DŘEVINY V LIDOVÉ SLOVESNOSTI, OBYČEJÍCH, ZVYCÍCH A POJMENOVÁNÍ OBLASTI BÍLÝCH KARPAT

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta

DŘEVINY V LIDOVÉ SLOVESNOSTI, OBYČEJÍCH, ZVYCÍCH A POJMENOVÁNÍ OBLASTI BÍLÝCH KARPAT Bakalářská práce

Autor: Eva Pavelková Vedoucí práce: Ing. Michal Richter

v Lednici

2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci: Dřeviny v lidové slovesnosti, obyčejích, zvycích a pojmenování oblasti Bílých Karpat vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací.

Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona.

Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Brně dne: …………………………………………….. podpis

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce Ing. Michalu Richterovi za poskytnutí konzultací, cenných rad a vedení bakalářské práce. Dále děkuji Bc. Kristýně Vaculíkové za doporučení a poskytnutí literatury. Dík patří také mojí rodině a příteli Davidovi za podporu při studiu.

OBSAH 1. ÚVOD

8

2. CÍL PRÁCE

8

3. METODIKA

9

4. CHARAKTERISTIKA OBLASTI BÍLÝCH KARPAT: Charakteristika CHKO Bílé Karpaty

10

4.1. Základní údaje

10

4.2. Charakteristika přírodních podmínek

10

4.2.1. Geologie

11

4.2.2. Geomorfologie

12

4.2.3. Hydrologie

13

4.2.4. Klimatické podmínky

14

4.2.5. Pedologie

16

4.2.6. Fauna

17

4.2.7. Flóra

18

4.3. Historie území

21

4.4. Ochrana dřevin v Bílých Karpatech

24

4.4.1. Územní ochrana

24

4.4.2. Soustava NATURA 2000

24

4.4.3. Ošetřování dřevin v Bílých Karpatech

24

4.4.4. Památné stromy

25

5. CHARAKTERISTIKA LIDOVÉ SLOVESNOSTI 5.1. Charakteristika etnografických oblastí Bílých Karpat

26 26

5.1.1. Dolňácko

26

5.1.2. Horňácko

27

5.1.3. Moravské Kopanice

28

5.1.4. Luhačovické Zálesí

29

5.1.5. Jižní Valašsko

30

5.2. Charakteristika nářečí

30

5.2.1. Severní (valašská) podskupina

31

5.2.2. Jižní (slovácká) podskupina

31

5.2.3. Jihovýchodní (kopaničářská) podskupina

31

6. PAMÁTNÉ STROMY REGIONU 6.1. Příklady památných stromů se zajímavou historií

32 33

7. SLAVNOSTI A TRADICE SPOJENÉ SE DŘEVINAMI 7.1. Historie

41 41

7.1.1. Svátky církevní

41

7.1.2. Svatba

44

7.1.3. Pranostiky

44

7.2. Současné dodržování tradic 8. LIDOVÁ SLOVESNOST, FOLKLÓR ORAVSKÝCH KOPANIC 8.1. Historie

45 48 48

8.1.1. Hádanky

48

8.1.2. Pověry

48

8.1.3. Čítání

49

8.1.4. Žítkovské bohyně

50

8.1.5. Písně

51

8.2. Současnost

52

9. SOUHRN LIDOVÝCH NÁZVŮ A POJMENOVÁNÍ 9.1. Pojmenování ovocných odrůd

54 54

9.1.1. Zlínsko

54

9.1.2. Valašsko

55

9.1.3. Moravské Kopanice

56

9.1.4. Pojmenování dalších ovocných druhů

57

9.1.5. Tradiční ovocnářské akce v regionu Bílých Karpat

58

10. DISKUZE A VÝSLEDKY: Reflexe tradičního pojmenování dřevin a lidové slovesnosti do ZKT

60

11. ZÁVĚR

62

12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

63

13. SEZNAM PŘÍLOH

66

1. ÚVOD Téma bakalářské práce je zaměřeno na CHKO Bílé Karpaty, proto je toho území blíže charakterizováno z jeho přírodní, historické i etnografické stránky, aby se čitatel mohl blíže seznámit s povahou kraje a pochopit souvislosti v jeho utváření do dnešní podoby. Jedním z ústředních témat bakalářské práce jsou tradice a slavnosti oblasti Bílých Karpat různými způsoby spojené s dřevinami, jejich používání při různých církevních svátcích, či rodinných událostech. Dále se pojednává o lidové slovesnosti a folklóru. Tato kapitola je tedy zaměřená na pestrost písní, básní, pořekadel a pověstí, jež jsou svým dějem spjaté s místními dřevinami, ovocnými nebo památnými. Odhaluje se zde druhová skladba dřevin v blízkosti lidských obydlí i v kulturní krajině, jejich lidové pojmenování v různých koutech Bílých Karpat, ale také duchovní povaha místních obyvatel, především Kopaničářů, kteří věřili v magickou moc přírody chránící je od všeho zlého. Následně dochází k porovnání minulých zvyklostí s jejich současnou podobou a snahou obyvatel a místních spolků o zachování tradic a vzdělávání. Téma bylo vybráno z důvodu citové blízkosti oblasti Bílých Karpat autorce, která se pomocí této bakalářské práce snažila blíže seznámit s rodným krajem, s jeho pestrou historií, tradicemi i nářečím. Získané informace se mohou následně promítat do oblasti zahradní a krajinářské tvorby pomocí používání tradičních taxonů dřevin pro tento region, jejich uspořádání v sídle a také snahy vzdělávat místní obyvatele v jejich historii ve spojení se dřevinami.

2. CÍL PRÁCE Úkolem práce bylo vyhledat dřeviny používané v lidové slovesnosti a odvodit případně jejich reflexi v používání v zahradně krajinářské tvorbě. Cílem tedy bylo nashromáždit co nejvíce literárních pramenů zaměřených na tématiku nářečí a lidovou slovesnost oblasti Bílých Karpat se vztahem k dřevinám. Následně bylo důležité vytvořit metodický postup pro zpracování získaných dat, zjistit případné odlišnosti v etnografických oblastech regionu, prověřit terénním šetřením současnou podobu lidové slovesnosti a udržování tradic spjatých s dřevinami a nakonec porovnat současnost s historií v udržování tradic v Bílých Karpatech.

8

3. METODIKA Při sestavování metodiky práce byl inspiračním zdrojem Český jazykový atlas I (BALHAR, J. a P. JANČÁK et al. Český jazykový atlas I. Praha: Academia, 1992, 427 s., ISBN 80–200– 0014–3), v němž byl zpracován výzkumný program zaměřený na nářečí, kde byla vytvořena efektivní metodika pro zpracování získaného množství slov, zhodnocení jednotlivých odchylek a jejich reprezentativnost pro daný region. Balhar, Jančák a kol. (1992) sestavili dotazník pro výzkum nářečí, jenž byl následně zaslán výčtu obcí. Tímto dotazníkem byl inspirován i postup autorky při zpracovávání informací. Bylo 10 významných organizací či osob, jež se podílí na udržování tradic a charakteristické podoby přírody Bílých Karpat. Dostavily se pouze tři reakce, z nichž byla pouze jedna užitečná v oblasti literárních informačních zdrojů. Následovalo šetření v terénu a zpracování získaných materiálů. Základní prvky metodické práce: •

Studium literárních pramenů, zejména charakteristiky přírodních podmínek, etnografických oblastí a jejich nářečí

•

Porovnání nářečí jednotlivých etnografických oblastí v regionu, určení jejich typických rysů

•

Studium slavností a tradic spjatých s dřevinami, současná nabídka společenských akcí v regionu

•

Studium lidové slovesnosti a folklóru Moravských Kopanic v souvislosti s dřevinami

•

Studium lidových pojmenování ovocných dřevin Bílých Karpat

•

Návštěva folklóru; Oblast si je vědoma svého turistického potenciálu a snaží se sblížit jednak místní obyvatele, ale i návštěvníky s dřívějším životem a tradicemi. Tato snaha je spojena s mnoha folklórními akcemi, z nichž některé byly navštíveny se snahou obeznámit se s jejich průběhem naživo a získat tak vlastní názor na současnou podobu tradic a zvyků

•

Následně došlo k vyhodnocení zjištěných informací a porovnání historie se současností

9

4. CHARATKERISTIKA OBLASTI BÍLÝCH KARPAT Charakteristika CHKO Bílé Karpaty

4. 1. Základní údaje Rok vyhlášení:

1980

Rozloha:

746 km2

Maloplošná zvláště chráněná Národní přírodní rezervace: 5, Národní přírodní památka: 1, území v CHKO: Jiné údaje:

Přírodní rezervace: 15, Přírodní památka: 29 Dále je v působnosti Správy CHKO Bílé Karpaty NPP Váté písky.

Příloha č. 1. Přehledová mapa území

4. 2. Charakteristika přírodních podmínek Bílé Karpaty svým charakterem odrážejí skloubení ochrany přírody s hospodářskými aktivitami, jenž současně respektují přírodní podmínky a ekologickou únosnost území. Již v historii probíhalo rozsáhlé odlesnění v duchu citlivých krajinářských úprav, jehož výsledkem jsou v současnosti tisíce hektarů květnatých luk s roztroušenými dřevinami, typickým rysem krajinného rázu Bílých Karpat. Pro přírodovědce je pozoruhodná právě rozmanitost rostlinných společenstev s nebývale vysokým podílem kriticky ohrožených druhů rostlin, které zajistily těmto karpatským květnatým loukám první příčky mezi evropskými lučními biotopy a jsou předmětem dalšího vědeckého bádání a studia světového měřítka. Stejně tak i lesní komplexy s typickými znaky karpatské květeny i fauny, které pokrývají centrální a severní část pohoří, jsou charakteristickým prvkem oblasti. Ve střední a severní části je kolorit oblasti Bílých Karpat dotvářen kopaničářským či pasekářským typem poměrně řídkého osídlení s nízkým zastoupením průmyslových podniků a zachovalou architekturou a uspořádáním obce (Lopeník, Vyškovec, Žitková). Právě díky tomu je střední část oblasti kolem Starého Hrozenkova nazývána Moravskými Kopanicemi. Současná podoba osídlení tohoto kraje má své kořeny v období valašské kolonizace v rozmezí 17. – 18. století a je jedinečná mozaikovitou strukturou zalesněných ploch, křovin, mokřadů i 10

sušších biotopů, malých políček a rozptýlené zástavby. Naopak pro západní část CHKO jsou příznačné ony květnaté louky s roztroušenými skupinami dřevin a solitérami. Valašsko, jak je nazývána severovýchodní část území v blízkosti Valašských Klobouk a Brumova, již navazuje na pohoří Javorníky. Zachování tak rozmanité biodiverzity, především největší výskyt Orchidaceae ve středoevropském areálu, bylo umožněno díky rozličnému historickému vývoji, s ním spojeným rozdílným způsobem obhospodařování půdy, a také absencí většího počtu průmyslových zařízení. Bílé Karpaty se staly vyhledávanou lokalitou nejen odborníků, ale i turistů, a to na základě bohaté biodiverzity mnoha typů stanovišť a zachovalého kulturního dědictví. (Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristikaoblasti/

4. 2. 1. Geologie Území CHKO Bílé Karpaty náleží geologicky do Západních Karpat, které tvoří část středoevropských Alp. Jejich geologická stavba, zastoupená magurskou kupinou karpatského flyše, vznikla na základě horotvorných pohybů v druhohorách a třetihorách. Flyšové sedimenty tvoří celky o mocnosti kolem 1000 m, i více. Vznikaly několikanásobným vrstvením a střídáním jílovců, pískovců, prachovců a slepenců. Z magurské flyšové skupiny je na území CHKO nejvíce zastoupená bělokarpatsko-moravská jednotka, v SV části sem zasahuje jednotka bystrická a v části severní pak jednotka račanská. Všechny paleogenní a neogenní horniny jsou překryty málo mocnými usazeninami kvartérními (svahové hlíny, sutě, fluviální sedimenty apod.). „V okolí Bojkovic, Bánova, Komně, Nezdenic a Starého Hrozenkova došlo v neocénu k intruzi pravých i ložních žil neovulkanitů z trachyandezitů a čedičů do vrstev sedimentů magurské flyšové skupiny. Na tyto intruze jsou v lomu Bučník vázány významné mineralogické výskyty (je zde popsán výskyt 51 nerostných druhů).“

11

Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Geologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geologie/

4. 2. 2. Geomorfologie Oblast Bílých Karpat se řadí k makrotypu horské erozně-denudační krajiny mírného pásma. Nejvyšším bodem je Velká Javořina (970 m n. m.). Základním geomorfologickým znakem tohoto makrotypu je především členitý a kolísavý reliéf s různými sklonitostními poměry a nadmořskými výškami. Z toho také vyplývá nejčastěji bystřinný charakter toků, jejich značný spád a také nemalá přítomnost erozní činnosti. Převažují vypuklé tvary nad těmi vhloubenými, méně je tedy i akumulačních procesů. Topograficky převažují nepříliš dlouhé hřbety, spíše ploché a široké. Jsou děleny zpravidla 80 -150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů. Moravská část pohoří Bílých Karpat, táhnoucích se od jihozápadu Žalhostickou vrchovinou (Kobyla 584 m n. m.) k severovýchodu Javořinskou hornatinou (Velká Javořina 970 m n. m.), činí plochu 575 km2 a střední výšku 473 m. Pohoří je členěno úzkými hřbety a hluboce zařezanými údolími. Například Straňanská kotlina pod Velkou Javořinou má střední výšku dna 479 m. Pro Lopenickou hornatinu, která se rozkládá na severovýchodě, jsou typické zaoblené hřbety se zarovnanými povrchy a hlubokými údolími. Chmelkovská hornatina je dalším pokračováním pohoří za Vlárským průsmykem, stejně tak, jako přilehlé části Vizovické vrchoviny na severu. Na nejvyšších horských partií (Velká Javořina, Velký Lopeník) se geomorfologicky uplatňují odolnější pískovce. Naproti tomu měkce modelované hřbety a táhlé, mírné svahy jsou v oblastech s méně odolnými horninami. Právě v místech jílovcových hornin, které jsou méně odolné vůči zvětrávání, jsou poměrně častým jevem sesuvy půdy, což může v lesních porostech způsobovat škody. Celkově se CHKO Bílé Karpaty rozprostírá přes tři orografické celky, a to Bílé Karpaty, Dolnomoravský úval (na jih od Strážnice) a Vizovickou vrchovinu (na východ od Luhačovic). Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti:

12

Geomorfologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geomorfologie/

Mapa č. 1. 3D model geomorfologie. Zdroj: HOTEL RADĚJOV. Mapa Bílých Karpat [online]. 2007 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.hotelradejov.cz/cz/redakce/kontakt/mapa-bilych-karpat/r77

4. 2. 3. Hydrologie Tato oblast náleží do povodí řeky Moravy svými levostrannými přítoky Olšavou, Oklukou, Svodnicí, Veličkou a Radějovkou. Povodí řeky Moravy pak náleží k úmoří Černého moře. Menší severovýchodní část území patří do povodí Váhu a větší do horního povodí Olšavy, s významným přítokem Horní Olšavou (lidově Šťávnicí) a k ní přilehlou Pozlovickou přehradou. Dalšími přítoky jsou Kolelač, Kladénka, Koménka a Brzkovský potok Střední část CHKO svádí vodu do horního povodí řeky Veličky a Okluky, z malé části i Svodnice, od jihozápadu pak Radějovkou do povodí Moravy. Na pomezí se Slovenskem je povodí Vláry od jejího soutoku se Sviborkou u Vlachovic po státní hranici. Dále se řeka, jejímž nejvýznamnějším přítokem u nás je Brumovka, přičleňuje k povodí Váhu.

13

Kromě toku Vláry, která si zpětnou erozí zajistila tok hlavním hřebenem do povodí Váhu, je rozvodnicí těchto povodí z největší části podél hlavního hřebenu Bílých Karpat. Geologická stavba v oblasti Bílých Karpat zapříčinila poměrně nízký výskyt podzemních vod, vázaných na lokální mocnější vrstvy pískovců. Vertikální pohyb vod ustává na vrstvách pelitů. Tím se vytvářejí malé hydrogeologické jednotky, které odpovídají svou polohou jednotlivým lavicím pískovců a prameny toků ve flyšových oblastech jsou méně vydatné a více rozptýlené. Výjimku tvoří podzemní vody u některých řek (Olšava, Velička, Radějovka či Vlára), které jsou vydatnější díky kvartérním fluviálním sedimentům. V areálu CHKO se nacházejí významné zdroje minerálních vod. Tím nejznámějším a největším zdrojem je luhačovická zřídelní struktura, která se váže na nezdenický zlom Březová – Suchá Loz – Nezdenice – Luhačovice – Biskupice. Vznik luhačovických zřídel studených alkalických kyselek a jednoho pramenu sirovodíkové vody se spojuje s třetihorním vulkanismem. Další známé zřídla kyselek se nacházejí v Březové, Nezdenicích, Suché Lozi, Záhorovicích i jinde a zdroje sirovodíkové vody v Brumově, Javorníku, Krytné, Petrově, Pradlisku, Strání a dalších místech. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Hydrologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/hydrologie/

4. 2. 4. Klimatické podmínky Dle klimatické rajonizace se na území Bílých Karpat nacházejí všechny 3 klimatické oblasti a několik podoblastí, převážně MT 10 a MT 9. Největší část je zahrnuta do mírně teplé oblasti s krátkým, mírně suchým létem (průměrná teplota v červenci 16–18 °C, počet letních dnů 30– 40), mírným jarem (průměrná teplota v dubnu 6–7 °C) a mírným podzimem (průměrná teplota v říjnu 6–7 °C). Zimní období je normálně dlouhé, mírně chladné se sněhovou pokrývkou spíše kratší (60–100 dní, průměrná teplota v lednu -3 až -4 °C, v níže položených místech -2 až -3 °C). Průměrnou roční teplotou je 8,1 °C a průměrným úhrnem ročních srážek je 752 mm. Do teplé klimatické oblasti, jehož průměrná červencová teplota vzduchu se pohybuje kolem 18–20 °C, průměrná lednová teplota je -2 až -3 °C a počet letních dnů je v rozpětí 50– 70, počet mrazových dnů nepřesáhne 110 a průměrný roční srážkový úhrn se nachází 14

v rozmezí 500–700 mm, náleží Hlucká pahorkatina a údolí Veličky. Střední polohy na území CHKO patří do mírně teplé klimatické oblasti. Jejich průměrné červencové teploty vzduchu se pohybují mezi 16–18 °C, s průměrnou lednovou teplotou -2 až -5 °C, s 20–50 letními a se 110–140 mrazovými dny a průměrný roční srážkový úhrn je mezi 600 a 800 mm. Kolem Velké Javořiny a Velkého Lopeníku přesahuje nadmořská výška 800 m a díky tomu se řadí tyto vrcholové partie pohoří do chladné klimatické oblasti. Průměrná červencová teplota je zde 15–16 °C, v lednu -3 až -4 °C, se 10–30 letními a 140–160 mrazovými dny a průměrným ročním srážkovým úhrnem 850–1000 mm. Co se týče průměrných ročních teplot vzduchu, tak v nižší části Hlucké pahorkatiny vystoupají kolem 9 °C, v podhorských částech asi na 7,6 °C (400 m n. m.) až k 6,8 °C (650 m n. m.) a vrcholové partie CHKO mají průměrnou roční teplotu nepřesahující 6 °C. Klimatické poměry v CHKO Bílé Karpaty jsou monitorovány dvěma klimatologickými stanicemi, ve Strání a v Brumově, a osmi srážkoměrnými stanicemi, které se nacházejí v Bojkovicích, Nivnici, Lopeníku, Lopeníku – Mikulčin vrch, Suché Lozi, Starém Hrozenkově, Valašských Kloboukách a Velké nad Veličkou. V průměru nejvíce slunečního svitu je zaznamenáno v červenci a to 8,5–8,9 hodin denně a nejkratší doba slunečního svitu je v prosinci - v průměru 1,4–1,6 hodiny. 57–64 % všech atmosférických srážek průměrně spadne v teplém období roku. Co se týče sněžení, první bylo evidováno v průběhu listopadu a poslední pak začátkem dubna v nejteplejší části území, v nejvýše položených oblastech Bílých Karpat až koncem dubna. Výskyt sněhové pokrývky je v průměru nejčastěji od 300 m n. m. od poslední listopadové dekády do první březnové dekády, někdy až do poloviny dubna. Převládající směr proudění vzduchu na vrcholcích pohoří Bílých Karpat je severovýchodní a jeho četnost se s létem zvyšuje. V podhorských částech se silněji projevuje jižní složka proudění. Průměrné rychlosti větru se na jednotlivých klimatologických stanicích mírně liší, v Luhačovicích je to 1,5 m.s-1, ve Strání 4,4 m.s-1 a v Brumově 2,9 m.s-1. Sestupné proudění vzduchu v podobě suchých, padavých větrů způsobuje ohřívání členitého povrchu a eolickou erozi odsáváním jemných částic půdy i hornin a jejich ukládání do závějí. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Klimatologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/klimatologie/ 15

4. 2. 5. Pedologie Na jih od Dolního Němčí, Bánova a Bojkovic, na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic, je půda složena z pararendziny typické a kambizemní, lokálně i s kambizemí typickou, někde i se slabým oglejením. Kyselé terasové štěrky a štěrkopísky a také svahoviny hornin z karbonátových flyšových břidlic jsou pokryty sprašovými půdami. V oblasti Strážnice – Sudoměřice – Radějov se půdy vyvinuly v černozem typickou, místy černozem hnědozemní. Jihovýchodní část území je na svahovinách z karbonátových flyšových břidlic tvořena i černozemí černicovou, mírně se zde projevuje i solončakování. Východně až jihovýchodně v nivě řeky Moravy, od Strážnice, Velké nad Veličkou a Suchova, se zformovala černice typická a glejová na karbonátových nivních uloženinách. V jihovýchodní části od Strážnice přechází černozemní půdy do hnědozemí typických na spraši. Téměř na celém území Bílých Karpat se vyskytují půdy vzniklé na svahovinách karbonátových flyšových břidlic a v největší míře je zastupuje kambizem typická, také v asociacích s kambizemí pseudoglejovou. Kyselá a silně kyselá varieta se vyvinula v dolních, či horních úsecích Velké Javořiny a Velkého Lopeníku. Místy se objevuje taktéž na pomezí se Slovenskem. Kyselá varieta kambizemě pseudoglejové se nachází také severně od Štítné nad Vláří. V menších rozlohách na jih od Strání, v pohraničí se Slovenskou republikou, jižně od Bánova a Bojkovic, se vyvinul i pseudoglej typický. Jen malým celkem je v CHKO zastoupen glej typický na bezkarbonátových nivních uloženinách a svahovinách, a to podél toků u Vlachovic. V jihozápadní a střední části CHKO se kolem četných vodotečí (Velička, Nivnička, Olšava, Komňa aj.) rozprostírá fluvizem typická. Bezkarnonátové nivní uloženiny kolem Vláry, Brumovky, Bylničky a dalších toků v severní a severovýchodní části území překrývá fluvizem glejová. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Pedologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/pedologie/

16

4. 2. 6. Fauna Druhové složení fauny bylo ovlivňováno jednak přírodními podmínkami (geografická poloha, geomorfologie, klimatické, půdní a hydrologické poměry), ale i intenzivním hospodařením člověka. V důsledku lidského faktoru se do pohoří Bílých Karpat mohla šířit fauna, která by za nezměněných podmínek nenašla v zalesněné krajině útočiště. Z toho tedy vyplývá, že naši předkové svými zásahy podmínili růst biodiverzity. Charakter vegetace a rostlinných společenstev určuje spolu s geomorfologickými a chemickými vlastnostmi flyšových hornin existenci většiny živočišných druhů na území CHKO. Na základě vědeckých poznatků bylo zjištěno v oblasti CHKO Bílé Karpaty na 20 tisíc druhů živočichů, z toho minimálně 16 tisíc druhů hmyzu. Současná fauna tohoto areálu je tedy velmi bohatá a v naší zemi jedinečná, a to i v návaznosti na bohatou rostlinnou strukturu. Velmi bohatou faunu Bílých Karpat, včetně několika desítek vzácných i ohrožených druhů, ukrývají zdejší květnaté louky. Vyskytuje se zde např. sklípkánek černý (Atypus piceus), vzácní sekáči Zacheus crista a Egaenus convexus, střevlíček Pterostichus incommodus a celý zástup dalších vzácných brouků. Mezi motýly se zde uchytil perleťovec dvouřadý (Brenthis hecate), modrásek hořcový (Maculinea alcon), různé druhy můr, píďalek aj. V celém areálu CHKO můžeme často narazit na křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) a kudlanku nábožnou (Mantis religiosa). Jelikož se v těchto končinách vyskytuje pestrá škála biotopů, mohou se zde potkat i druhy rozličných ekologických nároků jako např. ropucha zelená (Bufo viridis), ropucha obecná (Bufo bufo) a skokan hnědý (Rana temporaria). Ptactvo je zastoupeno celkem početnými populacemi koroptve polní (Perdix perdix), křepelky polní (Coturnix coturnix) a chřástala polního (Crex crex). V jižní části území hnízdí na linduška lesní (Anthus trivialis), strnad luční (Emberiza calandra) či bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), z dravých ptáků je častý včelojed lesní (Pernis apivorus). Ve vyšších polohách lesa hnízdí např. holub doupňák (Columba oenas), strakapoud velký (Dendrocopos major), datel černý (Dryocopus martius), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a káně lesní (Buteo buteo). Pěvci jsou v lesních polohách zastoupeni např. žluvou hajní (Oriolus oriolus) a sedmihláskem hajním (Hippolais icterina). V kalužích na lesních stezkách a cestách je možné pozorovat kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), u potoků je hojný mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Hojný výskyt z řad savců zastupuje rejsek horský (Sorex 17

alpinus). Rys ostrovid (Lynx lynx), vzácně, a ze Slovenska občas i medvěd hnědý (Ursus arctos) jsou k nalezení především na severovýchodní hranici území. V lesích vyšších poloh žijí bezobratlí živočichové, kteří jsou charakterističtí pro karpatské lesy. Jedná se např. o měkkýše modranku karpatskou (Bielzia coerulans) a skalnici lepou (Faustina faustina), dále pak o brouky tesaříka alpského (Rosalia alpina) nebo lesáka rumělkového (Cucujus cinnaberinus). V jižní části Bílých Karpat, nedaleko lidských sídel, je možné zahlédnout motýly, mezi nimi je pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) a martináč hrušňový (Saturnia pyri). Užovka stromová (Zamenis longissimus) je známá svým výskytem v údolních polohách Moravských Kopanic. Dodnes velmi početné populace vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a jiřičky obecné (Delichon urbica) hnízdí v opuštěných hospodářských staveništích. Kolonie netopýrů (např. Myotis myotis nebo Pletocus auritus) pak sídlí ve starých budovách, popř. kostelích. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Fauna [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/fauna/

4. 2. 7. Flóra Dva fytografické okresy se dělí o území CHKO Bílých Karpat. Jedná se o Bílé Karpaty stepní, které náleží do fytogeografického obvodu Panonské termofytikum, a Bílé Karpaty lesní, jenž patří do obvodu Karpatské mezofytikum. Částečně na území Valašských Klobouk zasahují i okraje Zlínských vrchů a Javorníků, které se blíží k obvodu Bílých Karpat lesních. Malý výběžek Dolnomoravského úvalu z termofytika okrajově vstupuje do oblasti u Strážnice, jedná se o součást fytogeografického okresu Jihomoravské úvaly. Převažující potenciální vegetace Bílých Karpat stepních byla mozaika teplomilných mochnových doubrav (asociace Potentillo albae-Quercetum) a teplomilnějších dubohabřin, a to hlavně panonského typu (asociace Primulo veris-Carpinetum). Ojediněle se vyskytovaly i šípákové doubravy (asociace Corno-Quercetum). Hranice dělící obě jednotky (Bílé Karpaty stepní a Karpatské mezofytikum) je v bezlesích místech vždy vytlačena do vyšších nadmořských výšek. Děje se tak na základě vzniku sušších podmínek až po odlesnění. Přesto však není možno na všech místech určit přesnou hranici. 18

Odlesněná krajina ve fytochorionu Bílé Karpaty stepní je využívána v dnešní době převážně jako zemědělská půda. V místech, kde byly lesy ponechány, je mozaika dubohabřin karpatských (Carici pilosae-Carpinetum), méně i panonských (Primulo veris-Carpinetum), jejichž výskyt se vážně pouze k okolí Radějova a Tvarožné Lhoty v malých fragmentech. Nejcharakterističtější pro tuto oblast jsou teplomilné doubravy. Pouze v PP Žerotín je možno spatřit šípákové doubravy (Corno-Qeurcetum), větší zastoupení mají doubravy mochnové (Potentillo albae-Quercetum). Ve stromovém patře doubrav roste dub letní (Quercus petraea), dub zimní (Quercus robur), břek obecný (Sorbus torminalis) a velmi vzácně i dub šípák (Quercus pubescens). Bohaté keřové patro je zastoupeno typickou kalinou tušalajovou (Viburnum lantana), brslenem bradavičnatým (Euonymus verrucosa) a dřínem obecným (Cornus mas). V bylinném patře se objevuje např. kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum) či hrachor černý (Lathyrus niger). Ve stromovém patře dubohabřin se objevuje dub letní (Quercus robur), habr (Carpinus betulus), lípa malolistá (Tilia cordata). V keřovém patře nižší a teplejších nadmořských výšek se v některých případech objevuje dřín obecný (Cornus mas) a klokoč zpeřený (Staphyllea pinnata). Bylinnému patru převládají obecné hájové druhy, např. ostřice chlupatá (Carex pilosa) nebo česnek medvědí (Allium ursinum). Mezi orchidejemi lze spatřit např. vstavač bledý (Orchis pallens) nebo okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Odlesněné plochy jsou charakteristickým stanovištěm druhově velmi bohatých teplomilných trávníků svazu Cirsio-Brachypodion pinnati se zastoupením náročnějších teplomilných taxonů. Bílé Karpaty lesní výskytem teplomilných doubrav už tolik nepřekypují, jsou však v nižších polohách zastoupeny mezofilnějšími typy karpatských dubohabřin (asociace Carici pilosaeCarpinetum), s častou příměsí buku, ve vyšších nadmořských výškách jsou zastoupeny různé typy květnatých bučin (svaz Fagion), především typ s ostřicí chlupatou (Carici pilosaeFagetum). Pouze v nejvýše položených lokalitách (např. na Javořině) se dochovaly i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum) Suťové lesy (Lunario-Aceretum) mají návaznost na prudké svahy v nejvyšších nadmořských výškách v oblasti (např. na Velké Javořině). Stromové patro má také své charakteristické zástupce jako javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), 19

nejvýznamnějšími podrostovými druhy jsou měsíčnice vytrvalá (Lunária rediviva) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina). Potenciální vegetací oblasti malého výběžku Dolnomoravského úvalu, nedaleko Strážnice, jsou lužní lesy, pravděpodobně olšové jaseniny (asociace Pruno-Fraxinetum), přestože v dnešní době se jedná o intenzivně obdělávanou kulturní krajinu. Květnaté orchidejové louky, druhově nejbohatší typ lučního porostu střední Evropy, patří k charakteristickým rysům nelesního typu vegetace Bílých Karpat. Neobvykle rozsáhlá území této vegetace se rozprostírají v jihozápadní části Bílých Karpat, mezi Bystřicí pod Lopeníkem a Radějovem, a z fytocenologického hlediska náleží k teplomilným trávníkům svazu CirsioBrachypodion pinnati. Co se týče druhové skladby, převládá např. sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) a ostřice horská (Carex montana). Lemová společenstva často navazují na květnaté louky, zvláště pak v blízkosti solitérních stromů. Nejčastěji lze narazit na vegetaci svazu Trifolion medii. Krátkostébelné, druhově poněkud chudší porosty svazu Cynosurion, patří k asociaci Anthoxatho-Agrostietum. Vznikly ve střední a východní části CHKO, ve vyšších polohách se rozvinuly z přepásaných luk s mělčími půdami kyselého podkladu. Roste zde řada ohrožených a vzácných druhů, patří mezi ně např. vemeníček zelený (Coeloglossum viride) a prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina). Kyselé pískovce i acidofilní trávníky svazu Violion caninae se smilkou tuhou (Nardus stricta) jsou k vidění především kolem Brumova a Valašských Klobouk. Řada plevelných druhů ze společenstev soukromých políček jsou další raritou Bílých Karpat. Není zde používána nadměrná mechanizace a pesticidy, a tak se mohla tato společenstva rozvíjet. Patří mezi ně např. hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca) nebo silenka galská (Silene gallica). Krajina Bílých Karpat je charakteristická prolínáním zahrad, políček a starých sadů s loukami. V mnoha případech můžeme ve starých sadech narazit na zanikající krajové odrůdy ovocných dřevin. Zajímavý je však i jejich travnatý podrost charakteru jednosečných nehnojených luk. Mohou se zde vyskytovat i vzácné druhy vstavačovitých, např. vstavač mužský (Orchis mascula), vstavač vojenský (Orchis militaris) a vzácně i tořič čmelákovitý (Ophrys holosericea subsp. holubyana). Na kůře ovocných stromů můžeme pozorovat také velmi 20

vzácné druhy lišejníků. Příkladem může být terčovka Parmelia glabra, která zde má jedinou lokalitu výskytu v České republice. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Flóra [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/flora/

4. 3. Historie území První doložené známky lidského osídlení na okrajích dnešní CHKO Bílé Karpaty jsou zaznamenány z neolitu, z období 6 000–3 500 př. n. l. Z počátku druhého tisíciletí př. n. l. se dochovaly nálezy kanelované keramiky a opevněná hradiska, které dokazují přítomnost kmenů z karpatských kotlin. Ve starší až střední době bronzové bylo osídlení vázáno na vodní toky, do vyšších poloh prozatím nepronikalo, výjimku tvoří např. výšinné hradiště na Šumárníku nad Kněždubem. Konec druhého tisíciletí př. n. l. je spojen s lidem popelnicových polí. Dokladem jeho existence jsou pozůstatky rozsáhlého hradiště u Javorníku a řada pohřebišť mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky. Další opevněná sídliště vznikala působením Keltů. Důležitá komunikace byla zjištěna nálezem mincí u Bojkovic a ve Vlárském průsmyku. První slovanské osídlení z doby Velké Moravy dokládají nálezy pohřebišť na Slavičínsku a Bojkovicku. Vyšší polohy v této době ještě osídlovány nebyly. Pád Velkomoravské říše zajistil oblasti Bílých Karpat funkci hraničního hvozdu na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Avšak vliv na pohoří byl téměř nulový, jelikož vliv přemyslovských knížat končil prakticky na řece Olšavě (u Uherského Brodu) a vliv uherských králů v Pováží. Snaha o nadvládu nad tímto krajem byla projevena např. založením královského hradu v Brumově na počátku 13. století. Hlavní vlna kolonizace však dorazila po vpádu Tatarů (1241) a Kumánů (1253) na Moravu. Právě v tomto čase byl vybudován královský hrad Uherský Brod. Podíl na kolonizačním úsilí měla i šlechta, která budovala hrady (např. Bánov) a osazovala vsi. V roce 1314 došlo k porážce Matúše Čáka, který drancoval mnohá sídla na moravské straně. To přispělo k vytyčení moravsko-uherských hranic tak, jak je známe i dnes. Během 14. století nastal rozkvět středisek větších panství (např. Valašské Klobouky) i vsí v okolí menších vladyckých lén (např. Suchá Loz, Hrubá Vrbka, Strání). Zato v 15. století přišla řada opevněných sídel ke zkáze. Důvodem byly boje mezi Uhry a českým králem, které ukončil až mír z roku 1478. S Jagellonci, kteří vládli po 21

obou stranách pohoří, přišel do kraje klid a rozmach. Tato doba je známa první vlnou valašské kolonizace, která zde působila především v severovýchodní části území a v okolí Starého Hrozenkova. Naprostou devastaci pak přineslo 17. století, kdy byly systematicky pleněny vsi i městečka. Mnoho obyvatel tehdy zahynulo nebo bylo odvlečeno po vpádech Bočkajovců, vojsk krymských Tatarů, kteří stáli na straně tureckého sultána, a kuruckých oddílů. Díky klidnější atmosféře společnosti v 18. století došlo k zásadnímu zvratu ve využití krajiny v nejvyšších a nejopuštěnějších částech Bílých Karpat. Tato doba přispěla ke změně životního stylu i hospodaření, dokonce byly zakládány nové obce kopaničářského typu s rozptýlenou zástavbou (Vyškovec, Žítková, Vápenice a Lopeník). Právě kolonizace vyšších poloh pohoří přispěla k radikální změně krajiny. Téměř neprostupný panský les byl rozdělen na parcely, které byly přiděleny kolonistům z Polska a z východních Karpat (dnešní Ukrajina a Rumunsko). Ti vyklučily stromy a na vrchnostenských pastvinách a loukách pásli hlavně ovce. Až do 19. století zde vytrvala panská držba gruntů, obyvatelé tedy museli odvádět desátek. Neustálý nedostatek finančních prostředků nedovoloval drobným zemědělcům nakupovat stroje ani zavádět jakékoliv inovace v obdělávání. To vedlo k zadlužování, které bylo od druhé poloviny 19. století příčinou emigrací do Ameriky nebo za sezónními pracemi do bohatších oblastí Moravy, Rakous nebo Uher. Jedinečné bylo řemeslo provozované v některých vesnicích na Bojkovicku. Jednalo se o zvěrokleštičství, které se díky místnímu obyvatelstvu dostalo prakticky do celé Evropy. Na políčkách se pěstovaly převážně brambory, oves a žito, méně len, konopí, proso a pohanka. Výnosy obilnin však byly mizivé. Vodní a větrná eroze si totiž vyžadovala několikrát opakovanou setbu. Prudší svahy a půdní sesuvy mohly sloužit jen jako louky a pastviny. Významným, a dodnes oblíbeným, jevem bylo také tradiční ovocnářství. Pěstovaly se hlavně švestky, jabloně a hrušně, méně pak ořechy a ostatní peckoviny. V nižších polohách se v 19. století choval zejména hovězí dobytek, ovce se pásly na Valašskokloboucku, na Kopanicích a méně na Horňácku. Koncem 19. století dochází k ustájení dobytku a sklízení sena. Od té chvíle bylo k dispozici více hnoje, který se před setím ozimů vyvážel na úhor. Dále navazovala v trojpolním systému jař, a pak brambory, které se taktéž hnojily. Hnojení se tedy obvykle cyklicky opakovalo jednou za 3 roky. Teprve s příchodem JZD tento systém hospodaření ve vyšších polohách Bílých Karpat zanikl. Zásluhou mnohačetných bojů se v Bílých Karpatech nedochovalo mnoho architektonických památek ze středověku. K nejstarším památkám se řadí zřícenina hradu v Brumově, hrádek 22

Zubačov u Komně a hrad Nový Světlov u Bojkovic (původně z 15. - 16. století, přestavěný v 19. století). Mezi dochované církevní stavby patří kostely ve Vlachovicích a ve Velké nad Veličkou. Velmi častým jevem jsou drobné sakrální stavby a volně stojící plastiky (Boží muka u Luhačovic, roubená zvonice v Haluzicích, zajímavé zvonice ve Vrběticích a v Javorníku). Na území CHKO se nacházejí spousty dokladů lidové architektury. K těm nejvíce vyčnívajícím patří větrný mlýn holandského typu nad Kuželovem z roku 1842, soubor seníků v Javorníku či několik usedlostí na Kopanicích. Pozoruhodným dokladem secesní architektury je řada staveb v luhačovických lázních. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Historie území [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/historie-uzemi/

Obr. č. 1. Příklad architektury z Moravských Kopanic: Pohled na bývalou celnici, Michalčík Radim a Petr [cca 50. léta]. Zdroj: INFORMAČNÍ STŘEDISKO PRO ROZVOJ MORAVSKÝCH KOPANIC, o. p. s. O kopanickej reči. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, o. p. s., 2010. s. 135. ISBN 978-80-254-7891-2

23

4. 4. Ochrana dřevin v Bílých Karpatech Tato kapitola je věnována obecně ochraně dřevin v CHKO Bílé Karpaty, jejíž působení vychází z řady zákonů, vyhlášek a nařízení. Jelikož působí v oblasti ochrany přírody, zaštiťuje tuto instituci především zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Ochrana dřevin na území CHKO je tedy řešena zvláště chráněnými územními celky, soustavou NATURA 2000 a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

4. 4. 1. Územní ochrana Územní ochrana je chápána jako nejvýznamnější nástroj ochrany přírody. Uplatňuje se pomocí vyhlašování zvláště chráněných území. V České republice jsou rozlišována tzv. velkoplošná (NP a CHKO) a maloplošná (NPR, PR, NPP a PP) zvláště chráněná území.

4. 4. 2. Soustava NATURA 2000 Cílem evropské soustavy NATURA 2000 je zajistit ochranu volně žijících druhů a planě rostoucích rostlin a typů stanovišť, které jsou považovány za nejcennější, nejvíce ohrožené či endemické, a to z celoevropského podhledu. Tato soustava je v České republice zastoupena vyhlášenými ptačími oblastmi (PO) a evropsky významnými lokalitami (EVL). Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Územní ochrana [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veciuredni-spravni-agenda/spravni-agenda/uzemni-ochrana/

4. 4. 3. Ošetřování dřevin v Bílých Karpatech Například ochranu dřevin před neoprávněným pokácením upravuje také zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ochrana je vztažena na stromy a keře, včetně těch ovocných, které se vyskytují na loukách, pastvinách, v zahradách, sadech či ostatních místech uvnitř sídel. Pokud se někdo rozhodne pokácet dřevinu ve zmíněných lokalitách, musí si opatřit povolení Správy CHKO Bílé Karpaty. Je-li však dřevina součástí významného krajinného prvku, např. rašeliniště, vodních toků, rybníků, jezer, údolních niv nebo registrovaného VKP, jsou tato opatření zpřísněna a je nutné si vždy zajistit povolení ke kácení.

24

Orgán ochrany přírody se také stará o kompenzaci ekologické újmy a náhradu pokácené dřeviny a to tím, že může uložit žadateli o povolení kácení provedení přiměřené náhradní výsadby. Na webových stránkách Správy CHKO je možné naleznout také jistá doporučení pro vlastníky dřevin ohledně jejich ošetřování pomocí řezu. K vykonání příslušných řezů (výchovný, zdravotní, redukční, zmlazovací, udržovací, tvarovací aj.) není nutné mít zvláštní povolení. Řezem by však nemělo docházet k poškození dřeviny, rovněž by měl být zachován její přirozený habitus. V ideálním případě by tedy řez měl provádět zkušený odborník. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Kácení dřevin [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veciuredni-spravni-agenda/spravni-agenda/kaceni-drevin/

4. 4. 4. Památné stromy Dále se CHKO Bílé Karpaty stará o ochranu a vyhlašování památných stromů. Jedná se tedy o ochranu jedinců, skupin a stromořadí s mimořádným významem. Dle § 46 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny platí zákaz poškozování, ničení a rušení přirozeného vývoje památných stromů. V případě ohrožení škodlivými vlivy smí Správa CHKO Bílé Karpaty vymezit ochranné pásmo takového stromu. Činnosti a zásahy v tomto pásmu lze uskutečňovat pouze se jejich souhlasem. Dále pak existuje pojem základní ochranné pásmo, používaný pro památné stromy, v němž opět není dovolena žádná činnost pro strom škodlivá. Grafické znázornění se nachází v příloze č. 2. Památné stromy a MZCHÚ v CHKO Bílé Karpaty. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Památné stromy [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veciuredni-spravni-agenda/spravni-agenda/pamatne-stromy/

25

5. CHARAKTERISTIKA LIDOVÉ SLOVESNOSTI A NÁŘEČÍ BÍLÝCH KARPAT

5. 1. Charakteristika etnografických oblastí Bílých Karpat Jedinečné životní podmínky obyvatel Bílých Karpat a odlehlost jejich sídel dokázaly zachovat bohaté folklórní tradice. Do oblasti sahá několik živých etnografických oblastí, jež jsou graficky znázorněny v příloze č. 3. Krajinný ráz – oblasti a podoblasti a příloze č. 4. Lidová architektura.

5. 1. 1. Dolňácko Tento kraj se rozprostírá od Strážnice až po Tasov. Jedná se o krajinu vinohradů a sadů, nad nimiž se tyčí vrchy Žerotín a Šumáník. Pro tuto oblast je typický výskyt oskeruše domácí. PP Žerotín byla vyhlášena díky dochovaným zbytkům teplomilné vegetace s dubem šípákem. NPR Čertoryje je zase uznávanou pro výskyt řady vzácných živočichů a rostlin (především orchidejí) na rozsáhlých květnatých loukách charakteru anglického parku. V regionu probíhá také řada kulturních událostí spojených s místními tradicemi (vinobraní, strážnické slavnosti, slavnosti oskeruše aj.). Strážnický skanzen, známý jako Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, nabízí nejen typicky pestrou architekturu, ale i několik akcí a slavností během roku. Řadí se mezi místa konání nejznámějších folklórních festivalů v Evropě. Zajímavým architektonickým prvkem jsou i strážnické brány, dochované z 16. století, a místní zámek se sídlem muzea hudby a lidové keramiky. Zdroj: EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. ©2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotliveoblasti-bilych-karpat.html

26

Obr. č. 2. Čertoryje – Vojšice. Jongepier, Jan W., 2013. Zdroj: ČISTÁ KRAJINA. Bělokarpatské louky světovým unikátem [online blog]. 29. 5. 2013. [cit. 2014-03-18]. Dostupné z: http://cistakrajina.cz/belokarpatske-louky-svetovym-unikatem/

5. 1. 2. Horňácko Loukami a lesy tvořený kopcovitý kraj v okolí Velké nad Veličkou. Je zde řada zajímavých lučních porostů, za zmínku stojí NPR Zahrady pod Hájem, Jazevčí nebo Porážky. Stejně tak i „prales“ na Velké Javořině, nejstarší rezervace na Moravě, si zasluhuje pozornost. Památkově chráněné venkovské chalupy, seníky, stodoly a komory jsou k vidění v Javorníku, Vápenkách či Hrubé Vrbce. Lidové tradice a zvyklosti jako fašankové obchůzky, Horňácké slavnosti a jarmark s ukázkou slovácké řemeslné zručnosti, košt zelí ve Velké nad Veličkou, košt štrůdlů v Hrubé Vrbce, putovní košt slivovic Modré Horňácko či Ozvěny Horňácka jsou zde stále aktuální. Zdroj: EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. ©2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotliveoblasti-bilych-karpat.html 27

5. 1. 3. Moravské Kopanice Nejpozději osídlený region Bílých Karpat je charakteristický rozptýlenými usedlostmi s mozaikou lesů, luk, políček a sadů. Nachází se zde devět různých chráněných rezervací luk a pramenišť s širokým zastoupením orchidejí. Lopenické sedlo je nepřehlédnutelným krajinným prvkem až z Pomoraví. Obyvatelé Moravských Kopanic zpravidla bydleli v typických dvorcových kopaničářských domech s valbovou či sedlovou střechou, jaké jsou dodnes k vidění např. v Lopeníku. Oblíbenými tradičními akcemi jsou Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově nebo Festival masopustních tradic, neboli Fašank ve Strání. Vrchol Velké Javořiny je symbolickým místem bratrství Čechů a Slováků, každý rok se pod televizním vysílačem schází oba národy ke vzpomínce několika desetiletí společného soužití a vzájemného prolínání kultur. Stejně tak se scházejí na vrcholu Velkého Lopeníku, pod 22 m vysokou rozhlednou z příhradové konstrukce a podstavcem z bzovského pískovce, aby udrželi folklórní tradice písněmi a tancem. Dalším přínosem jsou občanská sdružení Veronica a Tradice Bílých Karpat. Vesnice Hoštětín je centrem institutu Veronika a přímo v areálu obce je možné si prohlédnout starou sušičku na ovoce. Hoštětín je také proslulý moštem vyráběným z místních jablek, která nejsou chemicky nijak ošetřována. Během června se také pravidelně pořádá letní Škola ochrany krajiny. Zdroj: ALBRECHT, J. Od slivovice k vínu - Putování krajem Javorníků a Bílých Karpat [online magazín]. Hospodářské noviny IHNED. 11. 7. 2007, 00:32 SEČ ©1996–2014. [cit. 2014-03-21]. ISSN 1213 – 7693. Dostupné z: http://in.ihned.cz/c1-21584290-od-slivovice-kvinu-putovani-krajem-javorniku-a-bilych-karpat

28

Obr. č. 3. Stejně jako před lety - kopaničářská obec Žítková v Bílých Karpatech, Pavel Kuča, 2007. Zdroj: ALBRECHT, J. Od slivovice k vínu - Putování krajem Javorníků a Bílých Karpat [online magazín]. Hospodářské noviny IHNED. 11. 7. 2007, 00:32 SEČ ©1996–2014. [cit. 2014-03-21]. ISSN 1213 – 7693. Dostupné z: http://in.ihned.cz/c1-21584290-odslivovice-k-vinu-putovani-krajem-javorniku-a-bilych-karpat

5. 1. 4. Luhačovické Zálesí Okolí Luhačovic je známé prolínáním slovácké a valašské kultury, tedy přechodu z oblasti vína do oblastí slivovice. Život ve zdejších vesnicích byl chudší a trpěl nedostatkem obživy, což přispělo k rozvoji tradiční výroby a řemesel. V pozdějším období došlo k rozkvětu lázeňství a také průmyslu zásluhou Tomáše Bati ve Zlíně. V současnosti jsou Luhačovice považovány za největší moravské lázně. Mají dlouhou tradici lázeňské léčby dýchacího ústrojí, trávicího traktu, diabetu i pohybového aparátu. Proslulé jsou nejen pěti přírodními léčivými prameny, ale také typickou architekturou Dušana Jurkoviče. Kulturu a tradice Luhačovicka prezentuje např. muzeum Luhačovického Zálesí, květnové otevírání pramenů v doprovodu folklórních souborů, dále mezinárodní hudební festival Janáček a Luhačovice. Ovocnářský kraj Zálesí je známý výrobou místních produktů, např. sušeného ovoce, moštů či destilátů. Zdroj: EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. ©2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotliveoblasti-bilych-karpat.html 29

5. 1. 5. Jižní Valašsko Krajina kolem Valašských Klobouk a Brumova-Bylnice byla od raného středověku osidlována valašskými pastevci z Jižních a Východních Karpat, kteří částečně přeměnili bukové lesy na pastviny. Dodnes jsou zde k vidění bukové lesy, nejvýznamnější pak PR Sidonie, PP Okrouhlá a PP Chladný vrch. Na Nedašovsku se dodnes zachovaly pastviny s výskytem jalovců, pozornost zasluhuje i Nedašovské Závrší s řadou zachovalých roubených chalup. Tímto regionem také protéká nejdelší řeka Bílých Karpat, Vlára. Valaši jsou proslulí pálením slivovice. Valašské muzeum v přírodě, též rožnovský skanzen, je turistickým lákadlem vysoké národopisné, kulturní i historické hodnoty. Jedná se o nejstarší projekt svého druhu ve střední Evropě. Hlavním smyslem je snaha přiblížit venkovskou architekturu, staré tradice, návyky i pracovní postupy řemeslníků. Zajímavé jsou i akce spojené s tradičními svátky, které skanzen pořádá, např. masopustní reje, Velikonoce, kácení máje, Mikuláš či Vánoce. Ve Slavičíně vyčnívají kulturní akce jako Rozsvícení vánočního stromu a Mikulášský jarmek ve Valašských Kloboukách. Vynikající atmosférou překypují také hudební akce věnované folklóru. V muzeu i v nedalekých Pustevnách se konají Rožnovské slavnosti, které pravidelně propukají na přelomu června a července. Právě v sedle mezi Radhoštěm a Čertovým mlýnem vybudoval známý architekt Dušan Jurkovič unikátní dřevěné stavby Libušín a Maměnku, které dodnes nabízejí k jídlu valašské speciality včetně frgálů. Zdroj: VÝCHODNÍ MORAVA. Valašsko: Památky a historie Valašska [online]. ©2010. [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.vychodni-morava.cz/lokalita/20/cms/4031

5. 2. Charakteristika nářečí Kraj rozléhající se v pohoří Bílých Karpat náleží do východomoravské (moravskoslovenské) nářeční skupiny. Ta zabírá široký územní pruh při česko-slovenské hranici, tj. Břeclavsko, Hodonínsko, Kyjovsko, Uherskohradišťsko, Zlínsko a Vsetínsko. Tato oblast se dále rozděluje na 4 podskupiny: 1. severní (valašskou), 2. jižní (slováckou), 3. západní (hranickou s kelečským ostrůvkem a dolskou) a 4. jihovýchodní (kopaničářská nářečí). Do území Bílých Karpat spadají tři ze čtyř nářečních podskupin (valašská, slovácká a kopaničářská), jejichž charakteristické rysy popsal například Lamprecht (1976).

30

5. 2. 1. Severní (valašská) podskupina 1) Vyslovování tzv. měkkých retnicí b´, p´, m´, v´, f´ staršími generacemi, ve srovnání s mladšími generacemi, které je už vyslovují rozloženě: p´ena x pjena, m´esíc x mjesíc, mněsíc. 2) Vyslovování i (í) / y (ý) s výraznou odlišností, zvláště po retnicích, např. vidím, písek x vysoký, rozmýšlat. 3) Zakončení infinitivu na ť: voziť, kopať. 4) Zdvojené souhlásky typu masso, kašša, kamenný na Valašskokloboucku. 5) Příčestí činná bez koncového -l; sék (sekal), nés (nesl), véd (vedl). 6) Častý je přechod sloves z 5. třídy do třídy 1. : (já) spívu – (oni) spívú. 7) Mluva starší generace v 1. osobě čísla množného na Jižním Valašsku: my smy (jsme), peremy (pereme). 8) Změna 7. pádu čísla množného čísla u podstatných jmen, mužského a ženské zakončení -ámi, popř. -ámy, např. kozámi, rukámy. 9) Přechodníky přítomné: pokolébaja ho (kolébajíce ho) 10) Přízvuk na předposlední slabice slova, zejména v severní části Valašska. Některé názvy polností, jejich části či tratě nesou pojmenování podle dřevin, např. Hložky, Vinohrádky.

5. 2. 2. Jižní (slovácká) podskupina 1) „Obalované“ vyslovování tzv. tvrdého členu dvojice l – ľ, čili jako neslabičné; v sousedství s u často splývá, např. húpí (hloupí), chaupa (chalupa). 2) Slovesa podobná např. tisknout tvoří často participia bez -nu-; spadl/spadu/spadéu. 3) Krátké a dlouhé slabičné l – ľ je zachováno v severní části území Slovácka, např. hlbokí (hluboký) – hľbka (hloubka). 4) Užívání tvarů 2. pádu množného čísla životného rodu mužského (u podstatných jmen a jejich přívlastků shodných) shodujících se se 4. pádem, např. má dobrich učitelú (má dobrého učitele. Slovácké nářečí se dělí na několik dalších podskupin. Například podle Bartoše (1883) je na Zlínsku toto nářečí ovlivněno na východ sousedícím nářečím hanáckým.

5. 2. 3. Jihovýchodní (kopaničářská) podskupina 1) Absence ř, např. tri (tři, dveri (dveře), prišli (přišli). 31

2) Za staré dj je používáno dz, např. medza, cudzí. 3) Zakončení sloves v 1. osobě čísla jednotného na -m; já idem/iďem (jdu), umrem (umřu), sem (jsem). 4) V severní části kopaničářského úseku ď, ť, ň: ďeň, ťetka; u Hrozenkova dz, c: dzeň, cetka; v jižní části pak d, t, n: dedina, tichí, nič. 5) V některých místech se vyskytují jen tzv. tvrdé retnice: hrjéba (hříbě). 6) Jemné vyslovování hlásek b, d, ď, v, z, ž na konci slov, které se liší od běžného vyslovování koncových hlásek p, t, ť, f, s, š; např. dub. 7) Vyslovování dlouhého r, stejně jako na Slovensku: vŕba. 8) V kořenu slov se často dlouží samohlásky (Starý Hrozenkov, Březová): bór, hlóh, chój (chvoj), smŕk, jabúk (jablek), hrušék (hrušek). 9) Původní znění dlouhého ó se zachovalo ve Starém Hrozenkově: rvóšt, rvósc (růst). 10) Jotace po retnicích, sykavkách l a r před a, á, e, é: vjanoce (Vánoce), kvjétko (kvítko), ljéska (líska). 11) Instrumental jednotného čísla rodu mužského a středního je -om: za dubom. 12) Na Hrozenkově nepoužívají sloveso lézt, utéct: vyndzi na hrušku (vylez, vyjdi), naber čerešní (choď, běž na třešně), chodzic po stromoch (lézt).

Ze zápisků Bartoše (1883, s. 139 – 140) byla zjištěna mnohá zajímavá pojmenování botanických názvů: chábzdzě (bez), prúdzě (kapradí), kropáčky (petrklíče), randlíčky (stračka), kráska n Hrozenkově a sedmichrástka v Javorníku (sedmikráska), kukučí obrtel (vstavač), rmání/ormán (rmenek), májovník (mařinka), babské roucho (šalvějluční), račica (mochna jarní), čičarodziny (borůvky).

Tato skupina je vnitřně bohatě diferencována téměř dle počtu osad, které mají více znaků slovenštiny uherské, nežli moravské řeči. Například rodáci z Březové podle Bartoše (1883) tvrdí, že „takej reči není kraj světa jako na Brezovej, ona je tady od sveta národu“, tzn, od počátku stvoření světa.

6. Památné stromy regionu Vzrostlé a významné stromy jsou v krajině středem pozornosti lidí již od pradávna. V pravěku šlo především o jedince v blízkosti posvátných míst, měly tedy duchovní hodnotu. Jak se 32

rozvíjela oblast zemědělství a lesního hospodářství, společně s odlesňováním krajiny, narůstal význam solitérních stromů. Takový strom skýtal vítanou ochranu před nepříznivými povětrnostními podmínkami jak pro lidi, tak pro dobytek na pastvinách. Často se takové solitéry vysazovali cíleně na místech významných událostí, u smírčích kamenů, křížků, božích muk i kapliček. Na Valašsku a Kopanicích byly vysazovány zejména duby, lípy a ovocné dřeviny v blízkosti stavení, pro příjemné mikroklima, které vytvářely pod mohutnou korunou, či kvůli ochraně před blesky. K této problematice se vztahuje příloha č. 3: Památné stromy a MZCHÚ v CHKO Bílé Karpaty.

6. 1. Příklady památných stromů se zajímavou historií: Oskeruše Na území CHKO Bílé Karpaty byly zatím jako památné stromy vyhlášeny čtyři oskeruše (Sorbus domestica) - Adamcova oskeruše (areál vinic Žerotíně na Strážnicku), Karlova oskeruše (taktéž Žerotín, nedaleko od katastrální hranice s Radějovem, obvod kmene 337 cm), Špirudova oskeruše (nad obcí Tvarožná Lhota, obvod kmene 370 cm) a Nejedlíkova oskeruše (nad obcí Kněždub). Další oskeruše se budou za památné stromy teprve vyhlašovat. Jejich původ v oblasti Slovácka a jiných místech CHKO je opředen mnoha pověstmi. Podle mnohých na tom měla zásluhu římská vojska. Římané s sebou přinesli sazenice, a kudy vojska pochodovala, tam byly oskeruše vysazovány. Staly se tedy hraničními body jejich cest nebo území. Další pověsti přisuzují jejich introdukci do Bílých Karpat Turkům a Tatarům, kteří z Balkánu dovezli tento druh na výrobu svého vína. Taktéž mongolské útočné kmeny, jež obléhaly Strážnici, vezly prý s sebou sušené oskeruše jako lék na úplavici a průjmy. Následně jejich semena potom roznesla zvířata. Častý výskyt stromů (starších padesáti let) je také v místech starých formanských cest. Oskeruše se mohly podél cest objevovat i díky jejich rozšiřování pomocí zvířat, ale i lidí, jejichž trávicí trakt vyloučil semena těchto plodů během jejich poutě.

Mezi bělokarpatskými oskerušemi vyniká již zmiňovaná Adamcova oskeruše s obvodem kmene 458 cm ve výšce 120 cm a odhadovaným věkem 500 let. Kolem ní vede tzv. Oskorušová stezka, vedoucí ze Strážnice do Tvarožné Lhoty, kde se nachází muzeum věnované tomuto taxonu. Každoročně se zde koná také Oskorušobraní, jež seznamuje návštěvníky s využitím plodů, degustací marmelád, moštů či pálenek (oskorušovica).

33

Zdroj: HRDOUŠEK, V. Oskeruše [online magazín]. Region Revue 23. 4. 2012. aktualizováno 3. 2. 2014 ©2012. [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://regionrevue.eu/cz/view.php?cisloclanku=2012040007

Kobzova lípa Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), vysoká 24 m a s obvodem kmene 732 cm, roste v místě zvaném Na Kobzi nebo také U Kobzů. Podle slov bývalého kronikáře Josefa Václavíka ji zde vysadil Tristram (též Tristan) Franc z Háje roku 1530 na paměť přejmenování Zbelohy Lhoty na Francovu Lhotu. Podle pověsti se v koruně lípy schovali místní občané při turko-tatarském vpádu na Vsetínsko roku 1663. Nájezdníci se je měli snažit z úkrytu dostat tak, že kolem stromu rozdělali oheň. Tuto pověst má dokládat rozsáhlá dutina na boku kmene. Jiná pověst praví, že dutina vznikla také ohněm, ale že strom v témže osudném roce vzplál od okolních hořících stavení. V dutině se pak měli opět schovávat lidé při vpádu Kuruců z Uher. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 137. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

34

Obr. č. 4. Kobzova Lípa, Šnajdarová, M., 2010 a Obr. č. 5. Strom v 70 letech, Fotoarchiv Muzea regionu Valašska ve Vsetíně. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 137. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatnestromy-zlinskeho-kraje-cl-2132.html

Buk na Bařince Místo zvané Bařinka se nachází u Velkých Karlovic, mezi údolím Podťaté a Malou Hanzlůvkou. Roste zde mohutný buk lesní (Fagus sylvatica) s obvodem kmene 706 cm, který zatím na vyhlášení čeká, a však k tomuto místu se váže mnoho pověstí a pověr, a proto by byla škoda se o něm nezmínit. Jednou takovou pověstí například je, že zde stával hrad, na němž žil čert s čarodějnicí. Čert prý tento buk vlastnoručně zasadil u lesní cesty. Další pověrou je, že tomu, kdo neví, jakou bylinu má použít proti své nemoci, buk pomůže. Má k němu přijít o noci svatojánské obutý v „kopýtkách“ (součást ženského kroje), několikrát jej obejít, než se mu na kopýtkách přichytne ta pravá bylina. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 170. ISBN 978-80-254-9006-8. 35

Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

Obr. č. 6. Buk na Bařince, Pavelka J., 2010. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-0321]. s. 170. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikacepamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl-2132.html

Lípy popravených vlastenců Skupina tří lip malolistých (Tilia cordata) s pomníkem u Valašského Meziříčí připomíná tragickou smrt tří vlastenců, kteří zde byli popraveni za 2. světové války nacistickými okupanty. Prvním byl partyzán Stanislav Mikolášek, jenž byl oběšen 11. května 1944 za zastřelení strážníka a zranění tajného policisty. Druhý, Miroslav Ondrašík, byl podle Šnajdarové (2010) krutě mučen a poté popraven 12. listopadu 1944, a to za pokus o přechod státní hranice na Slovensko ve snaze pomoci sousedům v bojích Slovenského národního povstání. V ten samý den byl popraven i Jan Mazal, taktéž účastník domácího odboje. Lípy tedy odkazují na hrůzy II. světové války a připomínají občanům, co jejich předkové museli vytrpět a jak byli stateční, aby si dnes jejich potomci mohli užívat svobody. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 170. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

36

Obr. č. 7. Lípy popravených vlastenců, Pavelka, J., 2010. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 170. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.krzlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl-2132.html

Lípa Na Sihle U památkově chráněné valašské usedlosti čp. 117 roste nedávno vyhlášená památná lípa malolistá (Tilia cordata) s obvodem kmene 410 cm a výškou 25 m. Jedná se o poslední ze čtyř stromů, podle Šnajdarové (2010) zde vysazených někdy kolem roku 1808. „Sihla“ ve valašském nářečí znamená bažinu, mokřad nebo mokřisko. Na této sihle si měl někdy před rokem 1782 postavit chalupu jistý Jan Wiczan. Roku 1841 byla kousek vedle postavena nová chalupa, jež se dochovala do dnešní doby v podobě pozoruhodné stavby se třemi štíty, roubenými hospodářskými budovami a s původním interiérem včetně staré peci. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 171. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

37

Obr. č. 8. Lípa Na Sihle, Pavelka J., 2010. ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 171. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatnestromy-zlinskeho-kraje-cl-2132.html

Mandincova lípa Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) o úctyhodném obvodu kmene 510 cm a výšce 24 m roste u osamoceného stavení čp. 15. Právě zde vysvětluje Šnajdarová (2010), proč lidé tak rádi vysazovali lípy. Tradovalo se totiž, že lípy vyzařují pozitivní energii, proto lidé chtěli pod jejich korunami sedávat a proto se často vyskytují v místech jejich obydlí. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 129. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

38

Obr. č. 9. Mandincova lípa, Šnajdarová, M., 2010. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-0321]. s. 129. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikacepamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl-2132.html

Památné lípy Boženy Šopové a Karla Vařáka Na Vařákových pasekách, jež náleží k obci Lačnov na Vsetínsku, stojí dvě lípy, které připomínají neblahý osud bývalé zdejší osady a jejích obyvatel. Téměř na konci II. světové války, 2. května 1945, zde napadli partyzáni německý radiotelegrafický oddíl, když instalovali vysílačky. Ještě téže noci osado obklíčili němečtí vojáci, osm z deseti chalup vypálili a jejich obyvatelé hnali až do Valašské Polanky. Tam na přímluvu katolického faráře a jeho německé hospodyně Němci propustili ženy a děti. Avšak čtyři lidé – Karel Vařák, František Žák, Jan Polčák a Růžena Šopová byli deportováni do Hošťálkové a tam 3. května 1945 umučeni. Osada zpustla a zanikla. Dnes na tragickou událost upomíná pomníček a tyto památné stromy pojmenované po dvou obětech mučení. První z nich, lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) s obvodem kmene 247 cm a výškou 16 m, druhá z nich, lípa malolistá (Tilia cordata), s obvodem 155 cm a výškou 14 m. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 147. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

39

Obr. č. 10. Památné lípy Boženy Šopové a Karla Vařáka, Šnajdara P., 2010. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 147. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl-2132.html

Lípa u Luže Další lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) o obvodu kmene 425 cm a výšce 25 m roste nad starou dřevěnicí v mírném svahu v dolní části Vlčkové na Valašsku. Vznik obce, a s ní také následné vysazení tohoto stromu, je opředen zajímavou pověstí o statečném panoši Vlčkovi, jenž před smečkou hladových vlků zachránil synka svého pána. Jako odměnu měl dostat údolí potoka Kameňák, kde si postavil tvrz a po čase zde vznikla osada. Zdroj: ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. s. 216. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-kraje-cl2132.html

40

7. SLAVNOSTI A TRADICE SPOJENÉ SE DŘEVINAMI

7. 1. Historie 7. 1. 1. Svátky církevní Na velikonoční květnou neděli se na Valašsku vypravovala zpívat malá děvčátka po domech s majákem, což byl vršek mladé borovice zdobený pentlemi, barevným papírem malovaným či papírovými obrázky. Týden pašijový, od čtvrtka až do soboty, přebírali na vesnicích i ve městech úlohu zvoníků místní chlapci pomocí dřevěných nástrojů, nazývaných tragače, valchy, klapačky, hrklávky. Takové nástroje jsou v Čechách známé jako řehtačky. BARTOŠ (1883) dále neuvádí, jaká dřevina byla na tyto účely použita. Na „smrtnicu“ (smrtná neděle, 5. neděle postní, den vynášení Mořeny, Mařeny, tedy symbolický konec zimy) měla za úkol nejnověji provdaná žena, čili „nejmladší nevěsta“, obléct „Mařenu“ do speciálního oděvu. Dívky pak Mařenu společně vynášely z dědiny a vracely se nazpět s jedlovým májem. Na Bílou sobotu (den před Velikonoční nedělí), během zvonění, spěchali lidé do zahrad a třásli se stromy (nejsou blíže specifikovány), aby dalšího roku hojně urodily. (BARTOŠ, 1883, s. 213-215) Velikonoční pondělí má také svoji tradici, která je spojena s vrbovým proutím. Den před mrskačkou, tj. v neděli, z něj pletou muži a chlapci tatary z vrbového proutí, jimiž mrskají své něžné polovičky, které se musí vykoupit malovaným vajíčkem. Letnice byly pak svátkem kravařů a kravařek. Ti sobotního večera nalámali „zeleného“, tedy lipových větviček, které pak zastrkali za okna, za obrázky, pod střechu i do chlévů. Důvodem bylo přesvědčení, že svátky svatodušní se mají slavit „pod zeleným“. Téhož večera vyházeli do ulic „róchať“ (práskat) dlouhými tatary až do půlnoci, a pak hnali dobytek na pastvu. Dalším zvykem svatodušním bylo stavění máje v noci ze soboty na neděli. Chasníci svým vyvoleným před okny domu vystavěli jedlový strom, až po vršek osekaný od haluzí (větví) a oloupaný od kůry. Takto upravený strom ověnčili v jeho zelené části pentlemi a červenými šátky, aby až do konce května zdobil předzahrádky a dvory dívek. Jelikož však letnice bývají někdy pozdě, až v průběhu května, přesunul se tento zvyk na 1. května, aby máj mohl stát celý měsíc.

41

Na Boží tělo (svátek se slavil po uplynutí jedenácti dnů od Božího hodu svatodušního, tedy v období mezi 21. květnem a 24. červnem) ulamovaly se větvičky z postavených májů po obci a zapíchávaly se do zelí, aby ho nežraly zajíci, housenky, mušky a jiný hmyz. Na první nedělní advent sázely si dívky do květináče „révek“ višňový, čili větvičku, již měly každý den za úsvitu polévat vodou, než na ní vyrostou pupeny a na boží narození rozkvete. Toho dne dívka měla „opéřit“ (okrášlit) révek „pozlátkem“ a dát ho svému milému za klobouk. (BARTOŠ, 1883, s. 210) Na Valašsku bylo zvykem po štědrovečerní večeři, že bohatší Valaši posílali své čeledíny do lesa na „ščastičku“, jedlovou větev o třech postranních výhonech a strčili ji do hnoje. Časně ráno pak chodívaly děvečky k potoku, na tzv. jordánku, namočily v ní ščastičku a kropily s ní pak všechny domácí, ještě ležící v posteli. Následně se ščastíčkovalo (přálo se štěstí) i dobytku v chlévě a v ovčírně. Ščastička se pak rozlomila na tři kusy, jen kus pod poval v jizbě, druhý v chlévě a třetí v ovčírně. Tam měly zůstat větvičky po celý příští rok. (BARTOŠ, 1883, s. 210)

Na Štědrý den se nazdobil vánoční stromeček, připevněný v dřevěném stojanu, většinou se postavil na “kostn”, jelikož světničky byly menší, než jsme zvyklí dnes, a nebylo tolik místa. Kronikářka Anna Krhovská si ze svého útlého dětství pamatuje, že ještě na konci 40. let minulého století byl v některých domácnostech v Radějově vánoční stromeček pověšený za vršek na dřevěném stropu, v koutě, za stolem s lavicemi. Zdobil se velmi skromně, např. sněhovými hvězdičkami, jablíčky, zlacenými ořechy, papírovými řetězy, nebo dokonce kostkami cukru zabalenými v ozdobném papíře.

Moravské Kopanice byly již několik set let považovány za křesťanské, a však podle Bartoše (1885) se zde jednalo pouze o povrchní druh křesťanského náboženství, pod jehož rouškou se ze dvou třetin schovávala tradice starobylého pohanství, předávaného po generacích. V žádné jiné moravské oblasti bychom nenašli z minulosti dochovaných více pověr, starobylých zvyků a obyčejů pohromadě jako v zákoutích kopaničářských. Nejvíce takových pověstí se dochovalo na Hrozenkovsku. Proto i jejich zvyky během roku se mohou lišit od ostatních částí Bílých Karpat. Na Štědrý večer hospodyňky zadělávaly těsto na pupáky. S rukama od těsta odbíhaly do zahrady, aby se dotýkaly ovocných stromů, které pak měly následujícího roku dobře plodit. Na svatého Hátu, 5. února, praktikoval se další zvyk, který měl přinést hospodářovu domu štěstí a odvrátit zlé duhy a nemoci: 42

„Kdo chce zbýti zleze ( žúžely), vstane na sv. Hátu (dne 5. února) přede dnem nahý, vezme šipovou haluz, obvleče jí svůj dvůr a svou zahradu a haluz přehodí pak přes plot třeba do sousedovi zahrady. Jeho dům i zahrada budou čisty, a pod onou haluzí bude “samá dzjérka“.

(BARTOŠ, F. Lid a národ: Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek druhý. Dílo V. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, knihkupec, 1885. V edici Zlínský kraj, svazek 6. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. s. 146. ISBN 80-239-2118-5.)

Za vidinou stálého zdraví a krásy podnikaly kopaničářské ženy ledacos. Například o Velikonocích, na Veliký pátek, docházelo k otužování v potoce a několika procedurám s léčivými bylinkami (zelina). Následně třikrát nahé oběhly stavení se šípem (šípová větvička) a až poté se oblekly. Pak se vydávaly kopat „repice“ dobytku do pití na celý rok a současně si nalámaly devatero „ščasné drevo“ na různé pohanské obřady a kouzla. Hledanými druhy dřeva byly jabloň, hruška, léska, šíp, hloh, klen, javor a další, kromě sviby, na níž se měl kdysi oběsit čert. Pokud se chtěli kopaničáři chránit před bosorkama (čarodějnicemi), vzali tři letorosty šípové, svinuli je do kolečka, položili do cedidla, na ně se pokládala ještě žíhlava (kopřiva) a přes to všechno přecedili mléko. Vše následně vhodili do ohně a píchali do toho nožem či vidličkou „aby tak bosorka byla uprlená (popálená kopřivami), upchaná i ubodaná, a tudíž nemohla škodit domácnosti. Také v Moravských Kopanicích bylo zvykem stavět 1. května máj frajerkám (dívkám) a jeden obecní před hostincem. Tyto máje se kácely hned první květnovou neděli, za doprovodu hudby a tance. Dívky měly obstarávat dudáka (tzv. gajdoš) a zaplatit veškerou útratu, což bylo nazýváno „pocta“. Na Letnice chodívaly dívky s „královnou“ po dědině či po poli prozpěvujíce písně národní, i v jiných místech moravských známé. Královnou byla buď jedna z dívek, nebo panna na hůlce. Před ní nesly velkou lipovou větev zdobenou červenými pentlemi. Na svátek sv. Ondřeje (30. listopadu) se mladé kopaničářky snažily nahlédnout do své budoucnosti, zejména jestli se dočkají svatby. Dívky ořezávaly kůru z nalámaných proutků, které Bartoš (1885) blíže nepopisuje. Jeden oloupaly celý, druhý do poloviny a třetí nechaly neostrouhaný. Proutky si na noc kladly pod polštář a v noci, když se vzbudily, tahaly si jeden proutek z pod hlavy. Pokud si dívka vytáhla proutek celý oloupaný, měla dostat mládence, na půl ostrouhaný značil vdovce a třetí, neořezaný proutek, znamenal, že se toho roku ještě neprovdá. 43

Tentýž den si měla dívka z Kopanic ulomit třešňovou větvičku (na Valašsku višňovou) a zasadit ji do květináče. Každý den se na lačno měl výhon zavlažovat vodou, aby do božího narození rozkvetl. Pokud se tak podařilo a dívka si mohla rozkvetlou větvičku vzít na Štědrý den do kostela, čekala ji o příštím masopustě svatební hostina. (BARTOŠ, 1885)

7. 1. 2. Svatba Ve svatební den patřila k ženichově oděvu „vonica“, tedy uřezaná větvička dřínu se třemi větvičkami postranními. Tato vonica, ovinutá červenou a zelenou stuhou, se upevňovala ženichovi za velký vlněný širák. Další zvyk se uplatňoval, když se měla nevěsta vdávat přes pole, tedy do jiné vesnice. Tehdy měla za úkol přivézt ženichovým rodičům výslužku v podobě hlohu, nejspíš jeho silné větve, na němž byly navěšeny perníky, jablka, koblihy a vlašské ořechy. Po svatební hostině se na Slovácku hojně zpívá. Jednou takovou písní volaly ženy a dívky ženicha, aby přinesl své novomanželce šátek: Za hájem, za hájem, Za zelenú hruškú, Pones nám Janíčku Roztomilý rúšku. Janíčku neznámý, Nestoj za dveřami, Poď do izby směle, Anička sa smiéje. Ženich poté přinesl nevěstě klobouk i se šátkem na hlavu. Z klobouku pak ženy odřezaly vonicu a vložily ji do klobouku i s pentlemi, které zdobily nevěstinu hlavu. Tak se nevěsta stala „začepenou“ (po čepcem). (BARTOŠ, 1883)

7. 1. 3. Pranostiky Dle církevních svátků, cyklicky se opakujících klimatických jevů i změn v přírodě si lidé uspořádali svůj prostonárodní kalendář, podle něhož se odvíjel společenský i hospodářský život, ctilo se tak dodržování agrotechnických termínů, prorokovaly se další změny počasí i úroda na poli, úspěch i neúspěch v práci či osud každého jednotlivce. V oblasti Bílých Karpat sesbíral Bartoš (1883) množství pranostik: Dují-li větry v adventě, bude příštího roku ovoce, neboť takto se stromy pojímají. Je-li v adventě moc „okydě“ (sníh, jímž jsou stromy a křoviny „okydány“), bude hojně ovoce.

44

Jak se strom rozhýbá pod sněhem, tak se bude rozhýbati pod ovocem. (BARTOŠ, 1883, s. 121) Jsou-li na hromnice kalužky, budou jablka i hrušky. (BARTOŠ, 1883, s. 123) Kolik dní před sv. Jiřím vrba se rozzelená, tolik dní před sv. Annou se žne. (BARTOŠ, 1883, s. 124) Odkvete-li strom v jednom měsíci, bude ovoce. Kvete-li strom v listě, ovoce je jisté. Když „hložek“ kvete, bývá chladno („hložková zima“). Když prší na sv. Jana Křtitele (24. června), opadají ořechy. (BARTOŠ, 1883, s. 125) Když „na pannu Mariu navštívení“ (2. července) prší, čtyřicet dní se voda vrší (prší). Této panně Marii říká se „spadavá“; kdo vyleze na střešni (třešeň), spadne, protože býval toho dne zasvěcený svátek. Na Bartoloměje (24. srpna) každá plávka zralá (ovoce již se může trhati). (BARTOŠ, 1883, s. 126) Je-li hojně šípinek (plody Rosa canina), urodí se žito; hojnosť barušek (řas) březových prorokuje úrodu rzi. Jsou-li hložinky na podzim flekovity, padne na žita ruda. Když je na březách (Betula pendula) dlouho listí, bude tuhá zima. (BARTOŠ, 1883, s. 127)

7. 2. Současné dodržování tradic V dnešní době se udržuje několik tradic, které mají kořeny v církevních slavnostech. Patří mezi ně stavění máje, které je v regionu prakticky přizpůsobováno na poslední víkend před 1. květnem. Máj představuje borovice, opracovaná stejným způsobem jako v minulosti, tzn. osekáním větví, oloupáním kůry s ponechaným zelených vrcholem (2-3 m). Dívky, většinou z místních folklórních souborů, zdobí zelenou část máje barevnými fáborky. Máj pak staví v centru obce většinou členové hasičského sboru. V části Luhačovského Zálesí je zvykem okolních obcí si vzájemně májky podřezávat a udělat tak ostudu místním mladíkům, kteří měli za úkol máj hlídat. Další zajímavým znakem je, že se mezi obcemi porovnává délka máje.

45

Obr. č. 11. Stavění máje v Březové, Pavelková E., 2013

Pašijový týden dodnes patří řehtačkám mládeži, která obchází vesnici v čele s kaprálem. Na smrtnou neděli vynáší Mařenu, tedy symbolickou zimu, už jen scénicky ve folklórních souborech. Velikonoční pondělí se zachovalo ve své původní podobě s tatary z vrbového proutí (pomlázka; na Kopanicích korbáč), jimiž mrskají chlapci i muži něžné polovičky přes boky s jednoduchými říkankami, dokud si nevykoledují stužku na tatar, štamrplu slivovice, vajíčko, peníze nebo sladkosti. Na Valašsku a Luhačovském Zálesí se k mrskání používá i jalovcová větvička (Juniperus communis), což je o poznání pichlavější zážitek. Štědrý den si nelze představit v dnešní době bez vánočního stromečku. Obvykle se jedná o jedlový, borový či smrkový stromek, který se zdobí baňkami, ale narůstá obliba i tradičních slaměných ozdob či těch ze sušeného ovoce. Každé malé dítě ví, že pod stromečkem najde po štědrovečerní večeři dárky. Stromek zdobí domácnost někdy až do svátku Tří králů (6. 1.) Svatební zvyk připínání voničky (též vonice) se také dochoval. Vonička je většinou drobná větvička krušpánku (Buxus sempervirens) ozdobená stužkou a připínají ji družičky nevěsty na oděv každého svatebčana v oblasti prsou ještě před vstupem do kostela.

46

Obr. č. 12. Připínání svatební voničky, Pavelková E., 2010

47

8. LIDOVÁ SLOVESNOST, FOLKLÓR MORAVSKÝCH KOPANIC

8. 1. Historie 8. 1. 1. Hádanky Oblíbenou zábavou na besedách i v hospodách bývaly „hádky“ (hádanky). Dospělí lidé si rádi dávali hádanky alegorické, často používali mystických slov, což znesnadňovalo uhodnutí. Dalším druhem byly hádanky méně složité, jenž byly v oblibě dětí, jako např.: Stóí panna v širém poli v červenej kamizoli, v sobě trochu krúpek a vzadu koleček. (Šípinka, tedy Rosa canina) Stóí lipa, na téj lipě konopia, na konopi hlina, na hlině zelina, na zelině sviňa. (Lipový stůl, ubrus, mísa, zelí, vepřové maso); (BARTOŠ, 1883, s. 139)

8. 1. 2. Pověry Velmi častým tématem, opředeným rouškou tajemna, bylo po dlouhou dobu narození dítěte. Proto je s příchodem nového života spojeno mnoho pověr, z nichž některé využívají mystické síly konkrétních druhů dřevin. Například v Moravských Kopanicích bylo zvykem dávat novorozenci do první koupele žito, aby bylo dobrým „gazdou“ (hospodářem), stříbrný peníz, aby se ho držely peníze, kmín, aby mělo dobrý spánek, a šípovou růži, aby bylo červené (tedy zdravé). (Bartoš, 1885, str. 158) Naproti tomu když na Valašsku koupali poprvé novorozeně, dali mu do vody devaterníku a stříbrný peníz, aby bylo šťastné, a na krásu a zdraví místo šípové růže jeřabiny. (BARTOŠ 1883, s. 219) Valaši zase věřili, že pokud se dítě narodí již s chrupem, uvalí na ně Mora (mýtická postava, jenž v noci po lidech měla chodit a škodit jim) tvrdý spánek a bude jim sát krev z prsou. Proti tomu mělo pomoci, když takové novorozeně dostalo jakékoliv dřevo do úst dřív, než se napilo z matčina prsu, jinak by „chodilo na stromy“. (BARTOŠ, 1883, s. 217)

Častým tématem pověr byla také ochrana a snaha zvelebovat své hospodářství, jak polní, tak domácí, jelikož Kopaničáři neměli majetku mnoho a snažily se ho chránit. Aby krávy hojně dojily, mělo se nasbírat z devíti mezí po třech hrstech trávy, z devíti dvorů po devíti ivorkoch (třískách), z devíti močidel vody a z močidla se měl vytáhnout kůl. Ivorky se pak podpalovaly, na ně se naložil kůl a v takto rozdělaném ohni se se vařila tráva ve vodě z močidel. Výsledný vývar se pak podával krávám k pití a také se s ním zvířata umývala. 48

Když kráva nespouštěla mléko, snažili se Kopaničáři vydojit poslední zbytky, které vlili „do šípa do roku vyrostlého“ (Rosa canina), a pak mrskali šípovým prutem se slovy: „Šípe, šípe, já ťa mrskám, jak nepustíš, ešče věc ťa budem mrskať.“ Na ochranu proti zlým bosorkám se uvařil pro krávy odvar z břečťanu (Hedera helix), kterým se umyly. (BARTOŠ, 1885, s. 162-163)

8. 1. 3. Čítání V oblasti Moravských Kopanic bylo zvykem, především u žen a dívek, pomáhat si ve všech možných potřebách lidského života „čítáním“ (čarováním), odříkáváním čarodějných formulí. Velká moc byla přisuzována právě přírodní symbolice a přírodní homeopatii. Například když si Hrozenkovjanka (dívka ze Starého Hrozenkova) lehala do postele po odříkání modlitby, takto čítala: „Líhám já líhám do tejto bledej lože, skládám já na sebja tri červené růže. Jedna tá růžička milá božjá macíčka, druhá tá růžička sviatá Trojička, treťá tá růžička Pán Ježiš Kristus. Jako bez těchto troch růžiček nemóže mša svatá byci, tak aby beze mňa mój odsúdzeněc (milý) němohol byci.“ (BARTOŠ, 1885, s. 165-166) Na sv. Trojici kopaničářky prorokovaly z věnců, kdy se vdají a jaká bude jejich svatba. Na tyto věnce se trhalo zelin (léčivých bylin) před sv. Jiřím. Věnce pouštěly po vodě a z jejich pohybu po hladině odhadovaly průběh veselky. Potom je vylovily a házely s nimi na sladkou jabloň. Které dívce se tam věnec zachytil, ta se vdá. Pak si podle Bartoše (1885) pod sladkou jabloň lehaly s věnci pod hlavami a čekaly, o kterém chlapci se jim bude zdát, protože toho pak dostanou. Následovalo nezbytné čítání vleže pod jabloní s pohupováním pravé nohy: „Hýbem já hýbem túto nohú, táto noha túto zemú, táto zem všetkým širokým svetom aj tým mojim odsúdzěncom, aby mu něboly hory horámi, dvór dvorom, šenk šenkom, milá milú, iná inú, doky on k nám nědobehne.“ Další pomocí při hledání ženicha měly být dvě bohyně (lidové léčitelky). Dívka se měla postavit na hnůj, pod „levú pazuchu“ vzít kočku, před sebe položit ratolesti hrabovou (habrovou), dubovou, bezovou, šipovou, hruškovou a hlohovou, aniž by se jich dotkla holou rukou. Bohyně pak za ni odříkávaly: „Ty hrab, ty ho hráb, ty dub, ty naň dúp, a ty bez, ty preň bež, a ty šíp, ty ho ščíp, a ty hruška, ty ho huškaj, a ty hlóh, ty mu požčaj nóh. Jak je za horámi, aby sa přelámal, jak je za vodú, aby preplul, jak je za ohennými mrežámi, aby sa prepálil. Výše mosta níže mosta, aby němal nihdzě mjésta, výše lavky níže lavky, aby němal nihdzě stávky jak u nás.“ Když dívky předly vlnu na přístvách, kladly na oheň bez a píchaly do něj vřeteny, až pukal a praskal, odříkávajíce stejnou, výše citovanou formuli. (BARTOŠ, 1885, s. 171-172) 49

8. 1. 4. Žítkovské bohyně Moravské Kopanice dle zvyku obývaly dva druhy čarodějnic: jedny zlé (bosorky), jež škodily hospodářům na statku, a druhé dobré (bohyně), jež svým krajanům, i těm přespolním pomáhaly odrážet účinky zlé moci bosorek, poskytovaly lékařskou pomoc, věštily budoucnost a vyslechly trápení každého, kdo je navštívil, popř. mu i poradily. (BARTOŠ, 1885, s. 176) K odhalení identity bosorek měly sloužit užitečné rady bohyní. Bosorka na sobě obvykle nesla druh znamení, jež odhaloval, jakým způsobem již byla v minulosti vyháněna. Často se mělo jednat o znaky popíchání od špendlíků, špatně dýchala či byla poškrábána šípovými pruty, kterými také hospodyně měly šlehat máselnici. Žítkovské bohyně také doporučovaly k léčení řadu rostlin, z nichž některé byly původem z dřevin, např. hlohový květ, plody a květy černého bezu. (JILÍK, 2013, s. 71-74) Jilík (2013) také zaznamenal mnoho historek o bohyních, z nichž se jedna, od pana Zemana, váže na používání částí dřevin k čarování: „Dyž farská kráva měla počarované, radila hrozenkovská bohyňa toto: Natrhaj z devíti rozličných stromů větvičky, z devíti brodů dones vodu, z devíti mezí trávy natrhaj, z devíti plotů halúzky a iné rozličnosti od kupca. Všechno dohromady uvarit, potom tým krávu trikrát umyt a zbytek do brabeničného kopca (mraveniště) zakopat a ve chlévě všechno prekopat.“ (JILÍK, 2013, s. 138-139)

Obr. č. 13. Žitkovská bohyně, ilustrovala Vlasáková O., 2013. Zdroj: JILÍK, J. Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Brno: CPress, 2013. ISBN 978-80-264-0284-8.

50

8. 1. 5. Písně Kopaničářská píseň, jak ji popisují Tronclová a Uhlíková (2010), má zvláštní postavení, nejen proto, že pochází z odlehlého kopcovitého kraje, ale hlavně pro osobitý projev kopaničářského lidu, který se většinou v ničem nezapře. Překvapivý je neobyčejně velký počet typů a variant písní s podobným textem či melodií: Horela Lipka, horela a Horela hora javorová, V širom poli breskyňa a V širom poli hruščička nebo Zeleňaj sa, bučku polorašošatý a Zeleňaj sa, bučku, zcicha, polahúčku.

Příkladem mohou být následující texty písní, první z nich pochází z Vyškovce, druhá z Lopeníka:

Zasadzil som čerešničku

Zasadzil som čerešničku

Zasadzil som čerešničku,

Zasadzil som čerešničku,

ujaly sa dve,

vyrostly mi dve,

už je se mnú, milá,

hojže, moja milá,

holubenka sivá,

hojže, roztomilá,

už je se mnú zle.

už je se mnú zle.

(TRONCLOVÁ, M., UHLÍKOVÁ, L. Písně z Kopanic: Ze zápisů Josefa Černíka. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha – pracoviště Brno, 2010. s. 89. ISBN 978-80-87112-38-0.)

Největší vliv na bohatství kopaničářských písní měla podle Popelky (1995) geografická poloha oblasti na pohraničí Čech a Uher. Státní hranice pro zdejší obyvatele nebyla nepřekročitelnou překážkou, a tak se mísily vlivy hned několika kultur: české, slovenské a karpatské. Popelka (1995) se hojně věnoval sběru balad, z nichž se tři písně, sobě navzájem velmi podobné, pouze s intonačními a textovými odchylkami, věnují zvláštnímu tématu a to zabití stromem (Příloha č. 5. Čo sa stalo nové v tej brezovskej hore)

Nejčastějšími „aktéry“ v písních z Moravských Kopanic, jak autorka zjistila ze zmíněných sborníků písní, jsou dub (nebo dúbek), javor (též jabor nebo klen) a ruža (růže). Následuje lipka, brezička (bříza) a březový háj, bukovina (bukový porost) a buk, topol, stromečky borové, kalina a ovocné stromy jako jabloň, hruška či hruščica (hrušeň), breskyňa (broskvoň), čerešjenka (třešeň), višňa, oreší (ořešák). Další kategorii také tvoří blíže 51

nespecifikované druhy dřevin nebo jejich části, např. stromek zelený, zelený kríček, kmínek, halúzka, lísteček, nebo vrcholy kopců a míst pojmenovaných po dřevině, která na nich roste, např. jedlová hora, jaborový vrch. Raritou byla píseň, kterou sepsal Popelka (1995), v níž byla zmíněna oljévenka (olivovník). V textech jsou dřeviny většinou podkladem pro dokreslení prostředí, ve kterém se odehrává děj písně, nebo, jako u památných stromů, se k nim vztahuje nějaká událost, často nešťastná.

8. 2. Současnost V současnosti se věnuje tématice lidové slovesnosti, písním, básničkám a říkankám folklórní soubory a pěvecká sdružení, jichž je v regionu opravdu hojně (téměř v každé vesnici). Autorka měla možnost se seznámit s dívčím pěveckým souborem Spjevulenky z Březové, jež se věnují folklórnímu zpěvu a vystupují v obci při různých událostech, včetně stavění máje. Podle sepsaných sborníků, a také z generace na generaci předávaných textů a melodií přežívají tradice dodnes, nejen na Březové, a však nejčastěji právě ve formě vystoupení na společenských akcích a významných událostech spojených s církevními svátky, jež byly výše popsány.

Obr. č. 14. Březovský kroj, Pavelková, E., 2009 Oblíbenými svátky nejen v oblasti Bílých Karpat jsou Velikonoce, jež jsou spojovány se zmiňovanými tatary z vrbového proutí, které jsou dnes před svátkama k dostání v každém obchodě, ale i v této době je oblíbenou nedělní zábavou dědečků, tatínků a synů vyrazit si na procházku do přírody a uplést si vlastní pomlázku. Tanto zvyk se předává z generace na generaci a na Velikonoční pondělí je doprovázen nejrůznějšími říkankami, např. Bum, bum, bum, slivovicu nebo rum. 52

Tak koledují spíše dospělí, děti mrskají nejčastěji s říkankou známou snad ve všech koutech České republiky, s mírnými odchylkami: Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný. Za kamny v koutku, na zeleném/vrbovém proutku, proutek se ohýbá, vajíčko se kolíbá, proutek se zláme, slepička z něj spadne. Autorka práce byla seznámena spíše s verzí, kde se mluví o zeleném proutku.

Téma žítkovských bohyní zažívá v posledních letech velký návrat díky vydané publikaci Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové (2012). Lidé se tedy začali znovu zajímat o svůj původ, o magické rituály, pověry a lidové léčitelství svých předků. Nic z toho však v dnešní době již nepraktikují, tato problematika je brána spíše jako zajímavost, z níž je možné se inspirovat. V návaznosti tuto publikaci a pro její obrovský ohlas vzniklo několik doplňujících knih, pořádají se autorská čtení, a dokonce byla kniha zdramatizována scénáristou a divadelním režisérem Dodo Gombárem do podoby dramatu, jež mělo premiéru v Městském divadle Zlín 1. března 2014.

53

9. SOUHRN LIDOVÝCH NÁZVŮ A POJMENOVÁNÍ Z knihy Okopanickej reči vydané Informačním střediskem pro rozvoj Moravských Kopanic, o. p. s. (2010) bylo zjištěno několik výrazů ve spojení s dřevinami: hac = úzký, souvislý pruh křoví, popř. stromů chabina = prut, tenká větev ivorky = třísky jelše = olše kozičky = černý bez koníky = suché drobné bukové větve kosny = silnější větve króvje = křoví razsoška = rozdvojená větvička rygle = dřevo z kmenů mladých stromů (na ohrady, lešení, ploty)

9. 1. Pojmenování ovocných odrůd Ovocné dřeviny jsou od dob osídlování tradiční součástí krajiny Bílých Karpat. Mezi introdukované druhy užitné se řadí: jabloň lesní, hrušeň polnička, réva vinná lesní, třešeň ptačí, třešeň křovitá, lískový ořech, dřín, břek, oskeruše, střemcha, bez a další. Na tomto území byl zmapován rozsáhlý genofond několika set odrůd. Extenzivní výsadby ovocných dřevin v sadech, v alejích či solitérní stromy, tradičně pěstované na vyšších kmenech, položily základní pilíře ekologické stability a biodiverzity bělokarpatské krajiny právě pro pestrost a odolnost společenstev, jež spoluvytvářejí. Spojení člověka s ovocnými dřevinami dokládá celá řada básní, písní, pořekadel či pranostik. Lidové pojmenování ovocných dřevin a jejich plodů patří do dialektického bohatství Bílých Karpat.

9. 1. 1. Zlínsko •

Jablka o a) sladká: adamovské, čapáky, hedvábné, jánky, koty, kutny, Lipůvky, medovky, panenské, pernice, šiblinky ščiřičky, vachulovské, zajačky; o b) navinulá, kyselá: bečičky, cangáry, čandůvky, fadlejové, funtovské, hrabové, hrklávky, kardinálky, kožušénky, křivostopky, křížkovské, 54

krvavnice, mekkýže, míšenky, podstráňky, pruháče, římské, svŕbovské, šalfiovské, valínky, vinné. •

Hrušky: bulačky, cibulíny, cukrovačky, čáslavky, červénky, dukátky, dule (kyselé), dulky (sladké), fíkové, hrbolky, hrdlačky, jakubinky, klokočky, knězské, kozičky, kožušnice, křehule, kvadrátky, limonky, lipůvky, mackův, margétky, medůvky, močidélky, omizary, ovesnice, panenské, pavlůvky, pečítky, pergamotky, pchavky, planuše, polepšínky, pomoranče, pražanky, přestavlčky, rájky, slovenky, smolénky, sudinky, šedule, šemendije, škarédky, špičky, tabačky, vavřínky, vinohradky, vodnačky, vonné, vonuše, zelenky, džbánky, žitnice, žlutičky. o Jedná se převážně o hrušky letní, které se prodávaly čerstvé nebo se sušily v sušárnách. Ty, které se uschovávaly na zimu, byly obecně nazývány jako zimňačky.

•

Třešně: drobnice, které se dále dělí dle barvy na černice (černé) a bělice (červenobílé), uherky, křupy (veliké a křupavé; štěpované).

•

Ořechy: vlaské (obyčejné vlašské), křapáky (též chrapáče; veliké), košláky (nebo kostláky, kameňáky, šidelňáky; velmi tvrdá slupka; „jádra nedostane leda šidlem“).

•

Švestky: trnky (obecná), durancie (větší), švěstky (drobné), kapálky (kulaté), pavlůvky (hořká slupka), špendlíky (žluté), kozí cecky (blumy). o Jednalo se o nejvýnosnější ovocný strom, lidově nazývaný trnka, který se vysazoval zejména na polích. Stromoví švestkové (trní) plodí trnky (plody), které se mohou sušit, vaří se z nich povidla (trnky vařené) či se z nich pálí kořalka (slivovice).

9. 1. 2. Valašsko Ovocným dřevinám na Valašsku nejvíce prospívaly stráně chráněné od severních větrů, nejlépe se dařilo a dodnes již tradičně daří trnce (švestce). •

Jablka: kuželky, šmurky, křeháče, valínky, kočičanky, vinné, míšenky, dvorčinky, jádernice, rajské

•

Hrušky: kořenačky, cibule, dule, jakubinky, vranůvky, pasečanky, šedůvky, vácslavky, císařky, medůvky, figule, smolénky, pečítky, vavřenky, hodule, zelenky, zimnice, vísahy

55

•

Třešně: černice, bělice; v době, kdy Bartoš psal knihu Lid a Národ (1883), se začínaly na Valašsku štěpovat také vinohradky

•

Ořechy: velmi poskromnu vlaské (vlašské), podle Bartoše (1883) se v osadě Hovězí nacházel pouze jeden strom

•

Švestky: odrůdy jsou podobné jako na Zlínsku, např. slivy, trnky bílé, špendlíky, durancie, varačky (kulovačky)

Moravskou dialektologií se hojně zabýval František Bartoš, jehož názor na krajinný ráz Valašska byl velmi pozitivní:

„Za to stromoví ovocné znamenitě se daří v půdě zdejší, a když se urodí, vyváží se výborného ovoce velmi mnoho. Dědiny z hustých sadův ovocných sotva prohlédají a polem taktéž řady ovocných stromů se táhnou, což i krajině velikého půvabu dodává.“

(BARTOŠ, F. Lid a národ: Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek prvý. Dílo V. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, knihkupec, 1883. V edici Zlínský kraj, svazek 6. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. s. 13–14. )

9. 1. 3. Moravské Kopanice •

Jablka (jubúčka): hedvábnice, pruháče, kutničky, zárostupky (zahnutá, zarostlá stopky), vidnary, kočičí hlavy, vaculovské, cigány, dubenáče, funtuóvky

•

Hrušky: háromfíky, jačménky, žitňačky, režňačky, ovesnačky, krehule, dobruše, kapálky, tísarky, maškrtky, makůvky

•

Švestky: trnky, které se suší nebo z nichž se smaží lekvar (povidla) a pálí slivovice

„Poslední však léta, jako téměř po všem Valašsku, tak i v této chudé krajině strom ovocný, jmenovitě nejdůležitější švestkový vyhynul, a tak pozbyl ubohý lid předůležitého pramene své výživy. Tím i včely, dříve v úlech dosti četných tam chované, za své berou.“ (BARTOŠ, F. Lid a národ: Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek druhý. Dílo V. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, knihkupec, 1885. V edici Zlínský kraj, svazek 6. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. s. 112. ISBN 80-239-2118-5.)

56

9. 1. 4. Pojmenování dalších ovocných druhů Další ovocné druhy a odrůdy: • Borůvky: brusinky (Zlínsko), hafery (Valašsko), čečorodziny, číčarodziny, čičové rodziny (Slovácko) •

Ostružiny: černé maliny, černice (Zlínsko)

•

Angrešt: angrešl (Zlínsko), engreš (Slovácko), rybizla (Frenštát pod Radhoštěm, Valašsko)

•

Rybíz: rybizl (Zlínsko), rybizla, ptačí rybizla (Frenštát pod Radhoštěm, Valašsko)

•

Na dříně rostou dřímky neboli na jilmku jilmky; na střemše střemšinky; na hlohu hložinky neboli čertové hrušky; na bezu (chebzu) bezinky či chebdziny; na šípě šípinky; na jeřábě jařabiny; jmelí (Viscum album): jemelo, jemelí, omelo, omelí, melí (BARTOŠ, 1886)

Vybrat, které lidové názvy ovocných dřevin patří do jediné konkrétní oblasti, je nelehkým úkolem vzhledem k jejich rozmanitosti v Bílých Karpatech a různorodosti nářečních celků v okolí (Dolňácko, Horňácko, Uherskohradišťsko, Uherskobrodsko, Kopanice, Jižní Valašsko, Luhačovské zálesí). V případě ovocných dřevin a jejich odrůd je hned několik inspiračních zdrojů, které dopomohly k jejich pojmenování. Tetera (2006), například zmiňuje faktory, jež vedly k pojmenování: •

Velikost a tvar: koňské hlavy, bečičky, džbány, hranáče, kobylince, křidly, kuželky

•

Barva: červenky, krvavé, malinové, rybízové, zelené, žlutky

•

Vůně: rozmarýnky, vonné, vonky

•

Chuť: medůvky, kyselky, hořké, perníkové, cukrovky

•

Doba zrání: jakubinky, červencové, letničky, svatojánka, václavky, žňovky

•

Délka skladování: dvouletá, jarní

•

Způsob skladování: košová, ovsová

•

Místo, kde strom roste: dvorčinky, hnojůvky, podstráňky, sklepule

•

Vlastní místní jméno: kyjovjanky, kněžovské, kloboučanka, luhačovské, bojkovjanka

•

Vlastní jména osob: Čačíkovo, Hadravského, Spáčilova

•

Celkový vzhled plodů: škaredky, žíhané, pruhované

•

Využití plodů: gořolunka, sušilničky, štrůdláky 57

•

Nasazení květů nebo plodů: hroznová, věncová, věnčáky

•

Rodinní příslušníci: babiččino, matčino, otcovo

•

Následky pozření: drístačky, otrúbelky, sračky

•

V některých případech došlo pouze počeštění či zjednodušení oficiálního názvu, např. ´Clappova´= klapovka, ´Coxova reneta´= koksovka, ´Jadernička moravská´= jadrnice.

Kapitolu věnovanou méně častým ovocným dřevinám v lidovém pojmenování regionu se také zabýval Tetera (2006): Břak, též břakyně: lidové označení pro mišpuli Břeskev, broskva, broskvija: broskev i broskvoň Drevená malina (na slovenském pomezí), také drevená jahoda, stromová malina: moruše Molperně, též melperně či malterňa (tento výraz je přenesen z Brněnska) : lidový název vzniklý zkomolením německého Maulbeerbaum Majůvky: obecně název pro první plodící odrůdy třešní Marhula: pro meruňku jako strom i plod Oskoruše, oskoruša, oškoruša, rozkoruša: lidové pojmenování oskeruše Papírák, mekkýše: lidové jméno pro ořešák s tenkou skořápkou Ptáčinky, ftáčinky, ptáčnice, vrablčinky, brablčinky: plané třešně Srdečnice, srcovky, srdcovky: obecně název plodů třešní se srdcovitým tvarem Strešně: na Slovácku i Horňácku výraz pro třešně všeobecně Uherky, uherské: všeobecně tmavé plody třešní

9. 1. 5. Tradiční ovocnářské akce v regionu Bílých Karpat •

Zarážání hory: akce se pořádá koncem srpna na Žerotíně ve Strážnici již sto let, ukazuje tradiční zvyk vinařů „Zarážání vinohradů“, pasování ochránců vinohradů, je spojená s traťovým koštem vína

•

Vinobraní ve Strážnici: každoroční slavnost vína, koštování moštů pořádaná v polovině září

•

Oskorušobraní na Salaši Travičná (Tvarožná Lhota): probíhá v polovině dubna, ochutnávka produktů z oskeruše, prodej mladých stromků

•

Jablko Horňácka v Louce: výstava na přelomu září a října

58

•

Košt od varených po tekuté trnky v Louce: v průběhu dubna, košt slivovice, povidel i tradičních pokrmů

•

Fašankový košt slivovice, Velká nad Veličkou: únor

•

Horňácký košt slivovice, Velká nad Veličkou: duben, pořádá Místní aktivní sdružení přátel modrého ovoce

•

Košt slivovice, Hrubá Vrbka: listopad

•

Košt slivovice se zabijačkou, rekreační středisko Vápenky v Nové Lhotě: únor

•

Košt slivovice, Hluk: duben

Obr. č. 15. Oskorušobraní salaš Travičná, Anon., 2013. Ze zdroje: Tvarožná Lhota, Obecní dění 2013: Oskorušobraní salaš Travičná [online]. 2013. Dostupné z: http://www.tvarozna-lhota.cz/gp/id_galerie=1114

59

10.

DISKUZE A VÝSEDKY

REFLEXE TRADIČNÍHO POJMENOVÁNÍ DŘEVIN A LIDOVÉ SLOVESNOSTI DO ZKT Když se autorka zamýšlela nad důvodem různých pojmenování dřevin, folklórem a lidovou slovesností spojenou s dřevinami v oblasti Bílých Karpat, uvědomila jsem si, že odráží vztah lidí a dřevin. Ten, jak víme, provází civilizaci odnepaměti. V průběhu času však tento vztah postihly určité změny. V prvopočátku dřeviny poskytovaly útočiště, které mohly poskytovat roztroušené solitérní dřeviny či světlé lemy lesních společenstev. Taktéž byly spojovány s potravou. Jednalo se tedy o vztah založený na účelu a potřebě, což se projevilo i v jejich pojmenování, založeném na smyslových vjemech, a na způsobu výsadby. V oblasti Bílých Karpat se tradičně zakládají extenzivní ovocné sady v pravidelném rastru, které nalezneme na vesnicích téměř za každým domem, nehledě na mnohdy svažitý terén. Zdejší lidé neměli příliš na výběr, jakým způsobem si zajistí obživu. Jelikož na mnoha místech se nedalo uvažovat o tradičním zemědělství, museli se obyvatelé přizpůsobit krajině Bílých Karpat a začali pěstovat ovocné dřeviny. Další vliv na pojmenování a zvyky měl vztah lidí založený na úctě k dřevinám, které pro ně měly duchovní hodnotu. Šlo buď o části dřevin využívaných během církevních i pohanských svátků, jako například větve růže šípkové (Rosa canina) na odhánění zlých duchů, vrbové proutí spletené do velikonočních tatarů, jež symbolizovaly příchod jara a měly zajistit, že vymrskané dívky budou celý rok zdrávy, nebo šlo o staré mohutné solitéry. Ty symbolizovali majestátnost a dlouhověkost v porovnání s lidským životem, poskytovaly úkryt před sluncem a sloužily i jako orientační body na cestách. Lidé se tedy na stromy spoléhali, uvědomovali si jejich hodnotu a začali jim přisuzovat různé události a pověsti. Stromy tak s příběhem získaly na důležitosti a také dnes je považujeme za cennou součást naší historie, a to nejen kvůli jejich úctyhodnému věku a dosaženým rozměrům, ale i díky lidové slovesnosti, jež se k nim váže a dochovala se až do dnešní doby. Nejčastěji jsou stromy spojovány s prožitými válečnými hrůzami, popravami a křivdami, jež se odehrála v době II. světové války. Tento druh památných stromů představují nejčastěji lípy (Tillia cordata, Tillia plathyphyllos), jimž byl také přisuzován blahodárný účinek na lidský organismus v podobě pozitivní energie, což vysvětluje blízkost těchto taxonů k lidským obydlím. Na návsi se pak pod jejich korunami často odehrávají veškeré společenské akce, jsou po nich pojmenovány místní hostince. Příkladem může být nespočet hostinců, vináren a restauračních podniků v oblasti Bílých Karpat, jež mají ve svém názvu „U Lípy“ nebo 60

„Pod Lípou“. Další solitérní jedince či skupiny nalézáme volně krajině, roztroušené po pastvinách, kde skýtali přístřešek dobytku na pastvě. Mezi takové patřily, často i v písních uváděné dřeviny, např. hloh (Crataegus) nebo růže (Rosa canina). V regionu se po staletí udržovala také víra v přírodní sílu dřevin, jejich schopnost odhánět zlo a zajistit si úspěšnou úrodu, jako tomu bylo v případě Moravských Kopanic a rituálů, jež zde provozovaly bohyně (čarodějky), ale také obyčejní smrtelníci po jejich vzoru. Používaly se mladé letorosty všelijakých dřevin (Quercus, Crataegus, Rosa, Carpinus aj.), kromě letorostu „sviby“, na které se čert oběsil a která tak nosila smůlu. Autorka se domnívá, že se jedná o svídu krvavou (Cornus sanguinea). A jak je tomu dnes? I v současnosti můžeme zaznamenat návrat ke kořenům a přírodě, lidovému léčitelství a tradicím našich předků. Lidé dávají přednost domácím produktům před těmi kupovanými a dovezenými ze zahraničí. Dokladem toho může být sběr lipových květů namísto kupovaného porcovaného čaje. Také z toho důvodu se projevuje snaha o záchranu krajových odrůd a vysazování původních dřevin namísto kultivarů. Příkladem může být ekologicky zaměřená obec Hostětín, jejíž činnost je ve spolupráci s organizací Veronica zaměřena na udržování tradic ve způsobu zpracovávání ovoce, především jablek. V obci se nachází sušírna ovoce, vyrábí zde i jablečný mošt a každoročně pořádají Jablečné slavnosti Hostětín. Za zmínku stojí také jabloňové sady, plné krajových odrůd, jenž lemují příjezdovou cestu do obce. Bližší informace jsou obsaženy v příloze č. 6. Hostětín. Dalším vhodným příkladem může být Tradice Bílých Karpat, občanské sdružení, jež vytvořilo regionální ochrannou značku pro jedinečné výrobky i služby poskytované v oblasti Bílých Karpat. (Příloha č. 7. Tradice Bílých Karpat) I v dnešní době se tedy zakládají spolky na ochranu tradic a přírody, chrání se památné stromy, na folklórních představeních ožívají staré rituály a znovu se místní seznamují s důležitostí dřevin pro jejich kraj, který byl pro svoji hornatou povahu odkázán právě na pěstování užitečných stromů a přizpůsobil jim svoji kulturu i návyky během roku. A jakou souvislost má vše zmíněné se zahradní a krajinářskou tvorbou? Historický vývoj byl již popsán, vnímání tradic a lidové slovesnosti soudobé široké veřejnosti taktéž. Zahradní a krajinářská tvorba je úzce spjata s dřevinami a ty jsou od pradávna základním stavebním kamenem při vytváření kompozic a prostorů. Při komponování v krajině i v sídle je důležité ctít minulost, což by se mělo odrážet v úctě a ochraně památných stromů, skupin, stromořadí i krajových odrůd, ale také v charakteru uspořádání zelených hmot v prostoru v návaznosti na stávající zeleň. K tomu je dozajista potřebná znalost historických souvislostí, citových vazeb a symboliky určitých dřevin ve vztahu k lidem a 61

ke kraji tak specifickému a unikátnímu, jako jsou Bílé Karpaty.

62

11. ZÁVĚR Každý osídlený kraj se vyznačuje osobitou historií a tu spoluvytvářelo mnoho přírodních i lidských faktorů, které se otiskly do určité podoby folklóru a tradic. Cílem této práce byla snaha o poznání oblasti Bílých Karpat a dřevin užívaných v lidové slovesnosti, obyčejích, zvycích a pojmenováních tohoto regionu. Práce si kladla za požadavek popsat současný vztah obyvatel k místní kultuře a tradicím jejich předků, jež jsou spjaty s dřevinami. Z tohoto důvodu byla první část zaměřena na přírodní, historicko-geografické a etnografické poměry, které stály za vznikem místní kultury a vztahu obyvatel k určitým dřevinám. V další části byly podrobněji rozvedeny jednotlivé rysy nářečních podskupin, dále pak slavnosti a tradice spojené s dřevinami v oblasti Bílých Karpat a lidová slovesnost a folklór vybrané etnografické části regionu, tedy Moravských Kopanic. Mezi nejoblíbenějšími dřevinami převažovaly pěstované ovocné druhy, duby, javory, hloh a růže šípková. V jednotlivých částech regionu se některá lidová pojmenování lišila. Následně byly porovnány zjištěné historické zvyklosti se současným stavem udržování tradic a možnou reflexí lidové slovesnosti do zahradně krajinářské tvorby.

63

12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1) ALBRECHT, J. Od slivovice k vínu - Putování krajem Javorníků a Bílých Karpat [online magazín]. Hospodářské noviny IHNED. 11. 7. 2007, 00:32 SEČ ©1996– 2014. [cit. 2014-03-21]. ISSN 1213 – 7693. Dostupné z: http://in.ihned.cz/c121584290-od-slivovice-k-vinu-putovani-krajem-javorniku-a-bilych-karpat 2) BALHAR, J. a P. JANČÁK et al. Český jazykový atlas I. Praha: Academia, 1992, 427 s., ISBN 80–200–0014–3 3) BARTOŠ, F. Lid a národ: Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek prvý. Dílo V. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, knihkupec, 1883. V edici Zlínský kraj, svazek 6. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. 4) BARTOŠ, F. Lid a národ: Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek druhý. Dílo V. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, knihkupec, 1885. V edici Zlínský kraj, svazek 6. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše, 2003. ISBN 80-239-2118-5. 5) BARTOŠ, F. Dialektologie Moravská: Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Svazek prvý. Brno: Nákladem Matice Moravské, 1886. 6) EKOCENTRUM KARPATY NOVÁ LHOTA. Jednotlivé oblasti Bílých Karpat [online]. ©2012 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ekocentrumkarpaty.eu/jednotlive-oblasti-bilych-karpat.html 7) HRDOUŠEK, V., LOKOČ, R. A P. HVOŽĎALA. Tradiční ovoce moravskoslovenského pomezí jihu Bílých Karpat. Strážnice: Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova, 2012. 8) HRDOUŠEK, V. Oskeruše [online magazín]. Region Revue 23. 4. 2012. aktualizováno 3. 2. 2014 ©2012. [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://regionrevue.eu/cz/view.php?cisloclanku=2012040007 9) INFORMAČNÍ STŘEDISKO PRO ROZVOJ KOPANIC, o. p. s. O kopanickej reči. Starý Hrozenkov: Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, o. p. s., 2010. s. 92–100. ISBN 978-80-254-7891-2. 10) JILÍK, J. Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Brno: CPress, 2013. ISBN 978-80-264-0284-8. 11) LAMPRECHT, A. et al. České nářeční texty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. Edice Vysokoškolské učebnice a příručky. 64

12) POPELKA, P. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, 1995. 13) POPELKA, P. Řečeno písní: Lidové písně ze Strání. Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, 2005. ISBN 80-86886-03-4 14) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/ 15) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Geologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geologie/ 16) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Geomorfologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geomorfologie/ 17) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Hydrologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/hydrologie/ 18) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Klimatologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/klimatologie/ 19) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Pedologie [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/pedologie/ 20) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Fauna [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/fauna/ 21) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Flóra [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/flora/ 22) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Charakteristika oblasti: Historie území [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/historie-uzemi/ 23) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Kácení dřevin [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z:

65

http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veci-uredni-spravni-agenda/spravniagenda/kaceni-drevin/ 24) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Památné stromy [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veci-uredni-spravni-agenda/spravniagenda/pamatne-stromy/ 25) SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Správní agenda: Územní ochrana [online]. ©2014 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/veci-uredni-spravni-agenda/spravniagenda/uzemni-ochrana/ 26) ŠNAJDAROVÁ, M. et al. Památné stromy Zlínského kraje [online]. Zlínský kraj. 2010. Aktualizováno 15. 1. 2013. [cit. 2014-03-21]. ISBN 978-80-254-9006-8. Dostupné z: http://www.kr-zlinsky.cz/publikace-pamatne-stromy-zlinskeho-krajecl-2132.html 27) TETERA. V. et al. Ovoce Bílých Karpat. 1. vydání. Veselí nad Moravou: Základní organizace ČSOP Bílé Karpaty ve Veselí nad Moravou. IBN 80-903444-5-3. 28) TRONCLOVÁ, M., UHLÍKOVÁ, L. Písně z Kopanic: Ze zápisů Josefa Černíka. Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha – pracoviště Brno, 2010. ISBN 978-80-87112-38-0. 29) VÝCHODNÍ MORAVA. Valašsko: Památky a historie Valašska [online]. ©2010. [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.vychodnimorava.cz/lokalita/20/cms/4031

66

13. SEZNAM PŘÍLOH 1) Přehledová mapa území. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Přehledová mapa území [online]. ©2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/res/data/132/017513.pdf 2) Památné stromy a MZCHÚ v CHKO Bílé Karpaty. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Památné stromy a MZCHÚ v CHKO Bílé Karpaty [online]. ©2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/res/data/132/017517.pdf 3) Krajinný ráz – oblasti a podoblasti. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Krajinný ráz – oblasti a podoblasti [online]. ©2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/res/data/102/014317.pdf?seek=1 4) Lidová architektura. Zdroj: SPRÁVA CHKO BÍLÉ KARPATY A KS ZLÍN. Krajinný ráz – oblasti a podoblasti [online]. ©2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://bilekarpaty.ochranaprirody.cz/res/data/102/014317.pdf?seek=1 5) Čo sa stalo nové v tej brezovskej hore. POPELKA, P. Příběhy v písních vyzpívané: Lidové balady z moravských Kopanic. Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, 1995. 6) Hostětín. Zdroj: CENTRUM VERONIKA HOSTĚTÍN. Kraj ovoce [online]. 2001 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://hostetin.veronica.cz/sites/default/files/0058_hos_ovoce_final.pdf 7) Tradice Bílých Karpat. TRADICE BÍLÝCH KARPAT. Možnosti zpracování a využití krajových odrůd ovoce v Bílých Karpatech: Receptář. Slavičín: T. Z. TREND.

67