Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Katedra právní teorie
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Právo a internet Petr Borovička
2007
Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo a internet zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.
-2-
Obsah: I. Fenomén internetu .................................................................................................................. 6 1.1. Začátek revoluce ............................................................................................................. 6 1.2. Pojem „internet“ v technickém slova smyslu.................................................................. 6 1.3. Internet z právního hlediska ............................................................................................ 8 II.Vztah internetu a práva......................................................................................................... 10 2.1. Existuje internetové právo?........................................................................................... 10 2.2. Internetové právo a jeho specifika ................................................................................ 12 2.1. Existuje internetové právo?........................................................................................... 10 2.3. Systém internetového práva .......................................................................................... 16 2.4. Vazby k jiným právním odvětvím................................................................................. 17 2.5 Prameny českého internetového práva ........................................................................... 19 2.5.1. Mezinárodní smlouvy................................................................................................. 20 2.5.1.1. Mezinárodní úprava e-commerce............................................................................ 20 2.5.1.2. Mezinárodní autorské právo.................................................................................... 24 2.5.1.5. Mezinárodní úprava v trestní právu ........................................................................ 26 2.5.1.4. Procesní otázky ....................................................................................................... 27 2.5.2. Komunitární právo ..................................................................................................... 28 2.5.3. Normativní právní akty vnitrostátního původu .......................................................... 39 2.5.4. Individuální právní akty jako pramen práva sui generis ............................................ 43 2.6. Internetová etika a její vlivu na chování uživatelů internetu ........................................ 44 2.7. Správa internetu............................................................................................................. 48 III. „Dlouhoruká“ (long-arm) jurisdikce a použití principu teritoriality na internetu .............. 54 3.1. Pojem působnosti .......................................................................................................... 54 3.2. Jurisdikce a rozhodné právo .......................................................................................... 58 3.3 Jurisdikce na internetu................................................................................................... 60 3.4. Princip teritoriality a internet ........................................................................................ 61 3.5. Jurisdikční praxe v zemích ES ...................................................................................... 66 IV. Úvahy de lege ferenda........................................................................................................ 74 V. Resumé ............................................................................................................................... 76 VI. Seznam použité literatury a dalších pramenů .................................................................... 78 Příloha č. 1................................................................................................................................ 87 Příloha č. 2................................................................................................................................ 88 Příloha č. 3................................................................................................................................ 89 Příloha č. 4................................................................................................................................ 90 Příloha č. 5................................................................................................................................ 91
-3-
Seznam používaných zkratek: SES = Smlouva o založení ES ÚČR = ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů (Ústava ČR) LZPS = ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů (Listina základních práv a svobod) ZUS = zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů OZ = zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObZ = zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů TrZ = zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů ZEK = zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů ZSNS = zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informačních službách informační společnosti, ve znění pozdějších předpisů ZSPI = zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů MOK = Mezinárodní obchodní komora v Paříži (ICC)
Diplomová práce vychází z právního stavu platného ke dni 25. listopadu 2007.
-4-
Úvod Ať se nám to líbí nebo ne, svět, ve kterém žijeme, je světem internetu. Drtivá většina obyvatel alespoň trochu vyspělejších zemí této planety s ním už přišla do styku a procento prostoupení společnosti internetem se neustále zvyšuje. Tak jak roste využívání internetu, ať už k čistě osobním, obchodním či jiným účelům, roste i potřeba vytvoření účinného a efektivního právního „obalu“, který by poskytl dostatečnou jistotu subjektům „e-vztahů“. Vzhledem k rozmanitosti, šíři a dynamičnosti tohoto technologického superfenoménu není cesta k takové právní úpravě nijak jednoduchá a je v podstatě logické, že cesta jak tohoto těžkého cíle dosáhnout, se stále ještě hledá. Cílem této práce není dát úplný a vyčerpávající seznam všech možných vlivů, které internet na společnost dnes nepochybně má, ale co nejstručnější pohled na vztah dvou nejsložitějších veličin dnešní reality, a to práva a internetu. V první kapitole se budu snažit zvládnout velmi nelehký a pravděpodobně i nemožný úkol – a to popsat samotný pojem internetu a vyjádřit v několika větách jeho podstatu. Zmíním jeho historii, technický i stále se rodící právní pohled na něj. Ve druhé kapitole provedu pokus o vymezení a ohraničení internetového práva jako hypotetického subodvětví práva informačních technologií a zmíním opravdu jen základní právní prameny, kterými jsou internet a jeho subjekty ovlivňovány. Důraz budu klást zejména na mezinárodní a komunitární předpisy, z kterých česká úprava víceméně vychází a s kterými je (většinou) v souladu. Připomenu i jeden neprávní pramen – internetovou etiku – a zmíním i subjekty snažící se o alespoň minimální „správu“ internetu na mezinárodní i české úrovni. V následující kapitole popíši jednu z největších potíží, objevující se pravidelně při pokusech „ovládnutí“ internetu právem, a to hledání jasného a jednoduše aplikovatelného kritéria určující rozhraničení jurisdikce v případech trestních i soukromoprávních vztazích s mezinárodním prvkem. Tato oblast byla donedávna, přiléhavě řečeno, „územím“ tradičního principu teritoriality. Na ten se zaměřím a na něm, a na jeho „internetových modifikátorech“, ukáži těžké úsilí o jeho přetvoření a použití na současnou realitu. K tomu využiji judikatury soudů USA, nejdůležitějšího jurisdikčního právního předpisu ES, tj. Nařízení Rady č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a zkusím mezi nimi nalézt určité podobné rysy a teoretická a přístupová pojítka.
-5-
I. Fenomén internetu 1.1. Začátek revoluce Když počátkem 60. let vznikaly představy o „globálně propojené počítačové síti, přes kterou by mohl každý rychle a jednoduše přistupovat k datům, aplikacím a programům z kteréhokoliv místa na světě“1, jen stěží si autoři těchto vizionářských myšlenek mohli uvědomit, jak převratným způsobem jejich nápad od základů změní naši civilizaci. Jak se postupně v průběhu let tato idea stávala skutečností, bylo čím dál jasnější, že jde o jeden z nejdůležitějších vynálezů v historii lidstva. První testovací síť byla instalována v roce 1968 v Národní výzkumné laboratoři (NSF) ve Velké Británii a následně byla v roce 1969 spuštěna experimentální síť ARPANET v USA. Postupně se k tomuto zárodku internetu připojovaly další instituce, zejména univerzity a vládní instituce, jeho charakter ale zůstal čistě vojenský a vědecký a až do poloviny osmdesátých let se víceméně nerozvíjel. Zlom nastal v první polovině 90. let s vynálezem hypertextu (viz dále) a komerční provoz se datuje od roku 1992, kdy NSF (do té doby spravující páteřní síť internetu) umožnila připojení prvním podnikatelským subjektům. Až do poměrně nedávné doby byl tak internet předmětem zejména technických, vědeckých a odborných diskusí. S postupem technologického vývoje se ale postupně výpočetní technika a spolu s ní internet staly takřka nepostradatelnou součástí našeho každodenního života a objevily se i otázky jiné – filozofické, sociologické a v neposlední řadě právní. 1.2. Pojem „internet“ v technickém slova smyslu V prvé řadě je nutno konstatovat, že snaha uchopit, pojmenovat a definovat internet je víceméně nemožná. Má natolik dynamický a proměnlivý charakter, že jakákoli definice je již během okamžiku svého vyřčení či zaznamenání zastaralá. Z toho plyne, že přestože je dnes toto moderní „zaklínadlo“ slyšet všude kolem nás, málokdo dokáže tento pojem jasně,
1
Licklider, J. C. R., Clark, W. On-Line Man Computer Communication. AFIPS Conference Proceedings, 1962,
č. 21, s. 113 - 128. Myšlenka komunikace prostřednictvím počítačů se ale objevila už v roce 1945 – viz Bush, V. As We May Think. The Atlantic Monthly, 1945, č. 7. Tato esej bývá považována za jeden ze základních kamenů informační vědy. Blíže k historii internetu viz Leiner, Barry - Cerf, Vinton - Clark, David - Kahn, Robert – Kleinrock, Leonard – Lynch, Daniel – Postel Jon, Roberts, Larry - Wolff, Stephen. A Brief History of Internet [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.isoc.org/internet/history/brief.shtml.
-6-
jednoznačně a uspokojivě vysvětlit. Budu se proto v této práci snažit o maximální možnou stručnost a pochopitelnost a nezacházet do příliš podrobných strojových detailů. Z technického hlediska rozumíme pod pojmem internet „soubor propojených počítačových sítí, používajících (v drtivé většině) TCP/IP protokoly2“. Tento princip pak zajišťuje přenos informací či dat ve formě tzv. packetů z jednoho počítače do druhého. Podstatné je, že TCP/IP ve své podstatě umožňuje samotné fyzické propojení počítačů a tvoří jeden z technologických základů současného internetu. Pokud ale hovoříme o TCP/IP jako o protokolu, dopouštíme se vědomě určité nepřesnosti, za touto zkratkou se totiž skrývá celá řada na sebe navazujících vrstev, komunikačních protokolů a na nich založených aplikací. Díky těmto aplikačním komunikačním protokolům (službám) pak mohou běžní uživatelé internet vůbec používat. Mezi nejznámější patří: -
FTP a RCP, zajišťující přenos souborů;
-
TELNET a RLOGIN, umožňující terminálový přístup ke vzdálenému počítači;
-
SMTP, POP a IMAP, sloužící k přenesení elektronické pošty;
-
a asi neznámější HTTP (hypertext transfer protocol) – aplikace používající tento internetový protokol pracují hlavně na principu WWW, neboli „World Wide Web“ (v překladu doslova „celosvětová pavučina“). Tuto WWW technologii vytvořil a poprvé prakticky použil fyzik Tim Berners-Lee ve švýcarském institutu CERN (Evropský ústav pro jaderný výzkum) v roce 19893, vyvíjí a spravuje ho konsorcium World Wide Web (www.w3.org) a jedná se zřejmě o jeden z nejrozšířenějších způsobů využívání celého TCP/IP. Je tomu tak proto, že dovoluje uživateli pracovat s internetem velmi jednoduchou formou – „zadáním jednoznačné identifikace (webové adresy – URL4) do webového prohlížeče dojde
2
University of California. Glossary of Internet & Web Jargon [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.lib.berkeley.edu/TeachingLib/Guides/Internet/Glossary.html. TCP/IP ale není jediným způsobem spojení, alternativou může být méně spolehlivé UDP či nejnovější SCTP, blíže viz Wikipedia. TCP [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/TCP#Alternativy_za_TCP. 3
CERN. The website of the world's first-ever web server [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://info.cern.ch/. 4
Uniform Resource Locator – specifická adresa jakéhokoliv „webového“ dokumentu, úzce souvisí
s problematikou domén (viz dále).
-7-
ke spojení s počítačem (webovým serverem)“5, na kterém jsou data uloženy, a tyto jsou následně uživateli na jeho počítači graficky zobrazeny ve formě webových stránek vytvořené na bázi kódu HTML (protokol HTTP ale dnes běžně zprostředkovává i přenos jiných, na kódu HTML nezaložených, dokumentů). Z těchto stránek pak vedou na další servery tzv. hypertextové odkazy, tj. texty obsahující snadno „kliknutelné“ přesměrování na další dokumenty, které mohou být umístěny na počítači umístěném třeba na druhém konci světa. Na principu spojení počítačů pomocí zadání jejich přesné identifikace pracují i ostatní TCP/IP protokoly, ve srovnání s HTTP a WWW jsou však pro běžného uživatele technicky nepochybně složitější (absence DNS, tedy „překladatele“ URL adres do srozumitelnější podoby atd.). Je zřejmé, že s HTTP a POP službou si dnes většina veřejnosti internet spojuje a zejména od nich se odvíjí základ jeho dnešního využívání i právní reglementace (dalo by se říci, že internet jaksi „uvádí v život“). V současnosti se pak stává stále frekventovanějším pojem Internet2 či Internet2. Jedná se stále ještě o převážně akademickou síť, založenou na moderních optických technologiích a splňující nároky nových a na datový tok velmi náročných aplikací, pro které se již služby protokolu TCP/IP jeví jako nedostatečné. Rozvíjí se po celém světě – v USA to byla donedávna síť Abilene a od října roku 2007 nová hybridní síť dosahující celkové kapacity páteře až 100 Gbit/s6. V Evropě je vyvíjena podobná gigabitová síť v rámci projektu Géant2. Česká republika se při budování této infrastruktury drží na předních světových příčkách díky akademické gigabitové síti CESNET2.
1.3. Internet z právního hlediska S právním vymezením internetu je to ještě složitější – jak již bylo zmíněno, jeho podstatným rysem je „neuchopitelnost“. Při obtížném pokusu o právní definici je nutno nahlížet na internet současně v technické i právní perspektivě, neboť jak uvádí Reed7: 5
Moučka, B. World Wide Web. Zpravodaj ÚVT MU, 1994, č. 5, s. 5-6.
6
Satrapa, Pavel. Internet2 má novou páteř [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.lupa.cz/clanky/internet2-ma-novou-pater/. 7
Reed, Ch. Internet Law – Texts and Materials Second Edition. Cambridge : University Press, 2004, s. 4.
-8-
„Internet není nic víc než způsob přepravy digitálních informací. Následky tohoto transportu pak obyčejně mají účinky v právu.“ Jeden z mnoha pokusů o právní vymezení internetu provedl Smejkal8. Tohoto popisu se částečně přidržím a právně definuji internet jako celek (či koherentní entitu) skládající se z objektů zásadně dvojího druhu: 1)
objekty realizující vlastní, fyzickou existenci sítě internet, tedy umožňující její existenci a fungování – hardware (technické vybavení počítače); tyto objekty pak lze právně nazvat věcmi, a to věcmi movitými ve smyslu § 119 odst. 1 ObčZ;
2)
objekty, nacházející se „uvnitř“ této fyzické realizace, tedy objekty virtuální, které nejsou fakticky ani právně věcmi coby hmotnými předměty – software (počítačové programy) a data9 – nýbrž tzv. objekty nehmotného charakteru, a to jinou majetkovou hodnotou nebo právem10, plně v souladu s § 118 odst. 1 ObčZ11;
tyto doplňují: 3)
subjekty, tedy fyzické či právnické osoby (vybavené způsobilostí k právům a povinnostem, způsobilostí k právním úkonům a deliktní způsobilostí), které pomocí internetu a s návazností na něj nabývají či pozbývají práva a povinnosti, tj. uživatelé, poskytovatelé internetového připojení (ISP), subjekty nabízející webhosting, ale i státní a nestátní orgány mající na starost správu, zasahující alespoň částečně do internetu (zájmové sdružení CZ.NIC, dříve Ministerstvo informatiky apod.)
8
Smejkal, V. a kolektiv. Právo informačních a telekomunikačních systémů. Praha : C.H. Beck, 2004, s. 589.
9
Zapsané na různých druzích paměťových médií (disky, pásky, diskety, operační paměť apod.), či ve stavu
přenosu mezi jednotlivými body sítě internet, tj. v podobě posloupnosti dat (jednotlivých bitů, packetů – datagramů) přenášených po nosičích, jimiž je propojen internet. 10
V konkrétním případě různého druhu – jako informace (údaj), předmět průmyslového vlastnictví, předmět
autorského práva atd. 11
§ 118 odst. 1 ObčZ: „Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští,
práva nebo jiné majetkové hodnoty.“ Jak uvádí Smejkal: „Majetkem nepochybně jsou či mohou být – o této povaze, jakožto kritéria pro posuzovatelnost nehmotné věci jako předmětu občanskoprávních vztahů, svědčí např. i § 6 odst. 1 ObchZ – „Obchodním majetkem podnikatele, který je fyzickou osobou, se pro účely tohoto zákona rozumí majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty)“ a dále daňové a účetní předpisy (např. zák. č. 563/1991 Sb. o účetnictví s ním pracuje jako se samostatnou účetní třídou).“
-9-
II.Vztah internetu a práva S tím jak roste počet uživatelů internetu a jeho složitost12,13,14, roste přímo úměrně i potřeba efektivní právní úpravy a následně i nároky na její kvalitu. Na počátku se pozornost soustředila především na technické aspekty a právní úprava buď neexistovala nebo se dovozovala pomocí analogie z jiných právních oblastí (občanské právo apod.) nebo se na internet vztáhla extenzivním výkladem. S postupem času ale začala vznikat potřeba vytvořit speciální právní předpisy, vytvořené internetu a službám s ním spojených přímo na míru. 2.1. Existuje internetové právo? Kvantita právních norem zaměřujících se na internet se v poslední době neustále zvyšuje, což svádí k myšlence označit soubor těchto právních norem, institutů, institucí a vztahů, jejichž účelem je právně reglementovat společenské vztahy vznikající v souvislosti s kontaktem lidské společnosti a internetu, jako nově vzniklé právní odvětví – internetové právo; přičemž samotný pojem právního odvětví obecně označuje část právního řádu vymezenou zejména pro didaktické a doktrinární potřeby (pro Zekos15, proti např. Grewlich16). Problémů na které při takové „hříšné“ myšlence narážíme je celá řada. Jedním z nich je nepochybně mladost internetu a zejména mladost jeho právního regulování. Předpisy týkající se internetu mohly logicky vzniknout až s dosažením takové technologické úrovně, která dovolovala praktické využití způsobující alespoň minimální právní následky (čistě 12
Počet uživatelů internetu na začátku roku 2007 je 1,093,529,692 a od roku 2000 vzrostl o více než 200%. viz
Příloha č. 1 – tabulka zobrazující počet uživatelů internetu ve srovnání s populačními statistikami, zdroj: Miniwatts Marketing Group. Internet Usage Statistics [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.internetworldstats.com/stats.htm. 13
viz Příloha č. 2 – graf zobrazující vzrůst počtu uživatelů internetu od roku 1990, zdroj: British Educational
Communications and Technology Agency. Internet usage [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.websemantics.co.uk. 14
viz Příloha č. 3 – graf zobrazující složitost internetu. Zdroj: Cooperative Association for Internet Data
Analysis (CAIDA). IPv4 Topology Map [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.caida.org/analysis/topology/as_core_network/AS_Network.xml. 15
Zekos, G. State Cyberspace Jurisdiction and Personal Cyberspace Jurisdiction, International Journal of Law
and Information Technology [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://ijlit.oxfordjournals.org/. 16
Perritt Jr, H., Grewlich, K. Governance in Cyberspace: Access and Public Interest in Global Communications.
Electronic Communication Law Review, 2000, č. 7, s. 195–197.
- 10 -
teoreticky např. při prvním poskytnutí připojení do internetu jako komerční služby, při možnosti poprvé zaslat ofertu emailem, provést první hackerský průnik do cizího počítačového systému). Dalším problémem je právně-terminologická nejednotnost týkající se všech překotně se rozvíjejících technických oborů, a obzvláště oborů týkajících se výpočetní techniky. Existuje zde snaha ustanovit řadu nových právních disciplín a je velmi těžké rozlišit, zda mezi nimi panují vztahy souřadnosti, podřazenosti, nejedná-li se o totožné obory pojmenované pouze odlišným názvem a zejména jaká témata do nich lze ještě zahrnout. Po celém světě se dnes setkáváme s pojmy jako počítačové právo, právo informačních a komunikačních technologií, právo informačních a telekomunikačních systémů, telekomunikační právo aj. a téměř do všech jsou jejich autory logicky zahrnována (z větší či menší části) i témata internetu. Pokud budu vycházet z širokého pojetí práva informačních a komunikačních technologií, tak, jak jej charakterizoval Polčák – tedy „ne jako izolovanou právní disciplínu, ale spíše způsob přístupu, použitého k porozumění a právnímu uchopení otázek vznikajících z používání informačních a komunikačních technologií“17, a chápat tento obor jako všeobjímající celek a základ či zárodek nového právního odvětví, mohl bych, pro čistě vědecké a studijní účely a v zájmu lepší orientace, atrahovat témata dotýkající se pouze internetu a definovat tak hypotetické subodvětví práva informačních a komunikačních technologií, tj. internetové právo. Přes široký záběr internetu totiž lze, podle mého názoru, v právu informačních a komunikačních technologií stále ještě nalézt otázky, které s internetem do styku nepřicházejí, jako např. poskytování a používání offline počítačových programů, ochrana osobních údajů (v offline databázích), úprava „neinternetových“ telekomunikací aj.
17
Polčák, R. ICT Law as a Discipline. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT law (selected issues). Brno :
Masarykova univerzita, 2007, s. 15.
- 11 -
2.2. Internetové právo a jeho specifika Dříve než přistoupím k charakteristice internetového práva, zmíním se o specifických právních vlastnostech internetu jako takového. Některé z nich vymezil Smejkal18: 1) objekty nacházející se v tomto prostředí mají charakter nereálný, tj. s výjimkou hardware se nejedná o věci, a to ani ve faktickém, ani v právním slova smyslu (viz výše) – samotný internet tedy nelze zcela jednoznačně právně vymezit; 2) čas probíhající na internetu má jiný charakter, než čas obvyklý, a to zejména vzhledem ke zrušení časových pásem (čas na internetu je prakticky jednotný, díky rychlosti přenosu dopravované informace blížící se rychlosti světla); zajímavou myšlenkou jsou v této oblasti snahy o zavedení tzv. jednotného internetového času („internet time“)19; 3) principy teritoriality ztrácejí na internetu smysl – v kterémkoliv okamžiku se lze nacházet kdekoliv na světě, aniž by uživatel musel nutně vědět, kde je umístěn server, s nímž právě komunikuje – dá se říci, že internet jako globální fenomén nezná žádné hranice (toto nelze brát doslovně, viz výklad v kapitole III); K nim lze ještě dodat, že: - dění na internetu nelze, pro jeho složitost, dynamičnost a živelnost, nikdy stoprocentně kontrolovat a je nemožné právně upravit všechny jeho oblasti; - internet nemá žádného konkrétního vlastníka20 - pro internet je charakteristické, že je tvořen velkým počtem dílčích částí (konkrétně dílčích počítačových sítí), které mají konkrétní vlastníky, ale jako celek není předmětem vlastnictví a ani nemá žádné řídící centrum, které by rozhodovalo co, kde a kdy bude v síti zveřejněno. Existují pouze organizace zabývající se provozem a vývojem internetu (např. Internet Society – ISOC (Mezinárodní organizace pro globální koordinaci a kooperaci v rámci internetu), W3C
18
Smejkal, V. Internet a §§§. Praha : Grada Publishing, 2001, s. 21.
19
Srov. snahy o zavedení tzv. jednotného internetového času (internet time) – blíže viz Wikipedia. Internet Time
[citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/Swatch_Internet_Time. 20
Zlatuška, J. Internet a svoboda projevu. Zpravodaj ÚVT MU, 1996, č. 2, s. 1 - 3.
- 12 -
(World Wide Web Konsorcium), jistý náznak uplatňování jisté autority lze vidět u ICANN (viz dále). Jak uvádí Peterka21: „Z této představy pak také vyplývá, co vlastně znamená připojit se k internetu – je to možnost vybrat si jednoho z mnoha vlastníků těchto dílčích sítí a připojit se k jeho síti. Díky propojení této dílčí sítě s ostatními dílčími sítěmi tím současně získáme připojení i k celé obrovské, skutečně celoplanetární soustavě vzájemně propojených dílčích sítí, tedy internetu.“ Pokud přistoupíme na myšlenku internetového práva jako subsystému práva informačních a komunikačních technologií, pak jde o jeden z nejdynamičtějších oborů práva vůbec. Předmětem tohoto „pohybu“ nejsou jen nově vznikající právní normy, ale v souvislosti s neustálým technickým a také společenským vývojem i neustále nové oblasti právních vztahů a skutečností, které do tohoto odvětví můžeme zařadit (viz např. nedávný boom internetové telefonie). Při projekci na českou právní realitu pak s pevnějším ukotvením určité oblasti práva většinou souvisejí tzv. odvětvotvorná kritéria. Tyto blíže formuloval Průcha22 jako: a) samostatnost předmětu právní úpravy, b) příslušná metoda právní regulace, c) vnitřní systémová soudržnost předmětného okruhu právních norem, d) objektivní zájem společnosti na existenci dané výseče právního řádu jako samostatného odvětví. Bez ohledu na akademické diskuse o účelnosti jejich aplikace považuji za užitečné pokusit se o použití těchto kritérií jako určitého rámcového měřítka pro celkové nazírání na internetové právo a vymezit tak základní teoretická vodítka a mantinely pro další výklad. Ad a) Samostatnost předmětu právní úpravy a jeho odlučitelnost od právní úpravy jiných právních odvětví Při snaze o vymezení a ohraničení předmětu internetového práva je nutno zohlednit zejména specifičnost internetu a teoretické potíže s jeho definováním. S jistou mírou obecnosti lze konstatovat, že internetové právo upravuje postavení a chování subjektů ve 21
Peterka, J. Komu patří Internet [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.earchiv.cz/a98/a804p800.php3. 22
Průcha, P. Základy správního práva a veřejné správy. Obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 1994, s. 14
an.
- 13 -
společenských vztazích, které vznikají a uskutečňují se v souvislosti s využíváním internetu, tak jak s ním subjekty tohoto práva přicházejí do styku. Tyto společenské vztahy pak představují předmět internetového práva a díky nim dochází ve své podstatě k „realizaci“ internetu jako takového. Při určitém stupni zjednodušení by pak bylo možné za předmět (objekt) regulace internetového práva označit samotný internet, tak jak byl vymezen v kapitole 1.3. Specifikace předmětu internetového práva má z hlediska jeho charakteristiky jako určité ohraničené oblasti ten význam, že do ní lze přiřazovat jen ty právní normy, které upravují příslušný předmět. Současně je nutno zdůraznit částečné překrytí s předmětem práva informačních technologií, což podporuje hypotézu o jejich vztahu „odvětví – subodvětví“.
Ad b) Příslušná metoda právní regulace Macur23 obecně vymezil metodu právní regulace jako: „specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu.“ Jinými slovy metoda právní regulace odpovídá na otázku, zda příslušná určitá právní norma, která se má použít, má kogentní (tzv. administrativní, veřejnoprávní metoda) nebo dispozitivní (tzv. soukromoprávní metoda) charakter. První metoda je charakteristická zejména pro správněprávní odvětví a její podstata spočívá v tom, že vyjadřuje mocenskou převahu subjektů veřejné správy jako nositelů veřejné moci v příslušných správněprávních vztazích. Je výrazem nerovnosti subjektů v příslušných vztazích, a to výrazem právní nerovnosti a závislosti adresáta správně právního působení na subjektu tohoto působení24. Druhá – soukromoprávní metoda právní regulace je vymezena v základní podobě v občanském zákoníku (Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen ObZ). Jeho § 2 odst. 2 konstatuje, že v občanskoprávních vztazích mají jejich účastníci rovné postavení. Stručně řečeno, ve fázi vzniku, trvání, změny či zániku soukromoprávního vztahu se rovnost účastníků projevuje v mechanismu jejich vzájemného působení na tento vztah. To znamená, že žádný z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže jinému účastníku ukládat jednostranné povinnosti, ale ani na něj převádět práva. Dále ve fázi sporu vzniklého ze soukromoprávního vztahu se metoda soukromoprávní regulace modifikuje do podoby obecného pravidla římského práva nemo iudex in res sua (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci). Prakticky to znamená, že žádný z účastníků 23
Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : UJEP, 1975, s. 11-114.
24
Skulová, S. et al. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia, 2005, s. 12 an.
- 14 -
soukromoprávního vztahu není právně způsobilý autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech vznikajících ze soukromoprávních vztahů.25 K tomuto úkolu jsou povolány zásadně státní orgány. Nestanoví-li zákon jinak, nebo nestanoví-li jinak dohoda účastníků na základě zákonného zmocnění, je tímto státním orgánem soud (§ 4 obč. zák.). Pro společenské vztahy, které vznikají a realizují se v souvislosti s internetem je s ohledem na postavení internetového práva charakteristické, že nejsou upravovány výlučně administrativně právní nebo soukromoprávní regulační metodou. Dochází zde k typickému prolínání (sloučení, smísení) těchto metod, kdy na jedné straně stojí typické kogentní právní normy správní povahy, stanovící subjektům přesně jejich práva a povinnosti bez možnosti odchýlení (ZSIS, ZEK), a na druhé straně nacházíme soukromoprávní předpisy, které umožňují – v oblasti své působnosti – stranám vzájemné vztahy projevem vůle upravit jinak (volnost OZ). Ad c) Vnitřní systémová soudržnost Dalším z kritérií, které umožňuje internetové právo charakterizovat jako určitou autonomní oblast je vnitřní systémová soudržnost předmětného okruhu právních norem, tj. norem upravujících příslušný předmět regulace internetového práva. Smyslem tohoto odvětvotvorného kritéria je blíže a přesněji ohraničit právní odvětví vyšší mírou vzájemné soudržnosti do něj patřících právních norem, než je charakteristické mezi normami jiných právních odvětví. V součinnosti s ostatními kritérii pak dovoluje přiblížit systém internetového práva. V jeho rámci je možné, prozatím s určitou mírou teoretické abstrakce, rozeznat uspořádání na tzv. obecnou a zvláštní část (viz sub kap. 2.4.). Ad d) Objektivní zájem společnosti na existenci dané výseče právního řádu jako samostatného právního odvětví Toto kritérium odráží celkovou důležitost a význam, kterou společnost dané oblasti práva přisuzuje a vzhledem k neustálému dynamickému rozvoji a stále se zvyšujícímu a prohlubujícímu pronikání internetu do každodenního lidského života již dnes o jeho existenci nemůže být pochyb. Spíše než o objektivním zájmu by tak zřejmě bylo vhodnější hovořit o nutnosti a nezbytnosti „internetové“ právní úpravy, upravující příslušné právní vztahy.
25
Fiala, J. Občanské právo hmotné. Brno: Doplněk, 2002, s. 9.
- 15 -
2.3. Systém internetového práva Přestože je internetové právo v české právní realitě již částečně v rámci svých jednotlivých částí kodifikované, nenajdeme nikde ucelené legislativní dílo, jeho „kodex“, který by upravoval základní otázky „obecné části“ (např. vymezení jeho pojmu a předmětu, resp. metody právní regulace, základních zásad internetového práva, základní pojetí jemu vlastních právních vztahů či právních skutečností). Příčinou je již výše zmíněná „mladost“ internetového práva, popř. „neuchopitelnost“ a rozsáhlá dynamičnost jeho předmětu – právě tím je internetové právo tak výjimečné a specifické ve srovnání s ostatními právními disciplínami. Tyto základy (společné pro vztahy z oblastí zvláštní části, např. způsobilost účastníků těchto vztahů apod.) jsou tak, dle mého názoru, z velké většiny zastoupeny právními normami hlavně občanského, popř. obchodního práva a správního práva, jisté náznaky rodící se úpravy těchto základních otázek lze vidět i v prvních předpisech vytvořených přímo na míru internetu – především v ZSIS (úprava specifické odpovědnosti atd.). V rámci zvláštní části pak již dnes můžeme mluvit o jednotlivých „subsystémech“ - jsou to zejména ty oblasti, které vymezuje Killian v rámci přehledu evropského práva informačních a telekomunikačních technologií (ICT law)26, použitelné analogicky i na hypotetické internetové právo: a) úprava elektronického obchodování (e-commerce); elektronickým obchodem se rozumí prodej nebo nákup zboží a služeb prostřednictvím Internetu, jde o jeden z typů prodeje zboží a služeb „na dálku" (jiný než prostřednictvím telefonu, elektronické pošty či faxu); člení na business-to-business (B2B) e-commerce, tj. elektronické obchodování mezi firmami, a na business-to-consumer (B2C) e-commerce, tj. elektronické obchodování firem se spotřebiteli27; b) s ním do jisté míry související ochrana spotřebitelů v rámci vztahů vznikajících za užití internetu; c) právo duševního vlastnictví se zaměřením na vztahy a díla souvisejícími s internetem (sem spadá mj. autorskoprávní ochrana software i tzv. doménové právo); 26
Killian, W. European Law and Information Technology. Příspěvek na konferenci Kyberprostor 2007, Brno.
Viz příloha č. 4 – Právo informačních technologií a jeho součásti. 27
BusinesInfo. Společná obchodní politika Evropské unie [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/spolecna-obchodni-politika-eu/spolecna-obchodni-politika-evropskeunie/1001599/42339.
- 16 -
d) e-government; e) a v neposlední řadě úprava elektronických komunikací, tj. „infrastruktury“, týkající se internetu. Jak již bylo výše naznačeno, tento výčet není zdaleka konečný a právo je, se svými pomaleji pracujícími nástroji regulace, nutně odsouzeno zůstávat ve věčném zpoždění za stále rychleji se měnící dynamickou internetovou realitou. Tato pomalost může být o něco mírnější v precedentním právním systému, kde jsou soudy schopny reagovat na aktuální situaci o něco pružněji než v kontinentálním právu, někdy ovšem za cenu kuriózních a nejednotných rozhodnutí.
2.4. Vazby k jiným právním odvětvím Internetové právo jako celek samozřejmě nestojí v právním řádu zcela nezávisle. Ovlivňuje a je ovlivňováno úzkými vazbami na ostatní oblasti práva. Především je nutno zmínit vztah k právu občanskému. Jak již bylo řečeno, jde o jedno z odvětví, z kterých čerpáme poznatky o tzv. obecné části internetového práva. Jde o otázky jako je způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům, obecnou úpravu právních skutečností (včetně právních úkonů a jejich náležitostí) apod. Na druhé straně již bylo občanské právo v reakci na nezadržitelný technický vývoj internetu a „boom“ do jisté míry modifikováno, např. novelizací občanského zákoníku zákonem č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti (v souvislosti s ochranou spotřebitelů u smluv uzavíraných na dálku při použití elektronických prostředků). Obchodní právo je již samo o sobě prostoupeno stále viditelnějším trendem „internetizace“, ať již jde, pouze příkladně, o úpravu obchodního rejstříku28, platebního styku29 či kapitálový trh30. Dále samozřejmě obchodní zákoník upravuje postavení 28
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Obchoz). § 27 an. (§ 27 odst.
1 – „Obchodní rejstřík je veden v elektronické podobě.“). 29
Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a
platebních systémech, ve znění pozdějších předpisů (§ 14 – úprava elektronických platebních prostředků a „elektronických peněz“). 30
Zákon č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů a navazující Vyhláška č.
58/2006 Sb., o způsobu vedení samostatné evidence investičních nástrojů a evidence navazující na samostatnou
- 17 -
obchodních společností (subjektů internetového práva) a subsidiárně k občanskému zákoníku i další navazující otázky, nekalou soutěž atd. Nesmí se zapomenout ani na možnost stran zvolit si písemně k úpravě svých práv a povinností režim obchodního zákoníku v případech, kdy by se tento bez tohoto ujednání na jejich vztah nevztahoval (tedy kdyby nešlo o tzv. relativní ani typové - nominální či kombinované obchody31). Tato volba právního režimu je velmi frekventovaná např. webhostingových smluv. „Infiltraci“ internetem se nevyhnulo ani správní právo. Tento posun se stal mnohem zřetelnější poté, kdy vstoupil v platnost nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.). Jde zejména o časté odkazy na zákon o elektronickém podpisu (konkrétně možnost podání v elektronické podobě, úprava tzv. elektronických podatelen či možnost doručení rozhodnutí správního orgánu v elektronické podobě). Na správní řád se ale dovolávají i samotné předpisy internetového práva – konkrétně zákon o některých službách informační společnosti obsahuje úpravu správních deliktů a ve společných ustanoveních (§ 13) hovoří o aplikovatelnosti správního řádu na řízení ve věcech v něm upravených. Naopak z možných problémů je vhodné zmínit frekventované spory o správní jurisdikci nad sázkovými kancelářemi32. Jako mimořádně důležitý prvek ve světě internetového práva figuruje právo trestní. Představuje prvek donucení, který v rámci svých možností stanoví hranici na první pohled „neomezenému světu na síti“ (je otázkou k diskusi nakolik jasně definovanou a účinnou). Trestní zákon obsahuje několik skutkových podstat více méně souvisejících s internetem – je to trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací (§ 257a – trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací, kam sem spadá mj. i tzv. hacking33, § 152 – trestný čin porušování autorského práva a práv souvisejících s právem autorským (např. zneužívání tzv. p2p sítí34, specificky i doménová jména). Dalších trestných činů, ke kterým evidenci investičních nástrojů, ve znění pozdějších předpisů (§ 3 odst. 1 – „Evidence se vede v elektronické podobě.“). 31
V souladu s možností danou v § 262 ObchZ jde o tzv. fakultativní obchodně-závazkové vztahy, podrobněji
srov. Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, str. 2 an. 32
Blíže viz Polčák, R. Právo na internetu – spam a odpovědnost ISP. Brno : Computer Press, 2007, s. 37.
33
Odvozeno z anglického slova „hack", chápáno jako proniknutí do (většinou) cizích počítačových systémů za
účelem získávání informací o systému a přístupu ke všem informacím na systému, blíže viz Blankenship, L. The Conscience of Hacker [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.phrack.org/archives/7/P07-03. 34
Výměnné sítě, prostřednictvím kterých si jednotliví uživatelé můžou vyměňovat data přímo mezi sebou
(odlišná architektura – počítač přímo spojen s počítačem – bez serveru).
- 18 -
lze internet účinně využít existuje samozřejmě celá řada, ať už jde o podvod, různé druhy padělání, trestný čin nekalé soutěže či pomluvy. S internetovým právem dále úzce souvisí otázka místní působnosti TrZ a s ní související vymezení principu teritoriality (viz dále kap. III).
2.5. Prameny českého internetového práva Při obecném pohledu nahlížíme na prameny práva z materiálního a formálního hlediska. Materiálními prameny jsou všechny jevy, které způsobují, že „je právo takové jaké je“. Dává odpověď na otázku „proč“. Patří sem všechny jevy působící na povahu výstupů normotvorného procesu, tedy na formy pramenů, v kterých právo nalézáme a poznáváme (formální prameny práva). Je to zejména společenská morálka, historická zkušenost, úroveň právní vědy a teorie v daném státě, sociální zájmy atd. V případě internetového práva zde dále můžeme mluvit o úrovni technického vývoje i o tzv. internetové etiketě (viz kap. III). Jak upozorňuje Harvánek35: „Jako formální prameny v obecném smyslu chápeme nejen vnější jevovou stránku práva, ale i procedurální postup, který tento výsledek předchází.“ V podání právní teorie jsou to zejména: -
právní obyčeje
-
soudní a správní precedenty
-
normativní právní akty
-
normativní smlouvy
Hypotetické internetové právo lze charakterizovat jako právo psané a v rámci svých podmnožin i částečně kodifikované. Z toho plyne, že je založeno na právních normativních aktech. Formální prameny českého internetového práva lze tedy vymezit takto: - mezinárodní smlouvy - komunitární právo - normativní právní akty vnitrostátního původu 35
Harvánek J. Teorie práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 144.
- 19 -
- individuální právní akty jako pramen práva sui generis 2.5.1. Mezinárodní smlouvy Není pochyb o tom, že internet je vzhledem ke svému charakteru především významnou veličinou mezinárodní. Paradoxně je ale nutno spolu se Smejkalem36 konstatovat, že: „zde neexistuje žádná významnější a závazná mezinárodní úmluva s širším počtem smluvních stran, která by se čistě internetem, jako takovým, zabývala.“. Mezinárodní internetové právo prozatím reagovalo především na potřeby praxe v souvislosti s rychlým ekonomicko-technologickým rozvojem elektronického obchodu (e-commerce) a v návaznosti také na ochranu autorského práva. Dále je zde výrazněji patrná mezinárodní aktivita v oblasti počítačové kriminality. Z hlediska procesního pak existuje základní potřeba právně reglementovat a) problematiku jurisdikce a b) problematiku rozhodného práva (viz sub kap. 6.1.3.4 a kap. III).37 Nepřehlédnutelná je v této oblasti také legislativní aktivita Evropské unie, kde můžeme hovořit o nadnárodním internetovém právu38 (viz sub kap. 2.5.2.).
2.5.1.1. Mezinárodní úprava e-commerce V oblasti e-commerce je mimořádná činnost Komise pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL)39. Zmínit je třeba hlavně „Konvenci OSN pro používání elektronických komunikačních prostředků v mezinárodních obchodních smlouvách“40 z roku 2005. Tento unifikační dokument je zaměřen na zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti v těch obchodních vztazích, v kterých se používají elektronické prostředky ve vztahu k mezinárodním obchodním smlouvám. Konkrétně se věnuje problematice určení umístění 36
Smejkal, V. Internet a §§§. Praha : Grada Publishing, 2001, s. 19.
37
kde jurisdikce odpovídá na otázku příslušnosti soudu, tedy který soud se bude případnou žalobou zabývat a
rozhodné právo řeší problém, podle kterého práva bude soud rozhodovat, blíže viz Smejkal, V. Internet a §§§. Praha : Grada Publishing, 2001, s. 23. 38
Viz příloha č. 4 – Právo informačních technologií a jeho součásti.
39
UNCITRAL je organizační útvar spadající do systému OSN, zpracovala několik návrhů úspěšných unifikací
na bázi smluv, vzorových zákonů či příruček a právních návodů pro uzavírání obchodních transakcí. 40
United Nations Commission on International Trade Law. United Nations Convention on the Use of Electronic
Communications in International Contracts (UNECIC) [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/electronic_commerce.html.
- 20 -
(lokace) strany v elektronickém prostředí, času a místa odeslání a přijetí, užití systémů (robotů) určených k zasílání automatických elektronických odpovědí v souvislosti se vznikem smlouvy (schopnost být plnohodnotnou nabídkou či akceptací) a kritériím pro vytvoření funkčního rovnovážného vztahu mezi elektronickými prostředky komunikace a „klasickými“ papírovými doklady (relace originál – elektronická kopie), včetně poměru elektronických ověřovacích metod (elektronického podpisu) a vlastnoručního podpisu41. Přestože Konvence tvoří poměrně ucelenou a významnou úpravu, byla dosud ratifikována pouze osmi státy a k jejímu vstupu v platnost chybí ještě podpisy dalších tří členů. Může tak být v současnosti využita pouze jako tzv. soft-law42 (stejně jako následující). K jejímu rychlejšímu rozšíření může dopomoci i poměrně výrazná podpora Mezinárodní obchodní komory v Paříži (viz dále), která ji považuje za efektivní a prospěšnou iniciativu, sloužící k uspíšení růstu přeshraničního elektronického obchodu mezi rozvinutými i rozvojovými státy.43 Tato úmluva bude mít v budoucnu nepochybně velký vliv na utváření celosvětového e-smluvního práva. Ještě před vznikem výše popsaného dokumentu vytvořila UNCITRAL několik dalších unifikačních dokumentů, týkajících se využití elektronických prostředků v mezinárodněobchodní oblasti. Vzorový zákon pro elektronické podpisy z roku 2001 zavádí základní kritéria pro posouzení hodnověrnosti elektronických podpisů a poskytuje návod jednotlivým státům, jak ve svých národních právních úpravách postupovat, aby elektronické podpisy mohly být považovány za dostatečnou alternativu ke klasickým ručně psaným signaturám. Vzorový zákon pro elektronický obchod z roku 1996 se soustředí na co největší možné
41
Jednou z nejobtížnějších sporných otázek je totiž definice toho, co v elektronickém světě tvoří tzv. „originální
dokument“. „Elektronický dokument“ může být mnohokrát kopírován a každou takovou kopii lze považovat za původní. Řešení by mohlo spočívat v elektronické registraci, záznamu jednotlivých požadavků na zobrazení a manipulaci s těmito listinami a použití elektronických zabezpečovacích prvků podobných elektronickému podpisu, ale neoddělitelných od původního elektronického dokumentu, vždy ale existuje riziko prolomení a zneužití takové ochrany. 42
Soft law (tzv. „měkké právo“) jsou normy, které vykazují právně nedokonalý obsah či formu, tj. jde o „jakési
programové právo“, které dovoluje některým subjektům odložit skutečné plnění závazků až do nejasně určené budoucí doby, zatímco subjekty jiné ho budou respektovat i v přítomnosti (nedostatečná normativnost). Jindy jsou pravidla chování formulována precizně a naléhavě, nicméně formálně nedokonale, takže s nimi státy nezacházejí jako se závaznými pokyny“ (v protikladu k tzv. hard law). Blíže viz Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 205. 43
International Chamber of Commerce. E-business, IT & Telecoms [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.iccwbo.org/policy/ebitt/icchgdi/index.html?cookies=no.
- 21 -
usnadnění a zjednodušení používání moderních prostředků komunikace a uchovávání informací a údajů v elektronické podobě. Snaží se o zavedení funkční elektronické alternativy k tradičnímu „papírovému“ pojetí obchodní korespondence stanovením jednoznačných norem, podle kterých lze určit přesný právní význam jednotlivých elektronických sdělení a je tak, i z hlediska velkého počtu států inspirujících se touto vzorovou úpravou, významným faktorem rozvoje „bezpapírového" styku mezi stranami. Dále obsahuje „e-commerce“ pravidla ve specifických oblastech jako je doprava zboží nebo opět podmínky certifikace elektronických podpisů. Již v roce 1985 bylo vydáno Doporučení pro posuzování právní hodnoty počítačových záznamů. Jde o dokument určený pro vládní a mezinárodní organizace, které zpracovávají právní texty týkající se k obchodní oblasti, poskytující rady a doporučení při revizi těchto pravidel z hlediska odstraňování překážek v užívání automatického zpracování informací. Pokud jde o mezinárodní obchod je nutno zmínit i aktivitu Mezinárodní obchodní komory v Paříži44, která se ve své činnosti věnuje širokému spektru elektronických oblastí od soukromí a šifrování, až po domény a on-line zdaňování. Jednou z nejvýznamnějších aktivit, dotýkající se i této oblasti, jsou její doložky INCOTERMS45. Včas zareagovaly na bouřlivý vývoj a již INCOTERMS 1990 předvídaly nahrazení písemností na tradičních nosičích informací přenosem elektronickým. Na tento trend pak díky neustálému rozšiřování elektronického obchodování navázaly i INCOTERMS 2000, kde je tato otázka upravena téměř ve všech doložkách tak, že „pokud si strany samy zvolí elektronický způsob komunikace, bude tak nahrazena výměna písemností“ (tzv. EDI messages)46. Z dalších aktivit
44
Mezinárodní obchodní komora v Paříži (ICC, International Chamber of Commerce) s centrálou v Paříži, je
celosvětově působící obchodní organizací reprezentující podniky, instituce a asociace všech sektorů podnikání. Byla založena v roce 1919 s cílem napomáhat mezinárodnímu porozumění a obchodní spolupráci mezi národy. V rámci její struktury pracuje i tzv. Komise elektronického obchodu, telekomunikací a informačních technologií, jejímž cílem je propagovat rozvoj elektronického obchodování a integrace informačních a komunikačních technologií prostřednictvím politik, standardů, praxe a doporučení, která propagují konkurenci, růst, bezpečnost a volný tok informací a pomáhat tak tvorbě příznivých podnikatelských podmínek v oblasti e-business, IT a telekomunikací a to jak v národním tak v mezinárodním měřítku a vnášet pohled soukromé sféry do činnosti ICC v této oblasti. 45
INCOTERMS je soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běžně používaných obchodních doložek v
zahraničním obchodě, blíže viz Internet Chamber of Commerce. Rules at the Core World Trade [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.iccwbo.org/incoterms/id3045/index.html. 46
blíže viz Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha : ASPI Publishing, 2006, s. 228.
- 22 -
můžeme jmenovat pokus o Jednotná pravidla pro elektronický obchod a vypořádání (URGETS), která měla upravovat mj. platnost elektronického kontraktu, formu a ověření elektronických zpráv, jejich zabezpečení, povinnosti stran při jejich archivování a také pravidla finančního vypořádání elektronickou cestou. V této oblasti však jednotlivé národní výbory MOK nebyly schopny dosáhnout kompromisu a koncept jedné celistvé sady pravidel upravujících všechny elektronické transakce byl dokonce posouzen jako nerealizovatelný47. Bezesporu úspěšnější iniciativou jsou nově revidované a schválené Jednotné zvyklosti a obyčeje pro dokumentární akreditivy (UCP 600) schválené Komisí MOK pro bankovní techniku a praxi v říjnu roku 2006, zahrnující již přímo v těle dokumentu pravidla pro tzv. elektronický dokumentární akreditiv (dříve řešeno provizorně formou dodatku k UCP 500). Z dalších organizací, které jsou v mezinárodním internetovém prostředí aktivní, lze uvést Comité Maritime International (Mezinárodní námořní výbor - http://www.imo.org) a její Rules for Electronic Bills of Lading (Pravidla pro elektronické nákladní listy), týkající se námořních konosamentů. Z oblasti mezinárodního platebního styku je potřebné zmínit Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication (SWIFT - http://www.swift.com), díky níž vznikl a stále se rozvíjí projekt tzv. BOLERO systému, pracující s pojmem „elektronického konosamentu“48. Jeho hlavním cílem je nahradit veškeré papírové dokumenty spojené se zahraničními obchodními transakcemi jejich elektronickou formou. Použitím nových technologií by došlo v této oblasti ke snížení nákladů, zvýšení rychlosti operací a bezpečnosti mezinárodních plateb. Základ provádění mezinárodního platebního styku však stále představují papírové listiny (dokumenty), jejichž vlastní zpracování je časově i finančně velice náročné49.
47
Mezinárodní obchodní komora v Paříži. Zápis ze zasedání Komise pro bankovní techniku a praxi MOK
v Paříži ze dne 16. – 17. 5. 2001 [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.icccr.cz/kbtp/pariz2001.html. 48
V současnosti se pracuje na jeho postupné integraci do sítě SWIFTnet TSU, blíže viz SWIFT. SWIFT and
Bolero – Positioning statement [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.swift.com/index.cfm?item_id=43796. 49
Jopek, D. Trendy v platebním styku [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://tisk.juristic.cz/549639/tisk/old.
- 23 -
2.5.1.2. Mezinárodní autorské právo Dalším důležitým okruhem, ve kterém dochází k právní aktivitě v souvislosti s Internetem, je kromě e-commerce také oblast autorských práv. Dominantní postavení má na tomto poli Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO). Ta byla založena již v roce 1970 a v roce 1974 se stala specializovanou agenturou OSN. Její úlohou je přispívat k ochraně duševního vlastnictví na celém světě prostřednictvím spolupráce mezi 179 členskými státy a podporovat spolupráci mezi svazy na ochranu duševního vlastnictví50. Nejvýznamnější svazy jsou:
- Pařížský svaz, oficiálně Mezinárodní svaz na ochranu průmyslového vlastnictví. - Bernský svaz, oficiálně Mezinárodní svaz na ochranu literárních a uměleckých děl.
Digitální technologie a Internet znamenaly obrovský převrat pro tradiční pojetí autorského práva a práv s ním souvisejících, a v souvislosti s ním pro hudební, filmový i softwarový průmysl na celém světě. Díky tomu došlo v mezinárodním autorském právu k poměrně významné aktualizaci dosavadních pravidel. Stalo se tak především díky dohodám WIPO Copyright Treaty a WIPO Performance and Phonograms Treaty51, společně označované jako tzv. „WIPO internetové dohody“ nebo oficiálně také, jak je uvedeno v jejich preambuli, „mezinárodní autorské zákony v souladu s digitálním věkem“. Obě úmluvy nabyly platnosti v roce 2002 a Česká republika byla od začátku jejich smluvní stranou (dnes již vázána v rámci EU). 1) WIPO Copyright Treaty (WCT) je zvláštní dohoda v rámci Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (1886). Výslovně zmiňuje dva předměty ochrany, a to a) počítačové programy, v jakémkoliv způsobu nebo formě vyjádření a b) sbírky dat nebo jiného materiálu (databáze) v jakékoliv formě, které z důvodu výběru nebo sestavení jejich obsahu lze považovat za duševní vlastnictví. WCT pracuje s třemi právy autorů – právo prodeje či distribuce (tedy právo převést vlastnictví), právo pronájmu (ve smyslu práva povolit komerční veřejné využití originálu a jeho kopií prodejem nebo jiným druhem věcného práva) a právo komunikace s veřejností, 50
OSN. Specializované agentury – Světová organizace duševního vlastnictví [citováno 20. listopadu 2007].
Dostupný z: http://www.osn.cz/system-osn/specializovane-agentury/?i=127. 51
WIPO. E-commerce and Copyright [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.wipo.int/copyright/ecommerce/en/index.html.
- 24 -
jako možnosti kontrolovat jakoukoliv možnost zprostředkování díla veřejnosti, včetně „zpřístupnění díla veřejnosti takovým způsobem, díky kterému může získat k dílu přístup v jakémkoliv místě i čase“ – tedy za použití internetu. WCT ukládá smluvním stranám vytvořit právní prostředky potřebné k zabránění obcházení technologických prostředků používaných autory k zajištění řádného užívání svých práv, a k zamezení takových praktik, jako je odstranění nebo změna identifikačních autorských informací, nezbytných pro výkon jejich práv (možnost udělování licence, získávání provize apod.). Dále je uloženo smluvním stranám zavést do svých právních řádů opatření zajišťující aplikaci WTC. Jedná se hlavně o donucovací a vymáhací postupy umožňující konat účinné kroky proti jakémukoliv omezení, zásahu či narušení práv krytých Dohodou, včetně odpovídajících trestů sloužících především jako prevence a odstrašující prostředky k dalším podobným nezákonným postupům.
2) WIPO Performance and Phonograms Treaty (WPPT) ochraňuje především a) umělce (herce, zpěváky, hudebníky atd.) a b) vydavatele fonografických (zvukových) děl a do značné míry má podobný princip jako první zmíněná dohoda. Přiznává umělcům k jejich dílům právo převést vlastnické právo (distribuce), právo pronájmu i právo zpřístupnění (zde prostřednictvím Internetu).. K nim je pak přidáno právo reprodukce, které podmiňuje přímou i nepřímou reprodukci v jakékoliv formě jejich svolením. Každé z těchto oprávnění je exkluzivním výlučným právem. Kromě toho WPPT poskytuje umělcům a vydavatelům právo na jednorázovou přiměřenou odměnu za přímé nebo nepřímé využití fonografických záznamů, publikovaných pro obchodní účely, pro vysílání nebo byla veřejnosti jinak zpřístupněna (internet) – smluvní strany však mohou toto právo omezit. Délka trvání ochrany fonografického díla je stanovena na 50 let. Schválením WPPT se podařilo prosadit mezinárodní pakt chránící digitální díla před hrozbou nazývanou jako „internetové pirátství“. Je zde kriminalizováno již pouhé neautorizované použití nahrávky nebo živého vysílání na Internetu. Nahrávacím firmám je pak dovoleno podle vlastního uvážení použít takovou technologii, která kopírování a další tzv. neautorizované použití účinně znemožní. Neustálý vývoj nejen v tomto oboru sleduje Stálý výbor WIPO pro autorská a související práva.
- 25 -
2.5.1.5. Mezinárodní úprava v trestní právu V trestním právu mezinárodního rozměru můžeme, při jistém zjednodušení, nalézt tři obsahové celky: a) snahy o sbližování skutkových podstat trestných činů b) trestní právo mezinárodní (místní působnost) c) mezinárodní justiční spolupráce Boj proti internetové kriminalitě se v souvislosti s hromadným rozvojem informačních technologií stal velmi důležitou a potřebnou aktivitou. Protože trestné činy spáchané prostřednictvím internetu představují běžně přeshraniční, tj. mezinárodní delikt, bylo nutno překonat tradiční kooperační principy a použít lepší a efektivnější metody. Z toho důvodu byla ve spolupráci Evropského výboru pro trestněprávní problematiku (CDPC) a Komise expertů na zločin v počítačovém prostoru (Committee of Experts on Crime in Cyber-Space – PC-CY) během dlouhých čtyř let vypracována Úmluva Rady Evropy o boji proti internetové kriminalitě (Convention on Cybercrime) 52. Dne 1. 7. 2004 se stala účinnou a jak zdůrazňuje Jelínek53: „Tato mezinárodní dohoda je významná především proto, že je v podstatě prvním mezinárodněprávním dokumentem upravující danou problematiku. Zabývá se především mezinárodním charakterem internetového zločinu, ukládá signatářským státům kriminalizovat určitá jednání, týkající se počítačového zločinu, a také zajistit jejich postih.“ Záběr této úmluvy je stanoven poněkud šířeji, patrně i s ohledem na budoucí vývoj – oficiální popis úmluvy doslova mluví o „zločinech spáchaných prostřednictvím sítě Internet a jiných počítačových sítí“, a konkrétně se zaměřuje zejména na porušení autorského práva, podvody, dětskou pornografii a narušení síťové bezpečnosti. Kamenem úrazu je bohužel stále ještě nízký počet smluvních stran, mezi kterými chybí paradoxně i státy jejichž odborníci se na přípravě dohody velkou měrou podíleli. K úmluvě byl následně připojen Protokol zabývající se kriminalizací činů s rasistickou a xenofobní povahou spáchaných za pomoci internetu, který je účinný od března 2006. Právě cesta sbližování trestných skutkových podstat, vyšetřovacích postupů a informační výměny je zřejmě nejperspektivnějším způsobem k potírání kyberzločinu.
52
Plný text dostupný na http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/185.htm.
53
Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné - obecná část, zvláštní část. Praha : Linde, 2005, str. 77.
- 26 -
2.5.1.4. Procesní otázky Procesní normy uvádí hmotné právo v život a jsou základními prostředky jeho prosazení. Díky globálnímu charakteru internetu je zde tato problematika jedna z nejdůležitějších. Při řešení jakéhokoli internetového „soukromoprávního vztahu (poměru) s mezinárodním, popř. zahraničním nebo cizím prvkem54“, při přítomnosti mezinárodního prvku v řízení o občanskoprávních věcech a při řešení místní působnosti trestních zákonů při internetovém trestním deliktu vystupují do popředí především dvě otázky: a) jurisdikce, tj. a. otázka, podle kterých procesních předpisů (kterého práva) se postupuje v řízení o občanskoprávních věcech s mezinárodním prvkem55, což je doména mezinárodního práva procesního; b. z trestněprávního pohledu odpověď na otázku, které případy budou spadat pod které trestní zákony ,se zřetelem k místu, kde byl trestný čin spáchán, tedy tzv. místní působnost trestního zákona v režii mezinárodního práva trestního;56 b) rozhodné právo, tj. podle kterého práva bude příslušný soud postupovat při rozhodování o soukromoprávním vztahu s mezinárodním prvkem; tato situace k řešení přichází na řadu po úspěšně vyzkoumané „jurisdikční problematice“ a zabývá se jí mezinárodní právo soukromé. V této oblasti existuje řada mezinárodních smluv, jejichž aplikace byla víceméně úspěšně rozšířena i na internet. Pro podrobnější výklad o jurisdikci, s ní souvisejících otázek a uplatňování principu teritoriality odkazuji na kapitolu III. S výjimkou činnosti organizace WIPO, Rady Evropy, Evropské unie a dohod týkající se jurisdikce, či rozhodného práva57, zůstává těžiště mezinárodní aktivity v oblasti internetu i přes veškeré snahy stále především v oblasti soft-law. Je alarmující, že i přes jeho nesporný globální význam chybí základní a závazné úpravy na úrovni mezinárodních smluv, ani 54
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. Brno : Doplněk, 2001, s. 17.
55
tamtéž, s. 352.
56
Novotný O. a kol. Trestní právo hmotné – obecná část. Praha : ASPI, 2004, s. 53.
57
Při vzniku drtivé většiny z nich internet, jak jej známe dnes, neexistoval – jejich působnost byla na něj
vztažena až sekundárně, a to zejména extenzivním výkladem.
- 27 -
neexistuje žádná mnohostranná mezinárodní organizace klasického typu, jejímž okruhem působnosti by byly základní otázky týkající se internetu a právního „provozu“ na něm.
2.5.2. Komunitární právo Komunitární právo, neboli legislativa vyvíjená v rámci Evropské unie či přesněji Evropských společenství, patří mezi jedny z nejpokrokovějších internetových úprav a lze říci, že i mezi nejefektivnější. To je umocněno novou metodou vzájemné spolupráce mezi smluvními státy, tzv. metodou nadstátnosti, díky níž každý stát, který stává členem takové organizace, dobrovolně na základě mezinárodní smlouvy, kterou výslovně přijme, odevzdá přesně vymezenou část svých svrchovaných práv na tuto organizaci a v odpovídajícím rozsahu jí pak následně bude podléhat. Konkurenčně k němu stojí klasický princip fungování mezinárodních organizací, tj. zásada svrchované rovnosti států, kdy neexistuje žádná státu nadřazená moc – stát si je s ostatními státy rovný a spolu s nimi tvoří mezinárodní právo, které je pak pro něj závazné. Vzhledem k pojmu rovnosti je tvorba takových závazných norem mnohem složitější a dlouhodobější a ne vždy z ní vyplyne uspokojivý výsledek. Praktickým důsledkem supranacionality je dle Týče58 skutečnost, že organizace není jen souhrnem členských států, ale má své vlastní zájmy a vůli konstituovanou a projevovanou svými orgány s autonomním postavením (eventuálně i proti vůli některých členských států, které jsou ovšem i za této situace příslušnými rozhodnutími vázány), a především pravomoc orgánů Společenství tvořit právo, které má bezprostřední závaznost a použitelnost vůči orgánům Společenství, členským státům a jejich fyzickým a právnickým osobám a představuje samostatný a svébytný systém práva. Všechny tyto okolnosti pomáhají k větší pružnosti a efektivnosti i při regulaci na poli internetového práva. Pro lepší orientaci uvedu následující stručný přehled, kde zmíním prameny důležité pro záběr této práce – ze strukturálního pohledu (tedy podle subjektu tvorby) dělíme komunitární právo do čtyř skupin59: a) právo primární – vytvářené členskými státy („akty členských států“), patří sem zřizovací smlouvy, jakož i smlouvy na ně navazující; představují právní základ
58
Týč V. a kol. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha : Linde, 2004, s. 24.
59
Tamtéž, s. 59.
- 28 -
společenství; náleží sem i tzv. subsidiární smlouvy, což jsou mezinárodní smlouvy mezi členskými státy sjednané na půdě Společenství a pojednávající o věcech patřících do jeho kompetence; b) právo sekundární – vytvářené orgány Společenství („akty Společenství“), rozlišujeme: i. nařízení – právní normativní akt, obecně závazný jak na úrovni Společenství, tak na úrovni členských států (může tedy přímo zavazovat jak členské státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty práva (osoby); ii. směrnice – není obecně závazná jako nařízení, zavazuje jen subjekty, jimž je adresován, což jsou výhradně členské státy (předepisuje jen výsledek, jehož má být dosaženo, zpravidla ve stanovené lhůtě; způsoby dosažení takového cíle si určují státy, děje se tak změnou právních řádů za účelem jejich harmonizace); iii. rozhodnutí – je většinou individuálním aktem zavazujícím jen subjekty, jimž je adresován – to však nemusí být jen členské státy jako u směrnic, ale i jiné subjekty; kromě individuálních rozhodnutí existují i rozhodnutí s normativním dopadem (setkáváme se s nimi u egovernmentu). iv. doporučení a stanoviska – nejsou právně závazné a tudíž nejsou pramenem práva c) smíšené mezinárodní smlouvy – skupina smluv, jejichž stranou jsou kromě Společenství a jeho členů také třetí státy, např. asociační dohody; d) obecné zásady Společenství – nevytváří je žádný subjekt, vznikají zobecňováním existujících pravidel práva, nalézá je ve svých rozhodnutích především Evropský soudní dvůr; mj. to jsou základní lidská práva, zásada právní jistoty, proporcionality atd.
- 29 -
V jisté formě se můžeme s ustanoveními dotýkajícími se internetu setkat už v primárním právu, konkrétně ve Smlouvě o založení ES60. Ve svém druhém článku obecně mluví o podpoře harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje hospodářských činností a výkonnosti, a v článku 3 o sbližování předpisů pro fungování společného trhu a podpoře zřizování a rozvoje tzv. transevropských sítí. Tento široký pojem je dále rozveden v článku 154 a chápeme pod ním hranice přesahující infrastrukturu v oblastech dopravy, energií, životního prostředí a také telekomunikace, tedy přímo základ internetové sítě. V článku 157 SES jsou pak obsaženy formulace o zajištění existence podmínek nezbytných pro konkurenceschopnost průmyslu Společenství, tedy podpora dokonalejšího využívání průmyslového potencionálu v oblasti inovace, výzkumu a technologického rozvoje. Opatření v této oblasti plní významný účel pro posilování a využívání všech předností vnitřního trhu a díky tomu je internetová problematika zařazena v tzv. prvním pilíři Společenství. To mimo jiné znamená, že společné zájmy členských zemí jsou zde uskutečňovány prostřednictvím orgánů ES, tedy zejména Rady, Parlamentu, Komise a Soudního dvora pomocí instrumentů sekundárního práva, tedy směrnic a nařízení. S nimi se také na poli komunitární úpravy internetu a otázek s ním spojených setkáváme nejčastěji. Mezi nejdůležitější nařízení (nejen) z našeho úhlu pohledu patří Nařízení Rady č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, označované také jako Brusel I (donedávna ve formě subsidiární smlouvy). Obsahuje podrobná pravidla o rozhraničení jurisdikce soudů členských států a také stanoví podmínky pro uznání a výkon soudních rozhodnutí, což je mimořádně důležité zejména z hlediska vymáhání práva. Podrobněji toto nařízení a jeho vliv na internetovou realitu rozebírám v kapitole o jurisdikci a principu teritoriality. Další pro internet důležitá nařízení se týkají určování rozhodného práva – nařízení Řím II (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 864/2007)61 vstoupí v účinnost v roce 2009 a týká se harmonizace rozdílných kolizních právních norem jednotlivých členských států Evropské unie určujících rozhodné právo, které má příslušný soud aplikovat v případě sporu vzešlého z přeshraničních mimosmluvních závazkových vztahů (tzv. torts, např. vztahů vyplývajících z odpovědnosti za škodu, tedy
60
Plné konsolidované znění dostupný na http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:321E:0001:0331:CS:pdf. 61
Plné znění dostupné na
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:199:0040:01:CS:HTML
- 30 -
občanskou odpovědností za škodu způsobenou jiné osobě, škodou způsobenou vadným výrobkem nebo škodou na životním prostředí). Toto nařízení navazuje na Římskou úmluvu z roku 1980 upravující kolizní normy pro závazkové vztahy ze smluv (Římská úmluva z roku 1980 o právu rozhodném pro závazkové vztahy ze smluv62). Stěžejním bodem systému zavedeného Římskou úmluvou je takzvaná zásada autonomie vůle, která stranám umožňuje svobodně si zvolit právní předpisy, kterými se jejich smlouva bude řídit. Jak nařízení „Brusel I“, tak Římská úmluva také obsahují zvláštní pravidla na ochranu takzvaně „slabých“ stran, tj. spotřebitelů a zaměstnanců (praktické zejména při nakupování v e-obchodech)63. Podstatnou skutečností je fakt, že normy v ní obsažené jsou použitelné i vůči nesmluvním státům úmluvy (tedy erga omnes), bez nutnosti vzájemnosti. Transformace této úmluvy na pevnější a účinnější formu komunitárního nařízení trvá již značnou dobu i vzhledem k tomu, že otázka rozhodného práva je pro státy značně citlivá. Česká republika je jí vázána od roku 2005. Další relevantní evropskou úpravu nalézáme v současnosti převážně ve směrnicích. Přehled pouze těch nejdůležitějších uvedu pro lepší přehled po jednotlivých sekcích internetového práva, tak jak byly vymezeny výše. Jednou z oblastí, které ES věnuje nejvíce pozornosti je e-commerce. Směrnicí se širokým dosahem je pak Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodního styku v rámci vnitřního trhu64. Pro její důležitost pro námi sledované téma uvedu její podrobnější popis. Evropská společenství v této směrnici zvolila pro úpravu e-commerce metodu harmonizace a tam, kde ES nemají pravomoc harmonizovat vnitrostátní právo, metodu koordinace. Směrnice vytváří právní jistotu pro podnikatele i spotřebitele a má za cíl zajistit, aby i tyto služby profitovaly z principu volného pohybu služeb a svobody podnikání a mohly tak být poskytovány v celé EU (pokud jsou v souladu s právem daného členského státu). Stanoví harmonizovaná pravidla pro nezbytné oblasti jako je např. definice sídla 62
Plné znění dostupné na
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:41998A0126(02):CS:NOT 63
blíže viz EU. Applicable Law – Community Law [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://ec.europa.eu/civiljustice/applicable_law/applicable_law_ec_en.htm a Bogdan, M. Internet and Private International Law. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT Law. Brno : Masarykova univerzita, 2007, str. 33. 64
Plné české znění dostupné na na
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0031:CS:HTML
- 31 -
podnikání, uzavírání elektronických kontraktů, nevyžádané obchodní sdělení (spam), obchodní komunikace (reklama, marketing) a princip vzájemného uznávání národního práva i princip země původu (ten výrazně usnadňuje přeshraniční poskytování tzv. služeb informační společnosti65 – viz dále). V neposlední řadě upravuje odpovědnost tzv. zprostředkovatelů (což jsou především poskytovatelé internetového připojení – Internet Service Providers – ISP, webhostingové společnosti či správci online diskusí), konkrétněji pak podmínky, za kterých by tyto subjekty měly odpovídat za trvaleji umístěný („ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem“ – hosting), dočasně uložený („automaticky dočasně meziukládaných informací“ – caching) nebo jimi přenášený (carrying) ilegální materiál, týkající se zejména nedovolené pornografie, porušování autorských práv či způsobující újmu na osobnostních právech. Zmírňující zásadou je neexistence obecné povinnosti dohledu poskytovatelé služeb nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. Jinými slovy se zde vychází z předpokladu, že není rozumné požadovat od poskytovatelů, aby při vysokém počtu uživatelů a vysokém objemu uložených dat zjišťovali a posuzovali legálnost či nelegálnost veškerého obsahu uložených informací. „Je tedy z části na uživatelích samotných, a tedy především na jejich odpovědností, jaký obsah ukládají na poskytnutém serverovém prostoru. Poskytovatelé proto nemají povinnost aktivně monitorovat materiály, které jsou na jejich serverech uloženy. Pokud se však poskytovatel dozví o protiprávní povaze obsahu a neučiní veškeré možné kroky vedoucí k odstranění či znepřístupnění takovéhoto obsahu, které po něm lze požadovat, stává se odpovědným za obsah uložených informací.“66 Služby informační společnosti jsou pak v odstavci 17 preambule Směrnice popsány jako „všechny služby běžně poskytované na dálku za úhradu na individuální žádost příjemce služeb prostřednictvím elektronických přístrojů pro zpracování (včetně digitální komprese) a ukládání dat.“ Běžně jde např. o on-line noviny, databáze, finanční služby, profesionální služby, zábavu (video-on-demand), marketing a reklamu. Tato
65
blíže viz Sehnálek, D. Směrnice o elektronickém obchodu - v hledáčku princip původu. Právní fórum, 2007, č.
7, s. 241-246. 66
Matejka J. Co vlastně přinesl Zákon o některých službách informační společnosti [citováno 20. listopadu
2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/co-vlastne-prinesl-zakon-o-nekterych-sluzbach-informacnispolecnosti.
- 32 -
na první pohled široce pojatá definice, má bohužel i svoje chyby - jak poznamenává Collins67: „Komerční zprostředkovatelé těchto služeb do tohoto vymezení zapadnou bez problémů, na druhou stranu… např. poskytovatelé internetového připojení na místech jako jsou veřejné knihovny, univerzity a školy mohou z tohoto pojmu snadno vyklouznout – jejich služby nemusí být poskytovány za úhradu, na dálku nebo obojí najednou... zde pak můžou být podmínky odpovědnosti za hosting, caching nebo přenos ilegálních materiálů velmi nejasné.“ V České republice byla tato směrnice transponována Zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Stěžejní roli pro e-commerce hraje také uznávání právní závaznosti elektronického podpisu a stanovení mechanismů určených k rozvíjení jeho používání. K tomuto účelu byla vydána významná Směrnice ES č. 1999/93/EC o zásadách Společenství pro elektronické podpisy. Jak uvádí Peterka68: „Evropské společenství se v ní vydalo cestou velmi obsáhlé a všeobjímající úpravy. Směrnice stanovila pouze určité nezbytné minimum s tím, že budou následovat další kroky upravující v rámci stávajícího právního rámce např. otázku odpovědnosti za škodu, obchodování na dálku, cel a daní, dálkového zaměstnání apod… úprava v ní obsažená a praktické používání elektronických podpisů přinese výrazné zefektivnění, zjednodušení a patrně také zlevnění řady úkonů, a to doslova pro každého, státní správou počínaje, přes soukromý sektor až po jednotlivé fyzické osoby.“ Směrnice v sobě zakotvila několik základních principů jako technologickou neutralitu nástrojů zprostředkujících technické zabezpečení elektronického podpisu, existenci systému dohledu nad poskytovateli certifikačních služeb, neexistenci jakékoliv přímého či nepřímého omezení týkající se počtu poskytovalů certifikačních služeb, předpoklad rovnoprávnosti s vlastnoručním podpisem, požadavek uznávávání elektronických podpisů coby důkazních prostředků v soudním řízení atd.69 Do našeho práva byl tento předpis převeden již několikrát novelizovaným Zákonem č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu.
67
Collins, M. The Law of Defamation and the Internet – Second Edition. Oxford : Oxford University Press,
2005, s. 214. 68
Peterka, Ján. Elektronický podpis v právu ES [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://eu.juristic.cz/70586. 69
Blíže k problematice této směrnice, elektronického podpisu a virtuálních identit viz Polčák, R. Virtual
Identities and Electronic Signatures. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT Law. Brno : Masarykova univerzita, 2007, str. 43.
- 33 -
EU přijala i další předpisy pro regulaci, týkající se definice služeb informační společnosti a výměny informací o národní legislativě. Regulační rámec byl rozšířen také přijetím směrnic o peněžních institucích hospodařících s elektronickými penězi (velký vliv zde mají výše zmíněné předpisy o jurisdikci a výkonu rozsudků ve věcech občanských a obchodních v případě vztahů mezi internetovým prodejcem a zákazníkem z různých zemí), o ochraně autorských a příbuzných práv v informační společnosti a o nepřímém zdanění služeb poskytovaných elektronickými prostředky70. Předmětnými předpisy jsou např. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, Směrnice Rady 2001/115/ES o změně Směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty či Rozhodnutí Komise 2005/752/ES o zřízení Expertní skupiny pro elektronický obchod. S e-commerce do jisté míry souvisí i ochrana spotřebitelů, která je zmíněna již v článku 153 SES. Ten stanoví, že Společenství přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele přijímáním harmonizačních opatření směřujících k dotváření vnitřního trhu, prováděním činností, které doplňují politiku v oblasti ochrany zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i poskytováním odpovídajících informací, a definuje tak určitou ucelenou koncepci úpravy spotřebitelovy ochrany. Její právní formou jsou převážně harmonizační směrnice a konkrétně našeho tématu se týká zejména Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (má charakter lex generalis, tvoří pilíř všeobecné právní úpravy ochrany osobních údajů v souvislosti s jejich zpracováváním). Dalšími relevantními předpisy jsou dále Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (Směrnice o nekalých obchodních praktikách), Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, tvoří lex specialis pro elektronické komunikace) a tuto měnící nejnovější Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických
70
Businessinfo. Společná obchodní politika EU [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/spolecna-obchodni-politika-eu/1001599/.
- 34 -
komunikací nebo veřejných komunikačních sítí71. Na rozdíl od „klasické“ ochrany evropského spotřebitele, zaměřené především na jeho bezpečnost, zde vidíme jasný důraz na ochranu osobních spotřebitelových údajů. Čl. 1 posledně zmíněné směrnice požaduje „harmonizovat předpisy členských států týkající se povinnosti poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, pokud jde o uchovávání některých údajů jimi vytvořených nebo zpracovaných, s cílem zajistit dostupnost těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů …“ Toto se vztahuje na „provozní a lokalizační údaje o právnických i fyzických osobách a na související údaje, které jsou nezbytné k identifikaci účastníka nebo registrovaného uživatele“ (článek 1 odst. 2). Spadají sem tedy osobní údaje v souvislosti s přenosem služeb prostřednictvím sítí elektronických komunikací – údaje jsou vyžadovány z účetních důvodů, za účelem evidence apod.; vztahují se k podrobným informacím o čase, místu a číslech při používání pevné a mobilní telefonní služby, faxů, elektronické pošty, krátkých textových zpráv a údajů o přístupu k internetu72. Ve Směrnici nechybí ani ustanovení o dozoru, hodnocení a přístupu k údajům. Do práva ES byla tímto předpisem vnesena mnohem podrobnější úprava této citlivé problematiky a vyvolala diskuzi o nutné úrovni zásahu do oblasti základních lidských práv. Doplňuje do těchto zásad nové důrazy; na první pohled akcentuje otázky, které spadají do třetího pilíře Evropské unie (policejní a justiční spolupráce v trestních věcech), avšak na úkor pilíře prvního, který se opírá o evropské komunitární právo. Dvě výše uvedené směrnice tvořící základ pro uchovávací povinnosti elektronických poskytovatelů spadají logicky rovněž do oboru elektronických komunikací (e-communications). Do tzv. regulačního rámce zařazujeme ještě Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice), Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice), Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice). Důležitá je i Směrnice Komise č. 2002/77/ES ze 16. září 2002 o obchodní soutěži na trzích 71
Plné znění dostupné na
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:024:0009:01:CS:HTML. 72
C.H. Beck. Směrnice o uchovávání údajů (Nástroj ochrany veřejného zájmu nebo zasahování do soukromí?)
[citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.pravnizpravodaj.cz/pz/pz.nsf/lkpplainnews/28D27F61683BD9EEC12571940025C139.
- 35 -
s elektronickými komunikačními sítěmi a službami. Cílem těchto předpisů je umožnit co nejjednodušší vstup na relevantní trh, kvalitně formulovat postavení a pravomoci regulačního úřadu, cíle regulace, rozhodování včetně cenové regulace, zohledňovat zájmy a práva uživatelů sítí a služeb el. komunikací a také postupně nahrazovat oborové regulace obecně danými předpisy v oblasti obchodní soutěže. V ČR najdeme předmětnou úpravu v zákonu č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích. Co se týče duševního vlastnictví obsahuje právo Společenství poměrně rozsáhlou úpravu průmyslových, autorských a příbuzných práv. Setkáváme se s ním ve dvojím smyslu73: a) v rámci úpravy duševního vlastnictví jako takového (tzn. vzniku jednotlivých práv, jejich obsahu, trvání atd. – tedy soubor hmotněprávních, kolizních i procesních upravujících tato práva, zejména jejich udělování tj. plánovaný patent Společenství, ochranná známka Společenství aj.) b) v oblasti realizace tzv. jednotného vnitřního trhu, kde tato práva působí jako určitý regulátor, a někdy dokonce jako brzda volného pohybu zboží a volné soutěže v rámci tohoto trhu (článek 30 SES a navazující judikatura) Duševní vlastnictví je řešeno např. v příloze XVII Dohody o EHP a pro problematiku dotýkající se internetu je důležitá zejména Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES o právní ochraně databází, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví a obzvláště Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti74. Evropská společenství jejím přijetím splnila své závazky vyplývající z výše zmíněných „internetových“ mezinárodních úmluv (WCT a WPPT) sjednaných na půdě Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO). Směrnice se tak snaží v souladu s nimi stanovit, že zpřístupňování autorských děl, výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů prostřednictvím sítě internet je jejich užitím, které podléhá souhlasu příslušných nositelů práv, dále upřesnit již mezinárodně přiznané právo na rozmnožování (zejména ve vztahu k dočasným a nepřímým rozmnoženinám), a zakotvit ochranu technických prostředků k ochraně práv a ochranu informací o identifikaci práv, které jsou také 73
Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha : Linde, 2004, str. 144.
74
Plné znění na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32001L0029:CS:HTML.
- 36 -
významné pro oblast užití na internetu. Tato směrnice je, jak zmiňuje Hartmanová75, „nepochybně v oblasti ochrany autorského práva a práv s autorským právem souvisejících v Evropské unii velkým krokem k posílení této ochrany na straně jedné a k vyjasnění pravidel pro oblast užití děl a jiných předmětů ochrany v komunikačních sítích, zejména internetu, na straně druhé“. Bohužel je nutno poznamenat, že bylo ztraceno mnoho z její „průraznosti“ poměrně benevolentním systémem výjimek76. Český autorský zákon o jeden rok předběhl přijetí této směrnice, nicméně s ní byl díky probíhajícím odborným diskusím již částečně v souladu. Přesto vedly rozpory mezi nimi v roce 2005 dokonce k řízení o porušení Smlouvy o založení Evropského společenství (tzv. infringement). Novela napravující tento stav by měla být schválena co nejdříve77. E-government je oblastí, které Evropská unie věnuje mimořádnou pozornost. Podle Vitvara78 je možno informační strategii pro evropský e-government vidět ve dvou rovinách: a) jako evropskou strategii řízenou Evropskou komisí a nasměrovanou k umožnění spuštění služeb e-governmentu ve všech členských státech EU, a za b) jsou to národní strategie k formování národního e-governmentu dostupného uvnitř příslušného státu EU. Vývojem evropské strategie na úrovni EU se zabývá iniciativa IDABC (Interoperable Delivery of European e-Government Services to public Administrations, Businesses and Citizen), zřízená Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady 2004/387/ES o interoperabilním poskytování celoevropských služeb elektronické správy (eGovernment) orgánům veřejné správy, podnikům a občanům (IDABC). Hlavním úkolem IDABC je v souladu s hlavními principy EU propagovat vývoj a integraci systémů jednotlivých sektorů EU, vyvinout služby centrálního přístupového bodu online a vyvinout rámec pravidel pro vzájemnou spolupráci na evropské úrovni. V evropském kontextu totiž e-government může značně urychlit efektivitu úřadů, mít velmi pozitivní důsledky pro přeshraniční mobilitu a jednotný vnitřní trh, a mnoho odborníků ho považuje za cestu jak dosáhnout Lisabonského cíle stát se nejvíce konkurenceschopnou ekonomikou na světě, založenou na bezproblémové výměně informací a 75
Hartmanová, D. Komentář ke Směrnici 2001/29/ES. Národní knihovna – knihovnická revue, 2001, č. 4, s.
283–286. 76
Článek 5 odst. 3 písm. o) Směrnice ve stylu: “ponechte si výjimky, které už máte”.
77
blíže viz Ministerstvo kultury. Novela autorského zákona 2007 [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/vnitrostatni-pravni-predpisy/Novela_AZ_2007__info_na_web_MK.doc. 78
Vitvar, T., Mocan, A., Peristeras, V. Panevropský e-government. Convergence, 2006, č. 12, s. 10-13.
- 37 -
znalostí79. Rozvoj e-governmentu je také jedním z klíčových cílů v akčním plánu Komise „i2010“. Evropská komise již řadu let vytváří zastřešující „akční plány“ jako eEurope 2003, eEurope 2005 a nejnověji iniciativu i2010 (European Information Society for Growth and Employment – Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost80). Ta byla zveřejněna 1. června roku 2005 a představuje komplexní strategii v oblasti informační společnosti a médií81. Navazuje na Akční plán eEurope 2005, její rozsah je však ještě o něco širší. Mezi její hlavní cíle patří:
a)
dobudovat jednotný evropský informační prostor – podporou otevřeného, soutěžního a obsahově bohatého vnitřního trhu pro elektronické komunikace a digitální obsah (se zaměřením na interoperabilitu, bezpečnost, zvyšování rychlosti připojení k internetu a bohatost nabízeného obsahu);
b)
posílit inovace a investice do výzkumu v oblasti informačních a komunikačních technologií;
c)
všem přístupná informační společnost podporující růst a vytváření nových pracovních míst, lepší veřejné služby a kvalitu života.
V roce 2006 byla rozhodnutím Komise ustanovena tzv. „i2010 High Level Group“, jejímiž členy jsou zástupci členských států EU, kteří se ve svých národních státech zabývají problematikou informační společnosti a mohou zajistit koordinaci mezi vnitrostátními veřejnými orgány, a dále pozorovatelé z přistupujících zemí a EHP. Toto uskupení se zabývá strategickými otázkami politik informačních a komunikačních technologií (ICT) v souvislosti s iniciativou i2010, vytváří prostředí pro diskusi a výměnu zkušeností a působí jako poradní orgán.
79
EurActiv. eGovernment – Policy Summary [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.euractiv.com/en/infosociety/egovernment/article-117473. 80
Oficiální stránky projektu dostupné z: http://ec.europa.eu/information_society/eeurope/i2010/index_en.htm.
81
Archiv stránek bývalého Ministerstva informatiky. i2010 Evropská informační společnost pro růst a
zaměstnanost [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/micr/eu/i2010.htm.
- 38 -
2.5.3. Normativní právní akty vnitrostátního původu Normativním právním aktem je rozhodnutí, usnesení či opatření subjektu nadaného legislativní pravomocí. Jde o výsledky realizované legislativní pravomoci – pravomoci vydávat, měnit, rušit právní normy.82 Jsou typické tím, že obsahují pravidla chování obecné povahy, tzn. že se vztahují na společenské vztahy stejného druhu a neurčitého počtu. Podle povahy orgánu, který právní akt přijal mají různou právní sílu – ta je vyjádřením vlastnosti právní normy; právní norma nižší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly83. Mezi prameny českého internetového práva patří následující NPA: a) Ústava a ústavní zákony b) zákony c) nařízení vlády d) vyhlášky, směrnice, výnosy ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy
Ad a) Ústava a ústavní zákony Právními předpisy s největší právní silou jsou v české právní realitě především Ústava České republiky (ÚZ č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů), Listina základních práv a svobod (ÚZ č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů) a další ústavní zákony na ně navazující. Na úroveň ústavních zákonů jsou díky čl. 10 postaveny i mezinárodní smlouvy. V těchto nejsilnějších normativních právních aktech nacházíme základní ústavní a právní principy platné v celém právním řádu84 a samozřejmě s jistými zvláštnostmi i v internetovém právu – zásadu zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ú, čl. 2 odst. 2 LZPS), princip vše je dovoleno, co není zakázáno (čl. 2 odst. 3 LZPS) a vše je zakázáno co není dovoleno (čl. 2 odst. 2 LZPS). Zejména ve dvou posledních se projevuje výše zmíněná „smíšená“ metoda právní regulace. Dále jmenujme zásadu ochrany vlastnického práva a práv s nimi souvisejících (čl. 11 LZPS, např. v dimenzi autorského práva) aj. Tyto principy a zásady jsou 82
Harvánek, J. Teorie práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 148.
83
Vyjádření derogačního principu lex superior derogat inferiorit (norma vyšší právní síly ruší nižší), jak vyplývá
z čl. 9 odst. 1 ÚČR: „Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.“ 84
Některé jsou však platné už jen z charakteru ČR jako právního státu.
- 39 -
pak v těsné souvislosti s lidskými právy a základními svobodami – v internetové realitě jmenujme především zásadu svobody projevu a práva na informace (čl. 17 LZPS, otázka cenzury), právo na ochranu osobních údajů (čl. 10 odst. 3 LZPS), právo na ochranu soukromí (čl. 10 odst. 2 LZPS) či právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (čl. 34 LZPS). Ad b) Zákony Na přelomu tisíciletí jsme se s mírným časovým zpožděním i u nás dočkali prvních právních norem, jejichž primárním či sekundárním cílem je reagovat na existenci internetu a regulovat některé jeho právní aspekty. K současnému právnímu stavu jsou to především85: •
zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – novelizovaným zněním transponoval Směrnici EP a rady 203/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru, zpřesnil a zjednodušil proces poskytování informací s důrazem na rychlé a pro úřady méně zatěžující poskytování informací především prostřednictvím elektronické komunikace;
•
zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu – upravuje základní podmínky pro používání elektronických podpisů, kvalifikovaných časových razítek a elektronických značek;
•
zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy – stanoví práva a povinnosti správců informačních systémů veřejné správy (ISVS) a dalších subjektů, jež souvisejí s vytvářením, užíváním, provozem a rozvojem informačních systémů veřejné správy. Zákon vytváří podmínky, aby kvalitní informační systémy byly dobrým nástrojem pro výkon veřejné správy s důrazem na elektronickou komunikaci veřejné správy s občanem;
•
zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informačních službách informační společnosti – svým způsobem průlomový zákon, mj. upravuje odpovědnost poskytovatele služeb (provider) za obsah informací poskytovaných na internetu, reguluje nevyžádanou elektronickou inzerci (spam) a vymezuje problematiku informačních povinností při nákupu zboží přes internet;
85
Archiv stránek bývalého Ministerstva informatiky. Právní normy [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.mvcr.cz/micr/legislativa/normy.htm.
- 40 -
•
zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích – nahradil dosavadní zákon o telekomunikacích, transponuje do českého právního řádu evropský regulační rámec, mění pravidla regulaci trhu klasických telekomunikačních služeb, ale vztahuje se i na nové služby elektronických komunikací (kabelové televize, digitální vysílání);
•
zákon č. 110/2007 Sb., o některých opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy, souvisejících se zrušením Ministerstva informatiky – s účinností od 1. 6. 2007 bylo zrušeno Ministerstvo informatiky a jeho působnost přešla na Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obchodu (viz dále);
•
jak již bylo zmíněno výše (viz sub kap. 2.4), pro internetové právo mají velký význam právní předpisy jiných právních odvětví, zejména občanský zákoník86 a předpisy s ním související (obecná část internetového práva – subjekty práva a jejich způsobilost, spotřebitelské smlouvy, autorské právo – domény, warez), obchodní zákoník87 (úprava dnes již plně elektronicky vedeného obchodního rejstříku, často využívané fakultativní obchody např. u smluv u webhostingu), trestní zákon88 (trestní postih dětské pornografie distribuované přes internet, postih hackingu), správní řád89 (základní postupy správních orgánů) a další (blíže viz sub kap. 2.5 – Vazby internetového práva k jiným právním odvětvím).
Ad c) Nařízení vlády Vedle zákonů je nutno zmínit také podzákonná nařízení vlády, vydávaná na základě tzv. ústavního generálního zmocnění k provádění jednotlivých zákonů, jsou to zejména: •
nařízení vlády č. 503/2000 Sb., o Obchodním věstníku – tímto nařízením bylo svěřeno vydávání Obchodního věstníku Ministerstvu vnitra prostřednictvím Portálu veřejné správy, jakožto součást postupné elektronizace celého Obchodního rejstříku;
•
nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů – upravuje povinnost
86
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
87
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
88
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
89
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
- 41 -
orgánů veřejné moci zřídit e-podatelny, vybavit příslušné zaměstnance zaručenými elektronickými podpisy a zajistit odpovídajícím způsobem ochranu zpracovávaných informací; •
nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím – stanovuje povinnost subjektů (úřadů) být při poskytování informací podle ZSPI striktně vázány zákonným vymezením výše úhrady za tyto informace a vydat a zveřejnit příslušný sazebník úhrad nákladů.
Ad d) Vyhlášky, směrnice, výnosy ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy Tyto podzákonné předpisy jsou vydávány na základě výslovného zmocnění v příslušných zákonech a směřují k dalšímu zpřesnění a konkrétnějšímu provedení jejich aplikace: •
vyhláška č. 496/2004 Sb. k elektronickým podatelnám – upravuje postup, jak mají orgány veřejné moci přijímat a odesílat datové zprávy prostřednictvím elektronické podatelny;
•
vyhláška č. 326/2006 Sb., o atestačním řízení pro elektronické nástroje – obsahuje mj. ustanovení o dynamických nákupních systémech a elektronických aukcích;
•
vyhláška č. 375/2006 Sb., o postupech kvalifikovaných poskytovatelů certifikačních služeb;
•
vyhláška č. 442/2006 Sb., kterou se stanoví struktura informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umožňujícím dálkový přístup – v návaznosti na § 5 odst. 1 a 2 ZSPI, kde je stanoveno, které informace povinný subjekt zveřejňuje a také způsoby zveřejnění;
•
vyhláška č. 469/2006 Sb., o informačním systému o datových prvcích – pojednává o technických náležitostech předávání údajů do informačního systému a postupech orgánů veřejné správy při vedení, zápisu a vyhlašování datových prvků v informačním systému;
•
vyhláška č. 528/2006 Sb., o informačním systému o informačních systémech veřejné správy;
•
vyhláška č. 529/2006 Sb., o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy;
- 42 -
•
vyhláška č. 53/2007 Sb., o referenčním rozhraní - referenčním rozhraním se rozumí souhrn opatření, která vytvářejí jednotné integrační prostředí informačních systémů veřejné správy90;
•
do této kategorie můžeme dále zařadit i vyhlášky, usnesení, výnosy či směrnice jiných orgánů státní správy (či dokonce státních podniků) dotýkající se internetové problematiky např. stanoviska Úřadu na ochranu osobních údajů, dříve také Poštovní podmínky České pošty aj. Je důležité vždy rozlišit, která z nich jsou právně závazná a která mají pouze nezávaznou doporučující povahu.
2.5.4. Individuální právní akty jako pramen práva sui generis Postavení soudních rozhodnutí, jako pramene práva, je v české právní realitě složitější – jako formální pramen práva se chápou pouze v tzv. angloamerickém právním systému, kde mají schopnost „tvořit právo“. Český právní řád, jako systém kontinentálního charakteru, je za pramen práva z formálního hlediska nepovažuje. Z faktického pohledu je ovšem situace jiná. Soudní rozhodnutí, především ta, která jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, představují důležitý interpretační (výkladový) a kognitivní prostředek pro dotváření a aplikaci ostatních právních pramenů.91 S rozhodnutím soudu jako se závazným pramenem práva se ale můžeme setkat i v našich podmínkách, a to v důsledku tzv. abstraktní kontroly ústavnosti prováděné Ústavním soudem. Tou rozumíme pravomoc Ústavního soudu bez zřetele na individuální kauzu přezkoumávat a zrušit zákon či jiný právní předpis, resp. jejich jednotlivá ustanovení, dojde-li k závěru, že je v rozporu s Ústavou, ústavním zákonem či s mezinárodní smlouvou o základních právech a svobodách, která byla Českou republikou ratifikována a řádně vyhlášena (aniž by vznikl spor, založena čl. 87 odst. 1 Ú). To se děje pouze na základě podnětu v zákoně přesně vyjmenovaných subjektů – prezidenta republiky, skupiny poslanců a za určitých podmínek vláda (§ 64 odst. 1 ZUS).
90
Kosek, J. Referenční rozhraní [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.isss.cz/archiv/2003/download/prezentace/kosek_micr.pdf. 91
Zde je vhodné upozornit na aktivitu sdružení CZ.NIC, shromažďující na svých stránkách souborný přehled
judikatury z oblasti doménového práva – dostupný z: http://nic.cz/cz/domeny/soudni-rozhodnuti/ popř. na činnost serveru itpravo.cz, sdružující obecnou internetovou judikaturu dostupný z: http://itpravo.cz/index.shtml?r=13&restrict=category.......1&res_val='Judikatura'&exact=1.
- 43 -
Jedná se v podstatě o zrušení právního předpisu, pokud přezkumný orgán uzná jeho neústavnost. Takové rozhodnutí má pak normativní charakter – nejedná se zde o aplikaci práva a ústavní soud vystupuje jako negativní zákonodárce derogativně zasahující do právního řádu. Nutno podotknout, že v českém internetovém právu se tato pravomoc dosud neprojevila a na její uplatnění si budeme zřejmě muset ještě chvíli počkat. Český Ústavní soud se dosud zabýval internetem pouze okrajově a jaksi „mimochodem“ v souvislosti s výkladem prováděným při tzv. konkrétní kontrole ústavnosti92, tzn. řízení zahájených v důsledku konkrétních ústavních stížností na základě případu. Šlo o úvahy o právní povaze a rovnocennosti elektronického a papírového podání v nálezu IV. ÚS 319/05 a v poměrně zajímavé argumentaci bylo mj. judikováno, že: „Povinnost stěžovatele uvedená v § 42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů.“
2.6. Internetová etika a její vliv na chování uživatelů internetu Po popisu právních pramenů internetového práva považuji za vhodné zmínit jeden neprávní normativní systém obyčejového charakteru, ovlivňující internetovou realitu, a to internetovou etiku. Semrádová93 vymezuje obecnou etiku jako: „filosofickou disciplínu, která se zabývá problematikou morálky, morality a mravnosti, mravními aspekty vztahů mezi lidmi, vztahu k sobě samému, k zvířatům, rostlinám, věcem a hodnotám.“ Oproti tomu „Etiketa pak postihuje základní pravidla společenských kontaktů, v nichž prakticky etika vyúsťuje.“ Protože internet je využíván lidmi a lidé spolu přes internet komunikují mnohem snadněji, narostla početnost internetových lidských vztahů přímo geometrickou řadou. Už jen z toho důvodu by měly existovat určitá pravidla zohledňující tento „modifikátor“ lidské komunikace a interakce. Internetová etika (v angličtině netiquette) je tedy spíše pojmem sociologickým a psychologickým, nicméně má i některé normativní rysy. Co se týče její definice, Satrapa94 92
U konkrétní kontroly jde o rozhodování o ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci do základních práv a svobod
v individuálních případech - ústavní stížnost může k Ústavnímu soudu podat každý, podmínkou je vyčerpání všech ostatních prostředků soudní ochrany práv. 93
Semrádová, Ilona. Etika a etiketa. Hradec Králové : Gaudeamus, 1996, s. 5.
94
Satrapa, P. Netiketa [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/netiketa/.
- 44 -
pod pojmem netiketa chápe „sadu doporučení pro slušné chování v síti“. S touto definicí lze obecně souhlasit, nicméně počet těchto doporučení, pravidel i koncepcí se liší a dá se říci, že existuje tolik verzí, kolik je autorů. Hlavní cíl ovšem zůstává stejný – zachovat alespoň minimální míru lidské slušnosti a důstojnosti a zabránit tomu, aby se internet nestal doslova džunglí a nekontrolovatelným chaosem. Dle Satrapy by se jejich úplná prapodstata dala vyjádřit prostými dvěmi pravidly: 1) Adresátem sdělení je člověk. 2) Berte na něj ohled. Je však nutno podotknout, že každý si může vybrat, zda se takovými pravidly bude řídit nebo se spolehne na svou (zdánlivou) anonymitu, lidově řečeno se „utrhne z morálního řetězu“ a vystaví se snadno obejitelným trestům technického a sociálního charakteru (např. blokace IP adresy pro přístup na diskusní server či „virtuální“ odsouzení). Jedna z nejznámějších verzí je od autorky Shea95, další od Rinaldi96, jedna z nejvíce uznávaných pak tzv. Netiquette Guidelines od Hambridge (RFC 1855)97. Vždy jde ale jen o jakési „návody“, jak by se měl uživatel, ale i administrátor a moderátor v konkrétních esituacích chovat. Mnoho organizací si také vytváří své vlastní „netikety" se širším nebo naopak užším záběrem. Pro lepší představu stručně rozeberu pojetí od Hambridge. Autorka jej sice sepsala již před 13 lety, tyto principy jsou přesto čím dál více aktuální. Jejich důležitost podtrhuje i to, že jsou umístěny na serveru rfc.net – RFC je zkratka anglického výrazu „request for comments“, které se používá pro označení řady standardů a dalších textů popisujících internetové protokoly, systémy apod. Tyto dokumenty jsou oficiálně považovány spíše za doporučení, než normy v tradičním slova smyslu, přesto se podle nich řídí drtivá většina internetu98. Konkrétní text Hambridge rozdělila do tří oblastí:
a) komunikace jednoho s jedním (zahrnuje email, internet messaging) – obsahuje pravidla o neposílání řetězových či nevyžádaných emailů, dostatečné virové kontrole, 95
Shea, V. Netiquette [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.albion.com/netiquette/book/index.html. 96
Florida Atlantic University. About IRM – Netiquette [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.fau.edu/irm/about/netiquette.php. 97
Hambridge, S. Netiquette Guidelines [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://rfc.net/rfc1855.html.
98
Wikipedia. RFC [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/RFC.
- 45 -
omezení zbytečné velikosti příloh, tak aby nedocházelo k obtěžování příjemce, umírněné používání „smajlíků“ k podtržení tónu hlasu atd.;
b) komunikace jednoho s mnoha (za které jsou považovány mailing listy, interaktivní diskusní fóra) – příspěvky by měly být stručné a k věci, neodbočovat od tématu, nevkládat nevyžádanou reklamu, podepisovat se, nezasahovat do tzv. flame wars (což je doslova „označení internetové diskuse, která překročila hranice pro účastníky přínosné výměny názorů a stala se hádkou“99), zákaz padělání a zneužívání příspěvků, administrátoři a moderátoři by se měli vyvarovat zneužívání svého postavení a prošetřovat rychle a pozorně stížnosti uživatelů, měli by pravidelně informovat o plánovaných výlukách nebo údržbě atd.;
c) informační služby (výslovně zmíněny služby Gopher, Wais, WWW, ftp, telnet) – uživatelé nemají předpokládat, že jakákoli informace, kterou naleznou je aktuální a přesná (protože zdaleka ne všichni cítí odpovědnost, jako s sebou publikování informací přináší – s tím souvisí i otázka tzv. Kodexu internetové žurnalistiky100), zohlednit globální charakter internetu a tím i odlišnou kulturu a životní styl, v případě problému s jakoukoli informační službou začít s řešením nejdříve u sebe; administrátoři by měli dát jasně na vědomí co je a co není možné kopírovat, aktualizovat své informace, neuvádět odkazy na další stránky bez souhlasu, hlídat životnost informací aj.
Shea pak ve své knize Netiquette pracuje s tzv. internetovým desaterem, což jsou jednoduchá pravidla chování s obecnou platností:
1) Pamatuj, že na druhé straně je člověk. 2) Chovej se na internetu stejně slušně jako ve skutečném světě. 3) Mysli na to, v které části kyberprostoru se právě nacházíš (jiné chování si vyžaduje odborné politické fórum a jiné diskusní vlákno o telenovele). 99
Wikipedia. Flame War [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Flame_war.
100
Blíže viz např. Misantrop. Etika internetové žurnalistiky I [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.misantrop.info/590071-etika-internetove-zurnalistiky-i.php.
- 46 -
4) Respektuj čas a technické možnosti ostatních. 5) Snaž se udělat dobrý dojem (psát spisovně, souvisle). 6) Sdílej své odborné znalosti. 7) Pomáhej k prevenci a kontrole „flame wars“. 8) Respektuj soukromí jiných lidí. 9) Nezneužívej svou moc (uvědomit si odpovědnost, kterou větší moc přináší). 10) Buď shovívavý k chybám ostatních. Hurych101 pak souhrnně konstatuje, že autoři, zamýšlející se nad etikou ve vztahu k nové informační společnosti (např. Froehlich, Severson aj.) se shodují na tom, že je potřeba řešit problémy v následujících tématických oblastech:
1) respekt k intelektuálnímu vlastnictví (copyright) versus svobodný a rovnoprávný přístup k informacím pro všechny;
2) respekt k soukromí uživatelů dat a informací versus potřeby státu a různých agentur získat osobní data občanů;
3) princip srozumitelné, přesné a pravdivé prezentace dat a informací;
4) princip nepoškozování, nezneužívání a nefalzifikování dat a informací.
Přestože jsem charakterizoval internetovou etiku jako mimoprávní normativní systém, má s právem i jisté těsnější kontakty. Často totiž dochází k jejich prolínání, v případě že se oba shodují na škodlivosti určitého podobného jednání. Tehdy pak obsahují podobné normy o jeho zákazu či omezení. Tato skutečnost je patrná zejména z úpravy spamu či ochrany osobnostních práv (pomluvy, nactiutrhání atd.). „Netické“ normy přitom nejsou svázané žádnými formálními podmínkami svého vzniku, a proto jsou ve srovnání s právem nepoměrně flexibilnější a schopnější mnohem rychleji a snadněji reagovat na technologický vývoj. Chybí jim však podstatný znak norem právních, a to především účinná a efektivní vynutitelnost.
101
Hurych, J. Etika v informační společnosti. Národní knihovna, 2003, č. 1., str. 3 an.
- 47 -
2.7. Správa internetu Snahy o správu internetu se potýkají se stejným problémem jako snahy o jeho právní reglementaci – jeho obrovská dynamičnost způsobuje, že jsou jistým způsobem vždy o krok pozadu za skutečným vývojem. Navíc se lze obávat slovy Bérové102, že: "Jakmile se jakákoliv regulace připustí, nebo dojde k omezování přístupu k obsahu, tak se toho dá z různých důvodů velmi snadno zneužít.“ Přesto určitý dohled na internetu existuje, i když se dá říci, že obecná tendence směřuje spíše do správy partikulárních oblastí. 2.7.1. Mezinárodní subjekty Na mezinárodní úrovni je jedničkou mezinárodně organizovaná nezisková organizace ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers – http://www.icann.org). Byla založena v roce 1998, aby dohlížela na velké množství spíše technických záležitostí, které dříve spravovaly jiné organizace na základě smlouvy s vládou USA, například IANA aj. Jeden z hlavních úkolů ICANN je přidělování a správa doménových jmen – provádí registraci a přidělování generických domén a zároveň zastřešuje regionální organizace, které realizují registrace na jednotlivých kontinentech (ARIN, APNIC, LACNIC, RIPE NCC). Jasně jsou také vymezeny rozhodčí orgány, které mají případné spory mezi účastníky sporu o doménové jméno řešit. ICANN prostřednictvím své organizační struktury zajišťuje dohled nad dodržováním protokolárních parametrů103,104, získává informací od vlád a snaží se o koordinaci jejich veřejných opatření z hlediska souladu s mezinárodním právem a mezinárodními smlouvami, distribuuje IP adresy, zaměřuje se na vylepšování bezpečnosti a integrity internetového systému a provádí lokaci internetových jmen a adres (provozní záležitosti týkající se např. správného a spolehlivého fungování kořenového systému jmen – root name systém, spravuje záležitosti spojené s registrací a registračních služeb jako je WHOIS, analýza a alokace míst, kde hrozí potencionální nebezpečí operační nestability internetu), sdružuje správce tzv. kořenových serverů rozmístěných po světě atd. Činnost ICANN se řídí podrobnými Stanovami - Bylaws for Internet Corporation for Assigned Names
102
Bérová, D. Jednání o správě internetu skončilo v Tunisu kompromisem [citováno 20. listopadu 2007].
Dostupný z: http://www.finance.cz/zpravy/finance/56849. 103
viz Příloha č. 5 – graf zobrazující organizační strukturu ICANN, zdroj: ICANN [citováno 20. listopadu 2007].
Dostupný z: http://www.icann.org. 104
Wikipedia. ICANN [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://en.wikipedia.org/wiki/Icann.
- 48 -
and Numbers105. Přes snahy států jako je Indie a Čína o podřízení této organizace pod OSN nebo jinou mezinárodní organizaci spadající pod systém OSN, a proklamace o mezinárodním charakteru ICANN, je v této organizaci stále cítit silný vliv USA, uplatňující nyní již spíše morální nárok země, která z velké části stála za vznikem internetu a jeho rozvojem. To je částečně vyjádřeno i kalifornským sídlem této neziskové organizace.
2.7.2. Správa českého internetu Počátky vůbec nějaké konkrétní státní správy na úseku českého internetu se datují zhruba do roku 1996, kdy byl zákonem č. 272/1996 Sb. zřízen Ústav pro státní informační systém (ÚSIS)106. Je třeba říci, že šlo nejdříve jen o velmi úzký okruh internetových otázek, zde konkrétně o snahy o budování tzv. státního informačního systému, tedy dá se říci, že rodící se oblasti e-governmentu. ÚSIS převzal kompetence v oblasti budování státního informačního systému od bývalého Ministerstva hospodářství ČR a Úřadu vlády ČR. Bohužel neměl přesně vymezeny žádné konkrétní kompetence (plánovaný zákon, který by mu je přiřkl, nebyl poslaneckou sněmovnou schválen). Jeho činnost byla omezena v podstatě jen na rovinu nezávazných studií. V roce 1998 pak vznikla na základě vládního usnesení Rada pro státní informační politiku, úzce spolupracující s ÚSIS (a později s ÚVIS mj. na tzv. „Koncepci budování informačních systémů veřejné správy“107). Nutno říci, že kontroly provedené v ÚSIS, ať už Nejvyšším kontrolním úřadem, ministerstvem financí, či Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, konstatovaly zásadní porušení zákonů a instituce musela platit četné pokuty. Změna nastala v roce 2000, kdy Parlament České republiky přijal zákon. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a změně některých dalších zákonů. Tímto předpisem byl zřízen Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS) a jasně vymezena jeho působnost v dané oblasti. Vedle nových kompetencí na něj přešla působnost dosavadního Úřadu pro státní informační systém, který byl zrušen. ÚVIS byl charakterizován jako
105
ICANN. Bylaws for ICANN [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.icann.org/general/bylaws.htm. 106
ISVS. E-government – strategické dokumenty (1. díl) [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.isvs.cz/e-government/e-government-strategicke-dokumenty-1-dil.html. 107
ISVS - ÚVIS. Návrh koncepce budování ISVS 1999 [citováno 25: října 2007]. Dostupný z:
http://www.isvs.cz/user_data/zpravodajstvi/obrazky/File/ISVS-eCesko2006/UVIS-Koncepce-ISVS-1999.pdf.
- 49 -
„ústřední správní úřad pro vytváření a rozvoj informačních systémů veřejné správy“108 a byla mu uložena celá řada povinností, plněných ve spolupráci s orgány veřejná správy, např. zajišťování tvorby standardů v informačních systémech, stanovování referenčních rozhraní, vytváření a správa portálu veřejné správy. Plnil také řadu koncepčních a koordinačních funkcí v oblasti veřejných informačních systémů. Měl svěřeny i některé kontrolní funkce a byl oprávněn ukládat opatření k nápravě nedostatků včetně sankcí. Ve stejném roce byla zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů upravena působnost Úřadu na ochranu osobních údajů, hlídající neoprávněné zasahování do soukromého a osobního života občana neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů, které je čím dál více narušováno především vlivem rozvoje informačních technologií109. Za určitý zlom můžeme označit rok 2003, kdy přeměnou ÚVIS a převzetím dalších kompetencí patřících dosud do působnosti Ministerstva dopravy a spojů ČR (telekomunikace, pošta) a Úřadu pro ochranu osobních údajů (elektronický podpis), vzniklo110, poprvé jako samostatný orgán mající na starost širší internetovou správu, samostatné Ministerstvo informatiky České republiky (MI), jako ústřední orgán státní správy pro informační a komunikační technologie, telekomunikace a poštovní služby. Jeho úkolem byla zároveň koordinace rozvoje elektronické veřejné správy a e-governmentu v České republice111. Mezi priority patřila příprava rámcové legislativy vymezující fungování již zmíněného e-governmentu, elektronizace agend veřejné správy rovná soutěž a liberální trh v českých telekomunikacích, rozvoj elektronického obchodu, podpora počítačové gramotnosti a efektivní a moderní pošta112. Je otázkou k odborné debatě, nakolik se tyto priority a cíle skutečně podařilo za dobu působení ministerstva realizovat. Jeho nevýhodou byla poměrně 108
Informační centrum pro mládež. Úřad pro veřejné a informační systémy [citováno 20. listopadu 2007].
Dostupný z: http://www.icm.uh.cz/str/obcanastat/obcan-a-urady/urad-pro-verejne-informacni-systemy. 109
Např. v případě obchodních sdělení učiněných zejména elektronickou poštou, telefonem nebo faxem – tzv.
spam dle ZSIS, blíže viz Úřad na ochranu osobních údajů. Úřad [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=top&mid=01&u1=&u2=&t=. 110
Na základě změny kompetenčního zákona (zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních
orgánů státní správy České republiky). 111
Archiv stránek bývalého Ministerstva informatiky. O ministerstvu [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.mvcr.cz/micr/ministerstvo/default.htm. 112
Citace tehdejšího ministra Vladimíra Mlynáře na tiskové konferenci po jednání vlády dne 18. 9. 2002, kdy
byl citovaný vládní návrh jednomyslně schválen.
- 50 -
slabá pozice vůči ostatním ministerstvům, jeho „mladost“ a také poměrně malá velikost. Svou velikostí, co do počtu úředníků i rozpočtu, bylo srovnatelné spíše s odborem na jiném ministerstvu113. Na svém kontě pak mělo řadu úspěchů i vyložených proher. Mezi jeho nejvýznamnější počiny patří nepochybně příprava a prosazení nového zákona o elektronických komunikacích (představoval zásadní změnu v celém tuzemském sektoru elektronických komunikací a jeho podstatou bylo převzetí nového regulačního rámce EU do naší legislativy) a fungování Portálu veřejné správy (funguje od roku 2003 a je stěžejním nástrojem řady agend e-governmentu, bez ohledu na aféru spojenou s financováním jeho provozu )114. Z úspěšných legislativních projektů lze dále zmínit zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a novely dalších významných e-zákonů (zejména novela zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů). Úspěšně také uspořádalo vztahy se správcem národní domény, sdružením CZ.NIC, prostřednictvím společného Memoranda Ministerstva informatiky České Republiky a sdružení CZ.NIC o správě národní domény CZ. Z neúspěchů stojí za zmínku např. ztroskotání tzv. Národní broadbandové strategie (tj. koncepční dokument sjednocující strategii vlády v oblasti informační společnosti a telekomunikací, operující s neuskutečněným „Národním broadbandovým serverem“ jako centrem oficiálních informací o rozvoji broadbandu v ČR – broadband je jeden z nejčastějších způsobů připojení k internetu ve světě), aféry kolem projektů, žádajících o příspěvek z Broadbandového fondu, již zmíněné neprůhledné financování Portálu veřejné správy a další. Bez ohledu na to z jakých důvodů (oficiálně kvůli slabému postavení mezi ostatními resorty a těžkému prosazování svých plánů a projektů, ve skutečnosti to vypadá, že spíše kvůli politickým tlakům115) a názory odborníků, bylo s platností od 1. 1. 2007 Ministerstvo informatiky zrušeno a jeho dosavadní kompetence přešly na:
113
Peterka, J. Ohlédnutí za zanikajícím ministerstvem informatiky [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://www.zive.cz/default.aspx?article=135620. 114
Blíže viz Archiv článků a přednášek Jiřího Peterky. Kauza „5,5 roku pro Vladimíra Mlynáře“ [citováno 20.
listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.earchiv.cz/i_mlynar.php3. 115
, blíže viz Vojtěch Kment. Zrušit či nezrušit Ministerstvo informatiky [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný
z: http://www.lupa.cz/clanky/zrusit-ci-nezrusit-ministerstvo-informatiky.
- 51 -
-
Ministerstvo vnitra ČR – oblast e-governmentu, informačních systémů veřejné správy a elektronického podpisu;
-
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR – oblast elektronických komunikací a poštovních služeb;
-
Ministerstvo pro místní rozvoj – oblast veřejných dražeb.
Současně byl usnesením vlády č. 293 z 28. 3. 2007116 zřízen poradní orgán – tzv. Rada vlády pro informační společnost (RIS), jejímž cílem je zastřešení a koordinace spolupráce s ústředními správními úřady a institucemi zabývajícími se problematikou informačních a komunikačních technologií a rozvoje e-governmentu, a definování a formulování strategií, cílů a politik vlády v oblasti informační společnosti. V jejím čele stojí předseda vlády ČR, činnost řídí tříčlenný řídící výbor složený z premiéra, ministra vnitra a ministra financí, a dalšími členy jsou odborní zástupci ústředních orgánů státní správy, odborní zástupci asociace krajů a svazu měst a obcí, popř. další odborníci (podobný systém funguje ve Velké Británii a dříve v Rakousku). Je otázkou zda tyto reformy jsou správným a efektivním krokem. Aktivita je nyní v podstatě přenesena na řídící výbor a záleží jen na jejich osobních preferencích, jak se bude internetová situace dále vyvíjet. Prozatím se zdá, že jejich úsilí je nasměrováno hlavně na e-government117 a ostatní oblasti víceméně stagnují. Je nasnadě, že tato neklidná situace internetu rozhodně neprospívá, neboť v atmosféře neustálých změn a nejistoty je nemožné vytvořit, natož realizovat, jakoukoli déletrvající a úspěšnou koncepci jeho rozvoje. Pro úplnost je vhodné zmínit i nestátního správce tzv. doménových jmen, a to zájmové sdružení právnických osob CZ.NIC, z. s. p. o. (http://www.nic.cz), založené v roce 1998 předními poskytovateli internetových služeb (ISP), tedy soukromými firmami. Jeho hlavní činností je provozování registru doménových jmen s příponou „.cz“, zabezpečení provozu domény nejvyšší úrovně CZ a osvěta v oblasti doménových jmen. Od roku 2003 funguje doména „.cz“ v tzv. decentralizované správě, což znamená, že samotný CZ.NIC se pouze stará o funkčnost systému domény, avšak prodej domén druhého řádu koncovým uživatelům provádějí jiné komerční subjekty – tzv. akreditovaní registrátoři, s nimiž má sdružení 116
Plné znění dostupný z:
http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/WebGovRes/65F31FD6780612DCC12572AC0045F384?Op enDocument. 117
Blíže viz Jana Malíková. Koncepce e-Governmentu – eGON úřaduje s Vámi a za Vás [citováno 20. listopadu
2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/zpravy/2007/isss07/tz_egon.html.
- 52 -
uzavřenou smlouvu. Prostřednictvím nich se také provádí veškeré změny a administrativní záležitosti118. V současné době má již více než 50 členů, kteří se organizují do Komory registrátorů, Komory ISP a Komory držitelů doménových jmen. Organizační strukturu tvoří Kolegium, Představenstvo a Dozorčí radu. Vztah se státem je upraven ve výše zmíněném „Memorandu Ministerstva informatiky České Republiky a sdružení CZ.NIC o správě národní domény CZ“. Jak mnohoznačně vysvětluje Bérová119: „Toto Memorandum zavazuje správce národní domény ke spolupráci se státem a na druhou stranu mu dává jistotu, že pokud bude svoji práci vykonávat dobře, stát nebude usilovat o převedení správy internetu a domény .CZ na jiný subjekt.“ Česká republika se tímto stala jednou z prvních zemí, které formálně upravily vztah mezi státem a tím, kdo provoz internetu a národní domény zajišťuje. Podobnou dohodu uzavřela se svým správcem národní domény např. nizozemská vláda (vztahy mezi státem a správcem národní domény se ve světě pohybují od naprosté nezávislosti správce – Německo, po přímé vlastnictví národní domény státem – Norsko).
118
Wikipedia. CZ.NIC [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/CZ.NIC.
119
Bérová, D. Projev na tiskové konferenci při podpisu Memoranda o spolupráci státu a sdružení CZ.NIC. In
Dočekal, D. CZ.NIC to má jisté, Internet bude fungovat i v krizi [citováno 20. listopadu. 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/cz-nic-to-ma-jiste-internet-bude-fungovat-i-v-krizi/.
- 53 -
III. „Dlouhoruká“ (long-arm) jurisdikce a použití principu teritoriality na internetu V současné právní realitě (a při určování jurisdikce) se zcela běžně setkáváme s právními vztahy, které mají v některém svém prvku vztah k zahraničí. Tyto pak charakterizujeme jako právní vztahy s mezinárodní (zahraničním) prvkem. Takové situace jsou podle Kučery120 dány zejména tehdy, jestliže je vztah k zahraničí u: a) subjektu právního vztahu (účastník právního vztahu je cizí státní příslušník, bydlí v zahraničí, právnická osoba byla založena podle cizího práva nebo má sídlo v zahraničí) b) skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu (nastala nebo má nastat v zahraničí; může jít o právní úkon nebo jinou událost nebo chování účastníka, jež je předmětem právního vztahu); c) předmětu právního vztahu (jde o nepřímý předmět právního vztahu, tj. věci, práva a nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků právního vztahu, je-li tento předmět umístěn v cizině nebo jinak lokalizován či vázán na oblast cizího státu nebo ho má být dosaženo v cizině; d) právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu, jestliže se tento vztah (základní, hlavní) řídí cizím právem.
Při řešení takového případu s mezinárodním rozměrem je nejprve potřebné jednoznačně stanovit rozsah působnosti národních právních řádů. Přesněji jde o potřebu zjištění práva, které na danou situaci dopadá a státu, jehož orgán je oprávněn k jeho autoritativní aplikaci, tj. uplatnění své jurisdikce. V prostředí internetu patří jurisdikce mezi otázky s největší důležitostí, ale také s největší složitostí a rozdílností přístupů.
3.1. Pojem působnosti Jeden z nejdůležitějších pojmů, s kterým se při posuzování jurisdikce setkáváme, je „působnost právních norem“. Samotnou definici působnosti můžeme vymezit jako rozsah realizace a aplikace právní normy121. Známe čtyři dimenze působnosti právních norem, a to: 120
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 17.
121
Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007, s. 68.
- 54 -
a) osobní působnost; b) časová působnost; c) věcná působnost; d) místní působnost.
Ad a) Osobní působnost – objasňuje, na které osoby platí právní norma; je založena na principu rovnosti před zákonem a při jejím řešení je třeba zohlednit následující: -
zda platí vnitrostátní právní norma pro cizí státní příslušníky a pro vlastní státní příslušníky v cizině;
-
jak široké skupině subjektů je právní norma určena, případně podle jakých kritérií se tyto subjekty určují (např. povolání, státní občanství, věk), avšak v kontextu se zákazem diskriminace plynoucím z čl. 3 odst. 1 LZPS;
-
na které osoby se vztahují tzv. imunity a exempce;
-
v kontextu internetu je stěžejním problémem zejména identifikace osoby, neboli označení, díky kterému může na síti vystupovat jako právní subjekt; zajímavá je v tomto směru také debata o tzv. virtuálních identitách umělých „bytostí“ (např. elektronických agentů či robotů, obstarávajících různé ecommerce služby), neboť jak uvádí Harding: „Teoretická diskuse odkrývá možnost přiřknutí právní subjektivity i neživým entitám umístěným v kyberprostoru.“122;
Ad b) Časová působnost – souvisí s platností a účinností právního předpisu, s možností retroaktivity (zpětné účinnosti) a s intertemporalitou právní normy (přechodných ustanovení právního předpisu);
Ad c) Věcná působnost – týká se skutkové charakteristiky případů, které právní norma (jejich souhrn, tedy právní institut) upravuje; je dána předmětem, na který působí (věcnou problematikou, která je normou upravena);
Ad d) Místní působnost – také prostorová, či teritoriální; řeší otázku, kde lze konkrétní právní normu použít z pohledu místa – tedy na jakém území právní norma platí, resp. je účinná, popř. 122
Harding, Ch. Identity and Legal Personality in Cyberspace. In Sborník konference „Kyberprostor 2005“,
Brno : Masarykova univerzita, 2006, s. 21.
- 55 -
v jaké míře platí a je účinná nad a pod tímto územím. Výchozí je skutečnost, že stát může upravit či regulovat v této sféře vztahy pouze na svém území, pokud mezinárodní smlouvou není stanoveno jinak123 - základním a výchozím principem pro aplikaci vnitrostátního práva proto je
i.
princip teritoriality – platí primárně a v souladu s ním stát reguluje a vykonává svou pravomoc nad osobami a věcmi nacházejícími se na jeho území; jak zmiňuje Rozehnalová: „Princip teritoriality vychází z toho, že rozhodným je určité místo – tímto kritériem bývá bydliště, sídlo, poloha nemovitosti nebo vůbec majetku, místo protiprávního úkonu, pouhá přítomnost osoby apod.“124 Pokud na danou věci dopadá jurisdikce dvou a více států, dochází k tzv. pozitivnímu jurisdikčnímu konfliktu a žalobce si pak většinou může sám určit stát, k jehož příslušnému orgánu návrh podá – tato volba ovšem může mít značný vliv na výsledek řízení, protože díky této volbě se použijí i kolizní normy fóra a podle toho je určeno rozhodné právo, kterým se bude daný právní vztah řídit (dochází k jevu zvanému „forum shopping“). Výjimečně může dojít i k tzv. negativnímu konfliktu, kdy na danou věc neuplatňuje jurisdikci žádný stát – tento jev se řeší většinou zvláštním vnitrostátním ustanovením nebo mezinárodní smlouvou. Velmi významný je zde také pojem exteritoriality, kterou chápeme jako situaci, kdy stát nárokuje exteritoriální účinky pro své právo, případně připouští aplikaci cizího práva na svém území (použití právní normy mimo území státu, jehož právního řádu je součástí); principy, kterými bývá zdůvodněno toto chování, jsou tedy v jisté konkurenci k teritoriálnímu principu, popřípadě je tento jimi modifikován, jsou to:
ii.
princip personality – aplikace práva mimo území státu je odůvodněna státní příslušností - u fyzických osob institutem státního občanství (lex patriae, občané se musí řídit i v cizí zemi právním řádem svého státu; při kolizi právních
123
Rozehnalová N. Právo mezinárodního obchodu. Praha : Aspi, 2006, s. 125.
124
Rozehnalová, N., Týč, V., Novotná, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova
univerzita, 1998, s. 170.
- 56 -
řádů se uplatní tzv. kolizní normy či přímá metoda sjednaná mezinárodními smlouvami) – v současnosti sledujeme posun od kritéria státní příslušnosti k angloamerickému pojmu domicil (lex domicilii), především ve smyslu „bydliště“ dotyčné osoby či „trvalého pobytu“; - u právnických osob existuje několik doktrín (inkorporační princip, princip sídla, popř. teorie kontroly - USA), u velkých nadnárodních společností se někdy provádí výběr tzv. delokalizovanými kontrakty Tzv. pasivní princip personality pak dovoluje ochranu vlastních státních příslušníků před útoky namířenými proti nim a je úzce spjat se zásadou ochrany -
iii.
princip ochrany (protective principle) – používá se pro ochranu jednání poškozující národní bezpečnost (takové činy, které směřují proti zvlášť důležitým vlastním zájmům státu);
iv.
princip universality – znamená použití práva státu na závažné činy, které nemusí mířit proti vlastním zájmům státu a není možno použít zásadu ochrany; jde o akty typu pirátství, mezinárodní terorismus, únosy a závazek ke stíhání takových činů vyplývá z mezinárodní spolupráce mezi státy;
v.
princip účinků (tzv. doktrína účinků, effects doctrine) – exteritoriální aplikace veřejného práva se připouští, pokud jednání, na které se aplikuje, má účinky na území dotčeného státu (používáno především ES a USA v oblasti soutěžního práva; některé státy ovšem vyžadují podstatně užší kontakt jedince a daného území).
V soukromém právu se dle MOK v Paříži se s exteritorialitou můžeme nejčastěji setkat v oblasti regulace obchodní soutěže, bankovnictví, cenných papírů a devizových kurzů, exportní kontroly a námořní dopravy. S řešením teritoriality se samozřejmě setkáváme i ve veřejném právu, a to v oblasti trestního práva mezinárodního – vlastní pravidla o místní působnosti jsou zde zpravidla obsažena přímo v trestních zákonech příslušných států, jejichž pravidla můžou mezinárodní smlouvy buď rozšířit nebo zúžit.
- 57 -
3.2. Jurisdikce a rozhodné právo Na tomto místě je vhodné provést poznámku, jak bývá někdy pojem jurisdikce chápán. Zatímco v angloamerické oblasti používá jednoduchý termín jurisdiction a francouzština pojem compétence (compétence internationale ve smyslu mezinárodní pravomoci a compétence interne ve smyslu příslušnosti), české názvosloví je v tomto směru přesnější a výstižnější. Jak uvádí Rozehnalová: „Mluvíme zde o tzv. mezinárodní pravomoci tuzemských soudů ve věcech s mezinárodním prvkem, kterou chápeme jako jejich pravomoc ve vztahu k cizině… pravomocí v civilním právu procesním rozumíme souhrn oprávnění, která zákon přiznává určitým orgánům (např. soudům) jako orgánům státu, tedy provádění řízení a rozhodování určitých věcí…u civilní věci s mezinárodním prvkem…zjišťujeme mezinárodní pravomoc tuzemských justičních orgánů, tedy okruh věcí s mezinárodním prvkem, které má tuzemský orgán rozhodovat.“ Dále popisuje rozdíl mezinárodní pravomocí a příslušností: „Je-li dána mezinárodní pravomoc tuzemských orgánů a v jejím rámci pravomoc např. soudů, zbývá určit příslušnost, tedy specifikovat konkrétní soud, který se bude danou věcí zabývat…dále se již pohybujeme výhradně v právu vnitrostátním. Příslušnost soudu tedy znamená vymezení působnosti mezi jednotlivými tuzemskými soudy navzájem… proto pojem mezinárodní příslušnosti zásadně nemá smysl.“125 Z toho zmiňuje dvě výjimky ve formě prorogačních smluv (pokud tato smlouva směřuje k určení konkrétního soudu) a mezinárodních dohod upravujících pravomoc (které ve výjimečných případech mohou rovněž určit konkrétní soud). Je zdůrazněno, že pravomoc je předpokladem příslušnosti, ale nic nebrání tomu, aby určení bylo provedeno najednou. V tomto případě lze tedy mluvit i o mezinárodní příslušnosti. Také upozorňuje, že: „v nauce mezinárodního práva soukromého, resp. procesního se někdy pojmu mezinárodní příslušnost přisuzuje zcela jiný smysl, a to v souvislosti s posuzováním pravomoci orgánů cizího státu podle jeho předpisů.“ Toto pojetí Rozehnalová nesdílí, nicméně pokud nebude uveden opak, budu pro účely této práce pojem „příslušnost“ používat převážně ve významu jurisdikce, tedy mezinárodní pravomoci. Dále je potřeba oddělit otázku jurisdikce a otázku řešení rozhodného práva. Pokud soud řeší otázku jurisdikce, pak posuzuje zda je vůbec oprávněn o případu rozhodovat. Pokud dojde k negativnímu názoru, vydá rozhodnutí o nepříslušnosti a věc tím pro něj končí. Při pozitivní odpovědi postoupí k dalšímu kroku, a to stanovení rozhodného práva, které bude na
125
Rozehnalová, N., Týč, V., Novotná, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova
univerzita, 1998, s. 166.
- 58 -
daný případ aplikováno pomocí kolizních nebo přímých norem. Obě otázky spolu velmi úzce souvisí, avšak nejsou totožné a je potřeba mezi nimi důsledně rozlišovat. Jejich blízkost vyjadřují i mnohdy podobní hraniční určovatelé, což jsou skutečnosti významné pro daný druh právních vztahů nebo otázek označených v rozsahu kolizní normy, která rozhoduje o určení (výběru) práva, jehož se má použít pro jejich úpravu126, ale jsou většinou použity i v předpisech určujících kritéria pro posouzení jurisdikce. Tyto objektivní skutečnosti jsou úzce navázány na výše popsaný pojem mezinárodního prvku a řadíme k nim:
-
lex patriae – tedy státní příslušnost účastníka;
-
lex loci domicilii – místo bydliště účastníka (v současnosti sledujeme trend uplatňování tohoto hraničního určovatele na úkor státní příslušnosti);
-
lex loci incorporationis – právní řád, podle kterého byla založena právnická osoba;
-
lex loci actus – místo, kde byl učiněn právní úkon ve formě: i. lex loci conclusionis contractus (místo uzavření smlouvy), ii. lex loci delicti (místo protiprávního úkonu – deliktu), iii. lex loci delicti commissi (místo události zakládající nárok na náhradu škody) nebo iv. lex loci damni infecti (místo vzniku škody)
-
lex loci solutionis – místo plnění;
-
lex rei sitae – poloha věci (především u věcí nemovitých);
-
lex causae – právní řád, jímž se řídí základní právní vztah;
-
lex electa – také lex voluntatis, shodná vůle subjektů, kterým právem se má řídit jejich právní vztah (bývá podhoubím pro jev zvaný „forum shopping“);
126
Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 111.
- 59 -
-
lex fori – místo sídla úřadu nebo soudu, který vede řízení.
V trestním právu se z důvodu jeho důležitosti pro stát otázky jurisdikce a rozhodného práva zásadně neoddělují a pokud soud zjistí (podle výše uvedených principů, v České republice vyjádřených v §§ 17 – 22 TrZ), že řešení příslušné věci spadá pod jeho kompetenci, rozhodne vždy podle práva svého státu, tedy lex fori. V soukromém právu je situace jiná – zde soudy, po zjištění své příslušnosti, aplikují právní řád určený podle výše uvedených hraničních ukazatelů (týká se pouze hmotněprávních norem – zásadou je, že soud vždy jedná podle procesních norem lex fori). Relevantní právní úprava byla v České republice obsažena dříve v Zákonu o mezinárodním právu soukromém a procesním127 (dále ZMPS), nyní v rámci EU pro závazky ze smluv v Římské úmluvě pro právo rozhodné pro smlouvy z roku 1980128 („Řím I“) a pro závazky z nesmluvních závazkových vztahů do 11. července 2009 v poměrně stručném § 15 ZMPS, poté vstoupí v účinnost složitější úprava v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 864/2007 (nařízení Řím II129).
3.3. Jurisdikce na internetu Dá se říci, že internet je se svým globálním charakterem pro případy s mezinárodním rozměrem přímo předurčen, přestože jakékoliv hranice jsou na internetu spíše „virtuální“. Navíc fyzické umístění jednotlivých částí internetové infrastruktury, přes které se „přenos“ uskutečňuje, je pokaždé víceméně náhodný. Výsledkem internetových transakcí tak často bývají kolidující či protichůdná tvrzení o jurisdikci odlišných národních právních řádů na různá jednání stran v různých fázích právního vztahu. Důležitou věcí je také správně rozpoznat a právně klasifikovat vlastní činnost odehrávající se na internetu. Jak uvádí Bogdan: „Někteří považují inzerci na webové stránce za srovnatelné se zasíláním zpráv do všech zemí, z kterých může být k této webové stránce přistoupeno, jiní chápou takovou
127
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.
128
Plné znění dostupné na
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:41998A0126(02):CS:NOT 129
Plné znění dostupné na
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:199:0040:01:CS:HTML
- 60 -
informaci za obecně nezaslanou, ale spíše „vyzvednutou“ osobou, která se pohybem po internetu virtuálně nachází v zemi původu www stránky.“130 Tyto kolize a nejasnosti pak mohou subjekty při vzájemných stycích od používání internetu odrazovat či přímo svádět k úmyslnému porušování zákonů pod dojmem beztrestnosti takového jednání. Tato představa je ovšem mylná, protože jak zmiňuje Reed: „Základní stavební složky kyberprostoru – člověk, počítačové a komunikační vybavení přes které je jednání mezi stranami uskutečňováno, všechny tyto jevy mají svou reálnou fyzickou existenci ve skutečném světě, a spadají tak pod jeden nebo více právních řádů.“131
3.4. Princip teritoriality a internet Jak již bylo zmíněno, princip teritoriality znamená zásadu, podle níž se státní moc a právo určitého státu vztahují na všechny, kdo na území tohoto státu pobývají. Uplatňuje se ve všech moderních státech a jeho narušení bývá vnímáno jako zásah do suverenity státu, nejde-li o exempce poskytované na základě vzájemnosti (např. diplomatická imunita)132. Tento princip současně zakazuje státům vykonávat jurisdikci za svými hranicemi, s několika výjimkami, do kterých patří princip personality, princip ochrany, princip univerzality a princip (doktrína) účinků. S příchodem internetu je tradiční „nadvláda“ primárního principu teritoriality významně modifikována a otřesena. Jak zmiňuje Kohl: „Problematické je především zodpovědět, jak dostatečnou intenzitu musí mít určitá skutečnost, abychom o ní mohli říci, že se udála na teritoriu určitého státu a vztáhnout tak na ni jeho jurisdikci na základě teritoriálního principu.“133 Tato otázka byla ovšem řešena již dávno před příchodem internetové sítě, jak můžeme vidět na případu Lotus z roku 1927. Francouzský parník se díky chybě posádky srazil na volném moři s tureckým plavidlem a následkem bylo několik tureckých obětí. Poté došlo k tzv. pozitivnímu konfliktu místní působnosti, kdy francouzská i turecká strana si nárokovaly rozhodování o potrestání viníků, tedy uplatnění své jurisdikce. 130
Bogdan, M. Internet and Private International Law. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT law (selected
issues). Brno : Masarykova univerzita, 2007, s. 21. 131
Reed, Ch. Internet Law – Texts and Materials Second Edition. Cambridge : University Press, 2004, s. 218.
132
Seznam Encyklopedie. Princip teritoriality [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z:
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/85290-princip-teritoriality. 133
Kohl, U. Eggs, Jurisdiction and the Internet. International and Komparative Law Quarterly, 2000, č. 52, str.
571.
- 61 -
Tato byla nakonec přiřknuta Turecku, neboť Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti rozšířil tradiční pojetí principu teritoriality, spočívající v „nutnosti“ fyzické přítomnosti viníka či nutnosti spáchání předmětného činu na území daného státu, položením důrazu na požadavek tzv. podstatného účinku (zde smrti tureckých příslušníků). Francouzská posádka se v době incidentu sice nacházela na „fiktivním“ francouzském území (francouzské lodě), avšak jak judikoval Stálý dvůr: „provinění, spáchaná na území jednoho státu, je přesto nutno posuzovat za spáchané na takovém státním území, na kterém došlo k naplnění některého jeho podstatného znaku, především tam, kde se projevily jeho účinky.“ 134 Tento případ patří mezi klíčové judikáty týkající se teritoriálního principu – znamenal začátek nástupu nové koncepce, tj. doktríny účinků. Tato se naplno projevila v 70. a 80. letech 20. století, především díky rozhodnutím soudů USA, týkajících se nekalé soutěže (dnes spíše z důvodu ochrany před terorismem či z politických důvodů)135 – jurisdikce je zde vztažena na nekalosoutěžní jednání, ke kterému došlo mimo území USA, avšak mající podstatný, přímý nebo i jen předvídatelný „ekonomický“ účinek zejména na americký zahraniční obchod. Přes velkou kritiku došlo postupně k převzetí této praxe zejména v rámci ES. Vzhledem k charakteru internetu se dalo víceméně očekávat, že podobný přístup bude aplikován i ve sporech jeho se týkajících. Jak uvádí Kohl136: „Doktrína účinků je jakoby přesně šitá na míru online prostředí, kde účinky jakékoliv činnosti jsou prima facie územně neomezené, a hlavně, kde účinky jsou často jediným pojítkem mezi územím, kde došlo k jejich projevení, se zahraničním jednáním či jednajícím, který je způsobil.“ Jeden z prvních případů, 134
Permanent Court of International Justice. The Case of the S.S. „Lotus“ [citováno 20. listopadu 2007].
Dostupný z: http://www.worldcourts.com/pcij/eng/decisions/1927.09.07_lotus/. 135
Zajímavý případ v této souvislosti uvádí Rozehnalová: „Americká vláda zakázala v souvislosti se
západoevropsko-sovětským obchodem týkajícím se dodávek technologií a součástek na ropovod dodávku všech přístrojů, které spočívají na americké technologii a slouží dodávkám ropy a plynu… byl vydán i zákaz personální, kdy zákaz vývozu zboží se vztahoval i na americké státní příslušníky a na v USA založené kapitálové společnosti a jimi kontrolované společnosti a podniky, nezávisle na místu jejich zřízení či sídlu. Zákaz byl spojen s trestními sankcemi. Řada sporů byla vyvolána na území ES, např. v případu Sensor se jednalo o situaci, kdy se nizozemská dceřiná společnosti americké firmy zavázala francouzské firmě k dodávkám zboží určeného pro sibiřský ropovod. Nizozemský soud přiznal kupujícímu nárok na plnění a konstatoval porušení mezinárodního práva ze strany americké vlády. Z pohledu firem se zde jednalo o těžkou situaci – při realizaci jedné či druhé varianty vždy porušují některý z právních řádů.“ Blíže viz Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha : ASPI Publishing, 2006, s. 127. 136
Kohl, U. Eggs, Jurisdiction and the Internet. International and Komparative Law Quarterly, 2000, č. 52, str.
575.
- 62 -
při kterém bylo využito této doktríny, byl People v World Interactive Gambling Corp137. V New Yorku je poskytování sázek obecně vázáno na nutnost úředního povolení. Soud státu New York následně pravomocně zakázal společnosti ze státu Antigua poskytovat možnost přístupu newyorským občanům k jejímu serveru s hazardními hrami (navíc taktéž umístěném v zahraničí). Ve svém enunciátu soud doslova uvedl: „jednání spočívající v poskytnutí možnosti přístupu k sázení přes internet a přenos takových informací ze státu New York po síti, je rovnocenné s provozováním sázkové činnosti přímo na území New Yorského státu… Server nesmí být považován za jakýsi „štít“ poskytující ochranu proti patřičné odpovědnosti jednajících…“ V tomto postupu určování jurisdikce můžeme již nyní vypozorovat několik základních přístupů138, a to:
a) restriktivní přístup,
b) extenzivní přístup a
c) analytický přístup.
Ad a) restriktivní přístup – je pro státy z pochopitelných důvodů relativně nevýhodný a proto se dnes používá pouze výjimečně;
Ad b) extenzivní přístup – je přímým pokračovatelem výše popsaného vývoje; stát uplatní svoji jurisdikci, aniž by jednající či předmětná skutečnost měly s daným státním územím těsnější spojitost než např. místo, kde došlo nebo i jen mohlo dojít k újmě nebo škodě poškozeného. S místem újmy poškozeného se operovalo v precedentu Dow Jones & Co Inc v Gutnick139. Australský podnikatel Gutnick zde žaloval americkou společnost provozující ezin Barron´s (se servery umístěnými na území USA), na kterém se objevil článek obviňující Gutnicka z jistých nekalosoutěžních praktik. Ten se rozhodl bránit soudně, žalobu však nepodal v USA, ale u australského soudu, s tím odůvodněním, že újma plynoucí z uvedeného 137
Plné znění dostupné na http://www.internetlibrary.com/cases/lib_case65.cfm.
138
Polčák, R. Studijní materiály předmětu Právo informačních technologií - Působnost práva na internetu.doc.
139
Dow Jones & Co Inc v Gutnick (2002) HCA 56, (2003) I LRC 368, Aus HC, plné znění k dispozici na
http://www.austlii.edu.au/au/cases/cth/high_ct/2002/56.html.
- 63 -
článku mu nastala především v Austrálii, a to tím, že si ho zde mohli přečíst i Gutnickovi australští známí a obchodní partneři. Australské soudy mu daly za pravdu a svůj výrok odůvodnily následovně: „za místo uskutečnění pomluvy je třeba obecně považovat takové místo, kde došlo k újmě na cti poškozeného… v případě informací přístupných pomocí služby World Wide Web nejsou tyto dostupné ve srozumitelné formě do té doby, než jsou staženy z webového serveru pomocí webového prohlížeče do uživatelova počítače. Takové místo stažení pomlouvačných materiálů je pak logicky místem, kde dochází k újmě na cti poškozeného.“140 Podobně široký přístup není jen doménou soudů oblasti common law, ale je přijímán i v kontinentálním právním systému, jak je vidět na judikátu Yahoo! Inc v LICRA z roku 2000141. Na aukčním webovém serveru americké společnosti Yahoo! uživatelé nabízeli předměty s nacistickou tématikou a neonacistické materiály. To vyvolalo odpor francouzských protinacistických organizací a Yahoo! byla následně u francouzských soudů obžalována z porušení francouzské legislativy zakazující zveřejňování takových materiálů, které by vedly k podpoře, propagaci a ospravedlňování nacistické ideologie. Jako zdůvodnění tohoto postupu byla uvedena skutečnost, že těchto aukcí se mohli zúčastňovat i uživatelé na území Francie. Soud následně nařídil, aby: „společnost Yahoo! provedla taková nezbytná opatření, díky kterým by byl úplně znemožněn přístup obyvatelům Francie k nacistickým materiálům prostřednictvím její dražební služby.“ Je nutno podotknout, že judikáty používající tento extenzivní jurisdikční přístup obvykle naráží na odpor státu „odsouzeného“ účastníka a vymáhání takového rozsudku bývá velmi často zhola nemožné. Konkrétně v případech obou výše zmíněných judikátů, namířených proti společnostem se sídlem v USA, bylo jejich uznání a výkon americkými soudy (podle očekávání) důrazně odmítnuto, s poukazem na rozpor s Prvním dodatkem Ústavy USA, obsahujícím ustanovení zajišťující svobodu slova.
Ad c) analytický přístup – bychom mohli označit jako „nejrozumnější“, k jeho konstituování vedly zejména výše popsané problémy s uznáváním a výkonem rozsudků a také mnohdy pociťovaná kontroverznost, plynoucí z extenzivního pojetí, které je analytickým přístupem poněkud usměrňováno. Jedním z nejdůležitějších judikátů této koncepce je případ Zippo Mfg
140
viz odst. 44 citovaného rozsudku.
141
Yahoo! Inc v LICRA (TGI Paris, 22 May 2000, Interim Court Order No. 00/05308, 00/05309, neoficiální
překlad do angličtiny je k dispozici na http://www.lapres.net/yahen11.html.
- 64 -
Co v Zippo Dot Com Inc.142 V tomto sporu se jednalo o podezření ze zneužití ochranné známky pensylvánské společnosti Zippo kalifornskou společností Zippo Dot Com, přičemž Zippo Dot Com namítla nepříslušnost soudu. Soud tuto námitku zamítl s tím, že zde existuje natolik dostatečné spojení s místem fóra, že soudu dovoluje jurisdikci na obžalovaného úspěšně uplatnit. Následné odůvodnění tohoto rozhodnutí se stalo obecněji známým jako tzv. škála Zippo (Zippo sliding scale). Byly zde definovány meze aplikace jurisdikce pomocí tří kritérií „těsnosti komunikace“ jednoho subjektu k subjektu na jiném území. Doslova cituji z rozhodnutí: „Námi provedené zhodnocení dosavadních případů a materiálů potvrzuje, že pravděpodobnost možnosti úspěšné aplikace jurisdikce je přímo úměrná povaze a „kvalitě“ (či intenzitě) komerční činnosti, kterou dotyčný subjekt provozuje prostřednictvím internetu. Tato stupnice je zcela v souladu s dosavadními jurisdikčními postupy. Na jednom konci škály je situace, kdy subjekt nepochybně a jasně přes internet podniká (což spočívá v opakovaném uzavírání smluv přes internet s vědomím toho, že se protistrana nachází pod cizí jurisdikcí, viz rozsudek Compuserve Inc v Patterson). Na opačném konci se nachází takové případy, kdy subjekt pouze jednoduše zašle informaci na webovou stránku, která je přístupná i uživatelům spadající pod cizí jurisdikci. Tato „pasivní“ webová prezentace spočívající pouze v poskytování informací těm, kdo se o ně zajímají, pak základem pro příslušnost soudu není (viz judikát ve věci Bensusan Restaurant Corp v King). Mezi nimi stojí tzv. interaktivní webové stránky, kde probíhá aktivní výměna informací mezi uživatelem a serverem. V těchto případech je výkon jurisdikce závislý na posouzení míry interaktivity takové prezentace a na tom, jak moc je taková výměna informací využívána k podnikání či obchodní činnosti subjektu (viz Maritz Inc v Cybergold Inc).“ Škála Zippo poskytla pro internetovou jurisdikci zdánlivé zjednodušení a také řešení pro určitou extenzivní nejistotu, kdy www aktivita mohla být žalována za jistých podmínek v podstatě kdekoliv, kde bylo možné si takový obsah stáhnout do počítače a prohlédnout. Postupem času ale došlo k určitému vystřízlivění, protože jak uvádí Polčák: „I nadále však zjišťujeme, že většina složitých případů spadá do druhého stupně škály, tzn. je třeba hodnotit jejich vztah k území jednotlivých dotčených jurisdikcí ad hoc.“143 Určitý odklon od analytického přístupu je názorně viditelný i v nedávném judikátu
142
Zippo Mfg Co v Zippo Dot Com Inc 952 F Supp 1119 (WD Pa, 1997), plné znění k dispozici na
http://www.internetlibrary.com/pdf/Zippo-Manufacturing-Zip-Dot-Com-WD-Pa.pdf. 143
Polčák, R. Právo na internetu – spam a odpovědnost ISP. Brno : Computer Press, 2007, s. 24.
- 65 -
Howard v Missouri Bone and Joint Center144. Pan Howard utrpěl zranění při tréninku ve sportovním zařízení obžalovaného v Missouri a podal žalobu ke svému Illinojskému soudu, spoléhajíce se práva na škálu Zippo, díky „stálému soustavnému obchodnímu spojení“ se státem Illionis145 prostřednictvím webové stránky, na které si mohli uživatelé interaktivně sjednávat termíny tréninků, vyplňovat dotazníky a dotazovat se na další podrobnosti. Soud odmítl tento Zippo výklad tvrzením, že: „máme za to, že úroveň interaktivity www prezentace není podstatná..Ve skutečnosti je interaktivní webová prezentace na stejné úrovni jako telefonní či emailová komunikace a tzv. pasivní www stránka odpovídá reklamě např. v rádiu nebo časopisu. Tím, že se propagace odehrává na internetu se neliší od jakéhokoliv jiného média poskytujícího telefonní číslo nebo jiný způsob spojení s potencionálním obžalovaným. Není to nic víc než inzerce nebo činnost rovnající se snaze o shánění objednávek a illinojské soudy zastávají dlouhodobě názor, že reklama ani jiná podobná činnost jim příslušnost k projednávání dané věci nezakládají.“ Otázka principů či doktrín určování soudní jurisdikce tedy zůstává i přes drobné koncepční výkyvy víceméně otevřená a bude nesporně zajímavé sledovat další vývoj v této oblasti.
3.5. Jurisdikční praxe v zemích ES Dá se říci, že poněkud stabilnější je situace mezi zeměmi, které jsou vázány Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech146 (zvané též Brusel I), tedy ve členských státech ES. Toto nařízení vzniklo na základě mnohem starší Bruselské Úmluvy o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1968, což byl dokument, který poprvé dokázal, alespoň nepřímo, překonat teritoriální omezenost pravomoci národních soudů a účinků jejich rozhodnutí. Byl zde také viditelně respektován „evropský rozměr“, protože při určování 144
Howard v Missouri Bone and Joint Center Inc, No. 05-476, - N.E.2d, 2007 WL 1217855 (Ill. App. 5th Dist.
Apríl 24, 2007), plné znění na http://www.state.il.us/court/Opinions/AppellateCourt/2007/5thDistrict/April/5050476.pdf. 145
Brown, E. Zippo „sliding scale“ approach to personal jurisdiction rejected [citováno 20. listopadu 2007].
Dostupný z: http://blog.internetcases.com/2007/05/09/zippo-sliding-scale-approach-to-personal-jurisdictionrejected/. 146
Plné znění k nahlédnutí na http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32001R0044:CS:HTML
- 66 -
pravomoci soudu opouští kritérium státní příslušnosti žalobce ve prospěch bydliště (domicilu, sídla) žalovaného, případně žalobce, je-li na území Společenství. Tento pohled zdůraznila i úprava litispendence v evropském měřítku. Při uznání a výkonu cizích rozhodnutí se prosadila zásada presumpce nezávadnosti cizích rozhodnutí, což umožnilo stanovit minimum podmínek pro jejich uznání a výkon, který je prováděn na základě návrhu.147 Základní text Bruselské úmluvy byl posléze doplněn a pozměněn dalšími úpravami, až bylo konečně v roce 2000 dosaženo potřebného kompromisu k jejímu přetvoření do formy nařízení. Předmětná úprava obsahuje základní pravidla pro rozhraničení pravomoci (jurisdikce) soudů projednávat potencionální případy s mezinárodním rozměrem (týkající se více než jednoho členského státu) a následně i pro bezprostřední uznání a závaznost takového rozsudku. Toto nařízení nahrazuje a mění obsah Bruselské úmluvy a je přímo použitelné v celé Evropské unii s výjimkou Dánska (otázky příslušnosti soudů mezi Dánskem a ostatními členskými státy se stále řídí Bruselskou úmluvou z roku 1968)148. Jak již bylo uvedeno, hlavní zásadou pro určení příslušnost soudu je bydliště žalovaného (čl. 2 odst. 1; lex domicilii). Osoby s bydlištěm na území některého členského státu mohou být bez ohledu na svoji státní příslušnost zažalovány u soudů takového státu. Z tohoto základního pravidla ovšem existuje celá řada výjimek zohledňujících specifika některých právních vztahů a umožňujících vést soudní řízení i jinde; mezi tato nejdůležitější zvláštní pravidla (alternativní pravomoc; special rules) patří (čl. 5 – 21) :
-
ve věcech souvisejících se smluvními závazky může být osoba žalována u soudu v místě plnění takovéhoto závazku (čl. 5 odst. 1; lex solutionis; nejčastěji např. místo dodání);
-
ve věcech týkajících se žalob o náhradu škody, je příslušným soudem soud v místě, kde škoda vznikla, a v případě, že se místo, kde došlo ke škodné události, z které vyplývá trestní odpovědnost, a místo, kde došlo ke škodě, nenachází ve stejném členském státě může si žalobce zvolit soud
147
Blíže viz Rozehnalová, N., Týč, V., Novotná, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova
univerzita, 1998, str. 161. 148
European Judicial Network in civil and commercial matters. Jurisdiction of the courts – Communitylaw
[citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/civiljustice/jurisdiction_courts/jurisdiction_courts_ec_en.htm.
- 67 -
v kterémkoliv z daných členských států (tzv. adhezní řízení; lex locus damni infecti a lex loci delicti comissi; čl. 5 odst. 2 a 3);
-
ve věcech týkajících se výživného mohou rozhodnout i soudy, v kterých má bydliště oprávněná osoba (lex domicilii, čl. 5 odst. 2);
-
ve věcech týkající se pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, charakteristické tržní nerovnováhou sil mezi stranami, má slabší strana zvláštní ochranu – obecně může být tato slabší strana (spotřebitel, pojištěný nebo zaměstnanec) žalována pouze v členském státě, ve kterém má bydliště. Na druhé straně silnější strany (obchodník, pojistitel, zaměstnavatel) mohou být žalovány, někdy za určitých podmínek, v členském státě, ve kterém má slabší strana bydliště (lex domicilii) nebo (jedná-li se o pracovní smlouvu), kde provádí svoji práci (lex loci laboris, čl. 8 - 21).
Tato pravidla v podstatě představují další možnost volby pro stranu žalující – ten může druhou stranu stále žalovat u soudů toho členského státu, ve kterém má bydliště. Existují ovšem i případy výlučné příslušnosti (exclusive jurisdiction). Tato nedoplňuje, nýbrž nahrazuje, příslušnost určenou na základě domicilu žalovaného. Jsou to zejména (čl. 22 – 23):
-
pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, území na jehož území se nemovitost nachází (lex rei sitae; čl. 22 odst. 1);
-
pro řízení, jejichž předmětem jsou práva, která vyžadují udělení nebo zápis (např. patenty či ochranné známky), výhradně území, na kterém bylo požádáno o udělení nebo zápis (čl. 22 odst. 3 a 4);
-
za určitých podmínek zde pak existuje možnost zvolit členský stát, jehož soudy budou příslušnými soudy – tato dohoda o volbě soudu (ujednání o příslušnosti) obvykle vede k výlučné příslušnosti soudů zvoleného členského státu, pokud se strany nedohodnou jinak (lex electa; čl. 23).
- 68 -
Pokud se jedná o překážku litispendence mezi soudy členských států, uplatní se v plné míře pravidlo „first come, first served“ – soud u něhož bylo řízení zahájeno později, přeruší řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil dříve. Pokud se soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, považuje za příslušný, musí druhý soud projednávání svého případu zamítnout a může pokračovat jen tehdy, dojde-li první soud k závěru, že na případ se jurisdikce jeho státu nevztahuje. Pro určování internetové jurisdikce má, pro nejčastější právní vztahy, které s jeho pomocí vznikají, tedy závazky vzniklé z právních a protiprávních úkonů, největší význam jurisdikce, zjištěná podle obecného pravidla místa trvalého pobytu (lex domicilii) a jurisdikce alternativní (zvláštní), založená hlavně na kritériích místa plnění (lex solutionis) a lex loci damni infecti popř. lex loci delicti comissi. Jde o rozšíření obecného pravidla z článků 2 – 4, takže ve výsledku si žalobce může vybrat mezi soudem státu bydliště žalovaného a soudem státu, který má podle kritérií článku 5 či 6 k vzniklému sporu tzv. „užší vztah“. Tento užší vztah byl vyložen v judikátu Evropského soudního dvora Ivenel v Schwab (133/81), jako požadavek co největší funkčnosti justice ve vztahu k osobám, a existence užšího vztahu mezi sporem a soudem, jehož pravomoc má být pro tento spor dána. U závazků vzniklých z deliktů se zde nabízí analogie s hledáním tohoto užšího vztahu v internetových judikátech jako je např. výše zmíněný případ Gutnick – jde zde také o snahu o vyjádření „spojení“ předmětného deliktu s místem vzniku škody (zde újmy) . Článek 5 Nařízení pro tyto situace celkem jasně stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována:
Odst. 3 - ve věcech týkajících se protiprávního chování či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události;
Odst. 4 – jedná-li se o žalobu na náhradu škody nebo žalobu o uvedení do původního stavu vyvolanou jednáním, které je trestným činem, u soudu, u něhož byla podána obžaloba, je-li tento soud podle práva pro něj platného oprávněn rozhodovávat o občanskoprávních nárocích.“
Pomineme-li obtížné „zjišťování“ místa vzniku škodné události na internetu, můžeme zde vidět tendenci směřování k extenzivnímu přístupu k uplatňování jurisdikce, neboť jak - 69 -
zmiňuje Rozehnalová: „Lze-li pod pojem „místo škodné události“, resp. „místo deliktu“ subsumovat jak místo protiprávního jednání, tak vzniku škody, pak logicky musí platit kritéria obě, a to kumulativně. Je tedy dána pravomoc soudů jak místa jednání, tak místa vzniku škody.“149 Tato argumentace je podepřena rozhodnutím Evropského soudního dvora ve věci Biera Reinwater v Mines de Potasse d´Alsace (21/76). Žalobce tedy může sám pohodlně vybírat mezi soudy obou států a každý z nich je povinen při splnění všech potřebných podmínek svou jurisdikci uznat. Zbývá jen dodat, slovy Polčáka, že: „…(v oblasti internetových deliktních závazků) se kromě osobnostních práv nejčastěji setkáváme se zásahy do práva vlastnického, na Internetu pak konkrétně s porušováním různých typů práv duševního vlastnictví.“150 Co se týče závazků vzniklých z právních úkonů, stanoví článek 5 odst. 1 Bruselského nařízení následující: Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);
V těchto případech bývají s používáním tradičních jurisdikčních principů podobné problémy jako v předchozím bodě. Jak již bylo uvedeno, zejména námi sledovaný princip 149
Rozehnalová, N., Týč, V., Novotná, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova
univerzita, 1998, s. 178. 150
Polčák, R. Právo na internetu – spam a odpovědnost ISP. Brno : Computer Press, 2007, str. 22.
- 70 -
teritoriality potřebuje ke svému úspěšnému použití především fyzické určení místa, kde proběhla podstatná a určující právní skutečnost nutná ke vzniku příslušného právního vztahu. Za tento „pevný bod“ mnohé úmluvy považují právě místo plnění. Tento ovšem může být při použití internetové sítě někdy jen velmi těžce určitelný. Problémovými budou hlavně situace, kdy se operuje s „virtuálním“ předmětem smlouvy, který má být doručen „elektronicky“, což jsou zejména počítačové programy, webové stránky apod. Ovšem jak názorně ukázaly výše popsané judikáty Zippo a Howard v Missouri Bone and Joint Center, potíže mohou způsobit i případy, kdy internet slouží jen jako prostředek kontaktu mezi stranami, podobně jako telefon či fax, a vlastní smlouva spočívá v dodání fyzického zboží. Jak obecně konstatuje Reed: „Nejpravděpodobnější výsledek snah o použití klasických jurisdikčních postupů a koncepcí na podobné situace je dvojí: a) použitelnou jurisdikcí může teoreticky být každá země na světě, nebo b) použitelná jurisdikce je čistě náhodná a nemá žádný bližší vztah ke smluvním stranám nebo předmětným smluvním vztahům.“151 Někteří autoři152 pak v souvislosti se specifikací místa plnění popisují zajímavou diskusi o znění článku 5 odst. 5, který říká, že:
„Odst. 5: jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, u soudu místa, kde se tyto složky nacházejí“;
Jde o to, zda je možné do pojmu „pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna“ zahrnout i ukazatel národní domény či fyzické umístění serveru. Anglický pojem „other establishment“ je totiž nutno chápat také v materiálním smyslu a na nepochybně širší bázi než jak je pojem provozovny vnímán v českém právu153 (které jej chápe především ve znění § 7 odst. 3 jako „prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost“). Tomu ostatně nasvědčuje i judikatura Evropského soudního dvora, týkající interpretace zmíněného ustanovení, především v případu Somafer v Saar-Ferngas z roku 1978. ESD zde vyložil některé znaky tohoto pojmu, zejména trvalost, relativní autonomii, popř. svůj management a jistá schopnost sjednávat obchody s třetími osobami, což interaktivní webová prezentace s geografickým určením pomocí domény první úrovně ve své podstatě splňuje (judikát 151
Reed, Ch. Internet Law – Texts and Materials Second Edition. Cambridge : University Press, 2004, str. 222.
152
Bogdan, M. Internet and Private International Law. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT Law. Brno :
Masarykova univerzita, 2007, s. 26. 153
Polčák, R. Právo na internetu – spam a odpovědnost ISP. Brno : Computer Press, 2007, str. 30.
- 71 -
Somafer nepožaduje výslovně nezbytnost „oddělenosti“ managementu od mateřské organizace). Této problematiky se ale kontradiktivně dotýká článek 2 Směrnice o elektronickém obchodu, který doslova říká, že „existence a používání technických prostředků a technologií nezbytných k poskytování služby nevytváří samy o sobě usazení poskytovatele“ (rozuměj domicil), čímž se má subjektům znemožnit únik pod výhodnější jurisdikci jiného státu. Je pak diskutovatelné, zda rozlišovat (podobně jako v případu Zippo) mezi pouhým fyzickým umístěním dat a interaktivní www aplikací, která je schopna znaky „jiné provozovny“ naplnit. Specificky je řešena problematika tzv. spotřebitelských smluv, zasahující zejména dnes velmi oblíbené e-shopy. Podstatný je článek 16 Nařízení, kde je stanoveno: 1. Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel. 2. Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. 3. Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba.
Jak názorně vidíme, úprava uznává nutnost specifické ochrany „slabší“ smluvní strany a chrání jej tak před potencionálním zneužitím od silnějšího partnera. Slabší pozice je charakterizována menší odbornou způsobilostí, popř. nesrovnatelným ekonomickým postavením, zázemím apod. Nařízení tak dovoluje spotřebiteli podat případnou žalobu buď v místě „domicilu“ protistrany nebo u soudu v místě svého bydliště, což je pro něj z pochopitelných důvodů nepochybně výhodnější a navíc nemusí mít obavy z menší „efektivnosti“ takového podání. Silnějšímu partnerovi naopak volbu žalobního místa zakazuje a omezuje ho tak pouze na místo bydliště spotřebitele. Tato speciální ustanovení nahrazují obecná pravidla a jsou jejich derogací – žalující strana je tedy nucena je povinně dodržovat. Tuto subkapitolu lze tedy ukončit závěrem, že problémy s uplatněním jurisdikce na vztahy zprostředkovávaných za pomoci sítě internet, jsou na celém světě relativně podobné. Jednoznačnou výhodou Bruselského nařízení jsou však vcelku jasná a efektivní pravidla pro uznání a výkon soudních rozhodnutí, neboť jak stanoví čl. 33 Nařízení: „Rozhodnutí vydaná v
- 72 -
některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.“; a čl. 38: „Rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.“ Čistě teoreticky by tedy neměly hrozit problémy se zajištěním uznání a výkonu případů jako je Gutnick a další (pokud nebude v krajním případě použita např. výhrada veřejného pořádku). Praktické výhody můžeme také rozpoznat v předcházejícím příkladu spotřebitelských smluv. Jednoznačným kladem účinků Nařízení je tak zejména posílení právní jistoty účastníků takových vztahů, což je ostatně jeden z jeho elementárních cílů.
- 73 -
IV. Úvahy de lege ferenda Jak je vidět v předchozích kapitolách, vztah práva a internetu, spíše než spolupráci připomíná boj o ovládnutí internetu právem či naopak práva internetem. Pro hledisko právní jistoty je samozřejmě nutná pozice první, nicméně pokud by se dovedla do důsledků, ztratil by „regulovaný internet“ mnohé ze své přitažlivosti a volnosti. Jakkoliv nám ale tato představa může být proti srsti, existují elementární oblasti, v kterých je právní regulace jednoduše nezbytná. Tou je v první řadě zejména výše zmíněná „mnohost“ a překrývání použitelného práva a jurisdikcí na daný právní vztah, vedoucích k pozitivním nebo naopak negativním konfliktům pravomocí. Dá se předpokládat, že díky překotnému technologickému vývoji dosavadní extenzivní výklad některých starších právních předpisů, vedený ve snaze „pokrýt“ jimi i skutečnosti vznikající díky používání sítě internet, nevydrží věčně. Je třeba vyvinout nové právní postupy, zohledňující působení internetu na právní realitu až v oné příslovečné první řadě. Nelze se domnívat, že působení práva by mohl plně nahradit neprávní systém – internetová etika. Té schází ten nejdůležitější atribut práva, a to hrozba státního donucení. Jeho působení je možné pouze jako doplňující k účinné právní úpravě. Protože povaha právních vztahů vznikajících prostřednictvím internetu je v drtivé většině přeshraničního charakteru, je potřeba hledat východisko ze současného právního bludiště především na mezinárodní úrovni. Toto hledání může probíhat několika způsoby154: a) prostřednictvím tvorby multilaterálních mezinárodních úmluv implementovaných do národních právních řádů – problémem je dozajista velmi zdlouhavý proces s mnohdy nejistým výsledkem a také hojně používaný systém tzv. výjimek k jednotlivým ustanovením takových dohod; internet se vyvíjí mnohem rychleji než mnoholetá jednání, a proto hrozí nebezpečí, že než se taková mezinárodní úmluva se širokou účastí smluvních stran dohodne, bude taková úprava na nové technologické poznatky nepoužitelná; b) prostřednictvím harmonizace a sbližování národních práv díky vědomé činnosti národních vlád – klasickým a poměrně účinným případem se jeví Evropská unie, kde došlo k transponování řady pokrokových úprav (viz výše příklad Směrnice o e-commerce a další); tato metoda se jeví jako jedna z nejúčinnějších – lhůta pro transpozice bývá často dlouhá, ovšem je to pouhý časový zlomek ve srovnání s bodem a);
154
Reed, Ch. Internet Law – Texts and Materials Second Edition. Cambridge : University Press, 2004, s. 311.
- 74 -
c) prostřednictvím tzv. náhodného přibližování práva, kdy vlády často náhodně díky podobným podmínkám a požadavkům internetového prostředí přijímají velmi podobné právní úpravy – tyto úpravy bývají často prozíravě mezivládně konzultovány a jsou vypracovávány srovnávací analýzy, na jejichž základě se pak jedná.
Jako nejperspektivnější metoda se v dnešním globalizovaném světě jeví harmonizace a sbližování prostřednictvím mezinárodní organizace, která má vůči svým členským státům alespoň minimálně dostačující autoritativní postavení (metoda nadstátnosti), popř. následných sbližování právních úprav několika takových mezinárodních uskupení. Proti tomu ovšem stojí řada potíží jako spory mezi různými zájmovými skupinami, častá neslučitelnost národních právních řádů a tradic (zejména angloamerický v kontinentální systém) a také věčný hlad států po moci a neochota podřídit se takové nadstátní mezinárodní organizaci předáním části svých pravomocí. Ať už ale zvítězí kterýkoli přístup, v zájmu efektivity je bezpodmínečně nutné jakoukoli plánovanou právní úpravu důsledně postavit na již existující zaběhnuté praxi a konzultovat a zohlednit při její tvorbě ty nejnovější a průběžně aktualizované poznatky internetové právní teorie.
- 75 -
V. Resumé The word “Internet“ means revolution. If we look to the past and discover the brief history of mankind, it´s really hard to find such an invention causing so deep and frenetic changes as we have seen since the first interconnecting of computers few decades ago. The Internet is so huge and widespread multidisciplinary phenomenon that attempts to describe all of its aspects are simply impossible. This diploma thesis doesn’t want to be a comprehensive document about all possible Internet features but to give only a general description of its relation to another men-created element – the law. The introductory chapter is trying to understand the Internet as a whole, in the technical point of view and in the view of lawyers. Its purpose is not to create a consistent machine manual but to summarize some of typical characteristics of the Internet and to find rare liaisons in relationship of these two important “drivers” of human society. The second chapter goes more into a legal aspect, beginning with an attempt to constitute “Internet law” as a delimited law sub-branch of the law of information and communication technology (ICT law), mentioning branch-creative criterions, its system and connections to other important legal disciplines. It continues fluently to depiction of key legal sources of Czech internet law – the main emphasis is given to the international and community regulations, regarding criminal and private law (e.g. e-commerce, intellectual property, electronic signatures, consumer protection, electronic communications, e-government and other important network matters). It ends with a brief picture of a non-legal normative system – internet etiquette, and in next step it refers on attempts of binding the Internet with at least minimal state or non-incremental “guardianship”. The last part deals with one of the greatest legal problems involving the Internet – the efforts to find an effective rule that would let us transparently and easily delimitate the court´s jurisdiction in public and primarily private international legal relations. We will understand the description of four basic kinds of legal “forces” – personal, territorial, subject-matter and temporary. Subsequently, it reveals fundamental distinction between the finding of appropriate jurisdiction and issue of “choice of law” but also some similar legal techniques, demonstrated by some of choice of law rules including lex domicilii, lex loci damni infecti, lex solutionis etc. Attention of next sub-section is paid to attempts of mostly problematical application of traditional jurisdictional methods on the brand new network environment. At
- 76 -
first, the “cyberspace fallacy” 155 of no-rules-internet idea is rejected and first net-legal experiments are explained on the general “old school” principle – the principle of territoriality – with the help of many judicial decisions making use of the most widespread and latest legal doctrines concerning the internet issue. It starts with a short development history of territorial principle, discussing the Lotus case, covering later unfair competition judicial practice of U. S. courts and then mentioning one of the first cyber case dealing with this „long-arm jurisdiction“ – People v World Interactive Gambling Corp. Then it getting us acquainted with three conceptions of this „long arm jurisdiction: the restrictive, extensive and analytic theory via exemplary cases like famous Dow Jones v Gutnick, Yahoo Inc v LICRA and Zippo v Zippo Dot Com introducing the well-known Zippo Sliding Scale in contradiction to Howard v Missouri Bone and Joint Center – one of the latest decisions making the Zippo Sliding Scale obsolete. The common law court practice has already earned its influence credit as to be the leader in bringing up the new jurisdictional theories and approaches but it has also suffered with one big problem – it lacks a working and effective system of enforceability. As it is mentioned in next section - the efficiency trouble is partially solved in Europe where the member states of European union are bounded with one of its fundamental rule – the Council Regulation No 44/2001 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matter. The article 33 and 38 clearly state, that: „A judgment given…and enforceable…in Member State shall be recognized without special procedure being required... and shall be enforced in another Member State when, on the application o fany interested party, it has been declared enforceable there.“ Furthermore in the thesis, there are also covered the matters of jurisdiction regarding european consumer protection, also within the scope of this EC regulation. At the end there are mentioned some forethoughts about the Internet legal development de lege ferenda whereas the most capable is considered the method operating with harmonization and approximation of national laws within the framework of an organization disposing with a necessary authoritative ability towards the member states, supported with both of the “cyber practice” of the Internet participants and far-seeing supervision of legal theory experts. As it was stated before, the aim of this paperwork isn’t to act as a complete overview of a huge variety of the Internet significant effects but to give a general roundup of legal questions which everyone can easily get into touch on this amazing super-highway. 155
Reed, Ch. Internet Law – Texts and Materials Second Edition. Cambridge : University Press, 2004, s. 1.
- 77 -
VI. Seznam použité literatury a dalších pramenů A. Monografie a články Bogdan, M. Internet and Private International Law. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT Law. Brno : Masarykova univerzita, 2007. Collins, M. The Law of Defamation and the Internet – Second Edition. Oxford : Oxford University Press, 2005. Fiala, J. Občanské právo hmotné. Brno: Doplněk, 2002. Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. Harding, Ch. Identity and Legal Personality in Cyberspace. In Sborník konference „Kyberprostor 2005“, Brno : Masarykova univerzita, 2006. Harvánek J. Teorie práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné - obecná část, zvláštní část. Praha : Linde, 2005. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. Brno : Doplněk, 2001. Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : UJEP, 1975. Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 2002. Novotný O. a kol. Trestní právo hmotné – obecná část. Praha : ASPI, 2004. Polčák, R. ICT Law as a Discipline. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT law (selected issues). Brno : Masarykova univerzita, 2007. Polčák, R. Právo na internetu – spam a odpovědnost ISP. Brno : Computer Press, 2007. Polčák, R. Virtual Identities and Electronic Signatures. In Polčák, R. et al. Introduction to ICT Law. Brno : Masarykova univerzita, 2007. Průcha, P. Základy správního práva a veřejné správy. Obecná část. Brno : Masarykova univerzita, 1994. Reed, Ch. Internet Law – Texts and Materials Second Edition. Cambridge : University Press, 2004. Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha : ASPI Publishing, 2006.
- 78 -
Rozehnalová, N., Týč, V., Novotná, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno : Masarykova univerzita, 1998. Semrádová, Ilona. Etika a etiketa. Hradec Králové : Gaudeamus, 1996, s. 5. Skulová, S. et al. Správní právo procesní. Praha : Eurolex Bohemia, 2005. Smejkal, V. a kolektiv. Právo informačních a telekomunikačních systémů. Praha : C.H. Beck, 2004. Smejkal, V. Internet a §§§. Praha : Grada Publishing, 2001. Týč V. a kol. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha : Linde, 2004.
B. Odborná periodika Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků. Obchodní právo, 2003, č. 3, str. 2 an. Bush, V. As We May Think. The Atlantic Monthly, 1945, č. 7. Hartmanová, D. Komentář ke Směrnici 2001/29/ES. Národní knihovna – knihovnická revue, 2001, č. 4, s. 283–286. Hurych, J. Etika v informační společnosti. Národní knihovna, 2003, č. 1., str. 3 an. Kohl, U. Eggs, Jurisdiction and the Internet. International and Komparative Law Quarterly, 2000, č. 52, str. 571. Licklider, J. C. R., Clark, W. On-Line Man Computer Communication. AFIPS Conference Proceedings, 1962, č. 21, s. 113 - 128. Moučka, B. World Wide Web. Zpravodaj ÚVT MU, 1994, č. 5, s. 5-6. Perritt Jr, H., Grewlich, K. Governance in Cyberspace: Access and Public Interest in Global Communications. Electronic Communication Law Review, 2000, č. 7, s. 195–197. Sehnálek, D. Směrnice o elektronickém obchodu - v hledáčku princip původu. Právní fórum, 2007, č. 7, s. 241-246. Vitvar, T., Mocan, A., Peristeras, V. Panevropský e-government. Convergence, 2006, č. 12, s. 10-13. Zlatuška, J. Internet a svoboda projevu. Zpravodaj ÚVT MU, 1996, č. 2, s. 1 - 3.
- 79 -
C. Zákonné předpisy WIPO Copyright Treaty (WCT). WIPO Performance and Phonograms Treaty (WPPT). Úmluva Rady Evropy o boji proti internetové kriminalitě (Convention on Cybercrime) Smlouva o založení ES. Římská úmluva z roku 1980 o právu rozhodném pro závazkové vztahy ze smluv. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 864/2007 (Řím II). Nařízení Rady č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). Směrnice ES č. 1999/93/EC o zásadách Společenství pro elektronické podpisy. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodního styku v rámci vnitřního trhu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí. Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení(přístupová směrnice). Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů (Ústava ČR). Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů (Listina základních práv a svobod). - 80 -
Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 110/2007 Sb., o některých opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy, souvisejících se zrušením Ministerstva informatiky. Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informačních službách informační společnosti, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
D. Internet Archiv stránek bývalého Ministerstva informatiky. i2010 Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/micr/eu/i2010.htm. Archiv stránek bývalého Ministerstva informatiky. O ministerstvu [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/micr/ministerstvo/default.htm.
- 81 -
Archiv stránek bývalého Ministerstva informatiky. Právní normy [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/micr/legislativa/normy.htm. Bérová, D. Jednání o správě internetu skončilo v Tunisu kompromisem [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.finance.cz/zpravy/finance/56849. Bérová, D. Projev na tiskové konferenci při podpisu Memoranda o spolupráci státu a sdružení CZ.NIC. In Dočekal, D. CZ.NIC to má jisté, Internet bude fungovat i v krizi [citováno 20. listopadu. 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/cz-nic-to-ma-jiste-internet-budefungovat-i-v-krizi/. Blankenship, L. The Conscience of Hacker [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.phrack.org/archives/7/P07-03. British Educational Communications and Technology Agency. Internet usage [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.websemantics.co.uk. Brown, E. Zippo „sliding scale“ approach to personal jurisdiction rejected [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://blog.internetcases.com/2007/05/09/zippo-sliding-scaleapproach-to-personal-jurisdiction-rejected/. Businessinfo. Společná obchodní politika EU [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/spolecna-obchodni-politika-eu/1001599/. C.H. Beck. Směrnice o uchovávání údajů (Nástroj ochrany veřejného zájmu nebo zasahování do soukromí?) [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.pravnizpravodaj.cz/pz/pz.nsf/lkpplainnews/28D27F61683BD9EEC12571940025 C139. CERN. The website of the world's first-ever web server [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://info.cern.ch/. Cooperative Association for Internet Data Analysis (CAIDA). IPv4 Topology Map [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.caida.org/analysis/topology/as_core_network/AS_Network.xml. David Jopek. Trendy v platebním styku [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://tisk.juristic.cz/549639/tisk/old. Dostupný z: http://www.icc-cr.cz/kbtp/pariz2001.html.
- 82 -
Dow Jones & Co Inc v Gutnick (2002) HCA 56, (2003) I LRC 368, Aus HC, plné znění k dispozici na http://www.austlii.edu.au/au/cases/cth/high_ct/2002/56.html. EU. Applicable Law – Community Law [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/civiljustice/applicable_law/applicable_law_ec_en.htm. EurActiv. eGovernment – Policy Summary [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.euractiv.com/en/infosociety/egovernment/article-117473. European Judicial Network in civil and commercial matters. Jurisdiction of the courts – Communitylaw [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/civiljustice/jurisdiction_courts/jurisdiction_courts_ec_en.htm. Florida Atlantic University. About IRM – Netiquette [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.fau.edu/irm/about/netiquette.php. Hambridge, S. Netiquette Guidelines [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://rfc.net/rfc1855.html. Howard v Missouri Bone and Joint Center Inc, No. 05-476, - N.E.2d, 2007 WL 1217855 (Ill. App. 5th Dist. Apríl 24, 2007), plné znění na http://www.state.il.us/court/Opinions/AppellateCourt/2007/5thDistrict/April/5050476.pdf. http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/spolecna-obchodni-politika-eu/spolecna-obchodnipolitika-evropske-unie/1001599/42339. ICANN. Bylaws for ICANN [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.icann.org/general/bylaws.htm. ICANN. Organizační struktura ICANN [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.icann.org. Informační centrum pro mládež. Úřad pro veřejné a informační systémy [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.icm.uh.cz/str/obcanastat/obcan-a-urady/urad-proverejne-informacni-systemy. International Chamber of Commerce. E-business, IT & Telecoms [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.iccwbo.org/policy/ebitt/icchgdi/index.html?cookies=no. Internet Chamber of Commerce. Rules at the Core World Trade [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.iccwbo.org/incoterms/id3045/index.html.
- 83 -
ISVS - ÚVIS. Návrh koncepce budování ISVS 1999 [citováno 25: října 2007]. Dostupný z: http://www.isvs.cz/user_data/zpravodajstvi/obrazky/File/ISVS-eCesko2006/UVIS-KoncepceISVS-1999.pdf. ISVS. E-government – strategické dokumenty (1. díl) [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.isvs.cz/e-government/e-government-strategicke-dokumenty-1dil.html. Jana Malíková. Koncepce e-Governmentu – eGON úřaduje s Vámi a za Vás [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/zpravy/2007/isss07/tz_egon.html. Kosek, J. Referenční rozhraní [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.isss.cz/archiv/2003/download/prezentace/kosek_micr.pdf. Leiner, Barry - Cerf, Vinton - Clark, David - Kahn, Robert – Kleinrock, Leonard – Lynch, Daniel – Postel Jon, Roberts, Larry - Wolff, Stephen. A Brief History of Internet [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.isoc.org/internet/history/brief.shtml. Matejka J. Co vlastně přinesl Zákon o některých službách informační společnosti [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/co-vlastne-prinesl-zakon-onekterych-sluzbach-informacni-spolecnosti. Mezinárodní obchodní komora v Paříži. Zápis ze zasedání Komise pro bankovní techniku a praxi MOK v Paříži ze dne 16. – 17. 5. 2001 [citováno 20. listopadu 2007]. Ministerstvo kultury. Novela autorského zákona 2007 [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/vnitrostatni-pravnipredpisy/Novela_AZ_2007_-_info_na_web_MK.doc. Miniwatts Marketing Group. Internet Usage Statistics [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.internetworldstats.com/stats.htm. Misantrop. Etika internetové žurnalistiky I [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.misantrop.info/590071-etika-internetove-zurnalistiky-i.php. OSN. Specializované agentury – Světová organizace duševního vlastnictví [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.osn.cz/system-osn/specializovane-agentury/?i=127. Permanent Court of International Justice. The Case of the S.S. „Lotus“ [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.worldcourts.com/pcij/eng/decisions/1927.09.07_lotus/.
- 84 -
Peterka, J. Kauza „5,5 roku pro Vladimíra Mlynáře“ [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.earchiv.cz/i_mlynar.php3. Peterka, J. Komu patří Internet [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.earchiv.cz/a98/a804p800.php3. Peterka, J. Ohlédnutí za zanikajícím ministerstvem informatiky [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.zive.cz/default.aspx?article=135620. Peterka, Ján. Elektronický podpis v právu ES [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://eu.juristic.cz/70586. Satrapa, P. Netiketa [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/netiketa/. Satrapa, Pavel. Internet2 má novou páteř [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/internet2-ma-novou-pater/. Shea, V. Netiquette [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.albion.com/netiquette/book/index.html. SWIFT and Bolero – Positioning statement [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.swift.com/index.cfm?item_id=43796. United Nations Commission on International Trade Law. United Nations Convention on the Use of Electronic Communications in International Contracts (UNECIC) [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/electronic_commerce.html. University of California. Glossary of Internet & Web Jargon [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.lib.berkeley.edu/TeachingLib/Guides/Internet/Glossary.html. Úřad na ochranu osobních údajů. Úřad [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=top&mid=01&u1=&u2=&t=. Vojtěch Kment. Zrušit či nezrušit Ministerstvo informatiky [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.lupa.cz/clanky/zrusit-ci-nezrusit-ministerstvo-informatiky. WIPO. E-commerce and Copyright [citováno 20. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.wipo.int/copyright/ecommerce/en/index.html. Yahoo! Inc v LICRA (TGI Paris, 22 May 2000, Interim Court Order No. 00/05308, 00/05309, neoficiální překlad do angličtiny je k dispozici na http://www.lapres.net/yahen11.html.
- 85 -
Zekos, G. State Cyberspace Jurisdiction and Personal Cyberspace Jurisdiction, International Journal of Law and Information Technology [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://ijlit.oxfordjournals.org/. Zippo Mfg Co v Zippo Dot Com Inc 952 F Supp 1119 (WD Pa, 1997) [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.internetlibrary.com/pdf/Zippo-Manufacturing-Zip-Dot-ComWD-Pa.pdf.
E. Konference Killian, W. European Law and Information Technology. Příspěvek na konferenci Kyberprostor 2007, Brno.
F. Ostatní Wikipedia [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://wikipedia.org. CZ.NIC, z. s. p. o. [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://nic.cz. Samson, M. Internet Library of Law and Court Decisions [citováno 25. listopadu 2007]. Dostupný z: http://www.internetlibrary.com/.
- 86 -
Příloha č. 1
Tabulka č. 1 – Počet uživatelů internetu ve srovnání s populačními statistikami
World Regions
Africa
Population ( 2007 Est.)
Population % of World
Internet Usage, Latest Data
% Usage Population Usage Growth ( % of 2000Penetration World 2007 )
933,448,292
14.2 %
43,995,700
3,712,527,624
56.5 %
459,476,825
12.4 % 36.9 % 302.0 %
Europe
809,624,686
12.3 %
337,878,613
41.7 %
27.2% 221.5 %
Middle East
193,452,727
2.9 %
33,510,500
17.3 %
2.7 % 920.2 %
North America
334,538,018
5.1 %
234,788,864
70.2 %
18.9% 117.2 %
Latin America/Caribbean
556,606,627
8.5 %
115,759,709
20.8 %
9.3 % 540.7 %
Oceania / Australia
34,468,443
0.5 %
19,039,390
55.2 %
1.5 % 149.9 %
100 % 1,244,449,601
18.9 %
100 % 244.7 %
Asia
WORLD TOTAL
6,574,666,417
4.7 %
Zdroj: Miniwatts Marketing Group. Dostupný z: http://www.internetworldstats.com/stats.htm.
- 87 -
3.5 % 874.6 %
Příloha č. 2 Graf č. 1 – Vzrůst počtu uživatelů internetu v letech 1990 – 2005 (v milionech obyvatel)
Zdroj: British Educational Communications and Technology Agency. Dostupný z: http://www.websemantics.co.uk.
- 88 -
Příloha č. 3 Graf č. 2 – Složitost internetu
Zdroj: Cooperative Association for Internet Data Analysis (CAIDA). Dostupný z: http://www.caida.org/analysis/topology/as_core_network/AS_Network.xml
- 89 -
Příloha č. 4 Graf č. 3 – Právo informačních technologií a jeho součásti
Zdroj: Kilian, W. European Law and Information Technology. Příspěvek na konferenci Kyberprostor 2007, Brno.
- 90 -
Příloha č. 5 Graf č. 4 – Organizační struktura ICANN
Zdroj: ICANN. Dostupný z: http://www.icann.org.
- 91 -
- 92 -
