Film a televize ve vysokoškolské výuce Prof. B. S. URBAN Katedra pedagogiky filosofické fakulty UK, Praha
1. F I L M A T E L E V I Z E J A K O M O D E R N Í A U D I O V I Z U Á L N Í P O M Ů C K Y VYSOKOŠKOLSKÉ VÍUKY
K nejúčinnějším prostředkům audiovizuální názornosti náleží práce s filmovým a televizním obrazem podloženým příslušnou zvukovou kuli sou a reprodukcí mluveného slova. Upotřebitelnost filmové projekce i televizního přenosu je mnohostranná nejen na školách nižších stupňů, ale i na škole vysoké. Pedagogický cíl, který je začleněním filmu a te levize do vysokoškolské výuky sledován, se promítá do možnosti pro hloubit a zintenzívnit studium prostřednictvím vizuálně auditivních pod nětů ozvučeného kinetického obrazu, který ve velké míře zachovává kvality skutečnosti. Nejde tedy jen o pouhé vizuálně kinetické instrukce, které — jak shodně ukázala řada výzkumů na různých pracovištích — jsou působivější a jejich osvojení je trvalejší, než tomu je při auditivním zprostředkování bez použití optické ilustrace, ale o sdružení optických a sluchových impulsů za účelem sdělení konkrétních informací. Možno říci, že percepce auditivní má v procesu vyučování použitím filmového nebo televizního obrazu postavení sekundární. Dosavadní zkušenost vcelku jednoznačně potvrzuje, že film a televize jsou pomůckami, které umožňují objektivizaci sledovaných jevů ve vyšší rovině než tradiční názorné pomůcky, neboť postihují jejich obrazy v ne přerušovaných fázích přirozeného pohybu. Technickými možnostmi mon táže, sestřihu, změnami zorného pole atp. dovolují podrobnější a hlubší pozorování a studium příslušné skutečnosti, než by to bylo možné při jejím bezprostředním sledování v přirozených společenských či přírod ních podmínkách. Tato vlastnost filmového a televizního obrazu může přispět k podstatnému zefektivnění výuky i na vysokých školách. Lze-li pokládat za obecný cíl vysokoškolské výchovy dosažení ideálu plně rozvité osobnosti mladého člověka, který si osvojil problematiku odborné disciplíny a naučil se operativně rozvíjet vědecké, technické, Případně umělecké problémy svého oboru, který se dovede při poznání principů a zákonitostí oborů opírat o praxi a je schopen využívat prak tických zkušeností a poznatků v samostatné tvůrčí práci — pak k dosa žení tohoto cíle mohou významně přispět kromě jiných moderních po můcek i film a televize. Lze je totiž do určité míry pokládat za univer zální technická zařízení použitelná ve výuce na každé vysoké škole. 335
2. K H I S T O R I I
FILMOVÉ TECHNIKY
Princip kinematografie vytyčil některými svými teoretickými pracemi již velký český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787—1869). V roce 1818 zveřejnil výsledky zkoumání některých nitroočních jevů a v této spojitosti věnoval zvláštní pozornost doznívání obrazu na sítnici oka. Stalo se tak v inaugurační disertaci »Beiträge zuř Kenntniss des Sehens in subjectiver Hinsicht«, ve které Purkyně upozornil na dosud neznámou skutečnost, že na určité vlastnosti lidského zrakového ústrojí závisí vi zuální vjem pohybu, jehož jednotlivé fáze lze rozložit do řady statických obrazů a že lze jejich skladem a kontinuálním pozorováním za před pokladu velmi krátkých intervalů mezi jednotlivými obrazy znovu do jem pohybu vyvolat. Na tomto principu zkonstruoval svůj «kinesiskop«, který později zdokonalil tím, že nahradil manuální rotaci kotouče ro tací mechanickou vmontováním hodinového stroje a záměnou kreslených obrázků za obrázky pořízené fotografickou cestou. Svůj kinesiskop po užíval výlučně k účelům badatelským a v podstatě se tak stal, dávno před vynálezem filmové kamery, prvním průkopníkem vědecké kinema tografie (22:27). Vznik filmu tedy nutno spojovat s úsilím lidského ducha po hlubším poznání skutečnosti. Byli to převážně vědečtí pracovníci, kteří stáli při jeho zrodu, ať máme na mysli zmíněného již J. E. Purkyně nebo fran couzského biologa Mareye, vynálezce chromatografie, který v osmdesá tých letech minulého století zachycoval na otáčivý kotouč, opatřený citlivou emulsí, jednotlivé fáze pohybu ptačích křídel (12:78). Vlastní filmová technika se ovšem ubírala cestou poněkud odlišnou. Její základ snad lze spatřovat v Kirchnerově projekčním zařízení, které spočívalo v projekci otáčejících se barevných sklíček kaleidoskopu sdru ženého s laternou magikou. Jakmile Stamfer vynalezl svůj »stroboskop« a E. Reynaud spojil svůj primitivní projektor s »praxinoskopem«, jak mile pokrok fotografie umožnil mžikové snímky, byl učiněn první krok k převratnému vynálezu konce minulého století — filmové kameře. A tak 10. listopadu 1895 mohl předvést Louis Lumiěre úzkému kruhu od borníků na pařížské Sorboně své první filmy a v témže roce, 28. prosince 1895 se konalo první veřejné představení v Salle des Conférences na boullevardu des Capucins (29:161). Po vynálezu filmové kamery, když se film stal předmětem rozsáhlé obchodní spekulace, bylo stále více zatlačováno do pozadí jeho původní určení jako prostředku vědeckého výzkumu a pole světové kinematogra fie opanoval film hraný, postupně doplňovaný filmem trikovým, kresle ným i loutkovým. Stále naléhavější potřeba informací vyvolala však v život vedle rozmanitých žánrů uměleckého filmu i filmy dokumentár ního charakteru, speciálně pak filmovou reportáž- a film populárně na ukový, sloužící šíření poznatků z nejrůznějších oblastí vědy, techniky a umění. Filmové zpracování výsledků vědeckého bádání se stalo v dů sledku masového rozšíření kinematografie a bezprostřední působivosti filmového obrazu doplněného reprodukcí průvodního slova, hudby a pří rodních zvuků, nejen jednou z nejpůsobivějších forem lidovýchovy, ale nalezlo záhy cestu do škol jako účinná audivizuální pomůcka. 338
3. S P E C I F I Č N O S T
FI LMOVÉHO
OBRAZU
Při vnímání filmového obrazu nejde, jak známo, o snímky ve smyslu statickém, o jejich ztrnulou neproměnnost. Filmový obraz je nositelem akce, rytmu, pohybu, jde tedy o obraz dynamický, kde zvuková kulisa a mluvené slovo jen podtrhují kinetický účin vizuálních metamorfós. Proto při sledování rozvíjející se filmové akce na projekční stěně budou mít vždy vjemy optické prioritu před akustickými. Účinnost filmového díla, ať jde o film umělecký či naukový, však neméně tkví v měnící se perspektivě pohledu sledovaného obrazu, divák je jakoby vtažen do pro cesu odehrávajícího se na plátně a podléhá iluzi bezprostředně vnímané skutečnosti, a to i tehdy, když filmové dílo je v rozporu s jeho životní empirií. Střídá se různost měřítek, objektiv je např. chvíli zaostřen na silně zvětšený detail přírodní skutečnosti, aby v zápětí diváka uvedl do širokého záběru scény, jednotlivé obrazy se ustavičně střídají, prolínají a mění ve vzájemné vazbě. Poněvadž technickým základem filmu je fotografie, promítají se její objektivně dokumentární vlastnosti i do filmového obrazu. Základním rysem jednotlivých filmových záběrů, zvláště jde-li o film dokumentární, reportážní a naukový, je naturalistická deskripce jako výraz obrazového sdělení, vlastnost neobyčejně cenná zvláště v případě použití filmu jako vyučovací pomůcky. Tato vlastnost však nemusí být na překážku este tickému účinu filmového obrazu. Tvůrčí filmové dílo nevzniká totiž pou hým fotografickým přepisem snímaných jevů a jejich mechanickým řa zením, ale jejich vhodným výběrem a promyšlenou skladbou. Je tudíž vždy zkratkou, neboť ani nemá dostatek prostředků k tomu, aby obsáhlo realitu v celé přírodní plnosti. I když nekonvenčními záběry lze dosáh nout také ve fotografii dojmu určité abstrakce, jsme si přece jen vždycky vědomi, že tu jde především o objektivní dokumentaci konkrétního jevu. Filmový obraz jen integruje dokumentární charakter fotografie časově prostorovým kinetickým vyzněním (32:220). 4. H L A V N I
ROZLI ŠOVACÍ
ZNAKY PRÁCE
S F I L ME M
A TELEVIZÍ
Funkční začlenění filmu a televize do vysokoškolské pedagogické prá ce podmiňuje především znalost specifických vlastností těchto moderních technických pomůcek názorného vyučování. I když výsledný vizuální účin bude u obou vcelku shodný, nelze pominout skutečnost, že velmi důležitou roli tu má rozdílnost divákova zorného pole při sledování fil mového obrazu na straně jedné a televizního obrazu na straně druhé. Filmový obraz lze demonstrovat velké skupině studentů, aniž by byl setřen moment zřetelnosti. Silné zvětšení předmětu, které dovoluje fil mová projekce, zároveň umožňuje velmi podrobně sledovat sebemenší podrobnost. Naproti tomu sledování televizního obrazu předpokládá, jde-li o větší skupinu posluchačů, řadu účelně instalovaných televizních obrazovek, což je podmíněno »komorním« charakterem televize. Televizní obraz odpovídá svými rozměry — za současného stavu techniky — spíše měřítku intimního prostředí domova nebo společenského klubu. Proto televizní přenos musí počítat s využitím detailu v daleko větší míře než film. Zatímco silně zvětšený detail předmětu na filmovém plátně spíše 337
symbolizuje konkrétní situaci, na televizní obrazovce má funkci opačnou. Specifičnost televizního obrazu totiž tkví v jakémsi »zosobnění« detailu předmětu, který se stává přímým nositelem televizní akce. Širší celkové pohledy, na nichž především spočívá filmové ztvárnění přírodní předlo hy, mají při televizní demonstraci jevu úlohu spíše doplňující. Rozdílnost mezi filmovou projekcí a televizním přenosem tkví však především v kvalitativním odlišení obou technik. Filmová projekce umož ňuje pouze demonstraci kinetického obrazu pevně fixovaného na filmový pás. To má svůj zvláštní význam v možnosti libovolného opakování. Obrazovka televizoru však může zprostředkovat nejen přenos filmového obrazu, ale i jakéhokoliv reálného předmětu včetně každého simultánně probíhajícího děje bez dodatečných úprav a retuší. Tato vlastnost se vý znamně uplatní v některých oblastech vysokoškolského studia, kdy např. posluchači u svých monitorů mohou sledovat průběh experimentu z psy chologické laboratoře, chirurgického zákroku snímaného přímo v ope rační síni, přenos některých fází vyučovací hodiny z jednotlivých učeben fakultní školy — kliniky atp. Televize jako technická pomůcka je oproti filmu operativnější a pruž nější. Možnost jejího upotřebení je ve vyučovacím vysokoškolském pro cesu všestrannější, i když dimenziální ohraničenost obrazovky zatím omezuje její využití pro menší skupiny studentů. Správná volba obou pomůcek, jak filmu tak televize, závisí tedy nejen na specifických vlastnostech filmového a televizního obrazu, ale neméně na dílčích pedagogických cílech jednotlivých vysokoškolských disciplín a na jejich povaze. To znamená, že nelze jejich začlenění do vysoko školské výuky chápat ve smyslu nahrazování pedagogické činnosti audiovizuálními prostředky, ale jako pomoc soudobé techniky této čin nosti ke zkvalitnění a zaktivizování studia. Z tohoto hlediska přistupuje moderní vysoká škola i k uvážlivé volbě forem práce s filmem a televizí vzhledem k jejich úspěšnému využití v té či oné odborné disciplíně. Správný pedagogický přístup umožňuje oběma těmto pomůckám význam ně se uplatnit při zkvalitňování výchovně vzdělávacího vysokoškolského procesu odstraněním jeho úzce verbální povahy. Zároveň výrazně při spívá k pochopení předmětných souvislostí a vztahů mezi jevy, jsou-li použity jako názorné prostředky vědecké soustavnosti a dokumentace a nejen jako příležitostná ilustrace probírané látky. 5. D R U H Y F I L M U A J E J I C H Š K O L S K É M VYUČOVANÍ
UPOTŘEBITELNOST
VE
VYSOKO
Úkolem filmu jako vysokoškolské didaktické pomůcky není nahra zovat přímé pozorování předmětu nebo jevu jejich kinetickým obrazem, je-li takové přímé pozorování možné a jsou-li pro ně vytvořeny příznivé podmínky. V mnoha případech však jde o dlouhodobé procesy, které soudobá filmová technika dokáže zhustit a zkrátit, nebo o pochody, kte ré se odehrávají v prostředí vylučujícím přímé pozorování a jež pomocí příslušných zařízení lze vizuálně zapsat na filmový pás. Za takovýchto a jim podobných situací a za předpokladu kvalitního zpracování filmo vého obrazu z hlediska pedagogického sdělení konkrétní vědecké otázky, stává se filmová projekce nenahraditelnou složkou pedagogického po338
chodu vysokoškolského. Navozuje u posluchačů hlubší vhled do studova ného problému, formuje jejich teoretické myšlení, poskytuje jim možnost prvního seznámení s technikami a laboratorními činnostmi. Jde o vizuál ní propedeutiku, která předchází vlastním cvičením studentů v nejrůz nějších oblastech vysokoškolského studia. Vysokoškolský film tu má v podstatě dvojí úkol: 1. ilustrativní předvedení předmětu či jevu; 2. zachycení konkrétní fáze pohybu hmoty v novém pohledu vědecké ho výzkumu. Filmy tohoto druhu, vytvářené pro určitou pedagogickou situaci vy sokoškolskou a orientované k aktuální vědecké problematice, jsou však zpravidla těžko adaptabilní pro příští situaci, kdy pokrok vědy překonal nebo doplnil předchozí zjištění. Zatímco názorné pomůcky statického cha rakteru jako dokument určitých vlastností organizované hmoty (např. mo dely přírodních útvarů, sbírky minerálů apod.) mají v podstatě platnost časově neomezenou, film, jako kinetický záznam skutečnosti, poměrně rychle stárne a jeho funkční uplatnění ve vysokoškolském vyučování je za čas kvalitativně odlišné od původního záměru jeho tvůrců. Ztrácí na aktuálnosti a stává se v určitém smyslu filmovým dokumentem stavu, který byl dalším vývojem vědeckého poznání překonán. Pro pedagogické a vědecké účely většiny vysokoškolských specializací přicházejí v úvahu zejména dvě skupiny filmů: 1. vysokoškolské filmy naukové; 2. filmy vědeckovýzkumné. To neznamená, že by nebylo možné použít na vysokých školách i ji ných filmových druhů, např. filmů dokumentárních, populárně naučných a uměleckých, které, i když mají jiné poslání a nejsou přímo určeny pro vysokoškolskou výuku, mohou v některých konkrétních případech najít své uplatnění ve vysokoškolském studiu. Jde zejména o obory za stoupené na filmových a divadelních fakultách, na vysokoškolských směrech osvěty a novinářství apod., kde jejich demonstrace jako přímá součást výuky je funkčně spjata se studovanou disciplínou. Na většině universitních a technických oborů je však jejich použitelnost spíše okra jová. V y s o k o š k o l s k ý n a u k o v ý f i l m je pořízen přímo pro potřeby vysokoškolské výuky. Má-li být práv pedagogickým a vědeckým poža davkům moderní vysoké školy, nesmí spočívat jeho funkce v lexikální konzervaci naukové látky, ale v integraci pochodu učení. Nemá tedy vyčerpat učivo předmětu a stát se v jistém smyslu náhražkou vysoko školské učebnice. Jeho poslání spočívá především na skutečnosti, že ozřejmuje některé partie učitelova výkladu, jehož se může stát i domi nující složkou, že nahrazuje přímé pozorování složitých procesů, které jsou málo přehledné při jejich bezprostředním vnímání, že uvádí poslu chače do základních laboratorních technik, které by jinak potřebovaly velmi podrobný výklad a přímou demonstraci. Vhodnou kombinací např. filmu vysokofrekvenčního, mikrofilmu, filmu sběrného apod. může být pe dagogicky velmi účinně osvětlen jev z mnoha stránek, zvláště je-li film zpracován z hlediska programovanosti příslušného učiva. Přispívá k to mu montáž a sestřih, kinetický diagram (např. trikové znázornění ně kterých biologických pochodů), vložený graf, statistický záznam atd. 339
V některých případech pomáhá film lepšímu pochopení dovedností (např. seriál filmů »Obvazová technika«, zpracovaný pro účely výuky v NDR, československý krátký film »Práce podle grafikonu cykličnosti« apod.) — a tak pomáhá překlenout počáteční nesnáze studentů při jejich praktické činnosti (33:14). Zvláštním druhem didaktického filmu vysokoškolského je f i l m i n s t r u k t á ž n í . Bývá to obvykle krátký kinetický záznam ve formě f i l m o v é s m y č k y , často nepodložený akustickým zápisem a tudíž předpokládající doprovodný výklad učitelův. V opakovatelném záběru uvá dí instruktážní film studenty např. do metodiky práce se speciálními přístroji či stroji dříve, než jsou připuštěni k individuální práci s pří slušným zařízením. V jiném případě seznamuje posluchače s postupem různých činností před jejich vlastní prací v laboratoři, v dílně, v ateliéru atp. Má tedy v prvé řadě zvláštní význam pro přípravu jistých druhů cvičení jak ve studiu řádném, tak i při zaměstnání. Tyto filmy bývají — až na výjimky — natáčeny přímo vysokoškolskými pedagogickými pra covníky, kteří si osvojili filmovou techniku. Většinu vysokoškolských naukových filmů však nelze pořizovat ama térsky. Vyžadují jasnou pedagogickou koncepci na základě úzké spolu práce představitelů příslušné vědní disciplíny s odbornými pedagogy a pedagogickými psychology i se specialisty pro vědeckou kinematografii. Jejich definitivní zpracování nutno přenechat profesionální filmové la boratoři. Druhou skupinu flmů, použitelných ve vysokoškolské výuce, jsou f i 1my v ě d e c k o v ý z k u m n é . Mají své místo zejména při přípravě stu dentů k samostatné badatelské práci v přírodovědných oborech. Základní rozdíl mezi vysokoškolskými naukovými filmy a filmy vě deckovýzkumnými spočívá v jejich rozdílné funkci. Film vědeckový zkumný je v podstatě filmový zápis, který nesleduje pedagogická hlediska a který byl pořízen jako metodologická pomůcka badatele při řešení specifického problému. Má tedy převážně význam studijní a do kumentační jako součást vědeckého protokolu, jako kinetický zápis sle dovaného jevu při vědeckém výzkumu. Může být jedním z podkladů vě decké analýzy jevu a zároveň východiskem vědeckých hypotéz. Jeho ob jektivita je dána automatikou záznamu (např. zápis pořízený sběrnou technikou) bez ovlivnění osobním stanoviskem vědeckého pracovníka. V mnoha případech je vědeckovýzkumný film pořizován za účelem pro měřování, třídění a srovnávání jednotlivých snímků exponovaných sběr nou kamerou v delších časových intervalech — a proto není mnohdy ani určen ke kinetické projekci (12:79). * Vědeckovýzkumný film lze tedy v jistém smyslu považovat za jednu z výzkumných technik, pomocí které je možno např. uplatnit velmi přes né metody měření použitím vysokofrekvenčního filmového záznamu, sle dovat prostřednictvím sběrné kinematografie' dlouhodobé přírodní po chody na krátkometrážním zápisu, pronikat hlouběji do světa mikrokosmu pomocí mikroskopického filmu atp. Film tu v mnoha případech po máhá přesněji vyvozovat závěry z pozorování a jeho využití ve výzkumné práci řady vědeckých disciplín je nejen mnohostranné, ale má mnohdy zá kladní důležitost. Poznání různých metod práce s vědeckovýzkumným filmem, jako součást metodologické přípravy vysokoškolských studentů 340
zejména oborů přírodovědných, se proto stává nezbytnou složkou jejich vědecké přípravy. Třetí velkou skupinou filmů, které mohou v některých konkrétních případech nalézt účinné uplatnění ve vysokoškolském vyučování, jsou filmy d o k u m e n t á r n í , p o p u l á r n ě n a u k o v é a u m ě l e c k é . D o k u m e n t á r n í f i l m y jsou všecky filmové snímky časově aktuální, zaznamenávající se strohou objektivitou např. společenské a politické události, přírodní, technické a pracovní procesy, bez dodateč ných retuší a obrazových či zvukových komentářů. Lze k nim přiřadit i starší snímky z kterékoliv oblasti filmové práce, které mají pro poznání určitých historických etap vývoje vědy, filmového umění a filmové tech niky archívní hodnotu. Starší filmové vědeckovýzkumné zápisy nabývají povahy filmového dokumentu i pro poznání úrovně dřívějších metod vě deckého vyhodnocování a způsobů kinetického záznamu (12:71). P o p u l á r n ě n a u k o v é f i l m y jsou určeny pro laického diváka a z tohoto hlediska přistupují jejich autoři nejen k výběru filmové látky, ale i k filmovému ztvárnění jednotlivých vědeckých faktů. Hlavní důraz je tu proto položen na formu podání, poutavost a co možná obecnou pří stupnost kinetického sdělení, což se zřídka obejde bez značné simplifikuce naukového obsahu filmu. U m ě l e c k é f i l m y jsou posléze všecky formy a žánry hraného fil mu, počínaje filmovou groteskou a nejrůznějšími dramatickými útvary historického, společenského a jiného obsahu a konče snímky utopickými a fantazijními. Všecky tyto druhy filmů mohou nalézt místo ve studiu některých vy sokoškolských oborů — zejména jako předmět vědecké analýzy v odbor ných seminářích. Např. pro budoucího filologa má promítnutí adaptované ukázky zvukového hraného filmu určitý význam, neboť posluchač tu má možnost sledovat fonetickou stránku konverzace v příslušném jazyce, seznámit se popř. s jeho slangovými odchylkami apod. Také populari zační snímky informující o zemi, životě a mravech národa, jehož jazyk je studován, mohou být vhodným doplňkem filologické výuky, mohou však poskytnout řadu cenných informací i budoucímu národopisci, geo grafovi atp. Posléze poznání všech druhů zmíněných filmů, které nebyly vytvářeny pro potřeby vysokých škol, může mít pro některé vysoko školské obory význam základního fondu informací. Jsou to v prvé řadě specializace vysokoškolského filmového studia a některé obory zastoupe né na studijním směru osvěty a novinářství. Dále to jsou některé obory učitelského studia (zejména filologické povahy) a obory uměnovědné. Filmů populárně-naukových pak lze s jistými výhradami použít k účin nému doplnění učitelova výkladu i ve výuce disciplín přírodovědných a technických. 6. F I L M O V Á A T E L E V I Z N Í T E O R I E V Y S O KOŠ K OL S K É HO STUDI A
A
PRAXE
J AKO
P ŘEDMĚT
Široká možnost uplatnění filmu a televize, i nároky kladené společ ností na jejich uměleckou kvalitu, vyvolaly v život potřebu odborné vý chovy budoucích tvůrčích i technických pracovníků v těchto oblastech na nejvyšší profesionální úrovni. Proto vedle výchovy středoškolsky 341
vzdělaných filmových a televizních techniků je věnována zvýšená pozor nost odborné přípravě těch mladých lidí, kteří na základě dosažené středoškolské kvalifikace mohou rozvinout své speciální vlohy v pro cesu vysokoškolského studia hlavních směrů filmové a televizní práce. [V Československu na filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění.) Jsou to zejména: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
směr směr směr směr směr směr směr
filmové a televizní dramaturgie; filmové a televizní režie; filmového a televizního obrazu; filmové a televizní střihové skladby; filmové a televizní dokumentární tvorby; filmové a televizní ekonomie; filmové a televizní vědy.
Vlastní váha studia je ve většině uvedených specializací položena na soustavu cvičení, z nichž některá mohou být společná pro jakýkoliv stu dijní směr. Jde zejména o realizaci hraných, dokumentárních a publicis tických filmových a televizních etud, o ateliérová cvičení a o diplomní realizace (26:4). Cílem studia f i l m o v é a t e l e v i z n í d r a m a t u r g i e je předně výchova praktického dramaturga, který má širší poslání než dramaturg divadelní. Vede scenáristy od námětu až po definitivní scénář tím, že jim dává k dispozici své znalosti a zkušenosti. Zároveň však jde i o vý chovu filmového a televizního autora, který se učí »psát« přímo pro potřeby filmu a televize. Teoretickou součástí studia jsou dějiny drama tických teorií, estetické teorie jednotlivých uměleckých oblastí, dějiny filmu, psychologie a sociologie umění. Cílem studia f i l m o v é a t e l e v i z n í r e ž i e je vychovat odborně fundované režiséry filmových a televizních druhů a žánrů, zejména dra matické povahy. Posluchači musí mít především ujasněn základní rozdíl mezi filmovým a divadelním uměním, který spočívá v odlišném pojetí prostorovosti ve smyslu vizuálně-auditivním i dramatickém. Proto i fil mové a televizní herectví je jiného rodu než herectví divadelní. Filmový a televizní herec hraje prostřednictvím svého obrazu na projekční ploše nebo obrazovce televizoru. Tento hercův obraz je podmíněn nejen režij ním pojetím a jeho vlastním výkonem, ale i koncepcí objektivu a doku mentární povahou fotografie. Na divadle představuje hercův výkon de finitivně uzavřený celek, divák jej vidí přesně tak, jak je bezprostředně vytvářen a zveřejňován. Ve filmu (ve filmovém přenosu prostřednictvím televize), jsou definitivní pouze ty záběry, které divák vnímá, kdežto herecký výkon jako celek vzniká bez přímé účasti hercovy záměrným spojením a sestřihem jednotlivých fází hercova výkonu. Proto je v tom to studiu, kromě teoretických otázek filmové a televizní režie, položen důraz na práci s hercem, na otázky techniky hercova mimického i ústní ho projevu, na spolupráci filmového a televizního režiséra s výtvarníkem atp., ale i na teorii a praxi střihové skladby a na otázky autorského prá va (24:71). Cílem studia f i l m o v é h o a t e l e v i z n í h o o b r a z u je výchova filmového a televizního kameramana, kameramana-technika a výtvar ného fotografa. Proto hlavní důraz je tu položen na otázky teorie filmo 342
vého a televizního obrazu a filmové a televizní techniky, na praktická cvičení s kamerou a na laboratorní cvičení. Budoucí kameraman tu však získává i náležitý rozhled po psychologické problematice vztahující se k funkci zrakového a sluchového receptoru a dostává se mu rovněž ná ležitého vzdělání v optice, elektrotechnice a elektronice. Cílem studia f i l m o v é a t e l e v i z n í s t ř i h o v é s k l a d b y je vý chova vedoucích pracovníků na tomto úseku filmové a televizní práce. Základními oblastmi studia je tu filmová a televizní estetika a cvičení o problémech střihové skladby se zvláštním zřetelem k otázkám výtvar né kompozice a filmového triku. Budoucí vedoucí pracovník ve střižně měl by ovšem být podrobně orientován i ve speciální estetické proble matice dalších uměleckých druhů. Nelze totiž zapomínat, že film je syntetické umění, že vstřebává do sebe estetická hlediska vížící se k řa dě uměleckých oblastí, podobně jako je tomu u jiných složitých umě leckých forem. Vhodným začleněním těchto složek do procesu filmové práce a jejich přizpůsobením specifickým filmovým normám vzniká no vá estetická kvalita — filmové umělecké dílo. Uvést v soulad zmíněná hlediska a podřídit je filmovým zákonitostem představuje jeden ze zá kladních problémů filmového umění. Specificky filmová cesta vede k oproštění od konvencí příznačných pro ostatní syntetická umění (např. divadlo a jevištní tanec) a k sladění umělecké myšlenky s možnostmi filmové montáže. To je také vlastním cílem tohoto studijního směru. Ne záleží na tom, jde-li o film hraný, loutkový či kreslený, dokumentární či vědeckovýchovný, je-li určen k přímé projekci či k projekci prostřed nictvím televizní obrazovky. Budoucí filmoví a televizní dokumentaristé studují směr f i l m o v é a t e l e v i z n í d o k u m e n t á r n í t v o r b y . V rámci této specializace se mimo jiné seznamují s vývojem publicistických forem, s historií doku mentárního filmu, s otázkami filmového a televizního zpravodajství, li terární publicistiky atp. Zvláštní pozornost je při studiu věnována spe cifickým problémům filmového a televizního zpracování aktuálních otá zek umění a vědy — a to nejen z hlediska metodického přístupu k vlast nímu obsahu látky určené k filmové a televizní publicistice, ale i z hle diska estetické účinnosti a psychologické působivosti výsledného díla. Budoucí dokumentarista by měl dále rozumět základním otázkám vý tvarné fotografie, režie, autorského práva a prodělat (podobně jako po sluchač směru dramaturgie a režie) obecný kurs práce ve střižně. Naléhavé společenské úkoly spojené s otázkami ekonomiky a produkce filmu a televize vyvolaly posléze potřebu zřídit studijní směr f i l m o v é a t e l e v i z n í e k o n o m i e . Také toto studium zahrnuje řadu speciál ních oborů z oblasti organizace televizní a filmové výroby, evidence a techniky, produkční práce krátkých i celovečerních filmů, filmové televizní ekonomiky, kalkulace a filmového a televizního práva. Nejde však jen o teoretické studium odtržené od praxe. Posluchači absolvují vedle přednášek a cvičení z techniky laboratorního zpracování filmo vých záznamů také kurs práce ve střižně a jsou seznamováni s konkrét ními úkoly filmově a televizní architektoniky, ať již při školních reali zacích nebo jako asistenti vedoucích produkce ve filmových a televizních ateliérech. Cílem studia směru f i l m o v é a t e l e v i z n í v ě d y je vychovat od 343
borné pracovníky v oblasti filmu a televize, kteří by byli schopni samo statné teoretické práce. Budoucí filmový a televizní teoretik se ovšem neobejde bez poznání základních metod badatelské práce v oblasti fil mové a televizní teorie, a proto vlastní páteří studia jsou speciální se mináře zaměřené k estetické analýze filmových a televizních inscenací a k obecným a speciálním problémům umělecké tvorby, dramaturgie a režie. Jak je patrno ze stručného přehledu obsahu jednotlivých specializací na filmové a televizní fakultě AMU, je výchově filmových a televizních odborníků v ČSSR věnována péče odpovídající společenskému významu filmové a televizní tvorby. 7. F I L M O V Á A T E L E V I Z N Í T E O R I E S O K O Š K O L S K É HO STUDI A
A PRAXE
J AK O
S O U Č Á S T VY
Znalost filmové a televizní teorie a praxe je však důležitá i pro jiná společensky angažovaná povolání, k nimž připravují vysoké školy. Tady již nejde o profesionální odbornost, ale o zvládnutí filmové a televizní teorie jako pomocné disciplíny při studiu jiných oborů — a o seznámení se se základy snímací filmové, případně televizní techniky v průběhu vlastní činnosti. Důležité místo zaujímá filmová a televizní tvorba a praxe n a s t u d i j n í c h s m ě r e c h n o v i n á ř s t v í a o s v ě t y . Absolventi těchto vysokoškolských oborů se uplatňují nejen v kulturně politické, osvětové a mimoškolní pedagogické činnosti a jako vedoucí pracovníci v knihov nictví, ale neméně jako pracovníci rozhlasoví a televizní. Proto je nutno vymezovat v jejich studijních plánech na vysoké škole i náležité místo otázkám masových komunikačních prostředků, zejména otázkám rozhla su a televize, na směru osvěty i otázkám filmu. V tomto případě jde především o ty problémy filmové a televizní tvůrčí práce, s nimiž se osvětový pracovník nejčastěji setká v praxi. Zasahují do oblasti psy chologie a sociologie umění jako důležitých složek vzdělání budoucího osvětového pracovníka. V t e l e v i z n í s p e c i a l i z a c i n o v i n á ř s k é h o s t u d i a se se znamuje posluchač se základy televizní techniky, se strukturou a pro vozně ekonomickými problémy státní televize, s televizními druhy a žánry a s technikou snímání televizního obrazu. Studuje však i základní pravidla orthoepie a kallilogie mateřské řeči se zřetelem k uplatnění zvukové složky mluveného slova před televizní obrazovkou, absolvuje cvičení z hlasové a pohybové výchovy a přednášky o 6třihové skladbě te levizního obrazu. Studium základů scenáristické tvorby a psycholo gických otázek televizního snímání uzavírá okruh nej důležitější proble matiky zaměřené k výchově budoucího televizního novináře (25:7). O s v ě t o v é s t u d i u m vyžaduje jiný přístup k filmové a televizní problematice. Budoucí osvětový pracovník bude totiž jen zřídka přímým účastníkem filmového a televizního provozu. Film a televize mu budou v prvé řadě prostředky osvětové práce, které obohacují život člověka ve smyslu rozumového poznání a zároveň rozvíjejí jeho estetickou vnímavost. S filmovým a televizním obrazem bude tudíž pracovat jako s uzavřenými uměleckými celky, a proto jeho vlastní úlohou bude přiblížit lidovému 344
t diváku společenskou a estetickou funkci uměleckého filmu a umělec kých televizních inscenací na podkladě znalostí filmové historie, filmové a televizní estetiky, psychologie a pedagogiky. Z uvedeného vyplývá, že je nutno položit hlavní důraz při tomto studiu na podrobnou znalost vývoje filmu a na filmovou a televizní estetickou teorii. Student se s touto problematikou setkává nejen ve speciálních přednáškách, ale i při práci v kulturně politickém semináři, ve výkla dech některých partií psychologie, pedagogiky a sociologie umění, jakož i v praktických cvičeních, zaměřených k využití moderních audiovizuál ních pomůcek v osvětové činnosti (25:8). Hlubší seznámení s teoretickými otázkami filmu, zejména s otázkami filmové estetiky a techniky, předpokládá i vysokoškolská příprava bu doucích učitelů m a t e ř s k é h o j a z y k a a l i t e r a t u r y . V Československu byla v rámci nové úpravy učebních předmětů zá kladní a střední školy včleněna od roku 1961 do osnov mateřského ja zyka a literatury f i l m o v á v ý c h o v a jako součást výchovy estetické. Absolvent základní školy má získat představu o filmu jako o »syntetickém umění«, o jeho společenské funkci, má být obeznámen s hlavními díly tvůrčích filmových pracovníků a s postupem práce na realizaci filmového díla. Filmová výchova pak pokračuje v prvních dvou ročnících střední školy, kde je zaměřena k základním otázkám filmové estetiky a k stručné historii filmu. Výklady jsou spojovány s besedami o filmovém díle na základě promítnutých ukázek. Učitel má především využít emocionálního působení filmového příp. i televizního díla a vhodně volenou formou estetického rozboru, přizpůsobenou věku a chápavosti mládeže, vzbudit v ní maximální možnost psychické koncentrace vedoucí k co nejplnější mu estetickému prožitku (30, 31). Tyto nové estetickovýchovné úkoly však předpokládají náležitou od bornou připravenost učitelů základních škol i profesorů středních škol, zvláště pak učitelů mateřského jazyka a literatury, kterým je filmová výchova na školách svěřena. Nejdůležitější otázkou v současné situaci je tudíž otázka patřičného filmového vzdělání budoucích učitelů, kteří stu dují na pedagogických a filosofických fakultách našich universit. Její řešení nemůže být polovičaté, má-li být budoucí učitel českého nebo slovenského jazyka a literatury odborně připraven i na pedagogické úkoly spojéné s filmovou výchovou. Nejde totiž pouze o začlenění pří slušných odborných přednášek do vysokoškolských studijních plánů uči telských specializací, ale i o vypracování pedagogického seminárního systému vzhledem k teorii filmové a televizní výchovy. Při své praktické aplikaci vyžaduje tato pedagogická oblast specifických výchovných me tod, značně odlišných od běžně používaných a v praxi osvědčených me tod v jiných estetickovýchovných předmětech. Metodika filmové výchovy pro základní a střední školu zatím vypracována není. Malý počet výzkum ných prací, zabývajících se otázkami školní filmové a televizní výchovy, je mimo jiné podmíněn skutečností, že tato výchovná oblast byla až dosud ponechána nahodilosti a živelnosti. Empirická základna, ze které bylo možno vycházet, byla až dosud poměrně úzká a tak vlastní teorii filmo vé a televizní výchovy je třeba teprve vytvářet a náležitě rozpracovávat. Proto dosavadní řešení, kdy s filmovou a televizní problematikou se se znamuje posluchač pedagogických a filosofických fakult v rámci meto 345
diky mateřského jazyka a literatury a při souvislé školní praxi, je pro vizoriem, které bude nutno v budoucnu nahradit hlubším studiem filmu a televize jako komplexního jevu estetickopsychologického a pedagogic kého. S konkrétní filmovou a televizní problematikou však přicházejí do styku i nejrůznější další specialisté, absolventi vysokých škol. Film a televize se např. stávají neodlučitelným doplňkem školního vyučování, televiz ní vysílání pro jednotlivé ročníky a stupně škol zatlačuje stále více do pozadí podobné relace rozhlasové. Proto je pro učitele kteréhokoliv vše obecně vzdělávacího nebo odborného předmětu určitá orientace v tech nických otázkách těchto moderních komunikačních prostředků potřebná. Tím spíše pro budoucí o d b o r n é p e d a g o g y a p s y c h o l o g y , vychovávané na filosofických fakultách, kteří by si měli během studia osvojit nejen základní teoretické znalosti filmové a televizní estetiky a pedagogiky, ale i praktické dovednosti práce s kamerou a s filmovým projektorem, kterých by pak mohli operativně využít i ve vlastní praxi výzkumné a pedagogické. Vybraní studenti by mohli být zapojováni do výzkumné práce na fakultní škole — klinice, např. při natáčení filmových smyček, při sledování jednotlivých fází vyučovací hodiny skrytou kame rou atp. (33:8). Zvláštní pozornost zasluhuje otázka začlenění filmové a televizní pro blematiky do vysokoškolského studia nejrůznějších oblastí p ř í r o d n í c h a t e c h n i c k ý c h věd. Nelze např. zapomínat, že film a tele vize jsou důležitými prostředky lékařské a zemědělské osvěty i význam nou metodou výzkumné práce ve fyziologii, biologii, fyzice, ekonomii, me dicíně, agrikultuře atd. Posluchač těchto a četných jiných oborů by se tu díž měl v průběhu studia seznámit nejen s požadavky kladenými na n a ukový a vědeckovýzkumný film a se způsoby jejich realizace, ale měl by být i orientován po dosavadní produkci filmů z vlastního oboru, pokud jsou použitelný v praxi. Také znalost metod vědeckého výzkumu prostřednic tvím filmu a televize je pro budoucího teoretického pracovníka v příroddních a technických vědách základně důležitá. Vyvíjí se snaha, aby budoucí vědecký pracovník ovládal metodiku vý zkumné práce s filmem a aby byl schopen užít v praxi filmové kamery i televizního monitoru při odborné činnosti. Zasedání UNESCO ve Frasca ti (Itálie) ve dnech 17.—22. dubna 1966, které se zabývalo problémy filmu a televize jako prostředků kulturní komunikace ve vysokoškolské výuce, vytyčilo požadavek začlenění filmové a televizní problematiky do vyučovacích programů všech vysokých škol. 8. U P L A T Ň O V A N Í F I L M U T I C E V Y S O K Ý C H Š KOL
A T E L E V I Z E V AUDI OVI ZUÁL NÍ DI DAK Ě
Nepropracovanost otázek audiovizuální didaktiky vysokých škol je patrně jednou z příčin podcenění názorného vyučování v některých teore tických vysokoškolských oborech, kde dosud hlavními prostředky názoru jsou křída a tabule. Z průzkumu, který v minulých letech probíhal na vysokých školách v ČSSR, vyšlo na jevo, že zatímco ve výuce přírodověd ných a technických oborů je použití didaktického filmu téměř samozřej mostí, není tomu tak ve většině předmětů společenskovědní povahy. 348
I když lze připustit, že uplatnění filmu jako prostředku kinetické názor nosti nemůže být rovnoměrné ve všech disciplínách, které jsou předmě tem vysokoškolské výuky, nutno na druhé straně konstatovat, že úloha jeho uplatnění v řadě společenskovědních disciplín (využití televize tu má spíše okrajovou funkci) nebyla dosud náležitě zvážena a že namno ze chybí i odvaha k promýšlení vhodných námětů z hlediska předmětu. Tato situace není však typická jen pro československé poměry. Dispro porce mezi užitím filmu ve výuce tradičních universitních disciplín a oborů přírodovědné a technické povahy je zřejmá z rešerší, výzkumných zpráv a seznamů didaktických filmů, které vydávají střediska pro vy sokoškolskou audiovizuální výuku socialistických i kapitalistických států. Výjimku tu činí některé obory, které se zabývají studiem materiální kul tury (např. etnografie, archeologie, dějiny umění apod.), kde se již dříve uplatnil jako prostředek výuky diapozitiv a po něm ve skromnější míře i film. V těchto disciplínách má totiž užití filmového obrazu jako názorné pomůcky svůj význam zejména v tom, že předvedení těžko dostupného plastického artefaktu prostřednictvím filmu umožňuje posluchačům pozo rovat předmět v postupném sledu detailů z různých pohledů v přirozeném prostředí. Pro pochopení estetické a společenské funkce výtvarného díla není např. bez významu spjatost stavebních hmot s terénem, vazba sochařských děl s tektonickým řádem stavby apod. Filmový obraz při blíží studentům pochopení těchto a podobných vztahů přesvědčivěji, než jednopohledový obraz diapozitivní. Také přirozená barevnost těžko do stupného artefaktu tu má významnou úlohu (12:63). Také v tradičních historických vědách se účinně uplatní filmový zá znam obrazu, je-li logickou součástí propracované výuky, je-li vhodně včleněn do kursorických lekcí přednášky a není-li jeho užití jen příle žitostné a nefunkční. To ovšem mimo jiné předpokládá správně volenou techniku filmové práce, kde např. nejde jen o pouhé zařazení archivních dokumentů — což by stejně dobře zastala projekce statického diapozitiv ního obrazu — ale i pedagogicky promyšlenou skladbu filmových záběrů, prokládanou kinetickými grafy, vhodně volenými příměry a statistikami apod., která by tedy nebyla jen pouhou ilustrací příslušné lekce, ale tvořila s ní nedílnou jednotu. V tomto smyslu je použití filmu jako názor né pomůcky v historických vědách, v politické ekonomii, i v některých oborech filosofických, např. v estetice, jedním z důležitých činitelů inte grace pochodu učení a přispívá i k zvýšení ekonomiky studijního pro cesu. Významné postavení může mít film ve studiu ostatních společenských věd, v sociologii, v psychologii, v pedagogice, do jisté míry i v některých předmětech právnického studia, pokud jeho včlenění do výuky je programní a pokud splňuje nároky kladené na vysokoškolskou názornou pomůcku též z hlediska metodického pracování příslušné filmové látky. Důležitou úlohu má film ve vyučování jazykovém. Jeho plné využití, stejně jako využití televizního obrazu však předpokládá přebudování tra diční lingvistické metody. Filmový, případně televizní obraz, tu totiž ne plní pouze funkci názorné představy, ale stává se zároveň prostředkem mobilizace řečových mechanismů (12:55). R o z s á h lé uplatnění má film ve výuce medicíny, zejména oborů klinic kých. Kromě filmů chirurgických, natáčených na operačním sále v při 347
rozených barvách a určených zejména pro postgraduální studium, velmi přispívá k prohloubení názoru endoskopiská kinematografie, sloužící k snímání obrazu tělesných dutin a mikrokinematografie, která v kombi naci se sběrným filmem má důležité místo např. v hematologii, cytologii apod. (12:43). Důležitou součástí výuky je mikrokinematografie i ve vě dách biologických, např. v protozoologii a mikrobiologii, filmem lze vhodně doplnit výuku chemie, např. při výkladu strukturálních změn, chemických reakcí apod., filmový záznam může přesvědčivě osvětlit ně které fyzikální zákony, procesy rozpadu atomového jádra, moderní astro fyzikální teorie a mnohé jiné (11:248). Zvlášť významné postavení má film v moderní výuce věd aplikovaných a technických, např. ve strojí renství, energetice, hutnictví, stavebnictví, dopravě, potravinářské chemii, elektrotechnice, zootechnice a v široké škále disciplín z oblasti země dělských věd. »Film tu nahradí« — jak případně upozorňuje F. Ledvinka — »exkurse i metodiku práce v terénu, případně přehled o pracovním prostředí a jeho vybavení. Novým způsobem, zejména u složitých postu pů a představ, se uplatňují filmové grafy, které přestávají být filmovým doplňkem a přijímají funkci vědeckého sdělení« (15:151). Začlenění filmu do výuky na vysokých školách vyžaduje však poměrně náročnou přípravu nejen metodickou, ale neméně i technickou. Niejde jen o pouhé promítnutí filmu, ale o jeho přesné zařazení do vyučovací lekce, o ujasnění didaktického cíle, kterého chce učitel filmovou de monstrací dosáhnout. To předpokládá podrobnou znalost filmového zá znamu a učitelův promýšlený výklad k jednotlivým jeho fázím stejně jako kontrolní zjištění, do jaké míry si studenti osvojili filmem zprostřed kovanou látku. Také začlenění televize do vyučovacího procesu vysokých škol (6:389) znamená přizpůsobit televizní přenos specifickým podmínkám jednotli vých specializací. Jde o zapojení tzv. průmyslové televize do služeb školy, kterou ve vysokoškolských podmínkách nazýváme t e l e v i z í v y s o k o š k o l s k o u . Spočívá v zavedení tzv. uzavřeného televizního okruhu (Closed Circuit Television), který umožňuje pomocí přenosu obrazu a zvuku spojit např. hromadnou výuku s nácvikem příslušných dovedností, přiblížit velkým masám studentů jinak těžko sledovatelné podrobnosti pří mé demonstrace poměrně drobných předmětů, chemických reakcí a fyzikál nich experimentů, navodit sugestibilitu přednášky přiblížením výrazu učitelovy tváře jednotlivým skupinám posluchačů, kteří sledují výuku u svých monitorů apod. Tato neosobní interakce mezi televizním obra zem a posluchači má své místo zejména v případech, kdy jde o příliš početné auditorium, kde lze jinak těžko navodit účihnější kontakt mezi učitelem a studenty. I když televizní realizace vysokoškolských přednášek spojených s vi zuální dokumentací jsou doposud ve stádiu pokusů, zdá se, že v určitých konkrétních případech mohou nejen podstatně zvýšit zájem posluchačů o určitý úsek studijní látky, ale i přispět k jeho hlubšímu osvojení. Nelze ovšem zapomínat, že televize je pouhým technickým prostředkem vizuál ně auditivního přenosu, že tedy vlastní jeho účinnost odvisí od mnoha dalších činitelů. Významnou roli tu má opět učitel, jeho individuální vlastnosti, jeho schopnost účinného podání látky, jeho způsob vystupo vání před obrazovkou i jeho manipulační dovednost při demonstraci před 348
mětů, laboratorním pokusu atp. Také osobní zkušenost vysokoškolských pracovníků s televizním vyučováním tu má svůj význam. Posléze příprava programu televizní lekce a její režie jsou časově nepoměrně náročnější, než příprava tradiční přednášky, proslovené ex cathedra — přímo před auditoriem. Dosavadní zkušenosti potvrzují vcelku jednoznačně, že účin vnímané akademické přednášky prostřednictvím televizní obrazovky, pokud není podložena obrazovou dokumentací, není úměrný vynaložené energii, spo jené s její přípravou pro televizní přenos. Poněkud jiná je situace, jde-li o televizní reprodukci filmového záznamu přednášky, proslovené např. vynikajícím zahraničním odborníkem, jehož přímý styk s příslušnou vy sokou školou je těžko dosažitelný. V tomto případě může být významným obohacením vyučovací lekce i tím, že se studenti seznamují s osobitými rysy formálního projevu i s metodou vědeckého sdělení látky takovéto výjimečné osobnosti. Interakce mezi posluchačem a přednáškou, jejíž ob sah je tlumočen kinetickým záznamem projevu poslulého vědce, je v tom to případě bezprostřednější, než při pouhém čtení příslušné pasáže z učeb nice, skripta, vědecké monografie apod. Lionel M. Munby, docent university v Cambridge, upozornil na hlasy některých vysokoškolských pedagogů ve Velké Británii, kteří doporučují nově vzniklým vysokým školám zařadit ve formě pomoci do televizních programů na uzavřeném okruhu přednáškové kursy vynikajících odborní ků z tradičních universit. Realizace této myšlenky by jistě prospěla zvý šení úrovně pedagogické práce na mladých vysokých školách zvláště v oborech doposud nedostatečně personálně vybavených — a to nejen v britských podmínkách (20:186). Ve vysokoškolském vyučování má však především význam takové za řízení, kdy studenti, sledující u svých obrazovek učitelův výklad, jsou spojeni oboustranným dispečinkem s lektorem. Jako příklad uveďme za pojení televize v jazykovém vyučování, zvláště při nácviku konverzace, kdy posluchači, rozdělení do malých skupin, mohou reagovat u svých monitorů na učitelovy výzvy a učitel zpětně koriguje jejich jazykový projev. S takovýmto poměrně jednoduchým zařízením, které je dnes na vysokých školách běžné, lze dosáhnout velmi dobrých výsledků (8:15 ). Nejen v jazykové výuce, ale i v jiných oblastech vysokoškolského stu dia nachází televize stále širší uplatnění, zvláště tam, kde přímá účast studentů na vědeckém experimentu je spojena s jistým rizikem. Studenti mohou např. sledovat při rentgenové diagnostice na svém monitoru rent genové záběry při plném světle, aniž jsou vystaveni škodlivému vlivu paprsků X, průběh technologického postupu za ztížených podmínek bez prostředního pozorování atp. Výborné služby koná televize v lékařském studiu při přenosu chirurgických výkonů přímo z operačního sálu. Poslu chači sledují operaci bez úprav a retuší, bez nichž se neobejde didaktický film. Zapojení televizní kamery na různé vyšetřovací přístroje ( keratofot, mikroskop, endoskop, retinofot apod.) zpřístupňuje pozorování rozmani tých forem života většímu počtu studentů, což má při hromadné výuce základní význam (12:43—50). , Neméně účinným pomocníkem vysokoškolské výuky se však stává te levize v odborném studiu pedagogiky a pedagogické psychologie. Insta lace skryté televizní kamery v učebnách fakultních škol praxe a škol 349
experimentálních umožňuje studentům sledovat u obrazovek průběh vy* učování za přirozených podmínek, průběh předem připraveného pedagogicko-psychologického pokusu atd. Mohli bychom jmenovat řadu dalších vysokoškolských disciplín přírodovědních, technických, společenskovědních i uměleckých, kde při výuce speciálních úseků látky znamená zapojení vysokoškolské televize vydat nou pomoc zefektivnění studia. Cesta k plnému uplatnění televize ve vy sokoškolské výuce je plně otevřena. Jsou ověřovány dosavadní zkušenosti a hledány nové formy televizního vyučování, které by vedly rychleji k cí li, než tradiční vyučovací postupy. Zdá se, že vývoj směřuje především k uplatnění televize v dialogickém způsobu seminární výuky, kde dvojpolární zapojení přenosu má význam pozorovací a kontrolní. Televize má však také význam jako prostředek demonstrační a orientační. Přímé vyučování prostřednictvím televizní obrazovky lze pokládat za opatření nouzové, které je např. v USA zdůvodňováno nutností čelit okamžitému nedostatku některých odborníků vzhledem k překotnému růstu počtu studentů na amerických universitách. Důležitou otázkou je využití televizního způsobu vyučování pro různé formy vysokoškolského studia při zatněstnání. Je to předně otázka za pojení veřejné televize do služeb vysokoškolské výuky a zpracování pří slušných programovaných lekcí, dále otázka volby optimálně příznivého časového vymezení, aby pracující bez přerušení zaměstnání se mohli takových televizních kursů v co největší míře účastnit. Vyřešení tohoto problému je tedy spíš otázkou technickou než pedagogickou. Souvisí s vý stavbou nových vysílačů, které by byly zapojeny do tohoto procesu v urči tých časových dimenzích, neboť jediný státní vysílač by nemohl pokrýt veškeré potřeby tohoto studia, máme-li na mysli nejrůznější jeho obory. Z časového rozmezí denních hodin by totiž byla využita jen poměrně malá část. 9. I N S T I T U C E Z A B Ý V A J Í C Í S E V Y U Ž I T Í M F I L M U A T E L E V I Z E P R O POTŘEBYVYSOKÝCH ŠKOLVČSSR
Pro výzkumné a pedagogické úkoly vysokých škol v Československu byl v roce 1947 zřízen Výzkumný ústav zvukové techniky a filmu při elek trotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. Ostav se zabývá nejen výzkumem, ale i výrobou a distribucí vysokoškolských filmů a otázkami vysokoškolské televize. Od svého založení je členem Meziná rodní asociace pro vědecký film. ■» Institucí zabývající se otázkami filmu jako prostředku výzkumu je Čs. společnost pro vědeckou kinematografii při Československé akademii věd. Sdružuje pracovníky, kteří používají filmu jako vědeckovýzkumné meto dy a pečuje o jejich vzájemnou pomoc půjčováním speciálních zařízení a poskytováním potřebné instruktáže. V poslední době se počet odborných pracovišť, která se zabývají otáz kami využití filmu a televize na vysokých školách, značně rozšířil. Z nej důležitějších jmenujme:
Vstav pro lékařský film a fotografii při universitě J. A, Komenského, Kabinet názorných pomůcek při universitě f. E. Purkyně, Kabinet názor
350
ných pomůcek při fakultě všeobecného lékařství KU, Kabinet filmu a te levize při katedře vysokoškolské pedagogiky Komenského university. Také na jiných vysokých školách jsou zakládány podobné kabinety. Zároveň bylo zřízeno ministerstvem školství na některých českosloven ských universitách a technikách několik experimentálních pracovišť, kte rá se v rámci modernizace vysokoškolské výuky zabývají i otázkami didaktického a vědeckovýzkumného filmu i využitím televize ve vysoko školském studiu. ZÁVER
Úloha vědeckovýzkumného a didaktického filmu a televize na vysokých školách záleží, jak na to ukázala zmíněná konference UNESCO ve Fras cati, v interakci reflektivní a instruktivní kultury. Pedagogickým cílem začlenění těchto vizuálně auditivních prostředků do vysokoškolské výuky je zefektivnění studia. Míru možností audiovizuální didaktiky jako spe ciálního oboru pedagogiky vysokých škol, kde nej progresivnějšími pro středky výuky jsou v současné době film a televize, je třeba zkoumat. Je nutno se výzkumně zabývat otázkami jejich uplatnění z hlediska psy chologického, sociologického i pedagogického a studovat estetiku i sémantiku jejich sdělovacích znaků. LITERATURA 1. Agel Henry, Perspectives ďintegration du ciném a dans ľen seígn em en t superieur, Paris 1962. / 2. Baumann B., Hraný film ja ko pedag o gický problém , rukopis. 3. Baumann B., Film, rozhlas a televize na vysokých školách v USA. VŠ XIII. 4. Benešová Eva, Amatérský zdravotnic ký film slouží v y sokoškolské výuce. VŠ XII., 1962-63. 5. Cassirer Henry R., La télévtston et Venselgnement, Paris 1961. UNESCO. 6. Čiháková A., Problémy filmu Jako ná zorné učební pom ůcky, VŠ XIII. 1964-65. 7. Dušan Josef, Použití filmu a televize při výuce cizím fazykôm , VŠ XII. 8. Dušan Josef, D ispečerské (kabin ové! zařízení a zjišťováni znalostí při výuce cizích jazyků, VŠ XII., 1963—64. 9. Georgín B., Uenseígnem ent de Vart cinem atographique aux differen ts niveau scolalres, Paris 1962. 10. Haupt J., Moderní techn ika ve vyučo vání, separát Ústavu odb. školství, Pra ha 1962. 11. Hnát J., Film ve vy sokoškolské výuce, VŠ XI., 1962-63. 12. Kolektiv autorů, Film ve vysokoškol sk é výuce, Praha 1966. 13. Kořínková H., K využití televize pro přípravu uchazečů o studium na vyso kých školách, VŠ XIV., 1965—66. 14. Ledvinka F., Funkce a využití v ěd eck é-
ho filmu ve v y so koškolské výuce, VŠ XIII., 1964—65. 15. Ledvinka F., T echn ické film y na vyso kých školách , VŠ XI., 1962—63. 16. Ledvinka F., K diskusím o využití ze m ědělských a vědeckovýzkum ných fil mů, VŠ XII., 1963-64. 17. Lauda J., Š kolská televize, její pojetí a využití. Pedagogika XII., 1962. 18. Marcussen E. B., Screen education et the university lavel and in teachers training co lleg es in the nor d ie countries, Paris 1966. UNESCO. 19. Molcho B., Mime et television, Paris 1965. 20. Mumby Lionel M., Technika vysílání vzdělávacích programů pro d osp ělé ve V elké Británii, VŠ XIII., 1964—65. 21. Palán Josef, D idaktické a m etod ické p o užití v ěd eckéh o a školn ího filmu ve výuce. VŠ XI., 1962—63. 22. Psotničková J., Jan Evangelista Purkyně, Praha 1955. 23. Rajník J., Otázky kam eram anskej tvor by, Bratislava 1963. 24. Rutte Miroslav, Film, divadlo a litera tura, Praha 1943. 25. Studijní plány fakulty osvěty a novinářství Karlovy university. 26. Studijní plány filmové fakulty Akade mie múzických umění v Praze. 27. Taddei Nazareno, Lettura strutturále d el film , Milano 1965. 28. Tauchmannová M., AudiovTzuální p o351
múčky na vysokých školách ve Francii, VS XIII., 1964—65. 29. Teige K., Foto-kino-film , revue Život, Praha 1922. 30. Učební osnovy základní devítileté ško ly, SPN, Praha 1964. 31. Učebné osnovy strednej všeobecnovzde lávacej školy, SNP, Bratislava 1961.
32. Urban B. S., E stetická výchova a vyso k é školy, Praha 1961. 33. Urban B. S., M odernizace výuky na vy sokých školách u čitelského směru, Pedagogika XIII., 1963. 34. Urban B. S., Le film , la télévision čt les grandes eco les, Paris 1966. UNESCO.
Б. С. У Р Б А Н И С П О Л Ь З О В А Н И Е ФИЛМА И Т Е Л Е В И Д Е Н И Я В ВЫСШИХ УЧЕБНЫХ ЗАВЕДЕНИЯХ Фильм и его младший брат — телевиде ние являются не только важным средством массовой связи, но и весьма серьезным по собием для обучения в вузах. Будущие твор ческие и технические работники этих отрас лей получают специальную квалификацию на самом высоком профессиональном уровне на фильмовом факультете Академии искусств. Однако знание теории и практики фильмо вого искусства и телевидения имеет опре деленное значение и для других профессий, подготовка к которым осуществляется в выс ших учебных заведениях. Будущий работник в области просвещения, социолог, педагогспециалист, психолог, историк искусства, учитель — все они в практической жизни сталкиваются с фильмом и телевидением и потому от них можно ожидать, что они будут разбиратся в основной проблематике фильмового искусства и телевидения. Равным образом и будущий врач, агроном, научноисследовательский работник в области есте ственных наук могут использовать фильм телевидение не только для популяризации новых достижений, но и как пособие для своих исследовательских работ. При опре делении содержания и объема лекций в уни верситетах и высших политехнических ин ститутах следует учитывать в основном два момента: 1. педагогический и 2. научноисследовательский. В первом случае вопрос касается функционального подключения филь ма и телевидения в процесс обучения, а во втором — ознакомления с методами науч ного исследования при помощи фильма и те левидения в зависимости от их перспектив ного использования по некоторым специаль ностям. Фильмовую запись (регистрацию) научноисследовательской работы можно при извест
352
ДЛЯ О Б У ЧЕ НИЯ
ных обстоятельствах использовать и в про цессе обучения, в частности в тех случаях, когда студентам можно продемонстрировать путем повторного кратковременного показа определенный природный процесс на его различных меняющихся этапах, если при этом фильмовая запись подсказывает реше ние научной проблемы. Совсем по-иному следует смотреть на фильм дидактический, который восполняет материю учебника и до полняет объяснения учителя, или же фильм инструктажный, предназначенный для под готовки к определенным практическим упражнениям. Научно-популярные и худо жественные фильмы могут быть тоже в не которых случаях использованы для обуче ния в вузах. Однако развитие в этом отно шении направлено на создание программных фильмов, учитывающих программу соответ ственной учебной материи. Работа с научно-исследовательским филь мом предусматривает знакомство с некото рыми специальными видами техники (сбор ный фильм, скоростная кинематография, рентгено-кинематография и пр.), причем сту дентам соответственных отраслей следовало бы овладеть этой техникой уже в рамках обучения в вузах. Подключение промышленного телевидения к процессу обслуживания вузов при помощи т. н. замкнутой цепи позволяет приспособить телевизионные передачи специфическим усло виям различных специальностей. Так напри мер, это имеет значение для обучения ино странным языкам, медицины (передача хи рургических операций прямо из операцион ного зала), при научном изучении педаго гики (передачи из класса з естественных условиях) и пр.
B. S. U R B A N FILM AND TELEVISION IN HIGHER EDUCATION The film and its younger sister, the te levision, are not only significant means of mass communication, hut also equally important aids in higher education. Future creative and technical workers in these two areas can acquire top level professio nal qualification at the Film Faculty of the Academy of Music and Dramatic Art. But twe knowledge of film and TV theory and practice is also important in other socially committed professions. Future workers in the field of adult education, future sociologists, educationists, psycho logists, art historians, teachers meet with film and TV in their work ever more frequently and so they ought to under stand the basic problems of film and TV. Similarly future doctors, agronomists and researchers in natural sciences can use film and TV not only popularizing new pieces of knowledge, but also as aids in their research activities. In determining the content and the extent of courses at universities and technical universities there are basically two aspects to be ta ken into account: 1} educational, 2) scientific and research. In the first case the question is to include film and TV in the educational process fuctionally, in the second case to acquaint studentes with methods of scientific research through the Intermediary of film and TV, provided these are used in some of the university specializations. A film recording dealing with scienti fic research can, under certain circumstan
ces, be used in instruction, especially when it is possible to demonstrate in a short, repeated shot a particular natu ral process in changing phases, if the film recording indicates the solution of a scientific problem. Other kinds of films are didactic films, which supplement text book material and the teacher’s lecture, or instructional films, which are used in preparing certain types of exercises. Also popular educational and artistic films can, in some concrete cases, be found useful in university studies. The present trend is to make programme films, constituted from the viewpoint of programming the subject-matter concerned. The work with scientific and research film presupposes the knowledge of some special techniques (collection films, speed cinematography, X-ray cinematography and the like) which should be mastered by the students of the respective bran ches during their studies already. The use of industrial television for the purposes of the universities by the intro duction of the so-called closed circuit enables us to adapt the television trans mission to the specific conditions of indi vidual university specializations, It is of importance e. g. in language teaching, in the study of medicine (transmission of surgical operations straight from the operating theatre), in the scientific study of pedagogy (transmission of the picture of a classroom under natural conditions) and the like.
353
