Фрагмкнты текстов ДК 7 и ДК 8 на чешском языке:
Diagnostika karmy 7 : Prosinec roku 2000. Vcházím do kuchyně a dívám se na hodiny visící na zdi. Vteřinová ručička se zastavila. Manželka si všímá mého pohledu a oznamuje: – Musíme je donést do opravny, včera se porouchaly. Nejprve jsem si myslela, že je špatná baterka, dala jsem tam novou, ale nic se nezměnilo. Roztržitě se dívám na hodiny, sundávám je ze zdi, setrvačně diagnostikuji, co se stalo. Zastavení hodin souvisí se mnou. V tom okamžiku hodiny začínají tikat a vteřinová ručička se dává do pohybu, ale ne tak, jak by měla. Dívám se na hodiny, ale nic mi nedochází. Potom rozumím: vteřinová ručička se pohybuje opačným směrem, půl minuty jdou hodiny pozpátku. Potom se na vteřinu zastaví, jakoby se vzpamatují, a ručička se začíná pohybovat tak jako obvykle. – Co s nimi je? – udiveně se ptá žena. – To já mám problémy s amorfním časem, – odpovídám, – a hodiny na to reagují. Věším hodiny zpátky na zeď, jdou a již nedochází k poruchám. Vracím se ke svým myšlenkám. Ano, skutečně, v amorfním čase to se mnou nevypadá dobře. Musím na sobě začít vážně pracovat. „To je zajímavé,“ – myslím si. Výzkumy probíhají pomalu, přestává mě to bavit, chce se mi toho všeho nechat. Pokud na novou úroveň pronikám rychleji, než je potřeba, očištění probíhá tak rozsáhle a prudce, že je možné se rozloučit se životem. Je potřeba najít normální rytmus, kde se lítost nebude mísit se strachem. K tomu není potřeba popohánět čas. Mimochodem, něco o čase. Před rokem jsem byl v Paříži a můj známý mi navrhl, abychom se setkali. Procházeli jsme se dlouhými galeriemi Louvru. – Chápeš, – říkal. – Jestliže je hlavní citové štěstí spjato s časem, pak agrese vůči času způsobuje naši závislost na základech, totiž nejen žárlivost, urážky nebo odsouzení, nejen strach z budoucnosti a lítost nad minulostí; vždyť pokud přicházím někam pozdě a velmi mě to trápí, je to také agrese vůči času. Pokud o něčem sním a chci co nejrychleji tento okamžik přiblížit – je to také agrese vůči času. Když jsem to nestihl a začínám sám sebe obviňovat – také to vede k problémům. – To je zajímavé, – říkám, – musím o tom popřemýšlet. Vždyť ovládání rychlosti proudění času – to ještě není narušení. Narušení probíhají tehdy, když motivace od lásky přechází k lidskému štěstí. Sen se jakoby stává fixní ideou. No a strachy, obavy, lítosti, samozřejmě zesilují závislost na čase a citovém štěstí. Podle mých výzkumů vyvstal následující vzájemný vztah. Naše tělo je spojeno s materiální úrovní, náš duch je spojen s prostorem, naše duše s časem. Možná, že tento model nebyl přesný, ale dobře fungoval. Postupně se pojem duše začal rozdělovat na touhu, vůli a život. Protože všechny touhy se omezují na pokračování života, pak překonání tužeb je spjato s překonáním závislosti na životě. Tedy, život rodí touhu, ta je prvotní. Ale další výzkumy ukázaly, že touha je prvotní ve vztahu k životu. Začneme po pořádku. Snadno se řekne, přejít od svého lidského já k Božskému. Ale proč se to nedaří? Všechno je jakoby jednoduché, zbavil jsem se všech závislostí, dal jsem do pořádku svou duši, očistil jsem děti. Lidské je čisté, koridor je otevřen. Zbývá jím projít. Ale jak bys nehledal cestu, z jakýchsi důvodů se opět vracíš k lidskému. Protože hlavní štěstí – to je štěstí citové, právě to musíme překonat, abychom pocítili své věčné Božské já. Citové štěstí je přímo propojeno s časem, což znamená, že je potřeba překonat závislost na čase. Ale jak to udělat, když nevím, co je to čas? Co doposud vím. Čas je nestejnorodý, má mnoho vrstev. Ale jaký mají vzájemný
vztah, co představují, jsem nevěděl. Byl jsem přesvědčen, že když začnu vážně studovat hlubiny citového štěstí, proniknu do nových vrstev času a budu je moct popsat. Nic se mi nepodařilo. No nic, nepřestávám dále pracovat. Uběhla nějaká doba a já jsem pochopil, proč není možné přejít od lidského k Božskému. Ukázalo se, že to také souvisí se strukturou času. Přechod jakéhokoliv procesu, probíhajícího ve Vesmíru z jednoho stavu do druhého, probíhá přes bod. Aby stav lidského přešel do jiného stavu, bližšímu k Božskému, musí se stlačit do bodu. Zkřížíme dvě přímé linie. Zleva široké pole se stále zužuje, až je z něj bod. Bod vede k vývoji, rozšíření následujícího procesu. Zákon popření negace. Bod je popření předcházejícího procesu. V jazyce mých výzkumů se musí základy lidského štěstí nakonec sloučit do jednoho pojmu. Pak se lidské zastaví a bude možné uvidět skutečnost Božského. Ale mně se to nijak nedařilo. Touha a vůle přetékaly jedna v druhou, ale nespojovaly se. Žárlivost přetékala v pýchu a naopak. Pojem život je v určité míře spojoval. Ale jediný celek stejně nevznikal. Nakonec, díky Bohu, jsem dokázal všechno shrnout do tří pojmů, a už se mi lépe komunikovalo s pacienty. – Nejprve odpracujte téma pýchy, – říkal jsem jim. – Projděte svým životem a zachovávejte lásku, přijměte krach vaší vůle, vašeho osudu, vašich schopností a možností řízení. Když pocítíte, že vše povolilo, projděte tématem žárlivosti. Krach vztahů, nevěry, ponížení přání, ponížení základů vašich tužeb, tedy touha mít děti, vytvořit rodinu, sexuální pud atd. Když jste se od toho osvobodili, přejděte k životu. Naučte se zachovat lásku, když jste nemocní, umíráte, když Vás zabíjejí. I kdyby byl Váš život sebevíc ponížen a rozvrácen, láska je zachována. Když jste pocítili reálnost lásky v duši, její primárnost ve vztahu k životu, touhám a vůli – začněte se modlit za děti. Vy jste již zdrávi, uzdravte své děti. V podstatě je tato informace dostačující k tomu, abychom vyléčili nejtěžší onemocnění. A v podstatě jsem byl spokojený s výsledky svých výzkumů a praxí uzdravení nemocných. Ale, upřímně řečeno, začal jsem být unavený, 10 let jsem nepřetržitě pracoval v takovém šíleném tempu, že se mi chtělo si nakonec odpočinout a věnovat se něčemu jinému. Jen tři závislosti, tři podstaty. Pravda je, problém stárnutí jsem nevyřešil. „Stárnutí je spojeno s během času, – myslel jsem si, – periodicky se objevují případy omlazení. Když se člověk zamilovává, mládne. Ale pokud se láska mění ve vášeň, pak naopak člověk stárne velmi rychle. Láska vrací čas zpátky, vášeň ho žene dopředu.“ Vzpomínám si na nedávno přečtený článek. Žena v Itálii jde k léčitelce a ta z ní udělá mladší a krásnější ženu. Ale potom začíná noční neudržení výkalů a moči. Žena jde k parapsychologovi, který ji vyléčí, ale opět zestárne a zoškliví. Opět jde k léčitelce a ta z ní znovu udělá mladou a krásnou, ale opět začnou noční problémy s neudržením výkalů a moči. Nakonec se žena vykašlala na mládí a krásu a rozhodla se žít v přirozeném stavu. Co se tady stalo? Stárnutí a ošklivost blokují závislost na touhách a životě. Když se povrchová vrstva zlepšila, vnitřní závislost na vnitřním štěstí mnohokrát překročila nebezpečnou hranici. Vzniklá agrese se změnila v program sebezničení. Co mohlo následovat dále? Buď ještě silnější stárnutí, nepodřízené léčitelce, nebo nemoc, která by znetvořila obličej i tělo, nebo ztráta zraku, nebo rakovina. Pokud by se program sebezničení rozvíjel pomaleji, udeřil by na děti a vnuky. A následky takového omlazení by byly ještě těžší, čili čas je možné vrátit zpět. Ale pokud k tomu dochází na povrchové úrovni, pak to časem přinese ještě více problémů. Vždyť jedni lidé stárnou velmi rychle, a druzí pomalu. Nemluvím o nesmrtelnosti. Ale existuje mechanismus, který pomáhá zpomalit stárnutí. Ač jsem jakkoliv zkoumal patologické případy rychlého stárnutí, všude se objevovalo téma žárlivosti, to jest koncentrace na touhy a život. Když se pacienti zbavovali závislosti na těchto aspektech, uzdravovali se, navracel se jim zrak, splaskly nádory. A to nemluvím o obnovení rodin a plnohodnotné existenci. Ale nikdo při tom nemládl. Všechny mé snahy vyřešit problém stárnutí končily neúspěchem. Jakékoliv přání v mém životě se plnilo. Dosahoval jsem všeho, čeho jsem chtěl. Ale, jak se zdá, tématem stárnutí jsem se začal zabývat příliš pozdě. I když je pravda, že tento problém
nevyřešil nikdo. Ale to je, samozřejmě, slabá útěcha. Co dělat v takových případech? Neklesat na mysli a jít dál. Asi před rokem, když jsem se snažil najít příčinu aktuálního onemocnění, ruka najednou opustila obvyklou zónu, kde se nacházely život, vůle a touhy. „Bože, opět nové závislosti,“ – pomyslel jsem si. Co je to za nové struktury, na kterých můžeme lpět, jsem nevěděl. Obdržet o nich informaci jsem nedokázal. Všechny moje snahy prorazit ochrannou bariéru končily neúspěchem, potom jsem se snažil tuto strukturu klasifikovat. „Možná, že se tato struktura nachází v jednom ze světů,“ – pomyslel jsem si. Výsledky byly nečekané. Ani v jednom ze světů tato struktura nefigurovala, totiž v tomto Vesmíru prostě neexistovala. „No co, znamená to, že je to jiný Vesmír,“ – usoudil jsem. Nebudu čtenáře unavovat detaily, ale když jsem se snažil najít rozdíl mezi tímto Vesmírem a naším, výsledky pro mě byly nečekané. Hlavní rozdíl spočíval v obráceném běhu času. Čas v tomto Vesmíru šel pozpátku. A ačkoliv jsem se potom snažil ještě mnohokrát proniknout do nové struktury, stala se pro mě černou skříňkou. Nakonec jsem nad ní mávl rukou. Tím spíš, že postupně jsem se stal prostředníkem. Našel jsem strukturu, v níž se čas pohyboval různými směry. Uvažoval jsem takto. Existuje náš Vesmír, v němž proudí čas z minulosti do budoucnosti. Existuje druhý Vesmír, v němž je běh času obrácený. A existuje vyšší Vesmír, v němž se oba časy spojují a proudí zároveň v různých směrech. Nejpřekvapivější je, že práce s vyšší strukturou, kde se čas směšoval, probíhala mnohem lépe a aktivněji než práce se strukturou s obráceným časem. A potom jsem při diagnostice stále častěji vycházel na struktury s amorfním časem. Postupně jsem slovo Vesmír zavrhl a všechny struktury označil písmeny: N. Č. (normální čas) a A. Č. (amorfní čas). Poslední dobou, když jsem hledal, na čem lpí duše pacienta, ruka, procházející zónou tužeb, přecházela do zóny života, a potom najednou odcházela z normálního času do času amorfního. Tedy, kořeny touhy a života leží v amorfním čase. Pocítil jsem ohromnou radost a úlevu. Všechny parametry: touhy, vůle a život – se spojily do jednoho – přání. Tedy, nyní jsou možnosti překonání lidského mnohem větší. A když skutečně propracujeme všechny situace na úrovni amorfního času, můžeme vyléčit jakékoliv onemocnění. Dále bylo potřeba zpracovat tuto informaci. Měsíc za měsícem jsem diagnostikoval nemocné a pronikal do kořenů jejich problémů: závislost na přáních, ale potom nečekaně následovalo překvapení. Společně s přáními se začala rýsovat ještě jedna struktura, postupně jsem pochopil, že je to – vůle. Ze struktury normálního času se kořeny vůle a tužeb přemístily do času amorfního. I když pojem „život“ zůstal v normálním čase. Začal jsem přemýšlet, proč? A potom jsem nečekaně pochopil. Amorfní čas – to je taková jemná úroveň, kde neexistuje smrt. Tam není rozdíl mezi živou a neživou přírodou. Moje nadšení bylo vystřídáno obyčejnou pracovní náladou. Nedokázal jsem shrnout všechny hříchy do jediného. Zato zůstaly jen dva – žárlivost a pýcha, přání a řízení, čili vůle. Tedy, přání se objevila dříve než život. „Mimochodem, – pomyslel jsem si. – Pokud se náš Vesmír ve svém základu omezuje na dvě hodnoty, pak má skutečně pravdu Bible, kde se vše omezuje na dva hlavní hříchy: 1. hřích – zbožštění přání, zřeknutí se lásky k Bohu kvůli sexuální touze, touha mít děti, prodloužit život, totiž prvotní hřích Adama a Evy. 2. hřích – to je příběh anděla, který se přeměnil v ďábla, kdy řízení, vůle, schopnosti jsou samotným cílem a jsou stavěny nad lásku k Bohu. Vždyť, – pomyslel jsem si, – 10 let jsem pracoval, abych se znovu přesvědčil o spravedlivosti biblických představ o lidské podstatě, ale nyní jsem začal hlouběji chápat smysl základních biblických alegorií.“ Mimochodem, monáda, kterou kreslí na východě, tedy vzájemné působení dvou principů, mužského a ženského, také přece odráží dialektické spojení hlavních struktur Vesmíru. Uběhlo dva tisíce let a my si teprve teď začínáme uvědomovat, co je řečeno v Bibli. A často před námi naše přízemnost skrývá veliké zašifrované pravdy. Nedávno, při pozorování duší mrtvých, jsem začal chápat, co je ráj a peklo. Duše po smrti pomalu odlupuje struktury,
spojené se životem, a za 40 dní začíná pronikat do vrstev záhrobního světa. V něm duše pobude nějakou dobu a potom se transformuje a přechází do jiných světů. Čím více je lásky, tím rozsáhlejší je cyklus procházení po jiných světech. Čas je tam stlačen, je vidět budoucnost. Čím větším množstvím jiných světů duše prochází, tím větší možnosti a schopnosti má člověk po narození. Mnohokrát jsem viděl duši, zatíženou černými skvrnami nenávisti, nechutí žít, která nemůže vstoupit do jiných světů. V souladu s tím při následném narození člověka dojde k určitému omezení schopností, k problémům v osudu a se zdravím. Duše sebevrahů, lidí, kteří se prohřešili vůči lásce, často po smrti nemohou proniknout do vrstvy záhrobního světa. A samozřejmě, že při následujícím narození budou možnosti takového člověka zúženy na doraz. Ráj – to je možnost naší duše harmonicky se rozvíjet po smrti při vzájemném působení se všemi strukturami Vesmíru. Obvyklé představy o pekle a ráji se neomezují na Božské, ale na lidské hodnoty. Ráj – to je úplné splnění všech přání, blahobytný a stabilní život. Peklo – to je úplné zhroucení všech přání a neustálé ponižování života. A jaké jsou nejsilnější způsoby ponižování života? Rozžhavená pánvička, vařící kotel. Mimochodem, uběhla nějaká doba, a já jsem pochopil, že název amorfní čas je nevhodný, protože vektory času v něm neproudí chaoticky do různých stran, ale dvěma vrstvami, které jsou navzájem protikladné. Ale název amorfní čas jsem již zachoval kvůli pohodlí při práci. Přesně tak jsem dříve všem v duchu říkal: „Miluji tě.“ Potom jsem pochopil, že je především potřeba milovat v člověku Božské, a začal jsem říkat: „Miluji v tobě Boha.“ Uběhl nějaký čas a já začal opět říkat: „Miluji tě,“ maje tím na mysli, že hlavně miluji věčné a Božské v druhém člověku i v sobě. Nevyřešil jsem problém stárnutí, ale zato se mé představy o čase prohloubily, stejně jako chápání světa a jeho základů. A pokud chceme pochopit svět, od kterého se odrážíme, abychom se dostali výš a výš, dříve či později na nějakém bodu uvízneme. Ale když půjdeme za láskou, může nás vynést do jakýchkoliv výšin porozumění, zobecnění a poznání všeho živého.
Diagnostika Karmy 8:
OSLOVENÍ ČTENÁŘŮ Mnozí lidé, kteří přečetli mých sedm knih, se ptají: „Jak se mám modlit, o co mám prosit?“ – Udělejte pouze jedno, – odpovídám. – Naučte se správně procházet traumatizující situací. Naučte se zachovat Božské v okamžiku ztráty lidského. Když jste pocítili, že udržujete lásku v jakékoliv situaci, – modlete se za své děti, aby mohly zachovat a udržet lásku při jakýchkoliv zkouškách. Nejen tehdy, když se hroutí materiální a duchovní úroveň, ale i ta nejdůležitější – citová. Známí mi říkali, že nejsnadněji se osvojují informace s pomocí Otázek a odpovědí. Proto vychází tato kniha, a pokud zaznamenáte opakování, chci Vás upozornit, že to není náhoda. Včera, 18. března jsem měl vystoupení v Petrohradě. Ráno jsem z kanceláře zavolal ženě, která u mě byla dvakrát na příjmu. Má rakovinu. Ke zlepšení nedošlo. Je to pro mě zajímavá
situace. Tak jí volám a prohlížím její pole. (Navíc včera byla na mém vystoupení.) Pole má dobré, přijetí traumatizující situace je vysoké. – Nazvěte jména dětí, – žádám. Vyjmenovává je a mně je všechno jasné. Jedno z dětí má v poli možnou smrt. Přijetí traumatizující situace je uzavřeno. Nedokáže zachovat lásku při otřesu citové úrovně. Autorem je matka, která nedokázala zachovat lásku v očistných bolestných situacích. Každá bolestná situace, ve které se ocitá syn, způsobuje v jemném plánu výbuch sebezničení. U matky se tento program přeměňuje v rakovinný nádor. – V mládí jste zažívala vzplanutí takových pocitů, jako jsou touha nežít, sklíčenost, nespokojenost se sebou, – říkám. – Vnitřně jste potlačovala lásku k manželovi, jehož prostřednictvím probíhalo očištění. Musíte se modlit za syna, musíte ho naučit, aby zachovával lásku vždy a v jakékoliv situaci. – A jak se mám modlit za syna? – ptá se žena. – Poslyšte, vždyť jen včera jsem o tom celou dobu mluvil na přednášce. – Promiňte, – říká pacientka, – ale nějak mi to nedochází. – Vzpomeňte si na všechny okamžiky, kdy jste se zříkala lásky. Vidím, že jste na sobě pracovala. Nevidím ve Vaší duši nenávist nebo urážku, ale je tam mnoho odmítání lásky skrze sklíčenost, touhu nežít. Musíte odpustit nejen jiným lidem, ale i sobě, musíte přijmout svůj osud jako daný Bohem. Naučte syna, aby zachovával lásku a překonával nejen nenávist a urážku, ale stejně tak i sklíčenost, pochyby a strach. Ani si nedokážete představit, jak strach narušuje naše duše. Ne náhodou se v Bibli říká: „Ten, kdo se bojí, nemá zkušenosti s láskou.“ V podvědomí se emoce strachu rozkládá na zřeknutí se, nenávist a program zničení toho, koho se bojíme. Strach – to je jeden z prvotních způsobů závislosti. Ze začátku přicházíme o pocit a vidění Božského na tomto světě. Naše vůle, přání začíná zastiňovat Božskou lásku. A tehdy se objevuje strach. Bojím se ztratit lidské, na kterém jsem začal být závislý. Po strachu následují pochybnosti o budoucnosti, nedostatek sebevědomí. Potom následuje nespokojenost s osudem, sklíčenost. Pak se objevují urážky a po nich – nenávist. Když se neustále bojíme o svou budoucnost a něco od ní očekáváme, jsme již nemocní. Očekávání – to je vampyrismus – spotřeba, závislost. Ještě jednou krátce opakuji: naučte syna zachovávat lásku. Modlete se, aby se zbavoval všeho, co brání lásce. Pomůžete-li jeho duši, uzdraví se Vaše tělo. Zdá se Vám, že odmítání lásky probíhá jen skrze nenávist a urážky? Nedávno jsem poskytoval konzultace jednomu muži s arytmií srdce, které se až téměř zastavovalo. Příčina spočívala v milované ženě. První otázka, kterou jsem jí položil: „Bojíte se, že ho ztratíte?“ – „Ano, neustále se bojím, že ode mě odejde,“ – odpověděla. – „Pochopte, že tím ho zabíjíte. Pochopte, že Vaše vůle tady nic neznamená. Jestliže je Vám shora souzeno, že se rozvedete, nic s tím nenaděláte a Váš strach je k ničemu. Pokud je mu souzeno být s Vámi, nikam od Vás neodejde. Ale když se Vaše láska začíná měnit v očekávání a závislost a způsobuje strach a sklíčenost, pak toto, věřte mi, je nejhorší varianta udržení milovaného člověka.“ Způsobů zříkání se lásky je mnoho. Láska je vždy spojena s očistnou bolestí. A pokud nechceme přijmout bolest a snažíme se utéct od milovaného člověka, vyprovokujeme jeho i sebe k rozchodu, znehodnocujeme a diskreditujeme svůj cit, snažíme se ho ovládat, pak pro záchranu své duše musíme přijít o všechno, kvůli čemu
odmítáme lásku k Bohu. Přijmout Boží vůli, podřídit se lásce, zachovat lásku v okamžiku ztráty všeho lidského, žít tímto citem, neustále k němu směřovat, jsou hlavní pravidla zdraví i přežití.
