Devět katechezí svatého otce o manželství a rodině

Devět katechezí svatého otce o manželství a rodině Manželství a rodina v Božím plánu Sestavil P. Martin Vlček

MANŽELSTVÍ A RODINA V BOŽÍM PLÁNU

1. Muž a žena, první část

(15. 4. 2015) ………………………………………………………… 2

Vzájemnost muže a ženy odráží Boží podobu a je jejím obrazem – Dnes je velká potřeba této vzájemnosti – Rovnoprávnost mužů a žen – Krize rodiny je krizí víry.

2. Muž a žena, druhá část

(22. 4. 2015) ………………………………………….…………… 4

Adamova prvotní samota – Prvotní jednota – Prvotní hřích plodí hříchy další – Starost a péče církve o manželskou jednotu.

3. Zasnoubení

(27. 5. 2015) ………………………………………….……………………….…………….. 6

Čas učení se tomu druhému – Na lásce je třeba pracovat – Bůh se zasnubuje se svým lidem – Uzrávání lásky – Příprava na manželství je dobou iniciace.

4. Manželství, první část

(6. 5. 2015) ………………………………………………….……… 10

Manželství je obrazem lásky Krista a církve – Důstojnost a krása manželství – Účast na misijním poslání církve.

5. Manželství, druhá část

(29. 4. 2015) …………………………………………………….… 12

Svatba v Káně – Proč mladí nechtějí vstupovat do manželství – Živé svědectví křesťanských rodin.

6. O slibech, které činíme dětem

(14. 10. 2015) …………………………………… 14

Odpovědnost rodičů – Slib lásky dávaný dětem, když je přivádíme na svět – Rodičovská láska v sobě nese jiskru Boží lásky.

7. O manželské věrnosti

(21. 10. 2015) …………………………………………………….… 17

Rodina je založena na slibu lásky a věrnosti – Lidská svoboda, věrnost a láska – Věrnost danému slovu – Věrnost manželskému slibu.

8. Rodinný duch je ústavou církve

(7. 10. 2015) ………………………………… 19

Rodinná láska a důvěra – Neutěšený stav dnešní společnosti – Rodina a církev.

9. Rodina a národy

(16. 9. 2015) …………………………………………………………………….. 21

Rodině je svěřen plán „zdomácnění světa“ – První hřích lidí – Žena je silnější v obraně stvoření – Něžná péče Boha o muže a ženu stále pokračuje a trvá dál.

1

1. Rodina: Muž a žena, první část Drazí bratři a sestry, dnešní katecheze se zaobírá ústředním aspektem tématu rodiny, totiž velkým darem, kterým Bůh obdařil lidstvo, když stvořil muže a ženu a ustanovil svátost manželství. Začněme krátkým komentářem prvního textu o stvoření z knihy Geneze. Čteme zde, že Bůh po stvoření světa a všech živých bytostí, učinil mistrovské dílo, totiž lidskou bytost, kterou stvořil ke svému obrazu: „stvořil člověka jako obraz Boží, stvořil je jako muže a ženu“ (Gen 1,27), jak říká kniha Geneze. Tato pohlavní odlišnost se vyskytuje v dlouhé řadě živých tvorů a v mnoha formách života, avšak pouze v případě muže a ženy s sebou nese Boží obraz a podobu. Biblický text to ve dvou verších opakuje třikrát (Gen 1,2627): muž a žena jsou stvořeni podle obrazu a podoby Boha. To znamená, že nejenom muž sám o sobě a nejenom žena sama o sobě je Božím obrazem, ale také muž a žena jako pár jsou stvořeni k obrazu a podobě Boha. Odlišnost muže a ženy není výrazem protikladu nebo poddanosti, nýbrž je výrazem sdílení a plození podle Božího obrazu a podoby. Učí nás tomu sám život, že k důkladnému poznání sama sebe a k harmonickému růstu člověk potřebuje vzájemnost muže a ženy. Když se jí nedostává, tak to má vždy následky. Jsme stvořeni ke vzájemnému naslouchání a k vzájemné pomoci. Lze říci, že bez vzájemného obohacení se touto odlišností – v myšlení i jednání, v cítění, práci a také ve víře – nemůže nikdo dostatečně chápat, co vlastně znamená být mužem a ženou. Moderní a soudobá kultura otevřela nové prostory a svobody v chápání této obohacující odlišnosti a vzájemnosti. Přinesla však také mnoho pochybností a skepse. Například se ptám, zda takzvaná genderová teorie není také výrazem frustrace a rezignace, která hodlá smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat. A hrozí nám, že uděláme krok zpět. Odstranění této různosti je totiž problém, nikoli řešení. Řešit vztahové problémy je zapotřebí tím, že muž a žena spolu budou více mluvit, více si naslouchat, více se znát a více se milovat. Musejí se k sobě chovat uctivě a přátelsky spolupracovat. Na těchto 2

lidských základech podporovaných Boží milostí lze stavět celoživotní manželskou a rodinnou jednotu. Manželský a rodinný svazek je vážná věc a to pro všechny, nikoli jenom pro věřící. Chtěl bych vybídnout intelektuály, aby toto téma neopomíjeli, jako by snad bylo druhotné vzhledem ke snaze o svobodnější a spravedlivější společnost. Bůh svěřil zemi smlouvě mezi mužem a ženou. Její nezdar vysouší svět citů a zatemňuje nebeskou naději. Znepokojivé signály už se vyskytují, podívejme se na ně. Chtěl bych mimo mnoha jiných poukázat na dva body, které by nás podle mého mínění měly naléhavěji zavazovat. První. Nepochybně musíme učinit mnohem více pro ženu, pokud chceme vzájemnost mezi muži a ženami posílit. Je totiž nezbytné, aby bylo nejen více nasloucháno ženě, ale aby také její hlas měl skutečnou váhu a respektovanou vážnost ve společnosti i v církvi. Způsob, jakým uvažoval o ženě Ježíš, skýtá silné světlo a osvěcuje cestu, která vede dál a z níž jsme ušli jenom kousek. Ještě jsme nepochopili do hloubky, co nám může přinést ženský génius a co může dát žena společnosti a nám. Žena totiž dovede vidět věci jinak, takže doplňuje mužské myšlení. Je to cesta, kterou je třeba se ubírat tvořivěji a odvážněji. Druhá úvaha se týká tématu muže a ženy stvořených k Božímu obrazu. Kladu si otázku, zda krize kolektivní důvěry v Boha, která nám způsobuje mnoho škody, infikuje nevírou a cynismem, nesouvisí také s krizí smlouvy mezi mužem a ženou. Biblické podání nám totiž velkou symbolickou freskou pozemského ráje a prvotního hříchu říká, že právě společenství s Bohem se odráží ve společenství lidského páru a ztráta důvěry v nebeského Otce plodí rozdělení a konflikt mezi mužem a ženou. Odtud plyne obrovská odpovědnost církve, všech věřících a především věřících rodin při znovu objevování krásy stvořitelského plánu, který vpisuje Boží obraz také do smlouvy mezi mužem a ženou. Země se plní harmonií a důvěrou, když je smlouva muže a ženy prožívána dobře. Pokud tuto krásu stvořitelského plánu muž a žena společně hledají mezi sebou a s Bohem, nepochybně ji naleznou. Ježíš nás výslovně povzbuzuje k vydávání svědectví o této kráse smlouvy mezi mužem a ženou, která je obrazem samotného Boha.

3

2. Rodina: Muž a žena, druhá část Drazí bratři a sestry, v předchozí katechezi jsem se pozastavil u prvního biblického textu o stvoření člověka v první kapitole Geneze, kde se píše: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ (Gen 1,27). Dnes bych toto zamyšlení chtěl dokončit druhým biblickým podáním, které nacházíme ve druhé kapitole. Tady čteme, že Pán po stvoření nebe a země „utvořil člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gen 2,7). Bůh pak usadil člověka v krásné zahradě, aby ji obdělával a chránil (srov. Gen 2,15). Člověk je vrcholem stvoření, ale něco mu chybí. Duch svatý, který celou Bibli inspiruje, předkládá nejdříve obraz samotného člověka bez ženy. A naznačuje dojem Boha, který vidí a pozoruje samotného Adama v zahradě Eden: je svobodný, je pánem celého stvoření … ale je sám. A Bůh vidí, že to „není dobré“. Je to nedostatek společenství, chybí mu společenství, postrádá doplnění. „Není dobré, že člověk je sám“ – praví Bůh – a dodává: „Udělám mu pomoc, která by mu byla protějškem“ (Gen 2,18). Bůh tedy přivádí k člověku všechna zvířata. Člověk dává každému z nich jeho jméno. Je to obraz vlády člověka nad stvořením. V žádném živém tvoru však nenachází sobě podobný protějšek. Člověk zůstává nadále sám. Když mu Bůh konečně představí ženu, muž s radostí rozpoznává, že toto a pouze toto stvoření je jeho součástí: „kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gen 2,23). Konečně je tu odlesk, vzájemnost. Když chce někdo například pomoci druhému, musí jej mít před sebou. Pokud chce někdo pomoci a nemá komu, schází vzájemnost. Člověku k dosažení plnosti něco scházelo, chyběla mu vzájemnost. Žena není „replikou“ muže, pochází přímo ze stvořitelského Božího činu. Obraz „žebra“, není ani v nejmenším, výrazem podřadnosti či podřízenosti, nýbrž je vyjádřením stejné podstaty a 4

komplementarity (vzájemným doplňováním se) muže a ženy, kteří se touto vzájemností vyznačují. Skutečnost, že v tomto podobenství Bůh vytváří ženu, zatímco člověk spí, zdůrazňuje právě to, že ona v žádném případě není výtvorem člověka-muže, nýbrž Boha. A naznačuje to ještě něco dalšího: aby muž nalezl ženu - a řekněme lásku k ženě - musí nejprve snít a potom ji najde. Důvěra Boha v muže a ženu, jimž svěřil zemi, je velkorysá, osobní a úplná. Bůh jim zcela důvěřuje. Ten Zlý však do jejich mysli vkládá podezření, nevíru a nedůvěru. A tak dochází k neposlušnosti vzhledem k Božímu přikázání, které je mělo chránit. Upadnou do blouznění všemohoucnosti, které ničí harmonii a všechno kontaminuje. Toto blouznění my všichni v sobě často zakoušíme také. Hřích plodí nedůvěru a rozdělení mezi mužem a ženou. Jejich vztah je ohrožován tisícerými formami znetvoření, poroby, lstivých svodů a ponižující zvůle, včetně těch nejvíce dramatických a násilných. Celé lidské dějiny jsou tímto rozdělením poznamenány. Pomysleme například na negativní excesy patriarchálních kultur. Pomysleme na četné formy mužského šovinismu, který považuje ženu za druhořadou. Pomysleme na zpředmětnění a komercializaci ženského těla v nynější mediální kultuře. Pomysleme však také na nynější epidemii nedůvěry, skepticismu a nevraživosti, která se v naší kultuře, a to zejména u žen, šíří pochopitelnou podezíravostí vůči smlouvě mezi mužem a ženou, vůči smlouvě, která má zároveň tříbit důvěrnost společenství a střežit důstojnost v odlišnosti. Pokud v sobě nebudeme nacházet vzlet sympatií k této smlouvě mezi mužem a ženou, vzlet sympatií, který bude moci poskytnout novým generacím ochranu před nedůvěrou a lhostejností, budou na svět přicházet děti, které budou stále méně zakořeněné v této smlouvě již od mateřského lůna. Sociální devalvace trvalé a plodné smlouvy mezi mužem a ženou je zajisté pro všechny ztráta. Musíme navrátit vážnost manželství a rodině! Bible krásně říká: muž nachází ženu, setkávají se a muž musí něco opustit, aby ji plně našel. A proto opustí muž svého otce i svou matku, aby šel za ní. A to je krásné! Znamená to začátek cesty, na níž je muž zcela pro ženu a žena zcela pro muže. 5

Pečovat o tuto smlouvu mezi mužem a ženou, i když hřeší a jsou zranění, i když jsou zmatení, ponížení, malomyslní a nejistí, je tedy v dnešní situaci pro nás věřící povoláním, které je naléhavé a náročné. Samotné biblické podání o stvoření a hříchu nám ve svém závěru podává jeden krásný obraz: „Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Tento pohled plný něhy na onen hříšný pár nás zanechává s otevřenými ústy. Bůh je vůči muži a ženě něžný. Je to obraz otcovské péče o lidský pár. Samotný Bůh o svoje mistrovské dílo pečuje a chrání je. 3. Zasnoubení Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl pokračovat v cyklu katechezí rodině a mluvit o zasnoubení. Zásnuby, jak lze slyšet v tomto slovu, mají co do činění s důvěrou, s důvěrným seznámením a ujištěním. Je to společné a důvěrné obeznámení se s povoláním, které dává Bůh, protože manželství je především objev Božího povolání. Je zajisté krásné, že se dnes mladí lidé mohou brát na základě vzájemné lásky. Avšak právě svoboda tohoto svazku vyžaduje svědomitou harmonii rozhodnutí, nikoli pouhou shodu přitažlivosti či citů trvající chvíli či určitou dobu; svoboda tohoto svazku si žádá svou cenu. Jinými slovy, doba zásnub je čas, ve kterém je pár povolán ke krásnému dílu lásky, sdílenému úsilí, které jde do hloubky. Snoubenci se postupně navzájem objevují: muž se „učí“ ženě, osvojuje si tuto ženu, svoji snoubenku; a žena se „učí“ muži, osvojuje si tohoto muže, svého snoubence. Nepodceňujme důležitost tohoto osvojování, „učení se tomu druhému“: je to krásné úsilí a sama láska jej vyžaduje, protože nejde jenom o lehkomyslné štěstí nebo jen citové unešení. Bible představuje celé stvoření jako krásné dílo Boží lásky: „Bůh viděl všechno, co udělal – říká kniha Geneze – a hle, bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Teprve po šesti dnech Bůh „přestal s veškerou prací“. Z tohoto obrazu chápeme, že Boží láska, která dává vzniknout světu, nebyla improvizovaným rozhodnutím. Nikoli! Byla 6

to podivuhodná práce. Boží láska stvořila konkrétní podmínky neodvolatelné, pevné a trvalé smlouvy mezi Adamem a Evou. Smlouva lásky mezi mužem a ženou, která je na celý život se proto nikdy neuzavírá improvizovaně - ze dne na den. Žádné manželství nevzniká narychlo, na vzájemné lásce je třeba pracovat, je třeba spolu chodit, navzájem se poznávat. Smlouvě lásky mezi mužem a ženou se každý musí učit a musí se tříbit. Dovolím si říci, že tato smlouva lásky mezi mužem a ženou je řemeslným dílem. Učinit ze dvou životů jediný je skoro zázrak, je to zázrak svobody srdce. Možná bychom v tomto bodě měli vyvinout větší úsilí, protože naše „citové souřadnice“ jsou dnes poněkud popletené. Kdo chce mít všechno hned, při první těžkosti (nebo příležitosti) také všechno hned vzdává. Důvěra a věrnost ve vzájemném sebedarování nemá šanci, pokud převáží návyk konzumovat lásku jako jen nějaký doplněk stravy psycho-fyzického blahobytu. To není láska! Zasnoubení je koncentrovaná vůle společně opatrovat něco, co nikdy nebude možné koupit či prodat, zradit či opustit, i kdyby jiná nabídka byla jakkoliv atraktivní. Také Bůh mluví o smlouvě se svým lidem v kategorii zásnub. V knize proroka Jeremiáše Bůh promlouvá těmito slovy k lidu, který se od něho vzdálil: „Vzpomínám na oddanost tvého mládí, na lásku tvého zasnoubení“ (Jer 2,2). To Bůh se zasnoubil a učinil pak slib, o kterém jsme slyšeli na začátku dnešní audience ve čtení z proroka Ozeáše: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Pán se vydává se svým lidem na dlouhou cestu zásnub. Nakonec uzavírá Bůh se svým lidem sňatek v Ježíši Kristu, bere si církev za nevěstu. Boží lid je Ježíšova nevěsta. Vy Italové máte mistrovské literární dílo o zásnubách: Manzoniho knihu Snoubenci. Je zapotřebí, aby je mládež četla a znala. Je to mistrovské dílo. Vypráví příběh snoubenců, kteří zakusili mnohá utrpení, prošli spoustou těžkostí, aby nakonec uzavřeli manželství. Neodsunujte stranou toto mistrovské dílo o zásnubách, které nabízí italská literatura právě vám. Přečtěte si jej a nahlédnete krásu zasnoubení, utrpení, ale také věrnost snoubenců. Církev ve svojí moudrosti střeží rozdíl mezi snoubenci a manžely. Není to totéž právě vzhledem k delikátnosti a hloubce tohoto ověřování. Buďme pozorní a nepohrdejme lehkomyslně tímto 7

moudrým učením, které se živí ze zkušenosti tolika šťastně prožitých manželství. Mocná tělesná pouta jsou držiteli klíčů duše. Nemůžeme s nimi nakládat lehkomyslně, aniž bychom neotevřely dlouhotrvající ránu v duchu (1 Kor 6,15-20). Jistě, dnešní kultura a společnost se staly poněkud lhostejnými k delikátnosti a serióznosti tohoto přechodného období přípravy na manželství. A nelze říci, že by dnešní kultura a společnost byly štědré vůči mladým lidem, kteří mají vážný zájem založit rodinu a přivést na svět děti! Naopak, často jim právě kultura a společnost kladou tisíceré mentální i praktické překážky. Zásnuby jsou životní etapou, která musí uzrát jako ovoce. Je to důležitá cesta, na níž uzrává láska mezi mužem a ženou, aby se tato láska mohla stát základem pro život v manželství. Předmanželské kurzy - příprava na manželství jsou zvláštním výrazem péče o snoubence. I když vidíme, že mnohé páry přicházejí na tyto kurzy možná i trochu nedobrovolně. V duchu si říkají: „Kněží nám budou dělat kurz? Proč? Vždyť my víme své!“ Přicházejí neradi, ale potom jsou spokojeni a děkují, protože tam skutečně našli příležitost – často bohužel jedinou příležitost – k reflexi nad svou zkušeností a to nikoli z banálního pohledu. Ano, mnohé páry jsou spolu dlouhý čas, možná i důvěrně nebo spolu žijí, ale neznají se doopravdy. Vypadá to divně, ale zkušenost ukazuje, že tomu tak je. Proto je třeba přehodnotit zásnuby, které jsou časem jak vzájemného poznávání, tak poznávání Božího plánu. Příprava na manželství musí být pojata z této perspektivy, s využitím jednoduchého, ale intenzivního svědectví křesťanských manželů. Nyní se zaměřím k tomu, co je v přípravě na manželství podstatné: 1. Společně a svědomitě objevená krása Bible. 2. Modlitba ve své liturgické, ale i „domácí“ dimenzi jak je prožívána v rodině. 3. Svátosti, svátostný život, zvl. svátost smíření a svaté přijímání, kterým Pán přichází přebývat ve snoubencích a vzájemně je připravuje, aby se vzájemně přijímali s Kristovou milostí. 4. Bratrství s chudými a potřebnými, kteří nás pobízejí ke střídmosti a sdílení. Snoubenci, kteří se touto cestou vydají, společně rostou, a toto všechno je připravuje k uzavření manželství nikoli způsobem světským, ale křesťanským!

8

Vzpomeňme na dnešní úryvek z proroka Ozeáše, ve kterém Bůh mluví k svému lidu jako snoubenec ke své snoubence: „Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Každý snoubenecký pár ať o tom přemýšlí a často si vzájemně říkejte: „Budeš mojí nevěstou, budeš mým ženichem“. Čekejte na tu chvíli. Je to proces, který postupuje vpřed pomalu, protože to je proces uzrávání. Jednotlivé jeho etapy nemusí hořet. Každé zrání je takové, jde krok za krokem. Čas zásnub se opravdu má stát dobou iniciace - uvedení. K čemu? K úžasu nad duchovními dary, jimiž Pán skrze církev obohacuje nové rodiny, které chtějí žít v Jeho požehnání. Nyní se pomodleme k Svaté Rodině Nazaretské: Ježíši, Josefovi a Marii. Modleme se, aby dnešní rodiny šly touto cestou přípravy. Modleme se za snoubence. Prosme všichni společně Matku Boží za všechny snoubence, aby chápali krásu této cesty k manželství. A všem snoubencům, kteří jsou zde na náměstí, vyprošuji požehnaný čas zásnub! 4. Rodina: Manželství, první část Drazí bratři a sestry, v našem cyklu katechezí o rodině se dnes přímo dotkneme hluboké krásy křesťanského manželství. To není pouhý obřad, který se koná v kostele, s květinovou výzdobou, šaty a fotkami... Křesťanské manželství je svátost, která se slaví v církvi a která také vytváří církev, neboť dává počátek novému rodinnému společenství. Apoštol Pavel to shrnuje známým výrokem: „Toto tajemství – říká o manželství - je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,32). Pavel inspirovaný Duchem svatým tvrdí, že láska mezi manžely je obrazem lásky mezi Kristem a církví. Nepředstavitelná důstojnost! Ve skutečnosti je však vepsána ve stvořitelském plánu Boha a bezpočet křesťanských manželů ji navzdory svým omezením a hříchům spolu s Kristovou milostí uskutečnili!

9

Svatý Pavel mluví o novém životě v Kristu a říká, že všichni křesťané jsou povoláni se mít rádi, jako nás miloval Kristus a „podřizovat se jedni druhým“ (Ef 5,21), což znamená jedni druhým sloužit. A v této souvislosti uvádí tuto analogii mezi manželským párem a vztahem Krista a církve. Tato analogie je nedokonalá, ale je třeba chápat její duchovní smysl, který je vznešený a revoluční a zároveň jednoduchý a dosažitelný každému muži a každé ženě, kteří se svěřují Boží milosti. Manžel – říká Pavel – má mít svou ženu rád „jako vlastní tělo“ (Ef 5,28); milovat ji jako Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,25). A vy, zde přítomní manželé, rozumíte tomu? Milovat vlastní manželku jako Kristus miluje církev – to je míněno vážně, nikoli žertem! Účinek této radikální oddanosti požadované po muži láskou a důstojností ženy a podle příkladu Krista, musel být v samotné křesťanské komunitě mimořádný. Tento zárodek evangelní novosti, který obnovuje původní vzájemnost oddanosti a úcty, uzrával v dějinách postupně, ale nakonec převážil. Svátost manželství je obrovský úkon víry a lásky: dosvědčuje odvahu víry v krásu stvořitelského úkonu Boha a život oné lásky, která pobádá jít stále dál, za sebe i za rodinu samu. Křesťanské povolání mít rád bezvýhradně a bezmezně je spolu s Kristovou milostí základem svobodného souhlasu, kterým je manželství vytvářeno. Církev sama je plně zapojena do dějin každého křesťanského manželství: roste jeho úspěchy a strádá jeho nezdary. Musíme se však vážně ptát: přijímáme my sami jakožto věřící a také jako pastýři až do nejzazších důsledků tento nerozlučitelný svazek dějin Krista a církve s dějinami manželství a lidské rodiny? Jsme ochotni tuto odpovědnost na sebe seriózně brát? Znamená to, že každé manželství jde cestou lásky, kterou Kristus chová k církvi. A to je velkolepé! V hloubi tohoto stvořitelského mystéria, poznaného a obnoveného ve svojí ryzosti, se otevírá druhý velký horizont, který charakterizuje svátost manželství: Rozhodnutí „vzít se v Pánu“, toto rozhodnutí, zahrnuje misionářskou dimenzi, což znamená ochotu srdce zprostředkovávat Boží požehnání a Pánovu milost všem. Křesťanští manželé mají jakožto manželé účast na poslání církve. K tomu je zapotřebí odvahy! Proto, když zdravím na generálních audiencích novomanžele, říkám jim, že jsou odvážní. Milovat jako Kristus miluje církev - to vyžaduje odvahu! 10

Slavení této svátosti nemůže ponechávat stranou tuto spoluzodpovědnost rodinného života za obrovské církevní, misijní poslání lásky. Život církve se pokaždé obohacuje krásou svatební smlouvy, stejně jako se ochuzuje pokaždé, když je zohyzděna. Aby církev mohla nabízet všem dary víry, lásky a naděje, potřebuje také, aby manželé odvážně prokazovali věrnost svojí svátostné milosti! Boží lid potřebuje jejich každodenní putování ve víře, lásce a naději spolu se všemi radostmi a námahami, které s sebou v manželství a rodině toto putování nese. Směr cesty je tak vyznačen navždy. Je to trasa lásky, totiž mít rád jako miluje Bůh, navždy. Kristus nepřestává pečovat o církev, stále ji miluje a chrání a neustále odstraňuje z její lidské tváře skvrny a vrásky všeho druhu. Dojemná a překrásná je tato zář Boží síly a něhy, která se předává od manželství k manželství, od rodiny k rodině! Svatý Pavel má pravdu: toto je skutečně „veliké tajemství“! Muži a ženy dostatečně odvážní, aby nesli tento poklad v „hliněných nádobách“ svého lidství, jsou bytostným zdrojem pro církev a pro celý svět. Bůh jim za to natisíckrát žehnej!

5. Rodina: Manželství, druhá část Drazí bratři a sestry, naše reflexe o původním Božím plánu s mužem a ženou se, po zastavení u knihy Geneze a u listu Efezanům, nyní zaměří přímo k Ježíši. Svatý Jan na začátku svého evangelia vypráví příhodu ze svatby v Káně Galilejské, na které byli přítomni Panna Maria i Ježíš se svými prvními učedníky (srov. Jan 2,1-11). Pán Ježíš byl na této svatbě nejenom přítomen, ale doslova „zachránil tuto slavnost“ zázrakem proměnění vody ve víno! První ze zázračných znamení, kterým Pán zjevil svoji slávu, tedy uskutečnil v souvislosti s manželstvím a bylo to gesto velké sympatie ke vznikající rodině, gesto podnícené Mariinou mateřskou péčí. Vrací nás to ke knize Geneze, kde Bůh dokončuje celé stvoření mistrovským dílem muže a ženy. Ježíš začíná se svými zázraky právě zde u tohoto mistrovského díla, v manželství, na svatbě. Ježíš 11

nás tak učí, že Božím mistrovským dílem je rodina: milující se muž a žena! To je mistrovské dílo Boží! Od časů svatby v Káně se změnilo mnoho věcí, ale toto Kristovo „znamení“ obsahuje stále platné poselství. Zdá se, že je dnes nesnadné mluvit o sňatku jako o slibu, který manželé stále obnovují v různých životních obdobích svého života. Vskutku je stále méně lidí, kteří uzavírají manželství. Mladí se nechtějí ženit a vdávat, to je fakt. V mnoha zemích však stoupá počet rozvodů a klesá počet dětí. Těžkosti společného soužití manželů či rodiny vedou stále častěji a rychleji k rozpadu svazků a důsledky nesou především děti. Uvědomme si, že prvními a největšími oběťmi, které nejvíce trpí rozvodem, jsou děti. Pokud odmalička zakoušíš, že manželství je svazkem „na dobu určitou“, nevědomky to tak bude i u tebe. Mnozí mladí skutečně nemají v plánu uzavírat trvalý svazek, nemají v plánu zakládat rodinu natrvalo. Je to kultura prozatímnosti, všechno je provizorní a zdá se jako by neexistovalo nic definitivního. Myslím, že se musíme velice vážně zamyslet nad tím, proč se mnozí mladí „necítí na manželství“. To že mladí odmítají sňatek, je jedna ze starostí, které dnes vyvstávají. Proč se nechtějí brát? Proč dávají často přednost soužití či „ redukované odpovědnosti“? Proč mají mnozí i mezi pokřtěnými malou důvěru v manželství a v rodinu? Je důležité se to snažit pochopit, pokud chceme, aby mladí mohli nacházet správnou cestu. Proč nemají důvěru v rodinu? Těžkosti nejsou jenom ekonomické povahy, ačkoliv ty jsou často opravdu vážné. Mnozí se domnívají, že tato změna nastala v posledních desetiletích v důsledku emancipace ženy. Ani tento argument však neplatí, je falešný a nepravdivý. Je výrazem mužského šovinismu, který chce nad ženou neustále panovat. Děláme ostudu jako Adam, když se jej zeptal Bůh: „Proč jsi jedl plody z toho stromu?“, a on odpověděl: „Žena mi dala jíst. Žena je tedy vinná…“ Ubohá žena! Musíme ženy bránit! Ve skutečnosti takřka všichni muži i ženy chtějí stabilní citovou jistotu, solidní manželství a šťastnou rodinu. Rodina je na vrcholu oblíbenosti mezi mladými lidmi, ale ze strachu, že se spletou, mnozí na ni ani nepomýšlí, a přestože jsou křesťané, neuvažují o 12

svátostném manželství, o jedinečné a neopakovatelné smlouvě mezi mužem a ženou, která se stává svědectvím víry. Snad právě tento strach ze selhání je tou největší překážkou k přijetí slov Krista o nerozlučitelnosti manželství, kterými však také slibuje zvláštní milosti manželskému spojení i rodině. Nejvíce přesvědčivým svědectvím o požehnání křesťanského manželství je dobrý život křesťanských manželů a rodin. Není lepšího způsobu pro vyjádření krásy této svátosti! Bohem posvěcené manželství chrání onen svazek muže a ženy, který Bůh požehnal již na počátku stvoření, a je zdrojem pokoje a dobra po celý manželský a rodinný život. Tato velká důstojnost svazku muže a ženy v prvních dobách křesťanství vedla například k odstranění nešvaru, který byl tehdy považován za zcela normální, totiž práva manželů rozejít se s manželkou a to z pohnutek naprosto lichých a ponižujících. Evangelium – dobrá zvěst o rodině, které právě tuto svátostnost manželství zvěstuje, to je to, co překonalo všeobecně zavedenou kulturu rozvodu. Křesťanský zárodek radikální rovnosti manželů musí i dnes přinést nové plody. Svědectví o důstojnosti manželství se stane přesvědčivým právě jen touto cestou, tedy přitažlivým svědectvím skutečné vzájemnosti a komplementarity mezi manžely. Proto musíme jako křesťané v tomto ohledu požadovat více. Například rozhodně musím podporovat právo na rovnou mzdu za tutéž práci. Proč by mělo být samozřejmé, že ženy vydělávají méně než muži? Nikoli! Mají tatáž práva. Nerovnost je zjevný skandál! Ale zároveň je třeba uznávat, že mateřství ženy a otcovství muže jsou vždycky tím nejcennějším bohatstvím, které prospívá především dětem. Rovněž tak ctnost pohostinnosti křesťanských rodin dostává dnes zásadní význam, zvláště v situacích chudoby, degradace a násilí v rodině. Drazí bratři a sestry, nemějme strach pozvat Ježíše na svatbu, pozvat jej k sobě domů, aby byl s námi a opatroval rodinu. A nemějme strach pozvat také Jeho matku Marii! Křesťané, kteří se berou v Pánu, jsou proměňováni na účinné znamení Boží věrnosti a lásky. Křesťané neuzavírají sňatek pouze kvůli sobě, ale berou se v Pánu k užitku celého společenství církve a také celé společnosti. 6. 0 slibech, které činíme dětem Drazí bratři a sestry, Ježíšova slova jsou mocná, když říká: „Běda 13

světu, že svádí ke hříchu!“. Ježíš je realista, když říká: „Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého přicházejí“. Dnes budeme přemýšlet o velmi důležitém tématu: o slibech, které dáváme dětem. Nemám na mysli ani tak sliby, které jim tu a tam během dne dáváme, abychom je utěšili anebo aby byly hodné, a někdy si možná pomůžeme nějakým tím nevinným trikem, když jim slíbíme karamelku apod., abychom je pobídly k nasazení ve škole nebo jim rozmluvili nějaký jejich vrtoch. Mám na mysli sliby mnohem důležitější, mám na mysli ty, které jsou rozhodující pro jejich očekávání ve vztahu k životu, mám na mysli sliby, které rozhodují o jejich důvěře ve vztazích k lidem a jsou důležité pro jejich schopnost chápat Boží jméno jako požehnání. To jsou sliby, kterými se jim hluboce zavazujeme. My dospělí pohotově mluvíme o dětech jako o příslibech života. A snadno se vždycky dojímáme, říkáme-li mladým, že jsou naší budoucností a nadějí. To je pravda. Někdy se však ptám, zda my sami jsme seriózní k nim a k jejich budoucnosti? Otázka, kterou bychom si měli často klást, zní: Jak jsme poctiví ve slibech, které dáváme dětem, které přivádíme na svět? Přivádíme je na svět a to je velký závazek a příslib. Co jim slibujeme? Slibujeme jim přijetí a péči, slibujeme jim blízkost a pozornost, důvěru a naději, to jsou zásadní sliby, které můžeme shrnout do jednoho slova: láska. Slibujeme jim lásku, která se projevuje přijetím, péčí, blízkostí a pozorností, slibujeme jim lásku, která se vyjadřuje důvěrou a nadějí. Tím největším, co jim slibujeme, je však láska. Toto je ten nejsprávnější způsob, jak přijímat lidskou bytost přicházející na svět, a všichni si jej osvojujeme ještě dříve, nežli si jej uvědomíme. Těší mne, když mezi vámi procházím a vidím tatínky a maminky, kteří mi přinášejí svoje maličké. Ptám se: kolik jim je? – Tři, čtyři týdny. A prosím Pána, aby jim žehnal, to je také láska.

14

Láska je slib, který muž a žena dávají každému dítěti, jehož početí jim přichází na mysl. Děti se rodí a očekávají potvrzení tohoto slibu, očekávají to plně důvěřivě a bezbranně. Stačí se na ně podívat, platí to v každém etniku i kultuře i v každé životní situaci. A když nastane opak, jsou děti zraněny „pohoršením“. Jsou zraněny nesnesitelným pohoršením, které je o to závažnější, že ho nedovedou rozšifrovat. Bůh nad tímto slibem lásky bdí již od prvního okamžiku. Vzpomínáte, co o dětech říká Ježíš? Jejich andělé odrážejí Boží pohled a Bůh je nikdy neztrácí ze zřetele (srov. Mt 18,10). Běda těm, kdo zradí jejich důvěru, běda! Jejich důvěřivá odevzdanost našemu slibu lásky nás od první chvíle jejich života nejen zavazuje, ale také soudí. A ještě něco bych rád dodal s velkým respektem ke všem, ale také velmi otevřeně. Jejich spontánní důvěra v Boha by nikdy neměla být raněna, zvláště ne z důvodu našeho více či méně vědomého nároku Boha nahrazovat. Tajemný a něžný vztah Boha a dětské duše by nikdy neměl být zneužit. Je to reálný vztah, který Bůh chce a opatruje jej. Dítě je od narození připraveno vnímat, že je milováno Bohem. Je k tomu ochotné. Ještě dříve než je schopno vnímat, že je samo o sobě milováno, dítě už cítí, že existuje Bůh, který má děti rád. Právě narozeným dětem, se spolu s pokrmem a péčí začíná také dostávat potvrzení o duchovní kvalitě lásky. Skutky lásky přicházejí s obdržením jména, sdílením řeči, přicházejí v pohledech a v podnětech úsměvů. Dítě se tak učí, že mezilidské vztahy míří k naší duši, že hledají naši svobodu, že se v těchto vztazích přijímá odlišnost druhého a že ten druhý se uznává a respektuje jako sobě rovný. Milující rodiče dítě učí: že ti, kteří ho přivedli na svět, se mu dávají, aby mu dali sami sebe! A toto je láska, která v sobě nese jiskru Boží lásky. Vy, tatínci a maminky, tuto Boží jiskru máte a vašim dětem ji dáváte. Stáváte se tak nástrojem Boží lásky a toto je krásné, moc krásné. Jedině díváme-li se na děti Ježíšovýma očima, můžeme doopravdy pochopit, v jakém smyslu obranou rodiny chráníme samo lidstvo! Zorný úhel dětí je zorným úhlem Božího Syna. Církev dává ve křtu dětem velké sliby, jimiž zavazuje rodiče i celé křesťanské společenství.

15

Svatá Ježíšova matka - skrze niž k nám přišel Boží Syn, níž byl bezmezně milován, z níž se narodil jako dítě - ať uschopňuje církev, aby ji následovala v jejím mateřství i v její víře. A svatý Josef, spravedlivý muž, který přijal, chránil a odvážně ctil toto velké požehnání a tento Boží příslib, ať nás všechny uschopní a učiní hodnými přijímat Ježíše v každém dítěti, které Bůh posílá na zem. 7. O manželské věrnosti Drazí bratři a sestry, stojí za povšimnutí, že identita rodiny a celá rodinná realita se zakládá na slibu. Lze říci, že rodina žije ze slibu lásky a věrnosti, který si muž a žena vzájemně dávají. Tento slib manželské lásky také obsahuje závazek přijmout a vychovat děti, ale uskutečňuje se také péčí o staré rodiče, opatrováním a ochranou nejslabších členů rodiny, vzájemnou pomocí při realizování vlastních vloh, ale i přijetím vlastních omezení. Manželský slib se také rozšiřuje při sdílení radosti a utrpení nebo také ve velkodušné otevřenosti lidskému soužití a obecnému dobru. Rodina, která se uzavírá sama do sebe, je jakýmsi protiřečením a umrtvením tohoto slibu lásky a věrnosti, který jí dal zrod a umožňuje jí žít. Nikdy nezapomínejme, že identita rodiny a rodinná realita je vždycky slib vztahující se na celou rodinu i na celé lidstvo. V dnešní době se zdá velmi oslabena vážnost věrnosti tomuto slibu rodinného života. Na jedné straně je to proto, že si lidé nárokují právo hledat za každou cenu a v jakémkoli vztahu hlavně vlastní zadostiučinění a toto právo je pak velmi často povýšeno na neoddiskutovatelný princip osobní svobody. Na druhé straně, je tato vážnost věrnosti tomuto slibu oslabena také proto, že závazky a vazby k obecnému dobru jsou svěřovány výlučně donucovací moci zákona. Ve skutečnosti však nikdo nechce být milován pouze kvůli tomu, že musí, jen z povinnosti. Láska stejně jako přátelství mají svoji sílu a krásu právě v tom, že zakládají určitý závazek společenství, aniž by odnímaly osobní svobodu a odpovědnost. Láska je ze své podstaty svobodná, proto slib zakládající rodinu je svobodný. A to je krásné. Bez svobody není přátelství, bez svobody není láska, bez svobody není ani manželství.

16

Svoboda a věrnost slibu si tedy neodporují, ba dokonce se vzájemně vyžadují a to jak v mezilidských vztazích, tak ve vztazích společenských. Pomysleme na škody, které v dnešním světě způsobuje inflace nedodržených slibů ve všech možných oblastech a nedodržování daného slova a přijatých závazků! Ano, drazí bratři a sestry, věrnost je slib závazku. Věrnost je slibem, který se potvrzuje a roste ve svobodné poslušnosti danému slovu. Věrnost je „důvěrou, která chce být sdílena“. Věrnost je rovněž „nadějí, která chce být pěstována společně“. Když mluvíme o věrnosti, vzpomínám si na to, co říkali naši prarodiče: „Kdysi stačilo uzavřít dohodu podáním rukou, protože existovala věrnost slibu. Dnes musíš mít na všechno papír s razítkem.“ I tento společenský zvyk - podání ruky - má původ v rodině, má původ v rukoudání muže a ženy vydávajících se na společnou cestu životem. Věrnost slibům je skutečně mistrovské dílo lidství! Hledíme-li na smělost krásy každého slibu, lekáme se, ale pokud jeho houževnatou odvahou pohrdneme, jsme ztraceni. Žádný vztah lásky, žádné přátelství, žádná forma přízně nedosáhne výše naší touhy a naší naděje, pokud nenastane tento zázrak. Říkám „zázrak“, protože síla a přesvědčivost věrnosti nás navzdory všemu nikdy nepřestanou vábit a udivovat. Váhu daného slova a věrnost slibu nelze ani koupit ani prodat, nelze ji vynutit silou, ani ji nejde udržet bez oběti. Žádná jiná škola nás nemůže naučit této pravdě lásky, pokud to neučiní rodina. Žádný zákon nemůže vynutit tento „poklad lidské důstojnosti“, jestliže jej důvěrný svazek lásky a plození nevpíše do našeho těla a do naší duše. Bratři a sestry, je nezbytné, aby se této věrnosti slibu lásky dostalo znovu společenské vážnosti. Opakuji: je třeba navrátit společenskou vážnost věrnosti manželskému slibu lásky. Je nezbytné vyprostit z podzemí každodenní zázrak milionů mužů a žen obrozujících svoje rodinná pouta - základy, z nichž každá společnost žije, aniž by je mohla sama jakkoli vybudovat či zaručit. Nikoli náhodou je tento „princip věrnosti slibu lásky a plození“ vepsán do Božího stvoření jako trvalé požehnání. A tomuto požehnání je svěřen celý svět. Pokud svatý Pavel tvrdí, že v rodinném svazku se tajemně zjevuje také rozhodující pravda o svazku Pána a církve (srov. Ef, 5), 17

znamená to, že samotná církev tady nachází požehnání, které je třeba opatrovat a z něhož je vždycky třeba se poučit, dříve než začneme poučovat a napravovat druhé. Naše věrnost slibu lásky je zakotvena v Boží milosti a v Jeho milosrdenství, Pán je totiž svým slibům věrný, jako první. Proto láska k lidské rodině v dobrém i ve zlém je pro církev otázkou cti! Kéž nám Bůh dá dostát výši tomuto slibu jeho věrnosti a lásky. 8. Rodinný duch je ústavou církve Drazí bratři a sestry, rodina, která kráčí Pánovou cestou, je zcela zásadní pro svědectví o Boží lásce, a proto si zasluhuje veškerou oddanost a péči, kterou je církev schopna. Biskupská synoda byla svolána k tomu, aby dnešním rodinám tuto oddanou a starostlivou péči církve zprostředkovala. V této katechezi se budeme zamýšlet nad vztahem mezi církví a rodinou – o kterém můžeme říci, že je nerozlučitelný – s obzorem otevírajícím se k dobru celého lidského společenství. Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen nám jasně ukazuje, že je všude zapotřebí silné injekce rodinného ducha. Styl našich vztahů – veřejných, hospodářských, právních, profesionálních a občanských – se totiž jeví jako velmi racionální, formální a organizovaný, avšak zároveň jako velice vyschlý, vyprahlý, anonymní a někdy až nesnesitelný. Ačkoli tento styl formálně usiluje o zapojení všech, ve skutečnosti ponechává stále větší počet lidí v osamělosti a odepisuje je. Právě rodina a její život proto otevírá pro celou společnost mnohem lidštější perspektivy. Otevírá oči svých dětí, aby viděly život – a to nejenom očima, nýbrž také všemi dalšími smysly. Rodina ztělesňuje vizi mezilidských vztahů, které se zakládají na svobodné smlouvě lásky. Rodina vytváří svazky, které jsou založené na věrnosti, upřímnosti, důvěře, spolupráci a vzájemné úctě. Rodina nás povzbuzuje k budování obyvatelného světa a povzbuzuje nás k víře ve vztahy, které spočívají na důvěře a lásce, a to i za obtížných

18

okolností. Rodina nás učí dodržovat dané slovo, učí nás úctě k jednotlivcům, učí nás sdílet naše osobní i cizí omezení. Všichni víme, jaká se věnuje v rodině pozornost jejím nejmenším a nejzranitelnějším členům, ale také vůči těm, kteří jsou nejvíce zranění a svým chováním si v životě přivodili i ty nejtěžší pohromy. Jestliže někdo ve společnosti uplatňuje takovéto postoje, je to díky tomu, že si je osvojili v rodinném prostředí. Tyto postoje jistě nejsou založeny na soutěživosti nebo na touze po sebeuplatnění. Přesto, že vše vyslovené je všeobecně známo, rodině se v politické a hospodářské organizaci současné společnosti nepřičítá náležitá váha ani uznání ani náležitá podpora. Chtěl bych říci ještě více – rodina nejenom není patřičně uznávána, nýbrž už není ani dávána za vzor a k poučení! Moderní společnost se všemi svými vědeckými a technickými výdobytky jako by dosud nebyla schopna přetlumočit své poznatky do lepších forem občanského soužití. Organizace veřejného života nejen, že stále více vázne v byrokracii, na hony vzdálené základním lidským vztahům, ale společenské a politické mravy vinou agresivity, vulgarity a pohrdání dokonce upadly natolik, že stojí pod úrovní i té nejelementárnější rodinné výchovy. Za těchto okolností se pak oba krajní termíny této zpustlosti mezilidských vztahů – tedy technokratická omezenost a amorální jednání – setkávají a navzájem se sytí a posilňují. Přesně v tomto bodě, v souvislosti s rodinou a skutečným rodinným duchem, dnes církev ustanovuje dějinný smysl svého poslání. A začíná přitom od pozorné reflexe vlastního života. Dalo by se říci, že „rodinný duch“ je ústavou církve. Křesťanství se má projevovat rodinným duchem, má být takové. Apoštol Pavel to jasně vystihuje, když efezským křesťanům říká: „Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny“ (Ef 2,19). Církev je a má být Boží rodinou. Když Ježíš povolal apoštola Petra, aby jej následoval, řekl mu, že z něj učiní „rybáře lidí“. Toto poslání dnes vyžaduje nový typ sítí. Lze říci, že rodiny jsou dnes jednou z nejdůležitějších sítí poslání Petra i církve. Nikoli sítí, která uvězňuje, nýbrž naopak sítí, jež vysvobozuje z kalných vod samoty a lhostejnosti, ve kterých se dnes mnoho lidí topí, uprostřed moře osamění a nezájmu. Rodiny dobře vědí, co

19

znamená důstojnost Božích dětí, a nikoli otroků a cizinců, anebo pouhých čísel na dokladu totožnosti. Ježíš začíná svou pouť mezi lidmi v Nazaretské rodině, aby je přesvědčil, že Bůh na ně nezapomněl. Papež od rodin čerpá sílu pro svou službu a církev odtud zajíždí na hlubinu, poslušna Mistrových slov, s jistotou, že pokud tak učiní, bude úlovek zázračně bohatý. Kéž by zanícení synodálních otců, oživované Duchem svatým, vzbudilo v církvi takové vzepětí, že odloží staré sítě a opět se vydá na lov v důvěře slovům svého Pána. Silně se za to modleme! Kristus nám slíbil pomoc svého Ducha a povzbuzuje nás slovy: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,9-13) 9. Rodina a národy Drazí bratři a sestry, nynější civilizační etapa je poznamenána dlouhodobými vlivy a účinky společnosti, která je řízena ekonomickou technokracií. Podřízení etiky a morálky logice zisku má k dispozici nesmírné prostředky a enormní mediální podporu. V tomto scénáři se smlouva mezi mužem a ženou stává nejenom nezbytností, ale i strategií emancipace národů od peněžní kolonizace. Tato smlouva se musí znovu stát směrnicí politiky, ekonomie i občanského soužití! Ona rozhoduje o obyvatelnosti země, o přenosu životního citu, o přenosu pravdy a naděje. Mohli bychom říci, že manželsko-rodinné společenství muže a ženy je „zlatým jádrem“ této smlouvy mezi mužem a ženou a toto společenství je její životodárnou gramatikou. Vírou tak nahlížíme moudrost Stvořitele, který svěřil rodině, nikoli jen jakousi péči o samoúčelnou intimitu, nýbrž vzrušující plán „zdomácnění“ veškerého světa. Právě rodina je počátkem a základem této kultivace světa, která nás zachraňuje před mnoha a mnoha útoky, destrukcemi a kolonizacemi (včetně té peněžní) anebo před zhoubnými ideologiemi, které tolik

20

ohrožují dnešní svět. Rodina je jakousi celosvětovou obrannou základnou. Právě biblické zvěst o stvoření světa a člověka nám poskytla základní inspiraci pro naše krátké středeční meditace o rodině. Z tohoto Božího slova musíme znovu hluboce čerpat. Čeká nás obrovská, a také velice vzrušující práce. Boží stvoření není pouhá filosoficko-teologická premisa: je to všeobecný horizont života a víry. Neexistuje jiný Boží plán než plán stvoření a vykoupení. Bůh se stal člověkem pro spásu celého stvoření, Bůh se stal člověkem, „pro nás lidi a pro naši spásu“, jak říká Krédo. Stvořený svět byl svěřen muži a ženě. To, co se děje mezi nimi, poznamenává všechno. Jejich odmítavý postoj k Božímu požehnání ústí nevyhnutelně do jakéhosi deliria všemohoucnosti, které obrací všechno vniveč. Říkáme tomu „prvotní hřích“. A všichni přicházíme na svět s dědičnou chorobou, která plyne z tohoto prvotního hříchu. Přesto však nejsme prokleti, ani ponecháni sami sobě napospas. Už starozákonní podání o lásce Boha k prvnímu muži a ženě bylo psáno ohněm! „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím“ (Gn 3,15a). Těmito slovy se obrací Bůh k lstivému hadu, velkém mágovi. A prostřednictvím těchto slov vybavuje Bůh ženu ochrannou bariérou proti zlu. A k ní se může, pokud žena chce, utíkat po všechna pokolení. To znamená, že žena je nositelkou jakéhosi tajemného a zvláštního požehnání, které jí je dáno, aby bránila stvoření před Zlým! Jako ona „žena“ z Apokalypsy, která běžela skrýt své dítě před Drakem a Bůh je zachránil. (srov. Zj 12,6) Pomyslete, jaká hlubina se zde otvírá! Vyskytují se mnohá a někdy urážlivá klišé o ženě pokušitelce jako té, která svádí ke zlu. Existuje však prostor pro teologii ženy, který je na výši tohoto Božího požehnání ženě a jejímu potomstvo! Tato milosrdná Boží ochrana nad mužem a ženou nikdy nepominula ani neustala. Nezapomínejme na to! Symbolický jazyk Bible nám říká, že ještě před jejich vyhnáním ze zahrady Eden, udělal Bůh muži a ženě kožené sukně a oblékl je do nich. 21

Tento projev něhy znamená, že Bůh ani v bolestných důsledcích našeho hříchu nechce, abychom byli nazí a vydáni napospas údělu hříšníků. Tato Boží něha, tato péče o nás, se vtělila v Ježíši Nazaretském - Božím Synu, „narozenému ze ženy“ (Gal 4,4). Svatý Pavel v listu Římanům přece říká, že „Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky“ (Řím 5,8). Kristus narozený ze ženy, z jedné konkrétní ženy, je Božím pohlazením našich ran, našich pochybení, našich hříchů. Bůh nás miluje takové, jakými skutečně jsme, a chce nás v tomto plánu spásy vést dál. Žena je vždy tou silnější, tou, která tento plán spásy nese dál. Příslib, který Bůh dal muži a ženě na počátku dějin, zahrnuje všechny lidské bytosti až do konce dějin světa. Budeme-li mít dostatek víry, rodiny národů se rozpoznají v tomto Božím požehnání. Na každý pád, kdokoli se nechá pohnout touto vizí, ať už patří k jakémukoli národu či náboženskému vyznání, je na cestě s námi. Je naším bratrem a sestrou. Kráčejme v tomto požehnání, za tímto cílem: aby se z nás všech stali bratři a sestry ve světě, který jde kupředu a který se rodí z rodiny, ze spojení muže a ženy.

Zdroj: www.radiovaticana.cz

22