Diskurzní praktiky křesťanských kazatelů při konstituování standardního relačního páru my oni *

Diskurzní praktiky křesťanských kazatelů při konstituování standardního relačního páru „my“ – „oni“* MARTIN HAVLÍK Discursive practices of Christian preachers in the constitution of the standardized relational pair “us” – “them” ABSTRACT: The article is concerned with the way in which Christian preachers discursively handle the categories of “us” and “them” in their sermons. I point out that there are two different groups of “them” in the sermons: (1) sectarians, and (2) unbelievers. According to self-categorisation theory, members of “them”, which comprise the so-called “out-group”, are often presented negatively, in sharp contrast to the positive self-presentation of members of the “in-group”. And since sectarians comprise the genuine “out-group”, there is no problem for Christian preachers to talk about them. However, with respect to the latter group the situation is somewhat different. The problem for the preachers consists in the fact that their aim is not to defeat the unbelievers, but to make them believers. By using membership categorization analysis, I show how they discursively solve the problem of differentiating unbelievers and believers in such a way that no strict border splitting “us” and “them” is created. Such distinction might be undesirable for the preachers endeavouring to coax the unbelievers to believe in God and the believers to help unbelievers find the proper life course, since a definite border between “us” and “them” breeds the negatively presented “out-group” and positively self-presented “in-group”. Key words: standardized relational pair, “us”, “them”, membership categorization analysis, sermons Klíčová slova: standardní relační pár, „my“, „oni“, členská kategorizační analýza, kázání

Úvod Kázání je součástí bohoslužby, v níž kazatel vykládá Boží slovo, konkrétně tři biblické úryvky, které byly čteny v předchozích částech mše. Tento výklad je příležitostí nejen pro zvěstování Božího slova, ale i příležitostí pro vyslovení se k současnému stavu světa a společnosti. Stav současné české společnosti rozhodně není pro představitele křesťanských církví uspokojivý: víra v boha není v této společnosti samozřejmostí, počty věřících klesají (srov. Holub, 2003, s. 3), křesťanské církve nesoutěží o své příznivce jen mezi sebou, ale musí čelit dalším konkurentům, jakými jsou jiná náboženství (zejména východní), různé druhy mysticismu, astrologie nebo prostě (ateistický) konzum. Mé úvodní otázky byly následující: Projevuje se tato situace i v kázáních? A jak se projevuje? Reflektují kazatelé ve svých kázáních nevěřící? Reflektují jiné transcendentní možnosti nabízené globalizovaným světem? Tyto obecné otázky vykrystalizovaly v následující otázky analytické: (1) Evokují kazatelé ve svých kázáních nějakou skupinu, kterou by bylo možné označit jako „oni“? A pokud ano, jak kazatelé označují členy této skupiny?

* Tato práce je rozšířenou a upravenou variantou mého textu Kategorizační práce v kázáních (Havlík, 2005); obě práce vycházejí z nepublikované diplomové práce (Havlík, 2004).

Slovo a slovesnost, 70, 2009

83

(2) Připisují kazatelé členům skupiny „oni“ negativní vlastnosti, resp. jaké vlastnosti „jim“ připisují? (3) Jak označují členy skupiny „my“? (4) Připisují kazatelé členům skupiny „my“ pozitivní vlastnosti, resp. jaké vlastnosti „nám“ připisují? (5) Komu kazatelé připisují pozitivní vlastnosti a komu negativní? To, co mě na těchto otázkách a odpovědích na ně především zajímá, není zjištění o rozložení „přátelských“ a „nepřátelských“ sil církví a náboženských skupin v současné české společnosti z hlediska představitelů římskokatolické církve a v menší míře i představitelů jiných křesťanských církví (viz níže oddíl Data). Zajímá mě totiž především to, jak tato vymezení analyzovaní mluvčí diskurzně prováděli a s jakým záměrem. Zajímá mě kategorizační práce kazatelů a její podíl při výstavbě konkrétních jazykových projevů.1 Metodologie Svou analytickou práci jsem mohl opřít o více teorií a metodologií, přičemž jako nejvhodnější se mi jevily dvě z nich: (1) teorie sebekategorizování (Self-Categorization Theory) a (2) členská kategorizační analýza (Membership Categorization Analysis). T e o r i e s e b e k a t e g o r i z o v á n í byla vyvinuta v 70. letech sociálními psychology (viz Turner et al., 1987), a to v rámci teorie sociální identity (Social Identity Theory). Podle této teorie je společnost hierarchicky uspořádána do rozličných sociálních skupin, přičemž tyto skupiny spolu mocensky soupeří. Hierarchické uspořádání je reflektováno i v konkrétní komunikaci, což je dáno zejména tím, že jednotliví komunikanti se identifikují s určitou sociální skupinou a s určitou sociální skupinou identifikují také další účastníky komunikace. Takováto identifikace v sobě již zahrnuje jak sebehodnocení, tak i hodnocení dalších účastníků komunikace, ale i těch, o nichž se pouze mluví (srov. např. Tajfel, 1978; Turner – Giles, 1981; Oktar, 2001). Základním předpokladem této teorie je tedy to, že mluvčí ve svých řečových projevech rozlišují „nás“ (in-group) a „je“ (out-group), přičemž „nám“ většinou připisují pozitivní vlastnosti, kdežto „jim“ negativní; mluvčí také zdůrazňují rozdíly mezi „námi“ a „jimi“ a na druhé straně vyzdvihují podobnosti a shody mezi členy „naší“ sociální skupiny. Zakladatelem č l e n s k é k a t e g o r i z a č n í a n a l ý z y byl H. Sacks, který je rovněž znám jako zakladatel konverzační analýzy.2 Pomocí členské kategorizační

1 Standardní relační pár „my“ – „oni“ je uplatňován i v mnoho jiných diskurzech (srov. Oktar, 2001; Leudar – Marsland – Nekvapil, 2004). Analogicky bych např. při analyzování projevů členů ODS neusiloval o to, abych zjistil, koho považují za protivníky a koho za spojence, ale o to, abych poukázal na to, jak mluví o členech jiných politických stran, jak konstruují jejich identitu a s jakým záměrem a jak je jejich konkrétní kategorizační práce spojená s konkrétním kontextem a s konkrétním časovým obdobím.

84


analýzy je možné analyzovat to, jaké kategorie užívají (a jak jim rozumějí) účastníci komunikace ke kategorizování člena/členů nějakého sociálního uskupení či ke kategorizování sebe samých, dle jakých pravidel tyto kategorie užívají3 a jaké kategoriální aktivity jsou na tyto kategorie vázány.4 Sociální kategorie jsou pro členy společnosti často základními, popř. prvotními nositeli informací a vědomostí o účastnících komunikace, podle nichž se tito účastníci komunikace ve své promluvě orientují; popř. mohou být zdrojem základních informací i o tom, o kom, popř. o čem se mluví. Užité sociální kategorie mohu sehrát významnou úlohu v tom, jak se konkrétní komunikace bude dál vyvíjet, i v tom, jak se podaří naplnit komunikační záměr jednotlivých mluvčích. Např. při referování o určité události mohu z mnoha možných vybrat jen jednu kategorii:5 „Víš, že se Pavla provdala za Američana / muslima / černocha / Afroameričana / strojního inženýra / penzistu aj.?“. To, jakou kategorii vyberu, může samozřejmě významně ovlivnit následující vývoj dané komunikace. Zejména na počátku komunikační události hraje proto takovéto kategorizování významnou roli.6 Důležité je to, že analytici se zajímají zejména o to, jakou práci užité sociální kategorie v dané komunikaci vykonávají, jakou v ní hrají roli („the issue for Sacks was not the content of categories but the procedures through which they are invoked and understood“, Silverman, 1998, s. 130). Podle členské kategorizační analýzy nejsou kategorie „my“ a „oni“ tvořeny předem danými sociálními skupinami, neboť jsou to vždy aktuálně užité a tedy momentálně vytvořené kategorie. Kategorie „my“ a „oni“ spolu tvoří tzv. standardizovaný relační pár, takže explicitní a aktuální (a aktualizované) užití jen jedné z těchto kategorií evokuje a aktuálně pozměňuje (aktualizuje) i druhý člen tohoto relační páru (viz Leudar – Marsland – Nekvapil, 2004; Nekvapil – Leudar, 2006).

2 K Sacksovi viz Silverman (1998); k členské kategorizační analýze viz zejména Jayyusi (1984), Hester – Eglin (1997a), Jalbert (1999), Lepper (2000), Nekvapil (2000/2001), Housley – Fitzgerald (2002), Schegloff (2007). 3 Tato i další pravidla a základní principy členské kategorizační analýzy českým čtenářům představil ve svém článku J. Nekvapil (2000/2001). 4 Důležité je nejen to, že tyto vázané aktivity jsou zdrojem možných stereotypů (např. pořádkumilovní Němci), ale i to, že členské kategorie mohou být evokovány právě těmito vázanými aktivitami. Někteří autoři rozlišují kategoriálně vázané aktivity a kategoriální predikáty, přičemž kategoriálně vázané aktivity tvoří jen podtřídu možných predikátů (viz Watson, 1978; Hester – Eglin, 1997b; Housley – Fitzgerald, 2002). Motivem pro toto rozlišení je důraz na indexikalitu komunikačních událostí. Predikáty nejsou pevně a trvale spojeny s určitou kategorií, jejich platnost a užití jsou vždy vytvářeny v sounáležitosti s daným kontextem. 5 A to dle „ekonomického pravidla“, které říká, že: „a single category from any membership categorization device can be referentially adequate“ (Sacks, 1992, s. 246). 6 V jedné ze svých prvních přednášek, které Sacks zasvětil mechanismům kategorizování v rozhovorech, říká, že právě toto počáteční představování bylo pro něj impulzem pro zkoumání sociálních kategorizací: „I’ve very frequently found, as anyone can easily find, that especially in the early parts of these conversations certain questions are prominent; questions like ‘What do you do?’ ‘Where are you from?’ etc. I wanted to see if there was some simple way that I could describe the items that those questions contain, so as to provide for their occurrence by rather abstract descriptions. That was the initial task. … It seems that there is a class of category sets. By ‘category sets’ I means [sic!] just that: A set which is made up of a group of categories“ (Sacks, 1992, s. 40).


85

A právě především pro důraz na důležitost procesuálnosti a indexikálnosti (kontextuálnosti)7 řečových událostí jsem se snažil ve své analýze uplatnit spíše poznatky členské kategorizační analýzy. Teorie sebekategorizování příliš staví na apriorním předpokladu o rozdělení společnosti na víceméně pevně vymezené skupiny „my“ (in-group) a „oni“ (out-group). Jsem přesvědčen, že oprostíme-li se od předběžného předpokladu o rozdělení společnosti, můžeme náležitěji sledovat skutečnou kategorizační práci a její význam pro danou řečovou událost, zde kázání. Data Analyzovaná data jsou tvořena 27 křesťanskými kázáními; 21 z nich (kázání I–XXI) bylo prosloveno kněžími v římskokatolických kostelech, zbývající pocházejí z bohoslužeb těchto křesťanských církví: Českobratrská církev evangelická (kázání XXII a XXVII), Československá církev husitská (kázání XXIII–XXV), Slezská církev Augsburského vyznání (kázání XXVI). Dvanáct kázání jsem osobně nahrál ve dvou kostelech jedné středočeské venkovské farnosti (kázání I–VII) a v kostele nacházejícím se v jedné pražské okrajové čtvrti (kázání VIII–XII); kázání I–VI pronesl stejný mluvčí – farář dané venkovské farnosti, obdobně je tomu i v kázáních VIII–XII, která také byla pronesena jedním mluvčím, místním knězem. Kázání XII–XXVII pocházejí z bohoslužeb, které přenášel Český rozhlas 2 – Praha. Všechna kázání pocházejí až na dvě výjimky (kázání VIII – úterý, kázání X – čtvrtek) z nedělních bohoslužeb. „Oni“ V kázáních, která jsem analyzoval, kazatelé v zásadě evokují dvě skupiny, které lze označit jako „oni“: (1) nevěřící, (2) sektáře. V kázáních je uplatňován ještě jeden specifický soubor kategorií, jehož kategorie v standardním relačním páru „my“ – „oni“ evokovaném v analyzovaných kázáních obsazují pozici „oni“. Tento soubor je možno označit jako sakrálno a pocházejí z něj kategorie jako Bůh, Ježíš, Panna Marie, apoštolé, svatí apod., jejich protějškem obsazujícím pozici „my“ bývají většinou lidé obecně nebo křesťané. Nevěřící Sledovaní kazatelé slova nevěřící užívali jen sporadicky, a pokud tak již učinili, nepřipisovali „jim“ žádné negativní vlastnosti/aktivity. Tito kazatelé nepoukazovali na nevěřící jako na ty, kteří žijí špatně: nevěřící jsou prostě ti, kteří zatím nepřijali Boha. Jeden z kazatelů dokonce považuje dělení na věřící a nevěřící za nevhodné: 7 Důležitost kontextu, a tedy indexikálního charakteru kategorií, je opakovaně zdůrazňovaná mnohými autory (srov. Hester – Eglin, 1997a), přičemž je třeba zdůraznit vzájemné aktivní propojení kontextu a užívaných kategorií: „we reject the view that categorizations and their contexts are separate, independent phenomena. … Membership categorization devices or collections are therefore to be regarded as in situ achievements of members’ practical actions and practical reasoning. Categories are ‘collected’ with others in the course of their being used“ (Hester – Eglin, 1997b, s. 26, 27).

86


(1) Kázání XVIII8 77.9 veliký dar, (.) je víra. (..) proto je vhodnější, nerozdělovat lidi na věřící, 78. nebo nevěřící. (.) ale na ty, (.) kteří milost boží přijali, (.) a na ty, kteří 79. milost boží (.) zatím (.) nepřijali. (…) vraťme se ještě k evangeliu. (..)

Jsou-li nevěřící ti, kteří nepřijali boží milost, pak je na věřících, aby „jim“ pomohli tuto milost nalézt. A toto je skutečně nejčastější způsob, jak kazatelé hovořili o nevěřících, totiž jako o „těch druhých“, ke kterým „my“ máme jít a hlásat „jim“ slovo Boží: (2) Kázání XXI 8. osobního života. (.) když ste (.) přicházeli, (.) a přicházíte k druhým 9. lidem, (.) který sou nevěřící. (.) ať už, v jakémkoli, (.) s (.) eh 10. ohledu, (.) a v jakém (.) a jakýmkoliv způsobem. (.) přece jen se 11. jim (.) stále snažíte, (.) zvěstovat, (.) a nabídnout, (.) to (.) co sem

Povšimněme si, jak kazatel charakterizuje skupinu nevěřících: ať už, v jakémkoli ohledu … a jakýmkoliv způsobem (ř. 9, 10). Touto charakteristikou poskytuje svým posluchačům volnost ve vymezení skupiny nevěřících: nevěřícími mohou pro ně být nejen ateisti, ale i např. muslimové či animisti. Ač přímo nemluví o jinověrcích, ponechává je ve hře, a ač nejmenuje žádné jiné náboženství, ponechává ve hře možnost, že nevěřícími jsou všichni kromě (římských) katolíků. Povšimněme si také nápadného váhání a formulačního úsilí (ř. 9, 10), s nimiž danou charakteristiku kazatel vyslovil. Kazatelé užívali slova nevěřící jen sporadicky, ale to neznamená, že nemluvili častěji o těch druhých, za nimiž by křesťané měli jít a zvěstovat jim Boží slovo. Nekategorizovali je však jako nevěřící. Přestože z kontextu a z užitých kategoriálně vázaných aktivit bylo často zřejmé, že myslí právě nevěřící; kategorizovali „je“ často mnohem obecněji jako: – lidé tohoto světa (to lidé, (.) kteří uvažují jenom v dimenzích tohoto světa, (.) opravdu těžko mohou přijmout. a potom si ten svůj, (.) vztek (.) tu svou zlost, (.) protože to nemohou pochopit, (.) že nic takového (.) nemůže přeci existovat, (.) tak si to (.) vybíjejí, ne na bohu, (.) ve kterého nevěří, (.) nebo jím dokonce pohrdají, (.) ale vybíjejí si to na tom, kdo přináší toto poselství. Kázání XXI); – dnešní lidé či prostě jen lidé (nečekají žádné uspokojení u boha. (..) izraelité alespoň na poušti volali, je vůbec hospodin mezi námi, nebo není? (.) dnešní lidé se tak neptají … tak si sedává, (.) na náš práh. (.) na naše (.) lavičky v městech, (.) tak si sedává na okraj postele nemocných, (.) sedá si, (.) na naše zápraží, (.) na kraj našeho 8 Přepisy vycházejí z transkripčních zvyklostí konverzační analýzy (viz Jefferson, 2004). Nejedná se o fonetické přepisy, snažím se v nich přesto co nejvěrněji zachytit, co mluvčí řekl; v přepisu jsou tedy reflektovány odchylky od ortoepie i výslovnost cizích slov a jmen. Protože se ve svém textu soustředím na kategorizační práci a protože se jedná o přepis monologu, je přepis oproti přepisům běžně používaným v konverzační analýze značně zjednodušený. V zásadě jsou v něm zaznamenány zejména intonační předěly mezi promluvovými úseky. Čárkou je značená tzv. pokračovací melodie, tečkou klesavá ukončující melodie a otazníkem stoupavá ukončující melodie. Tečkou v kulatých závorkách je značena kratší pauza, dvěma, popř. třemi tečkami pauzy delší. V přepisu nejsou užívána velká písmena. 9 Aby si mohl čtenář aspoň zhruba představit, z které části kázání pocházejí vybrané úryvky, ponechal jsem číslování řádků, které vychází z přepisu celého kázání. V daném úryvku se tedy jedná o výňatek řádků 77–79 z přepisu celého kázání XVIII. Přepis celého kázání XVIII sestává z 81 řádků, uvedený úryvek tedy pochází ze závěrečných slov kázání.


87

srdce. (..) a že ho lidé nedovedou poznat? (.) ona ho také nepoznala. (.) jde o něco uplně jiného, (.) abychom ho poznali my. (.) my kteří, (.) posléze, (.) mají tohoto ježíše nést, právě na tato místa. Kázání XVI); – svět (láska po které člověk, tak bytostně touží. (..) už to svět ani nezakrývá. (.) spíše vymýšlí, (.) čím vším, (.) ukojit tyto touhy, které se tak silně derou na povrch, (.) ale jedno je jisté, (.) žádné uspokojení u boha … všech darů. někdy (.) máme pocit, (.) že nejen svět, ale ani věřící lidé krista neznají. Kázání XVI). Pokud kazatelé kategorizovali ty druhé, kteří nevěří v Krista takto obecně, často „jim“ přisoudili i nějakou negativní vlastnost vyplývající z jejich nevíry. Vztek a zlost z toho, že nechápou Boha, si na hlasatelích evangelia nevybíjejí nevěřící, ale lidé, kteří uvažují jenom v dimenzích tohoto světa. Další kazatel netvrdil, že nevěřící nedovedou poznat Ježíše, ale že ho lidé nedovedou poznat, a tak ho máme poznat my a ukázat ho „jim“. Z uvedené pasáže je zřejmé, jak je hranice mezi „námi“ a „jimi“ proměnlivá a prostupná: v jeden okamžik jsme „my“ propojeni se všemi lidmi (tak si sedává, (.) na náš práh. (.) na naše (.) lavičky v městech) a vzápětí jsme „my“, kteří mají toho ježíše nést, odlišeni od lidí, kteří ho nedovedou poznat. Právě tomuto problému prostupnosti hranic mezi „námi“ a „jimi“ se budu vzápětí věnovat podrobněji. (3) Kázání XVIII 1. v roce tisíc devět set sedumdesát osum, (.) zemřel papež (.) pavel 2. šestý. (.) a tehdy, (.) při té příležitosti, (.) úmrtí (.) i pohřbu, (.) sme 3. dostali pastýřský list. (..) a v tomto listu, byla uvedena tato slova, (.) 4. nebo tato moudrost, (.) kdo ztratil majetek, (.) ztratil dost. (.) kdo ztratil 5. zdraví, (.) ztratil víc. (.) ale kdo ztratil víru, (.) ztratil všechno. (..) když 6. to uslyší, současný člověk, (.) může říci, (.) to je divné. (..) pro mě je 7. největší ztráta, (.) sou třeba peníze, (.) jistě zdraví, (.) nebo dům, nebo 8. auto, a podobně. a (.) přeci, (.) největší ztráta je víra. (..)

Hned na začátku svého kázání uvedený kazatel mluvil o současném člověku a připsal mu jisté vlastnosti (kategoriální predikáty), které jsou v rozporu s názorem bývalého nejvyššího představitele římskokatolické církve, tedy nezpochybnitelné autority (srov. řádky 1–5). Kontrastem mezi papežem Pavlem VI. a současným člověkem kazatel zdůrazňuje, že ty vlastnosti, které přisuzuje současnému člověku, jsou z hlediska římskokatolické církve negativní; a pravděpodobně i z hlediska dnešní katolické církve, přestože proti současnému člověku kazatel postavil nejen nejvyššího představitele církve, ale i dobu nedávno minulou, konkrétně rok 1978. Kazatel kontrastuje nejen papeže a současného člověka, ale i „nás“ (dostali sme pastýřský list, řádky 2, 3) a „jeho“ (současného člověka). Jistě, není zřejmé, koho kazatel „námi“ myslel (katolíky? křesťany? katolické kněze?), jedná se jen o gramatický rozdíl, ale tento explicitně vyjádřený gramatický rozdíl posluchačům umožňuje ztotožnit se s „námi“, a protože po zmínce o „nás“ se mluví o „nich“ (resp. o „něm“), posluchači mohou vnímat „současného člověka“ jako člena out-group. Pokud posluchači vnímali (tj. mohli vnímat) výraz současný člověk tak, že označuje „jeho“, resp. „je“ (ty druhé) – rozumíme-li této kategorizaci v daném kontextu jako metonymickému pars pro toto – je to dáno následujícím: 88


(1) pojem „současný člověk“, ať už označuje lexikálně kohokoli, se gramaticky vztahuje k „němu“10; (2) kdyby posluchač bral doslova lexikální význam slov současný člověk, musel by připustit, že i současný papež dává přednost svému majetku před vírou, a pokud toto nepřipustí a papeže vyloučí ze třídy objektů, které kategorie současný člověk označuje, naruší tím doslovný lexikální význam tohoto výrazu, a pak může ze třídy objektů, které označuje, vyloučit i libovolný počet dalších objektů, včetně sebe; (3) pokud někdy slyšel o současných lidech mluvit jako o těch druhých, jako o těch, kterým jsou přisouzeny negativní vlastnosti, které s sebou přinesla dnešní doba, pak v případě, že o nich bude příště hovořeno obdobně, tedy tak, že jim opět budou přisuzovány z hlediska kazatele negativní vlastnosti, bude je nejspíše opět vnímat jako „je“ – ty druhé; (4) vlastnosti, které kazatel vázal ke kategorii současný člověk, jsou takové, které bývají vázány ke kategorii nevěřící, resp. ke kategoriím označujícím „je“; (5) (zřejmě) obecnou tendencí připisovat negativní vlastnosti „jim“ (srov. teorii sebekategorizování v oddíle Metodologie). Z těchto důvodů musíme tedy připustit, že posluchači mohli vnímat v daném případě současného člověka jako kategorii označující „je“. Protože však lexikální význam těchto slov nevylučuje nikoho z aktuálně žijících lidí, záleží jen na kazateli, vztáhne-li tyto negativní vlastnosti v průběhu kázání explicitně i na „nás“. Kazatel po počátečním ustanovení problému uvedl dva příklady, z nichž vyplývá důležitost víry. První příklad byl vzat z bible, druhý z víceméně současného lidského života.11 Vycházeje z tohoto příkladu, kazatel konstatoval, že víra v lidské rovině nám nedělá potíže (ř. 40), a uvedl další příklady víry v lidské rovině. (4) Kázání XVIII 40. odstranili. (..) víra v lidské rovině, (.) nám nedělá potíže. (.) děti (.) věří 41. rodičům. (.) a žáci věří, učitelům a profesorům. (.) a nemocní, 42. lékařům. (.) a cestující, řidičům. (.) a kosmonauté třeba (.) 43. technikům. (.) proč nám dělá potíže, (.) věřit bohu? (..) bůh přeci 44. nemůže, (.) lhát (.) podvádět (.) klamat (..) on je pravda sama. (…) ještě 45. jednou, víra, (..) je nadpřirozená ctnost, kterou věříme, (.) že to co bůh

Viděli jsme, že negativní vlastnost (nevíra, resp. nedostatečná víra v Boha) je současnému člověku přisouzena na počátku kázání, tedy na dosti exponovaném místě. S „námi“ je pak tato negativní vlastnost uvedena v souvislost až v průběhu kázání, a to v otázce, která reaguje na počáteční tvrzení. Toto je poměrně zajímavý mechanismus, který velmi připomíná nepřímé obviňování, které ve svém článku popsali Neuman 10 V češtině se pochopitelně běžně užívá substantiva „člověk“ tak, že označuje i mluvčího (např. „co by pro to člověk neudělal“). Nemyslím si však, že kazatel mínil obvinit sám sebe; každopádně důležité je, že kazatel neřekl „když to dnes slyšíme…“ (ani obtížně představitelné „když to dnes slyším“). 11 Kazatel nejprve mluvil o havárii na raketoplánu Kolumbia a pak o knize amerického astronauta, který popisoval, jak odstranili závadu s pomocí pokynů techniků sedících v pozemském řídícím středisku, neboť podle nich postupovali, protože jim věřili.


89

a Levi (2003). Autoři se v článku zabývají tím, jak izraelští duchovní ve svých projevech používají zastrašování jako přesvědčovacího prostředku. Podle autorů se tito kněží při takovémto zastrašování svých posluchačů musejí vyrovnat s několika problémy, a jedním z nich je to, jak obvinit vlastní posluchače, neboť „who would like to consider himself a sinner?“ (Neuman – Levi, 2003, s. 35). A analýzou daných projevů dospívají k následujícímu závěru: „In the specific context of the current study, the manipulation of self and nonself involves the presentation of sinners as belonging to another group of references far removed from the audience’s (positive) collective self, whereas the punishment associated with the sin and the responsibility for preventing this punishment is associated with the audience (the self = the in-group). …the audience’s selfidentity is ‘positive,’ but the audience is responsible for preventing the negative consequences of the behavior of the out-group“ (Neuman – Levi, 2003, s. 36). Protože současný člověk je kategorie „kolísavá“, je na kazateli, bude-li jí užívat tak, že bude označovat jen „je“, či zároveň i „nás“. Kazatel tedy může negativní vlastnosti přisoudit současným lidem jako „jim“, a pak už záleží jen na něm, zahrne-li později mezi současné lidi explicitně i „nás“, či „nás“ ponechá v kontrastu k současným lidem. Kazateli umožňuje kategorie současný člověk (1) ustanovit problém, kterým se bude v následujícím kázání zabývat, jakožto problém skutečně aktuální; (2) nepřisuzovat tento problém nějaké konkrétně vymezené společenské skupině (např. nevěřícím), čímž by zároveň byli všichni ostatní (tedy především „my“) z tohoto problému vyvázáni; kategorie současný člověk umožňuje tedy kazateli nerozdělovat „nás“ a „je“, ale tak, že (3) na začátku kázání, kdy je problém nastolen jakožto problém aktuální, přece jen zachovává distinkci mezi „námi“ a „jimi“ (současnými lidmi). Otázkou proč nám dělá potíže věřit bohu? (ř. 43) kazatel explicitně zrušil hranici mezi „námi“ a „jimi“, takže pokud si někteří posluchači mysleli, že daný problém se týká jen či především „jich“ (současných lidí), po této otázce je jim zřejmé, že problémy s vírou v Boha nemají jen nevěřící lidé, ale právě i posluchači této mše (nezapomínejme ani na to, že tato mše byla přenášena rozhlasem, takže kazatel předpokládá, že ho poslouchají nejen ti, které vidí před sebou). Podívejme se nyní na pokračování tohoto kázání: kazatel krátce poté, co v zmíněné otázce zrušil hranici mezi „námi“ a „jimi,“ tuto hranici opět nastolil (srov. ř. 64–71), neboť přeci jen je rozdíl mezi „námi“, kteří v boha věříme, a „jimi“, kteří v boha nevěří, ale takřka vzápětí tuto hranici opět narušil (srov. 77–79). (5) Kázání XVIII 62. člověkem. (.) víra, (.) bratři a sestry (.) je vzácná ctnost. (..) je to šestý 63. smysl člověka. (..) trojrozměrný svět kolem sebe, (.) kolem nás, (.) 64. poznáváme, pěti smysly. (.) kdo používá, pouze tyto smysly, (.) no pak 65. je samozřejmé, (.) a: (.) ani nás to nepřekvapí, že se ptá, prosim tě, kde 66. je ten tvůj bůh, o kterém stále mluvíš? (.) tito lidé, (.) žádají 67. smysluvnímatelné důkazy o tom, (.) že je bůh, že existuje. (..) ale 68. oni, (..) se zatím neotevřeli, (..) boží milosti. (..) jestliže se 69. otevřeme, (.) duchu svatému, (..) otevřeme se té milosti, získáváme, 70. milost víry. (.) a najednou vidíme to, (.) co druzí nevidí. (..) slyšíme 71. to, (.) co druzí neslyší. (..) a chápeme to, co druzí nechápou. (..) a

90


72. můžeme říci, že dotýkáme se něčeho, nebo někoho, (.) čeho oni se 73. dotknout nemohou. (..) svatý pavel, (..) to potvrzuje, (.) těmito 74. slovy, (.) nám to bůh zjevil (.) skrze svého ducha. (.) my sme nepřijali, 75. ducha tohoto světa. (..) ale ducha, (.) který vychází z boha. (..) tak 76. můžeme poznat, (.) co všechno nám bůh, (.) dal (.) darem. (.) a ten 77. veliký dar, (.) je víra. (..) proto je vhodnější, nerozdělovat lidi na věřící, 78. nebo nevěřící. (.) ale na ty, (.) kteří milost boží přijali, (.) a na ty, kteří 79. milost boží (.) zatím (.) nepřijali. (…) vraťme se ještě k evangeliu. (..)

Podívejme se nyní na kázání XI, které bylo proneseno ve stejný den jako výše analyzované kázání (tj. kázání XVIII), takže během obou bohoslužeb byly čteny stejné tři úryvky z bible, které kazatelé následně rozváděli. Kazatel kázání XI se zaměřil na problematiku hříchu: (6) Kázání XI 1. tak vás vítám na nedělní (.) bohoslužbě všechny, (.) že ste (.) 2. přišli. (.) že ste se obětovali, (.) protože tady ještě pořád (.) máme 3. zimu. (.) ale, (.) musíme doufat že, (.) se to protrhne a že, (.) bude 4. zase (.) tepleji. (…) obsahem dnešních liturgických textů, drazí v 5. kristu, (..) je (.) je vlaštně hříšnost člověka. (…) ono, (.) v dnešní 6. době, (..) lidé (.) nějak tak jaksi, (.) jako by si smazávali, (..) ve svém 7. svědomí, nebo ve svém okolí, (.) to že existuje, (..) hřích. (..) je to 8. takové slovo jako dyby (..) přestávalo, (..) přestávalo, (.) nějak (.) platit, 9. nebo fungovat. (.) nebo, ( ) ptát se, co to je. (..) a (.) my (.) tedy (.) 10. se chceme zeptat, (..) sami (.) v sobě (.) sedou, ((míněno sebou)) (.) sme, (.) tak 11. dokonalí? (..) sme tak, (.) bezhříšní? (..) že už (.) ani to (.) 12. nepotřebujeme, (.) do svého slovníku ani o tom nic nepotřebujeme 13. vědět? (…) je to tak jako když, (.) se (.) přesune (.) generace, (.) 14. jedna. (.) nebo jedna a půl generace. (.) a (.) vy se s ní chcete o něčem 15. bavit, (.) a ona, (.) už (.) nemá (.) vůbec (.) o tom (.) ani ánung. (.) 16. prostě, (.) jako by to (.) pro ní už to neexistuje. (.) dyť si všimněte

V tomto kázání kazatel mnohem dříve než kazatel kázání XVIII,12 takřka vzápětí, přešel od všeobecného konstatování o lidech v dnešní době, kteří ve svém svědomí smazávají existenci hříchu (ř. 5–7), k tomu, že tyto negativní jevy se vlastně týkají „nás“ (řádky 9–13). Také v tomto kázání kazatel jistý nedostatek (lhostejnost k hříchu) nejprve připsal (v oznamovací větě) „současným lidem“, a pak teprve „nám“ (v otázce). Myslím, že analýzou tohoto kázání lze dospět k podobným závěrům, které jsem již učinil při analýze kázání XVIII. V žádném případě však nechci říci, že když kazatel užije ve svém kázání slov dnešní doba či dnešní člověk/lidé, užije je vždy jen na začátku svého projevu a se stále stejným záměrem. Tendence k nepřímému obviňování posluchačů se v analyzovaných kázáních neprojevila jen při práci s kategorií dnešní lidé (popř. dnešní doba). (7) Kázání II 22. vzkříšení, (.) od té, víry. (.) vstal z mrtvých, hotovo, (.) jest. (..) lidé 23. mnohdy i, (.) lidé, (.) kteří, (.) se považují za (.) za opravdu, vynikající 24. křesťany, (.) vám budou vysvětlovat, (.) jak to s tim vzkříšením 12 Toto kázání (XI) je celkově kratší (90 řádků transkriptu) než kázání XVIII (131 řádků).


91

25. bylo. (.) no to ježíš měl, přeci to esoterické tělo. (..) setkali ste se s tim 26. možná někde ne? (.) no když přece procházel dveřma, tak (.) to byla, 27. to bylo (.) duchové tělo. (..) myslíte že se můžou. (.) mě tohle vždycky

V kázání II kazatel mluvil o nebezpečí relativismu, které souvisí s dnešní dobou, přičemž toto nebezpečí je tak velké, že již zachvátilo i lidi, kteří se považují za opravdu vynikající křesťany (ř. 23, 24); „nás“ však ještě nepostihlo, vždyť zatím jsme se s takto postiženými lidmi toliko setkali (srov. ř. 25, 26). Jinak řečeno, kazatel se neodvážil obvinit z tendence relativizovat realitu zmrtvýchvstalého Krista přímo své posluchače a rozlišuje „nás“ a „je“, kterým přisuzuje negativní vlastnosti, i když mezi „ně“ zařazuje i některé křesťany. Přestože „nám“ nepřipsal zmíněný negativní predikát (aktivitu), klade v průběhu kázání a na jeho konci takové otázky jako by tak učinil: ale, (.) je to pro nás taková realita? (ř. 31); jak věříme v realitu zmrtvýchvstání? (ř. 42, 43); budeme mít odvahu, znovu (.) celý svůj život, (.) postavit (.) na té nevysvětlitelné absurditě, která je největší realitou, (.) křesťana. (..) na jeho (.) zmrtvýchvstání? (ř. 65–67). Sektáři Jedinou sociální skupinou, kterou kazatelé jednoznačně prezentují jako „je“ a která se nevztahuje na nevěřící, jsou sektáři. Zmínku o sektářích jsem našel ve třech kázáních: (8) Kázání VIII 10. galileje. (..) pan ježíš, (.) opustil nazaret. (…) aby se opět naplnila slova 11. proroka izaiáše. (.) když čteme, (..) toho proroka izaiáše, tak o tom 12. proroku izaiášovi, (.) říkáme že, (.) to byl největší, nebo patří mezi 13. největší s jermiášem, ale izaiáš je to. (.) mesiá- (.) mesiášské proroky,. (.) … 18. zapadá. (..) prorok není věštec, tak jako dneska si, (.) dneska si to někdo 19. myslí, když (.) lidé mají všechny ty možné horoskopy a, (.) já nevim, (.) 20. všelijaké, (.) prostředky kterými si, (.) chtějí předpovídat, co bude nebo 21. nebude (..) nebo podle hvězd, astrolog. (.) prorok, (.) je ten, který byl 22. vyvolen hospodinem. (.) to je třeba si uvědomit (.) pravým jediným bohem (.) … 27. tam je napsáno izaiáš. (.) není to, že ta knížka, že si izaiáš sednul, a teď 28. to všechno napsal. (..) když se to, (.) když se to učí, (.) na fakultě. (.) 29. kdybyste si přečetli nějakou knížku, (.) no tak vidíte, (.) že to byly 30. takzvané redakce. těch (.) těchto proroků, (.) těchto pisatelů, (.) takže 31. třeba u toho izaiáše, (.) ti (.) odborníci, rozpoznali, že sou to nejmíň (.) 32. nejméně tři, (..) tři pisatelé. (.) to se pozná podle slohu, (.) prostě oni to 33. poznají když vám někdo píše řiká, hele tohle nepsal on a tak dál, (.) …. 40. takže (.) jesliže (.) někdo (.) k nám dneska příde, (.) z těch takzvaných 41. znalců bible. (.) většinou sou to, svědci jehovovi ale, (.) jejich dneska tak 42. všech všech možných, (.) těch sekt. a mormoni a tak dále, (.) tak 43. vidíme, (.) nebo můžeme vidět, (.) že (.) my to víme. (.) že církev, to 44. vždycky věděla. (.) že tyto věci (.) písma. (.) ona je vykladatelkou 45. jako, (.) doktrinálně (.) jako učitelka, (.) jako učitelský úřad církve, (.) 46. který (.) vlastně, (.) používá písmo svaté k tomu aby, (.) vysvětlovala, co 47. je napsáno, (.) pro, (.) pro naši spásu.

92


Kazatel v úvodu tohoto kázání převyprávěl biblické úryvky čtené během této bohoslužby a připomněl, že se těmito ději zaznamenanými v Novém zákoně naplnila slova proroka Izaiáše (ř. 10, 11), což lze jednoznačně vnímat jako předložení důkazu o pravdivosti tohoto proroctví. Je tedy zřejmé, že Izaiáš je skutečný prorok. Slovo „prorok“ evokovalo kazateli některé lidi současné doby, kteří si však slovo „prorok“ vykládají špatně (ř. 18, 19). Tuto skupinu lidí charakterizuje jejich zálibou v horoskopech. Kazatel následně mluvil o vzniku textu Izaiášova proroctví, a pak o odbornících, kteří na fakultě zkoumají text bible. V tomto kázání jsou tedy na jeho počátku evokováni příznivci astrologie, kteří si mylně vykládají slovo prorok, a později, na konci kázání, jsou zmíněni Svědci Jehovovi, mormoni a jiné sekty (ř. 41, 42), kteří, na rozdíl od „nás“, špatně vykládají bibli, respektive nemají pravdu. Členové těchto sekt jsou zmínění jako ti, kteří také vykládají bibli a zaobírají se jí, ale „my“ vidíme, „my“ víme (ř. 43), že nemají pravdu. Kazatel oprávněnost svého tvrzení zaručil poukazem na odborníky, kteří na fakultě vědecky zkoumají a rozebírají biblické texty, čímž je zároveň řečeno, že sektáři jsou neodborníci a své názory neopírají o fundovaný výklad bible.13 Ze všech mnou analyzovaných kázání jen v tomto kazatel explicitně jmenoval konkrétní sekty. Pozoruhodné na tom je také to, že právě toto kázání pochází z bohoslužby, jež nebyla přenášena rozhlasem a která byla sloužena ve všední den, takže kazatel tohoto kázání promlouval sotva k deseti posluchačům. (9) Kázání XIII 11. předhánějí, každý den, (.) v zaručeně jistých astrologických 12. předpovědích. co se ten den, (.) vám stane, čemu neuniknete, ani 13. kdybyste se (.) sebevíc snažili. (.) a při nejmenším četnost, (.) 14. těchto pořadů, (.) svědčí o tom že sou posluchači přijímány, (.) že sou 15. dokonce oblíbeny. (.) ani, ježíšovi posluchači, (.) nebyli jiní. (.) jenomže, 16. od krista, (.) dostávají radu, jak se chovat, (.) a ne: odpověď na otázku, 17. jak vlastně ta budoucnost, (.) bude vypadat, … 49. nenastane. (.) je tedy zbytečné, hledat konec, (.) za těmito událostmi, 50. z našeho okolí. (.) to, můžeme s klidem přenechat sektám, které se toho 51. ujímají způsobem, (.) na jedné straně profesionálním, (.) a na druhé 52. straně eh s velikou (.) s velikou blamáží. (..) co z toho všeho vzejde? 53. když pozorujeme dnešní svět, (.) ptáme se i my. (.) odpovídám na

Na počátku kázání XIII i další římskokatolický kněz mluvil o prorocích, astrolozích a věštcích, tentokrát však z jiného důvodu: těmito kategoriemi dokládal (zaručoval), že 13 K tomu, že pro představitele katolické církve je právě jejich církev neoddělitelně spjata s náležitým výkladem Bible, srov. následující slova vzatá z oficiálních dokumentů katolické církve: „Nelze připustit, že pouze bible sama o sobě je dostačujícím vedením k poznání Boží pravdy. … Potřebujeme autorizovaný výklad Božího slova a ten nám zprostředkovává církev, již Pán pověřil učením a jíž přislíbil pomoc Ducha svatého… Pravdou zůstává, že bible není jen Božím slovem, ale je to kniha, vytvořená Bohem prostřednictvím církve, a tudíž nemůže být nikdy oddělena od víry církve, v níž se zrodila, a ještě méně může být užívána proti této víře. … Fundamentalistický postoj, kdy Písmo doslovně vykládá každý věřící narušuje biblické dějiny a tradici. A v tom je nebezpečí. … Fundamentalisté vlivem svého sklonu k doslovnému výkladu bible přivádějí jiné – často používáním krátkých citátů vytržených z kontextu – k zcela opačným náhledům a usuzováním, než je naše katolické pojetí“ (Katolická církev, 1997, s. 43).


93

lidé vždy chtěli znát budoucnost; a tak množství astrologických předpovědí, kterým neuniknete ani kdybyste se sebevíc snažili (ř. 12, 13), není něco specifického pro současný svět, vždyť ani ježíšovi posluchači nebyli jiní (ř. 15). Ježíš však nabízí něco jiného než zmínění věštci: radu, jak se chovat (ř. 16). Tento kazatel nemluvil o věštcích a astrolozích jako o těch, kteří jsou neznalí, ale spíše jako o těch, jejichž nabídka je v porovnání s nabídkou Kristovou špatná a, což je možná ještě podstatnější, nereálná. Dále kazatel mluvil o těch, kteří straší jiné lidi koncem světa (ř. 49–52); „náš“ úkol je však jiný: i „my“ se sice ptáme, co z toho všeho vzejde? když pozorujeme dnešní svět (ř. 52, 53), ale hrůzy dnešního světa by „nás“ měly vést k většímu přimknutí se k Bohu (nikoli k apokalyptickému hlásání o blížícím se konci světa). Sektáři jsou znovu zmíněni jako ti, kteří sice dělají podobné věci jako „my“ (upozorňují na hříchy světa a dovolávají se stejného Boha), na rozdíl od „nás“ však z toho vyvozují špatné závěry (hlásání konce světa). V úryvku (8) jsme viděli, že se kazatel vyjadřoval o sektářích jako o těch, kteří špatně vykládají bibli; v úryvku (9) vidíme, že i další římskokatolický kazatel mluví o sektářích v souvislosti s tím, co dělají nesprávně (na rozdíl od „nás“): šíří strach (z konce světa); podobně je tomu i v následujícím úryvku: (10) Kázání XVII 48. nemusím mít (.) z boha strach. (..) je zajímavé že, (.) ti lidé, kteří 49. někdy (.) tlučou, (.) na dveře našich domů, (.) a mají v rukou bibli. (.) 50. sou lidé, kteří nevěří v tajemství trojice, (.) a proto to co často 51. předávají, (.) je strach z boha, (.) strach z konce světa. (..) ale bůh 52. evangelia, (.) není takovýmto bohem. (.) to je první věc. (.) tajemství

Podle tohoto kazatele určití lidé šíří strach z konce světa, a to také proto, že nevěří v tajemství Boží trojice. Bezprostředně před tím, než mluvil o lidech, kteří nevěří v Boží trojici, kazatel totiž kázal o Trojici jako o symbolu lásky (lásky, která je ztělesněná Duchem svatým, mezi Bohem Otcem a Bohem Synem), a tak následná zmínka o lidech, kteří nevěří v Boží trojici, je nejen označením určité skupiny lidí evokováním jejich kategoriálně vázaných aktivit, ale zároveň i „jejich“ hodnocením: nevíra v Boží trojici v daném kontextu neznamená jen pomýlenou víru, ale i nevíru v lásku, kterou Boží trojice představuje. Tento kazatel nejenže explicitně nejmenoval žádné sekty, ale explicitně nemluvil o sektách vůbec. Sektáře evokoval kategoriálně vázanými aktivitami, a to nikoli jen jednou, ale hned třemi: 1. tlučou s biblí v ruce na dveře našich domů (ř. 49); 2. nevěří v tajemství boží trojice (ř. 50.); 3. šíří strach z boha a z konce světa (ř. 51). Kazatel o těchto lidech tvrdil, že sice šíří víru v Boha, ale nesprávnou víru (nevěří v Boží trojici a šíří strach z Boha), a dokonce ji šíří neurvale a nepokorně: tlučou na „naše“ dveře, tj. hlučně nás obtěžují i na prahu „našeho“ soukromí. Již jsem se zmínil o nevíře v Boží trojici: právě tento predikát spolu s uvedením „Bible“ – základní knihy především křesťanských náboženství – poukazuje především na Svědky Jehovovy. Další dvě aktivity již nejsou na Svědky Jehovovy vázány tak pevně. Jedna ze zmíněných aktivit je tedy ověřitelně pravdivá (nevíra v Boží trojici). Pravdivost dalších dvou je podložena předpokládanou osobní zkušeností posluchačů. Všechny tři zmíněné aktivity byly však kazatelem prezentovány jako konstatování faktického stavu věcí. 94


„My“ Všichni analyzovaní kazatelé „nás“ většinou prezentují jako křesťany. V analyzovaných kázáních není jediný případ, kdy by kazatelé „nás“ prezentovali jako římské katolíky, katolíky, evangelíky apod. Kazatelé také neberou v potaz národnost ani etnickou příslušnost, takže „námi“ v daných kázáních žádný kazatel výslovně nemínil Čechy, Moravany apod. Podívejme se nyní, jak analyzovaní kazatelé o „nás“ mluvili: (11) Kázání XXII 94. máme dneska (.) mluvit. (.) to je ovšem to nejtěžší. (.) křesťané, (.) o 95. vás platí, (.) že jste vyvolení. (.) je vám to nepříjemné, že (.) o vás takto 96. mluvím? (.) do rádia? samozřejmě, (.) vyvolený je totiž dnes, velmi 97. zatížené slovo. (.) nám v tomto století, splývá (.) s vyvolenou rasou. (.) 98. s těmi kteří se domnívali, (.) že kvůli blond vlasům, a modrým očím, 99. jsou něco víc, (.) než druzí. (.) s těmi, (.) co byli, (.) či jsou méně, (.) do 100. plynu. (.) nebo alespoň za hranice vlasti. (.) a nebo bejsbolovou 101. pálkou do hlavy. (.) řekněme si že toto je naprosto zvrácené chápání 102. slova vyvolení. (.) a že toto zvrácené chápání, (.) vůbec není 103. minulostí. (.) biblický termín má (.) ovšem, (.) přesně opačný 104. význam. (.) když vím že jsem vyvolen, (.) vím že se na mě pohlíží, 105. jako na zvláštního člověka. (.) někdo si povšiml mé jedinečnosti, a 106. vyjádřil přání mě poznat. (.) přiblížit se mi. (.) bůh to dělá v lásce. (.)

Když kazatel nabízel alternativu nenávistnému světu spočívající v Boží lásce, tvrdil, že křesťané jsou vyvolení. Tento kategoriální predikát v sobě obsahuje hodnocení, které vysoce oceňuje toho, komu je přisouzen. Takže mluvil-li kazatel o tom, že křesťané jsou vyvoleni, nejenže zřetelně oddělil tuto sociální skupinu (vytvořením in-group) od jiných sociálních skupin (out-group), ale zároveň tuto skupinu (in-group) kladným hodnocením nadřazuje nad „ně“. Sledujeme-li dále text kázání, vidíme zřetelnou kazatelovu snahu zabránit tomu, aby jeho posluchači neodmítli charakteristiku vyvolení právě proto, že je nadřazuje nad ostatní (ne-křesťany). Kazatel předpokládal, že jeho posluchačům-křesťanům je toto nadřazování nepříjemné, a tak okamžitě předjal případné námitky svých posluchačů, kteří s touto charakteristikou nesouhlasí: je vám to nepříjemné, že (.) o vás takto mluvím? (.) do rádia? samozřejmě, (ř. 95, 96). A následně evokoval pomocí kategoriálně vázaných aktivit takové sociální skupiny, u nichž je zřejmé, proč by křesťanům mohlo být toto označení nepříjemné. Kazatel vyjmenoval čtyři různé aktivity; a přestože tyto aktivity zmínil v jediném výčtu, nevztahují se k jedné společné kategorii, ale ke třem, které nicméně mohou být vnímány tak, že pocházejí ze stejného souboru kategorií: 1. kteří se domnívali, (.) že kvůli blond vlasům, a modrým očím, jsou něco víc … s těmi, (.) co byli, (.) či jsou méně, (.) do plynu. (ř. 98–100), tyto aktivity jsou vázány na kategorii nacisté; 2. nebo alespoň za hranice vlasti (ř. 100), tato aktivita je spíše než na nacisty vázána na představitele takových totalitních režimů, jakým např. bylo socialistické Československo; 3. a nebo bejsbolovou pálkou do hlavy (ř. 100–101), aktivita vázaná na neonacisty či skinheady. Slovo a slovesnost, 70, 2009

95

Třetí zmíněná aktivita poukazuje na takové členské kategorie, u nichž je zřejmé, že problém násilného a nenávistného nadřazování jedné sociální skupiny nad druhou není problémem odbyté minulosti a/nebo ne-českých společností. To, že tento problém kazatel považuje za aktuální, následně potvrdil i explicitním konstatováním (ř. 102, 103). I tento kazatel ve svém kázání stál před nelehkým úkolem: připsat pozitivní kategoriální predikáty jedné sociální skupině (křesťanům), aniž by pozitivně oceněnou skupinu nadřazoval nad ostatní. Je zřejmé, že podle tohoto kazatele se sami křesťané nechtějí nadřazovat nad druhé: nadřazování „nás“ nad „ně“ je pro křesťany negativní jev. Kázání XXII pochází z bohoslužby církve evangelické. Nyní přejdeme ke kázání římskokatolického kazatele. (12) Kázání XVI 34. nést, právě na tato místa. (.) a z ním (.) s ním v srdci, a životě sedat, (.) 35. uprostřed těch nešťastných lidí. (.) setkávat se s nimi, (.) ačkoli oni už 36. o žádné setkání nestojí. (..) to nejhorší, co se mohlo stát, (.) že člověk 37. stále víc uzavírá, (.) do sebe, a do svého hříchu. (.) a tak je stále … 55. žiješ, co děláš, změň svůj život. (..) jen my, (.) moralizujeme, a 56. napomínáme ty které máme kolem sebe. (.) častokrát ze strachu, 57. o vlastní identitu. (.) poněvadž my sa- (.) si sami nejsme jisti tím co 58. děláme správně, (.) napomínáme druhé, aby se změnili. (.) ježíš to 59. nepotřeboval. (.) protože vnímal člověka právě v jeho hledání. (.) a. … 77. my. (.) to jen ve své ješitnosti, a pýše se domníváme, (.) že my sme ti, 78. kteří (.) musí přinášet druhým. (.) nejsi-li schopný přijmout člověka 79. jako dar, (.) nemůžeš nic dát. (.) a každá evangelizace začíná tím, (.) 80. že poznám sám (.) svoji potřebnost. (.) poznám jak potřebuji druhé 81. lidi kolem sebe. (.) a začneme-li se sdílet. (.) pak můžeme (.) v našem

V tomto kázání kazatel spíše zdůrazňoval nutnost šíření víry (srov. i úryvek výše uvedený u kategorie „dnešní lidé“) než „naši“ výlučnost. Ale i tento kazatel se snažil zabránit tomu, aby jeho konstatování o „našem“ úkolu (šířit Krista mezi nešťastné lidi; ř. 34–37) nevedlo u některých jeho posluchačů k pocitu nadřazenosti nad druhými. Kazatel tentokrát neuváděl žádné odstrašující příklady, ale srovnával „nás“ s Ježíšem a připisoval „nám“ negativní predikáty, které jsou důsledkem právě pocitu nadřazenosti: moralizujeme (ř. 55), napomínáme druhé (ř. 58), jsme ješitní a pyšní (ř. 77). Výše jsem konstatoval, že se kazatelé vyhýbají tomu, aby přisuzovali negativní kategoriální predikáty takovým kategoriím, které by jednoznačně a zřetelně označovaly konkrétně vymezenou sociální skupinu (s výjimkou sektářů), a že se zdráhají přímo obvinit své posluchače. V tomto úryvku však vidíme, že kazatel připsal negativní predikáty zcela jednoznačně „nám“. V kázáních II a XVIII se negativní jevy, o nichž kazatelé mluvili, týkaly základní vlastnosti ustavující sociální skupinu označovanou jako křesťané, a to víry v Ježíše Krista (srov. výše úryvky (4), (5) a (7)). Oba kazatelé poukazovali na to, že tato víra není dostatečně pevná, přičemž ani jeden z kazatelů přímo neobvinil z této nedostatečné víry své posluchače. Negativní kategoriální predikáty, které kazatel kázání XVI přisuzuje „nám“, se vztahují k aktivitě, která je z té základní (pevná víra v Ježíše) odvozená: k šíření víry. Těmito predikáty kazatel ne96


zpochybňuje „naši“ víru, ale jeho snaha směřuje k tomu, abychom se případně nenadřazovali nad „nimi“, nad těmi, ke kterým máme jít s Ježíšem v srdci, aby Ho i „oni“ poznali. Kazatel se tedy snaží přisouzením těchto negativních predikátů „nám“ zabránit tomu, aby nedošlo k nadřazenému oddělení „nás“ nad „ně“. Také ten kazatel, který se zdráhal přímo obvinit své posluchače z toho, že nedostatečně věří v realitu zmrtvýchvstalého Krista (viz kázání II, úryvek (7)), neváhá v přisuzování negativních predikátům „nám“, pokud se týkají šíření víry a případného povýšeného postoje „nás“ nad „nimi“: (13) Kázání III 19. prorok. (…) co to znamená? (…) podívejte, (.) my, (.) máme, (.) 20. pořád takovou tendenci, (.) svojí úspěšnost, (.) posuzovat měřítkem, (.) 21. světa. (..) máme pocit, že máme nějaké poslání. (.) vždyť to je tady 22. jednoznačné, být svědky, (.) proroky. (.) a svou úspěšnost, (.) naplnit 23. toto poslání, bychom tak jako nejraději posuzovali podle toho, 24. kolik lidí se okolo nás třeba obrátilo. (..) nejraději bychom, kdyby 25. tak třičtvrtě újezdu,14 (.) se obrátilo. (.) no a polovina lhoty. (..) a kdyby 26. tak ty lidi okolo nás, (.) jako pochopili, (.) že jedině ta víra pravá. (.) 27. a teď jako bychom to viděli, protože (.) my sme byli těmi proroky. (..) 28. takhle to ale nikdy nebude, (..) protože by to pak špatně skončilo. (..) 29. protože my bychom byli, ti dobří. (..) a když si sáhneme do svého 30. svědomí, (.) tak zjistíme, (.) že nám vlastně jako vo to de. (.) abychom 31. těmi dobrými byli my. (..) abychom mohli, (.) eh předstoupit před tvář

I tento kazatel tedy mluvil o „nás“ jako o ješitných a pyšných lidech, i když to explicitně neřekl: „nám“ totiž ve skutečnosti nejde o ty druhé, ale o „nás“ samé (viz zejména ř. 30, 31). V obou případech se jedná o aktivity, které jsou spíše než na kategorii křesťané vázané na kategorii lidé, která v daných případech tvoří standardní relační pár s kategorií dokonalý Bůh. Na třech příkladech, které jsem uvedl a v nichž jsem svou pozornost zaměřil na to, jak kazatelé prezentují ve svých kázáních „nás“, je zřejmě nejnápadnější a nejzajímavější shoda mezi třemi různými kazateli v tomto prezentování „nás“. Ve všech třech kázáních „nás“ kazatelé prezentují jako výlučnou skupinu, která může a má šířit víru v Ježíše Krista, neboť ji šíří mezi nešťastné lidi (kázání XVI, ř. 35), ale zároveň tato výlučnost nemá vést k pocitu nadřazenosti nad „těmi druhými“. Závěr Viděli jsme, že kazatelé usilují o to, aby nedošlo při vymezení jedné či druhé skupiny ze standardního relačního páru věřící („my“) – nevěřící („oni“) k nadřazení „nás“ nad „ně“. Toto staví kazatele před obtížný úkol: jak distribuovat negativní a pozitivní kategoriální predikáty. Při připisování negativních kategoriálních predikátů „jim“, kazatelé (vy)užívali nejednoznačně a nezřetelně stanovených kategorií (jako je dnešní člověk). 14 Slovy „újezd“ a „lhota“ jsem nahradil vlastní jména obcí.


97

Pozitivní kategoriální predikáty přisuzované „nám“ kazatelé následně vysvětlovali nebo „mírnili“ jejich účinnost negativními kategoriálními predikáty. V daných případech kazatelé dosáhli přijatelné (pro své posluchače) kombinace pozitivních a negativních kategoriálních predikátů vázaných na „nás“ tím, že „nám“ připsali aktivity vázané sice na jednu kategorii „my“, ale pocházející z rozdílných standardních relačních párů kategorií „my“ – „oni“: (1) křesťané – nevěřící, (2) lidé – Bůh. Z prvního páru pocházely pozitivní aktivity (vlastnosti) a negativní z druhého. Dále jsem si všímal toho, jak kazatelé řeší problém obvinění svých posluchačů, jak „nám“ připisují negativní vlastnosti. Negativní aktivity vázané na kategorii lidé (z relačního páru lidé – Bůh) kazatelé „nám“ přisuzovali přímo. Při obviňování „nás“ z jevů dotýkajících se kategoriálně vázané aktivity, která skupinu křesťané odděluje od skupiny nekřesťanů, se analyzovaní kazatelé uchýlili k mechanismu nepřímého obvinění: aktivitu napřed přisoudili „jim“, ale označeným takovou kategorií, kterou je možné označit i členy „naší“ skupiny. Negativní jevy následně (v průběhu kázání) svázali s „námi“, a to v otázkách,15 nikoli v tvrzeních (ani jeden z analyzovaných kazatelů nekonstatoval něco podobného jako „nám činí problémy věřit v Boha“). Jedinou ostře vymezenou skupinou, která konstituovala takový standardní relační pár „my“ (křesťané) a „oni“, že pro kazatele nebylo problémem jednoznačné odlišení těchto dvou kategorií, byli sektáři. Kazatelé v tomto případě nemuseli dbát na zastírání výrazných rozdílů, naopak je spíše ještě ozřejmovali. V těchto případech neřešili (nemuseli řešit) problém s distribucí pozitivních a negativních predikátů. Viděli jsme, že kategorizační práce není jen nahodilé označování členů společnosti, případně „jen“ reflektování sociálního rozvrstvení. Jedná se také o důležitou diskurzní praktiku napomáhající mluvčím naplňovat jejich komunikační záměr. V případě analyzovaných kázání tento záměr byl často poplatný právě danému sociálnímu rozvrstvení a jeho úspěšným praktickým výsledkem by měla být re-konstituce tohoto rozvrstvení (konkrétně rozšíření skupiny křesťanů a zmenšení skupiny nevěřících). LITERATURA HAVLÍK, M. (2004): Kategorizační práce v kázáních. Nepublikovaná diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. HAVLÍK, M. (2005): Kategorizační práce v kázáních. In: S. Čmejrková – I. Svobodová (eds.), Oratio et Ratio. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 99–113. HESTER, S. – EGLIN, P. (1997a): Culture in Action: Studies in Membership Categorization Analysis. Washington: International Institute for Ethnomethodology and Conversation Analysis – University Press of America. HESTER, S – EGLIN, P. (1997b): Membership Categorization Analysis: An introduction. In: S. Hester – P. Eglin (eds.), Culture in Action: Studies in Membership Categorization Analysis. Washington:

15 Toto pořadí nelze převrátit: nelze se ptát na to, co nebylo před tím konstatováno a tedy ustanoveno.

98


International Institute for Ethnomethodology and Conversation Analysis – University Press of America, s. 1–25. HOLUB, P. (2003): Církev chystá velkou ofenzívu: svůj sněm. Hospodářské noviny, 47, 18.–20. dubna 2003, s. 3. HOUSLEY, W. – FITZGERALD, R. (2002): The reconsidered model of Membership Categorization Analysis. Qualitative Research, 2, s. 59–83. JALBERT, P. L. (ed.) (1999): Media Studies: Ethnomethodological Approaches. Lanham – New York – Oxford: University Press of America – International Institute for Ethnomethodology and Conversation Analysis. JAYYUSI, L. (1984): Categorization and the Moral Order. London: Routledge. JEFFERSON, G. (2004): A sketch of some orderly aspects of overlap in natural conversation. In: G. H. Lerner (ed.), Conversation Analysis: Studies from the First Generation. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 43–59. KATOLICKÁ CÍRKEV (1997): Sekty a nová náboženská hnutí: dokumenty katolické církve (1986–1994). Praha: Zvon. LEPPER, G. (2000): Categories in Text and Talk. London: Sage. LEUDAR, I. – MARSLAND, V. – NEKVAPIL, J. (2004): On membership categorization: „us“, „them“ and „doing violence“ in political discourse. Discourse and Society, 15, s. 243–266. NEKVAPIL, J. (2000/2001): Sociální kategorizace v interkulturním kontaktu: základní výklad, cvičení a diskuse dvou scén z podnikové komunikace. Češtinář, 11, s. 38–52, 72–84. Dostupné též online na adrese: . NEKVAPIL, J. – LEUDAR, I. (2006): Prezentace událostí 11. 9. 2001: Bush, bin Ládin a jiní v interakci. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 42, s. 353–377. NEUMAN, Y. – LEVI, M. (2003): Blood and chocolate: A rhetorical approach to fear appeal. Journal of Language and Social Psychology, 22, s. 29–46. OKTAR, L. (2001): The ideological organization of representational processes in the presentation of us and them. Discourse and Society, 12, s. 313–346. SACKS, H. (1992): Lectures in Conversation. Cambridge – Oxford: Blackwell. SCHEGLOFF, E. A. (2007): A tutorial on membership categorization. Journal of Pragmatics, 39, s. 462–482. SILVERMAN, D. (1998): Harvey Sacks: Social Science and Conversation Analysis. New York: Oxford University Press. TAJFEL, H. (ed.) (1978): Differentiation between Social Groups: Studies in the Social Psychology of Intergroup Relations. London: Academic Press. TURNER, J. C. – GILES, H. (eds.) (1981): Intergroup Behaviour. Oxford: Blackwell. TURNER, J. C. – HOGG, M. A. – OAKES, P. J. – REICHNER, S. D. – WHETHERELL, M. S. (1987): Rediscovering the Social Group: A Self-Categorization Theory. Oxford: Blackwell. WATSON, R. (1978): Categorization, authorization and blame-negotiation in conversation. Sociology, 12, s. 105–113.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Letenská 4, 118 51 Praha 1


99

Diskurzní praktiky křesťanských kazatelů při konstituování standardního relačního páru my oni *

Recommend Documents