DIPLOMOVÁ PRÁCE MUČENÍ A JINÉ NELIDSKÉ, KRUTÉ ČI PONIŽUJÍCÍ ZACHÁZENÍ A TRESTÁNÍ V OBLASTI VĚZEŇSTVÍ

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA TRESTNÍHO PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE MUČENÍ A JINÉ NELIDSKÉ, KRUTÉ ČI PONIŽUJÍCÍ ZACHÁZENÍ A TRESTÁNÍ V OBLASTI VĚZEŇSTVÍ TORTURE AND OTHER INHUMAN, CRUEL OR DEGRADING TREATMENT AND PUNISHMENT WITHIN THE PRISON SYSTEM

MARCELA LUKÁŠOVÁ VEDOUCÍ PRÁCE: doc. JUDr. MAREK FRYŠTÁK, Ph.D. 2015/2016 BRNO

Bibliografická identifikace práce Autor diplomové práce: Název diplomové práce: Název diplomové práce v angličtině:

Katedra, na níž byla práce zpracována: Vedoucí diplomové práce: Akademický rok odevzdání práce:

Marcela Lukášová Mučení a jiné nelidské, kruté či ponižující zacházení a trestání v oblasti vězeňství Torture and Other Inhuman, Cruel or Degrading Treatment and Punishment within the Prison System Katedra trestního práva doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. 2015/2016

Abstrakt Téma mučení a jiného nelidského, krutého či ponižujícího zacházení a trestání zaměřující se na oblast vězeňství je odbornou literaturou částečně opomíjeno. Ačkoliv je právní úprava v této oblasti v souladu s požadavky na zákaz mučení a jiného nelidského, krutého a ponižujícího zacházení a trestání, domnívám se, že praxe s ní plně nekoresponduje. Zaměřuji se proto na problémy v oblasti vězeňství, které souvisí s porušením tohoto zákazu a na možnosti odsouzeného domoci se svých práv. Cílem mé práce je tedy poukázat na tyto problémy, zmapovat je a pochopit, v čem spočívají.

Abstract The issue of torture and other inhuman, cruel or degrading treatment and punishment, focused on the prison system is still partially neglected by the professional literature. Even though the legislation in this area is in obedience to the requirements for the prohibition of torture and other inhuman, cruel and degrading treatment and punishment, I believe that the practice does not fully correspond with it. That is the reason why I concentrate on the problems in the prison system, which is related to the violation of this prohibition and on the possibility of the convict to regain their rights. The objective of my thesis is to point out these problems, to map them and understand what they are consisting of.

Klíčová slova nelidské zacházení; vězeň; věznice; cela; osobní prohlídka; veřejný ochránce práv

Keywords Inhuman Treatment; Prisoner; Prison; Cell; Body Search; Ombudsman

 

II  

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Mučení a jiné nelidské, kruté či ponižující zacházení a trestání v oblasti vězeňství zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámce pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Křivoklátu dne 30. března 2016

……………………………………..

 

III  

Poděkování Tímto poděkováním bych chtěla vyjádřit úctu a vděčnost vedoucímu mé práce doc. JUDr. Marku Fryštákovi, Ph.D., který mi umožnil realizovat se při výběru tématu a jeho zpracování a který mě v průběhu studia inspiroval k zaměření se a zamyšlení se nad nejedním tématem v oblasti trestního práva. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Milanu Svobodovi, který mi trpělivě a ochotně poskytl důležité informace a zdroje ke zpracování mého tématu. A v neposlední řadě mému příteli a rodině, kteří mi vytvořili tolik potřebné zázemí pro vytvoření této práce.

 

IV  

Obsah Úvod .............................................................................................................................. 1 1

Pojem a zákaz mučení, nelidské, kruté a ponižující zacházení a trestání ...... 4 1.1

2

3

4

1.1.1

Dokumenty zakazující mučení na univerzální úrovni .............................. 5

1.1.2

Dokumenty zakazující mučení na regionální úrovni ................................ 7

1.1.3

Zákaz mučení a jiného špatného zacházení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva .............................................................................. 7

1.2

Nelidské, ponižující a kruté zacházení .......................................................... 10

1.3

Nelidské, ponižující a kruté trestání .............................................................. 13

1.4

Zákaz mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání v právní úpravě České Republiky............................................................................................ 15

1.4.1

Listina základních práv a svobod ........................................................... 15

1.4.2

Trestní zákoník ....................................................................................... 16

1.4.3

Trestní řád ............................................................................................... 18

1.4.4

Zákon o Veřejném ochránci práv ........................................................... 20

1.4.5

Shrnutí české právní úpravy zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání ................................................................................. 20

Obecné závazky České republiky vyplývající jí ze zákazu mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání......................... 21 2.1

Závazek státu respektovat.............................................................................. 21

2.2

Závazek státu chránit ..................................................................................... 22

2.3

Závazek státu zajistit/naplnit ......................................................................... 23

Vztahy mezi vězeňským personálem a vězni a mezi vězni navzájem............ 25 3.1

Vztahy mezi vězeňským personálem a vězni ................................................ 25

3.2

Vztahy mezi vězni navzájem ......................................................................... 27

Problémy související s porušením zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání v oblasti vězeňství ............................................................ 29 4.1

Problém přeplněnosti věznic ......................................................................... 29

4.1.1

Právní úprava a judikatura ...................................................................... 30

4.1.2

Materiální podmínky .............................................................................. 32

4.1.3

Velkokapacitní věznice........................................................................... 33

4.1.4

Jak čelit přeplněnosti .............................................................................. 33

4.2

 

Definice mučení v mezinárodních a národních dokumentech ........................ 5

Oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením......................... 35

V  

5

4.2.1

Výkon trestu u doživotně odsouzených .................................................. 35

4.2.2

Výkon trestu u velmi nebezpečných odsouzených ................................. 38

4.3

Donucovací prostředky .................................................................................. 38

4.4

Výkon trestu odnětí svobody u osob se zdravotním postižením ................... 40

4.5

Osobní prohlídky ........................................................................................... 41

4.6

Přeřazení a přemístění odsouzeného ............................................................. 44

4.6.1

Přeřazení odsouzeného do jiného typu věznice ...................................... 45

4.6.2

Přemístění odsouzeného ......................................................................... 45

4.7

Převoz vězňů ................................................................................................. 48

4.8

Strava jako možný problém špatného zacházení ........................................... 49

4.9

Vliv zdravotní péče na sledované téma ......................................................... 50

Záruky proti mučení nebo jiným formám špatného zacházení s vězni či trestání vězňů ..................................................................................................... 53 5.1

Systém vyřizování stížností ve výkonu trestu odnětí svobody...................... 53

5.2

Dozor státního zástupce ................................................................................. 54

5.3

Veřejný ochránce práv ................................................................................... 55

5.4

Soudní projednání.......................................................................................... 57

5.4.1

Správní žaloby ........................................................................................ 57

5.4.2

Žaloba na náhradu škody ........................................................................ 58

5.4.3

Ústavní stížnost ...................................................................................... 58

5.5

Mezinárodní kontrola .................................................................................... 58

5.5.1

Výbor OSN proti mučení........................................................................ 59

5.5.2

Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání ..................................................... 60

5.5.3

Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ...................................... 61

Závěr ........................................................................................................................... 62 Seznam použité literatury ......................................................................................... 65

 

VI  

Seznam zkratek a slovních spojení CAT

Výbor OSN proti mučení (Committee against Torture);

CoAT

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984 (Convention Against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment);

CPT

Evropský výbor pro zabránění mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (European Committee for the Prevention of Torture);

ESLP

Evropský soud pro lidská práva (European Court of Human Rights);

EÚLP

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (European Convention on Human Rights);

Komise

Evropská komise pro lidská práva (European Commission of Human Rights);

LZPS

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky;

MPOPP

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 (International Covenant on Civil and Political Rights);

pokyn č. 10/2012

Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2012, o výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů v místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda;

ŘVTOS

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů;

TŘ / trestní řád

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů;

 

VII  

TZ / trestní zákoník Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; Ústava

Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů;

VDLP

Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 (The Universal Declaration of Human Rights);

ZSZ

Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů;

ZVJS

Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů;

ZVOP

Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů;

ZVTOS

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

 

VIII  

Úvod Mučení je forma vůbec nejkrutějšího zásahu do lidské důstojnosti, kdy tento útok směřuje proti tělesnému a duševnímu zdraví člověka a proti jeho životu. Silná tělesná i duševní bolest, která je člověku mučením způsobena, jej naprosto ochromuje, zcela vyřazuje svobodnou vůli a schopnost ovládat své jednání, které je soustředěno primárně na únik od trýznivé bolesti. Člověk je v tomto stavu ochoten učinit cokoli, aby mučení skončilo. Není třeba zdůrazňovat, že mučení je zločinem proti lidskosti. Člověk ve své podstatě přestává být člověkem, stává se objektem nelidského zacházení, tedy živou věcí.1 Mučení je tragédií nejen pro jeho oběti, ale ponižuje i ty, kdo jej provádějí, a celé společnosti, které takovéto zavrženíhodné jednání tolerují.2 Zákaz mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání se obecně považuje za základní lidské právo a v tomto důsledku je také obsaženo ve velkém množství mezinárodních úmluv a dokumentů, které Česká republika ratifikovala.3 Předmětem zkoumání této diplomové práce je v oblasti vězeňství problematika zákazu mučení a jiného nelidského, krutého či ponižujícího zacházení a trestání. Impulsem pro volbu tohoto tématu se mi staly aktuálně se množící případy mučení ve světě, a především pak má praxe u Veřejného ochránce práv, kde jsem se setkala s oprávněnými stížnostmi vězněných osob na nelidské a ponižující zacházení. Při této praxi jsem si uvědomila, že otázka mučení a nelidského či ponižujícího zacházení je daleko komplikovanější a aktuálnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Konkrétně ve výkonu trestu odnětí svobody jsou osoby vystaveny zvýšenému riziku nelidského, krutého nebo ponižujícího zacházení či trestání, ne-li dokonce mučení. Takovému jednání nelze úplně zabránit, je ale možné mu efektivně předcházet a snižovat pravděpodobnost jeho výskytu zavedením účinných kontrolních mechanismů a k tomu je možné přispět analýzou současného stavu. Ačkoliv jsem si vědoma, že rozebíraný problém není možné v rozsahu diplomové práce vyřešit, pokusím se k tomu alespoň částečně, v mezích vlastních možností, přispět. Smyslem mé diplomové práce je poskytnout čtenáři ucelený a hlubší přehled o problémových oblastech ve vězeňství, které ve svém důsledku mohou zapříčinit nelidské, kruté či ponižující zacházení nebo trestání, v krajních případech mučení. Právě rozebírané jednotlivé problémy ve věznicích, podávané ve světle judikatury ESLP a judikatury vyšších 1

WÁGNEROVÁ, Eliška; ŠIMÍČEK, Vojtěch.; LANGÁŠEK, Tomáš.; POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1.vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s.196. 2 Prohlášení vysoké představitelky Catherine Ashtonové jménem Evropské unie při příležitosti Mezinárodního dne Organizace spojených národů na podporu obětí mučení ze dne 26. června 2012. Evropská unie [online]. [cit. 7. 10. 2015]. 3 Např. v MPOPP, v EÚLP, v CoAT apod.

 

1  

soudů České republiky v souvislosti s poslední kapitolou sledující možnosti odsouzených domoci se svých práv jsou tím, co dle mého názoru činí tento text přitažlivým nejen pro odbornou, ale i laickou veřejnost. Práce bezpochyby může posloužit případným hlubším zájemcům jako průvodce danou problematikou či odrazový bod při dalším bádání. Celá diplomová práce je členěna do pěti kapitol, ve kterých vysvětluji nejdůležitější problematiku týkající se zákazu mučení a jiného zlého zacházení ve věznicích. Za cíl si v této práci kladu nejprve nastínit problematiku mučení a jednotlivých pojmů nelidské, kruté a ponižující zacházení a vysvětlit tyto základní pojmy podle toho, jak jsou definovány v mezinárodních a národních dokumentech a judikatuře. Pozornost je zde věnována mezinárodněprávnímu zakotvení jednotlivých termínů, jak v dokumentech systému OSN zabezpečujících univerzální ochranu základních lidských práv, tak v systému Rady Evropy, který zabezpečuje regionální mezinárodněprávní ochranu základních lidských práv. Tento výběr jsem učinila vzhledem k relevanci pro Českou republiku, která je členskou zemí OSN i Rady Evropy, a vztahují se tak na ni veškerá smluvní ujednání, ke kterým se v rámci těchto systémů zavázala. Tímto se tedy zabývá první kapitola, která interpretováním těchto pojmů sleduje jejich přehledné použití pro následující kapitoly. V další kapitole chci pouze stručně nastínit povinnosti států, které jim při zabezpečení a zajištění zákazu mučení, jiného, nelidského a ponižujícího zacházení vyplývají z mezinárodního práva. Následně navazuje kapitola věnovaná vztahům ve věznicích, které mohou danou problematiku zásadně ovlivnit. Jedná se o vztahy mezi vězeňským personálem a vězni a o vztahy mezi vězni navzájem. Stěžejní částí této diplomové práce je pak čtvrtá kapitola, ve které si kladu za cíl poukázat na problémy ve vězeňství, které mohou vést k porušení zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání. Zde v jednotlivých podkapitolách uvádím konkrétní aspekty, které považuji za významné. Řadím mezi ně například problém přeplněnosti věznic, oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, použití donucovacích prostředků nebo provádění osobních prohlídek a další možné situace, ve kterých hrozí nebezpečí porušení výše garantovaného práva. Nekladu si zde ambice jednotlivé problémy řadit sestupně od nejvíce závažných po ty nejméně závažné či naopak. Cílem je obecně tyto problémy nalézt, zmapovat je, pochopit, v čem spočívají, a zamyslet se nad možným řešením. V závěrečné kapitole pak chci vytyčit, jaké možnosti jsou dány odsouzenému při domáhání se ochrany svých práv. Zde tedy podám elementární pohled na mechanismy, instituce a instituty, jejichž prostřednictvím se v České republice může odsouzený domoci ochrany svého práva. Ty počínají interním stížnostním mechanismem samotné Vězeňské služby, pokračují přes činnost státních institucí a končí až u mezinárodních orgánů. Jednotlivou problematiku budu v práci mapovat z obecného pohledu, což znamená, že ji nebudu dělit na

 

2  

problémy vazebních věznic, věznic pro mladistvé nebo pro ženy. Domnívám se, že by to přesahovalo rámec diplomové práce. Různé aspekty, které práce řeší, pak budu podkládat judikaturou vyšších soudů České republiky a především judikaturou ESLP. Z důvodu nespočetného množství judikatury ESLP, která se k této problematice vztahuje, nebudou do práce zahrnuty veškeré případy, kterými se ESLP v průběhu let zabýval, ale zaměřím se zejména na ty, které měly pro výklad EÚLP značný význam. U otázek, u kterých kriticky zhodnotím případný dopad na sledovanou problematiku, navrhnu eventuálně vlastní řešení a doporučení de lege ferenda. V důsledku toho tak bude moci tento text posloužit rovněž jako podnět pro další diskusi nad daným tématem, případně i doporučení pro praxi. Celý text práce po metodické stránce pojímám jako kritickou analýzu současného uchopení právních předpisů upravující problematiku výkonu trestu odnětí svobody v praxi, a to s nezbytnou mírou komparace. V úvodu bych ještě chtěla poukázat, že není možné rezignovat na adekvátní ochranu práv odsouzených, už s ohledem na naplnění účelu výkonu trestu. Trest má přispět zejména k nápravě pachatele. A jak již píše ve své stati z roku 1926 Emil Lány „výkon trestu má býti tak tvrdý a přísný, aby jej trestanec musil opravdu cítiti jako vážný trest, ale má býti i tak lidský (humánní), aby mohl býti zároveň také vážným pokusem o občansko-mravní převýchovu trestancovu… výkon trestu nemá v trestanci ubít občanskou a mravní sebeúctu… ti, kdo požadují jen a jen přísnost ve výkonu trestu a nepřihlížejí i k jeho výchovnému úkolu, sotva kdy se zamyslili nad psychologickými, sociálními a mravními předpoklady zločinu a sotva kdy si vážně položili otázku, co má být s trestancem po jeho propuštění“.4 Nebo jak praví i známý citát Winstona Churchilla: „Ukažte mi vaše vězení a já vám řeknu, jaká je vaše společnost“.5

4

HUSSEINI, Faisal. Mechanismy ochrany práv osob ve výkonu trestu odnětí svobody [online]. Brno, 2008, s. 8 [cit. 2. 3. 2016]. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 5 Tamtéž, s. 9.

 

3  

1

Pojem a zákaz mučení, nelidské, kruté a ponižující zacházení a trestání

Zákaz mučení je stejně jako další formy špatného zacházení nebo trestání (kruté, nelidské či ponižujícího zacházení nebo trestání) součástí komplexu základních lidských práv na zachování tělesné integrity. Konkrétně je toto základní právo zařazeno v odst. 2 čl. 7 LZPS. Pod pojmem fyzická integrita člověka je potřeba chápat nejen jakýkoli zásah zvenčí násilně poškozující člověka, ale i psychické vlivy, které člověku škodí, zadržování nebo vydírání a jiné. Každá fyzická a psychická bolest, ublížení a jiné formy strádání jsou spojeny s psychickými útrapami, a naopak každý psychický tlak je schopen ohrozit či poškodit fyzické zdraví.6 Nebýt podrobován mučení je jedním ze základních lidských práv se speciálním postavením, řadí se totiž mezi kogentní normy mezinárodního práva – ius cogens,7 což znamená, že nelze, aby zákaz mučení mezi sebou státy smluvně vyloučily či omezily. Považuje se tedy za nezrušitelné absolutní právo, není za žádných okolností prolomitelné. 8 Při zajištění absolutnosti se vychází z předpokladu určité garance, že bez ohledu na konkrétní společenskou a politickou situaci v dané zemi bude toto právo dodržováno. Mezinárodní smlouvy (viz. čl. 15 odst. 2 EÚLP, čl. 4 odst. 2 MPOPP) tento zákaz výslovně prohlašují za nederogovatelný za žádných výjimečných okolností. Bezpodmínečností absolutního charakteru zákazu mučení se také zabýval CAT. Ve svém Obecném komentáři č. 2 zdůraznil, že žádné okolnosti, ani válka nebo hrozba válkou, vnitřní politická nestabilita nebo ohrožení veřejné bezpečnosti (například hrozba ozbrojeného konfliktu, závažného trestného činu či teroristického útoku) nemohou porušení tohoto zákazu nikterak ospravedlnit.9 Bez nadsázky lze tedy zákaz mučení označit za součást tvrdého jádra mezinárodního práva. Absolutní povahou zákazu mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení se zbýval i ESLP například v případu Gäfgen proti Německu. 10 V tomto rozsudku soud mučení mimo samotné zkoumání, jestli dosahuje vyhrožování mučením pojmových znaků, rovněž řešil, zda by za nastalých okolností bylo špatné zacházení ospravedlnitelné. Únosce byl zde při výslechu pohrůžkou mučení od vyšetřovatelů nucen ke spolupráci. To ho nakonec spolu s několika údery přimělo mluvit. 11 ESLP dospěl k závěru, že takové 6

KLÍMA, Karel. Listina a její realizace v systému veřejného a nového soukromého práva. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 48. 7 Rozsudek ESLP ze dne 21.11.2001, ve věci Al Adsani proti Spojenému království. Stížnost č. 35763/97. 8 KLAYMAN, Barry. The Definition of Torture in International Law. Temple Law Quarterly [online]. 1978, vol. 51, s. 455. [cit. 8. 10. 2015]. 9 General Comment No. 2 – Implementation of Article 2 by States parties. Committee against Torture (CAT). (CAT/C/GC/2 z 24. January 2008), section II – Absolute prohibition [online]. Para 5-6 [cit. 9. 10. 2015]. 10 Rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2010, ve věci Gäfgen proti Německu. Stížnost č. 22978/05. 11 Tamtéž, body 11 - 16.

 

4  

zacházení, ani na základě dané situace, není omluvitelné.12 Podobně ESLP konstatoval již dříve v případu Tomasi v. Francie, kdy shledal, že „potřeby vyšetřování a nepopiratelné obtíže v boji proti kriminalitě, zejména v oblasti terorizmu, nemohou vést k omezení ochrany, jež náleží fyzické integritě osoby”.13 Z toho tedy vyplývá absolutnost zákazu mučení bez ohledu na předchozí jednání oběti. 1.1

Definice mučení v mezinárodních a národních dokumentech

V současné době existuje celá řada mezinárodních smluv a dokumentů, které zakazují a odsuzují mučení. Mnoho státu také tento zákaz výslovně zakotvuje ve svých ústavách. Podat zcela jasnou a neměnnou definici je nemožné, jelikož jde o pojem těžko vymezitelný. Jeho podobu a nuance lze nejlépe poznat porovnáváním a studiem mezinárodních smluv a judikatury soudů, přičemž narazíme na různě široké vykládání daného termínu v důsledku historického vývoje. Obecně lze konstatovat, že mučení je jednou z nejzávažnějších forem nelidského zacházení. Je zakázané VDLP z roku 1948. Ta měla pro právní zakotvení a terminologický vývoj značný význam, jelikož z této deklarace vychází mnoho dokumentů (mezinárodní úmluvy, národní ústavy, katalogy lidských práv), které se následně inspirovaly zněním tohoto zákazu, nebo jej přebraly doslovně. Další dokumenty, zakotvující zákaz mučení, jsou MPOPP z roku 1966 či EÚLP z roku 1950. Podrobnou definici mučení obsahuje zejména CoAT z roku 1984. Vedle těchto doplnila komplex ochrany před mučením Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1987. Jedná se však o čistě procesní instrument s preventivní povahou, jelikož neobsahuje žádná hmotněprávní ustanovení, ale zavádí mimosoudní mechanismus preventivních inspekcí. 1.1.1

Dokumenty zakazující mučení na univerzální úrovni

Při zkoumání definic a právního zakotvení zákazu mučení na univerzální úrovni je v první řadě potřeba zmínit VDLP, která se stala po druhé světové válce základním dokumentem upravující lidská práva. Původně právně nezávazná rezoluce Valného shromáždění je dnes navíc považována za součást mezinárodního práva obyčejového. Ve svém čl. 5 zakotvuje zákaz mučení formulací: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Dalším významným univerzálním mezinárodním dokumentem upravujícím zákaz mučení, který má postavení závazné mezinárodní smlouvy, je MPOPP. Čl. 7 zakazující mučení je téměř shodný s čl. 5 VDLP, navíc však uvádí větu, která zakazuje podrobování osob lé12 13

 

Rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2010, ve věci Gäfgen proti Německu. Stížnost č. 22978/05, bod 107. Rozsudek ESLP ze dne 27. 8. 1992, ve věci Tomasi proti Francii. Stížnost č. 12850/87.

5  

kařským nebo vědeckým pokusům bez svobodného souhlasu - „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.“ Cílem tohoto článku má být vedle ochrany lidské důstojnosti i ochrana fyzické a mentální integrity jednotlivce. Jak můžeme na tomto článku vidět, ani zde, stejně jako ve VDLP, není uvedena žádná definice mučení. Pro celkový kontext je ještě vhodné zmínit čl. 4 MPOPP, ze kterého je patrno, že zákaz mučení nelze porušit ani v případě vyhlášení mimořádné situace. Pokud rozebíráme univerzální úroveň, rozhodně by neměla být opomenuta CoAT14, která poskytuje nejpodrobnější definici mučení vůbec. Oproti předchozím dvěma dokumentům, které se zabývaly lidskými právy obecně, se tato úmluva specializuje pouze na ochranu před mučením. Kromě jiného smluvní státy zavazuje k přijetí preventivních opatření k předcházení mučení a k zavedení trestnosti mučení na jejich území. S ohledem na množství ratifikujících států (158 států)15 lze konstatovat, že jde o velice významnou mezinárodní smlouvu upravující ochranu osob před mučením. Článek 1 CoAT nám poskytuje legální definici mučení, když říká, že mučení je „jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.“ Dané ustanovení tedy výslovně zakazuje jednání, které úmyslně způsobuje utrpení a je prováděné osobou pověřenou státem (buď výslovně, nebo nevýslovně). Toto jednání nemusí být pouze fyzické, ale i duševní, musí dosahovat jisté intenzity a jeho účelem má být získání jistých informací nebo zastrašení. Vedle závažnosti konkrétního zacházení je to tedy právě účel, který rozlišuje mučení od ostatních forem špatného zacházení, o tom viz dále. Dalším relevantním článkem je čl. 2 odst. 2 CoAT, ve kterém se uvádí nemožnost derogace zákazu mučení. Význam této úmluvy lze spatřovat mimo jiné i v tom, že její přijetí na univerzální úrovni se stalo podnětem k přijetí úmluv obsahujících ustanovení týkající se mučení na úrovni regionální. 14

Tato úmluva navázala na Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním přijatou v roce 1975 Valným shromážděním OSN. 15 Members of Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment. In: United Nations [online]. [cit. 8. 10. 2015].

 

6  

1.1.2

Dokumenty zakazující mučení na regionální úrovni

V evropském regionu významně působí dvě instituce, a to Evropská unie a Rady Evropy. V rámci Evropské unie byla přijata Listina základních práv Evropské unie.16 Její použití je však jen omezené, neboť členské státy ji musí dodržovat pouze v těch případech, kdy uplatňují unijní právo. Zákaz mučení je stanoven čl. 4, kdy je jeho text téměř totožný s čl. 5 VDLP, „Nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“ Jedinou odchylku představuje adjektivum „kruté“, které VDLP obsahuje navíc. Velice zásadním regionálním dokumentem, který vznikl na půdě Rady Evropy, je EÚLP. Jde o katalog lidských práv, který se stal v době svého vzniku velmi významným díky své závaznosti pro smluvní státy (na rozdíl od VDLP) a také díky tomu, že nově nabízel kontrolní mechanismus hned dvěma institucemi - Komise, která přijímala mezistátní i individuální stížnosti, a ESLP. EÚLP je i dnes nejdůležitějším mezinárodním závazkem České republiky, co se ochrany lidských práv týče. Ve svém čl. 3 ve znění „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ zakazuje mučení a v čl. 15 odst. 2 pak znemožňuje, aby od tohoto závazku v naléhavých situacích mohlo být odstoupeno. Takže i za situace těch nejtěžších okolností EÚLP absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení či trestání. Radou Evropy byla také navíc přijata i Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání.17 Nejedná se o katalog lidských práv, nicméně svou důležitost v dané problematice dokazuje tím, že dala vzniknout CPT. 1.1.3

Zákaz mučení a jiného špatného zacházení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva

Judikatura ESLP přinesla určité zpřesnění pojmů použitých v čl. 3 EÚLP, ale také rozšířila sféru jeho aplikace. Postupně ESLP vymezoval ve svých rozhodnutích, co je a co není mučením, respektive co je nebo není nelidským a ponižujícím zacházením. Vymezení těchto základních pojmů nebylo samoúčelné, naopak bylo podmínkou adekvátní ochrany lidské důstojnosti před všemi třemi formami útoku. Dalším důvodem, který se za judikováním hranice mezi mučením a ostatními formami špatného zacházení skrývá, je stanovení výše odškodnění přiznané oběti na základě čl. 41 EÚLP.18 Při porušení čl. 3 EÚLP totiž zpravi-

16

Listina základních práv Evropské unie č. 2012/C 326/02 ze dne 26. října 2012. Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 26. listopadu 1987. 18 Ustanovení čl. 41 EÚLP: „Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“. 17

 

7  

dla ESLP přiznává oběti vyšší zadostiučinění v případech, kdy se stát dopustil mučení.19 V neposlední řadě má toto rozlišování a definování význam v otázce reputace dotčeného státu či stěžovatele. I po prostudování veškeré judikatury není možné vytvořit definitivní seznam praktik, které budou pokládány za mučení, jelikož soud bude vždy brát ohled na konkrétní okolnosti případu. Také je navíc nutné brát ohled na to, že EÚLP je „živým nástrojem, který musí být vykládán ve světle dnešních podmínek“20. To znamená, že chování, které v minulosti bylo řazeno pod nelidské či ponižující zacházení, může v budoucnosti být překvalifikováno a podřazeno pod závažnější formu špatného zacházení, tedy pod mučení. Soud to odůvodňuje tak, že při stálém zvyšování standardu v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod je nutně vyžadována větší tvrdost při posuzování porušování základních hodnot v demokratické společnosti.21 Prvním případem mučení, kterým se Komise musela zabývat, byl tzv. Greek Case22, který se týkal praktik prováděných vojenskou juntou vládnoucí v Řecku, která na jedincích praktikovala údery do chodidel tupým nástrojem (tzv. falaka/falanga). V tomto případě Komise konstatovala porušení článku 3. EÚLP, a to jak z důvodu špatného zacházení, tak i mučení. Zároveň zde vymezila na základě tří prvků pojem mučení – 1) intenzita utrpení, 2) promyšlený záměr, 3) dosažení určitého cíle. K tomu v závěru ještě zdůraznila, že kategorie mučení je vyhrazena pro obzvláště odsuzující jednání, které spočívá v úmyslném nelidském zacházení vyvolávajícím velmi závažné a velice kruté utrpení. Pro lepší uchopení pojmu mučení ESLP předložil v rozhodnutí Selmouni proti Francii23 čtyři definiční znaky mučení: 1) úmyslné jednání, 2) působení silné bolesti, 3) veřejný činitel, 4) účel.24 Zde se tedy k předchozím třem prvkům, stanovených v rozhodnutí Greek Case, přidává prvek veřejného činitele reprezentujícího stát. ESLP v rozsudku Irsko proti Spojenému království stanovil, že mučením nemusí být pouze násilí způsobující fyzické poranění, ale i úmyslné a natolik intenzivní fyzické nebo psychické utrpení, které je schopno způsobit oběti vážné psychologické stavy.25 V tomto rozsudku také stručně představil odlišnost termínů mučení a nelidské a ponižující zacháze-

19

KMEC, Jiří; KOSAŘ, David; KRATOCHVÍL, Jan; BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 404. 20 Rozsudek ESLP ze dne 28. 7. 1999, ve věci Selmouni proti Francii. Stížnost č. 25803/94, bod 101. 21 Tamtéž. 22 EUROPEAN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS, Greek Case (Denmark, Norway, Sweden and The Netherlands v. Greece). Report, 5. 11. 1969, Yearbook 12 (1969) Applications nos. 3321/67; 3322/67; 3323/67; 3344/67 [online]. [cit. 15. 10. 2015]. 23 Rozsudek ESLP ze dne 28. 7. 1999, ve věci Selmouni proti Francii. Stížnost č. 25803/94. 24 Tamtéž, body 97 a 98. 25 Rozsudek ESLP ze dne 18. 1.1978, ve věci Irsko proti Spojenému království. Stížnost č. 5310/71, bod 176.

 

8  

ní, která spočívá převážně v rozdílné intenzitě působeného utrpení.26 Dále zde určil objektivní test pro určování, zda se jedná o nelidské či ponižující chování/trest, nebo zda jde o mučení. Je nutné vzít na vědomí intenzitu, délku a povahu tohoto zacházení, také použité prostředky a metody, pak je třeba zohlednit pravděpodobnost, zda mohlo dojít k poranění fyzického či psychického rázu a v některých případech je potřeba také přihlédnout k věku, pohlaví a zdravotnímu stavu oběti.27 Tento případ se blíže týkal použití „pěti technik výslechu“: 1) nasazení tmavého pytle přes hlavu v průběhu výslechu, 2) vystavení oběti souvislému, hlučnému hvizdu v cele, 3) bránění ve spánku, 4) omezení stravy a 5) přinucení dlouhodobého stání proti zdi v nepříjemné pozici po dobu několika hodin („stress position“).28 Tyto „dezorientační techniky” nebo „techniky smyslové deprivace”, jak bývají nazývány, byly na zadržené aplikovány při intenzivních výsleších, a to po dobu několika dnů (čtyři až pět dní). Dle ESLP však jejich použití nepředstavovalo mučení jako takové, jelikož těmito technikami nebylo způsobeno utrpení v takové míře a intenzitě, jaké je slovem mučení označováno. Tento případ ale nepodává zcela jasnou odpověď na to, zda použití pěti technik výslechu naplňuje znaky mučení. Komise se totiž naopak jednoznačně shodla, že kombinace pěti technik výslechu dosahuje míry mučení. K tomuto názoru se přiklonil i soudce O' Donoghue ve svém separátním vótu. Rozhodnutí ESLP tedy bylo překvapivé a to i z důvodu, že Komise shledala věrohodné důkazy na podporu svého stanoviska, např. značný úbytek váhy či následnou duševní dezorientaci zadržených osob. Osobně se i já v tomto případě jednoznačně přikláním k odlišnému názoru Komise a soudce O' Donoghue. Domnívám se totiž, že psychologické metody výslechu mohou mít zcela nedozírný dopad na budoucí život oběti. Jsou daleko závažnější, jelikož psychické týrání není na první pohled znatelné. V porovnání s fyzickými metodami a fyzickým týráním mohou mít horší a trvalejší následky. V roce 2014 byl případ na základě objevení nových důkazů znovu otevřen a zatím je projednáván ESLP.29 Některé situace jsou soudem za mučení považovány konsistentně. Jde například o tzv. „palestinské věšení“. Při této praktice je jedinec svázán s rukama za zády, za které je následně zavěšen. Toto bolestivé zavěšení zpravidla dále doprovází jiné ubližování. ESLP zde konstatoval mučení, které je bezpochyby působeno úmyslně30 a u tohoto názoru setrval i ve své následné rozhodovací praxi.31 Vedle palestinského zavěšení existuje celá řada případů, 26

Rozsudek ESLP ze dne 18. 1.1978, ve věci Irsko proti Spojenému království. Stížnost č. 5310/71, bod 167. Rozsudek ESLP ze dne 18. 1. 1978, ve věci Irsko proti Spojenému království. Stížnost č. 5310/71 a také rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989, ve věci Soering proti Spojenému království. Stížnost č. 14038/88, bod 100. 28 Rozsudek ESLP ze dne 18. 1. 1978, ve věci Irsko proti Spojenému království. Stížnost č. 5310/71, bod 96. 29 The Truth about Torture: Ireland v UK Revisited. In: Maynooth University [online]. Publikováno 9. 3. 2015 [cit. 19. 12. 2015]. 30 Rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 1996, ve věci Aksoy proti Turecku. Stížnost č. 21987/93, bod 64. 31 Viz například: Rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2000, ve věci Dikme proti Turecku. Stížnost č. 20869/92; Rozsudek ESLP ze dne 24. 4. 2003, ve věci Aktaş proti Turecku. Stížnost č. 24351/94. 27

 

9  

kdy chování státních orgánů naplňuje známky mučení ve smyslu EÚLP. Mezi ně lze řadit těžké formy bití32, rozsáhlé bití v kombinaci s odepřením lékařské pomoci, týrání vězňů elektrickým proudem33 či studenou sprchou,34 znásilnění35 nebo již zmiňovanou falangu. ESLP porušení čl. 3 EÚLP z důvodu nelidského či ponižujícího zacházení shledal v případech neuctivé osobní prohlídky,36 násilného krmení hladovkáře37 či násilného ostříhání vlasů,38 dále při izolaci vězně39 nebo neposkytnutí dostatečné zdravotní péče nemocné vězeňkyni.40 Na okraj ještě zmíním, že za porušení čl. 3 EÚLP je ESLP také považováno vyhoštění či předání osoby k trestnímu stíhání, pokud existuje možnost, že by vydaná osoba mohla být podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo mučení. Je proto nutné, aby byly vždy zkoumány veškeré okolnosti a aktuální situace (způsob, jakým je trestní řízení vedeno, délka a způsob výkonu trestu) ve státě, kam má být osoba vyhoštěna. Na základě toho pak bude zhodnoceno, zda dotčené osobě hrozí reálné riziko porušení čl. 3 EÚLP.41 1.2

Nelidské, ponižující a kruté zacházení

Kruté, nelidské či ponižující zacházení jsou způsobilými praktikami konstituující mučení, které však mohou existovat samostatně. K tomu, aby mohly být jednotlivě hodnoceny, je nutné mezi nimi definovat rozdíly. Pokud je možné si představit, která zacházení mohou být při překročení jisté hranice subsumována pod pojem „mučení“, pak u dalších forem nepřípustného zacházení to není tak jednoznačné. Oporu pro interpretaci a zejména pak pro aplikaci čl. 3 EÚLP tak musíme opět hledat v judikatuře ESLP. Vedle judikaturně vytvořených definic je na místě také uvést teoretickou koncepci řešící rozdíl mezi mučením a jinými formami zlého zacházení, kterou předkládá Manfred Nowak.42 Dle něj jsou nelidským a ponižujícím zacházením nebo trestáním „všechny možné formy nakládání, které jsou způsobilé vystavit osobu silné bolesti nebo utrpení, avšak zároveň nejsou způsobilé být kvalifikovány jakožto mučení sa32

Rozsudek ESLP ze dne 20. 7. 2004, ve věci Balogh proti Maďarsku. Stížnost č. 47940/99. Rozsudek ESLP ze dne 11. 4. 2000, ve věci Veznedaroglu proti Turecku. Stížnost č. 32357/96. 34 Rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2001, ve věci Indelicato proti Itálii. Stížnost č. 31143/96. 35 Rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1997, ve věci Aydin proti Turecku. Stížnost č. 57/1996/676/866. 36 Rozsudek ESLP ze dne. 24. 7. 2001, ve věci Valašinas proti Litvě. Stížnost č. 44558/98. 37 Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2005, ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině. Stížnost č. 54825/00. 38 Rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2003, ve věci Yankov proti Bulharsku. Stížnost č. 39084/97. 39 Rozsudek ESLP ze dne 29. 9. 2005, ve věci Mathew proti Nizozemsku. Stížnost č. 24919/03. 40 Rozsudek ESLP ze dne 29. 4. 2003, ve věci McGlinchey a další proti Spojenému království. Stížnost č. 50390/99. 41 Viz například: Rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989, ve věci Soering proti Spojenému království. Stížnost č. 14038/88, body 81, 82 a 91; Rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 1996, ve věci Chahal proti Spojenému království. Stížnost č. 22414/93, bod 74. 42 Profesor Manfred Nowak je odborníkem na oblast lidských práv, od roku 2004 do října 2010 zastával post zvláštního zpravodaje OSN pro otázky mučení a v současné době působí na Univerzitě ve Vídni. 33

 

10  

motné, a to z důvodu nedostatku některého/nebo některých ze základních prvků typických pro mučení (jak požaduje čl. 1 CoAT), a dále všechny ty praktiky, které mají za následek takové strádání, které nedosahuje požadované intenzity.“43 EÚLP a MPOPP uvádějí nelidské či ponižující zacházení současně se zákazem mučení. Naproti tomu CoAT ve svém čl. 1 obsahuje pouze definici mučení a až v čl. 16 se zabývá krutým, nelidským a ponižujícím zacházením. V žádné úmluvě ale nenalezneme jejich konkrétní definici. Jak jsem již uvedla výše, jednání, které je považováno za mučení, musí dosahovat jisté intenzity. Tato intenzita je patrná z ustanovení čl. 1 odst. 2 Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, kde je uvedeno, že „mučení tvoří zvýšenou a úmyslnou formu krutého, nelidského a ponižujícího zacházení a trestání.“44 Tímto je zároveň vymezeno, jak bude posuzován rozdíl mezi mučením a ostatními formami zlého nakládání. Dalším faktorem pro rozlišování těchto pojmů je existence účelu daného jednáním. Oproti mučení, kde je účel přímo vyžadován, u případů nelidského a ponižujícího zacházení být nemusí. O tomto vypovídá judikatura ESLP45, ale i doslovné znění čl. 16 CoAT.46 Z rozhodovací praxe Výboru OSN pro lidská práva bych v této souvislosti uvedla rozhodnutí ve věci Edwards proti Jamajce, ve kterém nebylo shledáno porušení čl. 7 MPOPP z důvodu syndromu cely smrti, ve které vězeň pobýval více jak 11 let, ale shledal ho v souvislosti se žalostnými podmínkami v cele a ve věznici, aniž by za takovými podmínkami byl jakýkoliv záměr ze strany věznice.47 Prvním významným pokusem o definování těchto pojmů v rámci systému OSN byl ale již zmiňovaný Greek Case.48 V tomto případu Komise49 rozlišila jednotlivé pojmy včetně vzájemných vztahů mezi nimi. Konkrétně uvá43

UN Covenant on Civil and Political Rights. CCPR Commentary The Procedures before the UN Human Rights Treaty Bodies. Divergence or Convergence? Non-discrimination and Equality in the View of the UN Human Rights Treaty Bodies. In: Oxford Journals [online]. [cit. 19. 12. 2015]. 44 Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3452 z 9. prosince 1975, Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním [online]. [cit. 20. 11. 2015]. 45 Viz například: Rozsudek ESLP ze dne 19. dubna 2001, ve věci Peers proti Řecku. Stížnost č. 28524/95, bod 74-75; Rozsudek ESLP ze dne 4. února 2003, ve věci Van der Ven proti Nizozemí. Stížnost č. 50901/99, bod 48. 46 Ustanovení čl. 16 odst. 1 CoAT zní: „Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, se zavazuje zabránit na kterémkoli území pod jeho jurisdikcí dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, které nespadají pod mučení, jak je vymezeno v článku 1, jsou-li takovéto činy spáchány veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Zejména se použijí závazky obsažené v článcích 10, 11, 12 a 13 s tím, že odkaz na mučení se nahradí odkazem na jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.“. 47 Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 19. 8. 1997, ve věci Hervin Edwards proti Jamajce, na oznámení č. 529/1993, bod. 8.3. 48 EUROPEAN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS, Greek Case (Denmark, Norway, Sweden and The Netherlands v. Greece). Report, 5. 11. 1969, Yearbook 12 (1969) Applications nos. 3321/67; 3322/67; 3323/67; 3344/67 [online]. S. 184 [cit. 15. 10. 2015]. 49 Dnes již nahrazena Radou pro lidská práva.

 

11  

dí, že „je zřejmé, že může existovat takové zacházení, pod které se všechny tyto pojmy podřadí, především mučení musí být vždy nelidským a ponižujícím zacházením a nelidské zacházení zároveň ponižujícím. Pojem nelidské zacházení nebo nelidský trest zahrnuje takové zacházení, které má záměrně způsobit závažné fyzické nebo duševní utrpení a jež je v daném případě neospravedlnitelné. Slovo mučení se často používá k popsání takového nelidského zacházení, které je vykonáváno za určitým účelem, jako např. získání informace nebo doznání, nebo vykonání trestu a je obecně považováno za zvýšenou formu nelidského zacházení. Zacházení nebo trestání osoby se chápe za ponižující, pokud jej hrubě ponižuje před ostatními nebo jej nutí jednat proti své vůli a svědomí.“50 Za nelidské zacházení je považováno takové zacházení, které dosahuje určitého minimálního stupně závažnosti. V hodnocení tohoto minimálního stupně závažnosti se orgány OSN a Rady Evropy rozcházejí. Vždy totiž záleží na celé řadě faktorů a okolností konkrétního případu (doba trvání, fyzické a psychické následky, pohlaví, věk, zdravotní stav oběti). S ohledem na výše uvedené je pak možné obecně shrnout, že nelidským zacházením je takové jednání, které záměrně vyvolává psychické nebo fyzické utrpení dosahující zvláštní intenzity. V MPOPP, stejně jako v EÚLP, není obsažena definice jiného zlého zacházení. Odpovědí na to je, že v konkrétním případu se bude podřazení lišit podle povahy, vážnosti a účelu daného jednání. V nejzávažnějších případech, které se budou týkat zacházení s osobami zbavenými svobody, bude Výbor OSN pro lidská práva s největší pravděpodobností konstatovat porušení čl. 7 MPOPP, stejně jako v případu John Wight proti Madagaskaru.51 V těch méně závažnějších bude konstatovat porušení čl. 10 MPOPP, jak tomu bylo například v případu Borough proti Austrálii.52 V jeho rozhodovací praxi ale existují i případy, kdy bylo shledáno porušení obou článků najednou, viz případ Wilson proti Filipínám.53 MPOPP, oproti EÚLP, zná také zacházení kruté. Kruté zacházení se často posuzuje dohromady s nelidských zacházením, jak tomu bylo například v případě Michael Bailey proti Jamajce, kde Výbor OSN pro lidská práva konstatoval porušení čl. 7 MPOPP. Stěžovatel byl ve věznici zmlácen strážci, kteří k tomu používali obušky, železné trubky a palice, to vše za přítomnosti dozorce. Následně mu bylo odepřeno poskytnutí lékařské péče. Takové 50

EUROPEAN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS, Greek Case (Denmark, Norway, Sweden and The Netherlands v. Greece). Report, 5. 11. 1969, Yearbook 12 (1969) Applications nos. 3321/67; 3322/67; 3323/67; 3344/67 [online]. S. 186 [cit. 15. 10. 2015]. 51 Stanovisko Výbor OSN pro lidská práva ze dne 1. 4. 1985, ve věci John Wight proti Madagaskaru, na oznámení č. 115/82, bod 15.2 a 17. 52 Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 17. 3. 2006, ve věci Borough proti Austrálii, na oznámení č. 1184/2003, bod 9.2, 9.4-9.5. 53 Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 30. 10. 2003, ve věci Wilson proti Filipínám, na oznámení č. 868/99, bod 7.4.

 

12  

zacházení považoval Výbor OSN pro lidská práva nejenom za zacházení nelidské, ale právě s ohledem na způsob provedení a jeho tvrdost i za zacházená kruté.54 „Ponižujícím zacházením je jednání, které danou osobu hrubě ponižuje před ostatními nebo ji nutí jednat proti své vůli a svědomí.“55 Otázkou ponižujícího zacházení se ESLP zabýval také v případě Irsko proti Spojenému království, kde mimo již uvedené hodnotil, zda použití pěti vyšetřovacích technik mohlo být vedle nelidského i ponižujících zacházením. Dospěl k závěru, ve kterém takové jednání označil za „špatné zacházení, které má vzbudit u oběti pocity strachu, úzkosti a podřadnosti a které je schopné pokořit ji, ponížit a případně zlomit její fyzický nebo morální odpor.“56 U ponížení je třeba zkoumat jeho stupeň, a to vždy s ohledem na okolnosti každého případu zvlášť a konkrétně podle povahy a kontextu samotného trestání a způsobu jeho výkonu. Rozhodující v tomto ohledu jsou pak současné a aktuální názory. Nedávné rozhodnutí v případě Bouyid proti Belgii57 zásadně posunuje judikaturu ESLP v problematice špatného zacházení. Zmírňuje totiž úroveň závažnosti, kterou je třeba naplnit, aby se jednalo o špatné zacházení. Posun je zřejmý z toho důvodu, že původní rozhodnutí malého senátu, který porušení čl. 3 a špatné zacházení neshledal, velký senát jednomyslně změnil. V tomto rozsudku se ESLP vyslovil, že už samotná facka, která je ze strany policisty uštědřena zadrženému, může být ponižujícím zacházením. Není tedy již striktně vyžadováno, aby jednání trvalo po určitou dobu či mělo závažné následky apod. ESLP v daném případu argumentoval, že není přípustné, aby policista jen proto, že se cítí provokován, zadrženého jednoduše zfackoval. Diskuze ohledně definování pojmů nelidské a ponižující zacházení není dodnes úplně ukončena a není ani v moci této práce jí nabídnout více prostoru. S ohledem na to není pro účely této práce potřebné přísně rozlišovat mezi těmito pojmy. Z toho důvodu bude také nadále používáno zkráceně sousloví špatné zacházení, pokud jej nebude třeba specifikovat. 1.3

Nelidské, ponižující a kruté trestání

Trest jako obecný pojem je třeba chápat jako určitou sankci uloženou pachateli za konkrétní jednání, kterého se dopustil. Trest ale vždy musí být přiměřený k danému protiprávnímu jednání. Především v trestním právu je vyzdvihován požadavek, aby trest byl přiměřený nebezpečí, které pro společnost představuje. Takto uložený trest se považuje za prostře54

Stanovisko Výboru ONS pro lidská práva ze dne 12. 5. 1993, ve věci Michael Bailey proti Jamajce, na oznámení č. 334/1988, para. 9.3. 55 EUROPEAN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS, Greek Case (Denmark, Norway, Sweden and The Netherlands v. Greece). Report, 5. 11. 1969, Yearbook 12 (1969) Applications nos. 3321/67; 3322/67; 3323/67; 3344/67 [online]. S. 186 [cit. 15. 10. 2015]. 56 Rozsudek ESLP ze dne 18. 1.1978, ve věci Irsko proti Spojenému království. Stížnost č. 5310/71, bod 167. 57 Rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2015, ve věci Bouyid proti Belgii. Stížnost č. 23380/09.

 

13  

dek státního donucení – trest je ukládaný jménem státu, na základě zákona a pouze k tomuto povolanými soudy. Pojem ponižující trestání definoval ESLP v rozhodnutí Tyrer proti Spojenému království. V tomto případu zmínil absurdnost tvrzení, že obecně jakýkoli trest, který je soudem na základě zákona uložený, v sobě zároveň obsahuje jistou formu ponížení, která dosahuje úrovně ponížení zakázané čl. 3 EÚLP. V rozsudku uvedl, že aby trest mohl být považován za ponižující, uložený v rozporu s čl. 3., tak musí ponížení či jiné znehodnocení dosahovat určitého stupně. V každém případě musí přesáhnout obecnou míru ponížení (obvyklé ponížení spojené s uložením a vykonáním zákonné sankce). Samotné určení tohoto stupně se odvíjí od povahy věci, je opět relativní a závisí na všech okolnostech případu, na povaze samotného trestu, včetně metody a způsobu výkonu sankce.58 Případ Tyrer proti Spojenému království se týkal trestu bití, který bylo možné na ostrově Man za některé trestné činy definované zákonem uložit chlapcům ve věku od deseti do sedmnácti let. Konkrétně byl patnáctiletý chlapec odsouzen soudem pro mladistvé ke třem ranám rákoskou. Rozsudek byl ještě téhož dne vykonán na policejní stanici za přítomnosti lékaře a jeho otce. ESLP dospěl k závěru, že i když uložená sankce ve formě bičování nesplňuje všechny znaky skutkové podstaty nelidského trestání, je jako taková fyzickým násilím na lidské důstojnosti a jde tedy o ponižující trestání.59 V rozhodnutí vedle toho poukazuje na evidentní protiprávnost tělesných trestů a jejich rozpor s čl. 3 EÚLP. Navíc by mohlo být takovéto jednání označené za institucionalizované násilí, což je násilí, které zákon povoluje, soudní orgány jej nařizují a provádí jej policejní orgány státu. Stěžovatel sice žádné dlouhotrvající následky neutrpěl, nicméně jeho trest představoval fyzické napadení, které je jedním z hlavních principů ochrany dle čl. 3 EÚLP.60 K tomu dále konstatoval, že pomocným faktorem při hodnocení, zda může být daný trest ponižující, je i prvek veřejnosti. Pouhá nepřítomnost veřejnosti ale nemůže znamenat, že se nejedná o ponižující trest, jelikož daná osoba se může cítit ponížena (a většinou bude) konkrétním zacházením pouze sama ve svých očích. Co se týče definování nelidského trestání, je nutné podotknout, že ESLP většinou ve své judikatuře nerozlišuje mezi pojmy „nelidské trestání“ a „nelidské zacházení“. Pokud dospěje k závěru, že špatné zacházení následně vyústilo v uložení trestu, který odporuje EÚLP, ve svém výroku pouze uvede, že šlo o nelidské zacházení a trestání zároveň.61 Při snaze nalézt definici nelidského trestání narážíme na problém nedostatku judikatury. Kromě roz58

Rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 1978, ve věci Tyrer proti Spojenému království. Stížnost č. 5856/72, bod 30. Tamtéž, bod 35. 60 Tamtéž, bod 30-35. 61 ČÁPOVÁ, Markéta. Zákaz mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva [online]. Olomouc, 2012, s. 60 [cit. 12. 10. 2015]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. 59

 

14  

hodnutí Tyrer proti Spojenému království, které se částečně zabývalo i touto problematikou, mnoho další judikatury neexistuje. K tomuto tedy uvedu jen stručnou definici obsaženou v rozhodnutí Greek Case62, podle které zahrnuje pojem nelidské zacházení či nelidský trest takové zacházení, které záměrně působí závažné fyzické či duševní utrpení a v daném případě je neospravedlnitelné. V EÚLP není žádné ustanovení podobné čl. 10 odst. 1 MPOPP. Proto jsou případy, které se týkají zacházení, obecně ESLP posuzovány a vykládány v rámci čl. 3 EÚLP podle pravidel, která se uplatňují na nelidské a ponižující zacházení. MPOPP na rozdíl od EÚLP obsahuje požadavek krutého nelidského zacházení nebo trestání. Při snaze definovat kruté trestání se potýkáme opět s problémem nedostatku mezinárodní rozhodovací praxe. Za krutý trest je považován trest, který je pouhým bezúčelným a bezpředmětným vystavením bolesti a utrpení, které nemá jakékoliv ospravedlnění.63 Za příklad takovéhoto „krutého trestu“ (mimo tělesné tresty nebo tresty smrti) Výbor OSN pro lidská práva považuje trest doživotí, který je uložený nezletilé osobě bez možnosti podmíněného propuštění či opětovného projednání. Takový rozsudek svou krutostí dosahuje porušení čl. 7 MPOPP ve spojitosti s čl. 24 (ochrana dítěte). Nicméně při výkladu nelidského zacházení či trestání se nečiní rozdíly podle hlediska přítomnosti či absence slova „kruté“. Lze také konstatovat, že jistý stupeň krutosti sám o sobě vyplývá z minimálního stupně závažnosti, který je vyžadován pro definování mučení a jiných forem špatného zacházení. 1.4

Zákaz mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání v právní úpravě České Republiky

1.4.1

Listina základních práv a svobod

Při zkoumání zakotvení zákazu mučení je zajisté také nutno vycházet z LZPS, která výslovný zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení na ústavní úrovni zakotvuje v čl. 7 odst. 2. Ten ukládá, že „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Tento zákaz je třeba chápat jako specifické ustanovení k odst. 1, který obecně upravuje nedotknutelnost osoby. V tomto ustanovení však není (jako v některých již zmíněných mezinárodních dokumentech) podrobněji rozebírána definice pojmu mučení ani nelidského či ponižujícího zacházení. Z lidskoprávního hlediska tak definici mučení Česká republika převzala z čl. 1 CoAT

62

EUROPEAN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS, Greek Case (Denmark, Norway, Sweden and The Netherlands v. Greece). Report, 5. 11. 1969, Yearbook 12 (1969) Applications nos. 3321/67; 3322/67; 3323/67; 3344/67 [online]. S. 152 [cit. 15. 10. 2015]. 63 Tamtéž, s. 166.

 

15  

a z ustálené judikatury ESLP64, na což odkazuje i samotný komentář65 k LZPS. Inspirací pro formulaci čl. 7 odst. 2 byly čl. 3 EÚLP a také čl. 7 MPOPP. 1.4.2

Trestní zákoník

Zákaz mučení dále upravuje trestní zákoník. V jeho § 149 odst. 1 je uvedeno, že trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení se dopustí pachatel, který v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci jinému mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením působí tělesné nebo duševní utrpení. Definice mučení je pro účely právního řádu ČR obsažena v CoAT. CoAT, dle čl. 10 Ústavy, je součástí právního řádu a má aplikační přednost před zákonem. Z tohoto důvodu tedy nebyla definice převedena do TZ doslovně.66 Pro srovnání, starý trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. prosince 2009 neobsahoval žádnou zmínku o možné motivaci či pohnutce, která pachatele k takovému trestnému činu vede, nebo jakoukoli zmínku o způsobu provedení.67 S novým trestním zákoníkem se také zvýšily horní hranice trestních sazeb (jak u základní, tak u kvalifikovaných skutkových podstat). Dále také přibyl nový odst. 5, který stanovuje, že i samotná příprava tohoto trestného činu je trestná. Z těchto změn lze vyčíst záměr zákonodárce označit trestný čin mučení za jeden z vůbec nejzávažnějších trestných činů, které trestní zákoník vyjmenovává. Ve znění ustanovení trestného činu ještě došlo k nahrazení původního pojmu „státní orgán“ za pojem „orgán veřejné moci.“ V důvodové zprávě k trestnímu zákoníku se lze dočíst, že pojem orgánů veřejné moci byl použit jako vhodněj-

64

Především rozsudek ESLP ze dne 18. 1. 1978, ve věci Irsko proti Spojenému království, stížnost č. 5310/71, ve kterém ESLP definoval rozdíly mezi jednotlivými formami špatného nakládání a stanovil tak způsob jejich rozlišování. 65 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 1. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 647. 66 Odpovědi České republiky na předběžné otázky Výboru OSN proti mučení v rámci projednání čtvrté a páté periodické zprávy České republiky o plnění závazků plynoucích z Úmluvy proti mučení (CAT/C/CZE/4-5). Vláda ČR [online]. [cit. 21. 11. 2015]. 67 Ustanovení § 259a trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve zněních pozdějších předpisů): „(1) Kdo v souvislosti s výkonem pravomoci státního orgánu, orgánu územní samosprávy nebo soudu jinému mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením působí tělesné nebo duševní utrpení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako veřejný činitel, b) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami, nebo c) páchá-li takový čin po delší dobu. (3) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.“

 

16  

ší, jelikož jej používá např. Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a byl i podrobně definován soudním výkladem. 68 Uzákoněním tohoto trestného činu splnila Česká Republika svůj závazek vyplývající z čl. 4 CoAT. V trestném činu mučení, jak také uvádí 4. a 5. periodická zpráva ČR, jsou obsaženy všechny znaky uvedené v definici mučení v čl. 1 CoAT.69 Co se týče požadavku, aby mučení a jiné špatné zacházení bylo pácháno v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci, trestní zákoník není tak striktní jako čl. 1 CoAT, který výslovně vyžaduje působení bolesti a utrpení přímo veřejným činitelem. Tento rozdíl ale není nikterak v rozporu s požadavky úmluvy CoAT, jelikož sama v čl. 1 odst. 2 povoluje státům přijetí národních aktů s ustanovením, které bude možné použít šířeji. Naopak na rozdíl od CoAT, definice mučení v trestním zákoníku neobsahuje žádnou zmínku o účelném působení bolesti, která by na dané osobě byla páchaná úmyslně. V tomto ohledu je tedy daleko širší než čl. 1 CoAT. Je tomu tak s ohledem na skutečnost, že v § 149 TZ je zahrnuto nejenom mučení, ale i nelidské a kruté zacházení. A jak jsem již uvedla výše, nelidské a kruté zacházení je možné páchat i bez jakéhokoliv účelu. Pro hodnocení těchto druhů špatného zacházení je totiž zcela dostačující, že bylo způsobeno vážné fyzické nebo duševní utrpení, nebo že daná osoba byla značně ponížena. S ohledem na to si troufám tvrdit, že požadavek účelného jednání, které je podněcováno konkrétním záměrem či úmyslem, bylo z § 149 TZ vypuštěno záměrně. Dalším rozdílem je, že § 149 TZ se nevztahuje na zákaz ponižujícího zacházení a to i přesto, že všechny výše zmíněné lidskoprávní dokumenty jej obsahují. Trestní zákoník ponižující zacházení uvádí ve vztahu k trestným činům porušování práv a chráněných zájmů vojáků (§ 382 a § 383 TZ) a pak také v hlavě III TZ (trestné činy proti lidské důstojnosti a sexuální oblasti). Většina mezinárodních úmluv obsahuje ustanovení, které zakazuje nejenom mučení a jiné špatné zacházení, ale také nelidské a ponižující trestání. § 149 TZ se o ponižujícím a nelidském trestání nezmiňuje. V trestním zákoníku je tento požadavek upraven odděleně, a to v obecné části, v ustanoveních týkajících se ukládání trestních sankcí. V ustanovení § 37 odst. 2 TZ je uvedena nemožnost, aby pachateli byla uložena krutá a nepřiměřená 68

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/1998 označil za orgán veřejné moci takové orgány, „které autoritativně rozhodují o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízena k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti.“ 69 Zacházení, úmysl, způsobení silné bolesti nebo fyzického či duševního utrpení, „cíl“ a „přítomnost státu“.

 

17  

trestní sankce. A dále i to, že samotným výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost. 1.4.3

Trestní řád

Ochranu obviněnému před nezákonným donucením poskytuje i trestní řád. Což se promítá například v možnosti, že obviněný může odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být nikterak zbaven. K výpovědi či k doznání nesmí být obviněný donucován. Při výslechu je také nutné, aby byla šetřena jeho osobnost (viz čl. 40 odst. 4 LPS, § 33 odst. 1, § 92 odst. 1, § 164 odst. 3 TŘ). Pokud by důkaz byl získán nezákonným donucením či pohrůžkou takového donucení, jednalo by se o absolutně neúčinný důkaz, který nesmí být v trestním řízení dle ustanovení § 89 odst. 3 TŘ použit, to ale s výjimkou případu, kdy by byl použit jako důkaz proti osobě, která se donucení či hrozby donucení dopustila. Toto ustanovení bylo do trestního řádu vloženo novelou č. 175/1990 Sb. a je promítnutím závazku České republiky vyplývajícím z CoAT. Některé trestní řády, jako například ten německý, obsahují výslovný výčet nepřípustných vyšetřovacích metod. Touto cestou se ale český trestní řád nedal.70 Domnívám se, že to je správné, jelikož je vždy velice problematické do budoucna postihnout všechny případné vyšetřovací techniky, které budou schopné naplnit požadovanou míru nepřípustnosti. Jsem přesvědčena, že i vhodným kompromisem mezi českou a německou právní úpravou by tak bylo nově zavést do české právní úpravy ustanovení, které by obsahovalo pouze demonstrativní výčet nepřípustných vyšetřovacích technik. U některých těchto technik by totiž nebylo pochyb, že se jedná o jednání nepřípustné při provádění vyšetřování. U jiných technik, které by dosáhly jisté míry nepřípustnosti, by v důsledku jejich absence v tomto ustanovení nehrozilo, že za ně daná osoba nemůže být postihnuta. Dle stávající české právní úpravy je potřeba vyjít z obecných ustanovení o výslechu obviněného, a dále z judikatury. Donucením pak tedy bude myšlena jakákoli forma nezákonného nátlaku, a to ve formě přímého fyzického násilí či pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nebo také pohrůžky psychického nátlaku. Touto otázkou se zabýval také Nejvyšší soud ČR, který judikoval, že pokud je výslech obviněného prováděn za záměrně vytvořených okolností, které výrazně nepříznivě ovlivňují jeho psychický stav (např. výslech bezprostředně následující 70

Zakázané vyšetřovací metody jsou upraveny v ustanovení § 136a trestního řádu ve znění zveřejněném dne 7. dubna 1987 (BGBl. I S. 1074, 1319),ve znění článku 1 zákona ze dne 21. prosince 2015 (BGBl. I S. 2525): (1) Svoboda vůle a rozhodování obviněného nesmí být negativně ovlivněna týráním, únavou, zásahy do tělesné integrity, podáním prostředků, mučením, klamáním nebo hypnózou. Donucení může být použito jen tehdy, pokud ho trestní řád připouští. Hrozba opatřeními, které zákon nepřipouští, nebo slib výhody, kterou zákon nepředvídá, jsou zakázané. (2) Opatření, která ovlivňují vzpomínkové nebo rozpoznávací schopnosti obviněného, nejsou dovolena. (3) Zákaz podle odstavců 1 a 2 platí bez ohledu na svolení obviněného. Výpovědi, které byly učiněny v rozporu s tímto zákazem, nesmějí být použity, a to ani tehdy, pokud s tím obviněný souhlasí.

 

18  

po dlouhodobé eskortě obviněného uskutečňovaný po dlouhou dobu i v nočních hodinách za aktivní účasti většího počtu vyslýchajících), jde o nedovolený nátlak na obviněného, který může být i podstatnou vadou takového výslechu, čili půjde o důkaz absolutně neúčinný.71 Nepřípustné také je, aby obviněný byl neustálým opakováním jeho výslechu k doznání donucován.72 K výpovědi nelze obviněného přinucovat ani zneužitím zajišťovacích institutů, jako například vazby.73 Také využití únavy či abstinenčního syndromu bude hodnoceno jako nezákonné donucení. Podstatný rozdíl mezi standardy, které poskytuje EÚLP ve svém čl. 3 a trestním řízením dle trestního řádu, spočívá i v tom, že za porušení EÚLP zodpovídá stát jako celek. Naproti tomu trestní řízení je možné vést jenom vůči konkrétní osobě. Velmi podstatným nedostatkem trestního řízení, kterým je prověřováno špatné zacházení, je postavení poškozeného v řízení. EÚLP zakotvuje požadavek, aby byl poškozený zapojen do řízení automaticky a efektivně, a to i v těch případech, kdy sám nepodal trestní oznámení.74 Poškozený musí být zapojen v co největší míře a musí mít právo klást otázky jak obviněným, tak svědkům.75 Český trestní řád však takovou možnost poškozeným nedává, mají pouze dle ustanovení § 43 odst. 1 právo provádět návrhy na doplnění dokazování. Tato skutečnost do značné míry podlamuje efektivnost celého dokazování, jelikož poškozený má o trestném činu bezpochyby více přímých poznatků než orgány činné v trestním řízení. Z tohoto důvodu přítomnost poškozeného při výslechu obviněných a svědků může mít klíčovou roli pro objasnění okolností případu. Dalším požadavkem EÚLP je, aby poškozený měl plný přístup k vyšetřovacímu spisu. Trestní řád však v § 65 odst. 2 dává policejnímu orgánu a státnímu zástupci možnost toto právo poškozenému ze závažných důvodů odepřít. I přesto, že čl. 3 EÚLP nestanovuje absolutní podmínku poskytnutí právního zastoupení poškozenému, ESLP se již několikrát kriticky vyjádřil k tomu, že v České republice se poškozenému neustanovuje advokát. S ohledem na výše uvedené krátce shrnu, že postavení poškozeného v řízení je jedním z hlavních nedostatků při vyšetřování špatného zacházení. Poškozený má v porovnání s pachatelem, na kterého se předně české trestní řízení soustřeďuje, omezené možnosti kontroly nad průběhem vyšetřování. S jeho účastí na vyšetřování se a priori nepočítá, což ná-

71

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 3. 1989, sp. zn. 7 To 1/89, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, č. 25. 72 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, Sb. rozh. tr. č. 38/68. 73 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 1968, sp. zn. 5 To 11/68, Sb. rozh. tr. č. 39/68. 74 Rozsudek ESLP ze dne 27. 7. 2004, ve věci Slimani proti Francii. Stížnost č. 57671/00, bod 47. 75 Rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012, ve věci Edwards proti Spojenému království. Stížnost č. 32650/07, bod 84.

 

19  

sledně dle mého názoru přispívá k neefektivnosti celého vyšetřování, kterou nelze zhojit ani možností poškozeného zúčastnit se hlavního jednání. 1.4.4

Zákon o Veřejném ochránci práv

Díky novela ZVOP provedené zákonem č. 381/2005 Sb., kterým se mění ZVOP a některé další zákony, se Veřejnému ochránci práv rozšířily jeho povinnosti o statut tzv. „Národního preventivního mechanismu“. Tato povinnost se týká provádění systematických návštěv míst, kde se mohou nacházet osoby zbavené svobody, tedy i zařízení pro výkon trestu odnětí svobody. Po návštěvě zařízení má Veřejný ochránce práv povinnost vypracovat zprávu, ve které uvede svá doporučení a návrhy pro zlepšení podmínek osob zbavených svobody. Následně se pak mají navštívená zařízení a příslušné úřady vyjádřit ke zprávě a uvést konkrétní opatření, která učinily pro nápravu situace. Blíže se Veřejným ochráncem práv zabývám v páté kapitole. 1.4.5

Shrnutí české právní úpravy zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání

Závěrem je možné shrnout, že i když česká právní úprava, co se týče zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení, odpovídá v mnohém mezinárodní úpravě a i se na ni extenzivně odvolává při definování základních pojmů, tak existuje několik konkrétních otázek, které nejsou upraveny zcela uspokojivě. Jednou z nich je, že trestní zákoník výslovně neoznačuje obecně zákaz ponižujícího zacházení za trestný čin. Zákaz ponižujícího zacházení je sice na vnitrostátní úrovni zakotven v čl. 7 odst. 2 LZPS, nicméně tento zákaz není v současné době promítnut do ustanovení § 149 TZ, který se týká trestného činu mučení a jiného špatného zacházení. Rovněž postrádám v trestním zákoníku jednoznačný zákaz nelidských a ponižujících trestů, který zakotvují všechny mezinárodní instrumenty. S poukazem na tyto dva nedostatky, bych navrhovala doplnit do trestního zákoníku výslovné zákazy tak, aby vnitrostátní právní úprava v této oblasti plně odpovídala úpravě mezinárodní. Docílilo by se tak komplexnější ochrany z hlediska garancí a zajištění záruk proti mučení a jiným formám nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání.

 

20  

2

Obecné závazky České republiky vyplývající jí ze zákazu mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání

Stát nese primární odpovědnost při ochraně a naplňování lidských práv. To ale zdaleka nepředstavuje jenom formální uznání lidských práv, jelikož stát svým závazkům týkajících se lidských práv musí dostát i v praxi. K tomu by měl využít všech dostupných prostředků jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Obecné závazky států, které jsou obsažené jednak v mezinárodních úmluvách76 a jednak tvořené rozhodovací praxí mezinárodních orgánů, jsou v oblasti ochrany lidských práv ve své podstatě trojího druhu. Jedná se o závazek respektovat, chránit a zajistit (naplnit) lidská práva.77 Z každého lidského práva tak státu vyplývají jak pozitivní závazky (vyžadují, aby státy učinily jisté aktivní kroky nebo opatření), tak negativní závazky (požadují po státech zdržení se konkrétní činnosti). V případě, že stát tyto závazky neplní, porušuje lidská práva a musí za to nést odpovědnost. V případě porušení základního lidského práva jako tzv. primárního závazku nastává závazek sekundární, a to odpovědnost států. V současné situaci v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv lze hovořit o vertikální odpovědnosti, kterou má stát vůči jednotlivci. Odpovědnost státu může nastat v případě porušení nejen hmotných, ale též procesních práv jednotlivce. Neboť součástí většiny mezinárodních smluv o lidských právech je také ustanovení garantující právo na opravný prostředek.78 U zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení se aktivují všechny výše popsané typy závazků. S ohledem na důležitost a vliv, jaký tyto závazky pro každý stát představují, je zcela na místě je krátce přiblížit. 2.1

Závazek státu respektovat

Závazek respektovat/dodržovat (duty to respect) je negativním závazkem, který po státu požaduje, aby respektoval lidská práva a neporušoval je. Tento závazek tedy spočívá v nekonání. Stát se musí v maximální možné míře zdržet jakéhokoliv jednání, které přímo či nepřímo porušuje právo jednotlivce nebýt mučen a podrobován špatnému zacházení či trestání (například je povinnost státu nemučit). Vedle toho může stát tento závazek porušit i tím, že ztratí schopnost respektovat lidská práva například privatizací určitých klíčových

76

Např. v MPOPP, v EÚLP, v CoAT apod. HRSTKOVÁ, Simona. Zákaz mučení v mezinárodním právu a Česká republika [online]. Praha, 2013, s. 107 [cit. 12. 10. 2015]. Rigorózní práce. Karlova univerzita. Právnická fakulta. 78 Příkladem je čl. 13 EÚLP, který zaručuje každému, jehož práva a svobody přiznané mu EÚLP byly porušeny, právo na „účinný opravný prostředek". Pokud jde o MPOPP, právo na opravný prostředek upravuje čl. 2 odst. 3, který stanovuje trojici závazků států respektovat, chránit a naplňovat lidská práva. 77

 

21  

veřejných služeb (vězeňství).79 Stát se své povinnosti nesmí za žádných okolností svévolně zprostit nebo ji odmítnout vykonávat (závazek s absolutní povahou). Tato povinnost vychází ze samotné důležitosti ochránit a zachovávat lidská práva. Proto je také zahrnuta do preambulí výše zmiňovaných úmluv – EÚLP, MPOPP, CoAT. V České republice naplňuje tento závazek Ústava a LZPS, kdy oba tyto dokumenty ve svých preambulích zdůrazňují základní princip úcty k lidským právům. Ústava tuto demokratickou doktrínu dále rozvíjí v čl. 1 odst. 1.80 2.2

Závazek státu chránit

Závazek chránit (duty to protect) může mít podobu pozitivního závazku (konání), ale i negativního závazku (nekonání, zdržení se něčeho). Zahrnuje především povinnost státu chránit lidská práva před jednáním ostatních subjektů a soukromých osob, jelikož ti mohou ohrožovat nebo porušovat základní lidská práva stejně jako státní orgány.81 Právo jednotlivců na ochranu před porušováním zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání musí každý stát zajistit prostřednictvím přijetí vnitrostátních právních předpisů, které budou zaručovat, že v rámci jeho jurisdikce daná osoba nebude podrobena mučení nebo jiné formě špatného zacházení. K tomu také musí stát pod hrozbou sankce zajistit efektivní ochranu tohoto práva, dále přijmout další opatření, která stanoví povinnost státu vyšetřovat porušení práva, ustanovit orgány příslušné k vyšetřování, k rozhodování a ke kontrolování, přijmout opatření pro zajištění ochrany mezi jednotlivci navzájem. Vedle těchto povinností v sobě tento závazek zahrnuje i povinnost státu potrestat pachatele a odškodnit oběť, nebo povinnost nenavrátit osobu do státu, ve kterém jí hrozí nebezpečí mučení nebo špatného zacházení. I když je v čl. 1 EÚLP zakotvena spíše povinnost práva respektovat, vyplývá z něj i povinnost práva chránit. Tento článek totiž stanovuje, že každému, kdo podléhá jurisdikci konkrétního smluvního státu, musí tento stát přiznat práva a svobody uvedené v úmluvě. Z povinnosti chránit tedy státům vyplývá povinnost prostřednictvím svých právních norem zajistit v souladu s čl. 3 EÚLP zákaz mučení či jiného nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Stejně tak MPOPP ve svém čl. 2 odst. 1 zavazuje všechny své smluvní státy respektovat v něm uznaná práva a ty zajistit všem jednotlivcům podléhajícím jeho jurisdikci. Čl. 2 odst. 1 MPOPP vymezuje jak negativní, tak pozitivní povinnost státu, jelikož stát má nejenom 79

Lidská práva v kontextu zahraniční rozvojové spolupráce. FoRS – České fórum pro rozvojovou spolupráci [online]. 2011, s. 8 [cit. 8. 11. 2016]. 80 KLÍMA, op. cit., s. 33. 81 Lidská práva v kontextu zahraniční rozvojové spolupráce. FoRS – České fórum pro rozvojovou spolupráci [online]. 2011, s. 8. [cit. 8. 11. 2016].

 

22  

povinnost respektovat zákaz, který obsahuje čl. 7, ale má také povinnost toto právo zajistit tak, aby mohlo být uplatňováno kýmkoliv bez rozdílu. 2.3

Závazek státu zajistit/naplnit

Třetím závazkem státu je závazek zajistit/naplnit (duty to ensure/to fulfil) práva. Ten spočívá v pozitivní povinnosti státu aktivně jednat způsobem, který ochranu základních práv jednotlivce dále posílí. V praxi jde především o provádění legislativních, administrativních, soudních, rozpočtových a jiných praktických opatření, díky kterým bude dosaženo co největších záruk před možným výskytem mučení a jiných forem špatného zacházení. Vedle toho jsou také velmi důležitá preventivní opatření státu, která musí provést. Dále se tímto státu vyjadřuje povinnost poskytnout záruky, jistoty a garance k zabezpečení práv, většinou prostřednictvím prohlášení či oznámení. Součástí tohoto závazku je i povinnost učinit všechny nezbytné kroky vedoucí k tomu, aby jednotlivci, organizace a ostatní státy jednali způsobem umožňujícím plný výkon lidských práv v praxi.82 Co se zákazu mučení týče, promítá se tato povinnost např. do povinnosti státu rehabilitovat oběti mučení a jiného zlého zacházení, stanovit způsob kompenzace, náhrady škody způsobené obětem či přiměřeného zadostiučinění. Pod tuto povinnost se zařadí také požadavek na vyškolení odborného personálu, který zamezí mučení a špatnému zacházení a sám se tohoto jednání nedopustí. Výbor OSN pro lidská práva konkrétně stanovuje určité kategorie osob, u kterých jsou požadavky na jejich činnost ovlivněny čl. 7 MPOPP. Patří mezi ně mimo jiné osoby vykonávající dozor ve věznicích a vazbách, dále příslušníci policie, zdravotnický personál a jakékoliv jiné osoby, které zacházejí s osobami ve vazbě či věznicích.83 Jednotlivé státy jsou povinny o vzdělávání a školení těchto osob informovat mezinárodní orgány. Česká republika tak aktivně činí.84 Povinnost vyškolit kompetentní personál stanovuje i čl. 10 CoAT ve svém požadavku na to, aby potřebné informace týkající se zákazu mučení byly zahrnuty do programů přípravy občanských, zdravotnických, vojenských a jiných osob. Generální ředitel Vězeňské služby ČR vydává k činnosti a organizaci Vězeňské služby, jakož i občanských zaměstnanců, vnitřní předpisy ve formě metodických listů, pokynů nebo nařízení. Základní rámec pro vzdělávání pak upravuje nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 55/2010, o vzdělávání ve Vězeňské službě České republiky.

82

HRSTKOVÁ, 2013, op. cit., s. 122. CCPR General Comment No. 20: Article 7 (Prohibition of Torture, or Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment), 10 March 1992. UN Human Rights Committee [online]. [cit. 8. 11. 2015]. 84 Blíže viz: Čtvrtá a pátá periodická zpráva o opatřeních přijatých k plnění závazků podle CAT. Vláda ČR [online]. [cit. 9. 11. 2015]. 83

 

23  

V praxi pak profesní teoretickou a praktickou přípravu příslušníků Vězeňské služby zajišťuje Institut vzdělávání Vězeňské služby ČR.85 V neposlední řadě se zmíněný závazek promítne v provádění návštěv Veřejným ochráncem práv na místech, kde hrozí porušení zákazu mučení a špatného zacházení. Při těchto návštěvách se pak zkoumá, jakým způsobem jsou dodržovány závazky vyplývající z mezinárodní ochrany lidských práv.86 I takovými způsoby je tedy naplňována výše popsaná povinnost zajistit/naplnit, která má pod jurisdikcí České republiky všem jednotlivcům, především osobám ve zranitelném postavení, efektivně zajistit jejich ochranu před výskytem mučení a špatného zacházení.

85

Institut vzdělávání Vězeňské služby ČR. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 9. 11. 2015]. Povinnost stanovena čl. 3 Opčního protokolu k CoAT, aby smluvní strana zřídila na svém území orgán, který bude vykonávat funkci národního preventivního mechanismu.

86

 

24  

3

Vztahy mezi vězeňským personálem a vězni a mezi vězni navzájem

Jednou z okolností, která má zásadní vliv na výskyt mučení nebo špatného zacházení ve věznicích, jsou vztahy mezi vězeňským personálem a vězni, jakož i vztahy mezi vězni navzájem. Charakter těchto vztahů pak může ovlivňovat velké množství faktorů. Jedním z nich je silná stresová zátěž, kterou způsobuje ztráta svobody v důsledku uvěznění. Jednotlivec je totiž konfrontován s řadou problémů, které ze ztráty svobody vyplývají, především nové postavení v roli vězně, důstojnost, nezávislost, bezpečnost i osobní vztahy včetně těch sexuálních. Prakticky veškeré soukromí v současných podmínkách výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu vazby v České Republice je deformováno neustálou fyzickou blízkostí cizích osob.87 Takový stav lehce vyústí v tzv. ponorkovou nemoc, která může následně spustit různé konfliktní situace. Dalším faktorem, který ovlivňuje míru agrese a její latence ve věznicích, jsou návyky, které si s sebou vězni přináší ze svého předchozího života. V důsledku těchto návyků se pak mezi vězni utvářejí obdobně nemorální a deformované společenské vztahy a interakce.88 Je důležité si také uvědomit, že svět uvnitř věznice a venkovní svět dělí kromě vysoké zdi i obrovská psychologická a sociální propast. Jednání, které je v normálních podmínkách považováno za nepřípustné, může být ve vězeňském prostředí do jisté míry akceptováno. Příkladem toho může být šikanování, které je ve věznicích časté a běžné, venku je však považováno za amorální. 3.1

Vztahy mezi vězeňským personálem a vězni

Na první pohled se tyto vztahy zdají být vztahy pólovými. Na jedné straně vězni a na druhé straně vězeňský personál, nicméně oba by měly tvořit jednotu celku a spolupráce. V české realitě je ve vzájemné komunikaci mezi těmito dvěma skupinami stále ještě velká propast. Interakce vztahů mezi vězeňským personálem a vězni se doposud neodpoutala od uzavřenosti, neprůchodnosti a striktnosti. Vztahy mezi vězni a personálem věznice se v jednotlivých věznicích liší. Kolísají mezi otevřenými stabilizovanými vztahy, ve kterých převládá komunikace a bezprostřední řešení problémů a napjatými vztahy, které se mohou vyostřit až v nevraživou atmosféru otevřeného nepřátelství. Faktory ovlivňující tento stav jsou především typ věznice, míra sociální narušenosti vězňů a úroveň a profesionalita vězeňského personálu. Pečlivě vybraný a odborně kvalifikovaný vězeňský personál bude vždy základem humánního vězeňského systému. Je potřebné, aby takto kvalifikovaný per87

HÁLA, Jaroslav. Úvod do teorie a praxe vězeňství. 2. doplněné vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2006, s. 65. 88 MAŘÁDEK, Vladimír. Anomální chování ve vězeňském prostředí. České vězenství. 1995, č 1, s. 12

 

25  

sonál dokázal ve vztahu k vězňům zaujmout vhodný postoj a aby na svou práci nahlížel více jako na poslání než obyčejnou práci. Klíčovým znakem tohoto poslání by pak mělo být budování pozitivních vztahů s vězni. Ti však mají často strach z neformální odplaty vězeňského personálu, jakožto následku důsledného uplatňování práv vězňů, což lze vypozorovat ze zpráv Českého helsinského výboru.89 Bohužel, ze zpráv CPT90 vyplývá, že je častým jevem, že vztahy mezi vězeňským personálem a vězni jsou velmi odtažité a formální. Často členové Vězeňské služby zaujímají vůči vězňům nadřazený postoj a verbální komunikaci s nimi považují za nutný okrajový aspekt své práce. Při takovémto přístupu je možné se setkat s následujícími praktikami: nucení vězňů, aby při čekání na dozorce, nebo při procházení návštěvy, stáli čelem ke zdi; vyžadování, aby vězni měli při pohybu po věznici skloněnou hlavu a ruce za zády; dozorci nosící obušky viditelným, či dokonce provokativním způsobem.91 Takové praktiky nelze odůvodnit bezpečnostními hledisky a už v žádném případě nijak nepřispívají k pozitivním vztahům mezi vězni a vězeňským personálem. K tomuto se pak váže i problematika používání donucovacích prostředků. O používání donucovacích prostředků se sice vedou záznamy od všech zúčastněných osob, ne vždy ale pečlivě a zcela odpovídajícím způsobem vzhledem k dané situaci. Správnost postupu je pak prošetřována oddělením prevence a stížností. I s těmito opatřeními mohou vyvstat jisté pochybnosti o adekvátnosti zákroků. Svědčí o tom protokoly o použití donucovacích prostředků, ve kterých je znění mnohdy totožné, přestože bylo zaznamenáno různými osobami.92 Skutečná profesionalita vyžaduje, aby byl dozorce schopen s vězni nakládat slušným a lidským způsobem a zároveň věnoval svou pozornost otázkám pořádku a bezpečnosti. V této souvislosti by bylo více než vhodné, aby vedení věznice povzbuzovalo u personálu rozumnou míru důvěry vůči vězňům a také očekávání, že vězni samotní mají vůli se chovat řádným způsobem. Důsledkem vytvoření pozitivních a konstruktivních vztahů mezi vězeňským personálem a vězni bude nejen snížení rizika špatného zacházení, ale také zvýšení kontroly a bezpečnosti. Je samozřejmé, že na pozitivní vztahy mezi vězni a personálem bude mít značný vliv dostatečné množství personálu. Nízký počet personálu a určitý systém směn při dozoru snižuje možnost přímého kontaktu s vězni, což v konečném důsledku má nepochybně negativní vliv na rozvíjení pozitivních vztahů. Je potřeba také zmínit, že základní stupeň bez89

Zpráva o stavu lidských práv v ČR za rok 2012. Český helsinský výbor [online]. [cit. 2. 12. 2015]. Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Vláda ČR [online]. [cit. 2. 12. 2015]. 91 Standardy CPT "Podstatné" části obecných zpráv CPT. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. [cit. 2. 12. 2015]. 92 Výkon trestu odnětí svobody a výkon vazby. Český helsinský výbor [online]. [cit. 2. 12. 2015]. 90

 

26  

pečnosti a dodržování stanoveného režimu se ve věznicích s nedostatečným počtem personálu udržuje za předpokladu velkého množství přesčasů. To může dříve či později u daného personálu způsobit vysoký stupeň stresu, což může vést k vyostření napětí, které je nevyhnutelně přítomné v každém vězeňském prostředí. Realitu vztahů mezi vězni a vězeňským personálem mohou částečně dokládat stížnosti směřované Veřejnému ochránci práv, ve kterých si vězni ve výkonu trestu odnětí svobody stěžují na nepřiměřené užití síly nebo arogantní či ponižující zacházení ze strany Vězeňské služby.93 3.2

Vztahy mezi vězni navzájem

Společenství vězňů je uzavřené a pro vězeňský personál skryté. Pro samotné vězně je však fatální, jelikož z něj není úniku. Nově příchozí vězeň má pouze jedinou možnost, a to udělat vše pro to, aby jej vězeňská subkultura přijala. Povinnost vězeňského personálu řádně pečovat o svěřené osoby v sobě zahrnuje odpovědnost za ochranu vězňů před jinými vězni, kteří jim chtějí působit újmu. Běžnou skutečností jsou však násilné incidenty mezi vězni ve všech vězeňských systémech. Dohromady představují celý rozsah jevů, počínaje jemnými formami obtěžování přes otevřené zastrašování a konče až vážnými fyzickými útoky. Vypořádání se s násilím mezi vězni vyžaduje, aby byl vězeňský personál v odpovídajícím počtu a byl by tak schopen své úkoly a oprávnění v oblasti dozoru vykonávat důsledným způsobem. Je úkolem vězeňského personálu, aby rozpoznal potencionální riziko a hrozící problém a aby v případě potřeby byl odhodlaný i řádně vycvičený k nutnému zásahu. Domnívám se, že zásadním faktorem v tomto ohledu jsou pozitivní vztahy mezi vězni a personálem založené na konceptu řádné péče a bezpečné věznice. Vedení věznice pak v těchto situacích musí být připraveno k plné podpoře personálu při vykonávání jejich oprávnění. Někdy s ohledem na konkrétní situaci mohou být zásadně nezbytná specifická bezpečnostní opatření (včetně důkladných prohlídek). Tato opatření ale mohou představovat pouhé doplnění základních bezpečnostních požadavků, a není tudíž možné, aby se z nich stala běžná praktika. Přístup k řešení krizových situací nastalých mezi vězni je různý podle druhu věznice. Některé věznice k uklidnění odsouzených využívají oddělení kázeňských trestů.94 Vězni se

93

O tomto blíže viz: Výroční zpráva o ochraně před špatným zacházením v roce 2014. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 2. 12. 2015]. 94 Výkon trestu odnětí svobody a výkon vazby. Český helsinský výbor [online]. [cit. 2. 12. 2015].

 

27  

totiž často mohou dostat do stavu ponorkové nemoci a nejsou pak následně schopni bezkonfliktně pobývat v cele, mnohdy přeplněné. Častý problém ve věznicích představuje napadení vězňů podezřelých nebo odsouzených ze sexuálních trestných činů jinými vězni. Zde hrozí obzvláště vysoké riziko napadení jinými vězni a je velmi složité zabránit takovým činům. Řešením, ke kterému se v takovýchto případech často přistupuje, je oddělení těchto vězňů od zbylých vězňů. Dotčení vězni, kteří jsou odděleni, musí však za toto své relativní bezpečí zaplatit vysokou cenu v podobě omezenějšího přístupu k programovým aktivitám nabízených vězeňským režimem. Druhé řešení spočívá v rozptýlení vězňů odsouzených nebo obviněných za sexuální trestné činy po celé věznici. Pokud ale má mít takové řešení úspěch, musí se zajistit adekvátní prostředí vhodné pro náležitou integraci těchto vězňů do běžných cel. Zejména musí být vězeňský personál odhodlaný rázně zakročit v případě jakýchkoliv příznaků nepřátelství nebo pronásledování. Třetí řešení může spočívat v přemístění vězně do jiného zařízení spojené s utajením povahy jeho trestného činu.95 Každé z těchto možných řešení má své výhody i nevýhody, přičemž není úkolem této práce vyzdvihovat jedno řešení nad druhým. Rozhodnutí, které řešení aplikovat, se bude především odvíjet od konkrétních okolností jednotlivého případu.

95

Standardy CPT "Podstatné" části obecných zpráv CPT. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. [cit. 2. 12. 2015].

 

28  

4

Problémy související s porušením zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení a trestání v oblasti vězeňství

V následující kapitole se zaměřím na některé problémy, se kterými se aktuálně nebo v nedávné době potýkaly orgány České republiky. Výčet zvolených problematických okruhů není vyčerpávající. Jejich výběr jsem učinila po prostudování veškeré materie, kdy tyto oblasti byly zmiňovány v souvislosti s reálnou možností hrozby špatného zacházení. Také můj výběr byl učiněn s ohledem na rozpornost s mezinárodními závazky, ze kterých vyplývá povinnost zajistit, aby každá zadržená osoba byla držena v podmínkách slučitelných s lidskou důstojností. Kvůli tomuto rozporu je Česká republika mnohými lidskoprávními orgány kritizována, a to jak na půdě OSN, tak v rámci orgánů Rady Evropy. Na problematiku ve vězeňství upozorňuje také každoročně Rada vlády ČR pro lidská práva. V jejich Zprávách o stavu lidských práv v České republice je zmapována aktuální lidskoprávní situace, včetně nejdůležitějších nedostatků v oblasti lidských práv v České republice. Negativně se také k aktuální situaci ve vězeňství vyjadřuje Veřejný ochránce práv. 4.1

Problém přeplněnosti věznic

Za jeden z nejzávažnějších problémů českého vězeňství považuji přeplněnost věznic. Ke dni 31. 12. 2015 je dle dostupných údajů Generálního Ředitelství Vězeňské Služby ČR celkový stav vězněných osob 20 866 (dalších 1 960 osob se toho času nachází ve výkonu vyšetřovací vazby). Navíc dalších 3 031 osob se nástupu do výkonu trestu odnětí svobody vyhýbá. 96 Nejhorší situaci hlásí věznice v Odolově, kde naplněnost dosahuje 130 %. Podobně na tom jsou i zařízení v Kuřimi nebo Heřmanovicích.97 Podobně alarmující čísla pak lze nalézt ve statistických ročenkách.98 Počet odsouzených ve výkonu nepodmíněného trestu totiž od roku 2002 setrvale roste. A zatímco na konci roku 2002 bylo ve výkonu trestu 12 82999 osob, na konci roku 2010 jich statistická ročenka uvádí již 19 449.100 Přeplněné věznice na nějakou dobu vyprázdnila amnestie exprezidenta Václava Klause. K 1. lednu 2013, kdy ji Václav Klaus vyhlásil, bylo ve vazebních vězni-

96

Měsíční statistické hlášení za prosinec 2015. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. Neduhy českých věznic: Přeplněné cely nebo malá odměna za práci odsouzených. In: Česká televize [online]. Publikováno 13. 1. 2016 [cit. 22. 1. 2016]. 98 Statistiky. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. 99 Ročenka vězeňské služby České republiky 2002. Vězeňská služba České republiky [online]. S. 13 [cit. 22. 1. 2016]. 100 Statistická ročenka vězeňské služby České republiky 2010. Vězeňská služba České republiky [online]. S. 25 [cit. 22. 1. 2016]. 97

 

29  

cích a věznicích celkem 22 638 lidí.101 Na svobodu se z tohoto celkového počtu dostalo 28,5 % vězňů. Nyní je vězňů 20 668, z čehož vyplývá, že problém s přeplněností se vrací, což ale odborníci předvídali. Dle názoru náměstka pro trestní politiku Vladimíra Zimmla je současný nárůst vězeňské populace ovlivněn hlavně zpřísněním trestů pro recidivisty, z toho důvodu se délka pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody u vybrané skupiny osob prodloužila. 102 Dle prognózy Roberta Blanda z tiskového oddělení Vězeňské služby v případě, že nárůst vězněných osob bude pokračovat lineárně, by se stavu, který panoval před amnestií, mohlo dosáhnout již v průběhu roku 2017.103 Obecně stav českého vězeňství není dobrý, jelikož míra přeplnění začíná opět pomalu dosahovat kritické hranice. Přeplněnost věznic přitom ovlivňuje celkovou kvalitu vězeňského života. Jejím důsledkem je absolutní nedostatek soukromí a stísněné nehygienické ubytování. Vede také k redukci aktivit mimo cely, jelikož pro jejich zajištění není dostatek potřebných prostor, ani potřebný počet vězeňského personálu. Zvyšuje se obecné napětí a v důsledku toho i výskyt násilného jednání jak mezi vězni navzájem, tak mezi vězni a pracovníky Vězeňské služby. CPT v této problematice zastává názor, že samotná přeplněnost ve věznicích či jejích částech může být hodnocena jako nelidské a ponižující zacházení.104 Dlouhodobě pak v České republice, kromě celé řady nevládních organizací,105 kritizuje situaci ve věznicích také Veřejný ochránce práv. Stejně jako CPT hodnotí kvůli přeplněnosti podmínky ve věznicích jako případy špatného zacházení106 s odsouzenými, což je následně staví do rozporu s požadavkem na zachování důstojnosti a humanity trestu odnětí svobody. 4.1.1

Právní úprava a judikatura

Zásadní roli pro ubytování odsouzených má ustanovení § 17 odst. 6 ŘVTOS, ve kterém je určena minimální ubytovací plocha, která připadá na jednoho vězně. Aktuální znění stanovuje, že „v ubytovací místnosti určené pro ubytování více odsouzených musí na jednoho odsouzeného připadat ubytovací plocha nejméně 4 m2. Cela nebo ložnice určená k ubytování pouze jedné osoby nesmí mít ubytovací plochu menší než 6 m2.“ Vedle toho, především s ohledem na reálné možnosti věznic a jako případnou pojistku do budoucna, zahrnuje toto 101

Prostory v českých věznicích začínají být opět přeplněné. České noviny [online]. Publikováno 10. 7. 2015 [cit. 22. 1. 2016]. 102 Tamtéž. 103 Tamtéž. 104 BAJCURA, Lubomír. Sborník referátů z mezinárodní konference: Evropské vězeňské systémy. 1. vydání. Praha: Vězeňská služba České republiky, 2004. s. 238. 105 Zejména Český helsinský výbor, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva. 106 MOTEJL, Otakar. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Vězeňství. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2010, s. 48.

 

30  

ustanovení výjimku z obecného pravidla, a to že „umístit odsouzeného do ubytovací místnosti určené pro ubytování více odsouzených, v níž na něho připadne ubytovací plocha menší než 4 m2, lze pouze tehdy, jestliže celkový počet odsouzených vykonávajících trest ve věznicích téhož základního typu v rámci republiky překročí kapacitu věznic stanovenou tak, aby na jednoho odsouzeného připadala ubytovací plocha alespoň 4 m2.“ Myslím si, že tato právní úprava má dvě slabiny. Tou první je výjimka z obecného požadavku na minimální podlahovou plochu, jelikož z kogentní normy činí pouhé doporučení. Přeplnění věznic fakticky nezabrání, pouze zajistí, že přeplněnost ve věznicích příslušného typu bude rovnoměrně rozložena. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že celkový počet vězňů vykonávajících trest odnětí svobody v posledních letech překračuje ubytovací kapacitu věznic až o několik procent107, uplatňuje se de facto tato výjimka trvale. Druhou slabou stránku představuje konkrétní stanovená hodnota minimální podlahové plochy. Aktuální hodnota 4 m2 je totiž hraniční k zachování minima lidské důstojnosti. Evropská vězeňská pravidla k tomu ve svém znění (pravidlo č. 18. 1.) uvádí obecná doporučení, aby vězeňské ubytování (zejména prostory určené pro spaní) respektovalo lidskou důstojnost a potřebu soukromí a aby odpovídalo zdravotnickým a hygienickým požadavkům. Je také nutné, aby ubytování splňovalo především všechny požadavky zdraví, obzvláště musí být brán ohled na množství vzduchu, osvětlení, klimatické podmínky, vytápění a podobné. Ani judikatura ESLP nebo rozhodovací praxe Výboru OSN pro lidská práva přesně nestanovily akceptovatelnou minimální výměru osobního prostoru pro jednoho vězně. V hodnocení, jak velký, respektive jak malý prostor v cele pro jednoho vězně může zakládat špatné zacházení, se tyto orgány často odlišují. Například v případě Labzov proti Rusku ESLP zjistil porušení čl. 3 EÚLP z důvodu zadržování stěžovatele ve vazebním zařízení, kde mu byl poskytnut 1m2 osobního prostoru a kde musel lůžko sdílet s jiným zadrženým, přičemž se tedy museli v odpočinku vzájemně střídat.108 Naproti tomu v rozhodnutí Peers proti Řecku ESLP za porušení čl. 3 EÚLP shledal situaci, kdy byl stěžovatel umístěn v cele s rozměrem cca 7m2, kterou společně sdílel s jiným spoluvězněm. K tomuto ještě ale přistoupil fakt, že vězeň byl na noc často připoutáván k posteli.109

107

Viz také statistické ročenky Vězeňské služby ČR, které každoročně zveřejňuje na svých internetových stránkách [online]. 108 Rozsudek ESLP ze dne 16. 6. 2005, ve věci Labzov proti Rusku. Stížnost č. 62208/00, bod 42-46. 109 Rozsudek ESLP ze dne 19. dubna 2001, ve věci Peers proti Řecku. Stížnost č. 28524/95, bod 70-75.

 

31  

Vedle toho je pak dle názoru CPT pro krátkodobé pobyty (nepřesahující několik hodin) nezbytné zajistit jedné osobě minimálně 7m2 prostoru, z čehož jsou minimálně 2 metry mezi jednotlivými zdmi a prostor 2,5 metrů mezi stropem a podlahou.110 Dle trestní statistiky Rady Evropy je Česká republika se svými stanovenými 4 m2 převládajícím průměrem; přičemž výměra plochy stanovená na jednoho vězně se ve státech Rady Evropy pohybuje od 3m2 (např. Polsko, Maďarsko, Ukrajina či Lotyšsko) až po 14m2 (Monako). ESLP v nedávné době vydal dva významné rozsudky, které ukazují, jak ESLP hodnotí ve vztahu k čl. 3 EÚLP minimální výměru osobního prostoru vězně. Prvním je rozsudek ve věci Florea proti Rumunsku. Zde stanovil, že přípustná minimální hranice prostoru pro jednoho vězně v cele, která neodporuje čl. 3 EÚLP, činí 3m2.111 Druhé významné rozhodnutí v této problematice se týká České republiky. ESLP ve věci Jirsák proti České republice judikoval, že nemůže ze svého postavení definitivně rozhodnout o tom, jaký rozměr osobního prostoru má být v cele na jednoho vězně, aby byl zachován soulad s EÚLP. V argumentaci uvádí, že je třeba vždy přihlédnout k nejrůznějším faktorům, jako např. režim zadržení a jeho trvání, sanitární podmínky v cele, možnost venkovního pobytu, ventilace a přiměřená teplota v cele, možnost denního světla, celkový fyzický a duševní stav vězně, zejména je nutné brát ohled na kumulativní účinky daných podmínek.112 4.1.2

Materiální podmínky

V českých věznicích se můžeme setkat s dvěma variantami ubytování, tzv. ložnicový nebo celový systém ubytování. Ložnicový systém je soubor ložnic v rámci oddělení odděleného od zbytku prostor katrem, kdy tyto ložnice mohou poskytovat ubytování až dvěma desítkám odsouzených spících na patrových postelích. Na oddělení se rovněž nachází společné sociální zařízení a kulturní místnost. Ložnice s odsouzenými nejsou zamykány. Jedno takové oddělení může čítat až okolo sta odsouzených. V celách pak zpravidla bývají ubytováni jeden či dva odsouzení. Během místních šetření se ale Veřejný ochránce práv setkal i s celami pro více než deset odsouzených. Na celách se nachází i sociální zařízení. Po určenou část dne jsou pak vězni na celách zamykáni.113 Přestože se odborná veřejnost shoduje, že celový systém je pro práci s vězněm ideální, ve většině českých věznic přetrvává v důsledku dědictví z minulých let kolektivní způsob ubytování.

110

Viz blíže srovnej: 2nd General Report on the CPT ́s activities covering the period 1 January to 31 December 1991, CPT/Inf (92) 3 (13 April 1992) a 9th General Report on the CPT ́s activities covering the period 1 January to 31 December 1998, CPT/Inf (99) 12 (30 August 1999) 111 Rozsudek ESLP ze dne 14. 9. 2010, ve věci Florea proti Rumunsku. Stížnost č. 37186/03, bod 51. 112 Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2012, ve věci Jirsák proti České republice. Stížnost č. 8968/08, bod 63-73. 113 MOTEJL, op. cit., s. 65.

 

32  

Přeplnění českých věznic se týká jak ložnicového, tak celového způsobu ubytování a vězni jej vnímají zvláště citlivě. Veřejný ochránce práv pak potvrzuje, že právě přeplnění bývá nejčastějším důvodem podaných stížností, které mu odsouzení adresují. Kromě toho také negativně ovlivňuje možnost přemístění vězně do jiné věznice stejného typu, jelikož z kapacitních důvodů není možné vězně ubytovat ve věznici blíže k místu pobytu jeho rodiny, příbuzných apod.114 4.1.3

Velkokapacitní věznice

S problémem přeplněnosti do určité míry souvisí i problematika velikosti věznic. Na současných vězeňských objektech se značně podepisuje doba, kdy vznikaly, a proto dnes málokterá věznice může vyhovovat náročným požadavkům, které moderní vězeňská architektura stanovuje. Mezi českými věznicemi lze nalézt objekty různých velikostí. Od několika malých, s kapacitou nejvíce dvě stě osob, přes střední věznice, s kapacitou několik set osob, až po největší, s ubytovací kapacitou přesahující tisícovku osob. Tento stav však není vyhovující. Každá věznice má svou přirozenou mezní velikost. Za touto hranicí, kterou není zcela možné přesně matematicky vyjádřit, se začíná chod věznice komplikovat a zvyšuje se výskyt faktorů negativně ovlivňujících vnitřní klima a život odsouzených. Podle názoru některých odborníků je touto kritickou hranicí počet 500 vězňů.115 Ve srovnání s vězeňskou statistikou severských států Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko ani Island neprovozují vězeňské zařízení pro více jak 400 vězňů.116 Tamější věznice většinou mají ubytovací kapacitu do 200 osob, kdežto v České republice patří takové věznice mezi ty nejmenší. 4.1.4

Jak čelit přeplněnosti

Za současných okolností není řešením navyšovat částku peněz směřující do vězeňských zařízení. Naopak je potřeba přehodnotit platné zákony a praxi. Existují v zásadě dvě základní cesty, jak přeplnění čelit.117 Jednou z nich je zvýšení vězeňské kapacity, druhou pak naopak snížení počtu odsouzených. První cesta představuje dvě možnosti, a to buď rozšíření ubytovacích kapacit v již stávajících věznicích, nebo případnou výstavbu nových věznic. Obojí každopádně představuje zvýšené investiční výdaje na stavbu či úpravu samotných věznic a další výdaje, které se budou pojit s provozem (např. rozšíření počtu personálu). Osobně se mi jeví výstavba nových ubytovacích kapacit jako krok správným směrem, ne114

MOTEJL, op. cit., s. 65. VOLDÁN, Michal. Problémy současného vězenství v České republice [online]. Praha, 2012, s. 22 [cit. 3. 1. 2016]. Diplomová práce. Karlova univerzita, Právnická fakulta. 116 Tamtéž. 117 Tamtéž. 115

 

33  

boť stáří některých vězeňských objektů, včetně jejich stavebně technického uspořádání po změně doslova volá. Na druhou stranu výstavba nových objektů čistě z důvodu uspokojení problému přeplněnosti není nejlepším koncepčním řešením. Vidím v tom poloviční řešení, které problém přeplněnosti pouze odsune. Vzhledem ke skutečnosti, že existují státy, ve kterých je až třikrát méně vězňů na stejný počet obyvatel, domnívám se, že by bylo daleko vhodnější uvažovat o tom, jak počet vězňů snížit. Jinak řečeno věznic máme dost, avšak vězňů máme mnoho. Kromě toho vězeňský systém bude s každou další věznicí narůstat, a to považuji za nebezpečné. Názor, že budováním nových ubytovacích kapacit se nedocílí trvalého vyřešení problému přeplněnosti zastává i Veřejný ochránce práv. Druhá možnost, jak čelit přeplnění spočívá v efektivnějším systému trestání. Aby mohla být uplatňována obecná doktrína, že nepodmíněný trest je ultima ratio, je nutné, aby byly předně využívány jiné alternativní možnosti trestání. V tomto ohledu tak pokládám za naléhavé zaktivizovat všechny v legislativě existující alternativy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Souhlasím s názory některých odborníků,118 kteří tvrdí, že ukládání krátkodobých trestů odnětí svobody, tedy tresty odnětí svobody do jednoho roku, by v co největší míře mělo být nahrazeno ukládáním trestů alternativních, jelikož negativa převažují nad pozitivy těchto krátkodobých trestů odnětí svobody.119 Nahrazení ukládání těchto trestů tresty alternativními by se bezesporu pozitivně odrazilo na poklesu obsazenosti věznic. Do očí bijící je v této souvislosti problematika trestu domácího vězení, který do českého právního řádu zavedl nový trestní zákoník, schválený 8. ledna 2009. Doposud nebyl vybrán dodavatel monitorovacího zařízení, které je nezbytné, aby mohl být trest reálně uplatňován. Osobně si myslím, že by bylo vhodné, kdyby se do trestní legislativy alespoň zavedla procentní pevně stanovená a nepřekročitelná hranice pro naplněnost věznic. Pevně věřím, že takový instrument by vytvářel silnější tlak na složky odpovědné za přijetí opatření proti přeplnění. Kamila Meclová, svého času bývalá generální ředitelka VS, v období, kdy situace přeplnění věznic dosahovala kritických hodnot, vyhlásila pro přijímání nových vězňů stop-stav.120 Tento krok byl na samé hranici jejích oprávnění, vyvolal však kýžený tlak na urychlené přijetí opatření vedoucí ke snižování počtu vězňů. Zpětně lze tak její postup hodnotit jako prozíravý a považovat ho za vhodnou inspiraci. 118

Jako např. JUDr. Zdeněk Karabec, Mgr. Simona Diblíková, Mgr. Radka Macháčková z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. K tomu viz blíže: Krátkodobé tresty odnětí svobody. Závěrečná studie z výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci [online]. [cit. 20. 1. 2016]. 119 Krátkodobé tresty odnětí svobody nejsou například schopny poskytnout dostatek času k převýchově pachatele, jejich odstrašující účinky jsou minimální a jsou také často označovány za diskriminační, neboť jsou často ukládány osobám, u kterých nemohl být uložen peněžitý trest. Další kritika krátkodobých trestů viz blíže studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci: Krátkodobé tresty odnětí svobody. Závěrečná studie z výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci [online]. [cit. 20. 1. 2016]. 120 HYMPL, Josef. Ve věznicích se musejí odsouzení ukládat i do skladů. TÝDEN.cz [online]. Publikováno 12. 5. 2011 [cit. 29. 1. 2016].

 

34  

4.2

Oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením

Podle Evropských vězeňských pravidel, pravidlo č. 49, musí být ve věznici udržován pořádek, přičemž je nutné brát zřetel na požadavky bezpečnosti a kázeň. Vedle toho ale musí být zajištěny životní podmínky vězňů, které budou respektovat lidskou důstojnost a které jim budou nabízet program činností. Pouze výjimečné okolnosti mohou odůvodnit uplatňování zvláštních opatření, která budou použita v zájmu zachování maximální bezpečnosti. Pro případ, že se taková opatření budou uplatňovat vůči vězňům, je nutné dodržovat přesně stanovené postupy, jejichž charakter, trvání i důvody jejich uplatnění musí stanovovat národní legislativa. Uplatnění takových opatření musí být pro konkrétní časové období v každém jednotlivém případě schváleno kompetentním orgánem. Každé rozhodnutí, kterým se prodlouží časové období daného opatření, podléhá novému souhlasu kompetentních orgánů. Tato opatření je možné uplatňovat vůči jednotlivcům, v žádném případě vůči skupinám vězňů. Následně musí být každému vězni, vůči kterému budou uplatňována taková opatření, umožněno podat stížnost.121 V českém právním řádu je možné za takové opatření pro maximální bezpečnost označit zařazení vězně na oddělení se zesíleným stavebně technických zabezpečením. V České republice je oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením zřízeno v několika věznicích, a to pro výkon testu ve věznici s dozorem, ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Na odděleních se zesíleným stavebně technickým zabezpečením vykonávají tresty doživotně odsouzení a dále odsouzení, proti kterým bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin spáchaný během výkonu vazby nebo výkonu trestu, dále odsouzení, kteří v posledních pěti letech uprchli z vazby nebo z výkonu trestu a odsouzení, u nichž to vyžadují výjimečné okolnosti, kterými například může být vážné ohrožení bezpečnosti v případě úspěšného útěku, terorizování spoluodsouzených, vyhrožování personálu a jeho rodinám. Vzhledem ke skutečnosti, že oddělení se zesílených stavebně technickým zabezpečením je de facto nástupcem za zvláštní režim, bylo prvotním předpokladem umisťovat na tato oddělení zvlášť nebezpečné osoby, osoby spojené s organizovaným zločinem, apod. V souvislosti s kapacitou těchto oddělení a nedostatečným počtem zvláště nebezpečných osob se ale požadavek na míru „nebezpečnosti“ snižoval. 4.2.1

Výkon trestu u doživotně odsouzených

Problém, který souvisí s oddělením se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, je segregace vězňů doživotně odsouzených. To jsou totiž zpravidla osoby, které se na tato oddělení umísťují. Původní právní úprava stanovovala, že doživotně odsouzení vězni budou 121

 

Srovnej viz pravidla č. 53.1 – 53.7 Evropských vězeňských pravidel.

35  

umísťováni zcela odděleně od ostatních vězňů. Proti této praxi však vznesl námitky CPT a vyzval Českou republiku, aby tuto segregaci odstranila. Uvedl přitom, že je nepřijatelné segregovat vězně pouze z důvodu jejich trestu.122 České orgány na tuto výzvu reagovaly a patřičná zákonná ustanovení změnily, nicméně změnu provedly velice „chytře“. Z aktuálního znění totiž nevyplývá přímo povinnost Vězeňské služby, aby takové vězně společně umísťovala s ostatní vězeňskou populací. Ustanovení § 71 odst. 3 ZVTOS. stanovuje, že „odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytováni zpravidla po jednom“. To samo o sobě v podstatě nevylučuje, aby byli vězni ubytováváni samostatně. Problém pak nastává v praxi, jelikož toto slovní spojení je často zneužíváno a doživotně odsouzení jsou i nadále umísťováni po jednom. CPT po další své návštěvě v roce 2008 vyjádřil zklamání nad praxí i nad úrovní zákonných ustanovení, která v podstatě žádnou změnu nepřinesla.123 I přesto, že vláda ČR v roce 2009 ve své reakci přislíbila, že zcela naplní požadavek na změnu stávající právní úpravy,124 nebyla doposud tato úprava přijata. Stále tedy v praxi může docházet k umísťování doživotně odsouzených vězňů odděleně od ostatních vězňů, a to pouze a jedině na základě povahy jejich trestu. Hlavním argumentem věznic v problematice oddělování doživotně odsouzených od ostatních odsouzených během celého dne je nezájem doživotně odsouzených stýkat se s jinými vězni, na druhé straně i strach ostatních odsouzených z doživotně odsouzených. Tyto vzájemné antipatie jsou navíc živeny přístupem k doživotně odsouzeným jako k extrémně nebezpečným jedincům bez toho, aniž by bylo zohledňováno individuální bezpečnostní či jiné riziko. Je zřejmé, že pokud se stávající praxe nezmění, šance na začlenění doživotně odsouzených mezi „standardní“ vězně se bude neustále snižovat. U doživotně odsouzených vězňů je vždy bezpochyby potřeba zohledňovat jejich nebezpečnost. Doživotní trest sám o sobě nemůže automaticky zakládat, bez hlubšího prověření, umístění odděleně od ostatních spoluvězňů. CPT k tomuto argumentuje, že dlouhodobá izolace vězně může vést k jeho desocializaci či k závažným psychickým problémům. V případě, že se segregace vězně ukáže být skutečně nezbytná, mělo by být Vězeňskou služnou zajištěno, aby se takové umístění nerovnalo zadržování v izolaci či samovazbě, 122

Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 27. března až 7. dubna 2006 a dále od 21. do 24. června 2006. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. Bod 42 [cit. 2. 2. 2016]. 123 Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 25. března až 2. dubna 2008. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. Bod 50,53 [cit. 15. 2. 2016]. 124 Vyjádření vlády České republiky ke zprávě, kterou Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání zpracoval pro vládu České republiky po návštěvě České republiky ve dnech 25. března až 2. dubna 2008. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. S. 9 [cit. 20. 2. 2016].

 

36  

které CPT, ESLP i Výbor OSN pro lidská práva za splnění jistých podmínek shodně hodnotí jako nelidské a ponižující zacházení. Je proto nezbytné, aby doživotně odsouzený vězeň měl skutečnou možnost interakce s okolím, především prostřednictvím práce, volnočasových aktivit, vycházek, či umožnění návštěv osobami blízkými. ESLP považuje samovazbu za nelidské zacházení, dle jeho názoru je totiž absolutní sociální izolace, která se spojuje s izolací smyslového vnímání, schopná zničit jako takovou osobnost vězně. ESLP v těchto případech zkoumá, zda je speciální režim samovazby nastaven adekvátně a zda přiměřeně koresponduje s legitimním cílem, např. zda jsou požadavky na zajištění bezpečnosti a kázně přiměřené 125 Jedním z nejdůležitějších hledisek, které ESPL posuzuje, je ale délka samovazby. Aby samovazba byla akceptovatelná, je nutné, aby trvala pouze po určitou nezbytně potřebnou dobu.126 V žádném mezinárodním dokumentu či judikatuře se však nestanovuje, jaká doba samovazby je schopna založit porušení čl. 3 EÚLP. ESLP ve věci Mathew proti Nizozemí judikoval, že sedmiměsíční samovazba vězně, ke které se dále přičetly jeho zdravotní problémy a nemožnost pobytu na čerstvém vzduchu, naplňuje čl. 3 EÚLP a způsobuje tak jeho porušení.127 Oproti tomu v rozhodnutí Rohde proti Dánsku ESLP odmítl porušení čl. 3 z důvodu samovazby, která trvala jedenáct měsíců. Své rozhodnutí odůvodnil, že vězeň měl po dobu samovazby v cele např. televizi, přístup k novinám a do vězeňské knihovny a mohl pobývat a cvičit na čerstvém vzduchu. Udržoval také pravidelný kontakt s vězeňským personálem, stejně jako byl téměř každý týden v kontaktu se svým právníkem.128 Z tohoto je patrné, že délka samovazby není sama o sobě určujícím faktorem pro porušení čl. 3 EÚLP. Je třeba, aby k ní přistoupily i další přitěžující okolnosti (nemožnost kontaktu vězně s okolním světem, špatné životní i sanitární podmínky v cele, velikost cely, zákaz pobytu na čerstvém vzduchu, apod.). CPT k tomuto říká, že doživotně odsouzení vězni vždy nemusí být nutně nebezpečnější než vězni ostatní. Často tomu bývá právě naopak, kdy mnozí z těchto vězňů mají zájem na nekonfliktním a stabilním prostředí.129 Pokud jim ale nebude poskytnuta jistá míra důvěry, kterou lze založit právě na dobré komunikaci a přístupu k nim, jen stěží bude možné očekávat, že by se tyto pozitivní vztahy mezi personálem a vězni vytvořily. V tomto kontextu bych doporučila, aby byl vězeňský personál pravidelně podrobován školení, které by se 125

Rozsudek ESLP ze dne 4. 2. 2003, ve věci Van der Ven proti Nizozemí. Stížnost č. 50901/99, bod 51. Evropská vězeňská pravidla ve svém bodu 60.5 nevylučují samovazbu jako možný trest. Zdůrazňují však, že trest spočívající v samovazbě by měl být ukládán pouze ve výjimečných případech a na určitou dobu, která musí být co možná nejkratší trest. 127 Rozsudek ESLP ze dne 29. 9. 2005, ve věci Mathew proti Nizozemsku. Stížnost č. 24919/03, bod 217. 128 Rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2005 ve věci Rohde proti Dánsku. Stížnost č. 69332/01, bod 97 a 98. 129 Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 25. března až 2. dubna 2008. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. Bod 53 [cit. 15. 2. 2016]. 126

 

37  

zaměřovalo na dovednost komunikace a asertivity. Díky tomu by bylo možné docílit, aby si vězeňští vychovatelé či pedagogové dokázali vybudovat lepší vztahy s doživotně odsouzenými vězni. 4.2.2

Výkon trestu u velmi nebezpečných odsouzených

Jak bylo zmíněno výše, dalšími osobami, které vykonávají trest odnětí svobody v oddělení se zvýšeným stavebně technickým zabezpečením, jsou velmi nebezpeční odsouzení. Důvodem k oddělení velmi nebezpečných vězňů je zajištění bezpečnosti ostatních odsouzených i vězeňského personálu. Vzhledem k již zmíněnému restriktivnějšímu přístupu, který na tomto oddělení panuje, je více než vhodné, že se nově od 1. 1. 2014130 stanovují lhůty, po které je možné vězně umístit na toto oddělení a také možnost odsouzeného požádat o vyřazení z tohoto oddělení. Nepochybně správně také přijatá úprava stanovuje mechanismus rozhodování o zařazení na toto oddělení, a to včetně práva odsouzeného na podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí – stížnost. Dosavadní postup pro umisťování odsouzených na toto oddělení totiž nebyl transparentní. Často byl také v minulosti předmětem kritiky jak ze strany Veřejného ochrance práv, tak ze strany CPT.131 CPT je zásadně toho názoru, že vězni by zvláštnímu bezpečnostnímu režimu neměli být podrobeni déle, než vyžaduje riziko, které představují. Proto je potřeba pravidelně přezkoumávat rozhodnutí o umístění na tato oddělení. Vězni by také navíc měli být plně informováni o důvodech pro jejich umístění a o prodloužení umístění. Mimo jiné jim to totiž umožní účinně využít možnost podat stížnost proti danému opatření. 4.3

Donucovací prostředky

Příslušníkům vězeňské služby je povoleno používat donucovací prostředky, které jsou vymezeny § 17 ZVJS. Jedná se o „hmaty, chvaty, údery a kopy sebeobrany, předváděcí řetízky, pouta, poutací popruhy, pouta s poutacím opaskem, slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek, obušek nebo jiný úderný prostředek, služební pes, vodní stříkač, zásahová výbuška, expanzní zbraně, úder střelnou zbraní, hrozba střelnou zbraní, varovný výstřel, vytlačování štítem, vytlačování vozidlem a prostředek k zamezení prostorové orientace“. Tyto prostředky jsou příslušníci oprávněni použít pouze při 130

Zákon č. 276/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 131 Srovnej bod 21 a násl. souhrnné zprávy Veřejného ochránce práv z návštěv věznic v roce 2006 a bod 69 zprávy pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 27. března až 7. dubna 2006 a dále od 21. do 24. června 2006.

 

38  

plnění svých úkolů a za situace, ve které je to nezbytné k zajištění pořádku a bezpečnosti, a současně jen proti osobám, které ohrožují život či zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo se snaží násilím mařit účel výkonu trestu odnětí svobody či narušují pořádek nebo bezpečnost v prostorách Vězeňské služby. Při jejich používání musí být dodržována zásada přiměřenosti použitého donucovacího prostředku s ohledem na skutečnou nebezpečnost vězně. Je také třeba přiměřenost použití konkrétního donucovacího prostředku posuzovat ve vztahu k absolutnímu zákazu mučení a ponižujícího zacházení. Při tomto posuzování bude brán zřetel na všechny okolnosti daného případu, především na trvání takového zacházení, jeho dopad na fyzické i duševní zdraví a v některých případech bude brán zřetel i na pohlaví, věk či zdravotní stav oběti. V České republice je možné zaznamenat použití donucovacích prostředků v průběhu eskort, které často neodpovídají danému bezpečnostnímu riziku.132 Veřejný ochránce práv se setkal s případem, kdy měl odsouzený při eskortě do vězeňské nemocnice nasazenou kuklu. Takový donucovací prostředek však v té době nebyl žádnými právními předpisy upravující činnost vězeňské služby stanoven. Dotčená věznice v daném případě argumentovala potřebou zamezení identifikace eskortovaného vězně novináři, jelikož daný případ byl bulvárně zajímavý. Veřejný ochránce práv toto jednání značně kritizoval, jelikož byly použity v té době nezákonné donucovací prostředky, které mohly zasáhnout do důstojnosti eskortovaného vězně. K vyhodnocení oprávněnosti a přiměřenosti použití daného donucovacího prostředku, který byl použit mimo eskortu, slouží záznam a samotné použití podléhá hlásné službě. Podrobnosti pak následně upravuje vnitřní předpis Vězeňské služby. Podle Evropských vězeňských pravidel, pravidlo č. 68.2, mohou být použita pouta a další omezující prostředky pouze v nevyhnutelných případech jako preventivní opatření před útěkem během převozu, a to dále za podmínky, že po předvedení vězně před soud jsou odstraněny, ledaže by soud rozhodl jinak. Dále pravidlo č. 68.3 Evropských vězeňských pravidel stanovuje, že omezovací prostředky je možné použít pouze po dobu nezbytně nutnou. Co se týče použití pepřového spreje jako jednoho z možných druhů donucovacích prostředků CPT se k tomuto vyjadřuje, že nelze nijak ospravedlnit použití pepřového spreje proti samotnému vězni, který je zamčený ve své cele.133 Pepřový sprej, jakožto potenciálně nebezpečná látka, se nesmí používat v uzavřených prostorách. Pokud má být ve výjimeč132

Blíže viz srovnej: Sborníky Stanoviska. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 25. března až 2. dubna 2008. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. [cit. 15. 2. 2016].

133

 

39  

ných případech použit v otevřených prostorách, měla by k tomu být zavedena jednoznačně definovaná ochranná opatření. Příkladem takového opatření je, že osoba vystavená působení pepřového spreje bude mít následně okamžitý přístup k lékaři, který by jí měl nabídnout zmírňující opatření. Pepřový sprej by neměl být nikdy použit proti vězni, který je již zpacifikovaný, a také by neměl být standardní součástí výbavy personálu věznice. 4.4

Výkon trestu odnětí svobody u osob se zdravotním postižením

V ustanovení § 16 odst. 6 ZVTOS se výslovně stanovuje, že odsouzený s těžkým zdravotním postižením má právo na zajištění přiměřených podmínek, které umožní důstojný výkon trestu odnětí svobody. Zvláštní přístup ke zdravotně postiženým osobám, vykonávajícím trest odnětí svobody, plyne z práva na zachování lidské důstojnosti těchto osob v důsledku omezení osobní svobody při výkonu trestu odnětí svobody. Bližší specifikace těchto podmínek zákon nestanovuje, bude tedy vždy záležet na konkrétních okolnostech daného případu a také na materiálně technickém vybavení věznic. V některých případech bude nutné přistoupit k určitým modifikacím výkonu trestu. Zejména u tělesně postižených vězňů bude potřeba přizpůsobit běžné podmínky věznice, např. zajistit bezbariérové vstupy, nebo v jiných případech zajistit nadstandardní lékařskou péči, omezit používání některých donucovacích prostředků, či případně zajistit osobní asistenční službu. Ve věznicích jsou pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzené zřizována specializovaná oddělení, která se technicky přizpůsobují pobytu zdravotně postižených osob. Na těchto odděleních pak platí poněkud odlišný režim i program zacházení. Odlišné podmínky programu zacházení, stejně tak vybavení i klientela na těchto odděleních jsou jistým předpokladem pro zajištění zásady přiměřených podmínek na důstojný výkon trestu odnětí svobody u těchto osob. Nicméně v praxi se lze i setkat se značnými nedostatky, které vyplývají z nedostačujících prostředků na materiálně technické vybavení takových oddělení, případně cel. Poměrně často se lze setkat s absencí bezbariérových přístupů a případnými dalšími nedostatky, které vězeňský personál řeší přijímáním ad hoc opatření, která mají za cíl kompenzovat nedostatky výkonu trestu odnětí svobody těžce zdravotně postižených osob. Domnívám se, že by bylo vhodnější řešit dané problémy komplexněji, především se snažit vybudovat v každé věznici celu či ložnici nebo celé oddělení, které bude sledovat potřeby např. osob upoutaných na invalidní vozík. Osobní asistenční služby v praxi k tomu účelu realizují zvláště vybraní jiní odsouzení. Dříve bez jakéhokoliv protiplnění od věznice, s výjimkou občasného kázeňského odměňování, dnes již bývají proškolení odsouzení povětšinou zaměstnáváni přímo věznicí.134 134

Připadá v úvahu také možnost, kdy by věznice tyto odsouzené zaměstnávala jako pracovníky v sociálních službách podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. V praxi ale

 

40  

V ZVJS jsou stanoveny i odlišné postupy, které jsou příslušníci Vězeňské služby při některých úkonech vzhledem k těmto osobám povinny dodržovat. Příkladem toho může být ustanovení § 19 ZVJS, které omezuje použití donucovacích prostředků a střelných zbraní při služebním zákroku. Mimo jiné stanovuje, že není možné použít „úderů a kopů sebeobrany, pout s poutacím opaskem, slzotvorných, elektrických nebo jiných obdobně dočasně zneschopňujících prostředků, obušku a jiného úderného prostředku, služebního psa, vodního stříkače, zásahové výbušky, expanzní zbraně, úderu střelnou zbraní, varovného výstřelu a střelné zbraně“ proti osobě se zjevným zdravotním postižením. Explicitně se však stanovuje právo odsouzeného, že jestliže jeho zdravotní stav vyžaduje zdravotní péči, kterou není možno zajistit ve věznici a výkon trestu nelze přerušit, bude mu poskytnuta ve zdravotnickém zařízení mimo věznici. V souvislosti s problematikou důstojného výkonu trestu odnětí svobody u osob se zdravotním postižením je vhodné zmínit, že ESLP se ve své judikatuře již několikrát zabýval případy, kdy podmínky s ohledem na potřeby osoby se zdravotním postižením zásadně neodpovídaly požadavkům na důstojný výkon trestu odnětí svobody, v důsledku čehož shledal porušení čl. 3 EÚLP. Například rozsudek ESLP věci Price proti Spojenému království135, kde konstatoval porušení čl. 3 EÚLP z důvodu nevyhovujících podmínek pro zadržovaní tělesně postižené vězenkyně. Cela stěžovatelky, která byla připoutána na invalidní vozík, nebyla dostatečně pro její potřeby vybavena. Stěžovatelka byla de facto nesoběstačná, sloužící sestra ji nebyla schopná zvednout a museli jí tedy asistovat dozorci, a to včetně používání toalety, což bylo značně ponižující. 4.5

Osobní prohlídky

Podle ustanovení § 11 odst. 1 ZVJS je příslušník Vězeňské služby oprávněn provést u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody osobní prohlídku a prohlídku jejích věcí, dále prohlídku těla, či snímat daktyloskopické otisky a pořizovat obrazové záznamy. Příslušník Vězeňské služby je rovněž oprávněn nařídit u této osoby podrobení se lékařské prohlídce. Lékařskou prohlídku ale následně provádí pouze lékař. Osobní prohlídka a prohlídka těla může být provedena pouze osobou stejného pohlaví či lékařem. V případě prohlídek odsouzených osob se pod pojmem osobní prohlídka a prohlídka věcí rozumí důkladná osobní prohlídka, preventivní osobní prohlídka a prohlídka těla.

takové podmínky splní pouze ten odsouzený, který nebyl odsouzen za úmyslný trestný čin nebo nedbalostní trestný čin v souvislosti s výkonem činnosti v sociálních službách nebo při obdobných činnostech. Samozřejmě by musela být také splněna podmínka odborné způsobilosti dle citovaného zákona. Avšak tito odsouzení/pracovníci v sociálních službách by museli být placeni z prostředků věznice, jelikož osobám ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody nemůže vzniknout nárok na příspěvek na péči. 135 Rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2001, ve věci Price proti Spojenému království. Stížnost č. 33394/96.

 

41  

Podle vnitřních pravidel Vězeňské služby se důkladná osobní prohlídky provádí v určené místnosti, která je dostatečně vytápěná, vybavená rohožemi, věšáky a odkládacími lavicemi. Odsouzený se při důkladné osobní prohlídce svléká donaha a následně se provádí prohlídka těla, odložených svršků a všech jeho osobních věcí, k čemuž se využívá detektoru kovů. Důkladná osobní prohlídka se především provádí při příjmu a při propuštění odsouzených. Osobní prohlídka a prohlídka věcí, které má u sebe, se provede u vězněné osoby po přijetí do věznice. Důkladná osobní prohlídka vězněných osob se dále provádí před a po provedení eskorty, pokud nejde o eskortu na pracoviště; při každém opuštění věznice a po návratu, kdy byl vězeň bez dohledu příslušníka Vězeňské služby; také je-li důvodné podezření, že u sebe vězněná osoba má nebezpečné předměty nebo nepovolené věci; pak před a po provedení návštěvy, pokud vězněná osoba nebude po celou dobu návštěvy bezprostředně střežena příslušníkem Vězeňské služby; před umístěním k výkonu kázeňského trestu do cely uzavřeného oddělení a samovazby a před umístěním do krizového oddělení nebo cely, ve které je nařízen zvláštní režim (dohled); při příchodu či příjezdu z vnitřního nebo vnějšího pracoviště u určeného počtu odsouzených a při generálních prohlídkách. Veřejný ochránce práv v souvislosti s důkladnými prohlídkami doporučoval, aby nebyly prováděny kolektivně bez jakéhokoli zajištění dostatečného soukromí.136 Některé věznice na popud toho opatřily zástěny či vybudovaly kabinky bez předních dveří, takže osobu vidí pouze příslušník Vězeňské služby a nikoliv jiný odsouzený. Vedle toho při systematických návštěvách Veřejný ochránce práv zjistil, že osobní prohlídky, včetně důkladných, vykonávané v souvislosti s návštěvami a prací odsouzených, probíhají pod dohledem kamerového systému.137 Ten je veden na operační středisko, kde k němu mohou mít přístup i osoby opačného pohlaví. Pouze u jedné věznice se Veřejný ochránce práv setkal s vyjádřením, že právě s ohledem na přítomnost žen na operačním středisku, nejsou prostory určené pro provádění důkladných osobních prohlídek kamerově snímány. V ostatních případech byla instalace kamer zaměstnanci Vězeňské služby odůvodňována různě. Jako důvody byly uváděny zajištění bezpečnosti odsouzených nebo příslušníků Vězeňské služby či lepší kontrola legality postupů vězeňského personálu. Jednou ze základních podmínek je, že každý další zásah do práv odsouzených by měl nastat pouze v odůvodněných případech a v nezbytném rozsahu. Z výše uvedeného ale nelze jednoznačně vyčíst důvodnost instalace kamer v prohlídkových prostorách. Bez ohledu na to je možné jednoznačně konstatovat, že 136

Bod 84 Souhrnné zprávy Veřejného ochránce práv z návštěv věznic v roce 2006, ve kterém upozorňoval, že „dle pravidla 54.4 Evropských vězeňských pravidel prohlížené osoby nesmějí být v průběhu prohlídek ponižovány. Naplňování tohoto požadavku může být podle Veřejného ochránce práv ohroženo zejména při provádění důkladných osobních prohlídek vězněných osob, které se realizují po jejich obnažení prováděním dřepů k vyloučení ukrytých nedovolených předmětů v tělních dutinách a prohlédnutím těla a svršků“. 137 Průběžná zpráva ze šetření ve věci podmínek výkonu trestu odnětí svobody bývalé ods. V. Z., Sp. zn.: 453/2011/VOP/MS. Veřejný ochránce práv [online]. S. 5 [cit. 24. 1. 2016].

 

42  

k samotnému snímání odsouzeného kamerou či k takovým záznamům, které zachycují chvíle, kdy po vysvlečení odsouzený dřepuje kvůli případnému vyloučení ukrytých nepovolených předmětů v tělních dutinách, nebo zvedá penis a šourek (což samo může být vězněm vnímáno jako urážející a ponižující), nemůže mít přístup osoba opačného pohlaví. Takový postup by byl hodnocen jako ponižující zacházení.138 Veřejný ochránce práv instalování kamer v místnostech určených k provádění osobních prohlídek, pokud nepřesáhne účel, který je jimi sledován, nepovažuje za nepřiměřené a neakceptovatelné zasahování do soukromí odsouzených osob. Pokud kamera snímá celkově prohlídkovou místnost a nepořizuje pouze detaily odsouzeného a pokud napomáhá k naplňování účelu výkonu trestu (např. zajištění bezpečnosti příslušníků Vězeňské služby, či vězněných osob), její umístění nespatřuje Veřejný ochránce práv jako problematické. Jiná situace ale nastává v případě důkladných osobních prohlídek, při kterých se provádí i prohlídka tělních dutin. Správný postup shledal Veřejný ochránce práv v praxi, kdy prohlídky tělních dutin byly prováděny mimo prohlídkovou místnost v prostorách, které nebyly sledovány kamerovým systémem, a tyto prohlídky byly prováděny lékařem. Zároveň adekvátním postupem shledal provedení této prohlídky pouze a tehdy, existuje-li podezření, že do střežené části věznice jsou vnášeny nepovolené věci, které by mohly ohrozit život či zdraví zaměstnanců věznice, vězňů či by mohly mařit účel výkonu trestu. Pak lze provedení anální prohlídky u odsouzených považovat za legitimní a souladné s právními předpisy. Jiná situace, která by hraničila s ponižováním lidské důstojnosti, by ale nastala v případě, že by tyto prohlídky byly prováděny rutinně bez jakéhokoli bližšího ospravedlnění bezpečnostní potřebou. V obdobných případech, jako důkladná osobní prohlídka, se provádí preventivní osobní prohlídka. Ta se zpravidla zaměřuje na odhalení předmětů, kterými by vězeň mohl například ohrozit bezpečnost eskorty či život jiných osob. Provádí se pečlivým prohmatáním oděvu bez toho, že by je prohlížený odkládal, a také kontrolou osobních věcí při využití detektoru kovů. Prohlídka těla se zaměřuje na zjišťování stop po fyzickém násilí na těle vězně. Na okraj zmíním, že velice problémovým jednáním a často kritizovaným zástupcem Veřejné ochránkyně práv Stanislavem Křečkem je bezdůvodné provádění osobních prohlídek u osob, které přichází do vězení navštívit odsouzené. Toto jednání shledává jako přehnané a ponižující.139 Své podněty již poslal Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR i ministerstvu vnitra. Nicméně obě instituce hájí důkladné prohlídky s odůvodněním bezpečnosti ve věznicích. Veřejný ochránce práv se při svém šetření setkal i s praxí ve věznici Vinařice, 138

Bod 85 Souhrnné zprávy Veřejného ochránce práv z návštěv věznic v roce 2006. "Donaha!" Prohlídky návštěv ve vězení jsou příliš, tvrdí Křeček. TÝDEN.cz [online]. Publikováno 10. 9. 2013 [cit. 25. 1. 2016].

139

 

43  

kde se museli rodiče odsouzeného, kteří ho šli navštívit, a u nichž nebylo shledáno žádné riziko, podrobit kontrole bez šatů. Věznice k provedení důkladné prohlídky nepředložila pádné argumenty. Absurdnosti na tomto případu přidává fakt, že odsouzený dostal návštěvu rodičů jako odměnu za dobré chování a sám musel být podroben prohlídce před i po návštěvě, přesto Vězeňská služba zkontrolovala i rodiče.140 V tomto případě se jednoznačně ztotožňuji s názorem Veřejného ochránce práv, že se jednalo o nadbytečné a únosnou míru přesahující jednání. V celé této problematice se Generální ředitelství Vězeňské služby ČR sice částečně ztotožňuje s názorem Veřejného ochránce práv, nicméně efektivní opatření k nápravě doposud nepřijalo s odůvodněním možného zhoršení bezpečnostní situace ve věznicích. Dále argumentuje nedostatkem finančních prostředků, které nedovolují pořídit technologie umožňující provádění kontrol vězněných osob způsobem nezasahujícím do lidské důstojnosti.141 Praxi ve věznicích již několikrát odsoudil i ESLP. Z jeho judikatury vyplývají dvě hlavní zásady. První z nich je, že osobní prohlídky musí sledovat legitimní cíl, konkrétně zajišťování bezpečnosti, předcházení nepokojům a trestné činnosti a musí být odůvodněny konkrétními skutečnostmi. ESLP v tomto případu shledal, že rutinní praxe pravidelných týdenních prohlídek za situace, kdy ostatní bezpečnostní opatření byla zcela dostačující, rozporuje článku 3 EÚLP.142 Druhou zásadou, která vyplývá z judikatury ESLP, je nutnost provádění osobní prohlídky vhodným způsobem, který bude respektovat lidskou důstojnost. Způsob, kterým je prohlídka prováděna, nesmí obsahovat zbytečně ponižující prvky, jelikož jisté ponížení je se samotnou osobní prohlídkou nevyhnutelně spjato. V rozsudku ve věci Iwańczuk proti Polsku ESLP konstatoval porušení čl. 3 EÚLP z toho důvodu, že dozorci v průběhu vykonávání prohlídky pronesli celou řadu zesměšňujících poznámek o těle stěžovatele.143 Dalším případem porušení tohoto článku se ESLP zabýval věci Valašinas proti Litvě. V tomto případě se vězeňští dozorci během prohlídky dotýkali stěžovatelových intimních partií bez rukavic a navíc za přítomnosti dozorkyně (ženy).144 4.6

Přeřazení a přemístění odsouzeného

Další problémovou oblastí jsou časté přesuny vězňů do jiných zařízení. Některé vězně je totiž mimořádně složité zvládnout a jejich převoz do jiného zařízení se mnohdy ukáže jako jediné možné řešení. Neustálé přesuny vězně mezi jednotlivými zařízeními se však mohou 140

Plošné osobní prohlídky ve věznicích jsou nepřiměřeným zásahem do lidské důstojnosti. Veřejný ochránce práv [online]. Publikováno 8. 8. 2013 [cit. 29. 1. 2016]. 141 Tamtéž. 142 Rozsudek ESLP ze dne 4. února 2003, ve věci Van der Ven proti Nizozemí. Stížnost č. 50901/99. 143 Rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2001, ve věci Iwańczuk proti Polsku. Stížnost č. 25196/94. 144 Rozsudek ESLP ze dne. 24. 7. 2001, ve věci Valašinas proti Litvě. Stížnost č. 44558/98.

 

44  

negativně podepsat na jeho dušení a fyzické pohodě. Navíc časté přemísťování vězně může obtížně komplikovat udržování kontaktu s jeho rodinou a právním zástupcem. Za určitých okolností dokonce může celkový účinek několika po sobě následujících přemístění pro vězně představovat nelidské a ponižující zacházení. 4.6.1

Přeřazení odsouzeného do jiného typu věznice

Soud, především s ohledem na chování odsouzeného při výkonu trestu odnětí svobody, může rozhodnout o jeho přeřazení do věznice mírnějšího nebo přísnějšího typu. Vždy se ale věznice mohou lišit pouze o jeden stupeň. Návrh na přeřazení pak podává sám odsouzený, ten pouze do věznice mírnějšího typu, nebo ředitel věznice. Odsouzený může dle ustanovení § 57 odst. 6 TZ žádat o přeřazení, pokud v určitém typu věznice vykonal nepřerušeně alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně ovšem šest měsíců. Pokud tomuto návrhu není vyhověno, může jej odsouzený podat znovu, jakmile uplyne šest měsíců od skončení řízení o předchozím návrhu. Přísnější podmínky v tomto ohledu mají doživotně odsouzení a odsouzení zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Z věznice se zvýšenou ostrahou totiž nelze přeřadit doživotně odsouzeného, který doposud nevykonal z tohoto trestu alespoň deset let, a odsouzeného, který vykonává trest ve věznici se zvýšenou ostrahou a dosud nevykonal alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu. Proto skoro všichni doživotně odsouzení vězni jsou v současnosti zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Veřejný ochránce práv se v této problematice setkává se stížnostmi odsouzených na ředitele věznic, kteří podali návrh na jejich přeřazení do věznice přísnějšího typu. O samotném přeřazení, jak již bylo výše zmíněno, rozhoduje soud. To ale nezbavuje Vězeňskou službu odpovědnosti předložit objektivní a úplné informace o průběhu výkonu trestu odnětí svobody dotyčného odsouzeného. U těchto stížností se pak Veřejný ochránce práv zabývá postupem ředitele věznice, přesněji řečeno tím, zda chování odsouzeného (záznamy o průběhu výkonu trestu, vyhodnocení plnění programu zacházení, záznamy o kázeňských trestech nebo odměnách) odůvodňuje jeho návrh. Přeřazení odsouzeného je bezesporu oblastí, kde může docházet ke špatnému zacházení, proto je dle mého více než nutné poskytnout možnost, aby bylo porovnáno, zda postup ředitele věznice při podávání návrhu koresponduje s dokumenty svědčícími o chování odsouzeného. 4.6.2

Přemístění odsouzeného

Během výkonu trestu odnětí svobody může být odsouzený přemístěn do jiné věznice stejného typu (respektive do věznice, ve které je dané oddělení zřízeno). O přemístění může požádat z různých důvodů sám odsouzený nebo o něm rozhodne Vězeňská služba. Nejčas  

45  

těji je takovým důvodem zajištění zdravotní péče, výkon trestu blíže osobám blízkým, bezpečnostní důvody nebo zařazení do učebního oboru. Odsouzený může být přemístěn trvale nebo na dobu přechodnou. Na přechodnou dobu bude odsouzený přemístěn například na žádost státního zástupce, Policie ČR nebo soudce, a to se záměrem provést jeho výslech, popřípadě jiný úkon, či z důvodu nutnosti zajistit odsouzenému potřebnou zdravotní péči nebo na návrh ředitele věznice z důvodů hodných zvláštního zřetele.145 Natrvalo je pak stanoveno v § 10 odst. 1 ŘVTOS, že odsouzený může být přemístěn ze dvou důvodů; dle písmena a) „rozhodnutím Generálního ředitelství Vězeňské služby z důvodů hodných zvláštního zřetele v zájmu zabezpečení plnění účelu výkonu trestu nebo zabezpečení plnění úkolů Vězeňské služby anebo z důvodu poskytnutí potřebných zdravotních služeb,“ nebo dle písmena b) „po vzájemné dohodě ředitelů věznic stejného základního typu uplatňujících obdobné programy zacházení s odsouzenými za účelem prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu nebo na základě kladného rozhodnutí o žádosti odsouzeného nebo jemu blízkých osob.“ K tomu se v § 11 ŘVTOS nařizuje, aby v případě přemístění odsouzeného na dobu delší než 7 dní o tom věznice informovala jeho blízké osoby, pokud odsouzený sám tak nemůže učinit, a v případě, že je proti němu vedeno jiné trestní řízení, o jeho přemístění informuje také příslušný orgán činný v trestním řízení. S odůvodněnou žádostí odsouzeného o přemístění musí postupně vyjádřit souhlas ředitel věznice, do které je odsouzený umístěn, a ředitel cílové věznice. V případě, že ředitel cílové věznice nesouhlasí, k přemístění odsouzeného nedojde. Je však nutné u zamítnutí žádosti odsouzeného prokazatelně seznámit s výsledkem žádosti včetně konkrétních důvodu zamítnutí. Pokud ředitel cílové věznice nesouhlasí s přemístěním, ale podle názoru ředitele věznice, kde je odsouzený aktuálně umístěn, existují důvody hodné zvláštního zřetele pro přemístění, může se obrátit (i bez žádosti odsouzeného) na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR s odůvodněným doporučením pro přemístění odsouzeného. Veřejný ochránce práv se v souvislosti s přemisťováním odsouzených na žádost ředitele setkal s několika stížnostmi, ve kterých odsouzení namítali jejich nečekané přemístění ze dne na den bez jakéhokoli udání důvodů. Ve zmíněných případech došlo k přemístění většinou z bezpečnostních důvodů. Ačkoli v těchto situacích není možné, aby byl odsouzený s předstihem a podrobně informován o jeho přemístění a o důvodech přemístění, je nutné, jak také uvádí Veřejný ochránce práv,146 odsouzeného alespoň obecně informovat o důvodech přemístění, a zda jde o přemístění na přechodnou dobu či trvale. Dalšími častými předměty žádostí, se kterými se odsouzení obracejí na Veřejného ochránce práv, jsou pře145

§ 9 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 7. 10. 2015]. 146 MOTEJL, op. cit., s. 56.

 

46  

místění z důvodu vykonávat trest blízko rodiny, navštěvovat učební obory, možnosti pracovat nebo jen z důvodu obecné nespokojenosti v dané věznici. Důvodem, proč se odsouzení na Veřejného ochránce práv s těmito žádostmi obracejí, je skutečnost, že v případě zamítavého rozhodnutí (například z kapacitních důvodů) se Vězeňská služba k dané žádosti o přemístění nevrací. To znamená, že i když se v dané věznici uvolní místo, paradoxně není vyhověno nejstarší žádosti o přemístění, ale té nejnovější. Proto v těchto situacích Veřejný ochránce práv doporučuje147 odsouzeným opětovné podávání žádostí o přemístění, které je nově možné dle § 26 odst. 1 ZVT podat nejdříve po uplynutí tří měsíců od vyřízení předchozí žádosti. V této souvislosti chci tedy poukázat na nekoncepčnost vyřizování jednotlivých žádostí odsouzených o přemístění do jiných věznic, kterou ostatně dlouhodobě kritizuje i Veřejný ochránce práv. Ten zároveň navrhuje zřízení elektronického systému nebo uzpůsobení stávajícího tak, aby žádosti o přemístění bylo možné vyhodnocovat v průběhu času v návaznosti s uvolňování míst v jednotlivých věznicích. Vězeňská služba ale doposud takový systém nezavedla. Velmi časté přemísťování vězněného kritizoval ESLP ve věci Orchowski v. Poland.148 Případ se týkal odsouzeného, který během svého šestiletého věznění byl sedmadvacetkrát přemístěn mezi osmi vězeňskými zařízeními (včetně vazby) na území Polské republiky. Vedle toho stěžovatel namítal zejména přeplněnost cel, proto jeho pobyt v takových podmínkách spolu s nehygienickým zázemím ve věznici měl zapříčinit nelidské a ponižující zacházení. ESLP přihlédl i ke skutečnosti, že odsouzený byl často také přemísťován v rámci té které věznice. Převážnou část věznění stěžovatel strávil v cele o rozměrech menších než 3 m2, v některých případech dokonce menších než 2 m2. ESLP v rozhodnutí přihlédl k de facto stálému přemísťování stěžovatele mezi jednotlivými odděleními i samotnými věznicemi a dále vzal v úvahu kumulativní účinek podmínek věznění a závěrem konstatoval porušení čl. 3 EÚLP. Po prostudování veškeré materie jsem dospěla k závěru, že v České republice přeřazení a přemístění vězňů nepatří k fatálním oblastem, kde by hrozilo zvýšené riziko špatného zacházení či dokonce mučení. Vzhledem k přeplněnosti věznic není možné vězně často přemístit ani na jeho vlastní žádost, o častém přemísťování, které by tedy mohlo zapříčinit špatné zacházení, není možné hovořit.

147 148

 

MOTEJL, op. cit., s. 57. Rozsudek ESLP ze dne 22. 10. 2009, ve věci Orchowski proti Polsku. Stížnost č. 17885/04.

47  

4.7

Převoz vězňů

Při převozu vězňů je potřeba splňovat jistá pravidla. Tyto pravidla mají zaručit, aby byl při převozu vězně brán zřetel na jeho důstojnost, a také stanovit, ve kterých případech je možné uložit omezující opatření typu zavázání očí, použití různých druhů pout, apod. V případě stížností na použití takových opatření se pak posuzuje jejich přiměřenost a nezbytnost. ESLP k použití omezujících opatření vyslovuje své stanovisko, že o porušení čl. 3 EÚLP půjde v situacích, kdy předmětné nakládání s vězněm nebude vzhledem k jeho nebezpečnosti nezbytné a které bude mít za následek vězňovo ponížení převyšující obvyklý stupeň ponížení, spojený s jakýmkoli zákonným zadržením či zatčením.149 Příkladem takového jednání, kdy ESLP konstatoval porušení čl. 3 EÚLP, byl případ ve věci Khudoyorov proti Rusku. Zde byl vězeň opakovaně po dobu svého soudního řízení převážen mezi soudem a věznicí. Problémem byl způsob, kterým byl převážen, dělil se totiž v zadní části vozu s jiným vězněm o 1m2, přičemž si s tímto vězněm museli sedět na klíně. Vedle toho mu během výslechových dnů nebyla poskytnuta strava a byl zcela zbaven možnosti pobytu venku, či možnosti se osprchovat. Navíc v době, kdy se měl soustředit na přípravu a samotné řízení před soudem, byl nucen podstoupit jednání, které mu způsobilo ještě větší úzkost a duševní strádání.150 Naopak porušení neshledal v rozhodnutí Öcalan proti Turecku, kde si vězeň stěžoval na spoutání a zavázání očí při převozu. ESLP rozhodnutí obhájil přiměřeností těchto opatření, která byla vzhledem k osobě vězně a stupni jeho společenské nebezpečnosti adekvátní, jelikož jej neměly ponížit, nýbrž zajistit hladký průběh přepravy.151 K této problematice je tedy možné opět poznamenat, že je vždy nutno při posuzování oprávněnosti nakládání s vězni přihlížet k individuálním okolnostem případu a stupni společenské nebezpečnosti pachatele. Po prostudování této problematiky mohu konstatovat, že ani převoz vězňů v České republice v zásadě nepředstavuj hrozbu zvýšeného rizika špatného zacházení či mučení. Pro tyto účely je většinou používán více kapacitní autobus či menší dodávka, ve které je v souladu s bodem 32.2 Evropských vězeňských pravidel zajišťováno dostatečné odvětrávání a osvětlení a celkově vězňům poskytuje na dobu převozu standardně komfortní podmínky a nevystavuje je zbytečné tělesné újmě či ponížení.

149

HRSTKOVÁ, Simona. Zákaz mučení v mezinárodním právu [online]. Praha, 2009, s. 74 [cit. 9. 10. 2015]. Diplomová práce. Karlova univerzita. Právnická fakulta. 150 Rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2005, ve věci Khudoyorov proti Rusku. Stížnost č. 6847/02, bod 110-120. 151 Rozsudek ESLP ze dne 12. 5. 2005 ve věci Öcalan proti Turecku. Stížnost č. 46221/99, bod 176-185.

 

48  

4.8

Strava jako možný problém špatného zacházení

Odsouzeným a obviněným je právními předpisy garantováno poskytování pravidelné stravy za podmínek a v hodnotách, které odpovídají požadavku udržení zdraví a zároveň přihlížejí k jejich věku, zdravotnímu stavu a obtížnosti vykonávané práce. Při tom má být také přihlíženo, v rozsahu, jaký umožňuje provoz věznice, ke kulturním a náboženským požadavkům odsouzených. Problém se stravou, zejména pak s její kvalitou či s poskytováním diet, je častým předmětem stížností adresovaných Veřejnému ochránci práv. Dle stanoviska Veřejného ochránce práv je většinou uvězněných osob kvalita poskytované stravy označována za nevyhovující.152 Základní podmínkou, která vyplývá ze všech mezinárodních dokumentů i českých právních předpisů, je udržení života a zdraví. Z tohoto hlediska se pak musí vycházet při stanovování konkrétní výše finančních prostředků, které jsou na stravu vynaloženy. Ty se upravují pomocí tzv. stravních limitů, které se taxativně stanovují pro jednotlivé kategorie stravních norem. Stravní normy určuje ředitel věznice na návrh zařazovací komise. Odsouzeným se tedy přiznává jedna ze stanovených stravních norem. V současné době je základní stravní norma určena částkou 57 Kč (z toho připadá na snídani 17 Kč, na oběd 22 Kč a na večeři 18 Kč).153 Stravní norma pro „těžce pracující“ náleží vězněným osobám, které trvale vykonávají velmi těžkou práci nebo pracují za podmínek, které vlivem zdraví škodlivého prostředí činí práci velmi těžkou, anebo při těžké práci vysoko a trvale překračující stanovené výkonné normy. Stravní norma na osobu a den je vyjádřena částkou 78 Kč.154 Nutno podotknout, že k tomuto se nezohledňují sváteční dny. Tyto limity jsou při pohledu na vývoj cen v posledních letech neúnosné. V případě dlouhodobě nevyhovující stravy je zde reálná hrozba nepokojů ve věznicích. V této situaci nelze argumentovat, že vězeň má možnost odebírat za své finanční prostředky stravu z vývařovny pro zaměstnance věznice, nebo že si může za své finanční prostředky nakupovat doplňkovou stravu. V případech, kdy je to z lékařského hlediska nutné, nařídí u konkrétního vězně lékař nebo diplomovaná sestra změnu stravy. Za velice problémové při výkonu trestu odnětí svobody považuji nevyhovující diabetickou dietu, a to předně s ohledem na množství a také energetickou výživnou hodnotu, která by měla být u osob s rozdílným typem tohoto onemocnění a odlišnou tělesnou hmotností stanovována individuálně. Až do února 2009 se obecně poskytovala jednotná diabetická dieta D9 (225 g sacharidů, 7400 kJ).155 To ve svém dů152

MOTEJL, op. cit., s. 71. PROCHÁZKA, Tomáš, ředitel odboru správního. Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky. Sdělení ve věci žádosti o poskytnutí informace [online]. Marcela Lukášová. 30. 3. 2016 [cit. 30. 3. 2016]. 154 Tamtéž. 155 MOTEJL, op. cit., s. 72. 153

 

49  

sledku u některých odsouzených, trpících diabetem, vyvolávalo značné problémy. V dubnu 2009 byla přijata nová vnitřní úprava, která definuje u jednotlivých diet odstupňované varianty s ohledem na energetickou vydatnost jejich obsahu. Konkrétně u diabetické diety D9 jsou stanoveny čtyři úrovně, a to 175, 225, 275 a 325 gramů sacharidů156 a je následně pouze na lékaři, kterou z nich pacientovi předepíše. Často se také na Veřejného ochránce práv obrací odsouzení trpící hepatitidou C se stížnostmi, že jim nebyla vůbec přiznána nebo naopak odebrána dieta. V takových případech Veřejný ochránce práv zkoumá zejména, zda byla provedena jaterní vyšetření před odebráním nebo zamítnutím této diety, a zřetel bere na výsledky odůvodňující rozhodnutí lékaře. Jinou situací týkající se stravování vězňů představuje násilné krmení vězňů, kteří drží tzv. protestní hladovku. Extrémním případem, kdy došlo v důsledku násilného krmení k porušení čl. 3 EÚLP, bylo rozhodnutí ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině. Dozorci vězně držícího tuto protestní hladovku spoutali, násilně mu otevřeli ústa a prostřednictvím speciální gumové trubice jej krmili, v důsledku čehož vězeň neměl možnost jídlo odmítnout. ESLP konstatoval, že v případě neexistence lékařského oprávnění představuje nucené podání jídla nakládání natolik závažné, že dosahuje mučení dle čl. 3 EÚLP.157 Přesto ale ESLP ve své argumentaci zdůraznil, že toto rozhodnutí nesmí být pojímáno jako vzor pro každé další rozhodování týkající se případů hladovek, jelikož některé nucené podávání jídla bude naopak žádoucí, především za účelem záchrany života. U takových případů, se ale musí prokázat lékařská nezbytnost daného zákroku a nerozporuplnost způsobu podávání se zákazem nelidského a ponižujícího zacházení. V České republice podmínky podávání stravy neodporují zákazu špatného zacházení. Vězeň má pravidelný přísun potravy třikrát denně. Kvalita může být sice mnohými označena za nevyhovující, není však možné, aby zakládala sama o sobě nelidské zacházení. Co se případu nuceného podávání stravy týče, v Česku není zaznamenán případ, který by svým způsobem podávání stravy hladovkáři dosahoval porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, natož mučení. Lze tedy konstatovat, že problematika stravování v České republice špatné zacházení nezpůsobuje. 4.9

Vliv zdravotní péče na sledované téma

Vězni mají dle ustanovení § 28 odst. 2 písm. c) ZVTOS povinnost se podrobit preventivní vstupní, periodické, mimořádné i výstupní prohlídce. Prohlídky musí být prováděny mimo doslech. Pokud nerozhodne lékař jinak, tak i mimo dohled zaměstnanců Vězeňské služby s výjimkou zdravotnického personálu. Zdravotní péči poskytuje osobám ve výkonu vazby 156 157

 

MOTEJL, op. cit., s. 72. Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2005, ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině. Stížnost č. 54825/00, bod 98.

50  

a trestu odnětí svobody ve vlastních zdravotnických zařízení Vězeňská služba. Ta zabezpečuje v případě potřeby i specializovanou zdravotní péči v mimovězeňských zdravotnických zařízeních. Během celého pobytu ve věznici by vězeň měl mít kdykoliv nárok na přístup k lékaři, a to bez ohledu na jeho denní režim.158 Zdravotnická služba ve věznici by pak přinejmenším měla být schopna zajistit standardní ambulantní konzultace a v naléhavých případech ošetření. Mnohdy je k dispozici i nemocniční jednotka s lůžky. Vedle toho by měl mít každý vězeň přístup ke službám kvalifikovaného zubního lékaře. Dále je potřeba zajistit, aby vězeňští lékaři mohli požádat o vyšetření specialistu.159 Pokud je péče odsouzenému poskytována v civilní nemocnici, vyvstává otázka ohledně zajištění bezpečnosti. V této souvislosti je nutné uvést, že vězni převezení do nemocnice, by z bezpečnostních důvodů neměli být fyzicky připoutáváni k nemocničnímu lůžku či k jiným kusům nábytku.160 Pro zajištění bezpečnosti je potřeba najít jiné způsoby. Například vytvoření zvláštního oddělení přímo v nemocnici může představovat jedno z možných, byť finančně nákladných řešení. V případě, kdy se ukáže potřebná hospitalizace nebo vyšetření specialistou v nemocnici, měli by být vězni transportováni dostatečně rychle a způsobem zohledňujícím jejich zdravotní stav. Nedostatečná úroveň zdravotní péče může vést až k situacím nelidského a ponižujícího zacházení. Vedle toho zdravotnická služba, která je poskytovaná ve vězeňském zařízení, může sehrát podstatnou roli v boji proti špatnému zacházení v tom kterém zařízení. Mohou totiž systematickým vedením záznamů o zraněních zásadně přispívat k prevenci násilí mezi odsouzenými a v případě potřeby souhrnně informovat příslušné orgány. Na toto výslovně odkazují i Evropská vězeňská pravidla, která v bodě 42.3 písm. c) uvádí, že při lékařském vyšetření vězně musí lékař zejména dbát na sepsání zápisu a nahlášení příslušným orgánům jakýchkoli příznaků toho, že na vězni mohlo být spácháno násilí. Stejně jako u vstupní prohlídky, tak v případě lékařské prohlídky prováděné v souvislosti s násilím ve věznici se zaznamenají všechny zjištěné známky násilí, u kterých se uvedou důležitá prohlášení vězně a závěry lékaře.161 Následně by měl být vězeň s touto zprávou seznámen. Zpráva se pak stává součástí zdravotnické dokumentace pacienta. Dále by zdravotnický personál měl vést denní záznamy o zvláštních událostech týkajících se jednotlivých pacientů. Tyto záznamy jsou užitečné zejména tím, že poskytují přehled o stavu zdravotní péče v dané věznici. 158

Standardy CPT "Podstatné" části obecných zpráv CPT. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. Str. 30 bod 34. [cit. 2. 12. 2015]. 159 Tamtéž, s. 30 bod 35. 160 Tamtéž, s. 31 bod 36. 161 Tamtéž, s. 35 bod 61.

 

51  

Je důležité, aby měl vězeňský lékař a ošetřující personál speciální odborné znalosti, díky kterým si budou schopni poradit s konkrétními formami vězeňské patologie a přizpůsobit podmínkám ve věznici následné léčebné metody.162 Zejména by měly být rozvíjeny jejich odborné schopnosti zaměřující se na předcházení násilí a pro případ potřeby také schopnosti k jeho zvládnutí. Pobyt ve vězení bez zajištění adekvátní zdravotní péče může v extrémních případech u odsouzených osob představovat až porušení čl. 3 EÚLP.163 Veřejný ochránce práv se v této oblasti setkává s poměrně rozšířenou praxí přítomnosti dozorců při lékařských prohlídkách, což je však v rozporu se zákonem a obecně velmi nežádoucí. Tento postup Veřejný ochránce práv, stejně jako CPT, kritizuje a doporučuje situaci řešit například nainstalováním signalizačních zařízení v ordinacích či opatřením dveří plexisklovým průzorem, díky kterému by bylo umožněno příslušníkovi Vězeňské služby odsouzeného sice sledovat (v případě přání lékaře), ale zároveň by byl mimo doslech.164 Na Veřejného ochránce práv se stěžovatelé také obrací s námitkami nevhodného přístupu vězeňských lékařů, především poukazují na nezájem lékařů, jejich aroganci, nedostatek času, špatnou komunikaci s nimi, nerespektování doporučení odborných lékařů nebo nevyhovění žádosti vězně poslat k odbornému lékaři.165 Pokud by toto jednání dosahovalo značného rozsahu, jistě by minimálně odůvodnilo detailní zkoumání, zda se jedná o některou formu špatného zacházení.

162

Standardy CPT "Podstatné" části obecných zpráv CPT. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. Str. 38 bod 75. [cit. 2. 12. 2015]. 163 Blíže viz: Rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007, ve věci Hummatov proti Ázerbájdžánu. Stížnost č. 13413/04; Rozsudek ESLP ze dne 3. 4. 2001, ve věci Keenan proti Spojenému království. Stížnost č. 27229/95; atd. 164 Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2006. Vláda ČR [online]. S. 35 [cit. 12. 2. 2016]. 165 Podnět Výboru proti mučení a jinému nelidskému, krutému, ponižujícímu zacházení a trestání k otázce vězeňství. Vláda ČR [online]. [cit. 12. 2. 2016].

 

52  

5

Záruky proti mučení nebo jiným formám špatného zacházení s vězni či trestání vězňů

Základním principem v právním státě je ochrana práv občanů. Ochranu práv vězněných osob pak lze považovat za elementární předpoklad toho, aby bylo vězeňství vykonáváno v souladu s lidskoprávními standardy, principy evropského vězeňství a ostatními ideami. Proto v této kapitole chci stručně nastínit některé možnosti ochrany práv odsouzených. Předesílám, že nepůjde o vyčerpávající a úplný výčet, neboť takové rozpracování této kapitoly by přesahovalo rozsah diplomové práce. Základní záruku ochrany práv vězněných osob představuje právo podávat stížnosti a žádosti (§ 26 ZVTOS), další zárukou je pak možnost soudního přezkumu rozhodnutí Vězeňské služby (§ 76 odst. 5 ZVTOS). Odsouzené osoby mohou také při ochraně svých práv využít dozorového státního zástupce (§ 78 ZVTOS) či působnosti Veřejného ochránce práv. Neoddělitelnou součástí právní ochrany odsouzených osob pak jsou právní prostředky mezinárodního práva. 5.1

Systém vyřizování stížností ve výkonu trestu odnětí svobody

Primární variantou odsouzených, sloužící k zachování jejich práv, je interní stížnostní systém fungující ve Vězeňské službě. Je totiž přirozené, že šetření ohledně skutečností, které nasvědčují porušení práva některého odsouzeného, bude provedeno předně orgánem, který nejsnazším způsobem může získat relevantní informace. Vězeňská služba může získat potřebné poznatky ze své vlastní činnosti a také je tvrzeným skutečnostem „nejblíže“, což se o ostatních stížnostních orgánech a institucích, které pronikají do posuzovaného prostředí zvnějšku, říci nedá. Základním ustanovením upravujícím interní stížnostní systém Vězeňské služby je § 26 odst. 1 ZVTOS. Podle tohoto ustanovení mohou odsouzení k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti. Dále jsou v ustanovení § 26 odst. 1 ZVTOS výslovně citovány možnosti užití stížností proti určitým rozhodnutím Vězeňské služby. Dle ustanovení § 36 odst. 2 ZVTOS ji může odsouzený do tří dnů od oznámení podat proti rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti nahradit další náklady stížnost. O této stížnosti rozhoduje generální ředitel či zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby. Obdobnou možnost, která se týká rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu na majetku státu, uvádí § 39a odst. 2 ZVTOS. K tomu pak § 52 ZVTOS obsahuje základní ustanovení o stížnosti podané proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a stížnosti proti rozhodnutí o zabrání věci. ŘVTOS k tomu ve svém § 59 doplňuje konkrétní náležitosti stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu – „Stížnost proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu (§ 52 odst. 1 záko-

 

53  

na) lze podat písemně nebo ústně. Byla-li stížnost podána písemně, vyznačí se na ní datum jejího převzetí zaměstnancem Vězeňské služby. O stížnosti podané ústně se učiní na předepsaném tiskopisu záznam, v němž se uvedou podstatné důvody stížnosti a datum jejího podání. Stížnost může směřovat jak proti uložení kázeňského trestu, tak i proti jeho druhu a výši.“ V následujícím § 60 ŘVTOS dále předvídá rozsah přezkumu a konkrétní možnosti rozhodnutí - zamítnutí stížnosti, nebo změna či zrušení uloženého kázeňského trestu. Interní stížnostní systém je upraven nařízením generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 70/2009, o vyřizování stížností a oznámení. Podle tohoto vnitřního předpisu prošetřování přijatých stížností v jednotlivých věznicích provádí oddělení prevence a stížností. Stěžovateli jeho podání stížnosti dle obecného principu ovládající řízení nemůže být na újmu. Pokud jde o anonymní stížnost, ta se zpravidla odloží bez provedení šetření a dalších opatření.166 Výjimku by pak představovala stížnost, jejímž obsahem by byly závažné skutečnosti nasvědčující o spáchání trestného činu. Zde by bylo provedeno šetření. Při opakované stížnosti, která však neuvádí nové skutečnosti, se přezkoumává řádnost prošetření stížnosti původní. Další stížnosti nezahrnující nové skutečnosti se bez dalšího šetření pouze založí ke spisu.167 5.2

Dozor státního zástupce

Státní zástupci sehrávají v systému ochrany práv odsouzených také důležitou roli. Jejich dozorová činnost se opírá o § 4 odst. 1 písm. b) ZSZ, který stanovuje, že státní zástupce vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů mimo jiné v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody. Vedle toho je podkladem pro provádění dozorové činnosti § 78 ZVTOS, který ve svém prvním odstavci k výkonu dozoru pověřuje krajské státní zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává. Zákonem jsou pouze dána oprávnění státního zástupce, není v něm stanovena možnost odsouzených se na něj obracet prostřednictvím individuálních žádostí o vyřízení jejich stížností. Možnosti odsouzených se omezují jenom na podání podnětu k šetření. Státní zástupce dozorovou činnost vykonává ex officio, předmětem jeho dozoru je pouze dodržování právních předpisů a kontrola plnění dříve vydaných opatření, která mají za cíl předcházet porušování právních předpisů. Podkladem jsou mu veškeré získané informace, zejména spisy, výsledky kontrol provedených orgány uvedenými v ZVTOS, nebo také písemné a ústní podněty. Konkrétní postupy jsou pak upraveny pokynem č. 10/2012. K prošetřování případných pochybení, jak uvádí čl. 6 pokynu, především slouží prověrky, 166

Jak a kde získat informace, podat žádost či stížnost? Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 15. 2. 2016]. 167 TUČKOVÁ, Miroslava. Právní postavení odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody [online]. Praha, 2013, s. 44 [cit. 15. 2. 2016]. Diplomová práce. Karlova univerzita, Právnická fakulta.

 

54  

které se provádí dle zpracovaného plánu prověrek. V případě, že státní zástupce zjistí trvající porušování předpisů, či porušení předpisů, u kterého lze předpokládat jeho opakování, tak následně vydá příkaz pro zachovávání právních předpisů. Ten zpravidla bude mít písemnou formu. V naléhavých případech může být příkaz udělen i formou ústní, vždy je ale třeba dle čl. 8 odst. 4 pokynu učinit záznam do spisu. Zákonná oprávnění, která státní zástupce má při výkonu dozoru ve vztahu k získání potřebných informací pro svou činnost, jsou upravena § 78 odst. 2 písm. a) – d) ZVTOS. Dá se říci, že do značné míry připomínají oprávnění Veřejného ochránce práv zmiňovaná v následující kapitole: „a) v kteroukoliv dobu navštěvovat místa, kde se provádí výkon trestu, b) nahlížet do dokladů, podle nichž byli odsouzení zbaveni svobody, hovořit s odsouzenými bez přítomnosti jiných osob, c) prověřovat, zda příkazy a rozhodnutí Vězeňské služby ve věznici týkající se výkonu trestu odpovídají zákonům a jiným právním předpisům, d) žádat od zaměstnanců Vězeňské služby ve věznici potřebná vysvětlení, předložení spisů, dokladů, příkazů a rozhodnutí týkajících se výkonu trestu“. Mimo to je státní zástupce ještě oprávněn dle písm. e) téhož § „vydávat příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu”. Významnou pravomoc pak dává státnímu zástupci písm. f) § 78 odst. 2 ZVTOS. Stanovuje totiž, že státní zástupce může „nařídit, aby osoba, která je ve výkonu trestu držena nezákonně, byla ihned propuštěna“. Toto ustanovení je potřeba vykládat jako povinnost státního zástupce. V případě, že při výkonu dozoru zjistí, že je vězněná osoba omezena na svobodě nezákonně, je povinen tuto osobu ihned propustit. Nejde ale o zasahování do činnosti soudů, jelikož působnost státního zástupce je zde vztažena pouze na samotný výkon trestu odnětí svobody. Nezákonnost výkonu trestu odnětí svobody je nutné spatřovat v případech, kdy je osoba přijata do výkonu trestu bez písemného nařízení výkonu trestu vyhotoveného soudem dle § 6 odst. 1 ZVTOS nebo při rozporu s výší či druhem trestu uvedeným v rozhodnutí soudu.168 Příkazy státního zástupce je pak Vězeňská služba povinna bez odkladu provést. 5.3

Veřejný ochránce práv

Od roku 2000169 je významným činitelem při dohledu nad právy odsouzených osob Veřejný ochránce práv, kterého lze obecně charakterizovat jako orgán nezávislý na orgánech výkonné moci, jež odpovídá za svou činnost pouze zákonodárnému sboru (ani jemu ale není podřízen). Jeho působnost je stanovena ZVOP, který nabyl účinnosti dne 28. 2. 2000. Ve své původní podobě tento zákon ve vztahu k činnosti Vězeňské služby i právům vězňů počítal jen s prošetřováním konkrétních případů na základě individuálních podání, přes168 169

 

HUSSEINI, op. cit., s. 169. Český veřejný ochránce práv. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 15. 2. 2016].

55  

něji řečeno na základě šetření zahájeného z vlastní iniciativy.170 Díky provedené novelizaci zákonem č. 381/2005 Sb., kterým se mění ZVOP a některé další zákony (účinný od 1. 1. 2006), může Veřejný ochránce práv provádět také systematické návštěvy míst, kde se mohou nacházet a nacházejí osoby omezené na svobodě veřejnou mocí či omezené v důsledku závislosti na péči, která je jim zde poskytovaná. Cílem těchto systematických návštěv je posílit ochranu zde umístěných osob před mučením, nelidským, krutým či ponižujícím zacházením nebo trestáním.171 Oba druhy působnosti veřejného ochránce práv je potřeba vnímat ve společných souvislostech. Z individuálních podnětů odsouzených jsou totiž čerpány poznatky pro systematické návštěvy a jejich konkrétní plánování. Myslí se tím zaměření na problémy v konkrétních věznicích. Naproti tomu poznatky získané ze systematických návštěv pak umožňují komplexní pohled při hodnocení problémů uváděných v individuálních podáních. V průběhu systematických návštěv jsou také získána vyjádření jednotlivců, která následně mohou vést k dílčím šetřením v jejich konkrétní záležitosti. Dle ustanovení § 9 ZVOP jedná Veřejný ochránce práv buď z vlastní iniciativy, nebo na základě podnětu, který však podle § 10 ZVOP nesmí být podroben úřední kontrole. S podnětem je také potřeba doložit, že vězněná osoba již svůj problém řešila a obrátila se se stížností na ředitele věznice. Veřejný ochránce práv může pro účely šetření či návštěvy zařízení využívat svých oprávnění, která mu stanovují §§ 15 a 16 ZVOP. Zahrnují například nahlížení do spisu, kladení otázek jednotlivým zaměstnancům úřadů, požadování součinnosti ze strany zaměstnanců úřadů při zproštění mlčenlivosti či možnost rozmluvy s osobami umístěnými v zařízeních, a to bez přítomnosti jiných osob. Veřejný ochránce práv nemá ze zákona pravomoc státním orgánům, na které jeho působnost dopadá, cokoli autoritativně nařizovat. Zjistí-li tedy svým šetřením porušení právních předpisů nebo jiná pochybení, vyzve dotyčný úřad, aby se ve lhůtě 30 dní k jeho zjištěním vyjádřil. Pokud úřad poté nepřijme dostatečná opatření vedoucí k nápravě daného pochybení, vydá Veřejný ochránce práv dle § 18 odst. 2 ZVOP závěrečné stanovisko, v němž uvede určená opatření k nápravě. V případě následného nesplnění povinnosti úřadu bude Veřejný ochránce práv postupovat dle ustanovení § 20 odst. 2 ZVOP, vyrozumí nadřízený úřad a k tomu informuje o svých zjištěních veřejnost. U postupu při provádění systematických návštěv se v § 21a ZVOP stanovuje povinnost vypracovat souhrnnou zprávu včetně doporučení nebo konkrétních návrhů opatření k nápravě, navíc s požadavkem ve stanovené lhůtě podat vyjádření příslušného zařízení. Cílem jeho působení je prevence špatného zacházení u osob omezených na svobodě a také zformulování a prosazování přiměřených standardů zacházení. 170 171

 

Blíže se problematikou zabývají ustanovení § 1 a § 9 ZVOP v původním znění. Blíže se problematikou zabývají ustanovení § 1 odst. 3 a 4 ZVOP v současnosti účinném znění.

56  

Jako takového lze Veřejného ochránce práv považovat za nositele účinné kontrolní pravomoci, kterou mimo jiné vykonává systematicky, s preventivním účinkem a která se výlučně nezaměřuje na dodržování formální zákonnosti, ale především sleduje hledisko důstojnosti podmínek ve věznicích a hledisko zacházení s tam umístěnými osobami.172 5.4

Soudní projednání

Osoby vykonávající trest odnětí svobody se samozřejmě mohou ochrany svých práv domáhat i soudní cestou. Soudní přezkoumání rozhodnutí Vězeňské služby je implicitně připuštěno v ustanovení § 76 odst. 5 ZVTOS. Vedle správní žaloby může odsouzený dle okolností také zvážit podání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo podání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. 5.4.1

Správní žaloby

Správní žaloby lze považovat za základní prostředek pro přezkoumání individuálních aktů Vězeňské služby, což samo o sobě již plyne z povahy Vězeňské služby, která je správním úřadem. Co se soudního přezkumu rozhodnutí Vězeňské služby týče, má pro něj zásadní význam rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 48/2012 - 50173 ve kterém se stanovuje pravomoc soudů ve správním soudnictví k rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby. V rozhodnutí Nejvyšší správní soud zohlednil nález Ústavního soudu,174 kterým byl zrušen § 76 odst. 6 ZVTOS. Toto zrušené ustanovení ze soudního přezkumu vylučovalo rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení. Zákonodárce na toto reagoval novelizací § 52 odst. 4 ZVTOS, kdy za stávající právní úpravy je možné se domáhat soudního přezkumu rozhodnutí o uložení taxativně stanovených kázeňských trestů v rozsahu totožném s řízením o přestupku. Zároveň ale ponechal v nezměněné podobě ustanovení § 76 odst. 5 ZVTOS, které určuje příslušnost okresního soudu pro rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby. Nejvyšší správní soud v rozsudku dovodil, že uložení kázeňského trestu představuje vrchnostenský akt orgánu veřejné moci v oblasti správního trestání. Deklarovaná rozhodnutí, která se dotýkají základních práv a svobod jedince, postihují veřejné subjektivní právo jedince a nikoliv záležitosti soukromoprávní povahy, což dle 172

K tomu srovnej důvodovou zprávu k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ze dne 30. 7. 2004. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 15. 2. 2016]. 173 Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 21. 12. 2012 číslo jednací 8 As 48/2012 – 50. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003 - 2010 [cit. 22. 2. 2016]. 174 Nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 22. 2. 2016].

 

57  

ustanovení § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zakládá pravomoc správních soudů. 5.4.2

Žaloba na náhradu škody

U odsouzených osob je potřeba zvažovat žaloby na náhradu škody zejména v souvislosti se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Možnost uplatnění této žaloby v zásadě navazuje na předcházející právní postupy, jelikož podmínkou pro uplatnění je pravomocné rozhodnutí vydané v jiném řízení, kterým se mění či ruší původní rozhodnutí nebo kterým je konstatována nesprávnost či nezákonnost úředního postupu. Odsouzený by tento nárok měl uplatnit podle §§ 6 a 14 citovaného zákona u Ministerstva spravedlnosti ČR. Dle § 15 téhož zákona se náhrady škody u soudu může domáhat pouze ten poškozený, jehož nárok nebyl do šesti měsíců ode dne uplatnění plně uspokojen. 5.4.3

Ústavní stížnost

U tohoto institutu je potřeba poukázat na nutnost před jeho uplatněním vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany. Za takový opravný prostředek bude považována stížnost podle § 26 ZVTOS175 a správní žaloba, a to včetně na ni navazující kasační stížnosti.176 V úvahu přichází také využití § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který stanovuje, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, je možné i tak bez vyčerpání jiných prostředků ochrany ústavní stížnost podat. Teoreticky je možný i postup dle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona, podle kterého je možné stížnost podat, pokud svým významem převyšuje vlastní stěžovatelův zájem. K ochraně prostřednictvím ústavní stížnosti je potřeba uvést důležité hledisko, a to délku řízení před Ústavním soudem, která může trvat i několik měsíců177, výjimkou nejsou ani roky. Od ústavní stížnosti proto nelze očekávat, že by díky ní vězněná osoba dosáhla rychlé a účinné nápravy ve věci. 5.5

Mezinárodní kontrola

Stížnosti adresované mezinárodním orgánům a organizacím mají spíše podpůrný charakter. Nelze od nich očekávat, že by ze dne na den stav věcí změnily. Je tedy spíše jejich účinkem důležitost zjištění té které instituce a síla její přesvědčivosti. 175

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 7. 2003, sp. zn. II.ÚS 184/03. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 23. 2. 2016]. 176 Průvodce řízením o ústavní stížnosti. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 23. 2. 2016]. 177 Blíže viz ročenky za roky 2014, 2013, 2012, 2011, 2010. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 23. 2. 2016].

 

58  

V této podkapitole zmiňuji tři nejdůležitější orgány, u kterých se vězni mohou domáhat ochrany svých práv. Jedná se o CAT, který působí v rámci systému OSN, a pak dva orgány působící v rámci systému Rady Evropy – CPT a ESLP. 5.5.1

Výbor OSN proti mučení

CAT představuje hlavní kontrolní orgán dle Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Její členové jsou ve své činnosti nezávislí, přestože jsou voleni smluvními stranami podle odborné kvalifikace a podle regionálního klíče. CoAT stanovuje čtyři způsoby kontroly. Za prvé mají smluvní strany povinnost pravidelně předkládat zprávy o implementaci úmluvy, přičemž má být první zpráva podána rok poté, co pro smluvní stát vstoupila v platnost. Další zprávy pak mají následovat po čtyřech letech. CAT se těmito zprávami zabývá, detailně hodnotí praktické uplatňování úmluvy a zveřejňuje k nim svá vlastní stanoviska. Tento postup upravuje blíže čl. 19 CoAT. Za druhé zavádí možnost podat stížnost jedné smluvní strany proti druhé smluvní straně. Tato procedura je dle čl. 21 CoAT fakultativní. Za třetí je v čl. 22 CoAT uvedena možnost individuálních stížností proti konkrétním smluvním stranám. Jde pouze ovšem o fakultativní formu kontroly. Kompetence CAT je, oproti závazné judiciální kontrole prováděné ESLP, pouze kvazijudiciální. Případné závěry CAT, které se týkají individuálních stížností tak nejsou právně závazné. Z tohoto důvodu nelze do budoucna očekávat, že by mechanismus individuálních stížnosti na úrovni CAT měl pro ČR velký praktický význam. Tyto tři formy kontroly jsou známé i z jiných lidskoprávních úmluv, CoAT ovšem počítá se čtvrtou procedurou, která je doposud funkční pouze pro tuto úmluvu. Jde o provádění inspekčních misí do smluvních států. Nutný je však dle čl. 20 CoAT předpoklad, že se v dané zemi vyskytuje podezření na systematické používání mučení. Inspekční mise CAT je důvěrná a vyžaduje ze strany monitorovaného státu spolupráci. Se svolením státu může CAT navštívit také v daném státě konkrétní detenční zařízení. Podle Opčního protokolu k CoAT byl k tomu vytvořen nový mezinárodní kontrolní orgán - Podvýbor OSN proti mučení, který se skládá z nezávislých odborníků. Tento Podvýbor OSN proti mučení je příslušný konat pravidelné návštěvy v zařízeních smluvních stran, kde je omezena osobní svoboda.178 Svými kompetencemi přesahuje úzký rámec čl. 20 CoAT. Dále je Podvýbor OSN proti mučení dle čl. 16 Opčního protokolu k CoAT příslušný přijímat doporučení adresovaná smluvním stranám.

178

 

HUSSEINI, op. cit., s. 181.

59  

5.5.2

Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání

Evropskou úmluvou o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání byl zřízen CPT, který představuje „evropský“ mechanismus prevence mučení. Je potřeba jej zároveň považovat za mimosoudní mechanismus, jehož základní činnosti představují návštěvy jednotlivých signatářských států. CPT nepracuje s individuálními případy, i když při provádění návštěv může být osloven s určitým obviněním ze špatného zacházení, nebo může takové obvinění vznést sám.179 V těchto případech se pak CPT snaží prověřit, zda obvinění z mučení dokládají náležitá fakta. Nicméně výsledky návštěv mají širší důsledky, jelikož CPT pokaždé prověřuje veškeré podmínky, za kterých k údajným aktům mučení nebo mírnějších forem špatného zacházení dochází. Svou pozornost zaměřuje na celkové společenské a materiální podmínky omezování osobní svobody, na chybějící procesní záruky, ale i na nedostatečnou výchovu k respektování lidských práv. S ohledem na to, tak může vydávat dlouhodoběji zaměřená doporučení. V rámci Rady Evropy existují, co se oblasti špatného zacházení týká, dva doplňující se mechanismy. Nejen CPT, který vykonává preventivní návštěvy, ale také ESLP, který vynáší rozsudky v individuálních případech. O něm pak pojednává následující oddíl. Pro CPT není judikatura soudu ovšem závazná. Může ji ale využívat jako zdroj inspirace, podobně jako jiné mezinárodněprávní dokumenty nebo stanoviska mimosoudních orgánů. K tomuto CPT ve své první celkové zprávě jednoznačně uvedl, že je nutné, aby jeho činnost směřovala k vyššímu stupni ochrany, než který je prosazován u ESLP.180 Při činnosti CPT platí, že je oprávněn navštívit jakékoli místo, kde se nachází jedna či více osob veřejnou mocí zbavených svobody a které podléhá jurisdikci státu vázaného Evropskou úmluvou o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Logicky do této kategorie tedy spadají i věznice. Jeho činnost má především preventivní charakter a cílem jeho návštěv je zabránění špatnému zacházení do budoucna. K efektivnímu naplňování úkolů CPT je potřeba, aby mu stát umožnil přístup na své území, poskytl mu veškeré potřebné informace a zajistil mu právo bez omezení cestovat. Po provedení návštěvy CPT sestavuje zprávu, ve které jsou rovněž zahrnuta konkrétní doporučení, pomocí kterých by se mělo dosáhnout zvýšení ochrany osob zbavených svobo-

179

Například viz bod 80. a násl. Zprávy pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 1. až 10. dubna 2014. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. [cit. 15. 2. 2016]. 180 HUSSEINI, op. cit., s. 183.

 

60  

dy i snížení nebezpečí mučení a špatného zacházení. Tato doporučení se zaměřují jak střednědobě, tak dlouhodobě. CPT v České republice doposud vykonal pět návštěv, a to v letech 1997, 2002, 2006, 2010 a poslední v roce 2014.181 5.5.3

Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva

Vězněná osoba se může na tento mezinárodní soudní dvůr sídlící ve Štrasburku obrátit v případě, že se sama přímo stala obětí porušení práv a záruk, které uvádí EÚLP, nebo které jsou zmíněny v jejích Protokolech. Přitom je nutné, aby viníkem způsobené křivdy byl stát. Nelze si takto stěžovat na porušení žádného jiného mezinárodního či evropského dokumentu, natož na porušení vnitrostátních předpisů. Nutným předpokladem, stejně jako u podání ústavní stížnosti, je vyčerpání všech opravných prostředků, které k ochraně práv právní řád stanovuje. Toto je pak potřeba soudnímu dvoru řádně a kompletně doložit ve formě příloh k formuláři s vyplněnou individuální stížností, a to ve lhůtě 6 měsíců poté, co bylo rozhodnuto o posledním vnitrostátním prostředku nápravy. V ČR bude tímto posledním vnitrostátním prostředkem nápravy v zásadě rozhodnutí Ústavního soudu. Další nutností je zaslání stížnosti prostřednictvím poštovní přepravy Soudu. V případě osob ve výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu nejčastěji stížnosti na porušení čl. 3 EÚLP (zákaz mučení), čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života) nebo čl. 15 (zákaz jakékoli formy diskriminace). Rozsudek, který ESLP následně vynese, je pro stát závazný a má povinnost jej vykonat a informovat o jeho provedení ESLP. U tohoto institutu ochrany práv vězněných osob je potřeba, stejně jako u ústavní stížnosti, podotknout délku řízení, která ve většině případů bude kolem třech let.182 Nelze proto od této stížnosti očekávat rychlé a účinné zjednání nápravy v dané věci.

181

Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Vláda ČR [online]. [cit. 2. 12. 2015]. 182 ESLP v 50 otázkách. Evropský soud pro lidská práva [online]. S. 9 [cit. 23. 2. 2016].

 

61  

Závěr Tato práce se zabývala zákazem mučení a jiných forem špatného zacházení v oblasti vězeňství. V úvodu jsem si za cíl své práce stanovila poskytnout čtenáři ucelený a hlubší přehled o problémových oblastech ve vězeňství, které ve svém důsledku mohou zapříčinit nelidské, kruté či ponižující zacházení nebo trestání, v krajních případech mučení. V první kapitole jsem zkoumala problematiku mučení, zejména jakým způsobem je zákaz mučení a jiné formy špatného zacházení upraven mezinárodním právem a také, jak je proveden ve vnitrostátním právu České republiky. Při definování jednotlivých pojmů jsem se opírala o judikaturu ESLP, jelikož v některých ohledech podává detailnější rozbor toho, co znaky jednotlivých forem špatného zacházení a mučení naplňuje. Dále bylo také předmětem mého zájmu zjistit, zda vnitrostátní úprava v České republice odpovídá plně úpravě mezinárodní. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je právní úprava zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení provedena ve vnitrostátním právu uspokojivě. Kromě absolutního zákazu mučení, který je obsažen v čl. 7 LZPS, je zákaz mučení obsažen v celé řadě zákonných i podzákonných předpisů. Za jedno z nejdůležitějších ustanovení jsem pak označila trestný čin mučení uvedený v § 149 TZ, podle kterého jsou trestány všechny akty mučení a nelidského či krutého zacházení. V této části práce jsem také poukázala na skutečnost, že pod skutkovou podstatu trestného činu mučení dle znění § 149 TZ nespadá ponižující zacházení a trestání. To je upraveno pouze u skutkových podstat trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo v souvislosti s trestnými činy spáchanými vojáky. Obecný zákaz ponižujícího zacházení a trestání v trestním zákoníku chybí. Z hlediska lidských práv však požadavek na zákaz ponižujícího zacházení a trestání obsahuje nejenom čl. 7 MPOPP, ale vyplývá také z čl. 3 EÚLP. Na podkladu těchto zjištění jsem proto navrhla, aby byl trestní zákoník o zákaz ponižujícího zacházení a trestání doplněn. Ve druhé kapitole jsem se věnovala povinnostem, které státům ze základních závazků z hlediska ochrany lidských práv vyplývají. Stručně jsem zde nastínila, že se jedná o povinnost respektovat práva (duty to respect), povinnost chránit práva (duty to protect) a povinnost zajistit/naplnit práva (duty to ensure/to fulfil). Následně jsem o každé z těchto povinností poreferovala a uvedla, zda je pozitivního či negativního charakteru. Následující kapitola, v pořadí třetí, se zabývala tím, jak danou problematiku ovlivňují jednotlivé vztahové vazby ve věznici. Zde jsem krátce pojednávala o tom, jaký mají vztahy mezi vězeňským personálem, zejména příslušníky Vězeňské služby a osobami umístěnými ve výkonu trestu odnětí svobody a vztahy mezi těmito odsouzenými osobami navzájem, dopad na výskyt špatného zacházení a mučení. Podala jsem zde několik návrhů a možných řešení, jak problémové situace mezi jednotlivými skupinami řešit, případně je zlepšit.  

62  

U vězeňského personálu a odsouzených osob jsem shledala na místě zasadit se o vytváření pozitivních a konstruktivních vztahů, díky kterým bude riziko špatného zacházení ze strany vězeňského personálu vůči vězňům sníženo a bude také možné docílit zvýšení kontroly a bezpečnosti. Pro vztahy mezi odsouzenými osobami jsem navrhla tři možná řešení problémových situací – separace, rozptýlení po celé věznici nebo přemístění do jiného zařízení, přičemž v každé individuální situaci bude výhodnější vždy jiné řešení. Ve čtvrté kapitole jsem se zaměřila na oblasti ve vězeňství, kde hrozí zvýšené riziko výskytu různých forem špatného zacházení. Rozebrala jsem zde tak problematiku přeplněnosti věznic, oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, osobní prohlídky, donucovací prostředky, výkon trestu odnětí svobody u osob se zdravotním postižením, přeřazení či přemístění odsouzeného, převoz vězňů nebo problematiku stravy a zdravotní péče. V této kapitole jsem dospěla zejména ke dvěma zajímavým závěrům, a to u problematiky přeplněnosti věznic a oddělení se stavebně technickým zabezpečení. Při řešení problematiky přeplněnosti věznic jsem dospěla k tomu, že za současné situace není vhodným řešením navyšování finančních prostředků směrujících do vězeňských zařízení. Naopak je potřeba přehodnotit platné zákony a praxi. Zaměřila jsem se zde na dvě základní cesty, jak přeplnění čelit - zaprvé zvýšením vězeňských kapacit, nebo zadruhé snížením počtu odsouzených. Druhou možnost jsem po detailnějším rozboru vyhodnotila jako vhodnější, jelikož první možnost, představující výstavbu nových objektů nebo rozšíření ubytovacích kapacit v již stávajících věznicích, hodnotím pouze jako částečné řešení, které problém přeplněnosti pouze odsune a dlouhodobě nevyřeší. Dle mého mínění je možné přeplnění věznic čelit efektivnějším systémem trestání, zejména naplno využít potenciálu alternativních způsobů trestání, které nám trestní zákoník dává. K tomuto jsem uvedla, že při ukládání krátkodobých trestů odnětí svobody by byl trest domácího vězení vhodnější volbou. Proto by mělo být urychleně vyřešeno technické zajištění, aby mohl být tento trest reálně a efektivně uplatňován. Co se problému segregace doživotně odsouzených osob a osob velmi nebezpečných na oddělení se zesíleným stavebně technických zabezpečením týče, jsem toho názoru, že by zde vězni neměli být umístěni déle, než vyžaduje riziko, které představují. Proto jsem v této souvislosti apelovala na nutnost pravidelného přezkoumávání rozhodnutí o umístění na oddělení se zesíleným stavebně technických zabezpečením a na informování vězňů o důvodech jejich umístění. Hrozí zde totiž velké riziko, že neodůvodněné umísťování na toto oddělení, může představovat nejrůznější formy špatného zacházení, zejména bude-li tento postup představovat jistou mstu ze strany Vězeňské služby. V poslední kapitole jsem se zabývala tím, jaké možnosti jsou dány vězněným osobám k zachování jejich práv. Zde jsem uvedla několik možných institutů (nikoli však všechny)

 

63  

a poukázala na jejich výhody či nevýhody. Z toho uvedeného vyplývá, že každá ze zmíněných záruk proti mučení a jiným formám špatného zacházení plní svou úlohu, která je velmi potřebná a není možné tedy některé nahrazovat jinými. Analyzováním všech těchto problémů spojených se zákazem mučení a jiných forem špatného zacházení, nastíněním terminologie a rozpracováním jednotlivých záruk tak bylo dosaženo cíle této diplomové práce. Na základě rozebíraných témat jsem také dospěla k závěru, že mučení ve své původní krystalické podobě se dnes již prakticky nevyskytuje, nicméně o to důsledněji je třeba sledovat výskyt špatného zacházení. Na tomto místě bych ještě ráda závěrem předložila stručnou bilanci. Jsem toho názoru, že fungující vězenství musí být vyváženou směsicí mnoha činitelů, jelikož jde o nesmírně složitou komplexní problematiku skrývající množství paradoxů. I některé dobře míněné snahy se mohou zcela minout účinkem či danou situaci ještě zhoršit; žádné zaručené recepty neexistují. Problematických míst v českém vězeňství nalezneme mnoho. Příčinou mnoha z nich je dlouhodobý nezájem na odpovědných místech - ve vládě, v parlamentu a v samotné Vězeňské službě. Ten ale pouze reflektuje nízkou míru uvědomění a zájem české společnosti. Dokud tedy bude veřejnost k této problematice lhostejná a naplno si neuvědomí, že se problémy vězenství dotýkají všech, těžko nastane výraznější změna. Některé chyby půjde jen obtížně změnit, jiné naproti tomu bude možné odstranit snadněji. K tomu, aby bylo dosaženo vyhovujícího stavu, bude také zapotřebí navýšení financí. Jinde je změna na dosah ruky a stačí trochu osvíceného pohledu na věc podpořeného aktivitou, nápady a ideami motivovaných zaměstnanců. Současný stav tedy hodnotím jako vcelku uspokojivý, nicméně je vždy spoustu prostoru pro zlepšení.

 

64  

Seznam použité literatury Knižní publikace 1. BAJCURA, Lubomír. Sborník referátů z mezinárodní konference: Evropské vězeňské systémy. 1. vydání. Praha: Vězeňská služba České republiky, 2004. 495 s. ISBN 80-239-3645. 2. DRAŠTÍK, Antonín, FREMR, Robert, DURDÍK, Tomáš, RŮŽIČKA, Miroslav, SOTOLÁŘ, Alexander a kol. Trestní zákoník: Komentář, I. díl (§ 1 až 232). 1. vydání první. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1490. ISBN 978-80-7478-790-4. 3. HÁLA, Jaroslav. Úvod do teorie a praxe vězeňství. 2. doplněné vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2006, 183 s. ISBN 8086708-30-6. 4. KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, 240 s. ISBN 978-80-7357706-3. 5. KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 1. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 901 s. ISBN 978-80-7380-140-3. 6. KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 923 - 1441 s. ISBN 978-80-7380-140-3. 7. KLÍMA, Karel. Listina a její realizace v systému veřejného a nového soukromého práva. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 332 s. ISBN: 978-80-7478647-1. 8. KMEC, Jiří; KOSAŘ, David; KRATOCHVÍL, Jan; BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1660 s. ISBN: 978-80-7400-365-3. 9. KOUDELKA, Zdeněk, RŮŽIČKA, Miroslav, VONDRUŠKA, František. Zákon i státním zastupitelství s komentářem a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2010, 400 s. ISBN 978-80-87212-25-7. 10. MOTEJL, Otakar. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Vězeňství. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2010, 336 s. ISBN 978-80-7357-606-6. 11. SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 2., podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, 216 s. ISBN 978-807400-158-1. 12. WÁGNEROVÁ, Eliška; ŠIMÍČEK, Vojtěch.; LANGÁŠEK, Tomáš.; POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6. Odborné články 1. CRHA, Lumír. Výkon vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence v evropských dokumentech vězeňství. Státní zastupitelství. 2013, č. 4, s. 33-41. 2. CRHA, Lumír. Problematika výkonu vazby, trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence a ochranné nebo ústavní výchovy v rozsudcích Evropského soudu pro  

65  

lidská práva a ve zprávách Evropské komise pro lidská práva. Státní zastupitelství. 2014, č. 6, s. 20-30. 3. CHROMÝ, Jakub. Ještě k dozoru nad detencí: Rozsah dozoru nad detencí (místo výkonu vazby) a přezkoumatelnost postupu příslušníků Vězeňské služby České republiky v případě umožnění rozhovoru vazebně stíhané osobě na základě povolení soudu. Státní zastupitelství. 2010, č. 9, s. 30-32. 4. KRUTINA, Miroslav, VALEŠ, František. Krátký pohled do českého vězeňství a na prostředky ochrany práv odsouzených osob. Bulletin advokacie. 2006, č. 10, s. 3134. 5. MAŘÁDEK, Vladimír. Anomální chování ve vězeňském prostředí. České vězenství. 1995, č 1, s. 11-14. Soudní rozhodnutí česká 1. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 1968, sp. zn. 5 To 11/68, Sb. rozh. tr. č. 39/68. 2. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, Sb. rozh. tr. č. 38/68. 3. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 3. 1989, sp. zn. 7 To 1/89, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, č. 25 4. Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/1998. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 22. 11. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=32420&pos=1&cnt=3&typ=resul t 5. Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 7. 2003, sp. zn. II.ÚS 184/03. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 23. 2. 2016]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=44404&pos=1&cnt=1&typ=resul t 6. Nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 22. 2. 2016]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=67854&pos=1&cnt=1&typ=resul t 7. Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 21. 12. 2012 číslo jednací 8 As 48/2012 – 50. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003 2010 [cit. 22. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/main0col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&SimpleSearch= 1&rjz_id=12&rok=2012&senat=8&cislo=48&pagesource=0 Soudní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva 1. EUROPEAN COMMISSION OF HUMAN RIGHTS, Greek Case (Denmark, Norway, Sweden and The Netherlands v. Greece). Report, 5. 11. 1969, Yearbook 12 (1969) Applications nos. 3321/67; 3322/67; 3323/67; 3344/67 [online]. [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z: hudoc.echr.coe.int/app/conversion/pdf/?library=ECHR&id=00173020.pdf  

66  

2. Rozsudek ESLP ze dne 18. 1. 1978, ve věci Irsko proti Spojenému království. Stížnost č. 5310/71. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57506 3. Rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 1978, ve věci Tyrer proti Spojenému království. Stížnost č. 5856/72. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57587 4. Rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989, ve věci Soering proti Spojenému království. Stížnost č. 14038/88. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57619 5. Rozsudek ESLP ze dne 27. 8. 1992, ve věci Tomasi proti Francii. Stížnost č. 12850/87. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57796 6. Rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 1996, ve věci Chahal proti Spojenému království. Stížnost č. 22414/93. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 19. 11. 2015]. Dostupné http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-58004 7. Rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 1996, ve věci Aksoy proti Turecku. Stížnost č. 21987/93. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-58003 8. Rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1997, ve věci Aydin proti Turecku. Stížnost č. 57/1996/676/866. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-58371 9. Rozsudek ESLP ze dne 28. 7. 1999, ve věci Selmouni proti Francii. Stížnost č. 25803/94. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-58287 10. Rozsudek ESLP ze dne 11. 4. 2000, ve věci Veznedaroglu proti Turecku. Stížnost č. 32357/96. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-58897 11. Rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2000, ve věci Dikme proti Turecku. Stížnost č. 20869/92. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-58751 12. Rozsudek ESLP ze dne 3. 4. 2001, ve věci Keenan proti Spojenému království. Stížnost č. 27229/95. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 27. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59365 13. Rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 2001, ve věci Peers proti Řecku. Stížnost č. 28524/95. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 19. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59413 14. Rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2001, ve věci Price proti Spojenému království. Stížnost č. 33394/96. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 20. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59565 15. Rozsudek ESLP ze dne. 24. 7. 2001, ve věci Valašinas proti Litvě. Stížnost č. 44558/98. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59608 16. Rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2001, ve věci Indelicato proti Itálii. Stížnost č. 31143/96. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015].

 

67  

Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-64280 17. Rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2001, ve věci Iwańczuk proti Polsku. Stížnost č. 25196/94. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59884 18. Rozsudek ESLP ze dne 21. 11. 2001, ve věci Al Adsani proti Spojenému království. Stížnost č. 35763/97. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59885 19. Rozsudek ESLP ze dne 4. 2. 2003, ve věci Van der Ven proti Nizozemí. Stížnost č. 50901/99. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 19. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-60915 20. Rozsudek ESLP ze dne 24. 4. 2003, ve věci Aktaş proti Turecku. Stížnost č. 24351/94. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-61055 21. Rozsudek ESLP ze dne 29. 4. 2003, ve věci McGlinchey a další proti Spojenému království. Stížnost č. 50390/99. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 19. 11. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-61058 22. Rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2003, ve věci Yankov proti Bulharsku. Stížnost č. 39084/97. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 19. 11 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-61539 23. Rozsudek ESLP ze dne 20. 7. 2004, ve věci Balogh proti Maďarsku. Stížnost č. 47940/99. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-61931 24. Rozsudek ESLP ze dne 27. 7. 2004, ve věci Slimani proti Francii. Stížnost č. 57671/00. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-61944 25. Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2005, ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině. Stížnost č. 54825/00. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-68715 26. Rozsudek ESLP ze dne 12. 5. 2005 ve věci Öcalan proti Turecku. Stížnost č. 46221/99. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-69022 27. Rozsudek ESLP ze dne 16. 6. 2005, ve věci Labzov proti Rusku. Stížnost č. 62208/00. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-69392 28. Rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2005 ve věci Rohde proti Dánsku. Stížnost č. 69332/01. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-69794 29. Rozsudek ESLP ze dne 29. 9. 2005, ve věci Mathew proti Nizozemsku. Stížnost č. 24919/03. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 19. 11. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-70377 30. Rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2005, ve věci Khudoyorov proti Rusku. Stížnost č. 6847/02. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 20. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-70865 31. Rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007, ve věci Hummatov proti Ázerbájdžánu.  

68  

Stížnost č. 13413/04. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-83588 32. Rozsudek ESLP ze dne 22. 10. 2009, ve věci Orchowski proti Polsku. Stížnost č. 17885/04. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 29. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-95314 33. Rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2010, ve věci Gäfgen proti Německu. Stížnost č. 22978/05. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-99015 34. Rozsudek ESLP ze dne 14. 9. 2010, ve věci Florea proti Rumunsku. Stížnost č. 37186/03. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-100357 35. Rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012, ve věci Edwards proti Spojenému království. Stížnost č. 32650/07. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-108599 36. Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2012, ve věci Jirsák proti České republice. Stížnost č. 8968/08. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-160915 37. Rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2015, ve věci Bouyid proti Belgii. Stížnost č. 23380/09. In: European Court of Human Rights [online]. [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-157670 Stanoviska Výboru OSN pro lidská práva 1. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 1. 4. 1985, ve věci John Wight proti Madagaskaru, na oznámení č. 115/82. In: University of Minnesota [online]. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: https://www1.umn.edu/humanrts/undocs/newscans/115-1982.html 2. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 12. 5. 1993, ve věci Michael Bailey proti Jamajce, na oznámení č. 334/1988. In: University of Minnesota [online]. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: https://www1.umn.edu/humanrts/undocs/html/334-1988.html 3. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 19. 8. 1997, ve věci Hervin Edwards proti Jamajce, na oznámení č. 529/1993. In: University of Minnesota [online]. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: https://www1.umn.edu/humanrts/undocs/session60-index.html 4. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 30. 10. 2003, ve věci Wilson proti Filipínám, na oznámení č. 868/99. In: University of Minnesota [online]. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: https://www1.umn.edu/humanrts/undocs/868-1999.html 5. Stanovisko Výboru OSN pro lidská práva ze dne 17. 3. 2006, ve věci Borough proti Austrálii, na oznámení č. 1184/2003. In: University of Minnesota [online]. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: https://www1.umn.edu/humanrts/undocs/1184-2003.html České právní předpisy 1. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní, ve zněních pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz

 

69  

[online]. [cit. 22. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1961-140 2. Zákon č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 12. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1961-141 3. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 8. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-555 4. Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1 5. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-2 6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 2. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-182 7. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-283 8. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 2. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1998-82 9. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 8. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-169 10. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-345 11. Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 8. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-349 12. Zákon č. 381/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 21. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2005-381 13. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 12. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40 14. Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 70/2009, o vyřizování stížností a oznámení, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 2. 2016]. 15. Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.10/2012, o výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů v místech, kde je podle zákonného oprávněné

 

70  

omezována osobní svoboda. Nejvyšší státní zastupitelství [online]. [cit. 25. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.nsz.cz/images/stories/PDF/POP/netrest/10-2012.pdf 16. Zákon č. 276/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 2. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-276 Důvodové zprávy k zákonům 1. Důvodová zpráva k návrhu zákona o Veřejném ochránci práv, sněmovní tisk č. 199/0 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=199&CT1=0 2. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ze dne 30. 7. 2004. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=751&CT1=0 Německé právní předpisy 1. Strafprozeßordnung vom 7. April 1987 (BGBl. I S. 1074, 1319), veröffentlichte bereinigte Fassung. In: Gesetze im Internet [online databáze]. Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz [cit. 18. 10. 2015]. Dostupné z: https://www.gesetze-im-internet.de/stpo/ Mezinárodní a unijní právní předpisy 1. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3/217A ze dne 10. prosince 1948, Všeobecná deklarace lidských práv [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.un-documents.net/a3r217a.htm 2. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950 [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf 3. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966 [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.osn.cz/wpcontent/uploads/2015/03/mezinar.pakt-obc.a.polit_.prava_.pdf 4. Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním ze dne 9. prosince 1975 [online]. [cit. 8 10. 2015]. Dostupné z: http://www.un-documents.net/dpptcidt.htm 5. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 10. prosince 1984 [online]. [cit. 8 10. 2015]. Dostupné z: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/umluva-proti-muceni.pdf 6. Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 26. listopadu 1987. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z:

 

71  

https://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentId=onrf6mjzhe3f6ojomrudcljq 7. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 78/2006 Sb. m. s., o sjednání Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 9.11. 2015]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrg2427giydans7g44c2ma 8. Listina základních práv Evropské unie č. 2012/C 326/02 ze dne 26. října 2012. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 10. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?uri=URISERV:l33501 Elektronické zdroje 1. 2nd General Report on the CPT ́s activities covering the period 1 January to 31 December 1991, CPT/Inf (92) 3 (13 April 1992). In: European Committee for the Prevention of Torture (CPT) [online]. [cit. 3. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.cpt.coe.int/en/annual/rep-02.htm 2. 9th General Report on the CPT ́s activities covering the period 1 January to 31 December 1998, CPT/Inf (99) 12 (30 August 1999). In: European Committee for the Prevention of Torture (CPT) [online]. [cit. 3. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.cpt.coe.int/en/annual/rep-09.htm 3. CCPR General Comment No. 20: Article 7 (Prohibition of Torture, or Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment), 10 March 1992. UN Human Rights Committee [online]. [cit. 8. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/docid/453883fb0.html 4. ČÁPOVÁ, Markéta. Zákaz mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva [online]. Olomouc, 2012 [cit. 12. 10. 2015]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Dostupné z: http://theses.cz/id/fnaakx?furl=%2Fid%2Ffnaakx;so=nx;lang=sk 5. Český veřejný ochránce práv. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/historie/cesky-verejny-ochrance-prav/ 6. Čtvrtá a pátá periodická zpráva o opatřeních přijatých k plnění závazků podle CAT. Vláda ČR [online]. [cit. 9. 11. 2015]. Dostupné z: http://www2.ohchr.org/english/bodies/cat/docs/AdvanceVersions/CAT-CZE4_5.pdf 7. "Donaha!" Prohlídky návštěv ve vězení jsou příliš, tvrdí Křeček. TÝDEN.cz [online]. Publikováno 10. 9. 2013 [cit. 25. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/donaha-prohlidky-navstev-ve-vezeni-jsouprilis-tvrdi-krecek_282091.html 8. ESLP v 50 otázkách. Evropský soud pro lidská práva [online]. [cit. 23. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Documents/50questions_CES.pdf 9. Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Vláda ČR [online]. [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/evropska  

72  

umluva-o-zabraneni-muceni-a-nelidskemu-nebo-ponizujicimu-zachazeni-nebotrestani-17701/ 10. Evropská vězeňská pravidla, Doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům, Doporučení Rec (2006) 2. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 9. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/Umluvy/vezenstvi/R_ 2006_2_Evr_vezen_pravidla-Komentar.pdf 11. General Comment No. 2 – Implementation of Article 2 by States parties. Committee against Torture (CAT). (CAT/C/GC/2 z 24. January 2008), section II – Absolute prohibition [online]. Para 5-6 [cit. 9. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.refworld.org/docid/47ac78ce2.html 12. HRSTKOVÁ, Simona. Zákaz mučení v mezinárodním právu [online]. Praha, 2009 [cit. 9. 10. 2015]. Diplomová práce. Karlova univerzita. Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/75672/ 13. HRSTKOVÁ, Simona. Zákaz mučení v mezinárodním právu a Česká republika [online]. Praha, 2013 [cit. 12. 10. 2015]. Rigorózní práce. Karlova univerzita. Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/89555/?lang=cs 14. HUSSEINI, Faisal. Mechanismy ochrany práv osob ve výkonu trestu odnětí svobody [online]. Brno, 2008 [cit. 8. 11. 2015]. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/12294/pravf_r/ 15. HYMPL, Josef. Ve věznicích se musejí odsouzení ukládat i do skladů. TÝDEN.cz [online]. Publikováno 12. 5. 2011 [cit. 29. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/ve-veznicich-se-museji-odsouzeni-ukladat-ido-skladu_201424.html 16. Institut vzdělávání Vězeňské služby ČR. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 9. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/ivvs-straz-pod-ralskem-99/o-nas1640/zakladni-informace-148/ 17. Jak a kde získat informace, podat žádost či stížnost? Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/vazebniveznice-teplice-94/informacni-servis-1631/informace-podle-zakona-c-106-1999-sb568/jak-a-kde-ziskat-informace-podat-zadost-ci-stiznost-4451 18. KLAYMAN, Barry. The Definition of Torture in International Law. Temple Law Quarterly [online]. 1978, vol. 51, s. 455. [cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: http://heinonline.org/HOL/LandingPage?handle=hein.journals/temple51&%20div= 29&id=&page= 19. Krátkodobé tresty odnětí svobody. Závěrečná studie z výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci [online]. [cit. 20. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/249.pdf 20. Lidská práva v kontextu zahraniční rozvojové spolupráce. FoRS – České fórum pro rozvojovou spolupráci [online]. 2011, 31 s. ISBN: 978-80-904395-8-0. [cit. 8. 11. 2016]. Dostupné z: http://fors.cz/user_files/dokumenty/fors_studie_lp.pdf 21. Members of Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment. In: United Nations [online]. [cit. 8. 10. 2015]. Dostupné z: https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=IND&mtdsg_no=IV9&chapter=4&lang=en.  

73  

22. Měsíční statistické hlášení za prosinec 2015. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi19/informacni-servis/statistiky-a-udaje-103/mesicni-statisticke-hlaseni1233/mesicni-statisticke-hlaseni-pro-rok-2015 23. Neduhy českých věznic: Přeplněné cely nebo malá odměna za práci odsouzených. In: Česká televize [online]. Publikováno 13. 1. 2016 [cit. 22. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1657366-neduhy-ceskych-veznicpreplnene-cely-nebo-mala-odmena-za-praci-odsouzenych 24. Odpovědi České republiky na předběžné otázky Výboru OSN proti mučení v rámci projednání čtvrté a páté periodické zprávy České republiky o plnění závazků plynoucích z Úmluvy proti mučení (CAT/C/CZE/4-5). Vláda ČR [online]. [cit. 21. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravyplneni-mezin-umluv/odpovedCR_CAT_final_vlada.doc 25. Plošné osobní prohlídky ve věznicích jsou nepřiměřeným zásahem do lidské důstojnosti. Veřejný ochránce práv [online]. Publikováno 8. 8. 2013 [cit. 29. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/plosneosobni-prohlidky-ve-veznicich-jsou-neprimerenym-zasahem-do-lidske-dustojnosti/ 26. Podnět Výboru proti mučení a jinému nelidskému, krutému, ponižujícímu zacházení a trestání k otázce vězeňství. Vláda ČR [online]. [cit. 12. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/Podnet-Vyboruproti-muceni-k-vezenstvi---aktualizovana-verze-k-upravenemu-usneseni.docx 27. Prohlášení vysoké představitelky Catherine Ashtonové jménem Evropské unie při příležitosti Mezinárodního dne Organizace spojených národů na podporu obětí mučení ze dne 26. června 2012. Evropská unie [online]. [cit. 7. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/cfsp/131248.p df 28. PROCHÁZKA, Tomáš, ředitel odboru správního. Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky. Sdělení ve věci žádosti o poskytnutí informace [online]. Marcela Lukášová. 30. 3. 2016 [cit. 30. 3. 2016]. 29. Prostory v českých věznicích začínají být opět přeplněné. České noviny [online]. Publikováno 10. 7. 2015 [cit. 22. 1. 2016]. ISSN: 1213-5003. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/prostory-v-ceskych-veznicich-zacinaji-byt-opetpreplnene/1236620 30. Průběžná zpráva ze šetření ve věci podmínek výkonu trestu odnětí svobody bývalé ods. V. Z., Sp. zn.: 453/2011/VOP/MS. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 24. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/ochrana_osob_ome zenych_na_svobode/453-11-MS-ZZ.pdf 31. Průvodce řízením o ústavní stížnosti. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 23. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/pruvodce-rizenim-o-ustavnistiznosti/ 32. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3452 z 9. prosince 1975, Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním [online]. [cit. 20. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.un.org/documents/ga/res/30/ares30.htm  

74  

33. Ročenka vězeňské služby České republiky 2002. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/správn%C3%AD/statistiky/Statis tické%20ročenky/Ročenka%202002.pdf 34. Ročenky za roky 2014, 2013, 2012, 2011, 2010. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2015 [cit. 23. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/rocenky/ 35. Sborníky Stanoviska. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 23. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/dalsi-aktivity/publikace/sborniky-stanoviska/ 36. Souhrnná zpráva z návštěv věznic v roce 2006. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 20. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/documents/doc1154711599.doc 37. Standardy CPT "Podstatné" části obecných zpráv CPT. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.cpt.coe.int/lang/cze/cze-standards.pdf 38. Statistická ročenka vězeňské služby České republiky 2010. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/správn%C3%AD/statistiky/Statis tické%20ročenky/rocenka_2010_v8.pdf 39. Statistické ročenky vězeňské služby. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacniservis/statistiky-a-udaje-103/statisticke-rocenky-1218/statisticke-rocenky-vezenskesluzby 40. Statistiky. Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 22. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/statistiky-a-udaje103/ 41. The Truth about Torture: Ireland v UK Revisited. In: Maynooth University [online]. Publikováno 9. 3. 2015 [cit. 19. 12. 2015]. Dostupné z: https://www.maynoothuniversity.ie/news-events/truth-about-torture-ireland-v-ukrevisited 42. TUČKOVÁ, Miroslava. Právní postavení odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody [online]. Praha, 2013 [cit. 15. 2. 2016]. Diplomová práce. Karlova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/99422/ 43. UN Covenant on Civil and Political Rights. CCPR Commentary The Procedures before the UN Human Rights Treaty Bodies. Divergence or Convergence? Nondiscrimination and Equality in the View of the UN Human Rights Treaty Bodies. In: Oxford Journals [online]. [cit. 19. 12. 2015]. Dostupné z: http://ejil.oxfordjournals.org/content/18/1/220.full 44. VOLDÁN, Michal. Problémy současného vězenství v České republice [online]. Praha, 2012 [cit. 3. 1. 2016]. Diplomová práce. Karlova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/79670/ 45. Vyjádření vlády České republiky ke zprávě, kterou Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání zpracoval pro vládu České republiky po návštěvě České republiky ve dnech 25. března až 2. dubna 2008. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. [cit. 20. 2. 2016]. Dostupné z:  

75  

http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2009-09-inf-cze.pdf 46. Výkon trestu odnětí svobody a výkon vazby. Český helsinský výbor [online]. [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://trestni.juristic.cz/76188/CLANEK.html 47. Výroční zpráva o ochraně před špatným zacházením v roce 2014. Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/vyrocni-zprava-o-ochranepred-spatnym-zachazenim-v-roce-2014/ 48. Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2006. Vláda ČR [online]. [cit. 12. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/dokumenty/zpravylidska-prava-cr/zprava-o-stavu-lidskych-prav-v-cr-v-roce-2006-24032/ 49. Zpráva o stavu lidských práv v ČR za rok 2012. Český helsinský výbor [online]. [cit. 2. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.helcom.cz/cs/co-delame/monitorovaci-aanalyticka-cinnost/zpravy-slp/ 50. Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 27. března až 7. dubna 2006 a dále od 21. do 24. června 2006. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. [cit. 2. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2007-32-inf-eng.pdf 51. Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 25. března až 2. dubna 2008. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2009-08-infcze.pdf 52. Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 1. až 10. dubna 2014. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) [online]. [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2015-18-infcze.pdf

 

76