Závěry Práce třídního učitele, jestliže se provádí naznačeným způsobem, ma mnoho kladů. ; ___ _ , , .J .1 i Zabraňuje především tomu, aby se opomíjelo výchovné působení školy. To je zvlášť důležité na školách druhého a třetího stupně, kde je odborné vyučováni. Vyučující se tam hlavně zaměřují na naukovou část své práce: t. j. na dodrženi vyučovací hodiny, splněni požadavků osnov, probráni učebnice, splněni všech plánů — a v iionbě za těmito úkoly nevyužívají všecn výchovných momentů, které jim denní život ve škole poskytuje. Dobrá znalost žákovy individuality umožňuje třídnímu učiteli — a jeho prostřednictvím i ostatním učitelům vyučujícím ve třidě — mnohem účin nější působeni na žáka, a to jak po stránce výuky, tak i při výchově. Novy, sociahstický poměr k práci se stává jedním ze základních pilířů při výchově budoucích spolehlivých pracovních kádrů. Výcnovou ke kolektivnosti se žáci učí pravému soudružství, pěstuji se v nich city přátelství a kamarádství, zbavuji se sobectví. Učí se chápat pojem cti třídy a školy, uvědomují si své povinnosti k celku, omezováním svých nezdravě indívidualistických projevů s,e učí chápat pojem nové, pravé svobody. Poznáváním potřeb státu a podřizováním svých úzce osobních zájmů zájmům vlasti jsou vedeni k opravdovému vlastenectví, které se nepro jevuje slovy, nýbrž skutky. Poměr mezi učitelem a žákem se podstatně mění. Ztrácí úřední strohost, stává se přátelským. Tento poměr se často přenáší i do dalšího života žáků; mnozi z nich se po vy jiti ze školy obracejí s důvěrou na své bývalé třídní učitele o radu i v dospělém věku. Styk školy s rodinou nabývá zcela nové tvářnosti. Je srdečný, upřimnýprotože vyplývá z oboustranného poznání, že spolupráce obou činitelů j^ první podmínkou zdárné výchovy. Souhrnně lze říci, že intensivni výchovné působení třídního učitele při' spívá nejvyšši měrou k výchově socialistického člověka. Pokud se týče časového zatížení funkci třídního učitele, je nutno přiznat, že je veliké. A le radost z práce takto konané je mu dostatečnou odměno^JPěkně to řekla F. Vigdorovová v knížce »M oji chlapci«: »Máš-li děti rád 3 ony mají rády tebe a věří ti — bude vše v pořádku. Pak překonáš i nejtěžs* překážky, najdeš cestu i k nejzatvrzelejšimu srdci a budeš šťasten.«
DIVADLO PRO MLADE2 JAKO POMOCNÍK SOCIAUSTICK^ VÝCHOVY Dr ROZENA LUKÁŠOVÁ, Výzkumný ústav pedagogický, pobočka v Brně f
'
/
Veliká, významná úloha při výchově člověka přísluší umění, neboť um^^J je jedním z prostředků, který člověku pomáhá poznávat a přetvářet s^f a překonávat přežitky buržoasní ideologie ve vědomí lidu. Umění posiM
356
morální a politickou jednotu lidského individua, prohlubuje jeho citový život a přispívá k jeho kultivovanosti. Ze yšech druhů umění je právě divadlo jedním z nejúčinnějšídh výchov ných prostředků. Jestliže vnímání uměleckého díla j,e založeno na jeho schopnosti umožnit vnímateU »vstoupit dovnitř života«, divadlo uvádí di'V'áka přímo »dovnitř« života určitého hrdiny, kterého divák vidí jednat v konkrétně zobrazeném prostředí a situacích. Bezprostřední emocionáhií působivost i logika činů jednajících postav, zvláště kladného hrdiny, vedou diváka k pochopení ideje hry. Zdeněk Nejedlý říká o vlivu divadla: »Pronikavý v liv divadla na obecenstvo jest dán jeho zvláštní povahou, i umě leckou, i sociální. Na rozdíl od jiných umění neobrací se totiž k j,ednomu smyslu člověka, buď k zraku nebo sluchu, jako tato umění, nýbrž k oběma z lo ve n , a působí proto silněji než tato jednotlivá umění, předvádí nám život všemi prostředky jako opravdovou skutečnost. Ciní tak najednou shromážděnému obecenstvu, v němž vzbuzuje silné kolektivní vědomí ®Jím pak působí i na diváka slabšího, méně uvědomělého. To jsou hlavní příčiny silného účinku divadla, pro nějž divadlo v nejlepších svých dobách vždy bylo a mělo by být i dnes výchovným ústavem, školou pro dospělé, yychovávajicí je ne školským poučováním, ale předváděním skutečného z>vota a jeho zásadních otázek. Chceme-li tedy dnes vychovat pro novou společnost nového člověka, může nám v tomto divadlo vykonati služby ’Neocenitelné.« ^Je-li tedy divadlo »školou pro dospělé«, je i ve výchově dětí a mládeže Přímým pomocníkem; rhá možnost jako žádné jiné umění působit na cit ‘•Nládeže, aby hluboce prožila mravní pojmy a dospěla k nim jako k vlastaby se jí staly přesvědčením a motivem jejího jednání. ^ Naše divadla pro mládež byla zřízena teprve v roce našeho osvobození, stív ^ Brně a Ostravě; po SSSR jsme prvním státem, který založil nv K P“"® mládež. Naším vzorem jsou sovětské TJUZy (Těatry junu L i ^řitělej), které od dob svého založení plní své úkoly pedagogické, ^ ie c k é a politické. Tytéž úkoly mají plnit i naše scény pro mládež, na ^ ^ ^ Ostravě je návštěva v divadlech organisována; děti ^ Jstěvují představení se svými uCiteli a každé dítě uvidí ročně ve svém ^ adie asi pět her. Statisíce dětských diváků školou povinných projdou hledišti stálých scén; mnohá představení (zvláště hry klasiků) v divadlech pro mládež i žáci 9.— 11. tříd, mládež pracovních 1 Mládež z venkova navštěvuje představení oblastních di'liv Hi uloženo nastudovat a předvádět i hry pro mládež; tato o ^ většinou předvádějí školní mládeži hry našich i světových klasiků, Bv^I nejvíce zajímají. Plnit ^ • hrubým omylem se domnívat, že divadla pro mládež mohou je(jij,,®^® výchovné poslání prostřednictvím textů neumělecké úrovně; tnorii dílo může zanechat v dětské duši hluboký dojem trvalé j- mi hodnoty. iteleoj
výchovného působení
divadelního představeni na mladého
357
diváka je kladný hrdina, který tlumočí dětskému diváku ideje hry. Po stavy kladných hrdinů vytvářejí příklady, jež budou mladí diváci napo dobovat. Přiklad je nejpůsobivějším výchovným prostředkem, který » . . . má rozhodující význam na konkretisaci mravních požadavků vznášených na žáky«. (I. A. Kairov.) Mravní výchova nejmladšíoh dětí se opírá takřka jen výhradně o vzory a směřuje u děti tohoto věku k vypěstování dobrých návyků v chování. Je však bezpodmínečně nutné, aby zachovávání určitých pravidel chování bylo výrazem uvědomělé činnosti dětí, nikoliv jen bezduchého a slepého napodobování. Hrdinové divadelních her pro nejmenší (na př. medvídci ve »Třech medvíďatech« M. Dismana, zvířátka v Maršakově hře »0 domečku na kopečku«) nejen ukazují malým divákům, jak je třeba jednat, ale jedi nečným způsobem je také přesvědčují, proč se musí jednat právě tak. U dětí středního věku se již vytvářejí určité mravní pojmy. Nebylo by správné, kdyby děti tohoto věku plnily své povinnosti jedině proto, že jsou to příkazy rodičů a učitelů. Je! třeba, aby správně chápaly společen ské zájmy, význam povinnosti i nutnost podřizovat své zájmy zájmům celku. Obrazy kladných hrdinů divadelních her pomáhají dětem při řešení jejich vlastních problémů, s nimiž zápasí. U nejstarších dětí školou po vinných buduje výchova pevné základy mravního chování v souvislosti se vštěpováním základů socialistického světového názoru. Postavy skuteč ných hrdinů, ať bojovníků, vědců, objevitelů a p., učí mládež správnému postoji ke společenskému dění, učí ji i tvořivě snít, neboť i ona touží v y konat ve svém životě věci neobyčejné. Kdo má představovat kladného hrdinu v divadelní hře pro děti, závisí na věku dítěte. Může to být hračka (jako loutka Buratino v »Zlatém klíčku« A. Tolstého), zvířátka (jako v Maršakových hrách »0 domečku na ko pečku«, »Dům kočky Modročky« nebo ve »Třech medvíďatech« M. Dis mana), pohádkové bytosti (Honza v Kožíkově hře »Jak Mráz čaroval«Sípková Růženka v Hrubínově přebásnění stejnojmenné pohádky a p.)> představitelé dětí ( v »Živém koutku« L ’. Zelienky, v»Synu pluku« od V. Katajeva, ve hrách S. Michálková), představitelé mládeže (v e hře M. AligC' rové »Zoja«, B. Gorbatova »Mládí otců«, ve Fadějevově »Mladé gardě«, ve Stehlíkově úpravě Makarenkova románu »Začínáme žít« a pod.), nebo do spělí (jako v Janovského hře »Velký komediant«, ve hře I. Lukovskébo »Tajemství věčné noci« a pod.). Vždycky však v divadelních hrách pr® mládež musí být hrdina takový, aby mu dětský divák uvěřil a vcítil se v jeho osud. Divadlo pro mládež velmi přispívá ke kultuře řeči svých posluchačůHovoří k divákům vytříbeným slovem naší mateřštiny, v jehož citovéi” zabarvení vynikne její zvuková ušlechtilost, melodičnost, dynamika i rj^' mus. Slovo slyšené s jeviště má neobyčejnou působivost, neboť je v neJ' užší jednotě s jednáním živé postavy v konkrétním prostředí. Divadl® podporuje kolektivní výchovu mládeže. Síla divadelního umění, jeho cionální »nakažlivost«, smyslová názornost a životní přesvědčivost strn eš
358
diváky v kolektiv, u něhož vyvolává jeviště hluboké dojmy společné všem. Jestliže dospělým je divadlo — jako uměni vůbec — prostředníkem spole čenských vztahů a vzájemného chápání, u dětí společné vnímání zmnožuje jejich estetické zážitky a citová působivost divadla (umění) je sbližuje a sdružuje. Z této sjednocující síly umění roste družnost a kolektivní cí tění dětí, takže vychovatel má možnost uvědoměle jich využívat k vše strannému rozvoji vzájemných vztahů mezi dětmi. Divadelní představení nesporně působí na rozvoj uměleckého vkusu dětí, budoucích dospělých lidí *— tedy konsumentů hodnotné umělecké tvorby, k níž dovedou najít i hodnotící vztah. Učitelé pěstují u dětských diváků schopnost zpracovat dojmy z divadelního představeni, rozpoznat jeho základní ideje, podpořit nebo korigovat jim i vlastní názory a dobírat Se tak správného světového vědeckého názoru. Divadelní představení pro fesionální umělecké scény podporují samostatnou tvořivou činnost dětsl^ch diváků. Zkušenosti získané v divadle přenášejí děti do svého škol ního divadla a do svých dramatických kroužků. Síla prožitku divadebíího představení často přiměje mladé diváky k daleko vyššímu recitačnímu i hereckému projevu, má v liv na jejich projevy písemné, podnítí je i k pro jevům výtvarným. Divadlo pro mládež působí na umělecký vkus mladých diváků již svým prostředím. Budova divadla, jeho chodby, foyer, jejich ''¡Ozdoba mají působit na děti esteticky. Návštěva divadla má velký v liv výchovu návyků kulturního společenského chování naší mládeže. Divadla pro mládež by nesplnila svůj výchovný úkol, kdyby účinku divadelního představení nebylo ve výchovně vzdělávací práci školy nálevyužito. I. A. Kairov říká o významu divadla; »Velkou úlohu ve vý'^hově hraje návštěva d iva d la . . . Účelné je chodit na takové hry, jichž lze Potom využít při vyučování a které správně pěstují a vy v íjejí umělecký KUs«. Sovětským TJUZům pomáhají v jejich práci pedagogická odděleni, ase divadla — kromě pražského — pedagogická oddělení nemají. V Praze ,2niklo teprve nedávno. Členky odděleni navázaly styk s výchovnými nstitucemi, provádějí šetření o hráoh na školách, věnují se dětem při ^'■y^staveních a p. j, j žiště výchovné práce s divadelním představením zůstává u nás ve da?- ’ u učitele. Za dobu trvání stálých scén pro mládež učitelé sami hlejja^^^^tu a členové divadelního oddělení VÚP, pobočky v Brně, provedli ieh nejedno šetření o formě práce s divadelním představením a (Ji °^ y u žitim ve výchovně vzdělávací prácí školy. Jak učitelé, tak členové jjgl , ®hiiho odděleni vycházeh z předpokladu, že plným využitím divaProhi Představeni při správně organisovaném způsobu práce dosáhneme pj..nloubení výchovně vzdělávací práce školy, že divadelní představení k vytvoření základních rysů socialistické morálky a základů mar^iCKO-leninského světového názoru u naší mládeže. Před^*^* s výchovným využitím divadla se dělí na dvě části: přípravu a }ji P*‘edstayením a besedu po návštěvě divadla. Mají-li děti soustředěně Uboce divadelní představení prožívat, je třeba je na ně připravit. Be-
359
šedou zase sledujeme uvědomělé využití divadelních zážitků dětí tak, aby obohatily jejich poznání, rozum i cit. Přípravu dětí na divadelní představení provádějí učitelé na základě ko mentářů o hře, které vypracovává v Brně divadelní oddělení VÚP, v Praze pedagogické oddělení divadla a v Ostravě umělecký ředitel. Naše komen táře se obracejí přímo k dětskému diváku; nevypravujeme v nich obsah hry, uvádíme jen některé okolnosti, které vzbudí o hru zájem, informují 0 prostředí a době hry i o spisovateli, Ke komentáři připojujeme otázky, které mají pomoci učiteh při vedení besedy o zhlédnuté hře; jsou zamě řeny k ideovému obsahu hry. Bylo by žádoucí, aby vychovatelé zhlédU hru před společnou návštěvou. Způsob jevištního provedení ukáže učiteli nutnost předem upozornit děti na některé skutečnosti, kterých by samy nepostřehly. Upozorněním po může dětem soustředit se na věci hlavní, zapamatovat si fakta nezbytná pro pochopení ideového obsahu divadelní hry. Na základě znalosti hry 1 její inscenace si učitel promyslí svůj rozhovor s dětmi, jímž je připraví na divadelní představení tak, aby na děti co nejvíce zapůsobilo a aby děti co nejhlouběji pochopily ideu hry. Nebude vypravovat dětem obsah hry, alespoň ne celý, neboť řešení konfliktů hry by pak nebylo pro děti pře kvapením. Úkolem učitele je pomoci dětem, aby jejich pochopení myšlenky divadelní hry i její hodnocení byly co nejhlubší. Učitel musí u dětí vzbu dit zájem a pozornost, aby mohly dramatické dílo intensivně prožívat. Proto oživí dětem jejich znalosti, zkušeností a zážitky, které mají vztah k obsahu a idejí divadelní hry, objasní jim prostředí děje, společenské poměry doby atd., vyvolá tedy v myslích žáků takové souvislosti s no vými dojmy, které usnadňují plné pochopení idejí dramatického díla. Požadavky, které klademe na přípravu dětí před návštěvou divadelního představení, odůvodňuje sám proces vnímání; vybavené dojmy a zážitky připravují půdu novým, srovnávají se s nimi a tak vyvolávají vztahy, které umožňují pochopení nových jevů. Učitel v hodině vyučování oživí a naváže na vědomosti, které děti získaly v jednotlivých učebních předmětech. Podle thematu hry zopakuje s dětmi ty oddíly probrané látky, které se vztahují k obsahu divadelní hry, a na základě osnov probere partie, které jsou pro chápání ideového obsahu hry podstatné. Právě tak pročte učitel s dětmi všechny články z čítanek, kter^ jsou důležité pro chápání ideového dosahu hry ai jejichž znalost také při spěje k jeho správnému a plnému porozumění. Besedu o divadelním představení vedeme s dětmi co nejdříve po zhléd nutí hry, nejlépe hned druhého dne, dokud jsou dojmy dětí živé. Okolein bes,edy je zhodnotit společně s dětmi divadelní hru, vyvodit správné zá věry, vytěžit z ni co nejvíce pro výchovu rozumovou, mravní i estetickou. Divadelní hra vyvolá v dětech mnoho citů a nálad; citová reakce je právě základem uměleckého vnímání. Učitel má při besedě s dětmi velkc^ úlohu: oživit dětem jejich citové prožitky, vyvolat v nich pdezAm, pomá hat jim k vytváření správného poměru ke konkrétním životním udá' 360
lostem. V první části besedy, ve volném rozhovoru o hře, sdělují děti své dojmy; otázky učitele jsou pouze podněty k oživení zážitků, aby děti o hře vypovídaly co nejvíce. Jejich výpovědi jsou spontánní, děti nedbají po sloupnosti a souvislosti děje a hovoří především o tom, co je nejvíce upou talo. Učitel poznává, které myšlenky děti pochopily z výrazného projevu herců a které scény, důležité pro pochopení ideového obsahu, zůstaly dě tem nejasné nebo na ně vlivem nepřesné interpretace nezapůsobily. Dru hou část besedy řídí a předem si pro ni připraví otázky. Při vypracovávání otázek vychází ze základních idejí hry. Úspěch besedy, která je vyvrcho lením výchovné práce, jež vyplynula z podnětu divadelního představení, nemálo závisí na tom, vypracoval-li si učitel pro druhou část besedy otázky správně. Otázek nesmí být mnoho; musí sledovat cíle socialistické vý chovy, musí být konkrétní a jasné. Musí přimět žáky, aby se zamyslili, aby jim daly možnost projevit svůj vlastní názor, svůj poměr k ději divadehií hry a k jednání jejích postav. Při přípravě otázek si učitel ujasní podle povahy divadelní hry, je-li nutné, aby s dětmi probral nejdříve její obsah. K pochopení dramatického díla, které je nesnadné pro svůj obsah nebo stavbu nebo neodpovídá věkovému stupni dětí, přispějí otázky, jež pomáhají dětem, aby se alespoň částečně zmocnily myšlenkového obsahu díla a souvislosti jeho jevů. Další otázky pomáhají dětem objasnit charak tery jednajících postav, ideové zaměření hry i umělecké prostředky dra niatikovy. Při sestavování otázek musí mít učitel na mysli cíl celé besedy, t®nto cíl určuje postup otázek, z nichž každá navazuje na odpověď otázky předcházející. Takovýto systém otázek vyvolává souvislé pásmo, jímž děti 'rozpoznávají základní ideje hry v jejich konkrétním zobrazení. Správně Volené otázky podněcují myšlení dětí, dávají jim možnost projevit svůj vlastní názor i vztah k ději a jednotlivým postavám. Spatná je taková ^ zk a , na kterou možno odpovMět jen »ano« nebo »ne«. I nejasná otázka, ^ r o u nutno vysvětlovat, je špatná. Někdy se stane, že v první části be sedy, ve volném rozhovoru, vypovídají děti nesprávně, protože některé ^^ény jim byly nejasné nebo vlivem nesprávné interpretace na ně neza^sobily. Učitel si všímá těchto odpovědí a vrátí se k nim v druhé části ?®^dy. Pohotově klade nové otázky, které nutí děti k přemýšlení a vedou k správným závěrům. Učitel, který děti na divadelní představení přiPravil, který je s dětmi navštívil a prožil a po návštěvě divadla je s dětmi nodnotil, nezapomíná na ně ve své další práci. V denním soužití s dětmi J^stě vyskytnou okamžiky, kdy znovu naváže na divadelní hru a těží nlubokých zážitků, které děti získaly v divadle, aby prohloubil ideovou vchovu budoucích socialistických lidí. s k ^ ^oku 1950 jsme provedli šetření o mnoha hrách repertoáru Měst0 divadla mladých v Brně. Přinášíme alespoň stručný obsah besedy af z nich, o hře »Syn pluku«, která je oslavou sovětských lidí — rudojejich lidskosti, družnosti, statečnosti, jejich vztahu k dětem, P°d jejich ochranou a vedeny jejich příkladem vyrůstají v lidi nové ^ b y lidstva, lidi socialismu a komunismu. 361
v besedách provedených roku 1954 se žáky šestých tříd jedenáctileté školy v Brně-Táboře jsme si ověřili, že děti cele chápou ideu hry, umělecky tlumočenou dějem soustředěným kolem postavy Váni Solnceva. V první části besedy, v besedě neřízené, vypovídaly děti spontánně, co se jim líbilo a nelíbilo. Ze všech postav je nejvíce upoutala postava Vá ňova; dětský hrdina působí na mladé diváky zvlášť přitažlivě. Váňa je chlapec, nedospělý jako mladí diváci, kteří Váňovi uvěřili a spolucitili s ním od první scény. Vpád fašistů zbavil Váňu všeho, co tvoří dětský svět: rodičů, domova, rodné vs i . . . »V prvním jednání se o tom vypráví,« reprodukovaly děti. »Otce mu fašisti zavraždiU, matka jim nechtěla dát krávu, tak ji také zabili. Babička a malá sestřička umřeli hladem.« Od chvíle, kdy divák poznává, jak Váňa na tyto nejsmutnější okamžiky svého života reaguje, stává se Váňa mladému diváku v z o r e m a p ř í k l a d e m. Váňa nenaříká, nýbrž j e d n á (a činnost je vlastní mladému člo věku). Děti si podrobně všimly jeho zevnějšku. »Měl roztrhané kalhoty i košili. Válenky měl přivázané provázky. Nosil s sebou čítanku, aby ne zapomněl číst.« »Byl to asi dobrý žák,« usoudil jiný. »Byl bystrý, veselý, odvážný, statečný, pilný,« vypočítávaly jeho vlastnosti. »Mně se líbila bystrost toho Váni. Jak obelstil rozvědčíka Biděnka. Jak říkal: „Už spím,“ a zkoušel, jes^tli spí Biděnko.« ^ ^Jak řekl kapitánovi Enakieovi: To j,e velmi vzteklý kapitán.« Nabroušený hřeb, který vtiskla Váňovi do ruky nenávist k fašistům, svírají i ruce diváků. Porozuměli, proč Váňa chtěl zůstat u rudoarmějců. »Chtěl pomstit smrt rodičů a věděl, že by mohl rudoarmějcům pomoci. Chtěl jim pomoci porazit fašisty.« — »Chtěl pomoci při osvobozování vlasti.« Záci postřehli, proč Váňa chtěl získat na mladém »synu pluku« kompas: »Pochopil důležitost kompasu, viděl, že ho Biděnko podle kompasu našel.« Bystrost a chytrost Váňova, která mu pomohla oklamat zkušeného pátrače, nejen podněcuje dětskou iniciativu, ale ukazuje i její nesmírný význam: nikdy není ztracen ten, kdo d o b ř e m y s l i a o d v á ž n ě j e d n á . Dětem však neušel — při všech sympatiích, které pro Váňu měly — jeho nedostatek: neukázněnost. »Ve škole by měl jistě dvojku z chovám',« usoudil jeden žák. »Přišel před velitele a ani nezasalutoval. Kdyby se tak choval opravdový voják, dostal by se do vězení.« »Byl tři roky sám,« vysvětlují jiní. »Nebyl by takový, kdyby žil se svými rodiči.« — »Ale nakonec už byl Váňa ukázněný. Naučil se tomu.« Scény na jevišti představovaly mladému diváku jen úseky z Váňova života, který však divák uhadoval v celé jeho plnosti; děti vypovídaly: »Váňa věděl, že kdyby prozradil, že by mohli sovětští vojáci prohrát a že by neosvobodili ani jeho kraj.« — »Rudoarmějce ani nenapadlo, že by Váňa mohl zradit, báli se jen o něho.« Správně také pochopily konkrétní motivy hrdiU' ského počínání kapitána Enaikeva. »Němci by si mohli vysílačku vzít a hlásit se jako sovětská jednotka.« — »Vysílačka by mohla sloužit Němcům * Děti si všimly a porozuměly jednání kapitána Enakieva: »Když přivedl Váňu k vojákům, říkal jim, že je to lidská duše, že to není žádná hračka.*
362
Na otázky řízené besedy, které všechny směřovaly k postiženi smyslu Váňova jednání, odpovědi dětí jen pršely: »Jaké vlastnosti jste rozpoznali u Váni v prvních obrazech?« —•»Bystrost, lstivost. Veselost, mrštnost. Odvážnost. Statečnost. Chytrost. Rád se učil. Nechtěl být zaostalý, chtěl být vzdělaný.« »Proč se Váňa vracel k rudoarmějcům?« — »Chtěl pomstít smrt rodičů a sestry. Znal v té krajině každý keříček a věděl, že by mohl rudoarměj cům pomoci. Chtěl jim pomoci porazit fašisty. Chtěl pomoci při osvobozo váni vlasti. Měl rád svou vlast, proto chtěl pomoci rudoarmějcům. Chtěl uplatnit svou pohotovost. Nenáviděl Němce, proto chtěl být na vojně.« »Jaký měl vztah k faši.stům?« — »Nenáviděl je. Říkal jim fašouni. Když ho vyslýchali, jak se jmenují jeho rodiče, do očí jim řekl, že oni je zavraž dili. Nenáviděl je, protože zničili sovětské území, zavraždili jeho rodiče.« »Jak se choval Váňa při výslechu a proč se choval právě tak?« — »Cho val se velice statečně. Choval se tak proto, že nechtěl sovětské vojáky Zradit. Věděl, co by to znamenalo, kdyby něco řekl. Měl velkou ducha přítomnost.« »Jaký člověk z Váni vyroste?« — »Statečný voják. Poctivý člověk. Bystrý a dobrý voják. Jistě dobrý odborník. Pořádný a svědomitý človék. Poctivý a dobrý voják.« »V čem je nám Váňa příkladem?« — »Měli bychom být odvážní a sta teční jako Váňa. Dobře se učit Nebát se. Nikdy nezradit.« Hru V. Katajeva »Syn pluku« mladý divák hluboce prožíval a na základě konkrétních faktů, ve hře umělecky ztvárněných, dospěl k vlastním a sou časně široce platným závěrům. Jak ukazují záznamy z besed, učí hra pro střednictvím děje, soustředěného kolem kladného hrdiny dětem nejbližsího ~ chlapce Vání — chápat vysoce ethickou hodnotu, oprávnění i po vinnost boje za vlast, ukazuje dětem velikost sovětských lidí, kteří svými JJázory, myšlením, cítěním a jednáním se ostře odlišují od nacistů. Mladí diváci poznávají pevnost charakteru rudoarmějců, jejich věrnost sociaustické vlasti, jejich nesmiřitelnou nenávist k fašistům, nepřátelům lidjejich sebedůvěru, smělost ducha, mužnost, statečnost a hlubokou lid skost. Hra vštěpuje divákům hrdost na sovětské bojovníky, chrabré hrdikteří neváhají obětovat za vlast svůj život. 2ivot rudoarmějců ve fronlinii ukazuje divákům veliký význam přísné vojenské kázně a přes®ho plnění všech úkolů. Družný, srdečný a přátelský vztah rudoarmějců j®, dokladem vzájemného vztahu sovětských lidí vůbec. Význam vojenské 32ně, nutnost dodržovat bez výjimek vojenský řád, poznávají mladí dizejména na příhodách Váňových; hra je vychovává k brannosti. Pro5*^^^ictvím hrdiny hry, jehož nejen správně pochopili ve všem jeho jed^1. cítění a myšlení, ale jemuž uvěřili a jehož si zamílovah, jsou vedení rysu charakteru socialistického člověka — k lásce Jv^®seda se žáky o hře »Veliký komediant« J. Janovského ukázala, jak na 1 Zapůsobila láska velkého loutkáře k vlasti a rodnému jazyku; hra jim 363
podala obraz obrozenecké doby, poučila je o významu loutkářství a dopl nila tak učivo literární výchovy. Z divadelního představení »Zbojník Muchomor«, hry sovětského spiso vatele A. Archipova, odnášely si děti — jak jsme se besedou s nimi pře svědčili — nejen poučení o významu práce pěstitelů nových odrůd rostlin, ale i touhu zúčastnit se této činnosti. Mladí diváci poznali, že přeměna přírody je zajímavou' tvůrčí prací, jejíž výsledky zmnožují bohatství celé společnosti. Disraanova hra »Tři medvíďata« učí nejmenší diváky chápat význam kolektivu, vede je ke správným návykům. Skvělá Stehlíkova dramatisace Makarenkova románu »Začínáme žít« učí mladé diváky chápat krásný rys socialismu, t. j. péči o člověka; přibližuje mladému diváku současně porevoluční dobu a poměry v Sovětském svazu. Beseda o Maršakově hře »Dvanáct měsíců« — která je oslavou prosného člověka, jenž svými krásnými vlastnostmi bezpečně vítězí nad mocnými — poučila nás o tom, jak zápas í vítězství pastorkyně pomohly dětem po chopit boj chudých proti boháčům, jak děti se samy spontánně zařazovaly na stranu těch, kteří bojují proti utiskovatelům. Výpovědi dětí v besedách a jejich reakce již při představeních ukazují, že divadlo pro mládež pomáhá dětskému diváku hlouběji cítit a jasněji myslit. Divadlo pro mládež je skutečně zdrojem všestranné umělecké vý chovy mládeže; rozšiřuje znalosti diváků, obohacuje jejich cit, vychovává v nich. ctnosti občanů socialistického státu, tříbí jejich vkus, vychovává z nich budoucí divadelní obecenstvo. Divadlo pro mládež má tedy velmi závažný úkol; i na něm záleží, jaký bude zítřejší člověk, jak bude tento člověk plnit své povinnosti, jak se bude rozvíjet jeho činnost k prospěchu celé vlasti a pracujících celého světa, jak právě umění přispěje k plnému dotvoření jeho osobnosti i k jeho šťastnému životu.
364
