Diplomatické imunity vs. lidská práva

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ v PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ HLAVNÍ SPECIALIZACE: MEZINÁRODNÍ A EVROPSKÁ STUDIA – DIPLOMACIE

Diplomatické imunity vs. lidská práva

Diplomant: Kateřina Olahová Vedoucí diplomové práce: Ing. JUDr. Zuzana Trávníčková, Ph.D.

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Diplomatické imunity vs. lidská práva“ vypracovala samostatně a všechny citace a parafráze v textu řádně označila. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze, dne 25. dubna 2009

_______________________

PODĚKOVÁNÍ

Touto cestou bych ráda poděkovala své vedoucí diplomové práce Ing. JUDr. Zuzaně Trávníčkové, Ph.D. za odborné vedení, konzultace, cenné rady a připomínky, které mi pomohly při psaní této práce.

ABSTRACT:

This thesis aims at description and analyses of the position of diplomatic immunities and human rights in international law, focusing on areas where these two sets of international rules clash. One objective of this work is an attempt to establish a hierarchy between norms granting diplomatic immunities and those protecting fundamental human rights, which could possibly resolve the collision. This solution, however, narrows down to one of most general principles of diplomatic relations, the principal of reciprocity. Mentioned are also some alternative approaches suggested for resolution of this conflict together with the obstacles, which prevent them from use. The thesis further looks at possible remedies against abuse of diplomatic immunity.

ABSTRAKT:

Obsahem této práce je popis a analýza postavení diplomatických imunit a lidských práv v mezinárodním právu se zdůrazněním oblastí, ve kterých dochází k jejich vzájemné kolizi. Jedním z cílů práce je pokus o stanovení hierarchie norem upravujících diplomatické imunity a ochranu lidských práv, která by mohla tento problém případně vyřešit. Toto řešení se však dostává do konfliktu s jedním ze základních principů, na kterém jsou diplomatické vztahy založeny, s principem reciprocity. Zmíněny jsou také některé alternativní možnosti řešení tohoto konfliktu společně s překážkami, které stojí v cestě jejich uplatnění. Práce se dále zaměřuje na to, jaké mají státy v současnosti možnosti řešení při zneužití diplomatických imunit.


OBSAH

1.

ÚVOD ....................................................................................................................... 3

2.

DIPLOMATICKÉ VÝSADY A IMUNITY ......................................................... 6 2.1.

HISTORICKÝ VÝVOJ DIPLOMATICKÝCH VÝSAD A IMUNIT ................................... 6

2.2.

TEORETICKÁ VÝCHODISKA DIPLOMATICKÝCH IMUNIT ....................................... 8

2.3.

TEORIE EXTERITORIALITY .................................................................................. 8

2.3.1. Zastupitelská teorie ....................................................................................... 9 2.3.2. Funkční teorie ............................................................................................... 9 2.3.3. Kombinovaná teorie .................................................................................... 10 2.4.

ÚPRAVA

DIPLOMATICKÝCH VÝSAD A IMUNIT PODLE

VÍDEŇSKÉ

ÚMLUVY O

DIPLOMATICKÝCH STYCÍCH.......................................................................................... 10

2.4.1. Výsady a imunity diplomatické mise.......................................................... 11 2.4.2. Výsady a imunity diplomatického zástupce ............................................... 12 2.4.2.1.

Osobní nedotknutelnost ...................................................................... 12

2.4.2.2.

Vynětí z trestní jurisdikce ................................................................... 16

2.4.3. Nedotknutelnost diplomatického zavazadla ............................................... 19 2.5. 3.

4.

USTANOVENÍ ÚMLUVY OMEZUJÍCÍ VÝSADY A IMUNITY ................................... 19

LIDSKÁ PRÁVA .................................................................................................. 21 3.1.

HISTORICKÝ VÝVOJ LIDSKÝCH PRÁV ............................................................... 21

3.2.

REGIONÁLNÍ ÚPRAVA LIDSKÝCH PRÁV............................................................. 23

3.3.

SOUČASNÁ SITUACE V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV ............................................. 25

3.4.

GENERACE LIDSKÝCH PRÁV ............................................................................. 25

STŘET DIPLOMATICKÝCH IMUNIT A LIDSKÝCH PRÁV ..................... 27 4.1.

ZNEUŽITÍ DIPLOMATICKÝCH IMUNIT ................................................................ 27

4.1.1. Politicky motivované a teroristické činy .................................................... 27 4.1.2. Trestné činy osobní povahy ........................................................................ 29 4.2.

LIDSKÁ PRÁVA PORUŠOVANÁ PŘI ZNEUŽITÍ DIPLOMATICKÝCH IMUNIT ............ 32

4.2.1. Právo na život ............................................................................................. 32 4.2.2. Právo na osobní bezpečnost ........................................................................ 33 4.2.3. Zákaz otroctví ............................................................................................. 34 1


4.2.4. Mučení, ponižující a nelidské zacházení .................................................... 35 4.2.5. Práva dítěte ................................................................................................. 36 5.

MOŽNÁ ŘEŠENÍ STŘETU DIPLOMATICKÝCH IMUNIT A LIDSKÝCH

PRÁV ............................................................................................................................. 37 5.1.

STANOVENÍ HIERARCHIE NOREM ...................................................................... 37

5.2.

ALTERNATIVNÍ MOŽNOSTI ŘEŠENÍ ................................................................... 42

5.2.1. Reforma Vídeňské úmluvy ......................................................................... 42 5.2.2. Vnitrostátní opatření ................................................................................... 44 5.2.3. Funkční základ diplomatických imunit....................................................... 45 6.

V SOUČASNÉ DOBĚ DOSTUPNÉ MOŽNOSTI PŘI ZNEUŽITÍ

DIPLOMATICKÝCH IMUNIT .................................................................................. 47 6.1.

USTANOVENÍ ÚMLUVY POUŽITELNÁ PŘI ZNEUŽITÍ DIPLOMATICKÝCH IMUNIT . 47

6.1.1. Zřeknutí se imunity ..................................................................................... 47 6.1.2. Persona non grata ........................................................................................ 52 6.2. IMUNIT

DALŠÍ

MOŽNOSTI

VYUŽITELNÉ

V PŘÍPADĚ

ZNEUŽITÍ

DIPLOMATICKÝCH

........................................................................................................................58

6.2.1. Právo na sebeobranu ................................................................................... 58 6.2.2. Mezinárodní soudní řízení .......................................................................... 62 7.

ZÁVĚR .................................................................................................................. 72

2


1. Úvod Postavení diplomatických zástupců je po celém světě uznáváno již od nepaměti a práva na diplomatické imunity, kterých tito státní representanti požívají, jsou ta, která mezi základními pravidly mezinárodního práva zaujímají velmi výjimečné postavení. Tato práva jsou považována za základní pilíř mezinárodních vztahů a je tomu tak proto, že zaručují bezpečný a účinný výkon funkce diplomatických zástupců, jak se ostatně dočteme i ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. Ochrana diplomatických zástupců je velmi důležitá, neboť diplomaté jako reprezentanti politiky svého státu mohou být vystaveni velkému nebezpečí hlavně v zemích jiného politického smýšlení.

Všeobecně respektována jsou práva na diplomatické imunity hlavně z důvodu reciprocity. V podstatě každý stát, který přijímá diplomatické zástupce, je současně státem, který tyto zástupce také do jiných států vysílá. Každý stát má tedy zájem na tom, aby byla respektována nedotknutelnost a výsostné postavení jeho diplomatických zástupců. Toho však může dosáhnout jen v tom případě, pokud on sám bude respektovat postavení a imunity zástupců přicházejících na jeho území z jiných států. Princip reciprocity je tak velmi významným mechanismem, který zaručuje vzájemné respektování diplomatických imunit.

Imunity diplomatických zástupců jsou bezpochyby velmi podstatnou výsadou, která by měla být chráněna a respektována. Podle mého názoru je ale také velmi důležité, aby diplomaté tuto výsadu příjímali odpovědně, nezneužívali svého postavení tam, kde to není nutné, a měli by také vždy respektovat zákony přijímajícího státu. Že tomu tak ale pokaždé není, dokazují některé případy zneužití diplomatických imunit, nejzávažnější jsou pak ty, při kterých dojde k porušení základních lidských práv. Přestože takových případů není nijak velké množství, získávají tyto incidenty většinou velmi velkou publicitu a zájem veřejnosti a vlády pak jen velmi těžko obhajují jurisdikční nedotknutelnost diplomatických zástupců.

Základní otázkou v takové chvíli je, zda můžeme imunitu diplomatických zástupců v těchto případech vůbec obhájit a zda by mělo právo na diplomatické imunity převládnout i v situaci, kdy dojde k porušení základních lidských práv, nebo by měla

3


naopak ochrana lidských práv, která rovněž patří mezi základní mezinárodní práva a je ve většině států stavěna na úroveň ústavního práva, převážit nad právy na diplomatické imunity. Tato otázka je základním motivem, kterým bych se chtěla zabývat ve své práci.

Cílem mojí práce je popis a analýza postavení diplomatických imunit a lidských práv v mezinárodním právu se zdůrazněním oblastí, ve kterých dochází k jejich vzájemné kolizi, rovněž bych se chtěla pokusit o stanovení hierarchie norem upravujících diplomatické imunity a ochranu lidských práv, která by mohla tento problém případně vyřešit. Dále bych se chtěla zaměřit na to, jaké mají státy v současnosti možnosti řešení a kterých možností nejvíce využívají.

Toto téma jsem si vybrala hlavně z důvodu jeho zajímavosti a aktuálnosti. Jak diplomatické imunity, tak lidská práva zaujímají v mezinárodním právu velmi důležité postavení, jejich občasná kolize proto vzbuzuje velkou pozornost, nicméně z nejrůznějších důvodů není pro státy vůbec jednoduché tento rozpor jednoznačně vyřešit.

Práce je rozdělena do sedmi částí, přičemž první část tvoří tento úvod a poslední část závěr. Ve druhé části se zabývám historií, vývojem a popisem diplomatických imunit a jejich postavením v mezinárodním právu. Důraz je kladen na ustanovení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která je základním dokumentem kodifikujícím diplomatické výsady a imunity.

Třetí část je věnována vývoji ochrany lidských práv a přijetí významných úmluv zabývajících se ochranou lidských práv, které byly vypracovány jak na mezinárodní tak na regionální úrovni. Zabývám se zde zejména úpravou ochrany lidských práv tzv. první generace, jejichž porušování vzbuzuje největší pozornost.

Ve čtvrté části se věnuji případům, ve kterých k porušení lidských práv z důvodu zneužití diplomatických imunit došlo. Zabývám se jak těmi nejznámějšími tak i méně známými případy porušení lidských práv a na příkladech pak demonstruji, která základní lidská práva bývají porušena.

4


Pátá část je zaměřena na stanovení hierarchie mezi diplomatickými imunitami a právy ochraňujícími lidská práva. Pokusím se zde, i s pomocí analýzy ustanovení týkajících se diplomatických imunit a lidských práv v Návrhu článků o odpovědnosti států při mezinárodně protiprávním jednání z roku 2001, určit, která práva jsou stavěna v mezinárodním právu výše a měla by tedy mít přednost. Zároveň zde však upozorňuji na velmi důležitý princip reciprocity, díky němuž není takové řešení plně aplikovatelné v praxi. Zmiňuji také alternativní řešení navrhovaná některými státy či autory ohledně kolize mezi lidskými právy a diplomatickými imunitami.

V šesté části se pak věnuji v současné době existujícím možnostem, kterých státy mohou využít, pokud dojde k porušení lidských práv diplomatem. Patří sem právo zřeknutí se imunity svého diplomatického zástupce, právo prohlásit diplomata za personu non grata, dále pak právo na sebeobranu a poměrně novým řešením je pak využití služeb Mezinárodního trestního dvora, který byl ustaven v roce 1998.

5


2. Diplomatické výsady a imunity 2.1. Historický vývoj diplomatických výsad a imunit

Diplomacie, jako způsob komunikace mezi národy, je považována za jedno z povolání, bez kterého by lidstvo nemohlo existovat,1 a podle názoru znalců mezinárodního práva „je diplomacie tak stará jako národy samy“2. Lidé všeobecně uznávali zvláštní postavení zahraničních zástupců již od dávnověku, z tohoto důvodu jsou některé základní principy týkající se těchto zástupců, mezi které patří mimo jiné i princip osobní nedotknutelnosti, spojovány již se vznikem prvních civilizací a jsou jedním z prvních projevů mezinárodního práva.3

První náznaky diplomatických imunit můžeme nalézt již v období předstátních společností, kdy začala být uznávána nedotknutelnost vyslance a urážka vyslance byla přirovnávána ke svatokrádeži.4 Významné zmínky o diplomatických imunitách se objevují v období antiky ve starověkém Řecku a Římě, kde členové poselstev požívali zvláštní úcty, byli nedotknutelní, samozřejmostí také bylo vynětí z civilní a trestní jurisdikce a naprostá svoboda pohybu. Normu upravující nedotknutelnost vyslanců můžeme nalézt i v římském ius gentium (tj. právo národů). Zabití posla bylo důvodem pro vyhlášení války, vrah mohl být popraven, vyhnán nebo vydán vysílajícímu státu.5 Další významný rozkvět diplomatických styků můžeme sledovat od 13. století, kdy byla respektována nedotknutelnost a jurisdikční imunita vyslance, která však nebyla absolutní – nevztahovala se na dluhy, násilné činy či špionáž a současně byla vázána na funkci diplomata.6

1

EBAN, A.: The New Diplomacy: International Affairs in the Modern Age. London: Weidenfeld and Nicolson 1983. str. 332 2 REDSLOB, R.: Histoire Des Grands Principes Du Droit Des Gens: Depuis L'Antiquite Jusqu'a La Veille De La Grande Guerre. Rousseau et Cie 1923 str. 79 3 SHAW, M. N.: International Law. Cambrdge: Cambridge University Press 2004. str. 473 4 MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha: Československá akademie věd 1964. str. 6 5 OGDON, M.. The Growth of Purpose in the Law of Diplomatic Immunity. The American Society of International Law 1937. str. 450. [cit. 11. 12. 2008] Dostupný [online] na: 6 MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha: Československá akademie věd 1964. str. 28

6


V 16. století se zvláštní postavení vyslanců začíná opírat o teorii exteritoriality7, která se zformovala díky vznikající vědě o diplomatickém právu, a osobní nedotknutelnost diplomatického zástupce se stává mezinárodním obyčejem.8 Na základě řady precedentů z 16. a 17. století se i vynětí z trestní jurisdikce postupně stává součástí mezinárodního práva. Trestní imunita vyslanců se prosadila jako nevyhnutelná podmínka pro udržování stálých misí, vyslanec mohl být za svůj protiprávní čin zadržen, nemohl však být potrestán a musel být poslán zpět do vysílajícího státu.9 V 17. století se pak stabilizuje i institut zřeknutí se trestní imunity, které však náleží jen panovníkovi.10

V 19. století začaly být mezi státy Latinské Ameriky, Středního a Dálného východu uzavírány s USA a s evropskými vládami dvoustranné smlouvy o diplomatických výsadách a imunitách.11 Od poloviny 19. století také dochází k prvním neoficiálním pokusům o kodifikaci diplomatického práva ze strany znalců mezinárodního práva. Oficiální kodifikace pak probíhala od konce 19. století na půdě nejrůznějších mezinárodních organizací a institutů a vyvrcholila sepsáním Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích v roce 1961 Komisí pro mezinárodní právo, která působí jako pomocný orgán Valného shromáždění OSN.

Otázka ochrany diplomatů se dnes pravidelně projednává v šestém, právním výboru Valného shromáždění.12 Výbor se zabývá dodržováním diplomatického práva v politické praxi států. Na základě diskuzí, ve kterých se státy navzájem informují o případech porušování a zneužívání výsad a imunit, zaujímá výbor stanoviska a přijímá doporučení obecné povahy. Současnou praxi odrážejí také zprávy, které Valnému shromáždění předkládá generální tajemník OSN. Úkolem zpráv je na jedné straně poskytnout informaci o stavu ratifikací a přístupů k mezinárodním smlouvám, které se týkají bezpečnosti diplomatických misí, konzulárních úřadů a zástupců a na druhé

7

z lat. extra territorium – vyslanec a budova vyslanectví se nacházejí mimo území, tedy i mimo jurisdikci přijímajícího státu 8 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 210 9 Tamtéž, str. 231 10 MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha: Československá akademie věd 1964. str. 47 11 např. smlouva mezi Velkou Británií a Portugalskem z roku 1809; smlouva mezi Velkou Británií a Mexikem z roku 1827, Nizozemím a Mexikem z roku 1827, Nizozemím a Brazílií z roku 1828, Nizozemím a Kolumbií z roku 1829 nebo smlouva mezi Francií a Persií z roku 1885 12 Oficiální webové stránky: http://www.un.org/ga/sixth/

7


straně podat informace o nejvážnějších případech porušení diplomatických a konzulárních výsad a imunit a návrhy na jejich řešení.

2.2. Teoretická východiska diplomatických imunit

V průběhu historie se vyvinuly tři hlavní teorie, které se snaží vysvětlit nutnost poskytování imunit diplomatickým zástupcům. Jedná se o teorii exteritoriality, reprezentativní teorii a funkční teorii. Vedle dříve jmenovaných se v poslední době začala prosazovat i teorie kombinovaná, která vzniká spojením reprezentativní a funkční teorie.

2.3. Teorie exteritoriality

Teorie exteritoriality je nejstarší z uvedených teorií. Začíná se uplatňovat v době vzniku stálých diplomatických zastoupení a největšího rozkvětu zaznamenává v 17. a 18. století. Jedná se vlastně o právní fikci, podle které diplomatický zástupce činí každé místo svého pobytu dočasně součástí území vlastního státu a nachází se tedy mimo území přijímajícího státu - extra teritorium. Proto se na něho nevztahuje suverénní moc přijímajícího státu podle zásady par in parem habet potestatem. Přijímající stát tak neměl nad vyslancem ani misí žádnou pravomoc, mise i její personál podléhaly výhradně vlastnímu státu. Toto vynětí se vztahovalo nejen na místnosti mise, ale i na obydlí diplomata; z toho vzniklo právní zdůvodnění práva azylu a jurisdikce vyslance nad zaměstnanci vyslanectví. Za jejího autora je považován francouzský právník Pierre Ayrault, jedním z jejích nejznámějších zastánců byl Hugo Grotius.13

Přestože v počátcích své existence byla teorie exteritoriality přínosem pro upevnění diplomatických imunit a byla přijímaná řadou mezinárodněprávních znalců, postupem doby se dostala do rozporu s potřebami mezinárodního práva a v 19. století již začala být odmítána. Jejím nejvážnějším důsledkem je totiž nemožnost postihnout případy porušení práva ze strany vyslance, které by jinak přijímající stát trestal. První odpůrce tato teorie našla mezi německými internacionalisty a již v roce 1856 byla popřena i

13

DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str.113

8


pařížským kasačním soudem ve věci vydání ruského občana Nikičekoviče.14 Po první světové válce je teorie exteritoriality již obecně odmítána.

2.3.1. Zastupitelská teorie

Zastupitelská teorie (personal representation) je založena na předpokladu, že diplomatický zástupce reprezentuje (v podstatě „zosobňuje“) suveréna vysílajícího státu. Diplomatickému zástupci má být proto přiznán stejný stupeň výsad a imunit, kterých požívá suverén, a mělo by s ním tak být zacházeno. Útok na vyslance je tedy útokem na suveréna. Na druhé straně úcta projevená vyslanci je úctou projevovanou panovníkovi. V 19. století, se vznikem moderních států dochází k modifikaci této teorie a diplomaté již dále nezastupují hlavu státu, ale suverenitu svého státu. Od teorie exteritoriality se reprezentativní teorie liší svou podstatou, zatímco teorie exteritoriality je právní fikcí, reprezentativní teorie se zakládá na reálném chápání postavení diplomata.

2.3.2. Funkční teorie

Funkční teorie (theory of functional necessity) obhajuje existenci diplomatických imunit z hlediska praktičnosti. Tato teorie tvrdí, že k řádnému výkonu diplomatických funkcí musí být diplomatickým zástupcům přiznány diplomatické imunity a uznáno jejich výjimečné postavení. Pokud by totiž diplomatičtí zástupci podléhali jurisdikci přijímajícího státu, byli by závislí na jeho dobré vůli a mohlo by jim být bráněno ve výkonu jejich funkcí. Funkční teorie se objevila v době, kdy exteritorialita poskytovala příliš široké výsady a i její zastánci cítili potřebu je trochu omezit. Před Vídeňskou konferencí v roce 1961 byla funkční teorie převládající. Za jejího autora je považován Cornelius van Bynkershoek (někdy je nesprávně připisována Emmerichu de Vattelovi).15 V porovnání s předchozími teoriemi můžeme konstatovat, že funkční teorie zdůvodňovala diplomatické výsady a imunity poměrně nejpřesněji. Nemohla

14

OGDON, M.: Juridical bases of diplomatic immunity: A Study in the Origin, Growth and Purpose of Law. Washington, D.C: John Byrne a Co. 1936. str. 87 – 88 15 OGDON, M.: The Growth of Purpose in the Law of Diplomatic Immunity. American Journal of International Law ,Vol. 31, No. 3 (Jul., 1937). str. 449-465. The American Society of International Law 1937, str. 455. [cit. 11. 12. 2008] Dostupný [online] na:

9


ovšem vysvětlit např. ceremoniální pocty (právo vlajky, osobní celní a daňové úlevy), které nebyly pro samotný výkon funkce podstatné.

2.3.3. Kombinovaná teorie

Spojením reprezentativní a funkční teorie vzniká kombinovaná teorie, která byla také východiskem vídeňské kodifikace a můžeme ji najít v preambuli Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Na straně jedné nutnost a účelnost zajištění svobodného a nerušeného výkonu funkce vysvětluje nezbytné imunity (nedotknutelnost obydlí, majetku, korespondence, vynětí z jurisdikce), na straně druhé z postavení diplomata jako zástupce státu vyplývají nároky na úctu a respekt (právo vlajky).

2.4. Úprava diplomatických výsad a imunit podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích Významu Diplomatické úmluvy o diplomatických stycích16, jak pro diplomatické vztahy mezi jednotlivými státy, tak pro vztahy mezinárodního společenství obecně, je nezpochybnitelný, neboť od kvality vztahů jednotlivých států se odvíjí i kvalita vztahů v rámci mezinárodního společenství jako takového. Význam Vídeňské Úmluvy vyzdvihuje i usnesení Mezinárodního soudního dvora z 15. 12. 1979 v případu Diplomatického a konzulárního personálu v Teheránu. Jedná se především o udržení dobrých vztahů mezi státy v dnešním vzájemně závislém světě. Soudní dvůr ve svém usnesení mj. uvedl, že „ve vztazích mezi státy není podstatnějšího požadavku než nedotknutelnost diplomatů a velvyslanectv ... a tak v průběhu dějin národy všech vyznání a všech kultur dodržovaly vzájemné závazky k tomuto účelu. Zavedení diplomacie, se ukázalo jako podstatný nástroj účinné spolupráce v mezinárodním společenství, jenž dovoluje státům bez ohledu na rozdíly v jejich ústavních a společenských řádech dospět ke vzájemnému pochopení a řešit své různice mírovými prostředky.“17

16

Dále jen Vídeňská úmluva nebo Úmluva POTOČNÝ, M. a ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. Praha: C. H. Beck 2006. str. 14 17

10


Tato Úmluva vstoupila v platnost v roce 1964, obsahuje 45 článků, pokrývá všechny aspekty diplomatické imunity a právní základ diplomatických výsad a imunit v této úmluvě tvoří kombinace teorie reprezentativní a teorie funkční. Reprezentativní funkce vyplývá z čl. 3 Úmluvy, který stanoví, že „funkcí diplomatické mise je mimo jiné: a) zastupovat vysílající stát ve státě přijímající.“ a propojení těchto dvou principů najdeme v preambuli Úmluvy, kde se mimo jiné uvádí, že „účelem takových výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí představujících státy“. Důležité je také „že pravidla obyčejového mezinárodního práva budou i nadále řídit otázky, jež nejsou výslovně upraveny ustanoveními této Úmluvy“.

Předtím, než se začnu zabývat jednotlivými články, které se týkají diplomatických výsad a imunit, považuji za vhodné zmínit rozdíl mezi těmito dvěma termíny. Potočný s Ondřejem konstatují, že rozdíl mezi výsadami a imunitami je obvykle spatřován v tom, že „obsah výsad je pozitivní, to znamená, že diplomaté mají jistá oprávnění a výhody navíc, která jiní obyvatelé přijímajícího státu nemají. Naopak obsah imunit je negativní, to znamená, že diplomati jsou vyňati z některých norem přijímajícího státu, které jsou jinak platné pro všechny jeho obyvatele“.18

2.4.1. Výsady a imunity diplomatické mise

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích kodifikuje vedle výsad a imunit diplomatických zástupců také výsady a imunity diplomatické mise. Podle čl. 1 písm. i) se „místnostmi mise“ rozumí budovy nebo části budov a pozemky k nim přilehlé, bez ohledu na vlastnictví, jsou-li používány pro účely mise, včetně rezidence šéfa mise.

Jedním se zásadních ustanovení týkajících se výsad a imunit diplomatické mise je její nedotknutelnost podle čl. 22 Úmluvy. Odst. 1 stanovuje, že místnosti mise jsou nedotknutelné19, přičemž orgány přijímajícího státu do nich nesmí vstoupit bez svolení šéfa mise. Jak uvádí Potočný s Ondřejem20: „…z hlediska nedotknutelnosti mise může složitá situace nastat při různých živelních pohromách, jako je např. požár; otázkou je, 18

POTOČNÝ, M. a ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. Praha: C. H. Beck 2006. str. 148 19 Též soukromé obydlí diplomatického zástupce požívá stejné nedotknutelnosti a stejné ochrany jako místnosti mise (čl. 30 odst.1). 20 POTOČNÝ, M. a ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. Praha: C. H. Beck 2006. str. 150

11


zda lze v těchto případech souhlas vedoucího mise se vstupem do místností předpokládat…“ Jako příklad uvádějí požár velvyslanectví SSSR v Kanadě, kde členové mise odmítli vpustit hasiče do budovy velvyslanectví a budova byla zčásti zničena. Nedotknutelnost místností mise, jež je částečně označována jako exteritorialita, lze tedy chápat jako relativně absolutní.

Odst. 3 čl. 22 Úmluvy navíc částečně rozšiřuje nedotknutelnost místností mise o jejich zařízení a jiný majetek v nich a též o dopravní prostředky mise, když konstatuje, že tyto nemohou být předmětem prohlídky, rekvizice, zabavení nebo exekuce. Pod zvláštní (absolutní ochranou) jsou také archívy a písemnosti mise21, které jsou podle čl. 24 Úmluvy nedotknutelné kdykoliv a kdekoliv se nalézají.

2.4.2. Výsady a imunity diplomatického zástupce

Kdo patří mezi „diplomatické zástupce“ nám říká čl. 1 Úmluvy. Podle něj patří mezi diplomatické zástupce šéf mise nebo člen diplomatického personálu mise. Šéfem mise je osoba pověřená vysílajícím státem, aby vykonávala povinnosti spojené s touto funkcí (písm. a)) a diplomatický personál se skládá z členů personálu mise, kteří mají diplomatické hodnosti (písm. d)). Pro úplnost ještě zmíním, že pod písmeny f) až h) uvedeného článku jsou definováni ostatní členové mise, kteří však nejsou diplomatickými zástupci vysílajícího státu. Jedná se o členy administrativního a technického personálu, členy služebního personálu a také soukromé služebné osoby.

2.4.2.1.

Osobní nedotknutelnost

Osobní nedotknutelnost diplomatického zástupce kodifikuje čl. 29 Úmluvy: „Diplomatický zástupce nesmí být žádným způsobem zatčen nebo zadržen. Přijímající stát s ním bude jednat s náležitou úctou a učiní všechna vhodná opatření, aby zabránil každému útoku proti jeho osobě, svobodě nebo důstojnosti.“

21

Pojem archívy a písemnosti sice není vysvětlen ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích, jeho definici však můžeme nalézt ve Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích pod Čl. 1 písm. k), kde je uvedeno, že „konzulární archívy“ zahrnují všechny listiny, dokumenty, korespondenci, knihy, filmy, záznamové pásky a rejstříky konzulárního úřadu spolu s šiframi a kódy, kartotékami a kteroukoliv částí zařízení určenou k jejich ochraně a uložení.

12


Osobní nedotknutelnost je bezpochyby nejstarším pravidlem diplomatického práva, protože státy dobře chápou, že ochrana diplomatických zástupců je v jejich společném zájmu a vychází z principu reciprocity. Kdekoliv byli mezi státy vysíláni a přijímání velvyslanci, zvyklosti těmto osobám vždy přiznávaly zvláštní ochranu, a když začala být koncem 16. století publikována první odborná pojednání o diplomatickém právu22, nedotknutelnost diplomatického zástupce se stává obyčejem mezinárodního práva. Stejně tak se v průběhu historie postupně i rozsah nedotknutelnosti stává absolutním a ačkoliv někteří znalci dlouho zastávali názor, že existuje možnost sebeobrany ve formě zadržení nebo soudního jednání proti bezprostřednímu ohrožení ze strany diplomata, nezdá se, že by státy tohoto práva kdy oficiálně využili a dotčeného diplomata zadrželi.23 Je také vhodné zmínit, že předtím, než byla Úmluva přijata, Komise pro mezinárodní právo (ILC) opakovaně zmiňovala, že osobní nedotknutelnost nevylučuje buď sebeobranu nebo ve zvláštních případech také další opatření, která by zabránila diplomatickému zástupci ve spáchání zločinu,24 nicméně při přípravě návrhu čl. 29 Úmluvy byla tato pasáž bez diskuze odmítnuta, protože se mělo za to, že je nepodstatná a mohla by znamenat nejistotu, co se týče použití u ostatních článků Úmluvy.25

Čl. 29 žádným způsobem nedefinuje koncept nebo rozsah nedotknutelnosti, nezmiňuje ani jakýkoliv případ nouze,26 zakotvuje však její dva aspekty. Prvním je povinnost vysílajícího státu zdržet se výkonu svých práv nad diplomatickým zástupcem a druhým pak povinnost zacházet s ním s respektem a ochránit ho před jakýmkoliv útokem proti jeho osobě, svobodě a důstojnosti.

Před přijetím Úmluvy byl zdůrazňován vždy první zmíněný aspekt, u druhého se mělo za to, že se vzhledem k rostoucí tendenci chránit všechny cizince stane brzy 22

např. AYRAULT, P.: L'Ordre formalité et instruction judiciaire, dont les Anciens Grecs et Romains ont usé ès accusations publiques, conféré au stil et usage de nostre France. Paris : Michel Sonnius 1588; GENTILI A: De legationibus libri tres. Heyking 1585 23 např. LEWIS, J.C.: State and diplomatic immunity. London: Lloyd´s of London 1990. str. 135: V roce 1584 byl vyhoštěn španělský velvyslanec Mendoza za podezření z účasti v konspiraci proti anglické královně. Ve stejné době byl ale například francouzský velvyslanec d´Aubéspine, který upadl do stejného podezření, ponechán ve své funkci velvyslance u anglické královny Alžběty poté co francouzský král ignoroval požadavek na jeho odvolání z funkce a d´Aubéspine nebyl nikdy souzen. 24 Yearbook of the International Law Commission, 1957, Vol. I, str. 209 – 210; Vol. II, str. 138. [cit. 2. 2. 2009] Dostupné [online] na: ; Yearbook of the International Law Commission, 1958, Vol. II, str. 97. [cit. 2. 2. 2009] Dostupné [online] na: 25 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on diplomatic relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 211 26 Takovým může být například opilý diplomat s nabitou zbraní pohybující se na veřejném místě.

13


nepotřebným. Situace se ale brzy změnila, když se ve druhé polovině 60. let 20. století únosy, vraždy a násilí proti diplomatickým zástupcům začaly objevovat čím dál častěji. Diplomaté se stávali oběťmi útoků jak z důvodu svého postavení jako reprezentanti politiky svého vysílajícího státu, tak i z důvodu publicity, která jim byla věnována.27 Ačkoliv z komentáře Komise pro mezinárodní vyplývá, že přijímající stát má v případě ohrožení diplomatického zástupce tomuto poskytnout ozbrojenou stráž28, není jasné, zda v případě únosu diplomata může být jako „vhodné opatření“ přijímajícího státu považováno zaplacení výkupného, či porušení vlastních zákonů vyjednáváním s teroristy o propuštění vězňů.

Otázka rozsahu povinnosti chránit diplomatické zástupce začala být v této době více diskutována a na žádost Valného shromáždění OSN byla Komisí pro mezinárodní právo vypracována Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců, která byla sjednána v roce 1973 a v platnost vstoupila 20. února 1977. Pro Českou republiku se stala závaznou Vyhláškou ministra zahraničních věcí 131/1978 Sb. ze dne 4. října 1978. Klíčová ustanovení této úmluvy vyžadují, aby úmyslné spáchání vraždy, únosu, či jiného útoku (včetně hrozby, pokusu o takový útok, či spoluúčasti na něm) proti osobnosti nebo svobodě osoby požívající mezinárodní ochrany bylo pokládáno každým smluvním státem za trestný čin v souladu s vnitrostátním zákonodárstvím (čl. 1), aby každý smluvní stát stanovil přiměřené tresty za tyto trestné činy s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru (čl. 2)29 a přijal nezbytná opatření pro uplatnění své jurisdikce nad těmito trestnými činy (čl. 3).

Případy porušení nedotknutelnosti V současné době se v podstatě nesetkáme s případem, kdy by došlo k zadržení nebo uvěznění diplomata orgány přijímajícího státu. Příkladem je případ Von Dardel v.

27

více např. BAUMANN, C. E.: Diplomatic Kidnappings: Revolutionary Tactic of Urban Terrorism. The Hague: Martinus Nijhoff 1973. Baumann se ve své knize zabývá šestiletým obdobím (1. ledna 1968 – 31. října 1973), kdy rapidně rostl počet únosu diplomatických zástupců a popisuje celkem 422 takových případů. 28 Yearbook of the International Law Commission, 1958, Vol. II, str. 97. [cit. 2. 2. 2009] Dostupný [online] na: 29 Úmluva však nevyžaduje, aby trest byl vyšší z důvodu, že byl čin spáchán na osobě požívající mezinárodní ochrany.

14


USSR30 z roku 1985 týkající se uvěznění švédského diplomata Raoula Wallenberga působícího v Maďarsku během druhé světové války. Wallenberg byl uvězněn sovětskými okupanty při dobytí Maďarska v roce 1945 a byl držen jako vězeň až do roku 1947, kdy údajně zemřel přirozenou smrtí. Soud uznal, že toto narušení jeho nedotknutelnosti

bylo

jasným

porušením

všeobecně

uznávaného

principu

mezinárodního práva. Sovětský svaz uznal, že Wallenbergovo zadržení bylo nezákonné, ale zároveň uvedl, že osoba za to odpovědná již byla souzena a potrestána.

Pravděpodobně nejznámějším případem, kdy došlo k narušení osobní nedotknutelnosti diplomatických zástupců, a zřejmě také jediný případ porušení čl. 29 Úmluvy smluvní stranou, je zadržení diplomatického a konzulárního personálu USA v Teheránu.31 Nečinnost íránské vlády, když došlo k uvěznění diplomatů a dalších zaměstnanců velvyslanectví militantními studenty, kteří od Spojených států požadovali vydání bývalého šáha, byla v tomto případě Mezinárodním soudním dvorem označena za jasné a vážné porušení čl. 29 a dalších ustanovení Úmluvy. Soud dále uvedl, že následné schválení celé situace ajatolláhem Chomejním a dalšími íránskými orgány znamenalo přenesení mezinárodní odpovědnosti za tento případ na Írán, který tak svým jednáním sám zapříčinil opakované a mnohočetné porušení ustanovení Úmluvy.

Výjimka z nedotknutelnosti Určitou výjimku z nedotknutelnosti, aplikovatelnou také u ostatních ustanovení Úmluvy jako je čl. 22 nebo 27, připouštěnou v literatuře a potvrzenou dříve uvedeným komentářem Komise pro mezinárodní právo, představuje možnost krátkodobého zadržení diplomata z důvodu sebeobrany nebo ochrany lidských práv. Mezinárodní soudní dvůr v případě zadržení diplomatického a konzulárního personálu USA v Teheránu také uvedl, že princip nedotknutelnosti neznamená, že „...diplomatický zástupce přistižený při útočném činu nebo při spáchání jiného trestného činu nemůže být případně krátkodobě zatčen policií přijímajícího státu, aby mu bylo zabráněno ve spáchání daného trestného činu...“.32

30

BRÖHMER, J: State immunity and the violation of human rights. The Hague: Martinus Nijhoff 1997. str. 74 31 Rozsudek z 24. 5. 1980 ve věci United States of America v. Iran, Mezinárodního trestního soud. odst. 67, 74, a 76-8. [cit. 20. 2. 2009] Dostupné [online] na: 32 Tamtéž, odst. 86

15


Tato výjimka se v praxi většinou aplikuje v případě, kdy diplomat pod vlivem alkoholu řídí motorové vozidlo a ohrožuje tak sebe a své okolí. Diplomat je v takovém případě zastaven a jsou provedena opatření k jeho bezpečné přepravě. Dále se také jedná o případy, kdy se diplomat pohybuje na veřejnosti s nabitou zbraní.33

2.4.2.2.

Vynětí z trestní jurisdikce

Čl. 31 Úmluvy zaručuje vynětí diplomatického zástupce z trestní jurisdikce přijímajícího státu. Rovněž je vyňat z jeho jurisdikce civilní a správní34 (odst. 1) a nepodléhá exekučním opatřením, vyjma v případech uvedených pod písmeny a), b), a c) odstavce 1 tohoto článku a jestliže exekuce může být provedena, aniž by byla porušena nedotknutelnost jeho osoby nebo jeho obydlí (odst. 3), je však nutno dodat, že vynětí diplomatického zástupce z jurisdikce přijímajícího státu v žádném případě neznamená jeho vynětí z jurisdikce státu vysílajícího (odst. 4).

Důvody a rozsah vynětí z trestní jurisdikce Vynětí diplomatického zástupce z trestní jurisdikce bylo v dřívější literatuře vždy neoddělitelně spjato s jeho osobní nedotknutelností. V době, kdy byl uznán princip nedotknutelnosti jako jedno z pravidel mezinárodního práva, by bylo neobvyklé, pokud by soudní řízení probíhalo bez předchozího zadržení a uvěznění obviněného. Když však postupem doby zadržení a uvěznění obviněného přestalo být nutností pro soudní řízení, princip vynětí z trestní jurisdikce se vyvinul v samostatné pravidlo diplomatického práva.

Důvodem pro tuto imunitu diplomatického zástupce je již dříve zmíněný funkční princip, podle něhož je vynětí z trestní jurisdikce vysílajícího státu nezbytné pro nerušený výkon funkce diplomata a má tohoto chránit před svévolí přijímajícího státu, který by mu mohl z jakýchkoliv důvodů chtít bránit v efektivním výkonu svých funkcí právě zahájením nepodloženého trestního řízení. Diplomatičtí zástupci v žádném případě nestojí nad zákonem, naopak jejich povinností je podle čl. 41 odst. 1 Úmluvy 33

DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on diplomatic relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 219 34 S výjimkou případů, že jde: a) o žalobu věcnou týkající se soukromé nemovitosti na území přijímajícího státu, ledaže ji vlastní v zastoupení vysílajícího státu pro účely mise; b) o žalobu týkající se dědictví, v němž je diplomatický zástupce vykonavatelem poslední vůle, správcem dědictví, dědicem nebo odkazovníkem jako soukromá osoba a nikoliv jako zmocněnec vysílajícího státu; c) o žalobu týkající se jakéhokoliv svobodného povolání nebo obchodní činnosti, jež diplomatický zástupce vykonává v přijímajícím státě vedle svých úředních funkcí (Čl. 31 odst. 1).

16


„dbát zákonů a předpisů přijímajícího státu“ a pokud poruší zákon, jsou stále odpovědní, jen nemohou být souzeni v přijímajícím státě, pokud se jeho jurisdikci sami nepodrobí. Tedy zatímco osobní nedotknutelnost je fyzickou výsadou, vynětí z trestní jurisdikce je procedurální překážkou.

Vynětí z trestní jurisdikce je, narozdíl od vynětí z jurisdikce civilní a správní, absolutní. Zahrnuje tedy jak všechny možné minoritní přestupky tak i na druhé straně jakékoliv těžké zločiny, porušením dopravních předpisů počínaje a konspirací proti národní bezpečnosti přijímajícího státu či zločiny proti lidskosti konče. Je také zřejmé, že imunita diplomatického zástupce nesouvisí jen s jeho funkcemi vyjmenovanými expressis verbis v čl. 3 Úmluvy.

Právní aspekty vynětí z trestní jurisdikce Úmluva výslovně nestanovuje, jaký je právní důsledek vynětí diplomatických zástupců z trestní jurisdikce, ale je všeobecně uznáváno, že je procedurální a nemá žádný vliv na odpovědnost diplomatického zástupce. Jak uvedl soud v případu Empson v. Smith z roku 1966 „diplomatická imunita není imunitou z trestní odpovědnosti, ale pouze imunitou ze soudního řízení.“35 Kdykoliv je tedy imunita potvrzena a uznána soudem, musí tento ukončit všechna řízení proti obviněnému. Soud musí imunitu obviněného uznat jakmile se o ní dozví a to nezávisle na tom, zda k události, která vedla k soudnímu jednání došlo dříve nebo samotná jednání již začala. To znamená, že když je obviněný v očích soudu oprávněn k imunitě, může ji využít jako překážku soudních jednání, která již proti němu byla zahájena. Diplomatický zástupce také nepodléhá exekučním opatřením a svou imunitu může využít i jako překážku proti výkonu rozsudku.

Na druhé straně, pokud obviněný tohoto oprávnění pozbude, buďto ukončením jeho funkce, zřeknutím se imunity vysílajícím státem nebo jakoukoliv jinou změnou okolností, soud může proti němu vést jednání, i když k události došlo dříve anebo jednání započalo dříve, než mu byla imunita odejmuta.36 V případě Empson v. Smith soud objasnil, že v případě ukončení diplomatického statusu z jakéhokoliv důvodu 35

VÄRK, R.: Personal Inviolability and Diplomatic Immunity in Respect of Serious Crimes. Juridica International VIII/2003. str. 113. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na: 36 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on diplomatic relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 256

17


může být obnoven jakýkoliv postup proti dotčenému, který musel být zastaven na základě jeho imunity, a to i v případě, že k události došlo, když dotčená osoba ještě imunity požívala. Současně také zahájení soudního řízení proti diplomatickému zástupci po jeho propuštění z funkce a ztrátě jeho imunity není porušením ustanovení trestního práva, které nepřipouští retroaktivitu37. Tak soud rozhodl např. v případu Gustavo J. L. and Another before the Supreme Court of Spain38. Ztráta imunity totiž umožňuje odstranit procedurální překážky a umožnit soudním orgánům stíhat bývalé diplomatické zástupce za činy, které tito spáchali v době trvání jejich funkce a které byly porušením trestního práva přijímajícího státu.

Možnosti řešení vzniklých sporů Osoba, která se dostane do soukromoprávního sporu s diplomatem nebo jinou osobou požívající diplomatických imunit, má teoreticky tři možnosti, jak dosáhnout vyřešení tohoto sporu39:

1. Může přednést spor před soud země diplomata, neboť ten podle čl. 31 Vídeňské úmluvy není vyňat z jurisdikce vysílajícího státu. Uvedený postup nicméně není snadný. Jednak musí potencionální žalobce hledat právní pomoc ve vysílajícím státě, často nelze soudit obžalovaného diplomata pro jeho nepřítomnost, stěží půjde přesvědčit svědky, aby cestovali do přijímajícího státu země kvůli výpovědi před soudem, a některé nároky nemusí mít oporu v zákoně vysílajícího státu.

2. Může přednést záležitost velvyslanci vysílajícího státu ve snaze získat jeho pomoc při řešení případu. tento postup často zajistí rychlou nápravu u případu zaplacení dluhů či náhrady způsobené škody, neboť člen mise, který se provinil, nemá většinou zájem na tom, aby se o tom dozvěděla jeho vláda.

3. Také může přednést svůj spor před vládu vlastní země a žádat o intervenci u příslušného cizího velvyslance. Neexistují však žádná právní pravidla, jaké kroky by měly být podniknuty v takovém případě. Obvyklá praxe Ministerstva zahraničních věcí 37

zpětná účinnost VÄRK, R.: Personal Inviolability and Diplomatic Immunity in Respect of Serious Crimes. Juridica International VIII/2003. str. 113. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na: 39 Diplomatická praxe I: Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, Vídeňská úmluva o konzulárních stycích. MZV 1994, str. 51 – 52 38

18


je, že intervenuje pouze v případě, že jsou splněny tři podmínky. Postižená osoba musí podat přesvědčivé důkazy, musí vyčerpat jiné možnosti dosažení dohody a musí být doloženo, že druhá strana se skutečně a neoprávněně skrývá za diplomatickou imunitu.

V mnoha případech je samotná prezentace případu Ministerstvem zahraničních věcí dostačující k zaplacení dluhů nebo uspokojivého řešení daného sporu. Jestliže existují vážné rozpory mezi stranami, Ministerstvo může zasahovat pouze do určité míry, tak aby neohrozilo vztahy s příslušnou vládou.

2.4.3. Nedotknutelnost diplomatického zavazadla

Mezi ustanovení týkající se diplomatického zavazadla patří odst. 2 čl. 36 Úmluvy, který stanoví že „osobní zavazadlo diplomatického zástupce nepodléhá celní prohlídce, ledaže jsou vážné důvody k domněnce, že obsahuje předměty, které nepožívají osvobození uvedené v odstavci 1 naposledy citovaného článku nebo předměty, jejichž dovoz nebo vývoz je zakázán zákony, případně upraven karanténními předpisy přijímajícího státu“.

Čl. 27 Úmluvy také říká, že „úřední korespondence mise je nedotknutelná...“ (odst. 2) a že „diplomatická pošta nesmí být otevřena ani zadržena“ (odst. 3).

Závěrem je také třeba zmínit, že podle čl. 37 požívají také členové rodiny diplomatického zástupce40, tvořící součást jeho domácnosti, nejsou-li občany přijímajícího státu, podobných výsad a imunit jako diplomatický zástupce.

2.5. Ustanovení Úmluvy omezující výsady a imunity

Ustanovení, která výslovně omezují výsady a imunity diplomatických zástupců, jsou zakotveny v čl. 41 a 42. Podle čl. 41 odst. 1 mají všechny osoby požívající výsad a imunit povinnost dbát zákonů a předpisů přijímajícího státu a zároveň jsou povinny nevměšovat se do vnitřních záležitostí tohoto státu. 40

Otázka, kdo je a kdo není rodinným příslušníkem člena personálu diplomatické mise, však zůstává stále nedořešena. I když bylo v této věci předloženo množství návrhů, konference nikdy nedospěla k dohodě. Nicméně podle ustáleného mezinárodního obyčeje v současnosti tvoří domácnost diplomatického zástupce on sám, jeho manželka nebo manžel, neplnoleté děti, popř. i starší neprovdané dcery.

19


Povinnost respektovat zákony a předpisy přijímajícího státu je bezpochyby nejdůležitější z povinností diplomatických zástupců a ve starší literatuře byla považována za logický důsledek povinnosti přijímajícího státu respektovat diplomatické výsady a imunity. Diplomat byl sice vyňat z právních povinností a odpovědnosti předepsaných zákonem, měl je ale respektovat na základě morálky a zdvořilosti. Tato povinnost „respektovat“ zákony přijímajícího státu byla o něco slabší než právní povinnost se jimi řídit.

V současné době je všeobecně vyžadováno, aby diplomat respektoval zákony přijímajícího státu a to jak při výkonu svých funkcí, tak jako soukromá osoba, vyjma případů, kdy zákon uvádí zvláštní výjimky v jeho prospěch. Tyto výjimky mohou být implikací mezinárodního práva (jako daňová povinnost a sociální zabezpečení) nebo mohou být součástí domácí politiky z důvodu zdvořilosti nebo reciprocity.41 Odst. 1 čl. 41 je tedy významnou podporou pro státy, které se snaží kontrolovat zneužívání diplomatických imunit.

Osobě diplomatického zástupce je navíc čl. 42 Úmluvy stanoven zákaz v přijímajícím státě provozovat pro osobní prospěch jakékoliv zaměstnání nebo obchodní činnost.

Odst. 3 čl. 41 také stanovuje, že místností mise nesmí být používáno způsobem neslučitelným s funkcemi mise, jak jsou stanoveny touto Úmluvou nebo jinými pravidly obecného mezinárodního práva anebo zvláštními dohodami platnými mezi státem vysílajícím a přijímajícím, což lze také označit za určité omezení výsad a imunit diplomatické mise.

41

DENZA, E: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on diplomatic relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 374

20


3. LIDSKÁ PRÁVA 3.1. Historický vývoj lidských práv

Diplomatické imunity jsou založeny na dlouhodobé a státy podporované mezinárodní praxi. Vídeňská úmluva existující pravidla kodifikovala, vyřešila některé sporné situace z praxe států a současně přinesla v některých směrech i novou úpravu. Výsledkem tohoto vývoje je, že diplomatické právo je v současné době založeno jak na všeobecně přijímané multilaterální smlouvě (Vídeňská úmluva), tak v ostatních případech na obyčejovém právu.

Pravidla mezinárodní ochrany lidských práv naproti tomu prošla odlišným vývojem. K určitému významnějšímu rozvoji, nikoliv však ochrany lidských práv, ale pouze jejich formulace, dochází až v 18. století, kdy jsou jako důsledek dvou revolucí, a to ve Spojených státech a ve Francii, a následném nástupu liberálních demokracií formulovány listiny práv. Výsledkem je Deklarace nezávislosti přijatá v roce 1776 v USA a Deklarace práv občana a člověka ve Francii v roce 1789. Pod jejich vlivem začínají formulovat podobné listiny i další státy. Navzdory četným vyhlášením lidských práv ale nedochází automaticky k jejich přijetí v praxi, nebo i jejich právní úprava je jen omezená. Např. ani v USA nebyla lidská práva z počátku přiznávána otrokům. Po válce Severu proti Jihu sice bylo zrušeno otroctví, prosazení všeobecné rovnosti v lidských právech pro černošské obyvatelstvo ale trvalo až do druhé poloviny 20. století.

Státy jako svrchované jednotky měly původně v zacházení s obyvatelstvem zásadně volnost. Tato volnost byla až do 1. světové války omezena obecným mezinárodním právem ve dvou směrech. Pokud šlo o cizince, vytvářel se postupně pojem minimálního cizineckého standardu. Tento souhrn práv musel stát poskytnout cizincům, i kdyby je odpíral vlastním občanům. Např. jim musel zajistit ochranu osobní svobody, života, majetku a přístup k soudům. Pokud šlo o vlastní občany, byla volnost omezena zásadou humanity, jejíž obsah však nebyl přesně vymezen.42

42

POTOČNÝ, M. a ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. Praha: C. H. Beck 2006, str. 92

21


Důrazněji se požadavek právního zajištění základních lidských práv jak ve vnitrostátním tak v mezinárodním rámci začal prosazovat až po 1. světové válce. Z důvodu zvýšených nároků lidí na větší míru lidských práv a občanských svobod došlo k určitému pokroku, ovšem pouze na některých speciálních úsecích lidských práv, jako byly pracovní podmínky, postavení žen a dětí nebo potírání otroctví. K mnohem výraznějšímu rozvoji ochrany lidských práv dochází teprve po druhé světové válce jako reakce na hrubé porušování lidských práv v hitlerovském Německu. Požadavek na jejich ochranu se objevil i v některých právních a politických dokumentech Spojených národů.43 Novou koncepci lidských práv, která se v té době rodila, charakterizovalo postupující přesvědčení, že respektování lidských práv má úzkou spojitost s udržením a zajištěním míru a bezpečnosti. Ukázalo se totiž, že státy, které potlačují lidská práva ve svých zemích, bývají obvykle agresivní i navenek. Projevilo se též, že lidská práva stanovena v ústavách mnohých států jsou často jen formální povahy, a že je proto nutné zajistit jejich realizaci.

K mezinárodněprávnímu zakotvení základních lidských práv ve světovém měřítku, i když jen v obecné poloze, došlo v Chartě OSN roku 1945. Tato mnohostranná smlouva učinila z obecné povinnosti států zachovávat základní lidská práva a spolupracovat při jejich ochraně jeden z hlavních cílů nové organizace a jejích členů.44 Na druhé straně ale nedefinovala žádná specifická práva a výslovně zachovávala vnitrostátní jurisdikci.45 Vzhledem k tomu, že ustanovení Charty OSN o lidských právech byla velmi obecná, byla snaha tento nedostatek postupně odstranit a rámcová ustanovení Charty rozvíjet v deklaracích Valného shromáždění a mezinárodních úmluvách. V roce 1948 byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv46, a ačkoliv nebyla právně 43

např. Atlantická charta z roku 1941, Deklarace Spojených národů z roku 1942 nebo Postupimská dohoda z roku 1945 44 v Preambuli Charty OSN se mimo jiné uvádí: „My lid, Spojených národů, jsouce odhodláni ... prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých...“ a dále mezi cíly OSN nalezneme: „...uskutečňovat mezinárodní součinnost ... podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství...“; lidská práva jsou pak opakovaně zmiňována v čl. 13, 55-56, 73 a 76 45 čl. 2 odst. 7: „Žádné ustanovení této Charty nedává Organizaci spojených národů právo, aby zasahovala do věcí, které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu, ani nezavazuje členy, aby takové věci podrobovali řešení podle této Charty...“ 46 mezi nejvýznamnější lidská práva, která deklarace vypočítává patří právo na život, svobodu a osobní bezpečnost (čl. 3); zákaz otroctví nebo nevolnictví (čl. 4); zákaz mučení nebo krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (čl. 5); právo na rovnost před zákonem (čl. 7); právo na účinnou ochranu proti činům porušujícím lidská práva (čl. 8); právo na spravedlivý proces (čl. 9 – 11); právo azylu (čl. 14); právo na práci a rovné pacovní podmínky (čl. 23) atd.

22


závazným dokumentem sama o sobě, mohla se stát závaznou jako projev mezinárodního obyčejového práva, obecný právní princip nebo interpretace Charty OSN.47 Všeobecná deklarace ale nebyla následována komplexní a závaznou smlouvou, OSN se zaměřila na kodifikaci jednotlivých lidských práv a postupné přijímání specifických úmluv, každá mající svůj vlastní implementační mechanismus. Tyto úmluvy řeší mimo jiné otázky genocidy48, rasové diskriminace49, sociální a kulturní práva50, občanská a politická práva51, mučení52nebo práva dítěte53. Součástí OSN je také řada specializovaných organizací, které se zabývají lidskými právy a s tím souvisejícími problémy.54

3.2. Regionální úprava lidských práv

K podobnému vývoji docházelo i na regionální úrovni a v platnost vstoupily důležité smlouvy. Evropská úprava ochrany lidských práv vypracovaná v rámci Rady Evropy představuje mnohem podrobnější a pokrokovější regionální úpravu lidských práv, než představují univerzální standardy přijaté v rámci OSN, zejména pokud jde o mezinárodní kontrolu nad jejich dodržováním. V roce 1950 byla podepsána v Římě pod záštitou Rady Evropy Evropská úmluva o lidských právech.55 Ta současně vytvořila bezprecedentní systém mezinárodní ochrany lidských práv tím, že občanům dala s cílem posílit jejich práva možnost obracet se na soudy. Úmluva, která byla ratifikována všemi členskými státy Unie, zřídila několik dozorčích orgánů se sídlem ve Štrasburku.

Jedná se o: •

Komisi odpovědnou za předběžné přezkoumání žádostí podaných státy nebo jednotlivci;

47

SHAW, M. N.: International Law. Cambridge: Cambridge University Press 1997. str. 207 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 (v ČR Vyhláška MZV č. 32/1955 Sb.) 49 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1966 (v ČR Vyhláška MZV 95/1974 Sb.) 50 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 (v ČR Vyhláška MZV č. 120/1976 Sb.) 51 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 (v ČR Vyhláška MZV č. 120/1976 Sb.) 52 Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení z roku 1987 (v ČR Vyhláška MZV č. 143/1988 Sb.) 53 Úmluva o právech dítěte z roku 1989 (v ČR Vyhláška MZV č. 104/1991 Sb.) 54 např. UNESCO 55 v ČR Vyhláška MZV č. 209/1992 Sb. 48

23


•

Evropský soud pro lidská práva, kterému byly případy přidělovány Komisí nebo členským státem na základě stanoviska Komise;

•

Výbor ministrů Rady Evropy, který vystupoval jako strážce Úmluvy a na který bylo odkazováno v případě, kdy některý případ nebyl předveden před soud, aby zajistil politické vypořádání sporu.

Dozorčí orgány byly z důvodu zjednodušení ke konci roku 1998 nahrazeny jediným Evropským soudem pro lidská práva. Ten se zabývá velkým množstvím případů porušení lidských práv a jeho přínos pro mezinárodní právo je nesporný. Rada Evropy dále v roce 1961 přijala Evropskou sociální chartu56 a v roce 1987 Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.57

V Evropě ještě snaha o úpravu lidských práv probíhá na půdě Evropské unie a mezi významné dokumenty patří i smlouvy Evropské komise jako např. Římská smlouva z roku 1957, která sice není úmluvou o lidských právech, ale jurisprudence Evropského soudního dvora jasně vyjadřuje, že princip lidských práv je integrální součástí Společenství.

Na půdě Organizace amerických států vstoupila v roce 1978 v platnost Americká úmluva o lidských právech, jejíž součástí je podobný systém dohledu nad dodržováním lidských práv jako je mechanismus Evropského soudu pro lidská práva, který v Americe vykonává Meziamerický soud pro lidská práva. Pro Afriku je od roku 1986 v platnosti Africká charta práv lidí a národů, která vznikla na půdě Organizace africké jednoty a která pro dohled nad Chartou založila Komisi avšak s velmi omezenými pravomocemi. Asie nemá žádný závazný dokument o lidských právech, pouze nezávaznou právně nevymahatelnou deklaraci – Asijská deklarace o lidských právech – z roku 1998. Je také celosvětově rozšířeným trendem integrovat ustanovení o lidských právech do národní legislativy.58

56

v ČR Vyhláška MZV č. 14/2000 Sb. v ČR Sdělení MZV č. 9/1996 Sb. 58 Česká a Slovenská federativní republika vyhlásila závaznost Listiny základních práv a svobod a její nadřazenost ostatním zákonům ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Ustanovení, že Listinazákladních práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR, převzala i Ústava ČR. 57

24


3.3. Současná situace v oblasti lidských práv

Na jedné straně došlo od 2. světové války k významnému rozvoji lidských práv a dnes hovoříme o jejich třech až čtyřech generacích. Na straně druhé mimo euroatlantickou civilizaci existují ve světě rozsáhlé civilizační oblasti, které odmítají koncepci lidských práv uznat principielně vůbec a označují ji za kulturně podmíněnou a pro ně nevhodnou. V praxi jsou proto stále v mnoha zemích lidská práva jako taková nezaručena nebo ignorována.

Vznik Charty OSN, Všeobecné deklarace a dalších mezinárodních nástrojů nicméně naznačuje, že univerzalita lidských práv je minimálně ve vyspělých zemích široce podporována. Existence mezinárodní ochrany lidských práv má významný socializační vliv na mezinárodní společenství a mezinárodní klima je méně tolerantní k porušování lidských práv. Otázka lidských práv je tedy stále více diskutována a významnou roli v oblasti obrany a propagace lidských práv ve světě hrají také nejrůznější organizace na jejich ochranu. K celosvětově největším patří Human Rights Watch59 nebo Amnesty International60. Požadavek dodržování lidských práv je také součástí mnohých smluv ekonomické pomoci uzavírané mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, na jejichž území dochází k významnému porušování lidských práv.61

3.4. Generace lidských práv

Konečně považuji za vhodné zmínit, že v současnosti rozlišujeme tři až čtyři základní generace lidských práv. Na práva, která jsou součástí jednotlivých generací, kladou různé země světa různý důraz, tyto „skupiny“ lidských práv musely být právě z tohoto důvodu kodifikovány odděleně, neboť ratifikace univerzálně platné úmluvy se zdá být prozatím nemožná.

Pro účely mé práce považuji za obsahově nejdůležitější generaci první, kterou tvoří práva občanská a politická, jejichž důležitost a nezcizitelnost je zdůrazňována hlavně západními národy a mezi něž patří právo na život a osobní bezpečnost. Jejich porušení

59

Oficiální webové stránky: www.hrw.org Oficiální webové stránky: www.amnesty.org 61 např. smlouvy o partnerství a spolupráci uzavírané mezi Evropskou unií a rozvojovými zeměmi 60

25


je z důvodu jejich univerzality považováno za výjimečné zlo a oporu pro tento názor můžeme nalézt v nejdůležitějších úmluvách o lidských právech. Proto ustanovení o tom, že právo na život a zákaz nelidského zacházení, mučení a otroctví je považováno za nezcizitelná práva, jsou ta která mají společná Evropská úmluva o lidských právech (čl. 2 – 4), Americká úmluva o lidských právech (čl. 3 – 5 a 27) i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 4 a 6 – 8). Tato práva jsou mnohými považována za ustálený princip mezinárodního práva, patří tedy mezi tzv. jus cogens62 a jsou to ta práva, na jejichž dodržování se nejvíce soustředí nejrůznější organizace pro ochranu lidských práv a která bývají zdůrazňována, pokud dojde ke zneužití diplomatických imunit.

Pro úplnost ještě dodám, že hlavně státy socialistické a státy blahobytu zdůrazňují tzv. druhou generaci lidských práv, práva socioekonomická a kulturní, kam patří právo na zaměstnání a rovné pracovní podmínky, právo na sociální bezpečí, vzdělání, účast na kulturním životě atp.

Třetí generace lidských práv, práva soudržnosti a práva na rozvoj, která se netýkají jednotlivce ale skupin, je zdůrazňována zeměmi třetího světa, hlavně Afrikou.

V současné době se prosazuje ještě poslední, čtvrtá generace, kam patří práva postindustriální, postmoderní a multikulturální společnosti.63

62

SHAW, M.N.: International Law. Cambridge: Cambridge University Press 1997. str. 204 více viz MESSER, E.: Anthropology and Human Rights. Annual Review of Anthropology, Vol. 22 (1993). str. 221-249. [cit. 20. 1. 2009] Dostupné [online] na: 63

26


4. Střet diplomatických imunit a lidských práv 4.1. Zneužití diplomatických imunit

Jak již bylo řečeno výše, diplomatické imunity zaujímají velmi výjimečné postavení na poli mezinárodního práva, což je podporováno názory znalců mezinárodního práva64 i rozhodnutími mezinárodních soudů. Na druhé straně ale v důsledku případů zneužívání diplomatických imunit, které bývají velmi medializovány, je samotný koncept diplomatických imunit často diskutován širokou veřejností. A právě mezi zneužíváním diplomatických imunit a porušováním lidským práv existuje nevyhnutelná spojitost, která vychází ze samotného vztahu mezi násilím a lidskými právy obecně. Pokud se podíváme podrobněji na některé případy zneužívání diplomatických imunit, snadno odhalíme situace, ve kterých dochází k jejich přímému střetu s lidskými právy.

Problematiku zneužívání diplomatických imunit je možné rozdělit do dvou kategorií. První zahrnuje úmyslné zneužití imunity, které má buď politickou povahu nebo se jedná o teroristický čin, druhá skupina se týká činů více osobní povahy, kam bych zařadila nejrůznější násilnosti a přestupky.

4.1.1. Politicky motivované a teroristické činy

Mezi nejznámější pravděpodobně patří incident, ke kterému došlo v Londýně 17. dubna 1984. V té době probíhala před budovou libyjského velvyslanectví (Libyan People´s Bureau) na St. James´s Square v Londýně poklidná demonstrace oponentů režimu plukovníka Kaddáfího, když se z jejích oken náhle začalo střílet. Při této střelbě byla zabita policistka Yvonne Fletcher a dalších jedenáct lidí bylo zraněno.65 Británie okamžitě vyzvala libyjskou vládu v Tripolisu, aby nařídila svým zástupcům opustit budovu a dovolila její prohledání. Ta však odmítla s odvoláním na jejich diplomatickou imunitu, což v Británii vyvolalo bouřlivé demonstrace. Následně došlo 20. dubna

64

např. DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on diplomatic relations. Oxford: The Oxford University Press 1998; BROWN, J.: Diplomatic Immunity: State practise under the Vienna Convention on Diplomatic Relations. International and Comparative Law Quarterly, Vol. 37, No 1 (Jan. 1988). Cambridge University Press 1988 65 Libyan embassy shots kill policewoman. BBC News 17.4. 1984. [cit. 20. 1. 2009] Dostupné [online] na:

27


k explozi na letišti Heathrow, při které bylo zraněno 25 lidí. Ačkoliv se britská vláda nevyjádřila ke spojitosti tohoto incidentu s událostmi na St. James´s Square, tiskem proběhlo množství spekulací na toto téma. O dva dny později Británie oznámila přerušení diplomatických styků s Libyí, označila všechny libyjské zástupce za persona non grata a nařídila, že všechny osoby mají opustit ambasádu do půlnoci z 29. na 30. dubna. Ti, kteří opouštěli diplomatickou budovu, byli vyslechnuti a prohledáni, diplomatická zavazadla však prohledána nebo skenována nebyla, ačkoliv se můžeme domnívat, že se v jednom z nich ukrývala vražedná zbraň. Diplomatický status hrál v tomto případě velkou roli, neboť žádný z Libyjců opouštějící ambasádu nebyl zadržen, přestože existovala velká pravděpodobnost, že minimálně jeden z nich byl odpovědný za smrt policistky.66

Při tomto incidentu bylo zneužito diplomatických imunit v minimálně třech oblastech – došlo ke zneužití nedotknutelnosti budovy diplomatické mise, diplomatického zavazadla a diplomatického zástupce.

Mezi

zneužití

diplomatických

imunit

trestní

povahy spadá

také

používání

diplomatického zavazadla67 k pašování nedovolených předmětů do nebo z přijímajícího státu. Pašování věcí z nebo do přijímajícího státu v diplomatickém zavazadle je asi nejčastějším projevem zneužití diplomatických imunit68 a o tom, že diplomatické zavazadlo může být použito i velmi bizarním způsobem svědčí i následující případ, ke kterému došlo ve Velké Británii. Byl jím pokus o únos člena bývalé nigerijské vlády Alhaji Umaru Dikka v červnu 1984. Dikko byl unesen ze svého londýnského domu, zdrogován a zavřen do jedné ze dvou dřevěných beden deklarovaných jako diplomatické zavazadlo69 a adresovaných na Ministerstvo zahraničí v Lagosu. Zavazadla byla britskou protiteroristickou jednotkou zadržena na letišti Standsted a

66

HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 1985). str. 641-651. [cit. 15. 2. 2009] Dostupný [online] na: 67 pojem diplomatické zavazadlo je běžně užívaným pojmem pro diplomatickou korespondenci či osobní zavazadlo diplomata 68 mezi věci pašované v diplomatickém zavazadle patří např. cennosti pašované do Ruska ve 30. letech, lihoviny do USA v době prohibice, vzácné starožitnosti z Turecka, Equadoru a Peru, stejně jako obchod s divokou zvěří v 90. letech a mnohem závažnější pašování drog, střelných zbraní, bomb nebo dokonce lidí 69 toto zavazadlo nicméně nebylo jasně označeno, jak vyžaduje čl. 27 odst. 4 Úmluvy: „Zásilky představující diplomatickou poštu musí být opatřeny zřetelným vnějším označením, že jde o diplomatickou poštu...“

28


otevřena70. Kromě Dikka byl v druhé bedně nalezen izraelský žoldák, který pomáhal nigerijským diplomatům s únosem. Nigerijská vláda odmítla spolupracovat a jediné, co mohla britská vláda udělat, bylo vyhoštění nigerijských diplomatů zapletených v únosu. Nigérie pak na oplátku vyhostila ze svého území dva britské diplomaty.71

Ve Spojených státech amerických také docházelo k podobným incidentům. V roce 1983 dva guatemalští diplomaté pomohli unést manželku bývalého salvadorského velvyslance ve Spojených státech. Ta byla unesena ze svého domu na Floridě a bylo za ní požadováno výkupné, tzv. „válečná daň“, ve výši 1,5 milionu dolarů. Po úspěšném vyjednávání americké vlády s vládou guatemalskou o zřeknutí se imunity svých diplomatických zástupců, byli oba diplomaté vzati do vazby.72

4.1.2. Trestné činy osobní povahy

Mezi těmito činy můžeme najít případy nejrůznějších násilností, napadení, mučení, otroctví, znásilnění či dopravních nehod s vážnými následky, kdy diplomat nerespektoval dopravní předpisy či řídil pod vlivem alkoholu.

Ve Spojených státech došlo ke dvěma velmi diskutovaným případům zneužití diplomatických imunit. Prvním z nich je několikanásobné postřelení Kennetha Skeena Antoniem Da Silvierem Jr., 18-letým synem brazilského velvyslance. K incidentu došlo v roce 1982 před washingtonským nočním klubem, kde Skeen pracoval jako vyhazovač. Da Silviera byl na místě zatčen a odvezen do nemocnice s lehkými poraněními. Odmítl sdělit své jméno, byl zadržen a čekal na soud. Jakmile byla odhalena jeho skutečná identita, byl propuštěn, obvinění stažena a mohl opustit zemi.73 Ačkoliv Da Silviera 70

podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy: „Osobní zavazadlo diplomatického zástupce nepodléhá celní prohlídce, ledaže jsou vážné důvody k domněnce, že obsahuje předměty...jejichž dovoz nebo vývoz je zakázán zákony“ 71 AKINSANYA, A.: The Dikko Affair and Anglo-Nigerian Relations. The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 34, No. 3 (Jul., 1985), str. 602 – 609. [cit. 10. 3. 2009] Dostupné [online] na: 72 WERNER, L. M.: Four More Held in Abduction OF Ex-envoy's Wife. N.Y. Times 16. 6. 1983. [cit. 11. 2. 2009] Dostupné [online] na: 73 Envoy's Son Arrested But Charge Is Dropped. N.Y. Times 2. 12. 1982. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na

29


nebyl souzen, fakta celého případu jednoznačně hovoří o jeho vině.74 Skeen se následně pokusil podat na brazilskou vládu žalobu na základě zákona z roku 1976 (Foreign Sovereign Immunities Act 1976), podle něhož jiný stát nepožívá imunity v případě, kdy z důvodu jeho pochybení nebo pochybení jeho zástupce, pokud jednal v rámci své funkce, dojde ke zranění nějaké osoby a je za to požadována náhrada škody před americkým soudem. Soud ale rozhodl, že přestože i rodinní příslušníci diplomatických zástupců někdy representují funkci vysílajícího státu (např. při oficiálních recepcích atp.), Brazílie nemůže být odpovědná za to, že někoho „náhodně postřelí před nočním klubem“.75

Druhý případ, ke kterému došlo v roce 1987, se týkal velvyslance Papuy Nové Guiney, Kiatra O. Absinita. Absinito při nárazu do třech zaparkovaných a jednoho na semaforu čekajícího automobilu zranil dva americké občany. Policie, která Absinita obvinila z nepozornosti při řízení, si také všimla, že byl velvyslanec očividně opilý, ten se ale odmítl podrobit krevním testům.76 I když to nejdříve vypadalo, že po skončení Absinitovu funkce jako diplomatického zástupce Spojené státy okolnosti tohoto případu podrobí vyšetřování a povedou proti Absinitovi trestní řízení, nakonec se rozhodli od stíhání upustit. Důvodem byla zřejmě ochota Papuy Nové Guiney odškodnit, v souladu s americkým Zákonem o diplomatických vztazích z roku 1978 (Diplomatic Relations Act 1978), oběti tohoto incidentu.77

V roce 1983 se jihokorejský diplomat O Nam Chol vzdal americkým úřadům, poté co sexuálně napadl ženu v newyorském parku a deset měsíců se skrýval na jihokorejské ambasádě. Americká vláda Chola nutila opustit území ambasády pod pohrůžkou vyhoštění jeho nadřízeného, Chol se následně vzdal, byl obviněn ze zločinu a bylo mu nařízeno opustit zemi.78

V prosinci 1987 si učitel americké základní školy všiml jizev na obličeji devítiletého syna zimbabského diplomata, Floyda Karamba, působícího u OSN. Chlapec nakonec po 74

BARKER, J. C.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: A Necessary Evil? Aldershot: Dartmouth Publishing Company Limited 1996. str. 6 – 7 75 Tamtéž, str. 205 – 206 76 Tamtéž, str. 7 77 Tamtéž, str. 160 – 161 78 NOSSITER, B. D.: North Korean Envoy Pleads Guilty To Sex Abuse Charge. N.Y. Times 27. 7. 1983. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na:

30


dlouhém vyptávání přiznal, že ho otec bije. Bylo zahájeno vyšetřování a chlapec byl newyorským soudem dočasně umístěn do americké rodiny. Karamba byl následně vyhoštěn, ale zimbabská vláda obvinila vládu americkou z únosu chlapce a požadovala jeho návrat. Americký soud nechtěl z počátku dovolit chlapcův návrat, později byl ale chlapec přesto poslán zpět do Zimbabwe.79

V roce 1981 newyorská policie pátrala po černém mladíkovi, který napadl, týral a znásilnil mnoho mladých žen. Po dopadení byl identifikován jako Mannel Aryee, syn ghanského attaché působícího u OSN. Aryee nemohl být zatčen a opustil policejní stanici, jako by se nic nestalo.80 V roce 1987 afghánský diplomat působící u OSN, Shah Mohammad Dost, zbil ženu kvůli neshodám o parkovacím místě. Z důvodu diplomatické imunity ale nemohl být zadržen a potrestán.81

Mezi případy zneužívání diplomatických imunit patří také vykořisťování a násilí vykonávané diplomaty v západních zemích na svých služebných. Příkladem je případ Shamely Begum, služky vysoce postaveného bahrajnského diplomata působícího u OSN, Mohammeda Saleha, která byla téměř devět měsíců držen v apartmánu na Manhattanu, kde byla nucena pracovat sedm dní v týdnu a její plat 100 dolarů byl údajně posílán jejímu manželovi do Bahrajnu. Begum obvinila Saleha a jeho manželku z porušení federálního pracovního práva a z vykořisťování. Diplomat se ihned odkázal na svou diplomatickou imunitu a požádal o stažení obvinění. Soud byl i přesto zahájen, státní zástupce ale požádal soudce Richarda Bermana, aby případ stáhl a varoval, že pokus o nerespektování Salehovy diplomatické imunity by mohl mít za následek odvetná opatření proti americkým diplomatům v zahraničí. 15. června 2000 Saleh a jeho

79

UHLIG, M. A.: Children Taken From Diplomat In Beating Case. N.Y. Times 17. 12. 1987. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: ; LEWIS, N. A.: Reagan Says Diplomat's Son Would Be Safe in Zimbabwe. N.Y. Times 7. 1. 1988. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 80 MUGUNTHAN, S.: Diplomatic Immunity In The Context Of International Human Rights. IndLaw 2003. str. 18. [cit. 12. 1. 2009] Dostupné [online] na: 81 Tamtéž, str. 17

31


žena dosáhli mimosoudního urovnání a zůstali v New Yorku, dokud neskončilo vyšetřování.82

4.2. Lidská práva porušovaná při zneužití diplomatických imunit

Ve všech výše uvedených případech došlo k jednoznačnému porušení základních lidských práv jako právo na život či právo na osobní bezpečnost, dále k porušení zákazu otroctví a také mučení či ponižujícího a nelidského zacházení, stejně jako k porušení práv dítěte. Poškozené osoby současně neměly ve většině uvedených případů z důvodu jurisdikční imunity diplomatických zástupců možnost dovolat se spravedlnosti.

4.2.1. Právo na život

Příkladem, kdy došlo právě ke střetu práva na život, je incident, který se stal v roce 1984 před libyjským velvyslanectvím, při kterém byla zastřelena policistka a zraněno jedenáct lidí. Předně osoba, která střílela z oken velvyslanectví, nemohla být zatčena a potrestána podle britského právního systému a ani nemohla být právními prostředky donucena k odškodnění rodin obětí. Navíc je velmi pravděpodobné, i když je obtížné to jakkoliv dokázat, právě vědomí vlastní nedotknutelnosti díky diplomatické imunitě, kterou osoba požívala, mohlo být pohnutkou k tomu, že začala střílet. Jinak řečeno, vědomí diplomatické imunity, stejně jako v dalších výše uvedených případech, mohlo značně snížit stupeň odstrašení, kterým obvykle působí vědomí, že po mnou spáchaném zločinu následuje trest.

Dalším příkladem nerespektování práva na život je případ, ke kterému došlo v prosinci 2002 v Ekvádoru. Samuel Peter Karmilowicz, americký attaché působící na velvyslanectví v Quitu, byl zatčen za zabití Ekvádorce Pabla Vincenta Jarmilla po dopravní nehodě, při které se lehce střetl automobil Jarmilla s taxíkem, ve kterém jel diplomat. Ekvádorec po nehodě vystoupil a dožadoval se vysvětlení, Karmilowicz

82

SENGUPTA, S.: Settlement Reached in Maid's Suit Against Diplomat. N.Y. Times 15. 6. 2000. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na:

32


vytáhl zbraň a Jarmilla zasáhl do hrudi. 83 Podle policie byl Karmilowicz zřejmě pod vlivem alkoholu. Ministr vnitra nicméně nařídil, aby byl Karmilowicz z důvodu diplomatické imunity propuštěn a předán na americké velvyslanectví, ten následně opustil Ekvádor a vrátil se do Washingtonu. Ekvádorské ministerstvo zahraničí oficiálně požádalo o zřeknutí se Karmilowiczovy imunity, načež americká vláda vyjádřila lítost nad událostí a oznámila, že čeká na výsledky vyšetřování.

84

Americká vláda se jeho

imunity nikdy nevzdala a v roce 2005 Karmilowitcz ukončil svou diplomatickou kariéru odchodem do důchodu.85

4.2.2. Právo na osobní bezpečnost

Jedním z příkladů, kdy nebyla respektována osobní bezpečnost, je případ mexického velvyslance působícího u OSN, který rozbil okénko auta patřícího Newyorčanovi, který si „dovolil“ na pět minut zaparkovat na místě vyhrazeném pro diplomaty, a namířil na jeho hlavu zbraň. I přes zřejmé porušení zákonů a nerespektování osobní bezpečnosti nebyla proti diplomatovi vznesena žádná obvinění.86

Patří sem například i dříve zmíněný incident, ke kterému došlo před nočním klubem ve Washingtonu a při kterém byl synem brazilského diplomata těžce postřelen mladík, který se nikdy úplně ze svých zranění nevyléčil a musel podstoupit psychiatrické léčení.87

Jindy se zase americký občan pokusil pomoci šestnáctileté dívce, kterou obtěžoval cizinec, ten se ho poté pokusil srazit autem. Policie u něho následně našla i zbraň,

83

U.S. Embassy Worker Held in Road-Rage Shooting. Los Angeles Times 7. 12. 2002. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 84 Ecuador wants U.S. diplomat tried in killing. LatinAmerican Post 15. 12. 2002. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 85 Just Keeping Old Papers For His Memoirs? The Sceptical Bureaucrat 18. 8. 2008. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 86 PIANIN, E.: Bounds of Diplomatic Immunities: Victims to testify in support of Helm´s Bill limiting exemptions. Washington Post, 5. 8. 1987. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 87 BARKER, J. C.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: A Necessary Evil? Aldershot: Dartmouth Publishing Company Limited 1996. str. 6 – 7

33


nemohl být ale zatčen, neboť se identifikoval jako tajemník italského vojenského attaché.88

4.2.3. Zákaz otroctví

Bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy docházelo k zotročování osobních zaměstnanců diplomatů. Tito „sluhové“ byli nuceni pracovat od rána do noci, sedm dní v týdnu, za minimální nebo vůbec žádnou mzdu, museli spát na podlaze či jíst zbytky ze stolu a někdy byli dokonce biti a sexuálně zneužíváni. Obvykle jim byl již při příjezdu odebrán pas, aby nemohli uprchnout. V červenci 2008 vydala americká vláda zprávu, podle které bylo od roku 2000 minimálně 42 cizinců přivezených jako osobní zaměstnanci diplomatů nějakým způsobem zneužíváno svými zaměstnavateli. Předpokládá se ale, že toto číslo je ve skutečnosti několikanásobně vyšší, protože jednak jsou cizinci většinou podezřívaví k americké vládě a obávají se deportace, jiní jsou zase uvězněni v domech diplomatů a nemohou se s nikým spojit.89

Příkladem toho, kdy diplomat zneužil svého postavení a zacházel se svým zaměstnancem jako s otrokem, je třeba výše zmíněný případ Shamely Begum z roku 2000. V roce 1995 zase obvinila filipínská služebná jordánského diplomata a jeho ženu ze zneužívání. Ti jí údajně nutili již od roku 1991 pracovat 16 hodin denně, sedm dní v týdnu za 50 centů na hodinu. Aby nemohla uniknout, sebrali její pas a osobní věci a zamykali ji v jejich domě ve Virginii.90 V roce 2008 jiná Filipínka, Marichu Suarez Baoanan, podala žalobu na Lauro L. Baja Jr., vyslance působícího u OSN, a jeho ženu za to, že ji nutili pracovat více než 120 hodin týdně, bránili jí opustit dům a platili jí jen 100 dolarů měsíčně. Diplomat ji do USA údajně vylákal z Filipín pod slibem, že jí zde najde práci zdravotní sestry. Bajův obhájce obvinění odmítl a tvrdil, že se žena snaží využít případu proto, aby získala americké vízum a mohla zůstat v zemi.91

88

FARRAR, S.: Diplomats use immunity as crime shield. Houston Chronicle, 4.8. 1985. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 89 SEMPLE, K.: Government Report Points to Diplomats´s Abuse of Worker They Bring With Them. N.Y. Times 30. 7. 2008. [cit. 11. 3. 2009] Dostupné [online] na: 90 ALFARO, A.: Filipino Maid Sues Envoy For Slavery. Filipino Reporter 9. 2. 1995. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 91 SEMPLE, K.: Government Report Points to Diplomats´s Abuse of Worker They Bring With Them. N.Y. Times 30. 7. 2008 [cit. 11. 3. 2009] Dostupné [online] na:

34


Příkladem toho, že kde není možno se odvolat na diplomatickou imunitu, je spravedlnosti učiněno zadost a lidská práva jsou respektována, je příběh dvou žen držených jako otrokyně v Londýně v domě kuvajtské princezny. Jedna z žen oznámila na policii, že byla bita, bičována a trápena hlady. Princezna se následně odvolala na diplomatickou imunitu, na kterou ale neměla nárok. V únoru 1995 pak byla odsouzena na šest měsíců odnětí svobody s dvouletou podmínkou a musela zaplatit pokutu 2000 liber, dále náklady a kompenzaci služebným.92

4.2.4. Mučení, ponižující a nelidské zacházení

V případech popsaných v předchozí kapitole stejně jako v mnoha dalších se také setkáme s nelidským zacházením až mučením ať již zaměstnanců diplomata nebo dokonce členů jeho vlastní rodiny. V roce 1995 například žena nigerijského diplomata zbičovala zápěstí své dcery, poté co se dozvěděla, že je dcera těhotná. Při incidentu také pobodala svou druhou dceru, která se snažila sestře pomoci. Žena se následně odvolala na svou diplomatickou imunitu a nebyla potrestána.93

Jedním z příkladů je i případ z roku 1999, ke kterému došlo ve Francii. Indický diplomat (první tajemník) byl obviněn svou sedmnáctiletou služebnou, Lalitou Oraon, poté, co se jí podařilo uprchnout z jeho pařížského domu, z opakovaného bití, mučení a pohlavního zneužívání. Dívka, která se nebyla schopna domluvit anglicky ani francouzsky, vyšetřovatelům sdělila, že byla nucena pracovat od šesti od rána do půlnoci, uklízet a starat se o dvě malé děti, musela spát na podlaze a během osmi měsíců mohla dům opustit pouze jednou, při návštěvě Eiffelovky věže. Uvedla, že pro rodinu pracovala již od svých osmi let, zneužívána a bita byla již od té doby a bylo jí několikrát vyhrožováno smrtí. Dívka se dokonce pokusila spáchat sebevraždu skokem z několik metrů vysoké v zdi. I když indické velvyslanectví se vyjádřilo v tom smyslu, že si poranění dívka způsobila sama, když přelézala přes zeď s ostnatým drátem, lékař, který jí vyšetřoval, byl opačného názoru. Uvedl, že poranění byla několik dní stará, 92

ASHMAN C. a TRESCOTT, P.: Outrage: The abuse of diplomatic imunity. W.H. Allen 1986. str.169170 93 Woman Charged in Slashing Of Daughter, 17, Is Freed On Diplomatic Immunity. The Washington Post 30. 8. 1995. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na:

35


velmi vážná a v žádném případě si je dívka nezpůsobila sama. Indický první tajemník obvinění popřel a odvolal se na svou diplomatickou imunitu, nemohl být tedy zatčen ani potrestán.94

4.2.5. Práva dítěte Odst. 1 čl.19 Úmluvy o právech dítěte95 předně stanoví, že „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, učiní všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.“ Dále se v Úmluvě dočteme, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“.96

Příkladem toho, kdy došlo k jasnému porušení této úmluvy je dříve zmíněný případ mučení devítiletého syna zimbabského diplomata. Bylo dokonce zjištěno, že chlapec byl doma věšen za kotníky a bit. V důsledku takového nelidského zacházení v jeho případě soud uvažoval o možnosti, že chlapec, po návratu jeho otce do vlasti, bude moci zůstat ve Spojených státech. Nicméně americká vláda ze strachu z mezinárodního incidentu a z obavy, že by to mohlo poškodit americké diplomaty, podporovala chlapcův návrat do Zimbabwe. Současně ale apelovala na zimbabskou vládu, aby zajistila ochranu chlapce před jeho otcem po jeho návratu. Soud tak nakonec musel rozhodnout o navrácení chlapce zpět do vlasti.97

94

HENLEY, J.: Indian diplomat accused of torturing servant. The Gardian 17. 9. 1999. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na: 95 Sdělení federálního MZV 104/1991 Sb. 96 Úmluva o právech dítěte, čl. 3, odst. 1 97 UHLIG, M. A.: Children Taken From Diplomat In Beating Case. N.Y. Times 17. 12. 1987. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné úonline) na: ; LEWIS, N. A.: Reagan Says Diplomat's Son Would Be Safe in Zimbabwe. N.Y. Times, 7. 1. 1988. [cit. 12. 2. 2009] Dostupné [online] na:

36


5. Možná řešení střetu diplomatických imunit a lidských práv 5.1. Stanovení hierarchie norem

Jako jedna z možných cest, jak vyřešit kolizi mezi diplomatickými imunitami a porušováním lidských práv, se jeví stanovení hierarchie mezi normami upravujícími diplomatické imunity a normami poskytujícími ochranu takových základních lidských práv jako je například právo na život a odvodit tak, že jedny z norem mají přednost před druhými. Jak právo na diplomatické imunity tak normy upravující ochranu lidských práv jsou považovány za všeobecně uznávané a patří mezi základní práva. Otázkou je, zda jedny z těchto norem mají tzv. „navrch“ nad druhými a představují tak „vyšší“ právo.

Myšlenka, že některé normy mají přednost před jinými je všeobecně akceptována jak ve vnitrostátním98

tak

mezinárodním

právu.

V hierarchii

mezinárodního

práva

pravděpodobně nejvýše postavenými normami jsou normy vycházející z přirozeného práva a označované jako jus cogens. Tuto myšlenku můžeme dovodit např. z čl. 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, který stanoví, že „Každá smlouva, která v době svého uzavření je v rozporu s imperativní normou obecného mezinárodního práva [ius cogens], je nulitní. Pro účely této úmluvy je imperativní normou obecného mezinárodního práva norma přijatá a uznaná mezinárodním společenstvím států jako celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být změněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy.“ V čl. 64 se také dočteme, že „Vznikne-li nová imperativní norma obecného mezinárodního práva, každá smlouva, která je v rozporu s touto normou, se stane neplatnou a zanikne.“

Podle čl. 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, aby norma mohla být považována za jus cogens, musí tedy splňovat dvě podmínky, jednak musí být normou obecného mezinárodního práva a za druhé musí být přijata mezinárodním společenstvím jako

98

v českém právním řádu stojí v hierarchii na prvním místě zákony tvořící ústavní pořádek České republiky (Ústava ČR, článek 112), tj. Ústava, Listina základních práv a svobod a ústavní zákony; pak následují zákony (Ústava ČR, článek 39) a zákonná opatření Senátu (Ústava ČR, článek 33), dále nařízení vlády (Ústava ČR, článek 78); pak právní předpisy vydávané ministerstvy, jinými správními orgány a orgány územní samosprávy (Ústava ČR, článek 79); a nakonec obecně závazné vyhlášky zastupitelstev obcí a vyšších samosprávných celků (Ústava ČR, článek 104)

37


celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit. Co se týče diplomatických imunit, tak jak z jejich historie i současné praxe vyplývá, že jsou skutečně přijímány jako obecná norma mezinárodního práva. Pokud pak vezmeme v úvahu Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích a v předchozích kapitolách popsanou praxi států, můžeme dovodit, že některá ustanovení o imunitách jsou státy opravdu uznávána za absolutní a považována do jisté míry za jus cogens.99 Nicméně myšlenka pokládat diplomatické imunity za jus cogens je poměrně kontroverzní a spekulativní bývá pouze sporadicky zmíněna.100

Vzhledem k tomu, že princip osobní nedotknutelnosti a jiné diplomatické imunity jsou dnes vysvětlovány na funkčním principu, jak ostatně zmiňuje i Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, je velmi obtížné spojovat tento princip s přirozeným právem a považovat ho tedy dokonce za jus cogens.101 Je také nepředstavitelné, že by mohlo přirozené právo ospravedlnit možnost vyhnout se trestu za vraždu, znásilnění, mučení, zneužívání dětí a podobné přečiny pouze na základě funkčního principu. Porušení normy jus cogens by pak také mělo zajímat celé mezinárodní společenství, diplomatické imunity se však dotýkají pouze vysílajícího a přijímajícího státu.

Narozdíl od diplomatických imunit základní lidská práva byla častokrát výslovně označována za jus cogens, jsou považována za práva, od kterých není možné se odchýlit a jejich dodržování je v zájmu celého mezinárodního společenství. Patří sem například právo na život a osobní bezpečnost, zákaz mučení a otroctví nebo práva dítěte.102 V souladu s čl. 53 Vídeňské úmluvy jsou tedy také lidská práva všeobecně uznávána a jejich neodcizitelnost zakotvena množstvím mezinárodních úmluv.103 Nicméně i kdyby 99

podrobněji se analýzou hierarchie mezi diplomatickými imunitami a ochranou lidských práv podle jus cogens zabývá BEN-ASHER, D.: Human Rights Meet Diplomatic Immunities: Problems and Possible Solutions. Harvard Law School, November 2000 100 BEN-ASHER, D.: Human Rights Meet Diplomatic Immunities: Problems and Possible Solutions Harvard Law School, November 2000. str. 24 101 MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 28 – 34 102 Neodcizitelnost těchto práv je dovoditelná z nejrůznějších mezinárodních úmluv, které jsem zmiňovala dříve. 103 např. čl. 4 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech mj. stanoví: „Je-li za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, ohrožen život národa, mohou státy, smluvní strany Paktu, přijmout opatření zmírňující jejich závazky podle Paktu v rozsahu, který si vyžádají potřeby takové situace za podmínky, že tato opatření nejsou v rozporu s jejich jinými závazky podle mezinárodního práva a neznamenají diskriminaci podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství nebo sociálního původu.“ V odst. 2 se pak ale dočteme, že „podle tohoto ustanovení se nelze odchýlit od článků 6 [právo na život], 7 [zákaz mučení], 8 (odstavec 1 [zákaz otroctví] a 2 [zákaz nevolnictví])...“

38


bylo nemožné s absolutní jistotou tvrdit, že lidská práva patří mezi jus cogens, pak podle mého názoru jsou i přesto základní lidská práva jako přirozenoprávní kategorie tak důležitá, že by normy zaručující jejich ochranu měly mít jednoznačně přednost před právem na diplomatické imunity.

Postavením lidských práv i diplomatických imunit se zabývala také Komise pro mezinárodní právo při přípravě Návrhu článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování, který přijala v Ženevě v roce 2001 na svém 53. zasedání. Ustanovení týkající se ochrany lidských práv a nedotknutelnosti diplomatických zástupců můžeme nalézt v Kapitole II Návrhu, která se týká protiopatření (countermeasures) proti státu, který se dopustil mezinárodně protiprávního jednání, a to přesně v čl. 50, který vyjmenovává závazky, kterých by se tato protiopatření neměla týkat.

Odst. 1 vyjmenovává 4 oblasti, kterých by se „protiopatření neměly dotýkat“, kdy pod písm. b) jsou uvedeny „závazky týkající se ochrany základních lidských práv“. Ve svém komentáři k Návrhu Komise uvádí, že se jedná o čtyři kategorie základních (fundamental) a podstatných (substantive) povinností, které by v žádném případě neměly být protiopatřeními dotčeny a staví tak ochranu lidských práv na úroveň závazku zdržení se hrozby silou či použití síly a dalších neodvolatelných norem mezinárodního práva. Odkazuje hlavně na vývoj ochrany lidských práv po druhé světové válce, zvláště pak na úmluvy týkající se ochrany lidských práv, které definují některá práva104, která nesmí být porušována ani v době války či veřejného ohrožení.105

Diplomatické imunity jsou pak obsahem odst. 2 čl. 50, který stanoví, že „stát, který provádí protiopatření není zbaven svých závazků ... [písm. b)] respektovat nedotknutelnost diplomatických nebo konzulárních zástupců,

místností, archívů a

dokumentů.“ Ve svém komentáři pak Komise dodává, že se jedná o dodatečné povinnosti vedle podstatných omezení, které stanoví odst. 1 a že důvodem zařazení

104

odkazuje na čl. 4 Mezinárodního paktu o občanských a polotických právech; čl. 15 Evropské úmluvy o lidských právech a čl 27 Americké úmluvy o lidských právech 105 Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries 2001. Report of the International Law Commission on the work of its fifty-third session. str. 132, odst. (6). Dostupné [online] na: [cit. 10. 2. 2009]

39


těchto dodatečných povinností není toliko jejich podstatnost (substantive character) jako spíš důležitost funkce, kterou plní.106

Komise uvádí, že toto ustanovení nebrání státu použít všechna opatření v souladu s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, jako je označení osoby za persona non grata, ukončení nebo přerušení diplomatických vztahů či odvolání diplomata. Dále mohou být učiněna protiopatření týkající se diplomatických výsad, která však nemají vliv na nedotknutelnost diplomatického či konzulárního personálu, místností, archivů a dokumentů. Taková opatření mohou být právoplatnými protiopatřeními pokud jsou učiněna v souladu s tímto Návrhem. Rozsah zakázaných protiopatření podle čl. 50 odst. 2 (b) je omezen jen na závazky, které mají zaručit fyzickou bezpečnost a nedotknutelnost (včetně jurisdikční imunity) diplomatických zástupců za jakýchkoliv okolností včetně ozbrojeného konfliktu.107

Komise dále zmiňuje případ amerického diplomatického a konzulárního personálu v Teheránu, kdy Mezinárodní trestní soud zdůraznil, že „diplomatické právo samo o sobě poskytuje nutné prostředky obrany proti a sankcí za nedovolené činy členů diplomatické nebo konzulární mise,“ a vyvodil, že porušení diplomatických nebo konzulárních imunit nemůže být ospravedlněno ani protiopatřeními v odpovědi na mezinárodně protiprávní chování vysílajícího státu.108 Pokud by bylo proti diplomatickému či konzulárnímu personálu použito protiopatření, vytvořily by z něj ve svém důsledku v přijímajícím státě rukojmí proti vnímanému protiprávnímu činu vysílajícího státu a podkopali by tak instituci diplomatických a konzulárních vztahů.109 Vyloučení jakýchkoliv opatření, která by porušila diplomatickou nebo konzulární nedotknutelnost tedy vychází z funkčních důvodů (functional grounds).110

106

Tamtéž, str. 133, odst. (11) Tamtéž, str. 133, odst. (14) 108 Rozsudek z 24. 5. 1980 ve věci United States of America v. Iran, odst. 83. Mezinárodní trestní soud. [cit. 20. 2. 2009] Dostupné [online] na: 109 „If diplomatic or consular personnel could be targeted by way of countermeasures, they would in effect constitute resident hostages against perceived wrongs of the sending State, undermining the institution of diplomatic and consular relations.“ 110 Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, with commentaries 2001. Report of the International Law Commission on the work of its fifty-third session. str. 133, odst. (15). Dostupné [online] na: [cit. 10. 2. 2009] 107

40


Z výše uvedeného můžeme dovodit, že i Komise pro mezinárodní právo uznává rozdíl v postavení diplomatických imunit a ochranou lidských práv. Závazek jejich dodržování neuvedla pod jeden odstavec čl. 50 a stanovila odlišné důvody jejich zařazení mezi povinnosti států, kterých by se neměly dotýkat protiopatření. U ochrany lidských práv je to jejich podstatnost a základnost, zatímco u diplomatických imunit je to pouze jejich funkčnost.

Ačkoliv se toto řešení rozporu mezi ochranou lidských práv a diplomatických imunit, tj. stanovit přednost norem upravujících ochranu lidských práv před těmi upravujícími diplomatické imunity, může zdát jako dostačující, v praxi nesmíme zapomínat na důležitý princip, na jehož základě fungují diplomatické styky mezi státy, a tím je princip reciprocity. Jak již bylo uvedeno výše, převládající teorií, která vysvětluje nutnost diplomatických imunit, je teorie funkční. Je proto všeobecně uznáváno, že důvodem toho proč existují diplomatické imunity a proč jsou také tak precizně zakotveny a dodržovány, je fakt, že každý stát je současně státem přijímajícím i vysílajícím.111 Je tedy i společným zájmem všech států respektovat pravidla diplomatické ochrany a jak vyplývá z dlouhodobé praxe, pokud přijímající stát přestane respektovat diplomatické právo, následují většinou bezprostřední opatření ze strany státu vysílajícího. Příkladem takového jednání mohou být francouzsko-íránské vztahy v roce 1987.

V červenci 1987 požadovala Francie, aby byl íránským velvyslanectvím vydán k výslechu Íránec obviněný z účasti na teroristických útocích, při nichž bylo v Paříži v roce 1986 zabito 7 lidí a dalších 161 zraněno. Tento obviněný se skrýval právě v budově íránské diplomatické mise, kterou odmítal opustit. Aby se z velvyslanectví nikdo nedostal, rozhodla se francouzská policie obklíčit celou budovu a střežit ji ve dne i v noci. Když íránská vláda odmítla obviněného Iránce vydat, přerušila Francie s Íránem diplomatické styky, Teherán rychle následoval jejího příkladu a íránský ministr vnitra Ali Akbar Mohtashami poté oznámil, že budova francouzského velvyslanectví byla rovněž obklíčena a že někteří členové mise budou zatčeni za

111

Profesorka Higgins např. uvádí, že „...bylo mnohokrát prokázáno, že existuje široká srozuměnost s právem na diplomatické imunity, protože v této, jako jedné z mála oblastí mezinárodního práva, jsou výhody vzájemného uznání nejlépe viditelné a zaznamenané...“ HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 1985). str. 641. [cit. 15. 2. 2009] Dostupný [online] na:

41


špionáž. Francouzská vláda obvinila Írán z vykonstruování všech obvinění, tak aby mohl vyvolat situaci podobnou té v Paříži.112

Také nebezpečí falešných obvinění diplomatů a další ohrožení, kterému jsou diplomatičtí zástupci a jejich rodinní příslušníci vystaveni, by mohlo při nedodržování diplomatických imunit prakticky znemožnit výkon jejich funkcí v některých státech. V říjnu 1987 se např. Perry Shankle, prezident Asociace amerických zahraničních služeb, vyjádřil v tom smyslu, že „...diplomatická imunita slouží zaměstnancům v zahraničních službách stejně jako neprůstřelná vesta policistům: umožňuje jim vykonávat základní veřejné služby za podstoupení obrovského rizika. Bez nich [diplomatických imunit] by Spojené státy nemohli vysílat své zástupce do míst, kde je nejvíce potřebují...“113

5.2. Alternativní možnosti řešení

5.2.1. Reforma Vídeňské úmluvy

Jako reakce na zneužívání diplomatických imunit, při kterém dochází k porušování lidských práv, bylo některými znalci mezinárodního práva navrhováno opětovné jednání o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích, popřípadě její přísnější interpretace.114 Většina článků úmluvy je však velmi explicitní a jednoznačná a jejich reinterpretace by proto nebyla jednoduchá. V otázce zřeknutí se diplomatické imunity Vídeňská úmluva např. stanoví, že „vysílající stát se může zříci vynětí z jurisdikce diplomatických zástupců ... požívajících imunity podle článku 37 ... zřeknutí musí být vždy učiněno výslovně“ (čl. 32). Vzhledem k jasné formulaci tohoto článku by bylo velice obtížné, ne-li nemožné tvrdit, že diplomat, který spáchal závažný čin, překročil své pravomoci, a proto ztrácí své postavení a může být za svůj čin souzen. Diplomat nemůže „jen tak“ pozbýt své imunity, neboť té se musí vysílající stát vždy výslovně zříci.

112

GREENWALD, J.: The Gulf Showdown on Embassy Row. The Time 27. 7. 1987. [cit. 13. 3. 2009] Dostupné [online] na: 113 Statement by the American Foreign Service Association, October 1987 – jako příloha v: MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 251 114 ASHMAN C. a TRESCOTT, P.: Outrage: The abuse of diplomatic imunity. W.H. Allen 1986. str. 10

42


Vzhledem k tomu, že přísnější interpretace článků Vídeňské úmluvy je velmi obtížná a nepřináší požadované výsledky, se jiným řešením reformy Vídeňské úmluvy jeví připojení dodatků, které budou některé výsady a imunity limitovat. Například v roce 1984 navrhoval Alistair Brett115 dodatky ke čl. 22 a 27 (nedotknutelnost diplomatické mise a diplomatického zavazadla) Vídeňské úmluvy, které by dali Mezinárodnímu soudnímu dvoru v případě nespolupráce země při zneužívání diplomatických imunit pravomoc dočasně tuto zemi vyloučit z Organizace spojených národů, stejně jako pravomoc vyžadovat po zemích, jejichž diplomaté inklinují ke zneužívání imunit, jako záruku jejich dobrého diplomatického chování uložení cenných papírů v jeho prospěch. Dále navrhoval, aby v případě, že existuje důvodné podezření jejich zneužití, mohly být diplomatické mise a diplomatická zavazadla na příkaz Mezinárodního soudního dvora prohledána.

Po událostech, ke kterým došlo v roce 1984 před budovou Libyjského velvyslanectví v Londýně a v souvislosti s případem Umaru Dikka byl ve Velké Británii rovněž zvažován dodatek týkající se nedotknutelnosti diplomatického zavazadla. Tento dodatek měl zaručit povinnost otevřít na požádání diplomatické zavazadlo, pokud existovalo důvodné podezření, že ukrývá zakázané předměty nebo toto zavazadlo poslat zpět.116 Podobné diskuze ohledně dodatku k Vídeňské úmluvě probíhaly v důsledku rostoucí hrozby terorismu a s tím souvisejícím možným zneužitím diplomatického zavazadla také ve Spojených státech.117 Ve všech případech byl však tento přístup s ohledem na jeho praktickou proveditelnost odmítnut. Existovaly totiž značné pochybnosti o tom, že by bylo možné dosáhnout mezi státy vůbec nějaké shody ohledně úpravy Vídeňské úmluvy.118

Byly navrhovány i další dodatky týkající se např. omezení diplomatické imunity všech nebo některých akreditovaných osob, tak že by se týkaly jen jejich oficiálních aktivit, dále pak omezení imunit administrativního a technického personálu a rodinných členů 115

BRETT, A.: Giving the Diplomatic Rules Some Teeth. The Times (London) 28. dubna 1984. str. 8 HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 1985), str. 641-651. str. 649. [cit. 15. 2. 2009] Dostupné [online] na: <www.jstor.org/stable/2201891> 117 MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 166 118 HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 1985), str. 641-651. str. 650. [cit. 15. 2. 2009] Dostupné [online] na: <www.jstor.org/stable/2201891> 116

43


diplomatů. Zde však bylo argumentováno tím, že převážná většina diplomatů svých výsad a imunit nezneužívá a i proti nim by ale bylo použito těchto opatření v rámci reciprocity. Další argument se týkal velikého rizika, kterému jsou diplomaté vystaveni a které vyžaduje, aby rozsah jejich imunit byl absolutní.119 Padaly také návrhy, že osobní imunity má být diplomat zbaven poté, kdy se účastní teroristického činu, stejně tak má být odvolána nedotknutelnost diplomatické budovy, pokud je použita pro teroristické aktivity. Všechny podobné dodatky byly ale z důvodů uvedených dříve vždy striktně odmítnuty.

5.2.2. Vnitrostátní opatření

V některých státech proběhly, v důsledku nemožnosti reinterpretace Vídeňské úmluvy nebo dosažení konsensu ohledně připojení dodatků k Vídeňské úmluvě, rovněž pokusy o implementaci vnitrostátních opatření do domácích právních řádů, díky kterým by bylo možné vyšetřovat či vést soudní řízení proti diplomatovi, který se dopustil těžkého zločinu.120

V červnu 1987 například americký senátor Jesse Helms navrhoval zákon, který by Spojeným státům umožňoval určité výjimky z dodržování některých ustanovení Vídeňské úmluvy. Podle tohoto zákona by se členové diplomatických misí museli v případě spáchání jakéhokoliv násilného trestného činu, pašování drog či řízení v opilosti podrobit jurisdikci Spojených států.121 Vedoucí diplomatického protokolu se však v reakci na tento návrh vyjádřila v tom smyslu, že jeho přijetí by „podkopalo platnost stávající a všeobecně uznávané mezinárodní úmluvy a dostalo by Spojené státy do pozice narušitele Vídeňské úmluvy.“122

Ve stejném roce v USA přišel s podobným a ještě více propracovaným návrhem zákona i kongresman Steven Solarz. Ten navrhoval např. odškodnění obětí zneužití diplomatických imunit na podobném principu, jako jsou odškodněny oběti jiných 119

MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 170 120 ASHMAN, C. a TRESCOTT, P.: Outrage: The abuse of diplomatic imunity. W.H. Allen 1986. str. 240 121 MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 167 122 Statement by Selwa Roosvelt: Diplomatic imunity and U.S. interests, U. S. Department of State, Bureau of Public Affairs. 5. 8. 1987. Dostupné jako příloha F v: MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 243

44


zločinů, požadoval každoroční zprávu o zločinech diplomatů, dále vyšetřování zločinů, které diplomati spáchají a také povinnost Spojených států žádat o zřeknutí se imunity diplomata v případě velmi těžkých zločinů. Ani tento návrh zákona ale neprošel Kongresem.123

Jak dokazují výše uvedené nepodařené pokusy o jakoukoliv změnu Vídeňské úmluvy, ať již pomocí dodatků k Úmluvě či vnitrostátních zákonů, státy nejsou nakloněny významnějším změnám a že „z postoje jak vlády Spojených států tak Velké Británie vyplývá, že Vídeňská úmluva ve své současné podobě je adekvátní a jakékoliv pokusy o její změnu, ať již prostřednictvím dodatků tak vnitrostátních opatření nemají šanci na úspěch.“124 Tato opatření by podle mého názoru ani nepřinesla požadované výsledky a spíše v rámci reciprocity vyvolala odvetné reakce některých států.

5.2.3. Funkční základ diplomatických imunit

Tento přístup vychází z toho, že převládající teorií, která stojí za nutností dodržování diplomatických imunit, je teorie funkční, a proto každý čin, který je imunitou zaštítěn, by měl být nutný pro výkon diplomatických funkcí. Některé činy, včetně těch, které mají za následek porušení základních lidských práv, by tak v žádném případě neměly být považovány za součást oficiálních aktivit diplomatických zástupců.125

Tato myšlenka se po událostech z roku 1984 objevila i ve zprávě britské Komise pro zahraniční vztahy126, která uváděla, že terorismus nebo jiné trestné činy nemohou být nikdy ospravedlněny na základě diplomatických funkcí a pokud diplomaté jednají jako teroristé, nejsou diplomaty, a proto ztrácejí výhody imunit, ke kterým jsou diplomatičtí zástupci oprávněni.127 Toto odůvodnění může být aplikováno také na činy

123

MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 168 124 Tamtéž, str. 174 125 VICUNA, O.: Diplomatic and Consular Immunities and Human Rights. The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 40. No. 1 (Jan. 1991). str. 34 – 48. Cambridge University Press 1991. str. 47. [cit. 20. 2. 2009] Dostupné [online] na: 126 House of Commons Foreign Affairs Committee report 127 HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 1985), str. 641-651. str. 642. [cit. 15. 2. 2009] Dostupné [online] na: <www.jstor.org/stable/2201891>

45


diplomatických zástupců, které mají za následek porušení lidských práv. Takové činy nemohou být rovněž považovány za součást diplomatických funkcí.128

Někteří autoři zacházejí ještě dále a navrhují, že diplomatičtí zástupci by měli užívat svých imunit jen v souvislosti s výkonem své funkce. Proto jakékoliv trestné činy, které diplomat spáchá a jsou ve své podstatě „osobní“ nebo spojené s jeho osobními aktivitami spadají pod jurisdikci přijímajícího státu a ten může diplomata za daný čin soudit.129

Tento přístup je ale obtížně obhajitelný z několika důvodů. Předně není vůbec jisté, zda je možné funkční teorii vysvětlovat tak, že se týká jednotlivých činů diplomatického zástupce v přijímajícím státě nebo se jedná spíš celkově o nutnost jeho přítomnosti v dané zemi.130 Jak jsem již zmiňovala dříve, imunity jsou považovány za podmínku efektivního výkonu diplomatických funkcí v určitých zemích. V opačném případě by diplomaté i jejich rodiny byly vystaveny neustálému tlaku v zemích, které mají jiné politické názory či jsou ve sporu s vysílajícím státem.

Tento striktně funkční přístup by také automaticky vylučoval imunitu rodinných příslušníky daného zástupce, neboť ti diplomatické funkce nevykonávají, také by bylo náročné rozlišit, kdy diplomat jedná skutečně v rámci své funkce a kdy nikoliv.131

Dále tento přístup úplně ignoruje reprezentativní funkce diplomatického zástupce, se kterými počítá i Vídeňská úmluva. A předně nebere v potaz ani dříve několikrát zmiňovaný princip reciprocity, na kterém jsou diplomatické vztahy založeny, a který by opět mohl vyústit v odvetná opatření některých států.

128

VICUNA, O.: Diplomatic and Consular Immunities and Human Rights. The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 40. No. 1 (Jan. 1991). str. 34 – 48. Cambridge University Press 1991. str. 47. [cit. 20. 2. 2009] Dostupné [online] na: 129 VÄRK, R.: Personal Inviolability and Diplomatic Immunity in Respekt of Serious Crimes. Juridica Intrnational VIII/2003. str.115. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na: 130 BEN-ASHER, D.: Human Rights Meet Diplomatic Immunities: Problems and Possible Solutions Harvard Law School, November 2000. str. 31 131 MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 33

46


6. V současné době dostupné možnosti při zneužití diplomatických imunit 6.1. Ustanovení Úmluvy použitelná při zneužití diplomatických imunit

Mezi články Úmluvy, které se aplikují v případě, kdy diplomatický zástupce zneužije svých výsad a imunit patří předně již dříve zmíněný čl. 29, podle kterého je osoba diplomatického zástupce nedotknutelná a diplomatický zástupce nesmí být žádným způsobem zatčen nebo zadržen. S ním pak úzce souvisí čl. 31 Úmluvy, který stanovuje, že diplomatický zástupce je vyňat z trestní, civilní a správní jurisdikce přijímajícího státu.

6.1.1. Zřeknutí se imunity

Reakce přijímajícího státu, která následuje poté, když se diplomat provinil proti zákonu, závisí ve většině případů do značné míry na závažnosti činu, kterého se dopustil. Pokud se jedná o velmi vážný čin a pouhé pokárání není dostačujícím potrestáním, přijímající stát ve většině případů požaduje po vysílajícím státu, aby se vzdal imunity svého zástupce, který porušil zákon, aby tento mohl být postaven před soud. To může učinit na základě čl. 32 Úmluvy, který působí jako určitá výjimka z neomezené trestní imunity diplomatického zástupce. Odst. 1 tohoto článku stanoví, že „vysílající stát se může zříci vynětí z jurisdikce diplomatických zástupců a osob požívajících imunity podle článku 37“132 (odst. 1). Z jeho znění jasně vyplývá, že právo vzdát se imunity v žádném případě nenáleží postihovanému diplomatickému zástupci, ale pouze vysílajícímu státu. Toto pravidlo vychází z obyčeje mezinárodního práva založeném na řadě rozhodnutí národních soudů. Vysílající stát je v tomto případě reprezentován svou vládou. Pokud by se své imunity vzdal samotný diplomat, nemůže takové zřeknutí se pro orgány přijímajícího státu být dostačující.133

Problémem, který ale čl. 32 neřeší, je otázka, jaký důkaz potřebuje soud přijímajícího státu o tom, že opravdu došlo ke zřeknutí se imunity vysílajícím státem. Hlavně 132

tedy všichni členové personálu mise včetně rodinných příslušníků DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998, str. 273 133

47


v situaci, kdy se jedná o trestný čin, bývají orgány přijímajícího státu velmi opatrné v otázce „platnosti“ zřeknutí se imunity. V praxi totiž dochází k situacím, kdy zřeknutí se imunity nebylo dostačující a soudní řízení muselo být na základě toho zastaveno a anulováno.134 Zřeknutí se imunity musí být podle odst. 2 čl. 32 „vždy učiněno výslovně“. V praxi se jako nejvhodnější jeví zřeknutí vyjádřené formou diplomatické nóty. Snižuje se tak možnost, že přijímající stát bude chybně považovat např. ústní vyjádření vysílajícího státu za platné zřeknutí se imunity.

Zřeknutí se imunity je také neodvolatelné. Ačkoliv neplatné zřeknutí se imunity nebo nově uznaný nárok na imunitu může být použit jako překážka ve kterékoliv fázi soudního řízení, pokud se vysílající stát již jednou platně zřekl imunity svého zástupce, nemůže toto zřeknutí se odvolat. To vyplývá jak z praxe států tak z toho, že soudní řízení je pokládáno za jeden celek a imunity se tak není možné dovolávat u odvolacího soudu, pokud již jednou ke zřeknutí se imunity došlo u soudu první instance. V tomto smyslu se vyjádřila i Komise pro mezinárodní právo v komentáři k návrhu Úmluvy.135

Čl. 32 odst. 3 vychází z dlouhodobé praxe národních soudů a stanoví, že „zahájí-li řízení diplomatický zástupce nebo osoba požívající imunity podle čl. 37, nemůže se dovolávat vynětí z jurisdikce, pokud jde o vstřícné pohledávky přímo souvisící s hlavní žalobou“. Jedná se zde o případy, kdy vzdání se imunity není učiněno výslovně a přitom má právní následky. Proto, aby byla zajištěna rovnováha v soudním řízení, se tedy diplomat jako žalobce nemůže v případě nepříznivého vývoje sporu na svou imunitu odvolat, aby se vyhnul zamítavému soudnímu rozhodnutí. A pokud jsou proti němu jako původnímu žalobci vzneseny protinávrhy související s jeho žalobou, nemůže se jim také vyhnout s odvoláním na diplomatickou imunitu. K tomu, aby mohlo být toto ustanovení aplikováno, musí být samotný diplomat iniciátorem soudního řízení a nestačí, aby měl jen osobní zájem na řízení, které formálně zahájila jiná osoba.

Pro vzdání se imunity ve věcech civilních nebo administrativních platí obecně totéž, co bylo výše uvedeno k vzdání se imunity trestní, s tím, že je výslovně uvedeno, že o 134

DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998, str. 275 135 Yearbook of the International Law Commission, 1958, Vol. II, str. 99. [cit. 2. 2. 2009] Dostupný z

48


zřeknutí se vynětí z jurisdikce v těchto věcech „se nemá za to, že zahrnuje zřeknutí se imunity co do exekučního výkonu rozsudku, pro nějž je nutné zvláštní zřeknutí se“ (odst. 4 čl. 32). Není zde tedy zmíněno trestní řízení, z čehož by bylo možné dovodit, že není potřeba zvláštní zřeknutí se imunity pro výkon trestu. Proti požadavku separátního zřeknutí se imunity co do výkonu trestu hovoří argument, že soudní řízení je jednotným celkem a trest je jeho neoddělitelnou součástí. Takto nicméně trestní řízení nefunguje a v praxi vždy existuje prodleva mezi rozsudkem a výkonem trestu. Odst. 3. čl. 31 také stanoví, že „diplomatický zástupce nepodléhá exekučním opatřením, vyjma v případech uvedených pod písmeny a), b), a c) odstavce 1 tohoto článku a jestliže exekuce může být provedena, aniž by byla porušena nedotknutelnost jeho osoby nebo jeho obydlí“. Je velmi těžké obhájit, že toto ustanovení by mohlo být omezeno pouhým „vynecháním“ trestního řízení v odst. 4 čl. 32.

V praxi také může dojít k situaci, kdy je vysílající stát připraven vzdát se imunity co do trestního řízení v případě, kdy diplomatický zástupce tvrdí svou nevinu, ale pokud by byla v průběhu řízení prokázána jeho vina, upřednostnil by odvolání tohoto diplomata nebo jeho prohlášení za personu non grata. Má se proto za to, že Úmluva nevylučuje možnost vzdání se imunity jen ohledně soudního řízení k určení viny či neviny. Vzhledem k nejistotě by však stát měl v takovém případě vždy výslovně uvést, v jakém rozsahu se imunity vzdává.

Současná praxe V historii nenajdeme mnoho případů, kdy by vysílající stát souhlasil se zřeknutím se imunity svého diplomatického zástupce. Státy v takových případech daleko více upřednostňují odvolání diplomata a ukončení jeho funkce.136 Žádost o zřeknutí se imunity většinou znamená, že se jedná o tak závažný trestný čin, že přijímající stát již nechce daného diplomata dále strpět v jeho funkci. Z důvodu rostoucího veřejného zájmu o případy zneužití diplomatických imunit je v současné době zřeknutí se imunity častěji vyžadováno a snadněji odsouhlaseno. Ve Velké Británii je například vžitou praxí vyžadovat zřeknutí se imunity v případech řízení pod vlivem alkoholu, i když nedojde

136

BROWN, J.: Diplomatic Immunity: State practise under the Vienna Convention on Diplomatic Relations. International and Comparative Law Quarterly, Vol. 37, No 1 (Jan. 1988). Cambridge University Press 1988. str. 78. [cit. 12. 1. 2009] Dostupné [online] na:

49


k žádné nehodě, a pokud není žádost vyslyšena, je požadováno odstoupení dotyčného diplomata z funkce.137

V roce 1996 požádala francouzská vláda pod silným tlakem veřejného mínění Zair o zřeknutí se imunity svého velvyslance Ramazani Baya, který způsobil nehodu na jihu Francie, při které zemřeli dva chlapci. Podle policie jel Baya rychlostí vyšší než 90 kilometrů v hodině v oblasti, kde nejvyšší povolenou rychlostí je 30 kilometrů v hodině a předjížděl. Zairská vláda této žádosti vyhověla, jeho imunity se zřekla a trvala na jeho návratu do Francie, kde byl poté souzen.138

V roce 1997 způsobil ve Washingtonu vážnou dopravní nehodu diplomat gruzínského velvyslanectví Georgy Makharadze. Byla při ní zabita šestnáctiletá dívka. Diplomat jel v obytné zóně, kde byla povolena rychlost 25 mil v hodině rychlostí kolem 80 mil a navíc se později ukázalo, že byl pod vlivem alkoholu. Gruzínská vláda oznámila, že je připravena diplomata okamžitě odvolat a přislíbila jeho odsouzení podle gruzínských zákonů. O několik dní později ale gruzínský prezident Ševarnadze pod tlakem veřejného mínění a obavy z pozastavení finanční pomoci Gruzii ze strany USA souhlasil se zřeknutím se imunity Makharadzeho. Ten svou vinu přiznal a následně byl odsouzen k 21 letům vězení.139

V důsledku této události byl také v roce 1998 schválen Kongresem Spojených států zákon, kterým se zakládá povinnost každoročně vydávat seznam diplomatů, kteří byli obviněni ze spáchání trestného činu a přitom se odvolávali na svou diplomatickou imunitu.140

137

DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998, str. 286 138 WHITNEY, C. R.: Zaire Envoy Called Home: French Town Furious. The N.Y. Times 2. 12. 1996. [cit. 8. 2. 2009] Dostupné [online] na: < http://www.nytimes.com/1996/12/02/world/zaire-envoy-calledhome-french-town-furious.html>; French Trial for Zairian, Who Sheds Envoy Status. The N.Y. Times 26. 1. 1997. [cit. 8. 2. 2009] Dostupné [online] na: 139 Georgian diplomat ordered to remain in United States. CNN.com 10.1.1997. [cit. 1. 2. 2009] Dostupné [online] na: <www.cnn.com/world/9701/10/georgia.diplomat/index.html>; Georgian diplomat admits guilt in teen’s traffic death. CNN.com 8.10.1997. [cit. 1. 2. 2009] Dostupný [online] na: <www.cnn.com/us/9710/08/diplomat.plea>; Georgian president to waive envoy’s immunity. CNN.com 12.1.1998. [cit. 1. 2. 2009] Dostupné [online] na: 140 Congress passes bill to publicize diplomats accused in crimes. Associated Press 14. 10. 1998. [cit. 12. 4. 2009] Dostupný [online] na: < http://www.highbeam.com/doc/1P1-19488997.html>

50


Jiný způsob řešení byl zvolen v případě ruského diplomata v Ottawě Andreje Knjazeva. Ten způsobil začátkem roku 1997 dopravní nehodu, při níž srazil dvě ženy na chodníku. Jedna z nich zemřela a druhá strávila dlouhou dobu v nemocnici. Diplomat údajně řídil pod vlivem alkoholu a jel velmi rychle, z policejních záznamů také vyplynulo, že Knjazev se již v minulosti dopustil řízení v opilosti a byl kvůli tomu dvakrát zadržen. Ruské ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo nad celou záležitostí hluboké politování a vyjádřilo soustrast rodině oběti. Rusko bylo kanadskou vládou požádáno o zřeknutí se Knjazevovy imunity, aby mohl být souzen v Kanadě. Ruská strana však zřeknutí se odmítla a Knjazeva odvolala ze své funkce. Původně měl být Knjazev postižen jen kárně, to však nepřipadalo kanadské straně dostačující a formou nót a výzev tlačila na tvrdší potrestání. Ruská strana tedy nakonec vznesla obvinění z trestného činu a byla dokonce podepsána dohoda mezi Kanadou a Ruskem o právní pomoci v daném případě. Knjazev stanul před moskevským soudem na jaře 2002 a byl odsouzen k trestu nucených prací v délce trvání čtyř let.141

Iůlustrací skutečnosti, že ruská vláda příliš neinklinuje k zřeknutí se imunity svých zástupců je i případ Ilya Morozova, 28-letého ruského attaché působícího u stále mise u OSN v New Yorku, z dubna 2006. Tento diplomat byl obviněn z řízení v opilosti a ublížení na zdraví, poté co se pokusil vjet do uzavřené části Manhattanu a způsobil tak nehodu, při které srazil policejního důstojníka, který zde řídil dopravu. Morozov byl následně odvezen na policejní stanici, policie uvedla, že z jeho dechu byl jasně patrný alkohol, attaché se ale s odvoláním na svou diplomatickou imunitu odmítl podrobit krevnímu testu. Americká vláda požádala Rusko o zřeknutí se jeho imunity, aby mohl být postaven před soud, v opačném případě (tedy pokud by se ruská vláda jeho imunity nevzdala) měl být Morozov deportován z USA za „zneužití svého privilegovaného postavení“. Moskva vinu svého attaché zpochybnila, ačkoli proti němu bylo již dříve vzneseno sedm obvinění z porušení dopravních předpisů, odmítla zřeknout se jeho imunity a upřednostnila jeho návrat do Ruska. Tisková mluvčí ruské stálé mise u OSN

141

LEE, C.: Russian ducks Canadian justice. BBC News 30. 1. 2001. [cit. 1. 2. 2009] Dostupné [online] na: ; NABI, A.: Knyazev gets 4 years for fatal Canada Crash, The Moscow Times 10.3.2002. [cit. 1. 2. 2009] Dostupné [online] na:

51


následně popřela, že by Morozov někoho srazil nebo byl opilý, protože neexistují důkazy v podobě krevních testů.142

Institut zřeknutí se imunity není v žádném případě prevencí proti spáchání závažného trestného činu, ale může alespoň umožnit spravedlivé soudní řízení v případě, kdy k němu dojde. Ale ani v případě spáchání závažného trestného činu neexistuje jistota, že se stát zřekne imunity svého zástupce a ani příslib vysílajícího státu, že se vzdá imunity diplomata, pokud k takové situaci dojde, nemá žádný právní účinek.143

Úmluva také žádným způsobem neřeší otázku předběžného zřeknutí se imunity nebo podrobení se jurisdikci přijímajícího státu na základě zvláštní smlouvy nebo určitého druhu možných sporů. Tato otázka bývá řešena hlavně ve spojitosti se spory v civilních záležitostech, jako je například pronájem bydlení diplomatům. Často totiž docházelo k případům, kdy majitelé nemovitostí odmítali pronajímat byty osobám požívajícím imunity z obavy, že by proti nim nemohli v případě potřeby započít soudní řízení. V současnosti je tedy akceptováno, že vysílající stát může v některých případech potvrdit, že se imunity svého zástupce vzdá a toto zřeknutí se je považováno za platné. Nezdá se totiž, že by existoval jakýkoliv důvod, proč by se stát, který má svrchované právo se imunity vzdát, tak nemohl učinit předem.144 Ačkoli předběžné zřeknutí se imunity v případě spáchání trestného činu není obvyklé, státy by toto měly uvážit pokud jejich diplomatičtí zástupci mají sklony ke zneužívání svých diplomatických imunit.

6.1.2. Persona non grata

Další možnost postupu proti nežádoucímu diplomatickému zástupci (i všem ostatním pracovníků diplomatické mise) zakotvuje čl. 9 Úmluvy. Tento stanoví, že „přijímající stát může kdykoliv ... vysílajícímu státu oznámit, že šéf mise nebo kterýkoliv člen diplomatického personálu mise je persona non grata anebo že kterýkoliv jiný člen personálu mise je nepřijatelný“. Povinností vysílajícího státu v takovém případě je 142

Russian Attaché Sent Away from the Crime Scene, Kommersant: Russian´s Daily Online 28. 4. 2006. [cit. 1. 4. 2009] Dostupné [online] na: 143 LEWIS, C.J.: State and Diplomatic Immunity. London: Lloyd´s of London 1990. str. 154 144 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 279-281

52


„podle okolností buď odvolání této osoby anebo ukončení její funkce na misi. Osoba může být také prohlášena za persona non grata nebo za nepřijatelnou již předtím, než vstoupila na území přijímajícího státu“. Uvedený článek také jasně deklaruje, že rozhodnutí o prohlášení není nutno nijak odůvodňovat. Samotné prohlášení však nemá vliv na výsady a imunity, až teprve po uplynutí „rozumné doby“145 může přijímající stát odmítnout uznat dotyčnou osobu za člena mise a nemusí v souladu s čl. 9 odst. 2 výsady a imunity dále respektovat.

Základní princip, že stát nemusí strpět na diplomatickém postu osobu, která se stala nepřijatelnou, je přijímán již velmi dlouho. Ve většině případů šlo o to, že byl diplomat zapleten v politických intrikách proti přijímajícímu státu. Bylo všeobecně uznáváno, že v takovém případě může přijímající stát diplomata bezprostředně vyhostit. Jedním z nejznámějších případů je vyhoštění španělského velvyslance Bernardina Mendozy v 16. století, který působil v Anglii, poté co bylo odhaleno, že je zapleten ve spiknutí proti anglické královně. Cílem spiknutí mělo být svržení anglické královny Alžběty I. z trůnu a jeho předání skotské královně Marii. Vyslanec byl v patnáctidenní lhůtě vykázán z Anglie a královna žádala o jeho potrestání ve Španělsku. Toto však bylo španělským králem Filipem II. odmítnuto.146

Tento institut byl tedy uznáván a používán již dlouho před přijetím Vídeňské úmluvy. Úmluva jeho obsah výrazně zpřesnila, umožnila použít prohlášení ještě před příjezdem diplomata na území přijímajícího státu a jasně deklarovala, že rozhodnutí o prohlášení není nutno nijak odůvodňovat. Potlačena tak byla předchozí praxe vysílajících států, které odvolání nežádoucích diplomatů zdržovaly tím, že se domáhaly sdělení důvodů rozhodnutí a následně je zpochybňovaly.147 V praxi se prokázalo, že prohlášení za persona non grata je základním ustanovením, které přijímajícímu státu umožňuje chránit se proti řadě nepřijatelných aktivit členů diplomatické mise a funguje jako důležitá protiváha imunit přiznávaných nejrůznějšími ustanoveními Úmluvy.

145

Lhůta je určována v hodinách či dnech (za nejkratší možnou je považována lhůta 48 hodin). Pokud je do jejího uplynutí diplomat odvolán domů nebo z jiného důvodu opustí území přijímajícího státu, je mu obvykle zakázán další návrat zpět. 146 OGDON, M.: The Growth of Purpose in the Law of Diplomatic Immunity. American Journal of International Law ,Vol. 31, No. 3 (Jul., 1937), str. 449-465. The American Society of International Law 1937. str. 463. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na: <www.jstor.org/stable/2190456> 147 MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha: Československá akademi věd 1964. str. 166

53


Současná praxe V prvních letech platnosti Úmluvy byl článek 9 využíván hlavně v souvislosti se špionáží a to převážně sovětských diplomatů.148 Později začal být uplatňován pro případy, kdy diplomat prováděl podvratnou činnost nebo byl zapleten v teroristickém útoku.

Příkladem prvního je opakované vyhošťování libyjských diplomatů. V červnu 1976 byl za persona non grata prohlášen libyjský velvyslanec v Egyptě poté, co bylo odhaleno, že distribuoval letáky proti prezidentu Sadatovi a účastnil se tajných operací proti egyptské vládě. V dubnu 1980 prohlásily Spojené státy dva libyjské velvyslance za persona non grata, když na veřejnost pronikly informace, že v USA mohou být drženi unesení odpůrci režimu plukovníka Kaddáfího. V roce 1989 přerušila s Libyí diplomatické styky Burundi a současně vyhostila všechny příslušníky libyjské národnosti s tím, že libyjští diplomaté a státní příslušníci působí destabilizujícím způsobem a ohrožují tak mír a bezpečnost Burundi. 149

Také diplomaté z jiných států byli donuceni odejít z důvodu ohrožování nebo použití násilí. V roce 1986 bylo západoněmeckou vládou označeno za persona non grata pět syrských diplomatů, kteří byli zapleteni v dovážení výbušnin použitých při teroristických útocích v Berlíně.150

V roce 1991 požádala německá vláda o urychlený odjezd iráckého diplomata, poté co ilegálně do Německa dovezl zbraň, kterou ohrožoval kurdské demonstranty před iráckou ambasádou.151

Z Argentiny byli v roce 1994 vyhoštěni iránští diplomaté, když byla odhalena jejich spojitost s bombovým útokem na argentinsko-židovskou asociaci vzájemné pomoci, při kterém zemřelo téměř 100 lidí.152 148

SEN, B.: A diplomats handbook of international law and practice: Third Revised Edition. The Hague: Martinus Nijhoff 1988, str. 225 149 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998, str. 64 150 HULL, J. B.: West Germany Verdict Against Damascus. Time 8. 12. 1986. [cit. 8. 3. 2009] Dostupné [online] na: 151 Tamtéž, str. 65 152 The Buenos Aires bombing: Times coverage. The Times 22. 8. 2003. [cit. 9. 3. 2009] Dostupné [online] na:

54


Došlo také k několika pokusům ze strany diplomatických zástupců o únos odpůrců vlády vysílajícího státu a jejich poslání zpět do vlasti. V roce 1964 byl v diplomatickém zavazadle egyptského diplomata nalezen zdrogovaný a svázaný izraelský občan, který původně pracoval jako tlumočník na egyptské ambasádě v Římě. Italská vláda následně označila dva egyptské diplomaty za persona non grata.153 Čtyři kubánští diplomaté se pokusili v roce 1985 unést kubánského uprchlíka (bývalého ministra Kuby) na ulici v Madridu. Byli vyhoštěni španělskou vládou a zemi opustili následující den.154 V roce 1994 vyhostila venezuelská vláda čtyři íránské diplomaty za únos a věznění íránského disidenta společně se členy jeho rodiny v hotelovém pokoji.155

V podobných případech bývá obvyklé, že vláda vysílajícího státu proklamuje nevinu svého diplomata a tvrdí, že jeho vyhoštění bylo nespravedlivé a reaguje recipročně vyhoštěním diplomata přijímajícího státu. Diplomaté, kteří musí v takovém případě opustit jeden přijímající stát, nejsou obvykle propuštěni ze služeb vysílajícího státu a mohou být následně jmenováni ve státě jiném. Nicméně v květnu 1984, kdy byla z oken Libyjské ambasády v Londýně zastřelena policistka, vyzval Sir Leon Brittan, ministr vnitra Velké Británie, evropské ministry spravedlnosti, aby diplomaté, kteří byli vyhoštěni na základě účasti v teroristickém útoku, byli považováni za nepřijatelné v kterémkoliv jiném státě.156

Na základě výše popsané události byla v roce 1985 Zahraničním výborem dolní komory britského parlamentu vypracována zpráva, která upozorňovala na zdrženlivost britské vlády při využívání článku 9 Vídeňské úmluvy, pokud neměla naprosto nezvratné důkazy ohledně spáchaného činu, stejně jako na její zdrženlivosti v přijetí tvrdých opatření, když došlo k nepřijatelnému chování diplomatů v jiných zemích. Bylo požadováno, aby v podobných případech vláda postupovala v budoucnu mnohem

153

ASHMAN, C. a TRESCOTT, P.: Outrage: The abuse of diplomatic imunity. W.H. Allen 1986. str. 122–3 154 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 66 155 Venezuela Expels Iranians. The Washington Post 16. 7. 1994. [cit. 9. 3. 2009] Dostupné [online] na: 156 Libyan embassy shots kill policewoman. BBC News 17.4. 1984. [cit. 20. 1. 2009] Dostupné [online] na: ; DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 66

55


přísněji.157 V návaznosti na toto doporučení britská vláda ve své revizi Vídeňské úmluvy v roce 1985 uvedla, že bude vůči osobám požívajícím imunity, které údajně spáchaly vážný přečin, uplatňovat mnohem přísnější postupy. Týkalo se to trestných činů, u nichž by hrozil trest ve výši minimálně šest měsíců. Ačkoli vláda souhlasila se stanoviskem Výboru ohledně malého počtu takových případů, zdůraznila také, že od roku 1952 bylo zvykem požadovat v takovém případě zřeknutí se imunity a pokud žádosti nebylo vyhověno, osoba byla vyhoštěna. Politika, která vyvolala pozornost vedoucích diplomatických misí, byla následující:

Jako základní pravidlo bylo požadováno prohlášení za persona non grata v případě špionáže a podněcování nebo podpora násilné činnosti. Osoby zapletené v násilném činu nebo prodeji drog musí být také označeny za persona non grata, pokud nedojde ke zřeknutí se jejich imunity. Kromě toho je vyžadováno, aby byl diplomat vyhoštěn, pokud se vláda nezřekne jeho imunity v následujících případech:

(a) ozbrojený útok; (b) znásilnění, incest, vážné případy obtěžování a dalšího závažného sexuálního napadení; (c) podvod; (d) dvakrát řízení pod vlivem alkoholu (jednou, pokud je doprovázeno násilnostmi nebo dojde ke zranění osoby); (e) jiné dopravní přestupky, při nichž někdo zemře nebo je vážně zraněn; (f) řízení bez pojištění odpovědnosti; (g) krádež včetně rozsáhlé krádeže v obchodě; (h) menší krádež v obchodě; (i) jakýkoliv jiný čin, za který hrozí minimálně 12 měsíců odnětí svobody.158

Existuje množství případů, kdy byla uvedená politika Velkou Británií uplatněna. V roce 1988 byl například vyhoštěn vietnamský diplomat, poté co byl vyfotografován, jak

157

HIGGINS, R.: UK Foreign Affair Committee Report on The Abuse of Diplomatic Immunities and Privileges: Government Report and respons. The American Journal of International Law, Vol. 80, No. 1 (Jan., 1986), str. 135-140. American Society of International Law 1986. str. 135. [cit. 15. 2. 2009] Dostupný [online] na: 158 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 68

56


ohrožuje střelnou zbraní skupinu protestujících před velvyslanectvím. A jen o několik dní později byl vyhoštěn kubánský attaché zapletený ve střelbě na ulici v Londýně.159

V roce 1988 se Spojené státy vyjádřily k čl. 9 Úmluvy, že ačkoliv tento nevyžaduje po přijímajícím státě, aby odůvodnil označení osoby za persona non grata, americká vláda to považuje za velmi důležité: „Přestože imunita může osobu, která ji užívá, ochránit před určitými formálními procedurami, má se za to, že tento nápravný prostředek [prohlášení za persona non grata] by měl být použit, pokud existuje jistota, že byl opravdu spáchán trestný čin. Pověst Spojených států jako společnosti řídící se pravidly práva by nemohla být zachována, kdyby se mělo za to, že se chová svévolně, nevypočitatelně nebo předpojatě při použití extrémního diplomatického nástroje, jakým je prohlášení diplomata za persona non grata. Podobně by mohlo také prohlášení diplomata za persona non grata, kdy vláda Spojených států není schopna toto řádně obhájit, být považováno za politický čin a mohlo by vyústit v reciproční prohlášení za persona non grata nevinného amerického diplomata působícího ve vysílajícím státě.“160

Americká praxe vyhošťování diplomatů se víceméně opírá o vymezení okruhu závažných trestných činů vyjmenovaných v 22. části amerického trestního zákoníku, kapitole 53, čl. 4304 b). Skupina těchto trestných činů, která je definována předně pro již zmíněné potřeby pravidelné zprávy o kriminalitě diplomatů, také přibližně shrnuje právě ty trestné činy, za které USA obvykle požadují vzdání se imunity nebo prohlašují pachatele za persona non grata, patří sem:

a) veškeré zločiny podle federálního, státního i místního práva; b) trestné činy, za které hrozí trest odnětí svobody více než 1 rok; c) vybrané trestné činy spáchané za použití násilí; a d) řízení pod vlivem alkoholu nebo drog, bezohledné řízení a řízení ve stavu opojení.161

Spojené státy také učinily opatření, aby zabránily možnému návratu diplomata vyhoštěnému za závažný čin a jména těchto osob jsou zaznamenána do mezinárodního 159

WHITNEY, C. R.: London Expels 2 Cuban Envoys. The New York Times 14. 9. 1988. [cit. 6. 2. 2009] Dostupné [online] na: 160 DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on diplomatic relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 69 – 70 161 U.S. Code collection, Title 22, Chapter 53, Section 4304b. [cit. 8. 2. 2009] Dostupné [online] na: <www4.law.cornell.edu/uscode/22/4304b.html>, 17. 1. 2009

57


automatizovaného systému. Stejně jako Velká Británie i Spojené státy považují ohrožení střelnou zbraní za vážný zločin a pokud vysílající stát nevyhoví žádosti o zřeknutí se imunity diplomata, který byl přistižen s neregistrovanou zbraní, požadují, s výjimkou zvláštní okolností, jeho odchod.162

6.2. Další možnosti využitelné v případě zneužití diplomatických imunit

6.2.1. Právo na sebeobranu

Další možností, na kterou se mohou podle řady znalců mezinárodního práva státní orgány či jednotlivci odvolat v některých případech, kdy došlo nebo hrozí, že dojde ke zneužití diplomatické imunity, je právo na sebeobranu, pokud odpovídá podmínkám vymezeným v trestněprávních předpisech přijímajícího státu.163

Komise pro mezinárodní právo při přípravě Vídeňské úmluvy tuto možnost také opakovaně zmiňovala a uvedla, že osobní nedotknutelnost nevylučuje buď sebeobranu, nebo ve zvláštních případech také další opatření, která by zabránila diplomatickému zástupci ve spáchání zločinu.

164

Tento přístup byl velmi oblíben mezi znalci práva

v 15. až 17. století, kdy často docházelo k nejrůznějším spiknutím, ve kterých bývali zapleteni diplomaté. Nejdůležitějším argumentem bylo, že diplomatická imunita nemůže být důležitější než národní bezpečnost přijímajícího státu.

Je nutné rozlišovat pojetí sebeobrany podle mezinárodního a vnitrostátního práva. Podle mezinárodního práva pokud stát využije tohoto práva, sebeobrana musí být důsledkem ozbrojeného útoku165 nebo bezprostřední hrozby, a stát je současně limitován přiměřeností svého počínání. Aby tedy mohlo být právo na sebeobranu využito, musí být vždy splněny tři podmínky, tak jako byly formulovány ministrem zahraničí USA

162

MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989. str. 243 163 MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity, Praha: Československá akademie věd 1964. str. 224 164 Yearbook of the International Law Commission, 1957, Vol. I, str. 209 – 210; Vol. II, str. 138. [cit. 2. 2. 2009] Dostupné [online] na: ; Yearbook of the International Law Commission, 1958, Vol. II, str. 97. [cit. 2. 2. 2009] Dostupné [online] na: . 165 Charta OSN, čl. 51

58


v roce 1837 po tzv. carolinském incidentu166- sebeobrana musí být vždy nutná, přiměřená a bezprostřední. Z tohoto pojetí pak částečně vychází i vnitrostátní úprava práva na sebeobranu. V českém trestním zákoně je považována za okolnost vylučující protiprávnost a nalezneme ji v § 13 (nutná obrana) a § 14 (krajní nouze) trestního zákona167. Podle našeho trestního práva je nutnou obranou dovolené, beztrestné odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího. Sebeobrana musí být nutná, nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

Podporu použití sebeobrany jako opatření proti zločinům páchaným diplomaty můžeme nalézt, jak jsem již uvedla dříve, také v komentáři Komise pro mezinárodní právo k Vídeňské úmluvě ke článku týkající se osobní nedotknutelnosti. Komise zde mj. uvedla, že nedotknutelnost sice vyjímá diplomata z určitých opatření přímého donucení, to ale nevylučuje možnost sebeobrany.168 Nepřímo oprávněnost sebeobrany uznal i mezinárodní soudní dvůr ve věci Diplomatického a konzulárního personálu v Teheránu, kdy označil sebeobranu za opatření bezprostřední reakce, ale nikoliv jako důvod pro zahájení soudního řízení či následného potrestání. Dále s odkazem na princip osobní nedotknutelnosti a vynětí z trestní jurisdikce uvedl, že tyto ustanovení neznamenají, že diplomatický zástupce přistižený při násilnostech nemůže být případně krátkodobě zadržen policií vysílající státu, aby mu bylo zabráněno v páchání trestného činu.169

Z výše uvedeného vyplývá, že orgány přijímajícího státu případně mohou, aniž by došlo k porušení ustanovení Vídeňské úmluvy o nedotknutelnosti, zadržet diplomatického zástupce, pokud tento páchá trestný čin, aby byla zajištěna jak bezpečnost diplomata tak veřejnosti.170 166

o Carolinském incidentu více viz např. MILLER, H.: British-American Diplomacy: Caroline case – Treaties and Other International Acts of the United States of America. Vol. 4, Documents 80-121: 18361846. Washington: Government Printing Office 1934. [cit. 1. 4. 2009] Dostupné [online] na: ; ROUILLARD, L. P.: The Caroline Case : Anticipatory Self-Defence in Contemporary International Law. Miskolc Journal of International Law, Vol. 1. (2004) No. 2. str. 104-120. [cit. 1. 4. 2009] Dostupné [online] na: 167 Zákon č. 140/1961 Sb. 168 Yearbook of the International Law Commission, 1958, Vol. II, str. 138. [cit. 2. 2. 2009] Dostupné [online] na 169 Rozsudek z 24. 5. 1980 ve věci United States of America v. Iran, odst. 86. Mezinárodní trestní soud. [cit. 20. 2. 2009] Dostupné [online] na: 170 „...diplomatický zástupce přistižený při útočném činu nebo při spáchání jiného trestného činu může být krátkodobě zatčen policií přijímajícího státu, aby mu bylo zabráněno ve spáchání daného trestného činu“. POTOČNÝ, M. a ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. Praha: C.H. BECK 2006. str. 151 – 152

59


I když k tomu dochází velmi zřídka, státní orgány se někdy uchylují k možnosti uplatnit právo sebeobrany. Příkladem je incident, ke kterému došlo v Paříži 31. července 1978, kdy byly na irácké ambasádě palestinským vzbouřencem drženi rukojmí. Velvyslanci, který působil jako mediátor při vzniklém konfliktu, se podařilo s Palestinci dosáhnout dohody. Ve chvíli, kdy tento opouštěl budovu ambasády, a mířil k policejnímu autu, aby se vzdal francouzské policii, diplomaté začali střílet z oken ambasády. Byli přitom zabiti dva lidé (z nichž jeden byl policista) a další zraněni. Policista v sebeobraně okamžitě palbu opětoval a zabil jednoho iráckého diplomata. Následně byli také tři další diplomaté zatčeni a vyhoštěni z Francie. Reakce policisty byla v tomto případě jistě oprávněným, přiměřeným a bezprostředním opatřením, jak zabránit nebezpečí zranění či zabití osob. Při komentování tohoto případu se francouzská vláda vyhnula jakékoliv oficiální zmínce o použití práva sebeobrany. Tento postup je pochopitelný, neboť neexistují žádná jasná pravidla, kdy a za jakých okolností může být použito sebeobrany jako reakce na páchání trestného činu diplomatem, a jakékoliv použití sebeobrany v sobě také skrývá nebezpečí následné svévolné aplikace v podobných případech.171

Ve Velké Británii se rozpoutala diskuze o významu práva sebeobrany při zneužití diplomatických imunit po událostech, ke kterým došlo 17. dubna 1984 v Londýně. Úřad pro zahraniční styky po incidentu napsal: „Mělo by být připomenuto, že pravidla Vídeňské úmluvy nevylučují základní právo na sebeobranu jak v mezinárodním tak vnitrostátním právu. Na základě sebeobrany došlo k prohledání všech [vyjma jejich diplomatických zavazadel], kteří opustili libyjskou ambasádu, u nichž byly hledány zbraně a výbušniny, předtím než bylo zjištěno, zda jsou nebo nejsou diplomaty. Policisty to bylo to považováno za nezbytné.“172 Právní poradce úřadu, Sir John Freeland, současně uvedl, že „sebeobrana se neaplikuje jen v případě činů přímo proti státu, ale také činů zaměřených proti občanům státu“173. S odkazem na definici sebeobrany v rámci carolinského incidentu řekl, že „právo na sebeobranu vzniká tam, kde existuje vážné ohrožení nebo aktuální nebezpečí a kde neexistují jiné prostředky, jak mu 171

VÄRK, R.: Personal Inviolability and Diplomatic Immunity in Respekt Intrnational VIII/2003. str.117. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na: 172 BROWN, J.: Diplomatic Immunity: State practise under the Vienna Relations. International and Comparative Law Quarterly, Vol. 37, No University Press 1988, str. 86. [cit. 12. 1. 2009] 173 Tamtéž, str. 86

60

of Serious Crimes. Juridica

Convention on Diplomatic 1 (Jan. 1988). Cambridge Dostupné [online] na:


zabránit, a že opatření, která jsou přijata v rámci sebeobrany, musí být limitována nutností a přiměřeností“174. Podle jeho názoru by vniknutí do objektu ambasády a zatčení osob uvnitř bylo ospravedlnitelné v případě, pokud by palba z oken pokračovala a jakékoliv jiné prostředky by už byly vyčerpány a neúčinné.

Nezdá se ale, že by častěji došlo k situaci, kdy by státní orgány využily práva sebeobrany a přímo se na něj odvolávaly. Existují také skeptické názory na použití práva na sebeobranu. Profesorka Higgins se například vyjádřila skepticky o „všeobecné aplikovatelnosti mezinárodněprávního konceptu sebeobrany v případě násilných činů vůči osobám přijímajícího státu spáchaných zástupci jiného státu na jeho území“175. Jako pravděpodobnější se zde jeví všeobecnější princip „sebezáchovy“ (selfpreservation) či prevence zločinu (prevention of crime), který by mohl být použit jako ospravedlnění za podobné chování policistů, při kterém by použili přiměřené síly, která je nutná k zabránění zločinu a zatčení pachatelů bez ohledu na nedotknutelnost budovy diplomatické mise a všeobecného zákazu zatčení nebo uvěznění diplomatického zástupce.176

Použití práva na sebeobranu (jednání v tísni) v případě ohrožení lidského života lze uvažovat ještě u nedotknutelnosti diplomatického zavazadla. I když toto omezení absolutní ochrany diplomatického zavazadla nebylo dosud vědou mezinárodního práva jednoznačně potvrzeno, v praxi států nachází toto jednání oporu. Definitivnímu potvrzení však zatím brání malá četnost situací, v nichž k nedovolené kontrole zavazadla dojde i ne zcela jednoznačné reakce států v takovém případě, vyplývající z jejich různých zájmů.

K případu otevření diplomatického zavazadla z důvodu ohrožení lidského života došlo například v roce 1964, když si italští celníci všimli, že z bedny, která byla řádně označena

jako

diplomatické

zavazadlo

adresované

egyptskému

ministerstvu

zahraničních věcí v Káhiře, se ozývají podezřelé zvuky podobné lidskému sténání. Po 174

Tamtéž, str. 87 HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 1985). str. 647. [cit. 15. 2. 2009] Dostupné [online] na: 176 BROWN, J.: Diplomatic Immunity: State practise under the Vienna Convention on Diplomatic Relations. International and Comparative Law Quarterly, Vol. 37, No 1 (Jan. 1988). Cambridge University Press 1988. str. 87. [cit. 12. 1. 2009] Dostupné [online] na: 175

61


otevření byl v bedně nalezen zdrogovaný Izraelec, který byl unášen do Egypta, kde měl být souzen za špionáž. Protože Itálie v té době ještě nebyla signatářem Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, opíralo se její jednání se o obyčejové právo.177

Dalším příkladem je případ z roku 1984 týkající se bývalého člena nigerijské vlády Dikka zmíněný dříve. V tomto případě však nebyla splněna jedna důležitá podmínka, a to řádné označení zavazadla jako diplomatického, proto není možné z něho dovozovat bezprostřední aplikovatelnost.178

V souvislosti s rostoucím problémem mezinárodního terorismu také existují pokusy na základě principu sebeobrany ospravedlnit prohledávání diplomatických zástupců a jejich zavazadel, pokud existuje vážné podezření, že ukrývají výbušniny, které mají být použity při páchání teroristických činů. Toto řešení se jeví nejvhodnější, protože jednak splňuje podmínku přiměřenosti a také by způsobilo diplomatovi minimální škody, které by určitě byly mizivé ve srovnání s prospěchem, který by stát měl ze zabránění vniknutí výbušnin na své území.179

6.2.2. Mezinárodní soudní řízení

Principem osobní nedotknutelnosti je omezen pouze výkon jurisdikce přijímajícího státu nad diplomatem a toto omezení tedy nemá všeobecný účinek. Existuje ale jiná možnost, která v případě zneužití diplomatické imunity připadá v úvahu a které bylo doposud využíváno hlavně v souvislosti se zneužitím imunity hlavy státu či jiného státního reprezentanta, a tou je trestní řízení před mezinárodními trestními soudy.180 177

DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998. str. 198; ASHMAN, C. a TRESCOTT, P.: Outrage: The abuse of diplomatic imunity. W.H. Allen 1986. str. 122–3 178 AKINSANYA, A.: The Dikko Affair and Anglo-Nigerian Relations The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 34, No. 3 (Jul., 1985), str. 602- 609. [cit. 10. 3. 2009] Dostupné [online] na: 179 APTER, I.: International Immunities and Fighting Terrorism – Should Diplomatic, Consular and UN Immunity from Searches Prevent Conducting Security Checkups in Border Crossings, Roadblocks and Airports? NYU School of Law 2008. str. 22. [cit. 30. 3. 2009] Dostupné [online] na: < http://works.bepress.com/cgi/viewcontent.cgi?article=1000&context=ithai_apter> 180 např. Rozhodnutí ve věci Zatykač z 11. dubna 2000 (Arrest warrant of 11 April 2000 – Democratic Republic of Congo v. Belgium) ze dne 14. 2. 2002. Mezinárodní trestní soud. odst. 61: „Diplomatické imunity, kterých užívá úřadující či bývalý Ministr zahraničních věcí podle mezinárodního práva, neznamenají překážku trestnímu řízení za splnění určitých předpoladů...“. [cit. 1. 4. 2009] Dostupný z: – Ačkoliv se tento případ netýkal diplomatického zástupce působícího v jiném státě, ale konžského úřadujícího ministra zahraničí, můžeme ho přesto

62


V průběhu historie bylo vytvořeno několik mezinárodních trestních tribunálů, které se předně zabývaly válečnými zločiny či zločiny proti lidskosti. Prvním a pravděpodobně také nejznámějším je Norimberský mezinárodní vojenský tribunál, který ustavili vítězové druhé světové války za účelem potrestání válečných zločinců hitlerovského Německa a který zasedal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946.181 Od té doby mezinárodní tribunály odmítají jakékoliv odvolání na veřejný status obžalovaného jako obranu před soudním řízením.182 V čl. 7 Charty Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu se například dočteme, že „veřejný statut obžalovaných, ať už se jedná o hlavu státu či člena vlády, by neměl být důvodem k tomu, aby byli tito osvobozeni od své odpovědnosti nebo aby byli odsouzeni k mírnějšímu trestu“183. Vedle Norimberského tribunálu byl po druhé světové válce zřízen ad hoc i Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ se sídlem v Tokiu.

V roce 1993 pak válečný konflikt na území bývalé Jugoslávie a s ním související zločiny páchané na civilním obyvatelstvu přiměly Radu bezpečnosti OSN184 ke zřízení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991.185 Tribunál pro bývalou Jugoslávii má širší personální působnost; zatímco Norimberský tribunál stíhal pouze hlavní válečné zločince, jejichž trestné činy nelze zvlášť zeměpisně umístit, tento tribunál může stíhat veškerá vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Obdobně jako v Norimberku i zde Statut tribunálu obsahuje ustanovení, podle nichž obviněného neosvobozuje skutečnost, že byl hlavou státu či zastával jiné úřední

vztáhnout k našemu tématu, protože vysocí státní představitelé užívají podle mezinárodního obyčejového práva imunit srovnatelných či dokonce větších než jsou ty diplomatické. 181 Nejdůležitější případy viz např. The Library of Congress, Federal Research Division, Military legal resources: 182 Charta Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu, čl. 7; Charta Tokijského mezinárodního vojenského tribunálu, čl. 6, odst. 2; Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, čl. 7. odst. 2; Statut mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, čl. 6, odst. 2, Římský statut Mezinárodního trestního soudu, čl. 27, odst. 1 183 „The official position of defendants, whether as Heads of State or responsible officials in Government Departments, shall not be considered as freeing them from responsibility or mitigating punishment.“ 184 rozhodnutí Rady bezpečnosti podle kap. VII Charty OSN (Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných) 185 Oficiální webové stránky:

63


postavení (čl. 7 odst. 2)186. Tribunál obvinil celkem 161 osob z vážného porušení mezinárodního humanitárního práva. Doposud bylo uzavřeno 83 soudních řízení.187 Mezi nejznámější souzené patří Milan Babič (odsouzen na 13 let odnětí svobody, zemřel při odpykávání trestu), Ramush Haradinaj (v současnosti souzen), Radovan Karadžič (v současnosti souzen), Slobodan Miloševič (zemřel ve vazbě před vynesením rozsudku), Ratko Mladič (v současnosti souzen) či Naser Orič (osvobozen).188

Činnost Tribunálu pro bývalou Jugoslávii a jisté úspěchy při stíhání válečných zločinců posílily úvahy o zřízení stálého trestního soudu pro stíhání nejzávažnějších zločinů podle mezinárodního práva a v červenci 1998 byl na konferenci v Římě přijat Římský status Mezinárodního trestního soudu189. Na rozdíl od předchozích ad hoc tribunálů je tento soud stálou institucí, trvale vykonávající jurisdikci vůči osobám obviněným z nejzávažnějších zločinů, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek.

Čl. 27 Římského statutu předně stanoví, že: „Tento Statut platí stejně pro všechny, bez rozdílů založených na výkonu veřejné funkce. Zejména osoby zastávající funkce hlavy státu nebo vlády, člena vlády nebo parlamentu, voleného zástupce nebo vládního činitele nejsou v žádném případě vyňaty z trestní odpovědnosti podle tohoto Statutu...“. Dále se zde dočteme, že „případné imunity a zvláštní procesní pravidla stanovená vnitrostátním nebo mezinárodním právem pro veřejnou funkci osoby nebudou Soudu [Mezinárodní trestní soud] na překážku při výkonu jurisdikce vůči takové osobě“.

Podle čl. 11 může Mezinárodní trestní soud stíhat pouze za trestné činy spáchané po vstupu Statutu v platnost a v souladu s čl. 12 je stíhání možné pouze za podmínky, že Statut ratifikoval nebo aspoň jurisdikci Soudu uznal buď stát, na jehož území byl čin spáchán, nebo stát, jehož občanem je obviněný. Na soud se může obrátit dokonce i stát,

186

„The official position of any accused person, whether as Head of State or Government or as a responsible Government official, shall not relieve such person of criminal responsibility nor mitigate punishment.“ 187 Key figures of ICTY cases: Dostupné [online] na: 188 ICTY Judgement list. Dostupné [online] na 189 Dále jen Římský statut; český překlad dostupný jako příloha k Návrhu senátu na ratifikaci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. [cit. 1. 4. 2009] Dostupný [online] na:

64


který neratifikoval Statut, pokud přijme jeho jurisdikci vůči předmětnému zločinu prohlášením uloženým u tajemníka.190

Při splnění výše uvedených podmínek by tedy nemělo být možné, aby se osoba vyhnula trestnímu stíhání z důvodu své diplomatické imunity, a znamená to tedy, že pokud vysílající stát diplomata, který spáchal zločin, je smluvní stranou Statutu a sám neinicioval soudní řízení, Mezinárodní trestní soud může zahájit vlastní trestní řízení. Nicméně toto zahájení trestního řízení není možné, pokud se proviněný diplomat stále nachází v přijímajícím státě a vysílající stát se odmítl vzdát jeho imunity.191 Římský statut tedy nedovoluje přijímajícímu státu, aby porušil osobní nedotknutelnost nebo diplomatickou imunitu za účelem vydání diplomata Mezinárodnímu trestnímu soudu.192

Z výše uvedeného vyplývá, že imunita proto může stále být překážkou trestního stíhání, nicméně alespoň bývalí či odstoupivší diplomaté se nemohou dále skrývat za pokračující imunitu, která se týká činů spáchaných v době výkonu jejich oficiálních funkcí, a zřízení Mezinárodního trestního soudu zůstává významným krokem k zajištění stíhání osob, které by jinak unikly trestnímu řízení z důvodu svého privilegovaného postavení.193 Tak ostatně rozhodl Mezinárodní trestní soud i ve věci Zatykače z 11. dubna 2000194, který na tomto místě považuji za vhodné rozebrat podrobněji.

Dne 11. dubna 2000 vydal bruselský soud první instance (the Tribunal of the First Instance of Brussels) „mezinárodní zatykač“ na Abdulaye Yerodia Ndombasiho, v té době působícího ministra zahraničí Demokratické republiky Kongo. Belgie tak učinila na základě Zákona z 16. června 1993, novelizovaného 10. února 1999 týkajícího se

190

Římský statut, čl. 12 odst. 3 Čl. 98 odst. 1 Římského statutu říká, že „soud nemůže pokračovat v projednávání žádosti o předání nebo pomoc, kvůli níž by dožádaný stát musel jednat v rozporu se svými mezinárodněprávními závazky ve vztahu ke státní nebo diplomatické imunitě osoby či majetku třetího státu, s výjimkou případů, kdy Soud pro účely tohoto vzdání se imunity může nejprve zajistit spolupráci třetího státu“ 192 SCHABAS, W.A.: An Introduction to the International Criminal Court. Cambridge: Cambridge university press 2001. str. 64 193 VÄRK, R.: Personal Inviolability and Diplomatic Immunity in Respekt of Serious Crimes. Juridica Intrnational VIII/2003, str.119. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na: 194 Případ Arrest Warrant of 11 April 2000 (Democratic Republic of the Congo v. Belgium) – Rozsudky k případu dostupné [online] na: 191

65


potrestání za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva195. Zatykač uváděl, že dříve než se Yerodia stal ministrem zahraničí, byl pachatelem a spolupachatelem při páchání zločinů proti lidskosti a zločinů definovaných podle Ženevských konvence z roku 1949 a dodatkových protokolů I a II z roku 1979 k těmto konvencím. Yerodia byl zvláště obviněn z nabádání (prostřednictvím svých veřejných proslovů) k rasové nenávisti vůči tutsijským obyvatelům Konga, což mělo za následek stovky mrtvých v důsledku poprav, svévolnému zatýkání, lynčování a nespravedlivých soudních řízení. Zatykač výslovně uváděl, že jeho následné jmenování ministrem zahraničí mu nepřiznává žádnou imunitu z jurisdikce či výkonu trestu, mimo jeho možné oficiální návštěvy Belgie.196

Demokratická republika Kongo pak podala 17. října 2000 proti Belgii žalobu k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Kongo tvrdilo, že (1) Belgie nemá podle mezinárodního práva pravomoc vydat tento zatykač a že jeho vydáním porušila princip, že stát nesmí vykonávat svou moc na území jiného státu a princip svrchované rovnosti všech členů OSN zakotvený v odst. 1 čl. 2 Charty OSN. (2) Dále pak obvinilo Belgii z porušení diplomatické imunity ministra zahraničí suverénního státu, jak je uznáván jurisprudencí soudu a jak vyplývá z odst. 2 čl. 41 Vídeňské konvence o diplomatických stycích.197 Kongo později omezilo své obvinění pouze na porušení diplomatické imunity svého ministra zahraničí.198

195

Tento zákon, který přiznává belgickým soudům pravomoc soudit případy porušení lidských práv, válečných zločinů, genocidy a všech jednání směřujících proti lidskosti, bez ohledu na to, kde k nim došlo. Z právního hlediska jde o případ tzv. univerzální jurisdikce, se kterou se lze setkat i předpisech jiných států. Zákon byl v Belgii přijat na základě mezinárodní odpovědnosti za stíhání zločinců jak vyplývá z čl. 146 Ženevských konvencí: „Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní všechna potřebná opatření zákonodárná, aby stanovily přiměřené trestní sankce postihující osoby, které se dopustí toho či onoho vážného porušení této úmluvy ... nebo dají k takovému porušení rozkaz. Každá smluvní strana je povinna vypátrat osoby obviněné z toho, že se dopustily některého z těchto vážných porušení anebo daly k němu rozkaz, a musí je postavit před svoje vlastní soudy, ať je jakákoli jejich státní příslušnost. Může také, dá-li tomu přednost, odevzdat je v souladu s podmínkami stanovenými svým vlastním zákonodárstvím, k soudnímu stíhání některé jiné smluvní straně mající zájem na potrestání, pokud tato smluvní strana má dostatečná obvinění proti těmto osobám.“ (Ženevské konvence, v ČR Zákon č. 65/1954 Sb.) 196

Žaloba Demokratické republiky Kongo podaná proti Belgii ze dne 17. října 2000. Mezinárodní trestní soud. str. 3 – 7. [cit. 1. 4. 2009] Dostupné [online] na: 197 Tamtéž, str. 3 198 Rozsudek ze 14. února 2002. Mezinárodní trestní soud. odst. 41 – 43. [cit. 1. 4. 2009] Dostupné [online] na:

66


Kongo tvrdilo, že ministr zahraničí vykonávající svou funkci by měl požívat absolutní imunity z trestní jurisdikce.199 Belgie na druhou stranu oponovala, že imunita ministra zahraničí nemůže být vyžadována za činy, které nebyly spáchány při výkonu jeho funkce, obzvláště pokud je obviněn ze spáchání vážných válečných zločinů či zločinů proti lidskosti, které porušují jus cogens.200 Protože soud nenalezl žádné použitelné smluvní pravidlo, rozhodl se na základě obyčejového práva.201 Soud vzal v úvahu, že důvodem imunity ministra zahraničí je nenarušený výkon jeho funkce, aby mohl reprezentovat svou vládu, proto je imunita ministra absolutní a nesmí být činěno rozdílu mezi činy spadající pod kategorii „oficiálních“ a těmi, které pod ni nespadají.202 Tato imunita se vztahuje dokonce na spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti.203 Soud tedy rozhodl, že vydání zatykače skutečně porušilo práva Konga204 a že Belgie musí zatykač okamžitě stáhnout.205

Nicméně k vysvětlení svého stanoviska ohledně imunity soud dodal, že princip imunity neznamená totéž, co beztrestnost osob, které jsou obviněny ze spáchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Osoba, která takový čin spáchala v době působení jako ministr zahraničí naopak může být donucena k odpovědnosti před soudem. Dokonce i v době výkonu své funkce může být taková osoba souzena svým domovským státem nebo před mezinárodním trestním tribunálem, pokud se stát zřekne její imunity. Navíc, poté co osoba přestane vykonávat svou funkci ministra zahraničí, nebude už v jiném státě dále užívat všech imunit vyžadovaných mezinárodním právem. Proto může následně soud jednoho státu soudit bývalého ministra zahraničí státu jiného na základě činů spáchaných před začátkem jeho funkce nebo po jejím ukončení, stejně jako činů spáchaných v průběhu výkonu jeho funkce.206

Ještě bych ráda dodala, že v průběhu soudu mezi jednotlivými soudci nedocházelo ke konsensu. Soudkyně Van den Wyngaert např. odmítla většinové stanovisko soudu, že podle obyčejového práva náleží ministru zahraničí absolutní imunita a že neexistují výjimky z této imunity i co se týče páchání válečných zločinů či zločinů proti 199

Tamtéž, odst. 47 Tamtéž, odst. 56 201 Tamtéž, odst. 52 202 Tamtéž, odst. 53 – 56 203 Tamtéž, odst. 58 204 Tamtéž, odst. 70 – 71 205 Tamtéž, odst. 76 206 Tamtéž, odst. 61 200

67


lidskosti.207 Předně nebyla schopna nalézt příklad z praxe států či soudní názor, který by toto stanovisko soudu podporoval.208 Společně se soudcem Al-Khasawneh se vyjádřila v tom smyslu, že trestní imunita by neměla být aplikována v situacích, kdy dochází k porušení normy ius cogens.209

Ačkoliv se tento případ netýkal diplomatického zástupce působícího v jiném státě, ale konžského úřadujícího ministra zahraničí, můžeme jeho závěry přesto vztáhnout k našemu tématu, protože vysocí státní představitelé užívají podle mezinárodního obyčejového práva imunit srovnatelných (Konžská demokratická republika se např. ve své obžalobě odkazovala na porušení článku Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích) či dokonce větších než jsou ty diplomatické. Tento případ tedy podporuje názor, že i když imunita stále může znamenat překážku trestního stíhání v době, kdy diplomaté vykonávají svou funkci, po jejím ukončení mohou být za své činy spáchané v době jejího výkonu vedeni k odpovědnosti. Složitá pozice Mezinárodního trestního soudu Mezinárodní trestní soud, stejně jako mezinárodní trestní tribunály obecně, má nicméně podle mého názoru poměrně složitou pozici. Někdo by mohl namítnout, že na rozdíl od suverénního státu nedisponuje mezinárodní tribunál mocí, která by mu fakticky umožnila stíhat pachatele zločinů, musí se tedy spoléhat na dobrou vůli států a na tlak mezinárodního společenství. Je-li však nucen spoléhat na tlak mezinárodního společenství, snadno by se mohl tribunál dostat pod vliv rozhodujících velmocí. Jejich názory na konkrétní zločiny by mohly být upřednostňovány.

Proti této námitce však hovoří fakt, že Mezinárodní trestní soud může stíhat pouze opravdu závažné zločiny, jejichž nelidskost a nepřípustnost je naprosto zřejmá a jež jsou precizně definované, a i přes omezené možnosti tribunálu se velmi významně projevuje jeho potřebnost a to z důvodu závažných porušování základních norem humanity, ke kterému dochází navzdory řadě mezinárodních úmluv, mezinárodních organizací a pravidel mezinárodního práva. 207

Dissenting opinion of Judge ad hoc Van den Wyngaert. Mezinárodní trestní soud. odst. 10. [cit. 1. 4. 2009] Dostupný [online] na: 208 Tamtéž, odst. 12 – 23 209 Tamtéž odst. 28; Dissenting opinion of Judge Al-Khasawneh. Mezinárodní trestní soud. odst. 7. [cit. 1. 4. 2009] Dostupný [online] na: < http://www.icj-cij.org/docket/files/121/8140.pdf>

68


Další námitkou by mohlo být, že existence mezinárodního tribunálu v jistém ohledu také prolamuje suverenitu státu, smluvní státy jsou povinny vydávat Mezinárodnímu trestnímu soudu své občany, včetně nejvyšších představitelů státu, kteří stát reprezentují a jeho vůli vyjadřují, a proto se těší vnitrostátní imunitě.

Římský statut a Česká republika Jak jsem zmínila výše, zřízení Mezinárodního trestního soudu znamená zásah do suverenity států, a proto je ratifikování Římského statutu v některých státech problematické. Můžeme si to přiblížit na příkladu České republiky, která je vlastně jediným státem Evropské unie, který Římský statut dosud neratifikoval. V současné době také probíhají na toto téma četné diskuze. Podle vládního návrhu novely Ústavy z roku 2001210 bylo třeba v souvislosti s ratifikací Římského statutu změnit Ústavu a Listinu základních práv a svobod ve třech bodech. Za prvé šlo o omezení imunity prezidenta republiky, poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu, protože ti budou moci být stíháni za zločiny uvedené v Římském statutu, a to i bez souhlasu příslušné parlamentní komory. Za druhé se jednalo o omezení pravomoci prezidenta republiky udílet milosti a amnestie u trestných činů, u nichž je dána pravomoc mezinárodního soudu.211 Nejdůležitější pak byla změna Listiny (čl. 14), protože výjimkou z normy, podle které nemůže být občan nucen k opuštění své vlasti, se stává možnost předání občana k trestnímu stíhání mezinárodnímu trestnímu soudu. V Čl. 14 se za odstavec 4 měl vložit nový odstavec 5 následujícího znění: ”Občan může být předán k trestnímu stíhání mezinárodnímu trestnímu soudu, jestliže to stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, s jejíž ratifikací vyslovil souhlas Parlament a jíž je Česká republika vázána” Tento v pořadí již druhý návrh byl vrácen vládě k dopracování. V roce 2007 se vláda znovu rozhodla prosadit ratifikaci Římského statutu.212 Vláda při svém návrhu vycházela zejména z toho, že mezinárodní smlouvy podle článku 10a jsou 210

Poslanecká sněmovna, 3. volební období 2001, sněmovní tisk č. 1078/0. [cit. 6. 4. 2009] Dostupný [online] na: 211 Tyto změna měly být součástí ústavního řádu ČR jako čl. 112 a) Ústavy 212 Předkládací zpráva pro Parlament ČR k Návrhu na ratifikaci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. [cit. 6. 4. 2009] Dostupné [online] na:

69


součástí ústavy a jako takové se s ním nemohou dostat do rozporu. Zpráva pro Parlament mj. uvádí, že: „Při přípravě tohoto předpokládaného návrhu na ratifikaci ŘS [Římský statut] nemohly být pominuty ústavní změny, ke kterým od roku 2001 došlo, zejména tzv. „euronovela Ústavy213, která mj. přinesla novou kategorii „mezinárodních smluv podle čl. 10a Ústavy214“.215 A dále pak se zde dočteme: „A protože ustanovení Římského statutu jsou dostatečně konkrétní a z hlediska svého obsahu přímo aplikovatelná, plyne z toho, že nebude třeba doplňovat vlastní text Ústavy ani Listiny – ustanovení Římského statutu budou bezprostředně závazná, budou mít sílu ústavního zákona a vůči Ústavě a Listině se v ústavních podmínkách České republiky uplatní přímo, místo dotčených ustanovení Ústavy a Listiny. Ratifikací Římského statutu tedy dojde k průlomu dosavadních ústavních pravidel v těch oblastech, kde Římský statut stanoví něco jiného.“216 Obě komory parlamentu daly k ratifikaci Římského statutu souhlas, senát dne 16. července 2008217 a Poslanecká sněmovna 29. října 2008218.

Konečné schválení je momentálně v rukách prezidenta republiky. Ten se však proti ratifikaci vyjádřil ve svém dopise ministru zahraničí ze dne 21. ledna 2009219 následovně: „Vycházím z toho, že vláda ... sdělila, že Římský statut odporuje našemu ústavnímu pořádku. Vyjádřila názor, že rozpor s ústavním pořádkem sice existuje, ale že bude překonán schválením Římského statutu ústavní většinou podle čl. 10a Ústavy ... Tento postup však není v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu, ... [který] závazně rozhodl, že smlouvy podle článku 10a nemohou samy o sobě měnit český ústavní pořádek a uvedenou vládní koncepci tak nepřímo odmítl. Učinil tak v bodu 84 svého nálezu220, kde [uvedl], že mezinárodní smlouvy nejsou součástí ústavního pořádku a že 213 Ústavní zákon č. 395/2001 Sb. 214 Čl. 10a odst. 1 Ústavy stanoví, že „mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci“. 215 Vládní návrh na ratifikaci Římského statutu. str. 12. [cit. 6. 4. 2009] Dostupné [online] na: 216 Tamtéž, str. 13 217 Senátní tisk č. 188, 6. funkční období. [cit. 6. 4. 2009] Dostupný [online] na: ; Usnesení Senátu č. 437. [cit. 6. 4. 2009] Dostupné [online] na: 218 Sněmovní tisk č. 423, 5. volební období. [cit. 6. 4. 2009] Dostupný [online] na: ; Usnesení poslanecké sněmovny č. 920. Dostupné [online] na: 219 Římský statut: míč není na straně prezidenta republiky - tiskové sdělení mluvčího prezidenta republiky ze dne 4. 2. 2009. [cit. 10. 4. 2009] Dostupné [online] na: 220 Nález Ústavního soudu č. 446 / 2008 Sb. týkající se Lisabonské smlouvy, ze dne 25. 11. 2008

70


proto nelze akceptovat takovou jejich aplikaci, „jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou základních práv a svobod či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku“. Přitom dodal, že „výše uvedený závěr je použitelný v oblasti mezinárodních smluv vůbec“, včetně mezinárodních smluv podle čl. 10a. Tímto závěrem Ústavní soud zpětně zpochybnil i hlasování poslanců a senátorů [o Římském statutu]...“ Prezident následně navrhl dvě možnosti řešení celé situace, za prvé „přijetí takové změny ústavního pořádku, která by skutečné či domnělé rozpory odstranila“ nebo „závazné rozhodnutí Ústavního soudu, zda Římský statut v rozporu s ústavním pořádkem skutečně je (a vyžaduje proto před svou ratifikací změnu Ústavy), nebo zda uvažované rozpory jsou jen domnělé a jsou dostatečně eliminovány již nyní článkem 1 odst. 2 Ústavy.“

Toto stanovisko prezidenta republiky k Římskému statutu je nicméně velmi sporné a ne všichni se s ním ztotožňují. Svůj odlišný názor vyjádřil v únorových Právních rozhledech i Prof. JUDr. Jiří Malenovský, CSc., který od roku 2004 působí jako soudce Evropského soudního dvora. Podle jeho názoru tzv. „Lisabonský nález“, na který se prezident odvolává umožňuje více interpretací. „Důležité je, že vláda i Parlament projednaly Římský statut v přesvědčení, že jeho ustanovení jsou přímo způsobilá „proměnit ústavní pořádek, jakmile se stane součástí právního řádu. Proto nění třeba ústavu formálně měnit, což vyplývá i z euronovely z roku 2001 ... Vláda dala jasně najevo, že nevidí žádný relevantní rozpor Římského statutu s ústavním pořádkem, proto je požadavek prezidenta republiky na odstranění nesouladu Římského statutu s ústavním pořádkem bezpředmětný ... Bezvadnost řízení o ratifikaci Římského statutu v ČR potvrzuje nepřímo i skutečnost, že obdobný ratifikační postup zvolily i jiné „monistické“ evropské státy, jejichž ústavní úpravou poměru mezinárodního a vnitrostátního práva se euronovela inspirovala, zejména Nizozemí.“221

Z důvodu postoje prezidenta republiky nicméně zůstává otázka ratifikace i nadále otevřená.

221

MALENOVSKÝ, J.: Kulečník namísto štafetového běhu v ratifikačních řízeních o integračních smlouvách v ČR. Právní rozhledy 4/2009, 17. roč., 27. 2. 2009. str. 115 - 124

71


7. Závěr Ve svojí práci jsem se pokusila analyzovat vztah diplomatických imunit a lidských práv v mezinárodním právu. Zdůraznila jsem oblasti, ve kterých nejčastěji dochází k jejich vzájemné kolizi s uvedením exemplárních případů, na kterých jsem demonstrovala, která lidská práva bývají z důvodu zneužití diplomatických imunit porušována. Dále jsem se pokusila o stanovení hierarchie mezi normami upravujícími diplomatické imunity a ochranu lidských práv, zmínila jsem rovněž některé alternativní možnosti řešení tohoto rozporu. Také jsem rozebrala, jakých možností mohou v současnosti státy při řešení tohoto konfliktu využít.

Jak diplomatické imunity tak lidská práva zaujímají velmi výjimečné postavení v mezinárodním právu, a státy všeobecně tato práva respektují a staví na velmi vysokou úroveň, problém ovšem nastává pokud dojde k jejich vzájemnému střetu, při kterém jsou porušena základní lidská práva jako právo na život, zákaz otroctví či práva dítěte.

Stanovení hierarchie mezi těmito normami se na první pohled může zdát jako dostačující řešení tohoto problému, v praxi ovšem nesmíme zapomínat na důležitý princip, na jehož základě fungují diplomatické styky mezi státy a který je opravdu velmi respektován, a tím je princip reciprocity. Tento princip v podstatě brání státům v tom skutečně vytvořit hierarchii mezi diplomatickým právem na straně jedné a lidskými právy na straně druhé.

V minulosti bylo rovněž navrženo množství jiných, někdy i radikálních, řešení tohoto problému, jako je připojení dodatků k Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích, které by omezovaly nedotknutelnost a jiné imunity diplomatických zástupců, dále pak nejrůznější vnitrostátní opatření nebo například omezení diplomatických imunit jen na výkon funkce diplomatického zástupce.

Ve všech těchto případech však z nejrůznějších důvodů není možné tato řešení prosadit. Co se týče možnosti dodatků k Vídeňské úmluvě, existují opodstatněné důvody předpokládat, že by mezi státy nebylo možné dosáhnout v tomto směru kompromisu. Převážná většina diplomatů svých výsad a imunit navíc nezneužívá, i na ně by se však

72


bylo tato opatření vztahovala. Dalším argumentem je velké riziko, kterému jsou diplomaté v některých státech vystaveni a které vyžaduje, aby rozsah jejich imunit byl absolutní. Státy rovněž nejsou nakloněny významnějším změnám z dříve zmíněného důvodu reciprocity. Tato opatření by ve většině případů nepřinesla požadované výsledky a spíše vyvolala odvetné reakce některých států.

Státy nicméně při porušení lidských práv diplomatickými zástupci, kteří se následně odvolávají na svou imunitu, nejsou tak úplně bezmocné. Jednou z možností, kterou mají státy k dispozici, je požádat vysílající stát o zřeknutí se diplomatické imunity svého zástupce. Pokud tak vysílající stát učiní, diplomat může být vyšetřován a odsouzen v přijímajícím státě. Toto opatření se sice jeví jako velmi účinné, ale státy většinou nejsou příliš nakloněni tomu zřeknout se imunity svého zástupce a raději požadují jeho odvolání a ukončení jeho funkce. Institut zřeknutí se imunity také není prevencí proti spáchání závažného trestného činu, ale může umožnit spravedlivé soudní řízení v případě, kdy k němu dojde.

Další možností, které může stát využít, je prohlášení diplomata, který se dopustil závažného trestného činu, za personu non grata a vyhostit ho ze země. K tomuto řešení se státy většinou uchylují, pokud se přijímající stát na jejich žádost nevzdá imunity svého zástupce. Prohlášení nežádaného diplomata za personu non grata je základním ustanovením, které přijímajícímu státu umožňuje chránit se proti řadě nepřijatelných aktivit členů diplomatické mise a i když nevede k potrestání proviněného diplomata, funguje rovněž jako důležitá protiváha imunit.

Jinou možností, na kterou se mohou státní orgány či jednotlivci odvolat v některých případech, kdy došlo nebo hrozí, že dojde ke zneužití diplomatické imunity a jsou při tom ohrožena základní lidská práva, je právo na sebeobranu. V tomto případě se musí jednat skutečně o stav krajní nouze a musí být splněny všechny podmínky sebeobrany. Sebeobrana musí být nutná, nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Této možnosti však bylo doposud využito jen ve velmi výjimečných a ojedinělých případech.

V současné době se rýsuje také další možnost, které by mohly státy v případě porušení základních lidských práv diplomatem využít. Je jí trestní řízení před Mezinárodním 73


trestním soudem, který byl ustaven Římským statutem v roce 1998. Ten totiž také stanovuje, že případné imunity přiznané vnitrostátním nebo mezinárodním právem pro veřejnou funkci osoby nejsou na překážku při výkonu jurisdikce vůči takové osobě. Přestože imunita diplomatického zástupce může být v době výkonu jeho funkce stále překážkou trestního stíhání, alespoň bývalí či odstoupivší diplomaté se za splnění určitých podmínek musí podrobit jeho judikatuře, a zřízení Mezinárodního trestního soudu je velmi významným krokem k zajištění stíhání osob, které by jinak unikly trestnímu řízení z důvodu svého privilegovaného postavení.

Možnosti stíhání diplomatických zástupců, kteří se provinili porušením základních lidských práv jsou do rozsahu i efektivnosti tedy velmi omezeny. Jelikož radikální změny Vídeňské úmluvy jsou prakticky nemožné, je nutné, aby vysílající státy projevovali více ochoty při potrestání diplomatů, kteří zneužijí svého postavení, ať již zřeknutím se imunity svého zástupce v případě, že existují nezvratné důkazy o jeho vině, tak i ve větší spolupráci s přijímajícím státem ve vyšetřování spáchaného činu, aby tak bylo zajištěno spravedlivé potrestání. V budoucnu snad státy také začnou využívat služeb Mezinárodního trestního soudu, který bude nestranný a také neomezený případnými imunitami diplomatického zástupce.

74


SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ASHMAN C. a TRESCOTT, P.: Outrage: The abuse of diplomatic imunity. W.H. Allen 1986

BARKER, J. C.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: A Necessary Evil? Aldershot: Dartmouth Publishing Company Limited 1996

BAUMANN, C. E.: Diplomatic Kidnappings: Revolutionary Tactic of Urban Terrorism. The Hague: Martinus Nijhoff 1973

BRÖHMER, J: State immunity and the violation of human rights. The Hague: Martinus Nijhoff 1997

DENZA, E.: Diplomatic Law: Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations. Oxford: The Oxford University Press 1998

Diplomatická praxe I: Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, Vídeňská úmluva o konzulárních stycích. MZV 1994

EBAN, A.: The New Diplomacy: International Affairs in the Modern Age. London: Weidenfeld and Nicolson 1983

LEWIS, J.C.: State and diplomatic immunity. London: Lloyd´s of London 1990

MCCLANAHAN, G. V.: Diplomatic Immunity: Principles, practises, problems. Washington D.C.: Georgetown University 1989

MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha: Československá akademie věd 1964

OGDON, M.: Juridical bases of diplomatic immunity: A Study in the Origin, Growth and Purpose of Law. Washington, D.C: John Byrne a Co. 1936

75


POTOČNÝ, M. a ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. Praha: C. H. Beck 2006

SCHABAS, W.A.: An Introduction to the International Criminal Court. Cambridge: Cambridge university press 2001

SEN, B.: A diplomats handbook of international law and practice: Third Revised Edition. The Hague: Martinus Nijhoff 1988

SHAW, M. N.: International Law. Cambridge: Cambridge University Press 2004

Použité odborné články:

AKINSANYA, A.: The Dikko Affair and Anglo-Nigerian Relations. The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 34, No. 3 (Jul., 1985), str. 602 – 609. [cit. 10. 3. 2009] Dostupné [online] na:

APTER, I.: International Immunities and Fighting Terrorism – Should Diplomatic, Consular and UN Immunity from Searches Prevent Conducting Security Checkups in Border Crossings, Roadblocks and Airports? NYU School of Law 2008. [cit. 30. 3. 2009] Dostupné [online] na: < http://works.bepress.com/cgi/viewcontent.cgi?article=1000&context=ithai_apter>

BEN-ASHER, D.: Human Rights Meet Diplomatic Immunities: Problems and Possible Solutions. Harvard Law School, November 2000

BROWN, J.: Diplomatic Immunity: State practise under the Vienna Convention on Diplomatic Relations. International and Comparative Law Quarterly, Vol. 37, No 1 (Jan. 1988). Cambridge University Press 1988. [cit. 12. 1. 2009] Dostupné [online] na:

HIGGINS, R.: The Abuse of Diplomatic Privileges and Immunities: Recent United Kingdom Experience. The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 3 (Jul., 76


1985).

str.

641-651.

[cit.

15.

2.

2009]

Dostupný

[online]

na:

HIGGINS, R.: UK Foreign Affair Committee Report on The Abuse of Diplomatic Immunities and Privileges: Government Report and respons. The American Journal of International Law, Vol. 80, No. 1 (Jan., 1986), str. 135-140. American Society of International

Law

1986.

[cit.

15.

2.

2009]

Dostupný

[online]

na:

MALENOVSKÝ, J.: Kulečník namísto štafetového běhu v ratifikačních řízeních o integračních smlouvách v ČR. Právní rozhledy 4/2009, 17. roč., 27. 2. 2009. str. 115 124

MESSER, E.: Anthropology and Human Rights. Annual Review of Anthropology, Vol. 22

(1993).

str.

221-249.

[cit.

20.

1.

2009]

Dostupné

[online]

na:

MUGUNTHAN, S.: Diplomatic Immunity In The Context Of International Human Rights. IndLaw 2003. [cit. 12. 1. 2009] Dostupné [online] na:

OGDON, M.. The Growth of Purpose in the Law of Diplomatic Immunity. The American Society of International Law 1937. [cit. 11. 12. 2008] Dostupný [online] na:

VÄRK, R.: Personal Inviolability and Diplomatic Immunity in Respect of Serious Crimes. Juridica International VIII/2003. [cit. 11. 12. 2008] Dostupné [online] na:

VICUNA, O.: Diplomatic and Consular Immunities and Human Rights. The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 40. No. 1 (Jan. 1991). str. 34 – 48. Cambridge University Press 1991. str. 47. [cit. 20. 2. 2009] Dostupné [online] na: 77


Studované případy Mezinárodního trestního soudu

Případ Arrest Warrant of 11 April 2000 (Democratic Republic of the Congo v. Belgium) – Veškeré dokumnety týkající se případu dostupné [online] na:

Případ United States Diplomatic and Consular Staff in Tehran (United States of America v. Iran). Mezinárodního trestního soud. – Veškeré dokumenty týkající se tohoto případu dostupné [online] na:

Použité dokumenty mezinárodního práva

Charta OSN a Statut Mezinárodního soudního dvora z 26. června 1945

Evropská sociální charta (Vyhláška MZV č. 14/2000 Sb.)

Evropská úmluva o lidských právech (Vyhláška MZV č. 209/1992 Sb.)

Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (Sdělení MZV č. 9/1996 Sb.)

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1966 (Vyhláška MZV 95/1974 Sb.)

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 (Vyhláška MZV č. 120/1976 Sb.)

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 (Vyhláška MZV č. 120/1976 Sb.)

78


Návrh článků o odpovědnosti států při mezinárodně protiprávním jednání 2001 s komentářem. Report of the International Law Commission on the work of its fiftythird session. Dostupné [online] na:

Úmluva o právech dítěte z roku 1989 (Vyhláška MZV č. 104/1991 Sb.)

Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců (Vyhláška ministra zahraničních věcí 131/1978 Sb. ze dne 4. října 1978)

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 (Vyhláška MZV č. 32/1955 Sb.)

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (Vyhláška MZV č. 157/1964 Sb. ze dne 10. června 1964)

Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (Vyhláška MZV č. 32/1969 Sb. ze dne 12. února 1969)

Vídeňská úmluva o smluvním právu (Vyhláška MZV ze dne 4. září 1987 č. 15/1988 Sb.)

Vídeňská úmluva o zastoupení států v jejich stycích s mezinárodními organizacemi univerzální povahy ze dne 14. března 1975 (dosud nevstoupila v platnost)

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení z roku 1987 (Vyhláška MZV č. 143/1988 Sb.)

Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948

79


Internetové zdroje

http://articles.latimes.com (Los Angeles Times) http://skepticalbureaucrat.blogspot.com (The Skeptical Bureaucrat) http://www.amnesty.org (Amnesty International) http://www.chron.com (Houston Chronicles) http://www.cnn.com (CNN news) http://www.guardian.co.uk (The Guardian) http://www.highbeam.com (HighBeam Research) http://www.hrw.org (Human Rights Watch) http://www.icty.org (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia) http://www.kommersant.com (Kommersant) http://www.latinamericanpost.com (LatinAmerican Post) http://www.nytimes.com (The New York Times) http://www.themoscowtimes.com (The Moscow Times) http://www.time.com (The Time) http://www.timesonline.co.uk (Times Online) http://www.un.org/ga/sixth/ (Sixth Comittee of United Nations) http://untreaty.un.org/ilc/publications/yearbooks (Yearbooks of International Law Commission)

80

Diplomatické imunity vs. lidská práva

Recommend Documents