DÍL PRVNÍ OBECNÁ ČÁST

DÍL PRVNÍ OBECNÁ ČÁST

H L AVA P R V N Í

Pojem práva

§ 1 Pojem práva ve smyslu objektivním a subjektivním 1. Lidé žijící ve společnosti se při svém chování sledujícím uspokojování jejich nejrůznějších potřeb a zájmů ocitají nutně ve vzájemných vztazích (společenských vztazích). Nemá-li v této pospolitosti lidí nastat chaos, zvůle, nepořádek a nejistota, musí se při svém vzájemném chování řídit určitými pravidly (určitým řádem), která jsou vyjádřením zásad, na kterých společnost jako celek spočívá. Je přirozené, že tak, jak se vzájemné vztahy mezi lidmi postupem doby v důsledku působení nejrůznějších společenských podmínek utvářely a rozvíjely, tak se tomu odpovídajícím způsobem proměňovala i tato pravidla chování lidí. 2. V průběhu vývoje společnosti se některá z dlouhodobě zachovávaných a lidmi z vnitřního přesvědčení respektovaných pravidel, která do určité doby tvořila s ostatními pravidly působícími ve společnosti (obyčeji, zvyky, morálkou, náboženskými konvencemi, zdvořilostními požadavky aj.) jednotný systém, začala diferencovat. Tato diferenciace spočívala v tom, že se určitá pravidla chování lidí stávala obecně přijímanými, ode všech také vyžadovanými, tj. závaznými, a v případě jejich porušení i vynutitelnými. Šlo o taková pravidla, u kterých byl na jejich závazném a vynutitelném zachovávání zvláštní zájem společnosti z hlediska jejích základních cílů a postulátů. Tímto základním cílem a postulátem bylo zachovat ve společnosti při řešení narůstajících sociálních konfliktů pořádek a mír. Závazné zachovávání těchto pravidel i jejich vynutitelnost v případě jejich neplnění či porušení se staly pro další duchovní a materiální život a rozvoj jednotlivců i společnosti, nezbytnou nutností. 3. Na určitém stupni vývoje společnosti začal tato závazná a vynutitelná pravidla organizovaně a za pomoci mocenských prostředků vytvářet obecně, 23

D ÍL PRV NÍ: OBE C NÁ ČÁS T

tj. pro všechny lidi bez ohledu na jejich postavení ve společnosti, stát jako představitel veřejné moci. Tato obecně závazná a vynutitelná pravidla, která se tak stala jednou z významných a trvalých civilizačních hodnot lidské společnosti, se nazývají právní pravidla (právní normy). Jejich souhrn tvoří jednotný a logicky uspořádaný řád (systém), který je označován za právní řád neboli právo v objektivním smyslu. Součástí práva v objektivním smyslu (právního řádu) jsou vedle psaných právních norem neodmyslitelně i právní zásady – ať výslovně vyjádřené v právních normách, či nikoliv – které se v životě lidí a společnosti uplatňují, jsou všeobecně respektovány a svým působením psané právní normy dotvářejí.1 V nejobecnější podobě lze právo v objektivním smyslu charakterizovat tak, že upravuje dovolené chování lidí, včetně jejich povinností, a to prostřednictvím určitých příkazů a zákazů. Právo v objektivním smyslu vytváří ve společnosti svým rámcem neboli právním rámcem důležité podmínky pro svobodnou existenci a rozvoj jak jednotlivců, tak společnosti jako celku. 4. Je-li právo v objektivním smyslu tvořeno ve státě uznanými formálními prameny práva, zejména zákony (v dřívějších dobách však i obyčeji – tzv. obyčejové právo), neboli jde-li o umělý výtvor lidské společnosti, jedná se o právo platné (dané) neboli o právo pozitivní (ius positivum). Od pozitivního práva je třeba odlišovat právo přirozené (ius naturale). Toto přirozené právo se v průběhu historického vývoje společnosti a působení nejrůznějších společenských podmínek postupně utvářelo ve vědomí lidí jako ideální, spravedlivé a nezadatelné právo, které je lidmi uznávané a respektované. Toto přirozené právo není lidskou činností vytvořeno, je však lidskému poznání přístupné a seznatelné. Proto by je představitel společnosti, tj. stát, měl při tvorbě zákonodárství a při jeho aplikaci – i když s vědomím, že se s vývojem společnosti a jejich podmínek jeho obsah proměňuje – hledat a nalézat. Platné – pozitivní – právo by mělo z přirozeného práva vycházet a zároveň být podle něho i hodnoceno (tzv. legitimizační hledisko). Přirozené právo se prosazuje nezávisle na pozitivním právu jako obecně uznávané 1

24

I když tyto právní zásady jako základní právní pravidla mají některé své zvláštní rysy (srov. zejména míru obecnosti), v obecné teorii práva se usuzuje, že je není nutné s ohledem na jinak převažující společné znaky s psanými právními normami při charakteristice práva v objektivním smyslu (právního řádu) výslovně zmiňovat (srov. Gerloch, A. Teorie práva. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 20 a 21).

H L AVA P RV N Í : P O J EM P RÁVA

právní zásady. Pokud pozitivní právo tyto zásady vyjadřuje, respektuje a sankcionuje, nabývá kvality práva ovládaného ideou spravedlnosti.2 Na přirozenoprávním pojetí práva byla svého času založena (srov. zejména Deklaraci práv člověka a občana Velké francouzské revoluce roku 1789) a i v současné době zůstává založena moderní koncepce základních nezadatelných lidských práv jako výraz stěžejních hodnot lidské osobnosti a lidského společenství, jaké představují zejména svoboda, důstojnost a rovnost. 5. V moderní společnosti, jejímiž základními hodnotami jsou zejména svoboda, důstojnost a rovnost, mohou lidé činit ve svém soukromém životě zásadně vše, co není zakázáno, a tak prožívat život po svém. Nelze však zapomínat, že současná moderní společnost zůstává nadále organizována ve státě s veřejnou mocí, protože bez něj a působení jeho pravidel by nemohla existovat a řádně fungovat. Proto v ní – vedle individuálních soukromých zájmů lidí – zároveň objektivně existuje veřejný (obecný) zájem společnosti reprezentovaný státem a odůvodněný požadavkem na celkově řádném uspořádání dobrého soužití svobodných lidí ve společnosti. V důsledku této skutečnosti se i právní pravidla začala převážně diferencovat a diferencují na dvě velké právní sféry jediného a jednotného právního řádu, tj. na právo veřejné a právo soukromé. Toto dělení (dualismus) právního řádu, jako jedno z jeho základních dělení, je zásadně nadále respektováno i v současné době, a to zejména na evropském kontinentu. Ani právní řád České republiky založený na pluralitní demokracii, tržním hospodářství, zásadách právního státu a na uznání lidských a občanských práv nepředstavuje výjimku. K tomuto dělení práva na právo veřejné a soukromé, které bylo v našich právních poměrech tradičně respektováno až do roku 1950, se český právní řád, včetně občanského zákoníku z roku 2012 (§ 1 odst. 1 věta druhá), právní teorie i praxe již po roce 1989 opět vrátily.3 6. Navzdory tomuto dělení práva na veřejné a soukromé, nelze ztrácet ze zřetele, že jde stále o dvě právní sféry jediného a jednotného právního řádu společnosti, které sledují společný cíl. Mezi nimi neexistuje – a současná 2

3

Srov. Koziol, M., Welser, R. Das Bürgerliches Recht. Band I. 10. Auflage. Wien: Mainz, 1995, s. 3. Srov. Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha: Sagit, 2012, s. 57 a násl.; Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: ASPI, 1994, s. 51 a násl. i všech dalších pět vydání této učebnice.

25


doba jak u nás, tak v celé Evropě to potvrzuje – žádná nepropustná hranice. Za těchto podmínek zůstává zejména na legislativní politice státu a soudní praxi, aby obě tyto právní sféry specifické svými funkcemi, zásadami i právními prostředky koordinovaně a ve vyvážené míře využívaly jak k rozvíjení svobody, důstojnosti a rovnosti jednotlivců a tím k rozšíření možnosti žít životy po svém i na vlastní odpovědnost, tak k naplňování veřejných (obecných) zájmů demokratické společnosti jako celku. Tento přístup zároveň vyžaduje, aby obě tyto právní sféry byly z teoretického hlediska v dostatečné míře zřetelně odlišeny. To je v prvé řadě náročný úkol doktríny, úkol o to náročnější, že v současné době se – za účelem dosažení výše zmíněného společného cíle ve společnosti – obě právní sféry, mj. i pod výrazně narůstajícím vlivem práva Evropské unie, stále více a hlouběji prolínají a doplňují. Jako názorný příklad lze uvést: převádí-li se nemovitá věc zapsaná ve veřejném seznamu smlouvou, tedy soukromoprávním aktem, nabývá se do vlastnictví až zápisem do takového seznamu neboli veřejnoprávním aktem – § 1105; srov. i hlava první § 6 B. Jen tímto prolnutím norem soukromého práva s určitými veřejnoprávními prvky se stává, řečeno spolu s E. Tilschem, celkový obraz takových institutů, jako je vlastnictví, manželství aj., veřejnosti dobře srozumitelným. 7. Vedle hlavního rozdílu mezi právem veřejným a právem soukromým, který výrazně ovlivňuje i pojetí občanského práva (o tomto rozdílu srov. blíže dále), lze mezi těmito dvěma právními sférami shledat i některé další rozdíly. Tak např. v oblasti soukromého práva – na rozdíl od veřejného práva, kde jsou subjekty základních práv a svobod přímo (bezprostředně) chráněny před nedovolenými zásahy státu, resp. jiných orgánů veřejné moci, – se uplatňuje pouze nepřímý (druhotný) účinek základních práv a svobod zakotvených ústavním pořádkem (hovoří se též o tzv. prozařování základních práv a svobod lidí do soukromoprávní – horizontální – sféry). Tento nepřímý (druhotný) účinek se ve svých důsledcích projevuje v tom, že pravidla soukromého práva je třeba vždy vykládat (interpretovat) tak, aby byla v souladu s úpravou základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku a vyjadřujících stěžejní hodnoty společnosti (tzv. ústavně konformní výklad, § 2 odst. 1). Cennou službu mohou tato základní práva a svobody poskytnout zejména při konkretizaci zákonem stanovených generálních klauzulí, případně při vyplňování tzv. mezer v soukromém právu.4 4

26

Srov. Koziol, M., Welser, R. Das Bürgerliches Recht. Band I. 10. Auflage. Wien: Mainz, 1995, s. 31 a 32.


V současné době, kdy je Česká republika členským státem Evropské unie, k tomu přistupuje navíc i to, že pravidla soukromého práva Evropské unie, která se stala zejména po implementaci podle závazných směrnic Evropské unie součástí českého právního řádu, je třeba vykládat ve shodě s hodnotami sledovanými soukromým právem Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad – čl. 10, 10a Ústavy). Z toho lze dovodit, že výraznými rysy soukromého práva 21. století se stává jak jeho úzké propojení se základními právy a svobodami upravenými v ústavním pořádku (konstitualizace základních práv a svobod a její vliv na soukromé právo), tak stále hlubší pronikání prvků soukromého práva Evropské unie do různých částí soukromého práva jejích jednotlivých členských států (europeizace a její vliv na soukromé právo).5 Jiný rozdíl mezi právem veřejným a právem soukromým, o kterém je třeba se dále zmínit, spočívá v tom, že toto dělení práva na veřejné a soukromé tvoří základ pro určení pravomocí orgánů veřejné moci, které rozhodují spory o osobních, rodinných a majetkových právech a povinnostech subjektivní povahy. K rozhodování sporů o soukromých osobních, rodinných a majetkových právech a povinnostech subjektivní povahy jsou zásadně, tj. není-li stanoveno jinak, povolány soudy (srov. i § 12). 8. Ve sféře soukromého práva je systémem i metodou úpravy soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností subjektivní povahy vytvářen mezi subjekty – v soukromém právu mezi osobami – navzájem široký prostor pro rozvoj jejich svobody, důstojnosti a rovnosti, a tím koneckonců pro realizaci jejich individuálních zájmů. To jim umožňuje činit ze své soukromé vůle, zároveň však i na svou osobní odpovědnost, vše, co jim není zakázáno (např. nabývat soukromá subjektivní práva a povinnosti na základě svých právních jednání, určovat obsah i formu těchto právních jednání), zároveň však nést i odpovědnost za majetkové i nemajetkové újmy způsobené protiprávním činem jiným. To, stručně vyjádřeno, znamená žít si zásadně podle svého a po svém, zároveň však to samé ctít ve vztahu k jiným osobám soukromého práva. To je také důvod, proč tato právní sféra svobody – autonomie jedince tvoří ústřední sféru právního řádu, a tím základ (fundament) celé společnosti. Proto by také tato sféra soukromého práva měla být zásadně ušetřena – mj. i s ohledem na zajištění právní jistoty osob soukromého práva – všech 5

Ze zahraniční literatury srov. např. Hager, G. Die Strukturen des Privatrechts in Europa. Tübingen: Mohr Siebeck, 2013, s. 27, 28, 146 a násl.

27


nedůvodných reglementujících zásahů ze strany orgánů veřejné moci. Jinak řečeno, takové zásahy orgánů veřejné moci – pokud jsou již nezbytně nutné – by měly být ve svobodné společnosti minimalizovány. 9. V samotném vnitřním systému soukromého práva zaujímá již tradičně ústřední postavení občanské (civilní) právo. Proto se také občanské právo považuje v civilistické literatuře za obecné soukromé právo, resp. za jádro soukromého práva. V důsledku toho zaujímá v systematice soukromoprávního řádu již tradičně ústřední postavení základního legislativního formálního pramene občanského práva občanský zákoník. Tuto úlohu plní občanský zákoník zejména na evropském kontinentu (srov. hlavu první § 6 F). Vedle občanského práva a občanského zákoníku jako obecného soukromého práva a ústředního soukromoprávního předpisu existuje zároveň řada historicky se postupně vytvořivších – zároveň se však v průběhu společenského vývoje měnících a zanikajících – zvláštních (speciálních) soukromých práv provázených zvláštními zákony, resp. zákoníky (srov. dále hlava první § 4). 10. Rovněž veřejné právo zaměřené – na rozdíl od soukromého práva – na úpravu veřejných subjektivních práv a povinností mezi orgány veřejné moci a jednotlivci (subjekty), jakož i na vzájemná práva, vzájemné povinnosti a vztahy (působnost) mezi orgány veřejné moci, má v současné společnosti své nezastupitelné místo a úlohu. Stát jako reprezentant moderní společnosti plní prostřednictvím svých veřejných orgánů vybavených příslušnými pravomocemi své specifické funkce s cílem naplňovat veřejný (obecný) zájem, tj. řádné uspořádání a chod společnosti jako celku (např. zájem na zajištění bezpečnosti zdraví, životů a majetku lidí, zájem na plynulé a bezpečné dopravě atd.). Tím je vytvářeno celkové příznivé prostředí, včetně právního prostředí, pro svobodné, důstojné a rovné postavení i rozvoj všech jednotlivců v soukromoprávní oblasti. Stát jako právní stát, tj. stát, který je rovněž vázán svým právem (suverenita práva), musí své pravomoce v mezích stanovených ústavním pořádkem a dalšími předpisy vykonávat s ohledem na svou povinnost zachovávat úctu ke svobodě, důstojnosti i rovnosti jednotlivců neboli postupovat v rámci, který mu právo v objektivním smyslu – právní řád dovoluje (čl. 2 odst. 2 Listiny). Po našich vlastních zkušenostech nabytých před i po roce 1989 se začala stále častěji správně zdůrazňovat potřeba pevného právního rámce.

28


11. Od práva ve smyslu objektivním neboli právního řádu, je třeba odlišovat právo ve smyslu subjektivním neboli subjektivní právo (někdy pro snazší odlišení od práva v objektivním smyslu – zároveň však teoreticky přesněji – označované též jako oprávnění).6 Subjektivní právo lze – na rozdíl od práva v objektivním smyslu – vymezit jako míru a způsob možného chování subjektu v mezích práva v objektivním smyslu, kterážto možnost je právem v objektivním smyslu zaručena a chráněna, a to zpravidla poskytnutím státního donucení k jeho prosazení, zejména prostředky soudní moci (blíže o občanském právu v subjektivním smyslu srov. hlavu devátou § 1).7 Jako nositel práva v subjektivním smyslu má jeho subjekt zásadní možnost volit způsoby (varianty) svého chování v mezích určených právem v objektivním smyslu.8 12. Historicky a sociologicky se vyvinuvší práva v subjektivním smyslu vyvrcholila v průběhu civilizačního vývoje společnosti v podobě základních lidských práv a svobod. Ty byly postupem doby jako přirozené všeobecně uznány, respektovány a posléze také formulovány v různých národních listinách (srov. zejména již zmíněné Prohlášení práv člověka a občana ve Velké francouzské revoluci), v ústavách jednotlivých zemí, jakož i v řadě mezinárodních projektů (úmluv) o lidských právech (srov. především Listinu základních práv Evropské unie). V České republice tento katalog základních lidských a občanských subjektivních práv a svobod obsahuje Ústava, zejména však Listina jako neoddělitelná součást ústavního pořádku České republiky, právě tak jako řada mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Tato základní práva a svobody zakotvené v ústavním pořádku České republiky jsou blíže rozváděny a konkretizovány v podústavním (obyčejném, jednoduchém) zákonodárství, a to jak v zákonodárství veřejnoprávním (veřejná subjektivní práva a svobody), tak v zákonodárství soukromoprávním (soukromá subjektivní práva). 13. Pro soukromá subjektivní práva osob soukromého práva, tj. pro fyzické a právnické osoby, platí ústavním pořádkem zakotvená zásada, že vše, co 6

7

8

Ke vztahu soukromého práva ve smyslu subjektivním a soukromého práva ve smyslu objektivním srov. též Eliáš, K. a kol., d. c. v pozn. č. 3, s. 56. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 28. Boguszak, J., Čapek, J., Teorie práva. Praha: CODEX, 1997, s. 9.

29


není zákonem zakázáno, je jim činit dovoleno, a naopak, že nesmí být nuceny činit, co jim zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny). 14. Ústřední součást těchto soukromých subjektivních práv tvoří subjektivní občanská práva (srov. hlava devátá § 1). 15. Od soukromého subjektivního práva je třeba odlišovat soukromoprávní nárok (srov. hlava devátá § 1).

§ 2 Třídění práva ve smyslu objektivním Právo ve smyslu objektivním (právní řád) lze třídit podle různých kritérií. K těm důležitým patří zejména třídění na: a) právo národní (vnitrostátní), právo mezinárodní, právo Evropské unie (srov. hlava první § 6 F a hlava třetí), b) právo hmotné (materiální), právo procesní (formální) (srov. hlava první § 6 D), c) právo veřejné a právo soukromé.

§ 3 Právo veřejné a soukromé 1. Třídění práva v objektivním smyslu (právního řádu) na právo veřejné a právo soukromé (tzv. dualismus práva) má svůj historický původ v římském právu. Již tehdy bylo rozlišováno ius publicum, které se zabývalo věcmi blaha a zájmů římského státu jako celku (veřejného – obecného zájmu), a ius privatum, které se zabývalo záležitostmi jednotlivců a jejich soukromými (individuálními) zájmy („Privatum ius est, quod at singulorum utilitatem spectat“, Ulpianus D, 1, 1, 2). Toto třídění práva na veřejné a soukromé bylo a zůstává v různých fázích vývoje společnosti a v různých zemích zpochybňováno a někde i odmítáno (angloamerická oblast). Pokud se toto třídění uznává, je třeba dodat, že přesné odlišení veřejného práva a práva soukromého není možné plně vystihnout. Nicméně z objektivně existujícího důvodu (uvedeného již výše) zůstalo toto dělení v doktríně a praxi jako součást středoevropské kontinentální právní kultury dodnes převážně základem pro třídění právního řádu. To vše bere v úvahu a vyjadřuje i tato učební pomůcka, když ve svém dalším výkladu zdůrazňuje, čím se tyto dvě právní sféry, tj. pro právo veřejné a pro právo soukromé, od sebe odlišují. 30


2. Z rozlišení práva v objektivním smyslu na právo veřejné a právo soukromé, k němuž se český právní řád znovu přihlásil hned po roce 1989, kdy navázal na rakouskou tradici uplatňující se u nás až do konce 40. let, vychází jako ze svého základního rozlišení i občanský zákoník z roku 2012. Naznačuje to již ve svém ustanovení § 1 odst. 1, ve kterém se praví: „Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo.“ 3. Právní řád sám nestanoví, která z právních norem a která práva a které povinnosti mají soukromoprávní či veřejnoprávní charakter. Řešení této otázky zůstává v obecné rovině předmětem zkoumání právní teorie, v konkrétním případě předmětem zkoumání právní praxe (K. Eliáš). 4. Ve snaze upřesnit rozlišení práva v objektivním smyslu na právo veřejné a právo soukromé vzniklo několik základních teorií (v průběhu vývoje soukromého práva s různými modifikacemi či kombinacemi): a) Teorie zájmová, podle které, jak plyne již z jejího označení, se právní normy přiřazují buď k právu veřejnému, jde-li o uplatnění veřejných zájmů a obecného blaha, nebo k právu soukromému, půjde-li o uplatnění individuálníchsoukromých zájmů jednotlivce. Tato teorie, která má, jak bylo již zmíněno, svůj původ v římském právu a zůstala historickým základem i současného třídění, nebyla nikdy v minulosti považována za zcela výstižnou a za výstižnou není považována ani v současné době. b) Teorie mocenská (subordinační), podle které se veřejné a soukromé právo od sebe odlišují podle toho, zda subjekty právního styku jsou k sobě navzájem v postavení nadřízenosti či podřízeností (subordinace), anebo v postavení rovnosti. V prvním případě jde o právo veřejné, ve druhém o právo soukromé. Ani této teorii se však nepodařilo najít pro všechny případy dostatečně spolehlivou hranici pro odlišení veřejného a soukromého práva. c) Teorie organická9 (označovaná v německé civilistické literatuře jako Subjektstheorie), o které lze říci, že v moderních evropských soukromoprávních doktrínách, byť v různých variantách a kombinacích, převažuje. Podle 9

K organické teorii se hlásí i Eliáš, K. a kol. d. c. v pozn. č. 3, s. 76 a násl; Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., d. c. v pozn. č. 3, s. 44 a násl.; z české literatury srov. dále např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 23 a násl.; v zahraniční literatuře srov. např. Larenz, K., Neuner, J. Allgemeiner Teil des deutschen Bürgerlichen Rechts. 10. Auflage. München: C. H. Beck, 2012, či Medicus, D. Allgemeiner Teil des BGB. 2. Auflage. Heidelberg: C. F. Müller Juristischer Verlag, 1985, s. 5 a násl., 7 a násl.

31


této teorie je veřejným právem souhrn právních norem upravujících situace, kde alespoň jeden ze subjektů právního styku vystupuje jako subjekt svrchované veřejné moci vybavený k tomu příslušnými pravomocemi, organizací a odpovědností. 5. Tato učební pomůcka, která třídění právního řádu na veřejné právo a soukromé právo respektuje, bere za základ svého řešení teorii organickou v kombinaci s teorií subordinační10. Pro soukromé právo, resp. pro soukromoprávní styk, je příznačné (charakteristické), že žádná z osob soukromého práva (ať osoba fyzická, či právnická) nevystupuje – na rozdíl od veřejného práva, resp. při veřejnoprávním styku – vůči druhé osobě soukromého práva při uspokojování svých soukromých individuálních zájmů jako subjekt svrchované veřejné moci vybavený příslušnými pravomocemi a reprezentující ve společnosti veřejný (obecný) zájem. Proto také osoby soukromého práva jako svobodné a rovné v důstojnosti a v právech (čl. 1 Listiny) mohou ve sféře soukromého práva, resp. v soukromoprávním styku činit vůči sobě navzájem příznačně vše, co jim není zakázáno, a naopak žádná z nich nesmí být nucena činit to, co jí zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny). Zároveň však lze pro oblast soukromoprávního styku dovodit, že žádná z osob soukromého práva nemůže druhé straně autoritativně vnutit svou vůli a určovat jí její právní postavení (práva a povinnosti), neboli že vystupují vůči sobě navzájem příznačně jako osoby s rovným (rozuměj hmotněprávním) právním postavením (srov. i § 1 ABGB: „obyvatelé“ státu „mezi sebou“ – nikoli ke státu: E. Tilsch). Z toho důvodu se mezi osobami soukromého práva stává typickým základem soukromoprávního styku smlouva jako konsenzuální dvoustranné, resp. vícestranné právní jednání stran. Naproti tomu pro veřejné právo (správní, trestní, finanční aj. právo), resp. pro veřejnoprávní styk, je naopak příznačné, že alespoň jeden z jeho subjektů vystupuje jako nositel svrchované veřejné moci, který je vybaven příslušnými pravomocemi, jež mu zajišťují při naplňování veřejného (obecného) zájmu zvláštní nadřízené právní postavení (stát, kraj, obec, popř. jiný veřejnoprávní subjekt). Tento veřejnoprávní subjekt jako nositel svrchované veřejné moci však je v demokratickém právním státě při výkonu své činnosti oprávněn – s ohledem 10

32

Srov. v zahraniční literatuře Koziol, M., Welser, R. Das Bürgerliches Recht. Band I. 10. Auflage. Wien: Mainz, 1995, s. 6–7, Bydlinski, F. System und Prinzipien des Privatrechts. Wien: Springer-Verlag, 1996, s. 1 a násl.


na respektování svobody, důstojnosti a rovnosti jednotlivců – jednat jen v případech a mezích pravomocí stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i jen způsobem, který mu zákon povoluje (secundum et intra legem). Zkrátka, jeho jednání jako nositele svrchované veřejné moci je přesně upraveno zákonem (suverenita práva). Smyslem a účelem jeho činností je prostřednictvím aktů veřejné moci (vrchnostensky) realizovat veřejný zájem (srov. např. ukládání různých daní či pokut správním orgánem formou správního aktu, vydávání stavebních povolení správním orgánem formou správního aktu, ukládání trestů odnětí svobody či peněžitých trestů soudy formou soudního rozhodnutí). Tato svrchovaná veřejná moc je vykonávána buď zvlášť zřízeným státním aparátem, anebo – podle konstantní ústavněprávní judikatury – tzv. zbývající svrchovanou veřejnou mocí svěřenou státem některým z nestátních veřejnoprávních subjektů. Jestliže tedy ve vzájemném soukromoprávním styku žádná z osob soukromého práva nevystupuje vůči druhé osobě soukromého práva z pozice nositele svrchované veřejné moci, je logické, že v soukromém právu, tj. v procesu realizace soukromých osobních, rodinných a majetkových práv a povinností subjektivní povahy (§ 9), vystupují příznačně do popředí zásady autonomie jejich vůle a jejich rovného (rozuměj hmotněprávního) postavení jako nejvýraznější specifické projevy jejich svobody, důstojnosti a rovnosti v soukromém právu (srov. čl. 1 Listiny: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“).11 Lze mít za to, že právě tyto dvě zásady, které klíčově ovládají soukromé právo, je umožňují dostatečně zřetelným způsobem odlišit od veřejného práva (o dalších zásadách, které se uplatňují v soukromém právu, srov. výklad v § 5). Nabyté poznatky i dlouhodobé zkušenosti z dosavadního společenského vývoje a právní praxe potvrzují, že zásada autonomie vůle se v soukromoprávním styku může příznačně uplatňovat pouze mezi osobami soukromého práva s rovným právním postavením, a naopak, že pouze osoby soukromého práva s rovným právním postavením mohou mezi sebou v soukromoprávním 11

Pro zásadu rovného právního postavení osob soukromého práva lze argumentovat nejen tím, že jde o zmíněný výrazně specifický projev ústavně zakotvené občanské rovnosti v oblasti soukromého práva, ale pokud jde o soukromá majetková práva a povinnosti, které tvoří významnou a nejrozsáhlejší součást soukromých práv a povinností mezi osobami soukromého práva navzájem, lze argumentovat i tím, že zásada rovnosti v jejich soukromoprávním styku je zároveň projevem ekonomické ekvivalence ovládající současné tržní vztahy (ta se již od římského práva projevuje v zásadní reciprocitě vzájemných majetkových práv a povinností: do ut des – dávám, abys ty mně něco dal, do ut facies – dávám, abys za to pro mě něco učinil, facio ut des – činím něco, abys mně za to něco dal, facio ut facies – činím něco, abys za to činil něco pro mě i ty). K zásadě rovnosti však srov. Eliáš, K. a kol., d. c. v pozn. č. 3, s. 50.

33


styku při realizaci svých soukromých práv a povinností, a tím i při naplňování svých soukromých zájmů uplatňovat autonomii své vůle. To, že osoby soukromého práva vystupují v soukromoprávním styku vůči sobě navzájem jako autonomní osoby s rovným postavením, platí příznačně nejen pro soukromoprávní styk mezi fyzickými osobami navzájem, nýbrž i pro soukromoprávní styk mezi fyzickými a právnickými osobami, právě tak jako pro soukromoprávní styk mezi právnickými osobami navzájem. Rovněž stát, kraj, obec či jiný veřejnoprávní subjekt, pokud nevystupují v právním styku jako nositelé svrchované veřejné moci, nýbrž jako každá jiná právnická osoba (např. při koupi nábytku pro stát uskutečněné ministerstvem od fyzické či právnické osoby, při pronájmu či propachtování věci vlastněné státem či obcí fyzické nebo právnické osobě), mají v soukromoprávním styku vůči druhým osobám soukromého práva jako nositelé autonomie vůle rovné právní postavení. Pro veřejné právo, kde ve veřejnoprávním styku vystupuje alespoň jeden z jeho subjektů z pozice nositele svrchované veřejné moci, který je nadán příslušnými pravomocemi, které mu zajišťují při naplňování veřejného (obecného) zájmu zvláštní právní postavení, je naopak příznačné, že se jeho subjekty k sobě navzájem jako autonomní a právně rovné nechovají [k tomu srov. i názor Ústavního soudu – sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který vysvětluje zásadu rovnosti postavení subjektů soukromoprávních vztahů tak, že jde o pojetí rovnosti „odrážející se v reciprocitě vnitřní struktury vztahů soukromého práva ve srovnání s právem veřejným, pro které je charakteristická převaha nositele veřejné svrchované moci“ (obdobně i NS ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1208/2000)]. 6. Zásada autonomie individuální vůle, která vystupuje v soukromoprávním styku mezi osobami soukromého práva navzájem příznačně do popředí, vytváří široký prostor pro jejich svobodné jednání, a tím i pro jejich sebeurčení v soukromém životě, ať v osobním, či podnikatelském.12 Autonomie vůle osob soukromého práva na sebe bere v soukromoprávním styku různé podoby. Jde zejména o autonomii umožňující co nejúplnější rozvoj jejich osobnosti, rozvoj jejich tvůrčí lidské duševní činnosti, rozvoj jejich manželského a rodinného společenství, dále o vlastnickou autonomii, na základě které vlastníci mohou v mezích zákona nakládat s věcí podle své libosti a z tohoto nakládání vyloučit všechny třetí osoby, právě tak jako o smluvní autonomii, jakož i o testovací autonomii. 12

34

Eliáš, K. a kol. v d. c. v pozn. č. 3, s. 58, píše: „Pro soukromé právo je klíčová zásada autonomie vůle…“.


Podstata autonomie individuální vůle osob soukromého práva jako výrazně specifického projevu a uplatnění jejich ústavně zakotvené svobody v soukromém právu spočívá v tom, že je zásadně ponecháno jen na jejich vůli, iniciativě, volbě i preferencích, zároveň však na jejich osobní odpovědnosti, pro co a k čemu se chtějí ve svém soukromém životě samy rozhodnout. Jsou to ony samy, kdo si určují své právní postavení, tj. určují si, stanou-li se nositeli určitých soukromých osobních, rodinných či majetkových práv, či nikoliv, právě tak jako vezmou-li na sebe určité soukromoprávní povinnosti, či nikoliv (např. zda si určitou věc, která se jim líbí, koupí u kteréhokoliv prodávajícího a stanou se jejím vlastníkem, anebo naopak, zda určitou svou věc přenechají někomu jinému, ať již za úplatu, či bezúplatně, zda a s kým uzavřou sňatek, anebo zda se rozhodnou žít s někým v mimomanželském svazku, zda pro jiného vykonají určitý příkaz, zda pořídí o svém majetku pro případ smrti závětí, zda se zřeknou dědického práva či odmítnou dědictví po zůstaviteli atd.). Celá historie soukromého práva potvrzuje, že konkrétně rozsáhlá majetková práva, a tedy i majetkové zájmy osob soukromého práva, se nejlépe realizují v dobře fungujících tržních vztazích s náležitou konkurencí, kde se jim dostává možnost širokého výběru z více nabídek. Z toho důvodu nabývají v soukromoprávním styku typicky význam projevy vůle (právní jednání) samotných osob soukromého práva, zejména smlouvy. Smlouvy se tak stávají jedním ze základních institutů soukromého práva a smluvní právo (ať obligační, věcněprávní, či dědickoprávní) jedním z jeho základních částí. Především ve smlouvách uzavíraných za účelem uspokojování – ať bezprostředních, či vzdálenějších – soukromých osobních, rodinných a majetkových potřeb a zájmů se může autonomie vůle osob soukromého práva projevit v celé své šíři i rozmanitosti (není přitom z právního hlediska rozhodné, že si osoby soukromého práva často ani neuvědomují, zda uzavírají smlouvu zákonem výslovně upravenou či nikoliv, jaká konkrétní práva a jaké konkrétní povinnosti jsou s uzavřením smlouvy spojeny atd.). Poznatky i dlouhodobé zkušenosti praxe potvrzují, že právě takto autonomně jednající osoby soukromého práva jsou s to si svá osobní, rodinná a majetková práva a povinnosti ve svém soukromém životě – ať již jde o osobní, či o podnikatelskou sféru – zásadně uspořádat nejlépe samy (nikoliv tedy, aby jejich soukromé záležitosti za ně jakkoliv „pečovatelsky“ uspořádával někdo jiný). Zároveň však je pouze na nich, zda se v případě, kdy dojde k porušení (ohrožení) jejich soukromých osobních, rodinných a majetkových práv subjektivní povahy, rozhodnou svá soukromá práva uplatňovat za pomoci autoritativní ochrany státu (vigilantibus iura scripta sunt). Učiní-li tak a jejich požadavek je 35

DÍL PRVNÍ OBECNÁ ČÁST

Recommend Documents