. Pochopil jsem, proč jsou domy všechny jeden
v takové vedle
blízkosti,
druhého,
a
vzájemně si stíní a mnoho z nich je volných, nezařízených. Při menší intenzitě deště jsem se procházel po okolí a snažil se poznat život zdejších lidí. Bál jsem se jít do velkého rizika, že horský hřeben budu překonávat
za
vydatného
deště. Navíc byl pátek a třináctého a tak jsem nevěděl, co dělat. Hodit si korunou? Před obědem déšť trochu ustal a tak jsem na kole odjel jen do centra města mezi lidi a navštívil místní knihovnu a na internetu chvíli četl zprávy a potom vyřídil poštu z domova. Kolo mi hlídala městská policie a tak jsem byl v klidu. Cestou zpět na penzion jsem si nakoupil hlavně pití na oběd i večeři a oči stále směřovaly do hor, kam chci jet už zítra. Po ujetí 18 km jsem byl zpět ve vyhřátém penzionu a odpočíval, což zatím moc neumím. Litoval jsem, že nemám sebou alespoň jednu knihu. Na TV jsem přepínal všech 12 programů, ale nerozuměl jsem skoro ničemu. Alespoň jsem studoval na mapě svou další plánovanou cestu. Trasa povede Národním parkem mezi pohořím Maramuresului vlevo a vyšším pohořím Rodnei vpravo, jedno z nejhezčích v Karpatech. Po obědě jsem usnul 6
po červeném víně „Premiat – Pinot Noir“ zrovna jako včera večer. Dovolím si připojit jeden citát od Jana Wericha: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.“ Ani kapky deště bubnující do skel oken mi nevadily. Večer jsem usínal s přáním zítra odjet do centra hor, i když nebude počasí na focení. Je zde sice tepleji než u nás doma, více jak 20°C, ale nadmořská výška dělá své; znám to i z jiných hor. 14. 9. so – Borsa – sedlo Príslop (1412) 19 km – Carlibaba 50 km – Iacobeni 75 km – Campulung 107 km; převýšení 1300 m. V noci nepršelo a tak jsem vstával už v 6 hodin a těšil se na cestu. Vše jsem zabalil tak, aby v případě náhlého deště věci v brašnách zůstaly suché. Po snídani jsem se rozloučil s domácí paní, která měla přání udělat několik fotografií jejich domu, a potom chtěl odjet. Opět ale začalo pršet a já se vrátil do tepla penzionu a čekal, kdy déšť ustane. Stalo se tak v 10 hodin a tak jsem do toho šel znovu.
Celých
19 km jsem stále stoupal převážně lesem rozbitou asfaltovou silnicí s mnoha výmoly, a jen občas mne minulo auto. V unikátních horách se jakoby zastavil čas. Jen dřevorubce jsem potkával, jak svážejí dříví pomocí koní, ovčáky pasoucí svá stáda ovcí na rozlehlých lukách, jen občas chatrná stavení, doškové střechy, malá políčka s kukuřicí, primitivní pece na chléb… Na vrcholu byla značně hustá mlha, ale překrásný monastýr, který nebylo moc vidět. Pospíchal 7
jsem raději dolů, abych ujel černým mrakům v zádech, ale
nepodařilo
vesnicí
se.
Carlibaba
Před jsem
projížděl kolem přístřešků
cikánů bydlících vedle řeky Bystrita, kteří přinášeli neuvěřitelná množství hřibů
k autům,
kde
je
od
nich
obchodníci vykupovali 15 Kč za 1 kg! Většinou každý měl na zádech nůši hub
a v každé ruce ještě igelitovou tašku dalších. Odhadl jsem to na 40 kg na osobu. Tolik hřibů pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a nikdy neuvidím. Malé i velké hřiby rovnali do dřevěných bedniček a tvářili se spokojeně. Ve sjezdu mne předjelo obytné auto s belgickou značkou, ale silnice byla tak rozbitá, že jsem ho stále dojížděl a pokaždé jsme se zdravili. Ve vsi Carlibaba byl jediný hotel, kde jsem s chutí poobědval. Mezitím se obloha 8
vyčistila a žhavé slunce při pokračující cestě dolů sušilo mé oblečení a návleky na botách. Zde jsem poprvé viděl krásné pohoří Rodnei v Národním parku (Parcul National). Teprve na okraji města Iacobeni jsem přijel na pěknou asfaltovou silnici a začal po ní stoupat asi 300 m nahoru, abych potom už
jen údolím
sjížděl
nádherným
Mestecania
většího města
do
Campulung,
kde jsem cestu ukončil už skoro suchý opět v pěkném penzionu „Gentiana“ a zde se za 12 € ubytoval. Překrásný pokoj s balkonem a v něm velká kachlová kamna, kuchyňka a hlavně super koupelna s vanou a vířivkou byla po náročné cestě moc příjemná. Pochopitelně jsem se večer náležitě odměnil. Začal jsem chlazeným čabajku
Heinekenem, jsem
střídal
se
salámem ze Sardinie, rajčata, papriky,
olivy,
k tomu
prémiový
skvělý
Merlot
z roku 2011 a Král sýrů. Dnešní den po dvou dnech čekání z důvodu deště byl nádherný, občas trochu dramatický, což mám rád, pokud jedu sám. Přál bych ho zažít každému z vás, kdo jste dočetli až sem. Přálo mi štěstí a potvrdila se má slova, že člověk dokáže to, co skutečně chce, ale za podmínky, že tomu je ochoten věnovat vůli a energii. Trochu se starat o své tělo, předcházet bolestem nebo se s nimi naučit žít a tím vlastně neztrácet energii, která je znakem mládí. Ten večer jsem spal jako mimino. 9
15. 9. ne Campulung – Frasín 26 km – Falticeni 66 km – Motca 104 km – Pascani 116 km – Targu Frumos 143 km – Iasi 191 km; převýšení 500 m. Včera jsem zapomněl na popis mnoha kostelů s věžičkami. V mnohých probíhala bohoslužba, kde bylo dosti lidí. Ráno jsem použil kuchyňku i jídelnu a už
v7
opustil
hodin jsem penzion
pokračoval
a
v cestě.
Využil jsem blízkého supermarketu k nákupu
výborného
vína Merlot, které mi tolik chutnalo. Slunce už
mne
vítalo
od
samého rána a tak náladu na cestu jsem měl výbornou. Cesta vedla převážně rovinatou krajinou po dobré asfaltové cestě s malým provozem a díky větru v zádech kilometry rychle ubíhaly. Při cestě stále nabízeli hřiby a nad silnicí byl velký barevný transparent s nápisem
„Festival
hřibů“. Zastavil jsem u jednoho z mnoha stánků,
kde
prodavačka
mne nutila
koupit alespoň 1 kg hřibů za 50 Kč a byla ochotna i slevit. Na křižovatce cest zastavuji a ptám se mladší prodavačky na správnou odbočku na Falticeni; ona mi odpovídala plynulou italštinou a tak dlouho jsme spolu povídali, neboť v Itálii 9 let pracovala. Jak jsem se vzdaloval horám a jel stále více nížinou, sílil vítr, ale naštěstí jen boční nebo občas do zad, což bylo příjemné. Kolem samá kukuřice; ve vsích dlouhých 6 až 8 km před typickými dřevěnými domy nabízeli pytle brambor, cibuli i ovoce, neboť všude kolem byly ovocné sady. V městě Motca jsem opustil dobrou silnici a začal 10
stoupat směrem k městu Pascani a vyhlížel vhodnou restauraci na oběd. Zastavil jsem u ní v lese, kde mne zdravila parta chlapů z Moldávie, kteří zde pořádali piknik a pozvali mne mezi sebe na ochutnávku domácích dobrot. Jedou do Stuttgartu pro ojetá auta a z legrace mi nabídli možnost jet s nimi do Prahy, kde budou už zítra večer. To jsem samozřejmě odmítl, neboť chci poznat jejich zemi, kde budu také možná už zítra večer. Pojedl jsem s nimi a vypil svůj Heineken a pokračoval v cestě. Se mnou se přiživili i čtyři toulaví žadonící psi, kterých je v Rumunsku mnoho, často i přejetých na silnici. Krajina se mnoho neměnila ani odpoledne; už jen od slunce sežehnuté kukuřice a slunečnice, a mnoho půdy zde ležící ladem. Poblíž větších vesnic ještě nabízeli dva druhy melounů a pochopitelně ovoce a zeleninu všeho druhu. Kratší zastávku na pivo a pohovor s mladšími lidmi jsem absolvoval v motelu před Iasi. Dojet až do Iasi byl ráno spíše můj sen, ale nyní se naplnil také díky příznivému větru už v 16.30 hodin. Bylo to totiž 191 km, ale jen s převýšením cca 500 m. Zde jsem si vyhlédl penzion Moldotour, sice dražší, 20 €, ale ještě luxusnější než předchozí, ve městě, které má asi 500 000 obyvatel a 100 pravoslavných kostelů, a tak jsem se těšil na zítřejší prohlídku historické části města. Odměnil jsem se stejně dobrým pitím jako včera a navíc ještě nějakými sladkostmi. 16. 9. po Iasi – Sculeni (hraniční přechod) 27 km – Ungheni 51 km – Cornesti – Calarasi 113 km – Straseni 138 km – Kišiněv 161 km; převýšení 650 m. Výborně odpočatý jsem posnídal v hotelu a už v 7 hodin se vydal na kole za památkami města Iasi. Po 4 km jsem přijel do historické části
města
k metropolitní
katedrále sv. Paraschiva, která se nyní opravuje z prostředků EU. Zde se mne ochotně ujal mladší muž ovládající 11
španělštinu a byl mým průvodcem k novému modernímu katolickému kostelu. Jen o 300 m odtud je Biserka (kostel) Trei Lerarhi, kde jsem si prohlédl také interiér při
bohoslužbě,
ale
bylo
zakázáno fotit. Dalších 600 m odtud
je
obrovský
palác
„Platoul de kultura“ a vlevo
vedle kostel sv. Mikuláše z 15. století. Když mému průvodci
říkám,
že
má
město 100 pravoslavných kostelů, odpovídá: dvakrát víc,
kostelů, popřál
mi
šťastnou
cestu
minimálně
200
a
„Drum
bun“
k moldavským hranicím. Za hodinu už jsem utrácel poslední rumunské lei za pití na hraničním přechodu a fotil se s mladými rumunskými
celníky,
kteří
mne
dlouho
zpovídali, odkud a kam cestuji, a přáli mi hodně štěstí v Moldávii a na Ukrajině. Přejel jsem hraniční řeku Prut, kde mi moldavští celníci znovu kontrolovali pas a jedna celnice dokonce i obsah zavazadel, čemuž jsem se jen usmíval. Ptala se, zde nepřevážím drogy, a potom 12
už rusky řekla na shledanou. Silnice v Moldávii začala docela brutálně, sice asfaltová, ale samá díra, ale s minimálním provozem až do města Ungheni. Kolem jen pustina, žádní lidé, jen sem tam pasoucí se krávy či ovce nebo stádo
koz. V Ungheni jsem v bance vyměnil eura za moldavské lei; 1 MDL = 1.50 Kč. Po už lepší silnici jsem se vydal k hlavnímu městu Moldávie Kišiněvu. Osídlení krajiny skoro žádné a tomu odpovídalo i využití polí, resp. jen ladem ležící půda, občas slunečnice, na návsi v obci slepice, kachny a husy. Na silnici občas jsem potkával vozy tažené koňmi přivážející dřevo z lesa. Na první pohled velká chudoba. Počasí mi ale přálo; bylo příjemně teplo a tak stačil krátký cyklistický dres. Kolem 13. hodiny jsem zastavil v lesní restauraci a chutně poobědval na terase; výborné menu s pivem za 60 MDL = 90 Kč a v pohodě pokračoval v cestě. Silnice je stále lemována vzrostlými ořešáky, jejichž plody padaly až na silnici. Bylo příjemných 20°C a slabý vítr, což bylo fajn. Silnice byla rozbitá, jen občas byly spáry zalité asfaltem, ale zadek mého těla dostával „na frak“. Čím blíže k hlavnímu městu, tím větší byl provoz aut, silnice úzká a krajnice pro kolo nesjízdná. 23 km před Kišiněvem jsem raději zastavil, trochu si odpočal a odměnil se hroznovým vínem u sadaře, kde stál 1 kg jen 15 Kč. Ani jsem vše nesnědl a pokračoval mezi vinicemi do Kišiněva, kam jsem přijel před pátou hodinou. Marně jsem ale hledal levnější penzion. Pomoc mi nabídla starší žena, profesorka geologie na penzi, ale ne příliš upravená, která mne chtěla ubytovat ve vysokoškolské koleji. Vyšla však na prázdno a tak mne vedla k sobě domů. Po zhlédnutí jejího bytu jsem ubytování u ní odmítl. Nechtěl jsem s ní spát na 13
jediné větší posteli. Přišla však její mladší kamarádka, která situaci chápala, a snažila se najít pro mne levnější penzion nebo hotel. Po dlouhém povídání o józe, vykládáním z mé ruky o životní čáře a podobně jsem ji požádal raději o hotel s maximální cenou 30 €, což se podařilo. Tříhvězdičkový hotel Stella de Lux mi vyhovoval a tak jsme si dlouho ještě povídali na recepci hotelu, neboť na pokoj, kam chtěla, jsem ji raději nepozval. Byla moc výřečná a nejraději by zítra pokračovala se mnou (učitelka a vychovatelka postižených dětí). Zjistil jsem, že skoro všichni kromě moldavštiny mluví rusky, což mne překvapilo. Na večeři jsem si koupil víno ve vinotéce, které stálo skoro stejně jako u nás dobrá voda. Na závěr dne si dovolím stručně zhodnotit krátký pobyt v Rumunsku, který jsem neměl v plánu. Způsobil to Jirka z Carga, který místo do slíbeného města Ungheni, kam vozí jejich kamiony zboží z německé automobilky v Brémách každý týden, mne vysadil o 396 km dříve. Ale nic mu nevyčítám. Poznal jsem tvrdé podmínky pro cyklisty v rumunských horách. Jinak musím Rumunsko pochválit za nádherné a levné penziony a kromě hor za dobré hlavní silnice. O Moldávii to zatím říci nemohu. Lidé jsou stejně milí a příjemní a navíc všichni vládnou ruštinou, což mne těšilo. Zapomněl jsem na kilometry dlouhé aleje stromů vlašských ořechů po obou stranách silnice, které tvoří částečný stín. 17. 9. út Kišiněv – Sangera – Anenii Noi – Bulboaca 70 km – Parcani 98 km – Tiraspol 110 km – Pervomaisc, hraniční přechod na Ukrajinu 152 km – Čisty Prudy 157 km; převýšení 400 m. V ceně ubytování byla i výborná snídaně, kterou podávali od 7 hodin, tj. v8
hodin
moldavského
času.
V Moldávii žije 4.5 milionu obyvatel a v hlavním městě jich je 750 000. Město
Kišiněv
má
venkovský
charakter. Vedle cibulovitých střech kostelů je zde spousta stalinistické šedi. Nezávislost Moldávie jako republiky je datována od roku 1991. Dříve patřila Rumunsku, po válce Sovětskému svazu. 14
Na náměstí Vítězství je obrovská radnice a poblíž katedrála Zrození Páně se zvonicí. Dost obtížně jsem hledal
Mazarakijevský římskokatolický kostel, kde
se
mne
ujala
sympatická
profesorka, která mi vyprávěla dlouho zajímavou historii Moldávie, kdy byl její děda s rodinou odeslán na Sibiř, jak její země patřila Rumunsku i Rusku a teprve 22 roků je samostatnou, ale nyní nesmírně chudou republikou. Většina průmyslových podniků zanikla a mladí lidé nemají práci. Také její dcera odešla pracovat do Německa a vrací se domů jen málo. Hned za tímto kostelem, kde
jsem si mohl prohlédnout také interiér, je obrovský prezidentský palác, na 15
kterém visí vlajka Moldávie. Ochotně mi zde propůjčili internet na vyřízení pošty z domova. Muzeum Puškina, který zde byl v roce 1820 ve vyhnanství, jsem už vynechal. Více jak 10 km jsem využil vyhrazený pruh pro taxi a MHD velkoměsta a rychle jej opustil směrem k ukrajinským hranicím. Kolem silnice opět stromořadí ořechů, které občas vystřídaly velké vzrostlé vrby, které silnici částečně zastínily a mne chránily před dotírajícím sluncem. Bylo minimálně 26°C, což mi moc nevadilo, neboť jsem jel od rána v krátkém dresu. Před městem Parcani v obci Bendery mne zaskočila hraniční kontrola a kvalitnější široká asfaltka. Byl jsem v Podněsteří, což je doposud samostatná neuznaná část Moldávie. Požadovali zde tranzitní vízum, na jehož vystavení jsem čekal víc jak půl hodiny a žádali drobný finanční dárek. Dal jsem jim moldavské lei v hodnotě 7 USD, ale požadovali dvojnásobek. Podobný „dárek“ totiž dostali před chvilkou od každé polské prostitutky. Při vyplňování dotazníku žádali například i křestní jméno mého otce. Dále chtěli vědět, v kterém hotelu u nich dnes přespím. Jinak musím opustit jejich území do 24 hodin, což se také stalo.
Přejel jsem obrovskou řeku Dněstr a zastavil se v Tiraspolu, což je hlavní město Podněsterské republiky. Tam jsem
navštívil
restauraci,
abych
ochutnal moldavskou kuchyni. Díky spolustolovníku Jurimu, který tři roky pracoval v italské Brescii, jsem si vybral dobré menu a vypil tři chlazené 16
Tuborgy. Při placení jsem byl zaskočen, neboť zde mají vlastní pevnější měnu než je moldavská a musel jsem doplatit asi 15%, než bylo na účtu. Předtím jsem měl náhodné setkání s mladší dvojicí z italské Parmy (Marco Leporati), která mne pozvala k nim na návštěvu (asi květen 2014 při cestě za teplem na Sardinii). Po obědě jsem v knihkupectví koupil mapu Ukrajiny a také zde
musela prodavačka ve směnárně vyměnit moldavské lei za zdejší měnu, což je podněstěrský rubl (PMR), abych zaplatil cca 60 Kč za mapu. Cesta na hranice Ukrajiny byla pohodlná, ale velmi nudná. Široká asfaltka a víc jak 30 km stále
rovně, bez zatáček a převýšení, skoro žádná auta; jen aleje ořechů se střídaly tentokráte s topoly. Tranzitní vízum bylo to nejdůležitější, kromě pasu, co pohraničníci Podněsteří vyžadovali. Lehce jsem splnit povolenou dobu překročení hranic, neboť na moldavské straně nebylo ubytování. Opustil jsem proto hranici na Ukrajinu a ubytoval se ve vzdálenosti cca 5 km ve vsi Čisty Prudy na odbočce z hlavní silnice do Oděsy. Opět skoro nesjízdná cesta pro auta s velkými výmoly, ale netrvala dlouho. Sympatická rodina mne ve svém skromném penzionu uvítala jako přítele a bylo příjemné se všemi hovořit a 17
popíjet kvalitní, ještě moldavské víno. Cena za ubytování byla vyšší, rovných 200 hriven, což je asi 500 Kč. Celý den byla teplota kolem 25°C a vál mírný vítr, převážně boční. Nakonec pár slov k Podněsteří: je to mezinárodně
neuznaný
region;
ošemetný problém Moldávie. Vzniklo v roce 1920 – 24. Uznáno jen Náhorním Karabachem, Jižní Osetií a Abcházií. Je to 17% území Moldavska, na kterém žije 550 000 obyvatel na levém břehu řeky Dněstr. Největší příjmy má z obchodu se zbraněmi a obchodu s „bílým masem“. Zde neplatí žádné zákony. 18. 9. st Čisty Prudy – Oděsa 80 km Včera večer mne poprvé potěšila SMS od Jitky, když napsala „letíš jako vítr“ a zároveň trochu nahlodala, když napsala, že o víkendu k nám do Jičína přijedou děti a vnoučata. Dnes dopoledne mne to hlodalo stále víc a víc, když jsem jel stejně jako včera odpoledne po nekonečně rovné silnici a skoro žádná vesnice, žádní lidé, stále sám, a uvědomoval si, že stejné to bude asi celých příštích pět dní, než přijedu na Krym, a podobně až se budu vracet. Jazyková bariéra zde není, všichni mi rozumí, neboť ukrajinština je ruština s češtinou dohromady, ale skoro celý den nebylo s kým mluvit. Jaký rozdíl je to ve srovnání na silnicích Itálie či Španělska, kde se to cyklisty jen hemží. Od rána navíc foukal silný protivítr, který byl velmi silným soupeřem. Bylo obtížné udržet průměr 18 km za hodinu, když jindy jedu průměrem 23–25 km za hodinu. Po 55 km se obloha zatáhla a začalo pršet na štěstí v místě, kde byla jedna ze dvou větších obcí, kde bylo možné se schovat. Zastavil jsem před obchodem železářství a stavebniny současně, kde jsem přečkal nejhorší liják cca 1.5 hodiny a klábosil s mladším majitelem prodejny. Velice zajímavé byly jeho informace o zdejším tvrdém či těžkém životě na Ukrajině. Vydělává asi 8000 Kč měsíčně a spokojený není. Jeho přítel pracuje v Česku a vede se mu prý mnohem lépe. Jen za drobného deště jsem pokračoval do blízkého přístavního města Oděsa, abych 18
tam poobědval a vyměnil zbylé moldavské
lei.
Bohužel
žádná
banka ze tří, které jsem navštívil, je nechtěla, ale měl jsem opět štěstí. Studenti university mi doporučili blízkou restauraci
výbornou
stylovou
„Besarabka“,
kde
dokonce točí Staropramen. Výborný biftek a předtím mnoho čerstvé zeleniny s balkánským sýrem na způsob šopského salátu, a tak jsem si opravdu pochutnal, resp. se odměnil. Do hovoru jsem se dal s mladším Oděsanem, který mne u svého kamaráda v bance zjistil možnost výměny MDL a nakonec mi za ně dal ukrajinské hrivny přímo v restauraci a odmítl mnou nabízené „spropitné“ za zprostředkování. Bohužel se obloha opět zatáhla a tak trochu v obavách jsem jel na prohlídku čtvrtého největšího města Ukrajiny, které Potěmkinovy
proslavily schody.
Masivní kamenné schodiště ze 129 schodů, kde nižší stupně jsou daleko širší než ty
vrchní
(vzpoura
na
křižníku Potěmkin se stala rozhodujícím okamžikem revoluce). Je odtud vidět na Černé moře, které se stalo okamžitým konečným cílem
mé
cesty,
původně plánované až na Krym. 19
Bylo 15,30 hodin, kdy jsem cestu přejmenoval na cestu na kole k Černému moři na Ukrajině. Smutné osudy lidí zasáhly moji duši a já měl potřebu se vrátit. Přispěla k tomu i událost, kdy při vjezdu do města jsem na křižovatce musel objíždět ležícího mladého muže na silnici, který nejevil známky života; nevím, zda byl jen opilý nebo mrtvý. Ale netečnost všech kolem byla pro mne děsivá. Já se dokonce bál zastavit, což jsem si při
obědě
vyčítal.
Dostal jsem strach, o kterém hovořil večer před odjezdem Petr Bareš
v pivnici
U
Báry. Jel jsem proto
na vlakové nádraží a snažil se koupit jízdenku
do
lůžkového
rychlíku
do
Užhorodu pro sebe i kolo, což se mi podařilo. Kolo jsem musel vyčistit a rozložit na tři části, aby se vešlo do úzkého prostoru v kupé nad chodbičkou. Pochvaly se mi dostalo od Ukrajinky stojící za mnou ve frontě na jízdenky, která žije už 9 let v Karlových Varech, hodnotila dobře moji ruštinu . Zbývající čas do odjezdu rychlíku jsem ještě věnoval prohlídce Preobražanské katedrály a večeři v restauraci poblíž nádraží, kam mne opět přilákal Staropramen. 20
Zde jsem se spřátelil se
čtyřmi
chlapíky,
vysloužilými generály už v penzi, kteří vedle mého
stolu
bujaře
popíjeli
vodku
pojídali
ryby.
zjištění,
že
a Po jsem
z Česka, jsem byl jejich největším kamarádem. Stačil jsem sotva povečeřet a musel jsem s nimi ochutnávat jeden stakan vodky za druhým a stále něco pojídat. Pili na zdraví a družbu a jak říká Jitka: „jako carští důstojníci“. Více jak tři roky byli v Milovicích a Jeseníkách a stále vzpomínali na krásná léta u nás a též na pobyt v Karl - Marx -Stadtu. Mně to připomnělo situaci v listopadu 1989, kdy jsem se vracel z Araratu a ve vlaku z tureckého Karsu do gruzínského Tbilisi jsem byl okraden a poté žádal na místní policii doklad pro pojišťovnu. Vydali mi jej, ale požadovali napsání pozvání pro své děti do Československa, které po půl roce k nám do Prahy opravdu přijely. Ještě mi tehdy obstarali místo v letadle z Tbilisi do Moskvy. Tenkrát jsem s policisty také celé odpoledne jedl a popíjel mnoho vodky tak, že jsem sotva stačil nastoupit do letadla. Pak proběhla po mém návratu sametová revoluce. Jaká bude revoluce po mém nynějším návratu po volbách, které budou za měsíc? Budou ve vládě společně se socialisty znovu komunisté? To bych nerad! Rychlík
do
Užhorodu mne překvapil stejnou čistotou a
pohodlím
jako loni po transsibiřské magistrále do Irkutska na Bajkal. Stejně příjemné byly tři dámy, z nichž dvě vdovy cestovaly na dovolenou do francouzského města 21
Nice a mladší Ukrajinka, historička z Oděsy, jela za svými rodiči do Čopu. Vyprávěla mi mimo jiné svůj těžký osud, kdy její manžel odešel za prací do Ameriky a loni jej bohužel následovala jejich jediná dcera a ona zůstala sama, resp. se svými rodiči. Dlouho jsme se bavili o cestování, což je také její záliba, ale nemá tolik času ani prostředků, když žije na Ukrajině. Pokud je průměrný plat na Ukrajině cca 300 €, důchod asi poloviční, tak bývalí generálové, s kterými jsem před odjezdem popíjel, mi prozradili, že mají penzi 900 €! Jeden z nich, který už byl pětkrát v Izraeli, mne dokonce předběhl v placení večeře a ještě mi dával peníze na jízdenku do Užhorodu, což jsem odmítl. Byl jsem šťastný, že mohu sám takto rychle a svobodně rozhodovat o svém životě a mohu dělat jen to, co sám chci. Jaké je to velké štěstí! Možná, že už v pátek na oběd budu doma, v překrásném Českém ráji, mezi svými drahými, mezi svými přáteli. O víkendu se možná setkám s dětmi i vnoučaty. Není to nádhera?
19. 9. čt Užhorod – hraniční přechod 7 km – Mali Selments – Velké Slemence 28 km – Pavlovice nad Uhom 40 km – Michalovce 72 km; převýšení 100 m. Ráno
jsme
střídačku
v kupé
na
posnídali
a
pokračovali v hovoru a já se tak
mohl
zdokonalovat
v ruštině stejně jako loni touto dobou cestou do Irkutska na Bajkal.
V půl
druhé
odpoledne jsem jako jeden z posledních na konečné v Užhorodě opustil rychlík 22
a
vydal
se
na
kole
k hraničnímu přechodu na Slovensko, což bylo 7 km. Zde
mi však policista
sdělil, že na kole ani pěšky
nelze
hranici
překročit a musím se vrátit do města a jet směrem na Čop a využít přechod v obcích Mali Semeňti na Ukrajině a Velké Slemence na slovenské straně, vzdálený dalších 20 km. Můj záměr přejet 500 m přes hranici například taxíkem nemohl být realizován, neboť občané Ukrajiny potřebují k nám
vstupní
vízum.
Nebylo vůbec jednoduché vyhledat
cestu
v tomto
pohraničí, kde jsou jen malé obce a velmi špatné silnice a tak jsem se musel několikrát
dotazovat
místních občanů. Nakonec se mi to podařilo a byl jsem šťastný, když jsem se ocitl na slovenském území v obci Velké Slemence. Pohraničníci, jak ukrajinští, tak
i
prohlížet
slovenští obsah
dokonce
chtěli
mých zavazadel;
dotazovali se, zda nepřevážím zbraně, drogy, alkohol, cigarety atd. Má cesta do Michalovců, odkud odjíždí každý večer rychlík do Prahy, se prodloužila o 25 km. Slunečné, ale větrné a chladné bylo odpolední počasí krajem Zemplína. Líbil se mi osluněný kostel sv. Vavřince v Pavlovicích a poté i 23
sluncem ozářená krajina s mraky. První cesta v Michalovcích vedla na vlakové nádraží, kde jsem si koupil zlevněnou jízdenku na rychlík „Šírava“ do Pardubic a nutnou rezervaci pro své kolo; vše jen za 15 €. Poté jsem stačil ještě povečeřet
v blízké
restauraci,
neboť jsem na oběd zapomněl. Stačil jsem ještě vyfotit baziliku Minor svatého Ducha, která je ale ze všech stran krytá stromy. Ve 20 hodin začala poslední část cesty vlakem domů. Celou cestu sám v kupé jsem využil k odpočinku na spacáku, ale trochu jsem zaspal. Probudil
jsem
se
až
na
pardubickém nádraží a tak rychle vyházel všechna svá zavazadla včetně spacáku na perón, abych nepřejel až do Prahy. Odtud zrychleným vlakem 24
do Hradce Králové a nakonec do Jičína. V Pardubicích jsem posnídal poslední červené víno koupené v Michalovcích a třenou bábovku. Můj plán přijet z Hradce Králové do Jičína přes Nový Bydžov na kole nevyšel, neboť kamarád Mirek odmítl jet se mnou na kole z důvodů chladného počasí. A přijet autem? To není můj styl. Dělám jen to, co mi říká mé svědomí. Všude pod nebesy je můj domov. Ale jako zatoulaný pták toužím po starém hnízdu a tak se vracím do Jičína. V půl desáté dopoledne jsem už byl doma; jen 1.5 dne od mého rozhodnutí v Oděse u Černého moře, cca 2000 km od domova. Logistika dopadla na výbornou.
Závěr: Jsem moc rád, že jsem tuto neobvyklou cestu s improvizovaným programem uskutečnil. Každý prožitek mi dává novou sílu, zkušenost. Porozumět životu můžeme pouze zpětně, žít jej však musíme dopředu. A nikdy se nic neopakuje. Jsem silný tím, že mám svobodu a jsem pánem svého času, což je velké bohatství. Žiji jeden z nejhezčích úseků svého života, dělám jen to, co mne baví a co považuji za důležité. Plním si své sny; tentokráte to byla cesta „jen do Oděsy“. Užívám si života, kdy ještě nejsem úplně starý a mám energii. 25
„V cizích krajích nelze žít bez milenky. Komu se nepodaří milenku nalézt, musí se vrátit domů“. Pittigrilli Přehled ujetých kilometrů na kole:
převýšení
12.9. Borsa
29 km
100 m
13.9. Borsa
18 km
100 m
14.9. Campulung
107 km
1300 m
15.9. Iasi
191 km
500 m
16.9. Kišiněv
161 km
650 m
17.9. Pervomaisk
157 km
400 m
18.9. Odesa
98 km
250 m
19.9. Michalovce
72 km
100 m
Celkem 11 dní, z toho 8 dní na kole
833 km
3400 m
Odhadnuté náklady: Doprava
1100 Kč
Ubytování
2500 Kč
Stravování
1300 Kč
Ostatní
200 Kč 5100 Kč
Celkem
V Jičíně 22. září
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013
26
