Část I Od jara národů k rozpadu

Část I Od „jara národů“ k rozpadu habsburské monarchie

Úvodní osvětlení Že Čechové bývali statní jonáci, se říkalo počátkem 19. století nejen v Čechách a staroslavné království České nebylo zapomenuto ani v cizině. Z evropské paměti se pomalu vytrácely antičeské stereotypy z pohusitské doby, kdy „v cizině pak české jméno stálo vedle Turků. V stejném opovržení a nenávisti u prostých davů, vedených kněžími, jako u výkvětu humanistických vzdělanců, jichž krásné vědě české vysoké učení, kdysi tak slavné, jediné bylo zavřeno; věřilo se, že bratří slaví adamitské orgie a že čarují.“25 Jedním z nejznámějších vykladačů husitství byl totiž sám papež Pius II. čili Enea Silvio Piccolomini (1405–1464) a ten mu, mírně řečeno, zrovna nefandil. Slavný humanista, diplomat a historik, ale i účastník basilejských jednání a kontrahent krále Jiřího z Poděbrad napsal knihu Historia Bohemica, která bývala po generace čtena po celé Evropě. O malou nápravu českého jména se sice zasloužila německá reformace a později i osvícenci, kteří sice nemívali pochopení pro náboženské válčení, ale propagovali racionalismus, humanismus a svobodu. V Anglii vyšlo v roce 1765 rozsáhlé oslavné dílo o Johnu 31

historie_odPpoB_po IIIAK.indd 31

17.12.14 21:51

část i – od „jara národů“ k rozpadu habsburské monarchie

Wicliffovi a jeho nejvýznamnějších žácích Lord Cobham, John Huss, Jerome of Prague, and Zisca, publikované brzy i v německém překladu, a tam nacházíme i otevřenou kritiku stále ještě populárních dějinných obrazů z pera papeže zemřelého o tři sta let dříve.26 Evropské vyrovnání s husitskou minulostí, jak bychom řekli dnes módním žargonem, sice neprobíhalo všude stejně intenzivně, ale zrod moderního světa doprovázelo nejen v Čechách. Ba naopak, jak připomíná Jiří Kořalka, znalosti o Husovi a husitství se opíraly až do konce 18. století „převážně o prameny a historické práce vydané mimo oblast habsburského mocnářství“.27 V prvních desetiletích 19. století však vzbuzovala jména Hus a Žižka nejen všude v Evropě zájem, ale i nové spory o jejich historický význam. Když začal František Palacký uveřejňovat své dříve neznámými archivními prameny podložené studie o husitství, dostalo se mu nejen velkého zájmu, ale i uznání. Někteří Evropané sdíleli i názor německého historika Georga Voigta (1827–1891) z roku 1861: „Husitství je velkým historickým počinem českého kmene, vyvrcholením jeho dějin.“ Voigt totiž považoval husitské hnutí za „světovou událost, jelikož stavělo na impulzech z Francie, Anglie a Německa a přitom vděčilo svůj pulz přeci jen národnímu tělesu, jehož specifickým produktem se stalo“.28 I když stereotypy nikdy zcela nemizí, vykazují i jejich dějiny doby vzkvětu a úpadku, a někdejší propagandistické úspěchy antihusitské agitace byly v 19. století postupně zastíněny novými pohledy na minulost: „Při širším mezinárodním srovnání se ukazuje, že zřejmě žádný jiný jev evropského středověku neprožíval v 19. a 20. století tak rozsáhlé a výrazné oživení jako husitská reformace, která v západním křesťanství poprvé úspěšně prolomila univerzální nároky katolické církve, a husitská revoluce, která vítězně obstála v boji proti čtyřem nebo pěti křížovým výpravám a prosadila velké společenské změny.“29 Ve stejné době se však metody moderního vědeckého dějepisectví teprve pomalu prosazovaly, a i proto narážel Palacký na kritiku. Ještě v roce 1859 totiž nebyli zdaleka všichni němečtí vzdělanci přesvědčeni o užitečnosti historické vědy: „Palacky není historikem v pravém slova smyslu; nevytvořil žádnou školu a píše ve stylu suché vědy; 32


17.12.14 21:51

úvodní osvětlení

shromáždil a rozluštil listiny, staré dopisy a dokumenty z archivů, které kromě něho nikdo nezná a sotva kdy viděl. To, co říká, mu musíme věřit; on dokazuje a druhým znemožňuje protiargumenty.“30 Spory o historický význam husitství byly v 19. století mnohovrstevnaté. Zapomenuto však nebylo ani staroslavné Království české. V prvním vydání Encyclopaedia Britannica z roku 1771 se sice čtenáři pod heslem Čechy ještě mnoho nedozvěděli, ale pouhou provincií rakouské monarchie se v očích autorů země nestala: Byla prezentována jako „království podřízené panovnickému domu Rakousko“.31 Ve francouzské příručce Dictionnaire historique universel z roku 1830 se zase dočítáme, že se Češi jako národ sarmatský asi od roku 550 po Kr. usadili v Čechách, k nimž byla 1056 připojena Morava. Vyjmenovány byly osobnosti od Sáma přes Libuši až po české krále konče rokem 1545, kdy prý byly Čechy „znovusjednoceny s říší“ a čtenáři odkázáni na rubriku „Německo“.32 V encyklopedii Brock haus z roku 1837 se bylo možno dočíst o „dříve samostatném a nyní k Rakouskému císařství přináležícím království“ velmi mnoho. Ke spolupracovníkům patřil i František Palacký, kterého si vydavatelé vážili a o jehož příspěvky se velmi ucházeli. Všeobecně známo bývalo i to, že v českých zemích nežili pouze Češi, nýbrž i Němci. „Slované tvoří hlavní kmen země,“ informovala rakouská národní encyklopedie v roce 1835, ale připoměla též, že „Němci (asi 900 000) obývají hlavně pohraniční kraje Saska, Pruska a Bavorska“, že „Židé se zdají být starými obyvateli země“ a že se „kolonie Italů“ usídlily za Karla IV. v Praze, vystěhovaly za husitských válek, ale opět se vrátily, a „ještě dnes se nacházejí na stejném místě“. Pozornost byla proto věnována i jazykové různorodosti země: „Společným národním jazykem je slovanský ve zvláštním českém33 dialektu, především na venkově mezi středními a nižšími stavy. Dnes jím mluví také téměř každý příslušník stavů vyšších. Je národním a zemským jazykem, třebaže se v obchodním styku, ve vzdělaném a učeném prostředí jako převládající prosazuje jazyk německý.“34

Němčina se prý „prosadila všeobecněji poté, co Marie Terezie ji předepsala jako formální jazyk výuky“. Podobné obrazy českých zemí 33


17.12.14 21:51


byly nabízeny v polovině 19. století v četných německých publika cích a encyklopediích, přičemž je důležité povšimnout si i běžnéhoužívání slova böhmisch jako označení pro český jazyk, a tedy nikoli jakéhosi etnicky neutrálního označení země, jak se dnes říká (⇒ dok. 39). Čeština bývala považována za „zemský“ či „hlavní“ jazyk, zatímco německému obyvatelstvu či jazyku bylo připisováno postavení menšinové, byť i důležité – jak ukazuje pasáž o „jazyku“ a jeho nositelích v článku „Čechy“ v jedné z tehdy populárních německých encyklopedií z roku 1856: „Jazyk: český35, jako hlavní jazyk uvnitř země; v pohraničních pruzích, zej. ve 3 krajích k Sasku, a ve větších městech je rozuměno a mluveno však také německy, a němčina je vyučovacím jazykem na většině gymnázií. Češi jsou čilí, milují hudbu a zpěv, k čemuž jsou také velmi nadaní. Patří ke kulturně nejzdatnějším kmenům slovanského národa a ukazují ve vědeckém, tak i průmyslovém směru velkou duchovní zdatnost. Německé přistěhovalectví má jistě nemalou zásluhu o kulturněhistorický vývoj Čech tím, že vzbuzovalo v Češích snahu držet krok s německým vzděláním a mravy.“36

Počátkem 19. století bývali Češi a Němci v Čechách popisováni nejen jako jazykově se od sebe lišící národy: „Bezesporu je Čechovi37 leccos vrozeno, co ho typicky odlišuje od českých Němců38. Tak třeba nemá český Němec ani zdaleka hrdost Čecha, který se v tom směru téměř podobá Britovi. Pravý Čech zase dá lehce pocítit nenávist a opovržení vůči Němci. Německou čeleď vůbec nemůže strpět; velmi málokdy se stává, že nechá své děti naučit se německému jazyku. To dělají většinou jen bohatší, váženější lidé. Přeci však není tato nenávist již tak silná jako za dob Husových.“39

Spekulováno bývalo tehdy i o rozdílném stupni blahobytu a z toho vyplývajících rozdílech každodeního života: „Blahobyt českých sedláků se ukazuje ve větší čistotnosti, než bývá zvykem mezi českými Němci.“40 Problémy národnostního soužití bývaly také častým předmětem zájmu. Stereotypy a předsudky je zatěžovaly, jak bývá v lidských dějinách zvykem, ale někteří autoři na ně pohlíželi již počátkem 19. století rozumně a z dnešní perspektivy by se dalo říci moderně. 34


17.12.14 21:51


Nejznámějším z nich je Bernard Bolzano (1781–1848), který již v roce 1816 poukazoval na nerovnost mezi Čechy a Němci jako hlavní příčinu svárů. Připomněl však i „vzpomínku na ony události nešťastné paměti, které vedly k tomu, že v naší zemi vedle českého41 jazyka panuje ještě jazyk německý; a dodnes ještě zčásti trvající vztah útlaku a privilegií mezi jednou a druhou částí národa. […] A co ještě navíc; cožpak nejsou velcí a vznešení této země, bohatí a majetní v národě všichni, všichni jen jedněmi z obou, buď rodilí Němci či dokonce cizinci, a nebo takové osoby, které, protože se již dávno českého jazyka a mravů vzdaly, jsou k Němcům počítány? Nežije česky mluvící část národa vesměs jen v politováníhodném stavu chudoby a útlaku?“42

Z jižní Moravy pocházející Carl Anton Postl (1793–1864) se zasloužil jako málokdo druhý o mezinárodní skandalizaci nesvobody a despotismu v metternichovském Rakousku. Byl emigrantem, úspěšným spisovatelem (pod pseudonymen Charles Sealsfield) a uveřejnil v roce 1828 knihu Austria as it is; ta byla sice až do roku 1919 v Rakousku zakázána, ale překládána a známa po celé Evropě. V ní byla osvětlena i situace českého národa, se kterou byl autor nejen jako moravský rodák, ale i někdejší pražský student dobře obeznámen. Stávající problémy popisoval zčásti velmi detailně, docházeje celkově k jednoznačným závěrům: „Ano, Čecha můžete dokonce slyšet skřípat zuby, když začnete vychvalovat anglickou svobodu. Naproti tomu ho naplní obrovský smutek, jakmile se zmíníte o jeho vlastní zemi, o bitvách, ve kterých se museli Češi bít za cizí věc, o armádách, pro které jsou nuceni dodávat rekruty a které musí financovat, a které vlastně slouží jejich vlastnímu útlaku. Žít pro panovnický rod, který jim a jejich touhám zůstal i přes staletou vládu cizí a který se následkem vlastní neschopnosti stále jen pokouší o udržení Čechů pod jařmem a o zakrnění jejich nacionálních cílů, je pro ně bolestivé. […] Propast, která dělí český národ od Rakušanů i přes třistaletou přináležitost k domu habsburskému, nemůže nikoho překvapit.“43

Někteří němečtí autoři nikdy nemívali potíže Čechům porozumět, jak dokumentuje třeba pražský časopis Ost und West z let 1837–1848.44 Jiní byli poplatní stereotypům, které český národ 35


17.12.14 21:51


stigmatizovaly někdy až velmi vulgárně, jak ukazuje kniha saského důstojníka Johanna Woldemara Streubela (1827–1873) o poměrech v Rakousku z roku 1870: „Svoboda surových a nevzdělaných národností v Rakousku znamená nejvyšší ohrožení státu a zotročení jediného vysoce vyvinutého a vzdělaného národa, tj. Němců! Svoboda Němců v Rakousku neznamená ale zotročení surových a nevzdělaných národností: znamená jen záchranu státu a pozvolné povýšení těchto národností ze špíny barbarství a omezenosti mravů k lepšímu poznání, které je učiní hodné skutečné svobody! […] Tihle Češi jsou jako hmyz Germánstva. Kdo je má, ten se musí škrábat. Ale nebezpeční nejsou.“45

Ve skutečnosti byly vztahy mezi Čechy a Němci odjakživa intenzivní, protože byly samozřejmou součástí každodennosti.46 Proto bylo i spektrum německých textů o Češích a českých zemích velmi široké. Tato kniha se ho nepokouší zachytit či zrcadlit, jak bylo v předmluvě již osvětleno. Zde nejde o „Němce“, nýbrž o texty, a cílem první části je zviditelnění textů z období od čtyřicátých let 19. století do zhroucení habsburské monarchie. Dnes často nostalgicky zkreslovaná doba nebyla zdaleka tak poklidná a stabilní, jak by se mohlo zdát z neobyčejně dlouhé vlády Františka Josefa I. v letech 1848–1916. Ve stejné době nedošlo jen k obrovským technologickým a socio‑ekonomickým změnám a rozkvětu moderních struktur ve společenském životě českého národa, jak bývá obvykle připomínáno v české literatuře. O politické dynamice tohoto období svědčí třeba i to, že 21. února 1848 vyšel v Londýně Komunistický manifest, že se marxistické sociálnědemokratické hnutí stalo během několika desetiletiletí i přes neutuchající ideologické spory a stranicko‑politická štěpení jedním z nejmocnějších a nejstabilnějších pilířů evropského politického života a zdrojem dalekosáhlých politických a sociálních reforem; v roce 1907 byla marxistická sociální demokracie druhou a v roce 1911 dokonce nejsilnější frakcí v rakouském parlamentu. Ve stejné době vedla však i vysoká míra migrace nejrůznějších společenských vrstev všemi směry jak k zintenzivnění mezinárodní komunikace, tak i posilování xenofobie a rasismu. V habsburské monarchii rozkvetlo i nacionálněsocialistické hnutí, které zasáhlo ve 20. sto36


17.12.14 21:51


letí hluboce do německých a následkem toho i do celoevropských dějin. Především však bylo všude na pořadu dne uplatňování lidské rovnoprávnosti v nejrůznějších oblastech jako vzdělání, politická participace či otázka ženské emancipace a tedy i téma národní rovnoprávnosti. Orientovat se v rapidně se měnících životních podmínkách starorakouského mocnářství nebylo lehké. V politickém životě byla v době celoevropské liberalizace, demokratizace a emancipace jen s nesnázemi postupně omezována dominantní role aristokracie a katolické církve. Pro německou veřejnost byla orientace o to obtížnější, že byla konfrontována i se specifickými závažnými problémy při hledání moderní německé národní identity. Rakouskoněmečtí politikové a publicisté se nám ukáží v možná pro leckoho překvapivém světle, a to nikoli jako zdatní obhájci rakouského státního uspořádání, nýbrž jako nespokojenci, kteří ve velké míře přispěli k rozpadu tohoto státu. Zároveň se seznámíme s bezduchou agitací, které byla rakouskoněmecká veřejnost vydána napospas a která mohla těžko přispívat k rozumnému chápání společenského a politického dění. Že lze vždy nalézt i texty rozumné a věcné, bylo ve výběru opakovaně zohledňováno, ale červenou nití výběru byla snaha seznamovat s texty, které vytvořily vlivnou tradici stereotypů s dalekosáhlými důsledky pro dějiny české, rakouské a německé. Jak moudře či nemoudře reagovali různí čeští autoři a politici na hlasy německé, není tématem této knihy. Nesporné je však to, že hlavní české politické požadavky se týkaly práv, která považujeme dnes za samozřejmá. Faktem je také to, že jak na počátku, tak i na konci tohoto období stály v popředí rakouskoněmeckého politického dění velkoněmecké cíle, tj. připojení velké části rakouského území k sousedním německým státům, respektive od roku 1871 k Německé říši, jemuž stáli Češi v cestě. Po jakých cestách se německé národní hnutí ubíralo a jakými zákruty procházelo, jak různorodé kdy bylo a jak kdo pohlížel na české země mezi revolučním rokem 1848 a koncem první světové války v roce 1918, ukazují následující texty. K historicky nejzávažnějším poznatkům z jejich studia patří dodnes opomíjená skutečnost, že se českoněmecká politická reprezentace vydala jak v roce 1848, tak i v lednu 1918 – 37


17.12.14 21:51


a tedy před založením Československa – na cestu jednostranných proklamativních požadavků, které měly být uskutečněny bez jednání s českými spoluobčany a jejichž cílem bylo přičlenění celých českých zemí anebo alespoň jejich části k vytouženému velkoněmeckému státu. Tím je nutno korigovat dodnes populární legendu, podle níž byl českoněmecký separatismus reakcí na založení Československa.

38


17.12.14 21:51

Část I Od jara národů k rozpadu

Recommend Documents