Od pařížského jara 1968 po evropský červen 2009

Jak se z rudého Dany stal zelený Napsal uživatel Milan Syruček Pondělí, 07 Září 2009 15:55 -

Od pařížského jara 1968 po evropský červen 2009

Musím se přiznat, že kdykoliv si v Evropském parlamentu bral slovo Daniel Marc Cohn-Bendit, v novinářských lavicích jsme se nenudili. Poněkud jsem se nudil, když jsem s ním zašel na kávu do baru vedle jednací síně. Daniel potřebuje publikum, bez něj nemá ten lesk. Pravda, část jeho lesku časem zašla, tak jako se jeho zrzavé vlasy postupně změnily na poměrně nevýraznou blond, po zářivě zrzavé zůstal jen chabý odlesk. Na hlavě a svým způsobem i v hlavě.

U naší mladší generace, která se zajímá o politiku, se proslavil svou diskusí s prezidentem Václavem Klausem vloni v prosinci. Pro ty starší, kteří pamatují nejen pražské jaro, ale také studentské bouře v Paříži v květnu 1968, se stal známým jako jeden ze studentských vůdců revolty mladých, která tehdy zachvátila svět.

Od studentských barikád po generální stávku

Právě tam, na půdě pařížské Sorbonny, jsme se seznámili. Přijel jsem 9. května do francouzské metropole na zahájení oficiálních americko-vietnamských rozhovorů. Protože do jejich začátku zbýval ještě nějaký čas, šel jsem se večer projít do pověstné bohémské Latinské čtvrti. Netušil jsem, že místo poklidné procházky kolem nesčetně barů a hospůdek s rozvernými studenty za sklenkou vína či šálkem kávy narazím na barikády z dlaždic, hořící auta a policejní kordony, které braly ztečí studentskou revoltu, zuřící již celý týden.

Barikádami to začalo a pokračovalo obsazením univerzity, bouřlivými diskusemi v divadle Odeon, kde se každý den, po čtyřiadvacet hodin, místo herců střídaly na jevišti známé osobnosti francouzského politického a kulturního života. V hledišti seděli studenti, kteří na

1/5


řečníky pokřikovali, jedli, pili a milovali se, jako by měl už zítra nastat konec světa.

Právě tam jsem se s Danielem seznámil. Jeho rudá kštice svítila v záři reflektorů a pak tu byly kštice dvě, když si z Berlína pozval dalšího zrzouna, „rudého Rudyho" neboli Rudy Duschkeho, také studentského vůdce. Danielovi se tehdy přezdívalo „rudý Dany", tak na něj pokřikovali i kolegové ze sálu, protože křičet jeho příjmení by tak nevyznělo.

Ale to byl celý rudý Dany. Rozpoutal vzpouru, která v novodobých dějinách Francie neměla obdobu, a pak se vytratil.

Sexuální vzpoura

Vlastně tu vzpouru rozpoutal už v Nanterre, na půdě moderní univerzity, kde tehdy studoval sociologii. Když tam ministr školství přijel slavnostně otevřít nový plavecký bazén, vyjel na něj, proč se nezruší starý Napoleonův řád pro vysoké školy a nedovolí se volný přístup chlapců na dívčí koleje. Nečekal na ministrovo vyjádření a společně s ostatními stoupenci prostě dívčí koleje obsadili. Pompidouova vláda se zalekla takových nepořádků a poslala policii koleje vyklidit. Protože se to stalo 22. března, vzniklo Hnutí 22. března, které se přelilo do Paříže a postupně do dalších univerzit.

Pak už nešlo jen o sexuální svobodu, která Danielovi a ostatním chyběla, ale hlavním heslem se stalo protidegaullovské „Deset let stačí, odejděte:"

Motto za odchod vlády generála de Gaulla, který se k moci dostal právě koncem května 1958, se ujalo i mezi ostatními Francouzi. 13. května vstoupila do generální stávky celá země. I já jsem se stal zajatcem protestů země galského kohouta, protože nelétala letadla, nejezdily vlaky, autobusy, země zmrtvěla, ale neztichla, naopak. Dělníci obsadili továrny. Předtím jsem se seznámil s ředitelem automobilky Renault. Býval velitelem francouzských důstojníků, jež utekli z maďarského zajateckého tábora a připojili se ke Slovenskému národnímu povstání hlavně v okolí Strečna. Stále na ty časy vzpomínal, mával čekanem a dalšími symboly slovenského odboje, jak si je převezl i do své ředitelské kanceláře.

2/5


Od něj jsem dostal permanentku ke vstupu do závodu a hojně jsem toho využíval. Mimo jiné jsem se tam chodil najíst. Předtím do kantýny na oběd se čtyřmi chody a lahvičkou vína, jak se na Francouze sluší, později na nádvoří, kde se utábořily manželky stávkujících dělníků a vyvařovaly pro své muže. Kde se uživily desítky lidí, přiživil se i jeden mladý Čech, který už neměl v kapse ani frank.

Byly to jako protesty proti vodě a ohni

Ale to nebylo při diskusích, ať už u společné mísy na fabrickém dvoře, nebo před oponou divadla Odeon, podstatné. Přijímali mě jako stoupence pražského jara, tedy odboje proti režimu. Oni byli také odpůrci režimu - a to stačilo. Ale jak rozdílné to byly režimy, proti nimž jsme bojovali! Komunistický režim Novotného a buržoazně demokratický generála de Gaulla. My jsme chtěli změnit socialismus, oni ho chtěli nastolit. Jedním z hlavních idolů této revoltující mládeže byl dokonce Ho Či Min, pravda, především jako bojovník proti „americkému imperialismu".

Pronášeli jsme plamenná slova, jimž všichni tleskali, a přitom každý z nás hovořil vlastně o něčem zcela jiném. Oni byli převážně anarchisty, francouzští komunisté jim byli příliš pravicoví, zatímco my jsme chtěli cosi z těchto pravicových ideálů svobody, demokracie, liberalismu. Jenže to si uvědomuji až s odstupem doby, tehdy to nějak splývalo a drobné nuance, které však byly podstatné, nikdo nevnímal.

Ostatně, nevnímalo se mnohé a teprve sám vývoj ukázal propastné rozdíly.

Cohn-Bendit se skupinou přátel brzy opustil Paříž, v níž už jeho nanterrská skupina ztratila vliv na studentské hnutí a přesídlil do Saint Nazaire na pobřeží Atlantiku. Jeho odpůrci se rozpomněli, že se sice Daniel narodil ve Francii, v Montauban, ale rodičům německo-židovského původu. Ti se přestěhovali i se synem v roce 1958 do Německa a jeho otec tam provozoval právnickou praxi. Syn se učil v oderwaldské škole poblíž Frankfurtu, a když mu bylo čtrnáct, přijal německé občanství. Do Francie se vrátil až v roce 1966 studovat v Nanterre. A stal se anarchistou, redaktorem časopisu „Černý a rudý". Proto byl 22. května 1968 ze Saint Nazaire vyhoštěn zpět do Německa.

V Paříži jeho místo zaujali jiní - Jacques Sauvageot, Alain Geismar, Alain Krivine. Dělníci

3/5


ukončili stávku dohodou odborů s vládou známou jako grenellská dohoda (podle ulice, kde byla podepsána), 30. května už Paříž s jásotem přijala de Gaulla a v mimořádných volbách v červnu de Gaullova strana získala v parlamentu tři čtvrtiny křesel. Pražské jaro skončilo vtržením sovětských tanků do naší metropole a potupným moskevským protokolem.

Po letech jsem se s Cohn-Benditem setkal v Paříži na knižním veletrhu v Grand Palais jako s úspěšným nakladatelem. Trochu mu narostlo bříško, poněkud obrostl podnikatelským tukem. Jen některé radikální názory si uchoval a taky je vydával. Vždyť po svém návratu do rodného domu ve Frankfurtu se stal jedním ze zakladatelů Revolučního boje. Tím dalším byl například Joschka Fischer. My už ho známe jako solidního ministra zahraničí sjednoceného Německa.

Cohn-Benditovo volání po sexuální volnosti v Nanterre nebylo jen výrazem touhy po svobodě, tedy i sexuální. Důkazem toho je, že v roce 2001 byl obžalován z pedofilie. Jedním z důkazů bylo, že ve své knize „Le grand bazar" hlásal svobodu nenásilného sexuálního styku mezi dětmi a dospělými a požadoval novou definici „sexuální morálky". Odsouzen ovšem nebyl, vždyť byl už od roku 1994 poslancem Evropského parlamentu, když byl předtím, v roce 1989, zvolen zástupcem starosty Frankfurtu.

Mění se situace a barvy

Mezitím se spojil se zelenými a v roce 1999 byl znovu zvolen evropským poslancem, tentokráte jako vůdce francouzských zelených, protože v roce 1990 se opět vrátil do země galského kohouta. V roce 2002 se stal dokonce prezidentem skupiny zelených v evropském parlamentu, společně s Italkou Monikou Frassoniovou. Podařilo se mu vytvořit evropskou stranu zelených, což podle něj byl první předstupínek k evropskému občanství. Proto se Joschka Fischer, už jako německý ministr zahraničí, stal horkým kandidátem zelených na tuto funkci v evropském měřítku.

Cohn-Bendit byl v roce 2005, když se ve Francii připravovalo referendum o evropské ústavě, jejím vášnivým stoupencem. Právě ve jménu svého evropanství se utkal s prezidentem Václavem Klausem, který v prosinci 2008 přijal skupinu evropských poslanců. Možná ani netušil, že v jejich řadách byl poslanec, který tak rád provokuje prezidenty. Jeho duely s

4/5


prezidentem Sarkosym na europarlamentní půdě byly právě onou jahůdkou, kterou jsme si vychutnávali z novinářské tribuny na zasedáních ve Štrasburku či Bruselu.

Ten duel nebyl jen řečnický. Když se letos ve všech státech Evropské unie konaly parlamentní volby a Francie 7. června rozhodovala o svých zástupcích na evropské půdě, byl právě Cohn-Bendit nejvážnějším soupeřem Sarkosyho. Jako ve většině Evropy, i ve Francii zvítězili konzervativci a strana UMP Nicolase Sarkozyho získala 27,9 procent. Na druhé místo se dostali socialisté s 16,48 procenty hlasů. Ale na třetím místě, v těsném závěsu, jen se dvěma desetinami procenta voličů méně, se umístila koalice vedená Cohn-Benditem. V pařížském regionu dokonce předstihla socialisty a celkově se stala třetí nejvlivnější politickou silou ve Francii. Ale nemyslím, že by kvůli tomu vyrostly nové barikády. Cohn-Benditovi není třiadvacet, jako tehdy, ale čtyřiašedesát. Není student, ale poslanec téměř na doživotí. Po pařížském jaru nezůstaly žádné stopy. Pařížští radní byli moudří a z Latinské čtvrti už dávno odstranili dlažební kostky a ulice zalili asfaltem.

A pak, když pražské jaro udusily sovětské tanky a svými pásy rozdrtily socialistické ideály, když se socialismus zřítil s pádem berlínské zdi a po baště komunismu nezůstal ani přídomek sovětský, když se levicovým anarchistům zřítily všechny jejich modly a ideály, rudému Danymu a ostatním nezbylo nic jiného, než přesedlat na jiné koně. Teď je to zelený Dany, byť tak nikdo poslanci neříká, a jeho metou je čistota ekologická. Tu je však těžko dělit na pravou na levou.

Jen jsem zvědav, co bude s Francií po Cohn-Benditově novém vstupu do velké politiky. Byla zvyklá se vždy dělit na dvě poloviny. Začalo to tím, že sever smažil na másle, zatímco jih na oleji. Pokračovalo to aperitivy, kdy sever dával přednost calvadosu a jih pastisu. Pak tu byli katolíci a hugenoti, nakonec levicoví socialisté a pravicoví gaullisté či postgaullisté. Ale co je v politice protipólem ekologistů? Snad jen moc a nemoc. Politická.

5/5

Od pařížského jara 1968 po evropský červen 2009

Recommend Documents