DIALOGY MALÝ OKRUH POZORNOSTI
Filmová a televizní fakulta amu a Česká televize uvádí absolventský film Katedry hrané režie P: Jedna z prvních věcí, které se herec musí naučit, je koncentrace. Existuje samozřejmě celá řada postupů, jak se jí můžete naučit. Možná vám přijdu konzervativní, ale po těch letech u divadla se mi osvědčila stará škola. Představte si, že máte kolem sebe imaginární kruh, jste v něm sami, jenom vy. Najednou se ničeho nebojíte, před nikým se nestydíte. Není to ideální stav před začátkem představení? Na divadle se tomu říká MALÝ OKRUH POZORNOSTI
H: Přemku, připrav se prosim tě, za 10 minut na scénu! K: Je tady někdo? P: Můžu Vám nějak pomoct? K: Já.. Přišla jsem se představit... P: Jestli jdete kvůli tomu rozhovoru, tak teď bohužel nemám čas. Já musím na jeviště, máme veřejnou generálku. K: Před patnácti lety jsem studovala školu, na které teď učíte. Říkali, že začínáme zkoušet příštý týden, tak, jsem se přišla představit. Součková Kristýna. P: Sváťa mi o Vás hodně vyprávěl. K: Mě taky.. Říkal, že na druhé jste přísnej stejně jako sám na sebe. Tak snad Vás nezklamu. P: Jak jste řekla že se jmenujete? K: Kri – stý – na Teď moje jméno snad nezapomenete. P: A tohle ántré jste si připravovala dlouho? Dnes hosty mám, mám hosty dnes na návštěvu přišla ke mně růže dej Bože ať jsem nehledaný prostý jak drahý šperk jak v bitce nahý muž a v srdci čisto je jak ve skleničce Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže
P: Evo? E: To je dost že deš! P: Vyzvedl jsem ti recept na inzulín. E: Aspoň kvůli tý Zdeňkově vernisáži ses moh' nechat ostříhat! Celý se ti to krabatí. P: Vždyť víš, že to mám kvůli představení. E: Co to máš? P: Osvěžovač vzduchu, ten starej se rozbil. E: Kdybys radši přestal kouřit. P: Evo... Dýmka nejsou cigarety. A navíc kouřim jen u sebe v pracovně. E: Stejně je to cejtit po celym bytě. P: Nevíš, na jakou frekvenci to bylo nastavený? E: Pět minut P: Rád bych ti nějak pomoh', ale nevim jak... E: To je mi tak platný... P: Já se obleču na tu vernisáž. E: Ježišmarja. P: Musim se přiznat, že jsem rád, že pokračuješ v otcovskejch šlépějích. Už jsem se bál, že na dovadlo úplně zanevřeš. Z: Když nemám talent divadlo hrát, tak jsem se ho pokusil aspoň nafotit. P: Hmm! Z: Upřímně řečeno, je to mnohem větší zábava než focení těch mejch módních přehlídek. P: A víš co mi furt nejde na rozum? Že ani na jedný tý fotce nejsem já. Z: Tak, pevně doufám, že to není moje poslední výstava o divadle... Na zdraví! E: Na zdraví! Z: A musíme se někdy určitě domluvit, že přijdeš ke mně do ateliéru. Já už jsem tě několikrát chtěl zavolat, ale vono je to těžký, když nemáš mobil. E: Tatínek je totiž chorobnej staromil. Škoda, že místo italštiny, neučím dějiny umění, hned bych o tobě začala přednášet. Prosim tě můžeš mi říct, proč kouříš tak silnej tabák? Lidi se dívaj spíš na tebe, než na ty fotky. P: Kde máš vlastně Žanetu, neříkej, žes jí nechal doma? Z: Chtěl jsem ti to říct, ale čekal jsem na vhodnější chvíli... Já sem od Žanety odešel. P: Jak to? Z: Zamiloval jsem se do jiný. P: Ty to víš, že? Teda čekal jsem že budeš mít víc rozumu. E: To si teda Zdeňkovi dělat nemusel! P: Nezlob se na mě, ale ukončit pětiletej vztah před zásnubama kvůli chvilkovýmu rozmaru?! S tím se nehodlám smířit. E: Ono je to trochu složitější, víš. Jenomže to bys tam musel zůstat a poslechnout si, co ti chtěl Zdeněk ještě říct. Ono stačí, že už teď spolu skoro nemluvíte. A víš co je na tom včem nejhorší? Že ty tvoje úzkoprsý řeči mi připomínají, že stárnu spolu s tebou! P: Radši mi řekni kdes tak dlouho byla?! Co kdyby se ti něco stalo? Kdo to přinese léky?! Netvrď mi, že ta vernisáž trvala do jedný v noci. Slyšíš? Evo? K: Kri – stý – na
Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže za dveřmi uslyšel jsem její dech a vůně pramínkem co teče vzhůru stoupala tiše po schodech a přišla sama, nemusela klepat Noc byla bez měsíce slepá však pro mne, bílá růže zářila Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže P: Všechno nejlepší k narozenínám, pane režisére! S: Alee, boď zdráv! P: Verdi, Falstav, La Scala, 1962. Jedna z nejkrásnějších desek v mý sbírce. Je tvoje. S: Ses hodnej, děkuji moc. Už se těším, jak si ji pustím. P: No to si nepustíš, je to šelakovka. Má to spíš sběratelskou hodnotu. No a jak se cítíš, s šedesátkou na krku? S: Život v šedesátce teprve začíná. Aspoň, aspoň tomu chci věřit. P: To by měla slyšet moje žena. S: Kde máš Evu? Co se na ni tak díváš, jako uhranutej? P: Víš co si myslim, Sváťo? Že jsem se zamiloval. S: No, neříkej mi, že se ti to stalo poprvý. P: Ne, to ne. S: No. P: Ale vždycky jsem to zvládnul. Mám ženu, dítě a taky nějakou zodpovědnost, ne. S: Omyl, ty máš jenom Evu, Zdeněk už je docela velkej chlap. P: No ale to na věci nic nemění. Eva má cukrovku, dvakrát denně si píchá inzulín, bere spoustu prášků, potřebuje mě. S: Ty poslouchej, a kdo to je, jestli to není tajný? P: Kristýna. S: S tou bych si klidně něco začal. Hm, a možná, možná by to i šlo. Ona je totiž strašně ambiciózní. Zvlášť proto, že už leta na divadle nedostala žádnou větší příležitost. A to už má pětatřicet. P: Já sem se toho vždycky snažil zbavit na jevišti, jo. Odžít si tu zamilovanost přes ty postavy, jo... S: Ty seš... Freud, víš. Freud by měl z tebe hrozně velkou radost. Já, když mě bylo tak třicet, víš, tak jsem s tim bojoval. Ale, to má člověk ještě iluze.. Víš, to třeba, třeba jsem začal poslouchat hudbu víš, muziku, takovou, co jsme poslouchali se ženou, když jsme se ještě měli rádi. Abych tu novou holku dostal z hlavy. Z: Tati, jestli jsi přišel jenom proto, abys mi řek', že se mám vrátit k Žanetě, tak jsi přišel úplně zbytečně. P: Neboj, nebudu ti nic vyčítat. Přišel jsem se ti omluvit. Z: Omluvit? A za co? Tati ty kouříš cigarety? P: Za tu jízlivost na vernisáži.
Z: Jo. P: Dovedu si představit, jaký to je, zamilovat se do někoho jinýho. Z: Počkej, já tě nepoznávám. Ty chceš odejít od mámy? P: Ne. To ne. I když je pravda, že se s mámou hádáme trochu víc. Zkoušíme teď v divadle jednu novou hru. Je to příběh o postarším profesorovi, který se zamiluje do svý vlastní studentky. No, dovedu si představit, jak ti asi je. O čem jsme mluvili? O čem může mluvit růže a chlapík v černém svetru o tom, že Alláz z hrsti větru koníčka stvořil a ona říkala ty nad očima máš havrana a ať ti neulétne ty smutný a já jsem odpovídal kam haluze všechny uťaly na zem by mohl slétnout a tam jsme zase spolu Dnes večer přišla ke mě na návštěvu růže.
P: Co tady děláte? K: Zvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Volal Sváťa. Prý tu hru dělat nebudete. Můžete mi říct proč? P: Osobní důvody, nezlobte se, já nemám povinnost se Vám zpovídat. Ať se Vám daří. K: Nepozvete mě dál? P: Nezlobte se, já mám večer představení, je vyprodáno. Sbohem. P: Vy musíte být hodně nešťastná. K: Chtěl byste to se mnou dělat zezadu nebo chcete, abych na Vás byla přísná... P: Nešťastná, ještě víc než já. P: Kristýno, já tu hru dělat nebudu. K: Kri – stý – na E: Přemku? Přemku? Já mám vztah, Přemku. Je o několik let mladší. A má všechno, co ty ne. P: Zamiloval jsem se do kolegyně v divadle, ale na rozdíl od tebe, jsem to zvládnul. E: A to mi říkáš proč? A bych začala žárlit? P: Ne, jen si připadám, jako totální blbec. E: Víš v čem je tvůj problém, Přemku? Ty se sice snažíš zít podle nějakejch vzletnejch ideálů, ale problém je, že ty žiješ ve svém vlastním světě. A už tě třeba ani nenapadne, že já třeba o ty tvý vzletný ideály vůbec nestojím. Malý okruh pozornosti. Tvoje oblíbená herecká teorie ne? Jenže problém je, že ty sis ten kruh přinesl z divadla rovnou domů. Ty žiješ ve svym vlastnim kruhu. A to co je kolem, vůbec nevidíš. V podstatě seš úplně obyčejnej egoista, nic víc. P: Musím jít. Mám představení.
Hráli Miroslav Krobot Anna Cónová Ela Lehotská Jano Sedal Tomáš Měcháček Kamera Jan Cabalka Produkce Jarolav Šich Daniel Strejc Alexandra Moravčíková Střih Šimon Hájek Scénář a režie Josef Tuka Překlad Hana Rákosníková Překlad básně Jana Skácela Kolik příležitostí má růže Evald Osers (c) FAMU a Česká televize 2011
