Právnická fakulta Masarykovy univerzity právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
Nepřímé zastoupení
FILIP SCHWARZENSTEIN Akademický rok odevzdání: 2011/2012
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Nepřímé zastoupení“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.
V Brně dne 30.3.2012
.......................................................... 1
Poděkování: Chtěl bych tímto poděkovat panu prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za jeho vstřícnost, otevřenost a především pak zájem, se kterým byl vždy ochoten mi pomoci při vytváření této diplomové práce.
2
Obsah Úvodem .................................................................................................................. 5 1.
2.
Obecně k institutu zastoupení ...................................................................... 8 1.1.
Co je to zastoupení? ................................................................................. 8
1.2.
Zástupčí moc .......................................................................................... 12
1.3.
Zástupčí vztah......................................................................................... 16
1.4.
Systematika zastoupení .......................................................................... 18
1.4.1.
K otázce občanskoprávního a procesního zastoupení ..................... 18
1.4.2.
Obecná právní úprava ..................................................................... 20
1.4.3.
Zvláštní právní úprava..................................................................... 24
Historie zastoupení ...................................................................................... 27 2.1.
Civilní právo římské ............................................................................... 27
2.2.
Úprava zastoupení v obecném zákoníku občanském z roku 1811 ......... 33
2.2.1.
Obecně k úpravě zastoupení............................................................ 34
2.2.2.
Zmocňovací smlouva ...................................................................... 36
2.2.3.
Jednatelství bez příkazu .................................................................. 39
2.2.4.
Nepravé jednatelství a versio in rem ............................................... 42
2.3.
3.
4.
Socialistické právo ................................................................................. 44
2.3.1.
Střední občanský zákoník ............................................................... 45
2.3.2.
Občanský zákoník z roku 1964 ....................................................... 47
Nepřímé zastoupení jako pojem ................................................................ 48 3.1.
Je nepřímé zastoupení zastoupením?...................................................... 48
3.2.
Nepřímé zastoupení podle definice zastoupení v občanském zákoníku 50
3.3.
Přirozenoprávní apendix nepřímého zastoupení .................................... 53
Smluvní (nepřímé) zastoupení ................................................................... 55 4.1.
K základním pojmům smluvního zastoupení ......................................... 56
4.2.
Plná moc a zmocnění (vnější poměr) ..................................................... 59
4.2.1.
Plná moc .......................................................................................... 59
4.2.2.
Zmocnění......................................................................................... 63
4.3.
Zástupčí smlouva .................................................................................... 67
4.3.1. 4.4.
Pojmy příkaz (mandát), oprávnění a zmocnění (zplnomocnění) .... 68
Rozsah smluvního zastoupení a excesy při smluvním zastoupení ......... 70
3
5. Využití nepřímého zastoupení v jednotlivých smluvních typech soukromého práva............................................................................................... 77 5.1.
5.1.1.
Občanskoprávní úprava příkazní smlouvy ...................................... 81
5.1.2.
Obchodněprávní úprava příkazní smlouvy ..................................... 84
5.2.
6.
7.
Příkazní smlouva .................................................................................... 80
Zvláštní případy příkazní smlouvy ......................................................... 86
5.2.1.
Zákon o advokacii ........................................................................... 87
5.2.2.
Autorský zákon ............................................................................... 88
5.2.3.
Notářský řád .................................................................................... 89
5.3.
Smlouva o úschově ................................................................................. 90
5.4.
Zprostředkovatelská smlouva ................................................................. 91
Mimosmluvní nepřímé zastoupení ............................................................ 94 6.1.
Jednatelství bez příkazu.......................................................................... 94
6.2.
Další případy nepřímého zastoupení mimosmluvní povahy .................. 98
Nepřímé zastoupení de lege ferenda........................................................... 99 7.1.
Krátký exkurz k nové úpravě zastoupení ............................................. 100
7.1.1.
Zastoupení členem domácnosti ..................................................... 100
7.1.2.
Jednání právnické osoby ............................................................... 100
7.1.3.
Zaměstnanci jako zástupci ............................................................ 101
7.1.4.
Správa cizího majetku ................................................................... 101
7.2.
Budoucí obecná právní úprava zastoupení ........................................... 103
7.3.
Smluvní nepřímé zastoupení v úpravě NOZ ........................................ 104
Závěr................................................................................................................... 106 Resume ............................................................................................................... 110 Použitá judikatura ............................................................................................ 112 Použité právní předpisy .................................................................................... 112 Seznam použité literatury................................................................................. 113
4
Úvodem Nepřímé zastoupení je zvláštním úkazem našeho práva. Ačkoliv se na jedné straně jedná o nástroj, který tvoří důležité jádro některých smluvních typů občanského i obchodního zákoníku, zákonodárce na druhé straně při vymezení tohoto pojmu v zákoně mlčí. Nepřímé zastoupení tak nelze považovat za legislativní pojem. V literatuře 1 se dokonce objevují názory, že se v případě nepřímého zastoupení vlastně ani nejedná o druh zastoupení, nýbrž o situaci, která je obdobná zastoupení, kdy jako zastoupení je chápáno výhradně zákonné explicitní vymezení v občanském zákoníku. Cílem této diplomové práce je vymezit pojem nepřímého zastoupení v českém
soukromém
právu
a
posoudit
tento
institut
v širším
rámci
občanskoprávní úpravy. Budu se přitom snažit zachytit jeho podstatu a význam z hlediska jeho využití v občanskoprávních vztazích. Na problematiku však není možné hledět izolovaně v rámci občanského práva jakožto samostatného soukromoprávního odvětví odděleného od dalších odvětví soukromého práva (zvláště pak práva obchodního). Naopak je třeba občanské právo v tomto případě chápat v jeho širším slova smyslu, tedy jako „obecné soukromé právo“ poskytující základní právní rámec pro regulaci soukromoprávních vztahů v jejich obecné rovině. Ačkoliv tedy rozsah této diplomové práce je v první řadě determinován odvětvím občanského práva (v užším slova smyslu), nelze se při zpracování tématu vyhnout rovněž přesahu do jiných právních odvětví soukromého práva. Především obchodní zákoník ve svých obecných ustanoveních obsahuje pouze právní úpravu zvláštních typů zastoupení 2 a na obecnou úpravu zastoupení se tak subsidiárně ve smyslu ust. § 1 odst. 2 obchodního zákoníku použije občanský TICHÝ, L. : Nový občanský zákoník: Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku. In Bulletin advokacie. roč. 2011, č. 5. s. 37. 2 Ust. § 13 odst. 3 obchodního zákoníku obsahuje zákonné zmocnění vedoucího organizační složky podniku, ust. 14 obchodního zákoníku potom upravuje prokuru jakožto zvláštní typ smluvního zastoupení a konečně pověření zástupce podnikatele při provozování podniku jakožto zvláštní typ zastoupení podle ust. § 15 obchodního zákoníku. 1
5
zákoník. Vymezení nepřímého zastoupení v občanském právu tak bude mít dopady nejen ve smlouvách příkazního typu regulovaných občanským zákoníkem, ale rovněž na smlouvu komisionářskou a jí příbuzné smlouvy podle obchodního zákoníku. Ostatně tato práce by nemohla být kompletní bez jasného a komplexního vymezení rozdílů mezi uvedenými smluvními typy. Vzhledem ke skutečnosti, že zvolenému tématu dosud nebyl věnován větší prostor v odborné literatuře a rovněž judikatura je v tomto ohledu spíše strohá, nelze se při zpracovávání této práce omezit na pouhou analýzu současných formálních pramenů práva. Je nezbytné vycházet rovněž z historického vývoje práva na našem území a závěry z tohoto pozorování včlenit do konečného vyhodnocení problematiky. Pouze tímto způsobem lze za daných podmínek dosáhnout uspokojivých závěrů. Vedle analýzy platných pramenů práva, soudní judikatury a odborné literatury tak bude mou další použitou vědeckou metodou zkoumání především historická komparace právního řádu platného na území České republiky v rámci významných časových úseků, především s ohledem na právní úpravu obecného zákoníku občanského, platného na našem území od roku 1811, ale rovněž dalších historických pramenů v dnešní době již spíše materiální povahy. Neomezuji se přitom pouze na analytické rozložení zkoumaného jevu na jeho jednotlivé části. Naopak, pro celkové posouzení institutu nepřímého zastoupení v jeho širším rámci je nezbytné nejdříve rozložením tohoto pojmu zachytit jeho podstatu a posléze zjištěné výsledky pomocí syntézy opět spojit a zhodnotit zkoumaný pojem nepřímého zastoupení v celkovém rámci právní úpravy. Vědeckými metodami zkoumání, které budou v této práci použity, tedy jsou komparativní metoda a především pak metoda analyticko-syntetická. Rozčlenění obsahu práce do jednotlivých kapitol je třeba brát spíše orientačně. Jednotlivé části textu spolu natolik úzce souvisejí, že lze jen velice obtížně jednotlivé části práce od sebe obsahově oddělit. Ztotožňuji se totiž s názorem Luboše Tichého, 3 že úprava zastoupení v platném občanském zákoníku je značně problémová a v mnoha ohledech neúplná. Zákonodárce evidentně nebyl schopen vytvořit ucelenější úpravu institutu zastoupení a navazuje tak na TICHÝ, L. : Nový občanský zákoník: Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku. In Bulletin advokacie. roč. 2011, č. 5. s. 37.
3
6
nedostatky, které obsahoval již obecný zákoník občanský, což je skutečnost, na kterou upozorňuje již Jaromír Sedláček ve svém komentáři. 4 V právním vývoji institutu zastoupení na našem území tak lze najít jistou paralelu, kterou se nejspíše nepodaří porušit ani novému občanskému zákoníku č. 89/2012, který vstoupí v účinnost na začátku roku 2014. Při zpracování tématu se snažím vyvarovat pouhému omezení se na popis známých a nesporných jevů a skutečností v našem právu, kterými je tak zbytečné se hlouběji zabývat. Prostor bych chtěl naopak věnovat především teoretickým i praktickým problémům, nesrovnalostem v literatuře i soudní judikatuře a rovněž zajímavostem, které souvisejí s nepřímým zastoupením. V řadách akademické veřejnosti není nikdo, kdo by se nepřímým zastoupením (ale ani zastoupením v obecné rovině) komplexněji zabýval. Z poslední doby snad stojí za zmínku dva vzájemně úzce související články, které věnoval Luboš Tichý především zhodnocení právní úpravy zastoupení pro nový občanský zákoník. Komentáře k občanskému zákoníku i soudní judikatura dále často v souvislosti se smluvním zastoupením odkazují na článek Jiřího Spáčila „Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci“, který byl uveřejněn v periodiku Právo a podnikání v roce 1996. Tedy se jedná již o starší odborný článek. Je otázkou, zda tak prameny činí pro kvality tohoto článku, nebo je to spíše z důvodu, že není příliš z čeho jiného vybírat. V historickém kontextu stojí za zmínku především Jaromír Sedláček, jehož východiska ve všech třech dílech jeho Obligačního práva i v komentáři k obecnému zákoníku občanskému potom tvoří nepostradatelnou pomůcku pro moje vlastní závěry učiněné v této práci.
SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 573.
4
7
1. Obecně k institutu zastoupení Tato kapitola má za cíl především seznámit čtenáře s úvodem do zastoupení v českém právu a vytvořit tak zároveň výchozí podklad pro kapitoly další. S ohledem na rozsah a zaměření této práce se jedná o pouhé minimum nezbytné k pochopení problematiky. V žádném případě tak nelze následující obsah považovat za komplexní a vyčerpávající výklad k institutu zastoupení. Poskytnout čtenáři takový výklad ostatně není ani cílem této práce.
1.1. Co je to zastoupení? V právu existují pojmy, které jsou obecně ve společenském životě poměrně dobře srozumitelné, avšak jejich definování v právním smyslu často představuje daleko větší problém než jejich pochopení. 5 A mezi takové pojmy patří rovněž zastoupení. V odborné literatuře se obvykle dočteme, že se jedná o občanskoprávní institut, který má určité znaky a v občanskoprávních vztazích plní určité funkce. Těchto definic nalezneme bezpočet a literatura se na nich obvykle shoduje. Můžeme použít například definici institutu zastoupení tak, jak ji vymezil Jan Hurdík: 6 „Pomocí institutu zastoupení jsou řešeny případy, kdy fyzická osoba není s ohledem na svou tělesnou nebo duševní poruchu způsobilá konat právní úkony s vlastní právní odpovědností a dále případy, kdy fyzická osoba nebo osoba právnická, ač je sama dostatečně vybavena způsobilostmi aktivně vystupovat v právních vztazích, tyto způsobilosti nechce sama realizovat z nejrůznějších důvodů“. Tato definice nám ale na otázku, co to je zastoupení, odpovídá pouze částečně. Samotný pojem zastoupení je totiž nutné chápat v širší rovině než jen jako určitou právní konstrukci a jí odpovídající soubor právních norem, které slouží k určitým účelům.
5
Srov. KNAPP, V. : Teorie práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 1995. s. 86. HURDÍK, J. : Zastoupení. In FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J., et al. : Občanské právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2006. s. 26.
6
8
Carl Ludwig Arndts 7 k tomu dokonce uvádí, že „pojem zastoupení příliš všeobecným jest, nežli aby se ho dalo užiti právnicky“. Zákon se o to ostatně ani nepokouší a v ust. § 22 odst. 1 ObčZ se omezuje na strohé konstatování, že existuje někdo jako zástupce a že ze zastoupení vznikají nějaká práva. Jisté vodítko k zachycení podstaty zastoupení nám dává ust. § 23 ObčZ, kde zákon uvádí, že zastoupení vzniká. Tato „vlastnost“ zastoupení, tedy možnost vznikat, je možná důvodem, proč se někdy v odborných článcích objevují formulace, že (především smluvní) zastoupení představuje druh právního vztahu a někdy dokonce smlouvy. 8 Takové závěry jsou však nepřesné a jsou dány především tím, že zákonná úprava zastoupení je poměrně laxní a ani zdaleka neposkytuje ucelený právní rámec pro bezproblémové využití tohoto institutu v občanskoprávních vztazích. Ani komentáře k občanskému zákoníku přitom neposkytují problematice zastoupení příliš velký prostor. Zvláště malého zájmu se potom dočkává nepřímé zastoupení, jehož vymezení se věnuje obvykle pouze několik krátkých vět. Jsem spíše toho názoru, že zastoupení obecně není možné považovat za právní vztah, smlouvu nebo dokonce právní úkon. Souhlasím s Arndtsem, že zastoupení je úkazem pro právo nedefinovatelným. Pokud se o to mám přes to pokusit, řekl bych, že zastoupení asi nejvíce odpovídá právní skutečnosti, a to konkrétné jiné právní skutečnosti ve smyslu ust § 489 ObčZ. Avšak takové vymezení je rovněž značně nepřesné. Na základě právních skutečnosti zpravidla zúčastněným subjektům vznikají subjektivní práva a povinnosti. Ze samotného zastoupení však žádná konkrétní práva ani povinnosti s největší pravděpodobností nevznikají. Právní vztah založený mezi zástupcem a zastoupeným nazýváme vztahem zástupčím. Ten však nelze ztotožňovat se zastoupením samotným, jak se pokusím ještě dále vysvětlit. Zástupčí vztah bývá mezi stranami typicky založen smlouvou. Předmětem této zástupčí smlouvy je potom zástupcovo jednání v zastoupení ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 114. 8 MELICHAROVÁ, D. : Několik poznámek k problematice zastoupení na základě plné moci. In BĚLINA, M., DAMOHORSKÝ, M., DAVID, O., et al. : Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2005. s. 275 an. 7
9
zastoupeného. Zastoupení samotná vzniká až v důsledku tohoto právního vztahu, resp. je následkem vzniku oprávnění zástupce jednat namísto zastoupeného. Zastoupení se tak vymyká obvyklému pojmovému rozdělení, jak ho právo rozlišuje. Osobně ho popsal jako blíže neurčitelný „právní jev“. Je tedy zřejmé, že definovat zastoupení v naznačeném významu je skutečně obtížné. V minulosti se o to pokusila celá řada autorů. Jejich některé pokusy shrnul ve své učební knize pandekt Arndts: 9 „Zastoupení jest obstarání cizích jednání nejen dle účinků, než i dle vůle.“ „Uzavření právního jednání místo a jménem principála.“ „Výkon právního činu místo osoby jiné s úmyslem a účinkem, by čin onen platil za čin osoby zastoupené.“ „Před se vzetí cizího činu právního, který by vykonati měla osoba jiná, s úmyslem právní účinky s ním spojené pro osobu tuto tak přivoditi, jako by sama byla původcem onoho.“. Pokud chceme pochopit přirozený rozměr zastoupení v lidské společnosti, musíme se zabývat přičitatelností právního jednání. Právě na popsání vztahu mezi pojmy člověk, osoba a přičitatelnost jednání se pokusil zachytit podstatu zastoupení Jaromír Sedláček: 10 „Podle našeho právního řádu je každý člověk osobou. Osoba je pojem získaný t.zv. centrální přičitatelností. Můžeme tedy jednání určitého člověka považovati za jednání dotčené fysické osoby, jejímž skutečnostním podkladem je onen člověk, jenž jednal. Není-li jednání lidské právně relevantní, nepovažujeme je za jednání dotčené osoby. […] Normálně je jednající člověk odpovědný za své činy jako fysická osoba, což na poli majetkového práva znamená, že za splnění závazku ručí celé jeho jmění. Tato odpovědnost je důsledkem předpisů o způsobilosti k právním činům, k právům, k právním jednáním, k deliktům atp., jak se to již v právní vědě označuje, čili pokud ten onen člověk je osobou ve smyslu právním. […] Máme v našem právním
ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 112. 10 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 37. 9
10
řádu normy, podle nichž jednající není odpověden za své jednání, nýbrž jednání jeho se přičítá jiné osobě ať fysické, ať právnické. To znamená, že odpovědnost stihá tuto druhou osobu. Tomuto posunutí odpovědnosti říkáme zastoupení“. Můžeme tedy prozatím shrnout, že zastoupení jako institut občanského práva nachází své uplatnění v případech, kdy osoba, v jejímž zájmu je učinit určitý právní úkon, není schopna nebo nechce tento právní úkon učinit sama. Občanský zákoník z tohoto důvodu umožňuje, aby daný právní úkon namísto ní nebo pro ni a na její účet učinila osoba jiná. A tuto změnu v přičitatelnosti jednání nazýváme zastoupením. Zástupce tedy musí jednat na základě vlastní vůle. Zástupcem tedy nemůže být posel. I jeho činnost lze v širším slova smyslu považovat za jednání za jiného, avšak rozdíl oproti jednání v zastoupení spočívá v tom, že zatímco zástupce projevuje při jednání vlastní vůli, posel pouze reprodukuje vůli jiné osoby. Jeho činnost je tedy faktická, nikoliv právní. 11 Jednáním v zastoupení rovněž nebude jednání statutárního orgánu právnické osoby, kde právo v ust. § 20 odst. 1 ObčZ uplatňuje fikci, že právnická osoba jedná přímo prostřednictvím svého orgánu. Toto pojetí však bude nahrazeno novým občanským zákoníkem (dále také jako „NOZ“), který by měl vstoupit v účinnost 1. ledna 2014 jako zákon č. 89/2012. Podle nové právní úpravy bude jednání statutárních orgánů za právnickou osobu považováno za zvláštní druh zastoupení. Důležitou otázkou je, co můžeme označit za pojmové znaky zastoupení. Ačkoliv občanský zákoník vymezuje právní úpravě zastoupení ve své první části zcela samostatnou hlavu, uspokojivou odpověď nám na tuto otázku zákon neposkytuje. Osobně jsem toho názoru, že jako zastoupení můžeme zásadně označit jednání, které určitá osoba činí v zájmu osoby jiné. Důležitý je především následek takového jednání. Pokud druhá osoba získá z tohoto jednání určitý
Např. ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s.113. srov. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 203. 11
11
užitek, nebo naopak je tímto jednáním zabráněno tomu, aby jí vznikla určitá škoda, můžeme zásadně tvrdit, že byla zastoupena. Jednání zástupce však musí splňovat ještě jeden důležitý znak. Již od dob římského práva zná naše právo důležitou zásadu, kterou je zákaz vměšování se do záležitostí jiného. Aby se tedy jednalo o zastoupení v právním slova smyslu, musí zástupce mít ke svému jednání rovněž zákonné oprávnění. Jinými slovy, zástupce musí být k jednání v zájmu zastoupeného vybaven zástupčí (právní) mocí.
1.2. Zástupčí moc Pokud je osoba způsobilá k právním úkonům, znamená to, že má vlastně právní moc (Rechtsmacht) 12 za sebe samostatně jednat, tzn. na základě vlastní vůle a svým vlastním přičiněním vstupovat do právních vztahů a brát na sebe práva a povinnosti. O vztahu mezi pojmy právo a moc by se dala napsat samostatná kvalifikační práce. Já se proto pouze omezím na základní východisko, jak moc jedince v podobné souvislosti chápal například Viktor Knapp, 13 který pojem moci chápal jako zákonem dovolenou možnost chovat se určitým způsobem a zároveň možnost požadovat určité chování po někom jiném pod hrozbou sankce při nesplnění požadovaného chování. Tedy jinými slovy, má každý jedinec právo ve svém zájmu a zpravidla ke svému vlastnímu užitku činit samostatně a na základě své vlastní svobodné vůle právní úkony a zavazovat se v občanskoprávních vztazích. A zároveň má právo na to, aby ho v tomto jednání zásadně nikdo neomezoval. Můžeme tedy říci, že tuto moc přiznáváme zásadně každému člověku jako fyzické osobě už od chvíle jeho narození, tedy již z pouhé skutečnosti, že každý člověk vystupuje rovněž jako subjekt práva (má způsobilost k právům a povinnostem). 14 Zasáhnout zvenčí do rozsahu výkonu této moci nebo dokonce tuto moc silou (tedy bez vůle nebo proti vůli dotyčného člověka) odebrat, resp.
LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 585. 13 KNAPP, V. : Teorie práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 1995. s. 43. 14 V terminologii nového občanského zákoníku se tato způsobilost člověka nově nazývá „právní osobnost“. 12
12
přesunout výkon této moci částečně či zcela na jinou osobu, může pouze stát a jen na základě objektivně legitimních důvodů (nezletilost, duševní choroba apod.). Tomu bude v budoucnu odpovídat i ust. § 19 odst. 1 NOZ, které stanoví, že „každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany“. Pod rozsah tohoto ustanovení můžeme zařadit i práva související s právní mocí člověka za sebe jednat. Právní moc zástupce jednat místo zastoupeného potom můžeme označit jako zástupčí moc (Vertretungsmacht). 15 Můžeme rovněž říci, že zástupčí moc legitimuje zástupce k právnímu jednání se třetími osobami ve prospěch zastoupeného. 16 O zástupčí moci tedy můžeme mluvit rovněž jako o právním oprávnění zástupce k tomuto jednání. Způsob nabytí zástupčí moci je derivativní povahy k osobě zastoupeného, tzn., že zástupčí moc je odvozena od osoby zástupce. Pokud tedy např. zastoupený zemře, zpravidla zaniká jeho smrtí i zástupčí moc propůjčená zástupci k právním úkonům namísto zastoupeného. 17 Zástupčí moc se může být zástupci propůjčena přímo ze zákona, nebo se může opírat o určité právní jednání (rozhodnutí soudu nebo právní úkon). 18 Pokud zastoupený sám právním úkonem propůjčuje zástupci zástupčí moc, označujeme takový jednostranný právní úkon zastoupeného jako tzv. zmocnění a propůjčenou zástupčí moc v tomto případě nazýváme plnou mocí (Vollmacht). 19 V této souvislosti mluvíme o tzv. dobrovolném, nebo též smluvním zastoupení. Je však nutné dodat, že plná moc má ještě druhý přenesený význam. Zvláště v podmínkách českého a československého práva je tak plná moc nepřesně chápána především ve významu listiny prokazující třetím osobám existenci zástupčího vztahu (Vollmachtsurkunde) 20 mezi zastoupeným a
LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 593. 16 SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 104. 17 Zákon k tomuto stanovuje výjimky, viz ustanovení § 33b ObčZ. 18 SEDLÁČEK, J. : Obligační právo I. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 50. 19 LARENZ, K. : op. cit. s. 188. 20 LARENZ, K. : op. cit. s. 613. 15
13
zástupcem (korektnější označení je proto mocný list). 21 V tomto smyslu je tedy plná moc chápána jako hmotný odraz zmocnění a postrádá tak výše uvedený význam zvláštního druhu zástupčí moci. V praxi i v literatuře 22 občas dochází k záměně obou významů, zvláště pokud autor vychází z německé občanskoprávní teorie. Německý občanský zákoník totiž na rozdíl od české a rakouské právní úpravy oba významy striktně odděluje i pojmoslovím (Vollmacht/Vollmachtsurkunde). 23 Pojem plné moci je tedy v českých podmínkách možné chápat v několika různých významech: 1) Jednak jako zvláštní druh zástupčí moci charakteristické pro smluvní zastoupení. 2) Dále pod termínem „udělení plné moci“, tedy jinými slovy jako zmocnění
(resp.
zplnomocnění)
zástupce
k jednání
v zájmu
zastoupeného se třetími osobami. 3) Především písemnou plnou moc potom můžeme chápat jako průkaz (mocný list), kterým se zástupce legitimuje při jednání v zastoupení třetím osobám, čímž tedy třetím osobám prokazuje, že je oprávněn jednat za zastoupeného. U přímého smluvního zastoupení můžeme plnou moc rozeznávat ve všech uvedených významech. U nepřímého zastoupení však rozeznáváme plnou moc pouze v prvních dvou, protože nepřímý zástupce se při jednání pro zastoupeného neprokazuje třetím osobám plnou mocí. Plná moc tedy nemůže mít v případě nepřímého smluvního zastoupení charakter osvědčení prokazující zástupčí oprávnění třetím osobám. Blíže o plné moci bude pojednáno v kapitole o nepřímém smluvním zastoupení.
např. KRČMÁŘ, J. : Občanské právo I.. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. s. 205. 22 NEDELKA, M., ŘÍHA, P. : Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost?. In Právní rozhledy. roč. 2005, č. 4. s. 140. 23 LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 613. 21
14
Jak již bylo naznačeno výše, zástupčí moc se může dále opírat o jiný právní poměr mezi zastoupeným a zástupcem, než je zmocnění, 24 respektive propůjčení zástupčí moci se může dále odvozovat od jiné skutečnosti než je zmocnění. 25 Jak již bylo řečeno, každý člověk je od narození subjektem práva, resp. každý člověk má po celý život neomezitelnou právní subjektivitu. To samé však neplatí v případě způsobilosti k právním úkonům. Za určitých okolností považuje zákon za důležité některé osoby chránit před možností činit takové právní úkony, ke kterým nemají v důsledku věku, duševní choroby, případně dalších objektivních důvodů dostatečnou rozumovou a volní vyspělost. Protože se však stále v případě těchto osob jedná o subjekty práva, nelze je zcela připravit o možnost na sebe brát práva a povinnosti. Z tohoto důvodu zákon umožňuje, aby se tito lidé ve společenských vztazích realizovali jako subjekty práva alespoň prostřednictvím svých zástupců. 26 V rámci takového zastoupení však nelze hovořit o zmocnění těchto zástupců. Zástupčí moc k právnímu jednání v zastoupení zastoupeného získávají tito zástupci buď přímo ze zákona, nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. soudního rozhodnutí). Občanský zákoník oba tyto případy zastoupení souhrnně označuje poněkud nepřesně jako zákonné zastoupení. 27 Nepřesné je z toho důvodu, že svým způsobem je každé zastoupení zákonné, protože se jeho vznik musí vždy opírat o příslušnou právní normu. 28 Je dále důležité podotknout, že není vždy nutné, aby byl zástupce vybaven zástupčí mocí již v době svého jednání. Náš právní řád v určitých zákonem vymezených případech (ust. § 742 an. ObčZ a ust. § 33 odst. 2 ObčZ) dovoluje, aby účinky (především smluvního) zastoupení nastaly i v případě, kdy zástupce k dispozici zástupčí moc (resp. plnou moc) k jednání v zastoupení zastoupeného nemá, nebo ji sice má, avšak pouze v omezené míře, která nepostačuje pro právní KRČMÁŘ, J. : Občanské právo I.. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. s. 204. LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 585. 26 KNAPPOVÁ, M. : Zastoupení. In HOLUB, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. 2. akt. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s. 2003. s. 129. 27 Srov. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 208. 28 Viz SEDLÁČEK, J. : Obligační právo II. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s.50. 24 25
15
úkon, který místo zastoupeného učinil, a to v případě, kdy zastoupený takové jednání zástupce dodatečně schválí. Právní věda tento postup označuje jako ratihabici. 29 Na takto schválené jednání se potom hledí jako oprávněné od samého začátku (ex tunc). 30 K udělení zástupčí moci tedy fikcí dojde jakoby zpětně před samotné právní jednání zástupce. Literatura před rokem 1950 a někdy ještě i dnes 31 tedy rozeznává i tzv. mimosmluvní zastoupení, kterým chápe především nepřikázané jednatelství. Aby se však jednalo o zastoupení v pravém slova smyslu, nepostačí, aby jednatelovo jednání mělo pouze faktické dopady ve prospěch druhé osoby. Nebude se tedy jednat o zastoupení, pokud druhé osobě vznikne prospěch pouze náhodou jako vedlejší efekt určitého jednání. Jako další znak (charakteristický především po nepřikázané jednatelství) tak můžeme vedle jednatelovo jednání v cizím zájmu rovněž úmysl jednatele k takovému jednání. Je tedy možné shrnout, že pojmovými znaky zastoupení jsou: -
jednání jednatele v zájmu jiného,
-
úmysl jednatele jednat v zájmu jiného,
-
zákonná legitimace k tomuto jednání, resp. existence zástupčí moci v rukou jednatele.
Dalším obvyklým (nikoliv však nutným) rysem zastoupení potom je, že zástupce v souladu se zásadou ochrany dobrých mravů zpravidla jedná na účet zastoupeného.
1.3. Zástupčí vztah Zástupčím vztahem označujeme zvláštní právní vztah mezi osobou, která je zastupována, a osobou, která ji zastupuje. 32 Zástupčí vztah tak stejně jako jakýkoliv jiný právní vztah vzniká na základě určité právní skutečnosti, kterou
Srov. ARNDTS, C.L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 115. 30 Např. SVOBODA, J. : Zastúpenie v občianskom a rodinnom práve. In Socialistické súdnictvo, časopis pro právnu prax. roč. 1988, č. 5. s. 38. 31 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2064 an. 32 Např. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 224. 29
16
může být právní jednání (právní úkon, individuální právní akt), nebo právní událost (např. narození). 33 Obsahem zástupčího vztahu jsou pak vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky tohoto vztahu. 34 Obecně můžeme účastníky jakéhokoliv zástupčího vztahu označit jako zástupce a zastoupeného. Tato obecná terminologie mi připadá pro účely této práce jako nejvhodnější. 35 V teorii však existuje celá řada jiných pojmenování. Tak např. starší literatura a prvorepubliková judikatura občas používá názvy principál a agent. 36 Občas se s takovým označením subjektů můžeme setkat i v současné literatuře 37, avšak považuji je spíše za archaické a moderní právní vědou opuštěné termíny. Zákon subjekty rozlišuje především podle původu vzniku zastoupení. Tak např. pro vznik smluvního zastoupení, tedy takového zastoupení, které vzniká na základě právního jednání smluvních stran, je nezbytným předpokladem zmocnění. Zákon proto tyto subjekty zpravidla označuje jako zmocnitele a zmocněnce. Pokud však smluvní strany uzavřou některou typovou smlouvu, kterou bude nejčastěji smlouva příkazní, můžeme je v souladu se zákonnou terminologií pojmenovat rovněž jako příkazce a příkazníka. Vzniká-li zastoupení přímo ze zákona, označujeme zástupce zpravidla jako zákonného zástupce. Zákon v tomto druhu zastoupení nestanovuje zvláštní označení pro zastoupeného. Nejčastěji se však bude jednat o nezletilého podle zákona o rodině. Váže-li se dále vznik zastoupení na rozhodnutí soudu, označuje zákon zákonného zástupce a zastoupeného obvykle jako opatrovníka a fyzickou osobu, jež byl opatrovník ustanoven. HARVÁNEK, J., et al. : Teorie práva. 2. dotisk 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2001. s. 193 až 194. 34 ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 224. 35 Je tomu tak především kvůli skutečnosti, že jak bude pojednáno dále, může mít podle mého názoru nepřímé zastoupení smluvní i mimosmluvní povahu. Nazývat subjekty zástupčího vztahu jako zmocnitel a zmocněnec by tak mohlo být v mnoha ohledech značně zavádějící. 36 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., et al. : Občanské právo hmotné. 5. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwers ČR, a.s., 2009. s. 573an. 37 Např. TICHÝ, L. : Nový občanský zákoník: Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku. In Bulletin advokacie. roč. 2011, č. 5. s. 37. 33
17
Literatura v minulosti hledala nejvhodnější označení především pro osobu nepřímého zástupce. Můžeme se tak setkat s celou řadou různých termínů. Ihering ji
nazývá
„náhradníkem“
(Ersatzmann),
Scheuerl
zase
„meziosobou“
(Zwischenperson) a Siegel pro změnu „tichým zástupcem“ (stiller Stellvertreter). 38 Osobně se však pro účely této práce omezím na obecný termín „nepřímý zástupce“, jak takovou osobu nazývala již naše teorie občanského práva před rokem 1950.
1.4. Systematika zastoupení Můžeme rozeznat
obecnou
právní
úpravu
zastoupení
obsaženou
v občanském zákoníku a zvláštní právní úpravu obsaženou v ostatních právních předpisech soukromého práva. Platí přitom zásada subsidiárního použití obecné právní úpravy občanského zákoníku v případě, že zvláštní právní předpis nestanoví něco jiného.
1.4.1. K otázce občanskoprávního a procesního zastoupení Někdy
se
u
zastoupení
setkáváme
s dělením
na
zastoupení
soukromoprávní (resp. občanskoprávní, resp. hmotněprávní, resp. k právním úkonům) a procesní zastoupení. Takové členění je však značně zavádějící, protože může ve čtenáři budit mylný dojem, že existuje všeobecný a společný právní rámec zastoupení pro celý právní řád. Ve skutečnosti jsou občanskoprávní zastoupení a procesní zastoupení zcela odlišné právní instituty, které sice jeví celou řadu společných znaků a zákon pro ně často používá podobnou terminologii, avšak každé má svůj původ nejen ve zcela jiném právním předpisu, 39 ale rovněž v odlišném odvětví práva. Zatímco občanskoprávní zastoupení má základ v předpisech soukromého práva, procesní zastoupení je institutem především práva veřejného, kdy si účastník určitého řízení volí (případně mu je soudem určen) procesního zástupce, aby ho zastupoval v jednání s orgánem veřejné moci, v jehož působnosti dané řízení probíhá.
ARNDTS, C.L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 113. 39 Srov. např. ust. § 22 a násl. občanského soudního řádu nebo ust. § 31 a násl. správního řádu. 38
18
Obecnou úpravu zastoupení v soukromém právu obsahuje občanský zákoník, zvláštní úpravu zastoupení pak nalézáme v obchodním zákoníku, případně v dalších předpisech soukromého práva. Procesní zastoupení upravuje každý předpis veřejného práva zvlášť podle toho, o jaký druh veřejnoprávního vztahu mezi orgánem veřejné moci a adresátem konkrétní veřejnoprávní normy se v tom kterém veřejnoprávním odvětví jedná. 40 V řadě případů se mohou právní úpravy dokonce vzájemně překrývat. Tak např. podle ust. § 22 OSŘ musí být fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, zastoupena svým zákonným zástupcem. Tímto zástupcem fyzické osoby přitom bude zásadně stejný zákonný zástupce, jako je uveden v ust. § 26 ObčZ. Avšak nelze tvrdit, že procesní zastoupení pro jednání před soudy je založeno občanským zákoníkem. Institut soukromoprávního zastoupení a instituty veřejnoprávního zastoupení tak nelze vzájemně zaměňovat a ani v rámci jejich členění vytvářet společné kategorie. V důsledku nedostatečného rozlišování obou institutů zastoupení v praxi vede např. k chybnému postupu advokátů, kteří se pro účely řízení někdy prokazují soudu plnou mocí od klienta, s kterým pro tento účel uzavřeli mandátní smlouvu podle obchodního zákoníku, namísto řádné procesní plné moci udělené zmocnitelem podle občanského soudního řádu. Autoři odborného článku „Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost?“41 dokonce při pokusu o vymezení procesní plné moci téměř zcela vycházejí z právní úpravy plné moci v občanském zákoníku. Svůj postup obhajují tvrzením, že hmotněprávní a procesní zastoupení jsou si natolik blízké instituty, že lze na problematiku procesní plné moci vztáhnout podstatně detailnější občanskoprávní úpravu plné moci, a to včetně judikatury. Takový postup podle mého názoru není vhodný. Ačkoliv jsou si oba instituty pojmově skutečně podobné, nelze je takovým způsobem zaměňovat.
Např. civilní řízení před soudy, řízení před správním orgánem, správní soudnictví, řízení před správcem daně, řízení před Ústavním soudem, apod. 41 NEDELKA, M., ŘÍHA, P. : Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost?. In Právní rozhledy. roč. 2005, č. 4. 40
19
Procesní zastoupení není předmětem této diplomové práce. S ohledem na rozsah by to nebylo ani možné. Termínem zastoupení v dalších částech této práce tak budu mít na mysli zastoupení občanskoprávní. Pojmy soukromoprávní zastoupení a občanskoprávní zastoupení jsou přitom synonymické povahy a mohou se tak volně zaměňovat. Právní úprava zastoupení v občanském zákoníku totiž plní funkci obecné právní úpravy pro celé soukromé právo.
1.4.2. Obecná právní úprava Obecná právní úprava zastoupení je obsažena v hlavě třetí části první občanského zákoníku (§ 22 až § 33b). V teorii se obvykle zastoupení rozlišuje na přímé a nepřímé. 42 Jedná se o dělení, které má v našem právním prostředí dlouho tradici. Znal ho již obecný zákoník občanský (dále také jako „o.z.o.“) a bylo známé i v obecném právu ještě před obdobím velkých občanskoprávních kodifikací v 19. století. Náš právní řád však v současnosti toto dělení nezná a ani do budoucna, především s ohledem na přijetí nového občanského zákoníku, se v tomto ohledu nepředpokládají žádné změny. V této části se budu věnovat pouze základnímu výkladu o obecných znacích přímého a nepřímého zastoupení a základních rozdílech mezi nimi tak, jak je tradičně chápe současná i historická literatura a jak je můžeme najít téměř ve všech učebnicích občanského práva a komentářích k občanskému zákoníku. Hlubší analýze zkoumaných jevů a pokusu o lepší pojmové vymezení nepřímého zastoupení oproti přímému zastoupení se pak budu věnovat v následujících kapitolách. V přímém zastoupení zástupce jedná jménem zastoupeného (alieno nomine). Zastoupený se stává přímo subjektem práv a povinností, které z daného jednání vznikly. Zástupce tedy, ačkoliv projevuje sám vůli, zavazuje svým jednáním zastoupeného. Sám tak není stranou vzniklého právního vztahu a účinky jednání v zastoupení se jeho osoby vůbec nedotknou. 43 ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 204. 43 SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 103.; srov. s ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 204. 42
20
V nepřímém zastoupení zástupce jedná svým vlastním jménem (suo nomine), ale stále zpravidla na účet zastoupeného. Zástupce se obvykle sám stává účastníkem uzavřených právních vztahů. V takovém případě účinky jednání v zastoupení vznikají jeho osobě a sám se třetím osobám svým jednáním zavazuje.
Především ve starší literatuře se proto někdy uvádí, že nepřímý
zástupce nejedná za zastoupeného, ale pro zastoupeného. 44 Ze zástupčí smlouvy dále obvykle zástupci vzniká všechna nabytá práva a povinnosti převést na zastoupeného a rovněž zastoupenému vydat veškeré užitky, které jednáním získal, a to i v případě, že jsou užitky větší, než měly původně podle zástupčí smlouvy být. 45 Pro potřeby praxe je důležité, že toto tradiční rozdělení na přímé a nepřímé zastoupení potvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30.4.2008, sp.zn. 33 Odo 806/2006: „V teorii i soudní praxi se rozlišuje mezi zastoupením přímým a nepřímým (někdy též označovaným jako tzv. náhradnictví). Oběma případům je společné, že v nich zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí úkon vlastním jménem, i když on rovněž na cizí účet, tj. na účet zastoupeného; v důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného. Občanský zákoník upravuje výslovně pouze zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč. zák.); nepřímé zastoupení ovšem nevylučuje (srovnej § 733 obč. zák.). [...] Zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem zmocněncem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé“.
SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 103. 45 LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 587; srov. též SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 597. 44
21
Zákon vymezuje znaky zástupce a zastoupeného v ust. § 22 odst. 1 ObčZ, kde stanoví, že „zástupcem je ten, kdo je oprávněn za jiného jednat jeho jménem a že ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému“. Nepřímý zástupce a zastoupený tak evidentně nesplňují žádný z uvedených znaků zastoupení. Teorie i praxe se proto shodují na tom, že občanský zákoník explicitně upravuje pouze zastoupení přímé, a to ve formě zákonného zastoupení a zastoupení na základě plné moci. V souladu se základní zásadou soukromého práva „Co není zákonem zakázáno, je zákonem dovoleno.“ se potom strany v dispozicích kogentních ustanovení občanského zákoníku mohou dohodnout i na zastoupení nepřímém. 46 Nabízí se tak poměrně legitimní otázka, zda vůbec o nepřímém zastoupení můžeme hovořit jako o druhu zastoupení v právním slova smyslu. Přes tradiční a většinový názor odborné veřejnosti, 47 se objevují i takové názory, které s členěním zastoupení na přímé a nepřímé nesouhlasí a za zastoupení považují pouze zastoupení přímé. 48 Obecně přijímaným názorem je, že překážky zastoupení upravené v hlavě třetí části první ObčZ jsou z podstaty věci společné jak pro zastoupení přímé, tak zastoupení nepřímé. 49 Jednak lze k tomuto závěru dojít použitím argumentu per analogia legis, jednak by byl opačný přístup evidentně v rozporu se zásadou ochrany dobrých mravů a rozumného uspořádání vztahů. Rozeznáváme tedy následující překážky zastoupení:
Např. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník I. § 1-460. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. 283. 47 viz. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 204; srov. též ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 203. 48 Např. TICHÝ, L. : Základní otázky smluvního zastoupení. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., TICHÝ, L. : Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha : Nakladatelství ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 70 an.; nebo též SVOBODA, J. : Zastúpenie v občianskom a rodinnom práve. In Socialistické súdnictvo, časopis pro právnu prax. roč. 1988, č. 5. s 81. 49 HURDÍK, J. : Zastoupení. In FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J., et al. : Občanské právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2006. s. 26; srov. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 205. 46
22
-
Zástupcem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost k právnímu úkonu, který má za zastoupeného učinit. Znamená to tedy, že v případě všeobecného zastoupení musí mít zástupce plnou způsobilost k právním úkonům. 50
-
Zástupcem nemůže být osoba, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
-
Zástupce musí jednat osobně, pokud není se zastoupeným dohodnut jinak. 51
-
Zástupce musí jednat v mezích oprávnění. V případě, že by zástupce překročil rozsah zastoupení, je zastoupený ze zástupčího vztahu vázán pouze pokud, takový úkon dodatečně schválí (ratihabice). 52 Jediné rozlišení zastoupení, které občanský zákoník v obecné úpravě
zastoupení vymezuje, je dělení na zastoupení zákonné a smluvní. Za zákonné zastoupení přitom označuje takové, které vzniká buď přímo ze zákona, nebo z rozhodnutí orgánu veřejné moci. Smluvní zastoupení (v terminologii zákona zastoupení na základě plné moci) je pak takový poměr zastoupení, který vzniká dobrovolně. Přímé zastoupení může mít formu jak zákonného, tak smluvního zastoupení. V tomto ohledu je znění zákona zřejmé a nedochází k rozdílným názorům ani v teorii ani v praxi. Zajímavější otázkou však je, jakých forem může nabývat nepřímé zastoupení. Jak již bylo řečeno, panuje obecný názor, že kromě překážek zastoupení, se obecná úprava vztahuje pouze na přímé zastoupení. Nepřímé zastoupení je tak vlastně svou povahou smluvní zastoupení sui generis. S tímto názorem se však neztotožňuji a v následujících kapitolách se pokusím prokázat, že na nepřímé zastoupení se vztahuje podstatně větší část obecné úpravy a že nepřímé zastoupení může dokonce stejně jako přímé zastoupení nabývat formy zákonného i smluvního zastoupení, tak jak jej chápe zákon ve smyslu ust. § 31 odst. 1. Panuje rozšířený názor, že nepřímé zastoupení je svou podstatou smluvní zastoupení. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 205. 51 HURDÍK, J. : Zastoupení. In FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J., et al. : Občanské právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2006. s. 26. 52 Tamtéž. 50
23
1.4.3. Zvláštní právní úprava Zvláštní úprava zastoupení je obsažena v ostatních předpisech soukromého práva, které se vyznačují především tím, že se pro ně občanský zákoník subsidiárně použije jako lex generalis. Významná je přitom především úprava zastoupení obsažená v obchodím zákoníku. V menším měřítku však můžeme nalézt ustanovení dále rozvíjející obecný občanskoprávní rámec zastoupení i v dalších předpisech, např. v zákoně o rodině, autorském zákoně nebo zákoně o advokacii. Právní úprava zastoupení obsažená v ust. § 14 až § 16 ObchZ je charakteristická pouze pro přímé zastoupení. Její rysy jsou totiž již z podstaty věci pro nepřímé zastoupení nepoužitelné. Pro obchodněprávní vztahy je významná především úprava prokury, která se nachází v ust. § 14 ObchZ. Udělení prokury představuje zvláštní druh zmocnění sloužící k zabezpečení řádného provozu podniku. Rozdíl prokury oproti obecné občanskoprávní plné moci spočívá především v zúčastněných subjektech při zastoupení a rovněž v poměru ke třetím osobám. Prokuristou může být pouze fyzická osoba a udělit prokuru může pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku. 53 Občanský zákoník žádné podobné omezení v zúčastněných subjektech nezná a zásadně tedy umožňuje, aby zmocnitelem i zmocněncem byla jakákoliv právnická či fyzická osoba způsobilá k právním úkonům. Pro vysvětlení základních pojmů souvisejících s institutem zastoupení je však důležitý především rozdíl v rozsahu zmocnění. Obchodní zákoník totiž zásadně podnikateli nedovoluje určit v udělení prokury rozsah oprávnění k jednání prokuristy. Prokurista je tak vždy podnikatelem zmocněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku (§ 14 odst. 1 ObchZ). Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je ust. § 14 odst. 2 ObchZ, které stanoví, že „v prokuře není zahrnuto oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat je, ledaže je toto oprávnění výslovně v udělení prokury uvedeno“. Zákon tak dává podnikateli
POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+. Wolters Kluwer, a.s., 2012 [10-3-2012]. 53
24
možnost rozhodnout se, zda zmocní prokuristu i k nakládání s nemovitostmi, či nikoliv. Podle toho pak rozeznáváme prokuru běžnou a prokuru rozšířenou. 54 Je však nutné poznamenat, že uvedené omezení podnikatele k určení rozsahu oprávnění se týká pouze prokury samotné a má tedy vliv pouze k poměru ke třetím osobám. Jak bude podrobně uvedeno dále, rozsah oprávnění zástupce k jednání ve smluvním zastoupení zastoupeného není stanoven pouze v plné moci, ale především obsahem zástupčí dohody, kterou mezi sebou dané subjekty uzavírají. Plná moc a v ní určený rozsah zastoupení tvoří pouze odraz (resp. následek) této smlouvy. Obchodní zákoník danou úpravou slouží k ochraně třetích osob, neomezuje tedy vnitřní poměr mezi zástupcem (prokuristou) a zastoupeným (podnikatelem). Strany se tedy mohou v zástupčí smlouvě dohodnout na libovolném rozsahu zastoupení, resp. jeho užšího pojetí oproti zákonnému vymezení. Taková úprava vnitřního poměru však nebude mít žádné následky vůči třetím osobám a podnikatel tedy bude vždy z jednání prokuristy přímo zavázán, ať již prokurista smluvní ujednání dodrží, či poruší. V případě porušení smluvního ujednání, však prokuristovi vzniká odpovědnost za škodu, která v souvislosti s jeho jednáním jménem podnikatele podnikateli vznikla. Jak již bylo naznačeno výše, povaha prokury nedovoluje jakékoliv její využití pro nepřímé zastoupení. Takové využití zcela znemožňuje již okolnost, že udělení prokury má účinky až zapsáním do obchodního rejstříku. Je tedy zřejmé, že prokurista vždy jedná jménem podnikatele. Pro téma této diplomové práce tak není problematika prokury dále zajímavá. Zvláštní úpravu zmocnění obsahuje i ust. § 15 odst. 1 ObchZ, které stanoví, že „kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. Jedná se o velice zvláštní právní úpravu, která jde proti tradičnímu pojetí zmocnění jako pojmu, kterým právo zpravidla vyjadřuje kvalifikovanou vůli zastoupeného, aby v jeho zastoupení zástupce ve stanoveném rozsahu jednal se třetími osobami. Domnívám se, že již ze samotné skutečnosti, že byl někdo na základě zástupčí smlouvy pověřen určitou činností, je nutné vyvodit závěr, že dotyčné 54
JEŘÁBKOVÁ, L. : Plná moc nebo prokura?. In Daně a právo v praxi. roč. 2004, č. 4, s. 46.
25
osobě vzniká i oprávnění k jednání se třetími osobami v rozsahu, který je nutný pro splnění povinností určených zástupčí smlouvou. V opačném případě by dotyčná smlouva odporovala dobrým mravům a byla by proto absolutně neplatná (viz kapitola o nepřímém smluvním zastoupení). Kromě toho, že by tedy úpravu ust. § 15 odst. 1 ObchZ byl daleko vhodnější přesunout do obecné úpravy zastoupení v občanském zákoníku, kde lze tuto zásadu v současné době vyčíst pouze implicitně, neshledávám v tomto ohledu žádnou zvláštnost. Tu naopak spatřuji v závěru citovaného ustanovení, které upravuje rozsah zmocnění. Zákonodárce zvolil poměrně zvláštní postup, když tento rozsah dost vágně vymezil jako „všechny úkony, k nimž při dané činnosti obvykle dochází“. Touto formulací lze dojít k závěru, že zástupce je v daném případě zmocněn i k takovému jednání, které není pro splnění příkazu nezbytně nutné. Postačí tedy, pokud je za daných okolností pouze obvyklé. V rozdílu mezi nezbytným a obvyklým jednáním tedy vzniká zástupci oprávnění k jednání se třetími osobami v zastoupení zastoupeného přímo ze zákona a nikoliv na základě vůle zastoupeného. Vzhledem k nevhodné formulaci zákona tak v tomto rozsahu můžeme o daném zmocnění hovořit jako o „zákonném zmocnění“. 55 Jedná se nejspíše o chybu zákonodárce při hledání optimální formulace ust. § 15 odst. 1 in fine ObchZ. Problematice zmocnění především z hlediska pojmového vymezení pro nepřímé zastoupení se budu ještě dále věnovat v samostatné podkapitole. Zvláštním příkladem přímého zastoupení je pak ust. § 16 ObchZ. Toto ustanovení je někdy označováno jako zvláštní úprava nezmocněného jednatelství (a tedy může být teoreticky chápáno jako lex specialis k ust. § 33 odst. 2 ObčZ), ke kterému není zapotřebí ratihabice. Osobně jsem však toho názoru, že se jedná spíše o zvláštní druh zákonného zastoupení, kdy je zástupčí moc zástupci propůjčena přímo zákonem.
Srov. POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+. Wolters Kluwer, a.s., 2012 [10-3-2012]. 55
26
2. Historie zastoupení O původní historii zastoupení se dá říci, že je především historií nepřímého zastoupení. Přímé zastoupení začalo do práva pronikat až mnohem později. Plného uznání se potom dočkalo v podstatě až v 19. století. 56 Je již pouze ironií, že z pohledu současné civilistiky jsou tendence vývoje spíše opačné a dominantní postavení ve smluvních vztazích má zpravidla přímé zastoupení.
2.1. Civilní právo římské Zastoupení tedy v tom významu, jak ho chápeme dnes, bylo v římském právu zásadně nepřípustné a fungovalo pouze ve velmi omezené míře. Platila totiž zásada per liberam personam ignoranti quoque adquiri possessionem (C 7,32,1), tedy že „skrze svobodného člověka nelze ničeho nabýt“. 57 Jinými slovy nebylo možné, aby svobodná osoba jednala jménem osoby jiné. Tomu odpovídala i zásada Nemo alieno nomine lege agere potest (D 50, 17, 123). Takové jednání bylo nepřípustné jak při právních jednáních, tak i v procesu. 58 Svobodná osoba tak mohla volně jednat vždy pouze vlastním jménem. Tato zásada tedy zcela zakazovala jednání, které dnes označujeme jako jednání v přímém zastoupení. Nezakazovala však, aby osoba v první fázi provedla vlastním jménem určité právní jednání a ve druhé fázi následně vše, čeho takto nabyla, převedla na osobu jinou, v jejíž prospěch předtím jednala. Tento postup dnes nazýváme jako nepřímé zastoupení nebo též jako náhradnictví, což je pojem, který možná lépe v určitém ohledu vystihuje samotnou podstatu tohoto druhu zastoupení. Nepřímý zástupce (náhradník) totiž opravdu ve vztahu s třetími stranami zastoupeného prakticky zcela nahrazoval. Jednal vlastním jménem a vlastním projevem vůle se třetím stranám zavazoval ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 203. 57 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. : Římské právo. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 1995. s. 105 až 107.; srov. též VÁŽNÝ, J. : Vlastnictví a práva věcná, Soustava práva římského, díl II. Brno : Nakladatelství Československý akademický spolek Právník v Brně. 1937. s. 98. 58 SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 106 an. 56
27
k určitému plnění nebo sám z daného jednání nabýval. Až následně náhradník samostatným a zcela novým jednáním převedl výsledky své práce na zastoupeného, k čemuž ho vázala zástupčí smlouva, kterou předtím se zastoupeným uzavřel. 59 Je však důležité dodat, že přestože římské právo zásadně nepřipouštělo přímé zastoupení, neměla tato skutečnost za následek, že by veškeré úkony museli svobodní lidé činit výhradně osobně bez možnosti, aby je jiná osoba v jejich jednání a jejich jménem zastoupila. Nejednalo se však o zastoupení v pravém slova smyslu. Jednání osob podřízených moci pána se přičítalo přímo jejich pánovi (viz Gaius 2, 89). Cokoliv podřízená osoba fakticky získala, ve skutečnosti právně nabyl majitel moci nad ní. To přitom platilo jak pro nabytí práv, tak držby. 60 Neplatilo to však pro zavazovací jednání podřízených osob. V takovém případě toto jednání nemělo na majitele moci žádné účinky a zavázána zůstala podřízená osoba, ale pouze v případě, že měla způsobilost se vlastním právním jednáním zavazovat. 61 Dá se tedy říci, že římské právo používalo prostředek, který bychom z dnešního pohledu práva mohli označit jako fikci přímého jednání. Ačkoliv fakticky např. otrok s třetími stranami jednal na základě vlastní samostatné vůle, právně se na takové jednání nahlíželo, jakoby jej učinil sám pán, a to nezávisle na skutečnosti, zda otrok při jednání vystupoval vlastním nebo pánovým jménem. Nutno dodat, že toto neplatilo v případě deliktního jednání. Odpovědnost za takové jednání se přičítala vždy člověku, který toto jednání fakticky učinil. 62 Otroci, členové rodiny a jiné osoby podřízené rodinné moci (personae alieni iuris), tak vlastně fungovali jako prodloužená ruka svého pána. 63 Tito jedinci tak v pravém slova smyslu nevystupovali jako pánovi zástupci, ale pouze
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. : Římské právo. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 1995. s. 106. 60 VÁŽNÝ, J. : Vlastnictví a práva věcná, Soustava práva římského, díl II. Brno : Nakladatelství Československý akademický spolek Právník v Brně. 1937. s. 98. 61 SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 105. 62 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. : op. cit. s. 106. 63 SOMMER, O. : op. cit. s. 105. 59
28
jako jeho nástroje, které při jednání s třetími stranami užíval. V této souvislosti se tak dá mluvit pouze o surrogátu přímého zastoupení. 64 Nepřímé zastoupení tak bylo po dlouho dobu jediným možným opravdovým typem zastoupení a tvoří tak nejstarší druh zastoupení v soukromém právu vůbec, což pouze umocňuje jeho význam i z pohledu dnešního práva. Sporná však zůstávala otázka nabytí držby (viz Gaius 2, 95) 65. Pokud totiž zástupce postrádal vůli být pánem nad věcí (animus), respektive měl vůli pouze věc převzít pro zastoupeného (corporalis possessio), nemohl logicky nabýt držby (ovládal věc pouze jako detentor). 66 V takovém případě vyvstávaly pochyby nad tím, kdo převzetím předmětné věci vlastně nabyl držby nad touto věcí. Podle Jana Vážného 67 byla při posuzování této otázky důležitá právě existence držitelské vůle zastoupeného, tedy vůle stát se pánem nad věcí. Ten tuto vůli dával najevo zmocněním náhradníka, aby pro něho danou držbu převzal. V takovém případě pak zastoupený nabýval držby okamžikem, jakmile pro něj náhradník tuto držbu převzal. Základem pro využití nepřímého zastoupení byla příkazní smlouva (mandatum). Mandatář se touto smlouvou zavazoval pro mandanta obstarat určitou záležitost. Předmětem mandátu mohly být jen dovolená jednání, jejichž provedení byla nejen v mandantově zájmu, ale především v zájmu mandatáře. Oproti dnešní podobě, byla tato smlouva v římském právu zásadně bezúplatná.68 Mandatář měl povinnost přesně a pečlivě provést příkaz a dále vše, čeho se mu z přikázaného jednání dostalo, následně převést na mandanta. Mandatář přitom mohl volně provedení jednání zcela nebo částečně svěřit substitutovi. 69
SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 105. 65 „Skrze osoby svobodné, které ani nejsou našemu právu podřízené, ani je nedržíme v dobré víře, jakož i skrze cizí otroky, ke kterým ani nemáme právo požívací, ani řádnou držbu, nemůžeme z žádného důvodu ničeho nabývat. Pouze pokud jde o držbu, je sporné, zda ji nenabýváme (také) skrze osobu cizí“. 66 VÁŽNÝ, J. : Vlastnictví a práva věcná, Soustava práva římského, díl II. Brno : Nakladatelství Československý akademický spolek Právník v Brně. 1937. s. str. 95. 67 VÁŽNÝ, J. : op. cit. s. 98. 68 ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. II. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. § 291, s. 196. 69 ARNDTS, C. L. : op. cit. s. 197. 64
29
Rozvoj obchodu a obecný společenský vývoj se zvyšujícími se potřebami lidí však měly nakonec za následek i postupný průnik přímého zastoupení do římského práva. Dělo se tak především působením praetorského práva a postupným omezováním moci pána nad podřízenými osobami. K některým právním úkonům podřízené osoby začal praetor požadovat zmocnění jejím pánem. Především pro potřeby procesního zastoupení se pak připustilo přímé zastoupení procuratorem a cognitorem. 70 Význam procuratora, coby přímého zástupce, se však navyšoval i v civilním právu, kde mohl začít nabývat držbu jménem jiné osoby, avšak pouze jako trvale zřízený plnomocník. 71 V souvislosti s rozvojem přímého zastoupení se tak v římském právu začal objevovat zcela nový pojem, který dnes známe jako plnou moc (resp. mocný list). Plná moc (jako osvědčení o zastoupení) úzce souvisí právě s přímým zastoupením. V případě nepřímého zastoupení nemá plná moc (ve významu mocného listu) v poměru ke třetím osobám žádný význam. Vnitřní a vnější poměr zastoupení však zůstává neoddělen a pojem plné moci tak až na výjimky splývá se samotným zastoupením, protože římské právo nedokáže ve své době dostatečně oba pojmy od sebe rozlišit. 72 Tato koncepce smluvního zastoupení bohužel zůstává nedokonalá i v průběhu celého středověku a dokonce ještě o.z.o. upravoval plnou moc pouze v souvislosti se zmocňovací smlouvou. 73 Dalšího rozvoje se institut zastoupení dočkal v období moderní interpretace římského práva (Usus modernus), 74 tedy za působení právní školy, která je charakteristická pro vývoj právní vědy především v 17. století na území dnešního Německa. 75 S uznáním přímého zastoupení jako legálního právního nástroje se pak zároveň svého rozvoje logicky dočkaly rovněž smlouvy ve SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 106. 71 Viz např. ARNDTS, C.L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 114. 72 Např. SEDLÁČEK, J. : Obligační právo II. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 50. 73 SOMMER, O. : op. cit. s. 110. 74 ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 203. 75 URFUS, V., : Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2001. s. 77. 70
30
prospěch třetí osoby. 76 Tento vývoj právní vědy sice směřoval k rozvoji přímého zastoupení, byl však velice pozvolný. Dokonce ještě v 19. století bylo přímé zastoupení některými právníky považováno za nepřípustné. 77 V tomto období dochází k recepci římského práva a jeho následnému rozvoji působením různých právních škol. Civilní právo však stále ještě zůstává nekodifikované. Prvním velkým pokusem o kodifikaci občanského práva byl na našem území až lex Theresianus, který zpracovával obecné část občanského práva. Především pro svou rozsáhlost se však u Marie Terezie nesetkal s pochopením. Tento zákoník se tak nikdy nestal součástí našeho právní řádu, avšak posloužil jako podklad pro vznik pozdějšího o.z.o. 78 V této době se rovněž rozvíjejí instituty, které svou povahou mohou být v některých případech označeny za zvláštní druh nepřímého zastoupení. Ostatně podobně jako institut nepřímého zastoupení mají svůj původ v římském právu. Jedná se především o instituty, které slouží ke správě majetku. Jako příklad lze uvést institut věrné ruky (fideikomis), který můžeme v jistém ohledu pokládat za předchůdce dnešních trustů. Luboš Tichý 79 chápe institut věrné ruky za pojem, který je potřeba odlišovat od nepřímého zastoupení. Uznává sice, že podstata jednatelství je v obou případech stejná, nicméně je toho názoru, že fideikomis se od nepřímého zastoupení odlišuje tím, že „zatímco nepřímé zastoupení má zpravidla za cíl uskutečnění jednoho jediného úkonu a nepřímý zástupce je pouze krátkodobým přechodným nabyvatelem, věrná ruka spravuje pro pověřence typicky dlouhodobě jedno nebo více práv jako jejich nositel“. Osobně jsem toho názoru, že délka, resp. trvalost, zástupčího jednání nepředstavuje pojmový znak nepřímého zastoupení. Stanovisko Tichého je snad obhajitelné za předpokladu, že bychom považovali pojem nepřímého zastoupení za pevně spjatý s příkazní smlouvou. Takové chápání však již považuji za právní vědou překonané. Víme 76
URFUS, V., : Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2001. s. 83. 77 LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 583. 78 TILSCH, E. : Občanské právo rakouské. Část všeobecná. Praha : Nákladem České grafické Unie, 1910. s. 6 an. 79 TICHÝ, L. : Základní otázky smluvního zastoupení. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., TICHÝ, L. : Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha : Nakladatelství ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 73.
31
tedy, že k založení právního zástupčího vztahu na nepřímém zastoupení není nezbytně nutné uzavřít příkazní smlouvu.80 Institut věrné ruky (resp. fideikomis) je tak podle mého názoru možné považovat za druh nepřímého zastoupení. Rozsáhlou revizi pak institut zastoupení zaznamenal v období 19. století, kdy začal pronikat do velkých evropských kodifikací občanského práva, ze kterých má pro vývoj práva na našem území význam především rakouský o.z.o. (§ 1002 an.). 81 Toto období je také dobou ústupu nepřímého zastoupení do pozadí. Ačkoliv zákoník upravoval jak přímé, tak nepřímé zastoupení, upřednostňoval jednoznačně zastoupení přímé, což je možné vidět již na úvodním ustanovení týkající se zmocňovací smlouvy v ust. § 1002 o.z.o., kde zákon stanovoval, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele. O tomto ustanovení ale již Jaromír Sedláček uváděl, že je napsáno nesprávně a nelze ho proto brát doslovně. Z následujících ustanovení totiž vyplývalo, že zástupce mohl jednat i jménem svým. Zákon tak zásadně u zmocňovací smlouvy připouštěl oba druhy zastoupení. Německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch – dále také jako „BGB“) jde v tomto vývoji ještě dále a přímou úpravu nepřímého zastoupení již vůbec neobsahuje. Užití nepřímého zastoupení však z občanskoprávních vztahů zákon ani nezakazuje a smluvní strany se proto stále mohou na nepřímém zastoupení dohodnout v mezích kogentních ustanovení občanského zákoníku (podobně jako v českém právním řádu). I německá praxe však stále více užívání nepřímého zastoupení omezuje. 82 Zatímco tedy v období římského práva a celého středověku představovalo nepřímé zastoupení jedinou možnou podobu zastoupení, nyní je v občanském právu čím dál tím častěji nahrazováno zastoupením přímým. Podle mého názoru je to dáno i tím, že přímé zastoupení je daleko transparentnější, když víte, kdo se skrývá za právním jednáním zástupce. Taková okolnost ostatně mohla mít jistě své opodstatnění i v rozvijícím se obchodním styku.
Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2022. 81 URFUS, V., : Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2001. s. 83. 82 LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 588. 80
32
2.2. Úprava zastoupení v obecném zákoníku občanském z roku 1811 Následující pojednání má sloužit především jako historický exkurz do problematiky. Avšak vzhledem k tomu, že právní úprava rakouského občanského zákoníku nedoznala v dotčených ustanoveních do dnešních dnů výraznějších změn, má tato kapitola zároveň významný srovnávací přesah i do současného rakouského občanského práva. Všeobecný občanský zákoník, nebo též obecný zákoník občanský, je rozsáhlou
kodifikací
obecného
práva,
která
je
ovlivněna
především
přirozenoprávní školou. Významný jusnaturalistický kontext je přitom silně znatelný také v učebnicích občanského práva i po recepci rakouského zákoníku do československého právního řádu v roce 1918. O.z.o. neobsahoval obecnou úpravu zastoupení. Podobně jako římské právo, chápal zastoupení především v souvislosti s mandátem, což se významně odrazilo i na systematice zákona. Institut zastoupení totiž nebyl v chápání tehdejších právníků dosud významně rozvinut, a tak jeho podstata byla téměř zcela převzatá z obecného práva i se všemi podstatnými nedostatky a nepřesnostmi. V evropském kontextu nastal významný posun v chápání zastoupení až později, ve druhé polovině 19. století, a to především v souvislosti s pracemi na BGB. Tuto dobu proto můžeme označit i za vznik moderního pojetí zastoupení, které přetrvává dodnes. 83 Tento vývoj byl umožněn nejspíše tím, že autoři BGB nevycházeli na rozdíl od svých rakouských kolegů pouze z obecného práva pod vlivem přirozenoprávních idejí o soukromém právu. Byl zde znatelný vliv německé pozitivistické právní školy, což mělo i svůj následný dopad právě na úpravu zastoupení. Místo pouhého omezení se na převzetí zastoupení z obecného práva se tak kodifikátoři pokusili tento institut upravit do takové podoby, aby byl v občanskoprávních vztazích co nejlépe pochopitelný a použitelný.
SOMMER, O. : Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 110. 83
33
Ačkoliv některými právníky84 není celkově BGB považováno za zdařilé dílo, považuji tedy osobně alespoň úpravu zastoupení v tomto za daleko zdařilejší než v případě o.z.o. Němečtí kodifikátoři především dokázali od sebe citelněji oddělit vnitřní a vnější poměr (ze systematického hlediska se např. plná moc nebo příkaz dočkaly zcela samostatné úpravy, čímž bylo zřetelně zamezeno, aby tyto pojmy v praxi vzájemně splývaly), což zcela chybí právě v rakouském zákoníku, který nedokáže ani znatelně rozlišovat mezi pojmy zastoupení, zmocnění a zmocňovací smlouva. 85 Zákon byl u nás po roce 1918 postupně novelizován. Z hlediska vývoje nepřímého zastoupení stojí za zmínku zákon č. 179/1924 Sb., kterým byla z o.z.o. zrušena ustanovení o rodinném fideikomisu (svěřenectví). Nejednalo se o institut věrné ruky tak, jak o něm bylo pojednáno výše. I zde byla účelem správa majetku, ale v případě rodinného fideikomisu se jednalo pouze o správu ve vlastnictví rodiny. Hlavním cílem této úpravy byla především ochrana šlechtických rodů před štěpením jejich majetku. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona o zrušení svěřenectví k tomu tenkrát uváděla toto: „Ústav rodinných svěřenství jeví se v našem právním řádě posledním významným zbytkem privilegií šlechtického stavu. Sloužilať svěřenství fakticky - byť ne právně - jedině bývalým šlechtickým rodům k tomu, aby veliké komplexy majetkové trvale zůstaly zajištěny pro členy rodiny jako opora jejich vrchnostenského postavení“. Tato skutečnost také byla důvodem, proč byla krátce po osamostatnění Československa úprava rodinného fideikomisu zrušena.
2.2.1. Obecně k úpravě zastoupení Jak již bylo naznačeno výše, o.z.o. chápal zastoupení pouze v souvislosti se zmocňovací smlouvou, jejíž právní rámec upravoval ve dvacáté druhé hlavě (§ 1002 až § 1044 o.z.o.) pod marginální rubrikou „O zmocnění a jiných druzích jednatelství“
(Von
der
Bevollmächtigung
und
anderen
Arten
der
Geschäftsführung). Ačkoliv to nemuselo být zvláště vzhledem k vymezení
84
KNAPP, V. : Teorie práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 1995. s. 93. SEDLÁČEK, J. : Obligační právo II. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 50. 85
34
zmocňovací smlouvy v ust. § 1002 o.z.o. na první pohled zcela zřetelné, 86 zákon poměrně jasně rozeznával jak přímé zastoupení (direkte Stellvertretung), tak zastoupení nepřímé (indirekte Stellvertretung). 87 Kromě tradičního dělení literatura 88 zastoupení rozlišovala podle dvacáté druhé hlavy o.z.o. zastoupení smluvní a mimosmluvní. Přímé zastoupení bylo možné opírat pouze o příkazní smlouvu. Povaha tohoto druhu zastoupení mohla tedy být pouze smluvní. Jako mimosmluvní zastoupení (tedy takové, které nastává i bez smlouvy) mohlo být chápáno pouze zastoupení nepřímé. V tomto pojetí pak bylo možné mimosmluvní nepřímé zastoupení dále rozlišovat na jednatelství bez příkazu (Geschäftsführung ohne Auftrag) a na užití věci ku prospěchu jiného (Verwendung einer Sache zum Nutzen des Andern). 89 Celá dvacátá druhá hlava o.z.o. nebyla příliš zdařilým dílem rakouských zákonodárců. Gramatická metoda výkladu této části zákona byla prakticky nepoužitelná, protože by často vedla k nesmyslným až absurdním závěrům. Sedláček 90 označoval celou hlavu za nejspornější část celého o.z.o. Ani systematické řazení dvacáté druhé hlavy není zrovna smysluplné, což je skutečnost, na kterou hned v úvodu současného rakouského komentáře ke zmocňovací smlouvě upozorňuje i Rudolf Strasser. 91 Redaktoři o.z.o. upravili jednatelství bez příkazu jako kvazikontrakt a nikoliv jako kvazidelikt, což byla druhá typická eventualita, jak na tento institut nazírala řada jiných evropských zemí při vlastní kodifikaci občanského práva. 92 Jednatelství bez příkazu tak dodnes jeví celou řadu společných znaků s příkazní smlouvou, od které se svou podstatou odlišuje prakticky pouze absencí souhlasu pána věci. I k tomu však Např. ust. § 1009 o.z.o. výslovně uvádí, že „ zmocněnec je povinen přenechat veškerý užitek z jednání zmocniteli“. 87 Viz např. KRČMÁŘ, J. : Občanské právo I.. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. s. 203. 88 SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 6. 89 Tamtéž. 90 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 573. 91 RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. s. 2003. 92 ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek, § 480-880. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 2187 an. 86
35
ratihabicí nakonec dochází, sice až ex post po dokončení jednání nepřikázaného jednatele, avšak na druhou stranu s účinky ex tunc. Vazba mezi nepřikázaným jednatelstvím a příkazní smlouvou je tedy opravdu významná, přesto však podobně jako Sedláček 93 nepovažuji za ideální řešení systematicky řadit oba instituty společně. Příkazní smlouva sama o sobě představuje právní důvod pro určité jednání zúčastněných subjektů a svou povahou je tedy přeci jenom významně odlišná od nepřikázaného jednatelství, kde jednatel ke svému jednání postrádá jakýkoliv právní důvod.
2.2.2. Zmocňovací smlouva O.z.o. pojmově nerozlišoval mezi příkazní a zástupčí smlouvou (v terminologii současného občanského zákoníku „dohodou o plné moci“). Zákon operoval pouze s pojmem zmocňovací smlouva (Bevollmächtigungsvertrag). Ze znění zákona přitom nebylo úplně jasné, zda je tím nutné chápat příkazní smlouvu nebo obecně dohodu, kterou vzniká smluvní zastoupení. Sedláček nejspíše chápal zmocňovací smlouvu především jako smlouvu příkazní, proto asi také ve svém komentáři 94 její definici obsaženou v ust. § 1002 o.z.o. přeložil z původního německého znění jako „smlouvu, jíž někdo přejímá obstarati přikázané jednání jménem jiného“. Označení „přikázané jednání“ nejvíce směřuje právě k mandátu. Definice v německém znění přitom výslovně o přikázaném jednání, příkazu nebo mandátu nemluví. Dané ustanovení zákona je podle mého názoru vhodné překládat spíše jako převzaté jednání (v původním znění aufgetragenes Geschäft), 95 což přeci jenom nemusí vždy nutně odpovídat příkazu. Minimálně tedy v úvodních ustanoveních lze zmocňovací smlouvu chápat jako synonymum k obecné zástupčí smlouvě. Ostatně sám Sedláček ve svém Obligačním právu 96 se již stejného překladu nedržel a zmocňovací smlouvu definoval jako „smlouvu, kterou se někdo zavázal převzaté jednání provésti ve jménu druhého (§ 1002)“. SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 574. 94 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : op. cit. s. 575. 95 Celé ust. § 1002 o.z.o. v autentickém znění je: „Der Vertrag, wodurch jemand ein ihm aufgetragenes Geschäft im Namen des Andern zur Besorgung übernimmt, heißt Bevollmächtigungsvertrag“. 96 SEDLÁČEK, J. : Obligační právo II. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 50. 93
36
Jak jsem již však uváděl výše, gramatický výklad není nejvhodnější metodou, jak interpretovat dvacátou druhou hlavu o.z.o. Pravdou je, že v dalších ustanoveních této části zákona spolu pojmy zmocňovací smlouva a příkazní smlouva již natolik splývaly, že jsou v celkovém kontextu od sebe jen těžko oddělitelné. V řadách odborné veřejnosti nepanoval ani všeobecný konsensus v názoru, které činnosti vlastně mohou být předmětem zmocňovací smlouvy. Schey 97 byl toho názoru, že zmocňovací smlouva byla podobné povahy jako smlouva námezdní, resp. že společným pojmovým znakem obou těchto smluvních typů byl „závazek k činnosti pro druhého“. Rozdíl podle něj spočíval v tom, že předmětem námezdní smlouvy mohly být pouze činnosti faktické, zatímco předmětem smlouvy zmocňovací mohly být pouze činnosti právní. Podobného názoru byl i Sedláček. 98 Krčmář 99 se naopak domníval, že minimálně z některých ustanovení o.z.o. vycházelo najevo, že předmětem zmocňovací smlouvy může být i činnost faktická. Zdůrazňoval přitom, že podle tehdejší právní nauky bylo jen velice obtížné přesně odlišit pojem právního jednání od jednání faktického. Zmocňovací smlouva mohla být založena na zastoupení přímém (s plnou mocí ve smyslu mocného listu) i nepřímém zastoupení (bez mocného listu, resp. se skrytou plnou mocí). Strany mohly zmocňovací smlouvou založit rovněž fiduciární vztah. Ten vlastně představoval základ pro zvláštní druh nepřímého zastoupení, kdy zástupce jednal za zastoupeného vlastním jménem a zároveň na vlastní účet. 100 Úplatnost (§ 1004) ani forma (§ 1005) nepředstavovaly pojmové znaky zmocňovací smlouvy, nicméně právní úprava zásadně umožňovala smluvním stranám upravit si v tomto ohledu smluvní vztah podle vlastní vůle. To však neplatilo bez výjimky. Podobně jako dnes, zákon stanovoval obligatorní písemnou formu u některých zvláštních případů zmocňovací smlouvy. Totéž se dalo říci i o
KRČMÁŘ, J. : Občanské právo III. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. s. 187 až 188. 98 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 573. 99 KRČMÁŘ, J. : op. cit. s.188. 100 SEDLÁČEK, J. : Obligační právo II. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 51. 97
37
plné moci, resp. platila zásada, že forma plné moci sleduje formu zmocňovací smlouvy. Pokud tedy zákon stanovoval povinnou písemnou formu pro zmocňovací smlouvu, musela mít písemnou formu rovněž související plná moc. Nebylo přitom podmínkou, aby plná moc byla pevnou součástí zmocňovací smlouvy. Ta tedy mohla existovat i jako samostatná listina (resp. mocný list) vedle zmocňovací smlouvy. 101 Ačkoliv o.z.o. nedokázal v rámci úpravy zmocňovací smlouvy plně oddělit vnitřní a vnější poměr, částečně tak činil alespoň v ust. § 1017, kde rozlišoval mezi zjevnou plnou mocí, která sloužila přímému zástupci jako osvědčení, že může jednat jménem zastoupeného, a tajnou plnou mocí, kterou udělil zastoupený nepřímému zástupci, a která z podstaty věci takovou funkci neměla. Rozdíl byl v přičitatelnosti jednání zástupce. Pokud zástupce s třetími osobami jednal na základě zjevné plné moci, zavazoval svým jednáním přímo zastoupeného. Pokud zástupce jednal na základě tajné plné moci, nemělo jeho jednání s třetími osobami žádné právní účinky na zastoupeného. 102 Současná obecná právní úprava ve smyslu ust. § 31 an. ObčZ rozlišuje plnou moc pouze jako ústní a písemnou. To občas vede v řadách odborné veřejnosti k závěru, že plná moc se uděluje pouze v rámci přímého smluvního zastoupení, zatímco nepřímý zástupce se plnou mocí neprojevuje, a tudíž ji vlastně nemá. S tímto názorem se však neztotožňuji (viz níže). Za pozornost stojí skutečnost, že s rozlišením plné moci na tajnou a zjevnou počítal ještě původní návrh československého občanského zákoníku. Tato koncepce však byla po druhé světové válce opuštěna. Při srovnávání úpravy zmocňovací smlouvy a současné úpravy smlouvy příkazní je další zajímavostí, že o.z.o. přímo rozeznával zástupčí smlouvu úplatnou a bezúplatnou (§ 1004), a to bez ohledu na skutečnost, zda se v daném
101
RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. s. 2048 an. 102 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 622.
38
případě jednalo o přímé či nepřímé zastoupení. 103 Zákon přitom obecně vycházel z presumpce bezplatnosti, tedy, že zmocnění se považuje za bezplatné, pokud strany mezi sebou nesjednají jinak. 104 Zákon pak dále v ust. § 1013 o.z.o. stanovil, že zástupce není oprávněn požadovat žádnou jinou odměnu, a to ani v podobě darů od třetí strany, pokud k tomu zastoupený nedal souhlas. Současný občanský zákoník v obecné části nerozlišuje mezi úplatnou a bezúplatnou zástupčí smlouvou, avšak v rámci právní úpravy příkazní smlouvy v ust. § 730 ObčZ stanoví, že příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je, zejména vzhledem k povolání příkazníka, obvyklá. Je tak evidentní, že i občanský zákoník jasně počítá s úplatnou i bezúplatnou zástupčí smlouvou, a je tak pouze na stranách smluvního vztahu, zda si úplatu mezi sebou sjednají či nikoliv. Odlišnou úpravu však zákonodárce zvolil u smlouvy o obstarání věci jako zvláštního druhu smlouvy příkazní. Podle ust. § 733 in fine ObčZ patří totiž odměna mezi podstatné náležitosti smlouvy o obstarání věci. Tento druh smlouvy tedy může být pouze úplatné povahy.
2.2.3. Jednatelství bez příkazu Podstata jednatelství bez příkazu podle o.z.o. byla velice podobná i současné právní úpravě obsažené v ust. § 742 an. ObčZ. Dá se dokonce říci, že současný ObčZ na původní právní úpravu jednatelství bez příkazu navazuje, resp. z ní vychází. I v tehdejších občanskoprávních vztazích platila primárně zásada nevměšování se do záležitostí jiného. Pokud tak někdo chtěl zasáhnout do cizího majetku, musel k takovému jednání být a priori legitimován, a to buď na základě zákona (např. správa jmění dítěte jeho rodičem), rozhodnutím orgánu státní moci (např. poručenství) nebo smlouvou (typicky mandátem). 105 Výjimkou z tohoto pravidla představoval (a do dnešní doby představuje) právě institut jednatelství
SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 585. 104 Tamtéž. 105 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : op. cit. s. 647. 103
39
bez příkazu. Jednání nepřikázaného jednatele přitom mohlo být faktické i právní povahy. 106 Podstatou jednatelství bez příkazu je důvodný předpoklad, že pokud by si byl pán věci vědom nastalých skutečností, měl by vzhledem ke všem okolnostem nejspíše zájem na tom, aby nepřikázaný jednatel do jeho majetku zasáhl. Tomu odpovídalo i ust. § 1040 o.z.o., podle kterého pokud někdo zasáhl do cizí záležitosti proti vlastníkově vůli, odpovídal nejen za vzniklou škodu a ušlý zisk, ale ztratil zároveň právo na náhradu nákladů, které mu v souvislosti s jeho jednáním vznikly, a to nezávisle na tom, zda z jeho jednání měl pán věci prospěch, či nikoliv. Nestačilo přitom, aby jednatel pouze fakticky jednal v zájmu pána věci, nýbrž je nutné, aby jednatel měl také vůli k jednání ve prospěch pána věci, resp. v jeho zastoupení. Pokud tedy jednatel jednal v mylném domnění, že obstarává vlastní záležitost, ačkoliv ve skutečnosti zasahoval svým jednáním do cizí záležitosti, nejednalo se v pravém smyslu o jednatelství bez příkazu podle ust. § 1035 až § 1040 o.z.o. Takové jednatelství literatura 107 označovala jako nepravé jednatelství a spadalo pod úpravu ust. § 1041 an. o.z.o. (viz dále). Lze tedy říci, že jednatelství bez příkazu mělo svou povahou velice blízko k poměru mandátnímu. Ostatně z rakousko-uherské judikatury Nejvyššího soudu vyplývalo, že pokud mandatář překročil mu daný příkaz, jednal v daném rozsahu jako jednatel bez příkazu. 108 Nepřikázané jednatelství proto také teorie označovala jako nepřímé zastoupení mimosmluvní.109 Účastníky zástupčího vztahu byli tedy nepřikázaný jednatel (negotiorum gestor, Geschäftsführer) a ten, na jehož vrub je jednáno, tedy pán věci (dominus negotii, Geschäftsherr). 110 O.z.o. rozlišoval dva druhy nepřikázaného jednatelství, a to jednatelství nutné, resp. v nouzi (§ 1036) a jednatelství účelné, resp. k užitku druhého (§ 1037 až § 1038). Jednatelství nutné spočívalo v odvrácení hrozící škody na majetku
SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 648. 107 SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 11 an. 108 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : op. cit. s. 647. 109 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 6. 110 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 7. 106
40
pána věci. K naplnění zákonného předpokladu nutného jednatelství bylo zapotřebí, aby škoda skutečně a bezprostředně hrozila, aby okolnost ohrožující majetek byla skutečně na škodu pána věci a konečně aby jednatelovo jednání bylo skutečně účelné při odvracení hrozící škody. 111 Pro jakékoliv jiné jednatelství zákon a priori stanovil povinnost pro jednatele se nejprve ucházet o svolení pána věci. Pokud tak sice neučinil, ale jeho jednáním došlo ke zřejmému prospěchu pána věci, měl jednatel nárok, aby mu byly pánem věci uhrazeny vynaložené náklady. A tento druh nepřikázaného jednatelství se nazývalo jednatelství účelné. Při tomto druhu nepřikázaného jednatelství však jednatel ručil za jakoukoliv škodu, která jeho jednáním pánu věci vznikla. U nutného jednatelství sice rovněž jednatel ručil za škodu, kterou svým jednáním přivodil, neručil však za škodu, kterou se mu nepodařilo odvrátit. To znamená, že odvrátil-li pouze část škody, neodpovídá za to, že neodvrátil zbytek. 112 Dalším rozdílem bylo, že v případě nutného jednatelství měl jednatel nárok na úhradu nákladů i v případě, že jeho jednáním k zabránění vzniku škody nedošlo. Zcela postačilo, aby vznik škody byl v dané situaci pouze potenciální (např. hrozící povodeň, ke které však nakonec nedošlo). Na druhou stranu u účelného jednatelství měl jednatel nárok na úhradu nákladů pouze v případě, že prokazatelně jeho jednáním došlo k obohacení pána věci. Obecně pro jednatelství bez příkazu platila zásada, že pokud jednatel započal se svým jednáním, byl povinen v něm pokračovat až k jeho dovršení (§ 1039 o.z.o.) a zároveň převést na pána věci vše, co svým jednáním nabyl. 113 Pokud jednatelovo jednání splňovalo výše uvedené náležitosti, jednalo se tedy v daném případě o jednatelství dovolené, což mělo svůj význam především ve skutečnosti, že tím pánu věci vznikla povinnost dané jednání uznat a převzít na sebe veškeré závazky, které jednateli v souvislosti s nepřikázaným jednatelstvím SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 9; srov. též SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 654. 112 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 10. 113 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 647. 113 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 662. 111
41
vznikly. O.z.o sice u jednatelství bez příkazu neobsahoval zvláštní úpravu ratihabice, tato povinnost pána věci však vyplývala z toho, že nepřikázané jednatelství bylo upraveno ve stejné kapitole jako zmocňovací smlouva. 114
2.2.4. Nepravé jednatelství a versio in rem Úprava jednatelství bez příkazu v o.z.o. byla významně užší než tomu bylo v případě římskoprávního negotiorum gestio. Následkem tohoto stavu bylo riziko, že řada případů, které mohly v občanskoprávních vztazích nastat, a na které v římském právu reagovalo právě negotiorum gestio, zůstane upraveno mimo pozitivní právo. 115 Příkladem může být jednání v omylu, kdy se jednatel domnívá, že jedná v zájmu vlastním a nemá tak zjevný úmysl jednat v zájmu někoho jiného, ačkoliv ve skutečnosti jedná právě ve prospěch cizí osoby (pána věci). Tímto způsobem nabytý užitek neměl jednatel povinnost vydat pánu věci. 116 Sedláček 117 tyto situace nazýval jako nepravé jednatelství, zatímco Krčmář 118 pro ně užíval pouze obecného označení versio in rem. O.z.o. se na ně podle Sedláčka snažil reagovat v závěru hlavy 22 v ust. § 1041 a částečně i v ust. § 1042 a § 1043, vše pod marginální rubrikou „obrácení věci v užitek druhého“ (Verwendung einer Sache zum Nutzen des Andern), a to především ve spojení s obecnou úpravou držby podle ust. § 309 an. o.z.o. Tato ustanovení byla od úpravy jednatelství bez příkazu a zmocňovací smlouvy oddělena pouze marginálně. Marginální rubriky však nebyly autentickou součástí občanského zákoníku, a je proto nutné toto dělení brát spíše jako orientační. 119 To však platilo i ve vztahu mezi jednatelstvím bez příkazu a zmocňovací smlouvou, a přes to si myslím, že není pochyb o tom, že se od sebe oba instituty značně liší, ačkoliv spolu úzce souvisí. Je nutné poznamenat, že názory na právní úpravu obsaženou pod uvedenou rubrikou byly různé a zdaleka mezi právníky v její interpretaci
SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 11. 115 Tamtéž. 116 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 667. 117 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s.10 an. 118 KRČMÁŘ, J. : op. cit. s.. s. 197 an. 119 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 6. 114
42
nepanovala shoda, jak upozorňuje i sám Krčmář. 120 Obecně se dá říci, že ust. § 1041 an. o.z.o. mají poměrně blízko k dnešní úpravě bezdůvodného obohacení, kterou však o.z.o. ve své době upravoval jen částečně. Jako další příklady nepravého jednatelství Sedláček 121 uváděl situace, kdy nepřikázaný jednatel v domnění, že jedná v zájmu určité osoby, ve skutečnosti obstarává záležitost osoby jiné. Jedná se tedy z jeho strany o omyl v osobě pána věci. Sedláček konečně za nepravé jednatelství považuje i případy, kdy jednatel nemá právní způsobilost k úkonům činěných v rámci jednatelství, případně právní nezpůsobilost pána věci k ratihabici nepřikázaného jednání. Od nepravého jednatelství bylo třeba podle Sedláčka odlišovat další případy obrácení věci v užitek druhého, které o.z.o. upravoval v ust. § 1041 až § 1044. Především výklad ustanovení § 1041 a § 1042 představoval pro právníky nemalý problém. 122 Sedláček i Krčmář ji oba považovali za legislativně nevhodnou a v praxi těžko použitelnou. 123 O.z.o. se ve své době například nedokázal zcela vyrovnat s problematikou bezdůvodného obohacení, pro které v něm nebyl vytvořen uspokojivý právní rámec. Redaktoři občanského zákoníku se na tento nevyhovující stav snažili reagovat tím, že za úpravu nepřikázaného jednatelství přidali institut „užití věci ku prospěchu jiného“, který se však pro praxi nejspíš především z hlediska problematické interpretace ukázal jako neuspokojivý. V tomto smyslu mělo fungovat především ust. § 1042 o.z.o., které mělo oprávněnému subjektu poskytovat obecnou žalobu z obohacení pro ty případy, na které se nevztahovaly i zvláštní žaloby z obohacení. 124 Dalo by se říci, že pokud 22. hlava představovala nejspornější část o.z.o., tak institut užití věci ku prospěchu jiného představoval nejspornější část celé 22. hlavy. Potřeba tohoto institutu navíc byla podle mého názoru později v podmínkách evropské právní vědy zcela překonána, a to právě rozvojem moderního pojetí bezdůvodného obohacení. O to méně je podle mého názoru KRČMÁŘ, J. : Občanské právo III. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. s. 197. SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 668. 122 SEDLÁČEK, J. : Nepravé jednatelství a versio in rem. Brno : Nákladem vlastním, 1933. s. 16. 123 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 23. 124 SEDLÁČEK, J. : op. cit. s. 17. 120 121
43
pochopitelné, proč byla úprava užití věci ku prospěchu jiného převzata i do nového občanského zákoníku (z.č. 89/2012 Sb.), který ho upravuje v ust. § 3012 an.
2.3. Socialistické právo Je nutné zmínit, že o.z.o. měl mít po roce 1918 pouze dočasný charakter, a to až do přijetí nového občanského zákoníku, na jehož práci bylo započato krátce po osamostatnění Československa. Práce na tomto zákoně však byly zastaveny druhou světovou válkou a po událostech roku 1945 a 1948 již nebyly obnoveny. Tento návrh nového občanského zákoníku však nebyl zcela zapomenut. Od roku 2000 sloužil jako podklad pro přípravu nového občanského zákoníku. 125 Období roku 1948 až 1989 bylo obdobím socialistického práva. V tomto období byly do našeho právního řádu uvedeny hned dva občanské zákoníky. První vznikal pod vedením Viktora Knappa 126 a bývá dnes nazýván též jako střední občanský zákoník. Ten druhý z roku 1964 zůstává především v důsledku pozměňovacího zákona č. 509/1991 Sb. ve značně změněném znění platný dodnes. Je však zajímavé, že podstata zastoupení přečkala všechny režimy a revoluce, které se na našem území v průběhu 20. století vyskytly a zachovala se prakticky nezměněna až do dnešních dnů. Přitom ani NOZ se od současného právního stavu významně neodchyluje. Myslím, že tato skutečnost je důkazem toho, že je potřeba i v dnešní době institutu zastoupení přiznat jistou přirozenoprávní povahu. V období socialistického práva se nepovažovalo za důležité dávat institutu zastoupení zvláštní prostor a význam. Pro komplexní právní úpravu nebylo z pohledu tehdejšího práva žádného důvodu, protože „každou formálností by byla možnost zastupování zbytečně ztěžována. Nadměrná formálnost je ostatně v občanskoprávních stycích pracujícímu člověku nepochopitelná a svádí
Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 126 BĚLOVSKÝ, P. : Občanské právo. In BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. et al. : Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. [online] Brno : Masarykova univerzita. 2009. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z
. 125
44
k byrokratizování“. 127 Zákonná úprava se tak v obou občanských zákonících z této doby omezila na pouhé minimum nezbytné pro to, aby v občanskoprávních vztazích institut zastoupení vůbec mohl fungovat.
2.3.1. Střední občanský zákoník Úprava zastoupení byla ve středním občanském zákoníku (zákon č. 140/1950 Sb., dále též jako „SOZ“) obsažena v hlavě čtvrté části první. Vůdčí idea byla obsažena v ust. § 56 SOZ, kde zákon stanovil, že „oprávnění někoho zastupovat zakládá se na zákonu, na úředním výroku nebo na zmocnění“. Již při prvním pohledu je zřejmé, že tento zákon na rozdíl od svého nástupce z roku 1964 operuje stále ještě s pojmem „zmocnění“. Přímou legální definici tohoto pojmu však zákon stejně jako obecný zákoník občanský neobsahoval. Oproti o.z.o. však střední občanský zákoník přinesl do právního řádu z pohledu vývoje evropské právní vědy zcela moderní úpravu problematiky zastoupení v tom, že po vzoru BGB zcela oddělil obecnou úpravu zastoupení a zmocnění od příkazní smlouvy, která byla nadále upravena ve zvláštní části zákona v ust. § 434 an. SOZ. Zajímavé je, že zákon již nadále nevymezoval základní funkci plné moci, tedy určení rozsahu zastoupení. V ust. § 58 věty první SOZ sice bylo stanoveno, že zastoupený je při překročení oprávnění zástupcem tímto jednáním zavázán pouze v případě, že takové překročení dodatečně schválí, avšak zákon nikde nestanoval, kde mají být meze oprávnění zachyceny. Je zajímavé, že zákon ve větě druhé citovaného ustanovení dále stanovoval, že je možné se dodatečným schválením zavázat i k takovému jednání osoby, která vůbec oprávnění zastupovat neměla, a to rovněž s účinky ex tunc. Jedinou podmínkou bylo, aby daná osoba nejednala jménem svým ale jménem osoby, v jejíž prospěch jednala. Je tak zřejmé, že zákon na nezmocněné jednatelství v jistém ohledu i nadále hleděl jako na druh zastoupení v případě, že bude dotčenou osobou dodatečně schváleno, a to pod podmínkou, že bylo jednáno ANDRLÍK, J., PARMA, M., ČAPEK, K. : Občanský zákoník. 1 vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1950. s. 229.
127
45
jejím jménem. Dá se tedy říci, že na rozdíl od předchozí právní úpravy obsažené v o.z.o. tak SOZ operoval s mimosmluvním zastoupením jako zastoupením přímým. Z úpravy zákona dále zcela mizí rozlišení zastoupení na přímé a nepřímé. V ust. § 57 SOZ se pouze stanovovalo, že „jednáním zástupce jménem zastoupeného v mezích oprávnění, vzniknou práva nebo povinnosti přímo zastoupenému“. Je tak zřejmé, že zákon počítal především s přímým zastoupením, avšak v žádném svém konkrétním ustanovení nezakazoval sjednání i zastoupení nepřímého. Tato zákonná úprava je tak velice podobná i současné občanskoprávní úpravě. Je však otázkou, zda je tato úprava výsledkem cílené práce zákonodárce, kdy chtěl zanechat i určitý prostor pro případné sjednání nepřímého zastoupení, nebo
spíše
jeho
opomenutím
výslovně
v zákoně
takové
jednání
z občanskoprávních vztahů vyloučit. Z důvodové zprávy ke SOZ 128 se totiž můžeme dočíst, že stěžejní zásadou, která má ovládat institut zastoupení, je, že „právní následky zástupcova jednání postihují přímo zastoupeného“. Podmínkou k tomu přitom má být pouze jednání zástupce v mezích jeho oprávnění. Vzhledem ke skutečnosti, že jedním z obvyklých poznávacích znaků nepřímého zastoupení je, že zástupce se stává sám zavázán z jednání ve prospěch zastoupeného, se spíše nabízí
vysvětlení,
že
zákonodárce
s využitím
nepřímého
zastoupení
v občanskoprávních vztazích vůbec nepočítal. Avšak na samotné skutečnosti, že zákon nezakazuje smluvním stranám sjednání nepřímého zastoupení, to nic nemění. Ostatně sám čelný autor SOZ Viktor Knapp se ve svých učebnicích občanského práva vždy alespoň krátkou poznámkou o možnosti smluvních stran dohodnout se i na nepřímém zastoupení zmínil. 129 Zajímavostí SOZ bylo, že obsahoval i zákonnou úpravu prokury, která dnes (nutné dodat prozatím) patří do režimu obchodního zákoníku. Je dlužno doplnit, že o.z.o. byl novou právní úpravou nahrazen pouze částečně. Některé jeho části (především úprava pracovněprávních vztahů) zůstaly ANDRLÍK, J., PARMA, M., ČAPEK, K. : Občanský zákoník. 1 vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1950. s. 229. 129 KNAPP, V., PLANKA, K., et al. : Učebnice československého občanského práva. Svazek I – obecná část. 1. vyd.. Praha : Nakladatelství Orbis. 1965. s. 190. 128 128
46
v platnosti až do roku 1965. Na území československého státu tak do té doby platily souběžně hned vždy dva občanské zákoníky. 130
2.3.2. Občanský zákoník z roku 1964 Z důvodové zprávy k ObčZ (zákon č. 40/1964) 131 se lze dočíst, že důvodem pro zcela novou občanskoprávní kodifikaci v Československu byly nové hospodářské a společenské pokroky při rozvíjení socialismu. Střední občanský zákoník z roku 1950 byl označen za prozatímní právní úpravu, která byla nezbytná pro tehdejší hospodářsko-politický stav státu a která byla následným společenským vývojem již překonána. 132 Hlavní změnou oproti střednímu občanskému zákoníku bylo odlišné pojetí vlastnictví a jiných zásadních pilířů, které tvoří podstatu občanského práva. Úprava zastoupení v novém občanském zákoníku zůstala oproti střednímu občanskému zákoníku prakticky nezměněna. Jedinou významnější změnou bylo, že se do znění zákona vrátila zásada ochrany zájmů zastoupeného, kterou známe již z římského práva. Další změnou bylo, že zákon nyní výslovně stanovoval, že zastupovat nemůže ten, kdo není sám způsobilý k právním úkonům. Změnila se rovněž terminologie občanského zákoníku, která však nutno poznamenat, byla spíše krokem zpět. 133 Více změn však nový občanský zákoník do obecné úpravy zastoupení nepřinesl. Zajímavé však je, že zákon již nadále neupravoval příkazní smlouvu. Ta byla i společně s komisionářskou smlouvu poněkud nesystematicky upravena v zákoníku mezinárodního obchodu. Úprava příkazní smlouvy se tak do občanského zákoníku vrátila až novelou č. 509/1991 Sb. Obecná úprava zastoupení se však bohužel již nikdy nedočkala významnější novelizace, a tak zůstává v zásadě stejná od přijetí zákona v roce 1964 až do dnešních dnů.
Srov. BĚLOVSKÝ, P. : Občanské právo. In BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. et al. : Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. [online] Brno : Masarykova univerzita. 2009. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z
. 131 Důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+. Wolters Kluwer, a.s., 2012 [10-3-2012]. 132 ANDRLÍK, J., PARMA, M., ČAPEK, K. : Občanský zákoník. 1 vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1950. s. 2. 133 Viz SPÁČIL, J. : Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. In Právo a podnikání. roč. 1996, č. 1. s. 9. 130
47
3. Nepřímé zastoupení jako pojem 3.1. Je nepřímé zastoupení zastoupením? Jak již bylo řečeno v úvodu, praxe i literatura 134 se obvykle shodují na tom, že rubrika zastoupení obsažená v ObčZ pod hlavou třetí části první obsahuje pouze právní úpravu přímého zastoupení. Všeobecně uznávaný názor dále je, že zákon zásadně nevylučuje užít pro úpravu občanskoprávních vztahů rovněž nepřímé zastoupení. Smluvní strany se tak mohou v případech, kde to zákon a povaha věci umožňují (typicky u smlouvy o obstarání věci 135), dohodnout i na nepřímém zastoupení. Literatura 136 tak v řadě případů dochází k závěru, že nepřímé zastoupení vlastně není možné chápat jako zastoupení v právním smyslu. Jako zastoupení je tak podle tohoto chápání možné označit pouze to, co jako zastoupení explicitně vymezuje občanský zákoník. Jinými slovy, toto pojetí směřuje k závěru, že zastoupením je pouze přímé zastoupení, které pak zákon dále rozlišuje na zákonné zastoupení a zastoupení na základě dohody o plné moci. Vzhledem k tomu, že nic dalšího zákon jako zastoupení explicitně nevymezuje, nelze ani nic dalšího pod institut zastoupení zahrnout. Tímto způsobem chápal zastoupení již Emanuel Tilsch, 137 který šel dokonce ještě dále a striktně jednatelství ve prospěch cizího odlišil i pojmoslovím, kdy jako zástupce označil pouze toho, kdo jedná v cizím jménu, zatímco toho, kdo jedná pro jiného ve vlastním jménu, pojmenoval jako náhradníka. Tím vlastně navázal již na starší pojetí Iheringa nebo Arndtse. 138
FIALA, J., KINDL, M., et al. : Občanské právo hmotné. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 168. 135 Např. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 203. 136 Viz TICHÝ, L. : Nový občanský zákoník: Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku. In Bulletin advokacie. roč. 2011, č. 5. s. 37; srov. SVOBODA, J. : Zastúpenie v občianskom a rodinnom práve. In Socialistické súdnictvo, časopis pro právnu prax. roč. 1988, č. 5. s. 31-41. 137 TILSCH, E. : Občanské právo rakouské. Část všeobecná. Praha : Nákladem České grafické Unie, 1910. s. 165. 138 ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 112 až 116. 134
48
Ze současných českých autorů lze jmenovat Luboše Tichého, 139 který nepřímé zastoupení zahrnuje pouze mezi situace obdobné zastoupení. Do této skupiny pak vedle nepřímého zastoupení řadí rovněž jednání posla a institut věrné ruky (Treuhand). Podobný závěr však lze sledovat i ve starších odborných článcích, např. od Jiřího Spáčila 140 nebo Jaromíra Svobody. 141 Co je tedy zastoupením? A jaký vztah k tomuto pojmu má zastoupení nepřímé? V občanském zákoníku výslovnou odpověď na tuto otázku nenajdeme. Je pravdou, že zákon operuje s určitými pojmy v rámci ust. § 22 ObčZ, a především pak v ust. § 23 ObčZ. Jednoznačnou odpověď, kterou by všeobecně akceptovala celá odborná veřejnost, však nejspíše není v současné době ani možné dobře nalézt. Rozhodující je, zda při vymezení určitého pojmu budeme vycházet pouze z toho, co v současnosti právní řád (potažmo judikatura) jednoznačně určuje a definuje, nebo při interpretaci určitého pojmu připustíme i další vlivy, jako jsou např. historický vývoj právní úpravy, smysl a význam zkoumaného pojmu nebo jeho praktické (avšak nikoliv nutně zákonem výslovně vymezené) znaky. Nejde přitom ani tolik o konkrétní metody výkladu, jako spíše o otázku, co vůbec považujeme a můžeme považovat za právo a právní pojem. Zvláště pak v odvětví soukromého práva je tedy důležité si stanovit, zda právem chápeme to, co ve své liteře říká zákon, nebo spíše to, co zákon umožňuje, aby právem bylo. Tímto se však již dostávám k otázkám, kterými se zabývá spíše právní filosofie a teorie práva. Rozsah této diplomové práce mi bohužel nedovoluje se jimi blíže zabývat. Nicméně jsem toho názoru, že je potřeba institutu zastoupení i v dnešní době spíše pozitivistického pojetí práva přiznat i jisté přirozenoprávní aspekty. Za podklad pro takový závěr považuji především skutečnost, že i přes několikanásobnou změnu právního řádu i politického režimu našeho státu v průběhu 20. století si zastoupení (a především pak zastoupení nepřímé)
TICHÝ, L. : Základní otázky smluvního zastoupení. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., TICHÝ, L. : Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha : Nakladatelství ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 63 an. 140 SPÁČIL, J. : Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. In Právo a podnikání. roč. 1996, č. 1. s. 9 an. 141 SVOBODA, J. : Zastúpenie v občianskom a rodinnom práve. In Socialistické súdnictvo, časopis pro právnu prax. roč. 1988, č. 5. s. 31-41. 139
49
ponechalo prakticky až na detaily nezměněnou podobu, tak jak jsme ji mohli nalézt v o.z.o. i v obecném právu před kodifikací civilního práva na našem území.
3.2. Nepřímé zastoupení podle definice zastoupení v občanském zákoníku Pokusím se tedy nejprve zabývat problematikou zákonného vymezení institutu zastoupení a určit, zda je možné nepřímé zastoupení zahrnout pod legální definice zastoupení tak, jak je používá ObčZ, nebo zda je potřeba nepřímé zastoupení označit za jiný, neurčitý a zákonem nevymezený právní nástroj, který má pouze některé společné znaky se zastoupením v právním slova smyslu. Zákon obsahuje definice dvou pojmů, kterými je nutné se zabývat. Jedná se o definici pojmu zastoupení v ust. § 23 a definici pojmu zástupce v ust. § 22 odst. 1. Pokud mám učinit závěr, že nepřímé zastoupení je druhem zastoupení ve smyslu hlavy třetí části první ObčZ, je nezbytné, aby jednatel v postavení nepřímého zástupce byl podřazen pod uvedenou zákonnou definici pojmu zástupce a termín „vznik nepřímého zastoupení“ pod uvedenou genetickou definici zastoupení. V opačném případě musí být učiněn logický závěr, v případě nepřímého zastoupení se nemůže jednat o institut zastoupení v chápání ObčZ. Ust. § 22 odst. 1 ObčZ stanoví, že „zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem“. Neplatí však, že by tato nominální definice zákonného pojmu zástupce zároveň a contrario stanovovala, že kdo nejedná za jiného jeho jménem, zástupcem není. Zákonem vymezený rozsah tohoto pojmu tak lze považovat pouze za demonstrativní. Je tak předčasné pouze na základě této definice docházet k závěru, že nepřímý zástupce není zástupcem. Naopak jsem toho názoru, že pokud zákon nikde nestanoví, že to možné není, je třeba vycházet spíše z předpokladu, že to možné je. 142 Termín nepřímý zástupce je tedy teoreticky možné podřadit rozsah zákonné definice pojmu zástupce obsažené v ust. § 22 odst. 1 ObčZ, nebo přesněji řečeno, nelze explicitně vyjádřit opak. Zákonná definice pojmu zastoupení je obsažená v ust. § 23 ObčZ, které stanoví, že „zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního 142
O sémantických vlastnostech právního jazyka viz KNAPP, V. : Teorie práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 1995. s. 122 an.
50
orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci“. Jedná se o definici genetickou a zároveň kontextovou. 143 Vymezuje tedy zastoupení tak, že pomocí (v tomto případě taxativních) výpočtů určuje podmínky jeho vzniku. Stanovené varianty jsou přitom vzájemně alternativní povahy, jak vyplývá ze spojky „anebo“, která je vložena mezi poslední dvě možnosti. 144 Aby tak mohl být určitý jev podřazen pod rozsah daného pojmu, musí splňovat alespoň jednu z nabízených variant vzniku. Autorský zákon (dále také jako „AZ“) ve své hlavě čtvrté vymezuje institut tzv. kolektivní správy práv. Podle ust. § 95 odst. 1 AZ je účelem této správy mimo jiné „kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským“. Podle ust. § 97 odst. 3 je „kolektivní správa vykonávána soustavně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost“. Výkonem kolektivní správy autorský zákon pověřuje kolektivního správce (ust. § 97 odst. 1 AZ), jehož povinnosti zákon dále vymezuje v ust. § 100 odst. 1 AZ pod rubrikou vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany. Kolektivní správce je ve smyslu tohoto ustanovení povinen mimo jiné podle písm. a) „zastupovat každého nositele práv při výkonu jeho práva, které ze zákona kolektivně spravuje,“ ustanovení patří a dále podle písm. c) „domáhat se vlastním jménem na účet zastupovaných nositelů práv nároku na náhradu škody, nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva a nároku na zdržení se neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva, ledaže se nositel práva, je-li k tomu oprávněn, takového nároku domáhá sám nebo je to nehospodárné“. Je tak zřejmé, že minimálně některá jednání kolektivního správce mají charakter nepřímého zastoupení, které navíc vzniká přímo ze zákona. Tento závěr potvrdil i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2009, sp. zn. 25 Cdo 143
KNAPP, V. : Teorie práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 1995. s. 123 až 124. a contrario k ust. čl. 42 odst. 2 Usnesení vlády ze dne 11. ledna 2010 č. 36, legislativní pravidla vlády [online]. Praha : Vláda ČR. 2010. dostupné z [cit. 2. března 2012]. Dostupné z:
.; srov VEDRALA, J., et al. : Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů (III.část). [online]. Praha : bez uvedení data. [cit. 2. března 2012] dostupné z . 144
51
1821/2007: „Ač tedy z hlediska hmotného práva nárok na plnění v souvislosti s užitím autorského díla přísluší autorovi, je k jeho vymáhání povolán ze zákona kolektivní správce, jehož aktivní legitimace v případném sporu je dána právě zákonem založeným nepřímým zastoupením autorů. Tak tomu nepochybně musí být i ve sporu proti státu o náhradu škody, spočívající v tom, že pro nesprávným úředním postupem vyvolanou nečinnost kolektivního správce ušel autorům zisk z odměn, které jim měly být po vybrání přerozděleny“. Nepřímé zastoupení tedy naplňuje definici zastoupení podle ust. § 23 ObčZ. Dalším argumentem bývá, že při nepřímém smluvním zastoupení zástupce neuděluje plnou moc, tudíž pro úpravu nepřímého zastoupení nelze použít ani ust. § 31 an. ObčZ o zastoupení na základě plné moci. Toto je však pouze předpoklad praxe, který nejspíš pramení ze skutečnosti, že nepřímý zástupce se při jednání s třetími osobami plnou mocí neprokazuje a z logiky věci ani prokazovat nemůže. To však samo o sobě neznamená, že mu nebyla zastoupeným udělena plná moc, resp. že nebyl zastoupeným zmocněn k tomu, aby ho zastupoval v jednání se třetími osobami. Ačkoliv z praktického hlediska má plná moc využití jedině ve formě mocného listu, který zástupci slouží jako průkaz při jednání jménem zastoupeného s třetími osobami, je třeba mít na paměti, že zákon zásadně zastoupenému umožňuje udělit zástupci rovněž ústní plnou moc, která sama o sobě z podstaty věci legitimující funkci nemá. Ad absurdum bychom tak na základě výše uvedeného předpokladu praxe z obecné právní úpravy zastoupení museli vyloučit i všechny ty případy smluvního zastoupení, kde zastoupený zástupci udělil pouze ústní plnou moc. Udělení plné moci je třeba brát jako jednostranný neadresovaný a zásadně neformální právní úkon, kterým se zmocňuje zástupce k jednání se třetími osobami ve prospěch zastoupeného. Plnou moc je tak možné udělit konkludentně již tím, že dojde k uzavření zástupčí smlouvy, protože již touto skutečností dává zastoupený najevo vůli, aby pro něj (resp. za něj) zástupce jednal se třetími osobami.
52
Zmocnění je tak nutným předpokladem smluvního přímého zastoupení i smluvního nepřímého zastoupení. Jsem proto toho názoru, že všude tam, kde povaha věci umožňuje, aby zástupce mohl ve prospěch zastoupeného jednat svým jménem, lze na nepřímé smluvní zastoupení per analogia legis použít občanskoprávní úpravu zastoupení na základě plné moci s výjimkou těch ustanovení, které upravují obligatorní písemnou formu plné moci. Domnívám se, že není rovněž vyloučeno, aby nepřímé zastoupení vzniklo i rozhodnutím soudu. V současnosti mi sice není znám žádný podobný případ, avšak teoreticky je takový vznik nepřímého zastoupení v zásadě možný. Pokud tedy mám odpovědět na výše položenou otázku, tedy zda je nepřímé zastoupení zastoupením, tak musím odpovědět, že jsem spíše toho názoru, že na nepřímé zastoupení je nutné pohlížet jako na specifický druh zastoupení podle hlavy třetí části první ObčZ, a to i přes to, že se na úpravu nepřímého zastoupení použijí pouze některá ustanovení této části zákona. Nesouhlasím tak se závěrem Tichého a dalších autorů, že nepřímé zastoupení není zastoupením v pravém slova smyslu, ale pouze situace blízká zastoupení.
3.3. Přirozenoprávní apendix nepřímého zastoupení Zásadní otázkou však je, zda je opravdu důležité pojem nepřímého zastoupení zahrnovat pod definice zastoupení obsažené v ust. § 22 a § 23 ObčZ, abychom tak mohli nepřímé zastoupení označit jako zastoupení. Ještě důležitější otázkou je, zda vůbec zastoupení v obecné rovině (resp. cizí jednatelství) je nutné vykládat pouze podle ust. § 22 a § 23 ObčZ. Jsem toho názoru, že to nutné není, resp. že zákon nám umožňuje, abychom pojem zastoupení chápali i v širší rovině, než jak ho vymezuje v obecné úpravě ObčZ. Za pojmový znak zastoupení je totiž podle mého názoru i s ohledem na tradiční a historický kontext vedle náležitého zákonného oprávnění (zástupčí moci) považovat především jednání v cizím zájmu. Důležitý přitom je i úmysl jednatele v takovém zájmu jednat. Za jednání v zastoupení např. nemůžeme označit takové jednání, kdy jednatel učinil určitý právní úkon v domnění, že jedná ve vlastním zájmu, ačkoliv ve skutečnosti jedná v zájmu někoho jiného. Popsané východisko je zřetelné především v případě nepřikázaného jednatelství. Nepřikázaný jednatel musí vědět, že zasahuje do
53
záležitosti pána věci, a musí mít úmysl svým jednáním odvrátit hrozící škodu na majetku pána věci (§ 742 ObčZ) nebo jinak pánu věci prospět (§ 743 ObčZ). V opačném případě se nemůže jednat o jednatelství bez příkazu. Nepřímé zastoupení musí tedy v první řadě splňovat pojmové znaky obecného zastoupení, které jsem již vymezil v první kapitole. Dalším pojmovým znakem nepřímého zastoupení, který ho zároveň odlišuje od obecného zastoupení, lze považovat charakter jednání nepřímého zástupce ve vnějším poměru, kdy v zastoupení zastoupeného nepřímý zástupce jedná se třetími osobami vlastním jménem. Důsledkem takové okolnosti obvykle bývá, že nepřímý zástupce sám vstupuje jako účastník do právních vztahů uzavíraných se třetími osobami. Tuto skutečnost však vidím spíše jako přirozený následek samotné skutečnosti, že nepřímý zástupce jedná svým jménem, nikoliv však jako pojmový znak nepřímého zastoupení. Za jednání v nepřímém zastoupení je tedy nejspíše možné považovat rovněž postup uvedený v ust. § 530 odst. 1 ObčZ, kdy bude postupitel určité pohledávky vlastním jménem nadále vymáhat nárok po dlužníkovi namísto postupníka. Žádost postupníka, kterou zákon v citovaném ustanovení popisuje, lze vlastně považovat za ofertu k uzavření zástupčí smlouvy. Pokud ji postupitel akceptuje, vznikne tak mezi stranami smluvní zástupčí vztah. Je přitom zřejmé, že postupitel tímto jednáním zároveň projevuje vůli, aby místo něj postupník jednal (vymáhal nárok) se třetími osobami (především s osobou dlužníka). V tomto rozsahu tedy bude postupitel zároveň mocněn k jednání ve vnějším poměru. Závěrem lze tedy shrnout, že k vymezení podstaty nepřímého zastoupení je potřeba hodnotit tento institut z hlediska jeho přirozeného vývoje a praktického významu v občanskoprávních vztazích. Nezávisle na konkrétním znění zákona tak můžeme u nepřímého zastoupení za jeho pojmové znaky považovat: -
zástupcovo jednání v zájmu zastoupeného,
-
úmysl zástupce jednat v tomto zájmu,
-
zástupce musí jednat vlastním jménem,
-
zástupce musí mít zákonné oprávnění ke svému jednání.
54
4. Smluvní (nepřímé) zastoupení Pro značný význam nepřímého zastoupení pro smluvní právo i celkový rozsah problematiky jsem pro lepší přehlednost vyčlenil otázkám smluvního nepřímého zastoupení dvě samostatné kapitoly. V této kapitole (obecné části) se budu snažit vymezit podstatu smluvního nepřímého zastoupení a vymezit a vymezit ji vůči smluvnímu přímému zastoupení. V následující kapitole (zvláštní části smluvního nepřímého zastoupení) se potom budu věnovat otázkám využití nepřímého zastoupení v pojmenovaných smluvních typech upravených v ObčZ. Již od dob starého Říma nachází institut zastoupení své stěžejní využití ve smluvním právu. Současná literatura se k otázce nepřímého smluvního zastoupení staví různě. Obvykle se shoduje na tom (jak již bylo několikrát zopakováno), že kromě obecných překážek zastoupení (viz výše) se obecná úprava zastoupení obsažená v ust. § 22 an. ObčZ (tedy včetně ust. § 31 an. ObčZ) na nepřímé zastoupení nepoužije. Je tak nejasné, zda odborná literatura vůbec uvažuje o plné moci (alespoň tak, jak ji chápe zákon) i ve vztahu k nepřímému zastoupení. Je evidentní, že plná moc (jako osvědčení o zastoupení) má v poměru ke třetím osobám význam pouze u přímého zastoupení. U nepřímého zastoupení ztrácí plná moc (resp. mocný list) v poměru ke třetím osobám zcela smysl, protože nepřímý zástupce pro zastoupeného jedná svým jménem a tudíž nepotřebuje prokazovat třetí osobě ani jeho vůli. Jak jsem však již naznačil v jiné souvislosti, plnou moc (jak ve smyslu zástupčí moci, tak zmocnění) je nutné považovat za nezbytný předpoklad každého smluvního zastoupení, tedy i zastoupení nepřímého. Pokud bychom totiž plnou moc považovali za podstatnou náležitost smluvního zastoupení pouze z důvodu legitimace třetím osobám, nemělo by žádný smysl připouštět u plné moci rovněž ústní formu. Legitimační funkci totiž může logicky plnit pouze písemná plná moc, tedy mocný list. Takto o nepřímém zastoupení uvažoval i o.zo., který pro smluvní nepřímé zastoupení rozlišoval tzv. tajnou plnou moc a pro smluvní přímé zastoupení tzv. zjevnou plnou moc (viz dále). Jsem tedy toho názoru, že vybraná ustanovení občanského zákoníku upravující plnou moc (logicky ne ty, které
55
obligatorně určují písemnou formu plné moci) je potřeba analogicky použít i na nepřímé zastoupení. Tomu odpovídá i ust. § 731 ObčZ o zániku příkazní smlouvy. V rámci smluvního zastoupení je pak nepřímé zastoupení možné zvolit všude tam, kde to zákon a povaha věci připouští, resp. všude tam, kde nepřichází v úvahu výlučně zastoupení přímé, což v praxi znamená ve většině případů smluvního zastoupení. Ačkoliv je tedy primárním cílem této kapitoly vymezit nepřímé zastoupení jako typ smluvního zastoupení, je následující výklad vesměs společný pro oba druhy zastoupení.
4.1. K základním pojmům smluvního zastoupení Základem smluvního zastoupení je zástupčí smlouva uzavíraná mezi zástupcem a zastoupeným. O.z.o. její úpravu obsahoval v ust. § 1002 an. pod označením zmocňovací smlouva (Bevollmächtigungsvertrag). 145 Tato koncepce smluvního zastoupení přetrvává v českých podmínkách dodnes, ačkoliv byla v terminologii současného občanského zákoníku nahrazena poněkud zavádějícím pojmem dohoda o plné moci. 146 Uzavření zástupčí smlouvy totiž představuje dvoustranný právní úkon, kterým mezi zastoupeným a zástupcem vzniká smluvní zástupčí vztah. Na druhou stranu udělení plné moci je jednostranným právním úkonem zastoupeného a slouží především zástupci k prokázání existence zastoupení třetím osobám. Plná moc se tedy neuděluje dohodou mezi zastoupeným a zástupcem, jak by se mohlo chybně u dohody o plné moci zdát. Z praktického i právně-historického hlediska je vhodnější tento druh zastoupení i přes rozdílnou terminologii zákona nazývat tradičně jako smluvní zastoupení. Jiří Spáčil 147 je v použití těchto termínů pro smluvní povahu zastoupení opačného názoru: „Pojem smluvní zastoupení je příliš úzký, neboť plná moc nutně nemusí být spojena se smlouvou mezi zmocněncem a zmocnitelem, a proto by bylo přesnější hovořit o zastoupení na základě plné moci“. Je zajímavé, že tento názor SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s.. 575; srov. též ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 203. 146 Tamtéž. 147 SPÁČIL, J. : Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. In Právo a podnikání. roč. 1996, č. 1. s. 7. 145
56
od něj převzala i řada dalších autorů odborných článků o problematice smluvního zastoupení, aniž by se tímto výrokem nejspíše hlouběji zabývala. 148 Základní východiska pro tento argument totiž podle mého názoru nejsou správná. Je nepochybně pravdou, že plná moc ve formě mocného listu může existovat odděleně od zástupčí smlouvy. Je rovněž možné, aby rozsah zastoupení vymezený v mocném listu přesahoval meze zastoupení dohodnuté smlouvou, nebo byl naopak užší. Tato skutečnost je však pro vymezení výše uvedených pojmů bezvýznamná, protože, i přes možnost být v samostatné listině, plná moc zásadně nemůže existovat bez zástupčí smlouvy a naopak zástupčí smlouva zásadně nemůže existovat bez plné moci. 149 Nesouhlasím s názorem Spáčila, že pro zánik plné moci nestačí vypovědět pouze příkazní smlouvu, ale je rovněž potřeba vypovědět i plnou moc. 150 Jsem naopak přesvědčen, že ust. § 731 ObčZ je potřeba vykládat tím způsobem, že zánikem plné moci zaniká i příkazní smlouva a naopak, že zánikem příkazní smlouvy zaniká i plná moc. Plná moc, respektive zmocnění, je odrazem vůle zastoupeného, aby v jeho zastoupení zástupce něco vykonal. Tato vůle tvoří podstatu smluvního zástupčího vztahu. Nemůže dojít ke vzniku smluvního zastoupení bez existence tohoto vztahu mezi zástupcem a zastoupeným. Plná moc tak z podstaty věci nemůže existovat bez zástupčího vztahu mezi zastoupeným a zástupcem. Pro zánik plné moci a příkazní smlouvy proto podle mého názoru není v zásadě potřeba dvou samostatných právních úkonů. Podobný závěr ostatně částečně vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 17.12.2003, sp.zn. III. ÚS 694/02: „Na zánik příkazní smlouvy dle znění § 731 občanského zákoníku, přesněji pak na zánik právních vztahů z příkazní smlouvy (k tomu srov. Spáčil, J., Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci, Viz MELICHAROVÁ, D. : Několik poznámek k problematice zastoupení na základě plné moci. In BĚLINA, M., DAMOHORSKÝ, M., DAVID, O., et al. : Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2005. s. 275. 149 Pomiňme případy, kdy je plná moc neplatná pro nedostatek formy nebo trpí jinou vadou. Takovou situaci lze zhojit vystavením nové plné moci. Pokud by však k tomuto zhojení nedošlo, jsem toho názoru, že v tomto případě by musela být i zástupčí smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu ust. § 37 odst. 2 ObčZ. Pokud se zástupce smlouvou zaváže splnit příkaz zastoupeného, avšak pro splnění tohoto závazku je zapotřebí zvláštní plné moci, kterou zástupce k dispozici nemá, stává se jeho původní závazek podle mého názoru nesplnitelným. 150 Srov. SPÁČIL, J. : Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. In Právo a podnikání. roč. 1996, č. 1. s. 10. 148
57
Právo a podnikání č. 1/96, str. 10), se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky tohoto řízení není sporu, že k zániku plné moci došlo, neobstojí závěry obecných soudů o tom, že příkazní smlouva nadále zůstala v platnosti, a to proto, že neexistuje písemný doklad o jejím ukončení. Taková interpretace má rysy právního formalismu, neboť samotný záznam byl v listinné podobě doložen a vyplývá z něho, že žalobce jej svým podpisem vzal na vědomí“. Občanský zákoník zcela odděluje obecnou úpravu zastoupení od jednotlivých smluvních typů ve zvláštní části zákona, pro které je využití zastoupení typické. Je tak zarážející, že i přes toto z hlediska právního vývoje moderní pojetí smluvního zastoupení, v praxi stále dochází k záměnám vnějšího a vnitřního poměru, resp. k zaměňování pojmů, které spadají pod vnitřní poměr (zástupčí smlouva, zástupčí vztah, vznik zastoupení atp.) a pojmů, které spadají pod vnější poměr (plná moc, zmocnění, rozsah zastoupení). Na druhou stranu je celkem pochopitelné, že ještě častěji dochází k zaměňování pojmů, které spadají pod stejný poměr. Jednak je poměrně těžké vždy vymezit konkrétní hranici mezi pojmy, které jsou si významově velice blízké, jednak toto rozlišení příliš nezvládá ani zákon, který navíc v řadě případů neuvádí vůbec nic. U smluvního zastoupení je tedy třeba rozlišovat čtyři základní pojmy: 151 -
zástupčí smlouvu uzavřenou mezi zástupcem a zastoupeným jako právní důvod zastoupení
-
zástupčí právní vztah mezi zástupcem a zastoupeným vzniklý na základě zástupčí smlouvy
-
plnou moc
-
zmocnění Vzhledem ke značně nedokonalé úpravě zastoupení v ObčZ dochází
v praxi k častému nepochopení nebo dokonce záměně těchto pojmů. O tomto nevyhovujícím stavu právní úpravy zastoupení by se dalo říci, že se stala v českých podmínkách již tradicí, protože s obdobným problémem se potýkal již o.z.o. Dosud na našem území neplatila žádná občanskoprávní úprava, která by Např. HOLUB, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. 2. akt. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s. 2003. 151
58
tyto nedostatky odstranila a bohužel ani návrh NOZ v tomto ohledu nevytváří významnější pokrok. Tato skutečnost má tak za následek, že k záměně nebo špatné interpretaci základních pojmů nedochází již pouze např. v literatuře, ale rovněž v soudní judikatuře a někdy dokonce i samotném zákoně. V praxi přitom nejčastěji dochází k záměně pojmů plná moc/zmocnění, zastoupení/zmocnění, plná moc/příkaz a zástupčí vztah/plná moc/zmocnění.
4.2. Plná moc a zmocnění (vnější poměr) 4.2.1. Plná moc Vymezit plnou moc je velice obtížné a zcela závisí na okolnosti, z jakého pohledu se na tento pojem chceme dívat. Z pozitivistického hlediska nás může teoreticky zajímat pouze to, jak tento pojem chápe náš právní řád. Považuji však za důležité věnovat tomuto pojmu širší úvahu. Jen tak lze plně pochopit podstatu smluvního zastoupení, a to nejen z pohledu dnešního práva, ale i v historickém a tradičním kontextu. Pro komplexnost této diplomové práce není důležité definovat plnou moc pouze tak, jak ji chápe zákonodárce, ale především tak, jak se domnívám, že by ji měl zákonodárce chápat. První pohled jsem již poměrně rozsáhle zpracoval v úvodní kapitole. Plná moc představuje především zvláštní druh zástupčí moci, která je základním východiskem pro smluvní zastoupení. V tomto významu je tedy potřeba hledat samotné kořeny pojmu plná moc. Pro pochopení tohoto významu plné moci proto plně odkazuji na první kapitolu. Až postupným vývojem právní praxe a především vlivem hovorové mluvy (Umgangssprache) tento pojem získal další význam, a to jako legitimační osvědčení zástupce, jimž může třetím osobám prokázat, že je oprávněn jednat místo zastoupeného. 152 To mělo za následek, že v tomto významu začala plná moc pronikat i do právního řádu. Zatímco tedy BGB rozlišuje mezi plnou mocí (Vollmacht) a mocným listem (Vollmachtsurkunde), v německém občanském soudním řádu (Zivilprozessordnung) z roku 1950 má plná moc již posunutý
LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 613. 152
59
význam (ust. § 80 ZPO). 153 V občanskoprávních vztazích je tak v německém právu stále zapotřebí list prokazující zastoupení třetím stranám pojmenovávat zákonným termínem mocný list, v procesním zastoupení se již tento list označuje jako procesní plná moc (Prozessvollmacht). Rakouský občanský zákoník již v původním významu plnou moc dokonce vůbec nezná. Plnou moc definuje v ust. § 1005 ABGB již v posunutém významu jako listinu (Urkunde), kterou se zástupce prokazuje třetím osobám. Ze znění tohoto ustanovení lze dojít k závěru, že plnou mocí je nutné rozumět pouze písemnou formu zmocnění. Jinak řečeno, že pokud je zmocnění učiněno písemně, nazývá se taková listina plná moc. Již Sedláček 154 však upozorňoval, že znění tohoto paragrafu je nesprávné a nelze ho brát vzhledem na související ustanovení občanského zákoníku doslovně. Z ust. § 1027 ABGB se lze totiž dočíst, že zákon počítá i s nepísemnou (tedy ústní) formou plné moci. Ve významu, jak je plná moc definována v ust. § 1004 ABGB, tedy jako listina, je tak nutno chápat pouze ust. § 1008 ABGB, které určuje, v jakých případech je zapotřebí zvláštní plné moci v obligatorní písemné formě. 155 Jsem toho názoru, že právě v právní úpravě plné moci v rakouském občanském zákoníku lze hledat vysvětlení, proč i český právní řád v současnosti chápe plnou moc v obdobném významu. Občanský zákoník však posouvá tento pojem do ještě více přenesené a nepřesné roviny. Místo smluvního zastoupení totiž zákon zcela chybně mluví o zastoupení na základě plné moci. Lze tak poměrně snadno dojít k závěru, že občanský zákoník nechápe plnou moc pouze jako osvědčení o zastoupení pro třetí osoby, ale přímo jako právní důvod vzniku smluvního zastoupení. Ze znění ust. § 31 a násl. ObčZ však taková skutečnost dále nevyplývá. Zákon pouze uvádí, že plná moc se zmocněnci vystavuje za účelem zastoupení zmocnitele a musí obsahovat rozsah zmocněncova oprávnění. Praxe se tak v souladu s tradičním historickým pojetím shodla na tom, že i přes
LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 613. 154 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 586. 155 Tamtéž 591. 153
60
vágní ustanovení zákona je zřejmé, že smluvní zastoupení vzniká zástupčí smlouvou, a nikoliv na základě udělené plné moci. Plná moc plní tu funkci, že určuje rozsah zastoupení. Sedláček 156 dokonce pojmy plná moc a rozsah zastoupení zcela ztotožňuje. Můžeme tedy říci, že smyslem plné moci (mocného listu) je, aby třetí strany znaly rozsah, v jakém je zástupce zmocněn ve prospěch zastoupeného jednat a zároveň, aby měl zastoupený jistotu, že zástupce za něj nemůže s třetími stranami jednat nad stanovený rozsah zastoupení. Určení mezí zastoupení je rovněž součástí samotné zástupčí smlouvy. Toto má však význam pouze ve vztahu mezi zástupcem a zastoupeným a nemá žádné účinky vůči třetím stranám. Jinými slovy při uzavírání zástupčí smlouvy se smluvní strany dohodnou na jednání, které má zástupce ve prospěch zastoupeného učinit, a této dohodě pak v ideálním případě odpovídá rozsah zastoupení (plná moc), ke kterému byl zástupce pro účely zmíněného jednání s třetími stranami zastoupeným zmocněn. Zatímco tedy zmocňovací smlouva určuje poměr mezi účastníky této smlouvy (můžeme ho tedy nazvat jako vnitřní poměr), plná moc určuje poměr k třetím stranám (tedy vnější poměr). 157 Je sporné, zda lze vnější poměr rozlišovat také u nepřímého zastoupení. 158 Na rozlišování vnitřního a vnějšího poměru lze zachytit i jeden z obvyklých rozdílů mezi přímým a nepřímým zastoupením. V případě vnitřního poměru (Innenverhältnis) je irelevantní, o jaký druh smluvního zastoupení se jedná, protože povaha tohoto poměru, jakožto smluvního vztahu mezi zástupcem a zastoupeným, zůstane vždy stejná. Je lhostejno, zda se jedná o přímé či nepřímé zastoupení, protože právním následkem jednání smluvních stran budou vždy vzájemně dohodnutá práva a povinnosti, která jsou však uplatnitelná pouze mezi smluvními stranami a nemají vliv ve vztahu k třetím osobám. SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 50. 157 Např. SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 586. 158 Tamtéž s. 596. 156
61
Zásadní rozdíl v právních následcích z výběru konkrétního druhu zastoupení tedy nastává až ve vnějším poměru (Außenverhältnis), tedy v poměru ke třetím osobám. V případě jednání přímého zástupce vznikají z tohoto jednání práva a povinnosti přímo zastoupenému. Naopak v případě jednání nepřímého zástupce zpravidla vznikají práva a povinnosti nepřímému zástupci (nejedná se však o podstatnou náležitost nepřímého zastoupení). Rozlišení mezi přímým a nepřímým zastoupením má tedy význam především ve vnějším poměru, protože právě v něm nastávají obvykle různé právní účinky v závislosti na tom, o jaký druh zastoupení se jedná. 159 Z tohoto důvodu ABGB rozeznává pouze jeden druh zmocňovací smlouvy, avšak v ust. § 1017 ABGB zákon rozeznává hned dva druhy plné moci, a to právě v závislosti na tom, kterému druhu smluvního zastoupení ta která plná moc odpovídá. Rozlišujeme tak zjevnou plnou moc (offenen Vollmacht), která odpovídá přímému zastoupení, a tajnou plnou moc (geheime Vollmacht), která naopak odpovídá nepřímému zastoupení. Toto rozlišení má význam při přičítání odpovědnosti, jak již bylo řečeno výše. Současný ObčZ nerozlišuje tajnou a zjevnou plnou moc, avšak v ust. § 32 odst. 1 ObčZ se stanoví, že „nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem“. Domnívám se, že toto ustanovení je nutné chápat i v tom smyslu, že v případě, že zástupce nemá k dispozici plnou moc, kterou by se mohl legitimovat třetím osobám, platí, že buď není k jednání v zastoupení zmocněn vůbec, nebo je zmocněn takovou plnou mocí, která legitimační funkci nemá, což může být ústní plná moc při přímém zastoupení nebo tajná plná moc u nepřímého zastoupení. 160 Tomu částečně odpovídá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2011, sp.zn. 32 Cdo 2523/2010: „Ze smlouvy [pozn. s třetími osobami] musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 622 160 Pomiňme situaci, kdy zástupce má k dispozici písemnou plnou moc, avšak ta je pro závažné vady neplatná. 159
62
uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platí, že zmocněnec jednal vlastním jménem“. Soud zde nevyslovil závěr, že ust. § 32 odst. 1 ObčZ je nutné chápat v tom smyslu, že osoba, která jedná vlastním jménem, nejedná v zastoupení. Naopak připustil, že ačkoliv podle citovaného ustanovení musí osoba jednat vlastním jménem, stále může jednat v zastoupení zastoupeného. Tuto osobu navíc soud označil jako zmocněnce. A již z předchozích kapitol víme, že zmocněncem je takový zástupce, který byl k jednání v zastoupení zmocněn, tedy byla mu udělena plná moc. V takovém případě však přichází v úvahu pouze plná moc tajná, tak jak ji chápe rakouský občanský zákoník. Nejvyšší soud tak výše citovaným usnesením, ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát, připustil existenci tajné plné moci i v tuzemských občanskoprávních vztazích.
4.2.2. Zmocnění Pojmem
„Bevollmächtigung“,161označuje
německá
i
rakouská
občanskoprávní teorie shodně jako akt, při kterém dochází k udělení plné moci. Při srovnání českého práva s německým a rakouským právem však nastává problém v právní terminologii. Rakouská právní teorie totiž rozeznává sobě dva velice blízké pojmy, které však v českých podmínkách neznáme. Jedná se právě o pojem „Bevollmächtigung“ a dále o pojem „Ermächtigung“. Pojem „Bevollmächtigung“ bychom do češtiny mohli nejlépe přeložit jako udělení plné moci, tedy zplnomocnění, avšak považuji za vhodné tento pojem překládat v souladu s tradiční interpretací jako zmocnění. Chápala ho tak i osnova československého všeobecného občanského zákoníku, jak vyplývá z jeho ust.§ 919: „Je-li se smlouvou o obstarání záležitosti spojeno zmocnění, může se státi ústně nebo písemně (vydáním plné moci neboli mocného listu). To platí stejně o zmocnění spojeném s jinou smlouvou nebo uděleném jednostranným úkonem“. Tento překlad má tedy v českém občanském právu svou tradici. Byl tak obvykle
LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München. 1988. s. 613; srov. s RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. s. 2004 an. 161
63
překládán německý úřední text o.z.o. do své českojazyčné verze. V tomto smyslu ho můžeme nalézt i v dobové literatuře. Současný ObčZ sám pojem zmocnění nezná, používá ale často pojmy od něj odvozené. Např. v právní úpravě zastoupení na základě plné moci (ust. § 31 až § 33b ObčZ) označuje účastníky zástupčího vztahu jako zmocnitele a zmocněnce. V ust. § 20i odst. 3 in fine se pro změnu hovoří o osobě zmocněné zakladateli právnické osoby. Z těchto výrazů užitých v občanském zákoníku však nelze pojem zmocnění vymezit, avšak z ustanovení jiných předpisů soukromého práva se lze ujistit, že chápání zmocnění je v českém právu konstantní v souladu s tradičním chápáním tohoto pojmu. V ust. 15 ObchZ se stanoví, že „kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. Jsem toho názoru, že zatímco pověření k určité činnosti je výrazem vnitřního poměru, tedy je odrazem smluvního ujednání mezi zmocněncem a zmocnitelem, tak z toho vzniklé zákonné zmocnění představuje udělení legitimace k jednání se třetími osobami. Nedochází tedy přímo k udělení plné moci a nejedná se tak o zmocnění v pravém slova smyslu, ale zástupčí moc se zástupci propůjčuje přímo ze zákona. Zákon zde tento termín totiž používá špatně. Důležité však je, že podstata pojmu zmocnění, tedy udělení moci k jednání se třetími osobami, je v tomto ustanovení zachycena. Tomu odpovídá i komentář k citovanému ustanovení: „primárním úmyslem podnikatele není udělit oprávnění jednat jeho jménem v daném rozsahu, ale vymezit či charakterizovat pracovní úkoly určité osoby v rámci pozice, do které je z hlediska pracovní a organizační struktury provozu podniku zařazena. Jednatelské oprávnění této osoby je pouze zákonným důsledkem pověření, kterému se však podnikatel nemůže jakkoli vyhnout“. 162 Z ust. § 142 odst. 6 ZP význam pojmu zmocnění plyne ještě zřetelněji, než tomu bylo v předchozím případě. Zákon zde stanoví, že „jiné osobě než zaměstnanci je možné vyplatit mzdu nebo plat jen na základě písemné plné moci; to platí i pro manžela nebo partnera zaměstnance. Bez písemného zmocnění POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+. Wolters Kluwer, a.s., 2012 [10-3-2012].
162
64
může být mzda nebo plat vyplacen jiné osobě než zaměstnanci, jen pokud to stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis“. Na základě výše uvedeného se tedy domnívám, že pojem zmocnění je nutné chápat v konstantním významu tak, jak ho chápalo již československé právo před druhou světovou válkou. Jsem tedy toho názoru, že termín zmocnění podle českého občanského práva plně odpovídá termínu Bevollmächtigung podle rakouského a německého práva. Ostatně tomu nasvědčuje i ust. § 31 odst. 1 věty druhé ObčZ, které stanoví, že zmocnitel udělí plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je tak evidentní, že citované ustanovení občanského zákoníku vlastně představuje definici pojmu zmocnění. Dá se tak s určitou nadsázkou tvrdit, že občanský zákoník nabízí legální definici pojmu, který však sám legálním pojmem není. Jinými slovy zákon nezná určitý pojem, avšak zná jeho definici. Tuto skutečnost považuji za zvláštnost české právní úpravy smluvního zastoupení. Termínem „Ermächtigung“ rakouská občanskoprávní teorie rozumí smluvní právo zástupce /tedy jeho oprávnění/ jednat v dohodnutém vymezení ve věci zastoupeného. Jedná se tedy o pojem, který bychom mohli zahrnout pod obsah zástupčí smlouvy. Termín „Ermächtigung“ budu dále pro účely této diplomové práce překládat jako oprávnění. Základní rozdíl oprávnění od zmocnění tkví v tom, že oprávnění (Ermächtigung) je nutno chápat jako úpravu vnitřního poměru mezi zástupcem a zastoupeným, zatímco zmocněním (Bevollmächtigung) naopak chápeme úpravu vnějšího poměru vůči třetím stranám. Je zapotřebí si dále uvědomit, že zatímco dohodou mohou mezi sebou zástupce a zastoupený libovolně upravit vzájemný poměr buď sjednáním oprávnění, nebo povinnosti zástupce jednat (Auftrag/Ermächtigung), z hlediska vnějšího poměru může tomuto ujednání odpovídat vždy pouze právo zástupce nějakým
způsobem
jednat
(Vollmächt/Bevollmächtigung).
Jednostranným
právním úkonem obecně totiž nemůže osoba, která tento úkon činí, zavazovat
65
nikoho jiného než sama sebe (např. přiznání dluhu). Zmocnění a plná moc tak nemají a nemohou mít závazný charakter pro zástupce ani pro třetí strany. Česká odborná literatura někdy mylně popisuje zmocnění jako vztah mezi zastoupeným a zástupcem. 163 Některé učebnice občanského práva dokonce zmocnění popisují jako jiný výraz pro smluvní zastoupení. 164 Je to dáno tím, že pojem zmocnění se v našem právu příliš nevyskytuje, jak bylo řečeno již výše. To je zas nejspíš následkem skutečnosti, že tento pojem neznal československý právní řád ani v době, kdy na našem území problematiku zastoupení upravoval ještě obecný zákoník občanský. Již Sedláček upozorňoval na skutečnost, že v praxi dochází k zaměňování zmocnění a zastoupení. Zmocnění je však nutno na rozdíl od zástupčí smlouvy podřadit pod pojmy vnějšího poměru. Zmocnění tedy souvisí mnohem více s plnou mocí než se vztahem mezi zastoupeným a zástupcem. Bohužel k záměně zastoupení a zmocnění dochází v praxi i téměř 80 let od vydání komentáře k o.z.o. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2010, sp.zn. 21 Cdo 5429/2007 je sice významný v tom ohledu, že zdůrazňuje nutnost rozlišovat zástupčí smlouvu a plnou moc, avšak činí to způsobem, který je poměrně překvapující: „Při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (zastoupení či zmocnění) na straně jedné a mezi samotnou plnou mocí na straně druhé. Dohoda o plné moci (zastoupení či zmocnění) je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek; uzavřením této dohody vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (třetím osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho zastupoval v rozsahu uvedeném v této plné moci; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu představuje osvědčení (průkaz) o zastoupení, vzniklém na základě dohody o plné moci (zastoupení či zmocnění)“. Ačkoliv tedy na jedné straně Nejvyšší soud správně naznačuje, že je nutné
Např. FIALA, J., et al. : Občanské právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2006. s. 26. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., et al. : Občanské právo hmotné. 5. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwers ČR, a.s., 2009. s. 216. 163 164
66
rozeznávat vnitřní poměr od vnějšího poměru, resp. smlouvu od plné moci, sám se na druhé straně dopouští stejné chyby, o které poučuje účastníky řízení, když chybně zaměňuje zmocnění za zastoupení. Závěrem tedy lze říci, že zmocnění navzdory literatuře a někdy i judikatuře v českém právu není možné chápat jako vztah mezi zástupcem a zastoupeným, ale jako jednostranný právní úkon, kterým zastoupený uděluje zástupci plnou moc a určuje rozsah zastoupení. Plnou moc je pak podle mě nutné chápat mnohem spíše jako důsledek zmocnění zástupce a nikoliv jako samotné právní jednání zastoupeného. Tímto pojetím se výrazně odchyluji od obecně přijímaného názoru v nauce občanského práva, že plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného. Toto pojetí plné moci však není v rozporu se současnou právní úpravou smluvního zastoupení v českém občanském zákoníku a věřím, že mnohem přesněji odpovídá institutu zastoupení, než současné pojetí odborné literatury. Jak již bylo popsáno výše, vzhledem k tomu, že plná moc ve vnějším poměru prakticky představuje rozsah zastoupení zástupce, lze oba pojmy plná moc a rozsah zastoupení do jisté míry ztotožnit. Argumentem ad absurdum bychom tak mohli dojít k závěru, že podle obecné přijímané definice plné moci lze tvrdit rovněž o pojmu „rozsah zastoupení“, že je definovatelný jako jednostranný právní úkon zastoupeného stejně jako samotná plná moc. Klasické chápání plné moci je tak podle mého názoru diskutabilní.
4.3. Zástupčí smlouva Můžeme rozlišit dvě podstatné náležitosti zmocňovací smlouvy. První je plná moc (Vollmacht). Tou druhou je příkaz (nebo též mandát) k určitému konání (Auftrag). 165 Příkaz určuje, co je předmětem zastoupení, tedy co si zastoupený žádá (resp. požaduje), aby za něj zástupce učinil. Příkaz tak vlastně odpovídá smluvní povinnosti zástupce něco pro zastoupeného učinit a zároveň smluvnímu právu zastoupeného, aby tak zástupce 165
RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. s. 2004 až 2005.
67
učinil. Není proto divu, že je těžké najít přesnou pojmovou hranici mezi příkazem a smlouvou samotnou. Jedno bez druhého totiž nemůže existovat, respektive jedno je odrazem druhého. Můžeme tak tvrdit, že dochází ke splývání obou pojmů (Auftrag ist Vertrag). 166 Pro praxi je však důležité oba pojmy rozlišovat. Smlouva je širším pojmem než příkaz, respektive příkaz je obsahem smlouvy, nebo spíše obsahovým minimem smlouvy. V ust. § 1002 a násl. ABGB přitom zákon hovoří pouze o zmocňovací smlouvě. Zákonná úprava pojmu Auftrag pro účely ABGB zcela chybí. Plná moc je naopak upravena poměrně rozsáhle, avšak pouze v rámci té části ABGB, která se opět věnuje zmocňovací smlouvě. 167 Zákonodárce tak jakoby téměř nerozlišoval mezi vnitřním a vnějším poměrem, respektive mezi zmocněním a zastoupením. 168 Je zajímavé, že Němci byli v tomto ohledu při tvorbě BGB důslednější. Právní úpravu pojmu Auftrag tak můžeme nalézt samostatně v ust. § 662 až § 674 BGB. 169 Současný český ObčZ jde v tomto ohledu rovněž dál. Striktně odděluje právní úpravu zastoupení a plné moci od institutu příkazní smlouvy, který je upraven samostatně v hlavě osmé ObčZ. Základem příkazní smlouvy pak může být jak přímé zastoupení, tak nepřímé zastoupení.
4.3.1. Pojmy příkaz (mandát), oprávnění a zmocnění (zplnomocnění) K rozlišení těchto pojmů přistupuje rakouská občanskoprávní teorie z toho důvodu, protože předpokládá, že obsahem zástupčího vztahu nemusí být vždy pouze povinnost zástupce jednat místo zastoupeného. Strany se mohou teoreticky místo toho dohodnout, že zástupce bude k jednání za zastoupeného pouze oprávněn, avšak nebude k tomuto jednání z dané smlouvy zavázán. Závisí tak 166
RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. s. 2004 až 2005. 167 RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. op. cit. s. 2006; srov. TICHÝ, L. : Nový občanský zákoník: Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku. In Bulletin advokacie. roč. 2011, č. 5. s. 37. 168 SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. 169 Ust. v autentickém znění je: „Durch die Annahme eines Auftrags verpflichtet sich der Beauftragte, ein ihm von dem Auftraggeber übertragenes Geschäft für diesen unentgeltlich zu besorgen“.
68
čistě na vůli zástupce, zda naplní obsah zástupčí smlouvy či nikoliv. Zastoupený přitom nemá k dispozici žádný právní nástroj, kterým by mohl donutit zástupce ke splnění smlouvy. Jediným možným prostředkem v rukou zástupce tak zůstává možnost smlouvu zrušit. Protože platí zásada volnosti smluvních stran a popsané ujednání by neodporovalo českému občanskému zákoníku, nevidím důvod, proč by k podobnému ujednání mezi smluvními stranami nemohlo dojít rovněž v českých podmínkách. Rakouská občanskoprávní teorie dále uvádí, že v popsaném příkladu mluvíme o tom, že obsahem vnitřního poměru není příkaz (Auftrag), ale oprávnění (Ermächtigung) zástupce. Platí však vcelku logický předpoklad, že pokud je obsahem vnitřního poměru povinnost zástupce jednat, odpovídá této povinnosti ve vnějším poměru vždy (tedy i konkludentně) zplnomocnění (Bevollmächtigung) zástupce k takovému jednání. 170 V opačném případě by byl zástupce sice zastoupenému zavázán k určitému jednání, avšak postrádal by jakoukoliv možnost svou povinnost splnit, a byl by tak zavázán k nemožnému plnění. Toto východisko lze proto podle mého názoru plně použít i v podmínkách českého občanského práva, protože i podle občanského zákoníku je jakékoliv smluvní ujednání, jehož předmětem je nemožné plnění, absolutně neplatné. Uvedené pojetí zástupčího vztahu je podle rakouského občanského práva možné jak pro přímé, tak pro nepřímé zastoupení. 171 Aby se však jednalo o smluvní zastoupení založené na zmocňovací smlouvě (§ 1002 ABGB), nestačí, aby byl zastoupený k jednání pouze oprávněn. Zmocnění (zplnomocnění) ve vnějším poměru tedy musí odpovídat povinnost zástupce (resp. příkaz zástupci) jednat namísto zastoupeného. Tímto pojetím je tedy právní úprava ABGB velmi podobná rovněž příkazní smlouvě podle ust. § 724 a násl. ObčZ, kterou se příkazník zavazuje pro příkazce obstarat nějakou věc. Tato povinnost příkazníka něco pro příkazce obstarat patří mezi podstatné náležitosti příkazní smlouvy stejně jako u zmocňovací smlouvy podle ust. § 1002 ABGB (viz výše). 170
RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. s. 2006. 171 Tamtéž s. 2007.
69
4.4. Rozsah smluvního zastoupení a excesy při smluvním zastoupení Pro rozsah smluvního zastoupení je rozhodující především obsah zástupčí smlouvy uzavřené mezi zástupcem a zastoupeným. Pokud tedy v souvislosti se vznikem zastoupení spojujeme smluvní vztah založený příkazní smlouvou, pak je pro otázku rozsahu zastoupení směrodatný příkaz (mandát) vymezený v dané smlouvě. Ustanovení občanského zákoníku může být v tomto ohledu poněkud zavádějící. Např. v ust. § 33 odst. 1 ObčZ zákon hovoří o „oprávnění vyplývajícím z plné moci“. V ust. § 31 odst. 1 věty druhé ObčZ se rovněž uvádí, že zmocnitel uděluje zmocněnci za účelem zastoupení plnou moc, „v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění“. Samotné oprávnění však ve skutečnosti nevyplývá z plné moci, ale právě z mandátu obsaženým v příkazní smlouvě, což je skutečnost, na kterou upozorňoval již Sedláček. 172 Tato okolnost tak v praxi vede k chybnému závěru, že oprávnění jednat v zastoupení zastoupeného vzniká zástupci udělením plné moci. Tento závěr však není správný. Vznik zástupčího oprávnění, stejně jako vznik samotného zastoupení, je nutné hledat v zástupčí smlouvě jako dvoustranného právního úkonu učiněného zástupcem a zastoupeným. Plná moc sice ve smyslu ust. § 31 odst. 1 věty druhé ObčZ vymezuje rozsah zástupcova oprávnění, avšak tento rozsah zastoupení je pouze odrazem příkazu, který je určený pro poměr zástupce k třetím stranám. Ostatně představa, že zástupčí oprávnění v rámci smluvního zastoupení vzniká zástupci na základě udělení plné moci, je sama o sobě poměrně nelogická, když víme, že udělení plné moci je jednostranným úkonem zástupce, zatímco smluvní zastoupení již z logiky věci vzniká dohodou mezi zástupcem a zastoupeným. Mohli bychom tak těžko hovořit o smluvním zastoupení, když
SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 598. 172
70
bychom vznik zástupčího oprávnění hledali v jednostranném právním úkonu zastoupeného. Je tedy nutné si uvědomit, že rozsah zastoupení je v první řadě vymezen smlouvou, avšak je uveden rovněž v plné moci. V ideálním případě je rozsah zastoupení vymezený smlouvou shodný jako ten obsažený v plné moci, avšak nemusí tomu tak být vždy. Rozsah oprávnění formulovaný v mocném listě může být svým vymezením užší než příkaz obsažený v mandátní smlouvě. Dochází tak k případům, kdy zástupcovo jednání se třetími osobami v konečném výsledku trpí nedostatkem zmocnění, ačkoliv je z jeho mandátu evidentní, že takový stav věci nebyl úmyslný. Může dojít i k opačné situaci, kdy rozsah zástupčího oprávněný vymezený v mocném listě bude širší, než bude zapotřebí ke splnění příkazu. Příkladem takové situace je typicky udělení neomezené všeobecné plné moci. Tento stav na rozdíl od předešlého příkladu není chybou v jednání zúčastněných subjektů, jsem však spíše toho názoru, že generální zmocnění je pro občanskoprávní vztahy rovněž jevem nežádoucím. Ideálně má být zástupce ke svému jednání zmocněn v tom rozsahu, aby mohl bez problému splnit své smluvní povinnosti vyplývající z příkazu. Pro jednání s třetími osobami je však směrodatná především plná moc. Na to částečně pamatuje i zákon, který v ust. § 32 odst. 2 věty druhé ObčZ uvádí, že „pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal“. Je složité určit, co zákonodárce v tomto případě měl těmito pokyny na mysli. Literatura 173 někdy uvádí, že tyto pokyny lze chápat jako upřesňující informace, které zastoupený zástupci uděluje nad rámec plné moci a nejspíše i smluvního ujednání. V podobném duchu chápe instrukce zastoupeného rovněž Sedláček. Tyto pokyny velice úzce souvisejí s příkazem a je tedy nutné je podřadit pod vnitřní poměr zástupčí smlouvy. Tento závěr lze nalézt i v judikatuře Nejvyššího soudu, a to např. rozhodnutí ze dne 20.12.1995, sp.zn. Odon 28/95: „Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele není dohoda o plné moci právně významná; rozhodující je rozsah oprávnění, uvedený v plné moci, FIALA, J., KINDL, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 165. 173
71
která je právním úkonem zmocnitele, jímž se dává třetím osobám najevo, že zmocněnec je oprávněn zastupovat zmocnitele v rozsahu plné moci uvedeném. Pokyny dané zmocnitelem zmocněnci, případně jakákoliv omezení, která nevyplývají z plné moci (mohou však být obsažena například v dohodě o plné moci) nemají vliv na právní účinky jednání zmocněnce vůči třetím osobám, nebyly-li třetím osobám známy (§ 32 odst. 2 ObčZ). Pro obsah plné moci je rozhodující učiněný projev vůle; vnitřní výhrady nemají právní význam. Platné právo tak stojí na principu ochrany dobré víry třetích osob, jednajících se zmocněncem“. Nejvyšší soud zde označuje zástupčí dohodu za právně nevýznamnou pro vymezení rozsahu zastoupení. Takový závěr je nepřesný, protože zástupčí dohoda samozřejmě pro rozsah oprávnění právně významná je, protože představuje právní skutečnost, na základě které vůbec toto oprávnění zástupci vzniká. Avšak pro jednání zástupce s třetími osobami je rozhodující právě plná moc. Důležité však je, že i Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí chápe pod pojmem pokyny ve smyslu ust. § 32 odst. 2 ObčZ především ujednání mezi smluvními stranami v rámci zástupčí smlouvy. V citovaném rozhodnutí stojí za pozornost i skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém odůvodnění poměrně živě operuje se zněním obecného občanského zákoníku z roku 1811, což považuji pouze za další důkaz, že oporu pro vymezení zastoupení nelze hledat pouze v platně účinné právní úpravě, avšak je zapotřebí vycházet i z právní úpravy minulé, především pak z obecného občanského zákoníku. Je evidentní, že výše uvedené skutečnosti mají význam pouze v rámci přímého zastoupení, protože v případě nepřímého zastoupení se zástupce třetím stranám plnou moci (resp. mocným listem) neprokazuje. Odlišnost ale nespočívá ve skutečnosti, že by u nepřímého zastoupení nedocházelo ke zmocnění zástupce. Naopak i v případě nepřímého zastoupení můžeme hovořit o zmocnění zástupce k jednání v zastoupení zastoupeného. Na rozdíl od přímého zastoupení zde však logicky
při
jednání
s třetími
osobami
nedochází
ke
komplikacím
způsobených rozdílem mezi rozsahem zastoupení, jak je vymezen v zástupčí smlouvě, a rozsahem oprávnění určeném při zmocnění zástupce zastoupeným. Není tak právně významná otázka vzniku oprávnění zástupce k jednání s třetími
72
osobami. Jednání nepřímého zástupce bude mít vždy stejné právní následky bez ohledu na skutečnost, v jakém rozsahu byl k tomuto jednání zmocněn, resp. vždy ze svého jednání s třetími osobami bude a priori zavázán nepřímý zástupce. K excesu při smluvním zastoupení může jednáním zástupce dojít několika způsoby. Je přitom třeba opět rozlišovat mezi zastoupením přímým a nepřímým, protože v jednotlivých případech se od sebe budou nastalé situace lišit. Jak již bylo naznačeno výše, u přímého zastoupení je nutné rozlišovat mezi překročením příkazu a překročením oprávnění, které je vymezené v rámci plné moci. Přímý zástupce tak může jednat nad rámec příkazu, avšak v souladu s plnou mocí (taková situace je typická zvláště v případech, kdy zastoupený za účelem splnění příkazu ve smlouvě udělí zástupci generální plnou moc), může však dojít i k situacím, kdy zástupce bude jednat v souladu s příkazem, avšak překročí svým jednáním oprávnění vymezené zastoupeným v plné moci. Tato situace může pro změnu nastat v případě, kdy zastoupený vybaví zástupce pro potřeby splnění příkazu zvláštní (omezenou) plnou mocí, avšak při samotném jednání zástupce se třetí osobou se ukáže, že pro splnění příkazu je takový rozsah plné moci nepostačující, a zástupce proto toto oprávnění překročí. Pro jednání se třetími osobami v přímém zastoupení je rozhodující, jakým způsobem je upraven rozsah zastoupení v plné moci. Ke zhojení následků případného excesu právo rozeznává tzv. ratihabici, což je dodatečné schválení zástupcova jednání zastoupeným. Na jednání zástupce se potom pohlíží, jako by bylo zastoupeným schváleno od samého počátku. Jinými slovy, právo v takovém případě na jednání zástupce hledí, jako by k excesu vůbec nedošlo. Současná právní úprava vymezuje ratihabici v ust. § 33 ObčZ: „Překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. [...] Překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí“. Pokud tedy dojde jednáním přímého zástupce k odchýlení se od mandátu, je taková skutečnost sama o sobě pro účinky takového jednání irelevantní, pokud se zástupce neodchýlil od oprávnění, jak bylo vymezeno v plné moci. Z takového jednání bude vždy přímo zavázán zastoupený,
73
jehož jménem zástupce jednal bez ohledu na to, že ze strany zástupce došlo k odchýlení se od smluvního ujednání mezi ním a zastoupeným. Stejně jako v případě nepřímého zastoupení však zástupce za těchto okolností odpovídá zastoupenému za případně vzniklou škodu podle ust. § 725 ObčZ. Vzniku odpovědnosti za škodu se zástupce ve smyslu tohoto ustanovení vyhne pouze v případě, že překročení příkazu bylo v zájmu zastoupeného a zástupce nemohl včas ke svému jednání získat od zastoupeného jinak potřebný souhlas. Obecný zákoník občanský pojímal ratihabici podobně jako současný občanský zákoník. Ratihabice zásadně sloužila jako obecný nástroj ke zhojení závadného stavu při nepřikázaném (resp. nezmocněném) jednatelství. 174 Pokud totiž mandatář překročil mu daný příkaz, dostával se podle tehdejší právní úpravy do postavení jednatele bez příkazu. 175 Za problematické považuji ust. § 33 odst. 2 ObčZ (viz výše), které se pomocí ratihabice snaží reagovat i na situace obdobné nepřikázanému jednatelství, které však zákon v současném znění za jednatelství bez příkazu nepovažuje. Komentář 176 pro takové jednání, kdy někdo jedná za jiného bez plné moci, obvykle používá pojem „nezmocněné jednatelství“. Je velice diskutabilní, jakým způsobem je možné citované ustanovení občanského zákoníku vykládat. Ani judikatura přitom nepodává pomocnou ruku. Zásadní problém totiž je, že občanský zákoník upravuje ratihabici pro takový druh jednatelství pouze v obecných ustanoveních zákona o smluvním zastoupení, nikoliv však v úpravě příkazní smlouvy obsažené v ust. § 724 an. ObčZ ani v úpravě jednatelství bez příkazu v ust. § 742 an. ObčZ. Zákon tedy nabízí zhojení nedostatku oprávnění obsaženého v plné moci, které však z podstaty věci je pouze odrazem dohodnutého rozsahu zastoupení v zástupčí smlouvě, resp. je odrazem
Viz SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. s. 649; srov. SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. s. 11. 175 SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : op. cit. s. 647. 176 Např. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s 231. 174
74
mandátu. 177 Jinými slovy, občanský zákoník poskytuje dodatečnou nápravu následku nežádoucího stavu, nikoliv však jeho příčiny (absence příkazu). Je tedy otázkou, zda lze ust. § 33 odst. 2 ObčZ použít i v těch případech, kdy mezi subjekty neexistuje žádná zástupčí smlouva, resp. v případě, kdy určitý subjekt jedná za jiného bez příkazu a tedy nejspíše bez jakéhokoliv vědomí dotyčné osoby. Podle gramatického výkladu citovaného ustanovení i jeho umístění v zákoně je pravděpodobnější, že ratihabicí lze zhojit pouze nedostatek plné moci, nikoliv však nedostatek příkazu. Příkladem tedy mohou být takové situace, kdy spolu smluvní strany platně uzavřely zástupčí smlouvu, avšak touto skutečností nedošlo k platnému zmocnění zástupce k jednání se třetími osobami, resp. zastoupený neudělil zástupci zvláštní nebo písemnou plnou moc, ačkoliv tak zákon vyžadoval. Bude se tedy jednat o ty případy, kdy zástupce bude jednat se třetími osobami jménem zastoupeného v dobré víře, že je k takovému jednání zastoupeným zmocněn, aniž by k tomu byl vybaven potřebnou plnou mocí. Je tedy evidentní, že možnost ratihabice není podle současné právní úpravy možná pro nepřímé smluvní zastoupení. Pokud tak bude nepřímý zástupce jednat v zájmu zastoupeného v dobré víře, že tak činí na základě zástupčí smlouvy uzavřené se zastoupeným, k jejímuž uzavření však ve skutečnosti vůbec nedošlo nebo je pro vady absolutně neplatná, neposkytuje zákon možnost, aby zastoupený dodatečně jednání zástupce jako jeho mandatáře schválil. Teoreticky tato okolnost nevylučuje, aby nepřímý zástupce následně převedl vše, co svým jednáním nabyl, na zastoupeného. Nebude se však již jednat o plnění ze zástupčí smlouvy a původní jednání zástupce tak nejspíše není možné ani považovat za jednání v nepřímém smluvním zastoupení. Lze namítat, že je možné postupovat v souladu s ust. § 853 ObčZ a na problematiku příkazní smlouvy analogicky použít úpravu ratihabice v ust. § 33 ObčZ, avšak nepovažuji takový postup za ideální řešení. Vhodnější by bylo, aby občanský zákoník upravoval ratihabici v rámci obecné úpravy příkazní smlouvy a jednatelství bez příkazu. Odstraněním příčiny Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.1995, sp.zn. Odon 28/Fa - Sp: „Oprávnění jednat za jiného jeho jménem vzniká mj. na základě dohody o plné moci a udělením plné moci se toto oprávnění osvědčuje“. 177
75
závadného stavu (absence příkazu) by se totiž zhojily i následky tohoto stavu (absence plné moci). Už na základě samotné vůle zastoupeného vyjádřené v zástupčí smlouvě automaticky ke splnění příkazu zastoupený rovněž zmocňuje zástupce k jednání se třetími osobami (viz výše), tedy s výjimkou případů, kdy zákon vyžaduje vydání zvláštní plné moci nebo obligatorně stanovuje její písemnou formu a zastoupeným udělená plná moc vykazuje v tomto ohledu vady.
76
5. Využití nepřímého zastoupení v jednotlivých smluvních typech soukromého práva Právním důvodem vzniku smluvního zastoupení je vždy platně uzavřená zástupčí smlouva mezi zástupcem a zastoupeným. Zásadní otázkou, kterou je potřeba hned z kraje této kapitoly ujasnit, je, zda příkazní smlouva (popřípadě jiný pojmenovaný smluvní typ podle občanského nebo obchodního zákoníku) již sama o sobě tvoří zástupčí smlouvu (resp. zmocňovací smlouvu, resp. dohodu o plné moci), či je v případě smluvního zastoupení potřeba mluvit o dvou od sebe různých a samostatných smlouvách, které spolu smluvní strany uzavírají. Literatura totiž ani zde kupodivu není vždy jednotná. Filip Melzer 178 je toho názoru, že je potřeba při smluvním zastoupení od sebe příkazní smlouvu a dohodu o plné moci striktně odlišovat. Podle něj dohodou o plné moci dochází k založení zástupčího oprávnění zástupce. Touto smlouvou tedy nedochází ke vzniku samotného závazku za zastoupeného vykonat, ale zakládá se jí pouze zástupčí oprávnění zástupce. Příkazní smlouva naproti tomu podle Melzera směřuje ke vzniku závazku jednat za nebo pro příkazce. Dohoda o plné moci a plná moc tak v tomto pojetí vlastně představují pouze nezbytné nástroje, kterými musí být příkazce vybaven, aby mohl splnit svůj závazek vyplývající z příkazní smlouvy. Takové pojetí smluvního zastoupení podle mého názoru však neodpovídá úpravě ObčZ ani tradičnímu pojetí smluvního zastoupení v historickém kontextu. Římské právo (mandatum) ani o.z.o. (zmocňovací smlouva) tímto způsobem smluvní zastoupení nikdy nepojímaly a ani ve vývoji současného občanského práva jsem nezaznamenal žádné tendence, které by měly znamenat opak pro platně účinnou nebo budoucí právní úpravu. Pravdou je, že zákon vymezuje explicitně pouze pojmové znaky příkazní smlouvy. V případě pojmu dohody o plné moci již tolik velkorysý zákonodárce při vymezování právního rámce nebyl. Plně s Melzerem souhlasím v tom ohledu, že touto dohodou zastoupený především propůjčuje zástupci (resp. zmocněnci) ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek, § 480-880. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 2144. 178
77
zástupčí moc nezbytnou pro splnění účelu zastoupení, čímž dochází mezi smluvními stranami ke vzniku smluvního zastoupení, tedy slovy Melzera dochází k založení zástupčího oprávnění. Taková skutečnost je však podle mého názoru zcela v souladu s ust. § 724 ObčZ, resp. nepředstavuje sama o sobě důvod, pro který by příkazní smlouva nemohla být zvláštním druhem smlouvy zástupčí. Jak jsem již uváděl výše, není nezbytně nutné, aby v zástupčí smlouvě zastoupený výslovně uváděl, že je v jeho vůli, aby zástupce místo něj jednal se třetími osobami. Tato vůle ze smlouvy vyplývá již implicitně tím, že zastoupený pověří zástupce vykonáním takové činnosti, k jejímuž vykonání je nezbytným předpokladem právě oprávnění zástupce jednat se třetími osobami. Při opačném předpokladu by se ze strany zástupce jednalo o závazek k nemožnému plnění, a tudíž by smlouva mezi zástupcem a zastoupeným byla absolutně neplatná (viz výše). Jinými slovy, samotným vznikem závazku příkazníka obstarat pro příkazce nějakou věc nebo vykonat jinou činnost, zásadně zároveň příkazníkovi vzniká rovněž oprávnění v rozsahu smluveného závazku jednat se třetími osobami. Tento princip se dá chápat i opačně. Udělil-li zastoupený zástupci plnou moc k jednání, které svou povahou odpovídá předmětu příkazní smlouvy, zpravidla to znamená, že spolu smluvní strany uzavřely příkazní smlouvu. 179 Příkazní smlouvu je tedy podle mého názoru nutné samu o sobě chápat jako zvláštní druh smlouvy zástupčí. Při smluvním zastoupení tedy zúčastněné subjekty neuzavírají dvě různé smlouvy, ale zásadně jen smlouvu jednu, a to zástupčí smlouvu, která v daném případě může mít formu např. příkazní smlouvy podle ust. § 724 ObčZ. K podobnému závěru lze dojít i tak, pokud dokážeme odpovědět na otázku, zda zástupčí smlouva může existovat i mimo režim příkazní smlouvy a naopak, zda příkazní smlouva může mezi smluvními stranami zakládat i jiný právní vztah, než je vztah zástupčí. Není pochyb o tom, že o smluvním zastoupení můžeme mluvit i v jiných souvislostech než s příkazní smlouvou. Aby se však u příkazní smlouvy nejednalo o projev zastoupení, muselo by touto smlouvou dojít ke vzniku takového závazku příkazníka, při kterém není zapotřebí, aby jednal se třetími osobami. V takovém případě jsem však toho názoru, že by se již nejednalo Srov. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1414. 179
78
o příkazní smlouvu, ale o jiný smluvní typ podle občanského zákoníku. Příkazní smlouvu je tak možné uzavřít pouze k takovému závazku, při jehož splnění je nutné, aby příkazník jednal v poměru ke třetím stranám. Příkazní smlouva tak vždy souvisí se zastoupením. Lze tedy shrnout, že zástupčí smlouva je pojem širší než smlouva příkazní, na kterou je možné nahlížet jako na zvláštní druh zástupčí smlouvy. To ostatně odpovídá i z historického pohledu. Římské právo pojmově nerozlišovalo mezi zástupčí (zmocňovací) a příkazní (mandátní) smlouvou a nečinil tak ani obecný zákoník občanský. K oddělení obou pojmů dochází až s moderními poznatky v právní vědě, což se v našich podmínkách projevuje až ve středním občanském zákoníku. Podobný závěr lze podle mého názoru vyvodit i např. z komentáře k příkazní smlouvě od Petra Lavického: 180 „Na rozdíl od obecného zákoníku občanského již bylo odděleno zastoupení od příkazu, čímž došla uznání skutečnost, že zastoupení se týká vztahu příkazce a příkazníka ke třetím osobám, zatímco příkaz představuje toliko vnitřní vztah mezi těmito dvěma stranami, jakož i fakt, že poměr zmocněnce a zmocnitele se nemusí nutně vždy řídit pouze smlouvou příkazní“. Právní řád České republiky přitom rozlišuje několik pojmenovaných smluvních typů, jejichž podobu může zástupčí smlouva mít. Zcela dominantní využití přitom bude stále mít příkazní smlouva. Je však vhodné mít na paměti, že není zásadně povinností smluvních stran si pro úpravu svého smluvního vztahu (založeného na přímém i nepřímém zastoupení) některý z pojmenovaných smluvních typů zvolit. Nepřímé zastoupení je teoreticky možné stejně jako zastoupení přímé využít i v nepojmenované smlouvě podle ust. § 51 ObčZ. Literatura však v tomto ohledu nemluví vždy jasně. Problém nenastává v případě přímého zastoupení, kdy je poměrně zřetelné, že základ smluvního přímého zastoupení tvoří ust. § 31 an. ObčZ. Toto jádro je následně nutné včlenit do některého smluvního typu upravených v části osmé ObčZ. Komplikace se však
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník I. § 1-460. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2020 až 2021. 180
79
vyskytují v případě nepřímého smluvního zastoupení. Komentáře 181 obvykle poněkud nesrozumitelně uvádějí, že nepřímé strany občanský zákoník neupravuje, avšak smluvní strany se na něm mohou dohodnout v příkazní smlouvě. V řadě případů 182 je dokonce možné se dočíst, že nepřímé zastoupení obecně nevzniká ani tak příkazní smlouvou, jako spíš smlouvou o obstarání věci. Tyto závěry jsou však podle mého názoru poměrně nepřesné. Zákon výslovně nic z toho neuvádí, je proto poněkud zavádějící vyvozovat takto dogmatické závěry, které se v praxi mohou později ukázat jako předčasné. Využití nepřímého zastoupení totiž může být ve smluvních vztazích soukromého práva daleko širší, než tomu obvykle z literatury vyzní. V první řadě je podle mě vhodné rozčlenit všechny možné druhy zástupčích smluv do tří skupin: -
zástupčí smlouvy, kterými je zástupčí vztah možné založit pouze na základě přímého zastoupení (např. mandátní smlouva podle obchodního zákoníku nebo smlouva o obchodním zastoupení),
-
zástupčí smlouvy, kterými je zástupčí vztah možné založit pouze na základě nepřímého zastoupení (např. komisionářská smlouva),
-
zástupčí smlouvy, kterými je zástupčí vztah možné založit na základě přímého i nepřímého zastoupení (např. příkazní smlouva) Není cílem této kapitoly podat vyčerpávající výklad k jednotlivým
smluvním typům občanského a obchodního zákoníku, které mohou v praxi sloužit jako základ pro nepřímé smluvní zastoupení. S ohledem na rozsah této práce to není ani dobře možné. Mým cílem v této kapitole je především jasně stanovit možnosti využití nepřímého zastoupení v těch pojmenovaných smluvních typech soukromého práva, kde je to vzhledem k povaze tohoto druhu zastoupení možné.
5.1.
Příkazní smlouva
Základním smluvním typem pro jakýkoliv druh smluvního zastoupení je od nepaměti příkazní smlouva. Zná ji již římské právo (mandatum), i když pouze ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 203. 182 HOLUB, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 – 487. 2. akt. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s. 2003. s. 130. 181
80
jako smlouvu bezúplatnou. Její rozsáhlou úpravu známe i z obecného zákoníku občanského (§ 1027 až § 1033) a výjimku netvořil ani střední občanský zákoník (§ 431 až § 442). Současná právní úprava příkazní smlouvy se nachází v ust. 724 an. ObčZ. Občanský zákoník ji však v původním znění z roku 1964 neobsahoval. Tato skutečnost však neznamená, že by v tomto období právní řád neznal příkazní smlouvu. Byla však poněkud nesystematicky obsažena v zákoníku mezinárodního obchodu, který byl v roce 1991 zrušen zákonem č. 513/1991. Novelou zákona se tak právní úprava příkazní smlouvy vrátila zpět do režimu občanského zákoníku. Zatímco však římské právo připouštělo pro příkazní smlouvu pouze použití nepřímého zastoupení, o.z.o. již umožňoval oba druhy zastoupení a nechával tak zcela na vůli smluvních stran, jakým způsobem si podmínky zastoupení upraví sami. Ačkoliv je současná právní úprava samozřejmě odlišná, základní východiska pro příkazní smlouvu zůstaly v zásadě stejné. Smluvní strany tak mají stále možnost zvolit si pro příkazní smlouvu formu přímého i nepřímého zastoupení. Právní řád dnes rozlišuje právní úpravu příkazní smlouvu zvlášť pro občanskoprávní vztahy a zvlášť pro obchodněprávní vztahy. V občanském zákoníku přitom zákon uvádí označení „příkazní smlouva“, zatímco obchodní zákoník používá označení „mandátní smlouva“. Tímto pojmovým rozdělením chtěl nejspíše zákonodárce zdůraznit rozdílnou povahu obou právních úprav, avšak považuji tento přístup za zbytečně matoucí. Z historického hlediska jsou totiž oba pojmy zcela synonymické povahy. Přitom rozlišujeme např. i rozdílnou právní úpravu kupní smlouvy nebo smlouvy o dílo, a přitom zde i přes stejné označení těchto smluvních typu (jak v občanském, tak obchodním zákoníku) v praxi nedochází k vzájemným záměnám.
5.1.1. Občanskoprávní úprava příkazní smlouvy Definici příkazní smlouvy obsahuje ust. § 724 ObčZ. Víme tak, že se jedná o smlouvu, kterou „se příkazník zavazuje, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost“. Termín „věc“ je přitom v tomto případě nutné
81
interpretovat jako „záležitost“, nikoliv jako věc ve smyslu ust. § 118 an. ObčZ. 183 Jak je na první pohled patrné, předmět příkazní smlouvy (závazek něco obstarat nebo vykonat) může být opravdu velmi široký a je omezen prakticky pouze režimem jiných pojmenovaných smluvních typů. V jistém ohledu bychom mohli i tvrdit, že příkazní smlouva tvoří lex generalis podstatné části jiných smluv, které kdyby občanský zákoník nerozlišoval, spadaly by činnosti regulované těmito smlouvami nejspíše právě pod rozsah příkazní smlouvy. Jsou jimi např. smlouva o dílo (závazek zhotovit věc), smlouva o úschově (závazek opatrovat věc), smlouva zasilatelská (závazek přepravit zásilku) nebo smlouva zprostředkovatelská (závazek vyhledat kontrahenta). 184 Občanský zákoník rozlišuje mezi obecnou příkazní smlouvou a obstaravatelskými smlouvami, které jsou systematicky řazeny jako poddruhy příkazní smlouvy. Toto řazení však na první pohled vyvolává řadu nejasností. Je to dáno tím, že zákonodárce se při novelizaci občanského zákoníku po roce 1989 evidentně omezil na faktickou recepci staré obecné úpravy obstaravatelských služeb obsažené v původním znění občanského zákoníku z roku 1964 (ust. § 284 až § 287), který však obstaravatelské smlouvy upravoval samostatně jako obecná ustanovení zákona, nikoliv jako speciální ustanovení příkazní smlouvy, jako je tomu dnes. 185 Vztah obstaravatelských smluv s příkazní smlouvou je tak poměrně nejasný a neurčitý. 186 Matoucí je již definice smlouvy o obstarání věci obsažená v ust. § 733 ObčZ, která stanoví, že danou smlouvou je taková smlouva, kterou „se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc“, při porovnání s obecnou definicí příkazní smlouvy obsažené v ust. § 724, podle které se pro změnu „příkazník zavazuje příkazci obstarat nějakou věc“. Je tak patrné, že rozdíl v definicích obou smluvních druhů je dán pouhým jedním slovem, které pro vymezení pojmů Viz např. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 1310; srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2019. 184 FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1414. 185 Např. ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek, § 480-880. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 2169. 186 srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : op. cit. s. 2019. 183
82
v tomto případě navíc nehraje žádnou roli. Pouze na základě těchto definic lze tak jen těžko podřadit „obstarání jisté věci (resp. záležitosti)“ buď pod obecnou úpravu příkazní smlouvy, nebo pod úpravu smlouvy o obstarání věci. Tři ze čtyř ustanovení upravujících smlouvu o obstarání věci jsou navíc duplicity obecné úpravy smlouvy příkazní. 187 Původní
právní
úprava
obstaravatelských
služeb
regulovala
občanskoprávní vztahy mezi občany a organizacemi. Dnes bychom tyto vztahy mohli většinou označit jako spotřebitelské. Jako zvláštní druh obstaravatelské služby občanský zákoník z roku 1964 upravoval smlouvu o obstarání prodeje. Touto smlouvou se organizace zavázala určitou věc převzít a vlastním jménem tuto věc pro objednatele prodat (komisní prodej). 188 Jednalo se tedy o pojmenovaný smluvní typ založený na nepřímém smluvním zastoupení. I současná občanskoprávní úprava obstaravatelských smluv by ideálně nejspíš měla představovat obstarání určité záležitosti obstaravatelem v nepřímém zastoupení objednatele. Tato ustanovení občanského zákoníku by tak měly odpovídat obchodněprávní úpravě komisionářské smlouvy. 189 Tomu odpovídá i tradičně zvolená terminologie, kdy termín komisionářství byl v minulosti chápán i jako jiný výraz právě pro obstaravatelství. 190 Podle ustálené judikatury je však patrné, že praxe tomu alespoň v případě smlouvy o obstarání věci ve smyslu ust. § 733 an. ObčZ neodpovídá, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2000, sp.zn. 33 Cdo 2549/98: „Na základě smlouvy o obstarání zájezdu podle § 733 ObčZ nevzniká závazkový vztah mezi objednatelem a subjektem označeným ve smlouvě jako prodejce zájezdu (prostředníkem), ale přímo s obstaratelem zájezdu - s cestovní kanceláří, která zájezd prodejci nabídla k prodeji, stanoví-li tak všeobecné podmínky pro konání zájezdu, jež jsou součástí smlouvy o obstarání zájezdu“. I v případě smlouvy o obstarání věci je tak nutné vycházet
ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 1309. 188 KNAPP, V., PLANKA, K., et al. : Učebnice československého občanského práva. Svazek II. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis. 1965. s. 226. 189 Viz ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : op. cit. s. 1310. 190 PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J., BUCHTELOVÁ, R., et al. : Akademický slovník cizích slov. dotisk 1. vyd. Praha : Nakladatelství Academia Praha, 2000. s. 402. 187
83
z předpokladu, že zákon umožňuje sjednat smluvní zastoupení obstaratelem jak ve formě přímého, tak nepřímého zastoupení. Jinak je tomu u smlouvy o obstarání prodeje věci. Ačkoliv tak zákon nikde výslovně neuvádí, je evidentní, že povaha tohoto smluvního typu připouští výhradně založení zástupčího vztahu mezi obstaratelem a objednatelem na principu nepřímého zastoupení. K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 4.3.2008, sp.zn. 30 Cdo 123/2007: „Smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne objednateli právo, aby obstaratel převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření k prodeji. Obstaratel se tak zavazuje objednateli, že obstará prodej věci svěřené mu objednatelem, tj. že uzavře s třetí osobou kupní smlouvu, a to vlastním jménem na účet objednatele“. I současné občanské právo tak chápe obstarání prodeje (resp. komisního prodeje) stejně jako tomu bylo za původního znění občanského zákoníku z roku 1964. Lze tedy uzavřít, že obecná občanskoprávní úprava příkazní smlouvy zásadně pro úpravu smluvního vztahu mezi příkazcem a příkazníkem umožňuje použití přímého i nepřímého smluvního zastoupení /pokud to povaha věci umožňuje/. 191 Obstaravatelské smlouvy jako speciální druhy příkazní smlouvy by pak obecně měly být založeny především na principu nepřímého zastoupení, avšak praxe v případě smlouvy o obstarání věci nevylučuje ani přímé zastoupení objednatele obstaratelem. Smlouva o obstarání prodeje věci pak tvoří zvláštní druh příkazní smlouvy, kde zákon připouští založit smluvní vztah mezi objednatelem a obstaratelem výhradně na základě nepřímého zastoupení.
5.1.2. Obchodněprávní úprava příkazní smlouvy Obchodní zákoník svoji specifickou úpravu příkazní smlouvy dále štěpí na smlouvu mandátní a smlouvu komisionářskou. Podle ust. § 566 odst. 1 ObchZ se mandátní smlouvou „zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti“. Jednat se třetími stranami v zastoupení mandanta tedy může pouze Srov. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1413. 191
84
přímý zástupce. Uskutečnění jiné činnosti je přitom potřeba vykládat jako faktickou činnost, pro kterou není zapotřebí zmocnění mandantem. 192 Jedním z pojmových znaků mandátní smlouvy je tedy mandantovo přímé zastoupení mandatářem. Pro naše téma je tak mandátní smlouva v úpravě obchodního zákoníku zcela nezajímavá. Avšak pojmovým znakem komisionářské smlouvy podle § 577 je naopak komisionářův závazek vlastním jménem pro komitenta určitou obchodní záležitost. Jedná se tedy o smlouvu příkazního typu, která je zcela založena na nepřímém zastoupení. Ačkoliv se tedy jedná o především pojmenovaný smluvní typ obchodního zákoníku, považuji za vhodné se mu alespoň v krátkosti věnovat i na tomto místě. Je to zároveň příhodné i vzhledem ke skutečnosti, že úpravu komisionářské smlouvy zákonodárce v budoucnu
přesouvá z obchodního
zákoníku do nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012). Institut komise se tak dostane do občanskoprávního režimu. Komisionářská smlouva nepatří mezi historické a tradiční smluvní typy soukromého práva. Poprvé se objevila v 16. století jako modifikovaná verze příkazní smlouvy pro obchodněprávní vztahy. 193 Rozvoje se však dočkala především francouzským obchodním zákoníkem z roku 1807. 194 Současná právní úprava komisionářské smlouvy obsažená v ObchZ navazuje na starší úpravu provedenou zákoníkem mezinárodního obchodu (zákon č. 101/1963 Sb.) 195 V obchodní praxi se jedná o poměrně široce využívaný smluvní typem. Slouží především pro účely komisního prodeje a koupě zboží. 196 Dalšími podstatnými náležitostmi tohoto smluvního typu jsou jednání na účet komitenta a úplatnost smluvního vztahu. Oproti obchodněprávní úpravě mandátní smlouvy je nárok na odměnu u komisionáře závislý na výsledku jeho jednání (§ 587 odst. 2 ObchZ).
MAREK, K. : Smlouva mandátní. In Ekonomika a právo. Roč. 1993, č. 5. s. 54. POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+ 194 BALABÁN, P. : Komisionářská smlouva. In FALDYNA, F., POKORNÁ, J., TOMSA, M., et al. : Obchodní právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2005. s. 839. 195 Tamtéž. 196 POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : op. cit. s. 848. 192 193
85
U komisionářské smlouvy rozlišujeme i její zvláštní formy, kterými jsou úprava zasílatelské smlouvy obsažená v ust. § 601 až § 609 ObchZ a úprava smlouvy o obstarání koupě nebo prodeje cenných papírů, kterou můžeme nalézt v ust. § 28 až § 32 zákona o cenných papírech. Předmět komisionářské smlouvy je zákonem vymezen podobně jako v případě příkazní smlouvy poměrně široce jako „zařízení určité obchodní záležitosti“. Obchodní zákoník tento termín dále nedefinuje, avšak praxe došla k závěru, že pod tento pojem lze vedle obstarávání typicky obchodních činností zahrnout rovněž záležitosti neobchodního rázu jako je např. pronájem nemovitosti. 197 Důležité je zdůraznit, že obvyklým zrcadlovým smluvním typem podle občanského zákoníku určený pro nepodnikatelské subjekty je smlouva o obstarání prodeje věci. Celkově však občanskoprávní úprava této smlouvy ani obecně úprava smlouvy příkazní nepůsobí ve vztahu k úpravě komisionářské smlouvy jako lex generalis. Občanský zákoník se tedy subsidiárně na problematiku komisionářské smlouvy nepoužije. 198
5.2. Zvláštní případy příkazní smlouvy Některé předpisy (často veřejnoprávní povahy) upravují speciální případy příkazní smlouvy (např. smlouva o poskytování právní pomoci nebo smlouva o poskytnutí zdravotní péče). Tyto smlouvy upravují společenské vztahy, které měly před rokem 1989 především charakter veřejnoprávních služeb. 199 Dnes mají tyto a podobné služby opět soukromoprávní charakter, avšak jejich výkon je obvykle regulován zvláštními zákony. Někdy tak činnost z příkazní smlouvy vykonávají určité specializované subjekty jako svou profesi (v některých případech mluvíme o tzv. svobodných povoláních). Jedná se např. o advokáty, notáře, patentové zástupce a další. 200 Není pochyb o tom, že činnost těchto BALABÁN, P. : Komisionářská smlouva. In FALDYNA, F., POKORNÁ, J., TOMSA, M., et al. : Obchodní právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2005. s. 841. 198 POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+ 199 ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek, § 480-880. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. s. 2169 an. 200 FIALA, J., KINDL, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1414. 197
86
subjektů jako příkazníků bude mít obvykle charakter přímého zastoupení příkazce. Mnohem zajímavější je ovšem zabývat se myšlenkou, zda může mít tato činnost rovněž charakter zastoupení nepřímého.
5.2.1. Zákon o advokacii Zákon o advokacii (dále jen jako „ZA“) modifikuje obecnou příkazní smlouvu ve dvou rovinách. Jednak můžeme mluvit o smlouvě o poskytování právní pomoci, jejíž nesourodou úpravu můžeme nalézt částečně v hlavě druhé části druhé a především pak v hlavě třetí části druhé ZA, jednak se jedná o smlouvu o správě cizího majetku advokátem podle ust. § 56 an. ZA. Základ pro smlouvu o poskytování právní pomoci můžeme nalézt v ust. § 16 odst. 1 a 2 ZA, kde zákon stanoví, že „advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné“. Zákon však na žádném místě neurčuje, že právní pomoc (resp. právní zastoupení) může být advokátem v rámci příkazní smlouvy poskytována pouze na základě přímého zastoupení. Je nepochybné, že povaha věci mnohdy nedovoluje, aby advokát mohl hájit zájmy svého klienta svým jménem a bez případného mocného listu, avšak zákonná překážka v tomto případě neexistuje. Pokud to tedy daná povaha věci bude umožňovat, je v zásadě možné, aby nepřímé zastoupení nacházelo svůj význam i v advokátní činnosti. Zvláště pak v souvislosti s eventuální správcovskou činností advokáta jsem toho názoru, že je možné z praktického hlediska uvažovat rovněž o nepřímém zastoupení příkazce pří správě jeho majetku V ust. § 56a odst. 1 ZA zákon určuje, že „peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné oprávněné osoby“. I s ohledem na znění odst. 2 a 3 citovaného ustanovení je nepochybné, že se v daném případě jedná o zastoupení klienta. Vycházíme-li pak z předpokladu, že advokát uzavírá smlouvu o vedení účtu
87
s bankovním ústavem svým jménem a sám je stranou daného smluvního vztahu a tedy i oprávněnou osobou k disponování s tímto účtem, můžeme dojít k závěru, že smlouva o správě majetku bude v tomto případě založena nepřímém zastoupení. S nepřímým zastoupením se dále v zákoně o advokacii může setkat i v další rovině, a to ve vztahu mezi samotným advokátem a předmětem jeho činnosti. Podle ust. § 15 odst. 4 věty první ZA „advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet. Pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní právní předpisy, vykonávají advokáti advokacii vlastním jménem a na účet společnosti; to samé platí i v případě, byl-li advokát, který je společníkem společnosti, k poskytnutí právních služeb určen podle tohoto zákona“. Toto ustanovení má svůj význam především pro procesní zastoupení advokátem a našeho tématu se tak týká spíše okrajově, avšak považuji za vhodné se o něm v krátkosti zmínit. Zákon zde totiž evidentně dává prostor k prolomení zásady, že právnická osoba vždy jedná prostřednictvím svých statutárních orgánů přímo, a to za předpokladu, že zákon vyžaduje, aby určitou činnost vykonal přímo advokát nebo advokátní koncipient. Zástupce (advokát) jedná vlastním jménem ve prospěch zastoupeného (společnosti) a na jeho účet. Problematické je určit, zda mezi advokátem a jeho společnosti lze mluvit o plnohodnotné zástupčí smlouvě. Odměna z právního jednání advokáta sice zpravidla připadne společnosti, avšak tato skutečnost nejspíše nebude mít povahu plnění ze zástupčí smlouvy. V této souvislosti tedy můžeme mluvit spíše o surogátu nepřímého zastoupení. V poznámkách zákona o advokacii jsou přitom zákonem zmíněné zvláštní právní předpisy vyjmenovány pouze příkladmo, lze proto uvažovat i o dalších předpisech neprocesní povahy.
5.2.2. Autorský zákon Z historického pohledu je pro naši tématiku rovněž významná činnost organizací zastupující autory a výkonné umělce, především pak OSA (Ochranný svaz autorský) a INTERGRAM, které měly podle ust. § 44 odst. 1 autorského zákona z roku 1964 administrativní monopol k udílení svolení k užití děl a
88
výkonů a vybírání autorských odměn a odměn výkonných umělců. 201 Tyto organizace podle ust. § 19 starého autorského zákona z roku 1964 uzavíraly s autory pro účely veřejného užívání zvláštní příkazní smlouvu. K tomuto Ivo Telec uvádí: 202 „Závazek mezi těmito osobami vzniká zpravidla z příkazní smlouvy podle § 724 a násl. o. z., event. z jejího podtypu, a to smlouvy o obstarání věci podle 733 a násl. o. z., kdy subjekty, oprávněné podle autorského zákona, mají postavení příkazce (event. objednatele), a příslušná ochranná organizace je jejich příkazníkem (event. obstaratelem), jednajícím s uživateli děl a výkonů zpravidla vlastním jménem tak, že osoby oprávněné podle autorského zákona nejsou s uživateli svých děl a výkonů zpravidla v žádném právním vztahu“. Je nutno podotknout, že současná úprava autorského zákona je odlišná. Autoři nově udělují oprávnění k užívání svého díla podle § 12 odst. 1 AZ zcela na základě vlastního uvážení. Nový autorský zákon však nově zavedl institut kolektivní správy. Autoři nově neuzavírají s kolektivním správcem žádnou příkazní smlouvu. Práva a povinnosti kolektivnímu správci místo toho vznikají přímo ze zákona (viz výše).
5.2.3. Notářský řád Podle ust. § 3 odst. 1 písm. b) notářského řádu (dále jako „NŘ“) může notář v souvislosti s notářskou činností v rámci další činnosti poskytovat právní pomoc i tak, že bude „zastupovat v jednání s fyzickými a právnickými osobami, se státními nebo jinými orgány a též ve správním řízení a v občanském soudním řízení v řízeních podle části páté občanského soudního řádu a v řízeních podle § 175a až 200e občanského soudního řádu s výjimkou řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, řízení o osvojení, řízení o povolení uzavřít manželství a řízení o dědictví, v němž vykonává činnost podle zvláštního předpisu“, podle odst. 2 pak rovněž „notář může vykonávat správu majetku a zastupovat v této souvislosti“. Podle ust. § 52 věty druhé NŘ je pak dále notář „při poskytování právní pomoci vázán také pokyny klienta“.
TELEC, I. : Obsah a text Organizace autorů a výkonných umělců in Právní praxe, ročník 1994, číslo 1, s. 43. 202 Tamtéž. 201
89
Zastoupení patří spíše mezi okrajové činnosti notáře. A když na ně přijde, bude se jednat především o zastoupení procesní, avšak notářský řád evidentně dává prostor i možnosti nechat se zastoupit notářem rovněž v občanskoprávních vztazích. Zákon však dále nevymezuje, za jakých dalších podmínek je takové zastoupení možné. Situace je tedy obdobná jako v případě zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu je tedy i závěr podobný. Je tedy teoreticky možné, aby tam, kde to umožňuje povaha věci, figuroval notář v občanskoprávních vztazích jako nepřímý zástupce. Je však potřeba zohlednit i skutečnost, že profesní možnosti notáře jsou výrazně užší než možnosti advokáta. Pokud je tedy těžké najít praktický příklad nepřímého zastoupení advokátem, o to těžší bude najít podobný příklad v případě notářské činnosti. Pro praxi je však důležitý závěr, že taková situace je zásadně možná.
5.3.
Smlouva o úschově
Pojmovým znakem úschovy je převzetí určité věci do opatrování. Pokud tedy dojde k převzetí věci z jiného důvodu, nebude se jednat o úschovu. 203 Hlavní povinností schovatele přitom je převzatou věc opatrovat s péčí řádného hospodáře a následně ji s ukončením úschovy vrátit zpět složiteli. Socialistické právo řadilo úschovu mezi obstaravatelské služby podobně jako obstarání prodeje. 204 Smlouvu o obstarání prodeje občanský zákoník v současném znění považuje za poddruh příkazní smlouvy, jejímž pojmovým znakem je nepřímé zastoupení (viz výše). Smlouva o úschově je naproti tomu občanským zákoníkem nyní upravena jako samostatný smluvní typ. Nabízí se tak otázka, zda vzhledem ke skutečnosti, že zákon původně oba jmenované smluvní typy považoval za sobě příbuzné, můžeme dnes o nepřímém zastoupení mluvit i v souvislosti s úschovou. Podle ust. § 748 věty první ObčZ „je složitel povinen nahradit schovateli nezbytné náklady, které na věc při jejím opatrování vynaložil“. Toto ustanovení tak napovídá, že pokud schovateli v souvislosti s řádnou péčí o úschovu vznikne potřeba jednat se třetími osobami, bude tak schovatel jednat na účet složitele.
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2074. 204 KNAPP, V., PLANKA, K., et al. : Učebnice československého občanského práva. Svazek II. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis. 1965. s. 226 až 227. 203
90
V takovém případě jsem tedy toho názoru, že popsané jednání odpovídá jednání v nepřímém zastoupení, kdy zástupčí moc je schovateli propůjčena smlouvou o úschově. Složitel tudíž konkludentně zmocňuje schovatele k tomu, aby vynaložil veškeré potřebné úkony, aby bylo o úschovu řádně postaráno. Tomu odpovídá rovněž ust. § 749 odst. 1 ObčZ, podle kterého „je schovatel povinen převzatou věc opatrovat dohodnutým způsobem“ – tedy včetně eventuální dohody o rozsahu oprávnění jednat se třetími osobami – „a nebyla-li dohoda o způsobu úschovy uzavřena, je povinen ji opatrovat pečlivě, zejména je povinen ji dát pojistit, je-li to obvyklé, a po uplynutí doby úschovy převzatou věc vrátit spolu s tím, co k ní přibylo“. A právě poměr schovatele k pojišťovně jako třetí osobě bude v tomto ohledu podle mého názoru naplňovat znaky nepřímého zastoupení. Vrátit převzatou věc i spolu s tím, co k ní přibylo, je již pouze konečným odrazem zásady, že nepřímý zástupce musí na zastoupeného převést vše, čeho v souvislosti se svým jednáním nabyl.
5.4.
Zprostředkovatelská smlouva
Zprostředkovatelská smlouva je v našem poměrně novým pojmenovaným smluvním typem. O.z.o. ji tímto způsobem samostatně neupravoval. Svou povahou by předmět její činnost v té době spadal pod úpravu smlouvy o dílo.205 Právní rámec zprostředkovatelké smlouvy se nachází v hlavě třinácté části osmé ObčZ. Svou povahou se jedná o smlouvu příkazního typu. Je tedy pojmově příkazní smlouvě velice blízká. Liší se především tím, že má zákonem konkrétně vymezený předmět, kterým je ve smyslu ust. § 774 ObčZ „obstarání uzavření smlouvy“. Ačkoliv je teoreticky možné v širším smyslu považovat i tuto činnost za obstarání určité záležitosti, nebude se v tomto případě smluvní vztah řídit ustanoveními o příkazní smlouvě. Na rozdíl od příkazní smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na zaplacení dohodnuté odměny až dosažením výsledku, pro který byla smlouva sjednána. 206 Úplatnost přitom patří mezi pojmové znaky zprostředkovatelské smlouvy. Na rozdíl od příkazní smlouvy ji tak nelze uzavřít bezúplatně. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. s. 1349. 206 Např. ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : op. cit. s. 1350. 205
91
Institut zprostředkovatelské smlouvy blíže vymezil Nejvyšší soud v rozhodnutí 33 Odo 533/2005: „Smlouva o zprostředkování je dvoustranným právním úkonem mezi zájemcem na straně jedné a zprostředkovatelem na straně druhé, jehož výsledkem má být uzavření další smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou. Samo zprostředkování zahrnuje vyhledávání osob, které mohou být uvažovány jako smluvní strany se zájemcem, navázání styku s nimi a zjišťování konkrétního úmyslu uzavřít zprostředkovanou smlouvu. Zprostředkovatel nezastupuje zájemce, neuskutečňuje právní úkon, pouze vyvíjí činnost směřující k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou. Při srovnání předmětů smlouvy o obstarání věci (§ 733 obč. zák.) a smlouvy zprostředkovatelské (§ 774 obč. zák.) je určujícím kriteriem především vymezení toho, co má být podle smlouvy obstaráno či vykonáno“. Nejvyšší soud tak zaujal jasné stanovisko, že zprostředkovatelská smlouva zásadně nemůže sloužit jako zvláštní druh zástupčí smlouvy. Pokud má však zájemce zájem na tom, aby za něj zprostředkovatel se třetími stranami za účelem uzavření smlouvy činil určité právní úkony, může v praxi vznikat kombinace smlouvy zprostředkovatelské a smíšené. Svou povahou se tedy bude jednat o smlouvu smíšenou ve smyslu ust. 491 odst. 1 in fine ObčZ. Pro tyto účely zákon v ust. § 777 in fine ObčZ uvádí, že „zprostředkovatel je oprávněn za zájemce jednat nebo přijímat cokoliv, jen byl-li k tomu zmocněn písemnou plnou mocí“. Podle tohoto ustanovení se tedy nabízí logický závěr, že tento druh smíšené smlouvy může být založen pouze na základě přímého zastoupení. Takový závěr by však mohl být předčasný. Je možné si představit takový druh smlouvy, jejímž předmětem by bylo, aby zprostředkovatel v první fázi na účet zájemce vyhledal vhodnou třetí osobu podle pokynů zájemce a sám následně s takovou osobou uzavřel požadovanou smlouvou. Klasickou cesí pak může zprostředkovatel převést takto nabytý užitek na osobu zájemce. Motivem k takovému jednání může být například vůle zájemce zůstat v anonymitě vůči třetím osobám, které původně vstupovali do smluvního vztahu se zprostředkovatelem.
92
Je otázkou, zda by se v takovém případě skutečně jednalo o smlouvu zprostředkovatelskou. Zákon teoreticky sice popsaný postup nezakazuje, avšak jsem si vědom toho, že se jedná o poměrně široký výklad ustanovení o zprostředkovatelské smlouvě.
93
6. Mimosmluvní nepřímé zastoupení Přímé zastoupení je ObčZ vymezeno jako zastoupení, které vzniká přímo ze zákona, na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo na základě zástupčí smlouvy (ust. § 23 ObčZ). Nepřímé zastoupení zákon nikde jako pojem nevymezuje, nestanovuje tedy ani žádné pevné hranice pro to, co můžeme jako nepřímé zastoupení chápat. Poměrně rozsáhle jsem se v průběhu této práce snažil vymezit smluvní podstatu nepřímého zastoupení, protože věřím, že právě smluvní zastoupení je v praxi možné považovat za stěžejní podobu nepřímého zastoupení. Bylo proto důležité věnovat této problematice dostatečný prostor. Smluvní zastoupení však není jediná forma nepřímého zastoupení. Již jsem se zmiňoval o tom, že není vyloučeno, aby nepřímé zastoupení v rámci občanskoprávních vztahů vznikalo i přímo ze zákona, tedy jako obdoba zákonného přímého zastoupení. Jako praktický příklad jsem přitom uváděl institut kolektivního správce podle autorského zákona, kde i Nejvyšší soud ve své judikatuře došel k závěru, že se jedná o zákonné (nepřímé) zastoupení (viz výše). ObčZ tedy neurčuje žádné mantinely, které by stanovovaly, kdy se už o nepřímé zastoupení nejedná, resp. za daných okolností nemůže jednat. Nepřímé zastoupení (ale i zastoupení obecně) tak svým rozsahem může výrazně přesahovat dispozice zastoupení tak, jak je upraveno v hlavě třetí části první ObčZ. Není tedy nezbytně nutné se při vymezování tohoto pojmu z hlediska jeho rozsahu omezovat pouze na rozdělovací kritéria, která určuje ObčZ v této části zákona (Viz podkapitola přirozenoprávní apendix nepřímého zastoupení). Zásadní pro zodpovězení otázky, zda se v určitém případě jedná o nepřímé zastoupení, je přitom posouzení, zda jednáním zúčastněných subjektů byly naplněny znaky nepřímého zastoupení tak, jak jsem je v této práci vymezil.
6.1. Jednatelství bez příkazu Současný ObčZ až do roku 1992 právní úpravu jednatelství bez příkazu neobsahoval. Ta se do něj dostala až novelou č. 509/1991 Sb., která s výjimkou
94
několika ustanovení téměř zcela převzala úpravu jednatelství bez příkazu ze SOZ, 207 který zase pro změnu vycházel z původní úpravy, jak ji obsahoval o.z.o. 208 Karel Eliáš 209 dokonce upozorňuje na skutečnost, že samotné označení „jednatelství bez příkazu“ daleko spíše odpovídá doslovnému překladu z němčiny než jazykovým zvyklostem češtiny. To je nejspíše i důvodem, proč nový občanský zákoník původní terminologii opouští a nově tento institut upravuje v ust. § 3006n. pod pojmem „nepřikázané jednatelství“. Současnou úpravu jednatelství bez příkazu tedy můžeme najít v hlavě deváté části osmé ObčZ. Podstata tohoto institutu je stejná, jako tomu bylo v případě o.z.o. Je tedy potřeba stále vycházet z principu, že zásadně není nikomu dovoleno mísit se do záležitostí jiného, pokud k tomu nemá právní důvod.210 Výjimky z tohoto pravidla stanovuje zákon, a to právě v podobě institutu nepřikázaného jednatelství. Stejně jako dříve tedy můžeme zásahy do záležitostí cizího rozeznávat na jednatelství zakázané, které je nepřípustné (a jednatel se tedy jeho prostřednictvím dopouští deliktu), a jednatelství nepřikázané, které zákon za určitých okolností legitimuje. Jednatelství zakázané bude mít vždy povahu protiprávního činu, zatímco nepřikázané jednatelství patří svou povahou mezi kvazikontrakty stejně jako původní úprava v o.z.o. 211 Podobně zůstává zachována i zásada, že nepřikázaný jednatel je povinen již započaté jednání dokončit a podat o něm pánu věci vyúčtování ve smyslu ust. § 746. Vesměs tedy mohu odkázat na dřívější
historický
exkurz
do
problematiky
nepřikázaného
jednatelství
v podkapitole „Úprava zastoupení v obecném zákoníku občanském z roku 1811“, kde učiněné závěry jsou použitelné i na současnou právní úpravu. Jako dominantní prvek nepřikázaného jednatelství působí oprávnění odvrátit hrozící škodu podle ust. § 742 ObčZ, pro které jednatel a priori není ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2061. 208 ŽIDLICKÁ, M. : Jednatelství bez příkazu dle občanského zákoníku versus negotiorum gestio v římském právu. In Právník. Roč. 2001, č. 4. s. 395. 209 ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek, § 480-880. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. 2187. 210 ANDRLÍK, J., PARMA, M., ČAPEK, K. : Občanský zákoník. 1 vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1950. s. 286. 211 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : op. cit. s. 2063. 207
95
povinen, na rozdíl od jakýchkoliv jiných případů, opatřit si souhlas pána věci (a contrario z ust. § 743 odst. 1 ObčZ). Podobně jako o.z.o. tak můžeme i současnou právní úpravu rozdělit na jednatelství nutné (§ 742) a jednatelství užitečné (§ 743). Toto tradiční rozdělení nově potvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.8.2010, sp.zn. 33 Cdo 1248/2009: „Obsah právního vztahu [...] je odlišný v závislosti na tom, zda jde o jednatelství nutné, při kterém se do cizí záležitosti zasahuje proto, aby se odvrátila hrozící škoda na majetku jiné osoby, nebo o jednatelství užitečné, při kterém jednatel zasahuje do záležitosti jiného bez jeho souhlasu a k jeho prospěchu, aniž by odvracel hrozící škodu“. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud převzal i tradiční definici právní nauky nepřikázaného jednatelství jako: „vědomé obstarání záležitosti jiného, k němuž jednatel nemá dostatečný právní důvod“. Znaky jednatelství bez příkazu tedy můžeme shrnout následovně: 212 a) nepřikázaný jednatel jedná svým jménem a na základě své svobodné vůle, b) nepřikázaný jednatel musí dále jednat v zájmu pána věci, který musí mít z tohoto jednání prospěch (v podobě obohacení nebo odvrácení hrozící škody) c) nepřikázaný jednatel musí mít úmysl jednat v zájmu pána věci (nepřikázaným jednatelstvím tedy např. nebude jednání v omylu, kdy jednatel je toho názoru, že obstarává vlastní záležitost), d) nepřikázaný jednatel musí zasáhnout do záležitostí pána věci bez jakéhokoliv právního důvodu. Již při prvním pohledu na takto vymezené znaky lze vysledovat, že nepřikázané jednatelství body b) a c) zároveň naplňuje pojmové znaky zastoupení tak, jak jsem je vymezil v úvodní kapitole. Společně s bodem a) je potom evidentní, že tento druh jednatelství naplňuje konkrétně znaky nepřímého zastoupení, protože jednatel jedná vlastním jménem v zájmu pána věci. Jsem tedy toho názoru, že jednatelství bez příkazu je možné v souladu s tradiční předválečnou občanskoprávní naukou považovat za formu nepřímého ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2062. 212
96
zastoupení i v současném právním řádu České republiky. Závazkový právní vztah, který jednáním nepřikázaného jednatele vzniká mezi tímto jednatelem a pánem věci proto můžeme nazvat rovněž vztahem zástupčím. Ostatně i z povahy nepřikázaného jednatelství jako kvazikontraktu je zřejmé, že od vzniku příkazní smlouvy chybí pouze projev vůle pána věci. 213 Důvodová zpráva 214 k ust. § 443 až § 445 středního občanského zákoníku k tomu dokonce uváděla, že „tam, kde jde o odvrácení škody společensky významné (na př. požár stodoly s obilím), kde zakročující jedná z hodnotných mravních podnětů (tak je rozumět slovům „z občanské povinnosti“), je jednatel bez příkazu postaven na roveň příkazníku, a to i tehdy, zasahuje-li do záležitostí druhého proti zákazu“. Zde je rovněž patrný i mírný posun následků nepřikázaného jednatelství oproti stavu před rokem 1950. Pod vlivem nových idejí především o socialistickém společném vlastnictví se výrazně omezilo právo pána věci zakázat i takové jednání, které by naplňovalo podstatu odvracení hrozící škody. I podle současného znění ust. § 744 odst. 1 ObčZ je z odpovědnostního hlediska sporné, zda pro výslovný zákaz pána věci bude jednání nepřikázaného jednatele, kterým byla odvrácena hrozící škoda, kvalifikováno jako zakázané jednatelství ve smyslu ust. § 744 odst. 2 ObčZ, či bude toto jednání i nadále nutné považovat i přes výslovný nesouhlas pána věci za nepřikázané jednatelství ve smyslu ust. § 744 odst. 1 ObčZ. Takový případný zákaz pána věci je jistě nutné posoudit i s ohledem na ust. § 415 ObčZ, podle kterého „je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“. Judikatura přitom v tomto ohledu do úpravy nevnáší žádné světlo. Jsem však toho názoru, že v souladu s právem každého vlastníka svou věc zničit (ius abutendi) je ústavně komfortní takový výklad, že pokud je určité osobě znám zákaz pána věci k odvracení škody, nebude možné její jednání považovat za nepřikázané jednatelství v případě, že se rozhodne daný rozkaz nerespektovat. Daná osoba proto bude odpovědná podle ust. § 744 ObčZ.
viz např. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. s. 2063. 214 ANDRLÍK, J., PARMA, M., ČAPEK, K. : Občanský zákoník. 1 vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1950. s. 286. 213
97
6.2. Další případy nepřímého zastoupení mimosmluvní povahy V širším slova smyslu můžeme za mimosmluvní zastoupení považovat všechny případy, kdy se zástupčí vztah neodvíjí od smluvního poměru mezi zúčastněnými subjekty. V tomto smyslu je tedy možné za mimosmluvní zastoupení teoreticky považovat i nepřímé zastoupení, které vzniká přímo ze zákona. Příklad tedy může být již několikrát zmiňován institut kolektivního správce podle AZ. Za mimosmluvní zastoupení lze považovat i postup podle ust. § 530, kdy bude postupitel na žádost postupníka dál po dlužníkovi vymáhat nárok. Ačkoliv mi v současné době nejsou známy žádné další příklady mimosmluvního nepřímého zastoupení, neznamená to, že jsou tímto veškeré případy vyčerpány. Je třeba zohlednit i skutečnost, že z hlediska vývoje právního řádu se mohou takové případy teprve v budoucnu objevit. Zda budou moci být považovány za nepřímé zastoupení přitom, závisí na tom, zda budou splňovat jeho znaky.
98
7. Nepřímé zastoupení de lege ferenda Nový občanský zákoník se stal součástí našeho právního řádu a pod číslem 89/2012 Sb. nabude účinnosti dnem 1. ledna 2014. Je proto podle mého názoru vhodné věnovat úpravě nepřímého zastoupení v NOZ samostatnou kapitolu. Rozhodl jsem se tak i přes to, že pro potřeby této práce není taková systematika nezbytně nutná. Změny v právní úpravě zastoupení jsou pouze dílčí, což ostatně vyplývá i z důvodové zprávy, která ke všeobecným ustanovením o zastoupení uvádí: „tato ustanovení mají generální význam pro obecnou úpravu zastoupení osob, soustředěnou do Hlavy III Části první. Zásadně se přitom vychází z dosavadní úpravy v § 22 až 24 nynějšího občanského zákoníku“. Ostatně tato skutečnost byla deklarována již ve věcném záměru nového občanského zákoníku z roku 2000, kde se v bodě 10.1. tohoto záměru výslovně uvádělo, že „Právní úprava zastoupení bude v zásadě převzata z dosavadní úpravy“. Institut zastoupení v novém občanském zákoníku tedy doznal pouze dílčích změn. Nepřímého zastoupení se pak nová právní úprava nedotýká vůbec. Veškeré mé doposud průběžně činěné závěry a východiska tak zůstávají vesměs platná i pro futuro. Nový občanský zákoník se sice snaží navázat tradicí na obecný občanský zákoník z roku 1811 a inspiruje se přitom i předválečnými kodifikačními snahami tehdejší československé odborné veřejnosti. Karel Eliáš a kolektiv autorů pod jeho vedením však nedokázali posunout nový občanský zákoník výraznějším směrem dopředu. U institutu zastoupení tak postrádám jakýkoliv významnější právní vývoj, který by naznačoval, že v České republice byl přijat občanský zákoník 21. století. V případě nepřímého zastoupení a institutu zastoupení obecně tak stále přetrvají stejné nedostatky, jako tomu je v současnosti a jako tomu bylo už za účinnosti o.z.o. Některým dílčím změnám v nové úpravě jsem se již vyjádřil na jiných místech této práce. Je však vhodné podívat se na novou úpravu souhrnně.
99
7.1. Krátký exkurz k nové úpravě zastoupení 7.1.1. Zastoupení členem domácnosti NOZ v ust. § 49 až § 54 zavádí zcela nový institut „zastoupení členem domácnosti“. Podle důvodové zprávy 215 k NOZ se jedná především o snahu zákonodárce naplnit ust. čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (uveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraniční č. 10/2010 Sb.m.s.), který stanoví smluvním státům povinnost umožnit, aby „osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí“. V souladu s tímto mezinárodním závazkem České republiky, tak zúčastněným subjektům daného zástupčího vztahu může být podle ust. § 49 odst. 1 NOZ pouze zletilý, kterému duševní porucha brání samostatně právně jednat, jako zastoupený a člen jeho domácnosti jako zástupce. Rozsah tohoto zastoupení je přitom omezen pouze na obvyklé záležitosti odpovídající konkrétním životním poměrům zastoupeného. 216 Je evidentní, že toto zastoupení může být svou povahou pouze přímým zastoupením.
7.1.2. Jednání právnické osoby NOZ dále opouští stávající koncepci jednání právnické osoby. V současné právní úpravě platí fikce, že právnická osoba jedná přímo činností svého statutárního orgánu. Ust. § 164 NOZ výslovně uvádí, že „člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech“. Poměr právnické osoby a jejího statutárního orgánu bude mít tedy podle nové úpravy charakter zástupčího vztahu. Zástupčí oprávnění vzniká statutárnímu orgánu přímo ze zákona, jedná se tedy o zastoupení zákonné. Svou povahou bude i toto zastoupení přímým. Lze si sice představit situaci, kdy statutární orgán jedná vlastním jménem a jednáním se třetími stranami bude zavazovat sám sebe s úmyslem později přenést užitky svého jednání na právnickou osobu. Takový druh zastoupení však nejspíše nebude možné považovat za zastoupení podle ust. § 164. Ostatně taková Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 216 Tamtéž. 215
100
skutečnost by sama o sobě odporovala principu, že zástupce jedná jako statutární orgán zastoupeného.
7.1.3. Zaměstnanci jako zástupci NOZ dále v ust. § 166 upravuje i zastoupení právnické osoby jejími zaměstnanci, resp. v ust. § 430 zastoupení podnikatele jeho zaměstnanci. Jedná se však pouze o přesunutí zrcadlové právní úpravy z ust. 15 ObchZ. Zákon nadále v této souvislosti na rozdíl od stávající právní úpravy již nemluví o „zmocnění“, což považuji za jednoznačný přínos, protože tento pojem byl v daném kontextu poměrně matoucí (viz výše).
7.1.4. Správa cizího majetku Jako zajímavý pro vymezení nepřímého zastoupení se jeví institut správy cizího majetku, který je upraven v ust. § 1400 až § 1474 NOZ. Tento nový institut je nutné odlišovat od správy majetku, jak ji chápe zákon o advokacii (viz výše). Správa cizího majetku byla již v obecném právu jedním z institutů (fiducie, věrná ruka), které měly velice blízko nepřímému zastoupení. Institut správy cizího majetku představuje obdobu anglosaského trustu, kterou dosud náš právní řád neznal. 217 Nejblíže tomuto chápání správy majetku byl u nás v historickém kontextu nejspíše rodinný fideikomis (neboli svěřenectví) upravený v ust. § 618 an. o.z.o., jehož úprava však byla z československého právního řádu odstraněna již novelou občanského zákoníku č. 179/1924 Sb. O.z.o. však správu jmění v jistém ohledu upravoval některými dílčími ustanoveními i jinde. Jako příklad lze uvést ust. § 149 o.z.o., které v podstatě představovalo jistý apendix římskoprávního Patria potestas: „Vše, čeho děti jakkoli zákonným způsobem nabudou, jest jejich vlastnictvím; pokud jsou však pod mocí otcovskou, přísluší otci správa“. Pojem správy majetku tak není z historického hlediska české právní kultuře zcela cizí. Ovšem náš právní řád ho chápal především vždy v souvislosti s majetkovými poměry v rodině. Pojetí správy cizího majetku tak, jak ho chápe institut trustu, se tak do našeho právního řádu dostává až novým občanským zákoníkem. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 217
101
Zajímavé je, že eventuální hypotézy na téma, zda lze považovat správu cizího majetku za druh zastoupení, jsou zcela zbytečné. Zákonodárce veškerým podobným spekulacím zamezuje už tím, že jednoduše správce majetku jako zástupce přímo v ust. § 1400 odst. 2 NOZ označuje. I důvodová zpráva 218 přitom uvádí, že institut správy cizího majetku představuje zastoupení svého druhu. Pro posouzení, zda může mít správa cizího majetku charakter nepřímého zastoupení, jsou podstatné především ust. § 1419 an. NOZ podřazená pod rubriku „Povinnosti správce a beneficienta vůči třetím osobám“. Zde ust. § 1419 odst. 1 NOZ uvádí, že „Správci nevzniká osobní povinnost ze závazku, který ujednal s jinou osobou na účet beneficienta. To platí i v případě, je-li zjevné, že správce jedná na účet svěřenského fondu“. Citované ustanovení zákona tedy nabádá k závěru, že správce majetku jedná jako přímý zástupce, protože svým jednáním zavazuje přímo beneficienta. Podobný závěr lze vyčíst i v důvodové zprávě k občanskému zákoníku. 219 A contrario z daného ustanovení tedy vyplývá, že zásadně správce majetku nemůže být nepřímým zástupcem. Velice zajímavý případ však nastává při excesu jednání správce majetku. V daném případě se totiž nebude jednat o nezmocněné jednatelství ve smyslu současné úpravy obsažené v ust. § 33 odst. 2 ObčZ, ani o nepřikázané jednatelství ve smyslu ust. § 742 až § 746 ObčZ. Zákon zde totiž pro ochranu třetích stran konstruuje zvláštní právní odpovědnost správce majetku v ust. § 1419 odst. 2 NOZ, podle kterého „Jedná-li správce při výkonu své působnosti na účet beneficienta vlastním jménem, je zavázán společně s beneficientem; po beneficientovi lze však žádat plnění jen ze spravovaného majetku“. Pokud tedy předpokládáme, že správce majetku zásadně jedná v zájmu beneficienta (včetně úmyslu v zájmu beneficienta jednat) je možné dojít k závěru, že při porušení ust. § 1419 odst. 1 NOZ, kdy bude správce majetku jednat vlastním jménem (avšak stále v zájmu beneficienta), ačkoliv tak jednat neměl, vznikne podle ust. § 1419 odst. 2 NOZ mezi ním a beneficientem zvláštní zástupčí vztah založený na nepřímém zastoupení jako následek právní odpovědnosti správce majetku za porušení jeho výše uvedené povinnosti. Jedná se Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 219 Tamtéž. 218
102
tedy o zákonné nepřímé zastoupení, jehož vznik je odvislý od kvazideliktního jednání správce majetku. Pro úplnost dodávám, že důvodová zpráva 220 k dané problematice uvádí: „správa jmění je odlišná od správy cizího majetku podle části třetí. Proto se v ustanoveních o zákonném zastoupení a opatrovnictví používá výrazu „běžná správa“ (jmění), nikoli „prostá správa“ nebo „plná správa“ (majetku). Účelem správy jmění zastoupeného nebo opatrovance je vždy dbát o rozmnožení majetku zastoupeného nebo opatrovance, ale zákonný zástupce i opatrovník mohou jak v péči o zachování majetku opatrovance, tak i v péči o jeho rozmnožení činit jen úkony běžné povahy; v neběžných případech si musí vždy vyžádat souhlas soudu. Tím se tato úprava pojetím liší od úpravy správy cizího majetku“.
7.2. Budoucí obecná právní úprava zastoupení Stěžejní úprava občanskoprávního zastoupení se bude nacházet v hlavě třetí části první NOZ. Zákon ji člení do tří dílů: -
1. díl (§ 436 až § 440) Všeobecná ustanovení,
-
2. díl (§ 441 až § 456) Smluvní zastoupení,
-
3. díl (§ 457 až § 488) Zákonné zastoupení a opatrovnictví. Již podle úvodního ust. § 436 odst. 1 věty první NOZ je zřejmé, že zákon
zcela převzal definice zastoupení, jak je obsahuje současný občanský zákoník v ust. § 22 a § 23. I NOZ tedy nadále chápe zastoupení především jako zastoupení přímé. Je zajímavé, že do věty druhé tohoto ustanovení byla přesunuta presumpce jednání vlastním jménem v případě, že není zřejmé, jakým jménem jednatel jedná, kterou současný občanský zákoník neupravuje ve všeobecných ustanoveních, ale až v ust. § 32 pod rubrikou „Zastoupení na základě plné moci“. Nabízí se tak otázka, zda tímto zařazením nechtěl zákonodárce přeci jen naznačit, že zastoupení může spočívat i na jiné povaze, než je jednání jménem zastoupeného. Každopádně lze shrnout, že nepřímé zastoupení bude i nadále nutné v občanském zákoníku chápat pouze implicitně. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 220
103
7.3. Smluvní nepřímé zastoupení v úpravě NOZ Důvodová zpráva 221 k dotčeným ustanovením § 441 až § 456 NOZ sama přiznává, že „návrh vychází z právní úpravy dosavadní (§ 31 až 33b stávajícího občanského zákoníku), pouze s drobnými věcnými jazykovými a systematickými změnami“. Zákonodárce tedy z neznámých důvodů nejspíše došel k závěru, že úprava smluvního zastoupení podle současného občanského zákoníku je natolik dokonalá, že nevyžaduje kromě drobné úpravy pojmosloví žádných změn. Je škoda, že důvodová zpráva neuvádí, z jakých koncepcí autoři při zpracování smluvního zastoupení vycházeli. Osobně totiž považuji celou úpravu smluvního zastoupení (resp. zastoupení na základě plné moci) za nejrozporuplnější část celé obecné právní úpravy zastoupení podle hlavy třetí části druhé stávajícího ObčZ. NOZ přináší do právního řádu nový pojem, kterým jsou „smlouvy příkazního typu“. Jedná se o pojmenované smluvní typy, které jsou svou povahou odnoží příkazní smlouvy. Právní teorie tímto způsobem daný druh smluv označuje tradičně, nicméně právní řád takové rozdělení dosud nesledoval. Zákon bude rozeznávat pět smluvních druhů, které pod danou úpravu podřazuje a označuje je postupně jako příkaz, zprostředkování, komise, zasílatelství a obchodní zastoupení. NOZ tak odstraní v našem právním řádu současný právní dualismus příkazní smlouvy a nahradí současnou občanskoprávní a obchodněprávní úpravu jednotnou úpravou občanskoprávní. Důvodová zpráva 222 k tomu uvádí: „Smlouvy o zařizování či obstarání cizích záležitostí (resp. smlouvy příkazního typu) budou v systematice zákoníku rozděleny na skupinu smluvních typů vybudovaných na principu přímého zastoupení a reprezentovaných příkazní smlouvou a na skupinu smluvních
typů
vybudovaných
na
principu
zastoupení
nepřímého
a
reprezentovaných smlouvou komisionářskou. Dále budou upraveny i smíšené typy obstaravatelských smluv (zejména smlouva zprostředkovatelská)“. Na první pohled je zřejmé, že NOZ kromě příkazní smlouvy nově sjednocuje právní úpravu dalších smluv, které dosud byly v právním řádu
Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 222 Tamtéž. 221
104
upraveny duplicitně. Jako zvláštní druh příkazní smlouvy bychom mohli identifikovat i další smluvní typy (např. smlouvu o dílo), nicméně tyto smluvní typy se svou povahou a rozsahem samostatné úpravy natolik od původní příkazní smlouvy vzdálily, že je již nelze rozsahově podřadit pod jeden pojem. Příkazní smlouva samotná je upravena hned v prvním oddílu pod ust. § 2430 až § 2444 NOZ. Svou povahou stejně jako její stávající úprava obsažená v dosud účinném ObčZ stále umožňuje založit mezi smluvními stranami zástupčí vztah jak na základě přímého, tak nepřímého zastoupení, čemuž odpovídá i ust. § 2432 odst. 2 NOZ, podle kterého „příkazník přenechá příkazci veškerý užitek z obstarané záležitosti“. Zákonodárce tedy zachoval podstatu občanskoprávní příkazní smlouvy a nikoliv její obchodně právní podobu, která umožňovala založit zástupčí vztah výhradně na přímém zastoupení. Příkazní smlouva již nadále nebude obsahovat smlouvy obstaravatelské, které ostatně ani v původním znění zákona nikdy neměly představovat její zvláštní úpravu. Zmíněné obstaravatelské smlouvy byly zcela pohlceny úpravou komisní smlouvy223, která bude i v NOZ nadále sloužit jako zástupčí smlouva, kterou bude možné mezi smluvními stranami založit zástupčí vztah výhradně na základě nepřímého zastoupení, jak vyplývá z jejích úvodních ust. § 2455 a § 2456 NOZ. Rozdíl mezi komisí a obecnou úpravou příkazu spočívá v tom, že pojmovým znakem komise bude úplatnost zástupčího vztahu, zatímco obecnou příkazní smlouvu bude možné uzavřít i jako bezúplatnou. Základní východiska pro užití nepřímého zastoupení v pojmenovaných smluvních typech nového občanského zákoníku tedy zůstávají až na systematické odchylky stále stejné. Odkazuji proto v tomto ohledu na příslušnou kapitolu o smluvním zastoupení.
Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. 223
105
Závěr Bylo mým záměrem pokusit se pojmout tuto práci skutečně jako originální dílo, které se nebude omezovat na pouhé popisné zpracování jiných autorů. Snažil jsem se čtenáři přiblížit tématiku, s kterou se jinak v odborné literatuře setká spíše okrajově. Pokud jsem popisoval některý pojem související se zkoumanou problematikou, snažil jsem se o to, abych tak učinil způsobem, který není pro současnou českou právní teorii zcela běžný. Jinými slovy, jsem pokoušel na zkoumané pojmy podívat tzv. z „jiné strany“. Ne vždy jsem přitom byl úspěšný. Především pro zpracování kapitoly o úpravě nepřímého zastoupení v novém občanském zákoníku bylo k dispozici příliš málo pramenů k tomu, abych mohl uchopit problematiku inovativním způsobem. Ostatně zákonodárce při tvorbě nové právní úpravy zastoupení neprojevil prakticky žádnou invenci. O to víc mi tak můj úkol ztížil. Jsem si vědom toho, že u řady dílčích závěrů se setkám spíše s nesouhlasnými stanovisky. Nebylo mým cílem jít při zpracování tématu této diplomové práce proti proudu a ustáleným názorům odborné veřejnosti. Nicméně snažil jsem oprostit od zažitých a někdy možná až zkostnatělých paradigmat panujících v současné literatuře. Nedá se ostatně říci, že by v teorii a praxi panovalo natolik hluboké povědomí o zastoupení, že by nebyl dán žádný prostor pro pokus o odlišný pohled na problematiku. Netroufám si s konečnou platností stanovit, jak je možné pojem zastoupení konkrétně kvalifikovat. Komentáře i učebnice občanského práva se odpovědi na tuto otázkou nonšalantně vyhýbají a definují zastoupení obvykle opisem z pohledu současného pozitivního práva. To však ve skutečnosti žádný opravdový postoj vůči danému pojmu nezaujímá. Zastoupení občanský zákoník definuje pouze za pomoci genetické definice, tzn., že pojem definuje vymezením okolností jeho vzniku. Pokud bychom považovali zastoupení za právní vztah, pak je nutné ho jasně vymezit oproti vztahu zástupčímu. Zástupčí vztah totiž působí směrem „dovnitř“. Ovládá a upravuje poměr mezi smluvními stranami. Zástupčí vztah je 106
typicky vztahem smluvním, kde si strany sami na základě příslušného zákonného rámce stanoví vzájemná práva a povinnosti. Zastoupení naproti tomu působí spíše směrem „ven“ od účastníků zástupčího vztahu. Ovlivňuje především poměr nepřímého zástupce (resp. přímého zastoupeného) k třetím osobám, se kterými vstupuje do nových právních vztahů. Pokud je tedy možné chápat zastoupení jako právní vztah, tak ho tedy podle mého názoru nelze ztotožňovat se vztahem zástupčím. V takovém případě však není jasné, co je obsahem tohoto vztahu a kdo je vlastně jeho účastníkem. Pokud jsou jimi zastoupený a zástupce, jaké mají vzájemná práva a povinnosti? Pro tyto a další důvody jsem spíše toho názoru, že zastoupení právním vztahem není. V takovém případě se samozřejmě nabízí logická otázka, co je tedy zastoupení. Domnívám se, že na tento pojem nelze zcela aplikovat tradiční pojmové rozdělení, jak ho v právu chápeme. V diplomové práci jsem došel k závěru, že pokud se o to přeci jen chceme pokusit, tak zastoupení podle mého názoru spíše odpovídá právní skutečnosti než právnímu vztahu. I takové vymezení však budí značné pochybnosti. Došel jsem proto k závěru, že zastoupení chápu jako určitou změnu v právním poměru mezi účastníky určitého vztahu. Pro takový pojem nemáme v našem právo žádné vhodné označení. Pokud se tedy pokusím vymezit zastoupení mimo klasické právní pojmosloví, řekl bych, že se dá zastoupení popsat jako určitý „právní jev“. Pokud považujeme obecně zastoupení za pojem poměrně neurčitý, opravdovou neznámou se teprve stává zastoupení nepřímé. Jedna se o tak neuchopitelný pojem, že zákonodárce na jakýkoliv pokus o bližší vymezení zcela rezignoval. Občanský zákoník je v tomto ohledu natolik laxní, že je sporné, zda vůbec zákonodárce uvažoval o nepřímém zastoupení jako o druhu zastoupení nebo o něm uvažoval spíše v jiném rozměru, pokud o něm tedy vůbec uvažoval. Jeho zákonné vymezení v našem právním řádu každopádně zcela chybí. Ani komentáře k občanskému zákoníku nevěnují institutu nepřímého zastoupení větší pozornost a poskytují k této problematice pouze strohý učebnicový výklad, který se obvykle omezuje na pouhé vytyčení rozdílů ve znacích přímého a nepřímého
107
zastoupení a vyjmenování zvláštních smluvních typů, které jsou pro nepřímé zastoupení charakteristické. Rovněž judikatura nevnáší do problematiky žádné světlo. Ačkoliv je tedy právní úprava zastoupení nepoměrně vzdálena ideálnímu stavu, projevuje zákonodárce jen minimálně zájem posunout vývoj právní úpravy určitým směrem. Tato skutečnost se tak odráží rovněž v novém občanském zákoníku, který přes neutišený stav stávající právní úpravy zastoupení, prakticky beze změn přebírá původní právní rámec ze současného občanského zákoníku z roku 1964. Tento výsledek kodifikačních prací autorů nového zákoníku považuji za promarněnou příležitost. Jediná zřetelná inovace tak zůstává částečná změna současného pojmosloví, která tak z našeho právního řádu odstraňuje některé nejasné a zavádějící termíny jako je např. „zastoupení na základě plné moci“ nebo „zmocnění“ ve smyslu ust. § 15 ObchZ. Jako pozitivní přínos spatřuji odstranění duplicitní právní úpravy příkazní smlouvy, která se do této doby jevila jako poměrně nepřehledná. A přitom větší regulací ze strany zákona by se dalo předejít řadě nežádoucích stavů v občanskoprávních vztazích, kdy subjekt stojící ve stínu jiné osoby působí jako šedá eminence v případech, kde by z povahy věci bylo zapotřebí spíše transparentní jednání. Definováním pojmu nepřímého zastoupení a stanovením
pevného
právního
rámce
pro
užívání
tohoto
institutu
v občanskoprávních vztazích by se eventuálnímu zneužívání tohoto institutu dalo lépe zabraňovat. Ačkoliv nepovažuji sám sebe příliš za jusnaturalistu, došel jsem při studiu zkoumané látky k závěru, že institut zastoupení se vymyká z typické regulace pozitivním právem. To rovněž považuji za důvod, proč i přes nevyhovující právní úpravu nezpůsobuje institut zastoupení v praxi větších komplikací. Pokud v současném středoevropském právním myšlení nenecháváme příliš velký prostor pro uznání legitimity přirozeného práva jako pramene našeho právního řádu, považuji za vhodné přiznat v případě zastoupení alespoň působení jistého apendixu přirozeného práva. V tomto kontextu jsem se také snažil blíže zachytit
108
podstatu nepřímého zastoupení v jeho právním smyslu. Snažil jsem se vyvarovat, aby mnou činěné závěry působily na čtenáře jako jednoznačná tvrzení, u kterých nerespektuji jiná stanoviska. Považuji své závěry spíše za obecné teze, které by mohly sloužit jako podnět k širší diskuzi, která je podle mého názoru v řadách odborné veřejnosti zapotřebí.
109
Resume Main goal of the diploma thesis entitled “Indirect Representation” is the analysis of the juridical institute of indirect representation within the scope of civil application. The thesis closer defines the concept of the representation in term of its content and extent because the Civil Code does not regulated this concept. Although indirect representation (and institute of representation, generally) is considered to be important instrument of private law, current papers do not concerned about it. Judicial decisions do not clarify this problem as well. The chapter 1 aimed at the Diploma Thesis concept characterization and further analysis of direct representation and indirect representation differences. Hence, the relation of representation to Chaper III of Part I of Civil Code has to be determined. In the chapter 2 comparative history with a view to representation regulation in ABGB is introduced. The roots of indirect representation are in the Roman law where it represented only legal form of agency for the long time. It used to be applied in a contract of mandate, especially. This privilege of indirect representation was lost with development of the German legal scholarship in the 19th century that recognized direct representation as the legitimate legal instrument for civil and commercial-law regulation. The Chapter 3 represents the core of the thesis. It aimed at deeper analysis of the investigated element and characterization of its particulate components. The thesis analyses the fundamental of substitution. The author concludes that agency without
mandate
achieves
conceptual
characteristics
of non-contractual
substitution, nowadays too. Elements of indirect representation could be also found in juridical institute regulation of collective administration of laws in Copyright Act. Authors proxy by collective administrator is establish by this regulation ex lege. On the other hand, representation could exist in the forms of contractual, non-contractual and statutory representation.
110
The chapter 4 deals with problem of contractual substitution. The largest use of indirect representation could be founded in the law of contract. Therefore, it is convenient to write separate chapter about this problems. In this part of the Thesis author deals with contractual substitution only generally. The chapter 5 relates to the previous part and further determines indirect representation in the term of its application in denominated mandate contracts. The author particularly analyses relation of agency and mandate contract, in more details. The chapter 6 goes into deeper review of institute of agency without mandate as a kind of non-contractual indirect representation. The current Civil Law does not contain this institute originally. The “Socialistic Law” did not consider institute of agency to be important for regulation. This institute was amended in the current Civil Law by the Act no. 509/1991 Sb. It overtook the regulation of agency in almost exact term from the Civil Law from 1951, which resulted from general regulation in the ABGB from 1811. Thanks to this fact we could say that the current regulation resulted in its elements from the original ABGB. The most important element is that - no one can intervene in issues of other person without any legal reason. The chapter 7 inquires into substitute regulation in the new Civil Law that will come into effect on 1st January 2014. The incoming regulation follows current regulation and it does not deliver hardly any changes. However, new kinds of direct representation come up, unknowns in our law so far. Probably best known is “The Institute of Other Person’s Property Administration”, analogy with the Anglo-Saxon Trust. The goal of this diploma thesis was particularly evaluated whether this new juridical institute in our law could not have, in some cases, character of indirect representation. The author founded out that it is possible. Indirect representation between a property administrator and beneficent can originate as a consequence of administrator responsibility for his duties that are determined in regulation § 1419 of new Civil Code.
111
Použitá judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2008, sp.zn. 33 Odo 806/2006: Nález Ústavního soudu ze dne 17.12.2003, sp.zn. III. ÚS 694/02 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2011, sp.zn. 32 Cdo 2523/2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2010, sp.zn. 21 Cdo 5429/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.1995, sp.zn. Odon 28/95 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2000, sp.zn. 33 Cdo 2549/98 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.3.2008, sp.zn. 30 Cdo 123/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2010, sp.zn. 33 Cdo 1248/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.1995, sp.zn. Odon 28/Fa - Sp
Použité právní předpisy Císařský patent č. 946/1811 Sb., všeobecný rakouský zákoník občanský (ABGB), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 195/1896 RGBI. Bürgerliches Gesetzbuch(BGB), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 101/1963 Sb, zákoník mezinárodního obchodu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 35/1965, autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů
112
Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník Sdělení Ministerstva zahraniční č. 10/2010 Sb.m.s., Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
Seznam použité literatury • ANDRLÍK, J., PARMA, M., ČAPEK, K. : Občanský zákoník. 1 vyd. Praha : Nakladatelství Orbis, 1950. • ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. • ARNDTS, C. L. : Učební kniha Pandekt. II. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. • BALÁK, F., KORECKÁ, V., VOJTEK, P. : Občanský zákoník. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2006. • BĚLINA, M., DAMOHORSKÝ, M., DAVID, O., et al. : Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2005. • BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. et al. : Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno : Masarykova univerzita, 2009. • ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 svazek, § 1-480. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. • ELIÁŠ, K., et al. : Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2 svazek, § 480-880. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008. • FALDYNA, F., POKORNÁ, J., TOMSA, M., et al. : Obchodní právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2005. SOMMER, O. : Učebnice
113
soukromého práva římského. I. díl. Reprint původního vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. • FIALA, J., HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J. : Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou (včetně věcného rejstříku). 9. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Linde, a.s., 2002. • FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J., et al. : Občanské právo. 1 vyd. Praha : Nakladatelství ASPI, a.s., 2006. • FIALA, J., KINDL, M., et al. : Občanské právo hmotné. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. • FIALA, J., KINDL, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. • FIALA, J., KINDL, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. • HARVÁNEK, J., et al. : Teorie práva. 2. dotisk 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2001. • HÖLLANDER, P. : Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. • HOLUB, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 – 487. 2. akt. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s. 2003. • HOLUB, M., et al. : Občanský zákoník. Komentář. 2. svazek. § 488 – 880. 2. akt. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s. 2003. • KINCL, J. : Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. • KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. : Římské právo. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 1995. • KNAPP, V. : Teorie práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C.H.Beck, 1995. • KNAPP, V., LUBY, Š., et al. : Československé občanské právo. Svazetk I. 2. přepr. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis. 1974.
114
• KNAPP, V., LUBY, Š., et al. : Československé občanské právo. Svazetk II. 2. přepr. a dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis. 1974. • KNAPP, V., PLANKA, K., et al. : Učebnice československého občanského práva. Svazek I – obecná část. 1. vyd.. Praha : Nakladatelství Orbis. 1965. • KNAPP, V., PLANKA, K., et al. : Učebnice československého občanského práva. Svazek II. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Orbis. 1965. • KRČMÁŘ, J. : Občanské právo I.. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. • KRČMÁŘ, J. : Občanské právo II. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. • KRČMÁŘ, J. : Občanské právo III. 3. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Všehrd, 1936. • LARENZ, K. : Allgemeiner Teil des deutschen Bürgelichen Rechts. 7. přepr. vyd. Mnichov : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung München, 1988. • PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J., BUCHTELOVÁ, R., et al. : Akademický slovník cizích slov. dotisk 1. vyd. Praha : Nakladatelství Academia Praha, 2000. • POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. • RUMMEL, P., AICHER, J., BYDLINSKI, F. : Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. §§ 1 bis 1174 ABGB. 3. přepr. a dopl. vyd. Vídeň : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung GmbH, 2000. • SEDLÁČEK, J. : Nepravé jednatelství a versio in rem. Brno : Nákladem vlastním, 1933. • SEDLÁČEK, J. : Obligační právo I. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010.
115
• SEDLÁČEK, J. : Obligační právo II. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. • SEDLÁČEK, J. : Obligační právo III. Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. • SEDLÁČEK, J., ROUČEK, F., et al. : Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Reprint původního vydání. Praha : Nakladatelství CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. • ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., et al. : Občanské právo hmotné. 5. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwers ČR, a.s., 2009. • ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., TICHÝ, L. : Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha : Nakladatelství ASPI – Wolters Kluwer, 2008. • ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., TICHÝ, L. : Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha : Nakladatelství ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 73. • ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M. : Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck. 2006. • ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník I. § 1-460. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. • ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., et al. : Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1 vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2008. • TILSCH, E. : Občanské právo rakouské. Část všeobecná. Praha : Nákladem České grafické Unie, 1910. • URFUS, V. : Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2001. • VÁŽNÝ, J. : Vlastnictví a práva věcná, Soustava práva římského, díl II. Brno : Nakladatelství Československý akademický spolek Právník v Brně. 1937.
116
Odborné články • JANKŮ, O. : Právní formy zastoupení. In Ekonomika a právo. Roč. 1994, č. 29. • JEŘÁBKOVÁ, L. : Plná moc nebo prokura?. In Daně a právo v praxi. roč. 2004, č. 4. s. • KVASNICA, M. : Ohlasy k otázce přijetí plné moci zmocněncem. In Bulletin advokacie. Roč. 2005, č. 7-8. • MAREK, K. : Smlouva mandátní. In Ekonomika a právo. Roč. 1993, č. 5. • NEDELKA, M., ŘÍHA, P. : Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost?. In Právní rozhledy. roč. 2005, č. 4. • SPÁČIL, J. : Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci. In Právo a podnikání. roč. 1996, č. 1. • SVOBODA, J. : Zastúpenie v občianskom a rodinnom práve. In Socialistické súdnictvo, časopis pro právnu prax. roč. 1988, č. 5. • TELEC, I. Obsah a text Organizace autorů a výkonných umělců. In Právní praxe, roč. 1994, č. 1. • TICHÝ, L. : Nový občanský zákoník: Základní otázky smluvního zastoupení a návrh občanského zákoníku. In Bulletin advokacie. roč. 2011, č. 5. • ŽIDLICKÁ, M. : Jednatelství bez příkazu dle občanského zákoníku versus negotiorum gestio v římském právu. In Právník. Roč. 2001, č. 4.
Elektronické zdroje • POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., et al. : Obchodní zákoník : komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+. Wolters Kluwer, a.s., 2012 [10-3-2012]. • Usnesení vlády ze dne 11. ledna 2010 č. 36, legislativní pravidla vlády [online]. Praha : Vláda ČR. 2010. dostupné z [cit. 2. března 2012].
117
Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/legislativn__pravidla_vl_dy.pdf. • VEDRALA, J., et al. : Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů (III.část). [online]. Praha : bez uvedení data. [cit. 2. března 2012] dostupné z • Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu. 2011. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. • Důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Dostupné z ASPI [databáze] Verze 13+. Wolters Kluwer, a.s., 2012 [10-3-2012]. • BĚLOVSKÝ, P. : Občanské právo. In BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. et al. : Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. [online] Brno : Masarykova univerzita. 2009. [cit. 2. března 2012]. Dostupné z .
118
